Monika Bartošová KONEC DOBROVOLNÝCH ORGANIZACÍ?

Monika Bartošová

KONEC DOBROVOLNÝCH ORGANIZACÍ? Nejprve vysvětlení co je to organizace, dobrovolná organizace a také co je to dobrovolnictví. Organizace je latinské slovo, které znamená účelové spojení lidí v pevném kolektivu, který se řídí určitými pravidly, sleduje společný cíl a relativně na konkrétních členech. Dobrovolná organizace je organizace, do níž jsme vstoupili dobrovolně, nikým nedonuceni. Pro dobrovolnictví už neexistuje tak jednoznačné vysvětlení jako pro organizaci. Podle mě jde o práci kterou děláme dobrovolně, s láskou a od které neočekáváme finanční zajištění. Lidé-dobrovolníci spolupracující se zdravotnictvím (z dobrovolné organizace Hestia) tvrdí, že jim dobrovolnictví přineslo nové zkušenosti, nový pohled na svět, nové přátele a také, že nejde o peníze, ale jde o dobrý pocit z pomoci. Česká republika je v porovnání se zahraničními státy raritou, protože máme v dobrovolných organizacích převážně mladé lidi a to zejména ženy v poměru 8:2 (tvrdí Dr. Jiří Tošner a Dr. Vojtěch Tutter ze společnosti Hestia, kteří byli hosté na rádiové stanici Praha 2). Dobrovolné organizace byly zakládány už na konci 19.století (např. tělovýchovná organizace Sokol-založena v roce 1862). Jenže hlavně v období po Druhé světové válce byla docházka do „dobrovolných“ organizací povinná, a tak se vytvořila bariéra, která stále přetrvává u starších osob, jež tuto dobu zažili. Lidé museli dobrovolně chodit do lampiónového průvodu, dívat se na pohřby důležitých osob státu… Proto se po zrušení povinného členství snížil zájem o dobrovolné organizace. Ale pak se stalo něco, co pohlo společností, co hlavně mladé lidi přimělo vstoupit do dobrovolných organizaci. Myslím si, že po povodních roku 2002 se zvedla nová vlna zájmu o takovéto organizace. Lidé si uvědomili, že je třeba nějakým způsobem pomáhat těm, kteří to momentálně potřebují a nemohou si pomoci sami. A také tomu napomohl vstup do EU, protože dobrovolné organizace, které spolupracují se zdravotnictvím, mohou posílat své dobrovolníky do jiných států EU. Neexistují však jen zdravotnické dobrovolné organizace jako například Hestia, ČČK (Český červený kříž), ČKS, JAHODA (dobrovolná organizace věnující se pomáháním dětem v azylových domech), ČLOVĚK V TÍSNI, DORKAS (zajišťuje dobrovolníky v nemocnicích), JURTA (zprostředkovává kontakty mladým lidem se zdravotním postižením se skupinou vrstevníků), ale i SDH, DĚTI ZEMĚ (ekologické sdružení zaměřené na ochranu životního prostředí), ARNIKA (což je celostátní ekologická organizace) a DUHA. Také jsou v České republice dobrovolnická centra např: Praha, Olomouc, Ústí nad Labem, které propagují a podporují myšlenky dobrovolnictví a povzbuzují občany, aby se na dobrovolných aktivitách podíleli. Také se udílí mezinárodní cena za nejlepšího dobrovolníka, která se jmenuje KŘESADLO. Já sama jsem členem SDH v Novosedlech nad Nežárkou, která pomáhá při povodních a dalších záchranných akcích. Nemyslím si, že by v naší společnosti docházelo ke konci dobrovolných organizací, ba naopak mladí lidé vstupují do dobrovolných organizací.

Ivana Bártová

KONFLIKT SOCIÁLNÍCH ROLÍ Jak už všichni dobře víme, tak máme tři druhy konfliktů rolí. Zaprvé je to konflikt mezi rolemi vykonávanými jednou osobou, dále pak může nastat konflikt mezi osobností a rolí a jako poslední je konflikt mezi nositelem role a očekáváním, které druzí s danou rolí spojují. Lidé se s těmito konflikty musí nějak vyrovnávat. Někomu se to povede a někdo se s nimi vyrovnat nedokáže. Potom se ovšem může stát, že se rozdvojí osobnost dotyčného člověka. Dále se můžou najít lidé, kteří se do žádného konfliktu nedostávají, ale podle mě je to málo pravděpodobné, a nebo tyto konflikty nezpozorovali, nevnímají je. Konflikt mezi osobností a rolí je o něco horší situace než ty ostatní. Pochybuji, že by kterýkoliv člověk změnil své vlastnosti, své chování a vystupování, aby se ztotožnil s danou rolí. Většinou se jen člověk přetvařuje a nebo se s tím nemůže smířit. Jako příklad lze uvézt muže, který, chce od své partnerky, aby okouzlovala jeho přátele, ale přitom by chtěl, aby se věnovala jenom jemu. 1

Konflikt mezi nositelem role a očekáváním, které si druzí s danou rolí spojují, může mít i nepříjemné následky. Pokud si například dělník dovoluje na svého nadřízeného, nemá z něj žádný respekt, nedělá, co mu nadřízený nakáže, tak může následovat jeho vyhození. Dále to může být, že vynikající chemik je pro svoji odbornost jmenován ředitelem chemického závodu. Ale on přeci není manažerem, proto je tento závod ve ztrátě. Jeho chemická odbornost nepomáhá k řízení podniku. Jsem toho názoru, že každý z nás se setkává minimálně s jedním druhem konfliktu. Nevyhovují nám všechny role, které ve svém životě hrajeme nebo se nám dvě role nějak kříží, které prostě nejde zastávat najednou. Vezmu-li si nás studenty, tak určitě ne všem vyhovují dny strávené ve škole. Nebo například chceme mít větší volnost doma, než nám rodiče povolují, ale jelikož jsme jejich děti, musíme nebo bychom je měli ještě pořád poslouchat. Vezmu-li si konflikt mezi rolemi vykonávanými jednou osobou. Mohu uvést jako příklad dospělého člověka, který je rodičem a zároveň synem/dcerou. Takovýto člověk poslouchá nebo má alespoň určitý respekt ze svých rodičů a zároveň on jako rodič, přikazuje, zakazuje a určuje pravidla svému dítěti. Ještě lepší příklad je třeba vrcholová tenistka, která reprezentuje Českou republiku na mezinárodních turnajích ve světě. Tato žena nemůže být zároveň i dobrou matkou, která se svému dítěti věnuje, jak nejvíc to jde. Nemůže mu číst pohádky na dobrou noc. Zároveň nemůže být ani dobrou manželkou, která doprovází svého muže na různé zábavy, která mu vaří večeře, než přijde domů. Jedinec může usilovat o změnu své role, respektive o změnu definované situace, aniž by ohrozil současný stav věcí tak, že nabízí novou definici situace prostřednictvím dvojznačného jednání, které mu umožňuje popřít, že měl něco takového na mysli, a zároveň umožňuje jeho publiku předstírat, že nic nebylo naznačeno.

Helena Bartušková

SOUČASNÁ ŠKOLA A JEJÍ PROBLÉMY Když se tak zamýšlím nad dnešní školou, nevybaví se mi pouze jedna věc, představuji si toho až příliš moc a to mě nutí zamyslet se nad tím, že dnešní škola opravdu nepřináší pouhou jednu věc, a to vzdělání. Velké množství předmětů, nespočet kroužků, volnost projevu, plno přátel a jiné. Toto je jen malá část toho, co škola nabízí jedinci. Je zřejmé, že možnosti se budou stále rozrůstat a škola se tak bude stávat světem "neomezených" možností. Ale se vším pěkným musí zpravidla přijít něco špatného. Něco, co to pěkné zkazí. Teď se mi vnucuje myšlenka, jestli právě ty "neomezené" možnosti nepřináší problémy? Kdybych se tedy měla podívat na jednotlivé problémy současné školy, hned v první řadě se mi vybaví právě volnost projevu, kdy velká spousta studentů chce říct, co si myslí. Vše je v pořádku dokud projev nehraničí s drzostí. Způsob projevu může být různý - od ústního, přes poničení majetku až k tělesnému napadení. Poté se ovšem nabízí otázka, jestli jde stále ještě o projevení názoru, či jestli se nepřipletla nevychovanost a stálá potřeba se jakýmsi způsobem nějak předvádět a v očích jiných stát odvážným. Avšak, jestli odvaha dnešní mladé generace spočívá v tom, že někdo poničí sprejem školní obraz, což se nedávno stalo na mé bývalé základní škole, společnost dospívajících jedinců je opravdu v žalostném stavu. Nedávno jsem mluvila s mou učitelkou, též z mé základní školy, která mi vyprávěla, že žáků je velmi málo a otevírá se pouze vždy jedna třída, učitelé jsou propouštěni, že se už vyučuje pouze angličtina a proto ona, jako učitelka němčiny, dostala tělesnou výchovu - spojení kluci a holky dohromady. Byla velmi zoufalá, jelikož jí studenti odmítají cvičit a jsou neuvěřitelně drzí. Sedne si jeden na protest a aby nebyl sám a opravdu dosáhl svého, stáhne k sobě další, čímž opravdu dosáhnou toho, že necvičí. Moc dobře si vzpomínám na tuto učitelku, měla jsem ji na tělocvik, měli jsme z ní respekt a cvičili nejlépe, jak mohli, abychom se dostali do tabulky na známku jedna nebo alespoň dva. Proto mi přijde neuvěřitelné, že ji teď někdo dokáže odmlouvat a dostat ji do takového smutku, co víc, strachu ze svých žáků. Toto není ale schopný udělat pouze student v pubertě, u nějž se mnohdy za omluvu považuje nevysvětlitelné chování spojené s dospíváním. Mělo by se tedy omluvit i dítě např. ze 7.třídy proto, že je nedostatečně vyspělé a neví, co dělá? 2

Když se pak nepozastavím nad věcmi jako je opisování a podvádění, které ve srovnání např. se záškoláctvím nepředstavují tak veliký prohřešek, řikám si, proč to vůbec je? Proč to někdo dělá? Vedle volného projevu je podřízení názoru většině ze strachu před odsouzením. Vedle cílevědomosti je záškoláctví a vedle pokusu osamostatnit se je jen jedno velké podvádění. K čemu tedy ty příležitosti, když si jich pak tak malé množství lidí dokáže vážit? Nevidím problémy v profesorském sboru ani ve školství, když pominu to, že se stále nemůže dohodnout na stálých pravidlech. Ale právě tato nová pravidla pro nás představují novou zkoušku. Není tohle právě život? Máme možnost se prosadit, proto bychom možná neměli hledět na obličeje a řeči, které nás odsuzují, nechat se stáhnout dolů a uvědomit si, čím bychom vším mohli být a čím bychom asi před dvaceti lety být rozhodně nemohli. Pro příklad své práce jsem použila Základní školu ve Studené, kde jsem sama devět let studovala. Nyní už je to dva roky, co jsem ji opustila a nestačím se divit tomu, co vše se stihlo změnit, co vše se stalo s těmi dětmi dříve ve čtvrté třídě. Zřejmě není ve všech školách nedostatek studentů a vyučován pouze jeden jazyk, ale jedno je všude, bez výjimky a stává se problémem současné školy - morálka dnešních studentů!

Kristýna Bednářová

NÁSILÍ V MÉDIÍCH A JEHO VLIV Násilí v médiích a jeho vliv. Asi každý si pod tímto slovním spojením představí násilí v televizích. Ať už to jsou filmy plné nahoty a sexu, proudů krve, nebo televizní zprávy, kde denně vidíme zdemolovaná auta a záběry sebevražd. Násilí nás obklopuje ze všech stran. Mnoho odborníků říká, že násilí v televizích i jiných médiích nemá na další život jedince vliv, ale já mám odlišný názor. Už malé děti projevují známky násilí a agresivity, a to jen díky televizím a špatné komunikaci v rodině. Děti nedokáží v TV programech rozlišovat mezi skutečností a fikcí, a to ani s pomocí výkladu dospělých. V jejich myšlení je pak TV program zdrojem reálných informací. Může nabýt dojmu, že násilí je na denním pořádku člověka a že se v podstatě stává společenskou normou. Mají pocit, že násilí se stává normálním a běžným způsobem řešení konfliktů a problémů. Ale zase jen za určitých podmínek. A to zejména v případě, že selhává socializační role rodiny, že je rodiče nenaučí, že se životní situace řeší určitým, a to jiným způsoben, než je násilí. Časté sledování násilí v médiích v dětství významně předpovídá pozdější nárůst agresivních a násilných projevů v dospělosti, a to u obou pohlaví. Některé filmy jsou nepřístupné, třeba do 18 let, protože je v nich hodně nahoty a sexu, v jiných teče hodně krve nebo v nejrůznějších poměrech kombinují obojí. Násilí je v televizi dost po celý den a skoro nikdo mu už nevěnuje pozornost. V dobách, kdy si na internetu mraky porna může snadno najít každý školáček, je nepřístupnost některých filmů trochu pokrytecká. Jediné, co někomu mladšímu zpravidla při sledování nějakého "nepřístupného" filmu hrozí je, že ho nepochopí nebo že se bude bát jít sám v noci na záchod. Možná se mu bude zdát i zlý sen. Zprávy v TV mi ale připadají jako mnohem horší horor každý den - zdemolovaná auta, zastřelení demonstranti, amatérské záběry sebevražd nebo děti, které přijdou s baseballovou pálkou do školy a nebojí se ji použít. S nárůstem brutality v televizi, narůstá brutalita dětských zločinců. Jestliže děti jdou a baseballovou pálkou ubijí spolužáka, tak musíme hledat příčinu. Baseball není běžná hra, ani baseballová pálka není běžným sportovním náčiním. Kde však se často vyskytuje, jako sportovní nástroj, jako vražedná zbraň je právě televize. Když jsem v četla články o tom, jak lidé uprostřed filmů odcházejí z kin a jak si zakrývají oči, říkala jsem si, že přehánějí. Ale po tom, co jsem viděla film Umučení Krista od Mella Gibsona a po tom, co divák dostal infarkt uprostřed promítání, se nedivím. Některé filmy jsou opravdu brutální a důsledkem jsou jen další vraždy a další znásilnění. Další působení médií se projevuje v oblasti učení pachatele trestných činů. Vypozoruje, jak se vyhnout trestní odpovědnosti a chovat se v průběhu trestného jednání tak, aby ztížili své usvědčení. Učí se zahlazovat stopy, jak se vyhnout trestu nebo jak svalit odpovědnost za trestný čin na někoho jiného. 3

Násilí v televizi nemá na děti žádný vliv, stále tvrdí někteří “odborníci“. Přitom stačí vyhledat pár článků, shlédnou pár sdělení ve zprávách a je to jasné. Existují prokazatelné důkazy o vlivu násilných scén ukazovaných v médiích. Příkladem takového chování je dvanáctiletý chlapec, který se stane nejmladším otcem v republice. Čeká dítě se sedmnáctiletou sestrou. Prý viděl soulož v televizi a chtěl si ji vyzkoušet… Tak ji prostě znásilnil. Jiným příkladem je zpráva o oběšení mladého Alžířana, který si s kamarády hrál na Saddámovu popravu. Jen krátce poté, co se na internetu objevil druhý videozáznam z popravy Saddáma Husajna, přišla zpráva o jeho smrti. Dvanáctiletý chlapec byl nalezen oběšený na stromě v západoalžírské provincii Relizane. Oběsili ho jeho kamarádi, když se pokoušeli přehrát scénu z popravy Saddáma Husajna. Nejde o první případ podobného neštěstí, které zřejmě inspirovaly nahrávky ze Saddámovy popravy šířené po internetu. Nedávno se podobný příběh odehrál ve Spojených státech. Desetiletý chlapec se tam oběsil krátce poté, co video viděl. A to mě vede k moha otázkám. Kam až je člověk schopen zajít? Kam až se dá ve filmu zajít? Má to člověk, který něco takového natočil, který něco takového provedl, v hlavě v pořádku? Je takový film vůbec uměleckým dílem? To jsou jen některé otázky, které mě napadají a na které bohužel neznám odpověď.

