KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 333
8. KONEC NORSKÉHO GRÓNSKA Počátek konce. Odlesnění. Poškození půdy a travnatých ploch. Předchůdci Inuitů. Obživa Inuitů. Vztahy Inuitů s Nory. Konec. Hlavní příčiny konce.
V předcházející kapitole jsme viděli, že Norové zpočátku v Grónsku prosperovali. Vděčili za to šastné shodě okolností při svém příchodu; měli štěstí, že objevili panenskou krajinu, kde se nikdy nekácelo ani nepásla zvířata a jež se hodila k pastevectví. Dorazili v období poměrně mírného podnebí, kdy ve většině let vystačili s produkcí sena, kdy mořské cesty do Evropy neblokoval led, kdy v Evropě vládla poptávka po mroží zubovině, kterou tam vyváželi, a kdy nikde poblíž norských osídlení nebo loviš nežili žádní původní Američané. Všechny tyto počáteční výhody se postupně obrátily proti Norům, a do jisté míry si za to mohli sami. Změna podnebí, oslabení evropské poptávky po zubovině a příchod Inuitů byly mimo jejich kontrolu, ale to, jak se s tím Norové vypořádají, bylo na nich. Jejich vliv na grónské prostředí byl přímým důsledkem jejich jednání. V této kapitole uvidíme, jak se změny výše uvedených počátečních výhod spojily s následnou reakcí Norů tak, že to přineslo konec jejich kolonii v Grónsku. Grónští Norové si poškodili životní prostředí nejméně ve třech ohledech: tím, že zničili původní vegetaci, vyřezali drny a zapříčinili půdní erozi. Hned po příchodu začali mýtit zalesněnou krajinu vypalováním, aby vytvořili pastviny, část zbylých stromů vykáceli kvůli stavebnímu a palivovému dříví. Obnově stromů zabránilo spásání a pošlapávání dobytkem, zvláště v zimě, kdy jsou rostliny nejzranitelnější, protože tehdy nerostou. Naši přátelé palynologové změřili účinky všech těchto vlivů přezkoumáním sedimentů, které nasbírali na dnech jezer a močálů a datovali pomocí radioaktivního uhlíku. Tyto sedimenty KONEC NORSKÉHO GRÓNSKA /
333
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 334
skýtají nejméně pět environmentálních ukazatelů: celé části rostlin jako listy a rostlinný pyl, což slouží k identifikaci rostlinných druhů, jež v příslušné době rostly u jezera; částice dřevného uhlí, důkaz blízkých požárů; měření magnetické citlivosti, jež v Grónsku odráží zejména množství magnetických minerálů železa v sedimentu, pocházejících z orné půdy splavené nebo naváté do jezerní pánve; a podobně splavený nebo navátý písek. Z výzkumů jezerních sedimentů vzešel následující obraz vegetační historie v okolí statků grónských Norů. Počítání pylových zrnek ukazuje, že růst teplot po skončení poslední doby ledové vedl k nahrazení trav a ostřic stromy. V příštích 8 tisících letech došlo k jen málo změnám vegetace a vyskytly se jen ojedinělé známky odlesňování a eroze, případně žádné – až dokud nedorazili Vikingové. Tuto událost signalizovala vrstva dřevného uhlí z požárů, jež zažehli při mýcení krajiny, aby získali pastviny pro dobytek. Ubylo pylu vrb a bříz, zatímco pylu tráv, ostřic, bylin a krmivářských pastvinných rostlin dovezených Nory naopak přibylo. Zvýšené hodnoty magnetické citlivosti prokazují splavování ornice do jezer, protože ztratila rostlinný kryt, který ji dříve chránil před větrnou a vodní erozí. Když pak byla celá údolí zbavena rostlinného krytu a půdy, do jezer putoval i písek z podloží ornice. Trendy všech těchto změn se pak obrátily, což dokládá obnovu krajiny po vymizení vikingských osídlení v 15. století. Nakonec, stejné změny, které doprovázely příchod Norů, se objevily ještě jednou po roce 1924, kdy dánská vláda v Grónsku opět zavedla chov ovcí, pět století poté, co zanikly i se svými vikingskými pastýři. No a co má být? Mohl by se ptát environmentální skeptik. To je smutné pro vrby, ale co lidé? Ukázalo se, že odlesnění, půdní eroze a vyřezávání drnů vesměs vážně poznamenaly i Nory. Nejočividněji je odlesnění rychle připravilo o stavební dříví, tak jako Islanany a Mangarevany; nízké a tenké kmeny zbylých vrb, bříz a jalovců stačily jen na výrobu malých dřevěných předmětů do domácnosti a na trámy domů, čluny, sáně,
