90 ÚVOD
PSYCHOTERAPIE 91
Sigmund Freud a Josef Breuer publikují Studie o hysterii.
Carl Jung uvádí ve své knize Psychologické typy pojmy „introvert“ a „extravert“.
Anna Freudová uveřejňuje práci Já a obranné mechanismy.
Karen Horneyová zakládá po neshodách s Freudem Americký institut pro psychoanalýzu.
1895
1921
1936
1941
N
Carl Rogers rozvíjí terapii zaměřenou na klienta a osvětluje své teorie v práci Poradenství a psychoterapie.
Melanie Kleinová předkládá kontroverzní dílo Závist a vděčnost stvrzující vrozenou přítomnost pudu smrti.
Albert Ellis načrtává v knize Návod k racionálnímu životu racionálně emoční behaviorální terapii.
Rodí se americká existenciální psychologie ovlivněná knihou Rollo Maye Existence.
1942
1955
1961
1967
1900
1927
1937
1941
1946
1959
1964
1970
Sigmund Freud uvádí ve Výkladu snů klíčové pojmy psychoanalýzy.
Alfred Adler je po publikaci knihy Praxe a teorie individuální psychologie uznáván jako zakladatel individuální psychologie.
Jacques Lacan předkládá na 14. Mezinárodním psychoanalytickém kongresu přednášku Stadium zrcadla.
Erich Fromm píše Strach ze svobody, jedno z vlivných děl sociopolitické psychologie.
Viktor Frankl píše po svém osvobození z Osvětimi knihu Člověk hledá smysl a naznačuje, že je nutné v utrpení nalézat smysl.
R. D. Laing se v Rozděleném self pokouší popsat strukturu schizofrenické zkušenosti.
Virginia Satirová, „matka rodinné systémové terapie“, publikuje knihu Společná terapie rodiny.
Abraham Maslow definuje v knize Motivace a osobnost pojem sebeaktualizace.
a počátku 20. století se stal v USA vládnoucím přístupem k psychologii behaviorismus, evropští psycho logové se však vydali odlišným směrem. Z velké části se o to zasloužilo dílo Sigmunda Freuda, jehož teorie se spíše než na studium mentálních procesů a chování soustředily na psycho patologii a na léčbu. Na rozdíl od behaviorismu se jeho myšlenky zakládaly ve větší míře na pozoro vání a na případových studiích než na experimentální evidenci. Freud pracoval určitou dobu u francouzského neurologa Jeana Martina Charcota a byl hluboce ovlivněn jeho užitím hypnózy při léčbě hysterie. V období stráveném u Charcota si uvědomil důležitost nevědomí, oblasti nevědomého myšlení, která – jak cítil – je klíčem
k našemu chování. Byl přesvědčen, že přístup k nevědomí, který může získat mluvením s pacienty, přivede bolestné, skryté vzpomínky do bdělého vědomí, kde pacient může pochopit jejich smysl a dosáhnout tak úlevy od svých symptomů.
Nové psychoterapie
Freudovy myšlenky se rozšířily v Evropě i v USA. Freud kolem sebe shromáždil kroužek spolupracov níků ve Vídeňské psychoanalytické společnosti, k němuž patřili též Alfred Adler a Carl Jung. Oba však posléze nesouhlasili s určitými prvky Freudových teorií a vypraco vali na základě jeho díla své vlastní, odlišné psychodynamické přístupy. Od Freuda se rovněž odklonily známé terapeutky Melanie Kleinová a Karen Horneyová i Freudova dcera Anna. Navzdory těmto názo
rovým rozdílnostem byly však Freudovy základní myšlenky další generací psychoanalytiků spíše modifikovány než zavrženy a nové teorie kladly důraz na rozdílné oblasti. Erik Erikson například prosazoval spíše sociální a vývojový přístup, zatímco Jung formuloval ideu kolektivního nevědomí. Po celou první polovinu 20. sto letí zůstala psychoanalýza ve svých různých formách hlavní alternati vou k behaviorismu a až do doby po druhé světové válce nečelila žád ným vážnějším problémům. V pade sátých letech byla freudovská psy choterapie jednotlivými terapeuty stále praktikována, zejména ve Francii, kde působil Jacques Lacan se svými následovníky, ale objevily se i nové terapie, které se snažily přivodit v životě pacientů skuteč nou změnu. Fritz a Laura Perlsovi
a Paul Goodman rozvinuli poněkud eklektickou gestalt terapii (tvarovou terapii), zatímco existenciální filo zofie inspirovala psychology, jakými byli například Viktor Frankl a Erich Fromm, kteří dali terapii výrazněji sociopolitické zaměření. Velmi důležitá byla skupina psychologů, kteří se na sklonku padesátých let při řadě setkání v USA usilovně snažili rozvinout humanističtější přístup a vytvořili rámec sdružení známého jako „třetí síla“, které se věnovalo zkoumání takových témat jako sebeaktuali zace, kreativita a osobní svoboda. Zakladatelé tohoto hnutí – Abra ham Maslow, Carl Rogers a Rollo May – zdůrazňovali důležitost mentálního zdraví a léčby dušev ních poruch. Snad nejvýznamnější hrozbou pro psychoanalýzu se v té době
stala kognitivní psychologie, jež psychoanalýzu kritizovala pro nedostatek objektivní evidence – buď v rámci její teorie, nebo její účinnosti při léčbě. Kognitivní psychologie naopak předkládala vědecky podložené teorie a později rovněž klinicky efektivní terapeu tické postupy.
Kognitivní psychoterapie
Kognitivní psychologové kritizovali psychoanalýzu jako nevědeckou a její teorie jako nedokazatelné. Paul Watzlawick zpochybnil jeden z klíčových pojmů freudovské analýzy – vytěsněnou vzpomínku – a Elizabeth Loftusová ukázala labilní platnost všech forem vzpo mínky. Kognitivní psychologie nabídla na rozdíl od toho psychote rapie založené na evidenci, napří klad racionálně emoční behavio
rální terapii (REBT) Alberta Ellise a kognitivní terapii Aarona Becka. Freudův důraz na vývoj v dětství a na osobní historii výrazně inspi roval vývojovou a sociální psycho logii a psychoterapeuti jako Guy Corneau, Virginia Satirová a Donald Winnicott zaměřili na sklonku 20. století svou pozornost na rodinné prostředí, zatímco jiní, například Timothy Leary a Dorothy Roweová, se soustředili na sociální tlaky. Ačkoliv Freudovy původní myšlenky byly během let často zpochybňovány, vývoj od freu dovské psychoanalýzy ke kogni tivní terapii a humanistické psychoterapii vedl k obrovským pokrokům v léčbě duševních poruch a poskytl model pro studium nevědomí, našich pudů a chování. ■
90 ÚVOD
PSYCHOTERAPIE 91
Sigmund Freud a Josef Breuer publikují Studie o hysterii.
