OBLASTNÍ DIVADLO JE PRO MĚ ZÁBAVNĚJŠÍ

4 20.5.2016

OBLASTNÍ DIVADLO JE PRO MĚ ZÁBAVNĚJŠÍ

Rozhovor s Igorem Barešem, představitelem titulní role v inscenaci Je třeba zabít Sekala Národního divadla Brno Přivezli jste k nám inscenaci JE TŘEBA ZABÍT SEKALA, kterou jsme shodou okolností ve Zlíně uvedli na jevišti vůbec poprvé. Než jste po ní sáhli v Brně, hrála se ještě v Plzni. Viděl jste některou z nich? Žádné „sekalovské divadlo“ jsem neviděl, ale vím, že ve Zlíně spatřilo světlo světa poprvé. Společně s autorem Jiřím Křižanem dělal tu adaptaci tady u vás režisér naší inscenace Martin Františák. Františák byl s Křižanem v úzkém kontaktu, myslím, že se moc od jeho filmového scénáře nevzdaluje. Hodně divadel dnes adaptuje původně filmové předlohy. Co si o tom myslíte? Myslím, že to je správný trend. Je hodně dobrých divadelních her, ale herectvím se živím už poměrně dlouho a zjišťuji, že se tituly hodně opakují. Strýčka Váňu už jsem hrál dvakrát, Romea a Julii taky… Filmy jsou dobrý nápad. I v Mahenově činohře je to trend. Na repertoáru je vedle Sekala i Saturnin, Petrolejové lampy, chystají se Želary... Možnost srovnání je určitě zajímavá i pro diváky. V Mahenově činohře hostujete. Jaká byla Vaše první reakce, když zazvonil telefon a dostal jste nabídku na roli Sekala? Jednoznačně a hned jsem řekl ano. Tehdy jsem se ocitl v existenční nejistotě, protože se v Národním divadle vyměnilo vedení. Se současným šéfem, panem Špinarem, nemůžeme existovat pod jednou střechou, byť je to střecha Národního divadla. Nabídka přišla v pravou chvíli. Ale nejdůležitější důvod,

Kde kromě Národního divadla Brno vás můžou diváci vidět? Hraju v Divadle na Vinohradech, kam jsme společně s manželkou z Národního divadla odešli. A v Národním divadle dohrávám ve dvou inscenacích.

proč jsem na to kývnul, byl titul sám a režisér Martin Františák, se kterým jsem do té doby nepracoval nikdy, ale měl jsem o něm veskrze dobré reference. A další důvod - v Mahenově činohře jsem v minulosti strávil jedenáct sezon a považuji to za své nejplodnější divadelní období. Nic lepšího mě od té doby nepotkalo. Jak se vám darebák Sekal hraje? Záporné figury se hrají vždycky dobře. Zahrát kladnou postavu tak, aby byla uvěřitelná, je mnohem těžší. Křižan napsal Sekala jako jednoznačné zlo. Já se snažím hrát i ty důvody, které ho tím zlem utvořily. Na rozdíl od filmového Sekala máte výhodu, že na představení bezprostředně vnímáte emoce publika. Jak na Sekala reaguje? Říká se, že lidi mají padouchy rádi… To je krásně vidět hlavně na děkovačce. Když se jako předposlední klaní kolega Šulaj, je v sále jistý zdvih. Když jdu pak já, už to není tak jednoznačné. Fandovství dobru je u Sekala zřetelné. Českého lva za film Je třeba zabít Sekala dostal taky Baran Olaf Lubaszenko, ne Sekal Bogusław Linda. (smích)

