obSah
Seznam obecných zkratek .............................................................. 7 Seznam zkratek zemí a institucí ...................................................... 8 Seznam autorů hesel podle šifer ...................................................... 9 Poznámka k řazení hesel .............................................................. 10 Nejstarší literární památky ............................................................ 12 Literatura nezávislého vietnamu, dynastie Lý a trần .................. 15 tradiční důraz na vzdělání ............................................................ 18 Literatura dynastie trần ................................................................ 20 Historická próza ............................................................................ 22 vietnamská literatura od 15. do poloviny 19. století .................... 23 Zrod moderní literatury ................................................................ 30 Literatura 30. let 20. století .......................................................... 35 Literatura let 1940–1945 .............................................................. 40 Literatura let 1945–1946 .............................................................. 42 Literatura za 1. indočínské války 1946–1954 .............................. 43 vietnamská literatura po rozdělení země roku 1954 .................... 46 Literatura ve vdr v letech 1954–1964 ........................................ 47 Literatura v republice vietnam v letech 1954–1964 .................... 49 Literatura ve vdr za 2. indočínské války a sjednocení země 1964–1975 ................................................ 51 Literatura v republice vietnam v letech 1964–1975 .................... 53 Literatura po sjednocení země roku 1975 .................................... 55 Literatura od dob reforem Đổi Mới (renovace) .......................... 57 Slovník vietnamské literatury ...................................................... 59 Slovníček odborných méně obvyklých výrazů .......................... 298 Chronologický přehled vietnamských dynastií a vládců ............ 303 Stručný chronologický přehled vietnamských dějin .................. 310 Přehled generací vietnamských čchanových škol ...................... 322 výběr z literatury ........................................................................ 325 rejstřík ........................................................................................ 327 doslov ........................................................................................ 350
n e j S ta r š í l i t e r á r n í pa m á t k y
Příslušníci kultur doby neolitu, zčásti doby bronzové a poté i prvních známých etnických společností, které obývaly východní pobřeží poloostrova Zadní Indie, mluvili různými jazyky a později – v průběhu dějin – k jejich zápisu používali několik systémů písma. Předchůdci dnešních vietnamců (vietů) mluvili austroasijským, monkhmerským jazykem, o němž se dnes ví jen velmi málo. (Někdy se mluví o „proto-monkhmerštině“. O klasifikaci vietnamštiny se dodnes vedou polemiky a zatím bez jasného závěru, a to zejména ve vztahu s khmerštinou dnešní kambodže.) rovněž není známo, zda už tehdy používali písmo, což je příznačné pro celou oblast jižní a jihovýchodní asie, kde klimatické podmínky brání uchování běžných přírodních materiálů, které většinou sloužily k psaní (bambus, látky, listy, později i papír). archeologové přesto nalézají množství artefaktů bohatě zdobených vzory a symboly. rytá výzdoba bronzových bubnů kultury Đông Sơn (přibližně poslední tisíciletí před n. l.) mj. zobrazuje scény ze života obyvatel; lidé a zvířata tančí a kráčejí v soustředných kruzích, a i když v pásmech posloupnosti nepochybně