MOŽNÁ NĚKAM. Letmý průřez nejen Rumunskem

MOŽNÁ NĚKAM Letmý průřez nejen Rumunskem

PŘEDMLUVA : 28.6.12 10:44 sms : Dvořka : Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, a který ti ji předzpívá, kdyţ ji zapomeneš.(A.Einstein) Takţe jedeme! Význam má všechno, co děláme. Očekávej odpočet!

28.6.12 23:27 sms : Dvořka : JE TO TU! 820 minut a cesta nevím kam započne. Nemám sbaleno, chlastám bráník a jediný co mě trápí je to, ţe nevím, co si mám vzít s sebou na sebe.

29.6.2012 - 15.7.2012 Možná Někam

Tak letos, letos, to je věc. Vymyslet cíl není někdy jednoduché. Moţná Laos. Máme čtrnáct dní, to uţ by se dalo. Záčíná přepočet letenek, pročítání průvodců a sdílení cizích záţitků po netu. Kdejaký nejjedovatější had planety je ukryt právě v Laosu mezi nevybuchlými minami. Krásy nedotčené přírody a zlatých chrámů se z pocitu zodpovědnosti i strachu začínaj rozplývat zpátky do snu. Moţná Provance. Levandulové oázy v bílém kamení, Monnet, Van Gogh a přátelé z Paříţe, pláně i moře...a moře peněz. Není nám jasné kolik bychom vlastně opravdu potřebovaly, ale nějak se dostáváme k pocitu Drahý. Krásy barev i pláten zůstavají prozatím uloţené v dějinách umění. Moţná Bulharsko. Přátelé říkali, Drchal říkal, Danouš říkal, Lůca říkala, kdekdo říká, takţe to uţ asi nic nezbylo, co bych mohla říkat já. Moţná Rumunsko. Jo! Soukromý hon na víc neţ plný itenerář je odstartován. V duchu nadšená, jsem svou nově vzniklou trasu po kdejaké díře Rumunska projela uţ dvakrát a jsem spokojená. Zbývá to oznámit Tereze.

Jak se blíţila chvíle odjezdu, začalo slovo Rumunsko prosakovat na veřejnost a kolotoč zděšení, rad, výstrah a dobrých upozornění byl roztočen. „Coţe! Dvě holky samotný do Romunska! Máte rozum!? Vţdyť máte děti...To jako tím vaším sotva novým autem... Oktávkou do těch děr tam?...to tě Michal pustí? No hlavně tam nikde nezastavujte...??? Hele, tam se jezdí jedině tak do hor, a to vlakem. Jo a mě tam vokradli vo všechno a ty bandy cikánů a ţebravých dětí... v ţivotě by mě tam uţ nikdo nedostal...“ Nadšení mi začíná slábnout a rozpoznání hranice mezi dobře míněnou radou a předsudkem rovněţ tak. Pár dní před odjezdem do nás v Praze na křiţovatce narazí cikán neboli Róm, prostě Rumun a zkříţí nám kufr, takţe nejde otvírat. Dobře tedy, já tam teda nepojedu. Večer to zpečetil přítel cestoman, protoţe bez náhonu na čtyři kola a samy holky...váţně blbost. „ Jeďte do Černý Hory.“ Vychrlí na mě záplavu míst, rad a kontaktů na předobré lidi a zakončí to mapami a vytisklými zajímavostmi. Pusu a dobře dojeďte. Dobře, dobře. Do 24 hodin se mi dostává dobrých doporučení na Černou Horu, Albánii i Turecko. Takţe holky kam letos jedete? Nevím. Někam. Stává se ze mě dokonale zmatená váha. Ale to Turecko...to začíná ve mně vrtat jak červík v třešni. Nad mapou zjišťuji, ţe do Turecka se dá dojet přes Rumunsko. Děkuji tedy všem radilům, přátelům, kartářkám, strašilům a všem dalším rozumovým duším. Letos jedu prostě Někam, ale nejdřív určitě do Litomyšle. A tam se uvidí. Hodíme si kartou, slovem, kyvadlem, pivem, úsudkem a mapou. Určitě to bude moţná Někam.

DEN ODJEZDU A LADĚNÍ Je 29.6. za 10min 8. Nejlepší čas začít se balit, umýt si hlavu, sundat srst, dát pusu a vyjet. První den bez zaměstnání, proto hurá Někam. 14hod. Mc Donald na Černém Mostě a jaké to překvapení. S Terezkou tu vysedává Jiřík Dvořáků. Takţe jak bylo na Kubě? „No hele,ty ţeny-děti...sex, bída, běs. Co ti budu povídat. Pusu a dobrou cestu.“ Tentokrát bez kávy. Rychle naloţit a odjet. Dvořka je čím dál větší vyzáblice, šaty aţ pod zem. Doufám, ţe má skleničky na noţičkách. KARTA DNE : Terka : Nebojte se být silní! Já : Po čem právě teď touţíte? Vizualizujte si to a ono to příjde. Co si mám vizualizovat, kdyţ jedu Někam? Kdyţ budeme neustále u slova někam a nevim, můţeme zůstat viset na místě. Na dálnici do Hradce hledám v sobě ladičku ke společným vlnám s Terezou. Zatím jsme ještě bez souznivého akordu. U nákupu jídla a samozřejmě i pití ladíme celkem rychle. Nemáme toho letos nějak moc? To se uvidí. Ještě je potřeba ve slevě zakoupit lehký černý šaty, abych k Tereze ladila o kus víc. Stále ještě nechytám to pravý jasný. Balancujeme na startu u frapé a vanilky a sleduji, jak na jiném břehu stojíme a vodou se k sobě pojíme a aţ dojíme, zkusíme to znovu. „Taky tě deprimuje pole zralýho obilí? To je hned zima.“ Trhá Tereza další kilometry svými glosami. Mozek mi ţádnou odpověď nevyrobil. Sleduje auta na silnici 35. Nejsme ještě vyladěné, ale začíná to plynout. Svorně čekáme aţ přejdou rozvratové stavy. A ty končí přistáním v Litomyšli.

V Litomyšli je prostě krásně, i kdyţ ta sympatická zahrádka kvůli nerudným sousedům, končí v deset, to znamená po prvním pivu. Je vyladěno, sladěno a to se dá v pohodě přesměrovat do jiné. Je čas vytáhnout všechny své varianty slova Někam. A všechny slovinské hory, albánské sucho a kláštery i moře v Černé Hoře začínají blednout před ukrajinsko rumunským pohraničím, Karpatami i cikány. Dvořka sektoruje stále obsah báglu, aby bylo po celou dobu jasno a mumlá cosi o zítřejším půstu. Hlavně, ţe jede někam. Na chvíli zabliká nad slovem Turecko a je z toho na čas jasný cíl. Protoţe : „Ty vole, Turecko...!“ Mapa sice poněkud schladí naše nadšení, ale ještě to úplně nezasyčelo. Kaţdopádně se tam jede přes Rumunsko. Na další dva dny je směr jasný, víc netřeba. Ve Sklípku do nás uţ pomalu prosakují Svijany a Plzeň pod nápisem Lázně ducha. Litomyšl s příměsí letního, večerního vánku si nás podmaňuje svými siluetami Olbrama Zoubka v nehybném tanci nad vodou. Ve Vivaldiho tónech se dobře spolumlčí. Večer se rozvolňuje do tmy jako srdce do duše a občas to aţ unést nelze. „A vstávat se bude v sedm, jo.“ Vracíme se tmou k autohotelu, který stále čeká na jméno a musí si zatím vystačit s Herbertem, Otíkem, Arturem. Stejně tak my si musíme vystačit s ulicí Lidická a pláckem mezi ČZS a ČEZ. Z jedné strany zahrádky, z druhé vysoké napětí. KARTA VEČERA : Já : Jste chráněni před zlem. To nejhorší je za vámi. Uvolněte se. Tereza : Ano, je vhodná doba započít tento projekt. Tak dobrou noc.

BENZÍNKA SAMÁ BENZÍNKA Ráno v 06:55 mrknu na hodinky. „Já říkala, ţe vstávat budeme v sedm. Ještě máš pět minut k dobru“ Kupodivu nenastal ţádný velký a jasný proslov, ale to jenom proto, ţe Dvořka potřebuje vécéčkovat a davy důchodců se začínají courat na svůj ČZS kropit a okopávat. Auta přibývají a kohouti řvou. „Tady je nějaký ticho? Joo, tý máš pisánie..“ Terezka pomalu započíná své raní rituály. Moţná tentokrát budeme vyjíţdět brzy. KARTA DNE : Já : Zaslouţíte si to nejlepší, svými sny dosáhnete ke hvězdám Tereza : Kdyţ se sami o sebe dobře staráte, mají z toho uţitek i ostatní, dopřejte si tedy... „Vidíš, 3 minuty tě nezabijou, já se prostě budu malovat a dělat krásnou.Teď nikam běhat nebudu a ty si piš nebo běhej kolem auta.“ Kdyţ je Tereza asertivní a umanutá ani uragán s ní nehne. Jen nevím, jakýţe to prospěch mě čeká z jejího malovaného obličeje. 8:10 stále Litomyšl Přesunujeme se na snídani, protoţe prostě Litomyšl. Mají tu dobrou kávu a paní v krásných fialkových šatech, kterou to prostě v práci baví. Zkoušíme za světla to, co nás tak dojímalo v noci, ale nějak to pro nás ztratilo smysl. Noční osvětlení den nedoţene a černobílé fotky na plotě trochu více zašedly. Kotvíme na farmářském trhu a Tereza kotví u medovicového piva. Na řidiče zbývají holt jen koláče, a to je důvod zavelet k odjezdu.

13:00 Slovenské hranice a 36 euro za dálnice i přes Magyarorszag. Na slovenské benzině se k mému zděšení ve mně zhlédl tetovaný padesátník. Takový sebevědomý vyţilec, celý v černém, jenţ se rozhodl spestřit si den, a tak je potřeba přeparkovat, jít ke koši, pak pro papír na zemi, pak pro kávu, jen aby mě mohl oblaţovat sexyslibnými úsměvy. Pro mě sděšení, pro Terezu dobrý. V Bratislavě se hudbou od Vivaldiho snaţíme zjemnit táhlý industriál, jeřáby a změť skla, ţeleza a panelu. „Hele, to musí být krása, kdyţ ti ta hudba zní přirozeně jen tak sama v uších a v duši a ty to jen zapisuješ, abys to slyšelas nahlas. Představ si ţe ţiješ symfonie.“ Jedu a představuju si to, ale musí mi to hrát v autě. Chvíli přemýšlím o tom, zda Černá Hora nebo Rumunsko. Mě by to stejně štvalo, kdybychom tam nejely. Bylo by to stejné, jakobychom se vzdaly. Slovo Někam se mění na Rumunsko. Tereza se začíná obligátně jako spolujezdec nudit a hledá v sektoru Jídlo Martina. Nachází ovšem Tullamore Dew, pak nachází v té chuti kvalitu. Nezbývá neţ doufat, ţe nenajde dno. Přeci jen nejsem automatický pilot. Silnice se pomalu mění na horkovzdušnou pec s 56 stupni Celsia, a tak je třeba vyhledat klimatizaci benzinových oáz. A ejhle, uţ se nám začínají objevovat první Oláhové, prozatím v německé, slovenské a maďarské verzi. Takový první cvičný kontakt a Tereza uţ rozvíjí první monology na rómské téma. „Kdyby měli morální kredit, tak mi vůbec nevaděj.“ „Kdyby nebyli tak humpolácky tvrdý, tak mě taky ne. Nemorálnost bez něhy je hodně špatná kombinace, ale zase jsou prvoplánově jasný a můţeš s tím počítat.“ 15:29 pro změnu OMV. Dva chlapi z Čech měli moţnost zahrát si na gentlemany a odštípali nám zvlněný, pokleslý kryt motoru, aby prostě nepřekáţel. Pak se nalodili do svých super teréňáků a mizeli

v Zakarpatskou Rus. A pak uţ se po celou dobu nic zvláštního nestalo. Jen dálnice s tyrkysovými svodidly, a kdyţ došla tyrkysová přišla lagunová. Všechna ta nudná pole obilí brázdíme na Čajkovského a jen čekáme na Maďarsko. To se dostavilo v 18:20 i se svými tehešváre nápisy. Obyvatelstvo nám kvapem ztmavlo a silnice popraskyly. Jízda se nám trochu prodluţuje o krouţení na kruhácích, protoţe udrţet představu nápisu na směrovkách do doby, neţ se oči přenesou do mapy, je při tak nesmyslném obsahu písmen téměř nemoţné. Den začíná padat do svých konců a bere mě při tom s sebou. Začínáme v tom Oláhově hledat místo na spaní. Coţ se ukazuje jako zdlouhavý proces, ale nakonec ho máme u polní cesty pod dubem, poblíţ kozí farmy a lesa, do kterého je pro závoru vjezd zakázán. Chvíli se zkoumáme s majitelem očima, ale asi jsme vzájemně nic nevyzkoumali, tak padám do prašné trávy, i kdyby se dělo nevím co, já uţ se odtud nehnu. Unavené vedrem jsme znehybněly jako večer před soumrakem. Je ticho.Teplý vzduch voní kytkami, ve kterém zapadá slunce do Bacha. Kdo z nich je dirigentem, kdyţ se ten ţhavý kotouč kutálí po kopcích jako slzy po tvářích? Perou do nás v té chvíli svou horkost světa, ve které se kaţdá po svém praţíme. Orchestr přehrává tóny člověka, který uţ neţije, ale právě zní v dubových listech, v suché trávě i prašné cestě. Zní v Tereziných očích, která se v nich sama začíná před zrcadlem ztrácet do vlastního mikrosvěta. Zapřená o svůj dlouhý ţivot sleduje svou tvář, oči dlouze hledí do sebe sama i do kaţdé buňky, která jí brání dostat se pod kůţi, aby mohla postupně vytahovat pocity svého srdce. Propadlá zcela do bezbřehé hloubky vlastní duše vidí náhle hodnoty svého Já, jak po nelehké hořké cestě došly aţ sem, na vlastní stupeň vítězů. Pláče, kdyţ si předává cenu síly a respektu, hodnotu sebe samé, které se z čista jasna vyplavali na povrch. Pláče, kdyţ se potkává sama se sebou. Začánám mít plné dlaně

barokních tónů i Tereziných slz a tak je liju do těch svých. Kdyţ se slunce loučí, mám vody plnou náruč, a tak ji vylévám do růţových slézů všude kolem, aby se neproměnila v marnost. A tu zakročil člověk. Sebevědomá, blonďatá ţena, ředitelka území všude vůkol, potřebovala uplatnit svoji panovačnou hloupost a snaţila se nám maďarsky vztekle vysvětlit, ţe tady spát nebudeme, protoţe je to všechno privátní majetek. Vzhledem k tomu, ţe do domu v lese za závorou přivezla muţe a odváţela dceru, a vzteklá uţ byla, vzhledem k tomu, ţe z ničeho kolem dokola není patrno, ţe je to soukromá záleţitost ta cesta tady a vzhledem k tomu, ţe ve mně proudí síla Bacha, jsem se rozhodla, ţe mě balamutit nebude. A já nikomu naštvanýmu teď, v téhle chvíli, hromosvod důleţitosti dělat nebudu. Cíl její řeči byl jasný a odkazoval mě k nějaké táblici tam někde dole u závor, ale já uţ se dneska nehnu. Já jsem unavený řidič. Snaţila se sice gestem o něco mezi vypadněte a kšá, ale nepřesvědčila mě. Zahrála jsem ji tudíţ poţadovaný dojem balení deky a nechala ji odjet. Má jen dvě moţnosti, odveze dceru a vrátí se, nebo přivezla muţe, vztekla se a nevrátí se. Tereza vybíhá, jak jinak, s variantou o známých na policii a málem mi vykreslí v hlavě eskortu s odtahovkou se vzteklou ţenou v čele, ale já mám dva loky Martina a všech pět po hromadě, takţe pro dnešek tu hotel Ludovít bude pěkně dřepět pod dubem. Pro klid jsem šla prozkoumat onu táblicu kdoví kde a našla jsem jen rezavý kus plechu s pěti slovy v tehešváre řeči, který na tyči před přejezdem můţe klidně znamenat pozor vlak. Otočila jsem se k návratu a v tom to tiché šero prořízla rána z brokovnice. To si jen snědý, maďarský občan v prasečím výběhu lovil večeři.

Varianta B se ukázala být správnou. Ţena uţ nepřijela. Prostě vztahy momentálně nic moc, a tak si potřebovala zaprudit. Na to jsme byly výborným objektem. A tak se v tom světě přelévají strachy, vzteky, manipulace a bolest a člověk mezi tím zmatkem slepě pluje, proplouvá a topí se. Ten večer jsme si do tmy řekly hodně nahé pravdy a lehké to nebylo. I kdyţ se cesty objetím spojily, zůstaly jim rozdílné barvy.

BUNA ZIUA ( BUONAZIVA ) ROMANIA

1.7. Brzy ráno pán vyhnal kozy na pastvu. Kozy obloţily zvědavě Ludvíka, psi to jistili vrčením a pán svým zrakem z povzdálí. Všichni si dělali jasno co s námi a s touto novou situací. Zatímco kozy kolem Ludvíka sekaly trávu, psi přešlapovali na místě a pán zevloval, Dvořka spala a já doháněla slovem den. Tak do hodiny bylo posekáno a pán si zahnal všechny své strakaté, rohaté statky zpět do ohrady. Dělá se vedro. Další parný den vstává. Slováci špitaj z rádia cosi o 38 stupních, to zase bude Arábie ve střední Evropě, protoţe ty světelný tabule na dálnici celý den blikaly u země 58 stupňů. Dvořka stále spí, jelikoţ včera vytáhla utopence duše z Tullamorky. Vařím startovací kávu a počítám kozy. V 8:26 se mi podaří mrtvou Dvořku zesvislit na přední sedadlo, při čemţ vytáhla z tašky zimní bundu, protoţe loni byla na severu Lotyšska zima. Nevadí, ţe letos jedeme na jih. Papa kozy, dube a růţové kytky nás čeká Debrecín, secese

a art deco v Oradee a hledání vody. Magyarorszag je rozhodně jen pro špičkové lingvisty. Neţ to jeden přečte tak se vrátí, objede, ujistí, znejistí a zase se vráti a tak stále dokola. Konečně se ale nějak domotáme tam, kde chceme být a jdeme se schladit na benzínku. Hezky jsem Ludvíka nechala zaplout za obrubník, protoţe stále nemám jasno v jeho rozměrech a odešli jsme hledat vodu. Moc úspěšné jsme nebyly, za to jsme velice úspěšně při odjezdu rozrolovaly Ludvíkovi bradu nárazníku ze spoda. Zůstaly jsme pěkně sedět na rantlu do chvíle, neţ nám statný ukrajinec nadzvedl velmi ochotně Ludvíka a přesunul ho na zem. Tiše jsem zírala do spodu auta a přemýšlela jak to moc potěší doma Michala. Kdyţ to s Ludovítem nejde normálně, tak mu budeme muset pomoct, protoţe od té doby co je s námi si nechává větrem urvat zrcátko, cizí škodovkou napevno uzavřít kufr, sebrat spodní ochranu motoru a teď ještě sníţit průjezdní výšku. A tak dle rady chytré jedné Horákyně mu balakrylovým fixem na palubku maluji runy pro ochranu a na značku mezi ty úţasné osmičky vpisuji pro změnu růţovým fixem trojku a šestku. A jestli mu to nebude stačit, tak uţ nevím co.

11:22 RUMUNSKO

Magyarorszag se tady vcukuletu změnil na čtvrtou cenovou kategorii. Díry, rozvaliny, nepořádek, vybydleno a změna času. Jedeme deset kilometrů prapodivným industrialem, ale hlavně, ţe se tu opět dají přečíst cedule a nápisy. Za 20 minut parkujeme, zatím ještě nevím kde v Oradee.

Mate mě, ţe všude je 12:40, nevím, které hodiny mám vlastně přeladit a jak to teď jako funguje numerologicky. Vedrem a odpolední nedělí se tu nikde nic nehejbe, krom jednoho zesnědlého Rumuna, který má potřebu cosi od nás vyţebrat, ale marně. Zjišťuji, ţe kotvíme na parkovišti emigračního úřadu. To je dobrý začátek. Vydáváme se po prázdné pěší třídě ke spořitelnímu bankomatu, aby se nám dostalo prvních 50 lei k prozkoumání poměrů a k uvítacímu drinku.V turysticky laděném pubu se seznamujeme s rumunským pivem za 28 kč v přepočtu a Tereza zahájí ochutnávku, protoţe se nemůţe vkloubit do městského prostředí. Ursus je zaručeně nejlepší rumunský favorit, a tak musím kvůli tomu vedru do Ursuse také. A uţ plynou řeči o pocitech, včerejším večeru, mé oblíbené 8.B a je jedno, ţe jsme u toho zrovna v Rumunsku. Potom se hovor stočí zpět k matematickým úkonům nad přepočty měn. Nějakým způsobem mi vychází, ţe 6 piv různé kvality stojí v průměru 31,80 kč, ale to pouze v tomhle pubu. Dvořka mizí v útrobách restaurace a já zahajuji pročítáním průvodce seznamovačku s městem Oradea. Dovídám se, ţe je to vlastně Magyarorszad a většinou se tu mluví maďarsky. „Kdyţ půjdeš na záchod, tak tam musíš nacvakat kód. No bez prdele! A kdyţ uţ ty dveře rozflákáš, tak učiníš dotaz, kde je tady wc a paní ti kód nacvaká a ty musíš honem běţet, abys to stihla, pak to cvakne, a kdyţ máš po všem, tak z toho utečeš jako ze sejfu.“ Ohromujeme mě Dvořka po návratu z wc. „Pojď, je třeba po třech pivech bloumat městem, hledat nevím kde, tu téměř jedinou uměleckou perlu Rumunska a téměř Evropy ve stylu secese a art deco, protoţe já musím běhat, jinak spíme před imigranti centrusem.“ Pokračujeme tou tichou pěší třídou k vodním tryskám, co z chodníku střídavě chrlí vodu, a které jsme s nadšením uvítaly. Uţily jsme si v tom městském nehybnu mokrého

rozruchu. S dětským nadšením se vyřádily do promočení, za coţ nám dva fotografové francouzky poděkovali. Po pár metrech pro změnu zase zíráme do vody z mostu, abych pak pod tím mostem máčela nohy v řece. Prostředí ani moc popisovat netřeba, zrovna dvakrát chutné nebylo, ale kdyţ je vedro..Terka utrousí něco málo o bakteriích, proto si nakonec skok do vody rozmyslím a opouštíme břehy neznámé řeky. Od řeky jen pár kroků nás vcuclo pouliční pítko a taxikáři měli chvíli na co koukat,protoţe Tereza je zcela průhledná. A pak se otočíme a z ničeho nic stojíme u nákupní pasáţe Černý orel, onoho secesního skvostu s prosklenou střechou nad zvlněnými uličkami, ve kterých jsou jen secesní domky, kavárny, obchody, erotické kluby, byty. Zvenčí umělecký obal v útrobách běţný rumunský, špinavý ţivot. Tady pravděpodobně buď vůbec nemají památkáře nebo to památkáři berou od moře. U nás by něco podobného nebylo moţné. Tady, kdyţ uţ jednou věci jsou, tak uţ slouţí do vyslouţení a během uţívání se volně mění dle potřeb uţivatele a stavu věci. Je-li prostě potřeba dostat drát na druhou stranu, tak se jednoduše provrtá díra třeba přes malovanou zeď, zdobené zábradlí a tak podobně, jak to zrovna příjde. V rozsáhlé pasáţi se nachází hotel, který je jako jediný ve stylu art deco, ale na to,ţe proběhám kdejakou pavlač, schody, herny sexy club, tak hotel jsem zas tolik neprobádala, ale ač je to umělecký skvost, prý patří mezi ty levné. Pobíháme po chodbách se suchými záchody a s byty, které mají dveře jako do sklepa někde i jako do chlívku. Jedněmi pootevřenými nakukujeme dovnitř a místo předsíně jsme rovnou v obýváku. Připomíná mi to domy v polském pohraníčí, ve kterých jsem trávila v dětství u babičky nejedny své prázdniny. Umyvadlo na chodbě nám připomene, ţe nám chybí voda, a tak za zvuku televize a rumunského křiku nabíráme do všech lahví, které máme právě u sebe. Domy jsou to krásné, ale odevzdané svému nejasnému osudu. Venku v boční ulici

dáváme kávu, mě je tu zatím celkem dobře, ale Terka stále čeká na Terku. Vedro i pivo mě sloţilo na lavičku v parku. Není kam spěchat a je taky někdy třeba psát. Cestou zpět k Ludvíkovi kopírujeme druhý břeh řeky a sledujeme ryby, krysy, Rómy, ptáky, odpadky a popsané panelové domy. Lásko hluboko v lesích pohřbená, do suchých listů lip tady se vsakuješ. Čekáš aţ spadneš. Cestou na Satu Mare, na sever k ukrajinsko rumunskému pohraničí hledáme místo ke spánku. Najít klidné a bezpečné místo pro dvě holky bez smečky toulavých psů, škemravých cikánů a vlezlých koukačů po celodenní jízdě, je psychicky nejtěţší úkol dne. Obhlíţíme vesnice plné prašných děr, pískajících snědých vesničanů a volně pobíhajících slepic a kuřat. Obhlíţíme polňačky, ale vzhledem k našemu sníţenému podvozku, je to marné. Vlastními silami na hraně mířím podél zdi za vesnicí ke smetišti mezi polem, polem a dvorem. Objevuji svoji relativnost tříbeného vkusu a hranici únosnosti i hygieny, protoţe v zájmu klidu a bezpečí je leţení na smetišti v někerých chvílích celkem luxus. Roztahuji deku vedle auta, vytahuji polštáře i vaření kávy a ředím danou situaci douškem Martini. Vyčkám aţ se ve mně domelou pocity smíšenosti nad touto situaci a asymiluji se. Přemýšlím nad indickou Gangou, cikánským bordelem, etnickou špínou a právě teď je tohle místo naší špínou, našim místem k bydlení. Prosycuji naše smetiště bhakorem z Ománu, ještě trochu z loňska zbylo. Terka rezignuje na kulturu a umořená vedrem padá na zem nahá. Kdyby mohla, udělala by z planety jednu velkou nudy pláţ. „Víš, ţe rom je tady v překladu rum?“ Nevím, kde bere tuto informaci, ale já nemám čas, já si plně ujíţdím na flákání skleněných lahví o zeď. Rozkošné, zcela doporučuji zaţít. Dávám do toho veškerou sílu, napětí a vášeň. Ten zvuk!

