N E J M I L O VA N Ě J Š Í O S L Í K ISABELLA A MARIE KRISTINA (31. prosinec 1741 – 27. listopad 1763 13. květen 1742 – 24. červen 1798)
Byla to Marie Terezie osobně, která vyhledala ženu pro svého syna. Jednala v duchu politického zájmu a nesporně proti jeho vůli. Nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Josef svou mladou ženu zbožňoval a celý dvůr jí ležel u nohou, avšak krásná Isabella Parmská zahořela blouznivou a vášnivou láskou ke své švagrové Marii Kristině. O jejích citech přinášejí svědectví stovky dopisů a zamilovaných psaníček. Nevěsta pro Josefa „Bylo by to opravdu sladké, ale nebylo by v mých silách vás ještě víc milovat. Dopřejte mi, abych Vás mohla věčně zbožňovat…“ Řádky podobného obsahu, načrtnuté ve spěchu časně ráno na malý lístek, a často dokonce plné pravopisných chyb, se staly každodenním jevem od okamžiku, co krásná a tajuplná Isabella Parmská poprvé vstoupila do vídeňského Hofburgu. Taková milostná korespondence by nebyla ničím neobvyklým, kdyby byla určena jejímu manželovi, pozdějšímu císaři Josefu II. Adresátkou však byla oblíbená dcera Marie Terezie a Isabellina švagrová, Marie Kristina. Za příchod na vídeňský dvůr vděčila Isabella své tchyni, císařovně Marii Terezii. Tato velkomatka pohlížela na houf svých vroucně milovaných a bedlivě střežených dětí jako na 7
MILOSTNÉ
S K A N D Á LY V D O M Ě
HABSBURKŮ
politický kapitál. Sňatky svých dcer plánovala podle toho, nakolik byly výhodné z hlediska zájmů dynastie. Skutečnost, že svým jednáním vehnala část vlastních dětí do manželství, ve kterých byly nadosmrti nešťastné, nehrála z politického hlediska až tak velkou roli. V roce 1741 se narodil jeden z největších trumfů sňatkové politiky Marie Terezie – syn Josef. Svéhlavému chlapci, který rád prohlašoval: „Já nechci!“, nebylo ještě ani deset, když se jeho matka začala rozhlížet po nějaké vhodné nevěstě. Měla uplynout ještě řada let, než volba padla na infantku Isabellu Parmskou a dosud nejasné plány začaly nabývat konkrétních obrysů. Rakousko v té době směřovalo ke kolizi s Pruskem, která později vyústila v tzv. sedmiletou válku. Za této situace usilovala Marie Terezie o získání silného spojence, který by ji podpořil proti pruskému králi Bedřichovi II. Jako příhodné se jevilo spojení s Bourbony. Tomuto účelu zřejmě nejlépe vyhovovala Isabella Parmská, jejíž matka byla oblíbenou dcerou francouzského krále Ludvíka XV. V nejvyšších kruzích se o Isabelle hovořilo jako o neobyčejné krasavici, což sice nebylo rozhodující, ale v každém případě bylo možné na to pohlížet jako na příhodnou okolnost. A skutečně! Kníže Josef Václav Lichtenštejn, jehož Marie Terezie vyslala do Parmy s delikátním úkolem obhlédnout případnou nevěstu, hlásil do Vídně jen samé potěšitelné zprávy. Podle něj infantka zdaleka překračuje jeho osobní očekávání a vyzařuje prý důstojnost pojící se s líbezností a skromností. Jediný, koho tyto zprávy vůbec netěšily, byl Josef, který mezitím dospěl v atraktivního mladého muže s vysokým čelem, jemně utvářeným nosem a duchaplným výrazem. Protože ho vychovatelé a učitelé dlouhá léta vedli, ba přímo cepovali k vážnosti, a vštěpovali mu myšlenkové dědictví osvícenství, pokládal nákladné oslavy a zábavy za odstrašující a lehkovážné. Dostal už sice Isabellinu podobiznu a krása jeho stejně staré nevěsty na něj udělala příznivý dojem, ale představa, že by měla brzy přijet do Vídně, u něho vyvolávala paniku. „… čím je ten okamžik blíž, tím víc jsem rozrušený,“ napsal později svému vrchnímu hofmistrovi hraběti Salmovi, „… nikoli z uspokojení, nýbrž ze strachu, že nebudu šťastný. 8
N E J M I L O VA N Ě J Š Í
OSLÍK
ISABELLA
A
MARIE KRISTINA
Okouzlující pár Josef a Isabella. Svou lásku však Isabella nevěnovala manželovi, nýbrž své krásné švagrové.