vyprávějí určitý příběh, pokud zatím víme, nelze je označit za nějakou formu hieroglyfického či znakového písma (i přes snahu některých, zejména vietnamských vědců dokázat opak). Nejstarší nám dnes známá vietnamská literatura je psána čínskými znaky. Není to opět nic neobvyklého. Čínština se jako literární jazyk (→Hán văn) používala staletí, ba tisíciletí v celém regionu dálného východu i části jihovýchodní asie a podobně jako kdysi latina v evropě byla v rozsáhlém regionu i za hranicemi Říše středu jazykem vyšší literatury, diplomacie a mezinárodního obchodu. Navíc následné dobytí vietnamu čínskými vojsky znamenalo pro region zásadní změnu. roku 208 před n. l. generál →Čchao tchuo ve službách prvního císaře Čchin Š’ chuang-tiho obsadil území severního vietnamu a připojil ho ke svému království Nan-jüe, které se pak roku 111 před n. l. za vlády mocného chanského císaře Wu-tiho stalo součástí vlastní Číny. Pro vietnamce tak na dobu dlouhou přes 1 000 let nastalo období tzv. Severní závislosti (→bắc thuộc). Čínští správci v úředním styku pochopitelně používali svůj vlastní mateřský jazyk, mnozí z nich se i s rodinami na novém území usídlili natrvalo. Znalost čínštiny si museli osvojit i domácí, pokud se chtěli podílet na správě země a zastávat úřady. Čínštinu proto vyučovali mnozí soukromí učitelé. vietnamština, respektive její tehdejší předchůdce, se ovšem zachovala jako lidový jazyk, zřejmě v ní byla zachycena stará lidová slovesnost, mýty, pověsti, písně či pohádky. 12
Ovšem ti, kteří používali tento lidový jazyk, byli obvykle příslušníci nižších společenských vrstev a vesměs negramotní. I proto psaná literatura pochází spíše z vyššího prostředí, které ovládalo cizí jazyky a bylo více ovlivněno literaturou z okolních zemí, vedle Číny zejména z Indie. Je však třeba připomenout, že i v době před vlastním připojením vietnamu k Číně si přinejmenším část populace jistě osvojila jazyky sousedů: Čamů, khmerů, thajců, národností z jižní Číny a nepochybně i kupců z větších dálek, zejména z Indie (celá oblast totiž leží na mimořádně důležité mořské obchodní trase) a spolu s cizími jazyky nesporně došlo k osvojení i cizích systémů písma. Je také známo, že v sousedním království Čampa (v dnešním středním a jižním vietnamu) se používalo písmo, které vzniklo z indického písma páli, podobně si své písmo vytvořili i khmerové, dříve rovněž obývající část území dnešního vietnamu. Zavedení čínštiny ve vietnamu bylo podmíněno mocenskými, politickými a vojenskými ohledy, dále praktickými potřebami administrativy, zároveň tomu však nelze upřít i pozitivní efekt. do jisté míry paradoxně to mohlo být právě čínské písmo, které v úloze chybějícího média v následujících staletích usnadnilo kontinuitu vietnamské kulturní identity (podobně jako středověké arabské překlady v určité době zprostředkovaly evropanům díla antických autorů). Mimořádným přínosem čínštiny pak byla možnost hlavně písemné komunikace v rámci celého ohromného regionu dálného východu i jihovýchodní asie. Ovládnutí jazyka, tj. schopnost číst a psát čínské znaky, bylo velmi praktické, a čínština se proto ve vietnamu (podobně jako v koreji a dalších zemích) používala i mnohem později, byť to již mocenská, respektive politická situace nevyžadovala a k dispozici už byly i další systémy písma, a to až do zřízení francouzské kolonie v 19. století. vzhledem k výše popsaným klimatickým podmínkám patří k nejstarším dochovaným vietnamským literárním památkám epigrafy, tj. nápisy na stélách umístěných zejména v blízkosti buddhistických chrámů (mj. →bảo an). Obvykle popisují určitou historickou událost, rodokmen významné postavy, výčet jejích skutků nebo obsahují seznam provincií, měst, řek apod. Často jsou zakončeny kratší básní. I když se čínština