NA CESTĚ INTEGRACE
Konec studené války V průběhu let 1989 až 1992 se zhroutilo bipolární uspořádání světa. Sovětský svaz (SSSR) přestal existovat, Varšavská smlouva a RVHP byly rozpuštěny, byla zbourána berlínská zeď. Německo se sjednotilo, skončila studená válka, rozpadla se Jugoslávie a Československo prošlo sametovým rozvodem. Na mapě Evropy a Asie se objevila řada nových států. Po rozpadu SSSR a sjednocení Německa přestalo existovat rozdělení Evropy podle dohod z Jalty a rozpadem Jugoslávie a Československa zmizely i poslední zbytky uspořádání podle smlouvy z Versailles.
6
Jsme součástí společenství největších demokracií světa P
ro mnohé z našich občanů je naše členství v NATO prostě fakt, skutečnost, na kterou jsme si už zvykli jako na samozřejmost. Pokud se ale podíváme zpět, na počátek roku 1993, tak tehdy to byla dokonce i pro mnohé politiky čirá science fiction. Žili jsme a stále ještě žijeme v rychle se měnící době. Máme to štěstí, že aniž si to dostatečně uvědomujeme, prožíváme období zásadních historických přeměn. Ještě před pár lety by současná realita vypadala jako snění politického naivky. Vždyť ani ne před 15 lety byla naše země součástí „světového socialistického tábora míru“, členem Varšavského paktu a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Nově vzniklé státy začaly usilovat o své místo na slunci ve světě, kde krok za krokem pomalu mizela nedůvěra mezi Východem a Západem. V této výchozí situaci se nacházela k 1. 1. 1993 Česká republika a její armáda. Vedení státu tehdy dospělo k názoru, že Česká republika se bude snažit plně se integrovat do západních evropských struktur – tehdy to znamenalo především do Evropské unie. Přednostním úkolem pro naši armádu bylo co nejrychleji navázat pokud možno co nejlepší vztahy s armádami našich sousedů a s armádami zemí NATO. Ihned v roce 1993 jsme začali jednat o možných společných cvičeních postupně s armádami Nizozemska, Velké
7
Jsme součástí společenství největších demokracií světa
Test schopností Program PfP umožňoval každé zemi otestovat si své schopnosti a možnosti adaptace svých ozbrojených sil na spolupráci s NATO. Tento program navíc umožňoval účast i zemím, které ani nehodlaly případně někdy do NATO vstoupit. Program PfP by se dal přirovnat k „menu“, ze kterého si každá Bruselem oslovená země mohla vybrat podle svých možností a schopností. Dle mého názoru tak program PfP vytvořil v Evropě novou bezpečnostní dimenzi. Armády a vojáci se ocitli několik kroků napřed a politikům dokazovali na praktických příkladech, že spolupráce je možná. Tak například cvičení mezi naší a německou armádou proběhla dávno před podepsáním Česko-německé deklarace v roce 1997. První cvičení ještě vyvolávalo silné politické emoce, druhé už méně a třetí se stalo běžnou, každoroční záležitostí.
8
Británie, Francie a Německa. Zavedli jsme, do té doby pro naši armádu neznámý, institut „štábních rozhovorů“ tak, jak je to v zemích NATO obvyklé. První štábní rozhovory jsme měli s Belgičany – byly to shodou okolností první štábní rozhovory mezi bývalou zemí Varšavské smlouvy a členským státem NATO. Tutéž iniciativu jsme ale vyvíjeli i směrem k Rusku. S tím jsme měli první štábní rozhovory rovněž v roce 1993 u nás v Praze. Bylo to jen krátce po ukončení odsunu sovětských vojsk z našeho území (1991) a Rusové k nabídce na uskutečnění rozhovorů zpočátku přistupovali velice váhavě, ba přímo nedůvěřivě. Velmi jsme přivítali iniciativu prezidenta USA Billa Clintona, který na začátku roku 1994 vyhlásil program NATO Partnerství pro mír (Partnership for Peace – PfP). Když jsem v tu dobu požádal v sídle NATO v Bruselu tehdejšího generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera, že bychom tam chtěli mít vlastní kancelář pro našeho styčného důstojníka, dívali se na mne jeho poradci jako na fantastu. V průběhu roku 1994 jsme však tuto kancelář získali a stali se tak první zemí z Východu, která měla svého důstojníka u NATO; byl to tenkrát generál Jiří Pisklák. A nejen to, ihned jsme využili možnosti v rámci PfP, do kterého
