ČEČETKA V prvním letošním čísle Exoty jste měli možnost se seznámit s Rogerem Catonem, britským odborníkem pro chov kříženců a evropského ptactva. Nechtěl jsem se vzdát příležitosti, abych článek nedoprovodil fotografií nějakého křížence. Na fotografii v onom čísle však už místo nezbylo. Přistoupil jsem tedy na návrh př. Vašíčka, dodat další textový příspěvek o křížencích. Protože na zmíněné fotografii je saténový kříženec čečetky, chtěl jsem jej původně věnovat saténovým křížencům. Teprve později jsem si musel přiznat, že tento úkol nejsem dost dobře schopen zvládnout. Psal jsem o saténových - světlých křížencích a o poznatcích z jejich chovu u př. J. Tichého z Prahy na stránkách IZ už před patnácti lety. Další dva texty o světlých křížencích opět z pera R. Catona mi však vedle britského patriotismu a tradicionalismu zavánějí silně fenoménem mnoha podobných nicneříkajících, byť na první pohled přitažlivých článků. V našich podmínkách sice na toto téma existuje naprostá absence informací, přesto to, co se dalo vybrat z těchto zdrojů se mi na článek zdálo velmi málo. A tak jsem se rozhodl pro text o druhé polovině onoho křížence, o němž se mnou př. Vašíček mluvil coby o kanárovi. Při této příležitosti Vás seznámím s dalším odborníkem přispívajícím texty o evropských ptácích do britského Cage & Aviary Birds, Frankem Meadenem. Záměrně jsem v názvu článku vynechal přívlastek zimní. Mnoho chovatelů ve své praxi odmítá v chovu jakoukoliv administrativu. Nemluvě o genetice, i latinské názvy jsou pro ně příslovečně "latinské". Často se stává, že asi neznají ani české názvy svých svěřenců. Tak se v inzerci objevují čížci obecní, zvonci zahradní a další zkomoleniny. Je to škoda. Čečetka zůstává zimní, nechci její název změnit. K vynechání přívlastku mne vedla jen ta skutečnost, že čečetka po téměř celé severní polokouli vytváří velkou škálu poddruhů a chci se zmínit i o nich. Myslím, že do klecí našich chovatelů se nejčastěji dostává skutečná čečetka zimní, tedy Carduelis flammea flammea, dříve Acanthis flammea flammea, čečetka zimní tundrová. Tato nás navštěvuje často invazním způsobem v zimních měsících. Díky této skutečnosti se může stát ve větších počtech obětí nelegálních chytačů, kteří jimi dokáží zásobit zájemce z řad chovatelů. Vybarvení všech čečetek může být dost variabilní. Především se to projevuje různým stupněm přítomnosti červeně. U samičky tato červeň může tvořit čepičku asi 10 mm dlouhou. Červeň čepičky může být jasná, bledší, oranžová nebo skoro žlutá. Dokonce může čepička skoro chybět. Stejně totéž je možno říci o samečkově červené náprsence. Čepičku sameček postrádá ale buď jen v šatě mládí nebo dost výjimečně. Vybarvený sameček kromě čepičky a náprsenky může mít červené i lícní skvrny. Pták s vybarvenými prsy má zpravidla též růžový kostřec. Červeň tohoto druhu je trochu tmavšího odstínu, nafialovělá ale celkově působící růžově. Je to způsobeno světlými lemy červených peříček, podobně jako známe u neintenzivních (plísňových) kanárů. Celkové vybarvení je šedohnědé, hnědé opeření má šedobílé lemování. Frank Meaden hovoří s jakousi běžnou chovatelskou nadsázkou o stříbřitě bílém lemování. V Anglii je pro ni výstižně užíváno výrazu "Mealy Redpoll", což značí čečetka moučná nebo pomoučená. Nepřehlédnutelnou skutečností je, že již několik desetiletí se v naší přírodě úspěšně zabydluje nový hnízdič, čečetka zimní středoevropská - Carduelis flammea cabaret. Někdy byla uváděna též jako čečetka zimní alpská. I