na území vietnamu používala stovky let a podle sekundárních záznamů a seznamů literatury víme, že zde žilo nemálo vzdělaných lidí, učenců, básníků a literátů, seznam známých děl, která vznikla před 10. stoletím, je velmi krátký. Mnoho památek se časem ztratilo nebo bylo zničeno v dobách válek (k nejničivějším patřily tři velké mongolské vpády ve 13. století, dále obsazení vietnamu vojsky čínské dynastie Ming v 15. století a poslední ranou byly moderní konflikty v polovině 20. století). Je tu ale i jiný, velmi specifický důvod. v dobách před ustavením novodobých národních států je někdy určení „národnosti“ určité literatury diskutabilní, a tak je dnes statut některých starších autorů a děl poněkud nejistý. Z hlediska čínské literární 13
vědy, která operuje s nesrovnatelně bohatším korpusem, je literatura, která vznikla daleko na jihu, relativně „okrajová“ a mnoho vietnamských vědců se zase v některých případech zdráhá označit čínsky psaná díla autorů žijících v době, kdy bylo vietnamské území čínskou provincií, za vlastní vietnamské literární dědictví. Na tomto „pomezí“ se pak ocitlo i několik autorů, jejichž význam překračuje hranice regionu. takovým byl např. čínský učenec →Mâu tử, který do oblasti Giao chỉ (jak se vietnamská provincie v té době jmenovala) emigroval ve 2. století n. l., žil na dvoře osvíceného správce →Sĩ Nhiếpa a stal se jedním z prvních zprostředkovatelů buddhistického učení v čínském, respektive konfuciánském prostředí. Pomineme-li zmiňované epigrafy, pak k nejstarším dochovaným a „uznaným“ památkám patří několik dopisů (→Šest dopisů o čchanu), prohlášení, kratší eseje a básně. Někdy se tato tvorba neutrálně a deskriptivně označuje za „tvorbu vietnamských autorů žijících před 10. stoletím“. tato díla téměř beze zbytku pochází z místního buddhistického prostředí, často se ale vyjadřují k světským záležitostem (srovnej mj. →prorocké básně předpovídající nástup dynastie Lý). ji
14
l i t e r at u r a n e z á v i S l é h o ` n vietnamu, dynaStie lý a trÂ
Z hlediska vlastní státnosti, respektive politické korektnosti, dějiny vietnamské literatury počínají až roku 939, kdy se místní vojevůdce Ngô Quyền prohlásil králem a založil první nezávislou dynastii Ngô (939–967). I když se politická situace změnila, domácí literatura pouze plynule navázala na předchozí tvorbu. Jazykem administrativy i literatury zůstala čínština. v dobách krátké vlády několika prvních dynastií (Ngô, Đinh a Lê; 939–1009), a zejména v první polovině vlády následující dynastie Lý (1009–1225) nadále zcela dominuje buddhistická literatura. tvořili ji mniši, několik laiků a pár básní dokonce složili i samotní panovníci. Mezi dochovanými díly převažuje poezie formálně vycházející ze starších čínských zdrojů (zvláště oblíbené byly pravidelné básně š´ skládané podle pravidel poezie dynastie tchang), objevují se ale i další vzory. Často jsou vyzdvihovány zejména dvě básně, které vznikly kolem roku 980: Quốc tộ (Naše země) od →Đỗ Pháp thuậna a vương lang quí (rozloučení s vyslancem) od →Ngô Chân Lưua. Obě básně jsou pro danou dobu značně charakteristické; napsali je vysoce postaveni mniši ve službách panovníka, používají čínskou buddhistickou (i taoistickou) terminologii a zároveň se vyjadřují k určité konkrétní politické situaci; to se týká zejména básně vương lang quí, která byla přímo určena čínskému vyslanci a obsahuje i skryté varování před pokusem o ohrožení vietnamské suverenity. v dobách prvních dynastií byla vietnamská buddhistická obec (sangha; viz též hesla →buddhismus ve vietnamu a →buddhistická literatura ve vietnamu) ve výjimečném společenském postavení. těšila se přízni vládců, kteří v ní viděli skupinu nejen dostatečně vzdělanou, ale i patriotickou, a tedy bezpečnou ohledně případné