Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra Sociální politiky
Integrace Romů na Jesenicku Magisterská diplomová práce
Bc. Černá Michaela
Vedoucí práce: Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D.
Brno, Leden 2013
Čestné prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila pouze pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury.
V Jeseníku dne 10. 11. 2013
Bc. Michaela Černá
2
Poděkování
Děkuji všem, kteří mi poskytli pomoc a podporu při realizaci této práce, která by bez jejich přispění nemohla vzniknout. Velké poděkování patří vedoucí práce Dipl.-Theol. Univ. Stanislavě Ševčíkové, Ph.D. za její odborné vedení, rady, cenný čas a hlavně trpělivost a velmi děkuji také mojí rodině, která mi vytvořila podmínky, díky nimţ jsem zvládla vypracování této práce i přes sloţité pracovní podmínky.
3
Obsah Úvod........................................................................................................................................................6 1
Integrace ..................................................................................................................................... 9 1.1
Asimilace ................................................................................................................................. 9
1.1.1
Asimilační strategie ....................................................................................................... 10
1.1.2
Dílčí shrnutí.................................................................................................................... 10
1.2
Integrace ............................................................................................................................... 10
1.3
Sociální inkluze ...................................................................................................................... 12
1.3.1
2
1.4
Sociální exkluze ..................................................................................................................... 13
1.5
Pojmy související s integračními procesy .............................................................................. 14
1.5.1
Postoj ............................................................................................................................. 14
1.5.2
Shoda ............................................................................................................................. 16
1.5.3
Národnostní menšina .................................................................................................... 16
1.5.4
Sociální práce ................................................................................................................ 17
1.5.5
Sociální pracovník .......................................................................................................... 18
1.5.6
Sociální práce se sociálně vyloučenými Romy .............................................................. 19
1.5.7
Sociální služby ............................................................................................................... 20
1.5.8
Antioprese, zmocňování ................................................................................................ 21
Integrace Romů ..................................................................................................................... 22 2.1
Romové ................................................................................................................................. 22
2.2
Koncepce romské integrace .................................................................................................. 23
2.3
Rodina ................................................................................................................................... 24
2.4
Od základu - školství .............................................................................................................. 26
2.4.1
Jazyková bariéra ............................................................................................................ 29
2.4.2
Školní statistika.............................................................................................................. 29
2.5
Sociálně vyloučené lokality ................................................................................................... 30
2.5.1
Bezpečnost .................................................................................................................... 31
2.5.2
Kultura chudoby ............................................................................................................ 31
2.6
Zaměstnanost ........................................................................................................................ 32
2.6.1 3
Rozdíly ........................................................................................................................... 13
Druhy pomoci ................................................................................................................ 34
Metodologická část.............................................................................................................. 36 3.1
Účel výzkumu ........................................................................................................................ 36
4
3.2
Strategie ................................................................................................................................ 37
3.3
Přístupy a metody sběru dat ................................................................................................. 37
3.4
Výběr vzorku.......................................................................................................................... 39
3.4.1
4
5
Výzkumné otázky........................................................................................................... 39
3.5
O P E R A C I O N A L I Z A C E dílčích výzkumných otázek ....................................................... 40
3.6
Etické aspekty výzkumu ........................................................................................................ 44
Analytická část ....................................................................................................................... 45 4.1
Interpretační část .................................................................................................................. 45
4.2
Výběr respondentů a jejich dotazování ................................................................................ 46
4.3
Interpretační část – dílčí výzkumné otázky ........................................................................... 47
4.3.1
DVO: V čem se shodují i liší představy sociálně vyloučených Romů o integraci? ......... 47
4.3.2
DVO: V čem se shodují i liší představy sociálních pracovníků o integraci? ................... 57
Závěr a doporučení .............................................................................................................. 63
Doporučená literatura ........................................................................................................................... 68 ANOTACE ............................................................................................................................................... 75 Rejstřík jmenný...................................................................................................................................... 77 Rejstřík věcný ....................................................................................................................................... 78 Přílohy ................................................................................................................................................. 84 Stať...................................................................................................................................................... 105
5
Úvod Touto diplomovou prací bych ráda upozornila sociální pracovníky, především sociální pracovníky sociální sluţby působící na Jesenicku, i samotné Romy na subjektivně proţívaný přínos integrace sociálně vyloučených Romů do společnosti. O tom, ţe je tento typ výzkumu potřebný, jsem se přesvědčila osobně přímo v sociální organizaci, která působí na Jesenicku a zabývá se pomocí a podporou sociálně znevýhodněných skupin obyvatelstva, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, ztratili sociální zázemí, jsou izolovaní a své postavení nemohou z objektivních důvodů sami úspěšně změnit. Tato organizace mne na potřebu tohoto výzkumu přímo upozornila. Jiţ v minulosti uskutečnili řadu cílených projektů, u kterých byli přesvědčeni o jejich potřebnosti a zároveň o jejich výsledném úspěchu, ale v praxi se tyto výsledky neprojevily. Například v případě jednoho konkrétního projektu týkajícího se podpory udrţitelného bydlení formou podporovaného garantovaného bydlení. Projekt proběhl v pořádku, byly splněny všechny podmínky zadavatele, cílová skupina se bez větších problémů projektu zúčastnila, ale ve skutečnosti docházelo mezi původními obyvateli a nově začleňovanými obyvateli k neustálým konfliktům, které se začaly projevovat ihned po ukončení daného projektu. Muselo dojít k řešení se starostou obce, kdy integrovaní obyvatelé sami projevili zájem o navrácení se zpět do svého původního místa pobytu a ke svému dřívějšímu způsobu ţivota. Na tomto příkladu je vidět, ţe skutečný dopad uskutečněných projektů a práce sociálních pracovníků se projeví aţ přenesením poţadavků, povinností a zodpovědnosti získaných v projektech, aplikací principů komunitní práce na zúčastněné členy projektu, coţ organizace dopředu těţko odhadují. Ţádoucí by bylo dosaţení takového stavu mezi sociálními pracovníky organizace a sociálně vyloučenými Romy, kdy vzniklá spolupráce je na takové úrovni, kdy se obě strany nebojí vyslovit, co se jim líbí nebo nelíbí, co vnímají jako problém. Také aby obě strany přispěly svými návrhy ke zlepšení situace a dokázaly formulovat své vlastní potřeby a rozpoznávat potřeby důleţité pro komunitu i organizaci. Poté dle domluvy společně nebo zvlášť půjdou, a aktivitu provedou. Tím také mizí nedůvěra i jednostranný postoj. Výsledky šetření budou nápomocny sociálním pracovníkům, kdy jim mohou pomoci změnit své postoje a přístupy v práci se sociálně vyloučenými Romy, vymanit se ze stereotypů a jednostranných postojů, měla by se jejich práce zefektivnit, protoţe se budou snaţit, aby jim tito Romové věřili, ţe jim chtějí skutečně pomoci; pomůţou jim lépe porozumět potřebám sociálně vyloučených Romů a budou moci lépe zacílit svoji pomoc, také z důvodu upevnění jejich pozice 6
na straně klienta i veřejnosti, ale hlavně aby pomohli sociálně vyloučeným Romům, kteří by si měli dokázat pomoct sami, aby oni sami znali své potřeby. Dále výsledky těchto šetření pomůţou i samotným sociálně vyloučeným Romům, které povedou k získání důvěry k organizaci, která jim nebude nařizovat, ale pomáhat; měli by pocítit chuť provést změnu ve svém ţivotě, měli by pocítit, ţe tato změna jim pomůţe změnit jejich sociální i ţivotní situaci (k lepšímu) a ţe pokud se zapojí do spolupráce s organizací, budou mít šanci ve svém ţivotě něco změnit. Díky této práci chci, aby se organizace samy naučily rozpoznávat potřeby důleţité pro komunitu a aby mohly v budoucnosti závěry této práce vyuţít k lepšímu zacílení nových projektů a sluţeb na konečné uţivatele, kterými jsou obvykle sociálně vyloučené osoby romské menšiny. Měl by se změnit přístup organizací k vytváření programů, zpřesnit jejich cíle tak, aby jednotlivé pomocné kroky vedly ke konkrétním řešením subjektivně vnímaných potřeb zúčastněné skupiny sociálně vyloučených Romů a následně aby organizace, které se usilovně snaţí o změnu v ţivotech sociálně vyloučených, tuto práci vykonávaly lépe. Subjektivně proţívaný přínos integrace sociálně vyloučených Romů do společnosti by měl být vnímán samotnými Romy jako skutečné vyjádření svých pocitů a potřeb, se kterými kaţdodenně ţijí, vnímají je a mají potřebu se s nimi vyrovnávat. Sociálně vyloučení Romové by měli pocítit chuť provést změnu ve svém ţivotě, měli by pocítit, ţe tato změna jim pomůţe změnit jejich sociální i ţivotní situaci (k lepšímu) a ţe pokud se zapojí do podobných projektů, budou mít šanci ve svém ţivotě něco změnit, budou schopni se v rámci integrace zapojovat do místního systému a ne být jen pasivními členy společnosti a čekat, aţ se „něco“ změní. Vzniká tak větší příleţitost zapojit se do kulturního dění, větší šance na získání práce, kvalifikace, moţnost podpory udrţitelného bydlení. Jak se cítí sociálně vyloučení Romové v různých ţivotních situacích, to se snaţí tato práce vystihnout v jednotlivých kapitolách. Snaţí se o vystiţení nejen pohledu ne-Romů, ale docházím zde také k vysvětlení některých pocitů, proč jsou tak diametrálně rozdílné pohledy na tu kterou problematiku. Jelikoţ jde ale o subjektivní pocity, vnímané přínosy, je zcela logické, ţe je nemůţeme vystihnout všechny a generalizovat je na celou populaci Romů, ale ţe se snaţím o zdůvodnění, které vychází z různých poznatků o romské kultuře. V této práci se budu snaţit o zodpovězení hlavní výzkumné otázky „V čem se shodují a v čem se liší představy sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci?“ V zájmu ochrany respondentů byl v této práci tento inkluzivní program anonymizován.
7
Tato diplomová práce bude rozdělena do několika částí. První část bude teoretická, kde je nutno seznámit se - pro pochopení dalších souvislostí - jak s historií Romů a koncepcí romské integrace, tak i některými důleţitými slovními termíny, významy pojmů a skutečnostmi, na kterých je závislá úspěšnost romské integrace. V druhé části se budu zabývat metodologií práce, kde bude vysvětleno zvolení vhodné metody výzkumu a objasněny jednotlivé části výzkumu a to sběr dat, jejich analýza a závěr. Třetí - praktická část se zabývá postoji sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů, vnímání pocitů, ţivotních cílů a v souvislosti s tím pochopením moţností lokality Jesenicko, která je odlišná od ostatních lokalit v České republice a proto i integrace Romů je v této lokalitě odlišná. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby tato lokalita byla představena individuálně. Poslední část této práce bude věnována dílčímu shrnutí. Zde se budu snaţit vyhodnotit výsledky výzkumu, postavené na základech hlavní výzkumné otázky. Bude mne zajímat, jaký zdali se postoj sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů shoduje nebo liší v základních ţivotních tématech, jakými jsou bydlení, vzdělání, zaměstnání a jejich smysl ţivota. Budu se zajímat, zda-li sociálně vyloučení Romové mají chuť provést změnu ve svém ţivotě, která jim pomůţe změnit jejich sociální i ţivotní situaci (k lepšímu) a chápou-li, ţe jestliţe se zapojí do aktivní spolupráce, budou mít šanci ve svém ţivotě něco změnit, budou schopni se v rámci integrace zapojovat do místního systému a ne být jen pasivními členy společnosti a čekat, aţ se „něco“ změní, dále zda-li pociťují větší příleţitost zapojit se do kulturního dění, větší šance na získání práce, kvalifikace, moţnost podpory udrţitelného bydlení.
8
Teoretická část 1 Integrace Význam slova Integrace v českém výkladovém slovníku (2011) je uvedeno jako scelení, ucelení, sjednocení, nebo ve slovníku cizích slov (2013) jako sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek. Abych mohla porozumět tématu integrace sociálně vyloučených Romů, musím se nejprve zorientovat ve slovní terminologii. V následujících kapitolách se budu věnovat vývoji integračních procesů od asimilace, přes integraci k inkluzi/exkluzi a budu se snaţit o vysvětlení a přiblíţení jednotlivých integračních období. Zároveň se ke kaţdému takovému období vztahují i další děje, termíny a pojmy, které bych rovněţ ráda, z důvodu pochopení jevu integrace, objasnila.
1.1 Asimilace Asimilace jako pojem je v Sociologickém slovníku (Jandourek 2001) charakterizována jako proces začleňování nějaké skupiny do větší skupiny, dochází při tom ke kulturnímu mísení. O asimilaci se v Československé republice začíná mluvit od r. 1958, kdy byl (8. dubna) vydán tajný dokument „Zásadní směrnice o práci mezi cikánským obyvatelstvem.“ V tomto dokumentu je vyjádřen postoj společnosti vůči Romům, a to postoj vedoucí k „převýchově cikánů, kteří ţijí „zaostalými formami ţivota“ a u nichţ se projevují „přeţitky z dřívějších společenských formací.“ (Uhlová in Jakoubek, 2004: 237,238) Dále se ve směrnici dozvíme, ţe její podstatou mělo být zamezení bezdůvodnému stěhování cikánských skupin nebo i jednotlivců do jiných krajů a okresů, vytvoření co nejlepších podmínek pro ostatní pracující, aby „mohli vykonávat co nejlépe výchovný vliv a pečovat o zvýšení jejich všeobecné úrovně“, největším zásahem je však časté odebírání dětí do ústavní péče pro neplnění si rodičovských povinností. Tento dokument byl v plném znění platný aţ do roku 1970 (Uhlová in Jakoubek, 2004: 237,238). Následuje (po Praţském jaru) zaloţení Svazu Cikánů – Romů (1968 – 1973) a vláda od asimilačních snah začíná upouštět. Jak i dále uvádí Uhlová (2004), veškeré zákony týkající se Romů byly federální, coţ byla příčina odlišného přístupu k Romům. Polevuje se v asimilačních praktikách a nadále se hovoří jiţ jen o integraci, coţ neznamená změnu přístupu, ale mění nahlíţení na Romy. Nadále se věnuje pozornost tématům, jako jsou likvidace osad, zlepšování školní docházky, zařazování dětí do mateřské školy aj. V roce 1989 je opět řešena otázka romské
9
problematiky a to na nejvyšší stranické úrovni, kde se zdůrazňuje, ţe Romové mají být hrdi na to, ţe jsou Romové a tohoto faktu vyuţít ke své integraci.
1.1.1
Asimilační strategie
se vyznačuje reakcí menšinové skupiny na kontakt s většinovou společností „zapovězením“ původní kultury a akceptací nových modů chování.“ (Navrátil, 2003 – Romové v české společnosti) Sirovátka (2003) povaţuje romskou komunitu za heterogenní z hlediska uplatnění na trhu práce a současně při stavu, kdy většina z nich si dobře uvědomuje poţadavky majority na jejich asimilaci. Pro lepší pracovní uplatnění a zlepšení ţivotního standardu jsou ochotni tyto poţadavky z velké části přijímat, coţ by mohlo vést ke zlepšení jejich postavení na trhu práce i celkové sociálně-ekonomické situace. Vliv na průběh asimilace má i to, jakým způsobem je asimilované skupině nabízena. Fiedler a Bless (in Hewston, Stroebe, 2006:174) se zabývají asimilací z pohledu úsudku, kdy vlastní (empirické) zkušenosti nám umoţňují se rychle a úsporně si vytvořit vlastní úsudek (jedná se o Úsudkovou heuristiku) a u asimilace při posouzení dalších, nových podnětů nás ovlivňuje podnět kontextový. V podstatě jde o to: v jaké situaci se asimilovaná skupina nachází v době asimilace, bude mít vliv i na další vývoj asimilace. Tedy: pokud budeme asimilovat skupinu lehkou, nenucenou formou, lépe budou přijímány i další nové podněty k asimilaci.
1.1.2
Dílčí shrnutí
Asimilace tedy není demokratickou formou spoluţití, v určitých ohledech přímo odporuje lidským právům (viz Listina základních práv a svobod člověka). Výjimkou můţe být snad jen „chtěná“ asimilace (Parekh, 2000) probíhající na základě svobodného rozhodování asimilované skupiny. O tomto typu asimilace se zmiňuji v jiné části této DP.1
1.2 Integrace Termín Integrace je vysvětlován např.: „Integrace je dítětem hektického vývoje ve společnosti a kontaktu civilizací“. (Jesenský, 1998:22) Přímo Vládou ČR je integrace charakterizována takto: „Integrace je dynamický dlouhodobý oboustranný proces, který vyţaduje zapojení nejen cizinců a jejich potomků, ale i majoritní společnosti. Záměrem veškerých integračních opatření je docílit oboustranně přínosného souţití nově příchozích i obyvatelstva přijímající země… …Cílem integrace je 1
Viz str. 11
10
dosáhnout nekonfliktního a oboustranně uspokojivého společného souţití, vzájemného poznání a porozumění mezi cizinci i společností, ve které ţijí, umoţnit cizincům, aby byli schopni důstojného a samostatného ţivota během svého pobytu v České republice Záměrem všech aktivit integrační politiky je předcházet vytváření uzavřených komunit imigrantů, společenské izolaci a sociálnímu vyloučení cizinců…“2 Integrace je proces interakce mezi dvěma subjekty integrující jedince do skupiny, nebo menší skupinky do skupiny větší, se zcela odlišnými ţivotními sociálně – kulturními zkušenostmi ck, 1994) a kde oba subjekty mají snahu vedle sebe ţít bez konfliktů, vytváří vztah ovlivněný chováním, jednáním a postoji obou subjektů. Ovlivňují je samozřejmě i vlivy okolního prostředí a společné záţitky. Můţe dojít i k „chtěné“ asimilaci, kdy Parekh (2000) nevidí nic špatného na asimilaci, která se děje v rovině svobodného rozhodování příslušníků menšiny asimilovat se do dominantní kultury, s pomocí, s respektem k jejich rozhodnutí a příleţitosti k tomu, učinit tento krok. Integrace je takovou formou adaptace, při níţ menšinová skupina povaţuje kontakt s dominantní skupinou za významný a potřebný. Příslušníci této menšiny se však současně identifikují se svou původní kulturou, kterou si chtějí nadále podrţet. (Navrátil, 2003 – Romové v české společnosti) Navrátil (Sborník 2003) rozlišuje integraci ze tří hledisek: a) obecné, kdy jednotlivé části jsou slučovány do jednoho celku b) psychologické, kde jde o vnitřní spojitost hodnot, myšlení, ideálů, znalostí, jednání a relevantních sociálních norem c) sociologické – potkávání různých rozmanitých sociálních a etnických skupin3
Navrátil (Sborník 2003) navrhl definici integrace, kde „zdůraznil chápání integrace jako procesu, v němţ do kontaktu vstupují různorodé sociální, kulturní a etnické skupiny a jehoţ výsledkem má být taková společenská situace, ve které příslušníci těchto skupin mohou v kontextu své ţivotní situace sociálně fungovat a podílet se na ţivotě společnosti ve všech jeho aspektech.“ Při integraci bychom se měli ptát a zároveň hledat odpovědi na otázky, mezi kterými dvěma subjekty se integrace odehrává? Jaké jsou tyto subjekty? (je potřeba zjistit vlastnosti obou
2
USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 16. ledna 2013 č. 43 k Postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců Společné soužití v roce 2013, dostupné na http://www.cizinci.cz/files/clanky/988/Postup.pdf 3
(1994) určil jen tři oblasti – kulturní, sociální a politickou, čímž se toto rozdělení stává více obecným
11
subjektů), jak jsou na integraci oba subjekty připravené? (proč se chtějí integrovat, jaké mají od toho očekávání, jaké jsou jejich znalosti aj.), čím se odlišují? Jaký mají mezi sebou vztah? (stupnice - znají se navzájem, ignorují se aţ po efektní komunikaci, viz Kocourek, 2005) Dále se můţeme ptát, jak dlouho se subjekty znají, co dalšího nebo kdo na jejich vztah ještě působí? A mnoho dalších otázek. Jejich zodpovězením bychom mohli být schopni charakterizovat míru integrace a přizpůsobit tomuto stavu případnou pomoc. Tento proces není nikdy krátkodobý, jde vţdy o dlouhodobou snahu o porozumění a pochopení vzájemných způsobů ţivota a ne vţdy všichni zúčastnění mají snahu o vzájemnou toleranci4.
1.3 Sociální inkluze Jde o další sociální jev spojený s integrační tématikou. Sociální inkluze, také sociální začleňování, se děje buď jako začleňování osob do společnosti nebo jako aktivity vedoucí k začleňování. Hora (in Matoušek, 2013) uvádí dělení sociálního začleňování na dvě pojetí: jako proces (jakýsi opak exkluze) a aktivity sociální práce a politiky (dle autora není toto určení zcela přesné) s hlavním cílem změnit ţivotní situaci. Pojem sociální inkluze se začíná v evropském měřítku objevovat koncem 20. století, v roce 2000 na summitu EU v Nice v rámci Lisabonské strategie pod hlavičkou Národních akčních plánů sociálního začleňování (Sirovátka, 2006). Pojem sociální začleňování se pouţívá v menší míře neţ sociální vyloučení, neboť vyloučení vyjadřuje spíše negativní společenské procesy, zatímco začleňování je spíše vnímáno pozitivně, jako konkrétní intervence, které by měly exkluzi zabránit (Mareš, Horáková, Rakoczyová, 2008). Zároveň je tento termín vnímán jako méně stigmatizující pojem. Tihle autoři dále uvádějí, ţe společnost sociální inkluzi vnímá jako opětovné začleňování jedince do společnosti, coţ předpokládá spolupráci jak začleňované skupiny, tak i majority. (srov. Mareš, 2006). K úspěšnému začlenění sociálně vyloučených jedinců do majoritní společnosti je potřeba, aby zároveň i majoritní společnost měla zájem o změnu svých postojů vůči sociálně vyloučeným a aby zamezovala nárůstu xenofobních a rasových projevů a postupně dospěla k pochopení, ţe odlišnost romské společnosti můţe být pro ni obohacením. K úspěšnému sociálnímu začlenění je potřeba ale také ochoty a snahy svoji situaci řešit přímo od samotných sociálně vyloučených jedinců, neboť samotný proces začlenění sám o sobě nemusí stačit.
4
Srov. Hirt, T., Jakoubek, M. (2004:146) – „Zapomíná se na to, že velká část Romů by snadno mohla být integrována, kdyby nebyli
diskriminováni, nemluvě o těch, kteří integrováni podle požadavků majority už jsou, ale jejich diskriminaci to nijak nesnižuje“
12
1.3.1
Rozdíly
Sociologický slovník (2001) popisuje inkluzi jako vyšší stupeň integrace postiţených nebo znevýhodněných jedinců do společnosti a jejích institucí, kdy při integraci jde o pohled „i odlišné lidi jsme povinni brát mezi sebe“ k pohledu inkluzivnímu „kaţdý z nás je nějak odlišný, kaţdý potřebuje a má právo na individuální přístup“. (Jandourek 2001:107) Dále rozlišuje rozdíl mezi asimilací a integrací - při integraci se obě dvě skupiny něčeho vzdávají, aby zároveň něco získaly. Například: menší skupina přijme základní pravidla větší skupiny a naopak větší skupina ponechá prostor pro projevy menšinové kultury. Německý sociolog Niklas Luhmann odmítl pro vyjádření vztahů mezi jednotlivcem a společností „pojem „integrace“ a nahradil ho pojmy inkluze/exkluze. Dospěl k tomu na základě přesvědčení, ţe integrace individua do soudobých vysoce diferencovaných společností, rozčleněných do výrazných subsystémů (politika, ekonomika, právo, náboţenství) není v podstatě moţná. Sociologie se za této situace má zabývat formami a podmínkami inkluze, tj. účastí jednotlivců na ţivotě jednotlivých sociálních subsystémů a organizací. Pojem integrace rezervoval Luhmann pouze pro popis vztahů mezi hlavními subsystémy společnosti (politika, hospodářství, věda aj.), které jsou navzájem závislé a které se navzájem ovlivňují“. (Musil, 2005: 9)5
1.4 Sociální exkluze Sociální exkluze, také sociální vyloučení, je opakem sociální integrace. Jde o událost, která se děla vţdy, ve všech společnostech. Společnosti si tak hlídaly svá pravidla, svoje postoje, svůj řád. Vyloučenými se stávali ti, kteří narušovali řád společnosti, jinak smýšleli nebo přinášeli nové, do té doby odlišné názory nebo postoje. Sociálně vyloučenými mohou být jedinci, skupiny, komunity. Tento proces zbavuje vyloučené přístupu k důleţitým zdrojům důleţitým pro zapojení se do sociálních, ekonomických a politických aktivit většinové společnosti. Často je sociální exkluze spojována s diskriminací (srov. Grygar, J.: Sociální vyloučení, předsudky a diskriminace in Neumannová R.: Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR. Multikulturní centrum Praha, o.s., Praha 2006), nízkým vzděláním, špatnými ţivotními podmínkami, ale také nízkými příjmy a
chudobou. Otázka chudoby se v textech sociologů a lidí zabývajících se integrací a jí příbuznými tématy, objevuje stále častěji. Například Laderchin a kol. (2003) povaţuje sociální vyloučení za jeden z druhů chudoby.
Naproti tomu Giddens (1998) ukazuje sociální exkluzi spíše jako
Tento text byl převzat z Musil, J., a kol.: Pojetí soudržnosti v soudobé sociologii a politologii. OK FSV CESES, Praha 2004, kde bylo čerpáno od Niklas Luhmann v publikaci Soziologische Aufklärung, která vyšla v Opladen roku 1995 5
13
odloučení se od většinové společnosti, coţ znamená, ţe jedinec či skupina nemá velký zájem na společenském ţivotě, který určuje většinová společnost. „Hodnocení sociální exkluze jakožto nežádoucího společenského jevu je založeno na myšlence práva jedince na základní životní standard (bydlení, vzdělání, zdraví, služby, práci) a na myšlence jeho práva na participaci ve společnosti a tak je spjato i s obecnějšími koncepty jako je občanství jakožto soubor oprávnění k určitým občanským, politickým a sociálním právům, i jako soubor určitých povinností s užíváním těchto práv spojených.“ (Mareš, Sirovátka 2005). Dále uvádějí, ţe sociální exkluze zpochybňuje základní koncepty budované evropskou společností a narušuje vnímání sociální spravedlnosti zaloţené na rovnosti příleţitosti. Naproti tomu Mareš (1999) zmiňuje sociální exkluzi jako záměnu za pojem sociální chudoba pouţívaný v dřívějších dobách. Vznik této záměny datuje do r. 1988 v druhém programu boje proti chudobě Evropského společenství a dále pouţitím tohoto pojmu v Sociální chartě Evropského společenství. Co se týká sociální exkluze Romů, je v první řadě spojena s jejich pracovním uplatněním na trhu práce, kdy byli postaveni do pozice nekvalifikovaných pracovníků a z tohoto titulu jim byly přiděleny i sociální výhody typu státem poskytnutého bydlení. Chyběla však podpora ve formě vzdělávání. Kdyţ se k tomu ještě přidala změna sociálních podmínek a změna poptávky na trhu práce, dostala se romská populace jako pracovní síla na okraj zájmu a stali se tak nezaměstnanými nebo jako snadno dosaţitelná pracovní síla pracující „na černo“ (nehlášená práce). Zároveň se jim ale zpřístupnily sociální dávky, na kterých se mnoho z nich stalo závislými (Sirovátka, 2003). Mareš (1999) upozorňuje na chudobu Romů jako na moţný zdroj konfliktů s majoritní společností, kdy malá část Romů můţe zbohatnout (většinou z kriminálních aktivit) a to se nebude majoritní skupině líbit zrovna tak, jako jejich viditelná chudoba.
1.5 Pojmy související s integračními procesy Neméně důleţité pro určení míry integrace jsou i jednotlivé termíny, které nám definují a zároveň vysvětlují důvody pouţití při tématu integrace.
1.5.1
Postoj
Pojem postoj v oboru sociologie a sociální psychologie zavedli na začátku 20. století W.J. Thomas a F. Znaniecki. Tento výraz je součástí komunikace a znamená sklon určitým jiţ ustáleným způsobem reagovat, chovat se určitým způsobem vůči objektům, jevům, situacím nebo lidem, včetně sama sebe a zpětně tak ovlivňuje utváření dalších vztahů člověka k prostředí. Postoje jsou tak výsledkem sociálního učení (Řezáč, 1998). Postoje se získávají během ţivota a to nejčastěji vzděláváním a širšími sociálními vlivy. Podle Slovníku základních pojmů z psychologie (2000) se postoj „skládá ze tří sloţek: kognitivní (poznávací), emocionální (proţívání) a konativní 14
(behaviorální, sklon k určitému chování či jednání).“ (srov. Řezáč, 1998) – postoj je tedy strukturovaný, tyto jeho tři sloţky vystupují vţdy jako celek, systém, kde hlavní roli hraje typ osobnosti a situace, coţ má dále vliv na poměr těchto tří sloţek. (Řezáč, 1998) Většinou jsou vyváţené, ale některá z nich můţe být dominantní. Při dominanci kognitivní sloţky hovoříme o smýšlení, při dominanci emotivní, jde o sentiment. (Nakonečný, 2009:246) Kognitivní sloţka – poznávací, kde si vytváříme názor na objekt na základě všech nám dostupných informací, které jsme kdy o objektu získali a zároveň na rozumových úvahách o věci. Emocionální sloţka – proţívání, je vytvářen citový vztah k objektu, např. radost, hrdost ale také nepřátelství, nenávist. Konativní sloţka – chování vůči objektu (v jeho prospěch či neprospěch), pohotovost vůči objektu (srov. Čížková, 2000: 97). Na základě tohoto třísloţkového modelu postoje klasifikovali postoje D. Katz a E. Stoland (in Janoušek, 1998: 91), kteří podle toho, která sloţka postoje dominuje, určili základních pět kategorií postojů:
Převládá-li emocionální sloţka, jedná se o afektivní asociace (např. estetické postoje), chybí znalosti a činnosti související s předmětem postoje.
převládá-li racionální s rozvinutou emocionální sloţkou – jde o intelektualizované postoje, rozvinutá je i sloţka kognitivní, chybí ale sloţka konativní.
Převládá-li jednoznačně sloţka konativní, jde o postoje orientované na jednání (předsudky, stereotypy) – znakem této sloţky je snaha se k objektu nějak chovat, kognitivní sloţka je zastoupena minimálně.
Pokud má postoj všechny tři sloţky vyrovnané, je označován jako postoj vyvážený, je nejčastější.
A pokud jsou všechny sloţky vyrovnané a navíc i maximálně rozvinuty, ale jsou odolné proti změnám, je tento postoj označován jako postoj na obranu ega (jsou důleţité pro sebepojetí, sebeúcty a chrání před úzkostí (srov. Řezáč, 1998: 33).
Někteří autoři zastávají teorii dvousloţkového modelu, který sestává ze sloţky afektivní a kognitivní a dokonce i s teorií jednosloţkového postoje, který tvoří sloţka afektivní. (Janoušek, 1988:91) Třísloţkový model je ale vhodnější, neboť při vzniku, utváření a výsledcích postojů je důleţitá přítomnost věcech tří sloţek, které jsou úzce provázané a tvoří tak jeden celek. Dále se ve Slovníku (2000) uvádí škála míry intenzity postoje od extrémně kladného, přes neutrální aţ po extrémně záporný. Známe různé druhy postojů, např. citové / poznávací, kladné / záporné, verbální / neverbální, skryté / zjevné, silné / slabé, soudrţné / nesoudrţné, vědomé / nevědomé, individuální / skupinové, stálé / proměnlivé. 15
Člověk si během ţivota vytváří více postojů, kdy některé postoje jsou pro něj více a některé méně důleţité. Na základě poznání těch více důleţitých se utváří jeho charakteristika osobnosti. „Postoje slouţí k zabezpečení rychlé orientace a jisté stálosti v reagování na známé objekty a situace, posilují sounáleţitost se skupinou…“ (Slovník zákl. pojmů z psychologie, 2000). Na úrovni jedince ovlivňují postoje vnímání, myšlení a chování a známe-li své postoje, svět je pro nás předvídatelnější. (Bohner in Hewstone. Stroebe, 2001:283) Postoje se podle Řezáče (1998) mohou také dělit na uvědomované a neuvědomované, kdy ve většině případů jsme schopni vysvětlit, proč zastáváme tento postoj, ale naopak někdy dochází k tomu, ţe zpětně tento postoj nedokáţeme vysvětlit. Proto opět Řezáč uvádí další rozdělení těchto postojů na zdůvodněné a nezdůvodněné. Dále uvádí: „… postoj je vlastností osobností jako celku, projevují-li se u daného jedince postoje protikladné, neslučitelné, pak jde o projev nedostatečně integrované osobnosti.“ Jak uţ bylo uvedeno, postoje jsou vesměs stálé, odolné proti změnám. Ale během ţivota je potřebné i některé hlavní postoje upravit nebo zcela přehodnotit. Většinou se tak děje pomocí přesvědčování, získáním osobní zkušeností (např. zapojení se do spolupráce s etnikem), nebo se sniţuje nebo zvyšuje intenzita postoje a tím se mění i jeho důleţitost. Někdy dochází i ke změně postoje v naprostý opak, tato změna je nejtěţší.
1.5.2
Shoda
Shoda – také soulad, porozumění, pochopení, kongruence. (ABZ slovník) Vyskytuje se v určitém sledovaném znaku u členů sledovaného souboru, shoda mezi proţitým a uvědomovaným, pokud nastala shoda, znamená to, ţe existuje nějaký společný faktor jevů, osob. Jde například o soulad vnitřního proţívání a vnějšího chování (Řezáč, 1998). Zde by bylo vhodné dále ještě rozvést, v jakých oblastech v sociální tématice můţe tato shoda nastat, nebo v čem není. Takovými tématy se zabývám na jiných stránkách této práce.6 Jde především o oblast rodiny, vzdělávání, bydlení, financí, zaměstnanosti.
1.5.3
Národnostní menšina
Na začátek je potřeba také zmínit termín „národnostní menšina“. Opět existuje mnoho definic. Andrej Sulitka např. definuje národnostní menšinu takto: „…vyznačuje se tím, ţe disponují silným národnostním vědomím, které se opírá o historické, jazykové a kulturní tradice mateřského národa.“ (Sulitka in Šišková 1998)7.
6 7
Otázkou bydlení se zabývám na stránce 33, vzdělávání na str. 30, financí na str. 35, rodinou na str. 27 zaměstnaností na str. 35 Srov. Capotorti F. (1979), Tomášková P. (in Šišková 2001:31-33), Průcha J. (2004), Říčan P. (1998)
16
Dále termín „národnostní menšina“ charakterizuje Zákon 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. § 2 takto: 1. Národnostní menšina je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. 2. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.
1.5.4
Sociální práce
Dalším důleţitým pojmem v této práci je termín „Sociální práce“. Její vznik spadá do konce 19. století v Anglii a USA, kdy církev a dobrovolnické organizace poskytují pomoc nejchudším, nejpotřebnějším obyvatelům. V tuto dobu se jedná o nesystematickou pomoc, která není ţádným směrem koordinována. Postupem času vznikají sociální školy (přelom 19. a 20. století Amsterodam, Londýn, New York), profesionalizuje se. Působí především v oblastech péče o mládeţ, duševně nemocné, zdravotních ústavech, Československém červeném kříţi a v široké síti poraden (Kodymová, 2001). Po roce 1948 nastává v této práci útlum, převládá (socialistický) názor, ţe této práce jiţ není zapotřebí, neboť se zrušením třídních rozdílů zmizí i sociální problémy. Ale od 70. let se opět sociální práce navrací v propracovanější formě, neboť sociální problémy nezmizely a vzniká profese sociálních kurátorů a rozvíjí se péče o společensky nepřizpůsobené. Po r. 1989 se sociální sluţby deinstitucionalizovaly, je obnoveno vzdělávání na vyšších odborných a vysokých školách a začal se rozvíjet sektor nevládních organizací. (Šiklová, 2001) Základem sociální práce je posouzení ţivotní situace klienta sociálním pracovníkem. „To, jakým způsobem totiž sociální pracovník klientovu životní situaci nahlíží, se bude patrně promítat do strategie jeho práce s klientem.“ (Navrátil, Janebová a kol., 2010:9). Sociální práce se zabývá hlavně interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím a je potřeba vzniklé či nově vznikající problémy a potřeby dolaďovat s poţadavky prostředí. Navrátil (Sborník 2003) spatřuje cíl sociální práce jako podporu sociálního fungování klienta a to pomocí obnovení nebo udrţování schopnosti se doplňovat v jeho očekávání nebo očekávání prostředí a dále ve schopnosti 17
naplňovat oboustranné očekávání. Pomoc je zaměřena na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němţ uspokojuje své potřeby a jejich schopností toto očekávání zvládat (Musil, 2004). Hlavním cílem sociální práce je poskytování pomoci lidem v obtíţných ţivotních situacích a to zejména působením na vztahy mezi vlastnostmi klientů a vlastnostmi sociálního prostředí. Payne (2006) charakterizuje sociální práci jako aktivitu, která je zaměřená na zlepšení, nebo obnovení sociálního fungování klienta a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl. Obor Sociální práce spolupracuje s jinými vědními obory
- medicína, psychiatrie,
psychologie a psychoterapie, pedagogika (včetně sociální a pedální pedagogiky) a učitelství, právo a soudnictví, různé typy poradenství, teologie, pečovatelství, ošetřovatelství, osobní asistence aj. (Musil in Matoušek, 2013). Všechny tyto obory se vzájemně prolínají a vzájemně se tak podporují. Záleţí ale vţdy na tom, jak tyto teoretické znalosti budou pouţity v přímé praxi, při přímé aplikaci pro řešení problémů klienta.
