1 [MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA [JIHLAVA -1 ] ] Author:STCEDIT3 Date: Time:19:19 ženy ve světě MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI VZDĚLÁ...
ženy ve světě MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI
VZDĚLÁNÍ Šance dokončit školu Chudé vesnické dívky mají jen poloviční šanci dostudovat Strana E4
ÚTERÝ 17. 7. 2012
MÓDA Etická cesta Etiopská návrhářka bojuje proti dětské práci Strana E6
WWW.IDNES.CZ
Kde hledat informace O problémech v rozvojovém světě na www.rozvojovka.cz
Ženy ženám aneb jak rodit v Kambodži či podnikat v Barmě
Alžběta Jungrová: Fakt, že jsi ženská, ti někdy nepomůže
Tereza Hronová mediální koordinátorka infor. sekce Rozvojovka, Člověk v tísni
Dokumentovala pouliční nepokoje
Z
a své fotografie získala řadu prestižních ocenění. „Fotím od dětství. Je to můj způsob deníku a můj způsob vyjadřování,“ říká fotografka Alžběta Jungrová.
Dokáže vás ještě něco dojmout, emocionálně zasáhnout? Jsem hodně citlivá. Vůbec se za to nestydím. Když se mi chce brečet, tak brečím. Nemyslím, že by to byla slabost.
V Indii Poslední pracovní cestu podnikla Alžběta Jungrová do Indie. Fotila tu zejména nemocné lidi a seniory, kteří cvičí jógu. Zachytila však také Holi, svátek barev, oslavující příchod jara.
„Za posledních šest let byla každá cesta výzva. Ke každé mohu říct historku, jak to bylo problematické.“ Co vás vlastně táhlo do rozvojových zemí? Bylo to postupně. Ještě v Lidovkách jsem byla na Kubě dělat re-
Foto: Alžběta Jungrová
portáž o nemocnicích a manželkách politických vězňů. Tenkrát jsme přivezli story, kterou vlastně Člověk v tísni využívá dodnes. Takhle to šlo krok za krokem. Pak jsem byla dlouho v Asii. Fotila jsem HIV pozitivní děti v Kambodži. Na základě toho mi nabídli tu práci.
Je to otázka mých možností, jak skutečně můžu pomoct. Já nejsem doktor, tak nikoho neoperuji. Jsem fotograf, tak fotím. Jsem samozřejmě ráda, když moje fotky něčemu pomůžou – třeba když je využije Člověk v tísni na svoje kampaně.
Jsou země, kam byste nikdy nejela? Asi neřeknu, že je země, kam bych nejela. Jsou ale země, kam bych odmítla jet v určité době. Třeba před čtyřmi pěti lety jsem odmítla jet do Somálska. V tu danou chvíli bylo riziko neadekvátní tomu, co odtamtud bylo možné přivézt. Odjel tam španělský fotograf. Toho unesli a 40 dní zadržovali, než za něj zaplatili výkupné.
Je pro vás jako pro ženu těžší, nebo snazší pracovat v rozvojových zemích? Vždycky je to o tom člověku. Když bude žena extrémně nepříjemná, tak se k ní lidé budou chovat nepříjemně, a pak přijede milý chlap a oni se mu budou snažit pomoct. Samozřejmě u žen mají lidé spíše tendenci je ochraňovat, pomoct jim a poradit. Zároveň je ale podceňují a nechtějí je ani pustit do těch krizových situací. Ale obecně lidé reagují na ženy dobře, není jich ještě tolik. I ostatní fotografové jsou
Když fotíte problémy, chcete pomoct i jinak než tou fotkou?
příjemnější, když je mezi nimi ženská. S tím se váže jedna historka. Čekali jsme na pumpě u hranic Pásma Gazy. Den předtím Palestinci vybombardovali nákupní centrum v Izraeli. V plánu byl palestinský pochod. Izrael dopředu avizoval, že proti němu tvrdě zasáhne. Teď tam byly zátarasy, které se snažily ten průvod zastavit. My jsme tam seděli a čekali a kluci, co mi měli přinést neprůstřelnou vestu, ji zapomněli v kanceláři. Uklidňovali mě, že pochod nebude. Průvod samozřejmě zátarasy překonal a běžel k hranici. Byl tam jeden anglický novinář. Říkal, že vestu potřebovat nebude, a půjčil mi ji. Tak jsem si ji navlékla, běžela do toho zmatku. Střílelo se, tak jsem zalehla za nějaký panelový blok. Na mě si lehlo dalších pět Palestinců.
» Pokračování na straně E2
Kambodža: riziko úmrtí při porodu je stále nižší Mateřská úmrtnost se v Kambodži snížila od roku 2005 o 60 procent. Ve zdravotnických centrech však stále chybějí odborníci i zázemí Pětadvacetiletá Kem Navy si splnila dětský sen. Stala se porodní asistentkou a pomáhá lidem ze své komunity. Střední škola jí ale nabídla jen roční studijní program. Navy neměla skoro žádné zkušenosti z praxe a hned po škole nastoupila do zdravotnického centra Leay bo v kambodžské provincii Takeo. „Po závěrečné zkoušce jsem neuměla pořádně ani pochovat dítě. Vždycky, když se do našeho zdravotnického centra blížila těhotná maminka, rozklepala jsem se strachy,“ směje se Navy. Krátce po dokončení školy se však zdarma dostala na praktické měsíční intenzivní školení první
eny podle OSN tvoří 70 procent všech chudých ve světě. Důvod? Čelí diskriminaci ve vzdělávání, zdravotní péči i na trhu práce. Mají menší rozhodovací pravomoci a jsou častěji oběťmi násilí. Důsledky chudoby prožívá ženská část populace citelněji v mnoha oblastech. Ženy jsou ty, které výrazněji pocítily dopad světové ekonomické krize. V rozvojových zemích totiž častěji než muži pracují v podnicích orientovaných na vývoz. Častěji jsou zaměstnané na nižších pozicích, a šance na propuštění je tak mnohem vyšší. Okolnosti je nutí pracovat v neformálním sektoru jako domácí služebné, prodavačky drobného zboží nebo pomocnice v zemědělství. Do začarovaného kruhu chudoby přispívá znevýhodňování žen v oblasti vzdělávání. Chudé venkovské dívky mají podle statistik ani ne poloviční šanci, že dokončí základní školu. Vzdělané děvče přitom k rozvoji země může přispět v mnoha ohledech více než vzdělaný chlapec. Ženy, které prošly kvalitní školní docházkou, mají méně dětí, dokážou lépe pečovat o zdraví svoje i svých potomků. Vyšší příjmy pak udrží děti ve škole. Navíc zvyšují příjem celé rodiny a přispívají k politickým změnám a demokracii. Proto jsme se tuto přílohu rozhodli věnovat právě ženám. Dočtete se v ní o tom, jaké to je rodit v Kambodži, pustit se do podnikání v Etiopii, Ugandě či Barmě, bojovat proti diktátorovi přes internet, žít v Iráku a Kongu nebo být lesbou ve Vietnamu. Na následujících stránkách však najdete také články o ženách, které pomáhají. Snaží se situaci v rozvojovém světě zlepšit. Patří mezi ně barmské političky a aktivistky, česká fotografka Alžběta Jungrová i módní návrhářka Fikirte Addis z Etiopie. Doufáme, že tato příloha pro vás bude inspirací, jak se k nim přidat.
Ž
v Pásmu Gazy. Fotografovala v Pákistánu překupníky heroinu či děti pracující v cihelnách. Dostala se na největší vrakoviště lodí i do zlatých dolů v Kolumbii.
Jako fotografka jste byla u řady ozbrojených konfliktů i dalších nebezpečných situací. Jak takové situace prožíváte? Vždycky se snažím koncentrovat na samotné focení. Zní to hrdinsky, ale v tu chvíli je to samozřejmě šílená vlna adrenalinu. Člověk se snaží soustředit na to, že je tam kvůli fotce, a snaží se najít ten správný moment. Ono to vypadá jednoduše, ale najít v tom zmatku okamžik, který situaci vystihuje, je strašně obtížné. Takže člověk musí zachovat co největší klid. Z nějakých 80 % se snažím soustředit na práci a z 20 % se snažím krýt, koukat se kolem sebe, dávat na sebe pozor. Ono mě to vždycky dožene až po akci. Když to celé skončí, tak se mi pak klepou ruce i nohy, je mi zle. Většina fotografů, se kterými jsem mluvila, to má podobně. Vlastně vám to celé dojde až zpětně.
E
pomoci. Tam si zkusila vše, na co ve škole nebyl čas. Kurzy porodním asistentkám poskytuje s podporou české vlády společnost Člověk v tísni.
