mise AUDIT Německo 2013 Background kontroluje Spolkovou republiku Německo

mise

AUDIT

Německo 2013 Background kontroluje Spolkovou republiku Německo

2

mise

AUDIT

Německo 2013 Background kontroluje Spolkovou republiku Německo

Bří Filáčkové

knižnice Background, svazek č. 11 ©pif studio a studio U Nudle 2013

3

Obsah:



Mise Audit

5



Pondělí 9. září 2013

5



Úterý 10. září 2013

7



Středa 11. září 2013

10



Čtvrtek 12. září 2013

13



Pátek 13. září 2013

14



Sobota 14. září 2013

17



Audit 2013

18



Přílohy:

20



Historie tajných zbraní fašistického Německa

21



Dnešní německé ponorky

40



Bořitelé hrází (Dambusters)

42

4

Mise Audit

Německo 2013

Proč AUDIT? Německo jako současný tahoun Evropské unie je dnes, 68 let po válce zemí, která mimo jiné prošla jistě bolestným denacifikačním procesem. Paralela s naším vyrovnáním se s totalitní minulostí je tedy na místě a je na každém, aby posoudil, jak se to té které zemi více či méně zdařilo, nebo ještě daří….nedaří... Přesto ze své mysli nemůžeme vypreparovat pomyšlení na hrůzy, které se zrodily v koktejlu namíchaném z kontextu doby po Velké válce, z nespokojeného národa, z jednoduchých pravd i bludů národního socialismu a z dlouhodobého mytí mozků obyvatel hitlerovského Německa. A tak se tedy jedeme podívat, co z toho všeho zbylo a kam se to i ono posunulo. Dnes můžeme jet auty po dobrých dálnicích jako turisté a nikoli Shermany po betonových zubech Siegfriedovy linie; jedeme za kvalitním muzejnictvím, památkami, servisem a zázemím na úrovni a hlavně jedeme za poučením. Bude to taková naše malá „backgroundí“ kontrola, revize čili AUDIT: „Kam že jsi to došlo, Německo, za těch 68 let od zhroucení snu o tisícileté říši?“

Pondělí 9. září 2013 Ranní snídaně na vidličku, lehká a střídmá. Počasí bohužel deštivé, babí léto právě uplynulého týdne je zřejmě pryč. Takže vzhůru do nepohody! Sraz na mělnickém parkovišti u některých s lehkým zpožděním, ale lze tolerovat. Vozový park tvoří již osvědčená a prašnými cestami řádně sjetá Fabia našeho velitele (Velitel Borek, Ivek, Renda, Fanda) a nováček KIA nestora Backgroundu Jaromíra (+ Igor a Míra zvaný Bivoj). Míříme do Roudnice, nabereme Fandu a jeho buchty (v dóze) a stále v dešti, chvílemi i v lijáku pokračujeme po dálnici D8 (známou jako E55) na Ústí a ven z české kotliny, do dnes spřáteleného Německa. Německo se pozná okamžitě. Silnice je náhle obklopena větrnými elektrárnami, desítkami ba i stovkami větrných elektráren. Jsou vděčným zdrojem stálých debat našich odborníků přes kilo i mega watty, kolikpak že to může dávat, jestlipak se to vyplatí, jak by se měly řešit Blackouty a tak podobně.

Lije chvílemi vydatně, bývalé východní Německo ale působí klidně a vyrovnaně a v saském Torgau, první zastávce naší cesty, už chvílemi dokonce prosvěcuje sluníčko. Torgau (česky Torgava), město na Labi, centrum Severního Saska. 25. dubna 1945 se zde setkala vojska USA a Sovětského svazu. Snímek z prvního setkání Američanů a Rusů na poškozeném mostě v Torgau, kdy si potřásli rukama Lt. William Robertson a por. Alexandr Silvaško, se stal známějším než fotky z oficiálního setkání, zinscenovaného pro tisk o dva dny později. 25. duben se také dodnes slaví jako „Elbe Day“ (Labský den) a symbol konce druhé světové války.

Parkujeme na levém břehu Labe, u ranně renesančního zámku Hartenfels, před nímž je zbytek bývalého předmostí. Původní most byl Němci vyhozen časně ráno 25. dubna 1945. Spadly 3 oblouky přes Labe, 4 oblouky nad loukou na předmostí zůstaly stát. Dnes je na malém prostranství pamětní

Německo má instalováno téměř 31 500 „větrných“ MW, nejvíc v Evropě, ČR má pouze 260 MW. Německé turbíny mají výkon 3,6 – 6MW, na trh ale již přichází francouzská turbína Enercon o výkonu 7,5 MW. To jen na okraj, abychom se už nepřeli.

sloup s textem, který vyjadřuje úctu obětem války, připomíná vyhnání a touhu po usmíření a míru. Stojíme na výstupku v hradbách, na onom předmostí, kde začínal (či končil) tehdejší most. Na jeho zborcených obloucích došlo 25. dubna 1945 k památnému setkání amerických a sovětských vojsk. Tady si vojáci podali ruce s úlevou, že prošli živí nejhroznější válkou, kterou lidé dokázali vymyslet. Tady si podávali ruce zástupci spojeneckých velmocí, ačkoliv opravdový duch spojenectví mezi Západem a Východem se tehdy, na konci války, stále více vytrácel. Ale z dokumentárních fotografií z onoho 25. dubna 1945, je vidět, že objímající se vojáci jsou skutečně šťastní u vědomí, že válka končí a že si tady, v německém Torgau na řece Labi, mohou přátelsky tisknout ruce. My fotíme a filmujeme a pak se přesuneme na dru-

5

Mise Audit

hý břeh. Jsou tu tři stožáry pro tři vlajky a pod nimi tři kameny s dedikační deskou v němčině, ruštině a angličtině. Památník byl postaven nadačním fondem asociace 69. pěší divize Spojených států a sovětských veteránů z 1. ukrajinského frontu a slavnostně otevřen 25. 4. 1998. Tady se vždy 25. dubna slaví Den Labe a můžeme se tu dočíst německy, rusky a anglicky o tomto památníku „Duch Labe“, respektive o tom, proč, kdy a čí zásluhou byl vytvořen. Začíná foukat ostrý vítr, ale milosrdně neprší, takže pokračujeme dále na sever. Krajina je tu plochá, písčitá, plná borovicových lesů. Vesnice i městečka jsou upravená, silnice rychlé a nálada výborná. Objedeme západním obloukem Berlín, míříme však stále severním směrem a zastavujeme až v Ravensbrücku. Ravensbrück byl největší nacistický koncentrační tábor pro ženy zřízený 15. května 1939. Táborem prošlo do února 1945 přes 107 000 žen 23 národností, z nichž na 90 000 zahynulo. Velitelem tábora byl do léta 1942 SS-Hauptsturmführer Max Koegel, kterého nahradil SS - Hauptsturmführer Fritz Suhren. Nemocné a práce neschopné ženy byly původně deportovány do Osvětimi, avšak na přelomu ledna a února 1945 byla v Ravensbrücku vybudována vlastní plynová komora, v níž našlo smrt na 2 300 vězeňkyň.

národů“. U nápisu Tchechoslowakei se zastavujeme a pokládáme náš malý věnec s trikolorou. Je to pozdrav a vzpomínka, kterou věnujeme vězněným ženám z Čech. Byla mezi nimi např. novinářka Milena Jesenská, blízká přítelkyně Franze Kafky, nebo Nina Jirsíková, tanečnice, choreografka a výtvarnice. A v neposlední řadě také lidické ženy. Jejich osud uvádí Eduard STEHLÍK v knize LIDICE - Příběh české vsi: Z 203 lidických žen starších šestnácti let se jich do Lidic vrátilo 143. Paní Stříbrná a šest žen z rodin Horákových bylo popraveno 16. června 1942 v Kobylisích, dalších 50 zahynulo v koncentračním táboře, či bylo zavražděno v plynových komorách (21 v Ravensbrücku, 23 v Osvětimi, 5 v Lublinu, 1 na neznámém místě), 3 přišly o život na pochodu smrti na jaře 1945. Lidická tragédie si tak vedle životů 192 mužů vyžádala i životy 60 žen z Lidic. A nešťastné lidické děti? Po válce bylo celkem nalezeno pouze 17 dětí z celkového počtu 105. Zbývajících osmaosmdesát nacisté zavraždili. Jejich bestialita se nezastavila ani před novorozencem: "28. října 1942 se mi v cele v Ravensbrücku na slamníku narodil syn. Jen jednou jsem slyšela jeho hlas. První a poslední pláč," zapsala si Františka Hroníková.

Květy od nás jsou ale také věnovány všem ženám zavlečených sem ze

Jsme tady v tom rozlehlém areálu takřka sami, jen pár návštěvníků se občas objeví a zase zmizí mezi budovami. Na dlouhé kamenné zdi jsou názvy všech zemí, odkud přicházely do lágru vězeňkyně, u některých jsou povadlé květiny, někde věnec. Ta stěna se nazývá „Zeď 6

Německo 2013

všech koutů Evropy, které tu dennodenně musely procházet peklem, aby se mohly dostat do nebe... Součástí areálu jsou i dvoupatrové baráky a v některých jsou zachovány řady cel. Dnes v nich jsou instalovány malé expozice jednotlivých národností. V té naší zaujmou právě seznamy lidických žen, výrobky vězeňkyň a kresby Niny Jirsíkové. Milena JESENSKÁ, vynikající česká novinářka (Přítomnosti, Tribuna, Národní listy, Lidové noviny), přítelkyně Franze Kafky a překladatelka jeho děl. V Protektorátu se aktivně účastnila odboje. V listopadu 1939 byla zatčena a deportována do Ravensbrücku, kde v roce 1944 zemřela. Jejím jménem je pojmenována mezinárodní žurnalistická cena. Nina JIRSÍKOVÁ, členka taneční skupiny Jenčíkovy girls z Osvobozeného divadla. V roce 1936 se stala sólistkou, choreografkou i kostymérkou divadla D 37. Zde nastudovala jinotajně pojatou Pohádku o tanci, která se stala příčinou likvidace Divadla D 42 gestapem a jejího i Burianova věznění v koncentračních táborech. V Ravesbrücku vytvořila kresby, jež jsou výpovědí o hrůze světa za ostnatým drátem. Na jaře 1945 se vrátila s podlomeným zdravím, přesto pracovala dále jako choreografka.

Jen o kousek dál je krematorium a před nainstalovanými spalovacími pecemi není věru nikomu do řeči…. Apelplatz je pak rozlehlý prostor a z jeho perfektně urovnaného povrchu návštěvníka mrazí, pokud si předtím všiml kamenného válce, jímž vězeňkyně plochu musely rovnat. Válec, vystavený dnes za krematoriem, musel mít mnoho metráků, možná tunu a tahal se, pochopitelně, ručně. Jako svědkové té hrůzy zde trčí dva pahýly stromů. Jsou původní, uschlé, ale stojí a zůstaly tu jako memento. Stře-

Mise Audit

Německo 2013

dem prostranství pak pokračuje alej nových vzrostlých stromů, snad také jako memento, či poselství něčeho pozitivního. Růstu, obnovy, zrození nového života...

Je to smutné místo, a nikdo příliš nesrší vtipem ani bonmoty. Aniž bychom chtěli, ovládne nás pocit tragičnosti i dojetí. A také vzteku. To když vidíme hned proti vstupní bráně Siedlung SS – slušné a prostorné domy pro personál lágru. Tady si hrály německé děti dozorců SS a tady německé ženy ve svém malém německém štěstí připravovaly svým unaveným německým mužům po příchodu z práce prostou německou večeři. A jen o 100 metrů dále se po německém způsobu umíralo ve velkém. Z celkového počtu 132 000 žen a dětí, umístěných v Ravensbrückenu jich zde zahynulo 92 000. Už je poměrně pozdě odpoledne, když vyjíždíme z Ravensbrücku zalesněnou,

kopcovitou krajinou, plnou jezer a malebných výhledů. Svítí sluníčko a vyjasnilo se. Nás trochu tíží na duši, kdeže složíme dnes své hlavy… ale! Když jsme se bez větších problémů s ubytováním chytali na zaostalé Ukrajině a vzdálené Rusi, tady v civilizovaném Německu to musí jít samo. Ovšem žádný motel, žádný penzion při cestě nevidíme, začíná se smrákat, žádná ubytovna na dohled…. Až tady, v Sarnowě, asi 15 km před Anklamem, zahlédneme cosi jako penzion. Zastavíme a je to penzion, ale má plno a navíc, jak říká majitel – na jednu noc? To je málo, to se mu prý nevyplatí. (S touhle proklatou větou se bohužel v Německu setkáme ještě vícekrát.) Zkusíme to ještě v Anklamu na letišti, je tu ubytovna, ale je setmělá a tichá. Setmělo se i vůkol, je už po sedmé hodině a tak zkoušíme ještě poslední adresu, kterou máme staženou z internetu. Najdeme mezi vilami ukrytý penzion, je také tichý a opuštěný, ale na zazvonění se ozývá mužský hlas a sdělí Rendovi, že hned přijde. A po chvíli přijde sympatický muž našeho věku, hlaholí německy a umí i rusky neboť býval pilotem na stíhačkách NDR. Ocení Jaromírovo pilotování pozitivně, že prý to je taky dobrý, ty malý letadla... Ovšem na Jaromíra si nepříjde, vždyť ten pilot vzhledem k dosaženým hodnostem a době, kdy aktivně sloužil, musel být poměrně kovaný Genosse, že. A pak nás ten dobrý muž ochotně ubytuje, v podstatě nám patří celý dvoupatrový penzion, protože majitel má hlavní sídlo - hotel - o pár desítek metrů dál. Ráno tam máme přijít na 7

snídani. UF! Takže to s tím spaním půjde i v Německu, zdá se. Večer posedíme, pokoukáme po hvězdičkách, popijeme, poklábosíme, pochválíme Rendu, kterak se domluví německy, a jsme rádi, že ho máme. Igor: „Járo, ještě jsi chtěl čůrat…..“ Trasa: Mělník – Roudnice n.L. – Dresden – Torgau – Berlin Spandau – Ravensbrück – Friedland - Anklam Ujeto: 542 km

Úterý 10. září 2013 Přivstaneme si, na nohou jsme už v 7.00. Ráno je krásné, slunce vychází z oparu, který se drží nad mořem vzdáleným necelých 10 km východním a 30 km severním směrem. Dojdeme si na příjemnou snídani, s houstičkou, máslíčkem, marmeládičkou, jogurtkem a tak. A protože nám chutnalo, za odměnu jim nastavíme na počítačovém monitoru v hotelové chodbě „vygooglenou“ stránku Backgroundu s naší skupinovou fotkou z archivu! V Anklamu je muzeum Otto Lilienthala, tak se tam mrkneme, když už jsme tady. Mrkneme se ovšem jen na budovu, otevřeno je totiž až od 11.00 hod a tak dlouho čekat nebudeme. A to se vzápětí potě ještě motáme při výjezdu z města, protože mají zcela nedostatečně (Němci!?!?!) značenou objížďku přes náměstí a chvíli se zdá, že to bludiště nemá řešení. Díky naší navigační intuici se ale probijeme a pokračujeme do Wolgastu na most, kterým přejíždíme na poloostrov Useedom. Zbývá už dojet na konec, k Peenemünde, k jednomu z hlavních cílů letošní mise. Peenemünde a program tajných zbraní viz příloha Silnice nás vede typickou přímořskou krajinou této oblasti. Rovina, borovice,

Mise Audit

písek. A mezi Trassenheide a Karlshagenem je při pravé straně památník Mahn - und Gedenkstätte Karlshagen. Vybudovaný sice za endeéráckého socialismu a i přes pozdější úpravy stále nesoucí v monumentální mozaice ideologické sdělení o smrti, kterou přinesly britské bombardéry. V noci ze 17. na 18. srpen 1943 provedla RAF první velký nálet na středisko vývoje a výzkumu raketových střel. Povedlo se tím oddálit reálné použití těchto zbraní minimálně o dva měsíce, ale tragédií jistě byl navigační omyl, vedoucí v bombardování pracovního tábora v Trassenheide. V něm zahynulo na 500 zahraničních dělníků, kteří zde v rámci nucených prací budovali největší a vlastně jediný raketový zkušební polygon té doby. Zároveň tu zahynulo na 180 německých pracovníků – technického a administrativního personálu, ale i dozorců. Viz příloha. Všichni jsou pohřbeni zde, součástí je

areál hřbitova s typicky německými náhrobními kříži, jak je známe z hřbitovů vojenských. Jména jsou zde vesměs německá a datum úmrtí u všech stejný. 18. 8. 1943 Pokračujeme dále po silnici, kde po pravé straně mezi borovicemi vidíme docela blízko písečnou dunu a za ní už je jistě Balt; podíváme se na něj, až pojedeme zpátky. Cestu občas přetíná železniční trať, vine se podle ní, a v těch kolejích na trase Zinnowitz– Peenemünde je také kus historie.

Trať byla postavena v polovině roku 1935 k armádnímu výzkumnému ústavu, kde Wehrmacht našel vhodné místo pro své raketové zkoušky. Nové železniční spojení mělo sloužit především pro přepravu zboží a vojenského personálu. Civilistům byla jízda přes vojenský prostor zakázána. Po válce byl železniční systém rozebrán a odvezen včetně zbývajících vagonů jako reparace do Sovětského svazu. Provoz byl pak udržován parními vlaky, později se postupně přešlo na provoz s dieselovou soupravou.

Konečně přijíždíme k cíli, ke komplexu zachované původní peenemündské elektrárny, kde je dnes památeční areál a muzeum. Přes rovněž původní vrátnici a vstupní bránu se zarostlým historickým kolejištěm vidíme k nebi mířící hrot V2 a pod ním rampu pro V1. Vchod do vlastního areálu vede původním bunkrovým objektem 01, kde v průhledech okýnek jsou monitory, na kterých běží dokumenty o Peenemün-

de. Zaplatíme vstupné a pak už stojíme na rozlehlé ploše. Neomylně zamíříme k maketám V1 a V2 (měřítko 1:1). Jsou dokonalé a věrné, V2 nese na trupu i původní emblém ženy na Měsíci, symbol populárního filmu, který byl v Německu natočen v roce 1929. V roce 1929 probíhalo natáčení filmu Žena na Měsíci, který režíroval Fritz Lang. Tento film byl reakcí na raketové nadšení, které tehdy ovládlo Německo. Jeden z posledních filmů němé éry hlásal, že bude stát na vědeckých podkladech. Proto přizval režisér k filmu známého vědce ing. Hermana Obertha jako odborného poradce.

8

Německo 2013

Oberth se díla zhostil s nadšením, které ho však po čase přešlo. Nakonec se však dílo povedlo dovést do kompromisu. Zajímavé je, že rakety V2 později vedle symbolu ženy na měsíci, přebraly také černobílý design, který byl použit právě v tomto filmu.

Nadšeně si vše prohlížíme a fotíme, naši techničtí odborníci popisují funkci grafitových kormidel, která jsou dobře viditelná u V2 v prostoru výtokové trysky. Na vystaveném exponátu si popisujeme start létající střely V1 pomocí pístu, napojení přívodu páry z vyvíječe a funkci rampy. Je tady dobře vidět spoustu detailů, za všechny jmenujme šroubové spojení jednotlivých dílů rampy, nebo těsnící lištu u kořene „nosu“ pístu, která při jeho pohybu bránila úniku tlakové páry štěrbinou rampy.

Pak vnikneme do muzea. Je tu celá řada zajímavých původních částí jak V1 tak V2, opět úřadují naši techničtí odborníci a poukazují na gyroskopy, grafitová kormidla, jednotlivé části spalovací komory, víko komory se vstřikovacími tryskami, mechanismus ovládání aerodynamických kormidel atd. Je toho poměrně dost, včetně přesných maket tehdejšího terénu a budov, vidíme odpalovací rampy pro V2, promítají se

Mise Audit

Německo 2013

dokumentární filmy se vzpomínkami účastníků (i na onen zmiňovaný nálet 18. 8. 1943), za sklem je řada tištěných dokumentů a také předměty denní potřeby personálu i nuceně nasazených dělníků. Vzpomenut je i koncentrační tábor v Karlshagenu, který byl sice malý, ale i tady museli umírat lidé pro Velkoněmeckou říši. Bonusem byl pak pohled do velké elektrárenské haly, pro veřejnost uzavřený, ale zřejmě akusticky dokonalý, neboť

tam zkoušelo v rámci příprav na zdejší festival velké symfonické těleso a pateticky odtud zněla jakási dramatická hudba. Ale je tu ještě jedno překvapení, celý areál je na břehu moře, takže po projití raketového člunu Tarantul 1 máme možnost vstoupit ještě na ukotvenou sovětskou ponorku třídy Juliet. Tarantul - rychlý raketový člun sovětského námořnictva typu 1241, vyrobený v roce 1986, v kódu NATO označován jako Tarantul 1. Dlouhý je 56,1 m, široký 10,2 m, ponor 3,9 m a max. rychlost 48 uzlů. Motory s výkonem 30000 koňských sil mají spotřebu 4 t paliva na hodinu. Posádka: 5 důstojníků, 6 praporčíků, 8 poddůstojníků a 19 námořníků. Sovětské raketonosné dieselelektrické ponorky třídy Juliett se vyráběly v šedesátých letech. Nesly na palubě čtyři řízené střely s nukleární hlavicí a jejich hlavním bojovým úkolem byl jaderný útok na USA. Celkem jich bylo vyrobeno 16 a poslední z nich byly vyřazeny z provozu v roce 1994. Ponorka, vystavená v Peenemünde, měla v sovětském námořnictvu označení K-24, byla uvedena do provozu v roce 1965 a vyřazena z bojové služby v roce 1994. Proč dostala německé označení U-461 je poněkud záhadné.

Moc se nám tu líbí, oči nám září, jsme u vytržení jako malí kluci. Plno hejblat, kohoutů a kohoutků, uzávěrů, potrubí manometrů a hloubkoměrů a do toho různě situované figuríny námořníků – ponorkářů. Radista, kuchař, strojník či odpočívající, montující, sprchující se námořník. A hlavně kulaté průlezy. Naši mladí a neklidní je zdolávají výmyky okoukanými z válečných filmů, kdy nohama napřed proskočí tu kruhovou díru rychlostí blesku. My starší to tu a tam zkusíme, ale spíše se přesunujeme systémem jedna noha, jedna ruka, heknout, půl těla, půl břicha, heknout, rána do hlavy, zaúpět, protáhnout zbytek těla, překonat křeč v noze a zvolat Urrrááááááá! Jsme z prohlídky nadšení. Moc pěkné, nicméně dlouhé, časový plán volá, už musíme jet a tak vyrážíme na další cestu - uháníme tak rychle, že přejedeme i místo, kde byla ideální možnost dojít přes borovicový les a písečnou dunu k moři a vyfotografovat si ten pravý a nefalšovaný Balt. Ach jo. Čeká nás poměrně dlouhá cesta severním Německem, po dálnicích, občas v dešti a občas ve slunci, zažijeme

9

záchranu za 30 vteřin dvanáct, kdy nás asi jako teprve páté auto odklání policie z dálnice, na které je, jak zjišťujeme z paralelní trasy, alespoň desetikilometrová fronta stojící za karambolem. Kdybychom tam přijeli před policií, strávili bychom pěkné odpoledne čekáním v koloně.

