Časopis Apoštolské církve
ŽIVOT V KRISTU Sesterská mise do Argentiny
Ročník 20
Navštivte nás na www.apostolskacirkev.cz
Číslo 3 / 2008
ŽIVOT V KRISTU
Úvodník
Kažme zabitého Beránka Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy. (1 K 5,7–8)
M
ilí bratři a sestry, drazí čtenáři, zdravím vás při čtení březnového čísla Života v Kristu.
Pro nás křesťany jsou nejvýznamnější událostí měsíce Velikonoce. Velikonoce jsou svátkem, ve kterém se mísí tři kultury: v první řadě jsou to prastaré svátky jara, pak je to židovský Nový rok jako připomínka vyjití z Egypta a nakonec křesťanské Velikonoce jako vzpomínka na ukřižování Pána Ježíše. Zrovna tak i dnes můžeme zaujmout k Velikonocům postoj ze tří různých perspektiv: jednak je to perspektiva velikonočních tradic, na mnoha místech naší země stále připomínaná. Jde o směs různých zvyků, křesťanské symboliky i dávných vzpomínek na doby, kdy na našem území vládlo pohanství. Do této kategorie patří například pomlázky, koledy a podobně. Další perspektivou jsou komerční velikonoce, regály v obchodech plné čokoládových zajíčků a barevných vajíček. Komerce zde těží z lidské sentimentality. A poslední perspektivou jsou Velikonoce z pohledu Bible. To nás bude zajímat nejvíce. Připomeňme si, že Hod beránka a Svátek nekvašených chlebů se slavili společně, dohromady tvořili tři týdny dlouhý svátek. Nejprve se v každé rodině zabíjel beránek, který byl předepsaným způsobem upraven a sněden. Následná slavnost nekvašených chlebů spočívala v tom, že se z obydlí odstranil veškerý kvas a jedly se nekvašené chleby, takzvané macesy. Celé takto slavené Velikonoce jsou současně i předobrazem oběti Pána Ježíše, tedy významu jeho smrti pro nás. Právě tento rozměr má na mysli apoštol Pavel v úvodním textu. Pavel svůj list směřuje do korintského sboru, který bojuje se závažným problémem: vyskytl se tam případ sexuální nemorálnosti. Pavel tento hřích silnými slovy odsuzuje, avšak nejde zde jen o slova odsouzení – vše je dáno právě do souvislosti s Velikonoce-
2
mi. Tak jako svátek nekvašených chlebů, jenž následoval po Velikonocích, vyžadoval odstranit z domácnosti veškerý kvas, tak i člověk – křesťan, vyznávající Pána Ježíše, musí svůj život očistit od veškerého hříchu. Všimněme si pořadí: Nejprve beránek, pak nekvašené chleby. Nejprve člověk porozumí Kristově evangeliu, pak je schopen rozejít se s hříchem. Jde zde o Boží milost, ale o takovou milost, která současně zavazuje. Nekvašené chleby následovaly po Hodu beránka, ale „ten, kdo nebyl ochoten odstranit kvas, byl vyobcován“ (Ex 12,15). Hříšník, ke kterému se vztahuje úvodní text, byl prokazatelně člověk, který hřešil po přijetí evangelia, tedy neodstranil starý kvas. A protože obětovaný beránek a nekvašené chleby spolu vzájemně souviseli, musíme nutně ve stejné souvislosti vidět i život křesťana po jeho obrácení. Na počátku musí být jasně kázán Kristus. Musí být kázán jako ten, který vysvobozuje svůj lid ze zajetí hříchu, ujímá se jej jako svého vlastnictví a vede jej do zaslíbené země – k věčnému životu.
12. kapitole 2. knihy Mojžíšovy popisuje detailním způsobem, jak slavit Velikonoce, a svým způsobem tak i naznačuje tajemství obětovaného Krista. Pavel toto tajemství znal, a tak se modlil: Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus (Ko 2,2). V druhé řadě si všimněme i kontextu událostí. Hod beránka neslaví spokojený lid, jemuž se z Egypta nechce. Je to přesně naopak: Obětování beránka je znamením svobody pro utlačovaný národ. Představuje naději vítězství, svobodné budoucnosti, existence ve vlastní zemi. Tak jako oni oběť beránka potřebovali pro své přežití, tak i my Kristovu oběť potřebujeme pro svůj život. Kdo tuto potřebu nepocítil, nikdy tajemství Ježíše Krista nepochopí. Pro Izraelity v té době byl tedy Hod beránka nejen slavností, nýbrž i zkušeností: Za několik hodin je Hospodin vyvedl z egyptského otroctví. Proto byly Velikonoce vždy prvořadým svátkem v židovské liturgii. Jako svátek byly povinné pro každého obyvatele Izraele.
Hod beránka spolu se svátkem nekvašených chlebů nám tedy ukazují spojitost mezi Kristovou obětí a následujícím Platí tedy, že jenom tam, kde je kázán svatým životem. Žít svatě není snadné, Beránek, mohou být kázány i nekvašené z vlastních sil to rozhodně nedokážeme. chleby. Setkávám se s tím, že lidé někdy Ve skutečnosti to není ani moc zábavné. dobře nerozumí tomu, co znamená být Ale v souvislosti s Kristovou obětí dostákřesťanem. Myslí si, že uvěřili v Ježíše. vá svatost zcela jiný význam: je reakcí na Do jisté míry se jejich životy i změnily. vysvobození z hříchu, je svátkem nového Ale problém nastane tehdy, jsou-li kon- života, je projevem vděčnosti a lásky vůči frontováni se „starým kvasem“, tedy s ně- Bohu, je i ovocem Ducha svatého, který čím, co není v pořádku a co si do té doby v nás přebývá. Hledejme Kristovo tajemneuvědomovali. V tu chvíli mají pocit, že ství, kažme Krista ukřižovaného. Tam, jsou omezováni, že po nich někdo vyža- kde je známo Kristovo tajemství, tam je duje něco, nač nemá právo, a zasahuje možno jíst nekvašené chleby. do jejich soukromí. Člověk není schopen jíst nekvašené chleby, pokud před tím Před několika lety jsem byl hostem nejedl Beránka. v jednom rozhlasovém pořadu a měl jsem hovořit na téma Velikonoce. Paní Co znamená jíst Beránka? V první řadě redaktorka mi v průběhu vysílání polosi všimněme samotného faktu, že berá- žila otázku: „A co pro vás osobně znanek byl ve Starém zákoně nejen zabit, menají Velikonoce?“ Odpověděl jsem, že ale i sněden, a to speciálním, předepsa- Velikonoce jako každoroční svátek pro ným způsobem. To ukazuje, že nešlo jen mne neznamenají téměř nic. Velikonoce o rituál, jehož byli lidé pasivními svědky, slavím každý den. A právě o to zde jde: ale tím, že jej snědli, stávali se aktivní- snažme se poznat tajemství Velikonoc mi účastníky oběti. Nejde jen o víru ve a budeme mít svátek každý den. Ochutsmyslu tichého souhlasu, nýbrž o účast náme-li Beránka, zachutnají nám i nekvana Kristu. Mimoděk se mi vybavuje i ná- šené chleby! zev jednoho současného televizního pořadu – „Jste to, co jíte“. Ano, člověk se Přeji vám Boží přízeň po celý čas. stává tím, co jí. To formuje jeho vzhled, zdraví, tělesnou i duševní pohodu. Mít Martin Moldan, účast na Kristu znamená růst do pozástupce biskupa doby Krista. Celý starozákonní text ve
Obsah Úvodník Kažme zabitého Beránka
2
Sesterská mise do Argentiny Jak Bůh jedná v Argentině Bůh jde před tebou Čas duchovního povzbuzení Rozhovor s Jorgem Garcíou
5 8 9 10
Izrael Nádej do budúcnosti alebo halucinácia?
13
Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Vždyť Syn člověka přišel spasit, co zahynulo. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých. (Mt 18,10–14)
M
ilí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Buďte požehnáni vy všichni, kteří Ze života církve podporujete náš časopis. Jsem přesvědčen, že Rozhovor s Romanem Povalou 14 je, byť drobnou, částí velké skládačky Božího království. Proto věřím, že odměna v nebi je připravena pro Aktuality z VOŠMT každého, kdo přispěje svojí modlitbou, příspěvkem, Gospel & worship víkend v Kolíně 16 nápadem… Křesťan a peníze Tématem stávajícího čísla je návštěva sester naší Křesťan a peníze III. 17 církve v Argentině. Věřím, že přijmete z následných článků a rozhovorů alespoň část užitku, který mohly Čtenáři píší přijmout ony samy. Izrael a jeho příbuzní - prokletí nebo požehnání? 17 Nedávno bratr biskup vzpomněl z kazatelny doby – Rok 2007, co dal a vzal... 19 nepříliš vzdálené – kdy jsme jako církev jezdívali slou„Rozcuchal můj účes...“ 19 Jak je to s Boží vůlí v našem životě 19 žit i stovky kilometrů vzdáleným jednotlivcům, kteří Proměňuje bouři v utišení 20 měli zájem o naši pastorační péči. Je obecně známo, že největší soustředění letničních sborů a tedy i letSestry sestrám ničního dění bylo od jeho počátků na začátku minuCo je důležité 21 lého století na Slezsku. Tato část naší republiky je položena excentricky, takže dojet odtud na její opačKvíz ný konec zabere jak dosti času tak pohltí nemálo peZnámý Aramejec 21 něz. A přesto se navazovaly styky s rodinami a skuDětem pinkami v Praze, Brně, Břeclavi… Tak vznikla naše Osmisměrka plná jmen 22 církev. Byl to čas podzemní práce, která byla financována z teprve postupně se prosazujících desátků, Svědectví dělána po práci lidmi pracujícími v sekulárních zaOn to má ve svých rukách 23 městnáních. Jak jsem se stala princeznou 23 Dnes je, díky Bohu, situace značně odlišná: Naše Komiks republika je pokryta, byť relativně řídkou, sítí sboMuž, který objevil El Dorado 24 rů, takže k nejvzdálenějšímu „bílému místu“ na mapě je to maximálně okolo sta kilometrů. Tedy ne dvě stě až tři sta jako v minulosti. Naše církev je již léta proslulá ve srovnání s jinými relativně velkým množŽivot v Kristu - časopis Apoštolské církve stvím zaměstnanců. Z tohoto důŠéfredaktor: Martin Moldan Redakce: Mgr. Jiří Bartík, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil vodu býváme často terčem útoků Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák v tisku jak ze strany bratří tak nePříspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu redakce: věřících. Patříme k řádně registroŽivot v Kristu, U Podjezdu 12, 772 00 Olomouc tel.: 585 150 455, e-mail:
[email protected] vaným církvím, které pobírají státní Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, příspěvek na platy počítaný v desítrespektive poslední pracovní den předtím. kách milionů korun. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství A přesto… Jsme si museli vyslechnout, že misijní Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504 tel. & fax: 558 761 571, 558 761 572, e-mail:
[email protected] úsilí řady našich sborů opadlo. Zajet za člověkem či Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 20 Kč, rodinou vzdálenou desítky kilometrů je často ne „nepro předplatitele 19 Kč, poštovné 10 Kč, možné“, ale zkrátka „nepraktické“. Máme přece své pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. misijní aktivity, své plány, investice… Bůh vyzdvihuPodávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne 1. 12. 1992 je moudré plánování, ale mluví také jasně o milosrJak objednat časopis denství či „pošetilosti“ pastýře, který nechá své ovce Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: a vydává se hledat jednu! ztracenou. Není to neroNakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou použijete k zaplacení buď zum? Z lidského pohledu snad ano. Ale Bohu je lidurčitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednot- ská moudrost často k smíchu, jindy ji přímo odsuzulivé číslo. je. Buďte požehnáni. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku AN Pavel Vimpel, Zvolenská 16/34, 036 01 Martin, tel.: 043/42 89 234
Sloupek
Ročník 20, březen 2008
3
Sesterská mise
ŽIVOT V KRISTU
Hlavní budova CCNV
Sesterská mise do Argentiny září 2007
4
Křestní shromáždění
Jak Bůh jedná v Argentině
M
yslím, že pro mě cesta do Argentiny začala už před rokem a půl na společné pastorálce na Seči. Sloužil tam Jorge García ze sboru Gillerma Preina z Buenos Aires. Slovo, které tam přinesl, se mě velmi dotklo a připadlo mi skvělé, že se počítá s tím, že pastoři budou mít možnost se do sboru v Buenos Aires podívat a přijmout povzbuzení. Takže když mě o pár měsíců později oslovila Ivanka Bartíková s tím, že vzhledem k tomu, že je v tamním sboru hodně rozvinutá služba žen, se počítá i s výjezdem sester, a zda bych nejela, bylo pro mě snadné se pro tuto cestu (ještě nezávazně) nadchnout. Vycházela jsem z touhy svého srdce. Rozhodnutí závazné už bylo trochu obtížnější, protože jsem se musela rozhodnout taky důvěřovat Bohu, že nám pomůže zajistit i podporu a všechny potřebné prostředky pro cestu. Když jsem pak seděla společně s Olinkou Moldanovou, Ivankou Bartíkovou a Luckou Balážovou v letadle mířícím z Madridu směrem k Jižní Americe, mohla jsem si uvědomit, jak jsem přemožena Boží dobrotou, že neuvěřitelné se stává skutkem. Hned po příjezdu a prvních kontaktech s lidmi ze sboru jsme byly mile překvapeny, jak srdečně jsme všude přijímány. I když je to dáno i tím jižním temperamentem, každopádně nám to pomohlo se uvolnit a cítit se „jako doma“. Taky díky Ivě, naší překladatelce, která svojí milovanou španělštinou bez zábran se všemi komunikovala, padaly další bariéry. Program, který nám ve sboru připravili, byl skutečně bohatý a obvykle začínal kolem 14:00 hodiny odpoledne a končil pozdě večer. Měly jsme možnost se účastnit shromáždění v hlavní sborové budově Centro Cristiano Nueva Vida i na dalších místech, setkání sester, modlitebních skupinek po domech, skupinek ABC a Espigas (něco jako první kroky) v církvi, služby v nemocnicích. Zajistili nám služebníky, se kterými jsme hovořili o jejich způsobech práce mezi ženami, dětmi a dospívajícími, o sociální práci církve, o duchovním boji a mnohých zázracích a svědectvích, které doprovázejí jejich službu Bohu na tomto místě. První, čeho jsem si všimla, byla pevnost víry a naprostá vydanost Bohu a službě. Hned na prvním shromáždění v sobotu večer jsem si uvědomila: Ti lidé skutečně věří tomu, že mají velkého Boha, který je uzdravuje a osvobozuje. Zároveň ze slova, které zaznělo, jsem slyšela, že tady se nekáže žádné laciné evangelium prosperity, ale jasné Boží slovo s důrazem
