NAD KNIHOU
DANIEL FRYNTA
Triumf
mitochondriální DNA Kniha, o které dnes píši, je rozhodně výjimečná. Nejen že se čte jedním dechem, ale přes populární formu seznamuje čtenáře s výsledky skutečně nejnovějších genetických výzkumů. Pro svou závažnost by neměla rozhodně chybět v knihovně žádného člověka, který se zajímá o vědy o člověku, ať ze strany biologie či sociálních věd. Když přemýšlíme o tom, které poznatky současné molekulární biologie nejvíce zasáhly do lidských životů, zjišťujeme, že to možná nejsou jinak bezesporu významné objevy biomedicíny rozhodující o zdraví a životě jedince, ale kupodivu důsledky výzkumu jednoho, funkčně zcela nevýznamného úseku mitochondriální DNA, který se nazývá „control region“. Tato oblast spolu s dalšími úseky mitochondriálního genomu ovlivnila náš sociální svět. Pomocí ní lze totiž určit stupeň genealogické příbuznosti dvou lidí v mateřské linii. Je tomu tak díky skutečnosti, že mitochondriální genom nerekombinuje a dědí se spolu s mitochondriemi právě jen (či skoro jen) v mateřské linii. Příslušná oblast navíc nekóduje nic biologicky významného, a tak se může poměrně rychle měnit. Mutace v mitochondriálních genech jsou pak pro nás něco jako identifikační značky jednotlivých linií po přeslici, z nichž lze bez větších potíží rekonstruovat i podobu větvení těchto genealogických linií od pramáti všech současných lidí až ke každému nynějšímu obyvateli naší planety. Každý z nás může nyní na základě nezpochybnitelné exaktní metody stopovat své předky v přímé mateřské linii – od matky k babičce a tak dál až do velmi dávné minulosti. Může se dovědět, jakými složitými cestami putovala jeho DNA po pravěkém světě a kdo ze současníků či dávno mrtvých lidí s ním sdílel společné předky po přeslici. Tyto údaje jsou jinými metodami naprosto nezjistitelné a veškeré dřívější genealogie vedly do minulosti zpravidla jen několika málo generací. Ani paměť starců, ani zápisy v matrikách se svou trvanlivostí nemohou rovnat genetickému zápisu. Tuto „matriku“ si totiž neseme ve svých buňkách, a její zničení je proto nevyhnutelně spojeno s vymřením příslušné genealogické linie po přeslici. Analogicky lze, byť s většími obtížemi, rekonstruovat i otcovskou linii, tentokrát na základě mutací ležících na chromozomu Y. Takové genealogie mohou být naprosto nepostradatelným nástrojem pro pochopení genetických vztahů mezi jednotlivými populacemi současných lidí. Ukazuje se, že všichni
dnes žijící lidé, jakkoli různí a vzájemně nepodobní svým vzhledem i barvou pleti, jsou potomky jediné populace, která žila patrně v Africe před nějakými 150 000 lety (viz Vesmír 71, 665, 1992/12). Všechny lidské mitochondriální DNA jsou si totiž natolik podobné, že pravěká žena nesoucí mitochondrie, z nichž vznikly mitochondrie všech současných lidí, nemohla žít o mnoho dříve. Z toho lze odvodit nejen náš společný původ, ale i to, že my lidé jsme všichni potomky nepříliš velké populace našich pravěkých předků – čím menší populace, tím kratší dobu se v ní udržují různé sekvenční varianty jakéhokoli genu. Všichni jsme si tudíž navzájem mnohem příbuznější, než jsme si donedávna vůbec dokázali představit. Příbuznější než mnoho populací zvířat, které bez velkých pochybností řadíme k jedinému druhu. Mnohem zajímavější než konstatování blízké příbuznosti všech současných lidí, které dnes již nikoho nepřekvapuje, je možnost studovat pomocí mitochondriálních genealogií pravěké i docela nedávné migrace. Poutavý příklad, podložený Sykesovým vlastním výzkumem ve střední Polynésii, představuje osídlení Oceánie. Mitochondriální linie, která byla zjištěna v Oceánii, pochází z Tchaj-wanu, a dokonce se podařilo vystopovat její cestu přes Moluky. Díky setkávání lidí z různých migračních vln se do genofondu Polynésanů ovšem připletla také zcela jiná mitochondriální DNA původem z Nové Guineje. Protože jednotlivým liniím mitochondriální DNA ostatní geny nemusí nijak odpovídat, není Polynésan s novoguinejskou mitochondriální DNA pro běžného pozorovatele nijak nápadný, ničím viditelným se neliší od většiny svých sousedů s mitochondriální DNA pocházející původně z Moluk. Přitom skutečného obyvatele Nové Guineje poznáte od naprosté většiny obyvatel jihovýchodní Asie už na první pohled podle tmavé barvy kůže a řady dalších vnějších znaků. Autor knihy profesor Bryan Sykes nebyl první, kdo využil lidskou mitochondriální DNA ke konstrukci genealogií. Byl však jedním z prvních, kteří do této genealogie zahrnuli nejen naše žijící současníky, ale také lidi dávno mrtvé. Díky tomu může vyprávět úžasné a vědecky alespoň částečně podložené příběhy. Dovíme se, jak byly identifikovány ostatky ruské carské rodiny a jak se zkoumala genetika Ötziho – muže, který zahynul před 5 tisíci lety a nedávno byl nalezen v alpském ledu.
