Město v této knížce, lidé a místa, všechno je smyšlené. Jen postupy policie se zakládají na zavedené technice pátrání.
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2013 Bořivojova 75, Praha 3 Copyright © 1965 by Hui Corporation All rights reserved. Z anglického originálu Doll (Published by Warner Books, 1997) přeložili © 2012 Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík Redakce textu: Jiří Pacek Jazyková korektura: Jan Řehoř Grafická úprava obálky © 2012 Bohumil Fencl
První elektronické vydání v českém jazyce ISBN 978-80-7461-523-8
Také tuto knihu věnuji Dodie a Rayovi Craneovým
1 MALÁ ANNA SEDĚLA NA PODLAZE u stěny a hrála si s panenkou. Mluvila na ni, ale přitom poslouchala rozzuřené hlasy, které k ní doléhaly přes tenkou příčku z matčiny ložnice. Usilovně se snažila zabavit hračkou, aby zaplašila strach. Teď se ten muž ve vedlejší místnosti rozeřval. Dívenka nechtěla slyšet, co říká. Přivinula panenku těsně k sobě, políbila ji na plastovou tvářičku, znovu jí cosi pověděla a nastražila uši. V přilehlé ložnici právě kdosi vraždil její matku. Všichni jí říkali Tinka, což byla honosná mondénní složenina vytvořená z počátečních slabik jejích dvou křestních jmen – Tina a Karin. Tinka byla za normálních okolností nepochybně překrásná žena. Byla by překrásná, i kdyby se jmenovala Beulah. Nebo Bertha. Anebo dokonce Brunhilda. Umělecké jméno Tinka pouze dodávalo její přirozené kráse ještě větší lesk, propůjčovalo jeho nositelce zdání tajuplnosti a působilo jako příslib nepopsatelných dobrodružství. Tinka Sachsová byla modelka. Rozhodně to byla velmi půvabná žena. Měla jemně modelovaný obličej, který dokonale odpovídal nárokům kladeným na její profesi, široké čelo, výrazné lícní kosti, plné rty, aristokratický nos, šikmé zelené oči žíhané drobnými jantarovými skvrnkami; ach, byla bezpochyby krasavice. Měla typické tělo modelky – pružné, vláčné, ladně tvarované, s dlouhýma štíhlýma nohama, útlými boky a malými ňadry. 7
E D M C B AIN
Pohybovala se s provokativní lehkostí manekýnky – s pánví vysunutou kupředu, ležérně uvolněnými boky a hlavou hrdě vztyčenou. Smála se melodickým hlasem připomínajícím vodní gejzír, který vesele prýští z fontány, mezi rudě nalíčenými rty jí svítily bílé zuby a v jantarových očích zářily jasné plamínky. Sedávala uvolněně, s nacvičenou nenuceností modelky, a pózovala dokonce i doma v pokoji, kde si vybírala jednou stěnu, jindy pohovku a na jejich pozadí nechávala vyniknout svým šatům nebo dlouhým blond vlasům či tajuplným zelenkavým očím s jantarovými skvrnkami; ach, bývala tak krásná. Teď však moc krásně nevypadala. Nevypadala moc krásně vinou muže, který ji honil po místnosti a oplzle na ni řval, muže, co ji pronásledoval ode zdi ke zdi a nakonec ji natlačil do úzkého prostoru mezi širokým dvojlůžkem a prádelníkem s mramorovou horní deskou, muže, jehož ani v nejmenším neobměkčilo její mumlání, prosby a vzlyky, muže, který svíral v ruce kuchyňský nůž a poslední tři minuty jí ho znovu a znovu zabodával do těla. Po celou dobu se mu z úst řinul neutuchající vodopád sprostých nadávek, poháněný zuřivostí, která dostoupila