na potřebu života v pokoře a oddělení od hříchu a milování Boha v případě, že mi něco dává, ale i v případě, že mi něco bere. Na závěr pak lidé vydávali svědectví o Božím jednání v jejich životě – uzdravení, osvobození, narovnání vztahů v rodině… Pevnost víry a vydanost jsme neviděli jen na sloužících bratrech a sestrách. Na setkání v církvi nás obvykle vozili členové sboru, kteří pracovali jako taxikáři. A nejen že jsme od nich slyšely svědectví o mnohých zázracích, ale zároveň jsme viděly, že dobře znají vizi svého pastora, jsou jí vydaní a i oni nás povzbuzovali, abychom bojovaly a vytrvaly ve víře a v Božím díle v naší zemi. S jedním z nich jsme hovořily o tom, jak dlouho musí jezdit, aby vydělal na živobytí pro rodinu, a přiznal, že někdy jezdívá až do
kde byli nemocní s AIDS a tuberkulózou. Před vstupem do nemocnice i po skončení služby je vždy společná modlitba. Sloužící tým i nás zapojil do práce a měly jsme možnost se za některé nemocné modlit. Ve sboru mají zaznamenaná mnohá uzdravení z AIDS i tuberkulózy a dokonce asi 20 případů vzkříšení z mrtvých. Nejde však jen o tělesné uzdravení – s těmi, za které se v nemocnici modlili, zůstávají služebníci v kontaktu, navazují vztahy i s jejich rodinou a blízkými a doprovázejí je do církve až do doby, než se plně začlení. Nejen při službách v nemocnicích, ale i u všech ostatních aktivit církve jsem mohla sledovat jednotnou vzájemně propojenou vizi: • duchovní boj (modlitební podpora) předchází a doprovází každou aktivitu, • všechny činnosti jsou přirozeně zaměřené na evangelizaci s očekáváním, že Bůh bude činit zázraky (a On je činí!),
Sesterská mise
Ročník 20, březen 2008
Účastnice mise: zleva Ivana Bartíková, Lída Pohanková, Lucka Balážová, Olinka Moldanová 2:00 hodin v noci a spí třeba 4–5 hodin. • připravenost každého nově obráceného Věří, že Bůh mu k tomu dává sílu. Zá- zapojit do církve a zajistit mu možnost roveň tím umožňuje své ženě starat se duchovního růstu a pastorační péče. o domácnost a čtyři děti a sloužit v církvi. U vedoucího práce v nemocnici RafaArgentina totiž nemá takový sociální sys- ela jsme mohly vidět i další jasný postoj, tém jako ČR a třeba po porodu má žena který přináší vítězství, a to vytrvalost. nárok být doma jen šest týdnů, maximál- Chodí do nemocnice 15 let dvakrát týdně ně, dá-li si žádost, může další tři měsí- na dvě hodiny. Jeho rodina i lidé v jeho ce pracovat na zkrácený úvazek. Jinak obchodě ví, že v tuto dobu není pro nižádnou podporu v mateřství nedostává. koho k mání. Jednou to slíbil Bohu a od Chce-li tedy žena zůstat doma a starat se té doby v tom stojí. Není to vždy snado děti a domácnost, mívá často muž dvě né, neměli vždy do nemocnic volný vstup, zaměstnání. tak se chodili před nemocnici modlit až S ženou tohoto taxikáře Monikou jsme do té doby, než jim přístup k pacientům se pak setkávaly při službě v nemocnicích, umožnili. celkem jsme byly ve třech. Asi nejsilnějS tímto přístupem vytrvalosti a přípraší zážitek byla návštěva první nemocnice, vy půdy modlitbami jsme se setkávaly na
5
Sesterská mise
ŽIVOT V KRISTU každém kroku. Jely jsme například na že věděli, že Bůh je dobrý. Toužili po tom modlitební skupinku na vzdálenější mís- mít tři děti, ale věděli, že kvůli manželčito a cestou jsme se zastavily na prostran- ným zdravotním problémům už mohou ství, kde je v létě plánovaná evangeliza- mít jen jedno. Když znovu otěhotněla ce. Tak jsme se tam zastavily a společně a ptali se svého syna, jestli by chtěl bratjsme to místo „prošlapaly“ a v modlit- říčka nebo sestřičku, odpovídal, že bude bách bojovaly za celou akci a lidi bydlící mít oba dva. Manželka pak četla v Bibli v okolí. Pro mě to byl velmi silný zážitek. o tom, že jí Bůh dává dvojnásobné poNajednou jsem při modlitbách prožívala, žehnání. Narodila se jim dvojčata – chlajak mi jde o ty lidi, za které se modlím, peček a holčička. Dnes mají 2,5 roku. Bůh přestože jsem je nikdy v životě neviděla je dobrý! Když byl Chuza ve světě, měla a zřejmě ani neuvidím. s ním i policie plné ruce práce. Často byl Ten večer na modlitební skupince se v takovém stavu, že ho ani nedokázali nás také velmi dotklo svědectví vedoucí- dostat do policejního auta, aby ho odvezho Chuzy. On sám byl narkoman a alko- li. Když dva policisté viděli, že Chuza jde holik a jak sám přiznával, kdyby mu před do církve, jeden z nich prohlásil, že jest13 lety jeden člověk neřekl o Ježíši, už by li tohoto člověka Bůh změní, pak bude pravděpodobně dnes nežil. Bůh mu dal chtít toho Boha poznat taky. Dnes jsou ženu, děti, církev, domov. Když se jim na- oba policisté vedoucí v církvi. rodil první syn, vážil jen 1 kg a nutně poI na dalších modlitebních skupinkách třeboval okamžitou operaci – neměl stře- jsme slyšely podobná svědectví. Lidé vo napojené na konečník. Lékaři se báli, zvou na modlitební skupinky ve svých že takhle malé miminko nepřežije anes- domech sousedy a známé s tím, že se butezii, ale bratři se spojili v modlitbě a je- dou modlit za jejich potřeby, a Bůh pro ho syn přežil všechny tři nutné operace. ně udělá zázrak. Všimla jsem si ale i toho, Dnes má 8 let, je v pořádku a má proroc- že jejich víra je podporovaná tím, že jak ké obdarování. Potom čekali druhé dítě, na shromážděních, tak na skupinkách holčičku, ale ta v 8. měsíci těhotenství ze- se dává hodně prostoru chválám a vyvymřela. Chuza chtěl být u porodu, aby se šování Boha, svědectvím o vyslyšených modlil za její vzkříšení, ale nestalo se to. modlitbách, důrazu na Boží slovo, ale neByli z toho s manželkou zničení, ale roz- rozebírají se společně problémy. Modlihodli se nechat se od Boha utěšit, proto- tební potřeby se píší na lístky, za které
se pak modlí. Když lidé mají problémy a potřebují pastoraci, jdou za svým vedoucím a neventilují je se všemi okolo. Věřím, že i toto jsou postoje, které nám mají co říct. Hodně na mě také zapůsobila návštěva malého shromáždění v chudinské čtvrti Via 31. Musely jsme zaparkovat mimo tuto čtvrť a počkat, až si pro nás přijde sestra ze sboru. Taky nám bylo doporučeno sundat všechny šperky a pevně si držet svoje věci. Zajímavé bylo, že přes tato znepokojující doporučení jsem se cítila velmi bezpečně, když jsme kráčely k domu, kde se shromáždění konalo. A po vstupu do prosté místnosti s vchodem přímo z ulice, kde vpředu stál bratr s kytarou a asi 10–12 převážně žen a dětí chválilo Pána, jsem prožívala velkou Boží přítomnost. Úplně jsem mohla cítit, jak jsou tito lidé blízcí Božímu srdci a jak je Bůh miluje a jak je zcela nelogicky mám ráda i já. Protože jsme měly možnost říct jim taky pár slov, věřím, že to bylo setkání povzbuzující pro obě strany. Asi největšími událostmi, kterých jsme byly účastníky, bylo otevírání nového sboru ve středu Buenos Aires a několikatisícové shromáždění s hromadným křtem a večeří Páně. Otevírání nového sboru bylo spojeno s mnoha boji a překážkami. Přestavba
Buenos Aires
6
a úpravy pokračovaly pomalu, i zdatným odborníkům se nedařilo. Když se blížil termín otevření, mnozí na pastora Preina tlačili, aby otevření sboru posunul na dobu, až bude vše dokončeno. Ale on řekl, že nebude ďáblu ustupovat, a rozhodl se sbor otevřít ve stanoveném termínu. Večer před tím nás Jorge García do této budovy zavedl, takže jsme mohly vidět, jak ještě pozdě večer se tam horečně pracovalo, všude stavební nepořádek. Ani jsme si moc nedokázaly představit, že tady bude zítra slavnostní otevírání sborové budovy. Když jsme sem přišly následující večer, sál byl plný nadšených lidí, na pódiu chválící skupina s velkým pěveckým sborem a všichni se se svým pastorem radovali z toho, že církev má novou základnu na tomto tak strategickém místě. Nikomu nevadilo, že jedna stěna ještě není obložená a že všechno není hotové. Bylo jasné, že církev je připravená tady žít a zabírat další území nepřítele. Následující den se konalo velké shromáždění se křtem. Církev si pro tuto událost, kterou pořádají každého čtvrt roku, pronajala velkou sportovní halu, aby se mohli sejít společně. Přišly jsme asi hodinu po začátku a do zaplněné haly stále proudily další davy lidí. Celou pravou stranu zabírali lidé v bílých úborech, kteří postupně přecházeli k posledním pohovorům před křtem a pak vstupovali do vody ve třech připravených bazénech. Bylo pokřtěno 276 lidí. To vše za atmosféry chval a díků Bohu vedených skupinou a zpěváky na pódiu. Křty pokračovaly i při kázání pastora Preina. Najednou však začaly přicházet nějaké znepokojivé zprávy a posléze pastor oznámil, že vzhledem k tomu, že lidé v okolí si stěžují na hluk, budou se muset vypnout mikrofony a odnést hudební nástroje. A během vypjatých chvil zároveň pozval na pódium naši českou výpravu, aby nám požehnali. I když jsme bez mikrofonů nemohly přinést pozdravy od nás, modlitbám nic bránit nemohlo. Shromáždění pak pokračovalo dál chválami, které vedl pastor Prein svým silným hlasem, proklamacemi a Večeří Páně. Mohly jsme vnímat, jak právě v těchto chvílích, kdy se církev dostala do střetu se světem, se všichni semkli a byla mezi nimi velká jednota. Věřím, že i tyto postoje jsou důvodem, proč je církev na tomto místě silná a vítězící. Pro nás bylo velkou výsadou vidět, co Bůh dělá, a zároveň vnímat, že jsme členy jedné duchovní rodiny a máme stejného Otce. Věřím, že povzbuzení, kterého se nám dostalo, budeme mít milost předávat i v naší zemi a církvi. I u nás má Bůh záměr, aby církev byla silná a vítězila! Lída Pohanková, AC Zábřeh
Sesterská mise
Ročník 20, březen 2008
Skupinky Espigas
Malé shromáždění na Via 31
Křestní shromáždění - pastor Prein káže bez mikrofonu pro 7000 lidí
7
ŽIVOT V KRISTU
Sesterská mise
Bůh jde před tebou
Z
ačínám psát svůj článek o Argentině slovy pastora G. Preina: „Bůh jde před tebou.“ Zaslechla jsem je na jednom z jeho kázání a od té doby zůstala v mé mysli. Abych řekla pravdu, není pro mne jednoduché dostat se zpátky do všech těch situací, zážitků, atmosféry, moudrých rad i vtipných reakcí a vybrat z toho všeho to, co pokládám za důležité a co si myslím, že je potřeba zviditelnit. Napadá mne, asi jako každého z mých předchůdců, že na toto téma bylo už všelicos napsáno, nicméně si říkám, co tvůrce to nový pohled a každý nový pohled může přinést novou inspiraci. A tak usedám do měkkého křesla a povzbuzena tóny argentinských chval se pomalu nořím do naší báječné sesterské mise… Vybavuji si návštěvu na skupince v odlehlé části města, kde v poměrně malých prostorách chválilo Boha asi 20 lidí. Tam mne poprvé napadlo, že ačkoliv stojíme na půdě jižní polokoule a naše domovy jsou přes 12 000 km daleko, můžeme s lidmi kolem sebe prožívat jednotu a sounáležitost. A to jsou věci, které nemůže udělat nikdo jiný než Bůh, protože
všichni patříme do jedné velké rodiny, ať jsme kdekoliv na světě. Není to skvělé? Přemýšlím o návštěvách v nemocnicích, ve věznici pro ženy, v rádiu (http:// www.parquevida.org.ar), postupně si promítám důležitá setkání s klíčovými lidmi, znovu si připomínám naše otázky, společné diskuze dlouho do noci a vlastně se i tak trochu uvnitř sebe modlím, aby ve mně zůstalo to, co je podstatné. Nedá se předat atmosféra, ani se nedá předat zkušenost a ani se nedá úplně o všem psát, jediné, co mohu – je nabídnout pár svých myšlenek a slov a čekat na zázrak, který v argentinském pojetí je zcela normální součástí křesťanského života. Jaký zázrak mám na mysli? Jsou věci, které má ve své moci pouze Pán Bůh a já bych si osobně přála, aby naše církev mohla prožít povzbuzení, uzdravení a zmocnění. Je to příliš málo anebo příliš mnoho? Všechno má nějaký smysl. Pokud chceme porozumět životu tamního sboru, je potřeba nejprve porozumět kultuře celého národa. S tímto pohledem pak můžeme získat zdravou vyváženost – jednoduše řečeno – jsou věci, ve kterých můžeme být pro druhé inspirací, a na druhou
stranu jsou věci, ve kterých se máme co učit. Myslím si, že je hodně důležité – mít příležitost vidět, že se věci mohou dělat i jinak. Tím neříkám, že je něco špatně, mám tím na mysli především to, že je potřeba, aby člověk získával zkušenosti, naslouchal druhým, rozšiřoval své dosavadní obzory a neomezoval Boha pouze svým vlastním viděním věcí. Když nad tím vším teď přemýšlím, napadá mě, že k takovému životu je potřeba nutná dávka odvahy, odvážit se věřit, že Bůh je mocen, že Bůh je schopen navzdory našemu lidskému uvažování, obav, nejistot a dosavadních zkušeností naplnit svou vůli. A možná proto mohou lidé v tamním sboru být skutečně svobodní, zažívat spoustu zázraků, včetně dvaceti zmrtvýchvstání. Když jsme navštívily jednu z nemocnic, měly jsme příležitost modlit se za lidi, kteří byli nakaženi virem HIV. V takové situaci jsme si až moc dobře uvědomovaly, že zázraky neleží v našich slovech, v našich rukách, v naší moudrosti či jakékoliv jiné schopnosti, nýbrž jen a jen na Bohu. A takový postoj se zcela jistě netýká jen oblasti uzdravení, ale celého našeho života, ať už se jedná o bydlení, zaměstnání, finance, vedení sboru či rodiny.