Připomněl mi, kartu dne. KARTA DNE BYLA : Já : Nebojte se být silní.. Tereza : Změníte své bydliště... Opravdu lépe si vybrat nemohla, protoţe tohle bydliště vytahuje z člověka spodiny, pudovost a paradoxně uvolňuje. Potkat se občas v sobě s tím, co člověk není, je čas od času dobré. Nejsem tohle smeťákové zvíře, co fláká lahvemi o zeď, ale spí někde v mé princezně, a tak si chvíli prohlíţím smetí. Měsíc skučí do vedra, za pár dní bude úplněk. Válím se na špinavé zemi a zabývám se chvíli bhakorovou vůní, aby na moment dostalo naše dočasné zázemí orientální nádech. Dvořka uţ dvě hodiny přesektorovává obsah auta, protoţe co jako má dělat na smeťáku a je jasné, ţe časem dojde i na Chateau Bzenec. KRTA VEČERA : Obě : Klid a mír, můţete se uvolnit... No to je smeťáková výzva, pokud to je takhle, tak to úplně stačí. Kdyţ má člověk za rohem vesnici plnou rómského obyvatelstva a ještě nemá ţádné potuchy o zdejších zákonitostech a polečenské nátuře, stane se rychle ze smetiště klidný balzám. Tereza konečně uţ nemá nic, co by uklízela a piknik v cikánském stylu můţe začít. Nejprve slupneme nějakou sušenou, kandovanou sladkost od Jiříka Dvořáků, moţná ji dovezl z USA, moţná z Kuby a moţná od někud z Čech. Kaţdopádně jsme nepřišly na to, co to vlastně bylo. Pak uţ přichází na řadu bílá šťáva z Bzence. A uţ nám kráká starý havran a krákat nepřestane, dokud v Koločavě ţivý chlap zůstane... „Ty vole, a to je to teprve první noc v Rumunsku! Před sebou jich máme ještě dobrých deset. Desetkrát ještě tenhle psycho nákyp před usnutím a mám dost, a to si děláme dobrovolně. Chápeš to?“ „No to je jednoduchý, to chce Chateau Bzenec..“ Jasně, pokud na mě ovšem zbyde. Protoţe já prostě jsem a jen

tak zírám. Jak padala tma, probouzely se mi uši a oči se mi přehodily na dálková světla. „Pojď sem, slyšíš to, co já?“ Tou větou mi Tereza roztrhala můj klid na cimpr campr. Nasoukala jsem za ní uši do černého křoví s kukuřicí a snaţila se luštit podivné zvuky. Tereza připravená za všech okolností, v rámci svých moţností, na nejhorší, razila cestu otvírací kudličkou. Bylo to divné. Nepříjemně divné. A pak mi to došlo. „Hele, to je dech. To je prostě pravidelný.. tam někdo dýchá.“ Takhle to prostě vypadá, kdyţ někdo spí. Hele, tam někdo spí, no dobře, tam něco spí. Ale je to divný. Tohle uţ je tvrdý spánek...“ Myslím, ţe v této situaci byl Bzenec mírně kontraproduktivní. Zacouvaly jsme zpět a dělaly,ţe řešíme situci. Mrtvoly samo sebou zásadně nedýchají, ale kdyţ někdo spí, tak taky tak vypadá. Jasně, ţe to bude zvíře, ale veliký, protoţe je slyšet dost nahlas. Moje nervová soustava lavírovaná tekutým hroznem byla na tom dost hrozně a šla se uklidnit na silnici za rohem. A náhle mi zjitřenou auru mého těla nebo duše prořízl jemný průlet páru sov. Obrátily mi oči do nebe na chvíli od sebe. Krouţily mi nad hlavou a byly ve svém pohybu tak dokonalé. Stála jsem s hlavou zakloněnou fascinovaná neslyšným pohybem s jemnou lehkostí. Kdejaké zvíře, o člověku ani nemluvě, nadělá takového rámusu jen kdyţ dýchá. A tak jsem se na chvilinku nechala strhnout do soví něhy. K autu jsem se vrátila zase do jiného příběhu. Tu noc jsme stihly ještě zrušit noční ticho i spánky všech potencialních mrtvol decibely v rytmu Dreadzone. S obyčejného tance se postupně stával luxusní odvaz scénického tance v kulisách smetiště, sila a pole. Do ustrašených duší i těl se se svítáním vkrádala romantika bez soví něhy, ale s lehkostí člověka. A moţná jsme i na čas za světla usnuly. Nebo ne? Jak seš na tom, Terezko? Do houkání prvního raního vlaku se ozvalo jemné zachrápání. Tak dobrý den, Rumunsko. Buna ziua, Romania.

NĚKOLIK LET ZPĚT Od necelých pěti hodin koukám do vybledlého oparu nad polem a naslouchám vlakům. Spala bych, ale nejde to. Střídavě klimbám, střídavě se přiblble převaluji. Po hodině to vzdávám a pokouším se o smetištní hygienu, vařím kávu a čaj, hledám slova k nočnímu mejdanu. Tereza tvrdě spí. Tak jako vţdy a všude. Svorně čekám aţ ji to přejde. Za noc jsem prokousaná odpadními komáry a naskákala mi kůţe ropuchy. „Jo ty máš pisánie, ţe neprudíš..“hlesne z ničeho nic Tereza do vleklého rána. Kolem se uţ dávno trousí lidé do práce a do vedlejšího dvora přjíţdějí auta. „To jsou jebky,“frfňá Dvořka otráveně do polštáře. „Ne, dobře, nejsou to jebky, jsou to spoluobčané zdejších rumunských koz a jdou do práce.“ Zapínám motor v mém nevyspalém mozku, abych přišla na to, jak je to s těmi spoluobčany. Sotva to odhalím, uţ mám nášup. „Proč jim tady běhaj ty slepice volně po vesnici...myslíš, ţe je to proto, aby si nezanesly genofond?“ Zírám do smetí, asi začnu třídit odpad. Tereza probudila důstojníka úklidu a začal rozruch. „Tady je spousta malých pasaţérků,“ křičí a vyhazuje z auta můry, mravence a mouchy, které totálně nesnáší, protoţe lezou po výkalech a šimraj. Konečně uţ nezbyla ţádná důleţitá činnost a je moţné opustit tohle pokleslé bydliště. KARTA DNE : Já : Danou situaci pomůţe uzdravit, kdyţ se vcítíte do stanoviska druhých.. „Takţe začne konfrontace s Oláhy, koukej si vytáhnout nějakou podporu.“ Tereza : Opatrnost je na místě.

„Hm, hned se cítím lépe. Tak uţ jedem.“ Vyjely jsme objevovat ukrajinsko-rumunské pohraničí. Cesta do Satu Mare je jen zemědělskou plackou plněnou slunečnicí s kukuřicí. Lidé mají za plotem všechno moţné pokud to je k jídlu nebo k transformaci do tekutin. Země a zemědělství dokud nezačnou hory. Satu Mare jsem čekala o dost menší neţ ve skutečnosti je. Začínám se seznamovat s rumunskými dopravními zvyklostmi. Značení nepřehledné, nelogické a velmi šetrné. Pruhy na zemi, pokud jsou, se mění tak různě za chodu. A výborné jsou semafory. Oranţovou zřejmě povaţují za zbytečnou a v lepším případě to řeší odpočítávadlo, přičemţ červený interval je téměř minutu za to ten zelený kolem dvaceti pěti vteřin. Jinak pruhy si Rumuni rádi tvoří sami, jak jim to příjde. Od Satu Mare začíná krajina kopcovatět a hned je mi to milejší. S kopci se začínají objevovat cikánky hrdě se hlásící ke svému původu květovanými, dlouhými sukněmi, černými copy a pestrbarevnými šátky. Jsou nepřehlédnutelné. Vesnice i se svým obyvatelstvem se pomalu vrací o desítky let zpět. Silnice se zaplňují koňskými povozy a vesničany více méně staršího věku. Babky jsou téměř jedna jako druhá, v černých nabraných sukních ke kolenům, v jednobarevných halenách bez podprsenek a s černými šátky na hlavách, rázují krajnicemi s vidlemi a hráběmi nebo posedávají před domy na lavičkách a klábosí, hlídají děti a krávy, předou, krájí něco do misky, hnětou těsto nebo spí. Silnice se začíná měnit v ostré zatáčky a hrabe se pomalu do kopců a stále mě překvapuje svojí kvalitou, ne ţe by neměla boule a díry, ale stále je asfaltovaná. Kdyţ mě nemíjejí černá a drahá, terénní vozidla, tak závodím s daciemi všeho druhu a kvality. S naší oktávkou jsme v místních vodách dost tuctově nepraktické, ale na výkon nedáme dopustit, i kdyţ si připadáme jako v legu. Ovšem jakmile začínám projíţdět vesnicí Certeza Huta

vypadávají mi oči z hlavy a nestačí dobíhat. To co vyrostlo v této vsi, je něco nekutečně kýčové, převyšující bujnou fantazii a neskutečně drahé. Skoprněle zírám na paláce, hrady, chrámy a resorty rumunsko ukrajinských Oláhů nebo překupníků nebo nevím koho, protoţe čím by se tak úspěšně ţivili v těchto zapadlých končinách mi jasné není. A tak se barvitě domýšlím, zatím co sleduji poslepované atrapy všech historických směrů do věţiček s prosklenými moderními prvky, thajských střech, anglických příjezdových ploch a cest, lemovanými kamennými lvi, tygry a nahými Venušemi. Všechny ty kašny, umělé vodní kaskády, balustrády, točitá schodiště, odlévané štuky a sochy jsou schované za mohutnými, chromovanými ploty. O autech nemluvím, hlídají je babky v šátcích na lavičkách před domy, protoţe zvyky jsou ţelezná košile. Terka stále dospává vzadu co prospala. Vyhrabu se na vrchol a pode mnou se mi otevře zamědělské Rumunsko jako na dlani. Parkuji Ludvíka, popíjím čaj o dvanácté a píšu. Lenost mě doběhla a Terezčina nehybnost nakazila. Po více neţ hodině se opět dostávám k brázdění ukrajinsko-rumunského pohraničí. Názvy vesnic jsou občas v azbuce, občas dvojjazyčné. Chvíli stoupáme, abychom vzápětí klesali. Mezi loukami políčka, mezi políčky lesy a mezi tím vším domečky v křiklavých barvách, kterým vévodí fialová, oranţová, fuchsiově růţová a pistáciová. Všechny mají vyřezávanou, mohutnou, ozdobnou bránu s vraty, i kdyby za ní měla stát novostavba, protoţe rumunské tradice se tu v tomto směru váţně ctí. I ty zapadlé kouty vypadají civilizovaně, ale skromně, chudě. Jen ten jejich nepořádek je běs děs, odpadky Rumuni neproţívají ani minimálně. Ludovít se začíná pomalu stylově obalovat prachovou hnědou vrstvou a sucho začíná být vidět postupně ve všech našich lahvích. Kdyţ se slunce opřelo o zenit, zakotvily jsme ve vesnici Sapanta.

Malá zastávka do domorodé historie, ve které se počítá překvapivě s cizincem. Venkovský, dřevěný kostel v lešení s typickou stříbrnou střechou a pod ním veselý hřbitov z roku 1935. Veselý se mu říká opravdu, protoţe na dřevěných, modře natřených kříţích je vţdy rukou naivního malíře namalovaná zemřelá osoba ve svém pozemském zaměstnání a s popisem krátké, veselé příhody, kterou zde zesnulá osoba za ţiva způsobila nebo zaţila. Je to takový folkorní unikát, a tak se na něho nabalily stánky s místním rukodělným zboţím v podobě koberců, lněných halen, ovčích roun, vlňáků a čepic a samozřejmě nechybí dřevěné miniatury modrých kříţů. Babči s podobnými výrobky lemují ulice, ve kterých potkáváme Francouze s karavanem, Poláky na motorkách a slovenskou profi expedici v zablácených super jeepech, na kterých můţu sebe nechat. Tak v tomhle se jezdí na Zakarpatskou Rus. Přesně takhle bych si to představovala, ale chápu, ţe doma by mi to bylo na dvě věci. Na které? To jsem zatím nepřemýšlela. Čtyři kilometry si zpestřujeme vzájemně se třemi motorkáři z Čech, na benzínce si kupujeme všichni vodu a namáčíme hlavy, pak se rozjedeme kaţdý po svém, oni mizí v Ukrajině, my se spokojujeme s místními zelenými kopci a barevnými cikánkami. Pomalu si na ty cikány začínáme zvykat, protoţe tady jsou ţivým, pracujícím obyvatelstvem. Zemědělčí, staví, tahají dřevo z lesů, pasou stáda, převrací seno. Musí, pravděpodobně je tady stát nerozmazluje degradujícími, pravidelnými přísuny financí, které by je mohly determinovat ze své soběstačné funkční podstaty. Kopce se postupně zalesňují, stejně tak se plní špínou a odpadky, kam Rumun dojde. Unavená vedrem, začínám hledat kotviště. Na upocenou kůţi se nám nabaluje prach sluncem zapékaný, být tady dlouho, vypadáme jako cikáni také. Projíţdíme vesnicí dlouhou jak Čechy.

Vyřezávané, dřevěné domky střídají ty s keramickou barevnou mozaikou přes celou fasádu. Uţ mě to nebaví, ale chci vědět, co je na konci a potřebujeme klidné útočiště. Silnice se mění v úzkou cestu lesem, která stoupá podél potoka z hor. Rozvalíme se na širokém prostoru, kam se evidentně jezdí pařit, randit a spalovat nepořádek a usínáme, abychom dospaly včerejší noc. Kolem sedmé hodiny umyju v potoce své zaprášené tělo a přestávám mít pocit pohodového území. Kolem uţ projelo půl vsi na povozech, protoţe je třeba dřeva z hor, aby byly vyřezávané brány k domům, a tak jedeme dál do lesa. Tereza si chce oţivit loňské řidičské dovednosti z Lotyšska a pere se s lesní cestou a Ludvíkem. Třikrát jsem si zacouvala nad potokem, ale rozhodně jsme zjistily, ţe je tu hezky, vzduch studený a zelená sytější a ţe jsme v parku národním. Tentokrát se nám dostává opravdu luxusního místa k nocování. Zelené kopce nad námi, tráva u potoka a malá zavřená chatka dřevorubcova, stůl a lavička, ohniště a ticho a krásný vzduch. Kdyţ jsme zastavily, přivítali nás dva krkavci. Čas voní večerem, do kterého padá rosa. Vlhko leze do těla i do auta. Konečně máme uplatnění pro ponoţky a dlouhé kalhoty. Tuším,ţe to tady velmi ztemne, ale je to tady krásné, jen komáři a nezbytné odpadky ruší dokonalost a aţ padne tma, budeme hlídat ursuse, nebo-li medvěda. Uţívám si luxusního leţení v trávě na čerstvém vzduchu po včerejším smetišti. Prostě někdy člověk neví a dojede někam a neví kam, ale ono to ne vţdy je podstatné. Příjde mi zvláštní, ţe se s námi o nocleh dělí krkavci, i kdyţ nic zvláštního na tom není. Připadají mi větší, neţ ti, co vídám v zoo. Neţ padne definitivní tma, tak Terka opět urovnává systém sektorů, aby se nám věci netoulaly po hotelu, při čemţ jí váţně chybí zadní dveře do kufru, které nejdou otevírat. Já si hovím na dece, ačkoli se na mě začíná sráţet horký dech

lesa. Chvílemi mě zasahuje vnitřní panika z přicházející úplné tmy, ale večer je jistý,krásný a s příměsí romantiky. Duše tichne jak tichne den, jen vodě v potoce je to jedno. Světlo se ztrácí v hloubi stromů. Přichází noc. Terku náhle přpadává touha po ohni a hledá cosi na podpal. Bohuţel vzduch se aţ moc srazil a všchno zahalil hustým závojem vody. „Jo ty máš zase svoje pisánie, takţe jsi zaměstnaná a já tady co.. znáš ten vtip o tom zajíci?“ „Ne, nebudeš mi teď vyprávět vtipy, ţe ne? To si radši hledej oheň. Ještě chvilku..“ Následující chvíli jsem vystavená vlně vtipů z třetí třídy, kterým samozřejmě dominuje mrkvová zmrzlinka. Ještě, ţe ten potok šumí, ale ono uţ stejně přestává být vidět a vlhko prosakuje buňkami, a tak měním tuţku za hovory o Rumunsku, které nás spíš pozitivně překvapuje. Snad právě proto, nám Tereza ujídá případné úplatky v podobě bonbónů pro neodbytné ţebráky. Prokládá to vodou s obsahem alkoholu a ruší ticho rozmluvou s mravenci. „Fero Mrauvčik tu nám leze, Mrauvčik Deţo spěchá za ním a Fero Šikula a Fero Jedňák mi tady podrţí lahev.“ A podává mi ve tmě lahev a běţí si dřepnout do trávy za cestu. Dvořku by měl občas někdo vzít a zmačkat do kuličky a narovnat zas aţ ráno. „Jde se spát.“ Dnes to bude krása za bzukotu hmyzu, šumění vod a lesního ticha kdesi v horách. Jednoduše vymazlený večer. Hvězdy se probouzí nad hlavou a plují jen samy se sebou. A člověk mezi nimi jezdí a svým rozumem je brzdí.

ZE SEVERU DO ÚPLŇKU V 5:20 se nám vylouply oči. Celou noc jsme spaly s dveřmi dokořán. Ţádný krkavec nám hlavu neokloval, ţádný medvěd nás tlapou neupravil a liška nás neolízla. Vyčůrat a spát. Ludvík se změnil na rybník, uţ neví kam by rosil, téměř to na nás kape ze stropu. Typujeme, ţe tak kolem sedmé hodiny, maximálně sedm třicet dojedou první dřevorubci a snaţíme se rychle usnout. Asi bychom se neuţivily, první uţ to kolem nás ţenou do lesů v šest hodin. V půl osmé uţ je na mě toho spaní zbytečně moc a pouštím se do vaření kávy. Prohrabuji se zásobovacím sektorem, protoţe tohle je luxusní ráno a zaslouţí nějakou lepší snídani. Ve čtvrt na devět budím Terku, protoţe má zodpovědnost k dalším kilometrům, o kterých jsem neměla do této chvíle potuchy, se také probudila. Zatím, co jednomu stačí mrknout do mapy, aby si srovnal na co má a kolik kilometrů by ho mohlo čekat, tak mě to dochází aţ teď. Rumunské moře bude bohatě stačit, na Turecko opravdu nemáme čas ani personální kapacitu. Začínám trochu ředit svůj naditý itenerář. Neţ se slunce opře o kopce, rozsvítí zelené tóny v jehličí a změní zvuk světa, měly bychom vyjet. Jinak by se mohlo stát, ţe bychom si černého moře ani nelízly. V těchto silnicích a zatáčkách nebude sto kilometrů za hodinu. Na lavičku u chatky se ale stejně s kávou rozvalím, uţ proto abych dopsala včerejší den. Pak uţ definitivně na shledanou, my musíme k horám vyšším neţ tyto, k moři a stále samy k sobě. KARTA DNE : Já : Pomáhám vám učinit zásadní rozhodnutí a změny ve vašem ţivotě Tereza : Opatrnost je na místě.

Sjíţdíme úzkou lesní cestou dolů do vesnice a náhle v zatáčce krávy šedivky, krásné sameťačky s velikýma očima, ţe by jeden něhou roztál, ale je jich plná lesňačka. Jsou roztahané přes cestu a šplhají se do hor na pastvu. Tak na ně bezmocně koukám a nevím, jak s nimi naloţit. „No a co jako teď? Musí mít přeci někde pasáka, zas tak organizovaný snad nejsou,“pronesu při pohledu na ně. Jedu krokem, spíš stojím a hle, na mostě sedí mladík a kouká ani brvou nehne. Je sice nečekaně fešnej v bílé košili, ale víc neţ s námi mluví se svým mobilem. Ani ho nenapadne, aby nám dal alespoň gestem najevo, zda je máme na mostě rozrazit nebo porazit a nebo čekat do večera. Zřejmě nechápe naše počínání, ale já nepasu krávy ani brigádně, takţe opravdu netuším co platí na skot, který si skotačí kolem auta. Rozráţím kravky pomaličku, které těsně kopírují Ludvíka, ač by mohly více ke straně. A v tom si to na most přikvačí koňský povoz. Tak a teď můţu jen Ludvíka vyfouknout, ale koňák bravůrně stočí koně k příkopu. Tady jsou zvířata na auta zvyklá, ale já na ně ještě moc ne. Další překvapení se dostavilo v podobě vody. Není moc moţností, kde ji najít a ta na benzínce je uţ od pohledu nepitelná a to nás trochu zaskočilo, obzvlášť v tom vedru. Takţe je potřeba do rozpočtu započítat ještě balenou H2O. Den je vizuelně plný. Jen se to špatně zapisuje zpětně. V těhle cestách a za rumunských pravidel provozu se moc nedá předat Terce řízení, chybí tady ty lotyšské rovné a nekonečné, letecké dráhy. A tak hltám do volné kapacity paměti zapadlé vesnice ukrajinsko-rumunského pohraničí v zakarpatských kulisách, kde se horský masiv Gutai přelévá do Tibleru a další nové a věčné vrcholky mizí v dalkách Ukrajiny. Osobitý i idylický ráz kraje Maramures je plný autentického, selského ţivota. Konečně ţádný skanzen, to slovo je doslova uráţkou v této části země plné svobodné, těţké dřiny, kde kroj je běţnou součástí člověka a ne turystickou atrakcí. Hranice je zde

chvílemi nejasná, takţe jsme moţná občas i v Ukrajině. Od toho oficiálního překročení nás dělí v jedné chvíli jen šest, sedm kilometrů, ale jelikoţ jsme ještě stále vybavené z domova strachem a ani nemáme chuť na hraniční hry, stáčíme se zpět do vesnického ţivota Rumunů. A tak naše duše protínají vesnice Poienile Izei, Sighetu Marmatiei, Rona de Sus, Moisei, Borsa, Dragomiresti, Bogdan Voda, Calinesti a další a další. Malé, větší, zapadlé i při cestách i ty, co nebyly na mapě. Všechny ale mají společné mohutné, vyřezávané, dřevěné brány. Největší si postavili k domům ve Vadul Izei. Ale i sem do starého filmu proniká pokradmu civilizovaný kýč lacině movitých vil nové generace. Mezi povozy, na kterých krojované ţeny mačkají kromě hrábí ještě mobily, se prohání mercedesy. Vesnice mají teměř stejný scénář. Vţdy je zdobí čistě bílý kostel se stříbrnými kopulemi, které na slunci oslnivě září do dálky. V jednom z domů při silnici se najde malý, vesnický magazin s bílým chlebem, pivem a zmrzlinou. Moc toho mezi kusy masa, pracího prášku, pár kil ovoce tady člověk nenajde, ale tady ani není víc potřeba. To nejlepší je na poli a v chlívku. A samozřejmě lavičky a lavičky před kaţdým domem nechybí nikdy, aby bylo kde lavičkovat a ţít. Jak hledáme vesnice co máme v mapě, projíţdíme ty co v mapě nejsou, přestáváme mít jasno, kde se vlastně nacházíme, ale ono to při cestě Někam není vţdycky důleţité. Občas nám stále přechází zrak nad neonovými fasádami, protoţe jejich barva aţ bodá do očí. Nechápu jak se jim v tom ţije, ale je pravda, ţe rómské obyvatelstvo je divoké nátury, a tak je moţná ostře fialová se zeleným zvýrazňovačem to pravé ořechové. Bez barev tu jsou jen ty kostely. Postupně nám mizí voda, a tak jsme rády, ţe ve vesničce nevím kde, nám milý děda čtyři lahve s radostí napumpoval z pumpy před domem, kam chodí celá ulice. Stihli jsme si vysvětlit odkud jsme a jak se jmenuje další vesnice, do které směřujeme, protoţe víc jsme nebyli schopni si sdělit.