Kiel. Přístavní město, kterým se chvíli motáme, ale nakonec nabereme správný kurs přímo na sever, do přímořského městečka a zároveň letoviska Laboe. Množství penzionů, vlastně jeden vedle druhého, dává naději. „Tady bude noclehů habaděj“ myslíme si a máme i nějaké adresy. Všechny selžou, selžou i další, kterém získáme či objevíme. A proč selžou? Buď je obsazeno, nebo je jim naše jedna noc málo, nebo fungují jen v sezóně nebo to pronajímají jako rodinný dům na celý týden. Nic, nic, prostě nic. Je to trochu zoufalá situace, se kterou jsme nepočítali, je už dosti hodin a co zbývá… máme adresu na nějaký hotel v Kielu, tak se tam vrátíme a zkusíme. Nevím, jestli to bylo štěstí, hotel jsme sehnali, za 50,-€ na jednoho

Mise Audit

nocležníka, krásné apartmá ve vysoké prosklené budově přímo ve středu města. Nic dražšího poblíž není. Nebo je, ale to bychom si museli vzít apartmá se snídaní a slečnou. A to nechceme.

Po sprše a převlečení si ještě vyjdeme do nočního Kielu, různě se procházíme, zajdeme i na pivko. Všude je klid, žádní opilí a hluční námořníci, prostě klidná a spořádaná městská čtvrť s přístavem. Autor řádků byl u místní rejdy v restauraci Venezia, pivo bylo moc dobré, obsluha příjemná a bylo nám tam dobře nejen díky vědomí, že máme kde složit hlavu. Uvědomuji si mlhavě, že jsem si ani na okamžik nevzpomněl na práci, stres a každodenní honičku doma. Kromě vzpomínky na manželky a milenky, samozřejmě. Na ty myslíme stále. Vracíme se do prosklené moderny hotelu Astor a já si říkám, jaký jsme učinili skok od roku 1994, od nocí trávených ve stanu na špatně posekané louce v zálivu La Vey v Normandii až k dnešku, k tomuto apartmá se sprchou, naleštěným hajzlíkem, ramínky ve skříni, prostornou ložnicí a televizí s 50 programy. Igor: „Uvědomte si, že takto o těch věcech nelze přemýšlet, to vede k šílenství - Mackbeth, II. dějství , volové.“ Trasa: Anklam – Trassenheide – Peenemünde – zpět Woglas – kolem Lübecku – Bad Segeberg – Kiel – Laboe - Kiel Ujeto: 438 km

Středa 11. září 2013 Probuzení v nóbl hotelu je příjemné, jen postele se nám zdají příliš nadýchané a zhýčkané a navíc od kuropění ruší projíždějící městská i jiná doprava. Dnes se s hledáním noclehu polepšíme, pokusíme se dojet včas do Brém, tam je Etap hotel, tam se určitě chytneme a vyžádáme si trochu méně péřové polštářky i matrace. Tak. Ale nejdříve musíme zpátky do Laboe, kde nás včera večer nikdo nechtěl. Chceme sem ale my. Nejprve nakoupit v místních obchoďácích a pak už k pobřeží, kde se do úctyhodné výšky 72 m tyčí památník německé Kriegsmarine Marine – Ehrenmal, jehož součástí je i ponorka U 995. A jen vylezeme z aut, je tu bonbónek pro sběratele zážitků. Proti nám pluje po hladině zálivu ponorka pod německou vlajkou a míří ven na širé moře. Fotoaparáty cvakají a kamery vrčí, suchozemští červi se mají čím kochat. Po zvětšení fotografií a prostudování zdrojů zjišťujeme, že se jednalo s největší pravděpodobností o ponorku třídy 212A. Ponorky třídy 212 A jsou dlouhé 56, vysoké 6,8 a široké 6,4 metrů a váží 1 450 tuny. Poháněny jsou hybridním dieselelektrickým motorem kombinovaným s palivovými články s výkonem 3 120 kW. Rychlost až 20 uzlů pod a 12 uzlů nad hladinou (tj. 37, resp. 22 km/h). Osádka 27 námořníků, z toho 7 důstojníků. Bez vynoření vydrží pod hladinou 30 dní. Ve výbavě 24 min a 12 torpéd. Ta mohou být vypuštěna z šesti 533mm komor (více příloha).

V areálu impozantního památníku nás hned zkraje uvítá obrovský lodní šroub, který pochází z těžkého křižníku Prinz Eugen. 10

Německo 2013

Prinz Eugen byl třetím těžkým křižníkem třídy Admiral Hipper. Na vodu byl spuštěn 22. srpna 1938, do služby nastoupill 1. srpna 1940. Pohon zabezpečovaly 3 turbíny. Max. rychlost 33 uzlů. Pancéřování od 20 do 150 mm. Hlavní výzbroj: 8 děl ráže 203 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích, dostřel 33 500 m. Pomocná výzbroj 12 ráže 105 mm v šesti dvouhlavňových věžích, dostřel 17 700 m. Proti letadlům se dala použít i děla ráže 105 mm, na ochranu proti letadlům instalováno šest 37 mm kanónů a osm kanónů ráže 20 mm. Dvanáct torpédometů ráže 533 mm bylo ve střední části lodě ve čtyřech trojhlavňových kompletech. Katapult byl ve střední části lodě, loď mohla nést tři hydroplány Arado Ar 196. Nejvýznamnější akcí křižníku byl doprovod bitevní lodě Bismarck v květnu 1941, kdy po náročném pronásledování byl Bismarck potopen a Prinz Eugen unikl. Dále pak doprovod válečných lodí Gneisenau a Scharnhorst při jejich legendárním průniku z Brestu do Severního moře kanálem La Manche. Z aktivní služby byl Princ Eugen vyřazen 7. května 1945. Po válce ho převzaly Spojené státy a použily na jaderné testy v Tichomoří. V červenci 1946 přečkal testy Able a Baker a i když už byl zasažen radioaktivitou, byl přesunut k atolu Kwajalein. 22. prosince 1946 byl nedaleko Enubuj potopen. V roce 1978 byl vyzdvižen lodní šroub a věnován kielském námořním památníku v Laboe.

Ve vitríně si prohlédneme přesný model tohoto křižníku a v kruhu kolem lodního šroubu si čteme pamětní desky padlým americkým ponorkářům a památce posádek australského lehkého křižníku HMAS Sydney II a německého pomocného křižníku Kormoran, které šly ke dnu v listopadu 1941 po vzájemném střetnutí v

Mise Audit

Německo 2013

Shark Bay. Opodál je pamětní kámen s japonskými znaky a německým překladem, který říká, že po návštěvě posádky kapesní bitevní lodi Deutschland v Tokiu v (dnes kontroverzní) Svatyni Jasukuni, projevil její hlavní kněz Fujimaro Tsukuba nejhlubší úctu Německu. Kruh památek kolem lodního šroubu doplňuje polní dělo z roku 1900, z období boxerského povstání v Číně a opodál ještě standardní německá námořní mina C/12 používaná během 1. světové války. Pokračujeme na kruhové prostranství, kde je vchod do místností, v nichž nalézáme výstavu přesných modelů lodí, které sloužily německém námořnictvu v minulosti i nyní. Můžeme si prohlédnout mimo jiné legendárního Bismarcka, je tu Schanhorst, Graf Spee, lehký křižník Emden, vidíme krásný model pancéřové fregaty Kaiser Wilhem z 1868, je tu celá řada dalších lodí, jsou tu ale i ponorky, menší plavidla, torpédoborce a dělové čluny.

to německá ponorka U-995, – jediná dochovaná ponorka typu VII C na světě, která tu láká návštěvníky k prohlídce a i když už máme za sebou sovětskou U-461, údajně největší muzeum v ponorce na světě, nemůžeme tento exponát minout.

Po stěnách i na sloupech jsou dedikace všem možným lodím i jejím padlým námořníkům a to nejen německým. Vidíme tu vlajku řeckou, anglickou, zmiňují se tu padlí při evakuaci Narvicku, plno věnců a stuh osvětluje blikotání svíček, prostě taková malá námořní Valhalla. A z šera podzemí už nás výtah vyveze k nebi, na vyhlídku ze 72 m vysoké vyhlídkové věže z kamenů a neomítnutých cihel, vztyčené do výše 85 m nad hladinu Baltského mo-

Schody nás pak zavedou do podzemní krypty, která je pod zmiňovaným kruhovým prostranstvím. Jsme vlastně v základech bývalé otočné pancéřové věže děla pobřežní obrany. Je tu šero a ponuro a samozřejmě hodně pietně.

ře. Nádherný pohled na Kielský fjord (Kieler Förde) i na otevřené moře, které je stále ještě Baltem. Pobřeží lemují písečné pláže, plno kotvících jachtiček a plachetniček, malebné upravené domečky a v pozadí i nezbytné větrné elektrárny. Počasí docela přeje, fouká sice vítr, ale neprší a občas vykoukne i sluníčko. A ještě jedna lahůdka. Z té výšky vidíme dole na souši jakoby mrňavý šedý doutníček, který čeká na naši návštěvu. Je 11

Ponorka U 995 typu VII C/41 byla spuštěna na vodu 22. července 1943. Prvním velitelem byl kapitán poručík Walter Köhntopp. V oblasti Severního a Barentsova moře absolvovala čtyři operační plavby. Od 10. října 1944 až do konce druhé světové války velel ponorce jednadvaceti-

letý námořní nadporučík Hans-Georg Hess, nositel Rytířského kříže. Ponorka podnikla v oblasti kolem Severního mysu a poloostrova Kola pět operačních plaveb, potopila pět sovětských a jednu americkou loď o celkové tonáži 9 474 BRT. V březnu 1945 ponorka kotvila v doku v Trondheimu a 8. května byla U 995 potopena posádkou, která se poté vzdala spojencům. Ponorka byla vyzvednuta spojeneckými experty, zprovozněna a předána do užívání Velké Británie. V říjnu 1948 ji převzalo Norské královské námořnictvo. Po nutných opravách a vystrojení ji 6. prosince 1952 zařadilo do svého stavu pod názvem KAURA, kód NATO „S 309“. KAURA sloužila 10 let a zúčastnila se několika námořních cvičení v rámci NATO. Závěrem aktivní služby byla provozována jako školní. 15. prosince 1962 byla ponorka U 995 vyřazena z aktivní služby.

Mise Audit

V roce 1965 Norské královské námořnictvo ponorku prodalo za symbolickou cenu 1 západoněmecké marky tehdejší Bundesmarine. Loď byla předána spolku Deutscher Marinebund e. V. se sídlem v Kielu. Byla znovu přejmenována na U 995 a celkově zrestaurována do stavu roku 1945. Dne 13. března 1972 byla slavnostně otevřena pro veřejnost. Jedním z prvních návštěvníků prý byl i bývalý velitel ponorkového loďstva Třetí říše Karl Dönitz….

A i tady jsme nadšeni. Vnitřek udržovaný, k vidění jsou tu do posledního detailu renovované jednotlivé segmenty ponorky. I z hlediska estetického je to skutečně oku lahodící pohled na řady ventilů a kohoutů, umně propleteného potrubí a vedení, uspořádaného vybavení a označení motorových součástí. Vše podbarvuje zvukový doprovod hřmot motorů, hlasy námořníků i tíživé klepání asdicu, podmořského sonaru. Dojem je lepší než z ruské ponorky, byť je mladšího data, tady je vše německy precizní a to musíme ocenit. V kiosku nakoupíme suvenýry, jsou to mezi námi - samé blbosti, ale jsou od moře a od ponorky, že. A vracíme se opět směrem na Kiel, už se tu pomalu orientujeme i bez navigace. Bohužel jsme asi v polovině cesty mezi

Kielem a Laboe, v městečku Heikenbort, minuli další památník, o kterém jsme nevěděli. Jmenuje se U-Boot – Ehrenmal a jak napovídá jeho název, je věnovaný nejen padlým německým ponorkářům v obou světových válkách, ale i obětem havárií ponorek v době míru.

Před námi je cesta do Hamburku po rychlých německých dálnicích a nevadí ani mírné přepršky, kterými projíždíme. Hamburk je obrovský, zahlédneme přístavní jeřáby a část doků, ale pak se noříme do tunelu, do Elbtunnelu, který, jak hlásají doprovodné cedule, podjíždí tok Labe. A když se vynoříme, projedeme ještě část města, ale pak se silnice stočí na severozápad a my víme, že Labe se do moře ve skutečnosti vlévá asi o 50km dále právě tímto směrem. Naším cílem je Cuxhaven. Ač se zdá, že to není velké město, přesto se chvíli motáme, najdeme sice Lidl, najdeme Haus&Garden geschäft, ale nemůžeme najít ono místo, kde je ústí Labe jako na dlani a kde symbolem konce této evropské veleřeky je Kugelbake. Kugelbake je dřevěné navigační zařízení postavené na ústí řeky Labe do Severního moře. Označuje nejsevernější bod Dolního Saska. Inspirace na stavbu majáku pochází ze středověku. První maják tu byl postaven v roce 1703, v roce 1737 musel být zrekonstruován. V dnešní době patří Kugelbake městu Cuxhaven a je místní chráněnou památkou. Současný návrh majáku pochází z roku 1945. Kugelbake je 30 m vysoká, dřevěná konstrukce, přístupná po 250 m dlouhém vlnolamu. Dnes slouží jako oblíbená turistická atrakce, je přístupný i v noci a je osvětlen.

Německo 2013

vádí k tichému úžasu. Kdo by to byl řekl do toho pramínku na Pančavské louce v Krkonoších, při procházce po nábřeží v Hradci Králové, při přejezdu svatoštěpánského mostu v Neratovicích, při pohledu na soutok s Vltavou u Mělníka nebo v ohbí jejího toku u Roudnice nad Labem. Tam všude to známe a nyní můžeme říci, ano, známe tě milé Labe od zrodu až po zmar. Ale ten konec je jedinečný, na břehu ho obdivuje plno lidí, na vlnách, zřejmě už mořských, plachtí surfaři, v pozadí míří do hamburgského přístavu nákladní lodě a u samé paty mola, tam kde se zdvihá navigační konstrukce starodávného Kugelbake, narážejí svou silou vlny napůl labské a napůl už mořské, vlny moře Severního. Opět fotíme a filmuje, samozřejmě pár kamínků či mušliček na památku, počasí nám tu přeje. Svítí slunce a modrá se obloha a ostrý vítr nevadí.

Nakonec ovšem směr i příhodné parkoviště nalezneme, a zde se i při slavnostním nástupu dozvíme, že Mirek – Bivoj je potřetí dědečkem a doma na něj ode dneška čeká malý Mireček.

A pak už dolů na jih, na Bremen, Brémy. Vypouštíme návštěvu bývalého koncentračního tábora Bergen - Belsenu, protože se s nadějí upínáme k hotelu typu Etap v Brémách, se kterým máme dobré zkušenosti z Anglie.

A po slavnostní chvilce vzhůru na duny, vystoupáme cestičkou kolem místní pevnosti Fort Kugelbake v klasickém pětibokém tvaru z let 1869 -1879, a pak už se před námi rozklene to naše Labe, které tady u přímého ústí má šířku přes deset kilometrů, což nás při-

No – vezmeme to zkrátka: Etap byl plný a ostatní Etapy v okolí také, což jsme po získání adresáře zjistili telefonicky (Renda - lingvista funguje bezchybně). Takže navolíme pomocí navigace adresy zaregistrovaných penzionů, ubytoven a hotelů a do tmy objíždíme, co se dá.

12

Mise Audit

Německo 2013

Všude plno a dozvíme se i proč. Je tu nějaký blbý, ale opravdu blbý veletrh a zřejmě máme smůlu. Co teď. „V Ardenách to měli kluci mnohem horší“ praví Igor s nehybnou tváří Clinta Eastwooda v jeho vrcholných oscarových rolích. OK, popojedeme po dálnici směrem na Hannover, někde pojíme, zapijeme malého Mirka od velkého Mirka a prostě přežijeme noc v autech…. Kupodivu toto rozhodnutí je víceméně úlevné, protože to je prostě nějaké rozhodnutí v beznadějné situaci a tak už za tmy vyjedeme z Brém, samozřejmě nespěcháme a najdeme si parkoviště u pumpy, kde mají i záchody. A zkraje noci, kdesi v Německu pod zamračeným nočním nebem, kdy se střídá déšť a občasný měsíc mezi mraky, vypukne stojací mejdan. Stojací, protože stojíme okolo stolku na parkovišti neb je všude mokro, hrneme do sebe kávu, čaj, pivo, bourbona a vyprávíme si veselé historky o tom, jak se kdo, kdy a kde dobře vyspal. A když čas vyprší – obrazně i fakticky - , popojedeme ještě kousek, zaparkujeme na odpočívadle, pod stromy, vypadá to, že jsme v lese. Příhodně se oblékneme, na dobrou noc si dopřejeme několik peprných slov a nasoukáme se do vozů. A já si zase říkám, jaký že je to skok, od toho roku 1994 ze stanu na špatně posekané louce v zálivu La Vey v Normandii až po apartmá se sprchou, naleštěným hajzlíkem, prostornou ložnicí, televizí s 50 programy v Kielu až po dnešní zadýchanou

Fabii na deštivém odpočivadle se čtyřma zkroucenejma maníkama v sedačkách!

Noc z 11. na 12. září 2013 No, měli jsme z toho větší strach, ale kupodivu nebyla zima. Tři lidi v jednom a čtyři ve druhém autě dokázali poměrně dostatečně prostor „vytopit“. Někteří samozřejmě strávili část noci venku nemoha už vydržet v podstatě neměnný posez a stlačený močový měchýř. Všichni, až na Igora, sice nepohodlně, ale přesto část nočních hodin skutečně prospali. Igor tvrdil, že nespal vůbec a tvářil se při tom jako Clint Eastwood, když mu v kritické situaci selhal jeho Magnum ráže 44.

na to. U leteckého muzea jsme brzy, otevírají v 10 hod, máme spoustu času a tak se snažíme doklimbat vše, co zůstalo dnes v noci nedoklimbané. Místnímu pořadateli se nás zželí, otevře nám asi o půl hodiny dříve. Nutno říci, že muzeum nezklamalo. Precizně vyvedené modely nebo originální kousky, vše označené, logicky uspořádané.

Igor: ten už toho dnes řekl dost Trasa: Kiel – Hamburg – Cuxhaven – – Bremen – spací odpočivadlo na 365 km cesty, nejspíš Hamweide

Čtvrtek 13. září 2013 Je po šesté hodině ranní, mlhavo, lezavo a deštivo, když první zombie začínají vylézat z aut. Nutno říci, že ale okamžitě zní humorné pokřiky, výzvy a přání dobrého jitra. Vaří se káva, první cigaretky, tatranky. Vůkol voní les, v němž svobodně močíme, provoz na dálnici houstne a my se chystáme k odjezdu. V plánu je letecké muzeum v Laatzenu v Hannoveru, pak přejezd do Münsteru, kde je jednak tankové muzeum, ale hlavně se tady ubytujeme, už určitě, protože tam budeme kolem třetí odpoledne a snad tam není žádný festival nebo veletrh!! Takže – jdeme 13

Začneme balónovým létáním přes pokusy Otto Lilienthala, bratry Wrighty a pak už se vše týká toho, co kdy v Německu létalo a létá. Doplněno dobovými automobily, figurínami v příslušném oblečení, spoustou dokonale provedených kitů, zajímavé dokumentace i doplňujících artefaktů. Tak třeba: uniforma Rudého barona (pravá), Zeppelinova vzducholoď (maketa), Lindberghův Spirit of St. Louis (replika 1:1), kabina Junkerse, proudové motory, Spitfire i Focke Wulf, zelinkavý trabant, Starfighter, letecká esa obou světových válek, z nebe se snášející lamety Windows... Loučíme se nadšeně s panem muzejníkem, který nám – vida to nadšení - také projevuje své sympatie.

Mise Audit

Dostaneme, či spíše Mirek nějak sežene pro každého zajímavou a obsáhlou propagační publikaci o muzeu. Opravdu, toto muzeum nezklamalo.

Zklamal ovšem Münster, další zastávka a pro dnešek snad i konečná. Byli jsme tu ve tři odpoledne, toto se povedlo. Horší to bylo s navigací po městě, protože tu mají jakési zelené zóny, kam naše smradlavá auta z Česka nesmějí a do nichž jsme samozřejmě vjeli a velitel z toho měl depku. Naštěstí se nám je povedlo uklidit do podzemní garáže a vyrazili jsme za noclehem. V prvním hotelu to už už vypadalo, ale sedm postýlek prostě neměli. Nicméně poradili nám, kde je turistické centrum a to se ukázalo jako zásadní. Úžasně příjemná paní se sluchátky na uších a monitorem před sebou si ověřila naše požadavky počet, za kolik, snídani, bez slečen - a během čtvrt hodiny jsme měli zajištěný nocleh v hotelu Münnich na Herremansweg 13, na jihovýchodním okraji města a za přijatelnou cenu! Huh. Radostně jsme paní Němce líbali ruce a zmínili se o jejím krásném Münsteru a o tom, jak se těšíme na jejich úžasné tankové muzeum. To se ovšem paní zarazila a my už tušili mrak na jasném nebi. Paní něco brebentila a nakonec nám ukázala na mapě, že my jsme sice v Münsteru, ale tankové muzeum je

v Munsteru, necelých 300km odtud na severovýchod. Takže oni mají krásné historické centrum, dějiny protkané reformací, ale tankové muzeum skutečně nikoli. No, nevadí, v tuto chvíli jsou pro nás po včerejší noci zajištěné teplé a pohodlné postýlky prioritou. A také velitel pookřál a zahnal depku do prosluněných uliček starého Münsteru. Takže projdeme pouze částí starého města, za jedno euro se všichni vyčůráme v místní buňce a nalezneme svá auta v pořádku v podzemí. Navigace nás pak dovede do kouzelného klidného vilového a zelení zarostlého předměstí, ubytujeme se v pohodlných pokojících s plným komfortem a večer se sejdeme v místní hospůdce, dáme si teplé jídlo, polívčičku, pivečko, Mirek ještě pohostí panáčkem, aby malý Mireček dobře rostl. Pohodička a teplo v bříšku, kde jsi skrčená noci z předešlého dne?

Igor: „Nesnášejte to a nestrpte, aby lože dánských králů pelechem bylo krvesmilné říje….“ (bez dalšího komentáře) Trasa: odpočivadlo Hamweide - Hannover – Bad Salzuflen - Münster Ujeto: 292

14

Německo 2013

Pátek 15. září 2013 Ráno je sice kalné, ale naše mysl jasná. Perfektní vyspání a ve vedlejší budově s recepcí opulentní snídaně. (Čech: „Tady bych klidně mohl jít okolo, zaskočit sem, nasnídat se a pokračovat dál, oni to vůbec nehlídaj…. Jaká, že je tady adresa?“ - Vysvětlení: Němec nic nehlídá, protože ho vůbec nenapadne takový bezva nápad, který napadne Čecha!) Takže ještě jednou – posnídáme, pobalíme, naložíme a skutečně odpočinutí vyrážíme směrem jižním k hlavnímu cíli letošní mise - k přehradám na řekách Möhne, Sorpe a Erde. Za Dortmundem sjedeme z dálnice č.1 na č.44, pokračujeme po ní asi 25 km na východ (směr Kassel), ale pak na exitu 58 sjedeme a projíždíme příjemnou pahorkatinou (Přírodní park Ansberger), půvabnými německými městečky a vesnicemi s hrázděnými domy a upravenými náměstíčky. Všude je čisto, vzorně posekáno, jen žádné penziónky nebo motely nebo hotely, ty tady v Německu ze silnic nějak nejsou vidět. Nicméně počasí se lepší, a když vyleze sluníčko, dojíždíme do Delecke a před námi je přehradní jezero Möhnesee. Jen musíme podle mapy zjistit, kde je hráz, která nás zajímá a kde je konec přehrady, který nás nezajímá. Samozřejmě se sekneme (nebudeme jmenovat, kdo první řekl: „jedeme doleva“...) a skončíme u konce přehrady na Kanzelbrücke am Möhnesee, kamenném mostě, který se klene už spíše nad mokřady. Je tu sice hezky, půvabné místo, ale evidentně tu nikde poblíž žádná přehrada není, notabene taková, do které by se někdo chtěl strefovat Wallisovou bombou! Vše podstatné, co souvisí s pojmem Wallisova bomba a s operací Chastise čili s ojedinělou akcí britských bombardérů proti přehradám, které chce-

Mise Audit

Německo 2013

me dnes navštívit, lze najít v příloze tohoto Reportu.

