Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Moţnosti dalšího rozšíření Evropské unie Diplomová práce
Autor:
Bc. Viktorie Jeřábková Finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Stanislav Heczko, PhD.
Duben 2014
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Ústí nad Labem, dne 1. dubna 2014
Viktorie Jeřábková
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Stanislavu Heczkovi, PhD. za jeho odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi při psaní této diplomové práce udělil. Zároveň děkuji své rodině za projevenou trpělivost a podporu.
Anotace Tato diplomová práce se zabývá moţnostmi dalšího rozšíření Evropské unie. První část práce stručně definuje stupně a formy mezinárodní koordinace ekonomických aktivit. Druhá část mapuje historii a důvody rozšiřování Evropské unie. Třetí úsek vymezuje přístupový proces nových členů, Kodaňská kritéria a proceduru vystoupení z Unie. Poslední část se zaměřuje na konkrétní moţnosti dalšího rozšíření Evropské unie a vyhodnocení realizovaného dotazníkového šetření mezi občany České republiky. Tato diplomová práce poskytuje nejen shrnutí všech oficiálních uchazečů i formálně stanovených potenciálních kandidátských zemí, nýbrţ i podrobnou analýzu několika z nich vybraných.
Klíčová slova: Evropská unie, integrace, rozšiřování, členství, kritérium, eurozóna.
Annotation This diploma thesis deals with the possibilities of further enlargement of the European Union. The first part concisely defines the degrees and forms of international coordination of economic activities. The second part describes the history and reasons for enlargement of the European Union. The third section specifies the process of accession of new members, the Copenhagen criteria and the procedure of withdrawal from the Union. The last part focuses on the particular possibilities of further enlargement of the European Union and on the evaluation of the realized questionnaire survey among citizens of the Czech Republic. This diploma thesis provides not only a summary of all official applicants and formally specified potential candidate countries, but also a detailed analysis of several selected ones.
Key words: European Union, integration, enlargement, membership, criteria, the euro area.
Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 8 1. STUPNĚ A FORMY MEZINÁRODNÍ KOORDINACE EKONOMICKÝCH AKTIVIT ................................................................................................................................. 10 1. 1
Primární pojetí a charakter mezinárodní ekonomické integrace................................ 10
1. 2
Stupně ekonomické integrace .................................................................................... 11
1. 3
Formy realizace ekonomické integrace ..................................................................... 15
2. HISTORIE A DŮVODY ROZŠIŘOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE .................................... 16 2. 1
Historické kořeny evropského sjednocení ................................................................. 16
2. 2
Počátky evropské integrace po druhé světové válce .................................................. 18
2. 3
Rozšiřování ES........................................................................................................... 20
2. 3. 1
Vstup Dánska, Irska a Velké Británie do ES ..................................................... 21
2. 3. 2
Vstup Řecka do ES ............................................................................................ 23
2. 3. 3
Schengenská dohoda ......................................................................................... 24
2. 3. 4
Vstup Španělska a Portugalska do ES ............................................................... 25
2. 3. 5
Jednotný evropský akt ....................................................................................... 27
2. 3. 6
Smlouva o Evropské unii................................................................................... 28
2. 4
Vznik EU a její rozšiřování........................................................................................ 30
2. 4. 1
Evropský hospodářský prostor .......................................................................... 30
2. 4. 2
Vstup Finska, Rakouska a Švédska do EU ........................................................ 31
2. 4. 3
Amsterodamská dohoda .................................................................................... 33
2. 4. 4
Společná měna a Maastrichtská kritéria ............................................................ 33
2. 4. 5
Niceská smlouva a Laekenská deklarace .......................................................... 34
2. 4. 6
Vstup České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Malty,
Polska, Slovenska a Slovinska do EU ............................................................................... 35 2. 4. 7
Vstup Bulharska a Rumunska do EU ................................................................ 37 5
2. 4. 8
Lisabonská smlouva .......................................................................................... 39
2. 4. 9
Vstup Chorvatska do EU ................................................................................... 41
3. PŘÍSTUPOVÝ PROCES A KODAŇSKÁ KRITÉRIA .................................................. 43 3. 1
Přístupový proces nových členů ................................................................................ 43
3. 2
Kodaňská kritéria ....................................................................................................... 43
3. 3
Vystoupení z EU ........................................................................................................ 45
4. MOŢNOSTI DALŠÍHO ROZŠÍŘENÍ EVROPSKÉ UNIE A VYHODNOCENÍ ....... 47 4. 1
Potenciální kandidátské země .................................................................................... 47
4. 1. 1
Albánie .............................................................................................................. 47
4. 1. 2
Bosna a Hercegovina ......................................................................................... 48
4. 1. 3
Kosovo .............................................................................................................. 49
4. 2
Oficiální kandidátské země ........................................................................................ 50
4. 2. 1
Bývalá Jugoslávská republika Makedonie ........................................................ 51
4. 2. 2
Černá Hora ........................................................................................................ 51
4. 2. 3
Turecko .............................................................................................................. 52
4. 2. 4
Srbsko ................................................................................................................ 54
4. 2. 4. 1 Vývoj vztahů Srbska a EU ........................................................................... 55 4. 2. 4. 2 Poskytnutá pomoc Srbsku ze strany EU ...................................................... 56 4. 2. 4. 3 Naplnění Kodaňských kritérií ...................................................................... 57 4. 2. 4. 4 Naplnění Maastrichtských kritérií ................................................................ 61 4. 2. 4. 5 Vstup do EU z pohledu Srbska .................................................................... 64 4. 2. 4. 6 Shrnutí a doporučení .................................................................................... 65 4. 2. 5
Island ................................................................................................................. 66
4. 2. 5. 1 Vývoj vztahů Islandu a EU .......................................................................... 67 4. 2. 5. 2 Poskytnutá pomoc Islandu ze strany EU ...................................................... 68 4. 2. 5. 3 Naplnění Kodaňských kritérií ...................................................................... 69 4. 2. 5. 4 Naplnění Maastrichtských kritérií ................................................................ 73 6
4. 2. 5. 5 Vstup do EU z pohledu Islandu ................................................................... 76 4. 2. 5. 6 Shrnutí a doporučení .................................................................................... 77 4. 3
Dotazníkové šetření mezi občany České republiky ................................................... 78
4. 3. 1
Cíl dotazníkového šetření .................................................................................. 78
4. 3. 2
Metoda šetření ................................................................................................... 78
4. 3. 3
Hypotézy ........................................................................................................... 79
4. 3. 4
Vyhodnocení dotazníků .................................................................................... 79
4. 3. 4. 1 Charakteristika respondentů ......................................................................... 79 4. 3. 4. 2 Vyhodnocení ................................................................................................ 80 4. 3. 5
Vyhodnocení hypotéz........................................................................................ 90
4. 3. 6
Závěr ................................................................................................................. 91
ZÁVĚR .................................................................................................................................... 93 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .................................................................................. 96 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ................................................................................. 102 SEZNAM OBRÁZKŮ .......................................................................................................... 104 SEZNAM TABULEK .......................................................................................................... 104 SEZNAM GRAFŮ ................................................................................................................ 105 SEZNAM PŘÍLOH .............................................................................................................. 105
7
ÚVOD Evropská unie je ekonomické a politické seskupení 28 zemí Evropy čítající více neţ 500 milionů lidí. Unii lze povaţovat za fenomén, o němţ se značně hovoří a šíří nespočet více či méně pravdivých informací. Mnoho lidí na Evropskou unii nadává, část ji chválí, ale kaţdý na ni má alespoň nějaký názor. Prvotní cíl partnerství evropských států po zničující druhé světové válce představovalo propojení národních hospodářství s posláním zamezení vzniku další války na evropském kontinentu. V dnešní době, tedy téměř 75 let po podepsání paktu mezi tehdejším nacistickým Německem a Sovětským svazem, jenţ napomohl zrodu dosud nejbrutálnější války, je moţné konstatovat, ţe Evropská unie svému plánu dostála. Za úspěšný boj o demokracii, Evropu bez válek a sjednocení kontinentu Unie dokonce v roce 2012 obdrţela Nobelovu cenu za mír. Přesto tento výdobytek nemusí platit na věky a nelze ho tudíţ povaţovat za samozřejmost. O zachování míru, demokracie a dalších společných hodnot, na kterých dnešní Evropská unie pevně stojí, je nutné usilovat - a to neustále. Kromě zmíněného původního cíle se Společenství postupně hlouběji integrovalo i politicky a logicky rozšiřovalo o další členské země. Je zřejmé, ţe ačkoli otázky, které musí Evropská unie řešit, mají velmi různorodou povahu, jsou ve svém konečném důsledku vzájemně propojené. Na záleţitosti týkající se efektivity, demokratické legitimity, navyšování počtu členů či větší odpovědnosti za mezinárodní vývoj je proto nezbytné pohlíţet jako na nedělitelný celek. Evropská unie prošla za posledních více neţ dvacet let své existence procesem osudových změn, které se podílely a stále podílí na formování jejího charakteru. Cílem této diplomové práce je zhodnotit perspektivu rozšiřování Evropské unie v nejbliţším období. Dané téma jsem si vybrala z důvodu osobního zájmu o hlubší seznámení se s touto problematikou. K naplnění cíle jsem aplikovala základní metodologie, jeţ se recipročně doplňují. Mezi hlavní vyuţité metody patří analyticko-syntetické metody, deskripce, predikce budoucnosti, dotazníkové šetření prováděné osobní formou nebo za pomoci počítače a vyhodnocení analyzovaných dat. Práce je systematicky rozdělena do čtyř samostatných částí. První kapitola definuje stupně mezinárodní koordinace ekonomických aktivit a zároveň velmi krátce shrnuje formy realizace 8
ekonomické integrace. Druhá kapitola se zabývá historií a důvody rozšiřování Evropské unie. Třetí kapitola je věnována přístupovému procesu nových členů včetně vymezení Kodaňských kritérií. Součástí jsou i informace o moţném vystoupení z Evropské unie. Čtvrtá kapitola poskytuje náhled na celkové moţnosti dalšího rozšíření Unie. Charakterizuje Albánii, Bosnu a Hercegovinu a Kosovo jako formálně stanovené potenciální kandidátské země a Bývalou Jugoslávskou republiku Makedonii, Černou Horu, Island, Srbsko a Turecko jakoţto oficiální uchazečské země. V případě Islandu a Srbska navíc skýtá detailnější rozbor vzájemných
vztahů
s Evropskou
unií,
poskytnuté
pomoci,
naplnění
Kodaňských
i Maastrichtských kritérií, veřejného mínění a zároveň konečné shrnutí. Čtvrtá kapitola zahrnuje i dotazníkové šetření provedené mezi vybranými občany České republiky za účelem zjištění obeznámenosti dotazovaných se základními informacemi o celku, jehoţ jsou čeští občané jiţ téměř 10 let nedílnou součástí a především jejich nazírání na další rozšiřování Evropské unie. Do čtvrté kapitoly jsou zahrnuty i četné grafické materiály přispívající ke snadnějšímu porozumění konečných výsledků. Informace, se kterými je v této diplomové práci nakládáno, jsem získala především z odborné literatury zabývající se problematikou Evropské unie, z dokumentů zveřejněných ve věstníku Evropské unie a dalších oficiálních písemností.
Poněvadţ tištěné publikace zabývající
se otázkou rozšiřování Unie postupem času logicky zastarávají, nezastupitelný zdroj pro mne představoval rovněţ internet, ze kterého jsem se snaţila těţit co nejaktuálnější informace o dané tématice. Co se týká poslední části práce, je třeba vyzdvihnout téţ velmi cenné názory respondentů získané v rámci dotazníkového šetření realizovaného v březnu roku 2014.
9
1. STUPNĚ A FORMY MEZINÁRODNÍ KOORDINACE EKONOMICKÝCH AKTIVIT 1. 1 Primární pojetí a charakter mezinárodní ekonomické integrace Na samém začátku je nezbytné poznamenat, ţe současná teorie ekonomické integrace ani v dnešní době netvoří jednotnou představu integračních procesů. Neustále můţeme hovořit o nabývání a zobecňování znalostí z integračního dění. Za nejrozvinutější integraci, tedy scelený prvek, lze jistě povaţovat Evropskou unii, jejíţ součástí je od 1. května 2004 i Česká republika. Světové integrační procesy je moţné rozdělit na dva směry - globální a regionální. Globální koncepce integrace se váţe na propojování světové ekonomiky a trhů v jeden velký celek. Klíčové je zaloţení výhradně na liberalizaci zboţových a zároveň kapitálových toků. Dosahuje pouze prvního stupně integrace, který představuje zóna volného obchodu. Na rozdíl od integrace regionální není prozatím moţné globální integraci povaţovat za reálně dosaţený status, ale pouze za dlouholetý a stálý proces, který lze ztotoţnit s procesem interdependence1. Regionální integrace není vytvořena pouze na liberalizaci obchodu a jejich příkladů najdeme značné mnoţství. Nejvýznamnějším exemplářem za všechny budiţ právě „region Evropa“ - Evropská unie.2 Termín ekonomická integrace se dá v učebnicích ekonomie a encyklopediích nalézt zhruba od období po druhé světové válce. Nejprve bylo toto slovní spojení pouţíváno pro vyjádření procedury slučování ekonomik do rozsáhlejších celků volného obchodu. Postupem času se ukázalo, ţe takovéto pojetí je velmi omezené. V dnešním světě je pojem ekonomické integrace posuzován jako soustavné odstraňování obchodních bariér v rámci minimálně dvou států. Zároveň dochází k formování mechanismů hospodářské kooperace a jejich koordinaci. Jedná se fakticky o dovršení procesu internacionalizace.3 Mezinárodní ekonomická integrace je tedy v nejširším hledisku chápána jako postupné sdruţování neboli sbliţování původně 1
Interdependence je pojem, který představuje vzájemnou závislost - v našem případě vzájemnou závislost zemí, států nebo národních ekonomik. 2 KÁŇA, R. Evropská unie A. 2. vyd. Ostrava: VŠB - TU, 2010, s. 13 3 KEŘKOVSKÝ, M.; KEŘKOVSKÁ A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha: Computer Press, 1999, s. 4
10
nezávislých struktur ve větší, početnější celky. K uskutečnění je zapotřebí politického a hospodářského odhodlání zainteresovaných stran.
1. 2 Stupně ekonomické integrace Na základě intenzity, kvality a šíře integračních procesů lze provést rozdělení mezinárodní ekonomické integrace na několik stupňů. Obecně platí, ţe vyšší nadřazené stupně v sobě zahrnují atributy předešlých úrovní a zároveň je nutné poznamenat, ţe přechod integračního celku z niţšího stupně do více rozvinutého s sebou v kaţdém případě přináší ztrátu části nezávislosti. Jednotlivé země ale do unifikovaných celků přicházejí na základě svého svobodného rozhodnutí a nepochybně je jim tato „újma“ kompenzována dle předem dohodnutých podmínek. Tradiční rozdělení integračních stupňů reflektuje podobu sjednocujících se procesů 50. a 60. let. Toto členění zahrnuje pásmo (zónu) volného obchodu (FTA - Free Trade Area), celní unii (CU - Custom Union), formování společného trhu (CM - Common Market), hospodářskou unii - hospodářskou a měnovou unii (EMU - Economic and Monetary Union) a unii politickou (PU - Political Union). Vývojovou zákonitost integračního postupu však lépe odráţí aktuálnější model: 1. zóna volného obchodu, 2. celní unie, 3. primární hospodářská unie, 4. rozvinutá hospodářská unie, 5. formativní hospodářská a měnová unie, 6. úplná hospodářská a měnová unie, 7. hospodářská a politická unie.4 Pásmo neboli zóna volného obchodu představuje první a zároveň nejméně rozvinutý stupeň institucionalizované integrace. Dochází ke smluvnímu odstraňování všech zjevných a podstatných bariér, které „překáţí“ obchodu mezi členskými státy. Jako nejvýznamnější se jeví cla a kvóty - tedy kvantitativní omezení. Při transakcích se zeměmi, které nejsou členy
4
KÁŇA, R. Evropská unie A. 2. vyd. Ostrava: VŠB - TU, 2010, s. 20
11
sjednoceného celku v rámci pásma volného obchodu, si příslušníci zóny zachovávají svou nezávislost. Z tohoto důvodu jsou vymezeny normy původu zboţí, aby bylo zřejmé, zda je artikl vyroben ve členské zemi, případně ve které části nebo zda je importován. Jako příklad zóny volného obchodu lze uvést Středoevropskou zónu volného obchodu CEFTA, zaloţenou v roce 1992 v polském městě Krakov, jejímţ členem byla do května 2004 i Česká republika. Dalším případem je Severoamerická dohoda o volném obchodu NAFTA, kterou v roce 1994 zaloţily
Spojené
státy
americké,
Kanada
a
Mexiko
s cílem
omezit
obchodní
a celní překáţky a liberalizovat trh. Podobné zóny nalezneme také v Latinské Americe (LAFTA), v Evropě (EFTA), ve východní a jiţní Africe (COMESA) a na dalších místech světa.5 Celní unie se povaţuje za druhý stupeň mezinárodní ekonomické integrace. Princip této vyšší integrační úrovně spočívá ve skutečnosti, ţe příslušníci celní unie vzájemně prostřednictvím smluv definují své obchodní vztahy, a to i se zeměmi, které nejsou součástí takového sdruţení. Můţe dojít kupříkladu k určení uniformního celního sazebníku. Členské země vstupem do druhého stupně ekonomické integrace ztrácení část své suverenity. K výše uvedeným informacím je třeba ještě dodat, ţe pravidla o původu zboţí v oblasti celní unie jiţ nejsou nutná. Stručně řečeno celní unie tedy zahrnuje zónu volného obchodu společně s celistvou obchodní politikou vůči nečlenům unie.6 Ujednání o celní unii se vyskytují kupříkladu ve Střední Americe - Central American Common Market (CACM), v Karibské oblasti - Caribbean Community and Common Market (CARIOM), také Česká republika uzavřela dohodu o celní unii se Slovenskem a v neposlední řadě jedním příkladem za všechny je právě Evropská unie, v rámci které je ovšem ekonomická integrace mnohem prohloubenější. Primární hospodářská unie je třetím vývojovým stupněm ekonomické integrace, který odpovídá situaci v zemích Společenství v období 70. aţ 80. let. Zahrnuje obdobné znaky jako společný trh, který se rovná třetímu integračnímu stupni dle „tradičního“ členění. Primární hospodářská unie představuje fakticky rozšíření celní unie o volný pohyb výrobních faktorů, tj. pracovních sil a kapitálu. Současně dochází k zavedení jednolitých zásad hospodářské soutěţe a k etablování některých kolektivních politik na společném trhu. V primární
5
KUNEŠOVÁ, H.; CIHELKOVÁ E. et al. Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 105 6 HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2007, s. 122
12
hospodářské unii se stále vyskytují takzvané neviditelné (jinými slovy také netarifní) obchodní překáţky. Mezi tyto bariéry řadíme například technické a ekologické předpisy, zdravotní normy, diference ve zdanění, kontroly na hranicích nebo také překáţky fiskální, které se vztahují k nepřímým daním.7 Rozvinutá hospodářská unie prezentuje kvalitativně vyšší stupeň mezinárodní ekonomické integrace - v pořadí jiţ čtvrtý. V této fázi se přechází k odstraňování jiţ zmiňovaných netarifních obchodních zábran. Členské země zavádějí společné normy týkající se hygieny, techniky, bezpečnosti a zároveň vyvíjejí snahu vedoucí k řešení problémů v odvětví zdanění nepřímými daněmi. Rozvinutá hospodářská unie odráţí stav Evropského společenství od konce 80. let, přičemţ k dovršení procesu došlo na začátku roku 1993. Formativní hospodářská a měnová unie znamená pro členy takového spojení výraznější ztrátu jejich nezávislosti. Vznikají nadnárodní orgány, které řídí jednotlivé hospodářské politiky. Navíc dochází ke smluvnímu uspořádání směnných kurzů měn zainteresovaných zemí a především k uznání společné měny. Zjednodušeně lze tedy říci, ţe v tomto stupni institucionalizované integrace jiţ existuje kolektivní měnová politika. Jako příklad je moţné opětovně uvést právě Evropskou unii, v níţ se euro, které je v současné době oficiálním platidlem v 18 z 28 členských států, vyskytuje v elektronické formě od 1. ledna 1999 a v podobě fyzické od počátku roku 2002. Úplná neboli komplexní hospodářská a měnová unie představuje velmi vysoký stupeň sjednocení, který se domáhá naprosté unifikace monetární a fiskální politiky jednotlivých členů unie. Tato skutečnost logicky souvisí i se vznikem centrálních (supranacionálních) institucí, které jsou oprávněny vykonávat dozor nad realizací uvedených politik a tím i se ztrátou suverenity daných členských zemí. Přestoţe Evropská unie určité elementy tohoto integračního stupně vykazuje, není moţné ani v jejím případě tvrdit, ţe se nachází ve fázi úplné hospodářské a měnové unie. Tento integrační stupeň tedy prozatím zůstává spíše pojmem referenčním, který formuluje prvky ekonomického sjednocení silně sourodých ekonomik.8
7
http://www.ekonomobor.webzdarma.cz/Prednasky/Evropska%20unie.pdf, 23. 10. 2013 KUNEŠOVÁ, H.; CIHELKOVÁ E. et al. Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 106 8
13
Hospodářsko - politická unie je posledním a nejvyšším stupněm mezinárodní koordinace ekonomických aktivit. Kromě předešlých integračních stádií v sobě zahrnuje i společné politické a sociální struktury. Hospodářská a politická unie v reálu představuje sdruţení minimálně dvou (do té doby svrchovaných) států v jeden celek. Můţe tak vzniknout politická unie suverénních států, konfederace, federace či dokonce unitární stát, který je ovšem pouze teoretickou formou. Země Evropské unie ke stavu plné politické integrace míří, je nicméně nutné podotknout, ţe se jedná o značně dlouhodobou proceduru s notně vzdáleným horizontem uskutečnění.9 Tabulka č. 1: Nejdůleţitější znaky jednotlivých stupňů ekonomické a politické integrace Forma integrace Odstranění viditelných bariér obchodu mezi členy Společná pravidla obchodu vůči nečlenům
Pásmo volného obchodu
Celní unie
Primární hospodářská unie
Rozvinutá hospodářská unie
Formativní hospodářská a měnová unie
Úplná hospodářská a měnová unie
Hospodářská a politická unie
Volný pohyb výrobních faktorů mezi členy Odstranění neviditelných bariér obchodu mezi členy Společná měna Společná fiskální a monetární politika členů Společné politické a sociální struktury
Zdroj: Vlastní graf. zpracování.
9
KEŘKOVSKÝ, M.; KEŘKOVSKÁ A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha: Computer Press, 1999, s. 6 - 7
14
1. 3 Formy realizace ekonomické integrace Klasifikovat veškeré formy realizace ekonomické integrace je relativně sloţité. Následující podkapitola se pokusí vytýčit alespoň nejzákladnější stanoviska pro jejich rozlišení. Na první moţnou formu realizace ekonomické integrace se dá pohlíţet z hlediska geografického. Rozlišujeme tak integraci globální a regionální. Jak jiţ bylo uvedeno výše, globální integraci rozumíme jako sjednocení v rozměru kompletní světové ekonomiky a jedná se prozatím pouze o proces, ne o dosaţený stav. Regionální integrace je scelení v menším měřítku a vyskytuje se v poměrně hojném mnoţství. Dalším zorným úhlem, kterým se dá pohlíţet na formy ekonomické integrace, je hledisko národohospodářské sféry. Integraci v tomto případě chápeme jako parciální a univerzální - jinými slovy také všeobecnou. Synonymem pro parciální integraci je částečné spojení určitého dílčího okruhu. Příkladem můţe být sféra obchodu - celní unie. V případě univerzální integrace se scelují všechny sféry národního hospodářství.10 Třetím moţným členěním forem integrace je rozlišení na integraci horizontální, která se pokouší propojit veškerá odvětví a sektory zainteresovaných zemí a na integraci vertikální neboli sektorovou. Tam oproti integraci horizontální dochází k sdruţení pouze jedné nebo několika vybraných oblastí. Ukázkou takové formy bylo například ESUO, tedy Evropské společenství uhlí a oceli. Institucionální kritérium, v řadě tedy jiţ čtvrté, dělí integraci na nadstátní a mezistátní. V případě nadstátního, nadnárodního sjednocení vznikají určité společné, supranacionální orgány (kupříkladu Evropská komise), které přebírají vybrané kompetence. Členské země současně ztrácí a odevzdávají část své suverenity. Při mezistátní integraci sice dochází k propojování ekonomik, ale kaţdý zainteresovaný celek si zachovává svou plnou nezávislost. Společný orgán potom vyvíjí pouze koordinační a poradenskou činnost.11 Poslední zmíněnou formou bude integrace takzvaně zespoda - funkcionální a integrace shora - institucionální. Snahou funkcionálního scelení je dosaţení vysokých zisků a co nejhodnotnější kooperace. Jedná se o samovolný, ţivelný proces, který odráţí působení trţních sil. Tato integrace vede pouze k nejniţšímu, maximálně k druhému nejniţšímu integračnímu stupni. Institucionální integrace naproti tomu zdůrazňuje aktivní účast státu a je tak vázána na vyšší integrační stupně.12
10
KÁŇA, R. Evropská unie A. 2. vyd. Ostrava: VŠB - TU, 2010, s. 16 HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2007, s. 122 - 123 12 KÁŇA, R. Evropská unie A. 2. vyd. Ostrava: VŠB - TU, 2010, s. 14 11
15
2.
HISTORIE
A
DŮVODY
ROZŠIŘOVÁNÍ
EVROPSKÉ UNIE 2. 1 Historické kořeny evropského sjednocení Ačkoli je zpravidla evropská integrace chápána jako proces, jenţ byl zahájen aţ po roce 1945, tedy po ukončení druhé světové války, pravda je poněkud odlišná. Kořeny evropského sjednocení sahají mnohem hlouběji. Historie evropského integračního procesu představuje velmi sloţité a zpravidla rozdílně interpretované téma. Je obecně platné, ţe pokud chceme porozumět soudobému dění, je důleţité a potřebné pohlédnout do historie. Cílem této kapitoly je prezentovat nejdůleţitější události, které myšlence stmelené Evropy přispěly. Prvotní úvahy o sjednocování evropských zemí existovaly jiţ v antice, tedy mnoho století před samotným vznikem Evropských společenství. Pochopitelně se nedalo hovořit o formacích, které známe v dnešní době, ale přece jenom vybrané z nich uplatňovaly myšlenky míru, ekonomické a politické prvky i další různé aspekty, jenţ reflektuje i současná Evropská unie. Na samém prvopočátku evropského sjednocení je vhodné zmínit antické Řecko. Jiţ tam se totiţ nacházel prostor pro diskuze myslitelů a politických činitelů o kooperaci lidí a územních celků. Integrační snahy vyvíjelo i římské impérium a pochopitelně mnoho význačných osobností té doby. Za primární náznaky integračních snah v antice jsou obecně povaţovány takzvané starořecké amfiktyonie13. Významnou osobností té doby byl například athénský státník Periklas, jenţ se jako první (jiţ v polovině 5. století před n. l.) neúspěšně pokusil svolat panhelénský mírový kongres14. Koncepce jednotlivých tvůrců se odvíjela od prostředí, z jakého autor vzešel. V případě, ţe se jednalo o filozofa nebo politika, představoval jejich cíl zajištění kulturní, sociální či křesťanské shody. Naopak hlavním motivem vládců bylo v první řadě zajištění míru vázaného na politickou součinnost a v řadě druhé rozšíření území pod jejich vlastní mocí. Ze středověku je vhodné jako důleţitý podnět uvést spis francouzského právníka Pierra Duboise15 a listinu Defensor pacis 13
Starořecké amfiktyonie byly spolky řeckých kmenů, jejichţ původním cílem bylo uctívání společného boţstva. Později se tyto spolky transformovaly na drobné řecké městské obce - takzvané poleis. Struktura těchto amfiktyonií vykazovala veškeré znaky mezinárodní organizace. Nejslavnější byly amfiktyonie delfské, tedy kupříkladu Athény a Sparta. 14 HATTENHAUER, H. Evropské dějiny práva. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 45 a násl. 15 Pierre Dubois (kolem 1250 – kolem 1320) byl francouzský právník a politický reformátor. V letech 1306 aţ 1308 vypracoval návrh na vznik stálého shromáţdění šlechticů. Úkolem shromáţdění bylo zabránit vzniku moţných konfliktů. Evropa byla v té době ohroţována zejména nájezdy Arabů.
16
od Marsilia z Padovy.16 Nejspíše právě tato díla vedla poté v polovině 15. století Jiřího z Poděbrad k tomu, aby se pokusil poloţit základ Unii evropských států. Středověké integrační snahy měly tedy jeden zásadní motiv - byla jím bezpečnost tehdejších evropských zemí. S nástupem novověku přicházeli další filozofové, političtí, ale i duchovní představitelé. Za nejdůleţitější z nich byli v tehdejší době povaţováni Angličan a zastánce evropského parlamentu William Penn, katolický kněz a mudrc abbé de Saint-Pierre, německý filozof Immanuel Kant17 či hrabě de Saint-Simon, který navrhoval vytvoření Spojených států evropských vázaných na vybudování parlamentní demokracie.18 V 19. století (v době průmyslové revoluce) se začaly objevovat první sektorově zaměřené internacionální organizace - například Poštovní či Telegrafní unie. Po první světové válce, která byla katastrofou do toho období nepoznaného rozměru, myšlenka scelené Evropy ţila dál. Po mírové konferenci ve Versailles došlo k zaloţení Společnosti národů, jejímţ hlavním cílem bylo udrţení světového míru a poválečná demilitarizace. Vznikaly i další mezinárodní organizace - Sdruţení přátel Společnosti národů, propagační organizace Evropské mírové společenství, Sdruţení pro evropské porozumění nebo Mezinárodní sdruţení pro evropskou spolupráci.19 V meziválečném období byl poloţen základ Mezinárodního ocelářského kartelu a došlo k podpisu Dohody o zákazu zvyšování tarifů bez předchozí diskuze. Objevil se také plán Dunajské federace, formovala se Malá dohoda, Baltická a Balkánská dohoda. Nezbytné je zmínit někdejší zásadní ideu vytvoření takzvané Pan-Evropy. S takovýmto projektem integrace vystoupil v roce 1922 hrabě R. N. Coudenhove-Kalergi20. Jeho snahou bylo prosazení svobodné politické vůle, zavedení společného trhu, kulturní shoda národů a zároveň zrušení hranic rozdělující jednotlivá území.21 Plán Pan-Evropy přijat nebyl a po hospodářské krizi v třicátých letech a dalších událostech došlo k vypuknutí druhé světové války. Jiţ v jejím průběhu však hovořil nezastřeně například Winston Churchill o organizaci, která po válce Evropu spojí - a nebyl jediný. Myšlenky sjednocení a míru propagovalo mnoho sdruţení, zejména odbojových hnutí.