ona se v přírodě obzvlášť na podzim může vyskytovat v hejncích, i více párů může hnízdit ve vzájemné blízkosti, nicméně navzdory své společenskosti hejnka nedosahují početnosti ptáků přilétajících ze severu. Můj osobní dojem je, že právě tento poddruh je pro chov v zajetí nejadaptabilnější. Obzvlášť pro ty chovatele, kteří ji chtějí chovat v bytě v klecích. Sám jsem vyzkoušel, že jsou schopny hnízdit v 50 centimetrové kleci stejně jako kanáři. Jednalo se však u mne o ptáky odchované v zajetí, nikoliv odchycené. Jsem však
přesvědčen, že i odchycení ptáci by se přizpůsobili podobným přiměřeně přizpůsobeným podmínkám. Na rozdíl od předchozího poddruhu je celkové zbarvení více hnědé. Nejnovější ornitologická literatura se zmiňuje o žlutohnědém nebo okrově hnědém lemování hnědých per. Červeň tohoto poddruhu je jiného odstínu, u ornitologů jsem našel sice výraz karmínová, ale nesouhlasím s tím. Mám zato, že jde o jasnou rumělku přecházející až do tmavší purpury. U výjimečně vybarvených samců je pak červeň bez lemů, podobně jako u intenzivního kanára pak i taková čečetka působí štíhlejším dojmem. F. Meaden o ní píše: "Vidět na jaře dospělého samce s tmavohnědě žíhaným těsně přiléhavým opeřením se sytou červení na prsou a vztyčené čepičce na hlavě, je jedním z nejkrásnějších zážitků. Ať už jde o začátečníka či zkušeného chovatele, je tato menší čečetka (Lesser Redpoll) ideálním ptákem pro chov v zajetí. Brzy zkrotne, stále čilá a aktivní. Jediným negativem je sklon k obezitě, obzvlášť při nevhodném krmení určitými olejnatými semeny během zimy nebo přezimování v malém prostoru. Zatímco mohou být určitě odchovány v koloniálním systému v pokojové voliéře nebo jako pár v kanáří kleci, zaznamenal jsem jako nejúspěšnější chov samostatného páru v malé voliérce rozměrů šest stop délka i výška, šíře asi tři stopy, což je limit spíše pro vstup chovatele do voliérky a možnost obsluhy a kontroly než nárok ptáků. Často mí známí takovou voliéru doplňovali ještě párem kanárů v předpokladu, že jak čečetky, tak kanáři si budou mírumilovně hledět svého. Sám jsem to také zkusil. Problémy nenastaly, ale mezi mladými se vedle kanárů a čečetek objevovali pravidelně i kříženci." Já sám s tím úplně nesouhlasím. Čečetky odchovávám pravidelně každoročně více než dvacet let. V prvních letech mými chovanci byl nejčastěji právě tento poddruh. Teprve později jsem získal další variety nebo se dostal k informacím o možných křížencích či experimentech. Přesto mi nikdy v jedné, byť i prostorné voliéře dva páry současně nezahnízdily. Samička se sice nenechá odradit a sedí třeba už na snůšce, ale samečci se neustále honí, jsou nevěrní a sedící samičku ruší, takže i když jsem se o společný chov pokoušel, vždy jsem v jeho průběhu nakonec přikročil k upřednostnění a izolaci zasednuvšího páru. Někdy se mi ani nepodařilo odchov odbýt dalším zájemcům a nebylo výjimkou, že zjara u mne bylo více než třeba tři páry těchto čečetek, což pro
mne bylo z hlediska množství případného odchovu i jeho nepříbuznosti víc než nežádoucí. Jednou jsem na jaře vypustil do voliéry samičku, kterou jsem přezimoval sice v chladu ale v malé kleci. Byla tak tlustá, že ve voliéře nebyla schopna ani letu ve vodorovném směru. Jen klesala. Aby se dostala do vyšších partií, kde si pod stropem urputně stavěla hnízdo, musela i se stavebním materiálem šplhat po pletivu. Během hnízdění se pak její stav upravil do normálu. Jindy jsem měl v jedné voliéře lichou samičku. Tu zjara se objevil z venkovní