Vrchlického,, Liberec ZŠ Vrchlického
Multikulturalita očima dětí 2012
speciál školního časopisu asopisu
Zvonění –1–
Tento speciál vzniknul díky podpoře Libereckého kraje a Fondu pro podporu a rozvoj vzdělávání Statutárního města Liberec
Další poděkování patří: Ing. Jiřině Princové, vedoucí odboru školství, mládeže, tělovýchovy a sportu Krajského úřadu Libereckého kraje za poskytnutí společenské záštity výstavě „Kultury světa“ Mgr. Karlu Bártovi, vedoucímu oddělení vzdělávání a koncepcí odboru školství, mládeže, tělovýchovy a sportu Krajského úřadu Libereckého kraje za osobní účast na vernisáži výstavy „Kultury světa“ a velmi příjemný osobní přístup paní Nancy Haisové, marketingové ředitelce nákupní galerie Plaza Liberec za bezplatné poskytnutí výstavního prostoru panu řediteli Mgr. Jiřímu Skalskému za maximální podporu projektu vedoucí projektu Dáje Spalkové za zajímavé téma a realizaci projektu paní učitelce Mgr. Jarmile Skalské a panu učiteli Janu Masákovi za spolupráci při realizaci projektu všem žákům 2. stupně, kteří se podíleli na realizaci projektu v jeho jednotlivých etapách
–2–
Projekt „Multikulturalita očima dětí“ kultivuje jednotlivce i vztahy Slovo multikulturalita znamená princip sociálního smíru, koexistence, solidarity a snah o vzájemné kulturní obohacení během interakcí a komunikací různých sociokulturních a menšinových skupin. Multikulturalita není možná bez dialogu. (ABZ.cz slovník cizích slov) Mají-li lidé vést spolu dialog, musí se respektovat jako rovnocenní partneři a musí k sobě cítit úctu. Úctu ke každému člověku jako originální, svébytné bytosti rozvíjí na ZŠ Vrchlického v Liberci mimo jiné zavedením předmětu etická výchova do vyučování. Úctu ke kultuře (kulturám), kulturnímu prostředí, ze kterého jednotlivci vyrůstají, rozvíjel projekt „Multikulturalita očima dětí“ realizovaný za podpory Libereckého kraje a Fondu pro podporu a rozvoj vzdělávání Statutárního města Liberec.
1. etapa – tvorba na téma „Kultury světa“ Zhruba 4 měsíce poznávali žáci 2. stupně odkaz našich předků i dávných civilizací. Pod odborným vedením paní učitelky Mgr. Jarmily Skalské a pana učitele Jana Masáka se stávali v hodinách výtvarné výchovy umělci různých historických epoch a různých národností. A přitom měli možnost uvědomit si, že i rukodělná práce má svou hodnotu a manuální zručnost je schopností, která si zaslouží obdiv. Při své tvorbě si vyzkoušeli řadu výtvarných technik. Některá díla vyžadovala velmi dobrý pozorovací talent a lehkou ruku, neboť se skládají jen z několika přesně umístěných tahů štětcem, jiná vyžadovala trpělivost a preciznost. Někdy bylo úkolem přiblížit se co nejvíce předloze, jindy bylo potřeba zapojit co nejvíce vlastní fantazii. Některá díla jsou prací jednotlivců, jiná jsou výsledkem práce menších či větších tvůrčích týmů. Tématicky byla prožitková tvorba rozdělena na čtyři části podle čtyř hlavních kontinentů. Dája Spalková, vedoucí projektu
–3–
ASIE – Japonsko a Čína Čínské písmo patří mezi starověká písma a je nejdéle soustavně používaným písmem na světě. Bývá označováno za nejrozšířenější, nejbohatší a nejspletitější. Na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků (písmen) obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce. Téměř pro každý znak existuje zvláštní zvuk. V jedné době je užíváno přibližně 5000-6000 znaků. Největší slovníky obsahují kolem 80 000 znaků, drtivá většina však už dávno není používána. Čínské znaky se vyvinuly z obrázkového písma, kde každý znak opravdu vystihoval zjednodušenou podobu pojmu, který zapisoval. V současném písmu takových znaků zbyla jen hrstka (a i u nich je často obtížné původní obrázek rozpoznat). Legendy vypráví, že dávný Žlutý císař, považovaný za otce Číňanů, přikázal kdysi Cangjíemu (čti Čchang-ťiemu), aby vynalezl způsob psaní, které by nahradil původní vázání uzlíků. Také se říká, že Cangjíe uviděl na nebi božskou bytost a když se snažil napodobit její tvary, nakreslil první čínské znaky. Poté na základě pozorování tvaru a pohybu věcí v přírodě vytvořil psané znaky. Žlutý císař byl potěšen, pochválil jej a nechal vystavět chrámy na jeho počest. Podle některých legend sestoupil Cangjíe z nebes proto, aby dal lidstvu písmo. (Údajně měl Cangiíe čtyři oči a osm zorniček - viz. obrázek.) Starobylá čínská kultura zastávala názor, že existuje základní spojení mezi lidstvem