mise Normandy 2009 Background opět na normandském bojišti
bří Filáčkové
pif studio © 2009
2
mise Normandy 2009 obsah
Důležité vysvětlivky
28
prolog
28
akce
28
epilog
28
přílohy
28
příloha 01
mapy tras
28
příloha 02
tajemný pták Noh
29
příloha 03
mosty u Carentanu
30
příloha 04
bojiště u řeky Merderet
31
příloha 05
Brecourt assault
32
příloha 06
Burgett, R. Donald
34
příloha 07
Azeville
35
příloha 08
německé baterie
37
příloha 09
Mont Ormel
38
příloha 10
polská jízda
39
příloha 11
Cap de la Hague
41
3
mise Normandy 2009 Důležité vysvětlivky Honfléříček
Pojem vznikl poté, co jsme při své druhé cestě do Normandie navštívili Honfleur. Jde o malebný přístav v ústí Seiny, kdysi bohaté překladiště zámořských a říčních lodí, později oblíbené místo malířů, dnes lákavý turistický cíl známý mimo jiné svými početnými uměleckými malbami a galeriemi. Svou krásou nás natolik uchvátil, že od té doby místa, která sice nemají žádný vztah k vojenské histo-
Overloon Overloon je městečko ve výchovním Holandsku s Mashallovým muzeem. Největší sbírka vojenských vozidel a letadel v Evropě. Navštívili jsme je v květnu 2008 v rámci Holandské mise. Viz knižnice Background, svazek č. 5, Holandská mise 2008.
Cider
Zkvašený jablečný mošt s různými stupni alkoholu. Vzniká jednoduchou fermentací jablečné šťávy, která se nechává zrát ve starých dubových sudech ve vhodné teplotě a pak se stáčí, čistí, pasterizuje a ředí na požadovaný obsah alkoholu.
Supermarché
Francouzský ekvivalent pro supermarket čili „obchoďák“.
blajtování
Výcvik roty E (506. pluk 101. Airborne) vedl v Tocoa neoblíbený kapitán Herbert Sobel, mužstvem přezdívaný Black Swan (černá labuť). Jeho extrémní náročnost při výcviku, která fyzicky perfektně připravila vojáky pro boj, patřila spíše k jeho kladům. Mezi převažujícími zápory (nespravedlivost, nepřístupnost, pomstychtivost a zloba) získala nehynoucí památku jeho neschopnost pracovat s mapou. Pokud vedl jednotku v terénu – bloudil. Proto jsme jeho jméno vzpomenuli na letošní akci v okamžicích, kdy navzdory GPS naše skupina jela jinam, zajela si, nebo přesně nevěděla kde je – prostě, když jsme „soblovali“.
soblování
Vojín Albert Blithe z Easy Company podlehl po útoku v Carentanu syndromu únavy z boje, později klasifikovanému jako hysterická slepota. Opravdu nic neviděl, tělo se tak bránilo dalšímu stresu. Dick Winters ho tenkrát uklidnil a Blithe dál bojoval až do svého těžkého zranění. Při naší cestě za minulostí nyní, v mírové době, se o stresu nedá mluvit. Ale jsou okamžiky, kdy je vhodné postát poněkud stranou a s hlavou zvrácenou dozadu hledět nevidoucíma očima do normandského nebe. Než se všichni vykecaj´.
přezdívky pánů plukov-
plk. Velitel, plk. Drát, plk. Klitor, plk. Radar a plk. Fekál. Kontražpionážním oddělením sekce CI 50 doporučeno blíže nevysvětlovat.
„áááááá- to to de, to to de!!―
Jedno z bojových hesel skupiny Background. Kontražpionážním oddělením sekce CI 50 doporučeno blíže nevysvětlovat.
4
mise Normandy 2009 prolog pátek 5. června 2009 Ivek dorazil vlakem do Mělníka, zajišťují se nákupy a dolaďují organizační věci. Večer u Filáčků neplánované soiré, na chvíli přijdou i manželé Rambouskovi a je z toho alkoholický večer, jehož nosným tématem je tenká hranice mezi nemocí a zdravím.
akce sobota 6. června 2009 Ráno je poněkud těžší, dopoledne realizujeme překládku materiálu do Vaškova auta. Ten dnes žení syna, Honza Rambous jej vyzvedne o půlnoci, sekce Filáčků s Yonem vyrazí kolem půl desáté večer. Pula přijíždí za deště asi ve tři, definitivně přeložíme materiál do dvou aut a jde se na krušovické pivko, jen jedno – dvě. Doma pak orážíme na postýlkách, v devět večer začneme oblékáním a v půl desáté vyjíždíme. Ještě je trochu vidět, ale je pod mrakem a chvílemi mží, skoro až prší. V době, kdy jedeme Německem, přichází ve 24:04 od druhé posádky SMS, že vyjíždějí.
Náročný přesun
neděle 7. června 2009 Noční Německo bylo hodně deštivé, ale občas překvapivě i s měsícem v úplňku. Pula řídí s přehledem a s pomocí semletých bonbónů (jsou rozpuštěné v takové plechovce a říká se jim Red Bull), závěr první půlky až k belgickým hranicím potom řídí Borek. Ivek takticky nechal řidičák doma na stole a tak rozptyluje řidiče vtipnými poznámkami a sugestivní hudbou. Díky navigaci ve směru na Liége parkujeme za deštivého svítání na dohodnutém hraničním parkovišti, do něhož se vjíždí v Německu, ale ven se z něj vyjede už v Belgii. Parkujeme a upadáme do mdlob, čekáme na druhé auto. Doráží asi ¾ hodiny po nás, což je výborný výkon. Až na to mizerné počasí všechno klape. Vašek je po svatbě mírně opuchlý, Rambo po celonoční jízdě svěží. Vyjíždíme od hranic na nějaké příjemnější parkoviště, to je sice hezké, leč silně deštivé a ke všemu tu Václav ztrácí svého nejbližšího kamaráda – mobilní telefon. To ovšem zjišťuje až na cestě (byla to prý úžasná podívaná spojená se sportovním výkonem, když za jízdy lezl přes sedačky na sedačky, ba i pod sedačky), a tak na dalším belgickém parkování musí řešit přes Pulův mobil uzamčení svého mobilního účtu, pokyny k systému rozvozu tiskovin po trafikách, utěšování manželky a tak.