strany voliéry poměrně pěkně vybarvený sameček. Protože voliéra má dvojité pletivo s mezerou, nemohli se vzájemně krmit. Sameček setrvával však vytrvale. Neodolal jsem a odchytil jej. Nechci nikoho přesvědčovat, že mu to nevadilo. Je samozřejmé, že nějaké uvykací procedury, jinak při odchytu ptáků obvyklé, se nekonaly. Zrovna jsem jej pustil k samičce. Vůbec ho asi nezajímalo, že se ocitl v zajetí. Okamžitě letěl k samičce a krmil ji. Pozoroval jsem je dost dlouho nepřetržitě, sameček v zajetí uvyknul podle mého názoru tím nejpřirozenějším způsobem. Vůbec si nesednul na pletivo, jako se děje i při vypuštění odchycených a v kleci již uvyknutých ptáků do voliéry. Samička zřejmě v té době splnila všechny jeho potřeby. Co se týče kříženců, nejsem si moc jist, že je to tak jednoduché. I starší literatura (třeba náš K. Zrůst) se vesměs vyjadřuje o snadnosti křížení s kanárem. Před asi pěti lety jsem vychoval ve voliéře jakýmsi náhodným způsobem křížence čečetky s oranžovou kanářicí, tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale skutečnost, že zůstal jen jeden, svědčí o tom, že tu nemusí vše fungovat tak běžně. Vlastně ani na klubových či celostátních olomouckých výstavách křížence po čečetce nikdo nikdy nevystavil. U opačného křížení, které jsem prováděl ještě před tím se saténovým samcem kanára, respektive se třemi samci, by bylo snad lépe se tím ani nechlubit. Ačkoliv samička čečetka přitom hnízdila v kleci velmi ochotně několikrát za sezónu, vedle čistých snůšek se mi světlí ptáci líhli bez horní poloviny zobáku nebo s podobnými deformacemi. Vinil jsem z toho nejprve otce kanára a vyměnil jsem jej za jiného. Ale opakovalo se totéž. Pořád jsem však dával vinu kanárům, oba v této sezóně použití oranžoví saténoví samci kanáři byli totiž bratři. Pro příští rok jsem sehnal dalšího, sice jen žlutého, ale trochu silnějšího a robustnějšího. Odchov přišel bez problémů, ale se stejnými vadami. Vylíhlým světlým ptákům opět chyběla horní
polovina zobáku. Avšak tmaví sourozenci (samečci) byli odchováni a neměli žádnou chybu. Věděl jsem sice, že saténového křížence po čečetce je možné odchovat, poradit mi však v této chvíli neměl kdo. Ale v dalším hnízdění to vyšlo. Dvě bílé zdravé samičky se dočkaly osamostatnění. Po čase mi zůstala jen jedna (viz. foto). Tu jsem však měl několik let. Opeření bylo o něco řidší a každoroční přepeřování probíhalo vždy dost dlouho a náročně, určitou kritickou dobu nebyl pták schopen dostat se na větve a pohyboval se jen po zemi, proto jsem jej pak nechával přepeřovat v kleci. Teprve později jsem nalezl zase v Cage & Aviary Birds v textu R. Catona o netradičním párování kanářího samce s čečetkou: "Čečetka menší je spolehlivá chovatelka, avšak odchov není jednoduchý. Mnoho zárodků odumírá ve vajíčkách. Občas se vyskytují deformace, především zobáku. Nejatraktivnější potomky produkují mozaikoví nebo saténoví samečci." Domnívám se, že je-li možno hovořit o negativních stránkách křížení našich ptáků s kanárem, je to zrovna citovaný případ. A jsem přesvědčen, že sdělená zkušenost bude chápána jako poučení, nikoliv jako výzva k dosažení nedosažitelného. To se ovšem týká kříženců s kanárem při použití saténového kanára a samice čečetky, jiné kombinace křížení s kanárem by jistě bylo vhodné prověřit a seznámit s výsledky ostatní chovatele. Kříženci ptáků s kanárem jsou v Anglii nazýváni "Mules", zatímco křížencům pěnkavovitých druhů mezi sebou říkají "Hybrids". Že by se podobné problémy vyskytly