První shromáždění v nové budově
8
Naše mise trvala 14 dní a po celou tu ta, mnohem více jsou vydáni sborovému dobu ve mně tiše zněly otázky: „Jaké ta- životu, mnohem více jim leží na srdci jemství se ukrývá za tím vším, co tady lidé, kteří ještě nepoznali Krista. Jejich mohu vidět? Čím to je, že tady jim to fun- zaměření je vždycky a ve všem pro lidi, guje a u nás ne? Je to v učení, v metodě, a to jak směrem dovnitř, tak směrem ve svatosti, v připravenosti anebo v Boží ven. Jednoduše řečeno, zabývají se věcmi milosti? Co je tady jiného než u nás? Co podstatnými a ne zbytečnými. Lidé nemáme dělat my, aby i naše země mohla mají problém modlit se za cokoliv, prostě zažít takové Boží navštívení?“ věří Bibli, všemu tomu, co je tam napsáNejsou to jednoduché otázky a na ta- no. Nic víc, nic míň. A na otázku: „Čím to kové není jednoduchá odpověď. Vlastně je?“ jsme dostaly odpověď: „To je dílo Dupořád mám o čem přemýšlet, a to je pou- cha svatého, to udělal Pán Bůh.“ ze jedna část mých otazníků, ještě nepřiNazvala jsem svůj článek myšlenkou: šla řada na ty další. Ale jedno je jisté – lidé „Bůh jde před tebou“. Pokud bychom tato jsou tam mnohem více zapálení pro Kris- slova chtěli vzít vážně, zcela určitě proži-
jeme osvobozující dotek. Vím, že situace a okolnosti v našem životě nejsou a nebudou jednoduché, nicméně máme příležitost upřít své oči na Krista, klást své nohy do jeho šlépějí a být si jisti tím, že nejsme sami, že Bůh jde před námi… Na úplný závěr děkuji všem lidem, kteří se za nás modlili a kteří finančně či jiným způsobem pomohli zrealizovat tuto nevšední výpravu. Děkuji také Ivaně Bartíkové za dokonalý překlad a celému našemu týmu za skvělé přátelství a podporu. Olga Moldanová, AC Varnsdorf
Sesterská mise
Ročník 20, březen 2008
Návštěva vězení pro ženy Los Hornos
Čas duchovního povzbuzení
J
e velkou milostí od Pána, že naše cír- horlivostí každý člen sboru pracoval na kev může spolupracovat se sborem Božím díle. Nejvíce mi utkvělo v paměti pastora Preina v Buenos Aires. Když svědectví jednoho staršího bratra, který jsem v minulých letech četla zprávy brat- sloužil už patnáct let nemocným v neří z návštěvy v Argentině, nikdy mě ne- mocnici. Povídal nám o tom, jak od dětnapadlo, že se tam někdy také podívám. ství toužil být doktorem, ale to se nestalo. Přesto dnes můžu o této návštěvě z Boží Když však uvěřil, začal sloužit v nemocmilosti psát. Jsem moc Bohu vděčná, že nici. Bůh mu řekl, že teď je doktorem, i já jsem měla možnost být v tomto sbo- který uzdravuje lidská srdce, a on s lidmi ru a vidět vše na vlastní oči. Byl to pro mluví o Ježíši. Když nám to povídal, měl mě osobně velký zážitek a čas duchovní- v očích slzy. Byly jsme s ním v nemocnici, ho povzbuzení. Také jsem mohla, společ- kde leží lidé s AIDS, tuberkulózou a lepně s dalšími třemi sestrami z naší církve, rou. Nebál se za ně modlit a vkládat na vnímat zvláštní Boží ochranu po celou ně ruce. On a další služebníci s ním nedobu cesty a pobytu a požehnání v na- pochybují o tom, že je Pán ochrání od šich vztazích, zdraví a každodenních po- nákazy. U lidí v Argentině jsme viděly třebách. opravdu velkou víru! Mají spoustu svěZa dvanáct dní pobytu jsme viděly kaž- dectví o uzdravení z nemocí. dodenní službu a evangelizaci v tomto Ten nejsilnější zážitek však mám ze sboru. Bylo velmi povzbuzující, s jakou shromáždění zázraků, kam zvou nevěřící.
Po kratším slově z Písma se pod pódium řadí lidé do zástupu, aby mohli vydat svědectví, jaký zázrak udělal Bůh v jejich životě. A ten večer, kdy jsme tam byly, jsme mohly slyšet asi patnáct svědectví o různých uzdraveních, které Pán Ježíš udělal. Pro mě byl největším zázrakem, že na výzvu k vydání života Bohu reagovalo asi 50 lidí, kteří přišli dopředu před pódium! Tekly mi slzy z očí radostí a prožívala jsem velkou Boží přítomnost. Cítila jsem, jak Bůh ke mně mluví, a uvědomila jsem si, že to, co se děje v Argentině se může dít i v České republice. Bůh je všude stejný. Následně jsme se dozvěděly, že podobný počet lidí uvěří na tomto shromáždění každý týden. Každé tři měsíce pak mají slavností shromáždění, kde křtí nové sourozence. My jsme se mohly tohoto shromáždění také zúčastnit a bylo úžasné vidět téměř 300 nových sourozenců, kteří jsou postupně během bohoslužby křtěni.
9
Sesterská mise
ŽIVOT V KRISTU Dále mě oslovilo, že ve sboru vedou křesťany včetně dětí k tomu, že potřebují vedle znovuzrození křest Duchem svatým a díky Ježíši Kristu mají autoritu nad mocnostmi temna. Lidé tomu opravdu věří a modlí se pak v autoritě Ježíše Krista. Modlitba je opravdu velmi důležitou
součástí jejich života. Modlí se s vírou, že Ježíš má moc proměnit jejich město, oslovit nevěřící, vyřešit rodinný problém, uzdravit nemoc, jednat v jakékoliv věci. Na závěr mého svědectví bych chtěla každého sourozence povzbudit, že každý je důležitý ve svém sboru a pro všechny
Nemocnice pro nemocné HIV
Rozhovor s Jorgem Garcíou, spolupastorem Guillerma Preina
leží, je postoj našeho srdce, víra v jeho Slovo, náš postoj k tomu, co nám říká. Ne tak, jak tomu rozumíme, ale tak, že mu věříme. Máme mu odevzdat své srdce, (Krátce po příletu našich sester k nám přicestoval na pozvání některých sborů mít v něho neochvějnou důvěru. Máme i Jorge García. – pozn. redakce) jít dál, až za to, co vidíme nebo slyšíme. Ne, že by zde nebyli lidé, kteří se obrátili, orge, jak se ti líbilo u nás strávených jsou tu, jsou to ti, kteří se rozhodli následovat Pána Ježíše. Ale aby mohl pokračtrnáct dní? Moc. Zažil jsem opravdu nabitých čovat růst a rozvoj, potřebujeme Bohu čtrnáct dní. Viděl jsem zasetá semínka, neustále vydávat svá srdce. Jen to nás lidi, kteří chtějí růst, rozvíjet se, církve, dovede ke konkrétnímu obrácení našich které touží po růstu. Pán Bůh zde napl- životů. ňuje své plány a záměry. Setkal ses s konkrétním fenoménem Několikrát jsi zmínil, že jsi očekával nás Čechů, se kterým je potřeba se porpřed příjezdem do České republiky kon- vat? V porovnání s Argentinou, jejíž histokrétní slovo od Boha. Ano, Pán Bůh položil důraz na to, že rie je krátká, asi dvě století, má Evropa je třeba změny v našich srdcích. Mnoho nesmírně bohatou historii. To je vidět věcí je odvislých od našeho rozumu, na- také u vás: silná tradice, kultura vycházeJorge García šich rozhodnutí, ale to, na čem Pánu zá- jící z historie, která se přenáší z genera-
J
10
má Bůh svoje místo. Mohla jsem vidět, že si Bůh v tomto sboru používal i děti a staré či obyčejné prosté lidi. Na členech sboru bylo vidět nadšení a radost z toho, že mohou být součástí sboru, jeho práce a Božího díla. Lucka Balážová, AC Vyškov
Ročník 20, březen 2008
Sesterská mise
ce na generaci. Živé Boží slovo se tím může stát tradicí, není založeno na živé skutečnosti, ale na lidském rozumu a zvycích. Tady vidím Boží výzvu pro vás, abyste hledali tu Boží kulturu, život v naději a ve víře. A co náš temperament, ten se asi liší od vašeho… I tady vidím, že je silně spojen s rozumováním, na všechno se pohlíží z mnoha úhlů pohledu, chcete rozumět úplně všemu, všechno se zkoumá. Kéž byste trochu ustoupili od rozumu a mohli žít jednodušeji, dávat větší prostor i citům. Jsme velice vděční, že jak bratři, tak naposled i sestry mohli navštívit váš sbor. Jak se na to díváš ty? Když k nám přijíždějí pastoři, mají možnost shlédnout naši práci, obnovit svou vizi, načerpat chuť do další práce. Navštěvují všechna místa, kde pracujeme v různých oblastech služby. To je velice důležité, aby si to mohli ozkoušet, vidět, že to jde, že to existuje. Co se týká sester, to také bylo výborné, snad také proto, aby se nebály sloužit, protože u nás je služba sester velice důležitá: jsou velice aktivní, zapojují se do každé služby, jsou to výjimečné modlitební bojovnice. Jsme moc vděční za veškerou pomoc naší církvi i za tuto praktickou podporu. Ještě se také za nás modlíte? V našem srdci hoří touha, aby lidé přicházeli ke Kristu po celém světě. Pán Bůh nás zvláštním způsobem spojil před těmi sedmi, osmi lety, vzájemně se navštěvujeme, rozvíjíme krásný vztah. A to s sebou nese i skutečnost, že jste v našem srdci a přirozeně to budí touhu se za vás přimlouvat a žehnat vám. Proto, aby lidé byli spaseni! Poznáváme více vašich pastorů, další vaše města, situace, se kterými se potýkáte, to jen dává naší lásce vzrůst. To je milé, děkujeme. Chtěl jsem se také zeptat, jak to vypadá s vaším odchodem z AoG? Situace se díky Bohu změnila. Vedoucí AoG v Jižní Americe změnili svůj pohled na strukturu – vzhledem k vysokému růstu to tak už dál nešlo. Dokonce požádali našeho pastora Guillerma Preina, zda by s vedením nepomohl, na což po modlitbách přistoupil. Takže zůstáváme a věříme, že se AoG budou více a více rozvíjet. Nesmírně oceňujeme, že jsme již 25 let, po celou dobu naší existence, AoG zaštítěni.