Voda byla úţasně studená a překvapivě dobrá. Sjíţdíme níţ v rumunskou zemědělskou placku a náhle provoz zpomalí kočovní cikáni. Bída z nich přímo tryská. Vozy jednoduché, bez střech a na nich špinaví lidé bez barev a květů. Ţena kojí dítě mezi dalšími členy rodiny. Moţná na těch třech vozech, které ani koně netáhnou, ale voli a s nimi kráva na provaze, je jeden celý rod. Jak je pomalu předjíţdíme, uvědomujeme si směsici dojmů a pocitů v duši v bleskovém střetu myšlenek. Nakumulované předsudky vyhodily strach a obezřetnost, které se s okamţitou lítostí a smutkem rázem proměnily v soucit. Terka přidává i chvilkový pocit provinění z naší neskromnosti. Kdybychom se narodily sem, taky bychom kradly. Folklorní exkurze nebere konce. V další vsi se mladé, barevné cikánky koketně natřásají ve svých oflitrovaných, rudých sukních a uţ by asi rády za fotku obdrţely nějaký peníz. Ale hlavně je den nebo moţná týden praní koberců. Kdo můţe a má, tak přehazuje přes plot své hnědé vzorované koberce všech velikostí a z hadice na ně pouští vodu tryskem. Voda zřejmě pobere cestou z koberce špínu sama a vsákne se do země a je hotovo. Stačí jen čekat aţ to slunce vysuší. A tak je nám tu čím dál tím víc milo, protoţe nám začíná být jasné, ţe je tu tolik práce, ţe nikdo nemá moc času sledovat dvě holky v autě a oláhové tu vydělají svým nevím čím dost a jen se zuběj svými zlatými zuby před svými paláci, zatímco kropí své kousky cest před domem, aby se jim neprášilo. Na nás se práší velmi a ve čtyřiceti stupních značně cikánovatíme. Na chvíli zatouţím být kobercem na plotě. V odpoledním vedru opouštíme kraj Maramures a já se postupně asimiluji do adrenalinové jízdy na třech pruzích se střídavým provozem. Rumunsko se mění v placku. Kromě nafty motorýni jezdíme ještě na cd Dreadzone, proto se mi také dobře předjíţdí zprava i auta s modrým majáčkem. Po hodině nám dochází, ţe cestou z Cluj-Napoka někam k Sibiu, se asi uţ nic moc dít nebude a to nic bude dlouhé

ke stovkám kilometrů. Jen občas, kdyţ se stojí na červenou, vyskakují z příkopů a úkrytů ţebravé děti a hrnou se do aut. V té chvíli se zavíráme v autě a zatahujeme okna. Přes sklo koukáme do hnědozelených očí, ve kterých můţeme najít drzost, prázdno i stigma rodiny. Ještě rok, dva a příjme tu hru za vlastní. Přeříkává monotónně svou ţadonící písničku, kdyţ se rozjíţdíme, bouchne vztekle do skla. Svištím si svou really klikatými rovinami s kukuřicí a zvlněnými loukami propocená, zaprášená bez podprsenky a stále nečesaná, ještě pár dní a je ze mě Erţika, ale ku podivu je mi tak dobře. Tereza šílená vedrem má svými tělesnými dispozicemi k cikánskému vzhledu značný náskok a uţ nyní je černá a rozcuchaná jako Esmeralda Fargašová. Vedrem se neobtěţuje s oblékáním, pouze si natahuje své dlouhé sukně přes prsa, pokud je to civilizačně nutné. Rumunsko je prostě strašně veliké! Stále mi to nově a nově dochází aţ tady. Opět škrtám další místa ve svém iteneráři, protoţe přestávám mít představu, jak dlouho se budu plazit k cíli-moře, ačkoliv to v Litomyšli bylo Turecko. Ludvík uţ má na kapotě souvislý prašný potah a na zadním okně by se dalo kreslit. Večer to opravdu dotahuji k Sibiu. Jak smečka vlků ho mlsně obhlédneme z povzdálí kolem dokola. Po šesté hodině nemá cenu zajíţdět, koukat a ještě stihnout hledat místo na spaní, protoţe v Rumunsku neriskuje-me spaní ve městech. Ale aţ příjde čas, tak se vrátíme. Jelikoţ to je jediné město, na které mám zálusk, abych se přesvědčila o tom, ţe je to právem perla Rumunska, jak se všude moţně tvrdí. Začíná poslední vyčerpávající chvíle dne. Najít místo na spaní. Dnes je to ale obzvlášť psychicky náročné po celodenních najetých stovkách kilometrů. Projedeme ještě dost polňaček a konců vesnic, abych za soumraku rezignovaně zajela prašnou polní hluboko od silnice, kamsi k lesu podél řeky.

Na konec to místo máme na posekané louce u lesa. Kotvím z posledních sil a padám na deku do trávy. Dnes si studený Ursus koupený na vsi v magazíně zaslouţím. Ještě je studený. Nervy mi trochu popraskali ve švech a Dvořka hlásí únavu. Jak únavu!! Já se teď potřebuji vyřádit. Chvíli mě to čílí šílí, ale pak se vpiju do nebe a rezignuju. V dáli z po za hory vychází úplněk. A mě dochází, ţe tam někde se zvedají Karpaty v ty krásné vrcholy hor. Večerem jsem ještě stihla : Napsat Ludvíkovi na okno V.I.P EXPEDICION Gipsy Travel, vyslechnout skřehot ţab za měsíčního reflektoru, obalit si nohu i botu bahnem při nočním pokusu o koupel v řece, napsat báseň, která ráno nebyla k přečtení a vytáhnout si kartu večera. Já : Neztrácejte víru a naději, na obzoru je něco, co ještě nevidíte... „Já vidím úplněk a to bohatě stačí.“ Tereza : Pokračujte vpřed... „Pokračuju spát.“ Luna svítí horám do očí a neţ se jim na zádech přetočí, vleze člověku pod kůţi. Dívá se bezostyšně na svět dole, jak člověk rozprostřen na jevišti je, jak jídlo na stole, bloudí, sní i rozumí, protoţe nic jiného neumí. Ţáby uţ víc nemůţou skřehotat a pokoušet se o zpěv. Mohl by to někdo vypnout? Já jdu také spát.

TO NEJLEPŠÍ NA OBZORU Ráno hejno ptáčků na straše nás probudilo a vedro k tomu. Oznamuji, ţe tohle ráno bude dlouhé, protoţe já mám grafomanský prostoj. Tak to Tereza rozbaluje v plné parádě. A uţ to jede! Nejdříve je třeba uklidit, pak vařit, mezi tím si vytvořit obličej, provést pár pokusů o tělocvik s podporou či oporou o auto, přečíst si několik anglických návodů a rozvést velmi dlouhý, vášnivý monolog na rómské téma. „Hele, vono ať si kočujou, řvou, dělaj nebo nedělaj, v podstatě ať si dělaj co chtěj, ale ať jim nic nedávaj. Vţdyť my je u nás, ty vole, rozmazlujeme z našich daní a čekáme, ţe budou vděčný a poslušný. A voni nebudou. Proč taky? Vycvičíme si je svou blbostí natolik, ţe uhodíme-li na Róma, tak nám dá přes drţku, nebo je-li inteligent, obviní nás z rasový diskriminace. Jsou to naši chudáci, pěkně parazitující, ale kdyţ je na čem, dobře nám tak. Tady prostě jsou a něco pro sebe dělat musej...“ Terka tak nějak pokračovala ve svém protirómském mentorování, zatím co já se nechala pohlcovat svým vzpomínáním na včerejší den. Je pravda, ţe Rumuni to nijak přecitlivěle neřeší, prostě rozmístí značky po městech u křiţovatek s protiţebravou tématikou, na kterých jsou černé, špinavé dlaně s drobáky a celé je to červeně přeškrtnuté. Prostě zákaz ţebrání. Realita a ne diskriminace. Buď se nějak ţiví, plácají se ţivotem nebo je řídí Oláh. Terka i nadále pokračuje ve své řeči a přitom poněkud muţikatí s pivem v ruce a řasenkou u oka. Maluje si sice lesk do špíny, ale hlavně, ţe si bude připadat krásná. Kdyţ se hold jede člověk potkat sám se sebou, můţe se mu stát, ţe se v sobě potká třeba i s cikánem.

Sleduji tu moji adaptovanou Esmeraldu, která neví co by, a chvílemi je to k nevíře, ale hlavně, ţe má kávu. „Koukám, tobě nedá člověk den pisánie a pak má vod tebe na hodiny další dny pokoj, to si musím pamatovat.“ Dělám, ţe ji neslyším. „Hele, vytáhni kartu dne, pojedeme.“ Já : Máte důleţité poslání, které souvisí s komunikací.. Tereza : Neztrácejte víru a nadějí, na obzoru je něco, co ještě nevidíte.. „Protoţe uţ dvě hodiny píšu, tak uţ mám komunikaci za sebou. Jedeme do hor, chápeš! Zaslouţíme si to nejlepší.“ Rumunsko je plné čekanek a ptáků. Neříkáme nic, jen sledujeme tu barevnou paletu za oknem. Nic nechybí. Modré, společné ticho protrhne z ničeho nic Tereza vyprávěním svého úplňkového snu, ve kterém ji v noci navštívil malý, děsivý skřet. Byl celý černý a chlupatý, jen z obličeje mu krvavě řvaly odporně svítivé oči. Nedělal nic, jen byl s ní a pouštěl do ní svou hrůzu v těsné blízkosti. Pěkně krvelačně z očí do očí. Bylo to takové ztělesněné zlo. Chápu, ţe to bylo strašné, potkala jsem se s ním totiţ kdysi také a vypadal úplně stejně jako ten, kterého mi teď Terka popsala. Náhle mi docvakla do hlavy informace o poloze. „A víš, kde jsme to spaly? Na rozhraní Valašska a Sedmihradska, tudíţ v kraji Vlada Napichovače, nebo-li Drákuly. Pár desítek kilometrů odtud se narodil a tady vládnul. Takţe jedinečné místo pro úplňkovou noc.“ „Výborně. Já se sice chtěla vypořádat se strachem, ale mohla si mi to říct dřív. Pěkně odpornej Drákula. V ţivotě se mi nic podobnýho, hnusnýho nezdálo. Chápeš to?“ Tereza to pravděpodobně myslela váţně. Nezbylo nic jiného, neţ říci : „chápu.“ Ale já to váţně chápu, i kdyţ to tak nevypadá. „ Tak aţ pojedeme zpátky, vezmeme to přes Sighisoaru, kdyţ se tam narodil a budeš s ním moct jednou pro vţdy zkoncovat, ale teď na nás čeká karpatský Fagaraš. Chápeš to?“

Ujely jsme prašnými výmoly sotva osm kilometrů a Esmeralda chce hned teď zastavit, protoţe se chce převléct do ţluté sukně. „Děláš si legraci! To jako myslíš váţně? Sotva jsme se rozjely uţ mám někde zastavovat, protoţe ty nevíš jak se máš oblíct?“ Co nadělám. Tereza chvíli hrabe v tašce a pak mě oblaţí dotazem : „mám si k tomu vzít tyrkysový nebo fialový triko?“ To uţ váţně nevydrţím. „ Ty vole! Ty máš tady času jak na věţi a kdyţ uţ jedem, tak začneš řešit barvy k sukni.. Ty si váţně Esmeralda! Hlavně, ţe máš zimní bundu.“ Dvořku to nijak nerozhazuje. V klidu si dořeší svůj ţivotní problém a můţeme pokračovat, abychom zase po deseti minutách zastavovaly v Avrigu, protoţe já mám pro změnu pocit,ţe potřebuji něco vidět, a protoţe Dvořka opět šílí, ţe se převlékla do ţluté sukně, kdyţ před tím měla lehké šaty, ve kterých jí nebylo vedro. Počkám tedy na další převlek, abychom mohly projít pidi městečko a konečně navštívit banku. Míjím další etnickou děvu, která má brčálově zelenou sukni s rudými vlčími máky. Copy měla stuhou promotané aţ pod zadek. Byla tak cikánsky krásná, ţe téhle by jeden odpustil, kdyby kradla. Jo, kdyby ty počeštělé rómky věděly... Ale je třeba řešit eura, koupit rajčata, protoţe jsou dobrá a upachtit se vedrem v tomto zapadlém ničem. Ku podivu nalézám toto městečko v průvodci, kde je poznámka pouze o tom, ţe dnes ty jediné budovy z 18.stol.chátrají, padá z nich omítka a kdysi jedinečná zahrada exotických rostlin je zarostlá a vzácné rostliny zašly. Ono je opravdu těţké psát někdy o Rumusnku. Uzavřely jsme polednem toto marné ráno a konečně najely na slavnou 7C Transfagarskou magistrálu. Uţ v prvních kilometrech tuším tu krásu, která je ukrytá za zelenými chvosty stromů, mezi kterými občas vykouknou skalnaté stěny. Fotit to nejde, protoţe není zas moc čím, psát to nejde, protoţe to nestačím a se mnou to váţně také nejde. Zastavuji hned v první zatáčce u lanovky, protoţe teď hned chci být na hoře. Okamţitě! To nevadí, ţe nemám

informace, o tom jak a co. Chci si poběhat honem rychle na vrcholku a já mám s sebou právě tak normální Esmeraldu, ţe jí na tom záměru nepřipadá nic divného. Tedy akorát kromě sumy dvakrát dvacet lei, jelikoţ si to převedla na pivo. Obzvlášť, kdyţ hned po prvních pár metrech zjišťujeme, ţe se tam stejně tak dobře dá vyjet autem. Ale to nevadí. Zaslouţíme si přeci to nejlepší! Lanovka, nebo-li spíš červená plechovka s korozí, zavěšená na laně, pojmula deset lidí a snaţila se to tiše dovrzat na konec do dvou tisíc metrů nad mořem. Vyplivlo nás to k plesu do horské krásy z kamení, květinových koberců, zapomenutých sněhových polštářů a ohromného stáda ovcí. Prostě horská harmonie. Sněhové plotny se stávaly čím dál víc neodolatelné, aţ mě magneticky přitáhly do sebe. Musím co nejkratší cestou šáhnout si na sníh, pěkně šplhynky šplh. A stejně tak rychle spěchá s upozorněním horská hlídka, ţe se máme zdrţovat jen v bezpečných nebo povolených zónách. Dvořka nelení s anglickým ubezpečováním, ţe jsem stupid a ţe na to dohlédne. To se mě ale můţe pěkně dotknout, protoţe to není vůbec ţádná pravda. Jen různí lidé dělají různé věci, to by zrovna Dvořka mohla dobře vědět. Zkouším se do ní strefit koulí, ale marně. Tento sport mi nikdy moc nešel, tak to vzdávám. Uţ i proto, aby v dálce nemusela nervózně hlídka čekat na to, zda se hodlám s tím kouskem sněhu sesunout do vodního zrcadla. A tak sestupujeme níţe k jiné, mnohem větší ploše sněhu, na které nějaký, hravý Rumun zanechal víko od umělohmotné popelnice. Srdce i duše mi zajásají nad tímto konečně praktickým smetím. No uznejte sami, jak často bobujete pěkně v teple ve vysokých, rozkvetlých horách na víku od popelnice? Výborná zábava, mohu doporučit. Tedy jak komu. Terezu jsem z opalovacího šutru kvůli tomu od cigárka nezvedla. „Ty vole, aspoň tady u toho neřvi!“ „Dej mi pokoj! Rumuni mi řvou doma kaţdou noc pod voknama a já si u nich nemůţu zařvat radostí z bobový dráhy?“

Ale je tak šikovná, ţe mi z této super akce pořídila neviditelné fotky do foťáku. Prý jsou někde „schovaný“. Kdokoliv je bude chtít shlédnout, má tak moţnost kouknout se na libovolné místo, třeba je uvidí. Pak přibíhá na sníh kluk s tátou a plní si sněhem petky. Zatřepou a ţízeň je zahnaná. Tereza to komentuje něčím o léčivým sněhu, ale nestihla jsem to zapsat. Mě to ovšem připomene mé nezdravě špinavé nohy a uţ je drhnu s otuţováním o sníh. S novým nadšením vybíhám na zasněţený svah a sjíţdím ho po nohou dolů, neţ se dohrabu na šutr mám pocit, ţe mi umrznutím upadnou. Ještě sněhem natřu Terku, aby nebyla tolik stabilizovaná, při čemţ odráţím její útoky připomínkami o tom, ţe říkala přeci něco o léčivosti. Kdyţ uţ se kdeco v duši nabaţilo a kdeco v těle sklidnilo, zakotvily jsme na dřevěné terásce nad plesem. K velikému úţasu tady pivo nedostalo horskou přiráţku a tudíţ hurá do něj. Zjišťujeme, ţe tu nejsme zdaleka jediní tuláci z Čech, ale většina má na rozdíl od nás nezbytné bágly napěchované aţ nad hlavu a trekové boty, a tak. My nic podobného nemáme, protoţe my máme dámskou jízdu. Spíme v autě, bágl máme jen na svačiny, asymilujeme do sebe prostředí a kulturu, klima a náhlé věci aţ se z toho chvílemi nepoznáváme, ale hlavně nás to hrozně baví. To neznamená,ţe ty kopce nevylezeme. Chvíle na terase staré chaty byla luxusní, ale aţ dopijeme pivo, čeká na nás sešup dolů tak na tři hodiny,jelikoţ kaţdá nepředvídatelná radost má své následky. Ale ještě je třeba ochutnat masovou čorbu. Jinou ani moc v Rumunsku ochutnat nelze, protoţe Rumun jí snad jen maso a maso na tisíc způsobů s kukuřičnou polentou vařenou v kysaném mléce. Horská hovězí osobně mě chutnala ho a hodně, ale uţ je váţně čas odstartovat horský sešlap. Trekové výšlapy momentálně smutně přenecháváme jiným. Zvolily jsme cestu přímo rovnou řekou dolů.

Moţná to spíš neţ řeka, je horský ledový potok plný balvanů, kamení a oblázků. Strmě si to pádí do níţiny s bubláním a šuměním, tak si to budeme pádit spolu. V horském, ostrém slunci tak bude to pálení kůţe snesitelnější. Opalovací krém se samozřejmě opaluje uvnitř auta, kdesi na úpatí. Měníme se ve vodní kamzíky a necháváme se pohltit terénem, scenériemi kolem, blankytným nebem, vodou, zemí i větrem. Tady si můţe člověk vyrobit cesty sám, sám si z nich můţe spadnout i sejít, ale o ničem jiném, ţivot není. Naše chůze se mění v lehké skoky z balvanu na balvan, běh i sešup, téměř se vznášíme mezi vodou, kemením, trávou i sluncem, kvítím a motýlím letem a necháváme se v tom všem celé utopit, nadchnout i sníst. Uţ ani nevnímám myšlenky, jsem vnímání samo. Zouvám si boty a vţívám se za letmého běhu nohama do země. Začíná očista všemi ţivly. Plná všeho nepopsatelného odevzdávám své tělo ohnivému slunci, srdce ţivé vodě, duši horskému vánku a nohy přenechávám zemi. Ať si brodí, poskakují, tančí, bolí, šimrají, balancují a cítí. Ţivlem země se příjmout nechávám a svému dalšímu, těţkému osudu se odevzdávám. Připadám si pomalu jako cikánská děvečka z hor, uţ jen ty ovce a kozy mi za mnou chybí. Dávám zemi 400 m, protoţe je mi o nulu méně a ačkoliv je to víc neţ super, je to pomalé, proto se vracím zpátky do bot a z pocitů do slov. Objevily jsme totiţ AQUAKAMZING a jsme z toho tak uchvácené, ţe je potřeba si to sdělit. A kdyţ uţ máme parkoviště téměř na dohled, srazí naši lehkost akce strmý vodopád. Hlavou mi proběhne směsice z indianských filmů a na vteřinku se ze mě stává Vinetou, ale je mi jasné, ţe my se budeme šplhat zpět nahoru. Dvořka nechává rozhodnutí uzrát praním podprsenky, a tak ji následuji praním trika. „To přeci nemůţeme lízt nahoru! No a uţ vůbec to nebudeme snad celé obcházet po silnici! Víš kolik by to bylo km?“ Jsem z toho mírně jinde. Tereza si tiše pere, zatímco vymýšlí strategii.

Já zírám dolů na cíl. Zírám do propasti za vodopádem a v duchu se připravuji na zpětný chod. Takový, ţe by ţivot byl? Dolů a pak zase nahoru? Bude dobré se na to umýt, kdyţ uţ máme vypráno. Terka zahrála chlapům ze zhora bystřinnou divoţenku, pak oblékla čisté tělo do vypraného prádla a po cigárku zavelela k útoku na těsný obchvat kol vodopádu. Bude to kousek zpět a hned klečinami podél opět dolů. Typujeme si pátou hodinu. Dnes zaručeně spíme tady v horách. Já tuším zaručenou krásu. Byl to výborný sport. Všude okolo nic, jen samá krása a klid s vodní hudbou, ve které seskoky a sesuny s občasným visem na větvích se pojily v dokonalý záţitek. Měly jsme záměr dojít vodou aţ do cíle, ale čím jsme se dostávaly níţ, tím balvanů ubývalo a vody přibývalo. Na těch posledních pár stovek metrů se náš aquakamzing změnil na suchý běh cílovou, nakloněnou rovinkou. Těsně před koncem jsem si stihla namočit úplně celé boty, mé jediné zcela netrekové kecky. Přismahnuté, zcela vyskotačené jsme se dostaly v osm hodin k autu. Rychle jsme se nalodily, abychom si opět uţily tu krásu hned dvakrát jinak. Hrabaly jsme se nevídaným hadem zpětných zatáček k vrcholu za západu slunce. Aquakamzing se příjemně přeměnil na motorizovaný tanec. Vykrajovaly jsme si pomaloučku zatáčku za zatáčkou v přetékající blaţenosti a kdyţ slunko zapadlo do šera přehouply jsme se za hřeben do úděsně starého a syrového tunelu, ve kterém prší spodní horské vody. Připadaly jsme si jako v útrobách velryby nebo draka. Sjely jsme na jedno z tichých odpočívadel bez lidí a zůstaly stát. Volně si tu běhají koně po stráních a po silnici si k nám došli tři oslíci na zvědy. Volně se tu pasou, neţ si pro ně zase někdo dojde aţ bude čas. Chvíli jsme si s těmi milými tvory koukali z oka do oka a pak si šli zase po svých, prostě někam. A nám započal večerní piknik. Rybičky, čajíčky, vínečko, sýr, kdo bude na stolečku dýl? Nemít mokré boty, tak běţím někam tam za hory doly, ale teploměr padá snad aţ k zemi,

boty by se daly ţdímat, a tak objevuji kouzlo spacáku v padající tmě. KARTA VEČERA : Já : Zaslouţíte si to nejlepší, svými sny dosáhnete aţ ke hvězdám...víc ještě víc, aţ srdce zkřišťáloví. Terka : Potřebujete studium „To ale váţně potřebuješ, vţdyť ty furt nic nevíš, protoţe sotva ti to řeknu, tak to zapomeneš. Ptáš se furt dokola.“ „Hele ferekešuj si tam do toho svýho sešitu a mlč.“ Pane boţe ona i tady začíná sektorovat! „Co dělaj boty v kuchyni? Ty si zase nejsi schopná zapamatovat, ţe červená taštička patří do sektoru zdraví.“ Já se tu dojímám v klidu horstvem a jeho stíny a ona furt něco mele a uklízí. Běţela bych si skočit do tmy, ale já mám ty mokré boty, druhé jsou úplně zabahněné zevnitř a třetí jsou ţabky. „Co dělá labelo volně v batohu? To je jebec, odjakţiva je v sektoru zdravi...ty vole, ty koupiš lihgt fara alkohol cuvé..“ Nasávám studený vzduch hor odsouzená k náslechu monologu o ferekéších, jebkách,sektorech a rumunském nepořádku, nedostatku cigaret a pak je náhle ticho a já vidím jen holý zadek. Hlavně, ţe horská hlídka je dostatečně informovaná o tom, kdo je tady stupid. Cestování s Dvořkou má svůj nezaměnitelný kolorit. Právě tady a teď si připadám jako bych vzala na výlet i strýce Pepina s Postřiţin. Utemovaná ve spacáku vpíjím oči do zbytku zeleně a temné modři. Naslouchám větru a krkavcům, jejichţ zvuky se občas proderou přívalem slov k mým uším. „Jó voda..! To je jasně základ ţivota. Musím tedy dodrţovat chlastinky chlast a lítání bez podprdy...“ Celý den tu lítá po horách jen ve spodním prádle a teď mi bude oznamovat takovou blbost. Z nudy uţ vysbírala snad všechny odpadky a vajgly, co tu kde leţely a uţ zas vymýšlí békárny. Tak si vaří druhou kávu, protoţe tu první uţ ve tmě neviděla ostře a zakopla o ni. Terezka si dnes večer vybírá své právo být někdy hovadem, protoţe kdy jindy, neţ na dovolené.

Plně tomu rozumím, ale proč tehdy, kdyţ je táák krásně. Myslela jsem si na spaní venku, ale přichází vichr z hor. Mám-li moţnost výběru, tak...moţná si zaslouţím to nejlepší a s tmou mizím v autě. Dvořka ještě za totální paniky vyštěkala chudinku lišku z auta, z parkoviště a moţná i z celých hor a pak vzala sebe i s Pepinem do věčných lovišť. Já ještě nějakou chvíli za ledového větru hlídám úplněk dokud nevystrčí cípek z po za hory, pak zavřu oči. To nejlepší na obzoru šlo spát.

NA BUKUREŠŤ 7 hodin přesně a srdce mi plesá nad novou probouzející se zelení. Tuším slunce za hřebenem. Vytáhnu sebe ze spacáku a běţím bosky travou k bystřině. Oči mám tisíc metrů napřed, vyhlíţím kamzíka, sviště či oslíka, ale i kdyţ jsem oči v zimě umyla, nic jsem neviděla. Kdyţ jsem neuspěla s faunou, zkouším to chvíli s flórou a zkoumám terén. Pak to vzdávám a pádím zpátky pěkně do teplíčka spacáku. Rozvalím se na trávě a vysvětluji Terce, ţe bych si jako nyní vybrala své zásluhy za dlouhodobou práci za volantem, a to znamená, ţe budu jen leţet ve spacáku na trávě, kochat se obzorem a pít kávu. Mocinky moc mě potěšilo, ţe to šlo bez reptání a velice rychle. Terka v noci pohřbila Pepina a jiţ je plně v pracovní činnosti zásobovacího důstojníka. Dokonce má moţnost uplatnit svoji zimní bundičku a v dobrém rozpoloţení, aţ mě to dojímá, mi servíruje všechno, co by mohla naše kuchyň nabídnout. Mlčky a v plném blahobytu sleduji stěny skal před sebou jak se jim s novým dnem mění stíny a barvy, jakoby je kdosi v rychlém tempu přemalovával neviditelným štětcem.

