Politická historie Argentiny 20. století: dlouhé hledání legitimního politického režimu Benjamín García Holgado a Andrea Vanina Neyra
Úvod Argentinské dějiny 20. století jsou poznamenány mnoha změnami politických režimů, jejichž interpretace je zdrojem neutuchající debaty jak na akademické půdě, tak v politických a společenských kruzích. Tato studie chce nabídnout přehled dějin tohoto období. Budeme se opírat o jasně vymezenou periodizaci, jež je obecně přijímána národní akademickou obcí. V jednotlivých kapitolách se budeme věnovat konkrétním obdobím a celé řadě témat a problémů, jež spoluutvářely politickou soutěž. Podrobněji se zaměříme na různé aktéry, kteří působili ve vládě či v opozici, ať už šlo o politické strany, vojenské síly či občanskou společnost. Pokusíme se odhalit roli, jakou tito činitelé sehráli ve vybraných konfliktních situacích a procesech, v nichž se nedostávalo konsenzu. Dále se budeme soustředit na zásadní společensko-politické problémy a konflikty a také na to, zda byly úspěšně vyřešeny, odsunuty do pozadí či zůstaly bez uspokojivého řešení. Na následujících stránkách představíme všechny zmíněné aspekty chronologicky, v souladu s klasickou periodizací, která se opírá jak o argentinské školní osnovy, tak o výsledky debaty o současné argentinské historii.
245
1 1916–1930 Radikální vlády: Yrigoyen a Alvear Počátkem 20. století proběhla důsledkem vnitřních i vnějších faktorů v argentinském politickém, společenském a ekonomickém životě celá řada změn. Oligarchický režim byl nucen stále častěji čelit otázkám po své legitimitě.1 Převedeno do politické terminologie, vyvstal obecný požadavek po větším podílu na moci a změnách v zastaralém volebním systému, který nedokázal pružně reagovat na dobové ekonomické a společenské změny. Došlo k tomu, že určité segmenty konzervativního křídla – ty, jež věřily v „modernizaci“ tradičních skupin (Persello 2000, 65) – iniciovaly schválení tzv. Zákona Sáenz Peña z 1912. Tento zákon garantoval všeobecné volební právo s povinnou volební účastí a tajnou volbou pro muže starší 18 let. Nová podoba volebního systému znemožnila, aby pokračovaly dosavadní podvodné praktiky spojené s veřejným hlasováním, a katapultovala k úspěchu Radikální občanskou unii (Unión Cívica Radical – UCR). Nicméně v kontextu, v němž se období návaznosti na předchozí politickou linii střídají s prudkými zlomy, je těžké vybudovat stabilní, trvalou demokracii (Falcón 2000, 11–13). Schválení Zákona Sáenz Peña umožnilo téhož roku první vítězství Radikální občanské unie v parlamentních volbách v provincii Santa Fe. Strana se opírala o širokou a stejnorodou voličskou základnu, jež přinesla vítězství Hipólitu Yrigoyenovi, který získal 45,6 % hlasů. Voliči většinou patřili k městské i venkovské střední třídě a významnou část
1
Ricardo Falcón otevřel svazek edice Nová historie Argentiny (Nueva historia de Argentina), jehož je editorem, odkazem na momenty, kdy byla zpochybněna tato legitimita ve společenské, politické a ekonomické sféře. Ačkoli se nepouští do hlubšího rozboru ekonomických aspektů modelu založeného na vývozu zemědělských produktů, ani se nevěnuje kritickým ohlasům na tento model či související problematice, upozorňuje na omezení ve společenské a politické sféře. Tyto restrikce byly důsledkem nestejné distribuce majetku a následné reakce nejrůznějších společenských skupin na tuto skutečnost. Vliv na ně měla také omezená účast na politickém životě (Falcón 2000, 11).