vrcholu a držela se na stejné úrovni, aniž ztratila na síle či divokosti. Čepel nože zprudka opisovala ve vzduchu krátké oblouky tam a zase nazpátek a její pravidelné pohyby provázel příval slov, který se dál a dál nespoutaně valil z mužových úst. Oplzlé výkřiky a bodné rány se pojily v jeden celek, dokonale sladěný co do rytmu i nasazení jako dva partneři při ďábelském páření, a skrápěly Tinku střídavě krůpějemi slin a stříkanci krve. Dál a dál prosebně mumlala mužovo jméno, zatímco jí čepel pronikala do těla. Lesknoucí se oblouk však zůstával neoblomný. Nůž ostrý jako břitva i příval vulgárních nadávek ji neúprosně hnaly, krvácející a celou pobodanou do nejzazšího kouta místnosti, kde narazila hlavou do originálu Chagallova obrazu, takže se rozhoupal a zůstal viset trochu našikmo. Čepel opsala další ze svých krátkých hrůzostrašných oblouků, zanechala po sobě několik hlubokých stop na Tinčiných drobných ňadrech a posunula se o něco níž, k plochému břichu. Stříbřitá ocel se prodrala zakr8
P ANENKA
váceným lehkým župánkem, ozval se typický ostrý zvuk páraného hedvábí, a jak muž udělal další krok, nůž se zanořil ještě hlouběji. Tinka ještě jednou vyslovila útočníkovo jméno, vlastně ho vykřikla, ale pak už jen zamumlala „prosím“ a zase dopadla na stěnu. Tentokrát Chagalla srazila ze skoby a zarámovaná orgie barev se jí ztěžka svezla na ramena a odtud se sesunula podél jejích dlouhých blond vlasů, rozšklebených řezných ran na hrdle i na obnažené drobné hrudi, podél rozpáraného modrého župánku, který odhaloval přírodní hněď jejího klína, až k modrým saténovým pantoflíčkům. Žena se svezla po stěně na podlahu. Lapala po dechu a plivala krev, hlavu položenou na obraze, čelo zapřené o dřevěný rám a světlé vlasy rozprostřené jako lehký zlatavý opar přes Chagallovy červené, žluté a fialové skvrny. Z řezné rány na krku crčela na plátno krev, rozlévala se po něm a vytvářela pod plavými vlasy krásné modelky rudou kaluž. Nakonec se nahromaděná tekutina přelila přes dubový rám a začala se vsakovat do koberce. Malá Anna ve vedlejší místnosti k sobě pevně tiskla panenku. Pronesla k ní několik konejšivých slůvek a potom vyděšeně poslouchala kroky, které zaznívaly z chodby přes zavřené dveře jejího pokojíčku. Se zatajeným dechem naslouchala tak dlouho, dokud se hlavní dveře bytu neotevřely a pak zase nezaklaply. Seděla ve své ložnici a tiskla k sobě panenku ještě nazítří ráno, když do bytu vešel domovník, aby vyměnil vadný vodovodní kohoutek, na který si paní Sachsová den předtím stěžovala. Duben je čtvrtý měsíc v roce. Tyhle věci si člověk musí uvědomit, pokud pracuje jako policajt, protože se mu občas všechno plete dohromady. Na té zmatenosti se většinou podepisuje zčásti vyčerpání, zčásti znuděnost a zčásti znechucení. Vyčerpání je trvalý stav a člověk si na něj během let pomalu zvykne. Policajti totiž nevědí, co jsou to volné soboty, neděle nebo státní svátky, a tak pokud je to zapotřebí, jsou připraveni nastoupit do služby i ráno na Boží hod, zvlášť když si někdo zamane spáchat zločin a je tak bezohledný, že si k tomu vybere právě 9
E D M C B AIN