Jen při východu a západu slunce si můţe člověk uvědomit jak se to tady s námi na té Zemi opravdu rychle točí a pozastavit to alespoň na jeden jediný oka mţik, prostě není moţné. I kdyţ jsou chvíle, kdyby si to člověk tolik přál i zaslouţil. Tmavě modrá zmizela jak inkoust pod zmizíkem, slunce se vyhouplo na hřeben a vylilo náruč tepla do níţin. Uţ to pere plnou sluneční do skal i do člověka. Náhle mám pocit, ţe potřebuji půl roku prázdnin, abych našla své další nové já. Jsem právě čtvrtý den nezaměstnaná a právě teď bych tady klidně v dlouhé sukni běhala bosa po kopcích se stádem ovcí. Vzápětí mi mysl vyplaví vzpomínku, ţe táta miloval Kavkaz. Rozjímání mi roztrhne věta : „co jako teď bude..?“ „Nic. Zaţívám blahobyt duše a nemám ţádný plán pro další okamţik. Můţu čekat třeba aţ mi uschnou boty.“ „Já to tušila. Ty jak se dostaneš na kopec bude konec, navíc nemáš splněný ty vrcholy a hřebeny, pak to ještě musíš zase všechno zapsat, kde mám cigára..Hele já mám ze včera namoţený stehna a zadek, to jen abys věděla..“ „Hm, to tak ty alkoholoví povaleči mívaj, to se kamzíkům nestane.“ „Uţ si vyčerpala raní příděl průpovídek nebo mám očekávat další příděl, vono kdybys nic nekomentovala, tak ti jdu snad změřit teplotu a uţ vstávej, vole, došla voda a začíná být vedro.“ Cítím, ţe změna polohy bude nevyhnutelně blízko. Tereza uţ sklidila co se dalo. Na zemi zbývá uţ jen spacák a já. Dává mi do ruky karty. Vytáhnout kartu dne jinak znamená otočit klíčkem a vyjet. KARTA DNE : Tereza : Máte pouto ke zvířatům.. „ Tak co nám přitáhneš po liškách dnes?“ Já : Neztácejte víru a naději, na obzoru je to, co ještě nevidíte. „No, tak vstávej, jedem.“ „ Od kdy ty mě honíš?“ Posílám víru po větru a v boji sama se sebou lezu ze spacáku do svisláka. Další větou mě Tereza totálně zazdila do mé

osobní zdi a na hodně dlouho umlčela. Startuji. Zařazuji do klesajících zatáček Sarah B. a nechávám se padat do lesů. Hledám v sobě slova k prolomení zdi, jen vítr ruší ticho v autě. Zastavím ještě, abych si v bystřině vyčistila zuby a nabrala vodu. Terka se přidá, abychom měly plné všechny lahve, co se jen v Ludvíkovi najdou. Sářin zpěv prosakuje přeze mě zase zpět do prostoru aţ konečně jednou vlnou prolomí zeď a strhne s sebou příliv slov. Kdyţ dořeknu, co cítím, Tereza k tomu jen dodá, jak je dobře,ţe to říkám. Jak se kopce srovnaly do roviny, srovnaly se ve mně i rozjitřené hladiny. Dole v lesích míjíme přehradu na zeleném jezeře. Je ohromná, zapadlá a jak to v Rumunsku bývá jen betonově syrová. Voda v jezeře je temně smaragdová. Chvíli řeším jak se k ní dostat, ale nakonec celou tu přírodní krásu zavřeme pohledem do propasti na opačné straně přehrady a za tunelem nás opět vábí rušné Rumunsko. Další cíl je panství Golesti. Ale určitě cestou zpět od moře jedeme silnicí 7C, abychom vylezly horu, lehly si na hřebenech na trávu a byly zase nebi blíţ. Bez toho se prostě nevracím. Golesti je jedno z nejstarších panských sídel v Rumunsku rodu Golescu, jenţ byl ve své době velmi osvícený, podporoval vzdělanost a sociální cítění na tolik, ţe ve svém rodinném sídle vybudoval první vesnickou rumunskou školu. Dnes to tak trochu připomíná něco jako skanzen. Za zděným opevněním se skrývá zakonzervovaná vesnička se vším všudy. Jsou tu různé domky dřevěné i zděné, hřbitov, studna na návsi, úřad, vinice s lisovnou, kostel a samozřejmě ona první škola. Celkem rozsáhlý komplex s ukázkou domků všech sociálních vrstev podle toho jak šel čas. Procházíme uličky, zahrádky domů, ve kterých nikdo nebydlí a švestky nesklízí, otvíráme zavřené dveře, za kterými to vypadá jakoby ti, co tu bydleli odešli ráno na pole do kovárny či do chléva. A tak v té prázdné vesnici navštěvujeme nikoho a zdravíme zastavený čas. Dokud nás nezastaví ţena celá v bílém a nepozve nás dál

do zámečku zámoţného pána, co uţ neţije. Pán si liboval v orientu a v západní Evropě. A naše milá Rumunka celá v bílém nás nechala tiše projít, pak za námi zavřela a vzala si od kaţdé sedm lei. Mimochodem lea znamená také století. Celé to tam bylo tiché, zvláštní a bez turistických blbovin. Takový svět sám pro sebe. Jakoby se právě dotočil historický film a zůstaly jen kulisy. Kdyţ jsme zpět v Ludvíkovi, mobilizuji navigačního důstojníka, jelikoţ nás čeká stěţejní bod trasy, Bukurešť. Nechceme od ní nic jiného, neţ se k ní dostat co nejrychleji a pak se jí z daleka vyhnout obloukem. To se ale musím nejprve zdokonalit v rumunských pravidlech, zejména v těch pro kruháky. Nejdůleţitější pravidlo, které je opravdu nutné si vštípit do zautomatizovaných stereotipů je, v polovině kruháku se dává přednost. Pokud to je kruhák o dvouch, třech pruzích se střídmým značením určitě si to dáte dvakrát, ale pokud to ještě je navíc kruhák dvojitý, to znamená vnitřní a vnější, tak si můţete po projetí do správného směru velice gratulovat, kdyţ se vám zadaří projet bez úhony. Hysterické troubení a řvaní je samozřejmosti a dělá to většina. Konečně jsme najely na jednu dálnici ze dvou, které tu v Rumunsku mají a jelikoţ je třeba v té kukuřičné placce ujet 200-300km, je třeba dálnici řádně vyuţít a šlápnout na plyn. Navigační důstojník zašrotoval v mapě i v hlavě zároveň, dálnice končí v centru Bukureště a my potřebujeme mít připravený klidný, rychlý objezd dřív, neţ nás začne Bukurešť vtahovat do sebe. Zařazujeme do šestky ještě Dreadzone, který uţ do konce našeho cestování nepřeladíme a hltáme silnici za devět lei. Asi tak za dvě-tři hodiny ji máme před sebou Bukurešť jednu převelikou. Takţe co teď? Na mapě říkaj silnicí CB kol kolem, ale ve skutečnosti se široko daleko neříká nic, jen nad dálnicí křičí cedule Bukurešť rovně. Nějakým způsobem sjedeme na rádoby objezdovku CB, ale k našemu zděšení je to něco jako silnice třetí třídy o jednom špatném pruhu jak někam

do Kotěhulek. Navíc je ucpaná opět tiráky z celého světa, co mají za úkol dovézt kelímky na jogurt moţná aţ z Honkongu a náklaďáky se stavebninami a všemi lidmi jedoucími o čtvrté hodině z práce. Jizda na dvojčičku bude zřejmě nekonečná ale doufám, ţe ne na hodiny. Víc toho v tom vedru nevydrţím. Během pojíţdění nám cestu zpestřují Rómové, kteří zde ţebrání povýšili na vnucovácí prodej roztodivného sortimentu. Pobíhají tu mezi auty a snaţí se vtlačit lidem do oken kýče a braky v podobě slunečních brýlí, lesklých černých bot s pokusem o Nike, pytle bonbónů, ţabky, deštníky výborné skládací, hodinky, kšiltovky a korunou toho všeho je lákavá nabídka pytle s toaletním papírem a utěrkami. Bráníme se od koupě utemovaným oknem a vytíţeným zaměstnáním jako je stříhání, pilování a lakování nehtů. Třicet stupňů venku, čtyřicet uvnitř občas proloţených klimoškou. Opravdu idilická chvíle. Na stres rezignujeme a bavíme se okolím. Vţdy se najde nějaký vytrvalý hysterik nebo namachrovaný blb, aby zde zpestřil jízdu pokusem o předjíţdění v těsných nacpaných pruzích v obouch směrech. Nejlepší je však ţena v teréňáku, která troubí i kdyţ oba směry zcela nehybně stojí a nemohou dělat nic, neţ jí poslouchat. Pravidelně přihazuje svou ohnivou dávku do zdejší směsice paniky a klidu a daří se jí to dobře. Nakonec se rozjede střemhlav mezi stojící a popojíţdějící davy a celá se tam zasekne. Mohu si odlakovat i nehty na noze. Pak náhle křiţovatka bez informace a začátek něčeho neskutečného je zde. Značení je tak informačně nevyzpytatelné jak je nárazové. Z ničeho nic se dovídám jak daleko je Varna, na výběr jsou sice dva směry, ale značně protichůdné. Neţ se člověk zorientuje, uţ je zatlačen davem jinam. Nemusím připomínat důleţitý fakt, ţe si pruhy na zemi tvoří kaţdý sám dle potřeby situace. Značení je tak překombinované, ţe směřuje-li na sever, tak pak dlouho nic a uţ směřuje na jih. A mezi tím v té luxusní změti v dopravní špičce běhají

cikáňata, lidi, tramvaje a trolejbusy, kola a pouliční prodavači a houkající sanitky. Křiţovatky mívají někde i pět, šest směrů, ale chybí stejný počet směrovek kam jako pak. Zde je to první místo na zemi, kde bych ráda otestovala kvalitu i vymoţenost navigace přes satelit, protoţe normálně je to nemoţné projet. Obzvlášť kdyţ člověk vjede do hlavního města z Dolní Zapadlý. Tak si místo klidného rychlého objezdu dáváme adrenalinovou prohlídku Bukureští a všemi přilehlými čtvrtěmi. Kdyby bylo alespoň jasno, kde končí a začíná hlavní silnice, tady by i kompas byl zaručeným pokladem. Zastavit lze jen na červenou a to na průzkum mapy moc nestačí. Intuitivní orientace uţ běţí na víc neţ sto procent, na křiţovatkách to začíná být více méně buď a nebo, zbytek závisí na dopravní situaci. Zlatá Varšava. Nic horšího jsem zatím za volantem nezaţila. A tak si křiţujeme hlavním městem, jako kdyţ šijete záplatu na šicím stroji, pěkně postupně nahoru dolu, ale stále na východ. Rumuni jezdí hůř neţ Italové a pravidla moc neproţívaj. A pokud mi z toho nemá jebnout úplně, musím se stát Rumunem. Začínám si postupně tvořit vlastní pravidla, chápu,ţe taxík má vţdycky přednost. Pruhy postupně ovládám měnit dle vlastní potřeby a ne té místní. Předjíţdění z obou směrů je samozřejmostí, stejně tak dobře jedu občas na červenou. Dvořka uţ nestačí koulet očima po mapě a neví co dřív, proţe neustále vyhledává ta nárazová hesla, co se kde objeví na ulici. Slovník uţ dávno překonal výrazové moţnosti i poslední míru únosnosti, jelikoţ o slušnosti v těchto podmínkách nelze mluvit. Ludvíkem běhají slova v tempu kulometu jako hajzle, kreténe,vole, debile, ferkéš deţo more, kurva jedna a pí.. z Erţiky a i to je slabý odvar od toho, co musel s námi Ludva protrpět. A pak uţ to vzdávám a zcela odevzdaně jedu na štěstí. Prostě jen jedu. A z ničeho nic máme odbočku na Constantu a dálnici A2 před sebou. Poznávám tu rádoby objezdovku CB a svorně se řadím do toho jednoho zvlněného pruhu mezi kamiony a zařazuji jedničku s občasnou

dvojčičkou. Jsme venku. Vjíţdíme po šílených čtyřech a půl hodinách za 11 lei na dálnici ve výstavbě. Svůj přetlak uvolňuji rychlostí 190km za hodinu a do hodiny jsem 50km před mořem. Koupíme pivo a zahazujeme Ludvíka do vinice vedle cintorína. Jsem hodně dobrý řidič, ale dnes se z toho musím opít pivem na vinici. Zkuste si dát Bukurešť, třeba budete mít štěstí a nebo záţitek na celý ţivot.

V CÍLI SEBE SAMA Ráno se probudíme vedrem v 7:20. Dnes jsem otlačená i já. Guma od Míry co byla loni v autě pro spaní prostě chybí. Po prvé za celou dobu vyrobím make-up, protoţe se na sebe uţ nemůţu dívat. Pak obhlédnu stav vinice a zavzpomínám na svá školní léta a povinné praxe. U hřbitova se uţ pasou krávy a my to pro tentokrát moc neprotahujeme. Kdyţ se zorientujeme, zjišťujeme, ţe jsme v nejznámější rumunské vinařské oblasti Murfatlar a ţe z druhé strany vinice je vinařské muzeum a stáčírna, něco tak velikého a známého jako u nás Valtice. Vroce, kdy jsem se narodila, stalo se místní víno světovým šampionem. KARTA DNE : Tereza : Jste duchovní učitel, máte schopnost radit lidem.. Já : Máte dar komunikace.. „Vidíš dneska nebudu psát, dnes tě budu poslouchat, učiteli. Hurá k moři, budeme komunikovat.“ „A já tam budu dělat co? Filozofovat ňákýmu Rumunovi do hlavy, to by mi šlo, ale na to zapomeň.“ Vyjely jsme z vesnice, abychom vzápětí zase zajely z druhé strany do vinných závodů s přesvědčením,ţe si dáme odbornou

exkurzi a po té, ţe si zakoupíme nějaký ten mok. Vyklubal se rok tak 1975. Funkční postkomunistický areál se závodní jídelnou a patřičnou květinovou výzdobou, s vrátnicí, ve které mladá ţena překvapivě ovládala angličtinu. Kultivovaně nám sdělila to, co jsme tušily, ţe s exkurzí či prohlídkou pro dvě osoby počítat nejde. Na to nejsou lidi. Zašly jsme tedy do místní prodejny, coţ bylo místo s vitrínkou na klíček v závodní jídelně. Kdybychom si tam vzaly cokoli a šly, nikdo by si toho nevšimnul. Vyluzovaly jsme tedy hluk, aby někdo zpozorněl a uvědomil si, ţe mu zde po jídelně běhají osoby. Po dlouhé úvaze jsme provedli nákup třech lahví. Kdyţ uţ jsme v oblasti muscat-ottonel a chardonnay, tak bereme obě. Jedno běţné, jedno pro zjištění a ještě jedno, o kterém jsme tipovaly, ţe bude luxusní. Oţelely jsme 34lei, ale to je něco kolem 200kč, alespoň si to stále tak myslíme a mizíme v Ludvíkovi. Vysněný Terezčin cíl uţ je za rohem, já se kouknu kam to všichni jezdili, kdyţ byli malí s tím proslulým ROH nebo s rodiči, a co ţe mi to vlatně v dětství uteklo. K Černému moři mi zbývá 17km. Protoţe je Constanta přístav a je velká, vybíráme podle názvu a toho, co slibují průvodci. Názvem vede Eforie, které neříkám jinak neţ Euforie, to se samozřejmě nabízí a dle slibů v průvodci máme jako jasné letovisko Costinesti, jelikoţ to má být vyhledávané místo mladých. Přes léto jsou zde filmové a jazzové fesivaly. Euforie jsou dvě a jsou blíţ. V Eforii Nord je všude plno aut, ale přijíţdíme ještě tak akorát, abychom lapily slušné, neplacené místo pro Ludvíka. Bereme co je nutné a potřebné, Ludvíkovi maskujeme útroby z hotelové úpravy na nenápadný chod a vyráţíme vstříc solené vodě. To co jsem spatřila, mě ovšem totálně omráčilo. Čelisti mi přestávaly drţet u sebe, kolena se mi podlamovala a oči se pomalu zalévaly slzami. Nechápala jsem jak můţe to moře lidí chodit boso po písku, který je pro mě ţhavý stejně jako rozţhavené uhlí a jak tu vůbec mohou všichni takhle nahuštění být vedle sebe v této

kolotočové, nekonečně dlouhé pláţi. Zírala jsem na to všechno hemţení v ukrutným emočním rozstřelu a nebyla schopna slova. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Nikdy jsem asi nenavštívila normální přímořské letovisko. Tereza se sice snaţila o nějaká povzbudivá vysvětlení, ale pak to vzdala a vtáhla mě pod slamáky k baru a postavila přede mě Ursus se slovy: „do toho se musíš jedině vpít, jinak to nerozchodíš.“ Bezmyšlenkovitě jsem civěla na tu masu opalujícího se masa a hledala záchranný kruh na dně sklenice. Marně. Rázem jakoby prasklo lano a já se propadla do hlubokého cíle sebe sama. Proudy slz se mi nezadrţitelně lily ven s proudy slov, které mi Tereze zaznamenávala do sešitu, abych měla o sobě ponětí aţ se vyhrabu ze svého dna k sobě zpět. „Kdyby v tý popelnici nebylo vedro tak tam vlezu, protoţe i tam by bylo líp, neţ tady nebo bych radši byla ţelvím vajíčkem, třeba i na tvrdo..nečum debile!“ Leouš je v totálním rozstřelu, ale uţ alespoň začíná kritizovat a nadávat, to bude dobrý, to uţ se hejbe, i kdyţ mimochodem v té pěkné, modré popelnici z PE bude teď tak 485 stupňů, to bych ji chtěla vidět. „ Hele, hupky dupky do ní a smaţímeš..“ Leouš zcela ztělesňuje pořekadlo Jiříkovo vidění. Momentálně neví jak si má natočit ţidli, protoţe dle jejích slov: „jsou tu samý tlustý lidi a chlapi, hrozně tlustý jako prase a jsou tu z obou stran a civěj. Co maj ty lidi v hlavě? Rudý jsou jak raci, stehna jim nejsou vidět kvůli břichu, všude řve nejapný diskofilní pokus o hudbu..“ Zcela ubrečená zaboří svůj pohled do osvědčené trojice za barem: Havana club, Martini, Beefeeter. To, ţe jí říkám, ţe lepší přátelé nenajde celou dobu, jí musí dojít aţ v tomhle peklu. Momentálně ale dochází k objevení kouzla cigošů a chce na ukrajinský hranice, zatímco se před námi rozhodne pózovat zlatej řetěz s povislem pod bikinama a s přesvědčením, ţe je king. „No pošimrej si tu faldu dole a votoč se, vole..“ Leošek se nám začíná s dalším pivem za parného poledne dostávat na dno nějaké jiné

dimenze. „Všechno bych to tady vzala a smetla jedním pohybem na lopatku a hodila do pece. Co tady dělám! Přeci není moţný, ţe jsem něčím takovým..“ „Uvědomuješ si, ţe se právě proviňuješ proti lidský rase a ţe jsi jednou z nich? “ „Uvědomuju. Jo plně si to uvědomuju. Všechno to tady kolem i to co říkám i to, co je za tím vším, ale je to tak. Prostě jedním šmahem.“ „Koukám, ţe potřebujem ještě jeden Ursus a Timisoreanu.“ Široko daleko jsme jediný oblečený osoby, ještě k tomu obě v dlouhých černých šatech. U baru se zeptali odkud jsme. Tipovali nás na Němky! „Si dělá prdel, ne?“ „Hele Leošu, dopijem. Budeš to muset rozchodit.“ Je čtyřicet stupňů a dvě hodiny odpoledne. Tři piva vypadaj jako osm. Celá ubrečená jsem se nechala vcucnout do centra Euforie. Neskutečný název pro toto místo. Mimochodem v průvodci se dočteme o Eforii Nord, ţe je to tiché letovisko, ve kterém můţeme vychutnávat v klidu stinné stránky na pláţi. Marcu Polu všechna čest. Snaţím se to tedy rozchodit mezi záplavou stánků, stanů, buřtů, kolotočů, nafukovadel,zeleninou a rybami, tretkami, nepořádkem, jídlem a zase jídlem, lidmi, lidmi a auty, kýčem, chtíčem, rytmem i disharmonii, pivem, hadry, ručníky a restauracemi, křikem, řevem a …...prostě celou tou neskutečnou Euforii. Já zdrcená i zmoţená, princezna jedna zoufalá, hledám jen klidnou malou oázu s dobrou kávou. Docela zapadlou, téměř neviditelnou bez davu, vedra, zápachu. Takovou neškodnou, jen pro tuto chvíli pro vyladění duše. Ať to stojí co to stojí. Nikdy by mě však nenapadlo, ţe mi záchranou můţe být okázalé, drahé pohostinství“Oláhovo“. Po dlouhém, zmateně zoufalém vyběhávání alkoholu i všeho viděného, si dáváme kávu v restauraci, jenţ prahne po umění a okázalé jinakosti. Zapadneme do rudého polstrování v pseudoromantickém rámování. Turecko, baroko, romantismus i renesance se tu mísí

jak zelenina v salátu. Prostorem se line klidná hudba v podání klavíru, panových fléten i velmi zobecnělých synfonií. Na stěnách visí snad tisíckrát přetavené reprodukce baroka i renesance. Otevřel se nám tady dokonalý a na místní poměry snobský umělecký kýč. Ale světe div se, pro tento okamţik, díky za něj. Káva je v Rumunsku v rozmezí za 1,50-4 lei , ale zde u Oláha je za patřičných 6lei. Pokud však jsme se zorientovaly v přepočtech dobře, tak by to znamenalo neuvěřitelných 36kč. Zapadlá do křesla naslouchám tiché romantice z reproduktorů a vyvaţuji své vnitřní, jemné váhy. Pak zanechám Terku jejím kávovým alchymiím a odcházím na WC. Kdyţ vejdu, zapomenu v tu ránu, co ţe jsem tu vlastně chtěla dělat. Jestli jsem to do té doby venku povaţovala za oázu, tak zde je to zaručený minichrám. Celkem prostorná komnatka je potaţená pozlacenými, textilními tapetami. Podlaha, umyvadla i obloţení kolem nich jsou z umělého mramoru. Tu mosaznou baterii u umyvadel bych sama brala domů a vše to korunují bordó sloupy a moţná křišťálový lustr. Jo, káva za 6lei, umyji si vlasy. Panovy flétny mi k tomu stále hrají. Paradoxně mísa na samotném wc je běţná a prkénko umělohmotné. Ale i tak jsem z toho zcela na opačném konci neţ před hodinou Uvědomím si, ţe kdyţ neunáším Euforii v Rumunsku, jak bych asi unesla mraky lidí v Dílí. Moţná jsou to dvě různé věci. A tak se v těchto neomezených moţnostech Rumunska potkávám se všemi kouty své duše i se vším co nejsem, ale kotví to ve mně. Jely jsme se dobrodruţně odblokovávat a být. A tak mám moţnost potkat se se sebou a vytáhnout ze sebe, co vidět není, ţe já, celkem mírumilovná, svobodná bytost plná oduševnělé filozofie a lidumilství, bláznivá i citlivá, občas nepochopená, protoţe příliš lítám nad zemí, ale s dobrým srdcem a se schopností naslouchat lidským příběhům se přistihnu u momentu, kdy ze zoufalství a v pláči se stydím sama za sebe, protoţe jsem z rodu člověka a v doutnající pýše bych smetla lidství, byť ve své tuctově prozaické podstatě, ale

lidství, jedním šmahem do pece. Dívám se do zrcadla Oláhova luxusu a hledám v sobě známou duši. Místo toho pokorně přijímám v sobě tu nejhorší moţnou existenci člověka, zákeřnost pudů a povýšenost mysli. Já, co měla moţnost či dar v sobě nevědomky cestou před pár lety do Osvětimi otevřít si hlubokou paměť svých ţivotních stop, a poznat tak místo vlastního konce posledního svého ţivota. Sloţky duše byly tenkrát jiné, ale rozpomenuly se. Můj děda Osvětim přeţil, některé části mého podvědomí uţ to štěstí tenkrát neměly a nyní, u Černého moře v sobě oţivuji dávné, zasuté obrazy a poznání. Všechno je moţné a v silách člověka můţe být pochopitelné, byť by se to zdálo být nepřijatelné, pokud člověk sám pochopí a dozraje do otevřenosti duše a do přijetí. Zírám na sebe, a já uţ to nejsem. Pokud si duše vybírá osud, rodiče i čas, pokud chce sama plná touhy sem dolů na Zem a je zcela v plném, svém ještě jasnozřivém vědomí, tak kolik síly potřebovala duše Adolfkova, byla-li si vědomá svého osudu a celohistorického, nesmazatelného stigma? Kolik síly potřebovala duše Jeţíšova, kdyţ šla dobrovolně na takovou bolestnou smrt za takový dobromyšlenkářský a dobrosrdečný ţivot? Nabízí se mi rovnice, ţe jedna a jedna je totéţ, a ţe kaţdý čin musí mít důsledek, ale i osobnost, která to všechno historické, věčné přetváření unese. A kdo jiný by mohl unést tak hrůzný čin, kdyţ ne syn člověka a Boha zároveň? A pokud volbu nemáme, děje se všechno kolem z nesvobody pro nesvobodu, ve které jsme si všichni vzájemnými, věčnými oběťmi. Čeho můţe být člověk schopen, kdyţ ztrácí sebe sama, svůj cit, své lidství? A je-li stvořen Bohem, čeho můţe být Bůh schopen, je-li na hranici spokojenosti a svaté únosnosti se svým dílem, obzvlášť tehdy, má-li v člověku vlastního soupeře? Zírám do zrcadla a nevidím sebe. Sleduji tok myšlenek a smiřuji se se ţivotem, tak jak je.