246
tvořili potomci imigrantů, kteří si nechtěli pouze pojistit dosavadní postup na společenském žebříčku, ale měli také potřebu aktivně se zapojit do politického života. Radikální kořeny hnutí (jež se postupně změnilo v politickou stranu) a široká legitimita jeho požadavků, na nichž trvalo už víc než dvě desetiletí (například „opravit“ systém odstraněním chyb, jichž se dopustily předchozí administrativy či požadavek na spoluúčast na „transparentním“ demokratickém životě), otevřely cestu do radikálních řad nádeníkům, zemědělcům, dělníkům a jiným profesím. Tato pluralita zřejmě posílila impulzy ke změně, na druhou stranu však byly příčinou pnutí, bez nichž se takto různorodé hnutí neobejde a jež se projevila během dvou volebních období Hipólita Yrigoyena (1916–1922 a 1928–1930) i v době, kdy stál v čele státu Marcelo Torcuato de Alvear (1922–1928). Když se stal prezidentem Yrigoyen, byl nucen vykonávat moc v situaci, kdy většinu v Senátu, vlády některých provincií, kontrolu nad sdělovacími prostředky, soudní moc a univerzitu ovládali konzervativci, tudíž opozice národní vlády. Částečně z potřeby zajistit společenský růst a částečně jako odměna za politickou aktivitu, loajalitu či příslušnost k nějaké politické straně vznikl systém protekce, jehož důsledkem byl značný nárůst počtu státních zaměstnanců. Lidé získávali volná pracovní místa na základě politické příslušnosti (Persello 2000, 88). Tyto praktiky byly často kritizovány a spolu s veřejnými výdaji byly omezeny během vlády prezidenta Alveara. Další sféra, na niž si dělnická a střední třída činily nárok, byl univerzitní sektor. K reformě univerzitního vzdělání došlo poté, co byla zaběhnutá praxe dlouhodobě terčem kritiky. K vysokoškolskému vzdělání měla přístup jen vládnoucí třída a v dalších otázkách, jako jsou například doživotní obsazení postu vyučujících a vedoucích funkcí, anachronismus studijního plánu či vliv církve, vládlo elitářství (Chiroleu 2000, 369–373). Po stávce, jež vypukla na univerzitě v Córdobě roku 1918, přistoupila radikální vláda k úpravám, které otevřely univerzity středním 247
vrstvám a odstartovaly rozšíření tohoto hnutí do celé Latinské Ameriky i do Španělska. V rámci změn, platných dodnes, byla zavedena vláda tří stran (studenti, absolventi a vyučující) a začala se vyhlašovat výběrová řízení na posty vyučujících, aby se zabránilo doživotnímu obsazování těchto míst. Tento proces můžeme chápat jako jednu z fazet rozkolu mezi starým režimem, jenž byl odstaven od volebních uren, a radikálním hnutím, jež si chtělo pojistit svou institucionální moc (Chiroleu 2000, 379). Některé problémy však tato dlouhá dekáda radikalismu nevyřešila. Neproběhly strukturální změny v ekonomice a model založený na vývozu zemědělských komodit nejenže nadále ovlivňoval všechna ekonomická rozhodnutí, ale měl zásadní dopad na vztah mezi bohatými vlastníky půdy a lidovými vrstvami (dělníky a nádeníky). Tento model kromě toho brzdil rozvoj průmyslu a garantoval vedoucí roli oligarchii, která si tak udržovala klíčové zdroje ekonomických příjmů. Vztahy mezi Yrigoyenovou vládou a dělnickým hnutím byly proměnlivé – pohybovaly se od kompromisu k represi – a závisely ve velké míře na politické příslušnosti pracujících (anarchisté, příslušníci odborů, socialisté), stejně jako na bojové strategii, kterou ta která skupina vyvinula. Nepříznivý dopad první světové války na ekonomiku (zejména omezení importu a exportu, na němž země z velké míry závisela) se ve společnosti