Konec židovských Boskovic

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Historie

Konec židovských Boskovic bakalářská diplomová práce

Kristýna Hlaváčková

Vedoucí práce:

Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

datum

vlastnoruční podpis

7. 1. 2013

2

Děkuji Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D., za jeho pomoc a rady při tvorbě této bakalářské diplomové práce, a také paní Aleně Buchalové za její ochotu pomoci při této práci.

3

Obsah 1

SLOVO ÚVODEM.............................................................................................................................. 5

2

ÚVOD, PRAMENY, LITERATURA, METODY....................................................................................... 6

3

K HISTORII BOSKOVIC ...................................................................................................................... 9

4

ŽIDÉ V BOSKOVICÍCH ..................................................................................................................... 10 4.1

Ghetto.................................................................................................................................... 12

4.1.1

Synagoga........................................................................................................................ 15

4.1.2

Hřbitov ........................................................................................................................... 15

4.2

Obyvatelé .............................................................................................................................. 16

5

EMANCIPACE ŽIDŮ ........................................................................................................................ 19

6

ŽIDÉ Z JEVÍČKA ............................................................................................................................... 24

7

1. REPUBLIKA ................................................................................................................................. 25 7.1

8

Německé nebezpečí .............................................................................................................. 27

ŽIDÉ ZA OKUPACE .......................................................................................................................... 29 8.1

9

Boskovice za okupace ............................................................................................................ 33

PO VÁLCE ....................................................................................................................................... 40

10

ROZHOVOR S PhDr. JAROSLAVEM BRÁNSKÝM Z 6. DUBNA 2012:............................................ 45

11

VYPRÁVĚNÍ PANÍ ALENY BUCHALOVÉ O LIZZY SCHWARZOVÉ Z 20. DUBNA 2012.................... 46

12

ZÁVĚR ........................................................................................................................................ 48

13

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ............................................................................ 51

14

PŘÍLOHY ..................................................................................................................................... 53

14.1

Jmenný seznam obětí z transportu z Boskovic:..................................................................... 53

14.2

Jmenný seznam obětí transportu z Jevíčka: .......................................................................... 58

14.3

Mapa židovské čtvrti v Boskovicích ....................................................................................... 60

14.4

Synagoga ............................................................................................................................... 61

14.5

Hřbitov ................................................................................................................................... 62

14.6

Odsun z Boskovic ................................................................................................................... 64

14.7

PŘEPIS ROZHOVORŮ Z DOKUMENTU NADĚJE – DOKUMENTACE HOLOCAUSTU ................. 64

14.7.1

Eva Morris...................................................................................................................... 64

14.7.2

Erich Brüll....................................................................................................................... 68

14.7.3

Kurt Ticho ...................................................................................................................... 70

4

1 SLOVO ÚVODEM V této bakalářské práci jsem se, jak již vypovídá její název, rozhodla zaměřit na konec židovského osídlení v moravském městě Boskovicích. Koncem není myšleno pouze seskupení Židů z okolí a jejich deportace do Brna, odtud do Terezína a dále na východ na smrt. Koncem mám na mysli také to, kdy se v následujících čtyřech desetiletích po válce židovská tematika spíše vypouštěla, jakoby tu nikdy nebyla tak významná židovská komunita. Židovské město a židovský hřbitov, které tu zůstaly jako připomínka doby ne tak dávné, postupně pustly, některé domy musely být strženy. Z těch stovek Židů se do Boskovic vrátilo minimum a ani oni neměli potřebu tu zůstat, cítili se tu cizí, cítili bolest a smutek, když se dívali po místech, kde žily jejich rodiny, jejich přátelé, a teď tu nebyl nikdo z nich, všichni byli mrtvi. Proto se rozhodli zemi opustit a začít znovu jinde. Ti, kteří zůstali, často emigrovali později. Toto znamená konec. Je to zapomenutí, vypuštění části historie, která k městu neodmyslitelně patřila. Zapomenutí na ty, kteří tu své domovy budovali několik staletí, bojovali za svá práva, za uznání, že jsou stejně tak lidé jako jejich křesťanští sousedé. A když se jim to konečně podařilo, během pár desítek let byli opět odsunuti na úplný kraj společnosti, jako by nebyli víc než jen zvířata. Spadli ještě hlouběji, než byli. Tak dlouhá cesta byla k uznání a rovnoprávnosti, a tak rychle se ocitli zase na dně. Přitom se jednalo o lidi, jako jsme my. Lidi, kteří se rodili a umírali, vychovávali děti, pracovali, aby uživili své rodiny. Neměli to štěstí, aby mohli žít ve vlastní zemi, a tak se snažili prostě žít, kde jim to bylo umožněno, zvelebovat své malé obce, postarat se o členy svých obcí také duchovně. To vše pod všemi možnými omezeními a nařízeními. Některým se to zdálo i tak moc a rozhodli se, že je třeba Židy do posledního vyhubit, aby nám nebrali náš prostor k životu, naši práci, naše možnosti. Židovská obec v Boskovicích se řadila mezi největší na Moravě, a tak i zdejší židovské město zabírá značnou plochu. Když se dnes procházíte jeho ulicemi, zdá se až nemožné, že se v těchto domech a uličkách někdy tísnilo větší množství lidí, že tu byla nějaká „samostatná“ obec. Dnes některé domy slouží pro obchodní účely a přesto, že spousta domů již byla stržena, je tu stále zřetelné, v jakém stísněném prostoru tu lidé žili, jaké malé prostory rodiny obývaly. Představit si tu stovky lidí se zdá nemožné. A přece tu žili. Postupně se propracovali z opovrhované skupiny společnosti, zakládali své vlastní podniky, jejich hlas byl slyšet a mohla se dál rozvíjet myšlenka sionistického hnutí, aby i židovský národ měl konečně svůj vlastní stát. Veškerý vývoj byl zastaven v jediném okamžiku. „Začátek konce“ by se dal spojit s nástupem Hitlera k moci, kdy jeho osobní nenávist ke všemu židovskému se spojila 5

s mocí politickou i vojenskou. Židé utíkali před nacistickou hrozbou do bezpečí, které hledali také v Boskovicích. Brzy se ukázalo, že v bezpečí nebudou ani tady. To, co se odehrálo potom, si my, co jsme to nezažili, nedokážeme nikdy představit. Zděsí nás hrůzy a zvěrstva, která jsou nám prezentována filmy, dojmou nás vzpomínky prarodičů, kteří nám vypráví o těžkých dobách svého dětství. Ale ani oni nezažili takové ponížení, takové mučení fyzické i psychické, jako Židé. Žili také ve strachu, ovšem ne ve věčném očekávání smrti. Tyto události měly zásadní vinu na konci židovského osídlení Boskovic, neměly však nic společného s tím, jak se zapomínalo v poválečných letech. Přesněji se nezapomínalo, jen se těmto událostem nevěnovala taková pozornost, jaká by se věnovat měla. Vzpomínky se týkaly jednotlivců, malých skupin, které až po revoluci byly pořádně slyšet. Je smutné, že se muselo čekat 40 let, aby bylo židovské město znovu oživeno, bohužel již bez Židů. Proto mě toto téma zaujalo.

2 ÚVOD, PRAMENY, LITERATURA, METODY Téma Židů v Boskovicích dnes snad nejdůsledněji zpracovává Ph.Dr. Jaroslav Bránský, který zpracoval známé a dostupné prameny, a zmapoval vývoj místních Židů až do jejich odsunu v roce 1942, zachytil také návrat Židů do Boskovic. Kromě samostatných publikací píše příspěvky do sborníků a překládá díla boskovického rodáka Hermanna Ungara. Menší práce či příspěvky ve sbornících vznikají na téma památek, aktuálního dění kolem Židů či významných osobností. Kvůli absenci pramenů nebylo možné zpracovat dobu příchodu Židů do Boskovic a jejich následný vývoj. Zatím nikdo se nevrhl do podrobnějšího zkoumání doby od jara 1942 do osvobození roku 1945. Stejně tak chybí podrobnější literatura o dění kolem Židů v poválečných letech, která, vzhledem k politické situaci, mohla těžko vznikat. Kromě děl, zaměřujících se přímo na židovskou komunitu v Boskovicích, se dá čerpat také ze sekundární literatury, zaměřující se na město Boskovice z pohledu historického, sociálního, ekonomického, kulturního. Cílem této práce je seznámit s vývojem Židů v Boskovicích, jejich cestou za emancipací a rovnoprávností, a zaměřit se na konec židovského osídlení v Boskovicích a zjistit, zda tato doba opravdu znamenala konec židovských Boskovic, a to nejen po fyzické stránce, ale zda tento konec znamenal i konec zájmu o židovskou otázku vůbec. Základní literaturou pro tematiku boskovických Židů mi byla monografie Jaroslava Bránského, který se v Boskovicích narodil a „v židech“, jak se židovskému městu v Boskovicích lidově říká, vyrůstal. O historii zdejších Židů pojednává v díle Židé 6

v Boskovicích1, vydaného roku 1999 Klubem přátel Boskovic spolu s nakladatelstvím Albert. Pro doplnění a srovnání údajů jsem použila další publikace, např., od Jaroslava Klenovského Židovská čtvrť v Boskovicích 2 , stručněji shrnuté dějiny židovského města v Boskovicích, vycházející též z publikací J. Bránského, Boskovická synagoga3 od O. Sixtové, D. Polakoviče a A. Paříka a Židovský hřbitov v Boskovicích 4 autorů J. A. Haidlera, F. Mlatečka a P. Vítámvás mi posloužily k seznámení s těmito významnými památkami. Sekundární literaturou, která se o židovské historii zmiňovala, byla ta, týkající se dějin města Boskovic, od Jaroslava Bránského, Jana Kniese či Jaroslava Jurka. V Boskovicích byla roku 1995 vydána Bráského kniha, zaměřená na dobu 2. světové války, a to Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického 5 , ze které jsem hodně čerpala pro toto období. Pro období holocaustu mi také velmi posloužila dvoudílná Terezínská pamětní kniha 6 , která obsahuje seznamy transportů do Terezína a také z Terezína. Obsaženy jsou také účastníci jednotlivých transportů a jejich další osudy. Tyto údaje jsem porovnala s databází obětí z Boskovic na http://www.holocaust.cz/cz/victims 7 .Dalším důležitým dílem k období války byl pro mě sborník Osud Židů v protektorátu 1939-1945 8 s příspěvky Livie Rothkirchenové 9 , Evy Schmidtové - Hartmannové10 a Avigdora Dagana11. Pro obecné dějiny Židů jsem vybrala díla Paula Johnsona Dějiny židovského národa12 a Tomáše Pěkného Historie Židů v Čechách a na Moravě13. Pro srovnání jsem uvedla stručně osud Židů z nedalekého Jevíčka, kteří se na cestě do Brna připojili k těm boskovickým. K tomu jsem použila publikaci Benjamina Popelky Jevický

1

Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999.

2

Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004. Sixtová, O., Polakovič, D., Pařík, A.: Boskovická synagoga. Průvodce. Praha 2002. 4 Haidler, J. A., Mlateček, F., Vítámvás, P.: Židovský hřbitov v Boskovicích. Průvodce. Blansko 2003. 5 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického. Boskovice 1995. 6 Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995 a Terezínská pamětní kniha. Díl II. Praha 1995. 7 Databáze obětí na http://www.holocaust.cz/cz/victims, 8. listopad 2012. 8 Rothkirchenová, Livia: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Sborník studií Livie Rothkirchenové, Evy Schmidtové-Hartmannové, Avigdora Dagana s úvodem Milana Šimečky. Ed. Milena Janišová. Praha 1991. 9 Rothkirchenová, Livie: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 17-79. 10 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938 – 1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 81 – 116. 11 Dagan, Avigdor: Československá vláda v exilu a Židé. In:Osud Židů v protektorátu 1939 – 1945. Praha 1991, s. 117 – 158. 12 Johnson, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995. 13 Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001. 3

7

okres 14 ve Vlastivědě Moravské a v elektronické podobě Jevíčko a Židé v historii 15 a Plechovu kroniku města Jevíčko v datech16. Pro dotvoření obrazu v textu jsem použila vzpomínky pamětníků, které nám mají pomoci a) zachytit vzájemné vztahy mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem v meziválečných Boskovicích, b) zachytit jejich vnímání nacistické hrozby, posléze okupace Boskovic a odsunu Židů odtud, c) poznat jejich pocity a další osudy poté, co se vrátili do Boskovic. Použila jsem rozhovory se třemi boskovickými Židy, Kurtem Ticho, Erichem Brüllem a Evou Morris, v dokumentu Gymnázia Boskovice a Muzea Boskovicka Naděje – dokumentace holocaustu17, z nichž měl každý jiný osud. Kurt Thomas Ticho se narodil v Brně roku 1914, žil ale v Boskovicích. Z Terezína odjel transportem do města Trawniki a odtud do koncentračního tábora Sobibór, odkud se mu podařilo během vzpoury utéct a schovat se u polského sedláka. Poté se přidal ke Svobodově armádě. Po roce 1948 emigroval do USA. Erich Brüll se narodil roku 1923 v Boskovicích, přežil pobyt v Osvětimi i v Buchenwaldu, kde se dočkal osvobození. Po návratu zůstal v Boskovicích až do roku 1968, kdy odešel do Německa. Eva Morris, narozená v Boskovicích roku 1929 jako Reich, byla dcerou rabína Isidora Reicha a válku prožila v zahraničí. Kompletní přepisy rozhovorů z dokumentu jsem zařadila do přílohy, aby bylo možno poznat, jaké byly podmínky při transportech, v táborech, jaké bylo zažít osvobození v táboře, na příkladu Evy Morris jaké bylo postavení Židů v emigraci. Osobní rozhovory jsem udělala s Ph.Dr. Jaroslavem Bránským a paní Alenou Buchalovou, jejíž vzpomínky na život vedle Židů jsou také zařazeny v textu, zvlášť jsem oddělila vyprávění o její přítelkyni Lizzy Schwarzové, která jako jediná z rodiny přežila holocaust, nyní žije v Anglii, bohužel však o této době odmítá hovořit. Záznamy v kronice Boskovic, jíž jsem využila v její elektronické podobě naskenované na oficiálních internetových stránkách města Boskovic, http://kronika.boskovice.cz/ 18 , jsem především využila ke zjištění, jaký byl zájem o židovské záležitosti, jak se vzpomínalo či nevzpomínalo na Židy v době po válce až do současnosti.

14

Popelka, Benjamin: Jevický okres. Brno 1912. Jevíčko a Židé v historii, Jevíčko, 1992. 16 Plech, František: Jevíčko v datech. Jevíčko 2002. 17 Dokumentární film Naděje – dokumentace holocaustu, projekt Gymnázia Boskovice a Muzea Boskovicka z roku 2005. 18 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/, 2. červen 2012. 15

8

3 K HISTORII BOSKOVIC Boskovice byly založeny spolu s hradem, původně jako osada, která byla důležitým obchodním místem. Tím přilákala brzy po svém vzniku i Židy. Během 13. století zde probíhala výstavba dle německého způsobu stavby měst. Od počátku 15. století jsou již Boskovice uváděny jako městečko, jako město bývají označovány až od 2. poloviny 18. století. Postupně byly Boskovice ve vlastnictví pánů z Boskovic, ze Zástřizl, Ditrichštějnů, posledním vlastníkem byl rod Mensdorff-Pouilly.19 Boskovice bývaly od počátku především zemědělskou obcí. Řemeslnící se sdružovali do cechů, které nahrazovaly od konce 18. století manufaktury (barvírna, panský pivovar a lihovar, dolování železných rud, uhlí a okrů). K úplnému zrušení cechů došlo roku 1859 a tím se rozšířila svoboda podnikání na řemeslnické živnosti. Ve 2. polovině 19. století se tak ekonomicky posiluje nová skupina majetných měšťanů, finančně podporována majetnějšími Židy, zakládaly se nové podniky, zaměřené především na konfekci, obuvnictví a kovoprůmysl. Sociální rozdíly mezi obyvateli určovala velikost pozemkového majetku, značný rozdíl byl i mezi měšťany a tzv. uličníky, tedy mezi majiteli domů na náměstí a v ulicích.20 Do roku 1792 patřily Boskovice do Olomouckého kraje, od tohoto roku spadaly pod Kraj brněnský. Před rokem 1850 existovaly v Boskovicích čtyři samostatné obce, a to Boskovice - město, Boskovice - Horní předměstí, Boskovice - Dolní předměstí a Boskovice židovské město. Od tohoto roku zůstaly již jen části dvě. Boskovice a židovská obec Boskovice, které byly sloučeny až roku 1919. 21 Po zrušení poddanství a vrchnostenských úřadů roku 1848 bylo v Boskovicích nově zřízeno c. k. podkrajské hejtmanství a c. k. okresní soud. Roku 1854 byly tyto úřady spojeny, avšak roku 1868 došlo k jejich opětovnému oddělení. Hejtmanství byly podřízeny okresy Boskovice, Blansko a Kunštát. Po vzniku samostatného Československa stálo v čele obce obecní zastupitelstvo. Ještě před koncem 2. světové války v Boskovicích vznikl městský a okresní národní výbor, které byly po válce legalizovány. Okresní národní výbor byl zrušen k 1. lednu 1960 a Boskovice začaly spadat pod okres Blansko.22

19

Knies, Jan: Boskovický okres. In: Vlastivěda Moravská. II. místopis. Brno 1904, s. 31 – 46. Bránský, Jaroslav: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 11 – 12. 21 Tamtéž, s. 9 – 10. 22 Bránský, Jaroslav: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990, s. 9-10. Knies, Jan: Boskovický okres. In: Vlastivěda moravská. II. místopis. Brno 1904, s. 70. 20

9

4 ŽIDÉ V BOSKOVICÍCH První zmínka o Židech v Boskovicích je datována roku 1343, kterou uvedl B. Bretholz ve sbírce pramenů k dějinám moravských Židů ve středověku, č. 40. 23 Nejstarší souhrnný pohled na židovskou komunitu v Boskovicích v 16. – 18. století podávají 2 dokumenty, a to zápis v lánovém rejstříku z 29. června 1677 a Protocollum z 10. května 1727. V Protocollum byl zaznamenán jmenný soupis všech židovských obyvatel Boskovic podle domů, včetně jejich původu a zaměstnání. Soupis souvisel s protižidovskou politikou Karla VI. Ten plánoval vypovězení Židů, kteří přišli do Českého království po 1. lednu 1618, a zrušení všech židovských obcí vzniklých po roce 1657.24 ).25 Císařem Františkem II. byla 15. února 1798 židovská obec Boskovice vyhlášena náboženskou obcí s omezenou správní a politickou samostatností, trvající do roku 1848. 26 V 19. století se Boskovice staly po Mikulovu a Prostějovu 3. největší židovskou obcí na Moravě (dokonce zde v letech 1851 – 1886 sídlil zemský rabín). Na počátku 19. století se stala boskovická židovská obec centrem studia Talmudu, vyučovaném v synagoze Minor. Tato škola byla zásluhou rabína Samuela Kolina známá po celé Evropě. Koncem 19. století se v Boskovicích do popředí zájmu dostalo sionistické hnutí, jehož největším zastáncem tu byla rodina Ticho27 Podle Protocollum Židé s domovskou příslušností v Boskovicích žili v obcích: Bělehrad, Borotín, Bukovina, Bystré, Bzenec, Hodonín, Husovice, Hustopeče, Jelšice, Kunštát, Lažany, Měnín, Mikulčice, Moravec, Nežlovice, Olešnice, Pernštejn, Přerov, Slavkov, Straškov, Svitávka, Tišnov, Velké Petrovice.28 V Boskovicích byli Židé usazeni již před dobou Karla IV., ale zřejmě ještě nešlo o skutečnou židovskou obec. Ta se datuje od roku 1454, kdy Ladislav Pohrobek vypověděl Židy z královských měst Brna, Olomouce, Znojma, Uničova a Jihlavy. 29 Plně rozvinutou židovskou obec připouští Protocollum až od 16. století. Z této doby jsou také první prokazatelné zmínky o Židech. V městských knihách je roku 1539 zmíněn Vaněk Žid, roku 1542 Eliáš Žid a z roku 1565 záznamy smlouvy mezi Vítem Ederem ze Štiavnice a boskovickými Židy.30 Následkem válečných událostí v Haliči (1648 – 1651) a vyhánění Židů 23

Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s.. 10. Tamtéž, s. 23-24. 25 Tamtéž, s. 87. 26 Tamtéž, s. 96. 27 Tamtéž, s. 123. 28 Tamtéž, s. 70. 29 Tamtéž, s. 12-13. 24

30

Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 5.

10

z Rakouska po roce 1690 došlo v tomto období k prudkému nárůstu židovského obyvatelstva. Po vyhnání Židů z královských měst, která již byla poněmčena, se kromě zvýšení počtu židovských obyvatel zvýšil i počet Němců v Boskovicích. K posílení německé skupiny pomohli i Ditrichštejnové, kteří si s sebou do Boskovic přivedli německé úřednictvo. V Boskovicích tedy převažoval až do poloviny 19. století německý vliv, k němuž se židovské obyvatelstvo přiklánělo. Především se tak dělo od vlády Josefa II., který jednak patentem z roku 1787 nařídil, že každý židovský otec rodiny musí pro sebe a svou rodinu vybrat německé příjmení a dále jej používat. Podle dalšího nařízení musely být židovské děti posílány do německých škol. Němčina se stala úředním jazykem, rabíni, učitelé, dokonce i snoubenci museli předkládat doklady o složení zkoušek z německého jazyka. Přestože se Židé sbližovali s německou kulturou, Němci je mezi sebe nikdy nepřijali a Židé tak stále zůstali separovanou skupinou. Navíc se příklon k Němcům stal jednou z příčin nevraživosti ze strany křesťanů. Na druhé straně docházelo i k mísení obyvatel. V ghettu se usazovali chudí křesťané, naopak bohatí Židé kupovali domy v křesťanské části Boskovic. Německý vliv začal slábnout až se zapojováním místního českého obyvatelstva do národního obrození. Postupně se i židovské obyvatelstvo přestalo hlásit k německé národnosti a měnili se v národnost židovskou. Po skončení války bylo v podstatě všechno obyvatelstvo české národnosti. Němci byli odsunuti, Židů se vrátilo jen minimum a i z nich většina zemi opustila.31 V Boskovicích se Židé živili kromě obchodu i řemeslnou výrobou. To jim bylo umožněno od roku 1454 a pouze v poddanských městech a městečkách. 32 Tržní právo obdržely Boskovice od krále Jiřího z Poděbrad roku 1463 na den sv. Víta, na jarmarku se mohlo svobodně prodávat 8 dní. Židům byla účast povolena až za Rudolfa II., který roku 1585 prohlásil židovské obchodování se zbožím za legální.33 Většina židovské komunity se v této době věnovala drobnému obchodování, řemeslům, zemědělství a svobodným povoláním a peněžnímu obchodu v malém měřítku. Po ústupku Rudolfa II. se stal obchod hlavním zdrojem obživy boskovických židů, ale zároveň i zdrojem problémů s křesťany, kteří považovali Židy za konkurenty. Také proto byla Židům zakázána řemesla, kvůli ochraně cechů. Povolena byla jen pro vnitřní potřebu židovské komunity. A i tady platila omezení. Nesměli zaměstnávat křesťanské tovaryše, pacholky, domácí čeleď ani židovské pracovníky odjinud než z Boskovic. Oficiální povolení provozovat zemědělskou výrobu získali Židé až 31

Pěkný, Tomáš: Historie židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 115 – 117. Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 16. 32 Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 55. 33 Tamtéž, s. 59.