1.5.5
Sociální pracovník
Sociální pracovníci pomáhají klientům k dosaţení změny obtíţné situace, ve které se klient nachází. Zabývají se jejich ţivotními situacemi a nabízejí sluţby, které by jim v této situaci mohly pomoci. Čím více o klientovi vědí, tím lépe mohou posoudit vhodnost jednotlivých sluţeb. Sociální pracovník není odborným pracovníkem přes všechny obory, neboť v praxi dochází k prolínání oborů, ale měl by umět poradit i v situacích, ve kterých není odborníkem, a to radou, kam se obrátit pro odbornou pomoc, případně doprovázet klienty a pomoci jim s vyjednáváním. (Musil, 2004) Jaký druh činnosti mohou sociální pracovníci vykonávat, a jejich odbornou způsobilost určuje Zákon o sociálních sluţbách (viz Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách, § 109). Jedná se o pracovníky pracující v sociálních sluţbách, azylových zařízeních, ve státní správě při pomoci v hmotné nouzi a sociálně - právní ochraně dětí, dále ve zdravotnických zařízeních, věznicích, školách. Zde všude sociální pracovník vykonává sociální šetření, vede agendy, sociálně - právní poradenství a rehabilitaci. Důleţitým předpokladem pro výkon povolání sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům, zdravotní a odborná způsobilost a bezúhonnost.
18
1.5.6
Sociální práce se sociálně vyloučenými Romy
Cílem práce sociálních pracovníků je podpora sociální integrace sociálně vyloučených romských příslušníků. Jedná se především o intenzivní podporu a rozvoj současných i nových sociálně preventivních programů a sociálních sluţeb realizovaných v sociálně vyloučených romských lokalitách a komunitách. Dále se jejich práce zaměřuje na přímou podporu jednotlivců v procesu sociálního začleňování, na jejich vzdělávání, změnu negativního přístupu a postoje veřejnosti a na změnu veřejného mínění majoritní společnosti proti sociálně vyloučeným romským komunitám. O cílech sociální práce pojednávají také Navrátil a Musil (Sborník 2000: 117-118), kde vymezují pojem sociální práce na příkladech vyjádření jiných autorů. I zde je vidět vývoj k přístupu k sociální práci. Počínaje jednou starší definicí sociální práce – „sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci.“ Následuje aktualizovaná definice Hanveye a Philpota8 (in Navrátil, Musil, 2000: 117) „sociální práce je často to, co jiní – zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají“ a následují Webb a Wistow9 (in Navrátil, Musil, 2000: 117), kteří jako cíle sociální práce vidí „sociální kontrolu, podporu změny (individua, sociálních vztahů a sociálního prostředí) a sociálního zachování“. Poslední zde uváděnou definicí sociální práce, která ukazuje vývoj v pojetí cílů sociální práce, a to na základě sociálního fungován je definice Navrátila (in Navrátil, Musil, 2000: 117) „Cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kdy je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí.“ (Navrátil in Navrátil, Musil, 2000)10 Proces sociálního vyloučení Romů je zvláště důsledkem chudoby a nízkých příjmů, ale také diskriminace, nízkého vzdělání či špatných ţivotních podmínek. Tato skupina má špatný přístup k institucím, sluţbám, sociálním sítím a vzdělání. Velkým problémem této skupiny je vysoká míra nezaměstnanosti. Sociální pracovníci musí na tuto situaci reagovat a snaţit se pomáhat v jednotlivých oblastech eliminovat dopady sociálního vyloučení Romů, například prostřednictvím poskytování sociálně - právního poradenství v oblasti pracovního trhu. Mnohé rodiny podléhají zvýšenému tlaku úvěrových a bankovních společností, ocitají se v předluţení a svou situaci nedokáţou řešit bez cizí pomoci. Pro tyto rodiny je potřebné mimo jiné zvolit pomoc z oblasti finanční gramotnosti. Důleţitou oblastí je poskytování sociálně aktivizačních Navrátil s Musilem odkazují na: Hanvey, Ch., Philpot, T.: Practising Social Work.. London: Routledge 1996, str.1 Navrátil s Musilem odkazují na: Web, A., Wistow, G.: Social Work, Social Care and Social Planing. The Personal Social Service since Seebohm, London 1987 10 Navrátil s Musilem odkazují na: Navrátil, P.: Úvod do teorií a metod sociální práce. Národní centrum pro rodinu, Brno 2000 8 9
19
sluţeb pro rodiny s dětmi, ať se to týká např. rodin, u kterých hrozí nařízení institucionální péče, nebo u nichţ jsou výchovné či materiální problémy v péči o nezletilé. Sociální pracovník má za úkol klienty motivovat k aktivnímu řešení jejich problémů a dohlíţet na dodrţování jejich práv. Ve vyloučených lokalitách se takovéto sluţby poskytují převáţně jako sluţby terénní nebo v kombinaci s ambulantní formou.
1.5.7
Sociální služby
Sociální sluţbu stanovuje Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách. Pro to, aby klientovi v sociálních sluţbách byla nabídnuta pro něj nejvhodnější sluţby, je v první řadě potřeba pochopit jeho ţivotní situaci. Musí se vzít v potaz klientovy schopnosti a dovednosti a zároveň poţadavky prostředí, ve kterém ţije. Důleţitost těchto údajů je ale sociálními pracovníky vnímána odlišně, kaţdý sociální pracovník klade důraz na jinou sloţku ţivota klienta. Pro sociální práci s romskou menšinou vymezuje Navrátil (2003) tři paradigmata, která tuto sluţbu odlišují. První paradigma označuje jako „sociální práce jako terapeutická pomoc“, kde klade důraz na individualitu a proces jejího vnitřního zrání, druhé paradigma „sociální práce jako reforma společenského prostředí“ jeţ pohlíţí na problémy lidí z hlediska kategorií znevýhodněných a třetí paradigma „sociální práce jako sociálně-právní pomoc“ klade důraz současně na individuální potřeby a interpretaci situace i na souvislosti problému se sociálním prostředím klienta. Navrátil (2003) dále uvádí, ţe „Přestoţe kaţdé z paradigmat má v ohledu na práci s menšinami svou přednost a tedy i jistou potenci, ani jedno z paradigmat nenabízí takové pojetí ţivotní situace menšinového klienta, které by umoţňovalo dostatečně komplexně reflektovat faktory jeho sociálního fungování.“ Jako jedna z pomoci těmto osobám je práce sociálních pracovníků, kteří pomáhají řešit nejčastější problémy jako jsou zaměstnanost, závislost na sociálních dávkách, nízký nebo ţádný příjem, riziko ztráty bydlení, nízké právní povědomí, kontakt s institucemi a spoustu jiného. Občanům je neustále vysvětlováno, ţe problémy se musí řešit, ţe existují cesty řešení, je nabízena pomoc terénních pracovníků sociálních sluţeb a terénních sociálních pracovníků.(Hůlová in Matoušek, 2013) K tomu, aby klientovi mohla být poskytnuta správná, odborná pomoc je zapotřebí, aby se o klienta staral člověk s odborným vzděláním, který se vyzná ve specializacích pomoci, umí se orientovat v základních lidských potřebách, který je empatický a chce pomáhat.
20
1.5.8
Antioprese, zmocňování
Jako jeden z konceptů sociální práce se sociálně vyloučenými Romy je koncept zmocnění (zmocňování), kdy „…zmocňující sociální práce je chápána jako posilování jednotlivců, skupin a komunit, aby byli více schopni kontrolovat svou ţivotní situaci cestou svépomoci a vlastních aktivit.“ (Navrátil, 2003: 36). Koncept zmocnění vychází z antiopresivního přístupu, kdy význam slova je odvozen od anglického slova oppression – útlak, útisk. Tento přístup je pouţíván v sociální práci a reaguje tak na systémové znevýhodňování určitých skupin, jde o pojetí moci s cílem omezovat individuální i institucionální výkon moci zaloţený na rase, pohlaví, postiţení, sociální třídě a sexuální orientaci. (Janebová in Matoušek, 2013:209) Klade si za úkol navrhovat řešení těchto situací za pomoci těch, kterých se to týká. Neznámějším teoretikem antiopresivního přístupu je Paulo Freire (1921 – 1997), původně brazilský právník, který se věnoval výchovným a vzdělávacím metodám. Rozpracoval koncept antiopresivního přístupu, který nazval „pedagogikou utlačovaných a pedagogikou zaloţenou na osvobození“ zaloţenou na sniţování sociálních rozdílů za pomocí zvyšování gramotnosti společnosti. Jeho antiopresivní přístup je moţné ale vyuţívat jen v omezených situacích a dobách, nejlépe v revolučních a porevolučních. Dalším významným autorem, který se zabývá antiopresivním přístupem je Neil Thompson (1992). Antiopresi vymezuje na základě diskriminace, která je základním rysem klientovy situace – sociální pracovník musí brát na zřetel při své práci útlak a diskriminaci, jinak nemůţe poskytovat dobré sluţby, i kdyby byl sebelepší odborník a pokud nedokáţe rozpoznat znevýhodněné postavení klienta ve společnosti, můţe klientovi i ublíţit. (Navrátil in Matoušek, 2013). Dále Thompson uvádí, ţe sociální pracovník můţe opresi odstranit nebo posílit, proto je nezbytné, aby znal sociálně – politický kontext a nezůstával tak součástí problému. Podle Navrátila (in Matoušek, 2013) není střední cesty. Antiopresivní přístup je zaloţen na 3 zásadách: -
s kaţdým musí být nakládáno spravedlivě podle práva
-
musí být garantována rovnost příleţitostí
-
zmocňování, jehoţ cílem je dodat lidem větší kontrolu a moc nad jejich ţivoty Předností tohoto typu přístupu jsou teoretická východiska, která lze analyzovat a zároveň
je moţné ocenit důraz kladený na princip zmocnění, který má pomoci diskriminované osobě obnovit či získat maximum kontroly nad vlastním ţivotem. Další výhodou antiopresivního přístupu je „reflexe širších společenských podmínek, které vyvolávají útlak a diskriminaci, což umožňuje sociálním pracovníkům vnímat problémy klientů v relevantní a nepatologizující perspektivě“. (Navrátil in Matoušek, 2013:96) 21
2 Integrace Romů V této kapitole se budu snaţit o pochopení podstaty Romů, z čeho pramení jejich jinakost - jsou-li opravdu tak odlišní od majoritních členů společnosti. Budu se také zabývat jejich přístupy, pojetím ţivota a snaţit se pochopit jejich případnou odlišnost.
2.1 Romové Pro začátek je vhodné přiblíţit si význam pojmu Rom. "Slovo Rom je velmi starého původu a má patrně základ ve slově dom, které bylo souhrnným označením příslušníků indických kast s podobným sociálním statutem. Pro tyto kasty jsou typická některá řemesla jako kovářství, výroba košíků, obchod s dobytkem, hudební a taneční produkce, úklid veřejných prostranství atd., která patří také k tradičním romským zaměstnáním." (Horváthová 1999:16) Romové jsou etnická menšina, která přišla ze středověké Indie. Je nejpočetnější v Evropě – hlavně jihovýchodní a v Americe. Od majoritní společnosti se liší především svým svébytným ţivotním stylem, kulturou a mentalitou. Tato odlišnost je dána především odlišností jejich původu, historickým vývojem a izolovaným postavením v rámci majoritního prostředí, které je obklopuje. Nejdůleţitější ţivotní hodnotou pro Roma byla jeho rodina. Tradiční romská rodina byla početná, soudrţná, s vřelým vztahem k dětem a starým lidem. Úkolem ţeny bylo vychovávat děti a obstarávat domácnost a jídlo. Romové jsou největší evropskou menšinou (3-4 mil.), velmi rozmanitou s velkým mnoţstvím podskupin a klanů se společnými rysy: patří mezi nejchudší, nejvíce diskriminované a nejméně vzdělané a zaměstnané se špatným zdravotním stavem. V současnosti pro koordinaci politik a programů týkajících se Romů byl zřízen výbor pro Dekádu začleňování Romů 2005 – 2015, jehoţ členem je například Evropská komise (Jandourek 2001). Konec kočovného způsobu ţivota vedl postupně k rozpadu jejich tradiční kultury (Romipen), ale přesto nejsou schopni či spíše ochotni přijmout nový ţivotní styl. Romové hledají cestu k vlastní identitě, ale velkou překáţkou je jim především nevzdělanost, izolovanost a odlišný způsob ţivota, coţ způsobuje, ţe dnešní Romové jsou z velké části závislí na sociálních dávkách. V závislosti na příjmech se odvíjí i jejich styl ţivota, který je ovlivněn výší příjmů a velmi nízkou mírou zaměstnanosti. Rodiny se tak dostávají do finanční tísně, ze které se neumí bez pomoci vymanit, slábnou jejich vazby v rodinách, výrazně se podílí na zvýšení kriminality. Definovat pojem „Rom“ lze podle několika kritérií, i kdyţ ţádný z nich nelze brát jako stoprocentní. To, zda se jedinec hlásí ke svému romství, závisí mimo jiné na sociálně politickém 22
klimatu a společenských podmínkách. Kritérium sociologicko-statistické – zde jsou Romové definováni majoritou nebo sami se řadí k romské národnosti (např. při sčítání obyvatelstva) – toto kritérium ne vţdy odpovídá realitě. Dalším typem kritéria je etnická příslušnost, tedy patřičnost ke skupině podle zvyklostí, původu, jazyka a způsobu obţivy, identifikace jedince s danou skupinou (Szuhai in Romové – o Roma, 1999:80,81). Říčan (2000 s Romy ţít budeme:94) uvádí ještě další kritérium antropologické, které se jeví jako velmi problematické kritérium, kdy se skupina odlišuje barvou pleti a charakteristickou fyziognomií 11. Je zajímavé, jak v předminulém století byli Romové charakterizováni – tehdy pod názvem cikáni. Z této charakteristiky můţeme odvodit vztah většinové společnosti k cikánům té doby12.
2.2
Koncepce romské integrace
13
V České republice mají Romové status národnostní menšiny, coţ jim přiznává zvláštní práva vlastní národnostním menšinám. Ochranou zájmů národnostních menšin, a tedy i menšiny romské, je pověřena Rada pro národnostní menšiny, poradní orgán vlády bez výkonných pravomocí. V roce 1997 byla přijata první komplexní zpráva o situaci Romů v ČR (tzv. Bratinkova zpráva). Politika státu v oblasti romské integrace se jeví jako preventivní a vyúsťuje přijetím první Koncepce romské integrace, usnesením vlády č. 599/2000 ze dne 14.června 2000, kde hlavním cílem je plné zapojení Romů do společnosti a zlepšení sociálního postavení Romů ve všech sférách ţivota. Vláda si klade za cíl dosáhnout zlepšení sociálního postavení Romů, zejména v klíčových oblastech jako jsou vzdělávání, bydlení a pracovní trh a dosaţení porozumění mezi příslušníky romských komunit a ostatní společností.
srov. (Navrátil, Musil – Sociální práce jako nástroj překonávání sociálního vyloučení Romů, In: Navrátil, P. a kol: Romové v české společnosti, Praha 2003, str. 206) 12 Ottův slovník (1892) popisuje Cikány takto: „[Cikáni] jsou nervosní. V štěstí jásají, v neštěstí si zoufají, v radosti se opíjejí. Rádi se oddávají snění a stávají se mystiky. Jejich filosof John Bunyan (v Anglii za Jakuba II.) je mystik. Jsou opojeni přírodou. Stan jest jejich domovem, opovrhují usedlým životem a jsou oddáni kočovnictví. Jsou uchváceni horečkou bloudění. Musí míti stále nové, živé, hluboké dojmy. O budoucnost se nestarají, o povinnostech nemají pojmu. Česť je jim cizí a zásadám nerozumějí. Cit jejich jest hluboký, žádost neukojitelná. Jejich bol a vášeň dojímá v hudbě. Poesie je dost jednoduchá; krátké, smutné popěvky, žerty, satiry, povídky. Zpívají a básní zároveň při tanci. Ženy jako tanečnice, muži jako hudebníci prosluli. [Cikáni] mají své pověry, věří ve všeliké duchy a mocnosti přírodní. S kouzly a čarami provozují sice obchod, ale sami jim nejvíce věří. Svých názorů ovšem si nikdy neupravili a není v nich důslednosti. Zevně mají víru svého kraje, ale bez průtahu dají dítě několikrát křtíti (k vůli darům od kmotrů), nebo přijmou jinou víru. Mravností muži nevynikají, ženy ještě méně. Zlodějstvím a nepočestností smutně prosluli. Pozoruhodna jest jejich láska k dětem. Práce se štítí. Milují koně a vedou jimi obchod. Jsou též kováři, zlatníky, uhlíři, kejklíři, medvědáři. Ženy jsou hadačky, kejklířky, lékařky, ve Španělích baletky a prodavačky, v Rumunsku služky. (Cikáni) mají více méně tmavou pleť, černé, husté vlasy, temné, jiskrné oči, podlouhlý obličej, nízké čelo, mírně vystouplý nos, vždy přišpičatělý. Mají malá ústa, krásné červené rty a bílé, zdravé zuby. Oči jsou blízko sebe a mírně šikmé. Dolní čelist mírně vystupuje. Lebka jest malá a mírně podlouhlá.“ 11
Text převzat a upraven z „Informace popisující oblast institucionálního zabezpečení integrace Romů do společnosti v České republice a na mezinárodní úrovni včetně analýzy situace Romů v ČR a v EU 27“, které je přístupné na http://www.vlada.cz/cz/ppov/zalezitosti-romske-komunity/dokumenty/informace-popisujici-oblast-institucionalnihozabezpeceni-integrace-romu-do-spolecnosti-v-ceske-republice-a-na-mezinarodni-urovni-68218/ 13
23
2.3 Rodina Jde o skupinu osob spojených dlouhodobým solidárním příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti. Dalšími společnými znaky jsou společné bydlení, příslušnost ke společné příbuzenské linii, společná produkce a konzumování statků. Funkcemi rodiny jsou reprodukce a výchova dětí.(Jandourek,2001 - srov. Říčan, 1991:38-47). Další pojetí rodiny: „Ţivot je pro Romy nejvyšší hodnotou. Vše, co vede k zachování, zmnoţení a pokračování ţivota, má vysokou hodnotu, vše co ţivot ohroţuje nebo omezuje, je vnímáno negativně. „Hlavně, ţe ţije,“ je reakce Romů na zprávu, ţe byl někdo váţně zraněn a ţe zůstane do smrti invalidní.“ Rodina je pro Romy základ. „Pokračování rodu je v dětech. Láska k dětem je pro Romy příslovečná. Zvláště malé děti jsou někdy aţ nekriticky hýčkány“ (Sekyt in Šišková, 2001) Sekyt (in Jakoubek, Hirt, 2004.:195 a dále) charakterizuje romské rodinné vztahy jako intenzivní, s vysokou frekvencí vzájemných vztahů v rámci rodiny oproti kontaktům této rodiny s majoritní společností nebo jinými Romy. Vztahy určuje hierarchie a příbuzenská blízkost, naproti tomu míra osobních sympatií je aţ druhotná. Příslušnost k rodině a k rodu je dítěti vštěpována od malička a právě tato znalost, toto vědomí příslušnosti je jednou z nejdůleţitějších součástí romství. Toto vědomí tvoří jakýsi základ pro ostatní romské hodnoty – úcta ke starším rodinným příslušníkům, upřednostňování a ochrana rodinných příslušníků aj. Tyto znalosti a dovednosti charakterizují „Romy“ – jejich romství, a pokud nevyrůstají v rodině, která jim tyto hodnoty předává, nemůţou se zpětně plně mezi svou rodinu začlenit. Jde především o děti vychovávané v náhradních rodinách nebo ústavech. Dále Sekyt (in Jakoubek, Hirt, 2004.:195 a dále) vidí rozdíl mezi majoritní rodinou a rodinou romskou ve výchově „romským způsobem“, kdy se majoritní společnosti jeví tato výchova jako „nevýchova“ a díky všem odlišnostem Romů se majorita domnívá, ţe všechny tyto rozdíly jsou vrozené. Tradiční romská rodina bývala veliká a soudrţná, v níţ ţilo několik generací společně. Kaţdý se v nouzi mohl spolehnout na pomoc příbuzných, měli vřelý vztah k dětem. Chovali se k sobě s úctou, starali a zajímali se navzájem jeden o druhého (paťiv). Jejich výchova byla benevolentnější, na děti nebyly kladeny tak vysoké nároky, jako na děti „gádţovské“, tedy „bílé“ nebo také „české“. Romské rodiny udrţovali tradiční mravy. V dřívějších časech bylo například vyloučeno, aby romské dítě mluvilo před dospělými vulgárně. Za poslední generace síla romské rodiny zeslábla. Hlavní důvod je vytrţení z velkorodiny, z obce, kde byly silné tradice, které se z generace na generaci předávaly. Stávalo se tak i za pomoci sociálních pracovníků (někdy i 24
z dobrého úmyslu), kdy dostatečně nerozuměli podstatě romské rodiny a často jim odebírali děti s tím, ţe pokud je umyjí a nakrmí, budou se mít v ústavu (dětském domově) lépe. Tyto děti potom jiţ nenavázali pevné citové vazby ke své rodině a i dále do budoucna neměli moţnost tyto vazby předávat svým potomkům. Tak dnes můţeme například vidět situaci, kdy mladá romská matka zanechá své dítě v porodnici, toto dítě se dostane do dětského domova a situace se opakuje. V současné době se můţeme setkat i s násilím na dětech, incestem, zanedbávání dětí kvůli alkoholu a drogám, coţ bylo v dřívějších dobách nemyslitelné. (Říčan, 1998) Romská rodina má dodnes patriarchální nebo rodový ráz (nipos, fajta) (S těmito výrazy polemizuje Budilová, Jakoubek in Cikánská rodina a příbuzenství, 2007: 22 - srov. Ševčíková, 2013: 71 - 72)), sloţený z několika základních rodin v čele s nejstarším muţem. (Nečas, 2002).14 Otec /
muţ má hlavní slovo a má jedinou povinnost – odevzdat manţelce vydělané peníze.15 Tedy pokud nějaké vydělá. Naproti tomu manţelčina povinnost je jednak postarat se o děti a jednak nakrmit rodinu a postarat se o domácnost.16 Dnes vazby mezi členy rodiny slábnou, posledním takovým rodinným poutem jsou pohřby, na kterých se všichni společně sejdou. (Říčan, 1998) K postavení ţeny / manţelky v romské rodině uvádí Jakoubek (Jakoubek, Hirt, 2004) příklad, kdy muţ po narození dcery se k ţeně chová hrubě, povaţuje to za „boţí nemilost“ a manţelka ho musí odprosit. Děti v rodině přijímají kulturní vzorce a normy, které má kaţdé etnikum, kaţdý národ charakteristické. Děti přebírají vzorce chování, stylu výchovy, náhledy i postoje dospělých, jejich vzájemných vztahů a vztahů k dětem (Průcha, 2004:156). Rodina je první sociální skupina, se kterou dítě přijde do kontaktu, ve které ţije a získává zkušenosti. Výchova dětí oproti „bílé“ rodině probíhá na kolektivním základě, řídí se více emocemi, bývají respektovány dětské pocity a přání, coţ vyplývá z jejich ovlivnění spíše indickou kulturou neţ západní. (Hájková in Šišková, 2001: 139) Ţivot Romů v Evropě byl dlouhodobě nezajištěn. „Lepší vajíčko dnes, neţ slepice zítra,“ říká romské přísloví a charakterizuje romské vnímání hodnot. „Jím, piju, ţiju, umřu – nač hospodařit,“ říká jiné přísloví, které vyjadřuje vztah Romů k budoucnosti. Z tohoto přísloví je krásně vidět hodnotový ţebříček Romů. (Sekyt in Šišková, 2001)
Zároveň uvádí i dominantní pozici romských žen, které se zvyšujícím se věkem získávají stále pevnější pozici v rodině, rodina tak může být označována zároveň i jako matriarchální. Srov. (Horváthová, 1964, s. 27), (Jakoubek, 2004: 102), (Hübschmannová, 1999:42), (Murphy, 1999: 108) 15 Srov. (Hübschmannová, 1999: 31, 60) – „…dříve byl v rodině muž jako Bůh. Co řekl, to platilo…“, „Murš - murš, džuvľi hin ča džuvľi = Chlap je chlap, a ženská je jenom ženská“ rovněž (Hájková in Šišková, 2001:137) 16 Srov. (Davidová, 1995: 104) – „…hodící se jen k tomu, aby milovala, rodila a vychovávala děti, obstarávala jídlo a domácnost…“ 14
25
Nedostatek finančních prostředků je výsledkem špatného hospodaření s financemi, a kdyţ se mají rozhodnout, co si za získané peníze pořídí, je to v první řadě jídlo. Další věci jako vybavení domácnosti, škola atd. přichází na řadu aţ poté. Charakteristickým je pro Romy i udrţování rodiny pospolu, ale ne vţdy je velká obsazenost malého bytu velkým počtem rodinných příslušníků výsledkem rodové tradice. V současnosti se tak děje spíše z důvodu finančních. Z jedné strany by se mohlo zdát, ţe to můţe mít kladný vliv na vývoj dětí, kdy ţije spolu několik generací a předávají si své zkušenosti navzájem, na straně druhé děti ztrácejí svůj kout, svoje malé soukromí, které ve většině případů ani vlastně nemají, nemají se kde učit, příklady rodinných příslušníků taky nejsou vţdy v pořádku. Děti se tak stýkají jen s lidmi ze sociálně vyloučených lokalit, coţ bývá spojeno s kontaktem s negativními jevy jako např. drogy, cigarety, nízký anebo nezákonný příjem, nízké vzdělání, coţ způsobuje znehodnocení morálních a ţivotních hodnot a vede k jednotvárnému a riskantnímu způsobu ţivota a špatně vyuţitému volnému času. To vše vede k pocitu nudy, kdy se děti a mladí lidé snaţí najít vhodné zabavení a hledají moţnosti, jak volný čas, kterého mají velmi mnoho, stráví. Vede je to do heren, zábavních podniků, experimentují s návykovými látkami, dochází k vandalství a drobné trestné činnosti. (srov. Parodi, 2012) Děti tak nemají velkou příleţitost převzetí vzorce chování ani od rodinných příslušníků, ani od majority „ – ţe je třeba chodit do školy a učit se, následně ţe je třeba chodit do práce a ţivit se prací svých rukou, ţe je moţné zaloţit rodinu, kde se můţe dařit dobře všem. Naopak, děti z takových sociálně vyloučených komunit velmi silně vnímají nevraţivost majority, pokud se s ní setkají, např. ve škole a přebírají vzorce chování obvyklé v jejich okolí. Pokud nejsou zvyklé, ţe rodiče ráno vstanou a jdou do práce, není vůbec snadné, aby se pochopili, ţe je to nejen moţné, ale především – ţe chodit do práce je třeba“. (Ševčíková, 2011) Romské tradice se týkaly hlavně jídla, kdy kaţdá rodina měla „své“ postupy přípravy, stolování, rozlišování na čisté a nečisté potraviny. K další tradici patřili v minulosti kroje, které byly bohatě barevně vyšívané a zdobené. Je zajímavé, ţe Romové nemají vlastní tradiční svátky (Sekyt in Šišková, 2001:122), slaví většinou křesťanské svátky. Z tradic romské rodiny do současnosti přetrvalo pouţívání romského jazyka (včetně dialektu), pozůstatek romských příjmení, tradiční hudba a výtvarné umění. (Nečas, 2002)
2.4 Od základu - školství Jedna z charakteristik uvádí: „Minority, v české společnosti především Romové, jsou zrychleným tempem dění, dosaţitelnosti a výměny informací a jinými novodobými jevy, zasaţeny 26
více neţ ostatní skupiny ve společnosti. Jsou na jedné straně ve stavu ohroţení a nejistoty o vlastní identitu, na druhé straně je společnost nechrání proti pocitu odlišnosti, způsobeným odlišnou (sub)kulturou a podmínkami jejích vývoje, ať individuálního, tak komunitního, který je ambivalentní – pozitivně motivuje rozvoj jedince i komunity, ale působí i ohroţujícím způsobem – znejišťuje“. (Ševčíková, 2011) Integrace by měla začínat co nejdříve a od základu, tedy od toho, co je nejvíce potřeba. Integrace sociálně vyloučených Romů by měla tedy začít jiţ předškolní a posléze školní výchovou. Pokud budeme vycházet z Listiny práv a svobod člověka, kdy občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje téţ právo na vzdělání v jejich jazyku, mohly by být moţností i menšinové školy. Jak ale tato romská komunita pociťuje potřebu se vzdělávat? Je vzdělání pro ni opravdu tak důleţité, skutečná podpora tak, jako pro majoritní společnost? …„zdůrazňováním vzdělání – našeho většinového typu vzdělání, ke kterému nutíme romskou minoritu (a nás do toho zase nutí Rada Evropy), vlastně nejvíce narušujeme jejich tradiční styl. Vzdělání je v naší majoritní společnosti povaţováno za základní. Platí to však obecně? Přece víme, ţe školní vzdělání nivelizuje rozdíly a zvláštnosti kultur“. (Šiklová in Jakoubek, 2004:225) Problém školství u dětí je jedním z nejvíce řešených problémů a stále se vyvíjí, např. jiţ existuje podpora dětí středních škol. Největším problémem v současném školství je, ţe ne všechny romské děti získají plnohodnotné základní vzdělání, někteří jsou přeřazeni na praktické nebo speciální školy bez šance na návrat zpět. Jiná skupina dětí nenavštěvuje školu vůbec, škola ani rodina je ve vzdělávání nepodporuje a přitom kvalitní vzdělávání dětí a mládeţe je dlouhodobým řešením situace sociálně vyloučených lokalit. Je tedy potřebné, aby ve vzdělávání romských dětí působila škola nejen na výchovu dětí, ale také na jejich rodiče, aby je zbavila jejich nedůvěry a vytvořila pocit partnerství. V rámci adaptace romských dětí na školní docházku jsou zřizovány v posledním ročníku mateřské školy nebo nultém ročníku u základní školy přípravné ročníky, které mají napomoci vyrovnání vědomostí a zkušeností předškolních dětí a k přípravě na školní reţim. Další pomocí v integraci romských dětí mezi ostatní děti je zřízení funkce asistenta pedagoga, který pomáhá učitelovi při práci s dětmi ve vyučovacích hodinách a je placen státem, resp. krajskými úřady. Pokud tento asistent nebo i učitel umí romský jazyk, znamená to usnadnění komunikace nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči a zároveň omezení jazykového handicapu (Jakoubek, Hirt, 2004 - srov. Mareš a spol., 2008; Toušek, 2007; Agentura pro sociální začleňování 2013; Mareš, Sirovátka, 2008; Říčan , 1998; Jakoubek, 2004).
Cestou, jak tomuto problému předcházet by mohlo být inkluzivní vzdělávání, které dává šanci všem znevýhodněným dětem a spojuje je s „obyčejnými“ dětmi. Jde o typ výuky, jejíţ 27
funkcí je zařadit handicapované děti mezi děti bez handicapu, a to takovým způsobem, ţe upravené podmínky výuky jsou vyhovující pro obě strany. Do takovéto výuky jsou zapojováni vedení školy, rodiče, děti i pedagogové.17 Budoucnost je hlavně u starých Romů dosud málo ceněna. Důleţitější je přítomnost a minulost, která je jistá. Z toho důvodu si mnoho Romů necení školního vzdělání, které přináší plody aţ po dlouhé době. (Sekyt in Šišková, 2001:119) V minulosti byla snaha o asimilaci romských dětí ve školství. Nebrala se do úvahy kulturní identita ani jazyk romských dětí, nerespektovala se jinakost, individualita těchto dětí ani jejich rodičů. Se vznikem romských ghett před rokem 1989 je svázán vznik spádových škol, kdy na základní školu začalo docházet čím dál větší mnoţství romských dětí z těchto ghett, pro které byla tato škola nejblíţe. Třídy se začaly naplňovat čím dál větším počtem romských dětí, coţ přinášelo zvýšené nároky na učitele i celou školu. Tento počet romských dětí byl regulován přesunem romských dětí do zvláštních škol, i kdyţ tyto děti nebyly mentálně zaostalé (více např. Balabánová 1999 a 1995).
Po roce 1989 jiţ není tak jednoduché poslat děti do zvláštních škol. K romskému problému se objevuje jiţ více informací nejen v rámci Československa, ale celé Evropy a tyto postupy jsou kritizovány. Romové tak sami cítí jakousi podporu, a proto se začínají neuváţeným převodům dětí na zvláštní školy bránit. To samozřejmě má své důsledky, s dětmi se začíná více pracovat, uzpůsobuje se koncepce školy k tomu, aby romské děti na těchto spádových školách měly moţnost získat plnohodnotné základní vzdělání. To se ale ne vţdy setkává s úspěchem a porozuměním u rodičů ostatních dětí, které rodiče přeřazují do jiných škol, často i vzdálenějších od bydliště. Tím postupně z některých spádových základních škol vznikají školy spádové čistě romské (viz Agentura pro sociální začleňování 2013; Vláda – záležitosti pro romské menšiny; monitoring Morava).
Jiným typem školy je menšinová škola, kterých je u nás několik desítek. Tyto školy ve většině případů vznikají ze škol zvláštních, kam přichází většinou jen romské děti, pro které typ zvláštní školy není přímo určen, neboť nejsou mentálně postiţené, jsou jen odlišné a nemá to ve většině případů souvislost s úrovní jejich inteligence. Proč je ale pro malé děti tak velký problém zařadit se mezi ostatní děti a přijmout nastavený školní systém, který většinovým dětem nedělá velké problémy? Vše vychází z tradiční
17
Persistent Segregation of Roma in the Czech Education System
28
výchovy romských dětí. Tyto děti vyrůstají ve svých rodinách, ve kterých se vychovávají nenuceně, vzorem od starších, od rodičů a jiných členů komunity. Není jim nic nařizováno, vnucováno, základem je být spolu a všechno řešit spolu. Vidí, co dělají druzí, ţijí ve své rodině, kde se rozhoduje a řeší vše hromadně, kaţdý projeví svůj názor samostatně, ale vyřeší se vţdy společně. Opak je nechtěný, individuálnost je neţádoucí. Poté přijdou do školy, která po nich vyţaduje samostatnost a to hned od začátku, děti nemají čas přijmout pro ně tak velkou změnu v tak krátkém čase. Dosud byly vychovávány ke společnému rozhodování a najednou se musí jednat a rozhodovat se sami za sebe, coţ se doma nepovaţuje za správné. V rodině existuje kolektivní rozhodování, kde u jednotlivce není potřeba prokazovat osobní ambice, coţ je v dnešním světě znevýhodňuje. Takovéto dítě se potom cítí ve škole úplně samo, odtrţené od svých nejbliţších a od rodiny. Tyto děti ve většině případů nemají ani zkušenosti s předškolní výchovou, nenavštěvovaly mateřskou školu, která by je na tento systém připravila.(Říčan, 1998 – srov. Balabánová, 1995; Hůle, 2007).
