Moudrost na cestu. Aquilla Webb. Překlad: František Pala

Moudrost na cestu Aquilla Webb

Překlad: František Pala

www.knihy.own.cz

1

Bdělost - povinnost bdít Bdělost věřícího je podobná bdělosti vojáka. Když voják, který stojí na stráži na hradbách, rozpozná, že se blíží nepřátelé, nepokouší se jít proti nim svízelně sám, ale oznámí svému veliteli, že se blíží nepřítel, a nechá na něm, aby podnikl proti nepříteli příslušné kroky. Tak také křesťan se nepokouší bojovat proti pokušení ve své vlastní síle; jeho bdělost spočívá v tom, že sleduje, jak se nepřítel blíží, a v modlitbě o tom řekne Bohu. - W. Mason Bible – cesta života Mladý mlynář ve Švédsku, jménem Johan Svenson, se obrátil četbou Bible. Když se stal novým stvořením, odmítl vést dál starý život hříchu. To rozhněvalo jeho kamaráda Anderse Petersona, syna vlastníka toho mlýna. Jednoho dne, když Johan odešel, Anders našel jeho bibli a rozhodl se ji zničit – protože ta byla příčinou změny jeho přítele. Už ji chtěl odhodit do proudu vody, která otáčela mlýnským kolem, ale namátkou knihu otevřel a jeho oči padly na slova v Matoušovi 24,41: „Dvě budou mlít ve mlýně; jedna bude vzata, a druhá zanechána.“ Byl to krátký pohled, ale ta slova pronikla do srdce jako blesk. Anders si uvědomil, že si je pročítá znovu a znovu. Místo aby Knihu odhodil, vrátil ji zpátky do Johanova pokoje, a když se Johan vrátil, požádal ho, aby mu pomohl najít cestu života. Mladá lady přistihla svou komornou, jak čte Slovo a řekla jí: „Ty ubohá melancholická duše, jak můžeš nacházet potěšení v četbě takové knihy!“ Brzy ráno služebná našla svou velitelku v slzách po probdělé noci, a když se jí ptala, co se stalo, lady jí odpověděla: „Uviděla jsem v tvojí knize jedno slovo a to mě připravilo o klid, to hrozné slovo věčnost.“ Bible – její četba Pokud jde o čtení Bible, mnoho lidí tu má pověrčivý pocit. Nosí biblické texty stejně jako Indiáni amulety a mají pověrčivou představu, že Bůh jim požehná a zahrne je dobrými věcmi. Pouhé čtení Bible nebo to, že nosíte její texty, vám ještě nepřinese žádný užitek. Člověk může vlastnit farmu, a přece jít do chudobince. Svou půdu musí obdělávat, jinak mu žádný užitek nepřinese. Bible – každodenní četba Před několika lety jedna paní šla k vynikajícímu lékaři poradit se ohledně svého zdraví. Byla to žena úzkostlivé a labilní povahy. Dala lékaři seznam svých příznaků, odpověděla na jeho dotazy, jen aby ji na závěr šokoval krátkým receptem: „Jděte domů a čtěte si hodinu denně bibli. Pak za měsíc za mnou zase přijďte.“ Vyprovodil ji ven, dříve než mohla protestovat. Zprvu měla cukání se rozhněvat, pak uvažovala, že tenhle recept aspoň není drahý. Šla domů s odhodláním číst si svědomitě svou zanedbanou bibli. Za měsíc se vrátila do lékařovy ordinace jako jiná osoba a zeptala se ho, jak věděl, že právě tohle potřebovala. Lékař se obrátil ke svému stolu. Tam opotřebovaná a poznámkami opatřená ležela otevřená bible. „Madam,“ řekl jí, „kdybych měl každodenně nečetl tuto Knihu, přišel bych o největší zdroj síly a schopností.“ Bible – list po listu Ó vítězství kříže! – Víme, co dokáže v životě jednotlivců. Nazývali ho Ted the Snag (Eda Problém), neboť byl tak bídný. Devět let nespal v posteli. Byl na tom tak mizerně, že slušný člověk by na něj nepromluvil. Z jeho vlastních úst jsem slyšel, že jednoho nedělního rána ležel v příkopě téměř v bezvědomí od pití, když kolem procházel anglikánský duchovní a poznamenal něco nevlídného. Ted se pozvedl na lokti a řekl: „Podívejte se sem, pane. Půjdete a řeknete svým 2

lidem, že jste na Teda mluvil hnusně.“ Byl tak odporný, že nikdo s ním nechtěl nic mít, až na jeho manželku. Tu jednou večer udeřil, takže od něho odešla. Dům byl prázdný, nenašel nic – kromě jedné bible. Tak se rozhněval, že tuto požehnanou knihu trhal list po listu a pálil ji. Jak ji pálil, Duch Boží přišel k němu a řekl mu: „Pálíš ji list po listu, ale list po listu ji budeš studovat.“ Ted mi řekl: „Věděl jsem, že se to stane.“ Jednoho večera během misijní práce se Ted vrávoravým krokem vešel dovnitř. Misionář řekl: „Každý, kdo chce být spasen, zvedni ruku.“ Ted říká: „Zvedl jsem jednu ruku, pak druhou, a byl bych zvedl obě nohy, kdybych mohl – tak jsem dychtil po tom, abych byl spasen.“ Tento muž dnes chodí po Austrálii a hlásá evangelium kříže v moci, které se sotva co vyrovná. Bible – nezničitelná Před více než sto lety Voltaire prohlásil, že za sto let nebude na Zemi jediná kopie Bible. Voltaire je mrtvý a na datum jeho smrti si sotvakdo vzpomene. Ženevská biblická společnost používá stejný tiskařský lis, na němž bylo vytištěno jeho nevěrecké proroctví. Dnes jsou v oběhu čtyři milióny kopií svatých Písem v celkem třech stech jazyků jako listí lesů k uzdravení národů. Biblické společnosti v Americe a Evropě se zavazují, že zařídí, aby každá rodina, která bibli dosud nemá, ji dostala bezplatně. Bible – osobní Jednou mne zavolali, abych navštívil umírající paní v městě Philadelphia. Bydlela tam s manželem v penzionu. Strávil jsem u ní hodně času, často jsem s ní klečel na modlitbě. Její manžel byl tvrdý ateista, anglický ateista – bezcitný anglický ateista. Na tváři země neexistuje takový člověk, jako byl on. To byl její manžel. Ten den, kdy tato milá křesťanka zemřela, sáhla pod polštář a vytáhla malou opotřebovanou anglickou bibli. Ukázala tu malou hezkou obnošenou anglickou bibli, osahanou a zvlhčenou slzami. Zavolala manžela. Řekla mu: „Znáš tuhle knížečku?“ a on odpověděl: „To je tvoje bible.“ Ona odvětila: „To je moje bible; byla mi vším. Vedla mě k obrácení, posilovala mě, potěšovala mě a spasila mě. Teď odcházím k Tomu, který mi ji dal, a už ji nebudu potřebovat. Nastav ruce,“ – a vložila mu ji do rukou a obě je stiskla. „Můj drahý, víš, co dělám?“ – „Ano, drahá, dáváš mi svoji bibli.“ – „Ne, drahoušku. Dávám ti tvoji bibli a Bůh mě poslal, abych ti dala tuto krásnou knihu, ještě než umřu. Ber ji do rukou, tiskni si ji k srdci – udržíš ji tam? Budeš si ji pro mě číst?“ – „Budu, má drahá.“ Uložil jsem tuto milou paní do hrobu za mým kostelem. Snad tři týdny nato přišel ten velký Angličan do mé pracovny a po tvářích mu tekly potoky slz. „Ach, příteli,“ řekl mi, „příteli, našel jsem to, co mi chtěla říct – našel jsem, co mi chtěla říct! To je moje bible; ach, to je moje bible, každé slovo v ní bylo napsáno pro mě. Pročítal jsem si ji den co den; pročítal jsem si ji noc co noc; chválím Boha, že je to moje bible. Vezmete mě do vaší církve, kde byla ona?“ – „Rád, z celého srdce“ a tento pyšný, světský, nepřátelský člověk, který tuto požehnanou bibli dříve nenáviděl, teď přišel bez sebemenších argumentů či námitek, aniž by naznačoval jakékoli potíže či pochybnosti, které by bylo třeba řešit, a tiskl si ji k srdci plnému lásky a světlých vzpomínek. Bible – přidržet se jí Můj přítel v Anglii, skvělý imitátor, mi před mnoha lety vyprávěl příběh o zesnulém dr. Parkerovi. Ach, jak bych si přál, kdybych mohl tento příběh vyprávět s tváří, hlasem a tónem, jak mi ho říkal on. „Stěžovali si na mě,“ říkal doktor jednoho dne z kazatelny, „že neprobírám otázky vědecky. Lidi říkají: ‚Pořád citujete bibli; proč se neodvoláváte na vědu a neřeknete nám, co má ona co říci k 3

věcem?‘ Dobrá, dnes ráno se budu odvolávat na vědu. Je tady ubohá vdova, která ztratila svého jediného syna a chce vědět, jestli ho někdy znovu uvidí. A hodlám požádat vědu o odpověď na její otázku. Takže bibli odložíme.“ Zde doktor zvedl bibli z kazatelny a položil ji na sedadlo za sebou. „Uvidí tato ubohá žena někdy znovu svého syna? Co se s ním stalo? Kde je? Končí všechno smrtí? Co řekne na tyto otázky věda?“ (Zde následovala dlouhá pauza, dr. Parker se díval přímo před sebe a nic neříkal.) „Vidíte, zabýváme se touto otázkou vědecky. Odložili jsme Bibli a chceme vědět, jaké světlo vrhne věda na problém této ubohé ženy. Co se stalo s jejím chlapcem?“ (Další dlouhá pauza a hluboké ticho.) „Čas postupuje a žena čeká na odpověď. Jistě má na ni právo. Velice praktická otázka. A jestliže věda dokáže vskutku osvětlit cokoliv, určitě má v takovémto případě co říci? Vědo, uvidí tato ubohá žena někdy znovu svého syna?“ (Další velmi dlouhá pauza a hluboké ticho jako předtím.) „Vědo, čekáme! Odložili jsme Bibli a chceme probrat tuto otázku čistě vědeckou cestou. Uvidí tato ubohá žena někdy znovu svého syna?“ „Zdá se, že jsme nepokročili! Srdce této ubohé ženy snad pukne – čeká na odpověď. Co jí mám říct? Jakou odpověď dává věda?“ „Co... cože? Věda tu nemá co říci? Nic? Na takovou praktickou otázku? Nemá co říci na tuto nanejvýš praktickou otázku?“ „Ó, pak se přece jen musíme vrátit k té Staré knize! (Zde se dr. Parker otočil, pozvedl bibli ze sedadla a položil ji – velmi obezřetně – na kazatelnu. Otevřel ji a četl: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou.“ . . . „Já jsem vzkříšení a život.“ . . . „Neboť toto porušitelné musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Ó smrti, kde je osten tvůj? Ó peklo, kde je vítězství tvé?“ . . . „Viděl jsem mrtvé, malé a velké, jak stojí před Bohem.“ . . . „A tak vždycky budeme s Pánem. Proto potěšujte jedni druhé těmito slovy.“ Pak dr. Parker bibli zavřel, láskyplně na ni poklepal a zakončil slovy: „Ne, zůstaneme věrni této Staré knize; zůstaneme věrni této Staré knize.“ - The Morning Watch Bratr - příchod bratra Pamatuji se na to, když před devíti lety postavili pro Moodyho velký svatostánek pro 8 000 lidí. Pořádal v něm měsíc bohoslužby, při kterých byla budova plná, ale při posledním shromáždění už byla hodinu před bohoslužbou přeplněná. Všechny dveře byly zavřené, až na soukromý vchod vzadu, kudy měli přístup jen spolupracovníci. Kolem se tlačilo mnoho lidí ve snaze proniknout dovnitř, ale bránil jim v tom řetěz policistů. Byli tu členové státní rady, dámy oděné hedvábím a šperky a městští radní, ale přes naléhavé prosby všichni dostali stejnou odpověď - nemohou být vpuštěni. Přistoupil nějaký gentleman a policista mu řekl: „Ne pane, dovnitř nemůžete.“ On na to povídá: „Přišel jsem sem jen na půl dne - ukončil jsem obchodní jednání a přišel jsem si poslechnout pana Moodyho.“ Předložil svůj průkaz - byl to guvernér státu New England, ale policista ho nemohl vpustit. Řekl mu: „I kdybyste měl povoleno projít, není pro vás uvnitř místo - a já mám přísné rozkazy.“ Tehdy jsem spatřil, jak k němu přistupuje další muž. Byl to venkovan. Vlasy i bradku měl neupravené. Ruce měl ztvrdlé od dřiny. Byl to nevýznamný člověk. Nu, pomyslel jsem si, guvernéra odmítli, a tenhle se tam pokouší dostat. „Musím se dostat dovnitř,“ naléhal. Policista ho odstrčil. „Ale,“ nedal se, „prosím vás, jděte a řekněte mému bratru Williamovi, že dovnitř chce jeho bratr George.“ Vešel jsem tam. Právě zpívali píseň před slovem, a tak jsem to 4