11

tolerančním patentem z roku 1781. Samozřejmě ji provozovali i dříve, dochovalo se však málo archivních materiálů. 34 Podle Vladimíra Lipschera mělo křesťanské obyvatelstvo tři důvody pro obchodování s Židy. Jednak díky svým souvěrcům mohli prodávat potřebné zboží ve velkém, jednak měli k dispozici tuzemský i zahraniční trh a zboží poskytovali i na úvěr.35

4.1 Ghetto Boskovice, původně česká obec, svým rozvojem v obchodní středisko lákaly již brzy od svého založení cizí obyvatelstvo, tedy Židy a Němce. Židé se usazovali mezi měšťanskými domy a panským sídlem na volných parcelách, nebo si kupovali domky či grunty od křesťanů v ulici Doubravské (ta byla v 17. století rozdělena na část křesťanskou a židovskou) a u Vážné studny, jak o tom svědčí zápisy v městských knihách.36 Nejstarší osídlení na území ghetta se předpokládá mezi náměstím U Vážné studny, ulicí U Koupadel a Traplovou. Prostor ghetta nebylo možné zvětšovat, proto se nedostatek prostoru řešil zmenšováním stavebních parcel, které se pak zastavovaly do posledního možného místa. K domům se přistavovaly různé nástavby a často se tu tvořila tzv. kondominia, kdy se jedno číslo popisné rozdělilo mezi více majitelů. V takto rozčleněném domě pak měl každý „byt“ buď vlastní vstup, nebo dokonce jeden společný a byly i případy, kdy se do domu vcházelo z domu vedlejšího. V domech s jedním majitelem se bydlelo v patře a dvorních křídlech. V přízemí bývala živnost, sklepy sloužily jako sklady a v některých domech se na půdě, balkoně či pavlači nalézala suka, tedy místnost pro konání svátků stánků. Židovská čtvrť měla svou vlastní radnici (první rychtář je zmíněn roku 1567), špitál, mikve, rabinát, tiskárnu, školu i hasičskou zbrojnici37. Nejstarší zmínka o židovské škole v Boskovicích pochází z roku 1591 a až do 19. století se tu nacházela nižší i vyšší náboženská škola. Díky reformám Josefa II. tu vznikla roku 1787 také světská německá škola, fungující až do roku 1919.38 „No a U Vážné studny tam byly takový krámy židovský, kvelby se tomu říkalo, a pak tam byla hasičská zbrojnice. Studna se na zimu balila do slámy a tak když byl někdo tlustej nebo nabalenej, tak jsme říkali, ty seš nabalenej jak Vážná studna. Hasiči měli cvičení a to my jsme dopředu věděli, že se bude něco konat, tak jsme se tam vždycky děcka ze židů a ze zahrad točili a byli jsme při tom, když hasiči něco měli. Když jsme si hráli, tak kluci třeba, válčili židi proti zahradám, s děvčatama židovkama to jsme si hráli. Kde bydlel Jarda (Jaroslav Bránský

34

Tamtéž, s. 63. Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 65 – 66. 36 Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 16. 37 Židovský hasičský sbor byl založen roku 1870. http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php 38 Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 15 – 26. 35

12

pozn.), tam bydlel taky rabín a tam jsou takový schody dovrchu a tam jsme lítali a hráli si na rabínky, než nás zahnali. Rodičům to vůbec nevadilo, to bylo normální. Nikdo si proti Židům nic nemyslel, tam byli všechno většinou chudáci. Ti, co měli nějaké malé fabričky, tak bydleli většinou U Koupadel, a to byli většinou obuvníci, nebo oděvnictví a jinak takový ty malý kšeftíčky, co třeba sbírali starý krámy, ti vetešníci.“39 Mezi lety 1677 – 1727 ještě židovská obec nebyla uzavřeným ghettem, jak o tom svědčí zápisy v Pardubského a Kučerově kronice, kupní zápisy v městských knihách a Protocollum. Podle tehdejších zákonů nesměli křesťané prodávat své pozemky Židům, ani Žid se nesměl nastěhovat do jakéhokoliv domu, tak moc se lidé báli pronikání Židů mimo svou obec. Roku 1726 vydal Karel VI. translokační reskript, na jehož základě měli být Židé od křesťanů oddělení v ghettu takovým způsobem, aby byly dál od křesťanských hřbitovů, kostelů a míst, kudy chodily náboženské průvody. 40 Rozdělení Boskovic na židovskou a křesťanskou část bylo dokončeno v polovině 18. století. Po roce 1750 začala stavba bran, oddělujících ghetto od křesťanského města na dvou nejfrekventovanějších místech. V uličce V bráně, dnešní ulici Zborovské, stály za sebou dvě brány, křesťanská, z roku 1756, a židovská. První byla zbořena roku 1852, druhá kolem roku 1900. Druhá brána oddělovala ulice Doubravská – Plačkova a Hradní. Byla postavena roku 1753 a jako jediná se dochovala dodnes. Kromě bran dělily dvě části Boskovic v ulicích Traplova, Bílkova, Ve Špitálku, Zástřizlova a Velenova řetězy a dráty. Za tuto hranici nesměli Židé o sobotách, nedělích a křesťanských svátcích. 41 I přes vznik ghetta vzájemné kontakty mezi Židy a křesťany přetrvávaly. Město dokonce Židy v jistých ohledech bránilo, např. proti mimoboskovické konkurenci nebo proti rabování jejich majetku.42 V průběhu 2. poloviny 19. století se začalo židovské obyvatelstvo stěhovat mimo ghetto. Bohatší Židé si kupovali domy na náměstí nebo odcházeli do větších měst, kde měli větší možnosti ekonomického růstu. Naopak méně movití křesťané se usazovali v uprázdněných domech v židovském městě. Stísněný prostor v ghettu byl ideálním prostředím pro různé epidemie a časté požáry. Morová epidemie z let 1715 – 6 vedla k zatlučení bran židovského města. Počet obětí uvádí 892 Židů, pravděpodobnější je však kolem 200. Z požárů zničil v roce 1771 oheň 32 budov, mezi nimiž byla i synagoga, roku 1823 byla zničena téměř celá čtvrť a roku 1906 vybuchly

39

Vyprávění paní Aleny Buchalové z 20. dubna 2012. Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 95. 41 Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 24. 42 Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 81. 40

13

hořlaviny v obchodě Nathana Ultmanna.43 V červenci roku 1925 vypukla v židovském městě epidemie břišního tyfu, způsobená zkaženou vodou z Vážné studny, která si vyžádala 11 mrtvých. V září téhož roku vypukl v Židech požár. Pro lepší představu o vývoji zastavění ghetta máme několik údajů a počtu domů: 

Jaroslav Bránský  1580 – 25 domů  1677 – 32 domů  1764 – 31domů  1787-8 – 95 domů K tomu se musí připočítat různé přístavby a nadstavby na parcelách patřících k domu.

Podle zápisu v Protocollu se tu roku 1748 nacházelo 113 majitelů domů a samostatných domovních částí. 44 

Jaroslav Klenovský  1580 – 25 domů  1677 – 31 domů  1727 – 38 domů+ 97 přístavků a 40 domků  1787-8 – 95 domů  1834 – 101 domů  1846 – 102 domů  1955 – 117 domů  1978 – 90 domů  1991 – 79 domů, dle 1. vydání Židovské čtvrti v Boskovicích, 3. přepracované vydání z roku 2004 uvádí 78 domů45



Jan Knies:  1677 – 31 domů + 1 pustý  1793 – 300 rodin  1846 – 101 domů., 1949 obyvatel  1900 – 116 domů, 1024 obyvatel -> 406 Češi, 603 Němci. 422 kat., 4 evan., 598 žid.46

43

Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 6. Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 25. 45 Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 26 – 27. 44

14

4.1.1

Synagoga

První zmínka o synagoze maior se nachází v Knihách důchodních, kde je záznam o kupní smlouvě z 13. července 1639 o koupi domu na náměstí Sylvestrem Fiotem, kterou měl z části uhradit pohledávkou právě od židovské obce, které postavil synagogu. O tom, že to není první synagoga, vypovídá nápis „nová“ na východní stěně. První synagogou, zvanou minor, měla být studovna, tzv. bejt ha – midraš. V polovině 19. století měla sloužit ortodoxním Židům, kteří novější synagogu odmítali jako příliš moderní. Takto využitá sloužila až do nacistické okupace, po ní již zůstala nevyužita a na konci 50. let minulého století byla budova pro špatný stav stržena. 47 Ani jedna z boskovických synagog nebyla umístěna uprostřed židovské čtvrti, jak bývalo obvyklé, ale naopak na kraji (viz. Příloha – mapa židovské čtvrti). Synagoga maior představuje jeden z typů synagogální architektury u nás do počátku 19. století, jí podobné se nachází v Holešově, Kojetíně, Rousínově, Třebíči a Velkém Meziříčí. Po dokončení stavby se začala vést tzv. kniha sedadel, evidující záznamy o koupích a převodech míst v synagoze. Rabín měl vyhrazeno čestně místo po levé straně a patřilo židovské obci. Další místa byla prodávána podle významu rodiny. Místa v modlitebně se dědila jako jiný majetek, pokud nebyl dědic nebo žil mimo obec a místo tím pádem nebylo využito, bylo opět prodáno. Peníze připadly synagoze, která je využívala k charitě. Za války posloužila synagoga nacistům jako sklad pro zabavený židovský majetek. Ani v poválečných letech se modlitebně nevěnovala potřebná péče. Fungovala dál jako skladiště a dál chátrala. Zájem o budovu se zvedl až počátkem 90. let minulého století, kdy Městský úřad Boskovice provedl první kolo rekonstrukce. Bohužel zároveň došlo ke zničení velké části maleb. Roku 1994 se synagoga stala majetkem brněnské židovské obce, která, ve spolupráci s městem Boskovice, Ministerstvem kultury ČR a Světovým fondem památek, provedla restauraci maleb. Kromě odkrytí barokních maleb byly zrestaurovány i svatostánek, pokladnice, sloupy a dřevěné parapety. Veřejnost může synagogu navštěvovat od roku 2002.48 V těchto měsících synagoga maior prodělává další rekonstrukci. 4.1.2

Hřbitov

Židovský hřbitov v Boskovicích patří k největším v České republice (rozloha je 14528m²), nachází se zde téměř 3000 náhrobků, které jsou bohužel v dnešní době z velké části poškozené či úplně zničené.49 Přesně určit stáří hřbitova není pro absenci pramenů

46

Knies, Jan: Boskovický okres. In: Vlastivěda Moravská. II. místopis. Brno 1904, s. 74. Sixtová, O., Polakovič, D., Pařík, A.: Boskovická synagoga. Průvodce. Praha 2002, s. 8 – 9. 48 Sixtová, O., Polakovič, D., Pařík, A.: Boskovická synagoga. Průvodce. Praha 2002, s. 61 – 62. 49 Haidler, J. A., Mlateček, F., Vítámvás, P.: Židovský hřbitov v Boskovicích. Průvodce. Blansko 2003, s. 5. 47

15

možné. První doložitelný údaj z roku 1708 se nachází v městské pozemkové knize, kde se určuje poloha prodávaného pozemku „nad Sráčkem, jinak židovským krchovem“. Nejstarší náhrobky se dochovaly ze 70. let 17. století.50 Hřbitov se nachází jihozápadně od města. Původně se do hřbitova vstupovalo obřadní síní, jejíž funkci po rozšíření hřbitova převzala východní brána. Starší je brána dolní ze 70. let 19. století, která je dnes bránou vstupní. Hřbitov byl rozdělen na jednotlivé sektory, jak dokazují čísla na západní zdi pravděpodobně z počátku 19. století.51 Období nacistické genocidy a její oběti připomínají nápisy, které na náhrobky nechali vytesat pozůstalí obětí. Jedním z posledních pohřbů, který se na místním židovském hřbitově uskutečnil, byl v říjnu 1945 pohřeb tragicky zesnulého Bernarda Langra. V dalších letech hřbitov jen chátral. Zarostl, náhrobky ničili kromě podnebí vandalové. Snaha o nápravu se začala uskutečňovat v 90. letech, kdy se hřbitov stal majetkem Židovské obce v Brně, která spolupracuje s Muzeem Boskovicka, Městským úřadem Boskovice ad.52

4.2 Obyvatelé V Protocollum jsou připomínána jména starých židovských rodů, od nichž odvozují svůj původ boskovičtí Židé, jenž se tak snažili odlišit od těch, kteří se přistěhovali později. Uvádí se původních 29 rodů a 2 familie: •

Rod Pražákův

•

Rod Štefanův

•

Rod Benediktův

•

Rod Zachariášův

•

Rod Žalmanův

•

Rod Volfův

•

Rod Jakuba Markuse

•

Rod Donatův

•

Rod Kalmův ( rod Salomona Kalmu, Protocollum)

50

Tamtéž, s. 8. Haidler, J. A., Mlateček, F., Vítámvás, P.: Židovský hřbitov v Boskovicích. Průvodce. Blansko 2003, s. 9. 52 Tamtéž, s. 7 – 10. 51

16

•

Rod Poláčkův

•

Rod Čapourův

•

Rod Koželuhův

•

Rod Husserlův

•

Rod Josefa Markuse

•

Rod Volfa Jircháře

•

Rod Ryšavého

•

Rod Ančerlův

•

Rod Kalmanův

•

Rod Markuse Josefa

•

Rod Krupičkův

•

Rod Jeremiášův

•

Rod Israelův

•

Rod Pinkasův

•

Rod Josefův

•

Rod Veselého

•

Rod Jakuba Mojžíše

•

Rod Lva Kaina

•

Rod Stefanovský

•

Familie Marcuse Schmieda

•

Familie Lipmele Lederera

17

Židovská čtvrť v Boskovicích Jaroslava Klenovského uvádí roku 1727 40 rodů.53 Nejvíce Židů žilo v Boskovicích roku 1857, 1819 Židů. Domovskou příslušnost tu mělo dalších 2018 Židů. Počet židovských rodin v českých zemích stanovil numerus clausus. V Čechách jich smělo žít 8541, na Moravě 5106. Podporou tohoto nařízení se stal familiantský zákon, vydaný roku 1726. V obci nesměl být překročen počet židovských rodin, po smrti otce se směl oženit pouze nejstarší syn, ti mladší, pokud se chtěli oženit, museli odejít do ciziny nebo se pokusit si získat číslo familie tam, kde vymřeli mužští členové rodin. Zákon o familiích platil pouze v Českých zemích, ne na Slovensku a v Uhrách, až do poloviny 19. století.54 V Boskovicích získalo inkolát, tedy státní příslušnost, 326 otců rodin.55 Za Františka II. došlo k navýšení počtu familií v Čechách na 8600 a na Moravě na 5400.56 V Boskovicích se však toto navýšení neprojevilo.57

„Ale jinak proti sobě lidi nic neměli, akorát když měli Židi sobotu, to nemohli nic dělat, to i moje maminka, když byla ještě malá, tak říkala, že třeba šla přes ty židy a některá židovka na ni volala: „Děvčátko, pojď sem, potřebuju zapálit!“ Oni si ani nezapálili v kamnech. Pamatuju si, u Vážné studny byla taky obchůdek Donátovy, jako se smíšeným zbožím, a já jsem odjakživa měla ráda kokosovou moučku, a to si tak pamatuju, že za 20 halířů do kornoutu jsem si tam chodila pro tu kokosovou moučku. A pak i jejich syn Felix, ten byl ročník 1924, ten chodil do školy s Přemíkem (Přemysl Buchala, budoucí manžel, pozn.) a kamarádili spolu, ale ten se z koncentráku nevrátil. A Erich Brüllu, ten byl ročník 1923, a ten se vrátil. V Bílkové ulici byla taková stará židovka, pro nás teda stará jak čarodějnice, bradavice, vlasy, šátek, o hůlce tak ohnutá, jak se jmenovala nevím, ale říkalo se jí Samofóglovka. A vždycky před Velikonocema ji židovský ženský táhly do vanových lázní koupat. A to ona nechtěla. My už jsme taky měli v merku, kdy to bude. Ta její chaloupka, tam se lezlo ale po třech schodkách, dvě okýnka, přes to nebylo vidět a pavučiny, no hrozný prostě. To jak jsme viděli, že Samofóglovka se bude koupat, už jsme u toho asistovali. A oni ji taky hasiči museli násilím vytáhnout z té chaloupky, ona pištěla a ječela…“58

53

Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 45-49. Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 95. 55 Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004, s. 9. 56 Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 112. 57 Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 97. 58 Vyprávěné paní Aleny Buchalové z 20. dubna 2012. 54

18

5 EMANCIPACE ŽIDŮ V letech 1833 a 1837 se Židé obraceli s prosbami o uznání plného občanství. Marně. Až roku 1841 se jim podařilo dosáhnout reformování familiantského zákona, pobytu Židů v českých zemích a některých ekonomických záležitostí. Rok 1848 přijímali Židé s očekáváním plného zrovnoprávnění a svobody a také se ho aktivně zúčastnili. Podporu nalezli u studentstva a části inteligence. Strach křesťanského obyvatelstva vedl k protižidovským bouřím, obchodníci, živnostníci a sedláci se báli konkurence. Po porážce revoluce muselo mnoho Židů zemi opustit, někteří byli uvězněni a dokonce Hermann Jellinek, spisovatel, novinář a jedna z vůdčích postav vídeňské revoluce, popraven. 59 V Boskovicích v tomto roce zakládali Židé spolu s vrchností Národní gardu města Boskovic, která měla sloužit k ochraně jejich majetku. Všechny gardy byly rušeny císařským nařízením z 22. srpna 1851. 60 Židům se podařilo dosáhnout zrušení zákona o familiích, numera clausa, ghett, toleranční daně a směli vstupovat do státních úřadů. V Boskovicích obdrželi roku 1857 listinu zbavující je dosavadních břemen. Po roce 1867 pokračuje emancipace, ale také germanizace židovského obyvatelstva Boskovic. Židovské děti dokonce navštěvovaly německé školy v Brně a ve Vídni. Zároveň se zostřovaly vztahy mezi dvěma náboženskými skupinami Boskovic. Prosincová ústava z roku 1867 přiznala židovskému obyvatelstvu státní občanství a zajistila jim základní občanská práva. 61 Jako plnoprávným občanům jim byla umožněna svoboda osobní i ekonomická. Docházelo ke stěhování z ghett a bohatnutí židovských obyvatel. Zároveň slábl vliv židovských obcí a roku 1890 vznikly vedle židovských politických obcí obce náboženské. Od josefínských reforem a Systemálního patentu bylo na Moravě 52 židovských obcí, kam se směli stěhovat Židé z habsburské monarchie. 17. března 1849 bylo stanoveno, že samostatnou politickou obcí smí být jen samostatná obec katastrální. V té době tuto podmínku na Moravě splňovaly jen Boskovice a Holešov. Přesto bylo roku 1850 z 51 židovských náboženských obcí vytvořeno 26 obcí politických (v Čechách pouze jedna politická židovská obec, a to pražská):

59

Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 124. Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 104. 61 Tamtéž, s. 87. 60

19

•

Boskovice

•

Bzenec

•

Břeclav

•

Dolní Kounice

•

Holešov

•

Pohořelice

•

Hranice

•

Prostějov

•

Ivančice

•

Přerov

•

Jevíčko

•

Rousínov

•

Kyjov

•

Slavkov

•

Lednice

•

Strážnice

•

Lipník

•

Šafov

•

Lomnice

•

Třebíč

•

Mikulov

•

Uherský Brod

•

Písečné

•

Uherský Ostroh

•

Podivín

•

Veselí na Moravě62

Během 1. poloviny 19. století v Boskovicích rostla skupina židovských podnikatelů, kteří vedli především dálkový obchod s luxusnějším zbožím a obchodovali i s výrobky zemědělců pro textilní průmysl. Navíc se díky josefínským reformám a Systemálnímu patentu dostali i k palírnám, koželužnám, mlýnům na draslo, barvírnám a výrobnám kořalek studenou cestou (palírny byly monopolem vrchnosti a vedl je většinou židovský pachtýř, naopak parketou Židů se stala výroba likérů). Časem se vypracovali a vývoz mohli směrovat i do Vídně a Uher. Cechy v Boskovicích byly v rukou křesťanů, Židé se členy některých z nich směli stávat až od roku 1799. Svou činnost ale museli omezit pouze na židovskou obec. Doménou Židů bylo již od 17. století vykupování a činění kůží, prvním oborem, kde se prosadila průmyslová výroba, byl ale textilní průmysl. Anglickou konkurenci jim z cesty odstranila kontinentální blokáda. Od 2. poloviny 19. století začíná v Boskovicích upadat tkalcovství a Židé začínají zakládat v okolí textilní továrny, z nichž největší byla továrna rodiny Löw 62

Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích, Boskovice 1999, s. 96 - 97.

20

Beerovy ve Svitávce, zaměřující se na export.63 Pro chudší vrstvy rozvíjeli Židé vetešnictví, kdy opravovali a dál prodávali starší oblečení. Brzy však tento způsob nezvládal uspokojovat poptávku. Židovské vídeňské firmy začaly využívat tzv. faktorského způsobu výroby, kdy dodávaly levné látky do domácností, kde se z nich ušily obleky a ty pak prodávaly vesměs v židovských obchodech.64 Po textilnictví byl dalším významným odvětvím kovoprůmysl a strojírenství, taktéž s výsadním postavením Židů. Od roku 1840 dokonce získal Žid licenci na řízení dostavníkové dopravy. Nejprve s měšťanem Suchým, od roku 1844 ji mohl provozovat sám Mayer. Židé kromě obchodní sítě v ghettu začali pronikat především od počátku 20. století do křesťanské části města. Stejně tak se dařilo židovským restauracím, hospodám či vinárnám. Roku 1893 podal Žid Saxl žádost, aby byl v Boskovicích zřízen poštovní úřad. Žádosti bylo vyhověno. Stejně tak se Židé zasadili o zavedení meziměstského telefonního spojení (1904).65 Emancipace Židům otevřela možnost ekonomického růstu, takže můžeme od počátku 20. století sledovat růst židovských firem. Kromě již zmíněné Löw Beerovy továrny tu např. exportovala Ellbogen und Mauthner s konfekčním zbožím na Lidické ulici, která roku 1925 měla 400 zaměstnanců. Ve stejném roce měla 80 zaměstnanců firma Stein a spol., v roce 1930 patřící již bratrům Ticho a zaměstnávající 300 osob.66 Postupný ekonomický růst boskovických Židů byl také důvodem jejich migrace. Trh v Boskovicích se stal nedostačujícím, židovští podnikatelé proto začali zakládat své podniky v jiných městech, kam pak odešla část nebo i celá rodina. Naopak začínající podnikatelé hledali svá uplatnění na venkově. Následkem toho byly zakládány nové náboženské židovské obce, ty staré, politicky samostatné, postupně upadaly. Pro zpřehlednění situace o stavu obcí byl 21. března 1890 vydán zákon o izraelitských náboženských obcích, jichž na Moravě vzniklo 51:

63

Tamtéž, s. 98 – 101. Tamtéž, s. 106-108. 65 Tamtéž, s. 112-114. 66 Tamtéž, s. 129 – 131. 64

21



Boskovice



Moravská Ostrava



Brno



Nový Jičín



Brtnice



Olomouc



Břeclav



Osoblaha



Bučovice



Písečné



Bzenec



Podivín



Dambořice



Pohořelice



Dolní Kounice



Prostějov



Hodonín



Přerov



Holešov



Rousínov



Hranice



Slavkov



Hustopeče



Svitavy



Ivančice



Strážnice



Ivanovice na Hané



Šafov



Jevíčko



Telč



Jihlava



Třešť



Kojetín



Úsov



Kroměříž



Valašské Meziříčí



Lipník



Velké Meziříčí



Lomnice



Uherské Hradiště



Loštice



Uherský Brod



Mikulov



Uherský Ostroh



Miroslav



Vyškov



Moravský Krumlov



Znojmo

Tyto obce získaly autonomii v náboženských otázkách, do svého čela si volily výbor, který rozhodoval o věcech kultu, školství, dobročinnosti a daních. Každá náboženská obec měla pod sebou určitý počet obcí a každý Žid musel do jedné z nich příslušet. Kromě židovské politické obce Boskovice začala tedy existovat i židovská náboženská obec Boskovice, která zahrnovala soudní okresy Boskovice, Blansko a Kunštát. Avšak až do roku

22

1884 byly spojeny osobou předsedy obcí.67 Podle údajů z roku 1900 žilo židovské náboženské obci Boskovice celkem 1148 Židů, a to v obcích: 

Blansko



Boskovice



Bradlné



Černá Hora



Jedovnice



Knínice



Křtěnov



Kunštát



Letovice



Lhota Rapotina



Lysice



Olešnice



Olomoučany



Rájec – Jestřebí



Rozhraní



Senetářov



Skalice nad Svitavou



Sloup



Svitávka



Šebetov



Vavřinec



Žďár



Žďárná68

Vzhledem k oddělení politických a náboženských obcí došlo také k dělení do té doby společného majetku, což se také stalo předmětem řady sporů. V Boskovicích došlo dokonce i na soud. Až na podzim roku 1894 bylo přijato majetkové vyrovnání a od následujícího roku

67 68

Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 115-116. Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 119-120.