2.4.1
Jazyková bariéra
Jiným problémem je problém jazykový. Romské děti neovládají dobře český jazyk a z toho vzniká spousta dalších problémů. V současnosti se dle posledního Sčítání lidu, bytů a domů provedeného v roce 2011 přihlásilo k pouţívání jediného rodného jazyka – Romštiny (z celkového počtu 5135 osob hlásících se k národnosti romské) - celkem 4919 osob, ale ke kombinaci jazyk český + romský jiţ 33 351 osob. Z toho je patrné, ţe tento jazyk se v rodinách pouţívá zároveň s jazykem českým, ale problémem zůstává kvalita českého jazyka. I kdyţ se v rodině na děti česky mluví, mluví se ale takovou češtinou, jako se rodiče naučili. Tato čeština je pro děti nestačující a nepřesná, děti se sice naučí slovíčka, ale mnohdy nechápou jejich skutečný obsah. V důsledku nepřesnosti a špatné znalosti jazyka následně ztrácejí kontakt ve vyučování jak se svými vrstevníky, tak i s učiteli a celé to vede k nezájmu o hodiny, nemoţnosti začlenit se mezi ostatní děti, ke kázeňským problémům spojených s potřebou na sebe nějak upozornit. P. Říčan (1998) dává příklad jedné z moţností, jak zlepšit školní docházku romských dětí: „…kdyby sociálně slabé děti, resp. děti ze selhávajících rodin (mezi nimiţ je právě mnoho romských) dostávaly ve škole najíst zdarma nebo alespoň velmi levně.“
2.4.2
Školní statistika
Jaká je situace s ukončením školní docházky a následného studia? Podle Statistického úřadu (Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011) bylo ukončeno vzdělání romských dětí nejčastěji se základním (i neukončeným) vzděláním – 2183 osoby, dále střední vzdělání včetně vyučení – 545 29
osob, úplné střední všeobecné – 113 osob, ÚSO s maturitou – 203 osoby, bakalářského vzdělání dosáhlo 72 osoby, magisterského – 235 osob a doktorského – 50 osob. Je tedy vidět, ţe romské děti jsou schopny dosáhnout i vyššího vzdělání. Záleţí ovšem na spoustě okolností, které byly uvedeny výše. Integrace sociálně vyloučených Romů do společnosti by měla začít právě školní výukou, měly by být vytvořeny takové podmínky v základních školách, aby romské děti dosáhly plnohodnotného základního vzdělání a mohli se zúčastnit i dalšího vyššího vzdělávání. Větší počet vystudovaných Romů znamená kvalitnější integraci, zmírnění sociálních rozdílů a menší nároky kladené na celou společnost.
2.5 Sociálně vyloučené lokality Jako jeden ze závaţných problémů společnosti v ČR vztahující se k romské komunitě je vnímání společného souţití a problém sociálního vyloučení Romů. Aby integrace sociálně vyloučených Romů probíhala co moţná nejpřirozeněji, je nutné zacílit podporu a pomoc těm nejpotřebnějším. Tato skupina lidí se nachází nejčastěji v sociálně vyloučených lokalitách a to zcela z logických důvodů. Lidé jdou tam, kde jsou příjímáni bez větších výhrad, mají společné zájmy, historii, kulturu, jsou na stejné sociální úrovni, mají přibliţné ţivotní zkušenosti a způsob ţivota. Spojuje je rovněţ i víra, specifická rodinná výchova, romipen = dodrţování romských tradic, které udrţuje romské rody v soudrţnosti a do jisté míry je ochraňuje před vlivem ostatní, většinové společnosti, ale zároveň je i odlišuje a tím i vylučuje z této většinové společnosti. Romipen bývá největší překáţkou ve snaze o začlenění romské populace do většinové společnosti. Romové často říkají „Ať bylo jakkoli zle, Rom u Roma nalezl vţdy prostřený stůl, laskavé slovo a koutek ke spánku…“, Romové vidí sebe jako upřímné a věrné, druţné, mimořádně solidní s příslušníky vlastní rodiny a rodu, svobodymilovné, laskavé k dětem.“ (Říčan, 1998:87) Nejčastěji jde o koncentraci chudých lidí, často dlouhodobě nezaměstnaných, bez pracovních návyků. Tyto komunity tvoří uzavřenou sociální skupinu. Takovéto lokality se nacházejí jak na okraji města, tak i v jednotlivých bytových domech někde na samotě, ale i třeba uprostřed města. Takovou lokalitou můţe být třeba i celá oblast. Jedná se o izolaci nejen prostorovou, ale i kulturní nebo sociální. Průvodci takovýchto lokalit bývají často nedostatečná kvalita bydlení a prostředí, špatná nebo zcela chybějící občanská vybavenost, hlavně v oblastech školství, zdravotnictví, obchodu, sluţeb, dopravy… (srov. Mareš 2008, Toušek 2007). Výzkumem společnosti G&C, pro ministerstvo práce a sociálních věcí, se prokázalo, ţe 70 – 80 procent obyvatel vyloučených lokalit jsou Romové. Ale v současnosti se díky chudobě do těchto lokalit dostává stále více lidí z majoritní skupiny a cizinců. 30
Se sociálním vyloučením Romů je také spojeno několik negativních jevů – nezaměstnanost, sociálně patologické jevy, zhoršení zdravotní situace, problémy se vzděláním, výchovou aj. Rovněţ situace v bydlení se zhoršuje a to hlavně z důvodu sociálního propadu Romů, kdy nejsou schopni si z důvodu změny jejich ekonomické situace udrţet stávající bydlení, další příčinou ztráty kvalitního bydlení je nevhodné chování a starost o byty a majitelé bytů jsou nuceni v takovýchto případech zasáhnout proti takovýmto nájemníkům a můţe sem patřit i politika místních samospráv, kdy se snaţí všechny Romy sestěhovat dohromady a zároveň dochází k diskriminaci Romů na trhu s byty.
2.5.1
Bezpečnost
V této komunitě je zároveň ohroţena bezpečnost členů této komunity, hlavně dětí, kaţdodenně se pohybujícími mezi různými typy lidí a v neposlední řadě také jejich zdravotní péče, která je ve většině případů nedostačující. Je zde vyšší výskyt cizopasníků, infekčních chorob (hlavně ţloutenky a salmonelózy), ale také naduţívání aţ zneuţívání lékařské péče, kdy je potřeba omluvenek od lékaře pro dítě do školy k omluvení jejich školních absencí. (I kdyţ tady by se dalo polemizovat, za jaké situace je lékařem omluvenka vystavena, zda-li je to vţdy nezbytně nutné). V sociálně vyloučených lokalitách dochází k vyšší míře kriminality, nejčastěji opět z důvodu chudoby, zadluţení nebo závislostí. V této oblasti bývá kriminalita dosti specifická. Jde o to, zda-li se jedná o osobu hierarchicky výše či níţe postavenou. Výše postavená osoba se většinou zaměřuje na lichvu, drogové dealerství, podvody, kuplířství a jejich oběťmi bývají níţe postavení členové. Tato kriminalita je latentní, nikde a nikdo o ní nemluví. Jedním z důvodu latentnosti je i nízké právní povědomí a nízká důvěra v instituce v těchto lokalitách.
2.5.2
Kultura chudoby
V takovýchto lokalitách mluvíme o kultuře chudoby (srov. Fisher, 2011; Mareš, 1999), kdy obyvatelé těchto lokalit se snaţí přizpůsobit podmínkám, ve kterých ţijí a kterým jsou denně vystaveni. Tito lidé si vytváří svůj specifický ţivotní styl, který není ale vţdy vhodný pro ţivot ve většinové společnosti. Poprvé tento pojem pouţil americký antropolog Oscar Lewis. Nejedná se o genetickou záleţitost, tento ţivotní styl se přenáší pomocí rodinných zvyků. Nejedná se ale ani vţdy o chudobu materiální. Přebírají se zvyklosti, to, co a jakým způsobem dělají rodiče, prarodiče, známí, to je bráno za samozřejmé, běţné a tak by to přece mělo být. Jde o jakýsi návod na ţivot, který dává radu, jak v ţivotních situacích reagovat. Podle Lewise (1966 - srov. Mareš,Horáková a Rakoczyová 2008; Hirt a Jakoubek 2006) se můţe kultura chudoby jevit jako
nestabilní a neuspořádaná, s vlastní strukturou a vnitřní logikou, ale ve skutečnosti má pevné a 31
předvídatelné vzory. Patří sem nejčastěji nekvalifikované zaměstnání, nízké mzdy, nedostatek majetku a úspor, závislost na sociálních dávkách, návštěva speciálních škol namísto základních… Důsledkem této chudoby jsou rezignace, půjčování peněz na vysoký úrok, závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách aj. „Dalším faktorem, který přistupuje k makroekonomickým souvislostem zhoršení kulturní a sociální situace chudých vrstev a k naprosté limitaci jejich ţivotních příleţitostí, je skutečnost jejich nedostatečné pruţnosti. Tyto chudé sociálně vyloučené vrstvy se nedovedou v jedné generaci aktivizovat k přizpůsobení se novým podmínkám, např. získáním vzdělání a integrací se do majoritní společnosti a zůstávají na jejím okraji (Ševčíková, 2011). Proto je velmi nesnadné se z tohoto ţivotního stylu vymanit.
2.6 Zaměstnanost Dalším důleţitým bodem je téma zaměstnanosti. V současnosti je míra nezaměstnanosti velmi vysoká, různí se dle krajů, ale v sociálně vyloučených lokalitách je to shodně bez mála 90% - 100%. (http://www.mvcr.cz) Jde převáţně o nezaměstnanost dlouhodobou, opakující se, která vede k materiální chudobě a má výrazné sociální a psychické důsledky. (srov. Byrne, 2005) Lidé z těchto lokalit se stávají pasivními při hledání zaměstnání, ztrácejí pracovní návyky, vznikají předpoklady pro vznik závislostí, je to vlastně „začarovaný kruh“, protoţe díky těmto důsledkům zase naopak práci nedostanou. Jak uţ bylo řečeno výše, nezaměstnanost se liší podle krajů, regionů. Pro tuto skupinu lidí je velmi těţké sehnat nějakou práci, a pokud se to jiţ podaří, bývá to zaměstnání buď sezónní, nebo jen příleţitostné, které jsou charakteristické nízkými výdělky. Tyto zaměstnání jsou nestálé, neustále hrozí ztráta zaměstnání. To vše dohromady má vliv na způsob myšlení těchto lidí, kdy začínají být závislí na sociálních dávkách, vzniká zadluţenost, práci si shání jen bez smluv, tzv. pracují „na černo“ a začínají přemýšlet. Má cenu hledat si práci, kdyţ stejně ţádnou neseţenu? Nebude mi líp doma, stejně dostanu sociální dávky! Proč chodit do práce celý den, kdyţ si skoro nic nevydělám? A podobně. Lidé z vyloučených lokalit mají svůj styl ţivota, který přenáší na další generace. Můţeme říci, ţe takovýto druh přemýšlení a styl ţivota má dva druhy příčin. Vnější, kdy působí okolní vlivy jako demotivující sociální systém, nedostatečné vyuţívání aktivní politiky zaměstnanosti, malá flexibilita v oblasti pracovně právních vztahů a odměňování aj. a vnitřní, kdy tito lidé mají nedostatečnou kvalifikaci s nízkou úrovní vzdělání, mnohdy neukončeným základním vzděláním, ztráta pracovních návyků nebo nestihnou pracovní návyky získat vůbec a logickým důsledkem nízkého vzdělání a finanční negramotnosti je předluţení.
32
Proč je tak těţké pro romského člena komunity být zaměstnaný? Vycházejme opět z jejich historie. V dřívějších dobách nejčastěji vykonávali romští muţi romská řemesla, jejichţ dovednost si uţ přinesli při příchodu z Indie, časem je zdokonalovali, přizpůsobovali a ţivili se jimi aţ do 50. let 20. století. Byla to prostě romská řemesla, která se dědila z otce na syna jako např. řemesla kovodělná – výroba kotlů, zvonků pro dobytek, kovářství nebo dřevodělná – výrobky ze dřeva pro domácnost (např. nádobí), košíkářství ale i výroba nepálených cihel, překupnictví, handlířství aj. Patřili k nim i skupina hudebníků (srov. Fraser,1998:96), kteří se hudbou ţiví dodnes a vţdycky patřili do „vyšší, bohatší“ skupiny Romů. V současnosti Romové na své řemeslné umění nezapomněli a snaţí se o návrat k některým řemeslům. Chtějí tak dokázat, ţe taky něco umí. Jiným způsobem obţivy byly také pomocné práce v zemědělství, kdy Romové tvořili nejlevnější pracovní sílu a nejčastěji byli odměňováni naturáliemi. Po zrušení soukromého zemědělství přichází období kolektivizace, vznikají zemědělská a jiná druţstva, kde jiţ není tak velká potřeba námezdných pomocných sil, je zaveden jiný systém obhospodařování a hospodaření, umění řemesel zaniká. Venkovští Romové jsou přesouváni do průmyslových oblastí, kde je málo kvalifikovaných pracovních sil a kde se po nich nepoţadovalo ţádné vysoké vzdělání. Jako důvod největšího znevýhodnění Romů na trhu práce jsou jejich nekvalifikovanost, nespolehlivost, vysoká míra fluktuace, nelegální způsob obţivy a s tím spojená kriminalita, nemají ţádný vztah k majetku, velmi nízká míra hygieny. Spolu se společenskou i ekonomickou transformací v roce 1990 se zvyšuje potřeba kvalifikovaných pracovních sil, vyţaduje se kompetentnost a samostatnost zaměstnanců, produktivita práce a odpovědný přístup. Sníţila se potřeba méně kvalifikované pracovní síly, do výroby vstupuje mechanizace, časté jsou práce na dohodu nebo najímání jiných subjektů na vyhrazené druhy práce, kteří jsou na odborné úrovni a vykonávají jen odbornou činnost, čímţ jsou pro zaměstnavatele levnější, neţ mít vlastní zaměstnance, v soukromých firmách se zaměstnávají rodinní příslušníci, kteří jsou ochotni pracovat levněji… To vše způsobuje, ţe je minimální potřeba nekvalifikovaných nebo sezónních pracovníků. Nejvíce to postihuje romskou komunitu, pro kterou to byla do této doby jakási jistota na zaměstnání. Těmto změnám se Romové nestačí přizpůsobovat, coţ vede ještě k větší izolovanosti této komunity od většiny a spolu s touto rychlou změnou na trhu práce dochází u romské populace ke ztrátě materiálního i sociálního zabezpečení. Vztah k majetku neměli, proto nemají ţádné rezervy, ze kterých by bylo moţno čerpat a z minulosti byli zvyklí na pravidelný a jistý přísun sociálních dávek (hlavně přídavky na děti), ze kterých ţila celá široká rodina. Navíc se změnil způsob 33
vyplácení odměn za práci, kdy odměna se začala vyplácet jednorázově a ne jako dříve v zálohách. To byl velký problém pro Romy, kteří neumí s majetkem (samozřejmě i s financemi) hospodařit. Vychází to i z jejich podstaty vnímání ţivota – nezajímá je budoucnost, ale přítomnost. Docházelo ke zvětšování závislosti na sociálních dávkách (největší roli hrají podpora v nezaměstnanosti a přídavky na děti), kdy tyto dávky se stávají v mnohých případech jediným příjmem v rodině. Celá tato situace vede k co moţná nejjednoduššímu přístupu k příjmu (kriminalita, odchod do zahraničí). V současnosti jsou Romové zaměstnáváni hlavně na sezónní práce s nepravidelným a nízkým příjmem. Sociální dávky se tak stávají jejich nástrojem pro dorovnávání těchto nízkých výdělků a zároveň jsou snadněji dostupné, neţ mzdový výdělek. Svou roli v této situaci mají také ţeny. Muţi je vnímají jako jakousi bytost niţší důleţitosti, jejíţ hlavní ţivotní náplní musí být především starost o muţe, rodit a starat se o děti, rodinu (a ţe je někdy pěkně velká), obstarat jídlo, uklidit. (srov. Fonsecová,1998)18 Romské ţeny byly téměř negramotné. Situace se začala měnit aţ s přesunem Romů do měst, kdy jsou nuceni posílat své děti do školy, v průběhu doby se upravily sociální dávky a to vedlo k pomalému vyrovnávání se ţen muţům, ale pořád to nebylo vlivem vlastních příjmů ze zaměstnání. Je zde ale ještě jedna okolnost, která vede k nezaměstnanosti Romů. Jedná se o nepravou nezaměstnanost, která je vytvořena uměle, chtěně. Ne všichni Romové mají zájem o práci a snaţí se přijetí do zaměstnání bránit. Mají potřebu před potenciálním zaměstnavatelem ukázat, ţe jsou pro nabízený druh práce nevhodní, ţe by si zaměstnavatel přivodil spoustu problémů, kdyby je zaměstnal. Takovýto „nezaměstnatelný“ člověk zůstává v evidencích úřadů práce, spadá do statistik jako nezaměstnatelný uchazeč a ţije ze sociálních dávek. Tenhle typ osob se nachází právě nejčastěji v sociálně vyloučených lokalitách, kde je takovýto způsob ţivota pojímán jako jakýsi standard. Opět tento způsob ţivota vede ke zvýšené míře kriminality a jejího dopadu mimo jiné i na výchovu následujících generací (srov. Sirovátka, 2003; Říčan, 1998; Zpráva o stavu romské menšiny v ČR, 2011).
2.6.1
Druhy pomoci
Pomoci by měla Aktivní politika zaměstnanosti, která se snaţí prostřednictvím různých programů o vytváření podmínek na trhu práce19, které by pomohly zvětšit šanci sociálně vyloučených Romů na pracovní uplatnění hlavně pro obtíţně umístitelné uchazeče o zaměstnání,
Fonsecová zde popisuje své zážitky ze života s Romy, kdy vdané ženy vstávají za tmy a musejí obstarat všechny domácí práce, zatímco muži a děti spí. Zodpovídají se Jetě – tchyni, která vše pohlídá. Muži jsou v pasivní roli, autorka uvádí „lenosti“. (str.35) 19 dostupné na www. mpsv.cz 18
34
kam se řadí i skupina romských uchazečů. Jedná se o Veřejně prospěšné práce, rekvalifikace, společensky účelná pracovní místa, stáţe pro absolventy apod. Hlavním cílem těchto programů je uchazeče naučit pracovním návykům nebo obnovit jejich v minulosti jiţ získané pracovní návyky. Nicméně pořád ještě nejde o vytváření nových pracovních míst, ale i přesto se daří po absolvování některého programu aktivní politiky zaměstnanosti některé uchazeče začlenit do pracovního poměru. Jde o pomalý proces, kdy se začleňuje jedinec a ne rovnou celá skupina sociálně ohroţených. Tento postup je sice zdlouhavý, ale mohl by mít větší šanci na úspěch. Tím, ţe se z komunity (rodiny) zařazují do pracovního procesu jednotliví členové, kteří mají zájem si práci udrţet, motivují ostatní členy jiţ zmiňované komunity k přehodnocení svých postojů jak vůči většinové společnosti, tak i vůči přístupu k zaměstnání (srov. Trutnovská in Matoušek, 2013). Souběţně s pomocí v rámci zaměstnatelnosti jde i o pomoc v rámci sociální péče. Sociální péče by měla vycházet ze snahy kaţdého jedince řešit svoji ţivotní situaci. Dle úrovně této snahy by měla být poskytována přiměřená sociální péče (sociální dávky), tzn. dávky budou poskytovány dle zásluh, podle toho, má-li člověk snahu řešit svoji ţivotní situaci. Tyto dávky by měli motivovat člověka ke snaze o změnu v jeho ţivotě, o vyřešení své situace, případně by měly napomoci ke zvládnutí kritické chvíle v jeho ţivotě. V ţádném případě by nemělo docházet k tomu, ţe poskytnuté dávky nahrazují výdělek. Cílů integrace sociálně vyloučených Romů v rámci jejich zaměstnatelnosti lze dosáhnout změnou poměru jejich nejvyššího dosaţeného vzdělání tak, aby se co nejvíce přiblíţil vzdělanostní struktuře majority, ke snaze o poznání a uvědomění si hodnoty majetku, hodnoty vzdělání, hodnoty práce a poskytnout jim moţnost realizace a uplatnění v těchto oblastech. Dalším cílem by měla být úprava sociálních dávek tak, aby nevznikala nezdravá závislost na těchto dávkách, ale aby se staly skutečně jen záchranným bodem v krizových ţivotních situacích.
35
3 Metodologická část V metodologické části mé diplomové práce se budu zabývat zvoleným postupem výzkumného šetření a výběrem výzkumného vzorku. Jako první krok zvolím obecný popis výzkumné strategie, v závislosti na ní vysvětlím, proč jsem zvolila tento výzkum. Bude následovat popis vzorku a místa výzkumu, uspořádaní dat a jejich analýza. Uvedu hlavní výzkumnou otázku s dílčími výzkumnými otázkami, které bych ráda vypracovala do vhodné podoby pro sběr dat a umoţnili mi tak získat odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Dalším krokem bude určení přístupu, metod sběru dat a výzkumného vzorku.
3.1 Účel výzkumu V této diplomové práci bude integrace vnímána jako proces, který je nutný pro vzájemné pochopení tak rozdílných kultur, jako jsou kultura romská a evropská. Jako autor budu vycházet z výsledků šetření, které se bude týkat integračního programu podporující integraci sociálně vyloučených členů Romské komunity na území Jesenicka, který je součástí programu Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost. Tímto šetřením se chci dozvědět, v čem se shodují a v čem se liší představy sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků tohoto inkluzivního programu o integraci? Budu se zabývat moţností jednostrannosti pohledů jak sociálních pracovníků organizace, tak i samotných sociálně vyloučených Romů. Jednostrannost vidím v pohledu sociálních pracovníků na problematiku integrace sociálně vyloučených Romů, kde jako hlavní téma integrace vnímají zařazení těchto Romů do pracovního procesu, jejich vzájemnou komunikaci s majoritou, pravidelnou účast dětí ve školní výuce, účast na kulturních akcích spolu s majoritou a nepodceňování zdravotní prevence. Jednostrannost můţe vést k nepřesnému vnímání potřeb, pocitů a proţívání skutečných potřeb těch, kterým má být pomoţeno a pomoc se můţe změnit (někdy rychle nebo nepozorovaně) v další problém. Jednostranný postoj vzniká i na straně sociálně vyloučených Romů a potom tento postoj nevede ke spolupráci. Pro účely tohoto výzkumu budu volit výzkumnou strategii kvalitativního výzkumu, který je charakteristický svou pruţností, kdy se během výzkumu plány mění podle aktuálních potřeb. Znamená to, ţe výzkumník si během výzkumu, sběru i analýzy dat můţe měnit výzkumné otázky, hypotézy i nová rozhodnutí. Sběr dat probíhá v delším časovém období nejčastěji v přirozených podmínkách sociálního prostředí.(Hendl, 2005). Všechny operace (konstrukce vzorku, sběr dat, analýza dat a interpretaci) se vytvářejí současně, v jednom kroku. (Disman, 2002) 36
3.2 Strategie U kvalitativního výzkumu se výsledků nedosahuje pomocí statistiky nebo jiných kvantifikovaných metod, jde o výzkum vztahů, chodů organizací, ţivota lidí. Údaje se shromaţďují nejčastěji z rozhovorů a pozorování. (Strauss, Corbinová, 1999) Pro kvalitativní výzkum jsou důleţitá empirická data týkající se sociální skutečnosti, ze kterých vzniká sociální teorie tvořena výzkumem. Hotová teorie není testována, protoţe toto testování je součástí nové teorie. Při kvalitativním výzkumu hraje významnou roli také osobní a odborná zkušenost výzkumníka. (Ţiţlavský, 2003) Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění, které následně vyţaduje co nejširší pohled do daného problému. Oproti kvantitativnímu výzkumu se kvalitativní snaţí o sesbírání „všech“ údajů, dat a hledá v nich strukturu, pravidelnost. (Disman, 2002) Podle Silvermana (2005) pro kvalitativní výzkum je charakteristické preferování kvalitativních dat (spíše analýza slov a obrazů neţ čísel), přednost se dává přirozeně se vyskytujícím údajům (pozorování před experimenty, nestrukturovanému rozhovoru před strukturovaným), dále se upřednostňují spíše významy neţ chování, východiskovým modelem nejsou přírodní vědy a upřednostňuje se spíše induktivní výzkum spojený s vytvářením hypotéz před testováním těchto hypotéz. Kvalitativní výzkum má však i slabé stránky, kterými se jeví kritizovaný obsah dlouhých popisů na úkor přesných dat. Silverman (2005) uvádí tento problém jako problém nízké reliability, ale naopak s vysokou validitou, která se odvíjí od osoby výzkumníka. Podle Dismana (2002) je pozitivem získání mnoha informací od malého vzorku respondentů. Nevýhodou kvalitativního výzkumu jsou dle Hendla (2005) potíţe vzniklé při zobecňování výsledků, neprůhlednost, malá transparentnost, těţko se dá replikovat.
3.3 Přístupy a metody sběru dat Pro potřeby mého výzkumu jsem tedy zvolila kvalitativní výzkumnou strategii, podle které zvolím následující výzkumné šetření. Podle Hendla (2005) je základním nástrojem kvalitativního výzkumu výzkumník sám. Snaţí se o integrovaný pohled na předmět výzkumu, kontext výzkumu, ne explicitní a implicitní pravidla dané oblasti. Pro účely mého výzkumu budu pouţívat přístup Fenomenologického výzkumu, který se zaobírá pochopením jedinců, jak vnímají, proţívají určitou zkušenost. U tohoto typu výzkumu se ptáme „Jaké jsou významy, 37
struktury a esence proţívané zkušenosti jedince nebo skupiny s daným fenoménem?“ (Hendl, 2005:103). Základy fenomenologie jsou zaloţeny na filosofií Edmunda Husserla (1859 – 1938) – „filosofické poznání nespočívá v konstruování obecných principů, ale v popisu „fenoménů“, tj. věcí samých.“ Cílem fenomenologie je zkoumání jevů takových, jaké jsou a ne takových, jak se dosud na ně pohlíţelo. (Hendl, 2005:75). Fenomologická filozofie má tři funce: kritickou (problematizuje převládající směry a metodologické koncepty zkoumaného jevu) heuristickou (nové podněty k novým pohledům a převádí je do praxe) popisnou (hlubší pohled na důleţité problémové situace z pohledu jejich subjektu) V takovémto výzkumu se výzkumník snaţí porozumět významům jevů za pomoci vstupu do vnitřního světa jedince, vytváří popis a sdělené proţitky dále interpretuje. „Výsledkem je text, který „zní pravdivě“ pro toho, kdo měl danou zkušenost s daným fenoménem a poskytuje vhled pro toho, kdo ji neměl.“ (Hendl,2005:128) Fenomenologický přístup volíme, chceme-li prozkoumat a porozumět významu proţité zkušenosti, nebo chceme-li porozumět získaným zkušenostem a získáme tak informace o studovaném jevu, nebo není-li jev dostatečně prostudován. (Hendl, 2005) Při výzkumu budu tedy vycházet z tohoto typu zkoumání, kdy budu údaje shromaţďovat pomocí kvalitativního rozhovoru. Účastník bude vyzván, aby popsal svou zkušenost, aby ji převyprávěl a uvedl, jaký pro něj měla význam. Rozhovor se bude konat v rámci fenomenologie v prostředí, které je pro klienta bezpečné a pohodlné, tzn. přímo u něj doma, v případě sociálních pracovníků v jejich kanceláři. Já jako výzkumník se budu snaţit o eliminaci svých předsudků, budu se snaţit pochopit významy dané zkušenosti a porozumět jim. Získaná data se budu pokoušet popsat a porovnávat jednotlivé části pomocí syntetizace tak, aby získaná data ztratila co nejméně ze sdělených informací. Na závěr přijde hloubková analýza významů zkušenosti pro celou skupinu jedinců. Cílem fenomenologického výzkumu je odpovědět na otázku: „Co znamená daná zkušenost?“ (Hendl, 2005:267) Rozhovory se budou týkat přibliţně 10 - 15 jedinců z řad sociálně vyloučených Romů a 2 – 5 sociálních pracovnic a pracovníků v sociálních sluţbách, vybrané na základě náhodného záměrného výběru v kombinaci s technikou „sněhové koule“, kdy vhodní respondenti mi byli doporučeni vedením vybrané organizace. (Disman, 2002) Rozhovory budou nestandardizované, nestrukturované s otevřenými otázkami. Záznam bude pořízen jak v písemných poznámkách z terénu, tak i v audionahrávce, svolí-li zúčastnění k tomuto typu záznamu. Pro mne, jako výzkumníka je důleţité umět naslouchat a pozorovat, být citlivá. Při výkladu zkušeností jedince, podle Hendla (2005) by se mělo postupovat takto: provést hloubkový rozhovor – porovnat neměnné zkušenosti jedince – hledání společných rysů u více jedinců – 38
sestavení zprávy s bohatým popisem umoţňujícím čtenáři pochopit popisovanou teorii. Cílem je pochopení určitého jevu (fenoménu) a umoţnit tak na něj reagovat nebo přijmout určitá opatření.
3.4 Výběr vzorku Integrací sociálně vyloučených Romů na Jesenicku se zabývá několik organizací, vesměs neziskových, které v rámci svých aktivit spolupracují a vytvářejí sociální síť pro pomoc jak sociálně vyloučeným Romům, tak i dalším sociálně potřebným. Výběr vzorku byl dán mou hlavní výzkumnou otázkou. Pouţila jsem kritéria vzorkování (Hendl, 2008). Kritériem bylo tedy být sociálním pracovníkem nebo pracovníkem v sociálních sluţbách a sociálně vyloučeným Romem – účastníky inkluzivního programu. Jako druhá metoda výběru byla pouţita metoda „sněhové koule“, při které mi vedení spolupracující organizace doporučilo vhodné respondenty (Disman, 2000). Bylo potřebné vzhledem k hlavní výzkumné otázce stanovit jednotku zkoumání a jednotku zjišťování. Jednotkou zkoumání jsou představy o integraci sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků a jednotkou zjišťování jsou respondenti, tedy sociálně vyloučení Romové a sociální pracovníci. Struktura vzorku byla v rámci anonymizace dána náhodně přidělenými písmeny abecedy k jednotlivým respondentům. Jedná se o 10 sociálně vyloučených Romů, jednu sociální pracovnici a dvě pracovnice v sociálních sluţbách.
3.4.1
Výzkumné otázky
Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky je nejprve potřeba poloţit dílčí výzkumné otázky, které nás navedou k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. Výzkumné otázky by měly být zaměřené na subjektivní vnímání daného jevu a výzkumník by si při formulaci otázek měl dát pozor na předsudky, předpoklady a předporozumění, aby otázky nebyly návodné.
39
3.5 O P E R A C I O N A L I Z A C E dílčích výzkumných otázek Operacionalizací převedeme teoretické koncepty do měřitelné podoby. Pomocí výzkumných otázek a indikátorů tak teoretické koncepty přetransformuji do jednotlivých otázek rozhovoru, který je hlavní metodou tohoto výzkumu. Cílem je šetření empirických pojmů a data budou následně zkoumána v sociální realitě. Objekty zkoumání mají podobu konceptů a jsou definovány v hlavní výzkumné otázce. Dále bude potřeba vymezit rozsah pojmů v dílčích výzkumných otázkách a určit citlivé indikátory. (Ţiţlavský, 2003) Výzkumné šetření má dva typy respondentů, bude nutné vytvořit dva soubory otázek pro kaţdý typ zvlášť. Prvním souborem budou sociálně vyloučení Romové a druhým sociální pracovníci, kteří s těmito Romy pracují. Hlavní výzkumná otázka „V čem se shodují a v čem se liší postoje sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu o integraci?“ Dílčí výzkumné otázky DVO1: V čem se shodují představy sociálně vyloučených Romů o integraci? Indikátory: postoj společnosti, postoj rodiny, postoj souţití s majoritou, postoj ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům, nabídka sociálních sluţeb, smysl ţivota DVO2: V čem se shodují představy sociálních pracovníků o integraci? Indikátory: postoj společnosti, postoj rodiny, postoj souţití s majoritou, postoj ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům, nabídka sociálních sluţeb, smysl ţivota DVO3: V čem se liší představy sociálně vyloučených Romů o integraci? Indikátory: postoj společnosti, postoj rodiny, postoj souţití s majoritou, postoj ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům, nabídka sociálních sluţeb, smysl ţivota DVO4: V čem se liší představy sociálních pracovníků o integraci? Indikátory: postoj společnosti, postoj rodiny, postoj souţití s majoritou, postoj ke vzdělávání, bydlení,
zaměstnání,
lékaři
a
úřadům,
nabídka
sociálních
sluţeb,
smysl
ţivota
40
HVO: V čem se shodují a v čem se liší postoje sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci? Dílčí výzkumné otázky
Indikátory
DVO1: V čem se shodují představy
postoj společnosti
postoj rodiny
postoj souţití
sociálně vyloučených Romů
s majoritou
o integraci?
postoj ke vzdělávání bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům
nabídka sociálních sluţeb
postoj společnosti
DVO2: V čem se shodují představy sociálních integraci?
smysl ţivota
pracovníků
postoj rodiny
postoj souţití
o
s majoritou
postoj ke vzdělávání bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům
nabídka sociálních
Operacionalizace
Jak vnímáte souţití majority s Romy? Kdo je odpovědný za situaci ve společnosti? Kdo by mohl nejvíce udělat? Co by měli udělat samotní Romové Jaké máte zkušenosti v kontaktu se školou? Jak vnímáte problematiku bydlení? Bydlíte podle svých představ? Co by jste na bydlení zlepšil/a? Jaké máte zkušenosti s hledáním zaměstnání? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdete k lékaři? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdete na úřad? Jaké jsou vaše zkušenosti se sociálními pracovníky? V čem vidíte smysl svého ţivota? V čem vidí smysl svého ţivota vaše děti? V čem viděli smysl ţivota vaši rodiče? Jak vnímáte souţití majority s Romy? Kdo je odpovědný za situaci ve společnosti? Kdo by mohl nejvíce udělat? Co by měli udělat samotní Romové Jaké máte zkušenosti v kontaktu Romů se školou? Jak vnímáte problematiku bydlení 41
sluţeb
postoj společnosti
DVO3: V čem
smysl ţivota
se
liší
představy
postoj rodiny
postoj souţití
sociálně vyloučených Romů o integraci?
s majoritou
postoj ke vzdělávání bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům
nabídka sociálních sluţeb
smysl ţivota
Romů? Bydlí podle svých představ? Co by chtěli na svém bydlení Romové zlepšit? Jaké máte zkušenosti s Romy s jejich hledáním zaměstnání? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdou k lékaři? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdou na úřad? Jaké jsou jejich zkušenosti se sociálními pracovníky? V čem vidí smysl svého ţivota? V čem vidí smysl ţivota jejich děti? V čem viděli smysl ţivota jejich rodiče? Jak vnímáte souţití majority s Romy? Kdo je odpovědný za situaci ve společnosti? Kdo by mohl nejvíce udělat? Co by měli udělat samotní Romové Jaké máte zkušenosti v kontaktu se školou? Jak vnímáte problematiku bydlení? Bydlíte podle svých představ? Co by jste na bydlení zlepšil/a? Jaké máte zkušenosti s hledáním zaměstnání? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdete k lékaři? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdete na úřad? Jaké jsou vaše zkušenosti se sociálními pracovníky? V čem vidíte smysl svého ţivota? 42
V čem vidí smysl svého ţivota vaše děti? V čem viděli smysl ţivota vaši rodiče? postoj společnosti
DVO4: V čem
se
sociálních integraci?
liší
představy
pracovníků
postoj rodiny
postoj souţití
o
s majoritou
postoj ke vzdělávání bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům
nabídka sociálních sluţeb
smysl ţivota
Jak vnímáte souţití majority s Romy? Kdo je odpovědný za situaci ve společnosti? Kdo by mohl nejvíce udělat? Co by měli udělat samotní Romové Jaké máte zkušenosti v kontaktu Romů se školou? Jak vnímáte problematiku bydlení Romů? Bydlí podle svých představ? Co by chtěli na svém bydlení Romové zlepšit? Jaké máte zkušenosti s Romy s jejich hledáním zaměstnání? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdou k lékaři? Jaké máte zkušenosti, kdyţ jdou na úřad? Jaké jsou jejich zkušenosti se sociálními pracovníky? V čem vidí smysl svého ţivota? V čem vidí smysl ţivota jejich děti? V čem viděli smysl ţivota jejich rodiče?
43
3.6 Etické aspekty výzkumu Etickými aspekty výzkumu by se měl řídit výzkumník po celou dobu výzkumu. Hendl (2006:30) uvádí principy zohledňovány: moţnost přístupu do terénu (seznámit s našim výzkumem důleţité osoby), dohoda s účastníky (o podmínkách a poţadavcích účastníků výzkumu), jejich informování, získávání explicitní autorizace (přístup k určitým dokumentům), komunikativní validizace (správnost sebraných dat z ústní komunikace), získávání povolení pro prezentaci, utajení (zachování diskrétnosti a utajení dat, které dotazovaný chce zachovat v tajnosti), domluvu o právu publikovat zprávu (ţádost k dotazovaným o moţnosti publikování a uveřejnění zjištěných údajů) a poslední zásadou je uchování dat (fotky, audionahrávky). S ohledem na specifika cílové skupiny, tedy sociálně vyloučených Romů se budu ve svém výzkumu řídit těmito zásadami a zároveň citlivostí. S výzkumem bude vyţadován souhlas účastníků výzkumu, který budu poţadovat v pasivní formě, tedy nebudu vyţadovat písemný souhlas, bude stačit vyslovit souhlas ústně (bude nahrán na diktafon). Je nutné také respektovat svobodu respondentů a zajistit jim anonymitu. Jejich identita nebude známa nikomu dalšímu. V zájmu ochrany respondentů byl současně v této práci celý inkluzivní program anonymizován. Účastníci výzkumu budou rovněţ seznámeni s účelem výzkumu (Hendl, 2008).
