Mladá na malý. divadlo je záminka pro to být spolu

Mladá na malý 23.6.2013

divadlo je záminka pro to být spolu

4

Jana Mandlová je dalším nováčkem v lektorském sboru a každého zajímá kde se tady vlastně vzala. Sešli jsme se pod lípou, kolem hulákali opilci, lípa voněla a bylo to příjemné. Chtěl bych se tě zeptat, na tvůj obor. Mám vystudovanou dramatickou výchovu na DAMU. A už dvacet let učím na Dramatické školičce ve Svitavách. A jak se dělá dramatická výchova na menším městě? Právě jsem si říkala, že je to zvláštní, protože já dělala nábor do Školičky před dvaceti lety. Od té doby ho nedělám. Ony si to ty děti nějak řeknou, aniž bych pro to hnula prstem. Já nevybírám děti, ony si vybírají mě. A ty jsi tady na Mladé scéně poprvé? Jako porotce ano. Jinak sem občas zajedu ze Svitav, ono to není daleko. Letos jsem tu prvně celou dobu a fakt si to užívám. Porotcuješ běžně? Ne, nechala jsem se ukecat poprvé. Nerada chodím do porot, protože to slovo může ublížit a já bych hrozně nerada děcka od divadla odradila. Když se to třeba nepovede, tak se trápím i já. Protože chci říct pravdu a současně vím, jak by bylo mně. Na Dětské scéně nás taky někdy nepřijali. A nevíš, co se přesně stalo, protože do té doby to funguje... Je to taková divadelní alchymie, chemie. Myslím, že to je otázkou vyladění formy a obsahu. Někdy stačí malinko, aby jedna strana převážila. Když není forma dokonalá a je jasný obsah, tak ti divák odpustí, protože cítí náboj. A když se ten obsah nepodaří, tak z toho forma vyleze, a všichni si všímají, co nefunguje. Najít přesnou rovnováhu, na to nemá nikdo přesné řešení. Je to o náhodě, protože tu energii nese i publikum, to se nedá namíchat. Jakmile chci najít kuchařku a uvařit to a ještě pokud možno zakonzervovat, tak to nejde. A mám největší radost, když se něco nepovede. Říkám si „zaplať pánbůh, vždyť jsme živí lidi, nejsme stroje.“ Tím si jenom dokazujem, že jsme živoucí. Člověk musí mít odvahu investovat do ztráty. A když jsi tady poprvé, jak se ti na Mladé scéně líbí?

Mně se tady strašně líbí. Hlavně ta komornost, tady to obsáhne asi sto lidí, což ještě pořád nahrává domácí atmosféře - všichni se tu mohou poznat, vytvořit komunitní společnost. Jenom si pak říkám, jestli se to nezacyklí do sebe, protože lidé zvenčí nebo náhodní diváci nebo město do toho těžko vstupují. Jinak se mi hrozně líbí, jak mladí diskutují, jak jsou k sobě ohleduplní... no jsou krásní! A kéž by to společenství vydrželo, protože o tom je divadlo. Jací jsou tvoji oblíbení autoři, díla, nebo i žánry? Mám hodně ráda poezii a poetické texty. Často mi potom vytýkají: Ty děláš ta „ženská témata“, to vůbec není divadelní. Ale nemůžu si pomoct, mně se to prostě líbí. Co se týče autorů, vždycky spíš hledám to, co je třeba. V ten moment to může být cokoli. Kolikrát se i divím, že se pustím do něčeho, k čemu jsem měla i odpor. Ve Svitavách se odehrává Dětská scéna, v podstatě manželská přehlídka Mladé scény. Dokážeš ty přehlídky porovnat? Byla bych ráda, kdyby Dětská scéna měla podobnou atmosféru, jako je tady. Ale tam to není možné, protože už je to megalomanské. Spojily se dvě přehlídky (recitační i divadelní) a kolem toho je tam mnohem víc seminářů. Myslím, že pro děti je to hodně náročné, mají hodně nabitý den a nemají čas jenom tak spolu být. Těším se , až ty moje děti odrostou, už bych je sem chtěla příští rok vzít alespoň na čumendu. Třeba Loutkářská Chrudim, tam to funguje podobně jako tady, i když je taky trochu větší. Lidé se na sebe těší, vezmou si dovolenou a divadlo je vlastně jen záminka pro to být spolu. -jxm-

Taneční a pohybové studio Magdaléna: Barokní fuga Kluci nejsou k dispozici Rozhovor s tanečnicemi studia Magdaléna a režisérkou Ludmilou Rellichovou V souvislosti s představením nového cirkusu, které letošní Mladou scénu otevřelo, se mluvilo o vyšších nárocích na řemeslo v téhle sféře divadla. Že ač jsou to amátěři, tak musejí své řemeslo ovládat na určité úrovni, aby vůbec mohli vystupovat. Jak dlouho tančíte vy? Holky: Většina z nás začínala už ve školce. A to už jste rovnou směřovaly k tomu, co děláte dnes, nebo jste začínaly třeba s baletem? Holky: Balet jsme vůbec nedělaly, spíš scénický tanec. Ludmila Rellichová: Co my učíme je tzv. tvořivá taneční výchova, to ani s baletem nemá moc společného. Tvořivá taneční výchova v sobě zahrnuje mnohem širší škálu uměleckých disciplín, kromě pohybu i klasický dramaťák, hudebku a výtvarku. Později se pak děti vyprofilují a zaměří se na jeden obor. Něco blíž k činohře jste někdy nezkoušely? Holky: Ne, děláme jenom tanec. LR: Máme u nás ale i mladší, kteří se ze stejného základu vyprofilovali v činoherní soubor. Hraje někdo z vás i v jiných souborech? Holky: Jenom tady. To chápu, příprava musí být náročná (viz. diskuse, kde holky mluvily i o svých přípravných studijích k poslední inscenaci – pozn. red.) Děláte jednu inscenaci za rok? Holky: Ano, máme jednu premiéru na rok. Pořád ale reprízujeme i starší inscenace. Jste záměrně čistě dívčí soubor, nebo jen kolem není dost tanečníků kluků? Holky (smích): Kluci spíš nejsou vůbec k dispozici, ono se jim do toho většinou moc nechce. Takže jinak byste nějakého přibraly? Holky (velmi energicky): Určitě! LR: Tahle situace se naštěstí už mění. Dřív jsem kluky nemívala vůbec, v letošní přípravce už je ale třeba víc kluků než holek. Pohled na taneční divadlo se v tomhle směru vyvíjí: tatínkům už tolik nevadí, když jejich kluci tancujou, místo toho, aby hráli fotbal.

Tady na Mladé scéně býváte často jedinné taneční divadlo. Účastníte se pak i dalších přehlídek? LR: Jezdíváme samozřejmě na taneční přehlidky. A třeba s loňskou inscenací jsme byly jak na národní taneční v Jablonci, tak na pohybové v Kolíně. Tam jsme i získaly nominaci na Hronov. -luč-

RECENZE JAKO VÝKŘIK KAMENE POD RUKOU BAROKNÍHO SOCHAŘE O příjemný start čtvrtého festivalového dne Mladé scény se postaralo Taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou. Jeho inscenace Barokní fuga pojednala věčné téma pomíjivosti života, mládí a krásy. A ruku v ruce s ním pochopitelně i téma zmaru a smrti, která nás stejně nakonec nemine. A to v rozměrech, určených velkými kontrasty barokního uměleckého výrazu. Tahle fuga byla barokem prorostlá skrz naskrz. Baroko křičelo ze všech jejích složek. Přesto ale nešlo o nějaké muzeální oživení starého barokního kousku. Měli jsme tu čest s ryze současnou inscenací tanečního divadla, která promyšleně pracuje s bytostně barokními principy sdělování pocitů a témat. Inscenace má především vynikající dramaturgii, projevující se jak v námětu, tak ve výběru hudby nebo – a to je zvláště chvályhodné – v přesně dramaturgicky vyloženém tanečním výraze většiny interpretek. Námět našla inscenace v působivé básni českého barokního spisovatele a jezuitského misionáře (mimochodem spolužáka Bohuslava Balbína) Bedřicha Bridela. Jedenáct mladých bíle oděných interpretek tančilo na současnou hudbu respektovaných skladatelů Philipa Glasse a Luboše Fišera.