Připadám si moc mladý a sotva schopný postarat se sám o sebe – jak se mám postarat o ženu? Ještě nikdy jsem nepoznal rozkoše lásky, kdoví, jak se mi povede…“ 1 Jeho obavy se nezměnily ani po rozhovoru s otcem Františkem Štěpánem Lotrinským, který se mu snažil vysvětlit, co na něj v manželství čeká. Naopak. Teprve teď se opravdu začal třást strachy. „Bojím se ženitby víc, než kdybych měl jít do bitvy,“ napsal hraběti Salmovi, „… zvláště pak od té chvíle, kdy jsem dostal instrukce, které mne na nejvyšší míru vylekaly a překvapily… už jen pouhé pomyšlení na to, co mě čeká, mi působí obtíže a vyvolává ve mně nechuť… Kdybych byl soukromá osoba, všechno bych zrušil a nikdy bych se nerozhodl pro sňatek. Ale jako oběť státu se podvolím.“ 2 Josef nebyl soukromá osoba. Musel ustoupit a podřídit se osudu, ať chtěl či nechtěl. Vůbec ho nenapadlo, že by se Isabelle v Parmě mohlo vést podobně. A přece: nic z toho, co se Isabella ve svém dosavadním krátkém životě dozvěděla o manželství a manželských povinnostech, v ní nevzbuzovalo žádné růžové představy o budoucnosti. 9
MILOSTNÉ
S K A N D Á LY V D O M Ě
HABSBURKŮ
Isabellino dětství v Parmě Isabellina matka Luisa Alžběta Francouzská, nejstarší dcera krále Ludvíka XV., byla již ve dvanácti letech provdána za španělského infanta Filipa, pozdějšího vévodu Bourbon-Parmského. Důvody byly ryze dynastické. Když přišla na španělský dvůr, kde se i v té době dodržoval přísný španělský dvorský ceremoniál, byla v podstatě ještě dítě. Nikdy se tam necítila dobře – a jak by také mohla. Luisa Alžběta viděla sebe samu jako loutku, která se musí podřídit královým rozkazům. Ke svému manželovi Filipovi, který se raději zdržoval s vojáky než u své otylé choti (její otylost byla pravděpodobně důsledkem dědičného onemocnění žláz), nechovala žádné city. Později se dokonce přiznala, že když ležela v jeho objetí, pokaždé se proměnila v kus ledu. Lze si snadno představit, že si raději hrála s panenkami, než aby sdílela manželské lože se svým chotěm. Španělský dvůr však nebral žádné ohledy. Luisa musela splnit své povinnosti, které spočívaly v první řadě v zajištění potomstva. 31. prosince 1741 přivedla na svět v madridském paláci Buen Retiro své první dítě, dcerku Isabellu. Mladé matce bylo teprve čtrnáct let. Ačkoli byla v té době ještě dítě, měla Luisa Alžběta ke své maličké dceři velmi vroucí vztah. V prvních sedmi letech života, která Isabella strávila u španělského dvora, byla opakovaně konfrontována se skutečností, že si její rodiče nerozumějí a plnění manželských povinností představuje pro její matku téměř nesnesitelné břemeno. Na tom se nic nezměnilo ani později, když byl Filip jmenován vévodou z Parmy a rodina přesídlila do svého nového domova. Je pravděpodobné, že vzájemné chladné vztahy a antipatie rodičů nezůstaly bez vlivu na Isabellu. Tato situace však vedla k tomu, že se mezi matkou a dcerou, která byla po deset let jediným dítětem v rodině, vyvinul mimořádně blízký vztah. Tím víc překvapuje, že Luisa Alžběta uvažovala už v roce 1750 o případném sňatku své teprve devítileté dcery se synem Marie Terezie. Na parmském dvoře se Isabelle dostalo obšírného vzdělání. Byla velmi muzikální, učila se hrát na housle a brzy nabyla 10
N E J M I L O VA N Ě J Š Í
OSLÍK
ISABELLA
A
MARIE KRISTINA
v ovládání tohoto nástroje značné dokonalosti. Měla všestranné zájmy a usilovala o prohlubování svých vědomostí. Četla spisy italských a francouzských filozofů, zajímala ji matematika a vojenství, kreslila, malovala a brzy začala sama psát. Isabella rostla ve velkou krasavici, ale už v raném dětství se u ní objevily sklony k těžkomyslnosti a melancholii. Několikrát projevila přání jít do kláštera. Isabelliny soukromé plány se však křížily s politickými zájmy rodičů. V srpnu 1759 se Marie Terezie a František Štěpán Lotrinský obrátili na francouzského krále Ludvíka XV. s formální žádostí, aby se v zastoupení jejich nejstaršího