tenhle den – stačí si připomenout George Washingtona a ty nic netušící ochmelky hessenské žoldáky v bitvě u Trentonu. Práce detektivů se nedá směstnat do pevného harmonogramu, a tak se člověk postupně naučí vstávat v nejnemožnější denní a noční dobu a naspí mnohem méně hodin než ostatní, ale nikdy se nesmíří s neustálým pocitem vyčerpání pramenícího z vědomí, že se děje příliš mnoho trestných činů, na jejichž vyřešení je příliš málo času a příliš málo mužů. Doma pak někdy hartusí na ženu a na děti, ale jenom protože jsou příšerně utahaní. Jenže takový už je život, hochu, samá práce a žádná zábava. Znuděnost je něco jiného, ale také přispívá k celkovému pocitu zmatenosti. Zločin je sport, který v člověku vyvolává takové vzrušení jako žádný jiný sport na světě, víme? Samozřejmě. Klidně se zeptejte, koho chcete. Jak je tedy možné, že propadáte nudě, když pracujete jako policajt, co datluje na psacím stroji hlášení ve třech vyhotoveních a pak s nimi pobíhá po celém městě, povídá si se stařenkami oblečenými do domácích šatů s květinovým vzorem v jejich bytech, kde se vznáší odér smrti. Jak to, že policejní postupy získaly stejně předvídatelnou neměnnou podobu jako býčí zápasy, takže vám dokonce i noční přestřelka v zapadlé uličce připadá jako důvěrně známá záležitost a přistupujete k ní s podobným pocitem znuděnosti jako k rutinnímu služebnímu hlášení na Úřad pro vyšetřování trestných činů? Nuda v člověku napáchá zatracený zmatek. Znechucení vás postihuje jenom tehdy, pokud jste lidská bytost. Někteří poldové lidské bytosti nejsou. Ale pokud je ve vás trocha lidskosti, občas vám nejde na rozum, čeho jsou jiní příslušníci vašeho rodu schopní. Dokážete pochopit lháře, protože lež ve zředěné formě používáte i vy – jako běžnou metodu, která umetá cestičky a pomáhá lidskému soukolí fungovat mnohem hladčeji, bez nenadálých poruch způsobených přemírou pravdivých informací. Dokážete pochopit i zloděje, protože jste jako malí caparti ve škole občas štípli tužku ze skříně na učební pomůcky a někdy mezi pátým a desátým rokem možná i letadýlko v hračkářství. Dokážete pochopit dokonce i vraha, protože každý z nás má 10
P ANENKA
kdesi hluboko v duši přísně střežený temný kout, ve kterém skrývá nenávist tak obrovskou, že by dokázala zabít. Tohle všechno dokážete pochopit, ale přesto propadáte zhnusení, když se na vás všechny tyhle věci valí jako lavina, když se s těmihle lháři, zloději a vrahy setkáváte neustále tváří v tvář, když vás celých osm, dvanáct nebo šestatřicet hodin, které trávíte na služebně nebo venku, kam vybíháte za každým podezřelým výkřikem, vytrvale pronásleduje neodbytný pocit, že veškeré lidské ctnosti scházejí na úbytě. Možná byste se občas smířili i s nějakou tou mrtvolou – vždyť smrt patří k životu, ne? –, jenomže když se jich před vámi kupí celá halda, jste z toho zhnusení a máte v hlavě zmatek. A jakmile už všechny ty mrtvoly nedokážete rozlišovat a jedna proražená krvácející hlava vám splývá s druhou, jak potom můžete vědět, jestli je duben nebo říjen? Teď byl duben. Zakrvácená tvář pobodané krásky spočívala na Chagallově obrazu a technici z kriminalistické laboratoře