5
mise Normandy 2009 Přes Belgii prší opravdu hodně, pokračuje to i ve Francii. Trochu se lepší počasí, když přijíždíme k ústí Seiny, k Pont de Normandie. Futuristicky řešený most zavěšený na lanech patří se svojí délkou hlavního oblouku mezi oběma nosnými sloupy (856 metrů) k největším na světě. Velkolepá stavba, taky její přejetí stojí 5 euro. Vašek Ivkovi předává kameru, takže ten už v tom zase lítá… Jsme v Normandii, pokračujeme ke Caen, tam nás zastihne extra lijavec, ale u La Cambe, kde sjíždíme z dálnice, už neprší a v Grandcampu už také ne. Jde to rychle, máme lingvistu Čechoameričana (nebo spíše Američanočecha). Ten vysvětlí paní recepční v kempinku le Joncal kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme a místní Bouton nás poté provede na svém velocipédu nepochopitelnými oklikami kempem až na naše místo (viz. příloha 01 MAPY TRAS ). Chvílemi prší, chvílemi ale i svítí sluníčko. Stavíme stany a nad námi se poprvé objevují místní létavci z rodu Hitchkokových Ptáků - hrdláci a hrdlyce. V Čechách se jim říká hrdličky a většinou u nás doma něžně cukrují „Pl – chůůův-ky“.
Postupně však zjišťujeme, a to s pořádným úděsem, že tady jde o zcela jiný druh, který řve jako kráva své „PLCH-ůůůůFFKY― od rána do večera a přitom sere obrovité lívance - a speciálně na náš stan. Během několika hodin se na něm vytvořila krusta odpovídající pancíři tanku Tiger a do obytného prostoru šířila odér pánského záchodku na žižkovské periferii. Dopředu je třeba říci, že jediná záchrana před potupnou smrtí udušení hrdliččím guamem byly dennodenní deště, které ty fleky - a nebojme se říci „houna“ přeci jen trochu omyly (viz. příloha 02 TAJEMNÝ PTÁK NOH). Raději se jdeme trochu projít a podívat se do přístavu. Moře je v nejhlubším odlivu, pláž se hemží ulitami mlžů, voní to tu atlantskými dálkami. Tak jsme tu zas, vody lamanšské, srdce se tetelí radostí a z hloubek mořských i nebeských - houna, nehouna -slyšíme potichounku a naléhavě Verlainův Chanson d'automne: Les sanglots longs - Des violons - De l'automne - Blessent mon coeur - D'une langueur - Monotone... Verlainův sonet byl signálem pro francouzský odboj— invaze začíná
Pont du Normandy
Grandcamp
6
mise Normandy 2009 pondělí 8. června 2009 Ráno chodíme čůrat už od 4.00, hned poté začnou řvát hrdláci a v 6.00 začne ruch na stavbě, která sousedí těsně s kempem. Včera jsme si jí ani nevšimli. V 9.00 snídáme a vyjíždíme na první misi. Projíždíme jedinečnou normandskou krajinou s její specifickou venkovskou architekturou. Bokáže nemohou být bokážovitější, jejich nakadeřené linie stojí v dešti jako pomníky práce Věčných farmářů a mezi nimi, pevně usazené v normandské zeleni, šedivé domky s komíny ve štítech a robustní kamenné statky. A potom jabloně, pracující na novém cideru a krávy, pracující na novém camembertu. Krásná země. Jedeme dnes přes všechna vyloďovací pobřeží až na Juno, těsně k jeho hranici se Swordem. Chceme se podívat na německý Radar u Douvres – jenže ouha! v pondělí je zavřeno a přitom tu nejsme jediní, kdo předpokládal, že dva dny po 65. výročí přece Frantík nezavře. Tak tedy aspoň okukujeme 7,5 metrovou parabolu radaru FuMG 80 Freya a fotíme si ji jen zpoza drátěného plotu. POZEN, alias SNAFU.
Pokračujeme dále a v jedné vesnici s názvem Coleville Montgomery mají parádní, ale skutečně parádní Montyho pomník v životní velikosti. Pula nafoukl svůj americký obličej, trucuje u auta a argumentuje velmi protibritsky: „V Holandsku jste tomu cocotowi (nepřeložitelný americký výraz, snad nějaké označení hodnosti) nemohli přijít na jméno a tady mu snad dáte kytku…!“ Zastavíme se na Pegasus Bridge, netradičně parkujeme u řeky na straně muzea (mají tu hotovou Horsu, kterou před 5 lety nakvap dodělávali), vypadneme z auta a než stačíme přejít, zatroubí klakson, přijíždí jakýsi remorkér a most se zvedá. Vidíme tak z první ruky činnost ozubeného hřebene a soukolí mostního mechanismu. Nikdy předtím jsme si nevšimli, že se to celé nejen otáčí kolem pomyslného středu, ale zároveň i posouvá směrem od vody. U pana Gondrého potom popíjíme jeho jedinečnou kávu. Je tu stále poměrně živo, každou chvíli kolem projedou veteránská vozidla s uniformovanými vojáky a vytvářejí ten těžko sdělitelný dojem autentičnosti.