BRYAN Sykes: Sedm dcer Eviných Paseka, Praha 2004, přeložil Jan Trnka, 248 stran, náklad neuveden, doporučená cena 269 Kč, ISBN 80-7185-619-3
RNDr. et Dr. Daniel Frynta (*1963) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Na katedře zoologie této fakulty se zabývá etologií a sociobiologií savců.
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, květen 2004
291
NAD KNIHOU Dosud se nepodařilo najít žijícího člověka se sekvencí byť jen vzdáleně podobnou těm, které byly získány z kostí vymřelých neandertálců. To však nijak neplatí o sekvencích získaných z kostí dávných lidí moderního typu. V tomto ohledu je snad nejúžasnější zjištění, že paleolitický obyvatel Britských ostrovů nalezený v Cheddaru měl naprosto stejnou sekvenci mitochondriální DNA jako někteří ze současných obyvatel žijících v sousedství tohoto archeologického naleziště a řada dalších obyvatel Evropy. Z toho lze na základě známých skutečností o rozšíření jednotlivých linií mitochondriální DNA v současném světě vyvodit, že nynější obyvatelé Evropy jsou převážně potomky dávných paleolitických lovců obývajících tento kontinent, a nikoli zemědělců, kteří sem později přišli z Předního východu, jak bychom mohli soudit z početní převahy prvních zemědělců nad původním lovecko-sběračským obyvatelstvem. V závěrečné části knihy popustil B. Sykes uzdu svému literárnímu talentu a fantazii. Život zakladatelek sedmi hlavních mitochondriálních linií známých z Evropy nám představil se všemi detaily. Jakkoli jsou to rekonstrukce zdařilé a fundované, je čtenářům třeba připomenout, že ze studia mitochondriální DNA se nikdy nedovíme, jak naši předkové skutečně vypadali. Mutace v kontrolní oblasti totiž nijak nesouvisejí s adaptivními, tj. pro své nositele užitečnými znaky. Sykesovy popisy barvy vlasů a vzezření zakladatelek jednotlivých evropských matrilinií proto zůstávají jen kvalifikovanými spekulacemi. Nakonec již jen varování. Počet všech našich předků je vzhledem k sexuálnímu způ-
sobu rozmnožování naprosto nespočítatelný a nevysledovatelný. Přímá mateřská linie je jen jedna z nespočetných genealogických linií, po kterých k nám doputovaly některé naše geny. Není vůbec žádný důvod dát přednost právě mateřské linii. Ostatně mitochondriální geny jsou jen naprosto zanedbatelnou složkou našeho genomu. Lze sice snadno sledovat jejich evoluci, ale jejich variabilita nenese – ve srovnání s mnoha jadernými geny – nic, co by pro nás bylo skutečně podstatné. Příčinou toho, proč nás historie nepřerušené mateřské (popř. otcovské) linie tolik vzrušuje, a tedy proč se skoro každého z nás téma Sykesovy knihy hluboce dotýká, nehledejme jen v úžasu nad důkazem síly vědeckého poznání a molekulárněbiologických technologií. Mnohem spíše je náš zájem přežitkem dob dávno minulých. V rodových společnostech, v jakých jsme žili po téměř celou prehistorickou dobu, se sociálně nejdůležitější vlastnost člověka, příslušnost ke skupině (rodu, klanu), odvozovala nejčastěji právě jen v jediné linii, buď v otcovské (patrilinearita), nebo v mateřské (matrilinearita). Příbuzenské vztahy v té druhé linii, natož v nespočetném počtu přímých linií kombinujících linii otcovskou a mateřskou, člověka žijícího v takové společnosti nezajímaly buď vůbec, nebo jen po několik málo generací, po něž si je dokázal ve vší jejich složitosti zapamatovat. Pro sociální zařazení jedince byla ale podstatná jen a jen příslušnost k rodu. Z toho asi pramení naše dnešní nadšení nad rozpletením genealogie na základě mitochondrií (matrilinie) či chromozomu Y (patrilinie). Ö
Nádherně vybavený šumavský „kancionál“ MILOŠ ANDĚRA, PETR ZAVŘEL a kol.: Šumava – příroda, historie, život nakladatelství Baset, Praha 2003, 800 stran, náklad a cena neuvedeny, ISBN 80-7340-021-9
292