Šití kůže si mladé sestřičky zkoušejí na steaku V malé skupince místní zkušená zdravotnice ukazuje mladým sestřičkám, jak poznat rizikový porod. Na maketě těhotné ženy si zkouší samostatně rodit, na syrovém steaku zase šití pacientů. Padesátiletá Sok Tonh vysvětluje detaily a je při šití opatrná, jakoby jehlou zajížděla do živého. „Nejdůležitější je, abyste používaly ste-
Matka čeká na očkování svého Foto: Tereza Hronová syna.
rilní čisté nástroje. Nesmíte zapomenout ani na lékařské rukavice,“ upozorňuje školitelka dívky. Některé porodní asistentky dělají základní chyby, například při porodech tlačí ženě na břicho. Navíc nedokážou rozpoznat rizikové porody a poporodní komplikace. „Nejvíc žen umírá po porodu kvůli vnitřnímu krvácení a eklampsii. Porodní asistentky nedokážou rozpoznat příznaky. Úmrtí jsou zbytečná. Často by stačilo pacientku předat do péče zkušených lékařů v provinční nemocnici,“ říká projektová manažerka Djihan Skinner ze společnosti Člověk v tísni. Zdravotnictví se ale za poslední
roky v Kambodži hodně zlepšilo. V roce 2005 při porodu zemřelo podle statistik 472 matek na sto tisíc porodů. V roce 2010 už to ale bylo „jen“ 206. I tak mají místní rodičky stále třicetkrát vyšší pravděpodobnost úmrtí při porodu než české maminky.
Tradice vs. zdraví Dnes už většina matek v Kambodži rodí v nemocnici nebo ve zdravotním centru. Ještě před pár lety ale volily často domácí porod s tradiční porodní bábou. Důvodem byl nedostatek odborníků, malá osvěta, ale také společenské zvyky. » Pokračování na straně E5
OBSAH Strana 2 Pomoc z Česka Etiopankám Člověk v tísni podporuje znevýhodňované etiopské ženy. Strana 3 Pod iráckým čádorem Svět islámské ženy očima Evropanky. Strana 4 Vzdělávání chudých Proč je u dívek důležitá alespoň základní škola? Kvůli nim samým i jejich vlastním dětem. Strana 5 Kongo – země sexuálního násilí V 60 procentech znásilňují vojáci. Trestný čin je to teprve šest let. Strana 6 Férová móda S módní návrhářkou o tom, jak bojuje proti dětské práci a snaží se, aby děti zmizely z dílen.
K obživě přispívá podnikavým ženám zručnost i fantazie Na dvou opačných koncích světa – v africké Ugandě a asijské Barmě – žijí dvě ženy, které dělají to, co je baví. Bez ohledu na věk jsou vzdělané a tím, co je naplňuje, si dokážou přivydělat na živobytí. I když jejich životy ovlivňuje všudypřítomná chudoba. Plakáty rozvěšené po celém městečku Kabale na jihozápadě Ugandy mě vylákaly do vesnice za šperky z místních plodů stromů a keřů. Kluk na kole mě vyložil u hliněného domku u prašné cesty, ve kterém žije Phoebes. Osmašedesátiletá Uganďanka teprve začíná s prodejem svých produktů z džungle, avšak už teď slaví úspěchy. Domeček je skromný, ale na první pohled je jasné, že jej obývá umělecká duše. Phoebes, ačkoliv je už v důchodu, pořád dochází do místní střední školy. Tam učí děvčata barvit látky, šít i vyrábět náramky, náušnice nebo náhrdelníky ze semínek. Phoebes je skutečná dáma. Ukazuje nám svou práci, oblečená do vlastnoručně malovaných šatů, vyzdobená šperky. Po chvilce přesvědčování začíná vyprávět svůj příběh.
Tvořivá a mladá duchem „Stačí, když se podíváte na můj dům – všude jsou přírodní věci. Miluji květy. Jednou jsem zkusila vyrobit něco ze semínek a líbilo se mi to,“ říká Phoebes. Její motivací není zisk, ale naplnění času. „Jednou šla kolem japonská turistka, kterou jsem pozvala dovnitř. Po chvilce povídání jsem jí ukázala, co vyrábím. Ptala se mě, proč neprodávám šperky ve městě. To ona vyrobila plakátky, které vás sem přivedly,“ vysvětluje. Kromě turistky jí pomáhá s prodejem a propagací také dcera Benita. Zrovna dnes nabízely výrobky v resortech kousek od Kabale – u jezera Bunyonyi, které je hlavní turistickou atrakcí oblasti. Manžel Phoebes zemřel před deseti lety. Kromě Benity má Phoebes ještě dva syny. A jednoho nevlastního, Edwina. O toho začala pečovat, když mu bylo pět let a jeho mentálně postižená maminka zmizela. V Ugandě si často rodiny „adoptují“ dítě jiných rodičů. Ti nejčastěji zemřou na AIDS. Děti, kromě Edwina, žijí v Kampale. „Jezdí za mnou dvakrát do roka – na Vánoce a Velikonoce musíme být
spolu,“ říká Phoebes s úsměvem. Osvojený syn pomáhá Phoebes při výrobě šperků. Sbírá semínka, květy a plody. Ty je třeba nejdřív pořádně vysušit na sluníčku, pak zbývá vyleštit je a spojit do náhrdelníků nebo jiných ozdob. Phoebes do sáčků s výrobky přibaluje i vlastní vizitku vytištěnou na obyčejném papíře: „Je to něco nového, lidé si ještě nezvykli,“ popisuje. „Ale třeba náš primátor mi sem jednou začas pošle ženy, aby si něco koupily,“ pochvaluje si Phoebes.
Plackami proti chudobě Podobně podnikavá jako ugandská umělkyně Phoebes je i teprve třiadvacetiletá Phyu Phyu. Také pochází ze země, kterou sužuje bída. V Ugandě i Barmě žije pod hranicí chudoby více než třetina lidí a sehnat obživu není jednoduché. Zastavit před domem Phyu Phyu mě donutila zvědavost. Na zahradě na bambusových podstavcích ležely podivné kulaté placky, které jsem neuměla rozpoznat. Hned jak mě paní domu zahlédla, byla u mě. Mladé Phyu Phyu je teprve 23 let, ale v náručí už drží svého mladšího syna. Ten starší, pětiletý, běhá za domem a nevěnuje nám pozornost. Mladá mamina mluví plynule anglicky. Nejdřív mi nabízí barmskou masáž, pak hned projížďku motorovým člunem po jezeře Inle, které je kousek od vesnice Nyuang Shwe v Šanském státě. Lákavě zní hlavně prohlídka kuchyně, kde vyrábí ony záhadné placky. „Jsou to rýžové krekry. Denně jich vyrobíme kolem 200 a lidé si je chodí nakupovat ve velkém. Jedí je pak u televize,“ vysvětluje mladá žena z kmene Intha. Ten je jedním z více než 130, které obývají Barmu. Hliněné kuchyňce dominuje ohniště, kde rodina denně vaří rýži. Z ní pak vyrábí placky, které se asi hodinu suší na sluníčku a následně se ještě opékají. „Není to těžká práce, jen kdyby u toho nebylo takové horko,“ rozhlíží se Phyu Phyu po rozpáleném dvoře. Za svůj drobný byznys je vděčná, stejně jako mnoho dalších rodin, kterým rýžové krekry přispívají do rozpočtu. Lidé z kmene Intha je nosí v obrovských koších pověšených na hlavách. Prodávají je u silnice. Pro většinu z nich to je jediná možnost obživy. Magdaléna Vaculčiaková
Podnikatelky Maminka z Barmy peče rýžové placky, ugandská seniorka zase vyrábí šperky. Obě se tím uživí.
2x foto: M. Vaculčiaková
Spoření na půjčku Ženy společně spoří v přepočtu tři koruny týdně. Skupina pak zájemkyním poskytne půjčku na založení drobné živnosti. Kromě lepší obživy získají i možnost být více nezávislé nebo se dál vzdělávat.
Foto: Petra Antošová
I díky podpoře z Česka si Etiopanky pomáhají samy Nezaměstnanost v etiopské Addis Abebě dosahuje 40 procent. Ženy jsou tradičně ekonomicky i sociálně znevýhodněné. I proto jim Člověk v tísni pomáhá.
S
edíme na dvorku pod improvizovaným přístřeškem z přikrývek mezi skupinkou asi dvanácti žen v jedné čtvrti Addis Abeby a pijeme kávu. Mohlo by to vypadat jako obyčejná návštěva uprostřed všedního dne, ale není. Tahle část metropole rozhodně není místo, kam by mohl cizinec jen tak bezstarostně zabloudit. Tyto dámy se nesešly jen tak na kus řeči. Ve skutečnosti jsou to členky jedné ze 101 svépomocných skupin, které Člověk v tísni podporuje v rámci etiopské mise. O tom, jak svépomocná skupina funguje v praxi a co členství v ní přináší, mi povídá asi čtyřicetiletá Seti Haile. Na jedno oko nevidí, má ochrnutou ruku a podle slov mého překladatele trpí epilepsií. Když mi říká, kolik jí je let, srovnávám ji v duchu s pěstěnými čtyřicátnicemi z Evropy. Ve skutečnos-
ti jsem jí tipovala alespoň o dvacet let více. Do hlavního města přišla z vesnice jako desetiletá dívka. Jedna žena ji nalákala na představu lepšího živobytí, možná i na možnost chodit do školy. Tam, odkud pochází, bylo vzdělání nedosažitelné. Realita se jako v tolika jiných případech ukázala daleko méně růžová. Seti byla donucená pro překupnici dětí žebrat a všechny peníze jí odevzdávala.