334 /
DŘÍVĚJŠÍ SPOLEČNOSTI
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 335
sudy, panely stěn a postelí bylo třeba velkých kusů dřeva. Dopadlo to tak, že Norové záviseli na třech vnějších zdrojích stavebního dříví: sibiřském naplaveném dřevu, které vyhodilo moře na pláž, kládách dovezených z Norska a stromech pokácených samotnými Gróňany při plavbách k pobřeží Labradoru („Markland“), které objevili za průzkumů Vinlandu. Stavební dříví si očividně zachovávalo takovou vzácnost, že Gróňané staré dřevěné předměty nezahazovali, ale recyklovali. To lze odvodit z nepřítomnosti velkých dřevěných desek a nábytku ve většině norských zřícenin v Grónsku, vyjma posledních domů, v nichž zemřeli Norové ze Západního osídlení. Proslulé archeologické naleziště v Západním osídlení zvané „Statek pod pískem“ téměř dokonale zachovaly zmrzlé říční písky, jež ho překryly. Většina stavebního dříví se tam našla v horních vrstvách, což opět naznačuje, že dříví ze starých místností a budov bylo příliš cenné, než aby ho lidé při přestavbách a zvětšování místností vyhodili. Norové nedostatek stavebního dříví řešili i tak, že se ohledně materiálu na zdi budov uchýlili k drnům. Uvidíme ale, že z tohoto řešení pro ně vzešel další specifický problém. Další odpovědí na „no a co má být?“ u odlesňování je nedostatek palivového dříví. Inuité se naučili používat k vytápění a osvětlování příbytků velrybí tuk, zbytky z norských ohniš ale ukazují, že Norové v domech dále spalovali dřevo vrb a olší. Dodatečná velká poptávka po palivovém dřevu, na kterou bychom my, moderní obyvatelé měst, nikdy nepomysleli, navíc vyplynula z mlékárenství. Mléko představuje pomíjivý, potenciálně nebezpečný zdroj potravin: je velmi výživné, nejen pro nás, ale i pro bakterie, takže se rychle zkazí, pokud zůstane stát bez pasterizace a chlazení. My tyto postupy bereme jako samozřejmost, ale Norové – tak jako všichni lidé před moderní dobou – je neprováděli. Nádoby, v nichž Norové sbírali a skladovali mléko a vyráběli sýr, tudíž bylo třeba často mýt převařenou vodou, v případě věder na mléko dvakrát denně. To omezilo dojení zvířat na salaších (oněch letních budovách v kopcích) na KONEC NORSKÉHO GRÓNSKA /
335
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 336
nadmořské výšky pod 396,5 metru, nebo nad touto hranicí nebylo dostupné palivové dříví, přestože vhodné pastvinné trávy rostly do mnohem větších nadmořských výšek, až po přibližně 762,5 metru. Víme, že na Islandu i v Norsku se salaše po vyčerpání místního palivového dříví musely zavírat a totéž podle všeho platilo také pro Grónsko. Norové stejně jako v případě vzácného stavebního dříví nahrazovali vzácné palivové dříví jinými materiály; spalovali zvířecí kosti, hnůj a drny. Tato řešení ale mají i nevýhody: kosti a hnůj jinak mohly posloužit k hnojení luk, aby se zvýšila produkce sena, a spalování drnů se rovnalo ničení pastvin. Odlesňování způsobilo vedle vážných nedostatků stavebního a palivového dříví rovněž neméně kritický nedostatek