Tady na řece Sorpe leží další z přehrad, které se v noci z 16. na 17. května 1943 staly terčem útoků letadel 617. bombardovací perutě vedených plk. Guy Gibsonem.

Pak prostudujeme orientační tabule, pochopíme omyl a vracíme se zpátky, až skutečně dojedeme k impozantní přehradní hrázi Möhnetalsperre. Přehrada Möhne byla postavena mezi lety 1908-1913 na stejnojmenné řece, 45 kilometrů východně od Dortmundu. Je zde zabudována hydroelektrárna. Hráz je složena s kamenů spojených maltou. Délka hráze 777 m, výška 36,6 m, tloušťka u základu 30,5 m a tloušťka koruny 7,6 m.

Je to mohutná stavba s charakteristickými věžičkami, tak jak ji známe z dokumentů. V prostředním poli hráze je světlejší zdivo, zřejmě tady bylo nutno opravit proražení způsobené britskými bombardéry. Prohlédneme si místo skutečně důkladně, sejdeme kousek pod hráz, pak se projdeme po vlastní koruně,

pokusíme se vymezit směry nalétávajících bombardérů. Zajímavý je i pohled do údolí řeky Möhne pod přehradou, kudy se oné noci z 16. na 17. května 1943 valil příval vody z protržené hráze a ničil vše, co mu přišlo do cesty. Tabule ukazuje fotografie původní hydroelektrárny (snímek z roku 1925 - viz příloha), která po protržení hráze úplně zmizela. Při pohledu do údolí a na okolní svahy se nám neodbytně vtírá vzpomínka na posádku F/Lt Johna Hopgooda. Při náletu byli zasaženi flakem, bomba přeskočila korunu hráze, explodovala tam někde dole a výbuch zasáhl vybírající Lancaster.

Letoun havaroval asi 1,5 míle od přehrady; přežili jen dva členové posádky, ostatní zahynuli. Dnes je jedinou připomínkou této události jakýsi stojan s anoncí na knihu Helmutha Eulera Wasserkrieg. Helmuth Euler je německý přední znalec letecké války a problematiky událostí týkající se operace Chastise. Shromáždil ve svých knihách řadu unikátních fotografií a dokumentů. Tématem knihy Wasserkrieg se nadchl oscarový režisér Peter Jackson a usiluje natočit film o náletu na přehrady.

A také máme možnost koupě barevně kolorované fotografie protržené hráze. Dnes je tu prostě rekreační letovisko se vším všudy. U břehů jsou ukotveny lodě a lodičky, je vidět výletní parník, břehy lemují pláže se staženými slunečníky a je tu i dost návštěvníků, hlavně důchodců a dětí. A hoši z Backgroundu. A tak se vyfotíme a nafilmujeme na místě, které je spojeno s významnou událostí v dějinách leteckých válek, a pak se vydáváme dále na jih. Projedeme město Arnsberg a pár kilometrů serpentin a jsme na místě.

15

Hráz Sorpe je sypaná. Délka 640 m, výška 61 m, tloušťka u základu 30,5 m a tloušťka koruny 7,6 m. Spolu s přehradou Eder zásobovala vodou ocelářské podniky.

Zaparkujeme na okraji vesnice Lan-

gscheid, z parkoviště je dobrý výhled na korunu této sypané hráze. Tady žádné opravy vidět nejsou, hráz je sypaná, útoku odolala a byla pouze lehce poškozena. Dnes tu korzují hlavně důchodci na upravené asfaltové cestě, vedoucí po hřebeni přehrady. Nafotíme okolí a sebe a obracíme vozidla zpět na sever. Abychom se dostali k poslední přehradě, patřící do našeho itineráře zajímavých válečných cílů, k přehradě Eder, musíme najet znovu na dArlosen a Korbach po cca 160 km přijíždíme do Hemfurthu, který je asi 500m od přehrady. Chvíli se nemůžeme zorientovat, chtěli bychom navštívit muzeum, které se tu avizuje na webových stránkách, jsou čtyři hodiny odpoledne, přehrada neuteče, ale zmíněné muzeum zavřou…., nakonec dojedeme k nějakému parkovišti, transparent nabádavě vybízí k zaplacení parkovného, což snad uděláme, kousek má být přehrada a skutečně je. Ale nekocháme se, hledáme stále

Mise Audit

ono muzeum, doptáváme se, je to složité, nakonec se auty vracíme zpět do městečka Hemfurth a tam vidíme poměrně utajenou ceduli, že ve směru šipky je někde muzeum. Nutno ale podotknout jeden naprosto zásadní fakt. Zatímco jsme se pachtili kolem přehrady po muzeu, Renda zajistil nocleh! Zlatý Renda. V autě sice občas ukrutně prdí, ale já osobně mu to odpouštím. Sehnat nocleh totiž nebylo snadné, opět stará známá písnička – obsazeno nebo jen na celý týden, pár penziónků je už také definitivně zavřeno. Tento náš, zabukovaný, je jen kousek od přehrady, takže budeme mít později dost času na prohlídku. V klidu dojedeme do muzea, kde nás jako poutač vítá replika rotující bomby ing. Barnese Wallise a bodrý muzejník. Je řečný, familiární, dal i slevu. Ovšem vlastní expozice je pro nás zklamáním. Na internetu halasně zmiňovaná maketa přehrady s nalétávajícími bombardéry a efektně nasvícená, aby působila věrohodným dojmem, je taková sádrová kašírovaná platforma, tři bombardéry se houpají na nitích, je to takové amatérské. Ale budiž. V jednom sále promítají v televizi anglický film z r. 1955 Dammbusters (v české distribuci poněkud nepochopitelně pod názvem Ďáblové v oblacích), v dalším jsou kopie různých fotografií a dokumentů, plakátů a letáků. Vše se víceméně týká přehrad – před, při a po útoku, dále přípravě pilotů na nálet, vlastní nálet a dění po úspěšném návratu. Pro nás je docela zajímavý náčrtek umístění protiminových sítí u přehrady a kus této sítě, skládající se z pletených kovových kroužků o průměru cca 15cm a také rukou kreslená trasa letu bombardérů v závěrečných fázích náletu na Eder.

V posledním sále jsou modely letadel, Fanda tvrdí, že jsou pěkně odfláknuté, jsou tu zbytky leteckých motorů, bomb i náboje do osmaosmdesátek. Buďme ale rádi, že tu něco je, Němci událost s bombardováním přehrad v květnu roku 1943 nikde moc nepřipomínají. Po prohlídce před muzeem ještě diskutujeme o rozměrech vlastní Wallisovy pumy, něco tu není jasné. K diskuzi o tom, zda maketa pumy před muzeem odpovídá skutečné velikosti: Některé údaje se dost liší, např. v muzeu byla fotka, kde průměr pumy výrazně převyšoval postavu člověka. V knize Guy Gibsona Nepřátelské pobřeží před námi je uvedena poznámka překladatele:

„Wallisova puma ... se podobala olejovému barelu o průměru 3,75 m.“ Oproti tomu v německém technickém nákresu pumy je kótován vnější průměr hodnotou 1270 a na stránkách www.valka.cz v textu „Bořitelé hrází I. díl“ (viz příloha Reportu) je nákres s kótou v průměru 1,3 m a fotografie pumy a stojící postavy, jejichž poměr tomuto uvedenému rozměru odpovídá. Jako solidní se nám jeví údaje z článku Bořitelé hrází I. díl: Puma měla válcovitý tvar, 1,5 metrů dlouhá, průměr válce 1,3 metru. Měla zařízení, které podle rozdílu tlaku vody v bombě a v okolí automaticky odpálilo nálož v hloubce 10 m. Byl zde časovač nastavený od vy-

16

Německo 2013

puštění na 90 sec., který bombu odpálil, i kdyby tlakové zařízení selhalo. Bomba vážila 4200kg, z toho 2700kg připadlo na TNT, RDX a další zesilovače exploze.

A pak se ubytujeme, je to nóbl spaní, a při tom v naší cenové relaci, paní domácí něco brebentí o Polsku, jméno má skutečně polské, ale nevíme přesně, cože nám to s úsměvem sděluje a ani nás to moc nezajímá. Podvečerní prohlídka přehrady Eder nezklamala a byla přesně taková, jaká má být prohlídka vyhlédnutého cíle. Beze spěchu, bez davů turistů, v klidu a pohodě. Eder spolu s přehradou Sorpe zásobovala vodou ocelářské podniky, které vodu využívaly k výrobě oceli v poměru asi 8 tun vody na 1 tunu oceli. Hráz je složena s kamenů spojených maltou. Délka hráze 393 m, výška 44 m, tloušťka u základu 36,2 m a tloušťka koruny 6 m. Přehrada Eder byla největší, plná měla objem 300 milionů kubických metrů vody. Tato přehrada sloužila primárně jako zdroj elektrické energie. Instalovaný výkon byl 20 MW. Dále regulovala hladinu vody, zajišťovala splavnost řeky Wesera a kromě toho měla význam při předcházení záplav v Hessensku.

Máme dost času ji prozkoumat ze všech stran, Fanda dokonce vyběhne na vyhlídku na protější stráni a má jedinečné foto přehrady tak trochu z ptačí perspektivy. Můžeme si tu i posedět, obhlédnout údolí pod přehradou, zhodnotit dole umístěnou elektrárnu (odborníci z EMĚ opět perlí). Rekapitu-

Mise Audit

Německo 2013

Sobota 16. září 2013

deme. Německá ekonomika tak může pokračovat ve svém růstu. Uf.

Budíček máme už v 7.00, protože se pokusíme po dnešní prohlídce muzea v Sinsheimu dojet domů.

lujeme problematiku přiblížení nalétávajících posádek a oceňujeme, že to byl skutečně náročný a mistrovský kousek, protože zdejší kopcovitý terén, kterému vévodí hrad z roku 1120 Waldeck, je velmi obtížný a na srovnání směru a výšky náletu tady opravdu nebylo mnoho prostoru. Dá se s námi do řeči i veselý důchodce s paní a i když je to poražený Němec, je

milý a vstřícný. Nutno říci, že obecně jsou lidé, se kterými jsme v Německu přišli do styku vstřícní a milí, jen ty noclehy… Ještě chvíli posedíme na terase našeho penzionu, dáme si pivo, popř. čaj a pak odcházíme do příjemných prostor našich ložnic, kde sladce usínáme, neboť stále máme v kostech tu skrčenou noc. Igor: „Vojenská kobyla se zapřahá vždy hlavou od vozu.“ Trasa: Münster – jezero Möhnsee – Arnsberg - jezero Sorpe – Korbach – jezero Edersee Ujeto: 320 km

Snídaně opět opulentní, tohle Němci umí, a pak opět do deštivého a mlhovatého počasí. A je to škoda, protože krajina je tady v okolí Edersee skutečně malebná, romantická, z dálnic takovéto Německo neuvidíme. Kopcovitý, občas zalesněný terén, s rázovitými vesnicemi, s různými památkami od hradů až po katedrály, něco zahlédneme, něco tušíme, něco nám oznamují místní cedule u silnic, ale mlha i déšť brání výhledu i následnému kochání. Cestou přejedeme hranice Dolního Saska a vjedeme do Hessenska, čímž opouštíme bývalou britskou okupační zónu a vjíždíme do americké. Najedeme na dálnici směr Franfukrt am Main, naštěstí není nikde žádná stau neboli zácpa, a tak se šťastně dostáváme až do Sinsheimu. Nejprve nalezneme oblíbený Lidl, nakoupíme něco zajímavostí domů – vína, sýry, blbosti. Renda je nadšen, že se tu vykupují plastové lahve, vyzkouší si to a už plánuje byznys, kterak v Čechách nashromáždí prázdné plasty a bude je jezdit do Němec vracet a vydělávat na tom. Myšlenku ještě vylepší – stačí přece jedna láhev, kterou teď má a provázek, na kterém vždycky tu lahev po započtení vytáhne ze stroje ven. Pak začne hledat provázek. Pročež ho naložíme do auta a rychle odje17

V Sinsheimu je velkolepé Auto & Technik museum, my mu chceme věnovat pár hodin prohlídky. Stojí to za podívání, je to vyhlášené muzeum nejvyšší úrovně. Mají tu od bicyklů a motorek přes auta po letadla úplně všechno. Všechno znamená i lokomotivy, šicí stroje, lodní šrouby, katry, secí stroje…. Jsou tu sály věnované válečným strojům, dělům, letadlům. Jsou tu sály věnované zemědělským strojům a lokomobily se točí a fungují. Procházíme okolo velkých par-

ních lokomotiv. Vidíme naleštěné ameriky, bouráky, které patřily třeba Marylin Monroe nebo Elvisovi Preslymu, jsou tu stroje formule F1 včetně šestikolového

Mise Audit

Tyrella. Je tu slavný Blue Flame, který na solných pláních v Utahu vytvářel světové rychlostní rekordy (v roce 1970 rychlost 1000km/hod). Jsou tu auťáky z předválečných dob, jejichž design je nepřekonatelný. Je tu první benzínový vůz konstruktéra Benze, co mu s ním první dálkovou jízdu vykonala jeho manželka Bertha a přesvědčila tak veřejnost o jeho spolehlivosti. Nad hlavami jsou letouny všech dob a všech druhů od Lilienthalových rogal po letouny druhé světové války.

Venku máme možnost vidět tankovou a dělostřeleckou techniku, pro nás tu jsou zajímavé dva obří kanóny z továrny Škoda. A největším lákadlem jsou letouny, umístěné na konstrukci na střeše muzea a do kterých je přístup. Vedle Junkerse JU - 87, Iljušina s československou vlajkou a označením OK, Vickerse Viscount 800, Tupoleva – 134 je to hlavně nadzvukové TU – 144 a francouzský Concorde. To skutečně stojí za to nekřesťanské

vstupné, které tu vybírají!

číná poprchávat a my po známé dálnici A 6 míříme k české hranici. Rozvadovem projíždíme v podvečer, čas máme dobrý, ale chuť na hospodské české jídlo je velký. A tak nás zdrží poněkud obsluha v restauraci Ve Století v Loděnici, kde mají sice vynikající svíčkovou s karlovarským knedlíčkem, ale zase jim to dost dlouho trvalo, než nás obsloužili. Auta od Loděnice míří po vlastní ose, přes noční Prahu, kde na chodnících stály fronty jak za socíku na zájezd s CKM, leč byli to kultury chtiví Pražané, neb byla muzejní noc a všechny vstupy grátis. Dav u Veletržního paláce tehdy cílil na Alfonse Muchu z Lendlovy sbírky. Jaromírova KIA míří přímo na Mělník, Fabia to vezme přes Neratovice s Rendou a do Roudnice, kde vysadíme Fandu a kde shodou okolností vrcholí vinobraní. Motor ztichne v Mělníku ve 22. 15 a je po akci. Igor: „Střela z kanónu letí vrchem po křivce. Tím pádem dáš-li kanón na bok, střílí okolo kopce…. ovšem v praxi se to moc nepoužívá.“ Trasa: jezero Edersee - Frankfurt am Main - Mannheim - Sinsheim - Norimberk - Rozvadov - Plzeň - Mělník. Ujeto: 820 km Jako dovětek nutno doplnit, že hradecký člen dokončuje misi o den později, v neděli 15. září, v 15:30 hod po absolvování tohoto programu: 12:10 odjezd z Me, 13:50 příjezd a uvítání manželkou v HK, do 15:00 oběd a posezení v restauraci U Dvora a v 15:30 ulehnutí do vany za účelem odhmyzení a celkové očisty!

Prohlídku končíme ve tři odpoledne, za18

Německo 2013

Audit 2013 Jak tedy dopadl ten náš audit, to naše neskromné kádrování Německa? Hodnotit takovou zemi po pouhých šesti dnech je jistě troufalost, ale audit je audit, takže do toho: Prezentace válečné historie Ta postrádá pochopitelně pompéznost a halas vítězů, ale je velice solidní a zdá se i bez postranních úmyslů. Žádná protiagitace, žádné zamlčování. Ve Speermauer muzeu u přehrady Eder jsou k vidění němečtí návštěvníci, kteří tiše hledí na monitor s britským filmem Dambusters, jenž pochopitelně není prost oslavných vět na adresu hrdinů z 617. perutě. Tváře diváků jsou ale klidné, bez známek nesouhlasu či nějakých komentářů. I muzejník vcelku zaníceně ukazoval model Lancasteru s technickým řešením zavěšení Wallisovy skákající pumy. Muzea, exponáty, památky – vše mají Němci precizní, logicky uspořádané a přehledně interpretované. Prezentace technicky velmi vyspělých německých zbraní v kontextu příslušné doby má v sobě skrytou jistou pýchu – vidíte, toto vše jsme dokázali a uměli. Je to takové pod povrchem, skryté, ale asi pochopitelné, protože technická vyspělost Německa té doby je prostě neoddiskutovatelná. Nicméně nemá to rovinu šovinismu, necítili jsme v tom rozhodně propagaci nacismu či nějakou omluvu válečných zvěrstev. A je také škoda, že očekávané tankové muzeum nebylo v našem Münsteru, ale v zcela jiném Munsteru. Setkání s lidmi Vesměs příjemné zážitky. První byl hoteliér v Anklamu. Přátelský, ochotný. Ač jistá jazyková bariéra, přesto jsme se spontánně smáli takovým těm

Mise Audit

Německo 2013

„chlapským“ fórkům, které neznají hranic… Dvě setkání se staršími lidmi, staršími než my. (Ano jsou i tací). Patřili do té generace, která byla „namočená“, ale zároveň byli onou automaticky pracovitou populací, která hned po bojích sbírala a třídila materiál, čistila cihly z bouraček a začínala stavět nové domy a nové Německo. Pouštěli se s námi do řeči, a když zjistili odkud jsme, dávali často k dobru svoje poznatky z důchodcovské turistiky do Čech. Byli milí, vlídní, slušní a nevtíraví, asi i věřící. V obchodech, pokladnách muzeích, stáncích se suvenýry je ochotné jednání samozřejmostí, to patří k věci, ale velmi přátelsky a srdečně jsme komunikovali třeba i s personálem navštívených restaurací (v Münsteru byla třeba jedna hezká servírka z Pomořan…).

srovnání s naším úsilím a ochotou vyrovnat se otevřeně s minulostí komunistické totality se zdá, že toto dnešní prosperující Německo má problém zúčtování s minulostí úspěšně za sebou….. Ale my si myslíme, že náš audit dopadl (až na ty noclehy!) dobře a zdá se, že není na místě strach z německé Evropy, prostě proto, že je zde evropské Německo. A to je jistě dobře.

Komunikace Možná k tomu přispívala i naše snaha domlouvat se německy. Renda výborně, Jaromír se dohovoří též velmi dobře, ale i my ostatní, jsouce postiženi v rámci základního a středoškolského vzdělání Nejedlého jednotného školství vedle ruštiny zpravidla i němčinou, jsme se domluvili, ba i žertovali, a taková snaha a úsilí vždy bourá komunikační bariéry. Resumé Pro Německo to byl nezáviděníhodný čas od roku 1918, v němž nastává trauma z ponižující kapitulace a které dovede tento národ až do roku 1933, kdy se říšským kancléřem stane Hitler, dále pak přes bezpodmínečnou kapitulaci 8. května 1945 do měnové reformy v roce 1948, od níž se teprve pozvolna mluví o německém hospodářském zázraku. Denacifikace nebyla určitě krátkodobým aktem, dlouhá léta trvalo, než se na protihitlerovské spiklence přestalo pohlížet jako na zrádce německého národa. A vyrovnání se s minulostí, poznamenanou tak strašlivými událostmi, do té doby nezaznamenanými, to je prostě běh na hodně dlouhou trať a zcela jistě stále trvá. Trvá a ještě dlouho asi trvat bude, i přesto, že při 19

Ať žije mise 2014!

Přílohy Obsah:



Historie tajných zbraní fašistického Německa



Dnešní německé ponorky



Bořitelé hrází (Dambusters)

20

Historie tajných zbraní fašistického Německa

©pif 2013

Hlavní zdroje:

NÁLET NA PEENEMÜNDE, (Noc ze 7. na 18. srpna 1943). Martin Middlebrook. BB/art s.r.o. 2008 AKCE V-1, V-2. Michal Wojewodzki. Naše vojsko 1981 LEGENDÁRNÍ 617. PERUŤ, Osudy elitních válečných letců. Chris Ward, Andy Lee, Andreas Wachtel. JOTA, s. r. o., 2010 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA, V. díl., VI. Díl. Winston Churchill, Lidové noviny 1995

INTERNET: http://background.webnode.cz/zajimave-materialy/nemecke-raketove-zbrane/ http://blog.kosmonautix.cz/tag/wernher-von-braun/ http://www.v2rocket.com/ http://cs.wikipedia.org/wiki/V-2_(raketa) http://cs.wikipedia.org/wiki/Fieseler_Fi_103 http://www.psywarrior.com/V1RocketLeaf.html

21

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Historie tajných zbraní fašistického Německa historie vývoje a výzkumu tajných zbraní, míst jejich vzniku i umístění, jejich tvůrců i ničitelů __________________________________________________________________________________________________________

Předměstí Londýna Chiswick, 8. září 1944, 18. 43hod. Poklidný podzimní navečer. Londýňané v tuto dobu již sice vědí, že existují střely V1, které je mohou ohrozit, ale britská protiopatření jsou v září už velmi účinná a ze sedmi odpálených střel V1 doletí k cíli stěží jedna a také doby ničivých leteckých náletů jsou už dávno pryč…. Zničehonic se ale ozve obrovská detonace, do povětří létá zemina, kusy cihel, ozývají se výkřiky. Když se rozplyne dým, objevuje se kráter 9m široký a 6m hluboký. Jsou tu tři mrtví lidé. Na Londýn dopadla Hitlerem dlouho avizovaná zbraň odplaty – první raketa s dlouhým doletem, známá jako V2.