Svépomocné skupiny – naděje do budoucna Po čase se vdala, měla děti. Jenže happy end se nekonal a její příběh pokračoval v podobně neveselém duchu. Některé z jejich dětí zemřely a její manžel odešel hledat štěstí jinam. Zůstala tedy sama se čtyřmi dětmi. Opět se vrátila k žebrání jako jedinému zdroji obživy. Před čtyřmi lety Seti Haile oslo-
vily ženy ze sousedství. Přizvaly ji na setkání právě se formující svépomocné skupiny. Dostala možnost společně spořit a pak si vzít půjčku na rozjetí vlastního malého byznysu. Seti byla k této myšlence nedůvěřivá. Lepší život za tři etiopské birry (v přepočtu tři koruny) týdně? Navíc jak by ona mohla na tyto příspěvky našetřit? Nicméně se zúčastnila několika setkání a nechala se přesvědčit. Časem si našla lepší výdělek – prodej dřeva a kadidla, které se jí podařilo nasbírat. Díky tomu mohla zaplatit smluvené příspěvky. Ze společně uspořených peněz si členky svépomocné skupiny zakládají drobné živnosti, aby mohly svým dětem koupit školní pomůcky nebo společně výhodněji nakoupit potraviny ve velkém. Ty si pak mezi sebou spravedlivě rozdělí.
Konec žebrání Dalším zdrojem financí pro ženy ze svépomocných skupin je provozování a údržba veřejné sprchy. Málokdo má doma totiž možnost soukromé očisty pod tekoucí vodou. Za sprchování zaplatí obyvatelé z chudé čtvrti tři birry. Ty skončí ve společném rozpoč-
tu svépomocné skupiny. Vytvářejí se tak další rezervy pro případ, že v některé z rodin někdo onemocní, ale i že dojde k radostné události, kterou se sluší náležitě oslavit, jako je svatba. Na to by rodiny neměly prostředky. Seti Haile díky pomoci z České republiky už nemusí žebrat. Má důstojný a mnohem jistější zdroj obživy.
Peníze od české vlády Společnost Člověk v tísni podporuje ženské svépomocné skupiny i díky penězům od české vlády. Skládají se obvykle z asi 20 chudých žen z jedné lokality. S těmi pak pracují komunitní i sociální pracovníci. „Dáváme ženám možnost účastnit se různých školení a rozvíjet schopnosti v drobném podnikání,“ vysvětluje Sara Worku, která pracuje pro etiopskou misi. „Úspěšné skupiny jsou aktivní i na státní úrovni a diskutují s úředníky. Zlepšuje se tak sociální ochrana pracujících i práva žen,“ dodává Sara Worku. Češi takto pomohli ke vzniku 71 svépomocných skupin, tedy téměř 1 500 ženám. Další na šanci dostat se z bludného kruhu chudoby čekají. Barbora Jančová Člověk v tísni
Oceňovaná fotografka Alžběta Jungrová: Fakt, že jsi ženská, ti někdy nepomůže » Pokračování ze strany E1 Říkala jsem si: to je perfektní, jsem celá přikrytá, já to přežiju. V tu chvíli mi zvoní mobil, tak ho v tom mumraji vytáhnu a slyším toho Angličana. Říká, že kdyby mě v té vestě s logem jeho novin zastřelili, že to v práci nikdy nevysvětlí a že by tu vestu potřeboval. Takže jsem ve finále běžela zpátky 500 metrů, hodila mu tam vestu s helmou a běžela zpět fotit. Takže ani to, že jsi ženská, ti někdy nepomůže. Ale jako žena se můžete dostat do komunit, kam muž nemá přístup. Speciálně v arabských zemích jsou hodně přísní, tak se stává, že vyhodí novináře chlapy a nechají tam jenom mě, protože jsou přítomny i ženy. Ale pak přijedu třeba do Jeruzaléma, kde mi ortodoxní žid neřekne nic, protože jsem žena a měla bych chodit 10 metrů za ním.
Alžběta Jungrová Narodila se v roce 1978. Vystudovala v Praze fotografii, poté spolupracovala s předními českými deníky a evropskými agenturami jako fotografka a reportérka. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem na vrakovišti tankerů v Bangladéši, fotila ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, děti v cihelně v pákistánském Péšávaru nebo trávila dny s Indiány kmene Nukak Maku v kolumbijské džungli. Získala řadu prestižních ocenění, mimo jiné uspěla několikrát i v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Ve spolupráci se společností Člověk v tísni nafotila putovní výstavy Voda nad zlato a Ukradené dětství.
Kam všude se vám podařilo dostat? Za posledních šest let byla každá cesta taková výzva. Ke každé bych mohla říct nějakou historku, jak to bylo problematické. O tématu rozhoduje vždycky zadavatel. Mám šanci částečně to ovlivnit. Pokud někam jedu na měsíc, můžu navrhnout nějaká přidružená témata. Něco je jen práce, ale něco vás vyloženě baví, ne? Samozřejmě jsou i témata, která jsou mi bližší. Ale pro mě je rozhodující focení – to mě prostě baví, naplňuje. I když jedu na dovolenou, beru foťák a pořád fotím. Fotím od dětství. Je to můj způsob deníku a můj způsob vyjadřování. Na jaké téma, které se vám podařilo vyfotit, jste nejvíc hrdá? Kromě zakázek samozřejmě dělám svoje projekty, které fotím
tady. Na ty jsem hrdá. S těmi mám nejvíc práce, úsilí, sebedisciplíny. Nejvíc mě baví věci, které podle mě mají možnost přežít tohle století. Nemyslím, že by to byly krize, války, katastrofy. Když se dívám na sto let staré fotky, tak mě zajímá, jak ti lidé žili, čím se bavili, jak chodili oblékaní. Ještě další témata máte pro radost? Dlouhodobě sbírám takový soubor „štěstí“. To vzniklo jako reakce na to všechno, co jsem fotila. Z toho budu vytahovat ty šťastné momenty, které jsou všude. Ať se děje cokoli, ať jsem kdekoli na světě. Všichni chtějí být šťastní. Ale je strašně relativní, co pro koho to štěstí je. Pro někoho je to miska rýže. Pro někoho je to drahá kabelka. Je to celé postavené na hlavu. Tenhle projekt budu dělat celý život. Karel Vrána
Fotografka Alžběta Jungrová je držitelka Czech Press Photo a dalších prestižních ocenění.
Pozorovat život muslimek optikou Evropanky je vždy nelehké. Striktní
Author:STCEDIT3
E
3
Životy žen a dívek v Iráku určují bolestivé tradice
Š
tíhlé prsty nervózně bubpeutky Shadan Abdulmajid Munují o sebe. Hnědé oči hammed jde o tradice. Sebeupalobez jiskry se dívají dování žen v Iráku patří do portfolia předu tak smutně, že až místních tabu, které je podle Shanaskakuje husí kůže. Tohle není dan staré jako Irák sám. tvář čtrnáctiletého dítěte. „DlouŽenská obřízka: ho jsem si psala s jedním klubolestivá vesnická tradice kem,“ špitne najednou do ticha hlas a po krátké pauze nesměle I kurdské vesnice jsou svázány trapokračuje: dicemi, potvrzuje Aiša Abdur„Přijel za mnou autem a tvrdil, rahmán. Žije v malé vesničce Kaže v něm sedí matka a randžues celý život. chce mě vidět. Prý Praktikuje se zde žen„Známe případy abychom domluvili ská obřízka. holčiček, které svatbu. Místo ní čeka„Sama jsem obřezamají v pěti letech li v autě dva kamaráná a mé dcery také. Obza sebou tři di. Odvezli mě za měsřezáváme holčičky ve obřízky. Mnohdy to a tam mě všichni věku od jednoho do to končí i smrtí.“ tři znásilnili. Kdybych pěti let,“ vypráví Aiša Suaad A. Sharif se teď vrátila domů, schoulená v tureckém manažerka otec mě zabije. Zamisedu na pestrobarevorganizace Wádí lovala jsem se do špatném koberci v obývací ného člověka.“ místnosti. „Dřív se to dělalo nožem nebo žiPříběh této dívky z iráckého Kurletkou doma. Dnes už se spíš chodistánu není ničím výjimečným. dí k zdravotníkovi.“ Ten za určitý Znásilněná žena představuje pro obnos tajně obřeže dítě v ordinaci. celou rodinu takovou hanbu, že Alespoň se to neděje v příšerných musí za svůj hřích zaplatit živohygienických podmínkách. tem. I když to není její hřích. „Obřezává se dvěma způsoby. Znásilnění se obětím Nejčastěji se odřezává klitoris, ale neodpouští. Ženy se raději upálí závisí to na zkušenostech a stylu obřezávačky. Setkala jsem se i se Každá žena tady ví, jak se chovat, slepou obřezávačkou,“ vypráví aby neposkvrnila čest rodiny. To Suaad A. Sharif, projektová manavšak rozhodně nestačí. Podle slov žerka organizace Wádí. Ta se krokapitána Karwana na policejní stamě jiného stará o osvětu ohledně nici Hawler v iráckém Erbilu se nesmyslnosti obřezávání. žena může do problémů dostat vel„Některé dívce to odřežou mi rychle. Stačí, aby kdosi upozorvšechno. Velké i malé stydké pysnil rodinu dívky, že byla viděna ve ky. Stává se ale také, že některá společnosti cizího muže. Může být děvčátka jsou obřezána několikrát zcela nevinná – podezření stačí. za sebou. Na vině jsou jejich matVraždy ze cti se řeší výhradně ky, kterým se zdá, že je napoprvé v kruhu rodiny. Jen hrstka případů obřezávačka obřezala málo,“ vyse dostane na policejní stůl. Trest světluje Suaad. je však směšný. Za zabití ženy do„Dokonce známe případy holčistane vražedník v arabské části Iráček, které mají v pěti letech za seku maximálně šest měsíců. V Kurbou tři obřízky. Jsou tu ovšem i přídistánu se situace sice lepší, ale dopady smrti,“ dodává smutně. Něnedávna tu platily stejné zákony. které ženy dodnes trpí ukrutnou Nezřídka se také stává, že se bolestí. žena raději zavraždí sama, často Díky neustálému přesvědčování tak, že se upálí. Žít s poskvrněnou místních komunit o dopadech obpověstí se v Iráku dá jen velmi těžřízky na psychickou i fyzickou ko. „Většina žen, které sem přichástránku ženy se organizaci Wádí zejí, tají, co se jim stalo. Vymýšlejí podařilo docílit toho, že se otázka si různé historky. Stydí se, nechtějí obřízky řeší před svatbou. Stává se to přiznat,“ vysvětluje na oddělení prý dokonce, že některé rodiny odpopálen erbilské nemocnice dokmítly přijmout dívku, která je obřetor Bachtiar Mustafa. zaná. „Často bohužel přichází pozdě. Jejich popáleniny už jsou v hrozJestli se situace v Iráku ném stavu. V létě jsme měli každý nezmění, odjedeme, tvrdí Češka měsíc tak dvacet případů. Žádné oficiální statistiky samozřejmě nee„Dnes není situace v Iráku snadná xistují, ale my už ty případy ze zkupro nikoho, a samozřejmě ani pro šenosti poznáme,“ mluví o pokuženy,“ vypráví nám na zahrádce sech o sebevraždu lékař. svého domku česká klavíristka NaProč ženy nevolí méně bolestivý taša al Rádí, která žije v Bagdádu odchod ze života? Podle fyzioterapřes 45 let.