při těchto mezidruhových kříženích s čečetkou mi známo není. Naopak, křížence čečetky s hýlem, které jsem viděl zatím jen v Olomouci na SŠ, považuji doposud jako všechny křížence našeho hýla (o křivce ani nemluvě) za u nás nejvyšší hranici v této kategorii. I další kříženci čečetky se stehlíkem př. Košty z České Třebové byli krásní. Sám jsem odchoval také křížence s čížkem lesním, zvonkem zeleným i stehlíkem. Zájem vzbudil v Olomouci i kříženec čečetky s konopkou př. Domase, byť totožný kříženec jiného chovatele byl v tisku kýmsi komentován negativně. Autor této kritiky se ptal po významu takového křížení. Já osobně jej v tomto případě vidím v kombinaci elegance a celkového noblesního vzezření konopky s krotkostí a velmi příbuzným zbarvením čečetky. Dalším, pro svůj nepravidelný výskyt podstatně atraktivním poddruhem, s nímž se u nás můžeme setkat je čečetka bělavá Carduelis hornemanni. Patří k dosti
vzácným zimním návštěvníkům ze severu. Podobá se hodně prvně popisovanému poddruhu čečetce moučné. Rozdíl je v tom, že toto pomoučení, v tomto případě sám neváhal použít výrazu postříbření je po celém povrchu těla celkové výraznější, zvláště působí také čistě bílé partie na kostřeci a spodině. Zatím jsem se u popisů vyhýbal zmínce o velikosti ptáků. Jednou se mi podařilo, že mé neustále se ozývající čečetky ve voliéře navštívilo asi patnáctikusové hejno těchto stříbrných skvostů. Podařilo se mi dva exempláře odchytit do nárazové sítě. Oba byli samečci. Později mi k nim někdo přenechal další dva nevybarvené kusy, sám jsem se domníval, že by to mohly být samičky a že tedy jsem majitelem dvou párů. Trvalo mi to dva roky, než jsem získal jistotu, měl jsem čtyři samečky. Ačkoliv jsem se těšil, že rasu uchovám a případně v chovu vylepším, nezbylo mi nakonec, než si odchovat alespoň křížence poddruhů. Od té doby u skupiny mých čečetek nemohu vliv fenotypu bělavé rasy popřít. Podařilo se mi odchovat též křížence se samičkou čížka a výsledek porovnat s tímtéž ale při otci, jímž byl samec čečetky středoevropské. Celkem živě si umím představit, že i výsledky dalších kombinací křížení bělavé čečetky by byly zajímavější než s běžnými čečetkami. Podle mého názoru sklony k tloustnutí jsou u tohoto poddruhu největší. Dokonce se nemohu ubránit dojmu, že i postava odchycených ptáků je trochu jiná. Zatímco naše čečetky postavou lze přirovnat do jisté míry např. k čížkům, tj. zadní polovina těla se rovnoměrně klínovitě zužuje do špičky, bělavé jsou celkově víc válcovité.S poněkud prověšeným břichem mi do jisté míry připomínají chůvky nebo některé amadiny. Pár údajně bělavých čečetek mi před lety přenechal př. Laube. Poslal mi je tehdy poštou, neměl jsem možnost vidět ostatní nebo ty mé s ostatními porovnat. Byl to určitě pár, byly u mne několik let, zajímavé na nich bylo, že byly mimořádně velké - určitě jako stehlíci. Nebylo však na nich nic bělavého. I tento zobáček, který všechny doposud mi známé čečetky mají drobný a dost krátký, měly tyhle velikostí i tvarem podobný stehlíkům.Za největší zvláštnost tohoto páru ale považuji, že mi odmítaly zahnízdit. Vzájemné krmení byl vrchol jejich sexuálních aktivit. Většina popisů se zmiňuje o pravidelném výskytu kříženců této rasy s čečetkou zimní tundrovou. Osobně si myslím, že tato tvrzení vzhledem k nedostatku konkrétních důkazů a nakonec i neidentifikovatelnosti takových jedinců jsou k ničemu. V mém chovu čečetky bělavé patřily k favoritům a přes jisté obtíže s jejich získáváním nepovažuji