CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Možnosti sociální práce s klienty závislými na alkoholu
Autor práce: Petr Nosálek Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2015
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury.
V Olomouci dne 30. 4. 2015 ............................................................
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí mé absolventské práce, paní Mgr. Vladislavě Závrské, za cenné rady a připomínky. Dále chci poděkovat mé přítelkyni za trvalou podporu a trpělivost během psaní této práce a mého studia. Petr Nosálek
Obsah Obsah .............................................................................................................................. 4 Úvod................................................................................................................................ 5 1
Alkoholová závislost a její léčba ................................................................................ 7 1.1
1.1.1
Rozvoj závislosti ......................................................................................... 9
1.1.2
Znaky závislosti ........................................................................................ 10
1.1.3
Stádia závislosti......................................................................................... 12
1.1.4
Negativní somatické dopady ..................................................................... 14
1.1.5
Vliv alkoholu na lidskou psychiku ............................................................ 15
1.1.6
Sociální problémy alkoholové závislosti .................................................. 17
1.2
2
Léčba alkoholové závislosti .............................................................................. 18
1.2.1
Detoxikace ................................................................................................ 20
1.2.2
Léčba ......................................................................................................... 21
1.2.3
Doléčování ................................................................................................ 23
Sociální práce s uživateli závislými na alkoholu ...................................................... 25 2.1
3
Pojem alkoholové závislosti................................................................................ 7
Metody sociální práce s alkoholově závislými ................................................. 27
2.1.1
Terapeutická intervence ............................................................................ 28
2.1.2
Krizová intervence .................................................................................... 29
2.1.3
Resocializace............................................................................................. 30
2.1.4
Motivační rozhovor ................................................................................... 30
2.1.5
Individuální konzultace a poradenství ...................................................... 31
Projekt výzkumu: metodologická část ...................................................................... 32 3.1
Návrh cíle výzkumu .......................................................................................... 32
3.2
Použité metody.................................................................................................. 32
3.3
Návrh rozhovoru ............................................................................................... 33
3.4
Výzkumný vzorek ............................................................................................. 35
3.4.1
Poradna pro alkoholové a jiné závislosti ................................................... 35
3.4.2
Doléčovací centrum .................................................................................. 35
Závěr ................................................................................................................................. 37 Anotace ............................................................................................................................... 1 Abstract ............................................................................................................................... 4 Použité zdroje...................................................................................................................... 1
Úvod
Alkoholová závislost je v dnešní době stále více aktuálním problémem. Následky a dopady jeho konzumace jsou patrny prakticky v každé generaci i sociální třídě. V důsledku jeho dostupnosti ve většině světa a relativní bagatelizací problému závislosti na něm se podceňují závažné dopady, které tato droga způsobuje. Cílem mé absolventské práce je popsat aspekty závislosti v teoretické rovině a navrhnout projekt kvalitativního šetření. Toto šetření je určeno pro skupinu pracovníků P-centra Olomouc. Ve své práci vycházím z odborných publikací, jak českých tak světových specialistů na dané téma. V první kapitole této práce vymezuji pojem alkoholové závislosti. Dále popisuji její rozvoj, stádia, znaky a nejčastější příčiny, kvůli kterým se člověk stává závislým. Teoretická část práce rovněž řeší negativní dopady alkoholové závislosti na fyzickou a psychickou stránku člověka. V neposlední řadě se zabývám změnami sociálního prostředí v důsledku nadměrné konzumace alkoholu. V druhé části kapitoly popisuji léčbu alkoholové závislosti a její jednotlivé fáze. Přičemž uvádím nejčastěji používané postupy, v rámci jednotlivých typů léčebných zařízení. Druhá kapitola práce se zaměřuje na specifika sociální práce se závislými pacienty. Vzhledem k teoretickému vymezení první kapitoly se i zde soustředím na alkoholismus. V úvodu vymezuji sociální práci a její hlavní cíle. Na ni navazuje vysvětlení konceptu sociálního fungování jako komplexního řešení klientovy situace. Dále popisuji, v jakých oblastech sociální politika státu ovlivňuje podobu sociální práce. Ukazuji tak jejich vzájemné propojení. V krátkosti shrnuji paradigmata sociální práce, z jejichž přístupů vychází konkrétní metoda terapeutické intervence. V závěru doplňuji a prakticky vysvětluji zbývající metody, které se v praxi s alkoholově závislými jedinci nejčastěji používají. Záměrem třetí kapitoly této práce je vytvořit návrh kvalitativního výzkumu, formou polostrukturovaného rozhovoru, pro pracovníky P-centra Olomouc. Tento rozhovor má za úkol zjistit, jaké konkrétní metody sociální práce jsou ve skutečnosti používány při léčbě alkoholové závislosti, jejich problémy a 5
úskalí a osobní zkušenosti pracovníků této služby. Závěrečná část práce tak aplikuje teoretické poznatky v kontextu reálného léčebného zařízení.
6
1 Alkoholová závislost a její léčba První kapitola se zabývá teoretickým aspektem závislosti na alkoholu včetně možností léčby. Jednotlivé způsoby překonání závislosti se odvíjejí od druhu léčebného zařízení.
1.1 Pojem alkoholové závislosti Nejprve vymezím pojem závislosti, který se pojí ke všem druhům návykových látek. Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je syndrom závislosti definován jako soubor fyziologických, behaviorálních a kognitivních jevů, které jsou spojeny s užíváním určité látky a mají přednost před všemi činnostmi, kterých si v minulosti jedinec více cenil. Objevuje se často velice silná touha a puzení tzv. „craving“ užívat psychoaktivní látky, které ve většině případů jedinci nepředepíše jeho lékař. Užití těchto látek po delší časové abstinenci se projevuje opětovným nástupem tohoto syndromu. Závislost můžeme stanovit podle výskytu následujících jevů: bažení po užívání látky, potíže v sebeovládání při intoxikací drogou, abstinenční stavy způsobené absencí psychoaktivní látky, vyšší tolerance k jejímu stupňujícímu se množství, postupné zanedbávání jiných oblíbených činností a stálé užívání látky i přes její zjevné škodlivé účinky na jedince. (Nešpor 2000: 9 – 10) Pití alkoholu patří k nejrozšířenější závislosti na světě. K jeho užívání docházelo již v pravěku, kdy byly kvašené nápoje součástí běžného stravování. Alkohol měl však hlavně funkci náboženskou a rituální a pomáhal tak dosahovat změněných stavů vědomí. V nich se lidé napojovali na své božstva a komunikovali s nimi. (Sourin 1999: 15) Moderní společnost však svůj vztah ke konzumaci alkoholických nápojů změnila. Tato droga se stala běžnou součástí života většiny lidí na Zemi. V převážné většině zemí světa je legální a volně dostupná. Je konzumována denně, ve velkém množství a přistupuje se k ní jako k levné a příjemné možnosti jak na chvíli změnit běžné vnímání světa. Právě jeho dostupnost z něj dělá nejnebezpečnější (společně s tabákovými výrobky) drogu na světě. Důsledkem toho každým dnem enormně narůstá počet jeho uživatelů. Množství závislých na 7
alkoholu tak vysoce překračuje počet uživatelů jiných ilegálních drog. Dalším problémem spojeným s alkoholem je přístup společnosti k němu. Většina lidí jej nepovažuje za drogu a pro člověka je normálnější alkohol konzumovat než se mu vyhýbat. Následky jeho užívání proto zasahují velké procento světové populace. (Zimenová 2012: 52) Kvůli svým účinkům a dosažitelnosti je nejčastěji využívanou a zároveň zneužívanou drogou. Má schopnost jedince příjemně uvolnit a utlumit. Jeho pití přináší většině lidí úlevu, zklidnění, z počátku nástup euforie, odstranění bolesti, usnadňuje komunikaci mezi lidmi a povoluje zábrany. (Heller, Pecinovská 2011: 8) Psychotropní účinky alkoholu jsou způsobeny ovlivněním velkého množství neurotransmiterů. Je velmi toxický jak pro orgánovou strukturu, tak pro nervový systém. (Kalina 2008: 341) Je vědecky prokázáno, že alkohol je příčinou velkého počtu úmrtí. To nejen v důsledku úrazů způsobené jeho nadměrnou konzumací ale i řadou závažných somatických onemocnění, které jeho dlouhodobé pití způsobuje. (Sovinová, Csémy 2003: 34) Mezi nejčastější příčiny vzniku alkoholismu patří vedle genetického předpokladu vliv nepříznivého rodinného prostředí, kdy dítě bylo svědkem patologického chování svých rodičů (zneužívání, hádky, domácí násilí aj.). V důsledku toho u něho dochází k citové deprivaci a nevyrovnanosti, kterou často vlivem okolností začíná řešit pitím alkoholu. Dalším důvodem je zneužívání alkoholu v rodinném prostředí, především otcem. Příklad rodinného pití má negativní vliv na další příslušníky (hlavně děti), kteří se snaží tento vzor napodobovat. Pitím malého množství alkoholu se dají také krátkodobě vyřešit některé nepříjemné psychické stavy jako je úzkost, napětí, deprese ale i nepříznivé životní situace. Malé objemy se však postupem zvyšují a člověk se stává alkoholikem. (Skála 1977: 47) Největším problémem, který je spojen s dlouhodobým pitím alkoholických nápojů, je jeho pozvolně se rozvíjející závislost. Ta nemusí být po několik let na jedinci vůbec patrna. Z tohoto důvodu je alkohol tolik zrádný. Většina lidí si většinou nepřipouští svůj problém a myslí si, že v podstatě žádný ani nemají. Alkohol se však postupem času stává zdrojem všech jejich problémů. Ať už jde o ztrátu zaměstnání a blízkých přátel, úrazy, rozvod či vznik závažného 8
onemocnění. Uvádí se, že rozvoj závislosti trvá zhruba 10 – 15 let. Obtíží je, že alkoholově závislými se většinou stávají jedinci, kteří alkohol dobře snášejí a dovedou vypít jeho velké množství. Tragická je skutečnost, že tento legální nápoj je svým masovým rozšířením nejnebezpečnější drogou, která ročně způsobí nejvíce úmrtí a tragických událostí na celém světě. V důsledku toho se ji žádná jiná droga svým celosvětovým dopadem nemůže vyrovnat. (Marhoulová, Nešpor 1995: 66) Z celorepublikové studie užívání návykových látek vyplývá, že nejčastěji konzumují alkohol lidé ve věkové skupině od 35 – 44 let. Nejvíce intenzivně pijáků je ve věkové kategorii 45 – 54 let a to 26% mužů a 8% žen. Právě tato skupina uživatelů má nejčastější problém s konzumací alkoholu a musí u ní být započata odborná lékařská léčba. Nástup tzv. krize středního věku je obdobím častých vztahových, pracovních a jiných problémů, které jsou mnohdy řešeny pitím velkého množství alkoholických nápojů. Obecně lze však říci, že konzumace alkoholu se rok od roku rapidně zvyšuje a to i mezi nezletilými. (Běláčková a kol. 2012: 34 – 40).