-1-

A co film? Seriál? Točím seriál Četníci z Luhačovic. Dějově by to mělo předcházet Četnickým humoreskám. Natáčí se i v Luhačovicích. V okolí Zlína jsem nedávno točil seriál Znamení koně. Tyhle věci dělám rád. Pocházím z Olomouce, návraty na Moravu jsou pro mě potěšením. A během prázdnin by měla vzniknout i řada detektivek Inspektor Max o spolupráci českých a slovenských kriminalistů. Takže česko - slovenská spolupráce – jako na festivalu Setkání/Stretnutie... Jak jako herec vnímáte divadelní festivaly? Kdyby se divadla sjela na týden, prožila ho spolu a vzájemně se navštěvovala, tak by to pro divadelníky a herce mělo větší smysl, než jen přijet, odehrát představení a v noci se vrátit domů. Ale má to smysl pro diváky. To určitě ano. Chodíte do divadla i jako návštěvník? Nechodím. Nemám moc času a v Praze mě nic moc neláká. Když jsem někde hostoval, v Šumperku, na Kladně, v Karlových Varech nebo Příbrami, vždycky jsem se snažil vidět repertoár každého toho divadla. Na oblastech je to pro mě zábavnější. Veronika Jurčová

V tichu myslet trochu jinak

REFLEXE

POHÁDKY TROCHU JINAK / Ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící DIFA JAMU Brno Už je to pěkná řádka let, co se na přehlídce Setkání – Stretnutie představil Ateliér výchovné dramatiky pro neslyšící JAMU vedený Zojou Mikotovou s inscenací výmluvného názvu Neslyším. V těch, kteří ji pamatují, snad dosud zůstává silný pocit: ani ne tak z toho, že na převážně činoherní festivalové hostině představovala alternativní „kulinářský“ zážitek, jako spíš pro vzácnou příležitost nahlédnout do světa těch, kteří druhé obohacují svou tvorbou přesto, že jim byl odepřen jeden ze smyslů.

(analogie dospívání a růstu řepy) a dosáhla tak účinného intimního kontaktu s hledištěm. Druhá pohádka O rackovi a kočce, posouvaná dějově otáčením stránek velké obrazové knihy coby pomyslného jeviště, byla soustředěnější na příběh, takže její představitelka zůstala víc v pozadí. I zde však šlo o cestu k nalezení sebe sama prostřednictvím neobvyklého přátelství vylíhlého racka a kočky, která je zničehonic postavena před úkol vychovat z mláděte dospělého ptáka.

O včerejším dopoledni si jej diváci mohli po čase připomenout, či spíš - dle převažujícího věku obecenstva - dopřát poprvé: Ateliér zde totiž sehrál Pohádky trochu jinak určené pro nejmenší. Ze série nedlouhých výstupů shrnutých pod tímto názvem, které má na repertoáru, představil Ateliér dva: jednu více (O veliké řepě) a druhou méně známou (O rackovi a kočce). Bylo tak možné si ověřit, nakolik bude pro děti srozumitelný příběh, jejž dopředu neznají a o němž dostanou téměř výhradně obrazové informace – byť je jasné, že právě ty jsou pro ně prioritní. Slovní sdělení (pomineme-li tichý šepot) totiž absentuje, herečky s publikem komunikují znakovou řečí.

Snad za tím vším lze číst především povzbuzení k tomu vyrovnat se s úlohou, která se nám zdá přetěžká. Divadlo pro neslyšící k tomu má jistě co říci. I nám, či možná právě především nám, kteří se více či méně těšíme dobrému tělesnému zdraví. Protože co my víme, kdy se třeba zrovna u nás objeví malý opeřenec se zdánlivě bláznivým přáním: nauč mě létat.

Výsledek byl u obou pohádek, těžících ve scénické výtvarné složce ze základních principů loutkového divadla, více než potěšitelný. Veliká řepa pracující s kulisou leporela se známými obrázky si věc neusnadnila sázkou na jistotu, když herečka příběh proměnila ve vyprávění o sobě samé

Malé děti ve své bezprostřednosti to dokážou: bylo úchvatné sledovat, jak samozřejmě se přizpůsobí tichu, v němž umí i povzbuzovat při vytahování řepy, ba i šeptem napovídat, kde jsou na scéně skryta jednotlivá zvířátka. A pro nás dospělé bylo poučné si prostřednictvím rušivých zvuků automobilového provozu doléhajících do venkovního šapitó z blízké ulice uvědomit, že absence jednoho z vjemů může pomoci soustředit se k podstatnému. Že někdy ztráta může být zisk. Marcel Sladkowski