své zkušenosti s nimi za ukončené. Každá podrobnější literatura se zmiňuje nebo spíše naznačuje existenci několika dalších ras. Nejčastěji jsou uváděny větší Carduelis flammea holboeli, Carduelis flammea rostrata. Frank Meaden vzpomíná, že vlastnil čečetku velkou 17 cm (to by odpovídalo velikosti ptáka přinejmenším naší pěnkavy či strnada). Uvádí dále také tabulku celkem sedmi poddruhů. U grónské rasy Carduelis flammea rostrata je nemohu potvrdit. Moje bělavé byly velikostí srovnatelné s ostatními, tedy asi 12 cm. Poměrně známá a ornitology v terénu užívaná publikace V. Hájka, "Určování stáří a pohlaví pěvců" vydaná MOS v Přerově v r. 1978 uvádí u stručného krátkého popisu čečetky bělavé podrobnější popis čečetky bělavé menší (Carduelis hornemanni exilipes) a zde je asi v souladu s názvem uváděna délka ptáka 12 cm. F. Meaden se v části článku pokouší o popisy jednotlivých ras uvedených v tabulce. Připouští však i vzájemné samovolné křížení poddruhů v přírodě tam, kde se dvě nebo více ras místně překrývá. Zmiňuje se také, že by mělo být přirozenou zásadou, při získání nového poddruhu chovateli, věnovat se prvně rozmnožení čisté rasy, zároveň však přiznává, že i britští chovatelé při získání rasy C. flammea rostrata přistoupili k experimentům a vzájemnému křížení poddruhů dříve, než se podařilo vytvořit dostatečně četnou čistou základnu této rasy. Britští chovatelé obecně upřednostňují mezi evropskými ptáky jejich severské poddruhy, jež jsou obvykle proti rasám normálním evropským a ostrovním (britským) pak obzvlášť, zjevně robustnější a větší. Autor F. Meaden ve dvou mně dostupných článcích pak kromě již shora citovaného uvádí obecné zkušenosti ohledně chovu i některé zajímavosti. Ve smyslu tendence
atraktivity velkých ptáků uvádí návod na získání velkých čečetek následovně: "Použijte jako pěstouny spolehlivý pár zvonků zelených. Pokračujte v upevňování tohoto efektu dva nebo tři roky. Zvětšení dosažené tímto způsobem bude trvalé. Požadujete-li důkaz, zkuste poloviny snůšky vajíček čečetky podložit zvonkům a potom porovnejte mláďata vychovaná vlastními rodiči i pěstouny." Jako jinou zajímavost z chovu uvádí: "Asi z osmi párů které mám na paměti z jistého dovozu, většina samiček hnízdila během několika týdnů. Jediným nedostatkem bylo, že se nechtěly vzdát své prakticky jediné potravy - prosa. Ptáci byli odchyceni za účelem výzkumu a během doby než jsem je získal, byli ve stanici přivykáni a krmeni jen prosem ..." Po stránce výživy jsou skutečně přizpůsobivé, dá se říct z pohledu chovatele, že nenáročné. Autor sice uvádí dle mého názoru i přehnané extrémy v podobě nabídky fíkových drobných semínek. Sám jsem to také zkusil, ale neuspěl jsem, asi by to chtělo víc trpělivosti. Vedle běžných směsí zrnin pro evropské ptáky pak je doporučováno také podávání vaječných směsí, jejichž složení může být velmi rozmanité. Je uváděna i směs k jejímuž vyrobení je použito z velké části výživy prodávané k výživě kojenců. Při navyknutí na takové měkké krmivo je možný odchov i bez živé potravy. Většinou však chovatelé alespoň v prvních dnech odchovu nabízejí alespoň mšice z listů a větviček ovocných stromů (švestka, jabloň). Rychle si navyknou i na další běžné druhy hmyzu. Menší moučné červy, octomilky. Sám si vzpomínám na dobu, kdy jsem choval kardinály. Vzhledem k jejich vzácnosti jsem je nechoval v neomezených společnostech. Naopak, zprvu jsem je držel během hnízdění izolovaně po páru. Později jsem si troufnul a spolehlivým párům