Z Břeclavska do Argentiny. Vystěhovalectví v letech (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Z Břeclavska do Argentiny. Vystěhovalectví v letech 1913-1938 (bakalářská diplomová práce)

Přemysl Spěvák

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

Brno 2008

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

V Brně dne 10. května 2008

podpis

2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

3

Obsah: 1 Úvod ................................................................................................................................ 5 2 Studium vystěhovalectví, zdroje a problémy ............................................................... 7 3 Masová emigrace z českých zemí do Latinské Ameriky........................................... 10 3.1 – K počátkům vystěhovaleckých vln „za oceán“ ............................................ 10 3.2 – Argentina – stát imigrantů ........................................................................... 12 3.3 – K vystěhovalectví z Předlitavska ................................................................. 15 3.4 – Čechoslováci vstříc La Platě ....................................................................... 16 3.5 – Plavba přes oceán ....................................................................................... 21 4 Vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny............................................................... 25 4.1 – Podmínky pro emigraci na konci 19. století a mezi válkami ....................... 25 4.2 – Břeclavsko a Jižní Amerika ........................................................................ 28 4.3 – Rodáci z Velkých Bílovic v provincii Chaco .............................................. 32 4.4 – Nástin života krajanů v Argentině mezi válkami ....................................... 37 4.5 – Reemigrace po válce ................................................................................... 44 5 Závěr ............................................................................................................................ 46 6 Prameny a literatura .................................................................................................. 48 7 Seznam příloh ............................................................................................................... 53

4

1 Úvod Vystěhovalectví z českých zemí patří neodmyslitelně k našim dějinám. Mezi významné cíle zámořské emigrace patřila v minulém století také Argentina. Cílem této práce je přiblížení obecné tendence vystěhovalectví do ciziny právě na příkladu emigrace do Argentiny z oblasti Břeclavska. Zaměřil jsem se na dobu před vypuknutím první světové války a hlavně meziválečné období. Právě tehdy se vystěhovalci z Břeclavska podíleli velkou měrou na imigraci z Československa do této latinskoamerické země. Vystěhovalecká vlna z 20. a 30. let 20. století má své kořeny ještě v době před první světovou válkou. Rok 1913 jsem v titulu zvolil pro začátek sledovaného období spíše symbolicky, pro jeho spojitost s pozdější, prvorepublikovou

emigrací

z Břeclavska.

V tomto

roce

nezačíná

vlastní

vystěhovalectví do Argentiny, můžeme jej však považovat za rok počátku meziválečné vlny emigrace z Břeclavska. Zásluhou několika jedinců, i původem z tohoto regionu, se v Argentině začala krystalizovat silná československá zemědělská kolonie. Osudům prvních osadníků z Břeclavska proto věnuji v práci určitý prostor. Snažil jsem se též vysvětlit obecné příčiny vystěhovalectví, dále nastínit vlastní proces, od příprav emigrantů na cestu až po jejich první kroky v novém státě. V žádném případě není cílem práce shrnutí vystěhovalectví do Argentiny z českých zemí. Jak vyplývá z názvu, jedná se spíše o jakýsi příklad emigrace z jedné oblasti, pro její typickou charakteristiku. Nelze však říci, že jde přímo o sondu, protože emigrace z Břeclavska byla svým způsobem jedinečná. Problematiku

vystěhovalectví

z určitého

regionu

je

nutno

uvést

do souvislostí. Proto je téma zasazeno do obecnějšího rámce emigrace z hlediska její konečné lokace i základny vystěhovalců. Tedy Ameriky jako takové a Břeclavska. V první části se zaměřuji i na obecné charakteristiky „zámořského“ vystěhovalectví, v době před první světovou válkou a za první republiky, které nastavilo základní rámec i pro vystěhovalectví z Břeclavska. Sekundární literatura uvádí, že do první světové války vévodí mezi „zámořskými“ zeměmi, jako cíl vystěhovalectví, Spojené státy americké. Latinská Amerika a konkrétně Argentina byla dlouhou dobu na okraji zájmu. Ani po zvýšení přílivu vystěhovalců do této země se počtem imigrantů z Československa nemůže

5

Argentina měřit s emigrací do některých okolních evropských států. Přesto je namístě, se tomuto problému věnovat. I proto, že mnoho publikovaných prací se dosud nezaměřilo na výzkum vystěhovalectví z určitého regionu. Badatelé se doposud více věnovali obecnému charakteru emigrace do Argentiny v určitém časovým úseku, problémům studia a pramennou základnou. Většinou se jednalo o dílčí témata, publikovaná v časopisech a sbornících, či krátké kapitoly ve shrnujících pracích o Češích v zahraničí. Nosnější téma - vystěhovalectví do Spojených států amerických - navíc odsunuje studium emigrace do Latinské Ameriky na pomyslnou vedlejší kolej. Nicméně československá migrace do tisíce kilometrů vzdáleného státu budí zvědavost. Historie vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny je nejen zajímavé nejen z hlediska typu, ale i pro svůj skrovný historický význam. Imigranti z Břeclavska se na severu Argentiny, v provincii Chaco, stali významným faktorem krystalizace silné československé zemědělské kolonie kolem města Presidencia Roque Sáenz Peña. Snažil jsem se tedy nastínit osudy těchto vystěhovalců, které je přivedly do Argentiny, a poodkrýt jejich první kroky v novém státě jižně od rovníku.

6

2 Studium vystěhovalectví, zdroje a problémy Metodám a problémům studia vystěhovalectví se ve svých pracích věnoval Josef Polišenský, který se zaměřil na vystěhovalectví do Ameriky, převážně Severní, a to do doby první světové války.1 Podle Polišenského se studium do 90. let 20. století zaměřovalo většinou na podchycení fondů knihoven a archivů, méně už na pramennou základnu v muzeích (jako Náprstkovo muzeum v Praze). Badatelé tak studovali informace statistického a úředního rázu, avšak méně už prameny vypovídající o osudech vystěhovalců v jejich novém domově za hranicemi.2 Pramenné zdroje ke studiu vystěhovalectví (nejen do Argentiny), je možné rozdělit do tří skupin. Jedná se o akta úřední povahy - zprávy příslušných úřadů, statistiky, evidence pasů. Další skupinu tvoří prameny vzešlé přímo od vystěhovalců - deníky, dopisy, vzpomínky, beletristická díla pamětníků a památky hmotné povahy (fotografie aj.). Do třetí kategorie patří soudobá publicistika, zaměřená na vystěhovalectví či život krajanů v zahraničí.3 Celá řada pramenů k vystěhovalectví do Argentiny se nalézá v Národním archivu v Praze. Jedná se o fondy Československého ústavu zahraničního (ČÚZ) a Ministerstva sociální péče (MSP). Prameny v ČÚZ často pocházejí či odkazují na město Presidencia Roque Sáenz Peña v provincii Chaco a tamní československou kolonii. Mezi válkami se tam přistěhovaly desítky rodin z Břeclavska, hlavně z obce Velké Bílovice. Informací o krajanech v Presidencia Roque Sáenz Peña se zachovalo v Národním archivu poměrně značné množství. Důležitým zdrojem pro studium regionálního vystěhovalectví jsou také okresní archivy, které obsahují například informace pasových úřadů.4 Jedinečným zdrojem informací se stal též Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937, vydaný v roce 1937 krajany v argentinské provincii Chaco. Pro jeho solidní zpracování jej lze považovat spíše za literaturu než jen za publikované prameny. 1

Práce Josefa Polišenského: Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky, Díly 1, 2. Praha 1992 a 1996. Či jeho dřívější články publikované ve sbornících. Týž: Prameny a problémy dějin českého a slovenského vystěhovalectví do Latinské Ameriky. Český lid, 68, 1981, č. 1. Týž: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině, 1, Praha 1986. 2 Polišenský, Josef: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině 1. Praha 1986, s. 18. 3 Srov. Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let), Diplomová práce, Praha, FF UK, 1965, s. 10. 4 Viz: SOkA Hodonín, OÚ-H/16, k. 16, Pasový rejstřík 1929-1932.

7

Na sekundární literaturu o vystěhovalectví do Latinské Ameriky odkazuje Ivo Barteček ve studii Vystěhovalectví do Latinské Ameriky, publikované ve sborníku Češi v cizině.5 Existuje jen několik základních prací věnovaných vystěhovalectví jako celku.6 Podrobnější monografie, věnovaná historii českého vystěhovalectví do Argentiny, dosud chybí. O interpretaci počátků masového vystěhovalectví ve 20. letech 20. století se pokusil Rudolf Míšek7. Později své závěry referoval také ve statích, publikovaných v ročence Ibero-Americana Pragensia (IAP). Výzkum vystěhovalecké problematiky, zaměřený spíše na krajany v Argentině, provedl na přelomu 80. a 90. let minulého století Ivan Dubovický, publikující výsledky své práce ve sbornících Češi v cizině a IAP. Pro studium emigrace z Břeclavska je významná zvláště jeho studie o počátcích krajanské kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña, kde se pokusil o její mikroanalýzu.8

I když se téma této práce týká problematiky vystěhovalectví až ve 20. století, není od věci se pro vysvětlení obecných charakteristik emigrace vrátit až do poloviny 19. století, kdy de facto začínalo masové vystěhovalectví z českých zemí za Atlantik. Již zde můžeme hovořit o prvních problémech výzkumu. Vystěhovalectví „moravské“ či „české“, z dob Rakouska-Uherska totiž nelze postihnout přesně. Potíže vyvstávají s otázkou národnosti emigrantů. Zahraniční zdroje, jejichž údaje převzaly „české“ úřady, evidují přistěhovalce pouze jako Rakušany, v čemž byli zahrnuti všichni obyvatelé Předlitavska. Důsledkem toho je určení zemského či dokonce regionálního vymezení vystěhovalectví značně obtížné a omezené. Statistická čísla z dob habsburské monarchie jsou velmi kusá.9 Přesný počet krajanů v zahraničí se pro toto „břemeno výzkumu“ nedá určit ani po vzniku Československé republiky (ČSR).10 Po roce 1918 se sice statistické údaje o vystěhovalectví zpřesňují 5

Barteček, Ivo: Vystěhovalectví do Latinské Ameriky. In: Češi v cizině, 9, Praha 1996, s. 172-194. V poslední době se otázkou vystěhovalectví zabýval Jaroslav Vaculík. Například Vaculík, J.: Češi v cizině. Brno 2007. Obecněji pak Nešpor R. Zdeněk: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny, 12, Praha 2005, č. 2, s. 245-284. 7 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let). Praha 1965, Diplomová práce, FF UK. Jde sice o poněkud metodicky starší práci, ale k danému tématu stále ojedinělou a podnětnou. Týž: Poznámky o československém vystěhovalectví do Argentiny ve dvacátých letech. In: Bulletin komise pro dějiny krajanů Čechů a Slováků v zahraničí. Praha 1966, č. 4. 8 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña (Příspěvek k počátkům českého vystěhovalectví do Argentiny). In: Češi v cizině, 2, Praha 1987. 9 Srov. Chytil, Jaroslav: Příspěvek k vystěhovalectví z Moravy v letech 1880-1906 (Diplomová práce). Brno, PedF MU, 1996, s. 15. 10 Barteček, Ivo: Vystěhovalectví do Latinské Ameriky. In: Češi v cizině, 9, Praha 1996, s. 172.

6

8

a badatelé mají výhodnější pozici, stále jim ale chybí přehled o počtu krajanů usazených v cizině z dřívějška. Regionální bádání ztěžují meziválečné statistiky publikované v ročenkách, které rozdělují vystěhovalce jen podle příslušnosti k historickým zemím. I z toho se ale částečně dají vyvodit závěry, kdy vystěhovalectví vrcholilo, a kdy naopak stagnovalo. Metodická otázka vymezení časových úseku pro studium vystěhovalectví je poměrně jasně daná. Badatelé obvykle rozdělují emigraci do dvou časových etap: 1) vystěhovalectví do roku 1918 (jakési počátky, vstupní fáze vystěhovalectví do Latinské Ameriky) a 2) vystěhovalectví mezi lety 1918 až 1945.11 Tuto metodologickou pomůcku jsem fakticky nepřijal za svou. Emigrace do Argentiny se vytvářela ve vlnách a vždy je přerušil začátek světové války. Přes užší zaměření se ale nejde vyhnout časovému přesahu. V případě Břeclavska je pro studium vystěhovalectví důležitější více jeho charakter a typ než tradiční mezníky v dataci.

11

Tamtéž.

9

3 Masová emigrace z českých zemí do Latinské Ameriky 3.1 K počátkům vystěhovaleckých vln „za oceán“ Pohnutky pro emigraci byly v zásadě dvojí: a) politické, b) sociálněekonomické. Vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny se řadilo k té druhé skupině. Lapidárně to můžeme označit – vystěhovalectví za prací. Hlavní vlny vystěhovalectví ve zkoumaném období totiž postihovaly převážně obyvatele, nespokojené se svou životní situací. Více než z hlediska politické represe či odmítáním režimu, kvůli ekonomický problémům. Stěhování se „za prací“, můžeme ve větším měřítku z Čech, Moravy a Slezska (dále jen české země), a tedy i z jihu Moravy, sledovat od poloviny 19. století. Lidé v produktivním věku odcházeli hledat obživu převážně do nedaleké Vídně, do Německa, ale i na východ. Jednalo se o první vlnu masového vystěhovalectví. Dříve, v 1. polovině 19. století, se obyvatelé českých zemí stěhovali do Uher, Haliče a na Balkán. Emigrace se až do poloviny 19. století vztahovala převážně na oblasti uvnitř habsburské monarchie.12 K odchodu větších skupin obyvatelstva do zámoří v této době nedocházelo; z velké míry kvůli nastavenému právnímu rámci vystěhovalectví v monarchii. Se změnou právních předpisů v roce 1851 se obyvatelé českých zemí dostávali ve vyšších počtech mimo území habsburské svrchovanosti. Masové vystěhovalectví začalo nabírat směr k Americe. V naprosté většině byly cílem Spojené státy americké, ale někteří emigranti si našli cestu i do Latinské Ameriky.13 Dohled nad migrací obyvatel držely od roku 1850 okresní úřady, respektive další vyšší instance, nakonec až po vrcholné úřady - Bachovo ministerstvo vnitra a Kempenův Nejvyšší policejní úřad. Emigrace však na počátku 50. let 19. století stále nenabyla velkých rozměrů. Jednalo se totiž o poměrně nákladnou záležitost. Přesto je možné považovat rok 1851 za jakýsi mezník, od něhož se začíná početnější vystěhovalectví z českých zemí a také vlna přílivu tzv. staré emigrace do Ameriky.14 Vystěhovalecká politika v polovině 19. století nebyla jednotná, avšak vystěhovalectví zakázáno nebylo. Kdo chtěl z monarchie odejít, musel mít doloženu 12

Více: Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině. Brno 2007, s. 17. Týž: Češi v cizině – emigrace a návrat do vlasti. Brno 2002, s. 12-13. 14 Polišenský, Josef: Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1. Obecné problémy dějin českého vystěhovalectví do Ameriky 1848-1914. Praha 1992, s. 10. 13

10

splněnou brannou povinnost, ale jinak ani represivní orgány, ač je to možná překvapivé, vystěhovalectví po dlouhou dobu nebránily. Zvláště před příchodem masového vystěhovalectví do zámoří neměla jeho regulace ani většího opodstatnění. V roce 1860 byli dokonce emigranti směřující do Spojených států amerických osvobozeni od placení odchodného (Abfahrtsgeld).15 Policejní ministerstvo taktéž využívalo emigrace k tomu, aby se zbavilo lidí z politických důvodů. Po čase začaly státní úřady mít o emigraci větší zájem, což se projevilo mimo jiné zlepšením evidence vystěhovalců. Faktem totiž bylo, že stále početnějším odlivem obyvatel ztrácelo mocnářství pracovní sílu a zdroje berní. Nebezpečím, možná ještě větším než samotná emigrace, se pro rakouskou monarchii stal i potencionální návrat vystěhovalců. Hrozba tkvěla v tom, že navrátilci mohli dalším obyvatelům podat svědectví o jiném, „svobodnějším“ životě a lákavých možnostech za hranicemi mocnářství. Rakouští představitelé se stali obezřetnými, a raději zavedli některá rázná právní opatření. Nejdůležitějším bylo, že lidé, kteří obdrželi vystěhovalecké povolení k trvalému vystěhování, se pak již nemohli vrátit bez svolení rakouských úřadů v cizině. Ztratili rakouské občanství.16 Úřady se při obraně proti masové emigraci chopili i zbraní svých protivníků, tj. agentů vystěhovaleckých společností, a začali agitačně pracovat. Pro povzbuzení protiemigračních nálad u veřejnosti poukazovali na „pravdivé“ dopisy, které zasílali do monarchie emigranti. Tyto dopisy a zprávy publikované v brožurách, informovaly o špatných podmínkách vystěhovalců v nových domovech.17

Počátek putování emigrantů „za lepším“, jak se říkalo, nezačínal cestou do jednoho z evropských přístavů. Ještě předtím si vystěhovalec musel zařídit povolení k vystěhování. Právně byl pohyb osob zakotven ve Stadionově ústavě z roku 1849. V paragrafu 25 se hovořilo o volném pohybu občanů uvnitř říše. Stěhování do ciziny bylo omezeno ze strany státu pouze z důvodu povinnosti k vojenské službě. Tato ústava však fakticky nikdy neplatila. V praxi fungoval tzv. pasový přímus (Paßzwang). Každý potencionální cestující si byl povinen opatřit

15

Tamtéž. Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině, s. 17. 17 Tamtéž, s. 19. Taktéž Polišenský, Josef: Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1., c.d., s. 13. 16

11

povolení ve formě pasu.18 Rakouské úřady považovaly za vystěhovalce osobu, která si vyžádala přímo vystěhovalecké povolení. Znamenalo to, jak jsem již uvedl, ztrátu rakouského státního občanství, domovského práva a tím i nárok na sociální podporu. Většina vystěhovalců proto raději upřednostňovala cestovní pas. Ten umožňoval dočasný 1-3letý pobyt a bylo taktéž snadnější jej získat.19 Tyto doklady se pak samozřejmě kontrolovaly na hranicích, a navíc i uvnitř státu. Už v roce 1850 byla kompetence vydávání cestovních listů (pasů) přenesena na podkrajské a krajské úřady. Místodržitelství již jen formálně udělovalo povolení. Pohyb osob více uvolnilo císařské nařízení z 9. února 1857. K cestování po Rakousku už pas nebyl zapotřebí, pro vycestování do ciziny však samozřejmě ano. Žadatel si jej musel vyřídit u příslušného zeměpanského úřadu, tj. okresního hejtmanství nebo policejního ředitelství. Uvnitř říše se již pasové kontroly neprováděly. Pasové předpisy se pak sjednotily v květnu 1867 ministerskou vyhláškou, kde jeden paragraf přímo říkal: „…pasu na cesty do cizích zemí může se vůbec jen takovým osobám odepřít, které nejsou v plném požívání práv občanských […] též se toho může odepřít těm, kdož nějakým opatřením policejním či soudním obmezeni jsou v právu cesty konati.“20 Potvrdil tak poměrně velkou míru svobody v otázce vystěhovalectví v habsburské monarchii. Rakousko se později pokoušelo několikrát (ještě na přelomu 19. a 20. století), ale vždy neúspěšně, přijat nový vystěhovalecký zákon. Po vypuknutí první světové války se volnost cestování omezila. Mimo cestovní pas musel navíc každý, kdo chtěl odcestovat do tzv. „válečného území“, mít zvláštní doložku, tedy úřední zápis s razítkem.