Text básně o tom, jak nicotným červem je člověk před Bohem a jak marné jsou prchavé okamžiky mladické krásy před věčností, celou inscenaci jednak otevíral a jednak završil. A kromě toho byl klíčem k jejímu celku. Choreografie vyjadřovala velice sugestivně propastné kontrasty mezi radostí z mládí a hrůzou z blížícího se konce. Účinně kombinovala dynamické pasáže plné napětí s harmonickými motivy uvolnění, důmyslně je stavěla vedle sebe a prolínala. Významnou oporou choreografie a její čitelnosti byla promyšlená práce se světelným designem (využívání různých významů červené a modré barvy, světelné akcentování detailů apod.) Významově nosné bylo i opakování jednotlivých motivů. Fyzické jednání tanečnic bylo vždy záměrné. Bylo expresivní, ovšem vždy konkrétní, nikdy jen obecné. Synchronizace tanečnic měla sice místy své rezervy, jejich nasazení však hodně zachránilo. Silnějším dojmem působily taneční motivy, založené na zdánlivě nekoordinovaném pohybu. Například hra vzpínajících se rukou, připomínající tiché výkřiky prosebníků na slavných barokních sousoších. V Italštině znamená fuga útěk nebo únik. Snaha uniknout zmaru byla v projevu tanečnic zřejmá v plné naléhavosti. Stejně jako děsivé vědomí, že nakonec úniku není a nebude. Luděk Horký

SLOVOMRAK

Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.

DISKUSE O INSCENACI:

RECENZE Barokní fuga Taneční představení jsou v rámci přehlídek bodem, u kterého se diváci často zarazí (v tomto smyslu je to trochu podobné jako u nového cirkusu). Účinkující zjevně ovládají určité aktivity, které jsou mnohým divákům vzdálené, a vzhledem k tomu, že míří především na emoce a atmosféru bez (výrazných) psychologických podtextů, je zde třeba se spolehnout na emocionální zážitek. Taneční a pohybové studio Magdalena jezdí na Mladou scénu pravidelně, a ze tří věcí, které jsem viděla, cítím Barokní fugu jako nejpropracovanější. Nejde jen o propojení výrazné hudby a tanečních variací na ni, ale dominuje velmi výrazné existenciální téma života a smrti, paradoxu krásné mladistvé tělesnosti a zmaru, který čeká na každého bez rozdílu. Soubor velmi dobře pracuje s barokní inspirací, onou poživačnou přebujelou vizualitou, typickými gesty barokních soch, a stop-timy, které zmrazí pohyb na půli cesty, jako by byla tesána do kamene. Jde tedy především o evokaci vypjaté emocionální atmosféry, naladění na určitý druh vnímání, čemuž běží naproti velmi sugestivní hudba, zprvu líbezná, a postupně monumentálně rozbouřená, dopadající na diváky jako bortící se chrám. Kontrasty života a smrti jsou dobře traktovány i růzností pohybů, vznešených, i chaotických, sólových i sborových, ale také proměňujícím se světelným designem. Skupina dívek vládne kultivovaným projevem, jsou sehraným týmem, a je vidět, že je společná umělecká tvorba baví a naplňuje. Jana Soprová

Choreografie dokázala ve většině diváků vzbudit silné emoce: „Bylo to první představení, u kterého se mi rychle a příjemně střídaly emoce, každou chvíli jsem cítila něco jiného – strach, napětí a další,“ řekla jedna z divaček. „Stihl jsem si za dvacet minut prožít docela silnou katarzi,“ doplnil další divák. Ozval se i hlas požadující jasnější dějovou linku: „Bylo mi líto, že v představení nebyl žádný děj, cítil jsem pořád stejnou emoci, smutek z toho, že na konci přijde smrt.“ A co téma? „Paradox tématu o pomíjivosti těla, který nám předvádí mladé holky pomocí dokonale fungujících těl, tvořila velice zajímavé napětí,“ zaznělo z publika. Kromě synchronizovaného pohybu diváci ocenili především promyšlenou práci se světlem. Pro Vladimíra Fekara šlo o jednu z nejsugestivnějších choreografií, které kdy viděl. Ocenil velmi pevné dramaturgické uchopení, jehož klíčem byla básnická skladba o vertikále mezi čímsi božským a červemčlověkem, který je nicotný a skončí rozkladem. Tématem se stala i ženskost tanečnic – ke smrti najednou spějí Degasovy baletky. Opakované pohyby vycházejí z toho, že se opakují i motivy v hudbě. „Cítil jsem v choreografii baroko se vším všudy,“ řekl Fekar. Petr Christov ocenil, že šlo o velmi cenný pokus o současné čtení barokního textu. Pokud byla podle něj v inscenaci nějaká slabina, tak v okamžicích, kdy se tanečnicím nedaří zcela dodržet narežírovaný řád. Opačný zážitek měla Jana Mandlová: „Pro mě při představení vznikla čtvrtá stěna, přes kterou jsem se nemohla dostat.“ Vadila přemíra exaltovaných emocí - vypjatá hudba spolu s vypjatým pohybem už byla příliš. Forma pohltila sama sebe.

Buddeto! Plzeň: O Jančuškovi a Marčušce pokaždé je to nový zážitek Rozhovor se souborem Buddeto! Kde jste pohádku našli? Bára: V říjnu jsme byli na akci Čítaní lidu v Plzni... Ondra: ...což je taková akce, kde se předčítaj lidem různý texty a doporučujou se knížky... Bára: ... a tam jsme slyšeli recitovat právě tenhle text. Moc se nám libil - vzali jsme si ho nejdřív na recitaci na školy. V té době jsme pro inscenaci připravovali jiný text, který nás ale brzo přestal bavit, tak jsme se pak rozhodli hrát tohle. Martin: Velkou roli hrálo, že tahle pohádka byla o dost hravější a zábavnější oproti textu, co jsme dělali před tim – to byl spíš takový psycho-thriller. Asi i proto si teď Jančuška a Marčušku tak užíváme. Zuzka: Byla to úleva. Takže nadsázka je už v původním textu, nemuseli jste ji tam přidávat? Bára: Ne, my jsme do to textu moc nesahali. Kromě našich “zcizovacích prvků” tam je skoro všechno původní. Ondra: My tam nadsázku hledali a našli. Nikol: Přidali jsme tu energii! (smích) Prý jste dnes hráli venku poprvé. Bára: Vlastně ano, předtím jen jednou na náměstí, kde to ale bylo částečně uzavřené. A do té doby? Bára: Všude možně, třeba na půdě v jednom klášteře, ve staré nádražní hale nebo v kavárně. To zní zajíímavě. Jak vám přesun ven vyhovuje? Martin: Mně třeba moc ne, mám to venku trochu problém uřvat. A jaké máte zkušenostmi s jiným publikem? Zuzka: V uzavřených prostorech je to navíc takové osobnější. Ondra: Zatím jsme víceméně vždycky hráli pro kamarády nebo Bára: Já mám na naší inscenaci obecně ráda, že je to pokaždé divadelníky, takže dobré. nový zážitek. Takže tentokrát to bylo nové i v tomhle ohledu. Zuzka: Ale už se stalo, že lidé byli trochu nepřístupní. Že jim třeba bylo trapné se smát, když tam byli cizí lidi kolem a tak... To asi platí i pro diváky, že mají pokaždé nový zážitek. Dneska mi někdo, kdo viděl obě představení, říkal, že to Na diskuzi se dneska zmiňovalo kočování. Zkoušeli jste druhé se podařilo o poznání líp. Vnímali jste to stejně? to s touhle inscenací někdy? Přijet někam neohlášeně a Ondra: Rozhodně, vnímáme to sami a pozná se to hned i svolávat si lidi na ulici? na divácích. Zároveň to na nich hodně závisí: jak reagují, jak Nikol: Jednou nám přišlo málo lidí, tak jsme šli zvát lidi ven do jsou ochotní spolupracovat... města. Ale moc je to nezajímalo. -luč-