Jorge García
Před službou v nemocnici
Jedna z nejchudších částí Buenos Aires
11
Sesterská mise
ŽIVOT V KRISTU Také jste mluvili o povinnosti vaší Asi osm let jsme si v centru pronají- Izrael šel svou cestou. Bůh dával svému církve platit veliké daně? Můžeš k tomu mali divadlo, ale nájem se velice zvyšoval. lidu soudce, ale přesto Boha nenásledoněco říct? Proto jsme se rozhodli divadlo opustit. vali. Potom přišel Samuel, který přineArgentinská politika ekonomie se musí Zkoušeli jsme se scházet jen na jednom sl opět známost Božího slova do nároopravdu změnit. Veřejné výdaje jsou ob- místě, které máme na jihu Buenos Aires, da. Slovo, které změnilo realitu národa. rovské a vláda se to snaží vyřešit zvyšová- ale díky úsporám, které jsme nastřádali, Prožívali jsme takovou paralelu s naším ním daní, včetně těch našich. Víc ti o tom jsme byli schopni zareagovat, když se na- národem, který se má také obrátit zpět nepovím, moc tomu nerozumím, to má jednou objevila nabídka na odkup jiného k Bohu. A právě toto slovo nás povzbuna starosti naše administrativa, já mám divadla, taktéž v centru. Je to už naše, ač- dilo, že přijde změna stejně, jako přišla koliv naspořené peníze stačily pouze na se Samuelem do našeho národa. Že uvizase na starosti pastoraci. část, zbytek splácíme měsíčně. díme něco, co jsme neviděli. Tak skončilo Jaké jsou další novinky u vás v Centro to shromáždění, a hned v pondělí začaCristiano Nueva Vida? Čím teď sbor prochází? lo sněžit v Buenos Aires po asi devadeNašimi dvěma pevnými a le- sáti letech, a to i tehdy bylo jen maličko. titými sloupy jsou pastorace Mnoho lidí to nikdy nezažilo. Považujea evangelizace. Teď se však ot- me to za zázrak a potvrzení tohoto provvírá nová oblast – sociální sféra rockého slova, příchod něčeho nového, pomoci zaměřená na děti, které co není běžné. Toužíme po tom, aby se jjsou velice chudé. Poskytujeme Boží slovo dotýkalo lidských srdcí, aby se jjim vzdělání, prevenci i kulturu. Bůh dával poznat v znameních a zázraA Ale zaměřujeme se i na celou cích, ve své lásce. Přijde čas překvapení. společnost, což vyžaduje obrovské úsilí, protože oblastí opravPřijedeš ještě někdy k nám? du chudých je hodně. RozdáváMám rád Českou republiku, už jsem me oblečení, jídlo, poskytujeme tu potřetí, najezdil jsem 900 km a popastorační péči. znal šest dalších měst. Potěšuje mě tady práce na Božím poli. V našem týmu je Letošní rok byl výji- ale spousta výborných služebníku s růzmečný, co se týče poča- ným obdarováním, takže si myslím, že sí. Dokonce i v Buenos Aires nejenom já, ale že by mohl přijet i něsněžilo… kdo z nich. Uvidíme, jak nás Pán Bůh Jednou v neděli přišlo od povede. Pána slovo, že až do teď šly vvěci určitým směrem, ale od Děkujeme za všechno i za rozhovor. této chvíle se velice změní. Sk Ptal se 113,20 mluví o 400 letech, kdy si Jirka Bartík. Návštěva historické části Buenos Aires Buenos Aires
12
Nádej do budúcnosti alebo halucinácia? Čo zostane vo Svätej zemi z návštevy prezidenta USA?
V
nijakej inej krajine by nemohol byť G. W. Bush prijatý s takým teplom a srdečnosťou. Na letisku sa objavil celý izraelský kabinet a spolu so všetkými, ktorí majú v krajine nejaké meno alebo titul, stáli pekne v rade – prvýkrát aby mu potriasli rukou, a potom ešte raz o dva dni neskôr, aby sa s ním rozlúčili. Prezident izraelského štátu Šimon Peres pozdravil hosťa z Ameriky slovami proroka Izaiáša, 52,7: „Aké vzácne sú na vrchoch nohy poslov radosti, ktorí hlásajú mier, ktorí zvestujú blaho a hlásajú záchranu“. Zatiaľ čo v Tel Avive svietilo slnko, o deň na to v Ramalláhu bolo smutno, hmlisto a chladno. Pre zlé počasie nemohli pristát americké vrtuľníky, hoci to nacvičovali celý týždeň predtým. Preto musel George Bush cestovať k palestinskému prezidentovi cez hraničné zátarasy a cesty osadníkov. Faktické hlavné mesto Palestínskej autonómnej oblasti malo zákaz vycházky. Obyvateľstvu radili, aby si na ten deň pripravili zásobu potravín. Okrem sídla predsedu PAO nevisela ani jedna americká vlajka. V ľadovom vetri sa triasla čestná garda zimou a Abbas prijal svojho hosťa zababušený do čierneho šálu. Kožušinovú čiapku zo svojich študentských čias v Moskve si výnimočne na počesť Busha nenasadil. Od vedenia v Ramalláhu oficiálne prikázaná spokojnosť nad Bushovou návštevou narazila na tvrdé odmietanie. Bassam Džaber, redaktor časopisu Panorama, povedal: „Nikto neverí, že americký prezident môže s niečím pohnúť. Táto návšteva je len dôkazom priateľstva pre Izraelčanov.“ Osobám v PAO chýba nádej a aj záujem o vítané „politické“ počasie. „Bush je nevítaný!“ Chodci na uliciach arabského sveta vyjadrujú všetko na plné ústa. V Libanone ohlasuje šéf Hisballáhu Hassan Nasrallah: „Deň hanby a smútku pre všetkých Arabov a muslimov!“ Arabská vysielačka Al-džazíra, ktorá deň predtým prenášala každú maličkosť o Bushovej návšteve, vysielala počas návštevy v Ramalláhu akýsi film o koňoch. V Ramalláhu zbadali nielen to, že prezident Bush strávil dlhší čas v izraelskom pamätníku holocaustu Yad Vashem, že dojatý podotknul: „Židovský národ napriek tomuto hororu a zlu neopustil svojho Boha“ a odsúdil to, že Auschwitz nebol zbombardovaný, ale si všimli aj skutoč-
nosť, že prešiel len pár metrov od Mauzólea Jásira Arafata bez toho, aby tento národný symbol Palestínčanov považoval za hodný jediného pohľadu. Vodca Fatahu Kaddura Fares to označil za urážku. Jeho kolega Sufian Abu Saida vravel: „Nemáme nijaký dôvod byť optimistami.“ Snáď najväčším problémom amerického prezidenta je, že on celkom presne vie, čo chce palestinský ľud, bez toho, aby sa ho na to opýtal? Povedal totiž: „Som presvedčený, že palestinský ľud chce mier“. „My chceme jeden štát“ povedal Abbás na spoločnej tlačovej konferencii v Ramalláhu, na čo odpovedal Bush: „Jasné!“ – Jasné? Už pri príchode zdôraznil George Bush židovský charakter izraelského štátu a tým zabuchol pred nosom dvere nárokom na návrat palestinských utečencov. Odkedy vyhlásil celosvetovú vojnu islamským teroristom, zaznamenali radikálne prúdy v arabskom svete citeľný zisk svojho vplyvu. Západ nariadil Palestínčanom demokraciu, a oni si zvolili Hamas. Americký prezident sa neunavuje stálym opakovaním názoru, že východiskom z blízkovýchodného konfliktu je „dvojštátie“ (koexistencia Izraela a Palestíny). Ale snáď má pravdu ľavicovo-liberálny izraelský denník Haaretz, ak tvrdí, že toto riešenie by sa mohlo presadiť len v tom prípade, „keby Palestínčania prežili koncepcionálne, ideologické a inštitucionálne obrátenie“. Bush dokázal „obrátiť“ celý svet – včítane väčšiny Izraela – na stranu svojho „dvojštátia“. Jediní, ktorí dnes nechcú nijaký palestínsky štát,
sú Palestínčania. Istý arabský obchodník v jeruzalemskom Starom meste hovorí: „Niky, nikdy sa neuspokojíme s menej než celým Jeruzalemom a s návratom našich utečencov do Jaffy a Haify“. Blízkovýchodná návšteva amerického prezidenta bola nielen pracovnou návštevou, ale aj osobnou pútnickou cestou znovuzrozeného kresťana Georga Busha. Izraelské médiá podrobne sledovali, ako sa utiahol pred verejnosťou v Betleheme, na vrchu Blahoslavenstva a v Kafarnaume. Komentáre televíznych redaktorov oznamovaly: „Teraz on stojí tam, kde pôsobil ‘ten muž‘, ktorého on tak veľmi uctieva“ a dumali potom nad tým, čo asi v kresťanskom zmýšľaní znamená, keď muž ako George Bush prestúpi z episkopálnej do metodistickej cirkvi. No potom v ponímaní domáceho obyvateľstva premenil sa pútnik na účastníka krížovej cesty. Nechal sa totiž odprevádzať od palestínskej ministerky turizmu Khulud Daibes a od guvernéra Jeruzalema Salaha Taamri cez Chrám narodenia. Ale sa nestretol s kresťanským starostom Ježišovho rodiska Viktorom Batarsehom. Batarseh je príslušníkom Frontu národného oslobodenia Palestiny (PFLP), ktorý dodnes nechce uznať existenčné právo štátu Izrael ani politický proces z Oslo. Preto aj spolkový minister zahraničia Frank-Walter Steinmeier zdráhal sa pri svojej návšteve v Betleheme sa s ním stretnúť a podať mu ruku. U západných politikov je vedený ako „terorista“. „Keďže Bush vystupuje ako profilovaný kresťan, robí nám kresťanom na Blízkom východe problémy s našimi muslimskými súsedmi“, vraví istý kresťanský obchodník vo východnom Jeruzaleme s prímením „Salib“, ktorý poukazuje ešte na svojich talianskych križiackych predkov. Prezident Bush má jasný spôsob myslenia. Vedie vojnu Dobra proti Zlu – a je
Izrael
Ročník 20, březen 2008
Ehud Olmert, Šimon Peres, George W. Bush
13
Izrael
ŽIVOT V KRISTU jednoznačne jasné, kto na ktorej strane stojí. Víťazstvom nad teroristami chce dať Blízkemu východu víziu nádeje. Otázkou však je, čo sa stane, ak vizionársky prednesená perspektíva budúcnosti sa ukáže mydlovou bublinou a praskne. Jednoznačne proizraelská atmosféra tejto prezidentskej návštevy môže sa veľmi rýchle preklopiť do opaku a znenazdajky pôsobiť negatívne pre židovský štát. Amerika je jedinou mocou, ktorá v zaužívanom blízkovýchodnom procese môže niečím pohnúť. „Ochranný patrón“ Izraela musí niečo predviesť pred – najmä arabským a islamským – svetom, ak má byť pokladaný za „vyváženého“ sprostredkovateľa. A za to následky, bez opýtania, bude musieť znášať Izrael. © Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP přeložil Prof. Ing. Ludovít Višnyi, CSc. www.israelnetz.de 14. 1. 2008
Šimon Peres, George W. Bush
Rozhovor s Romanem Povalou
Ze života církve
R
omane, jak ses dostal do Rožnova pod Radhoštěm? To je trochu delší historie. Před čtyřmi roky jsem dostal nabídku z Valašského Meziříčí jít sloužit do sboru jako evangelista, pomoci v oblasti evangelizace a misie. To jsme s manželkou přijali a tehdy s jedním dítětem, protože druhé se nám narodilo ve Valmezu.
Jednou z věcí, kterou jsem začal dělat, bylo, že jsem jezdil do měst, ve kterých pracujeme jako sbor. Bylo to vždy v pátek, pokaždé v jiném městě, kde jsem strávil dopoledne a modlil se v ulicích. Během asi posledních dvou a půl let jsem se modlil za Rožnov a za rodinu, která by se tam měla přestěhovat. Vzpomínám si, že Pán Bůh říkal, že to mám být já se svou
rodinou. Dlouho jsem na to nereagoval, protože bylo tolik práce, starat se o tolik měst, povzbuzovat lidi, aby svědčili o Pánu Bohu. Říkal jsem: „Vždyť na to nemám čas,“ ale Pán Bůh ke mně několikrát mluvil. Až jednou, v kanceláři, když jsem se modlil, se mě zeptal, jestli jsem ochoten ho poslouchat. A já jsem říkal: „No určitě, to je to nejlepší, co můžu dělat, vždyť nemám na výběr, jenom poslouchat to, co Pán Bůh říká.“ Pán Bůh mi řekl: „No tak půjdeš do toho Rožnova, nebo nepůjdeš?“ – „Tak jo, půjdu, ale ještě si nechám nějaký čas, abych to rozsoudil.“ Fakt jsem se za to nějaký čas modlil, a pak jsem na staršovstvu řekl klukům, co jsem prožil a jestli bychom to mohli společně rozsoudit, zda-li to chce Bůh. Měsíc se každý modlil sám, po měsíci jsme se sešli a na staršovstvu jsme to rozhodli. No, a proto jsem v Rožnově. Přestěhoval ses do Rožnova? Asi rok a půl nebo rok a tři čtvrtě jsem se na ten projekt připravoval. Měl jsem přítele, který se mnou šel celým procesem v modlitbách a přemýšlení nad tím, jak by to mělo vypadat. Letos v červnu jsme se tam přestěhovali. Takže tam bydlíme půl roku, ale máme za sebou asi dva roky příprav.