a velkým vesmírem. Věřila, že právě s vynálezem čínských znaků dostaly lidské bytosti možnost navrátit se ke svému božskému původu a dostat se tak z dosahu bytostí z podsvětí. Proto pověst vypráví, že duchové z podsvětí naříkali a plakali. Pro lidi to byla zase příležitost usmívat se a chválit šťastný osud. Císař Qin Qihua, sjednotitel Číny, přikázal svému prvnímu ministrovi, aby uspořádal rozličné styly psaní, které se používaly v jeho říši, do jednotné normy. První čínský slovník se 3 300 znaky byl zaveden v roce 220 př. n. l. O tři sta let později byl původní slovník rozšířen na 10 516 znaků, V roce 1717 obsahoval slovník už 40 000 znaků. V roce 1967 zavedla Čínská komunistická strana zjednodušené znaky. Pin Yin měl poskytovat propojení se západními jazyky. Obyvatelé pevninské Číny používají nyní převážně zjednodušené znaky. Taiwan, Hongkong, Macao a Japonsko používají stála znaky tradiční. Původně se znaky kladly do sloupců shora dolů a sloupce se řadily zprava doleva. V moderních textech je už běžné stejné řazení jako v latince, tedy do řádků zleva doprava. Bez ohledu na složitost znaku se všechny grafické složky v jednom znaku musí vejít do čtverce o jednotné velikosti. Pro svoji estetickou hodnotu se příslušné znaky používají jako symboly lásky, štěstí, úspěchu apod. po celém světě. Pro jazykově roztříštěnou Čínu se spoustou vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů je znakové písmo velmi důležité, neboť všude se píše stejnými čínskými znaky. Mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím standardní čínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Z podobného důvodu také čínské televizní stanice vysílají filmy v čínském znění s čínskými titulky.
–4–
ASIE – Japonsko a Čína Vedle kaligrafie (slovo kaligrafie pochází z řeckého καλλος kallos „krása“ + γραφος grafos „psaní“, dá se tedy přeložit jako umění krasopisu) jsou pro oblast Číny a Japonska typické také malby rostlinných motivů tuší a papírové skládanky origami. I když se obě disciplíny zdají jednoduché, jednoduché vůbec nejsou. V rámci projektu si žáci vyzkoušeli obojí. Nejzručnější žáci si potom mohli ještě vyzkoušet namalovat svůj motiv i na papírové vějíře...
–5–
ASIE – Japonsko a Čína Origami (z japonského oru – skládat a kami - papír) je staré japonské umění skládání různých motivů z papíru. Jeho počátky sahají do 9. století našeho letopočtu. Postupně se toto umění rozšířilo do celého světa. Jednou z nejoblíbenějších tradičních skládanek je letící jeřáb – symbol dlouhého života. Tvorba šňůr s tisícem navlečených papírových jeřábů pro štěstí je oblíbenou činností nemocných, kteří věří, že tím přispívají ke svému uzdravení. Ke skládání jeřábů se vztahuje jeden skutečný a velmi smutný příběh o japonské holčičce jménem Sadako Sasakiová (Sadako Sasaki). Narodila se 7. ledna 1943 v Hirošimě. Když Američané svrhli na Hirošimu svou atomovou bombu, bylo jí necelých dva a půl roku. Hrůzný útok přežila bez viditelných následků, ale po devíti letech od této události se u ní začala projevovat nemoc z ozáření – leukémie. Sadako věděla, že její nemoc je smrtelná. Tehdy jí její nejlepší kamarádka vyprávěla dávnou japonskou legendu o tom, že komu se podaří složit tisíc papírových jeřábů, tomu se splní jeho přání – a malá Sadako si velmi přála žít... Upnula se k naději na zázrak. Jenže síly jí stačily jen na 644 jeřábů. Zázrak se nekonal. Malá Sadako zemřela 25. října 1955 ve věku 12 let. Sadačini přátelé se rozhodli, že její dílo dokončí. Děti v japonských školách začaly na památku malé Sadako a dalších obětí atomových útoků na Hirošimu a Nagasaki skládat papírové jeřáby. Každoročně tak vzniknou tisíce různobarevných jeřábů jako vzpomínka na strašnou tragedii z konce 2. světové války. Sadačiny dopisy plné naděje, statečnosti a odhodlání byly vydány knižně a roku 1958 byl v Parku Míru v Hirošimě odhalen památník věnovaný dětem zabitým atomovou bombou v Hirošimě. Socha na jeho vrcholu představuje Sadako držící v rukou zlatého jeřába. Sadako se stala symbolem strašlivých následků jaderných zbraní a jeřáb se stal mezinárodním symbolem míru. Každoročně posílají lidé k památníku tisíce papírových jeřábů... –6–
–7–