23

došlo k definitivnímu odloučení politické židovské obce od té náboženské. K přebrání majetku nedošlo ihned, náboženská obec získala vše dle ujednání až v roce 1911.69

6 ŽIDÉ Z JEVÍČKA Jevíčko vzniklo již na počátku 13. století, v letech 1258 – 1440 bylo dokonce městem královským70. První zmínky o Židech se objevují již v 15. století, kupní smlouvy a zápisy v pozemkových knihách uvádí Arona Žida, Jakuba Žida, Leva Žida. Dle zápisu z roku 1578, kde je uváděn Abrahám – rychtář, se dá usuzovat na existenci židovského města v Jevíčku, úředně uznané až roku 1603. 71 K jeho vymezení došlo až mnohem později, roku 1734. Vznikla židovská obec s vlastním hřbitovem, školou, synagogou, ad. Synagoga se nacházela v Židovské ulici, byla to menší nenápadná budova, jejíž vznik se nedá s určitostí datovat. První dřevěná stavba se předpokládá roku 1666.72 Místní židovské obyvatelstvo se přiklánělo k německému, které se tu usazovalo již od vlády Přemyslovců a několikrát v historii města získalo převahu nad obyvatelstvem českým. Teprve na počátku 20. století se po dlouhém boji dalo nazvat Jevíčko městem skutečně českým.73 Bohatší Židé, kterým již město bylo malé, se stěhovali do větších, především do Brna, ale také do Boskovic. 74 K opětovnému sloučení židovské obce s obcí křesťanskou došlo 30. května 1919. Po vyhlášení Protektorátu došlo k sepsání židovského majetku a zavedení dalších protižidovských opatření. Od 1. září 1941 museli být všichni Židé z okresu Jevíčko, žijící mimo město, přesídleni do židovské čtvrti.75 10. března 1942 přišel příkaz k transportu Židů z Jevíčka do Boskovic a dále do Brna. Transport se uskutečnil 14. března 1942 (týkalo se 111 osob). 102 z jevíčských Židů se nevrátilo. Početní stav Židů v Jevíčku: 

1791 – 536



1803 – 535



1816 – 581



1817 – 550

69

Tamtéž, s. 118. Benjamin Popelka v knize Jevický okres na s. 79 uvádí, že Jevíčku bylo právo města královského uděleno již 22. září 1249 Přemyslem Otakarem II., tehdy ještě jako moravský markrabě, a roku 1258 město získalo právo magdeburské nad 13 obcemi. 71 Jevíčko a Židé v historii, Jevíčko, 1992, s. 1. 72 Popelka, Benjamin: Jevický okres. In: Vlastivěda Moravská. II. místopis. Brno 1912 s. 61 – 61. 73 Tamtéž s. 85 – 96. 74 Tamtéž, s. 55. 75 Jevíčko a Židé v historii, Jevíčko, 1992, s. 15. 70

24



1830 – 776



1837 - 834



1848 – 989



1857 – 1303



1869 – 492



1880 – 380



1890 – 289



1900 – 214



1910 – 217



1921 – 125



1930 - 12076

Rapidní úbytek Židů v roce 1869 byl způsoben rozsáhlým požárem v Jevíčku, při němž vyhořelo celkem 40 domů, z toho 17 židovských.77 Benjamin Popelka:  1792 – 124 židovských rodin78  1857 – 965 obyvatel (židovského náboženství, podle církevního místopisu dr. Řehoře Volného)  1870 – 233 obyvatel, 46 domů  1900 – 168 obyvatel, 24 domů (391hlásících sek židovskému náboženství79)  1909 – 217 obyvatel (židovského náboženství, podle diecézního katalogu)80

7 1. REPUBLIKA Po vypuknutí 1. světové války Židé vstupovali do rakouské armády nejprve s nadšením, to je ale postupně opouštělo a jejich postoje se měnili. Přijali vznik samostatného Československa, v Boskovicích dokonce politická i náboženská židovská obec blahopřály 2. listopadu 1918 křesťanskému městu ke vzniku samostatného státu.81 Po první světové válce 76

Jevíčko a Židé v historii, Jevíčko, 1992, s. 5. Plech, František: Jevíčko v datech. Jevíčko 2002, s. 6. 78 Popelka, Benjamin: Jevický okres. Brno 2007, s. 84. 79 Popelka, Benjamin: Jevický okres. Brno 2007, s. 17. 80 Popelka, Benjamin: Jevický okres. Brno 2007, s. 55. 81 Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 121. 77

25

zaručovala práva Židům a dalším jmenovaným menšinám versailleská mírová smlouva ve státech zde uváděných: Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Rakousko, Československo, Jugoslávie, Turecko, Řecko, Litva, Lotyšsko, Estonsko.82 ČSR však jako jediná z evropských zemí uznala zákonem z roku 1920 židovskou národnost. Celkem tvořilo židovské obyvatelstvo 2,5% z celkového počtu populace, což znamená 364 288 Židů. Z toho v českých zemích jich žilo 117 551, na Slovensku 136 737 a v Podkarpatské Rusi 110 000. Tomáš Garrigue Masaryk si získal oblibu u židovského obyvatelstva již díky svému postoji za hilsneriády, po vzniku Československa se navíc Židé stali národnostní menšinou se svými právy. O dobrém vztahu boskovických Židů k TGM svědčí i jejich přivítání při návštěvě prezidenta Boskovic 16. června 1929. Hermann Taufer jménem židovského města odevzdal TGM 15 kilový v kůži vázaný památník s obrazy ze starého židovského ghetta83. Po smrti TGM se dokonce v synagoze konala smuteční slavnost na počest prvního prezidenta 84 . Úbytek Židů v Boskovicích po vzniku ČSR byl dán jejich stěhováním do větších měst a putováním do Palestiny pod vlivem sionismu. V únoru 1919 bylo novelizováno obecní zřízení a došlo tím ke sloučení samostatných politických židovských obcí s obcemi křesťanskými. Ještě ke konci roku se sice konaly v židovském městě obecní volby, v dalším roce již ale politická obec fakticky zanikla, zachována zůstala židovská náboženská obec. Židé, jako plnoprávná menšina, zakládali během první republiky politické strany. V Boskovicích se politická strana, Strana židovské jednoty/Strana židovská, se zúčastnila voleb do obecního zastupitelstva. Roku 1920 získala 242 hlasů, 1924/25 239 hlasů85, 1929 257 hlasů86 a roku 1935 203 hlasů87. Do čela města se tak dostal Mořic Zeissel nebo David Werner. Největší podíl na veřejném životě za 1. republiky měl Leo Braun, za jehož předsednictví fotbalového klubu A. C. Velen byl vystavěn fotbalový stadion v Červené zahradě.88 Mezi českými a židovskými obyvateli Boskovic v této době fungoval vztah dobrý, jak se můžeme přesvědčit ze vzpomínek pamětníků, i když některé staré předsudky zůstaly zachovány a menší neshody se našly. Eva Morris: „Byla to šťastná doba mého dětství. Chodíte do školy, hrajete si s přáteli, máte večírky, berete život vážně, chodíte do knihovny, čtete… To byl… Boskovice 82

Johnson, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995, s. 430. Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 84 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 85 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 86 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 87 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 88 Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999, s. 131-132. 83

26

byly…myslím, že to bylo velmi pěkné místo, kde vyrůstáte, chodíte na procházky na Kopec. Prostě dětství…“ Erich Brüll: „Tak já mohu říct, že jsem měl jak židovské kamarády, tak i české kamarády, že jsme byli naprosto rovnocenní.“ Kurt Ticho: „A mám moc pěkné vzpomínky na Boskovice. Lyžovali jsme, plavali jsme, chodili jsme na výlety, hrál jsem kopanou… My jsme žili velmi krásně, pohodlně, ačkoliv tam byly malé třenice, malé třenice mezi Židy a křesťany. Ale to mezi mladšími, mezi dětmi, ale kdo jim to řekl, byli rodiče, a to šlo z generace na generaci.“ Alena Buchalová: „Ale židovský město a židovský hřbitov, to bylo Eldorádo našeho mládí, protože na židovským hřbitově se přelezla zeď a lítali jsme, trhali jsme, tam rostly krásný jahody, z ulice tam měli Novotní trávu, tak ji tam sekli a nadělali kopky, my jsme do nich skákali, kopky se rozjely….“

7.1 Německé nebezpečí Podle posledního předválečného sčítání obyvatel v roce 1930 se k židovskému náboženství hlásilo v Československu 356 830 osob, z toho 117 551 v českých zemích (v Čechách 76 301, na Moravě a ve Slezsku 41 250), nepočítaje Židy bez vyznání. Z nich se k české národnosti přihlásilo téměř 43 000, k židovské 37 000, k německé 35 000, zbylí se hlásili k jiným národnostem.89 Po nástupu Hitlera k moci v Německu roku 1933 získalo v ČSR azyl mnoho představitelů levicových stran a demokratů. Po vyhlášení norimberských zákonů v roce 1935 uteklo do Československa a do Prahy mnoho Židů z Německa, aby zde získali víza pro cesty na Západ. Jen za rok 1935 přibylo asi 2074 německých emigrantů. 90 Na americkém konzulátu žádaly tisíce osob o vízum. V Praze proto vznikl Židovský výbor pro pomoc uprchlíkům z Německa v čele s dr. Josefem Popperem. Další podpůrné výbory se sloučily v Národní koordinační výbor, jehož předsedkyní byla Marie Schmolková. 91 Finanční pomoc těmto uprchlíkům zajišťovali jednotliví dárci i celé organizace ze zahraničí. Od poloviny 30. let se liberální politika vůči židovským uprchlíkům zpřísnila a bylo vydáno nařízení, aby tito

89

Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 19. Eva SchmidtováHartmannová. Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945. Str. 83 90 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 83. 91 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 20.

27

utečenci přesídlili z Prahy a pohraničí do osmi okresů na Českomoravské vysočině. 92 Po zabrání Sudet byli uprchlíci z těchto oblastí posíláni zpět, přes možnost „vybrat si bydliště“, uvedenou v mnichovské dohodě. I přes snahu těmto lidem pomoci byla situace „v zemi nikoho“ neúnosná a nedala se zvládnout. S pomocí přišly britské zastupitelské úřady, díky kterým bylo začátkem března 1939 vystěhování obyvatel zastaveno, a řadě lidí ze Sudet byl udělen v Československu dočasný azyl.93 Ve 30. letech se drtivá většina Čechů stavěla proti antisemitismu a u těch, u kterých se projevoval, neměl vesměs za cíl vyhlazování Židů, „pouze“ souhlasil se zabavováním jejich majetku a braním vlivu94. Protiněmecké nálady nabíraly na síle spolu se stoupající agresivitou hitlerovského Německa a vedly až ke vzniku Československé ligy proti antisemitismu. Avšak s blížícím se koncem první republiky se již začaly objevovat poznámky namířené proti Židům. Proto se někteří Židé, protože u nás nebyli asimilováni, snažili začlenit do společnosti, naopak jiní, sionisté, lpěli na svých tradicích a doufali v přestěhování do Palestiny. Československá vláda se stavěla na stranu židovských obyvatel, kteří pro ně byli důležití především z hospodářského hlediska, neboť židovský kapitál byl pro ochod v zemi i zahraničí velice důležitý. Odpor Čechů byl zaměřen především proti německy mluvícím Židům, protože posuzovali příslušnost k národnosti podle užívaného jazyka. Židé, hlásící se k německé národnosti byli obviňováni ze zabrání Sudet a byli bráni jako Němci. I přes počáteční snahu vlády se situace stala pro Židy nebezpečnou. Proto tedy spolupracovala s Jewish Agency for Palestine na přesídlení Židů do Palestiny, britského mandátního území. Pro tento účel půjčila britská vláda československé asi 500 000 liber, částku pro asi 2500 osob.95 „V roce 1938, tehdy už bylo napětí mezi ČSR a hitlerovským Německem. A tehdy už jsme cítili, že Němci se připravují na válku, poněvadž zbrojovský průmysl byl velmi činný.“96 „Když byla Vídeň v roce 1938 obklíčena Němci, mnoho lidí se odtud vrátilo zpět do Boskovic a vyprávěli příběhy o tom, co se ve Vídni stalo. A Sudety jsou velmi blízko. Nebylo to moc daleko odsud, a tak o tom lidé mluvili. Řekla bych, že asi rok před tím, než jsme odešli, určitě

92

Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 20-21. 93 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 22. 94 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 31. 95 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 24 - 25. 96 Rozhovor s Kurtem Ticho v dokumentu Naděje z roku 2005.

28

to bylo po anšlusu a potom září 1938 se lidé zde velmi obávali toho, co se dělo ve světě. A že tu byla hrozba pro Československo a samozřejmě také pro Židy.“97

8 ŽIDÉ ZA OKUPACE V den zřízení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 na jeho území žilo podle norimberských zákonů 118 310 Židů (z nich 103 960 byli Židé mojžíšovské víry, 14 350 jich bylo jiné víry nebo bez vyznání98). Toto číslo musí být ovšem bráno s rezervou s ohledem na ilegální přechody hranic.99 Po vytvoření Protektorátu chtěla Strana národní jednoty vyhlásit krajní antisemitská opatření. Ostře se proti tomu ozval kardinál Karel Kašpar, který vyhrožoval vydáním pastýřského listu. Situace se nakonec uklidnila, protižidovské akce však pokračovaly dál. Proti Židům schválil československý parlament již 27. ledna 1939 dvě nařízení. Jedno se týkalo přezkoumání státní příslušnosti u osob, které ji získaly po roce 1918, druhé nařízení rozhodlo o vyhoštění některých cizinců. Nejvyšší rada svazu židovských náboženských obcí předala vládě memorandum, kde chtěla objasnit postoj vlády k emigraci a budoucnosti Židů vůbec. Přes veškerou snahu se situace stále zhoršovala a Židé museli opouštět svá místa ve správě, školách i různých spolcích. Ihned po 15. březnu se dalo gestapo do zatýkání Židů, německých emigrantů, politiků, příslušníků bývalého režimu a významných osobností. Sympatie k Židům byly u nás chápány jako projev odporu vůči okupantům. Pokud byl někdo se Židy přistižen, skončil v rukou gestapa.100 Na počátku okupace Němci proti Židům aktivně nevystupovali, to přenechali českým fašistům. Postupně se však začala uplatňovat klasická protižidovská opatření, jejichž cílem bylo Židy potupit, ponížit a vyhnat je z lidské společnosti. Protektorátní vláda zakázala židovským lékařům vykonávat praxi ve veřejných zařízeních, židovským advokátům byla zastavena praxe, odstraněni byli Židé ze všech vedoucích míst. Ze zkušeností z doby již před mnichovskou dohodou bylo vydáno nařízení zakazující kupování či darování židovských podniků. Ty se převáděli na nežidovské osoby, aby nepadli do rukou Němců, kterým tak unikal zisk. 101 21. června bylo vydáno

97

Rozhovor s Evou Morris v dokumentu Naděje z roku 2005. Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 20. 99 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 86. Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 341: T. Pěkný zde uvádí cca 135 000 Židů a židovských míšenců dle norimberských zákonů. 100 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 25 - 29. 101 Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 21, 23. 98

29

nařízení o zabavování veškerého židovského majetku a poprvé zde bylo stanoveno, kdo bude označen za Žida 102 . Nařízení bylo novelizováno 1. července a v podstatě to znamenalo zavedení norimberských zákonů. Podle nařízení z 2. března 1940 museli Židé veškeré své cennosti uložit do bankovní úschovny, jež podléhala kontrole německých úřadů. Dále byli donuceni odevzdat rozhlasové přijímače, gramofony a gramofonové desky, šicí stroje, lyžařské výzbroje a kožešinové oblečení. Do občanských průkazů bylo Židům vloženo označení "J".103 I přes nenávist ke všemu židovskému se nacistická protižidovská politika řídila především

potřebami

Německa.

Na

území

Protektorátu

bylo

soustředěno

70%

československého průmyslu, který Němci potřebovali využít pro své válečné potřeby, a asi jedna třetina průmyslového a bankovního kapitálu v Československu byla majetkem Židů.104 Proto mělo být odstranění Židů z hospodářství provedeno organizovaně tak, aby výroba nebyla ohrožena. 105 21. června vydal říšský protektor Neurath dekret, jímž byli Židé vyloučeni z hospodářského života, museli úřadům nahlásit všechen svůj majetek a v čem podnikají.106 Landráti pak rozhodli, zda se obchod poárijští a ustanoví správce, treuhändery, nebo ho zruší.107 Majetek tím nepřipadl Protektorátu a židovské obyvatelstvo se dostalo pod soudní pravomoc Němců. Prvotní protižidovská politika okupantů v Protektorátu měla za cíl co nejvíce snížit počet židovského obyvatelstva jejich vystěhováním. Židé, kteří chtěli emigrovat, zaplatili nemalé obnosy a majetek, který tu nechali, musel být předán pod německou správu.

O vystěhování se staral nově zřízený zvláštní úřad Zentralstelle für

jüdische Auswanderung. 108 20. srpna 1942 byl Zentralstelle für jüdische Auswanderung přejmenován na Zentralamt für die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren109, jenž měl konfiskovat židovský majetek a přerozdělovat ho Němcům, dále zbavoval Židy zbytku

102

Židé byli definováni podle náboženských kritérií. Podle výnosu z 11. dubna 1933 byl za Žida označen každý, jehož rodiče nebo prarodiče se hlásili k židovskému náboženství. Židovští prarodiče museli být minimálně tři, jinak byl občan považován za míšence. Poloviční Židé, kteří se přihlásili k nějaké židovské náboženské obci nebo byli v manželském svazku se Židem, byli bráni jako Židé. Johnson, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995, s. 465 – 466. 103 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 22. 104 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 37. 105 Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 20 – 21. 106 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 34. 107 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 35. 108 Ústředna pro židovské vystěhovalectví. Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 34. 109 Ústřední úřad pro řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě.

30

samosprávy, vlastně tedy měla naplňovat plán konečného řešení židovské otázky.

110

Palestina-Amt spolu s Zentralstelle organizovaly emigraci do roku 1941. V tomto roce v květnu byl Palestina-Amt rozpuštěn a v říjnu bylo vystěhovalectví oficiálně zastaveno. 111 Do konce roku 1939 opustilo území Protektorátu 19 016 židovských emigrantů, roku 1940 jich bylo 6 176, v letech 1941 – 1942 jich už bylo jen 817. Kromě těchto osob opouštěli Židé zemi i ilegálně, přes Polsko nebo Slovensko. Oběma cestami mělo zemi opustit kolem 30 000 Židů.112 Po vypuknutí války se „mírná“ politika Němců vůči Židům změnila v otevřenou agresi. Na podzim 1939 byli židovští muži z ostravského a frýdecko-místeckého kraje posláni do Niska, kde měli pracovat na vybudování tábora. Žádný tábor tu nakonec nevznikl, místo toho tu měl na obranu Říše procházet „Východní val“. Na práce mělo být odvlečeno 1 291 mužů, z nichž se domů vrátilo asi 460 a 123 mužů mělo utéct za hranice, ostatní zemřeli na místě nebo při pokusu o útěk.113 Ti, kteří se vrátili, podali svědectví o tamních podmínkách. Židé začali tušit, jaký osud je čeká. 114 V září 1941 byl jmenován zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich. Podle jeho nařízení museli být Židé soustředěni v táboře v Terezíně a odtud pak měli být posíláni na východ. Po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941 vstoupila nacistická protižidovská politika do fáze konečného řešení, Endlösung. 1. října 1941 bylo provedeno sčítání osob spadajících pod norimberské zákony. Na území Protektorátu jich žilo 88 105. Tyto osoby pak museli dle nařízení říšského protektora nosit na šatech Davidovu hvězdu s nápisem Jude.115 10. října se konala v Praze porada SS, na níž se Heydirch s Karlem Hermanem Frankem dohodli na konečném řešení židovské otázky. Poprvé se jednalo o soustředění veškerého židovského obyvatelstva v Protektorátu a deportaci 5 000 Židů na podzim 1941.116 První transport z Prahy do Lodže odjel 16. října 1941, další následovaly 21., 26. a 31. října a 3. listopadu. 16. listopadu byl vypraven další transport z 1000 osobami z Brna do Minska. Z těchto celkem 6000 osob jich

110

Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 45. 111 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 89. 112 Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 21. 113 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 88, Kárný Miroslav: Genocida českých Židů. Terezínská pamětní kniha. S. 22. Podle Kárného činil počet odvlečených 1292. 114 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 35-37. 115 Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 27. 116 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 89.

31

nepřežilo ani 300. 117 Původně bylo v plánu vytvořit jedno ghetto v Čechách a jedno na Moravě, jedno by mělo funkci pracovní a druhé zaopatřovací. V návrhu byl uváděn Terezín u Litoměřic a Kyjov na Moravě. Koncentrační tábor byl nakonec vytvořen na začátku července 1942 jen z Terezína. Kromě shromažďovací a průchozí funkce měl Terezín židovské obyvatelstvo zdecimovat a dezinformovat. Zároveň sem měli být přesídlení Židé z Německa, kteří byli vyjmuti z transportů na východ, tj. starší 65 let a váleční invalidé a hrdinové.118 Od 27. března 1942 byly židovské náboženské obce podřízeny Židovské náboženské obci v Praze, Zentralamt der jüdischen Kultursgemeinde, později přejmenované na Radu starších, Ältestenrat. 119 27. července 1939 byla zřízena Zentralamt für die Regelung der Judenfrage in Böhmen und Mähren. Až roku 1940 byla její kompetence rozšířena z Prahy na celý Protektorát.120 Roku 1944 a začátkem roku 1945 začali být posíláni do Terezína i Židé do té doby z transportu vyjmutí, tedy ti ze smíšených manželství a zaměstnanci Rady starších. Přiblížilo se vyhlazení Židů v Protektorátu.121 Poslední transporty z Terezína odjely v půlce dubna 1945. 20. dubna 1945 se v táboře nacházelo 17 239 vězněných osob, dále sem přicházeli i evakuovaní vězni z koncentračních táborů. V létě roku 1945 mělo být v Praze zaregistrováno 2 803 „Židů“, z nichž mělo být 820 mojžíšského vyznání, a kteří žili „svobodně“ v Protektorátu. Přežít nacismus se podařilo asi 14 000 Židům.122 Jako první informoval britský tisk o koncentračních táborech Samuel M. Zygelboim v červnu 1942. Exilová vláda dlouho nevěřila nacistickým plánům na vyhlazení Židů, také pro své odříznutí od dění doma. Na podzim již byly informace potvrzeny. Proto se 15. prosince sešla Státní rada a následující den promluvil britský ministr zahraničí Anthony Eden. Všichni odsoudili nacistickou politiku. Jako pomoc se snažili pomáhat uprchlíkům a posílali balíčky do Terezína. Víc se dělat nedalo. 123 18. prosince 1942 československá exilová vláda spolu s dalšími vládami protinacistického tábora v deklaraci odsoudili nacistickou židovskou 117

Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 30 – 31. Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 27 – 33. 119 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 87. 120 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 87. 121 Rothkirchenová, L.: Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 46. 122 Schmidtová-Hartmannová, Eva: Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938-1945 In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 94. Kárný v Terezínské pamětní knize uvádí tyto údaje: ke dni 20. 4. 1945 17515 vězňů, 30. 4. již 29227. 15. 3. 1945 žilo volně na území Protektorátu 3030 Židů, z Terezína se jich vrátilo 6875 a 3097z východních transportů. 123 Dagan, Avigdor: Československá vláda v exilu a Židé. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 130 118

32

politiku. Pro Němce bylo důležité kvůli zahraniční politice své zločiny lépe skrýt. Pomoci v tom mělo zastavení deportací na sedm měsíců a také přetvoření Terezína kvůli návštěvě zástupců Mezinárodního výboru Červeného kříže. Znamenalo to změnu názvu ghetta na židovskou obec Terezín a úpravu trasy, po které měla návštěva jít. Ulice byly pojmenovány, byla zřízena banka, zavedena měna (Ghettokrone), otevřela se kavárna a rozvíjel se kulturní život, bylo povoleno dovážet balíčky s pomocí ze zahraničí. Zároveň bylo potřeba, pro dokonalý obraz, snížit počet vězňů, což znamenalo obnovit transporty na východ. V květnu 1944 již byl podle Himmlera Terezín připraven a v červnu se tedy mohla konečně uskutečnit návštěva nejen zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže, ale také zástupci z Dánska, kteří se chtěli informovat o život dánských Židů, kteří sem byli v říjnu 1943 přivezeni. I přes očividnou strojenost byla zpráva pro Německo příznivá. Dalšího zkrášlování se Terezín dočkal s blížícím se koncem války, kdy byla jasná porážka Německa, a cílem bylo zachránit si život po válce.124 „Jenomže co se dělo v Terezíně se člověk dozvěděl až později, protože tam třeba jezdila kontrola od červeného kříže a to oni všechno namašlili, děcka byly v čistotě a hrály divadlo a zpívaly tam koncerty a všechno možný. Před světem Hitler dělal, že tam je normálně ghetto a že se mají dobře. Ale co se tam dělo dál.“125

