Modlitba za církev
Neděle 29.8.2010
Text Písma sv. Efezským 3.kapitola 10Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, 11podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. 12V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. 13Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě. 14Proto klekám na kolena před Otcem, 15od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, 16aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ 17a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce 18mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: 19poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. 20Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, 21jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.
Tento týden proběhla v médiích zpráva o zavalených hornících v Chile. Při důlním neštěstí si zachránili holé životy v hloubce 700 m pod povrchem. Trvalo pak celých 17 dní než se k nim dostala záchranářská sonda, která potvrdila, že všech 33 zavalených horníků je naživu. Nyní prostřednictvím sondy navázali komunikaci se světem – dostávají vodu, jídlo, léky, mohou psát vzkazy svým blízkým, radit se s lékaři a záchranáři, ukázali se světu dokonce na videu. I když všechno půjde dobře, bude ale trvat další 3-4 měsíce než se dostanou – doufejme všichni v pořádku - napovrch. Tento příběh mě velmi oslovil a to nejen v tom lidském rozměru toho příběhu, ale uvědomil jsem si, že je v něm obsažen i duchovní obraz našeho spasení. Spasení je staročeské slovo, které už dnes v běžné mluvě nikdo nepoužívá a které znamená „záchrana“. A právě tento příběh nádherně demonstruje fáze naší duchovní záchrany: • • •
a to nejprve, když jsme v důsledku hříchu byli zavaleni a ztraceni ve svých vinách a hříších, následně, když jsme byli objeveni naším záchranářem Pánem Ježíšem Kristem a spojeni skrze Ducha svatého s naším nebeským Otcem, to, co dosud očekáváme je naplnění naší záchrany a naše vyzvednutí zpět na povrch, zpět do Boží přítomnosti.
Ne že by se pod zemí nedalo nějaký čas přežít, ale to po čem touží náš duch je přece víc než přežívat. Stejně jako ti horníci touží být se svými blízkými a svobodně se nadechnout čerstvého vzduchu, touží i náš duch zbavit se omezení těla a vrátit se k Bohu.
Z hlediska duchovního světa tak naše situace vypadá velmi podobně jako situace zavalených horníků v Chile. Bereme vážně realitu duchovního světa ? Nebo jsme snad také podlehli tomu, že ještě tady to vylepšíme, tady to pořídíme a z toho našeho provizorního úkrytu se stane docela dobré místečko pro život… Možná pro naše tělo a jen na velmi omezenou dobu! Ale pro našeho ducha, kterého do nás vložil Bůh to bude vždy jen klec, vězení, bídné a zchátralé a nebo pozlacené a naleštěné, ale pořád jen vězení, ze kterého se náš duch touží vymanit. • • •
Proto je tak důležité neustále udržovat kontakt se svým záchranným týmem Směřovat své myšlenky k budoucímu osvobození Nepodléhat malomyslnosti, ale ani přehnanému sebevědomí, že už je vlastně vyhráno…
Jedním ze základních svodů dnešní doby je materialismus. Materialisté tvrdí, že jediná věc, která existuje je hmota. K „dokonalosti“ to dotáhli staří komunisté, kteří tvrdili, že do čeho se nedá bouchnout kladivem to neexistuje. Nesmějme se jim ale ! Dvacet let po pádu duchovní mocnosti komunismu je duchovní mocnost materialismu silnější, větší a nebezpečnější než byla popsána i v těch nejodvážnějších komunistických příručkách. Žijeme v době, kdy si lidé pořizují věci, které nepotřebují a na které třeba ani nemají. Je pro ně důležitější jakou značkou telefonu volají, než s kým volají a co volají. Je pro ně důležitější kde bydlí, než s kým bydlí a jak s ním vycházejí. Z prostředku jsme udělali cíl a svůj život jsme plně oddali naplňování materiálních potřeb. Zatímco naše tělo hoduje jako boháč z Ježíšova podobenství, svíjí se náš duchovní člověk se svými potřebami jako Lazar u jeho vrat. To žene tuto civilizaci do záhuby! Kdo to vidí neměl by k tomu mlčet. A už vůbec by neměla mlčet Kristova církev. To je ta příležitost mluvil s lidmi o duchovním rozměru našeho života a o duchovní záchraně… Existence duchovního světa je realita. Bible mluví o Boží moci jako o svrchované moci a vládě celého vesmíru. Jsou ale i jiné nebeské vlády a mocnosti, které ještě Bůh nechává působit. A s těmito vládami a mocnostmi se má utkat církev ! 10Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Pokud okud jde o víru, nesdílím názor, že není možné ji udržet bez církve. Abraham byl ve svých bojích víry sám, jen se svým Bohem, a přesto je nazván otcem víry. V tom to není ! Církev tu není od toho, aby se křesťané neděli co neděli utvrzovali v tom, že opravdu věří. Víra je velmi osobní dar, buď ho jako jednotlivci máme nebo ho nemáme. Úkol církve tkví hlouběji: 1. Timoteovi 3:15 | pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.