Ocenit a dokumentovat naše nejznámější horstvo monumentální monografií asi není nejsnadnější úkol, avšak který jiný region České republiky by měl zahajovat řadu publikací mapujících podrobně naše pohoří. Šumava je ostatně i naše nejrozsáhlejší horská a lesní oblast, která má svou jedinečnou přírodu i historii, navíc poměrně dobře prozkoumanou a zveřejněnou v řadě dílčích studií. Vydání ucelené a zároveň reprezentativní publikace o tomto regionu je tedy logickým a delší dobu žádaným činem. I tak se při jeho realizaci muselo spojit kolem 50 specializovaných autorů a nejméně dvakrát tolik ilustrátorů. Výsledkem je dílo opravdu velkolepé, nádherně vybavené, a především všestranné a ve všech svých oddílech zasvěcené. Čtenář tu najde úplné informace jak o přírodě, dějinách či kultuře, tak o činnosti a obživě obyvatel nebo
Vesmír 83, květen 2004 | http://www.vesmir.cz
dopravě. Vše je doplněno množstvím tematických rejstříků, přehledů, mapek, tabulek, grafů… a zviditelněno až nadměrně bohatou fotografickou i obrazovou dokumentací. Rekonstrukce paleolitického obydlí, objeveného u továrny PAP v Sušici (kresba J. Fridricha; z archivu Muzea Šumavy v Sušici)
Objem dat a pohledů je obrovský a shrnuje současný stav poznatků v míře, která osloví jak běžného zájemce, tak zasvěceného znalce oblasti. V zeměpisné části nás kromě obecné geografie Šumavy zaujme zejména úplný místopis české části Šumavy s německými ekvivalenty názvů obcí (55 stran), doplněný údaji horopisnými a vodopisnými. Objemný a pestrý je i oddíl o přírodě (250 stran), kde tradičně dominují kapitoly o zvířeně a květeně, ale nezapomíná se ani na životní prostředí a ochranu přírody, včetně dat o NP a CHKO Šumava a NP Bavorský les. Dostatečný prostor (50 stran) je věnován i dějinám šumavského regionu od archeologických dat až po současnost. Dalších 150 stran je zaměřeno na kulturní popis Šumavy: jsou tu vzpomenuty nejrůznější památky, lidová kultura i místní architektura, dále literatura v obou jazycích, hudba a nářečí. Následuje stostránkový popis dalších lidských činností, který si všímá podrobněji zejména zdejších tradičních povolání – sklářství, těžby zlata, těžby rašeliny, hutí, hamrů – i vznikajících průmyslových provozů, jako jsou papírny, sirkárny, tiskárny, vodní elektrárny. Vyčerpávající jsou údaje o komunikacích a dopravě, a zejména o minulé i současné turistice. Objemnou publikaci pak uzavírají podrobné rejstříky terminologický, místopisný a jmenný. Přes značný objem těchto faktů se nezdá být zbytečný ani pře-
tisk nejstaršího českého průvodce po Šumavě z roku 1878 se zasvěcenou předmluvou českého geologa prof. J. Krejčího. Aspoň si na něm uvědomíme, jak se poznání české Šumavy během posledních 130 let změnilo. Jako přírodovědec pochopitelně mohu podrobněji ocenit zejména část o přírodě, o níž lze jen konstatovat, že byla zpracována renomovanými odborníky a přináší úplný stav
Odlesněné šumavské podhůří – pohled od Čachrova na sever, snímek © Miloš Anděra
Čeňkova Pila na kresbě Ladislava Stehlíka
http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, květen 2004
293
NAD KNIHOU Kaple proti kostelu ve Svérázu u Bohdalovic. Při listování knihou Šumava – příroda, historie, život, když jsem vyhledával nejvhodnější ilustrace k této recenzi, mne zaujaly stránky 460– 482, na nichž je téměř stovka soudobých snímků kostelů, kaplí a kapliček. Přehlížeje nejprve jen obrázky, vrátil jsem se k nadpisu kapitoly a k svému překvapení zjistil, že nezní „Šumavské zříceniny“ ani nijak podobně, ale kupodivu „Sakrální památky – přehled“. Pravda, jde „jen“ o sakrální stavby, „jen“ na Šumavě a výčet pojednává jen o památkách poškozených a zničených (neponičeným či obnoveným je věnováno místo v jiné kapitole). I takový přehled ale zanechá mocný dojem o žalostném stavu naší kultury. pH