jsme se okamžitě přihlásili, a vyslali j elg si nat Pr u n o NA ěkte ozná ou čl kou a mci s králo těli set rázem to byl „dobrý nápad“. mělo o Postu kooper ku zapo Republ utečňova jsme by konkrétn NPROFO dyž se vza e k počtu odpovídala ně, dostal jší generál mády, y kterýý mě Čechů, Francouzů a Kanaďanů měl ve své podřízenosti ještě vojáky z Keni a Jordánska. Po ukončení operací UNPROFOR a UNCRO jsme byli vyzváni k účasti v operaci IFOR. Tato operace již byla plně pod velením NATO. Jako ocenění kvality naší účasti v UNPROFOR a UNCRO nám tři země NATO nabídly začlenění našeho praporu do jejich uskupení. Byly to Velká Británie, Francie a Španělsko. Využili jsme této příležitosti a dohodli jsme začlenění našeho praporu do britského sektoru v sestavě kanadské brigády. Jak naši vojáci v Bosně, tak my na Ministerstvu obrany a na Generálním štábu jsme se tak dostali do bezprostředního kontaktu s procedurami NATO. To byla přímo zásadní zkušenost. Zjistili jsme totiž, že naše velicí struktury neodpovídají strukturám armád NATO a musely proto být provedeny změny ve strukturách velení nejen našeho praporu v Bosně, ale i na Generálním štábu v Praze. Rozdíly byly dokonce i v používaných značkách na mapách. Od té doby měl příslušný velitel z NATO svého partnera na příslušné úrovni velení naší armády. Souběžně s účastí v IFOR jsme se zapojili do mnohostranných cvičení organizovaných v rámci programu PfP. Jen např. v roce 1995 se naše armáda zúčastnila 17 cvičení, v roce 1996 to již bylo 39 cvičení. Ihned po vstupu do PfP jsme začali vysílat naše důstojníky do kurzů organizovaných v zemích NATO. A tak jen v letech 1994 až 1996 absolvovalo různé kurzy více než 640 našich důstojníků. V mnoha kurzech jsme se stali první účastnickou zemí z bývalého Východu. Osobně jsem byl asi prvním civilním absolventem z Východu, který absolvoval kurz v NATO Defence College v Římě. Mí tehdejší spolužáci vojáci se později stali náčelníky generálních štábů ve svých armádách. Velmi se to posléze hodilo při našem vyjednávání o přistoupení k NATO.
9
Jsme součástí společenství největších demokracií světa A opět náš generál byl prvním absolventem plného půlročního kurzu v NATO Defence College v Římě. Dostali jsme se tam tak, že jsme za tento kurz zaplatili plnou částku jako každá jiná členská země NATO. Pro Alianci bylo proto velmi těžké naši žádost odmítnout. Tím jsme otevřeli dveře dalším zemím. Do příštího kurzu již byly pozvány i jiné země PfP, ale školné bylo částečně hrazeno z prostředků NATO. V dalších letech se stalo pravidlem vysílání našich důstojníků do tohoto kurzu připravujícího budoucí vysoké velitele armád zemí NATO. Jedním z jeho absolventů je i současný ministr obrany České republiky Miroslav Kostelka. Ve stejné době jsme ve školicím středisku v Komorním Hrádku otevřeli kurz pro naše budoucí důstojníky a praporčíky v NATO. Jako přednášející jsme pozvali přední činitele NATO z centrály v Bruselu a z velitelství v Monsu. Mnozí to tenkrát považovali za velmi předčasné rozhodnutí. Kurz byl organizován jednou ročně a díky němu jsme si v předstihu vytvořili docela velkou skupinu důstojníků a praporčíků schopných se v okamžiku vstupu zapojit do struktur NATO. V roce 1999, když jsme do NATO vstupovali, se toto rozhodnutí ukázalo jako velmi správné. Zkrátka a dobře, v době fungování programu PfP jsme využívali všech příležitostí se Alianci co nejvíce přiblížit a zapojit do aktivit NATO co největší počet důstojníků, praporčíků i civilistů z resortu Ministerstva obrany. Během prvních let tak podařilo navázat dobré vztahy s 21 armádami. Postupně se při plnění tzv. cílů interoperability v rámci PfP začala stále zřetelněji vydělovat skupina zemí, které se v ce přibližovaly NATO. Poté co NATO vypracovalo studii případném rozšíření, připravili jsme náš komentář ke apitolám této studie. Tento komentář, jako oficiální dok eský velvyslanec v Bruselu předal NATO dne 14. března odle mého názoru jsme tímto dnem zahájili s NATO roz ledně našeho případného členství.