jsem přidružil za spoluobyvatele buď pár zvonků nebo čečetek. Jak se někdy stává, v přílišném zájmu o kardinály jsem si čečetek téměř nevšímal. Tak jsem jednou objevil, že čečetky mají mláďata, která už ani nešla okroužkovat. Samička je krmila obsahem zabitých dospělých cvrčků domácích, kterých měla ve společnosti kardinálů dostatek. Přistihneme-li je na sněhu vybírat sbírat semínka lebedy, pravděpodobně nám neunikne pohled na to, jak rády se brouzdají a koupou v čistém sněhu. Provozují to i v zajetí, pokud jim voliéra takovou možnost přináší. V chování mají velmi daleko k tajnůstkaření. Zdá se, že nevěnují žádnou pozornost tomu, aby hnízdo bylo někde v ústraní. Často volí viditelné otevřené místo. Akceptují svazek březových větví připevněných na stěně voliéry a stejně tak nasednou i do kanářího hnízda nebo cedníku pověšeného na stěně klece nebo voliéry bez jakýchkoliv větví. Materiál na stavbu hnízda by měl obsahovat jemnou suchou trávu, mech suchý i čerstvý (vlhký po vyschnutí stavbu zpevní), kořínky, zvířecí srst, (psí chlupy, ale úspěch jsem zaznamenal též se srnčí nebo kozí srstí), vatu z tobolek bílých topolů nebo osik nebo i útržky bílé vaty prodávané v lékárně, bílou nastříhanou cupaninu, kokosová nebo svislá vlákna. Severní rasy podle Britů mají rády také trochu peří, dokonce použijí i pavučinu a také lišejníky. Považuji za důležité zmínit se i o tom, že další oblastí experimentů v chovu čečetek jsou také jejich mutace. Hnědá existovala i u nás. Bílou a stříbrnou jsem viděl jen na fotografiích. Psát o nich je ovšem (zatím) mimo moje možnosti. Také skutečnost, že v chovech se setkáváme s ptáky převážně nevybarvenými nebo vybarvenými jen velmi sporadicky, má přímou souvislost se zájmem i skutečným úsilím chovatele vypěstovat jen ptáky nebo se přiblížit i esteticky přitažlivějšímu výsledku. Ostatně ale i v přírodě je velké procento nevybarvených samců, zřejmě se asi nejčastěji jedná o mladé ptáky. Mohou však asi být i jiné příčiny částečně nebo i úplné absence červeně.
Závěrem se chci ještě zmínit o tom, že činnost dle mých poznámek o mém vlastním způsobu doplňování chovného materiálu není třeba považovat za nezákonnou. V žádném případě ale nechť toto není považováno za povzbuzení nebo návod k tomu, že odchyt ptáků nepodléhá žádným omezením. Naopak doporučuji každému, kdo se chce chovu evropského ptactva věnovat, aby se obeznámil s předpisy ohledně ochrany fauny. Nepovolená čižba a prodej, o níž se zmiňuji i v tomto textu a psal jsem o ní obsáhleji na stránkách tohoto časopisu již dříve, mohou být postihovány způsobem, který může mít vedle viníků nepříznivý dopad i na opravdové zájemce o chov. Je v podstatě škoda, že reálné a odpovědné stanovisko k této problematice nedokázala doposud zaujmout ani ÚOK CHOP a v návaznosti na ni i další organizace chovatelů balancují mezi subjektivními názory, zda je nebo není možno vystavit křížence nebo evropské ptáky a z neschopnosti řešit případný střet se rozhodnou evropské ptáky a křížence z výstav vyřadit. Je na chovatelích, jestli naše výstavy budou jen tzv. výstavami exotů, kde stejně převládají ptáci výrazně domestikovaní nebo i mutační a skutečných exotů zde bývá pořídku, či zda se zde budou moct návštěvníci setkat přiměřeným a kulturním způsobem i se zástupci naší přírody. Jako vždy byl bych rád, kdyby i tento článek byl podporou trendu, který si sám přeji a který navzdory přísným ochranným opatřením může fungovat i v zemích EU. M. Brázdil, Lomnice nad Popelkou