ASIE – Indie Buddhismus je považován za nejstarší univerzální náboženství. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní Indii a trvale ovlivnil duchovní život a směřování země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve 13. století z Indie vymizel, rozšířil se v Číně a Japonsku, jihovýchodní Asii a Indočíně, Tibetu a později také v Mongolsku. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu základem jejich filosofie, literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá také vlivu, který získává buddhistická filosofie v Evropě a Americe. Buddha („Probuzený“ či „Osvícený“), zakladatel buddhismu se původně jmenoval Siddhártha Gautama a žil někdy v období mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. Nejčastěji bývá jeho narození uváděno kolem roku 563-4 př. n. l. Podle legendy se narodil jako královský princ a dětství a mládí prožil bezstarostně v přepychu, radosti a požitcích. V 16 letech se oženil s dívkou Jašódharou. Pak byl ale konfrontován s chudobou, nemocí, stářím a smrtí. Poprvé v životě viděl starého člověka, nemocného člověka a pohřební průvod vyprovázející mrtvého. Vyděsila ho pomíjivost mládí, krásy, zdraví i života samotného a začal přemýšlet, jak by bylo možné z koloběhu utrpení uniknout. Ve svých 29 letech odešel z domova, aniž by se jedinkrát podíval na svého prvorozeného syna Ráhula. (Zřejmě tím splnil podmínku rodičů, že po sobě alespoň zanechá následovníka.) Hnala ho touha poznat to, co nepodléhá pomíjivosti, a měl pocit, že uprostřed rodinných vztahů a povinností to nemůže najít. Proto si ostříhal vlasy, oblékl žlutý šat a odešel do bezdomovectví. Po šesti letech nejrůznějšího umrtvování těla a smyslů, došel k pravému poznání a osvícení. Objevil to, co nazval „střední cestou“. Indické náboženství vychází z teorie reinkarnace – z koloběhu zrození a smrtí, přičemž všechno špatné, čeho se člověk v životě dopustí, se mu formou utrpení ať už v témže životě nebo v některém z příštích životů vrátí. Z tohoto koloběhu se může člověk dostat jen tím, že se už nedopustí žádného jednání, které by vytvořilo potřebu znovu se narodit. Podstatou buddhistického způsobu života je snaha dosáhnout moudrosti, mravnosti a soustředění. Mezi základní pilíře buddhistického učení je patří učení o ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje správné pochopení, správné myšlení, správnou řeč, správné jednání, správný způsob života, správně nasměrované úsilí, bdělost a soustředění. Ke správnému chápání patří pochopení pomíjivosti všech jevů. Správné myšlení znamená vyvarovat se chamtivosti a zloby vůči druhým, nelhat, nepomlouvat, nepoužívat drsné výrazy, netlachat, ale povzbuzovat druhé k dobrým činům. Správné konání znamená například nekrást. Správné živobytí znamená například nevykonávat taková povolání, která škodí druhým bytostem... Základní kvality Buddhy jsou soucit, moudrost a vnitřní síla. Základní myšlenkou buddhismu je, že zárodek Buddhy je v každém z nás, jen si ho musíme uvědomit.
–8–
–9–
ASIE – Indie Mandala znamená „kolo - kruh“ či „oblouk“. Mandaly představují v podstatě svět v kruhu. Mají podobu geometrických digramů soustředěných kolem svého středu (soustředné kruhy, čtverce nebo jejich kombinace) a jsou důležitou součástí buddhistické tradice. Hlavním úkolem mandal je tedy vést toho, kdo je tvoří, nebo toho, kdo nad nimi medituje, k „buddhovství“ – stavu osvícení, kdy dotyčný dosáhne vnitřního klidu a míru. Toho dosáhne prostřednictvím pochopení světa a pomíjivosti věcí a následným oproštěním se od lpění, tužeb a z nich vyplývajícího strachu, úzkosti, zlosti, bolesti, zklamání...
Model paláce mandaly Kálačakry omezený na nejdůležitější stavební prvky a mandala Kálačakra Mandaly najdeme na celém indickém subkontinentu (v Indii, Pákistánu, Nepálu, Bhútánu, Bangladéši a na Šrí Lance), v Tibetu i Číně. Západnímu světu přiblížil mandaly hlubinný psycholog Carl Gustav Jung, který viděl v jejich tvorbě způsob, jak odstranit chaos z mysli a nastolit vnitřní harmonii. Mandaly mohou být dvojrozměrné i trojrozměrné, kreslené, malované, vyřezávané atd. Velmi zajímavé jsou mandaly vysypávané barevnými písky. Po složitých obřadech pracuje na jedné mandale (např. o rozměrech 2 x 2 m) několik mnichů současně, často i několik dnů. Drobnými trychtýřky vysypávají předkreslené plochy (ale i jemné detaily zvířat, postav atd.), až je mandala hotova.
Nakonec smetou celou mandalu dohromady a vysypou ji obřadně do vody nebo ji nechají rozfoukat větrem. Dokonalý symbol pomíjivosti všech věcí...