RECENZE VÍCE KRUHŮ, JEDEN PŘÍBĚH Plzeňský soubor BUDDETO! Obohatil dramaturgii letošní Mladé scény o pohádku. A ne o ledajakou pohádku. O romskou lidovou pohádku O Jančuškovi a Mačušce. Cikánské pohádky mají svébytnou poetiku a osobitý způsob vyprávění, což soubor evidentně ví. Hrálo se v parku za divadlem. Diváci byli rozesazeni po trávníku do několika menších kruhů, utvořených vždy kolem nějakého hudebního nástroje. Kde se vezme, tu se vezme, do každého z kruhů vpluje jeden vypravěč. Nemá na sobě kostým, je v civilu, stejně jako jeho posluchači. A je to dobře. Někteří z posluchačů se totiž brzy stanou jeho pomocníky v rozehrání příběhu, takže spolu alespoň budou hezky ladit. Divákům je doporučeno na chvíli zavřít oči… Pohádka začíná. A s ní i asi nejpůsobivější prvek celé inscenace. Jednotliví vypravěči si z kruhu do kruhu předávají slovo. Jednou slyšíme vyprávění těsně vedle nás, jindy od vedle anebo odněkud z dálky, jako by je nesl vítr, jako by to byla metafora pro původ příběhu v lidové slovesnosti tradované ústním podáním od vesnice k vesnici a z generace na generaci… Stejnou mechanikou se k našim uším dostávají i nejrůznější zvukové efekty a hra hudebních nástrojů, doprovázející zpěv herců. Po chvíli jsme vyzváni v souvislosti s vývojem vyprávěného příběhu k utvoření jednoho velkého společného kruhu. V jeho středu nám pak herci postupně odehrají nebo dovyprávějí celou pohádku. Významnou roli v inscenaci hrají vypravěči. Vypravěč je prvek epický a bytostně nedramatický. Až do utvoření

velkého kruhu je s motivem vypravěče nakládáno velmi divadelním způsobem. Nápaditě. Ačkoliv nevyhledávám interaktivní divadelní kusy, přesun z místa na místo mi během představení vůbec nevadil. Vnímal jsem, že má v inscenaci své místo, že nese význam. Na diskusním fóru byl styl inscenace přirovnán ke kočovnému divadlu. Mně připomněl spíše tzv. pochůzkové divadelní hry, například ty masopustní. Při nich celá vesnice putovala spolu s maškarami a herci z místa na místo po vsi, a na každém zastavení (na návsi, u rybníka, před kostelem, u hospody…) se postupně odehrál jeden obraz hry. Po utvoření velkého kruhu se ale plzeňská inscenace bohužel proměnila v běžnou produkci vycházející z principů tvořivé dramatiky. Herci využívali zcizovacích efektů, jako je např. záměrné vypadávání z role, tak často, že tím vylili s vaničkou i dítě. Příběh pohádky byl rázem na vedlejší koleji. Zcizené herecké interakce ho přebily. Dobré divadelní nápady nechyběly, jen jich ubylo. Škoda. Inscenace je údajně za normálních okolností uváděna na veliké půdě s dřevěnou podlahou. Věřím, že tam si uchová svou svébytnou atmosféru lépe. Hra pod širým nebem má své zákonitosti. Je nutné počítat s nižší schopností diváků se koncentrovat na hereckou akci. Dramatické jednání má konkurenci ve vůni trávy, zpěvu ptáků či dění na obloze. Stará půda nás svou atmosférou naopak zklidní a nasměruje ke vnímání pohádkových příběhů. Luděk Horký

SLOVOMRAK



RECENZE Svátek sdílení Z dálky jako by zazněl nápěv cikánské písně, a vítr v korunách lip nám poslal svou vůni. Zelená tráva a kruhy polštářků kolem fiktivních ohňů lákaly ke sdílení budoucího zážitku. Nástroje uprostřed kruhů naznačily příslib melodií a starodávné dychtivosti po příběhu. Cikánské pohádky přinášejí nejrůznější chutě, krmi připravovanou na ohni, v níž se mísí vůně dýmu, příchuť štiplavého koření a krutě naivního myšlení. Z hlediska divadelního pak všehochuť, v níž se mísí všechny žánry – od prostého přímočarého vyprávění, přes útržky poezie, hororových představ, až existenciálních témat o podstatě lidského údělu a archetypálně prostých charakterů. Léta se snažíme objevovat a definovat postmodernu, a najednou zjišťujeme, že tohle všechno už tu bylo, že je to vlastně návrat ke kořenům, k samotné podstatě divadelnosti, k divadlu jako svátku společného sdílení příběhů. Je v tom zvláštní energie, která vzniká ze směsice naivity, překotné touhy podělit se o příběh, zaujmout. Tak, jak to možná bývalo kdysi, a ve vlnách se pravidelně vracelo. Zprvu nepoznáni – protože v civilu – se do jednotlivých kruhů mísí vypravěči a začínají „těm svým“ povídat. Vzápětí zjistíme, že stejný příběh zní i v dalších kruzích. Postupně se kruhy propojují, protože jednotliví vypravěči spolu na dálku komunikují, zazní úryvky melodií, v níž se mísí rytmy jednotlivých nástrojů. A příběh se stává divadlem. Malé kruhy se ruší – a všichni diváci vytvoří jeden velký kruh, do něhož vstupují hrdinové pohádky O Jančuškovi a Marčušce. Jejich proměny v postavy jsou jednoduché, stačí gesto, úsměv, drobná rekvizita. Můžeš být princem, prostoru dívkou, čarodějnicí nebo Bohem. Je to vyprávění pohádky, ale také hra na pohádku, v níž má své místo i drobné handrkování o to, kdo má hrát kterou postavu. Diváci jsou vtaženi do děje, tu se jeden stane kopkou sena, v níž se schovává Marčuška, tu se všichni společně podělíme o upečené „placky“. Interakce s diváky

Diváci oceňovali živost, upřímnost a hravost souboru. „Cítila jsem z herců jiskru, bylo vidět, že je to bavilo a pak to bavilo i nás,“ shrnula svůj pocit jedna z divaček. K zážitku pomohla i živá hudba, která podtrhla uvolněnou atmosféru, jako by vyprávění probíhalo přímo u ohně v cikánském táboře. „Nejhezčí moment byl, když se mi propojily zvuky z jednotlivých malých skupinek, ve kterých se paralelně vyprávěl stejný příběh,“ řekl jedna z divaček. Diváci sice byli občas mírně zmatení – ať už při přesouvání se z kruhu do kruhu, nebo při střídání role vypravěče - ale většinou se shodli, že bez prvku překvapení by představení nebylo tak živé. Diskuse se chvíli věnovala také kostýmům – zcela civilní oblečení podle souboru znamenalo, že vypravěči vyprávějí náš společný příběh. Janě Mandlové inscenace připomínalo dramaťácké tábory, které se vždycky po týdnu něčím podobným uzavřely. Čekala, že soubor bude víc pracovat s rozdělením na jednotlivé „rodiny“. Ale vynahradil to nasazením, se kterým hrál. Podle Vladimíra Fekara má tento způsob vyprávění potenciál vytvořit napětí, že vlastně nikdy nevíme, kdo další část příběhu řekne. Divák může mít pocit, že představení vůbec není připravené, že vzniká přímo tady a teď. Petr Christov ocenil, že herci od začátku využívají diváky jakou součást představení – ať už jako kupku sena nebo další věci. S tímto nastaveným řádem a znakovým systémem se ale později už moc nepracuje. Vlastně se dá říct, že jsme viděli princip úplně nejklasičtějšího divadla, který se liší od zvyků našeho současného západního světa, západní kultury.