3.2 Argentina – stát imigrantů Jednotný nezávislý stát vznikl v laplatské oblasti po osvobozenecké válce se Španělskem. V roce 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojených provincií La Platy. O tři roky později se stala Argentina federativním státem.21 Velké vystěhovalecké vlny z Evropy však dorazily do Latinské Ameriky a k argentinskému 18

Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Praha 2007, s. 6-7. Rychlík se zabývá otázkou pasové, vízové a vystěhovalecké politiky v habsburské monarchii a Československu mezi lety 1848-1989. 19 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině-emigrace a návrat do vlasti, s. 12-13. 20 Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii..., c.d., s. 6-7. 21 Blíže o dějinách Latinské Ameriky Polišenský, Josef a kol.: Dějiny Latinské Ameriky. Praha 1979. Nověji také Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile. Praha 1999.

12

pobřeží mnohem později, v letech 1870-1930. Podmínky pro imigraci argentinský stát připravoval postupně. Ve druhé polovině 19. století můžeme o Argentině hovořit jako o zemi, doslova vítající nové přistěhovalce. V ústavě z roku 1853 se píše, že jedním z úkolů republiky je: „… zajistit blaho svobody pro nás, naše potomstvo a pro všechen lid světa, který by se chtěl usadit na argentinské půdě.“22 Chtělo by se říci, že tato zmínka byla už sama o sobě pozvánkou k osídlení Argentiny. Tamní vlády se vehementně pustily do nové kolonizace málo obydlených či ještě téměř nedotčených končin země. „Vládnout v Americe znamená zalidňovat,“ znělo heslo argentinského politika a teoretika Juana Bautisty Alberdiho (1810-1884). Ten viděl jako nutnost a jednu z priorit vlády, aby se každých deset let počet obyvatel země zdvojnásobil.23 Odezva z různých koutů světa na sebe nenechala dlouho čekat. Pro mnohé imigranty byla Argentina vhodnou zemí díky dostatku úrodné půdy a nadějné hospodářské budoucnosti. Klady laplatské oblasti shrnul meziválečný československý vyslanec v této zemi, historik Vlastimil Kybal: „Jižní Brazílie, Uruguay a Argentina vyvolávají jiný zájem než tropické země severní, neboť jsou to země otevřené zemědělství, průmyslu, obchodu a proto i emigraci,“ napsal roku 1935.24 Počet imigrantů se rapidně zvyšoval v celé Americe. Obecnými příčinami masového vystěhovalectví na americký kontinent byly ekonomika, poptávka po pracovních silách, klima, imigrační politika.25 Ke konci 19. století ale přiměl hlad po volné půdě stále více vystěhovalců zamířit do Argentiny namísto Severní Ameriky. Politika představitelů Argentiny byla k imigrantům liberální.26 Imigrační zákon č. 817 z roku 1876 zajišťoval nově příchozím osadníkům ochranu a podporu ze strany státu. A to ne ledajakou. Jednalo se dokonce o poskytnutí stravy, ubytování v aklimatizačním období a výběr práce dle vlastního výběru.27 Argentinský kongres věnoval na výstavbu nového přistěhovaleckého hotelu v Buenos Aires, otevřeného v roce 1910, tři miliony argentinských pesos28. Erár platil dokonce i dopravu na zvolené místo. Tento bod byl jistě pro mnohé 22

Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 9. Tamtéž. 24 Kybal, Vlastimil: Po československých stopách v Latinské Americe. Olomouc 20032, s. 42. 25 Opatrný, Josef: Amerika v proměnách staletí. Praha 1998, s. 344. 26 Srov. Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let), c.d., s. 31-45. 27 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 9. 28 Dále jen pesos. 23

13

přistěhovalce velmi lákavý. Podle Ivana Dubovického argentinská vláda dokonce chtěla znovu zavést systém z let 1880-1890, kdy měla Argentina hradit přistěhovalcům i cestu přes moře. Nárůst imigrace nakonec přiměl vládní představitele odstoupit od tohoto opatření.29 Zákon zamezoval vstup do země jen osobám pomateným a s nakažlivými nemocemi. V rozmezí let 1871-1914 tak přivítala Argentina 5,9 milionu imigrantů, z nichž 3,1 milionu zůstalo natrvalo.30

Také imigranty z Předlitavska přitahovala volná půda na argentinských pampách. V roce 1898 bylo v Argentině zkultivováno pouze 9 000 hektarů volné půdy z celkově možných tří milionů.31 Jenomže problémem se stala nedokonalá argentinská kolonizační politika. Ta podle Jiřího Chalupy, spolu dalšími vlnami imigrantů, snižovala možnost získat půdu do osobního vlastnictví. Tím se brzdila úspěšná imigrace. Lidé přijížděli, ale zůstávali jen několik let. Přistěhovalec s poloprázdnými kapsami si mohl dovolit půdu pouze pronajmout. Placení nájmu a další zadlužování jej donutilo po čase půdu opustit. Často mu pak zbyla jen možnost reemigrace.32 Proto v této době mezi přistěhovalci začali převažovat spíše zemědělští dělníci a námezdní pracovníci.33 Řešení měla Argentina doslova před sebou – na mapě. Přikročilo se k osídlování severních provincií, kde zasahovala planina Grand Chaco. Počátkem 20. století tam argentinská vláda podstoupila ke kolonizaci rozlehlou provincii Chaco, která se stala největším producentem bavlny v Argentině.34 S postupem let a úbytkem volné půdy, rostla i její cena. Koncem 19. století stál 1 hektar argentinské půdy 30-70 pesos (podle míry kultivace), v roce 1910 už se vyšplhala ke 450 pesos a počátkem 30. let stál hektar kvalitní půdy až 1 500 pesos.35 Na přelomu století to tedy umožňovalo nákup obrovských ploch pro hospodářství za poměrně nízkou cenu. V provincii Chaco vlastnilo obrovská „panství“ několik 29

Dubovický, Ivan Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña (Příspěvek k počátkům českého vystěhovalectví do Argentiny). In: Češi v cizině, 2, Praha 1987, s. 144. 30 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 159. 31 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña…, c.d., s. 145. 32 Týž: Kolonizační pokusy v Argentině a meziválečná Československá republika. In: Češi v cizině, 3, Praha 1988, s. 194. 33 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 159. 34 Mezi dalšími provinciemi k osídlení byly Misiones a Formosa. Srov. Dubovický, Ivan: Kolonizační pokusy v Argentině a meziválečná Československá republika, c.d., s. 195-196. 35 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña…, c.d., s. 142.

14

jednotlivců. Až v roce

1912 se prosadil zákon, kterým se prodej státní půdy

jednotlivcům omezil na maximum 200 hektarů. Od roku 1916 se hranice ještě snížila na 100 hektarů.36 Imigrantům se zvýšila šance na získání vlastní půdy. Poslední vlnu přistěhovalců přivítala Argentina ve 20. letech 20. století, s dozvuky ve 30. letech. Mezi lety 1920-1929 přišlo do Argentiny celkově asi 272 400 imigrantů a ve 30. letech, až do roku 1938, tento stav ještě narostl na 469 600 přistěhovalců.

3.3 K vystěhovalectví z Předlitavska Druhá vlna vystěhovalectví do Ameriky vypukla v českých zemích v 70. letech 19. století. Byla ovlivněna hospodářskou krizí uvnitř monarchie a také levnější lodní dopravou. Z Moravy ale lidé odjížděli raději do amerického Texasu a Nebrasky než do Argentiny.37 Ve větší míře se Češi začali v Argentině usazovat od konce 19. století. Necestovali tam ani tak lidé z nižších vrstev, jako vzdělané osoby. Tito spíše dobrodruzi než kolonisté nezůstávali v Latinské Americe natrvalo. Příkladem je cestovatel Alberto Vojtěch Frič. V jeho vzpomínkách však najdeme zmínku o založení spolku Slavia v roce 1903. Podílet se na tom měli právě Frič, švec Brůha a „dr.“ Stach.38 Argentina ale nebyla pouze cílem cestovatelů a vědců, postupně tam z českých zemí odjížděla i řada expertů - inženýři, sládkové, cukrovarničtí odborníci. Ti většinou zakotvili ve městě Buenos Aires.39 Obraz vystěhovalectví z rakouského mocnářství podává Hans Chmelar.40 V roce 1869 se podle něj vystěhovalo do Argentiny poprvé více než sto lidí (121), o deset let později poprvé přes tisíc (1 760). Velký zlom nastal mezi lety 1904-1905. Oproti předchozímu roku se počet vystěhovalců z Předlitavska zvedl o více než tři 36

Kazimour, Karel (ed.): Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937. Roque Presidencia Sáenz Peña, Argentina, 1937, s. 88. Srov. Hýža, F.: Zpráva o cestě do Jižní Ameriky (deník) v NA, f. ČÚZ, k. 33. Ceny pozemků v Chacu se podle něj kolem roku 1927 pohybovaly od 33 do 150 (papírových) pesos za hektar podle vzdálenosti od železnice. 37 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině – emigrace a návrat do vlasti, s. 13. 38 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let), c.d., s. 14. 39 Polišenský, Josef: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině, 1, Praha 1986, s. 21. Blíže také Vasiljev, Ivo: Vystěhovalectví Čechů a Slováků do Latinské Ameriky před druhou světovou válkou. Český lid, 73, Praha 1986, č. 4, s. 239. 40 Chmelar, Hans: Höhepunkte der österreichischen Auswanderung : Die Auswanderung aus den im Reichsrat vertretenen Königreichen und Kändern in den Jahren 1905-19. Wien 1974. Do roku 1899 uvádí pouze počty vystěhovalců z Rakouska-Uherska jako celku.

15

tisíce osob (4 622 v roce 1904). V roce 1905 přibylo 12 772 nových emigrantů do Argentiny. Počet zase klesá v roce 1908, avšak až do roku 1912 ne pod tři tisíce. Maximem byla hranice šesti tisíc vystěhovalců za rok.41 Zpráva o vládním návrhu zákona o vystěhovalectví z roku 1922 udává, že se do Argentiny přistěhovalo mezi roky 1905-1912 celkem 41 952 osob z RakouskoUherska.42 Na počátku 20. století se emigranti z českých a slovenských oblastí usazovali v Buenos Aires či v blízkém okolí. Od roku 1910 žili „českoslovenští“ rodáci také v Rosariu, Cordobě, v Tafi Viejo u Tucumánu či v Mendoze. Tito přistěhovalci byli převážně inženýři, obchodníci, řemeslníci a dělníci.43 V roce 1911 přijeli do Argentiny i českoslovenští horníci z Francie. Našli práci jako dělníci, a až do vypuknutí války žili v provincii Salta. Severoamerický krajanský časopis Hospodář je pak svedl k farmaření. Díky informacím kanceláře F. Miesslera44 z Buenos Aires pak odjeli za několika krajany, kteří v tu dobu hospodařili v provincii Chaco. I přes počáteční obtíže se tam tito bývalí horníci uchytili právě jako farmáři.45 Mezi těmi několika rolníky v Chacu byli i Moravané, kteří se usadili na severu Argentiny už v letech před první světovou válkou. V kolonii Presidencia Roque Sáenz Peña v Chacu žilo před rokem koncem první světové války 23 krajanských rodin.46 Tato provincie se měla stát novým domovem pro stovky rodin z jihu Moravy, převážně z Břeclavska.

3.4 Čechoslováci vstříc La Platě Nový vzestup emigrace do Argentiny nastal paradoxně v prvním desetiletí existujícího samostatného Československého státu. První léta po konci monarchie však byla spíše v duchu reemigrace. Než se obnovilo vystěhovalectví do Ameriky, trvalo to několik let. Československo (ČSR) se muselo po válce stabilizovat. Lidé

41

Tyto údaje z Chmelara cit. podle English: Auswanderungsstatistik 73. Jiné prameny (Riedl) podle něj tak velký skok nezaznamenávají. Chmelar: c. d., s. 35-36. 42 Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona o vystěhovalectví. www.psp.cz [online]. URL: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3389_01.htm [29.4.2008]. 43 Vasiljev, Ivo: Vystěhovalectví Čechů a Slováků do latinské Ameriky před druhou světovou válkou. Český lid, 73, Praha 1986, č. 4, s. 239. 44 Než se Miessler pustil do vystěhovaleckého podnikání, působil jako subagent Severoněmeckého Lloydu v Brémách. Více: Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña…, c.d, s. 150. 45 NA, f. ČÚZ, k. 33, Přednáška referentka Kocourka - O hornících, kteří pěstují v Argentině bavlnu, vysíláno v Dělnickém rozhlase, 13.1.1931. 46 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině. Brno 2007, s. 173.

16

čekali, jak se změní poměry ve státě. Vše ztěžovala právě reemigrace. Další vlna vystěhovalectví se proto dala brzy očekávat; byla nezbytná. Hlavně pro nižší vrstvy, zklamané situací v ČSR. Agenti lodních společností je od 20. let znovu úspěšně lákaly k emigraci se sliby lepšího života „za mořem“. Začal se však vytvářet nový typ rodinné emigrace. Příbuzní krajanů v Argentině od nich dostávali dopisy, plné nabídek k odjezdu do Argentiny, a informující o možnostech zemědělství na jižní polokouli. Toho se chytla řada bezzemků. Jako emigrace z hospodářských důvodů se jevilo právě hromadné vystěhovalectví z jižní Moravy. Byli to převážně lidé pocházející ze zemědělských rodin, zemědělští dělníci s jejich rodinami.

Nový československý stát nastavil také nová pravidla pro vystěhovalectví. Trvalo to však celé čtyři roky než byl Národním shromážděním 15. února 1922 přijat zákon č. 71/1922 Sb. Ten stanovoval vystěhovalectví svobodným v rámci platných předpisů. Mimo jiné uváděl, že: „Vystěhování samo o sobě nemá v zápětí ztráty státního občanství“ a definoval termín „vystěhovalec“: „Vystěhovalcem je […], kdo odchází z území ČSR […], aby hledal výživy, nebo s úmyslem již se nevrátiti…“47 Hlavní právní úpravy zakotvily vystěhovaleckou svobodu, kterou měla omezovat jen branná povinnost. Stát si však ponechal možnost třeba i zakázat vystěhovalectví tam, kde by byl „vážně ohrožen život, svoboda nebo majetek vystěhovalců.“48 Bylo též taxativně

stanoveno,

kdy

je

možné

vystěhovalectví

nepovolit.