Smiřuji se sama se sebou, Jeţíškem i Adolfkem. Smiřuji se s masou lidí a pohřbívám tu neomalenost nově zrozenou v mých útrobách mysli. Smiřuji se sama se sebou tady, daleko za hranicemi svého kaţdodenního ţivota, kdesi v Rumunsku na nejluxusnějších záchodech, které jsem kdy viděla. Boţe můj... A tak se vracím do svého obrazu, sama k sobě a připadám si jako bych doběhla do cíle. Vysuším si trochu vlasy, zvednu bradu a otevřu dveře. Jsem na světě! Jsem tady na Zemi mezi lidmi. A všichni dělají co umí, ţijí, radují se a jsou. Jsou Lidmi. A já jsem jedna z nich. „Hele i kdyţ nechceš, tak tam musíš.“ Vnucuji Terce, kdyţ se vracím k sobě a do venkovního světa. Zatím co vychutnávám zbytky kávy za 6lei a tonu v myšlenkách, čekám aţ se Terka vátí. Vrací se celkem brzy s mokrou hlavou, ale na to uţ jsem zvyklá, a se slovy: „ hele, tohle nevidět a zemřít, by byla věčná škoda. Neskutečný.“ Víc to komentovat nejde. Ani pro mě ani pro ni. Budiţ sláva Oláhům, jsem zachráněna. A mulscumej je rumunsky děkuji. Celý den jsme u moře a ještě jsme ho neviděli, ale za to těch věcí co se stalo...a přitom jsme stále na místě. Boţe náš... Vsakujeme se dál do vesnice, tedy vlastně v tomto případě, do přímořského letoviska, protoţe tam někde, na druhé straně od moře, má být jezero dvakrát slanější. Cestou si do vlasů zamotáváme květy ibišků, palem a čehosi, co voní. Jsme prostě u moře na souši vyprahlých uliček a míříme k místňákům na druhou kávičku pro Terku, aby nepadala únavou. Dostává se nám kávy za jednu lei a skromné výuky rumunštiny pro totální začátečníky. Učíme se slova jako děkuji, dobrý den, na shledanou..Moře mi náhle začíná připadat zbytečné. Místní obyvatelstvo skoro taje nejen vedrem, ale i z naší dobrovolné výuky rumunštiny pro samouky a ochotně nám

opakuje výslovnost stále stejných slov. Kdyţ uţ je základní lekce písemně uchopena a do paměti zasunuta, jdeme konečně vyhledat to ozdravné, přeslané jezero. Přivítal nás zchátralý camp, jako všechno tady v Rumunsku. Rozpadlé kulisy ještě chvíli budou vzpomínat na zlaté časy socialiatického realismu, neţ je někdo opět přemění na něco jiného nebo dokud se nerozpadnou úplně. Pomalu se plouţíme k jezeru, vedrem umořené očekáváme konečně uţ ten klid u vody, i kdyby byla přesolená třeba aţ do krystalické krusty. Ještě dřív neţ voda, nás ale vítá silný zápach rybiny. Voda je místy nazelenalá, dno je pokryté černošedým pískem jemným na tolik,ţe uţ se mění v bahno. Bahno černé jako saze je rovněţ na kaţdém druhém člověku. Nemyslím tím,ţe by jako sem tam ulpělo na člověku, kdyţ se neopláchne, vyleze-li z vody, ale ţe je opravdu souvisle na kaţdém milimetru kůţe, kromě vlasů, kaţdého druhého návštěvníka. I na pláţi plné černochů by si jeden připadal líp, neţ tady mezi černě natřenými sochami, na kterých někdy svítí plavky nebo v některých případech ani to ne, pouze pravidelně blikají do dálky zuby a bílé bulvy očí. Díváme se nejapně kolem sebe a připadáme si jako v blbém filmu nebo jako za branami blázince. Většina těch černých ropáků tu stojí rozpaţená proti slunci a čeká aţ zaschne. Chvíli zkouším vodu, asi tak na kolena, a pak to vzdávám. Je teplá a zapáchá. Moţná i Alenka v říši Divů ţasne míň, neţ my tady. Obracíme se k odchodu, ale cestou ještě učiníme dotaz, co ţe to tu ti lidé jako na sebe tak nadšeně patlají a proč. Dvě mladé holky nám s radostí vysvětlují, ţe se to jmenuje namol a je to náramně zdravé ve spojení se sluncem a místní slanou vodou. Pak jmenovaly na co všechno to pomáhá, ale jim stačilo, ţe je to dobré na pleť a moţná na celulitidu. Prý ať si to rozhodně vyzkoušíme také, koupit se to dá v kaţdém stánku za 10-12lei nebo před vchodem do toho-to zvláštního areálu u vlakových kolejí. Poděkujeme a opouštíme toto velmi zvláštní místo.

U kolejí na nás opět pokřikuje chlápek cosi rumunsky, ale teď uţ obeznámené se situací víme, ţe po nás nic oplzlého nechce, jen by rád prodal další ustřihlou petku naplněnou tím černým mazem, co mu leţí na zemi u nohou. A tak se v pozdním odpoledni přemisťujeme zase tou dlouhou souší na přelidněnou pláţ k tomu vysněnému moři. Kličkujeme mezi dekami, lehátky a lidmi a po břehu po kotníky ve vodě, co jen tak šplouchá místo vln, se brouzdáme směrem k autu. Po čase mi to přeci jen nedá a zaplňuji jedno z volných míst na vodní hladině, provlním se těsně pod ní i s hlavou, je teplá, málo slaná a plave v ní moc masa. Cestou k autu si Terka urazila o kus betonu v písku ţdibec palce u nohy. Aloe a stříbro to spraví. Utrmácené a tak trochu zklamané sedíme v autě a přemýšlíme co dál. Rumunsko má tak malý kousek přístupného pobřeţí a tolik lidí ve své rozlehlé zemi, ţe najít klidný kout u moře bez ţiváčka ducháčka je holý nesmysl, obzvlášť, potřebují-li všechny ty kýče a atrakce ke svému správnému, dovolenkovému ţivotu. Vyjíţdíme ven z městského ţivota a zkoušíme boční uličky a polňačky, abychom dorazily do méně obydleného zálivu. Moţná tady v suché trávě nad propastí k moři budeme dnes spát. V dálce na levo jásá Euforie a my tady koukáme do dály na nehybné moře. Kdyţ příjdeme na kraj srázu, zjišťuji, ţe pod námi je nudy pláţ. Osazenstvo nebo spíše povalenstvo jsou vetšinou chlapi a jeden divnej se na nás zrovna nalepil s věčným přemíláním toho, ţe si máme přeparkovat, protoţe všichni parkují u místa, kde se dá slézt dolů, takţe je dost divné, ţe parkujeme tak daleko nebo nějak špatně vůči slunci nebo já nevím uţ vůči čemu. Rozpaky ve mně stále přetrvávají a to jsem myslela, ţe uţ bude líp. Cestou dolů se ho snaţíme setřást. Mimochodem i Ludovít dával na jevo,ţe něco není v pořádku tím, ţe nešel zavřít na dálkové ovládání. Dole u vody mi nebylo o nic lépe, pokoušela jsem se rezignovat na cokoli a zalehla jsem očima

směrem do písku. Prapodivný zápach se mísil s rybím, na břehu se povalovaly chaluhy a moře tady po dvouch metrech padalo rychle do hlubin. Přpadala jsem si stísněně a ona stísněnost s rybím zápachem mi začala zvedat vlny v ţaludku. Chlápek, co nás doprovázel, nad námi v dálce seděl s dalekohledem. Prostě Tery promiň, ale tady já být nemůţu. Snaha proběhla, ale bez výsledku. Zpět kolem chlápka taky celý ten kus jít uţ nechci. „Pohrabeš se se mnou kolmo nahoru? Vím, ţe to není moc dobrý nápad, ale auto je jen pár metrů nad námi a já uţ tam, kromě mého těla, skoro jsem,“ škemrám zoufale. Sbalily jsme zase svých pár švestek a začaly jsme zkoumat terén. Přímo nahoru to váţně nešlo, a tak o kus vedle volíme hrabání hliněným srázem. Hlína je sypká, sráz prudký a kolmý. Výšku má tak do třetího poschodí. Kdybychom to obešly moţná by nám to vyšlo na stejno, ale třeba by nám to nezvedlo tolik náladu, jak tohle prosýpání se hlínou. Cestou jsme potkaly zdechlinu psa v rozkladu nebo kočky, vím já. Ludvík měl také radost, ţe jsme zpět a opět spustil fungování na dálkové ovládání. Terka v poklidu u západu slunce vařila kávu a já si tvořila nový záměr. Nakonec jsme si vyrobily obličeje a rozhodly se vydat se zpět do víru noční Euforie. Nějak se nám podařilo jakţ takţ umístit Ludvíka téměř na pláţ, vypadalo to na stradegické místo vůči centru a klidu zároveň a vyrazily jsme do víru chaotického dění. Kupodivu jsem se do celé té hlučné směsice kýče a laciné zábavy vstřebala poměrně kvapem a dlouho v ní vydrţela. No dobře, je dobré podotknout, ţe nám k tomu štědře pomohla degustace oněch tří vzorků zakoupených ve slavném vinařství Murfatlar. Vína to byla celkem sladká, spíš dezertní a moc dlouho by se pít nedala, ale Charonnay doporučit mohu, vzdáleně připomíná ledová vína. To jen tak na okraj. Proplouvaly jsme davem mezi uličkami, do kterých se rychle smrákalo, a vedle kterých těsně vedle tiše odpočívalo opravdu

černé moře. Aţ nás ta naše rušná plavba unaví, necháme se slupnout pobřeţím. Ale zatím sledujeme temperamentní, hulákající kebabisty různých národností, rezervované movité rodiny a páry v otevřených, lepších restauracích, ve kterých hosté vţdy preparují naaranţované minikousky jídla nebo zasouvají do sebe hranolky a salát. Míjely jsme vlnící se bílé děvy u tyčí, aby navnadily další ryby do víru tance v laserové párty s míchanými drinky. Ty hned o kus dál vystřídala jiná holka, pro změnu celá zahalená v dlouhém ţupanu a sedící na ţidli nad hlavami lidí v ulici, aby ji bylo dobře vidět. Slibovala, ţe za odměnu pro toho, kdo vyhraje v soutěţi, ţupan svlékne. Šlo o nějaký boxovací měřič síly, ale ţádného zvláštního výsledku se nikdo nedočkal, slečna měla nezajímavé plavky a ihned odešla. Pak jsme se rozplývaly nad všemi jedlými a voňavými lákadly, pod kterými se ulice doslova ztrácely, ale ve kterých naopak kontrastně vynikli strnulí, polonazí, tělesně deformovaní ţebráci dětského věku. Tiše přijímali své dary za pokroucený osud, který se jim stal prací. Hluk ulice náhle roztrhnul tlampač na pojízdném jeepu, který chrlil decibely tanečních rytmů a křiku naspeedovaného chlápka, který s největší pravděpodobností se snaţil zvát všechny kolem na jejich párty do dvoupatrového, rozblikaného domu na pořádnou show. Pomáhalo mu k tomu velice dobře polonahé dívčí komando, které stálo na korbě auta na vysokých podpadcích v kraťáskách alá tanga a s rozvlněným poprsím v neonových barvách. Kroutili se vnadně do rytmu a házely eroticky hlavou div se jim vzájemně nezamotávaly vlasy kolem krku. Auto doprovázely další podobné nimfy a koketně vysílaly úsměvy snad aţ za roh. Tenhle sexy alegorický vůz strhával davy z širokého okolí a nenuceně je přemisťoval z ulice do ulice. Na vrcholu noci se nám podařilo přemluvit nebo spíše zblbnout jednoho kebabistu, ţe ten průměrný, ale lepší kebab si s chutí dám, kdyţ z toho vyndá to maso a místo něho mi z vedlejšího

pultu do toho nasype ty slané, praţené ančovičky, vynechá majonézu a přidá víc na salátu. Po chvilce odporu, zaváhal a svolal tříčlenou delegaci z blízkého okolí doprostřed ulice na poradu. Po pár minutách mi sdělil, ţe to je moţné a uţ mi ţena od ryb házela rybky na váhu, aby je vzápětí předala vedle onomu kebabistovi, ten uţ jim připravoval za mého diktování salátové peřinky v arabském chlebu. Kdyţ mi to celé nejmíň třikrát zabalil poţadoval ode mne cenu o polovinu menší neţ jsem očekávala. Dostalo se mi tedy regulérní porce ryb v luxusní úpravě a kebabu nekebabu za poloviční cenu. Chlápek zaplatil sousedce za ryby a všichni byli spokojení. Tedy já rozhodně. Pak uţ nebylo co sledovat a pro co bloumat ulicemi, a tak jsme se věnovali uţ jen nočním, vodním hrátkám v teplém moři v poúplňkovém měsíci. Bez lidí bylo pobřeţí hned přijatelnější. Pomalu jsme se u toho vyvádění dostaly zpět k Ludvíkovi a chvíli na pláţi usnuly, ale protoţe Tereza za takových situací hlídá všechno i ze spaní, probudila mě a zavelela k odchodu, jelikoţ s krysami sdílet pláţ nebudeme. Ludvíka zatím obklopila jiná auta. Ačkoli to z toho jednoho zavánělo prapodivnou šmelinou, to druhé nás uklidnilo tím, ţe se rovněţ přeměnilo na hotel pro dvě znavené osoby. Noc uţ nebyla teplá, ale horká. Řev s pláţových discoték se linul aţ do rána a vedle nás se auta téměř co hodinu střídala. A takové klidné místo to mohlo být. „Jaká, ţe to vůbec byla karta dne?“ „To si přečteš aţ ráno, teď uţ dobrou.“ Kaţdopádně to byl zvláštní den. V jistém směru i dost podstatný.

DEN, KDY SE NIC NESTALO Den začal nečekaně brzy. V 5:40 řev děs běs a snědí přátelé všude kolkolem vesele se baví. Buď dorazili aţ teď z pařby a pokoušeli se sbalit své saky paky k pláţi nebo vůbec nevím o co se pokoušeli, ale kaţdopádně byli na zabití. Lítalo jich kolem auta hned pět šest, pokřikovali na sebe jakoby byli nahluchlí, třískali dveřmi, odcházeli a neodcházeli, jelikoţ stále bylo co by zapomínali, svíjeli se smíchy a dováděli mě k zoufalství. Jejich ţivé počínání nebralo konce a z jejich tipického, rómského přízvuku stále dokola vyskakovalo slovo lupule. „..lupule, more, lupule more bere no bere...“ A pak nějakým zázrakem zmizeli v moři. Pokoušeli jsme se dohnat odcházející noc, ale kdyţ uţ jsme začaly klimbat začal ten pekelný kolotoč s lupule na novo. Ke všemu tomu hulákání si ještě otevřeli dveře, nasoukali se dovnitř a tam se radostně uvelebili. „ To néé!“ Zaúpěla jsem do spacáku. Navlékla jsem se vztekle do šatů a polomrtvá či poloţivá jsem přelezla za volant. V 6:40 nám lupule odstartovalo den na hovno. Nejdřív ze všeho a ze všeho se pojedeme někam dospat. A tak jedu nevím kam, snad jen o kus dál, snad jen kousek za tuhle ves, za toto rušno. Jedu a jedu, Terka spí pod spacákem, zatím co já hledám nevím co. Slunce se plnou parou dere vzhůru na svět a kolik je hodin ho vůbec nezajímá. Na malé křiţovatce narazím na slunečnici, a tak ji máme v autě. Jestli stopovala mě, jsem se zapomněla optat, ale Terka o ní mluví uţ týden, tak třeba je to ona. Nikde široko daleko není stínu ani blízkost moře, projíţdíme prašné ulice a cestičky, které nikam zvlášť nevedou a jedinou zvláštností, která stojí za pozornost je malá, černá ţelvička běţící přes cestu. Zastavím, protoţe mám pocit, ţe ji musím

někam dopomoci, přemístit či zachránit. Nejdříve si s ní zkouším povídat, ale vzdám to, stejně jako přemýšlení nad tím, kam asi nejspíš mohla mít namířeno a donesu ji do trávy blíţ k vodě. Čímţ mi došlo, ţe i my bychom vodu potřebovaly. Mé já se zatím plynule probralo a zapomnělo na dospávání. V hlavě hledám strtegii k přelomovému dni naší cesty, mám však jen zvláštní pocit, ţe se nenacházím ani na vrcholu ani na zpáteční cestě a ţe se cítím jako v bodu nula. Zítra bychom se měly začít vracet, ale dnes... Uvízly jsme u divného pobřeţí. Nějak automaticky jsme se dokodrtaly k magazinu, vlastně zde jako v Evropě, k marketu a zakoupily vodu. Pak opět přemýšlíme co jsme to vlastně tady chtěly dělat a jak to můţeme změnit. Ujišťujeme se, ţe jsme u moře, ţe náš záměr je se koupat a jen tak se válet u vody v písku, klimbat nebo hledat mořské drahocenosti, které se po pár týdnech mění ve zbytečnosti. Stejně tak víme, ţe vracet se do těch tří letovisek v postsocialistických kulisách je tou poslední variantou. A tak sedíme nad mapou a hledáme jen malý kousek štěstí v podobě klidu u moře. Ale kdyţ to obrovské Rumunsko má tak malý kousek slané vody! Směrem na horu k Dunajské deltě přibývá rákosí a slaných baţin a je jasné, ţe touţíme-li po smočení, tak uţ moc moţností nebude, moţná kdyby byla loďka, ale ceny a moţnosti leţí prozatím utajeny za stopadesáti kilometry. Ledaţe by ta červená čára na mapě, co má být silnicí, nás dovedla skrz celé ty močály aţ ven k otevřenému moři. Je to sice prapodivné a podezřelé, ale kdyţ to tady v mapě píší, tak to jedeme zkusit. Celou dobu mě láká vidět ten zvláštní sladkoslaný rybinový háj, kde jsou ti jediní pelikáni v Evropě a vesničky rybářů jsou stále mimo náš civilizovaný čas a běh, ale zároveň tuším zádrhel, na který nebudeme vybaveni. Vybírme si ještě nějaké rádoby pamětihodnosti, abychom si cestu zpestřily a vyráţíme si prozkoumat tu vyhlášenou deltu. Zapomněla jsem si zapsat název onoho přírodního úkazu

a historické památky, ale těch 14km do suché širé pláně, ve které se nenacházelo nic a pak ještě nic, tak k tomu bychom nenabádaly ani nekamaráda. Na konci totiţ té marné cesty, jenţ nám schroustala oţilé očekávání se nacházelo pár desítek zbytků z antických a byzanckých staveb. Prostě oplocená plocha s poházenými kusy sloupů, kamenů a zdiv bez ladu skladu, k nim pár cedulek a nic. Zakončit se to dá výhledem do slaného rákosí a pak pěkně pošupajdíte opět těch 14km zpět. Je jasné, ţe po tomto záţitku další historické i přírodní odkazy zavrháme a valíme to přímo do Tulcey, hlavní brány delty. V Tulcee nám rychle dochází, ţe mekka všech milovníků přírody nám bude pro tentokrát odepřena. Přes něco prostě vlaky nejedou, jako auta nejedou přes vodu. Marcu Polu uţ pokolikáté bych vrazila s opičím řevem do dveří a vymáhala na něm proplacení nafty i samotné koupi jejich mapy a navrch bych přidala ještě psychickou újmu ze zmařeného těšení. Zakreslit v deltě červeně řeku a vyvolat tak dojem, ţe silnice podél nejsilnějšího toku Dunaje pokračuje z Tulcey dál k moři do městečka Sulina, je tak hrubý a nehorázný prohřešek, co prohřešek, tupost a lajdáctví to je! Kdyby takhle dělali svoji práci všichni! No prostě čučíme vedrem padlí odevzdaně v přístavu na rozmanité informace a bezmocně nevíme a touţebně zíráme v hustém vedru ke krájení na plány, lodě, parníky a nic. Chvíli počítáme peníze, dny a kilometry a evidentně peníze nám v tom všem vycházejí nejhůř. Různé společnosti i nádeníci nás tady vyvezou na 24 hodin pralesem na různá místa v baţinách a sídliště pelikánů, ubytují nás v zapadlých, rybářských chatkách, klidných hotelích nebo ve výletních resortech, jak si kdo vybere, ale jen tento pobyt na chvíli by nám ukrojil nejméně 2-3 tisíce z rozpočtu. V polovině cesty to není málo a to po všech stránkách. Kdyţ uţ by tomu měl člověk věnovat čas, tak nejmíň tři dny a s těmi, co tu ţijí, protoţe zůstávám tady na prahu přesvědčená, ţe ten labyrint řek, jezer, baţin a pralesů i rákosových plovoucích ostrovů stojí

za to. Rozhodně víc neţ jen za mrknutí. Uţ jen proto, ţe uprostřed baţin ţijí lidé. Caraorman a pelikáni musí počkat na někdy příště, stejně tak jako Gura Portitei, nejtišší místo u rumunského moře, kam se musí člověk objednat, jelikoţ počet lidí tam je omezen. A pak z čista jasna do toho stojatého dusna spadla voda z nebe. Utíkaly jsme před ní do auta, kde jsme jen tak seděly mokré a sledovaly nechápavě řetězy kapek na předním skle. Vlhkým dusnem se aţ slepovaly řasy k sobě na unavených víčkách nevyspalých očí. „Dáme kafe.“ „Hmm.“ Naše řeč se zatáhla do spororeţimu. Začínáme přemýšlet, co jako nyní s načatým cílem. Shodujeme se opakovaně pouze na tom, ţe neţ zcela opustíme moře, musíme si v něm ještě zaplavat, a protoţe moc moţností ke klidnému spočinutí u moře Rumunsko nenabízí, vracíme se zpět, odkud jsme ráno utekly. Rezignovaně trávíme divné pocity z nenaplnění, únavy a prázdna. Kdyţ opustíme Tulceu, obloha zšedne a na zem spadne rovnou celé nebe. I slovo průtrţ mračen je málo výstiţné. Stěrače postrádají význam, nejsou schopné vyvinout dostatečnou rychlost, aby mohly být účelné. Zastavujeme u kraje silnice svorně s ostatními a nevěřícně zíráme na ty ohromné vodopády vody, které s sebou berou kromě hlíny i vše ostatní, co kde jen volně leţelo Do kapoty začnou bušit kroupy veliké jako fazole. Chvíli uvaţujeme nad tím, jak bychom vysvětlovaly pojišťovnám, ţe nám sklo rozbily rumunské kroupy. V ţivotě jsem tolik vody najednou padající z nebe neviděla. Silnice se mění v hnědé souvislé řeky, kterým není vidět na dno. Na víc v nich jsou ještě skryté díry, které jsou milé jako nášlapné miny v poli. Chvílemi popojíţdíme nebo lépe řečeno proplouváme mezi zelenými jablky, botami, šiškami a větvemi, igelity i prádlem, neţ to úplně vzdáme dokud to úplně nepřejde. Vzniká několik filozofických otázek, pro co jsme si jako do té delty vlastně jely nebo něco v tom smyslu, ţe má-li jeden strávit den ve vodě, tak ho tam prostě stejně nějak stráví. Kam, ţe to

vlastně jedeme? Potřebovaly bychom nutně to Někam definovat. Tak ta příšerná letoviska vezmeme po pořádku a ono se ukáţe. Tak tedy Mamaia. Tady máme velmi rychle jasno. Je to rumunské bombastické nej. Největší, nejdraţší, nejatraktivnější a na překvapivé atrakce nejbohatší. Za všechny stačí jmenovat lanovku. Nad celým letoviskem se můţete přemisťovat v kulatých , malých vajíčkách, z kterých si prohlédnete pár metrů nad zemí rušné mraveniště a nemusíte se motat mezi záplavou aut, prostě děsně světové! Pláţe tu vlastní největší hotely v okolí, jejichţ hosté mohou trávit pobyt pod bílými baldachýny na bílých matracích s vlajícími závěsy, a mezi kterými v noci traktory vyrábí v písku manšestr jako na horských sjezdovkách. Pěkně čistý povrch. Ţádná mušlička ani kamínek i nebe je tu modřejší neţ vedle u sousedů. Kotvíme v malinkém kousku nikoho. V prostoru mezi Mamaia a Navodari, kde se jasně mění okolí a s ním i klientela. Kdo je jen o kus dál, uţ jako by byl z jiného světa. Musí si poleţet na zemi na vlastní dece, uţ ani umělohmotné lehátko mu nebude nabídnuto, na pláţi neobdrţí nic k pití a ţádná hudba mu nebude znepříjemňovat ţivot. Dalo by se říci, ţe je to pláţ pro sociálně slabší nebo nevytříbené. Tento chudý sektor nikoho má na šířku tak všehovšudy 80-100m. Ideální místo pro nás. I parkoviště je v klidu, přímo u vody mezi klidnou restaurací a tanečním stanem. Není lepšího místa pro den o ničem. Právě jsme dojely někam. Někam. Vydáme-li se proti větru, ocitneme se v Navodari a půjdeme-li s větrem společně, budeme v Mamaia. Sbalíme si fazole v kečupu, vínko, zbytky chleba a černých oliv na večeři a proti větru za skřípání miliónu mušliček jdeme tiše počítat hvězdy, co padají k zemi. Vlny ty hromady mušlí převalují a mění v písek. Moře – jediný orchestr nám nekonečně podbarvuje svět svou vodní symfonií, do které v dáli připlouvají lodě do přístavů. Závoje bílých baldachýnů něţně

vlají tmou. Není moţné jim odolat. Jako správní V.I.P. hosté obsazujeme hned první řadu před mořským orchestrem a prostíráme si k tomu na bílý stolek skromnou večeři k bohatému večeru. Na měkké matrace rozhodíme naše utahaná těla zabalená do dek a na moment zapřemýšlíme nad spacáky, ale vzápětí to vypustíme z plánu. Hledáčky hotelových světel a naše lenost nás přesvědčily o tom, ţe by to byla zbytečná ztráta času. Přes den laciná a snobská atrakce se v noci mění na jednoduchou romantiku. Prokládám doušky chardonay vlajícími závoji, šuměním vln, fazolemi s padajícími hvězdami a měkkou tmou a Terezou.Ve vzduchu je klid a sůl. Jen v temnu nad hladinou občas popraská blesk. Konečně u moře. Stačí jen leţet a být. Být prosycen slovem i stavem Teď, protoţe uběhne-li pár chvil, dní, let a jakoby to nebyla pravda. Váţnost i váha momentu tehdejšího slova Teď se vytratí jak ranní rosa. A tak nám v této chvíli padají víčka do bílých záclon. Je konec dne, kdy se nic nestalo. Kdy se děly jen takové maličkosti. Nepatrné změny, zanedbatelné momenty. Kdy se jen bylo. Jaká byla karta dne? Já : Buďte chvíli sami v přírodě a srovnejte si záměr... Tereza : Vítězství! Nenechte se odradit... Tereza dosáhla moře a já si své záměry nemohla srovnat aţ do usnutí a to jsem na to měla celý prázdný den.