Roman a Marcela Povalovi
14
Ve Valmezu jste řešili ožehavou bytovou otázku, jak tomu bylo v Rožnově? V Rožnově to byl zázrak. Pán Bůh nám dal byt, za který jsme se modlili, i když mnozí říkali, že bychom měli slevit z podmínek, které máme. Chtěli jsme byt v centru města, v historické části, vel-
ka se ve většině případů ptají, jak jsem se z toho dostal. Lhát nebudu a vymýšlet si taky ne, takže můžu říct svědectví. Ne dlouhé, neměl bych jim tam kázat, takže dvě tři minutky. Je zajímavé, jak děcka reagují, jak jsou v šoku, když jim řeknu, kdo jsem. Nevysvětluji jim, že jsem evangelista, prostě jim řeknu, že jsem kazatel, tomu oni rozumí, a pak jim vždycky spadne brada. Slyšel jsem, jak jeden říká: „Ty vole, to si děláš srandu, ne?!“ Já říkám: „Nedělám. Jsem jeden z mála potetovaných kazatelů.“ Chceme příští rok zřídit e-mailovou linku pomoci, poradenství a dotazů. Telefon nechci dávat, aby mi stále někdo nevolal, spíše e-mailovou adresu kam můžou psát nebo si domluvit schůzku. Ondra a Vojta Povalovi
ký a levný, aby se tam mohla vejít spousta lidí a abychom na to měli. Na sídlištích jsou byty malé a drahé. A Pán Bůh nám dal. Bydlíme na náměstí ve velkém bytě a o několik tisíc levněji než na nějakém sídlišti v té nepříliš útulné části Rožnova. V čem všem spočívá tvoje práce v Rožnově? Přistěhovali jsme se tam s tím, že budeme zakládat sbor. Samozřejmě naší výhodou bylo, že jsme nepřijeli úplně na zelenou louku, protože tam jsou lidé, kteří navštěvují sbor ve Valašském Meziříčí. Jsou buď z Rožnova, nebo z okolních vesniček. Měli jsme tam skupinku, osmi, nanejvýš deseti lidí, kteří chodili pravidelně. Začali jsme se seznamovat s lidmi, povzbuzovat je a obrovskou výhodou pro nás bylo, že se skupinka léta modlila za rodiny, takže jsme nebyli jako vetřelci, ale jako vyslyšená modlitba, což nám opravdu otevřelo dveře a srdce lidí. Mysleli jsme si, že budeme muset vynaložit víc času a síly k tomu, abychom si je získali, ale Pán Bůh to udělal tak, že jsme ani na tom nemuseli nějak extrémně pracovat, protože nás vnímají jako vyslyšenou modlitbu, a to nám hodně pomohlo. Samozřejmě ještě během příprav se stala důležitá věc, dali jsme dokupy služební tým celého projektu. Takže tam dnes nestojím sám, ale mám další čtyři lidi, kteří tvoří služební tým, který má naplňovat Boží vizi, uvolňovat lidi, aby mohli sloužit a stát po mém boku. Co všechno děláte pro zasažení města? Na to se nás často ptají, ale ze strategických nebo systematických aktivit neděláme nic, protože to první, o co se snažíme,
Ze života církve
Ročník 20, březen 2008
Kde je tvůj domovský sbor? AC Havířov.
Nestýská se vám? je být s lidmi. Protože jsme se modlili, ať Stýská se nám sem tam po lidech, po dům, kde bydlíme, je majákem, kde lidé prostředí ani moc ne, protože jsme se najdou domov, majákem, který bude čnít a budou ho všichni vidět. Takže máme přestěhovali, když to tak řeknu, z horhodně návštěv. Druhou věcí je, že po- nického města do měst, která mají histomaličku rozjíždíme modlitební aktivity rii a atmosféru, což Havířov v době, kdy a snažíme se povzbuzovat všechny věří- jsme odcházeli, neměl, a myslím, že to cí lidi, které tam máme, aby přiváděli na nemá doteď. Sem tam se stýská, ale pravskupinku nevěřící lidi. To se nám do jisté dou je, že když má člověk jistotu, že je na míry daří, protože opravdu přivádějí lidi, místě, kde ho Pán Bůh chce mít, tak se kteří se s námi můžou seznámit a získá- mu stýská nějak lehčeji. vají k nám důvěru, že když jdou okolo, Cítíte se v Rožnově jako doma? dost často se stává, že přijdou k nám na O tom mluvíme s manželkou často, návštěvu. Viděli nás třikrát, čtyřikrát a už se nebojí přijít k nám na návštěvu, což je ona je pro mě indikátorem toho, jestli jsme doma, nebo ne. A k mému údivu, po pro nás velkým svědectvím. Další věcí, o kterou se snažíme, je měsíci, co jsme bydleli v Rožnově, možbýt s lidmi. Máme lidi, kteří k nám cho- ná ještě dřív, mi řekla: „Tady jsem doma.“ dí, jsou s námi, jsou to většinou muži, I v tom bytě i mezi lidmi. Já jsem asi člos nimi se snažím být. Pořádáme, říkáme věk, který je doma kdekoli, nemám s tím tomu chlapské jízdy, a ty děláme např. na problém, ale teď jsme asi doma úplně. bowlingu. Teď se chystáme v lednu do Myslíš, že to je vaše konečná stanice? tělocvičny, půjdeme hrát fotbal, jindy se To si nemyslím. Mojí touhou je, že zatřeba u nás díváme přes dataprojektor na nějaký zajímavý film, býváme spolu u ka- ložíme sbor, pokud Pán Bůh dá milost, fe, někam si zajdeme a totéž mívají i děv- sbor vyroste, nějaký čas tam zůstaneme. čata. Když máme my chlapi setkání, tak Nevím, co má Pán Bůh v plánu dále, ještě ženy mají taky setkání, a tam taky vodí se mnou o tom nemluvil, říkal jsem tak deset let nanejvýš, ale kdo ví, jak to Pán nevěřící kamarádky. Bůh chce. Už dnes se modlíme za pastoZmiňoval jsi, že děláš nějaké přednášky. ra pro Rožnov. Vždycky říkám, že bych se To nedělám jenom v Rožnově, to dělám chtěl vypařit, aniž by si toho někdo všiv různých koutech republiky, ale soustře- ml. Modlíme se, aby, až Pán Bůh povodíme se na náš valašský region, což je asi lá Povalovy někam jinam, si toho nikdo kolem čtyřiceti základních a středních nevšiml. škol. Jsou to přednášky protidrogové, Moc ti to za čtenáře přejeme. Děkuji jmenuje se to Život v závislosti. za rozhovor. Ptal se Jirka Bartík. Je nějaká možnost zmínit Krista, nebo (Roman Povala je misijní pracovník spíš ne? sboru AC Valašské Meziříčí a vedoucí Ve školách to funguje tak, že nesmíProjektu zakládání sboru te mít žádnou agitaci, ale mojí výhodou v Rožnově pod Radhoštěm.) je to, že jsem byl drogově závislý a děc-
15
ŽIVOT V KRISTU
Gospel & worship víkend v Kolíně Aktuality z VOŠMT
Pro ty z vás, kteří nevědí, co se v Kolíně vlastně dělo – čtěte dále.
16
V
OŠMT v Kolíně nabídla možnost se vzdělat hudebně (nejednalo se však o teorii, ale o praxi) – a to právě o víkendu 1. – 3. 2. 2008. Nakonec dorazilo asi 35 šikovných lidí a vrhli jsme se s chutí do práce. Od pátečního večera jsme zpívali až do neděle a děkujeme Bohu, že umožnil našim hlasivkám to ustát! Chtěla bych ale podotknout, že když jsme tento víkend se svou sestrou připravovaly (vyučujícími jsme totiž byly jen my dvě), chtěly jsme povzbudit ostatní nejen ke zpěvu, ale i k upřímné chvále
našeho Boha. V jedné písni, kterou jsme měli zařazenou v repertoáru, se zpívalo: „Dám ti všechnu svou chválu, budu tě uctívat vším, Tebe samotného toužím chválit, jen Ty sám jsi hoden mojí chvály!“ (přeloženo z angličtiny) Opravdu toužíme po tom, abychom vzdávali Bohu chválu vším, co děláme. Celou naši práci a námahu jsme zakončili nedělním koncertem, kdy se k nám připojila i kapela. Kdo znáte modlitebnu V Zídkách – myslím, že byste ji tentokrát nepoznali! Na pódiu jsme mu-
seli mít schůdky pro zpěváky a diváci se do sálu téměř nevešli. Věřím, že tento koncert nebyl pouze kulturním zážitkem, ale i místem, kde se Bůh dotýkal našich srdcí. A tak bychom touto cestou chtěly ještě jednou poděkovat všem, kteří se na tomto díle podíleli (ať jste byli zpěváky na pódiu či pomocníky v kuchyni nebo jinde). Věříme, že tento víkend nebyl posledním, a tak se těšíme na to, že někdy v budoucnu opět pozvedneme společně naše srdce a hlasy k Boží chvále. Budeme se snažit vás o všem včas informovat. Ať vám Bůh moc žehná! za sestry Tesárkovy – Maruška
M
ilí sourozenci, další článek o peně- sny a svůj život. Otázka dávání se však zích začnu tím, čím jsem minule netýká jen majetku, ale jsme svědky stále skončil. Věřím, že nás Boží slovo většího se uzavírání lidí do sebe a neoučí, abychom jako křesťané dávali desát- choty dávat druhým lásku, radost, pokoj, ky, oběti (sbírky, dary, prvotiny) a almuž- povzbuzení. Bůh nás však vede v 1. Timoteovi 6,6–10 ny. Jsem vděčný, že mohu patřit do církk jinému postoji: „Zbožnost, která se spokove, která se nebojí tyto věci vyučovat. Můžeme se však z úvodu zamyslet nad jí s tím, co má, je už sama velké bohatství. tím, proč bychom měli vůbec něco dávat. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si Věřím, že nám Hospodin skrze své Slovo nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, ukazuje, že bychom neměli jenom přijí- spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upamat (i když i to se musíme mnohdy učit) dá do osidel pokušení a do mnoha nerozuma varuje nás před sebestředností, závistí, ných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do sobectvím, chamtivostí a tím, abychom zkázy a záhuby.“ Vždyť On sám nám daroval vše, co viděli a starali se jen o své potřeby. Můžeme stále více vidět rozdíl mezi Boží vý- máme, i to nejcennější – svého Syna Jechovou a realitou mezi lidmi. Často jsme žíše Krista a v něm každému, kdo jsme svědky hrabivosti pro sebe a svou rodi- ho přijali, život věčný. Věřím, že nás chce nu, nenávisti a svárů způsobených hádkami o majetek a podobných nepříjemností. Na každého je vyvíjen velký tlak ze strany médií, kde nám jsou předkládány nové, stále lepší a lepší výrobky, které určitě musíte mít, abyste naplnili své touhy,
Izrael a jeho příbuzní – prokletí, nebo požehnání?
S
přibývajícími roky mě stále víc oslovuje Starý zákon. Mnozí lidé Starému zákonu nerozumějí a raději čtou jen Nový, snad s výjimkou Žalmů a „besídkových“ příběhů z Genesis a Exodu. Tím se však o mnohé okrádají a kromě toho bez znalosti Starého zákona nemohou plně pochopit mnohé pasáže v Novém zákoně. Chtěla bych vás povzbudit k tomu, abyste se Starému zákonu postavili čelem, statečně a směle, a s odhodláním se odvážili ponořit do jeho stránek. Existuje mnoho publikací a komentářů, které vysvětlují dobové pozadí, zvyklosti a souvislosti, které nám, Evropanům ovlivněným helénskou kulturou, naprosto unikají. Jedna z věcí, které mne stále mátly a matou, jsou nejrůznější národy, se kterými Izraelité během historie stále bojovali. Proč? Kde se tam ty národy vzaly? Proč s některými Izraelité bojovat měli a s jinými ne? Dnes bych se chtěla zabývat pouze několika národy, které byly s Izraelem blíže příbuzné. Abychom pochopili souvislosti, musíme si uvědomit, kdo je kdo. Přeskočíme prvních šest kapitol knihy Genesis a nebudeme se zabývat, kdo byl čí syn a potomek a z koho se vyvíjel který národ, protože všichni tito zahynuli při
potopě. (Nicméně v Genesis, 5. kapitole si můžete přečíst Noeho rodokmen, tj. od Adama až k Noemu.) Potopu přežilo pouze osm lidí: Noe se svou ženou a jejich tři synové se svými ženami! Noemovi synové se jmenovali Šem, Cham a Jafet. Víme, že ze Šema pocházejí semitské národy, tj. Židé, dále se uvádí, že z Chama vzešli tzv. „tmaví“, tj. dnešní obyvatelé Afriky a Austrálie, a z Jafeta tzv. „světlí“, tj. dnešní obyvatelé Evropy (my) a Asie. „Šem znamená hebrejsky „jméno“. Jakoby Noe doufal, že se nyní bude na světě dbát na slávu Božího jména.“1 Naskýtá se otázka, jak tehdy lidé věděli, co je správné a co je hřích? Uvědomme si, že Desatero Božích přikázání bylo dáno o mnoho let později – až Izraelcům, kteří vyšli z egyptského otroctví a putovali pouští. Bůh však již na počátku uzavřel smlouvu s Adamem a pak po potopě znovu s Noem. Stanovil sedm (tzv. noachitských) pravidel (ve skutečnosti to je jeden příkaz a šest zákazů). Příkaz 1/ soudit (tj. dbát na dodržování ostatních šesti pravidel) + 2/ zákaz zneužívat Boží jméno, 3/ zákaz modloslužby, 4/ zákaz vraždy, 5/ zákaz smilstva, 6/ zákaz krádeže a 7/ povolení jíst zvířata, ale zákaz jíst maso ještě živých zvířat (Gn 9,1–17).2
Bůh učit otevřenému srdci k dávání lásky, povzbuzení, pomoci a s tím souvisí i štědrost v dávání desátků, sbírek, darů, almužen. To není vždy populární, ale Bůh ví, co je pro nás dobré, a i skrze dávání nás chce něčemu naučit a před něčím ochránit. Moje zkušenosti mi ukazují, že díky dávání mě Bůh učí mít správný vztah k majetku a ochraňuje mě před milováním peněz, protože by mě to přivedlo do záhuby. Je to také jedna z forem, jak mohu ctít Hospodina (Př 3,9–10) a mít před ním bázeň (5M 14,22–23). Bůh nás tak učí mít otevřené oči a vidět potřeby sourozenců, ale také Bohu důvěřovat, že vše máme z jeho ruky a On se o nás vždy postará. V dalším pokračování si již jednotlivé druhy dávání více rozebereme. Viktor Baláž, pastor AC Vyškov
Teď už je ale nejvyšší čas vrátit se k původní myšlence. Pochopíme-li, kdo je kdo, začneme se v starozákonních příbězích lépe orientovat. Chtěla bych se podívat na pět národů, kteří byli blízkými příbuznými Izraele: Moábci, Amónovci, Midjánci, Izmaelci a Edómci. Obecně platilo, že Izrael měl zakázáno s nimi bojovat, zatímco tyto národy mu neustále dělaly potíže. Např. při vyjití z Egypta nechtěli nechat Izraelce projít, Izraelci s nimi nebojovali, ale obcházeli jejich území (Nu 20)… K orientaci „kdo je kdo“ vám snad pomůže i následující zjednodušený, amatérsky vyrobený graf. Samozřejmě v něm nejsou uvedeni všichni potomkové všech párů – to by musel být formátu A3, aby se tam všichni vešli . Tlustou čárou můžeme sledovat linii Božího vyvoleného lidu. V rámečcích jsou národy, ke kterým jsme chtěli dospět. Pojďme se nyní ponořit trochu do Bible a podívat se, co se zde píše o těchto jednotlivých národech – o jejich původu a o tom, co bylo pak. Moábci a Amónovci – Moáb a Ben-amí (jehož potomci se nazývali Amónovci) byli synové Lota. (To byl ten muž, který prchal z hořící Sodomy a jehož manželka se proměnila v solný sloup.) Lotovy dcery ve snaze zajistit pokračování rodu svého otce opily a následně se jim podařilo s ním otěhotnět. „I porodila prvorozená syna a nazvala ho Moáb (to je Z otce zplozený); ten je praotcem Moábců až podnes. A mladší porodila také syna a na-
Čtenáři píší
‚ Křestan a peníze III.