Moodymu řekl. Bleskurychle zareagoval: „Můj bratr George! Okamžitě ho pusťte dovnitř! Uvolněte cestu mému bratru Georgovi.“ A protože pro něho už nebylo místo, Moody ho vzal na kazatelnu a posadil ho na své vlastní sedadlo. A tak v ten poslední velký den přijdou králové a velicí této země, a nebudou moci vstoupit. Ale když přistoupí jedno z nejmenších Božích dětí a řekne: „Prosím, řekněte mému Bratru, že jeden z jeho bratří je venku a chce vstoupit,“ bude ihned vpuštěn dovnitř a posazen na trůn. - George F. Pentecost Bůh na počátku John Newton měl přítele, kterého si vážil, jenž ovšem ignoroval Bibli a tvrdil, že všechno vzniklo náhodou. Oba se zabývali astronomií, a tak Newton pojal plán, jak přivést svého přítele k tomu, aby se za svou teorii „náhodného“ stvoření cítil zahanben. Pod svým osobním vedením dal proto u jednoho z nejlepších londýnských umělců vyrobit astronomický glóbus a umístil jej ve své knihovně, kde se měl se svým přítelem v určitý den setkat k rozhovoru o astronomických faktech. Glóbus ihned upoutal pozornost přítele jako úžasné dílo intelektu a umění a vykřikl: „Jakže, Newtone, kde jsi propána získal tohle senzační dílo umění a astronomického poznání?“ „Ále,“ odpověděl Newton, „včera jsem přišel do knihovny a bylo to tady. Vzniklo úplně náhodou, jen aby mě přesvědčilo, že tvoje teorie stvoření je pravdivá.“ Přítel ihned pochopil, kam míří - jak by bylo nemožné, aby nebesa, která zvěstují Boží slávu, vznikla náhodou, jestliže tohle lidské ztvárnění mohlo vzniknout pouze na základě návrhu učence a zručné práce umělce, který je vyrobil. To ho přivedlo k tomu, že se stal křesťanem. Církev - členové, ideální Henry Ward Beecher byl milovníkem krásných koní. Vypráví se o něm pěkný příběh, že jednou, když se měl projet s koněm z půjčovny koní, obdivně si koně prohlížel a poznamenal: „Ten vypadá krásně. Je tak dobrý, jak vypadá?“ Majitel koně odpověděl: „Pane Beechere, ten kůň bude pracovat, kam ho postavíte, a udělá všechno, co dokáže kůň.“ Kazatel hltal koně očima s ještě větším obdivem a pak humorně poznamenal: „Dej Bůh, aby se stal členem naší církve!“ Církev - členové, špatní Jeden kazatel oznámil, že v jeho sboru se bude konat setkání, kde se budou zvažovat námitky proti křesťanství, s cílem dát mužům prostor ventilovat své námitky. Bylo tam více než 1200 mužů. První oponent řekl: „Členové církve nejsou o nic lepší než ostatní. Jejich život je v rozporu s tím, čemu věří,“ a tak dále. „Ano,“ odpověděl kazatel, „to je pravda. Členové církve nejsou tím, čím by měli být…“ „Duchovní nejsou k ničemu,“ namítl druhý, „už nejsou to, co bývali.“ „Naneštěstí i toto je pravda,“ připustil znovu kazatel, „jsme na tom bídně.“ A tak muži vznášeli jednu námitku za druhou a pastor je zapsal na papír: „pokrytci v církvi“, „církev je klubem pro bohaté“, „křesťané už nevěří Bibli“ - celkem jich bylo dvacet sedm. Zabralo to asi hodinu. Když s tím byli hotovi, pastor celý ten seznam přečetl nahlas, pak papír složil a odhodil se slovy: „Hoši, měli jste námitky proti nám pastorům, proti církvi, proti členům církve, proti Bibli a jiným věcem, ale neřekli jste jediné slovo proti mému Mistru!“ 5

A několika prostými slovy jim kázal Krista jako Beránka bez vady a pozval je, aby k němu přišli a uvěřili v něj. Na tuto výzvu odpovědělo 49 mužů. Církev – posuzování Jeden americký gentleman řekl příteli: „Přijď prosím tě do mé zahrady a ochutnej moje jablka.“ Prosil ho na desetkrát, ale nepřišel. Sadař mu nakonec řekl: „Asi si myslíš, že moje jablka nejsou dobrá, proto si je nechceš přijít ochutnat.“ – „No, abych řekl pravdu,“ odpověděl přítel, „už jsem je ochutnal. Když jsem šel kolem po cestě, zvedl jsem jedno, které spadlo přes zeď, ale nikdy jsem nejedl něco tak kyselého, takže tvé ovoce už nechci.“ – „Ach,“ řekl majitel zahrady, „myslel jsem si to. Ta jablka na okraji jsou speciálně pro kluky. Jel jsem osmdesát kilometrů, abych našel ty nejkyselejší odrůdy a vysadil je kolem sadu, aby je kluci nekradli, protože nejsou dobré. Ale až přijdeš dovnitř, zjistíš, že tam pěstujeme odlišnou kvalitu, sladkou jako med.“ Stejné chyby se dopouštějí lidé, kteří posuzují církev podle jejích nejhorších členů, těch, co se nejvíce podobají světu. - Spurgeon Časy – kritické Profesor Amos R. Wells používá tuto výmluvnou ilustraci: „Lavina v horách někdy visí tak choulostivě, že ji shodí vibrace pouhého hlasu. Mnohou lavinu trápení shodilo ukvapené slovo.“ Bezohledné slovo a jednání mohou způsobit ztroskotání nejen jednoho, ale mnoha životů. Domov – věčný Jeden zbožný muž, který si postavil nový dům, si dal nad dveře zlatými písmeny jediné slovo: „Linquenda“. Toto vše je nutno opustit. Karl Gerock, oslavovaný německý básník, o tom napsal: „Napiš si toto slovo nade vším, čeho si ceníš. Napiš si je nad svůj dům, majiteli; na své cenné papíry, kapitalisto; na své šperky, slečno; na zásoby svého zboží, podnikateli; napiš si je, matko, v duchu na obočí svého dítěte; manželi, povšimni si, že je napsáno nad hlavou tvé manželky. Člověče, viz, že je napsáno nad tímto světem, nade všemi krásnými a dobrými věcmi, které obsahuje! Čím větší důvod, abychom se přimknuli k tomu, který řekl: ‚Nikdy tě nezanechám, aniž tě opustím!‘ “ Duch – ovoce Ducha Jednoho dne jeden muž viděl pracovníky, jak tlačí kolečka přes neobdělaný kus půdy. „Co dělají?“ zeptal se přítele. „Budují zahradu,“ zněla odpověď. „Ale já myslel, že zahrada jenom roste,“ zvolal muž. „Nemůže být větší omyl,“ odpověděl přítel. „Vybudovat zahradu – to znamená týdny vyčerpávající dřiny!“ Mnozí z nás upadli do stejně krátkozrakého a bláhového omylu, pokud jde o budování charakteru. Mysleli jsme si, že ctnosti Kristova mužství rostou tak snadno. Teď víme, že tyto ctnosti se dosahují jedině ustavičnou bdělostí a vytrvalým bojem. „Nikdo se nestane svatým ve spánku,“ řekl Carlyle. Musíme být v plné zbroji a nanejvýš ostražití. Musíme zápasit a bojovat a modlit se. Ale díky Bohu, nezávisí to výlučně na naší kolísavé odvaze a prchavém nadšení. V tomto namáhavém a radostném dobrodružství nejsme osamocení a izolovaní vojáci. Když Napoleon jedné noci obcházel tábor, našel mladého strážného, jak usnul na svém stanovišti. Napoleon mu tiše vzal mušketu z ruky a sám chodil sem a tam, dokud se voják na rozbřesku neprobudil, aby zjistil, že stráž místo něho drží generál. A tak když životní bitva je prudká a situace kritická a my se nacházíme v nebezpečí hanebné kapitulace, Kristus sám nás 6

znovu posilní v naší slabosti, uzdraví nás z našeho zoufalství a porazí nepřátelské síly, na které my nestačíme. – Autor neznámý Duch – varování Ducha Ostrov Ischia byl pro Italy známým letoviskem. V roce 1883 pokles vody ve studních i hukot a rachot v podzemí jasně předpověděl přicházející zemětřesení. Ostrované tato znamení zaznamenali a rozuměli, oč jde, ale majitelé hotelů a jiní z obavy, že by vyděsili návštěvníky, a tak ztratili klientelu, tato varování nezveřejnili. Následovala zkáza a smrt, které zastihla všechny – ty, kteří nebyli varováni, i ty, kteří o tom věděli, ale nedbali na to. Mnozí nedbají na varování v říši Ducha, která jsou daleko naléhavější. Duch svatý - potřebujeme ho Jakou mocí by církev byla, kdyby šla proti nepříteli spojenými silami! Byla by jako armáda Themistokla, slavného aténského generála, v jedné námořní bitvě. Při východu slunce byli všichni připraveni vyrazit vpřed, ale žádný rozkaz nepřicházel. Jak míjela hodina za hodinou, vojáci se začali ptát: „Chystá se vůbec bojovat? Je možné, že by měl strach?“ Ale Themistoklés věděl, co dělá. Kolem deváté před polednem vál v této oblasti z pevniny větřík a Themistoklés čekal, dokud se nezvedne a nepožene lodě vpřed tak, aby místo poloviny mužů u vesel mohl mít všechny k dispozici ve zbroji. Ó, kéž by ten vánek - Duch svatý - přišel na církve tak, aby místo roztříštěných zájmů pochodovali všichni v plné síle proti silám nepřítele! Duše – hladová / Hladová duše Fred B. Smith, pracovník YMCY, jednou mluvil v Indii ke skupině mužů. Přitom si povšiml, že jeden z jeho mohamedánských posluchačů si občas dává prsty do uší, aby nepustil dovnitř slova, která by podle nauky svého náboženství neměl slyšet. Ale v jeho tváři se zračila touha a někdy prsty zapomínal použít. Když promluva skončila, přišel k řečníkovi. „Ještě vidím na jeho tváři tu touhu, když začal mluvit,“ řekl Smith. „Opravdu věříte, že Ježíš Kristus může odpustit hříchy, jak říkáte, a že může dát pokoj těm, kteří klesají pod tíhou svých hříchů?“ zeptal se muž. „Ano, opravdu tomu věřím,“ zněla odpověď, „může udělat právě to, co říká.“ Mohamedán se chvíli odmlčel. Pak rozhodil ruce a s výrazem přesvědčení řekl: „Pak přemůže svět.“ S povzdechem se otočil a opustil místnost. Věřme v Ježíšovu moc odpouštět a v této víře se mu poddejme. Duše – zachránit jednu / Zachránit jednu duši Kdosi se zeptal strážce majáku v Amagansettu na ostrově Long Island (New York), zda při své práci netrpí pocitem osamělosti. Oči mu přímo tancovaly, když odpovídal: „Rozhodně ne! Nikdy se necítím opuštěný, protože jsem zachránil člověka.“ Kolik jich zachránil? Jenom jednoho! A to ho tak nadchlo, že po mnoho chmurných dní, které následovaly, nepociťoval žádnou samotu. Křesťane, zachránil jsi svého člověka? Nic tě tak nepovzbudí a nic nerozptýlí smutek a pesimismus jako toto. Hlas, zachraňující O Jenny Lindové se vypráví nádherný příběh. V roce 1849 zpívala v londýnské opeře. Mladý hudebník, kterého alkohol svedl z cesty a on padal stále hlouběji, až zničený chudobou a v rozedraných hadrech se stal tulákem, uviděl na dveřích reklamní štít. Nu a tento mladý muž, Max Bronzden, byl kdysi spolužákem Jenny Lindové a jako chlapec měl stejně vysoké ambice a sny jako ona, ale hřích ho stáhl do špíny a bahna, zatímco ona ve své čistotě stoupala vzhůru „jako na 7