Vývoj raket v Německu Němečtí raketoví teoretici a experimentátoři Koncentrace skutečně zdatných vědců a konstruktérů, kteří v poválečném Německu experimentovali s raketovým programem je obdivuhodná. Nejznámějším průkopníkem ve vývoji a výzkumu raket po 1. světové válce v Německu je prof. Hermann Oberth, původem z Rumunska. Jeho kniha Cesty do vesmíru ovlivnila i nadchla řadu jeho pozdějších spolupracovníků a následovníků. Nepřehlédnutelný je se svými výzkumy také ing. Rudolf Nebel, patří sem ing. Walter Robert Dornberger a v roce 1930 se přidává 18tiletý Werner von Braun, pozdější premiant tohoto odvětví nejen v Německu, ale i ve světě druhé poloviny 20. století. Ing. Rudolf Nebel, Klaus Riedel a Willy Ley pak pracují pod hlavičkou tzv. Verein fuer Raumschiffahrt (VfR) – Sdružení pro vesmírné lety. V roce 1930 se začíná o raketový vývoj zajímat armáda a projevuje výzkumu i vývoji svoji přízeň a podporu. Raketové zbraně totiž nebyly nikterak omezovány ustanoveními Versaillské smlouvy, která jinak striktně vymezovala restrikce zbrojního programu Německa. V té době už probíhají pokusy na raketové základně u Berlína (Reinickendorf a Kummersdorf). V r. 1934 však při havárii pokusné rakety na tekuté palivo v Kummersdorfu zahynul její vedoucí výzkumu dr. Wahmke. Postupně pak začíná i v souvislosti s dusnou atmosférou v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 jakási likvidace raketových konstruktérů. Byl odsunut Nebel s poukazem na židovský původ, zahynul konstruktér Tilling, neúspěch dvojice konstruktérů Winklera a Huckela s raketou HW – 2 je také odsunuje do pozadí a zelenou stále více dostává mladý Werner von Braun, který konstruuje svůj první prototyp již v roce 1931 pod názvem Aggregat n. 1 (odtud pak i německá označení v dalším vývoji raket na tekuté palivo – A1). V roce 1934 pak přichází s dalším vývojovým typem A2 a potom s A3. Gestapo rozpouští Sdružení pro vesmírné lety a od hlavní práce je s odůvodněním rumunského původu odsunut i ing. dr. Hermann Oberth, později ho zaměstná Werner von Braun v Peenemünde a v roce 1944 je přesunut k vývoji protiletecké rakety s pevným palivem (projekt WASAG). Do pomyslného i faktického čela raketového výzkumu se tedy dostává Werner von Braun a v roce 1935 navrhuje na místo nevyhovující základny v Kummersdorfu oblast, kde jeho děd kdysi lovil divoké kachny, místo opuštěné a nedotčené zásadně člověkem, úzký pruh písčitého pobřeží na severu u Baltu, cíp poloostrova Usedom, kraj u malé vesnice, kterou do té doby nikdo neznal - Peenemünde. Tady by mohla vzniknout nová raketová základna s vývojovým a materiálním zázemím.

Walter Robert Dornberger

Hermann Oberth

22

Werner von Braun

Historie tajných zbraní fašistického Německa

V roce 1936 hlavní velitel Wehrmachtu genplk. Werner von Fritsch, který přihlížel pokusu s raketou a byl nadšen perspektivami této zbraně, tento projekt podpořil jako zásadní z hlediska armádní důležitosti. Peenemünde 2. 4. 1936 byl zakoupen státem příslušný pozemek za 750 000 marek a po úpravách a výstavbě nezbytných výzkumných a výrobních zařízení a také ubytovacího zázemí přicházejí v roce 1937 do Peenemünde první specialisté. Jejich cílem a úkolem je vývoj rakety na kapalné palivo schopné nést bojovou hlavici s výbušninou. Není to nereálný projekt, navíc od roku 1936 ovládají němečtí vědci novou technologii výroby H 2O2 (peroxidu vodíku) s takřka 80% koncentrací, nutnou k výrobě tekutého paliva. Velitelem Peenemünde po vojenské stránce se stává dr. ing. Walter Dornberger a von Braun je pověřen technickým velením celého projektu. Peenemünde ale není prostorem pouze pro vývoj raket s kapalným palivem. Od roku 1939 v západní části poloostrova probíhají také zkoušky s projektem bezpilotní střely označené 16 Fzg (Fieseler-Flugzeugwerken) nebo ZFL 76 nebo dokonce „Kirschkern“ třešňová pecka, později známé jako Fi-103 či V1. Údajným tvůrcem je snad Robert Lusser, ale autorství se připisuje také dr. Oberthovi nebo Hainzi Bunsovi. Projekt přešel nejprve do rukou firmy Heinkel jako typ proudového letadla, později ho přebírá Luftwafe, které se daří vypustit upravený letoun He-112 s ne zcela dokonalým raketovým motorem. A zatímco rakety typu A von Brauna podporuje Wehrmacht, vývoj letounových, bezpilotních střel je v gesci Luftwafe. Samozřejmě lze očekávat konkurenční boj o to, čí projekt bude podpořen špičkami nacistické říše, nebo dokonce zásadně upřednostněn na úkor druhého. Samotný Hitler v předvečer války nadšeně podporuje oba projekty, ale po rychlých a úspěšných taženích v Polsku a Plán poloostrova později v západní Evropě, hlavně ve Francii, začíná program vývoje střel a raket ignorovat, neboť se zdá, že je vítězné německé zbraně nebudou potřebovat. Až po neúspěchu v letecké bitvě o Anglii se začíná opět zajímat o Peenemünde a jejím projektům přiznává nejvyšší stupeň důležitosti Všechny tajné zbraně označí Hitler později jako zbraně odplaty, německy „Vergeltungswaffen“, a proto získávají onu zkratku V (fau) – V1, V2 a V3. Pod tímto označením vstoupily i do vojenské historie. Podporovatelem projektů je i Himmler, potažmo jím řízená organizace SS. Černé uniformy mají eminentní zájem celý proces podřídit svému velení. Celá oblast Peenemünde je přísně střežena a je vynaloženo velké úsilí, aby nedošlo k prozrazení toho, co se tu děje. Hlídkování a strážní službu tu vykonávají vojáci, kteří musí skládat dokonce i zvláštní přísahu. A je tu co hlídat, zvláště tábor zahraničních dělníků, kteří budují celý komplex výzkumných i výrobních hal a zařízení, ubytovacího a jiného zázemí. Postupně je shromážděno v přilehlém táboře Trassenheide na 10 000 - 12 000 zahraničních dělníků. Nejvíce je Poláků, dále jsou zastoupeni Rusové, Ukrajinci, Češi, Italové, Nizozemci, Jugoslávci, Francouzi, a to v rámci nucených prací nebo i v rámci pracovní smlouvy. Je zde tedy vyšší riziko úniku informací, než by bylo třeba v případě nasazení vězňů z koncentračního tábora. I ten v Peenemünde existuje, ovšem poměrně malý, jeho kapacita je asi 1200 mužů.

23

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Výstavba Peenemünde rozhodně nebyla levná záležitost, Von Braun a Dornberger ale dokázali získat dostatek finančních prostředků k výstavbě skutečně špičkového experimentálního pracoviště. V roce 1943 působilo v Peenemünde celkem asi 17 – 20 tisíc lidí včetně personálu a vojáků. Tým Wernera von Brauna odpaluje 13. 6. 1942 první raketu A4, která exploduje ve vzduchu, v půlkilometrové výšce. 16. 8. téhož roku je tu pak druhý pokus odpálení A4, opět neúspěšný, neboť raketa vybuchla již na odpalovací rampě. Konečně 5. 10. přichází třetí a úspěšný pokus. Raketa uletí 190 km a dopadne do Baltu. Probíhají další pokusy, ne příliš úspěšné, zdařilý byl zhruba každý desátý start. Luftwafe, která sází na úspěch V1, provádí první odpálení této zbraně 24. 12. 1942.

Fi-103 čili V1

A snad stojí ještě za zmínku, že von Braun se stává SS sturmbannfürerem, námluvy Himmlera s prominentním vědcem jsou evidentní a konstruktér se jim nijak zásadně nebrání. Konečně členem NSDAP je od roku 1938. Nakolik je to úlitba vrchnosti, kompromis za možnost věnovat se naplno životnímu poslání nebo skutečné přesvědčení, není smyslem této eseje. Nicméně jsou to fakta, která dokreslují charakter tohoto jistě geniálního technika v barvách ne příliš lichotivých. V lednu 1943 se vyhrocuje spor o Peenemünde, o využití raketových zbraní a o dalších možnostech vývoje. Von Braun přesvědčuje Hitlera a silou svých argumentů i charismatem své osobnosti získává jeho další podporu. Zároveň se ale ve vedoucích kruzích objevují reálné úvahy o neudržitelnosti utajení raketového programu a s tím spojené riziko záškodnických akcí nebo dokonce bombardování peenemündského komplexu. Proto se postupně přijímají preventivní opatření. Jde o zabezpečení budov a speciálních nástrojů, plány a výkresy se duplikují a ukládají do trezorů. Vzniká také představa budoucího podzemního odpalovacího zařízení a Hitlera nakonec uchvátí monumentální model bunkru s odpalovací rampou, odkud by se bezpečně ostřelovala Anglie. Tento model byl předložen 24. 3. 1943 a po delších úvahách byl jako místo realizace výstavby vybrán d´Eperlecques – v severní Franci, poblíž Saint-Omer. Peenemünde navštěvují v tomto roce i vysoce postavené návštěvy Himmler, Speer, Goebels – a všem jsou předváděny převážně zdařilé starty raket A4. Werner von Braun uprostřed představitelů Wehrmachtu

V létě 1943 začínají první velké a těžké nálety na Německo (Porúří, Essen, Hamburk), Spojenci začínají pro průlety využívat letiště v Itálii. Od Hitlera začínají přicházet požadavky, které vycházejí z touhy po odvetě a zároveň se vyznačují nesplnitelnými úkoly. Chce okamžitě urychlit, lépe řečeno okamžitě začít s odvetnými zbraněmi V1 a V2. Nařizuje ve své Nezvratitelnosti, že první útok na Anglii provedou V1 a to na Štědrý den 1943 a bude to 1000 ks střel, je proto třeba do prosince vyrobit 30 000 ks V1. Luftwafe ale plánuje, a to za optimálních podmínek, výrobu max 2000 ks měsíčně nejdříve až v závěru roku 1943. U raket A4 (tedy V2) se v tomto roce již počítá se sériovou výrobou, ale zatím jsou to spíše postupy připomínající ruční manufaktury. Nicméně představa je vyrábět na konci roku 1943 až 950 ks měsíčně.

24

Historie tajných zbraní fašistického Německa A4 čili V2

Pátrání britské zpravodajské služby Signály, že Němci připravují nové technologie ve zbraních s dlouhým doletem a že se v Peenemünde něco děje, přicházely britské tajné službě už řadu let, ale nikdo je nedokázal včas a řádně analyzovat. Už na podzim 1939 dostal britský atašé v Oslu balíček, a když ho v Londýně 4. 11. 1939 analyzovali, zjistili, že obsahuje soubor informací včetně údajů o velkých raketách na severním cípu Usedomu. Nikdo těmto zprávám ale nevěnoval pozornost, až mnohem později bylo potvrzeno, že to byly informace převážně pravdivé a že v tu dobu dokonce vývoj raket probíhal již třetím rokem…. Kdo balíček poslal, není zcela jasné, snad to byl Hans-Heinrich Kummerow, levicový sympatizant, který později zahynul v koncentračním táboře. Během roku 1942 přichází do Londýna více informací. Už na jaře jsou to zprávy polského odboje o vývoji raket v Peenemünde, objevuje se informace ze Stockholmu – prý u se Swinemünde zkouší rakety 5t těžké a s doletem 200 km, nic z toho však Brity nepřesvědčuje a ani na tyto zprávy nijak nereagují. 15. 5. 1942 Peenemünde fotografuje britský výzvědný spitfire, ale ani tehdy nevzniká žádné podezření. K obratu dochází až v březnu 1943. Po výslechu a tajném odposlechu zajatých německých generálů Wilhelma von Thomy a Ludwiga Crüwella, kteří se spolu v tajně sledovaném rozhovoru diví, proč není Londýn ještě bombardován raketami, dochází zpravodajské službě (po spojení s dalšími indiciemi) význam a možná míra ohrožení Velké Británie, mají-li Němci skutečně k dispozici nějakou dálkově ovládanou, dalekonosnou střelu či raketu. V té době ovšem Němci už chystají hromadnou výrobu V1 i V2. A i když v některých vědeckých i vojenských kruzích ještě v březnu trvá podezření, že jde ze strany Němců o dezinformaci, neboť si britští odborníci nedokázali představit jako technicky možné, aby cokoliv raketového dolétlo na britské ostrovy (Britové znali jen pevné palivo – kordit – a ten neumožňoval tak dlouhý dolet a možnost kapalného paliva jim vůbec nepřišla na mysl), spojený výbor náčelníků štábů všech britských ozbrojených složek se přesto schází a rychle rozhoduje. Vytváří 15. 4. 1943 analytickou komisi a do jejího čela staví Duncana Sandyse. Tomu je v té době 35 let. Na začátku války sloužil v Norsku u protiletecké obrany, později velel raketovému zkušebnímu pluku, ale těžká automobilová nehoda znamenala konec vojenské kariéry. Ve volební kampani se poznal s dcerou Winstona Churchilla Dianou, kterou si vzal za manželku. Stal se členem britského kabinetu, byl jmenován parlamentním sekretářem ministerstva zásobování. Z tohoto postu měl odpovědnost i za zbrojní program, včetně vývoje i výroby zbraní. Sandys okamžitě začíná pracovat, s týmem analyzuje všechny dostupné informace, včetně zpráv z polského odboje, a také od civilních pracovníků z Lucemburska, které Němci po smlouvě pustili domů. Poměrně přesné informace přicházejí i od odboje ve Francii. Na základě výsledků a vyhodnocování předkládá Sandys tři možné varianty německé zbraně: 1. dalekonosné dělo 2. letadlo – raketa 3. raketa startující buď z hlavně, nebo z podzemního prostoru

25

Duncan Sandys

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Dr. Frederick Alexandr Lindemann, pozdější lord Cherwell, britský fyzik a Churchillův vědecký poradce, tedy velmi vlivná osoba, ale nevěří na raketu, předpokládá nutné technické problémy – použité palivo, možnosti dálkového řízení a nemožnost směrování rakety po odpálení, kdy musí mít nutně nízkou letovou rychlost. (To ale už von Braun vyřešil - počáteční řízení v době nízké rychlosti rakety provádí grafitovými kormidly umístěnými v proudu plynů uvnitř výtokové trysky). Sandys tedy pokračuje v získávání důkazů, hlavně fotografickým průzkumem. Od 11. 4. 1943 provádí RAF pravidelné přelety nad Peenemünde (např. letka A, 540. peruť, letiště Leuchars, Skotsko; do Peenemünde 1120 km, 5 letů), usilovně je fotografováno francouzské severní pobřeží, kde se předpokládá nějaké odpalovací zařízení. Na vyhodnocování leteckých snímků se podílí odborná skupina vedená mjr. E. J. A. Kennym. 29. 4. 1943 sice uvede mylné závěry z analýzy fotek, nicméně potvrzuje, že se v Peenemünde nějaké zbraně rozhodně vyvíjejí. V květnu 1943 byl pořízen první snímek V1, dle popisu šlo o „cylindrické objekty“, bílé čárky 1,5mm dlouhé. O správnou identifikaci zobrazených objektů se zasloužila Constance Babington-Smithová, původně vyučená modistka. Do WAAF vstupuje v r. 1940, o rok později již řídí sekci analytiků fotografií, zhotovených v týlu nepřítele. Získává důstojnickou hodnost a ve službě je až do r. 1945. Od Churchilla získává přízvisko „Miss Peenemünde“, dostává vysoké britské vyznamenání, působí i u Američanů v době bojů v Pacifiku, od kterých nakonec přijímá vyznamenání Legion of Merit. Tato vynikající vyhodnocovatelka fotografií rozpoznává na snímcích odpalovací rampu a na ní malé letadlo. Mezitím docházejí další zprávy a informace. Velmi aktivní je polská expozitura Armiji Krajowej „Lombard“, která pomocí tajného agenta T2-As (R. Träger) získává poměrně podrobné informace o raketách v Peenemünde. V červnu 1943 přicházejí zprávy od norských rybářů o divných střelách, které dopadly do moře. Byl také získán dokument z německého ministerstva letectví o prioritách v přídělu benzínových kupónů. Peenemünde zde figuruje na vysokém místě důležitosti. I to zapadá do mozaiky získaných informací. V červnu už jsou k dispozici poměrně jasné důkazy o ohrožení raketovým útokem, neboť fotografie z francouzského pobřeží ukazují, že tu probíhá výstavba ramp, podobných ze snímků z Peenemünde. Dále jsou zjištěny různé práce ne zcela jasně identifikovatelné povahy, hlavně v oblasti Wattenu u St. Olmer a v Brunevalu u Félu. 28. 6. 1943 je analytickým týmem oznámeno, že sloup v délce 12m a síle 1,2m, zachycený na fotografii z přeletu nad Peenemünde je raketa. Dolet se odhadl na 90 – 130 mil. 29. 6. 1943 zasedá schůze válečného kabinetu a rozhoduje i přes stálé diskuze o přesném charakteru a povaze vyvíjených zbraní, o nutnosti náletu na Peenemünde. Jsou dva měsíce od začátku pátrání po tajemství německé raketové zbraně.

Nálet V historii Peenemünde a jejího významu ve vývoji zbraní V1 a V2 je britský nálet ze 17. srpna 1943 důležitým mezníkem. Často se při studiu materiálů o fenoménu Peenemünde setkáváme s odkazy na dobu „před náletem“ a „po náletu“. Věnujme tedy tomuto ději širší pozornost. Plánování bombardovacího velitelství Velitelem britského bombardovacího letectva je maršál (Air Chief Marshall) sir Arthur Harris, zvaný příznačně „bombarďák Harris“. Je zastáncem masivních bombardovacích útoků, chce dostat Němce na kolena bezohledným bombardováním průmyslových i civilních cílů německých měst. Tentokrát je postaven před úkol zasadit úder na malé, leč strategicky velmi důležité místo. Se svým štábem proto vypracoval plán do té doby ojedinělého útoku bombardovacích letadel na pozemní cíle. Hlavním požadovaným úkolem je zničit ve třech vytipovaných oblastech poloostrova výrobní a civilní budovy včetně ubytovacích prostor pro technický a odborný personál, popř. uschovanou dokumentaci. Tento tak velmi malý prostor pro plošné bombardování je vzdálen cca 900 km od Velké Británie. Britské bombardování mělo postihnout tři oddělené části Peenemünde: 1. pokusný areál se zařízením, jehož zničení by postihlo výzkumnou činnost a vývoj rakety 2. výrobní areál, skládající se ze dvou velkých továrních dílen, kde zřejmě probíhá konečná montáž raket či výmetného zařízení. sir Arthur Harris

26

Historie tajných zbraní fašistického Německa

3. sídliště – obytné plochy a ubytovny s cílem usmrtit nebo zásadně zranit co nejvíce vědeckého a technického personálu. Taktické předpoklady vyžadují nutnost bombardování z poměrně malé výšky a s využitím těchto nových metod: - nepřímé značkování a bombardování (shoz značek cílových indikátorů na snadno viditelné místo vně cílového prostoru. Pumy jsou pak zaměřeny s vhodnou mírou přesahu. Takto umístěné značky jsou dobře viditelné, nezakrývá je kouř a prach z následného bombardování. Problémem je vítr, který může značky posunout. - bombardování s časovým odstupem – metoda využívá snadno rozeznatelné orientační body před cílem a spolupráci s hlavním bombometčíkem. Ten po průletu orientačních bodů hlásí přesný čas přeletu a instruuje přesný směr na cíl. Navigátor s použitím doby přeletu orientačních značek vypočítá přesný čas shozu bomb, bez ohledu na mraky, mlhu či kouř. Problémem je nutná viditelnost předem daných orientačních bodů - systém „master-bomber“ – hlavní bombometčík (poprvé byl uplatněn Guy Gibsonem při náletu na přehrady); funkce byla také označována „hlavní ceremoniář“, „komentátor náletů“ nebo „hlavní letovod“. Základním předpokladem je samozřejmě noční nálet, který pro výše uvedené parametry a charakter bombardování vyžaduje jasnou noc s dostatečným měsíčním svitem 7. července 1943 se uskutečňuje porada velitelů vybraných skupin bombardovacího letectva. Jde o 5. skupinu bombardovacího velitelství, velitelem je air-vicemarshal Ralph Cochran, (v rámci této skupiny byla vytvořena i legendární 617. letka „The Dambusters“), a dále o 8. skupinu bombardovacího velitelství. Hlavním bombometčíkem je určen plk. J. H. Searby, propracují se jednotlivé segmenty náletu. V rámci operace se využije také systém Windows (z letadel vypouštěné staniolové pásky, které ruší radarový odraz) a jako klamný cíl bude v téže době proveden diverzní nálet několika letadel Mosquito na Berlín. Nálet bude uskutečněn v srpnu, kdy je od 11. 8. vhodných 12 nocí pro provedení útoku za předpokládaných podmínek dostatečného měsíčního svitu. Požadováno je dále bezmračné nebe nad Peenemünde a jasné počasí je požadováno i pro přistání zpět v Anglii. Operace dostává název Hydra a klamná operace nad Berlínem Whitebait (šprot). Na vytipovaných úsecích pobřeží Anglie, které se podobá tomu v Peenemünde, se začínají provádět cvičné nálety, zdokonaluje se taktika bombardování s časovým odstupem i spolupráce s hlavním bombometčíkem. To vše za co nejpřísnějšího utajení. Posádky letadel ani velitelé nevědí, kam a co poletí bombardovat, jsou si jen vědomi důležitosti a ojedinělosti budoucího náletu. Výzvědná služba předkládá Němcům informace o tom, že příští nálet čeká Berlín a protože už od jara Spojenci začínají s masivním bombardováním německých měst a průmyslových cílů, uskuteční se několik menších náletů nad Berlín, přičemž letadla záměrně nalétávají od severu přes Peenemünde. Sir Arthur Harris bedlivě zkoumá zprávy meteorologů. První měsíční noci v plánovaném období jsou ovlivněny oblastí nízkého tlaku provázené oblačností, ale pak přichází konečně zásadní informace. Vhodná noc by mohla být dle meteorologů ze 17. na 18. srpen 1943. Start Maršál Harris se okamžitě rozhoduje a dává povel k útoku. Začínají probíhat poslední operační rozkazy. V 16.00 proběhne brífing pro 4241 příslušníků RAF z Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších zemí. Stále není prozrazen pravý účel náletu, jen se zdůrazňuje jeho důležitost a ojedinělost, letcům je i přijatelně vysvětleno bombardování civilního sídliště. A hlavně je kladen důraz na fakt, že pokud se nálet nezdaří či nepřinese očekávané výsledky, bude se opakovat další dny bez ohledu na ztráty, které samozřejmě budou větší a větší, neboť Němci posílí obranu i letecké krytí. Je potřeba zmínit, že několik hodin před náletem na Peenemünde podnikne 8. letecká armáda USAF velký nálet na závod pro výrobu kuličkových ložisek ve Schweinfurtu a na Řezno. Nálet mimo jiné pomůže odpoutat pozornost Němců, ztráty ale byly značné, sestřeleno bylo 60 létajících pevností. Ve 20.00 začíná rolování a letištím je oznámeno, že začíná operace Goodwood (je to slovní hříčka, neboť Goodwood je závodiště, kde se konají každoročně dostihy a přeneseně je to výraz pro maximální úsilí). Ve 21.00 start prvních naváděcích letounů a Pathfinderů, po 15 minutách startují hlavní letecké síly. Před letci je celkem cca 2000 km a 7 až 8 hodin letu. 27