NIC VÍC NEŽ LENOŠENÍ Mezi osmou a devátou hodinou se nořím do probouzejícího se moře. Vlny zchladly. Vítr fouká. Tereza spí v autě. Já mám konečně duši u moře. Jsem vodou ve vodě. Na necelou vteřinu se ve mně mihne delfín a opět zmizí jako odlesk třpytky. Pak uţ se jen houpu jako racek na vlnách dokud mě nepřemůţe touha po slunci. Nacházím Terku přestěhovanou na deku. Dnes bude líný den. Bude se jen leţet, psát nebo kouřit, sledovat dění kolem a pokud se nebude vymýšlet moudra, tak se bude klimbat. Vydrţelo nám to do slunečního zenitu, pak nás slunce dostalo do protiútoku a přestěhovaly jsme se i s Ludvíkem do stínu pod stromy za restaurací, kde byla ještě malá šance na průvan. Do půl hodiny jsme měly jiné skromné sousedy. Ti však měli svůj čas na polední oběd, zatím co u nás probíhal úklid a vaření kávy. Sleduji paneláky i chatrče kolem a připadám si jak na chudinském sídlišti, skoro není moţné, ţe bychom byly u moře. Uţ si po týdnu začínáme zvykat na to, ţe kaţdý krásný okamţik má stoprocentně i svůj protipól. Je to tu jako na horské dráze. Výhled a propast. Čisto a špína. Všechno pěkně těsně pospolu. Ţádné upínání k dokonalosti. V Rumunsku to ani není moţné. Jinak se člověk pohltí ve vlastním pekle z tuţeb a nepřijetí nebo musí odjet. Doporučuji to první, jelikoţ já jsem vţdy pro práci na sobě sama. Chápu, ţe ale o dovolené to nemusí mít člověk zapotřebí. „Hele, já nemůţu pokrařovat v úklidu, já vůbec nevím jak se mám mít, kdyţ nemám kartu dne.“ Vyhrkla na mě Terka v záplavě úklidu a hodila po mě balíčkem karet. KARTA DNE: Já : Zaslouţím si to nejlepší, dosáhnu svými sny aţ ke hvězdám Nemá ta karta zpoţdění? Bude ještě něco výš neţ včerejší

hvězdy v bílých závojích? Pocit marnosti nad rumunskou průměrností se definitivně rozplynul. Tereza : Konejte! V dané situaci víte jak se s láskou prosadit.. „Tak někam popojedem, ne? Co tady. Tady to bude furt stejná pruda. Já bych to viděla..“ „Já to taky vidím, tak vezmi mapu a prosaď se.“ Skočím Terce do řeči, protoţe je to jasný. Jen není jasné zda Sibiu nebo Karpaty. Je třeba opět zaloţit na příběh. Jedeme tím čtyřicetistupňovým vedrem, moţná si zvykneme, slunečnicovo-kukuřičným, placatým nedohlednem a pokud se tady něco nestane, tak se tady nic nestane. Tak budeme jásat i nad sebemenším ničím, prostě maličkostí. Moţná se takto můţe člověk dopracovat k údivu nad vším, coţ uměl jako dítě a moudřením to ztratil. „Máme benzín?“ „Jó. Ty se taky furt ptáš.“ „Hele za prvý tě znám a za druhý, co mám tady jako dělat. Jen vím, ţe tady jít s kanystrem pro benzín, by bylo usmaţení se za ţiva. Tamhle máš benzínku.“ „Ta se mi nelíbí. Bereme tu příští.“ Ta další byla o dost horší neţ ta první a nebrali na ní karty ani eura. „A jako proč nebereme za lei, kdyţ je máme?“ „No protoţe těch je škoda, blbě se měněj. Ty šetříme na jiný věci.“ „Já se z tebe poseru! Můţeš mi sdělit jak dlouho pojede tento vůz, má-li benzínu v červeným poli?“ „V klidu. A Ludvík jezdí na naftu.“ Touhle mojí větou odstartuje Dvořka cigárkovou ofenzivu, pak kouká do mapy a po chvíli pronese jakoby nic, ţe nejbliţší větší město je asi tak 24km. „Dobře tak v příští vesnici bereme i za lei ať je tam benzínka jakákoliv.“ Jenomţe kdyţ byla ručička na poslední čárce červeného pole, přišli se značkou OMV 22,5km. Tiše jsem znervózněla. Já prostě nerada zastavuji, kdyţ uţ jsem rozjetá. „Ty vole! To budeš mít drahý.“

Chápu,ţe nemohu Esmaraldu vystavit opékání těla a marinování ve vlastní šťávě, a tak se snaţím o střídmou jízdu na neutrál. „Madam si tady vybírá benzínky a pak tady zaprudí tou nejdraţší OMV v celým Rumunsku. To je k posrání.“ Pak uţ jenom mlčí a kouří. Ani nechci vidět co má v hlavě. Dojely jsme. Vzaly deset drahých litrů a vodu, o které nám obsluhovač tvrdil, ţe je pitná a doloţil to tím, ţe se sám napil. Byla hnusná. Alespoň máme na mytí. Vedro uţ je tolik umorné, ţe se jeden potí uţ jen z toho,ţe dýchá. Nutně potřebuji k přeţití NON FARA BERE URSUS! Ledové pivo bez alkoholu a kavu kofejnovu. Cestu v té nekonečné kukuřici občas zpestří prodávající mávači ryb. Musí být nejspíš na baterky nebo mají vestavěné osobní chlazení. Ryby mají luxusní, půlmetové, ale ne pro nás. Občas míjíme kravičkáře a kozičkáře jak nazdařbůh vedou svá stáda travou. Vzpomínám na loňské rovné Pobaltí. Je nesrovnatelné. Není placka jako placka. Ach, kde ţe ty loňské lesy jsou.. Tady mě to zmáhá. Rumunsko je jen moc veliké. K večeru jsme dorazily k Sedmihradsku. Vzduch se opět v horách ochladil a silnice se ztočily do vlnek a esíček. Pro dnešní večer a noc nám bude dělat kulisy i zázemí Sinaia, kam vlaky přiváţí létem i zimou davy běhavců a lezavců po horách. Zbytek si vozí kola na střechách aut, aby na těch kopcích byli dřív. Penziony ve zdravě zelených kopcích jsou prošpikované barabiznami s temným obyvatelstvem ve svém typickém koloritu. Proč je člověk nevidí u moře jsem zatím nevymyslela. Moţná se váţně bojí vody. Ludvíkovi jsme našly místo v jedné boční ulici, bylo sice trochu víc do kopce, ale jiné klidné tu v těch kopcích moc nebylo, aby nebylo za poplatek či pozornost rómů. Dostávám pocit, ţe zase musím běţet do kopců a lesů. Tak nějak rovně za rukou, ale kdyţ se křovím začnou míhat psi vlčích zjevů, tak to obrátíme k civilizovaným cestám. Toulaví psi jsou tady váţný problém. Jsou vlezlí, nevyzpytatelní a jsou ve smečkách. Stejně jako rómské

obyvatelstvo. Vchod k lanovce uţ zavalili bezostyšně jako doma a nenechali se rušit. Všichni jsme bedlivě sledovali naše věci, aby byly stále tam, kde jsou, zatím co si budeme prohlíţet mapy okolních kopců. Dnes uţ nikam šplhat nebudeme, i kdyţ je čas stále stejný, je ho momentálně málo. A tak projdeme pro změnu letoviska horská a nasajeme horský vzduch. Cestou najdeme ještě poslední knajpu, kde nám dají polentu se sýrem a vydáme se k našemu čtyřkolovému hotelu. Tady se na rozdíl od moře dodrţuje noční klid a ticho padá na zem s tmou. Vyrušíme u auta sice našim příchodem vyjímečně psi hlídací, ale dojde jim na štěstí, ţe si kvůli nám nemusí vyštěkat baterky. Neţ usnu přemýšlím nad tím, jak se člověk snaţí vytáhnout nahoru, kdyţ ručička barometru padá dolu a náladu má pod psa. Ještě ţe hory v Karpatech kvetou a louky tolik voní. Mimochodem Sinaia byla a je luxusním, prý lázeňským městem, ve kterém pod dvou tisícovými vrcholky spí zámeček pana krále, který v současné době ţije ve Švýcarsku, ale do svých luxusních komnat za poplatek občas pouští turisty na kukačku. Nějak mi sice uniká, co ţe je to vlastně za krále, ale prý to byl rod, co tu do nástupu komunismu v Rumunsku vládl a před pár lety byl dědicům opět navrácen majetek i s tituly, ale pravděpodobně si teď mohou kralovat pouze u sebe doma.

BEZ REZERV V 6:20 jsem se probudila. V 7:59 mě přestalo bavit psát. Vstávám. Nebaví mě uţ to věčné sjíţdění ve spacáku z hor dolu. „ Tak se mi zdálo, ţe jsem vyhrála v loterii asi tak …no, hodně miliónů.“ Dvořka se probudila. Dnes je nezvykle hovorná. „Pro změnu bude vedro. Dáme kafe.“ Popojely jsme na rovinu o kus dál. Začínám cítit, ţe si potřebuji srovnat duši, zastavit se. Doběhnout sebe sama a uvolnit myšlenky. Ozývá se ve mně přetíţený řidič. Kdyby to šlo jen tak zatřepat, nechat usadit a přebytek odpustit otočením kohoutku, ale nejde to. Potřebuji uronit slzu, najít sílu jen tak spočinout. „Hele, máme kartu dne?“ Probere mé zoufáni Tereza. Vypnutě prohrabu paklík karet a jednu vytáhnu. KARTA DNE : Já : Dopřejte si péči...Ano, ano. Já potřebuji péči, ale jak si ji dopřát? Tereza : Máte pouto ke zvířatům... „Takţe je zase na mě, abych odráţela ty příšerný psi. Hovno pouto! Já psy nesnáším.“ Rozčiluje se Terka a hledá cigára. „Hmm. Já potřebuji zpátky do hor, tady je to moc turistický. Ještě jednou Fagaraš. Dneska se touláme v tichu hor. Co ty na to?“ Ani jiný stav od Terezy, neţ souhlasný nečekám. Já prostě potřebuji péči a magistrála je opravdu za rohem. Kdyţ uţ je jeden v Rumunsku, tak kde jinde být dvakrát, neţ právě nad Fagarskou magistrálou a pak dál kdesi na hřebenech Karpat. Honem rychle, zapínám Dreadzone, abychom tam byly téměř teď. Dvořka mě jěště zdrţí koupí cigaret. Kdyţ tak sedím v autě před kostelem, sleduji jak kaţdý, kdo projde nebo projede kolem kostela se za chůze, hovoru i jízdy automaticky

třikrát pokřiţuje a je jedno jestli se rozčiluje do mobilu nebo jede na kole. Jak se blíţíme, vpíjí se mé oči do vrcholků hor a můj svět je uţ jen tam. Tam vysoko v ptačí perspektivě. Srdce se tetelí a hlava vyrábí plány. „ Dneska tady tam všude dokola to obejdeme. Tam všude po těch hřebenech polezeme. Chápeš to, Tery.“ A vlastně to není dotaz, to je věta oznamovací jásací. Terka si myslí svý. Kochá se pohledem z okna a cigárkem. Moţná si nemyslí nic. Alspoň do chvíle, kdy ve třetině magistály zacinká benzín. Nebude nafta. Ale tentokrát jsem váţně zapomněla sledovat ručičky. Věnovala jsem se zcela ponořeně do své really mezi dírami a zatáčkami, a pak uţ tu pro změnu byly ty vrcholky hor. Co teď? „Přeci se nebudu vracet?!“ Zapřemýšlela jsem i zavzdorovala nahlas. „Já bych se vrátila. Nechci nic říkat..“oponovala Terka v klidu. Zauvaţovala jsem bleskově s představou návratu někam 15km zpět. Ne. Já se nechci vracet. Na cinkání se ujede ještě dobrých 70km. „Hele, v poho. To dáme.“ A tak krouţím pomalu zatáčky s očima střídavě na červeném poli nafty a černém vlnitém asfaltu. Ještě ţe jsou tady klidné vrcholky skal. Jasně ţe se dá ujet ještě 50-70km, ale to se nesmí člověk hrabat 17km na horskou základnu do 2000m nad mořem vratnými serpentýnami a ještě k tomu na dvojčičku. Dochází mi, ţe nepotkám-li povoz s koňmi, stádo ovcí nebo trotla, co má úděs v oku a autem jede skoro pěšky, tak tam nahoru dojedu, ale co potom? Začínám mírně nervóznět, ale ještě je to dobré. Prostě to nějak bude. „A pak jako co?“ Vrhne jasně krátkou větu do prostoru auta Tereza. I kdyţ se nic jako neděje, začínám cítit nervozitu. Trochu houstne klima v autě, ale snaţím se to nechytit pod kůţi. „No co. Na hoře jsou dvě chaty, policie, horská sluţba a lanovka. To je dost lidí, aby někdo jel na naftu. Minimálně lanovka. Nebo tam musí jet někdo dolů z práce a zítra do práce,

maj mobily a vţdycky můţe někdo poslat z dolejší benzínky 5 litrů v petce od vody na horu lanovkou. Nebo já nevím co, ale to prostě bude dobrý. Se vyřeší na hoře.“ I kdyţ mi to opravdu připadá úplně jasný a v poho, tak jak houstnou zatáčky, houstne ticho v autě. Ještě stále se snaţím odolat. „Zlobíš se?“ Hlesnu provinile, ale bráním se tomu provinění. „Je to zbytečný, ale s tebou se to tak děje.“ Nic víc z Terky nevypadlo. Trpělivě si krouţím a věřím. Momentálně nevím komu. Protoţe co je vesmíru do mé nafty. Co je do ní vílám, elfům, Bohu. Je to jen duševní stav. Je moţné, ţe bych byla tak hodně divná a věřila naftě? Dokrouţila jsem na vrchol a ručička spadlo na konec nebo moţná na začátek, záleţi jak se to vezme. Kaţdopádně se nacházela v rudém poli ve výšce 2000m nad mořem a rudé pole se začalo dělat i mezi námi dvěma. A pak mi to došlo. Kdybych nebyla tak moc, moc unavená, tak právě seberu všechen svůj ochotnický divadelní um a rukama, nohama se všemi mezinárodními slovy, která znám, jdu z vesela na horskou sluţbu vysvětlovat, ţe maj kár is det jelkoţ u něho big problem, nět naftarína motorína a zda u nich zděs jesť litr motoríny pro maj kár, který kaput...atd. Právě jsem spáchala čelní náraz do svého mega handicapu, celoţivotní černé můry. Nebyla jsem schopná totiţ za svůj středně dlouhý ţivot vstřebat do sebe angličtinu, a to si myslím, jak jsem inteligentní. Moţná by se to dalo svést na to, ţe mi stačí být člověkem pouze jednou a na ty další si počkám do dalších ţivotů. Sděluji tedy Terce dotazem, zda by mohla oprášit svou zaprášenou angličtinu a jít vysvětlit horské sluţbě, ţe by nám moc pomohlo 5 litrů nafty. Kdyţ mi kdysi bouchlo auto na ukrajinských hranicích, taky jsem spěchala za klukama z horské sluţby. Je mi jasné, ţe to Terka nemá ráda, ale netušla jsem, jak moc. Já umět anglicky, tak si snad řeknu i o párek s kondomem, bude-li to třeba k záchraně bliţního mého, ale Terezka je seriozní člověk a nezpůsobuje bliţním, co sama

nemá ráda, obzvlášť, dá-li se tomu předejít. Tak si na ten úkol šla nejprve opravit make-up, čímţ ve mně rozpoutala pocity viny z mé nedostatečnosti. Mozek mi v té chvíli zaznamenal dobře zahrabávaný rygol méněcennosti. A tak se alespoň snaţí o logický, rychlý průběh. Kdyţ neuspějeme u horské sluţby, následuje technik u lanovky, u toho sice čekám naftu spíš, ale zase v rumunských poměrech u něho nečekám angličtinu. Zvoníme na horskou. Vyleze chlapík a vzhledná Terka řeší situaci. Já jsem dobrovolně znavený a odevzdaný bloumák špinavý, cikánského vzhledu. Chlápek zkouší rezervovaně odstup a sděluje nám, ţe nejbliţší pumpa je dole 25km pod horama. V duchu mi okamţitě naběhne rudé pole, to já dobře vím i bez něho. V zápětí okamţitě doufám, ţe si snad nebude myslet, ţe to je definitivní pomoc, které je schopen. Přeci pro 5 litrů nepoběţím na horu dolu! Ne ne ne. Rudá polívečka se mezi mnou a Dvořkou začíná připalovat, kdyţ chlápek za sebou zavře dveře a stihne ještě sdělit něco o technikovi u lanovky, ať to zkusíme tam, protoţe tam mají traktor. Je mi jasné, ţe kdyby Terka spala, skřípe teď zubama. Po pár krocích nás chlápek dobíhá...i zţelelo se mu dobrých dívek a duše se mu vrátila...moţná mu došlo, ţe kdyţ to vyřídí osobně, bude to rychlejší. Zanechá nás před meterologickou stanicí, abychom si ujasnily stav peněz a adekvátnost ceny k daným podmínkám. Po pěti minutách se vrací s pěti litry v barelu od vody. Jsme zachráněni. Ludvík bude ţít. Radost se rázem změní v praktičnost. A to Za kolik? Obě jsme sice slyšely fifteen, ale připadá nám to opravdu málo, a tak hledáme v peněţence rozumnou sumu, ale to uţ si chlápek sám bere z ruky 30lei, spokojeně mávne rukou a jde si po svých. Moţná se mu zase tolik nezţelelo dobrých dívek, ale děkujeme, protoţe nic jiného dělat nemůţeme. Máme to jako u nejdraţší OMV v celém Rumunsku. Dobře, tady je nutné počítat s horskou přiráţkou. Moţná si Tereza oddychla, ale mě okamţitě vytanul další

problém, a to jak dostat tu naftu do Ludvíka, protoţe barel měl dost nešikovný, široký otvor. Potřebujeme trychtýř. „To je dobrý, tak teď potřebujeme trychtýř. Musíme k lanovce“ sděluji Terce. Ta ovšem vrhá nepříčetný výraz a vzteklina uţ z ní tryská proudem. Začínám být z toho dezorientovaná a mé nadšení i zbytky klidu se ztenčily na milimetry, i kdyţ nechápu proč. Naftu máme nečekaně rychle, a ţe nebudu mít čorbu, na kterou jsem se tak těšila, jsem si okamţitě zvykla, protoţe si za to můţu. Dobře, nezbylo nám na pivo, ale jedno je jako nic a bez toho se obejdeme. Tereza začíná chrlit plamínky. Známe se uţ 20 let, proto tuším pohromu. Na víc jsem po věčném řízení auta, nespaní a přemisťování na vrcholu únavy a ještě k tomu jsem pod vrcholy skal, na které prostě chci. Tereza odmítá další náloţ komunikace s lanovkářem o trychtýři, který bych měla mít v autě a já ani nevím,ţe ho tam nemám. „No nemám. Prostě to nevím.“ Z polévky se stává guláš z únavy, nepochopení, vzteku, pocitu viny a nespravedlnosti. Vţdyť jde o blbost a vlastně se nic neděje. Jasně.ţe jsem si ten příběh napsala dole pod kopcem, ale vyvíjí se dobře aţ nad očekávání. Tak co se děje!? Beru Terce barel s naftou a jdu se s ním ukázat technikovi, který jak jsem předpokládala, neuměl anglicky, coţ mě trochu potěšilo. Stačilo ukázat na naftu, na hrdlo barelu a na auto. Ještě ţe jsem si ho zastavila pěkně před vchodem k lanovce. Pán hned pochopil co po něm budeme chtít a šel někam štrachat. My jsme se zatím na sebe tvářily. Po chvilce se zase objevil ve dveřích s převelikánským trychtýřem. Jak uţ jsem byla zmatená, tak jsem zazmatkovala jak se tak velkým trychtýřem dostane nafta do útrob auta. Rozklepaně z celé té směsice pocitů jsem ztratila schopnost uvaţovat nad čímkoli. „Tak zapni uţ krucinál toho Chlapa! Kam by asi tak jinam moh´ týct, nevíš?“ Vypustila ze sebe Tereza větu, která mi projela všemi čakrami, buňkami i pamětí. Vytřeštila jsem na ni oči. „Neškodilo by, kdybys ty občas zapla Ţenskou.“ Tenká hrana, na které jsem ještě jakţ takţ stála, praskla

a ze spodin se draly slzy. Propadaly jsme se kaţdá podle svého do své nespravedlnosti i zoufalého ticha. Vysvětlení i slova chyběla. Byl uţ jen bolavý a ztracený pocit k pláči. Pán nám zatím do Ludvíka přelil obsah barelu a odešel. Měly jsme v podstatě nečekaně dost rychle co jsme chtěly, ale neměly jsme samy sebe. „Můţeš mě chvíli nechat bejt samotnou!“ Nemohla jsem Dvořku ani vidět, nemohla jsem pochopit tuhle chvíli, natoţ se prodrat svými pocity k logice věci. Seděla jsem na předním sedadle a zírala přes slzy do hor a plesa před sebou. Tereza si sebrala svých pět švestek a šla zřejmě kouřit k vodě. První příval slz spustil lavinu, s kterou se nedalo nic dělat. Co jako teď? Den nebude zas tak dlouhý, abych ho mohla utopit v slzách. Na víc se nad kopci začaly převalovat mraky. Dvořka se vrací pro ponoţky a v ledovém tichu k prasknutí pokračuje v plánu Výšlap. Jenomţe já jsem protrţená hráz a valím se dolů níţ a níţ s vybitými baterkami. Beru nějak automaticky to, co beru. Tuším mraky, tak beru bundy, ačkoli je teplo. U toho se mi dostává několik pádných a jasných argumentů k rozboru situace. Nějak však nemohou zaznamenaná slova doputovat do infocentra v mé hlavě. „Děkuji ti za rychlé vyřešení angličtinou a budu ti vděčná, kdyţ budeš mlčet.“ Nic víc uţ ze sebe nemohu vyloudit. Je mi zoufale. Fyzickým i psychickým vyčerpáním se mi skoro podlamují kolena, ale šplháme nahoru. Volíme tu nejkratší cestu přímo k hřebenu, abychom to úmorné převýšení měly co nejdříve za sebou. Hrabu se strmým, kamenitým svahem skoro po čtyřech s bolavou duší a totálně bez rezerv. Hlavu mám úplně prázdnou a proudy slz neberou konce. Sama uţ ani brečet nechci, ale ono to nějak nejde zastavit. Jsem prostě unavená. Občas nemohu popadnout dech a píchne mě u srdce. Kaţdou chvíli se zastavuji, abych se nadechla. Klepou se mi nohy. Začínám uvaţovat, zda bychom se neměly vrátit nebo jít alespoň po vrstevnicích a ne takhle svisle vzhůru.

Rozhlíţím se kolem. Všechno je dokonalé, nehybné a věčné. Jen já tu jsem jen na skok. Pro co jiného bych sem jela těch 1000km, kdyţ ne pro ty vrcholky hor? Probouzím v sobě urputnost, která mi není tolik vlastní a škrábu se dál. Kdyţ nevylezu jedinou horu a očima neolíznu dálky Karpat, které se skrývají za hřebeny, tak co si odvezu z Rumunska? A tak se peru sama se sebou. Sleduji v sobě ten nový stav, pocit. Všechno je jen otázka psychiky. Člověk si můţe nakukat kde co, kdyţ na to příjde, a tak moje duše v duši stoupá. Jedna by brečela a leţela tam dole a ta druhá chce špičky a vítr z hor. Terka o dost šutrů přede mnou, má alespoň dost času na cigárko. Jak se pod nohama kameny kutálejí, přestávají se kutálet slzy. A to, co jsem myslela, ţe by bylo nemoţné, je konečně tady. Vyšplhaly jsme se na hřeben, kde se otevřela první rovina a úzká cestička se rozběhla do dalekých Karpat. Vítají nás dva páry krkavců. Poloţení na větrné vlně nám plachtí s křikem nad hlavami, občas je slyšet, jak se jim vítr opírá do letek. Před námi leţí nekonečné krásno. Polykám cukr z ořechovo-čokoládových tyčinek a obrazy obzorů. Slunce se přehupuje přes temně zelené hřbety hor a z výšky se opírá o další plesa skrývaná v úpatí skal. Z dálky se k nám nese hřmění. Admirálové a ţluťásci se třepotají v rozechvělých travách a berušek je tu tolik, co kamení v údolí. Duše se rozevřela snad aţ za své hranice a nohy se mi prorostly do nitra skal. Přichází první úleva a s ní i dech. Vím, ţe ujdu teď uţ všechno. A tak šplháme a lezeme a srdce se opět nabaţit nemůţe. Hory si s námi pohrávají jako kočka s myší a otvírají nám stále další , dokonalé obrazy sebe sama. Nestíháme ty pohledy vstřebávat do sebe. Na vrcholku Varful Iezerul Caprei – 2417m uţ jenom jsme. Splynuly jsme se vším. Slyším, jak někde uvnitř se mi vítr opírá do letek. Jako moře šumím. Proti slunci, sama sluncem. Pustila jsem oči do rozběhu po kraji, aby snad blesky zastavily. Cítím, jak letím nad zemí.

A za mnou Tereza s rukama a hlavou v nebi, stojí zcela nahá. Mlčím údivem spíš nad tou rychlostí, kterou se neslyšně svlékla, neţ nad tím, ţe je svlečená. „Nech mě, proţívám právě svoji erotickou chvilku s Elementem,“ dostane mě svým vysvětlením a všechny nespravedlnosti zůstaly dole v níţinách. Nechám ji tedy čekat na orgazmus s vichrem a dál se rozplývám nad šedomodrými mraky ve slunci. Mě bohatě stačí duchovní rozpoloţení a poezie duše, na to se jeden nemusí hned svlékat do naha. Jestli se Terka dočkala, nevím, ale zima ji opět rychle navlékla zpět do kalhot a bundy. Takhle vysoko byla naposledy v Tatrách, kdyţ jí bylo patnáct. Chápu, ţe to zasluhovalo nyní malou erotickou oslavu. Obzvlášť, tančí-li v dáli bouřka. Pokračujeme dál. Karpaty se o mě tříští jako příboj o útesy a já dostávám pocit, ţe to neunesu. Bojím se na těch květinových kobercích udělat další krok. Je to nejkrásnější alpinárium, které jsem kdy viděla. Všechny ty barvy trvalek, alpinek, sukulentů a skalniček všech druhů se volně prolínají do sebe a ve skalách se mění na lyšejníky. Míjíme údolí s vodou, ve kterém bydlí svišti. Při pohledu na ně je mi čím dál tím líp. Někdy stačí málo. Pak se cesta ztrácí v náhorních rovinách porostlých jednolitou, tuhou trávou. Všude nás kolem obklopují kulisy skal. Slunce sesílá své prsty k zemi a do těch travin je noří. Mezi trsy v kamenném moři květy vystrkují své hlavičky. Zaschlé a špinavé kry sněhu tu ještě stále čekají na sluneční něhu, aby do níţin mohly sestoupit a se zemí se zasnoubit. Zatím co já se tu topím v dojetí nad tím vším kolem. Slovní zásoba je příliš slabá na tak mohutné scenérie v dramatidky něţných tónech, ve kterých si strmé stěny skal leští svou pleť, aby byť jen na malý moment, vypadaly jako bez vrásek a vrás. Zbývá mi jen dýchat a být. Na přelomu hřebenu jsme se stihly z čistou duší zase obejmout. Moţná za pár dní příjde čas na vysvětlenou, ale to uţ bude jen kousání minulosti.