kolaborace s Čínou – na rozdíl od „pročínských“ konfuciánů. Mnoho mnichů proto zastávalo významné posty, bylo pověřováno diplomatickými misemi, jednotlivci i celé kláštery dostávali od panovníků nejen tituly, ale především majetky. Zejména vládci dynastie Lý, které k nástupu přímo pomohla skupina mnichů v okruhu schopného →vạn Hạnhe, úzce spolupracovali s vietnamskými buddhistickými školami, několik panovníků dynastie Lý i následující trần se dokonce nominálně stalo patriarchy buddhistických škol a někteří se ke stáří uchýlili do klášterů, kde se po zbytek svých dnů věnovali rozjímání. Na rozdíl od středověké evropy, kde gramotný panovník či vrcholná aristokracie (s výjimkou církevních kruhů) byli naprostou výjimkou, se ve vietnamu od nejstarších dob stalo pravidlem, že budoucí panovníci i šlechtici dostávali od dětství patřičné vzdělání a mnozí 15
měli i literární nadání či alespoň ambice. Několik vládců složilo básně věnované dávným mudrcům (→Lý thái tông), nebo se v nich podivují schopnostem současných učitelů (→Lý Nhân tông). k formálně velmi zdařilým patří i dvě básně ministra →Đoàn văn khâma. tvorbu tohoto období zachytily zejména buddhistické anály a kroniky, často pojaté jako hagiografie nebo tzv. Záznamy o předávání lampy; v tomto kontextu je lampa označením pravého buddhistického učení, a to přesně tak, jak bylo tradováno v průběhu času od osoby historického buddhy až po jednotlivé generace mnichů. ve vietnamu záhy pod vlivem Číny převládl mahájánový buddhismus nad théravádovým (hínajánou), který se jinak prosadil v celé jihovýchodní asii. Pro rozvoj vietnamského buddhismu měly zásadní význam především čtyři čchanové (zenové) školy: →Nam phương, →Quan bích, →thảo Đường a →trúc Lâm. kroniky zachycující historii jednotlivých škol (k významným patří →thiền uyển tập anh) jsou vesměs pozdějšího data, jejich jádro je však často velmi staré. kromě stručných životopisů jednotlivých mnichů obvykle uvádějí i ukázky jejich díla a díky tomu se dozvídáme i názvy knih, které jsou už dnes ztraceny. básně, které jsou zde zaznamenány, často primárně sloužily k poučení žáků, objevují se mezi nimi (ne)logické hádanky (→kóan) sloužící k „přetrhnutí pout konvenčního myšlení“, ale také velmi poetické obrazy. k takovým patří například Cao tật thi chúng (veřejné oznámení o nemoci) mnicha →Mãn Giáca: Jaro pomine a na sta květů odejde s ním, pak vrátí se a sady zas odějí svůj šat. Věci se mění přímo před očima, Hle, čas stříbrně zbarvil můj vlas. Neříkej však, že s jarem všechen květ pomine. Včera na dvorku zahlédl jsem poupě švestky jediné. (přeložila ji) Mnoho významných učitelů těsně před smrtí předneslo shromážděným studentům svoji poslední (někdy jedinou známou) báseň, ve které shrnuli životní zkušenost a pokusili se odevzdat jim esenci učení. Podobně jako na celém dálném východě si výjimečnou oblibu z bódhisattvů získala v Číně populární bohyně milosrdenství kuan Jin (původně šlo o mužského bódhisattvu avalokitéšvaru), ve vietnamu nazývaná Quan Âm, která tu splynula i s mnoha domácími kulty, což se promítlo jak do lidových příběhů a vyprávění, tak do tzv. vysoké literatury. další druh literatury, podle pozdějších označení akcentující její „hrdinský“ charakter, v tomto období reprezentuje báseň slavného vojevůdce →Lý thường kiệta (vznikla roku 1075), která se někdy dokonce označuje za první vietnamské Prohlášení nezávislosti. dynastie Lý (1009–1225) i následující dynastie trần (1225–1400) 16