16
HORA, K.; NEDOROST, L.; LUKÁŠKOVÁ E. Evropská unie I. Zlín: Univerzita T. Bati ve Zlíně, 2010, s. 5 Immanuel Kant (1724 – 1804) rozpracoval ve své knize (K VĚČNÉMU MÍRU, 1795) zajištění klidného ţivota v Evropě vytvořením evropské federace. Předpokladem vzniku mělo být podle Kanta přijetí ústavy a sjednocení právního systému. 18 KOSTKA, V. Historie a organizace Evropské unie. České Budějovice: VŠTE ČB, 2007, s. 6 - 7 19 KOVÁŘ, M.; HORČIČKA V. Dějiny evropské integrace I. Praha: TRITON, 2005, s. 26 20 Hrabě R. N. Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972) proţil dětství poblíţ Domaţlic. Navštěvoval školy ve Vídni a Mnichově. Stál u zrodu panevropského hnutí. V roce 1923 představil práci Pan-Evropa - podrobněji: COUDENHOVE-KALERGI, R. Pan-Evropa. Praha, 1993. Zastával názor, ţe Evropa se sjednotí, nebo rozpadne. 21 GOŇCOVÁ M. et al. Evropská integrace. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 13 - 15 17
17
2. 2 Počátky evropské integrace po druhé světové válce Zničující druhá světová válka zasadila Evropě tvrdou ránu - přišla o svou rozhodující pozici na mapě světa. Určující roli převzaly Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké. Poněvadţ se Evropa stala pouhým objektem světové politiky, bylo nutné, aby začala usilovat o znovunabytí své ztracené nezávislosti a stala se jakousi třetí mocností tehdejšího světa. Hlavními důvody integrace po druhé světové válce bylo tedy pochopitelně zamezení dalších válečných konfliktů na evropském kontinentě, ale zároveň potlačení nacionalistických idejí a zvyšování hospodářského bohatství prostřednictvím budování společného trhu.22 S řešením přišli takzvaní „otcové Evropy“, mezi které patřil jiţ zmiňovaný Winston Churchill, Robert Schuman, Altiero Spinelli, Jean Monnet a další.23 Tyto významné osobnosti viděli jediné východisko - a to v jednotném postupu evropských zemí v odvětví politickém, armádním a samozřejmě i ekonomickém. Pouhý rok po skončení druhé světové války vystoupil britský ministerský předseda Winston Churchill v Curychu, aby přednesl Evropě svůj návrh na vytvoření Spojených států evropských. Nicméně tak krátce po ukončení války nebyly jednotlivé státy ochotny vzdát se ani části svých nově nabytých pravomocí ve prospěch jakéhokoliv společného orgánu. Několikaleté jednání o moţné spolupráci vedlo k následnému zaloţení Rady Evropy. K podepsání Statutu Rady Evropy došlo v Londýně 6. května roku 1949. Jednalo se o první poválečnou organizací, která byla plně orientována na evropskou politiku. Cíle byly zřejmé: ochrana demokracie a lidských práv a svobod24, provozuschopný právní řád, parlamentní demokracie, soulad sociálních a právních norem a podpora jednoty. Zaloţení Rady Evropy se zúčastnilo deset zemí - Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Velká Británie.25 V 50. letech se jako nejvýznamnější vůdčí stát Evropy jevila Francie. Velmi ctiţádostivý plán, kterým by Evropa získala zpět svou ztracenou váţnost, přednesl 9. května roku 1950 právě francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Autorem tohoto projektu, později známého jako Schumanův plán nebo Schumanova deklarace, byl téţ Francouz - ekonom, politik 22
RÝZNAR, L. Evropská unie - historie, symboly, instituce, politiky, profily členských zemí Evropské unie. Kunovice: Evropský polytechnický institute, s.r.o., 2007, s. 13 23 ŠREIN, Z. Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2008, s. 11 24 Podrobněji: European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamentals Freedoms, 1950 25 SCHELLE, K.; VESELÁ, R.; VOJÁČEK, L.; HLOUŠEK, J. Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitu EU. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o., 2007, s. 105 - 106
18
a mírotvorce Jean Monnet. Plán měl dva základní cíle - politický a ekonomický. Politický cíl spočíval v zajištění míru a rovnosti všech evropských států. Cílem ekonomickým bylo především poloţení základů pásma volného obchodu a budování společného trhu. Návrh byl bez námitek Belgií, Francií, Itálií, Německem, Nizozemskem a Lucemburskem akceptován. „Každoročně od roku 1986 je 9. květen oslavován Evropskou unií jako „Den Evropy“, jako den, který zdůrazňuje význam spolupráce mezi evropskými národy. Datum, kdy je Den Evropy slaven, bylo zvoleno v roce 1985 na milánském summitu hlav států a vlád na památku deklarace z 9. května 1950.“26 Na základě Schumanova plánu tak došlo 18. dubna roku 1951 v Paříţi k podepsání Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli (dále ESUO), účinné od července 1952. Členské státy, které jsou v současné době označovány jako Šestka, dobrovolně odevzdaly část své národní nezávislosti a oblast uhelného a ocelářského průmyslu svěřily společným orgánům, tj. Vysokému úřadu, Radě ministrů, Soudnímu dvoru a Společnému shromáţdění. Celkové výsledky práce ESUO se jevily jako velmi pozitivní, bylo proto ţádoucí integraci nadále prohlubovat a rozšířit ji i na další odvětví. V roce 1957 šest členských států ESUO podepsalo v Římě dvě nové smlouvy - dnes nazývané jako Římské smlouvy. V platnost vstoupily o rok později, konkrétně 1. ledna 1958. První z nich zakládala Evropské hospodářské společenství (dále EHS), druhá Evropské společenství pro atomovou energii (dále Euratom). Zásadním cílem EHS bylo do patnácti let vybudovat společný trh zaloţený na volném pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Tento záměr byl zároveň vázán na vytvoření celní unie, která měla volný pohyb čtyř svobod usnadnit. Smlouva o Euratomu se snaţila zabezpečit mírové vyuţití jaderné energie a sjednotit trh s nukleárními materiály a jaderným výzkumem. Později se však ukázalo, ţe význam tohoto společenství nebyl zcela naplněn a pro evropskou integraci hrálo významnější roli právě EHS. Společné nadnárodní orgány a instituce vycházely z fungujícího ESUO. Vysoký úřad se přeměnil na Komise, přičemţ jedna pracovala pro EHS a druhá pro Euratom. Rada ministrů byla zachována a nadále rozhodovala na jednomyslném principu. Společné shromáţdění a Soudní dvůr se staly společnou institucí, avšak hlavní vliv byl ponechán ESUO.27 Velká
Británie
v té
době
zaujímala
k integraci
poněkud
vyhraněné
stanovisko.
V nadnárodních vztazích si udrţovala neutrální postavení a zakládala si na své ostrovní separaci a ekonomických odlišnostech. Nicméně vývoj sledovala a usilovala o vytvoření 26 27
KOSTKA, V. Historie a organizace Evropské unie. České Budějovice: VŠTE ČB, 2007, s. 11 ARCHICK, K. European Union Enlargement. Congressional Research Service, 2013, s. 2
19
pásma volného obchodu na mezivládní úrovni jako protiváhu EHS. Snaha Velké Británie vyústila 3. května 1960 ke vzniku Evropského sdruţení volného obchodu (dále ESVO). Smlouvu ve Stockholmu v roce 1959 podepsalo sedm západoevropských států - Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie.28 Později došlo ještě k přičlenění Finska (1961) a Islandu (1970). Nicméně z důvodu rezignace valné většiny zemí na členství v ESVO, které postupně vstupovaly do Evropských společenství a následně i do Evropské unie, ztratilo ESVO svůj zásadní význam a stalo se tak „slepou uličkou“. Rok 1967 prezentoval významné datum. 1. července tohoto roku totiţ vstoupila v platnost takzvaná Slučovací smlouva. Podepsána byla jiţ o dva roky dříve v Bruselu. Slučovací smlouva, jak jiţ z jejího názvu vyplývá, sjednotila výkonné orgány ESUO, EHS i Euratomu do jednoho centra. K uvedenému datu došlo současně i ke zrušení cel mezi členskými zeměmi a byla ustanovena celistvá obchodní politika vůči nečlenským státům. ESUO, EHS a Euratom od roku 1967 začaly pouţívat jediný oficiální společný název, který zněl Evropská společenství (dále ES či Společenství).29
2. 3 Rozšiřování ES Jeden ze základních cílů ES, tedy vybudování celní unie, se podařilo uskutečnit. Celní unie byla dokončena 1. srpna 1968. Tímto dnem došlo k překonání posledních celních překáţek a členské státy ES začaly uplatňovat jednotné vnější tarify a cla. Čas ukázal, ţe zavedení celní unie představovalo podstatný úspěch. Obchod v rámci Společenství, ale i se zbytkem světa se zvýšil, coţ způsobilo i výrazný růst hrubého domácího produktu. Jelikoţ prvotní cíle byly alespoň v hrubém rámci naplněny, začala ES uvaţovat o dalších záměrech. Na začátku prosince roku 1969 byl z toho důvodu uspořádán summit v Haagu, na kterém došlo k vymezení nových cílů a dalšímu směřování integrace. Předmětem jednání bylo „dokončení, prohloubení a rozšíření.“30 Dokončit se měly zejména vztahy jednotlivých institucí, prohloubit bylo ţádoucí vybrané aktivity ES a pojem rozšíření znamenal obnovení jednání s kandidátskými státy a jejich případné přijetí.
28
GOŇCOVÁ M. et al. Evropská integrace. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 29 - 30 HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2007, s. 126 30 LEHNING, P.B. Citizenship, democracy, and justice in the new Europe. New York: Routledge, 1997, s. 142 29
20
2. 3. 1
Vstup Dánska, Irska a Velké Británie do ES
Rozšíření, kterými ES prošla, se zpravidla dělí na určité stupně, jeţ jsou někdy definovány jako vlny. První zvětšování Společenství se často nazývá jako severní rozšíření. Realizováno bylo 1. ledna 1973, tedy aţ v poměrně vzdálené době od podpisu Římských smluv.31 V dějinách ES se tak dlouhé období jiţ nikdy neopakovalo. V rámci severního rozšíření vstoupily do Společenství tři státy - Dánské království, Irská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Od počátku roku 1973 mělo tedy ES jiţ devět států. První fáze rozšíření byla významná zejména v tom, ţe dala základ pro další moţné zvětšování. Ani jedna z nadcházejících vln jiţ nepředstavovala tak zásadní komplikace, jako tomu bylo v případě Dánska, Irska a Velké Británie. Po ukončení druhé světové války měla Velká Británie ambice vystupovat jako světová velmoc. Jelikoţ nebyla ochotná odevzdat ani část své ekonomické nezávislosti a zároveň nechtěla ohrozit své kladné vztahy se Spojenými státy americkými, odmítala se jakkoliv podílet na činnosti v ESUO. Na počátku 60. let si však začala uvědomovat svou reálnou pozici a bylo nezbytné smířit se s faktem, ţe sama nebude schopná působit jako světová supervelmoc. Ekonomika země intenzivně cítila potřebu rozsáhlejších a silnějších trhů, které nabízelo právě EHS. Dokonce i přáním jiţ zmiňovaných Spojených států amerických bylo, aby Velká Británie zahájila uţší spolupráci s kontinentální Evropou. I kdyţ se Velká Británie chtěla zapojit do západoevropského integračního procesu, stále se odmítala vzdát výhod, které jí plynuly ze vztahu se Spojenými státy americkými a z jejího vůdčího postavení v Britském společenství národů. Řešení se pokoušela hledat nejprve v poloţení základů širokého pásma volného obchodu, později ve vytvoření jiţ uvedeného Evropského sdruţení volného obchodu (ESVO). Nicméně po zkomplikování vztahů se Spojenými státy americkými, po ztrátě vedoucího postavení v Britském společenství národů a po odchodu francouzského prezidenta Charlesa de Gaulla32, podepsaly v lednu roku 1972 Velká Británie, Dánsko, Norsko a Irsko dohodu o začlenění se do ES.33 K připojení zemí došlo 1. ledna 1973 po splnění všech podmínek a řádné ratifikaci smluv. Tabulka č. 2 znázorňuje, ţe občané Norska svou účast ve Společenství odmítli. Z toho důvodu se Norsko k 1. lednu 1973 členskou zemí na rozdíl od ostatních nestalo.
31
FIALA, P.; PITROVÁ M. Rozšiřování ES/ EU. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 27 Charles de Gaulle (1890 – 1970) byl francouzský státník a vojenský činitel. Byl zásadním odpůrcem přijetí Velké Británie do EHS. Zastával názor, ţe vstup Velké Británie do EHS by mohl znamenat ohroţení existence EHS jako celku. Abdikoval v roce 1969 po oznámení odmítavého výsledku národního referenda, které odmítlo transformaci Senátu a přesun některých kompetencí na kraje. 33 LIPKOVÁ, L. Svetové hospodárstvo. Bratislava: SPRINT, 2000, s. 56 - 58 32
21
Tabulka č. 2: Výsledky ratifikace dohod o připojení k ES Stát
Procedura
Pro
Proti
Irsko
Referendum
83%
17%
Dánsko
Referendum
63,5%
36,5%
Norsko
Referendum
46,7%
53,3%
Velká Británie
Hlasování parlamentu
310
284
Zdroj: Vlastní graf. zpracování dle LIPKOVÁ, L. Svetové hospodárstvo, s. 59. Velká Británie akceptovala mechanismus společného trhu v oblasti zemědělství. Byla uzavřená dočasná úmluva o mnoţství cukru, které mohla Velká Británie importovat ze zemí Britského společenství národů. Zároveň Britové získali tříleté přechodné období pro výrobky z oblasti průmyslu a pětileté přechodné období pro výrobky z oblasti zemědělství. Pětiletá lhůta byla stanovena i pro zrušení cel na dovoz zboţí v rámci Společenství. Výjimky si nově vstupující země vyjednaly i v otázkách měnových. Velká Británie se vzdala úlohy své měny (libry) jako rezervní měny. Současně státy získaly aţ do roku 1979 úlevu týkající se financování Společenství. Důleţitou událostí konce 70. let bylo bezpochyby zformování pásma volného obchodu mezi zeměmi Společenství a Evropským sdruţením volného obchodu. V roce 1979 došlo v ES k posílení principů demokracie - uskutečnily se totiţ první přímé volby do Společného shromáţdění. Neopomenutelným bodem té doby byl zároveň vznik Evropského měnového systému (dále EMS), v rámci kterého se zainteresované státy dohodly na udrţování směnných kurzů v ujednaném rozpětí.34 Současně došlo k vytvoření společné zúčtovací měnové jednotky (označované zkratkou ECU).
34
BOHÁČKOVÁ, I.; JENÍČEK, V.; SVATOŠ, M. Evropská integrace. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2003, s. 8
22
Obrázek č. 1: První rozšíření ES o Dánsko, Irsko a Velkou Británii Zdroj: EC09-1973_European_Community_map.svg, 30. 10. 2013.
2. 3. 2
Vstup Řecka do ES
V 80. letech, tedy relativně krátce po vstupu Dánska, Irska a Velké Británie do ES, rozšiřování pokračovalo. V rámci takzvaného jiţního rozšíření se 1. ledna 1980 Společenství rozrostlo podruhé. Desátým členem se především díky politickým zájmům Rady stala Řecká republika, jeţ se nápadně od zbylých členských zemí odlišovala. Jedná se středomořský stát s poměrně velkým mnoţstvím nerostného bohatství, který platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy. Řadí se na první příčku v počtu vlastněných lodí. Řecko bylo prvním ţadatelem o členství ze států jiţní Evropy vůbec. O přidruţení podle článku 238 Římských smluv se Řecko ucházelo jiţ od června roku 1959. Asociační dohodu, která předpokládala zformování celní unie a udělení finanční pomoci Řecku z finančních prostředků EHS, mělo uzavřenou od března 1961.35 Nicméně vojenská samovláda panující v tu dobu v Řecku (1967 – 1974) vztahy se Společenstvím významně omezila. Teprve aţ obnovení demokratického systému způsobilo výraznou změnu a po oficiální ţádosti zájemce o členství v roce 1975 vypracovala Komise posudek. Dle jejích závěrů byla Řecká republika na vstup do ES ekonomicky nedostatečně připravená. Vykazovala nejniţší hrubý domácí produkt v západní Evropě, vysokou míru inflace a slabou měnu. Ani odvětví průmyslu nebylo uspokojivé, zaměstnávalo pouze dvacet procent ekonomicky aktivního obyvatelstva. Právě z těchto důvodů Komise doporučovala vstup Řecka oddálit, nicméně Rada více neţ ekonomická kritéria zdůraznila politické aspekty.36 V přístupové dohodě bylo nově
35 36
LIPKOVÁ, L. Svetové hospodárstvo. Bratislava: SPRINT, 2000, s. 60 HORČIČKA V.; KOVÁŘ, M. Dějiny evropské integrace II. Praha: TRITON, 2006, s. 66 - 67
23
vstupujícímu státu uděleno značné mnoţství výjimek. V oblasti zemědělství došlo kupříkladu ke stanovení pětiletého přechodného období, během kterého se Řecko zavázalo, ţe ceny svých výrobků postupně vyrovná s cenami v EHS.37 Dle přístupové dohody bylo zároveň Řecko povinno v průběhu pěti let odstranit cla na dovoz zboţí z členských zemí ES. Ze sociální oblasti se sedmiletému přechodnému údobí podrobil volný pohyb pracovních sil. Zasaţena pochopitelně byla i oblast finanční a institucionální. Řecká republika získala jednak právo (jako kaţdý členský stát) mít své zástupce v jednotlivých institucích ES a současně participovat na rozpočtu Společenství.
Obrázek č. 2: Druhé rozšíření ES o Řecko Zdroj: EC10-1981_European_Community_map.svg, 3. 11. 2013.
2. 3. 3
Schengenská dohoda
V době, kdy Společenství čítalo jiţ deset členských zemí, začaly se objevovat další podstatné myšlenky v ekonomické oblasti. Samozřejmost 80. let představovalo vytváření vhodných podmínek pro volný pohyb zboţí. Ostatně tato skutečnost byla zakotvena jiţ ve zmiňovaných Římských smlouvách z roku 1957. Vybrané členské státy ES se však rozhodly, ţe se pokusí vytvořit podmínky pro volný pohyb nejenom zboţí, ale i osob. Jejich úsilí vedlo ke zdárnému výsledku a 14. června roku 1985 v Lucemburském vévodství tak Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemí podepsaly „první“ Schengenskou dohodu.38 Signující státy se v rámci smlouvy zavázaly, ţe se zasadí a postupně odstraní kontroly na společných hranicích a zajistí tak volný pohyb osob. V červnu 1990 zástupci výše uvedených států 37
Výjimkou bylo vyrovnání cen u rajčat a broskví, u kterých bylo stanoveno sedmileté přechodné období. EUROPEAN COMMISSION. Glossary: Institutions, policies and enlargement of the European Union. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2001, s. 87 38
24
podepsali ještě Schengenskou úmluvu, která stanovila skutečnou podobu a podrobněji popisovala principy Schengenského prostoru.39 Po následné ratifikaci dokumentu se připojily další země. Mezi prvními z nich byly Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rakousko. Následně došlo i k připojení Švédska, Finska, Dánska, Islandu a Norska. Smlouva z roku 1985 a úmluva z roku 1990 společně s dalšími prohlášeními do dnešní doby tvoří „Schengenské acquis“,40 které dosud přijalo 26 států.
2. 3. 4
Vstup Španělska a Portugalska do ES
Rok 1986, tedy pouhý rok po podepsání „první“ Schengenské dohody v Lucembursku, se jevil jako zásadní hned z několika příčin. První důvod zobrazovalo podepsání Jednotného evropského aktu, o kterém bude podrobněji pojednáváno v další části práce. Druhou zásadní událostí tohoto roku bylo jiţ třetí rozšíření Společenství, ve kterém za poměrně sloţitých okolností vstoupilo k 1. lednu Španělsko a Portugalsko - tedy další dva jihoevropské státy. Španělsko a Portugalsko podaly přihlášku k přijetí do ES jiţ v roce 1977. Obdobně jako ve zmiňovaném Řecku se tak stalo aţ po nastolení demokratického reţimu. Původně mělo dojít ke vstupu těchto tří států společně v rámci jiţního rozšíření. Řecko ovšem za uvedených okolností vstoupilo odděleně a Španělsko s Portugalskem aţ o pět let později. Obě kandidátské země měly dobré obchodní vztahy se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a vazby na ESVO. Je proto moţné domnívat se, ţe právě členství Velké Británie v ES bylo jedním z impulzů pro podání jejich ţádostí. Dohodu o zóně volného obchodu s ES mělo Španělsko signovanou jiţ od roku 1970, Portugalsko potom od roku 1972. Vstupem Španělska a Portugalska se Společenství stalo bezesporu pestřejší, nicméně však i chudší. Současně vzrostl rozdíl mezi ekonomickou úrovní jednotlivých členských států. Toto tvrzení lze doloţit přesnými údaji o hrubém domácím produktu či nezaměstnanosti. „V roku 1984 dosahoval napríklad priemerný HDP/p. c. v krajinách ES 9 469 ECU, v Dánsku tento ukazovateľ´ dosahoval 13 647 a v Grécku 4 178 ECU. V Portugalsku dosahoval HDP/p. c. iba 2 647 ECU. Nezamestnanosť v Španielsku v čase jeho vstupu do Európskeho spoločenstva dosahovala 20%, v ES priemerná nezamestnanosť dosahovala 10,9 – 11,5%.“41
39
Schengenský prostor představuje území, na němţ je zaručena svoboda pohybu osob. Státy, které “Schengenské acquis” přijaly, pouţívají společné vnější hranice, jednotná pravidla vzhledem k povolením krátkodobých pobytů a ţádostí o ochranu. Současně se jedná o posílení kooperace justičních a policejních orgánů. K začlenění do právního rámce Evropské unie došlo na základě Amsterodamské smlouvy v roce 1997. 40 EUROPEAN COMMISSION. Glossary: Institutions, policies and enlargement of the European Union. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2001, s. 87 41 LIPKOVÁ, L. Svetové hospodárstvo. Bratislava: SPRINT, 2000, s. 61
25
Nejvýznamnější problém v rámci přístupových jednání představovala oblast zemědělství. Vstup Španělska a Portugalska do ES zatíţil zejména výdaje takzvaného Agrárního fondu, jelikoţ narostly náklady na posílení cen. Poněvadţ Španělsko disponuje nejrozsáhlejšími vinicemi na světě, zdvojnásobil se přebytek vína ve Společenství a kupříkladu Francie nebo Itálie se s takovou konkurencí těţko vyrovnávaly. Vstup Španělska a Portugalska byl zároveň spojen se zvýšením produkce ovoce, zeleniny a olivového oleje, a tím pádem i se zpochybněním vztahů s Marokem, Tunisem a dalšími státy, jenţ do té doby citrusové plody či právě olivový olej Společenství dodávaly. Severní Evropu pro změnu znepokojovala rybářská flotila Španělska, která je po Norsku druhou největší na světě. Celní sazby byly stejně jako v případě Řecka odstraňovány postupně (progresivně) během přechodného období, v tomto případě sedmiletém. Přístupová smlouva stanovila zároveň čtyřleté období, v rámci kterého dohlíţela na export textilních výrobků obou zemí, v Portugalsku navíc během tohoto období podléhal kontingentu import bavlny.42 Poţadavkem ES vůči Španělsku byla zároveň restrukturalizace hutnického průmyslu a vůči Portugalsku „pozvednutí“ primitivní úrovně infrastruktury. Po následné ratifikaci smluv byly 1. ledna 1986 obě země přijaty a ES se tak rozšířilo o jednu monarchii a jednu republiku. Počet členů se zvýšil na dvanáct. V současné době lze vstup obou jihoevropských zemí do Společenství, i přes jejich původní „nepřipravenost“ a palčivé problémy v oblasti zemědělství, hodnotit převáţně pozitivně.
Obrázek č. 3: Třetí rozšíření ES o Španělsko a Portugalsko Zdroj: EC12-1986_European_Community_map.svg, 6. 11. 2013.
42
LIPKOVÁ, L. Svetové hospodárstvo. Bratislava: SPRINT, 2000, s. 62
26
2. 3. 5
Jednotný evropský akt
Relativně krátký, nicméně zásadní dokument s názvem Jednotný evropský akt
43
(dále JEA)
prezentoval výsledky mezivládní konference, která byla zakončena summitem v Bruselu v závěru roku 1985. Ke slavnostnímu podepsání došlo 17. února 1986 v Lucemburku, avšak ne všemi členskými státy. Akt v prvotní fázi signovalo pouze devět zemí ES. Přijmout JEA odmítlo Dánsko, Řecko a Itálie. Po následném referendu v Dánsku byl však postoj protestujících „rebelů“ změněn a 28. února stejného roku 1986 došlo k dodatečnému podepsání i těmito zbývajícími zeměmi. Následně byla započata ratifikace. Dokument nabyl účinnosti 1. července 1987 a představoval první podstatnou úpravu Římských smluv.44 Poţadavek změny byl dán jednak ustrnulým vývojem ES, ale také úsilím o zvýšení konkurenceschopnosti vůči zbytku světa.
Přijetí JEA znamenalo zásadní reorganizaci
Společenství. Klíčovým záměrem JEA bylo do roku 1992 dokončit realizaci jednotného vnitřního trhu. Vnitřní trh je dle odborných publikací vymezen jako „oblast bez vnitřních hranic, v níž je zajištěn volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu.“45 Obsah JEA však tento cíl značně převýšil. Z realizace jednotného trhu logicky vyplývala myšlenka budování měnové a hospodářské unie. Dokument JEA se mimo jiné zabýval otázkami politické kooperace, zahraniční a obranné politiky a zaváděl nová pravidla rozhodování. Mezi konkrétní cíle patřilo téţ opatrování ţivotního prostředí, podpora výzkumu a technologického pokroku, zvýšení ţivotní úrovně či zdraví občanů všech států Společenství. V rozhodovací sféře došlo po přijetí dokumentu JEA k nahrazení orgánu Společné shromáţdění Evropským parlamentem. Ten získal částečné právo usměrňovat rozhodnutí Rady překládáním pozměňovacích návrhů, i kdyţ si Rada rozhodující slovo odejmout nenechala. Plné právo spolurozhodovat měl Evropský parlament pouze při přijímání nových členů do ES a při rozhodování o smlouvách mezi Společenstvím a ostatními zeměmi. Pozice Komise zůstala prakticky neměnná, její kompetence byly posíleny jen velmi málo. Rada začala rozhodovat na základě kvalifikované většiny - v některých případech se však stále musela shodnout jednomyslně. Upevněná byla oblast justice. Vedle Soudního dvora došlo ke zřízení Evropského soudu prvního stupně, jinými slovy Soudu první instance, který řešil méně závaţné spory.46 Je důleţité poznamenat, ţe JEA nejenom celkově prohloubil integraci
43
Podrobněji: Akt o jednotné Evropě. Evropská integrace v dokumentech. Praha: ÚMV, 1993 SCHELLE, K.; VESELÁ, R.; VOJÁČEK, L.; HLOUŠEK, J. Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitu EU. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o., 2007, s. 137 - 138 45 LASOK, D. Law and Institutions of the EU. 7th edition, Dayton, Ohio: Butterworths, 2001, s. 202 46 VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. 2. vyd. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s. 320 - 331 44
27
Evropy, ale udal základ pro další kroky sjednocovacího procesu, které směřovaly k důleţitým setkáním představitelů členských zemí a konečně i k podepsání Smlouvy o Evropské unii.