Cena facky jako návod k ironickému myšlení? CENA FACKY ANEB GOTTWALDOVY BOTY / Divadlo F. X. Šaldy Liberec Nemáme se v recenzi dopouštět zjednodušení. Ale v reflexi festivalové? Proč ne? Po zhlédnutí liberecké CENY FACKY ve srovnání s CENOU FACKY uherskohradišťskou jsem si pojmenoval základní rozdíl inscenací. Liberecká CENA FACKY je více poctou Karlu Steigerwaldovi a jeho intelektuálnímu myšlení o velelotočích dějin. Je urovnaná, přehledná. Je mozkem narovnaná, a to přesto, že text byl proškrtán a protříděn. V té uherskohradišťské je pábitelská rozmáchlost Břetislava Rychlíka a víno i folklor zarytý v Jožkovi Holcmanovi. V té hradišťské je hudba živá až živelná, v té liberecké je hudba umělá až vyumělkovaná. V té liberecké je ironický a groteskní škleb myslitele, v té hradišťské je nespoutaný křik na zápraží vinných sklípků. Právě ono zvláštní spojení mozku a citu, spojení Karla Steigerwalda s Jožkou Holcmanem, umožnilo vznik dvou zcela rozdílných inscenací.

-2-

Steigerwald prošpikoval svůj text odkazy a citacemi jiných textů, Zdravý nemocný, Romeo a Julie... Matěj Kroupa prošpikoval svou hudební složku odkazy… na čínské motivy, popovou hudbu, cimbálovou… Liberecká Cena facky je groteska hraná s velmi vážnou tváří, ale s neustále přítomným nadhledem a jemně ironickým úsměškem. Díky tomu se ani jednou nestane, že bychom se dívali na černobílý pohled na dějiny, že bychom začali přemýšlet nad tím, že se před mými zraky odvíjí vtíravá antikomunistická propaganda. To je mi na inscenaci sympatické. Není v tom zarputilý hněv těch, kteří si myslí, že zlo padesátých let mělo být v devadesátých letech potrestáno, je v tom vědomí, že k tomu nedošlo a že s tímto faktem musí česká společnost žít. Je to skutečně ironický esej o válce dvou znesvářených

REFLEXE rodů, komunistů a antikomunistů, mezi nimiž zlo zůstalo nepotrestáno, a také o tom, jaké to mělo a má důsledky. Je to inscenace o pokusu svatby z rozumu (nebo nerozumu) mezi komunisty a antikomunisty. A tak ve výsledku nejen komunistům, ale i české demokracii devadesátých let jsou zde udíleny sarkastické štoulce. Chvíli jsem si zvykal na hudbu Matěje Kroupy. Dráždila mě svojí jednoduchostí, popovostí… chvíli jsem si zvykal i na herectví… že Tomáš Impseil je tak mladý a nemá a nemůže mít myšlení reálného mladého Grebeníčka. Chvíli jsem si zvykal na to, že zakořenění do slováckého regionu bude jen jako, asi jako když v Shakespearově Zimní pohádce se ocitneme v Čechách. Chvíli jsem si zvykal na to, že prvoplánově v zadním plánu visí kremelské hvězdy na kremelských věžích po celou dobu. Chvíli jsem si zvykal na kostýmovou popisnost, když folklor a svět vojenský