sice i nadále podporovaly sanghu, ale zároveň spolu s tím, jak rostla ekonomická a politická moc dvora a posouvaly se hranice směrem na jih, vietnam si nacházel pevnější místo v regionu a vzrostl také vliv učenců vzdělaných v duchu konfuciánství, respektive neokonfuciánství. Zkušenosti a praktické zaměření konfuciánů začaly být výhodnější, vietnamská administrativa, soudnictví a další funkce a atributy společnosti (módu ve vyšších kruzích nevyjímaje) se z velké míry z pragmatických důvodů „počínšťovaly“. Mezi buddhisty a konfuciány sice nikdy nedošlo k otevřenému střetu, postupně se však začínaly ozývat hlasy konfuciánských literátů kritizujících majetky i postavení buddhistických mnichů, klášterů a plýtvání státními penězi na stavbu sakrálních staveb. vzdělání – a to i základní mezi chudšími vrstvami – po dlouhou dobu zabezpečovali především buddhisté, postupně ale i tuto důležitou doménu společnosti zcela ovládla konfuciánská učenost a její kulturní, školské i společenské praktiky převzaté z Číny včetně výchovy státní byrokracie a příslušného zkouškového systému. ji
17
h hà huyền chi, vl. jm. Ðặng trí Hoàn, pseud. Mậu binh, Hoài Hương, Mã tử a Hồ an, * 21. 12. 1935 Hà Đông, básník, žurnalista, herec a prozaik. dětství strávil v Hanoji, kde chodil do školy. Po druhé světové válce žil nuzným a toulavým životem, neboť jeho rodiče neměli peníze, aby své děti uživili. Proto po skončení 1. indočínské války (1946–54), ženevské konferenci a rozdělení země sám přesídlil na jih. Zde žil nějakou dobu v klášterním sirotčinci a snažil se různě vydělávat na živobytí: byl tanečním instruktorem, prodával noviny a pracoval i jako soukromý učitel. veškeré vydělané si peníze šetřil na studia. dvakrát selhal u maturity, přesto se mu roku 1957 podařilo složit přijímací zkoušky na vojenskou akademii thủ Đức v Đà Lạtu. Po absolutoriu nastoupil do jihovietnamské armády jako parašutista. Za 2. indočínské, respektive vietnamské války (1964–73) působil jako major v oddělení psychologického boje. Současně začal skládat básně, přičemž hned první básní không gian gương dấu giầy (Stopy vojenských bot v prostoru), otištěnou časopisem Chiến sĩ cộng hoà (voják republiky), si získal věhlas. roku 1971 mu byla udělena Národní literární cena za poezii. Mimo psaní básní se věnoval žurnalistice, působil v rozhlase, angažoval se i ve filmu jako herec (hrál v 8 snímcích), režisér a producent. více než 400 jeho básní bylo zhudebněno. Poté, co vietnam násilím sjednotil komunistický režim roku 1975, emigroval s rodinou do USa, kde žije ve městě Lacey ve státě Washington. Po nějaký čas se musel živit jako nádeník a číšník, přesto pokračoval v literární tvorbě. Je autor 22 sbírek poezie a 8 románů. • d. hl. d.: „Saut“ đêm (1963, Noční seskok), Còn gì cho anh (1971, Co mi ještě zbylo pro tebe), Cho mặt trời (1975, Slunci), tên nô lệ mới (1979, Nový otrok), Như đá ngàn năm (1981, Jako tisiciletý kámen), Cõi buồn trên ta (1984, Náš smutek), Đời bỗng dưng thừa (1987, Život náhle zbytečný), thơ đen (1991, Černá poezie) psaná pod pseudonymem Mậu binh, tháng một buồn (1994, Smutný leden), thơ trong da ngựa (1995, básně v koňských žíních), Sóng ngầm (2003, Spodní proudy); romány: rừng ái ân (1970, Milostný les), khu vườn chim sẻ (1970, Zahrada vrabců), bước đam mê (1971, kroky vášně), Mưa đêm trong chiến hào (1971, Noční déšť v zákopech), thằng thái bình (1974, Chlapec thái bình). ms hà thúc Sinh, vl. jm. Phạm vĩnh Xuân, * 7. 7. 1943 thanh Hoá, básník, prozaik, editor, překladatel a skladatel. Po skončení 1. indočínské války (1946–54) a rozdělení země na vdr a vietnamský stát (od 1955 republika vietnam) odešel s rodinou na jih. Za 2. indočínské, respektive vietnamské války (1964–73) sloužil v námořnictvu republiky vietnam. Po sjednocení země (1975) byl na pět let internován komunistickým režimem v převýchovném táboře. roku 1980 uprchl z vietnamu do Malajsie a o rok později emigroval do USa. 100