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Letecké síly Náletu se nezúčastnilo tolik letadel, kolik si britští plánovači představovali. Vedlo k tomu několik důvodů. Jednak v té době ještě stále přecházely některé perutě přestavbou z Wellingtonů na Lancastery, byly i posádky, které se nemohly zúčastnit pro únavu z předchozích letů do Itálie a zpět, na některých letištích v jižní Anglii řádila pověstná mlha a byly i kuriózní případy, kdy ubikaci mužstva zaplavil obtížný hmyz a v době dezinfekce dostali letci i personál dovolenou. Svou roli samozřejmě sehrála i úroveň výcviku posádek, některé musely být kvůli tomuto hledisku vyřazeny. A také po startu část letounů odpadla z důvodů přetížení pumami a palivem, došlo i ke zřícení, objevily se poruchy a následné návraty. Nakonec míří přes Severní moře ke shromažďovacímu bodu „Poloha A“ (55 0 10´ SŠ a 070 VD) 569 čtyřmotorových bombardérů. V bodě A dochází ke zformování celého uskupení. Bombardéry mají na svých palubách 1924t pum (1650 trhavých, 274 zápalných), dále 1760 galonů paliva, značkaři vezou 214 cílových indikátorů, 216 světlic, 200 balení staniolových proužků Windows a také balíky letáků, které budou shazovány nad Dánskem. Nálet by měl trvat 40 minut a jednotlivé cílové části měly být bombardovány podle daného plánu třemi postupnými vlnami bombardérů, nejprve sídliště, pak výrobní a nakonec pokusné závody. Luftwaffe Odpovědnou osobou za obranu Německa před stále sílícími bombardovacími útoky Spojenců je genplk. Hans Jeschonek - náčelník štábu Luftwaffe. Gen. Josef Kammhuber je velitel celé složky nočních stíhačů (XII. letecký sbor) a má velitelství v Deelenu u Arnhemu. (Letiště Deelen hraje svoji roli o rok později v plánech operace Market Garden. V případě úspěchu tu má být vysazena 52. divize Lowland – to se ale nikdy nestane). Němci měli obranu pobřeží a vzdušného prostoru členěnou na systém tzv. boxů, což byly pásy oblastí cca 56km široké napříč. Tyto boxy se táhly ve dvojitém pásu podél pobřeží Severního moře a byly hlídány radary a protiletadlovým flakem. Zároveň tu byla k dispozici letadla pro ochranu jednotlivých boxů a dle potřeby jsou do předem určených úseků svolávány noční stíhačky. Letecký park se skládal zpravidla z letounů Junkers 88, Messerschmitt 110 a Dornier 217. V té době ale Němci začínají s novou taktikou nasazení nočních stíhaček. Jednotka mjr. Hajo Hermanna vytvořila systém nazvaný Wilde Sau - Divoká svině nebo Divočák. Tyto posádky mají vlastní individuální taktiku, nepodřizují se radarovým upozorněním a organizačně složitému navádění z pozemních stanovišť. Operují poblíž centra shozu pum, vyhledávají v kuželech světlometů jednotlivé bombardéry a pak na ně útočí. Tato taktika je zatím nová a ne příliš vyzkoušená. Novinkou je i zkušební výzbroj dvou Me 110, umístěných v Parchimu, asi 160 km od Peenemünde. Mají namontovány dva 20mm kanony, které mohou střílet vzhůru, tedy z hluchého místa pod napadeným bombardérem. Tento systém dostal přezdívku Schräge Musik – Zvláštní muzika a Němci do něj vkládají velké naděje.

užití Schräge Musik

Systém Windows, který Spojenci začali s úspěchem používat je sice dobrý, ale neúčinný v případě radaru typu Freya. Ty zachycují diverzní přelet 8 Mosquitů, které míří na Berlín nad nizozemským pobřežím a později i větší formaci bombardérů mířící k Peenemünde. Ohlašují tuto skutečnost dalším rutinním postupem, který zásadně nezdůrazňuje výjimečnost očekávaného náletu. Dochází ještě k jiné události, která ovlivní nastávající události. V divizním bojovém štábu v Arnhemu, kudy procházely všechny zprávy na velitelství generála Josepha Kammhubera, velitele obranného systému nočních stíhačů, náhle dochází k výpadku a přerušení spojení. Bylo to snad diverze britských agentů? Toto nikdy nebylo ani potvrzeno ani vyvráceno… Na základě získaných a vyhodnocených informací odhadují Němci směr náletu jednoznačně na Berlín.

28

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Přiblížení 21.30hod jsou aktivovány německé noční stíhačky – v té době je už RAF 160 km od dánského pobřeží. Vzlétá 213 stihaček (158 dvoumotorových a 55 Me 109 a Fockewolf 190). Všechny míří k Berlínu. Také RAF má k dispozici dálkové perutě nočních stíhačů, tzv. intruder´s neboli rušitelů. Tu noc vzlétá k opotřebování a obtěžování nepřítele 141. peruť z Witteringu. Jejím úkolem je napadat vzlétající nebo přistávající německé noční stíhačky u jejich domovských letišť při pobřeží kanálu La Manche a Severního moře. Mezitím se bombardéry zformovaly a míří přes Dánsko ke svému cíli. Let je prozatím klidný, v tu dobu totiž německé noční stíhačky míří na Berlín a rovněž fungují shazované staniolové proužky – Windows. A v sektorech – boxech – mají Němci k dispozici jen asi 13 letounů. Ty sice vyletí a dojde k několika střetnutím, ale bombardéry se ubrání a minimálně dvě stíhačky jsou poškozeny. Letci vzpomínají, že nad Dánskem, i přes přísné okupační pokyny k zatmění, se objevovala blikající světla oken jako pozdrav přilétajícímu svazu. Nad Dánskem byly také shozeny letáky a v jednom případě byl proveden po dohodě s odbojem i shoz zbraní. Ten byl však Němci zjištěn, odbojová skupina zadržena a v souvislosti s tím byl popraven vůbec první Dán od začátku německé okupace. A tak v klidu prolétá nad Dánskem 569 bombardérů RAF. Jako zjevení z jiného světa pak bylo pro britské letce osvětlené švédské Malmö. Byl to náhle pohled na zcela jiný svět než ten, který letci znali ze zatemněné západní Evropy. Berlín Ve 23.00 se nad Berlínem v rámci krycí operace „Whitebait“ objevuje 8 Mosquitů ze 139. perutě z Wytonu, velitel plk. L. C. Slee. Každé Mosquito nese tři 500kg pumy. Nad cílem začínají shazovat indikátory cíle a Windows tak, aby byl vyvolán dojem velkého náletu. Odveta nedá na sebe čekat, flak začíná okamžitě pálit a noční stíhačky v rámci taktiky „divoká svině“ prolétávají v okolí předpokládaného výskytu velkých bombardérů. Mosquita shazují své pumy, které samozřejmě způsobí minimální škody, větší způsobily střely flaku a prázdné dopadající nábojnice, ty dokázaly dokonce i zabít několik osob. 6 posádek Mosquit bezpečně splní úkol a vrátí se na základnu, jeden letoun je zasažen, ale pilot dokáže 690 km domů dotáhnout na jeden motor. Při přistání sice havaroval, letadlo bylo na odepsání, ale oba letci se zachránili. Jediné sestřelené Mosquito se stalo obětí pilotů skupiny Divoká svině. A německé stíhačky dál čekají nad Berlínem na hlavní bombardovací svaz, jsou svolávány i další stíhačky, nakonec je jich tu na 200. Operace Whitebait vyšla dokonale – 8 Mosquito odvedlo pozornost 200 německých stíhačů. Tak měla RAF v Peenemünde výhodu výměnou za dvě Mosquita a dva mrtvé členy posádky. Nálet Když se bombardéry RAF dostaly nad cíl, posádky zjistily, že je částečně zakryt kouřovou clonou. Značkaři začali shazovat světelné indikátory k vyznačení jednotlivých cílů. Už tady se projevily nepřesnosti, které v průběhu akce napravuje hlavní bombometčík. Pro 1. vlnu jsou zatím výborné podmínky, i přes kouřovou clonu je dobrá viditelnost. Začíná se ozývat flak, nicméně nízko letící bombardéry přestřeluje. 0.15hod od příletu: 1. vlna (250 bombardérů) svrhává celkem 500t trhavin. Díky chybnému značkování ale část pum dopadá mnohem jižněji, až po zásahu hlavního bombometčíka je bombardování korigováno. 0. 31hod: 2. vlna (124 bombardérů Lancaster) shazuje 480t trhavých a 40t zápalných pum. I tady je nepřesné značkování a musí zasáhnout hlavní bombometčík, dodržoval se sice čas a výška bombardérů, ale výsledek nebyl tak zdárný, jak se zdálo. Ostrý vítr zanášel značky, už se začal projevovat vliv sílícího flaku a také se objevují první stíhačky. Bombardování 2. vlny je ukončeno za 11 minut Hned poté nastupuje 3. vlna: 173 bombardérů s 670t pum. Užívají taktiku metody časového odstupu, i když pro ni nemají zcela dodrženou výšku. Útočí tu kanadské posádky, které přistupují volněji k vytyčené taktice, vedle ne zcela dodržované výšky se posunuje i časový plán a navíc zde nebyla hlavním bombometčíkem zjištěna odchylka značek. Přesto bombardéry odvedly dobrou práci, až 7x nalétávaly na cíle, odrážely útoky protiletadlové lodě, ukotvené u pobřeží a zahnali i několik nočních stíhaček. Bombardování bylo ukončeno za 48 minut, ale ještě po dalších 20 minutách byl proveden poslední nálet (Lancaster, Harry Lock, 467. peruť). Celkem bylo svrženo 1795t pum. 29

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Na zemi Jaká byla v době náletu ochrana Peenemünde? Víme už, že od jara 1943 bylo připravováno protiopatření, vše ale bylo ve stadiu počátečních prací. Na sídlištích se sklepy přebudovávaly v kryty, totéž proběhlo v pokusných závodech. V okolí byly umístěny baterie lehkého flaku, v písčitých dunách se budovaly tzv. Splitterraben - zákopy proti střepinám. Kasárna a ubytovny měly ovšem minimální ochranu, budovaly se pouze kryty v blízkých lesících. A také sem byla umístěna zařízení pro výrobu umělé kouřové clony. V době náletu pak 1. vlna vinou příliš jižně posunutých značek bombardovala tábor pro zahraniční dělníky Trassenheide. Baráky zde byly hlídané a na noc uzamykány. Proto vznikl zmatek a chaos a zahynulo tu na 500 osob. Tyto pumy byly ovšem určeny pro sídliště severněji polohované (Siedlung) a v něm umístěný odborný technický a vědecký personál. Po opravě umístění cílů došlo k bombardování i zde, nicméně obyvatelé tohoto prostoru měli více času pro ukrytí a sklepy přeměněné v kryty převážně vydržely. Bylo ovšem zničeno 70-80% budov. Celkem tu zahynulo cca 178 lidí, což je relativně málo. Smrti neunikl Dr. Walter Thiel, vedoucí inženýr oddělení raketového pohonu V2 a Dr. Erich Walther - hlavní inženýr údržby. Zahynul také generál W. Chamin-Glyczinski, vojenský velitel zkušebního střediska. Značné ztráty byly také v jihovýchodní části poloostrova, kde byla ubytovna pro 400 žen, převážně administrativní personál. Druhý prostor pro bombardování - dvě velké montážní budovy, kde probíhala hromadná výroba raket V2, dostaly vedle několika menších pouze dva přímé zásahy těžkých pum. Zásadních škod uchránil budovy ráz staveb s vysokou střechou, která zachytila výbuchy pum, silná podlaha pak ochránila spodní prostory. Nicméně byly poškozeny části hotových raket i strojů. Dále bylo zničeno mnoho domů, kanceláře a projekční prostory. Bohužel mnoho pum šlo jen těsně mimo a také výrobní a konstrukční plány se v tu dobu již duplikovaly a byly ukládány mimo místní závody. Peenemünde po bombardování, snímek ze září 1943

Třetím cílem byly pokusné závody. Tady byl prostor k bombardování asi 1000m dlouhý a 450m široký. Třetí vlna bombardérů se už potýkala s hustou kouřovou clonou, flakem i stíhačkami. Lidé měli dostatek času se ukrýt. Značkování posunulo střed rámce bombardování asi o 365m, přesto tu byly způsobeny vážné škody. Bylo zničeno 25 hlavních budov, 9 poškozeno, asi 77 menších domů, kde byly administrativní štáby a některá technické zařízení, bylo zničeno. Bez úhony vyvázl jak Werner von Braun, tak i generál Dornberger. Útok byl soustředěn pouze na východní část poloostrova. Letiště West v západní části poloostrova, kde probíhal vývoj V1, zůstal nepoškozen. Stejně tak nedotčen byl i závod na výrobu kapalného kyslíku, umístěný též na západní straně ostrova. Na vlastní obec Peenemünde dopadlo ovšem pár pum, zahynuli 4 lidé. Dodejme jen, že jakýkoliv výzkum, výroba či činnosti související v Peenemünde ustaly až po amerických náletech v roce 1944. Asi největší chybou a tragédií bylo chybné označení první zóny a do hledáčků bombardéru se tak dostal tábor Trassenheide, kde došlo k masakru civilních zahraničních dělníků. Hodně pum také spadlo do lesa a moře.

nálet amerických bombardérů na Peenemünde

Evangelická církev v Karlshagenu postavila po válce na místním hřbitově kamenný kříž, na kterém je vyryt tento nápis: “V tomto hrobě odpočívá 91 Poláků, 23 Ukrajinců, 17 Francouzů, 16 vězňů koncentračního tábora, 66 osob neznámé národnosti, celkem 213 osob přivezených na nucené práce. Bůh praví: Znám tě dle jména“. V době existence Německé demokratické republiky (NDR) byl v Karlshagenu vybudován pomník na památku všech vězňů, kteří nalezli na Usedomu smrt. Odhalen byl 8. 5. 1970. Vzdušné souboje Vraťme se ještě jednou nad Peenemünde do doby, kdy nálet teprve začíná. Prvních 30 minut se díky diverzní operaci Šprot neobjevila na nebi ani jedna stíhačka. Němečtí piloti, kteří čekali nad Berlínem, viděli sice na severu záblesky výbuchů, zůstávali však 30

Historie tajných zbraní fašistického Německa

v očekávání vytrvale na berlínském nočním nebi. Protože ale někteří po čase začali tušit zradu, pár se jich vydalo na vlastní pěst na sever, kde viděli záblesky výbuchů. Postupně se přidali i další a celkem jich nakonec nad Peenemünde operovalo asi 35. Tak jako bombardéry těžily z dobré viditelnosti, tatáž výhoda platila nyní i pro německé stíhače, kteří se okamžitě pustili do vzdušných soubojů, hlavně s bombardéry 2. a 3. vlny. Celkem došlo nad Peenemünde ke 46 střetnutí a 28 bombardérů RAF bylo sestřeleno (18 Lancasterů, 8 Halifaxů, 2 Stierlingy). Němci měli ztráty 5 stíhaček (4Me 110, 1 Dornier 2017, možných sestřelů bylo ale zřejmě více). Jako velice účinné se projevilo nasazení dvou Me 110, vybavených systémem „Schräge Musik“. Jeden z nich, řízený zkušeným pilotem, dokázal střelbou z kanónu, umístěném v kopuli, zničit 6 bombardérů za 30 minut, aniž by piloti RAF postřehli kdo, a odkud se vůbec střílí. Zpáteční let Při zpáteční cestě docházelo i nadále k dalším ztrátám RAF. Obětmi byli jednak odchýlené letouny, které se nad městy dostaly do hledáčků světlometů a následně dobře zaměřeného flaků a pak hlavně letouny třetí vlny, které byly napadeny dalšími nočními stíhači. Jejich větší nasazení bylo naštěstí znemožněno činností britských intruderů. Posledním přistávajícím letounem byl Halifax 419. perutě v 5. 35, sgt. J. McIntosh. Jeho let trval 8hod 40min.

Halifax

Mosquito

Lancaster

Druhý den 18. srpna v 10.00 výzvědný letoun RAF provedl vyfotografování Peenemünde a bezpečně se vrátil na základnu. V německých řadách pokračuje tragédie započatá včerejší nocí. Náčelník štábu Luftwafe genplk. Hans Jeschonek se zastřelil po opakovaných výtkách Hitlera a Göringa. Oba mu již předtím dávali za vinu selhání leteckého mostu pro zásobování 6. armády von Pauluse u Stalingradu a také jej obviňovali za neschopnost bránit německá města před spojeneckými nálety. Dnešní výtky za překvapivý úder na utajované Peenemünde byly pro něj příslovečnou poslední kapkou… V samotném Peenemünde začíná sčítání a také odstraňování škod. V rámci úklidu se provádějí různé zastírací taktiky, jako je natírání nepoškozených střech, aby vypadaly jako vyhořelé, odstranění trávy do kruhů, aby to vypadalo jako krátery, vyhozeny byly i některé poškozené budovy. Potíže činí časové pumy, které maří obnovu, prodleva jejich zapalovačů je od 6 hodin až po 3 dny Padlí příslušníci RAF jsou pohřbeni většinou v písečných dunách, po válce pak byly ostatky 69 těl britských vojáků uloženy na britském válečném hřbitově v Berlíně, kde jsou pochovaní i další letci z následující letecké bitvy o Berlín. Zajatci pak byli rozmístěni do různých Stalagů – zajateckých táborů pro spojenecké vojáky. Bilance Z 596 bombardérů jich shodilo bomby 560. Celkem bylo shozeno 1795t bomb (1528t trhavých, 267t zápalných). 28 bombardérů bylo sestřeleno při náletu přímo nad Peenemünde, ostatní na zpáteční cestě, takže celkové ztráty RAF činily 40 letounů (28 Lancasterů, 10 Halifaxů, 2 Stierlingy). Připočítejme do celkového počtu zúčastněných letounů ještě 8 Mosquito nad Berlínem, a také 38 Beaufightrů a Mosquit, které působily jako intruder´s - narušitelé. Samozřejmě je potřeba do závěrečné bilance započítat ztrátu 290 kvalitních členů posádek, z nichž zahynulo 245 mužů (Velká Británie - 167, Kanada 60, Austrálie 10, Nový Zélend 3, USA 2, Rhodesie 1, Trinidad 1, Jižní Irsko 1). Nejtěžší ztráty zaznamenala 5. a 6. skupina bombardovacího letectva, přičemž 6. skupina (kanadská) vykázala až 20% ztráty. Taktický výsledek operace Všechny tři vybrané prostory peenemündského perimetru byly mnohokrát zasaženy. Zásadní chybou bylo samozřejmě počáteční příliš jižně označená hranice první zóny. Tak byl bombardován Transsenheidenský tábor a řada pum spadla do lesa a do moře. 31

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Ve výsledku lze však konstatovat úspěch, zvláště s přihlédnutím k tomu, že šlo z hlediska taktiky o první použití velkého počtu bombardérů na tak malý cíl a v tak malé výšce. Roli úspěšnosti tu hrály tři, možná čtyři zásadní faktory: 1) posádky si byly vědomé významnosti akce, byly dobře připravené a učinily vše pro konečný úspěch 2) přítomnost hlavního bombometníka, jeho činnost a oprava chybného značení 3) použití bombardování s časovým odstupem (5. skupina) - ukázalo se jako přesnější 4) úspěch diverze Mosquitů nad Berlínem Do faktorů podmiňujících úspěch samozřejmě patří i dobré klimatické podmínky, jasná noc s měsíčním svitem a také činnost intruderů. Na straně Němců by se mohlo říci, že došlo k selhání, ale v konečném součtu lze v souvislosti se zásahem nočních stíhačů přiznat přece jen úspěch a také taktika „Schrage Musik“ překvapila svou efektivností. Německé ztráty: 8 Me 110, 1 Dornier 217, 2 Focke Wulfy 190, 1 Me 109, možná ale bylo sestřeleno nebo alespoň poškozeno více letadel. Zklamáním byla účinnosti flaku, jeho zásah nebyl nijak výrazný. Na překážku byla zdlouhavá organizace řízení a přestřelování do větších výšek, takže na svém kontě vykázal sestřel asi 3-4 letounů. Vliv na další rozvoj raketového programu Peenemünde nebylo náletem zcela zničeno, i když se to pilotům zdálo. Lze říci, že nedošlo ani k zásadnímu poškození. Pokusné a výrobní závody nevykazují ochromující škody, někdy hrála roli i obyčejná smůla - nepodstatné budovy jsou zcela zničeny, důležité (aerodynamický tunel, telemetrický blok, výrobna kyslíku) nezničeny. Zůstaly i nákresy a plány, v té době už fungoval systém, kdy byly duplikovány a ukládány v trezorech mimo areál. Důvody, které vedly k nepřesnosti bombardování, jsou hlavně v problému udržení výšky a směru, dosti pum dopadlo jen těsně vedle cíle. Eliminujícím faktorem byla také měkká, písčitá půda, do které se pumy hluboko bořily, a vlastní síla detonace pak míří neškodně vzhůru. Hodně zásahů utrpělo sídliště, ale protože měli obyvatelé více času k nějaké reakci a zajištění úkrytu, ze 4000 osob zahynulo jen 178 osob (z toho dva důležití technici). Velké ztráty byly hlášeny z Trassenheidenu který nebyl cílem bombardování. Zahynulo 500 - 600 mužů (Poláci, Rusové, Ukrajinci, Francouzi...). Tento fakt byl samozřejmě Němci propagandisticky náležitě využit. Nicméně všechny zdroje se shodují na odhadu ztráty tempa nebo zdržení ve vývoji raketových zbraní v řádu přibližně dvou měsíců. Ale dalších souvisejících faktorů je více. Hlavně jde o poznání, že tajemství Peenemünde je prozrazeno a z tohoto faktu vyplývající následné rozhodnutí o přesunutí a rozdělení vývoje a výroby. S tím je samozřejmě spojeno další zdržení reálného nasazení raketové zbraně. Němci si uvědomovali dobře nebezpečí dalších náletů a také zintenzivnění snahy o špionážní infiltraci vývojového a výrobního programu. Hitler pověřuje velením nad celým programem vývoje tajných zbraní SS grupenführera dr. Hanse Kammlera a nacistické vedení určuje další postup: 1. hlavní montážně výrobní podnik bude přesunut do výrobních prostor v podzemí v pohoří Harzu 2. výzkumně vývojové podniky se přemístí do podzemí u Traunsee 3. odpalovací zkušební rampa pro A4 bude umístěna více na východ, do vesnice Blizna (Polsko) A tak se vývoj i nadále opožďuje kvůli všem těm nutným přesunům a reorganizacím. Zmenšil se i objem plánované výroby. Projekt a vývoj rakety Wasserfall a dvoustupňové A 9, který vznikal souběžně v konstrukčních kancelářích se ani nedostal na výrobní linku (zásadní zde byla smrt dr. Thiela). Je tu ještě i jistý morální dopad. Němci náhle zjišťují, že Britové mohou doletět do Německa kamkoliv a udeřit kdekoliv. A konečně víme, že první raketa dopadla na Londýn až 8. 9. 1944 - 3 měsíce a 2 dny po D-Day a více než rok po peenemündském náletu. 32

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Následující spojenecká taktika I přes úspěch obtížného manévru přesného zásahu malého cíle maršál Harris prosadil i nadále „plošné bombardování“ před snahou rozvíjet dále tuto taktiku. Projevuje se to v následných bombardovacích doktrínách, např. jen 6 nocí po Peenemünde je proveden první velký nálet na Berlín, další následují 31. 8. , 3. 9. , pokračování je od listopadu až do března 1944, bylo to 16 velkých útoků (letecká bitva o Berlín) a 19 dalších gigantických náletů na jiná velká města. Jak známo, Německo a Němci se nezlomili a RAF přitom ztratila 1046 bombardérů (5,2%). Peenemünde přestalo být důležité, pokračují tu jen dílčí práce. Američané je pak ještě celkem třikrát bombardují v červenci, v srpnu a v září 1944. B17 shazují celkem 3000t bomb a Peenemünde postupně totálně devastují.