1.1.1 Rozvoj závislosti Průběh závislosti na alkoholu je v podstatě shodný jako u jiných drog. Jedinec alkohol vyzkouší a jeho účinky mu vyhovují natolik, že jej začne vyhledávat pravidelněji. Občasné užití se mění v pravidelnou konzumaci. Útěky k alkoholu se tak stávají častějšími. V tomto stádiu již není schopen fyzicky fungovat, aniž by se nenapil. Své problémy začíná závislý řešit útěkem k alkoholu, který nabízí chvilkové zapomenutí a změnu nepříznivého stavu. Vymýšlí si důvody a příležitosti jak se k vytoužené látce dostat. Ať už to jsou kamarádi, oslavy, pracovní porady a jiné. Motivem je však pouze dosažení opojení a uspokojení vlastní touhy po alkoholu. Závislý se tak dostává do bludného kruhu, ve kterém to bez alkoholu nejde ale s ním také ne. Zároveň si není schopen přiznat, že má s alkoholem velký problém. Na pití se nabalují deprese a výčitky svědomí pro neschopnost se ze začarovaného kruhu vymanit. Vše se opětovně řeší alkoholem, který alespoň na chvíli umožní zapomenout. (Zimenová 2012: 54) 9
Závislost na alkoholu a její rozvoj se dá nejlépe vyjádřit pomocí dispozičněexpozičního modelu. Dispoziční vztah k pití je dán genetickou predispozicí, zdravotním svatem a biologickými vlastnostmi organismu. Na rozdíl od toho expozice je přesným opakem dispozice. Jde o vnější vlivy jako je dostupnost, míra, koncentrace a množství zkonzumovaného alkoholu, frekvence, které jsou spojeny s konzumací alkoholu. Rozvoj závislosti na alkoholu je tedy odvoditelný ze vzájemné závislosti obou modelů. Čím vyšší je dispozice člověka k pití alkoholu, tím menší expozice (tedy množství a frekvence vypitých nápojů) je potřeba k získání závislosti a naopak. Čím vyšší je expozice v konzumaci, tím menší dispozice stačí k rozvoji závislosti na alkoholu. (Kalina 2003: 152) Heller a Pecinovská v své publikaci Pavučina Závislostí uvádí vedle genetické transmise a průběhových mechanismů také faktory tolerance a kontroly. Tyto dva faktory se dynamicky mění v průběhu a jednotlivých stádiích vývoje závislosti. Tolerance je ovlivněna množstvím požitého alkoholu. Při každém napití se musí zvyšovat množství požité účinné složky, abychom dosáhli stejného účinku jako v předchozím případě. Tím se zvyšuje míra naši tolerance k množství zkonzumované drogy a přizpůsobuje tělesný metabolismus nové látce. Kontrola znamená schopnost kriticky reflektovat naše jednání pod vlivem požité drogy. Tento sebekritický postoj a schopnost racionálně hodnotit své chování se s množstvím a frekvencí požívané drogy snižuje. Právě tato změna v kontrole je nejzásadnějším znakem poruchy organismu a rozvoje chorobného stavu. Tyto změny jsou však nezvratné a v mnoha případech vedou závislého jedince do terminálního stádia a bez včasného zásahu končí často i smrtí. Zlehčování a podceňování vlivu alkoholu na lidský organismus je však hlavním blokem pro její včasné odhalení a úspěšné započetí léčby. (Heller, Pecinovská 2011: 9–10)
1.1.2 Znaky závislosti Užívání návykových látek vede k rozvoji závislosti. I když existuje velká škála drog, znaky závislosti se dají shrnout do několika bodů. Ty se ve většině případů u jednotlivých typů opakují. Proto je v následujícím textu shrnu a popíši je.
10
Nejčastějším znakem rozvíjející se závislosti je tzv. craving neboli bažení. Jde o silnou touhu nebo puzení po užívání drogy, na které je jedinec závislý. Puzení je často tak silné, že člověk je schopen udělat naprosto cokoliv, aby se k látce, na které je závislý dostal. Craving se projevuje i na biologické a fyziologické rovině. Aktivují se určitá mozková centra, dochází k výpadkům paměti, zhoršuje se postřeh, zvyšuje se tepová frekvence a člověk se více potí a sliní. (Nešpor 2000: 16–17) Následný znak je úzce spjatý s předchozím bažením. Jde potíže v sebeovládání. Člověk udělá prakticky cokoliv, aby se k droze dostal. To způsobuje absolutní ztrátu sebekontroly nad vlastními emocemi i osobou. Závislý jedinec není absolutně schopen reflektovat své jednání a v konečné fázi přijímá takové množství návykové látky, že bezprostředně ohrožuje svůj život. (Zimenová 2012: 45) Nejznámějším projevem závislosti na jakékoliv droze je tzv. „absťák“. Tento abstinenční stav je způsoben náhlým vysazením užívané látky. Toto absence je způsobena nejčastěji nedostatkem finančních prostředků na nákup drogy či vysazením ve snaze přestat s jejím užíváním. Nedostatek či redukce užívané drogy se projevuje nepříjemným somatickým odvykacím stavem, který lidově nazýváme „absťák“.(Zimenová 2012: 45) V případě alkoholové závislosti se nejčastěji vyskytují tyto příznaky: zvracení, bolesti hlavy, rychlý tep a zvýšený krevní tlak, halucinace či zrakové iluze, únava, neklid, třes rukou a jiných části těla. U silných alkoholiků jsou časté delirijní stavy a velké epileptické záchvaty. (Nešpor 2000: 20–21) Pro užívání psychoaktivních látek je typické postupné zvyšování jejich kvantity. Vyšším množstvím látky narůstá tolerance a odolnost organismu vypořádat se s ní. Člověk potřebuje stále větší množství drogy, aby dosáhl stejných účinků jako při předchozím užití. Nárůst tolerance není dosud vysvětlený. Jde nejspíše o reakci nervového systému na látku či její rychlejší odbourávání jako v případě alkoholu. Může také docházet k poklesu tolerance v důsledku delšího užívání drogy, kdy je již organismus poškozen, a není ji schopen účinně odbourávat. K tomu také dochází v případě předchozí abstinence nebo vlivem cizího prostředí. (Nešpor 2000: 22 – 23). Závažným znakem, který zasahuje do běžného života a narušuje tak jeho obvyklý chod, je zanedbávání předchozích zájmů na úkor shánění návykové látky. 11
Závislý je nucen vyplnit většinu svého volného času sháněním drogy, její aplikací a poté zotavením se z jejich negativních dopadů. V důsledku této časové náročnosti začíná opomíjet všechny svoje předchozí zájmy a koníčky. Tato skutečnost zásadně ovlivňuje sociální oblast. Uživatel postupem času není schopen naplňovat své rodinné, vztahové a pracovní povinnosti. Celý životní rytmus přizpůsobuje potřebě obstarat si látku a není schopen normálního fungování v rámci svého sociálního prostředí. (Zimenová 2012: 46) Posledním charakteristickým znakem závislosti na návykových látkách je užívání drogy i přes zjevný škodlivý následek tohoto jednání. V případě alkoholu jde o cirhózu jater, záněty trávicího traktu, nádorová onemocnění a jiné závažné zdravotní problémy, které závažně ohrožují zdravotní stav závislého člověka. Za znak závislosti se tento jev považuje až v případě, kdy je pacient se svou diagnózou seznámen a i přes to drogu i nadále konzumuje. (Nešpor 2000: 25). Všechny předchozí znaky jsou vzájemně propojeny a navzájem se ovlivňují. O diagnóze závislosti hovoříme v případě, že se u pacienta projeví alespoň tři z předchozích šesti znaků. Pro doplnění znaků závislosti můžeme jednoduše závislost rozdělit na psychickou a fyzickou. První z nich se projevuje psychickou potřebou užít látku. Tento jev je srovnatelný s prvním znakem tedy cravingem. Pokud není tato potřeba naplněna, objevuje se nervozita, nesoustředěnost a podrážděnost. Fyzická závislost je v projevech shodná jako již popsaný abstinenční syndrom. (Zimenová 2012: 46)
1.1.3 Stádia závislosti Vývoj závislosti na alkoholu se dělí do čtyř stádií. Každé z nich má své specifické projevy. V rámci třetí a čtvrté fáze se již jedinec stává závislým. (Marhoulová, Nešpor 1995: 69) První stádium je stádium počáteční. V této fázi jedinec svým pitím nijak nevybočuje
z běžných
společenských
norem.
