Motivace ke skialpinismu

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

Motivace ke skialpinismu Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Mgr. Ladislav Vomáčko, Ph. D.

Kateřina Sottnerová

Praha, srpen 2010 1

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.

V Praze, dne 30. 8. 2010 Kateřina Sottnerová

2

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení:

Fakulta / katedra:

Datum vypůjčení:

Podpis:

______________________________________________________________________

3

Poděkování Děkuji Mgr. Ladislavu Vomáčkovi, Ph. D. za odborné vedení práce a poskytování rad, informací a podkladů k práci.

4

Abstrakt Název: Motivace ke skialpinismu Cíle: Cílem této práce bylo přispět k hlubšímu poznání motivace skialpinistů ke skialpinismu v horách, zmapovat, jací lidé se mu věnují, zjistit motivy, které je k této aktivitě vedou a jejich angažovanost v tomto sportu. Dále jsme se snažili zjistit a interpretovat případné rozdíly mezi jednotlivými skupinami skialpinistů podle různých hledisek. Metody: V naší práci jsme zvolili metodu anketního šetření (dotazník). Výsledky byly zpracovány v programu Open Office. Výsledky: Zjistili jsme, že nejčastějším motivem je „pobyt v přírodě“, který uvedli všichni dotazovaní. Dalšími hlavními motivy k této aktivitě jsou „radost“, kterou tento sport přináší a „volnost a svoboda“. Většina respondentů je motivována ještě „setkáním s přáteli“, „únikem od běžného života“, „sportovním výkonem“, „objevováním něčeho nového“, „výzvou“ a „adrenalinem a vzrušením“. Dále jsme zjistili, že v českých horách, do kterých se za skialpinismem vydává 95,2% respondentů, tráví téměř polovina dotazovaných (45,1%) více než 10 dní v sezóně. V zahraničních horách, kam se za skialpinismem vydává 77, 1% respondentů, tráví více než 10 dní v sezóně 21,9% dotazovaných. Zjistili jsme také několik rozdílů v motivaci mužů a žen.

Klíčová slova: Skialpinismus, motivace

5

Abstract Title: Motivation to Ski-touring Objectives: The aim of this thesis is to broaden the knowledge of ski-tourers´ motivation for ski-touring in the mountains. We would like briefly describe who ski-tourers are, why do they engage in such an activity and what are their reasons, motives and involvement in ski-touring. Furthermore, we are trying to find out and interpret the differences amongst different ski-tourers´ groups based on various aspects.

Methods: In this thesis we have used a questionnaire as a data collection method. The results were processed in Open Office programme.

Results: All the respondents have stated “being in nature” as the most common motive for ski-touring. Other common motives were “joy and freedom” that this sport brings them. Most respondents are also motivated by “meeting friends”, “running away from “ordinary life”, “sport achievements”, “discovering new things”, “challenge” and “adrenaline and excitement”. We have also discovered that 95, 2% of respondents go to the Czech mountains. Nearly half of respondents (45,1%) spend more than 10 days per season in this mountains. 77,1% of respondents go abroad for ski-touring and 21,9% of respondents spend in this mountains more than 10 days per season. We have also found some differences in motivation of men and women. Keywords: Ski-touring, Motivation

6

Obsah 1 ÚVOD........................................................................................................................... 8 2 TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................. 9 2.1 ZDROJE INFORMACÍ ........................................................................................ 9 2.1.1 Odborná skialpinistická literatura ................................................................. 9 2.1.2 Psychologická literatura .............................................................................. 10 2.1.3 Studie a diplomové práce ............................................................................ 11 2.2 SKIALPINISMUS ............................................................................................. 13 2.2.1 Charakteristika skialpinismu ....................................................................... 13 2.2.2 Historie skialpinismu................................................................................... 13 2.2.3 Formy skialpinismu..................................................................................... 14 2.2.4 Bezpečnostní aspekty skialpinismu............................................................. 15 2.2.5 Vybavení pro skialpinismus......................................................................... 18 2.3 MOTIVACE ....................................................................................................... 22 2.3.1 Charakteristika motivace............................................................................. 22 2.3.2 Potřeba, motiv, chování, zájem.................................................................... 25 2.3.3 Třídění motivů a potřeb ............................................................................... 27 2.3.4 Aspirace ....................................................................................................... 29 2.3.5 Frustrace ...................................................................................................... 29 2.3.6 Motivace a osobnost.................................................................................... 32 2.3.7 Emoce a motivace ....................................................................................... 33 2.3.8 Motivace sportu........................................................................................... 35 2.3.9 Emoce ve sportu ......................................................................................... 42 3 EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................................... 44 3.1 CÍL A ÚKOLY PRÁCE....................................................................................... 44 3.2 HYPOTÉZY........................................................................................................ 45 3.3 METODY PRÁCE .............................................................................................. 46 3.4 CHARAKTERISTIKA SOUBORU RESPONDENTŮ ..................................... 47 3.5 VÝSLEDKY ....................................................................................................... 60 3.5.1 Angažovanost ve skialpinismu .................................................................... 60 3.5.2 Motivace ke skialpinismu............................................................................ 61 3.6 DISKUSE............................................................................................................ 67 4 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 73 5 POUŽITÉ ZDROJE.................................................................................................... 75 6 PŘÍLOHA .................................................................................................................. 77

7

1

ÚVOD Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila motivaci ke skialpinismu.

Skialpismu se věnuji téměř 10 let a znamená pro mne nejkrásnější sportovní aktivitu, kterou lze v zimních a jarních horách vůbec provozovat. Skialpinismus je sportovním odvětvím s dlouholetou tradicí. Již před více než 100 lety využívali lidé lyží k dlouhým zimním přechodům a k usnadnění nástupů k lezeckým terénum. Později se začali vypravovat do hor kvůli lyžování a skialpinismu samotnému. Zpočátku se na túry na lyžích vypravovala jen hrstka odvážlivců. Během dalšího vývoje se od sebe postupně oddělovaly různé podoby skialpinismu lišící se svým charakterem, cílem, terénem i vybavením a získávaly si další příznivce. Dnes je skialpinismus moderní, oblíbenou a poměrně rozšířenou sportovní aktivitou. Téma jsem si zvolila proto, že mě vždy zajímalo, co skialpinisty vede k tomu, že opustí teplo a pohodlí svého domova a vydají se na lyžích do hor, kde je čeká dřina, nejisté podmínky a rizikové prostředí. Skialpinismus je sport krásný, ale také velice náročný. Kromě fyzické a psychické odolnosti je také spojen s nemalými časovými a finančními nároky. Vyžaduje též respekt z hor a zkušenosti s pohybem v horském prostředí. S tím souvisí také předvídání podmínek a vyhýbání se nebezpečí hor a pro případ problémů i znalosti a praktické dovednosti potřebné pro záchranu a poskytnutí první pomoci. Práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a empirickou. V teoretické části uvádím informační zdroje týkající se jak oblasti skialpinismu, tak motivace. Dále zde podávám souhrnné informace o skialpinismu. Největší prostor zde však věnuji problematice motivace. Empirická část práce se věnuje psychosociálnímu zmapování vzorku 105 skialpinistů, kteří prostřednictvím dotazníkového šetření poskytli informace týkající se skialpinismu a motivace k této sportovní aktivitě.

8

2

TEORETICKÁ ČÁST

2.1 ZDROJE INFORMACÍ Literatura zabývající se problematikou skialpinismu a literatura věnující se motivaci je dobře dostupná. V menším množství existuje také literatura zabývající se motivací různých outdoorových sportů. Publikací věnujících se konkrétně motivaci skialpinismu je však minimum.

2.1.1

Odborná skialpinistická literatura

V dnešní době již existují publikace věnující se skialpinismu jako hlavnímu tématu. Vzhledem ke své povaze se však s tímto tématem setkáme zejména v literatuře zabývající se horolezectvím. V roce 2002 vyšla kniha Stefana Wintera „Skialpinismus“. Na první pohled zajímavá kniha plná barevných fotografií a obrázků, které však bohužel převažují nad textem. Autor zvládl ve velice útlé knížečce popsat skialpinistické vybavení, techniku chůze, stoupání i sjíždění, lavinové vybavení a laviny, strategii plánování túr i strategii pohybu v terénu a záchranu z laviny. Informace jsou velice obecné, je jich málo a často se opakují. Kromě toho překlad této knihy také není příliš zdařilý. Poněkud lepší informace poskytuje kniha Wolfganga Pohla a Christofa Schellhammera „Skialpinismus a skitouring, základy skialpinismu“. Tato kniha se zabývá o něco málo podrobněji než předchozí titul záchranou z laviny, jinak jsou informace v obou knihách srovnatelné - až příliš stručné a obecné a tedy nedostatečné. Stručný, ale velice výstižný je článek Radka Lienertha „Skitouring, skialpinismus a freeride I.“ zveřejněný v roce 2006 na internetových stránkách www.lezec.cz, které jsou také poměrně dobrým informačním zdrojem. Krátký, ale zajímavý je také článek Stanislava Heczka „Co je to skialpinismus“ zveřejněný v roce 2008 na internetu www.treking.cz. Autor se zde zabývá zejména různými podobami skialpinismu. Mezi základní literaturu týkající se všech sportů provozovaných v horách patří dílo Pita Schuberta „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu“ z roku 1998. Autor se velice podrobně věnuje, jak již název napovídá, bezpečnosti a možným rizikům ve 9

skalách a horských terénech. Také publikace Dišky a Širla, „Horolezectví zblízka“ (1989) patří jistě k základní literatuře týkající se sportů v horách. Nejprve podrobně pojednává o historii a vývoji horolezectví, poté se postupně věnuje jednotlivým odvětvím horolezectví. Literatury týkající se horolezectví a sportovních aktivit v horách je velké množství, uvedla jsem jen několik základních děl.

2.1.2

Psychologická literatura

Ve většině děl zabývajících se psychologií osobnosti, psychologickými procesy a stavy můžeme najít kapitoly věnující se motivaci. Takových děl existuje velmi mnoho. Ráda bych zmínila dílo Nakonečného „Encyklopedie obecné psychologie“ (1998). Dílo je shrnutím klíčových pojmů tohoto oboru. Kromě motivace zde najdeme i další témata, která s naší problematikou úzce souvisí, jako např. emoce, potřeby atd. Nelze opomenout ani další dílo Nakonečného, „Motivace lidského chování“ (2004), kde autor pojednává o jednotlivých fenoménech motivace, jako jsou potřeby, motivy, faktory a teorie motivace a o fenomenologii různých typů chování (hlad, bolest, agrese, úzkost, výkon atd.). Stejný název, „Motivace lidského chování“ nese i kniha Homoly z roku 1977. Najdeme zde přehledně obsah pojmů motivace a motiv, přehled základních okruhů motivů a pohledy na motivaci z různých oblastí lidské činnosti. Srovnávací studií různých teorií motivace je dílo Madsena „Teorie motivace“ z roku 1972. Dále bych ráda uvedla dílo kolektivu autorů Slepička, Hošek, Hátlová „Psychologie sportu“ vydané roku 2006, ve které je sportovní motivaci věnována celá kapitola. Hošek, jako autor této kapitoly, zde přehledně a uceleně popisuje motivaci ve vztahu ke sportu.

2.1.3

Studie a diplomové práce

Bylo provedeno mnoho výzkumů, které se týkají psychologických aspektů různých sportů. Část z nich se týká outdoorových sportů a některé se zabývají přímo motivací. 10

Jednou z nich je studie slovinských a chorvatských autorů Kajtna, Tušak, Barić a Burnik „Personality in High-risk Sports Athlets“ (2004). Autoři se zaměřili na výzkum osobnostních rysů sportovců, kteří se věnují vysoce rizikovým sportům. Jejich cílem bylo zjistit osobnostní rysy těchto sportovců a porovnat je s výsledky sportovců věnujících se nerizikovým sportům a výsledky nesportovců. Do tohoto výzkumu bylo vybráno 38 sportovců věnujících se vysoce rizikovým sportům (alpinismus, sky diving, paragliding, kajak na divoké vodě, sjezd na horských kolech, motocross, sjezd a skoky na lyžích), 38 sportovců věnujících se nerizikovým sportům (plavání, atletika, yachting, rychlostní kajak, veslování, běžky, sportovní lezení a karate) a 76 nesportovců, kteří byli podobného věku a vzdělání jako sportovci. Další studii provedla The Outdoor Foundation - „2009 0utdoor Recreation Participation Report“ (2009). Tento výzkum proběhl v USA začátkem roku 2009 a zjišťoval, kolik času věnují respondenti (ve věku od 6 let) outdoorové rekreaci, a kterým outdoorovým aktivitám se věnují nejčastěji. Předmětem výzkumu byly i důvody, proč se respondenti outdoorovým aktivitám věnují a proč naopak ne. Motivací horolezců se zabývali autoři Lemmey a Storry (2003) - „The Motivation of Mountaineers“. 189 horolezců odpovídalo v dotazníku na otázku „Proč lezeš po horách?“ a dále na otázky týkající se výkonnosti, zkušeností, jejich cesty k lezení, ale i na míru angažovanosti v tomto sportu, která byla vyjádřena počtem dní v roce strávených lezením. Hannsmann (2010) se ve své diplomové práci „Motivace k vybraným sportům v přírodě“ zabývá studiem různých motivačních kategorií ve vztahu k vybraným sportům v přírodě a své výsledky porovnává s dalšími, podobně zaměřenými, studiemi. Zjišťuje také rozdíly mezi motivací české a německé části populace zkoumaného vzorku. Tišerová (2009) ve své diplomové práci „Motivace k snowboardingu“ mapuje populaci věnující se snowboardingu a zjišťuje jejich motivaci k tomuto zimnímu sportu. Louková (2007) se ve své diplomové práci „Motivace k lezecké a horolezecké činnosti“ pokouší o kategorizaci motivace lezců a horolezců a porovnává výsledky svého výzkumu s výzkumem konaným ve Velké Británii. Dále zjišťuje a interpretuje rozdíly v motivaci mezi horolezeckými disciplínami.

11

2.2 SKIALPINISMUS 2.2.1

Charakteristika skialpinismu

Skialpinismus je zimní lyžařský a částečně i horolezecký sport provozovaný v horách (Winter, 2002). Jedná se o výstupy na lyžích pomocí speciálních stoupacích pásů, nalepených na skluznicích, a následné sjezdy volným terénem. Tam, kde sklon svahu či terén neumožňují postup na lyžích, jde nebo leze skialpinista s lyžemi na batohu pouze v botách nebo s využitím různého horolezeckého vybavení (maček, cepínů, jištění). Výsledkem tohoto propojení lyžování a horolezectví je většinou velice intenzivní sportovní zážitek. Ne neprávem je skialpinismus označován jako královská disciplína horských sportů (Winter, 2002). Nabízí se otázka, proč se tradiční skialpinismus zařadil mezi horolezecké disciplíny. Horolezectví je definováno jako pohyb v horolezeckém terénu, což skialpinismus určitě splňuje. Lezení sice není jeho podstatou, skialpinisté se bez něj však mnohdy neobejdou. Nejobtížnější výstupy a sjezdy uskutečňují ve většině případů zkušení horolezci. Skialpinismus je rozšířen v zemích, kde je ve velké míře zastoupeno i horolezectví a celosvětově je organizován v UIAA (Dieška, Širl, 1989).

2.2.2

Historie skialpinismu

V počátcích sloužily lyže zejména při dlouhých zimních přechodech (např. Nansenův přechod Grónska v letech 1888 - 1889) (Lienerth, 2006). Koncem 19. století postupně začali lyže využívat při svých zimních výstupech i horolezci. Zpočátku pouze pro usnadnění nástupů, později, po postupném zdokonalení lyžařské techniky, se začalo lyží používat i k cestám zpět dolů do údolí. Na přelomu 19. a 20. století mezi horolezci postupně zdomácnělo vysokohorské lyžování. Po přechodech horských sedel (ve výškách okolo 2000 m) začali četní rakouští a němečtí horolezci vystupovat s lyžemi i na vrcholy vyšší než 3000 m. Významným mezníkem v historii vysokohorského lyžování byl první sjezd Mt. Blancu roku 1904. První mimoalpské a mimoevropské výstupy a sjezdy ve vysokých horách uskutečnili rovněž alpští vůdcové (např. sjezd z Kilimandžára do kráteru roku 1916, lyžování na Araratu, na Olympu, ale i na Kavkaze a v Himálaji). Postupně byly organizovány stále náročnější sedlové, hřebenové a kombinované přechody a množily se i sjezdy z vysokých hor (např. první sjezd z Elbrusu se zdařil již roku 1939). V alpských zemích, kde se do alpinismu zahrnovaly i 12

všechny velehorské akce s lyžemi, dostala část této činnosti svůj prvotní název skialpinismus. Už před druhou světovou válkou bylo skialpinismem označováno vysokohorské lyžování, lyžařská turistika i horolezectví na lyžích a s lyžemi (Dieška, Širl, 1989).