dost pohledů a zaměřenost jednotlivých specialistů pouze na vlastní specializaci, ačkoliv mnohé z črt by bylo možné spojit v širší celky, které by byly názornější a čtivější (např. kapitolky o dopravě). Navíc mám dojem, že mnohé kapitolky byly původně psány pro širší využití, a proto mají zbytečně široký úvodní záběr, pro šumavskou problematiku už ne tak důležitý. Nicméně ani těchto pár, možná až zbytečně kritických připomínek nemíní velkou cenu této publikace nijak snižovat. Je to kniha po všech stránkách velmi úspěšná, potřebná a také náročně vybavená – prostě ji lze považovat za velký nakladatelský čin, který bude jistě širokou čtenářskou obcí náležitě oceněn. Další jeho cena je v tom, že úspěšně zahájil vydávání náročné edice věnované našim ho-
současných poznatků o jednotlivých specializacích. Tato část je nejen na vysoké odborné úrovni, ale také čtivá, psaná se snahou shromáždit fakta a docílit potřebných zobecnění. Navíc je i dostatečně obrazově a graficky dokumentována. Máme-li co k tomuto oddílu knihy poznamenat, tedy jen že i v něm by se dalo místy šetřit textem bez újmy na množství informací, jak ukazuje např. uměřený text kapitoly o šumavských loukách. Uměřená a pro potřeby knihy vhodná je také stať o broucích nebo zajímavě psaná kapitola o zooplanktonu, i když její rozsah bylo možno trochu omezit. Celkově hodnoceno jsou však všechny přírodovědecké statě názorné a čtivé. Oddíl týkající se historie a lidské činnosti na Šumavě je možná tematicky ještě pestřejší a různorodější. Sice je velmi objemný, ale zase shrnuje informace, které jsou pro většinu běžných návštěvníků i pro místní obyvatelstvo atraktivní. Také zde je shrnuto množství málo známých informací, které si rád přečte i přírodovědec, ostatně mnohé kapitoly s jeho zájmy souvisejí, např. stať o myslivosti, zemědělství, lesnictví aj. Nerad bych – jako neodborník – tuto část hodnotil, ale zdá se mi, že se v ní ještě více projevuje určitá nesouro-
Svážení dřeva na Šumavě v pojetí J. Weniga. Sáně za sebou táhnou tzv. kocoury, sloužící k brždění (z publikace Za domovem – Vlastivěda československá, 1923).
Křižák Araneus saevus, nejvzácnější šumavský pavouk Paličkování krajek. Ilustrace J. Weniga k textu o odborné škole krajkářské ve Strážově v knize Za domovem – Vlastivěda československá, 1923.
294
Vesmír 83, květen 2004 | http://www.vesmir.cz
rám. Doufejme, že následující díly této řady na sebe nedají dlouho čekat. Právě proto, že tento svazek naznačuje další směrování v potřebné ediční práci, je asi třeba uvážit, zda by další díly o méně známých horských oblas-
NAD KNIHOU tech neměly být koncipovány v uměřenějším rozsahu, méně honosně (v Šumavě se řada fotografií v různých částech opakuje) a možná i v menším formátu. Nic proti „modelové“ Šumavě, ale v důsledku velkého rozsahu a hmotnosti papíru se z publikace, která by
měla být mobilní a kdekoliv použitelná, stal sice nádherně vybavený, ale jen doma použitelný „kancionál“. Nelze jej ani studovat v posteli, kde by svou tíhou eventuálního čtenáře brzy „zalehl“. Vladimír Hanák
O odpovědnosti překladatelů a nakladatelů odborných textů Zakoupil jsem si tuto poměrně útlou a levnou knížku v naději, že si doplním a utřídím své znalosti. Zabývá se bionomií klíšťat, zejména jejich rolí přenašečů nákaz (vektorů), a také stručně popisuje jednotlivé nemoci včetně jejich terapie a prevence. Je sice zaměřena především na nákazy, se kterými se můžeme častěji setkat ve středoevropském prostoru (např. virová klíšťová encefalitida a lymská borrelióza), neopomíjí však ani infekce další, méně časté nebo se vyskytující v jiných částech světa, jako jsou některé nemoci virové (omská hemoragická horečka, horečka kjasanurského pralesa, krymsko-konžská hemoragická horečka, koloradská klíšťová horečka), rickettsiální (ehrlichiózy, Q-horečka aj.), návratná spirochetóza, tularemie a babesióza. Je vskutku poučným přehledem této látky pro laiky, ale i zdrojem informací pro odborníky. Obrazový a tabulkový doprovodný materiál je vhodně volen a je názorný. Přesto je nutno veřejnost, které je (podle předmluvy) kniha určena především, upozornit na množství chyb, z nichž velká většina vznikla při překladu do češtiny.