Nyní žije na jihu kalifornie. Psát začal roku 1964, své práce publikoval v řadě saigonských časopisů, mj. tiểu thuyết thứ năm (Čtvrteční román), văn (Literatura) či Nghiên cứu văn học (Literární výzkum). v emigraci sám založil časopis tân văn (Nová literatura) a aktivně přispívá i do dalších exilových časopisů, mj. việt chiến (vietnamská válka), Nhân văn (Humanismus), Ðường sống (Cesta života), San diego tin tức (Zprávy ze San diega), việt Nam nhật báo (vietnamský deník), thế kỷ 21 (21. století), văn (Literatura), văn học (Literatura), Làng văn (Literární obec). Mimo to do vietnamštiny přeložil díla židovského spisovatele I. b. Singera: povídku Otrok (1974, Người nô lệ) a román Prach (1974, Cát bụi trần Gian), dále židovské političky a spisovatelky J. dajanové aj. • d. hl. d. básnické sbírky Đá vàng (1967, Zlaté kamení), trí nhớ đau thương (1969, vzpomínky na bolest), Điệu buồn của chúng ta (1972, Naše smutky), dạo núi mình ta (1973, Procházka po našich horách), thơ viết giữa đường (1988, básně napsané uprostřed cesty), Ông H. O (1993, Pan H. O.), Cố hương (1994, domov), dưa cà mắm muối (1996, Slané baklažány), về (1966, Návrat), Ðêm hè (1997, Letní noc). ms hàn mạc tử, vl. jm. Pierre François Nguyễn trọng trí, pseud. Minh duệ thị, Phong trần, Lệ thanh 22. 9. 1912 vesnice Lệ Mỹ, okres Đồng Hới, prov. Quảng bình – 11. 11. 1940 Quy Nhơn, básník a dramatik, jeden z prvních průkopníků vietnamské moderní romantické poezie. Představitel hnutí Nové poezie →thơ mới. Spolu s přáteli, též básníky a spisovateli, →Quách tấnem, →Yến Lanem a →Chế Lan viênem, byli nazýváni Čtyři přátelé z města Đồ bàn (bàn thành tứ hữu nebo bốn người bạn ở thành Đồ bàn). Pocházel z chudé katolické rodiny, otec mu zemřel, když byl ještě dítě. S matkou a sourozenci se pak odstěhoval do města Quy Nhơn. Již v patnácti letech na sebe upozornil básněmi ve stylu poezie čínské dynastie tchang, které podepisoval pod různými pseudonymy. Jeho matka, která se obávala jeho literárního talentu a možného svobodomyslného způsobu života, ho poslala studovat na střední školu Pellerin, kterou ve městě Huế spravovali katoličtí bratři. Poté dva roky pracoval jako úředník ve městě Quy Nhơn (1932–33). Pro nedobrý zdravotní stav však o své místo přišel. roku 1933 odešel na jih do Saigonu, kde si získal přízeň význačného nacionalisty →Phan bội Châua, který ocenil především jeho báseň thức khuya (být vzhůru dlouho do noci). v tomto období Hàn Mạc tử působil v časopisech Công luận (veřejné mínění) a trong khuê phòng (v ložnici), kde byl zodpovědný za stránky poezie. díky poezii se zde seznámil s básnířkou Mộng Cầm (mladší sestra básníka →bích khê), žijící tou dobou ve městě Phan thiết. Jejich láska však dlouho netrvala, neboť Hàn Mạc tử onemocněl leprou a byl nucen vrátit se do Quy Nhơnu. Zde žil o samotě a snažil se vyrovnat se svou nemocí. Čas věnoval tvorbě básní a dopisováním si se svými obdivovatelkami, jako byly Hoàng Cức Mai Đình, thương 101
thương, Ngọc Sương, thanh Huy a mnoho dalších, které pak zvěčnil v básnické tvorbě. roku 1938 pro zhoršující se zdravotní stavu vstoupil do leprosária Quy Hoà v Quy Nhơnu, kde dva roky nato nemoci podlehl ve věku pouhých osmadvaceti let. Publikoval v časopisech, mj. Phụ nữ tân vǎn (Ženské noviny), Sài Gòn (Saigon), →Đông dương (Indočína) či Người mới (Nový člověk). byl jedním z prvních básníků ovlivněných tvorbou Ch. baudelaira, P. verlaina, a. rimbauda, P. Claudela, ale i e. a. Poea a v jeho básních se zřetelně odrážejí prvky symbolismu a mysticismu. Zůstává velmi populární především pro své básně opěvující krásu přírody a romantickou lásku. Napsal a vydal jedinou sbírku básní Gái Quê (1936, vesnické dívky). Jeho verše byly zčásti vydány až po jeho smrti ve sbírce thơ Hàn Mạc tử (básně Hàn Mạc tửa). dále vyšla čtyřdílná básnická sbírka Ðau thương (1937, Utrpení). Je též autorem dramatu: Xuân Như Ý (1939, Uspokojivé jaro). ms hàn