civilizace fotoreportáž
Na březích ropného moře Jak to vypadá v zemi, o niž soupeří Západ s Ruskem
A
utobus, podomácku přestavěná stará dodávka značky mercedes, kodrcá v téměř padesátistupňovém horku po rozestavěné dálnici. Míří k jednomu z nejznečištěnějších míst světa; k Sumgaitu, městu ve stepi nedaleko ázerbájdžánské metropole Baku. V Ázerbájdžánu, jihokavkazském státě u Kaspického moře, se ropa těží od 18. století. Baku díky tomu kdysi bývalo jedním z nejkosmopolitnějších měst světa. Po připojení země k Sovětskému svazu se zdejší ropná pole stala pro Moskvu klíčová. Důležitá jsou i dnes: ázerbájdžánské černé zlato proudí na Západ ropovody, které se vymykají kontrole Ruska – vedou totiž přes gruzínské Tbilisi. Nerostné dary, jimiž Ázerbájdžán disponuje, přinášejí nyní zemi náznak prosperity. Mají však
také svou odvrácenou stránku, jež se nejvíce projevuje právě v Sumgaitu. Nachází se tu bývalé centrum petrochemického průmyslu, které americká ekologická organizace Blacksmith Institute letos zařadila do první desítky nejznečištěnějších míst na světě (spolu s Černobylem, některými městy v Číně a Indii či například zambijským Kabwe).
Ropovod na hřbitově Projíždíme zdevastovanou průmyslovou zónou kolem Sumgaitu. Vybavuji si Verneovo Ocelové město... Kam až oko dohlédne, táhnou se napůl zrezivělé gigantické průmyslové objekty. Fotografuji pouze z auta. U mnoha továren stojí strážní věže s hlídkami; minulý rok zde zatkli a dlouho vyslýchali fotoreportéra časopisu Time a letos moji →
Dělníci z naftového pole nedaleko Baku. Na ropných polích pracují celý život.
56
Dívka na pobřeží blízko Sumgaitu. V dobách SSSR tu vznikla obrovská zamořená zóna. R E S P E K T 3 6 | 1. – 7. Z Á ŘÍ 2 0 0 8
Léto u Kaspického moře. Písek je nasáklý ropou.
Stopy v ropném poli. Po zdejší půdě se procházeli dělníci ve službách Angličanů a poté Sovětů. Nyní zde těží zahraniční společnosti. R E S P E K T. C Z
Průmyslová zóna u Sumgaitu není zcela mrtvá. Obří chemičky jsou oficiálně zavřené, stále k nim však zajíždějí nákladní auta.
57
58
R E S P E K T 3 6 | 1. – 7. Z Á ŘÍ 2 0 0 8
R E S P E K T. C Z
59
Lokbatanské naftové pole. Stará čerpadla a železný šrot, kam oko dohlédne. Těžba na zastaralých sovětských strojích zde místy probíhá dodnes.
Rybář u vraku tankeru. Úlovky jsou však kvůli znečištění hubené.
60
Díky ropě se dnes Baku opět stává důležitým centrem, křižovatkou mezi Ruskem, Íránem a Tureckem. R E S P E K T 3 6 | 1. – 7. Z Á ŘÍ 2 0 0 8
civilizace → známou, fotografku z Baku. Úřady lákají investory
a o negativní reklamu nestojí. V Sumgaitu se vyráběly hlavně těžké kovy, oleje, žíraviny a pesticidy. Zdejší továrny po desetiletí pumpovaly do atmosféry stovky tisíc tun toxického odpadu a vyprodukovaly až 600 milionů metrů kubických znečištěné vody. Na pobřeží Kaspického moře vznikla pětadvacetikilometrová mrtvá oblast. O nebezpečí, které přináší život ve smogem zahaleném „ocelovém městě“, dělníkům nikdo neřekl. Zdánlivě mrtvá průmyslová zóna přitom stále žije. Do bran gigantických závodů občas zajíždějí auta. Také vysoký počet stráží svědčí o tom, že je stále co skrývat. Pár závodů na zpracování olejů a ropy funguje se souhlasem úřadů, úplně bez života však nezůstaly ani polorozbořené bývalé chemičky, dnes již oficiálně zavřené. V Baku jsem od žurnalistů zaslechl, že by se zde snad mohly dokonce vyrábět látky do chemických zbraní. Místní lidé to nepotvrzují, odpovídají vyhýbavě. Bezmála třísettisícovému Sumgaitu v sovětských časech připadlo dlouhodobé prvenství v dětské úmrtnosti, nejvyšší tu býval také výskyt Downova syndromu u novorozenců – to vše kvůli
Umazaný asijský tygr Ázerbájdžán dnes díky ropě a plynu prožívá ekonomický boom, je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Místní politické špičky označují zemi za kavkazské Švýcarsko, asijského tygra či budoucí stát EU. Ekonomové ale upozorňují, že „tygr“ zápasí s obrovskou inflací, korupcí a trápí jej netransparentní podnikatelské prostředí, v němž se daří různým klanům a v němž řada soukromých firem zažívá podobné útoky jako ruský Jukos – ropné konsorcium, které násilně ovládl ruský stát. Potíž je také v tom, že sektory, které nesouvisejí s ropou, ztrácejí konkurenceschopnost a rozvoj ekonomiky brzdí i chabá infrastruktura. Budoucnost závisí především na tom, nakolik se země dokáže vypořádat
katastrofálnímu znečištění. Dětská úmrtnost zůstala vysoká i dnes, podle OSN tu zemře 74 novorozenců na 1000 narozených dětí (ázerbájdžánské úřady přiznávají zhruba 20 úmrtí novorozenců na 1000 porodů). V nesnesitelném vedru procházím rozlehlým hřbitovem. Na úplném konci objevuji spoustu bezejmenných zapomenutých dětských hrobů, mezi nimiž se vine obří roura ropovodu.