Raketové zbraně po náletu Po náletu tedy převzala velení nad celým projektem organizace SS, byly zvoleny náhradní výrobní i vývojové lokality a zabezpečeno maximální utajení. Např. tajemství výroby v podzemí pohoří Harz, tzv. tábor Dora, zůstalo utajeno před Brity skoro rok. (25. 2. 1944 přichází údajně od polského ústředí Armiji Krajowej depeše, která odhaluje výrobu V2 v Doře). Továrna Dora je fenomén, který si zaslouží samostatné pojednání, snad jen pár údajů: - zřizovatelem a výrobcem jsou závody a.s. Mittelwerkw G.m.b.H., které dostávají objednávku z 19. 10. 1943 na 12 000 A4, po 900ks měsíčně, cena 40 000 marek/kus, celkem 480 000 000 marek - v letech 1943 – 1945 tu prošlo 36 000 vězňů, jen v roce 1944 tu jich pracovalo na 13 000, včetně Čechů (např. lékař Jan Češpiva, jeden z vůdců místní podzemní organizace; Václav Baštář, Jan Chaloupka). Panovaly tu nelidské podmínky, 12 – 14 hodinová pracovní doba a samozřejmě velká úmrtnost, snad na 18 000 lidí tu zemřelo nebo bylo zabito. - v lednu 1944 tu bylo vyrobeno 50 ks, v únoru 81 ks a v březen 170 ks rakety V2. Pak začíná sériová výroba, do března 1945 tu bylo vyrobeno 6000 ks V2 - budovaly se tu haly pro budoucí výrobu V3, ale výroba tekutého kyslíku byla umístěna do tábora Redl Ziepfe v Alpách. - rakety byly stále hodně poruchové, objevovalo se plno různých problémů

z podzemních prostor Dory

Bezpilotních střel V1 se ujímá firma Volkswagen ve Fallerslebenu. Britové ale stále nemají zcela jasno o konkrétním charakteru raketových zbraní vyvíjených Němci, chybějí průkazné důkazy, které by pomohly i specifikovat odvetná opatření. V srpnu 1943 přichází další konkrétní informace od německého důstojníka o bezpilotním letadle a raketě A4. Britové se dozvídají, že výroba těchto zbraní je rozmístěna po celém Německu. Starty střel jsou nutné z lafet. Pak přichází další informace od francouzského důstojníka. Tvrdí, že existují dálkově řízené pumy a dalekonosné rakety s doletem až 500 km a mohou vzlétnout do výšky 80 km. A také potvrzuje počátek října za zahájení výstavby odpalovacích zařízení pro V1. Britská tajná služba získává z Dánska fotografie letící rakety. Komise vedená Duncanem Sandysem rozděluje pozornost na V1 (tu předává letectvu) a na V2, kterou si ponechává. Stále se vedou spory o existenci raket s dlouhým doletem. Bez existence průkazných důkazů oponuje této teorii hlavně lord Cherwell. Duncan Sandys, podporován brilantním vědcem R. V. Jonesem, tuší, že klíčovým důkazem je druh paliva, proto se obrací na britské vědce, kteří intenzivně provádějí různé zkoušky, které by potvrdily možnost avizovaných německých raket. Fotografický průzkum ve Francii dokládá výstavbu stejných ramp jako na fotografiích z Peenemünde, a proto se jako aktuálnější nebezpečí ukazuje použití V1 (Fi-103). Možný účinek těchto zbraní vyvolává různá opatření, je např. objednáno na 100 000 Morrisonových krytů, je rozpracován plán evakuace obyvatelstva v Londýně (všechny zjištěné rampy jsou totiž orientovány na Londýn) a zastavena výroba dvou válečných lodí. V září 1943 považuje Werner von Braun vývoj rakety A4 v zásadě za ukončený. Nejdelší dolet je 287, 5 km. Totéž oznamuje dr. Heyne u V1, nejdelší dolet 242km.

Blizna Dokončení vývoje rakety A4 přenesli Němci na území polského gouvernementu, na základnu Heidenlager (Vřesoviště) u obce Blizna (poblíž Pustkovówa, na trati Midlec – Debica – Tarnow) 33

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Hned od podzimu 1943 odbojové skupiny Armiji Krajowé (dále AK) sledují výstavbu základny, kde byly ponechány stávající domy tak, aby místo mělo charakter normálně obývané vesnice. Od listopadu 1943 se začínají shromažďovat hlášení o vypouštěných střelách z Blizny, první A4 tady startovala 5. 11. 1943. Celé tyto série pokusů byly pozorovány a vyhodnocovány, díky dobré organizaci odbojových skupin probíhal i sběr spadlého materiálu z raket dříve, než na místo stačily dojet oddíly německých vojáků. Zpočátku rakety často vybuchovaly ve vzduchu, přesto se postupně u zdařilých pokusů odbojářům podařilo zjistit směry jejich letů. U vesnice Sarnak, asi 300 km severně od Blizny, dopadlo vysoké procento zdařile odpálených raket. Místo se okamžitě dostalo do zorného pole AK. Dodejme, že Němci v této vesnici ponechali místní obyvatelstvo a tak byly nevyhnutelně zaznamenány v případě dopadů raket i smrtelné případy.

Čas před invazí Bombardování ramp ve Francii bylo zahájeno v prosinci 1943. Efekt byl ale minimální, proto bylo použito i těžkých 6t bomb zvaných „Tallboy“. Pro Němce byla ale neustálá pozornost bombardovacích perutí velkým problémem, navíc V1 má stálé technické problémy a proto se neustále odsunuje datum útoku na Londýn. Do 12. 6. 1944 na stanoviště ramp dopadlo celkem cca 24 000t pum. Proto došlo postupně na německé straně ke změně koncepce v technologii ramp. Začaly se vyrábět z prefabrikátů, rychle sestavitelné a dle potřeby i dostatečně mobilní. směry letů V2 z Blizny a místa dopadů

V únoru 1944 Himmler a SS převzali konečně celkovou kontrolu nad výrobou raket, dokonce nakrátko zatkli i von Brauna, Klause Riedela a Helmutha Gröttropa. Riedel později zahynul při autonehodě (snad inscenováno SS). Od jara se také uskutečňuje prosazování projektu V3 (ing. August Coender) „Die Hochdruckpumpe“ (vysokotlaká pumpa). V červnu 1944 se ale náhle Britům dostává konkrétních důkazů o charakteru rakety A4

V2 v polských rukou Poláci se na základě zájmu a požadavků z britských míst rozhodují, že se pokusí jednu raketu získat. Plán na ukradení kompletní rakety z vlaku však musel být odložen, přednost dostává vyhazování mostů na železničních magistrálách v souvislosti s plánovanou spojeneckou invazí. 12. 6. 1944 polský odboj analyzuje kapalinu z raket jako 80% koncentraci peroxidu vodíku H 2O2. Peroxid poháněl turbočerpadlo, které dodávalo palivo, což byl alkohol a tekutý kyslík jako okysličovadlo. A pak přichází zpráva ze Sarnaku. Nevybuchlou raketu, která dopadla na břeh řeky Bugu, získali polští odbojáři. Nejprve ji shodili do řeky, aby ji ukryli před hledajícími Němci, později byla vytažena a postupně demontována a díly odvezeny do Varšavy. (Verzí o získání rakety je více – dopadla do bahna a hned zamaskována, ukrývaná v rákosí…). Je naplánována operace Wildhorn, Poláky označována jako Most. Jde o přistání spojeneckého letadla v Polsku, naložení dílů rakety a odborníků z řad AK a návrat do italského Brindisi. 25. 7. 1944 po delších peripetiích na přistávací ploše „Motýl“ u Tarnowa, kolem půlnoci, konečně přistává Dakota, velitel por. George Culliford z Nového Zélandu, druhý pilot kpt. Kazimierz Szrajer Nakládka probíhá v přesně určeném pořadí: 1. zvláštní materiál (díly V2) 2. specialista Jerzy Chmielewski (Rafal) – šéf ilegálního úřadu hospodářských studií II. oddělení hlavního velitelství AK, organizuje a analyzuje zpravodajskou činnost o V1 a V2 do léta 1942, pak zatčen a vězněn v Osvětimi, propuštěn v březnu 1943. Byl od začátku u sledování a organizace získávání informací o raketových střelách 3. dr. Józef Retinger – polský politik, spolupracovník Sikorského. V 56 letech seskočil v roce 1944 do Polska, tedy jeden z nejstarších lidí, kteří seskočili v rámci bojové mise. Po různých peripetiích, nedůvěře ze strany AK a pokusů o atentát na jeho osobu, vrací se zpět do Londýna. Po válce emigroval na Západ, angažoval se v evropských strukturách. 34

Historie tajných zbraní fašistického Německa

4. další dva pasažéři - členové odboje, politici Při odletu dochází k potížím, kola se zabořila a hodinu trvalo, než se konečně podařilo letoun vyprostit. Vše bylo velmi riskantní i z toho důvodu, že jen 800m od přistávací plochy byla ubytována německá posádka. 26. 7. 44 za svítání přistává Dakota úspěšně v Brindisi. A ještě jeden nečekaný úlovek se dostává Britům do rukou. V červnu 1944 omylem jedna V2, vypuštěná z Peenemünde v rámci korekce některých technických závad, přistála ve Švédsku. V červenci je už v Anglii a spolu s V2 z Polska mají Britové jasné důkazy o velikosti rakety a účinnosti trhaviny a začínají mít jasnější představu o použitém pohonu. Polskou Bliznu v červenci 1944 obsazují partyzáni AK, spojují se s výzvědnými ruskými oddíly. V souvislosti se zastavením fronty tu pak obranné boje probíhají až do října 1944.

Britští a sovětští experti u Sarnaku a v Blizně

Churchill vyjedná u Stalina návštěvu britské mise v Blizně v září. Britští experti potvrzují alkohol a kyslík jako palivo pro německé rakety. Obrázek je ucelený. V tu dobu už ale první V2 zasahuje Londýn

Použití V1 Ale ještě je tu V1, bezpilotní kluzáková střela, jejíž vývoj je ukončen dříve než raketa V2. V noci z 12. na 13. 6. 1944 dopadly na Londýn první střely V1. Bylo 6 dní po invazi a Hitler mohl konečně ohlásit svoji neodvratitelnou odvetu. Ale nevyhlásil. První start V1 byl totiž v podstatě fiaskem. Odpal z 253 ramp se zdařil pouze 10 bezpilotním střelám, tři se hned zřítily, jedna nevybuchla a na Londýn nakonec dopadly jen čtyři střely V1. 15. 6. 1944 o půlnoci začíná nový útok a ten je úspěšnější. Do poledne 16. 6. dopadá na Londýn 244 střel, byť se jich 45 zřítilo po startu. Do 18. 6. to už bylo na 500 střel V1. Stín nad Anglií - německé propagandistické letáky

Britové brzy zjistili, že sice dochází ke ztrátám na budovách i lidských životech, ale efekt není zdaleka tak ohromující, jak někteří předpovídali. Byl utvořen výbor „Crossbow“, složený ze zástupců všech složek ozbrojených sil a vedený Duncanem Sandysem. Ten brzy dokázal zorganizovat účinné obrané prvky, mezi které v prvé řadě patřila balónová bariéra a součinnost protiletadlového dělostřelectva s RAF, konkrétně stíhači. Muselo se dokonce zcela přeorganizovat postavení protiletadlových baterií směrem k pobřeží, ale všechno se úspěšně zvládlo. Postupně se daří zneškodnit až 75% střel. Pak se pomocí radaru daří zjišťovat dráhy střel a procento úspěšnosti se zvyšuje. MI5 podsouvá německé straně klamavé informace o škodách a zaměření střel pak je orientováno na méně významné cíle. Je třeba i zmínit úsilí, které vynakládalo bombardovací letectvo, a které se zaměřovalo na ničení jak odpalovacích míst, tak i skladů V1 ve Francii – Eperlecques (bunkr Watten), Wizernes a také Mimoyecques, kde se budovalo hromné podzemní postavení pro užití V3. Tady mělo být 25 ohromných hlavní dlouhých 128m namířených na Londýn. Náletem ze 6. 7. 1944 bylo toto postavení i díky použití pum „Tallboy“ zásadně poškozeno a výstavba i použití V3 bylo prakticky zastaveno. Tallboye byly úspěšné i při útoku 35

Historie tajných zbraní fašistického Německa

na hlavní sklady bezpilotních střel v podzemních jeskyních u Paříže v St-Leu-d´Esserent, kde bylo zničeno na 300 střel, a prostor skladu se stal nepoužitelný. Těchto náletů se často zúčastňovala i 617. bombardovací peruť „The Dambusters“ (proslavená zničením přehrad na řece Ruhr nebo zničením bitevní lodi Tirpitz). V1 byla Němci ještě postupně zdokonalena na odpalování z letadel, těchto odpalů bylo celkem 576, z toho 321 kusů bylo sestřeleno. Do 22. 7. 1944 bylo realizováno 5000 startů V1, koncem srpna ale už musí Němci stanoviště ve Francii opustit. Od 16. 12. 1944 jsou ostřelovány raketovými střelami Antverpy, které byly velmi poškozeny. Celkem na ně dopadlo 2448 střel.

torzo vysokotlaké pumpy V3

29. 3. 1945 byl v Datchworthu proveden poslední dopal V1 za 2. světové války. Celkem odstartovalo na Anglii 7488ks střel V1. 3957 jich bylo zneškodněno (1847 stíhači, 1878 protiletadlové dělostřelectvo, 232 balónová přehrada) což činilo 52,8% odstartovaných střel. Některé zdroje uvádějí, že bylo celkem vypuštěno přes 10000 V1, ale jen 2419 dosáhlo cíle. V1 na odpalovací rampě

Tyto střely usmrtily 6214 osob (92% v Londýně), 18 037 osob bylo zraněno. Zničeno bylo 23 000 domů a 100 000 poškozeno.

V2 na scéně Vraťme se na začátek našeho pojednání. 8. 9. 1944 na čtvrť Chiswick dopadá první V2. Proletěla vzdálenost 320km z nizozemského Den Haagu. Premiéře ale předcházel podobný nezdar jako v případě V1. První start V2 proběhl totiž už 6. září v 10.30, ale nepovedl se. Následoval druhý pokus s týmž nezdařeným výsledkem. Pak se už ale rozjíždí série úspěšných odpalů. Do 20. 11. 1944 dopadlo na Londýn cca 210 V2 s výsledkem 456 zabitých. 25. 11. zabíjí V2 160 osob v Deptfordu. Rakety V2 útočily nejen na Londýn, ale dopadaly i kolem Norwiche a Ipswiche, zasahovaly cíle ve Francii, Belgii i v jižním Nizozemí. A i když použití V2 nepotvrdilo předpokládané katastrofické scénáře, přesto představovaly tyto rakety poměrně vážnou hrozbu. Jedinou jakousi obranou byl radar. 48% raket dokázal zachytit, pak šlo spočítat dráhu letu a podle toho umístění odpalovacího zařízení i místo dopadu, takže mohlo být provedeno bombardování míst startu a využilo se systému varování pro ohrožená místa. To bylo vše, jinak nebylo proti raketám V2 obrany. Největším omezujícím limitem pro odpalování V2 se tak stal spojenecký postup západní Evropou, který zatlačil Němce na samou mez operačního doletu raket a samozřejmě bombardování odpalovacích zařízení. Tak byl rozsah z plánovaného měsíčního vypuštění cca 900 raket za měsíc omezen na cca 450 raket, který se na jaře ještě snížil a poslední V2 dopadla 27. 3. 1945 na čtvrť Orpington v Londýně. Celkem bylo odpáleno 2500 raket, z toho 517 na Londýn, 1265 na Antverpy, 537 na jiná místa v Anglii, 61 nedoletělo, zbytek se zřítil při startu. Zabito bylo 2724 osob zabito, 6467 zraněno. A pro dokreslení ještě jeden údaj: cena odpálení V2 – 1200 liber, V1 - 125 liber.

Závěr Němci opouštějí Peenemünde v průběhu ledna a února 1945, Von Braun při evakuaci zajišťuje pro svůj tým (cca 5000 osob) na stovky nákladních aut a dokonce 2 vlaky. Vše s jediným cílem. Uniknout přicházejícím Rusům a dostat se do podzemní továrny v Harzu. Rusové přicházejí do Peenemünde 5. 5. 1945 (2. běloruská armáda). Co šlo, bylo demontováno a odvezeno do Ruska, včetně techniků a specialistů, převážně druhé kategorie. Von Braun si v průběhu přesunu zlomil při autonehodě ruku i rameno, přesto se mu daří ukrýt v Harzu dokumentaci o vývoji a 36

Historie tajných zbraní fašistického Německa

výrobě raket. Pak odjíždí i s týmem nejbližších spolupracovníků do Bavorských Alp. Díky Walteru Dornbergerovi se dostává mimo dosah podezíravé SS a 2. 5. 1945 se vzdává Američanům a s ním i na 500 dalších specialistů. Dornberger je předán Britům a odsedí si nějaký čas ve vězení, neboť jej Britové činí spoluzodpovědným za smrt civilistů, které zabily raketové zbraně. Později se i on dostává do USA, kde pracoval pro letectvo na programu řízených střel. Werner von Braun se zlomenou rukou se vzdává Američanům

Dory se zmocnili Američané, zajistili pro sebe, co bylo potřeba a po třech měsících ji předali Rusům, neboť se nacházela v jejich zóně. Ostatní vědci i s Wernerem von Braunem odcházejí do USA, je to 492 německých vědců a techniků, jádro tvoří právě von Braun a 126 členů jeho personálu z Peenemünde. Werner von Braun se v r. 1947 oženil. V r. 1969 dostal on i jeho tým člověka na Měsíc. V roce 1977 zemřel na rakovinu.

pif 2013, Hradec Králové

několik pohledů na dnešní Peenemünde památník v Karlshagenu areál bývalé elektrárny a makety V1 a V2

V2 s emblémem Ženy na Měsíci

maketa V1 v měřítku 1:1 rampa pro V1

raketový motor V2 kryt hlavice V2

37

turbočerpadlo pro V2

Spojenecká a německá letadla, která se zúčastnila či jinak zapojila do akcí během operace Hydra 17. - 18. 8. 1943 Vickers Wellington Mk II byl britský střední dvoumotorový bombardér. Oproti verzi Mk I byly jeho motory Pegassus o 59 kW výkonnější a v tomto provedení se vyráběl do roku 1941, aby byl vystřídán typy Mk IV až Mk X. Letounů Wellington, nazývaných britskými letci „Wimpey“ a českými letci „Velouš“, bylo vyrobeno zhruba 4,5 tisíce kusů. Do dnešních dní se zachovaly pouze dva stroje, oba jsou ve Velké Británii.

Avro 683 Lancaster, čtyřmotorový bombardér, byl jedním z nejvýznamnějších typů, které během války sloužily v RAF, a tvořil páteř britského Bomber Command v druhé polovině války (dá se říci, že v této funkci nahradil typ Vickers Wellington). Lancastery v letech 1942–1945 provedly přes 156 000 operačních letů a svrhly okolo 610 000 tun pum. Mezi nejznámější akce Lancasteru patří Operace Chastise (prolomení přehrad v Porúří), nebo potopení bitevní lodi Tirpitz. V boji bylo ztraceno 3249 Lancasterů. Průměrný Lancaster vydržel v bojích nad Evropou 2 týdny, než byl sestřelen. Dva stroje jsou letuschopné dodnes. Handley Page Halifax byl čtyřmotorový těžký bombardér používaný za druhé světové války britským RAF. Ve službách RAF Bomber Command Halifaxy nalétaly 82 773 operačních letů, při kterých svrhly 224 207 tun bomb, při vlastních ztrátách 1 833 strojů. Mimo bombardování sloužily také jako vlečné letouny, pro vysazování agentů a dopravu zbraní do okupovaných území Evropy, v boji proti ponorkám a pro meteorologický průzkum. V dobách největší výroby sjížděl z výrobní linky jeden kompletní stroj každou hodinu. Poslední stroj byl vyroben v listopadu 1946. Celkem bylo vyrobeno 6177 strojů.

Short Stirling mk IV byl prvním a nejstarším z britských čtyřmotorových těžkých bombardérů. Ačkoliv byl schopen nést značný náklad pum, nedokázal nést pumy těžší než 900 kg. Byl brzy nahrazen bombardéry Lancaster a Halifax. V roce 1943 byl už Short Stirling považován hlavně za letoun k vlečení kluzáků, dopravní letoun a letoun pro elektronický boj. Ve verzi C.Mk.IV sloužil nejen pro vlek těžkých kluzáků, ale také pro přepravu materiálu. Vyrobeno bylo celkem 461kusů ve 134 verzích.

Bristol Beaufighter byla britská dvoumotorová stíhačka používaná v době druhé světové války jako noční stíhací letoun, ale i jako bitevní a torpédový letoun. Byl zařazen jak pod stíhacím velitelstvím (Fighter Command), tak pod pobřežním velitelstvím (Coastal Command). Celkem bylo ve Velké Británii vyrobeno 5934 Beaufighterů všech verzí, z toho 1369 kusů ve stíhací verzi.

38

ponorky

de Havilland Mosquito Tento britský letoun představoval od počátku svého nasazení roku 1941 tvrdý oříšek pro stíhače Luftwaffe, kterým většinou unikal díky své vysoké rychlosti. Byl užíván jako lehký bombardér, noční stíhač i průzkumný letoun. Pro své kvality, které měl i přesto, že většina stroje byla tvořena dřevěnou konstrukcí, dostal přezdívku Dřevěný zázrak. Do konce války bylo vyrobeno 5584 Mosquit všech verzí (celkem 7781 i s poválečnou produkcí). Málo který typ dosáhl takových bojových úspěchů při tak nízkých ztrátách.

Dornier Do 217 byl německý střední bombardér, určený pro běžné i střemhlavé bombardování s možností nést různé vybavení, jako závěsy pro kamery, řízené i neřízené pumy apod. Došlo i na přestavbu na verzi noční stíhač. Výroba byla ukončena roku 1944. Celkem vzniklo přes 1 500 bombardérů a 350 nočních stíhačů.

Focke-Wulf Fw 190 byl jednomístý jednomotorový stíhací letoun. Fw 190 s hvězdicovým motorem BMW 801 byl vyráběn v 18. základních variantách. Ve své době to byla jedna z nejlepších stíhaček a od roku 1941 do konce války jich bylo vyrobeno přibližně 20 000 ks (včetně asi 6 000 ks stíhacích bombardérů).