8.1 Boskovice za okupace Nástupem Adolfa Hitlera v Německu započala velká migrace Židů. Po vyhlášení norimberských zákonů zahájili velkou emigraci do Palestiny, kde přijímali především Židy vyučené nějakému řemeslu, kterých však bylo v Boskovicích málo. Odhadnout počet boskovických emigrantů lze jen těžko, naopak přesnější jsou záznamy o příchozích. Podle policejních vyhlášek z doby před rokem 1942 přicházeli imigranti ve třech vlnách. Po 13. březnu 1938 jich přišlo 14 z Vídně, po září 1938 31 ze Svitavska, Ostravska a jižní Moravy a po 15. březnu 1939 dorazili Židé z Podkarpatské Rusi a Slovenska. O této poslední vlně již nejsou záznamy tak přesné, ale ze Slovenského státu do Boskovic přišlo minimálně 5 Židů. Někteří přistěhovalci také nemuseli být hlášeni.126 Přes stoupající německou agresi panovalo v Boskovicích odhodlání bránit vlast. Pro zdejší občany bylo velikým zklamáním podvolení se Německým podmínkám, zrada spojenců a odchod prezidenta Beneše. Těch několik málo Němců, co tu žilo, bylo tak sžito s národem českým, že ani za Němce pokládáni nebyli. Ti Židé, kteří se ještě hlásili k německé národnosti, svůj postoj brzy změnili, a přikláněli se

124

Kárný, Miroslav: Genocida českých Židů. In: Terezínská pamětní kniha. I. díl, s. 41 – 55. Vyprávění paní Aleny Buchalové z 20. dubna 2012. 126 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 13. 125

33

k nadějím českého národa. 127 Samozřejmě i v Boskovicích žili přívrženci německé rasové politiky, kterým by zbavení se Židů vyhovovalo: „Až přišli Němci potom, tak se to velice zhoršilo. Já jsem byl učedník, a když jsme chodili s tou hvězdou, to byly hodně útoky. „Vy smradlaví Židi!“ a podobně.“ 128 Již den po vyhlášení Protektorátu přijelo do Boskovic německé vojsko, které setrvalo do 20. dubna, a bylo zde ustaveno Národní souručenství. „Po příjezdu, to se stalo 15. března 1939, když jsme se vzbudili, bylo trochu sněhu na zemi, a celé náměstí v Boskovicích bylo plné motorizovaného dělostřelectva a tam zůstali po několik týdnů. Také se odstěhovali do Červené zahrady,“ takto vzpomíná na 15. březen Kurt Ticho. Obyvatelé města zachovali klid, přesto byli v září čtyři boskovičtí občané odvezeni německou tajnou službou do zajateckého tábora v Buchenwaldu.129 Některým Židům se podařilo včas utéct, mezi nimi byl i poslední rabín v Boskovicích Isidor Reich, který se zachránil i s rodinou a válku přečkal v Anglii. Jejich situace nebyla ani tam jednoduchá. Sice nebyli, jako mnoho jiných, posláni zpět, začátky zde byly velice těžké, jak svědčí výpověď Reichovy dcery Evy Morris: „Dorazili jsme do Anglie s šesti librami Sterling. Nebylo povoleno přivézt více peněz. Moje matka měla 3 libry a já jsem, a otec měl 3 libry. Bylo to víc, než je dnes, ale bylo to velmi málo peněz. Nebylo nám povoleno pracovat, takže, víte, život byl náhle úplně jiný. Rodiče si našli ubytování a okamžitě, myslím, že rodiče se hlavně soustředili na naučení se angličtiny. Víte, neměli jsme nic, protože všechno jsme nechali zde. Neměli jsme žádné oblečení, nic. Když Beneš opustil Československo, vzal si s sebou zlato. A s pomocí toho zlata založili v Anglii něco, co se nazývalo „Czech trust fund“. A ten pomáhal lidem, kteří přišli z Československa do Anglie, během prvních měsíců. Víte, bylo to málo peněz do začátku. Nevím, co byste vy dělali, avšak můj otec začal ihned. Vyučoval hebrejštinu a talmud. A moje matka, ona žila, jak tehdy lidé žili, nikdy ve svém životě nepracovala. Byla to žena v domácnosti. Byla doma a nikdy, nikdy nepracovala. A najednou musela začít něco dělat, vydělávat peníze.“ V září 1939 byla vyhlášena Akce Albrecht I., v jejímž rámci bylo dle seznamů gestapa v boskovickém okrese zatčeno 18 osob a odvezeno do Dachau, odkud pokračovali do Buchenwaldu. V září 1940 byli propuštěni. Prvními oběťmi nacismu v Boskovicích byli Žofie Eislerová (1941) a Baruch Ticho (1940). Dalšími popravenými byli Rudolf Lustig, Viktor Schwarz a Alfred Gottlieb, kteří se účastnili atentátu na sídlo Hitlerjungen v Boskovicích.130 127

Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. Rozhovor s Erichem Brüllem v dokumentu Naděje z roku 2005. 129 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. Červen 2012. 130 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 25. 128

34

„Oni v noci přepadávali nějaký rodiny a vždycky někoho odnesli pryč a už o něm nikdo neslyšel. Nevědělo se proč, nač, jak…“131 Židé vzhledem k situaci žádali o vystěhovalecké pasy, které jim německé okupační úřady rády vydávaly. Jednak za to dostávaly zaplaceno, navíc potom majetek těchto Židů propadl Říši. 21. července 1939 byl Okresní úřad v Boskovicích požádán o seznam veškerého židovského obyvatelstva v obcích boskovického okresu, včetně jejich podniků, obchodů a živností. V Boskovicích bylo napočítáno 213 židovských daňových poplatníků, k tomu 181 manželek a dětí, celkem tedy Boskovice čítaly 394 Židů. Zahrnuty zde byly i osoby bez vyznání, manželé či manželky Židů jiného vyznání. Někteří z nich se dávali navíc narychlo pokřtít, čísla jsou tedy jen přibližná. V dalších obcích okresu Boskovice byl početní stav Židů následující:132

131 132

•

Blansko 27

•

Rozhraní 3

•

Lipová 1

•

Mladkov 2

•

Olešnice na Moravě 3

•

Sasina 3

•

Zboněk 3

•

Sloup v Moravském krasu 7

•

Vavřinnec 2

•

Žďár 6

•

Lhota Rapotina 9

•

Lysice 13

•

Jedovnice 11

•

Černá Hora 7

Rozhovor s Erichem Brüllem v dokumentu Naděje z roku 2005. Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 17.

35

•

Svitávka 40

•

Knínice 4

•

Letovice 18

•

Kunštát na Moravě 7

V říjnu 1938 byl k okresu Boskovice připojen i okres Jevíčko: •

Jevíčko 99

•

Brťov 2

•

Jaroměřice 18

•

Horní Štěpánov 1

•

Velké Opatovice 4

•

Úsobrno 3133

Synagoga v Boskovicích byla uzavřena. Rituální předměty ze synagogy byly převezeny do Prahy, kde Němci plánovali vybudovat "Muzeum - památník vymřelé rasy". Ještě dnes je spousta předmětů z Boskovic v Židovském muzeu v Praze.134 Dále Židé museli vrátit řidičské průkazy, rybářské lístky, do úřadů a obchodů směli jen v určitou dobu, omezení v dopravě, dokonce měli zakázáno nosit smutek. 1. září 1941vydal říšský protektor nařízení o povinném nošení Davidovy hvězdy s označením Jude. V Boskovicích se vyskytli případy, že si Židé dovolili chodit bez hvězdy nebo třeba po chodnících, ovšem s velkou opatrností.135 V květnu 1941 bylo v Boskovicích provedeno sčítání lidu, jejichž výsledek byl následující: Češi 7505, Němci 182, Židé 378, ostatní 47. Z 378 Židů se jich 304 přihlásilo k národnosti české, ostatní k národnosti židovské či německé. V tomto roce se museli nastěhovat do ghetta Židé žijící zatím mimo a Židé z okolních obcí. 136 „Když je stěhovali do ghetta, nic o budoucnosti netušili. Tenkrát se i říkalo, že nějací zástupci boskovických Židů byli až u Hitlera a žádali,

133

Tamtéž, s. 18. Tamtéž, s. 31. 135 Tamtéž, s. 23. 136 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 134

36

aby místo Terezína to ghetto bylo v Boskovicích. A to, já si to moc nepamatuju, říkají, že proto je Hitler tak zlikvidoval, protože si tolik dovolili.“137 Tzv. židovští míšenci byli zákonem z 9. dubna 1942 zbaveni zaměstnání ve veřejných službách a úřadech, děti z těchto manželství nesměly být přijímány do obecních a středních škol, museli nosit Davidovu hvězdu, byly jim sníženy příděly a spoustu dalších nařízení a omezení, stejných, jaká platila pro čistokrevné Židy. Později byli i tito míšenci převezeni do táborů. V Boskovicích bylo celkem 17 smíšených rodin, které musely pomáhat při likvidaci majetku po Židech. Někteří se nechali včas rozvést, aby tak uchránili zbytek rodiny (Müllerovy z Boskovic, Schäfferovi, aj.). Děti ze smíšených manželství musely být po 16. narozeninách deportovány do Terezína. V posledním roce války se mohly děti před transportem zachránit přijetím křtu a vstoupením do církve římskokatolické.138 10. března 1942 přišla i do Boskovic zpráva, že se má do 15. března připravit transport všech boskovických Židů do Brna. Toto nařízení se netýkalo dětí a osob ze smíšeného manželství. Kurt Ticho na tyto dny vzpomíná v dokumentu Naděje: „My jsme dostali rozkaz, vláda židovská, židovská náboženská obec dostala rozkaz od Němců, že musíme opustit Boskovice 14. a 15. března 1942 a že můžeme vzít s sebou jen to, co můžeme unést. A dostali jsme se do Brna vlakem. A druhý den, ta druhá půlka přišla.“ Z Boskovic odešlo 458 Židů139, s sebou si směli vzít 50kg zavazadel. Veškeré zlato odevzdali ještě v Boskovicích, v Brně pak stříbro, hotovost a osobní doklady. Nežidovští obyvatelé Boskovic se svými židovskými spoluobčany vesměs soucítili, schovávali jim různé cennosti nebo jim chodili do obchodu.140 Při odchodu z města někteří Židé předpovídali: „Nás vystěhují nyní, později dojde řada i na vás Čechy.“141 „Při transportu si s sebou brali pár kilo věcí, kdo měl jaký zlato nebo šperky, ale to jim všechno stejně sebrali. No a něco si schovali k některým lidem, to se pak vykládalo, jakmile začaly ženský chodit v kožichách a ve zlatě, že je to židovský. Přesně to nikdo neví. Ale nikdo nevěděl, co je čeká, ani se nic nešuškalo. Ale lidi prý pak kopali na hřbitově u těch bohatších a hledali zlato, i v těch barákách.“142

137

Vyprávění paní Aleny Buchalové z 20. dubna 2012. Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 32-34. 139 Uvádí se i 417 Židů - Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 30. Častěji se však uvádí 458. 140 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 30 – 31. 141 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 142 Vyprávění paní Aleny Buchalové z 20. dubna 2012. 138

37

„A že bylo mezi těmi odcházejícími se žlutou hvězdou s nápisem JUDE i 14 členů naší přízně, šel jsem se s nimi rozloučit i s mým tatínkem. Seřadiště bylo u hasičské zbrojnice, kde se čekalo na další pokyny. Málo se ví o snaze židovské rady, ve které byl jeden můj strýček, že se obrátili na německé úřady, aby bylo ghetto zřízeno v Boskovicích a nabízeli za to větší obnos peněz. Tatínek na to strýci řekl, že to možná byla velká chyba a že taková částka neodradí fašisty a spíše je vydráždí. Při tom loučení bylo i několik občanů Boskovic a padly i taková slova jako Patří to židákům…Můj tatínek se rozloučil se staršími a já se dvěma sestřenicemi. Tatínek obdržel klíč od židovského hřbitova s prosbou, aby na ten hřbitov dohlížel, než se vrátí. Mluvilo se o tom, že jedou někam, kde budou pracovat celé rodiny.“143 V Brně byli Židé shromažďováni v Základní škole na Merhautově ulici č. 37, kam byli kromě Brna, Boskovic a Jevíčka sváženi ještě Židé z Ivančic, České, Slavkova, Poličky, Rosic, Tišnova a Malhostovic.14418. března byl v Brně sestaven transport Ac, v němž bylo do Terezína deportováno 1000 osob, mezi nimi i většina boskovických Židů, na místo dorazili dalšího dne. Dalšími transporty, kterými byli Boskovičtí Židé deportováni byly Ad (Brno -> Terezín 23. dubna 1942, zemřelo 952, osvobozeno 46)145, Ae ( Brno -> Terezín 29. března 1942, zemřelo 942, osvobozeno 57)146, Ah (Brno -> Terezín 4. dubna 1942, zemřelo 943, osvobozeno 57) 147 , Ai ( Brno -> Terezín 8. dubna 1942, zemřelo 844, osvobozeno 77, nezjištěni 2)148, Cy (Praha -> Terezín 9. dubna 1943, zemřelo 94, osvobozeno 53, nezjištěn 1)149, Dn (Lípa -> Terezín 14. září 1943, zemřelo 52, osvobozeno 32)150, AE 1 (Praha -> Terezín 31. ledna 1945, 1057 vězňů k „uzavřenému pracovnímu nasazení“)151.152 Za první oběť odsunu padla již 14. března Žofie Eislerová.153 Díky ilegálním opisům úředních dokladů a doplňujícím zprávám svědků bylo možno sestavit údaje o vývoji Terezína i o transportu Ac. Údaje se ovšem různí.

143

Vzpomínání Leopolda Färbera při 70. výročí od transportu boskovických Židů. Anna Dudková:Před sedmdesáti lety přišly Boskovice o své židovské obyvatele. Z regionu. Boskovicko 12, 2012. 144 Klen, Rudolf, Narwa Petr: Vryté do paměti. Shromaždiště. Praha 2004, s. 18 – 19. 145 Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995, s. 404. 146 Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995, s. 419. 147 Terezínská pamětní kniha. Díl II. Praha 1995, s. 449. 148 Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995, s. 464. 149 Terezínská pamětní kniha. Díl II. Praha 1995, s. 1192. 150 Terezínská pamětní kniha. Díl II. Praha 1995, s. 1243. 151 Terezínská pamětní kniha. Díl II. Praha 1995, s. 1273. 152 Porovnáním seznamů obětí v Terezínské pamětní knize a v databázi obětí http://www.holocaust.cz/cz/victims 17 boskovických Židů a 1 jevíčský byli zařazeni do jiných transportů, viz Příloha - Jmenný seznam obětí z transportu z Boskovic. 153 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 30.

38

 Bránský: Ac 1001/40 (v Terezíně přežilo 15, v jiných táborech 25 Židů)154  Klen, Narwa: 19. 3. 1942 Ac 1000/40155  Terezínská pamětní kniha: Transport Ac - Brno , Terezín 19. 3. 1945, 957 zahynulých, 43 osvobozených (v Terezíně přežilo 18, v jiných táborech 24)156 „Jinak nejdřív se vědělo, že jeli do Terezína. Všechno vyšlo ven až po válce, nepsalo se o tom v novinách. Jen o tom, jak Hitler postupuje.“157 Kurt Ticho ve Svědectví ze Sobibóru popisuje episodu, která se stala při příjezdu do tábora. V již prázdném vagónu byl nalezen malý chlapec. Jeho matka zřejmě chtěla, aby si ho nikdo nevšiml a chlapec se tak dostal zpět. SS-Oberscharführer Hermann Michl měl na rampě začít vyvolávat: „Která bezcitná matka nechala své dítě ve vagonu a dala ho napospas hladu? My si tu ženu najdeme. A že se nenajde jiná žena, která by se dítěte ujala?" Pro dítě šla Eliška Rotterová ze Svinova, nepřežila ani ona ani dítě.158 Z boskovických Židů se z transportu Ac vrátilo 14 osob, z jiných transportů 5. Ze smíšených manželství přišlo zpět 32 osob. Mezi těmi, kteří se z koncentračních táborů se do Boskovic vrátili, byli: Rézi Baderlová, Alois Hanák (osv. Terezín), Irma Krbcová (osv. Terezín), Eliška Brzická (osv. Bergen – Belsen), Alice Ländlerová (osv. Praust), Josef Krbec, Lizzy Schwarzová (osv. Mauthausen), Kurt Ticho (Sobibór, utekl), Erich Brüll (osv. Buchenwald).159 Kromě nich se vrátili i někteří Židé bojující v zahraničních armádách. Dle slov PhDr. Jaroslava Bránského celkem přišlo zpět kolem 60 Židů. „Spatřili jsme naše Boskovice, lesy, pole a lidi, kteří nám mávali kapesníky a pravicemi. Byli jsme zase doma, a staří, dobří přátelé se přihlásili, zachovali věrnost. Ze 458 osob, které odjely z Boskovic, vrátilo se 14. Snad čas zmírní rány našich srdcí. Zůstala nás nepatrná hrstka a ta musí všem připomínat, že nacismus a fašismus je to největší a nejhorší zlo na světě a musí varovat všechny národy před nacistickým Německem, před nebezpečím nové války. Voláme jen o mír, usilujte o mír, bojujte o mír!“160

154

Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 30. Klen, Rudolf, Narwa Petr: Vryté do paměti. Shromaždiště. Praha 2004, s. 18. 156 Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995, s. 389, 402 - 403. 157 Vyprávění paní Aleny Buchalové z 20. dubna 2012. 158 Ticho, K.: Svědectví ze Sobibóru. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha 1996, s. 68. 159 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 8. Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995, s. 402 – 403. 160 Jurek, Jaroslav: Tak žilo město. Boskovice, 1979, s. 7. 155

39

Mnoho Židů bojovalo v československých zahraničních jednotkách. Sice to nebylo popíráno, ale ani nijak zveřejňováno. Existovala totiž obava, že by této skutečnosti mohla doma využít nacistická propaganda a označit jednotky za židovskou armádu. 161 Židovští obyvatelé Boskovic se také účastnili na zahraničním odboji. Kurt Ticho dokázal během vzpoury v koncentračním táboru v Sobibóru utéct a přidat se ke Svobově armádě. Před vypuknutím války do SSSR emigroval Bořislav Fleischmann a stal se členem československé jednotky, s níž se zúčastnil bojů o Kyjev a Krosno. Do Velké Británie odešel roku 1939 Rudolf Herlinger a vstoupil tu do Československé samostatné obrněné armády. Jako tankista československé jednotky v Británii se bojoval u Tobrúku a El Alameinu Bernard Langer. Po konci války se vracel vlakem domů. Při kontrole ho sovětští vojáci, v domnění, že jde do Němce, vyhodili z vlaku. Bernard na následky zranění zemřel. Jako palubní mechanik u RAF sloužil Max Mayer, v československé samostatné obrněné brigádě Ota Friedmann a Walter a Erich Tragatschovi.162

9 PO VÁLCE Ještě během války se prezident Beneš se rozhodl změnit menšinovou politiku, podle níž měli být Židé řešeni v rámci menšinové politiky, ne zvlášť. Museli se stát Čechy nebo Slováky, nebo také mohli využít možnost k přestěhování do Palestiny, popř. na Západ. Po válce se v Čechách a na Moravě nedařilo pomoci Židům tak, jak se původně chtělo. Vznikla Rada židovských náboženských obcí a bylo obnoveno 52 židovských náboženských obcí, které však všechny nebyly schopné fungovat, proto se v 50. letech jejich počet snížil na devět. Tyto židovské obce měly pomoci Židům k opětovnému získání jejich majetku, spolu s dalšími institucemi se pokusit vytvořit evidenci obětí, ale především se měly postarat o osvobozené Židy. Podle slov Ericha Brülla, uvedených níže, to byla práce opravdu náročná. Československá vláda také otevřela hranice židovským uprchlíkům, kteří přes území procházeli, podporovala vznik a vývoj Izraele. Tento slibný vývoj ve vztazích k židovskému státu a cesta k urovnání židovské situace u nás byly přerušeny nástupem komunismu v únoru 1948. Komunistická strana zastávala antisemitský postoj, což znamenalo zastavení akcí podporujících Izrael, Židé se mohli rozloučit s nadějí na znovuzískání svého majetku a navíc byli stále v hledáčku Stb. Za těchto okolností opouštěli poválené ČSR další Židé. Pokud se

161

Dagan, Avigdor: Československá vláda v exilu a Židé. In: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Praha 1991, s. 118. 162 Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického, s. 41 – 42.

40

jim to nepovedlo hned na začátku komunistické vlády, využili uvolněnou atmosféru v roce 1968.163 O poválečných osudech Židů z Boskovic neexistuje mnoho záznamů. Sporadicky se uvádí pár záznamů v městské kronice, ale pro nadcházející desetiletí nebyla věnována větší pozornost ani někdejším židovským obyvatelům Boskovic, ani „městu“, které tu po nich zůstalo. Sami Židé, kteří holocaust přežili, neměli důvody ve městě zůstávat. Ti, kteří zůstali, odešli později. „No tak když jsem přijel do Boskovic, pochopitelně já jsem neměl školy, já jsem nebyl vyučený, jsem měl těžkej život, pochopitelně, když jsem se vrátil. Zaprvé že jsem nebyl rok schopný se nějak vzpamatovat z toho, no potom jsem teda dostal zaměstnání v té elektrárně, tam jsem byl spokojený. To bylo dobrý zaměstnání. Když přišli Rusové, já jsem na náměstí, všichni křičeli proti Rusům a Štroukal a já nevím co. Přijeli za mnou a začali na mě: „ Konečně, ty Žide, na tebe dojde! Konečně!“ Já nevím proč, já jsem nebyl komunista. A proč, proč na mě mělo zase dojít, konečně ZASE dojde.“164 „A potom za den nebo za dva za mnou přišel jiný důstojník, byl to Slovák, major, a on mi řekl: „Ticho, já jsem se dozvěděl, že to je vaše rodné město.“ A já jsem řekl: „To je pravda.“ A on mi řekl: „Můžete zde zůstat, jak dlouho chcete. Budete-li hotov, přijďte za námi do Prahy.“ A já jsem mu řekl: „Majore, já vám děkuju za vaši nabídku, ale zde nemohu zůstat.“ A tak jsem mu ukazoval všechny ty domy a okna, tam žili známí a příbuzní. A dnes tu není nikoho a já tu nechci zůstat. A on mi řekl, že tomu rozumí. A za týden nebo za týdny jsem zase zašel do Červené zahrady a tam byla mezi jinými z mé generace Anna Traplová, která se stala lékařkou. A ona přišla za mnou, jediná z celé generace, a řekla, moje jméno mezi kamarády bylo Ti, já jsem byl Ti: „Kurte, můžu ti něčím pomoct? Potřebuješ něco?“ A já jsem jí řekl: „Andulo, já ti mnohokrát děkuju, ale já nepotřebuju nic.“ To byla jediná osoba, z celé mé generace, která mě nabídla pomoc.“165 Paní Eva Morris se po válce do Československa nevrátila, po dokončení studií odjela do Palestiny. Nezažila tedy Boskovice po válce a nezažila vlastně ani tvrdou dobu války. Přesto se na ní toto období podepsalo, i když tvrdí, že Čechy neviní, její slova tak přesvědčivě nezní: „Nevidím význam v obviňování. Nejsem člověk, který obviňuje. Jistěže je viním, jsem

163

Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 348 – 356. Rozhovor s Erichem Brüllem v dokumentu Naděje z roku 2005. 165 Rozhovor s Kurtem Ticho v dokumentu Naděje z roku 2005. 164

41

naštvaná, jistěže viním Němce. A dodnes nevím a zcela nerozumím tomu, jakou roli v tom všem sehráli Češi. Vím jen to, že v Boskovicích nikdo nikoho neschoval, v Boskovicích nebyly žádné příběhy Anny Frankové.“ Od 17. do 21. prosince 1945 zasedal v Boskovicích v sále hasičského domu brněnský lidový soud. Souzen byl nacista Johann Vojtech, spolupracující s gestapem, který se obohatil jako správce židovského majetku, a který udával Čechy. Byl odsouzen na 20 let těžkého vězení a ztrátu majetku. Dalším souzeným byl přednosta berní správy Scheiner, který si za sympatizování s Němci vysloužil 12 let vězení a ztrátu poloviny majetku. Stejným trestem byla potrestána oddanost k německé věci Radima Pluskala a Metoděje Kopečka.166 O smrti své rodiny a svých zážitcích s Němci napsal Kurt Ticho roku 1946 dopis generálu Bohuslavu Ečerovi, jenž zastupoval Československo při norimberských procesech:167 „Se pamatuji, že jsem napsal dlouhý český dopis generálu Ečerovi, který byl hlavou československého oddílu v Norimberku. On mně ani neodepsal. Já jsem napsal dopis, německý dopis, Myslím, že v roce 1949, na nějaký německý soud, ve kterém jsem vylíčil, kde jsem byla a dal jsem jim jména SSáků. No v roce 1963 nebo 1964 jsem byl povolán na německý konzulát do Clevelandu, kde doktor Deutz byl generálním konzulem, mě vyslýchal, a já jsem musel identifikovat SSáky ze Sobibóru podle obrazů, a všechny jsem identifikoval.“168 Zápis v Pamětní knize města Boskovic z roku 1945 uvádí návrat občanů Boháčka, Živného, Skopala, Kopečka, Vojtěcha ad. Nepíše se tu však o navrátivších Židech. Roku 1952 tomu bylo 10 let, co Boskovice opustila židovská část obyvatel. Dočíst se o nějakém pietním aktu či vzpomínce v kronice města však nemůžeme. Vzhledem k politické situaci se není čemu divit. Tento rok vyvrcholil jeden z monstrprocesů, typických pro tuto dobu, s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským a dalšími třinácti vysoce postavenými funkcionáři, obviněných z protistátního spiknutí. Podle složení obviněných by se však mohlo zdát, že podtext procesu je spíše antisemitský, neboť jedenáct obviněných byli Židé, 8 jich bylo popraveno právě v roce 1952 i s Rudolfem Slánským. Roku 1955 byl zaznamenán do městské kroniky počet obyvatel a jejich národnosti. Žili tu Češi, Němci, Jugoslávci, Poláci, Maďaři, Rumuni, lidé ze SSSR, k židovské národnosti se již nehlásil nikdo.169 Až roku 1956 se můžeme dočíst, že v Boskovicích židovská komunita žila. Připomíná se první továrna