44
4 Analytická část 4.1 Interpretační část V této části práce se budeme zabývat interpretací odpovědí z uskutečněných rozhovorů se sociálně vyloučenými Romy, sociálními pracovníky a pracovníky v sociálních sluţbách a budeme hledat odpovědi na dílčí výzkumné otázky, které nám pomohou odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „V čem se shodují a v čem se liší postoje sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci?“ Tato část práce bude členěna podle jednotlivých dílčích výzkumných otázek a na koci jednotlivých kapitol bude uveřejněno shrnutí výsledků do dílčích závěrů. Terénní šetření probíhalo od dubna 2013 do listopadu 2013. V první době jsem uskutečnila dva rozhovory, na kterých jsem si vyzkoušela vhodnost poloţených otázek, zda-li jsou pokládány vhodným způsobem, jak jsou srozumitelné a jaká doba bude potřebná pro jejich odpovězení. Tyto otázky byly poloţeny ve stejném formátu jako v dalším šetření a to i za zcela shodných podmínek. To znamená: šetření probíhalo v domácnosti dotazovaných, za přítomnosti jejich rodinných příslušníků a s ujištěním o naprosté anonymitě výzkumu. Bezprostředně měla následovat další šetření, ale z důvodu aktivit sociální organizace, která zajišťovala kontakty k těmto rozhovorům, nebylo moţné v rozhovorech pokračovat, následovaly letní prázdniny, kdy respondenti se účastnili letních táborů a jiných dalších aktivit, většinou uskutečněných v rámci této organizace. S ukončením letní sezóny se v organizaci uskutečnily organizační změny a bylo potřebné opět projednat rozsah a způsob mého šetření, naštěstí i nové vedení organizace mi umoţnilo toto šetření vykonat ve stejném rozsahu a se stejnými lidmi, kteří pro tento účel byli jiţ dříve vytipováni, a mohla jsem tedy v šetření pokračovat.
45
4.2 Výběr respondentů a jejich dotazování V této diplomové práci se zabývám integrací sociálně vyloučených Romů na Jesenicku. Pokud bych se měla spoléhat ve výběru správných respondentů sama na sebe, výběr by zřejmě nebyl ideální, neboť bych neuměla odpovědět na otázku, jak poznám Roma? Podle jiţ na jiném místě v této práci uvedené statistice, k romské národnosti se přihlásilo jen 13 Romů (viz SLDB 2011 – ČSÚ). S výběrem mi pomohla organizace zabývající se pomocí a podporou sociálně
znevýhodněných skupin obyvatelstva, mezi něţ patří početná romská minorita, která ţije v malých komunitách v různých odlehlých částech regionu, u které jsem vykonávala šetření a vytipovala mi vhodné respondenty. Toto tipování proběhlo na základě znalostí sociálních pracovníků, kteří jsou s respondenty v kaţdodenním kontaktu. Tito respondenti byli zařazeni do projektu, kde byly stanoveny vstupní podmínky. Tito respondenti (vytipovaní sociálně vyloučení Romové) byli první výzkumnou skupinou. Druhou výzkumnou skupinu tvořili sociální pracovníci a pracovníci v sociálních sluţbách, kteří se projektu účastnili. Celkem bylo vytipováno 13 sociálně vyloučených Romů a dva pracovníci sociální sluţby, se kterými měli proběhnout plánované rozhovory. Ve skutečnosti se těchto rozhovorů zúčastnilo 10 sociálně vyloučených Romů, jedna sociální pracovnice a dvě pracovnice v sociálních sluţbách. Jako autor jsem docházela do rodin, kde se zpravidla v průběhu rozhovoru zdrţovalo více lidí, coţ při rozhovorech můţe být i výhodou, neboť rozhovory nemají pokrývat reprezentativní vzorek, ale slouţí ke sběru dat. Rozhovory byly zpočátku zaznamenávány na diktafon, ale v průběhu sběru dat se ukázalo jako vhodnější pouţití terénních zápisků, neboť respondenti se po ukončení rozhovoru na diktafon rozpovídali a bylo tak získáno více údajů. Navíc, někteří, které čekal rozhovor, se mezi jednotlivými rozhovory informovali, co odpovídali jiţ dříve tázaní a měli snahu odpovídat stejně. V momentě, kdy jsem ukončila rozhovor na diktafon, následovala ihned otázka typu: „Uţ to máte vypnuté?“ a po ujištění, ţe světýlko na diktafonu jiţ nesvítí, se rozhovor rozvinul. Z tohoto důvodu jsem uskutečnila 7 rozhovorů se sociálně vyloučenými Romy na diktafon, a zbytek rozhovorů byl zaznamenán v podobě terénních zápisů. Rozhovory se sociálními pracovníky proběhl v jejich kancelářích a opět jsem je nechala mluvit na diktafon, s doplněním rozhovorů v podobě terénních zápisů. Obsahově se rozhovory týkaly nejprve otázek na vnímání celkového postavení Romů ve společnosti, následovaly otázky, kde jsem zjišťovala jejich subjektivní vnímání postavení Romů v rámci jejich ţivotních zkušeností a na závěr byly poloţeny otázky lehce filozofického rázu, týkající se smyslu ţivota. Rozhovory byly postaveny na volné formě, kdy jsem měla nachystané otázky ve formě osnovy a přizpůsobovala jsem je momentální situaci, jak z rozhovoru vyplývaly. Respondenti byli jiţ na začátku rozhovoru upozorněni, ţe pokud nějaké otázce nebudou 46
rozumět, mohou se na její význam doptat, nebo pokud jim bude nepříjemná, nemusí na ni odpovídat. Překvapilo mne, ţe k tomuto došlo pouze u jedné respondentky. Jinak odpovědi byly pohotové, celkem jasné, dokonce se respondenti otevírali i v takových odpovědích na otázky, jakými byla minulost jejich rodičů, kdy rodiče se často svých dětí zřekli, nebo měli trestnou minulost. Respondenti byli ujištěni na začátku rozhovorů, ţe nahrávky nebudou nikde zveřejněny, respondenti zůstanou v naprosté anonymitě. Respondenti budou označováni náhodně vybranými písmeny. Rozhovor se uskutečnil s respondenty, kteří jiţ dosáhli věku 35 let a více - včetně důchodového věku, coţ nebyl původní záměr, pouze výsledek náhodného výběru vzorku.
4.3 Interpretační část – dílčí výzkumné otázky Jelikoţ se budu snaţit o zjištění postojů sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků k integraci, všechny dílčí výzkumné otázky budou mít společné indikátory, kterými jsou postoj společnosti, postoj souţití s majoritou, postoj ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům, nabídka sociálních sluţeb, smysl ţivota. Pomocí těchto indikátorů a pomocí provedeného šetření budu hledat odpovědi na tyto otázky.
4.3.1
DVO: V čem se shodují i liší představy sociálně vyloučených Romů o integraci?
V této otázce se budu snaţit najít odpověď, jaké mají sociálně vyloučení Romové na Jesenicku shodné představy o integraci, jaké vidí moţnosti integrace a co pro ně představuje. Důleţitými kategoriemi budou vnímání shodných postojů sociálně vyloučených Romů:
Postoj ke společnosti Vnímání souţití majority s Romy bylo u sociálně vyloučených Romů vnímáno rozdílně. Termíny majorita a souţití byly respondentům známy, nikdo neměl potřebu si ujasnit jejich význam, i kdyţ na začátku rozhovoru bylo dohodnuto, ţe pokud něčemu nebudou rozumět, mohou se zeptat. Proto jsem v rozhovorech tyto termíny pouţívala bez bliţšího obeznámení. Problémem bylo spíše ujasnění si, jaký postoj respondenti vlastně zastávají. Proto jsem otázku shodnosti rozdělila na dvě kategorie: problém majority s Romy vnímám (1) problém majority s Romy nevnímám (2) 47
viz (1) – Shodnými názory v záporném vnímání otázky souţití majority s Romy se často vyznačovali sociálně vyloučení Romové ţijící v odlehlejších částech oblasti, kde sociální sluţba sice poskytována je, ale tito respondenti ji z vlastní iniciativy nevyuţívají naplno. Jde především o respondenty nezaměstnané, kteří vyjadřovali svoje vnímání souţití s majoritou „…nelíbí se mi, že se všechno háže na Romy…“ (P), nebo „…s některými Romy nejde vycházet…“ (M), „…gádžové nás tu nechcou…“ (L). viz (2) - Shodné se jevily představy respondentů odpovídajících „…vycházím s bílými i Romy, neřeším to, kamarádím se i s bílými…“ (A), „…nemám problém s bílýma, mám i kamarády bílé..“ (B), „Neřeším to, jsou jací jsou.“ (K). Tyto odpovědi korespondují se sociální situací sociálně vyloučených Romů, kteří ţijí v nájemních bytech, ve většině případů chodí do zaměstnání nebo alespoň pracovali v nedaleké minulosti a vyuţívají nabízené pomoci sociálních pracovníků. Dílčí závěr: Vnímání souţití majority s Romy je vnímáno ve dvou rovinách. V první se Romové stýkají s majoritou bez problému, nevnímají ţádný zásadní rozdíl v přístupu společnosti k romské minoritě. Je otázkou, nakolik jde o zvládnutí ţivotní situace sociálně vyloučeného Roma v kontextu s pozitivním pohledem na souţití majority s Romy. Křivohlavý (2004) rozlišuje dvě pojetí vnímání pohody, a to psychické, kde vlastní ţivot respondenta se jeví jako naplněný, a sociální, kde pozitivně nastavený člověk vnímá svět jako srozumitelný a přátelský. Druhou rovinou je vnímání Romů s majoritou jako problematické, není jednoznačné, zda-li je to vinou Romů nebo majority. I tento úhel pohledu můţe být ovlivněn vnímáním naplnění ţivota respondenta, který vnímá rozdíly mezi jednotlivými skupinami, i samotnými Romy. Minority, hlavně Romové jsou podle Ševčíkové (2011) „…na jedné straně ve stavu ohroţení a nejistoty o vlastní identitu, na druhé straně je společnost nechrání proti pocitu odlišnosti, způsobeným odlišnou (sub)kulturou a podmínkami jejích vývoje, ať individuálního, tak komunitního, který je ambivalentní – pozitivně motivuje rozvoj jedince i komunity, ale působí i ohroţujícím způsobem – znejišťuje“.
Postoj k soužití s majoritou U této otázky se názory na situaci jiţ začali lišit, ale co bylo společné, v čem se Romové při poloţené otázce: Kdo je odpovědný za situaci ve společnosti? shodli, byl překvapivě většinový názor (5 respondentů), ţe vinni jsou sami Romové. Z dopovědí „…Romové sami, někdo si toho neváží, nevím proč, ale potom musí ti druzí Romové za to trpět…“ (B) a „…no nevím kdo za to může, všichni lidé sami. Jsou Romové a Romové, víte?...“ (Z). Dost často je situace vyhodnocena ne obecně, ale z osobní pozice 48
respondenta. Na tutéţ otázku odpovědělo několik respondentů, ţe vinen je majitel „…ty co ubytujou, kdyby je v lokalitě neubytovali… špatné by měli dát na jednu kopu…“ (M). Z těchto odpovědí je vidět osobní přístup k situaci, kdy sami respondenti umí rozlišit Romy „dobré a ty špatné“ a přiznávají vinu i na své straně. Jedna respondentka měla zcela originální přístup, kdy uvádí, ţe za situaci můţe „…soudkyně – kvůli výţivnému, které manţel neplatí…“ (K). Tato odpověď ale byla zcela ojedinělá a lze z ní odvodit největší problém respondentky, který v současnosti řeší a na který je upoutaná. Tato odpověď měla pokračování i v návaznosti na další otázky, kdy jsem se respondentku snaţila vţdy doptat k podstatě otázky, ale ne vţdy jsem zcela uspěla. K otázce Kdo by mohl nejvíce (pro změnu) udělat? jsou odpovědi zase rozděleny do dvou typů odpovědí. Jedni jsou přesvědčeni, ţe hlavním aktérem by měl být stát, vláda, policie – „…stát, měl by dát lidem práci…“ (A) a „… policie. Když se něco mezi Romama děje, dostávám strach…“ (K), druzí si opět myslí, ţe pro změnu můţou udělat nejvíce samotní Romové. Na doplňující otázku Co konkrétně by to mělo být? jiţ ale neznali konkrétní odpověď, jediné zdůvodnění bylo „…mohli (Romové – pozn. aut.), ale berou život takový, jaký je. Měli by se zamyslet, chybí morálka, vztah k autoritám, všichni jsou házeni do jednoho pytle.“ (Z) Na tuto otázkou jsem navázala hovor na téma Co by měli udělat samotní Romové?, kde odpověď v sedmi případech byla „nevím“, další odpovědi vyjadřovali například opakovaný postoj „… měli by se zamyslet nad svojí morálkou a vztahu k autoritám…“ (Z). Dalším postojem zaujali opět pozici sebehodnocení, kdy jako řešení vidí „…ukázat i dobrou stránku, hodně chodit do práce, aby neměli čas popíjet a dělat neplechu…“ (A). Opět se našel jedinečný názor na moţnosti aktivního zapojení Romů do ovlivnění situace ve společnosti „Každý to chápe jinak, Romové nejsou tý zlý lidi, dokážou hodně chápat, milovat lidi kolem sebe, pracovat, starat se o děti.“ (K) Dílčí závěr: Podle Slovníku základních pojmů z psychologie (2000) slouţí postoje „…k zabezpečení rychlé orientace a jisté stálosti v reagování na známé objekty a situace, posilují sounáleţitost se skupinou…“. Shodné vnímání Romů postojů majority se dá chápat jako vcelku vyrovnané, rozdílné jsou pouze důvody. Řezáč (1998) uvádí „… postoj je vlastností osobností jako celku, projevují-li se u daného jedince postoje protikladné, neslučitelné, pak jde o projev nedostatečně integrované osobnosti.“. Romové sami vnímají potřebu změnit pohled majority na Romy a jsou srozuměni s tím, ţe pro změnu této situace musí sami něco udělat, a je důleţité jak se prezentují na veřejnosti i jako jednotlivci, nejen mediálně jako celková skupina. Shodný byl také názor, ţe souţití s majoritou jim kazí individuální jedinci, kteří se chovají nevhodně a působí ve společnosti potíţe, které se následně promítají ve vnímání společnosti jako vtaţné na celou skupinu.
49
Postoje ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům Přístup ke vzdělávání je u Romské populace vnímán jako problematický, kdy ne svou vinou nemají Romové úplný přístup ke vzdělání, a to od vzdělání základního aţ po vysokoškolské. Jiným způsobem prezentace zájmu Romů o vzdělání je, ţe Romové sami nemají zájem. Co na to samotní Romové? Jejich názory se shodují v názoru, ţe problém s docházkou je problémem výchovy a ne problémem přístupu školy k romské menšině. Dvě respondentky se k tématu nevyjádřily, neboť v současné době nemají ţádné dítě ve škole a jsou jiţ v předdůchodovém věku. Další respondenti uváděli „…záleží na regionu a na výchově…stává se občas, že nejdou (romské děti do školy – pozn. autor), záleží na rodičích…“ (A) a „…bez problému…“ (Z). V jesenickém regionu je několik škol, které navštěvuje větší počet romských dětí a je výrazný rozdíl, v jakém místě se škola nachází. Samotní Romové nechtějí své děti do takovéto školy posílat, jelikoţ velká koncentrace převáţně romských dětí z nepřizpůsobivých rodin má vliv na samotnou výuku dětí a celkový přístup k výuce. Jelikoţ se jedná o školy ve velmi odlehlých oblastech Jesenicka, vycházející z geografického členění tohoto kraje, je velmi problematické vybrat pro dítě jinou školu (jde o základní školy). Pro většinu rodin, i těch, ve kterých je alespoň jeden z rodičů zaměstnaný, jsou náklady na dopravu dětí do školy, spojené s dojíţděním do různých zájmových krouţků, velmi vysoké a nemohou si je dovolit. Z tohoto důvodu jsou nuceni je ponechat ve spádové škole. Jeden respondent uvedl i příklad z vlastní zkušenosti, kdy jeho dítě bylo zařazeno do tehdy „zvláštní“ školy, aniţ by – podle jeho názoru – k tomu byl podstatný důvod. „…Romy ve škole neberou, dítě dali do zvláštní školy. Stalo se to v mojí rodině…cítila jsem to hrozně, ale nechtěla jsem bojovat…“ (K). Tento případ se stal jiţ před 12 roky, z respondentovy odpovědi je cítit bezmoc, zřejmě v té době neměl zastání nebo nevěděl, kde ho hledat. Tenhle problém se v minulosti objevoval docela často, ale jiní respondenti se o těchto zkušenostech v rozhovoru nezmiňovali, proto ani já jako autor toto téma více na tomto místě rozvíjet nebudu. Současnou školní docházku svých dětí řeší i respondent (B), který uvádí, ţe má 7 dětí „…učitelky nemají problém, ale děti jsou drzé, je to výchovou…“. Opět jde o jednu ze zkušeností z vlastního ţivota, která měla vliv na vytváření postoje ke školství a kde se projevili současné trendy školství jako obecné, tzn. volnější výchova, která nedává hranice chování, nejde příkladem, důvodem můţe být například malé vzdělání rodičů nebo jejich velká zaměstnanost a tím nízká nebo krátká míra zájmu o dítě. Dílčí závěr: V současné době se ve školství mnoho změnilo, se zánikem „zvláštních“ škol dostali i romské děti větší šanci na školní docházku na běţné základní škole, kde je ale stále velkým 50
problémem úroveň jednotlivých škol, obzvláště v tak charakteristickém kraji, jako je Jesenicko. Romové cítí jakousi podporu ze strany vlády, a proto se začínají neuváţeným převodům dětí na zvláštní školy bránit. To samozřejmě má své důsledky, s dětmi se začíná více pracovat, uzpůsobuje se koncepce školy k tomu, aby romské děti na těchto spádových školách měly moţnost získat plnohodnotné základní vzdělání. To se ale ne vţdy setkává s úspěchem a porozuměním u rodičů ostatních dětí, které rodiče přeřazují do jiných škol, často i vzdálenějších od bydliště. Tím postupně z některých spádových základních škol vznikají školy spádové čistě romské (viz Agentura pro sociální začleňování 2013). Zajímavé je, ţe ani jeden respondent se nezmínil o studiu na jiném typu škol, neţ je základní, i kdyţ prostor k tomuto dostali. Důvodem by mohlo být i to, ţe děti respondentů ještě nemuseli řešit otázku dalšího vzdělávání, neboť při kontaktu s členy rodiny jsem opravdu větší dítě (nad 15 let) nezaznamenala, i kdyţ rodiče jiţ překročili věk 40 let. Nemyslím si, ţe by neměli zájem o další vzdělávání, neboť v následujících otázkách týkající se smyslu ţivota často uváděli, ţe chtějí, aby se jejich děti vyučili nějakému řemeslu. Proto vidím shodu respondentů v názoru na vzdělávání svých dětí, které se jim jeví jako důleţité a jako jeden z prostředků dosaţení ţivotních cílů svých i svých dětí a jak uvádí Šiklová (Šiklová in Jakoubek, 2004:225), „školní vzdělávání nivelizuje rozdíly a zvláštnosti kultur“. Problematika bydlení Romů se jevila jako docela velký prostor pro vyjádření svých pocitů a vnímání situace. Z šetření jsem ovšem nezískala tolik informací, kolik jsem si myslela, ţe získám. V zásadě byli všichni se svým bydlením spokojeni, i kdyţ bydleli v různých typech bydlení. Většinou se jednalo o ubytování v sociálních bytech, ve dvou případech v rodinném domě, kde bydlelo více rodin pospolu. Připomínám, ţe výsledek mohl být ovlivněn výběrem respondentů, kteří spolupracovali jak se sociálními pracovníky, tak byli vybráni na základě účasti v projektu, coţ předpokládalo, ţe byli minimálně po dobu projektu zaměstnáni a proto, i kdyţ bydleli v sociálně vyloučené lokalitě, se nejednalo o sociálně nepřizpůsobivé občany. Jelikoţ jsem šetření uskutečňovala přímo v jejich domácnostech, mohla jsem osobně posoudit, jak ţijí a o čem jejich představy o bydlení mají být. Na poloţenou otázku Jak vnímáte problematiku bydlení? a současně doplňující otázky Bydlíte podle svých představ? a Co byste na svém bydlení zlepšili? se odpovědi na první pohled lišily, ale při podrobnějším pohledu na odpovědi se v odpovědi na hlavní otázku problematiky bydlení respondenti shodli, všichni jsou vcelku spokojeni, ale: „…problémem bývají sousedi, například nechtějí umývat schody, co je mi platné, že je umyje večer, ráno mají být umyté…chtěla bych vymalovat chodbu, spravit schody a okna…“ (M), „…jsou mi kladeny podmínky, což se mi nelíbí… chtěla bych domeček se zahrádkou…“ (L), další respondentka má 6 dětí „…už dlouho hledám ideální domek, je nás 51
hodně, chtěla bych i zahradu, ale nemůžu nic najít…“ (T). U dalšího respondenta je situace v současnosti taková, ţe jej čeká důchod, v současnosti pracuje, v minulosti bydlel v nemovitosti, ve které měl vysoký nájem a neměl na splácení, byl ohroţen finanční nouzí a proto mu byl nabídnut sice levnější byt, ale splňující všechny standardy na bydlení „…nyní jsem spokojený, jsem víc v klidu…“ (F). Stejný osud má i další respondentka, která uvádí „…nestěžuju si, bydlela jsem v rodinném baráku, spokojenější jsem v bytě, je to finančně výhodnější, děti mají teď blíž školu…“ (B). K otázce zaměstnanosti se celá skupina shodla, ţe největším problémem je zaměstnanost. Je to celospolečenský problém současnosti, ale obzvláště v Jesenickém regionu, kde je nezaměstnanost jedna z nejvyšších v republice, jde o velký problém. S tímto problémem se snaţí pracovat sociální organizace pracující se sociálně vyloučenými osobami, převáţně Romy, kteří jsou ohroţeni nezaměstnaností nejvíce. Skupina respondentů, která byla vybrána k tomuto šetření, jsou Romové, kteří jsou buď v současnosti zaměstnaní, nebo v nedaleké minulosti byli. Všichni se účastní programů, které uskutečňují neziskové organizace působící v oblasti nebo jsou zaměstnáni obcemi, z tohoto důvodů mají šanci najít práci. Pokud by zaměstnání hledali u soukromých firem, nemuseli by být vůbec úspěšní. Souvisí to také s předsudky či zkušenostmi zaměstnavatelů. Díky obcím a těmto organizacím se daří vytvářet pracovní místa, ve kterých jsou zaměstnávání sociálně ohroţené osoby, kterými ve většině případů patří i Romové, potaţmo sociálně vyloučení Romové. Tímto můţou být tedy výsledky šetření u této otázky ovlivněny. Na otázku Jaké máte zkušenosti s hledáním zaměstnání? jsou uváděny odpovědi, které uvádí jako hlavní důvod nezaměstnanosti málo pracovních míst, ne však romství. Respondentka (L) „…tady práce není, pracuju u místní organizace nebo u obce…problém se zaměstnáním sama nemám, starosta přišel sám až ke mně domů, jestli nechcu jít pracovat …on zná práci místních Romů…“. Další respondent (K) popisuje situaci následovně: „…když jsem se přistěhovala, zaměstnání jsem již měla dohodnuté“. Kdyţ si příště musela hledat zaměstnání „…na Úřadě práce sem donesla 30 razítek, že mě nikde nechtějí a tak mě Úřad práce poslal do práce, na pole.“ Další výpovědí o těţkém hledání zaměstnání je výpověď respondentky na mateřské dovolené (O) „…situace je špatná, je rozdílný přístup, Rom musí ukázat, co v něm je…u nás sou tři bratři, udělali hodně baráků, opravdu hodně, ale je tady každý zná, každý je chce…“. Jinou zkušenost s hledáním zaměstnání má respondent (Z), který se přistěhoval z velkého města „…tam sem pracoval ve velké firmě, kde pracovali i jiní cikáni…když jsem se přistěhoval, neozvali se mi ani na telefon…“. Jiným problémem spojeným s hledáním zaměstnání můţe být dojíţdění za prací. Oblast Jesenicka se nachází mezi horami, ze tří stran je obklopen vysokými kopci, coţ znesnadňuje a prodraţuje moţnost dopravy do jiných oblastí. Vše je odsud daleko a lidé spadající do kategorie sociálně vyloučení (a nejen oni) nemají dostatek financí na dojetí k zaměstnavatelům, navíc výdělky nepokryjí finanční ztráty spojené s náklady na dopravu do zaměstnání. Jsou si toho vědomi i 52
respondenti, kteří tento problém také zmiňují. Například respondentka (M) uvádí „…pracovala jsem před půl rokem, není práce, jsem stará na dojíždění, jinak problém jako Romka nemám…“ Dalším téma bylo zadáno otázkou Jaké máte zkušenosti, když jdete: k lékaři, na úřad? Jelikoţ na tyto otázky respondenti odpovídali v jedné odpovědi, spojila jsem jejich odpovědi i já do jednoho tématu. Z odpovědí se dá vyvodit, ţe zkoumaná skupina respondentů nemá shodně ţádný problém ani u lékaře, ani při jednání na úřadech. V dnešní době se na úřadech snad jiţ nerozlišuje, o jaký typ klienta se jedná, úředníci se snaţí dodrţovat úřednickou etiku a profesionalitu, coţ se projevilo i v jednání s našimi respondenty. K selhání úředníka samozřejmě můţe dojít, ale je to otázka individuální a ne systémová. Individuální selhání úředníka jako jedince nelze zcela vyloučit, neboť zde hraje úlohu více faktorů, jako např. momentální nálada, osobní zkušenost, předpojatost a jiné faktory. Respondentka (B) k jednání úředníků uvádí „…bez problému, usmívají se, nevím, jak k druhým, ale na mě se usmívají. Kdyţ vidí, ţe se umí chovat (Romové na úřadech – pozn. autor) a neberou je jako Romy…Cikáni si za to můţou sami – pijou, nevidí si do pusy… stydím se za ně“. Další respondenti byli struční, neměli k tématu příliš co říci, např. respondent (A) „…vycházela a vycházím…“, „…bez problémů, jak se chováte k nim, budou se oni chovat k vám…“ (M). Lehce odlišným názorem, ale pouze ve zdůvodnění je názor respondenta (Z) „…OK, bez problémů, ale mám pocit, kteří vědí, ţe bydlím v lokalitě, dívají se na mě divně, hlavně v obchodě.“ Dílčí závěr: Tato témata měla společný výsledek, který by se dal přeloţit jako úspěšná změna přístupu státních zaměstnanců v práci se sociálně vyloučenými osobami, menšinami, lidí jiným způsobem odlišných. Týká se to nejen státních zaměstnanců, ale i učitelů, pedagogických pracovníků, úředníků a dalších. Největším problémem, se kterým se sociálně vyloučení Romové potýkají je malá přístupnost k zaměstnání, který se snaţí řešit pomáhající organizace a obce i ve spolupráci dalších organizací pomocí nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, projektů Evropské unie nebo grantových projektů a hledají nové moţnosti, jak zaměstnat co největší počet těţce umístitelných osob. Co se týče bydlení, jsou respondenti spokojeni s nabízeným bydlením, i kdyţ jejich představy se v některých případech liší od skutečnosti. Ale není to problém patřičnosti k Romství, ale postavení ţivotních hodnot a cílů, kterých by chtěli v ţivotě dosáhnout. Budoucnost je hlavně u starých Romů dosud málo ceněna. Důleţitější je přítomnost a minulost, která je jistá. Z toho důvodu si mnoho Romů necení školního vzdělání, které přináší plody aţ po dlouhé době. (Sekyt in Šišková, 2001:119) Tedy rovněţ otázku školství je potřebné řešit spíše individuálně, neboť se ukazuje, ţe pokud rodiče mají moţnost zaměstnání a v důsledku toho i bydlení, mají zájem na tom, aby jejich 53
děti do školy chodili a jejich přáním je spojeno s lepší ţivotní úrovní, kterou můţou jejich děti dosáhnout následným studiem nebo vyučením.
Postoj k nabídce sociálních služeb, práci sociálních pracovníků Šetření jsem prováděla u neziskové organizace zabývající se pomocí sociálně znevýhodněným skupinám obyvatelstva, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, ztratili sociální zázemí, jsou izolovaní a své postavení nemohou z objektivních důvodů sami úspěšně změnit. Středem zájmu této organizace jsou děti a rodiny, lidé s duševním onemocněním, osamělí a sociálně „závislí“ občané, mezi něţ patří početná romská minorita, která ţije v malých komunitách v různých odlehlých částech regionu. Pokud se jedná o postoj respondentů vůči sociálním pracovníkům této organizace, lze zhodnotit z jejich vyjádření v šetření, předkládám, ţe byli opětovně upozorněni na anonymitu rozhovoru. Sociální pracovníci jsou hodnoceni téměř shodně: „…bez problému, jak se chováte k nim, budou se oni chovat k vám…“ (M), „…jsem spokojená, nestěžuju si, …můžu jim zavolat ve dne, večer… práce s nimi je v pořádku…“ (Z), „…některé více vysvětlí…“ (A), „…dobré, všechno vyřeší, pomůžou…“ (B) nebo „…je nová, získává zkušenosti…sami se nabídnou…“ (K). Dílčí závěr: „To, jakým způsobem totiž sociální pracovník klientovu životní situaci nahlíží, se bude patrně promítat do strategie jeho práce s klientem.“ (Navrátil, Janebová a kol., 2010:9). Z tohoto hodnocení respondentů je patrné, ţe sociální pracovnice pracují s ohledem na klienta, jsou empatické a jejich pomoc se dá – dle hodnocení respondentů - hodnotit jako vhodně zacílená a postoj respondentů vůči nim je tedy vesměs kladný. Škálu míry intenzity postoje od extrémně kladného, přes neutrální aţ po extrémně záporný charakterizuje Slovník (2000).
Smysl života K otázkám o smyslu ţivota V čem vidíte smysl svého života? V čem vidí smysl života vaše děti? V čem viděli smysl života vaši rodiče? Při odpovědích na tyto otázky potřebovali respondenti asi nejdelší čas na odpověď, často se přeptali, co je touto otázkou myšleno. Po zamyšlení se jejich odpovědi týkali především vztahu v rodině, hlavně k dětem, které jsou jejich budoucností a pro které by si přáli ještě lepší budoucnost, neţ oni mají nyní. Tyto otázky byly pokládány také se záměrem ověřit, zda-li opravdu pro Romy je smyslem ţivota rodina, jestli tato hodnota přetrvává i do dalších generací. Potřebovala jsem si ověřit jejich postoj k ţivotu. Výsledkem šetření bylo zjištění, ţe tato hodnota (rodina, děti) je u Romů stále základní, i kdyţ by rádi měli majetek, většinou v podobě domu se zahradou, tak pocit sounáleţitosti se projevoval v kaţdé odpovědi. 54
Výchova dětí oproti „bílé“ rodině probíhá na kolektivním základě, řídí se více emocemi, bývají respektovány dětské pocity a přání, coţ vyplývá z jejich ovlivnění spíše indickou kulturou neţ západní. (Hájková in Šišková, 2001: 139). Sekyt (in Jakoubek, Hirt, 2004.:195 a dále) vidí rozdíl mezi majoritní rodinou a rodinou romskou ve výchově „romským způsobem“, kdy se majoritní společnosti jeví tato výchova jako „nevýchova“ a díky všem odlišnostem Romů se majorita domnívá, ţe všechny tyto rozdíly jsou vrozené. Děti v rodině přijímají kulturní vzorce a normy, které má kaţdé etnikum, kaţdý národ charakteristické. Děti přebírají vzorce chování, stylu výchovy, náhledy i postoje dospělých, jejich vzájemných vztahů a vztahů k dětem (Průcha, 2004:156). Sekyt (in Šišková, 2001) k tomu dodává: „Pokračování rodu je v dětech. Láska k dětem je pro Romy příslovečná. Zvláště malé děti jsou někdy aţ nekriticky hýčkány“. Příslušnost k rodině a k rodu je dítěti vštěpována od malička a právě tato znalost, toto vědomí příslušnosti je jednou z nejdůleţitějších součástí romství. Toto vědomí tvoří jakýsi základ pro ostatní romské hodnoty – úcta ke starším rodinným příslušníkům, upřednostňování a ochrana rodinných příslušníků aj. Tyto znalosti a dovednosti charakterizují „Romy“ – jejich romství, a pokud nevyrůstají v rodině, která jim tyto hodnoty předává, nemůţou se zpětně plně mezi svou rodinu začlenit (Sekyt in Jakoubek, Hirt, 2004.:195). První otázka V čem vidí smysl života? byla odpovězena téměř jednoznačně – v rodině. Někteří odpověděli jednoslovně, z čehoţ bylo jasně cítit jistotu v odpovědi, jejich přesvědčení, ţe o tom přece ţivot je. Někteří tuto odpověď následně rozšířili „…rodina, musím dát výchovu, zázemí, svým dětem chci dát více, chci, aby se vyučili…“ (A). U jedné respondentky (K) byla situace trošku odlišná, neboť „…žiju sama, děti již nepotřebuju a chlapa nechcu…“. V tomto případě bylo smyslem ţivota „přeţití“. Z této odpovědi se dá vyčíst smířený postoj se skutečností, děti jsou jiţ samostatné a musí ţít s tím, co má. Respondentka v ţádném případě nepůsobila zlomeně nebo nazlobeně, spíše se jevilo, ţe situaci má pod kontrolou a vyhovuje jí. Respondentka (M) odpovídala trochu odlišně, ale v konečném důsledku tyto odpovědi mají stejný důsledek jako předešlé odpovědi respondentů: „…Na člověku mě zajímá, jak se ke mně chová a já k němu…. Rodina.…Když tam nebude cit lásky, k čemu mi ten chlap bude. Nejdůležitější je, abych pracovala.“ Na druhou otázku v čem vidí smysl ţivota jejich děti odpověď zněla: „…Jít za školu. Jsou více na peníze, ale přetrvává pouto rodiny, ale již se neudržují velké rodiny.“ Na tuto odpověď navazovala dopověď na třetí otázku, kdy respondentka opisovala smysl ţivota svých rodičů následně: „…byli spíše spotřební, pořád pracovali, neměli čas řešit např. moje vzdělání…otec byl hodně přísný, měla jsem „zaracha“ třeba půl roku, bratr mě pořád hlídal… až v 18 letech jsem utekla…“ Z tohoto rozhovoru bylo zřejmé, ţe respondentčin otec dbal jednak na čest své dcery, hlídal rodinu, ve které měl hlavní slovo on, po něm jeho syn a s názory ţen v rodině se aţ tak úplně nepočítalo. 55
K připomenutí stojí také, ţe oba rodiče byli zaměstnaní. Dále respondentka má jiţ odrostlé děti a smysl ţivota hodnotila u svoji vnučky, která v době rozhovoru byla přítomna. Postoj babičky jiţ znala, s babičkou nepolemizovala. Respondentka se v rozhovoru zaměřovala spíše na sebe, hodnotila svůj vztah k nejbliţšímu okolí a tímto způsobem odpovídala na všechny otázky. Jejím smyslem ţivota se jeví spíše její osobní ţivot, který je rozšířený na hranici sousedů. Kdyţ ji ale byly poloţeny otázky na smysl ţivota jejich rodičů, rozpovídala se. U otázky V čem vidí smysl života vaše děti? byly odpovědi nejvíce rozdílné. Většinou respondenti neuměli ihned zareagovat. Projevila se zde změna vnímání tradic, hodnot a postojů dětí podle jejich rodičů, neboť mluvit za druhého je velmi sloţité. Nejvýstiţnější byla snad odpověď respondenta (Z): „…nevím, co se jim honí hlavou. Nedokážu odpovědět, doufám, že taky rodina…“.