Ondřej Buzek

ANONYMITA SPOLEČNOSTI Osobně se domnívám, že mi nepřísluší hodnotit anonymitu dnešní společnosti z pohledu historického, jelikož jsem (vzhledem ke svému věku a nedostatku zkušeností) jinou společnost, než je ta dnešní, nikdy nepoznal. Proto předem upozorňuji, že se nebudu pouštět do suchého porovnávání společností, které byly ovlivněny různými historickými nebo politickými režimy a situacemi. Pokusím se tedy o pohled na tuto problematiku na základě svých vlastních zkušeností. Můžete i nemusíte souhlasit. Je to jen na vás. Podle mého názoru anonymita společnosti v dnešní době dosahuje 2 extrémů. Každý z nich úzce souvisí s „digitalizací“ a informačními vymoženostmi západního světa, zejména pak s fenoménem dnešní doby - internetem. Na jedné straně je to naprosto anonymní „virtuální realita“, kdy jedinec ztrácí potřebu jakéhokoli osobního kontaktu s živou duší. Náhražkou osobního se tak stává kontakt elektronický (např.: icq nebo elektronická pošta). Ten je podle mého názoru neplnohodnotný. Jedinec je při elektronickém rozhovoru oproštěn od okamžitého reagování a rozhodování (tzn.: odpověď si může v klidu svého obývacího pokoje rozmyslet), což má za následek problémy při klasickém rozhovoru z očí do očí. Mnoho lidí má proto problémy veřejně vystupovat a uzavírá se samo do sebe, v některých případech „virtuální“ realita zcela vítězí nad realitou „opravdovou“. Lidé se totiž za monitorem svého počítače cítí bezpečně a pohodlně. Vymyslí si co nejdivočejší přezdívku, do pravého horního rohu hodí fotku své nejoblíbenější hvězdy anebo, v lepším případě, svoji nejlepší fotku z dovolené v Chorvatsku a už rozjíždějí talkshow se svým tisícem souputníků, kteří trůní v seznamu kontaktů, hrajícím všemi barvami… (nepoznáváte se??, jistě víte, o čem je řeč…). Proč tedy vyhledávat méně pohodlný způsob zábavy, když je tak jednoduché schovat se za svůj monitor do klubíčka? Hlavně přitom nezapomeňme ŽÍT! Na straně druhé stojí opět populární a všemohoucí virtuální obr. Zatímco si v klidu sedíte u počítače, kdejaký borec s notebookem na klíně vám může projíždět soukromé a zaručeně „anonymní“ dokumenty, dobře uložené na disku vašeho počítače. Nebo ochotné rozesílání řetězových mailů, kterým dáváte k dispozici nejen svoji emailovou adresu tisícům cizích lidí (rozesílatelé spamů si vaši adresu z prstu nevycucali), o anonymitě moc nesvědčí. Nemluvě o přístupu kdejakého laika k soukromým zprávám (icq), automaticky se ukládajících na každý počítač… Tak takhle to vidím já…

4

Monika Dohnalová

MĚSTA KONTRA VESNICE V dávné minulosti byla stále se rozvíjející města závislá na vesnicích. Vesnice, respektive lidé v nich, pracovali, obdělávali pole a tím vydělávali na rozvoj měst. Platili daně, odváděli výnosy z polí atd. Takže je možné, že nebýt ve středověku vesnic, neměli bychom dnes tolik rozvinutých měst. V dnešním 21. století je tomu trochu jinak. Často se setkáváme s lidmi, kteří tvrdí, že by na vesnici nikdy žít nemohli. Naopak je skupina lidí, kteří jinde než na vesnici žít nechtějí, městský život se jim příčí. Oba způsoby s sebou přináší kladné i záporné stránky. Vesnice skýtají více životního prostoru, k bydlení slouží prostorné rodinné domky s dostatečným zázemím okolo. Ve městech převažuje bydlení v bytových jednotkách, které neoplývají prostorem. Pracovních příležitostí je více ve městech. Soustřeďuje se tu průmysl, služby… Ve vesnicích pracují obyvatelé převážně v zemědělství či lesnictví. Ve městech je taky lepší sociální a technické vybavení.Více lidí – více služeb (školství, lékařství…). Hlediskem, ve kterém vesnice města předčí je kvalita životního prostředí.A proto se lidé z měst v současnosti stěhují do vesnic. Lidé z vesnic mají však podstatně nižší příjem než lidé z měst, ale musí platit stejně vysoké daně a poplatky jako lidé z měst. Zemědělství a lesnictví nebývá tak dobře placené jako např. služby a průmysl. Lidé z vesnic ale dosahují úplně stejného vzdělání jako lidé z měst. Neříkám že všichni, ale někteří ano. Jsou děti z vesnických škol, které nedosahují takové úrovně jako městské školy, které mohou bez problémů nastoupit na střední školu spolu s s děti z měst. Pro město je také specifický městský způsob života, který je a rozdíl od venkovského více neosobní, anonymní a účelový. Obyvatelům města klesá počet osobních vztahů a sociálních kontaktů, naopak roste počet profesionálních vztahů a fyzických kontaktů. Ve městech se proto také koncentrují sociální patologické jevy jako je zločinnost, prostituce, závislosti nebo rozpady manželství. Ve městech převládá i kulturní život. Díky spoustě historických i kulturních památek je větší potřeba ubytovacích a restauračních zařízení. Spousty turistů potřebují být něčím zaujaty. Bývá tu spoustu kin, divadel, která jsou pro městské obyvatele už samozřejmostí. Dříve kina bývala i na vsích, dnes už tomu tak není. Za kulturou musí lidé z vesnic dojíždět. A jelikož benzín a ani ty vstupenky nejsou zadarmo, tak se tam dostanou pouze občas.Je tedy zřejmé, že lidé z města jsou kulturně více na výši než lidé z vesnic. Venkovské obce rychle mění svůj ráz. Vzrůstá rekreační význam vesnic.Vesnice jsou stále více atraktivní jak pro hromadnou, tak pro individuální rekreaci. Venkovský prostor se tedy stal vyhledávaným cílem pro relaxaci, cílem pravidelných cest do obnovených, tradičních venkovských objektů, ale i do problematičtějších chat, kde chceme být blíže přírodě. Lidé tyto objekty označují jako „druhé bydlení“. Prostředí venkova cítí více lidé, kteří na venkov jezdí častěji, jezdí za něčím co ve městech chybí. Přesto ani tito návštěvníci nemají (zatím) odvahu se na venkov přestěhovat natrvalo. Venkov nenabízí přijatelné existenční podmínky pro místní, natož pro ty z měst. Bývá také špatně dostupný, nemáte-li vlastní auto. Ale přesto nelze říci co je lepší. Zda město či vesnice. Na to má každý svůj individuální názor.

Kristýna Dusíková

LHOSTEJNOST JAKO DŮSLEDEK KONZUMNÍHO STYLU ŽIVOTA Snad bych měla nejprve začít trochu zeširoka. Jako obyvatelka této planety si nemohu nevšimnout, jak se naše Země díky lhostejnosti nás (říkám nás, protože sebe nevyjímám), mění v anorganickou hmotu – kouli bez života. A jak mohu dokázat, že je to jen díky lhostejnosti, která pramení z konzumního stylu života? „Obyvatelé Austrálie, zkuste žít bez klimatizací! Lidé, přestaňte kupovat nábytek a věci ze dřeva, ať je lesníci nemusí kácet! Lidé, přestaňte jezdit v autech, ať se vzduch neznečišťuje a nemusí se stavět dálnice!“ Říkáte si, že by to šlo? Tak mi, prosím vás, dejte na týden klíčky od auta, od vašeho baráku a běžte si postavit srub do lesa… Lidé už nejsou schopni se navrátit k dřívějšímu stylu života, ale myslím si, že by měli objevovat takové technologie, které by co nejméně devastovaly naši Zemi. Bohužel je většina z nás značně lhostejná. Tradičně si o půl osmé

5

vyslechneme na NOVĚ o další ropné havárii a jdeme vyhodit neprotříděný odpad do už tak přeplněné popelnice. Ale myslím si, že tohle všechno jsme schopní ještě zachránit, ještě to včas stopnout. Starost mi dělá lhostejnost na poli morálním. A nejlepší důkaz o morální lhostejnosti všech okolo nás je příklad. Před měsícem jel můj děda v rodném městečku na kole z kopce na pivo. Byl už podvečer a děda neměl světlo. Zezadu ho předjíždělo jakési tmavé auto, srazilo ho a… ujelo. Nyní je děda měsíc po té bouračce. Má čtyři zlomená žebra a uskříplý nerv v ramenním kloubu. Jakožto jeho rodina bereme na zřetel to, že děda neměl světlo a auto ho nemuselo přímo srazit, stačilo těsné projetí okolo, ale kde je ta solidarita a ochota pomoci i neznámému člověku? Jen honem honem, ať stihnu všechno ve svém uspěchaném životě, kterým se deru hlava nehlava a je mi jedno, kolik lidí za sebou zanechám. To je jakési krédo dnešní společnosti. Mohlo by se zdát, že tomto ohledu by mě mohly ukojit jakési nadace, které vznikají na každém rohu a bůh ví, jestli se ty peníze opravdu dostanou tam, kam mají. Asi jsem v tomto ohledu „načichlá“ jakýmsi skepticismem, ale myslím si, že děti a mentálně či fyzicky postižení lidé potřebují nejen ty peníze, ale také lásku. Možná už je to odrbané slovo, které od každého vyzní trochu jinak a každý ho také trochu jinak myslí, ale bez ní prostě žít nemůžou. Například moje kamarádka a její rodina adoptovali asi desetiletou holčičku v Africe. Stále jí posílají dopisy a dárečky, ale holčička jim za ně ani jednou nepoděkovala, dopis je pokaždé jaksi formální a neemociální. Vždy jen poděkuje za to, že jí umožňují vzdělání a že je má moc ráda, nakonec přidá vlastnoručně namalovaný obrázek a konec. Opravdu je možné, že se někdo dokáže obohacovat na úkor ubohého děvčátka? Jak vidíte, všude se točí jen peníze, nic v dnešní době není opravdové, ryzí a bez poskvrny. Všude je nějaká přetvářka a to je to, co mě děsí nejvíce. A abych nebyla tak pesimistická, myslím, že jsou i výjimky a ty nás udržují nad tou červenou linkou označenou „dolní limit“. Uvedu-li příklad, pak je to například vážený pan profesor, který operoval moje srdce. Je velice zcestovalý, uznávaný a já mám tu čest, že moje rodina má tu příležitost ho poznat i jako člověka velice hodného a skromného. Vyprávěl nám, že stát dotoval jednu operaci srdce dítěte z Afghánistánu. Z celé země se vybralo pouze 10 dětí s velice těžkou chorobou srdce a pan profesor mohl ukázat pouze na jediné z nich. Jen jedno z nich mohl zachránit… a zachránil. Zdá se vám to smutné? Tak nebuďte lhostejní…

Lenka Glamošová

AUTOMOBIL – CESTA DO PEKEL Je to pravda? Mnohým lidem se už jízda autem stala osudnou. Neumírají jen řidiči aut, ale i jejich spolucestující, cyklisti a chodci. Opilci, kteří na silnici nemají co dělat i nevinné děti. Automobil ukončuje život stále více lidem. Den ode dne umírají na silnicích tisíce lidí a nikdo neví, co s tím. Kdyby nikdo nevymyslel auto, tak by to tak nebylo. Ale ten, kdo sestrojil první automobil to myslel dobře. Říkal si, kolika lidem usnadní život, ale ani ve snu ho nenapadlo, kolika lidem ho zkrátí. Samozřejmě, že bez aut bychom se v dnešní době nikam nedostali, takže je spíš dobře než špatně, že ho vynalezli. Nikdo zřejmě nepočítal s tím, kolik obětí jeho vynález bude mít. Nechci vám tady říkat, že by lidi měli jezdit opatrně atd... Kdo ví, jak budu jezdit já (jestli vůbec dostanu řidičák). Nemůžu soudit jízdu ostatních, když jsem si to sama ještě nezkusila. Vím, že problém dopravních nehod tady stále bude a že s postupem času a se zvětšujícím se počtem aut bude narůstat. To už teď nikdo nezastaví. Rozvoj jde dopředu i za cenu lidských životů. Ale nemyslím si, že je to až tak neřešitelné, jak mnozí tvrdí. Přece by stačilo např. rozšířit bezpečnostní opatření i v rozvojových zemích. Tam je situace velmi špatná – mnohonásobně horší než ve vyspělých zemích. Jenže kde na to mají rozvojové země vzít? Možná by jim mohli přispět vyspělejší země, ale každý se stará jen sám o sebe. Každý dělá, že rostoucí nehodovost nevidí, nebo už ji bere jako samozřejmost. Ale to jen do té chvíle, než sám nehodu nezaviní, nebo než se nestane jemu nebo někomu z jeho blízkých. Potom otevře oči a začne se na silnici chovat ohleduplněji. Proto by si měl každý položit otázku: je tohle celé nutné? Musím to zažít na vlastní kůži, abych pochopil vážnost situace? Další otázkou je, jestli viníky odsuzovat nebo jim odpouštět. To záleží na konkrétní situaci. Jistě je rozdíl, když opilý řidič zabije na přechodu malé dítě anebo když dítě vběhne pod kola opatrnému řidiči, který už s tím nemůže nic dělat. Podle toho taky dostane odpovídající trest. Měl by se z něj poučit, ale poučí se 6