orlích křídlech“. Jak tam teď stál u dveří, uslyšel zvonivý trylek hlasu, který tak dobře znal. Hluboce to jím pohnulo, a i když neměl ani penny, rozhodl se, že tam vstoupí a ještě jednou si ten hlas poslechne. Dával pozor, kdy k tomu bude vhodnou příležitost. Zástup nákladně oblečených mužů a žen procházel kolem dovnitř. Vmísil se do tlačenice, vyhnul se zřízenci kontrolujícímu vstupenky a podařilo se mu proniknout dovnitř. V zákoutí, kde byl stín, se přikrčil a poslouchal. Jako hynoucí květina pil tento muž s citlivým hudebním temperamentem ze záplavy nádherné hudby, která plnila ohromný sál. A nakonec, když přišlo vyvrcholení a bouře potlesku rozechvěla celou budovu, zapomněl na všechno - zapomněl, že je tulák, zapomněl na dav a světla a na vše. Viděl jen bosé děvčátko, které jako chlapec tak obdivoval, královnu mezi lidmi. Spěchal dopředu a vykřikl: „Jenny, moje malá Jenny! Já ti to říkal. Říkal jsem ti, že s tímhle hlasem budeš vládnout světu. Promluv, řekni, že si to pamatuješ!“ „Vyhoďte ho! Vyhoďte ho!“ řval dav. „Je to blázen! Pryč s ním!“ Uchopila ho silná paže a byli by ho vyhodili ven do tmy, ale něžný hlas vykřikl: „Nechte ho a dovolte mi, abych si ho poslechla. Co je, ubohý muži?“ Max Bronzden vzhlédl a ona stála nad ním jako anděl. „Promiňte, madam,“ zvolal. „Šel jsem kolem a slyšel jsem váš hlas. Vkradl jsem se dovnitř; zdálo se mi, že mám právo poslouchat. Kdysi jedinými vašimi posluchači byli ptáci a já; a když jsem vám jednoho dne řekl, že budete slavná, zdálo se, že máte z mé chvály radost, i když jsem byl jenom Max, syn kováře.“ Jenny Lindová se nad ním sklonila a zvolala: „Maxi Bronzdene, můj první a nejvěrnější příteli, vstaň; ať tě všichni vidí. On to byl,“ řekla, „kdo v mém srdci nejprve vzbudil touhu stát se slavnou. Mým pódiem byla lesní kláda porostlá lišejníkem a on mě zasypával divoce rostoucími květinami, kterých jsem si cenila víc, než si teď cením šperků a vzácných darů a celého dnešního triumfu. „Povstaň, příteli,“ řekla mu, „a buď hoden důvěry, kterou ti budu v budoucích letech vždy prokazovat. Bojovala jsem a všechny potíže jsem překonala. Není pozdě. Už nebuď tulák, jak o sobě říkáš! Buď mužem hodným mého přátelství!“ Ohromený muž mohl stěží mluvit, ale nakonec s drsnou upřímností pronesl pouze: „Ano - s Boží pomocí.“ Když po letech popisoval Max Bronzden tu úžasnou scénu, řekl: „V celé opeře bylo ticho jako v hrobě; pak najednou se strhl bouřlivý potlesk a opona šla dolů. Odešel jsem odtamtud jako nový člověk, s novými touhami a s novou odvahou, a od toho večera jsem po všechna ta léta s Boží pomocí vítězil nad hříchem. Žil jsem podle toho, co jsem řekl.“ Jestliže Jenny Lindová mohla svým milosrdenstvím inspirovat bídného muže, aby odhodil hadry hříchu a žil jako čestný a ušlechtilý muž, jestliže ho mohla povzbudit k tomu, aby sundal svoji harfu z vrby, kam ji v zoufalství pověsil, a znovu ji použil k hudbě a radosti, co může učinit Ježíš Kristus s tvým srdcem a životem, když se jen poddáš jeho ruce! - Louis Albert Banks Hrob – otevřený „Anděl Páně sestoupil s nebe, a odvalil kámen a usedl na něm.“ Matouš 28,2 Na jednom hřbitově v Hannoveru v Německu je hrob, na němž byly navršeny ohromné desky z žuly a mramoru spojené betonem a připevněné ocelovými sponami. Je to hrob ženy, která nevěřila, že Ježíš vstal z mrtvých ani že ona nebo kdokoliv jiný bude po smrti znovu žít. Ve své poslední vůli nařídila, aby hrob zabezpečili tak, že kdyby došlo k vzkříšení mrtvých, ji by to nezasáhlo. Na náhrobním kameni byla vyryta tato slova: „Tento hrob nesmí být nikdy otevřen.“ Avšak přihodilo se, že pod náhrobní desky se dostalo malé semínko. Když začalo růst, snažilo se najít si cestu k světlu. Nemysleli byste si, že by malá rostlinka dokázala vytrhnout ocelové spony z jejich lůžka a prorazit desky spojené cementem, ale ona to dokázala. Z malého semínka se stal plně vzrostlý strom a ty ohromné desky se převrátily a uvolnily mu místo. 8

Kaifáš a další nepřátelé Ježíše se domnívali, že když hrob, v němž bylo uloženo jeho tělo, zabezpečí, že ho nikdo neotevře, ale moc Boží, která působila skrze to malé semínko v Hannoveru, tu působila ještě zázračněji a hrob za Jeruzalémem otevřela. Hříchy – velké a malé / Velké a malé hříchy Vy i já máme tendenci mluvit o „velkých“ a „malých“ hříších. Jedno indiánské přísloví říká: „Není rozdíl mezi velkým a malým, když mluvíme o hadech.“ Všechny jsou stejné – jako hadi. - A. E. Richardson Hříšník potřebuje Boha Tvoje hříšnost není důvodem, proč bys neměl přijít k Bohu. Ba právě ona je důvodem, proč bys k němu měl jít. Bůh je pro tvou duši tím, čím je lékař pro tvé tělo. Když tvé tělo mučí bolesti, jdi k lékaři. A tak vědomí tvého hříchu a jeho ohavnost jsou právě důvodem, proč bys měl jít k Bohu. – H. W. Beecher Hříšníci - třetí třída Jeden duchovní měl cestovat vlakem to nějakého města. Setkal se se svým přítelem a pověděl mu, kam se chystá. Ten mu řekl: „Já jedu stejnou cestou - přidáš se ke mně na té a té stanici?“ Na cestě ho vyhlížel z vlaku, a když za ním přišel, zeptal se ho: „Kterou třídou jedeš?“ Duchovní mu odpověděl: „No, já mám lístek do třetí třídy, takže jestli chceš jet se mnou, musíš se vzdát první třídy.“ A jeho přítel to udělal. To nám ukazuje na někoho většího. Ježíš se vzdal výsady první třídy a cestoval s námi hříšníky ve třetí třídě. Ač sám nevinný a bez hříchu, zaujal ponížené místo hříšníka a žil s hříšníky. Ježíš – lodivod Před několika lety mne poslali, abych navštívil muže, který umíral. Následoval jsem malou vnučku, která pro mne přišla. Zanedlouho jsem se octnul v zadní části suterénu u starého lodivoda plavební linky na řece Hudson. Bylo mu sedmdesát a nacházel se v hrozném sevření zápalu plic, kdy člověk těžce a s námahou dýchá. To svědčilo o tom, že smrt nastane již za pár okamžiků. Přemožen pocitem zodpovědnosti, která na mně ležela, přistoupil jsem k lůžku a začal s ním hovořit o Ježíšově lásce a jeho moci spasit tak jemně a něžně, jak jsem jen dovedl, ale očividně to bylo marné. Byl jsem stále zoufalejší. Vtom jsem měl dojem, že slyším hlas Ducha, jak mi říká: „Představ mu Ježíše jako lodivoda!“ Chopil jsem se této rady. Pohlédl jsem mu přímo do očí, uchopil jsem ho za mozolnatou ruku, již vlhkou a studenou dotekem smrti a řekl jsem: „Milý příteli, kolikrát, když mlha ležela na řece a proud byl proti tobě, byl to jedině tvůj bystrý zrak a pevné nervy, které odvrátily vaši loď od skal. Teď jsi v úžině smrti, příliv je proti tobě a všecko přikrývá hustá mlha. Potřebuješ lodivoda a Ježíš je lodivodem lodivoda. Nechceš ho vzít na palubu?“ Sebral poslední zbytky sil a pohotově a s citem odpověděl: „Chci,“ a téměř bylo vidět, jak do lodi jeho duše vstupuje Kristus. - John Balcom Shaw Ježíš - miluje mou duši V Brooklynu v New Yorku žil jeden muž, který byl bezruký. Jeho příběh se odehrál takto: Když vypukla občanská válka [Severu proti Jihu za zrušení otroctví], cítil, že jeho povinností je nastoupit jako dobrovolník. Byl zasnouben, a když byl v armádě, často si se svou budoucí manželkou vyměňovali dopisy. Po bitvě u Wilderness mladá dáma den po dni úzkostlivě vyhlížela dlouho očekávaný dopis od svého milého. Konečně přišel dopis, ale byl napsaný cizí 9

rukou. Otevřela jej s chvějícími prsty a se srdcem sevřeným zlou předtuchou a četla následující slova: „Byla to hrozná bitva. Jsem zraněný tak ošklivě, že tě nikdy nebudu schopen živit. Tento dopis píše za mne přítel. Miluji tě něžněji než kdy předtím, ale ze slibu, který jsi mi dala, tě zprošťuji. Nebudu tě žádat, abys spojila svůj život s takovým mrzákem, jako jsem já.“ Na tento dopis nikdy neodepsala. Prvním vlakem, který jel na Jih, jela i tato mladá dáma. Šla do nemocnice, zjistila si číslo jeho lůžka a procházela uličkou mezi dlouhými řadami zraněných mužů. Konečně to číslo našla. Objala ho kolem krku a řekla: „Neopustím tě. Postarám se o tebe.“ Neodporoval její lásce. Vzali se a mnoho let žili šťastně spolu. Ó milý bratře, nemůžeš se zachránit sám. Tvé hříchy tě zmrzačily a zničily a jsi bezmocný, pokud tě nepřijde zachránit nějaká slavná božská bytost. Ale přichází Ježíš Kristus a říká ti: „Já byl raněn pro tvá přestoupení, já byl potřen pro tvé nepravosti, tvé hříchy jsem na svém vlastním těle vnesl na kříž a získal jsem právo starat se o tebe. Když se mi jen poddáš, budu se o tebe starat po celou věčnost.“ Tento mladý muž snad mohl láskou té ušlechtilé ženy pohrdnout - mohl, ale neudělal to. Tak i ty můžeš, chceš-li, odmítnout Ježíše Krista, pohrdnout jeho láskou a odvrhnout milost, kterou ti nabízí - ale věřím, že to neuděláš. Dej mu své srdce a hned na místě mu to vyznej. - Louis Albert Banks Kázání - spojené s obětí Příběh Sadhu Sundara Singha, který upoutal velkou pozornost západního světa, je přesvědčivým důkazem božské moci inspirovaných písem proměnit srdce a život člověka. Sadhu Sundar byl synem bohatého Sikha. Vychovávali ho v přepychu a učili nenávisti ke křesťanství, ale ve škole se začal zajímat o Bibli a rozhodl se, že ji prozkoumá. Jedné noci si vzal do svého pokoje Nový zákon a četl jej přes noc se stále větším zájmem a zanícením, a když začalo svítat, v modlitbě se vydal ukřižovanému Kristu a přijal jej jako svého osobního Spasitele. Hrdý otec jej zavrhl, rodina se pokusila otrávit, ale unikl smrti a vydal se do služby získávání lidí pro Krista. Dr. A. C. Miller vypráví o jeho podivuhodné službě tento příběh: „Svědčil ve své rodné vesnici. Byl pronásledován a trpěl hladem a zimou a vybíral si ty nejnepřístupnější a nejnebezpečnější oblasti. Třináct let vedl tento život plný obětí. Kázal v nížinách i v horách, v městech i vesnicích lidem z mnoha roztroušených kmenů. Žije životem zbožného člověka. Jeho lidé, kteří opovrhují cizinci, ho rádi poslouchají. Zástupy, které odmítají přijmout evangelium od cizinců i od Indů, na nichž ulpěl punc cizinců, je přijímají od tohoto křesťanského Inda. Jeden vzdělaný gentleman z Arja Somaj vypráví, že jednoho dne se s tímto křesťanem setkal, když právě kráčel vzhůru horským průsmykem. Zvědavost ho vedla, aby následoval Sadhu do další vesnice. Byl zvědav, co tam bude dělat. Viděl, jak se posadil na kmen, a když si utřel z tváře pot, začal zpíval křesťanskou píseň. Brzy se shromáždil zástup a Sadhu k nim začal mluvit o Kristu. To některé vesničany rozzlobilo. Jeden muž ho udeřil tak tvrdě, že ho srazil k zemi a sekl ho do ruky a do tváře. Sadhu si ránu beze slova obvázal, a zatímco mu po tváři ještě stékala krev, za své nepřátele se modlil. Tento čin a poselství, které následovalo, nejen osvítily tohoto gentlemana z Arja Somaj, ale přivedly k vyznání Krista také Kripu Rama, onoho vesničana, který Sadhu udeřil.“ Tento starý příběh Kříže má patrně tutéž moc jako ve dnech, kdy pronásledovatele Saula proměnil v apoštola Pavla, když jej ve stejném duchu víry přijal. Kristus čeká 10