Jednání o přistoupení a pozvánka ke vstupu V průběhu let 1996 a 1997 následovala čtyři kola jednání mezi NATO a těmi zeměmi, které o členství projevily zájem. Jednání tak probíhala s 10 zeměmi. V České republice byl vytvořen společný tým Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva obrany, který vyjednávání vedl. Měl jsem tu čest být vedoucím té části týmu, která byla z Ministerstva obrany. Po velmi tvrdých jednáních byly k pátému kolu jednání vyzvány jen tři země: Česká republika, Maďarsko a Polsko. V ten moment jsem si uvědomil, že je rozhodnuto o tom, kdo bude na příštím summitu Aliance pozván ke vstupu. A skutečně, na summitu Aliance v Madridu, v létě roku 1997, byly tyto tři země vyzvány, aby zahájily oficiální jednání o přistoupení k NATO. Summit znamenal současně velké zklamání pro Slovensko, Slovinsko a Rumunsko, jejichž představitelé v Madridu do poslední chvíle věřili, že budou rovněž pozváni. Tím skončila první fáze našeho přibližování k NATO. Trvala čtyři roky – získali jsme pozvánku.
Ihned na podzim 1997 začala další etapa: konkrétní vyjednávání o našem vstupu. Usnesením vlády byl ustaven český vyjednávací tým, v jehož čele byl tehdejší náměstek ministra zahraničních věcí, současný velvyslanec u NATO Karel Kovanda a já jako tehdejší náměstek ministra obrany. Tvrdá práce začala znovu. Na Ministerstvu obrany jsme vytvořili tým, zahrnující jak lidi z ministerstva, tak z Generálního štábu, pro integraci do NATO v čele s prvním náměstkem ministra obrany. Tento tým se scházel nejprve jedenkrát měsíčně, potom dvakrát do měsíce a v závěru jednání i častěji podle potřeby. Průběžně jsme museli plnit řadu zadání, vyplývajících z průběhu jednání, která inspekční týmy NATO neúprosně kontrolovaly. Na sekci zahraničních vztahů tenkrát vypracovali harmonogram plnění úkolů podle jednotlivých oblastí. Byly stanoveny odpovědnosti a data plnění podle týdnů na 18 měsíců dopředu. Myslím, že dnes si už nikdo nedovede představit rozsah naší tehdejší práce. Harmonogram jsme v průběhu jednání neustále aktualizovali tak, jak nám byly zpřístupňovány neustále další a další oblasti NATO. V té době byl rovněž vydán rozkaz ohledně znalosti jazyků. Vytipovali jsme totiž všechny funkce, které přijdou do styku s NATO. Podmínkou pro zařazení na každou z těchto funkcí byla znalost jazyka na úrovni STANAG 3, 2 nebo 1 z angličtiny, případně francouzštiny. Všichni tak byli upozorněni na nutnost znalosti jazyků s dostatečným předstihem. Uvědomili jsme si totiž, že nebude možné překládat dokumenty NATO do češtiny. Navíc v každodenním styku nemůže u každého funkcionáře sedět tlumočník. Další problémovou oblastí byla oblast prověřování. Všichni, kteří přicházeli v úvahu pro práci s NATO, museli projít přísnou bezpečnostní prověrkou podle aliančních standardů. Národní bezpečnostní úřad měl v té době opravdu hodně práce. Když jsme úspěšně dovedli jednání do konce, ještě nebylo vyhráno. Museli jsme přesvědčit parlamenty a veřejnost členských zemí, že to je krok správným směrem. Nastala tedy neméně důležitá etapa ratifikace šestnácti parlamenty. V té době jsme lobbovali ve všech 16 zemích. Odpovídali jsme na desítky a desítky dotazů v různých parlamentních výborech členských zemí NATO. Nejkritičtější se nám tenkrát jevila situace v parlamentu Turecka. V tu dobu se tam schylovalo k vládní krizi. A my jsme potřebovali, aby ratifikace proběhla před ní. Smlouvu o přistoupení Turci ratifikovali týden po našem lobbování, pak byl parlament rozpuštěn a byly vyhlášeny volby. Kdyby se to tenkrát nepovedlo, vstupovali bychom do NATO asi poněkud později. V té době jsme na Ministerstvu obrany na chodbě před ministrovou kanceláří instalovali velkou nástěnnou mapu, do které jsme postupně doplňovali data ratifikací rozšíření NATO jednotlivými parlamenty. V době vyjednávání a ratifikací jsem pobyl na cestách, jak mi spočítal můj zástupce, plných 189 dnů z 365. Bylo to opravdu mimořádné období. Celý proces byl zakončen dne 12. března 1999 slavnostním předáním vstupních listin do úschovy vlády USA v městečku Independence v Kansasu
Podělili jsme se o své zkušenosti Nastal čas plnění všech závazků, které jsme na sebe v průběhu vyjednávání přijali. Již jsme nebyli vnímáni jako přistupující, ale jako plnoprávný člen Aliance. Stejným pohledem se na nás dívaly i země, které pozvání do Aliance nedostaly. Přihlásili jsme se ke své zodpovědnosti a v rámci svých možností jsme začali pomáhat a předávat své zkušenosti zejména Slovensku, Litvě, Lotyšsku, Slovinsku a Rumunsku. Naše republika byla pověřena být kontaktní ambasádou NATO v Litvě. Dále jsme pokračovali v naší účasti v misích na Balkáně, konkrétně jsme vyslali náš prapor do Kosova, opět ve spolupráci s Brity do jejich sektoru. Je téměř symbolické, že tak, jak bylo na Balkáně dokončeno rozdělení československé armády (k 1. 5. 1993 byla rozdělena poslední československá jednotka v Korenici v Chorvatsku na český a slovenský prapor), tak začal v Kosovu po letech fungovat první společný česko-slovenský prapor. Oblouk se po osmi letech uzavřel. Tak, jak nám v letech devadesátých pomáhali Kanaďané a Britové, začali jsme my pomáhat Slovákům a Litevcům (např. litevští lékaři byli tenkrát zařazeni do sestavy naší polní nemocnice v Albánii).
