MISIONARITA JAKO ZÁKLADNÍ ZNÁMKA KŘESŤANSKÉ ZRALOSTI Jsem rád, že mám tu možnost k vám promlouvat, i když nevím, do jaké míry pro vás to, co řeknu, bude novinkou. Určitě jako katecheté o tématu misie všechno víte, protože se už řadu let snažíte na různých úrovních právě na tomto tématu spolupracovat, např. v rámci farní pastorace nebo katecheze, kterou ve vašich farnostech vedete, apod. Pokusme se nicméně zastavit nad několika texty, které jsem záměrně zvolil, jsou podstatné a můžeme v nich najít spoustu zajímavých myšlenek právě pro naši katechetickou činnost. Katka Lachmanová říkala, že neměla čas dostat se k dokumentu Redemptoris missio. My jsme se nijak nedomlouvali, nicméně já právě z tohoto dokumentu hodně čerpám, takže doufám, že z tohoto pohledu budete spokojeni. Dalšími dokumenty, o nichž tady budeme občas hovořit, je samozřejmě Evangelii nuntiandi a také Novo millenio ineunte. Možná se objeví ještě nějaký další církevní dokument, na který vás případně upozorním. Téma, které jsem zvolil a které bylo na plakátcích uvedené jako „Misionarita“, nezní příliš česky a nevíme, co si pod tím máme představit; jde o misijní zaměření člověka, které je zároveň známkou křesťanské zralosti. Otázkou je, jakým způsobem toto v sobě pěstovat a jakým způsobem by to měl člověk zapracovat do svého každodenního života. Budu se pokoušet nad tím v několika bodech zastavit. První bod se bude týkat tématu misie jako znamení zralosti víry. 1. Misie - znamením zralosti víry. Víra jako taková je pro člověka vždy odpovědí na Boží lásku. Je to vlastně odevzdání se Bohu, který člověka oslovuje a zjevuje se mu. A jak víme, víra není pouhým souhlasným přijetím historických událostí nebo nějakých dogmat, ale je to postoj celého člověka, který se otevírá Bohu a jeho výzvám. Víra totiž na jedné straně předpokládá primární iniciativu Boha, ale na druhé straně jako odpověď na tuto Boží iniciativu očekává konkrétní zapojení člověka, který ho kromě vyznání víry také reálně následuje. A tady konstituce Dei verbum v článku pátém říká, že „zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat ‘poslušnost víry’ (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ‘rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu’ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh.“ Odpověď ze strany člověka na Boží výzvu je tedy velice důležitá a podstatná. Bůh se zjevuje člověku a člověk může Bohu vědomě a dobrovolně odpovědět aktivním vytvářením vztahu s ním. Když tedy Bůh člověka zve do vztahu se sebou, člověk vědomě a dobrovolně odpovídá a ví, že do tohoto vztahu chce také vstoupit. Zapojuje se tedy také do budování tohoto vztahu. Víra je dar a milost, ale má také dynamický ráz. Je to setkání člověka s Bohem. A Bůh se zjevuje a realizuje v dějinách svůj plán spásy; člověk pak odpovídá na tento plán svým postojem víry. Člověk může ve světle víry přijmout Boží plán spásy za vlastní a podle něj prožívat svůj život. II. vatikánský koncil zdůraznil, že tajemství křesťanské víry poskytuje člověku vynikající podněty a pomoc k tomu, aby usiloval s větším zaujetím, každý podle svého povolání a dispozic, o vybudování lidštějšího světa (Gaudium et Spes, čl. 57). Jak jsem říkal, Bůh člověka oslovuje, ve své lásce se obrací na člověka a zve ho ke společenství a spolupráci. A podstatou aktu víry není jenom pouhé přijetí za pravdu toho, co Bůh člověku zjevil, ale především, a to je právě podstata, živý kontakt s Ježíšem Kristem, který přináší potom konkrétní plody v životě člověka. Pravé setkání člověka s Bohem rodí v srdci touhu po sdílení onoho štěstí, které je prožíváno ve vztahu s Ježíšem zmrtvýchvstalým, s druhým člověkem. Je to věc přirozená a normální: když jsem prožil setkání s živým Kristem, které je pro mne setkáním, které mne opravdu hluboce zasáhlo, jsem toho zážitku