„Například nedávno jsem slyšela, že přepadli úřednice, učitelky. Počíhali si na ně a zabili je. To je každou chvíli něco,“ vysvětluje. Milovnice orientální kultury zažila v Bagdádu všechno. Honosný svobodomyslný Irák, diktátora Saddáma Husajna, americkou okupaci i sektářské násilí plné výbuchů. Během vyprávění slyšíme ránu. Nataša ani nehne brvou a dál se věnuje své kávě. „To bylo blízko. Ale mně už to ani nepřijde. Horší jsou únosy. Hlavně dětí. Mnohokrát se stalo, že jsou do únosů zapleteni i nejbližší příbuzní,“ upozorňuje Nataša. „Stalo se, že vlastní strýc unesl dítě, za které požadoval výkupné. Dítě ho ale prozradilo, a tak ho zavraždil.“
Bagdád dnes: tohle město prostě není pro život Kvůli příšerné bezpečnostní situaci Nataša prakticky nevyšla osm let z domu. Jen jednou týdně vyjíždí s prověřeným řidičem na zkoušku orchestru. Chytit si taxi na ulici by znamenalo hodně riskantní počin. Co ji v tak krutém městě drží? „Žiju tu už hromadu let, jsem tu
vdaná, mám tu hudbu – to mě tu drží. Můj muž to tu má taky rád,“ říká Češka. Jakmile později přijde řeč na rodný kraj, Nataša se rozplývá, když hovoří o procházkách v lese, kultuře, lidech. Když pak nasedáme po třech dnech do auta směr Kurdistán, odhodlaně špitne: „Jestli to tady bude takhle dál pokračovat, odjedeme.“ Nedivíme se. Za tak krátkou dobu, kterou jsme v Bagdádu strávili, vybuchly ve městě tři velké bomby. Umřelo několik desítek lidí.
Konflikty Irák, ropná velmoc, v minulosti prošel množstvím těžkých válečných konfliktů. Bombové útoky, sebevražedné atentáty a další násilnosti jsou téměř na denním pořádku. I proto je tu velmi nízká životní úroveň.
Situaci nepomohl ani odchod amerických vojáků Oficiální irácké statistiky tvrdí, že v lednu tohoto roku zahynulo v Iráku vinou bombových útoků 151 lidí. Mezinárodní organizace však navyšují počet obětí o 350 lidských životů. Bezpečnostní situaci nepomohl ani odchod americké armády na konci loňského roku. Střelba a výbuchy jsou v hlavním městě Iráku na denním pořádku, v zemi zuří konflikt mezi znesvářenými sunnity a šíity. Bagdád prostě není město pro život. Jarmila Štuková
Pověst Žít v Iráku s poskvrněnou pověstí se dá jen velmi těžko. Znásilněné ženy proto volí raději i sebeupálení.
Život kurdských žen Ženská obřízka se v Iráku týká především dívek z kurdských vesnic. Některé ženy dodnes trpí bolestí, jiné tento nebezpečný zákrok nepřežily.
3x foto: Jarmila Štuková
Tuniská blogerka bojuje proti diktatuře i po arabském jaru Tuniská revoluce z konce roku 2010 odstartovala vlnu protestů v arabském světě, které svrhly autoritářské režimy. Blogerka Lina bin Mhenni bojuje po síti dál i proti nově nastolené moci Devětadvacetiletá Lina bin Mhenni patří k nejznámějším tuniským blogerům, kteří vytvořili internetovou opozici prezidentovi bin Alímu. V boji pokračuje i po svržení tyranie psaním proti islamistům. Ti se po svobodných volbách loni v říjnu ujali moci. Její prsty klávesnici notebooku neopustí ani během našeho rozhovoru. Lina se se svým piercingem v obočí a západním oblečením ani trochu nepřibližuje stereotypu arabských žen. Není výjimečná jen vzhledem, ale i svými aktivitami. V roce 2007 přestala psát do šuplíku a zřídila si trojjazyčný blog s názvem Tuniská dívka. V něm se tvrdě pouštěla do tehdejšího diktátora Zína Abidína bin Alího. „Vyrůstala jsem v rodině aktivistů. Táta byl dokonce politickým vězněm. Takže být v opozici
je u nás dědičné,“ říká. Rodiče ji podporovali, i když nejdříve nechápali důležitost kyberdisidentství. Mysleli si, že od klávesnice nelze nic změnit. Na přelomu let 2010 a 2011 se ukázalo, že právě blogeři, kteří suplovali roli nezávislých novinářů, byli pro nastartování masových demonstrací arabského jara nezbytní. „Revoluce by v arabském světě nejspíše proběhla i bez internetu, ale trvalo by to mnohem déle. Padlo by více mučedníků,“ říká Lina, která byla na síti průkopnicí. Vytrpěla si své. Tvrdost jejích textů kritizovali i otcovi přátelé z opozice. Dostávala anonymní výhrůžky. Na univerzitě, kde dva dny v týdnu vyučuje angličtinu, jí neplatili. Nechyběly ani domovní prohlídky, kdy jí zabavili veškerou techniku i poznámky. A proč ji jed-
V arabských zemích by revoluce proběhla asi i bez internetu, ale trvalo by to mnohem déle.
»
noduše nedali za mříže? „Už jsem byla po Tunisku dost známá, protože jsem psala blog pod svým pravým jménem a se svou fotografií. Navíc po transplantaci ledviny reprezentuji zemi na závodech postižených. Na mistrovství světa jsem získala stříbrnou medaili v chůzi,“ přemítá Lina. Neustále jí blokovali celý blog i profil na Facebooku. „Ale my blogeři jsme si vždycky našli cestu, jak se na zablokované stránky dostat
a pokračovat v práci. Policejní specialisté nám i tyto možnosti narušovali, ale my jsme je zase obešli jinak. Byla to válka na síti,“ vzpomíná. Další bojovou frontou se postupně staly proprezidentské blogy. Ty tvořily státem placení lidé. „Jen jejich šéf, se kterým jsem se později seznámila, jich dělal třicet pod různými jmény,“ usmívá se v jednom z mála momentů, kdy vzhlédne od obrazovky, a neopomene dodat, že samotný tyran bin Alí jako velký fanoušek nových technologií si vlastně pomohl zařídit vlastní pád. Ze všech arabských zemích měli právě Tunisané masový přístup k internetu nejdříve. A to i díky programu, v němž bin Alí slíbil počítač do každé rodiny. Během revoluce, která spustila arabské jaro, sloužila Lina stejně jako další kyberdisi-
denti zahraničním novinářům jako alternativní zdroj informací. V soutěži Deutsche Welle se její stránka stala nejlepším blogem roku 2011, a Lina se dokonce dostala mezi vážné uchazeče o Nobelovu cenu míru. Jenže v zahraničí je uznávanější než ve vlasti. Většina jejích vrstevníků ji kritizuje, že píše tak, aby se to líbilo v Evropě. Dalším se nelíbí její tvrdé odsudky současné vlády islamistů. „V oněch údajně transparentních volbách si kupovali hlasy chudých. Politická strana Ennahda zneužívá náboženství, aby zavedla novou diktaturu. Islám je přece náboženství, individuální věc každého člověka. Proč bychom měli mít politickou stranu jako prostředníka v kontaktu s Bohem? Začínají proti nám používat násilí a myslím, že udělají všechno pro to, aby
u moci zůstali,“ říká a na podporu svých argumentů vytahuje nohavici. Předvádí obrovskou bouli na holeni, již utrpěla při jedné demonstraci liberálních Tunisanů, kteří mluví o tom, že jim Ennahda volby ukradla. Za ustavičnou kritiku se Lině bin Mhenni dostává odplaty také její vlastní zbraní. Na internetu oponenti deformují její vyjádření, prezentují ji jako ateistku, která chce zničit islám, jako svobodnou zednářku, jako sionistku, jako křesťanku, jako agentku FBI, CIA nebo francouzské tajné služby. Mává nad tím rukou. Rázněji se projeví u otázky na její možný vstup do politiky: „Ne, ne, ne. Jsem nezávislá blogerka a tou zůstanu. Více stran mě oslovilo s nabídkou kandidatury, ale nezajímá mě to, protože podle mě jsou všechny plné lhářů.“ Tomáš Nídr
Základní školu dokončí jen polovina vesnických dívek dívky
chlapci
47 %
53 % Zdroj: UNGEI, Světová banka
Nejmenší naději na vzdělání mají podle statistik nejchudší venkovské dívky. V zemích jako Afghánistán, Čad nebo Guinea-Bissau jich nedostudují více než ¾. V Nigeru a Středoafrické republice to jsou jen 2/3 a v Pobřeží slonoviny, Burkině Faso, DR Kongo, Súdánu, Jemenu nebo Mozambiku jen ½. Naopak městský chlapec má téměř 100% šanci školu dokončit.