Messerschmitt Bf 109 byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe v průběhu druhé světové války. V roce 1935 nahradil dvouplošník Heinkel He 51. Letoun byl zprvu neoblíbený - konstrukce trpěla velkým zatížením a stroj měl i těsný kokpit. Po řadě zkoušek byl však roku 1936 vybrán jako hlavní stíhačka pro Luftwaffe a ve verzi E patřila na začátku války mezi nejlepší stíhačky světa. Létala na něm většina nejlepších německých stíhacích letců. Byl vyráběn postupně v deseti verzích ve značném množství výrobních variant. Celkem bylo postaveno kolem 33 000 exemplářů.

Messerschmitt Bf 110 byl německý dvoumotorový těžký stíhací letoun. Byl využíván jako bitevník, jako noční stíhač nebo jako lodní doprovod. Typ Bf 110 ve výrobě zůstal po celou dobu války, celkem se ho vyrobilo přes 6 000 kusů.

39

Dnešní německé ponorky

Dnešní německé ponorky Málokomu z nás, suchozemců, se povede spatřit plovoucí ponorku. My jsme měli to štěstí v Kielském zálivu, v Laboe, plul tam po zčeřené hladině moderní U-boat s německou vlajkou a proto se podívejme na několik údajů o současných německých ponorkách. Stoletá historie německých ponorek Výhoda této zbraně se projevila již během první světové války v roce 1914. Přesně 5. září se totiž podařilo německé ponorce U 21 potopit anglický lehký křižník Pathfinder. Další vojenský úspěch zaznamenala ponorka U 9, které se podařilo torpédovat a potopit křižník Hawke. Ještě za první světové války dostalo německé námořnictvo k dispozici ponorky s dieselovými motory, které nekouřily a tím pádem je nebylo tak jednoduché objevit, když pluly na hladině. Asi nejslavnější německou ponorkou se stal model U 21, jehož posádka dokázala při náročné cestě postupně potopit anglický křižník Triump a loď Majestic. Kontroverzní se naopak stalo potopení cestovního parníku Lusitania v roce 1915. Němci tehdy ještě operovali pouze se 111 ponorkami. Po válce si však vítězné mocnosti rozdělily celkem 172 německých podvodních plavidel. Ve druhé světové válce ponorky nejvíce ohrožovaly konvoje mířící do Velké Británie a Sovětského svazu. Na začátku války oceán brázdilo 56 německých ponorek určených především pro blokádu Velké Británie. Během vrcholící ponorkové války v roce 1942, bylo potopeno 1 160 lodí protiněmecké koalice. Od roku 1943 naráželi němečtí velitelé ponorek na stále lepší obranu konvojů. V konečném součtu za celou válku pak Kriegsmarine ztratila 781 ponorek. Současnost V současné době jsou ponorky německé výroby stále na vrcholu ve své kategorii a náš západní soused s nimi zásobuje spojence po celém světě. Největším ponorkovým loďstvem disponují Spojené státy a Rusko, následují "evropské velmoci" Velká Británie a Francie a tradiční "ponorková mocnost" Německo. Ostatní země NATO mají ve výzbroji právě převážně výrobky německých loděnic, nebo alespoň jejich licence (Itálie). Nizozemsko má ponorky vlastní, Kanada britské a Španělé se poohlédli v sousední Francii. Ponorky německé výroby se objeví i u našich severních sousedů, kde v Marynarke Wojennej nahradí čtyři ponorky třídy Kobben norského námořnictva, dvě staré, sovětské třídy Foxtrot. V současné době už existují a montují se do nových plavidel pohonné systémy, umožňující konvenčním ponorkám dlouhodobé působení pod hladinou, přibližující je tak typům s jaderným pohonem. Ve Francii je to autonomní pohonný systém MESMA, v Německu pohonný systém nové generace pro ponorky typu 212. Nejmodernější nejaderná ponorka světa V roce 2005 byla zařazena do služby první ponorka třídy 212 A U 31 s inovovaným, na vzduchu nezávislým AIP pohonem (viz rámeček). Do r. 2014 přibylo dalších 5 lodí této třídy, U-32 až 36. Ponorka třídy 212 A je dlouhá 56, vysoká 6,8 a široká 6,4 metrů a váží 1 450 tuny. Poháněna je hybridním dieselelektrickým motorem MTU 16V 396, kombinovaným s devíti membránovými palivovými články HDW/Siemens, každý o výkonu 30–40 kW (v případě U31), resp. dvěma membránovými palivovými články, každý o výkonu 120 kW (u ponorek U32 a výše). Dosahuje rychlostí 37 km pod a 22 km nad hladinou. Zcela bez vynoření vydrží pod vodou 3 týdny, při použití šnorchlu může operovat až 12 týdnů. Testována je na 40

Řez ponorkou třídy 212 A

Dnešní německé ponorky

Dnešní německé ponorky

pokračování

hloubku přes 700 m. Podle dostupných informací je při provozu na palivové články bez vibrací, bezhlučná a současnými metodami jen velmi obtížně detekovatelná. V lodi je posádka v počtu 27 námořníků. Výzbroj tvoří 24 námořních min a 13 těžkých torpéd Seehecht (naváděných optickým kabelem a dosahujích rychlost 93 km/hod). Ta mohou být vypuštěna z celkem šesti 533mm komor. Kromě torpéd lze použít rakety Idas s dosahem 20 km (do jedné torpédové roury se vejdou čtyři střely). Na vzduchu nezávislý pohon AIP (Air Independent Propulsion) Pohon byl poprvé nasazen v roce 1989. Umožňuje nejaderným ponorkám s diesel-elektrickým pohonem provoz bez vynoření až kolem jednoho měsíce. Systém spaluje naftu, vodík aj. a čistý kyslík v oddělených spalovacích komorách. Výhodou pohonu je i tichý chod oproti klasickému pohonu, který způsobuje vibrace a tím pádem generuje hluk. Další možnosti AIP systému nabízejí palivové články, které jsou využívány právě u modelu 212 A.

Pro srovnání: Ponorka U995 TYPU VIIC/41 měla délku 67m, 2 přeplňované 6-válcové diesely o výkonu (2 400 kW) pro hladinovou plavbu a dva BBC elektromotory 750 hp (560 kW). Max. rychlost: na hladině 32,8 km/hod, pod hladinou 14 km/hod. Posádku tvořilo 44-52 mužů. Výzbroj: pět 533 mm (21 in) torpédometů (4 příďové, 1 záďový); 12 torpéd, jedno 3,7cm protiletadlové dělo a dvě protilet. dvojčata ráže 2cm Použité zdroje: http://technet.idnes.cz/nemci-slavi-100-let-ponorek-predstavili-nejmodernejsi-nejaderne-plavidlo-1a8-/tec_technika.aspx? c=A070503_151823_tec_technika_vse, http//technet.idnes.cz/vodik-pohani-vojenske-ponorky-i-vas-notebook-fn5-/tec_technika.aspx?c=A071130_173323_tec_technika_vse

41

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Text převzat ze stránky

http://www.valka.cz/clanek_10949.html) ©df 2013 - částečně upraveno a doplněno

Protože uvádíme dle britských zvyklostí jména pilotů či jiných důstojníků zásadně s příslušnou zkratkou hodnosti, přinášíme v úvodu tohoto pojednání tabulku s uváděnými zkratkami, jejich vysvětlivkami a příslušným českým ekvivalentem hodnosti:

Marshal of the RAF

MRAF

maršál RAF

Air Chef Marshal

ACM

letecký maršál

Air Marshal

AM

maršál letectva

Air Vice Marshal

AVM

vicemaršál letectva

Air Commodore

A/C

komodor letectva

Group Captain

G/C

plukovník

Wing Commader

W/C

podplukovník

Squadron Leader

S/L

major

Flight Lieutenant

F/L

kapitán

Flying Officer

F/O

nadporučík

Pilot Officer

P/O

podporučík

Warrant Officer

W/O

štábní rotmistr

Flight Sergeant

F/S

rotný

Sergeant

Sgt

četař

Corporal

Cpl

desátník

Leading Aircraftman

L/A

svobodník

Aircraftman First Class

A1

vojín

Aircraftman Second Class

A2

vojín - nováček

42

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Text převzat z http://www.valka.cz/clanek_10949.html) - částečně upraveno a doplněno Další prameny: THE DAM BUSTER`S. Paul Brickhill NEPŘÁTELSKÉ POBŘEŽÍ PŘED NÁMI. Guy Gibson LEGENDÁRNÍ 617. PERUŤ, Osudy elitních válečných letců. Chris Ward, Andy Lee, Andreas Wachtel www.thedambusters.org.uk

_______________________________________________________________________________________

Vznik rotační bomby Myšlenka, jak účinně pomoci ukončit válku, trápila Ing. Barnese Wallise (pozdějšího Sira) již několik týdnů. Tento vynálezce a letecký konstruktér, který je znám jako tvůrce geodetických konstrukcí (vzducholoď R100, letadla Vickers Wellesley, Wellington a Warwick) tušil, že bomby, které se dosud vyráběly, nejsou účinné tak, jak by si představoval. Vadila mu metoda bombardování řadou, kdy možná jedna bomba z mnoha zasáhne vybraný objekt, vadily mu i trhaviny, které se dosud používaly (AMATOL). Nejtěžší standardně vyrobená bomba vážila pouhých 500 lb (cca 250 kg) a plněná nekvalitním amatolem nebyla schopna zničit jakýkoliv silněji opevněný cíl. Na podzim 1939 začal studovat, jak nejcitelněji zasáhnout Hitlerovské Německo a dopracoval se k názoru, že nejúčinnější by bylo zničit energetické zdroje. Jako nejefektivnější cíle vycházely přehraSir Barnes Neville Wallis dy v Porúří Möhne, Sorpe a Eder. Möhne regulovala výši hladiny v Mittellandském kanálu, který byl jednou z největších dopravních tepen v Německu, Eder a Sorpe zásobovala vodou ocelárny, které k výrobě 1 tuny oceli spotřebovaly asi 8 tun vody. Přehrada Möhne

Přehrada Eder

Přehrada Sorpe

Počátek stavby

1909

1908

1927

Dokončena

1913

1914

1935

Typ

gravitační

gravitační

sypaná

Délka

777 m

393 m

640 m

Výška

36,6 m

44 m

61 m

Tloušťka základny

30,5 m

36,2 m

?m

Tloušťka koruny

7,6 m

6m

?m

Pokud by se povedlo hráze protrhnout, byl by to citelný úder německé výrobě. Jak toho ale dosáhnout? Z rozměrů přehrad vyplývalo, že i kdyby se vyrobila bomba 20x těžší, než současné typy a použila se konvenčním způsobem, stejně by to nemělo valného účinku. Beton je velmi odolný proti stlačení, nikoliv však proti rozpínání. Nejlepším způsobem je vystavit jej nárazové vlně, při které vzniká stlačení i podtlak. Nárazová vlna se ovšem ve vzduchu rychle vybije a oslabí, daleko účinnější je v hutném prostředí. Těleso přehrady ani terén v těsné blízkosti hráze nepřicházel v úvahu, jedinou možností bylo tedy umístění shozené nálože pod hladinu vody. Tam by se nárazová vlna šířila podle Pascalova zákona do všech stran a zapůsobila na hráz efektem podobným zemětřesení. 43

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Po několika výpočtech Wallis zjistil, že bomba musí mít cca 10 tun a musí být shozena z velké výšky, aby vnikla hluboko pod vodu. Dosud však nebylo zkonstruováno letadlo, které by takovou bombu uneslo. Přesto se svou studií seznámil několik vlivných lidí. Bohužel zájem byl nepatrný vzhledem k tomu, že vynálezů přicházela v té době celá řada a naprostá většina z nich byla fantaskních a nesmyslných. Proto se jimi odpovědní lidé často ani nezabývali. Jediným, koho tato studiaezaujala, byl Air Vice Marshal Arthur Tedder. Ten s ním seznámil ministra pro leteckou výrobu lLorda Beaverbrooka. Jeho postoj byl víceméně skeptický, ale se studií se seznámili další lidé: Air Commodore Pat Huskinson, který byl ředitelem pro výzkum a výzbroj Ministerstva pro leteckou výrobu, Sir Charles Craven, správní ředitel firmy Vickers, Sir Henry Tizard, vědecký poradce Ministerstva pro leteckou výrobu a konečně G/Cpt Winterbotham, zabývající se neortodoxními zbraněmi. Ti se zasloužili o vytvoření výboru v čele s Dr. Pyem, který tuto studii prošetří. Výbor hodnotil plán jako proveditelný a jeden z členů komise Dr. Glanville, ředitel laboratoře pro silniční výzkum navrhl, aby se postavil model přehrady zmenšený v měřítku 1:50 a na něm se ověřovaly možnosti destrukce. Po několika týdnech pokusů, kdy byly zkoušeny různé vzdálenosti od hráze i množství trhaviny, Ing. Wallis zjistil, že nejlepší výsledky dává nově vyvinutá trhavina RDX (RDX = hexogen, velmi silná, bezpečná a často používaná trhavina, označovaná také jako Cyklonit, nebo T4). Aby byl efekt co nejlepší, musí být nálož odpálena pokud možno těsně na stěně přehrady a přibližně v její poloviční výšce. Jenže jak tuto nálož dostat na místo? Použití torpéd vylučovaly řady ochranných protitorpédových sítí, které prokázal letecký průzkum u všech přehrad. Shodit bombu z malé výšky s určitostí přesný zásah vylučovalo, neboť bomba by dopadla na vodu horizontálně a nezajela pod hladinu. Zdálo se, že projekt skončí ve slepé uličce. Ing. Wallis ale brzy našel způsob, jak dopravit bombu na místo. Inspirovalo jej dětské “házení žabek”. Bomba ve tvaru válce, roztočená na určité otáčky, by skoky po hladině překonala protitorpédové sítě, narazila na hráz, potopila se přímo u zdi a poté v potřebné hloubce vybuchla.

Avro Lancaster

Závěr výzkumu a výpočtů zněl, že k protržení přehrad stačí trhavina o váze cca 2 994 kg (6 600 lb). Když se připočetla váha pláště bomby cca 1 200 kg (2 650 lb), tak celková váha bomby byla cca 4 196 kg (9 250 lb). Pro tuto bombu se už bombardér našel. Byl jím nový Avro Lancaster, který by po určitých modifikacích tuto bombu na cíl dokázal dopravit.

S výpočty a nákresy navštívil Ing. Wallis prof. Patrika Blacketta, ředitele operačního výzkumu, který usoudil, že věc je životaschopná a ihned ji předal Siru Tizardovi. Sir Tizard okamžitě povolal Ing. Wallise, aby pokračoval v projektu. Ten měl již vyhlédnutou starou nepoužívanou přehradu ve Walesu, Nant-y-Gro nedaleko Leominsteru. Byla asi tak 5x menší než Möhne, a tak bylo nutno přepočítat množství potřebné trhaviny. 24. července 1942 byl proveden ostrý pokus, který skončil naprostým úspěchem, hráz byla protržena. Sir Tizard zařídil, aby Ing. Wallis mohl pokračovat ve výzkumné nádrži v Teddingtonu. Bohužel Dr. Tizard byl jen poradce a Dr. Wallis potřeboval, aby dal “zelenou” někdo z výkonných orgánů. Jenže reakce byly stále vlažné až do podzimu roku 1942. Tehdy se ozval člen výboru pro tajné a nové zbraně, který se zajímal o některé staré Wallisovy projekty. Ten se mu zmínil o přehradách a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý den ředitel z výboru pro tajné a nové zbraně vyslovil souhlas pro výrobu 6 prototypů poloviční velikosti. Dne 4. Skákající bomba dr. Wallise 12. 1942 se odpoutal od vzletové dráhy v Woeybridge upravený Vickers Wellington s bombou. Bombardér byl pro bombu speciálně upraven. V pumovnici byl umístěn motor, který roztáčel bombu na 500 ot/min. Berany svíral zkušební pilot fy. Vickers “Mutt” Summers a Ing. Wallis byl na místě bombometčíka. Provedli zkušební shoz bomby z výšky 45,5 m (150 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph) a zjistili, že princip funguje, ale bomba neskákala úplně podle představ Ing. Wallise. Plášť byl pravděpodobně tenčí a bomba se poškodila, proto zbylých 44

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) pět kusů bylo zesíleno. Výpočty ukázaly, že když se provede shoz z 18 m, bude se bomba chovat stejně, ale síly při dopadu budou menší, takže by nemělo dojít k jejímu poškození. Dne 12. 12. byl proveden další shoz a bomba fungovala výborně, stejně tak to platilo i pro zbylé 4 kusy.

Vše nafilmoval kameraman ze země jako důkaz a G/Cpt Winterbotham vyjednal slyšení před výborem ministerstva pro zásobování. Na začátku února 1943 výbor vše podpořil a informoval o výsledcích další místa. Dr. Wallise začal tlačit čas, protože nejlepší doba pro útok byl květen. Přiměl zkušebního pilota “Mutta” Summerse, zda by nevyjednal návštěvu u vrchního velitele Bomber Command A. M. Arthura Harrise, kterého znal osobně. Harris jej přijal i se Summersem a vědce vyslechl. Došlo i na promítání filmů se zkušebními shozy z Woeybridge i pokusné nádrže z Teddingtonu. Krátce poté se věci daly do běhu a 26. února 1943 dostal Wallis příkaz od náčelníka štábu letectva, aby provedl vše potřebné k protržení přehrad nejdéle do konce května. Termín pro útok byl stanoven mezi 13. – 19. květnem z důvodu nejvyššího stavu vody v přehradách po jarním tání a období, kdy je měsíc v úplňku.

Vznik 617. perutě 13. 3. 1943 převzal velení 5. bombardovací skupiny Air Vice – Marshall Ralph Cochrane a 15. 3. si jej pozval Arthur Hariss na své velitelství. Přikázal mu, aby sestavil novou peruť pro bombardování přehrad. Dal mu volnou ruku pro výběr osádek na tuto akci. Jako velitele perutě si vybral W/Cdr Guy Gibsona DFC a DSO&bar, který právě dolétával svou 3. operační túru, což činilo cca 600 hod a 170 startů. Naznačil mu, o jaký úkol se jedná a určil mu jako domovskou základnu Scampton, které velel G/Cpt Charles Whitworth. Dal mu volnou ruku při výběru osádek z celé 5. bombardovací skupiny, která spadala pod jeho velení, a naznačil mu, aby nacvičoval především nízké létání v noci. Více informací z něj Gibson nedostal. S výběrem personálu vypomohl W/Cdr Smith, s výzbrojí a výstrojí S/Ldr May. Hned na druhý den se začala budovat peruť doslova od píky a v tom pomáhal G/Cpt H. Satterly, který musel sehnat vše, počínaje náhradními motory, přes výstroj až po toaletní papír či krém na čištění bot. Dále dorazili velitelé letek, a to S/Ldr Henry Young DFC&Bar, občan USA sloužící v RAF a S/Ldr Henry Maudslay DFC od 50. perutě. Jako adjutant perutě byl určen F/Sgt. Humphreys, výkonný praporčík F/Sgt. Powell a vedoucí kanceláře velitele perutě Sgt. Hevron Oficiálně byla peruť založena 20. března a 22. března proběhlo rozdělení do letek. Už 26. března byla peruť schopna zahájit výcvik. Zatímco se tvořila peruť, neustále se zkoušela a vylepšovala bomba, teď již vyrobená ve skutečné velikosti. Teprve teď byl W/Cdr Gibson obeznámen s typem zbraně, ale nikoliv s cílem. Bylo mu uloženo začít trénovat nízké lety a především přiblížení do bodu shozu ve výšce 18m (60 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph).

45

Guy Gibson, velitel křídla a vrchní velitek (Commandig Officer) 617. perutě

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Vzniklo několik problémů: 1) kde a jak provádět simulace nočních letů 2) zabezpečení podkladů a metody pro navigaci v nízkém letu 3) stanovení a udržení přesné výšky 18m 4) zajištění odhozu bomby přesně 366 - 412m od hráze. Nejprve bylo třeba vyřešit, jak simulovat noční světlo, protože v Anglii nebylo mnoho dní, kdy byly příznivé meteorologické podmínky pro nízké létání v noci. Proto bylo třeba létat ve dne. Řešení spočívalo v namontování tenké jantarové clony přes kabinu a pilot nosil modré brýle, což celkem věrně imitovalo noční světlo. Problém s navigací byl v tom, jak číst mapy, množství map, z nichž je potřeba vždy jen malý výřez. Navigátoři to vyřešili po svém: Nastříhali si potřebné části map, spojili je v jeden pás a ten si během letu převíjeli podle potřeby.

Princip použití Wallisovy pumy pro ničení přehrad

Nejtěžší se ale ukázalo létání v 18 m nad vodou. Barometrické výškoměry vykazovaly různé vady (tzv. přístrojová chyba, rozdílné tlaky nad Anglií a Německem atd.) a radiovýškoměry byly v té době ještě v plenkách. Nakonec to bylo jednoduché. Pan Lockspeiser z programu vojenské pomoci vymyslel, že do přídě a za pumovnici se nainstalují dva reflektory směřující pod letadlo, které se budou sbíhat a v požadované výšce 18 m tvoří na hladině číslici 8. Určení požadované vzdálenosti pro odhoz bomby bylo také řešeno celkem primitivní pomůckou, vymyšlenou W/Cdr Dannem z programu vojenské pomoci. Tvořilo ji jednoduché zařízení ve tvaru Y, opatřené na kratších koncích hřebíky a na delším konci záměrným otvorem. Na korunách přehrad byly většinou dvě věže, a pokud měl bombometčík v zákrytu věže s hřebíky, věděl, že je v přesné vzdálenosti pro uvolnění pumy.

46

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Stále však ještě nebyla připravená bomba pro ostrý shoz. Při zkouškách byly problémy, především strukturální. Nakonec bylo vše zvládnuto a 29. dubna připraveno a odzkoušeno. Shozy z 18 m (60 ft), při rychlosti 385 km/h (240 mph), ve vzdálenosti 366 - 412m (400-450 yardů) od hráze byly 100% úspěšné a při tom zůstalo. Teď se čekalo již jen na počasí.

Útok 2. května přistály ve Scamptonu první modifikované Lancastery. Měly poněkud pozměněnou pumovnici pro nesení skákavých bomb a sejmutou hřbetní věž. V této době se objevily znepokojivé zprávy o zjištění lehkého protiletadlového dělostřelectva (flaku) v okolí přehrad. Na štábu zavládlo zděšení, že je operace prozrazena. Naštěstí tato aktivita byla pouze u přehrady Möhne, ale i tak se tam objevilo 5 stanovišť se čtyřkanóny ráže 20 mm.