2. 3. 6
Smlouva o Evropské unii
Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva)47 byla výsledkem mnoha vnitřních a vnějších okolností, dlouhodobých snah a jednání na nejvyšší úrovni představitelů všech dvanácti členských států ES. Přijetí dokumentu se uskutečnilo na zasedání Evropské rady, které se konalo ve dnech 9. a 10. prosince roku 1991 v holandském Maastrichtu - proto také název Maastrichtská smlouva. Oficiální podepsání potom provedli ministři zahraničních věcí států Společenství 7. února následujícího roku. V platnost Maastrichtská smlouva vešla 1. listopadu 1993. Samozřejmostí bylo odsouhlasení smlouvy Evropským parlamentem, který se vyjádřil poměrem 226 hlasů pro a pouze 62 hlasů proti.48 Maastrichtská smlouva novelizovala předchozí smlouvy o ESUO, EHS a Euratomu. Zároveň poloţila základ fungování nové organizace - Evropské unie (dále EU či Unie). V dnešní době je více neţ jasné, ţe Maastrichtská smlouva tvořila rozhodující okamţik evropské integrace. Společenství díky ní získalo definitivně i politický rozměr. Výjimku ze Smlouvy o Evropské unii si vyţádala Velká Británie, která v daném okamţiku s vybranými integračními aktivitami nesouhlasila. Britové si prosadili trvalou výjimku týkající se otázky zavedení společné měny. Druhým státem ţádajícím o úpravu bylo Dánsko, které si sjednalo upřesnění národního postavení v EU a to takovým způsobem, ţe evropské občanství nemělo substituovat občanství dánské. Další vyjednanou úlevou bylo, ţe Dánské království nemuselo povinně vstoupit do třetího stupně hospodářské a měnové unie jako ostatní členské země a o začlenění se rozhodlo aţ na základě vyhlášeného referenda.49 Maastrichtská smlouva ve zkratce sledovala pět primárních cílů. Prvním z nich bylo právě poloţení základů hospodářské a měnové unie, přičemţ zavedení společné měny zástupci zainteresovaných zemí naplánovali do třech po sobě následujících fází. První fáze představující liberalizaci pohybu kapitálu započala jiţ v červenci roku 1990. Druhá etapa potom na počátku roku 1994, v rámci které byly hospodářské politiky zainteresovaných států 47
Podrobněji: Maastrichtská smlouva. Evropská integrace v dokumentech. Praha: ÚMV, 1992 SCHELLE, K.; VESELÁ, R.; VOJÁČEK, L.; HLOUŠEK, J. Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitu EU. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o., 2007, s. 142 49 Podrobněji: Dokumenty a smlouvy Dánska, http://europa.eu. 48
28
sblíţeny a poslední v lednu 1999. Cíl třetí etapy spočíval v utvoření jednotné měny a ve zřízení dohlíţejícího centrálního orgánu - později o něm bude v práci pojednáváno jako o Evropské centrální bance. Mezi zbylé čtyři základní cíle smlouvy patřilo zavedení jednotné zahraniční a bezpečností politiky, upevnění demokratické legitimity orgánů,50 zajištění účinnějšího fungování institucí a pochopitelně celkový rozvoj Společenství. Princip fungování byl ukotven na třech pilířích. První pilíř tvořila Evropská společenství, v nichţ došlo k rozšíření a prohloubení o hospodářskou a měnovou unii. Mezi společné politiky,
v rámci
kterých
jednotlivé
státy
zcela
přesunuly
své
kompetence
na instituce EU, patřila kupříkladu jednotná zemědělská, dopravní či obchodní politika. V případě, ţe členské země odevzdaly svou suverenitu společným orgánům EU jen částečně, hovořilo se o komunitárním nebo také koordinovaném postupu. Do komunitárních politik EU prvního pilíře se řadila zejména oblast ochrany spotřebitele, zdraví, kultury národů a ţivotního prostřední, regionální a energetická politika, podporování vzdělání, vědy a technologického pokroku a pochopitelně celistvý vnitřní trh zahrnující volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu.51 Druhý pilíř takzvaného Maastrichtského chrámu zahrnoval jednotnou bezpečnostní a zahraniční politiku. Jednalo se zejména o mezinárodní kooperaci, zabraňování válečných konfliktů, podporu třetích zemí a ustavičné podněcování bezpečnosti. Třetí pilíř se týkal spolupráce v oblasti trestní. Pod tento třetí pilíř byly zařazeny i dvě nově vzniklé organizace - Europol a Eurojust. Jejich úkol představoval především boj proti organizovanému zločinu, obchodu s bílým masem, zbraněmi a násilí na dětech. V rámci Smlouvy o Evropské unii došlo také k transformaci jednotlivých orgánů. Největší změnou prošel pravděpodobně Evropský parlament, kterému byla poprvé v historii přiřknuta relativně velká moc. Kompetence Evropského parlamentu zahrnovaly nově proceduru spolurozhodování, dále spolupráci, souhlas a právní odpovědnost. Stalo se tomu tak díky skutečnosti, ţe příslušníci Evropského parlamentu byli voleni občany členských zemí a představovali tak jejich formální reprezentanty. Komise EU a Rady ministrů se úpravy dotkly v mnohem menším rozměru. Jako nový autonomní orgán vznikl na základě Smlouvy o Evropské unii Účetní dvůr, který kontroloval veškeré finanční prostředky. V druhé řadě došlo ke zřízení Výboru regionů, jenţ slouţil jako konzultativní prvek Komise a Rady.52 50
http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/treaties_maastricht_cs.htm, 22. 11. 2013 HORA, K.; NEDOROST, L.; LUKÁŠKOVÁ E. Evropská unie I. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2010, s. 28 52 PLECHANOVOVÁ, B. Institucionální vývoj Evropské unie od Maastrichtské smlouvy k východnímu rozšíření. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 103 - 106 51
29
2. 4 Vznik EU a její rozšiřování Maastrichtská smlouva nabyla účinnosti 1. listopadu 1993. Od tohoto data tak Společenství oficiálně nesla název Evropská unie (dále EU). EU, která byla v tu dobu tvořena třemi společenstvími a dalšími dvěma spoluprácemi na mezinárodní úrovni, neměla svůj vlastní právní status. Jinými slovy neměla to, co mezinárodní právo označuje jako „treaty making powers“53 a nebyla tudíţ oprávněná uzavírat smlouvy s třetími stranami. Nositeli suverenity tak na poměrně dlouhou dobu zůstala výhradně Společenství. Přesto jiţ ve svých počátcích byla EU „zárodkem“ politické integrace, nástrojem pro spolupráci v nejrůznějších oblastech a směřovala k vytvoření jiţ zmiňované hospodářské a měnové unie.
2. 4. 1
Evropský hospodářský prostor
Dne 1. ledna 1993 začal plně fungovat společný evropský trh a vznikla tak jakási jednotná obchodní oblast, v rámci které byla zaručena svoboda pohybu. EU se mimo otázek dalšího rozšiřování a prohlubování integrace zabývala pochopitelně i rozhovory s nečlenskými zeměmi a organizacemi (kupříkladu s ESVO). Jednání vedla k úspěšné uţší spolupráci, která 1. ledna 1994 vyústila ve vznik Evropského hospodářského prostoru (dále EHP). Dohodu o EHP ve městě Porto v Portugalsku podepsalo všech dvanáct členů tehdejších Společenství a současně příslušníci ESVO - tedy Finsko, Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko. Výhodou, ale zároveň i nevýhodou dohody o EHP, byla skutečnost, ţe přístup na vnitřní trh EU byl rozšířen i pro členské země ESVO. Pro hovořil rozvoj všech čtyř svobod (volný pohyb zboţí, sluţeb, osob a kapitálu) na celou evropskou obchodní oblast a také skutečnost, ţe díky dohodě o EHP došlo ke zrodu největšího společného trhu na světě.54 Argumentem proti mohl být minimální vliv zemí, jeţ do té doby nebyly členy EU, na vytváření společných předpisů. V roce 1994 byla současně odstartována druhá etapa hospodářské a měnové unie, která probíhala aţ do konce roku 1998 a během které se členské země připravovaly na zahájení třetí a zároveň nejzásadnější fáze.
53 54
LEHNING, P.B. Citizenship, democracy, and justice in the new Europe. 2. edition, London, 1997, s. 143 http://www.efta.int/eea/eea-agreement, 22. 11. 2013
30
2. 4. 2
Vstup Finska, Rakouska a Švédska do EU
Jiţ při vyjednáváních o Maastrichtské smlouvě bylo evidentní, ţe EU bude i nadále rozšiřována. Dne 1. ledna 1995 se k Unii připojily tři relativně rozvinuté státy - Finsko, Rakousko a Švédsko. V rámci tohoto čtvrtého (někdy také nazývaného jako severního rozšíření) mělo původně dojít i ke vstupu Norska. Tento stát však svou účast v EU po uskutečnění národního hlasování odmítl. Od počátku roku 1995 tedy EU čítala patnáct členů a tvořila takzvanou Patnáctku. Prvním, kdo vyjádřil svůj zájem o členství v EU (v té době ještě ES), bylo Rakousko. Primární ţádost podalo jiţ v červenci roku 1989. V národním referendu konaném v červnu 1994 se vyjádřilo pro vstup do EU více neţ 66 % Rakušanů. Důvodem jejich zájmu vstoupit do Unie bylo především očekávání sníţení cen spotřebního zboţí, vytvoření nových pracovních pozic či zvýšení zájmu zahraničních investorů. Vstup této země se uskutečnil bez větších komplikací. Rakouská republika vykazovala se Společenstvím dlouhodobě velmi kladné vztahy. V roce 1960 byla zakládajícím členem ESVO a od roku 1993 i součástí EHP. Problém nepředstavovala ani ekonomická situace. V řadě makroekonomických kritérií dokonce Rakousko některé (v té době jiţ členské) země překonalo. Negativní hodnocení získalo pouze v oblasti produktivity práce, flexibilitě pracovních sil a současně bylo upozorněno na sektory s nízkou konkurenceschopností. Veškeré výhrady se však ukázaly jako řešitelné. V otázce neutrality si Rakousko stejně tak jako předtím Dánsko sjednalo výjimku a v roce 1995 se tak stalo plnohodnotným členem EU a zároveň jedním z největších přispěvatelů.55 Naopak nejpozději ze tří nově přistupujících států podalo přihlášku ke členství Finsko. Učinilo tak na počátku roku 1992. Finská republika byla aţ do konečného zániku sovětského bloku značně neutrální. Moţnosti měla díky politické situaci velmi omezené, a proto do pádu ţelezné opony vykonávala v organizacích západní Evropy jen zanedbatelnou činnost. Náleţitým členem ESVO se stala aţ roku 1986. Důvody, proč Finsko mělo zájem vstoupit do ES (později do EU), byly zřejmé. Po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik zachvátila Finsko obava nedostatečné bezpečnosti, která se mohla projevit kupříkladu rozmachem organizovaného zločinu nebo nezákonnou migrací ze strany nástupnických zemí Sovětského svazu. Dalším důvodem byla ekonomická recese a snaha stát se „přitaţlivější“ zemí pro zahraniční investory. Cílem Finska bylo současně zvýšit konkurenceschopnost svých výrobků na zahraničních trzích a naopak sníţit míru nezaměstnanosti. Největší debaty vedlo Finsko s představiteli Unie o rybářském průmyslu a zemědělství. Řešením se později ukázala 55
FIALA, P.; PITROVÁ M. Rozšiřování ES/ EU. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 116 - 117
31
být finanční dotace z rozpočtu EU a zachování práva podpory z národních rezerv. Finsku se zároveň podařilo vyjednat doloţku o ponechání státního výhradního práva na prodej lihovin. Jiná oblast se jako problematická nejevila. Finsko se zavázalo ostatní ustanovení bez výjimek respektovat, navíc přislíbilo, ţe bude patřit k prvním zemím, které se stanou součástí EMU a přijmou společnou evropskou měnu. Švédsko poţádalo o členství v polovině roku 1991. Stejně tak jako v případě Finska, Švédské království bylo dlouhou dobu striktně neutrální. V 60. letech se orientovalo spíše na ESVO neţ na ES. Na konci studené války však Švédsko svůj postoj z bezpečnostních důvodů změnilo a stalo se tak s EU kompatibilní. Na podzim roku 1994 bylo vyhlášeno národní referendum, ve kterém se voliči vyjádřili v poměru 52,3 % ku 47,7 % pro vstup do EU.56 Švédsko od bytí v Unii očekávalo zejména zvýšení zaměstnanosti prostřednictvím rozšíření obchodu a vývozu s ostatními státy EU. Současně Švédi doufali ve zvýšení investiční činnosti a tím i v růst hrubého domácího produktu. Švédští stoupenci integrace vyhráli těsně. Lze se domnívat, ţe velká část obyvatel nesouhlasila se začleněním své země do Unie z důvodu obav ze ztráty sociálních výhod. Švédské království poskytovalo tyto sociální výhody svým občanům na úkor poměrně vysokého deficitního státního rozpočtu,57 který nebyl v souladu s Konvergenčními kritérii EU. V rámci předvstupních vyjednávání bylo Švédsko úspěšné. Podařilo se mu kupříkladu zpřísnit kritéria ve vztahu k ţivotnímu prostředí nebo zachovat si monopol na prodej alkoholu. Členství v EU výrazně povzbudilo hospodářství všech nově přistupujících zemí, ulehčilo vstup na společný trh a otevření jejich vlastních ekonomik tak mohlo proběhnout rychleji.
Obrázek č. 4: Čtvrté rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko Zdroj: EU15-1995_European_Union_map.svg, 12. 11. 2013. 56 57
https://www.euroskop.cz/834/554/clanek/svedsko-a-eu/, 22. 11. 2013 Deficitní státní rozpočet představoval v roce 1995 celých 9 % HDP. Státní dluh země dosahoval 80 % HDP.
32
2. 4. 3
Amsterodamská dohoda
S ohledem na neustálé rozšiřování bylo nezbytné EU co nejdříve reformovat, neboť stávající systém se při tak velkém počtu členů jevil jako nedostatečný. Největší problém představovala komunikace jiţ patnácti států v Radě. V druhé polovině 90. let se proto svolal další mezinárodní sjezd do Turína. Výsledkem této úspěšné konference bylo v roce 1997 podepsání Amsterodamské dohody. Amsterodamská smlouva měla především zjednodušit fungování EU jako celku a zrevidovat Maastrichtskou smlouvu (z toho důvodu je někdy označována jako Maastricht II). V účinnost vstoupila po ratifikaci ve všech členských zemích 1. května 1999.58 Zásadní obrat sice nepřinesla, avšak zcela bez výsledků také nebyla. Začlenila například jiţ zmiňované “Schengenské acquis” do právního rámce EU, rozšířila kompetence Evropského parlamentu a Komise, do jednání Rady vnesla více transparentnosti nebo také pozměnila postup při obsazování pozic v Evropské komisi. Pouhý měsíc po podepsání Amsterodamské smlouvy došlo Komisí k přijetí dokumentu s názvem Agenda 2000, jeţ byl schválen na summitu v Berlíně v roce 1999. Jednalo se o akční program, který vytýčil další cíle EU aţ do roku 2006.59 Soubor dokumentů Agenda 2000 byl zaměřen v první řadě na reformování zemědělské a strukturální politiky, na finanční rámec a v řadě druhé obsahoval informace o nových kandidátských zemích EU.
2. 4. 4
Společná měna a Maastrichtská kritéria
Nejvýznamnější ekonomickou událost na samém konci 90. let představovala otázka dokončení Evropské měnové unie (dále EMU). Přípravy se dostaly do poslední fáze a dle plánu ukotveného jiţ v Maastrichtské smlouvě akceptovalo k 1. lednu 1999 prvních jedenáct zemí společnou měnu. Euro, i kdyţ zatím pouze jako virtuální měnu v bezhotovostní formě, přijaly všechny státy EU s výjimkou Dánska, Řecka, Švédska a Velké Británie. Současně došlo k zaloţení orgánu Evropské centrální banky. O tři roky později se euro (jiţ ve formě bankovek a mincí) stalo výhradním platidlem dvanácti zemí (mezitím bylo přijato i Řecko) a nahradilo tak stávající národní měny. Aby členové EU mohli přejít do třetího stupně hospodářské a měnové unie, museli nejprve splnit takzvaná konvergenční
58
RÝZNAR, L. Evropská unie - historie, symboly, instituce, politiky, profily členských zemí Evropské unie. Kunovice: Evropský polytechnický institute, s.r.o., 2007, s. 13 59 BOHÁČKOVA, I.; JENÍČEK, V.; SVATOŠ, M. Evropská integrace. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2003, s. 14 - 15
33
nebo také Maastrichtská kritéria60 týkající se stability cen, stability veřejných financí, stability úrokových sazeb a stability měnových kurzů. Znění vstupních poţadavků je následující:
„státní dluh členského státu EU nesmí překročit 60 % hrubého domácího produktu, veřejný rozpočtový deficit nesmí překročit 3 % hrubého domácího produktu, míra inflace nesmí přesahovat míru inflace dosaženou ve třech státech ES s nejnižší inflací o víc než 1,5 procentního bodu,
úroková míra na dlouhodobé vládní cenné papíry nesmí přesahovat úrokovou míru existující ve třech státech ES s nejnižší inflací o víc než 2 procentní body,
národní měna nesmí být alespoň po dobu dvou let devalvována, její kurs může kolísat nejvýše v 2,25 % pásmu.“61
2. 4. 5
Niceská smlouva a Laekenská deklarace
Nejdelším summitem v historii EU bylo prozatím setkání všech představitelů členských zemí ve francouzském městě Nice v prosinci roku 2000. Veškerá jednání byla ukončena (a tím pádem Niceská smlouva signována) aţ následující rok. Po mírně komplikované ratifikaci (kupříkladu opakovanému referendu v Irsku) vstoupila v platnost 3. února 2003. Smlouva z Nice byla dalším pozměňujícím dokumentem Smlouvy o EU a pochopitelně původních Římských smluv. Ve své podstatě odblokovala a umoţnila vstup dalších zemí do EU, protoţe zahájila opětovnou přeměnu orgánů, která byla k takovému kroku nezbytná. Usilovala o větší průhlednost EU, přiblíţení unijních institucí občanům, rozšířila počet příslušníků Evropského parlamentu, Soudního dvora i Účetního dvora. Niceská smlouva zároveň rozšířila rozhodování na základě kvalifikované většiny62 do řady oblastí a nově se objevil pojem dvojí většiny.63 Smlouva z Nice tak celkově připravila EU na zvětšení o dalších deset států, přičemţ stanovila dvě zásadní data. Jedním z nich byl rok 2002, kdy EU měla zahájit vstupní pohovory s kandidujícími státy, druhým potom rok 2004, který byl stanoven jako první eventuální termín pro jejich přistoupení. V době Niceské smlouvy došlo
60
Podrobněji: Přehledy právních předpisů EU – hospodářské a měnové záleţitosti, http://europa.eu/ GOŇCOVÁ M. et al. Evropská integrace. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 36 62 http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/nice_treaty/nice_treaty_introduction_en. htm, 23. 11. 2013 63 V případě, ţe Rada rozhoduje na základě kvalifikované většiny, má kterýkoliv členský stát moţnost ţádat o kontrolu, zda součet pozitivní hlasů reprezentuje více neţ 62 % obyvatel EU. Tuto skutečnost prosadily do Niceské smlouvy malé státy jako pojistku proti růstu moci velkých zemí. 61
34
současně k přijetí Charty základních práv občanů EU, která poprvé v ucelené formě systematicky deklarovala primární práva a svobody všech občanů. Otázky, které se nepodařilo zcela vyřešit Niceskou smlouvou, vedly na konci roku 2001 ještě k jednomu zasedání Evropské rady v belgickém Laekenu. Ačkoli v době konání summitu v Laekenu nebyly ještě niceské změny realizovány, bylo zřejmé, ţe revize je nevyhnutelná. Evropští politici proto podepsali Laekenskou deklaraci, která měla nevyřešené problémy přezkoumat a napravit. Současně se účastníci sjezdu dohodli na svolání Konventu, který se měl zabývat otázkou budoucnosti Evropy. Konvent tvořilo celkem 105 členů - představitelů vlád členských i kandidátských zemí, zástupců parlamentů členských i kandidátských států a pochopitelně zástupců Evropského parlamentu a Komise. Konvent se scházel minimálně jednou za měsíc v Bruselu. Svou činnost vykonával v letech 2002 a 2003. Výsledkem jeho počínání bylo předloţení návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Evropskou ústavní smlouvu sice v roce 2004 Rada schválila, v platnost však nevešla. Důvodem bylo její nepřijetí v národních referendech konaných ve Francii a Holandsku v roce 2005.
2. 4. 6
Vstup České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska,
Maďarska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska do EU Dne 1. května roku 2004 vstoupila v platnost smlouva, jejţ deklarovala přistoupení deseti nových členských zemí. EU se tak rozšířila z patnácti států na pětadvacet. Mezi deset zemí střední a východní Evropy, které ke zmiňovanému datu vstoupily do EU, patřily: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Páté, někdy označované jako východní rozšíření, představovalo největší rozšíření v historii EU vůbec. Počet obyvatel se o třetinu zvýšil a celkový počet občanů Unie tak činil zhruba 450 milionů.64 Díky tomuto „velkému třesku“ se posunuly hranice EU o takřka tisíc kilometrů. Po rozdělení kontinentu studenou válkou byla Evropa opětovně sjednocena.65 Maďarsko a Polsko podaly oficiální ţádost o členství v EU v prvním pololetí roku 1994 a na první avis čekaly téměř 40 měsíců. Estonsko, Litva, Lotyšsko a Slovensko zaţádaly o rok později (tedy v průběhu roku 1995) a jejich průměrná doba čekání na první zprávu z EU
64 65
HORČIČKA V.; KOVÁŘ, M. Dějiny evropské integrace II. Praha: TRITON, 2006, s. 144 http://ec.europa.eu/news/external_relations/090501_cs.htm, 23. 11. 2013
35
představovala 21 měsíců. Česká republika a Slovinsko se staly oficiálními ţadateli aţ v roce 1996 a odezvu Unie obdrţely zhruba po necelém roce a půl. Kypr a Malta předloţily své ţádosti o několik let dříve - v roce 1990. V případě Maltské republiky došlo ovšem kvůli zvratu na politické scéně v roce 1996 ke staţení ţádosti a v roce 1998 k jejímu opětovnému podání.66 Předvstupní jednání nebyla otevřena jednotně. O zahájení přístupových pohovorů s první, někdy nazývanou jako lucemburskou skupinou67 států, bylo rozhodnuto na Lucemburském summitu roku 1997. Jednání s druhou, helsinskou skupinou68, započalo na jaře 2000 po schůzce Evropské rady ve Finsku - v Helsinkách. Jiţ zmiňovaný summit v Laekenu konaný na konci roku 2001 nevedl pouze k signování Laekenské deklarace a ke svolání Konventu. Do historie vstoupil také jasným vymezením takzvané laekenské skupiny, která redukovala lucemburské a helsinské seskupení kandidátských zemí a obsahovala právě Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V průběhu roku 2002 potom Evropská rada stvrdila své stanovisko o přijetí takto definované laekenské skupiny do EU a na summitu v Kodani v prosinci téhoţ roku definitivně uzavřela předvstupní jednání. Smlouvy o přistoupení byly slavnostně podepsány v Aténách v roce 2003. Po takovémto signování následovala ještě jejich ratifikace v národních referendech (vyjma Kypru). Pátá a zároveň nejmasivnější vlna rozšíření byla charakteristická pro jistou asymetrii ve vyjednávání a v intenzivním hledání kompromisů. Unie trvala na tom, aby nově vstupující země plně přijaly právní řád EU neboli acquis communautaire. Neudělila ţádné trvalé výjimky, jako tomu bylo v předchozích případech a rozhodla se sníţit vyplácení přímých finančních dotací. Jako nejvíce komplikovaná se pravděpodobně jevila otázka jednotné zemědělské politiky. Unie v této oblasti proto stanovila plošné (desetileté) přechodné období, jejţ mělo znamenat určitou kompenzaci vzhledem k tak vysokému počtu nově přistupujících zemí a zastávat funkci nástroje nápomocného k řešení neschopnosti restrukturalizovat zemědělství EU. Argumenty pro taková rozhodnutí, byly prosté. Finanční hrozbu, kterou s sebou vstup laekenské skupiny nesl, mohla odklonit jen redukce elementárních výdajů. Představitelé Unie se současně v oblasti zemědělství obávali nestejných nákladů na produkci v jednotlivých státech, malé absorpční kapacity a v neposlední řadě existence velkých
66
https://www.euroskop.cz/701/sekce/clenske-staty-v-cislech/, 3. 1. 2014 Lucemburská skupina zemí ucházející se o členství zahrnovala Českou republiku, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko. Přístupová jednání byla s lucemburskou skupinou započata 31. března roku 1998. 68 Helsinská skupina zemí ucházející se o členství zahrnovala Bulharsko, Maltu, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko a Slovensko. Bulharsko a Rumunsko nebyly na zasedání v belgickém Laekenu do laekenské skupiny zařazeny. 67
36
sociálních nerovností mezi zemědělci a ostatními obyvateli.69 Po téměř deseti letech působení uvedených států v EU lze konstatovat, ţe jejich pozice se po překonání určitých prvotních potíţí stabilizovala a páté rozšíření je dnes většinově hodnoceno jako pozitivní. V nových členských státech došlo ke zřejmému zvýšení ţivotní úrovně a k modernizování národních ekonomik. Ostatní členské země díky této skutečnosti navýšily objem exportu a investic.
Obrázek č. 5: Páté rozšíření EU o Česko, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko Zdroj: EU25-2004_European_Union_map.svg, 23. 11. 2013.
2. 4. 7
Vstup Bulharska a Rumunska do EU
Na počátku roku 2007 došlo k završení pátého rozšíření EU z roku 2004. Za řádné členy byly 1. ledna 2007 přijaty dva jihovýchodní státy Evropy - Bulharská a Rumunská republika. Počet zainteresovaných zemí se tak díky této expanzi na Balkán opětovně navýšil. Rumunsko byla první země tehdejšího východního bloku, která udrţovala formální styky s ES. Od roku 1974 mělo podepsanou smlouvu, díky které bylo Rumunsko zahrnuto do Systému všeobecných preferencí70. V roce 1980 uzavřelo dohodu o průmyslových produktech.71 Bulharsko navázalo spolupráci s ES později - v roce 1988. Rok 1990 představoval pro tento stát obrovský posun v obchodních a hospodářských vztazích, došlo totiţ k signování konvence, která umoţnila Bulharsku nabývat finanční prostředky 69
http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=177, 10. 1. 2014 Systém všeobecných preferencí má za úkol pomoci vybraným zemím zapojit se do světového obchodu a přispět tím jejich hospodářskému rozvoji. Podrobněji: Přehledy právních předpisů EU - http://europa.eu/ 71 https://www.euroskop.cz/462/sekce/rumunsko/, 19. 1. 2014 70
37
z programu Phare.72 Bulharsko i Rumunsko podaly oficiální přihlášku ke vstupu do Unie v roce 1995. Na přijetí tedy čekaly celých 11 let.73 Přístupová vyjednávání započala o pět let později. Kvůli neuspokojivému pokroku v přípravě na členství nebylo Bulharsko ani Rumunsko na zasedání v Laekenu zařazeno do jiţ zmiňované laekenské skupiny a v roce 2002 proto ani jeden ze států neuzavřel negociaci, jak se původně očekávalo. Přístupovou smlouvu podepsalo Bulharsko s Rumunskem o tři roky později - v první polovině roku 2005 v Lucembursku.74 Oba zájemci o členství představovali v evropských poměrech chudé země. Bojovali s relativně velkými problémy týkajícími se celé makroekonomické oblasti. Bulharsko mimo jiné vykazovalo ze všech kandidátských zemí nejniţší hrubý domácí produkt na obyvatele a Rumunsko se pro změnu potýkalo s obrovským státním dluhem. Nejistá v jejich případě byla i stabilita křehkého demokratického reţimu, která pramenila ze stále poměrně silného vlivu bývalých komunistů. Členství v EU se pro obě země stalo prioritním bodem domácí i zahraniční politiky a tak se i navzdory určitým (zejména ekonomickým) problémům vyprostily z pozice outsiderů. V září roku 2006 proto Evropská komise oznámila, ţe jsou oba státy způsobilé k začlenění se. Bulharsko i Rumunsko vstoupily v roce 2007 do Unie, přestoţe zcela nesplňovaly veškeré stanovené podmínky. Evropská komise si proto vymínila oprávnění pozastavit přidělování finančních prostředků z fondů EU, pokud nedojde k odstranění hlavních nedostatků, které viděla zejména v nereformovaném justičním systému a v otázce všudypřítomné korupce a organizovaného zločinu. Dvacet pět dosavadních členských států mohlo také do roku 2014 uplatňovat přechodná období v otázce volného pohybu osob.75 Bulharsko i Rumunsko v současné době podporují navýšení členských zemí Unie o státy západního Balkánu. Usilují o začlenění se do Schengenského prostoru a deklarují svůj zájem na účasti v eurozóně. Obě země jsou čistými příjemci finančních prostředků z fondů EU. V rámci druhé vlny pátého rozšíření Bulharsko s Rumunskem navýšily počet členů EU na dvacet sedm. Rok 2007 představoval zároveň zvětšení EMU z dvanácti zemí na třináct. Třináctým státem, který splnil Konvergenční kritéria a přijal euro jako jednotnou měnu, se stala Republika Slovinsko.
72
Program Phare byl vytvořen roku 1989 ES a jeho cílem bylo poskytování peněţité pomoci státům, které se snaţí o reformu a rekonstrukci ekonomiky. https://www.euroskop.cz/388/sekce/bulharsko/, 19. 1. 2014 73 VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. 2. vyd. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s. 593 74 FIALA, P.; PITROVÁ M. Rozšiřování ES/ EU. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 196 - 198 75 https://www.euroskop.cz/462/sekce/rumunsko/, 19. 1. 2014
38
Obrázek č. 6: Završení pátého rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko Zdroj: EU27-2007_European_Union_map.svg, 24. 11. 2013.