Na londýnské ulici jeden muž zastavil kazatele a řekl mu: Slyšel jsem vás jednou kázat v Paříži a řekl jste něco, co si Bůh použil k mému obrácení.“ – „Co to bylo?“ otázal se kazatel. „To, že klika je na naší straně dveří. Vždycky jsem si myslel, že Bůh je přísný Bůh, a abychom si ho usmířili, musíme něco udělat. Byla to pro mě nová myšlenka, že Kristus čeká, dokud mu neotevřu.“ - The Standard Kristus - dveře Někteří nás učí, že tato pozemská církev sestávající z lidí, tvořená lidskými zařízeními, lidskými obřady, lidskou správou, lidskými řády, je dveřmi. Nikdy! Nikdy! Dveřmi je Kristus. Žádná organizace nemůže zaujmout jeho místo. Nic ho nemůže reprezentovat. Církev můžeme používat tak, jako používáme hotel, když cestujeme domů navštívit otce a matku; ale žádný majitel hotelu mi neřekne, že je mým otcem nebo matkou, ani že jeho hotel je mým domovem. Církve (společenství) jsou Božími hotely, kde se poutníci ubytují jakoby na noc a pak pospíchají dál domů. Jedinými dveřmi je Kristus. Všichni, kteří procházejí těmito dveřmi, jsou z jedné církve a patří jemu. - H. W. Beecher Kristus - jeho podoba Říká se, že housenka můry získává podobnou barvu jako list, který požírá. Barva housenky tak svědčí o charakteru potravy, kterou se živí. Chceme-li být jako Kristus, musíme se jím stále živit. Náš morální charakter bude vždy manifestovat barvu naší duševní potravy. Kristus se živil Slovem Boha, svého Otce, a tak vedl život, který byl podobný Bohu. Chceme-li být jeho učedníky, musíme ho v tom následovat. Člověk nebude živ samotným chlebem, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích. „Jezte přátelé“ (Píseň Šalomounova 5,1). - James Smith Kristus - jeho posilující přítomnost Když se David Livingstone po 16 letech v Africe vrátil do Skotska, Glasgowská univerzita ho chtěla poctít titulem doktora práv. Při takovéto příležitosti na kandidáty čestného titulu obvykle čekají mladí kolegové, kteří jsou přítomni v plné síle a oplývají klukovskými legráckami. Takové přijetí uvádí kandidáty do trapných rozpaků. Když se však na objevil na pódiu Livingstone, přijali ho s tichým respektem a úctou. Byl jako kost a kůže, vyčerpaný tím, že byl po 16 let vystaven horkému africkému slunci a 27 útokům africké horečky. Jedna ruka mu bezvládně visela podél těla - to ho kousl lev. Stál tu skutečný hrdina, který pro lidstvo vybojoval mnohý zápas a jeho přítomnost vyvolávala hlubokou úctu. Řekl jim, že se vrací zpět do Afriky - zčásti otevřít nová pole pro britský obchod, zčásti potlačit africký obchod s otroky a zčásti otevřít cestu kázání evangelia. Nejvíce ovšem pohnul srdci všech přítomných tento postoj: „Mám vám říci, co mne posilovalo po všechna ta léta mezi lidem, jehož jazyku jsem nerozuměl a jejichž postoj vůči mně byl vždy nejistý a častokrát nepřátelský? Bylo to toto: ‚Aj, já s vámi jsem po všechny dny, až do skonání světa.‘ “ Kristus - náš zástupce Po vítězství u Areole neúnavný Bonaparte procházel v noci táborem a našel stráž, která zaspala. Lehce zvedl pušku a aniž by vojáka probudil, vzal službu za něj až do chvíle, kdy mělo dojít k střídání hlídek. Konečně se voják probudil. Představte si, jak se vyděsil, když spatřil svého generála konajícího službu za něj. Vykřikl: „Bonaparte! Jsem ztracený!“ 11

Bonaparte odpověděl: „Uklidni se - toto tajemství si nechám pro sebe. Je omluvitelné, když statečný voják jako ty po takovém vyčerpání usne… jen podruhé si vyber vhodnější chvíli.“ - C. Lacretelle: Historie de la Revolution Francaise Kristus – náš přímluvce Za války projevoval jeden soudce velký zájem o trpící vojáky. Měl v armádě vlastního syna a to ho vedlo k tomu, že měl k vojákům velký soucit. Jednou byl velice zaneprázdněný. Promýšlel důležitý právní případ, který měl soudit. Rozhodl se, že se nenechá nikým rušit. Tehdy vstoupil do jeho kanceláře nějaký zubožený voják. Oděv měl potrhaný a jeho tvář prozrazovala, že velmi trpí. Soudce pracoval dál a předstíral, že si ho nevšiml. Voják hodnou chvíli šátral v kapsách, a když viděl, že není vítán, se zklamáním v hlase řekl: „Pane, měl jsem pro vás dopis.“ Soudce neodpověděl. Voják třesoucí se rukou sunul přes celý stůl malý lístek. Soudce vzhlédl a už se chystal říci, že má příliš mnoho práce, než aby se mohl něčemu takovému věnovat, když jeho oko padlo na lístek a rozpoznal rukopis svého syna. Vmžiku lístek zvedl a četl: „Drahý otče, tento lístek ti přináší jeden z našich statečných vojáků. Propustili ho z nemocnice a jde domů umřít. Prosím tě, pomoz mu, jak můžeš – pro Charlieho.“ Těch pár řádků způsobilo v postoji otce vůči ubohému vojákovi ohromnou změnu. „Pojď dál, jsi u nás vítán, příteli,“ řekl. „Buď u nás jako doma – všechno je ti k dispozici.“ Pak mu připravili dobré jídlo. Uložili ho do Charlieho postele. Pak ho oblékli do Charlieho šatů a dali mu peníze, aby se pohodlně dostal domů. To vše udělali „pro Charlieho“. A tak když o něco prosíme v Ježíšově jménu, Bůh, náš nebeský Otec, nám to jistě dá, jestliže to pro nás bude dobré. – Richard Newton Křesťané - blázni Když se ředitele jedné psychiatrické léčebny ptali: „Copak se nebojíte, že se tihle blázni jednou sjednotí a ublíží vám a ostatním ošetřovatelům?“ odpověděl: „Ne. Blázni se nikdy na ničem nesjednotí.“ Láska – jak ji změřit Ve strojovně nemůžete nahlédnout do obrovského kotle a podívat se, kolik vody v něm je. Ale vedle kotle je útlá skleněná trubice, která slouží jako měrka. Jak vysoko stojí voda v té malé trubici, tolik je jí také v tomto velkém kotli. Když je tato trubice prázdná, je také prázdný kotel. Ptáte se: „Jak poznám, že miluji Boha? Věřím, že ho miluji, ale chci vědět jak.“ Podívej se na měrku. Láska k tvému bratru je mírou tvé lásky k Bohu. Láska - neomezená Když Frank Higgins, velebníček dřevorubců, onemocněl, dřevorubci uvažovali, že ho vezmou do městské nemocnice. Obrovití chlapíci, které přivedl ke Kristu, se poradili a rozhodli, že s ním vyšlou ze svého středu jednoho muže, aby byl pohotově k jakékoli službě, protože Franka milovali. Muž, kterého vybrali, byl chlap jako hora. Rozhodně se nehodil do nemocnice – jak tam postával na chodbách a čekal, zda bude Frankovi nějak užitečný. Když už přišel čas, kdy Frank měl jít na operaci, řekl mu: „Franku, ty víš, že tě milujem a chceme ti pomoct. Když tě teď doktoři budou operovat, já budu u dveří. A Franku, jestli doktoři zjistí, že potřebují litr krve nebo kus kosti nebo kůže, můžou mě zavolat. Franku, můžeš mít každou kapku krve nebo každou kost z tohodle těla. Tak nezapomeň, já budu u dveří.“ 12

Řekli jsme něco takového tomu, který nás spasil smrtí na kříži? - Friend of Russia Láska, otcovská Stařec v anglické vesnici měl syna, který ho velice rmoutil. Jednoho dne se ho soused vyptával, jak se jeho syn má a jak si vede. Stařec odpověděl: „Je to s ním moc špatné! Zase pil a choval se moc hrubě.“ Soused na to: „Jejda! Kdyby to byl můj syn, vyrazil bych ho z domu.“ Otec řekl: „Ano, já bych ho taky vyrazil - kdyby byl váš. Ale chápete, není váš – je můj.“ Láska – telegram lásky / Telegram lásky „A nazveš jméno jeho Ježíš; nebo on vysvobodí lid svůj z hříchů jejich.“ (Matouš 1,21) Před dvěma lety se jeden otec ve Watfordu velice trápil kvůli svému synu. Syn sklouzl a žil nemorálním životem. Pak nemocný a zoufalý napsal domů v obavách, zda je ještě nějaká naděje. Otec mu poslal telegram, na němž bylo jediné slovo: „Domov“ a byl podepsán „otec“. Nuže, evangelium našeho Pána Ježíše Krista je Božím telegramem hříšnému světu, shrnutým v jediné slovo „Domov“ a podepsaným jediným jménem „Otec“. Láska získávající Někteří lidé jsou nevlídní, protože jsou sobečtí, někteří, protože jsou primitivní, a jiní, protože jsou nepozorní a nemají žádnou představivost. Ježíš se vždycky zajímal o lidi. Děti, žebrák, nemocný, žena u studny – ti všichni v něm našli přítele. Vždycky je povzbuzující, když potkáme někoho, kdo pochytil něco z laskavého ducha Ježíše. Nedávno zemřel člověk známý jako „velebníček dřevorubců“. Tisíce po celé zemi ho poslouchaly, jak mluví, viděly jeho družný úsměv a pocítily srdečný stisk jeho ruky. Dal svůj život kázání evangelia lidem v dřevorubeckých táborech a organizoval práci v jejich prospěch. Frank Higgins miloval lidi bez ohledu na to, jak drsně nebo neohrabaně vypadali. Higgins byl tak urostlý a vypadal tak zdravě, že jen málo lidem docházelo, jak doslova pokládá život za druhé. Strašná choroba, která ho ničila, působila přímo v místě, kde se mu popruh nůše naložené četbou pro muže zadíral do těla. Při jedné cestě za hlásáním evangelia, která – jak se ukázalo – byla jeho poslední, zeslábl tak, že museli zavolat na pomoc nosiče. „Musím se o tebe opřít, bratře,“ řekl Higgins, když černoch zachytil stisk jeho ruky, „protože jsem skoro vyřízený,“ a chytil se nosiče kolem ramen. Ve vlaku Higgins vytáhl náprsní tašku a dával mu peníz. „Pane, ty peníze bych si od vás nemohl vzít,“ řekl nosič. „Ne pane, to bych prostě nemohl.“ „Proč ne?“ ptal se Higgins. „No pane, vždyť jste mi řekl ‚bratře‘ a ptal jste se na moji ženu a děti a matku. Ty peníze bych si od vás prostě nemohl vzít!“ Právě takováto láska k lidem získávala Higginsovi cestu k srdci těch, mezi nimiž pracoval. Jeden dřevorubec, kterému Higgins pomohl k lepšímu životu, řekl: „Za Franka Higginse bych položil život. Toho člověka miluju.“ Meč slova Volavka popelavá se brání velmi neobvyklým způsobem. Když na ni zaútočí orel nebo sokol, prostě tiše a pevně stojí a použije svůj zobák jako meč, který nastaví nepříteli tak, aby se svou vlastní silou sám probodl. Podobně se brání křesťan. Máme meč Ducha, kterým je Slovo Boží. Když tě napadne nepřítel – ať zvenčí nebo zevnitř -, stůj pevně, nastav Slovo a prohlašuj je. Čím prudčeji nepřítel zaútočí, tím jistěji se sám probodne. Boží slovo je jako oheň: vše, co jím projde, 13

shoří. „Stůjte tedy, majíce opásaná bedra svá pravdou“ (Efezským 6,14) - James Smith Milost - zachráněn z milosti Několik let po Huntově smrti navštívil Fidži nevěrecký anglický hrabě. Věděl, jak to tu bylo předtím, viděl, jak je to tu teď, když přišel, ale v Boha, který Fidži proměnil, nevěřil. Starému fidžijskému náčelníkovi, který vyhlížel velmi civilizovaně a solidně, řekl: „Jste velký náčelník a je škoda, že jste byl tak pošetilý a naslouchal misionářům, kteří k vám přišli jen zbohatnout. Dnes té staré knize, která se nazývá Bible, už nikdo nevěří, ani tu historku o Ježíši Kristu lidé neposlouchají. Jsou teď chytřejší a je mi vás líto, že jste tak pošetilý.“ Oči starého náčelníka vzplály a odpověděl: „Vidíte tamhle tu pec našich domorodců? V té jsme pekli lidská těla pro naše velké slavnosti. A nebýt těch dobrých misionářů a té staré knihy a Ježíše Krista, který z nás divochů učinil Boží děti, zabili bychom vás, upekli v té peci a velice rychle snědli.“ - Tidings Modlitba – neustálá výsada Ve vestibulu svatopetrského chrámu v Římě je vstupní brána, která je zazděná a označená křížem. Otevírá se čtyřikrát za století – jednou za pětadvacet let na Štědrý večer k ní přistoupí papež v knížecí nádheře s průvodem kardinálů a zahájí bourání této brány tím, že do ní třikrát udeří stříbrným kladivem. Když se brána otevře, velké množství lidí tudy prochází do hlavní lodě katedrály a k oltáři cestou, kudy většina z nich nikdy předtím nevstoupila. Představte si, že by cesta k trůnu milosti byla podobná jako tato Porta Santa (Svatá brána) – přístupná jen jednou za čtvrtstoletí na 25. prosince! S jakou starostlivou úzkostí bychom měli očekávat příchod toho svatého dne! - Clerical Library Modlitba - odpouštějící Když byl dr. Joseph Parker ještě docela mladý chlapec, měl ve zvyku debatovat s nevěrci před velkými železárnami na břehu řeky Tyne. Jednoho dne ho vyzval jeden nevěrec atakem na významný oddíl Písma. Zeptal se Parkera: „Co udělal Bůh pro Štěpána?“ Tím nepřímo naznačoval, že kdyby nějaký Bůh byl, zasáhl by a Štěpána z rukou nepřátel zachránil. Dr. Parker vždycky říkal, že věří, že v kritické chvíli mu bude dáno, co má říci. Odpověděl: „Co pro něho Bůh udělal? Dal mu moc, aby se modlil za odpuštění pro ty, kteří ho kamenovali.“ To byla skvělá odpověď. (F. B. Meyer) - James Hastings Modlitba – Boží moc Jeden strojvůdce v Bolívii převezl přes Kordillery první lokomotivu, kterou v těchto zeměpisných šířkách viděli. Přišli se na to podívat domorodí Indiáni z povodí Amazonky. Seděli na bobku a rokovali, co by tohle podivné monstrum mohlo být. Jeden řekl: „Udělali to k tomu, aby to jelo,“ a jiný: „Rozjeďme to.“ A tak vytáhli lasa a chytili do nich nárazníky. Pak asi třicet mužů začalo táhnout a popotáhli lokomotivu asi dva metry. Křičeli: „Aj-aj-aj-aj Tatai Tatito!“ (Velký a malý otec nám dali moc vykonat něco úžasného!) Další den přišel strojvůdce. Zatopil pod kotlem, až měl dost páry. Připojil k lokomotivě několik dobytčích vagónů, a když přišli páni Indiáni, naložil je do vagónů a zavřel je. Pak se postavil na topnou plošinu lokomotivy, otevřel regulátor a pustil páru do válce - ta začala pohybovat pístem a kolem lokomotivy. Lokomotiva vezla Indiány vpřed dál a dál, rychlostí 16 kilometrů za hodinu! Nevím, co řekli svému velkému a malému otci! Ale naučili se této důležité lekci: že lokomotivy nejsou udělány k tomu, aby jimi pohybovala lidská síla zvenku, ale mají se 14