– 10 –
– 11 –
AFRIKA Afrika je označována jako kolébka lidstva – kolébka lidské civilizace. Inspirací pro tvorbu byly skalní malby otištěné v knížce bývalého ředitele ZOO ve Dvoře Králové pana Josefa Vágnera a jeho syna Zdeňka Vágnera nazvané KIMURI – lovecké příběhy a pohádky z Afriky.
Druhou inspirací byly tradiční dřevěné vyřezávané masky. Žáci je vyráběli z keramické hlíny a povrchově upravovali kysličníky. Některé byly vyrobeny i z moduritu.
– 12 –
– 13 –
LATINSKÁ AMERIKA Masky jsou staré jako lidstvo samo. Předměty, které si člověk nasazoval na obličej, aby zakryl svou původní tvář, skryl svůj výraz, změnil svou totožnost a nahradil ji jinou, nacházíme napříč dějinami i napříč kulturami. Nejstarší jsou masky rituální a masky pohřební. Rituální masky měly za úkol chránit šamany při styku s nebezpečnými přírodními božstvy, proto mívají často děsivý, zastrašující výraz. Nádherné dřevěné aztécké posmrtné masky, pokryté charakteristickou mozaikou z tyrkysu, perletě a dalších materiálů, se staly inspirací k tvorbě „masek“ z papírové mozaiky. Výroba je jednoduchá. Silnější papír se natře akrylovou barvou a po zaschnutí se suchým štětcem vytvoří barvou o odstín tmavší nepravidelná struktura. Potom je potřeba papír rozstříhat na malé kousky a slepit do požadovaného obrazu, přičemž se pracuje s různými tvary a různou intenzitou odstřižků. Nakonec se dílo přelakuje bezbarvým lakem.
– 14 –
– 15 –
SEVERNÍ AMERIKA Legenda vypráví, že první lapač snů vyrobila jedna indiánská maminka z kmene Siouxů. Její děťátko bez přestání plakalo a nechtělo spát. Když už si nevěděla rady, vydala se hledat pomoc. Podle jedné verze našla pomoc u moudré stařenky, podle druhé verze to byl indiánský šaman, který jí poradil, aby vyrobila lapač snů – kouzelný talisman pro klidný spánek svého děťátka. Maminka lapač snů vyrobila a od té doby dítě spalo klidně a už neplakalo. Indiáni věří, že sny jsou poslové z jiného světa a mají velký vliv na život člověka. Věří, že dobré sny sklouznou po peříčku přímo do duše spícího a špatné sny se zamotají v síti a první sluneční paprsek je spálí. Proto by lapač snů měl viset nad lůžkem tak, aby na něj alespoň někdy svítilo slunce.
Výroba lapače snů vyžaduje hodně trpělivosti a pečlivosti. Symetrie sítě symbolizuje harmonii. A přesně tu všichni zlí duchové nenávidí… a) + b) Větvičku ohneme do kruhu a koneček svážeme pevnou nití. Nemáme-li vhodnou větvičku, můžeme použít i pevnější drátek stočený do kruhu, kovovou obroučku ze starého stínidla na lampičku nebo jakýkoliv jiný kruhový objekt. My jsme použili dřevěné rámečky na vyšívání, které se dají koupit běžně v galanterii. c) + d) Kruh hustě omotáme provázkem nebo bavlnkou, můžeme použít i kožené tenké šňůrky. Dbáme na to, aby podklad – větvička nebo drátek – nikde nevykukoval. e) + f) Koneček bavlnky nebo provázku navážeme na omotaný kruh a začneme vyplétat vnitřní síť. Volně přivazujeme bavlnku kousek po kousku ke kruhu (viz foto), snažíme se dodržovat pravidelné rozestupy. U bohatšího z lapačů jsme navázali na základní kruh dřevěné kroužky, které jsme zakoupili v domácích potřebách spojených s železářstvím...
– 16 –
Výroba lapačů snů je ideální "projektová" činnost. Třídu je možné nechat pracovat v několika skupinkách na několika lapačích snů souběžně. Na základě inspirativních obrázků se skupiny dohodnou, jaký typ lapače chtějí vyrobit, v jakých barvách, vytvoří si soupis potřebného materiálu a dohodnou se, kdo co na příští hodinu výtvarné výchovy zajistí... Příběhů a legend, které popisují vznik lapačů, je mnoho a liší se podle toho, z jakého kmene indiánů pochází. Některé kmeny věří, že lapače člověka nechrání jenom před zlými sny, ale že zbavují prostor také zlých myšlenek.