V nejchudších rozvojových zemích na základní školu nastoupí 89 % všech dětí, ale jen 2/3 ji v průměru dokončí.
Chudoba rodiny hraje ještě větší roli než místo, kde děti bydlí. Mezi venkovskými dívkami z nejchudších rodin tak najdeme jen několik málo dívek ze sta, které dokončily základní školu.
Foto: Petra Skalická, Tereza Hronová, Lucie Pařízková
Vesnická škola dokončily
nedokončily
52 %
48 %
Pětina nejchudších obyvatel Země
dokončili
nedokončili
61 %
dívky
dokončily
39 %
nedokončily
40 %
chlapci
60 %
dokončili
dívky
Městská škola
51 % chlapci
Pětina nejbohatších obyvatel Země
dokončily
dokončili
dokončily
dokončili
89 %
97 %
95 %
95 %
dívky
nedokončili
49 %
chlapci
dívky
chlapci
nedokončily
nedokončili
nedokončily
nedokončili
11 %
3%
5%
5%
Dívka spíše porodí, než získá základní vzdělání Investice do vzdělávání dívek z chudých venkovských oblastí Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky pomůže rozvoji zemí mnohem více než stejná podpora vzdělání chlapců. Potvrdily to průzkumy.
T
řináctiletá Manayar ze středoafrického Čadu se narodila do chudé venkovské rodiny, která uprchla před válkou ze sousedního Súdánu. Její osud byl v tu chvíli předurčený. S pětkrát vyšší pravděpodobností zemře v prvním roce života, než že dokončí základní školu. Třetina jejích kamarádek – a možná i ona sama – se provdá před dosažením věku patnácti let. Šestina z nich v té době i poprvé porodí. Manayar ale měla štěstí. Podařilo se jí dostat do jedné z mála škol v uprchlickém táboře. Tu její založila organizace UNICEF. „Neumím si už život bez školy představit,“ říká Manayar. Bude první ženou v rodině, která umí napsat své jméno.
Vyšší vzdělání, méně dětí Podpora vzdělávání dívek z chudých venkovských oblastí Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky přispěje podle výzkumů rozvoji zemí mnohem více než investice do vzdělávání chlapců. Dívka, která má alespoň základní školu, se vdává později a později otěhotní. Vzhledem k tomu, že těhotenství je v rozvojových zemích hlavní příčinou smrti dívek ve věku patnáct až devatenáct let, má odklad sňatku a plození dětí zásadní význam. „To nejnebezpečnější, co může
somálská žena udělat, je otěhotnět,“ varuje Maryan Qasim, somálská ministryně pro ženské záležitosti. V zemích jako Čad a Niger je přitom v patnácti letech v manželském svazku už třetina dívek, v Mali a Etiopii je to čtvrtina, v Guineji nebo Sierra Leone pětina.
Práce v útlém věku poškozuje dítě fyzicky i psychicky Vzdělaná dívka má méně dětí. Ty jsou navíc zdravější. Mají také podstatně vyšší naději, že budou chodit do školy a nebudou muset namísto toho těžce pracovat. Dětská práce, která ohrožuje zdravý fyzický i psychický vývoj dítěte, stále v Africe postihuje čtvrtinu dětí, v Asii pak bezmála osminu. Dívky nejčastěji pracují jako celodenní domácí posluha, neplacené pomocnice v zemědělství, ale také jako prostitutky. V zemích, jako je Thajsko nebo Indie, tvoří děti více než třetinu nabídky v sexuálním byznysu. Jiné dívky tvrdě pracují v cihelnách nebo dílnách, kde šijí, vyšívají nebo tkají látky a koberce. „Byla to hrozná práce,“ vzpomíná nepálská holčička Maya na den, kdy ji překupník nalákal do města s příslibem vzdělání a dobrého zaměstnání. Místo toho otročila v tkalcovně koberců. „Pořád mě bili a musela jsem v létě i v zimě pracovat osmnáct hodin denně,“ popisuje tehdy deseti-
letá dívka. Možnost chodit do školy je přitom nejlepší prevencí dětské práce.
Sexuální obtěžování cestou do školy Co tedy brání rodinám, aby poslaly do školy všechny své děti? Velkým problémem jsou nejen školní poplatky a náklady na učebnice a uniformy, ale i nedostatek škol na vesnicích. Mnoho rodičů se bojí, že jejich dětem – a hlavně dívkám – hrozí na cestě do vzdálené školy nebezpečí. Například každá třináctá dívka ve venkovské Tanzanii zažila cestou do školy sexuální obtěžování. Významnou roli hraje i vybavení školy. „Nemáme lavice ani dost učebnic,“ stěžuje si Saleh, učitel vesnické školy ve východoafrické Eritreji. „Nejsou tu záchody ani tekoucí voda. To nás ale nezastaví, abychom děti vyučovali,“ dodává. Praxe však ukazuje, že pokud nejsou ve škole hygienická zařízení, desetina dívek školu opouští, jak-
mile začne menstruovat. Někteří rodiče dívky ve vzdělání nepodporují také kvůli předsudkům a tradicím – jejich budoucnost vidí u plotny a mezi dětmi. Pro venkovské dívky je zkrátka velmi těžké získat plnohodnotné vzdělání. Zvláště pokud patří mezi ty nejchudší, vyloučené menšiny nebo žijí v zemi zmítané násilným konfliktem. Jsou však současně i těmi, jejichž vzdělání má pro rozvoj země největší smysl. To vědí místní vlády i neziskové organizace. Mnohé z nich zavedly projekty, díky nimž mohou chudé rodiny získávat malá stipendia, když dívku pošlou a udrží ve škole. Nebo děti motivuje uniforma či oběd zdarma. Za podpory mezinárodních organizací se staví venkovské školy, školí se učitelé. Rozvojové země ale čeká ještě hodně práce. Vzdělání se stále nedostává 67 milionům dětí, většinou právě dívkám. Pavla Začalová koordinátorka kampaně Stop dětské práci, Člověk v tísni
Česká vláda podporuje vzdělávání v chudých zemích Odborná výuka chybí v Africe stejně jako v Asii Paní Otgonjargal pochází z oblasti učí nekvalifikovaní pedagogové. Mongolska, kde je největší nezaČasto mají jen několik tříd základměstnanost. Loni si založila vlastní školy. I to se snaží česká rozvojoní firmu na zpracování vlny. Její vá spolupráce zohlednit. V Afghásen odstartovalo školení v oboru. nistánu Češi podporují kvalitní výDalší lidé získali nové znalosti o uku na středních zemědělských včelařství, chovu prasat nebo proškolách. Pro učitele připravují oddukci zeleniny. borná a metodic„Mongolský techká školení, učí je „Mongolský nický vzdělávací syszavádět do škol tém je hluboce zakopraktickou výuku. vzdělávací systém řeněný v socialisticVedoucí pracovníje zakořeněný kých časech a nutci škol získávají ně potřebuje modermanažerské i funv socialistických nizaci,“ vysvětluje draisingové dočasech a potřebuje regionální koordinávednosti. modernizaci.“ tor pro Asii Petr DrČeské peníze bohlav, proč Člověk ovšem pomáhají i Petr Drbohlav v tísni podporuje v základním školkoordinátor pro JV Asii odborné vzděláváství, a to v odlehní. Díky finanční lých okresech propodpoře od české vincie Bié v Angovlády v provinciích Darkhan a Sele. Tam je stále mnoho lidí negralengei pracuje také Česká zemědělmotných. „Místo aby učitel vysvětská univerzita a Charita Česká reloval látku, vede žáky spíš k memopublika. rování. Děti proto nedokážou kriticky přemýšlet, pouze opakují inKožedělnictví v Etiopii, formace,“ vysvětluje situaci ve pekařství v Zambii školství Jitka Škovránková, která z Odborné vzdělávání chybí i v EtioČeska vede angolské projekty spopii, proto tu Češi ve spolupráci s lečnosti Člověk v tísni. etiopskou vládou podporují rozvoj Podobně to vypadá i v Etiopii, v sektoru kožedělnictví. Díky tomu kde také pracuje tato organizace. například střední odborná škola v Podpora vzdělávání je jedním z Awasse může nově poskytovat zápředpokladů pro zlepšení životjemcům odborný kurz na zpraconích podmínek v chudých zemích. vání kůže. V Zambii se sociálně „Snažíme se proto realizovat předeohrožené děti mohou vyučit na pevším takové projekty, které zajistí kaře, elektrikáře nebo krejčí. Podle větší dostupnost a kvalitu vzdělání, české neziskovky Njovu, která poa to zejména pro opomíjené a růzmáhá Zambijce vzdělávat, pak ným způsobem znevýhodněné skuučni mají větší šanci uplatnit se na piny obyvatel,“ vysvětluje zástupce trhu práce. ředitele České rozvojové agentury V mnoha rozvojových zemích Martin Náprstek. Tereza Hronová
Česká republika pomáhá vzdělávat
Děti v Etiopii Mnohé z nich do školy vůbec nechodí. Místo toho se starají o sourozence, chodí pro vodu či obdělávají pole. Foto: Jan Mrkvička
Česká vláda podporuje vzdělávací rozvojové projekty a stipendia. Tento sektor každoročně tvoří 11 až 13 procent finančních prostředků na tzv. bilaterální zahraniční rozvojovou spolupráci Česka (ZRS).