železa. Skandinávci získávali většinu železa z bahenní rudy – tedy vytěžováním kovu z bahenních sedimentů s nízkým obsahem železa. Samo bahenní železo je v Grónsku místně dostupné, tak jako na Islandu a ve Skandinávii: s Christianem Kellerem jsme viděli železitě zbarvené bahno v Gardaru ve Východním osídlení a Thomas McGovern zpozoroval jiné takové bahno v Západním osídlení. Problém nespočívá v nalezení bahenního železa v Grónsku, ale v jeho vytěžování, které si žádalo obrovské množství dřeva na výrobu dřevného uhlí potřebného k dosažení dostatečně vysoké teploty ohně. I když Gróňané tento krok přeskočili dovozem železných ingotů z Norska, stále potřebovali dřevné uhlí, aby mohli ve výhních toto železo opracovávat na nástroje. Železné nástroje rovněž často museli ostřit, opravovat a nanovo překovávat. Víme, že Gróňané železné nástroje měli a se železem pracovali. Zbytky kováren a železné strusky se totiž našly na řadě větších norských statků v Grónsku, i když nám to ještě neprozrazuje, zda tyto kovárny sloužily pouze ke zpracovávání dováženého železa, nebo k místnímu vytěžování bahenního železa. Archeologové na vikingských nalezištích v Grónsku objevili ukázky běžných železných předmětů, předpokládaných u středověké skandinávské společnosti, včetně hlavic seker, kos,
336 /
DŘÍVĚJŠÍ SPOLEČNOSTI
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 337
nožů, nůžek na stříhání ovcí, lodních skob, tesařských hoblíků, šídel na prorážení a nebozezů na vrtání otvorů. Z výzkumu těchto naleziš je ale zřejmé, že Gróňané trpěli zoufalým nedostatkem železa, i v porovnání se zbytkem středověké Skandinávie, kde železa nebylo dost. Na britských a shetlandských nalezištích Vikingů, dokonce i na islandských nalezištích a vinlandském nalezišti L’Anse aux Meadows například badatelé objevili daleko víc hřebíků a dalších železných předmětů než na grónských nalezištích. V L’Anse aux Meadows představují nejběžnější železný předmět právě zahozené železné hřebíky, mnoho jich objevíte i na islandských nalezištích, přes vlastní nedostatek dřeva a železa na Islandu. Nedostatek železa v Grónsku však byl extrémní. V nejnižších archeologických vrstvách se tam našlo jen málo železných hřebíků a v pozdnějších téměř žádné, protože železo nabylo takové vzácnosti, že se prostě nezahazovalo. Archeologové v Grónsku nenašli jediný meč či přílbu, dokonce ani žádnou jejich část, a jen pár zlomků kroužkového brnění, jež možná všechny pocházejí z té samé drátěné košile. Železné nástroje se opětně používaly a znovu a znovu ostřily, až dokud se neopotřebovaly na pouhé pahýly. Z vykopávek provedených v údolí Qorlortoq na mne například přímo jímavě zapůsobil nůž s čepelí opotřebovanou téměř do nicoty; stále však byla připevněna k rukojeti, jejíž délka naprosto neodpovídala takovému pahýlu. Nůž si očividně dosud zachovával dostatečnou cenu na to, aby ho majitel znovu naostřil. Jasný důkaz nedostatku železa u Gróňanů skýtá rovněž řada předmětů objevených na jejich archeologických nalezištích, které se v Evropě běžně vyráběly ze železa, ale Gróňané je zhotovovali z jiných, často neočekávaných materiálů. Patřily k nim dřevěné hřebíky a hroty šípů z parohů karibu. Islandské letopisy v záznamu u roku 1189 s překvapením líčí, že grónská lo, kterou tehdy zavály větry k Islandu, byla sbita nikoli železnými hřebíky, ale dřevěnými čepy, a poté svázána velrybími kosticemi. Vikingy, jejichž obraz sebe sama se soustřeoval na zastrašování protivníků máváním mohutnou válečnou sekerou, KONEC NORSKÉHO GRÓNSKA /