Další odpovědi mají podobný styl, coţ opět prokazuje postoj této skupiny
respondentů k vnímání přání a potřeb svých dětí: „…asi taky rodina…“ (L), „…myslím si, že taky děcka, sama sem si je vychovala, drží hodně spolu…“ (B), „…rodina…chtějí se sami starat o svou rodinu, přednější pro ně sou děti,…peníze nemají, platí nájem“ (K). V těchto odpovědích je vidět i přání rodičů, aby jejich děti taky měli zájem o svou rodinu, aby dokázali vychovat své děti alespoň tak, jak se o to snaţí jejich rodiče. Jiná situace ale byla v případě, kdy byla poloţena otázka V čem viděli smysl života vaši rodiče? Pokud jsme dosud mluvili o smyslu ţivota, kterým je rodina, potom v případě předcházející generace šlo spíše o materiální stránku věci, i kdyţ pohled respondentů můţe být zkreslený. Musíme si uvědomit, v čem ţiloi rodiče respondentů, v jaké době. Šlo o poválečná, většinou 50. léta, kdy situace Romů dostávala úplně jiný směr, politika státu nebyla příznivě nakloněna minoritám, docházelo k rozpouštění rodin, přesídlování, trhání rodových vazeb a za takovéto situace se rodiče museli postarat o své děti, nakrmit je, zajistit bydlení, práci. A to vše právě ve velmi nejisté situaci, kdy se neměli o co opřít, byli bez majetku a v cizím prostředí. V případě jedné respondentky (K) matka přeţila válku „…při životě ji držela rodina, byli bez peněz…“. V jiných případech je uváděna smyslem ţivota rodičů – alespoň tak ho vnímali jejich děti – práce. Někteří opět odpověděli jednoslovně např. (B, O). Byli zde cítit jasnost vnímání této hodnoty jako jedinečnosti a nekompromisu. Jiným smyslem viděným dětmi svých rodičů byli „… pitky a alkohol…“ (A). Opět bez dalšího rozvedení situace, respondenti se k tomuto tématu nechtěli více vyjadřovat, dalo se v tuto chvíli vycítit jakési morální odsouzení rodičů, dá se předpokládat, ţe jako děti takovýchto rodičů měli respondenti s nimi i jiné zkušenosti, které se váţou k problematice alkoholismu (můţe se jednat např. o fyzické trestání, poniţování). Jiný respondent k smyslu ţivota svých rodičů uvádí: „…to už vůbec nevím, rodiče se rozvedli, když mi bylo 11 let, potom se 56
mi změnil pohled. …“ (Z). Opět je zde vidět další vliv, který spoluutvářel vnímání dětí na jejich smysl ţivota a se kterým se museli umět do budoucna vypořádat. Charakter doby ukazuje i názor respondenta (L), kdy za smysl ţivota rodičů viděl „…pořád pracovali, neměli čas řešit například vzdělání…“. Dílčí závěr: K rodinným vazbám se Říčan, (1998) vyjadřuje: „Dnes vazby mezi členy rodiny slábnou, posledním takovým rodinným poutem jsou pohřby, na kterých se všichni společně sejdou“. Z tohoto šetření se ale tento trend zcela neprokázal, neboť smyslem ţivota respondentů byla jednoznačně rodina, která se v jednom případě s postupem doby a tak, jak děti odrostli, přehodnotila se na práci. Jejich postoj, pokud se týká smyslu ţivota dětí respondentů, tak jak ho respondenti vnímají za své děti, dalo by se říci, ţe doufají, ţe jím bude opět rodina. Co se týká majetkové stránky věci, mají respondenti zájem na získání majetku, ale podle odpovědí je rodina pro ně základem smyslu ţivota. Kdyţ se budeme snaţit nalézt postoj ke smyslu ţivota u jejich rodičů, vše je ovlivněno nejvíce dobou, ve které ţili a s jejímiţ důsledky se často nedokázali sami vyrovnat. Proto i kdyţ základem byla jistě také rodina (vţdyť kde jinde by respondenti přišli ke „svému“ smyslu ţivota?), byla zatlačena vlivem jiných negativních jevů.
4.3.2
DVO: V čem se shodují i liší představy sociálních pracovníků o integraci?
Odpovědět na tuto dílčí výzkumnou otázku se můţe jevit jako snaţší, neboť počet respondentů zde byl v počtů tří. Všichni respondenti uvedli, ţe se jedná o individuální vnímání souţití mezi Romy a majoritou. Postoj ke společnosti
Otázka Jak vnímáte soužití majority s Romy? Odpovědi se shodovaly s odpověďmi sociálně vyloučených Romů v oblasti souţití majority s Romy „…je to o lidech, jak se k sobě chovají…“(N). Z pohledu sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních sluţbách (dále jiţ jen budou všichni označováni jako „sociální pracovníci“ - obecně) je situace jednoznačnější, i kdyţ to kaţdý vyjadřuje jinými slovy: „…jsou toho plné noviny, každý odsuzuje každého, jeden něco udělá a můžou za to všichni…“ (C), „…jsou výkyvy, období klidna i rušna…“ (W). Je zajímavé, ţe kaţdý sociální pracovník odpověděl jiným způsobem, ale ve výsledku se shodují. Tedy podle sociálních pracovníků je vnímání souţití majority s Romy různé, ale záleţí vţdy na individuálním vnímání. 57
Postoj soužití s majoritou
Pohled sociálních pracovníků na problematiku odpovědnosti – viz otázka Kdo je odpovědný za situaci ve společnosti? byl mezi sociálními pracovníky shodný: „…stát – vláda a vše kolem – není práce, lidé nemají co dělat…“ (C), „…media a vláda, vytváří se umělé problémy…“ (W). Ve srovnání s odpověďmi romských respondentů se odpovědi liší, neboť u Romů odpovědnost za situaci byla jednak na samotných Romech, coţ se u sociálních pracovníků ani jednou neprojevilo, dále Romové uváděli odpovědi jako majitel, soudkyně. Je patrné, ţe se odpovědnost posouvá podle společenského nebo profesního postavení vţdy o hranici výše. V otázce Kdo by mohl nejvíce udělat? bylo ve dvou případech odpovězeno, ţe nejvíce by mohl udělat stát, s dovětkem: „…stát, je potřeba více práce…“ (C) a „…odvíjí se to od práce, bydlení…“ (N). U této otázky se odpovědi sociálních pracovníků s Romy částečně shodují, neboť i Romové viděli moţnosti u státu, vlády, ale opět více romských odpovědí bylo, ţe nejvíce udělat pro změnu situace mohou Romové sami. I zde je vidět rozdíl mezi postojem sociálních pracovníků a romských respondentů vycházející z profesního postavení a znalostí moţností jednotlivých subjektů. Na otázku Co by mohli udělat samotní Romové? sociální pracovníci odpověděli: „…nic, nemají slovo… leda tak bouřit se…“ (C), „…sami nic, můžou se bouřit, že je na ně ukazováno, dělají to i bílí lidé…“ (N), „…více komunikace veřejnosti s Romy, nebývají pozváni na zastupitelstvo…“ (W). V porovnání s romskými odpověďmi jsou odpovědi ve významu shodné, neboť ani jedna strana nevidí ţádnou reálnou moţnost, jak změnit situaci. Dílčí závěr: V otázce odpovědnosti se postoj sociálních pracovníků liší od postoje romských respondentů, a to především z úrovně pohledu jednotlivých respondentů. Zde by se hodilo pořekadlo „Bliţší košile neţli kabát“, coţ vystihuje podstatu toho, kdo je určen respondenty za odpovědného v této situaci.
Postoje ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům
Zkušenosti sociálních pracovníků při kontaktech Romů se školou jednoznačně shodli, ţe se jedná o individuální přístup: „…jsou zde rodiny, které mají zájem o vzdělávání svých dětí, ale i rodiny bez zájmu.“ (W), „…ze sta rodin se najdou 3-4 rodiny, které mají problém s dětmi ve škole, problém je v penězích, měsíčníkách (měsíční autobusová jízdenka – pozn. autor), oblečení, vše je drahé…“ (C), „…děti školu navštěvují pravidelně, jsou poučeni…“ (N). Postoj sociálních pracovníků s postojem romských respondentů se vcelku shoduje, nejsou v této skupině ţádné závaţné problémy ze strany Romů ani ze strany školy. Některé školy, hlavně s větší koncentrací romské mládeţe, se dnes jiţ naučili práci s romskými ţáky a přizpůsobují vyučování potřebám 58
jednotlivých dětí, včetně dětí z majoritních rodin. Samotní Romové začínají chápat potřebu vzdělání svých dětí, a snaţí se o moţnost dalšího vzdělávání. Problematika bydlení: V problematice bydlení se projevuje nejvíce lokalita. Na Javornicku se nachází několik lokalit s vyšší koncentrací romských obyvatel a současně vzhledem k odlehlosti lokality se mění i styl bydlení. V městské lokalitě se jedná o bydlení v sociálních bytech, které mají plnohodnotnou úroveň, zde jsou romští obyvatelé „za odměnu“, to znamená., ţe musí splňovat a dodrţovat přísná pravidla pro bydlení, placení nájmu, starost o děti a jiné. V případě, ţe poruší dohodnuté podmínky, musí tento byt opustit. Dalším typem bydlení je bydlení v rodinném domku, většinou pronajatém, v okrajové části města, kde se sdruţuje více rodin najednou. Tyto rodiny jiţ bydlení hodnotí hůře, neboť bydlení ve velkém počtu v málo místnostech je i pro tak charakteristickou skupinu, jakou Romové jsou, problematické. Nejhůře jsou na tom rodiny, které bydlí v odlehlých částech kraje, coţ jsou většinou vybydlené vesnice, daleko od jiných měst, ve kterých se Romové usadili a ţijí způsobem „přeţít dnešek“. Tyto rodiny ale nemají velký zájem na společném souţití nejen s majoritou, ale ani s ostatními Romy. Většinou nechodí do práce, ţiví se krádeţemi a jinou trestnou činností. V převáţné většině nemají zájem ani na spolupráci se sociálními pracovníky a nevyuţívají nabízené pomoci. Proto i názory sociálních pracovníků na bydlení Romů je odlišená podle lokality, kde Romové ţijí a nepřekvapí nás tedy odpověď na problematiku bydlení: „…jak která lokalita…“ ( N). Jiná odpověď „…podle lokality, chybí zázemí, práce… vzpomínají na komunisty, měli práci i byty, dnes dají dávky do bydlení a na nic jiného nemají (např. studium), …mají děti rádi, ale nemají peníze…“ (C) nebo „…záleží na lokalitě, např. Bílá Voda má velký problém, naproti tomu Uhelná je v pohodě… záleží také na majiteli objektu…“ (W). Tyto odpovědi potvrzují výše uvedené, tedy důleţitá pro bydlení je lokalita. Postoj sociálních pracovníků k problematice bydlení Romů je tedy brán spíše globálně, v rámci regionu, lokality a tím se tedy liší od postoje romských respondentů, kteří řeší problematiku bydlení na osobní úrovni, kdy problémem pro ně můţe být konflikt s majitelem nemovitosti nebo se sousedy. Největší problémem se v současné době jeví problém zaměstnanosti Romů, coţ ale neznamená, ţe se budou lišit postoje sociálních pracovníků od postojů Romů. Problém zaměstnatelnosti Romů je vnímán jako celospolečenský problém, který se nejvíce projevuje v lokalitách bez průmyslových podniků a velkých firem, jakou je například Jesenicko, které jsou ochotny zaměstnávat i občany romského původu. Sociální pracovníci současně s Romy vidí nezaměstnanost jako největší problém, od kterého se odvíjí další a další problémy nejen Romů. Pokud Romové nemají šanci za skoro ţádných okolností být zaměstnaní, jsou závislí pouze na sociálních dávkách, na které si mimochodem většina z nich zvykne, nejsou schopni platit nájem v lepším ubytování, nemohou posílat děti do vzdálenějších škol, mají spoustu nevyuţitého času, 59
coţ je problémem hlavně u romské mládeţe, která si hledá svůj způsob vyuţití volného času, coţ přináší další vznikající problémy (party, drogy, kriminalita…). Organizaci, u které jsem toto šetření prováděla, se ale daří zaměstnávat větší počet Romů na různé stavební práce, pozemní a terénní úpravy, úklidy a jiné pomocné práce. I kdyţ se šance Romů na získání zaměstnání pro lokalitu Javorník zlepšila, stále to je jen částečné řešení závislé na přidělených dotacích. Se skončením dotačních titulů dojde i ke skončení podporovaného zaměstnávání. V tuto chvíli ale Romové, kteří mají zájem o práci, se o ní mohou ucházet a mají šanci, ţe budou zaměstnáni. Názory sociálních pracovníků k této otázce: „…v pořádku, jsou naučeni…“ (W), „…Rom se může osvědčit, v této lokalitě se zaměstnavatelé ucházejí o zedníky, mohou dostat doporučení k jiným firmám, ale na druhou stranu mají nižší výdělky, což mnohdy vede k práci „na černo“…“ (N), „…Rom má málokdy šanci, i vysokoškolák, dnešní doba je hrozná a bude to ještě horší…“ (C). Postoj sociálních pracovníků je tedy od kladného aţ po záporný, vystihující celospolečenskou situaci v oblasti zaměstnanosti. Postoje sociálních pracovníků se v zásadě neliší od romských respondentů, situaci hodnotili obě skupiny jako ne dobrou, ale pokud se člověk bude snaţit a společnost mu to umoţní, má šanci na své uplatnění. Pokud se jedná o postoje sociálních pracovníků k otázce zkušeností Romů s jednáním na úřadech, u lékaře, v obchodě, uvádějí: „…někdy se to stane (špatný přístup k Romovi – poznámka autor), záleží na úřednici nebo lékařce, ale pokud mají doprovod, je to jiné… je to individuální…“ (C), při jednání na úřadě někdy vznikají nedorozumění: „…Rom to nepochopí, není mu to řádně vysvětleno, proto jsou bráni jako hloupější…“ (N) nebo „…je to v pořádku, Romové mají pocit, že se s nimi jedná hůř, ale jednání s neromy je stejné, je to moje vlastní zkušenost z doprovodů…“ (W). Přístup lékařů, obchodníků nebo úředníků k Romům dnes jiţ není velkým problémem, je snaha o zachování profesionality, i kdyţ vyloučit se nedá individuální selhání, tak jako v kaţdém oboru. Postoj sociálních pracovníků v tomto případě tento názor podporuje a shoduje se tento postoj s postojem romských respondentů, kteří uváděli, ţe jednání na úřadech, lékaře i obchodě je vcelku, aţ na jednotlivé výjimky, v pořádku a nevnímají pocit, ţe by se k nim úředníci, lékaři nebo obchodníci chovali jinak, neţ k majoritním. Aţ opět na jiţ zmiňované individuální selhání jedince.
Postoj k nabídce sociálních služeb, práci sociálních pracovnic
K otázce spolupráce Romů se sociálními pracovníky byly všechny rozhovory srovnatelné, v ţádném rozhovoru jak s Romy, tak i se sociálními pracovníky nezazněly ţádné negativní ohlasy na vzájemnou spolupráci. O vhodně cílené práci sociálních pracovníků se lze přesvědčit i na základě tohoto šetření, kdy výsledky této práce jsou na první pohled patrné. Ve skupině, která 60
spolupracuje se sociální sluţbou, se daří všechny problémy postupně řešit, klienti jsou vcelku spokojeni se svým ţivotem a postupně si dokáţou v případě vzniklých problémů sami pomoci. Postoj sociálních pracovníků s Romy je tedy shodný, sociální pracovníci k tomu uvedli: „…musí být kontrola, potřeba empatie, nutno vysvětlit…poté Romové dokáţí usoudit, ţe to tak má být.“ (W). Postoj sociální pracovnice, která je sama Romkou: „…na začátku (její profesní kariéry – poznámka autor) si mysleli, že budeme kamarádi já cigán – ty cigán, ale dnes už mne berou…“ (C). Smysl života
Navrátil (2003) uvádí, ţe „Přestoţe kaţdé z paradigmat má v ohledu na práci s menšinami svou přednost a tedy i jistou potenci, ani jedno z paradigmat nenabízí takové pojetí ţivotní situace menšinového klienta, které by umoţňovalo dostatečně komplexně reflektovat faktory jeho sociálního fungování.“ Kdyţ jsem poloţila otázku V čem vidí Romové smysl života?, ihned mi bylo jasné, ţe sociální pracovníci vycházející ze své zkušenosti z práce s Romy se shodnou v postoji k tomuto smyslu. Jednoznačně to je opět rodina, coţ sjednocuje postoj sociálních pracovníků s Romy. Sociální pracovníci vidí smysl Romského ţivota v rodině: „…je to jejich základní a velký smysl...“ (W), ale poukazují i na změnu vnímání hodnot u Romů: „…je podobný majoritě, chtějí například byt. Není to ale jen otázka peněz, mladí jiţ nemají smysl jen v rodině, přemýšlí jako kaţdý jiný, chtějí, aby děti studovali, na cikána je vidět více, kdyţ nepracuje, pije… jako malá jsem chtěla být bílou, později jsem pochopila, ţe není proč.“ (C). U vnímání smyslu ţivota u Romských dětí vnímají sociální pracovníci jako „…soudrţnost rodiny, sourozenci se podporují, více nedokáţu odpovědět…“ (W) a „…děti se snaţí více dorovnat bílým, potom by se měli mít líp…“ (N). Mohlo by se zdát, ţe smysl dětí přechází z rodiny spíše na materiální hodnoty, moţná vzdělání, ale jde o vnímání dospělých, kteří mohou usuzovat tak pouze z prvotního, povrchního posouzení situace. Mohlo se stát, ţe nedokáţou vnímat předané citové hodnoty dětí, které se před sociálními pracovníky, a koneckonců i před svými rodiči mohou snaţit z různých důvodů předstírat. Proto jde o vnímání smyslu ţivota, které je zkreslené a pouze domnívané. I přesto toto vnímání má význam, na jeho základě se dají odvozovat další informace o rodičích a rodině, hlavně z psychologického hlediska. Zbývá ještě zhodnotit smysl ţivota rodičů našich respondentů z pohledu sociálních pracovníků: „…tradice. Více lpěli na tradicích.“ (W), „…já jsem se nezměnila, otec pracoval od 12 roků za chleba, mlíko, chtěl, aby i děti pracovali…vychovala jsem 8 dětí, které chtějí žít lépe a vidí, že se musí učit a postarat se o sebe. Musí mít režim.“ (C). I kdyţ tato odpověď není zrovna přímým vyjádřením smyslu ţivota rodičů Romů respondentů, dá se z vyjádření tento smysl odvodit. Podotýkám, ţe 61
respondentka je sama Romka, proto je tato otázka zodpovězena jak z pohledu sociální pracovnice, tak ještě více z pohledu soukromé osoby – Romky. Dílčí závěr: Jako jeden z konceptů sociální práce se sociálně vyloučenými Romy je koncept zmocnění (zmocňování), kdy „…zmocňující sociální práce je chápána jako posilování jednotlivců, skupin a komunit, aby byli více schopni kontrolovat svou ţivotní situaci cestou svépomoci a vlastních aktivit.“ (Navrátil, 2003: 36). Postoje sociálních pracovníků s postoji Romů se opět shodují ve všech podstatných částech, sociální pracovníci citlivě vnímají smysl ţivota Romů. Dnešní Romové vnímají svět trošičku jinak, neţ jejich rodičové a neţ ho budou vnímat jejich děti, ale podstatou zůstává stále rodina, která dále ovlivňuje vnímání osob ať jiţ na základě výchovy, osobních příkladů nebo tradic.
62
5 Závěr a doporučení Tato diplomová práce hledá odpověď na otázku V čem se shodují a v čem se liší postoje sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci? Abych našla odpověď na tuto hlavní výzkumnou otázku, vypracovala jsem teoretickou část práce, na jejímţ základě jsem vytvořila metodologický postup šetření a dílčí výzkumné otázky, které mi pomohli odpovědět na hlavní výzkumnou otázku. Šetření jsem uskutečnila na základě fenomenologického výzkumu, který se zaobírá pochopením jedinců, jak vnímají, proţívají určitou zkušenost. U tohoto typu výzkumu se ptáme „Jaké jsou významy, struktury a esence proţívané zkušenosti jedince nebo skupiny s daným fenoménem?“ (Hendl, 2005:103) K šetření jsem vyuţila metodu nestrukturovaného rozhovoru, které probíhalo ve dvou skupinách. První skupinu tvořilo deset sociálně vyloučených Romů, kteří se účastnili inkluzívního programu, druhou skupinou se stali jedna sociální pracovnice a dva pracovníci v sociálních sluţbách z téhoţ programu. Jelikoţ se jedná o fenomenologické šetření, doporučovaný počet šetřených jedinců je 10 – 15, ale je moţné počet šetřených jedinců zastavit, jestliţe výzkum jiţ nepřináší ţádné nové informace, dokonce lze výzkum postavit i na šetření jen jednoho účastníka (Hendl, 2005: 129). Výsledky šetření potvrdili teoretické poznatky. V předkládané práci jsem se pokusila hlavní výzkumnou otázku zodpovědět pomocí čtyř dílčích výzkumných otázek. Jelikoţ toto šetření se zakládá na popisu a výkladu sdělených proţitků, shody a odlišnosti jednotlivých témat, byli zpracované a popisované průběţně, tak jak vyplývalo z šetření. Postoj ke společnosti Vnímání souţití majority s Romy je vnímáno ve dvou rovinách. V první se Romové stýkají s majoritou bez problému, nevnímají ţádný zásadní rozdíl v přístupu společnosti k romské minoritě. Druhou rovinou je vnímání Romů s majoritou jako problematické. Není jednoznačné, zda-li je to vinou Romů nebo majority. Oba tyto úhly pohledu můţou být ovlivněny vnímáním naplnění ţivota respondenta, který vnímá rozdíly mezi jednotlivými skupinami, i samotnými Romy. Podle sociálních pracovníků je vnímání souţití majority s Romy různé, ale záleţí vţdy na individuálním vnímání. Postoj k souţití s majoritou
63
Shodné vnímání Romů k postojům majority se dá chápat jako vcelku vyrovnané, rozdílné jsou pouze důvody. Romové sami vnímají potřebu změnit pohled majority na Romy a jsou srozuměni s tím, ţe pro změnu této situace musí sami něco udělat. Cítí, ţe je důleţité, jak se prezentují na veřejnosti i jako jednotlivci, nejen mediálně jako celková skupina. Shodný byl také názor mezi Romy, ţe souţití s majoritou jim kazí individuální jedinci, kteří se chovají nevhodně a působí ve společnosti potíţe, které se následně promítají ve vnímání společnosti jako vztaţné na celou skupinu. Ve srovnání s odpověďmi romských respondentů se odpovědi sociálních pracovníků liší. Dle sociálních pracovníků je na vině stát, vláda. U Romů odpovědnost za situaci mají samotní Romové, coţ sociální pracovníci ani jednou nezmínili, dále uváděli odpovědi jako majitel, soudkyně. Je patrné, ţe se odpovědnost posouvá podle společenského nebo profesního postavení vţdy o hranici výše. V otázce odpovědnosti se postoj sociálních pracovníků liší od postoje romských respondentů, a to především z úrovně pohledu jednotlivých respondentů. Zde by se hodilo pořekadlo „Bliţší košile neţli kabát“, coţ vystihuje podstatu toho, kdo je určen respondenty za odpovědného v této situaci. Postoje ke vzdělávání, bydlení, zaměstnání, lékaři a úřadům V současné době se ve školství mnoho změnilo. Se zánikem „zvláštních“ škol dostali i romské děti větší šanci na školní docházku na běţné základní škole, kde je ale stále velkým problémem úroveň jednotlivých škol, obzvláště v tak charakteristickém kraji, jako je Jesenicko. Některé školy, hlavně s větší koncentrací romské mládeţe, se dnes jiţ naučili práci s romskými ţáky a přizpůsobují vyučování potřebám jednotlivých dětí, včetně dětí z majoritních rodin. Samotní Romové začínají chápat potřebu vzdělání svých dětí, a snaţí se o moţnost dalšího vzdělávání. Zájem o další vzdělávání projevili Romové v otázkách týkající se smyslu ţivota, kde často uváděli, ţe chtějí, aby se jejich děti vyučili nějakému řemeslu. Postoj sociálních pracovníků s postojem romských respondentů se vcelku shoduje, nejsou v této skupině ţádné závaţné problémy ze strany Romů ani ze strany školy. Rovněţ otázku školství je potřebné řešit spíše individuálně, neboť se ukazuje, ţe pokud rodiče mají moţnost zaměstnání a v důsledku toho i bydlení, mají zájem na tom, aby jejich děti do školy chodili a jejich přáním je spojeno s lepší ţivotní úrovní, kterou můţou jejich děti dosáhnout následným studiem nebo vyučením. Co se týče bydlení, jsou respondenti spokojeni s nabízeným bydlením, i kdyţ jejich představy se v některých případech liší od skutečnosti. Ale není to problém příslušnosti k Romství, ale postavení ţivotních hodnot a cílů, kterých by chtěli v ţivotě dosáhnout. Důleţitá pro bydlení je lokalita. Postoj sociálních pracovníků k problematice bydlení Romů je brán spíše 64
globálně, v rámci regionu, lokality a tím se tedy liší od postoje romských respondentů, kteří řeší problematiku bydlení na osobní úrovni, kdy problémem pro ně můţe být konflikt s majitelem nemovitosti nebo se sousedy. Postoje k vnímání pocitů Romů u lékařů, obchodníků, na úřadech, měla společný výsledek, který by se dal přeloţit jako úspěšná změna přístupu státních zaměstnanců v práci se sociálně vyloučenými osobami, menšinami, lidí jiným způsobem odlišných. Týká se to nejen státních zaměstnanců, ale i učitelů, pedagogických pracovníků, úředníků a dalších. Největším problémem, se kterým se sociálně vyloučení Romové potýkají, je malá přístupnost k zaměstnání, který se snaţí řešit pomáhající organizace a obce i ve spolupráci dalších organizací, a to pomocí nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, projektů Evropské unie nebo grantových projektů a hledají nové moţnosti, jak zaměstnat co největší počet těţce umístitelných osob. Problém zaměstnatelnosti Romů je vnímán jako celospolečenský problém, který se nejvíce projevuje v lokalitách bez průmyslových podniků a velkých firem, jakou je například Jesenicko, které jsou ochotny zaměstnávat i občany romského původu. Sociální pracovníci současně s Romy vidí nezaměstnanost jako největší problém, od kterého se odvíjí další a další problémy nejen Romů. Pokud Romové nemají šanci za skoro ţádných okolností být zaměstnaní, jsou závislí pouze na sociálních dávkách, na které si mimochodem většina z nich zvykne, nejsou schopni platit nájem v lepším ubytování, nemohou posílat děti do vzdálenějších škol, mají spoustu nevyuţitého času, coţ je problémem hlavně u romské mládeţe, která si hledá svůj způsob vyuţití volného času, coţ přináší další vznikající problémy (party, drogy, kriminalita…). Postoj k sociálním sluţbám Z šetření je patrné, ţe sociální pracovnice pracují s ohledem na klienta, jsou empatické a jejich pomoc se dá – dle hodnocení respondentů - hodnotit jako vhodně zacílená a postoj respondentů vůči nim je tedy vesměs kladný. K otázce spolupráce Romů se sociálními pracovníky byly všechny rozhovory srovnatelné, v ţádném rozhovoru jak s Romy, tak i se sociálními pracovníky nezazněly ţádné negativní ohlasy na vzájemnou spolupráci. O vhodně cílené práci sociálních pracovníků se lze přesvědčit i na základě tohoto šetření, kdy výsledky této práce jsou na první pohled patrné. Postoj k smyslu ţivota Smyslem ţivota respondentů byla jednoznačně rodina, která se jen v jednom případě s postupem doby a to v souvislosti s odrůstáním dětí, přehodnotila na práci. Respondenti doufají, ţe smyslem ţivota jejich dětí, bude opět rodina. Co se týká majetkové stránky věci, mají respondenti zájem na získání majetku, ale rodina jako smysl ţivota pro ně zůstává na prvním 65
místě. U jejich rodičů je vše ovlivněno nejvíce dobou, ve které ţili a s jejímiţ důsledky se často nedokázali sami vyrovnat. Proto, i kdyţ základem byla jistě také rodina, byla potlačena a do popředí se dostali práce nebo jiné negativní jevy (alkohol, kriminalita…). Postoje sociálních pracovníků s postoji Romů se opět shodují ve všech podstatných částech, sociální pracovníci citlivě vnímají smysl ţivota Romů. Dnešní Romové vnímají svět trošičku jinak, neţ jejich rodičové a neţ ho budou vnímat jejich děti, ale podstatou zůstává stále rodina, která dále ovlivňuje vnímání osob ať jiţ na základě výchovy, osobních příkladů nebo tradic. Pro komplexní vyhodnocení postojů sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů jsem za společný základ zvolila integraci sociálně vyloučených Romů do majoritní společnosti. Pro sociální pracovníky pracující s těmito Romy jde o kaţdodenní práci, při které pouţívají hodnocení jejich přístupů a situace, vlastní přístupy, hledání moţností, jak se řešit vzniklé problémy. Z vykonaného šetření byla stanovena kognitivní sloţka postoje, kterou je motivace, díky které se sociální pracovníci snaţí hledat co nejvhodnější řešení problému pro klienta, poradit mu, jaké jsou jeho moţnosti, kam se v případě nutnosti obrátit pro radu a co udělat pro dosaţení vytýčených cílů. Pokud se problém podaří vyřešit, je to pro sociální pracovníky pozitivní motivací. Pokud klient nespolupracuje, problémy se nedaří řešit, jsou sociální pracovníci konfrontováni s tzv. negativní motivací. Takovouto motivaci musí být sociální pracovníci připraveni zvládnout. Emocionální sloţka postoje je sloţena z empatie. Pokud je ovlivněna úspěchy v práci s klientem, je bude nejspíše spokojen i klient, jejich spolupráce bude usilovnější s pevnějšími vazbami. To vše se přenáší dále do práce s dalšími klienty. Pokud se ale práce nedaří, klient zastává negativní postoj, nechce spolupracovat, můţe být například útočný, v takovém případě se projevuje záporná emoce, která opět má vliv na další práci sociálních pracovníků s klienty. Konativní sloţku postoje vidíme z utváření určitých vzorců projevů, které odráţejí chování sociálních pracovníků. Kaţdý jedinec má různou míru moţnosti ovlivnění a záleţí na kaţdém jednotlivě, jak moc si své ovlivnění uvědomí. Je potřebné tomuto tématu věnovat patřičnou pozornost, aby nedocházelo k porušování etického kodexu nebo právních norem při jednáních s klienty. Sociálně vyloučení Romové z mého šetření své postavení ve společnosti vnímají jako stabilní, ale i přesto ne zcela svobodní. Mladší Romové, za spolupráce svých rodičů, mají snahu se zařadit do majoritní společnosti a ţít jako ostatní majoritní občané. Uvědomují si problém, někteří ho dokáţou i pojmenovat (bydlení, vzdělání, zaměstnání), ale nedokáţou je realizovat. 66
Zaměstnání a vzdělávání jsou činnosti dlouhodobého charakteru, vyţadující snahu, vytrvalost, trpělivost, soustředěnost a jiné vlastnosti, kterým Romové nejsou ochotni věnovat dostatek času a prostoru. Jsou prostě vedeni volným ţivotem, který vidí u svých předků. Přesto mají zájem do procesu začleňování sociálně vyloučených se zapojit. Svým výzkumem jsem chtěla především zjistit, co si myslí, co cítí samotní Romové o situaci jejich postavení ve společnosti, o svém ţivotě, bydlení, jak vnímají moţnosti vzdělávání. Ve společnosti existuje názor, ţe romské etnikum nemá zájem o začlenění se, o spolupráci s majoritní společností. Ţe jejím jediným záměrem je pobírat sociální dávky a vyhýbat se práci. Na mém výzkumném vzorku jsem zjistila, ţe problém není tak jednoznačný, jak je prezentován. Sociální pracovníci umí zacílit svou pomoc na správná místa potřeby, ví, ţe přecházení nebo přehlíţení problému není řešení a povede k dalšímu nárůstu problému, které se budou na sebe nabalovat. Samotní sociálně vyloučení Romové mají zájem o řešení svých problémů, chtějí se posunout o stupínek výš ve společenském ţebříčku. Nepodaří se jim to vţdy a ne všichni mají zájem situaci řešit. Doporučuji řešit tyto interakce sociálního pracovníka a sociálně vyloučeného, které by bylo vhodné rozvíjet, dát mu inspiraci, čas, hledat nové podněty a návrhy, které by přispěly k minimalizaci, postupně aţ likvidaci sociálního vyloučení. Šetřením bylo zjištěno, ţe někteří klienti mají zájem a vůli situaci řešit. Navrhovala bych otázku postojů ještě více prozkoumat do větší hloubky, vhodná by byla volba širšího vzorku z více lokalit, aby se konkrétní problémy ukázaly výrazněji. Bylo by potřeba více do hloubky zjišťovat vnímání jak sociálně vyloučených Romů, tak i sociálních pracovníků, coţ by mohlo vést ke zkvalitnění a zacílení sociální práce. Je nutno více spolupracovat s širokou veřejností, seznamovat je s vnímáním a problémy sociálně vyloučených Romů, Romy více zapojovat do kulturních aktivit obcí, škol a organizací působících v lokalitě. Veřejnost by se tak měla postupně naučit porozumět pocitům, postojům a ţivotnímu vnímání Romů a mělo by u nich dojít ke změně negativních postojů tj. například předsudků společnosti, lhostejnosti k romskému etniku. Je důleţité a pro všechny přínosné, aby společnosti mohla harmonicky ţít a vytěţit z těchto poznání i něco pro sebe.