Carl Jung uvádí ve své knize Psychologické typy pojmy „introvert“ a „extravert“.
Anna Freudová uveřejňuje práci Já a obranné mechanismy.
Karen Horneyová zakládá po neshodách s Freudem Americký institut pro psychoanalýzu.
1895
1921
1936
1941
N
Carl Rogers rozvíjí terapii zaměřenou na klienta a osvětluje své teorie v práci Poradenství a psychoterapie.
Melanie Kleinová předkládá kontroverzní dílo Závist a vděčnost stvrzující vrozenou přítomnost pudu smrti.
Albert Ellis načrtává v knize Návod k racionálnímu životu racionálně emoční behaviorální terapii.
Rodí se americká existenciální psychologie ovlivněná knihou Rollo Maye Existence.
1942
1955
1961
1967
1900
1927
1937
1941
1946
1959
1964
1970
Sigmund Freud uvádí ve Výkladu snů klíčové pojmy psychoanalýzy.
Alfred Adler je po publikaci knihy Praxe a teorie individuální psychologie uznáván jako zakladatel individuální psychologie.
Jacques Lacan předkládá na 14. Mezinárodním psychoanalytickém kongresu přednášku Stadium zrcadla.
Erich Fromm píše Strach ze svobody, jedno z vlivných děl sociopolitické psychologie.
Viktor Frankl píše po svém osvobození z Osvětimi knihu Člověk hledá smysl a naznačuje, že je nutné v utrpení nalézat smysl.
R. D. Laing se v Rozděleném self pokouší popsat strukturu schizofrenické zkušenosti.
Virginia Satirová, „matka rodinné systémové terapie“, publikuje knihu Společná terapie rodiny.
Abraham Maslow definuje v knize Motivace a osobnost pojem sebeaktualizace.
a počátku 20. století se stal v USA vládnoucím přístupem k psychologii behaviorismus, evropští psycho logové se však vydali odlišným směrem. Z velké části se o to zasloužilo dílo Sigmunda Freuda, jehož teorie se spíše než na studium mentálních procesů a chování soustředily na psycho patologii a na léčbu. Na rozdíl od behaviorismu se jeho myšlenky zakládaly ve větší míře na pozoro vání a na případových studiích než na experimentální evidenci. Freud pracoval určitou dobu u francouzského neurologa Jeana Martina Charcota a byl hluboce ovlivněn jeho užitím hypnózy při léčbě hysterie. V období stráveném u Charcota si uvědomil důležitost nevědomí, oblasti nevědomého myšlení, která – jak cítil – je klíčem
k našemu chování. Byl přesvědčen, že přístup k nevědomí, který může získat mluvením s pacienty, přivede bolestné, skryté vzpomínky do bdělého vědomí, kde pacient může pochopit jejich smysl a dosáhnout tak úlevy od svých symptomů.
Nové psychoterapie
Freudovy myšlenky se rozšířily v Evropě i v USA. Freud kolem sebe shromáždil kroužek spolupracov níků ve Vídeňské psychoanalytické společnosti, k němuž patřili též Alfred Adler a Carl Jung. Oba však posléze nesouhlasili s určitými prvky Freudových teorií a vypraco vali na základě jeho díla své vlastní, odlišné psychodynamické přístupy. Od Freuda se rovněž odklonily známé terapeutky Melanie Kleinová a Karen Horneyová i Freudova dcera Anna. Navzdory těmto názo
rovým rozdílnostem byly však Freudovy základní myšlenky další generací psychoanalytiků spíše modifikovány než zavrženy a nové teorie kladly důraz na rozdílné oblasti. Erik Erikson například prosazoval spíše sociální a vývojový přístup, zatímco Jung formuloval ideu kolektivního nevědomí. Po celou první polovinu 20. sto letí zůstala psychoanalýza ve svých různých formách hlavní alternati vou k behaviorismu a až do doby po druhé světové válce nečelila žád ným vážnějším problémům. V pade sátých letech byla freudovská psy choterapie jednotlivými terapeuty stále praktikována, zejména ve Francii, kde působil Jacques Lacan se svými následovníky, ale objevily se i nové terapie, které se snažily přivodit v životě pacientů skuteč nou změnu. Fritz a Laura Perlsovi
a Paul Goodman rozvinuli poněkud eklektickou gestalt terapii (tvarovou terapii), zatímco existenciální filo zofie inspirovala psychology, jakými byli například Viktor Frankl a Erich Fromm, kteří dali terapii výrazněji sociopolitické zaměření. Velmi důležitá byla skupina psychologů, kteří se na sklonku padesátých let při řadě setkání v USA usilovně snažili rozvinout humanističtější přístup a vytvořili rámec sdružení známého jako „třetí síla“, které se věnovalo zkoumání takových témat jako sebeaktuali zace, kreativita a osobní svoboda. Zakladatelé tohoto hnutí – Abra ham Maslow, Carl Rogers a Rollo May – zdůrazňovali důležitost mentálního zdraví a léčby dušev ních poruch. Snad nejvýznamnější hrozbou pro psychoanalýzu se v té době
stala kognitivní psychologie, jež psychoanalýzu kritizovala pro nedostatek objektivní evidence – buď v rámci její teorie, nebo její účinnosti při léčbě. Kognitivní psychologie naopak předkládala vědecky podložené teorie a později rovněž klinicky efektivní terapeu tické postupy.