„v Německu kultivovaný virus Tettnang z čeledi iridovirů“ je ve skutečnosti virus myší hepatitidy z čeledi Coronaviridae a jeho veškeré izolace z klíšťat jsou pravděpodobně laboratorními kontaminacemi z myších chovů; Ehrlichia phagocytophila je nyní označována Anaplasma phagocytophila a je původcem lidské granulocytární ehrlichiózy (autoři ještě uvádějí, že přesný druh původce znám není); Borrelia burgdorferi s. s. (v užším slova smyslu), B. garinii a B. afzelii jsou označovány za kmeny [orig. Stämme] borrelií, jsou to však genomické druhy. Také údaje o výskytu některých klíšťat PETER KIMMIG, jsou nepřesné: „Rod Dermacentor je ve střední DIETER Evropě v prvé řadě zastoupen druhem Derma- HASSLER, centor marginatus“ (rozšířenější je zajisté Derma- RÜDIGER centor reticulatus, vyskytující se na rozdíl od D. BRAUN: Klíšťata – marginatus i v Česku – na jižní Moravě); „…ve Nepatrné kousnutí střední Evropě je tento rod [Amblyomma] nevý- s neblahými znamný“ (prostě se nevyskytuje!); „přenašeči následky [ruské jaro-letní encefalitidy] jsou klíšťata … v západnějších územích většinou Ixodes ricinus, Nakladatelství ve východosibiřských endemických oblastech Pragma, Praha Ixodes persulcatus“ (hlavním vektorem je však 2003, 114 stran, I. persulcatus, a to i v evropské části Ruska); doporučená cena Ixodes hexagonus se vyskytuje i na psovitých šel- 98 Kč, náklad Nepřesnosti autorů mách, nejen na ježcích. neuveden, ISBN Na s. 15–16 se píše, že pro klíště obecné se udáJiné nepřesnosti zasahují do oblasti rozší- 80-7205-881-9; vá nesprávně výšková hranice rozšíření 800 m ření některých nákaz: krymsko-konžská he- z originálu Zecken n. m. na základě výzkumů „na území bývalé- moragická horečka se vyskytuje také poměr- - Kleiner Stich mit ho Československa, kde jsou hory vysoké ma- ně často v Bulharsku a jižním Rusku (častěji bösen Folgen (Lübbe ximálně 800 m. Díky opisu autorů do (sic!) než v zemích, které jsou uvedeny); „lymeská GmbH, KG, SRN, sebe navzájem se nakonec tento údaj vžil.“ borrelióza je prakticky rozšířená po celém 2000) přeložila K tomu na vysvětlenou: pomineme-li pod- světě“ (to zdaleka neplatí). Několik chyb se Romana Barfussová ceňující údaj o výšce hor v Česku, je zjištění týká tularemie: „Za vypuknutí nákazy prý o horní hranici 800 m n. m. pro klíště obec- také mohlo kravské mléko…“ (tento způsob né ve střední Evropě věrohodné, avšak v po- přenosu nebyl u tularemie popsán); přenos sledních letech se tento strop mírně posunuje tularemie komáry nebyl rovněž nikdy přesdo vyšších poloh, pravděpodobně v důsledku ně doložen a je málo pravděpodobný, i když oteplování klimatu, jak ověřili v Krkonoších se v literatuře traduje; průměrný roční počet i na Šumavě pracovníci Státního zdravotní- hlášených případů tularemie v Česku v leho ústavu v Praze. V textu je několik nomen- tech 1990–2000 byl 75 (s minimem 12), ne teklatoricko-taxonomických nepřesností: Ixodes dy „sotva 10“; „primárně pneumonická forma dammini má být uváděn správně jako Ixodes [tularemie] se objevuje jen vzácně…“ (mísscapularis, jehož je synonymem; rod Ornithodo- ty je častější než kontaktní cesta nákazy); „v rus má být správně psán Ornithodoros; Rickett- České republice je k dispozici … živá očkovasia tsutsugamushi má být Orientia tsutsugamushi; cí látka [proti tularemii]“ (neplatí – již řadu http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, květen 2004
295
NAD KNIHOU „Ale to, jak jste mě mučil, to vám do smrti nezapomenu!“ Kresby © Pavel Kantorek