337
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 338
ovšem muselo velmi ponižovat, pokud byli nuceni z velrybí kosti vyrábět i tuto zbraň. Nedostatkem železa u Gróňanů klesla efektivnost zásadně důležitých procesů v jejich hospodářství, protože s malým počtem železných kos, sekáčků a nůžek, nebo při nouzové výrobě těchto nástrojů z kostí či kamenů, jim muselo trvat déle, než sklidili seno, naporcovali maso z poraženého kusu a ostříhali ovce. Mělo to však bezprostřednější osudový důsledek: ztrátou železa grónští Norové ztratili i vojenskou převahu nad Inuity, protože právě ocelové meče a brnění propůjčovaly všude jinde na světě obrovské výhody evropským kolonistům v nesčetných bitvách s domorodci, na něž narazili. Například při dobytí peruánské říše Inků Španěly v letech 1532–1533 došlo k pěti bitvám, v nichž postupně 169, 80, 30, 110 a 40 Španělů zmasakrovalo armády tisíců až desetitisíců Inků. Nepadl ani jeden Španěl a zraněných jich bylo jen několik – protože španělské ocelové meče prosekávaly bavlněné brnění indiánů, zatímco Španěly ocelové brnění chránilo před údery indiánských kamenných či dřevěných zbraní. O tom, že grónští Norové po prvních několika generacích stále měli ocelové zbraně či ocelové brnění, však nemáme žádné důkazy kromě svrchu zmíněného jediného kroužkového brnění, jehož zlomky objevili archeologové a které možná patřilo spíše Evropanovi, jenž navštívil Grónsko na evropské lodi, než Gróňanovi. Gróňané místo toho bojovali stejně jako Inuité, vyzbrojeni luky, šípy a kopími; nemáme ani žádné důkazy, že by grónští Norové používali v bitvě koně, což byla další věc, která španělským dobyvatelům propůjčovala rozhodující výhody při bojích s Inky a Aztéky; jejich islandští příbuzní to určitě nedělali. Grónským Norům chyběl i profesionální vojenský výcvik a vůči Inuitům nakonec nedisponovali vůbec žádnou vojenskou výhodou – ještě uvidíme, že pravděpodobně to mělo důsledky pro jejich osud. Vliv Norů na přírodní vegetaci proto způsobil, že trpěli nedostatkem stavebního i palivového dřeva a železa. Další dva hlavní
338 /
DŘÍVĚJŠÍ SPOLEČNOSTI
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 339
druhy jejich vlivu, na půdu a trávu, jim zase ukrojovaly z výměry zemědělsky využitelných pozemků. V 6. kapitole jsme poznali, že na Islandu nestabilita lehkých sopečných půd otevřela dokořán dveře velkým problémům s půdní erozí. Půda Grónska není tak moc náchylná k poškození jako islandská, přesto se podle světových standardů řadí k poměrně nestabilním, protože krátké a studené vegetační období v Grónsku vede k pomalému tempu růstu rostlin, pomalému utváření půdy a tenkým vrstvám ornice. Pomalý růst znamená nízký obsah organického humusu a jílu v půdě, tedy půdních složek, které vážou vodu a tak půdu udržují vlhkou. Grónské půdy proto snadno vysychají účinkem tamějších častých silných větrů. Popišme si te posloupnost půdní eroze v Grónsku: začíná vykácením nebo vypálením půdního krytu tvořeného stromy a keři, jež zadržují půdu účinněji než tráva. Po ztrátě těchto stromů a keřů nastoupí dobytek, zvláště ovce a kozy. Spásá trávu, jejíž obnova probíhá v grónském podnebí jen pomalu. Jakmile se rozbije travnatý kryt a odkryje půda, odnášejí ji zvláště silné větry a bušení kapek za příležitostných prudkých dešů. To může „přestěhovat“ ornici z celého údolí kilometry daleko. V oblastech, kde se tím odkryje písek, například v říčních údolích, ho pak zvedá vítr a o kus dál směrem, kterým vane, zase ukládá. Rozvoj vážné půdní eroze