všichni? Někdo si jej třeba odpyká, ale pak jezdí vesele dál stejným stylem, jako předtím. Potom je takový trest zbytečný. Ale ať už si z něj viník odnese jakékoliv ponaučení, oběti to život nevrátí. Možná by pomohlo, kdyby to šlo zařídit tak, aby nezodpovědný řidič, který zraní někoho na silnici, prožíval bolest raněného a utrpení jeho blízkých stejně jako oni. Co z toho tedy vyplývá? Automobil za to nemůže, je to jen stroj, neživá věc. Může za to ten, kdo si sedne za volant. Ten by si měl být vědom toho, co dělá. Možná by to měli řidiče učit v autoškole. Tam vás naučí jezdit, dopravní značky, ale nenaučí vás zvládat krizové situace. Měli by vymyslet trenažér, na kterým by si každý vyzkoušel, jak je to, když před autem běhají děti, nebo co dělat, když vás ohrožuje šílený řidič kamionu. Zatím to ale funguje tak, že mladý kluk nebo holka si udělá řidičák a když ho dostane, myslí si, že je pánem světa a podle toho se chová. A podle toho to taky na silnicích vypadá. Nedávno mě v novinách zaujal jeden článek. Jmenoval se „Deset metrů k silnici jsem se plazil čtyři hodiny“. Jednalo se v něm o to, že patnáctiletého chlapce z Kunštátu srazil pětatřicetiletý řidič. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ho místo toho, aby ho odvezl do nemocnice nebo alespoň přivolal pomoc neodvezl do nedalekého lesa a nepohodil ho tam. Po tom, co ho řidič srazil, chlapec přeletěl přes auto a přes zadní sklo a poklop propadl celý do kufru. Řidič ale pokračoval dál v jízdě a tvrdí (stejně jako jeho přítelkyně, která byla v té době jeho spolujezdkyní), že si ničeho nevšiml a že to, že má v kufru těžce zraněného kluka, zjistil až doma. To určitě. Pochybuji o tom, že nepoznáte, když vám do kufru vlítne člověk. To přece musí vidět a slyšet každý! Ale to nebylo všechno. Když řidič dojel domů a zjistil, koho má v kufru, opět nezavolal žádnou pomoc, ba naopak. Zpanikařil a rozhodl se udělat něco, co se dá jen stěží pochopit. Odvezl chlapce do nedalekého lesa a nechal ho tam. Dál od silnice, aby ho nikdo neviděl a aby mu tedy ani nikdo nepomohl. Později se chlapec probral z bezvědomí. Byla už tma a on nechápal, co se stalo. Vstát nemohl, protože měl zlámané nohy. Mohl tam jen čekat na smrt a to by netrvalo dlouho. Rozhodl se proto jednat. Zjistil, kterým směrem je silnice a začal se k ní plazit. Ale kvůli velké bolesti a bezmocnosti mu to šlo velmi pomalu, přestože byla vzdálená jen deset metrů. Po každých dvou pohybech následovala hodina spánku. Ale nakonec se mu jeho snaha vyplatila. Doplazil se k silnici, kde ho uviděl jiný řidič, zastavil a odvezl ho do nemocnice. Viník se později sám k nehodě přiznal, ale tvrdí, že si nevzpomíná, proč ho odvezl do lesa a ani se k tomu nechce dál vyjadřovat. Dodneška jsem nepochopila jednání řidiče. Možná byl v šoku, to chápu, ale přece ho neodhodí do lesa jako nějakou přejetou srnku! A stejně, kdyby i jednal v šoku, tak by to přece udělal hned a nejel domů, kde si vše pěkně naplánoval! Ta jeho spolujezdkyně asi taky není úplně normální. Protože jinak by zasáhla aspoň ona a ne jen přihlížela zločinu, ve kterém ho vlastně svým způsobem podporovala. Stejně by se na to jednou přišlo, tak nevím, o co se snažil. Moc bych mu teda nezáviděla to svědomí po tom, co udělal. A jí taky ne. Myslím si, že když někoho přejedu, tak je lepší přiznat to hned a hlavně mu pomoct, než to odkládat a tím to jen zhoršovat a přidělávat problémy všem kolem, ale hlavně sobě. Takže kdybych to měla uzavřít, tak ne automobil – cesta do pekel, ale bezohlednost je nejrychlejší cesta do pekla. A život je přeci tak krásný, tak proč pořád někam chvátat. V jednom autobuse jsem četla, že je lepší v životě ztratit minutu, než pro jednu minutu ztratit život.

Alena Gregorová

ILUZE ŽE JE VŠEHO DOSTATEK Žijeme v době, kdy pro nás rychlé šíření informací není žádný problém. Víme tedy, že je na tomto světě spolu s námi ještě několik miliard lidí žijících pod hranicí chudoby. Víme, že je krajní nedostatek ropy, že se den co den vykácí bezpočet staletých gigantů v deštném pralese, že existuje něco jako globální oteplování, že je v Iráku válka při níž umírají nejen muslimští povstalci, ale i stovky nevinných civilistů. Víme že zanedlouho všichni umřeme, buď na ptačí chřipku, na virózy, rakoviny či infarkty, nebo se pobijeme mezi sebou, kvůli nedostatku vody. Víme že „tam někde v Africe“ umírají na podvýživu tisíce lidí, že je na Ukrajině téměř každý pátý člověk nakažen virem

7

HIV, a víme dokonce i jak většinu těchto problémů řešit. Bohužel (nebo bohudík) se ale chudoba a všechno s ní spojené týká především rozvojových států, které kvůli nedostatku financí nic nezmůžou. Jsou ale i lidé, kteří si prostě nedostatek nepřipouštějí. Kteří si myslí,že je svět krásné místo, kde je všeho tolik, kolik je potřeba. Co jiného je hladomor, než nedostatek? Co jiného je dětské násilí, než nedostatek výchovy? Co jiného je valící se vlna přistěhovalců do Evropy a USA, když ne nedostatek lidí a pracovních sil? Více než 11 000 000 dětí každoročně zemře na nedostatek. Nemají buď jídlo,vodu nebo léky. Stalo by se to, kdyby byl všude všeho dostatek? Statistika říká, že více než 54% dětí z Georgii v USA bylo buď svědky, nebo oběťmi násilných (až15)činů, jejichž výsledkem byla hospitalizace účastníka, ozbrojené přepadení, bitka s použitím střelné zbraně, nože nebo břitvy v souboji. Je snad toto výsledkem dostatku? Jak je to dlouho, co teroristé vyhazovali do povětří ropné rafinerie? Dělali to protože chtěli poukázat na blahobyt v jejich zemi? A co budeme dělat,až se dočkáme nedostatku ropy? Jakýsi článek psal o tom, že kdyby přestal dovoz levného zboží z Číny do USA a Spojené státy si všechny ty Acidos a Nake vyráběli samy, poškozováno by to životní prostředí mnohem méně, než když tam výrobky přeplněnými kamiony vozí. A tak se klidně může stát, že zatímco si plnoštíhlá Američanka kupuje další pár bot, nemocný bosý chlapec z Keni umírá na nedostatek. V době Live 8 byla do světa vypuštěna informace, že každé tři vteřiny v Africe zemře jedno dítě. Jak dlouho vám trvá, než si večer dojdete do ledničky pro něco dobrého k televizi? Minutu? Za tu minutu zemře 20 dětí.Než dokoukáte dvouhodinový film,zemře 2 400 dětí.Za rok zemře takto zbytečně 11 000 000 dětí. ČR má okolo 10 000 000 obyvatel. Představte si,že jdete po ulici a každý koho vidíte zemře. Je toto snad výsledkem dostatku? Den co den jsou nám dopřávány podobné informace. Přesto stále ještě existují snílkové, kteří jsou přesvědčeni, že žijeme v krásném světě plném ohleduplných lidí, že charita všechno zachrání, že v Iráku umírají jen „ti zlí teroristé“, že se nás jaderná válka netýká, že i když vlastní jadernou bombu, bude Severní Korea tak hodná a dobrovolně jí odevzdá do rukou ohleduplných Američanů, že již brzy bude na celé zemi mír a ti, kdo byli ještě nedávno na nože zapomenou, že jim vojáci vyvraždili rodinu a s americkým úsměvem si podají ruku. Já bohužel mezi tyto idealisty nepatřím. Vím že lidé umírají zbytečně. Vím že EU chce zařadit mezi členské státy Turecko jen proto, že je tam největší zásobárna pitné vody na světě a že za pár let budeme kvůli nedostatku vody válčit i my. Vidím možná vše příliš černě, odmítám ale nosit růžové brýle a žít ve falešné iluzi, že je všeho dostatek. Utěšuje mě snad jen vědomí, že se toho možná nedožiji…

Lenka Hanzalová

SOCIÁLNÍ ROLE STUDENTA V SOUČASNÉ SPOLEČNOSTI Tato esej ukazuje můj vlastní pohled na subjekt studenta a jeho úlohu ve společnosti. Práce tedy chápe studenta jako jednu univerzální osobu a popisuje její sociální roli podle obecného mínění, které samozřejmě může a nemusí být mým pohledem poněkud zkresleno. Každý člověk je unikátní a má svoje vlastnosti. Každý člověk si pod pojmem student představí někoho jiného. Někdo si představí pilného a obrýleného chlapce sedícího nad otevřeným anatomickým atlasem. Někdo si může představit někoho, kdo žije bohémským životem a studium je alibi pro jeho rozličné rozkošnické záliby. Sociální roli určuje mínění celé společnosti a jakými přívlastky může společnost titulovat někoho, koho nazývá studentem? Je studentem opravdu někdo, kdo studuje způsobem již zmiňovaného atlasu, nebo někdo kdo studuje svým vlastním způsobem, že naslouchá lidem a okolnímu světu a své vědění nebere jen z literatury? Nebo je to úplně jinak a opravdového studenta určí až vynuceně vyplněná kolonka s názvem „povolání“? Lámu si nad tím hlavu a opravdu nevím, který aspekt je ten hlavní a určující. Jestli je studentem někdo, kdo opravdu něco studuje a věnuje se tomu. Nebo jestli studentem je někdo, komu byl oficiálně přiřazen tento status. Tyto dvě skupiny totiž nemají své sociální role dokonale ve všech směrech propojeny. Příkladem je třeba jistá osoba s iniciály MC, jehož sociální role je bezpochyby student, ale jestli jeho role má opravdu ještě něco spojeného se studiem kromě občasného příchodu do budovy s nápisem „škola“ silně pochybuji. Společnost do něho vkládá své naděje, tvrdě pracuje, 8

aby mu dala tu možnost studovat a on jí bez jediné výčitky plýtvá. Ale dost už o něm. Studenti vždy byli a budou složkou společnosti, která je více vidět i slyšet než ostatní skupiny. Obecně považovanou vlastností studenta je, že student dokáže prohlédnout do toho, co se děje okolo něj, že dokáže o dané situaci přemýšlet, že je více odvážný ve svém jednání (nejspíš z důvodu, že nemá až tak co ztratit) a že neváhá ani chvíli s možností říct a nejen říct, ale i konat, když se mu něco nelíbí. Důkazem těchto tvrzení je, když se podíváme do nedávné historie. Myslím tím roky 1939, 1968, 1989 v naší historii, kdy studenti neváhali ani nejvyšších obětí, zatímco ostatní se radši starali sami o sebe. Bohužel v prvních dvou případech toto jednání skončilo tragicky a bez kýženého výsledku. V roce 1989 ale byla situace jiná a studentstvo velmi značně přispělo ke změnám v tehdejším Československu. Studenti můžou tedy být chápáni jako velmi vlivná síla. Tímto chci říci, že role studentstva je ve společnosti velmi významná. Že ti, co jsou nyní studenty, budou za nějakou dobu psát dějiny. A já? Jsem také student. Jak na mě společnost pohlíží? Myslím, že pro ostatní lidi jsou o mně charakterizující jiné vlastnosti než to, že jsem student. Lidé na mě spíše pohlížejí jako na člověka. A moje sociální role? Je zcela prostá. Splnit to, co se ode mě čeká, z toho těžit a vyplnit mezeru ve společnosti, která je určená právě pro mě. Věřím, že svobodná společnost funguje. I společnost má své vlastní a samostatně pracující mechanismy, které určují dané procesy, co ve společnosti probíhají. Z toho vyplývá, že každý může chytit svou příležitost, když dané procesy pochopí. Já chápu, že můj momentální sociální status je status studenta a od toho ode mě vychází jisté očekávání a to se budu snažit naplnit a snažím se i touto prací.

Jana Částková

ZPRAVODAJSTVÍ JAKO ZDROJ ZÁBAVY NEBO POUČENÍ Zpravodajství je vlastně získávání a shromažďování informací a oznamování těchto zpráv tisku, rozhlasu a televizi. Dalo by se rovněž říct, že je to základní obsah prostředků masové informace. Při slovu zpravodajství se většině lidí vybaví televizní zprávy vysílané po sedmé hodině večerní. Když lidé večer usedají před televizi, aby se podívali na zprávy, mnohdy je to jenom z nudy a ne, že by je zajímali nejnovější informace. Ale ne všichni. Spoustu lidí zajímá, co se děje ve světě. Ale pokud nemají co dělat, a tak si pustí televizi, ve které zrovna náhodou běží aktuální zpravodajství, tak ačkoli se původně chtěli bavit třeba při sledování nějakého seriálu, je z původně plánované zábavy zdroj poučení. Občas však mají lidé v úmyslu se na zprávy, ať už na Čt 1, na Nově nebo na Primě, podívat, ovšem mnohokrát je ani nevnímají. Jenom tak sedí před televizí zabraní do vlastních myšlenek nebo si povídají s ostatními v místnosti sledující tentýž televizní zpravodajský deník, ale to co říká hlasatelka jim uniká. Čas od času zachytí nějaký útržek informace, který jim samozřejmě nestačí k tomu, aby si udělali úplný obrázek o tom, kdo zase kam shodil bombu. Potom je to samozřejmě naopak a z plánovaného poučení a úmyslu získat aktuální informace se stane zdroj ať už zábavy nebo něčeho jiného. Zprávy, které slyšíme v rádiích, slyšíme snad pokaždé proto, že zrovna posloucháme rádio kvůli hudbě a na onu zhruba pětiminutovou chvíli jsou tam vloženy nejaktuálnější informace. Silně však pochybuji, že by si někdo v pět hodin odpoledne pustil rádio jen aby se v pěti minutách dozvěděl, že dárky vyjdou v Německu o desetitisíce korun levněji. Málokomu při slově zpravodajství jako první myšlenka naskočí teletext. Nicméně ten tam taky patří. Ten si dle mého názoru čte jen opravdu omezené množství lidí a rozhodně ne proto, aby se dozvěděli novinky u nás a ve světě. Jiné je to však s internetem. Ten určitě nenapadne jenom menšinu, ale troufám si říct, že možná když ne každého druhého, tak každého třetího určitě ano. Internet hýbe světem, je na něm opravdu všechno, aktuální zpravodajství nevyjímaje. Je to stejné jako s televizními zprávami. Lidé jen tak brouzdají po „netu“, hledají co by je zaujalo, prostě se nudí. Pro některé je to druh zábavy, pro jiné ne. Pak náhle uvidí odkaz jako: Na následky kouření zemře v ČR ročně 18 000 lidí. Zaujme je to, kliknou na něj a poučí se a náhle je ještě víc zaujme jiný článek ať už související s tím, který si právě přečetli anebo který je o něčem úplně jiném, kliknou na něj, poučí se a takhle to jde dál. A opět je z původně plánované zábavy poučení.. A samozřejmě i u internetu to jde i naopak. Nemáme co dělat, tak si sedneme k počítači, že si na síti najdeme, co se zase stalo nového. Už, už se chystáme 9

přečíst si, že silná bouře postihla severozápad USA, ale náhle spatříme reklamu na neodolatelnou nabídku spodního prádla nebo mobilů. Řekneme si: „Nu co, jen si to prohlídnu a hned se vrátím k té bouři v USA.“ A náhle uvidíme nabídku ještě neodolatelnější než byla ta předchozí a už on-line nakupujeme nový psací stůl či snad nejnovější typ plazmové televize za akční cenu. „No co,“ říkáte si „zprávy si přečtu zítra.“ A je to, žádné poučení, ale jen a jen zábava. Jediné poučení může být, že když nám objednaný produkt ani po půl roce ještě nepřišel, že nemáme nakupovat u kdejakých nespolehlivých internetových firem. Pokud se však lidem vybaví například zpravodajství ze světa showbyznysu, je to vlastně zábava spojená s jistým druhem zpravodajství. To nám však opravdu mnoho ponaučení neskýtá. Nebo pokud se ve zpravodajství objeví něco z našich koníčků, je to pro nás vlastně zábava, jelikož to co nás zajímá nás vždy i baví. Opět nás to však příliš nepoučí, ale ovšem – jsou i výjimky. Kolikrát jsou však zprávy zformulovány do pokud možno zábavné formy, občas jsou to až parodie, jen aby lidi zaujaly. A daří se to docela solidně, vždyť televizní zpravodajství denně sleduje zhruba 5 miliónů diváků.