Zatím tady upínám svůj zrak k vodnímu oku dole, kdyţ se z nenadání před námi objeví červený kluk a červená holka a promluví na sebe česky. Odkud byli, uţ si nepamatuji. Vracíme se večer. Terka s vybitými baterkami, já s vyladěnou hladinou. Kdyţ se blíţíme k pensionu Cabana Balea Lac nad horským jezerem Lacul Balea, uvědomím si, ţe nám zbývá 5lei. Na čorbu to sice není, a tolik by teď byla ideální, ale ani neceknu, máme naftu, ale na jedno pivo bychom zajít mohly. Pro Terku to bude bezpředmětný návrh, ale studený pivo po běhání za odměnu přeci vynechat nemůţeme. Potom uţ mi budou stačit poslední rybičky a poslední bílý, rumunský chleba. Terka souhlasila, tak jsme opět zakotvily v chatě nad plesem. A má duše do výšin vyskočila, jelikoţ oko uzřelo terminál k platebním kartám. Čorba bude i piva dvě! No zázrak! Soukám se nadšená na lavičku nad vodou a nemohu se dočkat. Na poslední chvíli jsem ke své škodě změnila objednávku z ciorby de burty na ciorbu výletní. Ciorba de burta představuje tady v horách zmiňovanou hovězí polévku, i kdyţ po celém Rumunsku se pod tímto názvem skrývá dršťková, kterou opravdu nemusím, a které se mi dostalo právě pod pojmem výletní. Srdce trochu ubralo na plesání. Dršťková není, ale všude stejná. Tady je to bílá polévka v chuti kysela a dršťky jsou vylouhované na tolik,ţe připomínaly spíše těstoviny nebo hmotou mořské plody. Ona hovězí to nebyla, i kdyţ se to dalo v pohodě sníst. Na vrcholky začala padat tma a my se luxusně přenesly jen o pár metrů k našemu hotelu Ludvík, abychom vylovily spacáky, navlékly na sebe vsechny bundy, ponoţky a zabalené jsme si vylezly k lanovce sledovat večerní přírodní kino dokud úplně nezhasne. Mentálně jsem si vykuřovala s Terkou dýmku míru a pozorovaly jsme, jak bačové se svými psy zahání z hor své ohromné stádo ovcí do údolí. Hloučky ovcí vypadaly z naší výšky jako hromady hemţících se červů. Zvuky zvonců s ustavičným bečením se nesly tichem.

Další všední den v horách jde spát. Stejně jako včera. Kdesi v nitru hor si poletovala bouřka. Nad světem, přírodou, která nic neřeší jen se mění, přizpůsobuje a je. Kdyţ byly všechny ovce svolány k sobě a tma byla na spadnutí, zalezly jsme i my zpátky do auta. Spát u lanovky, u plesa, u vrcholů skal je moţné snad uţ jen v Rumunsku. Oči mi z posledního šera padají do vnitřní tmy. A náhle se mi venku kolem auta cosi mihne. To nějaký chlápek mi funí přikrčený u okna. Leknu se, ale v další vteřině mnohem víc se lekám nad Terčiným křikem a bouchnutím do skla. Ten venku se lekl také a ihned koktá něco v angličtině, ţe on být přítel, on jen si hraje s kamarády na schovávanou. Velice se začal omlouvat, čímţ byl prozrazen. Dospělí lidé dělají občas dětské věci, a to je dobře, pokud u toho ovšem nelekají dětské duše v dospělých tělech. Na konec to byl krásný den a dlouhý spánek. Hluboký jako tma

Z FILMU SB NA KOPEC PRO CHLAPY Spaly jsme neuvěřitelně od 22 hodin do 10. Pěkně s ránem jsme doladily ještě jednou to, co jsme si včera způsobily a ujistily jsme se, ţe si rozumíme. Přijaly jsme na sobě co se dalo a zbytky jsme nechaly uplavat. Sjely jsme o kus níţ, abychom měly větší klid. Zalehnu na zem ke svému grafomanství a kávě, při čemţ si umyji hlavu zbytkem teplé vody. Stejně nemám do cikána daleko a mezi prachem, vedrem a solí vrásky vylezou o dost víc neţ doma. Zahájily jsme velmi poţivačné ráno s výhledem na asfaltového hada v rozzářených kopcích. KARTA DNE : Já : Jsem zmatená a nerozhodná, měla bych věci řádně prozkoumat. Terka : Právě teď k ní přichází prosperita. „Takře to opět dnes řídíš.“ „Ale já uţ nechci. Stačilo to včera.“ „Hele někdy trénovat musíš.“ Na odpověď nečekám. Válení končí mezi řádky v sešitu, vlasy jsou vyfénovány karpatským dechem a Ludvík se uţ nemůţe dočkat aţ si opět zaběhá. Dnes nás konečně čeká to Rumuny opěvované Sibiu. Vykrajuji si z rozkoší do hudby horské zatáčky, při kterých si člověk téměř vidí zadní kola, kdyţ zatočí. Dole nás opět vítá nám uţ dobře známých 40 stupňů a benzínka. Tak konečně toho Ludvíka přejíme. Prý včera nebyla nafta. No tak to je všechno v pořádku, proto jsme si pro ni jely aţ k lanovce. Příběh je tedy dokončen, můţe začít nový. Do Sibiu jsme přijely opět na vesmírnou navigaci. Na neplacené parkoviště hned pod centrem, pěkně hned u lidového trhu a historického středu. Vybavené informacemi typu – Sibiu je perlou východní Evropy, střediskem kultury

a umění s velkým mnoţstvím kaváren, se noříme do prvních ulic a k prvnímu slanému pirohu. Potřebujeme nějak strávit ty rychlé změny jako moře, 2400m nad mořem a umění. Pirohy dobré, Sibiu také. V Rumunsku nevídaný jev, chápu, ţe jsou z tohoto města úplně pýchou odvaření. My jsme celkem zvyklí na malebné Prahy a České Krumlovy, Telče, Kutné Hory a nevím co ještě, ale Rumuni mají v té své kukuřici jenom to Sibiu. Po pekárně nahlíţíme do půjčovny svatebních šatů, kde nalézáme jen kousky, které nosily nevěsty u nás ještě dávno před tím, neţ jsem se vdávala já. Opouštíme ty příšerné modely, které jsou stejně vyslouţilé jako pani, která je hlídá. Dláţděnou uličkou lemovanou lucerničkami se dostáváme před Liceul de artá s velikými okny dokořán, ze kterých teče klavírní drama jako kaše z hrnečku vař. Sedneme si na patník pod školou a rozloţíme si ubrousku prostři se s pivem a slaným pirohem. A tóny nepřetrţitě padají s oken a vyplňují díry v dláţdění, dokud se nezmění na cvičné etudy poskakující po střeše jako rozverní vrabčáci. „Já kdybych měla auto, tak znám jeho technické parametry a výbavu.“ Prudí Dvořka opět se zbytky rudé polévky uvařené včera v horách. Jasně, střelci jsou prostě dokonalí ve svých vzletných myšlenkách a představách, ale chtěla bych je vidět v garáţi nad rozbitým autem. Nechápavě zkouším obranu, i kdyţ nevím proč. „To víš, ţe jo. Já se od teďka začnu učit všechny manuály ke všem dostupným značkám aut, protoţe co kdybych náhodou někdy měla třeba mercedes, přidám si k tomu příručky k pc a mobilům, abych byla soběstačná. A nepojedu nikam, dokud se to nenaučím. Hele uţ nepruď.“ „Obávám se, ţe to můj močák uţ déle navydrţí.“ „Tak běţ na záchod do školy.“ Přišlo mi to úplně normální. „No vidíš, jak funguješ. To by mě nenapadlo.“ Z oken opět začalo padat klavírní drama a odneslo mě ve vteřině do jiných světů. Paprsky si vyřezávaly filigránské

ornamenty v listech, horký vánek jim to rozverně narušoval a ptáci si do toho světa umění vykřikovali po svém. Bylo to dokonalé, takový komorní, soukromý koncert pro jednoho hráče a jednoho posluchače. „To je hotovo, tam běţ. Tos neviděla. To je úplně vystřiţený z filmu Dvojí ţivot Veroniky. Chudoba nejvyššího kalibru! Špína, rozpadlý zdi, opadaný dlaţdice, glazura oprejskaná i klapky klavíru někde chyběj. WC děs, jak na veřejných záchodech za socialismu, o papíru si nech zdát. Ve třídách rozpadlý tabule bez nátěru, pokud tam vůbec visej. Ty vole, a ty učebny dole, hotový kobky bez oken a dál tma. To by u nás studenti rozmazlený čuměli, jak se dá ještě studovat umění. Hele běţ tam.“ Tereza byla opravdu na tolik uhranutá, ţe jsem byla dostatečně namotivovaná také vypustit pivo na zdejších záchodech. Měla pravdu. Za dveřmi Liceul de árta se opravdu rozevřely kulisy stvořené do ponurého filmu pro náročného diváka. Čtvercové átrium se symetrickými, protilehlými schodišti doplňovaly prapodivné, rovněţ ponuré obrazy zdejších studentů. Mléčným, neprůhledným sklem přes prach dopadaly zbytky světla ze stropu na oprýskané zelené schody s omšelými balustrádami. Procházela jsem chodbami, ve kterých stále od někud zněla klavírní hudba. Umocňovala tak úţasnou nehybnou atmosféru zastaveního času lemovaného, modrozeleným zábradlím a dlaţdičkami, které mě svedly aţ k hrozným záchodům. Při pohledu na ně se mi vybavily přízemní chodby nemocnic, nebo ještě přesněji, márnic. Hmm, zde vyrůstají a ţijí budoucí virtuosové Rumunska. Vyběhla jsem zpět do horních pater, abych ještě prošmejdila třídy. Občas chyběly parkety, ale to není podstatné, jde-li o ducha a umění. Vybíhám všechno, co vyběhnout se dá. A nepotřebuji k tomu schody. Boţe, kde jsi? Běhám tu jako novicka po přízemí a ani nedýchám. Atmosféra klášterních chodeb a já uţ běţím v jiném filmu. Procházím třídy a nikde

nikdo. A já nechci být viděna. Nikým a nikde. Teď a jen pro tuto chvíli. Byl to velmi kráký film, který jsem si chvíli mohla psát jen já sama a byl plný hudby. A pak náhle míjím dveře s direktorem, který cvaká do psacího sroje. Byl však příliš zabrán do své práce, neţ aby si všímal někoho ve dveřích. Seběhnu schody a téměř vrazím do uklizečky s dřevěným smetákem a kovovým kýblem. Byla ke mně zády, a tak okamţitě zapadnu za sloup a čekám. Jsem prostě v soukromém filmu, nechci být viděna. Točím se s ní nepozorovaně kolem sloupu, tak jak to dělají kreslené postavičky v pohádkách, pak skočím za stojan s obrazem a vyběhnu ven. „Dobrý co?“ Vybafne na mě venku Tereza s cigaretovým kouřem. „No dobrý. Luxusní, ale zas nějak obzvlášť hrozný mi to nepřišlo. Jako ve filmu to je. Mě to bavilo.“ Klavír dohrál. Je třeba opustit kino. Sibiu je plné křivých uliček bez prvoplánové koncepce. Proplétají se mezi sebou a spojují dvě náměstí. Velké a malé. Mezi tím se nachází skoro velkolepá, tedy na rumunské poměry, pěší zóna s obchody, bankami a restauracemi, pak park, radnice se špičatou gotickou věţí, o které jsem si myslela, ţe je to kostel. Trochu stranou tu z ničeho nic probíhají středověké hradby se čtyřmi věţemi a renesanční Hallerovou baštou. Býval to prý královský soudce. Teď je u něho kavárna ani to chudák neví. Mě ovšem zlákala ta, co byla naproti. De cafe art s tyrkysovými ţidlemi a dřevěným bílým sofa s bleděmodrým polstrováním, do kterého jsem zapadla a čekala na svou dávku kofeinu. Otevřenými okny opět vytékaly klavírní tóny. Umořená vedrem sleduji sud s těmi modrými ţidlemi alá rokoko, dělo před divadlem Thalia a vypnutě pozorujeme skromné dění kolem, neţ nám slečna z malé kavárničky, připomínající spíš muzeum hudebnin, donese kávu. První nebetonové město v Rumunsku. Chápu uţ hrdost Rumunů, kteří si na auta vylepují nápis IloveSB.

Městečko, které se snaţí dohnat většínu evropských metropolí, je klidné i skromně krásné a tak nějak nerumunské. Dvořka se po kávě dál věnuje ochutnávkám pekárenských výtvorů a já hledám slavný most Lţí. Krom toho, ţe si musíme na něm zalhat, tak by mě zajímalo přes co vede, kdyţ tu nikde není řeka. Překvapilo mě jak je malý a jak je tu tak nějak mimochodem. Na náměstí Piata Mica si tu z ničeho nic spojuje náměstí s evangelickým kostelem. Je litinový, lemovaný červenými pelargoniemi a pod ním je silnice. Trochu nechápavě do ní zíráme. „Tak co, máš mě ráda? Kdyţ zalţeš, tak se zhroutíme.“ „Tak to můţeme přejít rovnou ke kostelu a pak na tu slanou věc se sýrem.“ Dostane se mi s úsměvem od Terky. Dobře, nebudeme ho bořit, kdyţ uţ tu stojí od roku 1859. Dál se dočítám něco tak nepodstatného jakoţe, centrum má 450m čtverečních v průměru. Pak ještě chvíli zůstanu vpitá do stylové cikánské rodiny. Rudá sukně, zelené květy, zlatě vyšívaná fuchsiová halena, zelený šátek a pod ním dva dlouhé copy spojené k sobě rudou mašlí. On měl široké kalhoty pod kolena, rozevlátou bílou halenu a černý klobouk. Uprostřed vedli malé dítě za ruce. Rumunsko je někdy skrytě i okázale něţné, i kdyţ za pozlátkem historických fasád se skrývají dvorky plné špíny, pavlače plné lidí, dílničky, knajpy a krámky s plevelem v květináčích. Mě to uţ připadá zcela normální a občas i pěkné. Stejně tak uţ mě moc nepřekvapují ţebravé děti, mimino leţící na ulici nebo křivé, bezzubé obličeje páchnoucích kmetů. Prostě člověk si časem na to všechno, prosycené samo sebou, zvykne. Závěrem se vnoříme ještě do místního trhu, kde je najednou ţivo jak v pondělí ráno. U sympatického děda dáme 2 rajčata, tudíţ 3, aby se mu to lépe počítalo a čtvrté dostaneme za odměnu. Terka si u ohromně tlusté cikánky dá kávu za leu. Kupodivu dobrou. Kdyţ se vymotáme z trhu, jsme náhle na ulici s naším Ludvíkem. Jak dokonalé.

Ludvík nás přivital snad sedmdesáti stupni celsia a tekoucí čokoládou. Zalovím, neţ se počet stupňů umoudří, v iteneráři a v mapě. „Sighisoara nebo Medias? V Sighisoaře ti bydlí Vlad Drákula s rudýma očima a o Medis Marco Polo tvrdí, ţe je to zmenšenina Sibiu. Takţe kde budeš chtít dneska spát?“ „Jak je to daleko?“ „Ono to máš, Tery, jedno. Je to skoro vedle sebe cestou a Vladovo je to tu všechno kolem.“ „Tak to stačí Medias.“ „Dobrá. Tudíţ na shledanou SB. Byl to krásný film, ale my ti pro dnešní večer dáváme košem kvůli tvé zmenšenině.“ V rally SB-Medias se nám zadařilo podruhé narodit. Na jedné cestě mezi dírami plazilo se auto, a tak ho třeba předjet bylo, ale rumunští dělníci nějak opomněli na značku,kterou by mohli upozornit na to,ţe silnice se za nedlouho propadne a zbyde jen jeden pruh. Takţe kdyţ uţ si v těch 120 myslím,ţe pouze předjedu, objeví se přede mnou kamion, ale to uţ se ukazuje i to, ţe se nezařadím, protoţe nebude kam. Budu-li brzdit hned jak předjedu, projedu zátarasem rovnou do propadliště, tedy pokud rovnou nevzlétneme. Dobrzdím-li, posunou mě tam stejně ty za mnou. Na vyhodnocení situace zbývá jen plné soustředění a ticho, kromě ještě té necelé vteřiny. Prostě kamion nebo já nebo oba najednou a nebo taky nikdo. Z těla mi do hlavy vyjela rozhodná síla, která mi je teď uţ nepochopitelná. Bylo to na desítku metrů, za propadlou silnici jsme se dostaly s předními koly kamionu po levé straně. Takţe nikdo, kaţdý dýchal ve svém pruhu...Kdyby andělů nebylo, nemohla bych být dobrým řidičem. A kdybych dobrým řidičem nebyla, nebylo by andělů. Vím, někdo jim říká štěstí. „Mám se poblejt, ty vole, teď nebo hned?“ Ozve se do soustředěného ticha vedle mě. „Hmm. Tak se to tak občas stane.“ „Ale hodně dobrý!“

„Lepší neţ čelní průlet kamionem ve stošedesáti.“ „Děkujem. Děkujem.“ „Jen je divný, ţe von vůbec nezpomalil. Chápeš?!“ Adrenalin se mění v euforii, ale do Medias jedu uţ jen jako čerstvý absolovent autoškoly. „Hele, já jsem váţně dobrá.“ „Já vím. Proto ti věřím.“ Pohladíme třikrát runy nakreslené na palubce. Bez nich uţ nikdy. Medias nebyl ani zbla zmenšeninka, ani odvárek. Byla to jen taková divná čulifinda a tentokrát spadla tma nečekaně brzy. Začne tudíţ hysterie z hledání místa na spaní za tmy. K tomu na Dvořku opět číhá černý skřet Vlad. Parkoviště neprošlo, temno v poli rovněţ ne. Klidný les nepřipadal v úvahu, stejně tak konec vesnice. „ Tak kde?“ „Nevím. Prostě Někde.“ Aţ na kopci, na širokém obzoru. Za světla z motorestu a se spícím kamionem. „ Jo. Tady je to dobrý.“ Ţádný luxus ani romantika, ale normoš bezpečno. Zahnízdím Ludvíka mezi strom a kiosek u plotu a vrat do domu s motorestem. „A co teď tady jako? S vočima dokořán.“ Očekávám naivně od Dvořky návrh k večernímu programu. „Nezapadnem vedle? To bude jen pro normoš lidi, který sem musej prostě jen dojet a zůstat tady.“ „Jasně, já tady jezdím a svítím do všech děr, abych ti našla bezpečný místo, a pak se chceš jít na kopci, kde nikde nic není, ukazovat tirákům do hospy. Ses pomátla.“ „Tak to mi zbývá uţ jen přítel Timi. Timi! Timi! Kdepak jsi?“ Huláká Terka do útrob auta dokud nenalezne Timisoreanu, která to svými pěti stupni alkoholu jistí. Kdyby nebyl můj přítel Ursus tak drahý, mohl by být také mezi námi. Do hodiny se na kopci objevilo postupně tak 20 aut a obloţí parkoviště ze všech stran. Opravdu klidné místo. Kamiony se

zde střídají s motorkáři. Prostě je to kopec plný chlapů s potencionálním stínem kníţe Vlada a my se kvůli tomu musíme tísnit v autě a plavat v Timisoreaně. Protoţe spát se tady v tom randálu nedá, chodit se tady také nikam nedá, jít do hospy by byla sebevraţda. Tudíţ zbývá romantika v blízkosti kontejnéru s přítelem Timim. V půl druhé se všichni rozjeli pryč a nastal klid. Další den mohl na vţdy usnout.

PĚKNĚ PO CIKÁNSKU

Ráno se přemístíme pod stromy do polí, abych si zagrafomanila a Terka zauklízela. Drákula v noci opravdu přišel a značně se podepsal. Píši to pouze pro připomínku, jelikoţ mi Terezka důrazně zakázala se o ní zmiňovat, aby se náhlá emoční rozladěnost nedostala za hranice Rumunska a pěkně zůstala u Vlada doma. Při návrhu trasy začíná dilema. Za Cluj-Napoka folklór a Báthory nebo klid národního parku s ledovou jeskyní? Jelikoţ nevíme, hodíme kartou. Opět nerozhodně. Tak se to ukáţe cestou. KARTA DNE : Já : Danou situaci pomůţe vyřešit, vcítíte-li se do stanoviska druhých. Tereza : Danou situaci pomůţe vyřešit, vcítíte-li se do stanoviska druhých. „A kdo nám tedy pomůţe??“ „Dáme zatím Cluj-Napoka a pak se uvidí.“ Cluj má být druhé největší město s osmi univerzitami, moderní

s kavárnami, pěšími zónami a je stejně cestou. Město je to opravdu hodně velký. Kdyţ to z dálky vidím, divím se, ţe tam chci jet, jakoby mi nestačila Bukurešť. Parkujeme na prvním místě moţném bez placení, coţ je chodník plný špendlíků a vos u dštského hřiště. Do centra je to celkem kus cesty a doplazíme se tam s jazykem za rohem. Na ohromném place, jako na náměsí v Rusku, se vrháme do vodních trysek. Řadíme se, vedrem vyřízené, ke koupajícím se domorodcům a já si u toho slibuji,ţe jiţ nebudu nijak kritizovat ty naše na Starém městě v MB. Dvořka je během chvíle celá mokrá. Já si střídavě nechávám šplhat vodní proud po nohách a rukách nahoru a nebo si máčím vlasy. Sedím s nohama ve vodě a nechce se mi nic. Vlastně se mi chce pryč. Je to tu zbytečně mohutné, nudné a nezajímavé. Průměrné evropské město. Potkáváme tu prvního černocha v celém Rumunsku. V cukrárnách uţ tu mají věci podobné dortům, holky si tu lámou nohy na módních platformách, ale i tak jejich modely připomínají módu o několik let zpět. Nejlepší obchod na hlavních třídách je Tako. Vyjímkou byla ZARA, ale ta byla v Sibiu. Ze všeho tu čiší snaha o světovost a průměrnost dohromady. Mezi běţné obchody s konfekcí patří Second Handy o rozličných jménech jako jsou Humanita, S.C. TOP, Poeple to poeple, Sebral a tak podobně. Většinou tu je vidět laciná, horká móda téměř jako pro lehké děvy. Restaurace tu znamená pizza, kebab, hot gril nebo něco, kde vám zaručeně dají polentu, hranolky, klobásu a čevapčiči. Dort, který jsme okusily na závěr, ve mně zanechal plačtivý dojem a zkazil chuť. Pryč z města. Hned! Zlaté cikánské vesnice. Takţe varianta A. Ledová jeskyně musí počkat na Někdy příště. Teď směr Buciumi – samozvané hlavní město cikánů, i kdyţ je to vesnice. Je všeobecně proslulá svým cikánským folklorem a lidovým pěvěckým sborem. O nedělích se tu chodí v krojích do kostela a v srpnu tam bývá festival lidových písní. Čardáše si asi neposlechneme, ale zajet podívat

se klidně můţeme. Do Buciumi vede velice děrovaná silnice z vybledlého asfaltu. Začínáme tušit, kam se to asi řítíme. Počet děr se tu i na rumunské poměry o dost zvýšil. Cestou míjíme cikánskou rodinku. Ţena v dlouhých sukních má typicky na boku zasazené malé děcko, chlap před ní táhne ohromný vak přes rameno. Moţná s nákupem, moţná s celým majetkem. Kdo ví, kaţdopádně vzhledem k tomu, co jsme uţ ujely, musí v tom parném poledni jít pěknou štreku a na jejich obličejích to je dost vidět, ale jdou sviţně. Pokud takto do nejbliţšího města chodí často, nemají lehký úděl. O rumunských cikánech je známé, ţe ti, co se ještě hrdě hlásí ke svým kořenům, ţijí odkázáni jen sami na sebe ve velmi chudých a tvrdých podmínkách. Před Buciumi je ještě jedna vesnice, název mi unikl a do mapy asi nebylo třeba vůbec tohle místo zanášet. Nefalšovaná ukázka cikánské soběstačnosti na mě zapůsobila jako výlet do skanzenu. Zamrzelo mě to, ale ţiji v poměrech, ve kterých si uţ tento způsob ţivota trochu hůř představuji. Maličké domečky o jedné, maximálně dvouch místnostech, z dřevěného základu a oplácané, poslepované jílem, hlínou. Spíš něco jako zemljanky, neţ domy. Typuji udupanou hlínu na zemi. Všechny byly natřené na tyrkysovo. Pouze si myslím, ţe to mohla být modrá skalice s vápnem. Okna i dveře, co kde svět dal a člověk zanechal. Střechy ze slámy a prken a zarostlé zahrady. Nepřehledné, plné všeho, co se dá jíst. Slepice běhají volně a sem tam někam musí nosit vajíčka. Na návsi pod stromem stál povoz v chládku a na něm černo kluků a chlapů jen tak zevlovalo. Čtyřicet stupňů ve stínu umoří i Roma. Nikde nikdo, jen v zatáčce na sluníčku stará babka, moţná podle vzhledu myšlenkově poněkud omezená, mává radostně sukní.Tereza se opět snaţí vypořádat se s bídou, pak s bídou morálního kreditu a pak sama se sebou. Špína všude kolem je uţ na tolik normální, ţe mě připadá normální i ta moje. Vody málo, prachu vedra příliš. Noříme se

do děr v silnici, kdyţ tu náhle zařve Ludovít, ţe má hlad. Tak tenhle zajímavý exkurz k Ernestovi a k Erţice skončí ne ani tak pro stav golfového terénu či pro útok černých dětí, ale kvůli alarmujícímu stavu motorýni naftarýni! Jelikoţ Vošvrdová je nemoţná! Totální blb. Protoţe kdyţ je moţnost, tak je čas a kdyţ uţ je třeba, tak uţ není kde. Je jasné, ţe pojedeme-li hloub mezi cikánské obyvatelstvo, tak si můţeme vyţebrat leda tak vola nebo starou herku. O benzínce si můţeme nechat zdát. Vzteklá sama na sebe otáčím hladového Ludvíka. Dvořka, uţ bez komentáře, začne provádět kontrolu designu. Jelikoţ se rozhodla udrţovat po celou dobu bezchybný make-up a estetický vzhled. Nevadí, ţe vymetáme hory, smeťaky a v moři je to obzvlášť zbytečné, ona to nevzdává, a proto je úprava pravidelně po hodině kontrolována a dotvářena. Je to naprosto normální jako stav mé nafty. „Dáme kafe, kdekoliv.“ A tak sedíme u kávy, kterou Dvořka uvařila na páchnoucím parkovišti s odpadky. Sleduji Terku, jak zírá do zrcátka a přetírá stíny. „Jsi úchyl.“ Konstatuji suše. Neodporuje. „Jsem.“ Kdyţ uţ je se svým dílem spokojená, začte se v průvodci do stránky o rumunských jídlech. „Ty vole! Já tohle objevím aţ teď! Na poslední den v Rumunsku.Tohle si mi nevypsala. Takový důleţitý věci, jako místní dobroty. A to zas tak dokonalý itenerář nemáš.“ Nejsem schopná odpovědi. Jídlo mi nepřišlo zas tak úţasné a slovo poslední den mě k rozmluvě nepřimělo. Navíc mám plán zkaţený čekáním na benzínku. „To nestihnu! Kdyţ jedu domů. Takţe si to v poslední hospodě dáme všechno najednou. Je ti to jasný?“ Tereza dál sleduje svůj výčet jídel a já koukám do mapy a přemýšlím nad tím, kolikátého vlastně je. „Hele, co blbneš? Z Rumunska vyjedeme nejdřív zítra. Za prvý času dost, za druhý na hranice je ještě kus cesty a je odpo.“

„To se nevylučuje s tím,ţe si to dáme všechno.“ „Aha, tak to pak jo. Dnes večer to vidím na vodu nebo Báthory.“ Zatím co mířím k nějaké pumpě, píšu si v hlavě básně. „Hele dáme mejdan, poslední mejdan u vody, koupíme přítele Timiho, dobře, i jednoho Ursuse. Jak se ta voda jmenuje? Kam ţe to jedeme?“ „Má to být přehrada, ale můţe to stejně tak být i velikánský rybník. Vesnice Crasna u jezera Crasna.“ „Timíí! Neboj se uţ jedem. Timi, Timi uţ to bude. Vydrţ. Brzy uţ budu u tebe“ Tereza si ujíţdí na vidině mejdanu a sleduje magaziny u cesty. “Zastav! Tady je můj Timi,“ zařve Terka u jednoho magazinu. „Neřvi. Je tam zavřeno.“ „Timi!!“ Tak jo, dostala mě. Ludvík začal praskat smíchem, do doby neţ zakotvil na úplně suché trávě nad vodou. Kolem pár rybářů co s večerem zmizí. Voda teplá a rybí. Na druhém břehu si u dvou stanů připravují oheň na večer. Je čas lakovat si nehty a koukat do vody, sledovat tři špinavé Rumuny, co se šli umýt po práci a psát básně. Tedy jak kdo. Je také čas kouřit, vařit kávu, uklízet, koukat do vody a rozmlouvat s přítelem Timim. Poslední večer v Rumunsku. Padá ticho nad hladinu v kraji Báthory. Kdesi v hloubi v hrudním koši uţ mě tíseň tklivě ruší. Za soumraku slunečnic nádech výdech a víc nic. Jen rozehrál se ţabí chór. A vyslal touhy na vrchol. Bez not, instrumentů i dirigenta Chybí té hudbě na hladině závěrečná věta. Boţe, ty věčný rušiteli, mizím s nocí sama v sobě, ač jsme to spolu chtěli. Obloha se náhle potáhla modrošedým brokátem, po kterém se toulaly třpytivé obrazce, dokud s velkým vozem nezmizely v bouřce. To uţ ale přítel Timi rozjel mejdan na rozloučenou.