Dokonce

z hospodářských důvodů. Podle Jana Rychlíka byla tato koncepce před válkou nemyslitelná.49 Stát si prostě ponechával širší pole působnosti pro svou vystěhovaleckou politiku. Legislativní změny v otázce vystěhovalectví v ČSR pokračovaly i později. Pro vytváření zákona o cestování potřebovala republika sedm let. Nový zákon z roku 1928 potvrdil jen to, že cestovní pasy vydávaly i nadále okresní nebo státně-policejní úřady. Platnost pasu nemohla být delší než pět let. Zajímavé je, že tyto pasy využívala většina obyvatel, kteří se rozhodli odjet do Argentiny. Snad věřili tomu, že se do několika let vrátí. Řada z nich ale, konkrétně z Břeclavska, v Argentině 47

Vyhnanovský, František: Cestovní pasy a vystěhovalectví. Praha 1939. Blíže k tomuto zákonu též: Dubovický, Ivan: Právo a vystěhovalectví. In: Češi v cizině, 7, Praha 1993, s. 75-81. V této studii hodnotí Dubovický i vlastní vystěhovaleckou politiku ČSR. Taktéž Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu, s. 12. 48 Dubovický, Ivan: Právo a vystěhovalectví. In: Češi v cizině, 7, Praha 1993, s. 79. 49 Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu, s. 12.

17

většinou zůstala.50 Ve vydaném cestovním pase mohla být zapsána i manželka žadatele a jejich děti mladší 15 let.

Velký vliv na rostoucí meziválečné vystěhovalectví do Argentiny mělo vydání restrikčních opatření vlády USA, po nichž byl ve velké míře omezen přístup emigrantů do Spojených států. Představitelé USA již v roce 1917, i přes veto Woodrowa Wilsona, prosadili jako podmínku přijetí přistěhovalců test gramotnosti. V roce 1921 byl přijat první restrikční zákon, tzv. kvótový. Zákon z roku 1923 pak stanovil, že „během fiskálního roku se do USA smí přistěhovat pouze 14 375 čsl. příslušníků.“51 Imigrační zákon z roku 1924 (zahrnující National Origin Act) ještě snížil kvótu pro Československo na pouhých 3 073 přistěhovalců ročně. Také potenciál získat půdu v USA byl stále menší. Argentina se dostala do popředí zájmu. V zámoří se stala další osvědčenou volbou jen Kanada, v daleko menší míře Brazílie. Podle podrobných odhadů zahraničních krajanů a na základě sčítání lidu v ČSR z roku 1920, žilo v roce 1925 v Argentině 8 000 Čechů a Slováků. V Brazílii jen 1 500 krajanů, v Kanadě 24 840 a v USA bezkonkurenčně nejvíce - díky imigraci před první světovou válkou - 1 242 662 krajanů.52 Počet československých imigrantů v Argentině se dále zvyšoval. Proces osídlování zvláště severních provincií byl spontánní a neměly na něm podíl vlády Argentiny ani ČSR.53 „Naše republika vrhla v ne/klidných letech poválečných (od roku 1922 do 1930) na břehy jižní Ameriky přes 40 000 lidí, z nichž Slováků a Karpatorusů byla dobrá polovina,“ uvádí diplomat a historik Vlastimil Kybal.54 Tomu sdělil 27.11.1934 odborník na vystěhovalectví R.Turčín, že počet krajanů v Argentině se odhaduje na 25 000. Podle Kybala bylo před hospodářskou krizí „měsíc co měsíc vyloďováno v Buenos Aires přes 2 000 československých příslušníků.“ Po odečtení repatriantů odhadoval počet československé kolonie v Argentině na 30 000 duší.55 Statistika vydání vystěhovaleckých pasů uvádí, že osobám žijícím na Moravě a ve Slezsku 50

Příkladem je vydání „cestovních pasů“ na dobu 2-3 let pro řadu občanů Velkých Bílovic na Břeclavsku. Viz: SOkA Hodonín, OÚ – H/16, k. 16, Pasový rejstřík 15.5. 1929 – 29.5. 1932. 51 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny…, c.d., s.19, citováno podle: Deset let ČSR. Praha 1928, sv. 3, s. 98. 52 Klíma, Stanislav: Čechové a Slováci za hranicemi. Praha 1925, s. 6-7. 53 Dubovický, Ivan: Kolonizační pokusy v Argentině a meziválečná Československá republika. In: Češi v cizině, 3, Praha 1988, s. 203. 54 Kybal, Vlastimil: Po československých stopách…, c.d., s. 42. 55 Tamtéž.

18

bylo v období let 1924–1934 vydáno celkem 14 038 vystěhovaleckých pasů do zámořských zemí.56 Ve vlně z 20. let to bylo nejvíce v roce 1924, kdy úřady evidovaly 3 538 pasů. Z toho bylo 574 Moravanů.57 V dalších letech pak tato čísla klesala. Průměr vydání mezi lety 1924–1928 je 2 050, v dalším období, v souvislosti s dopadem hospodářské krize na území ČSR, jsou čísla ještě nižší. Zlomovými se staly roky 1930-1931. V období čtyř let (1930-1933) se do Argentiny vystěhovalo každoročně v průměru už jenom 951 obyvatel.58 Podle zpráv z velvyslanectví, přijelo do Argentiny v roce 1930 asi 3 000 Čechoslováků a vrátilo se jich asi 2 000.59 I když mířily do Argentiny různé skupiny obyvatelstva, převažovali zemědělci. Ve 20. letech k nim patřila téměř polovina.60 Již v roce 1930 přicházely zprávy z velvyslanectví, že situace vystěhovalců není tak příznivá jako v první polovině 20. let. Hlavně pro dělníky, kteří pracovali za 30-40% mzdu oproti mzdám, vypláceným v letech 1923-1924.61 Referent ČÚZ Rostislav Kocourek považoval za nejlepší radu pro vystěhovalce do Argentiny – nejezdit tam. Krize se totiž horšila a argentinské úřady zareagovaly i zvýšením poplatku za vízum (o 1000 Kč)

62

a ukončením propagandy. Pro ty, kteří byli

skálopevně rozhodnuti odcestovat, měl Kocourek rady: Před cestou se dejte do pořádku tělesně […] V Argentině se nevyléčíte, lékaři jsou nepoměrně dražší […] Zabezpečte svoji rodinu. Nebudete moci po dlouhou dobu ženě, rodičům, dětem zasílat peníze. […] Na cestě šetřte. Snažte se , abyste měl co nejvíce peněz při vstupu na argentinskou půdu. Tisíc korun alespoň. Na lodi se učte španělsky. […] Nesmíte propadnout touze po domově. Dal jste se na vojnu, budete musit bojovat…

56

63

Statistická ročenka republiky Československé. Praha 1936, s. 29. Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny…, c.d., s. 20 (tabulka). Míšek čerpal údaj z práce Vlastimila Kybala: Jižní Amerika a Československo, která se ale rozchází s oficiální statistikou. 58 Trochu odlišná čísla však podávají statistiky paroplavebních společností. Na základě jejich výkazů bylo v rozmezí let 1919 a 1937 přijato k dopravě přes 26 tisíc československých vystěhovalců do Argentiny. 59 NA, f. H1/a-2, k. 3987, Argentina 1931, Výroční zpráva velvyslanectví v B. A. za rok 1930. 60 Argentina a vystěhovalectví, Venkov, 10.10.1930 (článek je uložený v NA, f. H1/a-2, Argentina 1930-1932). 61 NA, f. H1/a-2, k. 3987, Argentina 1930-1932, Zpráva velvyslanectví v Buenos Aires, 26.4. 1930. 62 ČÚZ dostal na konci roku 1930 od ministerstva zahraničních věcí informaci o omezení přílivu vystěhovalců do Argentiny, které se projevilo zvýšením vízových poplatků na 33 zlatých pesos (1 100 Kč), tedy částku, kterou značná část (potencionálních) vystěhovalců nemohla zaplatit. NA, f. ČÚZ, k. 33, Zpráva ČÚZ, 4.3. 1931. 63 NA, f. ČÚZ, k. 33, Kocourek Rostislav: Rady vystěhovalcům do Argentiny, přednáška pro Dělnický rozhlas, 6.1. 1931. 57

19

Imigranti sice mohli zůstat v přistěhovaleckém domu v Buenos Aires pět dní bezplatně64, podle Kocourka ale bylo lepší z hlavního města, kde se to „hemží podvodníky“, co nejdříve odjet. Cestu na místo prvního zaměstnání jim navíc stále hradil stát.65 Příslušné vládní úřady v průběhu roku 1931 doslova zastrašovaly potencionální emigranty. Žádaly pasové úřady, aby žadatelům o pas přednesli, že: „… situace v Argentině je pro nové přistěhovalce nanejvýš kritická […]. Vystěhovalci, kteří za nynější nezaměstnanosti přijíždějí do Argentiny, dopouštějí se tak nepředloženého skutku…”66 V roce 1934 už bylo vystěhovalectví třetí rok v útlumu. Podle údajů paroplavebních společností vycestovalo do Argentiny pouze 114 lidí z Moravy a Slezska. Přesto se z těchto historických zemí do žádné jiné zámořské země více lidí nevystěhovalo. Krize postihla vystěhovalectví obecně. Situaci navíc komplikovaly některé časopisy, které zveřejňovaly zprávy o tom, že možnosti imigrantů v Argentině jsou v celku příznivé. Úřady se je snažily dementovat. Například časopis Krajan zveřejnil v září 1936 noticku o uplatnění schopných, skromných řemeslníků a uvedl ceny výdělků. Velvyslanectví v Buenos Aires považovalo tyto čísla za nadnesené a popřelo též, že je možno, aby čtyřčlenná rodina vystačila na měsíc s 200 pesos. „Pouze za byt zaplatí taková rodina na periferii 50-60 pesos měsíčně,“ uvádí zpráva velvyslanectví.67

Nový

argentinský

přistěhovalecký

zákon

od

roku

1933

omezil

přistěhovalectví. Přístup do země byl povolen jen těm, kteří dokázali, že mají dostatek prostředků na živobytí.68 To byl silně omezující faktor další imigrace. Argentinská vláda pak nově vymezila předpisy pro přistěhovalectví v roce 1938: „…může povolit vstup do země rodičům manželům, synům a vnukům cizinců, v republice již usedlých nejméně dva roky […], a to s podmínkou, že se dotyčný usedlík zaváže o ně postarati a prokáže mravní zachovalost a dostatečné prostředky

64

Tamtéž, Zpráva MSP, Ochrana vystěhovalců v Argentině, 2.4. 1932. Tamtéž, Kocourek Rostislav: Rady vystěhovalcům do Argentiny, přednáška pro Dělnický rozhlas, 6.1. 1931. 66 NA, f. ČÚZ, k. 33, Upozornění Ministerstva sociální péče pasovým úřadům v ČSR, 1.4. 1931. 67 Tamtéž, Zpráva Velvyslanectví ČSR v B.A., Informace o Argentině, 22.9. 1936. 68 O přípravě zákona referovaly Lidové noviny, 28.11. 1932 (článek v NA, f. H1/a-2, Argentina 1932). 65

20

k živobytí.“69 Kromě zločinců a zdravotně postižených se nesměli přistěhovat ani lidé, kteří by „…mohli z jakéhokoli důvodu připadnouti na obtíž veřejnosti.“70 Největší problémy se v době krize většinou vyhnuly československé zemědělské kolonii v provincii Chaco. Také tamní krajané ale pocítili tíhu hospodářské krize. Protože cena nezpracované bavlny klesla v roce 1932 na 154 pesos za tunu (což byla cena bavlny někdy z roku 1921), pěstitelé bavlny kolem města Sáenz Peña (kterých byla většina) se zadlužovali.71

Lidé se o meziválečných poměrech v Argentině dovídali z dopisů od příbuzných či známých, někteří z časopisů věnujících se Čechům v zahraničí. Denní tisk přinášel inzeráty lodních společností. V brněnských Lidových novinách inzerovaly společnosti jako Royal Mail Line, Severoněmecký Lloyd či Cosulich, které poutaly na „ohromné motorové lodi, uznaně výbornou kuchyni a pohodlné ubytování.“72 Někteří vystěhovalci se rozhodli pro Argentinu až v severoněmeckých přístavech, na popud agitačních pracovníků. Agitace byla stále důležitá v konkurenčním boji společností zajišťujících přeplavbu. Emigranti, kteří se v Brémách nebo Hamburku dozvěděli, že nebudou vpuštěni do USA, se nechali přesvědčit k cestě do Jižní Ameriky. Lodní společnosti navíc ve 20. letech stlačovaly cenu přeplavby na minimum.73 Většina emigrantů do Ameriky si přesto vystěhovalecký kontrakt s některou z dopravních společností sjednala předem. Předtím než zakoupili lodní lístky pro celou svou rodinu74, často prodali všechen majetek. Začínali prakticky úplně od nuly. „Starý život“ uzavřeli cestou napříč Atlantikem.

3.5 Plavba přes oceán Do jednoho z evropských přístavů se emigranti většinou dostali po železnici. Tam pak čekali na vyplutí. Loď byla pro vystěhovalce jediným komunikačním

69

Zprávy z oboru vystěhovaleckého. Předpisy o přistěhovalectví, Argentina. In: Cestovní pasy a vystěhovalectví. Praha 1939, s. 229-230. 70 Tamtéž. 71 NA, f. H1/a-2, Argentina 1931, Vystěhovalecká zpráva Velvyslanectví ČSR v B. A. za II. čtvrt. 1932. 72 Lidové noviny, 3.3. 1929, s. 14 (inzerát vycházel v Lidových novinách každý víkend, snad kvůli rubrice Na cesty a do lázní). 73 Velíšek, V. Ladislav: Naše kolonie v Argentině. Československá emigrace, 1, 1925, č.2, s. 4-6. 74 Podle argentinského zákona byli za přistěhovalce považováni ti, kteří cestovali II. a III. třídou.

21

prostředkem mezi Amerikou a Evropou.75 Právě rozvoj v oblasti lodní dopravy ovlivnil z velké míry masové vystěhovalectví z Evropy. Od 40. let 19. století se pro dříve běžné plachetní lodě stávaly konkurencí parníky. Přeplavba Atlantiku jim trvala asi tři týdny, byla tedy minimálně dvakrát tak rychlejší než běžnými plachetními loděmi.76 V 70. letech 19. století byla lodní doprava levnější, cestu si tedy mohli dovolit i chudší lidé.77 V roce 1877 se podařilo dopravu oproti předchozímu období ztrojnásobit.78 Ke zlevnění přeplavby, spolu se zlepšením hygienických poměrů na lodi, které byly v polovině 19. století otřesné, přispěla konkurenční soutěž mezi mocnými přepravními společnostmi - Severoněmeckým Lloydem a Hamburg-America Line (Hapag).79 I když byla cena přeplavby přijatelnější, bylo poměrně běžné, že si vystěhovalci cestu neplatili sami. V roce 1900 se odhadovalo, že asi dvě třetiny lidí cestovaly do Ameriky na předplacené lístky nebo za poslané peníze. Zámořské vystěhovalectví z českých zemí se ubíralo přes přístavy na severu Německa (Hamburk, Brémy), v Itálii (Janov, Neapol) či Nizozemí (Amsterodam, Rotterdam a Antverpy). Pro geografickou polohu byly nejvýznamnější německé přístavy. Tyto paroplavební společnosti Severoněmecký Lloyd a Hapag patřily mezi stěžejní lodní dopravce i v době první republiky. Cesta lodí přes oceán nebyla přes všechen pokrok ani ve druhé polovině 19. století ničím příjemným. I když v menší míře než dříve, stále hrozily epidemie. Jídlo bylo špatné, stejně jako hygiena. Nebezpečí představovala též možnost vypuknutí ohně, ztroskotání. Teprve až spolu s rozvojem parníků se zmenšilo riziko přeplavby.80 Atlantik byl však stále nevyzpytatelný, jak dokládá smutný příklad Titanicu z roku 1912. Doprava se přesto zrychlovala a zkvalitňovala. Na začátku minulého století dokázaly nejrychlejší parníky urazit nejkratší cestu Atlantickým oceánem nejrychleji za 8 dní. Ve 20. letech přepluly lodě mnohem delší trasu – z Hamburku do Buenos 75

Pokusy o transatlantickou leteckou přepravu začaly až ve druhé polovině 30. let 20. století (pokud nepočítáme vzducholodě). Lodní doprava byla pro méně majetné vystěhovalce stěžejní ještě po druhé světové válce. 76 Polišenský, Josef: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1., c.d., s. 21. 77 Dubovický, Ivan: Češi v Americe. Praha 2003, s. 14-15. 78 Týž: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña…, c.d., s. 140-141. 79 Polišenský, Josef: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1., c.d., s. 22-23. Za americké občanské války (v letech 1861-65) získaly severoněmecké Brémy a Hamburk, a jejich lodní společnosti Severoněmecký Lloyd a Hapag, převahu nad do té doby nejfrekventovanějším vystěhovaleckým přístavem v Liverpoolu, viz: Polišenský: tamtéž. 80 Tamtéž.