propojen jest tak jednoznačně. Ale postupem času začal jsem si spíše libovat v záměrnosti inscenační koncepce, začal jsem si užívat hereckého výkonu Hanuše Bora v postavě Terciáše neboli starého Grebeníčka. Ta kapela, ve které pod taktovkou primáše Grebeníčka hrají, zase vystrkuje růžky. Přes čínské melodie a medvídka Pandu, který je v tom nevinně. Přes agenty Bureše, kteří peří svých ptáků schovávají do čapích hnízd… Ta kapela je zasnoubena s demokracií, která jí neumí říci ne, a proto nám nadále hraje. Skrytě, ale hlasitě… S novými a novými melodiemi. Je v demokracii doma… Ano, u liberecké CENY FACKY jsem pochopil, že Steigerwald nepíše agitku proti padesátým letům… Ano, u liberecké CENY FACKY jsem pochopil, že ještě mnoho toho o našich vlastních dějinách nechápu… Vladimír Fekar

Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.

-3-

REFLEXE

Kdo ví, co je třeba?

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA / Národní divadlo Brno O filmovém zpracování scénáře Jiřího Křižana a o jeho divadelních interpretacích na jevištích ve Zlíně, Plzni a nyní i v Brně toho bylo napsáno mnoho. Mnoho podnětného – stačí jen nahlédnout do programu k brněnské inscenaci. Jsem přesvědčena, že k tomu není třeba cokoliv dodávat. A tady bych vlastně mohla skončit a nechat bez nadbytečných komentářů doznít zážitek, jehož sdílená přítomnost na včerejším představení se mi zdála být téměř hmatatelná. Ale festivalový Zpravodaj je hladový a je třeba jej nakrmit, takže mi odpusťte pár osobních dojmů. Také mi odpusťte, že ponechám stranou řadu aspektů inscenace, které by za pozornost stály. Ať už je to emocionálně nabitá hudba Nikose Engonidise, která posiluje už tak silný dojem, že příběh několika málo postav vypráví o něčem, co je dalece přesahuje. Nebo herecké prostředky, na jejichž významově důsledném použití režie Martina Františáka do značné míry staví. Je podle mého jen ke cti zvoleného inscenačního přístupu, že zmíněné vnímám skutečně jako prostředek, prostředek k tomu hlavnímu – k divákovu prožitku a k přemýšlení. Také většina pisatelů zmíněných textů se více než snaze pojmenovat a analyzovat formální prostředky díla soustředí na ohledávání tematických linek, jichž není v Sekalovi málo. Politická a náboženská ideologie, zločin-trest, (ne)vina, (ne)odpovědnost, (ne)spravedlnost, kolektiv-jednotlivec… Ve výčtu klíčových kategorií by bylo možné ještě pokračovat. Nad nimi se však chvějí ty nejprůzračnější a zároveň nejsložitější z nich – dvojice dobro x zlo. Právě ji obnažuje Křižanův Sekal tak, že není třeba se ptát, proč hrát tento příběh právě dnes. Nebo za deset, patnáct,

dvacet let. Jakkoliv se celospolečenská situace proměňuje, touha a potřeba ohledávat hranice dobra a zla zůstává. Nejenže inscenace nutí k přemýšlení nad tím, jak obtížné je od sebe dobro a zlo důsledně odlišit. Klade zároveň zásadní otázku, je-li takové hodnocení závislé na nějakých okolnostech. Dokonce vyzývá i k otázce, zda je všeobecně sdílená a uznávaná představa o dobru a zlu žádoucí. Ta otázka je už v samotném názvu inscenace i Křižanovy předlohy. Jenom tam chybí ten (kýžený?) otazník. Je třeba zabít Sekala. Zní to jako nezpochybnitelná pravda. Je jasné, kdo je zlý, a je jasné, co je třeba udělat. Jiná řešení se nepřipouštějí – tedy za daných okolností, samozřejmě. Je záměrně rozmlženo, kdo to určuje. Snáz se pak zbavuje zodpovědnosti. Většina legitimizuje. Nemám jasné odpovědi na otázky, které inscenace nastoluje. Vím jen, že u mne ze všech možných náhledů na zobrazovaný příběh a postavy dominoval pohled skrze optiku rozlišování osobní a kolektivní odpovědnosti. A také se mi do paměti vryla věta, již si teď dovolím parafrázovat: „Souzen nebudeš za to, kdo jsi, ale jaký jsi.“ I ji ale lze zpochybnit a v samotném příběhu se tak i děje. Protože se z této věty opět nedozvídáme, kdože nás to bude soudit. Tato slova padnou z úst faráře, takže odpověď je jasná – Bůh. Ale s vírou v něj to v inscenaci už tak jasné není. A tak se vracím znovu na začátek – kdo rozhodne o tom, co je dobré a spravedlivé, o tom, co je třeba? Bůh? Soud? Většina? Nebo musí rozhodnout každý sám za sebe a nést tíhu tohoto rozhodnutí? Kateřina Menclerová