a přesouvání ornice (a poté písku díky větru a tekoucí vodě) do jezer dokládají v Grónsku po příchodu Norů jednak sloupcové vzorky jezerních sedimentů, jednak půdní profily. Například z místa opuštěného norského statku, který jsem minul v ústí fjordu Qoroq po větru od kontinentálního ledovce, vysokorychlostní větry odvály tolik půdy, že tam zbyly jen kameny. S navátým pískem se na statcích grónských Norů setkáte běžně: některé opuštěné v oblasti Vatnahverfi pokrývá přes tři metry tlustá vrstva. Vedle půdní eroze si Norové kvůli nedostatku stavebního a palivového dříví neúmyslně ničili pozemky vyřezáváním drnů na budovy a palivo; téměř všechny grónské budovy totiž postaKONEC NORSKÉHO GRÓNSKA /
339
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 340
vili většinou z drnů, nanejvýš s kamennými základy a určitým množstvím dřevěných trámů jako oporou stropu. Dokonce i katedrála svatého Mikuláše v Gardaru měla z kamene jen nejspodnějších 1,8 metru stěn, výše byly z drnů, přičemž střechu podpíraly dřevěné trámy a přední štít tvořily dřevěné desky. Kostel ve Hvalsey představoval výjimku tím, že měl stěny z kamene do plné výše, střechu však stále drnovou. Grónské drnové stěny bývaly opravdu tlusté (až přes 1,8 metru!), aby skýtaly izolaci vůči chladu. Odhaduje se, že stavba velkého obytného domu v Grónsku spotřebovala přibližně čtyři hektary trávníku. Takové množství drnů bylo kromě toho potřebné více než jednou, protože drny se postupně rozpadají, takže Gróňané museli budovu po každých několika desetiletích „předrnovat“. Těžbu drnů na stavební účely nazývali „oloupání vnější louky“; to dobře popisuje škody způsobené pozemku, který by jinak sloužil jako pastvina. Pomalé tempo obnovování trávníku v Grónsku znamenalo, že byly dlouhodobé. Kdybyste o půdní erozi a vyřezávání trávníku vyprávěli skeptikovi, znovu by mohl reagovat: „No a co má být?“ Odpově je jednoduchá: vzpomeňte si, že Grónsko bylo z norských ostrovů v Atlantiku nejchladnější už před příchodem lidí, tedy nejméně výnosné, pokud jde o růst trávy na seno a pastvu. Bylo také nejzranitelnější následkem ztráty vegetace, která pokrývala půdu, následkem nadměrného spásání, pošlapávání, půdní eroze a vyřezávání trávníku. Statek musel mít dostatečnou rozlohu pastvin, aby uživil aspoň minimální počet zvířat, jehož bylo třeba k opětovnému dosažení počtu poté, co klesl v důsledků zvláště dlouhé a studené zimy, a to ještě před následující zimou. Ztráta odhadem pouhé jedné čtvrtiny celkové rozlohy pastvin na Východním či Západním osídlení by stačila, aby velikost stáda klesla pod tento minimální kritický práh. A právě to se podle všeho skutečně stalo na Západním osídlení (možná i na Východním). Situace v moderním Grónsku připomíná islandskou. Tu i tam environmentální problémy, jež sužovaly středověké Nory,
340 /
DŘÍVĚJŠÍ SPOLEČNOSTI
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 341
způsobují starosti i moderním obyvatelům. V průběhu pěti století po vymření středověkých Norů v Grónsku na ostrově nebyl žádný dobytek, nejprve ho obsadili Inuité, později přišla dánská koloniální vláda. Dánové se tam nakonec v roce 1915, ještě před výzkumy středověkých environmentálních vlivů, pokoušeli dovézt islandské ovce; v roce 1924 pak první chovatel ovcí na plný úvazek opětovně založil statek v Brattahlidu. Znovu se tehdy zkoušely i krávy, ale všechny tyto snahy byly ukončeny, protože jejich chov vyžadoval příliš mnoho práce. Dnes se chovem ovcí jako hlavním zaměstnáním zabývá přibližně 65 grónských