SNAFU—Situation Normal: All Fucked Up překládáme POZEN— posraným zeleným navrch
U Gondrého
Pegasus Bridge
Monty
7
mise Normandy 2009 Cestou zpátky trochu „soblujeme“ a míjíme tak anglický hřbitov u Beneville. Následuje zastávka v Colleville – tady prší, navštěvujeme muzeum 1. Pěší divize (Big Red One) a jsme zklamáni – je tu jen pár věcí, bez vztahu k divizi, žádná koncepce. Ústředním motivem je vybavení polního kaplana. Celé to působí jako akce calvadoského podnikavce. Něco našel na půdě, něco ve sklepě, něco na poli, narovnal to do vitrínek a teď ať ty věci vydělávají! Ivek zjišťuje, že kapacita baterie Petrželkovic kamery je dost malá, bude se muset šetřit s délkou i četností denních záběrů. Úzkými silničkami dorazíme na mokré a plné parkoviště collevillského hřbitova. Novým vstupem se dostaneme na vyhlídku nad pláží Omaha s vybudovaným návštěvnickým centrem a vodní plochou, v níž se zrcadlí nebe nad kanálem. Odtud lze sestoupit kolem památníků Big Red One a 5. ženijní divizi, podél zavírajících se německých zákopů a tabule s popisem opevnění až k příboji na pláži někdejšího vyloďovacího sektoru Fox. Z něj se vystoupá po schodech opět na hřbitov, k tabuli s vyznačením bojiště, stojící na cestě pod piniemi a známé z úvodní i závěrečné scény filmu Zachraňte vojína Ryana. Mi-
mo to je zde ještě jeden nový vstup, kratší – přímo od návštěvnického centra se dá vejít do „Zahrady pohřešovaných“ a odtud po schodech pod centrální sochu Spirit Of American Youth Statue (Duch americké mládeže; autor Donald Harcourt De Lue). Nezdržujeme se dlouho, jednak nás tlačí čas, jednak je, jindy pietní atmosféra, dost potlačena pracovním ruchem. Předevčírem tady byla velká akce, na tribuně hovořil i prezident Barack Hussein Obama. Sedadla pro publikum byla umístěna na konstrukci zakrývající centrální bazén a teď se to všechno hlučně demontuje. Proto brzy pokračujeme dál. Po několika kilometrech sjedeme z cesty do polí. Ve statku nakoupíme trochu Cidru a Calvadosu. Zastavujeme v St. Laurent, abychom navštívili muzeum Omaha. Je dobré, kvalitní, s dobře aranžovanými vitrínovými scénami, s řadou zajímavostí (např. přenosnou radiostanicí, tabulkou s počty lodí a vyloděných mužů, kteří od 6. do 25. 6. 44 přistáli na Mullberry „A“, nebo příšerně rozstřílenou rampou jednoho Higginsova člunu) - a také s pěkným filmem. Před muzeem je 155mm kanón Long Tom, také český ježek alias „rozsocháč“, M4 Sherman a všechno to oživují chlapi v historických uniformách. Tady vznikl krásný foto-detail páru zablácených kanad, visících na korbě jednoho Jeepu.
Tady mají cider
Před muzeem Omaha
pěšákova cesta Normandií...
8
mise Normandy 2009 A u chodníku zaparkovala kolona historických vozidel, v níž převažují Jeepy a Dodge, ale jsou tu i krásné, a zřejmě vzácné, štábní Chevrolety. Přitahují pozornost laiků i odborníků a tak i nás donutí trochu pozdržet odjezd. Sejdeme pak dolů k pobřeží, chvíli tu hledáme zajímavé lastury mušlí, zatímco dokumentaristé fotí nový památník vylodění vytvořený z nerezových plátů. Tyčí se - podle doby přílivu - tu ve vlnách, tu zase v písku pláže. Jde o monumentální dílo francouzské sochařky Anilore Banon, jímž složila hold Američanům, vyloděným 6. června 1944. Prožila v tomto kraji dětství a k Američanům má vřelý vztah plný úcty a bratrství. Památník strukturovala do tří částí: „Wings of Hope― (Křídla naděje), „Rise Freedom!― (Povstaň za svobodu!) „The Wings of Fraternity― (Křídla bratrství).
Zvěčníme si také plaketu věnovanou operaci Aquatint, při níž se v noci z 12. na 13. září 1942 v těchto místech vylodili britští Commandos pod velením mjr. M. Phillippse. Útok proběhl jen 3 týdny po katastrofálním nájezdu na Dieppe. Německé síly na pobřeží Francie udržovaly vysoký stupeň pohotovosti. V noci se vesničané ze St Laurent Vierville probudili palbou, přicházející od pláže. Přesný směr bylo ob-
tížné určit, ale podle svědků byly záblesky střelby lehkých zbraní přerušovány palbou větší ráže, nepochybně dělostřelecké, střílející z jednoho místa mezi pláží a obcí. Němci v tomto prostoru ještě neměli dokončena všechna opevnění, ale pozice děla by měla odpovídat opěrnému bodu, který leží na D-1 východu ze sektoru Dog Omaha Beach (dnes na něm stojí památník US Národní gardy). Commandos přistáli, zaznamenali informace o okolním prostoru, zajali německé stráže a poté se za přispění rychlých člunů Královského loďstva vrátili i s vězni úspěšně do Anglie. Zastavujeme u památníku příslušníků Americké Národní Gardy (viz výše), postaveném na bunkru, v němž je stále instalováno pevnostní dělo. Na závěr několikrát objíždíme a plánovaně si fotíme pět vystavených dílů „Whale― z mostovky amerického umělého přístavu Mullbery„A―. Přístavu opomíjeného, protože byl zničen bouří a poté rozebrán na náhradní díly. Přesto za dobu své existence posloužil významnou měrou k plynulému vyloďování, vždyť v červnu 1944 zde přistálo v 1 172 plavidlech 251 239 mužů a 35 607 vozidel (podle údajů v muzeu OMAHA v St. Laurent). Běžný návštěvník invazního pobřeží však vnímá většinou pouze zbytky přístavu Mullbery„B“, jehož ke-
Dílo Anilore Banon
Omaha u St. Laurent
9
mise Normandy 2009 sony jsou dosud nepřehlédnutelně rozptýleny na plážích sektoru Gold před Arromanches. Cestou domů, ve vesnici Englesqueville la Percée, míjíme onen statek, v němž jsme před pěti lety s úžasem obdivovali krásnou a naleštěnou vojenskou techniku, zalévanou synkopami amerických hitů 40. let. Ani dnes, ačkoli je už dva dny po 65. výročí, není dvůr prázdný. Den končí v Grandcampu, před zavírací 17. hodinou tady stihneme ještě navštívit muzeum Rangers. Ač menší, je velice kvalitní a zajímavé, včetně filmíčku. Řada fotografií z výcviku, výstroj a výzbroj, jako např. originální kotva, originální (?) provazový žebřík, nebo autentické mapy na průsvitkovém papíře, s vyznačením téměř každého zákopu a každé miny na Pointe du Hoc. Je to poctivá expozice, která nám uzavře poznávací den velmi uspokojujícím způsobem. V kempu opět prší a je zima. Brífing k zítřku, díky Vaškovi máme televizi a pouštíme si filmy. Dukla 2007 sklízí úspěch, připomeneme si i Bratrstvo, část Carentan. Zítra nás čeká jeho okolí, jsme připraveni. Před spaním se podává infůze Printers whisky.