Alkohol
pije
kvůli
jeho
psychotropním účinkům. Pod jeho vlivem se cítí lépe, než když je střízlivý. Intoxikací alkoholem začíná řešit své běžné životní problémy., které neumí zvládat jinou cestou. Alkohol se stává ideálním řešením problému (pracovní nespokojenost, rodinné a vztahové napětí) a jeho zvyšující se dávky adaptují 12
organismus na jeho působení. Tím roste tolerance uživatele k jeho účinkům. (Řehan 2007: 53 - 54) Druhé stádium je již varovné. Zvyšující se tolerance k množství vypitého alkoholu naznačuje rozvíjející se problém alkoholové závislosti. Objevují se první somatické problémy spojené s nadměrnou kontumací alkoholu. Ve společnosti musí jedinec pít rychleji nebo skrytě konzumovat větší množství alkoholu aby dosáhl potřebné hladinky. Pro okolí již jeho pití začíná být podezřelé. Jedinec se proto snaží kontrolovat a často je citlivý na nemístné poznámky ohledně jeho alkoholového problému. První a druhé stádium se ještě nepovažuje za nemoc. Na konci tohoto stádia však jedinec ztrácí kontrolu nad svým pitím. Rozhodujícím a určujícím momentem pro označení člověka jako alkoholika je výskyt tzv. „okének“ neboli palimpsestů. Tyto stavy znamenají výpadky paměti v průběhu intoxikace. (Řehan 2007: 55) Třetí stádium se již považuje za kruciální, tedy rozhodné. Pacientova tolerance se zvyšuje natolik, že je schopen vypít velké množství alkoholu aniž by na něm byla patrná intoxikace. Hranice příjemné a úplné opilosti však splývá a objevuje se ostrá mez, kdy jedinec po velkém množství požitého alkoholu vypadá střízlivě a s další skleničkou upadá do naprosté opilosti. Alkohol již slouží pouze jako prostředek udržení se v přijatelné kondici a v přijatelném stavu. Pacient však již svoji závislost nezvládá. Není schopen se při konzumaci neopít a přestat pít v čas. Dochází k jevu, který se nazývá změna kontroly pití. Alkohol již ovlivňuje metabolické
pochody
v těle
a
negativně
ovlivňuje
psychické
procesy.
Nezadržitelně narůstá počet nevhodného a konfliktního chování v interakci s okolím. Postižený si vytváří systém výmluv a odůvodnění, kterými se snaží své chování navenek omluvit. Veškerý život se točí kolem alkoholu, kterému se přizpůsobuje vše. Ze spolehlivého a dobrého člověka se stává nespolehlivá, prolhaná a ubohá troska, která se před okolním světem uzavírá do vlastní alkoholové reality. Ztrácí známé, opouští své koníčky, přestává o sebe pečovat a hlavně upadá do depresí a úzkostných stavů ze své neschopnosti s pitím přestat. Tím se zásadně zhoršuje jeho zdravotní ale i psychický stav. V tomto stádium je velmi důležité vyhledat odbornou pomoc, která pacientovi pomůže s pitím přestat. Většina lidí si však i nadále svůj problém nepřipouští ani v této fázi, pije dál a upadá do posledního stádia. (Novotná 1989: 26 – 27)
13
V posledním tedy terminálním stádiu dochází k rozvoji chronické závislosti na alkoholu. Z člověka se stává stroj, jedoucí pouze na alkohol. Vše se odvíjí od získání a konzumace drogy. Dostává se do situace, kdy bez alkoholu nedokáže normálně fungovat, ale po jeho požití je to ještě horší. Život jedince je tím pádem v troskách. Tolerance v důsledku organického poškození orgánů (játra, slinivka aj.) je nulová a alkoholik je na rozdíl od předchozí fáze schopen se opít z malého množství alkoholu. Ranní nevolnost a fyzickou neschopnost řeší tzv. „ranním douškem“. Ranním napitím však nic nekončí a tak se roztáčí koloběh nekolikadenních tahů, kdy je pacient v permanentní intoxikaci a vůbec neví, co dělá. Alarmující je fakt, že potřebnou pomoc vyhledávají lidé až v této fázi, kdy je už většinou pozdě. Narušení fyzické i psychické stránky je natolik závažné, že si člověk následky nese až nadosmrti. V horším případě závislost končí kolapsem organismu a smrtí. (Novotná 1989: 26 – 27)
1.1.4 Negativní somatické dopady Požívání velkého množství alkoholických nápojů vede k somatickému poškození většiny orgánů v těle. Nejčastěji však postihuje zažívací trakt a vede ke vzniku průjmů, žaludečních vředů, narušením zažívání a hlavně různým formám rakovin v důsledku usazování toxických látek v organismu. U mužů je to nejčastěji karcinogen prostaty a u žen narůstající množství rakoviny prsu. Tyto nádory jsou nebezpečné hlavně svou špatnou odhalitelností. (Kalina 2003: 154) Mezi jeho krátkodobé nežádoucí účinky patří narušení rovnováhy, svalové napětí na různých částech těla (hlavně horní a dolní končetiny), zpomalení reakčního času na vnější podněty a nevolnost. (Kalina 2008: 342) Závažnější je dopad alkoholu na životně důležité orgány, jako je mozek, játra a ledviny. Ve všech těchto orgánech způsobuje odumírání jejich buněk. V případě mozku způsobuje pokles intelektu a snížení motorických a koordinačních schopností. Játra jsou hlavním orgánem odbourávání škodlivých látek a jsou velice zatěžovány. Acetaldehyd, který vzniká při oxidaci alkoholu, způsobuje rozpad membrán jaterních buněk. Při dlouhodobé konzumaci narušuje jejich strukturu a játra začínají tukovatět a vytváří vazivové spoje. Játra postupem času ztrácejí svou schopnost alkohol odbourávat a v konečném stádiu dochází 14
k jejich úplnému ztvrdnutí. Toto konečné stádium je známo jako cirhóza neboli tvrdnutí jater. Ztráta jater je však velmi závažná. Tělo není schopno se vypořádat se škodlivinami v krvi a člověk většinou umírá na otravu a úplné selhání celého organismu. (Fišer 2009: 11) Alkohol dále zasahuje slinivku břišní neboli pankreas. Narušuje její funkci a při pravidelném pití způsobuje časté a velmi bolestivé záněty. Ty vznikají v důsledku narušení sekrece enzymů a inzulínu, který se hromadí a ucpává vývody. Projevuje se jako průjmové a zažívací onemocnění. Častá konzumace může způsobit také rozvoj dosud skryté cukrovky. Ledviny pití přímo nezasahuje, ale svým množstvím je velmi zatěžuje a může produkci velkého množství kyseliny močové v ledvinách a vznik ledvinových kamenů. (Heller, Pecinovská 2011: 59 – 60.) Pití alkoholu také narušuje funkce srdce a celého krevního oběhu. Zvyšuje riziko infarktu či mozkové mrtvice zapříčené usazováním lipidu do cévní stěny a tím dochází k zvyšování krevního tlaku. Narušuje membrány srdečních buněk, způsobuje hypertenzi a přetěžování srdce velkým množstvím vypitých tekutin. Tento nepřiměřený objem také zrychluje tep, způsobuje dušnost, zhoršuje tělesnou kondici a narušuje plnohodnotný spánek. Mezi méně závažné problémy patří problémy v pohlavní oblasti. U mužů se snižuje pohyblivost spermií a u žen se narušuje menstruační cyklus. Zároveň se u obou pohlaví snižuje postupně sexuální apetit. Závažné důsledky má hlavně konzumace alkoholu v průběhu těhotenství. Tento neduh má však katastrofální následky. Může se projevit jako tzv. fatální alkoholový syndrom, který ve většině případů končí smrtí novorozence. (Heller, Pecinovská 2011: 60 – 63)
1.1.5 Vliv alkoholu na lidskou psychiku Hlavním znakem vlivu alkoholu na lidskou psychiku je tzv. „opilost“. Ta se dá rozdělit na tři stádia podle množství vypitého alkoholu a jeho koncentrace v krvi. Prvním stádiem je klasická opilost. Alkohol je v krvi obsažen v koncentraci od 0,5 – 1,5 promile. Jde o jednoduchou opilost, kdy dochází k povznesení nálady a celkovému psychomotorickému uvolnění. Dochází k postupnému kvantitativnímu narušení lidské psychiky. Ve druhém stádiu, kdy 15
má člověk v krvi 1,5 – 2,5 promile, narůstá euforie a ztrácí se schopnost sebekontroly a sebekritiky. V důsledku toho opilý jedná zkratkovitě a nepřiměřeně. Zároveň se prohlubuje narušení a oploštění vnímání okolního prostředí a myšlenkových pochodů. Třetí stádium (nad 2,5 promile) je typické těžkým narušením vědomí a myšlenkových funkcí. Objevují se výpadky paměti tzv. „okénka“ a jedinec jedná v závislosti na přítomném pocitovém dojmu. Často velmi agresivně a neadekvátně dané situaci. Většina lidí v této fázi ztrácí vědomí a upadá do hlubokého spánku. (Göhlert, Kühn 2001: 81 – 82) Poslední stádium opilosti je již natolik závažný stav, že se v této fázi objevují těžké poruchy vědomí, které lze zařadit do oblasti alkoholových psychóz. Ty se však projevují v rámci dlouhodobého a chronického užívání a ne při občasném požití alkoholu. Dochází při nich k podstatnému kvalitativnímu narušení vědomí i vnímání. Tyto stavy jsou závažné hlavně proto, že je doprovázejí bizardní paranoidní stavy. Asi nejznámější poruchou způsobenou alkoholem je Delirium tremens. Tento stav byl poprvé popsán Pearsonem v roce 1813. Jde o stav, který se objevuje při náhlé alkoholové abstinenci velmi silně závislých alkoholiků. Ti společně s velkým kvantem pravidelných dávek alkoholu většinou přijímají jen velmi malé množství potravy. Projevuje se nejčastěji v psychosomatické oblasti ztrátou či zastřeností vědomí, střídáním euforických a dysforických stavů, řadou velmi realistických a děsivých zrakových a sluchových halucinací, velmi inkoherentním myšlením, naprostou dezorientací a silnými vegetativními reakcemi. V tomto stavu je člověk nejčastěji ohrožen neadekvátním chováním, které může vyvrcholit až pokusem o sebevraždu. Dále hrozí dehydratace způsobená pocením, úrazy při pádu nebo při epileptickém záchvatu, který je také častý. Objevují se infekce, krvácení do trávicího traktu, selhávání jater a dochází ke kolapsu vnitřního prostředí organismu. Další stavy jako alkoholická halucinóza, paranoidní psychóza či Korsakova psychóza mají podobné rysy jako delirium tremens ale nejsou tolik závažná a neohrožují přímo život jedince. (Heller, Pecinovská 2011: 71 – 83). Vedle psychóz se u dlouhodobě závislých na alkoholu vyskytují další poruchy psychiky. Nejčastěji se objevují disociativní poruchy integrity lidské osobnosti. Dále pak alexythimie. Tu můžeme charakterizovat jako deficit ve zpracovávání a regulaci emocí. Jde o maladaptivní poruchu emoční regulace, kdy není člověk schopen vyjádřit a popsat své pocity a není schopen jim porozumět. 16
Posledním znakem je nízké sebepojetí, které je způsobeno depresivními stavy a jinými psychickými poruchami spojenými s dlouhodobou konzumací alkoholu. (Procházka 2011: 11, 39, 80) Zajímavým a málo častým fenoménem je tzv. patická opilost. Projevuje se jako ztráta vědomí s bludy a halucinacemi při vypití malého množství alkoholu, který by běžnému jedinci nezpůsobil intoxikaci. Tento stav odeznívá v řádu minut či hodin. (Kalina 2008: 342)