Kognitivní psychoterapie
Kognitivní psychologové kritizovali psychoanalýzu jako nevědeckou a její teorie jako nedokazatelné. Paul Watzlawick zpochybnil jeden z klíčových pojmů freudovské analýzy – vytěsněnou vzpomínku – a Elizabeth Loftusová ukázala labilní platnost všech forem vzpo mínky. Kognitivní psychologie nabídla na rozdíl od toho psychote rapie založené na evidenci, napří klad racionálně emoční behavio
rální terapii (REBT) Alberta Ellise a kognitivní terapii Aarona Becka. Freudův důraz na vývoj v dětství a na osobní historii výrazně inspi roval vývojovou a sociální psycho logii a psychoterapeuti jako Guy Corneau, Virginia Satirová a Donald Winnicott zaměřili na sklonku 20. století svou pozornost na rodinné prostředí, zatímco jiní, například Timothy Leary a Dorothy Roweová, se soustředili na sociální tlaky. Ačkoliv Freudovy původní myšlenky byly během let často zpochybňovány, vývoj od freu dovské psychoanalýzy ke kogni tivní terapii a humanistické psychoterapii vedl k obrovským pokrokům v léčbě duševních poruch a poskytl model pro studium nevědomí, našich pudů a chování. ■
NEVĚDOMÍ JE PRAVOU
PSYCHICKOU REALITOU SIGMUND FREUD (1856–1939)
NEVĚDOMÍ JE PRAVOU
PSYCHICKOU REALITOU SIGMUND FREUD (1856–1939)
94 SIGMUND FREUD V KONTEXTU PŘÍSTUP Psychoanalýza PŘEDTÍM 2500–600 př. Kr. Hinduistické védy popisují vědomí jako „abstraktní, tichou, dokonale sjednocenou oblast vědomí“. 1567 Švýcarský lékař Paracelsus předkládá první lékařský popis nevědomí. Po 1880 Francouzský neurolog Jean‑Martin Charcot užívá hypnózy při léčbě hysterie a dalších abnormálních duševních stavů. POTOM 1913 John B. Watson kritizuje Freudovy představy o nevě domí jako nevědecké a nepro kazatelné. 1944 Carl Jung tvrdí, že přítomnost univerzálních archetypů dokazuje existenci nevědomí.
N
evědomí je jedním z nej zajímavějších pojmů v psychologii. Zdá se, že obsahuje veškerou naši zku šenost s realitou, i když samo zůstává mimo naši vědomou mysl či kontrolu. Je to místo, kde ucho váváme všechny své vzpomínky, myšlenky a pocity. Pojem nevě domí fascinoval rakouského neurologa a psychiatra Sigmunda Freuda, jenž chtěl zjistit, zda je možné vysvětlit věci, které se v té době zdály být za hranicí psycholo gie. Ti, kdo začali zkoumat nevě domí, se obávali, že může být plné psychické aktivity, která je příliš
PSYCHOTERAPIE 95 Viz též: Johann Friedrich Herbart 24–25 ■ Jean‑Martin Charcot 30 ■ Carl Jung 102–107 ■ Melanie Kleinová 108–109 ■ Anna Freudová 111 ■ Jacques Lacan 122–123 ■ Paul Watzlawick 149 ■ Aaron Beck 174–175 ■ Elizabeth Loftusová 202–207
silná, příliš znepokojivá či příliš nepochopitelná, než aby ji naše vědomá mysl mohla do sebe pojmout. Freudovo dílo věnované tomuto tématu bylo průkopnické. Freud popsal strukturu mysli jako tvořenou vědomím, nevědomím a předvědomím a zpopularizoval ideu nevědomí představou, že je to součást mysli, která určuje a vysvětluje pochody skryté za naší schopností myslet a vnímat.
sexuální původ a obsah neuróz (problémů způsobených psycho logickými konflikty), a oba muži se rozešli. Freud pak dále pokra čoval v rozvíjení idejí a technik psychoanalýzy.
Naše každodenní mysl
Hypnóza a hysterie
Freud nahlédl do světa nevědomí v roce 1985, kdy se seznámil s prací francouzského neurologa Jeana‑Martina Charcota, jenž – zdálo se – úspěšně léčil pacienty se symptomy duševní nemoci pomocí hypnózy. Charcot zastával názor, že hysterie je neurologická porucha, která je způsobena abnormálními stavy nervového systému, a tato myšlenka skýtala důležité nové možnosti, jak ji léčit. Freud se po návratu do Vídně horlivě snažil tyto nové poznatky uplatnit, namáhavě však hledal účinnou techniku. V té době se setkal s Josefem Breuerem, respektovaným lékařem, jenž zjistil, že u jedné ze svých pacientek může vážné symptomy duševní nemoci značně zmírnit pouze tím, že ji požádá, ať popíše své fantazie a halucinace. Aby jí usnadnil přístup ke vzpomínkám na traumatickou událost, začal Breuer užívat hypnózu a po dva krát týdně probíhajícím sezení spojeném s hypnózou se všechny její symptomy zmírnily. Breuer dospěl k závěru, že symptomy jeho pacientky byly důsledkem rušivých vzpomínek skrytých v její nevě domé mysli a že hlasité vyslovení myšlenek je přivedlo do vědomí a umožnilo, že symptomy zmizely. To je případ Anny O. a současně první příklad uplatnění intenzivní
Anna O., vlastním jménem Bertha Pappenheimová, byla lékařem Josefem Breuerem léčena na příznaky paralýzy a hysterie. Léčba byla úspěšná a Bertha Pappenheimová ji později sama popsala jako „léčbu mluvením“.
psychoterapie jako léčby duševní nemoci. Breuer se stal Freudovým přítelem a kolegou a společně vypracovali a zpopularizovali metodu psychologické léčby zalo ženou na myšlence, že mnohé formy duševních nemocí (iracio nální strach, úzkost, hysterie, zdánlivá ochrnutí a bolesti a jisté typy paranoie) jsou důsledkem traumatických prožitků, k nimž u pacienta došlo v minulosti a které jsou nyní před vědomím skryty. Freud a Breuer tvrdili, že svou technikou, popsanou ve společně uveřejněných Studiích o hysterii (1895), objevili způsob, jak vytěsněnou vzpomínku uvolnit z nevědomí a pacientovi umožnit její vědomé vybavení a citovou i intelektuální konfrontaci s daným prožitkem. Tento proces uvolnil uvězněné emoce a symptomy zmizely. Breuer však nesouhlasil s tím, že Freud nakonec podle jeho názoru kladl příliš velký důraz na
Je snadné považovat realitu vědomí za samozřejmou a naivně se domnívat, že to, co si myslíme a cítíme, nač si vzpomínáme a co zakoušíme, tvoří celek lidské mysli. Freud však říká, že aktivní stav vědomí – to znamená funkční mysl, jíž jsme si bezprostředně vědomi ve své každodenní zkuše nosti – je pouze zlomkem celko vých psychologických sil působí cích v naší psychické realitě. Vědomí existuje v povrchové rovině, k níž máme snadný a bezprostřední přístup. Pod vědomím leží mocné dimenze
nevědomí, skladiště, z něhož je diktován náš kognitivní stav a naše chování. Vědomí je fakticky loutkou v rukou nevědomí. Vědomí předsta vuje pouze povrch komplikované psychické sféry. Protože nevědomí je všezahrnu jící, říká Freud, obsahuje v sobě menší sféry vědomí a oblast ozna čovanou jako „předvědomí“. Vše, co je vědomé – co aktivně víme –, bylo jednou, před svým vstupem do vědomí, nevědomé. Avšak ne vše se stane vědomým; mnoho z toho, co je nevědomé, zůstane v nevědomí. Vzpomínky, které nejsou v naší každodenní funkční paměti, ale nebyly vytěsněny, jsou v části vědomé mysli, již Freud označil jako předvědomí. Tyto vzpomínky můžeme kdykoli přivést do vědomí. Nevědomí pak funguje jako jakási nádoba pro myšlenky nebo vzpomínky, jež jsou
Básníci a filozofové objevili nevědomí přede mnou. To, co jsem objevil já, je vědecká metoda, jíž můžeme nevědomí zkoumat. Sigmund Freud
příliš intenzivní, příliš bolestné nebo jinak příliš silné, než aby je vědomá mysl mohla zpracovat. Freud byl přesvědčen, že hrozí‑li nebezpečí, že určité myšlenky ❯❯
Jestliže myšlenky, vzpomínky nebo impulzy jsou pro vědomou mysl příliš zatěžující nebo nepatřičné, než aby je mohla snést, jsou vytěsněny…
… a uloženy v nevědomí vedle našich instinktivních pudů, kde jsou bezprostřednímu vědomí nepřístupné.