ifůze
Kromě hrdláků nás navštěvuje i Pepa. Mrňavej ptáček. Neřve, neposírá se, ale je voraženej jako českej vrabec. Zobe málem z ruky. úterý 9. června 2009 Od 6. - 9. ranní hodiny hustý déšť, nevystrčíme ani nos, kromě těch, co už zase potřebují čůrat. Celkově nepohoda, zima, mokro a hnusně. Pak ale dojde k povyšování mužstva (vč. Igora) a morálka se zvedá. Ještě kontrola oholenosti a v 10.00 odjezd. Moře je v přílivu a my míříme do Carentanu. Podle internetové prezentace Carentanského muzea pro rok 2009 nás čeká komplex památek - Dead mans Corner museum, Silver Star Bridge, zdymadlo La Barquette, barevné Coleovo sousoší v místě bodákového útoku, Krvavá rokle, kde skončila Burgettova normandská mise jeho těžkým zraněním a kóta 30 – obranná pozice německých výsadkářů. V mohutném dešti mohutně bloudíme a hledáme avizovaná muzea a atrakce. Nenacházíme nic, v infocentru nám neochotná paní sdělí, že něco takového tu nikdy nebylo, není a nebude, každopádně ona o tom nic neví. POZEN, POZEN, SNAFU, kurvafix.
V muzeu Rangers
Dead Mans Corner Muzeum
10
mise Normandy 2009 Hledáme a jezdíme intuitivně severovýchodním okrajem města a z něj vyjedeme po silnici D913 (bývalé Purple Heart Line) na Saint Côme-du-Mont. Za řekou Dove je tu pár stavení v místě označeném Virage des Ponts Douve („Zatáčka za mostem přes Douve“) a ze chvíli už dojíždíme k Dead Mans Corner Museu. Navštívíme však jen přilehlý obchod s vojenskou výzbrojí a výstrojí, muzeum se nám zdá být malé a po zkušenostech s expozicí Big Red One nechceme zase vysolit 5,5 euro a naletět na tisíckrát viděné věci. (Což je ovšem taky SNAFU – teprve druhý den se z prospektů dozvídáme, že je zde vystavena uniforma R. Winterse; po delší době pak nacházíme na internetu fotku z okna horního patra DMC a zdá se, že je odtud pěkný výhled na celé bojiště, Purple Heart Line, louky, mokřiny, bokáže a řeku Douve, no nic, stejně je mlha, déšť a není nic vidět…) Na severozápadním okraji Carentanu, hned u kruhového objezdu, v němž se protínají D971 a D913, zastavujeme u malé desky za plotem. Fotíme si ji v dešti, skrz oka drátěného plotu. Je
Tak si to odškrtneme, další mystifikace, barevné Coleovo sousoší, které Carentanské muzeum na internetu proklamovalo, se nekoná. Ale přes to, i přes všechen ten dopravní ruch kolem i přes hustý déšť je to významný moment; jsme blízko místa bajonetového útoku R. G. Colea. Tenkrát tady nebyl obchvat Carentanu, garáže ani Supemarché, jenom zatopené louky, bažiny a k tomu tuhý a odhodlaný odpor německého 6. parašutistického pluku. Jednu stranu podporovaly osmaosmdesátky, druhou námořní děla z Utahu a muselo to být peklo. Krátery plné vody jsou v terénu patrné i dnes (zejména na leteckém, či satelitním zobrazení). Ale to platí o celém západním pobřeží, hlavně o okolí všech baterií od Calais až po Brest - za všechny zmiňme například baterii Todt, Lindemann, nebo obě sesterské baterie na Azeville a St. Marcouf, o Pointe du Hoc nemluvě. Mimochodem: Cole byl za svůj útok oceněn Medailí cti (Medal of Honor ) a tento fakt se váže i na Winterse. I on byl za zničení německé baterie na toto vyznamenání navržen, ale v té době platilo, že během invaze se může medaile
Colonel Robert G. Cole´s command post was situated here. It is from this Place and under his command that the 502nd PIR launched their bayonet attack on „Cabbage patch―. This plaque is dedicated to the memory of the men who fought for our liberty. (Zde bylo umístěno velitelské stanoviště plk. Roberta G. Colea. Odtud, pod jeho velením, zahájil 502. výsadkový pěší prapor bajonetový útok „Cabage patch“. Deska je věnována vzpomínce na muže, kteří bojovali za naši svobodu.)