2.2.3

Formy skialpinismu

Tak jako v každém sportu, i ve skialpinismu se lidem postupem času zachtělo poměřovat své schopnosti a dovednosti a začaly pořádat skialpinistické závody. V Alpách se objevila závodní forma skialpinismu už roku 1933. Na prvních rychlostních závodech – Trofeo Mezzalama – startovala ve Wallisu tříčlenná družstva s povinnou výzbrojí, do které patřilo i lano, stoupací železa a cepín. Devátý ročník těchto závodů roku 1975 byl vyhlášen za první mistrovství světa ve skialpinismu. V šedesátých letech se objevují skialpinistické soutěže typu rallye, víceetapové (vícedenní závody) s časovým limitem. Závodníci mohli každý den získat kladné body, stihli-li absolvovat výstup na vrchol v časovém limitu. Jejich zásady (podle Dr. Raymonda Latarjeta, který roku 1950 v tichosti zorganizoval první rallye), byly tyto: poznat nový terén, umožnit skialpinistům absolvovat takové túry, které by bez zabezpečení byly pro ně nedostupné, a potlačit nezdravou rivalitu pravidly a vyzdvihovat přátelství. Koncem sedmdesátých let se objevují závody, které jsou kompromisem mezi rychlostními závody a závody typu rallye s časovými limity. Po každé etapě rallye byly zařazovány rychlostní vložky typu obří slalom družstev na laně i bez něj, sjezd družstev ve volném terénu aj. (Dieška, Širl, 1989). Poslední dobou se však závody stěhují z volných horských terénů na upravené tratě lyžařských středisek a jejich okolí. Závodníci používají velice upravené a odlehčené vybavení, které se od vybavení pro tradiční skialpinismus v horách čím dál tím více liší. Dnešní závody tedy porovnávají hlavně fyzickou připravenost jedinců a nevyžadují příliš zkušeností s technikou a taktikou pohybu v horském terénu, mohou se jich tedy účastnit i skialpinisté, kteří se této disciplíně věnují zcela účelově a s tradičním pojetím skialpinismu v horách nemají nic společného. Ve své práci se dále zaměřuji na tradiční skialpinismus v horách.

13

2.2.4

Bezpečnostní aspekty skialpinismu

Skialpinismus je beze sporu velice krásný sport, který je velice zajímavý, zejména díky horskému prostředí, kde je provozován. Hory nabízí spoustu nezapomenutelných zážitků, čeká v nich však také celá řada nebezpečí. Umění vyvarovat se jich velice záleží na zkušenostech, rozumu, chuti a v neposlední řadě i na ochotě jedince či skupiny riskovat. Již řadu let probíhají výzkumné činnosti různých horolezeckých a horských spolků v oblasti bezpečného pohybu člověka v horách. Tyto výzkumy přinesly a stále přinášejí velké množství nových, teoretických i praktických poznatků, které zajisté přispívají k tomu, že lidé pohybující se dnes v horách mají větší šance na přežití než ještě v polovině 20. století. Výsledky výzkumů jsou zveřejňovány prostřednictvím různých časopisů, odborných publikací, ale i na internetu. Bohužel teprve z následků konkrétních nehod je možné dostatečně rozpoznat míru nebezpečí, ve kterém se jedinci ocitli. Zpětný rozbor situací však může posloužit jako velice cenná zkušenost do budoucna nejen účastníkům dané akce. Nebezpečí v horách může čekat nejen na skialpinisty téměř v každé situaci. Jedním z nich je například nebezpečí v důsledku náhlé změny počasí, která ve vysokohorském prostředí představuje opravdu velký problém. Vítr, mlha, déšť, bouřka či husté sněžení mohou velice zpomalit až znemožnit postup. Se změnou počasí se může velice rychle změnit i terén. Sníh ztěžkne nebo se na něm vytvoří nepříjemná deska, tvoří se návěje a převěje a se změnami ve struktuře sněhu se mění i lavinová situace. Skála je mokrá nebo namrzá, cesty se tak stávají těžšími, což vyžaduje jištění i v místech, kde by to za normální situace nebylo nutné. Některá místa mohou být za špatných podmínek i zcela neprůchodná. Kromě toho se při špatném počasí velice zhoršuje viditelnost a s ní spojená orientace. Za některých podmínek je další postup i návrat zcela nemožný a je nutné zařídit bivak a vyčkat do zlepšení podmínek (což však může trvat i několik dnů) nebo se pokusit zavolat si pomoc. Počasí se v horách může změnit velice rychle, je však možné toto nebezpečí minimalizovat. Před zahájením túry či pobytu v horách je důležité si zjistit podrobnou předpověď počasí pro danou oblast. V dnešní době mobilních telefonů již většinou není problém nechat si tuto předpověď posílat každý den. Pokud není předpověď dobrá, je lepší pobyt v horách odložit nebo změnit oblast, než zbytečně riskovat. I za hezkého počasí je však nutné počítat s tím , že 14

k jeho změně může dojít. Proto je velice důležité ani na krátkou a jednoduchou túru nevyrážet pouze v tričku a doufat, že se nic nestane. V batohu by nemělo chybět oblečení pro případ ochlazení, sněžení, deště a větru, ale i pití a svačina. Je důležité s sebou mít i mapu a buzolu, popřípadě GPS (a umět s nimi zacházet), mobilní telefon a lékárnu. Podle charakteru túry může přijít vhod i různé bezpečnostní vybavení či horolezecký materiál. S počasím souvisí také slunce. Při pohybu v horách může velice jednoduše dojít k úpalu, úžehu, zánětu spojivek a spálení kůže. Je proto velice důležité toto nepodcenit a chránit hlavu proti slunci čepicí, kloboučkem či helmou, mazat se krémy s dostatečným ochranným faktorem, používat kvalitní a dostatečně tmavé sluneční brýle a dodržovat pitný režim. Dalším nebezpečím je neodhadnutí či přecenění schopností a dovedností jedince či skupiny. Tato situace nenastává jen v horách, ale může jedince či skupinu, kteří se pustí do něčeho, na co nemají fyzicky, technicky, zkušenostmi nebo z nějakých jiných důvodů, dostat do velkých problémů. Skupina se může dostat do místa, odkud se nedokáže pohnout tam ani zpět. Při snaze obejít obtížné místo někudy jinudy mohou zabloudit nebo spadnout někam, odkud se nebudou moci dostat. Neumí-li se jistit, může dojít k velice nepříjemným úrazům. Takoví lidé mohou vše s velkou dávkou štěstí zvládnout a bezpečně se vrátit. To však vede k nárůstu sebevědomí. Většímu riskování a následky pak mohou být katastrofální. Určitě není dobré se hodně podceňovat a raději jen sedět doma na gauči, aby se náhodou něco nestalo. Je však důležité správně odhadnout své možnosti a možnosti skupiny a podnikat takové akce, které zvládneme. S přeceněním sil souvisí i špatně zvolená a naplánovaná túra. Problémem může být příliš dlouhá túra, příliš obtížná cesta, ze které není možnost ústupu v jejím průběhu, špatná orientace a následné bloudění, ale i plánování pomocí málo podrobné mapy nebo neodhadnutí terénu. Nebezpečnou situaci mohou přinést i problémy s materiálem. Při lezení např. vytržené jištění, zlomená karabina, špatně založené jištění aj. Při skialpinismu je však pohyb po skále minimalizován, proto tyto situace nebudu dále rozvádět. Je-li při skialpinismu horolezecký materiál využíván, je důležité mít vše v pořádku a zacházet se vším správně a opatrně. Např. správně zapnout úvazky, dávat pozor na lano, nešlapat po něm lyžemi a mačkami, aby nedošlo k jeho porušení, správně se navázat, neupustit nic 15

do sněhu – v hlubokém sněhu se vše špatně hledá a po tvrdém povrchu může důležitý materiál ujet do údolí. Velice důležitou součástí nejen skialpinistova vybavení je přilba chránící jeho hlavu v případě pádu nebo v případě pádu ledu či kamenů. Měla by tedy být nasazená a zapnutá všude, kde tato nebezpečí hrozí (sjezdy, strmé výstupy, pohyb po ledovci). V horách, ale nejen tam, může dojít k různým zraněním a nehodám. Ta mohou být způsobena chybou jedince, podmínkami, vadou materiálu, ale i pouhou náhodou. Je velice důležité se v takových situacích umět chovat. Každý by měl mít u sebe lékárnu a měl by být schopen zraněného, pokud je to možné, z problémového místa vyprostit, poskytnout mu první pomoc a, je-li to nutné, zavolat záchranáře. V horách mohou nastat různé nepříjemné situace, které si vynutí zpomalení tempa, změnu trasy nebo návrat. Lidé se pak venku mohou zdržet o mnoho déle, než bylo původně plánováno. Časová náročnost a fyzické a psychické vypětí mohou způsobit částečné, ale i úplné vyčerpání jedince. Takovým situacím je většinou, ne však vždy možné předejít. Ve fázi plánování nepřeceňováním schopností a vhodnou volbou túry, později sbalením vhodného materiálu, oblečení a dostatku jídla a pití. V průběhu výstupu je pak velice důležité dodržovat přiměřené tempo, dostatečně jíst a pít a být oblečen podle aktuálního stavu počasí. Samostatné skupiny nebezpečí, zejména při skialpinismu, freeridingu a horolezectví, tvoří ledovce a laviny. Pohyb po ledovcích vyžaduje zvláštní opatrnost. Kromě výše zmíněných nebezpečí zde hrozí pád do trhliny. I na zdánlivě naprosto bezpečných, plochých ledovcích je proto velice doporučováno navázání na lano při výstupu i sjezdu. I když při sjezdu lano dost překáží a není jednoduché sladit jízdu celé skupiny, pád do trhliny za pohodlnější samostatnou jízdu určitě nestojí. Pro sjezd je dobré volit stejnou stopu, jako byla výstupová (už je osvědčená). I přes veškerou opatrnost a navázání na lano je potřeba mít s sebou materiál na vytažení jedince z trhliny a hlavně s ním umět zacházet.. Velké, často však podceňované nebezpečí v horách představují laviny. Každou zimu se dozvídáme z různých zpráv, kolik lidí v nich zahynulo. Jistě se před nimi, jako ostatně před žádným nebezpečím, nelze stoprocentně ochránit, i toto nebezpečí však lze minimalizovat. Díky internetu je velice jednoduché sledovat počasí i lavinovou 16

předpověď. Důležité je nevrhat se bezhlavě do sjezdů, které „vypadají dobře“, ale pořádně si promyslet trasu výstupu i sjezdu a nenechat se zlákat příliš nebezpečnými svahy.

2.2.5

Vybavení pro skialpinismus

Kvalitní a funkční vybavení v dobrém technickém stavu je základním předpokladem pro bezpečný pohyb v horském terénu. Základní vybavení je to, bez kterého by skialpinista nebyl skialpinistou a bez kterého by se vůbec tímto způsobem nedokázal pohybovat. Řadíme sem tedy lyže, vázání, boty, stoupací pásy a hole. Lyže jsou hlavní součástí skialpinistova vybavení umožňující pohyb na sněhu. Skialpinismus je teoreticky možné provozovat téměř na jakýchkoli lyžích. Má–li být ale zážitek z výstupu i sjezdu pozitivní, je nutné zvolit ty správné. Lyže vhodné pro skialpinismus se od lyží určených na upravené tratě liší svou konstrukcí. Základními parametry při výběru jsou délka, šířka, vykrojení (rádius) a tuhost. Lyže používané na skialpinismus můžeme rozdělit na tři základní typy: klasické skialpinistické lyže, závodní skialpinistické lyže a freerideové lyže. V každé z těchto skupin bychom našli mnoho různých lyží. Vázání umožňuje uvolnění paty pro chůzi a její volný pohyb v rozsahu 90º. Kromě této základní funkce splňují moderní skialpinistická vázání i další požadavky jako jsou plná bezpečnostní funkčnost s vypínáním paty i špičky při všech možných směrech nárazu při sjezdech i výstupech a při sjezdech pak přenos sil z boty na lyži s co možná nejmenšími ztrátami. Podpěra paty s více polohami (výškami) usnadňuje stoupání. Doplňky vázání představují brzdičky a speciální stoupací železa, tzv. „haršajsny“. Vázání, podobně jako lyží, je mnoho druhů a každé je svou konstrukcí určeno k jinému využití. Je pouze na lyžaři, aby si podle svých požadavků vybral to nejvhodnější. Velmi krátké výlety lze absolvovat i v klasických lyžařských botách. Ty jsou však příliš tuhé, nedovolí téměř žádný pohyb v kotníku a netrvá dlouho a začnou se ozývat odřené paty a holeně. Skialpinistické boty jsou měkčí a lehčí. Většinou pomocí páčky na zadní straně boty se dají přepnout buď na lyžování, tehdy jsou pevné a nedovolí téměř žádný pohyb v kotníku, nebo na chůzi, kdy jsou měkké a dovolí předozadní pohyb 17

v kotníku. Další rozdíly mezi skialpinistickými a klasickými lyžařskými botami je v podrážce, která je u lyžařských bot umělohmotná, skialpinistické boty mají gumovou podešev usnadňující chůzi. Liší se i vnitřní botičky. Skialpinistické boty mívají na rozdíl od lyžařských šněrování. Skialpinisté mívají skelety bot při chůzi velice často úplně povolené kvůli snadnějšímu a pohodlnějšímu pohybu a kvůli šetření svých nohou. Vnitřní botičky však musí na noze „sedět“. Kdyby byly stejně volné jako skelety, nohy by se v nich pohybovaly, třely a byly by odřené a plné puchýřů. Při delším kroku by se mohly boty zcela vyzout. I mezi skialpinistickými botami jsou velké rozdíly. Obecně platí, že čím měkčí bota, tím je pohodlnější na chůzi, ale horší na sjezd. Každý si musí najít vhodný kompromis podle svého využití. Stoupací pásy jsou samolepící, z jedné strany chlupaté pásy, nalepené na skluznicích (pomocí háčků připevněné na patce a špičce lyže) umožňují skialpinistům pohyb do kopce. Nahoře skialpinista pásy sundá, uschová je na tělo pod bundu (aby lepidlo nezmrzlo a pásy se daly znovu nalepit) a může sjet dolů. Chlupy na pásech jsou nasměrovány proti směru pohybu, aby co nejlépe stoupaly a zároveň v rámci možností co nejméně bránily pohybu vpřed. Velmi krátký výlet je možné absolvovat i s obyčejnými sjezdařskými holemi. Na delší výlety a túry je dobré mít dvojdílné nebo trojdílné teleskopické hole. Skialpinistické hole mají mít větší talířky, aby se o ně dalo dobře opřít i v hlubokém sněhu, dále korkové nebo gumové rukojeti, které dobře padnou do rukou a široká poutka nastavitelná i na velkou velikost, aby se dala navléci i přes teplé rukavice. Hole musí být dostatečně pevné a zároveň co nejlehčí. Další skupinu vybavení tvoří materiál, bez kterého se skialpinista sice pohybovat může, ale moc daleko by nedošel. Také bez určitých částí horolezecké výzbroje a výstroje by byl v některých terénech a v určitých situacích ztracen. Patří sem pomůcky pro orientaci, jako jsou mapa, buzola, případně GPS. Opomínanou částí výbavy bývá nářadí, rezervní vybavení a příslušenství. Samozřejmostí je batoh. Horolezecké vybavení záleží na povaze konkrétní túry. Využívány jsou hlavně mačky, cepíny, lano, sedací úvazek a karabiny, na ledovci mohou být potřeba i šrouby do ledu a smyčky. Ve výbavě skialpinisty by nikdy nemělo chybět lavinové bezpečnostní vybavení. Patří sem ty části výzbroje a výstroje, které nějakým způsobem snižují riziko zasypání lavinou (ABS – lavinový airbag), v případě zasypání prodlužují čas přežití pod lavinou 18

(avalung), nebo pomůcky urychlující a vůbec umožňující nalezení a vykopání zasypaného (lavinový vyhledávač, sonda, lopata, avalanche ball). Kromě toho nesmí v bezpečnostní výbavě žádného skialpinisty chybět věci sloužící k záchraně, ošetření a transportu raněného, k dovolání se o pomoc a k bezpečnému návratu či bivaku v případě neočekávaného zdržení. Nezbytnou součástí vybavení je lékárna, dále bivakovací vak, mobilní telefon (vysílačka) a samozřejmě čelovka. Bezpečnostní vybavení je velice důležitá věc, neméně důležitý je ale i lidský faktor. Základem je, si v každé situaci zachovat pokud možno chladnou hlavu, rozumně uvažovat a rychle, správně a pohotově reagovat a jednat. Dále je velice důležité se vším tím kvalitním vybavením, co s sebou nosíme, umět zacházet. I zde jsou velice důležité jistota, správnost, rychlost a přesnost. Ty je možné získat pouze a jedině praxí. Každý, kdo se v horách na lyžích pohybuje, doufá, že některé části výbavy, které s sebou nosí, nikdy nebude muset použít. Přesto je však nutné umět s nimi zacházet. V momentě, kdy kamaráda zasype lavina nebo spadne do ledovcové trhliny, se nemohou ostatní začít dohadovat, jak že se to vlastně s tím vyhledávačem nebo železem pracuje a co je všechno potřeba udělat a jak, ale musí velice pohotově jednat. O zdraví či životě jedince rozhodují minuty i vteřiny (obzvláště je-li zasypán lavinou). Proto je velice důležité práci s bezpečnostním vybavením a organizaci a postup při záchranných činnostech často trénovat a nenechat se ukolíbat pocitem, že už jsem to jednou či dvakrát zkoušela a povedlo se mi to, tak to určitě zvládnu kdykoliv. Další mylnou představou, díky které se mnoho skialpinistů dostává do nebezpečných situací, je, že pokud s sebou nesou všechno předepsané a doporučené vybavení, mohou se pustit do míst, výstupů či sjezdů, které by bez této výbavy bylo lepší vynechat. Žádné bezpečnostní vybavení nedokáže nijak zabránit sesuvu laviny, pádu do trhliny ani žádnému jinému neštěstí. Vše slouží pouze k tomu, když už se nějaké neštěstí stane, aby následky byly co možná nejmírnější.