plný a mám snahu o tom vyprávět a vydávat o tom svědectví. Tento živý kontakt s Ježíšem pak přináší konkrétní plody v životě člověka. V encyklice Redemtoris missio, v článku jedenáctém, Jan Pavel II. píše, že „misie je otázka víry, je správným ukazatelem naší víry v Krista a jeho lásky k nám.“ A to, že misie je otázka víry, bych viděl pro naši úvahu jako klíčové motto. A na druhé straně ukazuje, jaký je náš vztah ke Kristu a jaký je vztah jeho lásky k nám; do jaké míry je to opravdové, hluboké a autentické. Tento papežův výrok znamená, že zralá víra nemůže nerodit misijní angažovanost nebo misijní činnost, ale je také plodem a prubířským kamenem živého vztahu s Kristem. Každý, kdo zažil pravou radost ze setkání se Zmrtvýchvstalým, by ji měl ze sebe vyzařovat a dělit se o ni s druhým člověkem. A naše víra je živá a silná, pokud se stává darem pro druhé, který nás otevírá ve vztahu k těm, kteří nemají zkušenost osobního setkání s Kristem. Základní úlohou církve ve všech epochách a zvláště v naší době je proto obrátit pohled lidí a zaměřit uvědomění a zkušenost celého lidstva na Kristovo tajemství (Redemptor hominis, čl. 10). Vidíme tedy, že zdroj a pravý smysl misie je v Ježíši Kristu, a celosvětovým poslání církve je také misijní působení nebo zaměření, které vychází z víry v Ježíše Krista (Redemptoris missio, čl. 4). Závěrem bych k tomu bodu chtěl ještě říct, že víra je milost, která nás vede sílou Ducha svatého ke sjednocení s Kristem a k ztotožnění se s jeho posláním. A každý křesťan je tedy nejen pozván k hlásání evangelia, ale je přímo zodpovědný za zvěstování evangelia o Kristu. Víra se totiž rodí ze zvěstování evangelia o zmrtvýchvstalém Kristu (srov. Řím 10,17) a z toho důvodu je to naše povinnost a jsme za toto hlásání zodpovědní. Víra se rodí ze zvěstování evangelia o zmrtvýchvstalém Kristu. Misie jsou tedy otázkou víry a na základě křtu jsou všichni křesťané za misie spoluodpovědní. Účast společenstev a jednotlivých věřících na tomto právu a na této povinnosti označujeme jako misijní spolupráci a je znamením zralé víry a křesťanského života, který nese ovoce (Redeptoris missio, čl. 77). To byl první bod a nyní se podívejme, jakou úlohu v tomto procesu otevření se misiím, hraje modlitba. Tento bod bych pojmenoval „Modlitba jako příprava k vydávání svědectví o Kristu“. 2. Modlitba jako příprava k vydávání svědectví o Kristu. Tvrzení, že misie jsou otázkou víry, má své opodstatnění právě v perspektivě modlitby, bez ní však, jak víme, není možné budovat opravdový a hluboký vztah s živým Kristem. První a nejvážnější povinností při šíření víry je žít životem hluboce křesťanským (Ad gentes, čl. 36). K němu patří modlitba, která člověka připravuje k vydávání svědectví o Kristu skrze zasvěcení svého života hlásání evangelia. Teď se budeme věnovat tomu, co je to modlitba; o tom už jsme asi slyšeli mnohé, že je to dar, milost, prostředek, skrze který komunikujeme s Bohem… Je to dar, který se především rodí právě z lásky k Bohu, který se zjevuje, z lásky ke Kristu, s kterým jsem se osobně setkal. Skrze tento dar lásky se rodí v člověku nová citlivost, nová vnímavost a také zodpovědnost, jež ho nutí myslet nejenom na sebe, ale také na druhé žijící třeba na opačném konci světa, nejen na ty v jeho okolí. A křesťanská modlitba je také projevem víry. A vzorem a učitelem modlitby je pro křesťana samozřejmě samotný Kristus. Právě v jeho modlitbě nacházíme péči o každodenní lidské potřeby, například pokrm, vzájemné odpuštění, uznání Boha za Otce a vzdávání mu náležité cti (srov. Lk 11,2-4); tam najdeme modlitbu Páně, která je krásnou a opravdovou křesťanskou modlitbou. Ježíšova modlitba, která zahrnuje celého a každého člověka, nás učí setkání s Bohem a vede nás k misijní solidaritě. Můžeme říci, že neexistuje víra bez modlitby. Proto církev, která