není agresivní, spíše letmá, ale to drobné dotýkání (např. když se jedna postava postupně loučí podáním ruky se všemi jednotlivými diváky) jako by bylo kouzlenou hůlkou, která magickým znamením označí všechny zúčastněné, dá jim právo či privilegium účasti v příběhu. Tento starodávný způsob divadelní produkce nepotřebuje působit dokonale, naopak moment náhody, zvuků přírody kolem, i drobných (či větších) zaškobrtnutí je právě tím, co vytváří onu nenapodobitelnou atmosféru bezprostřednosti, společného svátku. A dodává nám pocitu, že „jsme při tom tady a teď.“ Jana Soprová

Škytafky, Aš: Pětkrát člověk muž nás ty klasiky nebaví Rozhovor se souborem Škytafky z Aše Co tím vlastně sledujete? Jaké reakce od publika čekáte, respektive, jak na ně chcete zapůsobit? - Já očekávám potlesk. - Chtěli jsme vyzkoušet zprostředkovat divákovi zážitek v divadle, který neuvidí, ale uslyší a asi i ucítí. Kolikrát jste to hráli? Pamatujete si na nějakou extrémní reakci diváka? - Čtyřikrát. Vždycky pár lidí z přední řady říká, že jim to bylo nepříjemný, že je to na ně taková zvláštní vlna, ale to je všechno. - Většinou jsou reakce pozitivní, v tom smyslu, že nic neviděli, ale cítili, že se k nim něco blíží, měli z toho husí kůži, pocit vyděšení. To po nich chceme. Takže o to vám jde... - Ale ne ve všech scénách. Jsou tam scény, kdy se to uklidní. My jsme si sami vyzkoušeli sednout si do první řady zatímco ostatní hráli, takže víme jaké to je. - Jde o to, aby to bylo vyvážené, stejně jako se v životě objevují děsné, legrační i smutné chvilky.

Přitom je to pro ně mnohem těžší, než to správně osvětlit.

Postoupili jste z přehlídky Na hraně v Plasech, to jsou západní Čechy. Víte, že ve stejném kraji dělal letos ostrovský soubor Hop-Hop stejnou předlohu? - Víme o tom, ale neviděli jsme to. Nijak jsme se navzájem neovlivnili. - Ale bavili jsme se s těma holkama a ony říkaly, že to pojaly zase úplně jinak. Práce s textem je individuální. My jsme hodně experimentovali.

Utajené téma přehlídky je „probuzení“. Dokázali byste nějak vykonspirovat souvislost vašeho představení a toho tématu? - Jo, to je probuzení do tmy. - Probuzení do světa. - Když sedí v první řadě, tak je to taky probudí. Ačkoliv je to ve tmě, lidi při našem představení neusnou. - Probuzení nějakého zážitku.

Jak jste se k Jandlovi dostali? - Tenhle text se nám líbil, protože už on sám je experiment. - Dlouze jsme polemizovali nad tím, co ten text znamená. Došli jsme k tomu, že je to vlastně takový hrubý náčrt života, shrnutý do bubliny. - Věřím tomu, že pro každého diváka může představovat něco jiného a všechny výklady jsou správné.

A nějaká vaše další představení? - Dva roky zpátky jsme tu hráli Zamordování hraběte Schwarbrechta, na dvorku Malé scény. S tím jsme postoupili na Hronov. Teď jsme dělali takové „minutky“, jmenovalo se to Podnik u hladového Shakespeara. Lidi v hospodě si mohli vybrat, co chtějí vidět.

V jakých prostorech jste zatím hráli? - Hráli jsme to v klášteře, na nádraží – na jižáku v Plzni. Líbí se nám, že v každém prostoru je to úplně jinačí. Všude je jiná tma a úplně jiný zvuk. - Taky je rozdíl, když je člověk bos tady na podlaze, nebo v klášteře na studených dlaždicích. - Legrace je, jak osvětlovači říkají, že je nejlehčí udělat tmu.

Takže zase experiment. - Nás ty klasiky asi nebaví, nebo já nevim. Douška: Radní pro školství v Karlovarském kraji také rád experimentuje a chce zrušit rodné Gymnázium Škytafek. Požádali mě, abych upozornil na petici, kterou nám sem přivezli. Mám vzkázat, že jsou to ti hezcí kluci a holky z Aše. -jxm-

RECENZE PŘEDSTAVENÍ POTMĚ, DO KTERÉHO JEN OBČAS BLIKNE BATERKA .--./.-././-../.../-/.-/...-/./-./..//.--./---/-/--/.//-../---//-.-/-/./.-././..../--//.---/./-.//---/-.../-.-./.-/...//-.../.-../../-.-/-././/-.../.-/-/./.-./-.-/.-// .-/.../.../-.-/.//.../-.-/-.--/-/.-/..-./-.-/-.--//.--./.-./../.---/./.-../-.--//-./.-//-/.-../.-/-../---/..-//.../-.-././-./..-//...//./-..-/.--././.-./../--/./-./-/./--//...//.--./---/-../---/-..././/-../../...-/.-/-.././.-../-./..//.-/-../.-/.--./-/.-/-.-././/../---/--../..../.-../.-/.../---/...-/.//..../.-./-.--//../-./.../-.-././-./---/...-/.-/././/...-//-.././.-../-.-././/.--./.-/-/-./.-/-.-./-//--/../-./..-/-//...-//-./.-/.--./../---/.../-/.//-/--/.//.--./---/-..//-./.-/--../...-/./--//.--././-/-.-/.-./.-/-//-../.-../---/...-/./-.-//--/..-/--..///...-/.//-/--/.//-/--/---/..-/-.-./..///.---/./...//.-../../--.././/-././.--./---/-.-./../-/.-/--/.//.../.--./---/.-./.-/-../../-.-./-.-/.--//--../.-/-.../.-.././.../-.-// -.../.-.././-../-.--/----//-.../.-/-/./.-././-.-///.-./---//-/./--/.-/-/../-.-./-.-/.//.../-/.-./.-/-./-.-././/.---/.//../-./.../-.-././-././-.-././/.-/.-./----/./-/-.--/.--./.-/.-../-./..//.../-/---/.--./---/...-/.-/-.-./-.-/--/..-//-.-./.-../---/...-/./-.-/.-//--/..-/--.././/-./.-//.---/./..../---//-.-././...//.//--../../...-/---/-/./--//---/-..//...././.-.// -./.-//...-/---/.---/.-/-.-./-.-/-.-//.-/--..//.--./---//--../.-/--../../-/-.-/-.--//--.././/.../-.-/..-/-/./-.-./-././/.../.-/.-../-.-/-.--/// -././-.-./---//.---/../-././..../---//.---/.//.--./---/.../.-../---/..-/----/.-/-//../---/--/.-//.-//-/.-././-.../.-//..//.--./---/-/--/.//.-./---/--../..../.-../.-/.../--/...-/---/..-//..../.-./..-///-/---//.---/.../---/..-//..././/--/-./---/..-//...//.---/./-../-./---/--//.--./---/-.-/---/.---/..//.---/./-.//..../.-../.-/.../-.--//-..//./-/./.-./..-///...-/-./../--/.-/-//.--./---/-/--/.//-../../...-/.-/-../.-../---