19

2.3 MOTIVACE Proč se lidé chovají, tak, jak se chovají? Co je vede k činnostem, které nejsou životně důležité? Proč se věnují náročným, vysilujícím a rizikovým aktivitám? Podle Nakonečného (2004) je, bylo a vždy bude nejdůležitějším úkolem psychologie vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Problematiku motivace řadí k „nejsložitějším, ale také nejzávažnějším úkolům psychologie“ a úspěšnou aplikaci této vědy vidí bez poznatků o motivaci jako nemožnou na jakýkoli obor. Uvádí také, že „jakákoli psychologická pomoc člověku musí vycházet z poznatků o motivaci lidského chování, neboť psychologická práce s člověkem znamená úsilí o jeho změnu, což předpokládá poznání příčin toho, co má být změněno. A to, co má být změněno, se netýká jen způsobů chování, ale - a to především – jeho motivů. Motivy dávají chování člověka psychologický smysl, tj. určitou hodnotu, která není vždy žádoucí z hlediska obecně uznávaných společenských hodnot.“ (Nakonečný, 2004)

2.3.1

Charakteristika motivace

Slovo „motivace“ je odvozeno t latinského movere, tj. hýbati, pohybovati. Definice pojmu „motivace“ různých autorů se liší. J. Nuttin (1984) chápe motivaci jako „hypotetický proces, jehož podstatným znakem je zaměřování a energetizace chování.... jedinec nacházející se ve stavu motivace cosi hledá, od určitých objektů se odvrací u jiných prodlévá a vykazuje tak, že motivované chování má orientaci, cíl, tzn. že je zaměřeno na něco, co přináší uspokojení. Motivace dává chování jednotu a význam a strukturuje spolu s kognitivními procesy pohyby tak, že vykazují smysluplné aktivity.“ P. G. Zimbardo (1983) zdůrazňujě, „že motivaci nikdy nikdo neviděl, že je to pojem vyjadřující určité závěry z toho,..., že chování směřuje k dosažení určitých cílů, že probíhá s určitou silou, že člověk prožívá touhy a chtění.“ Motivaci chápe jako druh postulované intervenující proměnné zahrnující následující fenomény: energii a vzrušení, zaměření této energie na určitý cíl, selektivní pozornost pro určité podněty a změněnou vnímavost pro jiné, organizaci aktivity v integrované vzorce reakcí, resp. jejich sekvenci a udržování zaměřené aktivity, dokud se nezmění výchozí podmínky. Pojem motivace pak podle Zimbarda „vysvětluje psychologické důvody chování, jeho subjektivní 20

význam a současně vysvětluje pozorovanou variabilitu chování, proč se různí lidé orientují na různé cíle.“ Podle H.-D. Schmalta a H. Heckhausena (1990) lze proces motivace chápat jako „proces kognitivní elaborace s emocionálními podíly, který více nebo méně nutí k určitému skoncování.“ Podle K. Lewina (1926) je východiskem motivace „vnitřní stav napětí“ a cílem „dovršující reakce“. J. Nuttin (1984) zdůrazňuje „relační“ povahu motivace: jedinec jako subjekt akce a vnější prostředí jako objekt této akce vytváří bipolární jednotku. Uvnitř této jednotky je „subjekt v situaci“ a vnější okolí je „situací subjektu“. „Funkcí motivace je pak „kontinuitní regulování a aktivní usměrňování chování vůči cílovým objektům“, přičemž cílovým se objekt stává tím, že vystupuje jako prostředek k dosažení určitého uspokojení.“ (Nakonečný, 2004) Profesor Nakonečný definuje motivaci jako „postulovaný proces určující zaměření (zacílení), trvání a intenzitu chování (jednání). V tomto smyslu je to psychologický hypotetický konstrukt, popisující, resp. Vysvětlující „psychologické příčiny“ chování.“ (Nakonečný, 2004) V problematice motivace vidí dvoje „proč“: „1. proč vystupuje zaměřené chování a 2. proč vystupuje určitý způsob chování.“ (Nakonečný, 2004) Na tato „proč“ odpovídá „1. chování je podněcováno motivací a 2. chování je kontrolováno situací.“ (Nakonečný, 2004) Tedy, je-li cíl za určitých okolností příliš vzdálen a pravděpodobnost jeho dosažení je mizivá nebo nulová, není chování směřující k tomuto cíli spuštěno ani v přítomnosti motivace. „Od motivace k příslušnému instrumentálnímu chování, které je motivací iniciováno, je tedy kus cesty. Na této cestě mezi motivací a příslušným chováním se tedy uplatňují kognitivní procesy, zaměřené na analýzu situace, v níž se motivovaný prvek nachází, ale také procesy hodnocení důsledků chování. To je systémový aspekt procesu motivace, která vystupuje v širších souvislostech vnitřních a vnějších podmínek chování.“ Funkcí motivace je podle Nakonečného „uspokojování potřeb individua, vyjadřujících nějaké nedostatky v jeho fyzickém a sociálním bytí. V tomto smyslu zajišťuje motivace účelné chování, udržující vitální a sociální funkce individua, tj. poněkud zjednodušeně řečeno jeho fyzické a psychické zdraví. Motivace se však 21

uplatňuje i v organizaci chování, které se instrumentalizuje...“ (Nakonečný, 2004) Motivaci vidí Nakonečný v určitém smyslu jako „klíčový psychologický fenomén: chování, ale i postoje lidí se organizují kolem určitých motivů, které tak propůjčují chování psychologický smysl. Porozumět chování druhého člověka znamená identifikovat motivy tohoto chování, a protože ty souvisejí se světem lidských hodnot, znamená to i porozumění hodnotové orientaci osobnosti.“ (Nakonečný, 2004) Thomae (1965) uvádí šest základních pohledů na motivaci: 1.

Motivace jako příčina pohybu, tzn. že motivace uvádí organismus do

chodu, aktivizuje jej a udržuje v chodu. Motiv je tedy příčinou pohybu a změny. 2.

Motivace jako následek určitých změn ve stavu organismu – Motivace

vzniká na základě určité změny, nerovnováhy či tlaku ve vnitřním prostředí organismu. Cílem motivace je redukce tohoto stavu a obnovení rovnováhy. 3.

Motivace jako aktivační kontinuum – Motiv je jen aspektem nějakých

aktivačních změn, např. aktivační teorie emocí. 4.

Motivace jako směrový determinant, jako zaměřující činitel

5.

Motivace jako pojetí chápajících vztahů – motivy jako články smysluplné

struktury zahrnující osobnost a její životní prostor 6.

Motivy jako důvody pro rozhodnutí při volbě

Homola (1977) shrnuje uvedená hlediska do tří okruhů: –

První zdůrazňuje energizující funkci motivace. Vychází z toho, že „jejím

posláním je uvést organismus do stavu aktivity, v němž je schopen činnosti.“ Kterým směrem se tato činnost zaměří , je již záležitostí jiných, nemotivačních činitelů (např. kognitivních procesů). –

Druhý zdůrazňuje řídící funkci motivace. Tato teorie je opírána o názor,

„že jeden a týž činitel nemůže být současně zdrojem vyvolávajícím aktivitu a zároveň ji zaměřovat určitým směrem.“ –

2.3.2

Třetí připisuje motivaci obě tyto funkce.

Potřeba, motiv, chování, zájem

V terminologii vztahující se k motivaci se výrazně projevuje nejednotnost ve 22

vymezení základních pojmů, která je v psychologii velmi častá. Nakonečný (2004) označuje za základní pojmy k tématu motivace potřebu a motiv. Motivaci popisuje jako proces, k jehož iniciaci je zapotřebí určitého výchozího motivačního stavu, jenž odráží nějaký deficit ve fyzickém či sociálním bytí jedince a který tedy směřuje k odstranění právě tohoto deficitu, což je prožíváno jako jistý druh uspokojení. Tento výchozí motivační stav charakterizovaný nějakým deficitem označuje autor jako potřebu: „něco potřebovat znamená mít nedostatek něčeho, resp. udržovat takový stav věcí, který je nezbytný k udržování bezporuchového fyzického či sociálního fungování.“ (Nakonečný, 2004) Účelem chování je udržovat tento stav a jeho obnova, dojde-li k jeho narušení. Neboli chování je „instrumentální aktivita zprostředkující vztah mezi potřebou a jejím uspokojením. Motiv pak vyjadřuje obsah tohoto uspokojení.“ (Nakonečný, 2004) Potřebu může tedy představovat např. hlad, chování pak bude znamenat sehnání nějaké potravy a její konzumaci a motivem bude nasycení odstraňující nepříjemný pocit hladu. Složitější je to však např. v oblasti sociální, kde se motivy a příčiny chování hledají a definují hůře než v případě uspokojování fyziologických potřeb, jako je hlad. Nakonečný (2004) např. ve své knize odporuje D. McClellandovi (1953), který označil výkon jako motiv. Sám tvrdí, že motiv by měl být nazýván spíše motivem úspěchu, protože prožít úspěch je jeho psychologickou podstatou a „potřeba výkonu směřuje k dosažení zážitku úspěchu.“ (Nakonečný, 2004) Mimo psychologii bývají tyto dva pojmy, potřeba a motiv, slučovány a oběma mohou být označovány cílové objekty. Pro podrobnější psychologickou analýzu motivace jsou však odlišovány. Teorii motivů a potřeb shrnuje Nakonečný (2004) tak, že „potřeby vyjadřují výchozí motivační stav, který se vývojem (zkušeností) zpředmětňuje, tj. nachází určitý objekt činnosti a s ním spojený instrumentální vzorec chování. Motivy vyjadřují obsah dovršující reakce (uspokojení), a jako takové jsou to dále neanalyzovatelné psychologické příčiny chování.“ Nakonečný (1997) uvádí Hilgardovy (1962) základní charakteristiky lidských motivů: 23

–

Projevy lidských motivů se liší od kultury ke kultuře a v rámci téže

kultury od osoby k osobě. Tuto odlišnost autor odůvodňuje skutečností, že mnoho motivů je produktem zkušeností které se u různých kultur liší a a v rámci jedné kultury se liší i interindividuálně. –

„Stejné motivy se mohou projevovat různými způsoby chování.“

–

„V témže chování mohou být u různých osob vyjádřeny různé motivy.“

–

„Motivy se často projevují ve skryté formě.

–

„Každý jednotlivý akt chování může být projevem několika motivů.“

Homola (1977) považuje motivy za energetizující a regulující činitele. To znamená, že vyvolávají chování, udržují aktivitu organismu a zaměřují ji určitým směrem. Uvádí, že také existuje mnoho klasifikací motivů, žádná z nich však není uspokojivá. Zásadně se motivy dělí: a) podle vzniku (např. primární a sekundární) b) podle orientace (na prostředky a cíle, např. instrumentální a konzumační) c) podle znaménka (pozitivní, apetitní a negativní, averzívní) d) podle stupně vědomí (vědomé a nevědomé) e) podle intenzity apod. Zájmy označuje Říčan (1982) jako zvláštní druh motivačních sil, jejichž základem jsou primární potřeby, zejména psychologické, které se konkretizují v podmínkách daného kulturního prostředí. Dále definuje zájem jako „odvozenou potřebu, která se uspokojuje děláním určité činnosti.“ Nakonečný (1997) uvádí, že základními znaky zájmů jsou trvalé zaujetí něčím spojené s činností a poznáváním, které je výběrové. Předmět zájmu je pokládán za něco důležitého, nemusí však nutně být pozitivně hodnocen (např. zájem ateistů o náboženství), zabývání se jím je však preferováno před jinými aktivitami.

2.3.3

Třídění motivů a potřeb

Nakonečný (2003) odlišuje formy a druhy motivů. Formy, jak dále uvádí, jsou vyjadřovány termíny jako potřeby, zájmy, ideály. Druhy motivů pak poukazují na jejich konkrétní obsah, tedy na konkrétní uspokojení, jahož má být dosaženo (potřeba bezpečí, 24

jistoty). Za základní formu motivů zde autor pokládá potřeby a ostatní formy motivů se z potřeb vyvíjejí. Druhů motivů je mnoho a existuje také mnoho jejich různých třídění. Nakonečný (2003) třídí motivy na: 1.

biogenní či fyziologické (motivy vyjadřující biologické potřeby

organismu, např. potřeba potravy, pohybu, odpočinku) 2.

sociogenní či psychogenní motivy (vyjadřují potřeby člověka jako

sociální bytosti, např. potřeba opory, výkonu, kompetence atd.) Homola (1977) uvádí, že nejběžnější klasifikací motivů je jejich dělení na primární a sekundární a místo termínu motiv se užívá i termín potřeba, takže se mluví o primárních a sekundárních potřebách. Pro rozlišení motivů na primární a sekundární se užívá dvou kritérií: 1.

fyziologické hledisko - primárními motivy (potřebami) jsou ty, které jsou

založeny na fyziologických dějích v organismu 2.

hledisko srovnávací psychologie – primárními jsou ty potřeby, které má

člověk společné s vyššími živočichy. Sekundárními motivy či potřebami jsou pak všechny ostatní. Madsen (1972) ve svém díle porovnává seznamy motivů od různých autorů a navrhuje svůj seznam motivů. Motivy dělí na primární (vrozené, biogenní) a sekundární (získané, psychogenní). „Primární motiv je centrální motivace, která je od narození (nebo po procesu zrání) funkčně vztažena k periferním, motivačním impulsům, nebo podnětům. Sekundární motiv je centrální motivace, která je po procesu učení determinována periferními motivačními podněty.“ Do seznamu motivů však zahrnuje ještě třetí skupinu motivů emocionálních, afektivních, „které jsou částečně primární a částečně získané.“ Madsenův seznam motivů vypadá takto: a) primární motivy: 1) motiv hladu, 2) motiv žízně, 3) motiv sexu, 4) motiv pečování, 5) motiv teploty, 6) motiv exkrece, 7) motiv vyhýbání se bolesti, 8) motiv dostatečného zásobování kyslíkem, 9) motiv odpočinku, 10) motiv aktivity (smyslové aktivity, svalové aktivity, mozkové aktivity) 25

b) afektivní motivy: 11) motiv bezpečí, 12) motiv agrese c) sekundární motivy: 13) motiv sociálního kontaktu, 14) motiv dosažení úspěšného výkonu, 15) motiv moci, 16) motiv vlastnictví. Maslow (1954) je autorem hierarchického uspořádání potřeb. Uvádí sedm kategorí lidských potřeb seřazených od nejnižších po nejvyšší: 1.

fyziologické potřeby – bývají signalizovány při poruše homeostázy

organismu 2.

potřeba bezpečí

3.

potřeba lásky a náležení, projevuje se snahou být milován a náležet

nějaké skupině 4.

potřeba uznání, respektu, kompetence

5.

potřeba seberealizace

6.

potřepa poznání, kognitivní apod.