2. 4. 8
Lisabonská smlouva
Po neúspěšném přijetí Smlouvy o Ústavě pro Evropu došlo v druhé polovině roku 2006 k zahájení dalších jednání mezi pětadvaceti členskými státy ohledně smlouvy nové. Určující událost představovalo potom v březnu 2007 setkání nejvyšších představitelů EU v Berlíně, kde při příleţitosti 50. výročí podpisu Římským smluv byla přijata takzvaná Berlínská deklarace.76 Hlavní cíl tehdejšího německého předsednictví v EU v čele s novou kancléřkou Angelou Merkelovou znázorňoval právě oţivení debat o potřebné ústavní smlouvě. Německé snahy se jevily jako úspěšné. Po předsednictví Německa nastoupilo do vedení Portugalsko, které na summitu v červenci 2007 předloţilo ostatním členským zemím jiţ konkrétní návrh. Celý „kolotoč“ kolem nové ústavní smlouvy byl ukončen na podzim téhoţ roku v Lisabonu. Dokument, který nese do dnešní doby název Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o zaloţení Evropské unie (dále Lisabonská smlouva), byl slavnostně podepsán na stejném místě 13. prosince 2007.77 V platnost Lisabonská smlouva78 vstoupila aţ 1. prosince roku 2009 po poměrně komplikované ratifikaci ve všech státech Unie. Majoritní většina zainteresovaných zemí se rozhodla smlouvu schválit v rámci národních parlamentů. Irská republika hlasovala o ratifikaci Lisabonské smlouvy v referendu, které bylo z důvodu prvotního negativního postoje občanů opakováno. K odsouhlasení tak došlo aţ v druhém případě. Největší 76
Oficiální název takzvané Berlínské deklarace zní „Deklarace při příleţitosti 50. výročí podpisu Římských smluv“. HORA, K.; NEDOROST, L.; LUKÁŠKOVÁ E. Evropská unie I. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2010, s. 34 - 35 78 Podrobněji: Úřední věstník Evropské unie, svazek 50, http://eurex.europa.eu/ 77
39
pochybnosti ohledně Lisabonské smlouvy vyjádřila Česká republika, která nechala (stejně jako Německo) vybrané části dokumentu přezkoumat Ústavním soudem. Lisabonská, někdy také nazývána jako Reformní smlouva, zahrnuje preambuli, závěrečná ustanovení a dva články pozměňující jednak Smlouvu o EU a jednak Smlouvy o ES. Její součást tvoří zároveň 12 protokolů a 53 deklarací. Jedná se o velmi rozsáhlý dokument, který neobsahuje souvislý text, nýbrţ stovky stan novelizací a odkazů na jiţ platné právní normy. Pravděpodobně největším zvratem Lisabonské smlouvy bylo odstranění pilířové struktury, která dávala základ pro fungování Unie jiţ od podepsání Maastrichtské smlouvy. Zrušení prvního pilíře Maastrichtského chrámu znamenalo převedení veškerých pravomocí z ES na EU, čímţ se tak Unie stala subjektem mezinárodního práva a nositelem suverenity. V oblasti jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky si státy nenechaly odejmout právo veta a nadále je proto při rozhodování nutný přímý souhlas všech členů. Lisabonská smlouva zároveň zavedla doloţku solidarity, ve které je deklarována pomoc potřebným zemím od ostatních členů Unie. Spolupráce v oblasti justice nově představuje reciproční uznání soudních rozsudků a trvalé sbliţování právních předpisů. Významnou novinkou, kterou Lisabonská smlouva přinesla, je také upevnění rolí národních parlamentů nebo definování postupu pro vystoupení některého státu z EU. Určitý díl smlouvy je opětovně věnován institucionálním změnám. Příkladem můţe být zřízení nových funkcí (předseda Evropské rady či Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku),79 přejmenování orgánu Rady ministrů na Radu Evropské unie anebo definování oblastí, v rámci kterých má Rada EU oprávnění rozhodovat jednomyslně a v kterých principem kvalifikované většiny. Dle Lisabonské smlouvy je jednomyslnost zachována v oblasti daní, zahraniční, jazykové, sociální či obranné politice.80 Mezi institucionální změny patřilo kupříkladu ještě udělení legislativní moci nejenom Radě, ale i parlamentu, zmenšení Evropské komise o třetinu či sníţení počtu poslanců v Evropském parlamentu.81 Lisabonská smlouva tedy ve zkratce dává Evropské unii jako celku prostor pro efektivnější a transparentnější fungování. Na druhé straně častým argumentem odpůrců Lisabonské smlouvy je fakt, ţe členské státy přijetím dokumentu opětovně přišly o část své nezávislosti a nadnárodní principy kooperace převýšily zásady jednotlivých členských zemí.
79
VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. 2. vyd. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s. 588 - 592 PELTRÁM, A. et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009, s. 58- 59 81 Počet poslanců kaţdé země je odvozen od počtu obyvatel. Současně jsou nastaveny limity, které definují, ţe kaţdá členská země musí mít v Evropském parlamentu minimálně šest, maximálně však devadesát šest zástupců. 80
40
V roce 2008, tedy rok po podepsání zmiňované Lisabonské smlouvy, vstoupily do třetí fáze EMU dva ostrovní státy - Kypr a Malta. V roce 2009 přijal jednotnou evropskou měnu i náš východní soused Slovensko a rok 2010 byl rokem vstupu do eurozóny pro nejsevernější pobaltský stát Estonsko.
2. 4. 9
Vstup Chorvatska do EU
Dne 1. července 2013 byla EU rozšířena o prozatím poslední členský stát - Chorvatskou republiku. Jedná se tak o druhou zemi bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie, která řady Unie rozšířila. Chorvaté čekali na vstup do Unie prakticky od svého vzniku.82 Oficiální přihlášku ke vstupu podali v březnu roku 2003. Jiţ v bývalé Jugoslávii patřilo Chorvatsko k nejvíce proevropsky zaměřeným zemím. Ačkoli po válce Chorvatsko vybudovalo relativně pevnou trţní ekonomiku a hospodářsky bylo vyspělejší neţ Bulharsko s Rumunskem, vstupní pohovory trvaly dlouhých osm let.83 Komplikace vycházely zejména ze špatných zkušeností z předchozího rozšíření, z vnitřní nepřipravenosti Unie k dalšímu rozšiřování (ta ovšem byla vyřešena přijetím Lisabonské smlouvy), ale zároveň pramenily z nedostatečné spolupráce Chorvatska s Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu a neurovnaných vztahů se sousedním Slovinskem. S ohledem na předchozí negativní zkušenosti při rozšiřování EU, museli Chorvati projít skutečně těţšími vyjednáváními neţ ostatní uchazeči. Neobyčejná pozornost byla věnována mimo jiné i fungování právního systému, soudnictví a korupci. Po vyřešení veškerých palčivých otázek a zároveň po uzavření dohody se Slovinskem,84 byla v prosinci roku 2011 během summitu v Bruselu podepsána přístupová smlouva. Následné zdárné referendum v Chorvatsku (pro vstup do EU hlasovalo více neţ 66 % oprávněných voličů) vyústilo v dokončení ratifikačního procesu a v červenci 2013 se tak Chorvatská republika stala osmadvacátým (a prozatím posledním) členským státem Unie. Stejně tak jako většina nově přistupujících zemí jsou i Chorvaté plní naděje, ţe díky nově nabytému členství dosáhnou vyšší ţivotní úrovně, sníţení cen zboţí a sluţeb díky vyšší konkurenci a přílivu zahraničních firem na jejich trh. Pochopitelně doufají v i posílení 82
Chorvatsko vyhlásilo (společně se Slovinskem) nezávislost v roce 1991. Uznáno zeměmi ES a Organizací spojených národů bylo potom o rok později - v roce 1992. Válečný konflikt rozpoutaný právě vyhlášením nezávislosti skončil vítězstvím Chorvatska v roce 1995. 83 PALATA, L. Cesta do Unie se vlekla jako vlaky k moři. Lidové noviny, 28. června 2013, s. 7 84 V roce 2009 uzavřelo Chorvatsko se Slovinskem dohodu, která deklarovala, ţe jejich vzájemný spor jiţ nebude bránit chorvatskému členství v EU a bude vyřešen v rámci mezinárodní arbitráţe.
41
turistického ruchu. Jejich očekávání je ovšem v současné době negativně ovlivněno dlouhotrvající hospodářskou, ale i dluhovou krizí EU a zároveň jejich vlastní vysokou mírou nezaměstnanosti.85
Obrázek č. 7: Šesté rozšíření EU o Chorvatsko Zdroj: EU28-2013_European_Union_map.svg, 25. 11. 2013. K 1. lednu roku 2014 vstoupil do třetí fáze EMU (i přes nesouhlas většiny občanů) prozatím poslední stát, kterým je Lotyšsko. Lotyšská měna lat měla přitom jako jediná z měn, které by časem mělo nahradit euro, větší hodnotu neţ sama evropská měna. Ke vstupu země do eurozóny byl stanoven kurz 1 euro = 0,702804 latu.86 Během velmi dlouhého a spletitého procesu evropského sjednocení došlo k mnoha zvratům a překvapením. Nicméně nejzásadnějším výsledkem integračních snah vyskytujících se jiţ od dob antického Řecka, je existence Evropské Unie - nadnárodního celku, který disponuje obrovskou institucionální, politickou i ekonomickou silou. Unii od července 2013 tvoří osmadvacet evropských států s více neţ 500 miliony obyvatel, kteří se kaţdý den potkávají s realitou svobodného pohybu. Více neţ polovina členských zemí (přesněji osmnáct) je navíc příslušníky eurozóny, coţ znamená, ţe pouţívají jednotnou evropskou měnu euro. Další rozšiřování EU je i v současné době více neţ pravděpodobné a seznam oficiálně stanovených kandidátských zemí a potenciálních uchazečů o členství stále narůstá. Aby však EU byla i nadále způsobilá fungovat jako provozuschopná politická a ekonomická unie, je do budoucna nezbytné neupřednostňovat proces rozšiřování nad procesem prohlubování a zdokonalování evropské integrace. 85 86
Míra nezaměstnanosti činila dle údajů Eurostatu v pátém roce recese (v dubnu 2013) téměř 21 %. HORÁČEK, F. Nejsilnější měna Evropy končí, nastupuje euro. MF DNES, 31. prosince 2013, s. 8A
42
3.
PŘÍSTUPOVÝ
PROCES
A
KODAŇSKÁ
KRITÉRIA 3. 1 Přístupový proces nových členů Země, která se chce stát řádným členem EU, musí nejprve předloţit ţádost o přijetí Radě EU. Ta má následně povinnost (dle Lisabonské smlouvy) informovat o kaţdém poţadavku členství v Unii jak Evropský parlament, tak i vnitrostátní parlamenty všech států EU. Rada dále postupuje ţádost o přijetí Evropské komisi, jejímţ úkolem je zhodnocení politické, hospodářské a sociální situace uchazeče a vypracování předběţného stanoviska. Na základě „posudku“ Evropské komise rozhoduje Rada EU o zahájení přístupového vyjednávání. Nejprve však musí získat kladné stanovisko od Evropského parlamentu, poté je nezbytný souhlas všech jejich členů. Jednání s kandidátskými zeměmi se člení na takzvané kapitoly, ve kterých jsou zakotveny předpisy a poţadavky, jimţ se musí ţadatel o členství přizpůsobit. K uzavření jednání o kaţdé jednotlivé kapitole dochází aţ v případě, ţe veškeré členské státy EU jsou s pokrokem uchazeče spokojeny. Po definitivním ukončení přístupových jednání dochází k podpisu přístupové smlouvy uzavírané mezi členy EU a ţadatelským státem, která přesně definuje veškeré podmínky členství i případné změny Smluv. Po úspěšné ratifikaci všemi zainteresovanými stranami a po nabytí platnosti přístupové smlouvy se uchazeč stává řádným členem EU.87
3. 2 Kodaňská kritéria Primární podmínky pro přistoupení nových členů do EU jsou zakotveny jiţ ve Smlouvě o EU. Dle Smlouvy o EU pozměněné Lisabonskou smlouvou (platnou od 1. prosince 2009) „každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii“.88 Zmiňovanými hodnotami se rozumí svoboda, vláda lidu,
87
PÍTROVÁ, L. et al. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva… Praha: Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády České republiky, 2008, s. 60 - 61 88 Smlouva o Evropské unii - konsolidované znění. Článek 49.
43
rovnost, uznání lidské důstojnosti, respektování lidských práv a fungující právní stát.89 Výše zmíněná Smlouva o EU říká, ţe ţadatelem musí být evropský stát. Nedefinuje však, jaký teritoriální rozsah je jako Evropa chápán či jaký procentuální díl kandidátské země se musí na daném území nacházet. Příkladem tohoto nepřesného vymezení můţe být Turecká republika, jeţ majoritně leţí v Malé Asii, zatímco v jihovýchodní Evropě se nachází pouhým zlomkem své rozlohy. Přesto je však Turecko v současné době jedním z oficiálních kandidátů na členství v Unii. Další a přísnější kritéria, která musí země vstupující do EU splňovat, byla schválena Evropskou radou v roce 1993 na zasedáních v hlavním městě Dánska - v Kodani (z místa konání vychází název Kodaňská kritéria). Jednalo se patrně o reakci na ţádosti někdejších komunistických zemí. Na konci roku 1995 na zasedání v Madridu byla Kodaňská kritéria potvrzena a zároveň došlo k připojení další podmínky - nazývané acquis communautaire.90 Kodaňská kritéria se dělí do tří následujících skupin. 1. Kritéria politická. Politické podmínky, které musí kandidátský stát před vstupem do EU splnit, zahrnují existenci svobodného státního zřízení s institucionální stabilitou, respektování demokratického reţimu a principu právního státu, dodrţování lidských práv a uznání a hájení minorit. 2. Kritéria ekonomická. V rámci ekonomických kritérií musí uchazeč o členství vykazovat fungující trţní ekonomiku, která je schopná obstát tlak konkurence v rámci trhu EU. 3. Schopnost dostát závazkům. Ţadatelský stát je zavázán přijmout právní řád EU (jiţ uvedené acquis communautaire) a musí být schopný plnit povinnosti vyplývající ze členství v Unii, které zahrnují i zájem a účast na politické unii a hospodářské a měnové unii.91 Po stručném shrnutí Kodaňských kritérií, někdy také nazývaných jako vstupních, je nezbytné poznamenat, ţe i navzdory těmto podmínkám si EU vymínila právo určit, v které době bude způsobilá a přichystaná nové členy akceptovat.
89
Smlouva o Evropské unii - konsolidované znění. Článek 2. Acquis communautaire je termín převzatý z francouzštiny a označuje právní řád EU. 91 PÍTROVÁ, L. et al. Kdyţ se řekne Lisabonská smlouva… Praha: Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády České republiky, 2008, s. 60 90
44
3. 3 Vystoupení z EU Argumentem pro umoţnění odchodu z EU je vědomí, ţe kaţdý stát se stává členem naprosto dobrovolně a mělo by mu být proto dovoleno kdykoliv z Unie vystoupit. Nezanedbatelný je z tohoto faktu vyplývající psychologický efekt, který nutnost členství transformuje na moţnost. Důvodů pro vystoupení z Unie můţe být celá řada. Nejpravděpodobnějšími z nich jsou potom faktory ekonomické či politické. Jak jiţ bylo zmíněno dříve, státy se obvykle seskupují proto, ţe od bytí v takovém celku očekávají určité výhody a zisk. V situaci, ţe by se pro ně členství stalo nevýhodným, prodělečným či vyvolávalo přílišné obavy ze ztráty suverenity, jen malé mnoţství zemí by zůstalo členy pouze z důvodu posilování evropské integrace, tedy jen z názorového přesvědčení. Mimo příčin ekonomických a politických by k vystoupení z Unie mohly vést různé extrémní situace, kupříkladu vyvolání válečného konfliktu některou zainteresovanou zemí. Takovéto krajní stavy jsou však v rámci současné EU prakticky nepředstavitelné. Nicméně v případě, ţe by taková situace přece nastala, je více neţ pravděpodobné, ţe dříve neţ k dobrovolnému vystoupení by došlo k udělení sankcí a pozastavení členství daného státu. Před tím neţ vstoupila v platnost Lisabonská smlouva (tedy do 1. prosince 2009), odstoupení nebo vypovězení zakládajících či přístupových smluv podléhalo článku 54, eventuálně článku 56 a 57 Vídeňské úmluvy o mezinárodním smluvním právu z roku 1969. V případě, ţe příslušný mezinárodní pakt nezahrnoval nějaké podmínky pro vypovězení či odstoupení, postačovalo pouze předloţit prohlášení o vzdání se členství s výpovědní lhůtou, která činila minimálně jeden rok.92 Lisabonská smlouva proceduru dobrovolného vypovězení členství v Unii přesně definuje v článku 49a. Pokud se kterýkoliv stát rozhodne (ať jiţ na základě uskutečněného referenda či hlasování národního parlamentu), ţe vystoupí z EU, je zavázán své stanovisko oznámit prostřednictvím hlavy státu, premiéra nebo pověřeného ministra Radě EU, která má následně povinnost sdělení o úmyslu daného státu akceptovat. Procedura vystoupení z Unie se odehrává dle dvou moţných scénářů. První uskutečnitelná varianta spočívá v uzavření smlouvy mezi Radou EU a vystupujícím státem. Taková dohoda upravuje podmínky
92
MACH, P. Jak vystoupit z EU. Laissez Farire, s. 56
45
vystoupení93“s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 188n ods. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.“94 Rada EU v tomto případě hlasuje zvláštní kvalifikovanou většinou poté, co získá kladné stanovisko od Evropského parlamentu. Po následném souhlasu Rady EU, přestává být dotyčný stát členem Unie v den, kdy uzavřená smlouva o vystoupení vzejde v platnost. Druhá moţnost představuje situaci, ţe se úmluvu o podmínkách vystoupení a dalším urovnání vztahů nezdaří dojednat. Za takových okolností stát pozbývá členství v Unii dva roky (případná dohoda členských států můţe tento časový termín prodlouţit) po sdělení svého záměru Radě EU. Současně je vhodné poznamenat, ţe dokud je stát členem Unie, i kdyţ jiţ podal Radě EU oznámení o vystoupení, disponuje stejnými právy a povinnostmi jako ostatní země. Samozřejmostí je, ţe i po pozbytí členství v EU zůstávají v platnosti zákony a ustanovení, jenţ stát kodifikoval na základně evropských směrnic a předpisů. Zrušení nevýhodných a kvůli EU zavedených norem je potom moţné na půdě národních parlamentů. Pozbytí členství v Unii bývá zpravidla spojeno s vypovězením účasti na EMU. Naproti tomu odchod z EMU a znovuzavedení vlastní měny nemusí vţdy nutně znamenat pozbytí členství v EU. V případě, ţe se vystupující země přihlásí ke splnění závazků, které má vůči jednotlivým státům a mezinárodnímu společenství jako celku, je po dohodě moţné členem Unie zůstat. Dokonce si lze představit situaci, kdy členský stát Unie opustí takzvanou eurozónu, ale euro si ponechá jako oficiální měnu - i kdyţ s určitými omezeními.95
93
Podmínky uvedené ve smlouvě v některých případech zahrnují i majetkové vyrovnání podílu vystupujícího státu v Evropské centrální bance a v Evropské investiční bance, úmluvu o předčasném ukončení funkcí poslanců v Evropském parlamentu nebo dohodu týkající se volného pohybu. 94 Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o zaloţení Evropské unie. Článek 49a, odstavec 2. 95 Stát by pochopitelně neměl moţnost eura tisknout a musel by je importovat z jiných zemí (funguje tak např. Černá Hora, kde je euro národní měnou). Centrální banka dané země by nabyla vybrané pravomoci, ale měnovou politiku by musela přebírat od ECB. Navíc by došlo ke ztrátě křesla v radě ECB.
46
4.
MOŢNOSTI
DALŠÍHO
ROZŠÍŘENÍ
EVROPSKÉ UNIE A VYHODNOCENÍ EU čítá od poloviny roku 2013 celkem 28 členských států a k jejímu rozšiřování došlo v historii
jiţ
sedmkrát.
Hranice
Unie
jsou
dány
na
severozápadě
Irskem,
na severovýchodě Finskem. Jihovýchodní mez představuje Kypr a jihozápadní Portugalsko. Její nedílnou součástí jsou i takzvané „outermost regions“96. EU zaujímá teritorium o rozloze téměř 4,4 milionů km². O příslušnictví k tomuto velmi rozmanitému nadnárodnímu celku se i v současné době uchází řada dalších zemí. Je proto velmi pravděpodobné, ţe se Unie bude nadále rozšiřovat. V této kapitole dojde nejprve k definování a stručnému rozebrání potencionálních uchazečských zemí na členství v EU, v druhé řadě potom států označených statusem oficiálních kandidátských zemí. V případě podkapitoly zabývající se oficiálními čekateli bude u dvou vybraných (konkrétně Srbska a Islandu) provedena detailnější analýza, která povede k zodpovězení otázky, zda zmiňované země mají v nejbliţší době dostatečné předpoklady pro vstup do EU, potaţmo pro přijetí společné evropské měny.
4. 1 Potenciální kandidátské země Status potenciálních kandidátských zemí je oficiálně udělován těm státům, kterým EU na vrcholné rovině potvrdila příslib definitivního členství za podmínky, ţe daná země řádně naplní veškerá kritéria pro přistoupení. Mezi formálně stanovené potenciální kandidáty na členství v Unii patří Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo.
4. 1. 1 Albánie Albánie se nachází na Balkánském poloostrově - v jihovýchodní Evropě. Sousedí s Černou Horou, Kosovem, Srbskem, Makedonií a Řeckem. Jedná se o menší přímořský stát o rozloze necelých 30 tisíc km². Počet obyvatel kaţdoročně klesá. V současné době dosahuje zhruba 96
Outermost regions (česky nejvzdálenější regiony) jsou definovány v čl. 299 ods. 2 v Amsterodamské smlouvě. Jedná se o geograficky vzdálená území od evropského kontinentu, jenţ tvoří integrální prvek členských zemí, ke kterým patří. Mezi tyto regiony se od počátku roku 2014 řadí: Francouzská Guyana (Francie), Guadeloupe (Francie), Martinik (Francie), Svatý Martin (Francie), Mayotte (Francie), Réunion (Francie), Azory (Portugalsko), Madeira (Portugalsko), Kanárské ostrovy (Španělsko) a dvě autonomní města Ceuta (Španělsko) a Melilla (Španělsko). Podrobněji: http://ec.europa.eu/regional_policy/activity/outermost/index_en.cfm#4, 29. 01. 2014
47
tří milionů. Hlavním a největším městem země je Tirana. Albánie tvoří součást Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Rady Evropy, Světové obchodní organizace i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. V roce 2007 se Albánie stala náleţitým členem Středoevropské zóny volného obchodu a v červenci 2008 stála u zrodu Unie pro Středomoří.97 Za potenciální kandidátskou zemi na vstup do EU byla označena po shromáţdění Evropské rady na summitu v Soluni v polovině roku 2003. O rok později přijala Rada EU s Albánií první evropské partnerství. Následující léta se nesla v duchu signování nejrůznějších dohod a smluv. V roce 2006 vzešla v platnost Dohoda o zpětném přebírání osob a Prozatímní dohoda98. Následující rok Smlouva o usnadňování udělování víz a v roce 2009 potom Dohoda o stabilizaci a přidruţení.99 Rok 2009 byl pro Albánii zlomový zejména z důvodu předloţení oficiální ţádosti o členství v EU. Evropská komise se následně ve svém stanovisku pro Radu vyjádřila, ţe přístupová jednání nelze zahájit, dokud Albánie nedosáhne potřebné míry souladu se stanovenými podmínkami ke členství a zároveň stanovila zásadní priority k řešení. Odezvu na vyjádření Evropské komise představoval jakýsi akční plán řešící rozhodující otázky, který Albánie s představiteli EU několikrát konzultovala. V roce 2012 jiţ Evropská komise navrhla, aby byl potenciální kandidátské zemi udělen status oficiální kandidátské země, ovšem s námitkou dokončení klíčových opatření ve vybraných oblastech. EU v současné době důrazně nabádá a ţádá Albánii o realizaci reformy soudnictví, veřejné správy a provedení revize parlamentních pravidel postupů.100 Negativním jevem vyskytujícím se v Albánii je i vysoká míra nezaměstnanosti, zanedbatelný objem exportu, rozsáhlá korupce či organizovaný zločin. Další postup týkající se Albánie bude projednáván na summitu EU, který je naplánován na červen letošního roku.
4. 1. 2 Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina (dále BaH) se rozkládá na jihovýchodě Evropy - v západním úseku Balkánu. Rozloha státu mírně převyšuje 51 tisíc km², počet obyvatel se rovná téměř čtyř milionům, hlavní město nese název Sarajevo. Země hraničí s Chorvatskem, Černou Horou a Srbskem. BaH je de facto konfederativní republikou, rozděluje se na dvě entity a to: 97
RUSÍNOVÁ, Z. Státy světa. Olomouc: ALDA, 2000. str. 6 - 7 Podrobněji: INTERIM AGREEMENT ON TRADE AND TRADE-RELATED MATTERS BETWEEN THE EUROPEAN COMMUNITY, OF THE ONE PART, AND THE REPUBLIC OF ALBANIE, OF THE OTHER PART. http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/albania/st08154.06_en.pdf, 8. 2. 2014 99 Podrobněji: STABILISATION AND ASSOCIATION AGREEMENT BETWEEN THE EUROPEAN COMMUNITIES, AND THEIR MEMBER STATES, OF THE ONE PART, AND THE REPUBLIC OF ALBANIA, OF THE OTHER PART. http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/albania/st08164.06_en.pdf, 8. 2. 2014 100 http://ec.europa.eu/enlargement/countries/detailed-country-information/albania/index_en.htm, 8. 2. 2014 98
48
Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou. Federaci Bosny a Hercegoviny lze dále štěpit na deset autonomních kantonů, které jsou tvořeny jednotlivými obcemi. Republika srbská se skládá ze sedmi oblastí. „Zvláštní, ústavou garantovaný status, má tzv. Distrikt Brčko. Je nezávislý na entitách, má vlastní vládu, starostu, soud a parlament.“101 BaH je součástí Rady Evropy a obdobně jako Albánie stála u zrodu Unie pro středomoří. Status potenciálního kandidáta na členství v EU získala po summitu Evropské rady (v červnu roku 2003). První evropské partnerství pro BaH přijala EU v létě následujícího roku. O čtyři léta později vstoupily v platnost: Dohoda o usnadnění udělování víz, Dohoda o zpětném přebírání osob a Prozatímní dohoda týkající se obchodu a obchodních záleţitostí. Dohoda o stabilizaci a přidruţení byla v roce 2008 ratifikována, v platnosti však dosud nevzešla. Po tomto datu EU s BaH dále podepsala Dohodu o financování nástroje předvstupní pomoci102 a došlo k zavedení bezvízového reţimu pro všechny občany země (vlastnící biometrický pas) do schengenského prostoru. Mezi největší současné problémy země patří zejména korupce103 a vysoká míra nezaměstnanosti, která souvisí se zapojením vysokého podílu občanů do šedé, resp. černé ekonomiky, případně s emigrací. Kritický stav vykazuje i zaostalá dopravní infrastruktura, nízká kupní síla a ţivotní úroveň. Výrazné komplikace pochopitelně způsobuje i nejednotná ekonomická politika země, jelikoţ obě zmiňované entity jednají samostatně a tím dochází k prohlubování bariér v nitru státu. Navzdory relativně pozitivní zprávě EU o pokroku z minulého roku, musí tento potenciální kandidát nadále pokračovat ve svém reformním úsilí, aby byl kdy schopen předloţit oficiální ţádost o členství a vznikla tak moţnost realizovat další kroky směřující ke vstupu BaH do EU.
4. 1. 3 Kosovo Kosovo je mezinárodně částečně uznanou samostatnou zemí leţící na Balkánském poloostrově. Sousedí s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Srbskem, které i v současné době pokládá území Kosova za své, coţ deklaruje dokonce srbská ústava. Nezávislost Kosova na Srbsku byla přitom vyhlášena jiţ v únoru roku 2008. Kosovo dosud akceptovalo 106 států světa včetně České republiky. V rámci EU Kosovo neuznaly pouze Kypr, Rumunsko, Řecko, Slovensko a Španělsko. Počet obyvatel přesahuje dva miliony, rozloha země dosahuje
101
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/bosna_a_hercegovina/index.html, 9. 2. 2014 Cílem nástroje předvstupní pomoci je poskytovat cílenou finanční pomoc zemím, jeţ jsou oficiálními či potenciálními kandidáty pro členství v EU. V letech 2007 aţ 2013 Bosna a Hercegovina vyuţila 660 mil. €. 103 Podle údajů Transparency International je Bosna a Hercegovina na 84. aţ 93. místě ve zkorumpovanosti. Obdobně je na tom jiţ zmiňovaná Makedonie či Černá Hora. Podrobněji: http://www.infoplease.com/ipa/A0781359.html, 9. 2. 2014 102
49
11 tisíc km².104 Kosovo tvoří součást Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, a přestoţe není členem eurozóny, oficiální měnou země je euro (obdobně jako v Černé Hoře). EU hraje důleţitou roli v obnově a rozmachu Kosova jiţ od konce minulého tisíciletí. Na rekonstrukci země, podporu udrţitelného hospodářského vývoje a na vybudování nové evropské budoucnosti pro Kosovo, poskytla EU do dnešní doby více neţ dvě miliardy euro.105 Unie je v této potenciální kandidátské zemi přítomná prostřednictvím Úřadu EU, resp. zvláštního zástupce EU, ambasád a styčných úřadů a civilních misí. „Zvláštní zástupce EU poskytuje poradenství a podporu vládě Kosova v politickém procesu, zajišťuje celkovou koordinaci pro přítomností EU v Kosovu, a přispívá k rozvoji a upevňování dodržování lidských práv a základních svobod v Kosovu.“106 Největší civilní misí v zemi je policejní a justiční projekt EU-LEX107 s cílem zlepšit fungování právního státu jako celku. Dle zprávy Evropského účetního dvoru ze závěru roku 2012 mise EU-LEX není vzhledem k vynaloţeným prostředkům (přibliţně 680 milionů eur) natolik úspěšná a předpokládá se, ţe bude v polovině roku 2014 ukončena.108 Zásadním krokem ke vstupu Kosova do EU bylo odstartování jednání o podepsání Stabilizační a asociační dohody, ke kterému došlo 28. října 2013. Premiér Kosova dokonce označil uvedené datum jako historický den jejich země. V případě, ţe se Stabilizační a asociační dohoda podaří implementovat, lze očekávat postupné budování zóny volného obchodu, přibliţování kosovské legislativy k té unijní a další vzájemnou spolupráci. Kosovo musí ke vstupu do EU urazit ještě hodně dlouhou pouť, nicméně jiţ učinilo první krok, a to právě v říjnu loňského roku.
4. 2 Oficiální kandidátské země Status oficiálních kandidátských zemí mají ty státy, které podaly přihlášku ke členství v EU, jeţ byla následně Unií oficiálně přijata a jiţ zahájily proces začleňování acquis communautaire do svých národních právních řádů. V současné době se mezi oficiální kandidátské země řadí pět států, kterými jsou: Bývalá Jugoslávská republika Makedonie, Černá Hora, Island, Srbsko a Turecko.