pohybovat prostřednictvím síly zevnitř, a tak převážet lidi. A byli bychom rádi, kdyby každý věřící porozuměl, že modlitba není lokomotiva, která má být uvedena v činnost lidskou horlivostí zvenku, ale mocí Boží zevnitř. Dbej na to, aby ses naučil moci Boží. Modlitba - Boží vedení Když byl Lincoln v úzkých jak dál v občanské válce Severu proti Jihu, šel v modlitbě k Bohu. Častokrát poznamenal, že nebýt Božího vedení, nemohl by v tomto těžkém úkolu uspět. Uprostřed potíží provázejících současné mezinárodní vyjednávání prezident Wilson také poznal, že potřebuje Boží vedení. Když přijel na jednání vládního kabinetu, na jeho tváři byl vznešený pohled. Bylo zjevné, že má na mysli vážné záležitosti Spojených států. Členům kabinetu řekl: „Nevím, zda vy muži věříte v modlitbu nebo ne. Já věřím. Modleme se a prosme o Boží pomoc.“ A prezident Spojených států spolu se členy kabinetu padl na kolena a přednášel Nejvyššímu modlitbu o pomoc. Modlitba - strach z modlitby Když Ethelred, anglosaský král z Northumberlandu, napadl Wales a chystal se svést bitvu s Brity, povšiml si, že poblíž nepřítele stojí houf neozbrojených mužů. Zeptal se, kdo jsou a co tam dělají. Řekli mu, že to jsou mnichové z Bangoru a modlí se za úspěch svých krajanů. „Pak už proti nám začali bojovat,“ pravil anglosaský král. „Na ně zaútočte nejdříve.“- James Hastings Modlitba – teplo modlitby Spurgeon jednoho dne prováděl návštěvníky budovou Tabernaklu. Poté, co je vzal do hlavní části budovy, řekl: „Pojďte, ukážu vám topné zařízení.“ Nedbal na to, že by asi odmítli. Oni ze zdvořilosti souhlasili. Představte si jejich překvapení, když je vzal do místnosti, kde na modlitbách bylo shromážděno čtyři sta lidí. Jeho řečnická figura byla dobře volená. Církev s ohněm Ducha musí mít modlitební shromáždění, které vyrábí teplo. Oběť, oceněná Po ulici v Dublinu kráčel bezruký voják, když si ho povšimla jedna stará dáma. Když viděla jeho prázdný rukáv a všimla si, že hlavu má zavázanou obvazem, šla k němu a se slzami v očích řekla: „Děkuji vám, že jste byl zraněný za mě.“ Voják okamžitě zasalutoval a odpověděl: „Děkuji vám, madam, za vaše ocenění.“ Slova ocenění od té staré paní nám připomínají našeho Pána, který byl „raněn pro přestoupení naše“ (Izaiáš 53,5). Slovo „raněn“ zahrnuje trápení, trýznění a smrt. Byl trápen v duši, trýzněn v duchu a zabit pro naše hříchy. Utrpení jeho těla byla jen vnějším výrazem utrpení jeho duše. Utrpení jeho duše byla duší jeho utrpení. Nikdo nedokáže vypovědět, kolik trpěl. Jeho utrpení jsou mimo dosah lidského chápání. Umřel za mne, zkusil smrt, její strast a její peklo; co vytrpěl, když umíral, nedokáže vypovědět lidský hlas. Tak jako onen voják ocenil ocenění paní, která mu děkovala, tak si náš Pán cení našeho díkůvzdání a chvály. Umřel za mne, za mne mřel. Ach, chci to říci zas a zas; 15

Umřel za mne, za mne mřel, má duše se mu klaní. Obrácení Charlotty Elliotové Slavná spisovatelka Charlotte Elliotová přišla za jedním starým křesťanem - jmenoval se Caesar Milan - a ptala se, jak by se mohla stát křesťankou. Starý muž jí odpověděl: „Má drahá, to je velice jednoduché. Stačí jen prostě přijít k Ježíši.“ - Ale já jsem moc velká hříšnice. Přijme mě takovou, jaká jsem?“ - Ano, přijme vás takovou, jaká jste - a nijak jinak.“ Nato ona řekla: Jestli mě přijme takovou, jaká jsem, pak k němu půjdu.“ Přišla domů do svého pokoje a napsala nádherná slova písně: „Tak, jaká jsem, ač nemám nic, však že mi krev tvá kyne vstříc, Beránku Boží, k tobě jdu.“ Takto přišla ke Kristu Charlotte Elliotová a po ní - na slova její písně - tisíce dalších. Ptali se Yama Singa, když se chtěl připojit k baptistickému sboru v San Francisku: „Jak jsi našel Ježíše?“ Odpověděl: „Já vůbec nenajít Ježíše - on najít mě.“ Přijali ho. Obrácení – v raném věku Robert Hall, kníže baptistických kazatelů, se obrátil ve dvanácti letech. Matthew Henry, komentátor Bible, který udělal více než kterýkoliv muž jeho století ke zvýšení zájmu o studium Písem, se obrátil v jedenácti letech. Isabella Grahamová, nesmrtelná postava křesťanské církve, se obrátila v desíti letech. Dr Watts, jehož písně se budou zpívat ještě věky, se obrátil v devíti letech. Jonathan Edwards, snad nejpronikavější intelekt, jaký kdy přinesly americké kazatelny, se obrátil v sedmi letech. Otec a matka mají obrovskou zodpovědnost, když svému sedmiletému dítěti řeknou: „Jsi příliš malý na to, aby ses připojil k církvi.“ To je chyba dlouhá jako sama věčnost. Talmage Obrácení zloděje Loni na podzim farmář v Connecticutu jednoho dne právě večeřel, když do jeho domu vstoupil nějaký muž. „Neznáte mě, pane B.?“ zeptal se. Farmář si ho dobře prohlédl a odpověděl: „Nu ano, policie vás před deseti lety přestala hledat – vzdali to.“ „Ano,“ řekl muž. „Policie nepolicie, vrátil jsem se, abych vám zaplatil těch dvě stě dolarů,“ a položil před užaslého farmáře, který se již vzdal veškeré naděje, že vůbec někdy peníze či muže uvidí, svazek bankovek. Potom muž vyprávěl svůj příběh. Před devatenácti lety jako farmářův dělník tyto peníze ukradl a utekl na západ. Neměl štěstí, jak to vyjádřil, a jako bezdomovec a vyvrženec bez přátel se obrátil na shromáždění Armády spásy. Důsledkem bylo, že se rozhodl ukradené peníze vrátit. Důstojníci Armády spásy mu našli zaměstnání, a i když bylo zprvu bídně placené, tvrdě pracoval a po troškách šetřil, až získal celou tu částku. Vypravil se za farmářem. Ten – protože byl sám křesťan – poznal, že to bere upřímně, a rád mu odpustil. Vrácení peněz bylo jasným důkazem, že se muž obrátil – stejně jako v případě Zachea. Očišťování – neustálé Učte se lekci od očí horníka, který celý den pracuje uprostřed létajícího uhelného prachu. Když vyfárá na denní světlo, je snad špinavý, ale jeho oči jsou jasné a září, protože zřídlo slz v slzné žláze vždycky rozlévá po celém oku jemné praménky, a tak odplavuje a vyčišťuje každé zrnko prachu, jakmile do něj padne. Není právě toto zázrak očišťování, který potřebuje náš duch v tomto světě? A právě toto je náš požehnaný Pán připraven udělat pro nás, jen jestliže mu budeme 16

důvěřovat. – F. B. Meyer Odpovědnost - vyhýbání se jí Před několika lety byl jeden most v Bathu v tak zchátralém stavu, že lidé ho raději dlouhým obloukem obešli. Jednoho dne však jedna velice nervózní paní pospíchala domů. Pohled na most jí připomněl, že je na spadnutí. Ale co měla dělat? Kdyby šla dál, křehký oblouk by pod ní mohl povolit; obcházet kolem dokola by bylo únavné a bylo by to spojeno s velkou ztrátou času. Několik okamžiků váhala a chvěla se úzkostí, ale nakonec ji napadla šťastná myšlenka. Zavolala si krytá nosítka se sedadlem a v tomto dopravním prostředku se nechala přenést na druhou stranu! Snad se budete smát výstřednímu triku té hodné paní: vyhnout se nebezpečí tím, že se odmítneme na ně dívat. Neděje se ovšem každý den něco podobného kolem nás? Lidé – vyděšeni tím, že budou muset sami rozsuzovat náboženské záležitosti – si myslí, že uniknou tomuto nebezpečí tak, že si vyberou někoho jako neomylného průvodce a tomu pak věří, co jim káže. Co je to jiného než přechod přes zchátralý most v krytých nosítkách? Odpuštění nepříteli Anglický důstojník projížděl se svým pobočníkem bitevní pole a povšiml si zraněného nepřátelského vojáka. „Dej tomu chudákovi napít z polní láhve,“ řekl. Když se pobočník sklonil, voják vypálil, ale minul. Pobočník ustoupil a zeptal se: „Co mám dělat teď, pane?“ - „Přesto mu dej vodu,“ zněla odpověď šlechetného důstojníka. Bůh odpouští - ne jednou, ale nesčetněkrát. Přes všechnu naši neposlušnost a svéhlavost není nikdy unaven, ale miluje nás až do konce, dokud se v pokání k němu nevrátíme. - Sunday Circle Pastýř, dobrý Jednoho večera v roce 1861 na Sardinii generál Garibaldi se vracel domů. Cestou potkal pastýře, který naříkal, že se mu ze stáda ztratil jeden beránek. Garibaldi se ihned obrátil na důstojnický sbor. Rozkázal, aby prohledali celou horu a jehně našli. Přinesli lampy a staří důstojníci, kteří za sebou měli nejednu bitvu, se plní nadšení vydali hledat malého uprchlíka. Ale nenašli, až dostali příkaz jít spát. Ráno Garibaldiho pobočník našel generála v posteli, jak tvrdě spí. To ho překvapilo, protože Garibaldi byl vždycky vzhůru dříve než ostatní. Pobočník se tiše vzdálil a vrátil se za půlhodinu. Garibaldi pořád spal. Po další půlhodině ho pobočník probudil. Generál si protřel oči a pobočník také, když spatřil, jak generál zpod pláště vytahuje ztraceného beránka. Pak mu generál přikázal, aby ho předal pastýřovi. Generál hledal beránka celou noc, dokud ho nenašel. Právě tak hledá ztracené ovce ten dobrý Pastýř, dokud je nenajde. Péče Boží Johnnyho malá sestřenice si odložila své největší a nejčervenější jablko pro jednu nemocnou dívku. „Myslíš si,“ řekl jí Johnny, „že Bůh se stará o takové maličkosti jako my? Má příliš mnoho práce s velkými lidmi, než aby si všímal nás.“ Winnie nesouhlasně zakroutila hlavou a ukázala na maminku, která právě zvedla děťátko z kolébky. „Myslíš si,“ řekla Winnie, „že maminka má tolik práce s velkými lidmi, že zapomene na děťátko? Na ně myslí nejvíc, protože je nejmenší. Bůh určitě umí milovat stejně dobře jako matka.“ 17