syna Josefa ucházel o ruku své vnučky Isabelly u vévody parmského a jeho manželky. Jejich žádost byla korunována úspěchem. Brzy se na versailleském, parmském a vídeňském dvoře rozběhly přípravy ke svatbě století, při níž mělo dojít ke spojení Habsburků s Bourbony. Ke všeobecnému nadšení přispělo ještě vítězství spojených rakouských a ruských sil nad Pruskem pod velením polního velitele císařské armády Gideona Ernsta Laudona. Už se jen horečně pilovaly detaily svatby, když Louisa Alžběta, která ji pokládala za své životní dílo, náhle dostala neštovice a po několika dnech zemřela. Přípravy na svatbu a cesta do Vídně Smrt milované matky neměla žádný vliv na průběh svatebních příprav. Těsně před svými osmnáctinami zůstala Isabella odkázána sama na sebe a musela se vyrovnat se skutečností, že se její život za několik měsíců od základu změní. Přesto se zdá, že si brzy zvykla na představu, že odjede do Vídně. V každém případě se začala velmi pilně učit německy. Kromě toho zahájila intenzivní korespondenci se svou budoucí švagrovou Marií Kristinou, kterou ve svých dopisech oslovovala „Madam, moje milovaná sestro“. Obě princezny se ještě nikdy předtím nesetkaly, ale už jejich první dopisy byly vysloveně srdečné a vroucí. „Za pět týdnů budu mít to štěstí, že Vás spatřím,“ napsala Isabella koncem srpna následujícího roku do Vídně. Prý nedokáže popsat, s jakým potěšením očekává tento okamžik. 11
MILOSTNÉ
S K A N D Á LY V D O M Ě
HABSBURKŮ
Na začátku září 1760 proběhly poslední formality potřebné pro uzavření sňatku. Poté, co ženichova strana požádala s velkou okázalostí oficiálně v Parmě o ruku nevěsty, konala se 5. září v padovské katedrále svatba per procurationem. Ženicha zastupoval kníže Lichtenštejn. Isabella snášela slavnosti a ceremonie s velkou trpělivostí, ale našla si pokaždé trochu času, aby zachytila na papír své myšlenky a obavy. „Osud dcery velkého knížecího rodu je jeden z nejnešťastnějších“, čteme v jednom zápisu. V tomto duchu si dále postěžovala, že se narodila jen proto, aby byla vystavena poskvrnění cti a dodržování pravidel etikety. Nemá prý nikoho, kdo by jí pomohl, ani v rodině, nikoho, s kým by si mohla promluvit. Zatím ve Vídni očekával Josef příjezd nevěsty s velkými obavami. Salmovi napsal, že se jeho povaze příčí hra na milovníka a lichotníka. Ještě nikdy prý nepoznal milostné opojení, z kterého se člověku zatočí hlava. Zdá se ale, že se jeho pocity o několik dní později změnily. V dopise Salmovi píše, že se doslechl, že Isabella má ráda přímost a chce mít manžela, který bude zároveň jejím přítelem. Jeho srdce, dosud zatvrzelé a necitlivé k půvabům lásky, bylo polapeno do jejích sítí. Ještě dlouho tady ale nebyl důvod, aby se dal strhnout ke krásným slůvkům a něžnostem. „Prosím… řekněte jí něco hezkého a galantního, jsem příliš prosté povahy, abych si takové věci vymýšlel,“ prosil svého důvěrníka. Několik dní po četných slavnostech a přijetích provázejících svatbu v Padově se konečně vydal svatební průvod na cestu mířící z Parmy na sever. Byl obrovský: Isabella cestovala v kočáře taženém osmi grošáky, provázela ji osobní garda spolu s mnoha kavalíry a dvorními dámami, a součástí průvodu byl kromě panošů, štolbů, jízdních sluhů, komorných a lokajů také vojenský oddíl lučištníků. Oficiální „předání“ princezny se konalo v Casalmaggiore 13. září. Po slavnostním obřadu přečetl při osobní audienci vyslanec vídeňského císařského páru kníže Auersperg dopisy Jejich Výsostí. Marie Terezie vítala nevěstu láskyplnými slovy. Psala, že se těší z toho, že bude moci nazývat Isabellu svou milovanou dcerou a že jí bude dobrou matkou po celý život. Josefa nenapadlo nic, co by se s tím dalo srovnat. 12
N E J M I L O VA N Ě J Š Í
OSLÍK
ISABELLA
A
MARIE KRISTINA
Tak úžasnou událost ještě nikdy Vídeň nezažila. Při příjezdu do města doprovázelo Isabellu 94 bohatě ozdobených kočárů. Událost je zachycena na obraze Martina van Meytense.