2013 (dle plánu ZRS) 162,7 mil. Kč 2012 (dle plánu ZRS) 162 mil. Kč 2011 135 mil. Kč 2010 149 mil. Kč 2009 156 mil. Kč Zdroj: ČRA
Kongo, země sexuálního násilí Až do roku 2006 nebylo znásilnění v Kongu trestným činem. Ani dnes se drtivá většina obětí nedočká vyšetřování
tohoto zločinu a za mřížemi končí jen mizivé procento pachatelů.
V
inna jsou společenská stigmata a předsudky, zkorumpovanost a nepřipravenost policie a justice. Kongo je tak zemí s nejvyšší mírou sexuálního násilí na světě. „Svého syna jsem se musela teprve naučit mít ráda. Nějakou dobu pro mě byl symbolem mého utrpení a zkaženého života,“ vypráví sedmnáctiletá Konžanka Antoinetta. V náručí drží tříletého okatého klučinu, který se nijak neliší od ostatních dětí. Na rozdíl od nich byl však malý Samuel zplozen při znásilnění. „Znásilnil mě voják konžské armády. Ráno, když jsem šla do školy, mě voják se samopalem zatáhnul do rozvalin baráku a tam mě znásilnil. Byla jsem ještě panna. Bylo mi 14 let,“ vypráví krásná dívka s velkýma hnědýma očima. „Otěhotněla jsem. Naštěstí se můj otec za mě postavil a šli jsme na policii. Vojáka nakonec odsoudili k osmi letům ve vězení a už se nesmí vrátit zpět do armády. Můj život je ale zničený. Jako svobod-
Oběti Tisíce dětí byly v Kongu zplozeny při znásilnění.
SOUTĚŽ
Vyhrajte férové tričko z organické bavlny! Certifikát Fair Wear Foundation zaručuje, že při výrobě trička nebyla porušována lidská práva. Výrobce využívá v celém procesu výhradně udržitelnou energii. Více na www.biotricko.cz. Na fotografii je sklizeň organické bavlny v Indii – foto: (c) Peter Caton, Greenpeace.
Odpovězte na tři otázky a vyhrajte: ■ 1. Kolik procent venkovských dívek dokončí základní školu? ■ 2. Kdo je podle OSN nejčastěji pachatelem znásilnění v DR Kongo? ■ 3. Proč v Karenském státě v Barmě stále častěji vedou vesnice ženy-starostky? Správné odpovědi hledejte v této příloze. Zasílejte je do neděle 22. července 2012 včetně na [email protected]. Nezapomeňte uvést své jméno a poštovní adresu.
Foto: M. Kutilová
ná matka se už nevdám. Navíc to kvůli soudu o mně každý ví,“ smutně podotýká znásilněná dívka. Její příběh je však velkou výjimkou. „To, že se za ni rodina postavila, je mimořádné a potřebovala k tomu velkou dávku odvahy. Takový případ se hned rozkřikne a trpí tím celá rodina,“ vysvětluje advokát Claude Kaniekete a dodává: „U znásilnění nezletilých dívek tak často trvá rodina na tom, aby si pachatel dívku vzal za ženu a tak se celá věc smazala. I samy dívky často souhlasí. Vědí, že by se jinak stejně nevdaly.“
Policisté bez tužky, kterým se nejdřív muselo zaplatit Soudní proces však stál rodinu Antoinette spoustu peněz a dovolit si jej mohla jen proto, že patří ke střední třídě. Zatímco její tříletý syn je ve školce, ona chodí do školy, a má tak šanci na dobrou budoucnost. „První peníze jsme museli zaplatit už policistům za to, aby nás vůbec vyslechli. Další, aby
10 tisíc znásilnění registrovaly roku 2010 v provincii Jižní Kivu nevládní organizace. Před soud se dostalo jen dvacet pachatelů. Odsouzeni byli dva.
to sepsali, a další, aby něco začali vyšetřovat. Byly to stovky dolarů. Stejně jako peníze za soud,“ říká dívka. „Policisté nevědí, jak takové případy vyšetřit, a nemají ani základní vybavení jako auta či tužku a papír. Jejich plat je čtyřicet dolarů měsíčně. Aby se s vámi vůbec bavili, chtějí takzvanou motivaci, úplatek,“ potvrzuje bukavský advokát Pappy Chabanaga. V roce 2010 v provincii Jižní Kivu nevládní organizace registrovaly přes deset tisíc znásilnění. Před soud se dostalo jen dvacet pachatelů. Odsouzeni byli dva. V současné době je nahlášen –
Obětí domácího násilí se podle Světové zdravotnické organizace stane ve Vietnamu každá třetí žena. Problém je i obchod s lidmi nebo genderová diskriminace a práva lesbiček. Homosexualita je ve Vietnamu stále tabu, zvláště ta ženská. „Lidé si běžně myslí, že být lesbičkou je forma duševní poruchy,“ říká Nguyen Van Anh, šéfka místní neziskové organizace CSAGA, která se zabývá mimo jiné právy lesbiček.
Kterým skupinám žen je ve Viet-
Znásilněná je nečistá V konžské společnosti panuje obecná nedůvěra v policii a justici, a tak málokdo věří ve spravedlivé potrestání viníků. Nemalým důvodem, proč oběti znásilnění nikde nehlásí trestný čin a snaží se vše ututlat, je společenské stigma, s nímž se pak musí potýkat. „V naší kultuře je znásilněná žena obecně považována za nečistou. Komunita nebo i její vlastní manžel jí opovrhují. Stává se, že i ten svoji ženu vyžene,“ říká advokát Kaniekete. Žena se pak musí rozhodnout mezi touhou po potrestání pachatele a sociálními dů-
sledky, které může přiznání přinést. Největší míra sexuálního násilí je v současné době na východě DR Kongo. Ten zčásti stále okupují rebelové ze sousední Rwandy a je tu stále velké množství vojáků konžské armády. Podle statistik agentury OSN UNFPA 60 procent znásilnění páchají uniformy, tedy vojáci. Mnoho žen znásilní na poli nebo při sběru dříví. Pachatelé poté hned zmizí v pralese a jsou i při nejlepší vůli naprosto nedostižitelní. Také míra nákazy virem HIV je na východě dvacetinásobně vyšší než ve zbytku země. Obětem sexuálního násilí v Kongu pomáhá i česká organizace Člověk v tísni, a to už od roku 2008. Zdravotní střediska vybavuje zdravotnickým materiálem a dalšími potřebnými věcmi. Znásilněné ženy mají péči zdarma. Kampaň neziskovky nazvaná Skutečný dárek mnohým zajistila domek či kozu. Pomohly tisíce českých dárců. Markéta Kutilová
Kozy pomáhají Dávají mléko a navíc ženy mohou prodat kůzlata na trhu. Tato padesátnice si za to pořídí novou střechu.
Dívku někdy prodá i vlastní přítel
Jak byste popsala rozdíl mezi životem žen v milionových městech, jako je Hanoj či Ho Či Minovo město, a na venkově? Mezi ženami z vesnic a měst je opravdu propastný rozdíl. Městské ženy jsou mnohdy skvěle vzdělané a zastávají důležité funkce, ale společnost od nich stále očekává především výkony v domácnosti. Jsou pod velkým tlakem, protože musí zvládnout všechno najednou. Venkovanky se stále živí tradičním zemědělstvím. Bohužel kvůli rapidní industrializaci a urbanizaci přicházejí o půdu a jsou nuceny migrovat do měst nebo i do zahraničí. Často pracují jako služky v bohatších domácnostech. Zvláštní kategorii tvoří ženy z etnických menšin v horách. Trpí extrémní chudobou a podvýživou. V těchto podmínkách ženy bojují o přežití sebe i svých dětí.
ať už úřadům či nevládním organizacím – každý dvacátý případ znásilnění. Vyšetřovacího procesu se však dočká jen každý třetí. „Míra sexuálního násilí se děje stále v obrovské a velmi násilnické míře a nepolevuje. Statistiky nejsou relevantní,“ vysvětluje Denis Mukwege, šéf nemocnice Panzi v Bukavu. Tam poskytují obětem zdravotní péči zdarma.
do cizích zemí a velké výdělky. Některé se nechají zlákat vidinou svatby s bohatým cizincem. Ale známe třeba případ dívky, která byla naopak prodána chudému čínskému farmáři. Podařilo se nám ji zachránit, protože slyšela naše vysílání v rádiu a ozvala se. Dívkám se stává i to, že je prodá jejich vlastní přítel. Ozývají se nám občas i sami klienti nevěstinců, pokud mají podezření, že tam prostituují děti.