104
http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/, 15. 2. 2014 ŠTĚPÁNEK, V. Kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 106 http://eeas.europa.eu/delegations/kosovo/eu_kosovo/eu_special_representative/index_en.htm, 15. 2. 2014 107 Podrobněji: www.eulex-kosovo.eu, 10. 2. 2014 108 https://www.euroskop.cz/8956/21477/clanek/kosovo-mise-eu-neni-uspesna, 15. 2. 2014 105
50
4. 2. 1 Bývalá Jugoslávská republika Makedonie Bývalá Jugoslávská republika Makedonie (dále FYROM) se nachází v jihovýchodní Evropě, konkrétně v ústřední části Balkánu. Jedná se tedy o vnitrozemský stát, jenţ sousedí s Kosovem, Srbskem, Bulharskem, Řeckem a Albánií. Hlavním městem je Skopje, počet obyvatel lehce přesahuje dva miliony a se svou rozlohou necelých 26 tisíc km² představuje 50. nejmenší stát světa. FYROM reprezentuje součást Organizace spojených národů, Rady Evropy a od roku 2006 je také jednou ze zemí sdruţených zemí ve Středoevropské zóně volného obchodu. V první polovině roku 2001 podepsala FYROM s EU Dohodu o stabilizaci a přidruţení a ještě téhoţ roku vstoupila v platnost Smlouva o obchodu a obchodních záleţitostech. Přívlastek potencionálního kandidáta na členství v EU byl zemi přidělen po summitu Evropské rady v Soluni (konaném v roce 2003). FYROM podala oficiální přihlášku ke členství na počátku roku 2004. V listopadu 2005 vydala Evropská komise kladné doporučení a ve stejném roce udělila Evropská rada FYROM status oficiální kandidátské země. V říjnu roku 2009 navrhla Komise zahájení přístupových jednání, která ovšem k tomuto datu oficiálně započata nebyla.109 FYROM činí pokroky v politické i hospodářské oblasti. Byl zaveden bezvízový reţim pro všechny občany země do schengenského prostoru, nicméně vyjednávání zásadně zpomalila zejména otázka etnických sporů mezi Makedonci a menšinovými Albánci a současně dlouhotrvající bilaterální neshoda s Řeckem o oficiální název země.110 Přetrvávajícím problémem, který Evropská komise kandidátské zemi opakovaně zdůrazňuje je korupce, existence černého trhu a šedé ekonomiky. Vstup FYROM do EU se předpokládal v letech 2010 aţ 2015. V současnosti je však zřejmé, ţe pokud se kdy Bývalá Jugoslávská republika Makedonie stane členem Unie, nebude tomu tak v původně plánovaném období.111
4. 2. 2 Černá Hora Černá Hora je parlamentní republikou v jihovýchodní Evropě. Leţí při pobřeţí Jaderského moře a jejími sousedy jsou Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Albánie a Kosovo. Počet obyvatel se postupně blíţí 650 tisícům, rozloha země představuje necelých 14 tisíc km². Hlavní město nese název Podgorica. Černá Hora je členem Evropské banky pro obnovu
109
http://ec.europa.eu/enlargement/countries/detailed-country-information/fyrom/index_en.htm, 1. 2. 2014 Podrobněji: http://www.euractiv.cz/rozsirovani-eu/interview/miroslav-kouba-makedonie-a-recko-se-pri-sporu-o-nazevzeme-diametralne-mijeji-008113, 2. 2. 2014 111 https://www.euroskop.cz/8957/17618/clanek/debata-o-vstupu-makedonie-do-eu/, 2. 2. 2014 110
51
a rozvoj, Organizace spojených národů a od roku 2007 také Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Středoevropské zóny volného obchodu. Černá Hora se stala nezávislým státem v červnu 2006, kdy po provedení národního referenda112 došlo k vyčlenění země ze Státního společenství Srbska a Černé Hory. Rok po vyhlášení samostatnosti podepsala EU s Černou Horou v Lucembursku Dohodu o stabilizaci a přidruţení a následně Dohodu o obchodu a obchodních záleţitostech a Dohodu o usnadnění vízového reţimu.113 V prosinci roku 2008 podala Černá Hora oficiální ţádost ke členství v EU. Po dvouleté prodlevě vydala Komise příznivé stanovisko, stanovila klíčové priority114, jeţ shledala jako nezbytné k řešení a Evropská rada označila Černou Horu jako oficiální kandidátskou zemi. Rada EU současně stvrdila provedený posudek Komise a na konci června roku 2012 odstartovala negociační jednání. Od tohoto data kandidátská země provedla určitý pokrok ve formování fungujícího trţního hospodářství, snaţí se zlepšovat svou schopnost přijímat povinnosti vyplývající ze členství v Unii a jiţ uspokojivě plní politická kritéria nezbytná pro bytí v EU. Černá Hora disponuje relativně velkým ekonomickým potenciálem v turistickém ruchu, který jiţ několik let roste a také v těţení a zpracování nerostných surovin. Hlavní exportním zboţím je právě hliník, ale také ocel či tabák. V letech 2012 a 2013 jiţ došlo k otevření a dočasnému uzavření vybraných vyjednávacích kapitol115. Nicméně navzdory všem pokrokům, kterých Černá Hora dosahuje, je její členství v EU v blízké době nereálné. Přetrvávající problém vysoké nezaměstnanosti či obrovské míry korupce a kriminality na nejvyšších státních postech oddaluje vstup Černé Hory do Unie stejně tak jako většina zatím neprojednaných oblastí, resp. kapitol.
4. 2. 3 Turecko Turecko je demokratická republika rozkládající se jak na území Asie, tak na území jihovýchodní Evropy. Asijská část se nachází na poloostrově Malá Asie a zaujímá naprostou většinu rozlohy země - přibliţně 97 %. Geografická poloha je proto logicky jedním z nejčastějších argumentů odpůrců vstupu Turecka do EU. Naopak zastánci tohoto kandidáta vnímají jeho umístění jako strategickou křiţovatku mezi Evropou a Asií. Turecko sousedí
112
Referendum se konalo 21. 5. 2006 a 55,5 % účastníků hlasovalo ve prospěch nezávislosti Černé Hory. http://ec.europa.eu/enlargement/countries/detailed-country-information/montenegro/index_en.htm, 6. 2. 2014 114 EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k ţádosti Černé Hory o členství v Evropské unii. Brusel, 9. 11. 2010. KOM (2010) 670. 115 Kapitola 25 - věda a výzkum byla otevřena a dočasně uzavřená v prosinci roku 2012, kapitola 26 - vzdělávání a kultura byla otevřena a dočasně uzavřená v dubnu 2013. 113
52
s Bulharskem, Řeckem, Gruzií, Arménií, Ázerbájdţánem, Íránem, Irákem a Sýrií.116 Země se administrativně rozděluje do 81 provincí, v nichţ ţije více neţ 75 miliónů obyvatel. Hlavním městem je Ankara. Turecko a Evropa jsou hospodářsky i politicky spjaté celky několik desítek let. Jiţ v roce 1945 bylo Turecko zakládajícím článkem Organizace spojených národů a v roce 1948 stálo u zrodu Organizace pro evropskou hospodářskou pomoc (dále OEEC).117 Od počátku padesátých let je země také členem Severoatlantické aliance. Turecko začalo usilovat o uţší spolupráci s tehdejším EHS v roce 1959, kdy zároveň podalo ţádost o takzvané přidruţené členství. Dohoda o přidruţení, někdy nazývaná také jako Ankarská dohoda, byla signována 1. září 1963 a zajistila tak Turecku nejen přidruţené příslušnictví v EHS, ale i postupné přibliţování se ke společné celní unii. „Hlavním cílem dohody z Ankary bylo dosahovat neustálého zlepšování životních podmínek v Turecku a v Evropském hospodářském
společenství
prostřednictvím
zrychleného
ekonomického
pokroku
a harmonického rozvoje obchodu, a snižovat rozdíly mezi tureckou ekonomikou a ekonomikou Společenství".118 V roce 1964 vstoupila v platnost asociační smlouva, která přetřásala moţnost pozdějšího vstupu země do EHS. V první polovině roku 1987 Turecko oficiálně o plné členství v ES zaţádalo. O dva roky později se Evropská komise vyjádřila, ţe země neplní stanovená politická a ekonomická kritéria a ţádost zamítla. 1. ledna 1996 vstoupila v účinnost dohoda o vytvoření celní unie. Zlomový okamţik představoval summit EU na konci roku 1999 v Helsinkách, na kterém Evropská rada změnila svůj názor a označila Turecko jako oficiální kandidátskou zemi. O další dva roky později přijala Evropská rada Turecko-evropské přístupové partnerství a turecká vláda souhlasila s Národním programem, který definoval postup harmonizace tureckého právního řádu s acquis communautaire Unie. Na podzim 2005 potom došlo k oficiálnímu zahájení jednání o členství.119 V současnosti, tedy téměř devět let po otevření přístupových rozhovorů, představuje vstup Turecka do EU stále kontroverzní téma. Evropská komise oceňuje, ţe Turci disponují fungující trţní ekonomikou a ve střednědobém horizontu jsou schopni čelit konkurenčnímu boji uvnitř Unie. Pozitivně hodnotí i dosaţený pokrok v řadě odvětví, nicméně přijímání politických reforem stále neprobíhá v dostatečně rychlém tempu a otázkou zůstává i 21 dosud neotevřených kapitol jednání.120 Argumentů hovořících pro a proti vstupu Turecka do EU je velmi mnoho.
116
RUSÍNOVÁ, Z. Státy světa. Olomouc: ALDA, 2000. s 272 – 274. Organizace pro evropskou hospodářskou pomoc byla v roce 1961 transformována do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj - OECD. 118 http://www.avrupa.info.tr/en/turkey-the-eu/history.html, 25. 2. 2014 119 http://vstupturecka.cz/vztahy-turecka-a-eu/, 25. 2. 2014 120 Podrobněji: http://www.avrupa.info.tr/en/turkey-the-eu/accession-negotioations/what-is-the-current-status.html, 25. 2. 2014 117
53
Na jedné straně leţí otázka jiţ zmíněné geografické polohy, eventuální neţádoucí migrace obyvatel či rozpor mezi křesťanstvím rozšířeným ve většině Evropy a islámem, k němuţ se hlásí zhruba 99,7 % všech Turků. Na druhé straně by začlenění Turecka do Unie pro Evropu mohlo být přínosné díky jeho strategické poloze, vyspělé armádě, ekonomickému růstu země a kontaktům s Blízkým východem. Pokud Turecko neztratí zájem stát se součástí fenoménu, kterým EU stále bezesporu je a bude pokračovat ve svém úsilí, lze předpokládat, ţe se v budoucnosti členem Unie opravdu stane. S ohledem na skutečnost, ţe se za téměř devět let od zahájení přístupových jednání v roce 2005 povedlo uzavřít jen jedinou kapitolu, čeká Turecko ještě velmi dlouhá a spletitá cesta. Moţný termín vstupu je proto odhadován nejdříve po roce 2030.
4. 2. 4 Srbsko Srbsko je republikou nacházející se v jihovýchodní Evropě - v ústřední části Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad, počet obyvatel činí zhruba 10 milionů. Země hraničí s Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Makedonií, Černou Horou, Albánií, Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a také mezinárodně ne plně přijatým Kosovem. Po občanských válkách v Jugoslávii121, resp. po odtrţení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny, setrvávalo Srbsko společně s Černou Horou ve společné federaci nesoucí označení Svazová republika Jugoslávie. Federace sice byla Organizací spojených národů oficiálně akceptována, nedošlo však k jejímu uznání jakoţto nástupnické zemi po Jugoslávii. V roce 2002 federální parlament přisoudil Srbsku i Černé Hoře větší kompetence a rozhodl o změně názvu země, která od té doby vystupovala jako Státní společenství Srbsko a Černá Hora. Nezávislým celkem se Srbsko stalo po odpoutání Černé Hory dne 5. června 2006. O rok později vstoupila jiţ samostatná parlamentní republika Srbsko do Středoevropské zóny volného obchodu. V roce 2008 prohlásilo jednostrannou nezávislost na Srbsku Kosovo. Odtrţení tohoto území směřovalo k jiţ zmiňovaným přetrvávajícím sporům, které i v současnosti zpomalují transformaci celého Srbska a prohlubují probíhající krizi. Země je od roku 2000 součástí Organizace spojených národů a Mezinárodního měnového fondu. O rok později nabylo Srbsko členství ve Světové bance.
121
Občanské války v Jugoslávii trvaly od roku 1991 do roku 1995. Jednalo se o řadu válečných konfliktů, které započaly jako nepokoje mezi vybranými zeměmi Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a skončily rozkladem SFRJ.
54
4. 2. 4. 1 Vývoj vztahů Srbska a EU Oblast Západního Balkánu zaujímá v politice EU neobvyklé postavení. Vývoj Balkánského regionu po roce 1990 (tedy v době hlubokého mezietnického konfliktu, který byl vyvolán krizí zapříčiněnou především rozpadem jugoslávské federace) zřetelně prokázal, ţe pokud nebude zajištěno příměří a stabilita v této oblasti, nelze očekávat mír a stabilitu v Evropě. EU v tom čase nedisponovala dostatečně účinnými nástroji, aby do dění na Balkáně mohla efektivně zasáhnout. Dle bývalého švédského premiéra Carla Bildta: „V první fázi rozpadu Jugoslávie hrála nejdůležitější roli OSN, v druhé tato role připadla NATO, a v nynější třetí fázi Evropské unii.“122 Zásadní zlom, který pozitivně ovlivnil a zároveň „nastartoval“ vztahy EU a Srbska, představoval na podzim roku 2000 pád autoritativního reţimu tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče, který mimo jiné jako bývalý jugoslávský prezident stál za krvavým rozpadem SFRJ. V listopadu téhoţ roku na summitu EU v Záhřebu byl pěti státům západního Balkánu představen regionální projekt Unie s názvem Stabilizační a asociační proces (dále SAP). Všech pět zainteresovaných zemí včetně Srbska (sdruţeného v té době s Černou Horou) obsah a cíle SAP odsouhlasily123 a do procesu se následně zapojily.124 V roce 2002 srbská vláda ustavila konzultační orgán - Radu pro evropský integrační proces - s cílem monitorovat, posuzovat a v neposlední řadě řídit proces začlenění země do EU. V polovině roku 2003 se Srbsko oficiálně připojilo k projektu SAP a na povrch vyvstala otázka uzavření Stabilizační a asociační smlouvy (dále SAS), která formuje základ pro otevření jednání o členství v Unii. Navzdory prvotním problémům, vyplývajících zejména z neexistence jednotného trhu a rozdílné měny v Srbsku a Černé Hoře, získala SAS (po přijetí akční plánu iniciovaného EU) na podzim roku 2004 podporu, a to jak politických činitelů Srbska a Černé Hory, tak Rady EU.125 Formální jednání o uzavření SAS byla započata v následujícím roce, nicméně o několik měsíců později Komise tuto proceduru přerušila z důvodu nedodrţování závazků Srbska vůči Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (dále ICTY). Jednání o uzavření SAS Komise opětovně zahájila na počátku roku 2007, čemuţ předcházelo jednak zformování nové proevropsky zaměřené srbské vlády, ale také zadrţení Zdravka Tolimira - obţalovaného z válečných zločinů. Zásadní okamţik 122
BILDT, C. Mezi integrací a dezintegrací. NATO Review, zima 2004. Dostupné na http://www.nato.int/docu/review/2004/ issue4/czech/analysis.html/, 18. 2. 2014 123 Obsah SAP tvoří dvoustranné stabilizační a asociační smlouvy mezi Unií a státy západního Balkánu, hospodářská a technická podpora zajištěná programem CARDS a nezávislá obchodní opatření zjednodušující přístup zboţí států západního Balkánu na trh EU. Mezi cíle SAP patří stabilizace regionu a jeho podpora na rychlý přechod k fungující trţní ekonomice, dále prosazování regionální spolupráce a konečně také příprava jednotlivých zemí na přistoupení do EU. ŠTĚPÁNEK, V. Současné Srbsko - politika, kultura, Evropská Unie. Brno: Albert, 2007. s 151 124 Srbsko se do SAP začlenilo během summitu Evropské rady v Soluni konaném v červnu roku 2003. 125 DIENSTBIER, J. Stabilita Balkánu a Evropská unie. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006. s 84
55
v srbsko-evropských vztazích přinesl 29. duben 2008, kdy prezident (v té době jiţ samostatného Srbska) Boris Tadić signoval SAS na summitu EU v Lucemburku.126 V následujícím roce vstoupilo v platnost opatření, kterým dosavadních sedmadvacet států Unie zrušilo vízovou povinnost pro Srbsko127. Současně Srbové poprvé poţádali o vstup do EU. V říjnu 2011 vydala Evropská komise k podané ţádosti kladné stanovisko a po stvrzení rozhodnutí Evropskou radou obdrţelo Srbsko 1. března 2012 status oficiální kandidátské země. Na podzim téhoţ roku se Evropská komise ve své kaţdoroční zprávě o pokroku v oblasti rozšíření vyjádřila, ţe uznání samostatnosti Kosova není pro Srbsko podmínkou pro otevření přístupových rozhovorů. Rok 2013 se potom jevil jako klíčový ze dvou důvodů. Prvním z nich bylo vstoupení SAS128 v platnost, druhým potom přijetí vyjednávacího rámce se Srbskem Radou EU. V současné době lze zaznamenat další zásadní posun ve vztazích Unie a této kandidátské země, coţ dokládá první mezivládní konference konaná v lednu letošního roku.
4. 2. 4. 2 Poskytnutá pomoc Srbsku ze strany EU V období let 1991 aţ 2000 poskytovala ES/EU Srbsku a Černé Hoře pomoc převáţně humanitární, resp. pomoc zaměřenou na rozvoj demokracie a posílení nezávislých sdělovacích prostředků. Objem této podpory byl omezen zhruba na 900 milionů euro. Jak jiţ bylo uvedeno, po pádu reţimu Slobodana Miloševiče na konci roku 2000, nabraly vztahy Srbska a EU na dynamice, coţ se pochopitelně promítlo i do rapidního navýšení hospodářských příspěvků určených Srbsku. Toto tvrzení lze doloţit přesnými číselnými údaji. Kupříkladu v období pouze čtyř let (2000 aţ 2004) udělila EU prostřednictvím programu CARDS (na rekonstrukci, rozvoj a upevnění) Srbsku a Černé Hoře finance v celkové výši 1.105,5 milionů euro. To je ještě větší rozsah prostředků, neţ který byl Unií uvolněn za celé předchozí téměř devítileté údobí. V roce 2007 došlo k nahrazení programu CARDS nástrojem předvstupní pomoci (dále IPA), který se zaměřuje na soudnictví, resp. vnitřní věci země, reorganizaci veřejné správy, sociální rozvoj, energetiku a ochranu ţivotního prostřední. IPA se skládá z pěti sloţek, přičemţ Srbsko má od roku 2007 přístup pouze k první a druhé
126
http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu0/link-dossier/evropska-unie-srbsko-a-kosovo-000068, 19. 2. 2014 Občané Srbska vlastnící pas s biometrickými údaji mohou díky opatření z listopadu 2009 vycestovat do schengenského prostoru za jedno půlroční období aţ na tři měsíce, resp. 90 dní. 128 Podrobněji: STABILISATION AND ASSOCIATION AGREEMENT BETWEEN THE EUROPEAN COMMUNITIES, AND THEIR MEMBER STATES, OF THE ONE PART, AND THE REPUBLIC OF SEBIA, OF THE OTHER PART. http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/serbia/key_document/saa_en.pdf, 1. 2. 2014 127
56
sloţce IPA. Sloţka I představuje pomoc při transformaci a budování institucí. Sloţka II zahrnuje přeshraniční spolupráci.129 Tabulka č. 3: Čerpání finanční pomoci ze strany IPA v letech 2007 – 2013 (v mil. EUR) Sloţky pomoci
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
IPA sloţka I
181,4
179,4
182,5
186,2
189,9
193,8
203,1
IPA sloţka II
8,2
11,4
12,2
12,4
12,7
12,9
11,6
Celkem
189,6
190,8
194,7
198,6
202,6
206,7
214,7
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.europa.rs/srbija-i-evropska-unija/pomoc_EU_ srbiji/ipa-u-srbiji.html, 19. 2. 2014.
4. 2. 4. 3 Naplnění Kodaňských kritérií K přistoupení do EU můţe dojít tehdy, jestliţe kandidátský stát projeví svou způsobilost přejmout závazky povstávající z členství a splní předem stanovené ekonomické a politické podmínky. První část posouzení se týká kritérií politických, resp. dosaţení institucionální stálosti, jeţ garantuje demokracii, právní stát, hájení a uznávání lidských práv a národnostních menšin, ale zároveň i plnění podmínek SAP. Srbsko je demokratickou parlamentní republikou disponující ústavním a právním řádem, který do značné míry odpovídá zásadám a pravidlům EU. V rámci jiţ uskutečněných reforem zdokonalila srbská vláda v čele s premiérem Dačićem část svých postupů a podobně i parlament zefektivnil svou zákonodárnou činnost. Dle závěrů Evropské komise je však stále nezbytné „rozvíjet kapacitu pro parlamentní dohled a plánování, koordinaci a provádění vládní politiky.“130 Legislativním procesům by současně měla předcházet intenzivnější a detailnější příprava. Srbsko kvůli členství v EU ustavilo poţadované orgány zajišťující regulaci, díky kterým se veřejná správa země jeví jako všeobecně dostatečně rozvinutá. Volby v Srbsku jsou svobodné - od roku 2001 pořádané ve shodě s mezinárodními standardy. V uplynulých letech byla provedena i harmonizace 129
http://ec.europa.eu/enlargement/instruments/funding-by-country/serbia/index_en.htm, 19. 2. 2014 EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k ţádosti Srbska o členství v Evropské unii. Brusel, 12. 10. 2011. KOM (2011) 668 v konečném znění. s 5. 130
57
s normami evropskými. Poté co Srbové zřídili protikorupční úřad a snaţí se intenzivněji kooperovat v trestních věcech na mezinárodní úrovni, jsou zřejmé první výsledky taktéţ v oblasti boje proti korupci a organizovaného zločinu. Protikorupční úřad dohlíţí na bezúhonnost úředníků ve veřejné správě a současně reviduje finanční zdroje politických stran. Právní a institucionální rámec v boji proti korupci utváří také Státní kontrolní úřad, který přezkoumává celkové veřejné výdaje a odkrývá moţné nesrovnalosti společně s celní správou a policií. Navzdory všemu vynaloţenému úsilí představuje korupce stále značný problém. Korupce zasahuje i do problematiky veřejných zakázek, oblastního plánování či privatizace. Kvalitních a zásadních výsledků můţe Srbsko dosáhnout pouze tehdy, pokud představitelé země projeví silnější vůli a zlepší jak spolupráci donucovacích orgánů, tak svou vyšetřovací kapacitu. V boji proti organizované trestné činnosti se Srbsko musí soustředit zejména na praní špinavých peněz a obchodování s drogami. Je nezbytné navázat uţší spolupráci nejen na internacionální, ale také lokální úrovni. Od roku 2006 probíhají v Srbsku reformy justice s cílem pozvednout účinnost soudního systému. Za pozitivní lze povaţovat kupříkladu zřízení správního soudu, efektivnější rozdělení pracovní zátěţe, k němuţ došlo sníţením mnoţství soudců či schválení zákona o výkonu soudních rozhodnutí. V minulosti byly provedeny téţ kroky ke zvýšení úrovně profesionality a bezúhonnosti novým jmenováním všech státních zástupců a soudců. EU však tento proces kvůli jeho neprůhlednosti hodnotila jako zpochybnění samostatnosti justice. V současnosti se představitelé Unie vyjadřují, ţe srbský soudní systém neplní své priority v maximálním rozsahu a vybízí Srbsko k dalším činům, které by měly vést zejména k redukování počtu nevyřešených případů a posilování výkonu rozsudků. Nutná je pochopitelně i co nejvyšší důvěra veřejnosti. Právní rámec ochrany lidských práv a menšin je dobře rozvinutý a z větší míry v souladu s normami EU. Lidská práva a základní svobody garantuje srbská ústava, přičemţ kaţdý občan má moţnost odvolat se při domáhání svých práv k ústavnímu soudu. Příslušníci národnostních minorit mají ústavou zaručena zvláštní práva a politickou reprezentaci. V nedávné minulosti přijalo Srbsko ustanovení, které napomáhá k aktivnímu sociálnímu zapojování menšin - především v otázkách zdraví, školství a bydlení. Srbské orgány dosahují úspěchů v boji proti diskriminaci a zároveň v oblasti ochrany svobody shromaţďování a sdruţování. Jako nepříznivá a tudíţ vyţadující pozornost a řešení se stále jeví situace utečenců a vnitřně vysídlených jedinců.131 Spolupráci Srbska a ICTY posuzuje EU od roku 2008 do současnosti jako zcela uspokojivou a zásadní je, ţe Srbové hodlají 131
EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k ţádosti Srbska o členství v Evropské unii. Brusel, 12. 10. 2011. KOM (2011) 668 v konečném znění. s 7.
58
v tomto směru pokračovat. Kladně je hodnocen i pokrok této kandidátské země v bilaterálních vztazích (zejména s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou). Jak jiţ bylo zmíněno, Srbsko dosud neuznalo Kosovo jako samostatný stát, nicméně probíhající diskuze mezi Bělehradem a Prištinou přinesly jiţ několik důleţitých a uţitečných dohod upevňující křehké vztahy těchto dvou celků. Shody bylo dosaţeno kupříkladu v otázce volného pohybu zboţí a osob, občanského rejstříku a katastru nemovitostí.132 Další část hodnocení se zabývá naplňováním kritérií hospodářských. Srbská ekonomika patřila vţdy spíše ke slabším národním hospodářstvím v Evropě. Příčinou této skutečnosti byly zejména válečné konflikty v 90. letech minulého století. Po roce 2000 se ekonomika země začala vzpamatovávat a po úspěšně provedených hospodářských reformách začalo být Srbsko označováno statusem „Balkánský tygr“. Uplynulé desetiletí představovalo pro Srbsko stabilní ekonomický růst, který v průměru činil téměř 5 %, sníţení inflace a celkový nárůst ţivotní úrovně obyvatelstva. Následná celosvětová finanční a hospodářská krize však poukázala na negativní stránky růstového paradigmatu srbské ekonomiky. Financování domácí poptávky převáţně půjčkami ze zahraničí a zásadní nedostatky v politikách zvolených vysokými představiteli země způsobily, ţe Srbsko nebylo schopné účinně reagovat na nepříznivé vnější rozechvění. Hospodářství země se z hluboké recese, v níţ se ocitlo následkem celosvětové krize, postupně vyprostilo úsporným programem ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a pochopitelně díky podpoře EU.
Od prvního pololetí roku 2010 dochází k upevňování finančního rámce
a posilování kvality veřejných financí, coţ má Srbsku pomoci k udrţitelnému a vyváţenému růstu, který bude stimulován exportem a investicemi. Prováděná liberalizace obchodu a cen pozvolna rozvíjí volné reciproční působení trţních sil. Usnadněn byl v nedávné době vstup na trh a případný odchod z něj. Ačkoliv je hospodářská integrace Srbska a Unie vysoká, lze identifikovat
mnoţství
strukturálních
nedokonalostí,
které
výkonnost
hospodářství
v současnosti zpomalují. Vleklý průběh privatizace a liberalizace cen zapříčiňuje stále vysoký vliv státu v hospodářství. Podnikatelské klima je i navzdory uskutečňovaným reformám omezováno právní neurčitostí a všeobecná důvěra v právní systém je ochromena. Ekonomický potenciál Srbska není dostatečně vyuţitý i kvůli negativnímu působení nevyhovující hospodářské soutěţe ve většině odvětví či sporným otázkám v infrastruktuře. Pozitivně lze hodnotit alespoň nepatrný nárůst zahraničních investic, nicméně své investiční 132
EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k ţádosti Srbska o členství v Evropské unii. Brusel, 12. 10. 2011. KOM (2011) 668 v konečném znění. s 8.
59
prostředí musí Srbsko v co nejkratším termínu zlepšit. Neprodleně řešena musí být i vysoká míra nezaměstnanosti v zemi, napjatá sociální situace a strukturální nepruţnost na trhu práce. Z Kodaňských kritérií vyplývá uchazečské zemi povinnost přijmout právní řád Unie a převzít závazky vyplývající z členství. V třetí části je proto posuzována tato schopnost. Srbsko jiţ v roce 2008 akceptovalo národní program integrace do EU. Jedná se o souhrnný a poměrně ctiţádostivý plán, který upravuje přibliţování národních právních předpisů s právním řádem neboli acquis communautaire EU. V případě, ţe bude Srbsko nadále intenzivně pokračovat ve svém úsilí, lze předpokládat, ţe ve střednědobém časovém horizontu dostojí poţadavkům právního řádu EU v následujících odvětvích, resp. kapitolách: - právo obchodních společností, - rybolov, - daně, - hospodářská a měnová politika, - statistika, - podnikání a průmyslová politika, - věda a výzkum, - vzdělávání a kultura, - celní unie, - vnější vztahy, - zahraniční, bezpečností a obranná politika, - finanční a rozpočtová ustanovení.133 Další modifikace právního a institucionálního rámce a současně posílení správní a prováděcí kapacity se jeví jako nevyhnutelné, pokud Srbové chtějí ve střednědobém horizontu dosáhnout souladu s acquis communautaire EU, v těchto kapitolách: - volný pohyb zboţí, - volný pohyb pracovníků, - právo usazování a volný pohyb sluţeb, - volný pohyb kapitálu, - zadávání veřejných zakázek, - práva duševního vlastnictví, 133
PŘÍSTUPOVÝ DOKUMENT. Obecný postoj EU: Zasedání ministrů, kterým se zahajuje mezivládní konference o přistoupení Srbska k Evropské unii. Brusel, 21. 1. 2014. CONF-RS 1. s 24 – 25.