22

Aires (asi 12 828 kilometrů) za nejméně dvacet a půl dne.81 Zatímco parníky z poloviny 19. století nenalodily v přístavu více než 300 lidí, o půl století později měly lodě prostor pro více než 1 000 pasažérů. Podmínky na lodi nám zčásti osvětlují deníky vystěhovalců. Byť ne do Argentiny, ale do Texasu, se v roce 1903 vydala rodina Petra Šašvaty z Velkých Bílovic na Břeclavsku. Lodí Frankfurt společnosti Severoamerický Lloyd vypluli z Brém spolu s 1 300 pasažéry na palubě. Karel Šašvata, který jako dítě s rodiči emigroval, vzpomíná na přípravy: „… bedny, jako těžká zavazadla, musely býti poslány 20 dní před odjezdem parníku, by nemusel být zaplacen drahý poplatek co doprava rychlozboží.“ Dále popisuje ubytování a stravu na lodi: Z paluby jsme sestupovali do rozlehlých útrob velikána, místností to neúhledných chladných a vlhkem čpějících a přímo vyplněné jen postelemi železnými o jednom poschodí. Tak zvané mezipalubí bylo přímo nabito lidmi, že nebylo ani postele neobsazené. My jsme zabrali místo ve středu místnosti blíže vchodu, kudy přece proudil čerstvý vzduch […] Místnost ta určená vesměs pro rodiny se nalézala ve středu lodi neb muži byli umístněni vpředu parníku […] Pro stravu jsme si museli chodit sami s oněmi nádobkami. Když opodál kuchaři rozdělovali stravu, které nabral na sběračku a každému po jedné nasypal nebo nalil podle toho jak byla hustá nebo tekutá. Ráno černou kávu a chleba, celkem nechutný, pro malé děti roznášela jedna žena konzervované rozředěné mléko. Na poledne polévka, kousek masa a chleba, jiný den koláč.

82

Stravu popisuje Šašvata jako velmi špatně upravenou. Naproti tomu sám Šašvata dodává: „…východním Němcům a Slovanům chutnalo znamenitě a jen se tlačili v řadě pro stravu by si ještě zachytili repete.“83 Na stravu na lodi reptali moravští vystěhovalci ještě ve 30. letech 20. století. „Jídlo nestojí za nic, je ho dost […], ale konzervované maso nemá chuť, víno smrdí,“ uvádí Alois Tesař z Nikolčic u Hustopeč v roce 1930, když plul do Argentiny lodí Alcantara společnosti Royal Mail.84 Naopak docela spokojená s cestou byla Anna Kodýtková, která odjela do Argentiny z přístavu v Brémách v roce 1928. Ve své vzpomínkové knize

81

Mézl, F.: Argentina. Praha 1926, s. 96. NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Vzpomínky Karla Šašvaty v deníku R. Kocourka, pravděpodobně rok 1930, s. 47. 83 Tamtéž. 84 NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Deník „A“, R. Kocourka z cesty do Jižní Ameriky, březen 1930. 82

23

si pochvaluje dostatek stravy i čistotu na lodi.85 Rodina Vohankova zase v roce 1931 píše v dopise příbuzným: „Strava byla dobrá, když jsme chtěli jísti, tak jsme mohli, a vína v poledne třeba tři litry u stolu a večer jsme mohli vypíti.“86 Tato hodnocení, jakkoliv jsou subjektivní a nelze je zobecňovat, podávají zajímavá a protikladná svědectví. Emigranti si mohli v prvorepublikové době vybírat z řady společností, provozujících plavbu přes Atlantik. V příručce pro vystěhovalce do Argentiny z roku 1926 se uvádí, že s Argentinou udržovaly spojení tyto paroplavební společnosti: Hamburk-American Line, Hamburk-SouthAmerican Line s domovským přístavem v Hamburku; lodě Royal Mail Steam Packet Copany vyplouvaly z Hamburku a Cherbourku; Severoněmecký Lloyd měl základnu v Brémách; Compagnie des Chargeurs Réunis využívala Hamburk a Havru; „Cosulich“ přístav v Terstu. Přepravní ceny ze severoněmeckých přístavů byly za III. třídu v kajutě 22 liber šterlinků, za II. třídu z Hamburku od 40 liber, 10 šilinků.87 Na konci 20. let stál lodní lístek u brémské společnosti Lloyd 4 500 korun.88 Vystěhovalcům za prací doporučovala příručka nastoupit cestu začátkem listopadu. V prosinci již totiž mohli přistěhovalci najít práci při argentinských žních.

85

Kodýtková, Anna: 21 let v Argentině. Praha 1956, s. 5-9. NA, f. ČÚZ, k. 33, Opis dopisu rodiny Pohankovy z kolonie Pedro Luro, 21.6. 1931. 87 Mézl, F.: Argentina. Praha 1926, s. 95. 88 Kodýtková, Anna: 21 let v Argentině. Praha 1956, s. 9. 86

24

4 Vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny 4.1 Podmínky pro emigraci na konci 19. století a mezi válkami Nejdříve bych chtěl vysvětlit a vymezit pojem Břeclavsko. Je to spíše regionální termín. Ve svém nejširším pojetí region na jihu Moravy, zahrnující území kolem velkých obcí jako Břeclav, Mikulov, Hustopeče, Klobouky u Brna. V našem případě se ale práce dotkne převážně obcí v pásu mezi Břeclaví a Hustopečemi. Záměrně jsem pro název tématu nezvolil označení konkrétního správního území. V souvislosti s delším časovým vymezením zkoumaného vystěhovalectví je možná výhodnější raději pojem Břeclavsko. Obce tohoto regionu, spadaly totiž v 19. a 20. století pod měnící se správní území. Územní samospráva byla trochu komplikovaná. Obce byly v 19. století organizovány bez ohledu na panství v rámci okresních hejtmanství, z nichž se od roku 1855 staly smíšené okresy politicko-soudní (taktéž v Břeclavi). V roce 1868 přestalo „Břeclavsko“ podléhat okresnímu hejtmanství v Hustopečích

a dostalo se pod hodonínské hejtmanství. K němu náležely soudní

okresy Břeclav, Hodonín a Strážnice.89 Tato správní reorganizace trvala do roku 1938. Změněny byly jen názvy. V roce 1918 se z okresního hejtmanství stalo okresní politickou správou, v roce 1928 okresním úřadem.90 Mezi lety 1918-1938 se nacházaly obce dnešního okresu Břeclav v politických okresech Hodonín, Mikulov a Hustopeče, a také pod soudní okresy Břeclav, Hustopeče, Klobouky, Mikulov, Pohořelice. Vystěhovalectví do Argentiny bylo nejpočetnější ze soudního okresu Břeclav (proto „Břeclavsko“) a blízkých obcí, zároveň spadajících pod společný politický okres Hodonín.

Ve druhé polovině 19. století měla převážná část obcí na území dnešního okresu Břeclav zemědělský charakter. Hospodářská situace na Břeclavsku byla pro řadu zemědělských a dělnických rodin v této době tíživá. Právě tyto skupiny se staly základem pro emigraci do Ameriky z Rakouska-Uherska i Československa. Rozhodujícími faktory byly ekonomicko-sociální podmínky.

89

Čapka, František: Od zrušení poddanství do roku 1918. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce. Brno 1996, s. 202. 90 Břeclavsko. Vlastivěda moravská. Brno 1969, s. 325-327. Obecněji o organizaci správy pojednává Janák, J. – Hledíková, Z.: Dějiny správy v českých zemích do konce roku 1945. Praha 20052.

25

Obecných příčin ekonomických potíží u obyvatel Břeclavska nalezneme vedle těch osobních několik. Nemalou roli hrál fakt, že v roce 1868 bylo zrušeno omezení týkající se dědické posloupnosti a docházelo ke drobení gruntů. Tím se dostaly do problémů početné rodiny malých a středních rolníků. Pravidlo, že půdu zdědil nejstarší syn, přispělo k tomu, že ostatní členové rodiny mnohdy museli hledali obživu jinde. Syn, který měl zdědit půdu sice musel nejdříve vyplatit sourozence, těm však tento nikterak velký obnos nemohl vystačit na delší dobu. Došlo ke ztrátě jejich sociální pozice v obci. V 70. a 80. letech 19. století nastala zemědělská krize a rolníci se často zadlužili. Některé starší práce uvádí, že prospěch z toho měli židovští obchodníci a velcí, bohatí sedláci, a dávali to do souvislosti také s vystěhovalectvím.91 Vylíčení Židů, jako „zkušených“ obchodníků v době krize, najdeme i v knize o obci Lanžhot na Břeclavsku: „Židovští šenkýři využívali požívání lihovin […]. Dávali ochotně na dluh, ale jen tomu, kdo měl majetek […]. Když nemohl dlužník zaplatit, musel jim dluh uhradit postoupením nemovitostí, v Lanžhotě to byla většinou pole. Někteří tak přišli se svým gruntem „na buben“ nebo ho nevýhodně prodali a emigrovali do Ameriky, Uher či Vídně.“92 Tato myšlenka jakéhosi židovského podílu na vystěhovalectví je ale zavádějící. Důležitý je fakt, že na venkově docházelo k zadlužování rolníků, které vedlo k první vlně masového vystěhovalectví „za moře“. Nepříznivou situaci na Břeclavsku nepřímo ovlivnil i neustálý nárůst obyvatelstva. Podle několika sčítání lidu šly demografické ukazatele nahoru už mezi lety 1880 a 1900. Od prvního sčítání v roce 1880, kdy bylo v Podivíně napočítáno 2 198 obyvatel, přibylo v této obci za dvacet let dalších 650 občanů.93 Populace se zvyšovala na celém Břeclavsku, a to i v prvních desetiletích 20. století. Nezměnila to ani první světová válka a pokles porodnosti. Mezi lety 1910 a 1921, kdy se konala sčítání lidu, obyvatelstva stejně přibylo.94 Například obec Kobylí dosáhla v průběhu dvaceti let (od roku 1900) zvýšení počtu obyvatel o 281 lidí (v roce 1921 mělo Kobylí 2 082 obyvatel).

91

Geršic, Miroslav: Příspěvek k vystěhovalectví Břeclavska. In: Jižní Morava, 1978, sv. 14, s. 128. Vermouzek, Rostislav: In: Lanžhot. Příroda a dějiny. Praha 1983, s. 250-251. 93 Při sčítání lidu v prvním roce nového století bylo v Podivíně 2 848 obyvatel (bez Židů). 94 Podle Zdeňka Kárníka chtěli obyvatelé v poválečné době dohnat „ztracená“ léta a zakládali rodiny, na což čekaly i celou válku. Více o vývoji obyvatelstva v českých zemích po roce 1918 více Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl 1. Praha 20032, s. 271-277. 92

26

Mezi

vystěhovalce

patřili

v období

první

republiky

z velké

části

nezaměstnaní. Už na konci roku 1921 zasáhla republiku hospodářská krize, která trvala až do počátku roku 1923. Zvýšil se počet nezaměstnaných a přitom sociální podporu dostávala, například v Lanžhotě, jen asi polovina z nich.95 I to vedlo mnohé z nich k tomu, že zkusí štěstí za mořem. Do ciziny se z Břeclavska stěhovaly převážně rodiny chudších rolníků a zemědělských dělníků. Právě tato sociální skladba dominovala obyvatelstvu Břeclavska. Obyvatelstvo bylo v roce 1910 v politických okresech Hodonín, Mikulov a Hustopeče označeno z 20 % jako dělnické. Z toho 51 % tvořili zemědělští dělníci. K zemědělství se v roce 1921 v soudních okresech Břeclav, Hustopeče, Klobouky, Židlochovice, Mikulov, Pohořelice hlásilo celkem 55 % obyvatelstva. V soudním okrese Břeclav se jednalo o 13 157 lidí (32 %

z celkového počtu

obyvatel), v soudním okrese Hustopeče 17 478 (68 %).96 Velké závěry z těchto čísel vyvozovat nejde. Patrný je zemědělský ráz Břeclavska. Tato skupina obyvatel tvořila většinu vystěhovalců do Argentiny. Především menší rolníci to na venkově neměli lehké. Přestože na konci 20. let přišla drahota, která zhoršila ekonomickou situaci na Břeclavsku, například v Lanžhotě klesla cena pšenice z 200 Kč na 150 Kč a později až na 105 korun za metrák.97 Rolníci přicházeli o zisky. V době velké hospodářské krize na přelomu na začátku 30. let, se nezaměstnanost na Břeclavsku stala hlavním faktorem vystěhovalectví. Ve Velkých Bílovicích dosáhla nezaměstnanost v roce 1930 počtu 152 lidí. Toto číslo dále rostlo, a v roce 1933 dosáhla obec 186 nezaměstnaných, kteří se zaregistrovali na obecním úřadě. Politika státu se snažila situaci alespoň trochu zlepšit a do oběhu se dostaly tzv. žebračenky. Obec Velké Bílovice dostávala pro nezaměstnané 60-150 „žebračenek“ na týden.98 Pro svobodné byla určena poukázka v hodnotě 10 Kč, pro ženatého s rodinou 20 Kč týdně. Tyto těžké životní podmínky přivedly řadu občanů Velkých Bílovic, kteří ještě disponovali nějakým majetkem, k rozhodnutí vystěhovat se. Obec v této době v počtu obyvatel stagnovala.99 95

Vermouzek, Rostislav: Období kapitalismu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny, s. 277. Břeclavsko. Vlastivěda moravská. Brno 1969, s. 143-153. 97 Vermouzek, Rostislav: Období kapitalismu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny, s. 277. 98 Čapka, František: První republika a protektorát. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce, s. 261. Srov. Břeclavsko. Vlastivěda moravská, s. 167. 99 Čapka, František: První republika a protektorát. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce, s. 261.

96

27

Stejné řešení zvolilo v letech krize mnoho dalších obyvatel Břeclavska a celého hodonínského politického okresu. Vysoký počet nezaměstnaných byl patrný v podstatě v celém regionu.100 Za dobu od 15. května 1929 do 29. května 1932 se za prací z politického okresu Hodonín vystěhovalo 932 občanů.101

4.2 Břeclavsko a Jižní Amerika Pro vystěhovalce za prací byla tradiční místem pro uplatnění poměrně blízká Vídeň. Většina vystěhovalců z Břeclavska se ubírala hledat práci právě tímto směrem.102 Na konci 19. století však byl v počtu vystěhovalců z Břeclavska mezi obcemi rozdíl. Více se migrace dotýkala větších obcí s menším rozsahem orné půdy (Podivín, Lanžhot, Břeclav-město, Stará Břeclav). Opačně tomu bylo například u Moravského Žižkova.103 Stejně jako v celé monarchii začala být lákavou cílem také zámořská Amerika. Dalekou cestu přes oceán kompenzovala představa lepšího života, na což obyvatele venkova lákaly zprávy o „bohatství“ a vystěhovalečtí agenti. Země za Atlantickým oceánem se stala pro mnohé lákavou šancí začít znovu a získat peníze. V 19. století je počet lidí z Břeclavska, hledající nové možnosti v Americe, v porovnání s celkovým počtem emigrantů stále nízký (2,3 %). Mezi lety 1880 a 1890 se ale Amerika stala po Uhrách druhým nejčastějším cílem emigrantů vně Předlitavska (17 %).104 Do Ameriky se vystěhovalo například několik rodin z Lanžhota, v 90. letech dále asi 75 bílovických rodin. To je na tuto obec velké číslo a zvláštní nepoměr v porovnání s tím, že se mezi lety 1880-1900 vystěhovalo do Vídně jen osmnáct bílovických rodáků.105 Myšlenku hledat si obživu v jiných krajích si na počátku 20. století osvojil i poměrně velký počet obyvatel obce Kobylí. Do konce roku 1903 to bylo asi 83 lidí, kteří emigrovali mnohdy i s celými rodinami. Část těchto emigrantů byla zadlužena, a tak odjeli hledat lepší práci na americký kontinent.106

100

Krize nezasáhla v tak velké míře Mikulovsko. SOkA, Hodonín, OÚ-H/16, k. 16, Pasový rejstřík 1929-1932. 102 Více k vystěhovalectví z Břeclavska na konci 19. století se zaměřením na Rakousko, Geršic, Miroslav: Příspěvek k vystěhovalectví z Břeclavska na sklonku 19. století. In: Jižní Morava, 1978, sv. 14, s. 128-148. 103 Geršic, Miroslav: Příspěvek k vystěhovalectví z Břeclavska…, c.d., s. 129. 104 Tamtéž. 105 Tamtéž, s. 144. 106 Franc, Oldřich: Kobylí v datech. In: Kobylí, Dědina… Brno 2002, s. 511. 101

28

Záznamy o vystěhovalectví vypovídají, že „Nový svět“ pro emigranty neznamenaly pouze populární Spojené státy americké, ale z části také Latinská Amerika. A to už v 19. století. V roce 1892 se rozhodl odcestovat do Brazílie František Všetečka, zámečník z Velkých Pavlovic. O dva roky později máme zprávy, že do Brazílie odešel také jistý Emanuel Stomper z Pohořelic. Přitom podle úředních údajů neodcházelo z tohoto regionu mnoho osob. V roce 1892 bylo povoleno vystěhovat se z monarchie pouze 5 osobám z politického okresu Mikulov a 15 osobám z politického okresu Hustopeče.107 Lze však předpokládat, i podle rozdílů oproti statistikám českých zemí, že skutečné počty emigrantů byly vyšší. Úřední prameny, týkající se vystěhovalectví, vypovídají jen o osobách, kterým byl odchod úředně povolen. Tento počet se poněkud liší od údajů paroplavebních společností o počtu osob, které přijaly k plavbě. Pravděpodobně tedy docházelo k početnějšímu vystěhovalectví než zaznamenávaly pasové úřady.108