//.--./.-./../-./.-/.../..//--/-.--/.../-/../-.-./-.-/-.--//.-./---/--../--/./.-.///././.---/-.././/.---/./-.//---//..../.-../.-/.../-.--///...-//--/../.../-/-./---/...//..//.---/.../---/..-//...//-./.-/--/..//..//-../.-./.-/--/.-/-/../-.-./-.-/.//.--./--/.../-/.-/...-/-.--///..//-/../-/---//--/.-/.---/../-/./.-.././/..../.-../.-/.../..//...-/.//.../...-/.//-././.---/..-./-.--/--../../-.-./-/./.---/.../..//.--./---/-../--/-..././//.--./.-./../-/---/--//--/..//-././-./..//-../.-/-./---//.---/.//.../.--./.-//.-./../-///-/---//--/..-/--.././/-.../-.--/-//-.././.../../...-/.///.-//-/.-/-.-/.//.--/.///-/--/..-//-/---/-/../--..//...-/-./../--/.-/.---/..//.../..-/--././.../-/../.../-././/-././.---/./-.//-../../...-/.-/-.-./..///-.-./../-/..//.---/..//..//...././.-./-../..///.-//-/.-/-.-//-../---//-/---/..../---//.../.-../.-/.--./-./---/..-///-././.--/.../---/..-//...-/../-.././-///-/.-/-.-//.-/-//.---/.//---//-/---//.../../.-../-././.--/.../..//.---/./.---/../----//--/.-../..-/...-/-./..//.--./.-./---/.---/./...-///-/../-/-/---//--../.--./..-/.../---/-..././--//-./.-/--//../-./.../-.-././-./.-/-/---/../..//..-/.../-/./-../.-./../.-../..//.--./---/-././-.-/..-/-..//.-/--./.-././.../../...-/./..//.../-/.-/.-./-//-../---//..../.-./-.--///-./.-/.../.-.././-../---/...-/.-/.-..//-./..-/.-../-/../...-/---/...-/.-/-./-.--//--/.-../..-/...-/-./..//.--./.-./---/.---/./...///.-//--../-../.-/-/-./.-//.--./.-./.-/-.-././/...//..-./-.--/--../../-.-./-././--///../---/-.../.-././/--../..../--/---/-/-././-./..//...././.-./-.-./..-//...-/.//-/--/.//.-./.-./---/.../-/.-././-../-./../-.-./-/...-/../--//--../...-/..-/-.-/..-///---/-.../../../...-/..-/.---/..//..././/.../----/---/.--./-./---/.../-/..//..../.-./.-/-//...-//./.-/.--./.-./---/.../-/.//-/--/.//-./.-//-.../../-.-./..///-.../-.--/.-..//-/---//..../--/-../-././/--../.-/.---/../--/.-/...-/-.--//./-..-/.--././.-./../--/./-./-//.--./.-./--//...././.-./-.-././/..//.--./.-./---//-../../...-/.-/-.-/-.--///..//-.-/-../-.--/-..//-/./-.//-./.-/.--./.-/-..//..../.-./.-/-//.--./---//-/--/.//..././/.--./.-./---//-/.//...-/-.--/-.-././.-./.--./.-/.-..//.---/./.../-/.//.--./.-././-..//-.-/---/-./-.././--//.--./.-./---/-../..-/-.-/-.-././/// .-../..-/-.././-.-//..../---/.-./-.-/-.--///

SLOVOMRAK



RECENZE Šepoty a výkřiky ve tmě Text Ernsta Jandla patří k vysoce stylizovaným experimentálním tvarům, které jsou nesnadno scénicky uchopitelné. Snaží-li se jej někdo zachytit v jeho úplnosti, nutně narazí na dobové reálie, které jsou do současnosti nepřenosné. Způsob, jakým se textu ujal soubor Škytafky z Aše, je velmi originální, a troufám si odhadovat, že jeho zpracování bylo pro herce velmi dobrou zkušeností. Dle mého je i velmi dobrou zkušeností diváckou. I když se jistě najdou diváci, kteří budou tvrdit, že odehrát divadelní představení téměř kompletně ve tmě je nesmysl a příčí se samotné podstatě divadla, pro mě byl tento zážitek silný a pozoruhodný. Zpočátku, kdy na scéně stojí zády připravena řada herců v černém, a jediným artefaktem na scéně je bicí souprava, máme pocit, že se bude jednat patrně o jakousi odrůdu divadla poezie. V konečném důsledku to není tak docela nepravda, až na to, že se kus téměř kompletně odehraje v čiročiré tmě. Překvapilo mě, že jsem nepociťovala nepříjemnost oné tmy, ba ani jsem neměla pocit „rozhlasovosti“. Vnímání kakofonie hudby, zvuků, slov a vět bylo zvláštním zážitkem, v němž sehrál významnou roli pocit sdílení energie společného prostoru. Jandlův zkratkovitý text tu ještě výrazněji nabyl znakové podoby, a jednotlivé etapy života člověka, (5 x jinak) stejně jako ozvuky historie 20.století, zde byly podány v pozoruhodné zvukové stopě, a působily srozumitelně. Mám totiž pocit, že mnohdy se v divadle příliš spoléhá na vizuální složku, a ta slovní (audiální) dostává lehce či těžce na frak. Voice-bandový způsob zpracování tématu s nejrůznějšími nuancemi, a vymazlenými zvukovými či vizuálními efekty (sporadické záchvěvy blikajících světýlek do úplné tmy) vykouzlily pozoruhodnou atmosféru, přičemž délka představení byla tak akorát, aby se diváci nezačali nudit. A tak jsem si na konci říkala, že podobný experiment by si měl jako účinkující i jako divák vyzkoušet každý z nás. Jana Soprová

Pro některé diváky nebyla úplná tma ideálním prostředím pro vnímání inscenace. „Když nic nevidím, cítím úzkost, nemohla jsem se představení plně věnovat a soustředit se na ně,“ řekl jedna z divaček. Jiní s tím ale neměli problém: „Měl jsem silný zážitek, líbilo se mi, jak pracovali s hlasem, někdy to znělo, jako by jich tam bylo sto,“ popisoval další divák. Někdo měl z absolutní tmy dokonce silný zážitek, protože ji normálně nemáme šanci zažít. Problematická byla pro některé diváky i přílišná hlasitost a agresivita projevu, které jim bránily se do inscenace ponořit. „Nestíhala jsem vnímat příběh, slyšela jsem jen zvuky a křik,“ popisovala divačka. Na Janu Mandlovou zvuk, který se přibližoval a vzdaloval, hodně zapůsobil. Tématem pro ni byl koloběh, kafemlýnek, který nás semele, dobytčák, který nás někam odváží. „Obraz vlaku pro mě také byl nejsilnější,“ řekla. Vladimír Fekar se zmiňovanou zvukovou agresivitou problém neměl. Přiznal ale, že na ní asi něco bude. „V tomto případě zřejmě pro většinu publika nebyla spouštěčem imaginace,“ uvažoval. Podle něj se dalo více pracovat s rozdíly v hlasitosti - dětská hra se v intenzitě zvuku stavěla na stejnou úroveň jako poprava. Petr Christov připomněl, že jde o rozhlasovou hru převedenou na divadlo. Nicméně rozhlasovou hru posloucháme z rádia, z aparátu, přístroje, v inscenaci se k tomu přidává tělesnost herců, která může diváky atakovat. Tematicky je podle něj zajímavý vztah mezi dětskou hrou na vojáky, která se posléze změní ve skutečnou válku se skutečným kvérem.