11
mise Normandy 2009 udělovat pouze jednomu příslušníku z jedné divize. Tak trochu SNAFU… Po odjezdu z tohoto místa dál si vůbec nevšimneme, že těsně za výjezdem z kruháku (cca 80m za ním) jsme přejeli most přes řeku Madeleine, most č. 4, zkrátka ten slavný Silver Star Bridge! Nechceme to svádět na Frantíky, ale tady přece jen něco zanedbali. Na internetu mají velkou upoutávku o zasazení tohoto a dalších míst do kontextu bojů a tady v reálu nic, ani šipka, ani cedule. V přílohách je proto i schematická mapka mostů u Carentanu, aby pro příště bylo o jejich pozici jasno. Třeba se to bude hodit při nějaké další misi, jistě to poslouží i při četbě (viz. příloha 03 MOSTY U CARENTANU). Za Carentanem, v místech výsadků 82. a 101. divize, se dnes rozkládá přírodní park Marais, celým jménem „Regional Natural Park Marais du Cotentin et du Bessin“. Je rozsáhlý, s přírodní rezervací, zabírá skoro celou šíři paty Cotentinu, hlavním tématem jsou mokřiny a vodní ptactvo. Zda tam patří také místní
„hrdlyce“ nemůžeme ani vyvrátit, ani potvrdit... My sjíždíme ze silnice Purple Heart Lane k mostu překlenujícímu říčku, či spíše kanál, Jourdan. Během bojů byl tenhle most označený číslem 1. Před pěti lety jsme tu také svačili a pozorovali na obloze prolétající Herculesy. Dnes tu nikdo není, u kanálu je zastřešené odpočívadlo, posezení se stolečky a WC, prostě po francouzsku „Aire“. Přesně takové nám v tom dešti přijde vhod. Ledva se však pustíme do jídla, přijede výletní loď, vychrlí ze svých útrob plno malých Frantíků a ti nás vyženou z krytého přístřešku, neb ten je jen pro lodní výletníky. Jíme tedy „nastojáka“, v dešti u sloupků, které zabraňují autům v příjezdu k nábřeží. Po čtvrt hodince jdou Francouzíci od vody, jdou skrze nás, shodí nám konzervy ze sloupků, a když nakonec nějakej jejich důležitej šéfík chce vyjet přes patníky ven, musíme se klidit a Vašek musí přeparkovat Oktávku. SNAFU. Pozitivem těchto okamžiků je auto s dvěma českýma holkama co nemají mapu, nevědí, kde jsou, ale vůbec je to neznervózňuje. Chtějí vědět kudy do Paříže, radíme jet po dálnici na Caen.
V přírodním parku Marais du Cotentin
12
mise Normandy 2009 Zamíříme na St. Come du Mont, mezi bokážemi hledáme řeku Merderet, ale zpočátku se nedaří. Nakonec přejedeme přes dálnici, přes městečko Les Forges a vjedeme do Chef du Pont. Zde křížíme trať Carentan – Cherbourg, trať na vyvýšeném náspu, která v době válečných záplav hrála stejně důležitou roli, jako Purple Heart Lane, nebo Marcus Heim way (o ní bude řeč později). Na jižním okraji Chef du Pont konečně zastavujeme u mostu „Cpt. Roye Creeka a mužů z 507. PIR 82. Airborne―. Tenhle most přes Merderet byl jedním ze dvou mostů, které tvořily spolu se Ste. Mére Église vrcholy trojúhelníkové obranné oblasti, obsazené 6. června 1944 výsadkáři 82. i 101. výsadkové divize pod přímým velením „skákajícího generála“ Jamese Gavina. Od této chvíle se budeme poprvé pohybovat v srdci Cotentinského výsadkového bojiště, o kterém jsme toho tolik četli. Počasí se konečně umoudřilo, pramičky zakotvené u břehu se pohupují, svačíme, kocháme se malebnou krajinou a všechny „POZENy“ jsou téměř zapomenuty. Za námi směrem ke krajním domům Chef du
Posádkám Dakot
Pont, při silnici v parku, stojí památník asociace 508. PIR., věnovaný O. B. Hillovi, který „miloval normandský lid“ a druhý kámen sdělující, že tento park otevřeli veteráni z 508. PIR v roce 1978. Uděláme krátký brífink, zbývá dost času, a tak se rozhodneme pro německý hřbitov v Orglandes, prezentovaný na prospektu z Carentanu. Navigace nás vedou po úzkých cestách v úžasných bokážích netknutých civilizací. Místy se nad námi stromy zavírají tak, že projíždíme zeleným tunelem. Držíme zpočátku směr na Pont l´ Abbé a blížíme se k městečku Picauville. Před námi kličkuje dočista ožralý mopedista, bere to nevyzpytatelně od levé krajnice k pravé a my mu děláme doprovod, protože bezpečně protáhnout kolem něj se rozhodné nedá. Nakonec vjede do ulic, dobrzdí a naučeným grifem se bez následků zastaví o masivní kamennou stěnu, obklopující kostel v centru Picauville. Mineme ho doprava a jsme u moc pěkného památníku, věnovanému osádkám pěti Dakot, spadlých v blízkém okolí. Pietní místo je zajímavě členěné do tří prvků: Na pylonu věrně provedený letoun Douglas C-47 Dakota
Řeka Merderet
13
mise Normandy 2009 v měřítku cca 1 : 7, pod ním pamětní desky mužům US Ninth Air Force a v pozadí betonová stěna ve tvaru trupu s kýlovou plochou. Na ní jsou znaky letecké Deváté transportní skupiny a výsadkových divizí 82. a 101., jména jejich padlých příslušníků a podrobná mapa oblasti s vyznačenými místy ztroskotání. Rámuje to pohled na typický kamenný kostel, domy i dlažbu a všechno je to velmi, velmi normandské. Tohle místo rozhodně stojí za vidění. Z Picauville odbočujeme do Orglandes. Zdejší německý hřbitov 1939 - 1945 je místem odpočinku 10 000 padlých. Projdeme mezi kříži, postojíme a chystáme se vyrazit dál, když kolem projíždí auto a z něj mávají ty dvě české holky, které jsme posílali po dálnici na Caen. Co dělají tady, zcela mimo plánovaný směr, je skutečně tajemství, mystika a nerozluštitelná záhada ženské logiky… Pokračujeme na severovýchod po silničce D126 a D69 zpátky k řece Merderet, ke druhému mostu na onom pomyslném Gavinově obranném trojúhelníku – k Pont de la Fière. Je to stále ten původní kamenný mostek s jedním obloukem, zdánlivě nepatrný, ale tehdy tak důležitý. Jsme v oblasti bojů, které zde mezi americkými výsadkáři a německými vojáky probíhaly
Picauville
Oglandes
ve dnech 6. a 7. 6. 1944. Muži od „Osmdesáté druhé“ usilovali o dobytí La Fiere, kde dva prapory od 325. kluzákového pluku, následované prvním praporem 508. parašutistického pluku, překročily řeku Merderet. Zajistily předmostí v dostatečné hloubce k tomu, aby zkontaktovaly všechny výsadkové jednotky izolované na jejím západním břehu. 101. vzdušná výsadková divize připravila útok dvěma směry na Carentan přes hráz na Brévands, ten však měl nakonec zpoždění, neboť nebyla dokončena oprava mostu. Říčka je dnes široká pět, šest metrů, ale tehdy tady bylo kilometr široké záplavové jezero a jediným přechodem byl most a vyvýšená silnice. Měla přezdívku „Marcus Heim way― podle jména výsadkáře z roty „A“ 505. pluku 82. divize (most La Fiére bránila čtyřčlenná Heimova skupina po tři dny proti silným německým protiútokům, dokud nedorazily posily z pláže. Marcus za to byl vyznamenán Distinguished Service Cross, který mu předal genmjr. Omar N. Bradley).