Rozdíl mezi našimi vědomými a nevědomými myšlenkami vytváří psychické napětí…
Nevědomí tiše řídí myšlenky a chování individua.
…, jež se může uvolnit, jen když jsou vytěsněné vzpomínky psychoanalýzou připuštěny do vědomí.
94 SIGMUND FREUD V KONTEXTU PŘÍSTUP Psychoanalýza PŘEDTÍM 2500–600 př. Kr. Hinduistické védy popisují vědomí jako „abstraktní, tichou, dokonale sjednocenou oblast vědomí“. 1567 Švýcarský lékař Paracelsus předkládá první lékařský popis nevědomí. Po 1880 Francouzský neurolog Jean‑Martin Charcot užívá hypnózy při léčbě hysterie a dalších abnormálních duševních stavů. POTOM 1913 John B. Watson kritizuje Freudovy představy o nevě domí jako nevědecké a nepro kazatelné. 1944 Carl Jung tvrdí, že přítomnost univerzálních archetypů dokazuje existenci nevědomí.
N
evědomí je jedním z nej zajímavějších pojmů v psychologii. Zdá se, že obsahuje veškerou naši zku šenost s realitou, i když samo zůstává mimo naši vědomou mysl či kontrolu. Je to místo, kde ucho váváme všechny své vzpomínky, myšlenky a pocity. Pojem nevě domí fascinoval rakouského neurologa a psychiatra Sigmunda Freuda, jenž chtěl zjistit, zda je možné vysvětlit věci, které se v té době zdály být za hranicí psycholo gie. Ti, kdo začali zkoumat nevě domí, se obávali, že může být plné psychické aktivity, která je příliš
PSYCHOTERAPIE 95 Viz též: Johann Friedrich Herbart 24–25 ■ Jean‑Martin Charcot 30 ■ Carl Jung 102–107 ■ Melanie Kleinová 108–109 ■ Anna Freudová 111 ■ Jacques Lacan 122–123 ■ Paul Watzlawick 149 ■ Aaron Beck 174–175 ■ Elizabeth Loftusová 202–207
silná, příliš znepokojivá či příliš nepochopitelná, než aby ji naše vědomá mysl mohla do sebe pojmout. Freudovo dílo věnované tomuto tématu bylo průkopnické. Freud popsal strukturu mysli jako tvořenou vědomím, nevědomím a předvědomím a zpopularizoval ideu nevědomí představou, že je to součást mysli, která určuje a vysvětluje pochody skryté za naší schopností myslet a vnímat.
sexuální původ a obsah neuróz (problémů způsobených psycho logickými konflikty), a oba muži se rozešli. Freud pak dále pokra čoval v rozvíjení idejí a technik psychoanalýzy.
Naše každodenní mysl
Hypnóza a hysterie
Freud nahlédl do světa nevědomí v roce 1985, kdy se seznámil s prací francouzského neurologa Jeana‑Martina Charcota, jenž – zdálo se – úspěšně léčil pacienty se symptomy duševní nemoci pomocí hypnózy. Charcot zastával názor, že hysterie je neurologická porucha, která je způsobena abnormálními stavy nervového systému, a tato myšlenka skýtala důležité nové možnosti, jak ji léčit. Freud se po návratu do Vídně horlivě snažil tyto nové poznatky uplatnit, namáhavě však hledal účinnou techniku. V té době se setkal s Josefem Breuerem, respektovaným lékařem, jenž zjistil, že u jedné ze svých pacientek může vážné symptomy duševní nemoci značně zmírnit pouze tím, že ji požádá, ať popíše své fantazie a halucinace. Aby jí usnadnil přístup ke vzpomínkám na traumatickou událost, začal Breuer užívat hypnózu a po dva krát týdně probíhajícím sezení spojeném s hypnózou se všechny její symptomy zmírnily. Breuer dospěl k závěru, že symptomy jeho pacientky byly důsledkem rušivých vzpomínek skrytých v její nevě domé mysli a že hlasité vyslovení myšlenek je přivedlo do vědomí a umožnilo, že symptomy zmizely. To je případ Anny O. a současně první příklad uplatnění intenzivní
Anna O., vlastním jménem Bertha Pappenheimová, byla lékařem Josefem Breuerem léčena na příznaky paralýzy a hysterie. Léčba byla úspěšná a Bertha Pappenheimová ji později sama popsala jako „léčbu mluvením“.