Jana Závodská

ZÁBAVA JAKO HLAVNÍ NÁPLŇ ŽIVOTA. K danému tématu se dají sehnat materiály poměrně snadno. Na internetu mi vyhledávač poradil přečíst si květnovou Xantipu či shlédnout Krausovu divadelní hru Poker bez esa. Já jsem se ovšem rozhodla, podívat se až k jádru problému. Takže chtěla bych začít tím nejdůležitějším! Co je to zábava? Slovník uvádí doslova toto: zábava - činnost nebo stav poskytující rozptýlení, potěšení či pobavení. Tím se nám problém začíná dělit do dvou rovin. Činnost jako první z nich nabízí jasné vysvětlení. Někteří lidé mají zábavu jako hlavní pracovní náplň života. Rozptýlit nás dokáže kde kdo. Třeba máma úklidem, a to nejlépe celého bytu. Také paní profesorka sáhodlouhou esejí na téma nám nepříliš blízké, či jiným druhem přípravy do vyučování. To má za následek mimo jiné i to, že nepropadáme pocitům nudy a následné trudnomyslnosti. Potěšit nás dokážou taktéž mnozí. Ovšem jako pracovní náplň je to výjimečné a já, neboť jsem slušně vychovaná tak o tom nic nevím! Pobavení jako zaměstnání zná také každý z nás. Jde o různé komiky, baviče, klauny a jiné pochybné osobnosti. Druhá rovina pro nás ovšem znamená daleko širší možnost zamyšlení. Nejprve je třeba si uvědomit, že zábava a humor jsou dvě rozdílné věci. I pod pojmem zábava si každý představí něco jiného. Někoho baví učit se jazyky a někoho tančit. Ovšem nesmíme opominout skupinu lidí, pro které je zábavou práce. Rozptýlit se můžeme různě. Jedni volí sport, jiní nějakou formu ručních prací a někomu stačí uvelebit se u televize. Potěšit se můžeme také rozličnými způsoby. Koupit si něco pěkného na sebe, být v přespolním běhu rychlejší než Anča nebo konečně pochopit rovnice o dvou neznámých. Bavíme se také různě. Ten tráví večer u knihy, tamten na diskotéce a někdo si zase rád v klidu pohovoří s přáteli. Jenže nic z toho nevypadá, že by mohlo být hlavní náplní života. Na to je život příliš dlouhý časový úsek. Tento úkol se zdá být takřka neřešitelný. Avšak i zde je několik k možností. Vezměme si skupinu lidí pro které je zábavou práce. Dalo by se předpokládat, že se z nich postupem času stanou workholici. Takový člověk by trávil prací většinu svého času a měl by být šťastný. Neodpovídá to sice zcela přesně zadání, ale je to jedna z možných variant. Nebo si můžeme představit člověka, kterého baví lyžování. Pakliže se mu zároveň podaří stát se vrcholovým sportovcem, má vyhráno. Ale co mi obyčejní smrtelníci, kteří neumíme skvěle lyžovat a nemáme ani vlohy stát se úspěšným burzovním makléřem? Budeme si s tím muset poradit nějak jinak. Představme si můj průměrný den. Ráno odejdu do školy. Tam strávím většinu dne. Pak odejdu domů. Udělám úkoly a věnuji se čemukoliv, co mě napadne. O víkendu někam vyrazím s přáteli. To nezní moc jako zábavný život. Ale zkusme ošálit sami sebe a nepoužívat slovo zábava. Vystačíme s rozptýlením, potěšením a pobavením. Pak by to mohlo vypadat asi takhle. Kdybych ráno nešla do školy, tak bych se asi nudila. Tím pádem mě škola rozptýlí. Když přijdu domů, potěší mě, že už to mám za sebou. Rozptýlím se vypracováním úkolů a jsem opět potěšena, že už je mám hotové. Večer relaxuji a bavím se u televize. O víkendu stihnu jistě několik akcí, u kterých se taky dobře pobavím. 10

Takže jde vlastně jen o to, jaké slovo se použije. Když to vezmu z tohohle pohledu, splnila jsem podmínky a můj život je zábavný. Jde vlastně jen o to, za jaký ho budu považovat. Možná že tato úvaha není přesně podle zadání, ale i takhle se dá o tomto téma tu uvažovat. Neboť zábava je velice relativní pojem a proto si sní můžu takhle zahrávat. Napsání této úvahy se pro mě stalo nakonec také zábavou, neboť se odvíjela zcela jiným směrem, než jsem původně očekávala.

Jaroslav Kotrba

KLADY A ZÁPORY SOUČASNÉHO AUTOMOBILISMU Automobilismus je pro lidstvo nesmírně důležitý a bez něho bychom se v současnosti neobešli, je ale výhodný? Pokud chci hovořit o současném automobilismu, bylo by dobré ohlédnout se do minulosti. Ještě v letech těsně po 2. světové válce bylo vlastnictví automobilu spíš výjimkou. Auta byla pomalá, motory málo účinné, tzn. malý výkon a vysoká spotřeba paliva a některé části karoserie byly dokonce ze dřeva. Z toho automaticky vyplývá, že pasivní bezpečnost těchto vozidel byla na velice nízké úrovni, která se s dneškem vůbec nedá srovnávat. Výhodou dnešních automobilů jsou prvky bezpečnosti jízdy jak aktivní (např. ABS, ESP, EBD, BAS, …), tak pasivní (např. air bagy, bezpečnostní pásy s pyropatronami, výztuže dveří, bezpečnostní úpravy skel, …). Rozvoj těchto systémů vyžaduje elektronické řízení, které přináší i nevýhody projevující se hlavně zvýšenou spotřebou barevných kovů, kterých je nedostatek. Myslím, že rozvoj automobilismu s sebou přináší dobro i zlo. Zlo, které je zastoupené velkým počtem dopravních nehod, je podle mého názoru způsobeno nadměrnou hustotou provozu a neukázněností řidičů. Když si uvědomíme v jakém technickém stavu jsou některá vozidla, jezdící po našich silnicích, a to třeba i s letními pneumatikami v zimě, tak přechází mráz po zádech. Divím se jak je možné, že na pro mnohé tak samozřejmou věc není myšleno ve vyhlášce. Nezodpovědní řidiči tak můžou úplně beztrestně hazardovat se zdravím a životy jiných. Mluvíme-li o zlu, nemůžeme zapomenout na životní prostředí. Všeobecně se tvrdí, že automobilismus škodí přírodě a že je s tím třeba bojovat, ale jen málo lidí to myslí vážně. Jinak si nedokážu vysvětlit jak je možné, že průměrně jede v autě pro pět lidí jen 1,4 člověka. Nepochybně také lidstvo zlenivělo. Auta i hromadná doprava nás jednoduše zavezou až k cíli, tak proč bychom měli chodit pěšky, dýchat čistý vzduch a unavovat svá těla? Ale jsou tu i pozitivní stránky problému. Automobilový průmyslu přináší obrovské množství pracovních příležitostí nejen ve výrobě vozidel a správě komunikací, ale i ve vývoji nových technologií a systémů. Neustále se výrobci snaží snižovat emise škodlivin ve výfukových plynech jak cestou snižování spotřeby paliva, tak cestou likvidace škodlivých látek vycházejících z výfuku. Další lidé pracují na vývoji nových materiálů, kde se klade důraz na použité suroviny. Nesmím zapomenout ani na dopravní policisty, kteří nás za vše ochotně pokutují a zajišťují tak nemalý příjem do státní pokladny. Díky autům se dostaneme téměř všude rychle, pohodlně a levně. I pořizovací cena automobilů klesá. Možná právě proto není žádnou výjimkou, když je v rodině víc než jedno auto. Při takto vysoké spotřebě ropy jsou lidé nuceni pomýšlet na to, že tohle černé zlato jednou dojde. Jsou sice pokusy benzín a naftu nahradit nějakým jiným pokud možno obnovitelným palivem. Vznikly sice motory poháněné vodíkem, ethanolem nebo třeba elektřinou. Auta s těmito motory však nemají tak dobré vlastnosti (např. rychlost, dojezd, pořizovací cena, cena za jeden ujetý kilometr atd.), jako klasická auta na benzín či naftu. Automobilismus je nedílnou součástí našeho života a můžeme jen polemizovat o tom, jestli nám víc dává nebo bere. Vzhledem k tomu, že asi 70% nákladů je přepravováno po silnicích nám v dnešní době víc dává. Tyto výhody se ale časem mohou změnit v nevýhody díky nedostatku ropy a produkci skleníkových nebo jedovatých plynů (hlavně oxid uhličitý, oxidy dusíku a nespálené uhlovodíky). Posouzení kladů a záporů je na každém jednotlivci, a proto se bude vždy lišit. Já osobně si myslím, že lidé budou jezdit dokud bude na co a po čem a potom si určitě vymyslí něco jiného, daleko víc škodlivého.

11

Tomáš Koutný

SOCIOLOGIE V PRAXI Na úvod by nebylo od věci zopakovat si, co je to sociologie. Jak známo, opakování je matkou moudrosti. Je to věda o společnosti. Samostatná vědecká disciplína, zkoumá funkce, struktury a souvislosti vývoje společnosti a navrhuje o nich teorie. Praktických příkladů ze sociologie je v každodenním životě normálního jedince obrovské množství. Rodiče, učitelé, kamarádi (dokonce i knihy a filmy) učí děti mluvit, psát, učí je jak se chovat vůči ostatním, hrají si s nimi, učí je prohrávat i vyhrávat. Ať chceme nebo ne, i na nás takto působili, působí a působit budou. Takto jsou nám předávány společenské normy, zvyky, postoje, představy, kultura… Chováme se tak, jak se od nás vyžaduje. Socializace popisuje jakousi klec, v níž se normální člověk naučí pohybovat bez větších problémů. Teď již k samotným příkladům. Když jdeme k lékaři, otevřeme dveře ordinace, je nám jasné kdo je doktor a kdo sestra, ba co víc, přesto že jsme ho nikdy předtím neviděli, máme o něm vesměs kladné mínění, že je to chytrý a příjemný člověk. Naopak o popeláři máme zcela opačné představy. Většina z nás si vybaví muže cikánského původu v oranžové vestě s nepříliš vysokým IQ. Kde je řečeno, že to nemůže být opačně. Chytrý, laskavý, sečtělý popelář, a naopak neschopný, neobětavý ignorant v osobě doktora. Tyto všeobecné představy máme o řadě dalších povolání (policista, hasič, uklízečka, fotbalista, herec) a dalších. Platí to i pro některá slova (blondýnka, vězeň, muž, žena, dítě), kupříkladu blondýnka: hloupá, velká prsa, štíhlá. Domnívám se, že tyto všeobecné představy ovlivňují život těchto lidí. Bývalý porno-herec bude mít velké problémy, když se bude chtít stát třeba papežem nebo policejním prezidentem a naopak. Nasedneme do autobusu, vyžaduje se po nás klidné, ukázněné chování, aniž by nám to někdo řekl, opravdu se podle toho chováme. Jsme si vědomi, co by následovalo po porušení tohoto nepsaného zákona. Kdyby si vedle našeho sedadla stoupla starší dáma, sotva stojící na nohou, a my bychom ji přehlíželi. Káravě by se na nás otočily oči několika, možná i několika desítek lidí. Jsou i výjimky. Jel jsem autobusem, vedle mne si stoupla postarší žena, působila bezradným a unaveným dojmem, jako správný kavalír jsem se začal pomalounku zvedat a uvolňovat místo, v tom se na mě otočila a spustila: ,,No to ti teda děkuju mladej, to je ta dnešní mládež, vypadám tak staře jo?‘‘ Poté jsem zaslechl muže sedícího za mnou jak si mrmlá: ,,On tu starou paní nepustí sednout, ty krávo.‘‘ Říci tohle nějací mí vrstevníci, asi by se děli mnohem zajímavější věci, ale za těchto okolností jsem dělal neslyšícího, tím to haslo. Jsou dny kdy se nám nedaří. Píše se nečekaný test. Dostaneme špatnou známku. Poté máme na daného profesora vztek. Proč nevstaneme, neoznámíme mu, že se chová nečestně a neodpochodujeme na nějaké přívětivější místo. Ne, místo toho na konci hodiny poslušně vstaneme, při jeho odchodu ze třídy. Vztek držíme v sobě. V případě, že se nám nelíbí veřejností obdivovaný film, tvrdíme, že je to bomba, abychom se nezesměšnili. Všichni ve skupině kouří, začneme také. Nemůžeme se přece distancovat od zbytku party. Nosíme značkové oblečení, MP3 přehrávače a ustavičně si na něco ztěžujeme. Jsme si vědomi co by následovalo, kdybychom nestíhali jít s dobou. Byli bychom neoblíbení, někde na okraji. To nikdo nechce. Na závěr bych si dovolil tvrdit, že sociologie, tak jak jsem se s ní doposavad seznámil, je zbytečná, nepotřebná a v neposlední řadě také nepřesná věda. Zabývá se odpozorovanými jevy z života každého jedince i celé společnosti. Na základě takto získaných informací dělá teorie. Člověk je plastický, vyvíjí se, je plný zvratů, poruch a mnohých dalších subjektivních problémů (to dokazuje, že sociologie nemůže být přesná). Začala vznikat až na počátku 19. století a život lidí nějak zásadně nezlepšila. Přišla s řadou složitých slovních spojení a zbytečně komplikovanými definicemi. Můj život doposavad pouze zkomplikovala. Teorie a pojmy vytvořené touto vědou jsou lidé schopni vysvětlit po svém, protože je mnohdy znají ze svého života.

12

Denisa Kroupová

MÓDA NEJEN V OBLÉKÁNÍ Móda je ovlivněna proměnlivým rozmarem a časovým vkusem. Může se týkat jakýchkoli oborů společenského života ať nábytku, účesů, strojení společenských akcí, četbě, spisovatelích a tak podobně. Módu nám udávají nejrůznější média, ať časopisy, které nám říkají, že bychom třeba letos měli jíst co nejvíce ovoce a nosit velké sluneční brýle, nebo televize, ve které nám ukazují nejrůznější nápady. Myslím tím třeba hlavní postavy z filmů nebo seriálů, kterými se inspirujeme a chceme být stejní jako oni. Nejen se stejně oblékat, ale mít i stejně vtipné „hlášky“ a stejný styl. Může to přerůst až ve fanatičnost a lidé mohou být schopni udělat téměř cokoli, jen aby se alespoň přiblížili svým hrdinům. Vezměme jako příklad velice úspěšný seriál Přátelé, který se v Americe stal naprostou senzací, lidé chodili oblékaní jako jejich oblíbenci a snažili se být jako oni. Módu nám častokrát udávají celebrity, především ty hollywoodské. Stanou se idolem mnoha z nás a my je kopírujeme. Marylin Monroe byla takovou typickou módní ikonou jakou ji známe i teď. Mnozí z nás se jí stále inspirují, obdivují její sex-appel a kouzlo osobnosti, nejen vzhled a styl. Módou bych nazvala třeba i kouření. Spousta začínajících mladých kuřáků s ním začíná jen proto, že se stalo módou. Kdo kouří, je in. Kdo kouří, drží krok s módou. Jít s cigaretou v puse znamená patřit k té lepší společnosti, samozřejmě v uvozovkách. Najít si tu správnou partu, která je všemi obdivovaná a každý do ní chce patřit, být s jejími členy kamarád, to je taky módní trend. Kolikrát děláme věci, které se nám příčí, jen abychom se mezi ně dostali a oni se s námi začali bavit. A když jsme toho docílili, snažíme se jim co nejvíce zavděčit a „vůdci“ party se snažíme za každou cenu podlézat, protože být členem této komunity znamená být všemi obdivovaný a uznávaný. Za módu mohou někteří považovat chození do hospod nebo na diskotéky. Kdo z mladých chodí například v pátek večer do divadla, nemá mezi svými vrstevníky příliš vysoký status, ostatní ho považují za „šprta, slušňáka“a spoustu podobných výrazů. Zatímco ten, kdo se vrací každý pátek, spíše až v sobotu, domů v naprosto opilém stavu a zhulený, ten je pro ostatní „strašně hustej“ a ostatní se mu mohou snažit vyrovnat. Stává se módou začínat konzumovat alkohol v co nejnižším věku, často i dvanáctileté děti chodí po diskotékách s pivem v ruce, nebo jim starší sourozenci koupí flašku vodky a jdou se opít do parku, jen aby to posléze vyprávět ostatním. Před pár lety se považovala za módu televize, obyčejná černobílá televize. Kdybyste se s ní však někomu snažili pochlubit nyní, ona osoba se vám vysměje do obličeje a poradí vám, ať ji odvezete do šrotu. Kdo měl gramofon, byl na úrovni, posléze se na trhu objevily kazety a gramofony začali upadat do zapomnění. Kazety se na trhu také příliš nezabydlely, CD přišla jako velká vlna a zaplavily svět. Kdo by dnes poslouchal walkmena, tomu se ostatní začnou smát. Už i CD si zažily svých deset minut slávy a nyní začínají být nahrazovány mp3 přehrávači. Na tomto příkladu je jasně patrné, jak se se stále se zdokonalující technologií mění i názory na módu, na to co je dobré mít, abyste zapadli mezi „lepší společnost“. Před několika desetiletími bylo módou pořídit si psa, aby lidé dokázali k jaké vrstvě patří. Zámožní lidé měli takzvaná vznešená plemena jako pudl nebo maltézský psík, která byla načančána a hýčkána, chudí lidé měli obyčejné „voříšky“ nebo neurozeně vypadající plemena. Móda je neuvěřitelně proměnlivá věc. Co bylo moderní včera, zítra bude naprosto out. Lidé však nosí věci, které se jim naprosto příčí, jen aby o sobě mohli říci, že jsou moderní a drží krok s módou. Například teď se do módy vracejí legíny nebo kalhoty zastrčené do kozaček. Spoustě z nás se to nelíbí a říkají, že by si na sebe takovou „hrůzu“ nikdy neoblékli, a zítra je vidíte jak si pyšně a spokojeně vykračují po ulici, legíny vesele v kozačkách. A kdybyste si v loňském roce zastrčili kalhoty do bot, lidé si budou ťukat na čelo a říkat si, že jste se nejspíše zbláznili. Dalo by se rovněž říci, že nám móda krade osobnost a brání nám utváření vlastního stylu. Proto začínají být čím dál populárnější a uznávanější lidé, kteří si umí stát za svým a vytvořit si vlastní styl, kterého se drží bez ohledu, co je v letos v módě a že letos je ten, kdo má na sobě zvonové kalhoty považován za naprostého „zaostalce“.