1.1.6 Sociální problémy alkoholové závislosti V případě alkoholové a jiných závislostí jde o problémy vznikající na základě postupného nenaplňování sociálních rolí a očekávání v důsledku rozvoje závislosti. Alkohol závažným způsobem poškozuje nejen osobnost člověka ale i jeho blízké i širší okolí. Člověk závislý na alkoholu postupně nahrazuje všechny své koníčky, vztahy a záliby za alkohol. Ten se pro něho stává jedinou a nejdůležitější věcí v jeho životě, které přizpůsobí jakékoliv počínání. Tím se patologicky narušuje ráz dne, očekávaného intaktní společností. Postupně se dostavuje pocit neštěstí a ztráta smyslu života, která je způsobena narušením psychických procesů jedince a rozpadem základních hodnot, které dosud zastával. Dlouhodobé užívání alkoholu způsobuje naprostou degeneraci lidské osobnosti. Dochází ke krizi v biologické, psychologické, sociální i spirituální oblasti. Jedinec není schopen kontrolovat své jednání, chová se agresivně ke svému okolí i blízkým lidem, lže a schovává se před závažností svého problému i sám před sebou. Stává se tak absolutně nespolehlivým a upadá do sociální izolace. (Sláma 2010: 26) Nejvíce zasaženou sociální oblastí života alkoholika však bývá většinou ta nejdůležitější a to jeho rodina. Narušují se její základní funkce (reprodukční, ekonomickou, výchovnou, ochranou atd.) a absolutně se rozbíjí vnitřní struktura a přirozená komunikace, která je důležitá pro její normální fungování. Prohlubuje se zároveň neschopnost řešit přicházející problémy a dostavuje se vzájemná nedůvěra. Rozpadá se důležitý vztah mezi všemi členy rodiny. Rodiče se sobě vzájemně oddalují jak citově i intimně, děti nevěří svým rodičům a ztrácejí úctu k nim. V případě otců alkoholiků navíc často dochází k agresivnímu chování 17
namířenému proti manželce nebo dětem, surové bití, slovní napadání a v krajním případě i pohlavnímu zneužívání vlastních potomků. (Heller, Pecinovská 2011: 111 – 112). Alkoholik v důsledku své závislosti neplní své společensky očekávané role. Často se snaží uniknout svým povinnostem. Skrývá se doma, aby zamaskoval opilost a nebyl donucen se svým problémem něco dělat. V důsledku toho ztrácí většinou zaměstnání, ve kterém se množí počet nepřítomností, pozdních příchodů a neomluvených absencí, které překrývají stanovených počet dnů možné dovolené. Množí se počet konfliktů a hádek v partnerském životě. Objevují se například časté stížnosti sousedů a jiných lidí z domu, kde jedinec bydlí, nebo jeho blízkého okolí. Množí se počet alkoholových tahů, které často končí na záchytné stanici, i počet přestupkových a soudních řízení. Závažným a velmi nebezpečným jevem je tendence alkoholiků a jiných závislých lidí sedat v intoxikovaném stavu za volant aut. V důsledku vážných a často smrtelných nehod tak ročně o život přijde velký počet lidí. (Heller, Pecinovská 2011: 112 – 113).
1.2 Léčba alkoholové závislosti Alkohol jako droga způsobuje při dlouhodobé a zvýšené konzumaci značné fyzické i psychické narušení celého organismu. Tyto nezvratné změny jsou často velmi nebezpečné a v konečné fázi mohou vést až k ohrožení života. Proto je včasné vyhledání pomoci, diagnostika stavu pacienta, odborný zásah a samotné započetí léčby jedinou možností jak jedince uchránit před rizikem možného úmrtí. Stálým problémem je však postoj společnosti ke konzumaci alkoholu a zlehčování závislosti na něm. V důsledku toho často jedinec svoji situaci bagatelizuje a odmítá se podrobit nezbytnému léčení. Proto většina lidí závislých vyhledá odbornou pomoc až v případě závažnějšího zdravotního problému. V případě alkoholu jde nejčastěji o srdeční, nádorová onemocnění či vážné nemoci trávicího traktu. (Nešpor 2000: 59-61) Vedle somatických obtíží je další příčinou vyhledání pomoci rozvoj alkoholových psychóz, delirijní stavy, problémové pití, neschopnost abstinovat a nepříznivé abstinenční příznaky. Velkou část také tvoří závislý lidé, kteří 18
započnou léčbu v důsledku tlaku lidí z blízkého okolí a to nejčastěji rodiny, partnera či zaměstnavatele. (Kubincová 2011: 45-46) Závislost na alkoholu je proto velmi závažné onemocnění. Často vzniká na základě velkého množství různých příčin. Při jeho léčbě je důležité využít značný počet různých přístupů. Vedle několika druhů terapií (psychoterapie, rodinná, skupinová, pracovní), přes sociální pomoc, poradenství, vzdělávání a sociální kluby až po alternativní přístupy jako je akupunktura, meditace, jóga a další relaxační techniky. V dnešní době tak vzniká komplexní a účinný program na překonání různých typů závislostí. Léčba se proto nezaměřuje pouze na jeden aspekt vzniku závislostí, ale pojímá problém ze všech úhlů. Celkově je tak účinnější a úspěšnější. (Nešpor 2000: 59-60) Léčba alkoholové závislosti je stejně jako u jiných nealkoholových drog velmi náročná a má svá specifika. Jejím základem a nezbytným prvkem je změna postoje a vlastního chování závislého ve vztahu k alkoholu. Pacienti se musí naučit novým vzorcům chování a posílit tak svou sebekontrolu nad užíváním návykové látky. Závislost na alkoholu je však zákeřná svou nevyléčitelností. Pacienti mohou pouze dosáhnout remise, tedy stádia uklidnění. Dodržování abstinence po celý svůj život je hlavní podmínkou k tomu, aby se opětovně nevrátil a nerozvinul alkoholový abúzus. I malé množství požitého alkoholu po prodělané léčbě způsobí opětovnou nekontrolovatelnou konzumaci a vzniká recidiva. Tento stabilizovaný stav je proto předpokladem návratu k běžnému a plnohodnotnému životu. (Kubincová 2011: 45) Mnoho ze závislých pacientů si však není schopna představit život bez přiměřené či alespoň minimální dávky zkonzumovaného alkoholu. Je také známo, že alkoholik se není schopen naučit pít s mírou a proto je nemožné aby pacient po léčbě alkohol dále užíval. Tento postoj alkoholika k vlastní budoucnosti je velkou bariérou k úspěšnosti celého procesu. (Novotná 1989: 83) Proto je právě tato změna v uvažování, postojích a životním náhledu nejdůležitějším prvkem celé léčby. Léčba závislosti na alkoholu má většinou ucelené schéma, ke kterému se v jejím průběhu přidávají další možné součásti a prvky. Základní schéma tvoří tři části: 1. Detoxikace, 2. Léčba a 3. Fáze doléčovací. V následujících podkapitolách popíši každou z nich. (Řehan 2007: 115-116)
19
1.2.1 Detoxikace Detoxikace je první fáze léčby alkoholové závislosti. Jejím úkolem je znemožnit pacientovi dále konzumovat drogu, která ničí jeho tělo, a zamezit přístupu k ní. Na základě kompletního vyšetření pacienta ve všech oblastech (biologické, psychologické, neurologické atd.) se určí, jakým způsobem bude léčeno somatické poškození jeho organismu, způsobené dlouhodobým abúzem alkoholu. (Řehan 2007: 116) Hlavním úkolem první fáze je v co nejkratší době odstranit všechny toxické látky z těla ven, obnovit funkci postižených orgánů a celkově zlepšit zdravotní stav závislého. (Nešpor, Csémy 1996: 39) V průběhu detoxikace se objevuje závažné nebezpečí ve formě rozvoje deliria tremens a jiných abstinenčních psychóz, které přímo ohrožují život jedince. Ty musí být léčeny za pomoci farmakoterapie. Důležitá je také podpůrná psychologická práce. Ta má pacientovi pomoci získat základní náhled na problém jeho závislosti a poskytnout psychologickou podporu v tomto velmi těžkém období. Detoxikace jako všechny fáze léčby alkoholové závislosti vyžadují aktivní spoluúčast pacienta a jeho zapojení do celého procesu a připravují jej na další léčbu. (Kubincová 2011: 47) Náhled závislého na vlastní onemocnění a jeho problém závislosti na alkoholu je důležitým mezníkem pro další úspěšný průběh celé léčby. Závažnost celého problému není mnohdy navenek příliš patrná. Rozsah a hloubku postižení často zná pouze nejbližší okolí závislého a je proto nezbytné, aby se léčba zaměřila nejen na osobu postiženého ale také na jeho rodinu a okolí. Často však alkoholik nemá nikoho, kdo by jej v jeho rozhodnutí řešit svou závislost podpořil. (Heller, Pecinovská 1996: 83) Detoxikace bývá obvykle součástí všech typů léčby. Probíhá v rámci nemocničních a zdravotních zařízení, poskytují je ambulantní služby i ústavní léčebny a v lehčích případech závislosti může probíhat i v rámci domácího léčení. (Nešpor, Csémy 1996: 39)
20
1.2.2 Léčba Po odstranění toxických látek z těla a upravení zdravotního stavu pacienta může započít samotná léčba. V rámci České republiky se nabízejí tři možné formy léčby. Vedle ambulantní a stacionární je v případě alkoholové i jiných závislostí využívaná hlavně léčba ústavní. Tyto jednotlivé typy se většinou vzájemně kombinují a prolínají. (Heller, Pecinovská 1996: 84 - 85)
1.2.2.1 Ambulantní léčba Prvním z nich je ambulantní léčba. Časově netrvá déle než půl roku. Je založena na aktivní podpoře pacientova rozhodnutí započít abstinenci. Snaží se vytvořit a posilovat psychické i fyzické schopnosti jedince, které usnadňují jeho žití bez návykových látek. Výhodou je možnost navštěvovat lékařské a terapeutické konzultace bez vytržení jedince z jeho přirozeného prostředí. Pacient může i nadále docházet do práce, být ve stálém styku se svoji rodinou i přáteli a zároveň se snažit překonat svou závislost na alkoholu. Program se zaměřuje na psychoterapii, farmakoterapii, socioterapii, poskytování informací atd. Pacient tak získá dovednosti, na kterých může zbudovat nový životní styl a překonat tak svou závislost bez většího zásahu do jeho běžného životního cyklu. Pacient je v rámci konzultací podroben diagnosticko-terapeutickému zásahu. Na základě sběru informací, jeho vlastní výpovědi a osobní anamnéze je u něj vypracován nejlepší vhodný postup pro léčbu a podle něj se poté postupuje. Nevýhodou jsou časové rozestupy a pravidelnost jednotlivých setkání. Ambulantní léčba je vzhledem k tomu méně intenzivní a méně účinná než v případě ústavní léčby. (Řehan 2007: 106)
1.2.2.2 Stacionární léčba Druhým typem je stacionární léčba. Ta trvá obvykle několik týdnů. Pacient každý den dochází do celodenního léčebného programu. Ten umožňuje zahájit abstinenci při stálém kontaktu s domácím prostředím bez jakéhokoliv přerušení. Podstatným předpokladem pro úspěch této léčby je však spolehlivost a spolupráce 21
pacienta. V případě recidivního chování a nespolehlivosti je tento styl léčebného programu neúčinný. (Heller, Pecinovská 2011: 124 – 135.)