psychoterapie jako léčby duševní nemoci. Breuer se stal Freudovým přítelem a kolegou a společně vypracovali a zpopularizovali metodu psychologické léčby zalo ženou na myšlence, že mnohé formy duševních nemocí (iracio nální strach, úzkost, hysterie, zdánlivá ochrnutí a bolesti a jisté typy paranoie) jsou důsledkem traumatických prožitků, k nimž u pacienta došlo v minulosti a které jsou nyní před vědomím skryty. Freud a Breuer tvrdili, že svou technikou, popsanou ve společně uveřejněných Studiích o hysterii (1895), objevili způsob, jak vytěsněnou vzpomínku uvolnit z nevědomí a pacientovi umožnit její vědomé vybavení a citovou i intelektuální konfrontaci s daným prožitkem. Tento proces uvolnil uvězněné emoce a symptomy zmizely. Breuer však nesouhlasil s tím, že Freud nakonec podle jeho názoru kladl příliš velký důraz na
Je snadné považovat realitu vědomí za samozřejmou a naivně se domnívat, že to, co si myslíme a cítíme, nač si vzpomínáme a co zakoušíme, tvoří celek lidské mysli. Freud však říká, že aktivní stav vědomí – to znamená funkční mysl, jíž jsme si bezprostředně vědomi ve své každodenní zkuše nosti – je pouze zlomkem celko vých psychologických sil působí cích v naší psychické realitě. Vědomí existuje v povrchové rovině, k níž máme snadný a bezprostřední přístup. Pod vědomím leží mocné dimenze
nevědomí, skladiště, z něhož je diktován náš kognitivní stav a naše chování. Vědomí je fakticky loutkou v rukou nevědomí. Vědomí předsta vuje pouze povrch komplikované psychické sféry. Protože nevědomí je všezahrnu jící, říká Freud, obsahuje v sobě menší sféry vědomí a oblast ozna čovanou jako „předvědomí“. Vše, co je vědomé – co aktivně víme –, bylo jednou, před svým vstupem do vědomí, nevědomé. Avšak ne vše se stane vědomým; mnoho z toho, co je nevědomé, zůstane v nevědomí. Vzpomínky, které nejsou v naší každodenní funkční paměti, ale nebyly vytěsněny, jsou v části vědomé mysli, již Freud označil jako předvědomí. Tyto vzpomínky můžeme kdykoli přivést do vědomí. Nevědomí pak funguje jako jakási nádoba pro myšlenky nebo vzpomínky, jež jsou
Básníci a filozofové objevili nevědomí přede mnou. To, co jsem objevil já, je vědecká metoda, jíž můžeme nevědomí zkoumat. Sigmund Freud
příliš intenzivní, příliš bolestné nebo jinak příliš silné, než aby je vědomá mysl mohla zpracovat. Freud byl přesvědčen, že hrozí‑li nebezpečí, že určité myšlenky ❯❯
Jestliže myšlenky, vzpomínky nebo impulzy jsou pro vědomou mysl příliš zatěžující nebo nepatřičné, než aby je mohla snést, jsou vytěsněny…
… a uloženy v nevědomí vedle našich instinktivních pudů, kde jsou bezprostřednímu vědomí nepřístupné.
Rozdíl mezi našimi vědomými a nevědomými myšlenkami vytváří psychické napětí…
Nevědomí tiše řídí myšlenky a chování individua.
…, jež se může uvolnit, jen když jsou vytěsněné vzpomínky psychoanalýzou připuštěny do vědomí.
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 209
208
SEDM HŘÍCHŮ PAMĚTI DANIEL SCHACTER (1952)
V KONTEXTU PŘÍSTUP Výzkum paměti PŘEDTÍM 1885 Hermann Ebbinghaus popisuje křivku zapomínání v knize Paměť. 1932 Frederic Bartlett udává sedm způsobů, jak dochází k omylům paměti v knize Vzpomínání. 1956 George Armitage Miller vydává přednášku Magické číslo sedm plus nebo minus dvě. 1972 Endel Tulving rozlišuje mezi sémantickou a epizo dickou pamětí. POTOM 1995 Elizabeth Loftusová zkoumá retroaktivní vzpo mínky v knize Formování falešných vzpomínek. 2005 Americká psycholožka Susan Clancyová zkoumá zdánlivé vzpomínky na únosy mimozemšťany.
Z
apomínání je podle Daniela Schactera základní funkcí lidské paměti, která jí umožňuje pracovat efektivně. Některé zážitky a informace, které se naučíme, jsou jistě potřebné, ale je tu spousta zbytečných malič kostí, které by jen zabíraly cenné místo v „úložišti“, takže jsou raději „vymazány“, řečeno pomocí analo gie s fungováním počítače, jak se to v kognitivní psychologii často děje. Občas ale procesy selekce selžou. Co mělo být označeno za užitečnou informaci, je odstra něno z paměti, a tudíž zapomenuto – a naopak – triviální a naprosto nežádoucí informace, které měly být dávno odstraněny, zůstávají. Úložiště není jediná oblast paměti, kde se setkáváme s mož nými problémy. Během procesu vybavování dojde k popletení informací a ty pak zkreslí naši vzpomínku. Schacter vyjmeno vává sedm způsobů, kterými nás paměť může zradit – jsou to zapomínání, roztržitost, pamě ťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a přetrvávání. S odka zem na biblických sedm smrtel ných hříchů a jako souhlas s „magickým číslem sedm“
George Armitage Millera Schacter tyto problémové faktory pojme noval jako „sedm hříchů paměti“. První tři nazval „hříchy zapomí nání“ a další čtyři jako „hříchy provozní“ čili pamatování. Každý hřích může vést k určitému typu chyby při vybavování informace. První hřích, zapomínání, se týká zhoršování paměti v čase, především té epizodické (pamato vání si událostí). Děje se to kvůli dvěma faktorům: lépe si vyba vujeme nedávné události než ty vzdálené, a když si na danou udá lost vzpomeneme (vybavíme si ji
Nechceme paměť, která uloží každičký zážitek. To bychom byli zahlceni přívalem bezcenných banalit. Daniel Schacter
Viz též: Hermann Ebbinghaus 48–49 ■ Bluma Zeigarniková 162 ■ George Armitage Miller 168–173 ■ Endel Tulving 186–191 ■ Gordon H. Bower 194–195 ■ Elizabeth Loftusová 202–207 ■ Frederic Bartlett 335–336
z paměti), mozek ji znovu zpracuje a mírně pozmění. Roztržitost, hřích, který se projevuje zapomenutými klíči a zmeškanými schůzkami, není ani tak chybou vybavování jako selekcí při ukládání. Někdy jen nedáváme dobrý pozor na to, co děláme (jako když někam poklá dáme klíče), mozek takovou infor maci vyhodnotí jako nedůležitou a neuloží ji pro další použití. Opačný je hřích paměťového bloku, kdy si vzpomínku nelze vybavit, protože se jí do cesty postavila jiná. Příkladem je situace „mám to na jazyku“, kdy si nemůžeme vzpomenout na slovo, které velmi dobře známe.
Sedm hříchů paměti … zapomínání. Někdy zapomeneme na důležité věci, pak jde o…
… paměťový blok.
A někdy naše paměť poplete vzpomínky, pak jde o…
… záměnu.
… sugestibilitu.