13

Vendula Matějů

PROBLEMATIKA VRSTEVNICKÉ SOCIÁLNÍ SKUPINY LIDÍ V dnešním uspěchaném světě lidé často zanedbávají nebo ,,odflakují‘‘ výchovu svých dětí. Proto si myslím, že děti, především v období dospívání, potřebují zapadnout do nějaké skupiny lidí. Většinou si vyberou skupinu, která se vyskytuje v jejich okolí: škola, kroužek. Otázkou zůstává: Je zrovna vybraná parta tzv. dobrá? Nad tím se zpočátku žádné dospívající dítě nezamýšlí. Jakmile vstoupí do party, připadá mu, že jsou všichni členové skvělí. Naivně si myslí, že se na ně může spolehnout, jsou to přeci jeho přátelé, ne? Následuje období, kdy se dítě začne zabývat jen partou a vším kolem ní. Má potřebu udělat vše, co jedincům v partě přijde samozřejmé. Špatná parta vlastně ani neřeší životně důležité otázky, ovšem pro ně v tu chvíli jsou: musí sehnat cigarety, nějaké to víno, přeci nebudou pít limonádu. Rodiče si začínají všímat změny chování dítěte. Zjišťují, že se dítě dostalo do špatné party. Domlouvají mu. Dítě si ovšem myslí své: Proč mi zakazují se scházet s mými nejlepšími přáteli? Rodiče mi vůbec nerozumí. Stejně se s nimi budu dál stýkat, jsou to přeci moji přátelé. V tom lepším případě se dítě začne zamýšlet, všímá si chování svých přátel. Pokládá si otázky typu: Opravdu to jsou přátelé? Byl to dobrý nápad vstoupit zrovna do této party? Dítě začne pochybovat a otevírají se mu oči. Nějakou dobu trvá než se zase vrátí do svého původního života bez party. Cítí se osaměle, ale není samo, má kolem sebe mnoho slušných a hodných lidí. Pokud si dítě neuvědomí, že parta není zrovna dobrá, začíná být takový jako ostatní členové party. Začne zanedbávat školu, nezajímá ho budoucnost, důležitá je přítomnost. Většinou je závislý finančně na rodičích, na drogách (kouření, alkohol, jiné drogy), na členech party. Opravu v tom nejhorším případě může začít být i agresivní, delikventní. Pokud rodiče jeho výchovu nezvládnou, následuje nástup do výchovného ústavu, kde se podle mého názoru situace spíše zhorší, než-li by se měla zlepšit. Mezi stejnými lidmi jako je on, uznejte sami, je poněkud těžké být znovu jako dříve, to hodné dítko. Ve výchovném ústavu bývá nejdéle do svého 18. roku. Vrací se domů, rodiče doufají, že je zpátky jejich hodné dítě, ale již delikvent má jiné úmysly, než-li zůstat doma a být hodným potomkem. Chce „vypadnout“‘ od svých rodičů, už je přeci nepotřebuje. Když je potřeboval, tak ho poslali do ústavu. Znovu se dostává do další party. Nikdo nevíme, kde nakonec skončí. Slušná parta lidí se zabývá otázkami příslušnými jejich věku. Scházejí se. Smějí se. Smějí se vtipům, svým trapasům a ne proto, že by si dali cigaretu nebo panáka rumu. Zajímají se o své rodiče, spolužáky a příbuzné. Jedním ze společných problémů špatné i slušné party je, že když se pohybují v okolí společnosti starších lidí, tak je odsuzují, ať jsou slušní nebo ne. Tvrdí o nich: jsou to flákači, vandalové, anarchisti, budoucí kriminálníci. Starší lidé nevidí, přijde mi, že ani nechtějí vidět, zda je parta slušná nebo ta špatná, co se opravdu fláká po městě a vykuřuje si pod jejich okny. Možná i proto, se někdy ta špatná parta stane opravdu takovou, jak je vidí okolí. Vsugerují si, že jsou opravdu flákači, vandalové aj. Dnes je také obvyklým způsobem seznamování lidí internet. Tento magnet k sobě připoutal již mnoho dospívajících. Vznikají různé skupiny lidí, kteří se dorozumívají pomocí internetu, zdálo by se, že je to neškodné, ale zdání klame. Internet a vlastně celý počítač je také jedna velká závislost. Mládež ponocuje u počítače a nemůže se od něj odtrhnout. Často si jedinec nepřipouští, že by mohl být závislý na počítači, vždyť mu ho přeci koupili rodiče. A samotní rodiče si závislosti jejich potomka buď vůbec nevšimnou, nebo až po delší době. Závěrem bych chtěla poukázat na to, že všeho moc škodí. Všeho s mírou, říkávaly naše babičky, a měly pravdu. Je dobré, že technika se stále zlepšuje, ale aby se nestala skutečným nepřítelem lidstva. Přemýšlejme nad tím, koho si vybíráme za přátelé a jakým způsobem. Stojí to přeci za to. Máte i vy opravdové přátele?

14

Monika Tržilová

RODINA VERSUS VRSTEVNÍCI Toto téma je doslova kapitola sama pro sebe, je to stadium, kterým si již prošel, nebo teprve projde každý z nás. Projevy se objevují zejména v pubertě, adolescenci. Typickým příkladem je chvíle, kdy chce jedinec trávit každé své osobní volno se svou partou, či přítelem nebo přítelkyní, ale rodina zavelí, že se povinně odjíždí na celý víkend ke vzdálené tetičce. A v té chvíli nastane dilema – hrát si na hodné dítě a vynechat oblíbenou akcičku na chatě a vypadat tak jako mazánek před tak důležitými vrstevníky, nebo se rodičům vymluvit na náhlou chřipku, statečně oznámit, aby klidně jeli sami, nestrachovali se a pak mít přes víkend strávený na chatě černé svědomí kvůli lhaní? Můj názor je takový, že vše závisí na vzájemném vztahu rodičů a dítěte. Dítě se nesmí rodičů a jejich reakcí bát, musí se je naučit přijímat, správně na ně reagovat, ale hlavně si své otázky a přání řádně promyslet a správně je pokládat. Pokud jsou rodiče hodně zapšklí a nechápající, může se stát, že osobní život svého dítěte budou respektovat až „po svatbě“, udělají životní chybu, která může natrvalo poškodit vzájemný vztah. Ale není dobře ani když jsou rodiče vůči zájmům dítěte úplně ignorantní a je jim jedno, kde se jejich potomek zrovna nachází. Ve vztazích je zkrátka nutná značná dávka důvěry, bez ní by si někdo neužíval života plnými doušky, mělo by to být půl na půl, řídit se heslem důvěřuj – ale prověřuj. A jak je to s vrstevníky? Tam bychom měli brát na vědomí fakt, že rodiče si nikdo z nás nevybere a proto je třeba je respektovat, zatímco kamarády a životní partnery si každý z nás vybírá zcela dobrovolně a může si tak kdykoliv začít hledat jiné vazby. Proto by naši přátelé, pokud jsou opravdoví, měli respektovat naši rodinu a její zájmy. Měli by nás umět v těžkých životních situacích podržet, dodat nám elán, povzbudit, být tolerantní a neházet klacky pod nohy. To je taková moje stručná charakteristika. Dalším důležitým prvkem je kladný vztah vrstevníků k rodičům a naopak. Pokud si budou rozumět, vše bude v naprostém pořádku a jedinec bude mít dobrou sociální stabilitu. Ovšem jestli se budou navzájem nenávistně před daným jedincem pomlouvat, vše bude špatně a jedincův život bude značně komplikovaný a k vyřešení povede rozhovor s rodinou, následně s přáteli, během kterého se svěříte se svým trápením a zda vás dotyčné osoby budou mít skutečně rádi, určitě si svou chybu uvědomí a napraví ji. Toto je podle mne základní problém zvaný „Rodina versus vrstevníci“ .

Michaela Nekutová

SOCIÁLNÍ STATUS RŮZNÝCH POVOLÁNÍ Status je úroveň a význam pozice, postavení v dané společenské skupině, která determinovaná rasou, náboženstvím, vlastním přičiněním (vzděláním), materiálními možnostmi.

je

Status je pozice, která se dá během života změnit - jak pozitivně, tak negativně. U nás je jedním z nejprestižnějších povolání lékař a vědec. Oba mají na úkor svého vzdělání relativně malý příjem (výjimkou jsou lékaři , kteří mají svou vlastní praxi). Např. lékař musí denně činit závažná rozhodnutí, která se často týkají i lidských životů. Potýká se s nervovým vypětím, ale i přesto jeho práce není ve většině případů doceněna (finančně). Naopak lidé si ho víceméně cení. Vědec je na tom obdobně. Ve svých výzkumech napomáhá k ulehčení našeho života. Často musí pracovat v nepříjemných podmínkách (např. práce v terénu). Mají tedy vysoký status, ale nízký příjem. Na dalších místech se umístili učitelé (na VŠ, ZŠ, SŠ). Starají se a svým způsobem vychovávají děti. Snaží se předat důležité informace, které budou potřebovat pro svůj život. Opět je typický vysoký status a nízký příjem.

15

Naopak na konci žebříčku se pohybují poslanci. Česká republika je známá svým přístupem k politice. Lidé poslancům moc nevěří. Určitě tomu nepřispívá korupce a nemožnost se dohodnout při řešení důležitých státních problémů. Paradoxem je vysoký plat, ale nízký status. Překvapilo mě, že kněz je až na posledních místech žebříčku. Nejspíš Česká republika je téměř úplně ateistický stát.

to pramení z toho, že

Nedávno jsem se dočetla o zvláštním zaměstnání - hrobař.Dosud jsem si ani neuvědomovala jeho přítomnost. Ale hrobař je velmi náročné povolání. Často se musí hrabat v zemi, pracovat s mrtvolami,které mohou mít stále ještě nakažlivé choroby. Lidé si jeho práce vůbec nevšímají, a pokud ano, tak je to většinou v opovržení. Ani jeho práce není dostatečně placena. K oblíbenosti profese určitě přispívá i přístup jednotlivce k zaměstnání. I když např. kadeřnice si nestojí příliš vysoko v žebříčku, může její píle a zručnost ovlivnit výšku statusu i příjmy. Stejně tak laxní a neosobní přístup lékaře k pacientovi může jeho status významně snížit. Problémy vysokého statusu Např. rodiče jsou oba velmi uznávaní právníci. Mají své vlastní soukromé advokátní kanceláře. Denně pracují až 14 hodin. Mají dítě. Z jejich nabitého programu lze usoudit, že na dítě jim mnoho času nezbývá. Často jsou po práci velmi unavení. Na dítě jsou kladeny vysoké nároky - očekává se, že dosáhne alespoň stejně velkého úspěchu jako jeho rodiče. Dítě tento tlak nemůže zvládat. Se svými problémy se dítě svěřit také nemůže, rodiče mají své vlastní z práce. Dítě se proto může dostat do nevhodné party, kde se např. berou drogy. Prestiž povolání Pořadí Profese 1. lékař 2. vědec 3. učitel na VŠ 4. učitel na ZŠ 5. programátor 6. soudce 7. projektant 8. starosta 9. manažer 10. soukromý zemědělec 11. profesionální sportovec 12. novinář 13. ministr 14. účetní 15. majitel malého obchodu 16. truhlář 17. opravář elektrospotřebičů 18. bankovní úředník 19. soustružník 20. policista 21. kněz 22. voják z povolání 23. sekretářka 24. prodavač 25. poslanec 26. uklízečka 16