60
- politika hospodářské soutěţe, - finanční sluţby, - informační společnost a média, - bezpečnost potravin, veterinární a rostlinolékařská politika, - dopravní politika, - energetika, - sociální politika a zaměstnanost, - transevropské sítě, - regionální politika a koordinace strukturálních nástrojů, - ochrana spotřebitele a zdraví. 134 Výraznou a trvalou snahu k dosaţení shody s právním řádem EU a k tomu, aby je ve střednědobém časovém úseku efektivně realizovalo, musí Srbsko rozvinout v kapitolách: - zemědělství a rozvoj venkova, - soudnictví a základní práva, - spravedlnost, svoboda a bezpečnost, - finanční kontrola.135 Vedle všech výše poznamenaných oblastí stojí kapitola 27 týkající se ţivotního prostředí a změny klimatu. Dle nejnovějšího vyjádření Komise lze totiţ v této oblasti dosáhnout plné harmonie s acquis communautaire výhradně v horizontu dlouhodobém prostřednictvím zvýšeného rozsahu investiční činnosti.
4. 2. 4. 4 Naplnění Maastrichtských kritérií Pro majoritní část členských zemí EU platí povinnost vstoupit do třetího stupně hospodářské a měnové unie a přijmout, po splnění poţadovaných kritérií (uvedených v druhé kapitole této diplomové práce), jednotnou evropskou měnu. Trvalou výjimkou z práva Unie (takzvaný opt-out) pro zavedení eura si vyjednalo Dánsko, Velká Británie a Švédsko. Tyto státy proto společnou
měnu
přijmout
nemusí.
Následující
134
podkapitola
se
pokusí
naznačit,
EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k ţádosti Srbska o členství v Evropské unii. Brusel, 12. 10. 2011. KOM (2011) 668 v konečném znění. s 10. 135 PŘÍSTUPOVÝ DOKUMENT. Obecný postoj EU: Zasedání ministrů, kterým se zahajuje mezivládní konference o přistoupení Srbska k Evropské unii. Brusel, 21. 1. 2014. CONF-RS 1. s 24 – 25.
61
jak vysokého stupně udrţitelné konvergence Srbsko dosahuje, resp. do jaké míry splňuje maastrichtská konvergenční kritéria ukotvená v Maastrichtské smlouvě. Kritérium stavu veřejných financí se povaţuje za splněné pouze v případě, plní-li členská země EU udrţitelně obě sloţky fiskálního kritéria. První z nich říká, ţe veřejný dluh země nesmí převýšit 60 % hrubého domácího produktu. Druhá sloţka udává, ţe saldo státního rozpočtu nesmí překročit 3 % hrubého domácího produktu. Z níţe uvedených tabulek je patrné, ţe Srbsko kritérium stavu veřejných financí od roku 2009 nenaplňuje. Tabulka č. 4: Veřejný dluh v % HDP
Hodnotící kritérium Srbsko
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
31,5
29,2
34,7
44,5
48,2
60,0
62,8
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.nbs.rs/internet/english/80/index.html, 23. 2. 2014. Tabulka č. 5: Saldo státního rozpočtu v % HDP
Hodnotící kritérium Srbsko
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 1,1
- 1,9
- 3,3
- 3,5
- 4,1
- 5,7
- 4,9
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.nbs.rs/internet/english/80/index.html, 23. 2. 2014. Kritérium cenové stability znamená, ţe členská země EU „vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou
stabilitu
a průměrnou
míru
inflace
měřenou
v průběhu
jednoho
roku
před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků.“136 V letech 2007 aţ 2013 Srbsko kritérium cenové rovnováhy nesplnilo. 136
PROTOKOL (Č. 13) O KRITÉRIÍCH KONVERGENCE, článek 1.
62
Tabulka č. 6: Harmonizovaný index spotřebitelských cen - růst v % (průměr posledních 12 měsíců proti průměru předcházejících 12 měsíců ke konci období)
Průměr 3 zemí EU s nejniţší inflací* Hodnotící kritérium Srbsko
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
1,3
2,6
0,0
0,9
1,6
1,6
0,8
2,8
4,1
1,5
2,4
3,1
3,1
2,3
11,0
8,6
6,6
10,3
7,0
12,2
9,9
*Přesněji průměr tří členských zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.nbs.rs/internet/english/80/index.html, 23. 2. 2014. Maastrichtské kritérium zaloţené na úrovni dlouhodobých úrokových sazeb stanoví, ţe dlouhodobá průměrná nominální úroková sazba členské země Unie v průběhu jednoho roku před zkoumáním nepřesáhne o více neţ dva procentní body průměrnou nominální úrokovou sazbu tří členských zemí EU s nejniţší inflací, resp. s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Roční průměrné dlouhodobé sazby Srbska pro konvergenční účely mají v období let 2007 aţ 2012 střídavě klesající i rostoucí tendenci. V roce 2012 Srbsko toto konvergenční kritérium úrokových sazeb plnilo, ačkoli s nulovou rezervou. Tabulka č. 7: Dlouhodobá úroková sazba pro konvergenční účely v %
Průměr 3 zemí EU s nejniţší inflací* Hodnotící kritérium Srbsko
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
4,4
4,2
3,9
4,0
3,3
3,1
2,9
6,4
6,2
5,9
6,0
5,3
5,1
4,9
6,7
6,5
1,4
3,1
5,7
5,1
**
*Přesněji průměr tří členských zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. ** Údaje za rok 2013 prozatím nedostupné. Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.tradingeconomics.com/serbia/risk-premium-onlending-prime-rate-minus-treasury-bill-rate-percent-wb-data.html, 26. 2. 2014. 63
Formální plnění konvergenčního kritéria, které definuje, ţe národní měna členského státu EU nesmí být nejméně po dobu dvou let devalvována a současně její kurs můţe oscilovat nanejvýš v pásmu 2,25 %, není aţ do zapojení Srbska do mechanismu směnných kursů moţné. Posouzení výše zmíněného poţadavku je proto realizovatelné jedině na analytické úrovni. Z grafu je evidentní, ţe ve znázorněném časovém úseku měnový kurs srbského dináru (dále RSD) stabilní nebyl.
EUR/RSD,
USD/RSD
Graf č. 1: Nominální měnový kurz srbského dináru (čtvrtletní tempo růstu ke konci období - v %) Zdroj: http://www.nbs.rs/internet/english/40/40_5/index.html?cmsframe=printerfriendly, 23. 2. 2014.
4. 2. 4. 5 Vstup do EU z pohledu Srbska Členství v EU povaţují představitelé Srbka za prioritní záleţitost celé země, coţ po oficiálním zahájení přístupových rozhovorů v Bruselu na konci ledna letošního roku potvrdil i srbský premiér Ivica Dačić. Ve svém projevu předestřel, ţe Srbsko by chtělo vstoupit do EU jiţ za šest let, tedy do roku 2020. Unijní zástupci díky předešlým zkušenostem z přístupových procesů naznačují, ţe období pěti aţ šesti let je realistické. Balkánskou zemi nyní čeká 35 výše uvedených kapitol vyjednávání, přičemţ otevření prvních z nich lze předpokládat uţ za současného předsednictví Řecka. 64
Vstup do Unie budou pochopitelně muset ještě odsouhlasit Srbové v národním referendu a právě z důvodu klesající popularity EU u obyvatel země v posledních deseti letech mohou integrační snahy začít ochabovat.
Na počátku tisíciletí podporovalo členství v EU více
neţ 80 % národa. Podle nového sociologického průzkumu provedeného na konci roku 2013 časopisem Nové srbské politické myšlení je zřejmé, ţe samotní občané Srbska od přání stát se součástí Unie upouští. Veřejné mínění ovlivnily nejen unijní problémy, ale také řada rozhodnutí učiněných soudem v Haagu, který je podle mnoha názorů nespravedlivý a nadrţuje Chorvatsku.137
NEVÍM 10,0 %
NE 36,3 %
ANO 53,7 %
Graf č. 2: Veřejné mínění v Srbsku o vstupu do EU Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://czech.ruvr.ru/2013_11_22/Srbove-chteji-do-unie-sRuskem-vice-nez-clenstvi-v-EU/, 24. 2. 2013.
4. 2. 4. 6 Shrnutí a doporučení V předešlých letech uskutečnilo Srbsko s ohledem na provedené reformy značný pokrok na cestě ke splnění Kodaňských kritérií, které Evropská rada v roce 1993 definovala. Kandidátská země disponuje souhrnným ústavním, zákonodárným a institucionálním rámcem, jenţ všeobecně koresponduje s evropskými i mezinárodními standardy. Srbský parlament zásadně zdokonalil své legislativní působení. Právní a institucionální rámec právního státu se jeví jako komplexní. V boji proti korupci a organizovanému zločinu jsou jiţ viditelné prvotní úspěchy. Oblast chránění lidských práv a minorit je téţ dostatečně rozvinutá. Srbové dosáhli zcela ucházející úrovně, co se týká kooperace s ICTY a nadále aktivně vyvíjí snahy 137
http://zpravy.e15.cz/zahranicni/udalosti/srbsko-chce-do-roku-2020-vstoupit-do-eu-1054756, 24. 2. 2014
65
o smír v regionu. Mezi Bělehradem a Prištinou probíhají dialogy, jejichţ cílem je ulehčit ţivot občanů obou celků, a které dokonce vedly k několika dohodám. Navzdory hospodářské a finanční krizi, která v minulosti zasáhla celý svět, dosahuje Srbsko určitého stádia makroekonomické rovnováhy a podniká důleţité kroky ke zformování fungující trţní ekonomiky. Stále je však nutné pokračovat v práci na restrukturalizaci národního hospodářství, vytvářet větší úsilí na upevnění právního státu a odstraňovat všudypřítomnou neúměrnou byrokracii. Ke zlepšení podnikatelského klimatu v Srbsku by přispělo i posílení hospodářské soutěţe a vypořádání se s nepruţnostmi na pracovním trhu. Pro vyrovnání se s trţními silami a konkurencí v rámci EU je podstatné ustavičně vylepšovat kapacitu hospodářství a vytvářet atmosféru, která povede k početnějšímu přílivu investic ze zahraničí. Proces přibliţování vnitrostátních norem s právním řádem EU je dobře nastartován a země by tak mohla být schopná dostát takřka všem oblastem acquis communautaire jiţ ve střednědobém horizontu. Srbsko musí urazit ještě poměrně dlouhou cestu plnou změn a komplikací, nicméně domněnka, ţe se do roku 2020 stane devětadvacátou členskou zemí EU, není nerealistická. Dle prozatímních odhadů Evropské komise by přistoupení Srbska mělo na politiku Unie povšechně omezený účinek a její způsobilost udrţovat a utuţovat svůj vlastní vývoj by začleněním Srbska ovlivněna nebyla. Výzvou pro tuto kandidátskou zemi v současné době představuje konstruktivní zapojení se v rámci regionální kooperace, zesílení bilaterálních vztahů a pochopitelně udrţení dynamiky prováděných reforem.
4. 2. 5 Island Island je ostrovní stát s nejstarší parlamentní demokracií na světě leţící v severní části Atlantského oceánu nedaleko severního polárního kruhu. Plnou nezávislost nabyla tato země aţ v roce 1944, do té doby spadala (jiţ od 14. století) pod nadvládu Dánska. Na Islandu ţije více neţ 320 tisíc obyvatel, hlavní město nese název Reykjavík. Island je řádným členem Organizace spojených národů, Severoatlantické aliance, Evropského sdruţení volného obchodu, Mezinárodního měnového fondu a zakládajícím článkem Světové obchodní organizace.
66
4. 2. 5. 1 Vývoj vztahů Islandu a EU Přestoţe Islandská republika na plnohodnotné členství v Unii od začátku evropské integrace nepomýšlela, historie vzájemných vztahů je relativně dlouhá. V posledních čtyřech desetiletích udrţují Island a ES/EU úzkou spolupráci hned v několika různých oblastech. Na počátku roku 1970 se země připojila k Evropskému sdruţení volného obchodu (dále ESVO) a o čtyři roky později byla podepsána mezi tehdejším ES a Reykjavíkem bilaterální Dohoda o volném obchodu. Na základě ujednání, resp. Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále EHP), nabyl Island v roce 1994 členství v EHP. Na konci roku 1996 se tento kandidát stal přidruţenou zemí k rozvoji schengenského acquis a od roku 2001 uplatňuje pokyny Schengenské dohody.138 Dle oficiálního ţebříčku Rozvojového programu OSN z roku 2007 byl Island v té době z hlediska kvality ţivota nejlepším místem pro ţivot lidí ze všech posuzovaných zemí světa. Zásadní zvrat však přinesl rok 2008. Hospodářství Islandu intenzivně zasáhla celosvětová finanční a ekonomická krize. Národní měna se vůči euru propadla o více neţ 35 % a na podzim téhoţ roku došlo k úpadku tří bankovních domů, konkrétně Glitnir, Landsbanki a Kaupthing,139 ve kterých byl následně zaveden bankovní dozor. Situace vyústila v kompletní zhroucení bankovního systému v zemi, ztrátu důvěryhodnosti na mezinárodních trzích, zvýšení nákladů na splácení vysokého státního dluhu a současně spustila celou řadu politických změn. Po rezignaci tehdejšího předsedy vlády, pádu vládní koalice a uskutečněných předčasných parlamentních volbách vznikla koaliční vláda nová v čele s premiérkou Sigurdardóttirovou, jeţ navrhla podání přihlášky ke vstupu do EU. Návrh vlády byl v červenci roku 2009 islandským parlamentem schválen a několik dní poté Island oficiálně zaţádal o členství v EU. Představitelé země spatřovali ve vstupu do Unie jisté preventivně ochranné řešení a zároveň doufali v posílení stability. Ve shodném roce souhlasil islandský parlament s dohodou zaručující vyplacení pozbytých vkladů britským a nizozemským investorům (jinak nazýváno jako „zákon o Icesave“), kteří o ně přišli v důsledku jiţ zmiňované bankovní krize. Na počátku roku 2010 na základě petice (předloţené a podepsané více neţ čtvrtinou všech oprávněných voličů) prezident země „zákon o Icesave“ nepodepsal a o kompenzacích vkladů Británii a Nizozemsku ve výši zhruba pět aţ šest miliard euro bylo vyhlášeno národní referendum. Islandští obyvatelé se v uskutečněném hlasování poměrem 91 % ku 9 % vyjádřili proti „zákonu o Icesave“. 138
Uplatňování ustanovení Schengenské dohody znamená, ţe Islandská republika přestala kontrolovat hranice s ostatními zeměmi začleněnými v schengenském prostoru a pro krátkodobá víza a dozor nad vnějšími hranicemi přijala společná pravidla a postupy. Současně se pochopitelně široce zapojuje do kooperace a koordinace policejních a soudních orgánů uvnitř schengenského prostoru. 139 http://www.euractiv.cz/rozsirovani-eu/link-dossier/vztahy-eu-a-islandu-000065, 4. 3. 2014
67
Evropská komise přesto doporučila zahájit přístupová jednání s Islandem, poněvadţ záleţitost se zkrachovalou bankou vnímala pouze jako bilaterální problém.140 V létě roku 2010 rozhodla Rada EU o otevření přístupových rozhovorů a po první mezivládní konferenci o začlenění Islandu do Unie bylo odstartováno vyjednávání o prvních vybraných kapitolách. Do dnešní doby došlo k otevření celkem 27 negociačních kapitol, z nichţ 11 je jiţ prozatímně uzavřeno. Problémem Islandu i nadále zůstávají nevypořádané vztahy k Británii i Nizozemsku. Druhý pokus o jakousi dohodu o odškodnění pro střadatele zbankrotovaných bankovních domů realizoval parlament na přelomu roku 2010/2011, nicméně i toto úsilí bylo prezidentem země vetováno a celá záleţitost tak i nadále není definitivně uzavřená. V loňském roce proběhly na Islandu parlamentní volby, z nichţ vítězně vzešly dvě opoziční středopravé strany, které se jiţ před volbami profilovaly jako odpůrci evropské integrace. Nová islandská vláda svým předvolebním názorům dostála, částečně přerušila s EU dosavadní přístupové rozhovory a dala jasně najevo, ţe nemá v úmyslu v nadcházejících letech přístupová jednání plně obnovit. Evropská komise je přichystána rozhovory o moţném příslušnictví Islandu v EU kdykoli opětovně zahájit, nicméně soudobý kabinet kandidátské země má v současnosti zájem pouze o uţší spolupráci s Unií - nikoliv o plné členství.
4. 2. 5. 2 Poskytnutá pomoc Islandu ze strany EU Island je nejenom příjemcem, ale i významným poskytovatelem rozvojové pomoci. Před rokem 2008 vynakládal na humanitární a rozvojovou pomoc takřka 1 % svého HDP. Po roce 2008 bylo pochopitelně nezbytné seznam recipientských států značně redukovat. Mezi hlavní příjemce islandské humanitární a rozvojové podpory patří v dnešní době Uganda, Malawi, Mozambik, Nikaragua a Namibie. Určitou zahraniční pomoc poskytuje Island rovněţ rozvojovým státům prostřednictvím Organizace spojených národů v rámci Konvence pro boj proti rozšiřování pouštních oblastí. Minimální měrou financuje i takzvané EEA/Norské fondy, ze kterých čerpá peněţité prostředky celkem 15 států Unie včetně České republiky. Objem poskytované podpory ze strany Islandu činí v současnosti zhruba 0,21 % HDP. Představitelé země jsou však odhodláni do roku 2019 tento objem navýšit a dostat se na úroveň darovaných prostředků v rozsahu 0,7 % HDP.141
140 141
MLÁDEK, J. et al. Rozšíření EU: dead or alive? Dráchov: Fontes Rerum, 2013, s. 32 - 34 http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/island-ekonomicka-charakteristika-zeme-18898.html, 6. 3. 2014
68
EU alokovala pro Island finanční pomoc zejména prostřednictvím jiţ zmiňovaného programu IPA - zaměřeného na harmonizaci procedur a institucí v souvislosti s přístupovým procesem. Tato podpora je spravována Evropskou komisí a v případě Islandu se zaměřovala na soulad islandského celního řízení s evropskými normami, posílení finančního systému, minimalizaci rizik, které by mohly zapříčinit budoucí finanční krizi či selhání bankovního sektoru a podporu zdravé hospodářské politiky na národní i evropské úrovni. Island měl přístup pouze k první sloţce nástroje předvstupní pomoci, kterou je pomoc při transformaci a budování institucí. Vzhledem k přerušení přístupových jednání islandskou vládou v polovině roku 2013 Evropská komise rozhodla, ţe veškeré programy IPA s okamţitou platností ukončí. V budoucnosti mají být realizovány pouze ty projekty, které byly započaty před červencem loňského roku.142 EU Islandu nadále udílí finance v rámci různých operačních projektů, které směřují kupříkladu do odvětví ţivotního prostředí či cestovního ruchu. Tabulka č. 8: Čerpání finanční pomoci ze strany IPA v letech 2012 – 2013 (v mil. EUR) Sloţky pomoci
2012
2013
IPA sloţka I
8,3
10,3
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://ec.europa.eu/enlargement/instruments/funding-bycountry/iceland/index_en.htm, 6. 3. 2014
4. 2. 5. 3 Naplnění Kodaňských kritérií První úsek této podkapitoly hodnotí, stejně tak jako v předchozím případě Srbska, míru naplnění kritérií politických. Island je dobře zavedenou parlamentní republikou se silnými institucemi, které zajišťují fungující zastupitelskou demokracii a řádnou správu věcí veřejných na národní i místní úrovni. Ústavní a právní řád v zemi koresponduje se směrnicemi a pravidly EU. Rozhodovací orgány se jeví jako stabilní, přičemţ pravomoci jsou rozděleny tradičně na moc legislativní, výkonnou a soudní. Hlavou státu je prezident143 - volený přímo občany země, který však zastává spíše reprezentativní funkci. Výkonná moc se koncentruje do rukou vlády, v jejímţ čele stojí premiér. Islandská vláda podléhá vydatné kontrole parlamentu. Parlament disponuje mocí zákonodárnou, má celkem 63 členů, kteří jsou občany 142
http://ec.europa.eu/enlargement/instruments/funding-by-country/iceland/index_en.htm, 6. 3. 2014 Současným islandským prezidentem je Ólafur Ragnar Grímsson. Ve funkci úřaduje od 1. 8. 1996, znovuzvolen byl v letech 2000, 2004, 2008 a 2012. Ólafur Ragnar Grímsson je pátým prezidentem Islandu. 143
69
země vybíráni jednou za čtyři roky. Respektování právního státu je zajištěno zejména prostřednictvím účinného soudního systému a všeobecně vysokou úrovní islandského soudnictví i donucovacích orgánů. V oblasti justice je však vhodné i nadále pracovat na posilování nezávislého soudnictví a zaměřit se na přeměnu procesu jmenování nových soudců. Veřejná správa na Islandu funguje vcelku efektivně, transparentně a bez politických zásahů. Od konce roku 2009 probíhá v zemi účinná reforma této oblasti. Po vypuknutí finanční a hospodářské krize v roce 2008 došlo k vytvoření speciální vyšetřovací komise a zároveň úřadu zvláštního prokurátora pro prozkoumání a stíhání údajných trestných činů, které byly spáchány ve spojitosti se zhroucením bankovního systému v zemi.144 Systém na hájení základních lidských práv a svobod je velmi komplexní. Vysoký stupeň právní ochrany a respektu v praxi lze spatřovat i v právech osob náleţících k menšinám. Druhá část posuzuje naplnění kritérií hospodářských. Island je povaţován za relativně malou otevřenou ekonomiku. Jak jiţ bylo uvedeno, od roku 1994 tvoří součást EHP a do ekonomiky EU je jako takový dobře zapojen. Od 90. let minulého století probíhala na Islandu významná restrukturalizace hospodářství, díky které se tento malý ostrovní stát, jehoţ ekonomika byla zaloţená zejména na rybolovu, transformoval na rozmanitou ekonomiku se silným a otevřeným finančním sektorem. Celosvětové finanční zemětřesení společně s nadměrným vystavováním
islandských
bankovních
domů
riziku
a
nedostačujícím
dohledem
nad finančním sektorem zapříčilo v roce 2008 zhroucení bankovního odvětví. V důsledku této skutečnosti upadla ekonomika země do měnové a finanční krize, coţ vedlo k hluboké recesi. Pohotovostní úvěr od Mezinárodního měnového fondu ve výši zhruba 1,6 miliardy euro, záchranný program a série opatření zahrnujících kupříkladu posílení dohledu klíčových bankovních domů v zemi či rapidní sniţování veřejných výdajů vedly k tomu, ţe islandská ekonomika se opětovně ocitá na vzestupné křivce. Jiţ na počátku roku 2012 ocenily ratingové agentury islandské snahy o řešení problémů vylepšeným ohodnocením. Ratingová agentura Fitch vrátila téhoţ roku Island ze spekulativního pásma nazpět mezi země se skutečným investičním potenciálem. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joe Stiglitz uvádí: „To, co udělal Island, je správně. Bylo by špatně zatěžovat budoucí generace chybami finančního systému.“145 Pozitivní je, ţe Island má relativně pruţný trh práce, vysokou úroveň zapojení, poměrně mladé pracující obyvatele a dobře zabezpečenou a pevnou základnu 144
EUROPEAN COMMISSION. Commission Staff Working Document – Iceland 2012 progress report. Brussels, 10. 10. 2012. SWD (2012) 337 final. s 6 – 8. 145 http://www.czechfreepress.cz/evropa/island-poslal-bankere-do-vezeni-odmitl-platit-dluhy-bank-vyhlasil-bankrot-a-koncildluhovou-krizi.html, 8. 3. 2014
70
lidských zdrojů. Ekonomika země se především díky zvýšené domácí poptávce, zahraničním investicím a dobrým odbytovým podmínkám průmyslu na mezinárodních trzích nastartovala. Míra nezaměstnanosti postupně klesá. Dle očekávání centrální banky by se v letošním roce měla ustálit na necelých 5 %. Islandská vláda je úspěšná i ve sniţování schodku hospodaření země. Dluh Islandu v současné době klesá jak nominálně, tak v poměru k HDP. V oblasti zahraničního obchodu se danému ostrovnímu státu taktéţ daří. Navzdory zmiňovanému růstu domácí poptávky (a tudíţ i importu) udrţuje Island kladné saldo zahraničního obchodu. K této skutečnosti přispívá i stále poměrně podhodnocená národní měna. Problémem země zůstávají nadále platné měnové restrikce při platbách do zahraničí nebo při transakcích s islandskou korunou (dále ISK) v zahraničí. Island musí i v budoucnosti pracovat na diverzifikaci hospodářství, jeţ bude neustále zvyšovat konkurenceschopnost země, pokračovat v jiţ provedených strukturálních reformách a snaţit se o sniţování inflace, která sice v současnosti vykazuje klesající trend, ale její další vývoj vyvolává u centrální banky značné obavy. Třetí část podkapitoly zabývající se mírou naplnění Kodaňských kritérií hodnotí schopnost kandidátské země převzít závazky vyplývající z členství a povinnost akceptovat právní řád EU. Při plnění závazků vůči EHP dosáhl Island celkově obstojných výsledků a ve většině oblastí (obzvláště těch, které jsou obsaţeny v EHP) je uspokojivě přichystán přijmout závazky, jeţ plynou z příslušnictví v EU. Přístupové rozhovory s Islandem probíhaly do změny islandské vlády v loňském roce relativně rychle a po pouhých dvou letech negociací se podařilo otevřít 27 z celkových 33 vyjednávacích kapitol. Předběţně uzavřeny jsou v dnešní době následující: - věda a výzkum, - vzdělávání a kultura, - volný pohyb pracovníků, - práva duševního vlastnictví, - právo obchodních společností, - podnikání a průmyslová politika, - transevropské sítě, - soudnictví a základní práva, - ochrana spotřebitele a zdraví, - zahraniční, bezpečností a obranná politika,
71
- politika hospodářské soutěţe.146 Aby Island splnil veškerá přístupová kritéria, je nezbytné, aby ve střednědobém horizontu zapracoval na zkoordinování národních právních předpisů s acquis communautaire EU v níţe uvedených (jiţ otevřených) kapitolách jednání: - dopravní politika, - sociální politika a zaměstnanost, - veřejné zakázky, - informační společnost a média, - finanční a rozpočtová opatření, - energie, - volný pohyb zboţí, - hospodářská a měnová politika, - regionální politika a koordinace strukturálních nástrojů, - ţivotní prostředí, - finanční sluţby, - celní unie, - daně, - statistika, - ţivotní prostředí, vnější vztahy, - finanční kontrola.147 Mezi dosud neotevřené kapitoly, resp. mezi ty, u nichţ dosud vyjednání započato nebylo, protoţe předchozí islandská vláda v čele s tehdejší premiérkou Sigurdardóttirovou chtěla usilovat o ubránění svébytného postavení a od EU očekávala jakési „východisko šité na míru“, patří: - rybolov, - zemědělství a rozvoj venkova, - volný pohyb kapitálu, - právo usazování a volný pohyb sluţeb, - veterinární a rostlinolékařská politika, - bezpečnost potravin.148 146 147
http://ec.europa.eu/enlargement/countries/detailed-country-information/iceland/index_en.htm, 8. 3. 2014 http://ec.europa.eu/enlargement/countries/detailed-country-information/iceland/index_en.htm, 8. 3. 2014
72
4. 2. 5. 4 Naplnění Maastrichtských kritérií Následující podkapitola zkusí napovědět, jakou úroveň naplnění Maastrichtských kritérií Island v období uplynulých sedmi let vykazuje a zda je po teoretickém začlenění se do EU schopný vstoupit do třetího stupně hospodářské a měnové unie a přijmout tak jednotnou evropskou měnu. Znění jednotlivých kritérií je identické jako v případě jiţ analyzovaného Srbska. Sílu islandské ekonomiky podlomila jiţ několikrát uvedená finanční a následná hospodářská krize, nicméně Island je neobyčejně technologicky vyspělým státem s jedinečným know-how v celé řadě oblastí a jeho výchozí stav před krizí byl znamenitý. Před rokem 2008 představoval tento malý stát v Atlantském oceánu jednu z nejbohatších zemí Evropy a jeho HDP na hlavu se v Evropě řadilo na druhé místo - hned za Lucembursko. Před krizí Island kritérium stavu veřejných financí splňoval, a to se značnou rezervou. V současné době první sloţka fiskálního kritéria naplněna není, nicméně jako pozitivní se jeví skutečnost, ţe dluh Islandu se jiţ několik let neprohlubuje a od vyvrcholení v roce 2011 dochází k jeho viditelnému sniţování. V letošním roce by měla být dosaţena hranice „pouze“ 80 % HDP.149 Tabulka č. 9: Veřejný dluh v % HDP
Hodnotící kritérium Island
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
60,0
42,3
89,2
108,2
116,1
119,3
87,5
85,3
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.cb.is/statistics/, 7. 3. 2014. Druhá sloţka (hodnotící saldo státního rozpočtu v % HDP) byla od ukončení krize splněna prvně v loňském roce. Co se veřejných financí týče je patrné, ţe islandské vládě se schodek hospodaření země od roku 2010 daří postupně sniţovat. Na tento rok je dokonce poprvé od vypuknutí finančního zhroucení navrţen přebytkový rozpočet ve výši zhruba 500 milionů ISK - přibliţně 3 miliony euro. 148 149
http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/island-zahranicne-politicka-orientace-18897.html, 8. 3. 2014 http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/island-financni-a-danovy-sektor-18899.html, 8. 3. 2014
73
Tabulka č. 10: Saldo státního rozpočtu v % HDP
Hodnotící kritérium Island
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
- 3,0
5,4
-13,5
-9,9
-10,1
-5,6
-3,8
-1,7
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.cb.is/statistics/, 7. 3. 2014. Kritérium cenové stability Island neplní a inflace v zemi představuje ustavičně relativně významný problém. Jedná se totiţ o jeden z nejvolatilnějších makroekonomických ukazatelů. Krize v roce 2008 zapříčinila strmý inflační nárůst, který se v období let 2010 aţ 2011 sice povedlo stáhnout na přijatelnou úroveň, nicméně změna daně z přidané hodnoty a nárůst cen řady sluţeb v roce 2012 způsobil opětovné navýšení inflace. Díky intervenci centrální banky, která v průběhu stejného roku přistoupila hned čtyřikrát ke zvýšení rozhodující úrokové sazby aţ na 5 %, má inflace v současné době klesající tendenci. Tabulka č. 11: Harmonizovaný index spotřebitelských cen - růst v % (průměr posledních 12 měsíců proti průměru předcházejících 12 měsíců ke konci období)
Průměr 3 zemí EU s nejniţší inflací* Hodnotící kritérium Island
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
1,3
2,6
0,0
0,9
1,6
1,6
0,8
2,8
4,1
1,5
2,4
3,1
3,1
2,3
5,1
12,4
12,1
5,4
4,0
5,2
3,9
*Přesněji průměr tří členských zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.cb.is/monetary-policy/price-developments/, 7. 3. 2014. Kritérium zabývající se roční průměrnou dlouhodobou sazbou pro konvergenční účely Island v analyzovaném období s výjimkou roku 2009 vţdy naplňoval, a to s relativně významnou rezervou. Od roku 2009 je navíc patrný kaţdoroční klesající směr. 74
Tabulka č. 12: Dlouhodobá úroková sazba pro konvergenční účely v %
Průměr 3 zemí EU s nejniţší inflací* Hodnotící kritérium Island
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
4,4
4,2
3,9
4,0
3,3
3,1
2,9
6,4
6,2
5,9
6,0
5,3
5,1
4,9
4,2
2,3
7,6
3,6
3,4
2,8
**
*Přesněji průměr tří členských zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. ** Údaje za rok 2013 prozatím nedostupné. Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.tradingeconomics.com/iceland/risk-premium-onlending-prime-rate-minus-treasury-bill-rate-percent-wb-data.html, 7. 3. 2014. Obdobně jako v případě Srbska, formální plnění konvergenčního kritéria zabývajícího se měnovými kurzy, nelze aţ do zapojení národní měny do Evropského mechanismu měnových kurzů II řádně posoudit. Islandská koruna se prozatím do systému nevčlenila a nemá tak konkrétně definovanou centrální paritu k euru, vůči které by se fluktuace měnového kurzu pozorovaly. Níţe uvedená tabulka znázorňuje nominální měnový kurz v období let 2007 aţ 2013 ISK/EUR a zároveň ISK/USD. Tabulka č. 13: Nominální měnový kurz islandské koruny Rok
ISK/ 1 EUR
ISK/ 1 USD
2007
87,60
64,02
2008
127,46
88,07
2009
172,67
123,59
2010
161,89
122,04
2011
161,42
116,07
2012
160,73
125,05
2013
162,38
122,23
Zdroj: Vlastní graf. zpracování, www.cb.is/exchange-rate/time-series/, 7. 3. 2014. 75
4. 2. 5. 5 Vstup do EU z pohledu Islandu Nová islandská vláda, jeţ se dostala k moci v dubnu loňského roku, podpořila navrţenou myšlenku současného ministra zahraničních věcí G. B. Sveinssona a ustoupila od záměrů země na vstup do EU. Přístupové rozhovory mezi Islandskou republikou a Unií tak byly přerušeny před více neţ rokem. Středopravé vládní strany (Strana pokroku a Strana nezávislosti) dávají otevřeně najevo, ţe na rozdíl od svých socialistických předchůdců projekt připojení se k evropské komunitě nepodporují. Na podzim roku 2013 odvolal resort diplomacie veškeré vyjednávací týmy, konzultativní komisi i státní delegaci, která se začlenění Islandu do EU věnovala téměř čtyři roky. V březnu letošního roku signovala islandská vláda dohodu, která má zajistit definitivní staţení ţádosti ke členství v Unii a současně se rozhodla zrušit avizované národní referendum, ve kterém se občané Islandu měli vyjádřit ohledně pokračování vyjednávání s EU. Islandský institut pro ekonomický výzkum v nedávné době vypracoval 800 stránkový dokument, který posuzuje jak přítomnou situaci v EU, tak potenciální následky pro Island v případě jeho zapojení se. V této hodnotící zprávě se převáţná většina odborníků shodla na tom, ţe vstup Islandu do EU a přijetí jednotné evropské měny by v současné době pro danou zemi bylo spíše nevýhodné, přičemţ největší újmu by pocítil islandský rybolovný průmysl a oblast zemědělství. Příznivější budoucnost proto představitelé Islandu spatřují v setrvání v Evropském sdruţení volného obchodu. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je zřejmé, ţe i majoritní část občanů zastává podobný názor jako jejich nově zvolení činitelé. Proti vstupu země do EU bylo na počátku roku 2014 více neţ 60 % všech Islanďanů.