Do Argentiny se větší počet vystěhovalců z Břeclavska ubíral po vzniku Československa, ve 20. a 30. letech 20. století. Podle Jana Janáka uvádí pamětní kniha Kostic, že v letech 1921 až 1930 se do Argentiny, Kanady, na Slovensko a jiných míst republiky vystěhovalo 15 kostických rodin a

s nimi mnoho

jednotlivců.109 Kostický rodák Jan Janulík, vzdálený příbuzný emigrantů z rodiny Kubíků, ale tvrdí, že ti co pluli přes oceán, zamířili spíše na sever amerického kontinentu než do Latinské Ameriky.110 Výhodnější pozici měli ti emigranti, kteří jezdili přes moře za příbuznými či známými. To se projevilo na meziválečné vystěhovalectví z Velkých Bílovic. Potvrzuje to Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937, podle jehož údajů přijela řada nových přistěhovalců do Argentiny za krajany, usazenými tam již z dřívějška. Rodinní příslušníci mezi sebou udržovali „transkontinentální“ poštovní kontakt. Po příjezdu imigrantů do Argentiny se jich starší usedlíci, příbuzní či krajané, v začátcích ujali. Po určitou dobu tito noví kolonisté žili a pracovali na jejich farmách a po získání dostatečných prostředků se většinou osamostatnili. 107

Chytil, Jaroslav : Příspěvek k vystěhovalectví z Moravy v letech 1880-1906, c.d., s. 45. Jaroslav Chytil uvádí, že podle Josefa Buzka rakousko-uherská statistika zachycovala jen asi polovinu počtu vystěhovalců. 109 Janák, Jan: Od vzniku republiky do konce 2. světové války. In: Kostice. Brno 1991, s. 121. 110 Rozhovor s kostickým občanem Janem Janulíkem, vedl autor, 31.3. 2008. 108

29

Jistý

Josef

Šašvata,

rodák

z Velkých

Bílovic,

odjel

v roce

1923

do argentinské provincie Chaco. Nejdříve pracoval u strýce Josefa Osyčky111, a po nastřádání kapitálu si pořídil vlastní hospodářství.112 Podobně si počínala řada dalších rolníků, přijíždějících do Argentiny kvůli získání vlastní půdy. Někteří se z opatrnosti vydali přes oceán nejprve bez rodiny, za určitou dobu se vrátili zpět do Československa, aby posléze znovu odcestovali do Argentiny, už s celou rodinou. Václav Michlovský z Lanštorfu (nyní Ladná) u Břeclavi strávil něco přes rok v provincii Buenos Aires a vrátil se znovu do ČSR. Do Argentiny odjel znovu v roce 1929 už i s manželkou a třemi dětmi.113 Kromě obcí na Břeclavsku se vystěhovalectví týkalo i některých vesnic v blízkém okolí, například Prušánek. Odtud se do Jižní Ameriky, převážně do Argentiny, vystěhovalo několik občanů na počátku roku 1923. Podle Františka Čapky tam už z minulých let žilo několik prušáneckých rodin.114 Vystěhovalectví z Prušánek do Argentiny vrcholilo, tak jako z celé jižní Moravy, na přelomu dvacátých a třicátých let.115 V roce 1923 odjeli do Argentiny také první rodáci z Čejkovic. Byli mezi nimi bratři Jan a Metoděj Holomáčovi a Jaroslav Drábek. Vystěhovalectví pak pokračovalo v menší míře i na počátku 30. let. Čejkovičtí muži byli v Argentině většinou zaměstnáni na farmách a stavbách, ženy jako služebné a kuchařky. Jan Doležal se měl dokonce stát vyhlášeným lovcem na pampách planiny Gran Chaco.116 Argentina se v letech 1929 a 1930 stala nejžádanějším zámořskou destinací vystěhovalců z Břeclavska.117 Podle údajů z pasového rejstříku z období od poloviny roku 1929 do poloviny roku 1932, bylo nejvíce cestovních pasů z politického okresu Hodonín vydáno do Francie. Hned na pomyslném druhém místě ale skončila právě Argentina (227 osob).118 Nejvíce cestovních pasů do Argentiny bylo vydáno 111

Prameny a literatura uvádí „Osička“ i „Osyčka“. Dnes se na Břeclavsku užívá tvaru „Osička“. Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 201. Více o vystěhovalectví z Velkých Bílovic do Argentiny v podkapitolách 4.3 - 4.5. 113 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 264. 114 Čapka, František: Léta první republiky a protektorátu. In: Prušánky, vinařská obec Podluží. Brno 1999, s. 140. 115 Viz: SOkA Hodonín, OÚ-H/16, k. 16, Pasový rejstřík 1929-1932. Jde o vydání cestovních pasů do jednotlivých zemí. Naprostou většinu z nich tvořili vystěhovalci. 116 Ziegler, Jan: Mezi světovými válkami a za okupace. In: Čejkovice 1248-1998. Čejkovice 1998, s. 217. 117 Podle celorepublikových statistik a údajů o vystěhovalectví z Moravy však emigrace do zámořských zemí od roku 1930 celkově značně poklesla. Viz: Statistická ročenka republiky Československé. Praha 1936, s. 29. 118 SOkA Hodonín, OÚ-H/16, k. 16, Pasový rejstřík 1929-1932. 112

30

od května do konce roku 1929 občanům Velkých Bílovic, a okolních vesnic Moravský Žižkov a Prušánky (spadaly pod soudní okres Hodonín). Jednalo se o 14 osob z Velkých Bílovic, 10 z Moravského Žižkova a 11 z Prušánek. Pas do Argentiny získalo ale i 5 osob z Břeclavi a jednotlivci z Kostic, Podivína, Tvrdonic, Lanštorfa (dnes Ladná), Charvatské Nové Vsi a Hlohovce.119 V roce 1930 vydaly úřady pas na cestu do Argentiny 23 občanům Velkých Bílovic, 7 osobám z Prušánek, pěti rodinám z Podivína a také obyvatelům Břeclavi, Kostic, Hrušek a Tvrdonic. V roce 1931 počet žadatelů o pas značně klesl. Z Velkých Bílovic to bylo jen osm lidí (jedna osoba měla v pase zapsáno navíc pět dětí), z Prušánek jen tři. Od začátku roku 1932 do 29. 5.1932 již o pas do Argentiny nezažádal nikdo.120 Jak je z těchto údajů vidět vystěhovalecké vlny se na Břeclavsku týkaly hlavně Velkých Bílovic a okolních obcí. Většina z těchto vystěhovalců uváděla jako důvod jejich cesty do Argentiny „existenční záležitost“. Asi 68 % vystěhovalců z Velkých Bílovic, kteří v tomto období dostali pas do Argentiny, nedosahovalo věku vyššího, než 25 let. Polovina z nich byla svobodných. Naprostou většinu tvořili dělníci, převážně zemědělští. Jednalo se tedy o mladé, svobodné lidi bez zaměstnání, kteří v Argentině spatřovali možnost pracovní příležitosti. Postupně však toto vystěhovalectví

zastavila

hospodářské

krize

a

poslední

migrační

vlna

nezaměstnaných se utlumila. Odcházeli již jen jednotlivci. Z Moravského Žižkova121 tak odešly ve 30. letech pouze 3 rodiny. Zvláštností byla ojedinělá emigrace předních členů obce. V roce 1930 odešel, ne sice za moře, ale na Slovensko, dokonce sám starosta Moravského Žižkova Václav Konečný a radní Vojtěch Buzrla, kteří se s rodinami usadili ve Skalici. Obec musela vypsat nové volby.122 To ve Velkých Bílovicích se traduje, že do Argentiny odešel tamní starosta

z let 1919-1923, Ludvík Osička. Dokazuje to pohlednice

z Argentiny, s fotografií Osičky a jeho ženy.123 Právě obec Velké Bílovice je s vystěhovalectvím do Argentiny z celého Břeclavska spjata nejvíce. Tato tehdy ještě vesnice, se zapsala do historie 119

Tamtéž. Tamtéž. Srov. Benešová Ludmila: Vystěhovalectví za prací nezaměstnaných osob z politického okresu Hodonín v letech 1929-1932. In: Jižní Morava, 1972, sv. 8, s. 107-109. 121 Vesnice Moravský Žižkov leží mezi Velkými Bílovicemi a Prušánkami. Zdá se, jako by tyto tři sousedící vesnice tvořily páteř tohoto vystěhovalectví. 122 Čapka, František: Moravský Žižkov. Monografie hanácko-slovácké obce. Brno 1992, s. 108. 123 Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, k. Argentina. 120

31

krajanských obcí v zahraničí tím, že její rodák stál u založení argentinské osady, která v průběhu desetiletí vyrostla v řádově desetitisícové město.

4.3 Rodáci z Velkých Bílovic v provincii Chaco Bílovice124 byly po správní reorganizaci v roce 1868 v podstatě až do roku 1938 součástí hodonínského hejtmanství.125 Už kolem roku 1890 odtud odešlo kolem 75 rodin do Spojených států amerických, Kanady a Latinské Ameriky. Vystěhovalectví pokračovalo i v dalších letech. Avšak některé rodiny těžké podmínky nového bydliště nevydržely a často se po dvou až třech letech vracely domů.126 Vyloučit nemůžeme možnost, že se vrátili z důvodu konce platnosti cestovního pasu. Velké Bílovice byly, a stále ještě jsou, zemědělskou obcí. Zdánlivě se jim tedy měly problémy související s obživou obyvatel a chudiny vyhnout. I tam však existovali bezzemci. A jak jsem naznačil výše, ani půda na vesnici nemohla uživit všechny. Rodáci z této vesnice se na argentinských pampách zapsali do historie již o více než deset let dříve než vypukla prvorepubliková vlna emigrace po vydání restrikčních opatřeních USA. Osudy velkobílovických přistěhovalců do Argentiny jsou spojené zvláště s postavou Petra Šašvaty. Tuto osobu neopomene zmínit žádný autor, věnující se české kolonizaci v argentinské provincii Chaco. Jeho životní příběh se váže k počátkům tamní největší československé kolonie v Argentině. „Petr Šašvata se sehnul, nabral do hrsti suché půdy, rozemnul a pomalu pouštěl tenké praménky mezi prsty k zemi…,“ tak začínali krajané vyprávění o tomto „otci zakladateli“ pěstování bavlny na místních farmách – „čakrách“.127 Právě Petr Šašvata stojí na počátku vystěhovalectví do Argentiny z Velkých Bílovic a dalších obcí na Břeclavsku ve 20. a 30. letech. Se svou rodinou se tam usadil ještě před první světovou válkou. Jeho cesta do Latinské Ameriky ale nebyla přímá. Šašvatův příběh spojený s Argentinou a českými či československými krajanskými koloniemi stojí za krátké shrnutí. 124

Název Velké Bílovice se začal užívat až od 27. 8. 1913. Předtím jen Bílovice. Dříve, od roku 1854, byla obec součástí politického okresu Hustopeče, a spadala zároveň pod soudní okres Břeclav. V roce 1918 se okresní hejtmanství změnilo v politickou správu a v roce 1928 v okresní úřad. Více: Břeclavsko. Vlastivěda moravská. Brno 1969, s. 325-327. 126 Čapka, František: Od zrušení poddanství do roku 1918. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce, s. 231. 127 Hanzelka, Jiří – Zikmund, Miroslav: Tam za řekou je Argentina. Praha 1956, s. 83. 125

32

Petr Šašvata se narodil v roce 1868, jako páté dítě v početné rodině sedláka Šašvaty128 z Bílovic u Břeclavi (č.p. 68). V roce 1891 se oženil s Magdalenou Teturovou, dcerou dalšího bílovického rolníka.129 O Argentině snil již v mládí. Byl rolníkem, ale již od narození toužil také cestovat. Když Petr vyšel školu, zůstal doma při hospodářství. Byl zvídavý a vynalézavý […]. Učil se hrát na housle a rád četl, především cestopisné romány a jejich děj si ověřoval na mapách. Nad nimi snil a toužil po neznámém světě […] ani když si svou Magdalenku [Teturovou] odvedl od oltáře, nepřestal číst a plánovat svou cestu za oceán,

skoro až romanticky o něm vypráví Pavel Černý, potomek dalších vystěhovalců z Velkých Bílovic.130 V roce 1903 Šašvata neuspěl v obecních volbách, kde kandidoval na starostu Velkých Bílovic, a rozhodl se pro odchod z Předlitavska. Nejdříve uvažoval právě o odjezdu do Argentiny.131 Od toho jej ale odradil František Prachař, farář a agent vystěhovaleckého spolku sv. Rafaela, který pocházel z Brumovic na Břeclavsku. Ten mu namísto Argentiny poradil již osvědčené Spojené státy americké, konkrétně Texas. Tam se již z dřívějška nacházelo několik rodin z blízké obce Kobylí. Šašvata se tedy rozhodl odjet do Texasu. Odchod z venkova byl pro každého vystěhovalce těžkým životním krokem. Jeho okolí pro jeho konání často nemělo pochopení, stejně jako v případě Petra Šašvaty. Jeho syn Karel vzpomíná: Bratři jej přemlouvali, aby nejezdil, ale on stál pevně na svém úmyslu. S manželkou měli v té době již pět dětí, z nichž nejmladší Majdalenka měla osmnáct měsíců […] Dědeček když pak viděl, že nejde o žádný špás a přec mu milovaný syn do Ameriky odjíždí, žádal otce [rozuměj Petra Šašvatu] by neodjížděl a hanbu mu nedělal.

132

Neoblomný Petr Šašvata chtěl svou rodinu zajistit tak, aby nemuseli „jíst jen brambory“, a byl přesvědčen o tom, že se mu to v zámoří podaří. I když byla rodina Šašvatova považována ve Velkých Bílovicích za úspěšné hospodáře, našel Petr argumenty pro odchod: „…pole pro ně [děti] nemám. Dám každému pět měřic pole? Kde a v čem budou bydleti? Na vlastním se neuživí, půjdou na výdělek? Kam?“133

128

Byl jedním ze čtrnácti dětí. Oslzlá, Jana: Z Moravy přes moře. In: Vlastivědné listy obce Velké Bílovice, č. 8, 1982, s. 16. 130 Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, k. Argentina, Dopis potomka bílovických rodáků Pavla Černého z Argentiny, 2003. 131 Tamtéž. 132 NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Vzpomínky Karla Šašvaty v deníku R Kocourka, s. 44-45. 133 Tamtéž. 129

33

Tyto problémy vystávaly právě v početných venkovských rodinách. Půda se nemohla dědičně rozdělovat do nekonečna. Šašvatovi odjeli z Bílovic 8. listopadu 1903.134 Vlakem odcestovali do přístavu v německých Brémách, kde se měli nalodit. Odtud pak lodí Frankfurt odpluli do amerického Baltimore ve společnosti dalších asi sta krajanů. Po cestě napříč oceánem se dostali do přístavu Galveston, kde končili svou plavbu po moři všichni, kteří se rozhodli usadit v Texasu nebo v jiných jižních amerických státech. Podobně jako řada dalších vystěhovalců z Moravy tam začali hospodařit a Šašvata poprvé zkusil pěstovat bavlnu. Zřídili si malou farmu a narodila se jim další dcera, Marie.135 Bavlna se později měla stát důležitou součástí života dalších bílovických rodáků – a to v Argentině. Přes veškerou snahu na plantážích ale výsledky letité práce Šašvatovu rodinu neuspokojovaly. Navíc jej samotného začala sužovat zimnice.136 V roce 1912 se tedy Petr Šašvata rozhodl Texas opustit. Cílem jeho dalšího putování se stala Argentina, jak původně před devíti lety zamýšlel. Snad kvůli změně klimatu a výhodnějším podmínkám pro pěstování bavlny, či pro splnění dětského snu. Do Argentiny se tak Šašvata dostal až sekundární emigrací v roce 1913. Dříve než zapustil i se svou početnou rodinou kořeny v severní argentinské provincii Chaco, musel Petr nějakou dobu živit rodinu prací na stavbě železniční dráhy. Rodina hledala dlouho vhodné místo k pobytu a odpovídající půdu pro zemědělství. V provincii Santa Fé se Šašvatovi nelíbila půda. V Bernalu, místě vzdáleném půl hodiny vlakem od Buenos Aires, se později setkal se sedmičlennou rodinou krajana Jana Novotného ze Svinné u Litomyšle.137 Jejich osudy se měly na dlouhý čas spojit. Přitom členové rodiny Novotných nechtěli o Argentině původně ani slyšet. Jan Novotný tam pobýval už mezi lety 1906-1910, ale vrátil se, s úmyslem zůstat v habsburské monarchii natrvalo. Nepříznivé přírodní podmínky těch let, a snad i hrozba války, v něm ale opět navodili myšlenku vrátit se do Argentiny.