Šlíp a Špíny, Kladno: Příběh geekův Je to hlavně pro lidi z chotěboře Rozhovor Medeou, Pavlem, Fishbonem a Pan Danem (PD) Kdo dal prvotní impulz k nastudování této inscenace? Pan Dan: Prvotní impulz dal Pavel. Bavili jsme se o tom už dřív. Jezdíme na festival do Chotěboře (největší festival sci-fi, videoher, fantasy, comicsů, knih, anime - pozn. red.) Máme to tam moc rádi a právě proto jsme se to rozhodli udělat. Takže jte všichni fanoušci. PD: No jo. Ale ne zas takoví, co bijí celým svým srdcem. Medea: Je to hlavně pro lidi z Chotěboře. V představení máte spoustu odkazů na různé filmy. Dovedete je vyjmenovat? Pavel: Jasně. Vezmem to popořadě. Začíná to Dračím doupětem, když se tam házejí ty kostky. Sudičky, to je odkaz na pohádky. Potom stromy v lese, to má být Mario, ale nikdo to nechápe. (smích) PD: Pak ještě jeden odkaz na Maria, který taky nikdo nechápe: přijmení všech postav jsou jména nepřátel z Maria. Pavel: Potom Titanic. PD: Hudba, která tam hraje, je ze seriálu o pařanech. Medea: Pak jsou tam druidi, což je kompletně přeložený z WOWka (World of Warcraft je online hra - pozn. red.). Fishbone: Já jsem WoWko nikdy nehrál. Pavel: Já hodně. Souboj s pavoukem je vysloveně z toho. Pak tam máme Matrix a Pána prstenů. A „tohleto je součástí mého plánu“ je z ANIME, tam jsou Villaini. Proto se taky náš záporák jmenuje Vilém a Lenka je Lenka, protože je Milenka. A Ivan se jmenuje Ivan protože RANDOM („náhodné“ v hráčském slangu - pozn. red.). Medea: Šíp do kolene, to je ze Skyrimu. Pavel: Pak je tam Rainbow Dash. To je postava z My Little Ponny. Na to kouká tady Pan Dan. PD: Už na to nekoukám. A navíc je to jeden z nejvíc se šířících fenoménů a hlavně mezi chlapama. Počkat... Můj malý poník je nejvíce se šířící fenomén mezi chlapama? Na to se dívá moje osmiletá sestra. PD: No já na to koukal. My Little Ponny, Friendship Is Magic. (Všichni smích) PD: Je to dobře natočené. (opět všichni smích) Pavel: Pak je tam odkaz na Mafii. Fishbone: Něco jsme přeskočili, ale to je jedno.

Pavel: Ne, ještě nejsme ani v půlce. Potom tam máme: Umývárky-klišé, Zombíci, Vykoupení z Věznice Shawshank, Útěk z vězení, Vysavač-anime, Space Balls, Star Wars... Teď se chi zeptat, kdo z vás je největší geek? Pavel: Pan Dan. Liší se nějak reakce „fanoušků“ a ostatních lidí na vaši hru? Pan Dan: Pokud vezmeme, jak to fungovalo, tak se to nelišilo. Právě na Kladně k nám přišli i čtyřicátníci a chválili. Dokonce i primátor... kterej je asi taky fanoušek. Pavel: Vzpomněl jsem si na další odkaz. V Chotěboři na CDcon je vedoucí hrozně ulítlej na lesbičky, tak proto je tam ta scéna. PD: Ještě k těm lesbičkám, to je takový zajímavý fakt, bylo by zajímavé, kdyby na to někdo udělal studii: procento homosexuálů mezi fanouškama je poněkud vyšší. Pavel(šeptem(: PanDan není gay. PD: Holky, nejsem gay a jsem nezadaný. Fishbone: Ono vlastně všichni jsme nezadaní. (smich) Poslední otázka. Moc mě zajímá vaše odpověď protože byste byli první, kdo by mi na ni odpověděl kladně. Znáte Mighty Boosh? PD: Znám! Ale ještě jsem to neviděl. Medea: Já se na to pořád chci podívat! P.S.: Každý, kdo viděl Mighty Boosh, oznamte prosím tuto skutečnost kriplovi 2. -vsm-

RECENZE DO TÉHLE SMYČKY BYCH SE DOSTAL VĚRU NERAD Z Kladna zavítal na Mladou scénu Příběh geekův od souboru ŠLÍP A ŠPÍNY. A co že to ten Příběh geekův vlastně je? V první řadě hodinový prostor pro poměrně nevyrovnanou skládanku skečů, volně tematizovaných virtuálními světy počítačových her, kultovních filmů a známých knih z oblasti sci-fi a fantasy. Jde o případ autorského divadla, spojeného poměrně těsně s fanouškovskou komunitou, uzavřenou do výše uvedeného světa. Autoři deklarují, že nejde o fanouškovské divadlo. Myslím, že se mýlí. „Fanouškovské“ to je jistě víc než „divadlo“. Nechybí celá řada parodických prvků a citací, leckdy vtipně zasazených do dramatického příběhu. Kdo se neorientuje v žánru, nepostoupí do vyššího levelu. Téma počítačových her je značně ošidné. Počítačové hry jsou ve své podstatě nedramatické. Inscenátoři zjevně natolik podlehli jejich stylu, že dali vzniknout mimořádně nedramatickému divadlu. Divadlu, které postrádá dramatické napětí a které nedisponuje funkčním dramatickým konfliktem. Moc hezký a výsostně divadelní je pohyb různě barevných čepiček coby divadelních znaků pro tři hlavní postavy příběhu. Kdo má čepici na hlavě, ten se stává onou postavou. Herci si tak jednotlivé postavy různě půjčují, žonglují s nimi… Místy hravě, místy méně. Jde o nosný prvek. Tato divadelnost se ovšem v inscenaci jinak téměř neobjevuje. Většina dramatických situací postrádá zajímavé divadelní pojednání, chybí jim nápad. Situace s druhým zjevením sudiček v závěru hry je už doslova režijně i herecky bezradná. Nelze nevzpomenout ještě alespoň scénu s flipchartem, na který se při plánování strategie postupně kreslí jednotlivé znaky, z nichž se nakonec poskládá ustálený symbol ženských pohlavních orgánů. Nejsem puritán a dovedu si takové číslo na jevišti představit jako pointu vtipné a

divadelně nápadité situace. Taková situace se ovšem bohužel nekonala, a tak vtip působil jen jako laciná podpásovka. Abych inscenátorům nekřivdil, musím podotknout: sami v programu podotýkají, že půjde jen o soubor skečů. Vějíř úrovně jednotlivých slovních žertů je rozevřen hodně doširoka. Vtipné jsou například superschopnosti hrdinů, vycházející z českých přísloví: Moct lhát, ale nemuset krást; kopat jiným jámu, ale sám do ní nespadnout; mít koláče, ale nemuset pracovat. Naopak prdící scéna jako expozice otřepaného fórku „já na to prdím“ stojí na opačném pólu. A následná replika ve stylu „nejsi prdlá?“ už působí jako doslova zoufalecká snaha vyždímat z jednoho ubohého hospodského vtípku i tu nejposlednější kapičku. Rozhodně nelze hovořit o dobře vystavěném gagu. Programová brožura slibovala, že pro nezasvěcené bude připravena kopa absurdního humoru a komu by to bylo málo, může se těšit na realistickou lesbickou scénu. V příslibu absurdního humoru se brožurka spletla. Na festivalu, jehož dramaturgie nám nabídla Havla nebo Mrożka, nelze pojem „absurdní“ zaměňovat s pojmem „bezpředmětný“. Jak bych si byl býval přál, aby brožura kecala i v případě oné lesbické scény! Souboru se ji opravdu podařilo znázornit realisticky, bez jakékoli divadelní znakovosti krom toho, že role žen znázornili díky znakovací čepičce dva muži. Tahle scéna už byla skutečně daleko za hranicí dobrého vkusu. Inscenace se jistě cítí být vtipnou a svěží. Snaží se působit lehce, až improvizovaně. Nevím proč, možná proto, že na Mladé scéně máme tradičně improvizační seminář, vzpomněl jsem si na improligu. A napadlo mě, že polovinu fórů z téhle inscenace by průměrný rozhodčí improligy pískal jako fauly za podbízivost. V závěru hry padne otázka, jestli jsme se nedostali do smyčky… Do téhle smyčky bych se dostal věru nerad! Luděk Horký