thuyên – označení literární skupiny. Jméno dostala po prvním spisovateli, který použil jižní znaky (→chữ Nôm), Hàn thuyênovi, vl. jm. →Nguyễn thuyên, a byla ustavena ve vietnamu roku 1941. Současně bylo založeno i stejnojmenné nakladatelství. vietnamští marxističtí literární historici a kritici ji považují za skupinu tvořenou hlavně trockisty. Nicméně až na jejího vůdce →trương tửua, který byl marxistou ovlivněným myšlenkami trockého, a na pár militantně smýšlejících intelektuálů šlo o skupinu tvořenou vzdělanci bez výrazného politického směřování či názoru. Mezi nejvýznamnější členy tohoto uskupení patřili spisovatelé, literární kritici a vědci, mj. Nguyễn Đức Quỳnh, Nguyễn tế Mỹ, →Đặng thai Mai, →Nguyễn Đình Lạp, Phạm Ngọc khuê, Nguyễn Hải Âu a Lương Đức thiệp. Skupina Hàn thuyên se vymezovala jak vůči skupině →tri tân (Znát nové), neboť kritizovala konfucianismus, tak také vůči skupině →thanh nghị (Jasný názor), jelikož nesdílela její zápal pro přehnané přibližování se Západu, tedy evropě a americe. Hàn thuyên si kladla za cíl najít novou filozofii lidského života, která by přinesla užitek do reálného života vietnamského národa a svou literární tvorbou chtěla šířit i některé myšlenky marxismu. Skupina vydávala také historické, psychologické i ryze didaktické romány a články, v nichž se zabývala literárními i sociálními otázkami z hlediska tehdy módního dialektického materialismu. Mimo to vydávala dva časopisy: văn mới (Nová literatura) a văn mới tuổi xanh (Nová literatura pro mladé), které však byly méně úspěšné, než se očekávalo. Skupina zanikla roku 1945, přičemž se ihned dostala pod palbu kritiky komunistického prominenta →trường Chinhe, který její romány oznámil za „ďábla v marxistickém přestrojení“ a její členy za mechanické materialisty. ms hán văn – doslova: čínská literatura. Pojem, kterým vietnamská literární věda podle kontextu označuje jednak obecně čínskou litera102
turu, jež vznikla v Číně, ale rovněž literaturu psanou čínsky (→klasická čínština) na území vietnamu. Obvyklé je i spojení Hán Nôm văn; tj. literatura v čínštině a písmu Nôm, a to od nejstarších dob do současnosti. ji hằng phương, vl. jm. Lê Hằng Phương, 9. 9. 1908 vesnice Nông Sơn, občina Điện thọ, okres Điện bàn, prov. Quảng Nam – 2. 2. 1983 Hanoj, básnířka. Patřila mezi první vietnamské moderní básnířky. Narodila se v rodině tradičních konfuciánských učenců. Jejím otcem byl Lê dư (psal pod pseudonymem Sở Cuồng), tradiční literát a učenec zabývající se studiem →klasické čínštiny i jižních znaků (→chữ Nôm). Z tohoto důvodu se jí nejprve dostalo klasického konfuciánského vzdělání. dne 25. prosince 1925 byla v Hanoji provdána za spisovatele a literárního kritika →vũ Ngọc Phana z literární skupiny →tự lực văn đoàn. S jeho pomocí ovládla latinizované písmo (→chữ Quốc ngữ). ve 30. letech publikovala básně na stránkách časopisů: Phụ nữ tân văn (Ženské noviny), →Ngày nay (dnes), Hà Nội tân văn (Hanojské noviny), Đàn bà (Žena) aj. v letech 1936–39 se spolu s manželem účastnila hnutí Lidové fronty. Za 1. indočínské války (1946–54) její tvorba ustala, neboť se věnovala péči o rodinu. tehdy se snažila vydělávat mnoha způsoby: vyráběla papír, věnovala se maloobchodu i pěstování stromů. roku 1957 patřila k zakládajícím členům Sdružení vietnamských spisovatelů (Hội nhà văn việt Nam). v básních se zabývala především vztahy a citovými vazbami v rodině. Je proslavená básnickými sbírkami Hương xuân (1943, vůně jara), napsanou spolu s básnířkami →anh thơ, →vân Đài a →Mộng tuyết, dále Một mùa hoa (1960, Jedna sezóna květin), Chim én bay xa (1962, vlaštovka léta daleko), Mùa gặt (1961, Sklizeň), Hương đất nước (1974, vůně země). ms hiện Quang, vl. jm. Lê thuần, † 1221 thăng Long (dnes Hanoj), buddhistický učenec a mnich z 