Pont de la Fière
14
mise Normandy 2009 Za mostem vpravo stojí starý kamenný normanský statek s válcovitou věží, označovaný na stránkách
Také mosty přes řeku Merderet jsme si zakreslili do přehledné mapky
http://www.lafiere.com/Veterans.html
Od „B&B Building“ vyjedeme přes Fresville na hlavní silnici, z ní po chvíli sjíždíme do důvěrně známé obce St. Marie du Mont a odtud přímo na pláž Utah do La Madelaine. Vašek a Honza ještě neviděli zdejší pěkné muzeum, postavené na místě bývalého německého opevnění. Založil jej Michel Vallevieill, mladší syn majitele statku Brécourt Manor. Po boji o baterii byl omylem postřelen americkým výsadkářem. Stal se prvním Francouzem evakuovaným do Anglie, později dlouholetým starostou St. Marie du Mont a také tvůrcem tohoto muzea na Utah Beach.
jako „B&B Building― = Bed and breakfast, tedy nocleh se snídaní (Je pravděpodobné, že jej tak označovali již ve čtyřiačtyřicátém. Mimochodem, na těchto stránkách je plno zajímavých fotek – archivních i soudobých ze setkání veteránů při 65. výročí). Za mostem vlevo, na vyvýšeném prostranství, se tyčí monumentální Iron Mike, legendární socha amerického výsadkáře s dedikací mužům 505. pluku 82. AB. Vedle sochy je velká plastická mapa položená na stole ve tvaru křídla a orámovaná padákem, z něhož visí k zemi postroj s přezkami. Všechno je to velmi realistické, ačkoli jde o artefakt z bronzu. Totéž platí i o knize s vepsanými slovy úcty padlým hrdinům. Zatímco si areál prohlížíme, opodál se baví skupinka Američanů se svým krajanem vybaveným minohledačkou. Pula bystře odposlechl, že prý byl úspěšný a v minulých dnech nějaké věci našel (Dovolte vtipný verš editora: „Třeba našel - obal na shell !“).
Iron Mike
Pláž Utah
(viz. příloha 04 BOJIŠTĚ U MERDERET).
Zatímco si část výpravy užívá jeho expozici, bří Filáčkové dojdou na pláže a pak i k novému pomníku (odhalenému v roce 2008), věnovanému příslušníkům US Navy. Stojí na duně, přímo nad kilometrovníkem 00 Cesty svobody - Voié de la Liberté. Jeho černý vyleštěný podstavec ve tvaru komolého jehlanu nese dlouhý seznam jmen a čísel
věnováno US Navy
15
mise Normandy 2009 torpédoborců, velkých vyloďovacích člunů LST a zejména slova úcty všem důstojníkům i námořníkům, kteří se podíleli na největší výsadkové operaci, vedoucí nakonec k osvobození západní Evropy. Opodál stojí starší památník 90. pěší divizi U.S. Army „6. june 1944– 9. may 1945“. Ve spodní části nad seznamem jejích pluků čteme nám blízká slova: THE TOUGH OMBRES COMBAT TEAM UTAH BEACH TO CZECHOSLOWAKIA Tvrdá parta bojovníků Z pláže Utah do Československa) Je krásně, svítí sluníčko. V místním pubu, boutique, brasserii i baru v jednom, pojmenovaném „Le Roosewelt―, je historická výzdoba, o pult se tady opírá figurína důstojníka, opodál stojí mariňačka, všude dobové artefakty – helmy, rádia, vysílačky, fotografie. O vyfocení si říká i plakát v jednom rohu hospody, na němž je pohled na tento objekt v době invaze. Je zajímavé, jak málo se změnilo, respektive jak bylo vše uchováno. Je to kontinuita podmíněná úctou a silným vztahem k minulosti.
černí procházka k moři a bunkrům na pobřeží. Sbíráme mušle, samé krásné exempláře svatojiřských hřebenatek. Je příliv a ten mohutný a rychlý pohyb moře je pro suchozemce a vnitroevropana fascinující. Kde se ta síla vody bere? Večer máme pod štábním přístřeškem u francouzského vína příjemnou video produkci. Dnes se dává „Band of Brothers― a „Ardeny― pánů režisérů pvt. Stevena Spielberga a mjr. Ivo „Pif“ Filáčka.