Zatímco si Josef vyléval srdce hraběti Salmovi a svěřoval se mu se svými obavami, že nebude nikdy šťastný, blížil se svatební průvod pomalu k cíli své pouti. Na každé zastávce se konaly oslavy, audience, slavnostní obědy a setkání s církevními hodnostáři. Jakmile se Isabelle podařilo získat několik minut klidu, hned napsala několik srdečných a vroucích řádek své švagrové. Popisovala cestu, slavnosti pořádané k její poctě, divadelní představení, která navštívila, nezapomněla ani na počasí. O její velké příchylnosti k budoucí švagrové, která jí rovněž psala – její dopisy se ale nezachovaly – svědčí dopis, který napsala 24. září v Klagenfurtu. Ukončila ho slovy: „Na shledanou, moje milá sestro, půjdu si teď lehnout a končím jako pokaždé, aniž bych Vás pevně objala. Miluji Vás a jsem opravdu Vaše věrná sestra Isabella Marie Louisa.“ 3
13
MILOSTNÉ
S K A N D Á LY V D O M Ě
HABSBURKŮ
Poslední barokní slavnost v dějinách 2. října konečně dorazil svatební průvod do Laxenbergu. Svatební pár se poprvé setkal tváří v tvář. Josef byl jako u vytržení. Dostal už sice dva portréty své nevěsty, a mnohokrát mu vyprávěli o její kráse, ale stejně si ji nedokázal ve skutečnosti představit. A nyní před ním stála pravá pohádková princezna. Malá, křehká, s velkýma očima v oválném obličeji, s vysokým, čistým čelem, tmavými vlasy a malými, krásně utvářenými ústy. Propadl jí na první pohled. Také následující dny se podobaly pohádce. Nehledě na to, že válka zuřila plnou silou již čtvrtým rokem, sáhl císař František I. Lotrinský hluboko do své soukromé pokladny. Vystrojil svatební slavnost plně odpovídající barokní hojnosti, které se co do okázalosti a nádhery nic nevyrovnalo. Byla to možná největší slavnost, jakou kdy Vídeň zažila, a pravděpodobně poslední barokní slavnost v dějinách. Na několik hodin byla zapomenuta válka i bída, celá Vídeň byla na nohou, aby prožila spolu s princeznou příjezd do města od Belvederu, kde strávila předešlou noc. Lidí v ulicích bylo tolik, že stáli ve dvojitých špalírech. Průvod zahajovaly dva císařské jednospřežné vozy, následované trubači a bubeníky. Za nimi jelo čtyřiadevadesát nádherně vyzdobených ekvipáží zemských stavů, komořích a tajných radů. Luxusní šestispřežné kočáry provázeli jezdci a lokajové ve slavnostních uniformách. Jeden z prvních kočárů patřil knížeti Josefu Václavu Lichtenštejnovi, který zastupoval Josefa při svatbě per procurationen v Padově. Vedle tohoto kočáru kráčela pážata spolu s knížecími lokaji a členy knížecí domácnosti, všichni rovněž ve zbrusu nových uniformách. Největší pozornost budil „domácí mouřenín“ Angelo Soliman, vykračující si hrdě ve svém pestrém oděvu. Isabella seděla v jednom z parádních Lichtenštejnových kočárů se svou vrchní hofmistrovou, hraběnkou Antonií Erdödyovou. Protože císařský vozový park neměl k dispozici vhodný povoz pro tak slavnostní příležitost, prošel kočár speciální úpravou. Pro vnější výzdobu byla zvolena blankytně modrá a stříbrná barva, interiér kočáru byl vyložen sametem ve stejném odstínu modré se stříbrným vyšíváním. 14
N E J M I L O VA N Ě J Š Í
OSLÍK
ISABELLA
A
MARIE KRISTINA