134

Podle Jany Oslzlé, to bylo „uprostřed žní…“, Vlastivědné listy obce Velké Bílovice, 1982, č. 8, s. 16. 135 NA, ČÚZ, k. 33, Argentina, Vzpomínky Karla Šašvaty v deníku R. Kocourka. 136 Novotný ml., Jan: Jak jsme začínali v Argentině. In: Kazimour (ed.) Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937, s. 60. 137 Podle Jana Novotného ml. tvrdil Šašvata jeho otci, že je v Argentině už dva roky, tamtéž. To ale neodpovídá svědectví Karla Šašvaty.

34

Dne 14. července 1912 opustili Novotní obec Svinnou a vydali se vlakem do Brém. Cesta dobytčí lodí Gotha trvala třicet dní, do Buenos Aires připluli 21. srpna 1912.138 Obě rodiny pak společně hledaly vhodné místo pro kolonizaci. Šašvata pátral po nejvhodnější lokalitě pro pěstování bavlny, aby tam mohl využít svých zkušeností z Texasu. Nakonec si vybrali severní provincii Chaco. Předtím ale uvažovali dokonce i o návratu do Československa. V březnu 1913 udělal průzkum v Chacu Petrův syn Karel Šašvata. Dne 1. dubna všichni odjeli z Bernálu, a po pěti dnech cesty na sever se ocitli v přístavu Baranqueras u města Resistencie. V tomto hlavním městě Chaca bydleli jedenáct dnů ve stanu. Sháněli se po vhodných a nepředražených pozemcích. Kolem Resistencie byly parcely podle jejich názoru drahé - 90 pesos za 1 hektar. I v Resistenci se setkali s dalšími krajany. Na závěrečnou cestu se vydali 16. dubna. Ocitli se na téměř pustém místě, označovaném jen jako zastávka na 173 kilometru. V dosud bezejmenné osadě stálo v době jejich příjezdu asi jen pět domků.139 Rozhodli se tam zůstat. Bílovická rodina Šašvatů se tím zapsala do rané historie dnes více než pětasedmdesátitisícového města Presidencia Roque Sáenz Peña (dále jen Sáenz Peña). To se časem stalo druhým největším v provincii Chaco a základnou silné československé zemědělské kolonie.140 Petr Šašvata na vybraném pozemku vykopal studnu a dřevěný záchod. Podle tamního práva tak mohl za každého 0,5 hektaru pozemku ve „městě“ získat 25 hektarů v zemědělské kolonii v blízkosti budoucího Sáenz Peña. V okolí žili do té doby převážně španělští a italští imigranti. Po skončení války však začal sílit příliv imigrantů do Argentiny z Československa a také z Bulharska, Rumunska a Jugoslávie. Přistěhovalectví do Chaca kulminovalo v letech 1923 a 1924. V Chacu, a v osadě (později městu) Sáenz Peña, se postupně vytvořila početná československá kolonie i s řadou rodáků z Břeclavska a Velkých Bílovic. 138

NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Dopis Jana Novotného ml., s. 1. Novotný ml., Jan: Jak jsme začínali v Argentině. In: Kazimour (ed.) Památník..., c.d., s. 61-63. 140 Počty krajanů v Argentině jsou jen odhady. Stanislav Klíma píše v roce 1925, že největší československá kolonie se nachází v Buenos Aires (3 000 lidí). Stanislav Brouček kolonii v Sáenz Peña v roku 1937 odhadl na 5 000 lidí, viz: Brouček, Stanislav: Etapy českého vystěhovalectví. Praha 2003. Patrně se čsl. kolonie v Sáenz Peña časem stala nejpočetnější, viz: Landovský, Vladimír: Argentina. Praha 1974, s. 182. Přitom město samo mělo v roce 1937 asi 15 000 obyvatel. 139

35

Šašvatovi se v Argentině začalo dařit a jeho farma se rozšiřovala až dosáhla plochy 300 hektarů. „V tomto prostředí Šašvata rychle bohatnul. Pěstoval také množství vepřů, hovězího dobytka a stáda koní. Pole obdělával traktory, měl nákladní i osobní auta. S manželkou měl 7 dětí a dbal na to, aby si své životní partnery vybrali z Čechů. Na svou vlast nikdy nezapomněl; nechával si posílat české knihy a pravidelně psal příbuzným v obci,“ líčí krajané v Argentině.141 Šašvata začal do Argentiny zvát další krajany. Před koncem války však přicházeli jen krajané usazení v Americe, ať už Severní či Latinské. A tak už v roce 1915 přijel do Chaca Jan Osička.142 Sám Šašvata se ale většího rozvoje československé kolonie v Sáenz Peña nedočkal. Ještě než se do Chaca dostalo ve 20. letech více přistěhovalců, byl donucen nečekaně se vrátit do Československa. Postihla jej totiž rakovina žaludku. Šašvata se nechtěl léčit v Argentině, a tak odjel bez rodiny, v září 1920, zpátky na Moravu do Velkých Bílovic. Ke své rodině a novému argentinskému domovu se již nevrátil. Po necelých osmnácti letech strávených v zámoří zemřel v rodné obci dne 23. března 1921 ve věku 54 let.143 Je pohřbený na velkobílovickém hřbitově. Jeho manželka, syn Karel a dalších šest dcer zůstalo v Argentině.

Základ zemědělské, přesněji bavlnářské, kolonie v Sáenz Peňa byl položen. Snad kvůli Šašvatovu příkladu nebo na jeho pozvání, se v letech 1913-1938 odstěhovalo přímo do kolonie Sáenz Peňa asi 180 osob z 58 rodin z Velkých Bílovic.144 Po úspěších prvních kolonistů, kteří přijeli do Chaca ve 20. letech, vrcholila emigrace z Velkých Bílovic do Argentiny na přelomu let 1929-30.145

141

Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, k. Argentina, Opis článku Cesta do zaslíbené země, 2003. 142 Není úplně jisté, že byl přímo rodákem z Velkých Bílovic. Z jeho příjmení a známosti se Šašvatou ale lze vyvodit, že pocházel přinejmenším z okolí, tedy z Břeclavska. Do provincie Chaco se dostal z Buenos Aires, nevíme tedy ani k jaké generaci vystěhovalců z Břeclavska patřil. 143 Tamtéž; Srov. Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 191. Tam se uvádí, podle všeho mylně, jako datum smrti Petra Šašvaty 1. duben. To je spíše až den jeho pohřbu. 144 Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, k. Argentina, Seznam občanů Velkých Bílovic, kteří mezi lety 1913-1938 odjeli do Argentiny, a usadili se v Prezidencia Roque Sáenz Peña. Sestavil jej Pavel Černý (*1928), Argentina, potomek vystěhovalců z Velkých Bílovic. Počet bílovických rodáků, kteří v tomto období odjeli do Argentiny je ale asi ještě vyšší. Jen údaje z pasového rejstříku Okresního úřadu v Hodoníně z let 1929-1932 informují o dalších občanech Velkých Bílovic, kterým byl vydán cestovní pas do Argentiny. Několik z nich se na seznamu Pavla Černého nenacházejí. Pokud jsou oba zdroje přesné, znamená to, že vystěhovalci z této obce se dostali i do jiných částí Argentiny než okolí Sáenz Peña. 145 Srov. SokA Hodonín. OÚ-H/16, k. 16, Pasový rejstřík 1929-1932.

36

Na jihu polokoule se objevily rodiny Šašvatova, Beňova, Bártkova, Damborských, Osičkova, Kachyňova, Česalova, Kéglova, Jeřábkova, Zapletalova a řada dalších. Vystěhovalci většinou prodali svůj majetek, aby získali finance na cestu a do začátků v Argentině. Pokud jim to nestačilo, poslali jim ze zámoří peníze na cestu příbuzní. Tak jako v případě čtyřčlenné rodiny Beňových. Ta odjela do Argentiny v roce 1935 a na cestu jim přispěl příbuzný Šašvata. Po příjezdu se k němu dokonce tato rodina nastěhovala na farmu v Chacu, v lokalitě Campo Grande.146

V době hospodářské krize však vystěhovalectví ustávalo. Také v Argentině vládla nezaměstnanost, ale Chaca se dotkla méně. Hlavně v době žní byla poptávka i po sezónních přistěhovalcích. Krajané z Břeclavska neměli podle všeho o práci nouzi. Časopis Krajan zveřejnil článek se zprávou: „…třeba že prozatím existuje v Argentině zákaz přistěhovalectví. Volné půdy je dostatek.“147 To však popírají zprávy z velvyslanectví v Argentině, které hlásily, že úřady povolovaly imigraci pouze pro příslušníky rodin, již usazených kolonistů.148 Tato fakta vedla ve druhé polovině 30. let k utlumení vystěhovalectví z Břeclavska. S blížící se mnichovskou tragedií a druhou světovou válkou definitivně skončila i „masová“ emigrace z Velkých Bílovic.

4.4 Nástin života krajanů v Argentině mezi válkami Provincie Chaco se stala zemědělskou oblastí, zaměřenou na pěstování bavlny. Byly to právě vhodné podmínky pro hospodaření, které tam od roku 1913 nasměrovaly vystěhovaleckou vlnu rolníků-farmářů z Československa. Město Sáenz Peña, založené v roce 1912, se stalo po Resistenci druhým největším městem provincie. V začátcích krajanské kolonie v Chacu sehráli důležitou roli krajané z Břeclavska. Počátkem 20. let pobývalo přímo ve městě Sáenz Peña pouze asi deset krajanů.149 Začátky nebyly pro kolonisty vůbec snadné. Základem bylo koupit si či

146

Oslzlá, Jana: Vzpomínky pamětníků. In: Vlastivědné listy obce Velké Bílovice, 1982, č. 8, s. 22-23. Československá osada v argentinském Chaco. Krajan, VI, 1937, č. 22, 15.11. 1937, s. 6. 148 NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Opis zprávy Československého vyslanectví v Buenos Aires o Chacu, 1936, s. 6-7. 149 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña, c.d., s. 157. 147

37

pronajmout pozemek, postavit alespoň primitivní obydlí a ohradit pozemek drátem. Přistěhovalci zpočátku bydleli pouze v příbytcích z trámů a hlíny. O dobré pozemky v okolí města byla nouze. Předváleční kolonisté se mnohdy museli spokojit s méně kvalitními či z části ještě zalesněnými pozemky. Přispěla k tomu jejich nezkušenost s osídlováním území a neznalost poměrů. Syn jednoho z prvních kolonistů v této oblasti, Jana Novotného, ve vzpomínkách píše: ... skoro všechny čakry byly od jinonárodních kolonistů obsazeny, co byly blíže města, a ježto jsme chtěli býti se Šašvatovými blízko sebe - měli jsme společný vůz – a též blízko města, vybrali jsme si díly (čakry) skoro samý les, my měli asi 3 ha [hektary] orné půdy a Šašvatovi 17 ha. Krajan Šašvata nás stále namlouval, že klučení lesa je snadné, ale když jsme vykáceli asi 3 ha lesa, jsme seznali, že bychom se při tom zedřeli, a nebylo toho třeba, neb půdy bez lesa bylo tehdy dosti, jen my jsme byli hloupí přistěhovalci, neznající poměrů a bojácní zabrati si kus pozemku, třebas by to bylo několik km od města, 200 neb 150

300 ha v celku...

Obě rodiny se v Sáenz Peña pustili do zemědělství. Nejdříve zasely kukuřici, burské oříšky, batáty; Šašvata poprvé i bavlnu. Klimatické a přírodní podmínky v žádném případě neusnadňovaly začínajícím kolonistům život. Travnaté stepní plochy - pampy - byly již většinou zabrané, a tak museli krajané trpělivě čistit půdu na přidělených územích. Ne všichni přistěhovalci měli dostatek peněz na vlastní hospodaření či pronájem čakry. Stávali se zemědělskými dělníky a byli zaměstnáni na čakrách svých krajanů. Lepší podmínky si zajistili ti, kteří pracovali u svých příbuzných a známých. Často se stávalo, že jim v některých případech sami po čase poskytli půjčku na pořízení vlastní čakry. To byla přednost rodinného charakteru této emigrace z Břeclavska v meziválečném období. Poradili si i krajané, kterým stále chyběla část prostředků pro vlastní hospodářství. Stávalo se, že se složili na jednu společnou čakru. To byl případ Mikuláš Bártka a Františka Jeřábka z Velkých Bílovic. Bártek se dostal do Argentiny už v roce 1923. Téměř dva roky pracoval u krajanů v Chacu. Potom, co za ním přijela z Československa jeho žena Kateřina, rozená Součková, si s Františkem Jeřábkem pořídili čakru. Začínali více než skromně. Pro domácnost si pořídili na vaření jen jednu plechovku a jednu vidličku. Na nevyhnutelné potřeby si museli

150

NA, f. ČÚZ, k. 33, Dopis Jana Novotného ml., 1930, s.3.

38

vzít úvěr. Až v roce 1926 si Bártkovi koupili vlastní pozemek o 60ti hektarech v Campo Grande.151 Pěstování oro blanco (bílého zlata), jak bavlně farmáři říkali, se věnovala většina vystěhovalců z Břeclavska. Pracnost pěstování bavlníku jim v létě znepříjemňovala kolikrát více než 40°C vedra. Než začali s pěstováním, mnohdy museli pracovat na kultivaci půdy v panenské přírodě. Vypořádat se museli i s různými druhy škůdců bavlny, z nichž nejhorší byly kobylky152 a jejich larvy. O první pohromě se zmiňují krajané z Chaca ve vzpomínkách na hospodářský rok 1922/23. „Tehdy pod tou havětí zmizelo všechno. Byly jich miliony. […] Však všichni koloni [kolonisté] , kteří tu byli první rok, se z toho málem pomátli, a vraceli se do Evropy,“ vylíčil rizika pěstování bavlny krajan Virta z kolonie Sáenz Peña.153 I přes tyto nepříjemnosti se taktéž zásluhou imigrantů z Břeclavska rozrůstala plocha osetá bavlníkem v provincii Chaco, a tedy i v celé Argentině. Zatímco v období 1912/13 bylo v Chacu osetých 2 800 hektarů, v době prvního vrcholu, hospodářském roce 1925/26 už 110 058 hektarů bavlny. Od roku 1929 však osetá plocha a tedy i produkce bavlny roste až na 308 834 hektarů v období 1935/36. Celých 75 % plochy oseté v Chacu se nacházelo v oblasti kolem města Sáenz Peña, tedy při československé kolonii.154 Vliv na životní úroveň krajanů z Břeclavska měla cena bavlny, která se vyvíjela různě. Ne vždy se úroda krajanům vydařila a ne vždy byla cena bavlny dobře nastavena. Pěstování bavlníku hodnotili v meziválečných letech jako značně rizikové. V roce 1921 stála jedna tuna bavlny v oblasti Sáenz Peña 135-160 pesos. V roce 1924 už asi 530 pesos155. „Právě ten rok jsme si udělali určitou rezervu,“ píše krajan Jan Novotný ml.156 Podle Památníku se cena v roce 1937 pohybovala mezi 220 až 235 pesos za tunu. Zajímavé je srovnání s celkovými náklady na pěstování bavlníku. Výdaje za tunu bavlny spojené s výživou rodiny byly vykalkulovány ve stejném roce na necelých 193 pesos.157 Průměrný výnos z jednoho hektaru se v meziválečné době pohyboval od 800 do 1000 kilogramů bavlny. 151

Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 247. Zemědělci v Chacu je nazývali langusty. 153 Hanzelka, Jiří – Zikmund, Miroslav: Tam za řekou je Argentina, s. 88-89. 154 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 77-78. 155 Podle Rostislava Kocourka bylo 500 arg. pesos asi 7 000 Kč. Tzn., že kurs byl 1:14. NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Cena bavlny poškozuje československou kolonii v Argentině (dopis), 1931. 156 NA, f. ČÚZ, k. 33, Dopis Jana Novotného ml., 1930, s.7. 157 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 79. Nejsou započítány výdaje za nájem půdy. Z 99 % byly tamní bavlníkové plantáže státním majetkem a do roku 1936 se nájemné nevybíralo. 152

39

Cenu pozemků v této kolonii stanovila vláda dekretem z roku 1924 na 61 pesos za hektar do 1 míle od dráhy. S rostoucí vzdáleností od dráhy se sazba snižovala.158 Většině kolonistů však půda nepatřila do soukromého vlastnictví a sídlili na fiskálních územích. Úřady jim nebránili půdu zabrat a využívat. Až od poloviny 30. let se argentinské úřady snažili tuto otázku vyřešit. Dokonce hrozilo, že kolonistům nezůstane ve vlastnictví více jak 100 hektarů půdy.159 Zemědělci na čakrách se snažili o vzájemnou hospodářskou pomoc i na vyšší úrovni. Již v roce 1919 dostali kolonisté v čele s Petrem Šašvatou nápad, vytvořit hospodářské družstvo pro provoz čistírny bavlny. Svůj plán však odložili pro příliš vysoký rozpočet, který si nechali odhadnout na 40 000 pesos, přičemž sami počítali s polovinou.160 Bylo ale jen otázkou času, kdy krajané vytvoří nějaký podobný podnik. Hospodářské kooperativy byly nutností, kolonistů přibývalo. V dubnu 1925 byla kooperativa založena a jejím pokladníkem se na deset let stal syn Petra Šašvaty - Karel. Potřeba chránit vlastní hospodářské zájmy přivedla zemědělce v Chacu k založení dalších sdružení ve 30. letech. V roce 1937 vzniklo v Sáenz Peña sdružení Kooperativa Agricola La Union. Mezi třiceti zakládajícími členy byl i Karel Česal, rodák z Velkých Bílovic.161 Tato kooperativa měla základy v Zemědělském sdružení založeném v roce 1934, ve kterém byl Česal místopředsedou výboru. Spolu s ním ve sdružení působila řada dalších emigrantů z Velkých Bílovic, mezi nimi i Ferdinand Baumann ve funkci jednatele.162