Názorný návod na výrobu (angl.) najdete např. jako „How to make a Dreamcatcher“ na: http://www.youtube.com/watch?v=CVSXXeFF-Gw
– 17 –
V symbolické rovině mohou žáci své lapače tvořit s cílem zlepšit klima ve vlastní třídě. Mohou to být lapače špatné nálady, lapače agresivity apod. Jednotlivé lapače mohou mít tedy buď speciální účel nebo mohou „chránit“ určitou část třídy – všechny lapače by potom vykryly prostor celé třídy. Barva může symbolizovat to, co má lapač filtrovat nebo může symbolizovat například základní živly podle čínského učení feng shui: na jižní stěně umístěný lapač symbolizuje oheň (převažující barva je červená), na východní straně dřevo (převažující barva zelená), na západní straně kov (převažující barva bílá), na severní straně voda (převažující barva černá nebo modrá).
SEVERNÍ AMERIKA Totem je algonkinské slovo (kmen Odžibvejové) a znamená příbuzenství, dávného předka, ochranného ducha, ale také jeho viditelné symbolické zobrazení – totemový kůl. Totem je symbol celku a příslušnosti ke kmenové skupině. Nejčastěji bývá totemem živočich nebo rostlina. Totemový živočich je často pokládán za společného prapředka skupiny. Totemy mají stejnou funkci, jakou šlechtické erby. Figury vyřezané do mohutných cedrových kmenů představují důležité události, ať už skutečné nebo smyšlené, v historii té které indiánské rodiny. Vyřezávání totemů a jejich umísťování před rodinné obydlí je rozšířeno pouze mezi pobřežními indiány Britské Kolumbie (Kanada) a spodní části Aljašky. Jedním z míst, kde je možné vidět monumentální totemy, je Vancouver, přesněji Stanley Park. Totemismus bývá někdy považován za vůbec nejstarší formu náboženství.
– 18 –
SEVERNÍ AMERIKA Kokopelli je severoamerické božstvo plodnosti. Nejčastěji je zobrazován jako shrbený či hrbatý pištec na flétnu s typickými „dudkovitými“ výrůstky na hlavě (není jisté, zda znázorňují vlasy, péra nebo něco jiného). Zároveň je i mytologickým šprýmařem, proutníkem, léčitelem, vypravěčem a nositelem radosti. Podle některých mýtů cestoval Kokopelli po kraji a přinášel jaro a déšť (čili úrodu a plodnost). Mezi arizonskými Indiány kmene Hopi se říká, že Kokopelli nosí nenarozené děti a rozdává je ženám. Často je zmiňován ve spojitosti se svatbou, někdy se uvádí i jeho manželka Kokopelmana.
Vedle jiných technik jsme použili i techniku linorytu. Podklad tvořila abstraktní malba suchým pastelem, jako fixativ se osvědčil úplně normální lak na vlasy.
– 19 –
EVROPA Období antiky je pokládáno za základ moderní západní civilizace a evropské kultury. Antická kultura (kultura starověkého Řecka a Říma) spadá do období, které začíná kolem roku 800 př. n. l. a končí rozmachem křesťanství. Antika obohatila významně svět v oblasti literatury a dramatu. Položila základy filosofie. Poprvé se zde objevila i vláda založená na principech vůli lidu – demokracie. Antika je také spojená s ohromným rozvojem věd (například fyziky, matematiky, geometrie), velký význam byl přikládán také dějepisectví. Vysoce ceněná hodnota krásy a kultury těla vedla ke vzniku sportu, tělocvičných škol a nakonec i olympijských her. Starověký Řím obohatil svět o římské právo a dokonale propracovanou vojenskou strategii. Jako symbol Evropské kultury jsme pro potřeby našeho projektu zvolili evropskou architekturu. Jako představitele antické architektury jsme zvolili antický chrám. Řecký chrám je prostá stavba obdélníkového půdorysu s jednou řadou sloupů. Sloupy mají nahoře hlavici, prostřední část se nazývá dřík a dole jsou sloupy zakončeny patkou. Chrám stojí na podezdívce o několika stupních (krépis), horní plocha podezdívky se nazývá stylobat. Střecha chrámu bývá sedlová a je vytvořená z mramorových desek nebo z prejzovitých tašek. Nad vodorovnou římsou kratších stran chrámu byl trojúhelníkový štít (tympanon) uvnitř zdobený sochami (akrotérie).
– 20 –
Jako pocta evropské architektuře vznikla dvě monumentální kolektivní díla na téma „město“. Šíře každého z nich, stejně jako šíře antického chrámu, je zhruba 1m. Podílelo se na něm 11 autorů, zejména žáků 6. tříd. Každý z nich si vybral nějaký architektonický motiv, který zpracoval. Následně se jednotlivé motivy vystříhaly a slepily do nové kompozice. Prázdná místa byla následně domalována.
– 21 –
EVROPA Představivost, tvořivost, schopnost improvizace a také schopnost týmové spolupráce patří mezi základní podmínky úspěchu v řadě profesí i v běžném osobním životě. Výtvarná tvorba a školní projekty tyto vlastnosti v dětech nenásilnou formou rozvíjejí...