Vůz doprovázela švýcarská garda v parádních uniformách a zvonkohra. Průvod projel Korutanskou bránou do vnitřního města. Trasu průvodu lemovaly husté špalíry diváků mávajících vlajkami a k tomu vyhrávala vojenská hudba. Kočáry zamířily nejprve k náměstí Stock–im–Eisen, na němž byl vztyčen triumfální oblouk, odtud pokračovaly přes Graben (Příkopy) a Kohlmarkt (Zelný trh) až k Michaelerplatz (Michalskému náměstí), kde stál další skvělý triumfální oblouk. Novomanželé v nádherných oděvech ze stříbřité látky byli oddáni v augustiniánském dvorním kostele, vyzdobeném nizozemskými tapiseriemi a osvětleném stovkami svící. Večer ozářila Hofburg a ulice kolem svatoštěpánského dómu iluminace, jakou ještě Vídeň nezažila. Ve světle 3000 lampionů vypadalo město jako v pohádce. Ve vnitřní části Hofburgu bylo kromě nesčetných pochodní zapáleno ve dvou řadách na 3000 voskovic. Celou noc hřměly z bašt dělové salvy a lidé tancovali a zpívali v ulicích ve světle tisíců lampionů. Umělecký ráz dodávaly slavnostem mimo jiné nové skladby Adolfa Hasseho a Christopha Willibalda Glucka. Operní a hudební představení a další slavnostní programy u dvora trvaly ještě několik týdnů. Deník Das Wienerische Diarium věnoval této velké události zvláštní vydání: „Tuto noc a ještě dvě následující bylo bílými voskovicemi ozářeno nejen císařské a královské sídlo, ale mnoho tisíc lamp osvětlovalo také obě triumfální brány. Žádné pero nedokáže s dostatečnou věrností vylíčit všechnu nádheru a krásu tohoto slavnostního a nanejvýš blaženého dne, k čemuž přispívalo i to nejlepší počasí, jaké si lze jen přát… Vozy, koňské postroje a livreje svědčily o vybraném vkusu, který byl ve shodě s jejich neuvěřitelnou cenou… Všechny tyto znamenitosti ale zdaleka předčil půvabný zevnějšek a výjimečně přívětivé chování Její Jasnosti princezny a nevěsty, která si získala srdce všech, kdož ji spatřili…“ 4
15
MILOSTNÉ
S K A N D Á LY V D O M Ě
HABSBURKŮ
Šťastné manželství? Manželství Josefa a Isabelly, na jehož začátku bylo tolik pompy a nádhery, mělo záhy poněkud neobvyklé pokračování. Mladý následník trůnu svou půvabnou a duchaplnou manželku zbožňoval. Obdivoval ji a ctil a trávil s ní romantické večery při hudbě a zpěvu. Spatřoval v ní svou nejbližší důvěrnici a přítelkyni, byl přesvědčen, že spolu žijí ve vzájemné úctě a harmonii, neustále u ní objevoval nové a nové přednosti. Neměl ani nejmenší tušení o tom, co se odehrává ve složitém citovém světě jeho krásné ženy, která hluboce opovrhovala zákazy a pravidly dvorského ceremoniálu, podobně jako to dělala o mnoho let později nešťastná Sisi. Josefovi ani nepřišlo na mysl, aby se jí na něco takového zeptal. Ostatně celá jeho dosavadní výchova směřovala k tomu, aby se zabýval jen sebou samým. Když uplynulo sedm měsíců a nic nenasvědčovalo možnosti brzkého příchodu potomstva mladého páru, podnikli Josef s Isabellou koncem května 1761 pouť do Mariazell. Novomanželé cestovali skromně a stejně jako Marie Terezie a František Štěpán před pětadvaceti lety se také oni vroucně pomodlili před oltářem zemské patronky Rakouska – Magna Mater Austriae. V časném podzimu 1861 se mohl vídeňský dvůr, který pochopitelně doufal v narození mužského následníka trůnu, konečně radovat ze zprávy o Isabellině těhotenství. Následující měsíce nebyly pro nastávající matku snadné. Trpěla výkyvy nálad, trudnomyslností a celkovou duševní labilitou. Často měla potíže s kontaktem se svým okolím. Když se 19. března 1762 ohlásily porodní bolesti, shromáždila se veškerá vysoká šlechta v Hofburgu, jak to předpisoval dvorský ceremoniál. Gerard van Swieten, osobní lékař Marie Terezie pocházející z Leidenu, zrušil dosavadní zvyk, kdy se davy lidí nahrnuly do pokoje rodičky, aby byly přítomny u porodu. Čekající pánové byli vykázáni do poradního sálu, dámy do zrcadlového pokoje. U Isabelly zůstali jen tři lidé: vyděšený a nervózní Josef, van Swieten osobně a porodní bába. Porod měl velmi dramatický průběh: prudké, intenzivní bolesti trvající celý den a noc vyčerpaly rodičku natolik, že 16