-4-

REFLEXE

Když chladný kov mluví o žhavých tématech HYGIENA KRVE / Divadlo Líšeň

Fakta jsou někdy až přespříliš dramatická. Opakovaně o tom při své dramaturgické práci přemýšlím. Klaďme je jen štiplavě vedle sebe… a mohou nám vyrazit dech. Vizualizujeme-li je ještě navíc tak, že jejich ztvárnění není popisné, ale hravé, nedoslovné, rafinované, divadelně dráždivé… HYGIENA KRVE Divadla Líšeň… Vanda Dombrovská a spol. jako jakýsi brněnský Švankmajer, který se rozhodl, že se bude zabývat tématy celospolečenskými. HYGIENA KRVE je až didakticky věcná rekapitulace nárůstu rasismu ve dvacátém století, kdy i věda, konkrétně eugenika, se možná nevědomky podílela na hrůzných koncích v podobě koncentráků, plynových komor, spálených těl. Rekapitulace zcela bez emoci, fakta jsou zde vyřčena zcela suše, a díky tomu mrazivě. Obrázky ze života židovské rodiny, židů v koncentráku, mají cynickou a ironickou lehkost. Ve spojení s kovovým materiálem je však účinek mrazivější. Ze sběren starých kovů sesbírána byla kolečka i kolečka s ozubením, dráty, železné pláty a ty pak, jak v dokonalém animovaném filmu, začnou žít na jevišti svým životem. Aniž bychom domýšleli, kdo za nitky tahá, tušíme, že za pohybem těch předmětu musí být lidská ruka, ale zdá se nám, že předměty žijí svým samostatným životem. Tak dokonale je loutkoherec za předměty a objekty skryt. Říkáme si, že pokud je někdo ovládá, skrývá se v útrobách tento inscenace minimálně deset rukou. A na děkovačce zjistíte, ejhle, to všechno balábile, ten zázrak pohybu předmětů, světel, zvuků, hluků zvládlo animovat pouhopouhých šest rukou. Když se objeví lidská ruka, lidské prsty bez rukavic, lidské vlasy jen jemně nasvícené, vždy máme co do činění se zachycením světa, který je odsouzen k zániku, se zachy-

-5-

cením světa židovských rodin… Také jiné materiály, jako je látková krajka, nikdy nepatří do světa těch, kteří hlásají rasistické myšlenky. Na inscenaci Divadla Líšeň je nejcennější, že citově nevydírá. Kovový šrot nemá sentimentální emoci, i když je nazvučen jeho rachot. Záběry na těla z koncentráku nemají sentimentální emoci, všechno je kruté, syrové, drsné jako ocelový plát a možná právě proto mrazivější a silnější. Je velmi zajímavé zamyslet se nad tím, jak je jednoznačný názor souboru na to, že naší společnosti hrozí nárůst extremistických způsobů při vyhodnocování současné společenské situace. Že tohle téma a tento životní pocit se stal motorem ke vzniku inscenace. A že se to děje přesto (a to je ten inscenační paradox), že tvůrci ani jednou nepředstoupí před diváka osobně. Celý příběh a osobní postoj tvůrců, velmi angažovaný postoj, vypráví pouze věcný, nic nehodnotící hlas, a odosobněný, „pouze“ do působivých obrazů formovaný kovový materiál. Sleduji sice zpovzdálí Vandu Dombrovskou a Divadlo Líšeň delší dobu. Je to divadlo zarputile hledající, zkoumající, zvídavé, hravé, ale i angažované v tom dobrém slova smyslu, že když ho něco ve společnosti začne hodně pálit, rozhodne se pro to hledat pro ně nekonvenční divadelní tvar. Tak vznikl PUTIN LYŽUJE, tak vznikla i HYGIENA KRVE, která určitě nechce zachycovat minulost, ale chce především nenuceně upozornit na to, že geneze rasismu byla zpočátku nevinná, ale s tragickými důsledky… a že nejsme daleko od toho, abychom do stejné pasti upadli znovu. Vladimír Fekar