Provozní hříchy
Provozní hříchy jsou o něco slo žitější, ale o nic méně časté. Při záměně si sice na informaci vzpo mene správně, ale přiřadíme ji k mylnému zdroji. V případě suges tibility jde o podobný výsledek, vzpomínky jsou ovlivněny způso bem, jakým byly vybaveny; napří klad jsou to odpovědi na návodné otázky. Hřích zkreslování způsobuje nepřesnost vzpomínky; to, co si myslíme nebo cítíme přitom, když si vzpomínku vybavujeme, zabarví její přesnost. Nakonec je tu hřích přetrvávání, kdy paměť funguje až příliš dobře a kdy se nám vytrvale vnucuje nějaká nepříjemná nebo zneklid ňující vzpomínka, ať jde o drobné trapasy nebo o závažné stresující vzpomínky. Nicméně hříchy nemůžeme považovat za nedostatky paměti, zdůrazňuje Schacter, je to daň, kterou platíme za složitý systém, který po většinu času funguje spolehlivě. ■
… roztržitost.
… zkreslování. A někdy si pamatujeme věci, které bychom chtěli zapomenout, pak jde o…
Daniel Schacter Daniel Schacter se narodil v New Yorku v roce 1952. Střední škola v něm probudila zájem o psychologii, již odešel studovat na Univerzitu v Severní Karolíně. Po jejím ukončení pra coval dva roky v laboratoři vní mání a paměti v Durhamské nemocnici pro veterány, kde zkoumal a vyšetřoval pacienty s organickými poruchami paměti. V postgraduálních stu diích pokračoval na Torontské univerzitě v Kanadě pod vede ním Endela Tulvinga, jehož
… přetrvávání.
práce s epizodickou a séman tickou pamětí vyvolávaly v té době živou debatu. V roce 1981 založil v Torontu oddělení pamě ťových poruch spolu s Tulvin gem a Moscovitchem. O deset let později se stal profesorem psychologie na Harvardu, kde založil vlastní Schacterovu laboratoř paměti. Hlavní díla 1982 Za hranice paměťových stop 1996 Hledání paměti 2001 Sedm hříchů paměti
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 209
208
SEDM HŘÍCHŮ PAMĚTI DANIEL SCHACTER (1952)
V KONTEXTU PŘÍSTUP Výzkum paměti PŘEDTÍM 1885 Hermann Ebbinghaus popisuje křivku zapomínání v knize Paměť. 1932 Frederic Bartlett udává sedm způsobů, jak dochází k omylům paměti v knize Vzpomínání. 1956 George Armitage Miller vydává přednášku Magické číslo sedm plus nebo minus dvě. 1972 Endel Tulving rozlišuje mezi sémantickou a epizo dickou pamětí. POTOM 1995 Elizabeth Loftusová zkoumá retroaktivní vzpo mínky v knize Formování falešných vzpomínek. 2005 Americká psycholožka Susan Clancyová zkoumá zdánlivé vzpomínky na únosy mimozemšťany.
Z
apomínání je podle Daniela Schactera základní funkcí lidské paměti, která jí umožňuje pracovat efektivně. Některé zážitky a informace, které se naučíme, jsou jistě potřebné, ale je tu spousta zbytečných malič kostí, které by jen zabíraly cenné místo v „úložišti“, takže jsou raději „vymazány“, řečeno pomocí analo gie s fungováním počítače, jak se to v kognitivní psychologii často děje. Občas ale procesy selekce selžou. Co mělo být označeno za užitečnou informaci, je odstra něno z paměti, a tudíž zapomenuto – a naopak – triviální a naprosto nežádoucí informace, které měly být dávno odstraněny, zůstávají. Úložiště není jediná oblast paměti, kde se setkáváme s mož nými problémy. Během procesu vybavování dojde k popletení informací a ty pak zkreslí naši vzpomínku. Schacter vyjmeno vává sedm způsobů, kterými nás paměť může zradit – jsou to zapomínání, roztržitost, pamě ťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a přetrvávání. S odka zem na biblických sedm smrtel ných hříchů a jako souhlas s „magickým číslem sedm“
George Armitage Millera Schacter tyto problémové faktory pojme noval jako „sedm hříchů paměti“. První tři nazval „hříchy zapomí nání“ a další čtyři jako „hříchy provozní“ čili pamatování. Každý hřích může vést k určitému typu chyby při vybavování informace. První hřích, zapomínání, se týká zhoršování paměti v čase, především té epizodické (pamato vání si událostí). Děje se to kvůli dvěma faktorům: lépe si vyba vujeme nedávné události než ty vzdálené, a když si na danou udá lost vzpomeneme (vybavíme si ji
Nechceme paměť, která uloží každičký zážitek. To bychom byli zahlceni přívalem bezcenných banalit. Daniel Schacter
Viz též: Hermann Ebbinghaus 48–49 ■ Bluma Zeigarniková 162 ■ George Armitage Miller 168–173 ■ Endel Tulving 186–191 ■ Gordon H. Bower 194–195 ■ Elizabeth Loftusová 202–207 ■ Frederic Bartlett 335–336
z paměti), mozek ji znovu zpracuje a mírně pozmění. Roztržitost, hřích, který se projevuje zapomenutými klíči a zmeškanými schůzkami, není ani tak chybou vybavování jako selekcí při ukládání. Někdy jen nedáváme dobrý pozor na to, co děláme (jako když někam poklá dáme klíče), mozek takovou infor maci vyhodnotí jako nedůležitou a neuloží ji pro další použití. Opačný je hřích paměťového bloku, kdy si vzpomínku nelze vybavit, protože se jí do cesty postavila jiná. Příkladem je situace „mám to na jazyku“, kdy si nemůžeme vzpomenout na slovo, které velmi dobře známe.
Sedm hříchů paměti … zapomínání. Někdy zapomeneme na důležité věci, pak jde o…
… paměťový blok.
A někdy naše paměť poplete vzpomínky, pak jde o…
… záměnu.
… sugestibilitu.
Provozní hříchy
Provozní hříchy jsou o něco slo žitější, ale o nic méně časté. Při záměně si sice na informaci vzpo mene správně, ale přiřadíme ji k mylnému zdroji. V případě suges tibility jde o podobný výsledek, vzpomínky jsou ovlivněny způso bem, jakým byly vybaveny; napří klad jsou to odpovědi na návodné otázky. Hřích zkreslování způsobuje nepřesnost vzpomínky; to, co si myslíme nebo cítíme přitom, když si vzpomínku vybavujeme, zabarví její přesnost. Nakonec je tu hřích přetrvávání, kdy paměť funguje až příliš dobře a kdy se nám vytrvale vnucuje nějaká nepříjemná nebo zneklid ňující vzpomínka, ať jde o drobné trapasy nebo o závažné stresující vzpomínky. Nicméně hříchy nemůžeme považovat za nedostatky paměti, zdůrazňuje Schacter, je to daň, kterou platíme za složitý systém, který po většinu času funguje spolehlivě. ■
… roztržitost.