Křesťan a peníze
Ročník 20, březen 2008
17
Čtenáři píší
ŽIVOT V KRISTU zvala ho Ben-amí (to je Syn mého příbuzného); ten je praotcem Amónovců až podnes“ (Gn 19,37–38). Na dalších stránkách Bible čteme o tom, jak Hospodin zakázal Izraelcům, aby s těmito dvěma národy bojovali a zabírali jejich území, právě z toho důvodu, že jsou jejich příbuzní. Naopak Moábci a Amónovci Izraelcům „zatápěli“ – například když si najali Bileáma, aby Izraelce proklel (Nu 22), nebo když Moábky s Midjánkami svedly Boží lid k účasti na pohanských praktikách (Nu 25). Nicméně o pár století později s Moábci válčil král Saul (1S 14,47) a také král David, který si je podrobil a mnoho jich nechal pobít (2S 8,2.12). Knihy Královské a Paralipomenon zaznamenávají další vzájemné boje. Nakonec je pokořil babylonský král Nebúkadnesar. Přestali existovat jako samostatný národ a dále byli známi už jen jako rasa. Historie Amónovců je v mnohém podobná. Jak už bylo řečeno, často se spolčovali proti Izraeli se svými příbuznými Moábci. Izraelci také sloužili amónským bohům (Sd 10,6) – tj. nechali se svést k modloslužbě. S Amónovci bojoval např. Jiftách Gileádský (to byl ten, co slíbil, že po návratu z vítězného boje obětuje Bohu to první, co mu vyjde vstříc – a vyšla mu první vstříc jeho dcera). A čteme o spoustě dalších událostí: Šalomoun si vzal do svého harému amónské ženy a klaněl se jejich bohu Milkómovi (1Kr 11,1.5.33). Amónský vládce bránil Nehemjášovi po návratu z exilu v budování jeruzalémských hradeb (Neh 2,10.19…). Amónovci existovali přinejmenším do 2. století př. Kr., protože proti nim bojoval Juda Makabejský (Apokryfy3 – 1Mak 5,6). Proroci (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ámos, Sofonjáš) je tvrdě napadali jako zaryté nepřátele Izraele. Midjánci sestávali z pěti rodů odvozených od Abraháma. „Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha. Midjánovi synové byli Éfa a Éfer a Chanók, Abída a Eldáa.“
(pět rodů!) „Ti všichni jsou synové Ketúřini. Abraham však všechno, co měl, odkázal Izákovi. Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní.“ (Gn 25,1.2.4–6) Midjánci se stali obyvateli pouště, spolčovali se s Izmaelci. Porazil je např. Gedeon. Spolu s Moábci najali Bileáma, aby Izrael proklel (Nu 22 – viz Moábci). Moábky s Midjánkami sváděly Izraelce k modloslužbě (Nu 25 – také viz Moábci). Izmaelci – potomci Izmaele, Abrahamova syna, kterého zplodil se Sářinou služebnou Hagar ještě před narozením zaslíbeného Izáka. Izmael byl lukostřelcem, oženil se s Egypťankou a stal se otcem dvanácti knížat (Gn 25,12–16). S jednou z jeho dcer se oženil Izákův syn, tj. Abrahamův vnuk Ezau (Gn 28,9). „A toto jsou léta Izmaelova života: sto třicet sedm let. I zesnul a zemřel a byl připojen k svému lidu. Jeho synové bydlili od Chavíly až k Šúru proti Egyptu a směrem k Asýrii. Izmael se položil proti všem svým bratřím“ (Gn 25,17–18). Izmaelci jsou dnešní Arabové, a jak víme, proti svým bratřím, Židům, potomkům zaslíbeného syna Izáka, dodnes nesmiřitelně bojují. Edómci – potomci Jákobova bratra Ezaua. „Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Proto se jmenuje Edóm (to je Červený)“ (Gn 25,29–30). Bojoval s nimi král Saul, král David Edóm dobyl (2S 8,13). V té době došlo k závažnému vraždění Edómců. 1Kr 11,15–16 mluví o tom, že Davidův vojevůdce Jóab zůstal v Edómu šest měsíců, „dokud v Edómu nebyli vyhlazeni všichni mužského pohlaví“. Některým se však podařilo uprchnout, později působili potíže Šalamounovi. Spolčovali se s Amónci a Moábci, aby dobyli Judsko, a války v době královské průběžně pokračovaly. Proroci předpovídali soud nad Edómem pro jeho hořkou nenávist (Jr 49,7–22, Pl 4,21–22, Ez 25,12–14, Jl 3,19, Ám 1,11;
TuþnČ: Boží vyvolený lid Kurzívou: pĜíbuzné národy
Noe Šem
Cham
Jafet
Terach Ketura / Hagar / Sára + Abraham
Náchor + Milka Betuel
Midján Izmael
18
Izák + Rebeka
Jákob (Izrael) Ezau (Edóm)
Háran Lot + dcery Moáb
Amón
9,12, Abdijáš 10nn). Nakonec si je podrobil Juda Makabejský (Apokryfy – 1Mak 5,65) a později byli přinuceni k obřízce a připojeni k židovskému národu. Jaké z toho lze vyvozovat závěry? Určitě mnohé. Je to prostě víc než jen dějepis. V každém příběhu, v každé kapitole Bible, se skrývají mnohá ponaučení, příklady hodné následování i příklady odstrašující. Měli vůbec vzniknout Moábci a Amónovci? Lotovy dcery se dopustily krvesmilstva, z něhož vznikly národy, jež Izraelcům po celou dobu komplikovaly život. Dnes už tyto národy neexistují. Jak jsme četli, splynuly s Izraelem. A co Izmaelci? Sára nevydržela čekat na syna zaslíbení a vzala věci do svých rukou. Než se dočkali Izáka, byl tu nejprve Izmael a s ním potíže od samého začátku: ještě než se narodil, už Sára žárlila na Hagar, která byla těhotná, a bylo z toho jen a jen trápení. Navíc Izmaelci nezanikli. Dnes jsou zde Arabové a vztahy mezi Araby a Židy snad netřeba komentovat. Četli jsme, že proroci předpovídali soud nad Edómem pro jeho hořkou nenávist. Kde hledat kořeny této nenávisti? Co Ezau? – Podvedený bratrem, přišel o prvorozenství, o požehnání – taková hořkost, že by byl Jákoba zabil, kdyby Jákob nebyl včas utekl… To je jen několik postřehů z mnoha, ke kterým se lze při studiu Bible dobrat. Doufám, že jsem vás aspoň trochu povzbudila (a neodradila!) a že se do objevování Písma pustíte. Je to dobrodružství! Jana Kopová, AC Zlín Poznámky: Jan Divecký, Příběhy Tóry, P3K Praha, 2005, str. 30 2 „Lidem bylo umožněno jíst maso, ale pouze za podmínky, že zvíře nejdřív usmrtí. Dodnes některé kmeny v Africe toto nařízení porušují a vyřezávají kusy masa z živých zvířat, aby se jim zbylé maso v horku nekazilo. Zmrzačené zvíře tak vlastně slouží jako živá chodící lednička.“ (Jan Divecký, Příběhy Tóry, P3K Praha, 2005, str. 30) 3 Apokryfy jsou dodatky k některým starozákonním knihám + další knihy: legendy, historické a teologické spisy. Na koncilu v Jamnii r. 90 po Kristu byly ze starozákonního kánonu* vyloučeny. V 16. století bylo 12 spisů zahrnuto tridentským koncilem do kánonu římskokatolické církve. Protestantské myšlení je uznává pouze jako pomůcku k soukromému vzdělávání. V Bibli je nemáme. * Poznámka k poznámce : kánon je závazný seznam knih patřících do Starého a Nového zákona. Tj. apokryfy byly vyloučeny z tohoto seznamu. 1
Rok 2007, co dal a vzal… ak jsem nazvala svůj loňský příspěvek stará, protože jsem se starala sama. A ejdo Apolletinu a když jsem ho teď po hle, kde byla moje víra, když Jirka nebyl sobě četla, žasnu nad tím, jaké „sta- doma, děti byly nemocné, neměla jsem rosti“ jsem řešila v roce 2006 a čím jsem auto, chyběly mi základní potraviny a já za tu dobu s Bohem prošla a co jsem najednou na vše potřebovala pětkrát víc času, protože vše je daleko, a tak jsem nic prožívala vloni. Opravdu, mnoho věcí se změnilo a já se nestačím divit, jak jsem vším prošla, aniž bych ztratila víru, ba naopak, mohu vnímat, že mě Bůh právě v této oblasti dal vyrůst, i když to někdy dost bolelo. O tom, co musím řešit v novém domě, na novém místě, se mi v paneláku na sídlišti ani nezdálo. A že by to byly sny někdy děsivé, nechci ani povídat. Prostě Bůh ví, jak zatlačit, kde zmáčknout, aby z nás toho starého člověka dostal. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí víra právě v praktických nestíhala, žila pod tlakem, reptala, stěžooblastech života. Obchod, školku i lékaře vala si, jak mám ještě při všech těch stajsem měla nadosah ruky, a tak jsem ani rostech sloužit Bohu, když sotva zvládnu nemusela moc věcí plánovat, řešit, ně- péči o děti a domácnost. No, Bůh mi dal kdy ani moc důvěřovat Bohu, že se po- pěkně zabrat (nebo já jemu?), než jsem
T
„Rozcuchal můj účes…“
J
e leden a zachovalá loňská zeleň pro- níme před kritikou druhých a hledáme stupuje skrze ztrácející se bílou po- potvrzení jinde? krývku sněhu. Nemoci z nachlazení Nejsem výjimkou. Zcela bezpečně nás některé zahnaly do peřin, nosy na- raději upřednostním pohodlí, hmotný puchlé od častého smrkání, tělo povad- dostatek, přátele, kteří jsou mi příjemní, lé a oddané teplu domova. tělo, t které nebolí atd… Je čas odpočinku a čekání Dovoluji D si tvrdit, že na návrat zdraví. A tak jako je j zcela přirozené být zeleň v přírodě i myšlenzaměřen na uspokojeky v tom tichu prostupuní n svých potřeb. Život, jí a prodírají se skrze bílou který k nevystupuje pokrývku všednosti každoz břehů běžného. denních pracovních povinAle pak se najedností a starostí. nou objevuje před n Jedna z nich, ne nijak obmýma očima jiná m jevná, přesto upoutala mou pozornost cesta. Ta, kterou je Kristus. Naprosa opět osvěžila můj náhled na člově- to mně ohromuje jeho schopnost se ka. „Je rozdíl, zdali člověk hledá prav- vydat druhým. Někdo, kdo nehledá svůj du nebo naplnění svých osobních po- prospěch, je schopen vše ztratit, aby třeb a tužeb. Málokdy mezi tím však naplnil Boží vůli. Moc, která má schoprozlišujeme a pravdu zaměňujeme za nost skutečně proměnit jakékoli okolvlastní prospěch, kterého chceme do- nosti i lidský život. Nemohu popsat, co sáhnout.“ vše vidím za těmito slovy. Skutečnost, Je to někde hluboko v nás. Touha po uznání, bezpečí, lásce. Cítíme, že máme na tyto věci nárok. A tak v duchu nárokování si naplnění našich potřeb podstupuždy, když se modlíme „Otče náš“, tak jeme cestu, která je v tomto světě běžná. se modlíme: Buď vůle tvá. Pro někoZdá se, že v nás není nic, co by mohlo ho to je možná fráze, ale nevím, nazvrátit náš záměr. Býváme svým okolím, dokonce někdy i církví potvrzováni v tom, kolik si uvědomujeme, co vlastně tím Ježe naše jednání je v pořádku. Nebo to je žíš učedníkům říkal. Nedávno i mne, který jsem dokonce jen způsob, jakým chceme slyšet? Ostatní bezpečně filtrujeme? Případně se obr- kázal na toto téma, Bůh zastavil a zeptal