1.2.2.3 Ústavní léčba Třetím a nejúčinnější forma léčby je ústavní. Její délka má standardní tříměsíční trvání. Ústavní léčba je na rozdíl od ambulantní velmi intenzivní, bezpečnější v případě výskytu akutních problémů ale zároveň velmi finančně nákladná. Nařizuje se většinou ve fázi závislosti, kdy pacient již není schopen svůj problém řešit vlastními silami. (Nešpor, Csémy 1996: 114) V rámci ní je pacient úplně izolován od svého přirozeného prostředí, vnějších spouštěcích vlivů a drogy samotné. To jak prostorově, psychologicky (psychoterapie, pracovní terapie) tak i chemicky (averzivní terapie). Tato skutečnost nabízí několik positiv. Psychologická izolace se snaží pacienta dovést ke kýžené změně jeho hodnotové orientace a k pochopení, že život bez konzumace alkoholu je mnohem lepší a hodnotnější než s ním. Včasná zásah a nástup do ústavní i ambulantní péče může předejít rozvrácení sociálních vazeb a vážným zdravotním komplikacím způsobených opětovnou recidivou. (Novotná 1989: 83) Výhodou lůžkové léčby je dostatek času, využití specializovaných druhů vyšetření a velká pestrost odborného týmu (lékaři, sestřičky, sociální pracovník aj.). Jednotlivý odborníci si vzájemně předávají informace a zároveň mohou problém řešit z různých hledisek. Nevýhodou může být odlišné chování závislého v nepřirozeném prostředí. (Řehan 2007: 113) Ústavní léčba zahrnuje komplex služeb, které mají dovést pacienta k úspěšnému překonání závislosti, a je založen na principu spolupráce v rámci terapeutické komunity. Všichni pacienti i personál se zapojují do společného programu a podílí se a rozhodují o jejím průběhu. Za pomoci vzájemných setkávání a projednání případných problémů se částečně stírá přísná hierarchie mezi personálem a pacienty, která je tak obvyklá pro jiná léčebná zařízení. Tím se utváří otevřenější ale i odpovědnější vztah mezi oběma skupinami. (Novotná 1989: 84)
22
Pobyt v rámci terapeutické komunity positivně ovlivňuje postoj závislého jedince k léčbě. Posiluje jeho motivaci abstinovat i po jejím ukončení, pomáhá mu překonat kritické chvíle bez útěku k alkoholu, nalézt nové oblasti zájmu a prožívat přirozenou euforii v rámci nepatologických činností. Pacienti jsou často vystavování represivním opatřením a psychické i fyzické zátěži, která má prověřit jejich schopnost vyrovnat se s krizovými situacemi v běžném životě mimo léčebnu. (Doležalová 2006: 24) Důležitým specifikem této formy léčby je aktivní zapojení všech účastníků do průběhu léčby. Jednotlivec se nepodílí pouze na své terapii, ale zasahuje svým působením i do terapií jiných pacientů. Tímto způsobem se vzájemně přenáší odpovědnost mezi všemi účastníky jak chodu zařízení, tak samotné léčby. Zároveň dochází k sociálnímu učení a budování sociálních vztahů při vzájemné interakci mezi jednotlivými členy komunity. Jedinec tak není sociálně izolován, ale je vystaven kolektivnímu působení. (Novotná 1989: 84 - 85) Mezi další charakteristiky patří striktní dodržování řádu a souboru pravidel. Ty opětovně platí pro všechny účastníky terapie. Jejich dodržování či porušování je postaveno na nácviku nových kognitivně-behaviorálních funkci. Podporuje tak funkční formy chování pro budoucí návrat do sociálního prostředí. (Řehan 2007: 114)
1.2.3 Doléčování Po ukončení hospitalizace v rámci ústavní péče přichází na řadu fáze doléčovací. Vymezení jejího počátku je často velmi složité a to vzhledem k využití a nezávislému kombinování předchozích tří typů léčení. Úspěšný průběh ústavní hospitalizace tvoří důležitý základ pro fyzické i psychické překonání alkoholové závislosti. Důležitý je však plynulý přechod k poslední fází, která hraje nezastupitelné a často opomíjené místo v celém procesu léčby alkoholové i jiných závislostí. Z průzkumu vyplývá, že při úspěšném absolvování 4 týdenního doléčovacího programu má pacient 70% šanci, že nenastane recidiva abúzu, pacient udrží doživotní abstinenci a překoná tak svou závislost. (Heller, Pecinovská 1996: 100 - 101)
23
V jejím rámci je již jedinec v poměrně dobré fyzické kondici a plně detoxikován. Podstatným prvkem doléčování je proto i nadále podporovat jedince v jeho rozhodnutí s alkoholem definitivně skoncovat. Posilujeme a rozvíjíme tak jeho náhled choroby a schopnost uvědomit si výhody bezalkoholové diety, která je nezbytná pro úspěšné zvládnutí celé léčby. Dosažení tohoto stavu však znamená značné úsilí ze strany pacienta. Někteří závislý si však i přes prodělanou léčbu nedovedou svůj život bez alkoholu představit, a proto u nich dochází k opětovnému rozvoji závislosti s rizikem smrtelných somatických obtíží. Důležitým prvkem při návratu jedince do přirozeného prostředí je změna jeho životního stylu. Tato změna se týká hlavně rodiny, která s ním musí spolupracovat a podporovat jej v jeho rozhodnutí. Rodina je však často tímto nelehkým obdobím velmi vyčerpána a potřebuje pomoc ve formě rodinných či manželských terapií. V průběhu zhruba šesti let, kdy se pacient navrací a začleňuje do společnosti, je mu nabídnuta podpůrná doléčovací léčba. Ta zahrnuje krátké tzv. posilovací léčby v ústavním zařízení, které jsou shodné jako v případě léčby v rámci terapeutické komunity. Dále ambulantní formy léčby (protialkoholní poradna), v rámci kterých probíhají individuální i skupinové formy psychoterapie. Abstinující pacient může také podporovat jiné závislé v jejich boji s alkoholem v rámci svépomocných skupin, jako jsou např. Anonymní alkoholici či jiných společenských klubů, zaměřujících se na sdružování abstinujících jedinců (Heller, Pecinovská 1996: 102 - 105)
24
2 Sociální práce s uživateli závislými na alkoholu V této kapitole popíši specifika sociální práce s uživateli závislými na psychoaktivních látkách s důrazem na alkohol. Používané metody jsou v převážné většině shodné, jako u jiných nealkoholových drog. Zaměřím se na metody, které se používají v rámci doléčovacích programů a poraden. Na začátek definuji pojem sociální práce a její hlavní cíl. Vymezení sociální práce je velmi složité a musí být bráno v historicko kulturním a celospolečenském kontextu. Sociální práce je odborná činnost, která se zaměřuje na pomoc lidem v krizové situaci. Zároveň se snaží řešit jejich nepříznivou sociální situaci tak, aby upravila tyto nevhodné podmínky a pomohla jedinci či skupině lidí navrátit jejich sociální suverenitu. Zaměřuje se na rozvoj potenciálu každého jedince a jeho individuální nezaměnitelnost. Snaží se tak o positivní změnu životní situace s využitím osobních schopností a dovedností jedince. Sociální práce tedy zahrnuje sociální kontrolu, podporu změny vztahů a sociálního prostředí jedince. Dále se snaží o zachování přijatelného způsobu života těm jedincům, kteří nejsou schopni svou situaci změnit vlastními silami. (Matoušek a kol. 2001: 183 – 184) V součastné době je pro vymezení sociální práce používán koncept sociální fungovaní. Hlavní představitelkou tohoto modelu je H. M. Bartlett. Ta ve své stěžejní práci The common base of social work practice (1970) označila pojmem sociální fungování jako vzájemnou působení mezi požadavky společnosti a očekávání jednotlivce. Tímto modelem se dá vysvětlit a demonstrovat vzájemná propojenost v rámci společnosti a vznik sociálních problémů. Jedinec a společnost jsou v neustálé vzájemné interakci. Prostředí klade na jedince neustále požadavky, na které musí reagovat a snažit se je co nejlépe naplňovat. Tím se udržuje určitá rovnováha. V případě narušení tohoto vztahu vznikají sociální problémy. Jedna skupina lidí je schopna řešit tyto problémy pomocí vlastních sil. Druhá část není schopna vyřešit tento problém vzhledem k nedostatku dovedností řešit jej nebo neadekvátnosti nároků, které jsou na ně kladeny. V tomto případě je potřeba vyhledat pomoc sociálního pracovníka a zajistit jeho intervenci. Ten se snaží poskytnout pomoc, uschopnit jedince řešit vzniklý nesoulad a najít řešení dané
25