7.

estetické potřeby

Nakonečný (1997) toto Maslowovo uspořádíní dále popisuje. Tzv. vyšší potřeby (vývojově vyšší, mladší) jsou charakterizovány takto: 1.

jsou vývojově mladší a specificky lidské (potřebu lásky mají i zvířata,

potřebu sebeaktualizace jen člověk) 2.

jsou produktem ontogenetického vývoje, vystupují až na určité jeho

úrovni 3.

čím je potřeba vyšší, tím je pro přežití motivačně méně naléhavá, tím

snáze může zůstávat neuspokojena a tím menší je její intervence v chování 4.

vyšší potřeby jako méně naléhavé jsou také méně výrazné

5.

uspokojení vyšší potřeby je však subjektivně více žádoucí a vede k

hlubšímu prožitku uspokojení 6.

2.3.4

vyšší potřeby vyžadují ke svému uspokojení více předpokladů.

Aspirace

Nakonečný ve své Encyklopedii obecné psychologie (1997) popisuje aspirace 26

jako „důležitou charakteristiku činnosti jedince“, jako jeho „životní cíle a s nimi spojenou míru úsilí potřebného k jejich dosažení.“ Autor dále uvádí, že „prožívání úspěchu úroveň aspirace zvyšuje, zatímco prožívání neúspěchu ji snižuje.“ Podle výzkumů existují dva typy osob vystupujících ve výzkumech úrovně aspirace: 1.

jedinci snažící se o dosažení úspěchu

2.

jedinci snažící se vyhnout neúspěchu (Gouldová, 1939, Escalonová, 1940

in Nakonečný, 1997)

2.3.5

Frustrace

Pojem frustrace je odvozen z latinského frustrare = zhatiti, zmařiti. (Švancara, 1973) Švancara (1973) také definuje frustraci jako „stav jedince, který ve směřování k cíli naráží na překážku.“ Z hlediska souvisí s motivací definuje stejný autor frustraci jako „podmínku, která se uplatňuje, kdykoli je znemožněno nebo ztíženo uspokojení potřeby.“ Hošek (2003) definuje frustraci jako „situaci zmaru“, kdy je jedinci blokován postup k žádoucímu cíli. Švancara (1973) dělí překážky mezi jedincem a jeho cílem na fyzické nebo psychologické a uvádí, že „v životě kulturního člověka se uplatňují dokonce mnohem častěji překážky povahy psychologické.“ Nakonečný (1997) uvádí, že situace frustrace vyvolává různé negativní emoce (např. zklamání, neuspokojení, pocit neúspěchu apod.) a napětí z neuspokojené potřeby. Autor rozlišuje následující druhy frustrujících situací: 1.

Vnější překážku (exogenní frustrace) – může mít podobu fyzické nebo

psychické blokády. Příkladem fyzické blokády je skutečná fyzická překážka, např. zamčené dveře, špatné počasí, rozbité auto. Příkladem psychické blokády pak může být zákaz nějaké aktivity (např. u dospívajícího jít do kina nebo na sportovní turnaj). 2.

Vnitřní překážku – vnitřní psychickou bariéru, zábranu (např. morální)

realizovat uspokojení nějaké potřeby (např. vzít si něco bez dovolení, jít někam přes zákaz apod.). 27

Frustrace v životě nejsou nic výjimečného. Motivovaný člověk se s překážkami setkává v průběhu celého života velmi často (např. nepodařená hra, nesouhlas nebo zákaz rodičů, rival, zranění či nemoc atd.). Nakonečný (1997) tyto frustrace dělí na: 1.

drobné každodenní frustrace (nedostatek hledaného zboží, překážení

druhých, různá omezování, ztracené předměty atd.) 2.

významné životní frustrace vyplývající zejména ze sociálních potřeb

(nedostatek lásky, pomoci, účasti atd.) 3.

existenciální frustrace – ztráta smyslu života, životních perspektiv, život

bez naděje, rezignace na život. Důsledkem frustrace v chování člověka je podle Hoška (2003): - samomluva (většinou s ventilačními účinky - klení) –

projevy psychického napětí

–

stereotypní pohyby (popocházení, poklepávání rukou, prsty)

–

chaotičnost, zmatenost

–

zvýšený výdej energie apod.

Z psychoanalytického hlediska jsou hlavními následky frustrace „regrese (návrat na ontogeneticky starší stadium vývoje, tj. zprimitivnění, používání dříve osvojených způsobů chování) a sublimace (přetvoření frustrovaného sexuálního pudu na motivace náhradního, společensky přijatelného chování).“ (Hošek, 2003) Jiné důsledky frustrace popisuje Hošek (2003) z pohledu experimentální psychologie: –

rezignace (zanechání činnosti)

–

kompenzace (náhradní uspokojování)

–

fixace (stereotypní pokusy o zdolání překážky)

–

stupňování motivace (vzestup úsilí o dosažení)

–

racionalizace (rozumové zdůvodnění neúspěchu)

Podle Hoška (2003) má mnoho stoupenců reduktivní teorie Yalské školy z konce třicátých let, která považuje za hlavní důsledek frustrace agresi. Podle autora skutečně v 28

mnoha případech agresivního chování objevíme v jeho pozadí frustrační situaci agresora, vztah frustrace-agrese však nepovažuje za jediný možný, „agrese je vlastně zvláštním případem vystupňované motivace ve frustrační situaci.“ Podle Švancary (1973) existuje pět možných způsobů řešení frustračních situací: 1.

submisivně, neschopností k akci,

2.

překonáním překážky,

3.

obejitím překážky,

4.

hledáním náhradního cíle,

5.

stažením se ze situace (fyzicky nebo ve fantazii).

Eliáš a Nový (1982) uvádí tyto způsoby vyrovnání s frustrací: a) kompenzace – nahrazení neúspěchu jiným uspokojením, b) sublimace – kompenzace společensky hodnotná, c) racionalizace – rozumové zdůvodnění neúspěchu, d) projekce – promítnutí navenek, svalování viny za neúspěch na jiné osoby nebo na objektivní překážky, e) agresivita, f) potlačení – člověk si zastírá problém a neúspěch, neřeší ho, rozpor se tím více vyhrocuje, g) negativismus – vzdorovité, „trucovité“ chování, h) regrese – přechod ke způsobu chování, který odpovídá nižším vývojovým stupňům, i) únik – místo řešení problému člověk uniká do horlivé práce nebo jiné činnosti, pije alkohol, sní, sleduje filmy, čte romány apod. Psychická odolnost ve frustrační situaci a způsobilost jedince vzdorovat frustračním podnětům bez nepřiměřených reakcí je nazývána jako frustrační tolerance. Charakteristickými rysy této stability jsou podle Hoška (2003) pozitivní projev člověka, emoční stabilita, flegmatičnost a schopnost zvládat negativní emoční stavy. Nízká 29

frustrační tolerance pak obvykle poukazuje na různé komplexy, zvýšené neurotické tendence a labilitu člověka. Faktory ovlivňující frustrační toleranci (podle Hoška, 2003): 1.

dědičné vlivy (vlastnosti nervového systému, temperament),

2.

typologické vlivy (somatotyp, psychotyp, osobnost),

3.

vyčerpání, oslabení, nemoc, úraz, handicap,

4.

věk (nízká frustrační tolerance bývá v dětství, pubertě, klimakteriu, stáří

apod.) 5.

životospráva – negativně se projevuje hlavně její nedodržování,

6.

mentální defekty

7.

výchovné vlivy.

2.3.6

Motivace a osobnost

Chceme-li pochopit jednání člověka, předvídat, jak se zachová do budoucnosti, jaké projevy bude mít jeho chování v různých situacích, musíme se ptát „co chtějí, oč jim jde, co je baví, zajímá a těší, nebo zase čeho se bojí, v co doufají, o čem sní. Ptáme se, jaké síly jimi hýbou, odborně řečeno jak silně a k čemu jsou motivováni.“ (Říčan, 1983) Homola (1977) píše, že „studium motivace má ústřední význam pro pochopení osobnosti. Nemůžeme poznat a zhodnotit chování jedince bez zřetele k motivačním aspektům.“ Právě motivace rozhoduje, jak se člověk bude chovat, jak bude jednat. Člověk je bytostí, která reaguje na své okolí, ale je i aktivní. Přizpůsobuje se svému okolí, ale také je mění a vytváří nové. „Všechny motivy je třeba chápat ve vztahu k celku osobnosti a k jejím vztahům k vnějšímu, zejména sociálnímu prostředí.“ (Homola, 1977) Různí lidé se mohou za určitých okolností chovat různě nebo podobně. Podobné motivy mohou u různých lidí vyvolat odlišné chování. Homola (1977) dále uvádí, že „pro každého jedince je charakteristický určitý ralativně stálý soubor motivů, který se obvykle označuje jako motivační systém osobnosti. Je uspořádán hierarchicky; jednotlivé motivy v něm totiž nemají stejnou váhu, některé z nich vystupují více do popředí – záleží na jejich vztahu k centru 30

osobnosti. Motivační systém se vytváří během života jedince a není zcela konzistentní, jsou v něm i rozpory.“ To je také důvodem možných výkyvů v chování jedince. Motivační systém také není stálý, různým tempem se mění. Pro lidskou motivaci je rovněž typické tíhnutí k určitým specifickým cílům, jichž si je jedinec více či méně vědom. Okolí, zejména sociální, hraje značnou roli v utváření a formování našich motivů. „Naše volba cílů je závislá na požadavcích sociálních skupin, jejichž jsme členy. Pro mnohé motivy nám společnost předepisuje cíle i prostředky; každá společnost se snaží některé motivy podněcovat a jiné utlumovat.“ (Homola,1977) Zkoumání motivace lidského chování je složité. Jakobson (1969) uvádí čtyři základní úkoly studia motivace lidského chování: 1.

„odkrýt a objasnit jednání člověka v různých typických situacích, do

nichž se v průběhu svého života dostává, 2.

analyzovat jeho motivaci ve zvláštních formách lidské činnosti (hra,

učení, práce), kde má motivace různou podobu závislosti na délce procesu a na podstatě motivů, které k němu vedou, 3.

analyzovat motivy, aby se poznaly vztahy člověka k druhým lidem,

4.

Zkoumat vztahy člověka k různým druhům kolektivů.“ (Homola, 1977)

2.3.7

Emoce a motivace

Emoce neboli city tvoří zvláštní kategorii psychologických jevů. Podle Nakonečného (1997) „pojem emoce vyjadřuje jednak stav prožívání označovaný jako cit, jednak s tímto stavem spojené fyziologické změny v organismu.“ Schachter (1964) popisuje emoce jako „syntézu stavu vzrušení a kognitivní interpretace stimulace.“ (Nakonečný, 2003) Podstatnými specifickými znaky emocí jsou podle Nakonečného (1997): 1.

zážitek libosti nebo nelibosti,

2.

určitá úroveň vzrušení,

3.

zážitek napětí či uvolnění.

Dalším podstatným znakem emocí je to, „že emoce vystupují nechtěně, mají zcela spontánní původ“ a nelze je úmyslně vyvolávat. (Nakonečný, 1997) 31

Nakonečný (1997) dále uvádí funkce emocí dle různých autorů: 1.

„Emoce dezorganizují psychickou i somatickou činnost organizmu, mají

rušivý vliv , jsou jakousi analogií šumu v teorii informace.“ (Černý, 1969) 2.

Signální funkce - „Emoce odrážejí vztahy potřeb subjektu k objektům,

které je uspokojují a které tak získávají subjektivní význam.“ (Jakobson, 1976) Tato funkce má podle Plutchika (1980) dva smysly: a) vnitřní – emoce signalizují subjektu význam situace, která je vyvolává; b) vnější – organizují vzorec reakcí, který tuto situaci signalizuje okolí subjektu. 3.

Aktivace organizmu

4.

Hodnotící funkce - Arnoldová (1960) chápe emoce jako „prožívání

tendence k akci“. Podle objektu, který je vyvolává a je žádoucí nebo odpuzující následuje apetence (přibližování) nebo averze (vzdalování se, vyhýbání). Švancara (1979) uvádí tyto obecné charakteristiky emocionálních zážitků: 1.

jsou subjektivním odrazem skutečnosti

2.

jsou nepročleněné

3.

jsou vázány na poznávací procesy: jsou stavy těchto procesů, jsou

univerzální (každý proces může být spojen s emocionálním zážitkem) 4.

jsou polaritní

5.

jsou dynamizujícími složkami psychického dění.

Ve vztahu k motivaci jsou emoce považovány za „motivační proměnné, ať již jako přímé motivy nebo jako nutné podmínky jejich vzniku a působení. Připisuje se jim buď energizující, nebo i regulující funkce.“ (Homola, 1977) Nakonečný (1997) uvádí, že „vznik, trvání i uspokojení potřeb, základu motivace, je provázeno emocemi; uspokojení potřeby má vždy pozitivní emoční akcent (nasycení, úleva, pocit blaha), trvání potřeby je od určitého okamžiku prožíváno jako nepříjemné napětí.“ Podle Švancary (1979) je důležitým kritériem souvislost mezi emocemi a city a lidskou činností: –

stenické (kladné, aktivní) emocionální zážitky → zvětšují sílu a energii, 32

povzbuzují k činnosti –

astenické (záporné, pasivní) emocionální zážitky → zmenšují sílu a

energii, snižují činorodost Dosažení cíle → kladné emoce a city Neúspěch → záporné emoce a city

33

2.3.8

Motivace sportu

Ve sportu, možná více, než v jiných oblastech lidských činností, je někdy velice obtížné hledat příčinu, motiv chování jedince. U některých sportovních odvětví se pro někoho velice složitou může jevit už odpověď na otázku, proč se lidé vůbec právě tomuto sportu věnují, co je k tomu vede, proč si nezvolí jiné, snažší sportovní odvětví, které je méně náročné, má předvídatelnější situace a snadněji předvídatelné podmínky, není tak nebezpečné nebo tak bezprostředně nehrozí žádné nebezpečí nebo zranění, dá se provozovat blíž k domovu a není tak náročné na čas a finance atd. Profesor Hošek (2006) uvádí, že „celá psychologie sportu se dá vykládat jako motivace sportovních činností. Otázky podněcujících příčin sportovcova jednání jsou skutečně centrální tematikou psychologie sportu.“ Motivaci ke sportovní činnosti definuje jako „pojem značně rozsáhlý, který zahrnuje všechno, co determinuje sportovce k určitým cílům, orientacím, k určitým konečným aktivitám tím, že v souladu s jeho aspirací ho provokuje k jednání.“ (Hošek, 2005) Hošek (2006) dále uvádí, že motivací bývají označovány shluky motivů, které se izolovaně prakticky nevyskytují. „Každý sportovec je ovlivněn řadou motivačních seskupení, hlavních, vedlejších, navzájem se překrývajících i často vzájemně protichůdných.“ (Hošek, 2006) „..takže. konečná motivace je hierarchickou posloupností, z níž jsme obvykle schopní postihnout pouze poslední, nejnápadnější příčinu sportovcova jednání. Některé drobné a skryté příčiny (mikromotivy) si neuvědomuje ani sám jednající sportovec.“ (Hošek, 2005) A. Rychtecký píše o motivaci ve sportu jako o „základním předpokladu učení se sportovním dovednostem jak v jeho počátku, tak v celém průběhu. Vzniká na základě potřeb biologických (potřeba pohybu, odpočinku, činnosti, opakování atp.) i sociálních (potřeba uznání, úspěchu, seberealizace, afiliace atd.). Sdružením potřeb a pobídek (nabídky z vnějšího prostředí) vznikají motivy k činnosti. Jejich struktura, složení motivů uvědomovaných i neuvědomovaných, dává vznik motivaci a zájmu o sportovní činnost i o učení se sportovním dovednostem.“ (Rychtecký in Vaněk, 1984) Hošek také uvádí, že sportovec nejedná spontánně, bez motivů, ale „každá jeho činnost je motivována ať už příčinami vnějšími (tak, jak se odrážejí ve vědomí), tj. pobídkami (incentivy), nebo vnitřními, tj. impulsy.“ (Hošek, 2005) 34