Peklo – stavět si vlastní Bohatý stavitel, který postavil věznici Tombs v New Yorku, v ní nedávno spal jako vězeň. V době, kdy se mu dařilo, vydělal půl milionu dolarů za rok, ale když se dostal do potíží, padělal směnku na 2000 dolarů. Byl usvědčen a odsouzen do vězení. Jeho posledním velkým kontraktem byly budovy vězení Tombs – a teď sem vstoupil jako vězeň. „Když jsem tohle vězení stavěl, ani ve snu by mě nenapadlo, že tady budu jednoho dne vězněm. Ale jsem tu. To je smůla.“ Není to smůla, ani štěstí, ale je to tvrdá cesta, po níž kráčí viník a kterou si sám buduje. Každý člověk uvězněný v hříchu si postavil své vězení. Odplata, kterou s sebou nese provinění, není trestem, jenž na tebe uvalila pomsta nebo rozmar nějakého soudce nebo osudu, ale je to jen nutný důsledek samotného zla. Opilost uzavře člověka do jeho vlastních návyků stejně nepoddajných jako kamenné zdi a železné mříže a sváže ho sžíravou žádostí – v jakém horším vězení by mohl být? A přece si je postavil sám. - Presbyterian Banner Peklo – vysvětlování Jeden Seveřan se ptal starého černošského kazatele z Jihu, čím to je, že černošští duchovní tolik kážou o pekle. „No, pane,“ řekl. „Nevím, čím to být, ale myslím, že to být tím, že my černoši nemít tolik vzdělání, aby text vysvětlit a Bibli uhasit – jak to dělat vy bílí.“ Dlužno uznat, že v jeho výroku je víc pravdy než poezie. - O. A. Newlin Pokání - každý sám za sebe Zločinec se nejsnadněji ztratí v davu. Člověk, který utíká před spravedlností, zřídkakdy prchá do samoty venkova, ale skryje se uprostřed velkoměsta. Uniknout pátrání je snadnější uprostřed davu nežli v osamělých zákoutích lesů nebo kopců. Mnoho zločinců uniklo spravedlnosti mezi hemžícími se obyvateli metropole. Neuvažujeme tak trochu i my? Nevnášíme do svého společenství s Bohem něco z této naděje, že v davu naši vinu nikdo nezjistí? Copak neztrácíme někdy smysl pro svou osobní zodpovědnost, když se připojujeme k všeobecnému vyznání: „Zhřešili jsme a zbloudili jsme jako ztracené ovce… není v nás nic dobrého?“ Je snadné se aspoň na čas takhle skrýt v zástupu. Ale ouvej! Máme-li vůbec někdy zakusit, jak něžné je Boží odpuštění, máme-li být vůbec někdy uchváceni radostí milostivého ujištění: „Tvoje hříchy, kterých je mnoho, jsou všechny odpuštěny,“ pak musíme ze zástupu vyjít a vrhnout se každý sám do prachu před Ním. „Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá,“ volal David v hrozné izolaci, do níž ho dostala jeho vlastní vina, a pak nalezl požehnání - „a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.“ „Bože, buď milostiv mně hříšnému,“ vzlykal ubohý publikán a v agonii zármutku se bil do prsou - a když se dostal k odsouzení sebe sama, i on nalezl požehnání. - „Šel do domu svého, ospravedlněn jsa.“ Marnotratný syn zabořil svou tvář na otcovu hruď a zvolal: „Otče, zhřešil jsem,“ a pak i jemu se dostalo požehnání: - „Tento můj syn byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest.“ - (G. A. Sowter: „Trial and Triumph“) - James Hastings Pokání - hříchy, z nichž jsi činil pokání, je třeba zapomenout Jsou lidé, kteří si neustále přemílají své hříchy a svůj pocit viny. Proč? Copak jsi z nich nečinil pokání? Když člověk činil pokání ze svých hříchů, to stačí. Vyhoď je ven; nechovej si je v domě jako řádku mumií. Když jsi něco udělal nesprávně a zjistils to, dal jsi to do pořádku a napravil jsi všechny cesty, jimiž tvé provinění mohlo někoho postihnout, tím to končí: nemáš se co vracet 18

zpět a vysedávat na svých starých náhrobních kamenech. - H. W. Beecher Pokušení - nikdy se nevzdávej! Na sklonku prvního dne bitvy u Shiloh, dne, kdy Unie utrpěla řadu kritických porážek, se generál Grant sešel se svým velitelem štábu McPhersonem, který byl dosti sklíčený. [Šlo o válku Severu proti Jihu za prezidenta Lincolna, kdy generál Grant vedl armádu Severu v boji za osvobození černochů z otroctví.] McPherson řekl Grantovi: „Vypadá to špatně, generále. Ztratili jsme polovinu dělostřelectva a třetinu pěšáků. Naše linie je prolomená a zatlačili nás skoro k řece.“ Grant neodpověděl a McPherson se ho netrpělivě ptal, co chce dělat. „Dělat? No přece obnovit linie a na úsvitu zaútočit. Copak je to nepřekvapí?“ A také že překvapilo - před devátou se dali na bezhlavý útěk. Každý člověk se střetává s právě takovými krizemi a pohromu musí odvrátit okamžitým obnovením linií a časným ranním útokem. Pokušení - vysvobození z něj Za rytířských dob ve Francii nepřítel obléhal jednu citadelu [samostatnou pevnost uvnitř opevněného města] a vnější ochranné valy již zničil. Teď se chystal ke zteči. Aby pod pláštěm noci nikdo neunikl, obléhatelé střežili každou píď městské zdi. Posádku citadely měli v hrsti a čekali jen na ráno, že je pobijí. Z obleženého města nevycházel ani hlásek. Zdálo se, že stateční, ale nebozí obránci tiše očekávají svůj osud. Když ráno nepřítel s vytasenými meči pronikl dovnitř, zjistil, že citadela je prázdná! Byli ohromeni. „Kde jsou?“ ptali se. A potom našli otvor vedoucí dolů do podsklepí a odtud je podzemní chodba vyvedla daleko od citadely do tichých zelených polí na denní světlo. Bylo jasné, že touto chodbou jejich oběť v noci unikla. Bylo to záchrana připravená pro případ takovéto krize. Jaké je to pro nás povzbuzení v hodině pokušení, když budeme mít na mysli, že v takovýchto chvílích nebezpečí Bůh vždy připravil cestu úniku. Poselství – neúplné Starý kostelník měl ve zvyku ukazovat návštěvníkům skvosty winchesterské katedrály na jihu Anglie. Zaníceně mluvil o její historii, kráse a památkách, ale nejraději se postavil na střechu katedrály a vyprávěl příběh o tom, jak se zpráva o Wellingtonově vítězství v bitvě u Waterloo dostala do Anglie. Přišla prý plachetnicí na jižní pobřeží a semaforem byla signalizována po souši směrem k Londýnu. V danou dobu semafor na střeše winchesterské katedrály začal hláskovat poselství: W-e-l-l-i-n-g-t-o-n – d-e-f-e-a-t-e-d – a pak se zatáhla mlha a semafor už nebylo vidět. Smutná zpráva tohoto neúplného poselství pokračovala směrem k Londýnu a celá země se ponořila do smutku a beznaděje: „Wellington poražen!“ Ale když se mlha nakonec zvedla, semafor na vrcholu winchesterské katedrály začal znovu signalizovat: W-e-l-l-i-n-g-t-on – d-e-f-e-a-t-e-d – t-h-e – e-n-e-m-y – a tato nádherná zpráva – tím skvělejší proti předchozímu smutku – se rychle šířila po celé zemi a pozvedla ducha lidí k vděčné radosti: „Wellington porazil nepřítele!“ Tak byl pro zoufalé učedníky děsivý zármutek Golgoty rozptýlen slavným vítězstvím dne Vzkříšení! A tak to, co vypadalo jako porážka, se změnilo v triumf! Díky zázraku tohoto vítězství křesťanská církev povstala v moci a dobrá zpráva o tomto vítězství je nesmrtelným poselstvím křesťanů. A když Kristus přijde do svého vlastního v srdcích lidí, tehdy se proroctví o tomto radostném dni vzkříšení naplní. 19

Poslušnost - její hodnota Před lety mi známý pediatr (dětský specialista) řekl: „Když přijde vážná nemoc, pak dítě, které rodiče naučili poslouchat, má čtyřikrát větší šanci se uzdravit než dítě zkažené a neukázněné.“ Tato slova na mne hluboce zapůsobila. Učili mě, že jedno z přikázání Desatera říká dětem, aby poslouchali své rodiče. Nikdy mě nenapadlo, že poslušnost může pro dítě znamenat záchranu nebo ztrátu života. - J. A. Clark, Sunday School Chronicle Prozřetelnost Boží Malé děvčátko podnikalo jednoho dne dlouhou cestu a její vlak musel překonat řadu řek. Vždy, když viděla vodu před sebou, dostala strach. Nechápala, jak by vlak mohl přejet na druhou stranu. Když se však přiblížili k řece, objevil se most a postaral se o bezpečný přejezd. To se několikrát opakovalo. Nakonec se dítě posadilo a s dlouhým výdechem úlevy a jistoty řeklo: „Někdo nám tu dal celou cestu mosty!“ Zjišťujeme, že takhle to je v životě – Bůh pro nás celou cestu postavil mosty. Velikonoce jsou cestou přes temnou řeku smrti. Protože Ježíš žije, budeme žít i my. Přestupek odpuštěn Plukovník seděl spolu s dalšími důstojníky u vojenského soudu. Pohlédl na vězně před sebou a jeho stará dobrosrdečná tvář se zachmuřila. Posádka byla v místě, kde žili Indiáni, a pro muže, kteří mu byli svěřeni, tu život vůbec nebyl lehký. Zdálo se, že muž před ním je absolutně nenapravitelný. „Co s vámi?“ řekl plukovník. „Znovu a znovu jste obviňován z opilosti. Dostáváte jeden trest za druhým, a přece jste tu zas!“ Na vězně byl opravdu smutný pohled. Časté pití z něho udělalo téměř trosku. Kdyby mohl být nějaký případ označen za beznadějný, pak to byl právě on. Plukovník se zoufale rozhlédl po ostatních důstojnících. „Co dělat?“ zeptal se. „Už jsme vyzkoušeli všechno.“ – „Smím si prohlédnout jeho záznam, pane?“ zeptal se nápaditý mladý kapitán. „Myslím, že můžu něco navrhnout.“ Plukovníka to zaujalo a s ulehčením mu předal mužův záznam. „Myslel jsem si to, pane,“ zvolal kapitán horlivě. „Jednu věc jsme u tohoto muže ještě nezkusili.“ – „Co je to, prosím?“ zeptal se plukovník. „Pane,“ odpověděl kapitán slavnostně, „tomuto muži NEBYLO NIKDY ODPUŠTĚNO.“ Tento výrok padl jako úder hromu na skupinku otrlých vojáků a rozhostilo se ticho prozrazující, že byli usvědčeni. Plukovník se obrátil k vězni a řekl mu: „Byl jste mnohokrát potrestán a vůbec nejste lepší, vlastně jste ještě horší. Podívejte se, tentokrát to vymažu ze seznamu přestupků. Jste volný - je vám odpuštěno.“ Muž zabořil hlavu do dlaní a silně vzlykaje - až se mu ramena otřásala - opustil místnost. Od toho dne z něho byl jiný člověk. Okamžitě přestal s pitím a po několika letech se stal jedním z nejspolehlivějších mužů pluku a hodnostně šel nahoru. Rodiče – povinnost rodičů / Povinnost rodičů Otec u soudu přiznal, že nevěděl, jak jeho syn – který byl v podmínce – tráví večery, ba ani co dělá. Tomuto otci položil soudce několik otázek, které by si mohli dát sami i jiní otcové: „Máte koně?“ – „Ano, Vaše Ctihodnosti.“ – „Kde je teď?“ – „Ve stáji.“ – „Víte, kde je každou noc, že ano? Zamknete dveře stáje, abyste uchoval koně v bezpečí, a krmíte ho a staráte se o něj, že?“ – „Ano, pane.“ – „Čeho si ceníte víc – toho koně nebo chlapce?“ – „Samozřejmě chlapce.“ – „Pak 20

dbejte na to, abyste s ním zacházel stejně dobře jako se svým koněm.“ Rozhodnutí – v raném věku Můj otec byl v našem sboru mnoho let starším. Když mi bylo jedenáct let, měli jsme jako hosta jednoho evangelistu. Měl kázat na několika shromážděních. Jednoho večera požádal všechny křesťany, aby přišli dopředu, a s nimi také ti, kteří touží vyznat Krista. Můj otec šel samozřejmě dopředu a já, protože jsem cítil Boží volání, jsem ho následoval. Když se dostal dopředu, otočil se a uviděl mne. Řekl mi: „Johnnie, vrať se, ty jsi příliš mladý.“ Poslechl jsem, protože tak mě učili, a ve třiatřicíti jsem přišel znovu, ale tentokrát jsem už nevěděl tak jasně, proč tam jdu. A církev přišla o dvaadvacet let služby, protože já přišel o dvaadvacet let růstu – jen pro to, že můj otec, pracovník ve sboru, řekl: „Vrať se.“ - A Ruling Elder Skutky a kréda Jedna služka se snažila stát členkou v Metropolitním stánku, kde kázal Spurgeon. Zprvu ji odmítli, ale Spurgeon si ji zavolal zpět a chtěl po ní další důkazy změny, která se stala v jejím srdci. Dívka odpověděla: „Žádný důkaz nemám, jedině to, že v domě, kde uklízím, teď vymetám smetí zpod rohožek.“ - „To stačí,“ řekl Spurgeon, „přijímáme tě do našeho společenství.“ „Krásné vymetání“, říká Georgie Herbert. Služba, nesobecká Matouš 19,27: „Petr řekl: Co tedy budeme mít?“ Říká se, že jednoho dne, když Ježíš a jeho učedníci přecházeli přes pole pokryté kameny, Mistr řekl: „Jestliže každý z vás odnese jeden kámen, vytvoříte místo, kde může růst tráva a stromy.“ Učedníci mu chtěli udělat radost, a tak nabrali co nejvíc kamenů, co jich jen mohli unést, až se jim pot hrnul po tvářích. Ne tak Petr: ten v tom neviděl žádný užitek, a tak nesl jen oblázek o velikosti vejce. Jan nesl ohromný balvan, tak velký, že ho dokázal nést jen ze své velké lásky ke Kristu. Když přešli na druhou stranu pole, Jan řekl: „Mistře, máme hlad a nemáme chléb.“ Ježíš řekl: „Ti, kteří pracují, budou mít chléb vždycky.“ Pozvedl ruce a požehnal ty kameny a hle, proměnily se v chléb. Všichni měli hojně, kromě Petra. Na zpáteční cestě zase přišli ke stejnému poli. Aniž by čekali na připomenutí, znovu nabrali kameny a Petr nesl ze všech největší. Lopotil se v horkém slunci a těšil se, jakou hostinu si dopřeje na druhé straně. Na vzdálené straně plynul Jordán. Když došli až k jeho břehu, Ježíš řekl: „Ať nikdo nečiní dobré pro naději odměny; odhoďte ty kameny do řeky.“ Tak se Petr postil celý den a naučil se této lekci: měli bychom činit dobré nikoli pro naději odměny, nýbrž pro to, že je to správné. Spravedlnost má svou odměnu. Služba – velikost služby Dva bratři, Ahmed a Omar, si přáli učinit něco, čím by zachovali na věky svou památku. Omar vytesal obrovský obelisk, vztyčil jej vedle hlavní silnice a vyryl do něj své jméno s mnoha dalšími nápisy. A tam celé věky stál – velkolepý pomník, ale nepřinášející světu žádný užitek. Ahmed vykopal vedle hlavní pouštní cesty studnu a u ní vysadil palmy. A jak čas běžel, z tohoto místa se stala nádherná oáza, kde znavený poutník se zastavil, aby uhasil žízeň, najedl se ovoce a odpočinul si ve stínu vysokých palem. A všichni, kteří procházeli touto cestou, žehnali jménu Ahmeda Dobrého. Tento příběh nám ukazuje na dva životní plány. Jedním je udělat si velké jméno, vysoké a zbytečné jako Omarův obelisk. Tím druhým je učinit ze svého života oázu, kde znavení najdou odpočinek, potěšení a občerstvení.