– 22 –
– 23 –
EVROPA Vitráž je skleněná plocha složená z různobarevných skel spojovaných za pomoci olověných pásků. Vitrážová okna a rozety (jakési evropské mandaly) jsou neodmyslitelně spjaty s gotickými katedrálami, které patří bezesporu k vrcholům evropské architektury. Zatímco klasická vitráž vznikala spojováním různobarevných skel a sklíček (případně s následným domalováním detailů), falešná vitráž není vyrobená z dílků, ale barevný motiv je vytvářen pouze pomocí barev na sklo. Olověné pásky nahrazují lepené olověné, měděné, mosazné nebo zinkové profily nebo kontury malované konturovací barvou.
Jako inspiraci pro malbu vitrážovými barvami jsme vybrali moderně pojaté tradiční křesťanské motivy z proslulé mezinárodní ekumenické komunity ve francouzské vesničce Taizé.
– 24 –
EVROPA Křesťanství je základem evropské civilizace, o čemž svědčí i fakt, že i náš letopočet se počítá od narození Ježíše Krista (i když ve skutečnosti se historický Ježíš Nazaretský narodil pravděpodobně o nějaký rok dřív). Jeho život je zasazen do rámce, na jehož začátku je všem známá vánoční legenda o narození Ježíška v Betlémě a následném klanění tří králů, na konci se tyčí kříž s ukřižovaným Ježíšem. Pro věřící je důležitá víra v to, že Ježíš byl Spasitel – Syn Boží, který je svou smrtí na kříži vykoupil a zachránil před věčným zatracením. Zatímco pro věřící a trpící bývá důležité vztahovat se k Ježíši trpícímu, ukřižovanému a následně podle legendy zmrtvýchvstalému, pro každého, kdo hledá svou vlastní identitu, může být velkou inspirací živý Ježíš – člověk, který chodil se svými učedníky po dnešní Palestině, šířil své učení a především podle svého učení sám žil... Základem Ježíšova učení byl nový náhled na Boha i na lidi. Zatímco starozákonní Hospodin byl Bohem, jehož hněvu se Izraelité velmi obávali, Ježíš mluví o Bohu jako o dobrém Otci, který miluje všechny svoje děti (modlitba, kterou naučil své učedníky, začíná slovy ´Otče náš...´). Vyzýval lidi, aby se k sobě chovali jako bratři a sestry bez ohledu na svůj původ a společenské postavení, aby rozvíjeli svoji schopnost empatie a soucitu, aby dokázali druhým účinně pomáhat odpouštět. Mezi Ježíšovy nejznámější výroky patří např.: Miluj bližního svého jako sebe samého. Kdos bez viny, první hoď kamenem. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Milujte se jako já jsem vás miloval. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi. Slitování u Ježíše však nenacházeli lidé lakotní a chamtiví: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do království božího. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen. (´ponižuje´ zde ve smyslu nepovyšuje se nad druhé, nežádá pro sebe výhody, nevynucuje si úctu a obdiv...) Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Blaženější je dávat než dostávat. Dnešní mluvou by se dalo říct, že Ježíš požadoval po lidech, aby dbali víc na svůj duchovní růst než na povrchní uspokojování materiálních potřeb, nabádal je, aby rozvíjeli svou sociální inteligenci, a nenechali se ovládat žádnými předsudky, manipulacemi mocných ani vlastním egem. Byl propagátorem sociální solidarity, genderové rovnoprávnosti a multikulturality, přičemž zdůrazňoval rovnost vycházející z existence jednoho Boha-Stvořitele, který je Otcem všech lidí bez rozdílu. V duchu Ježíšova učení žije také sto bratří ze třiceti národů, kteří tvoří komunitu v Taizé. Žijí výhradně ze své práce, nepřijímají žádné dary. Pokud někdo odkáže komunitě své dědictví, využijí je na pomoc nejchudším. Mnozí z nich žijí a pomáhají v nejchudších oblastech světa. Počátky komunity sahají do doby druhé světové války, kdy bratr Roger Schutz zakoupil dům na venkově, aby mohl poskytovat útočiště válečným uprchlíkům, kteří se potřebovali skrýt, bez ohledu na jejich národnost a vyznání...
– 25 –
2. etapa – tvůrčí dílny „Barevné děti celého světa“ Projekty, které průběžně na ZŠ Vrchlického v Liberci realizujeme, mají vždy dvě hlavní etapy. V první žáci něco poznají, prožijí, pochopí, ve druhé jim dáme příležitost uvědomit si změnu, která v nich nastala, a předat poznané nějakou formou dál. V případě tohoto projektu jsme dali druhé etapě podobu tvůrčích dílen, které se měly uskutečnit na Veletrhu dětské knihy. Pořadatelé ale na poslední chvíli slíbenou dotaci od MŠMT neobdrželi a my museli pro závěrečnou etapu našeho projektu hledat nové řešení. Tvůrčí dílny nakonec obohatily libereckou Bambiriádu, pro prezentaci výtvarných prací se nám podařilo zajistit výstavní prostor v nákupní galerii Plaza. Obě části projektu tím získaly úplně jinou dimenzi.