Titanik v jedovatých vodách
Pohřbeni v „ocelovém městě“ – hřbitov na okraji sumgaitské průmyslové zóny. R E S P E K T. C Z
Na okraji mrtvé mořské zóny žije v červencovém horku sumgaitská pláž. Posedávají tu hloučky lidí, do mola je vklíněn vrak obrovského tankeru, na který kdosi vyryl v azbuce slovo „Titanik“. Z rezavých trosek lodi skáčou do vody mladíci. Moře vypadá na první pohled čistě a lákavě, má azurovou barvu, nepáchne – voda je však jedovatá. Dokazuje to i marné snažení nedalekého rybáře;
na rozpáleném plechu se škvaří maličký jeseter, jediný bídný úlovek toho dne. Po dnech strávených v Sumgaitu odpočívám v Baku. V centru metropole je plno drahých restaurací, mladí lidé korzují mezi výkladními skříněmi luxusních obchodů, z jejichž dveří vycházejí s plnými nákupními taškami. V noci zde hýří vrstva „vyvolených“, projíždějí se v autech luxusních značek. Místní smetánka přišla k velkým penězům díky ropě. Většinu ropných příjmů si mezi sebou rozděluje úzká vrstva kolem prezidenta Ilhama Alijeva a jeho rodiny. Půl hodiny autobusem od hlavních bulvárů se nachází Bibi Ejbat, chudé předměstí Baku. Podél křivolakých prašných uliček se táhnou malé domky ohraničené plechovými ploty. Mezi nimi, uprostřed černých ropných jezírek, pracují ruská ropná čerpadla. Obsluhují je zaměstnanci ázerbájdžánské firmy Azneft. Ropa prosakuje až do domků, které obvykle nemají kanalizaci. Procházím kolem paneláku pokrytého maskovací sítí a hlídaného místní policií. Visí na něm britská vlajka, jde totiž o sídlo společnosti BP (dříve British Petroleum). Firmě patří ropovod BTC, tedy Baku–Tbilisi–Ceyhan (v konsorciu, které jej ovládá, vlastní BP největší podíl). Výstavbu ro-
s korupcí a zda v oblasti bude mír. Ten ohrožuje jednak doutnající konflikt o Náhorní Karabach (arménskou enklávu v Ázerbájdžánu, o niž se válčilo v letech 1991–1994), a jednak skutečnost, že se jižní Kavkaz stává regionem, kde se střetávají zájmy Západu a Ruska – energetickým koridorem, který se vyhýbá územím pod vlivem Moskvy i nebezpečnému Íránu. Ázerbájdžánská ropa totiž proudí do gruzínské metropole Tbilisi, odkud míří do tureckého přístavu Ceyhan a do přístavu Supsa v Gruzii. Přes Gruzii do Turecka směřuje také část ázerbájdžánského plynu. Všechny tyto cesty se vymykají kontrole Moskvy, která se snaží přesvědčit Ázerbájdžán, aby raději prodával svou ropu a plyn do Ruska. – red –
povodu hlasitě kritizovaly ekologické organizace, protože vede přes rizikové území, kde dochází k častým zemětřesením, i obhájci lidských práv, protestující proti násilnému vyvlastňování půdy Alijevovým režimem. Přijíždím na Lokbatan, jedno z téměř opuštěných ropných polí poblíž Baku. Obrovskou planinou skučí vítr a stará opuštěná sovětská čerpadla se s vrzáním kývají u ropných jezírek. Pole kolem Baku jsou už prakticky vytěžená, dnes proudí černé zlato hlavně z ropných věží zahraničních společností v Kaspickém moři. U Kaspiku končí i lokbatanská pole. Také tady je pláž, u které vyrůstají apartmány s výhledem na moře a panoráma ropných věží. Investice a stavební boom nemůže zastavit ani jedno z nejhorších znečištění na světě. Q text a foto Filip Singer
Autor je fotografem agentury EPA.
61