21

Smrt nevěrce Když na francouzskou zdravotní sestru, která byla u Voltairova smrtelného lože, někdo naléhal, aby se věnovala jednomu Angličanovi, jehož stav byl kritický, řekla: „Je křesťan?“ – „Ano, je,“ zněla odpověď, „křesťan v nejvyšším a nejlepším slova smyslu – člověk, který žije v Boží bázni. Ale proč se ptáte?“ – „Pane,“ odpověděla, „byla jsem zdravotní sestrou u Voltaira v jeho poslední nemoci, a za nic na světě bych nechtěla vidět umírat dalšího nevěrce.“ Smrt - vítězství ve smrti Okolo roku 125 po Kristu jeden Řek jménem Aristeides psal jednomu ze svých přátel o tom novém náboženství, křesťanství. Snažil se mu vysvětlit důvody, proč je tak mimořádně úspěšné. Zde uvádíme větu z jednoho jeho listu: „Jestliže nějaký spravedlivý člověk mezi křesťany odchází z tohoto světa, radují se a vzdávají díky Bohu a vyprovázejí jeho tělo s písněmi a díkůvzdáním, jakoby se vypravoval z jednoho místa na druhé někde poblíž.“ Jaký je to popis křesťanské víry v nesmrtelnost - že člověk se vypravuje z jednoho místa na druhé někde poblíž! Je vůbec divu, že takovýmto náboženstvím bylo pohanství smeteno? Ti, kteří již odešli, nejsou ztraceni, nejsou od nás natrvalo odděleni - jen na nás čekají na jiném místě poblíž, aby se k nám zase připojili. - J. G. Gilkey Soud se blíží Jeden africký náčelník udělal něco, zač ho anglická vláda chtěla potrestat, a za tím účelem vyslala dělový člun. K náčelníkovi přiběhl posel se zprávou, že člun již vplul do řeky. Náčelník dal kurýra zabít. Příští den přiběhl další posel, aby mu oznámil, jak daleko proti proudu řeky se člun dostal. I tento chudák přišel o život. Stejný osud potkal i další dva kurýry, kteří přiběhli následující dny. To ovšem nezadrželo dělový člun ani neoddálilo den soudu. Najednou se džunglí rozlehlo dunění děla a chatrče náčelníkova kraalu se sesypaly jako krabičky od sirek. Jak zacházíme s Božími posly, kteří nám přicházejí zvěstovat blížící se soud? Snad jsme je umlčeli - ale den soudu se blíží. Snad jsi umlčel své svědomí, zarmoutil Božího svatého Ducha, Bible svatá u tebe leží zavřená a ke svým křesťanským přátelům ses obrátil zády - ale den soudu se blíží. Spasení je dar Jedna křesťanka byla na návštěvě u jedné chudé ženy. Po krátkém rozhovoru se jí zeptala, zda už našla spasení. „Ne,“ odvětila, „ale tvrdě na tom pracuju.“ „Ale tak je nikdy nezískáte,“ pravila křesťanka. „Všechnu tuhle práci udělal Kristus, když za nás trpěl a umřel a dokonale nás z našich hříchů vykoupil. Spasení musíte přijmout jako dar – zdarma – jako nezaslouženou milost, jinak je nemůžete získat nikdy.“ - Clerical Library Spasení - Boží moc evangelia Na upřímného křesťana a věrného čtenáře Bible zaútočil jeden nevěrec. „Nechápu ani nevěřím,“ řekl, „že krev Ježíše Krista může smýt všechen můj hřích.“ „Tak to se spolu se svatým Pavlem docela shodnete,“ odpověděl křesťan. „Jak to?“ „Podívejte se do první kapitoly prvního listu Korintským a přečtěte si osmnáctý verš: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. “ Nevěrec svěsil hlavu a začal studovat Bibli. Brzy zjistil, že je Boží mocí ke spasení. - The 22

Lutheran Spasitel - objev Spasitele O významném skotském chirurgovi siru Jamesi Simpsonovi se vypráví, že jednou k němu přišel mladý muž, který mu chtěl polichotit otázkou, co považuje za svůj největší objev. Tento význačný vědec mu odpověděl prostě: „Mým největším objevem je to, že jsem velký hříšník a že Ježíš je velký Spasitel.“ Spasitel, velký Dr. S. L. Baldwin, tajemník pro misii, který již odešel do nebe, byl po celou jednu generaci význačným čínským misionářem. Slyšel jsem ho vyprávět, jak jednoho dne přišel k němu do shromáždění velice bezbožný člověk. Při kázání misionář řekl: „Tak tedy - Ježíš Kristus je tak velký Spasitel, že s tebe může sejmout všechny tvé hříchy.“ Když tu větu uslyšel tento Číňan, opakoval si: „Bůh s tebe může sejmout všechny tvé hříchy.“ A řekl si v duchu: „Tak proč jsem o žádném takovém Spasiteli, který se mě může sejmout všechny hříchy, v Číně nikdy neslyšel?“ Čekal na konec bohoslužby. Pak přišel k misionáři a řekl mu: „Rozuměl jsem dobře, že jste říkal, že tento Ježíš, o kterém kážete, se mě může sejmout všechny hříchy?“ - „Ano, právě tak jsem to řekl.“ Číňan odpověděl: „Myslím, že jste to přehnal. Mohl by snad pomoci nějakému chlápkovi, ale nikdy by se mě nemohl sejmout všechny moje hříchy.“ - „Ó ano, dokáže sejmout všechny vaše hříchy.“ - „No jo, ale vy mě neznáte. Nevíte, jaký jsem hříšník. No, víte, že jsem nečistý člověk? Může se mě sejmout můj hřích?“ - „Ano.“ - „No, víte, že jsem lhář, že kouřím už devatenáct let opium? Vždyť přece víte, že kdo kouřil devatenáct let opium, nemůže být vyléčen. Tak vy si myslíte, že se mě může sejmout můj hřích?“ - „Ano, pane, může z vás sejmout váš hřích.“ - „No to je úžasný Spasitel,“ řekl Číňan a nemohl se té myšlenky zbavit: „Tento Spasitel se mě může sejmout všechen můj hřích.“ Nemohl tomu uvěřit. Přicházel a probíral to s misionářem znovu a znovu a zase znovu, až nakonec si tyto nádherné pravdy Bible kousek po kousku našly cestu do jeho duše a jednoho rána o několik týdnů později přiběhl na pozemek misie. „Ó ano, vím to,“ vykřikl. „Našel jsem to, našel jsem to. Sňal se mě můj hřích.“ Spravedlnost, vlastní Jeden umělec chtěl namalovat obraz marnotratného syna. Prohledával blázince, chudobince a vězení a hledal muže dost ubohého na to, aby mohl představovat marnotratného syna. Jednoho dne procházel ulicemi a narazil na muže, o kterém si myslel, že k tomu bude vhodný. Řekl tomu nuznému žebrákovi, že mu dobře zaplatí, když přijde k němu do studia a bude mu sedět modelem k malbě portrétu. Žebrák souhlasil a malíř mu určil den, kdy má přijít. Toho dne se k umělcově studiu dostavil nějaký muž. Když ho tam vpustili, řekl umělcovi: „Dohodl jste si se mnou schůzku.“ Umělec se na něho podíval a řekl: „Nikdy jsem vás neviděl, nemůžete mít se mnou schůzku.“ - „Ale ano,“ odpověděl, „dohodli jsme se, že se s vámi setkám dnes v 10 hodin.“ - „Musíte se mýlit, určitě to byl nějaký jiný umělec; já měl v tuto hodinu přijmout jednoho žebráka.“ - „To jsem já.“ - „Vy?“ - „Ano.“ - „Jak to? Co jste to se sebou udělal?“ - „No, myslel jsem si, že se trochu obleču, než se nechám namalovat.“ - „Pak vás nechci,“ řekl umělec. „Chtěl jsem vás tak, jak jste byl; teď už mi nejste k ničemu.“ Takto chce Kristus každého ubohého hříšníka. Chce ho právě takového, jaký je. - Moody Srdce - potřebujeme nové 23

Jednoho večera náčelník delawarských Indiánů seděl u ohniště s jedním přítelem. Oba mlčky hleděli do ohně. Konečně jeho přítel přerušil ticho slovy: „Přemýšlel jsem o pravidlu, které nám vydal původce křesťanského náboženství a které nazýváme „zlatým pravidlem.“ „Zadrž,“ pravil náčelník. „Nevychvaluj je. Řekni mi, co to je, a dovol, abych o tom přemýšlel sám.“ Dozvěděl se, že toto pravidlo vyžaduje od člověka, aby „činil druhým tak, jak chce, aby druzí činili jemu.“ „To není možné, to nikdo nedokáže,“ odpověděl rychle Indián. Rozhostilo se ticho. Asi po patnácti minutách Indián řekl: „Bratře, důkladně jsem o tom, co jsi mi říkal, přemýšlel. Kdyby Velký duch, který člověka stvořil, mu dal nové srdce, pak by to člověk mohl dokázat, jinak ne.“ - Exchange Strach, odstraněný Malý chlapec se jednoho bouřlivého večera zdržel ve venkovském domě, kde poslouchali několik strhujících příběhů. Konečně chtěl vyrazit domů. Venku však byla tma a zuřila bouře, a tak se bál. Poprosil kamarády, aby šli s ním, ale i oni se báli. Připozdívalo se a on plakal: Ach, kdybych tak už byl doma!“ Zanedlouho si utřel slzy a otevřel dveře, jako by chtěl bouři zkrotit, ale oslňující záblesk blesku a ohlušující dunění hromu ho vyděsily a zahnaly zpátky. O chvíli později přistoupil k oknu a díval se směrem k domovu. S úsměvem se otočil a řekl: „Teď už se jít domů nebojím.“ Přátelé mu řekli: „Ale venku je tma a pořád prší!“ Na to odpověděl: „Teď se té tmy nebojím a nebojím se hromu ani deště, protože vidím, jak sem jde lampa - to je můj velký bratr, který jde pro mě. Když on mě drží za ruku a nese světlo, nebojím se žádné bouřky, protože on zná cestu domů, a nic mi nemůže ublížit, když se mnou jde můj velký bratr.“ Radostně se připojil ke svému staršímu bratrovi, který ho držel za jeho malou ruku. Brzo byl v bezpečí doma, kde ho již čekala připravená večeře a zneklidněná rodina. - O. A. Newlin Svatost - jak ji získat „Jak ses naučil bruslit?“ ptali se jednoho kloučka. „Ále tím, že pokaždé, když spadnu, vstanu,“ zněla nevinná, ale výstižná odpověď. Svědkové Když francouzský nevěrec řekl vendeánskému rolníkovi: „Strhneme vám kostely a zničíme všechno, co vám připomíná Boha a Krista,“ rolník odvětil: „Ale necháte nám hvězdy, a dokud ty budou obíhat po svých drahách a svítit, budou pro nás nebesa znamením Boží slávy.“ Svědomí – svírané obavami „Seděl jsem vedle velkého Makaby, známého válečníka a dobyvatele,“ vypráví dr. Moffat, „a řekl jsem mu, že pro něj mám nové zprávy. Jak jsem mu říkal své postřehy, ucho monarchy zachytilo šokující slovo „vzkříšení“. „Co?“ vykřikl v úžasu, „Mrtví – mrtví vstávají?“ – „Ano,“ zněla má odpověď, „všichni mrtví vstanou.“ – „Vstane můj otec?“ – „Ano,“ odpověděl jsem, „váš otec vstane.“ – „Vstanou všichni pobití v bitvě?“ – „Ano.“ – „A všichni ti, které sežrali lvi, tygři, hyeny a krokodýli, zase obživnou?“ – „Ano, a půjdou na soud.“ To jsem opakoval se zvýšeným důrazem. Chvíli se na mne díval a pak řekl: „Otče, velice vás miluji. Vaše návštěva učinila mé srdce bílé jako sníh, ale ta slova o vzkříšení jsou pro mé uši příliš. Mrtví nemohou vstát. Nesmějí vstát!“ – „Proč nesmím mluvit o vzkříšení?“ ptal jsem se. Povstal a odhalil svou 24