Tendence k pohybu a tendence k výkonu (Dle Hoška, 2005) V souvislosti se sportovní činností nás zajímají hlavně tendence 1)

z nichž sportovní činnost vychází (tendence k pohybovým projevům, k

opakování činnosti, ke změnám činnosti apod.) 2)

tendence tvořící základ sportovního boje a soutěžení (agresivita,

sebeuplatnění apod.) 3)

tendence ohrožující sportovní výkon (úzkost, neurotičnost)

4)

tendence, z nichž roste osobnost sportovce, jeho dovednosti i morálka

(napodobení, ztotožnění, sugesce, vcítění). Sportovní motivace je spojena s napětím, které je vyvoláváno rozporem nebo blokováním základních tendencí a zaměřeno na odstraňování tohoto rozporu či blokování. Motivace směřuje k redukci tohoto napětí, které je podníceno obecně homeostatickou základnou člověka. Z této základny, umožňující biologickou i sociální adaptaci, vychází různé základní tendence, které při činnosti dávají vznik různým aktuálním potřebám jedince. Uspořádání těchto základních tendencí se u každého jedince liší a závisí mimo jiné na výkonnosti v dané činnosti. „Tendence k pohybu je základní tendencí všech živých organismů. Mění se věkem, tělesným a. duševním stavem i návykem. Vlivem učení a podmínek se stále specifikuje, takže pouze určité tělesné činnosti v určité situaci uspokojují aktuální pohybovou potřebu určitého jedince. Potřebu zde chápeme jako stav subjektu, kterému je aktuá1ně žádoucí jiný stav. Je tedy situační a zpravidla cyklická.“ Tendence k výkonu dává vzniknout aktuální potřebě úspěchu. „Objevuje se v mnoha klasifikacích lidských motivů a potřeb jako sebeuplatnění, seberealizace, potřeba být uznáván a zde ji chápeme jako generalizovanou tendenci založenou na sebecitu a sociálně podmíněném sebevědomí, která se aktualizuje při sportovní činnosti do potřeby úspěšného výkonu.“ Tyto dvě základní podněcující tendence, tendence k pohybu a tendence k výkonu, se prolínají s dalšími tendencemi: submise – dominance a stálost – nestálost (tendence ke změně). Submise znamená podrobení se, poslušnost, podřízení, tedy ve sportu 35

dobrou trénovatelnost a snadnou sociální začlenitelnost. Dominance naopak znamená převahu, nepoddajnost a nadřazenost a souvisí tedy se soutěživostí, agresívností a panovačností. Stálost znamená snahu o klid a bezbečí, jistou stereotypii podnětů a situací a je důležitá pro vytrvalost při setrvávání v monotónní činnosti. Tendence ke změně naopak znamená vyhledávání dobrodružství, aktualizuje se jako potřeba nových podnětů, zážitků a dojmů. „S uvedeným základem motivačního trsu jsou těsně spojeny sociálně podmíněné tendence (sugesce, identifikace, imitace, projekce, vcítění aj.), umožňující výkon jako produkt interakce jedince a prostředí, ať už ve smyslu konkurence, nebo spolupráce.“

Potřeby a motivy Na téma klasifikace potřeb, motivů a tendencí existuje v obecné psychologii mnoho názorů a celá problematika není sjednocena. Pro výklad aplikované problematiky motivace ve sportu vychází Hošek (2005) z předpokladu, že „nejobecnějšími motivačními faktory jsou podněcující tendence“, které definuje jako „vrozené i získané reakce, osobnostní sklony, konstituční dispozice apod.“ Těmito tendencemi jsou vrozené i získané reakce, osobnostní sklony, tělesné dispozice atd., které bývají relativně stálé a ovlivňují chování jedince při měnících se potřebách a různém působení vnějších pobídek. Potřeby jsou specifičtějším motivačním činitelem. Cyklicky vznikají na základě podněcujících tendencí. Tento cyklus můžeme popsat takto: vznik → narůstání → uspokojení → pokles → vznik. . . atd. Za nejspecifičtější motivační faktor označuje Hošek (2005) motiv, který, jak dále uvádí, „je obecně ovlivněn podněcujícími tendencemi, dále pak aktualizovanou potřebou a vnějšími pobídkami. Kromě toho je podmíněn i emočním stavem. Proto mluvíme o emočně motivačních faktorech.“ Pro pohybové aktivity je podstatné, že jednou z hlavních biologických potřeb člověka je potřeba tělesného pohybu, která je cyklickou potřebou funkční a jejímž cílem není konkrétní předmět nebo činnost. Vznik této potřeby je nejspíš způsoben nahromaděním energie v pohybových centrech nervové soustavy, hlavně pak v korových buňkách. Potřebu pohybu vyvolávají periferně také signály ztuhlosti, únavy nebo křečovitosti některých svalových skupin způsobené delší statickou činností jako je 36

např. stání nebo sezení. Člověk si pak poposedá, prochází se, protahuje, protřepává končetiny apod. V různém věku se tato biogenní potřeba projevuje různou intenzitou – její intenzita s věkem klesá. Závisí také na zdravotním stavu organismu, na únavě, životním režimu i celkovém životním stylu. V civilizovaném automatizovaném světě bývá tato potřeba slabší, je tlumena návyky pohodlného způsobu života. Uspokojování potřeby tělesného pohybu se již od útlého dětství stává záležitostí společnosti. Společnost řídí a usměrňuje pohybové projevy jedince, určuje, které jsou nežádoucí a které společensky vhodné. Potřeba tělesného pohybu je jen jednou z potřeb, které mají určitý vztah ke sportovní činnosti. Hošek (2005) uvádí, že velký význam pro sportovní činnost mají potřeby související s utvářením mezilidských vztahů (potřeba citových vztahů, potřeba svého místa ve společnosti, potřeba uznání atd.). Velmi široký okruh potřeb podílejících se na vytváření motivů pro sportovní činnost je jedním z důvodů obtížnosti utřídění a klasifikace těchto motivů. Hošek (2006) považuje za nejlepší třídění Madsenovo (1972), který dělí lidské motivy na: „- motivy společenského kontaktu, –

motivy dosahování něčeho,

–

motivy prestiže,

–

motivy akvizace, tj. nabývání a vlastnění,

–

emocionální motivy agrese a dosažení bezpečí.“ (Hošek 2006)

Důvodem upřednostnění této klasifikace před mnoha jinými je to, že v motivaci sportovní činnosti se určitě uplatňují všechny tyto motivy. „Potřeby sportovce jsou uspokojovány postupně, nejprve základní fyziologické potřeby, dále potřeba bezpečnosti, potom potřeba sounáležitosti, potřeba uznání a nakonec potřeba sebeuplatnění.“ (Hošek, 2005) S motivací také velice úzce souvisí zájem. „Pro jednotlivce je charakteristická určitá struktura jeho zájmů, jejich intenzita, hloubka, trvalost a aktivita. Ve sportovní ob1asti znamená zájem specifickou zaměřenost poznávacích procesů na určitý předmět, osobu, činnosti, nebo určitou oblast jevů, které souvisejí se sportovní činností. Tato zaměřenost je zpravidla. spojena se snahou o jejich bližší a hlubší poznání a s určitým 37

citovým stavem.“ (Hošek, 2005) Můžeme tedy říci, že sport a pohybové aktivity jsou činnosti silně motivované sami o sobě. Nejen, že jsou to činnosti zájmové a dobrovolné, ale vychází přímo ze základních tendencí a tělesných potřeb. Silně se tu však uplatňují i různé vnější pobídky.

Aspirace ve sportu Ve sportovní činnosti, kterou jedinec zná, má s ní zkušenosti, mívá také poměrně přesné nároky na každý svůj další výkon. Tyto subjektivní nároky, vyjadřující sportovcovo sebehodnocení, označujeme jako aspirační úroveň, která se od prostého odhadu nebo očekávání výkonu liší právě svou subjektivitou a vztahem k motivačním a volním procesům (dle Hoška 2006). Hošek (2006) dále uvádí výsledky dosavadního výzkumu, který prokazuje: –

sportovní aspirace jsou ovlivněny především posledním výkonem v dané

činnosti, –

mladší sportovci a muži mají vyšší aspirace než starší sportovci a ženy,

–

aspirace ovlivňuje úspěch,

–

následný výkon převyšující předchozí aspiraci je prožíván jako úspěch

(splněné a překročené aspirace), –

naopak nižší výkon znamená frustraci,

–

úspěch další aspirace zvyšuje a frustrace zpravidla aspirační úroveň

snižuje Podstatou sportovního přístupu je tzv. hyperaspirativnost, tedy neustále vyšší aspirační úroveň, než byl poslední výkon v činnosti. To znamená, že sportovec má permanentní tendenci se zlepšovat, což je pro jeho sportovní zdokonalování důležité. „Je to výraz motivovanosti a vytváří to určité napětí, obavy z toho, zda aspirace budou dosaženy a je to i předpokladem následných frustrací.“ (Hošek, 2006) Aspirace ve sportu charakterizuje také skutečnost, že sportovci mnohem raději své aspirace po úspěchu zvyšují, než po neúspěchu snižují. Nesportující jedinci mívají nároky na své výkony ve známé činnosti o trochu nižší, než byla úroveň jejich posledního výkonu, jsou tedy spíše hypoaspirativní. 38

Svými nižšími aspiracemi si tak vytváří pro výkon určitou rezervu, čímž zvyšují pravděpodobnost úspěchu. Z toho plyne, že nesportovci jsou ve výkonových situacích méně motivováni, nežsportovci. „Ukazuje se, že aspirace člověka odrážejí jeho kompetenci a motivaci v dané oblasti.“ (Hošek, 2006) Člověk může mít vysokou aspiraci ve hře na klavír a nízkou ve sportu nebo naopak. Aspirace se pravděpodobně budou lišit také u jednoho sportovce pro různé sportovní disciplíny. Dynamiku

sportovních

aspirací

vyjadřuje

Hošek

(2006)

posloupností

procentuálních poměrů. Předchozí výkon = 100. U sportovců mají následné aspirace tendenci být přes 100 (hyperaspirativnost) a u nesportovců pod 100 (rezerva – malá motivace na výkon). Aspirace se opět považuje za 100 a následný výkon je potom v případě úspěchu přes 100 a v případě nesplnění aspirací pod 100. V této posloupnosti můžeme rozeznat plastičnost aspirací, reagují-li pružně zvýšením (na úspěch) nebo snížením (v případě neúspěchu). Aspirace však mohou i strnule ulpívat na stejné úrovni. To se u sportovců může dít především po neúspěších v případě jisté motivační „zavilosti“. Řetězec po sobě následujících úspěchů vytvoří vysoké aspirace, což vytváří předpoklad pro frustraci. Odolnost vůči ní se nazývá frustrační tolerance. Sportovní aspirace je možné ovlivnit vnějším působením, organizacím tréninků a soutěží a mohou se stát prostředkem k ovlivnění motivace sportu.

Vývoj motivace ve sportu Podle Hoška (2006) je motivační struktura každého sportovce složitá a proměnlivá, souvisí s jeho osobností a podléhá určitému vývoji, přičemž hlavním vlivem, určujícím vývoj motivační struktury vidí kromě věku i výkonnost sportovce. Vývoj motivace pak Hošek rozděluje do čtyř stádií: 1.

Generalizace motivační struktury

2.

Diferenciace motivační struktury

3.

Stabilizace motivační struktury

4.

Involuce motivační struktury

Během prvního stadia, generalizace, se projevuje menší výběrovost při volbě 39

sportovní činnosti, rozptýlenost zájmů a často fluktulace mezi sporty. Mladý sportovec se často řídí spíše vnějšími podněty (např. kolektiv) a pocity libosti a nelibosti a tolik už mu nezáleží na tom, jakému sportu se věnuje. Velkou roli hrají okolnosti jako podmínky pro sport v blízkosti bydliště, média, rodina a přátelé, školní TV, dostupná nabídka sportovních kroužků atd. V tomto stadiu ani nemusí být zastoupen sport, kterému se později sportovec věnuje a ve kterém vynikne. Ve stádiu diferenciace k odlišnému postoji k různým sportům na základě úspěchů a neúspěchů. Potřeba seberealizace začíná převyšovat pocity libosti a nelibosti z pohybové aktivity. Pocity libosti nemizí, ale vyskytují se ve spojitosti z úspěchem ve sportu. Začíná se tak postupně vytvářet relativně trvalý základ motivace ke konkrétní aktivitě sportu, ve které má sportovec úspěch. Zaměření na určitý sport jde ruku v ruce se systematizací přípravy a doplněním emocionálního přístupu racionálním poznáváním teorie i praxe dané disciplíny. Stadium stabilizace motivační struktury je stadiem její kulminace. Významnou roli zde hrají motiv soutěžní, motiv sebeuplatnění, motiv sociální odezvy a motiv dosažení vysoké výkonnosti. Libost z pohybu ve sportovním kontextu ustupuje do pozadí a do popředí se dostávají cíle osobní (vítězství, rekordy, pocty, sláva, finance), společenské (reprezentace, kontakty, viditelnost v médiích) i další, vedlejší cíle, propojující se ve složitou motivační strukturu. Stabilizace se projevuje tím, že sportovec již zná své vlastní možnosti, je zkušený, má ke svému sportu racionální vztah a představuje stabilní oporu svého družstva. Posledním vývojovým stadiem motivační struktury sportovce je involuce. Citový a podložený vztah ke sportu přetrvává, sportovec si však již uvědomuje dosažení vrcholu své sportovní výkonnosti a motivační struktura se přeskupuje. Motivy seberealizace a motiv nejvyšší výkonnosti ustupují primárnějším motivům sportování – provádění sportovní činnosti pro ni samu. Důležitost dosahování maximálních výkonů slábne. Díky velkým zkušenostem a vyrovnaností se svými výkony se takto motivovaným jedincům často velmi dobře závodí a dosahují relativně velkých úspěchů, nekdy i větších než dříve. „Neprestižní postoje optimalizují jejich aktivační úroveň. Jsou zbaveni pocitu nadměrné odpovědnosti.“ (Hošek, 2006) Může však nastat i negativní případ involuce, kdy se jedinec před definitivním koncem své kariéry snaží ze sportu získat co nejvíce. Snaží se udržet v přízni sponzorů a 40

médií, taktizuje se smlouvami a přestupy. Nemusí však jít vždy o finance, jako o slávu a o problémy zapojení se do jiného životního stylu, než je vrcholový trénink a soutěže.

2.3.9

Emoce ve sportu

Sportovní činnost je beze sporu zdrojem emocí. Autor považuje sport dokonce za jednu z nejemociogennějších zájmových činností člověka, které mohou konkurovat jen hazard, sex a umění. Za příčinu pak považuje především „soutěživost sportovních aktivit vyvolávající bouřlivou emoční dynamiku, nejistotu sportovního výsledku a zastoupení herních prožitků.“ (Hošek, 2006) Sportovní prožitek je silnou emoční vzpomínkovou epizodou, která má tendenci se často asociačně vybavovat. Časem také podléhá vzpomínkové neboli věkové idealizaci, to znamená, že mění své emoční znaménko spíše v kladném směru. Člověk pak na nepříjemné zážitky vzpomíná jako na neutrální, na neutrální jako na kladné a kladné zážitky si vybavuje s extatickým nadšením.

Časový sled emocí ve sportu a) předstartovní stavy – Váží se k nadcházejícímu závodu a hlavním jejich příznakem jsou obavy o výsledek, napětí z očekávání a předstartovní úzkost. Typická je také tvorba tzv. negativních hypotéz. Předstartovní stavy v rizikových sportovních činnostech mají zvláštní povahu. Napětí z očekávání zde má povahu strachu z nezdařeného pokusu, ze kterého většinou není snadné vystoupit. Tento stav pak vede k vylučování adrenalinu, tzv. „hormonu strachu“, z nadledvinek. Adrenalin v těle způsobí zrychlení tepové frekvence, zvýšení krevního tlaku, svalového napětí, vyplavování glukózy do krevního oběhu apod., čímž připravuje organismus na svalovou práci. Jde o mobilizaci organismu v souvislosti s poplachovou (alarmovou) reakcí. „Emočně to souvisí s výzvou úkolu, na který se sportovec chystá a který má zvláštní povahu přitažlivosti, kombinované se strachem. Strach znamená součást investive sportovce do činnosti, která se emočně kladně zhodnotí při zdárném dokončení úlohy. Čím větší strach, tím větší euforie dosažení cíle.“ b) soutěžní stavy - „Je to emotivita, která doprovází sportovní činnost od začátku do konce.“ Jedná se o usilování, boje a zvládání činnosti, přičemž velmi záleží na jejím průběhu – zdaru či dílčích frustracích. „Metou prováděcího stavu ve sportu je stav maximálního zaujetí, stav, kdy se daří, kdy je sportovec fascinován, stržen činností, 41

pohroužen v ní, kdy se dostavuje výlev emocí v důsledku činnosti.“ c) pozávodní stavy – Jsou zásadně ovlivněny výsledkem činnosti, souladem s předchozí aspirační úrovní, která určuje emoce úspěchu (radosti) a neúspěchu (smutku). Euforie vítěze překrývá vše ostatní včetně bolesti a vyčerpání. Smutek v případě neúspěchu má podobu frustrace. (Hošek, 2006)

42

3

EMPIRICKÁ ČÁST

3.1 CÍL A ÚKOLY PRÁCE

Cíl práce: Přispět k hlubšímu poznání motivace skialpinistů k provozování skialpinismu v horách.