řekla dost! A začnu znovu a budu důvěřovat a spoléhat se na něj, vždyť nás přece neposlal do Ivanovic, abychom se „strhali“, ale abychom mu sloužili, takže přece musí existovat řešení, jak to zvládnout!!! A najednou to šlo, prostě jsem mu vše odevzdala a řekla, že jsem tu kvůli němu a jeho plánu a přišel pokoj, síla, víra a věci šly najednou nějak samy a já měla kolikrát pocit, že se „nudím“, „nemám do čeho píchnout“ a jestli to náhodou není hřích, když mohu i odpočívat. Prostě znovu mohu jen vyznat: BŮH JE DOBRÝ a tečka! A už jen perlička na závěr: zakusila jsem taky, že pokud opravdu chceme plnit jeho vůli, může nám to někdy zachránit i život. To mě totiž napadlo, když jsem sáhla na zapojený elektrický kabel a dostala šlupku jak z děla a díky Bohu zůstala naživu. On má pro mě přece v Ivanovicích ještě nějakou práci! Takže vzhůru do dobrodružství v roce 2008, už se těším, co příští rok napíšu do Apolletinu Dáša Pospíšilová, AC Vyškov Apolletin 1/2008
Čtenáři píší
Ročník 20, březen 2008
o které jsem přesvědčena, že je naprosto mimo běžnou schopnost kohokoli z nás. Skutečnost, která mě ohromuje již jen při jejím skromném zahlédnutí. Jen lehký závan, který pocuchá svým dotekem „můj uhlazený účes“, stačí k tomu, abych toužila být jako On a ochutnat moc jeho života. Ochutnat důsledky života v Duchu. A to je to, co mě nutí rozhodovat se, jestli budu lpět na naplnění svých tužeb a představ o svém životě nebo budu ochotna se jich vzdát, důvěřovat Bohu a hledat pravdu, která mě zavede na nová místa, místa, která zcela jistě jsou mimo „bezpečný“ břeh mělkých vod, ale kde budu moci zakusit moc Boží, být jí stržena a nesena k cíli. A to je i mým přáním pro vás v tomto novém roce, abyste měli odvahu opustit své vlastní ambice (i „bezpečí“) a nechat se spoutat Boží láskou a povoláním, které do vás Bůh vložil. Vladimíra Králová Bulletin 1/2008 Teen Challenge ve Šluknově
Jak je to s Boží vůlí v našem životě
V
se, jak to vlastně s tou jeho vůlí je. Ale po pořádku. Každý rodič je rád, když může vidět, že mu děti rostou a dělají mu radost a navíc často u svých dětí chceme dosáhnout toho, čeho jsme nedosáhli sami. Moje nejstarší dcera Ráchel byla a je velmi hodné
19
Čtenáři píší
ŽIVOT V KRISTU
20
dítě, učila se velmi dobře, a proto nebylo žádným překvapením, že byla přijata na gymnázium. I zde byl její prospěch velmi dobrý a navíc zvítězila v biologické olympiádě, což zaručovalo u některých vysokých škol biologického zaměření přijetí bez zkoušek. No není to pro tatínka nádherný pocit vidět dceru ve druhém ročníku gymnázia s dokladem o přijetí na vysokou školu? Bylo samozřejmostí, že s jejím nadáním a hlavně zálibou v biologii na tuto školu půjde. Ovšem jednou při modlitbách se mne Bůh zeptal: „Jak je to vlastně s tou tvojí dcerou.“ „No, Pane, úžasné, dělá mi jen radost.“ „Aha, a co mně, to tě nezajímá.“ „Pane, vždyť je věřící, chodí do sboru, slouží, atd.“ Pán na to: „No, já myslel, že kdysi, když se narodila a tys mi ji svěřil, tak jsi to myslel vážně.“ „Ano, Pane, odpusť, myslel jsem to vážně a všechny moje děti jsou tvé, od tebe jsem je přijal a jen z tvé milosti jsou tím, čím jsou.“ „Myslíš to vážně?“ ptá se Pán. „Ano, Pane, skutečně to myslím upřímně a ty to víš.“ Pak modlitba pokračovala a byl to dobrý čas strávený v jeho blízkosti. Ovšem věděl jsem, že se něco stalo, ale nedělal jsem v tom žádné kroky, jen se modlil a opět své děti dával do jeho rukou a samozřejmě si přestal malovat jejich cíle. Po nějaké době za mnou přišla Ráchel celá v slzách a řekla mi, že nahoře v jejím pokoji se jí zjevil Bůh a mluvil k ní. První její otázkou bylo, jestli mi nebude vadit, když nepůjde na vysokou školu, ale na biblickou, i když ani já ani žena jsme jí toto nikdy nekladli jako podmínku. Samozřejmě že jsem řekl, že mi to nebude vadit a že má plné právo se rozhodnout a bude mít v tom naši podporu, no a bylo to tady. Tehdy jsem si ovšem uvědomil jednu důležitou věc. Naše postoje můžou ovlivnit Boží vůli nejen v našich životech, ale i v životech lidí kolem nás, proto vždy, když se modlím: „Otče buď vůle tvá,“ tak před ním stojím v bázni a nechávám Ducha Svatého, aby kontroloval moje nitro, jestli není náhodou něco, co by bylo jinak. Můžeme si totiž myslet, že následujeme Krista, ale přitom následovat svá předsevzetí, cíle a záměry a minout to, co pro nás Ježíš tady připravil. Dovětek: Dcera je na biblické a říká: „Tati, doslova si to užívám.“ A další překvapení: U dalších dětí jsem zjistil, že se najednou začal měnit jejich prospěch ve škole, ne že by se předtím učily špatně, ale teď musím říct, že se to posunulo ještě k lepšímu. Ano, skutečně náš Bůh je Bohem zázraků, ale pamatujme na jeho vůli v našich životech. Pavel Bubik, AC Havířov
Proměňuje bouři v utišení
C
htěl bych napsat krátké svědectví z jednoho z předchozích týdnů o tom, jak se o mě Bůh stará. Výhledově mě čekal asi nejnáročnější týden, jaký jsem doposud na naší firmě JIMI, kde pracuji, zažil. V horní místnosti firmy – ve 3. patře – máme postavenou prezentační stěnu o rozměrech asi 3 x 2 metry s plazmovou obrazovkou o úhlopříčce 128 cm a dalšími zobrazovacími prvky. Za touto stěnou je schovaný dva metry vysoký stojanový rám, ve kterém jsou umístěna všechna zařízení včetně centrálního počítače, a celou sestavu doplňuje ještě stolek s dalším počítačem, ze kterého všechno ovládáme. Mezi vším je spousta vodičů a propojovacích kabelů. Tohle celé bylo v plánu ve středu rozebrat a večer odvézt minimálně dvěma velkými dodávkami do Prahy, ve čtvrtek ráno přivézt do kongresového centra na konferenci o zabezpečovacích technologiích a tam to opět během dopoledne sestavit, odpoledne předvádět, potom během dalších tří čtyř hodin znovu rozebrat a večer dovézt zase zpět na pobočku do Prahy. V pátek bylo v plánu sestavu na pobočce zase složit a odvézt prázdná auta zpět do Vyškova. Aby toho nebylo málo, v pondělí se mi udělalo špatně natolik, že jsem už ve tři hodiny (v pondělí ve tři míváme obvykle angličtinu, kterou jsem kvůli tomu musel vynechat, což mě i trochu mrzelo) odešel z práce a šel jsem si domů lehnout s tím, že jsem šéfovi i kolegům oznámil, že další den půjdu k doktorovi a skončím nejspíš na neschopence. Po několika hodinách střídavého domácího ležení, spánku a představování si toho, že mě tři mí kolegové budou mít fakt strašně rádi, když je v tom stěhování po všemožných schodech ve Vyškově i v Praze nechám samotné, jsem si vzpomněl, že jsem se za to, abych byl zdravý, ještě ani nemodlil. Tak jsem se ve víře pomodlil a prakticky okamžitě jsem se začal cítit mnohem lépe. Rozebírání celé stěny, stolku a rámu, snesení tři patra dolů a naložení do (nakonec jen dvou) aut nám ve středu zabralo asi pět hodin. Vyhlídka toho, že nás totéž čeká ještě třikrát, mě osobně moc netěšila. Ve středu večer jsme Radek a já odvezli obě auta do Prahy a zaparkovali na pobočce firmy. V noci se mi ale zase přitížilo a cítil jsem, že asi osm hodin dalšího stěhování už nezvládnu. Hodně jsem se modlil a byl jsem před Bohem s prosbou, ať to prostě nějak zařídí, že si
absolutně nedovedu představit, jak ten dnešní den zvládnu. Když jsme přijeli do pražského Kongresového centra a zaparkovali u obslužné chodby, začali jsme zjišťovat, kam vlastně celý náklad přijde. Ale už po prvních rozhovorech s organizátory konference bylo jasné, že se náš kolega v Praze, který měl akci na starosti, domluvil se špatným člověkem a my jsme tak neměli zajištěný ani nákladní výtah s obsluhou, ani prezentační místo. A tak se Bůh postaral. Z celých dvou aut jsme vyložili jen počítač s monitorem a donesli je na malý stolek před přednáškovým sálem ve třetím patře Kongresového centra. Pak jsme zase s auty ještě během čtvrtka do-
poledne odjeli na pobočku JIMI na okraji Prahy a tam jsme vše během hodiny (šlo to do prvního patra, takže žádné schody) vyložili. O sestavení už se postarali kolegové a já jsem okolo půl druhé odjížděl zpět do Vyškova. Bůh má ale smysl pro humor, a když už něco nazvu „nejtěžším týdnem na firmě“, dotáhne to k dokonalosti. V pátek krátce po osmé vypnuli v centru Vyškova proud a šéf nám oznámil, že protože k zapnutí dojde až po obědě, nemá cenu, abychom čekali v práci, a pustil nás domů. Asi jednou za čtvrt roku mě mamka pozve domů na oběd, což bylo zrovna ten pátek, tak jsem ji tentokrát překvapil, když jsem tam byl už v devět dopoledne. Vychutnal jsem si volný pátek a zakončil ho odjezdem na skvělou sborovou víkendovku na Maliné. Tohle celé mě povzbudilo, protože někdy přede mnou mohou být hodně těžké chvíle, ale Bůh o nich ví, a když to předložíme před něj, On se postará. „Proměňuje bouři v utišení…“ (Žalm 107, 29 KR) Tomáš Valer, AC Vyškov, Apolletin 11/07
V
našem sboru se přibližně každých zřejmě bylo vše v pořádku. Uměla si to šest až osm týdnů schází ženy, kte- zařídit. Kdyby to nezvládala, Bůh by to ré pracují v domácnosti a starají od ní nežádal. Měla významné postavení. se o malé děti. Těmto setkáním říkáme Být soudcem v Izraeli, to byl skutečně vy,,Maminy“. Trocha duchovního progra- soký post. Být prorokem a věrně tlumočit mu, trocha sdílení u pečiva a kávy, tro- Boží vůli, to svědčí o jejím mimořádném cha kreativity – prostě každého něco, čas vztahu k Bohu. Společně s vojevůdcem tomu věnovaný nelze natáhnout. Já mám Bárakem se účastnila vojenského tažení tu čest zajišťovat duchovní program. proti kanaánskému králi Jabínovi. Bylo to vítězné tažení. DeTéma je vždy obdobné: žena bora byla zřetelně vidib ve všech odstínech a variatelná mezi všemi izraelcích. skými ženami. Pro příští setkání mě inMožná, že mnozí spirovaly dvě biblické ženy, z vás touží po takovém natolik rozdílné, jak je to čelném postavení. Něč jen možné. Obě vystupují kdo k si to přizná, jiný to ve stejném příběhu a přes pečlivě před druhými svou různost naplňují věrskrývá v srdci. Vzponě Boží plány. Každá biblicmeňme si na učedníky ká postava nám má co říci Pána Ježíše Krista. Není i dnes, tak jim zkusme nato nic nového po něčem slouchat. takovém toužit. Ale být v čele je zodpovědné a svým způsobem Debora i nevděčné. Proto nás Písmo nabádá, aby• vdaná žena pečující o svou domácnost, • žena soudkyně, vykonávající věrně svou chom se za vedoucí modlili a žehnali jim. A dělali to vytrvale. Nesuďme je, nechoslužbu, • žena prorokyně, milující Boha, posluš- díme v jejich botách. Bůh má své plány a On je ten, který povolává a ustavuje ty, ná a věrná. Je to široký záběr povinností. Jak to asi kteří vedou. Není to jejich zásluha, nezvládala? Písmo se o tom nijak nešíří, ale jsou to jejich schopnosti, které je na ta
Poznáš hledanou osobu?