situace. Tím se snaží obnovit narušenou rovnováhu mezi jedincem a společností. (Navrátil 2001: 12 – 13) Koncept sociálního fungování demonstruje, jakým způsobem vzniká řada problému mezi společností a člověkem závislým na psychoaktivních látkách. Tato skupina lidí se většinou pohybuje ve specifické skupině, která je postavena na jiných hodnotách a postojích než zbývající většinová společnost. Ta často jejich počínání nechápe, vyvíjí na ně požadavky, které jsou často špatně srozumitelné a nedají se naplnit. Tímto nepochopením tak vzniká řada problémů, které je nutno akutně řešit. (Kalina 2003: 70) Sociální práce s uživateli návykových látek je úzce spojena se sociální politikou státu v této oblasti. Stát vydává plán Národní strategie protidrogové politiky na určité období (aktuální pro období 2010 – 2018), ve kterém vytyčuje hlavní oblasti řešení problematiky drogových závislostí. Sociální práce se tímto plánem řídí a snaží se řešit problémy v těchto důležitých oblastech: 1. Oblast snižování poptávky – v tomto případě se jedná o snahu adekvátním způsobem léčit drogově závislé jedince a nabízet jim vhodné resocializační aktivity, pro opětovné zapojení do intaktní společnosti. 2. Oblast snižování rizik – jde o postupy, které se specializují na snižování a minimalizace dopadu užívání drog tzv. harm rediction. To jak u uživatelů motivovaných i nemotivovaných. 3. Oblast snižování dostupnosti – snaží se o eliminaci nabídky drog a o potlačení společensky nebezpečného jednání (krádeže, loupeže, vraždy), způsobeného jejich užíváním. Při práci s uživateli psychoaktivních látek je velmi důležité znát nejen individuální situaci jedince, ale také další systémové a společenské souvislosti. Problém tak může být řešen komplexněji a úspěšněji. I přes závislost a problémy klienta ctíme při poskytování pomoci jeho důstojnost a osobní integritu. (Matoušek a kol. 2005: 214) Drogovou závislost také musíme brát jako multifaktoriální problém, který je potřeba řešit za pomocí poznatků z různých disciplín. Vedle psychologie a medicíny, se na změně sociální situace a života klienta podílí poznatky z práva, ekonomie, sociologie a mnoha jiných. Při práci s klientem musí tým tvořit 26
psycholog, lékař, sociální pracovník, kteří spolu těsně spolupracují. (Oláh a kol. 2012: 117) V průběhu historického vývoje sociální práce vznikly tři různé přístupy. Ty v roce 1997 M. Payne shrnul a označil je za tzv. malá paradigmata. Jejich vymezení je pro praktickou ukázku práce s cílovou skupinou alkoholově závislých, tak jako i pro jiné cílové skupiny, velmi důležité. (Matoušek a kol. 2001: 187) Prvním z nich je terapeutická pomoc. Jejím hlavním cílem je pomocí terapeutického zásahu docílit fyzické i psychické spokojenosti klienta. Sociální práce se v rámci tohoto paradigmatu uskutečňuje hlavně formou individuální či skupinové psychoterapie. V případě tohoto přístupu musí mít sociální pracovník znalosti v oblasti psychologie a projít terapeutickým výcvikem. (Navrátil 2001: 14 – 15) Druhým přístupem je reformní paradigma. V rámci tohoto přístupu se sociální pracovník snaží o změnu tedy reformu společenského prostředí a odstranění
sociálních
společnosti
je
nerovností.
nerovnost
určitých
Základním skupin
předpokladem
(menšiny,
uspořádání
drogově
závislý,
homosexuálové) vzhledem k zbytku společnosti. V případě závislosti jde o odsuzování a vytváření předsudků vůči jejich uživatelům. Cílem je proto odstranění a vyrovnání příležitostí pro všechny členy společnosti. (Kalina 2003: 71 - 72) Posledním v pořadí je poradenské paradigma. Sociální fungování jedince je zde posilováno za pomocí poskytování kvalifikovaného poradenství, zpřístupňování zdrojů a služeb a dostatečným přísunem informací o nich. Pracovník se snaží klientovi pomoci překonat osobní bariéry, které mu brání adekvátním způsobem využít nabízené a potřebné služby. Jde tedy o naplnění individuálních potřeb jedince a zároveň o uzpůsobení funkcí institucí všem občanům. (Navrátil 2001: 16 – 17)
2.1 Metody sociální práce s alkoholově závislými Sociální práce s klienty závislými na alkoholu hraje nezastupitelnou roli v celém procesu léčby této závislosti. Včasné vyhledání pomoci a řešení 27
vzniklých problémů a to jak sociálních, ekonomických i psychických, umožňuje navázat pevný terapeutický vztah mezi pracovníkem a klientem pro další sociální intervenci. Zvyšuje se tak efektivita všech použitých technik i procentuální úspěšnost udržení celoživotní abstinence. (Nešpor, Csémy 1996: 61) V textu níže popíši jednotlivé metody, které se využívají při práci s alkoholiky, v případě všech typů léčebných zařízení i sociálních služeb.
2.1.1 Terapeutická intervence Jak již bylo řečeno, sociální práce a její praktická aplikace využívá odborné poznatky z mnoha disciplín. V případě terapeutické intervence je přímá metodologická provázanost s psychologií zřejmá. Sociální pracovníci využívají v terapeutické práci (to jak individuální tak skupinové) postupy, které přímo vychází z teorií a přístupů, využívaných v případě psychoterapie. Z přístupů vyberu ty, které se nejvíce hodí pro práci se závislými klienty. Psychosociální přístup se zároveň snaží vyřešit klientovy vnitřní i vnější problémy. Technikou klasifikace se snažíme o to, aby pacient co nejlépe pochopil svou vnější realitu, a poskytováním vhledu má dojít k stejnému uvědomění v rámci jeho vnitřního světa. Na základě posouzení klientovy situace určíme podobu a cíl celé intervence a po vzájemné dohodě vytvoříme intervenční plán. V případě alkoholové závislosti se snažíme o to, aby pacient pochopil příčiny své závislosti a uvědomil si, jaké problémy mu jeho závislost způsobuje. To jak v rámci vnějšího prostředí (např. ztráta zaměstnání, rozpad rodiny) tak vnitřního (např. deprese, psychózy, ztráta sebevědomí atd.). Vztah sociálního pracovníka a klienta je považován za klíčový. Sociální pracovník přijímá individualitu pacienta, nehodnotí jej, přistupuje k němu bez předsudků a akceptuje jeho právo na sebeurčení. Tím se vytváří důvěrný a opravdový vztah. (Navrátil 2001: 44 – 47) Humanistická teorie, tedy teorie orientovaná na klienta, je přístup postavený na práci a výzkumu Carla R. Rogerse. Spadá mezi humanistické teorie sociální práce. Nejdůležitějším aspektem tohoto přístupu je postoj sociálního pracovníka k závislému klientovi. Pracovník se snaží pochopit situaci svého klienta, přistupuje k ní ve shodě se svým prožíváním tedy „kongruentně“ a opravdově. Vciťuje se do situace, aktivně klientovi naslouchá, vyjadřuje své pocity a poskytuje tak bezpodmínečnou zpětnou vazbu. Pacient je sám 28
odborníkem na svůj život a ví nejlépe, co je pro něj v dané situaci nejlepší. Pracovník mu nic nepřikazuje a nehodnotí jeho rozhodnutí. Tím se vytváří opravdový, upřímný a vřelý vztah. V případě alkoholové závislosti je tento nedirektivní přístup velmi důležitý. (Navrátil 2001: 50 – 51) Cílem celé terapie je napomoci s odstraněním překážek, které brání v sebeaktualizačních snahách jedince. Terapeut napomáhá klientovi změnit pojetí vlastní osoby, dosáhnout vyrovnanosti a podpořit ozdravný proces. (Kalina 2003: 71) Úkolově orientovaný přístup je založen na vytvoření systematického rámce, kterým se dá vyřešit řada běžných problémů. Vytvořila jej dvojce autorů W. J. Reid a A. W. Shyne. Klient si sám zvolí své úkoly, které podle plánu postupně plní. Autoritou si je klient sám sobě. To vytváří aktivní roli klienta v celém procesu. Plnění zvolených cílů rozvíjí jeho sebedůvěru a sebeúctu. Zároveň posilujeme silné stránky jedince a nekáráme jej za jeho nedostatky. Sociální pracovník pomáhá klientovi s výběrem správných úkolů. Pracovník je partnerem závislého jedince a zároveň jej posiluje v rozhodnutích. Přístup se používá při řešení těchto osmi problémových okruhů: interpersonální konflikty, neuspokojení ze sociálních vztahů, problém s formálními organizacemi, potíže v naplnění rolí, problémy v rámci sociálních změn, neadekvátní využití zdrojů, potíže s chováním. (Matoušek a kol. 2001: 231 – 233)
2.1.2 Krizová intervence Každé užívání návykových látek je spojeno s řadou negativních důsledků. Při nadměrném užívání drog závislý jedinec upadá do hluboké intoxikace. V jejím průběhu se může jedinec dopouštět násilí na svém okolí (agresivní chování vůči lidem, pokusy o znásilnění aj.). Zároveň bývá nebezpečný í sám sobě (sebevražedné tendence, hluboké bezvědomí, sebepoškozování aj.). Každá krize má individuální charakter. V těchto situacích se klient či postižené okolí snaží vyhledat okamžitou pomoc, která je v případě sociální práce poskytována formou krizové intervence. Jde o metodu, která se snaží rozebrat okamžité klientovo prožívání a zastavit všechny negativní a ohrožující tendence v jeho chování. Tato krizová intervence se zabývá pouze druhy klientova jednání, které souvisejí se 29
vznikem jeho krizové situace. Krize probíhá v rámci určitého časového úseku a je důležité poskytnout pomoc v co nejkratším časovém úseku. Klient je veden k tomu, aby byl schopen svou situaci řešit vlastními silami za využití přirozených vztahů. (Hanzalová 2014: 29)