166

Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. Ticho, K.: Svědectví ze Sobibóru. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha 1996, str. 66-70. 168 Rozhovor s Kurtem Ticho v dokumentu Naděje z roku 2005. 169 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 167

42

v Boskovicích, jež patřila Eislerům. Můžeme tu najít ale také vzpomínku na konec boskovických Židů. „Židé, kterých začátkem století bylo v židovském městě na 1000 osob, byli za okupace vystěhováni a nevrátili se již, byli nacisty vehnáni do plynových komor. Mívali vlastní německou správu židovského města a trojtříd. němec. školu. Měli svého rabína, poslední Dr. Isidor Reich se odstěhoval před okupací do Anglie. Templ, odkud každou sobotu zaznívaly zpěvy a modlitby hebrejské, zůstal opuštěn.“170 Na dlouhou dobu poslední vzpomínka na místní Židy je z následujícího roku: „Vymřeli Židé krvelačným zásahem německých fašistů za okupace.“171 Roku 1960, roku 15. výročí osvobození od nacismu, byly věnovány vzpomínky padlým komunistům, umučeným v táborech, byl položen věnec na starý hřbitov. Na největší oběti nacistické perzekuce si vzpomnělo Vlastivědné muzeum v Boskovicích, které chtělo uchovat památku na židovské obyvatelstvo zachováním synagogy a zřízením židovského muzea. 172 Největší zájem minulého režimu o záchranu židovského města a hřbitova byl projeven ve volebním programu pro léta 1976 – 1980. Ovšem až roku 1985 byla vypracována studie na opravu synagogy maior a náměstí u Templu a zůstalo jen u ní, kvůli nedostatku prostředků. Jediné, co se opravdu podařilo, byla restaurace několika pomníků na hřbitově, které ale byly opět poškozeny vandaly. Stejně bědný byl i stav velké části domů v židovském městě. Neobydlené domy neměl kdo zrekonstruovat a tak docházelo k jejich zřícení.173Roku 1990 se již konečně můžeme dočíst, že se začalo v židovském městě něco dít. Synagoga byla uznána za významnou kulturní památku a započalo se s její rekonstrukcí. V tomto roce navštívil Boskovice i Aron Römer, Žid, původně z východního Slovenska, který se na pozvání rabína Isidora Reicha ve 20. letech přistěhoval do Boskovic, aby se stal jeho nástupcem. Römer informoval kronikáře o sporu dvou skupin židů ve 30. letech, ortodoxních a umírněných, o vzhledu synagogy v Boskovicích. 174 9. května 1992 byla zaregistrována Nadace pro záchranu židovského města v Boskovicích, chtějící zachránit ohrožené budovy bývalého ghetta. 3. listopadu 1992 vznikla Nadace Samuel, nadace pro židovské město v Boskovicích, která se kromě péče o stavby chtěla postarat i o oživení židovské kultury 170

Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 172 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1922-1962/kronika.php, 2. červen 2012. 173 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1963-1975/kronika.php, http://kronika.boskovice.cz/kronika/1981-1988/kronika.php, 2. červen 2012. 174 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1989-1994/kronika.php, 2. červen 2012. 171

43

v Boskovicích. Svou činnost bohužel zastavila již roku 1994. Židovské město se dočkalo i vlastní výstavy v Muzeu Boskovicka, byla vydána knihy Hermanna Ungara Chlapci a vrazi a Jaroslava Klenovského Židovská čtvrť v Boskovicích.175Také hřbitovu, kam se začali sjíždět ze zahraničí potomci místních Židů, se začala věnovat pozornost. Regionální noviny vydaly kalendář na rok 1994 s názvem Židovské ghetto v Boskovicích s fotografiemi motivů Josefa Bednáře. Muzeum Boskovicka 23. října 1994 otevřelo stálou expozici Židovské město v Boskovicích.176 Roku 1998 se u nás uskutečnila výstava obrazů Anny Ticho z Izraele, jejíž náklady pokryla její rodina a zasloužila se i o opravu 25 náhrobků na židovském hřbitově a domu U Templu 10. V tomto roce byl využit i prostor před boskovickou synagogou k natočení části filmu Píseň o lítosti s židovskou tematikou. 177 27. července 1999 byla otevřena naučná stezka po bývalém ghettu, která vede opravenými ulicemi a je opatřena informačními tabulemi. Ve stejné době vyšla kniha Dr. Jaroslava Bránského Židé v Boskovicích, podávající obraz o zdejších Židech od prvního osídlení po jejich nucený odchod.178 V roce 2000 se uskutečnil projekt Šalom základních škol v Boskovicích, kdy žáci vytvořili třicet papírových soch, které měly představovat bývalé obyvatele židovského města. Projekt pokračoval i v dalších ročnících. Děti ze ZUŠ nacvičily a v synagoze odehrály představení Iša Gíbl179 Gymnázium Boskovice spolu s Muzeem Boskovicka vytvořili projekt Machcit ha – Šekel, v jehož rámci provedli dokumentaci židovského hřbitova za podpory Česko – německého fondu budoucnosti.180 Dalším projektem, na němž se podílelo boskovické gymnázium, byla Naděje - dokumentace holocaustu, v jehož rámci připravovali studenti film, založený na rozhovorech s obyvateli Boskovic, kteří holocaust přežili. Jedná se o rozhovory se třemi z nich, a to Kurtem Tichem, Erichem Brüllem a paní Moriss, roz. Reichovou. 181 Kurt Ticho se o dokumentu a jeho významu vyjadřuje takto: „Já v tom filmu vidím velmi, velmi, velmi důležitý prostředek, vysvětlit a osvětlilt lidem pozici Židů za 20 století, kdy byli pronásledováni šlechtou, kde žili, anebo vládou, kde žili, zvláště v Rakousko – uherské monarchii. A my jsme byli obětí protižidovského, tzv. antisemitského učení, římskokatolické církve, která nás obviňovala a která nás nedopustila se sloučit se společností druhých. Která 175

Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1989-1994/kronika.php , http://kronika.boskovice.cz/kronika/1994-1999/kronika.php, 2. červen 2012. 176 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1989-1994/kronika.php, http://kronika.boskovice.cz/kronika/1994-1999/kronika.php, 2. červen 2012. 177 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1994-1999/kronika.php, 2. červen 2012. 178 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/1994-1999/kronika.php, 2. červen 2012. 179 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/2000-2005/kronika.php, 2. červen 2012. 180 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/2000-2005/kronika.php, 2. červen 2012. 181 Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/kronika/2000-2005/kronika.php , http://www.gymbos.cz/Aktivity%C5%A1koly/ProjektNad%C4%9Bje/tabid/101/Default.aspx, 2. červen 2012.

44

nám nedovolovala se obhajovat u soudu jako zbytek obyvatelstva. Nyní vám chci říct, jak cítím po všech zkušenostech, které jsem prožil. V prvé řadě chci zdůraznit, že nikdy neodpustím německým generacím, které nás vyhubily, systematicky. To nebylo, jak by měl člověk aspoň nějakou volbu jak za inkvizice, ale tady byla jenom jedna cesta k smrti. Buďto hladem, nemocí, zastřelením, zabitím anebo plyny. Je to morální závazek lidstva zamezit každou nespravedlnost, které byly praktikovány za doby, co je známa také jako holocaust.“

10 ROZHOVOR S Ph.Dr. JAROSLAVEM BRÁNSKÝM Z 6. DUBNA 2012: Narodil jste se v Boskovicích v židech, jaký tam byl běžný život před nástupem nacismu? Bylo vidět rozdílné chování vůči Židům? Přetrvávaly stále předsudky? Tatínek se v židech narodil, takže rozdíly nebral. Maminka se přivdala, u ní byl patrný antisemitismus. My jsme si jako kluci hráli společně. Hráli jsme třeba fotbal na "asfaltě", to je takový ten plac u Vážné studny. Nedělili jsme se na tým křesťanský a židovský, byli jsme namíchaní. V Boskovicích byly i dva fotbalové kluby. V tom "židovském" byli Židi i katolíci, v tom "křesťanském" ale žádný Žid nehrál. Ani proti sobě tyto kluby nikdy nehrály, ten katolický byl na vyšší úrovni. Po válce se mělo vrátit 14 boskovických Židů. Vzpomínáte, jaké to bylo je vidět? Byla tomu věnována pozornost? Mluvili o svých zážitcích? Vrátilo se 14 osob z koncentráků, ale přišli i další třeba se Svobodovou armádou, s armádou ze Západu, takže jich tu bylo kolem 60. Nakonec jich tu zůstalo jen poskrovnu, odcházeli do Palestiny, Anglie, Ameriky, i třeba do Chile. Než byli odsunuti, poschovávali si cennosti do různých skrýší v domě nebo je zakopávali. Pak je buď našli noví obyvatelé domu, nebo Němci. Někteří se ale vrátili a cennosti našli. Kurt Ticho přišel domů, zvedl práh a tam své věci našel. Někdo jiný šel rovnou kopat na zahradu a vytáhl nějakou truhlu. Co v ní bylo, ale nikdo neví. Cennosti použili na odchod. Většinou své domy, po tom, co je získali zpět, prodali a odešli. O zážitcích nemluvili, ani později, byli přivítáni, dívali jsme se, kdo se vrátil. Celé rodiny se nevrátili, přátelé se nevrátili. Když se blížil transport Židů, tušili jste, jaký další osud je čeká? Jaký postoj zaujali ostatní obyvatelé Boskovic? Já jsem o ničem, co se s nimi dělo, nevěděl. Ani doma se o tom nemluvilo. Žádné útoky proti Židům se neobjevili, katolíci v Boskovicích s nimi spíš soucítili. V Boskovicích ani nebylo 45

moc Němců a ti, co tu žili, měli stejně za manžele Židy. Tvořili tedy smíšená manželství a nějaké útoky tedy nepřicházely v úvahu. Změnilo se nějak chování nežidovských obyvatel se vzrůstajícím nebezpečím nacismu? Objevovaly se v Boskovicích nějaké útoky, nebo naopak projevy solidarity? Vyostřovaly se nějak vztahy po vyhlášení Protektorátu? Báli jste se setkávat s Židy? Když přicházeli uprchlí Židé a později sem přistěhovali Židy z okresu, tak už věděli, co je čeká. Řekli jim ale, že půjdou do Terezína a tam budou žít všichni Židi spolu. Z Němců mohli mít Židé třeba jediného domácího mazlíčka, papouška, nesměli do vlaků, nesměli chodit na chodníku. Ono ale stejně moc nevycházeli. Katolíci je chodili normálně navštěvovat, nebáli. Dokonce se stal zvláštní případ, v roce 1945 si jedna dívka ze smíšeného manželství vzala vojáka wehrmachtu. Ale on byl slušný. V dalších poválečných letech, konaly se nějaké vzpomínkové akce, které by připomněly osud místních Židů? To vůbec. Prvních pár let po válce se o tom vůbec nemluvilo, pak jsem vlastně až já začal psát publikace. Jinak nás bylo pár, položili jsme třeba pamětní desku. Nějaké větší akce se začaly pořádat až po roce 1989, do té doby nic. Taky sem od té doby jezdí Židé, co přežili, nebo jejich potomci. Jdou se podívat na hřbitov, projdou si město a vidí, jak se změnilo, kolik domů spadlo.

11 VYPRÁVĚNÍ PANÍ ALENY BUCHALOVÉ O LIZZY SCHWARZOVÉ Z 20. DUBNA 2012 „Já jsem vyrůstala na těch zahradách, to byly označený rohy ulic, který už nepatřily do židovskýho města. Když začala válka, mně bylo devět let, to já si pamatuju, ten odsun a všechno. Moje kamarádka Lizzy, 11. května jí bude 85 let, ta byla v Terezíně, Mauthausenu, Osvětimi a vrátila se, jediná z celé rodiny. Oni měli na náměstí, jak je drogerie U Uzlíků navrchu, tak nad tím jsou teď Vietnamci, poschoďovej barák, to byl jejich dům, jejich tatínek měl obchod. No a ona se vrátila a ten dům byl vlastně jejich a u nich byla slečna Jenofka Kalousová, která u nich byla jako u dětí, ta Lizzy měla ještě o 7 let starší sestru Kity a ta chodila se synem zubního doktora Ohera. Oherovi chtěli, aby s nima Kity jela do Palestiny a Schwarzovi ji nechtěli pustit, že nejsou manželé a že se to nehodí. Kdyby odjela, tak se asi 46

zachránila. Takže ona a Lizzy a rodiče šli do Terezína a všichni zahnuli v tom Terezíně a Lizzy se teda vrátila do toho domu a tam byla ta slečna Kalousová, která mě přemluvila, protože se znala s Lizzy, abych s ní chodila zpívat do kostelního sboru. Když se Lizzy vrátila, tak říkala, že na sobě měla gestapáckou košili, žlutohnědou nebo jakou, a kus hadry místo sukně. A když v tom Terezíně měly děvčata menses, tak si musely chodit do kanceláře pro vložky. A každá že tam šla jen jednou, pak už ne. A ani hadru neměli, aby si daly mezi nohy. Třeba v zimě jim to mrzlo na nohách. To si člověk vůbec nedovede představit. No a chodili jsme spolu do obchodní školy, a protože se z té rodiny nikdo nezachránil, jenom ta Lizzy a měla jedinou příbuznou, tetu v Londýně, tak dostala v roce 1948 povolení, že tam může na půl roku jet. Jenže ta teta při nějaké oslavě, kde vypukl požár, uhořela. Takže ta Lizzy tam zůstala sama, ale neměla náběh se vrátit, protože tady taky nikoho neměla. V Londýně se seznámila se svým manželem, který byl teda Polák, dostal se do Anglie jako letec. Měli výhodu, že židovská obec se o svý lidi starala. Když se Lizzy rozhodla tam zůstat, musela se teda někam přihlásit, ale ta židovská obec jí platila kurzy angličtiny a já nevím co všechno, že mohla nastoupit do advokátní kanceláře jako kancelářská síla. Přijela sem potom se svým manželem, protože za dům dostala 10 000 a napsali jí, že to nemůžou převést do anglické banky a že si pro to musí přijet. Pak zde byli ještě jednou, pak měla dvě děvčata, jedna jí zemřela na rakovinu páteře, Caroline, už je to myslím 10 let. Tak zde byli ještě s těma děvčatama a já jsem tam byla v roce 1967, a pak s našima holkama akorát když Lizzy měla 70 let. Když se sem vrátila, šli jsme do židů, procházeli jsme všechno. Oni mají na židovským hřbitově pomník a Lizzy si přála, aby a tom pomníku byla deska, že ta sestra a rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Tak jsme to nechali udělat, a když zde byla podruhé, tak už se šla podívat, že tam ta deska je. Málokdy vyprávěla o koncentráku, když jsme po válce chodily do té obchodní školy, to bylo 1945 – 1947, tak se pravidelně každý měsíc chodilo na ty ruský válečný filmy. A to vím, že jednou tam bylo něco z koncentráku, jak tam Němec držel malý dítě a práskl s ním o zeď, nebo něco takovýho, nepamatuju si to už přesně, no a ona jakoby dostala takovej šok, že začala hrozně křičet, tak jsem s ní šla teda ven z toho kina. No a ta její maminka, když v tom Terezíně zemřela, tak jí bylo vlastně 43 let. A až jsme byly na tom hřbitově, tak si to uvědomila a říká mi: „ Představ si, že já jsem si pořád myslela, že maminka zemřela, že byla stará. Až teď jsem si uvědomila, že jí bylo 43 let.“Jinak vůbec nevzpomíná, nepíšeme si o tom. Jednu dobu dokonce, nevím, v kterých letech, i v Anglii měla potíže, že je židovka. Vím, že nějaký rok dva se jmenovala Lizzy van [dajk], jinak ona se jmenuje Dickiewiczová. Ten manžel její je Polák, ale jestli on je taky Žid, ten Jurek, to nevím. Ale měli s tím prostě problém, že se nechali přejmenovat. Mně se zdá, že když ta Caroline nastoupila 47

na univerzitu, nepamatuju si na jakou. Jinak jí posílám výstřižky, tady tu knihu jsem jí poslala (Židé v Boskovicích, J. Bránský, pozn.), nebo když se něco děje v tom židovským městě, tak já jí to prostě pošlu, ale aby se tam ona nějak projevovala to asi ne. Protože když jí tam ta teta zemřela, tak už tam žádný přátele ze Židů neměla, jen Angličany.“

12 ZÁVĚR Na závěr této práce bych se ráda pokusila stručně o její shrnutí. V Boskovicích se výskyt Židů předpokládal již od počátku 14. století, tedy ještě před vládou Karla IV. Prudký nárůst zaznamenala obec za Ladislava Pohrobka a v 16. století již byla židovská obec plně rozvinuta, postupem doby měla vlastní špitál, synagogu, mikve, školu ad. Zároveň sílil v Boskovicích německý vliv, ke kterému se místní Židé přikláněli. Nejstarší částí židovské obce, kde se Židé usazovali, je dle předpokladů prostor mezi náměstím U Vážné studny a ulicemi U Koupadel a Traplové. S narůstajícím počtem obyvatel se nepřímou úměrou zmenšoval prostor pro bydlení, jenž byl řešen neustálým přistavováním a dělením domů v ghettu. Ghetto, v pravém slova smyslu, vznikalo v polovině 18. století. Židé se aktivně účastnili hnutí, která jim mohla zajistit uznání práv. Tento proces probíhal postupně od poloviny 19. století, základní občanská práva zajistila ústava z roku 1967, díky níž se mohli Židé svobodně pohybovat a hlavně podnikat. Díky tomuto začali bohatnout i Židé v Boskovicích. Zakládali malé podniky, z nichž se některé rozrostly na velké továrny a některé se dokonce zaměřovaly na mezinárodní obchod. Plného uznání dosáhli Židé až vznikem Československého státu, kde tvořili početnou menšinu. Žádným zákonem však nemůže zmizet staletí živená antipatie k Židům, a tak se stále bylo možné setkávat s nenávistnými útoky proti nim. Velká část z nich byla vedena prostou lidskou závistí, protože v žádné době se úspěch neodpouští a Židé byli úspěšní obchodníci, podle některých brali příležitosti křesťanům. Vývoj však směřoval ke klidnému soužití a snad i postupné asimilaci Židů. V Boskovicích lidé vesměs vzpomínají na přátelské vztahy. I když se, hlavně u starších generací, objevovaly narážky proti Židům, neměly formu antisemitismu, spíše se týkaly rozdílných zvyků. Židovští a nežidovští obyvatelé si rozuměli, žili vedle sebe, jejich děti spolu vyrůstaly a opravdu se zdálo, že Židé budou konečně moci žít jako každý jiný. Změnu přinesl nástup nacismu. Nejdříve přicházely zprávy, spolu s uprchlíky ze sféry německého vlivu, potom se do této sféry dostalo i Československo. I když se v Boskovicích žádné velké projevy antisemitismu neobjevovaly, ani tady nebyli všichni bez viny a stoupenci německé politiky se tu našli. Pro Židy nastala těžká doba, kdy jim nebylo umožněno vlastně nic. Byli zbaveni práce, majetku, který si vybudovali, bylo jim znemožněno vzdělání, cestování, měli omezen přísun potravin. Postupně 48

se během roku 1941 museli nastěhovat do stísněného prostoru ghetta všichni Židé, a to i z okolních vesnic. V těchto stísněných podmínkách tu žili až do 15. března 1942, kdy byli donuceni opustit své domovy a vydat se na cestu do Brna, odkud byli transportem Ac přesunuti do Terezína. 458 boskovických Židů takto odjelo, 14 z nich se vrátilo. Vrátili se i někteří z jiných transportů nebo uprchlí ještě před začátkem války. Dohromady jich bylo kolem 60. Nakonec ale Boskovice téměř všichni opustili. Buď hned po válce, nebo během následujících let, kdy jim státní politika nebyla příznivě nakloněna. Odcházeli na Západ nebo do nově vzniklého Izraele, aby začali nový život. A ghetto pustlo, i když už během války se do uprázdněných prostor nastěhovali sociálně slabší. Stav většiny budov byl havarijní, nebyly prostředky a hlavně ani zájem vládnoucí komunistické strany se o ně starat. Desítky domů se musely nechat strhnout. Stejně na tom byl židovský hřbitov. Majitelé hrobů byli mrtví nebo daleko, aby se mohli o rodinné hroby starat. Náhrobky jsou nyní poničené, nápisy nečitelné, prostor je zarostlý. Židům v Boskovicích nebyla věnována pozornost ani při pietních aktech, ani literatura o ně nejevila zájem, vzhledem k postoji režimu k tomuto tématu. Z tohoto pohledu se dá tato doba nazvat opravdu koncem židovským Boskovic. Znovu se zájem o židovskou historii a židovské památky vynořil po Sametové revoluci 1989. Byla zahájena rekonstrukce synagogy, některých domů v ghettu, náhrobků na hřbitově, byla odhalena pamětní deska na památku Židů. Rozvíjela se také literatura s židovskou tematikou. Velkou zásluhu na dění kolem Židů z Boskovic má také Muzeum Boskovicka, které v synagoze vytvořilo stálou židovskou expozici, a Gymnázium v Boskovicích, které zapojuje své studenty do projektů, ať už je to mapování náhrobků na hřbitově či natáčení dokumentu s pamětníky. Židům se věnují vzpomínky při výročí osvobození, pořádají se vzpomínkové akce při výroční odsunu Židů, jako např. lampionový průvod, který jde cestou, jakou museli jít Židé při odsunu na nádraží. A do těchto Boskovic se nyní sjíždějí potomci těch, kteří tu vyrůstali, vrací se sem ti, kteří tu prožili dětství, a nebylo jim umožněno zde dospět. Vrací se do města, kde se na ně vzpomíná, kde jsou připomínána výročí jejich tragédie. Vrací se až nyní, protože předtím nemohli, a vidí, jak je jejich „město“ jiné, jak nyní vypadá jejich hřbitov. Pokud se předchozí doba dala nazvat koncem židovských Boskovic, pak by se tato doba dala nazvat obrodou židovských Boskovic. Dnes nezbývá nic jiného než doufat, že Židé v Boskovicích do zapomnění již nikdy neupadnou, že po revoluci nastolený vývoj v péči o památky, které nám tu zůstaly, bude pokračovat.

49

Dřímej, ghetto, dřímej! Oddej se spánku a nevzpomínej na zlé, jež ti svět dal.182

182

Jurek, Jaroslav: Tak žilo město. Boskovice, 1979, s. 7.

50

13 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ Prameny: Kronika města Boskovic na http://kronika.boskovice.cz/, 2. červen 2012.

Rozhovory: Rozhovor s pamětníkem a autorem děl o Boskovicích PhDr. Jaroslavem Bránským a vyprávění pamětnice Aleny Buchalové z jara roku 2012.

Internetové zdroje: Databáze obětí na http://www.holocaust.cz/cz/victims, 8. listopad 2012. Projekty o židovském hřbitově Gymnázia Boskovice na http://www.gymbos.cz/hrbitov/hrbitov/index.html, 26. prosinec 2012. Oficiální internetové stránky Muzea Boskovicka na http://muzeum.boskovice.cz/, 26. prosinec 2012.

Naučná stezka židovským městem na http://www.boskovice.cz/index.php?page=fas/objekty_detail&id=9490&mid=81, 22. prosince 2012.

Další zdroje: Dokumentární film Naděje – dokumentace holocaustu, projekt Gymnázia Boskovice a Muzea Boskovicka z roku 2005.