snímali otisky prstů za pomoci prášku, vysávali z koberce vlasy a kousíčky vláken, opatrně balili nůž nalezený na chodbě přede dveřmi do ložnice i peněženku mrtvé ženy, která obsahovala všechno možné, jen ne peníze. Detektiv Steve Carella si všechno zaznamenal a vyšel z místnosti na chodbu, kde se v masivním křesle choulila dívenka tak malá, že ještě nedosáhla nožkama na zem, a na klíně držela panenku. Jmenovala se Anna Sachsová, jak se Carella dozvěděl od jednoho z policistů hned po příchodu na místo činu. Připadalo mu, že holčička není o moc větší než ta panenka. „Ahoj,“ pozdravil ji a znovu se ho zmocnil starý známý zmatený pocit, který pramenil z vyčerpanosti, protože už od čtvrtečního rána nebyl doma, ze znuděnosti, protože ho čekalo další kolo rutinních výslechů, a ze zhnusení, protože objektem jeho otázek mělo být malé děvčátko, jehož matka ležela ve vedlejší místnosti mrtvá a zohavená. Pokusil se o úsměv, ale jen s chabým výsledkem. Holčička ani nehlesla, jen k němu zvedla obrovské oči. Měla dlouhé hnědé řasy, němé rty stoicky semknuté a drobný nos, jehož tvar zdědila po matce. Upřeně ho sledovala a nevydala ani hlásku. 11
E D M C B AIN
„Jmenuješ se Anna, je to tak?“ zeptal se jí Carella. Dívenka přikývla. „Víš, jak se jmenuju já?“ „Ne.“ „Steve.“ Dítě znovu kývlo hlavou. „Mám holčičku asi stejně starou, jako jsi ty. Je z dvojčat. Kolik ti je let, Anno?“ „Pět.“ „Přesně jako mojí dcerce.“ „Hmmm,“ zamumlala Anna, na chviličku se odmlčela a potom se zeptala: „Maminka je zabitá?“ „Ano,“ přitakal Carella. „Ano, zlatíčko.“ „Bála jsem se jít tam a podívat se.“ „Dobře, že jsi to neudělala.“ „Zabili ji včera večer, viďte?“ zeptala se. „Ano.“ V místnosti zavládlo ticho. Zvenčí Carella slyšel tlumené útržky hovoru mezi policisty, policejním fotografem a soudním lékařem. Na okenní tabulku dorážela bzučící dubnová moucha. Carella se zadíval do dětské tvářičky, která k němu vzhlížela. „Včera večer jsi byla tady?“ „Ehm-hmmm.“ „Kde přesně?“ „Tady, v mým pokojíčku.“ Pohladila panenku po tváři, zadívala se na Carellu a zeptala se: „Co je to dvojče?“ „Když se dvě miminka narodí současně.“ „Aha.“ Dál na něm visela doširoka otevřenýma očima bez slzí. Jejich pohled působil v malé bledé tvářičce podivuhodně vyspěle. Nakonec řekla: „Udělal to ten pán.“ „Jaký pán?“ zeptal se Carella. 12
P ANENKA
„Ten, co byl s ní.“ „S kým?“ „S maminkou. Ten, co s ní byl v jejím pokoji.“ „Co to bylo za pána?“ „Nevím.“ „Vidělas ho?“ „Ne. Když přišel, hrála jsem si se Švitorkou.“ „Švitorka je tvoje kamarádka?“ „Švitorka je moje panenka,“ odpověděla dívenka a zahihňala se. Carella by ji nejradši sevřel do náruče, přivinul k sobě a ujistil ji, že takové věci jako ostré nože či náhlá úmrtí vůbec neexistují. „Kdy to bylo, zlatíčko? Víš, kolik bylo hodin?“ „Nevím,“ odpověděla a pokrčila rameny. „Já jenom poznám, když je dvanáct hodin a pak ještě sedm.“ „No… byla tma?“ „Ano, bylo to po večeři.“ „Ten pán tedy přišel po večeři, je to tak?“ „Ano.“ „A maminka ho znala?“ „Ano. Když přišel, smála se a tak.“ „Co se stalo potom?“ „Nevím,“ odpověděla Anna a znovu pokrčila rameny. „Byla jsem tady a hrála si.