Do příprav tvůrčích dílen „Barevné děti celého světa“ se zapojili chlapci i dívky. Dívky zkoušely vyrobit své vlastní panenky, abychom zjistili, jestli připravené vzorové panenky vyhovují svému účelu, jak dlouho výroba jedné takové panenky trvá a abychom navrhli optimální technologické postupy výroby. Chlapci dali přednost přípravě polotovarů – pomocí řezných raznic vysekávali barevná srdíčka a kytičky různých velikostí a tvarů na zdobení panenek, které potom děti používaly na dotvoření svých výtvarných děl...
– 26 –
PRACOVNÍ POSTUP Šablonu na výrobu panenky si vyrobíme z tužšího papíru nebo silnější plastové fólie – např. z plastových desek – tak, aby se na polokarton formátu A4 vešla dvě tělíčka a dvě hlavičky. Hlavičky se dají vysekávat kruhovou řeznou raznicí o průměru cca 6 cm nebo vystříhat klasicky nůžkami. Hlavičku přilepíme na tělíčko za pomoci 3D oboustranné lepenky – je vyšší a díky tomu je hlavička (resp. bradička) panenky kousek nadsazená a působí hezky plasticky. Na šatičky se nám osvědčily nově vyráběné krásně vzorované krepové papíry (proužkované, puntíkované, s potisky zvířecích kůží) i jednobarevné. Dobře se s nimi pracuje. Šatičky jdou vyrobit i z barevného polokartonu nebo barevných papírů a ozdobit např. nalepováním vysekaných kytiček různých barev a velikostí. Rozhodně se vyplatí zakoupit raznice téhož motivu v různých velikostech – dají se potom skládat různé druhy kytiček a tvorba je tím zajímavější. Středy se dají vyrobit vlepením korálku nebo umístěním kapičky 3D laku. Kytičky se dají použít i jako náhražka botiček nebo ozdoba pantoflíčků. Oči jsme kreslili pastelkami či fixy s tenkými hroty, ale úplně nadšení jsme byli z papírových samolepicích očí, které jsme nakoupili v internetovém obchodě DAVONA, stejně jako značné množství dalšího materiálu. Na vlásky jsme použili klasické materiály, jakými jsou vlny, bavlny, chemlon, ale vyzkoušeli jsme i ovčí rouno, které se používá na plstění. Vlásky jsme nejčastěji lepili tavnou pistolí. Pokud si k tomu ještě přikoupíte různobarevná peříčka, třpytky, kousky zlaté fólie, nalepovací hvězdičky a další drobné motivy na zdobení – je úspěch tvůrčí dílny zaručen.☺. Tahle tvůrčí dílna rozhodně nebavila jenom děti, ale i nás, přece jen už o něco odrostlejší...
– 27 –
Tvůrčí dílna „Barevné děti celého světa“ – Bambiriáda 2012 Zatímco na veletrh by přišly především celé školní třídy a o víkendu rodiče a prarodiče s dětmi, na Bambiriádě byly nadšenými účastníky tvůrčí dílny i spousty malých romských dětí, které často přicházely samy, bez doprovodu dospělých. Za pomoci žákyň 2. stupně ZŠ Vrchlického, si mohly vyrobit originální papírovou panenku podle vlastního návrhu. Vybrat pro ni barvu pleti, tvar očí, barvu vlasů, účes, šaty, ozdoby... Bylo až dojemné sledovat, jak spolu dvě tak rozličné skupiny dětí tvořily svůj vlastní barevný svět.
V téhle tvorbě nebyly žádné rasové předsudky a bariéry, jediným kritériem bylo vytvořit co nejhezčí dílo. Ačkoliv jsem připravila ukázkové panenky, které představovaly základní etnické typy, děti se nedaly svazovat, ale nechaly se jen inspirovat. Jednotlivé prvky skládaly do zcela nových souvislostí a kombinací. A tak vznikaly panenky žluté, které měly kulaté oči, červené copy a šaty z krepového papíru s potiskem zvířecích kůží apod. Všechny byly krásné a naprosto originální. Dívky dokázaly velmi citlivě odhadnout, na co dětské síly stačí. Co bylo pro děti příliš složité, to udělaly samy, ale vždy a vše s dětmi konzultovaly. A také vždy dokázaly v průběhu tvorby najít něco, co mohly vlastními silami zvládnout i ty nejmenší děti: vybrat a nalepit kytičku, nakreslit pusu, vytvořit lepidlem linii náhrdelníku a zasypat ji barevnými třpytkami...
– 28 –
Děti se tak stávaly návrháři a starší žákyně podle jejich přání více či méně realizovaly jejich návrhy. Díky tomu si děti odnášely opravdu krásné panenky, které mohly právem považovat za své vlastní dílo.