SLOVOMRAK



„Představení mě zničilo, unavilo,“ zaznělo v úvodu diskuse. Podle některých diváků byl příliš dlouhé, bylo by lepší, kdyby je soubor zkrátil na polovinu. Někomu v inscenaci chyběl větší konflikt, nevznikalo v ní žádné napětí. „Pokud jdu na představení, čekám, že se bude vyvíjet, gradovat, ale kdybych tady přišla v půlce, byla bych na tom stejně jako kdybych přišla na začátku,“ řekla jedna z divaček. Na druhou stranu diváci ocenili, jak soubor dokázal zahrát všechny role ve čtyřech lidech a jak zvládl střídání rolí. Diváci, kteří neznali filmy, seriály a hry, na které inscenace odkazovala, také mluvili o tom, že se v ní ztráceli. V divadle je důležité, pro koho, v jaké situaci a v jakém kontextu představení hraju, připomněl Petr Christov. Může to být třeba vánoční besídka. Je ale takový tvar schopný komunikovat s divákem mimo cílovou skupinu? Řada vtipů podle něj nebyla funkční a herecká akce byla často jen nahozená a ledabylá, zanikal i slovní humor z textu v deníku, který nefungoval jako text. Podle Jany Mandlové si soubor zvolil příliš mnoho motivů a inscenace byla rozkouskovaná do řady detailů. Některé vtipy byly zbytečné až nevkusné a nefungovaly. Časem tak přestala vnímat a vypnula. Vladimír Fekar ocenil téma, které by mohlo být nosné: zkoušíme se vypořádat s tím, když se necháme uvěznit ve virtuálním světě a staneme se asociálem. Zajímavé může být i téma politiky, která se ukazuje jako další virtuální hra – a tak ji dnes často vnímáme prostřednictvím médií. Ale soubor si tato témata rozbil přílišným množstvím skečů.

RECENZE Návštěva u geeků V představení Příběh geekův se nám otevřel další paralelní svět, v němž fungují jiná nežli divadelní pravidla. Svět zvláštního časoprostoru, specifického humoru, hlášek a odkazů pro spřízněné duše. Davy fanoušků sci-fi a fantasy, RPG, a podobných vylomenin, které vytvářejí virtuální světy, mají svůj vlastní jazyk a téměř rituální zvyklosti. Když jsem před představením zalistovala ve scénáři, začala jsem se těšit na tento zvláštní způsob vyprávění a humoru. A myslím, že pokud bych toto představení navštívila samostatně, bavila bych se. Poučení z toho plyne, jak důležitý je kontext. V tomto případě kontext, v němž se představení ocitlo. Ten festivalový den se Příběh geekův ocitl v konfrontaci nejen s výrazně divadelně vzdělanými a poté této stránce velmi náročnými diváky, ale také v sérii vysoce stylizovaných scénických tvarů (taneční představení, specifický voiceband či open-air produkce). V této konkurenci se najednou příběh, který v prostředí spřízněných geeků zazáří, stal doslova divadelní Popelkou. Příliš dlouhý, příliš pomalý, příliš neumělý. Problém podle mě spočívá v samotné podstatě – počítačové, jakkoli dramaticky se tváří hry, jsou v podstatě divadelně nedramatické. Na jednom levelu se člověk může zaseknout libovolně dlouho, čas jako by se ztrácel, což ovšem ve světě dramatu (potažmo divadla) nefunguje. Jinými slovy – správný divadelní temporytmus ve světě počítačových her neexistuje. Navíc, kladené úkoly musí být stručné, úderné a řešení jasné. Což navozuje v divadelním prostředí plakátovost a přílišnou naivitu. A tak nakonec z kýžené divadelnosti v inscenaci zůstal jen vtipný nápad identifikace hrdinů podle čepiček, který se však v

hodinové inscenaci stal až stereotypem. Vedle rafinovaných hlášek a odkazů se tu objevily i značně prvoplánové aktuální narážky (viz přednáška a nákres politické struktury nejen s jednoznačně lascivním obrázkem, ale i polopatickým „dovysvětlením“). V každém případě je třeba ocenit čtveřici (či spíše trojici herců – mimo vypravěče), že se v příběhu neztratili a „čepičkovou štafetu“ zvládli s přehledem. Nicméně, ukázalo se, že říše divadla leží trochu někde jinde než svět geeků. Jana Soprová

Seminář MAGIE MASKY Svět je zvláštní místo. Člověk je tvor, kterého nejde jen tak pochopit. Rodíme se. Stárneme. Pracujeme. Milujeme se. Radujeme se. Smutníme. Takový nával emocí a různých druhů chování není možné zvládnout. Právě proto si lidé nasazují masky. Ve škole, ve společnosti, v práci. Předstíráme. Chráníme se tak před příliš krutou realitou. Právě ve chvílích nouze nejvyšší se maska ukazuje jako ideální nástroj ke zvládnutí všeho toho stresu. Maska nám dává jinou identitu. Jeden ze seminářů přehlídky Mladá scéna nese název Magie masky. Úkol od šéfredaktora zněl jasně. Přijít, sledovat, zaznamenat a napsat. Na můj vkus až nebývale zodpovědně jsem si nařídi budík na osmou ráno, tedy hodinu před začátkem semináře vedeného lektorkou Hankou Galetkovou. Samozřejmě jsem zaspal. O hodinu. Když jsem dorazil do třídy, kde se seminář koná, spadl mi kámen ze srdce. Hanka se s ostatními domluvila, že začnou o hodinu později, takže jsem vlastně měl ještě 15 minut rezervu. Zaujal jsem místo v koutě a čekal. Začínají se trousit první lidé. Přichází Hanka a hned formuje ostatní do kruhu. „A budeme péct štrůdl,“ říká. Každý jej peče na zádech toho druhého. Začíná to rozetřením mouky. Hodíme tam těsto. To potom rozválíme. Přidáme jablka, skořici, oříšky. „Rozinky ne,“ křikne jeden z „kuchařů“. „Dobře, dobře,“ odvětí Hanka. Štrůdl se ještě musí zabalit, potřít vajíčkem a vrazit do trouby = pořádná herda do zad. Úvodní oddechové cvičení máme za sebou. Nyní přichází čas na uvědomění si sebe sama. Všichni si lehnou, jen Hanka mezi nimi chodí a postupně mluví o všech částech těla. Od vlasů až po palce na nohou. Nejzajímavější částí dopoledne je jistě cvičení, při kterém každý postupně řekne své jméno a k němu udělá jednoduchý pohyb. Pamatovat, fixovat! Budeme totiž dělat choreografii právě z těchto pohybů. Je úžasné, co dokáží udělat dvě skupiny pouze s deseti pohyby (jenž se mohou několikrát opakovat), s dvěma rolemi papíru a modrou, zelenou a červenou lepenkou. Oba výstupy skutečně stály za to. První skupina, složená ze dvou pánů a tří dívek, oblepená zelenou izolepou (abych vám dal příklad, stejnou používá například Michal v Kouzelné školce) a hnědým papírem vchází na scénu. Jeden chlapík představuje kazeťák a jakmile mu hlavní cvičitelka zmáčkne na čelo, pouštím hudbu. A hned jsou slyšet známé fráze jako: A pěkně v bocích a ještě a ještě... pak se pseudocvičitelka se slovy: „A budem trochu sexy baby“ otočí na druhého pána ve skupině. Ten opakuje mechanicky její pohyby. První muž jen stojí a kouká. Zkrátka dokonalý kazeťák „Tak to stačí“, řekne hlavní protagonistka a zmáčkne opět svého „kazeťáka“. A odejde. Potlesk. Skupina druhá na to šla úplně odjinud. Žádná slova. Jen si stoupnou do kruhu (mimochodem samé dívky) a velice pomalu, trhavě předvádějí právě těch 10 povolených

pohybů. Objedou celé kolo a vše se opakuje! Rychleji a rychleji. Jasné sdělení: monotónnost všedního života v kontrastu s jeho hektičností. A abych nezapomněl samozřejmě morální úpadek lidstva. Víc jsme toho nestihli. Bylo totiž potřeba připravit všechno na závěrečnou předváděčku. A ta stála zato, ne?