Středa 10. června 2009 Ráno slunce...ale jen chvíli, opět se zatáhne. Přesto máme i dnes pěkný program – brouzdání příbřežními sektory pláže Utah s řadou naplánovaných cílů, to vše korunované inspekcí „honfléříčku“ – starého přístavu Saint vaast la Hougue. Takže ohrnout límce a jde se na to. Nejdříve nás pracně nastavená navigace (večer tomu specialisté věnovali, jako vždy, nekonečnou a situačně nervní dobu) vede do obce Hiesville. Tady hledáme bývalou
Asi o půl páté jsme opět v campu. Hygiena, ve-
Večerní Grandcamp
Navigátorská sekce
Stravovací sekce
16
mise Normandy 2009 Caudayovu usedlost, v níž měl od 6. do 14. 6. 44 velitelství 101. divize gen. Maxwell Taylor. Opět trocha „soblování“ silničkami, mezi bokážemi a deštěm, nakonec i v obci samé, ale je to všechno zelenokamenně malebné a opět velice normandské. Nakonec shlédneme nejen mladou pastýřku, která koučuje stádo krav z motorové čtyřkolky, ale i Taylorovo velitelství. Je to pěkný statek s křičícím orlem na sloupku u vrat a vedle s pamětní plaketou:
že transportován do Anglie. Někde na opačném okraji Hiesville by měl být ještě památník gen. Pratta. Při tvrdém přistání kluzáku jej zabil uvolněný náklad. Byl prvním generálem Spojených Států, který padl během invaze. Patřilo by se u jeho pomníčku zastavit, ale nenašli jsme ho. Chtělo to déle hledat.
DANS CETTE MAISON LE 6 JUIN 1944 A 9 HEURES LE GENERAL MAXWELL D. TAYLOR COMMANDANT LA 101éme AIRBORNE DIVISION ETABLIT LE 1er POSTE DE COMMANDEMENT DES TROUPES AEROPORTES AMERICAINES (V tomto domě zřídil 6. června 1944 v 9 hodin generál Maxwell D. Taylor, velitel 101. výsadkové divize, první velitelství amerických výsadkových jednotek).
Na kraji obce při cestě stojí jednoduchý sloup obložený věnci se stuhami Hiesville. Naši pozornost si získá až později, při vyhodnocování fotografií. Nahoře má znak 101. a pod ním zajímavý nápis: IN TRIBUTE TO THE 101st AIRBORNE DIVISION WHO ESTABLISHED HERE AT THE CHATEAU DE COLOMBIERE THE FIRST ALLIED SURGICAL HOSPITAL ON THE NORMANDY SOIL, ON JUNE 6th 1944 (Na památku 101. výsadkové divize, která zde, ve venkovském sídle Colombiere, zřídila 6. 6. 1944 první spojeneckou chirurgickou nemocnici na normandské půdě).
Vzhledem k tomu, že se v prvních dnech invaze jednalo zřejmě o nejkvalitnější „MASH“ v této oblasti, je velice pravděpodobné, že zde ošetřili také Křičícího orla Donalda R. Burgetta ještě předtím, než byl se svým vážným zraněním pa-
17
mise Normandy 2009 Hiesville jsme opustili po okreskách a za chvíli jsme od západu vjeli do St. Marie du Mont, místa důvěrně známého z předchozích akcí. Mineme impozantní katolický kostel Svaté Marie s plaketou 101. divizi na stěně a s věží, ze které časně ráno 6. června obhlížel bojiště „Lev z Carentanu“ - velitel 6. výsadkového pluku, oberstleutnant Dr. Friedrich August freiheer von der Heydte. Ten kostel změnil během noci několikrát majitele. Němci měli na věži pozorovací stanoviště. Dva vojáci, kteří byli ve službě, večer několikrát vypálili ze samopalů na výsadkáře a pak zmizeli. Později byla věž znovu Němci obsazena a výsadkáři ze 101. narazili v dole kostele na kněze, který se chystal, jakoby se nic nedělo, na dopolední mši. Když se ho zeptali, zda v kostele či v sakristii je něco zajímavého, odpověděl záporně. "Ani mešní víno?" ptali se kněze se smíchem a on se k nim uraženě obrátil zády. Potom výsadkáři vyšplhali na věž. Došlo k přestřelce a kostel se dostal do rukou Spojenců. Ještě dnes můžeme vidět otvory po střelách a krevní skvrny na přední části zpovědnice. Město samo je prosáklé historií vylodění, jako při každé předchozí návštěvě jsou všude vlaječky, figuríny výsadkářů, dobová vozidla a uniformy. Atmosféra plná invazní historie, prostě je to tady naše „srdeční záležitost“.
Tady bojovali Wintersovi muži
My ale nestavíme, jenom pomalu projedeme centrem. Pokračujeme necelý kilometr za s.v. okraj obce a po D913 - „Sonnier Road― dojedeme na křižovatku s krucifixem. Tady jsme před lety odbočovali doprava do kempu v Le Grand Vey, dnes otočíme doleva na „Collins Road― k Le Grand Chemnin. Po 500 m znovu odbočka doleva a hned za rozcestím nás zastavuje nový památník. Jsme tady, u usedlosti Brécourt Manor a hledíme na živý plot, za nímž se odehrál slavný Wintersův útok na německou baterii. K Brécourtu samému nepůjdeme, nápis na památníku apeluje, abychom chránili soukromí jeho obyvatel. Je podepsán „Muži z Easy Company―. Tomu přece nelze nevyhovět (i když se doporučení týká spíše vstupu na soukromé louky a pastviny, kde bývala dělostřelecká baterie – vlastní komunikace ke statku je normální veřejná silnice, což prosazuje úpěnlivě kameraman jsa chtivý unikátních záběrů,… není mu to ale nic platné). Necelých 200m od nás je tedy místo bývalé pozice německých děl, máme to jako na dlani. Na památníku je orientační tabule s umístěním děl, kulometů i stromu srg. Carwooda Liptona. Ta tabule je spíš pro laiky, my máme svůj materiál, kde jsou za-
Normandská bocage
Rotě E u Brecourt Manor
18
mise Normandy 2009 kresleny i pozice jednotlivých mužů v průběhu boje. Porovnáváme, kde ležel pod Liptonovým stromem Mike Ranney, Liptona téměř vidíme, jak postřeluje z větví pozici německého kulometu MG42. Ne snad, že bychom měli tak bujnou fantazii, ale včera v noci jsme si to přece v kempu celé znovu promítli. A tak před námi v duchu všichni defilují: Poručíci Richard Winters a Buck Compton, četař Joe Toye, desátníci Bill Guarnere a Don Malarkey a vojíni Wynn, Plesha, Hendrix, Liebgott a Petty (podrobné údaje o útoku na baterii viz. příloha 05 BRECOURT ASSAULT - a také kniha či film „Band of Brothers“).