VZPOMÍNKA

Zlínská stopa scénografa Jaroslava Maliny V sobotu 14. 5. 2016 zemřel náhle malíř, scénograf a grafik Jaroslav Malina (narozen 5. 12. 1937), který se významnou uměleckou měrou podílel na koncipování české divadelní scénografie především v sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, jehož aktivní výtvarná činnost ovšem zasahovala až do současnosti. Významnou část jeho tvorby byla spjata také se zlínským (gottwaldovským) divadlem, ve kterém se v průběhu let 1982-2004 výtvarně podílel na třech desítkách inscenací, především potom ve spolupráci s režisérem Ivanem Balaďou. Pokusím se jen krátce připomenout některé nejvýznamnější inscenace, které byly v dané době výjimečné svou moderností a odvážností. Po studiích scénografie na DAMU nastoupil Malina v roce 1964 do v té době progresivního divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde působil až do začátku osmdesátých let (spolupráce s režisérem Karlem Křížem, dramaturgyní Vlastou Gallerovou a kostýmní výtvarnicí Helenou Anýžovou). Od 80. let působil na volné noze, mimo jiné se umělecky setkal s Janem Schmidem v Ypsilonce, s Ivanem Rajmontem v divadle v Ústí nad Labem, s Miroslavem Krobotem v Hradci Králové nebo zmiňovaným Ivanem Balaďou ve Zlíně. Doma a v zahraničí vytvořil přes čtyři stovky scénických i kostýmních výprav pro

činohru, operu, loutkové divadlo, film a televizi. Hned ve svých prvních společných inscenacích na počátku 80. let inklinovali Balaďa s Malinou k netradičním výrazovým prostředkům a symbolickému metaforickému ztvárnění. Malina zde pracoval pro něj příznačně především s látkou a kombinacemi přírodních a umělých hmot. Scénografie k významné inscenaci Manon Lescaut (prem. 2. 4. 1986) sestávala ze střídání pastelových barev sedmi barevných drapérií, které visely nad scénou a postupnými pády zakrývaly stupňovitý terén praktikáblů. Herci se jimi halili, schovávali se pod nimi, tahali se o ně, materiál tak nezůstával pouze statickou kulisou, ale dynamickým prvkem. Ze stejného materiálu byly vyrobeny i kostýmy, které připomínaly něco mezi „disco-módou a rokokem“. Rokokové prvky se objevily také v následující inscenaci Schillerovy hry Úklady a lásky, v níž naddimenzované rokokové paruky tvarem upomínaly ke gestapácké nebo stalinské čepici. Koncepce Balaďovy inscenace byla postavena na principu hry: jeviště obepnuté nasvícenou žlutou textilií přetínala tenisová síť, přes kterou Luisa a Ferdinand hráli tenis. Po sjetí železné opony vyjela z orchestřiště podlaha s tělocvičným nářadím (např. švédská bedna), které znakovou proměnlivostí zpodobňovalo a zastupovalo všechny funkce rekvizit (bedna se proměnila ve stůl atd.).