“ Znovu zavládlo ticho. Náhle jí do očí vhrkly první slzy, ale na výrazu její tváře se nijak nepodepsaly. Rty se jí nezachvěly, obličej nezkrabatil, jen ty slzy se přelily přes dolní víčka a stékaly po tvářích. Seděla nehnutě jako socha a plakala bez jediného vzlyku, zatímco Carella stál bezradně nad ní. Mohutný chlap, který si při pohledu na ten příval tichého žalu připadal slabý, bezmocný a nemotorný. Podal jí svůj kapesník. Beze slova si ho vzala a vysmrkala se, ale oči si neosušila. Vrátila mu 13
E D M C B AIN
ho a pípla: „Děkuju.“ Dál však seděla jako zkamenělá a nekonečný proud slz jí dál stékal po tvářích a pak smáčel hlavu panenky, kterou stále svírala v ručkách. „Ten pán ji bil,“ řekla. „Slyšela jsem ji plakat, ale bála jsem se tam jít. A tak jsem dělala, jako že nic neslyším. A potom… potom jsem už opravdu nic neslyšela. Pořád jsem si povídala se Švitorkou, nic víc. Takže jsem nemohla slyšet, co jí ten pán vedle v pokoji dělá.“ „To je v pořádku, zlatíčko,“ řekl jí chlácholivě Carella a zamířil ke strážníkovi u dveří. Když k němu pochůzkář přikročil, detektiv se ho zeptal: „Je tady někde její otec? Už mu to někdo dal vědět?“ „No, o tomhle nemám tušení,“ odpověděl muž, otočil se a zařval: „Nevíte náhodou, jestli se už někdo spojil s manželem?“ Detektiv z oddělení vražd, který se právě bavil s jedním z techniků, odlepil oči od poznámkového bloku a řekl: „Žije v Arizoně. Je to tři roky, co se rozvedli.“ PORUČÍK PETER BYRNES byl za normálních okolností trpělivý a shovívavý muž, ale poslední dobou měl Berta Klinga plné zuby. A přestože Byrnes jako trpělivý a shovívavý muž dokázal pochopit, proč se jeho podřízený takhle chová, Klinga tím ani v nejmenším nepřiměl, aby se v práci projevoval trochu snesitelněji. Byrnes zastával názor, že psychologie je v policejní práci velice důležitá věc, protože díky ní si člověk uvědomuje, že svět není plný darebáků, ale jen duševně narušených nešťastníků. Psychologie nabízela místo odsudku porozumění. Psychologie představovala náramně ušlechtilou pomůcku, dokud vás nějaký chmaták jedné krásné noci nekopl do rozkroku. Pak jste si už dost těžko dokázali představit, že ten lump je vlastně jenom zbloudilá duše, rozervaná trudným dětstvím. Podobně Byrnes pohlížel na duševní otřes, který způsobil Klingovo nynější chování, ale bylo mu stále víc zatěžko vidět v mladém policistovi někoho jiného než člověka, který se vlastním přičiněním řítí do pekel. „Chci ho přeložit jinam,“ řekl tehdy ráno Carellovi. 14
P ANENKA
„Proč?“ „Protože mi rozvrací celou pátračku, proto,“ odpověděl Byrnes. Tahle debata ho nijak netěšila. Pokud totiž dospěl k nějakému pevnému rozhodnutí, nemíval ho ve zvyku s někým rozebírat. Jenomže tohle rozhodnutí zdaleka nebylo definitivní a to mu na celé té zatracené záležitosti připadalo nejhorší. Míval Klinga rád, ale poslední dobou ho nemohl vystát. Donedávna věřil, že z Berta bude dobrý polda, jenomže teď se z něj stával pravý opak. „Mizernejch policajtů už mám kolem sebe víc než dost,“ vybuchl Byrnes. „Bert není mizernej policajt,“ namítl Carella. Stál před Byrnesovým psacím stolem, postaveným v rohu kanceláře