Literatura: Bránský, Jaroslav: Židé v Boskovicích. Boskovice 1999. Bránský, Jaroslav: Boskovice v proměnách času. Boskovice 1990. Bránský, Jaroslav: Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického. Boskovice 1995. Bránský, Jaroslav: Z dějin židovské obce v Boskovicích. In: Židé a Morava. Sborník z konference konané v listopadu 1996 v Kroměříži. Ed. Petr Pálka. Kroměříž 1997, s. 21 – 25. 51

Haidler, J. A., Mlateček, F., Vítámvás, P.: Židovský hřbitov v Boskovicích. Průvodce. Blansko 2003. Jevíčko a Židé v historii, Jevíčko, 1992. Johnson, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995. Jurek, Jaroslav: Tak žilo město. Boskovice, 1979. Klen, Rudolf, Narwa Petr: Vryté do paměti. Shromaždiště. Praha 2004. Klenovský, Jaroslav: Židovská čtvrť v Boskovicích. Boskovice 2004. Knies, Jan: Boskovický okres. In: Vlastivěda Moravská. II. místopis. Brno 1904. Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001. Plech, František: Jevíčko v datech. Jevíčko 2002. Popelka, Benjamin: Jevický okres. In: Vlastivěda Moravská. II. místopis. Brno 1912. Rothkirchenová, Livia: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. Sborník studií Livie Rothkirchenové, Evy Schmidtové-Hartmannové, Avigdora Dagana s úvodem Milana Šimečky. Ed. Milena Janišová. Praha 1991. Sixtová, O., Polakovič, D., Pařík, A.: Boskovická synagoga. Průvodce. Praha 2002. Sochor, Vlastimil: Zpráva o restaurování maleb v interiéru synagogy v Boskovicích. In: Židé a Morava. Sborník z konference konané v listopadu 1996 v Kroměříži. Ed. Petr Pálka. Kroměříž 1997, s. 100 – 102. Stehlík, Miloš: Boskovice. Státní hrad, zámek a památky z okolí. Praha 1969. Terezínská pamětní kniha. Díl I. Praha 1995. Terezínská pamětní kniha. Díl II. Praha 1995. Ticho, K.: Svědectví ze Sobibóru. In: Terezínské studie a dokumenty. Praha 1996, s. 66 – 70.

52

14 PŘÍLOHY 14.1 Jmenný seznam obětí z transportu z Boskovic: 42. Arnold Büchler 43. Josef Büchler 44. Růžena Büchlerová 45. Mořic Czaczes 46. Karel Egon Deutsch 47. Anna Deutschová 48. Laura Deutschová 49. Pavla Deutschová (Ah) 50. Karel Donath 51. Leopold Drexler 52. Josef Drucker 53. Bedřich Faltitschek 54. Bernard Faltitschek 55. Erich Faltitschek 56. Leopold Faltitschek 57. Lina Faltitschková 58. Olga Faltitschková 59. Jakob Federmann 60. Jenny Federmannová 61. Hugo Fein 62. Isidor Fein 63. Jindřich Fein 64. Mořic Fein 65. Arnoštka Feinová 66. Eva Feinová 67. Greta Feinová 68. Hana Feinová 69. Irena Feinová 70. Vilma Feinová 71. Josef Fest 72. Karolína Festová 73. Armin Fischer 74. Arnold Fischer 75. Löb Fischer 76. Alžběta Fischerová 77. Anita Fischerová 78. Anna Fischerová 79. Greta Fischerová 80. Helena Fischerová 81. Mína Fischerová 82. Amálie Freibergerová

1. Pavel Altar 2. Jeaneta Altová 3. Arnošt Aschenberger 4. Julius – Jindřich Aschenberger 5. Kateřina Aschenbergová 6. Josef Aufrecht 7. Oskar Aufrecht 8. Helena Aufrechtová 9. Ida Aufrechtová 10. Berta Aufrichtigová 11. Arnošt Baderle 12. Max Baderle 13. Samuel Baderle 14. Berta Baderleová 15. Selma Baderleová 16. Sali Bassová 17. Berta Bauerová 18. Hugo Bergmann 19. Ludvík Bergmann 20. Richard Bergmann 21. Anna Bergmannová 22. Hugo Berisch 23. Pavlína Berischová 24. Pavlína Bernfeldová 25. Bernard Braun 26. Leo Braun 27. Max Braun 28. Elsa Braunová 29. Kateřina Braunsteinová 30. Rezi Braunsteinová 31. Adolf Broch 32. Jindřich Brüll 33. Mořic Brüll 34. Pavel Brüll 35. Augusta Brüllová 36. Berta Brüllová 37. Hilda Brüllová 38. Lydia Brüllová 39. Rosalie Brüllová 40. Ruth Brüllová 41. Růžena Brüllová 53

83. Netty Freistadtová 84. Marie Freiwilligová 85. Emil Freund 86. Cecilie Freundová 87. Růžena Freundová 88. Samuel Fried 89. Arnošt Friedmann 90. David Friedmann (nar. 1874) 91. David Friedmann (nar. 1887) 92. Josef Friedmann 93. Karel Friedmann 94. Oskar Friedmann 95. Valtr Friedmann 96. Šalomoun Friedmann 97. Berta Friedmannová 98. Eliška Friedmannová 99. Hermína (David) Friedmannová 100. Pavla Friedmannová 101. Rozalie Friedmannová 102. Sabina Friedmannová (Ad) 103. JenyFriedová 104. Alfred Frisch 105. Alois Frisch 106. Hugo Frisch 107. Julius Frisch 108. Leopold Frisch 109. Charlota Frischová 110. Dagmar Frischová 111. Hedvika Frischová 112. Hilda Frischová 113. Rudolfa Frischová 114. Mali Fritschová 115. Žofie Fritschová 116. Max Fuchs 117. Hana Fuchsová 118. Artur Funk 119. Edita Funková 120. Gréta Funková 121. Julius Färber 122. Herta Färberová 123. Rudolfa Gelbkopfová 124. Valtr Glas 125. Gertruda Glasová 126. Hana Amálie Glasová

127. 128. 129. 130. 131. 132. 133. 134. 135. 136. 137. 138. 139. 140. 141. 142. 143. 144. 145. 146. 147. 148. 149. 150. 151. 152. 153. 154. 155. 156. 157. 158. 159. 160. 161. 162. 163. 164. 165. 166. 167. 168. 169.

54

Mořic Glücklich Kurt Petr Goldmann Ludvík Goldmann Petr Goldmann Alice Goldmannová Fany Goldmannová Jana Goldmannová Liana Goldmannová Věra Marie Goldmannová Rudolf Gottlieb Kateřina Gottliebová Heřman Gross Bernardina Grossová Judita Grossová Sára Grossová Alfred Grün Emil Grün Amálie Grünová Hanuš Grünwald Mořic Grünwald Terezie Grünwaldová Žofie Grünwaldová Gustav Gubath Richard Gubath Arnoštka Gubathová Marta Gubathová Jan Guttmann Josef Guttmann Wilhelm Guttmann Anna Guttmannová Herta Guttmannová Růžena Guttmannová Eliška Haberfeldová Cecilie Hannaková Štěpánka Hanusová (Ah) Max Hatrmann Alice Hartmannová Daisy Hartmannová Magot Hartmannová Arnold Hatschek Vítězslavv Hatschek Alice Hatschková Markéta Hatschková

170. Růžena Hatschková (nar. 1863) 171. Růžena Hatschková (nar.

212. 213. 214. 215. 216. 217. 218. 219. 220. 221. 222. 223. 224. 225. 226. 227. 228. 229. 230. 231. 232. 233. 234. 235. 236. 237. 238. 239. 240. 241. 242. 243. 244. 245. 246. 247. 248. 249. 250. 251. 252. 253. 254. 255.

1893) 172. 173. 174. 175. 176. 177. 178. 179. 180. 181. 182. 183. 184. 185. 186. 187. 188. 189. 190. 191. 192. 193. 194. 195. 196. 197. 198. 199. 200. 201. 202. 203. 204. 205. 206. 207. 208. 209. 210. 211.

Bedřich Herlinger (Dn) Štěpánka Herligerová Arnošt Zikmund Herzel Helena Marie Herzelová Eliška Herškovičová Zuzana Herškovičová Bernard Hochwald Emil Hochwald Dora Hochwaldová Irma Huberová Josefa Huschaková Lina Huschaková Filip Häusler Josef Hübsch Hubert Jellinek Berta Jellinková Julie Jellinková Judita Juhnová Ida Kahnová Arnoštka Karpelesová David Kohn Evženie Kohnová Berta Kozlová Leopold Krakauer Anna Krakauerová Berta Krakauerová Anna Kulková Hedvika Kulková Helena Lammová Růžena Lammová Amálie Libochowitzová Josefa Lustigová Isidor Ländler Max Ländler Gertruda Ländlerová Kamila Ländlerová Jaroslav Lípa Jiří Lípa Oskar Lípa Marie Lípová 55

Marta Lípová Růžena Lípová Nathan Löw-Beer Vítězslav Löw-Beer Ilse Löw-Beerová Regina Löw-Beerová Charlotta Löwová Valerie Maierová Věra Maierová Lily Alice Mandelová Egon Mayer Josef Mayer Vilém Mayer Aranka Mildeová Pavel Morawetz Vilma Morawetzová Gustav Munk Kurt Munk Otto Munk Markéta Munková Růžena Munková Josef Müller Karel Müller Jeny Müllerová (Ai) Jindřiška Müllerová Růžena Müllerová Žofie Müllerová František Nettel Hugo Nettel Františka Nettelová Hedvika Nettelová Olga Nettelová Laura Neubrochová Alice Nečasová Arnold Nussbaum Pavla Nussbaumová Josefa Oherová Vilém Pfeffer Charlota Pfefferová Eliška Pfefferová Kity Pfefferová Růžena Pfefferová Arnošt Pollak Hanuš Pollak

256. 257. 258. 259. 260. 261. 262. 263. 264. 265. 266. 267. 268. 269. 270. 271. 272. 273. 274. 275. 276. 277. 278. 279. 280. 281. 1912) 282. 1928) 283. 284. 285. 286. 287. 288. 289. 290. 291. 292. 293. 294. 295. 296. 297.

Hynek Pollak Petr Pollak Wolfgang Pollak (Ah) Ela Pollaková Eliška Pollaková Erna Pollaková Irma Pollaková Karolina Pollaková Leo Anselm Popper Žofie Popperová Vilém Pulgram Fany Pulgramová Jana Pulgramová Lily Pulgramová Anna Pórová Josefa Reichová Julius Rischawy Žofie Rischawá Rudolf Rosenfeld Arnoštka Rosenfeldová Eva Rotterová Abraham Samstag Arnošt Samstag Robert Samstag Julie Samstagová Olga Samstagová (nar.

298. 299. 300. 301. 302. 303. 304. 305. 306. 307. 308. 309. 310. 311. 312. 313. 314. 315. 316. 317. 318. 319. 320. 321. 322. 323. 324. 325. 326. 327. 328. 329. 330. 331. 332. 333. 334. 335. 336. 337. 338. 339. 340. 341.

Olga Smastagová (nar. Valy Samstagová Olga Schlesingerová Hynek Schnabel Josefa Schnabelová Růžena Schnabelová Mořic Schrötter (Ah) Mořic Schwarz Viktor Schwarz Eliška Schwarzová Hilda Schwarzová Otto Schäffer (Ah) Bedřich Singer Leopold Singer (Ad) Irma Skutetzká Žofie Solařiková (Ae) 56

Alfred Spiegel Hanuš Spiegel Berta Spiegelová Melanie Spiegelová Berthold Spitz Mořic Spitz Benno Spitzer Pavlína Spitzerová Jana Spitzová Julie Spitzová Pavlína Spitzová Štěpánka Spitzová Gustav Springer Scholaum Springer Vilém Springer Arnoštka Springerová Helena Springerová Adolf Stecklmacher Oskar Stecklmacher Otto Stecklmacher Markéta Stefanská Marta Stefanská Rosa Stefanská Selma Stefanská Vítězslav Stefanský Josefa Steeinerová Selma Stecklmacherová Lotta Storchová Regina Storchová Marie Stránská Josef Stránský Arnošt Tauber Heřman Tauber (Ah) Edita Tauberová (Ah) Ida Tauberová (Ah) Margita Tauberová Julie Taussigová Mořic Thalheim Lotka Thalheimová Isidor Thorsch Jindřiška Thorschová Adolf Ticho Ervín Ticho Max Ticho (nar. 1875)

342. Max Ticho (nar. 1878) 343. Max Ticho (nar. 1887) 344. Josefa Tichová 345. Margita Tichová 346. Mariana Tichová 347. Pavlína Tichová 348. Růžena Tichová 349. Terezie Tichová 350. Zdeňka Lea Tichová 351. Hynek Tragatsch 352. Robert Tragatsch 353. Hermína Tragatschová 354. Ida Tragatschová (nar. 1900) 355. Ida Tragatschová (nar. 1908) 356. Karolina Tragatschová 357. Ludmila Tragatschová 358. Helena Traubmannová 359. Antonie Traunová 360. Gustav Ultmann 361. Max Ultmann 362. Nathan Ultmann 363. Zdeněk Ultmann 364. Františka Ultmannová 365. Gerda Ultmannová 366. Irma Ultmannová 367. Rosalie Ultamnnová 368. Felix Ungar 369. Hanuš Jiří Ungar 370. Otto Ungar 371. Jeaneta Ungarová 372. Mariana Ungarová 373. Oskar Veit (transp. nezjištěn) 374. Arnošt Vogel 375. Adheleid Vogelová 376. Oskar Wechsberg 377. Fany Wechsbergová 378. Lily Wechsbergová 379. Bedřich Weiss 380. Georg Weiss (Ah) 381. Jindřich Weiss

382. 383. 384. 385. 386. 1894) 387. 1923) 388. 389. 390. 391. 392. 393. 394. 395. 396. 397. 398. 399. 400. 401. 402. 403. 404. 405. 406. 407. 408. 409. 410. 411.

57

Kurt Weiss Rudolf Weiss (Ah) Viktor Weiss Gustav Weissenstein Jaroslav Weissenstein (nar. Jaroslav Weissenstein (nar. Anna Weissensteinová Cecilie Weissensteinová Olga Weissensteinová Růžena Weissensteinová Blanka Weissová Gabriela Weissová Mariana Weissová (Ah) Markéta Weissová Vítězslav Wellisch David Werner Vítězslav Werner Růžena Wernerová Štěpánka Wernerová Zikmund Witt Konrad Zeimer Charlota Zeimerová Mořic Zeissl Pavla Zeisslová Alfred Zwicker Arnošt Zwicker Wilhelm Zwicker Arnoštka Zwickerová Fany Zwickerová Gertruda Zwickerová

14.2 Jmenný seznam obětí transportu z Jevíčka: 1. Hermína Beerová 2. Lotka Beerová 3. Kamila Beranová 4. Bedřich Bleier 5. Karel Bleier 6. Anna Bleierová 7. Artur Bock 8. Bertold Bock 9. Emil Bock 10. Karel Bock 11. Valtr Bock 12. Berta Bocková 13. Charlota Bocková 14. Luisa Bocková 15. Adolf Brenner 16. David Brenner 17. Berta Brennerová 18. Regina Dörflerová 19. Bruno Engel 20. Jiří Engel 21. Otto Engel 22. Pavel Engel 23. Samuel Engel 24. Arnoštka Engelová 25. Gisela Engelová 26. Lea Engelová 27. Pavla Engelová 28. Regina Engelová 29. Valbura Engelová 30. Žofie Engelová 31. Viktor Gross 32. Minna Grossová 33. Karel Hannak 34. Hana Hannaková 35. Lydia Hannaková 36. Hynek Hersch 37. Max Hochwald 38. Oskar Hochwald 39. Josefa Hochwaldová 40. Heřman Jelinek 41. Otto Jelinek 42. Anna Jelinková 43. Gertruda Jelinková

44. Helena Jelinková 45. Hermína Jelinková (nar. 1903) 46. Hermína Jelinková (nar. 1904) 47. Irma Jelinková 48. Reginna Jelinková 49. Zdenko Jellinek 50. Františka Jellinková 51. Lotka Jellinková 52. Růžena Jellinková 53. Max Klug 54. Rudolf Klug 55. Klára Klugová 56. Hedvika Krausová 57. Jakub Liebreich 58. Marie Liebreichová 59. Max Löw (Ad) 60. Adolf Löwy 61. Františka Löwyová 62. Karel Müller 63. Bedřich Plaschkes 64. Oskar Plaschkes 65. Eleonora Plaschhkesová 66. Julius Pollak 67. Evženie Pollakova 68. Arnold Reich 69. Osvald Reich 70. Richard Reich 71. Kateřina Reichová 72. Emil Schwarz 73. Hanuš Schwarz 74. Vítězslav Schwarz 75. Amálie Schwarzová 76. Greta Schwarzová 77. Lizy Schwarzová 78. Ruth Schwarzová 79. Lazar Seidner 80. Alfred Spiegel 81. Julius Spiegel 82. Pavel Spiegel 83. Petr Spiegel 84. Alžběta Spiegelová 85. Eva Spiegelová 86. Hilda Spiegelová 58

87. Jana Spiegelová 88. Josefa Spiegelová 89. Julie Spiegelová 90. Sara Spiegelová 91. Žofie Spiegelová 92. Matyas Tauber 93. Berta Tauberová 94. Artur Weiss 95. Hanuš Weiss 96. Julius Weiss 97. Karel Weiss 98. Anna Weissová 99. Hedvika Weissová 100. Hermína Weissová 101. Cecilie Wesselá

59

14.3 Mapa židovské čtvrti v Boskovicích

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Židovská brána - naproti bývalé panské rezidenci Obytný dům Plačkova 5/ č. p. 634 Obytný dům Plačkova 25/č.p. 624 Obytný dům Plačkova 6/č.p. 382 Obytný dům Plačkova 35/č.p. 619 Obytný dům Plačkova 12/č.p. 385 Rabínův dům Plačkova 45/č.p. 615 Židovské masné krámy U Vážné studny Obytný dům U Vážné studny 7/č.p. 612 Obytný dům U Vážné studny 5/č.p. 616 Bývalá továrna - Velenova 3/ č. p. 610 Židovská škola Obytný dům Velenova 14/ č. p. 585 Obytný dům U Vážné studny 9/č.p. 611

Obytný dům Bílkova 5/č.p. 601 Bývalý obecní dům a škola, Bílkova 7/č.p. 600 Obytný dům Bílkova 13/č.p. 523 Bývalé židovské lázně U Koupadel 8/č.p. 349 Tovární budova U Koupadel 6/č.p. 374 Kašna U koupadel Obytný dům U Koupadel 3/č.p. 363 Synagoga minor (bejt ha-midraš) Traplova ulice Synagoga maior Traplova ulice Palírna knížecí Traplova 1/č.p. 386 Dům "Na císařské" (Kaiserhaus), Zborovská 11/č.p. 379 26. Obytný dům Zborovská 9/ č. p. 70 27. Brána do ghetta z "rynku" 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25.

Zdroj: Naučná stezka židovským městem na http://www.boskovice.cz/index.php?page=fas/objekty_detail&id=9490&mid=81, 22. prosince 2012.

60

14.4 Synagoga

Zdroj:Oficiální internetové stránky Muzea Boskovicka http://muzeum.boskovice.cz/, 26. prosinec 2012

Zdroj: Oficiální internetové stránky Muzea Boskovicka http://muzeum.boskovice.cz/ , 26. prosinec 2012. 61

14.5 Hřbitov

Zdroj:

Gymnázium

Boskovice,

mapování

náhrobků

na

židovském

http://www.gymbos.cz/hrbitov/foto_hrbitov/sektor_I/K029.jpg, 26. prosinec 20012.

62

hřbitově

Isidor Hochwald 1871 – 1950 Budiž jeho duše pojata do svazku Života. Zdroj: Gymnázium Boskovice, mapování náhrobků na židovském hřbitově a překlad nápisů http://www.gymbos.cz/hrbitov/hrbitov/obrazky/e035.jpg, http://www.gymbos.cz/hrbitov/hrbitov/preklady.htm, 26. prosinec 2012.

63

14.6 Odsun z Boskovic

Zdroj: Anna Dudková:Před sedmdesáti lety přišly Boskovice o své židovské obyvatele. Z regionu. Boskovicko 12, 2012.

14.7 PŘEPIS ROZHOVORŮ Z DOKUMENTU NADĚJE – DOKUMENTACE HOLOCAUSTU 14.7.1 Eva Morris „To je doba, na kterou si dobře pamatuji. Vzpomínám si na prvních deset let svého života. Byly to vlastně roky mého dětství. Myslím si, že jsem přestala být dítě, když mi bylo deset, poté, co jsme opustili Boskovice. Byla to šťastná doba mého dětství. Chodíte do školy, hrajete si s přáteli, máte večírky, berete život vážně, chodíte do knihovny, čtete… To byl… Boskovice byly…myslím, že to bylo velmi pěkné místo, kde vyrůstáte, chodíte na procházky na Kopec. Prostě dětství… Mnoho lidí, kteří žili v Boskovicích, se odstěhovalo do Vídně. Když byla Vídeň v roce 1938 obklíčena Němci, mnoho lidí se odtud vrátilo zpět do Boskovic a vyprávěli příběhy o tom, co se ve Vídni stalo. A Sudety jsou velmi blízko. Nebylo to moc daleko odsud, a tak o tom lidé mluvili. Řekla bych, že asi rok před tím, než jsme odešli, určitě to bylo po anšlusu a potom září 1938 se lidé zde velmi obávali toho, co se dělo ve světě. A že tu byla hrozba pro Československo a samozřejmě také pro Židy. A jako dítě si vzpomínám, že se hodně hovořilo o odchodu. A vzpomínám si, že se lidé, přátelé mé matky, začali učit různá nová řemesla. Víte, jak třeba vyrábět pásky, aby se uživili v Jižní Americe. Jak se stát kosmetičkou, nebo aby mohli jít jinam a dělat něco jiného. Pamatuji se, že jako dítě jsem si myslela, 64