Lenka Pannyová

O LIDSKÉ NEROVNOSTI Lidská nerovnost provází lidstvo už od pradávna. Ať se jednalo o nerovnost sociální, inteligenční apod. I v pravěku, kdy lidé žili v tlupách, měli rozdělenou práci, role a příděl jídla. Samozřejmě, že největší příděl potravin měl náčelník tlupy a možná i ženy, které dávaly životy svým potomkům. V tlupě pracoval každý, podle toho jaké místo zastával v hierarchii tlupy. Ženy se staraly o potravu a děti, náčelník udržoval klid a plodil potomky. Ostatní buď lovili zvěř, nebo sháněli dřevo. Tato hierarchie, s malými změnami, se přesunula do dalšího období – středověku. V tomto období hlavní roli hráli zejména peníze. Už nešlo jen o pouhé směňování nadbytečných věcí za potřebné věci, vyvinul se nový systém, který platí i do dneška, vyrob, prodej, kup. Společnost nebyla homogenní, a proto se vytvářely různé vrstvy jako král, pak následovala šlechta a nejhůře na tom byli poddaní. Zde se jednalo hlavně o nerovnost sociální. Poddaný byl téměř otrokem, musel pracovat, odvádět dávky ze svých výdělků a snažit se přežít z toho mála, co mu jeho vykořisťovatel (král, šlechta) nechal. K tomuto rozdělení došlo zřejmě i díky inteligenční rozlišnosti. Pouze inteligentní a schopný člověk mohl vládnout, vždy tomu tak nebylo, vládli i tací, kteří sebou nechali manipulovat. Vzdělání nebylo poskytnuto všem pouze těm, co měli alespoň nějaký ten peníz a potřebu se vzdělávat. Nevzdělaný člověk byl loutkou v rukou církve a vzdělance (slabší byl ovládán silnějším), nevěděl co pravda je a co není. Postupem času se lidé začali vzdělávat a postupně chápali, že nemusí jen pracovat… (chápali, že jsou stejní jako ti, kterým slouží). Proto začala různá povstání, nepokoje, revoluce aj. Každý chtěl moc, peníze, uznání (věděli, že všichni jsou stejní, proto mají mít stejné šance). Jedinou šancí bylo to „těm vyšším“ nějakým způsobem sdělit – vzpourou. Bohužel ani ve válečných střetech si nebyli rovni. Sedláci měli pouze zemědělské náčiní a žádný výcvik, naproti tomu vojsko mělo kvalitní zbraně a umělo s nimi zacházet, z toho plyne, že málokdy se nižší vrstva dostala na místo vyšší vrstvy. Nerovnost mezi lidmi se tak vůbec nezměnila. Stále byl někdo někomu nadřazen. Ve 20. století se objevil nový druh lidské nerovnosti, a to rozdělení lidí podle barvy pleti, vlasů apod. Nejvíce se projevila v době fašismu, kdy vůdčí osobnost Adolf Hitler uznával pouze jednu rasu a tou byla „árijská rasa“. Což představovalo člověka s bílou barvou pleti, blonďatými vlasy, modrýma očima a musel být fyzicky zdatný. Jeho touha po dokonalé rase došla tak daleko, že jinou rasu ani neuznával a vyvražďoval „nežádoucí rasy“, tedy Židy. Hitlerova doba je označována za dobu největšího lidského bezpráví, nerovnosti a strachu. Dnes v 21. století lidé opakují chyby z minulosti namísto toho, aby se z nich poučili. Proto asi nikdy nedojde k tomu, si lidé byli rovni, možná je to i dobře. Téma lidské nerovnosti je jako začarovaný kruh. Od pravěku uplynulo mnoho milionů let, přesto se může zdát, že v něm stále žijeme. V dnešní době lidé řeší svůj pocit nerovnosti různými způsoby např. více se vzdělávají, což je kladný způsob řešení, nebo kradou, zabíjí a dělají spoustu jiných přestupků. Lidé svádějí každý den nerovný boj se společností. Snaží se o postup v zaměstnání (poctivou prací, intriky), ale často se tak nestane a jejich vysněné místo získá člověk, který si ho v jejich očích nezaslouží. Proto většina lidí, snažící se nějak změnit svůj život, neztrácí touhu bojovat a snaží se svůj život změnit (boj je jako hnací pohon každého člověka). Nerovnost lidí je dána jako je dané, že pokud srdce netluče jste mrtvý. Vždyť jen pouhá představa, že všichni lidé jsou si rovni je děsivá. Všichni by byli stejně krásní, inteligentní, měli by stejné sny i cíle, život by ztratil svůj smysl. Nastala by nepředstavitelná všednost a nuda. Zaměstnání bychom mít žádné nemohli, protože by bylo třeba, aby nás někdo vedl, ovšem to by mohl dělat vlastně každý (každý má stejné vzdělání). Rovnost lidstva je utopickou představou lidí, kteří chtějí ovládnout svět (takto člověka nalákají, aby jim věřil).

17

Zdeněk Pech

VLIV INTERNETU Pozitivní vliv • Snadno dostupné informace (i když pochybné kvality) • Prostředek komunikace • Propojení zemí – globalizace Pozitivní vliv internetu je podle expertů z Chicaga v tom, že díky ní klesl počet znásilnění v USA za posledních pětadvacet let o 85 procent. Neuvěřitelný pokles byl způsoben tím, že sexuálně deprivovaní lidé mohli svou nahromaděnou energii vybít masturbací u porna. S rostoucí dostupností těchto materiálů na internetu je situace stále lepší. Negativní vliv Negativním vlivem Internetu může být závislost těch, kteří na něm tráví příliš mnoho času a hledají si v něm náhražku reálných vztahů. Pokud Internet začne nahrazovat virtuálními kamarády reálné kamarády, není něco v pořádku. Pokud si osoby dokáží uvědomovat, co je realita a co je virtuální realita, je to ještě v pořádku. Pokud však své zálibě propadnou natolik, že jim začíná unikat rozdíl a dostávají se do závislosti, nastává problém. Na Internetu jsou negativa, o kterých již byla řeč v předešlých tématech. Mezi ně patří viry, kdy zneuznaní géniové se snaží znepříjemňovat život druhým, či stále narůstající počet nevyžádané pošty přes emaily, který možná v brzké době dostane emaily do stádia, kdy budou k nepotřebě, protože počet neužitečné pošty se neustále zvyšuje v poměru k té užitečné. Mě například na jeden užitečný email přijde denně asi deset nevyžádaných, většinou zcela nesmyslných emailů. Další negativum Internetu je šíření pomocí něho nežádoucích informací a stránek. Internet dost dobře odhalil podstatu lidské společnosti, když se zjistilo, že většina jeho návštěvníků na něm vyhledává erotiku a porno. Pak se není čemu divit, že jsou děti stále agresivnější. Tyto „hodnoty“ ale více než Internet šíří například televize a ostatní média. Vliv na mládež. Podle výzkumu Dr. Saka roste "computerizace" společnosti poměrně rychle. Zahrnuje celé spektrum mládeže, v jejímž životě může internet vyplňovat např. volný čas. Kromě toho u vysokoškoláků je internet prakticky standardní složkou života a emailová komunikace spolu s icq zcela samozřejmou složkou komunikačních technik. Největší vliv má internet právě na děti a na mládež, právě proto že děti nejsou schopné udělat si vlastní názor, a věří většině co přečtou, nebo vidí na internetu. Takové dítě dostává o světě zkreslenou a nesprávnou podobu. Myslím, že na Internetu převažují pozitiva, ale negativa zde samozřejmě jsou také. A budou, dokud budou na světě zlí a hloupí lidé. Podvodníci se najdou vždycky, tak proč by se měli vyhýbat Internetu. Je třeba si na ně dávat pozor, věnovat hodně času prevenci. http://www.ekamarad.cz http://kultura.blog.cz/rubriky/clanek-mesice

18

Martin Ratolístka

KONZUMNÍ STYL ŽIVOTA Žijeme ve světě přeplněném hypermarkety, touhou po všech možných i nemožných věcech a honbou za osobním pohodlím - jsme v době konzumu. Ze všech stran na nás nejrůznější reklamní poutače vyřvávají oslnivě vypadající nabídky na zaručeně nejpotřebnější a hlavně nejlevnější zboží. A my si tyto vymoženosti moderní doby do sytosti vychutnáváme a přijímáme všeobjímající konzum plnými hrstmi. „Nezajímá mě, že ten prací prášek vadí životnímu prostředí - hlavní je, že vypere moje prádlo doběla a ještě ušetřím!“ říká dnešní typický občan žijící konzumním stylem života. Jednoduše si odkroutí svoji osmihodinovku v práci a už se vrhá do nákupních hal pro novější mobil, rychlejší počítač nebo větší televizi. Hlavním kritériem výběru je samozřejmě cena. Konzumní člověk netouží po nějakém seberealizování, netouží poznávat, objevovat, učit se. Spokojí se s teplým řízkem k večeři a pohodlným posezením u nejnovější reality show. Potřeba komfortu a pohodlí má většinou za důsledek změny životního prostředí a jeho devastaci. V podstatě lze výčet chemických látek vypuštěných do ovzduší, vody a půdy nebo množství odloženého odpadu či počty ohrožených živočichů považovat za důsledek životního stylu současného člověka. A přitom by tomu tak nemuselo být. Myslím si, že různé alternativy tady jsou: tak například biopotraviny, které byly vypěstovány bez pomoci chem. látek a neškodí tak příliš životnímu prostředí, jsou k dostání nejen ve specializovaných obchodech, ale i ve stále větším počtu „normálních“ samoobsluh. Avšak vzorní konzumenti v naší malé zemi nad nějakými biopotravinami jen ohrnují nos a tak ze studie společnosti Green Marketing vyplývá, že průměrný Čech utratí za biopotraviny ročně 27 Kč (pro srovnání: ve Velké Británii 87 ₤) a pravidelně nakupují biovýrobky pouze 3 % obyvatel. Jen málo lidí si uvědomuje, že jediným nákupem může ukázat míru ohleduplnosti či neohleduplnosti ke stavu životního prostředí. Další možností jak ulevit naší přírodě je samozřejmě třídění odpadu. Kontejnery poskytující prostor pro vytříděný odpad už ve většině obcí jsou. A jak nemít po jednom větším nákupu hned plný koš odpadků, nás také určitě napadne. Přesto se ale množství vyprodukovaného netříděného odpadu za posledních několik let zvýšilo na hodnotu 450 kg na osobu za rok. Ve výčtu toho, co je pro přírodu příznivější, jistě nesmí chybět nutnost prát v pracím prášku neobsahujícím fosfáty či umývat nádobí v ekologicky lépe odbouratelných čistících prostředcích – mezi které mohou patřit tak samozřejmé věci jako jsou horká voda, trocha octu či šťáva z citronů. Jiné konzumní trendy souvisejí například s všeobecným stárnutím populace podněcujícím farmaceutický průmysl ke zdaleka ne pouze kosmetickým modifikacím lidského těla jako je třeba odstraňování vrásek. Dnešní medicína usiluje o návrat pohádky mládí a konzumenti jsou za ni ochotni zaplatit nemalé peníze. Podle všeho se tedy zdá, že konzum prosakuje do stále vyšších pater slavné Maslowovy hierarchie lidských potřeb - od fyziologických přes potřeby bezpečí, sounáležitosti, uznání až po seberealizaci. Nejspíš si teď položíte otázku, zda se dá v dnešní společnosti vůbec žít bez notné dávky konzumu. Podle mého názoru to možné je. Existují například lidé, a je jedno, zda bohatí či chudí, kteří konzumují výhradně biopotraviny. Ti by z klasického hypermarketu nejspíš vyjeli s prázdným vozíkem. Svobodně se rozhodli nevstupovat do bran chrámů konzumu. A přesto přežívají. Nejen že přežívají, oni dokonce šťastně žijí. Jsou rozdílní v tom, že nejdou s davem, jsou elitou. Konzumní elitou.

Adéla Štrejbarová

PROJEVY NEROVNÉHO VZTAHU MUŽE A ŽENY VE SPOLEČNOSTI V minulosti měl muž ve společnosti vždy dominantní postavení, žena seděla doma, starala se o děti a o domácnost, zatímco muž se věnoval vydělávání peněz a zároveň rodinu svým způsobem reprezentoval. Žena často neměla ani základní vzdělání, protože ona to k rození dětí a vaření nepotřebovala. Dávno neplatí, že žena je pouze majetkem svého muže, že žena nemá vlastní rozum 19

a nemůže za sebe rozhodovat. Ale přiznejme si, není tomu tak dávno, co ženy, které se vymykaly zaběhnutým pořádkům, upalovali za čarodějnictví. Před sto lety bylo téměř nemyslitelné, aby žena učila. Naštěstí se tento model společnosti pomalu stává minulostí, i když jeho stíny můžeme pořád ještě nalézt i v dnešní moderní době, kdy mluvíme o emancipaci žen, dnes, kdy ženy najdeme ve všech oborech na které si vzpomenete od lékařství, přes školství až po jadernou fyziku. Dám vám příklad, kde pořád přetrvává zaběhnutý zvyk, že tento obor je pouze mužská parketa. Máte schůzku s PRÁVNÍKEM, k vám si to namíří mladá, drobná žena, napřáhne k vám pravici a představí se: „Dobrý den, já jsem Jana Nováková, jsem váš PRÁVNÍK a budu vás zastupovat při dnešním procesu.“ Vy se nad tím ani nepozastavíte, vždyť je to v naprostém pořádku, ona JE PRÁVNÍK. Ale proč neřekla, že je právnička? Muž je od přírody vůdce a má i mnohem větší tělesné dispozice než žena, je silnější a vydrží větší zátěž, duševní i tělesnou, proto si říkám, proč je tak málo zdravotních bratrů? V zákoníku práce stojí, že žena nesní nosit těžší břemena než 15 kg, ale zároveň je tam dodatek, že pacient není břemeno, tak ženy tahají mnohdy 100 kilové tlouštíky z postele na křeslo, křeslo i s tlouštíkem dotlačí na potřebné vyšetření a nazpátek… A je statisticky dokázáno, že žena vykonávající stejnou práci jako muž má nižší plat. A jsou tu i jiné problémy, například s mateřstvím, když se o stejnou práci uchází muž a žena a žena má i lepší osobní hodnocení, ale při pohovoru se jen tak zmíní, že dítě by jednou chtěla, podepíše si ortel o nepřijetí, co s pracovnicí, která si v průběhu 10 let odejde jednou nebo dvakrát porodit, i kdyby byla lepší, pracovitější, svědomitější a udělala 2x více práce něž muž, kterého přijmou místo ní. Toto dnes už také pomalu padá, na rodičovskou dovolenou může odejít i otec, ale stále mnohem častěji odchází na rodičovskou matka dítěte. Také je tu otázka emancipace žen, musím přiznat, že ženy by nejraději byly rovné mužům, pouze když se jim to hodí. Chtějí být emancipované, ale často slyšíme, že by ji muž mohl šetřit, že je jen slabá žena… Co dodat, muži mají nadhled a vládnou světu, ale kdo vládne mužům? Ano, ženy. Ale psst, neříkejte jim to.

Věra Trčková

HYPERMARKET JAKO TVŮRCE HODNOT Pro hodně lidí mají hypermarkety velký význam, protože jsou pro ně v dnešní době hlavním zdrojem nakupování. Počet lidí kteří nakupují pravidelně v malých obchodech se velmi snížil. Například na vesnicích už téměř nenajdeme malé obchody se smíšeným zbožím. Člověk v nich neměl moc možností k výběru, byly v něm jen nejnutnější věci, lidem ale pro běžný nákup stačily. Se vznikem hypermarketů se pomalu začali vytrácet menší obchody ne jen na vesnici, hypermarkety se stali velkou konkurencí menších obchůdků i ve městech. Hypermarkety udávají hodnoty cen. Mohou si dovolit dát nižší ceny než malé obchody, protože od dodavatelů bere zboží v daleko větším množství a tím i za menší cenu a také mají velké množství zákazníků. Se vznikem hypermarketů se člověku otevřeli nové možnosti, mohl začít posuzovat ceny, hodnotit a zkoušet různé druhy výrobku, kterých mu hypermarket nabízí celou řadu. Hypermarket se stal pro lidi daleko lákavější a zajímavější než obyčejný malý obchod. Nákup v hypermarketu stal také pohodlnější, v jedné budově najdeme vše od oblečení, sportovních potřeb, elektroniky až po potraviny a nápoje. Lidé jsou do hypermarketů lákáni už přímo ze svých domovů, a to reklamními letáky, které zaplní poštovní schránku téměř každý den a ve kterých člověku rádi poradí co a o kolik bylo zlevněno, (už samozřejmě neinformují, kolikrát byl předtím výrobek zdražen), co je právě v módě a co by nemělo v jejich domácnosti zaručeně chybět! Lidé pak své nákupní košíky zaplňují tím co potřebují i tím co nepotřebují, ale raději si to koupí dokud je to v akci. Hypermarkety také mají různé výprodeje zboží, u lidí mohou způsobit i davové šílenství. Velmi často se stává, že mají ovšem jen pár kusů výrobku a dostane se jen na pár jedinců.

20

Někdo může letáky doma shromaždovat a pak porovnávat ceny z různých hypermarketů, kde mají co za výhodnou cenu. Závislost na nakupování Následující rady, jak se bránit nástrahám prodejců ve velkých obchodech, dnes dávají psychologové jejich zákazníkům: Vždy si udělejte seznam toho, co potřebujete, nekupujte nic jiného. Nenakupujte s letákem o akčních slevách v ruce - obvykle hned vedle levného zboží jsou lákavé věci, které zrovna nepotřebujete. Nedívejte se nahoru - světelný barevný displej upozorňuje na aktuální nabídku. Nakupujte sytí - ochutnávka, která bývá u regálu s příslušným zbožím, Vás pak jistě nezláká. U pokladny už jen plaťte - v koších u ní totiž bývá zboží, kterého byste si normálně nevšimli Neberte s sebou děti – vyhnete se konfliktům a nákupu zbytečností.