Nguyen Van Anh z neziskové organizace CSAGA. Foto: CSAGA namu potřeba věnovat zvýšenou pozornost? Jsou to především oběti obchodu se ženami. Ty končí v nevěstincích ve Vietnamu i v zahraničí. Po svém návratu zpět často nemají žádné dokumenty a je těžké prokázat identitu jich samých i jejich dětí. Ty mají často s klienty. Společnost je vůči nim velmi chladná a je pro ně poměrně těžké začít s běžným životem, najít si jinou práci nebo bydlení. Po návratu domů nemají nic. Jak se tyhle ženy stanou obětí obchodu? Pasáci děvčata často nalákají na zářivý život ve velkoměstě, cestování
Kromě obchodovaných žen bojujete i za práva sexuálních minorit. Jak se k nim staví společnost? My pracujeme nejvíce s lesbičkami. Ve Vietnamu mají velmi těžký život. Většina tají svou identitu ze strachu z možných výhrůžek či násilí. Lidé si běžně myslí, že být lesbičkou je forma duševní poruchy nebo že to je jakási podivná západní móda. Na naši linku jsme obdrželi telefonáty popisující znásilnění zorganizované rodinou některých děvčat, pokud se přijde na jejich orientaci. Často je to její otec, kdo si myslí, že takový zážitek ji přetaví v heterosexuální ženu, a povolá hocha ze sousedství. Většina takto znásilněných žen a dívek ze strachu nikdy nic nenahlásí. Homosexuální muže veřejnost přijímá lépe. Eliška Gerthnerová, Jiří Pasz
Foto: Lucie Pařízková
Kambodža: nebezpečí úmrtí při porodu je stále nižší » Pokračování ze strany E1 Ještě dnes některé ženy věří, že první mateřské mléko je škodlivé. Další nebezpečnou tradicí je zapalování ohně pod porodní postelí. Aby matka i dítě zůstaly zdravé, přečkává žena sama po sedm dní v zakouřené místnosti. Dodnes také maminky s malými dětmi nebo těhotné ženy nosí i v největších vedrech vlněné čepice. Mají je ochránit před zlými duchy. Zdravotní systém v Kambodži zničila vláda Rudých Khmerů v 70. letech 20. století. Jejich vůdce, jeden z nejkrutějších diktátorů světa, nechal zavraždit více než 2 miliony lidí. V prvních liniích šla na popravu kambodžská inteligence, tedy také lékaři a další zdravotnický personál. Zdravotnictví tu vstává z trosek teprve poslední desetiletí. Málo kvalifikovaní zdravotníci jsou jen jeden z mnoha problémů.
Místo sanitky motorka Některá zdravotnická centra vypadají tak, že by se v nich Evropan snad nenechal ani ošetřit. Jedním takovým je Trea. Před starou budovou stojí motorka. Slouží jako sanitka. Kromě toho je k dispozici i místní taxikář, který odveze pacienta do nemocnice, pokud je to potřeba. V domě chybí elektřina, stejně jako v mnoha dalších zdravotních
centrech. Dalším problémem je voda. Češi pomohli vyhloubit v některých centrech studny. Vodu na úklid i mytí nástrojů si zdravotníci museli dříve kupovat nebo ji složitě přivádět z jiných míst. „Nemáme dost rukavic nebo injekčních stříkaček a jehel. Ještě nedávno jsme neměli ani skříň na uchování materiálu. Pak je problém se sterilizací nástrojů, protože zvláště v období sucha se hodně práší,“ stěžuje si sedmapadesátiletý lékař Suon Saroeun, který tu pracuje.
Porodit a domů! K ruce má jen jednu sestru. V průměru pomůže na svět 15 dětem za měsíc. I když má zkušenosti, často jí práci komplikují podmínky. „Pro maminky máme jen malou místnost, kde jsou vedle sebe dvě porodní postele. Ke zdi je sotva dva metry místa,“ ukazuje. Hned vedle je dřevěná postel oddělená jen látkovou plentou. Tam si rodička může odpočinout. Jen málo zdravotnických center má speciální místnost, kde by ženy mohly zůstat. I proto jich stále umírá tolik na poporodní komplikace. „To je naše další meta,“ říká Djihan Skinner a dodává: „Je potřeba i v budoucnu spolupracovat s místními. Chceme, aby zdravotní střediska začala fungovat samostatně a udržitelně.“ Tereza Hronová
Lék na dětskou práci? Osvěta i etické nákupy E tiopie drží nechvalné prvenství v obchodování s dětmi. Ty často končí v tkalcovských dílnách na periferii metropole Addis Abeby. Pracují v otrockých podmínkách v průměru 14,5 hodiny denně za žádnou nebo mizivou mzdu. Proti této dětské práci bojuje etiopská módní návrhářka Fikirte Addis. Své modely šije z bavlny, kterou tkali dospělí. „Dobrá zpráva je, že hodně módních návrhářů to chce dělat stejně,“ říká.
Co může módní návrhářka jako vy udělat pro to, aby zmizely děti z tkalcovských dílen? Nejdůležitější je o problému říkat lidem z módního průmyslu. Šířit informace. Pokud totiž žádáte od výrobců produkty bez dětské práce, pak vaše poptávka stimuluje nabídku. To je můj recept. Podstatná je ale i prevence obchodu s dětmi. Je potřeba mluvit s rodinami, které jsou ohrožené. Říkat jim, aby své děti neposílaly pracovat do měst. Vysvětlovat jim, že by mohly skončit jako dětští pracovníci třeba právě v tkalcovských dílnách. Jak si ověřujete, že látky pro vaše modely nevyráběly děti? Mám s tkalci blízké vztahy. Vím, kde pracují, navštěvuji je a kontroluji. Jsou otevření spolupráci. Často cestuji i do regionu Čenča, kde látky nakupuji, a peníze dávám přímo tkalcům. Není to jen o dětské práci, ale i o odpovídající mzdě pro pracovníky. Nemám co skrývat. Dobrá zpráva je, že hodně návrhářů to chce dělat stejně.
pole samy. Jenže netuší, co se stane. Překupník jim naslibuje, že se potomek bude mít dobře, vydělá spoustu peněz. Do vesnice přijde hezky oblečený, vypráví o kráse města. Proto je tak podstatná osvěta. Pokud lidé znají realitu, jsou mnohem opatrnější. Z toho důvodu nechci ze všech problémů vinit jen chudobu, i když hraje velkou roli. Znám i lidi, kteří nemají peníze a jejich rodina funguje skvěle. A naopak neznalí jsou i bohatí lidé. Takže obchodované děti nemají kontakt s rodiči? Většinou ne. Jsou někde ve městě odříznuté od komunikace. Ti, kdo je ovládají, jim často vyhrožují. Že zraní nebo zabijí je nebo jejich rodinu, pokud vyzradí, kde jsou a co dělají. Děti často nic neřeknou, i když mají tu možnost.
Z jakého důvodu vlastně tkalcovské dílny zaměstnávají děti? Můžou jim méně platit. Lehce je donutí pracovat dlouhé hodiny přesčas. Je snadné je ovládat, kontrolovat. Tyto děti pracují i víc než 16 hodin denně. Jsou daleko od domova a není tam nikdo, kdo by se jich zastal. Pokud se nad tím zamyslím jako návrhářka, děti logicky nevyrobí tak kvalitní látky jako dospělí. Nemají ještě ty schopnosti. Takže to musí být pro peníze. Tkalcovská dílna asi není hezké místo pro prožití dětství... Jaké jsou životní a pracovní podmínky dětských tkalců?
Jak takovou práci vnímají samotné děti? Je to individuální. Ale většinou psychika dítěte závisí na jedné věci, a to je opět povědomí o problému. Pokud si myslí, že tohle je jejich úkol a poslání, pak to dělají. Mají psychické problémy. Fyzické a sexuální násilí způsobuje, že jsou nesmělé, uzavřené, bázlivé, a i když jsou mimo ohrožení, necítí se bezpečně. Mají problémy s vyjadřováním pocitů. Pracující děti už nikdy nebudou stejné jako dřív. Celý život si ponesou břemeno. Ty, které o problémech spojených s dětskou prací vědí, často od zaměstnavatele utečou. Ale těch je málo. Co mě vždycky v mé práci ohromovalo, byly děti, které si prošly peklem a dokázaly se s tím vyrovnat. Samy se snažily najít cestu a dostat se z toho. Jsou silné. Jen potřebují pomoc odborníků a vzdělání. Většinou když se jich zeptáte, co by v životě chtěly dělat, odpovědí, že by chtěly zastavit to, čím si samy prošly. Chtějí svým dětem i sousedům říct, že není dobré posílat děti do města, že je potřeba chodit do školy. Ukazují, že se věci dají zlepšit.