A co je hlavní – dívky už nikdy nebudou moci přijmout tezi, že všechny romské děti jsou divoké, neumí se soustředit, zajímá je jen to, co můžou dostat rychle a bez vlastního přičinění. Není to pravda. Zažily během dvou dnů Bambiriády desítky snědých dětí s vděčnýma velkýma očima, které se trpělivě podílely na zrodu svých panenek. Vždycky záleží na schopnosti zaujmout, dát najevo svůj zájem o druhého, jeho názory, touhy, přání – i když je dotyčný/á třeba ještě předškoláček... Na druhou stranu těmhle dětem už nikdo nenamluví, že všichni gádžové jsou nepřátelští, protože i ony mají zkušenost s úplně jiným přístupem. Nebojím se říct, že tohle byla skutečná multikulturní výchova v praxi. Dája Spalková, vedoucí projektu
– 29 –
3. etapa – výstava „Kultury světa“ Vedle svého původního záměru mívají projekty ještě jeden velký přínos: jsou skvělou přípravou na život. Učí žáky poradit si s neplánovanými situacemi, tvořivě reagovat na změny a chopit se nečekaných příležitostí. Projekt měl původně vyvrcholit tvůrčí dílnou na libereckém Veletrhu dětské knihy. Pětimetrová ústřední koláž sestavená z výsledků tvůrčího snažení žáků na téma „Kultury světa“ měla dotvářet veletržní stánek ZŠ Vrchlického. Po zrušení letošního veletrhu jsme museli hledat alternativní způsob prezentace projektu. Nakonec jsme se rozhodli vyjít s projektem blíž k lidem, kteří by do knihovny, kam jsme chtěli výstavu původně přemístit, s největší pravděpodobností nepřišli. Díky ohromné vstřícnosti marketingové ředitelky nákupní galerie Plaza v Liberci paní Nancy Haisové, která nám dala možnost využít celý vstupní prostor nákupní galerie, změnil se i náš přístup k tvůrčí části projektu „Kultury světa“. Rozhodli jsme se vytvořit skutečně reprezentativní výstavu, která zaujme malé i velké a bude představovat exkluzivní průřez kulturami čtyř kontinentů, rozložený na 15 výstavních panelů. Žákům jsme se při té příležitosti rozhodli ukázat, co všechno k takové skutečné výstavě patří. Včetně vernisáže s kulturním programem, s poděkováním a květinami pro učitele, kteří na projektu pracovali, a s pamětními listy pro všechny autory vystavených děl. Celá výstava i jednotlivé panely dostaly jasnou koncepci. Žáci už netvořili jen tak, ale tvořili výstavu. Poté, co nad výstavou převzala záštitu Ing. Jiřina Princová, vedoucí odboru školství, mládeže, tělovýchovy a sportu Krajského úřadu Libereckého kraje, společné úsilí se ještě zvýšilo o touhu nezklamat poskytnutou důvěru. Původní přístup, který se u žáků občas vyznačoval známou pubertální frajeřinou, se měnil den ze dne v zaujetí tvůrců, kteří vědí, co dělají a proč to dělají. A kteří to především chtějí dělat.
– 30 –
– 31 –
3. etapa – instalace výstavy„Kultury světa“ Žáci se podíleli na celé instalaci výstavy. Navrhli a realizovali také výzdobu výklenku, kde při Duhovém dnu dětí probíhala i třetí tvůrčí dílna „Barevné děti celého světa“. Žáci si vyzkoušeli práci s různými typy lepenek, s prity i se silonem. Velkou trpělivost vyžadovalo lepení jmenovek ke všem 105 vystaveným dílům...
Instalace výstavy – pro většinu nová zkušenost, ale poradili si s ní skvěle...
– 32 –
– 33 –
– 34 –
– 35 –
3. etapa – vernisáž výstavy„Kultury světa“ Také kulturní program vernisáže byl inspirován Latinskou Amerikou. Latinskoamerické tance předvedli svým spolužákům žáci 9.B Kamila Burešová a René Skalský.
Kamila a René spolu tancují už devátým rokem v tanečním klubu Koškovi. V roce 2009 se umístili na 3. místě na MČR ve standartních tancích. Ve skupinách D-B se umisťovali pravidelně do 3. místa. V letošním roce tančí už v nejvyšší juniorské kategorii – ve skupině A, kde musí konkurovat i tanečníkům, kterým je 25 až 30 let. Účastní se řady mezinárodních soutěží. Letos například obsadili 4. místo ve standartních i v latinskoamerických tancích v německé Pirně, kde jim konkurenci tvořili také tanečníci ze SRN a z Polska.
– 36 –
– 37 –
Každý z vystavujících si odnášel z vernisáže Pamětní list s reprodukcí svého uměleckého díla.
– 38 –
Žáci už vědí, že lidé jiných národností a jiné barvy pleti mají také svou kulturu a mají nás čím inspirovat a obohatit. Kruh od multikulturality ke kultuře a zase zpátky se uzavřel...
– 39 –
Vždycky když něco končí, rodí se někde už zase něco nového...
červen 2012
– 40 –