Krajané

z Břeclavska

žili

v Chacu

po

boku

dalších

emigrantů

z Československa. Ať už to byli přistěhovalci z okolí Uherského Hradiště či Slováci. Těch se přistěhovalo několik rodin i druhotnou emigrací z bulharské Gornej Mitropolji. Ve 20. letech pak do Argentiny

proudily vlny vystěhovalců

ze Slovenska.163 Rostoucí počet čaker a tedy i krajanů, poskytoval možnost slovanským imigrantům, hledat si mezi sebou životní partnery. Komunita, kterou nerozdělovala 158

NA, f. ČÚZ, k. 33, Dopis Jana Novotného ml., 1930, s. 8. Tamtéž, Opis zprávy Československého vyslanectví v Buenos Aires o Chacu, 1936, s. 5-6. 160 Novotný, Jan ml. : In: Kazimour (ed.) Památník…, c.d., s. 67. 161 Botík, Ján: Moravania v argentinském Chacu. In: Slovácko, 1993, s. 23-24. 162 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 104-107. 163 Srov. Kapitola, Luděk: K historii slovenské emigrace v Argentině. In: Slováci v zahraničí, 6, Martin 1980, s. 32-34. 159

40

jazyková bariéra, se stávala svědky nových svazků těch imigrantů, kteří přijeli do Argentiny jako svobodní. Antonín Beňa z Velkých Bílovic přijel v roce 1930 přímo do Chaca ke krajanovi Josefu Šašvatovi. V roce 1933 se odstěhoval do kolonie Villa Berthet, a v roce 1935 se oženil s další rodačkou z Velkých Bílovic Františkou Damborskou.164 Nevýhodou byly pro krajany velké vzdálenosti. Farmy se často nacházely kilometry od města. Potíže to představovalo převážně pro malé školáky. Marie Spěváková vzpomíná, že do školy musela chodit 6 kilometrů, přičemž žádná hromadná doprava tam nejezdila. Krajané to řešili různě. Paní Spěváková, jako prý mnoho jiných, tam jezdila se sestrou na koni.165 Když to nešlo jinak, učili se rodiče s dětmi doma, po práci. Krajané se taktéž museli vyrovnat s jazykovou bariérou. Domluva ve španělštině se stala pro mnohé imigranty těžkou zkouškou. Základy jazyka se měli možnost naučit na kurzech španělštiny na lodi při plavbě z Evropy. Pokud se jedná o krajany z Břeclavska a Čechoslováky v kolonii Sáenz Peña, jazyková otázka byla dalším důvodem k vytváření krajanských institucí a ke vzájemné „proslovanské“ komunikaci. Alespoň v začátcích. Ti krajané, kteří se za pár let chtěli vrátit do ČSR a měli v Argentině rodinu, potřebovali učit své děti českému jazyku. Vyvstala potřeba českých škol v Argentině. Úspěchu na tomto poli se dosáhlo jen z části. Stav krajanského školství byl podle zpráv krajanských listů v Argentině nedostačující. Existovaly pouze doplňovací školy, kterých bylo v celé Argentině jen osm. „V neděli se několik dětí sejde ve škole, kde spolu česky mluví a čtou české články. Jinak chodí do škol místních a hovoří španělsky,“ shrnul situaci krajanů v roce 1935 komisař Ministerstva sociální péče Ján Országh.166 Přitom první pokus o zřízení československé školy se uskutečnil již v roce 1922. Tehdy dal Jan Osička k dispozici na své farmě školní místnost. Tento ani další dílčí pokusy ale ještě neměly valný úspěch.167 Školy, které se podařilo zřídit, byly navíc většinou v okolí Buenos Aires. Podle tajemníka ČÚZ Dr. Jana Sedláčka považoval krajanský časopis Venkov čakeňský v polovině 30. let situaci 164

Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 227. Oslzlá, Jana: Vzpomínky pamětníků. In: Vlastivědné listy obce Velké Bílovice, 1982, č. 8, s. 24. 166 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina a školství 1929-38, Zápis ČÚZ o poradě o potřebách československého krajanského školství v Jižní Americe, konané 31. 5. 1935. 167 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 151.

165

41

československých škol v Chacu za katastrofální.168 Některé hlasy hovořily o výchově budoucí generace jako o stinné stránce kolonie v Chacu: „…škol na pampách jest velice málo a děti desetileté, jež dosud neumějí psát ani číst, nejsou vzácným zjevem. Někteří zámožnější farmáři nechávali své děti na několik měsíců ve městě, aby získaly alespoň nejnutnější základy vědění.“169 Problém se v Chacu začal řešit v polovině roku 1930. Vznikla prozatímní malá škola v Sáenz Peña. V roce 1935 byla reorganizována. Postaral se o to výbor, jehož členy byli také rodák z Velkých Bílovic, Ferdinand Baumann, či Josef Gloza, rodák z Rakvic na Břeclavsku.170 Českoslovenští kolonisté se setkávali i organizovaně, za účelem jakési krajanské spolupráce. V rámci různých školních akcí, například divadelních představení, nastala potřeba spolupráce s krajanskými spolky. Ty měly tradici už z dřívějška, z počátku 20. století a z doby první světové války. V roce 1908 vznikly v Buenos Aires Československý klub a Tělovýchovná Jednota Sokol. Spolková činnost se však plně rozvinula právě až ve 20. a 30. letech 20. století. Do konce 20. let vzniklo v Argentině více než 20 československých krajanských spolků. Nejvíce jich sídlilo v Buenos Aires. V Sáenz Peña byly v roce 1929 tři, z toho dva se základnou v místním hotelu Slavia, jeden v hotelu Moravia. V prvním případě se jednalo o Slovenský vzdělávací spolok a spolek Slavia, ve druhém o T. J. Sokol.171 Spolek Slavia (celý název Československý podpůrný spolek Slavia) vznikl v Sáenz Peña v roce 1925, přejmenováním odbočky Československého národního sdružení, kterou místní krajané založili již v roce 1917.172 V roce 1929 měl 100 až 130 členů a přináležel mu i spolkový dům. Sokol, zřízený v Buenos Aires o řadu let dříve, se na konci 20. let začínal znovu organizovat.173 Odbočka v Sáenz Peña vznikla v roce 1926.174 168

NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina a školství 1929-38, článek Sedláček, J.: Československé školství v Jižní Americe. 169 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina a školství 1929-38, článek Moos, V. J.: Československá škola v Chaco. Domov a svět. Praha 1931. 170 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 151-153. 171 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39. Seznam krajanských spolků v Argentině, 3. června 1930. 172 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny, c.d., s. 56. Srov. NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39. Referát o spolkových poměrech v Sáenz Peña, 5. srpna 1929; Srov. ještě Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña…, c.d., s. 195-166. 173 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39. Referát o spolkových poměrech v Sáenz Peña,

42

Funkce spolků se vyvíjela souběžně s potřebami krajanů. Spolek Slavia, měl v letech války tendenci k podpoře národního cítění. Jednou z jeho činností bylo přispívání protirakouským časopisům na propagandu. Po válce se stal tento původně téměř odbojový program bezpředmětným a funkce spolku se začala dotýkat hospodářských otázek. Po roce 1918, kdy do kolonie přijíždělo stále více přistěhovalců se ale obecné řešení hospodářských otázek ztížilo a spolek dostal trochu jiný charakter - kulturní a vzdělávací.175 Prvním předsedou spolku se stal Jan Osička. Tři spolky - Slavia, Sokol a Zemědělské sdružení - pak v Chacu vytvořily Svaz československých spolků. Založen byl 1. května 1934, po uspořádané výstavě bavlny. V roce 1935 dosáhlo toto sdružení 602 členů a disponovalo i odbornou knihovnou.176 Také rodáci z Břeclavska zastávali místa v popředí krajanského života. Příkladem je Bohuslav Osyčka z Moravského Žižkova, který žil v Argentině od roku 1924. Jako řada z těch, kteří přijeli do provincie Chaco, začal pracovat u jednoho z krajanů. Od dalšího si pak v roce 1926 pronajal farmu, a hned další rok pak koupil svou vlastní o výměře 60ti hektarů. V letech 1935-36 působil jako starosta Sokola v Sáenz Peña. Zastával taktéž členskou funkci ve školském výboru a výboru místní kooperativy El Progreso.177

Čechoslovákům se však nedařilo v Argentině bohatěji rozvinout kulturní činnost. Náhradou se jim staly alespoň krajanské časopisy, které poskytovaly kolonistům informace a rady. Vycházely v největších českých koloniích, v Buenos Aires a v Sáenz Peña. V roce 1923 založil Karel Sergej Svoboda v hlavním městě Argentiny časopis Jihoamerický Čechoslovák, který za dva roky změnil název na Jihoameričan. Vycházel každý týden na osmi stranách a to až do roku 1938.178 Vydával jej Jaroslav Janda. Cílovou skupinou Jihoameričana byli imigranti z Československa, tedy dělnictvo, zemědělci a řemeslníci. V roce 1934 se jeho

5. srpna 1929. 174 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 165. 175 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39. Opis zprávy od Velvyslanectví ČSR v Buenos Aires pro MZV ČSR, 5. červenec 1937. Podle toho byl spolek Slavia založen 13. června 1917. Srov. Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 110-113, Za den ustavující schůze spolku Slavia se tam uvádí 10. červen 1917. 176 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39. Opis dotazníku, Praha, 13. leden 1936. 177 Kazimour, Karel (ed.): Památník…, c.d., s. 199. 178 Přibáň, Michal: České krajanské a exilové noviny a časopisy po roce 1945. Olomouc 1995, s. 48-49. Další prameny v NA, f. ČÚZ, tam se uvádí, že vycházel na 10 stranách a s přílohami.

43

náklad pohyboval okolo 500 výtisků. V dalším roce dosáhl Jihoameričan nejvyššího nákladu - 6 550 výtisků.179 V Buenos Aires vycházely také měsíčník Nová doba a od roku 1927 týdeník Dělnické listy. V Chacu pak Venkov čakeňský.180 Tento čtrnáctideník, vycházející zpravidla na osmi stranách, se tiskl přímo v Sáenz Peña.. Než se v roce 1934 osamostatnil, vycházel jako příloha časopisu Věstník československý. Cena jeho prvního čísla byla 0,20 pesos. Majitel a hlavní redaktor Karel Kazimour jej tematicky zaměřoval na potřeby zemědělců v Chacu, proto i náklad byl nižší – 1 400 výtisků.181 Velmi jej ocenili právě zemědělští kolonisté na plantážích provincie Chaco. Kromě poštovního spojení s příbuznými v ČSR, udržovaly částečně národní povědomí právě krajanské školy, spolky a časopisy.

4.5 Reemigrace po válce Nesmíme zapomínat, že za vlnou meziválečné emigrace z Břeclavska stály hospodářské příčiny a existenční důvody. Většina z vystěhovalců se chtěla do ČSR vrátit co nejdříve, a s naspořenými penězi. Tyto plány ale víceméně museli odložit. I když existovala meziválečná reemigrace, v případě krajanů z Břeclavska se podle dostupných informací nedá konstatovat, že by ještě ve 30. letech nastala ve větším počtu. Imigrantům, kteří hospodařili na čakrách, se v Argentině většinou vedlo dobře. Krajanům v Chacu pěstování bavlny, kromě těžkých let hospodářské krize, přinášelo zisky. Rodiny, které v Argentině zbohatly se zpátky nevracely, neměly důvod. Ostatní krajané zase čekali na vhodný okamžik, kdy budou mít dostatek peněz, aby jejich „anabáze“ nebyla zbytečnou. Mnohým ani občasná společná setkání na farmách nenahradila sen o návratu do rodného kraje. Museli si však na něj počkat řadu let. Zklamání pro ně znamenal rok 1938 a později vypuknutí druhé světové války. Po tuto dobu byla otázka reemigrace bezpředmětná. Až po hektických letech druhé světové války nastala doba návratů a repatriace desetitisíců Čechoslováků z celého světa, včetně Argentiny. Mezníkem reemigrace byl rok 1947. Československé úřady do 15. června 1948 zaregistrovaly celkem asi 74 000 reemigrantů z celého světa. V porovnání s tímto číslem byla

179

NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39, Opis dotazníku pro archiv ČÚT při ČÚZ, 1936. Přibáň, Michal: České krajanské a exilové noviny a časopisy po roce 1945, s. 48-49. 181 NA, f. ČÚZ, k. 34, Argentina spolky 1930-39, Opis dotazníku pro archiv ČÚT při ČÚZ, 18.2.1936.

180

44

„exotická“ reemigrace ze zemí Latinské Ameriky marginální. Jednalo o 774 lidí.182 Reemigrace se však dotýkala i rodin původem z Břeclavska. Zmínku, byť málo konkrétní, o tom najdeme v kronice Velkých Bílovic o událostech roku 1947. „Někteří krajané, kteří se před lety vystěhovali do Jižní Ameriky, kde pracovali v kraji Chaco […] se vrátili, aby zde hospodařili.“183 Mezi ně patřil i Jan Beňa, jehož rodina přijela do Argentiny v roce 1935. Žil na čakře dvanáct let, a v šestadvaceti letech, v roce 1947, odjel společně s rodinou zpátky do Velkých Bílovic. V tom roce se vrátily i rodiny Zapletalova, Baumannova, Jan a Antonín Damborští, Petr Soudek, Stanislav Osička a mnoho dalších.184 Vraceli se s nadějí na novou budoucnost v éře poválečného Československa, někteří kvůli potřebě změny klimatu. To byl hlavní důvod reemigrace Boženy Zapletalové (rozené Bártkové), která se s rodinou dostala do Argentiny, když jí byl jeden a půl roku. O tom, že podniknou svou druhou cestu přes Atlantik, rozhodl zdravotní stav jejího manžela, který nesnášel příliš vysoká horka.185 Ferdinand Baumann, původem z Rakvic, který od dětství žil ve Velkých Bílovicích, odjel do Argentiny v roce 1923, po svatbě s rodačkou Františkou Osičkovou. Do vlasti se rozhodl vrátit téměř po pětadvaceti letech. Do rodného domu se nastěhoval na počátku roku 1951. Už ale nehospodařil, farmaření zanechal v Chacu.186 Potíže nastaly těm zemědělcům, kteří po reemigraci požadovali od státu, aby je někde usídlil. V létě 1946 byl totiž proces zemědělského osídlení již skoro dokončen. Úřad předsednictva vlády (ÚPU) tak 6. září 1946 konstatoval ve věci reemigrace z Jižní Ameriky: „…usídlení samostatných zemědělců v dnešní době je takřka vyloučeno.“187

182

Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině – emigrace a návrat do vlasti, s. 47. Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, Kronika Velkých Bílovic 1910-1965, opis, 1966, s. 100-101. 184 Oslzlá, Jana: Vzpomínky pamětníků. In: Vlastivědné listy Velké Bílovice, 1982, č. 8, s. 23. 185 Maděřič, Jan: Vzpomínka na Argentinu. In: Zpravodaj města Velké Bílovice, 2008, č. 2, s. 10. 186 Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce, s. 406. 187 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině – emigrace a návrat do vlasti, s. 51. Cit. podle NA, f. ÚPU, k. 1062, 6.9. 1946. 183