že to není vážné. Lidé ve skutečnosti opravdu nevěřili, že se něco tak hrozného stane. Nemohli jste si to ani představit. Byla to také zmatená doba, dám vám příklad: moji rodiče postavili nový dům v roce 1938 a my jsme v tom domě bydleli pouze 7 měsíců. Ale i tak jsme tehdy v roce 1938 stále ještě měli pocit, že budoucnost přijde. Pamatuji se dokonce, že jsem se jako malé dítě procházela. Bylo mi asi 10 a byla jsem velmi romantická holčička. Prohlížela jsem si Boskovice, dívala se na domy a myslela jsem si: „Možná, že odejdu a nikdy už to neuvidím…“Ale nevěřila jsem tomu. Bylo to, jako kdybych byla ve filmu, nebo v knize. Zdálo se to všechno tak vzdálené od nás. Nemyslím si, že si teror a to, co mělo přijít, vůbec někdo mohl představit. Později jsem se několikrát ptala svého otce na to, co ho přivedlo k rozhodnutí odjet. Můj otec od září 1938 každý týden v synagoze říkal lide: „Musíme odejít. A já se také chystám odejít. Na jaře už tady nebudu.“ Myslel si, že by bylo nebezpečné zůstat. A ptala jsem se ho: „Jak to, že jsi ty odešel, že jsme se sebrali a odjeli, a jiní lidé ne. Kde se vzalo ono vnuknutí, proč ses tak rozhodl?“ Otec mi odpovídal různě. Jednou mi řekl, že mu to Bůh pověděl. Když řekl Bůh, myslím, že měl na mysli: „Můj vnitřní hlas, hlas uvnitř mi řekl, musíš odjet.“ A jindy mi řekl, že se velmi obával nebezpečí, protože Sudety byly velmi blízko. Stavěla se silnice z Berlína do Sudet a lidé, kteří pracovali na stavbě, jezdili do Boskovic, aby se najedli v restauraci a byla tady slyšet němčina. Můj otec řekl: „Nechci se ocitnout v situaci, že jednoho dne někdo zaťuká na moje dveře a řekne, pojď, my tě někam odvezeme.“ Byl velice hrdý muž. Řekl, že tuto situaci nechce. To se stalo ve Vídni, to se stalo v Německu. My jsme nechtěli být v takové situaci. Ale já si myslím, že byl velmi moudrý muž, že to udělal, že jsme to udělali. Protože mnoho lidí o tom mluvilo, ale neodešli. A on zachránil naše životy. 14. března 1939 jel můj otec do Prahy společně s jedním přítelem z Boskovic, doktorem Funkem. Chtěli se pokusit dostat vízum, aby mohli vycestovat, odjet, odjet pryč. A zůstali přes noc v Praze. Ráno 15. března se můj otec podíval z okna hotelového pokoje a viděl, že Václavské náměstí je plné tanků, vozidel a německých vojáků. Němci vpadli do Československa. A tak se můj otec na místě rozhodl, že se nevrátí do Boskovic. Sedl na vlak do Maďarska a dostal se za hranici do Maďarska. Můj dědeček, matčin otec, byl vrchní rabín v Miškolci, a tak můj otec jel k němu. A já vám také mohu vyprávět o tom, jak cestoval. Poslal mé matce, která byla v Boskovicích s mou sestrou a se mnou, dopis s naším pasem a napsal: „Opusť všechno, zamkni dům, vůbec nic si s sebou neber, žádné oblečení, šperky, nic. Neber si nic, jako kdybyste jely někam na víkend. Vezmi holky a přijeď do Maďarska.“ A to je to, co moje matka udělala. A druhý den jsme odjely. Jen tak. Cenné věci, které jsme měli v domě, jsme daly ženě, která u nás pracovala. Jmenovala se Milada. Daly jsme jí klíče od domu a odjely jen s malým zavazadlem. A příběh mého otce, který jsem slyšela mnohem později, byl velmi zajímavý, protože on řekl, že vlaky z Prahy do Maďarska byly plné lidí, kteří se snažili odjet. On nebyl jediný, člověk, který měl ten nápad. Když přijeli na maďarskou hranici, Maďaři řekli všem, aby vystoupili z vlaku. Postavili je do řady a řekli, vy můžete jít, vy nemůžete jít. Můj otec se rozhodl, že on nechce tohle vyřazování podstoupit. Mluvil maďarsky velmi dobře, vyrůstal v Budapešti. A tak šel k maďarskému veliteli a řekl mu: „ Já jsem rabín, nemyslím si, že muž víry by měl stát v řadě jako všichni ostatní. Trvám na tom, abyste mě nechal projít. Každý rok jezdím navštěvovat svého tchána z důvodů náboženských,“ a ukázal mu svůj pas. „Trvám na tom, abyste mě pustil bez stání v řadě.“ A on ho pustil. A já se pamatuji, že když jsme my cestovaly k hranicím, sekretářka mého dědečka přijela na hranice s dopisem od doktora, ve kterém stálo, že můj dědeček je velmi nemocný. A že moje matka a vnučky by měly přijet. A my jsme byli jediní z celého vlaku, kterým dovolili odjet do Maďarska. V Maďarsku jsme zůstali ani ne dva týdny. Můj otec měl dva studenty z Boskovic. Jmenovali se Schlesingerovi. Byli z dvojčat a jeden byl Pavel a druhý Oto, nevím, který byl který. Jeden byl v Paříži a druhý v Londýně. A oni poslali otci telegram, že lidé z Československa mohli bez víza až do 1. dubna 1939 vycestovat do Anglie. A tak jsme se chtěli bez víza dostat do Anglie. Byli jsme 31. března 1939 poslední Češi, kteří odletěli z Paříže do Anglie. Byli jsme poslední Češi, kteří přijeli do Londýna bez víza. Neví, jestli můj otec věděl, že Angličané nechtějí, aby Češi přijížděli do Anglie, a že je posílali zpět. Ale nás neposlali zpět. A my 65

jsme cestovali…můj otec za žádných okolností nechtěl cestovat přes Německo. A tak jsme cestovali z Maďarska, která byla další země? Přes Rumunsko, Jugoslávii, Belgii, nepamatuji se. Francii, Švýcarsko, Francii, celkem jsme cestovali vlakem dva dny. A dostali jsme se do Paříže a z Paříže do Londýna jsme letěli, protože jinak bychom to včas nestihli. To tedy byla cesta! To tedy byla cesta. A samozřejmě jako malá holčička jsem byla z toho zmatená. Nemohla jsem pochopit, co se děje. Dorazili jsme do Anglie s šesti librami Sterling. Nebylo povoleno přivézt více peněz. Moje matka měla 3 libry a já jsem, a otec měl 3 libry. Bylo to víc, než je dnes, ale bylo to velmi málo peněz. Nebylo nám povoleno pracovat, takže, víte, život byl náhle úplně jiný. Rodiče si našli ubytování a okamžitě, myslím, že rodiče se hlavně soustředili na naučení se angličtiny. Víte, neměli jsme nic, protože všechno jsme nechali zde. Neměli jsme žádné oblečení, nic. Když Beneš opustil Československo, vzal si s sebou zlato. A s pomocí toho zlata založili v Anglii něco, co se nazývalo „Czech trust fund“. A ten pomáhal lidem, kteří přišli z Československa do Anglie, během prvních měsíců. Víte, bylo to málo peněz do začátku. Nevím, co byste vy dělali, avšak můj otec začal ihned. Vyučoval hebrejštinu a talmud. A moje matka, ona žila, jak tehdy lidé žili, nikdy ve svém životě nepracovala. Byla to žena v domácnosti. Byla doma a nikdy, nikdy nepracovala. A najednou musela začít něco dělat, vydělávat peníze. Bylo to velmi, velmi těžké. A pro mě to bylo strašně těžké, protože když jsem chodila do školy tady, byla jsem vždy dobrý student. A náhle jsem nerozuměla nic a neznala jsem nic. A dali mě do třídy s dětmi o dva roky mladšími, než jsem byla já. Mysleli si, že to pomůže. Bylo mi deset a chodila jsem s dětmi, kterým bylo osm. Ale stejně jsem nic neuměla. Bylo to hrozné, protože jsem nerozuměla nic. A také v Anglii se učíte různé věci jinak. Matematiku zapisujete jinak, to nebylo jen proto, že jsem vůbec neuměla anglicky. Ale způsob, jakým jsem chtěla počítat, byl špatný. A třeba pletení, Angličani pletou jinak. Takže jsem dokonce ani neuměla plést, víte, nic. Cítila jsem se velmi nešťastná a myslela jsem si, že anglické děti byly strašně hloupé. Přijeli jsme na jaře 1939 a 1. září 1939 byly všechny děti poslány pryč z Londýna. Všechny děti z Londýna, stovky a stovky a stovky byly poslány pryč. Byly evakuovány z Londýna, protože lidé si mysleli, že by Londýn ihned mohl být bombardován. Já, která jsem neznala anglicky a nikdy jsem nebyla sama bez rodičů, jsem byla se svou mladší sestrou. Byly jsme se školou, kterou jsem neznala, poslány mimo Londýn což bylo velmi, velmi děsivé. A mé sestře bylo pět. Bylo to těžké, velmi těžké období. Ale víte, v porovnání s tím co se dělo v Evropě, to bylo nic. Víte, co se dělo zde, v Německu, v Polsku a v Holandsku. Všechny ty roky války…Protože víte, takové hrozné věci se děly, mnohem horší. A já jako dítě jsem nikdy nemohla litovat sama sebe. Víte, měli jsme štěstí. Všichni nám vždycky říkali, že jsme měli velké štěstí. Anglii jsem žila do roku 1953. Během války jsme většinu času bydleli v Cambridge, což je nádherné město. Město Cambridge nebylo vůbec bombardované. V Cambridge, univerzitním městě, byl velmi poklidný život. Bylo to velmi krásné. Chodila jsem do školy v Cambridge. Můj otec dostal místo. Jako rabín měla na starosti vzdělávání. Cambridge bylo místo, kde bylo mnoho lidí. Také uprchlíků, kteří přišli z Německa, Československa, Polska a dalších zemí. A Cambridge bylo také mnoho Židů z Londýna. Protože Londýn byl bombardován a mnoho lidí uteklo a odešli žít mimo Londýn. A tak hodně Židů žilo v Cambridge a byla tam přechodně velká židovská komunita. Můj otec zodpovídal z vzdělávání v této komunitě. To trochu ulehčilo náš život. Já jsem chodila do školy a dostalo se mi velmi dobrého vzdělání. A potom postupně začaly přicházet zprávy z Evropy do Anglie o tom, co se dělo v Evropě. A samozřejmě, že jsem tomu nechtěla věřit. Říkala jsem si, že to není možné, že jsou to jen příběhy, propaganda. Nechtěla jsem věřit, že Židy vraždili, zabíjeli, posílali do koncentračních táborů, plynu. Byla jsem mladá dívka, bylo mi 14, 15, 16, nemohl jsem tomu věřit. Ale postupně začínalo být jasné, že se po válce nevrátíme zpět do Československa. Otázkou bylo, co budeme dělat. Ačkoliv mám moc a moc ráda Anglii, stále ještě mi moc chybí, opravdu jsem si nemyslela, že bych chtěla žít v Anglii. Věděla jsem, že se nemohu sát Angličankou. Víte, Anglie, Angličani jsou velmi, velmi milí, velmi laskaví, ale jsou to Angličani. A všichni ostatní jsou cizinci, všichni, kdo nejsou Angličani, jsou něco o trochu míň. A tak, jestliže jste 66

z Evropy, neulehčí vám to, abyste se stali Angličany. Je skoro nemožné stát se Angličanem. A tak jsem si myslela, že chci zůstat v Anglii. A byla to také doba, kdy jsem dostala velké stipendium, abych mohla studovat na univerzitě v Londýně. Studovala jsem historii. A všechno dohromady, moje studia a to, co se dělo, způsobilo, že jsem byla velmi aktivní v sionistickém hnutí. A víte, to byl začátek státu Izrael. Zrovna se utvářel. A mně začalo být zcela jasné, že, víte, že chci odejít a žít v Izraeli, že chci pomáhat vytvářet novou zemi, a tak zajistit, aby se takové věci, jako se staly v Evropě, již nikdy nestaly. Že musíme mít svůj vlastní stát. Když jsem studovala na univerzitě, začalo mi to být jasné a rozhodla jsem se, že chci odejít do Izraele. V roce 1952 jsem dokončila studium historie a dostala jsem další stipendium, abych mohla studovat sociologii. Chtěla jsem v Izraeli pracovat. Tehdy, stejně jako dnes, lidé měli ideály. A tak jsem i já chtěla přispět státu Izrael. Mnoho uprchlíků přicházelo do státu Izrael a já jsem chtěla pracovat s uprchlíky. Pomoci jim usadit se v Izraeli, a proto jsem studovala sociologii. A brzy poté, co jsem skončila studia v roce 1953, jsem odjela žít do Izraele. Přišla jsem do Izraele a první čtyři měsíce jsem se učila hebrejsky. Měli speciální školy, kde učili jazyk. Takže po šesti měsících jsem mohla pracovat a mluvit hebrejsky. Trvalo mi to asi měsíc, než jsem našla práci, kterou jsem chtěla. A již v Anglii jsem studovala, jak pracovat s kriminálníky, delikventy. Dostala jsem práci – probační dohled nad delikventy, což bylo velmi, což bylo velmi, velmi zajímavé. Před tím, než jsem se postupně stala terapeutem, jsem až do roku 1959 pracovala, jak jsem již dříve popsala, s delikventy. Dostala jsem postgraduální stipendium na studium Americe, abych si rozšířila 2. stupeň vzdělání v oboru sociologie. V té době jsem studovala na Columbia University v New Yorku. Specializovala jsem se na práci v oboru klinické psychologie. A když jsem se vrátila do Izraele, pracovala jsem na chvíli na oddělení psychiatrie ve velké nemocnici v Hadase. Poté jsem dostala místo na Hebrejské univerzitě, vyučovala jsem a dělala výzkum. Takže jsem se postupně dostala do světa psychoterapie. Bylo to díky vedení, dobrému vedení a mé terapie, nakonec, mnohem později, jsem získala praxi jako duševní analytik. Což je to, co dělám dnes. Takže jsem začala zvenčí, pracovala s delikventy, postupně jsem se seznamovala více s jednotlivci a nyní pracuji s tím, co je uvnitř lidí. Pracuji hodně s lidskými sny a s tím, co se děje v jejich podvědomí. Miluji svoji práci. Dám vám jeden příklad, který byl velmi, velmi zajímavý. Mladá žena, která vyrostla v Anglii, přišla ke mně. Přišla, protože měla strašné sny. Velmi děsivé sny, sny o tom, že ji honí. A víte, její matka byla v Polsku. A ona si myslela, že aby se zbavila těch snů, musí zažít to a přemýšlet o tom, co zažila její matka. Ale my jsme to nedělaly a mluvily jsme o jejím každodenním životě. Postupně se její sny změnily. V prvním snu byla vždycky sama a honili ji, to bylo velmi děsivé. A pak přestala být ve snech sama a měla společníky. Už nebyla nikdy opuštěná. Takže sny nebyly tak děsivé. A postupně našla ve svých snech ochránce. A poslední sen tohoto druhu, který měla, byl ten, kdy společně se svými přáteli plánovali útok na Němce. To byl poslední sen. Potom ty sny zmizely. Takže je možné pomoci lidem, jestliže tomu rozumíte. A to je to, co dělám. Bývají to obyčejně velmi, velmi děsivé, velmi, velmi silné sny. Nevím, jestli jste někdy měli takový sen, jako byly tyto sny, které se zdají skutečnější než život. Víte, probudíte se velmi otřeseni a velmi vyděšeni. Stýská se mi, chybí mi jisté vůně. Chybí mi určitá příroda a počasí. Nepovažuji již více Československo za svůj domov. A víte, v určitém slova smyslu, já nemám domov. Kdy jsem v Anglii, patřím do Anglie. Ale současně mi chybí Československo a Izrael. Když sem v Izraeli, chybí mi Anglie a chybí mi Československo. Víte, já patřím všude a nepatřím nikam. Myslím, že se to stává, když se stěhujete. Chybí mi některé věci odsud, z Československa, jako jsou lesní jahody, které my nemáme v Izraeli. Chybí mi příroda. Ale je to tak dávno a tak vzdálené, můj život tady, a takové strašné věci se tehdy staly, že nemohu. Víte, Československo na mnoho let zmizelo. Během války nebylo žádné spojení s Československem. A po válce tady byla Železná opona. Takže jsme neměli žádné spojení. Bylo to jako díra v mém životě, černá díra. Víte, žila jsem v Anglii a neměla jsem ani ponětí o tom, co se děje tady. Dokonce ani dnes toho nevím mnoho o tom, co se dělo tady po celé ty roky. Takže je pro mě velmi důležité, že jsem opět navázala spojení s Československem, s Boskovicemi, že jsem doplnila svůj život. Ale, ne, je těžké říci, 67

že mi to chybí. Je to jiné. Ale je to část mého života. Nevidím význam v obviňování. Nejsem člověk, který obviňuje. Jistěže je viním, jsem naštvaná, jistěže viním Němce. A dodnes nevím a zcela nerozumím tomu, jakou roli v tom všem sehráli Češi. Vím jen to, že v Boskovicích nikdo nikoho neschoval, v Boskovicích nebyly žádné příběhy Anny Frankové. Nechápu dost jasně proč. Ale nevím toho mnoho. Vím, že Češi byli také okupováni a měli těžké časy. Nevím, neobviňuji. Jsem velmi, velmi rozzlobená, rozzlobená není to správné slovo k tomu, co se stalo. Ale myslím, že lidem tady dávám za vinu to, ale současně s tím chápu i to, že bylo pro lidi nesmírně těžké říci: „Lidé udělali hrozné věci a musíme se na to podívat a zjistit, proč se to stalo.“ Mohlo by se to stát znovu. Nejsem si úplně jistá, že bych byla jiná. Když jsem sem poprvé přijela, přijela jsem se svými syny. Byli tehdy malí. Probírali jsme hodně otázku, jestli bychom riskovali naše životy, abychom pomohli jiným. Pomoci svému sousedovi, jestliže jsme v nebezpečí já. Riskoval bych svůj život, abych někomu pomohl? A já nevím, já nevím. Takže nemohu vinit, nevím, jak bych se chovala já za takových okolností. Kdyby někdo zaklepal na dveře a řekl: „Nechte mě tu pře noc.“ Mám na mysli nebezpečí, nevím, co bych, mám děti, je to nebezpečné, nevím, co bych já dělala. Takže neobviňuji, ale to jsou obtížné otázky. A myslím si, že o nich musíme přemýšlet.“ 14.7.2 Erich Brüll „Tak já mohu říct, že jsem měl jak židovské kamarády, tak i české kamarády, že jsme byli naprosto rovnocenní. Až přišli Němci potom, tak se to velice zhoršilo. Já jsem byl učedník, a když jsme chodili s tou hvězdou, to byly hodně útoky. „Vy smradlaví Židi!“ a podobně. Byla tady taková snaha židovská, zachránit židovskou mládež. Z Boskovic odešli tři. To byl ten Friedmann, Pór a můj spolužák Löw. Já jsem to měl vyřízené také. Já jsem měl dopis z Prahy od židovských organizací, že budu povolán taky a mám si sbalit, což bylo napsaný, co si mám sbalit. A nedostal jsem nic. Moje maminka asi že napsala, že to nedovolí. No pak začalo to tím, že všechny ty zákony. Nesměl jsem jít do kina, nesměl jsem sedět na lavičce, nesměl jsem jít na Kopec, nesměl jít na můj fotbal, AC Velen Boskovice, tam jsem byl každý týden. Já jsem sám chtěl jednou taky hrát, ale nesměl jsem tam jít. Měl jsem kolo, musel jsem je odevzdat, fotografický aparát, v osm hodin jsme museli být doma, vlakem jsme nesměli, lístky na potraviny jsme dostali, jenom tak jsme jedli brambory a víc nic. A potom teda jak gestapo přišlo, tak to bylo zlý. Oni v noci přepadávali nějaký rodiny a vždycky někoho odnesli pryč a už o něm nikdo neslyšel. Nevědělo se proč, nač, jak… No o těch transportech to se pořád mluvilo, to se pořád už proslýchalo… A potom v září nebo v říjnu stáhli všechny Židy z okolí, no a za pět měsíců se šlo potom do Terezína. Tady někde byl hrob, tady nebo o jednu víš, dědečka, a no teda rodičů mého otce. Den před transportem tady otec byl a plakal. Říkal: „To je moje poslední chůze k mým rodičům.“ Možná že toto, nevím, byl to takový obyčejný kámen, ne žádný cenný. Do Terezína jsme jeli pohromadě, první odjel do Polska můj bratr s babičkou, ta měla 82 a umřela už za týden v Terezíně. Potom odjel asi za měsíc můj bratr a už jsem o něm nikdy neslyšel. A potom za rok jsme jeli všichni ostatní. Terezínský podmínky se daly přežít. Byl tam velký hlad, ale kdyby nás neodtáhli do Polska do Osvětimi, tak se to dalo přežít. Oni Němci, to říkali, to jsme udělali město pro Židy. Hrál se tam fotbal, byl tam takový salónní orchestr, kavárna tam byla, ovšem byl tam velký hlad, velká úmrtnost a ty transporty do Osvětimi. Ty šly pořád, neustále. V Osvětimi to bylo něco tak strašnýho, to si nedovedete představit. Ty transporty, jak přijely do Osvětimi, tak se vůbec neregistrovali, a šly přímo do plynu, přímo. Ale poněvadž v Osvětimi taky museli být nějací vězňové, aby ti Němci měli taky nějakou zábavu, jak nás mučili, trápili, bili, a jak pomřeli, tak nějaký transport šel zase do lágru, do tábora. Oni šli přímo do plynu, každý den, když jsem tam byl, tak každý den 10000 lidí. Ten můj úraz, ten mi zachránil život. Z Terezína šel, se už proslýchalo, když ty transporty chodili a už o něm nikdo nic neslyšel, se proslýchalo, že oni je tam zavraždí všechny. A oni vymysleli SSáci trik. 10000 mladých lidí, naprosto mladí lidé, transport zase jedem pryč. A oni tomu dali název pracovní tábor, pracovní transport. A tehdy, moje maminka reklamovala u židovské rady starších, že já s tou rukou 68

nemůžu tak pracovat. Stáli tam už vagóny, dobytčáky, stály tam, my jsme byli v karanténě, naráz volají moje jméno, že jsem z toho transportu vyřazený. Jenom to mělo jednu nevýhodu, že 10000 muselo jít, nějaký musel místo mě nastoupit. Z těch 10000 to nepřežil ani jeden jediný. Čili to mně zachránilo život. V Osvětimi žádný jídlo, pití, mučení, spaní, oni nás nenechali spát. Celý noci jste musela, nás mučili, nutili nás skákat, dřepy dělat. Celý noci nás mučili. Jak se, jak ho to bavilo, toho SSáka. Přímo v Osvětimi nebyla žádná práce, nějaká, která měla význam, tak se tahaly kameny pořád sem a tam, sem a tam, kameně, a jenom tady stáli SSáci a mlátili nás po hlavě. Vůbec to nemělo žádný význam. Potom jsem se dostal ven a tam jsme pracovali od půl třetí ráno skoro do půlnoci. Bez jídla. A bití. Tam jsme dostali krajíc chleba, takový krajíček chleba a kousek margarínu. To bylo celý. V Osvětimi taky byla vzpoura, že ničili nějakou tu plynovou komoru. Ovšem to nemělo šanci na nějaký úspěch. To nemělo šanci, tam se utéct nedalo. Jeden SSák se tam zamiloval do nějaké židovské dívky. Pešek, nebo Pešak, se jmenoval, a on jí dopomohl k útěku. A on se vracel a oni už to zjistili a hned ho zastřelili. Doktor Mengele, on seděl tady a já jsem před ním stál. My jsme byli úplně nazí, každý musel říct stáří, povolání. On tam seděl takhle a pískal si nějakou písničku. Doktor Mengele, on chtěl mít rasově všechny, aby byli světlí, modrý oči, ano, přitom on měl černý vlasy jako tamto, úplně černej byl. Okamžitě dvojčata, on chtěl, aby se Němci rozmnožovali po dvojčatech. S těma dělali strašný pokusy, s dvojčatama. Všecko jsme věděli, my jsme to viděli. Vždyť to jste viděli ty komíny, jak se z toho kouřilo, jak to maso smrdělo, když je spalovali, ty mrtvoly. To se kouřilo a kouřilo neustále. No tady byl boj o každou kůrku chleba, každou kůrku, Tady v Osvětimi nerostla tráva, kdyby tady něco rostlo, tak se to okamžitě snědlo. Kdyby tam byl strom, tak by snědli tu kůru asi. Přátelství žádný, ne, tady šlo o život. To přátelství neexistovalo už. Neexistovalo. Tam když někdo nechal ležet kousek kůrky chleba, druhý mu to okamžitě vzal. Toto nebyl život, to bylo mučení, bez spaní, bití, bez jídla, vody, a pořád nás jen mlátili. Celý noci jste musela apelovat, celý noci nás nechali apelovat, jen ten SSák se chtěl bavit. Byl opilý nebo něco, já nevím. A nahnali nás do baráku, my jsme se tam nahnali, praštili na ty prkna, co tam pro nás byly, a zas za půl hodiny nás zase hnali ven. Teď někteří se schovali, pod ty prkna, o oni je tam, oni to věděli dobře, tak je tam hnali, stříleli po nich, teď při tom apelu v Osvětimi jsme nesměli mít nic, my jsme měli trestanecký hadry a nic se nemohlo mít pod tím, žádnou košili nebo tričko, spodky, to bylo zakázaný. On tam chodil: „Gatě dolů!“, a on tam vždycky našel nějaký hadr, tam někdo měl. No strašný, on ho tak zbil, on ho rozkopal, i střeva, břicho mu rozkopal. Některý padl a nic, některý řval a ty střeva tam cpal nazpět, ale šance lékařská tam nebyla, nic. Když se někdo hlásil na ošetření, to znamenalo do plynu. To bylo snad deset kilometrů od Osvětimi, tam jsem zažil bombardování. My jsme nebyli krytí, my jsme vůbec nebyli krytí, To ty střepiny, ty byly nebezpečný. Když ta bomba padla, tak se roztrhla a ty střepiny, když někdo dostal do krku, tak mu to urvalo hlavu. Přesun do Buchenwaldu, to probíhalo takovýma otevřenýma nákladníma vagónama, otevřený, my jsme jeli dobytčákama a ty byly otevřený, otevřený vagóny, ty plochý takový, v zimě. V Buchenwaldu byl židovský tábor a nežidovský. Nás nechali umřít hlady, my jsme nedostali žádný jídlo. A ti nežidovští, tam byli i Rusové, to byli ruští zajatci, dostávali jídlo, dostávali si, vařili polévky, a my nic. Oni nás nechali umřít hlady. Tam jsem byl poslední dva měsíce. Tam nás osvobodili Američani, ovšem já jsem je vítat nemohl, poněvadž jsem nemohl chodit, nemohl jsem ruku zvednout, já jsem byl jenom kostra, kůže, nic jinými jsem nebyl. A všude mrtvoly, všude kolem samý mrtvoly. Kdyby mě byli naházeli mezi ty mrtvoly tam, poněvadž, to ukazují v televizi ty hlady mrtvol, jak to bagrem do toho, tam byli i živí ještě, kdyby mě tam hodili, já bych nemohl nic, Jsem se nemohl hýbat. Já jsem jenom ležel, já jsem jenom ležel, já jsem se nemohl hýbat, já jsem nezvedl ruku. A tam byly takový reflektory, takový ampliony veliký, a naráz se ozvalo: „Ode dneška se okamžitě přestává rozlišovat rasová, rasovýho něco…“ To tam hlásili hned. A já bych byl tak rád je viděl. Tanky nebo něco. A já jsem tam ležel, kostra. Asi druhý den tam proběhl jeden Američan, v helmě, měl na sobě takovou masku, poněvadž v tom bloku byly mrtvoly, byli umírající, byli něco takovýho, jako jsem byl já, on tam jenom takhle proběhl jako, pro něho to musel být strašný pohled, a 69