se dívá na své poslání očima víry, považuje modlitbu za výraz základní zodpovědnosti za úspěšný rozvoj misií. Modlitba musí doprovázet cestu misionáře, jak čteme v jednom z dokumentů, aby hlásání slova z milosti Boží působilo. Svatý Pavel ve svých listech často prosí věřící o modlitbu za sebe, aby byl schopen hlásat evangelium s důvěrou a s odvahou (Redemptoris missio, čl. 78). A modlitba za ty, kteří působí na misiích, z nás činí nejen lidi víry, ale i pravé spolupracovníky misionářů. Vědomí toho, že misie je především záležitostí samotného Boha, který touží učinit šťastným každého člověka, v nás rodí touhu po modlitbě a odhodlání k ní. Spása je především milost, kterou vyprošujeme modlitbou nejenom sobě, ale také druhým lidem, kterým se také zvěstuje evangelium. Úsilí zvěstování evangelia, z kterého se pak rodí víra, předchází právě modlitba za tyto lidi. Připravil jsem vám několik obrázků misionářů, s nimiž mám kontakt už mnoho let. Samozřejmě jsou tady mezi námi otcové salesiáni, kteří také misijně působí, nebo sestry, které také působí na misiích; omlouvám se, že jsem nezvolil právě vaše fotky ☺, ale se vší úctou se před vámi v tomto ohledu skláním. Nicméně tady vidíte obrázek sv. Arnolda Janssena, německého kněze, kterému velmi leželo na srdci misijní dílo v Číně. A právě on založil kromě mužské větve Společnosti Božského Slova (lat. Societas Verbi Divini) v holandském klášteře ve Steylu řád sester – tzv. „růžové sestry“ (lat. Congregatio Servarum Spiritus Sancti de Adoratione Perpetua), které se modlí za celé misijní dílo. Sv. Arnold Janssen totiž založil opravdu tři větve, z nichž se jedna věnuje jakožto klauzurní, modlitbám za misie a doprovází tedy činnost jak otců, které založil (Verbisté); obrázek z jejich svěcení můžete vidět v právo, tak sester Služebnic Ducha svatého (lat. Congregatio Missionalis Servarum Spiritus Sancti), dole je k dispozici obrázek z jejich misií na Sibiři. Misie v mínus padesáti stupních Celsia si možná ani nedovedeme představit; ony však působí také v Africe i na jiných místech. Chtěl jsem jenom zdůraznit myšlenku, že všichni, kdo se doopravdy věnují misiím, cítí, že modlitba musí předcházet skutečnou činnost celého misijního díla. Takže zakladatel těchto řádů nebo kongregací Sv. Arnold Janssen začal své zakládání právě od větve, která se věnuje modlitbě za misie. Z tohoto pohledu je modlitba – téma, o kterém jsem hovořil – takovou přípravou k vydávání svědectví o Kristu. Nyní se podívejme na další bod, který jsem vám připravil k přemýšlení, a sice na svědectví života jako základní a první formu misií. 3. Svědectví života – základní a první formou misii. V dnešní době se hodně mluví o křesťanské zralosti, o tom, že bychom měli nabídnout všem lidem, kteří věří, určitou permanentní formaci, aby byli zralými křesťany. Právě zralost víry, o které se v dnešní době hodně hovoří, uschopňuje člověka k vydávání svědectví; člověk je pak schopen ve svém každodenním životě přesvědčivým a autentickým způsobem vydávat svědectví o živém vztahu s Kristem. Zralost víry uschopňuje člověka k vydávání svědectví a zároveň snaha o misijní horlivost má vliv na oživování a prohlubování víry. Víra a svědectví jsou totiž vzájemně propojeny, a slábne-li víra, slábne také misijní horlivost. A nedostatek misijního ducha byl a je vždy známkou krize víry (Redemptoris missio, čl. 2). Naopak misijní působení je nejlepší protilátkou na krizi víry.