a zavaleným spoustou zpřeházených lejster, poslouchal zvuky časného jara, které k němu doléhaly z ulice před budovou, a v duchu viděl malou holčičku Annu Sachsovou, jak si od něj bere kapesník a přitom jí po tvářičkách stékají slzy. „Je to věčně nakvašenej srágora,“ pokračoval Byrnes. „Jasně, vím, co se mu stalo, Steve, ale i předtím umírali lidi. I předtím tu byly oběti vražd. Jenomže pokud jsi dospělej chlap se vším všudy, nechováš se k lidem kolem sebe, jako kdyby na tom každej z nich měl nějakej podíl. Neměli jsme se smrtí jeho děvčete nic společnýho, tak to prostě je, a já osobně už mám toho jeho obviňování plný zuby a odmítám za to neštěstí nést zodpovědnost.“ „Bert tě z ničeho neobviňuje, Pete. Neobviňuje nikoho z nás.“ „Obviňuje celej svět a to je ještě horší. Dneska ráno strašně seřval Meyera jenom kvůli tomu, že zvedl telefon na jeho psacím stole. Ta zatracená věc pořád vyzváněla, takže Meyer, místo aby se rozběhnul ke svýmu stolu a zvedl sluchátko tam, popadl nejbližší telefon, co měl po ruce; ten Klingův. No a Kling na něj okamžitě vyjel. V pátracím oddělení, kde spolu chlapi musí táhnout za jeden provaz, se takovýhle jednání nedá tolerovat, Steve. Požádám o Klingovo přeložení.“ „Nic horšího by se mu už nemohlo stát.“ „Ale pro oddělení by to bylo nejlepší řešení.“ „To bych neřek.“ 15
E D M C B AIN
„O rady se tě nikdo neprosí.“ „Proč jsi mě sem tedy sakra volal?“ „Víš, o co mi jde?“ řekl Byrnes. Zprudka vstal od stolu a začal rázovat podél zamřížovaných oken. Byl to podsaditý muž a pohyboval se s úsporností, která jenom zastírala mimořádnou energii dřímající v jeho robustním svalnatém těle. Na detektiva byl poměrně malý, měl kulatou hlavu a v obličeji zbrázděném vráskami mu svítila malá modrá očka. Rozčileně přecházel za psacím stolem a křičel: „Vidíš, jaký mi dělá trable? Dokonce ani my dva si o něm nemůžeme jen tak popovídat a nezačít na sebe poštěkávat. Přesně o tomhle mluvím. Právě proto chci, aby odsud vypadnul.“ „Kvalitní hodinky taky nevyhodíš jenom kvůli tomu, že se trochu zpožďujou,“ namítl Carella. „Tyhle zatracený příměry si laskavě nech od cesty,“ pokračoval Byrnes. „Šéfuju tady pátračce, ne hodinářskýmu kšeftu.“ „Myslel jsem to obrazně,“ ohradil se Carella. „To je mi fuk,“ soptil dál Byrnes. „Zejtra zavolám šéfovi, aby Klinga přeložil. A bude vymalováno.“ „Kam?“ „Jak to kam? Co je mi po tom? Zkrátka pryč odsud a basta.“ „Ale kam? Do jiný služebny, mezi hordu cizích chlapů, kterým poleze na nervy ještě víc než nám? Aby tam –“ „A helemese, takže to přiznáváš.“ „Že mi Bert leze na nervy? Jasně že leze.“ „A lepší to nebude, Steve, dobře to víš. Den ode dne je to horší. Hele, proč tu hergot kvůli němu vůbec marním čas? Zkrátka vypadne a šmytec.“ Byrnes krátce energicky kývl hlavou, ztěžka znovu dosedl do křesla a změřil si Carellu téměř dětinsky výbojným pohledem. Carella vzdychl. Měl za sebou bezmála padesátihodinovou službu a zmáhala ho únava. Do práce nastoupil ve čtvrtek ráno ve tři čtvrtě na devět a celý den pak běhal od čerta k ďáblu a sháněl informace k celé řadě případů, které se jim nahromadily během března. V noci si šest 16