67
Použitá literatura BALABÁNOVÁ, H.: Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí. MENT, Praha 1995 BALABÁNOVÁ, H.: Romské děti v systému Českého základního školství a jejich následná profesionální přÍprava a uplatnění. In: Romové v České republice (1945-1998). Socioklub, Praha 1999 BAUBOCK, R. The integragration of immigrants. Council of Europe, 1994, dostupné na adrese http://www.coe.int BUDILOVÁ, Jakoubek, M.: Příbuzenství, manželství a sňatkové vzorce. In Cikánská rodina a příbuzenství. FF ZČU, Plzeň 2007 BYRNE, D.: Social Exclusion, second edition. Open University Press and Two Penn Plaza, New York, 2005 COHN, W.: Cikáni. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2009 ČÍŢKOVÁ - HLOBILOVÁ, J.: Přehled sociální psychologie. Univerzita Palackého, Olomouc 2000 DAVIDOVÁ, E.: Romano drom. Cesty domů. Univerzita Palackého, Olomouc 1995 DISMAN, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2002 FISCHER, A.M.: Reconceiving social exclusion. BWPI Working Paper 146, Manchester 2011, s. 5 FONSECOVÁ, I.: Pohřbi mě ve stoje. Nakladatelství Slovart, Brno 1998 FRASER, A.: Cikáni. NLN, s.r.o., Praha 1998 GILLERNOVÁ, I. a kolektiv: Slovník základních pojmů z psychologie. Fortuna, Praha 2000 GRYGAR, J.: Sociální vyloučení, předsudky a diskriminace in Neumannová R.: Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR. Multikulturní centrum Praha, o.s., Praha 2006 HÁJKOVÁ, M. in Šišková, T.: Menšiny a migranti v České republice: Rodina a zvyky slovenských Romů usazených v České republice. Portál, Praha 2001 HÁJKOVÁ, M.: Rodina a zvyky slovenských Romů usazených v české republice. In Šišková, T.: Menšiny a migranti v České republice. Portál, Praha 2001 HEWSTONE, M., STROEBE, W.: Introduction to social psychology: a European perspective. Blackwell Publishing Ltd. , Oxford 2001 HENDL, J.: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, Praha 2005 68
HIRT, T., JAKOUBEK, M. Romové: kulturologické etudy. Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2004 HIRT, T., JAKOUBEK, M.: "Romové" v osidlech sociálního vyloučení. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006. HORVÁTHOVÁ, E.: Cigáni na Slovensku. SAV, Bratislava 1964 HORVÁTHOVÁ, J.: Historické osudy Romů od jejich odchodu z Indie do 19. století. In Romové – o Roma. Tradice a současnost. Moravské zemské muzeum, Brno 1999 HÜBSCHMANNOVÁ, M.: Několik poznámek k hodnotám Romů. In Romové v ČR. Socioklub, Praha 1999 HŮLE, D.: Analýza: Romové ve zvláštních školách. In Časopis Demografie č. 1/2007 HŮLOVÁ,K.: Terénní práce v sociálně vyloučených komunitách. In Matoušek, O.: Encyklopedie sociální práce. Portál, Praha 2013 JAKOUBEK, M., HIRT, T.: Romové: kulturologické etudy. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2004 JAKOUBEK, M.: Romové – konec (ne)jednoho mýtu. Socioklub, Praha 2004 JANOUŠEK, J. a kol.: Sociální psychologie. SPN 1.vyd., Praha 1988 JESENSKÝ, J.: Integrace – znamení doby. Praha – Karolinum 1998 KOCOUREK, J.: Vybrané faktory vysvětlující současné česko-romské vztahy v ČR - teoretický rámec. AMČR, Praha 2005 KOCOUREK, J.: Problematika česko-romského soužití na úrovni obcí z hlediska výzkumu AMČR o názorech expertů. AMČR, Praha 2005 KODYMOVÁ, P.: Sociální práce do druhé světové války. In Matoušek, O. a kol.: Základy sociální práce. Portál, Praha 2001 KOLEKTIV AUTORŮ: Romové v České republice (1945-1998). Socioklub, Praha 1999 Sešity pro sociální politiku. KŘIVOHLAVÝ, J.: Pozitivní psychologie . Portál, Praha 2004 LADERCHI, C. R., SAITH, R., and STEWART, F.: ‘Does it matter that we do not agree on the definition of poverty? A comparison of four approaches’. Oxford Development Studies , svazek 31, číslo 3, 2003, s.243 LEWIS, O.: The Culture of Poverty. in HIRT, T., JAKOUBEK, M.: "Romové" v osidlech sociálního vyloučení. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006. 69
MAREŠ, P., SIROVÁTKA, T.: Sociální exkluze. In Musil, J. a kol.: Pojetí sociální soudržnosti v soudobé sociologii a politologi.UK FSV CESES, 2005 MAREŠ, P.: Sociální exkluze, sociální inkluze a sociální koheze: diskurs a realita. In Sirovátka, T.: Sociální vyloučení a sociální politika. Masarykova universita Brno, VÚPSV Praha 2006 MAREŠ, P.: Sociologie nerovnosti a chudoby. Sociologické nakladatelství, Praha 1999 MAREŠ, P., Horáková, M., Rákoczyová, M.: Sociální exkluze na lokální úrovni. VÚPSV, v.v.i., Praha 2008 MOULISOVÁ, M.: Problémová stránka života Romů. Stereotypy, porozumění, realita, směry prevence. In Šišková, T.: Menšiny a migranti v České republice. Portál, Praha 2001 MURPHY, R.F.: Úvod do kulturní a sociální antropologie. SLON, Praha 1999 MUSIL, L.: „Ráda bych Vám pomohla, ale “. Marek Zeman, Brno 2004 MUSIL, J., a kol.: Pojetí soudržnosti v soudobé sociologii a politologii. OK FSV CESES, Praha 2004 NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Rozšířené a přepracované vydání. Academia, Středisko společných činností AV ČR, v.v.i., Praha 2009 NAVRÁTIL, P., JANEBOVÁ R. a kol.: Reflexivita v posuzování životní situace klientek a klientů sociální práce. Gaudeamus, Hradec Králové 2010 NAVRÁTIL, P.: Romové v české společnosti: jak se nám spolu žije a jaké má naše soužití vyhlídky. Portál, Praha 2003 PAREKH, B.: Britain and the social logic of pluralism, London: Commission for Racial Equality and the Runnymede Trust, 1990 PARODI, G.: Social Exclusion, Short and Long Term Causes and Consequences. Springer – Verlag Berlin Heidelberg, 2012 PRŮCHA, J.: Interkulturní psychologie. Portál, Praha 2004 ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie. Paido – edice pedagogické literatury, Brno 1998 ŘÍČAN, P.: Psychologie rodiny – obor ve stavu zrodu. Čs. Psychol. 1991 ŘÍČAN, P.: S Romy žít budeme – jde o to jak: Dějiny, současná situace, kořeny problémů, naděje společné budoucnosti. Portál, Praha 1998 SEKYT, V. in Šišková, T.: Menšiny a migranti v České republice: My a oni v multikulturní společnosti. Portál, Praha 2001 70
SEKYT, V. in Šišková, T.: Menšiny a migranti v České republice: Romové. Portál, Praha 2001
SILVERMAN, D.: Jako robiť kvalitatívny výskum. Praktická príručka. Ikar, a.s., Bratislava 2005 SIROVÁTKA, T.: Exkluze Romů na trhu práce a šance na jejich inkluzi. Sborník Prací Sociálních studií Brněnské univerzity, Sociální studia 10/2003 SIROVÁTKA, T.: Nová sociální rizika a sociální vyloučení jako výzva pro českou sociální politiku. In Sociální vyloučení a sociální politika, MU a VÚPSV Brno, 2006 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J.: Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Nakladatelství Albert, Boskovice 1999 SZUHAI, P.: Romové v Maďarsku. In Romové - o Roma. Tradice a současnost. Moravské zemské muzeum, Brno 1999 ŠEVČÍKOVÁ, S.: Sebepojetí Romů v romské lidové slovesnosti. Disertační práce, MU Brno, 2011 ŠEVČÍKOVÁ, S.: Romipen a rodina jako konstrukty pro sebepojetí Romů v romských pohádkách v dialogu s majoritní společností. Časopis Pedagogika č. 1/2013, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ŠIKLOVÁ, J.: Sociální práce v našem státě od druhé světové války do současnosti. In Matoušek, O. a kol.: Základy sociální práce. Portál, Praha 2001 ŠIMÍKOVÁ, I., VAŠEČKA, I.: Mechanismy sociálního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace. Barrister & Principal, Brno 2004 ŠPIDLENOVÁ T., VOMASTKOVÁ K.: Dlouhodobý monitoring situace romských komunit v České republice – Moravské lokality – Závěrečná analytická zpráva, Lokalita Jesenicko. Rada vlády ČR pro záleţitosti romské komunity, Praha, 2008-12-04 TOMÁŠKOVÁ, P.: Právní rámec problematiky migrantů a menšin. In Šišková, T.: Menšiny a migranti v České republice, Portál, Praha 2001 TRUTNOVSKÁ, R.: Podporované zaměstnávání. In Matoušek, O.: Encyklopedie sociální práce. Portál, Praha 2013 ŢIŢLAVSKÝ, M.: Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Brno 2003
71
Internetové zdroje CAPOTORTI, F.: Study of rights persons belonging to ethnic, religious and linguistic minorities. New York 1979 přístupné na http://openlibrary.org/authors/OL682642A/Francesco_Capotorti on-line [15.5.2013] GABAL, I.: Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. 2006 on-line [13.3.2013]: http://www.gac.cz/documents/nase_prace_vystupy/GAC_MAPA_analyza_SVL_aAK_CJ.pdf GRYGAR, J., STÖCKELOVÁ, T.: Příčiny a souvislosti stěhování vsetínských Romů z pavlačového domu č.p. 1336 v říjnu 2006. Zpráva z šetření, 2007 on-line text: http://web2009.vlada.cz/assets/ppov/zalezitosti-romskekomunity/aktuality/ vsetin_final_070228_FINALE.pdf on-line [30.4.2013] KAŠPAROVÁ, I., RIPKA, Š., JANKŮ, K. (ed., 2008): Dlouhodobý monitoring situace romských komunit v České republice. Moravské lokality. on-line text: http://icv.vlada.cz/assets/vydavatelstvi/vydanepublikace/Monitoring-romskych-lokalit_Morava.pdf on-line [30.4.2013] MAREŠ, P.,SIROVÁTKA, T.: Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování (inkluze) – koncepty, diskurs, agenda. Sociologický časopis č. 44/2008, Sociologický ústav AVČR, v.v.i., Praha 2008, dostupné na: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/5a7e11b50109cddb81a6cdce17b39c7c40a4333a_513_2008-2Mares.pdf
on-line [3.6.2013] MAREŠ, P.: Prostorové aspekty sociální exkluze. In Mareš, P., Horáková, M., Rákoczyová, M. (2008): Sociální exkluze na lokální úrovni, on-line text: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_280.pdf on-line [3.8.2013]
NAVRÁTIL, P., MUSIL, L.: Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sborník prací fakulty sociálních studií
Brněnské
univerzity,
Sociální
studia
5,
Brno
2000,
rovněţ
přístupné
na
http://socstudia.fss.muni.cz/sites/default/files/Navr%C3%A1til,%20Musil.pdf on-line [16.6.2013] Persistent Segregation of Roma in the Czech Education System – Report in English and Executive Summary in Czech dostupné na http://www.errc.org/cms/upload/media/03/79/m00000379.pdf on-line [17.4.2013] TOUŠEK, L. (2007): Sociální vyloučení a prostorová segregace, on-line text: http://www.antropologie.org/publikace/44-prehledove-studie/143-socialni-vyloueni-a-prostorovasegregace#_ftn1 on-line [8.4.2013] Romské vysílání „O Roma Vakeren – Romové hovoří“, Český rozhlas 1, Stanice Radioţurnál, vysílaný dne 10.12.2011, přístupný na http://romove.radio.cz/cz/clanek/21787 on-line [17.3.2013] http://www.socialni-zaclenovani.cz/zamestnanost on-line [5.4.2013] http://www.cizinci.cz/files /clanky/324/KIC_aktualizovana.pdf on-line [17.3.2013] 72
http://www.mvcr.cz/clanek/nezamestnanost.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d on-line [13.3.2013] http://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/historie-a-soucasnost-rady-15074/ on-line [13.3.2013] http://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz/casove_rady on-line [28.4.2013] Dlouhodobý monitoring situace romských lokalit komunit – moravské lokality (FSS MU v Brně, 2008) přístupný na http://www.mezikulturnidialog.cz/res/data/010/001178.pdf on-line [13.3.2013] http://www.ochrance.cz/no_cache/vysledekhledani/?tx_indexedsearch[extResume]=1&tx_indexedsearch[type]=1&tx_indexedsearch[group]=flat&tx _indexedsearch[lang]=0&tx_indexedsearch[_sections]=0&tx_indexedsearch[pointer]=2&tx_indexedsearc h[ext]=0&tx_indexedsearch[sword]=romov%C3%A9&tx_indexedsearch[submit_button]=0&tx_indexeds earch[freeIndexUid]=-1&tx_indexedsearch[results]=10&tx_ indexedsearch[defOp]=0&tx_indexedsearch[sections]=0&tx_indexedsearch[media]=-1&tx_ indexedsearch[order]=rank_flag&tx_indexedsearch[desc]=0 on-line [28.4.2013] Informace popisující oblast institucionálního zabezpečení integrace Romů do společnosti v České republice a na mezinárodní úrovni včetně analýzy situace Romů v ČR a v EU 27, přístupné na http://www.vlada.cz/cz/ppov/zalezitostiromske-komunity/dokumenty/ informace-popisujici-oblast-institucionalniho-zabezpeceni-integraceromu-do-spolecnosti-v-ceske-republice-a-na-mezinarodni-urovni-68218/ on-line [13.3.2013] Mezinárodní srovnávací studie k problematice vzdělávání, zaměstnávání a bydlení Romů, 2008 přístupné na http://www.mvcr.cz/clanek/mezinarodni-projekt-podpora-romu-v-praze-jejich-vzdelavani-azamestnavani.aspx on-line [13.10.2013] MPSV ČR (2004): Národní akční plán sociálního začleňování pro léta 2004 – 2006 on-line text: http://www.mpsv.cz/files/clanky/1102/NAPSI_cz.pdf on-line [28.4.2013] USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 16. ledna 2013 č. 43 k Postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců - Společné souţití v roce 2013, dostupné na http://www.cizinci.cz/files/clanky/988/Postup.pdf on-line [28.4.2013] Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách, § 109 on-line [13.10.2013] Zákon č. 198/2009 Sb. O rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací on-line
[25.8.2013] Zpráva o stavu romské menšiny v České republice za rok 2011, přístupné na: http://www.vlada.cz/cz/ppov/zalezitosti-romske-komunity/aktuality/zprava-o-stavu-romske-mensiny-vcr-za-rok-2011-100979/ on-line [28.4.2013]
73
Slovníky JANDOUREK, J.: Sociologický slovník. Portál, Praha 2001 OTTO, J.: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná enciklopaedie obecných vědomostí. Pátý díl C -Čechůvky, J.Otto, Praha 1892 on-line [13.10.2013] http://www.slovnik-synonym.cz/web.php/slovo/shoda on-line [3.11.2013] www.slovnik-cizich-slov.abz.cz on-line [28.8.2013] http://ssjc.ujc.cas.cz/ on-line [28.8.2013] Gillernová, I.: Slovníku základních pojmů z psychologie . Fortuna, 2000
74
ANOTACE Autor diplomové práce:
Bc. Michaela Černá
Vedoucí diplomové práce:
Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D.
Instituce:
Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita Brno
Název práce:
Integrace Romů v konkrétní lokalitě
Počet slov:
23 253
Klíčová slova:
integrace, postoj, sociální vyloučení, vyloučená lokalita, etnická příslušnost, romská menšina, kultura chudoby, životní situace
Cílem této diplomové práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku „V čem se shodují a v čem se liší představy sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci?“ Diplomová práce je zaměřená k tématu Postoje k sociálnímu vyloučení romské komunity na Jesenicku. Cílem této práce bylo zjistit a porovnat aktuální postoje sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů z inkluzivního programu. Celá diplomová práce je koncipovaná do tří základních částí. Obsahem první části je teoretické pojednání o celkovém ţivotním stylu romského etnika. Ve druhé části se zaměřuji na výzkumnou metodu formou anonymního nestrukturovaného rozhovoru se všemi zúčastněnými stranami. Výzkumný vzorek tvořilo třináct respondentů. Praktický výzkum byl realizován pomocí kvalitativní strategie. V třetí části práce jsou získaná data z výzkumu analyzována a následně interpretovaná. V závěru práce je zodpovězena hlavní výzkumná otázka a doporučení pro další pouţití v praxi.
75
Annotation
Thesis title:
Integration of Romanies in a specific area
Author:
Bc. Michaela Černá
Academic supervisor:
Dipl.-Theol. Univ. Stanislava Ševčíková, Ph.D.
Institution:
Masaryk University in Brno, Faculty of Social Studies
Basic words count:
23 253
Keywords:
integration, attitude, social exclusion, excluded locality, ethnicity, Roma minority, culture of poverty, living situation
The objective of this thesis is answer the main research question „what is the consensus and divergence in ideas of socially excluded roma and social workers, participants of the inclusive integration program?" The thesis is focused on a topic of feelings about social exclusion of roma community in Jeseník region. Its focus was to find out and compare actual feelings of social workers and socially excluded roma from the inclusiv program. The whole thesis is build in three basic parts. The first one theorethically debates about a lifestyle of the roma ethnic group. The second one is focused on a research methodology that i used - anonymous unstructured interview with all involved parties. The sample was made of thirteen respondents. The actual research was conducted using a qualitative strategy. In the third part, i present the data coming out of the research, analysed and interpreted. In the end, the main research question is answered, following with a practical recommendation for the further use.
76
Rejstřík jmenný
Balabánová ................ 28, 29
Janebová .............. 17, 21, 54
Řezáč ............14, 15, 16, 109
Baubock ........................... 11
Janoušek ........................... 15
Říčan .. 16, 23, 24, 25, 27, 29,
Bless ................................. 10
Jesenský............................ 10
30, 34, 57, 83
Bohner ............................. 16
Katz ................................. 15
Sekyt .. 24, 25, 26, 28, 53, 55,
Bratinkova ........................ 23
Kocourek ......................... 12
81
Byrne................................ 32
Kodymová ....................... 17
Silvermana ........................ 37
Corbinová ........................ 37
Křivohlavý ....................... 48
Sirovátka .. 10, 12, 14, 27, 34,
Disman............36, 37, 38, 39
Laderchin ......................... 13
70, 94
Fiedler .............................. 10
Lewis ................................ 31
Stoland ............................. 15
Fonsecová ........................ 34
Luhmann .................. 13, 109
Strauss .............................. 37
Fraser ....................... 33, 112
Mareš . 12, 14, 27, 30, 31, 72,
Stroebe ....................... 10, 16
Giddens............................ 13
94, 108
Sulitka .............................. 16
Hájková ...................... 25, 55
Matoušek..12, 18, 20, 21, 35,
Szuhai .............................. 23
Hanveye ........................... 19
69, 71
Ševčíková .... 1, 3, 25, 26, 27,
Hendl .. 36, 37, 38, 39, 44, 63
Musil .........13, 18, 19, 23, 70
32, 48, 75, 111
Hewston ..................... 10, 16
Nakonečný ....................... 15
Šiklová ..................17, 27, 51
Hirt .... 12, 24, 25, 27, 31, 55,
Navrátil ....10, 11, 17, 19, 20,
Šišková ..... 16, 24, 25, 26, 28,
69, 111
21, 23, 54, 61, 62
53, 55, 68, 70, 71, 81
Hora ................................. 12
Nečas ................... 25, 26, 81
Thomas ............................ 14
Horáková ...... 12, 31, 70, 72,
Parekh ........................ 10, 11
Thompson ....................... 21
108, 118
Parodi............................... 26
Toušek ....................... 27, 30
Horváthová ........ 22, 25, 110
Payne ............... 18, 109, 118
Uhlová ............................... 9
Jakoubek ....9, 12, 24, 25, 27,
Philpota ............................ 19
Wistow ............................. 19
31, 51, 55, 68, 69, 83, 111
Průcha .................. 16, 25, 55
Znaniecki ......................... 14
Jandourek ..9, 13, 22, 24, 108
Rakoczyová ........ 12, 31, 108
Ţiţlavský .................... 37, 40
77
Rejstřík věcný
Antioprese.............................21
Koncepce .... 11, 23, 73, 93, 95
Pracovní návyky ... 32, 35, 112
Asimilace 9, 10, 11, 13, 28, 81,
Kriminalita ...... 31, 33, 34, 111
Pracovní podmínky ........ 3, 75
82, 107
Kultura chudoby ................. 31
Asimilační strategie ..............10
Kvalitativní......................... 113
Rodina.......................24, 25, 68 Rom.... 1, 6, 7, 8, 9, 12, 14, 19,
Bezpečnost............................31
Lokality 19, 20, 30, 31, 32, 34,
22, 23, 24, 25, 27, 28, 30, 31,
Bydlení . 6, 7, 8, 14, 16, 20, 23,
104, 110, 111, 112
33, 34, 35, 36, 38, 39, 40, 41,
24, 30, 31, 40, 41, 42, 43, 47, 50, 51, 53, 58, 64, 73, 89, 93, 94, 96, 99, 100, 102, 103, 105, 106, 107, 114
42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, Majoritní ..... 10, 12, 14, 19, 22, 24, 26, 27, 30, 32, 35, 41, 42, 43, 47, 48, 49, 55, 57, 63, 64, 71, 81, 107, 109, 113
Diskriminace ... 12, 13, 21, 31,
Metody......... 8, 37, 68, 71, 117
73, 93, 108 Národnostní menšina ... 16, 17 Etické aspekty ......................44
Nezaměstnanost... 14, 31, 32,
Exkluz.......... 9, 12, 13, 14, 107
34, 52, 94, 99, 111, 112
50, 51, 52, 53, 55, 57, 63, 64, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 75, 81, 82, 83, 88, 89, 93, 94, 95, 96, 100, 102, 104, 106, 107, 109, 110, 111, 112, 113, 117 Rozhovor ....................... 38, 47
Shoda .................................... 16 Sociální vyloučení . 6, 7, 9, 12, 19, 26, 27, 30, 31, 32, 34, 35, 36, 38, 39, 40, 41, 42, 44, 45,
Chudoba .... 13, 14, 19, 30, 31,
Pomoc ... 6, 12, 17, 18, 19, 20,
46, 47, 48, 57, 63, 69, 72, 75,
32, 70, 108, 110, 111
21, 22, 24, 30, 34, 35, 36, 38,
94, 96, 99, 102, 105, 106, 107,
39, 48, 89, 94, 97, 100, 101,
110, 111, 112, 113
102, 103, 104, 105, 106, 108,
Sociální exkluze13, 14, 70, 72,
109, 110
108, 117
Postoj . 6, 9, 12, 13, 14, 15, 16,
Sociální inkluze ..... 12, 70, 107
19, 25, 35, 36, 40, 41, 42, 43,
Sociální práce ... 12, 17, 18, 19,
45, 47, 48, 49, 50, 54, 55, 57,
20, 21, 23, 62, 69, 70, 71, 72,
58, 60, 63, 64, 106, 108, 113
94, 105, 108
Práce 1, 6, 7, 8, 10, 14, 16, 17,
Sociální pracovník 18, 20, 110
19, 20, 21, 26, 30, 32, 33, 34, Jazyk .... 27, 28, 29, 81, 82, 89,
Sociální sluţby . 19, 20, 40, 47,
35, 36, 45, 49, 52, 54, 62, 69,
91, 110
54, 60, 94
71, 81, 93, 94, 97, 102, 104,
Jazyková bariéra ...................29
Sociální spravedlnosti ......... 14
105, 106, 107, 109, 111, 112,
JESENICKO .......................98
Sociální vyloučení . 12, 13, 71,
117
93, 107, 108
Integrace... 1, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 13, 14, 19, 22, 23, 27, 30, 32, 35, 36, 46, 47, 69, 71, 73, 75, 93, 95, 96, 104, 105, 106, 107, 108 Integračními procesy ...........14
78
Spádovost....................... 28, 51
Výzkumné otázky ............. 112
Společnost…6, 7, 8, 9, 10, 11,
Vzdělávání.. 13, 14, 16, 17, 19,
12, 13, 14, 19, 21, 22, 23, 24,
23, 27, 30, 40, 41, 42, 43, 47,
26, 27, 30, 31, 35, 40, 41, 42,
50, 51, 58, 64, 68, 73, 89, 94,
43, 46, 47, 48, 49, 55, 63, 64,
99, 101, 105, 110
70, 73, 80, 82, 89, 94, 95, 96, 97, 105, 106, 107, 108, 109, 111, 113 Stigma ........................... 12, 107 Strategie .................................37 Školní docházku ..... 27, 29, 50, 64, 110, 114 Školství 26, 27, 28, 30, 50, 53, 64, 68, 114
Začleňování . 9, 12, 19, 22, 27, 28, 51, 72, 73, 93, 95, 96, 99, 104, 107 Zaměstnanost ...................... 32 Zmocňování .................. 21, 62 Zvláštní školy ..........28, 50, 51 Ţivotní situac . 7, 8, 12, 17, 18, 20, 21, 31, 35, 54, 62, 106, 107, 108, 111
Vyloučené lokality ...............30
79
Přílohy Příloha č. 1 Historie Pro pochopení, proč se sociálně vyloučení Romové chtějí integrovat do naší společnosti, se musíme vrátit zpět v minulosti. Romové do Evropy přicházejí z Indie20 ve dvou větších vlnách přibliţně ve 3. – 9. století, odkud odešli před více jak tisíci lety přes Persii, Turecko na Balkán aţ do střední Evropy a druhá vlna přes sever Afriky, Gibraltar, Španělko a dále rovněţ směrem do středu Evropy. První zmínka o Romech v českých zemích je v Dalimilově kronice z roku 1314. V Evropě byli zprvu vítáni, neboť přinášely zprávy z jiných zemí, které navštívili během svého putování, byli vítáni na šlechtických i panovnických sídlech, přinášeli spoustu nových informací, hudbu, novinky ve zpracování kovů. Byli zdatní v léčení zvířat i lidí, ţeny prý umějí předpovídat budoucnost. „Zpočátku byli povaţováni za kajícníky, kteří na sebe vzali tíhu putování, aby odčinili hříchy svých předků, kteří se podle jimi šířených pověstí prohřešili proti Svaté rodině (neposkytli útulek Marii a Jeţíškovi, kdyţ prchali do Egypta, vykovali hřeby, kterými byl Jeţíš přibit ke kříţi…)“ (Sekyt in Šišková, 2001). Tak jak byli obdivování, tak se situace v relativně krátké době změnila. Církev je začala obviňovat z bezvěrectví a čarodějnictví, světská moc jim podsouvala špionáţ, sabotování, loupeţnictví i nekalou konkurenci řemeslnickým cechům. V tomto období vzniklo nejvíce předsudků proti Romům. Bylo to ovlivněno několika příčinami a jejich kombinací jako jsou jiný vzhled, neznámá kultura, volný vztah k víře a jiné. Cikáni se stávají nechtěnými vyhnanci a je jim pobyt ve většině evropských zemí zakazován. Trestání byli nejčastěji vyhoštěním nebo hrdelním soudem. Tak se postupně vyvíjela jejich společná solidarita. Romové vzhledem ke svému kočovnému způsobu ţivota byli po vzniku Československé republiky vnímání jako obtíţná skupina, kterou je nutné sledovat a evidovat, ale zatím není nutno se jí více zabývat. V roce 1927 je schválen zákon č. 117/1927 Sb. O potulných cikánech (Nečas, 2002)21.
20 21
Zmińuje se např. Cohn, W. (2009) – porovnáním jazyků hlavně v oblasti gramatiky a fonologie Srov. (Daniel, 1994)
80
Vyvrcholením pronásledování byla potom politika Třetí říše. V listopadu 1939 v Protektorátu Čech a Morava byl nařízen zákaz kočování, v roce 1942 byly zřízeny cikánské sběrné tábory v Letech (Čechy) a v Hodoníně u Kunštátu (Morava), kde byly umísťováni Romové i se svými rodinami včetně dětí. Od roku 1943 byli kromě Ţidů vyhlazováni i Romové. V letech 1942 – 1943 byli Romové z těchto sběrných táboru přemístěni do koncentračních táborů (Osvětim – Březinka), kde byli téměř všichni zlikvidováni. Údaje o tom, kolik jich přesně zůstalo po jejich koncentraci v Osvětimi jsou uváděné mezi 600 – 1000 Romy. To vedlo jen k jedinému: ke snaze nepřiznávat svůj skutečný původ a zároveň tím tak neohrozit své potomky. Po roce 1945 se jejich osud příliš nezměnil, zůstali objektem nedobrovolné asimilační politiky. Asi dva roky po válce přichází první větší vlna stěhování Romů, tentokrát jde ve většině případů o Romy ze Slovenska. Byli to převáţně mladí Romové, kteří se zde usídlili dobrovolně (většinou v pohraničí, které bylo vylidněné po odsunu německého obyvatelstva), našli si práci a vrátili se na Slovensko pro rodiny. Romové se usazovali především v severním, jiţním a západním pohraničí, a to především ve velkých městech, kde se předpokládal dostatek volných pracovních míst. Tito přistěhovalci si zachovávali svůj jazyk i své tradice, v místě, kde se usídlili v této době, jsou bráni jiţ za starousedlíky a vcelku dobře se začlenili. Pokud se ale museli nebo chtěli z nějakého důvodu přestěhovat do jiné vesnice či města, kde obyvatelé nebyli sţití s Romy, dochází k problémům. Zatímco do téhle doby se problém s Romy řešil jejich odsunem, v dřívějších dobách legální fyzickou likvidací nebo později i asimilací, která byla rovněţ spojena s násilím a útlakem, v době komunistů se pod záštitou rovnoprávnosti „útočilo přímo na duchovní základ romských komunit, na staleté romské hodnoty, které jim pomáhaly v průběhu dlouhých staletí přeţívat pogromy, hlad, fyzické strádání nebo opovrţení či nezájem majority“ (romove.radio.cz). Od roku 1948 zde byla snaha komunistického reţimu o převýchovu a postupné zbavování občanů cikánského původu následků zaostalosti jako dědictví kapitalistického reţimu, hlavně jejich negramotnosti. Druhá vlna přistěhovalectví Romů přichází v 50. – 60. letech 20. století spolu s rozvojem těţkého průmyslu, kdy je potřeba mladých, silných a zdravých chlapů na stavby a do těţkého průmyslu. Nábory probíhaly na Slovensku s tím, ţe aţ práce skončí, najatí muţi se vrátí zpět na Slovensko. Ale to se nestalo. Muţi se rozjeli pro své rodiny a vraceli se zpět do Čech, kde si zakládali nové rodiny. Jenomţe to uţ byla jiná situace neţ v první vlně. Při práci byli dávání dohromady Romové z různých koutů Slovenska, s různou kulturou a jinými zvyklostmi. Jelikoţ se jednalo o mladé lidi, kteří neměli tradice své rodiny a obce ještě příliš zaţité, snaţili se 81
asimilovat do prostředí, ve kterém bydleli. Pozapomínali svůj jazyk, nemají ujasněné hodnoty, které by získali, kdyby ţili ve své původní obci. Jejich asimilace probíhala jen jaksi částečně, mají dodnes spoustu problémů, které neumí vyřešit. Třetí vlna probíhala v roce 1965 - 1968, kdy šlo o likvidaci nevyhovujících cikánských osad, čtvrtí a ulic na Slovensku a jejich obyvatelé byli odesláni hlavně do Čech a na Moravu (usnesení vlády č. 502/1965). Šlo o tzv. Organizovaný rozptyl, coţ bylo opatření státní politiky komunistické vlády. Sice se stát zbavil některých (hygienicky a sociálně) silně nevyhovujících romských osad, ale zároveň byly narušeny dlouhodobé vnitřní sociální vazby. Romové přišli do vesnic a měst, které na to nebyly připraveny, neuměli spolu ţít. Romové se začali izolovat od místních lidí, vznikaly segregované lokality, které dnes známe pod pojmem sociálně vyloučené romské lokality nebo taky jako romská ghetta. U Romů tak vznikl kulturní šok, který nikdy nepřekonali, a proto z velké části ztratili své tradice i jazyk. Právě tito Romové mají dnes největší problémy, česká společnost pro ně znamená nepřátelství a ani obyvatelé vesnic a měst je nechtějí přijmout mezi sebe.22 V roce 1968 vznikla u nás první romská organizace Svaz Cikánů – Romů s vlastním časopisem Romani liĺ (Romský list) psaný poprvé u nás romštinou. Za úkol si organizace kladla především řešit záleţitosti Romů ve státě. Svaz byl díky postupující normalizaci r. 1973 zásahem státu zrušen. Pokračovala politika asimilace, na coţ poukázala Charta 77 v dokumentu z r. 1978, kde byli Romové označeni za nejbezprávnější skupinu obyvatelstva v Československu. Poukázali na to, ţe se média snaţí tvářit, jako ţe Romové mezi námi neexistují a bylo odsouzeno přemlouvání romských ţen ke sterilizaci. V 80. letech se jiţ formovala skupina, která prosazovala s určitým úspěchem menšinová práva Romů v Československu, podařilo se vydat i několik kníţek v Romštině. Rok 1989 je rokem politických změn a Romové v Československu jasně vznáší poţadavek, aby byli uznáni za národnostní menšinu, coţ se jim podaří díky zákonu č. 274/2001 Sb. O právech příslušníků národnostních menšin. Rok 1989 přináší všem občanům (i Romům) svobodu, svobodu jazyka, kultury, na vysokých školách se studuje Romština, píší se romské básně i próza a spousta dalšího. Romové této situace ale nedokáţou dostatečně vyuţít. Vnímají kontrast mezi dobou komunismu, kdy se projevoval paternalismus, kdy všichni měli práci, mohli 22
S historií Romů polemizuje M. Jakoubek (2004:254) s pojetím dějin Romů Hübschmannové: „Tudíž představa, podle které „společná [v daném případě patrně romská – pozn.M.J.] historie…je něco, co existuje, co je tedy fakt, skutečnost“ je chybná. Jakoubek tvrdí, že „Je tedy zřejmé, že i dějiny romského národa jako dějiny pronásledování jsou politicky a sociálně podmíněny konstruktem (což stejně platí i pro dějiny české / útlak od Němců, boj s nimi/, židovské, irské atd… Nutno dodat, že takový obraz dějin je později vždy používán k obhajobě politických požadavků /a viděli jsme, že ani v případě „romských dějin“tomu není jinak/).“
82
navštěvovat všechny hospody, ţeny a děti byly v bezpečí… a současností, která se jeví jako jakýsi „liberalismus s rysy anarchie“ (Říčan 1998), kdy se kaţdý musí postarat sám o sebe a nést následky svých činů. Je zde ale posun k lepšímu, kdy se tento posun týká hlavně mladé generace. Tato generace se v současnosti prezentuje nejvíce v hudební oblasti, médiích, jako moderátoři rozhlasových i televizních programů. Vznikají i nové romské noviny, časopisy, odborná i jiná literatura, Romům se tak zvětšuje moţnost jejich prezentace. Do politického ţivota se Romové aktivně zapojují aţ po roce 1990, kdy se stali členy České národní rady (6 Romů) a poslanci Federálního shromáţdění (4 Romové), vzniká několik romských organizací pro rozvoj společenské a kulturní činnosti, romská politická hnutí (např. Romská občanská iniciativa). Zástupci těchto organizací se snaţí o získání zástupců, kteří by byli schopni a ochotni hájit jejich zájmy. V roce 1992 je poslancem Parlamentu uţ ale jen jeden Rom kandidující za komunistickou stranu a v roce 1998 opět jen jedna členka Unie svobody. Romové se v 90. letech uplatňují spíše v komunální politice, kde získávají desítky poslaneckých mandátů. Významným rokem pro ţivot Romů má vznik Rady vlády ČR pro romské záleţitosti v roce 1997 a s tím spojená opatření státu ve prospěch romských komunit, především zajištěním svých romských poradců na všech okresních úřadech.23 Díky současnému stabilnějšímu institucionálnímu prostředí (např. Muzeum romské kultury v Brně zřízené Ministerstvem kultury ČR) tak dnes vznikají příhodnější podmínky pro vznik vzdělanější romské inteligence vycházející z nové generace romských středoškoláků a vysokoškoláků.
23
Zpráva o stavu romských komunit v České republice za rok 2009, Kancelář Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, květen 2010
83
Příloha č. 2
84
85
Otto, J.: Ottův slovník naučný. Ilustrovaná enciklopaedie obecných vědomostí. Pátý díl CČechůvky, J.Otto, Praha 1892
86
Příloha č. 3
Evidence Romů Evidence (soupisy) Romů se poprvé objevují ve výsledcích sčítání lidu v roce 1921 a 1930. Jde však jen o nepatrnou část romské populace. Po druhé světové válce se Romové do statistik Sčítání lidu neuvádějí, neboť nejsou povaţování za samostatnou národnostně menšinovou skupinu. To trvá aţ do roku 1990. Od roku 1947 se ale začíná zjišťovat početnost této skupiny a to jak z politických důvodů, tak i ke zjišťování počtu kočovných obyvatel. První soupis si zadalo Ministerstvo vnitra r 1947, kdy bylo zjištěno 16752 Romů ţijících na území České republiky. Přitom po druhé světové válce přeţilo přibliţně jen asi 600 Romů, většina zahynula v koncentračních táborech, ale vlivem přesunu Romů ze Slovenska a jiných zemí do Čech, se tento počet zvýšil. V 50. letech 20. století vznikají jmenné seznamy Romů a do r. 1958 by měli být téměř všichni zaregistrováni v evidenci. V roce 1959 na základě zákona 74/1958 Sb. O zákazu kočování a převýchově Romů vzniká další soupis kočujících a polokočujících osob, který ale nikde nebyl publikován. Výsledky tohoto zjištění ale byly pouţity jako podklady v roce 1966 – 68, kdy Federální statistický úřad ve spolupráci s národními výbory uskutečnil celostátní soupis Romů. To uţ na území České republiky je 61 085 Romů. Jde o početnou skupinu obyvatelstva, která v té době tvoří 0,61% úhrnu obyvatelstva. Tato skupina obyvatelstva se začíná zvětšovat a s tím přichází i řada sociálních problémů. Aby se dalo s těmito problémy pracovat, je potřeba Romy na území České republiky sledovat a proto jsou tyto sčítání prováděny v 70. letech po dvou rokách a v 80. letech kaţdý rok24. Tyto soupisy zajišťovaly od r. 1974 Národní výbory, resp. Odbory sociálních věcí. Nejhlavnějším důvodem vzniku těchto soupisů je potřeba společnosti pomoci této skupině. Vzniká jakási pomůcka, podklad pro sociální pracovníky. I kdyţ tyto soupisy jsou pro práci s touto skupinou důleţité, pořád jde pouze o součet Romů, ne o strukturu jejich společenství. Od r. 1990 se Romové posuzují jako ostatní obyvatelstvo a proto se tyto evidence přestávají vést. Porovnáme-li sčítání lidu roku 1991, 2001 a 2011, kdy mohl kaţdý svobodně uvést vlastní národnost a mateřský jazyk, vidíme, ţe jen část romské populace se přiznává k romské národnosti 24
Viz příloha - tabulka č. 1
87
a mateřskému jazyku. V roce 1991 to bylo 32 903 osoby (0,32%), v roce 2001 to bylo 11 746 osob (0,1%) a v roce 2011 to bylo uţ jen 5 135 osob (0,05%). Na první pohled je patrné, ţe jde o nereálnou přítomnost Romů v České republice. Zajímavý je rovněţ výsledek ze Sčítání lidu 2011, kdy romštinu, jako svůj jediný mateřský jazyk uvedlo z celkem 5 135 osob Romské národnosti jen 4 919 osob, ale ve spojení mateřský jazyk český + romský jiţ 33 351 osob. I zde je vidět, ţe ne všichni skutečně ţijící Romové na území České republiky se přihlásili k romské národnosti, ale hlásí se spíše k většinové společnosti. (Mezinárodní srovnávací studie k problematice vzdělávání, zaměstnávání a bydlení Romů, 2008)
Tab. 1 Vybrané základní ukazatele v dlouhodobém vývoji - Česká republika Rok sčítání obvyklý
trvalý pobyt 1970 Počet obcí
1980
1991
pobyt
2001
2011
7 511
4 778
5 768
6 258
6 251
z toho se statutem města
402
433
443
525
596
podíl městského obyvatelstva (v %)
58,3
68,8
70,2
70,6
69,9
204 860
75 027
167 850
205 095
190 509
s 200 - 999 obyvateli
2 176 210
1 477 783
1 495 932
1 557 008
1 593 498
s 1 000 - 4 999 obyvateli
2 293 162
2 154 770
1 946 787
2 022 267
2 230 418
s 5 000 a více obyvateli
5 133 465
6 584 347
6 691 646
6 445 690
6 422 135
124,4
130,5
130,6
129,7
132,3
Počet obyvatel
9 807 697
10 291 927
10 302 215
10 230 060
10 436 560
z toho ţeny
5 058 186
5 303 832
5 302 280
5 247 989
5 326 794
0 - 14 let
2 081 666
2 412 015
2 164 436
1 654 862
1 488 928
15 - 64 let
6 530 667
6 492 249
6 834 465
7 161 144
7 267 169
65 a více let včetně nezjištěného věku
1 195 364
1 387 663
1 303 314
1 414 054
1 680 463
9 270 617
9 733 925
8 363 768
9 249 777
6 711 624
moravská
.