Úkoly práce: 

Utřídění dostupných informačních zdrojů, jejich zpracování a zhodnocení



Charakteristika skialpinismu, historie disciplíny



Objasnění pojmu „motivace“



Vymezit skupinu lidí věnující se skialpinismu v horách. Zjistit motivaci

skialpinistů k aktivitě a jejich angažovanost ve sportu.

43

3.2 HYPOTÉZY Domníváme se, že existuje souvislost mezi tím, jak kdo se skialpinismem začal a formou skialpinismu, které se věnuje. H1: Lidé, kteří se ke skialpinismu dostali přes lezení budou podnikat hlavně jedno i vícedenní túry v zahraničních horách nebo jim budou lyže sloužit pro usnadnění nástupu k lezení, zatímco ti, kteří se dostali ke skialpinismu přes lyžování budou chodit většinou jen kratší úseky od lanovek, aby se dostali na freeride. Vzhledem k povaze skialpinismu předpokládáme, že nejčastějšími motivy budou s prostředí, volnost a radost z pohybu a společnost lidí pohybující se v horách. H2: Více než tři čtvrtiny respondentů bude ke skialpinismu motivovat „pobyt v přírodě“, „radost“ z této aktivity, „volnost, svoboda“ a „setkání s přáteli“. Předpokládáme souvislosti mezi pohlavím respondentů a některými motivy. H3: Motivy „sportovní výkon“, „úspěch, uznání od ostatních“,

„adrenalin a

vzrušení“, „pocit, že na to mám“ a „pocit úspěchu“ budou častější u mužů, než u žen.

44

3.3 METODY PRÁCE Pro naši práci jsme zvolili metodu anketního šetření pomocí nestandardizovaného dotazníku. Anketa obsahuje celkem 18 otázek. Z toho 6 otázek se týká osobních údajů respondentů, jako je pohlaví, věk, místo bydliště, vzdělání, ekonomická aktivita a výše příjmů. Pomocí zbylých 12 otázek jsme se snažili postihnout náš výzkumný problém. Do ankety jsme zařadili otázky, které zjišťují, jak dlouho se jedinec skialpinismu věnuje, jak se k tomuto sportu dostal, kdo ho k němu přivedl a s kým tento sport provozuje. Zajímalo nás také, kolik času stráví skialpinisté touto aktivitou, jaký druh skialpinismu provozují a jaké jsou jejich oblíbené lokality. Další otázky se týkají materiálního vybavení skialpinistů, zda mají výbavu svou nebo si ji, celou nebo částečně, půjčují. Zjišťovali jsme také, zda s sebou respondenti nosí bezpečnostní lavinové vybavení a zda absolvovali nějaký kurz zaměřený na skialpinismus a bezpečnost v horách. Dále jsme se pomocí škálových tabulek zajímali o to, kterým dalším sportům a jak intenzivně se dotazovaní věnují a co pro ně skialpinismus znamená, čím je přitahuje. Otázky naší ankety byly inspirovány výzkumy Outdoor Recreation Participation Report (The Outdoor Foundation, 2008) a The Motivation of Mountaineers (Lemmey, Storry, 2003) a dílo Psychologie aktivního způsobu života (Marcus, Forsyth, 2010). Data jsme získávali od listopadu 2009 do konce března 2010. Část dotazníků byla vyplněna českými skialpinisty náhodně potkanými na horských chatách v rakouských a slovinských alpách, část skialpinisty, kteří během zimy navštívili Luční boudu v Krkonoších a poslední část byli skialpinisté z horolezeckých škol a oddílů, jejichž kontakty jsou k dispozici na webové stránce www.lezec.cz. Dotazovaní byli předem poučeni o účelu tohoto šetření i o způsobu vyplňování ankety.

45

3.4 CHARAKTERISTIKA SOUBORU RESPONDENTŮ Náš záměrný výběr skialpinistů se skládá celkem z 105 respondentů, z nichž 69 tvoří muži a 36 ženy ve věku od 12 do 47 let.

Graf 1: Pohlaví respondentů V grafu 1 vidíme, že 65,7% našich respondentů tvoří muži a 34,3% ženy. Graf 2 nám ukazuje věkové rozvrstvení našich respondentů, které se pohybuje mezi 12 a 47 roky. Muži se pohybují ve věku mezi 12 a 47 lety, ženy ve věku mezi 20 a 45 lety. Průměrný věk je 33,37 let. Průměrný věk mužů je 34,32 let a průměrný věk žen je 31,56 let.

46

Graf 2: Věkové rozvrstvení respondentů

Největší část našeho výzkumného vzorku tvoří vysokoškolsky vzdělaní lidé (54,3%), podstatnou část (36,2%) tvoří absolventi středních škol. Absolventi vyšších odborných škol tvoří 2,9%, žáci základních škol

3,8% a absolventi učilišť 2,9%

skupiny respondentů. Vzdělanější jsou v naší skupině ženy, 80,6% žen má vysokoškolské vzdělání a 19,4% středoškolské. Největší část skupiny mužů má středoškolské vzdělání (44,9%), vysokou školu vystudovalo 40,6% mužů, vyšší odbornou 4,3%, učiliště 4,3% a žáky základní školy je 5,8% mužů.

47

G raf 3: Úroveň vzdělání

Graf 5: Úroveň vzdělání žen

Graf 4: Úroveň vzdělání mužů

Největší část respondentů je zaměstnaná (41,9%), 26,7% výzkumného vzorku tvoří osoby samostatně výdělečně činné, 24,8% studenti, 4,8% respondentů je v 48

Graf 6: Ekonomická aktivita domácnosti nebo na mateřské dovolené a 1,9% jsou momentálně nezaměstnaných.

Nejvyšší procento dotazovaných (33,3%) má měsíční příjmy mezi 20 000 a 30 000 Kč. Nejnižší porcento dotazovaných (3,8%), které tvoří žáci základních škol, má měsíční příjmy nižší než 5 000 Kč. Druhou největší skupinu (22,9%) tvoří osoby s měsíčními příjmy pohybujícími se mezi 5 000 a 10 000 Kč a jen o málo menší část respondentů (21,9%) má měsíční příjmy mezi 10 000 a 20 000 Kč. Zbytek respondentů (18,1%) má měsíční příjmy vyšší než 30 000 Kč.

49

Graf 7: Výše měsíčních příjmů

Nejvyšší procento dotazovaných (39%) bydlí v Praze a okolí. Další velké skupiny tvoří respondenti z Liberce (16,2%), Havířova (12,4%), Krkonoš (8,6%) a Podkrkonoší (7,6%). Ostatní respondenti mají své bydliště v Brně (4,8%), v Plzni (4,8%), Plané nad Lužnicí (2,9%), Ostravě (1,9%) a Krnově (1,9%).

50

Graf 8: Místo bydliště

51

V našem výzkumu nás dále zajímalo, jak dlouho se respondenti skialpinismu věnují. 3,8% dotazovaných se tomuto sportu věnuje teprve první sezónu, 16,2% 2-3 sezóny, 21% 4-5 sezón, 25,7% dotazovaných provozuje skialpinismus 5-10 sezón a 33,3% více než 10 sezón.

Graf 9: Jak dlouho respondenti skialpinismus provozují

Většinu respondentů (55,2%) ke skialpinismu přivedli kamarádi. Další podstatná část (21,9%) dotazovaných se ke skialpinismu dostala díky rodině. Ostatní začali sami (8,6%), přivedl je k tomuto sportu horolezecký oddíl (5,7%), škola (4,8%) nebo práce v horské službě (3,8%).

52

Graf 10: Jak se kdo ke skialpinismu dostal

53

Největší procento respondentů (40%) se ke skialpinismu dostalo přes lyžování, menší část (14,3%) přes lezení. Kombinací těchto dvou sportů se ke skialpinismu dostalo 31,4% dotazovaných a nezávisle na těchto sportech 14,3% respondentů.

Graf 11: Původní sport vedoucí ke skialpinismu

Dále nás zajímalo, k jakému účelu respondenti skialpinistické lyže využívají, jakou formu skialpinismu provozují. Většina dotazovaných (54,3%) podniká hlavně jedno i vícedenní túry v zahraničních horách. Velká skupina dotazovaných (38,1%) chodí hlavně „na lehko“ na jednodenní túry mimo cesty v náročnějším terénu v našich horách. 3,8% respondentů slouží skialpinistické lyže hlavně k usnadnění cesty k lezení. 1,9% chodí na lyžích většinou jen kratší úseky od lanovek, aby se dostali na hezký freeride. 1,9% dotazovaných chodí hlavně po cestách a skialpinistiské lyže využívají jako stabilnější variantu běžek.

54

Graf 12: Formy skialpinismu Dále jsme zjišťovali vybavenost skialpinistů, zda mají vlastní lyže nebo si je půjčují. Z grafu vyplývá, že velká většina respondentů (89,5%) má lyže vlastní. Pouze

Graf 13: Základní vybavenost 10,5% dotazovaných si je půjčuje.

Dále jsme se zajímali o typ lyží, na kterém se dotazovaní pohybují. Zjistili jsme, jak vyplývá z grafu 14, že pouze 9,5% respondentů využívá lyže na telemark. Většina, tedy 90,5% používá „klasické“ skialpinistické lyže.

55

Graf 14: Typ lyží Dále jsme zjistili, že 60% respondentů má svůj lavinový set, 22,9% si ho půjčuje a poměrně vysoké procento (17,1%) ho s sebou vůbec nevozí.

Graf 15: Lavinový set

Většina respondentů (58,1%) absolvovala nějaký kurz týkající se skialpinismu nebo pohybu v horách. 10,5% absolvovalo skialpinistický kurz, 24,8% lavinový kurz, 5,7% ledovcový kurz a 17,1% absolvovalo takových kurzů několik. 41,9% dotazovaných na žádném kurzu nebylo. Jeden dotazovaný je horský vůdce UIAGM a 56

kurzy vede. Zajímali jsme se též o partnery, se kterými se respondenti vydávají za skialpinismem. Zjistili jsme, že 27,6% respondentů jezdí se stálou skupinou přátel, 58,1% respondentů s mírně proměnlivou skupinou přátel a 14,3% pokaždé s někým

Graf 17: Partneři pro skialpinismus jiným. 6,6% ze všech respondentů jezdí do hor s horským vůdcem.

Jedna z otázek našeho dotazníku zjišťovala oblíbenost lokalit pro skialpinismus v našich i zahraničních horách. Podle grafu 18 vidíme, že nejoblíbenější lokalitou v České republice jsou Krkonoše přesto, že návštěvním řádem KRNAPu je zde pohyb mimo cesty velmi omezen. S velkým odstupem jsou druhou nejvyhledávanější lokalitou Jeseníky a třetí Beskydy. Oblíbenost našich hor souvisí s místem bydliště respondentů.

57

Graf 18: Oblíbenost lokalit v českých horách Ze zahraničních lokalit uvádíme pouze ty, které uvedli alespoň 3 z dotazovaných. Z grafu 19 je zřejmé, že nejoblíbenější zahraniční lokalitou jsou rakouské Alpy (Hochschwab, Ötztal, Totes Gebirge, Dachstein, Werfen, Silvretta, Tyrolské Alpy, Kitzbühl), které uvedlo 46 respondentů. Velmi vyhledávanou lokalitou (zejména mezi skialpinisty z východní části České republiky) jsou slovenské hory, které uvedlo 15 dotazovaných. Další zmínělé lokality jsou italský Ortler (9 respondentů), Chamonix (9 respondentů), rumunské hory (4 respondenti), švýcarské Alpy (3 respondenti), Julské Alpy (3 respondenti). 5 respondentů na otázku oblíbené lokality v zahraničí odpovědělo, že je to kdekoliv v horách. 21 respondentů neuvedlo žádnou zahraniční lokalitu.

58

Graf 19: Nejoblíbenější zahraniční lokality

59

Zajímali jsme se také o sporty, kterým se respondenti kromě skialpinismu věnují. V následujícím přehledu a grafu zmiňujeme pouze ty, které vybrali alespoň 3 z dotazovaných. Počítáme pouze jedince, kteří vybrali, že se danému sportu věnují

Graf 20: Další sporty, kterým se respondenti věnují dle oblíbenosti minimálně na 30%. Z grafu 20 vidíme, že nejoblíbenějším sportem respondentů (skialpinismus do nabídky zahrnut nebyl) je sjezdové lyžování, kterému se věnuje 70 (66,7%) respondentů. Druhým nejčastějším sportem je cyklistika, které se věnuje 65 (61,9%) respondentů, a třetím je vysokohorská turistika, které se věnuje 60 (57,1%) respondentů. Nadpoloviční většina dotazovaných, 59 (56,2%), se věnuje horolezectví. Ostatním uvedeným sportům se věnuje méně než polovina dotazovaných.

60

3.5 VÝSLEDKY 3.5.1

Angažovanost ve skialpinismu

Zjišťovali jsme angažovanost respondentů ve skialpinismu, tedy kolik času tomuto sportu věnují. Čas strávený skialpinismem jsme ještě rozdělili na čas strávený v českých horách a čas strávený v zahraničí. Do českých hor jezdí za skialpinismem 100, tedy 95,2% respondentů. Nejvyšší procento dotazovaných 37,3% 1-5 dní, více než 20 dní za sezónu stráví skialpinismem 23,5% respondentů, 6-10 dní 12,7% a 11-20 dní 21,6%. 4,9% dotazovaných netráví v českých horách skialpinismem žádný čas. Necelá poloviva respondentů (45,1%) tedy

Graf 21: Počet dní v sezóně věnovaných skialpinismu v českých horách

Graf 22: Počet dní v sezóně věnovaných skialpinismu v zahraničí

tráví v českých horách skialpinismem více než 10 dní v sezóně. 81 (77,1%) respondentů jezdí za skialpinismem do zahraničí. Podle grafu 22 je patrné, že v zahraničních horách tráví nejvíce času (více než 20 dní) 5,7% respodentů, 11-20 dní 16,2%, 6-10 dní 24,8%, 1-5 dní 30,5% a žádný čas v zahraničních horách netráví skialpinismem 22,9%, tedy 24 dotazovaných. 21,9% respondentů tedy tráví v zahraničních horách více než 10 dní v sezóně.

61

3.5.2

Motivace ke skialpinismu

Motivaci skialpinistů, to co konkrétně pro ně skialpinismus znamená, co je na této sportovní aktivitě přitahuje, jsme zjišťovali pomocí tabulky s nabídkou odpovědí rozdělených do pětistupňové škály – ano/spíše ano/nevím/spíše ne/ne.

44 41,9 85 80,9 0

41

39

2

1,9

Výzva

40 38,1 26 24,8 66 62,9 12 11,4 22 21

5

4,8

Překonání sebe sama

22

19 18,1

Adrenalin, vzrušení

19 18,1 37 35,2 56 53,3 14 13,3 24 22,9 11 10,5

Pocit, že „na to mám“

14 13,3 10

Radost

84

Pobyt v přírodě

98 93,3

21

80

Počet

%

Počet

Sportovní výkon

%

%

%

0

18 17,1

NE

Počet

%

%

Počet

SPÍŠE ANO Počet

ANO + NEVÍM SPÍŠE SPÍŠE NE ANO

ANO

Počet

Co pro tebe skialpinismus znamená, čím tě přitahuje?