let k dispozici není). Také u obratlovčích hostitelů klíšťat a patogenů se objevují chyby: „cibetka asijská a člověk jsou stiženi [omskou] hemoragickou horečkou“ (místo cibetka asijská má být ondatra); „zajíci a jiní hlodavci“ (zajíci k hlodavcům nepatří!). Přenos patogenů klíšťaty zahrnuje tyto mylné nebo nepřesné údaje: pro virus horečky kjasanurského pralesa transovariální přenos u klíštěte Haemaphysalis spinigera prokázán byl (autoři tvrdí že ne); „jednohostitelská klíšťata jsou jako přenašeči chorob samozřejmě nevhodná“ (to neplatí obecně!); autoři zcela opomíjejí jev tzv. „sousání“ (angl. „co-feeding“), tedy současného sání více klíšťat na jednom hostiteli, kdy se infekční agens může z klíšťat infikovaných přenést na klíšťata dosud neinfikovaná, a to i na takovém druhu hostitele, který je pro dané agens nevnímavý; „k přenosu původce [lymské borreliózy] dojde až po 24 hodinách [přisátí klíštěte]“ (toto severoamerické paradigma však pro střední Evropu neplatí; je dostatek důkazů o tom, že se nákaza může přenést i po přisátí pouze několikahodinovém). Další nepřesnosti a opomenutí: „Najde-li se v organizmu původce nebo nějaká jeho část, nemůže být o správné diagnóze pochyb“ (neplatí obecně!); „kultivace virů klíšťové encefalitidy a borrelií je sice principiálně možná, ale pro rozsáhlé výzkumy klíšťat příliš nákladná. Až vyvinutí polymerázové řetězové reakce (PCR) umožnilo velkoplošné zkoumání klíšťat v praxi“. Nejenže autoři takto úplně opomíjejí mikroskopické metody (imunofluorescenci, zástin) průkazu agens v klíšťatech, ale také nedoceňují nákladnost PCR oproti klasickým postupům. U metod průkazu protilátek uvádějí několik sérologických testů, ale kupodivu zcela opomíjejí např. důležitý neutralizační test. V tab. 8 (Grafické zobrazení diagnostiky borrelií po přisátí klíštěte) autoři opomněli možnost diagnostiky borrelií přímo v přisátém klíštěti, kterou uplatňujeme např. v naší laboratoři již řadu let. Zmiňují se však o této metodě jako o novém přístupu na konci své knížky. Chyby překladatele
To, co knihu místy skutečně degraduje, je její český překlad. Abych někoho neprávem nepoškodil, použil jsem pro srovnání německý originál, který mi laskavě zaslal autor prof. Peter Kimmig. Brzy jsem pochopil, že překladatelka zřejmě nemá dostatečné znalosti biologie (zoologie, mikrobiologie), jinak by se nemohla dopustit takové spousty nepřesností a chyb (v průměru asi dvě na stránku), a to nejen odborných, ale kupodivu i gramatických. Uveďme aspoň několik příkladů. Tak přírodní ohniska nákaz (v originále správně „Naturherden“) jsou překládána nesmyslně jako „přirozená společenství“, a objevuje se proto i (na s. 49) „vymírání endemických společenství“ (což má být vyhasínání aktivity přírodních ohnisek). Překlad často zcela mění smysl původního textu: „Sliny … klíštěte … zabraňují krvácení…“
296
Vesmír 83, květen 2004 | http://www.vesmir.cz
(namísto srážení krve, tedy přesný opak); „Ve vegetaci v různých nadmořských výškách se vyskytují klíšťové biotopy s jednotlivými vývojovými stadii klíšťat…“ (ve skutečnosti mělo být přeloženo: v klíštěcích biotopech se nacházejí jednotlivá vývojová stadia klíšťat na vegetaci v různé výšce; nemá to tedy nic společného s nadmořskou výškou); „V zásadě lze … poznat na základě zbarvení periferie krevních roztěrů“ (ve skutečnosti jde o nabarvený roztěr periferní krve). „Mezi klíšťaty rodu Ixodes existují druhy s vysokou specificitou hostitele“ (má být spíše hostitelskou specifitou, což znamená, že je parazitován jen úzký okruh hostitelských druhů obratlovců); „Ixodes hexagonus … hledá svou potravu pouze u ježků“ (má být na ježcích); (s. 52) „Dosud bylo vyšetřeno celkem asi 4000 sér osob neočkovaných protilátkami IgG“ (orig. „Bisher konnten insgesamt ca. 2000 [sic!] Seren von Nichtgeimpften auf FSME-IgG-Antikörper getestet werden“); „Na 7 územních celcích se zjistila probíhající infekce borreliózy téměř u každé 2. osoby“ (ve skutečnosti nemá být probíhající, ale prodělaná [orig. stattgehabte], což je podstatný rozdíl); (s. 75) „…se symptomy při infekci CNS vrací jen pomalu“ (má být naopak ustupují); (s. 43) „Běžně se diagnóza stanoví na základě ručního odběru krve…“ (v originále „an Hand von“, tedy „pomocí“, nikoliv ručně). Velmi nešťastné jsou záměny nemocí, patogenů a vektorů vzniklé při překladu: marseillská čili mediteránní horečka (rickettsióza) je zde nazývána maltská horečka (maltskou horečku však vyvolává bakterie Brucella melitensis); „Původcem KFD [nemoci kjasanurského lesa] je flavivirus, který je spřízněný s virem vyvolávajícím klíšťovou encefalitidu a mnohé tropické choroby“ (není známo, že by virus KE vyvolával také nějaké tropické nemoci); „Spřízněný echovirus…“ (má to být přitom Coltivirus Eyach); Rickettsia japonica nevyvolává japonskou [tedy virovou] encefalitidu a Rickettsia felis nepůsobí kalifornskou údolní horečku. Koxielly (Coxiella burnetii) jsou zaměněny za kokcidie (!); „Hemoragická horečka Krim-Kongo“ se má psát krymsko-konžská hemoragická horečka; (s. 64) „U hub pro člověka patogenních rozlišujeme vyšší houby, … a kvasinky, jež v době rašení…“ (má být vláknité houby, ne vyšší; a kvasinky neraší, nýbrž pučí); (s. 64) místo „Hlísty…“ má být Parazitické červy…“; „Původci žluté zimnice a horečky dengue jsou přenášeni komá„Já si vždycky myslel, že sovy jsou inteligentní.“
NAD KNIHOU rem písklavým“ (ve skutečnosti je přenáší Aedes aegypti, Ae. albopictus a některé další druhy, nikoli však Culex pipiens); „…fleboviry jsou vektory parazitující na komárech“ (v originále „die Phleboviren setzen dagegen auf Stechmücken als Vektoren“: zde je chyba na straně jak překladatele, tak autorů, neboť většinu virů rodu Phlebovirus přenášejí flebotomové čili koutule, nikoliv komáři); (s. 35) „z těla pošlého druhu veverky Ground Squirrels“ (šlo o druh sysla, ne veverky). Objevují se i germanizmy nebo rigidní překlady, např.: „V sérii referencí CDC, kterou předložil Fishbein…“ (česky spíše „V literárním přehledu Fishbeina…“); „celé množství nemocí“ (vzorový germanizmus, a navíc nepřesně přeloženo – „eine ganze Anzahl von Erkrankungen“ znamená mnoho případů onemocnění); (s. 65) „mnohé infekce proběhnou klinicky plně nepozorovány“ (má být „zcela bez klinických příznaků“ – v orig. „verlaufen klinisch völlig unbemerkt“); (s. 37) „…odběr z primerulku“ ( je míněn primární vřed, německy „Primärulkus“); (s. 56) „…nemáme k dispozici žádnou korelaci mezi endemickou oblastí klíšťové encefalitidy a borreliózy“ (germanizmus; orig. „Eine Korrelation von FSME- und Borreliose-Endemiegebieten ist demnach nicht vorhanden“; tedy: neexistuje korelace mezi …). V několika odstavcích zaměňuje překladatelka (na rozdíl od německých autorů) Čechy za celé Česko: „Při zkoumání rodu Dermacentor v Čechách jich bylo shledáno 2,8 % infikovaných“ (nešlo o Čechy, ale o Moravu – citace našeho vlastního výzkumu; v originále je uvedeno „in Tschechien“ nikoliv „in Böhmen“, přeloženo tedy mělo být „v Česku“); na s. 36: „v Čechách“ (opět mělo být v Česku); opodál „… patří k nim…Čechy a Slovensko“ (na Moravě je přitom tularemie častější než v Čechách). Narážíme i na nešikovné formulace typu „…pohlavně zralejší stadium“ (namísto zralé); (s. 34) „pomocí příměsku…“ ( jde o primery v PCR); „Francisella tularensis je do těla očima…“ (místo spojivkou); (s. 37) „…prosluli jako přenašeči klíšťata rodu Ornithodorus“ ( jde o klíšťáky, ne klíšťata; a proslulost bývá spojována spíše s pozitivními výkony); „Z geograficky členěné mapy“ (orig. „Aus der geographischen Verteilungskarte“, tedy „z mapy geografické distribuce případů“). S odbornou přesností překladu kolidují termíny a formulace jako „křížová reaktivita“ (místo správného zkřížená reaktivita – v sérologii); „sérojizva“ (orig. „Serumnarbe“, v češtině se zásadně používá termín imunitní paměť); (s. 67) „…snahy vyčlenit různé proteiny původce … Vyčlenění se dá