.
1 362 313
380 474
521 801
slezská
.
.
44 446
10 878
12 214
320 998
359 370
314 877
193 190
147 152
polská
64 074
66 123
59 383
51 968
39 096
německá
80 903
58 211
48 556
39 106
18 658
Počet obyvatel v obcích podle velikostní skupiny obce: do 199 obyvatel
Hustota obyvatelstva (osoby/km²)
Obyvatelstvo podle věku:
Obyvatelstvo podle národnosti: česká
slovenská
88
romská
.
.
32 903
11 746
5 135
9 947
21 036
22 017
172 827
2 642 666
věřící celkem
.
.
4 523 734
3 288 088
2 168 952
bez náboţenské víry
.
.
4 112 864
6 039 991
3 604 095
nezjištěno
.
.
1 665 617
901 981
4 662 455
7 726 031
7 879 912
8 137 779
8 575 198
8 947 632
základní (vč. neukončeného)
4 086 749
3 511 734
2 696 065
1 975 109
1 571 602
střední vč. vyučení (bez maturity)
2 225 013
2 566 916
2 878 645
3 255 400
2 952 112
úplné střední (s maturitou)
1 043 936
1 337 881
1 866 983
2 431 171
2 790 112
263 127
393 524
582 849
762 459
1 114 731
Ekonomicky aktivní
4 988 278
5 364 528
5 421 102
5 253 400
5 080 573
Ekonomicky neaktivní
4 819 419
4 927 399
4 881 113
4 894 465
4 784 923
Domy úhrnem
1 765 088
1 830 891
1 868 541
1 969 018
2 158 119
1 627 663
1 634 304
1 597 076
1 630 705
1 800 075
1 408 079
1 384 080
1 352 221
1 406 806
1 554 794
137 425
196 587
271 465
338 313
356 933
.
.
128 387
170 477
168 723
Byty úhrnem
3 216 631
3 781 411
4 077 193
4 366 293
4 756 572
obydlené
3 088 841
3 494 846
3 705 681
3 827 678
4 104 635
1 652 786
1 604 843
1 525 389
1 632 131
1 795 065
3,15
2,92
2,76
2,64
2,47
nezjištěno Obyvatelstvo podle náboženského vyznání:
Obyvatelstvo ve věku 15 a více let z toho podle nejvyššího ukončeného vzdělání:
vysokoškolské
obydlené z toho rodinné neobydlené z toho vyuţívané k rekreaci
z toho v rodinných domech Počet osob na 1 obydlený byt
Tabulka dostupná na http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/03002EA010/$File/ZVCR037.pdf (on line 24.10.2013)
89
Příloha č. 4 Tabulka č. 2
Česká
Moravskoslezský
Olomoucký
Pardubický
Zlínský
republika
kraj
kraj
kraj
kraj
10 436 560[1]
1 205 834[1]
628 427[1]
511 627[1]
579 944[1]
9 712 627[1]
1 117 266[1]
593 843[1]
489 425[1]
545 402[1]
9 263 300[1]
1 050 931[1]
571 873[1]
476 913[1]
519 361[1]
Počet
mateřský
celkem
obyvatel
jazyk
osoby s
celkem
s
jedním
z
český
obvyklým
mateřským
toho:
moravský
62 908[1]
7 269[1]
8 555[1]
655[1]
15 430[1]
pobytem
jazykem
slovenský
154 465[1]
25 493[1]
7 449[1]
5 564[1]
6 849[1]
polský
33 597[1]
22 639[1]
565[1]
647[1]
332[1]
německý
14 148[1]
972[1]
650[1]
244[1]
141[1]
romský
4 919[1]
810[1]
410[1]
239[1]
191[1]
anglický
7 202[1]
269[1]
200[1]
150[1]
132[1]
arabský
2 671[1]
113[1]
54[1]
56[1]
42[1]
běloruský
826[1]
17[1]
13[1]
23[1]
52[1]
bosenský
726[1]
10[1]
6[1]
12[1]
7[1]
bulharský
5 405[1]
311[1]
92[1]
455[1]
67[1]
čínský
3 422[1]
80[1]
45[1]
46[1]
17[1]
francouzský
2 056[1]
90[1]
46[1]
22[1]
32[1]
chorvatský
1 392[1]
82[1]
51[1]
29[1]
39[1]
italský
1 418[1]
76[1]
51[1]
33[1]
58[1]
maďarský
9 286[1]
1 266[1]
348[1]
282[1]
211[1]
moldavský
2 211[1]
17[1]
82[1]
77[1]
48[1]
mongolský
3 333[1]
25[1]
77[1]
215[1]
220[1]
90
rumunský
2 711[1]
47[1]
107[1]
231[1]
44[1]
777[1]
44[1]
18[1]
169[1]
15[1]
ruský
31 622[1]
830[1]
546[1]
493[1]
351[1]
řecký
1 362[1]
408[1]
157[1]
19[1]
24[1]
srbský
1 931[1]
60[1]
31[1]
11[1]
25[1]
španělský
1 916[1]
107[1]
47[1]
25[1]
38[1]
ukrajinský
48 250[1]
633[1]
941[1]
1 466[1]
552[1]
vietnamský
30 830[1]
2 126[1]
697[1]
981[1]
552[1]
znaková řeč
1 429[1]
153[1]
88[1]
47[1]
84[1]
259 877[1]
49 729[1]
17 433[1]
7 250[1]
19 778[1]
rusínský
osoby se
celkem
dvěma mateřskými jazyky
http://vdb.czso.cz/sldbvo/#!stranka=podletematu&tu=30465&th=&v=&vo=H4sIAAAAAAAAAFvzloG1uIhBMCuxLFGvtCQzR88jsTjDN7GAlf3WwcNiCReZGZjcGLhy8hNT3BKTS_KLPBk4SzKKU osz8nNSKgrsHRhAgKecA0gKADF3CQNnaLBrUIBjkKNvcSFDHQMDhhqGCqCiYA__cLCiEgZGvxIGdg9_Fz__EMcSBhZjA2OTEgY2b38XZ8_gEgZmQw ODEgYuF8cQ_zDHYEcXxwKQ7hDHMH9vfx9PoG5_ID8kMiDK3ynIMQrIDwFq9nP08HF1gRjNGuYaFOUK92ROYl66nmdeSWp6apHQowVLvje2WzAx MHoysJYl5pSmVhQxCCDU-ZXmJqUWta2ZKss95UE3E9DpBf-BoISBB2ijW5AvzFL2EEenUB9voPM5PF1c_UICwoCuYg8I8 _Y3MDOqAACe0_ ZQEAAA ..&vseuzemi=null&void= (on line 24.10.2013)
91
Příloha č. 4 Tématika sociálního vyloučení v ČR se objevila v době vstupu ČR do EU. V r. 2003 podepsal český ministr práce a sociálních věcí a evropská komisařka „Společné memorandum o sociálním začleňování“, coţ znamenalo uznání sociálního vyloučení jako závaţného problému vyţadujícího řešení. Byly vytvořeny základní dokumenty Národní akční plány sociálního začleňování a uskutečněno mnoho výzkumů na téma sociální vyloučení v ČR (srov. MPSV 2004, Mareš – Sirovátka 2008). „Koncepce romské integrace nastoluje střednědobá východiska a cíle politiky vlády v oblasti romské integrace, na něž navazují všechny další vládní dokumenty týkající se romských komunit. Koncepce pro roky 2010 až 2013 byla schválena vládou dne 21. prosince 2009“.
Dalším vládním koncepčním řešením v oblasti romského začleňování je od r. 2006 realizace Dlouhodobého monitoringu romské komunity a podpora dalších výzkumných projektů. Kaţdoročně se vyhodnocují jednotlivé zprávy, identifikují se dílčí úspěchy i neúspěchy jednotlivých opatření vedoucích ke zlepšení ţivota Romů, uvádí se příklady dobré praxe a nastiňují rizika dalšího vývoje situace romských komunit v případě neřešení aktuálních problémů. V legislativních opatřeních je klíčovým zákonem zákon č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin, kde je jim zaručena aktivní účast v kulturním, společenském i hospodářském ţivotě a ve veřejných záleţitostech, a to na úrovni obce, kraje i celostátně. Tento zákon chrání právo Romů na informace v jazycích národnostní menšiny. Detailněji je zpracováno v Evropské chartě regionálních či menšinových jazyků, kterou ČR přijala v r. 2007 a romština je jedním z jazyků pod ochranou Charty. Zákon č. 198/2009 Sb. O rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (tzv. antidiskriminační zákon) zaručuje všem právo na rovný přístup ke vzdělání, práci, zdravotnické péči, sociálním výhodám či bydlení pro všechny obyvatele republiky. Zákon zakazuje diskriminaci z důvodu rasy nebo etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, věku, nepříznivého zdravotního stavu, náboženství či víry, nebo proto, že je bez vyznání a také z jiného důvodu, zejména jazyka, politického či jiného smýšlení, národnosti, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, sociálního původu, majetku, rodu, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Zákon vychází z příslušných předpisů Evropských společenství a vychází z Listiny základních práv a svobod a z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
92
Na lokální úrovni existuje podpora vlády např. v těchto formách: Podpora vědeckých a kulturních aktivit směřujících k uchování kulturního dědictví Romů a vnímání rozvoje a ochrany romské národnostní menšiny jako přirozeného práva této skupiny. Zde se předpokládá, ţe s upevněním kulturní identity Romů poroste i jejich zájem o spravování vlastních záleţitostí a o aktivní prosazování vlastních zájmů ve společnosti i odpovědnost za ně. Muzeum romské kultury se stalo 1.1.2005 státní příspěvkovou organizací. Terénní sociální práce na lokální úrovni pomáhají řešit kaţdodenní problémy znevýhodněných Romů, jako např. zadluţenost, nezaměstnanost, bydlení, vzdělávání, v oblasti závislosti aj. Mohou ale zároveň i poukázat na systémové nedostatky a bariéry v lokalitě. Které romským komunitám brání aktivně se zapojit do ţivota v obci či regionu. Patří sem i komunitní sociální práce, která je postavena na respektu k rodinným vazbám, ke společné historii, tradicím a sounáleţitosti. Dále v reţimu sociálních sluţeb funguje i celá řada specifických sluţeb zaměstnanosti poskytovaných nevládními organizacemi, např. při získávání kvalifikace a hledání zaměstnání. Klíčovými subjekty v oblasti zaměstnanosti jsou úřady práce, které k těmto účelům vyuţívají nástroje aktivní politiky zaměstnanosti. V oblasti vzdělávání je systém nastartován směrem k inkluzivnímu vzdělávání a vyrovnávání šancí dětí, ţáků a studentů ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Vznikají např. přípravné ročníky, asistenti pedagogů, jejichţ hlavní činností je pomoc ţákům s přizpůsobením se školnímu prostředí, pomoc pedagogům při výchovné a vzdělávací činnosti a při komunikaci se ţáky a jejich zákonnými zástupci a komunitou, ze které ţák pochází. Další aktivitou vlády je i realizace programu Podpora romských ţáků středních škol, romští ţáci středních škol jsou podporováni ve studiu tak, aby mohli studovat VŠ a podpora aktivit v rámci celoţivotního vzdělávání Romů. Pro oblast bydlení existují dotace na výstavbu podporovaných bytů pro skupiny obyvatelstva, jejichţ potřeba bydlení je ohroţena. Kromě toho Ministerstvo vnitra ve spolupráci s Veřejným ochráncem práv vytvořili metodické materiály cílené na oblast bydlení („Doporučení pro města a obce pro předcházení rozšiřování a tvorby sociálně vyloučených lokalit se zdůrazněním zajištění potřeby bydlení“). Dále mohou města a obce 93
čerpat dotace z Regionálního operačního programu a Integrovaného operačního programu k řešení deprivovaných zón na svém území. Města za tímto účelem zpracovaly Integrované plány rozvoje města. Významnou podporu romským komunitám vláda poskytuje podporou Programu zdravotně sociálních pomocníků, kteří se zabývají prevencí vzniku nemocí, intenzivní osvětovou činností v oblasti zdravého ţivotního stylu a poradenství při řešení zdravotních komplikací. Jedním z intenzivních cílů vlády je Zajištění bezpečnosti romských komunit a Otázka extremismu. Reaguje tím hlavně na šířící se pravicový extremismus v české společnosti, v roce 2009 vláda přijala usnesením č. 572 ze 4. Května Strategii boje proti extremismu Evropská komise na podporu začleňování Romů se rozhodla jednou za dva roky pořádat romské summity s cílem uspořádat setkání vysokých představitelů institucí EU, národních vlád a občanských organizací z celé Evropy. První romský summit se konal v Bruselu 16. Září 2008.
Z lidsko-právní perspektivy vláda usiluje o to, aby Romové stejně jako všichni občané, mohli v plné míře užívat všech individuálních zpráv zaručených Ústavou ČR, Listinou lidských práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Hledisko národnostní se při prosazování zájmů romské menšiny opírá o specifická práva příslušníků národnostních menšin, definovaná v Listině základních práv a svobod a v Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin. Z hlediska socioekonomického vláda usiluje o sociálně ekonomickou integraci Romů tak, aby byli zastoupeni ve všech vrstvách české společnosti a dosahovali statisticky přibližně stejných výsledků v sociálně-ekonomických parametrech jako majorita.“ (Koncepce romské integrace, usnesení vlády č. 599/2000)
94
Příloha č. 5 Příkladem je spor z roku 2010 mezi neziskovou organizací ESTER o.s. a obcí Uhelná. Společnost Ester se zabývá integrací sociálně vyloučených Romů do společnosti na Jesenicku a to v oblasti bydlení, vzdělání a zaměstnání. V rámci této své působnosti chtěla odkoupit a zrekonstruovat nemovitost, která by slouţila jako komunitní centrum. Proti tomu se ale postavila jak samotná obec Uhelná, tak i mikroregion Javornicko. Důvodem je obava z dalšího přísunu sociálně vyloučených Romů do této oblasti a vytvoření nové lokality, která bude obývaná jen sociálně vyloučenými Romy. Do tohoto sporu se zapojila i Agentura pro sociální začleňování, která tento spor mediovala, ale bez úspěchu. Dále bylo svoláno setkání všech zúčastněných stran na MÚ Jeseník opět bez moţnosti kompromisu. Nejčastějšími důvody jak starosty, tak i obyvatel obce byli ze vzniku ghetta, nejistota z budoucnosti (co s obyvateli centra bude do budoucna?), obava z kriminality, jiný rytmus ţivota, aj. Organizace Ester se snaţila všechny problémy vysvětlovat, ale nakonec od záměru vybudovat v této obci komunitní centrum odstoupila. Dalším případem, kdy na Jesenicko měl přijít větší počet sociálně vyloučených Romů je mediálně známý případ stěhování sociálně vyloučených Romů ze Vsetína. Tímto problémem se musel zabývat i ombudsman (O. Motejl), neboť zde bylo podezření na, mimo jiné, porušení základních práv a svobod člověka. Dále se k tomu vyjadřovaly některé organizace a sdruţení, např. Vzájemné souţití a Roma Vidnava. V pátek 13.10.2006 v nočních hodinách byli z města Vsetín autobusem odvezeny sociálně vyloučené romské rodiny do „náhradních“ bytů (domů). Mělo jít o rodiny, kterým jiţ skončila nájemní smlouva v jejich nájemních bytech ve městě Vsetíně, nebo byli neplatiči. Stěhování na Jesenicko se uskutečnilo do obcí Vlčice č.p.4, Stará Červená Voda č.p. 90, Vidnava č.p. 131 a Supíkovice. Jak uţ bylo zmíněno, stěhování se uskutečnilo v noci a rodiny nebyly seznámeny, kam vlastně budou přestěhovány. O jejich příchodu nebyli ale informováni ani starostové příslušných obcí.25 To vše ovšem starosta Vsetína popřel. Rodiny tak byly odtrţeny od známých, 25
Blíže k vyjádření starostů - citace převzaty z http://www.ochrance.cz/ - Vsetín stanovisko.doc
Monitoring tisku: „Poprvé to na nás úspěšně vyzkoušel Rychnov nad Knežnou. Teď Vsetín. Nejhorší je, že jsme proti tomu úplně bezmocní, protože se nechceme chovat jako rychnovští či vsetínští zastupitelé. My na rozdíl od nich romskou problematiku řešíme a nepřehazujeme ji na jiné,“ řekl starosta Vidnavy Miloslav Haderka (18. 10. 2006, MF Dnes-regionální mutace, Romy přivezli tajně, v noci). Monitoring tisku: Vsetínský starosta Čunek ukázal, jak se romská otázka nemá řešit. Problémových lidí se zbavil na úkor chudého Jesenicka, kde naopak problémy starostům několika obcí přidělal. Kdyby se starostové na Jesenicku chovali stejně jako jejich vsetínský kolega, tak se ti lidé mohou stěhovat i několikrát do roka sem a tam (18. 10. 2006, MF Dnes-regionální mutace, Takhle se romská otázka neřeší). Monitoring tisku: „Museli jsme podepsat kupní smlouvy, jinak bychom skončili na ulici. Chtěla jsem vidět, za co máme zaplatit skoro půl milionu korun. Řekli nám ale, že by si místní lidé stěžovali.“ Přiblížila podivné praktiky vsetínské radnice paní K.. Vsetín pro její patnáctičlennou rodinu vybral polorozpadlý dům ve Staré Červené Vodě. „Vysadili nás z autobusu
95
příbuzných, ze svého prostředí, ve kterém dlouhou dobu ţili. V jednom okamţiku ztratili návaznost na celý svůj dosavadní ţivot, ale také na moţnost získat sociální dávky, neboť nezměnili trvalé bydliště. To jim nadále zůstalo ve Vsetíně, kde jim z toho plynul nárok na podání ţádosti o tyto dávky. Ze dne na den zůstali tito lidé bez prostředků, v neznámém prostředí, ve kterém se neorientovali, nevěděli, kde vůbec jsou, kde mají moţnost hledat pomoc. Děti byly odhlášeny ze školy také ze dne na den, a v nové situaci bylo těţké pro ně hledat nové školy, kde by je přijali. Tyto rodiny byly vysídleny do nemovitostí, které si samy nevybraly. Nemovitosti byly pořízeny na půjčku (bezúročnou) ale u některých rodin se zástavním právem pro finanční společnost zajišťující tuto půjčku, kdy těmto rodinám byla dána k podpisu smlouva o úvěru bez moţnosti se v celé věci zorientovat. Rodiny, které byly stěhovány na Jesenicko, byly většinou zadluţené jiţ ve Vsetíně, na některé byl vydán exekuční příkaz, někteří spláceli své dluhy ještě ve Vsetíně a najednou jim vznikla nová povinnost platit další úvěr, který nebyl zcela malý, za nemovitost, kterou vlastně ani nechtěli. Mnozí se tak dostali ještě do větší finanční tísně. Nikdo z nich neměl dopředu zajištěné zaměstnání a přijeli do lokality s jednou s největší nezaměstnaností v zemi. Přijeli do „svých“ nemovitostí, které nikdy předtím neviděli v noci, s dětmi, autobus je vysadil a odjel. Tyto nemovitosti ale byly v nevyhovujícím (aţ havarijním) stavu. Špatná nebo chybějící kanalizace, shnilé trámy ve střeše, zatopený sklep, nevyhovující zdroj pitné vody, v celé nemovitosti hniloba, neopravitelná elektro a vodoinstalace, špatné střechy …. Dnes uţ je znám i výsledek takového vysídlování do okrajových lokalit. Z těchto rodin se rodina přesídlená do Supíkovic ihned vrátila zpět do Vsetína, neboť objekt byl zcela neobyvatelný. Na některé nemovitosti byla v krátké době po nabytí do vlastnictví rodin nařízena exekuce z důvodu pohledávek města Vsetína. Sociálně vyloučení Romové se s novou situací nesmířili a snaţili se ji řešit pomocí soudu. Ombudsman celou situaci vyhodnotil jako pochybení Vsetínské radnice, kdy měli více spolupracovat s těmito rodinami a se sociálními pracovníky, s nevládními organizacemi a samosprávnými orgány radnic a opatření neodpovídala reálné situaci konkrétních osob. Jejich problém nebyl vyřešen, ale jen odsunut26.
o půlnoci a rychle odjeli,“ říká žena. Střechou teče a voda ve studni není pitná. Noví obyvatelé dosud nemají ani kupní smlouvy, takže nemohou žádat o sociální dávky. Nejsou zapsáni na úřadu práce a jak uvedli, jsou úplně bez prostředků. (19. 10. 2006, Olomoucký deník, Romové se stěhovali na Jesenicko za tmy). 26
Celá zpráva přístupná na http://www.ochrance.cz
96
Příloha č. 6
Charakteristika lokality JESENICKO Jeseník se rozkládá na severu Moravy, v Olomouckém kraji, v příhraničí Polska. Jde o hornatý terén, tvořený pohořím Jeseníky. Okres Jeseník se nachází v podhůří Jeseníků, uzavřeného ze všech světových stran, jen ze severovýchodní světové strany je otevřeno směrem k polským hranicím. Přístup do tohoto okresu je velmi nesnadný a vede přes hory, coţ znesnadňuje jak dopravu, tak i kontakt s dalšími regiony. Jde o nejmenší okres v Olomouckém kraji s rozlohou 719 km2, který tvoří 24 obcí, z nichţ jen Jeseník má status obce s rozšířenou působností. Okres Jeseník je dále sdruţen do čtyř mikroregionů – Jesenicko, Javornicko, Zlatohorsko a Ţulovsko. Počet obyvatel k 1.1.2013 dle Ministerstva vnitra v okrese Jeseník byl 40196, z toho ve věku starších 15 let 35 346 obyvatel. Nejlidnatějším je město Jeseník s 11 782 obyvateli, dále s 4008 obyvateli jsou to Zlaté Hory a zbylé obce mají v rozmezí 170 – 2 910 obyvatel (veškeré údaje na http://www.mvcr.cz/clanek/statistiky-pocty-obyvatel-v-obcich.aspx). Je tedy vidět, ţe se jedná o jednu z nejméně obydlených oblastí v České republice. Vzhledem ke geografickému profilu a špatné dostupnosti se Jesenicko orientuje převáţně na turistický ruch, zejména na lázeňství a zimní sporty. Tyto oblasti jsou charakteristické jak špatnou dostupností, tak i vysokou mírou nezaměstnanosti a nerozvinutou infrastrukturou. Jesenicko patří k nejchudším regionům České republiky. Vlivem nízké hustoty zalidnění, obzvláště v některých částech okresu (např. Javornicka) a nedostatečnou ekonomickou rozvinutostí je tento region povaţován za neperspektivní s nedostatkem pracovních příleţitostí, zejména pro mladé lidi, kteří jsou nuceni odcházet za prací mimo region a jiţ se ve většině případů nevrací zpět (viz SLDB 2011 – ČSÚ). Tento region je charakteristický i z pohledu skladby obyvatel, kdy původně to byl region Sudetský, posléze byli původní občané německé národnosti násilnou formou vystěhováni a do této oblasti přicházejí noví lidé, z různých jiných krajů. Vzniká tak směsice obyvatelstva bez svých tradic, vzájemných vztahů udrţovaných po generace a společné kultury. V 90. letech minulého století navíc dochází k plošnému zavírání velkých průmyslových podniků, kterých v této oblasti bylo několik a představovaly jistotu v zaměstnání, v příjmech a v budoucnosti. To se během těchto let zcela mění, všechny tyto velké firmy zanikají nebo se stěhují do přístupnějších oblastí, utlumuje se i těţba nerostných surovin, která v této oblasti 97
probíhala jiţ po stovky let a tento region postupně ztrácí ekonomickou perspektivu. Jelikoţ šlo o velké firmy zaměstnávající většinu místního obyvatelstva v produktivním věku s různým stupněm vzdělání, projevila se tato situace napříč spektrem obyvatelstva. Tato situace přetrvává do současnosti, kdy zde bylo několik pokusů o zahájení výroby, ale dlouhodobě se zde ţádná větší firma neudrţí. Jako nejčastější příčina se jeví ekonomická nákladnost výroby i provozu, kdy je tento stav opět spojován s dopravní nedostupností, komplikacemi při zásobování a vývozu artiklu z regionu. V současnosti patří Jesenický region v nezaměstnanosti k nejvíce postiţeným lokalitám v rámci ČR. Míra nezaměstnanosti k 28.2.2013 zde činila13,7%, na jedno pracovní místo připadá 129,9 uchazečů o zaměstnání (viz Portal.MPSV.cz Článek byl publikován 10. listopadu 2011 v týdeníku EKONOM).
Lokalita Jesenicko není typická výskytem sociálně vyloučených lokalit v podobě celých ulic nebo uzavřených lokalit, tzv. ghett. Jedná se spíše o rodinné skupiny (nejen romské), ţijící v jednom aţ dvou rodinných domech, ve stejné obci. Se vzrůstajícím problémem nezaměstnanosti se některé obce vylidňují, coţ je patrné jiţ na první pohled. Při cestování obcemi vidíme mnoho opuštěných nemovitostí, které jsou v tomto kraji většinou neprodejné a stávají se obydlím nejčastěji pro sociálně vyloučené obyvatele. Výjimkou jsou jen lokality Velká Kraš a Jeseník, kde jsou vyčleněny obecní byty pro sociálně vyloučené rodiny a osoby a azylové domy. Na Jesenicku se snaţí problematiku moţnosti bydlení sociálně vyloučených rodin a osob řešit některé neziskové organizace a to dvěma základními typy aktivit. Prvním typem řešení bytového problému je pronájem obecních bytů neziskovým organizacím, které je pronajímají dále svým klientům, kteří se podílejí na úpravách a opravách těchto bytů pod dohledem těchto organizací. Existuje zde tedy nějaká spolupráce mezi obcemi a neziskovými organizacemi, kdy oba subjekty mají snahu řešit bytový problém této sociální skupiny. Druhým typem řešení bytové problematiky sociálně vyloučených je přímý pronájem obecních bytů sociálně vyloučeným rodinám a osobám. Větší skupiny sociálně vyloučených obyvatel se vyskytují hlavně v obcích na Javornicku Uhelná, Vlčice, Bernartice, na Jesenicku – Velké Kunětice, Jeseník, na Zlatohorsku – Zlaté Hory – Ondřejovice a na Ţulovsku - Vidnava, Velká Kraš (srov. - v tzv. Gabalově zprávě z r. 2006 jsou uvedena jen tři namísto čtyř vyloučených lokalit na Jesenicku). Obyvatelé těchto lokalit jsou
většinou dlouhodobě nezaměstnaní, závislí na sociálních dávkách, se zhoršeným přístupem ke vzdělávání – hlavně pro děti. Rodiny jsou ohroţovány zimou, konzumací špatné nekvalitní vody, špatným stavem nemovitostí aj. Pro tento region je typická velká migrace obyvatel ohroţených sociálním vyloučením, coţ velmi ztěţuje práci organizacím věnujícím se této skupině obyvatel. Největší překáţkou sociálního začleňování jsou strukturální nezaměstnanost a nedostatek volných 98
pracovních míst. Na to přímo navazuje problém týkající se vysoké míry prostorové vyloučenosti, coţ znamená, ţe za prací, na úřady, do škol, lékaři apod. je potřeba zvýšené mobility obyvatel, přičemţ jde-li se o skupinu sociálně ohroţených, je tato vyloučenost zdvojená. Romové jsou na Jesenicku zaznamenání přibliţně od 50. let minulého století v souvislosti s odchodem Romů ze Slovenska za prací a v rámci osídlování pohraničí, ale kdy skutečně přišli první Romové na Jesenicko, se neví. Další příchod Romů byl zaznamenán aţ v 90. letech minulého století. V současnosti přichází na Jesenicko další Romové, a to hlavně z důvodu levnějšího ubytování (oproti velkým městům) nebo za svými příbuznými, kteří zde jiţ ţijí. S nimi přichází ale i problémy jako zadluţenost, exekuce, trestná činnost. Romové na Jesenicku migrují nejen mezi okresy, ale i mezi jednotlivými vesnicemi, v rámci vyloučených lokalit, a to hlavně z důvodu hledání levnějšího ubytování, vypršení nájemních smluv, ale i z důvodu nevyhovujících podmínek (viz níţe). Při poskytování pomoci v rámci sociálního bydlení neziskovými organizacemi tyto sociální byty zůstávají pod dohledem pomáhajících organizací a vznikají tak nové lokality. Pomoc neziskových organizací sociálně vyloučeným se však nemusí vţdy setkat s pochopením občanů a zastupitelstva obce. Dle posledního SLDB 2011 se na Jesenicku přihlásilo k Romské národnosti pouhých 13 Romů (viz SLDB 2011 – ČSÚ), ostatní se hlásí k jiným národnostem, nejvíce slovenské. Předpokládá se, ţe na území Jesenicka v současnosti ţije necelých 1000 Romů. Migrace Romů v rámci Jesenicka probíhá spíše směrem z Jesenicka ven, do velkých měst nebo do ciziny, hlavně za vzděláním a lépe placenou prací. Opačným směrem na Jesenicko je tato migrace v podstatě nezjistitelná, neboť o nových rodinách nebo osobách neexistují ţádné evidence, nehlásí se k trvalému pobytu a často mění bydliště. Romové na Jesenicku tvoří (odhadem) asi 2,5% obyvatel a jejich struktura se liší podle hlediska místa původu, délky pobytu i společenského postavení. Podle Dlouhodobého monitoringu situace romských lokalit – moravské lokality (FSS MU v Brně, 2008) jsou rodina a rodinné vazby „klíčovými analytickými jednotkami pro členění a vznik jednotlivých lokalit“. Dále se v monitoringu uvádí, ţe „přestože části Jesenicka tvořily zpočátku zcela oddělená výzkumná pole (tomu odpovídalo také subjektivní vnímání obyvatel vyloučených lokalit), bylo možné postupně odkrývat velmi komplikované příbuzenské vazby, na kterých lze vysledovat souvislost napříč oběma oblastmi. Tyto rodinné vztahy znamenají pro jednotlivce vědomí sounáležitosti, neovlivňují však výrazně každodenní interakce mezi jednotlivými rodinami. Není tedy možné hovořit o úzce spřízněných rodinných „klanech“, které by se na základě příbuzenství (pokrevní sounáležitosti) vymezovaly vůči vnějšímu okolí.“ (FSS MU v Brně, 2008)
99
U Romských dětí se předpokládá, ţe vzhledem ke svým handicapům jazykovým a problémy se soustředěním budou ve většině zařazeni do základních speciálních škol, a to někdy i na ţádost samotných rodičů, kteří vyhodnotí situaci jako výhodnější. Této situaci je moţno předejít zařazením dítěte do předškolních zařízení. Zde by se měla prokázat skutečná potřeba zařazení dítěte do speciální školy, dítě bude mít více času na dorovnání rozdílů a přípravu na školní reţim. Na většině jesenických škol v současnosti fungují asistenti pedagogů, kteří mají za úkol pomáhat učitelům ve výuce a pomáhat dětem ve zpracování úkolů zadaných v rámci výuky. Na pomoc přicházejí opět neziskové organizace, které zajišťují mimo jiné i volnočasové aktivity pro děti. Po úspěšném dokončení základní školní docházky pokračuje ve středoškolském vzdělávání jen velmi malý počet dětí. Většina dětí zůstává s ukončeným nebo neukončeným základním vzděláním, coţ má nepříznivé důsledky v jejich následujícím ţivotě. Zvyšuje se dále míra nezaměstnanosti, kterou má jesenický region jako jednu z nejvyšších v ČR.
100
Příloha č. 7 ORGANIZACE Integrací sociálně vyloučených Romů na Jesenicku se zabývá několik organizací, vesměs neziskových, které v rámci svých aktivit spolupracují a vytvářejí sociální síť pro pomoc jak sociálně vyloučeným Romům, tak i dalším sociálně potřebným. Na Jesenicku se jedná především o tyto organizace:
Občanské sdružení Ester Terapeutická komunita – psychosociální rehabilitace s nepřetrţitým provozem, výcvik k samostatnosti, podporované bydlení, rehabilitační farma Cílová skupina: chronicky duševně nemocní Sociální rehabilitace – rozvoj pracovních a společenských návyků s cílem uplatnění se na trhu práce Cílová skupina: osoby v krizi a osoby, které vedou rizikový způsob ţivota nebo jsou tímto způsobem ţivota ohroţeny, rodiny s dětmi na Jesenicku Sociálně terapeutické dílny a výcviková a vzdělávací pracoviště – pracovní a sociální terapie, aktivizační činnost Cílová skupina: lidé se sníţenou soběstačností z důvodu zdravotního postiţení, dále jako součást preventivního programu psychosociální rehabilitace a resocializace Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi – pomoc a podpora rodin, individuální poradenství Cílová skupina: rodiny proţívající krizové situace, sociálně rizikové skupiny Azylové bydlení – pobytové sluţby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení Cílová skupina: osoby v v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení
Darmoděj, o.s. Kontaktní centrum – výměnný program, sociální poradenství, moţnost základní hygieny, podmínky k základnímu zdravotnímu ošetření, zprostředkování jiné odborné péče, doprovod (asistenční sluţba) 101
Cílová skupina: osoby starší 15 let, ohroţené závislostí na nealkoholových návykových látkách, závislí i experimentátoři Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež 4lístek – nízkoprahový klub pro děti a mládeţ Cílová skupina: děti a mládeţ od 6 do 25 let Doléčovací centrum Restart – sluţby následné péče poskytované jak ambulantní, tak pobytovou formou Cílová skupina: osoby závislé na návykových látkách, které jsou starší osmnácti let a absolvovaly ústavní léčbu ve zdravotnickém zařízení nebo terapeutických komunitách, absolvovaly ambulantní léčbu nebo se jí podrobují nebo osobám, které prokazatelně abstinují Terénní program Babylon – výměnný program a poradenství pro osoby závislé na omamných a psychotropních látkách Cílová skupina: osoby závislé na omamných a psychotropních látkách, osoby bez přístřeší Sociální aktivizační služby pro rodiny s dětmi – pomoc a podpora rodin, individuální poradenství Cílová skupina: rodiny s dětmi, které jsou sociálně vyloučené nebo ohroţené sociálním vyloučením
Boétheia – společenství křesťanské pomoci Azylový dům a noclehárna pro muže – azylové bydlení pro osoby bez přístřeší, zajištění stravy a další sluţby Cílová skupina: osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení Ubytovna pro osmělé rodiče s dětmi a noclehárna pro ženy – komplex sluţeb – ubytování, výchovné, vzdělávací a aktivizační, poradenství Cílová skupina: rodiny s dětmi, ţeny a dívky, které se ocitly v sociální nebo hmotné nouzi spojené se ztrátou bydlení Nízkoprahové denní centrum pro muže a ženy – poskytnutí informací, poradenství, moţnost zajištění stravy, osobní hygieny, v opodstatněných případech moţnost přespání Terénní programy – terénní program Cílová skupina: osoby ţijící v Mikroregionu Jesenicka starší 18 let, které jsou v nepříznivé sociální situaci a zároveň chtějí tuto nepříznivou situaci změnit k lepšímu, ale nedaří se jim toho dosáhnout vlastními silami, zejména pak jde o osoby ohroţené ztrátou bydlení, nebo osoby bez přístřeší
102
Charita Javorník Denní stacionář Šimon – denní stacionář Cílová skupina: osoby s poruchou autistického spektra, osoby s mentálním a kombinovaným postiţením, věkové rozmezí 7 – 50 let Vývařovna AVE – příprava celodenní stravy včetně dietního stravování pro sociální sluţby i veřejnost DROM romské středisko Terénní zdravotně sociální pomoc Cílová skupina: osoby se zdravotními riziky Společenství Romů na Moravě, o.s. Terénní práce v romské komunitě Cílová skupina: národnostní menšiny Středisko sociální prevence Olomouckého kraje – poradna pro rodinu Jeseník Odborné sociální poradenství, bezplatné a kvalifikované psychologické a právní poradenství, psychoterapie, krizová intervence a diagnostika, problematika domácího násilí Cílová skupina: osoby v nepříznivé sociální situaci Další důleţitou organizací, která působila na Jesenicku od dubna 2008 do 30.6.2011 byla Agentura pro sociální začleňování (dále jen Agentura), jeţ je jedním z odborů Sekce pro lidská práva při Úřadu vlády ČR. Agentura pro sociální začleňování je nástrojem Vlády ČR k zajištění podpory obcím v procesu sociální integrace. Jejím posláním je propojovat subjekty na místní úrovni tak, aby spolupracovaly při sociálním začleňování. Podporuje nadresortní přístup a propojování působení veřejné správy a neziskového sektoru. V roce 2012 působila Agentura ve 24 lokalitách České republiky. Snahou Agentury je koordinovat integrační záměry jednotlivých subjektů tak, aby se z nich stal jediný účinný nástroj sociální integrace – a to jak na centrální úrovni (tedy zejména v dialogu mezi jednotlivými ministerstvy), tak i v lokalitách samotných (Agentura 2008).27 V roce 2008 začala Agentura působit v deseti lokalitách v České republice. Jednou z těchto lokalit bylo i Jesenicko. V této lokalitě Agentura pomáhá vytvářet lokální partnerství. Členy se stávají zástupci orgánů státní správy a samosprávy, neziskových organizací a primárního sektoru organizovat společný postup procesu sociálního začleňování. Cílem této aktivity bylo vytvoření Strategického plánu lokálního partnerství, který 27
Více na http://www.socialni-zaclenovani.cz/
103
vznikl spoluprací tří regionálních pracovních skupin, které se setkaly v Kobylé nad Vidnávkou, Jeseníku a Mikulovicích a tvořili je hlavně starostové obcí, vedoucí sociálních odborů a zástupci neziskového sektoru. Každá skupina se zabývá nejdůležitějšími oblastmi týkajícími se sociálního vyloučení (vzdělání, bydlení a bezpečnost). Každá oblast měla vypracovanou svou SWOT analýzu, na jejichž základě byl odsouhlasen Strategický plán lokálního partnerství. Současnými nejvýznamnějšími projekty regionu Jesenicko jsou: Sociální integrace na Jesenicku Doba realizace: 1.6.2011 – 31.5.2015 Realizátor : Město Jeseník Cílová skupina: Sociálně vyloučené osoby a osoby ohroţené sociálním vyloučením Cíl: zajištění podpory v oblasti bydlení a dopomoc k získání bydlení; práce s dětmi a mládeţí, sníţení potulky a rizikového chování; zajištění vzdělávání u dětí a mládeţe; prevence sociálněpatologických jevů, zabránění rizikovému jednání u konkrétních osob; prevence finanční gramotnosti a dopomoc k oddluţení; koordinace a sjednocení práce a součinnosti terénních pracovníků; zajištění udrţitelnosti lokální sítě sluţeb prevence a pomoci; zvyšování šancí jednotlivých osob uplatnit se na trhu práce. Cílem bude především poskytování protidluhového poradenství a přímé pomoci při oddluţování konkrétních jedinců, provozování víkendového chodu nízkoprahového zařízení pro děti a mládeţ anebo zajišťování terénní sociální práce zaměřené na osoby s návykovým jednáním. Pozornost však bude věnována také pracovníkům v sociálních sluţbách, kterým bude zajištěna podpora především na poli terénní práce. Společné aktivity obcí mikroregionů Ţulovska a Javornicka při integraci osob ze sociálně vyloučených romských lokalit Doba realizace:
1.6.2012 – 30.6.2015
Realizátor: Darmoděj o.s. Cílová skupina: Romové a další občané, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, mají velmi nízké příjmy, závislí na sociálních dávkách nebo jsou ohroţení sociálně patologickým chováním Cíl: navrácení sociálně vyloučených obyvatel zpět do společnosti a na trh práce, zajištění rovného přístupu všech občanů ke vzdělávání, bydlení, zdravotní péči, zaměstnání, apod. Projekt přispěje k rozvoji občanské společnosti, k prevenci kriminality, závislostí, předčasného rodičovství, domácího násilí, gamblerství, potulky a výtrţnictví.