Církev je chrámem a domem Božím Boží (pozor neplést si s budovou), sloupem em a oporou pravdy. Dnešními slovy je to jakási základna, kam se bojující křesťan vrací nabrat sil a povzbuzení. Je to místo, kde se vyznávají duchovní hodnoty. Je to hlavní stan duchovního boje umístěný v týlu nepřítele. To všechno samo o sobě předurčuje jak by to mělo v církvi vypadat. Co by mělo být v církvi středem pozornosti, co by mělo být předmětem naší péče. Církev - to je těch 33 horníků, z nichž každý musí mít svou vlastní neochvějnou víru, ale zachráněni budou společně. Spory, půtky a hádky, to je to co je může zabít ! To je to co může Boží dům zničit ! •
Jako jednotlivci jsme posláni k našim bližním, abychom jim vyřídili zprávu o očekávané záchraně. Zprávu o tom, že se v závalu materialismu našla vzduchová kapsaa Božího ducha, kde je možno přežít až do konečného vysvobození.
•
Jako církev jsme posláni být oporou a sloupem pravdy před duchovními mocnostmi a nebeskými vládami.
Evangelium Matouše 18,18-20 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li shodnou li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
To je definice církve. To je její zakládací listina. … Vraťme se ale k našemu dnešnímu textu. Je to vlastně modlitba apoštola Pavla za církev a zároveň jeho velké vyznání. Právě on si uvědomuje, víc než kdo jiný, svou sounáležitost s ostatními členy celé té ohrožené skupiny. Apoštol - to je vlastně ten předák předák,, který má za úkol udržovat ve skupině morálku. Odmítat malomyslnost, tišit rozbroje, motivovat ostatní. A věřte, že to není lehké. Každý má toti totiž co dělat sám se sebou a tady navíc někdo ještě bere zodpovědnost za společenství.
Boj o církev, o její smyl a cíl je duchovním bojem. Neodbývá se ani tak na sborových hodinách, v církevních kuloárech, ale v pokoření a modlitbě před Bohem. To, jak se modlí ap.Pavel je úžasná modlitba a kdybychom se jí dovedli opravdově modlit jeden za druhého, věřím, že by se uvolnilo něco z té obrovské Boží moci, kterou Bůh uvolnil pro svou církev. 14Proto klekám na kolena před Otcem, 15od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, 16aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘
Je to prosba za duchovní zralost a nebojme se to vztáhnout na sebe. Ta první část, je modlitbou za každého z nás jako za jednotlivce. Jak máme být připraveni, aby z nás mohla být dohromady funkční církev: •
První za co se Pavel modlí je, aby se (v každém z nás) posílil a upevnil vnitřní člověk. Když se vrátím k tomu příměru - ten náš chudák duchovní člověk „Lazar“ nesmí umřít u těch dveří toho našeho materialistického boháče tj. našeho těla. Nechme si otevřít oči, abychom viděli neviditelné, abychom pochopili v čem spočívá pravé bohatství.