Svědectví křesťanského života má svůj velký význam a můžeme dokonce říci, že je konstitutivním prvkem poslání církve. Budu opět parafrázovat slova dokumentu: člověk dnešní doby věří víc svědectví než učitelům, víc zkušenosti než nauce, víc životu a skutkům než teorii. Svědectví křesťanského života je nenahraditelnou formou misií. (Poselství ke Dni misií papeže Jana Pavla II. 1996, čl. 2; Redemptoris missio, čl. 42). Svědectví aktualizuje Kristovu přítomnost mezi námi a kolem nás a svědectví o lásce Boha a bližního je nejlepším způsobem předávání víry. Hlásat evangelium znamená především vydávat prostým a přímým způsobem svědectví o Bohu, jehož nám zjevil Ježíš Kristus v Duchu svatém (Evangelii nuntiandi, čl. 26). Církev přivede svět k evangeliu především svým chováním a životem ve věrnosti Kristu (Evangelii nuntiandi, čl. 41). V tomto dokumentu se také dozvídáme, že vydávat svědectví o Kristu znamená v každodenním životě přesvědčivě předložit takzvanou vysokou míru běžného křesťanského života. Znamená to nespokojit se s nějakým minimem, s všedností, monotónní formou prožívání víry, ale vždy usilovat o maximum a snažit se o to, aby můj život měl nějakou úroveň. Abych byl člověkem, který ví, jaký dar od Boha přijal, který ví, co skrze tento dar získal, a který také ví, co může druhému člověku nabídnout a v čem právě toto bohatství tkví. Je si vědom, co přijal, co má, kým je a také podle toho žije a svůj život prožívá naplno. V dnešní době je totiž dost velký problém – to možná vidíme v praxi –, že jsme tak zahlceni různými starostmi, povinnostmi, prací, že nestačíme reflektovat všechno, co prožíváme, nestačíme všechno prožívat v nějaké hloubce a spíše se necháváme někdy jakoby unášet celým během událostí, jejichž jsme součástí. A je to škoda, protože se pak ztrácí všechno, co prožíváme, jak to prožíváme a kým jsme. A právě dokument Evangelii nuntiandi nás vyzývá k tomu, abychom v sobě měli nastavenou tuto laťku, stanovovali si opravdu vysokou úroveň a snažili se podle ní prožívat svůj život. V praxi to znamená snažit se milovat, cítit, činit, pečovat o spásu druhých, podobně jako to dělal Kristus. Musíme se mu v maximální míře opravdu připodobňovat a tímto způsobem se snažit stávat opravdovými křesťany. Výrazem toho všeho je praktikování přikázání lásky k Bohu a bližnímu. A vydávat svědectví o tom, že Kristus je Pánem mého života a já skutečně chci stavět svůj život na něm, znamená v první řadě chtít se mu odevzdat a podřídit mu svůj život. Je to samozřejmě veliký dar pro člověka, ale je to samozřejmě také náročnější. My víme, že Pán Ježíš je náročným partnerem, který nám ale na druhé straně vrátí vše, co jsme mu odevzdali, v daleko větší míře. My stejně nakonec prožíváme naplnění z tohoto vztahu jako vnitřní štěstí a cítíme, že jiným způsobem náš život ani nemůže být prožíván. Bez víry, bez živého vztahu s Kristem by náš život byl povrchním životem a dokonce bychom ztratili možná jeho smysl. V tomto