104
STAŤ Integrace Romů v konkrétní lokalitě Bc. Černá Michaela
O tom, ţe je tento typ šetření potřebný, jsem se přesvědčila osobně přímo v sociální organizaci, která působí na Jesenicku a zabývá se pomocí a podporou sociálně znevýhodněných skupin obyvatelstva, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, ztratili sociální zázemí, jsou izolovaní a své postavení nemohou z objektivních důvodů sami úspěšně změnit. Výsledky šetření mohou sociální pracovníci pouţít ke změně svých postojů a přístupů v práci se sociálně vyloučenými Romy, vymanit se ze stereotypů a jednostranných postojů, zefektivnění jejich práce, protoţe se budou snaţit, aby jim tito Romové věřili, ţe jim chtějí skutečně pomoci; pomůţou jim lépe porozumět potřebám sociálně vyloučených Romů a budou moci lépe zacílit svoji pomoc, také z důvodu upevnění jejich pozice na straně klienta i veřejnosti, ale hlavně aby pomohli sociálně vyloučeným Romům, kteří by si měli dokázat pomoct sami, aby oni sami znali své potřeby. Dále výsledky těchto šetření pomůţou i samotným sociálně vyloučeným Romům, které povedou k získání důvěry k organizaci, která jim nebude nařizovat, ale pomáhat; měli by pocítit chuť provést změnu ve svém ţivotě, měli by pocítit, ţe tato změna jim pomůţe změnit jejich sociální i ţivotní situaci (k lepšímu) a ţe pokud se zapojí do spolupráce s organizací, budou mít šanci ve svém ţivotě něco změnit. Subjektivně proţívaný přínos integrace sociálně vyloučených Romů do společnosti by měl být vnímán samotnými Romy jako skutečné vyjádření svých pocitů a potřeb, se kterými kaţdodenně ţijí, vnímají je a mají potřebu se s nimi vyrovnávat. Sociálně vyloučení Romové by měli pocítit chuť provést změnu ve svém ţivotě, měli by pocítit, ţe tato změna jim pomůţe změnit jejich sociální i ţivotní situaci (k lepšímu) a ţe pokud se zapojí do podobných projektů, budou mít šanci ve svém ţivotě něco změnit, budou schopni se v rámci integrace zapojovat do místního systému a ne být jen pasivními členy společnosti a čekat, aţ se „něco“ změní. Vzniká tak větší příleţitost zapojit se do kulturního dění, větší šance na získání práce, kvalifikace, moţnost podpory udrţitelného bydlení. Jak se cítí sociálně vyloučení Romové v různých ţivotních situacích, to se snaţí tato práce vystihnout v jednotlivých kapitolách. Snaţí se o vystiţení nejen pohledu ne-Romů, ale docházím zde také k vysvětlení některých pocitů, proč jsou tak diametrálně rozdílné pohledy na tu kterou 105
problematiku. Jelikoţ jde ale o subjektivní pocity, vnímané přínosy, je zcela logické, ţe je nemůţeme vystihnout všechny a generalizovat je na celou populaci Romů, ale ţe se snaţím o zdůvodnění, které vychází z různých poznatků o romské kultuře. Tato práce se snaţila o zodpovězení hlavní výzkumné otázky „V čem se shodují a v čem se liší představy sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci?“. Výsledkem šetření je zjištění,
zda-li se postoj sociálních pracovníků a sociálně
vyloučených Romů shoduje nebo liší v základních ţivotních tématech, jakými jsou bydlení, vzdělání, zaměstnání a jejich smysl ţivota. Zajímalo mne, zda-li sociálně vyloučení Romové mají chuť provést změnu ve svém ţivotě, která jim pomůţe změnit jejich sociální i ţivotní situaci (k lepšímu) a chápou-li, ţe jestliţe se zapojí do aktivní spolupráce, budou mít šanci ve svém ţivotě něco změnit, budou schopni se v rámci integrace zapojovat do místního systému a ne být jen pasivními členy společnosti a čekat, aţ se „něco“ změní. Součástí šetření bylo zkoumání, zda-li mají příleţitost zapojit se do kulturního dění, na získání práce, kvalifikace, moţnost podpory udrţitelného bydlení. Vymezení pojmů Význam slova Integrace v českém výkladovém slovníku (2011) je uvedeno jako scelení, ucelení, sjednocení, nebo ve slovníku cizích slov (2013) jako sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek. Přímo Vládou ČR je integrace charakterizována takto: „Integrace je dynamický dlouhodobý oboustranný proces, který vyţaduje zapojení nejen cizinců a jejich potomků, ale i majoritní společnosti. Záměrem veškerých integračních opatření je docílit oboustranně přínosného souţití nově příchozích i obyvatelstva přijímající země. Pojem sociální začleňování se pouţívá v menší míře neţ sociální vyloučení, neboť vyloučení vyjadřuje spíše negativní společenské procesy, zatímco začleňování je spíše vnímáno pozitivně, jako konkrétní intervence, které by měly exkluzi zabránit. (Mareš, Horáková, Rakoczyová, 2008) Zároveň je tento termín vnímán jako méně stigmatizující pojem. Tihle autoři dále uvádějí, ţe společnost sociální inkluzi vnímá jako opětovné začleňování jedince do společnosti, coţ předpokládá spolupráci jak začleňované skupiny, tak i majority. Sociologický slovník (2001) popisuje inkluzi jako vyšší stupeň integrace postiţených nebo znevýhodněných jedinců do společnosti a jejích institucí, kdy při integraci jde o pohled „i odlišné lidi jsme povinni brát mezi sebe“ k pohledu inkluzivnímu „kaţdý z nás je nějak odlišný, kaţdý potřebuje a má právo na individuální přístup“. (Jandourek 2001:107) Dále rozlišuje rozdíl mezi asimilací a integrací - při integraci se obě dvě skupiny něčeho vzdávají, aby zároveň něco získaly. 106
Například: menší skupina přijme základní pravidla větší skupiny a naopak větší skupina ponechá prostor pro projevy menšinové kultury. Německý sociolog Niklas Luhmann odmítl pro vyjádření vztahů mezi jednotlivcem a společností „pojem „integrace“ a nahradil ho pojmy inkluze/exkluze. Dospěl k tomu na základě přesvědčení, ţe integrace individua do soudobých vysoce diferencovaných společností, rozčleněných do výrazných subsystémů (politika, ekonomika, právo, náboţenství) není v podstatě moţná. Sociologie se za této situace má zabývat formami a podmínkami inkluze, tj. účastí jednotlivců na ţivotě jednotlivých sociálních subsystémů a organizací. Sociální exkluze, také sociální vyloučení, je opakem sociální integrace. Jde o událost, která se děla vţdy, ve všech společnostech. Společnosti si tak hlídaly svá pravidla, svoje postoje, svůj řád. Vyloučenými se stávali ti, kteří narušovali řád společnosti, jinak smýšleli nebo přinášeli nové, do té doby odlišné názory nebo postoje. Sociálně vyloučenými mohou být jedinci, skupiny, komunity. Tento proces zbavuje vyloučené přístupu k důleţitým zdrojům důleţitým pro zapojení se do sociálních, ekonomických a politických aktivit většinové společnosti. Často je sociální exkluze spojována s diskriminací, nízkým vzděláním, špatnými ţivotními podmínkami, ale také nízkými příjmy a chudobou. Pojem postoj v oboru sociologie znamená sklon určitým jiţ ustáleným způsobem reagovat, chovat se určitým způsobem vůči objektům, jevům, situacím nebo lidem, včetně sama sebe a zpětně tak ovlivňuje utváření dalších vztahů člověka k prostředí. Postoje jsou tak výsledkem sociálního učení (Řezáč, 1998). Získávají se během ţivota a to nejčastěji vzděláváním a širšími sociálními vlivy. Podle Slovníku základních pojmů z psychologie (2000) se postoj „skládá ze tří sloţek: kognitivní (poznávací), emocionální (proţívání) a konativní (behaviorální, sklon k určitému chování či jednání).“ Postoj je tedy strukturovaný, tyto jeho tři sloţky vystupují vţdy jako celek, systém, kde hlavní roli hraje typ osobnosti a situace, coţ má dále vliv na poměr těchto tří sloţek. (Řezáč, 1998) Člověk si během ţivota vytváří více postojů, kdy některé postoje jsou pro něj více a některé méně důleţité. Důleţitým pojmem je sociální práce. Payne (2006) charakterizuje sociální práci jako aktivitu, která je zaměřená na zlepšení, nebo obnovení sociálního fungování klienta a na tvorbu společenských podmínek příznivých pro tento cíl. Hlavním cílem sociální práce je poskytování pomoci lidem v obtíţných ţivotních situacích a to zejména působením na vztahy mezi vlastnostmi klientů a vlastnostmi sociálního prostředí. Obor Sociální práce spolupracuje s jinými vědními obory, které se vzájemně prolínají a vzájemně se tak podporují. Záleţí ale vţdy na tom, jak tyto teoretické znalosti budou pouţity v přímé praxi, při přímé aplikaci pro řešení problémů 107
klienta. Součástí sociální práce jsou sociální pracovníci, kteří pomáhají klientům k dosaţení změny obtíţné situace, ve které se klient nachází. Zabývají se jejich ţivotními situacemi a nabízejí sluţby, které by jim mohly pomoci v boji proti sociálnímu vyloučení. "Slovo Rom je velmi starého původu a má patrně základ ve slově dom, které bylo souhrnným označením příslušníků indických kast s podobným sociálním statutem. Pro tyto kasty jsou typická některá řemesla jako kovářství, výroba košíků, obchod s dobytkem, hudební a taneční produkce, úklid veřejných prostranství atd., která patří také k tradičním romským zaměstnáním." (Horváthová 1999:16) Romové jsou etnická menšina, která přišla ze středověké Indie. Je nejpočetnější v Evropě – hlavně jihovýchodní a v Americe. Od majoritní společnosti se liší především svým svébytným ţivotním stylem, kulturou a mentalitou. Tato odlišnost je dána především odlišností jejich původu, historickým vývojem a izolovaným postavením v rámci majoritního prostředí, které je obklopuje. Nejdůleţitější ţivotní hodnotou pro Roma byla jeho rodina. Tradiční romská rodina byla početná, soudrţná, s vřelým vztahem k dětem a starým lidem. Úkolem ţeny bylo vychovávat děti a obstarávat domácnost a jídlo. Konec kočovného způsobu ţivota vedl postupně k rozpadu jejich tradiční kultury (Romipen), ale přesto nejsou schopni či spíše ochotni přijmout nový ţivotní styl. Romové hledají cestu k vlastní identitě, ale velkou překáţkou je jim především nevzdělanost, izolovanost a odlišný způsob ţivota, coţ způsobuje, ţe dnešní Romové jsou z velké části závislí na sociálních dávkách. V závislosti na příjmech se odvíjí i jejich styl ţivota, který je ovlivněn výší příjmů a velmi nízkou mírou zaměstnanosti. Rodiny se tak dostávají do finanční tísně, ze které se neumí bez pomoci vymanit, slábnou jejich vazby v rodinách, výrazně se podílí na zvýšení kriminality. Nedostatek finančních prostředků je výsledkem špatného hospodaření s financemi, a kdyţ se mají rozhodnout, co si za získané peníze pořídí, je to v první řadě jídlo. Další věci jako vybavení domácnosti, škola atd. přichází na řadu aţ poté. Charakteristickým je pro Romy i udrţování rodiny pospolu, ale ne vţdy je velká obsazenost malého bytu velkým počtem rodinných příslušníků výsledkem rodové tradice. V současnosti se tak děje spíše z důvodu finančních. Z jedné strany by se mohlo zdát, ţe to můţe mít kladný vliv na vývoj dětí, kdy ţije spolu několik generací a předávají si své zkušenosti navzájem, na straně druhé děti ztrácejí svůj kout, svoje malé soukromí, které ve většině případů ani vlastně nemají, nemají se kde učit, příklady rodinných příslušníků taky nejsou vţdy v pořádku. Děti tak nemají velkou příleţitost převzetí vzorce chování ani od rodinných příslušníků, ani od majority „ – ţe je třeba chodit do školy a učit se, následně ţe je třeba chodit do práce a ţivit se prací svých rukou, ţe je moţné zaloţit rodinu, kde se můţe dařit dobře všem. Naopak, 108
děti z takových sociálně vyloučených komunit velmi silně vnímají nevraţivost majority, pokud se s ní setkají, např. ve škole a přebírají vzorce chování obvyklé v jejich okolí. Pokud nejsou zvyklé, ţe rodiče ráno vstanou a jdou do práce, není vůbec snadné, aby se pochopili, ţe je to nejen moţné, ale především – ţe chodit do práce je třeba“. (Ševčíková, 2011) Největším problémem v současném školství je, ţe ne všechny romské děti získají plnohodnotné základní vzdělání, někteří jsou přeřazeni na praktické nebo speciální školy bez šance na návrat zpět. Jiná skupina dětí nenavštěvuje školu vůbec, škola ani rodina je ve vzdělávání nepodporuje a přitom kvalitní vzdělávání dětí a mládeţe je dlouhodobým řešením situace sociálně vyloučených lokalit. Je tedy potřebné, aby ve vzdělávání romských dětí působila škola nejen na výchovu dětí, ale také na jejich rodiče, aby je zbavila jejich nedůvěry a vytvořila pocit partnerství. V rámci adaptace romských dětí na školní docházku jsou zřizovány v posledním ročníku mateřské školy nebo nultém ročníku u základní školy přípravné ročníky, které mají napomoci vyrovnání vědomostí a zkušeností předškolních dětí a k přípravě na školní reţim. Další pomocí v integraci romských dětí mezi ostatní děti je zřízení funkce asistenta pedagoga, který pomáhá učitelovi při práci s dětmi ve vyučovacích hodinách a je placen státem, resp. krajskými úřady. Pokud tento asistent nebo i učitel umí romský jazyk, znamená to usnadnění komunikace nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči a zároveň omezení jazykového handicapu (Jakoubek, Hirt, 2004). Proces sociálního vyloučení Romů je zvláště důsledkem chudoby a nízkých příjmů, ale také diskriminace, nízkého vzdělání či špatných ţivotních podmínek. Tato skupina má špatný přístup k institucím, sluţbám, sociálním sítím a vzdělání. Velkým problémem této skupiny je vysoká míra nezaměstnanosti. Sociální pracovníci musí na tuto situaci reagovat a snaţit se pomáhat v jednotlivých oblastech eliminovat dopady sociálního vyloučení Romů, například prostřednictvím poskytování sociálně - právního poradenství v oblasti pracovního trhu. Mnohé rodiny podléhají zvýšenému tlaku úvěrových a bankovních společností, ocitají se v předluţení a svou situaci nedokáţou řešit bez cizí pomoci. Pro tyto rodiny je potřebné mimo jiné zvolit pomoc z oblasti finanční gramotnosti. Důleţitou oblastí je poskytování sociálně aktivizačních sluţeb pro rodiny s dětmi, ať se to týká např. rodin, u kterých hrozí nařízení institucionální péče, nebo u nichţ jsou výchovné či materiální problémy v péči o nezletilé. Sociální pracovník má za úkol klienty motivovat k aktivnímu řešení jejich problémů a dohlíţet na dodrţování jejich práv, například pomocí konceptu zmocňování. Ve vyloučených lokalitách se takovéto sluţby poskytují převáţně jako sluţby terénní nebo v kombinaci s ambulantní formou. Nejčastěji jde o koncentraci chudých lidí, často dlouhodobě nezaměstnaných, bez pracovních návyků. Tyto komunity tvoří uzavřenou sociální skupinu. Takovéto lokality se nacházejí jak na okraji města, tak i v jednotlivých bytových domech někde na samotě, ale i třeba 109
uprostřed města. Takovou lokalitou můţe být třeba i celá oblast. Jedná se o izolaci nejen prostorovou, ale i kulturní nebo sociální. V sociálně vyloučených lokalitách dochází k vyšší míře kriminality, nejčastěji opět z důvodu chudoby, zadluţení nebo závislostí. V této oblasti bývá kriminalita dosti specifická. Jde o to, zda-li jde o osobu hierarchicky výše či níţe postavenou. Výše postavená osoba se většinou zaměřuje na lichvu, drogové dealerství, podvody, kuplířství a jejich oběťmi bývají níţe postavení členové. Tato kriminalita je latentní, nikde a nikdo o ní nemluví. Jedním z důvodu latentnosti je i nízké právní povědomí a nízká důvěra v instituce v těchto lokalitách. V takovýchto lokalitách mluvíme o kultuře chudoby, kdy obyvatelé těchto lokalit se snaţí přizpůsobit podmínkám, ve kterých ţijí a kterým jsou denně vystaveni. Tito lidé si vytváří svůj specifický ţivotní styl, který není ale vţdy vhodný pro ţivot ve většinové společnosti. Nejedná se o genetickou záleţitost, tento ţivotní styl se přenáší pomocí rodinných zvyků. Nejedná se ale ani vţdy o chudobu materiální. Přebírají se zvyklosti, to, co a jakým způsobem dělají rodiče, prarodiče, známí, to je bráno za samozřejmé, běţné a tak by to přece mělo být. Jde o jakýsi návod na ţivot, který dává radu, jak v ţivotních situacích reagovat. Nezaměstnanost se liší podle krajů, regionů. Pro tuto skupinu lidí je velmi těţké sehnat nějakou práci a pokud se to jiţ podaří, bývá to zaměstnání buď sezónní, nebo jen příleţitostné, které jsou charakteristické nízkými výdělky. Tyto zaměstnání jsou nestálé, neustále hrozí ztráta zaměstnání. To vše dohromady má vliv na způsob myšlení těchto lidí, kdy začínají být závislí na sociálních dávkách, vzniká zadluţenost, práci si shání jen bez smluv, tzv. pracují „na černo“ a začínají přemýšlet. Má cenu hledat si práci, kdyţ stejně ţádnou neseţenu? Nebude mi líp doma, stejně dostanu sociální dávky! Proč chodit do práce celý den, kdyţ si skoro nic nevydělám? Proč je tak těţké pro romského člena komunity být zaměstnaný? Vycházejme opět z jejich historie. V dřívějších dobách nejčastěji vykonávali romští muţi romská řemesla, jejichţ dovednost si uţ přinesli při příchodu z Indie, časem je zdokonalovali, přizpůsobovali a ţivili se jimi aţ do 50. let 20. století. Byla to prostě romská řemesla, která se dědila z otce na syna jako např. řemesla kovodělná – výroba kotlů, zvonků pro dobytek, kovářství nebo dřevodělná – výrobky ze dřeva pro domácnost (např. nádobí), košíkářství ale i výroba nepálených cihel, překupnictví, handlířství aj. Patřili k nim i skupina hudebníků (srov. Fraser,1998:96), kteří se hudbou ţiví dodnes a vţdycky patřili do „vyšší, bohatší“ skupiny Romů. V současnosti Romové na své řemeslné umění nezapomněli a snaţí se o návrat k některým řemeslům. Chtějí tak dokázat, ţe taky něco umí. Jiným způsobem obţivy byly také pomocné práce v zemědělství, kdy Romové tvořili nejlevnější pracovní sílu a nejčastěji byli odměňováni naturáliemi. Po zrušení soukromého 110
zemědělství přichází období kolektivizace, vznikají zemědělská a jiná druţstva, kde jiţ není tak velká potřeba námezdných pomocných sil, je zaveden jiný systém obhospodařování a hospodaření, umění řemesel zaniká. Venkovští Romové jsou přesouváni do průmyslových oblastí, kde je málo kvalifikovaných pracovních sil a kde se po nich nepoţadovalo ţádné vysoké vzdělání. V současnosti jsou Romové zaměstnáváni hlavně na sezónní práce s nepravidelným a nízkým příjmem. Sociální dávky se tak stávají jejich nástrojem pro dorovnávání těchto nízkých výdělků a zároveň jsou snadněji dostupné, neţ mzdový výdělek. Je zde ale ještě jedna okolnost, která vede k nezaměstnanosti Romů. Jedná se o nepravou nezaměstnanost, která je vytvořena uměle, chtěně. Ne všichni Romové mají zájem o práci a snaţí se přijetí do zaměstnání bránit. Mají potřebu před potenciálním zaměstnavatelem ukázat, ţe jsou pro nabízený druh práce nevhodní, ţe by si zaměstnavatel přivodil spoustu problémů, kdyby je zaměstnal. Takovýto „nezaměstnatelný“ člověk zůstává v evidencích úřadů práce, spadá do statistik jako nezaměstnatelný uchazeč a ţije ze sociálních dávek. Tenhle typ osob se nachází právě nejčastěji v sociálně vyloučených lokalitách, kde je takovýto způsob ţivota pojímán jako jakýsi standard. Opět tento způsob ţivota vede ke zvýšené míře kriminality a jejího dopadu mimo jiné i na výchovu následujících generací. Pomoci by měla Aktivní politika zaměstnanosti, která se snaţí prostřednictvím různých programů o vytváření podmínek na trhu práce, které by pomohly zvětšit šanci sociálně vyloučených Romů na pracovní uplatnění hlavně pro obtíţně umístitelné uchazeče o zaměstnání, kam se řadí i skupina romských uchazečů. Jedná se o Veřejně prospěšné práce, rekvalifikace, společensky účelná pracovní místa, stáţe pro absolventy apod. Hlavním cílem těchto programů je uchazeče naučit pracovním návykům nebo obnovit jejich v minulosti jiţ získané pracovní návyky. Metodika výzkumu
Šetření bylo zaměřeno na získání informací o postoji sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů. Hlavním cílem práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „V čem se shodují a v čem se liší představy sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci?“ Na základě dalších informací a teoretických poznatků zjištěných během koncipování teoretické části vznikly následující dílčí výzkumné otázky. V čem se shodují představy sociálně vyloučených Romů o integraci? V čem se liší představy sociálně vyloučených Romů o integraci? 111
V čem se shodují představy sociálních pracovníků o integraci? V čem se liší představy sociálních pracovníků o integraci? Pro šetření byl zvolen kvalitativní výzkum. Rozhodující pro naši práci byly názory sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů, kdy se nám jednalo o subjektivní vnímání pocitů a postojů jednotlivých účastníků šetření a naším cílem byla snaha jim porozumět (Disman, 2002) Vybranou technikou byl nestandardizovaný rozhovor na základě fenomenologického výzkumu (Hendl, 2005). Výzkumný vzorek tvořilo deset sociálně vyloučených Romů – účastníků inkluzívního projektu, jednoho sociálního pracovníka a dvou pracovníků v sociálních sluţbách – rovněţ účastníci inkluzívního projektu. Rozhovor byl proveden jako kontrolní na jiné v domácím prostředí respondentů, se sociálními pracovníky (obecně) v jejich kanceláři, a to z důvodu větší pohody respondentů. V rámci etických pravidel byli všichni účastníci na začátku rozhovoru poučeni o svých právech a byli seznámeni s dodrţením anonymity. Interpretace získaných dat Tato diplomová práce hledá odpověď na otázku V čem se shodují a v čem se liší postoje sociálně vyloučených Romů a sociálních pracovníků, účastníků inkluzivního programu, o integraci? Vnímání souţití majority s Romy je vnímáno ve dvou rovinách. V první se Romové stýkají s majoritou bez problému, nevnímají ţádný zásadní rozdíl v přístupu společnosti k romské minoritě. Druhou rovinou je vnímání Romů s majoritou jako problematické. Není jednoznačné, zda-li je to vinou Romů nebo majority. Oba tyto úhly pohledu můţou být ovlivněny vnímáním naplnění ţivota respondenta, který vnímá rozdíly mezi jednotlivými skupinami, i samotnými Romy. Podle sociálních pracovníků je vnímání souţití majority s Romy různé, ale záleţí vţdy na individuálním vnímání. Romové sami vnímají potřebu změnit pohled majority na Romy a jsou srozuměni s tím, ţe pro změnu této situace musí sami něco udělat. Cítí, ţe je důleţité, jak se prezentují na veřejnosti i jako jednotlivci, nejen mediálně jako celková skupina. Shodný byl také názor mezi Romy, ţe souţití s majoritou jim kazí individuální jedinci, kteří se chovají nevhodně a působí ve společnosti potíţe, které se následně promítají ve vnímání společnosti jako vztaţné na celou skupinu. Ve srovnání s odpověďmi romských respondentů se odpovědi sociálních pracovníků liší. Dle sociálních pracovníků je na vině stát, vláda. V otázce odpovědnosti se postoj sociálních pracovníků liší od postoje romských respondentů, a to především z úrovně pohledu jednotlivých respondentů. Zde by se hodilo pořekadlo „Bliţší košile neţli kabát“, coţ vystihuje podstatu toho, kdo je určen respondenty za odpovědného v této situaci. 112
Školství: V současné době se ve školství mnoho změnilo. Se zánikem „zvláštních“ škol dostali i romské děti větší šanci na školní docházku na běţné základní škole, kde je ale stále velkým problémem úroveň jednotlivých škol. Samotní Romové začínají chápat potřebu vzdělání svých dětí, a snaţí se o moţnost dalšího vzdělávání. Zájem o další vzdělávání projevili Romové v otázkách týkající se smyslu ţivota, kde často uváděli, ţe chtějí, aby se jejich děti vyučili nějakému řemeslu. Postoj sociálních pracovníků s postojem romských respondentů se vcelku shoduje, nejsou v této skupině ţádné závaţné problémy ze strany Romů ani ze strany školy. Pokud rodiče mají moţnost zaměstnání a v důsledku toho i bydlení, mají zájem na tom, aby jejich děti do školy chodili a jejich přání je spojeno s lepší ţivotní úrovní, kterou můţou jejich děti dosáhnout následným studiem nebo vyučením. Co se týče bydlení, jsou respondenti spokojeni s nabízeným bydlením, i kdyţ jejich představy se v některých případech liší od skutečnosti. Ale není to problém příslušnosti k Romství, ale postavení ţivotních hodnot a cílů, kterých by chtěli v ţivotě dosáhnout. Důleţitá pro bydlení je lokalita. Postoj sociálních pracovníků k problematice bydlení Romů je brán spíše globálně, v rámci regionu, lokality a tím se tedy liší od postoje romských respondentů, kteří řeší problematiku bydlení na osobní úrovni, kdy problémem pro ně můţe být konflikt s majitelem nemovitosti nebo se sousedy. Postoje k vnímání pocitů Romů u lékařů, obchodníků, na úřadech, měla společný výsledek, který by se dal přeloţit jako úspěšná změna přístupu státních zaměstnanců v práci se sociálně vyloučenými osobami, menšinami, lidí jiným způsobem odlišných. Týká se to nejen státních zaměstnanců, ale i učitelů, pedagogických pracovníků, úředníků a dalších. Největším problémem, se kterým se sociálně vyloučení Romové potýkají, je malá přístupnost k zaměstnání, který se snaţí řešit pomáhající organizace a obce i ve spolupráci dalších organizací, a to pomocí nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, projektů Evropské unie nebo grantových projektů a hledají nové moţnosti, jak zaměstnat co největší počet těţce umístitelných osob. Problém zaměstnatelnosti Romů je vnímán jako celospolečenský problém, který se nejvíce projevuje v lokalitách bez průmyslových podniků a velkých firem, jakou je například Jesenicko, které jsou ochotny zaměstnávat i občany romského původu. Sociální pracovníci současně s Romy vidí nezaměstnanost jako největší problém, od kterého se odvíjí další a další problémy nejen Romů. Pokud Romové nemají šanci za skoro ţádných okolností být zaměstnaní, jsou závislí pouze na sociálních dávkách, na které si mimochodem většina z nich zvykne, nejsou schopni platit nájem v lepším ubytování, nemohou posílat děti do vzdálenějších škol, mají spoustu nevyuţitého času, coţ je problémem hlavně u romské mládeţe, která si hledá svůj způsob vyuţití volného času, coţ přináší další vznikající problémy (party, drogy, kriminalita…). 113
Z šetření je patrné, ţe sociální pracovnice pracují s ohledem na klienta, jsou empatické a jejich pomoc se dá – dle hodnocení respondentů - hodnotit jako vhodně zacílená a postoj respondentů vůči nim je tedy vesměs kladný. K otázce spolupráce Romů se sociálními pracovníky byly všechny rozhovory srovnatelné, v ţádném rozhovoru jak s Romy, tak i se sociálními pracovníky nezazněly ţádné negativní ohlasy na vzájemnou spolupráci. O ně cílené práci sociálních pracovníků se lze přesvědčit i na základě tohoto šetření, kdy výsledky této práce jsou na první pohled patrné. Smyslem ţivota respondentů byla jednoznačně rodina, která se jen v jednom případě s postupem doby a to v souvislosti s odrůstáním dětí, přehodnotila na práci. Respondenti doufají, ţe smyslem ţivota jejich dětí, bude opět rodina. Co se týká majetkové stránky věci, mají respondenti zájem na získání majetku, ale rodina jako smysl ţivota pro ně zůstává na prvním místě. U jejich rodičů je vše ovlivněno nejvíce dobou, ve které ţili a s jejímiţ důsledky se často nedokázali sami vyrovnat. Proto, i kdyţ základem byla jistě také rodina, byla potlačena a do popředí se dostali práce nebo jiné negativní jevy (alkohol, kriminalita…). Postoje sociálních pracovníků s postoji Romů se opět shodují ve všech podstatných částech, sociální pracovníci citlivě vnímají smysl ţivota Romů. Dnešní Romové vnímají svět trošičku jinak, neţ jejich rodičové a neţ ho budou vnímat jejich děti, ale podstatou zůstává stále rodina, která dále ovlivňuje vnímání osob ať jiţ na základě výchovy, osobních příkladů nebo tradic. Závěr: Pro komplexní vyhodnocení postojů sociálních pracovníků a sociálně vyloučených Romů jsem za společný základ zvolila integraci sociálně vyloučených Romů do majoritní společnosti. Pro sociální pracovníky pracující s těmito Romy jde o kaţdodenní práci, při které pouţívají hodnocení jejich přístupů a situace, vlastní přístupy, hledání moţností, jak se řešit vzniklé problémy. Sociálně vyloučení Romové z mého šetření své postavení ve společnosti vnímají jako stabilní, ale i přesto se necítí zcela svobodní. Mladší Romové, za spolupráce svých rodičů, mají snahu se zařadit do majoritní společnosti a ţít jako ostatní majoritní občané. Uvědomují si problém, někteří ho dokáţou i pojmenovat (bydlení, vzdělání, zaměstnání), ale nedokáţou je realizovat. Zaměstnání a vzdělávání jsou činnosti dlouhodobého charakteru, vyţadující snahu, vytrvalost, trpělivost, soustředěnost a jiné vlastnosti, kterým Romové nejsou ochotni věnovat dostatek času a prostoru. Jsou prostě vedeni volným ţivotem, který vidí u svých předků. Přesto mají zájem do procesu začleňování sociálně vyloučených se zapojit.
114
Svým šetřením jsem chtěla především zjistit, co si myslí, co cítí samotní Romové o situaci jejich postavení ve společnosti, o svém ţivotě, bydlení, jak vnímají moţnosti vzdělávání. Ve společnosti existuje názor, ţe romské etnikum nemá zájem o začlenění se, o spolupráci s majoritní společností. Ţe jejím jediným záměrem je pobírat sociální dávky a vyhýbat se práci. Na mém výzkumném vzorku jsem zjistila, ţe problém není tak jednoznačný, jak je prezentován. Sociální pracovníci umí zacílit svou pomoc na vhodná místa potřeby, ví, ţe přecházení nebo přehlíţení problému není řešení a povede k dalšímu nárůstu problému, které se budou na sebe nabalovat. Samotní sociálně vyloučení Romové mají zájem o řešení svých problémů, chtějí se posunout o stupínek výš ve společenském ţebříčku. Nepodaří se jim to vţdy a ne všichni mají zájem situaci řešit.
115
Použitá literatura a internetové zdroje DISMAN, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2002 FRASER, A.: Cikáni. NLN, s.r.o., Praha 1998 GILLERNOVÁ, I.: Slovníku základních pojmů z psychologie . Fortuna, 2000 HENDL, J.: Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, Praha 2005 HORVÁTHOVÁ, J.: Historické osudy Romů od jejich odchodu z Indie do 19. století. In Romové – o Roma. Tradice a současnost. Moravské zemské muzeum, Brno 1999 JAKOUBEK, M., HIRT, T.: Romové: kulturologické etudy. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2004 JANDOUREK, J.: Sociologický slovník. Portál, Praha 2001 MAREŠ, P., HORÁKOVÁ, M., RÁKOCZYOVÁ, M.: Sociální exkluze na lokální úrovni. VÚPSV, v.v.i., Praha 2008 PAYNE, M.: What Is Professional Social Work? Policy Press 2006 ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie. Paido – edice pedagogické literatury, Brno 1998 ŠEVČÍKOVÁ, S.: Sebepojetí Romů v romské lidové slovesnosti. Disertační práce, MU Brno, 2011 slovníku cizích slov (2013) www.slovnik-cizich-slov.abz.cz on-line [28.8.2013] http://ssjc.ujc.cas.cz/ on-line [28.8.2013]
116