10. generace školy →Quan bích (vô Ngôn thông). Pocházel z bohaté rodiny, ale už v mládí osiřel. Před vstupem do kláštera a přijetím řádového jména byl znám pod jménem Lê thuần. vychoval ho mnich →thường Chiếu, po jehož smrti studoval v klášteře thanh Quả. k Hiện Quangovi se váže několik populárních legend. Podle jedné z nich byl obviněn z pokusu svést princeznu při vykonávání rituálních obřadů, ale dokázal svoji nevinu. Jednou zase uviděl muže, který spěchal obětovat jídlo buddhovi, ale upadl, a rýže se mu tak rozsypala po zemi. Přišlo mu líto úsilí lidí, kteří se starali o mnichy, aniž by něco dostali na oplátku, a proto po následujících deset let nic nejedl. když meditoval v horách, shromažďovala se kolem něho divoká zvěř, aniž by mu zkřivila vlas. král Lý Huệ tông (1211–1225) ho opakovaně zval do hlavního města thăng Longu (dnes Hanoj) a na svůj dvůr, on ale pokaždé odmítl s tím, že není takové pocty hoden. Poslední roky života strávil v lesích, kde si vy103
budoval skromné útočiště. dochovalo se několik jeho básní, v nichž opěvuje svobodu člověka žijícího v lesích. v básni Huyễn Pháp (Matoucí dharma), kterou složil těsně před smrtí, se hlásí k buddhistické nauce prázdné podstaty všech věcí (šúnjatá). ji hịch – doslova: provolání; emotivní text většinou adresovaný velitelům, vojákům či prostému lidu. Jeho cílem bylo povzbudit je k boji proti nepříteli, případně nadchnout pro novou situaci po změně dynastie apod. Nejznámějším provoláním je →Hịch tướng sĩ (1284, Provolání k důstojníkům a vojákům), jehož autorem je →trần Hưng Đạo, vybízející k obraně před Mongoly. dalším z autorů byl např. →Hoàng Hối khanh, burcující před invazí Mingů na počátku 15. století. velmi známé z doby pozdější je Hịch Quang trung (Provolání Quang trunga), soubor čtyř textů Nguyễna Huệ, který vládl pod jménem Quang trung ve druhé polovině 18. století. Zatímco provolání (hịch) předcházela klíčovému dějinnému momentu a měla apelativní charakter, prohlášení (cáo) následovala vesměs po slavných vítězstvích, např. z 15. století po vyhnání čínské invazní armády →bình Ngô Đại Cáo (velké prohlášení o porážce Wu, tj. Mingů) →Nguyễn trãie. lh hịch tướng Sĩ (Provolání k důstojníkům a vojákům) – jedná se o nejznámější provolání (→hịch) z roku 1284, jehož text v →klasické čínštině napsal →trần Hưng Đạo pro povzbuzení vojska v boji proti třetí mongolské invazi směřující do země od dynastie Jüan (1271 až 1368), vládnoucí tehdy Číně. Jeho nejstarší zápis se ovšem zachoval až v 17. století v kronice →Đại việt Sử ký toàn thư. v provolání se trần Hưng Đạo obrací k důstojníkům a připomíná jim jejich povinnost vůči panovníkovi, předvídá, co by lid čekalo, kdyby nepřítel zvítězil, a vyzývá důstojníky i vojáky k napnutí všech sil, aby bránili svou vlast a nepřítele porazili. lh ho či min, vietnamsky hồ chí minh, vl. jm. Nguyễn Sinh Cung, pseud. Nguyễn tất thành, Nguyễn Ái Quốc, 19. 5. 1890 vesnice Hoàng trù, okres Nam Đàn, prov. Nghệ an – 1969 Hanoj, význačný revolucionář, politik a básník. Jeho otec Nguyễn Sinh Sắc byl synem konkubíny, jenž se vytrvalým studiem vypracoval až na mandarína u císařského dvora v Huế. v jeho domě ve vesnici kim Liên se scházelo mnoho nespokojených mandarínů a patriotů, což mělo velký vliv na Ho Či Minovo budoucí směřování. roku 1906 Ho Či Min, tehdy si říkající Nguyễn tất thành, odešel do Huế, kde začal studovat na základní škole Đông ba. rok poté nastoupil na slavnou střední školu Quốc học, ale následujícího roku byl vyloučen kvůli účasti na povstáních rolníků proti vysokým daním. díky znalosti francouzštiny jim pomáhal sepisovat požadavky, čímž na sebe poprvé upoutal pozornost francouzské policie. Poté Nguyễn tất thành odešel na jih, kde krátce působil jako vesnický učitel. roku 1911 se rozhodl, 104
