Mládí urozeného kavalíra Nejstarší syn knížete Eduarda Marii Lichnovského Felix Maria Vincenc se narodil ve Vídni v domě na Hintere Schenkenstrasse č. 60, a to v úterý před velikonočními svátky 5. dubna 1814. Deset dní po jeho narození zemřel nedaleko odtud v domě č. 6 v Rauhensteingasse jeho děd Karel Alois. Tímto dnem se stal Felixův otec jediným dědicem rodinného jmění a držitelem hornoslezského majorátu. Mladý kníže a budoucí dědic vyrůstal střídavě v císařském hlavním městě a na zámku v Hradci. Dostalo se mu výchovy v několika jazycích – mluvil německy, pod vlivem matky maďarsky a navíc místním nářečím češtiny, jak je pochytil od lidí v Hradci nad Moravicí, a také trochu polsky. Ještě v dětském věku k těmto jazykům přibyla francouzština, která patřila k povinné výbavě tehdejšího příslušníka vyšších kruhů, a později také španělština. Za svého pobytu ve Španělsku ji prý zvládl během šesti týdnů. Jeho zápisky a korespondence jsou vedeny především v němčině, něco málo ve francouzštině. Nemáme však žádný doklad o tom, že by ovládal písmem maďarštinu nebo češtinu. Vychovatelem v rodině Lichnovských byl mladý Švýcar Germain Aymon, původem z kantonu Wallis, jehož hlavním úkolem bylo naučit děti knížete Eduarda francouzštině. Tento domácí učitel způsobil, že i prominentní knížecí rodina učinila málo příjemnou zkušenost s vládnoucím rakouským policejním režimem. Vídeňská vláda totiž z obavy před ideologickým ovlivňováním mládeže zakázala svým poddaným zaměstnávat jako domácí vychovatele cizince. Týkalo se to hlavně šlechtických rodin, kde bývali (29)
Kníže Felix na koni.
zaměstnáváni vychovatelé a vychovatelky z francouzských jazykových oblastí. Tlak proti těmto cizincům zesílil od roku 1819, po vyhlášení karlovarských článků, které představovaly zostřenou politickou perzekuci. Lichnovští si museli pro Aymona vymoci výjimku u samotného císaře a Švýcar mohl zůstat. Uchránili ho tak od vypovězení ze země, ale neuchránili ho před systematickým 25 policejním sledováním. (30)
O dětství a duševním zrání mladého Felixe nevíme téměř nic. Lze jen soudit, že kultivované a přísně konzervativní prostředí rodiny na něj značně působilo a že ovlivnilo jak jeho literární a hudební záliby, tak jeho pozdější politické postoje. Felixův otec kníže Eduard byl přesvědčeným legitimistou a úzké pouto osobní náklonnosti jej pojilo s kancléřem Metternichem. Po Metternichově sňatku s mladou Melanií Zichyovou v lednu 1831 se stali dokonce příbuznými. Otec se však příliš často vzdaloval od rodiny za svými zálibami, a tak teplo rodinného krbu udržovala hlavně matka. Felixe proto poutalo k matce silnější citové pouto než 26 k otci, jak ostatně vyplývá i z jeho dochované korespondence. V letech 1825–1830 navštěvoval malý Felix c. k. gymnázium v Opavě, stejnou školu, kterou vychodil genetik Johann Gregor Mendel i revolucionář z roku 1848 a „osvoboditel sedláků“ Hans Kudlich. Od roku 1830 začal budoucí dědic statků rodiny Lichnovských studovat práva na univerzitě v Olomouci. Ve stejné době se stal jeho vychovatelem a průvodcem ve studiích mladý právník Franz Hein, pozdější advokát v Opavě, poslanec říšského sněmu v revolučním roce 1848 a posléze ministr spravedlnosti Schmerlingovy vlády.27 O šest let