Před léty, když bylo rozhodnuto, že se plně zapojíme do západních evropských struktur, se zdálo, že nejprve vstoupíme do Evropské unie a teprve potom do NATO. Bylo tomu přesně naopak, je ale příjemné, že ani ne šest týdnů po pátém výročí vstupu do Aliance, dne 1. května 2004 jsme vstoupili do Evropské unie. Troufám si konstatovat, že i naše zapojení v NATO tomu velmi napomohlo. Naše integrace do Evropy, nejen do
za přítomnosti ministrů zahraničních věcí a velvyslanců USA, České republiky, Maďarska a Polska. Měl jsem to štěstí, že jsem byl tomuto aktu přítomen, a proto mohu říci, že jsem byl „u toho“ od začátku až do konce. Musím se i po letech zmínit o svých tehdejších spolupracovnících na Ministerstvu obrany: generálech Kozlerovi, Voznicovi, Hudcovi, Pisklákovi, Kotilovi, Martinkovi, plukovníku Janouškovi a tehdejších náčelnících Generálního štábu generálech Pezlovi, Nekvasilovi a Šedivém. Všem těm a mnoha dalším patří poděkování za práci, kterou tenkrát odvedli. Nebyla to lehká doba, vždyť od 1. ledna 1993 do 12. března 1999 se na Ministerstvu obrany vystřídalo pět ministrů (pánové Baudyš, Holáň, Výborný, Lobkowicz a Vetchý), vyměnily se čtyři vlády (dvě vlády premiéra Klause a premiérů Tošovského a Zemana), spolupracovali jsme se třemi parlamenty. Ihned po našem vstupu, asi za 14 dnů, začala operace NATO proti Jugoslávii v Kosovu. A tak, aniž jsme měli čas se pořádně rozkoukat, jsme byli zapojeni do největší akce NATO v jeho historii. Myslím, že to byl nejen pro nás, ale i pro Maďarsko a Polsko křest ohněm. Okamžikem vstupu naše práce neskončila, ba právě naopak – byl to začátek další náročné etapy přeměn naší armády. Přítomnost našich důstojníků a praporčíků byla na různých velitelstvích NATO viditelná ihned po našem vstupu. Situace byla zpočátku obtížná v tom, že vyškolení odjeli, ale neměli a ani nemohli mít doma partnery se zkušenostmi z práce uvnitř NATO. vojenských, ale i ekonomických struktur úspěšně pokračuje. Co Nyní, po pěti letech, je tomu již jinak. První vlna vyslaných důstojníků se již vrátila zpět domů do našich struktur, a tak to víc bychom si pro naše děti a vnoučata mohli přát. Všem těm, naši současní zástupci v NATO mají mnohem snazší. Mají doma kteří se o to zasloužili, patří poděkování. partnery s patřičnými zkušenostmi. Čas ukázal, že vstup do NATO bylo moudré rozhodnutí. Náš stát je po dlouhé době prvně bezpečnostně zajištěn. Jsme součástí Jaromír Novotný, společenství největších demokracií světa, a to v době, kdy svět první náměstek ministra obrany není zrovna nejklidnější. Vždyť 11. září 2001 skončil tzv. „post České republiky v letech 1997-2000, cold war time“ a začalo období války se světovým terorismem. toho času velvyslanec České republiky Jednotlivé režimy v Afghánistánu a v Iráku byly sice poraženy, pro Indii, Srí Lanku, Nepál, ale válka se světovým terorismem ještě ani zdaleka neskončila. Bangladéš, Maledivy a Bhútán Naši vojáci se účastní misí v Iráku a v Afghánistánu.
11