29 27,6 51 48,6 15 14,3 20 19 9,5

24 22,8 14 13,3 21 20

19 18,1 10 98,1 2 3 7

Prostředek seberealizace 29 27,6 21

6,7 10 100 0 5 20

46 43,8

1,9

0

0

0

0

0

0

0

0

0

50 47,6 17 16,2 15 14,3 23 21,9

Volnost, svoboda

81 77,1 19 18,1 10 95,2 3 0

2,9

2

1,9

0

0

Objevování nového

50 47,6 35 33,3 85 80,9 5

4,8

5

4,8

10

9,5

Únik od běžného života

48 45,7 41

39

89 84,7 6

5,7

4

3,9

6

5,7

Pocit úspěchu

12 11,4 21

20

33 31,4 21 20 26 24,8 25 23,8

Setkání s přáteli

59 56,2 32 30,4 91 86,6 4

Úspěch, ostatních

uznání

Je to moderní

od 4 0

3,8

8

0

1

5

4,8

7,6 12 11,4 20 19 31 29,5 42

40

1

1

1

3,8

5

12 11,4 7

4,8

6,7

85

81

Tabulka 1: Motivace ke skialpinismu Z tabulky 1 je zřejmé, že společným motivem všech respondentů je pobyt v přírodě. Ano nebo spíše ano odpovědělo 100% z nich. Druhým nejsilnějším motivem je radost, kterou skialpinistům tato aktivita přináší. Tuto možnost vybralo 98,1% dotazovaných. Pro 95,2 respondentů je motivem volnost a svoboda. 86,6% dotazovaných motivuje ke skialpinismu setkání s přáteli. 84,7% respondentů je 62

motivováno únikem od běžného života. Shodný počet respondentů, 80,9%, vybral z nabídky motivů sportovní výkon a objevování něčeho nového. Pro 62,9% dotazovaných je skialpinismus výzvou. 53,3% respondentů láká na skialpinismu adrenalin a vzrušení. 48,6% dotazovaných přitahuje skialpinismus překonáváním sebe sama a jen o 1% méně, tedy 47,6%, vyhledává skialpinismus jako prostředek seberealizace. Méně častými motivy jsou pocit úspěchu

(31,4% respondentů), pocit, že „na to mám“ (22,8%

respondentů) a úspěch a uznání od ostatních (11,4% respondentů). Pouze 1 dotazovaný se věnuje skialpinismu proto, že je moderní. Odpověď „jiný motiv“ vyplnili pouze 3 dotazovaní, každý jiným motivem, které byly ovšem pouze jinou formulací motivů z uvedené nabídky. Větší názornosti jednptlivých motivů poslouží také grafy 23, 24 a 25.

Graf 23: Motivace ke skialpinismu (1. část)

63

Graf 24: Motivace ke skialpinismu (2. část)

64

Graf 25: Motivace ke skialpinismu (3. část)

V hypotéze H2 jsme předpokládali, že více než tři čtvrtiny respondentů bude ke skialpinismu motivovat „pobyt v přírodě“, „radost“ z této aktivity, „volnost a svoboda“ a „setkání s přáteli“. Z tabulky 1 a grafů 24 a je patrné, že pobyt v přírodě motivuje ke skialpinismu 100% respondentů, radost 98,1% respondentů, volnost a svoboda 95,2% respondentů a setkání s přáteli 86,6% respondentů. Všechny tyto hodnoty převyšují předpokládaných 75% a tedy potvrzují hypotézu H2. Zajímala nás závislost mezi sportem, od kterého se jedinec ke skialpinismu dostal a formou skialpinismu, kterou provozuje. V hypotéze H1 jsme se domnívali, že lidé, kteří se ke skialpinismu dostali přes lezení budou podnikat hlavně jedno i vícedenní túry v zahraničních horách nebo jim budou lyže sloužit pro usnadnění nástupu k lezení, zatímco ti, kteří se dostali ke skialpinismu přes lyžování budou chodit většinou jen kratší úseky od lanovek, aby se dostali na freeride. Podle tabulky 2 a grafu 26 je zřejmé, že nejsou velké rozdíly v procentuálním zastoupení respondentů začínajících se skialpinismem přes lyžování (dále „lyžaři“) a přes lezení (dále „lezci“) ve formách skialpinismu, který provozují. 42,9% „lyžařů“ a 40% „lezců“ provozuje hlavně jedno i vícedenní túry v zahraničních horách. A 42,9% „lyžařů“ a 40% „lezců“ provozuje hlavně túry „na lehko“ mimo cesty v náročnějším terénu v našich horách. Rozdíly jsou ve využívání skialpinistických lyží jako „dopravního prostředku“ k usnadnění cesty na freeride nebo k lezení. Žádný z dotazovaných „lezců“ nevyužívá skialpinistické lyže hlavně jako dopravní prostředek od lanovky na freeride, z „lyžařů“ 4,8%. 13,8% „lezců“ využívá skialpinistických lyží zejména k usnadnění nástupů k lezení. Můžeme tedy potvrdit první část hypotézy, že lidé, kteří se ke skialpinismu dostali přes lezení budou podnikat hlavně jedno i vícedenní túry v zahraničních horách nebo jim budou lyže sloužit pro usnadnění nástupu k lezení. 53,3% dotazovaných „lezců“ upřednostňují formy skialpinismu uvedené v této první části hypotézy H1. Druhá část hypotézy H1, týkající se „lyžařů“, že ti, kteří se dostali ke skialpinismu přes lyžování budou chodit většinou jen kratší úseky od lanovek, aby se dostali na freeride byla vyvrácena. Pouze 4,8% dotazovaných „lyžařů“ upřednostňuje formu 65

skialpinismu uvedenou ve druhé části hypotézy H1. Celkem

Túry v Cesta od zahraničníc lanovky na h horách freeride

Túry „na Usnadnění lehko“ v nástupu k našich horách lezení

Stabilnější náhrada běžek

Poče t

Poče t

%

Počet

%

%

Počet

%

4,8

18

42,9 2

4,8

2

4,8

0

0

7

46,7 2

13,3 0

0

Kombinac 33 31, 24 e lyžování 4 a lezení

72,7 0

0

9

27,3 0

0

0

0

Nezávisle 15 14, 9 3

60

0

0

6

40

0

0

0

0

%

%

Počet

Lyžování

42 40 18

42,9 2

Lezení

15 14, 6 3

40

Počet

Tabulka 2: Závislost mezi sportem, od kterého se jedinec dostal ke skialpinismu a formou skialpinismu, kterou provozuje

66

Graf 26: Závislost mezi sportem, od kterého se jedinec dostal ke skialpinismu a formou skialpinismu, kterou provozuje

V hypotéze H3 předpokládáme, že motivy „sportovní výkon“, „úspěch, uznání od ostatních“, „adrenalin a vzrušení“, „pocit, že na to mám“ a „pocit úspěchu“ budou častější u mužů, než u žen. Z tabulky 3 a grafu 27 vidíme, že ve všech vybraných procento mužů vyšší než procento žen. Malý rozdíl (méně než 10%) se vyskytuje u motivů „sportovní výkon“ a „úspěch a uznání od ostatních“. U ostatních motivů jsou rozdíly výraznější. Tímto jsme potvrdili hypotézu H3. Sportovní výkon

Ženy

Úspěch, uznání od ostatních

Adrenalin, vzrušení

Pocit, že na to Pocit úspěchu mám

Počet

%

Počet

%

Počet

%

Počet

%

Počet

%

27

75

2

5,6

11

30,6

2

5,6

4

11,1

67

Muži

58

84,1

10

14,5

45

65,2

22

31,9

Tabulka 3: Závislost mezi pohlavím respondentů a vybranými motivy

68

29

42

3.6 DISKUSE

Cílem naší práce bylo zjistit hlavní motivy pro pěstování skialpinismu. Téma je velmi široké a zasahuje do více vědních oborů. Určitě se také nedá celé obsáhnout jedním výzkumem. Náš zkoumaný vzorek je sice malý na to, abychom z něj mohli vyvodit všeobecně platné závěry, stačí však na to, aby výsledky naznačily jisté trendy. Výběr respondentů byl zcela záměrný, dotazník jsme rozšiřovali pouze mezi jedince, kteří se aktivně věnují skialpinismu. Záměrně jsme vynechávali jedince, kteří se věnují pouze závodní formě skialpinismu, která se od skialpinismu v horách liší v cílech, terénech i mnoha dalších ohledech, tedy i motivace takových skialpinistů by se mohla lišit a výsledky pak mohly být zkreslené. Skupinu respondentů tvořili z 65,7% muži a pouze z 34,3% ženy. Tento fakt může být ovlivněn fyzickou náročností skialpinismu. Túry mohou být velice dlouhé v náročném terénu v ne vždy zcela předvídatelných podmínkách. Nutnost dobré obecné i silové vytrvalosti je ještě podpořena často nelehkým nákladem, který s sebou skialpinista nosí, zejména jedná-li se o vícedenní túru nebo pohybuje.li se v oblastech, kde je potřeba i horolezecké vybavení. V našem zkoumaném vzorku se také nevyskytují žádné ženy ve věku mezi 34 a 42 lety, což může být ovlivněno rodinnými povinnostmi. Překvapila nás vysoká vzdělanost skupiny našich respondentů. 54% z nich je vysokoškolsky vzdělaných a další na tomto vzdělání pracují. Většinu naších respondentů (68,6%) tvoří zaměstnaní lidé nebo osoby samostatně výdělečně činné. Vysoké procento (24,8%) však tvoří studenti, kteří mají velmi malé finanční příjmy. Mají však nespornou výhodu v množství volného času a časové přizpůsobivosti. Náklady na pořízení vybavení se v dnešní době dají také poměrně snadno snížit díky existenci bazarů. Také velké množství půjčoven umožňuje určitou 69

míru provozování skialpinismu i osobám, jimž finanční prostředky nedovolují pořízení vlastního vybavení. Nejvyšší procento respondentů (39%) pochází z Prahy a okolí, další velkou skupinu tvoří jedinci z Liberce (16,2%) a jedinci z Krkonoš a Podkrkonoší (16,2%). Množství pražských respondentů je bez pochyby ovlivněno totožným místem mého bydliště. Množství respondentů z Krkonoš, podkrkonoší a Liberce je pravděpodobně ovlivněno místem, kde byly osobně rozdávány dotazníky, tedy Luční boudou v Krkonoších. To, že většinu našich respondentů přivedli ke skialpinismu kamarádi a další velkou skupinu rodina, je vysvětlitelné skutečností, že jedinec je ovlivňován svým okolím. Skutečnost, že se více respondentů dostalo ke skialpinismu přes lyžování, než přes horolezectví, může být ovlivněna tím, že skialpinista při tomto sportu nemusí nutně lézt. I ve vyšších horách si může vybírat terény, ve kterých se bez lezení obejde. Lyžování je však při tomto sportu nevyhnutelné, bez něj by ztratil svou podstatu. Základní znalosti o pohybu v horách by však také měli mít všichni, kdo se do nich vydávají. Procentuální zastoupení respondentů u jednotlivých forem skialpinismu je pravděpodobně ovlivněno výběrem skupin, kterým byly dotazníky předkládány a prostředím, kde se tak dělo. Zvolili-li bychom za prostředí sběru dat např. blízké okolí nějaké freeride areny, mohl by výsledek vypadat zcela jinak. Tím, že byly dotazníky většinou vyplňovány v Krkonoších nebo zasílány horolezeckým oddílům a školám, by se mohly jen obtížně dostat do rukou freeriderů, kteří využívají skialpinistické lyže zejména ke jednodužšímu překonání kratších úseků od lanovek k volným terénům. Deset a půl procenta respondentů, kteří nemají své vlastní lyže, ale půjčují si je, zahrnuje jedince, kteři se skialpinismem začínají první sezónu a jedince s velmi nízkými finančními příjmy. Jsme toho názoru, že procento respondentů, kteří mají vlastní lavinový set (60%), je ovlivněno hlavně vysokou pořizovací cenou této části vybavení a jeho poměrně snadnou dostupností (i finanční) v půjčovnách. Překvapilo nás vysoké procento respondentů, kteří s sebou lavinový set vůbec nenosí. Důvodem může být špatná informovanost a falešný pocit bezpečí „tady se mi přeci nemůže nic stát“. 70

V dnešní době se neustále rozšiřuje a těší se větší a větší oblibě nabídka specializovaných kurzů zaměřených na různé způsoby a techniky pohybu v horách, bezpečnost a záchranu. Přispívají tak lepší informovanosti lidí vydávajících se do hor a snaží se tak předejít možným nehodám způsobeným neznalostí nebo nedbalostí. Našich respondentů jsme se ptali na kurzy skialpinistické, lavinové a ledovcové. Jedna odpověď byla volná pro případ, že by někdo absolvoval jiný kurz, nikdo však žádný takový neuvedl. Téměř 60% našich respondentů absolvovalo nějaký z takových kurzů nebo dokonce kombinaci několika z nich. Předmětem našeho zájmu byli i partneři, se kterými se respondenti do hor vydávají. Převážná většina dotazovaných se věnuje skialpinismu se stálou nebo jen mírně proměnlivou skupinou přátel. Pouze 14,3% respondentů se do hor vydává pokaždé s někým jiným. Tento výsledek je, dle našeho názoru, ovlivněn charakterem sportu, prostředím hor, ve kterých je provozován a jeho specifiky. Skialpinismus v horách vyžaduje nejen tělesnou kondici a dovednosti potřebné k pohybu na lyžích, popřípadě k lezení. Důležitá je také týmová spolupráce a jistá sehranost skupiny. Vydává-li se jedinec do hor pokaždé s někým jiným, nemůže přesně vědět, co od svého partnera může čekat, jak se zachová například v problémových nebo krizových situacích. Kvůli možným neshodám názorů nebo neujasněným rolím v týmu se také může celá skupina dostat do nepříjemných situací, které by nenastaly, kdyby se její členové dobře znali. To, že skialpinista ví, s kým do hor jede, je velmi důležité i pro plánování oblastí i konkrétních tras. Jedeme-li do hor se známými lidmi, víme, jak jsou na tom fyzicky, co umí a co si můžeme a nemůžeme dovolit. To u neznámé skupiny nelze zcela odhadnout. Jako nejoblíbenější lokalita pro skialpinismus v ČR vyšly z našeho výzkumu Krkonoše. Také tento výsledek může být ovlivněn místem sběru dat (Luční bouda v Krkonoších). Krkonoše by nabízely terény vhodné ke skialpinismu, díky návštěvnímu řádu Krkonošského národního parku je zde však pohyb mimo značené cesty velice omezen a v 1. zóně národního parku zcela zakázán. Ze zahraničních oblastí jsou mezi našimi respondenty nejoblíbenější rakouské alpy. Domníváme se, že jedním z důvodů může být vzdálenost, rakouská část Alp je k nám blíž než ostatní jejich části. Díky jejich dostupnosti je možné sem podnikat například i víkendové akce. Itálie, Francie, Švýcarsko apod. jsou díky své vzdálenosti 71

vhodnější pro delší akce. Rakousko také nabízí terény široké škály charakterů i obtížností, je tedy schopné uspokojit různě zaměřené, zdatné a zkušené příznivce skialpinismu. Druhou nejoblíbenější zahraniční lokalitou jsou slovenské hory. Tato oblast je oblíbena zejména mezi respondenty z východní části republiky, kteří to na Slobensko mají blízko, a mezi staršími respondenty. Jejich důvodem může být vztah k těmto horám z doby, kdy bylo z politických důvodů velice obtížné vycestovat do jiných vosokých hor. Z otázky zjišťující, jakým sportům se, kromě skialpinismu, respondenti věnují vyplynulo, že nejčastějším sportem je sjezdové lyžování. Tato skutečnost jistě souvisí s již zmiňovaným výsledkem jiné části naší ankety, totiž že většina respondentů se ke skialpinismu dostala přes lyžování nebo kombinací lyžování a lezení. Dalším důvodem může být prostředí hor, které mají oba sporty společné, i když každý v trochu odlišné podobě, a podobný základ pohybu. Překvapilo nás, že druhým nejčastějším sportem u našich respondentů je cyklistika, kterou bychom čekali v pořadí až za vylokohorskou turistikou a horolezectvím, které mají ke skialpinismu blíže. V naší anketě jsme dále nerozlišovali, zda se jedná o cyklistiku silniční nebo o horská kola. Kolo se však zdá být vhodným letním doplněním zimních sportů. V dnešní době je stále rozšířenější cyklistika na horských kolech, při které je kontakt s přírodou, případně i s horami také velmi těsný. Vysokohorská turistika a horolezectví, lišící se mezi sebou pouze o jednoho respondenta, jsou za sjezdovým lyžováním a cyklistikou na třetím a čtvrtém místě našeho pořadí. Domníváme se, že obě tyto sportovní aktivity se u skialpinistů těší velké oblibě zejména díky prostředí hor, které je pro všechny tyto sporty společné. Také charakter těchto sportů je v mnoha ohledech velmi podobný. Jedním z úkolů našeho výzkumu bylo zjistit angažovanost skialpinistů v tomto sportu. Míru angažovanosti jsme určovali počtem dní strávených skialpinismem. Angažovanost našich respondentů ve skialpinismu jsme zkoumali ze dvou pohledů – 1) počet dní strávených skialpinismem v českých horách, 2) počet dní strávených touto sportovní aktivitou v zahraničí. Zjistili jsme, že do českých hor jezdí za skialpinismem více dotazovaných než do zahraničí. Tento fakt může být ovlivněn skutečností, že se 72