paži, která byla silná v bojích, a jakoby potřásal kopím, řekl: „Pobil jsem tisíce – a oni vstanou?“ Syn – ztracený / Ztracený syn Na jednom shromáždění dr. J. Wilbura Chapmana vydal jeden muž pozoruhodné svědectví. „Jednoho dne jsem vystoupil na nádraží v Pennsylvánii a rok jsem žebral na ulicích, abych přežil. Jednoho dne jsem poklepal jednomu muži na rameno a řekl mu: „Pane, prosím vás, dejte mi deset centů.“ Jakmile jsem spatřil jeho tvář, poznal jsem v něm svého starého otce. „Otče, copak mě neznáš?“ zeptal jsem se. „Lidi, považte - já, tulák, jsem žebral po svém otci o deset centů, když on mě už osmnáct let hledal a chtěl mi dát všechno, co měl.“ Trpělivost - její dokonalé dílo Před několika lety se v jednom průmyslovém městě v Anglii jedna mladá dívka obrátila na správce nedělní školy s žádostí o třídu. Odpověděl jí, že žádnou volnou třídu nemá, ale kdyby byla tak laskavá a vyrazila za chlapci ven, byl by jí za její pomoc vděčný. Udělala to a dala dohromady třídu chudých chlapců v rozedraných hadrech. Mezi nimi byl nejhorší chlapec jménem Bob. Správce školy chlapcům řekl, aby v týdnu přišli k němu, že každému sežene nový oblek. Přicházeli a šaty dostali. Po dvou třech nedělích Bob chyběl. Učitelka za ním zašla. Zjistila, že jeho nové šaty jsou roztrhané a špinavé. Znovu ho pozvala do školy. Přišel. Správce mu dal druhý nový oblek. Bob přišel jednou nebo dvakrát a pak zase bylo jeho místo prázdné. Učitelka ho ještě jednou vyhledala. Zjistila, že druhý oblek skončil jako ten první. Oznámila to správci a řekla mu, že je z Boba úplně zklamaná a že to s ním musí vzdát. „Nedělejte to, prosím vás,“ řekl jí správce, „musím doufat, že v Bobovi je přece jen něco dobrého. Zkuste to s ním ještě jednou. Dám mu třetí oblek, jestliže slíbí, že bude docházet pravidelně.“ Bob to slíbil. Dostal třetí oblek. A pak opravdu docházel pravidelně. Začal se o nedělní školu zajímat. Začal vážně hledat Ježíše, až ho našel. Připojil se k církvi. Udělali z něj učitele. Vystudoval a příběh končí tím, že z tohoto kdysi odstrašujícího chlapce - špinavého a roztrhaného uprchlíka Boba - se stal duchovní dr. Robert Morrison, který přeložil Bibli do č í n š t i n y. - Richard Newton Ujištění od Boha Pamatuji se na malého chlapce na rozkládací posteli, když se již uložil k spánku. Než usnul, obrátil se k velké posteli, na níž ležel jeho otec, a řekl: „Otče, jsi tam?“ a zpět mu zazněla odpověď: „Ano, můj synu.“ Pamatuji se, že ten chlapec se otočil a usnul bez jediné obavy, že by se mohlo něco stát. Ten malý chlapec je dnes sedmdesátiletým mužem. Každou noc, než jde spát, vzhlédne do tváře svého nebeského Otce a řekne: „Otče, jsi tam?“ a zazní mu odpověď: „Ano, můj synu.“ A pak se s dětskou vírou ptá: „Postaráš se o mne tuto noc?“ a zpět mu zazní odpověď, pevná a jasná: „Ano, můj synu.“ Koho bychom se báli, když Bůh, náš Otec, je s námi? - Henry Clay Trumbull Ukřižován s Kristem 1. července 1555 byl upálen John Bradford. Byl kaplanem anglického krále Edwarda VI. a byl jedním z nejoblíbenějších kazatelů té doby. Ale pro svou víru se stal mučedníkem. Když ho vezli do Newgate k upálení, dovolili mu promluvit. Z vozu, na kterém si jel pro svou smrt, celou cestu ze západního Londýna až do Newgate křičel: „Kristus, Kristus, nikdo než Kristus!“ John Bradford se cítil tak, jako se cítil Pavel. „S Kristem ukřižován jsem. Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, ve víře v Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne a vydal sebe samého za mne.“ 25

Vděčnost Ve Španělsku byl jednou dobrý král jménem Alfonso XII. K jeho uším se doneslo, že pážata na jeho dvoře zapomínají při každodenním jídle prosit o Boží požehnání, a tak se rozhodl je pokárat. Pozval je na hostinu, na kterou všichni přišli. Na stole byly všemožné pochoutky a hoši jedli s evidentním požitkem. Nikdo z nich však nepamatoval na to, že by měl poprosit o Boží požehnání za jídlo. Během hodování vstoupil do sálu jakýsi žebrák, špinavý a špatně oblečený. Posadil se ke královskému stolu a jedl a pil, co mu hrdlo ráčilo. Pážata byla zprvu ohromena a očekávala, že ho král vykáže. Ale Alfonso neřekl ani slovo. Když žebrák dojedl, vstal a beze slova díků odešel. Pak už to hoši nevydrželi a vykřikli: „Jak opovrženíhodné! Takový sprosťák!“ Ale král je umlčel jasným a klidným hlasem: „Chlapci, všichni vy jste byli troufalejší a drzejší než tento žebrák. Každý den sedáte ke stolu, který vám ze své hojnosti připravuje váš nebeský Otec, a přece ho neprosíte o požehnání ani mu nevyjadřujete svou vděčnost.“ - James Hastings Víra, prostá Jeden muž jednou řekl Pánovu služebníku: „Já jsem tak bezmocný, bídný hříšník, pro mě už není naděje. Modlil jsem se a hledal řešení a snažil se a slavnostně jsem sliboval, až jsem z toho svého marného úsilí otrávený.“ - „Věříte, že Kristus umřel za vaše hříchy a zase vstal z mrtvých?“ zněla odpověď. „Samozřejmě, že věřím.“ - „Kdyby tu byl na zemi v těle a viděl byste ho, co byste udělal?“ - „Hned bych šel k němu.“ - „Co byste mu řekl?“ - „Řekl bych mu, že jsem ztracený hříšník.“ - „Oč byste ho prosil?“ - „Prosil bych ho, aby mi odpustil a spasil mě.“ - „Co by odpověděl?“ - Muž mlčel. „Co by odpověděl?“ - Muž mlčel. „Co by odpověděl?“ Konečně se mu rozsvítily oči a po jeho tváři se rozlil pokojný úsměv. Zašeptal: „Řekl by: ‚Odpouštím.‘ “ A s touto vírou muž odešel a radoval se radostí nevýmluvnou a oslavenou. Od té doby pracoval věrně pro Krista, který ho spasil bez toho, že by on sám pro to něco udělal. - Sunday School Times Vliv, špatný / Špatný vliv Jsou některé druhy stromů, které vydechují jedovaté látky, a běda tomu, kdo o tom neví a usadí se k odpočinku do jejich stínu! Anglické noviny London Answers vyprávějí o jednom stromu na chilských svazích, který domorodí obyvatelé považují za posedlý zlým duchem. Došlo k mnoha případům, kdy v horku dne nic netušící cestovatelé vlezli pod jeho větve a zaplatili za jeho stín životem. Když cestovatel pod jedním z těchto stromů nakrátko odpočíval, ruce a tvář mu otekly jako po uštknutí hadem a pokožka se pokryla nežity. Mnoho návštěvníků v blízkém okolí Valparaisa vlivu tohoto jedovatého stromu podlehlo. Někteří mužové a ženy jsou jako tento strom. Každý, kdo odpočívá v jejich stínu, je otráven zhoubným účinkem jejich zlého charakteru. Vyznání, vznešené Kolem roku 280 bylo z příkazu pohanského císaře Maximiana několik křesťanů odsouzeno k mučení na veřejném prostranství. Mezi císařovými vojáky, kteří tu stáli a přihlíželi, byl mladý důstojník jménem Adriannus ve věku 28 let. V hlubokém zamyšlení tu stál a upřeně se díval na tyto křesťanské mučedníky. Náhle k nim přistoupil a řekl: „Zapřísahám vás při Bohu, kterému sloužíte: Řekněte mi, kdo vám dává v tom utrpení takovou sílu a radost?“ 26

Mučedníci odpověděli: „Náš drahý Pán Ježíš Kristus, v něhož věříme.“ „A jaký je cíl muk, která trpíte?“ „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují.“ (1. Korintským 2,9-10) Když slyšel mladý důstojník tuto odpověď, přistoupil k pohanským soudcům a řekl: „Zapište si moje jméno - i já jsem křesťan!“ Když se o tomto incidentu dozvěděl císař, rozkázal uvrhnout Adrianna do vězení. Všechna velká muka, která musel vytrpět z rukou pohanů, ho nedokázala přimět k tomu, aby svou víru zapřel. Ve hrozných bolestech zemřel vznešenou smrtí mučedníka a vstoupil do radosti Pána, kterého tak vznešeně vyznal. Vzkříšení – viz Svědomí, Hrob

____________________________________ PROPÁSLI HO! Hledali Lva, ale přišel jako Beránek - a propásli ho. Hledali Bojovníka, ale přišel jako Tvůrce pokoje - a propásli ho. Hledali Krále, ale přišel jako Služebník - a propásli ho. Hledali osvobození od Říma, ale on se podrobil římskému kříži - a propásli ho. Hledali někoho, kdo by vyhovoval jejich formě, ale on sám byl Ten, který formuje - a propásli ho! Hledali uspokojení svých dočasných potřeb, ale on přišel naplnit jejich věčné potřeby - a propásli ho! Co hledáš ty? Lva? Bojovníka? Krále? Osvoboditele? Co hledáš? Přišel jako Beránek, aby se obětoval za tvůj hřích. Necháš ho odejít? Přišel, aby přinesl pokoj mezi Bohem a člověkem. Necháš ho odejít? 27

Přišel, aby se všem lidem stal vzorem služebníka. Necháš ho odejít? Přišel, aby nám přinesl pravou svobodu. Necháš ho odejít? Přišel, aby ti dal věčný život. Necháš ho odejít? Když se poddáš Beránkovi, setkáme se se Lvem! Připoj se ke Tvůrci pokoje, a setkáme se s Bojovníkem! Spolupracuj se Služebníkem, a setkáme se s Králem! Choď s tím, který se poddal, a setkáme se s Osvoboditelem! Starej se o věčné, a budeme mít i dočasné. Jestliže se ti Ježíš nehodí do formy, kterou máš, pak pojď k Tomu, který formuje, a on ti dá formu novou. Poddej se jeho plánu pro tvůj život a uvidíš, jak nejprve naplní tvou věčnou potřebu a pak se postará o všechno ostatní. (od neznámého autora) _____________________ Obnova duše Pamatuji se na setkání s mužem, který – ačkoliv byl křesťan – upadl do hříchu. Církev, v níž byl členem, ho dala do kázně a v tomto stavu byl dvanáct let. Když jsem se ho na to ptal, odpověděl: „Jednou jsem byl křesťan, ale padl jsem.“ – „Dobrá, ale došlo k vaší obnově?“ opáčil jsem. „Ne,“ odpověděl, „cítil jsem se kvůli tomu hrozně mizerně, a byl bych dal cokoliv za to, abych mohl být tím, čím jsem byl kdysi.“ – „Chtěl byste být obnoven v této chvíli?“ zeptal jsem se, „protože jakože Bůh žije, může k tomu dojít.“ V úžase na mne pohlédl. Abych pomohl jeho mysli, řekl jsem mu: „Dejme tomu, že máte dceru, která proti vám zhřešila a způsobila vám velký zármutek. Ale včera večer přišla, vrhla se matce kolem krku a řekla jí: ‚Ach, mami, já se tak stydím za to, že jsem tobě a tatínkovi způsobila tolik úzkosti a zármutku. Odpusťte mi přece.‘ Ptám se, může se vaše dcera obnovit sama, nebo to musíte udělat vy?“ – „Já,“ odpověděl. „Nuže, jak brzo byste ji obnovil – za dvanáct let?“ – „To určitě ne,“ dodal. „No tak za dvanáct měsíců?“ – „Ne,“ odpověděl. – „Tak za tři?“ – „Ne,“ řekl. Tak jak brzo byste ji obnovil?“ zeptal jsem se. „No hned přece!“ opáčil. „Co!“ zvolal jsem. „Vy jste připraven obnovit své dítě hned a myslíte si, že váš Otec v nebesích není připraven – když mu to vyznáte – obnovit okamžitě?“ Otevřel jsem svou bibli a četl první větu 3. verše 23. žalmu: „Duši mou obnovuje.“ – “Všimněte si,“ poznamenal jsem, „že slovo obnovuje je v přítomném čase.“ . . . Modlili jsme se a nikdy nezapomenu na tu radost, kterou byl můj přítel naplněn. „Díky Bohu za tento večer,“ řekl. „Teď to chápu. Je to Bůh, který obnovuje!“ - Henry Varley Obnovuje Bůh! Citovaný 3. verš 23. žalmu zní v Ekumenickém překladu takto: „Svěžest navrací mé duši.“ v Bibli kralické: „Duši mou očerstvuje.“ Soudit sebe podle druhých Kdyby všichni ostatní byli vysocí jen metr dvacet, pak by se člověk s metrem padesát považoval za obra. Jestliže si nastavíme svou normu dostatečně nízko, můžeme se vždycky hodnotit příznivě. – H. W. Beecher

28