provést“ (mělo být purifikovat / Purifikace); (s. 76) „… již v 1. fázi onemocnění jsou specifické protilátky IgM většinou průkazné“ (má být prokazatelné); „protozoony“ (místo prvoci, nebo protozoa); (s. 40) „U humanopatogenních druhů … i jiné druhy klíšťat, např. Boophilus, Dermacentor a Rhipicephalus“ ( jde o rody, ne druhy); (s. 41) „Patogenita jednotlivých druhů vzhledem k člověku“; anebo téměř záhadné (s. 41) „… u pacientů s plenektomií“ (plenektomie je doposud nepopsaný chirurgický zákrok: šlo by pravděpodobně o chirurgické odstranění plen mozkových); (s. 41) „…hrozí hlavní riziko … babesiózy před nebo po splenektomii“ (ne před, ale až po ní; v originále „nach wie vor die Splenektomie“, což znamená „je, tak jako i dříve, splenektomie“); (s. 42) „…jehňata měla v sobě většinou larvy klíšťat“ (interní parazitizmus ovcí larvami klíšťat nebyl dosud popsán); (s. 46) „…tzv. transovariální infekce vyskytují jen asi z 1 %“ (nejasné); „protilátky a jejich procentuální převaha“ (namísto prevalence protilátek); velikost babesií je udávána na „4 × 2 m“ (místo µm). Zavádějící jsou formulace „Jestliže klíšťata během sání na bakteriálním hostiteli…“ (míněn je obratlovčí hostitel bakterií), nebo „…se postižená osoba infikovala
„Bejt tebou, tak se naučím hrát na piáno.“
po několikanásobném přisátí klíštěte“ (šlo o přisátí více klíšťat, ne o opakovanou infestaci jedním jedincem). Zmatek u čtenáře vyvolá tato věta „…u borreliózy jsou vlastním rezervoárem myši a srnci a jeleni slouží pouze jako způsob přepravy klíšťat…“ (kdo dělá co? – chybí oddělení čárkou). Velké nároky na čtenáře klade vazba (s. 35) „v mediích obsahujících cysty“ ( jsou to kupodivu média s aminokyselinou cysteinem!). Těžko bychom také vytušili, že (s. 35) „zásobníky na zrní“ jsou ve skutečnosti seníky a že (s. 88) „v nedostatečném zrcadlení tkáně“ znamená „v nedostatečné hladině [antibiotika] ve tkáni“ (orig. Gewebespiegeln); (s. 93) „…extinkce (vymizení nákazy) v ELISA“ není vymizením nákazy, ale stanovením titru protilátek na spektrofotometru s využitím světelné propustnosti vzorku; překladatelka také zaměnila proteiny, které se objevují po elektroforéze v imunoblotu (angl. „bands“, tedy proužky), za plazmidy, takže i tab. 10, jejíž název zní v originále „Bedeutung der Immunoblot-Banden“, přejmenovala na „Význam plazmidů v imunoblotu“. V knize se průběžně používá, a to v souladu se současnou konvencí, termín „lymeská borrelióza“. Podle mého názoru je správnější „lymská borrelióza“ (Lyme/lymská stejně jako např. Labe/labská). Na konci knížky je slovníček použitých odborných termínů označený jako Glosář. I v něm se našlo bohužel několik chyb a nepřesností: např. letalita je objasněna jako úmrtnost (místo smrtnost), prevalence protilátek neboli séroprevalence je „procentuální převaha protilátek nad určitým původcem“, paréza je obrna (správně chabá obrna). Na rozdíl od německého originálu chybí v českém překladu rejstřík. Překlady odborných textů bez odborné revize
Seznam chyb, které jsem v knize objevil, je mnohem obsáhlejší (uvádím pouze výběr typických chyb, abych čtenáře neunavil). Závěr recenze lze vyjádřit zjemnělou parafrází známého historického výroku: Ostatně myslím, že překlady odborných textů a knih bez recenze nebo aspoň náhledu relevantního odborníka by mělo být zakázáno zveřejňovat. Pokud publikovány jsou, vrhá to dosti často špatné světlo i na autory cizojazyčného originálu (bez autopsie originálu bych si myslel o odbornosti autorů v tomto případě něco nepěkného), stejně jako na renomé těch našich vydavatelství, která se proti tomuto pravidlu snad z důvodů vyššího zisku (ušetření na honoráři pro recenzenta?) a nedostatku časových dispozic proviňují. Zdeněk Hubálek http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, květen 2004
297