to bylo všechno. Já jsem ty Američany neviděl. Já jsem potřeboval nemocnici, já jsem potřeboval lékaře, dietu jsem potřeboval, ale ne, aby do mě někdo napral, oni tam dali k dispozici zásoby, co tam měli ti SSáci. Čočku a buřty, nebo něco, to jsem já nesměl jíst. A když mě osvobodili, po osvobození, to si pamatuju jako dneska, já jsem vydechl, a nemohl jsem nadechnout, nešlo to. A já jsem ztratil vědomí a věděl jsem, že je to konec. A potom jsem se probudil v nějakých těch SSáckých ubytovnách. Já jsem se tam probudil. Já jsem vydechl, a nemohl, nešlo to. A já jsem věděl, že to je konec. Po osvobození, po osvobození to bylo strašlivých mrtvých tam. Každý byl mrtvý. To člověk poznal, že byl studený. Když někdo byl vedle mě, tak byl ledový za chvilku. My jsme leželi proti sobě, tak, nohy, tam nebylo místo, naráz tady cítím ledový nohy, tak to jsem věděl, že je mrtvý. Po osvobození. Dožili se osvobození a umřeli. My jsme potřebovali pomoc, takhle, lékařskou, nebo diety nebo tak něco. To když pamatuju takovýho 17 letýho asi kluka, on mluvil jenom francouzsky. A přišel do Buchenwaldu a takový statný. Asi přišel z domu, protože bylo vidět, že ještě byl živený. A položili ho vedle mě. Pořád ho bylo míň a míň, Pořád ho bylo míň a míň, až jednou jsem cítil, že je ledový. Mluvil francouzsky, ale věděl jsem, že je mu 17. To asi po něm nějaká maminka taky plakala. Když někdo byl mrtvý, tak je ledový. Tak to jsem hned věděl, ten je mrtvý. To byli živí, mrtví, všecko dohromady. Umírající, všecko. A žádná pomoc. No tak když jsem přijel do Boskovic, pochopitelně já jsem neměl školy, já jsem nebyl vyučený, jsem měl těžkej život, pochopitelně, když jsem se vrátil. Zaprvé že jsem nebyl rok schopný se nějak vzpamatovat z toho, no potom jsem teda dostal zaměstnání v té elektrárně, tam jsem byl spokojený. To bylo dobrý zaměstnání. Když přišli Rusové, já jsem na náměstí, všichni křičeli proti Rusům a Štroukal a já nevím co. Přijeli za mnou a začali na mě: „ Konečně, ty Žide, na tebe dojde! Konečně!“ Já nevím proč, já jsem nebyl komunista. A proč, proč na mě mělo zase dojít, konečně ZASE dojde.“ 14.7.3 Kurt Ticho „Já jsem se narodil v Brně v dětské nemocnici, ale žil jsem po celou, po celých 25 let v Boskovicích. A mám moc pěkné vzpomínky na Boskovice. Lyžovali jsme, plavali jsme, chodili jsme na výlety, hrál jsem kopanou. Až všechno skončilo, když Francie a Anglie nás opustili a dali Němcům sudetské pohraničí. A potom republika se rozpadla a Němci vpadli do ní a život se úplně změnil. My jsme žili velmi krásně, pohodlně, ačkoliv tam byly malé třenice, malé třenice mezi Židy a křesťany. Ale to mezi mladšími, mezi dětmi, ale kdo jim to řekl, byli rodiče, a to šlo z generace na generaci. My jsme, když jsme dorůstali, poměr mezi židy a křesťany se velmi zlepšoval, časem. Protože stát byl demokratický a pluralistický. Jinými řečmi, my jsme měli právě takový právo, jako každý jiný. Nejenom na papíře, ale ve skutečnosti jsme se mohli obhajovat, když jsme cítili, že nám někdo ukřivdil. A ta třenice nebyla potom víceméně národností, nejenom náboženská, ale i národnostní, protože čeští katolíci nás obviňovali, že jsme němci, tak jsme byli raněni z dvou stran, ze strany náboženské a ze strany národnostní. Doma jsme mluvili zpočátku německy. Ale ve 30. letech jsme mluvili doma pouze česky. Protože Habsburkové zneužívali židy ke germanizaci okolí. A proto zařídili také německou školu, A do té chodily také některé křesťanské děti, aby se naučili německy. A ta škola byla uzavřena v roce 1920 a já jsem šel do české obecné školy, první třída, která byla v obecném gymnáziu. V roce 1938, tehdy už bylo napětí mezi ČSR a hitlerovským Německem. A tehdy už jsme cítili, že Němci se připravují na válku, poněvadž zbrojovský průmysl byl velmi činný. Určení Židů k deportaci jde zpět do historie. Snad vám bude známo, že ve středověku to byla inkvizice, kdy židé ve Španělsku měli tři možnosti. Buďto se vystěhovat, nebo se pokřtít, nebo být zabiti. A ten antisemitismus, protižidovské hnutí, existovalo po celé Evropě. Toho času. A Hitler to zneužil ve svůj vlastní prospěch. Protože tam věděl, že nikdo nebude intervenovat. Za konference ve Wansee, které je předměstí Berlína, byla konference, jejímž předsedou byl Heydrich, kde rozhodli o zničení židovstva v Evropě. A to potom organizovali např. v zemích českých a moravských, všichni židé byli odtransportováni do Terezína a potom do Polska, kde zemřeli hladem nebo byli zabiti nebo 70

byli uplynováni. Po příjezdu, to se stalo 15. března 1939, když jsme se vzbudili, bylo trochu sněhu na zemi, a celé náměstí v Boskovicích bylo plné motorizovaného dělostřelectva a tam zůstali po několik týdnů. Také se odstěhovali do červené zahrady. A potom přišli zákony, např. Německo jezdilo na pravé straně, Čechy a Morava jsme jezdili na levé straně. Přes noc se to změnilo, jízda byla na pravé straně, místo na levé. Rozumíte, co myslím? A potom přišly zákazy. My jako židé jsme nesměli opustit svoje domy po osmé večer, jsme nesměli cestovat a všeobecně obyvatelstvo dostalo lístky na potraviny a textilie. My židé jsme směli nakupovat po třetí hodině odpoledne, to už bylo všechno vyprodané. A co se týče textilií, my jsme nedostali žádné, známky na koupi oblečení. My jsme se dostali do Terezína 1. dubna 1942. Ale rád bych vám řekl, co se stalo předtím, My jsme dostali rozkaz, vláda židovská, židovská náboženská obec dostala rozkaz od Němců, že musíme opustit Boskovice 14. a 15. března 1942 a že můžeme vzít s sebou jen to, co můžeme unést. A dostali jsme se do Brna vlakem. A druhý den, ta druhá půlka přišla. Dohromady nás bylo odvedeno 361 osob, počítaje těch, kteří byli vzati již dříve do koncentračních táborů. Z těch 461 osob 9 se vrátilo naživu po válce. Když jsme se dostali konečně druhýho dne do stanice Trawniki v Polsku, museli jsme všichni se dostat z vagonu a tam byli Ukrajinci, kteří byli ve službách SSáků, a ti nám naporučili odnést naše zavazadla, která jsme měli s sebou, do jisté budovy tam. A jak jsme to nosili, tak nás bili biči. Já jsem ani jednou nešel s tím zavazadlem, já jsem se skrýval. Když všechna zavazadla byla pryč, řekli nám, že přijedou nákladním vozem do Piasek, nikdy nepřijeli. A my jsme nyní šli asi 15 16 km z Trawniki, z té železniční stanice, do města Piaski, V Piaskách bylo otevřené ghetto, ustanovené ghetto, to byla část města, která byla obklopená dráty, ostnatými dráty, a ghetto bylo rozděleno na dvě polovice, hlavní silnicí, která vedla z Lublina do Zamošče, se mě zdá. V jedné polovici byla studna, v jedné polovici nebyla studna. My jsme se dostali do té polovice bez vody, bez studny. Brány v ghettu byly otevřeny od osmi do desíti. Od desíti do 12 byly zavřeny, takže my jsme nemohli jít ani pro vodu. Od 12 do 14 byly zase otevřené a od druhé do čtvrté byly zavřeny. A v osm večer byly zavřeny úplně. My jsme se dostali do domu, kde jsme žili za neuvěřitelných podmínek. Střechy měly díry, podlaha byla vytrhána, lidi, kteří tam byli před námi, je využili jako topivo. K jídlu jsme nic neměli, pouze co jsme měli na sobě, protože zavazadla jsme nedostali. Na tom statku jsme pracovali denně od, snad od osmi od rána do pěti do odpoledně a museli jsme jít zpět do ghetta. A protože v ghettu nebylo co jíst, my jsme kradli na statku cokoliv, co bylo pochováno pod zemí, jako brambory z minulého roku, mrkev, a zelí, kteří poláci pohřbili přes zimu a na jaře to jedli. A my jsme to nacpali do našich šatů a pašovali jsme to do ghetta. A utíkal jsem zpět na ten statek. Když jsem tam přišel, moji kolegové stáli na budově kovárny a dívali se do polí. A tam šel transport. Kdybych já zůstal o pět minut déle v tom ghettu, šel bych taky v tom transportu. A čeho jsem se bál nejvíc, jsem se dozvěděl večer, když jsem přišel zpátky do ghetta, nikdo nebyl v pokoji. Z těch 13lidí, 11 šlo s tím transportem pěšky do Trawniki a odtam jsme nevěděli kam. Dvakrát Němci a polští policisté přišli do sklepa, ale nevěděli, kde jsme. Nemohli nás najít. Asi o půl sedmé jsme slyšeli, že někdo pracuje s pákou na té krabici, na té dřevěné krabici, a vytáhli ji ven. A ten vám volal dolů: „Všichni ven!“ Tak jsme vylezli všichni jeden po druhém. My muži jsme dostali výplatu na zadek, a ženy nám nebily a potom nás vedli na náměstí toho ghetta a zařadili nás do asi 1500 lidí, kteří už tam čekali, aby odešli v transportu. A tak jsme šli dále, a až nás rozdělili. Muži doleva a ženy doprava. Děti do 6let s matkami. A tak jsme stáli ve velkém, bylo nás snad 3000 lidí, mezi těmi izbici a námi. Na jedné straně byli muži, na druhé byly ženy. A jak jsem stál, přišli SSáci a ptali se po řemeslnících, obuvnících, sklenářích, textilních odbornících. A já jsem zvedl ruku na ty textilní odborníky a ten jeden z těch SSáků mě poslal ven z té celé skupiny. A tak se nás dostalo dohromady asi 50. A potom ty ženy odvedli a my jsme byli odvedeni do jinýho dvora, který byl obklopen opět dráty. A když jsem přišel k tomu rohu, odkud ten hluk přišel, nemohl jsem nic vidět, protože byly propleteny větvemi stromů a ona pracovala mezi těmi 10 Čechy na statku a tak jsme se poznali. A nyní jsem ji viděl. A tak jsem řekl: „Berto, co se to teď děje?“ A ona mně řekla: „ Buď rád, že tě vybrali, protože se budeš mít mnohem lepší než ti druzí, kteří odešli.“ Já se ptám: „ A 71

kde jsou, co dělají?“ A ona začala plakat a utekla. A našel jsem pár kalhot, které patřili mému příteli Josefu Aufrechtovi, která měla gumu zde na dole, protože jeho žena Helena mu to ušila, aby mu vítr nefoukal do kalhot. A tak jsem se divil, kde je Josef a co bude nosit, když já mám jeho kalhoty tady? A někdo z těch dělníků mi řekl, že my jsem v Sobibóru, v exterminentním táboře, tzn., že všichni, kteří tam přijdou, budou usmrceni. Po tři dny jsem nemohl pochopit, co mě bylo řečeno a co jsem dal dohromady z observace. Totiž ti lidé, kteří nešli s námi, byli v skupinách s asi 480 osob vyhnáni z jednoho dvora, kde se museli vysléct do naha a svázat boty, aby je našli, až přijdou ze sprchy. Prý dostanou taky nové prádlo. A jakmile se to stalo, odešli z toho dvoru dveřmi, kde byla velká krabice, kam oni měli odložit všechny drahé věci, které měli, prsteny, hodinky, všechno. A potom je nahnali z toho dvora přes trávník do tábora č. 3, kde byla plynová komora. A ten hluk, to naříkání, které já jsem slyšel na dvoře, bylo od těch lidí, kteří byli hnáni nazí. Ti byli vlečení do plynové komory, Němci, startovali mašinu a výfukové plyny rourami šly do té komory, kde byli jako na sprchy, ale to byl plyn, co č´šel z té sprchy. A ti byli usmrceni za 20 minut. Dveře se otevřely potom a druhé straně a tam byla skupina židů, kteří vytahovali mrtvý z těch komor, kteří byli často spleteni, jako nazí, drželi se jeden druhýho, tak je táhali, rozdělovali a museli je prohlížet na dutiny. Na obě dutiny u žen, u mužů pouze jednu dutinu, zdali tam nejsou schované diamanty apod. A potom ty mrtvoly se vhodily do těch malých vozů a pálili se na rožních. Když rožně nestačili pálit ty mrtvoly, měli masové hroby, kam je naházeli a potom na ně naházeli zem. V táboře jsme byli zneužíváni, byli jsme biti pro nejmenší přestupek. Byly nejrůznější oddělení práce. Jedno oddělení bylo střídání zavazadel a oblečení. 15 nebo 20 párů kalhot byl jeden balík a ty se museli svázat. To šatstvo, které nebylo k potřebě, se pálilo. Všechny znaky, že to patřilo židům, museli být odejmuty. Ty židovské hvězdy. 10kabátů byl jeden balík a to šlo všechno do magacínů. A když magacíny byly plný, přišel nákladní vlak a my jsme nakládali to zboží do těch vlaků a to pak šlo do Německa do vybombardovaných měst a tam to rozdávali lidem. Mimoto kdokoliv onemocněl, byl poslán do lazaretu do tábora č. 3, kde byl zastřelen. A když potřebovali nový lidi, tak je vybrali z novýho transportu. A potom, když ženy byly zaplynovány, potom šly muži. Náš transport, mimo nás, kteří v té skupině pracovníků přežili, byli mrtví během 3 nebo 4 hodin. Za práci jste dostal bičem 3 krát, ale potom ty velký tresty byly po práci večer. Za večerního raportu rotmistr Frenzel: „My chceme někoho, kdo může ošetřovat choré.“ Já jsem zvedl ruku a on se mě ptá, jak to, že mám kvalifikaci. A já jsem mu řekl, že jsem byl, my jsme to směšně říkali ducholapec, a to jsem dělal po měsíce, a tak jsem šidil ty Němce. Vždycky za několik týdnů oni chtěli vidět ty nemocné a ti museli přijít z baráku ven. Wagner je nikdy nenechal přijít ven. Já jsem pouze volal jména z mé kartotéky a ti odpovídali zde. A on podle hlasu poznal, že je to vždycky jiný člověk. Ale Frenzel je nechal přijít ven a díval se na každýho, a když měl špatnou náladu, vzal 15 chorých a nechal je zastřelit. V pondělí před naší vzpourou, která byla ve čtvrtek, Frenzel opět chtěl vidět ty choré. A tehdy jsem jich měl myslím 14. A on poznal, že někteří byli několik týdnů napřed choří. Začal velký rámus a bít nás a mně řekl: „ Ty přijdeš příště na řadu.“ Tak můj úkol byl v den vzpoury chodit s jedním chlapem, aby nemohl říct Němcům, co se děje. Měli jsme jednu pušku. A ti, kteří věděli, a mohli odejít z pracovních míst, se začali shromažďovat na dvoře č. 1. Najednou přišel na bicyklu Ukrajinec, a jakmile přijel tou bránou, ti, kteří byli na dvoře, ho shodili z kola, a zabili ho noži. Za plotem byla velká louka a daleko dál byl les, který se jmenoval Sobibór. A já jsem pozoroval, co se děje. A najednou vidím, že byl žebřík postaven k tomu plotu, který hraničil s tou loukou. A ti, kteří tam byli se mnou na dvoře, utíkali k tomu žebříku a přes žebřík skočili dolů. V louce bylo minové pole. Já jsem pozoroval toho strážce, na té věži, a najednou on sdělával pušku a připravoval se ke střílení těch, kteří utekli. A já jsem utíkal k tomu žebříku, za mnou byl Mojses s tou puškou, on byl poslední a já předposlední, kteří jsme se dostali na druhou stranu. A nyní jsme byli v louce. A před námi už snad 150 200 mužů, lidí uteklo. Někteří utekli taky pod plotem a někteří utekli v jiných místech, kde řezali ty ploty. Naše ploty nebyly elektrizovaný. Když jsme se dostali dále do země a přišel večer, museli jsme hledat, co jíst a kde spát. A je to zajímavý, když budete pozorovat, 72

cokoliv se stalo, vždycky jsem byl na správném místě ve správném čase se správnou věcí. Jako zázrak. Když se setmělo, jsem vstal a šel jsem snad 30 m na polní cestě, na které jsme přišli, a náhle jsem stál na zadku stodoly mýho sedláka. A já jsem čekal, a najednou se otevřeli dveře, a sedlák vycházel z domu. A já jsem řekl polohlasně: „Hospodáři,“ a on mě poznal podle hlasu hned a řekl: „ Kde ty se tu bereš? Odkud pocházíš?“ A já jsem mu řekl: „Já jsem utekl z tábora a přicházím k vám se zachránit, si zachránit život.“ A jeho odpověď byla: „Marno.“ Potom mě uzavřel do toho chléva a za chvilku přišel zpět a měl láhev horké kávy, kus toho bílého chleba a o pěti ráno mě přišel, otevřel vrata a vzal mě do stodoly naproti dvora, byla veliká stodola. Tak jsem žil jeden týden v té stodole, ale druhý den jejich služebná Kriska mě uviděla. A ale ona mlčela a nic se nestalo. A potom, o pěti ráno v pondělí, přesně týden kdy jsem se dostal k nim, mě sedlák vzal brzy ráno do jedné komory, která byla částí chléva. V té komoře, která byla spojená s budovou prasečího chléva, zde na zemi bylo dřevo na pálení. Tak mě řekl, abych vstoupil na půdu toho prasečího chléva, který měl nízký, nízký krovy, uprostřed jsem mol pouze klečet. A tam jsem žil od konce října do konce července 1944. Denně mě donášeli dva krát jídlo, já jsem měl vědro, který bylo můj záchod, a jednou týdně sedlák mi je vyprázdnil. A Stanislav taky odešel několikrát do Piasek, snad jednou za šest týdnů, a tam koupil noviny. A když je přečetl doma za týden, tak mi je taky tak dal. A ty jsem četl u té díry ve slámě, abych taky viděl, abych mohl číst. Já jsem četl ty noviny několikrát, až jsem pochopil, co to v té polštině znamená. A když jsem četl, že Němci změnili situaci, změnili pozice, tak jsem věděl, že ustupují. Dolů jsem se nedostal, pouze když jsem odcházel. Já jsem pře 9 měsíců ležel ve slámě. Já jsem nechodil, celou tu dobu jsem nechodil, protože jsem nechtěl vlézt dolů v noci a zase lézt nahoru, protože někdy lidé přecházeli přes dvůr a taky si stěžovali k mému sedlákovi, že tu někdo je, protože slyšeli někoho kašlat v noci. A koncem června, myslím, myslím, že jsem už slyšel dělostřelecké rány. A taky nějaký letecký, leteckou aktivitu. Já jsem mu jednou řekl, že chci do české armády. A on mi potom řekl, že v Kamenci podolském je česká armáda. Ale když jsem konečně byl na dvoře dole, tak mi řekl, že česká armáda je v Kamenci Podolském, která byla asi pouze 60mil, 90km, a potom mi řekl, abych nešel do vsi, protože kdyby zjistili, že jsem Žid, jeho by zabili. Tak jsem se dostal do Piasek a Piaski byli povozničené, všechny vesnice v okolí vyhořelý. Pouze [světlišky] netrpěly ohněm. To bylo zajímavý. A já jsem se sloučil s masou lidí, nevěděl jsem, kam jdeme, a zpíval jsem melodii ruských vojáků. Trvalo mě to týden, než jsem se dostal do Kamence Podolského. Nemohu vám říci a nemohu si vzpomenout, kde jsem spal a co jsem jedl, to byl velmi, velmi strašný čas pro mne, protože jsem byl sám. A nemluvil jsem polsky dobře, nemluvil jsem ukrajinsky a byl jsem vlastně mezi nepřáteli. A po 4 týdnech jsem se konečně dostal do Sadagury. A jakmile jsem se dostal do toho dvora, toho dvora se stromy, moje postavení, duše, se úplně změnilo. Já jsem byl vysílen, ale přesto jsem byl ihned jiným člověkem. A tam jsem se dostal hned do kasárny a řekl jsem, že jsem Čechoslovák a že se chci spojit s armádou a já jsem musel dokázat, že jsem Čechoslovák. A tam jsem strávil v Sadaguře několik týdnů. A potom za den nebo za dva za mnou přišel jiný důstojník, byl to Slovák, major, a on mi řekl: „Ticho, já jsem se dozvěděl, že to je vaše rodné město.“ A já jsem řekl: „To je pravda.“ A on mi řekl: „Můžete zde zůstat, jak dlouho chcete. Budete-li hotov, přijďte za námi do Prahy.“ A já jsem mu řekl: „Majore, já vám děkuju za vaši nabídku, ale zde nemohu zůstat.“ A tak jsem mu ukazoval všechny ty domy a okna, tam žili známí a příbuzní. A dnes tu není nikoho a já tu nechci zůstat. A on mi řekl, že tomu rozumí. Když jsme se dostali do Prahy, my jsme byli ubytováni na Smíchově, v kasárnách na Smíchově. A za týden nebo za týdny jsem zase zašel do Červené zahrady a tam byla mezi jinými z mé generace Anna Traplová, která se stala lékařkou. A ona přišla za mnou, jediná z celé generace, a řekla, moje jméno mezi kamarády bylo Ti, já jsem byl Ti: „Kurte, můžu ti něčím pomoct? Potřebuješ něco?“ A já jsem jí řekl: „Andulo, já ti mnohokrát děkuju, ale já nepotřebuju nic.“ To byla jediná osoba, z celé mé generace, která mě nabídla pomoc. K norimberskému procesu, se pamatuji, že jsem napsal dlouhý český dopis generálu Ečerovi, který byl hlavou československého oddílu v Norimberku. On mně ani neodepsal. Já jsem napsal dopis, německý dopis, Myslím, že v roce 1949, na nějaký německý 73

soud, ve kterém jsem vylíčil, kde jsem byla a dal jsem jim jména SSáků. No v roce 1963 nebo 1964 jsem byl povolán na německý konzulát do Clevelandu, kde doktor Deutz byl generálním konzulem, mě vyslýchal, a já jsem musel identifikovat SSáky ze Sobibóru podle obrazů, a všechny jsem identifikoval. 250000 Židů zahynulo v Sobibóru a 1000 Poláků. Moje sestřenice, která byla provdaná za křesťana, jmenoval se Jaroslav Výšek, přežili válku na Slovensku. A on vynalezl strojek, jak dělat benzín z nafty. A chtěl, abych tu mašinu vzal do Ameriky. Já v tom filmu vidím velmi, velmi, velmi důležitý prostředek, vysvětlit a osvětlit lidem pozici Židů za 20 století, kdy byli pronásledováni šlechtou, kde žili, anebo vládou, kde žili, zvláště v Rakousko – uherské monarchii. A my jsme byli obětí protižidovského, tzv. antisemitského učení, římskokatolické církve, která nás obviňovala a která nás nedopustila se sloučit se společností druhých. Která nám nedovolovala se obhajovat u soudu jako zbytek obyvatelstva. Nyní vám chci říct, jak cítím po všech zkušenostech, které jsem prožil. V prvé řadě chci zdůraznit, že nikdy neodpustím německým generacím, které nás vyhubily, systematicky. To nebylo, jak by měl člověk aspoň nějakou volbu jak za inkvizice, ale tady byla jenom jedna cesta k smrti. Buďto hladem, nemocí, zastřelením, zabitím anebo plyny. Je to morální závazek lidstva zamezit každou nespravedlnost, které byly praktikovány za doby, co je známa také jako holocaust.“

74