duchu hovoří dokument Novo millenio ineunte ve článku 30 a 31 o objektivní svatosti, která se nabízí každému pokřtěnému a proměňuje se v úkol, jímž se má řídit celý život křesťana (srov. 1 Sol 4,3). Svědectví, které má svůj původ v živé víře, má velký dopad nejen na ostatní lidi, ale také na samotné křesťany, protože církev je obnovována a obohacována misijní činností. Misie totiž, říká papež Jan Pavel II. v Redemptoris missio čl. 2, obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese novou horlivost a nové stimuly. A dále se zde dozvídáme, že víra zesílí předáváním; tehdy roste nebo se prohlubuje. Misijní angažovanost má na zřeteli především vnitřní cíl, obnovu víry a křesťanského života, to je vnitřní cíl. A každodenní svědectví života by se mělo dotýkat srdcí lidí, kteří neznají Krista. Toto svědectví pak působí, že církev je opravdu vnímána jako znamení spásy, jako svátost spásy. Evangelium se nejeví jako pouhá lidská teorie a svědectví našeho života je podmínkou chápání a také dá se říci kredibility evangelia (Evangelii nuntiandi, čl. 41). O svědectví života se samozřejmě snaží snad každý svým vlastním způsobem podle povolání, stavu a místa, kde žije. A v tomto ohledu má, myslím si, každý člověk ojedinělé místo a význam, protože každý z nás je originálem Božím, který Bůh stvořil a kterému nabízí
tuto možnost. Když každý bude jednotlivě pracovat přesvědčivě a naplno, může mít naše působení i působení církve široký dopad a může opravdu oslovovat na všech úrovních života. Po těchto úvahách se nyní dostáváme k bodu, který je také důležitý, a sice materiální pomoc jako důsledek daru víry. 4. Materiální pomoc - následek daru víry. Kromě modlitby a křesťanského života se úsilí o poznání Krista samozřejmě projevuje také materiální podporou misionářů a misijních děl. V dějinách církve tato forma misijní spolupráce měla a má veliký význam, ovšem plnohodnotný je teprve tehdy, pokud křesťan nabízí materiální podporu z lásky; více radosti je totiž v dávání daru než v přijímání. Blaženější je dávat než dostávat; to je výrok, který zaznívá také v Redemptoris missio čl. 81. Můžeme se také podívat na to, jak to prožívala prvotní církev. Všechno prodávala, měla všechno společné a Pán dennodenně rozmnožoval počet věřících. Bylo to totiž opravdu autentické a vyplývalo to z hloubky víry (srov. Sk 20,35). Tady cítíme nebo vidíme, že také materiální podpora misijní činnosti by měla pramenit z víry. A materiální a hospodářské potřeby misií jsou různé: jedná se nejen o založení místní církve a její vybavení nejnutnějším zařízením, jako jsou kaple, školy pro katechety a seminaristy, ale též o zabezpečení charitativního díla, o výchovu a o rozvoj lidí, obzvláště v chudých zemích. Místní církev dává to, co dostane, a rozděluje mezi chudé, co jí lépe zabezpečené církve dají k dispozici. Při hmotné podpoře je důležité přihlížet k tomu, v jakém duchu se poskytuje. Je nutné, aby štědrost v dávání byla vždy posvěcována