Tak jako to první noc v Rumunsko začalo, tak to i poslední skončilo. Jen parno se začalo měnit v deštný pláč a odplavoval romantiku k rybím šupinám a do vyprahlé země. Popiš mi, lásko, cestu z vesmíru a já ti zkusím za noci vyjet naproti. Světýlka ze srdce ti zaţehnu, abych trefila aţ půjdu po slepu. Ačkoliv na mapě z kůţe mám tu cestu vyrytou, i kdybys ji v dlaních drţela, na zemi zůstává ukrytou. A tak dýchej, prosím a udrţuj plamínek, ať nepropadneš s ránem do hrobu vzpomínek. Nad ránem nás vzbudil vítr silný na tolik, ţe rozkýval Ludvíkem ze strany na stranu. Blesky vyrůstaly z břehů a padaly do vody, kde v zrcadle se odráţely zpět. Světlem ty břehy hořely a s nimi i naše oči ve tmě. Trochu mě zneklidňovalo, ţe jsme na rovině nejvyšší bod, ale voda prý bere všechno. Tentokrát si sebrala klidný spánek a několik větví ze stromů.

LA REVEDERE ROMANIA Ráno mě probudilo štrachání. Dvořka je po prvé venku dříve neţ já. Nevěřím svým okům. Vaří kávu. Hlásí změny počasí, a to, ţe nemůţe spát, jelikoţ ji šimraj mouchy. Nevěřím svým uchům. Změnu počasí vidím. Po prvé za celou dobu je zataţeno a slunce neřve vstávej. Já si uţ zvykla na 40 stupňů a ono to teď jako uţ bude jinak? Dneska se budu válet ve volném hotelu. Nevstanu, dokud Dvořka nevyčerpá všechna svá zaměstnání, ţádná nová nevymyslí a ze zoufalství mě násilím nevytlačí z vozu. Ale kdyţ se tak dívám ven, tak si myslím, ţe spíš ona zaleze dovnitř. Bouřka svým nejistým hřměním kolem plíţivě obchází jezero, jak spráskaný pes. „Prosim tě, uţ toho nech. Na to uţ se nedá koukat, za chvíli budeš leštit i motor. Nechceš jít kouřit,“ sníţila jsem se k mrzkému návrhu. „Nechci. Nechci, protoţe nemůţu. Já bych kouřila aţ by se hory zelenaly a tady ta voda rozkvetla, ale já prostě nemám co!Chápeš to?“ „Tak si běţ lakovat nehty.“ „Ty vole, jeden by brečel. Ale já to chápu, ty prostě nebudeš vstávat. Ses rozhodla, jasnej bojkot, ale já řídit nebudu a domů musíš. Prostě vstávej!“ Prudila aţ mě vyprudila ke vstaní, ale uvařila kávu. Pak si šla lakovat nehty. KARTA DNE : Dvořka : Anděl míru. Já : Jsem s vámi a dodávám vám sílu učinit zásadní změny... „Já dneska opouštím Rumunsko a oni takhle na hlas na mě!“ V té chvíli se rozpršelo. Slzy z nebe ťukaly do střechy za mě a stékaly po skle do suché trávy. Tereza byla donucená zalézt do auta a čekat.

„Hele, vidíš i rumunským cikánům je líto, ţe odjíţdíme aţ z toho pláčou.“ „To viţejo..To je reklamace na noční myčku. Ludovít byl od těch mrtvol a prachu špatně umyt.“ uzemňuje mě Terka svojí úklidovou mánií. „Prostě pojedeme spořádaně domů.“ Místní zaprášená a blátivá lazura zůstala v Rumunsku. „Hele, dopiš! Uţ je domyto a máme perný program, bude ochutnávka jídel. Samozřejmě proto, ţe náš koš s jídlem skýtá uţ jen rajče, slunečnici a pár oliv. Co si madam dá k snídani? Nebo ještě snad nenastal ten pravý čas na tebe mluvit?“ „Pomóóc?“ Zaúpím a lezu za volant. Simleu Silvaniei. Kdysi sídlo rodu Báthoryů. Z roku 1532 tu zbyly opravdu uţ jen zarostlé ruiny, ve kterých si zdejší vesničané vybílili zastřešený roh a v místech, kde mohly probíhat kdysi královské hostiny nebo Alţbětino masové týrání ţen, nyní putují pohřební průvody. Muţi tklivě pějí táhlé poboţné zpěvy na rozloučenou, ministranti v černém nesou prapory a u kameného kousku zdiva s lomenými oblouky po oknech si pozůstalí zanechávají svá luxusní auta. Neboţtík byl asi jiného vyznání, jelikoţ hned za zdí byl rozsáhlý katolický kostel jako nový. Proběhly jsme městečko s černou a nevyzpytatelnou minulostí, stejnou jako jsou jeho obyvatelé. Cikáni i Rómové se sem sjeli ze všech koutů, aby nakoupili pro své rody na trhu i v magazinech, to co nevypěstují. Plní tím své rezavé dacie, pytle, drahé mercedesy i dřevěné povozy. Co se nevejde do aut, přiváţe se na střechu. Rozhodla jsem se je lovit do hledáčku foťáku, který je spíš na hraní neţ na focení, ale většinu času jsem řešila jak to nenápadně udělat, kdyţ nemám moţnost přibliţovat objekty nejméně z poza rohu. Rozhodně nechci poslouchat řev dramatické cikánky, být vystavena vymáhání peněz nebo jednu slíznout od hrdinského Deţa v zápalu cti a ochrany manţelky. A tak zatím co Terka pořádá hon na cigára, já lovím cigorky. Sleduji to barevné hemţení ţen z různých kast. Jsou si podobné

a při tom tak různorodé. Vypasované kabátky do vrsvených sukní střídají pouťově barevná trika s potisky. Špinavé a drzé tváře se prolínají s těmi uzavřenými a úplně hloupými, co ztratily zuby. Ovšem přehlídka obuvi je velkolepá, protoţe běhat se dá v sandálkách, v gumových nazovákách, v hadrových onucích s koţenou podráţkou, v keckách nebo v jejich zbytcích. Dále jsou k vidění vrstvené tlusté ponoţky omotané provázky, ţabky a plastové střevíce. Nezbytnými doplňky jsou šátky, copy smotané do písmene U a děti na vyhozeném boku, pokud nespí ve vaku na zádech. Lov byl ukončen, začalo pršet a většina rozumných začala mizet domů. Motám se chvíli úzkými ulicemi, ve kterých se nedá otáčet, couvám, předvádím nemoţné, ale na konec chytáme směr. Hraniční Oradea je blízko. „Hele, čum! Támhle se malá Erţika s další Erţikou perou u pumpy o hadici. Ty jsou dobrý.“ Zajásám při pohledu na pětileté cácorky v rozkvetlých šátcích na černých loknách. „Víš co by mě zajímalo, kde berou ty hadry? No vem si to, nikde ţádné krámy s cikánskými sukněmi, ani nikde neprodávají látky. I kdyby tkaly, tak jak na to dostanou ty potisky. Leda, ţe by se o to starala nějaká Oláhova rodina a postarala se i o distribuci pouze mezi cikány, protoţe tady to nosí i v těch zapadlých koutech sotva začnou chodit i ti nejchudší.“ Tereza mi nevymyslí ţádnou odpověď. Pak přepneme na cd a ukrajujeme tiše v dešti zbytky Rumunska. A protoţe to Marco Polo musel kreslit z letadla, dostaly jsme se do krajiny bez názvů a směrovek. Přepínáme na kus cesty na automatickou intuitivní navigaci. Projíţdíme les, pole, lány i vesnice s pouhým tušením, ţe aţ vyjedeme někde tam v dáli na hlavní tah, bude jeden směr do Oradey. Kdyţ člověk nepřestane doufat, musí na konec k cíli dojít. Tak vlastně vypadá i samotná cesta k Bohu.. Vydrţet doufat znamená vlastně uvěřit. Vyjely jsme k velikému překvapení dost blízko k Oradee. Tudíţ ochutnávka jídel uţ je blízko.

V chaotickém značení a houstnoucím provozu se opět nořím do rumunského stylu silničních pravidel a morálky. Kde jinde si můţe člověk zanadávat a vyslechnout si druhé nadávky od Rumuna na kruháku, co nelení kvůli tomu zastavit a zabrzdit provoz, protoţe já opět zapomněla v půlce dát přednost, coţ stále pro mě není normální, a tak na něho řvu také, aby si zas tolik nemyslel. Kde jinde můţe člověk projet jednosměrkou a zjistit to aţ na konci. Kde jinde si můţe člověk tvořit vlastní pruhy v davu, kdyţ je prostě potřeba odbočit teď hned. V Oradee mám pocit jako bych tu nikdy nebyla. Je najednou jiná neţ byla v tiché, parné neděli. Parkuji na chodníku, protoţe uţ to umím a zdomácněly jsme. Jdeme hledat cíl nad vodou. Lidovou restauraci, kterou jsme nenavštívily uţ deset dní. Vyzbrojeni stránkou z průvodce o domácích jídlech zkoušíme orientaci v rumunském jídelníčku. Pak zkoušíme i ten anglický. Nenacházíme však nic z toho, o čem jsme se dočetly. Zbývá tedy dát dohromady objednávku na blint, protoţe v angličtině nevíme a slečna pro změnu neví, i kdybychom uměly rumunsky. A tak čekáme na nevím co. Dvořka mě chvíli topí v představách s býčími koulemi a hovězím jazykem. Při tom jsme se těšily na dušené lilky, lilky s masem, cascaval s opečeným bramborem, grilované kousky masa a zelné závitky. Dostalo se nám odřezků snad všech druhů mas a uzenin v kořeněné, gulášovité zálivce na polentové kaši s buličím okem. Kuliniřský záţitek to tedy moc nebyl. Sůl jim v kuchyni musela snad kapat ize stropu. Vše co jsme mohly ochutnat, bylo slanější neţ voda z Mrtvého moře. Rumuni vařit moc neumí a pro chutě nemají cit. Základem jejich jídelníčku je bílá veka a maso, maso a maso na tisíc slaných způsobů. Proloţí to pizzou a kebabem, zelím a polentou. Voda, kterou tu všichni nosí od společné pumpy z návsí a hlavních ulic, má sice chemický rozbor, ale chuť i barvu má značně pochybnou. Dva dny mi uţ divně bublá v břiše, snaţím se o to, ţe to přejde.

Po jídle je dalším bodem na programu zakoupením Ursuse pro domácí mazlíčky, ale rovněţ nám nebylo přáno, tak musí stačit přítel Timi. Čas hojnosti definitivně končí. Odjíţdím za ostrého západu slunce a přede mnou mi cestu razí kamion z Litvy. 19:08 LA REVEDERE ROMANIA V 19:18 nás pustili k sobě na návštěvu prohlíţeči Maďaři, co mají zemi jako langoš a večer prázdné silnice. Ludvík to na dálnici rozbalí na 190 a my se zabalíme samy do sebe. Není co říkat. Je to jako bych chtěla ujet zítřku a projet skrz nemoţné do včerejšího dne. Závodím sama se sebou bez důvodu. Jen chci vymazat tu nesmyslnou plochu a být pryč. 21:50 Slovensko. 23:00 uţ není nic vidět. Na stanovišti pro tiráky v motorestu Tornala zavíráme oči do bezesné noci.

DEN SMUTNÝCH PŘÍBĚHU Ráno proběhlo poslední přesektorování zbytků a nepořádku a poslední grafomanská chvilka. Parkoviště se ukázalo jako velmi klidné. V plánu máme zbavit se během dne Slovenska, abychom si stihly uţít ještě jednoho klidného dne v Čechách, protoţe uţ nechceme opakovat uhnané nvraty jako minulé roky. Dvořka uţ konečně vychytala kávě poměr, tak si dám ještě kousek líného rána, neţ se definitivně ztratím za volantem. KARTA DNE : Tereza : Nebojte se být silní a s láskou se prosaďte.. Já : Vítězství. Pokračujte ve své jedinečné práci. „Takţe je to jasný,já jdu do práce řidiče na plný úvazek a ty to řídíš.“ „Dobře, zkus mě neposlechnout a strhnu ti prémie, červené bodiky a přísun jídla. Máš to jasný : Lučenec-Nové ZámkyBratislava- dálnice na Brno.“ Leje, cesta je nudná a chybí tomu všemu kolorit čehokoliv jiného, zajímavého a barevného. Všechno je aţ moc univerzálně civilizované. Dvořka uţ neví co by sektorovala, cídila a konzumovala, tak přichází na řadu pivní přítel Timi pro naše kamarády. „Kdybys to alespoň nechala k večernímu zamáčknutí slzy. Uţ protoţe musím být v práci.“ „Hmm. To máš ale blbý.“ U Nových Zámků jsme se vcucly do restaurace a penzionu Ţitava, u kterého jsem nebyla schopná zaparkovat líp, neţ úplně hloupá blondýna začátečnice. Zasekla jsem se do miniprostoru za zpětná zrcádka s anbiciozním vozem. Kdyţ uţ na po páté nevím co s tím, tak se Dvořka ujímá řízení

situace a dosti hlasitě naviguje mě a Ludvíkova kola. Do toho všeho mám střídavou zimu a horkost doprovázenou divným stavem ţaludku, to všechno ze zemité, rumunské vody. Těším se aţ to zakápnu na Moravě slivovicí. Teď ale máme brynzové halušky a makové šišky s mákem a preso. Najedené jsme na celý den, jelikoţ se nám se spororeţimem v jídelníčku zatáhla bříška. Nějak jsme si odvykly na teplé jídlo. Úplně jsme si vystačily s pivem, rajčetem, paštikou, olivou, chlebem a musli tyčinkami. Ještě stále setrvávám v klidném, necivilizovaném modu, ale má zrychlená nadřízená funguje na tolik, ţe mě to mate. Já chci prostě jen civět do kávy a myslet na vrcholky hor a babky v nabíraných sukních bez podprsenek. A vůbec! Co ta zima tady? Přitom kolem nás mají krátké rukávy, já mám nabaleno. Já vlastně jsem unavená, bez nálady, nechci domů, zima mi je, v břiše mi bublá a ještě mě nadřízená honí zpět za volant. Kde je to slibované vítězství? U Bratislavi šedá průtrţ mračen houstne stejně rychle, jako provoz na silnici. V rádiu Slováci stále řeší, ţe je pátek třináctého a ţe budou ucpané silnice. Za Bratislavou mění Terka rádio na Sáru B., protoţe na Dreadzone se v Čechách nějak jezdit nedá. Co nevidět je opět něčemu konec, aby se kolo mohlo točit dokola. Je 13.pátek 16:06. Za písně Chceš ţít věčně? Vjíţdíme do Čech Nevjíţdíme. Vplouváme. Vlny deště se prolínají v tónech s vlnami duše. Drţím směr, drţím volant, Sára drţí rytmus. Ludvík drţí opět hladovku. V Břeclavi mu zbytky motorýni zředí česká nafta. Kotvíme ve Valticích u zámku. Zatím co Dvořka jásá z českých startek, já si opakuji rumunká slovíčka. Počítám kolik jich má hlava pochytila.

Leţím v klidu duše i auta. Tereza chce uţ ale nutně studovat značky vín. Z dlouhé chvíle si uţ po třetí přemalovala svůj obličej. „No tak honéém. Jdeme uţ. Budeme zvedat sedačky?“ „To je zbytečný.“ „No, já bych to nepodceňovala, přeci jenom jsme v Čechách.“ Na vzdory chytré nadřízené nedělám nic a jen zavírám Luďu. Nabalená jek medvěd Ursus se vpíjím do tří leté slivovice. Terka pokouší malvici oškerovici. Pak tu slivku zalévám domácí česnečkou, abych dala definitivní sbohem šumění rumunských vod v mých útrobách. Po té se přesouváme do vinařského domu na ochutnávku. Pálava-výběr z hroznů, moc dobré. Silvánské bílé, rovněţ dobré. Přechod na levnější. Rulanda šedá-překvapivě příjemná, takţe 2x. Dobře 3x. Pak nějaké červené třísloviny-ujdou, ale zpět k rulandě. Rumunské vody přestaly bublat. Začíná čas na psychologické hovory a rozbory. Třídění emocí, sbírání faktů, analýzy vnitřních ţen a chlapů a řeči, řeči..samé řeči. Filozofie a víno. Je mi dobře. Moravu v Rumunsku jeden nenajde, a tak začíná být Rumunsko zapomenuto. Paní z vinařského domu byla povídavá, otevřená a milá aţ k objetí, dokud se z kostela naproti nerozezněl zpěv a hudba. Vběhla jsem tam a sedla si na zem. Hladina vína ve mě popraskala a slila se s oceánem vody z varhan, ve kterém se míhala slova s bílým prostorem kostela, lidským zpěvem, oblinami balustrád, štukovanými květy a .. Boţe, právě teď jsi tu a nejsi, to jen proto, ţe si to člověk přeje. Pocity se mi opírají o zdi, protoţe těţknou a tíhou stékají. Dokud pěvěcký sbor neutichne. Opouštíme prostor Pána Boha a Člověka a necháváme se odlapit klukem,který se nás rozhodl dovést do sklípku vinařské pohotovosti. Probíhá tam degusace, konzumace a impregnace. Dolévám se vodou, protoţe začínám tušit, ţe noc ve viném

městě se bude vinout dost opojně. Pak následuje přemístění na lavičku na náměstí, o kterém vím jen z vyprávění. Zanořím svoje oči do světel, soch a nebe a labuţničím na tiché noci. Kámoš adoptovaný do naší společnosti pro vinařský běh se roztékal do slov, na která moje uši nestačily. Potřeboval vylít bolest duše, protoţe mu někdo nejbliţší umřel. Slova zváţněla a já v tom Terku zanechala, protoţe mi tělo chytlo únavu a duše ulítla. Vzala jsem si klíče od Ludvíka a rozhodla se jít psát a spát. Aţ Terka dohledá tu pravou chvíli, kdy bude moci smutného kamaráda vrátit do jeho ţivota, tak příjde za mnou. Jenomţe já cestou zachytila nit rapu a slov o posraným ţivotě co neměl být k ţivotu a navinula se na klubko. A uţ mi dva kluci plní kelímek vínem z práce,protoţe ve víně tu jede a pracuje kaţdý. Topím se ve víně s nimi a nechávám jim věřit, ţe já vůbec nevím nic o ţivotě, jelikoţ od šetnácti nehledám místo k přespání, něco k jídlu, pár peněz na boty... Ještě ţe se dá pracovat ve stáčírně. Kdyţ uţ jsem po dně uchozená, tiše poděkuji. Plynu k Ludvíkovi, abych roztočila nový příběh o dřevorubci Frantovi, co má tuto noc narozeniny. Je sám a tak to spolu oslavíme. Napsala jsem mu báseň, protoţe jiný dárek jsem u sebe nenašla. Dostala jsem za ni metrovou pizzu v průměru a celý kečup. Nějak jsem u toho stihla s Frantou oběhnout bary a sklípky, které jsem ráno nenašla, a to proto, ţe jsme hledali Dvořku, prostě se ztratila ve valtických ulicích, kdyţ nemohla domů. Leţeli jsme na asfaltovém koberci v pokoji parkoviště a vzájemně naslouchali příběhům z ţivotní mozaiky. Na konec mi řekl, ţe je krásné potkat člověka, který myslí srdcem. Jen sedím a dívám se. Frantovi dřevorubci je právě dvacet osm a brzy bude nový den. Rozešli jsme se zpět do svých ţivotů, cest mozaiky vlastích světů. Ten můj zatím zůstal ve spacáku. Potřebovala jsem jenom spát. Tereza kdesi v útrobách Valtic tančila sama pro sebe a pro dřevorubce Frantu, který jí stačil říci, ţe mě v pořádku

odvedl domů do Ludvíka i s pizzou na snídani a ţe ji poznává, protoţe ji zná od jedné Ley, co přijela právě z Rumunska. Za svítání se Terka vrítila bohatší o smutný příběh jenoho kluka Toma. Ten den ráno nepřišlo, utopilo se ve víně i s polednem a Rumunskem. Celou noc jsme směřovaly někam, abychom později prospaly den v hustém, stálém dešti.

DEN POSLEDNÍ První den bez karty dne. Pokud jsme nespaly, tak jsme se léčily colou, teplým jídlem, ibalginem a opět spánkem. Valtický viný příběh nás úplně odrovnal. V pozdním odpoledni jsme se jely ještě rozloučit s Marií z viného domu. Terka to ovšem prospala v autě, já skončila u numerologie, naslouchání a v rozborech. Odnášela jsem si milé objetí a víno na cestu. Jely jsme si dát ozdravnou, sychravou procházku tichým Lednickým areálem. Ačkoliv jedeme domů, směřujeme ještě stále někam. Tak třeba Hustopeče. Prošly jsme malé městečko, kde v celku nic zvláštního nebylo. Snad jen to,ţe jsme Ludvíkovi našly místo u krematoria. Po viném dni jsme se zanořily na pivo, abychom se seznámily s pánem, co má psa Ginu, bernského salašnického bafana. „To jste holky, měly zvostat tady. Tady taky bylo 35 stupňů, to byste měly stejný. A co si to tam píšete? Jo jako zápisky z cest, tak to napište i o mě a tady o Gině, to hlavně. Vy ani nevíte, vona je to miláček, dobračka zlatá. Tady uţ ji všichni znají. Já bez ní nedám ani ránu. I v posteli občas se mnou spí. No koukněte se na ni, není to tak?“ Pán mluvil a mluvil, Terka mu přitakala. Já lovila komára v pivu, abych obdrţela bodik za jeho záchranu. Číšník místo čárek za pivo

dělal kolečka, která jsem mu měnila na obrázky autíček a brýlatých obličejů. Jsem tak trochu mimo sebe ze včerejšího tahu za vínem, ale Dvořka potřebuje ještě tančit, protoţe je to poslední noc a taky proto, ţe místní vesnická diskotéka se jmenuje Ponorka a bude to rozhodně výtečný exkurz. Tak jí jdeme splnit touhy a noříme se do Ponorky. Kde po celou noc tiše sedím uplacená plzní a sleduji všechny ty divné věci venkovských diskoték. Otočnou, stříbrnou kouli, mlhovinu, kýčové laciné modely a flanelové košile, Rómy, divné pohyby lidí na parketách a Terezku. Je jediná v celém sále ve vlastním světě, zcela poloţená na vlny z hudby a sebe samé. Naprosto odlišná, zvláštní a opravdová. Pak mě mé vnitřní rozpoloţení přetrhne něco, co vypadá a zní jako technopolka. Všichni na to skotačí jak ve stokrát zrychlených tanečních. Husto je v Hustopečích. S druhou hodinou ranní se všechno rozprchlo a my se vraceli do krematoria k Ludvíkovi nebo to bylo obráceně. Otevřela jsem dveře a vypustila jsem mezi kaluţe Dreadzone. Rozbalily jsme poslední mejdan s příchutí deště, romantiky, anarchie, divokosti dokud jsme se úplně neutavily. „Vstávej. Je 10:44. Jedeme domů. Uţ je čas. Odevzdávám tě zpátky Tobě, Terezko.“

Toto je stá stránka, všichni, co chcete vstoupit do příběhu, vezměte tuţku a nebojte se vejít. Ráda vás tu potkám. Jinak to ticho patří tobě, Tery.