Ludmila Tyšerová

IN-GROUP A OUT-GROUP NA VLASTNÍM PŘÍKLADĚ Tyto pojmy označují rozdělení sociální skupiny na základě vztahu jedince k dané skupině. In-group znamená skupinu, jejímiž jsme členy nebo skupinu, se kterou se identifikujeme. Jedná se o takové skupiny, o kterých bychom řekli, že jsme jejími členy. V tomto případě se mezi sebou znají a mají poměrně pravidelné vztahy. Lidé odlišně vnímají příslušníky vlastních skupin a skupin, do kterých nepatří (skupiny ostatní) - out-group. Jejich členy označuje výrazem ,,oni“, distancuje se od nich a necítí s nimi nic společného. Vytváříme si na ně názor podle vlastních skupinových stereotypů. Každý člověk patří do nějakého seskupení lidí a to nejen do jednoho. Jako příklad vztahu in-group se dá vzít sportovní družstvo, jehož členové si uvědomují, že do něj patří, mají stejné cíle a vnímají ostatní družstva jako své protivníky. Sociální skupinou se rozumí dvě a více osob, které se vzájemně vnímají, ovlivňují, reagují na své chování a čím je jejich společná existence intenzivnější, tím i procesy, které ve skupině probíhají, mohou být bouřlivější. Lidé v sociální skupině jsou na sobě vzájemně závislí (např. při naplňování potřeb nebo plnění cílů). Lidé ve skupině vnímají své členství a dokáží se vymezit proti jiným lidem nebo skupinám. Členové skupiny vstupují do vzájemného kontaktu. Interakce podléhají určitým pravidlům, protože ve skupině jsou vytvořeny role a platí určité normy, které je třeba dodržovat. Společné cíle jsou základem vzniku skupiny (lidé ve skupině vnímají společný cíl, ke kterému směřují). Příkladem sociální skupiny je rodina, parta přátel nebo třída. Vlastní hodnoty, symboly a myšlenky vytváří pocit pospolitosti a sounáležitosti – pocit „my“ a současně odlišnosti od ostatních skupin. Co do toho člen skupiny vkládá? Především svůj čas, otevřenost, odpovědnost, opravdovost, spolupráci, toleranci, ochotu učit se, loajalitu ke skupině, uvědomění si své role, vyvážený podíl práce a úctu k dalším členům. Ve skupinách vzniká tlak na přizpůsobení se, který formuje členy skupiny. V některých případech je člověk schopen udělat skoro cokoliv, aby byl ostatními členy přijat a mohl být považován za součást dané skupiny. Musí si však uvědomit, zda má cenu pokoušet se patřit do právě této skupiny, zda by nebyla jiná lepší a jaká bude reakce okolí na jeho rozhodnutí. Může to zajít do situací, kdy bude například parta požadovat, aby se k nim přidal a začal se chovat jako oni (př. ukončit některé dosavadní vztahy, začít kouřit, přestat se připravovat do školy, jak tomu bylo do té doby a další), pak záleží na té osobě, jak se rozhodne, do jaké míry se jimi nechá ovlivnit a zda chce přistoupit na všechny jejich podmínky. V každé sociální skupině se nacházejí určité typy členů (vedoucí, otloukánek, bavič,…). Co jsou role ve skupině? Je to relativně stálý způsob chování a osobního přínosu pro skupinu. Jsou jen málo závislé na měnících se podmínkách a situacích. Souvisejí s postoji k životu, způsobu řešení konfliktu, mohou se měnit při fungování v různých skupinách - v závislosti na ostatních členech. A proč vlastně člověk vstupuje do skupiny? Je to pro potřebu příslušnosti, potřeby někam patřit, kladného hodnocení, akceptace, potřeby mít vliv, seberealizace, …Člověk bere skupinu jako bezpečné místo, kde má respekt, podporu a může být do určité míry otevřený. A také proto, že se mu naskytuje možnost navázání nových vztahů, ať už přátelských anebo partnerských a

21

prožití spoustu zajímavých okamžiků ve společnosti nových lidí. Vše, co do skupiny vloží, se mu časem vrátí v podobě zkušeností, pohledů a názorů ostatních a sebepoznání. Jako příklad jsem vzala svoji třídu ze základní školy, na které jsou dobře viditelné nejen vnitřní vztahy mezi jednotlivými spolužáky, ale i vztahy s ostatními třídami. Od asi pátého ročníku jsme se jako kolektiv velmi změnili. Z původně celkem celistvé třídy se začaly vytvářet menší skupinky. Pokud se například dvě spolužačky pohádaly a přestaly se spolu bavit, na stranu každé z nich se přidalo pár dalších a začaly držet pospolu. Tyto dvě skupiny se proti sobě buď znepřátelily, navzájem se urážely a pomlouvaly, anebo se dostaly do vztahu zdvořilého míjení, kdy se ignorovaly. Všichni věděli, do které skupiny patří a jaké zaujímají postavení. Když chtěl někdo další vstoupit do skupiny a stát se jejím členem, snažil se přijímat její normy, hodnoty a vzory. Začal napodobovat jejich styl oblékání, způsob vyjadřování a celkově se snažil do skupiny ,,zapadnout“. Některé z těchto skupin nebyly nic víc než parta kamarádů, kteří si mezi sebou rozuměli a budovali si vztahy i s těmi, kteří do jejich skupiny nepatřili. Někdo měl lepší vztah k žákům z vedlejší třídy, než se svými vlastními spolužáky. Někteří lidé tvořili ,,spojovatele“ mezi jednotlivými skupinami ve třídě. Všechny vztahy a názory se však měnily v závislosti na jedincově momentální náladě, ovlivnění dalšími osobami, čase stráveném v jednotlivých skupinách a na mnoha dalších faktorech. Také v případě rozdělení na kluky a holky, tvoří jednu velkou skupinu holky, které se vůči klukům cítí out-group a jsou uvnitř rozděleny ještě na další menší skupiny. Přes všechny rozpory se naše vzájemné vztahy nakonec vrátily do podoby, která by se dala srovnávat s tou původní a ve které jsme se všichni cítili být členy jedné společné třídy.

Alžběta Vaňková

VÝZNAM RODINY V DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI V moderním světě se role rodiny znatelně uvolňuje. Žena během dvacátého století získala osobní, společenskou i finanční samostatnost. Dokonce už ani nepovažuje za nutné udržovat s partnerem vztah za cílem výchovy dětí. Tím samozřejmě nejvíce trpí děti, které se nemohou v dospělosti řídit podle určitého návodu, jak udržet šťastnou a spokojenou rodinu. V mnoha hypotézách se můžeme dočíst, že v budoucnosti ztratí rodina své funkce již úplně. Já si ale myslím, že tato vize je až moc pesimistická. Určitě existuje ještě mnoho rodin, včetně té mé, které fungují relativně dobře. Je ale možné, že těchto rodin bude stále méně a méně, až zcela zaniknou. Poté slovo rodina zcela ztratí svůj význam, který chápu jako útočiště, zázemí, jistota, láska a bezpečí. Dnes se také stalo určitou prestiží žít „singles“. V naší zemi se rodina v tradičním pojetí rozpadá zhruba od sedmdesátých let dvacátého století, kdy došlo k definitivnímu překonání společenského poklesku - rozvodu. Důkazem nám je generace dnešních padesátníků a čtyřicátníků, kteří porušují jisté vzorce chování, protože neměli možnost je obkoukat od svých rodičů. A proto pozorujeme čím dál více rozchodů. A opět se stanou oběťmi děti, které zůstanou bez onoho návodu na fungující rodinu. A ten se již v životě nikdy nedoví, jelikož se nelze „doučit“. Nyní vyrůstá třetí generace, která se potýká s problémy udržením rodiny, ale možná proto, že o nich ví, je vědomě hledá a možná se jí je povede aspoň z části odstranit. Podle mě je to velmi pravděpodobné, protože se setkávám s mnoha dětmi z rozvedených rodin, které tedy alespoň nyní tvrdí, že se poučili z chyb svých rodičů a povedou řádnou, fungující rodinu. Toto rozhodnutí je jistě pozitivní, ale nejsem si jista, zda se může uskutečnit. Jak mohou odstraňovat problémy, když nebudou vědět jak? Je třeba si položit otázku, zda bychom se vůbec chtěli vrátit ke dřívější tradiční rodině, kdy vládl silně patriarchární model. Jistě bychom si nepřáli útisk žen a dětí, kdy probíhala pokrytecká monogamie… Naštěstí dnes převládá tzv. partnerský model, kdy by se měli muž se ženou rovnoprávně domluvit. A zde vidím také problém. Partneři postrádají čas spolu komunikovat. Ale to je už zase jiná kapitola. Doufám, že se nám tento bludný kruh podaří v co nejbližší době rozpojit a opět nalezneme nějakou zlatou střední cestu, která nám ukáže, jak zachránit ta křehká rodinná pouta, jež nás k sobě vážou. 22

Veronika Zemanová

NAKUPOVÁNÍ JE ZÁBAVA Tak to si myslí nejeden člověk. Ale taky se najde nejeden člověk, který si myslí opak. Když tedy pominu ty, co kupují jen „potřebné“ věci, nebo ty, kteří nenakupují s radostí např. z důvodu, že boty co jim líbí, nemají prodejci v jejich velikosti, popřípadě kalhoty musí zkoušet desetkrát, než budou spokojeni, tak mi zde pořád zbývá spousta lidí, dle mého názoru většina, kteří budou s nadpisem mé práce souhlasit. Takže přemýšlím proč to tak je ? Podle mého názoru je vše způsobeno moderní technikou, rychlým postupem světa kupředu a díky zvětšování možností. Spojení nákupy a zábava je výmysl moderní doby. Dříve tomu tak určitě nebylo, posuzuji tak alespoň ze znalostí, které mám o době 2. poloviny uplynulého století, kde byl značný nedostatek věcí. Ale díky stále většímu nárůstu sortimentu zboží a služeb vnímá zákazník nakupování jako zábavu. Důvodem jsou především naše zvyšující se příjmy, tudíž utrácíme více, než jsou naše aktuální potřeby. Člověk si chce žít co nejlépe, pohodlně a k tomu všemu nám pomáhají veškeré ty věci v obchodech. Baví nás zkrášlovat si byt, vypadat lépe, mít co nejvíce zážitků a proto nás i baví utrácet za věci, které nám k tomu pomůžou. Když jsem četla jakýsi průzkum ohledně toho, jestli berou Češi nakupování jako zábavu, tak vyšlo, že jsme přeci jenom ještě poněkud konzervativnější a nakupujeme ještě víceménně ty důležité věci, zatímco takové Asijské země jako Hong-Kong, Singapur, dále i Čína jsou na opačném konci žebříčku. V jiné studii jsem se dočetla, že nákupy nám v průměru pohltí až 6 let života. Dále je nakupování dle mého názoru trend zavlečený ze „západního světa“. Vidíme tak téměř v jakékoli typicky americké komedii, většinou dělané pro teenagery, kde se děj uskutečňuje na prestižních středních a vysokých školách. Vždy se tam setkáme většinou s dívkami, které si po škole půjčí tatínkovo auto, pokud ještě nemají své, což je malá pravděpodobnost, poberou kamarádky a hurá na celé odpoledne do komlexu stovky obchodů a butiků. Nakupování je skvělá možnost jak se zabavit, poklábosit s přáteli, pobavit se nad všelijakým zbožím, protože vždy najdeme několik opravdu zajímavých originálu k pousmání atd. Mě osobně nakupování baví, baví mě prolézat obchody a vybírat si věci, které mi zrovna padnou do oka. Naproti tomu nesnáším případy, kdy si musím dané zboží koupit, potřebuji ho, ale teď si představte situaci, že nemůžete sehnat Vaši velikost trička, nemají potřebnou přísadu do jídla k večeři, nebo Vám před pěti minutami zavřeli obchod.

Zdeňka Zavadilová

SVÁTKY V NAŠÍ SPOLEČNOSTI Svátky v České republice jsou rozdělené na státní svátky a na svátky ostatní. V obou případech by se měl dodržovat pracovní klid. Nevím, jak dodržují pracovní klid o svátcích v jiných zemích, ale myslím, že u nás svátky ztrácí význam. Podle mého názoru byly dříve svátky dodržovány a ctěny mnohem více. Se svátky bylo spojeno mnoho zvyků, které se dodržovaly. Do naší doby se nám některé zvyky spojené se svátky, hlavně s Vánocemi a Velikonocemi, dochovaly. Tyto dochované zvyky však ne všichni znají, jak tomu bylo v dřívějších dobách a už vůbec je nedodržují tak, jak tomu bývalo. Kdo dnes dodržuje o Velikonocích např. Velký pátek vstává před rozedněním, aby se omyl studenou vodou z potoka a kdo v dnešní době odloží praní prádla na jindy, aby mu pradleny nevymáchaly prádlo v Kristově krvi. Myslím, že takových lidí je opravdu jen velice málo. Až na výjimky se svátky stávají záležitostí starší generace a věřících lidí. Pro ně jsou snad ještě svátky časem klidu a míru, který tráví s rodinou. O Vánocích si připomínají narození Ježíše Krista a o Velikonocích na něj vzpomínají a prožívají s ním jeho utrpení.Pro nás ostatní jsou svátky pouze shon nakupování a nervování se tím, že ještě nemáme napečené cukroví, nakoupené dárky nebo třeba namalovaná vajíčka a úplně nám unikají souvislosti a důvody proč vlastně takový svátek máme. Krásným důkazem toho je i člověk se kterým jsem se o letošních Vánocích setkala. Tvrdil, že Vánoce nesnáší a vůbec nechápe proč nějaké Vánoce slavíme, když se Ježíš Kristus narodil v dubnu. 23

Je to sice extrém a tenhle člověk je tak trochu zvláštní, ale myslím si, že není jediný. Vždyť většina z nás neví kdy se slaví svátek např. Den osvobození (8.5.), Den obnovy samostatného českého státu (1.1.) nebo třeba Den české státnosti (28.9.). Někteří z nás ani nepostřehnou, že některý ze svátků proběhl v případě, že připadl na víkend a do školy nebo práce se tak jako tak nešlo. Já osobně se k těmto lidem počítám také. A pokud patříte k zaměstnancům hypermarketů, pak si o volném dni ke slavení v kruhu rodiny můžete nechat zdát. Ale na druhé straně moje rodina by určitě patřila k těm, která by nakoupit potřebovala. V dnešní uspěchané době pomalu nezbývá na nějaké to slavení svátku pomalu čas,můj osobní názor je ten, že pokud nepřijde nějaká změna svátky ztratí své osobní kouzlo úplně a naše mladší generace se bude dočítat o Vánočních tradicích a zvycích dočítat z knih nebo o nich uslyší z doslechu. Myslím, že by tomu tak nebylo kdyby si rodiče udělali na své děti o Vánocích více času a více se jim věnovali, bylo by jistě krásné kdyby si děti odnesli z Vánoc s těmi tolik očekávanými dárky i nějakou tu vzpomínku jak pouštěli s rodiči lodičky z ořechových skořápek.