a podněcována vírou. Pouze tak je blaženější dávat než dostávat (Redemptoris missio, čl. 81). A na základě této obšírné citace můžeme říci, že v misijním úsilí není zdaleka nejpodstatnější aspekt materiální či ekonomický, ale motivace víry a ušlechtilost ducha; je důležitá nejenom samotná pomoc, ale i spoluzodpovědnost a společný podíl na misijním poslání církve. Vědomí toho, že život i materiální dobra nám doopravdy nepatří, že nejsme jejich majiteli, ale jsou nám pouze svěřena; pěstování této mentality je velice důležité. Materiální pomoc pramenící z víry by měla také vnímat potřeby církve, které se jeví jak v rovině univerzální, tak i partikulární. A zde papež zřizuje misijní díla: existují dvě takové organizace, ale potom také místní složky, např. různé diecéze, podporují misijní činnost svým vlastním způsobem, nebo se třeba snaží rozvíjet a nějak podporovat charitativní činnost na svém vlastním území. A na závěr odstavce k materiální pomoci nás papež vybízí: Nemůžeme si jen tak klidně žít, když myslíme na milióny bratří a sester, kteří, ač také vykoupeni Kristovou krví, žijí, aniž by o Boží lásce věděli. Pro jednotlivé věřící, právě tak jako pro celou církev, musí stát misionářské zájmy na prvním místě, protože se týkají věčného osudu člověka a odpovídají na tajuplné a milosrdné Boží plány (Redemptoris missio, čl. 86). To bylo několik úvah nebo myšlenek, které jsem na základě různých církevních dokumentů dal dohromady; základní téma, že misie jsou opravdu otázkou víry a pramení hlavně z ní. První bod byl, že misie jsou známkou zralosti víry. Druhým bodem byla modlitba jako příprava k vydávání svědectví o Kristu, pak byl třetí bod: svědectví života jako základní a první forma misie a pak čtvrtý bod: materiální pomoc jako důsledek daru víry. Samozřejmě my jakožto katecheté máme možnost ovlivňovat formaci nebo výchovu dětí a mládeže a předpokládá se, že právě v rámci našich kompetencí, které nám byly svěřeny, třeba konkrétně církví skrze kanonickou misi, souhlas faráře a podobně, se budeme snažit právě těmto mladým lidem tuto mentalitu vštěpovat. Tady možná jenom naznačím možné okruhy témat, které by, někdy v budoucnu, stálo za to prohloubit nebo nějak rozvinout: 1. Důležitost misijní výchovy, formace.
1.1.
Intelektuální dimenze (týká se vzdělání na téma misie, cíl, potřeby, prostředky, atd.). 1.2. Emocionální dimenze (týká se motivace směřující k zapojení se do misijní činnosti). 1.3. Volní dimenze (praktická stránka misijní činnosti) 2. Rodina základní společenství pěstování misijní zralosti. 3. Katecheze jakožto místo misijní formace. 4. Farnost jakožto společenství misijně formované:
-
Liturgický Rok neděle Dobrého Pastýře Světový den misii Den modliteb za misie Papežská misijní díla Papežské misijní dílo sv. Petra apoštola Charitativní spolupráce s misiemi. Misijní hnuti mládeže (volontariát) Mezinárodní setkávání mládeže zdrojem misijního entusiasmu Školy misijní animace. Návštěvy misionářů.