Dne 13. května W/Cdr Gibson, G/Cpt Charles Pickard a G/Cpt Satterly naplánovali tratě pro přílet a odlet k cílům. Byly navrženy tak, aby se vyhnuly největším koncentracím flaku a každá jinudy. (viz mapka dále) Celá operace obdržela název CHASTISE (Odplata). Provedení útoku bylo naplánováno ve třech vlnách. První vlnu o 9 letounech povede W/Cdr Gibson jižní trasou a zaútočí na Möhne a Eder. Druhou vlnu o 5 letounech povede S/Ldr Munro na Sorpe severní trasou a třetí vlna, též o 5 letounech, letící o dvě hodiny později, bude zálohou pro první a druhou vlnu. Tabulka hesel a kódů pro koordinaci útoku za letu: GONER PRANGER NIGGER DINGHY DANGER EDWARD FRASER MASON APPLE CODFISH MERMAID TULIP CRACKING GILBERT

zásah cíle útok na cíl X (Möhne) cíl X (Möhne) prolomen, provést útok na Y (Eder) cíl Y (Eder) prolomen, provést útok na Z (Sorpe) útok na cíl D (Lister) útok na cíl E (Ennepe) útok na cíl F (Diemel) všechny letouny návrat na základnu první vlna na příjmu kanál A rušení kanálu A, přepnout na kanál C rušení R/T, kontrola na W/T číslo 2 převzít dohled nad cílem X číslo 4 převzít dohled nad cílem Y útok na poslední vybraný cíl

47

Před startem, Guy Gibson stojí ve dveřích Lancasteru

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) 15. května nastal dlouho očekávaný okamžik. A/V/M Cochrane telefonoval W/Cdr Gibsonovi, aby spustil operaci CHASTISE, pokud bude přát počasí. V 15:00 hod byl svolán briefing pilotů a navigátorů, kde byly vydány pokyny pro provedení náletu. Byly sem dopraveny makety všech přehrad, na které se mělo útočit. V 20:00 hod byl briefing ukončen. 16. května v poledne přistálo průzkumné Mosquito s čerstvými snímky přehrad, které ukazovaly, že jsou po okraj plné vody. Meteoslužba vydala předpověď, kde se konstatovalo, že počasí pro útok je plně vyhovující. V 16:00 hod byl svolán briefing všech osádek. Teprve zde se peruť dozvěděla, jaký je cíl náletu. Poté následovala večeře a nástup do letounů. V 21:10 byla vypálena zelená světlice pro 2. vlnu, která letěla jako první, poněvadž její trasa byla delší. Bohužel Lancaster AJ-Q F/Lt McCartyho byl neschopen pro poruchu hydrauliky a proto byl odstaven. Osádka přesedla do záložního AJ-T a přitom se F/Lt McCarthymu rozbalil padák. Takže se čekalo, až dorazí náhradní. V 21:29 hod odstartoval F/Lt Munro a dále F/Lt Barlow, P/O Byers, P/O Rice. Ve 21:39 startovala první vlna: první roj W/Cdr Gibson, F/Lt Hopgood , F/Lt Martin, druhý roj S/Ldr Young, F/Lt Maltby, F/Lt Shannon a třetí roj F/Lt Maudslay, F/Lt Astell, F/lt Knigt a jako poslední z druhé vlny F/Lt McCarthy v 22.01 se záložním letounem. Třetí vlna se zvedla do vzduchu 17. května od 00:09 do 00:15 hod, a to v pořadí P/O Ottley, P/O Burpee, F/Sgt Towsend, F/Sgt Brown a jako úplně poslední F/Sgt Anderson. Přesně v 23:00 začaly první potíže. Letoun F/Lt Munroa dostal při přeletu ostrova Texel zásah od flaku, který kompletně vyřadil radiokomunikaci, a to jak vnitřní tak vnější, a po pěti minutách letu byl nucen otočit nazpět do Scamptonu, kde dosedl v 00:36 hod. V ten samý okamžik sklesal P/ O Rice do výšky 18 m podle světlometů, když v tom se ozvala rána a letoun se dotkl vodní hladiny. Světlomety byly špatně seřízeny. Pilot prudce přitáhl a začal stoupat, nicméně bomba se nárazem utrhla, zmizela a zadní střelec Sgt. Burns se málem utopil. Letoun otočil zpět a v Scamptonu dosedl v 00:47 hod. V tutéž dobu letoun F/Lt Barlowa narazil u Haldernu (Nizozemí) do drátů elektrického vedení a zřítil se. Z osádky nepřežil nikdo. O minutu později byla fla-

Trasa letu;

kem doslova smetena z oblohy i osádka P/O Byerse. Takže z druhé vlny pokračoval již jenom F/Lt McCarthy, který startoval později a tudíž neletěl ve skupině. V 00:15 se odchýlil od kursu i F/Lt Astell (z 1. vlny) a byl sestřelen nad Dorstenem. Ani z této osádky nepřežil nikdo. Během hodiny bylo tedy flakem sestřeleno či poškozeno pět letadel, přičemž z druhé vlny pokračoval jen jeden letoun. Ostatní letouny pokračovaly dále a když otočily kurs jih, za 10 minut se ocitly nad Möhne. 48

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Po příletu nad Möhne vytvořily široký okruh a W/Cdr Gibson se v 00:28 hodin ponořil do výšky 18 m a počal provádět přiblížení kolmo na hráz. Jakmile nasadili na kurs, spustila protiletadlová palba, kterou začal tlumit přední střelec ze svého dvojčete. W/Cdr Gibson držel kurs a P/O Spafford odhodil bombu ve vzdálenosti 412 m. Poté letoun přešel do prudkého stoupání a zadní střelec kropil pozice flaku svým čtyřčetem. W/Cdr Gibson prudce otočil do protikursu a sledoval práci bomby. Ta vybuchla těsně vedle hráze a vyhodila sloup vody do výše asi 300 m. Vlny se začaly přelévat přes korunu hráze, ale to bylo vše. Hráz dosud odolávala. Jako další šel do útoku v 00:32 hodin F/Lt Hopgood, nasadil kurs a výšku a blížil se k hrázi. Bylo vidět, jak reflektory kloužou po hladině, až se spojily. V tu chvíli se proti nim zvedla hradba oceli od flaku. Najednou se na levém křídle objevil oheň, který se neustále zvětšoval. V tu chvíli byl zasažen zřejmě i bombometčík a snažil se bombu odhodit, ale bylo již pozdě. Bomba přeskočila hráz a dopadla na elektrárnu, která stála pod hrází. Ohromný výbuch zasáhl i letoun F/Lt Hopgooda, který se snažil stoupat. Vzápětí se ulomilo levé křídlo a letoun se zřítil asi 6 km za elektrárnou na pole. Z osádky se zachránil radiooperátor F/Sgt Fraser a zadní střelec F/O Burcher, kteří se stali válečnými zajatci. Další na řadě byl F/Lt Martin, který začal nalétával na hráz, přičemž W/Cdr Gibson létal rovnoběžně s hrází a poutal na sebe část flaku. Ač byl letoun F/Lt Martina zasažen do křídla, bombu úspěšně shodil, ale ta byla “krátká”, a tak hráz opět odolala. Pak nastupuje do útoku S/Ldr Young, přičemž u hráze létal W/Cdr Gibson a F/Lt Martin a nadále zaměstnávali flak, takže S/Ldr Young měl relativní klid pro přesný odhoz. Ten šanci využil a bomba vybuchla u hráze. I přes přesný zásah hráz nadále stála. (Letoun S/Ldr Younga byl sestřelen na cestě zpět v 02:58 hodin nad holandským pobřežím, sedl nouzově do moře. Nikdo nepřežil.) W/Cdr Gibson povolal do útoku F/Lt Maltbyho. I jeho útok byl přesný a poté, co voda opadla, uviděli letci, že hráz je konečně protržena. Otvorem 90 x 90m se začal valit ohromný vodopád, zaplavující údolí pod přehradou. V 00:52 byl vyslán kód “NIGGER”, který byl zachycen i ve vzdálené Anglii. A/M Harris, A/V/M Cochrane i dr Wallis propukli v jásot, nemožné se podařilo.

Přehrada Möhne po útoku. Na březích je patrný úbytek vody. Elektrárna stojící pod hrází zcela zmizela.

Poté W/Cdr Gibson povolal zbytek 1. vlny k útoku na Eder. Údolí přehrady bylo již pomalu zaléváno mlhou a chvíli trvalo, než bylo identifikováno. Jako první zaútočil F/Lt Shannon, a i když piloty neobtěžoval žádný flak, přiblížení bylo dosti obtížné. F/Lt Shannon provedl čtyři pokusy, přičemž žádný nebyl dost dobrý. Přece jen údolí bylo hluboké a na klidu nepřidala ani mlha.

Údolí Ederu v současné době. 49

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Když W/Cdr Gibson viděl tyto marné útoky, F/Lt Shannona odvolal , aby poodlétl a trochu se zkoncentroval. Mezitím se k útoku připravil F/Lt Maudslay. Ten provedl jedno neúspěšné přiblížení, ale při druhém již bombu odhodil. Měl ale smůlu. Buď letěli velkou rychlostí či odhodili pozdě, ale v každém případě bomba narazila do koruny nad vodou a vybuchla. V záři exploze byl spatřen letoun F/Lt Maudslaye přímo nad epicentrem výbuchu. Letoun pomalu otočil a letěl zpět do Anglie. Bohužel nedoletěl a byl sestřelen flakem v 02:35 nad Emmerichem. Celá posádka zahynula. F/Lt Shannon opakoval nálet a napoprvé odhodil. Zásah byl tentokrát přesný, ale kromě rozbouřené vodní hladiny se nic nestalo. Poslední letoun s bombou na palubě byl Lancaster F/Lt Knigta. Ten, dirigován W/Cdr Gibsonem, provedl perfektní přiblížení i odhoz. Po tomto útoku hráz nevydržela a provalila se. Poté mohl být v 01:52 hodin odeslán kód “DINGHY” a zbylé letouny se otočily zpět do Anglie, kde úspěšně přistály. Poškozená přehrada Eder ráno po útoku. Vlevo letecký snímek, vpravo čelní pohled na proraženou stěnu

Mezitím F/Lt McCarthy, jediný z druhé vlny, dolétl k Sorpe. Ta byla zalitá mlhou tak, že trvalo téměř deset minut, než byl cíl pozitivně identifikován. F/Lt McCarthy nasadil letoun do útoku v 00:46 hodin a již na první pokus trefil přesně. Bohužel to bylo málo a Sorpe žádnou újmu neutrpěla. Zatímco se první vlna blížila k cíli, v Scamptonu odstartovala v 00:09–00:15 třetí vlna tvořená osádkami P/O Ottley, P/O Burpee, F/Sgt Towsend, F/Sgt Brown a F/Sgt Anderson. Již v 02:00 byl nad letištěm Gilze-Rijen sestřelen letoun P/O Burpeeho V této výšce neměl nikdo šanci na přežití. V 02:35 hodin byl nedaleko Hammu sestřelen i letoun P/O Ottleye. Tento sestřel zpozoroval W/Cdr Gibson, který už letěl na-

zpět do Scamptonu. Jediný, kdo přežil, byl zadní střelec Sgt Tees, jenž se stal válečným zajatcem. Zbylé letouny pokračovaly k cílům. Vlevo přehrada Sorpe na soudobém leteckém snímku, vpravo na průzkumné fotografii po náletu

Letoun F/Sgt Browna byl nasměrován na Sorpe. Nebyla téměř k nalezení pro mlhu, ale pak se na chvíli rozpustila a bylo možno útočit. Povedlo se mu to až na osmý pokus v 03:41hod, ale bomba nebyla dostatečně přesná, aby hráz protrhla. Další letoun F/Sgt Towsenda byl nasměrován na Lister, ale kvůli mlze byl cíl zaměněn za přehradu Schwelme. Po třetím pokusu byl v 03:14 odhoz přesný, avšak hráz byla pouze poškozena. Poslední letoun F/Sgt Andersona byl směrován na Sorpe, která však byla už zase zahalena mlhou natolik, že nebyla nalezena. Proto se F/Sgt Anderson otočil i s bombou zpět do Anglie. Během této doby začaly v Scamptonu přistávat letouny první vlny. Jako prvý v 03:11 F/Lt Maltby, v 03:19 F/Lt Martin, 50

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) 03:23 F/Lt McCarthy, 04:06 F/Lt Shannon, 04:15 W/Cdr Gibson, 04:20 F/lt Knigt, o hodinu později F/ Sgt Brown, F/Sgt Anderson a jako poslední téměř za rozbřesku v 06:15 hodin F/Sgt Towsend.

Závěrem Úspěch mise byl vykoupen vysokou cenou – 53 mužů zahynulo a 3 padli do zajetí. 17. května se tedy ve Scamptonu sešlo 84 přeživších členů osádek a 11 letounů z původních 133 mužů osádek a 19 letounů . Nevrátilo se 56 mužů, 1 letoun se vrátil předčasně a sestřeleno bylo 7 letounů, tedy 42 %. Tuto vysokou cenu vykoupily škody, napáchané pouhými 19 letouny německému průmyslu. 330 milionů kubických metrů vody zaplavilo vše do vzdálenosti 80 km. Byly strženy důležité mosty, zaplaveny doly, města, továrny i vojenské objekty, narušena dodávka vody a plynu. Zničeno bylo 125 továren, odplaveno 3 000 ha orné půdy, 25 silničních a železničních mostů strženo a 21 těžce poškozeno, utonulo přes 6 500 hospodářských zvířat a 1 294 osob. Některé statistiky uváděly toto číslo jako německé oběti, ale je prokázáno, že z toho bylo 750 zajatců a válečně nasazených. Jeden pracovní tábor byl přímo pod přehradou Eder, 526 obětí si povodeň vyžádala v táboře nucených prací pod přehradou Památník obětem povodňové vlny, Neheim

Möhne v městečku Neheim-Hüsten, kde byly nasazeny ruské ženy. Započítejme i dlouhodobou ztrátu produkce asi 100 000 dělníků na několik měsíců. Po náletu Němci přehrady opravili a zabezpečili proti dalším vzdušným útokům, ale to již bylo pozdě. Na přehrady už nikdy zaútočeno nebylo.

Při tomto náletu byl také poprvé nevědomky použit systém tzv. „Master Bomber“, což znamenalo, že jeden člověk dirigoval celý nálet a určoval, co kdo má dělat. Tento princip byl rozvíjen a do konce války byl efektivně rozpracován do detailů a využit. (viz nálet na |Peenemünde). Však také němečtí noční stíhači dělali vše pro to, aby takového „ceremoniáře“ sestřelili co nejdříve.

Dne 28. května vyšel rozkaz, kde byli vyznamenáni účastníci náletu: 1x Victoria Cross (VC)

W/Cdr GIBSON Guy Penrose DFC, DSO & bar

5x Distinguished Service Order (DSO)

F/Lt MARTIN Harold B. M. DFC F/Lt MALTBY David John DFC F/Lt SHANNON David John DFC F/Lt McCARTHY Joseph Charles DFC F/Lt KNIGHT Leslie Gordon

14x Distinguished Flying Cross (DFC)

F/Lt HUTCHISON Robert Edward George DFC F/Lt HAY Robert Claude DFC F/Lt LEGGO Jack Frederic DFC 51

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) F/O GOODALE Brian DFC F/O WALKER Daniel Revie DFC P/O SPAFFORD Frederick Michael DFM P/O TAERUM Torger Harlo F/Lt TREVOR-Roper Richard Algernon Dacre DFM F/O CHAMBERS Leonard P/O FORT John P/O BUCKLEY Jack F/O HOBDAY Harold Sidney P/O HOWARD Cecil Lancelot F/O JOHNSON Edward Cuthbert 12x Distinguished Flying Medal (DFM)

Sgt PULFORD John F/Sgt DEERING George Andrew F/Sgt SIMPSON Thomas “Tammy” Drayton F/Sgt SUMPTER Leonard Joseph F/Sgt McLEAN Donald Arthur Sgt JOHNSON George Leonard F/Sgt CHALMERS George Alexander Sgt FRANKLIN Charles Ernest Sgt WEBB Douglas Edward Sgt WILKINSON Raymond Sgt HEAL Dudley Percy Sgt OANCIA Stefan

2x Conspicous Gallantry Medal (CGM)

F/Sgt BROWN Kenneth William F/Sgt TOWSEND William Clifford DFM

52

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek 1. vlna náletu, místo určení Möhne a Eder

53

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek 1. vlna náletu, místo určení Möhne a Eder - pokračování

54

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek 2. vlna náletu, místo určení primární Sorpe, sekundární Enerpe, Lister, Diemel

55

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek 3. vlna náletu, záloha 1. a 2. vlny

56

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Poprvé publikované fotografie všech 133 mužů, kteří se 17. 5. 1943 zúčastnili obtížného a odvážného útoku na německé přehrady v Porúří

Dambusters

Publikováno 28. srpna 2013 v Daily Mail Reporter, snímky byly sestaveny společností BBC

HORNÍ ŘADA (zleva doprava) Posádka AJ-G: Guy Gibson, GB pilot, velitel; Torger Taerum, CAN navigátor; John Pulford, GB palubní inženýr; Frederick Spafford, AUS bombometčík; Robert Hutchison, GB radista; Andrew Deering, CAN přední střelec; Richard Trevor-Roper, GB zadní střelec. Posádka AJ-M: John Hopgood, GB pilot; Ken Earnshaw, CAN navigátor; James Fraser, CAN bombometčík; Charles Brennan, GB palubní inženýr; John Minchin, GB radista; George Gregory, GB přední střelec; Anthony Burcher, AUS zadní střelec. DRUHÁ ŘADA Posádka AJ-P: Harold Martin, AUS pilot; Jack Leggo, AUS navigátor; Robert Hay, AUS bombometčík; Ivan Whittaker, GB palubní inženýr; Leonard Chambers, NZ radista; Bertie Towner Foxlee, AUS přední střelec; Thomas Simpson, AUS zadní střelec. Posádka AJ-A: Henry Young, GB pilot; Charles Roberts, GB navigátor; Vincent MacCausland, CAN bombometčík; David Horsfall, GB palubní inženýr; Lawrence Nichols, GB radista; Gordon Yeo, GB přední střelec; Wilfred Ibbotson, GB Posádka AJ-J: David Maltby, GB pilot; Vivian Nicholson, GB navigátor; John Fort, GB bombometčík. TŘETÍ ŘADA Posádka AJ-J: (pokr.): William Hatton, GB palubní inženýr; Anthony Stone, GB radista; Victor Hill, GB přední střelec; Harold Simmonds, GB zadní střelec. Posádka AJ-L: David Shannon, AUS pilot; Robert Henderson, GB palubní inženýr; Daniel Walker, CAN navigátor; Brian Goodale, GB radista; Leonard Sumpter, GB bombometčík; Brian Jagger, GB přední střelec; Jack Buckley, GB zadní střelec. Posádka AJ-Z: Henry Maudslay, GB pilot; John Marriott, GB palubní inženýr; Robert Urquhart, CAN navigátor; Alan Cottam, CAN radista; Michael Fuller, GB bombometčík; William Tytherleigh, GB přední střelec. ČTVRTÁ ŘADA Posádka AJ-Z: (pokr.): Norman Burrows, GB zadní střelec. Posádka AJ-B: William Astell, GB pilot; John Kinnear, GB palubní inženýr; Floyd Wile, CAN navigátor; Abram Garshowitz, CAN radista; Donald Hopkinson, GB bombometčík; Francis Garbas, CAN přední střelec; Richard Bolitho, GB zadní střelec. Posádka AJ-N: Leslie Knight, AUS pilot; Raymond Grayston, GB palubní inženýr; Harold Hobday, GB navigátor; Robert Kellow, AUS radista; Edward Johnson, GB bombometčík; Frederick Sutherland, CAN přední střelec; Harry O'Brien, CAN zadní střelec. Posádka AJ-E: Robert Barlow, AUS pilot, Samuel Whillis, GB palubní inženýr. pokračování

57

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) Poprvé publikované fotografie všech 133 mužů, kteří se 17. 5. 1943 zúčastnili obtížného a odvážného útoku na německé přehrady v Porúří - pokračování

Dambusters

Publikováno 28. srpna 2013 v Daily Mail Reporter, snímky byly sestaveny společností BBC

PÁTÁ ŘADA Posádka AJ -E: ( pokr. ) : Phillip Burgess, GB navigátor; Charles Williams, USA radista; Alan Gillespie, GB bombometčík; Harvey Glinz , CAN přední střelec; Jack Liddell , GB zadní střelec . Posádka AJ- W: John Munro , NZ pilot; Frank Appleby, GB palubní inženýr; Grant Rumbles, GB navigátor; Percy Pigeon, CAN radista; James Clay, GB bombometčík; William Howarth, GB přední střelec; Harvey Weeks, CAN zadní střelec. Posádka AJ- K: Vernon Byers, CAN pilot; Alistair Taylor, GB palubní inženýr; James Warner, GB navigátor; John Wilkinson, GB radista; Arthur Whitaker, GB bombometčík . ŠESTÁ ŘADA Posádka AJ-K: (pokr.): Charles Jarvie, GB přední střelec; Jakub McDowell, CAN zadní střelec. Posádka AJ-H: Geoffrey Rice, GB pilot; Edward Smith, GB palubní inženýr; Richard MacFarlane, GB navigátor; Chester Gowrie, CAN radista; John Thrasher, CAN bombometčík; Thomas Maynard, GB přední střelec; Stephen Burns, GB zadní Gunner. Posádka AJ-T: Joseph McCarthy, US pilot; William Radcliffe, CAN palubní inženýr; Donald Maclean, CAN navigátor; Leonard Eaton, GB radista; George Johnson, GB bombometčík; Ronald Batson, GB přední střelec; David Rodger, CAN zadní střelec. Posádka AJ-C: Warren Otley, GB pilot; SEDMÁ ŘADA Posádka AJ-C: (pokr.): Ronald Marsden, GB palubní inženýr; Jack Barrett, GB navigátor; Jack Guterman, GB radista; Thomas Johnston, GB bombometčík; Harry Strange, GB přední střelec; Frank Tees, GB zadní střelec. Posádka AJ-S: Lewis Burpee, CAN pilot; Guy Pegler, GB palubní inženýr; Thomas Jaye, GB navigátor; Leonard Weller, GB radista; James Arthur, CAN bombometčík; William Long, GB přední střelec; Joseph Brady, CAN zadní střelec. Posádka AJ-F: Kenneth Brown, CAN pilot; Harry Feneron, GB palubní inženýr; Dudley Heal, GB navigátor; Harry Hewstone, GB radista. SPODNÍ ŘADA Posádka AJ-F: (pokrační): Stefan Oancia, CAN bombometčík; Daniel Allatson, GB přední střelec; Grant MacDonald, CAN zadní střelec. Posádka AJ-O: William Townsend, GB pilot; Dennis Powell, GB palubní inženýr; Cecil Howard, USA navigátor; George Chalmers, GB radista; Charles Franklin, GB bombometčík; Douglas Webb, GB přední střelec; Raymond Wilkinson, GB zadní střelec. Posádka AJ-Y: Cyril Anderson, GB pilot; Robert Paterson, GB palubní inženýr; John Nugent, GB navigátor; William Bickle, GB radista; John Green, GB bombometčík; Eric Ewan, GB přední střelec; Arthur Buck, GB zadní střelec.

58

Bořitelé hrází - Dambusters

Bořitelé hrází (Dambusters) - několik závěrečných zajímavostí Přehrada Möhne - tabule s dokumentární fotografií údolí pod přehradou z roku 1925...

… je zde zobrazena hydroelektrárna, která po útoku britských bombardérů a po protržení hráze úplně zmizela.

Německý náčrt směru náletu Lancasterů na Eder - vytvořeno v rámci svědeckých výpovědí po náletu

Zajímavý autentický nákres - rozmístění protitorpédových sítí před přehradou Eder

Naše rekonstrukce směru náletu na přehradu Eder

KONEC 59

mise AUDIT Německo 2013 Background kontroluje Spolkovou republiku Německo

Bří Filáčkové

knižnice Background, svazek č. 11 ©pif studio 2013 www.background.webnode.cz

60