NEVÍM 8,1 % ANO 29,5 % NE 62,4 %
Graf č. 3: Veřejné mínění na Islandu o vstupu do EU Zdroj: Vlastní graf. zpracování, http://www.info.sk/sprava/30515, 9. 3.2014. 76
4. 2. 5. 6 Shrnutí a doporučení Na základě provedeného posouzení lze Island v současné době hodnotit jako stát splňující kritéria určená na zasedání Evropské rady v Kodani v roce 1993. Tato malá ostrovní parlamentní republika, hrdá na své hluboce zakořeněné tradice zastupitelské demokracie, disponuje velmi stabilním ústavním i právním řádem. Vrcholné instituce pracují efektivně a striktně dodrţují hranice svých pravomocí. Fungování právního státu stejně tak jako respektování základních lidských práv a svobod je garantováno. V rámci naplňování politických kritérií je nezbytné nadále vyvíjet úsilí o posílení nezávislosti justice. Jako problematická se jeví zejména oblast procedury jmenování soudců. Co se týká hodnocení kritérií hospodářských Island je, a to i přes finanční a následnou hospodářskou krizi odstartovanou v roce 2008, fungujícím trţním hospodářstvím a současně vykazuje uspokojivou schopnost odolávat konkurenčním tlakům v rámci v EHP. V oblasti přijetí acquis communautaire EU je vhodné ocenit rychlost přizpůsobování islandských právních předpisů s těmi evropskými, nicméně ve vybraných oblastech bude zapotřebí ještě značné úsilí. Závazky vyplývající ze členství v Unii je Island ve většině případů ve střednědobém časovém horizontu schopen přijmout. „Celkově by přistoupení Islandu měla na Evropskou unii omezený dopad a neovlivnilo by schopnost Unie udržet a zesílit svůj vlastní rozvoj.“150 Island měl v minulosti veliké šance stát se nejrychleji přijatou zemí v celé historii EU. Současná euroskeptická islandská vláda se však vyjádřila jasně a prestiţ Unie utrpěla další ránu, jeţ můţe mnohým připomínat rok 1994, kdy vstup do EU ještě před zahájením přístupových jednání odmítli Norové. Přestoţe lze v minulosti prováděnou politiku rozšiřování Unie chápat jako relativně zdařilou, zejména pokud se jednalo o země jiţní a severovýchodní Evropy, Island nyní odhalil notné limity „přitaţlivosti“ EU. V současné době je proto otázka, zda se Islandská republika s 320 tisíci obyvateli stane součástí dnešní ne tak politicky a ani ekonomicky atraktivní půlmiliardové EU, v rukou islandské vlády, resp. občanů Islandu. Komise je totiţ dle svých oficiálních vyjádření kdykoliv připravena o vstupu této prozatím ještě kandidátské země opětovně jednat.
150
EUROPEAN COMMISSION. Commission Staff Working Document - Iceland 2012 progress report. Brussels, 10. 10. 2012. SWD (2012) 337 final. s. 4
77
4. 3 Dotazníkové šetření mezi občany České republiky 4. 3. 1 Cíl dotazníkového šetření Dotazníkové šetření je jedním z mnoha nástrojů, kterým lze zjistit názory v populaci, ale i v menší vybrané skupině osob. Cílem šetření realizovaného z důvodu průzkumu veřejného mínění pro účely této diplomové práce bylo zmapování základních znalostí občanů České republiky orientovaných na Evropskou unii jako celek a hlavně vyjádření názorů na moţnosti jejího dalšího rozšíření.
4. 3. 2 Metoda šetření 4. 3. 2. 1 Cílová skupina Dotazníkové šetření se zaměřovalo na občany České republiky starší 18 let věku s primární, sekundární i terciární úrovní vzdělání.
4. 3. 2. 2 Metoda výzkumu Sběr dat se uskutečnil (resp. názory veřejnosti byly získány) prostřednictvím strukturovaných dotazníků - viz Příloha č. 1. Výběr reprezentativního vzorku byl proveden ryze náhodně. Dotazníky se hodnotily kvantitativní analýzou, která ukazuje rozloţení názorů v celkovém počtu odpovědí. Je nutné poznamenat, ţe se nejedná o hloubkový průzkum, nýbrţ o statistické vyjádření
odpovědí
dotazovaných.
Dotazníky
byly
distribuovány
v období
od 1. března 2014 do 14. března 2014. Mezi techniky sběru dat patřilo v prvé řadě osobní dotazování, tzn. face-to-face dotazování (Paper And Pen Interviewing), v druhé řadě potom osobní
dotazování
prováděné
za
pomoci
počítače
(Computer
Assisted
Personal
Interviewing).151 Do distribuce se dostalo celkem 308 dotazníků, přičemţ vyplněný dotazník byl získán od 206 respondentů. Celková úspěšnost návratnosti tak činila zhruba 67 %.
151
Při osobním dotazování prováděném za pomocí počítače zaznamenává tazatel odpovědi respondentů přímo do elektronického dotazníku ve svém notebooku či počítači. Rychlost interview je tak logicky větší neţ při klasickém osobním dotazování, tzn. face-to-face dotazování.
78
4. 3. 3 Hypotézy 1. Muţi jsou lépe obeznámeni se základními informacemi o EU neţ ţeny. 2. Minimálně 50 % všech respondentů ví, který je prozatím poslední členský stát EU včetně roku jeho přistoupení. 3. Největší procentuální podíl respondentů odmítá ze všech stanovených oficiálních kandidátských zemí vstup Turecka do Unie.
4. 3. 4 Vyhodnocení dotazníků Celkem bylo získáno a analyzováno 206 vyplněných strukturovaných dotazníků. U dílčích otázek se počet osob, které na danou otázku odpověděli, lišil. Absolutní a relativní četnosti jsou u jednotlivých otázek vykalkulovány jen z relevantních odpovědí. Nerelevantní (tzn. chybějící či ne zcela jednoznačné) odpovědi do výpočtů zahrnuty nebyly.
4. 3. 4. 1 Charakteristika respondentů Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 206 respondentů - z toho 109 ţen a 97 muţů.
Ženy 52,91 %
Muži 47,09 %
Graf č. 4: Vzorek respondentů podle pohlaví Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Věkové sloţení dotázaných je podrobně vyčísleno v níţe uvedené tabulce. Nejvíce zastoupenou skupinu tvořili respondenti ve věku 21 aţ 29 let. S výraznějším odstupem následovala kategorie občanů ve věku 50 aţ 59 let a dále 30 aţ 39 let. Shodný počet 79
dotázaných se ocitl ve skupinách 18 aţ 20 let a 40 aţ 49 let. Nejniţší zastoupení je viditelné u seskupení respondentů nad 60 let. Tabulka č. 14: Věková struktura respondentů Věková kategorie
Celkem
Podíl v %
18 aţ 20
22
10,68
21 aţ 29
86
41,75
30 aţ 39
23
11,17
40 aţ 49
22
10,68
50 aţ 59
33
16,01
60 nebo více
20
9,71
Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Vzdělanostní skladba souboru je zastoupena různorodě. Nejvíce respondentů mělo středoškolské vzdělání s maturitou - více neţ 44 %. Třetinu dotazovaných tvořila skupina s vysokoškolským vzděláním a za ní následovali respondenti se středoškolským vzděláním bez maturity. Nejméně dotázaných uvedlo jako své nejvyšší dosaţené vzdělání základní vzdělání a vyšší odborné vzdělání. Tabulka č. 15: Vzdělání respondentů Nejvyšší dosaţené vzdělání
Celkem
Podíl v %
Základní vzdělání
15
7,28
Středoškolské vzdělání bez maturity
17
8,25
Středoškolské vzdělání s maturitou
91
44,17
Vyšší odborné vzdělání
14
6,80
Vysokoškolské vzdělání
69
33,50
Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření.
4. 3. 4. 2 Vyhodnocení Otázka č. 4: „Uveďte, prosím, kolik evropských států v současné době tvoří Evropskou unii.“ Dotazníkové šetření ukázalo, ţe více neţ 65 % respondentů ví, kolik evropských států tvoří EU. V případě špatné odpovědi se nejvíce objevovalo číslo 27, a to ve 14 %. Třetím nejčastěji 80
uvedeným chybným počtem bylo číslo 25 - ve zhruba 3 %. Nejniţším uvedeným číslem bylo 7 členských zemí, nejvyšším potom 123 států. Ve výzkumu se dále potvrdilo, ţe muţi odpovídali správně ve více neţ 68 %, zatímco ţeny pouze v 62 %. V otázce týkající se počtu členských zemí v Unii nejlépe uspěli respondenti s vyšším odborným vzděláním (úspěšnost téměř 79 %), dále s vysokoškolským vzděláním (77,4 %), na třetím místě se umístili středoškolsky vzdělaní lidé s maturitou (67,2 %), na čtvrté pozici zůstali respondenti se základním vzděláním (58,3 %) a na posledním místě zaostali dotazovaní, jejichţ nejvyšším dosaţeným vzděláním je středoškolské vzdělání bez maturity (44,2 %). Z hlediska věkových kategorií byli nejúspěšnější lidé ve věku 40 aţ 49 let (téměř 73 %), naopak nejhůře dopadla skupina respondentů v kategorii 18 aţ 20 let (necelých 50 %).
Jiný počet 20,88 %
27 států 14,08 %
28 států 65,05 %
Graf č. 5: Procentuální vyjádření obeznámenosti s počtem členských států EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Otázka č. 5: „Uveďte, prosím, kolik členských států Evropské unie vstoupilo do třetí fáze Evropské měnové unie, resp. jaký je počet členských států eurozóny.“ Na otázku zabývající se počtem členů eurozóny odpovědělo úspěšně necelých 44 % respondentů. Druhou nejčastější odpovědí bylo číslo 15 - následované počtem 17 a moţností nevím. Objevil se i názor, ţe eurozónu tvoří pouze 1 země, ale i 33 států. Stejně tak jako v předchozím případě lépe odpovídali muţi (úspěšnost téměř 47 %). Ţeny reagovaly správně přibliţně ve 40 %. Při pohledu na vzdělanostní skladbu respondentů největší úspěšnosti dosáhli lidé s vysokoškolským vzděláním (58,4 %) následovaní dotazovanými s vyšším odborným vzděláním (54,2 %), se středoškolským vzděláním s maturitou (48,2 %) a základní 81
školou (38, 1%). Na posledním místě se opětovně ocitli respondenti se středoškolským vzděláním bez maturity s necelými 20 % správnými odpověďmi. Z hlediska věkových kategorií vykázali nejvíce správných odpovědí lidé ve věku 40 aţ 49 let (51 %), na poslední místo se dostali mladí ve věku do 20 let (28,2 %).
50.00% 45.00% 40.00% 35.00% 30.00% 25.00% 20.00% 15.00% 10.00% 5.00% 0.00% 18 států
15 států
17 států
Nevím
Jiný počet
Graf č. 6: Procentuální vyjádření obeznámenosti s počtem členských států eurozóny Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Otázka č. 6: „Uveďte, prosím, která evropská země se stala prozatím posledním členským státem Evropské unie a pokuste se vzpomenout i na rok jejího přistoupení.“ Chorvatsko (včetně roku 2013) uvedlo, tzn., ţe na otázku správně odpovědělo 44,17 % všech respondentů. Poslední členský stát, i kdyţ bez roku jeho přistoupení, zmínilo 64,56 %. Naopak korektní rok (bez sdělení Chorvatska) udalo 46,6 % dotázaných. Mezi nejčastěji chybně prezentované země patřilo Lotyšsko (3,88 %), Rumunsko (3,4 %), Bulharsko (1,94 %), Slovensko (1,94 %) a odpověď nevím (16,02 %). Nejčastěji nesprávně uvedenými daty byl rok 2012 (6,31 %), dále 2007 (2,43 %) a moţnost nevím zvolilo celých 37,86 %. Poznatky týkající se úspěšnosti pohlaví, dosaţeného stupně vzdělání i věku, odpovídají závěrům z předchozí otázky. Chorvatsko včetně roku 2013 správně uvedlo více neţ 46 % muţů, ţen pouze 42 %. Největší procentuální zdařilost opětovně prokázali vysokoškolsky vzdělaní respondenti (53,2 %) a lidé ve věkové kategorii 40 aţ 49 let (51,8 %). Nejhůře si vedli dotazovaní se středoškolským vzděláním bez maturity (21,9 %) a občané mladší 20 let (23 %).
82
Otázka č. 7: „Podporujete myšlenku dalšího rozšiřování Evropské unie?“ Myšlenku dalšího rozšiřování EU rozhodně či spíše podporuje 38,83 % všech dotázaných. Podrobnější vyhodnocení otázky znázorňuje graf č. 4. V detailnějším výzkumu bylo zjištěno, ţe myšlenku dalšího rozšiřování EU podporují spíše muţi, a to v téměř 42 %. Ţeny jsou pro zvětšování Unie jen v necelých 37 %. Stoupenci rozšiřování jsou nejvíce zastoupeni v řadách vysokoškolsky vzdělaných respondentů (59,1 %) a současně ve věkové kategorii 60 nebo více let (71,4 %). Největší odpůrce naopak reprezentuje skupina osob se základním vzděláním (20,2 %) a věková kategorie 18 aţ 20 let (14,8 %).
Rozhodně ne 14,56 %
Nevím 7,28 % Spíše ano 31,55 %
Spíše ne 39,32 %
Rozhodně ano 7,28 %
Graf č. 7: Další rozšíření EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření.
Otázka č. 8: „Myslíte si, že by se po dalším rozšíření Evropské unie zvýšil počet imigrantů?“ O zvýšení počtu imigrantů po dalším rozšíření Evropské unie je přesvědčeno téměř 70 % všech respondentů. Rozloţení jednotlivých názorů je podrobně znázorněno v níţe uvedeném grafu č. 5. V případě této otázky bylo zjištěno, ţe názory respondentů se prakticky neliší. Muţi uvedli, ţe počet imigrantů bude navýšen v 67,4 %, ţeny v 69,5 %. Obdobně srovnatelně na otázku nahlíţeli dotazovaní různého stupně vzdělání i věku.
83
Rozhodně ne 2,43 %
Nevím 9,22 %
Spíše ne 19,90 %
Spíše ano 44,66 %
Rozhodně ano 23,79 %
Graf č. 8: Zvýšení počtu imigrantů po dalším rozšíření EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Otázka č. 9: „Chtěl/a byste o případném vstupu dalších zemí do Evropské unie rozhodovat v národním referendu?“ Pro uspořádání referenda v případě dalšího rozšiřování EU se vyjádřilo více neţ 55 % respondentů. Zastánců národního hlasování lze nalézt více v řadách muţů (57,7 %), ţeny jsou pro tuto volbu v 52,7 %. Uspořádat referendum by si v případě vstupu dalších zemí přáli zejména vysokoškolsky vzdělaní respondenti (58,2 %) a lidé ve věku 21 aţ 29 let (61,5 %). Nejmenší podporu referenda dle provedené analýzy vykázala skupina dotazovaných se středoškolským vzděláním s maturitou (35,2 %) a věková kategorie 40 aţ 49 let (32,8 %).
Nevím 5,83 % Rozhodně ne 16,50 %
Spíše ne 22,33 %
Spíše ano 28,64 %
Rozhodně ano 26,70 %
Graf č. 9: Národní referendum o případném vstupu dalších zemí do EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. 84
Otázka č. 10: „Myslíte si, že má některá ze současných oficiálně stanovených kandidátských zemí (Bývalá Jugoslávská republika Makedonie, Černá Hora, Island, Srbsko, Turecko) reálnou šanci v časovém horizontu 15 let vstoupit do Evropské unie?“ Téměř 67 % dotazovaných se domnívá, ţe alespoň jedna z oficiálně stanovených kandidátských zemí má reálnou šanci v horizontu 15 let vstoupit do EU. Obdobně jako v případě otázky zabývající se problémem imigrantů po případném rozšíření Unie z provedené analýzy vyplynulo, ţe názory se v rámci rozdílného pohlaví, stupňů dosaţeného vzdělání ani věku zásadně neliší. Odchylky se pohybovaly v rozmezí 2 aţ 4 procentní body. Nevím 2,91 %
Rozhodně ne 2,45 %
Spíše ne 27,67 %
Spíše ano 45,15 %
Rozhodně ano 21,84 %
Graf č. 10: Šance oficiálních kandidátských zemí vstoupit do EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Otázka č. 11: „Pokud si myslíte, že některá ze současných oficiálně stanovených kandidátských zemí má reálnou šanci v časovém horizontu vstoupit do Evropské unie, uveďte která (případně které) a svou domněnku zdůvodněte.“ V případě, ţe někdo na předchozí otázku odpověděl negativně či zvolil moţnost nevím, nemělo smysl, aby se účastnil této části. Proto také byla označená jako nepovinná. Pokud respondent vyjádřil domněnku, ţe některá z oficiálních kandidátských zemí má reálnou šanci vstoupit do EU, mohl v této otázce uvést jaká a důvod jeho volby. Tohoto oddílu se účastnilo celkem 138 z 206 respondentů, přičemţ kaţdý v průměru uvedl dvě aţ tři kandidátské země.
85
Z grafu č. 8 je patrné, ţe největší reálné šance na vstup do EU přisuzovali dotazovaní Islandu, a to v téměř 35 %. Druhé místo obsadilo Turecko, které označilo více neţ 20 % zúčastněných respondentů. Po Turecku následovalo Srbsko (18,6 %), Černá Hora (15,4 %) a za zemi mající nejmenší reálné šance na začlenění byla určena Bývalá Jugoslávská republika Makedonie (necelých 11 %). Mezi důvody, proč by měl Island vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - plnění Kodaňských kritérií (18x)
- stabilní politická situace (12x)
- ekonomická stabilita země (16x)
- západoevropská mentalita (12x)
- snadná implementace evropského práva (13x)
- moţnost rychlé integrace (12x)
- překonání finanční a hospodářské krize (13x)
- geografické umístění země (12x)
- součást jiných evropských uskupení (12x)
- uznávání hodnot demokracie (9x)
Mezi důvody, proč by mělo Turecko vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - příznivý stav ekonomiky (15x)
- člen NATO (11x)
- politické rozhodnutí, politický tlak (13x)
- nerostné bohatství (11x)
- strategicky výhodná poloha země (12x)
- cestovní ruch (10x)
- velký trţní potenciál (12x)
- silná touha po vstupu (9x)
Mezi důvody, proč by mělo Srbsko vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - plnění Kodaňských kritérií (14x)
- patří do Evropy (11x)
- do 15 let splní Kodaňská kritéria (12x)
- stabilizace regionu (10x)
- politické rozhodnutí, politický tlak (12x)
- podobná mentalita (10x)
- součást jiných evropských uskupení (11x)
- vyspělá země (8x)
Mezi důvody, proč by měla Černá Hora vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - do 15 let splní Kodaňská kritéria (13x)
- patří do Evropy (9x)
- bezproblémová země (12x)
- stabilizace regionu (8x)
- politické rozhodnutí, politický tlak (10x)
- platí tam euro (5x)
- snaţí se vyrovnat západním standardům (9x)
- země je na vzestupu (5x)
Mezi důvody, proč by měla FYROM vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - do 15 let splní Kodaňská kritéria (12x)
- stabilizace regionu (10x)
- politické rozhodnutí, politický tlak (10x)
- idea jednotné Evropy (5x) 86
40.00% 35.00% 30.00% 25.00% 20.00% 15.00% 10.00% 5.00% 0.00% FYROM
Černá Hora
Island
Srbsko
Turecko
Graf č. 11: Šance vstoupit v časovém horizontu 15 let do EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Otázka č. 12: „Ze seznamu oficiálně stanovených kandidátských zemí vyberte jednu, která je Vám nejbližší.“ Více neţ 65 % respondentů uvedlo jako sobě nejbliţší zemi, resp. zemi, ke které chovají největší osobní sympatie, Island. Na druhém místě skončilo s obrovským odstupem Turecko s oblibou 13,6 %. Srbsko ani Černá Hora nedosáhly na hranici 10 %, Bývalá Jugoslávská republika Makedonie skončila dokonce pod úrovní 5 %.
70.00% 60.00% 50.00% 40.00% 30.00% 20.00% 10.00% 0.00% FYROM
Černá Hora
Island
Srbsko
Turecko
Graf č. 12: Nejbliţší země ze seznamu oficiálně stanovených kandidátských zemí Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. 87
Otázka č. 13: „Uveďte, prosím, důvod své předchozí volby.“ Mezi důvody, proč je Island nejbliţší zemí, respondenti nejčastěji uváděli: - ekonomicky vyspělá země (32x)
- stabilní politická situace (18x)
- přírodní krásy země (28x)
- provázanost s EU (15x)
- země severozápadní Evropy (20x)
- nehrozí expanze Islámu (14x)
- sympatická severská mentalita lidí (20x)
- součást Schengenského prostoru (14x)
- kulturní země (20x)
- cestovní ruch (12x)
- zvyklosti podobné státům EU (18x)
- absence Romského etnika (10x)
- soběstačný stát (18x)
- ţivotný styl (8x)
- provedená bankovní opatření (18x) Mezi důvody, proč je Turecko nejbliţší zemí, respondenti nejčastěji uváděli: - cestovní ruch (17x)
- politická stabilita (2x)
- není ekonomicky nestabilní (4x)
- nerostné bohatství (2x)
- osobní zkušenost se zemí (3x)
- snaţivý a pracovitý národ (2x)
Mezi důvody, proč je Srbsko nejbliţší zemí, respondenti nejčastěji uváděli: - země uměle vytrţená z Evropy (3x)
- vstup by nejméně zatíţil EU (2x)
- Srbsku bylo jiţ dost ukřivděno (3x)
- Balkánská země (2x)
- nejvíce perzekuovaná země v Evropě (3x)
- podobná řeč (2x)
- Slovanský národ (3x)
- vynaloţené úsilí země (2x)
- Srbsko vs. Kosovo (2x) Mezi důvody, proč je Černá Hora nejbliţší zemí, respondenti nejčastěji uváděli: - Slovanský národ (3x)
- boj s korupcí (2x)
- snaha vyrovnat se zemím EU (3x)
- turisticky atraktivní země (2x)
- snaha implementovat právní řád EU (2x)
- klidná země - neválčí (2x)
Mezi důvody, proč je FYROM nejbliţší zemí, respondenti nejčastěji uváděli: - cestovní ruch (3x)
- nostalgie (2x)
- citový vztah (3x)
88
Otázka č. 14: „Ze seznamu oficiálně stanovených kandidátských zemí vyberte jednu či více zemí, která by dle Vás do Evropské unie určitě, a to ani ve vzdálenější budoucnosti, vstoupit neměla. Pokud se domníváte, že do Evropské unie mají vstoupit všechny uvedené země, otázku č. 14 a 15 nevyplňujte.“ Na otázku č. 14 odpovědělo celkem 145 respondentů. Takřka 40 % z nich zastává názor, ţe do EU by ani ve vzdálenější budoucnosti nemělo vstoupit Turecko. Pořadí dalších tří států je víceméně vyrovnané. Proti vstupu Srbska do EU se vyjádřilo 15,4 % dotazovaných, proti začlenění Bývalé Jugoslávské republice Makedonie 10,6 % a proti přičlenění Černé Hory 10,3 %. Minimum respondentů (2,2 %) odmítá i ve vzdálenějším časovém horizontu vstup Islandu. Zbývajících 29,6 % lidí svou odpověď neuvedlo. Vzhledem k výše formulované otázce lze předpokládat, ţe těchto téměř 30 % respondentů souhlasí se vstupem všech oficiálně stanovených kandidátských zemí do Unie.
45.00% 40.00% 35.00% 30.00% 25.00% 20.00% 15.00% 10.00% 5.00% 0.00% FYROM
Černá Hora
Island
Srbsko
Turecko
Graf č. 13: Země nepatřící do EU Zdroj: Vlastní dotazníkové šetření. Otázka č. 15: „Uveďte, prosím, důvod své předchozí volby.“ Mezi důvody, proč by Turecko nemělo vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - Turecko není evropský stát (35x)
- nebezpečí terorismu (8x)
- náboţenské zaměření většiny obyvatel (34x)
- otázka tureckých Kurdů (6x)
- odlišná kultura (28x)
- občanské nepokoje (5x)
- hrozba velké migrace (25x)
- nedodrţování lidských práv (5x) 89
- zaostalost země (18x)
- nulový přínos pro EU (5x)
- odlišná mentalita lidí (15x)
- fanatismus (3x)
- nevyznává evropské demokratické hodnoty (10x) Mezi důvody, proč by Srbsko nemělo vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - zaostalost země (19x)
- odlišná kultura (10x)
- náboţenská netolerance (16x)
- mentalita lidí (10x)
- politická nestabilita (14x)
- Srbsko by bylo čistým příjemcem (8x)
- nedostatek zdrojů na oţivení ekonomiky (12x)
- hrozba válečných konfliktů (6x)
- problém neuznání Kosova (10x) Mezi důvody, proč by FYROM neměla vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - zaostalost země (10x)
- náboţenství (2x)
- politická nestabilita (7x)
- neplní Kodaňská kritéria (2x)
- mentalita lidí (7x)
- odlišná kultura (2x)
- nulový přínos pro EU (2x)
- nedůvěra (2x)
Mezi důvody, proč by Černá Hora neměla vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - zaostalost země (9x)
- národnostní problém (2x)
- odlišné náboţenství (8x)
- chudá země (2x)
- mentalita lidí (8x)
- hrozba občanských válek (2x)
- politická nestabilita (3x) Mezi důvody, proč by Island neměl vstoupit do EU, respondenti nejčastěji uváděli: - současná finanční situace
(2x)
- velká vzdálenost (2x)
- dluh vůči Británii a Nizozemsku (2x)
4. 3. 5 Vyhodnocení hypotéz První hypotéza se potvrdila. Muţi ve všech otázkách zkoumajících vědomosti českých občanů o EU odpovídali procentuálně lépe neţ ţeny. Správný počet evropských států, které v současné době tvoří Unii, vědělo více neţ 68 % všech muţů, zatímco úspěšnost ţen byla pouze 62 %. Korektní počet členů eurozóny zvládlo uvést téměř 47 % muţů, přičemţ ţeny
90
si s otázkou poradily pouze ve 40 %. Poslední přistupující zemi do EU (včetně poţadovaného data) bezchybně sdělilo více neţ 46 % muţů, ţen pouze 42 %. Druhá hypotéza se nepotvrdila. Prozatím poslední členský stát Unie včetně roku jeho přistoupení vědělo jen 44,17 % dotazovaných. Předpokládaná hranice 50 % správných odpovědí tak pokořena nebyla. Třetí hypotéza se potvrdila. Vstup Turecko do EU skutečně odmítá největší procentuální podíl všech respondentů - 39,19 %. Na druhém místě z kandidátských zemí skončilo překvapivě Srbsko, jehoţ vstup do EU neschvaluje 15,4 % dotazovaných občanů České republiky. Odstup Srbska na první Turecko tak činil více neţ 20 procentních bodů.