45

5 Závěr Masové vystěhovalectví již od 19. století reflektovalo ekonomicko-sociální podmínky v českých zemích. Od poloviny tohoto století se počíná první fáze početného vystěhovalectví do Ameriky. Latinská Amerika byla v této době cílem okrajovým. Postupem času její význam rostl. Vystěhovalectví do Argentiny mělo ve druhé polovině 19. století střídavě stoupající tendenci. Vrchol nastal na počátku následujícího století, předtím než emigraci přerušila první světová válka a vznik Československa. K dalším vlnám vystěhovalectví do Latinské Ameriky došlo v meziválečném období Československa. Nový stát nebyl schopen zabránit migraci obyvatel vně ČSR, která byla dokonce nutností. Příkladem tohoto stavu bylo Břeclavsko. Hospodářský charakter emigrace z Břeclavska svědčí o nelehkém životě na moravském venkově v první třetině 20. století. Nižší sociální skupiny obyvatelstva srážely až na propast chudoby ekonomicko-sociální poměry ve státě. Problémy znásobila hospodářská krize, která vypukla na počátku 30. let 20. století. Řada lidí na Břeclavsku, převážně zemědělských dělníků, pocházejících z početných venkovských rodin, byla bez práce. Nezaměstnanost tvořila hlavní faktor emigrace směrem k argentinským pampám. Poměrně mladé vystěhovalce, ochotné riskovat, zlákaly do Argentiny zprávy o dobrých šancích na získání majetku. Směřování jejich cesty do Argentiny mělo i další

příčiny. Kromě

ekonomických podmínek v ČSR to byly, v obecné rovině, také liberální argentinská imigrační politika a předpisy latinskoamerického státu. Argentina hledala pracovní síly pro osazení volné půdy; od 20. století zvláště pro neobsazené severní oblasti země, v čele s provincií Chaco. Po vydání restrikčních opatření Spojených států amerických, v roce 1924, která silně omezila imigraci, se navíc těžiště zámořské emigrace přesunulo do dalších částí Ameriky. A to také směrem na jih, do Argentiny. Až do tohoto radikálního kroku americké vlády neměly Spojené státy, co do počtu imigrantů z českých zemí, v zámoří konkurenci. Od poloviny 20. let však u moravských venkovských vystěhovalců - nadneseně řečeno - Texas vystřídalo Chaco. Ze slunného jihu Moravy odcházeli malí a střední rolníci či zemědělští dělníci pracovat na argentinské čakry. Farmaření na bavlníkových plantážích jim mělo zajistit ekonomické zabezpečení

46

rodiny. V porovnání s 19. stoletím ale byla meziválečná migrace obyvatel z českých zemí do Ameriky méně početná. Vystěhovalectví z Břeclavska mělo rodinný charakter. Příbuzenský vztah či vesnické kontakty s dřívějšími usedlíky v Argentině, stály na počátku odchodu velkého počtu obyvatel z obce Velké Bílovice na Břeclavsku. Průkopníkem farmaření v Argentině byl bílovický rodák Petr Šašvata, úspěšný pěstitel bavlny kolem města Presidencia Roque Sáenz Peña. Právě on bude navždy spojován s kořeny vzniku největší československé kolonie v Argentině, která se v této lokalitě postupně vytvořila. Na zvyšování plochy vysázené bavlny v provincii Chaco, měli částečnou zásluhu právě přistěhovalci z Břeclavska. Ač odkázáni sami na sebe, bez pomoci z Československa, rychle si zvykli na tvrdou práci, mnohdy s rizikem neúspěchu, které pěstování bavlny obnášelo. Pro některé přistěhovalce se Argentina stala zemí prosperity, našli se ale i tací, kteří byli stále pevně rozhodnuti, jednou se vrátit do Československa. Jak vyplývá z pramenů, zvláště od počátku 30. let (tedy v době hospodářské krize, která postihla i Argentinu), to přistěhovalci neměli vždy snadné. Zvláště ti, kteří nevlastnili půdu. Práce bylo v Argentině poměrně dostatek jen v době žní. Částečně dobře na tom i v době krize zůstali právě krajané v Chacu. Obecně se ale v této době vystěhovalectví nachází v útlumu, z něhož se prakticky již nikdy nedostane. Přispěla k tomu i nevyhnutelná argentinská omezující politika vystěhovalectví. Krize s sebou přinášela mnoho nezaměstnaných. Také z Břeclavska odjížděli ve 30. letech do Argentiny pouze jednotlivci. Ve 20. a částečně 30. letech minulého století dokázaly rozšiřující se krajanské kolonie, i přes částečné obtíže, vytvořit několik krajanských institucí. Nejlépe se jim to dařilo při dvou nejsilnějších argentinských koloniích – v Chacu a Buenos Aires. Právě v Chacu na tom měli svůj podíl také přistěhovalci z Břeclavska. Snad díky krajanským institucím, soudržnosti krajanů a převaze slovanského obyvatelstva, docházelo v koloniích jen k pomalé asimilaci těchto emigrantů, zvláště u první generace. Potvrzuje to reemigrace po druhé světové válce, kdy se řada rodin z Břeclavska vrátila zpět do Československa.

47

6 Prameny a literatura Prameny: SOkA, Hodonín, OÚ – H/16, k. 16, Pasový rejstřík, 15. 5. 1929 – 29. 5.1932. Národní archiv, f. ČÚZ, , k. 33, 34. Národní archiv, f. MSP, skupina H, k. 3987, 4024, 4027.

Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, k. Argentina. Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice, Kronika Velkých Bílovic 1910-1965, opis z roku 1966.

Československá emigrace, 1925. Krajan, 1937. Lidové noviny, březen-červen 1929. Naše zahraničí, 1930-1931. Statistická ročenka Republiky československé. Praha 1936. Vlastivědné listy obce Velké Bílovice, 1982, č. 8. Zpravodaj města Velké Bílovice, 2008, č. 2.

Narativní prameny: HANZELKA, Jiří – ZIKMUND, Miroslav: Tam za řekou je Argentina. Praha 1956, s. 83-125. KODÝTKOVÁ, Anna: 21 let v Argentině. Praha 1956, s. 5-23.

Literatura: BABIČKA, Vácslav: Prameny k dějinám zahraničních Čechů a Slováků ve Státním ústředním archivu v Praze. Praha 1993. BARTEČEK, Ivo: Cestovatelé z českých zemí v Latinské Americe. Ostrava 1996. BARTEČEK, Ivo: Vystěhovalectví do Latinské Ameriky. In: Češi v cizině, 9, Praha 1996, s. 172-197. BENEŠOVÁ, Ludmila: Vystěhovalectví za prací nezaměstnaných osob z politického okresu Hodonín v letech 1929-1932. In: Jižní Morava, 1972, sv. 8, s. 107-109 BOTÍK, Ján: Moravania v argentínskom Chacu. Slovácko, XXXV, 1993, s. 9-33.

48

BRANDEJS, Stanislav: Naše vystěhovalectví a naše vystěhovalecká politika. Praha 1926. BROUČEK, Stanislav: Etapy českého vystěhovalectví. Praha 2003. BROUČEK, Stanislav – VASILJEV, Ivo: K charakteristice československé vystěhovalecké politiky mezi dvěma světovými válkami. Český lid, 72, Praha 1985, č. 2-3, s. 71-80 a s.149-156. BŘECLAVSKO. Vlastivěda moravská. Brno 1969. ČAPKA, František: Lanžhot v letech první republiky a za protektorátu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny. Praha 1983, s. 269-317. ČAPKA, František – BUCŇÁK, Vladislav: Obraz Moravského Žižkova do konce první světové války. In: Moravský Žižkov. Monografie hanácko-slovácké obce. Brno 1992, s. 39-94. ČAPKA, František – BUCŇÁK, Vladislav: Od vzniku Československé republiky do konce druhé světové války. In: Moravský Žižkov. Monografie hanácko-slovácké obce. Brno 1992, s. 95-128. ČAPKA, František: Od zrušení poddanství do roku 1918. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce. Brno 1996, s.197-242. ČAPKA, František: První republika a protektorát. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce. Brno 1996, s.243-278. ČAPKA, František: Od zrušení roboty po vznik ČSR. In: Prušánky, vinařská obec Podluží. Brno 1999, s. 97-130. ČAPKA, František: Léta první republiky a protektorátu. In: Prušánky, vinařská obec Podluží. Brno 1999, s. 131-172. ČAPKA, František: Velké Pavlovice mezi dvěma osmačtyřicátými léty (1848-1948). In: Město Velké Pavlovice. Znojmo 2002, s. 123-124. ČAPKA, František: Ze života městečka od poloviny 19. století do třicátých let 20. století. In: Městečko Lednice. Lednice 2004, s. 222-242. DUBOVICKÝ, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña (Příspěvek k počátkům českého vystěhovalectví do Argentiny). In: Češi v cizině, 2, Praha 1987, s. 139-181. DUBOVICKÝ,

Ivan:

Kolonizační

pokusy

v Argentině

a

meziválečná

Československá republika. In: Češi v cizině, 3, Praha 1988, s. 193-236. DUBOVICKÝ, Ivan: Právo a vystěhovalectví. In: Češi v cizině, 7, Praha 1993, s.6792. 49

DUBOVICKÝ, Ivan: Češi v Americe. Praha 2003, s. 14-17. EFMERTOVÁ, Marcela: České země v letech 1848-1918. Praha 1998. FRANC, Oldřich: Kobylí v datech. In: Kobylí, dědina… Kobylí 2002, s. 496-537. FRANC, Oldřich: Dějiny Kobylí. Praha 2004. GERŠIC, Miroslav: Příspěvek k vystěhovalectví z Břeclavska na sklonku 19. století. In: Jižní Morava, 1978, sv. 14, s. 128-148. HRDLIČKA, Milan: Moravská Nová Ves. Znojmo 2001. CHALUPA, Jiří a kol.: Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha 2002. CHMELAR,

Hans:

Höhepunkte

der

österreichischen

Auswanderung:

Die Auswanderung aus den im Reichsrat vertretenen Königreichen und Kändern in den Jahren 1905-19. Wien 1974. CHYTIL, Jaroslav: Příspěvek k vystěhovalectví z Moravy v letech 1880-1906. Diplomová práce, PedF MU. Brno 1996. JANÁK, Jan: Od zrušení poddanství do konce první světové války. In: Tvrdonice. Brno 1986, s. 149-197. JANÁK, Jan: Od vzniku samostatného státu do osvobození Československa sovětskou armádou. In: Tvrdonice. Brno 1986. JANÁK, Jan: Kostice od poloviny 19. století do rozpadu Rakouska-Uherska. In: Kostice. Dějiny a lidová kultura. Brno 1991, s. 49-72. JANÁK, Jan: Od vzniku republiky do konce druhé světové války. In: Kostice. Dějiny a lidová kultura. Brno 1991, s. 73-98. JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka: Dějiny správy v českých zemích od počátků po současnost. Praha 20052, s. 239-384. KAPITOLA, Luděk: K historii slovenské emigrace v Argentině. In: Slováci v zahraničí, 6, Martin 1980, s. 28-41. KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky. Díl 1. Praha 20032. KAZIMOUR, Karel (ed.): Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937. Presidencia Roque Sáenz Peña, Chaco, Argentina 1937. KLÍMA, Stanislav: Čechové a Slováci za hranicemi. Praha 1925. KORDIOVSKÝ, Emil: Vývoj obyvatelstva. In: Kobylí, dědina… Kobylí 2002, s. 177-183. KORDIOVSKÝ, Emil – DANIHELKA, Jiří: Brána do kraje. Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov 1999.

50

KORDIOVSKÝ, Emil: Vývoj počtu obyvatelstva v Podivíně od 17. století. In: Podivín. Brno 1997, s. 308-316. KORDIOVSKÝ, Emil: Vývoj počtu obyvatel Lednice. In: Městečko Lednice. Lednice 2004, s. 285-301. KOŘALKA,

Jiří

–

KOŘALKOVÁ,

Květa:

Základní

tendence

českého

vystěhovalectví a české reemigrace do počátku dvacátých let 20. století. In: Češi v cizině, 7, Praha 1993, s. 30-66. KYBAL, Vlastimil: Po československých stopách v Latinské Americe. Olomouc 2003, s. 42-44. LANDOVSKÝ, Vladimír: Argentina. Praha 1974. MÉZL, F.: Argentina. Praha 1925. MÍŠEK, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let). Diplomová práce, FF UK. Praha 1965. NEČAS, Ctibor: Rakvice v letech 1848-1945. In: Rakvice. Rakvice 2003, s. 68-167. NEŠPOR, R. Zdeněk: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny, XII, Praha 2005, č. 2, s. 245-284. OPATRNÝ, Josef: Amerika v proměnách staletí. Praha 1998, s. 342-344. POLIŠENSKÝ, Josef a kol.: Dějiny Latinské Ameriky. Praha 1979. POLIŠENSKÝ, Josef: Prameny a problémy dějin českého a slovenského vystěhovalectví do Latinské Ameriky. Český lid, 68, 1981, č. 1, s. 3-8. POLIŠENSKÝ, Josef: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině, 1, Praha 1986, s. 17-22. POLIŠENSKÝ, Josef: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1. Obecné problémy dějin českého vystěhovalectví do Ameriky 1848-1914. Praha 1992. POLIŠENSKÝ, Josef: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 2. Češi a Amerika (spoluprac. Nesvadbík, Lumír). Praha 1996. PŘIBÁŇ, Michal: České krajanské a exilové noviny a časopisy po roce 1945. Olomouc 1995. RECHCÍGL, Miloslav: Počátky české emigrace do zemí Latinské a Severní Ameriky: přednáška na KU 1999. RAMPULA, Vlastimil – ZEMEK, Metoděj: Břeclavsko. Martin 19862. RYCHLÍK, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Praha 2007.

51

ŠKOLL, Jaroslav: Obyvatelstvo Břeclavi od poloviny 19. století do současnosti. In: Město Břeclav. Brno 2001, s. 326-332. PAPÍRNÍK, Miloš – ŠULÁKOVÁ, Ludislava: Bibliografie okresu Břeclav. Brno 2002. TRAPL, Miloš - BARTOŠ, Josef: Hustopeče v období první republiky a za okupace v letech 1918-1945. In: Hustopeče. Dějiny města. Hustopeče 1972, s. 127-148. VACULÍK, Jaroslav: Češi v cizině - emigrace a návrat do vlasti. Brno 2002. VACULÍK, Jaroslav: Češi v cizině 1850-1938. Brno 2007. VASILJEV, Ivo: Vystěhovalectví Čechů a Slováků do Latinské Ameriky před druhou světovou válkou. Český lid, 73, Praha 1986, č. 4, s. 239-243. VERMOUZEK, Rostislav: Období kapitalismu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny. Praha 1983, s. 231-267. VYHNANOVSKÝ, František: Cestovní pasy a vystěhovalectví. Praha 1939. ZIEGLER, Jan: Mezi světovými válkami a za okupace. In: Čejkovice 1248-1998. Čejkovice 1998, s. 205-242. ZIMÁKOVÁ,

Alena

–

TRAPL,

Miloš:

Hustopeče

v letech

1848-1918.

In: Hustopeče. Dějiny města. Hustopeče 1972, s. 107-126.

Internetové zdroje: Článek „Krajané v Latinské Americe“. www.mzv.cz [online]. URL: http://www.mzv.cz/wwwo/MZV/default.asp?ido=8987&idj=1&amb=1&ikony=&tri d=1&prsl=&pocc1= [15. 4. 2008].

Rubrika Argentina/ Krajané. www. unescoclub.cz [online]. URL: http://www.unescoclub.cz/index.php?menu=6leva&stranka=pamatky_unesco.php&si tem=232 [16. 4. 2008].

Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk č. 3001) o vystěhovalectví. www.psp.cz [online]. URL: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3389_01.htm [29. 4. 2008].

Rozhovor s pamětníkem: Datum rozhovoru: 31. 3. 2008, Janulík Jan, Kostice. 52

7 Seznam příloh Graf 1: Počet osob z Moravy a Slezska, pro něž byl v letech 1924-1936 vydán vystěhovalecký pas do některé ze zámořských zemí. Zdroj: Statistická ročenka. Praha 1936, a Bulletin komise pro dějiny krajanů Čechů a Slováků v zahraničí. Praha 1966. Graf 2: Počet osob z Moravy a Slezska, jimž byl vydán cestovní pas do Argentiny na přelomu let 1929 a 1930, údaje za jednotlivá čtvrtletí. Zdroj: NA, f. H1/a-2, k. 4024.

Obr. 1: Rodina Petra Šašvaty z Velkých Bílovic. Zdroj: Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice. Obr. 2: Starosta Velkých Bílovic Ludvík Osička s manželkou, pohlednice z Argentiny. Zdroj: Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice. Obr. 3: Josef Šašvata s rodinou u jejich domu v provincii Chaco. Zdroj: Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice. Obr. 4: Rodáci z Velkých Bílovic na pampě v Chacu. Zdroj: Městské vlastivědné muzeum Velké Bílovice. Obr. 5: Mapy severní Argentiny a provincie Chaco. Zdroj: www. unescoclub.cz [online]. URL: http://encarta.msn.com/map_701512653/gran_chaco.html Obr. 6: Titulní strana časopisu Československá emigrace, listopad 1925, č. 2. Obr. 7: Inzeráty paroplavebních společností, Československá emigrace, listopad 1925, č. 2.

53

Přílohy

Počet osob z Moravy a Slezska, pro něž byl vydán vystěhovalecký pas do zámořských zemí v letech 1924 - 1936 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936

Graf 1

Osoby, jimž byl vydán vystěhovalecký pas do Argentiny na Moravě a ve Slezsku v jednotlivých čtvrtletích*

250 200 150 100 50 0 III. čtvrt. 1929

IV. čtvrt. 1929

I. čtvrt. 1930**

II. čtvrt. 1930

III. čtvrt. 1930

I. čtvrt.1932

Graf 2 (* podle údajů pasových úřadů, ** chybí údaje za měsíc leden)

54

Obr. 1

Obr. 2

55

Obr. 3

Obr. 4

56

Obr. 5

57

Obr. 6

58

Obr. 7

59