Práce, kterou by měly děti dělat, je hrát si. Ke svému vývoji potřebují prozkoumávat svět a chodit do školy. To je to, co dětským tkalcům chybí. Zaměstnávat je je ilegální, proto pracují na skrytých místech, kde je temno, špína. Musí dlouhé hodiny sedět zkroucení u tkalcovského stavu. Práce opravdu poškozuje jejich vývoj. Fyzicky, intelektuálně, emočně. Jak běžní Etiopané reagují na to, že odmítáte dětskou práci? Přeci jen tu pracují statisíce dětí. Obyčejně když slyší o tomto problému, tak jsou šokovaní. Chtějí s tím něco dělat. Co se týká zaměstnavatelů, existují dva typy. První o dětské práci vědí a profitují z ní, takže o řešeních nechtějí moc slyšet. Ti druzí zapojují děti, protože si myslí, že to není nic špatného. Tak často se potkávám s lidmi, kteří nemají povědomí! Když se o problému dozvědí, začnou spolupracovat. Tradiční tkalcovské výrobky jsou v Etiopii stále žádanější a tkalci je také chtějí vyrábět eticky. Často nejenže odmítají dětskou práci, ale chtějí rozvíjet celou společnost. Nejde jim jen o byznys. Jste původním povoláním psycholožka a sociální pracovnice. S jakými dalšími formami dětské práce, kromě té nejčastější v zemědělství, jste se setkala? Některé děti pracují jako domácí služebníci. Jsou velmi mladé, nechodí do školy a pracují víc, než jsou schopné unést. Jiné děti za-
Etiopská móda Češi ji mohli vidět v Praze na Světovém dni boje proti dětské práci. Čtvrt miliardy dětí pracuje v podmínkách, které ničí jejich Foto: Tereza Hronová zdraví a brání jim chodit do školy.
My si v Evropě připadáme často bezmocní. Etiopie je hodně daleko. Má smysl proti dětské práci vystupovat i odsud? Věřím, že všechno je propojené. Musíme se ptát, jak se my osobně podílíme na problémech. Nakupujeme, vytváříme poptávku. Pokud budeme chtít eticky vyrobené produkty, pak nastartujeme celý proces. Buďme zodpovědní. To je to, co dělám já. Moji klienti vyžadují odpovědné nakupovaní, takže já to zase vyžaduji po mých dodavatelích. Další krok je pak sdílet s ostatními zkušenosti. Předávat jim to, co se povedlo. Tereza Hronová
„Moji klienti vyžadují odpovědné nakupování, takže já to zase vyžaduji po svých dodavatelích. Dobrá zpráva je, že hodně návrhářů to chce dělat stejně.“
Zmínila jste region Čenča. Proč se látky vyrábějí právě tady, na jihu Etiopie? Je to tradice. Lidé tu mají talent. Ale proč v dílnách pracují děti? Není to i proto, že je to chudá oblast? Dětská práce jde s bídou ruku v ruce... Jistě, vždy existuje spojení s chudobou. Rodiče mají ekonomické problémy, ač to nerada říkám, nemají kapacitu uživit všechny členy rodiny. To je to, co je donutí zapojit do práce i děti. Mluvíme ale o nejhorších formách dětské práce, ne o běžné pomoci v domácnosti. Běžně rodiče prodají své dítě překupníkovi a pošlou ho do města. Někdy děti utečou z domu do metro-
městnává prostituce. Setkala jsem se ve své práci s tím, že překupníci třídili děti podle vzhledu – zda se víc hodí do sexuálních služeb, nebo do domácnosti. Domácí služba není jen o těžké práci. Tihle pracovníci jsou často zneužíváni, týráni, a to i sexuálně a fyzicky. Často nedostávají ani zaplaceno.
Fikirte Addis Je původním povoláním psycholožka a sociální pracovnice. V roce 2009 založila vlastní značku Yefikir Design. Odmítá šít z látek, které tkaly děti. Foto: Tereza Hronová
„Co mě vždycky ohromovalo, byly děti, které si prošly peklem, a přesto se s tím dokázaly vyrovnat. Jsou silné. Jen potřebují pomoc odborníků a vzdělání.“
Dětská práce Tradiční etiopské látky tkají často dětští tkalci, z nichž se mnozí stali obětí obchodu s lidmi. S vidinou lepšího života odcházejí z venkova do měst. Tam je však čeká otrocká práce. Foto: Jarmila Štuková
Barma: karenské ženy opatrně přebírají otěže Ve stínu dřevěné verandy komunitního centra uprostřed východobarmské vesnice sedí starší ženy. Navršené hromady podivných tuhých listů pod jejich rukama ubývají. Přetváří je na střešní tašky, které pak prodávají v okolních vesnicích. Nejmladší z nich splétá listy po hmatu. Šestnáctileté Moo Moo se totiž před 10 lety dostala do očí infekce. „Kdybychom tu měli zdravotníka, možná by to dopadlo lépe, ale jsme moc daleko od města. Příjezdová cesta je mizerná, nemáme tu ani státního učitele, natož lékaře,“ vysvětluje jedenadvacetiletá Kyaw Wint, která před dvěma lety začala pracovat za podpory barmské pobočky organizace ADRA se starostou a sousedy na plánu rozvoje své vesnice. „Většina mých vrstevnic odešla za prací do Thajska. Tady neviděly žádnou budoucnost.“
Území velké jako polovina České republiky obývá jen jeden a půl milionů Karenů. Dohromady jich jsou přitom celé čtyři miliony. Tato národnostní menšina však více než 60 let bojovala za svá práva proti vojenskému režimu. Mnoho lidí uteklo do zahraničí. V některých vesnicích tu poslalo do nedalekého Thajska za prací alespoň jednoho člena rodiny více než 80 procent domácností. Takové vesnice se poznají na první pohled. Domy jsou tu větší, ale děti místo rodičů svolávají k jídlu babičky. Další Karenové žijí v jiných částech Barmy. Zbývající přebývají v odlehlých vesnicích. Mnozí byli i několikrát násilně přesídleni a v atmosféře doznívajícího konfliktu se snaží především přežít. „Za ty dva roky naší práce tu vidím velkou změnu. Dřív se lidi u nás ve vesnici moc nesetkávali.
Ženy funkce vůdkyň karenských komunit přebíraly už dříve. V horských vesnicích některé dohlížely na dodržování práv a tradic. Jejich poslání se zpravidla dědilo. Foto: M. Lančová
Všechno zařizoval starosta. Dnes mají zájem o to, co se ve vesnici děje. Vidí, že společně můžeme něčeho dosáhnout – třeba dát dohromady peníze a postavit studnu,“ říká Kyaw Wint. „Problémem ale zůstávají vojáci, kteří obcházejí vesnice a vyžadují placení daní či berou muže jako nosiče.“ Z toho důvodu často stojí v čele vesnice žena. „O místo starosty se většinou nikdo nehlásí. Máte spoustu odpovědnosti, povinností a prakticky žádný rozpočet. Musíte vyjednávat s ozbrojenými skupinami. Nedávno jsme tu měli jeden případ, kdy vesnice nemohla zaplatit a vojáci vzali starostovu dceru. Tomu nastrčili pod dům minu. Takhle ho vydírali, dokud se celá vesnice nesložila,“ vysvětluje projektový pracovník Saw EhMoo a dodává:
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Redakce: Tereza Hronová, Michala Hozáková (ČvT), editor: Ivana Faryová (MF DNES). Příloha vychází v rámci projektu V4Aid. Byla finančně podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničích věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Za obsah nese plnou zodpovědnost společnost Člověk v tísni. Kontakt: [email protected] www.rozvojovka.cz
„Když dělá starostku žena, vojáci si k ní nedovolí tolik jako k muži.“ Proti tomu však vypovídají výsledky posledního průzkumu Asociace karenských žen. Podle toho je naděje, že s ženami vojáci zacházejí lépe, mylná. Třetinu z 95 dotazovaných starostek fyzicky napadli nebo mučili.
Ženy ve vysoké politice Ženy se v Karenském státě do vedoucích pozic dostávají velmi pozvolna, i když často z nutnosti. Jejich zdánlivá slabost však může být jejich hlavní předností. Ve světě 60 let trvajícího ozbrojeného konfliktu mezi vládnoucím režimem a karenskou opozicí, ve světě agresivní politiky a nastupujícího ekonomického růstu ženy na vedoucích pozicích najednou přinášejí jiné hodnoty. Stereotypní obraz ženy-hospody-
ně narušuje vedle dalších političek i slavná Aun Schan Su Ťij. Nejen ve městech, ale i v odlehlých vesnicích. Kyaw Wint vypráví, jak při jednom z komunitních setkání mapovali práci žen a mužů. „Přesně jsme dohromady počítali, kolik hodin denně pracují a kolik z toho je placených. Výsledek byl překvapivý pro všechny. Ukázalo se, že zatímco muži pracují v průměru kolem 8 až 9 hodin, ženy prací stráví až 16 hodin,“ vypráví. Muži si začali uvědomovat tu neplacenou práci, kterou jejich ženy dělají. „Když jsem viděla, jak zaujatě pokyvují hlavami, začala jsem věřit, že se dá opravdu něco změnit,“ dodává Wint. Jména některých osob v článku byla kvůli jejich bezpečnosti změněMarkéta Lančová na. projektová manažerka o. s. ADRA