4. 3. 6 Závěr Z dotazníkového šetření vyplynulo, ţe čeští občané nemají dostatečné znalosti o základních informacích týkajících se fungování EU. Počet členských zemí Unie neví více neţ třetina všech respondentů. V otázce povědomí o mnoţství států v třetím stupni Evropské měnové unie či prozatím poslední přistupující zemi jsou poměry ještě horší. Správnou odpověď ani v jednom případě nedovedla uvést ani polovina všech dotázaných. Obecně lze konstatovat, ţe lépe na vědomostní otázky odpovídali muţi, lidé s vysokoškolským či vyšším odborným vzděláním a respondenti ve věkové kategorii 40 aţ 49 let a 21 aţ 29 let. Dotazníkové šetření se zároveň snaţilo zjistit postoj českých občanů k moţnému dalšímu rozšíření EU. Po vyhodnocení odpovědí uvedených ve strukturovaném dotazníku se ukázalo, ţe myšlenku dalšího rozšíření (spíše či rozhodně) podporuje necelých 40 % dotázaných. Důvodem ani ne poloviční podpory můţe být kupříkladu obava ze zvýšeného počtu imigrantů, kterou v případě dalšího rozšíření EU vyjádřilo téměř 70 % všech respondentů. Výsledek další otázky přinesl zjištění, ţe ačkoliv velká část dotazovaných občanů nemá dostačující znalosti týkající se Unie, více neţ 55 % respondentů by chtělo o kaţdé další přistupující zemi rozhodovat v národním referendu. Skutečnost, ţe by lidé rádi rozhodovali, ale přitom nemají potřebné vědomosti, poukazuje na zásadní nedostatek celé přímé demokracie. Navzdory skutečnosti, ţe více neţ 60 % respondentů s budoucím rozšiřováním Unie nesouhlasí, téměř 67 % lidí se domnívá, ţe do 15 let bude mít alespoň jedna z oficiálních kandidátských zemí šanci do EU vstoupit. Největší naděje dotazovaní přisuzovali Islandu, 91
dále Turecku a Srbsku. V části, kde si respondenti měli vybrat sobě nejbliţší zemi, opětovně suverénně zvítězil Island, a to především díky své ekonomické vyspělosti, přírodnímu bohatství, sympatické mentalitě seveřanů či tradiční kultuře. Výrazná shoda byla zaznamenána i v odpovědích na otázku zkoumající, která země by do EU rozhodně vstoupit neměla. Téměř 40 % lidí jako stát nepříslušící do Unie označilo Turecko, přestoţe více neţ 20 % všech respondentů je přesvědčeno o jeho reálné šanci na začlenění v časovém horizontu 15 let. Mezi hlavní argumenty proti vstupu Turecka do EU patřila zejména jeho geografická poloha, náboţenské zaměření většiny obyvatel, rozdílná kultura, hrozba neţádoucí migrace Turků, ale také nedodrţování lidských práv a nebezpečí terorismu. V úplném závěru je ještě vhodné zmínit, ţe dotazníkového šetření prováděného v období od 1. března 2014 do 14. března 2014 se ochotněji účastnili muţi s vyšším společenským postavením (jakékoliv věkové kategorie) mající vysokoškolské či středoškolské vzdělání s maturitou. Naopak nejhorší spolupráci prokazovaly ţeny s nízkým či niţším stupněm dosaţeného vzdělání do padesáti let věku.
92
ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo zhodnotit perspektivu rozšiřování EU v nejbliţším období. Zkoumání této problematiky mi přišlo velmi zajímavé, poučné a rozhodně pro mne bylo přínosem. Nastudovala jsem mnoţství odborné literatury, smluv, protokolů, přístupových dokumentů a dalších zdrojů k tématu. Pracovala jsem také s informacemi získanými z věrohodných internetových portálů, s názory a zkušenostmi dotazovaných českých občanů a v neposlední řadě jsem těţila z vlastního souhrnu znalostí, který jsem si při zpracovávání této diplomové práce značně rozšířila. Domnívám se, ţe cíl práce se mi podařilo naplnit. Je tedy otázka dalšího rozšíření EU stále aktuální? Má Unie vůbec vůli se v budoucnosti rozšiřovat? Z dotazníkového šetření realizovaného v březnu letošního roku pro účely této diplomové práce vyplynulo, ţe myšlenku dalšího rozšiřování Unie podporuje necelých 40 % všech dotázaných, kteří se navíc dělí na dva názorové proudy. Někteří opravdu věří, ţe zvýšení počtu členských zemí povede k pozitivnímu rozvoji EU, druzí se řadí mezi stoupence této myšlenky pouze z přesvědčení, ţe další rozšíření dle jejich mínění zastaví probíhající prohlubování Unie. Osobně jsem přesvědčena, ţe rozšiřování EU je a ještě dlouho bude aktuálním tématem. Jedná se totiţ o nastoupenou cestu, která rozhodně není u konce. Domnívám se, ţe v Evropě nebude mír a bezpeční, dokud se státy západního Balkánu (Albánie, Bosna a Hercegovina, Jugoslávská republika Makedonie, Černá Hora, mezinárodně částečně uznané Kosovo a Srbsko) jeden po druhém nestanou členy Unie. V případě Islandu je situace odlišná, protoţe jeho vstup není nezbytný k zajištění větší bezpečnosti v rámci evropského kontinentu. Začlenění Islandu by podle mého názoru pro EU znamenalo geopolitický, hospodářský i další přínos. Věčnou kandidátskou zemí je jiţ dlouhá desetiletí Turecko. Vstup Turecka do Unie váţně podporuje celá řada evropských politiků, na druhé straně vybrané členské země (kupříkladu Německo a Francie) vyvíjí účinné politické tlaky, aby se Turci ani ve vzdálenější budoucnosti plnohodnotným členským státem nestali. Osobně souhlasím s odpůrci začlenění Turecka do EU, a to jak z důvodu hlubokého kulturně náboţenského rozdílu, tak díky obrovské síle této kandidátské země, která je dle některých úvah a odborných rozborů téměř srovnatelná se silou celé Ruské federace. Obdobný názor zastává i takřka 40 % respondentů, kteří v provedeném dotazníkovém šetření zvolili Turecko jako zemi, která by do EU neměla vstoupit nikdy. 93
Tato diplomová práce se snaţila naznačit, ţe příprava na členství v Unii nespočívá pouze v samotné přeměně podstaty ekonomik kandidátských zemí z příkazové na trţní (popřípadě v koordinaci legislativy), ale ţe je nezbytné, aby budoucí členské státy prokazovaly i určitý stupeň vyspělosti svých národních hospodářství. Celkově lze při hodnocení připravenosti oficiálních kandidátských zemí konstatovat jejich (ve většině případů) neutuchající snahu i určité pokroky. Nejrychleji přijatým státem v celé historii EU mohl být Island. Jiţ delší dobu splňuje Kodaňská kritéria stanovená na zasedání Evropské rady v roce 1993, a co se týká úrovně kritérií konvergence, Island navzdory finanční a následné hospodářské krizi, jeţ zasáhla zemi v roce 2008, neprohlubuje svůj veřejný dluh. Rozpočet na rok 2014 je navrţen jako přebytkový, dlouhodobá úroková sazba pro konvergenční účely se jeví stabilně a inflace má v současné době klesající tendenci. Nová islandská euroskeptická vláda se však vyjádřila proti začlenění do EU a dosavadní přístupové rozhovory zastavila. Vstup Islandu do Unie je proto nadneseně řečeno pouze v rukou samotného Islandu. Osobně se domnívám, ţe devětadvacátou členskou zemí se (vzhledem k postojům islandské vlády i samotných Islanďanů) stane Srbsko. V případě tohoto oficiálního kandidáta je třeba mnohé zlepšovat a pokračovat ve tvrdé práci, aby byly splněny veškeré poţadavky Unie, nicméně reálnou šanci Srbové dle mého názoru mají. Pokud udrţí dynamiku realizovaných reforem, posílí bilaterální vztahy a konstruktivně se zapojí v rámci regionální spolupráce - mohou získat plnohodnotné členství v EU do roku 2020. Otázka Turecka je velmi komplikovaná a jeho přijetí je „ve hvězdách“. Argumentů hovořících proti, ale i pro vstup tohoto uchazeče do Unie je celá řada. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, ţe EU přijala Turecko za oficiální kandidátskou zemi a přístupové rozhovory byly před několika lety zahájeny, je pravděpodobné, ţe se Turecko v budoucnosti řádným členem skutečně stane. S přihlédnutím k pomalému tempu vyjednávání a zanedbatelnému počtu uzavřených kapitol se tak dle mého mínění nestane dříve neţ po roce 2030. Černá Hora o vstupu do Unie také vyjednává, otevřeny a dočasně uzavřeny jsou jiţ dvě negociační kapitoly. Její členství se však v nejbliţší budoucnosti jeví jako nereálné. Vstup Bývalé Jugoslávské republiky Makedonie byl původně odhadován v letech 2010 aţ 2015, nicméně v současnosti se jedná o nepředstavitelnou situaci. Navzdory doporučení Komise EU s tímto kandidátem dosud přístupové rozhovory nezapočala, takţe pokud se kdy Bývalá Jugoslávská republika Makedonie stane součásti Unie, nebude tomu tak v blízké, ba ani vzdálenější budoucnosti. Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo do dnešní doby obdrţely formálně pouze status potenciálních kandidátských zemí. Albánie je prozatím jediným státem z potenciálních uchazečů, který jiţ podal přihlášku ke členství. Další postup ohledně Albánie bude Unie projednávat na svém plánovaném summitu v červnu tohoto roku. 94
Bosně a Hercegovině i Kosovu ještě chybí několik podstatných kroků, aby mohly oficiálně poţádat o členství v EU. Navíc se nejedná o státy, jeţ by svým vstupem v nejbliţším období znamenaly velký přínos pro Unii. Dokonce naopak. Zastávám proto názor, ţe EU nebude s jejich začleněním pospíchat. Po posouzení nejrůznějších moţností rozšíření EU je nezbytné podotknout, ţe Unie by měla přijímat jen opravdu precizně připravené kandidátské země a podrobně se zahloubat nad politikou přijímání nových členských států. Současně jsem přesvědčena, ţe není správné soustředit se pouze na rozlohu celého území Unie, ekonomickou vyzrálost a připravenost implementovat acquis communautaire. Představitelé EU, ale i všichni její občané by se měli vrátit k původním kořenům evropské integrace a připomenout si ideje „otců zakladatelů“, mezi které patřil Winston Churchill, Robert Schuman, Jean Monnet a další. Jejich prvotní myšlenky přece směřovaly ke stabilitě, bezpečnosti, míru a prosperitě v Evropě.
95
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Tištěná monografie: 1. ARCHICK, K. European Union Enlargement. Congressional Research Service, 2013. 15 s. RS-22163 2. BILDT, C. Mezi integrací a dezintegrací. NATO Review. Zima 2004. Dostupné na http://www.nato.int/docu/review/2004/issue4/czech/analysis.html./ 3. BOHÁČKOVA, I.; JENÍČEK, V.; SVATOŠ, M. Evropská integrace. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2003. 189 s. ISBN 80-213-0983-0 4. DIENSTBIER, J. Stabilita Balkánu a Evropská unie: příspěvek České republiky. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2006. 184 s. ISBN 80-239-8060-2 5. EUROPEAN COMMISSION. Glossary: Institutions, policies and enlargement of the European Union. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2001. 159 s. ISBN 80-238-6934-5 6. FIALA, P.; PITROVÁ M. Rozšiřování ES/ EU. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 236 s. ISBN 80-210-3033-X 7. GOŇCOVÁ M. et al. Evropská integrace. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 176 s. ISBN 978-80-210-5347-2 8. HATTENHAUER, H. Evropské dějiny práva. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 807179-056-7 9. HECZKO, S. Pracovní texty k předmětu Mezinárodní ekonomické vztahy. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2007. 194 s. ISBN 978-807044-922-6 10. HORA, K.; NEDOROST, L.; LUKÁŠKOVÁ E. Evropská unie I. Zlín: Univerzita T. Bati ve Zlíně, 2010. 101 s. ISBN 978-80-7318-928-0 11. HORÁČEK, F. Nejsilnější měna Evropy končí, nastupuje euro. Mladá fronta DNES, 2013, 31. prosince. ISSN 1210-1168 12. HORČIČKA V.; KOVÁŘ, M. Dějiny evropské integrace II. Praha: TRITON, 2006. 159 s. ISBN 80-7254-741-0 13. KÁŇA, R. Evropská unie A. 2. vyd. Ostrava: VŠB - TU, 2010. 162 s. ISBN 978-80-2482202-0 14. KEŘKOVSKÝ, M.; KEŘKOVSKÁ A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha: Computer Press, 1999. 142 s. ISBN 80-7226-196-7 96
15. KOSTKA, V. Historie a organizace Evropské unie. České Budějovice: VŠTE ČB, 2007. 126 s. ISBN 978-80-903888-3-3 16. KOVÁŘ, M.; HORČIČKA V. Dějiny evropské integrace I. Praha: TRITON, 2005. 151 s. ISBN 80-7254-731-3 17. KUNEŠOVÁ, H.; CIHELKOVÁ E. et al. Světová ekonomika. Nové jevy a perspektivy. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 319 s. ISBN 80-7179-455-4 18. LASOK, D. Law and Institutions of the EU. 7th edition, Dayton, Ohio: Butterworths, 2001. 874 s. ISBN 04-069-0186-4 19. LEHNING, P. B. Citizenship, democracy, and justice in the new Europe. 2. edition, New York: Routledge, 1997. 207 s. ISBN 04-151-5820-6 20. MACH, P. Jak vystoupit z EU. Praha: Laissez Farire, 2010. 103 s. ISBN 978-80-2546624-7 21. MLÁDEK, J. et al. Rozšíření EU: dead or alive? Dráchov: Fontes Rerum, 2013. 98 s. Sborník textů (Fontes Rerum). ISBN 978-80-86958-31-6 22. PALATA, L. Cesta do Unie se vlekla jako vlaky k moři. Lidové noviny. 2013, 28. června. ISSN 1213-1385 23. PELTRÁM, A. et al. Evropská integrace a Česká republika. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009. 143 s. ISBN 978-80-247-2849-0 24. PÍTROVÁ, L. et al. Když se řekne Lisabonská smlouva… Praha: Odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády České republiky, 2008. 160 s. ISBN 978-8087041-48-2 25. PLECHANOVOVÁ, B. Institucionální vývoj Evropské unie od Maastrichtské smlouvy k východnímu rozšíření. Praha: Univerzita Karlova, 2004. 355 s. ISBN 80-246-0800-6 26. RUSÍNOVÁ, Z. Státy světa. Olomouc: ALDA, 2000. 296 s. ISBN 80-85600-80-3 27. RÝZNAR, L. Evropská unie - historie, symboly, instituce, politiky, profily členských zemí Evropské unie. Kunovice: Evropský polytechnický institute, s.r.o., 2007. 96 s. ISBN 978-80-7314-116-5 28. SCHELLE, K.; VESELÁ, R.; VOJÁČEK, L.; HLOUŠEK, J. Historie integračních koncepcí a jejich vyústění v realitu EU. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o., 2007. 214 s. ISBN 978-80-87071-53-3 29. ŠREIN, Z. Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie. Ústí nad Labem: FSE UJEP, 2008. 298 s. ISBN 978-80-7414-077-8 30. ŠTĚPÁNEK, V. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo: kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 471 s. ISBN 978-80-210-5476-9 97
31. ŠTĚPÁNEK, V. Současné Srbsko - politika, kultura, Evropská unie. Brno: Albert, 2007. 159 s. ISBN 978-80-77326-127-6 32. VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. 2. vyd. Praha: NLN, s.r.o., 2009. 811 s. ISBN 978-80-7106-570-8
Internetové zdroje: 1. AVRUPA.INFO.TR. History. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-25]. Dostupný z WWW:
2. BUSINESSINFO.CZ. Island: Ekonomická charakteristika země. [online]. © 1997 – 2014 [cit. 2014-03-06]. Dostupný z WWW: 3. BUSINESSINFO.CZ. Island: Finanční a daňový sektor. [online]. © 1997 – 2014 [cit. 2014-03-08]. Dostupný z WWW: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/island-financnia-danovy-sektor-18899.html 4. BUSINESSINFO.CZ. Island: Zahraničně-politická orientace. [online]. © 1997 – 2014 [cit.
2014-03-08].
Dostupný
z WWW:
island-zahranicne-politicka-orientace-18897.html> 5. CB.IS. Price developments. [online]. © 2014 [cit. 2014-03-07]. Dostupný z WWW: 6. CB.IS.
Statistics.
[online].
©
2014
[cit.
2014-03-07].
Dostupný
z WWW:
7. CB.IS. Time series. [online]. © 2001 – 2014 [cit. 2014-03-07]. Dostupný z WWW: 8. CEPSR.COM. Pátá vlna rozšiřování EU - standardní postup, či nová metodika? [online].
©
2003
–
2014
[cit.
2014-01-10].
Dostupný
z WWW:
9. CZECH.RUVR.RU. Srbové chtějí do unie s Ruskem více, než členství v EU. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 2014-02-24]. Dostupný z WWW: 10. CZECHFREEPRESS.CZ. Island poslal bankéře do vězení. Odmítl platit dluhy bank, vyhlásil bankrot a ukončil dluhovou krizi. [online]. © 2014 [cit. 2014-03-08]. Dostupný z WWW:
odmitl-platit-dluhy-bank-vyhlasil-bankrot-a-ukoncil-dluhovou-krizi.html> 98
11. EC.EUROPA.EU. Albania. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-08]. Dostupný z WWW: 12. EC.EUROPA.EU. Iceland - financial assistance. [online]. © 2014 [cit. 2014-03-06]. Dostupný
z WWW:
http://ec.europa.eu/enlargement/instruments/funding-by-
country/iceland/index_en.htm 13. EC.EUROPA.EU. Iceland. [online]. © 2014 [cit. 2014-03-08]. Dostupný z WWW: 15. EC.EUROPA.EU. Rozšíření EU. [online]. © 2013 [cit. 2013-11-23]. Dostupný z WWW: 16. EC.EUROPA.EU. Serbia - financial assistance. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-19]. Dostupný
z WWW:
country/serbia/index_en.htm> 17. EC.EUROPA.EU. The former Yugoslav Republic of Macedonia. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-01].
Dostupný
z WWW:
countries/detailed-country-information/fyrom/index_en.htm> 18. EEAS.EUROPA.EU. European Union Special Representative. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-15].
Dostupný
z WWW:
eu_kosovo/eu_special_representative/index_en.htm> 19. EFTA.INT. EEA Agreement. [online]. © 2014 [cit. 2013-11-22]. Dostupný z WWW: 20. EKONOMOBOR.WEBZDARMA.CZ. Evropská unie. [online]. © 2013 [cit. 2013-1023].
Dostupný
z WWW:
Evropska%20unie.pdf> 21. EURACTIV.CZ. Evropská unie, Srbsko a Kosovo. [online]. © 2004 – 2014 [cit. 2014-02-19]. Dostupný z WWW: 22. EURACTIV.CZ. Vztahy EU a Islandu. [online]. © 2004 – 2014 [cit. 2014-03-04]. Dostupný z WWW:
99
23. EUROPA.EU. Evropská integrace ve smlouvách. [online]. © 2013 [cit. 2013-11-22]. Dostupný
z WWW:
treaties/treaties_maastricht_cs.htm> 24. EUROPA.EU. Treaty of Nice: A Comprehensive Guide. [online]. © 2013 [cit. 2013-1123].
Dostupný
z WWW:
affairs/treaties/nice_treaty/nice_treaty_introduction_en. htm> 25. EUROPA.RS. IPA. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-19]. Dostupný z WWW: 26. EUROSKOP.CZ. Bulharsko. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 2014-01-19]. Dostupný z WWW: 27. EUROSKOP.CZ. Členské státy v číslech. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 2014-01-04]. Dostupný z WWW: < https://www.euroskop.cz/701/sekce/clenske-staty-v-cislech/> 28. EUROSKOP.CZ. Debata o vstupu Makedonie do EU. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 2014-02-02].
Dostupný
z WWW:
debata-o-vstupu-makedonie-do-eu/> 29. EUROSKOP.CZ. Kosovo: Mise EU není úspěšná. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 201402-15]. Dostupný z WWW: 30. EUROSKOP.CZ. Rumunsko. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 2014-01-19]. Dostupný z WWW: 31. EUROSKOP.CZ. Švédsko v Evropské unii. [online]. © 2005 – 2014 [cit. 2013-11-22]. Dostupný z WWW: 32. INFO.SK. Island už nechce byť členom EÚ, vláda zrušila aj referendum. [online]. © 2014 [cit. 2014-03-09]. Dostupný z WWW: 33. MZV.CZ. Bosna a Hercegovina. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-09]. Dostupný z WWW: 34. MZV.CZ. Kosovo. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-15]. Dostupný z WWW: 35. NBS.RS. Statistics. [online]. © 2001 – 2014 [cit. 2014-02-23]. Dostupný z WWW: 36. NBS.RS. The Dinar Exchange Rate. [online]. © 2001 – 2014 [cit. 2014-02-23]. Dostupný
z WWW:
frame=printerfriendly> 100
37. TRADINGECONOMICS.COM. Iceland. [online]. © 2013 [cit. 2014-03-07]. Dostupný z WWW: 38. TRADINGECONOMICS.COM. Serbia. [online]. © 2013 [cit. 2014-02-26]. Dostupný z WWW:
rate-minus-treasury-bill-rate-percent-wb-data.html> 39. VSTUPTURECKA.CZ. Vztahy Turecka a EU. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-25]. Dostupný z WWW: 40. ZPRAVY.E15.CZ. Srbsko chce do roku 2020 vstoupit do EU. [online]. © 2014 [cit. 2014-02-24]. Dostupný z WWW:
Ostatní dokumenty: 1. EU. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropské unie. In: Úřední věstník Evropské unie. 2007. Dostupný také z: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:306:FULL:CS: PDF. ISSN 1725-5163 2. EU. Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění). In: Úřední věstník Evropské unie. 2010. Dostupný také z: http:// eur-lex.europa.eu/LexUriServ/ LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0047:0200:CS:PDF. ISSN 1725-5163 3. EUROPEAN COMMISSION. Commission Staff Working Document - Iceland 2012 progress report. Brussels, 10. 10. 2012. SWD (2012) 337 final. 48 s. 4. EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k žádosti Černé Hory o členství v Evropské unii. Brusel, 9. 11. 2010. KOM (2010) 670 v konečném znění. 13 s. 5. EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě: Stanovisko Komise k žádosti Srbska o členství v Evropské unii. Brusel, 12. 10. 2011. KOM (2011) 668 v konečném znění. 12 s. 6. PROTOKOL (Č. 13) O KRITÉRIÍCH KONVERGENCE. Článek 1. 7. PŘÍSTUPOVÝ DOKUMENT. Obecný postoj EU: Zasedání ministrů, kterým se zahajuje mezivládní konference o přistoupení Srbska k Evropské unii. Brusel, 21. 1. 2014. CONF-RS 1. 25 s.
101
SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK BaH
Bosna a Hercegovina
CACM
Central American Common Market - Centrální americký společný trh
CARIOM
Caribbean Community and Common Market - Karibské společenství a společný trh
CEFTA
Central European Free Trade Agreement - Středoevropská zóna volného obchodu
CM
Common Market - Společný trh
COMESA
Common Market for Eastern and Southern Africa - Společný trh pro východní a jiţní Afriku
CU
Custom Union - Celní unie
ČR
Česká republika
ECU
European Currency Unit - Evropská zúčtovací jednotka
EHS
Evropské hospodářské společenství
EMS
Evropský měnový systém
EMU
Economic and Monetary Union - Hospodářská a měnová unie
ES
Evropská společenství, Evropské společenství
ESUO
Evropské sdruţení uhlí a oceli
ESVO
Evropské sdruţení volného obchodu
EU
European Union - Evropská Unie
EUR
Euro
EURATOM
Evropské společenství pro atomovou energii
FTA
Free Trade Area - Pásmo volného obchodu
FYROM
Former Yugoslav Republic of Macedonia - Bývalá Jugoslávská republika Makedonie
HDP
Hrubý domácí produkt
ICTY
International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii
IPA
Instrument for Pre-accession Assistance - Nástroj předvstupní pomoci
ISK
Icelandic Krona - Islandská koruna
JEA
Jednotný evropský akt
102
LAFTA
Latin American Free Trade Association - Latinskoamerické sdruţení volného obchodu
NAFTA
North American Free Trade Agreement - Severoamerická dohoda o volném obchodu
NATO
North Atlantic Treaty Organization - Severoatlantická aliance
OECD
Organisation
for
Economic
Co-operation
and
Development
-
Organizace pro hospodářskou pomoc a rozvoj OEEC
Organisation for Economic Co-operation - Organizace pro evropskou hospodářskou pomoc
OSN
United Nations - Organizace spojených národů
PU
Political Union - Politická unie
RDS
Srpski dinar - Srbský dinár
SAP
Stabilizační a asociační proces
SAS
Stabilizační a asociační smlouva
SFRJ
Socialistická federativní republika Jugoslávie
USD
United States Dollar - Americký dolar
103
SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek č. 1: První rozšíření ES o Dánsko, Irsko a Velkou Británii ....................................... 23 Obrázek č. 2: Druhé rozšíření ES o Řecko ............................................................................... 24 Obrázek č. 3: Třetí rozšíření ES o Španělsko a Portugalsko .................................................... 26 Obrázek č. 4: Čtvrté rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko .......................................... 32 Obrázek č. 5: Páté rozšíření EU o Česko, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko ................................................................................................. 37 Obrázek č. 6: Završení pátého rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko ................................... 39 Obrázek č. 7: Šesté rozšíření EU o Chorvatsko........................................................................ 42
SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1: Nejdůleţitější znaky jednotlivých stupňů ekonomické a politické integrace ..... 14 Tabulka č. 2: Výsledky ratifikace dohod o připojení k ES....................................................... 22 Tabulka č. 3: Čerpání finanční pomoci ze strany IPA v letech 2007 – 2013 (v mil. EUR) ..... 57 Tabulka č. 4: Veřejný dluh v % HDP ....................................................................................... 62 Tabulka č. 5: Saldo státního rozpočtu v % HDP ...................................................................... 62 Tabulka č. 6: Harmonizovaný index spotřebitelských cen - růst v % ...................................... 63 Tabulka č. 7: Dlouhodobá úroková sazba pro konvergenční účely v % .................................. 63 Tabulka č. 8: Čerpání finanční pomoci ze strany IPA v letech 2012 – 2013 (v mil. EUR) ..... 69 Tabulka č. 9: Veřejný dluh v % HDP ....................................................................................... 73 Tabulka č. 10: Saldo státního rozpočtu v % HDP .................................................................... 74 Tabulka č. 11: Harmonizovaný index spotřebitelských cen - růst v % .................................... 74 Tabulka č. 12: Dlouhodobá úroková sazba pro konvergenční účely v % ................................ 75 Tabulka č. 13: Nominální měnový kurz islandské koruny ....................................................... 75 Tabulka č. 14: Věková struktura respondentů .......................................................................... 80 Tabulka č. 15: Vzdělání respondentů ....................................................................................... 80
104
SEZNAM GRAFŮ Graf č. 1: Nominální měnový kurz srbského dináru ................................................................ 64 Graf č. 2: Veřejné mínění v Srbsku o vstupu do EU ................................................................ 65 Graf č. 3: Veřejné mínění na Islandu o vstupu do EU .............................................................. 76 Graf č. 4: Vzorek respondentů podle pohlaví ........................................................................... 79 Graf č. 5: Procentuální vyjádření obeznámenosti s počtem členských států EU ..................... 81 Graf č. 6: Procentuální vyjádření obeznámenosti s počtem členských států eurozóny ............ 82 Graf č. 7: Další rozšíření EU .................................................................................................... 83 Graf č. 8: Zvýšení počtu imigrantů po dalším rozšíření EU ..................................................... 84 Graf č. 9: Národní referendum o případném vstupu dalších zemí do EU ................................ 84 Graf č. 10: Šance oficiálních kandidátských zemí vstoupit do EU .......................................... 85 Graf č. 11: Šance vstoupit v časovém horizontu 15 let do EU ................................................. 87 Graf č. 12: Nejbliţší země ze seznamu oficiálně stanovených kandidátských zemí ................ 87 Graf č. 13: Země nepatřící do EU............................................................................................. 89
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Dotazník - Moţnosti dalšího rozšíření Evropské unie
105