starší Hein, sám absolvent olomoucké univerzity, se snažil po více než dva roky prohlubovat vzdělání mladého aristokrata. Ten však se svým studiem už roku 1832 skončil, aniž dosáhl akademické hodnosti. Pozůstatkem jeho snažení na poli vědy jsou jen školní sešity a četné poznámky z přednášek v několika oborech, jež se dochovaly ve Felixově pozůstalosti. Občas bývá zdůrazňován Heinův vliv na formování Felixovy osobnosti a na utváření jeho názorů, což ovšem s ohledem na liberální orientaci a pozdější politické aktivity mladého vychovatele můžeme sotva brát za bernou minci. Zejména v politických otázkách mohla mezi mladým aristokratem a Heinem těžko existovat názorová shoda. Také není známo, že by tito dva mladí mužové i později zůstali ve styku. Roku 1835 nastoupil Felix Lichnovský vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník nikoli v c. a k. rakouské armádě, jak by se dalo čekat, nýbrž v armádě pruské. Protože mezi šlechtou platilo (31)
za věc prestiže sloužit nikoli u pěchoty, ale u jezdectva, odsloužil si Felix svou jednoroční službu v husarském pluku č. 6, který byl posádkou v Neustadtu v Horním Slezsku (dnes Prudnik).28 Tento pluk „hnědých husarů“ patřil sice od dob Bedřicha Velikého k výkvětu pruské královské armády, ale Felix to – jak se zdá – příliš neocenil. Jak přiznal své matce, necítil se být k vojenské službě povolán a nenašel v ní zalíbení. Těžko snášel nudu kasárenského života a dával přednost veselému životu. Byl vznětlivé povahy, nedůtklivý a popudlivý, snadno vyvolával spory. K prudkému temperamentu, který podědil po otci, se družila panská pýcha, která mu jen stěží mohla získat upřímné přátele. Začal žít nad poměry, navazoval pletky se ženami a dělal dluhy. Proto nepřekvapí, že už jeho vojenská služba byla provázena několika místními skandály. Velký rozruch tenkrát vyvolala milostná aféra, do které se zapletl s vdanou ženou, mladou hraběnkou Schweinitzovou. Kvůli jiné ženě byl mladý kníže (za blíže neznámých okolností) dokonce vyzván na souboj. Z tohoto prvního duelu, vybojovaného šavlemi, vyšel značně posekán.29 Byla to první nepříjemná zkušenost toho druhu, jež však do budoucna neměla zůstat ojedinělou. Teď se ukázalo jako nejlepší řešení co nejdříve zmizet. Proto ihned po uplynutí povinného prvního roku vojny svlékl Felix rychle hnědou husarskou uniformu a dal pluku vale. Ještě před nástupem na vojnu strávil mladý kníže nějaký čas v Berlíně, kde navázal první kontakty s tamější vyšší společností. Vsadil na pruskou kartu a byl rozhodnut své styky mezi pruskou šlechtou po vojně dále rozvíjet. Aby mohl v hlavním městě vystupovat na úrovni, uzavřel začátkem roku 1837 ještě ve Slezsku půjčku ve výši 1000 tolarů. Ta mu však byla s ohledem na zadluženost rodinného majetku po příchodu do Berlína předčasně vypovězena. U berlínského klenotníka Hossauera si proto na směnku objednal klenoty za 335 fridrichsdorů (pruských dukátů). Část těchto klenotů daroval své berlínské milence, herečce Charlottě Hagnové, zbytek svěřil židu Wolffovi, který je měl se ziskem prodat. Tato transakce na hraně zákona však nezůstala utajena a ministr vnitra Rochow-Rekahn se jí chopil, aby mladého větroplacha zdiskre(32)
Pruský král Bedřich Vilém III. (1797–1840).