-6-

Hlavní vývojové linie spolupráce Ivana Baladi a Jaroslava Maliny se ve zlínském divadle odvíjely především od shakespearovské dramatiky (inscenovali společně hry Kupec benátský, Cymbelín, Othello, Antonius a Kleopatra nebo Něco za něco) a Molièrovy klasické francouzské komediální tvorby (Don Juan, Tartuffe, Parvenu, Lakomec). V těchto inscenacích výprava inklinovala k okázalému dekorativismu, Balaďa s Malinou se vraceli k inspiraci barokní divadelností a využívali např. v Cymbelínovi všechny technické vymoženosti scény (pohyblivost kulis, periaktů nebo prospektů). Malina ve zlínském divadle spolupracoval kromě I. Baladi také například s Milošem Hynštem (např. Ze života hmyzu), Milošem Slavíkem (Zmoudření dona Quijota) nebo Jakubem Korčákem (Konec masopustu, Pokoušení). Poslední výtvarnou podobu vtiskl ve zlínském divadle inscenaci Něco za něco (prem. 18. 12. 2004) v režii Ivana Baladi. Více informací o Jaroslavu Malinovi můžete nalézt ve výpravné publikaci s názvem Jaroslav Malina autorů Vlasty Gallerové, Jiřího Machalického, Jaroslava Maliny a Věry Ptáčkové (vydáno Divadelním ústavem v roce 1999). Iva Mikulová

PIA FRAUS

Herec Marek Příkazký vystavuje fotografie Marek Příkazký není jenom šikovný a talentovaný herec, ale i zdatný fotograf. Již několik let u sebe nosí svůj legendární Zenit a fotí krásné fotografie s jedinečnou atmosférou. Momentálně je vystavuje v Dílně zlínského divadla. Můžeš svoji výstavu fotografií více představit? Jde o výběr ze všech fotek, které jsem kdy nacvakal. Výstava nemá jasný koncept, můžeš zde zkrátka vidět fotky, které se nerozmazaly... (úsměv) Jak dlouho se fotografování věnuješ? Rekreačně fotím zhruba čtyři roky a jde o takzvané dovolenkové focení. Nijak se neomezuji. Je pravda, že vznikne hodně „odpadu“, ale to ničemu nevadí. Baví mě následné objevování. Nyní vystavuješ tři desítky fotek. Najde se mezi nimi i snímek s divadelní tématikou? Fotka s divadelní tématikou je tady kupodivu jenom jedna a myslím si, že to bude nejstarší úlovek v mém archivu. Vznikl během zkoušení inscenace Sen noci svatojánské. Je mezi vystavenými fotkami nějaká, ke které máš opravdu speciální vztah? Speciální vztah mám ke všem, ale docela se ztotožňuji s fotkou, jež nese název „Dovolená s rodiči bývá často o piči“ a mám rád i snímek s názvem „I dobře čumět se musí umět“. Pokud by někdo měl zájem o tvou vystavenou fotografii, má možnost si ji pořídit? O prodeji fotek jsem neuvažoval, ale když se na to ptáš, tak ano, možnost tady je. Za dvě stovky si fotku může kdokoliv pořídit, jen mě dotyčný musí někde u divadla najít a odchytit. Jakub Malovaný

VZKAZ Beseda po včerejším představení JE TŘEBA ZABÍT SEKALA má své dozvuky: Jedna z divaček v jejím průběhu řekla: „Po zhlédnutí zlínského Sekala jsem si myslela, že lepšího Sekala než Zdeňka Julinu neuvidím. Po zhlédnutí tohoto představení si tento názor ponechám. Brňáci ale byli výborní.“ Herec Igor Bareš nám zaslal svou reakci, na jejímž publikování ve Zpravodaji trval: „Raději budu dobrým Sekalem v Brně, než tím nejlepším ve Zlíně.“ Přejeme panu Barešovi hodně štěstí v jakémkoli národním divadle, které ho kdy zaměstná.