2.1.3 Resocializace V rámci této fáze léčby hraje sociální pracovník nezastupitelné místo. Jde o proces, v jehož průběhu se soustavně snažíme o obnovu sociálního fungování jedince takovým způsobem, aby byl schopen se co nejlépe opětovně začlenit do běžné společnosti. Sociální pracovník se po společné konzultaci s klientem domluví na problémových oblastech, které by měli být v rámci resocializačního plánu řešeny. Zároveň přihlížíme k jeho možnostem a dovednostem situaci měnit a vybíráme metody podle individuálních potřeb. Klient poté usiluje o naplnění zvolených cílů. Tímto se učí novým nepatologickým vzorcům chování a osvojuje si etické normy společnosti. Sociální pracovník zastupuje pozici facilitátora celého procesu a snaží se jedince positivně ovlivňovat ve zvolené změně. (Oláh a kol. 2012: 121- 127)
2.1.4 Motivační rozhovor Jde o univerzální přístup, který se dá využít ve všech fázích léčby alkoholové závislosti. Jde tedy o formu poradenství. Pomocí souboru komunikačních strategií rozhovoru vedeme klienta k uvědomění si vlastního problému závislosti. Jedinec začíná srovnávat positiva a negativa braní návykových látek. Postupem času dochází k zjištění, že konzumace návykové látky ho blokuje v dosahování určitých cílů např. dostatek financí, opětovné získání práce, náprava sociálních vztahů. Tímto zjištěním dochází ke změně pohledu na svou závislost a je motivován situaci do budoucna změnit. (Matoušek a kol. 2005: 214) Jedná se tedy o kombinaci direktivních a individuálně mířených přístupů, které řeší rozpory v klientově prožívání. Velmi důležitým faktorem pro vyvolání 30
změny je navázání vzájemného důvěrného a empatického vztahu a spolupráce mezi klientem a poradcem. Mezi základní principy patří empatie, rozpor, motivace a odpor. (Hanzalová 2014: 28)
2.1.5 Individuální konzultace a poradenství Je základní formou práce sociálního pracovníka se závislými pacienty. V praxi nabývá více podob. Hlavní dělení je na základní a odborné. V případě závislosti na alkoholu se základní poradenství zaměřuje na podporu, poskytnutí informací o možnostech léčby, případně rizicích spojených s konzumací drog. Tím sociální pracovník napomáhá aktivně řešit klientovu situaci. V rámci jednotlivých konzultací s klientem rozebíráme jeho situaci. Řešíme jeho aktuální starosti, vztahové a sociální problémy a očekávání. Zároveň mu pomáháme rozvinout jeho motivaci skončit drogu užívat. V případně zájmu poskytneme informace a kontakt na léčebná zařízení a služby, které poskytují léčbu dané závislosti. (Hanzalová 2014: 26) Dále může být v rámci konzultace řešena nepříznivá sociální situace. V tomto případě sociální pracovník poskytuje poradenství v oblasti práva na vyplácené sociální dávky, řešení finančních nesrovnalostí (dluhy, exekuce), hledání vhodného zaměstnání, vzdělání nebo potřebného rekvalifikačního kurzu. Sociální poradenství je důležitá metoda sociální práce, využívaná v případě vzniku problému po resocializačním plánu při návratu do společenského prostředí. Jde tedy o post-resocializační službu s cílem se co nejlépe přizpůsobit běžnému společenskému prostředí a začlenit se do něj. Bývalý klient má možnost docházet k sociálnímu pracovníku dané služby. Cílem je poskytnout odborné sociální poradenství a preventivním způsobem zamezit sociálnímu vyloučení. (Oláh a kol. 2012: 127)
31
3 Projekt výzkumu: metodologická část Tato kapitola je zaměřena na návrh projektu šetření. Vychází z poznatků předchozích dvou kapitol, které tvoří teoretický základ pro tento projekt.
3.1 Návrh cíle výzkumu Cíl: Zjistit, jaké metody a techniky využívají pracovníci P-centra Olomouc při léčbě alkoholové závislosti v rámci doléčovacího programu. P-centrum Olomouc je jednou z nejvýznamnějších sociálních zařízení pro drogově závislé v rámci Olomouckého kraje. Poskytuje řadu důležitých sociálních služeb, které se snaží pomoci lidem překonat jejich nepříznivou sociální situaci a zbavit se závislosti na návykových látkách. P-centrum nabízí služby v oblasti prevence, péče o rodinu s dětmi, poradenstvím, léčby a doléčování závislostí. V rámci mé dvoutýdenní praxe jsem měl možnost se s chodem této organizace seznámit. Do reálné práce a kontaktu se závislými jsem nahlédl pouze okrajově. Proto bych pomocí této studie chtěl vypracovat návrh kvalitativního výzkumu, který by podal ucelený obraz práce s alkoholově závislými klienty v rámci tohoto zařízení. Proto je hlavním cílem empirické části mé práce zjistit, jaké metody a techniky využívají pracovníci P-centra Olomouc při léčbě alkoholové závislosti v rámci doléčovacího programu.
3.2 Použité metody Pro naplnění výše uvedeného cíle jsem zvolil využití kvalitativní přístupu. To v důsledku povahy cíle. Při svém výzkumu získám pouze omezené množství subjektivních dat. Výhodným rysem kvalitativní studie je však komplexnější a hlubší vhled do celé problematiky léčby závislosti a možnost popsat specifika léčebných postupů v rámci P-centra Olomouc. Vzhledem k této skutečnosti jsem se rozhodl pro kvalitativní metodologii. Pro získání informací volím polostrukturovaný rozhovor. Polostrukturovaný rozhovor je nejpoužívanější metodou kvalitativního rozhovoru. Ve své podobě je nejvýhodnější. Oproti nestrukturovanému rozhovoru 32
má určité schéma, podle kterého jednotlivě otázky pokládáme. Zároveň však stírá omezenou a uzavřenou podobu plně strukturovaného interview. V průběhu rozhovoru můžeme pořadí otázek upravovat podle aktuální situace. Některé části tak mohou být ovlivněné výpovědí dotazovaného. (Miovský 2006: 159 – 161) Na základě teoretické práce si vytvořím soubor otázek či témat, od kterých se bude odvíjet schéma mého dotazování respondenta. V závislosti na jeho odpovědích můžu aktuálně zvolit či vhodně modifikovat následnou vhodnou otázku, bez striktního dodržování jejich pořadí jako v případě strukturovaného rozhovoru. Důležité je však zodpovězení všech otázek v průběhu rozhovoru. V případě potřeby mohu hlavní otázky doplnit o doplňující dotazy. Tím se odbourá strnulost v postupu a rozhovor bude přirozenější. Jistá míra formalizace otázek při dotazování jednotlivých pracovníků mi zároveň pomůže utřídit jednotlivé údaje, porovnat je a vytvořit závěrečné shrnutí. (Reichel 2009: 111 – 112) V průběhu výzkumu nevznikají pouze nové otázky, ale vytváří se i hypotézy, které ovlivní budoucí vývoj sběru dat. (Hendl 2005: 50) Pro vytvoření návrhu polostrukturovaného rozhovoru použiji schéma podle Hendla (Hendl 2005: 175): 1. Z hlavního tématu odvodím všechna vedlejší témata a okruhy otázek, které mě při rozhovoru budou zajímat. 2. Oblasti zájmu uspořádám podle důležitosti. Závažná a citlivá témata umístím na konec rozhovoru. 3. Rozmyslím si pořadí otázek a jejich formu. 4. Zamyslím nad možnými doplňujícími a prohlubujícími otázkami.
3.3 Návrh rozhovoru
Otázky v rámci polostrukturovaného rozhovoru rozděluji podle dělení Berga (Berg 2001: 75 – 76) na: 1. Základní (essential questions) – ptají se a směřují k ústřednímu tématu výzkumu a snaží se získat co nejvíce klíčových informací
33
2. Dodatečné otázky (Extra questions) – podobná váha jak hlavní. Snaží se o doplnění či modifikaci hlavních otázek a ke kontrole jejich správného pochopení 3. Jednorázové otázky (Throw-away questions) – pomocí těchto otázek nastolím tempo rozhovoru a vytvoříme vzájemný vztah mezi tazatelem a dotazovaným. 4. Zkoumavé otázky (Probing questions) – pomocí těchto otázek se snažím doplnit a rozvinout odpověď dotazovaného
ad 1. Základní otázky: Do tohoto typu otázek zařadím především ty, které se snaží zjistit informace o využívaných metodách a technikách léčby. Jaké metody nebo přístupy v rámci sociální práce s klienty závislými na alkoholu využíváte? Jaké metody léčby alkoholové závislosti se v případě Vámi nabízených služeb používají?
ad 2. Dodatečné otázky: Dodatečné otázky mi pomohou rozvinout a upřesnit informace, které jsem získal v rámci dotazování pomocí hlavních otázek. Zhodnoťte s ohledem na zkušenosti z vaší praxe úspěšnost a funkci jednotlivých metod práce s klientem. Jaký terapeutický přístup při sociální intervenci s klientem závislým na alkoholu považujete za nejlepší a proč? Které z těchto metod považujete za nejúčinnější pro překování závislosti na alkoholu? Jaké příčiny nebo problémy nejčastěji vedou člověka závislého na alkoholu k vyhledání pomoci ve vašem zařízení? Jaké faktory u Vašich pacientů způsobují relaps v konzumaci alkoholu a tím narušují průběh a úspěšnost léčby? 34
ad 3. Jednorázové otázky: Tyto otázky mi pomohou začít a rozvinout rozhovor s dotazovaným pracovníkem. Popište mi prosím v krátkosti činnost vaší organizace? Přibližte mi svou pracovní pozici a způsob Vaši práce s klienty.
ad 4. Zkoumavé otázky: Doplňující otázky, kterými přiměji respondenta, aby rozvinul svou odpověď na položenou otázku. Mohl byste mi prosím tuto problematiku více vysvětlit? Mohl byste mi o tom říci něco více?