… zkreslování. A někdy si pamatujeme věci, které bychom chtěli zapomenout, pak jde o…
Daniel Schacter Daniel Schacter se narodil v New Yorku v roce 1952. Střední škola v něm probudila zájem o psychologii, již odešel studovat na Univerzitu v Severní Karolíně. Po jejím ukončení pra coval dva roky v laboratoři vní mání a paměti v Durhamské nemocnici pro veterány, kde zkoumal a vyšetřoval pacienty s organickými poruchami paměti. V postgraduálních stu diích pokračoval na Torontské univerzitě v Kanadě pod vede ním Endela Tulvinga, jehož
… přetrvávání.
práce s epizodickou a séman tickou pamětí vyvolávaly v té době živou debatu. V roce 1981 založil v Torontu oddělení pamě ťových poruch spolu s Tulvin gem a Moscovitchem. O deset let později se stal profesorem psychologie na Harvardu, kde založil vlastní Schacterovu laboratoř paměti. Hlavní díla 1982 Za hranice paměťových stop 1996 Hledání paměti 2001 Sedm hříchů paměti
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 211
210
ČLOVĚK NENÍ TOTÉŽ CO JEHO MYŠLENKY
EXISTUJÍ OBAVY, ŽE BIOLOGIE ZPOCHYBNÍ VŠE, CO POVAŽUJEME ZA SVATÉ STEVEN PINKER (1954)
JON KABAT‑ZINN (1944)
V KONTEXTU PŘÍSTUP Soustředěná meditace PŘEDTÍM Cca 500 př. Kr. Siddhárta Gautama (Buddha) udává soustředění jako sedmý stupeň na Osmidílné stezce za skoncováním s utrpením.
P
o druhé světové válce došlo ke zvýšenému zájmu o východní filozofie jak v Evropě, tak v Americe a pojmy jako meditace se staly součástí povědomí široké veřejnosti. Léčivé účinky meditace přilákaly pozor‑ nost amerického biologa a psycho‑ loga Jona Kabat‑Zinna, který vytvo‑ řil objevný program na snižování stresu prostřednictvím soustředění
Po 1960 Vietnamský buddhistický mnich Thich Nhat Hanh popularizuje soustředěnou meditaci v USA. POTOM Po 1990 Zindel Segal, Mark Williams a John D. Teasdale vytvářejí meditačně‑kognitivní terapii (MBCT) k léčbě deprese na základě terapie MBSR Kabat‑Zinna. 1993 Dialekticko‑behaviorální terapie využívá soustředění bez meditace u lidí příliš rozrušených, aby dosáhli žádoucího stavu mysli.
Buddhistická meditace propaguje trénování soustředěné meditace už více než 2 000 let, ale její účinky na mentální a fyzické zdraví byly zkoumány a proká zány teprve začátkem 90. let 20. století.
mysli (MBSR) a zavedl tak prvky meditace do rámce kognitivní terapie.
Trénink soustředění
Pro jeho přístup je základním pojmem „soustředění“. Jde o formu meditace, jejímž cílem je pozorovat vlastní myšlenky a mentální procesy (stejně jako své tělo a fyzické procesy) s odstupem, rozvolněně a bez hodnocení; tj. jde o to „zůstat ve vlastním těle a pozo‑ rovat, co se děje v mysli, aniž by člověk cokoli odmítal či podporoval, jednoduše nechá všechno tak, jak je“. Během soustředěné meditace se učíme pozorovat myšlenkové procesy s klidem, aniž bychom je kategorizovali, učíme se pochopit, že žijí vlastním životem. Myšlenka na neúspěch je například nahlížena jako pouhá událost v mysli, není to odrazový můstek k závěru „jsem k ničemu“. Tréninkem se lze naučit dívat se na mysl a tělo jako na jeden „celek“. Člověk je víc než jen tělo, říká Kabat‑Zinn, a víc než jen myšlenky v jeho hlavě. ■
Viz též: Joseph Wolpe 86–87 ■ Fritz Perls 112–117 ■ Erich Fromm 124–129 Aaron Beck 174–177 ■ Neal Miller 337 ■ John D. Teasdale 339
■
V KONTEXTU PŘÍSTUP Evoluční psychologie PŘEDTÍM 1859 Biolog Charles Darwin říká, že emoce, vnímání a kognice jsou evoluční adaptace. Po 1960 Noam Chomsky tvrdí, že schopnost řeči je vrozená vloha. 1969 John Bowlby prosazuje názor, že vazba novorozeněte k matce je geneticky naprogramovaná. 1976 Britský biolog Richard Dawkins uvádí v knize Sobecký gen, že behaviorální tendence se vyvíjejí v čase prostřednictvím interakcí s jinými lidmi. POTOM 2000 Americký evoluční psycholog Geoffrey Miller píše v knize Pářící se mysl, že lidská inteligence je ovlivněna pohlavním výběrem.