•
Ta další prosba je, aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích. Jednoznačně tady jde o životní styl následování Pána Ježíše Krista v moci Ducha svatého. Výraz „přebývat“ má v řečtině dva možné významy paroikeo=„přebývat někde jako přistěhovalec“ a katoikeo=“natrvalo se usadit, mít domovské právo“. Zde je jak správně tušíte použito slovo „katoikeo“ tj. abychom nebyli je dočasně nadšeni jednotlivými Kristovými výroky a myšlenkami, ale abychom ho učinili v našem srdci domácím.
•
Zakořeněni a zakotveni v lásce – je to jedno jaký použijeme příměr. Zda strom zakořeněný v dobré půdě nebo stavbu ukotvenou v pevném základu. Tím základem je Pán Bůh, on je láska a láska je Bůh. A skrze lásku začínáme chápat, že k životu potřebujeme i druhé.
… abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.
A proto ta druhá část modlitby - je to poznání vyššího rozměru. Možností jaké máme, pokud jsme jako církev spojeni v lásce. To je skutečně zásadní. Církev není spolek „zahrádkářů“, tedy jen sdružení lidí se stejným či podobným zájmem… Církev je společenstvím znovuzrozených, upevněných věřících, kteří se rozhodli z lásky k Pánu Ježíši Kristu a k sobě navzájem sdílet svou víru a naplňovat tak stanovený cíl, ležící mimo materiální dimenzi. Připomeňme si:
10Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost,
Aristoteles kdysi odhalil princip, kterému říkáme synergický efekt a který říká že „celek je větší než součet jeho částí“. Církev je víc než jen součet jejích členů. To platí v dobrém i ve zlém. Záleží tedy na tom, co jeden jako druhý do církve přinášíme - ať dobré nebo špatné. Právě to tam bude ještě více rozmnoženo. Apoštol Pavel znal dost sborů na to, aby si myslel, že nějaká církev může být ideální. Když se znovu vrátíme k těm zavaleným horníkům, řekněme to tak, že asi ani nejde o to, aby se z nich stala ideální skupina. Poslední zprávy dokonce říkají, že je psychologové doporučili rozdělit do 3 skupin po 11-ti lidech. To co je ale stále spojuje je víra ve společný cíl, jsou odkázáni na pomoc a podporu jeden druhého, udržují kontakt se záchranáři, dělí si zásoby a to vše z nich dělá společenství. Společenství s potenciálem vyšším než by mělo 33 horníků ve 33 skulinách zavaleného dolu. Je těžko změnit druhého člověka. To co se můžeme pokusit změnit je vzájemná úcta a láska. A právě modlitba jeden za druhého je k tomu dobrou příležitostí. Apoštol Pavel svěřuje své sourozence v Kristu tomu: ... , který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit,
To je vlastně pomyslný vrchol dnešního textu. Je to místo kam celou dobu směřujeme oslava nekonečné Boží moci. Ap.Pavel je přesvědčen Boží způsobilosti překročit hranice našich možností, schopností a příležitostí. Jestli se necháme omezit jenom tím, na co si v životě můžeme sáhnout, jenom tím co si dovedeme představit, projevujeme se jako materialisté a sami sebe diskvalifikujeme z duchovního boje. Nebojme se prosit za víc, než jsme schopni naplánovat a vyslovit. V Pánu Ježíši Kristu zná Pán Bůh každého z nás, a skrze Ducha svatého nám umožňuje kdykoliv přímou komunikaci s ním. Jako společenství bratří a sester můžeme jeden druhého podržet, jeden za druhého se modlit, jeden druhému žehnat. Až dokud on pro nás nepřijde, až nebude naše záchrana dokončena… A tak nechť tomu, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!.
Amen