Známý Aramejec
J
e to bohatý a úspěšný muž a já jsem velmi rád využil příležitosti zdržet se v jeho domě a promluvit s ním.
místa dovedou. Jsou to jeho cesty, po nichž nás vede, jeho zmocnění k čemukoliv. Pak jsou ženy, a je jich většina, jejichž jména mimo těch pár nejbližších nikdo nezná. Žijí své životy jakoby v ústraní. Některé jsou svobodné, jiné vdané, některé i osamělé. Je to různé. Taková byla i Jáel. Jáel • kdysi bezvýznamná. Její rodová linie vede k Jetrovi, tchánovi Mojžíše. A tato úplně obyčejná žena, neznámá, do té doby nevýznamná, naplnila Boží vůli, když zabila kanaánského vojevůdce Síseru, a tím dovršila Barákovo a Debořino tažení. Stalo se přesně to, co Debora před počátkem bitvy Barákovi prorokovala. Jáel byla úplně bezvýznamná žena, jak jsem už řekla. Neměla ani žádnou zbraň. Jen obyčejný předmět za své domácnosti – stanový kolík. Nepřipomíná vám to pasáčka Davida a kámen vržený prakem. To jsou Boží cesty. Co nám tedy tyto dvě ženy říkají? Není důležité, kdo jsi. Není ani důležité, kde žiješ. Důležitý je tvůj vztah s Pánem, tvá věrnost a tvá poslušnost. Řekni mu: Jsem ti k dispozici. Použij si mě, kde mě budeš potřebovat. Zjevně nebo skrytě, to není podstatné. Podstatné pro mě je, co ty chceš, Pane, ne, co chci já. Eva Hasmandová AC Valašské Meziříčí, Kapky 11/2007
Vy věříte ve stejného boha jako vaši předci? Nevím, jaký byl bůh mého děda a jeho otce, ale mohu říci, že nevěřím ve stejného Boha jako můj synovec a zeť. Mohu však vyznat, že je určitě Bohem. Promluvil ke mne a řekl mi, ať synovci neubližuji, ale nechodím s ním. Zde máme naše bohy. Oni mají své a my své. Mám své domácí bůžky – terafim.
zde, zatímco můj prastrýc pokračoval dál. Občas se k nám dostane nějaká zpráva o jejich Bohu a jejich požehnání. Jednou přišli a vyžádali si mou sestru za ženu Mohl byste krátce se mým přátelům pro syna mého prastrýce. Bylo to takopředstavit? vé zázračné. Jejich služebník přišel, poJakou máte víru? Jsem Aramejec. A ne bezvýznamný tkal ji u studny a ona se k němu chovala Jak už jsem řekl: je důležité mít svého muž v našem městě! Živí mne hlavně přesně podle toho, jak se modlil k Bohu boha a je naprosto správné na něj věřit. zemědělství, tedy spíše pastevectví, ale mého prastrýce. A zažil jsem i požehná- Ale z toho, co mi synovec vyprávěl, jak nejsem nějaký kočovník žijící ve stanu. ní Boha mého prastrýce. Můj synovec to- jeho otec s Bohem mluví a jak Mu naBydlím ve městě. Samozřejmě musím tiž u mě dřel asi dvacet let, což mi moc slouchá, tak to nemusím. Já svým bohům obhlédnout svá stáda, účastním se stři- pomohlo. Stáda se množila jak divá. Jen- obětuji, oni mě při práci chrání a mně se že a pak nezbývá než cestovat. Nyní stá- že teď ode mne zbaběle prchnul i s jeho daří. Musím sic nerad říci, že mi mé doda čím dál víc svěřuji svým synům. Mám výplatou a jeho ženami, mými dcerami. mácí bohy ukradli. Moje drahé terafim! trochu víc klidu. Můžu říci, že žiji pod To se přece nedělá! Byl bych ho radost- Ale už mám u kovotepce objednané nové. požehnáním. ně vyprovodil s písničkami, s bubínkem Mám pro ně vyhrazenou svatyni. Teď ale a citarou. Nedopřál mi ani políbit mé pojďte, ukážu vám své berany. Čemu vděčíte za ten úspěch? vnuky a dcery; jednal věru jako pomateJe v tom požehnání bohů. Když nad nec. Trochu mě jeho odchod ochudil, ale Zbytek hovoru se točil kolem chovu tím teď přemýšlím, musím se zmínit stále se mám dobře a synáčkové se snaží. a rozmnožování stád... Martin Kop o mých příbuzných. Kdysi dávno jsme Celkově mi jeho pomoc přinesla mnoho Správná odpověď z minulého čísla: sem přišli jako rod. My jsme se usadili bohatství. židovský král Herodes (Mt 2)
Kvíz
Co je důležité
Sestry sestrám
Ročník 20, březen 2008
21
ŽIVOT V KRISTU
Dětem
Ahoj dČti, postupnČ ke mnČ pĜichází zprávy o tom, jak se už chystáte na soutČž „O poklad Krále králĤ“. Letos þteme Markovo evangelium. Jednou se Ježíš otázal uþedníkĤ, za koho jej lidé považují. Až vyluštíte osmismČrku, najdete, co mu jeden uþedník odpovČdČl. Víte, který z uþedníkĤ Ĝekl ta slova?
22
OsmismČrka plná jmen Syn Jákoba, který byl prodán do otroctví Manžel Sáry Muž, který Ĝídil obnovu hradeb v JeruzalémČ Prorok, který pomazal Saula za krále Muž, který dobyl Jericho Muž, kterého uštkl had a neuškodil mu Nejmilejší uþedník Ježíše Žena Izáka Královna, která zachránila izraelský národ Jeden ze synĤ Jákoba a Ley První izraelský král Prorok, který prorokoval, když byl Izrael odveden do babylonského zajetí LékaĜ, který napsal jedno z evangelií Muž, který zradil Ježíše Samuelova maminka Snacha Noemi Muž, který všechno ztratil, zĤstal vČrný Bohu a získal víc, než mČl na zaþátku Muž a chlapec z jednoho obrázku Nejstarší muž z druhého obrázku. Jméno tohoto muže najdete v osmismČrce dvakrát – proškrtnČte obČ jména. (Tento obrázek si mĤžete podlepit a vyrobit si své puzzle.)
J
T
D
A
V
I
D
I
Y
A
O
E
N
J
R
S
I
S
N
M
S
O
E
J
E
S
E
A
G
L
E
N
H
O
T
A
O
U
F
P
E
Z
S
U
S
A
L
K
S
A
M
U
E
L
K
R
I
Á
N
V
J
E
R
E
M
J
Á
Š
A
E
Á
O
B
I
Á
Š
Š
!
J
L
Š
E
B
Š
Á
D
I
J
A
B
R
A
H
A
M
T
Ú
R
CH CH
Ročník 20, březen 2008 živého človíčka pod srdcem a že Pán to má ve svých rukách. Jen mu musím více důvěřovat. Protože v té chvíli jsem byla Zavolala jsem i Svaťovi, našemu pastoro- jak bez rozumu. vi, který se mě snažil uklidnit. Během těch tří týdnů, co jsem ležela Na druhý den jsem si šla lehnout do v nemocnici, jsem si živě uvědomovala nemocnice a lékaři mi vzali biopsii z číp- Boží lásku. Během té doby mi vzali třiku. Vím, že jsem byla tak vynervovaná, že krát vzorek z čípku a třikrát se potvrdilo, že jde o zánět. Doktor mi řekl, že dítě donosím, ale ten zánět se musí pak odstranit. Což znamená, že mohu přijít o dělohu. Měla jsem velkou radost. V té chvíli jsem Pána cítila nejblíže. Ukázal mi, že bez jeho vůle se nic nestane. Prosila jsem o odpuštění, že jsem mu tolik nedůvěřovala, a děkovala za milost a lásku, která se projevila tak, že se nám narodil chlapec o hmotnosti 4,8 kg a o velikosti 54 cm. Chválím Pána, že byl u porodu, který jsem s jeho pomocí docela zvládla. Chtěla bych poděkovat našemu pastorovi Svaťovi, který mě duchovně podpořil. Děkuji jsem manželovi volala, že na potrat pů- i těm, kteří se za mě a za nenarozené dítě jdu. To já řekla i Svaťovi. Pán mu žehnej modlili. za to, že mi dokázal vysvětlit, že nosím Jana Valouchová, AC Olomouc
P
án držel ochrannou ruku nade mnou i nad nenarozeným dítětem. Byla jsem v sedmnáctém týdnu těhotenství, když mě zazlobila placenta a kousek se mi odloupl. Dost mě to vyděsilo, ale pořád jsem věřila, že Pán to má ve svých rukách. Byla jsem v nemocnici jen šest dní. V té době mi brali na vyšetření vše, co je obvyklé. Po čtrnácti dnech jsem se měla zeptat na výsledky. Ten den jsem byla i na genetickém ultrazvuku, kde mi řekli, že čekám chlapečka. Měla jsem ohromnou radost a děkovala jsem Bohu za to, že nám tak žehná. Šla jsem hned do porodnice, kde mi sdělili, že to vypadá z výsledku na rakovinu děložního čípku. Zřejmě, pokud se to potvrdí, budou muset těhotenství ukončit, jinak to může ohrozit život můj i život dítěte. Měla jsem za to, že je to zlý sen. Volala jsem s pláčem manželovi do zaměstnání a oznámila mu, že přicházím o chlapečka, protože mám rakovinu.
Jak jsem se stala princeznou
K
aždý z nás jako dítě určitě odpovídal dospělým na otázku, čím chce jednou, až vyroste, být. Já si pamatuji, že na základní škole jsem měla hned několik vysněných povolání, mezi nimiž byli například učitelka, policistka, voják nebo patolog. Když jsem přišla na střední školu, položil mi jeden člověk tutéž otázku jako před lety. Tehdy jsem mu bez dlouhého rozmýšlení odpověděla: „Až vyrostu, chci být princeznou.“ To jsem však vůbec netušila, že se mi právě tento sen jednou v životě splní. Ale vraťme se zpátky na začátek a projděme si to všechno pěkně po pořádku. Narodila jsem se jako většina z nás v obyčejné rodině, která nebyla ani chudá ani bohatá, bydleli jsme v bytě, který nebyl ani malý ani velký, a lidé okolo mě nebyli ani úplně veselí ani úplně smutní. Prostě všechno bylo tak akorát. Nikdy jsem nepoznala nic jiného, a když neznáte nic lepšího, jste spokojení s tím, co zrovna máte. Tak to bylo až do mých 15 let. Co se tedy stalo tak důležitého, že to začalo měnit můj život? Potkala jsem prince. Na tom by nebylo nic zvláštního (až později jsem zjistila, že princů a prin-
cezen je mezi námi více, než si myslíme), kdyby tím princem nebyl obyčejný kluk z obyčejné rodiny, kterého jsem dříve znala. Během jednoho roku, kdy jsme se nepotkávali, se z kluka – rváče stal urozený mladý muž, který se uměl vybraně chovat a přitom dále chodil mezi obyčejnými lidmi a choval se jako by byl jedním z nich. Právě tohle setkání mi dalo naději, že i já se jednou mohu stát skutečnou princeznou. Více než čtyři roky jsem se s velikým úsilím a vypětím všech sil snažila „vypracovat“ na princeznu. Začala jsem nosit krásné šaty, mít krásně učesané vlasy, nosit šperky a líčit se. Myslela jsem si, že už jsem princezna. Ti obyčejní lidé, mezi kterými jsem vyrůstala, si o mně také mysleli, že teď jsem urozená, ale skutečné královské děti věděly, že tomu tak není. Ale jak to? Copak já nemám právo stát se skutečnou princeznou? Proč někomu je dovoleno vyjít z chudých poměrů a stát se členem královské rodiny a já nemůžu? Tolik nezodpovězených otázek se mi honilo hlavou. Až jsem jednou potkala znovu prince a ten mě pozval do své rodiny. Nebyli oblečeni v drahých šatech,
Svědectví
On to má ve svých rukách
ale přesto na nich bylo něco zvláštního. Nebo spíše v nich, ta krása šla odněkud z jejich nitra. Dozvěděla jsem se, že to, co je činí tak urozenými, není jejich vzhled, ani vybrané chování, ale jejich urozený Otec. Všichni mají jednoho společného Otce, který je Králem s velkým K, patří mu celý „náš“ svět. On je totiž tím prvním i posledním, začátkem i koncem. Je plný lásky a přijímá za své děti kohokoliv, kdo jej o to jen požádá a přijme fakt, že se stal královským dítětem. V červnu roku 2007 jsem i já požádala Otce, abych se směla stát jeho královskou dcerou a dočkala jsem se radostného přijetí do nové rodiny. Chodím sice znovu v obyčejných šatech, nenalíčená, obyčejně učesaná, ale vůbec toho nelituji. Pochopila jsem, že prince či princeznu z vás neudělají šperky na krku nebo perlová korunka na hlavě, protože skutečné královské dítě si ukládá poklady ve svém srdci. Netoužíš také stát se princem či princeznou? A my, královské děti, neměly bychom o této možnosti říct i ostatním? Veronika Zemanová, AC Karviná Sborové noviny 11/2007
Prosíme laskavé čtenáře, aby redakci věnovali, pokud máte, čísla Života v Kristu: 12/92; 12/93; 10/94. Děkujeme předem za zaslání na adresu redakce.
23
Pak již bylo nutno pomýšlet na zpáteční cestu tak, aby do misie dorazili ještě před obdobím dešťů. Pochod zpět byl vzhledem k nákladu velice namáhavý, ale domorodí nosiči si naštěstí dovedli poradit i v těch nejsvízelnějších situacích.
Vyčerpaní, ale šťastní cestovatelé dorazili do Saint Bartolomea, kde byli srdečně přivítáni. Při večerních bohoslužbách vyprávěli ostatním o úchvatné přírodě, kterou viděli, a děkovali Bohu za to, že je všechny přivedl ve zdraví zpět.
Nakonec de Griffen vyzval Davida, aby vyprávěl svůj příběh. Byla to pro všechny velice pohnutá chvíle a David jakoby znovu prožíval celou pouť životem z pařížského podsvětí až na vrcholek stolové hory, kde se setkal s Boží mocí.
Večer, když ostatní spali, psal de Griffen dopisy, které pak odeslal po dvou Indiánech do Manaus, odkud měly být doručeny do Francie. V jednom z nich žádal ředitele Sorbonny, aby přijal Davida Colliera jako studenta.
Začalo dlouhé období dešťů, ale práce měli všichni víc než dost. Třídili společně nasbíraný materiál a Griffen se celé večery věnoval Davidovi, kterého připravoval na studium. Měl radost, když viděl, jaké jeho žák dělá pokroky.
Aniž by si to David uvědomoval, postupně se pod Griffenovým vlivem měnil v naprosto jiného člověka. V předvečer odjezdu do Manaus mu Griffen oznámil, že pokud bude souhlasit, rozhodl se jej adoptovat.
David na svého staršího přítele nejprve nevěřícně zíral, ale pak jej se širokým a šťastným úsměvem objal.
Do přístavu v Callais, kam připlula loď, na níž David s Griffenem cestoval, je přišlo uvítat několik veřejných činitelů. Mimo jiné předseda Královské vědecké společnosti profesor Bellier a známý redaktor Hlasu Paříže Marcell Girro.
„Francie je na vás hrdá, mladý muži!“ poplácal Davida po zádech uznale profesor. „Objevil jste pro ni a vědu dlouho hledaný ‚Ztracený svět‘. „Rád bych s vámi pro náš list napsal rozhovor!“ přidal se Girro, který stejně jako ostatní nešetřil uznáním.