rodin. Výsledkem je zase nadměrné spásání a půdní eroze. Sloupcové vzorky z grónských jezer ukazují, že po roce 1924 došlo ke stejným změnám jako po roce 984 n. l.: ubylo pylu stromů, přibylo pylu trav a bylin a vzrostlo množství ornice zanášené do jezer. Chovatelé po roce 1924 zprvu ovce v zimě, kdykoli byla dostatečně mírná, nechávali venku, aby si samy hledaly potravu. Následkem byly škody spásáním v době, kdy se vegetace dokázala nejméně obnovit (zvláště citlivé jsou na to jalovce, protože je v zimě, kdy není dostupné nic jiného, spásají ovce i kozy). Když v roce 1976 dorazil do Brattahlidu Christian Keller, ještě tam jalovec rostl; za mé návštěvy v roce 2002 jsem viděl už jen odumřelý. V průběhu zvláš studené zimy 1966–67 uhynula hladem přes polovina grónských ovcí, vláda pak založila Grónskou pokusnou stanici, kterou pověřila zkoumat environmentální vlivy ovcí srovnáváním vegetace a půdy na těžce spásaných pastvinách, lehce spásaných pastvinách a loukách s oplocením, kam se ovce nedostaly. Výzkum měl několik částí; jedna zahrnovala angažování archeologů, aby zmapovali změny pastvin během vikingské doby. Když si pak Gróňané na základě toho všeho uvědomili, jak environmentálně nestabilní vlastně Grónsko je, nejméně stabilní pastviny oplotili a ovce začali přes celou zimu krmit v chlévech. Kromě toho se snažili zvýšit zásoby sena na zimu hnojením přírodních pastvin a pěstováním ovsa, žita, bojínku lučního a dalších nepůvodních travin. KONEC NORSKÉHO GRÓNSKA /
341
KOLAPS
21.10.2008
13:06
Stránka 342
Půdní eroze dnes v Grónsku přes veškeré uvedené snahy znamená opravdu velký problém; podél fjordů Východního osídlení jsem viděl plochy holého kamene a štěrku, odkud nedávné spásání odstranilo převážnou část vegetace. Silné větry během posledních 25 let zerodovaly moderní farmu založenou na místě starého norského statku v ústí údolí Qorlortoq. Máme tak model událostí na tomto statku před sedmi stoletími. Grónská vláda i samotní chovatelé ovcí chápou, že ovce způsobují dlouhodobé škody. Pociují ale i tlak potřeby vytvářet pracovní místa ve společnosti, kde vládne vysoká nezaměstnanost. V tomto kontextu působí ironicky, že chov ovcí se v Grónsku nevyplácí ani krátkodobě: vláda musí každoročně dotovat každou rodinu chovající ovce přibližně 14 tisíci dolary, aby pokryla její ztráty, poskytla jí příjem a podnítila ji, aby s chovem ovcí pokračovala. Velkou úlohu v příběhu zániku vikingského Grónska hrají Inuité. Představovali největší rozdíl mezi dějinami grónských a islandských Norů: přestože se Islanané ve srovnání s grónskými bratry beztak těšili výhodám méně odstrašujícího podnebí a kratších obchodních cest do Norska, ta nejzřetelnější spočívala v tom, že je neohrožovali Inuité. Minimálně lze říci, že Inuité znamenali promarněnou příležitost: šance grónských Vikingů na přežití by byly vyšší, kdyby se od nich poučili, nebo s nimi obchodovali. Neučinili však ani jedno. Nejvíc mohlo naopak znamenat to, že se útoky Inuitů nebo jejich hrozby zřejmě přímo podílely na vymření Vikingů. Význam Inuitů spočívá i v důkazu, že přetrvání lidských společností ve středověkém Grónsku nebylo nemožné. Proč nakonec Vikingové selhali tam, kde Inuité uspěli? Inuity dnes obvykle považujeme za původní obyvatele Grónska a kanadské Arktidy, doopravdy ale byli pouze posledním ze série nejméně čtyř archeologicky rozpoznaných etnik, která v průběhu období překlenujícího téměř čtyři tisíce let před příchodem Norů expandovala východním směrem napříč Kana-
342 /
DŘÍVĚJŠÍ SPOLEČNOSTI