Důležitost misijní výchovy nebo formace, by se měla promítnout do různých katechetických nebo pastoračních plánů a podobně. V této misijní výchově nebo formaci je důležitá intelektuální dimenze, která bere v potaz nebo se týká vzdělání na téma misie: jaký je cíl misií, jaké jsou potřeby, jaké jsou prostředky atd., ale je zde i emocionální dimenze, která se týká motivace směřující k zapojení se do misijní činnosti, nakonec je tady volní dimenze, týkající se vůle, tam by se jednalo o praktickou stránku misijní činnosti: jak v praxi vypadá, jakým způsobem se organizuje, jak se můžeme zapojit my apod. V rámci misijní výchovy se jeví jako důležité místo rodina, která je vždy základním společenstvím, a v ní se právě může pěstovat misijní zralost nebo misijní vědomí. A pak samozřejmě katecheze jakožto místo misijní formace. Nakonec pak širší pole působnosti, a sice farnost jako společenství misijně formované. V rámci této třetí varianty máme možnost využít liturgický rok, veškeré svátky, podívat se pořádně, kde a jakým způsobem působili světci v misiích, jak se od nich můžeme poučit, jaký odkaz nám zanechali… To všechno pak můžeme zapojit třeba do nějakých promluv nebo do setkání, formací, které pak můžeme rozvinout v rámci farnosti. V rámci liturgického kalendáře je tady samozřejmě neděle Dobrého pastýře, která nás vždycky inspiruje k tomu, abychom se podívali na samotného Krista, který nechává ty, kteří jsou zajištění, hledat ovci, která se ztratila, protože pastýři na ní záleží. Pak existuje Světový den misií nebo Den modliteb za misie, pak jsou tady samozřejmě Papežská misijní díla, nebo Papežské misijní dílo sv. Petra apoštola, která se snažíme podporovat finančně, ale můžeme třeba do činnosti zapojit i děti, přihlásit je na nějaké setkání, nebo pozvat někoho z těchto center, aby nám o misiích řekli více. Dále konkrétní spolupráce s misiemi; když je farnost vedena řeholí, např. salesiány, mohou se podporovat nějaké konkrétní farnosti v jiných zemích a pozvat misionáře do farnosti, aby něco řekli o své činnosti apod. Děti se v rámci přípravy na Velikonoce, v postním období,
můžou také učit nějakému sebezáporu, a ten malý penízek věnovat třeba dětem někde jinde atd. Pak samozřejmě existují také misijní hnutí mládeže, takže je tady možnost zapojit děti nebo mládež do nich. Existuje zajímavá myšlenka volontariátu, který může nabídnout mladým lidem nějakou perspektivu života, mladý člověk může jet třeba někam do Afriky atd. a působit tam třeba rok a dát své síly do služeb misií. Myslím si, že celkové otevřenosti může být nápomocné mezinárodní setkání mládeže jako zdroj misijního entuziasmu. Během těch setkání potkáváme lidi různých kultur, jazyků, národností a dostáváme se z takové xenofobní uzavřenosti, kterou máme v sobě vypěstovanou, a vidíme, že na světě žije hodně krásných a skvělých lidí a dělá spoustu dobrých věcí a že vlastně můžeme navázat pěkný kontakt nebo spolupráci atd. Zvláště v dnešní době pro děti a mládež, když cestují na různé výměnné pobyty, a znají tedy jazyky, to není vůbec problém. Ve světě existují ještě školy tzv. misijní animace, které nabízejí nějakou podobu formace, a já osobně jsem právě možná z toho důvodu už asi patnáctým rokem v České republice, protože jsem se už od malička setkával s misionáři, kteří nám vyprávěli o misiích, ukazovali nám třeba krásné fotky, donesli nějaké rekvizity, kytaru, zazpívali jsme si, udělali nějaký táborák a to mne natolik zasáhlo a formovalo, že aniž by to člověk nějak cítil nebo tušil, stala se misijní otevřenost samozřejmostí. Vůbec se nechci dávat za příklad, ale myslím si, že je to ten nejlepší způsob: živý kontakt s lidmi, kteří skutečně něco podnikají, něco dělají a dělají to autentickým a přesvědčivým způsobem. Toto všechno byly pouze náznaky, které jsem vám předložil; ty pak můžeme využít právě v rámci činnosti, která nám byla svěřena. Přeji nám všem, vám a sobě také, abychom to opravdu dělali s nadšením, s vědomím toho, že Pán Ježíš potřebuje také nás.