D
iskuse o tom, kolik z našeho chování je nám vrozeno a kolik lze připsat na vrub vlivu prostředí, probíhá už tisíce let. Někteří kognitivní psychologové prohlašují, že nedě‑ díme jen některé povahové charak‑ teristiky, ale že podléhají stejnému principu přirozeného výběru jako naše fyzické rysy. Poukazují na to, že mysl je produktem mozku a mozek je modelován genetikou. Toto nové pole evoluční psycho‑ logie se setkává s příkrým nesou‑ hlasem, ale jeden z jejích předních představitelů, kanadský psycholog Steven Pinker tvrdí, že existují čtyři důvody, proč se vzedmul takový odpor proti myšlenkám evoluční psychologie navzdory všem empi‑ rickým důkazům. Prvním je obava z nerovnosti: pokud je mysl při narození jako „nepopsaný list“, pak jsou si všichni lidé rovni. Ale pokud zdědíme některé mentální rysy, pak jsou někteří z nás přirozeně ve výhodě. Druhým je obava, že pokud jsou některé nedostatky vrozené, nepodléhají změně, takže je jakákoli sociální reforma na podporu znevý‑ Viz též: Francis Galton 28–29 Noam Chomsky 294–297
■
hodněným zbytečná. Třetím důvodem je obava, že pokud je chování ovlivněno geneticky, zproš‑ ťuje nás to odpovědnosti za deliktní chování; tu převezme naše gene‑ tická výbava. Posledním důvodem je, jak říká Pinker, obava nejzásad‑ nější. Pokud se smíříme s tím, že jsme ovlivněni evoluční psychologií, naše „lepší city“ – naše názory, motivy a emoce – se zredukují na pouhé produkty genetického vývoje, biologie tím „zpochybní všechno, co je nám svaté“. ■
Díky „nepopsanému listu“… jsou rasismus, sexismus a třídní předsudky fakticky neudržitelné. Steven Pinker
Konrad Lorenz 77
■
John Bowlby 274–277
■
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 211
210
ČLOVĚK NENÍ TOTÉŽ CO JEHO MYŠLENKY
EXISTUJÍ OBAVY, ŽE BIOLOGIE ZPOCHYBNÍ VŠE, CO POVAŽUJEME ZA SVATÉ STEVEN PINKER (1954)
JON KABAT‑ZINN (1944)
V KONTEXTU PŘÍSTUP Soustředěná meditace PŘEDTÍM Cca 500 př. Kr. Siddhárta Gautama (Buddha) udává soustředění jako sedmý stupeň na Osmidílné stezce za skoncováním s utrpením.
P
o druhé světové válce došlo ke zvýšenému zájmu o východní filozofie jak v Evropě, tak v Americe a pojmy jako meditace se staly součástí povědomí široké veřejnosti. Léčivé účinky meditace přilákaly pozor‑ nost amerického biologa a psycho‑ loga Jona Kabat‑Zinna, který vytvo‑ řil objevný program na snižování stresu prostřednictvím soustředění
Po 1960 Vietnamský buddhistický mnich Thich Nhat Hanh popularizuje soustředěnou meditaci v USA. POTOM Po 1990 Zindel Segal, Mark Williams a John D. Teasdale vytvářejí meditačně‑kognitivní terapii (MBCT) k léčbě deprese na základě terapie MBSR Kabat‑Zinna. 1993 Dialekticko‑behaviorální terapie využívá soustředění bez meditace u lidí příliš rozrušených, aby dosáhli žádoucího stavu mysli.
Buddhistická meditace propaguje trénování soustředěné meditace už více než 2 000 let, ale její účinky na mentální a fyzické zdraví byly zkoumány a proká zány teprve začátkem 90. let 20. století.
mysli (MBSR) a zavedl tak prvky meditace do rámce kognitivní terapie.
Trénink soustředění
Pro jeho přístup je základním pojmem „soustředění“. Jde o formu meditace, jejímž cílem je pozorovat vlastní myšlenky a mentální procesy (stejně jako své tělo a fyzické procesy) s odstupem, rozvolněně a bez hodnocení; tj. jde o to „zůstat ve vlastním těle a pozo‑ rovat, co se děje v mysli, aniž by člověk cokoli odmítal či podporoval, jednoduše nechá všechno tak, jak je“. Během soustředěné meditace se učíme pozorovat myšlenkové procesy s klidem, aniž bychom je kategorizovali, učíme se pochopit, že žijí vlastním životem. Myšlenka na neúspěch je například nahlížena jako pouhá událost v mysli, není to odrazový můstek k závěru „jsem k ničemu“. Tréninkem se lze naučit dívat se na mysl a tělo jako na jeden „celek“. Člověk je víc než jen tělo, říká Kabat‑Zinn, a víc než jen myšlenky v jeho hlavě. ■
Viz též: Joseph Wolpe 86–87 ■ Fritz Perls 112–117 ■ Erich Fromm 124–129 Aaron Beck 174–177 ■ Neal Miller 337 ■ John D. Teasdale 339
■
V KONTEXTU PŘÍSTUP Evoluční psychologie PŘEDTÍM 1859 Biolog Charles Darwin říká, že emoce, vnímání a kognice jsou evoluční adaptace. Po 1960 Noam Chomsky tvrdí, že schopnost řeči je vrozená vloha. 1969 John Bowlby prosazuje názor, že vazba novorozeněte k matce je geneticky naprogramovaná. 1976 Britský biolog Richard Dawkins uvádí v knize Sobecký gen, že behaviorální tendence se vyvíjejí v čase prostřednictvím interakcí s jinými lidmi. POTOM 2000 Americký evoluční psycholog Geoffrey Miller píše v knize Pářící se mysl, že lidská inteligence je ovlivněna pohlavním výběrem.
D
iskuse o tom, kolik z našeho chování je nám vrozeno a kolik lze připsat na vrub vlivu prostředí, probíhá už tisíce let. Někteří kognitivní psychologové prohlašují, že nedě‑ díme jen některé povahové charak‑ teristiky, ale že podléhají stejnému principu přirozeného výběru jako naše fyzické rysy. Poukazují na to, že mysl je produktem mozku a mozek je modelován genetikou. Toto nové pole evoluční psycho‑ logie se setkává s příkrým nesou‑ hlasem, ale jeden z jejích předních představitelů, kanadský psycholog Steven Pinker tvrdí, že existují čtyři důvody, proč se vzedmul takový odpor proti myšlenkám evoluční psychologie navzdory všem empi‑ rickým důkazům. Prvním je obava z nerovnosti: pokud je mysl při narození jako „nepopsaný list“, pak jsou si všichni lidé rovni. Ale pokud zdědíme některé mentální rysy, pak jsou někteří z nás přirozeně ve výhodě. Druhým je obava, že pokud jsou některé nedostatky vrozené, nepodléhají změně, takže je jakákoli sociální reforma na podporu znevý‑ Viz též: Francis Galton 28–29 Noam Chomsky 294–297
■
hodněným zbytečná. Třetím důvodem je obava, že pokud je chování ovlivněno geneticky, zproš‑ ťuje nás to odpovědnosti za deliktní chování; tu převezme naše gene‑ tická výbava. Posledním důvodem je, jak říká Pinker, obava nejzásad‑ nější. Pokud se smíříme s tím, že jsme ovlivněni evoluční psychologií, naše „lepší city“ – naše názory, motivy a emoce – se zredukují na pouhé produkty genetického vývoje, biologie tím „zpochybní všechno, co je nám svaté“. ■
Díky „nepopsanému listu“… jsou rasismus, sexismus a třídní předsudky fakticky neudržitelné. Steven Pinker
Konrad Lorenz 77
■
John Bowlby 274–277
■