NÁVOD Jak je z předchozího vzkazu patrné, diskuse po představení dokáží být zdrojem nečekaného napětí. Může to být i tím, že diskuse tady nemají vybudovanou tradici, a tak není jasné, na co se vlastně herců ptát. Připravili jsme proto pro vás krátký seznam univerzálních modelových dotazů, kterými herce zaručeně, ale opravdu zaručeně potěšíte: - Jak se vám hrálo před tak výborným publikem?

-7-

- A vy jste profesionální soubor? - Inscenaci stejné hry jsem viděl/a od [doplňte jméno konkurenčního souboru] a byla lepší. Viděli jste ji také? - Uvažovali jste o tom, že by vám inscenaci příště někdo zrežíroval? - Máte i jiné obsazení? - Můžete mi prosím říct, co se dělo v druhé půlce?

PROGRAM

PÁTEK 20.5.2016

10:00 / INRI / Městské divadlo Zlín / Velký sál 15:00 / ŽENA A ŽIVOT / Member of Zero / šatna orchestru vstup volný 16:30 / KRÁSNÉ PSACÍ STROJE / Divadlo Na zábradlí Praha / Malá scéna 18:00 / DIXIE HULÍN / koncert / kavárna na schodech vstup volný 19:00 / CENA FACKY ANEB GOTTWALDOVY BOTY / Slovácké divadlo Uherské Hradiště / Velký sál 22:00 / MONIKA NAČEVA A MICHAL PAVLÍČEK / koncert / šapitó v parku za divadlem

SOBOTA 21.5.2016

9:00 / SETKÁNÍ STRETNUTIE PRO CELOU RODINU / šapitó v parku za divadlem

vstup volný

(JANKO POLIENKO / Divadlo na hojdačke - ELÁ HOP! / Divadlo PIKI - MALÍŘI / Bratři v tricku - NIELS ANEB ZPRÁVA O PODIVUHODNÉ CESTĚ / DIV04 - ZLATOVLÁSKA / Divadlo pod balkónom - Prasečí cirkus / Bratři v tricku)

16:00 / PANIKÁRI / Divadlo A. Bagara Nitra / Studio Z 18:00 / ZE-SWA-HOO-BAND / koncert kapely žáků ZUŠ Jižní Svahy / kavárna na schodech vstup volný 19:00 / LABYRINTY A RAJE JANA AMOSA / Slovenské národné divadlo Bratislava / Velký sál 22:00 / MONIKINO KINO / koncert / šapitó v parku za divadlem

Mimořádné akce!

- festival dnes hostí Slovácké divadlo Uherské hradiště. V 19:00 zahraje na Velkém sále Cenu facky podle knihy zlínského spisovatele Josefa Holcmana. A ve spolupráci s nakladatelstvím Kniha Zlín bude o přestávce autogramiáda! Vstupenky ještě jsou. - dnes po 22:00 proběhne v šapitó, u šapitó či na šapitó promítání ukázek práce účastníků semináře Divadelní fotografie Jindřich Štreita. Srdečně vás zveme!

Přijďte na Kávu s...!

(vždy od 14:30 v parku za divadlem - při nepříznivém počasí v klubu Dílna) pátek 20.5. Téma: Jak to chodí v agenturách? Hosté: Michal Zahálka a Zdeněk Harvánek Moderuje Vladimír Fekar, dramaturg Městského divadla Zlín sobota 21.5. Téma: Postavení divadel v jiných kulturách Host: rumunský básník a pracovník ministerstva zahraničí Mircea Dan Duta Moderuje: Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín

-8-

Festivalový zpravodaj vydává Městské divadlo Zlín, příspěvková organizace, tř. T. Bati 4091/32, Zlín 761 87, tel. 577 636 111 www.divadlozlin.cz www.setkanizlin.cz Redakce: Kateřina Menclerová, Iva Mikulová, Marcel Sladkowski, Vladimír Fekar, Veronika Jurčová, David Slížek. Teksty neprocházejý jazikovou koregturou.

OBLASTNÍ DIVADLO JE PRO MĚ ZÁBAVNĚJŠÍ

Recommend Documents