Rozhovor Lektorce Hance Galetkové jsem položil ještě několik otázek: Ty jsi jako vedoucí semináře na Mladé poprvé? Už jsem tu byla před třemi lety jako lektorka semináře hra s předmětem a materiálem a minulý rok, kdy jsem mělá mít také Magii masky, se ale přihlásilo jen 7 lidí, a to bylo málo. Jak bys hodnotila letošní seminář? Tak to je těžké. Jenom vybrat kritérium... Ale pokud by to mělo být podle účastníků, tak musím říct, že moc ráda pracuji s mladými lidmi, protože jsou tvořiví spontánní a není potřeba dělat dlouhá připravovací cvičení. Co pro tebe znamená maska? Já osobně ji vnímám jako divadelní prostředek. Úžasný divadelní prostředek, který nabízí spoustu možností. A vůbec není jednoduché ji zvládnout, protože s maskou nabývá člověk jiné identity, stává se jinou postavou, jinou bytostí... klidně novou, nově vymyšlenou. A já jsem se tenhle rok snažila vytvářet neutrální masky bez výrazu, tak aby velkým dílem hrálo tělo. Šlo mi o to, vytvořit abstraktní masky. Měli jsme omezený výběr z materiálů. Takže jsme vyráběli pouze z igelitových tašek, izolep, iluminových a papírovách tácků. Jak ses k práci s maskou dostala? Velice mě inspiroval seminář Tatjany Brinkman z Nizozemské umělecké školy v Utrechtu. Pak jsem se tedy tímto zabývala dál a společně s Tomášem Volkmerem, který mi pomohl zase po výtvarné stránce. -vsm-

Noční Rozhovor s orgánem

Předváděčky

Mohla z toho být zpráva o policejní brutalitě, a krásná! Jenže dvojice policistů, které jsme potkali v ulicích nočního Ústí, byla velice milá a sofistikovaná. Dokonce jim ani tak nevadil náš hlasitý zpěv, jako spíš to, že někteří z nás neintonují. Rozhovor s těmito „dělníky policie“ jsem pořídil ve dvě ráno: Co říkáte na divadelníky, jsou horší než ostatní noční živly? To je otázka, jestli je tu běžně potkáváme. Každopádně divadelníci, to je taková jinačí sorta lidí. Já to hodnotím kladně. Jestli víc chlastaj, to neposoudím. Co to je dneska, kdo víc chlastá, kdo míň chlastá? Každopádně je to taková veselá sorta. Ale nemyslete si, já taky kdysi hrával divadlo. Na vojně. Hrál jsem třeba v Doktorský pohádce od Čapka. Na vojně jsem byl v Bechyni. Co jste tam hrál? Přímo toho kouzelníka Magiáše. Takže tak trošku vím taky něco. My jsme tady každý rok, sledujete, jak se to mění, když je tu festival? My jsme tu každej rok už kupu let. Já myslím, že se to nemění. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Je to pořád pozitivní. Takže vůči nám nechováte žádnou zášť? Samozřejmě ne. Teď jde o to, že je krásná noc, teplounká, takže ono se to rozléhá. Lidi jsou tady sice trpěliví, ale víte sám - je teplo, člověk nemůže ani pořádně spát, ještě když mu do toho někdo zpívá, trošku naladěn nějakým alkoholickým nápojem... A jsou tam i tací, kteří nezpívají, kteří jenom křičí. Tak by mohli ti lidé co nemůžou spát, jít mezi nás a trochu tu úroveň zvednout. Mohli by přijít. Přijít si zazpívat, nebo vám taky rozbít nějaký ústa. Když tam dva, tři lidi zpívají a zbytek huláká... tak to je potom věc názoru.To je o tom, co je zpěv a zpěv, a tak dále... Dobře. Tak se přijďte zítra podívat na představení a můžete si za pět korun zakoupit náš deník.

-jxm-

Nejlepší představení - předváděčky práce jednotlivých seminářů - si pořadatelé Mladé scény tradičně schovávají na konec ;) Ať už šlo o čtení textů seminaristů Od nápadu ke scénáři, ukázku hudebního semináře Za hlasem, improvizací Ládi Kardy či semináře Magie masky, díky všem za odvahu, s jakou nám dali nahlédnout do kuchyně!

Kripl rubrika Tradice je sice tradice, ale jak kdysi řekl jeden moudrý člověk(tuším, že já): Všeho moc škodí. A protože stále platí heslo: Do třetice všeho dobrého, přinášíme vám poslední vydání rubriky, jíž vás provázejí veselí invalidové Barbora Chovancová (aka kripl 1) a Vítek Malota (aka kripl 2). Otázka pro dnešní den: Není. Kripl 1 si vážně promluví s kriplem 2 o podstatě a globálním dopadu kriploství. kripl 1: Jak si to představuješ? kripl 2: He? kripl 1: Nedělej hloupýho! kripl 2: Já vím... já jsem se nechtěl uzdravit. To není moje chyba. To já ne! ...Co máš s prstem? kripl 1: Přibouchla jsem si ho do dveří. kripl 2: Takže jsi teď kripl za nás oba! To je super! kripl 1: Jsem kripl na druhou. kripl 2: Ale já hluboko v srdci jsem stále kriplem. kripl 1: Víš co? Doběhni mi pro cigaretu... /kripl 2 se zvedá a plavým krokem laně vybíhá ze scény/ A to je konec kR.I.P.l rubriky.

TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v MLADÉ NA MALÝ sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. A proto máme rubriku Testosteron, kde můžeme své mužství ventilovat. Pro poslední dávku testosteronu jsme vyrazili do terénu. Lukáš se vrátil ve dvě čtyřicet z průzkumu, zvrhl flašku na stole a pravil: „Není radno zahrávat si s ohněm!“ Dále podal zprávu o hitech dnešní noci, které v nás vzbouzí všelijaké asociace...

Kam Dál? Středoškolský IMPROSLET 27. - 29. září 2013 Ústí nad Orlicí Letošní středoškolský improslet se uskuteční tady na Malé scéně v Ústí nad Orlicí poslední zářijový víkend. A bude tu samozřejmě i Láďa! Nenechte si ujít jedinečnou příležitost! Víkend plný improvizace i pro úplné začátečníky i pro staré dobré týmy. Na požádání pošlu přihlášku! Přijímáme celé týmy i jednotlivce. Tak tedy v září na shledanou Lenka Huláková, [email protected]

- Na kolena, na kolena, na kolena... - Jednou mi fotr povídá, zůstali jsme tu sami dva... - Šu, šu, šu. Šu, šu, šu. Šu, šu ,šu ,šu ,šu ,šu, šuphotam... - Drž mě pevně... - Pálíš doutnáš, nehoříš! - Jsme tvrdý, jak tvrdý je lano, co kde by nás poutá

OMLUVY Vaše nejoblíbenější rubrika je tady! Rádi bychom se omluvili, že se dnes nemáme za co omlouvat. Ne že bychom v minulých číslech nenasekali nějaké chyby, ale nikdo se explicitně nepřihlásil s žádostí o jejich opravu, takže jsme se rozhodli, že budeme hrát mrtvého brouka. Takže přijměte naši omlouvu za to, že sse neomluvitelně neomlouváme. Sorry!

Kdo páchá Mladou na malý? Honza Mrázek, Lukáš Černý, Vítek Malota (redaktoři); Luděk Horký a Jana Soprová (recenze); David Slížek (foto a zlom)

Mladá na malý. divadlo je záminka pro to být spolu

Recommend Documents