ditoval.30 Pro Lichnovského to bylo o to nepříjemnější, že se chystal vstoupit do pruských královských služeb. Už na začátku svého působení u husarského pluku, v říjnu 1835, se obrátil na samotného krále Bedřicha Viléma III. do Berlína s žádostí o přijetí do pruských diplomatických služeb. Dostalo se mu příslibu, že bude zproštěn předepsaných služebních povinností stanovených pro přijetí a bude se muset podrobit pouze ministerské zkoušce. Uplynul rok a pozvání k ministerské zkoušce nedocházelo. Kníže Felix mezitím opustil armádu a pobýval v Berlíně. Začátkem roku 1837 se rozhodl navštívit ministra zahraničí Johanna Petra Ancillona. Ten mu pak v osobní audienci doporučil, aby s žádostí posečkal a raději opustil na čas hlavní město. Felix Lichnovský, který se zatím uvedl v berlínské společnosti jako persona non grata, měl tak nést následky své nezodpovědnosti. Reakce mladého knížete na Ancillonovu zřejmě dobře míněnou radu byla krajně podrážděná a neuvážená. Odhalujeme v ní povahové rysy, které se snad po čase vlivem zkušeností zmírnily, nicméně provázely Felixe po celý jeho krátký život a způsobily (33)
mu nejednu nepříjemnost. Mladý aristokrat postrádal sebeovládání, jednal s přepjatou pýchou, patrně větší, než bylo obvyklé u lidí jeho stavu. Svou při s pruským ministrem zahraničí řešil radikálně a velmi osobně. Dal se asi ovlivnit i míněním šlechtických kruhů, se kterými se v Berlíně stýkal, u nichž byl starý králův ministr krajně neoblíben. Dne 13. února 1837 napsal Felix stížnost, kterou adresoval samotnému panovníkovi. Obvinil v ní nejen Ancillona, ale i ministra vnitra Rochow-Rekahna z intrik proti své osobě a žádal zadostiučinění, neboť jeho čest prý byla znevážena.31 Mladý kníže se svou stížností na Ancillonovu adresu patrně přestřelil, protože pruský ministr přes dočasné odmítnutí jeho žádosti nepatřil k Felixovým nepřátelům a nebyl proti němu zaujat. Dokládá to mimo jiné ve svých vzpomínkách sám kancléř Bismarck. Můžeme-li Bismarckovi věřit, nepřestal být kníže Lichnovský pro ministra Ancillona i nadále perspektivním kandidátem pro službu v diplomacii.32 Králova odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Bedřich Vilém III. odvětil dopisem z 26. února. Sděluje v něm stěžovateli, že na odmítnutí jeho žádosti nelze nic měnit, a současně zdůrazňuje, že čest mladého knížete nebyla jednáním ministrů nikterak dotčena.33 Král byl nepochybně prostřednictvím svého okolí dobře informován o Felixových aférách, o nichž si cvrlikali vrabci na berlínských střechách – o herečce Charlottě Hagnové, kterou zahrnoval velkorysými dary, o jeho rostoucích dluzích a neproplacených směnkách, o čestném sporu s hrabětem Schweinitzem, kvůli kterému se k Lichnovskému část berlínské vyšší společnosti obrátila zády. Dveře do diplomatických služeb pruského státu zůstaly tak Felixi Lichnovskému uzavřeny. Už dříve v něm uzrálo rozhodnutí opustit Berlín a pruské království. Aniž vyčkal královské odpovědi, odjel v noci na 16. února 1837 z Berlína a o měsíc později ho nacházíme v severním Španělsku, kde vstoupil do vojska karlistických povstalců. Jestliže někteří autoři hledají v jeho rozhodnutí čistě idealistické pohnutky, nemají docela pravdu. Kníže Felix reagoval patrně z uražené ješitnosti na odmítnutí své žádosti a současně hledal únik před věřiteli, kteří začali naléhat na splá(34)
cení jeho dluhů. V rodinné korespondenci Lichnovských o tom máme několik dokladů.34 Těžko říci, zda bylo rozhodnutí knížete Felixe odejít do Španělska spontánní, či zda mu předcházela delší příprava. Jak sám přiznává ve svých vzpomínkách i v korespondenci, cestoval vybaven doporučujícími dopisy, jež mu měly usnadnit cestu a především zjednat důvěru pretendenta španělského trůnu dona Carlose. Později napsal v dopise příteli Paulu Nangrisovi, že se chce jednou vrátit před zraky svého královského pána jedině ospravedlněn. Ve službě španělským legitimistům viděl tedy cestu, jak se 35 vrátit do přízně Bedřicha Viléma III. Od chvíle odjezdu z Berlína jsme dosti podrobně informováni o Felixových osudech jednak z jeho Erinnerungen (Vzpomínek), jednak z rodinné korespondence. Pro oba rodiče byl Felixův náhlý odjezd stejným překvapením jako pro většinu jeho berlínských přátel. Dověděli se o něm až na základě upomínek věřitelů a pak postupně z Felixových dopisů adresovaných příteli Paulu Nangrisovi, který byl také jedním z Felixových věřitelů.36 Kníže Eduard začal teprve nyní prostřednictvím svého berlínského právního zástupce zjišťovat bližší okolnosti toho, co předcházelo Felixovu útěku z hlavního města, a uvádět do pořádku synovy dluhy.37
(35)