3.4 Výzkumný vzorek V rámci svého výzkumu se zaměřím na dvě služby, které jsou poskytovány v rámci této neziskové organizace a spadají do tématu a zaměření mé práce:
3.4.1 Poradna pro alkoholové a jiné závislosti Je určena pro česky a slovensky hovořící osoby od 15 let, kteří chtějí omezit experimentování s návykovými látkami nebo s užíváním chtějí přestat. Jsou závislý nebo s užíváním drog chtějí nadobro přestat nebo jsou ohroženy návykovým chováním ve svém okolí a chtějí tuto situaci změnit.
3.4.2 Doléčovací centrum Cílovou skupinou této služby jsou osoby ve věku od 18 let se závislostí na návykových látkách, které absolvovali minimálně 3 měsíce pobytovou léčbu závislostí. Po této pobytové léčbě nastoupí přímo do doléčovacího programu 35
v rámci této organizace. Klienti jsou pracovníky motivováni k zvládnutí života bez návykových látek a pomáhá se jim při sociálním začleňování. V rámci obou služeb pracují obdobní pracovníci. Jsou zde 2 psychologové, 3 sociální pracovníci a 2 speciální pedagogové. Psychologové a sociální pracovníci mají v rámci obou služeb terapeutickou praxi. Oslovím a povedu rozhovor s alespoň jedním zástupcem každé specializace, abych získal komplexní informace na základě rozdílných pohledů na danou problematiku.
36
Závěr Závislost je definována jako nekontrolované nutkání opakovat určitý vzorec chování bez ohledu na jeho dlouhodobé důsledky. Alkoholismus je jednou z nejrozšířenějších forem zneužívání návykových látek na světě. Závislost na alkoholu je v dnešní době čím dál silněji narůstajícím problémem. Jeho konzumace ohrožuje všechny věkové skupiny. Alarmující je rozvoj požívání mezi dětmi a mladistvými. Nejčastěji ohroženou skupinou jsou však lidé ve středním věku. V tomto období jedinec prochází zlomem, který sebou přináší řadu obtíží. Vedle vztahových problémů se objevují například pracovní neshody a jiné. Tyto obtíže jsou často řešeny pravidelnou konzumací většího množství alkoholu. Jedinec si nepřipouští, že má s pitím jakýkoliv problém. Proto se k řešení své závislosti uchyluje až při výskytu závažnějších, většinou zdravotních potíží. Rozlišujeme čtyři základní stádia závislosti: počáteční, varovné, kruciální a chronický alkoholismus. V posledním stádiu dochází k fatálnímu somatickému i psychickému narušení organismu člověka. Proto je nutné zahájit léčení dříve, než dojde k nezvratnému poškození. Od první fáze dochází k výraznému zvyšování tolerance a přizpůsobení organismu na již malé dávky alkoholu. Proto je nezbytným předpokladem úspěšné léčby alkoholismu bezpodmínečná a doživotní abstinence. Existují základní tři typy léčebných zařízení zabývající se alkoholovou a jinou drogovou závislostí. Používané metody se liší podle skupin klientů, pro které jsou určena. Ambulantní léčba je určena pro klienty s aktivním přístupem, kteří jsou do zařízení schopni denně docházet. Klienti zde mohou získat podporu, informace a navštívit terapii. Stacionární léčba poskytuje řešení závislosti bez ztráty kontaktu se svým okolím a blízkými lidmi. Třetím typem zařízení je ústavní péče, která zahrnuje celostní řešení těžkých závislostí při dlouhodobém pobytu. V rámci sociální práce s alkoholově závislými pacienty existuje řada metod, které se v praxi využívají. Mezi nejčastěji aplikované patří terapeutická a krizová intervence, poradenství, individuální konzultace, motivační rozhovor a resocializace. Tyto metody se liší podle typu zařízení, fáze závislosti klienta a dalších individuálních kritérií. Zásadním postupem je terapeutická intervence, která pomáhá pomocí různých přístupů vyřešit psychické problémy způsobené 37
konzumací alkoholu. Zároveň se snaží obnovit narušené sociální vazby, které zlepší integraci pacienta do běžné společnosti a podpoří jeho doživotní abstinenci. Praktickým
výstupem
této
práce
je
návrh
kvalitativního
polostrukturovaného rozhovoru, který je určený pro pracovníky P-centra Olomouc. Cílem této absolventské práce bylo popsat teoretické aspekty závislosti na alkoholu, možnosti její léčby a nejčastější metody sociální práce využívané při kontaktu s cílovou skupinou. Výstupem je ucelený soubor informací doplněný o návrh kvalitativního výzkumu, jehož budoucí zpracování bude základem mé bakalářské práce.
38
Použité zdroje 1)
Berg B. L. 2001. Qualitative Research Methods for the Social Sciences. Boston: Allyn and Bacon.
2)
Běláčková V., Nechanská B., Chomynová P., Horáková M. 2012. Celopopulační studie užívání návykových látek a postojů k němu v České republice v roce 2008. Praha: Úřad vlády České republiky.
3)
Csémy L., Nešpor K. 1996. Léčba a prevence závislostí. Praha: Psychiatrické centrum.
4)
Doležalová V. 2006. Vliv alkoholismu na sociální vztahy jedince. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita.
5)
Fišer B. 2009. Prevence škodlivých účinků konzumace alkoholu. Praha: Potravinářská komora ve vydavatelství Enigmy.
6)
Göhlert F., Kühn F. 2001. Od návyku k závislosti: toxikomanie, drogy: účinky a terapie. Praha: Euromedia Group – Ikar.
7)
Hanzalová V. 2014. Specifika sociální práce u klientů s drogovou závislostí. Bakalářská práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
8)
Heler J., Pecinová O. 2011. Pavučina závislostí: alkoholismus jako nemoc a možnosti efektivní léčby. Praha: Togga.
9)
Hendl J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.
10)
Kalina K. a kol. 2003. Drogy a drogové závislosti I.: mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády České republiky: Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti.
11)
Kalina K. a kol. 2008. Základy klinické adiktologie. Praha: Grada.
12)
Kubincová L. 2011. Efektivita léčby závislosti na alkoholu v České republice. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého.
13)
Marhoulová J., Nešpor K. 1995. Alkoholici, feťáci a gambleři. Praha: Empatie.
14)
Matoušek a kol. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál.
15)
Matoušek O., Koláčková J., Kodymová P. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál.
1
16)
Miovský M. 2006. Kvalitativní přístupy a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.
17)
Navrátil P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman.
18)
Nešpor K. 2000. Návykové chování a závislost: současné poznatky a perspektivy léčby. Praha: Portál.
19)
Novotná J. a kol. 1989. Drogové závislosti včetně alkoholu: učební text. Brno: Institut pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků.
20)
Oláh M. a kol. 2012. Metódy sociálnej práce v praxi. Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžběty.
21)
Procházka R. 2011. Disociace, alexithymie a self u lidí závislých na alkoholu. Olomouc: Univerzita Palackého.
22)
Řehan V. 2007. Adiktologie 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
23)
Skála J. 1977. ...až na dno?. Praha: Aviceum.
24)
Sláma P. 2010. Vliv alkoholismu na sociální vztahy jedince. Diplomová práce. Brno: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně.
25)
Sournia J. CH. 1999. Dějiny pijáctví. Praha: Garamont.
26)
Sovinová H., Csémy L. 2003. Kouření cigaret a pití alkoholu v České republice. Praha: Státní zdravotní ústav.
27)
Reichel J. 2009. Kapitoly metodologie sociálního výzkumu. Praha: Grada.
28)
Zimenová I. 2012. Základy psychiatrie závislosti. Třebíč: AmaprintKerndl.
2
Anotace Název: Možnosti sociální práce s klientem závislým na alkoholu Cílem práce je sestavení návrhu kvalitativního polostrukturovaného rozhovoru, zaměřeného na zjištění přístupů a metod sociální práce, které při práci s klienty závislými na alkoholu volí pracovníci P-centra Olomouc, a aspektů, které v této souvislosti vnímají jako problematické. Tento kvalitativní rozhovor je sestaven na základě odborných poznatků a přístupů používaných při léčbě alkoholové závislosti. Ty jsou podrobně rozpracovány v rámci teoretické části této práce. Klíčová slova: alkohol, závislost, sociální práce, léčba, psychoterapie
3
Abstract Title: The possibilities of social work with alcohol-addicted to alcohol The aim of the thesis is to work out the quality-based semi-structured questionnaire focused on finding out the attitudes and methods of social work that the employees of „P-centrum“ in Olomouc choose while working with alcohol addicted clients as well as the aspects that they see as problematic. The questionnaire is elaborated on the base of professional information and attitudes used during the treatment of alcohol addiction. These are described in details within the theoretical part of the thesis. Key words: alcohol, addiction, social work, treatment, psychotherapy, questionnaire
4