Jakub Mencl

ORIGINALITA VS MASOVÁ KULTURA Velký vliv na vývoj osobnosti a následně i vkusu mají především média. Hromadné sdělovací prostředky hrají stále významnější roli. V některých zemích masová média přebírají řadu funkcí výchovně vzdělávacích a ideologických a stávají se součástí vzdělávacích a výchovných institucí. Dalším faktorem ovlivňujícím vkus je také okolí člověka, jeho přátelé, rodina a mnohé další. Toto všechno formuje pohled a vztah ke kultuře, ať už pozitivní či negativní. Masovou kulturu se nám z různých důvodů často snaží někdo vnutit. Ať už je to kvůli výdělku (výrobci oblečení, aut...), slávě (hudba, film) nebo i ideologickým důvodům (zákazy interpretů, spisovatelů, kapel za minulého režimu). Masová kultura ale nemusí být vždy jen v neprospěch většiny (potlačování kouření, boje za rovnoprávnost), také slouží ke zjednodušení a zlepšení vztahů (pozdrav, podání ruky). Některé její prvky jsou nám předkládány téměř nepřetržitě: stačí si pustit televizi, rádio, vyjít na ulici nebo si vzpomenout, jak nás jako malé učili rodiče zdravit. Znaky masové kultury:

snadný přístup, dostupnost nenáročnost (snadno ji člověk pochopí) neindividuální (neosobní) neutrální (líbivost) - nesmí jít do extrémů běžná, jednotvárná laciná, podbízí se standardizace zdroj informací uvolnění

Naproti tomu originalita může vyjadřovat nesouhlas nebo touhu distancovat se od konzumní společnosti. Některé její projevy se dají často rozpoznat už při prvním setkáním s "originálem". Zpravidla jde o způsob konverzace, oblékání atd. Jedinečnost ale nemusí být znát jen na zevnějšku, často ale právě ta vnitřní (vyznání, přesvědčení) bývá mnohem zásadnější. Na první pohled tak nerozeznáte anarchistu od vlastence, vegetariána od katolíka atp. Zvláštní kapitolou jsou styly hudební, přinášející s sebou šablony, podle kterých se pak punker, metalista nebo milovník vážné hudby obléká nebo chová. Kladem tohoto rozdělení je především to, že pokud se octnete uprostřed nějaké skupiny neznámých lidí, není problém určit, o koho se jedná, jak se budou chovat atd. Myslím si, že je pro společnost důležité, aby tyto dva jevy byly v přibližné rovnováze. Příliš originálnosti a rozdílů by přineslo zmatek, velká převaha masové kultury zase šeď a nudu do každodenního života.

24

Petra Kredatusová

SOCIALIZAČNÍ VLIV MÉDIÍ Média na nás působí na každém kroku. Ať už mluvíme o televizi, rádiích, novinách, internetu, časopisech, billboardech, jsme jimi neustále ovlivňováni. Začneme třeba televizí a filmy, které jsou v ní vysílány. Kde myslíte, že vzali teroristé z Al-Kajdy nápad unést letadlo a proletět jím Světovým obchodním centrem? Určitě měli více než dostatečnou inspiraci v kultovních filmech (je to trochu přehnané,ale jako příklad to postačí). Nebo některé zločiny, jenž sou páchány, jsou převzaty buď z hororů, kriminálek nebo jiných filmů. Sice jsou některé filmy točené podle skutečné události, většinou je to však naopak – činy jsou zhotoveny podle námětů a nápadů z filmu.Zprávy v televizní formě na nás mají v zásadě kladný účinek, protože se jejich prostřednictvím dozvídáme, jaké pohromy postihují např. Afriku a vzbuzují v nás lítost a potřebu postiženým lidem pomoci. Na reality show si většina z dospělých stěžuje, že se v nich mladší generace dozvídá kdovíjaké vulgárnosti a nemravnosti. Různé pořady jako Superstar nebo populární seriály jako Ztraceni se často stávají objektem diskusí den po jejich odvysílání. Televize tedy dosáhla toho, že se stávají součástí našeho života. Na internetu se dá nalézt mnoho věcí, na které lze pohlížet, jak negativně tak pozitivně. Co je pro jedny pozitivní, je pro jiné rozhodně negativní. Vezměme si takové porno – dospělí lidé, kteří zjevně nemají peníze na celou kazetu, si stáhnou něco na internetu a mají to zdarma a je to pro ně nesporná výhoda. Ale na druhou stranu se na tyto stránky může každý bez nesnáze dostat (stačí pouze do vyhledávače zadat porno nebo sex a je to), takže tam mohou chodit i menší děti a to se rozhodně jejich rodičům nelíbí, a tak jim mohou internet i zakazovat. Velký vliv na nás mají rozhodně i časopisy. Vezměte si kupříkladu dámské časopisy jako je Joy nebo Yellow, které ženám udávají módu a trendy, radí jim jakou kosmetiku používat a jak se líčit. A nejen že jim radí jak vypadat, ale radí jim i jak se cítit nebo jak sbalit chlapa. A ženy se těmito radami opravdu řídí a hledají v nich pomoc a inspiraci. To rozhodně není zanedbatelné. U pánských časopisů například o autech, zase udávají pánské trendy, co je pro ně to pravé a v čem by měli jezdit. Zde už takový vliv není, protože auto většinou není laciná záležitost, takže tolik trendům nepodléhá. Billboardy nebo plakáty, kterých u nás není zase až takový nápor, nás podle mě mnoho neovlivní, protože jim většina z nás nevěnuje moc pozornosti. Je ovšem pravda, že v Americe jedny z těchto billboardů způsobily několik dopravních nehod, takže musely být staženy. Jedná-li se třeba o plakáty na spodní prádlo, tak může ovlivňovat naše uvažování tím, že na plakátech jsou vždy foceni krásní, štíhlí a v případě mužů i vypracovaní lidé, kteří se vlastně stávají prototypem toho, jak by měl krásný člověk vypadat. Proto se je mnoho lidí snaží napodobovat a docílit toho, že budou vypadat stejně jako oni, což u dívek vede často k anorexii či bulimii. Proto stále častěji slyšíme názor, že by se stále častěji měli jako idolové objevovat i silnější lidé. Co se týče rádií,tak ta jsou v běžném životě celkem důležitá. U mnoho lidí je první věcí , kterou ráno provedou, zapnutí rádia, kde se dozvídáme nejčerstvější novinky nejen ze světa nehod, válek, osobního života politiků atd., ale také novinky ze světa hudby. V dnešní době bereme média jako samozřejmost, častokrát si ani neuvědomujeme jejich přítomnost a tím pádem ani jejich vliv na nás a naše životy. Kdyby do dnešní doby přišel člověk z doby před 300 lety, byl by to pro něj jistě šok, i když mluvíme pouze o všudypřítomných médiích. Informace, jež by se na něj hrnuly ze všech možných i nemožných zdrojů by jen těžko „rozdýchával“. Před 150-100 lety, byli lidé rádi, pokud se jednou měsíčně dostali k nějakým novinám nebo přijela do jejich kraje kočovná společnost předvádějící aktuální události v zemi. Lidé v tehdejší době ani netušili jak vypadá jejich vladař, jak žijí lidé v sousední zemi, natož pak na opačné polokouli. Dnes si lidé ani neumí svůj život představit bez neustálého proudu informací, jež na nás chrlí média, a které berou jako samozřejmost. Zajímalo by mě, jak by lidé reagovali, kdyby náhle ustali všechny informace, které se na nás hrnou a každý z nás by byl „odříznut od světa“.

25

Martina Berková

VLIV SOCIÁLNÍCH ROLÍ PRO ZJEDNODUŠENÍ KAŽDODENNÍHO ŽIVOTA Co vůbec znamená pojem sociální role? Definice zní: „chování očekávané od člověka v určitém postavení“. Každý tedy hrajeme ve společnosti určitou roli. Sociální role mají za úkol udržovat a vznášet do společnosti řád. A tomu tak také je. Ale nemohou nás sociální role klamat? Neboť jak je již zmíněno sociální role je soubor OČEKÁVANÉHO CHOVÁNÍ jedince vůči společnosti a z toho vyplívá, že se každý z nás snaží chovat tak, jak to očekává společnost, to znamená, že se někdy chováme jinak než chceme. A to je ten klam, v který nás mohou role uvést. Já se sice mohu ve škole chovat jako hodná a spolehlivá žákyně,která si váží každého profesora a ve skutečnosti ho mohu nenávidět jak nikoho na světě. A i přes to, se na něj budu každý den usmívat a dělat že si ho vážím protože mi to určuje soc. role, kterou jsem přijala dobrovolně, když jsem na tuto školu šla. Ale dokážete si představit, kdybych se jednou jedinkrát zachovala jinak než mi to ukládá moje role? Stala by se ze mě deviantka ,na kterou by si všichni ukazovali protože se zachovala tak, jak chtěla a ne tak jak BY měla. Když to tedy zobecním, znamená to, že jedinec má tendenci zapřít své já a napodobit to, co se obecně líbí,a tím popřít sama sebe. To znamená že se moje role liší. Že doma mám přirozenější roli než ne škole, že se k mamince chovám jinak než ke spolužákům atd. Sociální role nás také učí, jak se chovat ve společnosti, určují nám mantinely, za které bychom neměly zajít.Vlastně je jedním z faktorů, které formují naší osobnost. Podle své role si uvědomuji, kam až mohu zajít ve svém chování. A to jak v chování vůči starším osobám (profesor, babička atd...), tak v chování mezi svými vrstevníky. Každý máme jinou roli např. ve třídě nebo na pracovišti. Někdo je outsider a někdo je naopak velmi oblíbený. Outsider si určitě nemůže dovolit takové chování jako všeobecně oblíbený člověk. Tedy může si ho dovolit, ale za cenu toho, že se na něj budou všichni koukat jako na blázna. No, a to si člověk potom rozmyslí, jak se bude chovat. Sociální role tedy vnáší mezi lidi i rozdíly. Rozdíly, se kterými se musí každý vypořádat sám. Někomu vyhovují, někomu ne, a pokouší se je změnit. To samozřejmě lze. Mobilita mezi rolemi je vysoká. Já si můžu změnit svou roli třeba z boháče na chudáka. To je jednoduché. Jen rozdám všechny své peníze charitě, dům daruji sousedovi a auto přenechám svému bývalému manželovi. Ale některé role změnit nemohu. Nikdy asi nezměním, že jsem žena. S tím nic nenadělám.. Postavení této role nemůže změnit jedinec. Mění jí společnost - emancipace. Ale to neplatí pouze u role ženy. Platí to také u rolí např. popeláře. Každý si řekne: „Popelář, bože ten bude pěkně hloupý.“ Ano, může to tak být. Popelář může být méně vzdělaný než já, ale to neznamená, že nedělá užitečnou práci. Práci, kterou ostatní lidé dělat nechtějí. Jeho role popeláře mu tedy určila podřadné místo ve společnosti. Ale nikdo se už na něj nepodívá z jiné stránky. Lidé se už nedívají na to, že to může být skvělý otec, který každé ráno vodí děti do školky a stará se výborně o svou rodinu. Že je popelářem neznamená, že bychom si ho neměli vážit jako člověka,když už ne jako popeláře. Popeláře, který dělá to, co nikdo jiný dělat nechce, protože si myslí, že je to pod jeho úroveň. Každý by si měl někdy vyzkoušet, jak se cítí ostatní lidé, kteří ve společnosti hrají jiné role. Možná by si lidé potom více vážili jeden druhého. Je to tedy společnost, kdo rozhoduje jak se budeme dívat na sociální role? Ano. Ale kdo tvoří společnost? Každý z nás. To znamená, že každý z nás může alespoň trochu ovlivnit to, jak se na naše role dívá společnost. Je to tedy začarovaný kruh. Ale vždy se najde někdo, kdo dá veřejně najevo, že nesouhlasí, jak je společnost uspořádaná, kdo s tím chce něco udělat. Změnit to. A to je dobře. Jinak by se společnost nevyvíjela. Ale jak se bude vyvíjet, to jen a jen na nás. Na každém z nás.

26

Veronika Langová

REKLAMA JAKO SPOLUTVŮRCE DNEŠNÍCH HODNOT Z každé televizní obrazovky, letáků i billboardů na nás křičí reklamy všeho druhu. Ať už na potraviny, oblečení, mobilní sítě, nebo třeba na prací prášek. Všudypřítomné reklamní kampaně nás lákají na skvělé ceny, nebo dlouhotrvající účinek. Tak například teleshopping. Kolik lidí na světě uvěří, že si telefonicky koupí zázračnou malou náplast za lákavou cenu a aniž by se ,,hnuli‘‘ nebo začali žít zdravě, jako zázrakem zhubnou 20kg během 3 týdnů. Jak je to jednoduché. Čím intenzivněji skvělou nabídku opakují, tím více zákazníků získávají. Na mě osobně to má opačný efekt. Znáte nové reklamy na mobilního operátora vodafone? Ano, i taková maličkost jako vtipně udělaný spot může ovlivnit diváky, aby přešly z jiných operátorů. Zhlédnutí reklamy přesvědčilo dokonce 4% zákazníků všech operátorů, aby přešly právě na vodafone. Když vidím na televizní obrazovce reklamu, nejsem z těch, kteří sáhnou po ovladači a ,,surfují‘‘ po ostatních kanálech v domnění, že tam nebudou. Ale rozhodně se nepočítám ani mezi ty, kteří si nic o dané věci nezjistí a uvěří heslu: Výhodné ceny. A co reklamní letáky? Najdete je téměř v každé schránce. Věříte všemu, co se v nich píše? Jdete do supermarketu s letákem v ruce s velkým nápisem akce a slepě důvěřujete, že vše, co se zde píše, je pravda – tedy všechny výrobky v regálech a správné ceny. Ale jen dojdete k pokladně, zjistíte, že je vše jinak. Mohu tedy říct, že reklamy všeobecně ovlivňovaly, ovlivňují a budou ovlivňovat ve všech směrech dnešní společnost. A nakonec rada pro všechny, kteří chtějí být úspěšní: Kdybych měl posledních pět dolarů, tři z nich věnuji na reklamu H. Ford

OBSAH Konec dobrovolných organizací? ............................................................................................. 2 Konflikt sociálních rolí ........................................................................................................... 2 SOUČASNÁ ŠKOLA A JEJÍ PROBLÉMY ...................................................................................... 3 Násilí v médiích a jeho vliv .................................................................................................... 4 ANONYMITA SPOLEČNOSTI.................................................................................................... 5 Města kontra vesnice ............................................................................................................ 6 Lhostejnost jako důsledek konzumního stylu života ................................................................... 6 Automobil – cesta do pekel .................................................................................................... 7 Iluze že je všeho dostatek ..................................................................................................... 8 Sociální role studenta v současné společnosti ........................................................................... 9 Zpravodajství jako zdroj zábavy nebo poučení ........................................................................ 10 Zábava jako hlavní náplň života. .......................................................................................... 11 Klady a zápory současného automobilismu............................................................................. 12 Sociologie v praxi ............................................................................................................... 13 Móda nejen v oblékání ........................................................................................................ 14 Problematika vrstevnické sociální skupiny lidí ......................................................................... 15 Rodina versus vrstevníci...................................................................................................... 16 Sociální status různých povolání ........................................................................................... 16 O lidské nerovnosti ............................................................................................................. 18 Vliv internetu..................................................................................................................... 19 Konzumní styl života........................................................................................................... 20 Projevy nerovného vztahu muže a ženy ve společnosti ............................................................ 20 HYpERMARKET JAKO TVŮRCE HODNOT ................................................................................. 21 In-group a out-group na vlastním příkladě ............................................................................. 22 Význam rodiny v dnešní společnosti ...................................................................................... 23 NAKUPOVÁNÍ JE ZÁBAVA..................................................................................................... 24 Svátky v naší společnosti..................................................................................................... 24 Originalita vs masová kultura ............................................................................................... 25 Socializační vliv médií ......................................................................................................... 26 Vliv sociálních rolí pro zjednodušení každodenního života ......................................................... 27 Reklama jako spolutvůrce dnešních hodnot ............................................................................ 28

SBORNÍK ÚVAH A ESEJŮ NA SOCIOLOGICKÁ TÉMATA 2.B editor: Mgr. Petr Pokovba www.gvn.cz/gvnmath (c) Gymnázium Vítězslava Nováka 2007