Easy Company por. Thomas Meehan III. a s ním zahynulo celé velení roty E. Od té chvíle převzal velení fakticky i de iure poručík Richard Winters. Projíždíme po vedlejších cestách hustými bokážemi, jakákoli orientace by tady byla velmi, velmi obtížná.
Někdo by možná byl tady zklamán – jakási louka, živé ploty a stromy v dálce a navíc stále prší. My si tyto chvíle ale hodně užíváme, tady totiž probíhaly neokázalé, v běhu válečných událostí skromné, ale o to víc neuvěřitelné skutečné příběhy plné hrdinství a všichni cítíme, že se dotýkáme skutečných, konkrétních osudů mužů Dne D…
Tady na poli, 300m od Ravenoville směrem k moři, přistál 6. 6. 44 časně ráno Donald Burgett, ačkoli plánovaná seskoková zóna roty „A“ 506. PIR byla východně od St. Marie du Mont. Přeletěl ji tehdy o 13 km a to mohl mluvit o štěstí, protože muži z jeho čety, kteří opouštěli letoun po něm, dopadli do moře a utopili se (viz. příloha 06 BURGETT). Měli jsme cestou k moři, do Ravenoville le Plage, to jeho pole po pravé ruce a bylo hojně zalévané hustým lijákem. Prší vydatně a tak na nábřeží hledáme kryté aire, abychom se mohli v relativním pohodlí najíst – neúspěšně. Je tam jenom dětské hřiště s prolézačkami, v těch
Jenomže i ten nejsilnější okamžik má svůj konec. Nasedneme, projedeme Le Grand Chemnin, La Chausée a navigace nás vede nejkratším směrem do Beuzeville au Plan. U Beuzeville se v 01:12 dne D zřítila nalétávající Dakota, v níž byl k seskoku připraven velitel
Nad mapou u Becourtu
Pole, kde k válečné tragédii došlo, nejsme schopni najít, ale památník pěti mužům posádky zřícené Dakoty 439. přepravní skupiny a 17 výsadkářům 506. pluku (a tedy i por. Meehanovi) stojí uprostřed obce. Vzdáme poctu a přesuneme se přes Foucarville do obce Ravenoville.
Beuzeville
Thomas Meehan a další ...
19
mise Normandy 2009 by to možná šlo, ale otázka zní, kdo by nás potom vytáhl a postavil na nohy… takže otáčíme a míříme k dalšímu plánovanému cíli, k dělostřelecké baterii v Azeville. Baterie Azeville leží na východ od obce Azeville, na silnici D269. Najíme se na parkovišti vedle Dodge se spícím řidičem a s nápisem SNAFU. Ale tohle snafu je jenom taková legrace, sice prší, ale jenom trochu a muzeum instalované v objektech baterie nás po chvíli příjemně překvapí. Baterie měla čtyři mocné kasematy typu R 671 vzdálené 30 metrů od sebe a propojené 300 metrů dlouhou sítí betonových tunelů. Měla 4 lodní děla umístěná ve zmíněných kasematech. Šlo o zbraně z 1. světové války ráže 105 mm, dostřel 11 km (viz. příloha 07 AZEVILLE). Poměrně dlouhá prohlídková trasa vede podzemními prostorami a tunely. Zahrnuje i kasematu č.1, kterou zasáhly dva čtrnáctipalcové projektily z USS Nevada. Jeden z nich neexplodoval, ale zabil posádku děla, pronikl železobetonovou stěnou do další místnosti, zde zabil rovněž celou posádku, odrazil se a pokračoval přes kovový portál ve vnější stěně ven z objektu. Všichni muži byli zabiti buď střepinami a úlomky ze stěn, nebo tlakovou vlnou. Stopy po této kalvárii jsou stále velmi zřetelné a výmluvné.
Baterie v Azeville
Prohlídku celého komplexu uzavírá zajímavé muzeum přímo v pevnostních krytech a všechno zakončí velmi dobře zpracovaný film. K hodnocení role německých dělostřeleckých baterií Atlantického valu je třeba říci, že v prostoru spojeneckého vylodění jich bylo celkem 29. Jejich činnost během invaze byla bezvýznamná nebo žádná. Aktivní byly pouze čtyři z nich: Houlgate, Longues-sur-Mer, St. Marcouf a Azeville (viz. příloha 08 NĚMECKÉ BATERIE). Od baterie přejedeme na sever – tady na pobřeží je honfléříček dešťový – Saint vaast la Hougue. Přístav, moře, vyhlídka – vše šedivě lesklé, deštivé, mokré. Když Ivek, veden kameramanským tvůrčím chtíčem, chtěl, aby se zastavilo v přístavu, dočkal se absolutního nepochopení. „Nezastavili, furt soblovali podle navigace dokolečka, cpali se do jednosměrek, dělali chytrý a pak prostě najednou vyjeli z města ven a mazali domů!!“ Zastavili jsme na západním okraji Grandcampu u baterie Maisy, jedné z těch, jejichž činnost za invaze je hodnocena jako bezvýznamná. Byly to vlastně baterie dvě: MAISY I – Martiniére (4 polní houfnice FH18 ráže
V Saint vaast la Hougue