výzkumu účastnili i jedinci, kteří se skialpinismem teprve začínají. Většina respondentů, kteří se, podle svých odpovědí, do zahraničních hor za skialpinismem nevydávají, jsou jedinci věnující se tomuto sportu maximálně tři sezóny. Vyšší počet dní strávený skialpinismem v českých horách, než v zahraničí, může být ovlivněn vzdáleností těchto hor a menší finanční náročností. České hory mohou skialpinistům také sloužit jako místo pro fyzickou přípravu do vyšších zahraničních hor. Jedinec, který není v dobré fyzické kondici a nemá na lyžích „nachozeno“, může jen těžko zvládat túry např. v Alpách. U některých jedinců může být vysoký počet dní strávený v našich horách ovlivněn prací u horské služby a bydlištěm na horách nebo v jejich těsné blízkosti. Strávit více, než 20 dní skialpinismem v zahraničních horách si jistě nemůže dovolit každý. Jedním z důvodů může být počet dní dovolené, dalším důvodem finance a v neposlední řadě i rodina. Vysoké procento respondentů trávících v zahraničí skialpinismem pouze 1-5 dní může být ovlivněn počtem studentů a jedinců s nízkými finančními příjmy v našem zkoumaném vzorku. Tématem naší práce byla motivace ke skialpinismu. Respondenti vybírali z nabídnutých motivů, mohli však doplnit i další, jiný. Nejčastějším motivem, který vybrali všichni dotazovaní, byl „pobyt v přírodě“. To je jistě dáno prostředím hor, které je pro skialpinismus charakteristické. V možnosti „jiné“ se pak dále objevovaly motivy jako „krásné výhledy“, „nezapomenutelný a s ničím nesrovnatelný pohled na zasněžené kopce“, „východ slunce v horách“, „majestát hor a pocit, když mě k sobě hora pustí“ apod. Druhým nejčastějším motivem byla „radost“. Kdyby někomu skialpinismus nepřinášel radost, věnoval by se pravděpodobně jiné sportovní aktivitě. V nabídce „jiné“ se objevilo několik dalších motivů spojených s radostí, uvedu jen jeden: „radost nepotkávat cizí lidi každejch 30 vteřin, zvuky, které nepocházejí z reproduktorů, vejfuků, rachtání nákupních vozejků atd., radost z hezkýho počasí, radost z hnusnýho počasí, radost, když si to někdo dává jako já, hrábnout si na dno a pak si dát nějaký pivčáky a vůbec...“. Třetím nejčastějším motivem u našich respondentů byly „volnost a svoboda“, pocity, které jsou, dle našeho názoru, s pobytem v horách a v přírodě vůbec úzce 73

spojené. Člověk nemusí řešit žádné pracovní, studijní a jiné povinnosti, nezvoní mu každou chvíli mobil apod. Může se volně pohybovat, užívat si hor a nemyslet na nic jiného, než na aktuální situaci. Může být plně sám sebou a nemusí hrát žádnou roli, kterou mu určuje společnost. To vše jistě úzce souvisí s dalším velice častým motivem „únikem od běžného života“. Velmi často se mezi motivy objevovalo také „setkání s přáteli“. Do hor se člověk nevydává sám, ale většinou také ne s kýmkoli. Při této sportovní aktivitě je důležité znát své společníky, vzájemná důvěra, dobře fungující spolupráce a bezproblémová domluva. A do společnosti lidí, kde panuje příjemná a pohodová atmosféra, se člověk obvykle těší. V „jiné“ se objevilo např.: „mám rád společné večery u praskajících kamen na horských chatách, hodnocení dne a vzájemné předávání informací a zkušeností“. Většinu respondentů na skialpinismu přitahuje i „objevování něčeho nového“. V nabídce „jiné“ se objevily podobné motivy: „podívám se do míst, kam se jinak než na skialpech nedá dostat“ a „podívám se na spoustu krásných míst a poznávám nové skvělé lidi“. Často se mezi motivy objevoval i „sportovní výkon“, kterým většina skialpinistických túr bezesporu je. Nejméně častými motivy u našich respondentů byly „úspěch a uznání od ostatních“ a „je to moderní“. Tento fakt může naznačovat, že většina skialpinistů se tomuto sportu věnuje hlavně pro sebe a ne proto, aby byli zajímaví pro své okolí. Porovnáme-li výsledky naší práce s výsledky jiných studií zabývajících se motivací k outdoorovým sportům, nebudou se příliš lišit. Hannsmann (2010) uvádí jako hlavní motivy outdoorových sportovců pobyt v přírodě, přátele, odreagování a psychický odpočinek, zdraví a zlepšení celkové výkonnosti. U lezců a skialpinistů ještě tyto motivy doplňuje o napětí. Louková (2007) uvádí jako hlavní motivy horolezců přírodu, výzvu, únik a pohyb. Můžeme vidět, že příroda, přátelé, únik (odreagování, psychický odpočinek) a pohyb (sportovní výkon, zlepšení celkové výkonnosti) a výzva (napětí) se ukázaly být nejčastějšími motivy u všech třech skupin respondentů. 74

4

ZÁVĚR K objasnění problematiky motivace ke skialpinismu nám jako základ posloužila

literatura uvedená v Teoretické části naší práce. V našem anketním šetření jsme zjistili, že v českých horách, do kterých se za skialpinismem vydává 95,2% respondentů, tráví téměř polovina dotazovaných (45,1%) více než 10 dní v sezóně. V zahraničních horách, kam se za skialpinismem vydává 77, 1% respondentů, tráví více než 10 dní v sezóně 21,9% dotazovaných. Dále jsme zjistili, že nejčastějším motivem je „pobyt v přírodě“, který uvedli všichni dotazovaní. Dalšími hlavními motivy k této aktivitě jsou „radost“, kterou tento sport přináší a „volnost a svoboda“. Většina respondentů je motivována ještě „setkáním s přáteli“, „únikem od běžného života“, „sportovním výkonem“, „objevováním něčeho nového“, „výzvou“ a „adrenalinem a vzrušením“. Většina stanovených hypotéz byla potvrzena. Hypotéza H1 předpokládala, že lidé, kteří se ke skialpinismu dostali přes lezení budou podnikat hlavně jedno i vícedenní túry v zahraničních horách nebo jim budou lyže sloužit pro usnadnění nástupu k lezení, zatímco ti, kteří se dostali ke skialpinismu přes lyžování budou chodit většinou jen kratší úseky od lanovek, aby se dostali na freeride. Tato hypotéza byla potvrzena jen částečně. Její druhá část předpokládající, že skialpinisté, kteří se dostali ke skialpinismu přes lyžování budou chodit většinou jen kratší úseky od lanovek, aby se dostali na freeride, byla vyvrácena. Rozdíly v zaměřenosti skialpinistů „lezců“ a skialpinistů „lyžařů“ však byly velice malé a poměr mezi skialpinisty v našich a zahraničních horách je v rámci těchto skupin velmi vyrovnaný. Výraznější rozdíl v poměru skialpinistů v Čechách a skialpinistů v zahraničí je u těch respondentů, kteří se ke skialpinismu dostali kombinací lezení a lyžování nebo nezávisle na těchto sportech. Hypotéza H2 předpokládala, že více než tři čtvrtiny respondentů bude ke skialpinismu motivovat „pobyt v přírodě“, „radost“ z této aktivity, „volnost, svoboda“ a 75

„setkání s přáteli“. Náš předpoklad byl potvrzen u všech těchto motivů. Potvrzena byla i hypotéza H3, která předpokládala, že motivy „sportovní výkon“, „úspěch, uznání od ostatních“, „adrenalin a vzrušení“, „pocit, že na to mám“ a „pocit úspěchu“ budou častější u mužů, než u žen. Tímto jsme splnili cíl naší práce - přispět k hlubšímu poznání motivace skialpinistů k provozování skialpinismu v horách a věříme, že naše studie může pomoci případným zájemcům lépe se orientovat ve výše uvedené problematice..

76

5

POUŽITÉ ZDROJE

BLAHUŠ, P., HENDL, J. Metodologie závěrečné práce [online]. Praha, FTVS UK: 2005 [cit. 2010-06-02] dostupné na DIEŠKA, I., ŠIRL, V. Horolezectví zblízka. Praha: Olympia, 1989. ISBN 27-081-89 ELIÁŠ, K., NOVÝ, J. Sociální psychologie, Vybrané kapitoly z obecné a sociální psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982 HANNSMANN, L. Motivace k vybraným sportům v přírodě. Praha: 2010. Diplomová práce UK FTVS. Vedoucí práce Ladislav Vomáčko. HECZKO, S. Co je to skialpinismus? [online], 2008 [cit. 2010-05-20] dostupné na HOMOLA, M. Motivace lidského chování. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977 HOŠEK, V. Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-7184-889-1 HOŠEK, V. Psychologie sportu – učební text [online]. Praha, 2005 [cit. 2009-12-08]. Dostupné na: JAKOBSON, P., M. Psichologičeskije problemy motivacii poveděnija čeloveka. Moskva, 1969 in HOMOLA, M. Motivace lidského chování. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977 KAJTNA, T.,TUŠAK, M., BARIČ, R.,BUMIK, S. Personality in High-risk sports athletes. [online]. c 2004, [cit. 2010-06-30]. Dostupné z: LEMMEY, R., STORRY, T. The Motivation of Mountaineers. Journal of Leisure Research, 2003, Vol. 35, No. 3, pp. 81-89. In LOUKOVÁ, T. Motivace k lezecké a horolezecké činnosti. Praha: 2007. Diplomová práce UK FTVS. Vedoucí práce Ladislav Vomáčko. LEWIN, K. Vorsatz, Wille und Bedürfniss. Berlin, 1926. In NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0592-7 LIENERTH, R. Skitouring, skialpinismus a freeride I. [online], 2006 [cit. 2010-05-20] dostupné z LOUKOVÁ, T. Motivace k lezecké a horolezecké činnosti. Praha: 2007. Diplomová práce UK FTVS. Vedoucí práce Ladislav Vomáčko. MADSEN, K. B. Teorie motivace. Srovnávací studie moderních teorií motivace. Praha: Academia, 1972 MARCUS, H., B., fORSYTH, H., L. Psychologie aktivního způsobu života. Motivace lidí k pohybovým aktivitám. Praha: Portál, 2010. McCLELLAND, D. C., ATKINSON, J. W., CLARK, R. A., LOWEL, E. L. The achievment motive. New York, 1953. In NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. 77

Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0592-7 NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0625-7

NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-2000592-7 NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. 2. vydání. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-0628-1 NUTTIN, J. Motivation, planing and action: A relational theory of behavior dynamics. Leuven, 1984. In NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0592-7 THE OUTDOOR FOUNDATION. Outdoor Recreation Participation Report. [online].2009, [cit. 2010-07-26]. Dostupné z: POHL, W., SCHELLHAMMER, CH. Skialpinismus & Skitouring, základy skialpinismu. Vsetín: Snow Press, 2005. ISBN 80-86743-09-8 ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. 4. vydání. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy, 1983 SCHMALT, H.-D., HECKHAUSEN, H. Motivation. In SPADA, H. Allgemeine Psychologie, Bern-Stuttgart-Toronto, 1990. In NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0592-7 SCHUBERT, P. Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu. 2. vyd. V českém jazyce, Praha: freytag & berndt ve spolupráci s Plzeň: Kletr, 1998. ISBN 80-85822-27-X SLEPIČKA, P., HOŠEK, V., HÁTLOVÁ, B. Psychologie sportu. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1290 SOTTNEROVÁ, K. Skialpinismus – Lavinová prevence a záchrana. Ústí nad Labem: 2008. Bakalářská práce UJEP PF. Vedoucí práce Oto Louka. ŠVANCARA, J. Emoce, city a motivace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979 TIŠEROVÁ, K. Motivace k snowboardingu. Praha: 2009. Diplomová práce UK FTVS. Vedoucí práce Ladislav Vomáčko. THOMAE, H. Die Bedeutung des Motivationsbegriffes. Handbuch der Psychologie in 12 Bänden, Bd. 2/II, Göttigen, 1965, 3 – 44 in HOMOLA, M. Motivace lidského chování. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977 VANĚK, M. a kol. Psychologie sportu – Rozbor psychických složek sportovního výkonu. Praha: Olympia, 1984 WINTER, S. Skialpinismus. České Budějovice: Kopp nakladatelství, 2002. ISBN 807232-187-0 ZIMBARDO, P. G. Psychologie. Berlin-Heidelberg-New York, 1983. In NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-2000592-7 http://www.lezec.cz/odkazy.php [cit. 2010-01-20] 78

6

PŘÍLOHA ANKETA PRO VÝZKUM MOTIVACE KE SKIALPINISMU

Jak dlouho se věnuješ skialpinismu?

a. první sezónu b. do 3 sezón c. do 5 sezón d. 5 – 10 sezón e. více než 10 sezón

Kdo Tě ke skialpinismu přivedl?

a. rodina b. kamarádi c. škola d. sám jsem začal(a) e. sportovní oddíl (který...............................................) f. jinak (jak...................................................................)

Ke skialpinismu jsi se dostal(a)

a. přes lyžování b. přes lezení c. kombinací těchto dvou sportů d. nezávisle na těchto sportech

Kolik času v sezóně strávíš na skialpech?

V českých horách a. 1 – 5 dní b. 6 – 10 dní c. 11 – 20 dní d. více než 20 dní

Který ze způsobů skialpinismu hlavně provozuješ?

a. jedno i vícedenní túry v zahraničních horách (Alpy..) b. Na lyžích chodím většinou jen kratší úseky od lanovek, abych se dostal(a) na hezký freeride. c. Chodím hlavně „na lehko“ na jednodenní túry – mimo cesty v náročnějším terénu, v našich horách. d. Lyže mi slouží hlavně jako pomůcka, abych se dostal(a) k lezení. e. Chodím hlavně po cestách, skialpy mám jako stabilnější náhradu běžek. f. jiný způsob (jaký.........................................................)

Jakou máš nejoblíbenější skialpinistickou lokalitu?

ČR:

V zahraničí a. 1 – 5 dní b. 6 – 10 dní c. 11 – 20 dní d. více než 20 dní

Rakousko: Itálie: Jinde:

Lyže máš

a. svoje b. půjčuješ si a. „klasické“ s pevnou patou b. telemark

Lavinový set máš

a. svůj b. půjčuješ si c. nevozíš s sebou

Absolvoval(a) jsi

a. skialpinistický kurz b. lavinový kurz c. ledovcový kurz d. žádný kurz

S kým jezdíš na skialpy?

a. horský vůdce b. stálá skupina přátel c. mírně proměnlivá skupina přátel d. pokaždé s někým jiným

79

Kterým dalším sportům se aktivně věnuješ?

10 % 20 %

30 % 40 % 50 % 60 %

70 % 80 %

90 %

100 %

Běžky Sjezdovky Snowboard Horolezectví Cyklistika Divoká voda Windsurfing Potápění Vysokohorská turistika Míčové sporty Kolečkové brusle Plavání Jiné (co......................................)

Co pro tebe skialpinismus znamená, čím tě přitahuje?

ANO

SPÍŠE ANO

NEVÍM

SPÍŠE NE

Sportovní výkon Radost Výzva Pobyt v přírodě Únik od běžného života Překonání sebe sama Prostředek seberealizace Pocit úspěchu Setkání s přáteli Volnost, svoboda Adrenalin, vzrušení Úspěch, uznání od ostatních Objevování nového Pocit, že „na to mám“ Je to moderní Jiné (co?......................................................) Pohlaví: muž – žena

Věk:

Ukončené vzdělání: ZŠ – Učiliště – SŠ – VOŠ – VŠ Studijní směr:.................................................. Místo bydliště: Zeměstnání: student – zaměstnaný – nezaměstnaný – OSVČ – v domácnosti Měsíční příjem: 5 – 10 000

10 – 20 000 20 – 30 000

80

více

NE