projevil rostoucím napětím, které na lokální úrovni ještě více rozdmýchávala inflace, nezaměstnanost a nízké platy. Ačkoli Yrigoyen nesčetněkrát přijal zástupce pracujících a vyjednával s odbory, některá ohniska konfliktu se mu nepodařilo uhasit.2 Prvním z nich Luis Alberto Romero zmiňuje rok 1919 jak rok, kdy se vláda jevila zvlášť neoblomnou vůči protestům: „Dosavadní benevolentní a tolerantní postoj, kdy se vláda neuchylovala ke klasickým represivním nástrojům, jako je nasazení armády či pořádkové služby, nebo k propouštění, připravily půdu pro to, aby se nahromaděné napětí uvolnilo a přerostlo v konflikt, jenž měl vyvážit síly doposud vychýlené vždy ve prospěch velkostatkářů… Pak přišel rok 1919 a vláda, na niž určité vlastnické sektory, semknuté a posílené, vyvíjely obrovský tlak, opustila reformní tendence a přistoupila ke klasickým mechanismům represe.“ (Romero 1994, 53–54)
2
248
byl tzv. Tragický týden z roku 1919, konflikt, jejž vyvolalo snižování platů v metalurgickém závodě Vasena. Protesty, organizované anarchisty, vyústily ve střet mezi policií a paramilitantním uskupením zvaným Argentinská liga patriotů (Liga Patriótica Argentina). Střety si vyžádaly značný počet mrtvých. O rok později vyhlásili stávku zaměstnanci anglické společnosti La Forestal. Požadovali zkrácení pracovní doby (z 12 na 8 hodin) a navýšení počtu zaměstnanců. Stávku pomáhaly potlačit firemní a provinciální policejní jednotky i armáda. Předáci stávky byli uvězněni, tisíce zaměstnanců bylo propuštěno a místa, kde se dělníci setkávali, byla vypálena. V roce 1921 vypukla stávka nádeníků, podporovaná anarchisty, jež vstoupila do dějin jako „Vzpurná Patagonie“. Stávkující požadovali osmihodinovou pracovní dobu a lepší pracovní podmínky. Násilné potlačení stávky vládními vojsky a uplatnění stanného práva si vyžádalo 2000 mrtvých. Během Alvearovy vlády se společenské napětí zmírnilo díky ekonomickému růstu způsobenému obnovením zahraničního obchodu. Na tomto společenském pozadí se zdálo, že druhý radikální prezident je v očích konzervativců předurčen k tomu, aby zmírňoval konflikty i opoziční kritiku, jelikož pocházel z aristokratické rodiny a navíc inklinoval ke konzervativnějšímu střihu politiky: jmenoval kabinet prostý yrigoyenistického vlivu, snížil veřejné výdaje, vystříhal se změn nálad ve vztahu k veřejnému sektoru a odborářskému hnutí. Nicméně v jedné oblasti zachoval státní intervence do soukromého sektoru: ponechal v rukou státu YPF (Yacimientos Petrolíferos Fiscales), těžařskou firmu založenou za Yrigoyena s účelem hledat nová ložiska nafty, těžit ji a zajišťovat její distribuci. Tento podnik zažíval v tomto období prudký rozvoj. Co se týče stranické politiky, od UCR se roku 1924 odštěpila Občanská antipersonalistická radikální unie, která kritizovala Yrigoyenovu politiku založenou na kultu osobnosti, na charizmatu svého vůdce. Jeho politická strana se vyznačovala absencí programu, systémem protekce a tím, že vůdčí roli zastávalo několik málo jedinců z jejího středu 249
(Persello 2000, 71–73). Ani to však nezabránilo Yrigoyenovu volebnímu vítězství. Svůj druhý mandát získal s podporou3 střední třídy a pracujících a ztratil jej za dramatických okolností roku 1930. Během těchto dvou let dal prezident nový impulz státním intervencím a schválení zákonů ve prospěch pracujících (např. zákonem stanovená osmihodinová pracovní doba). Zásahy na federální úrovni oživily spory mezi státem a provinciemi. Skutečnost, že prezidentovi oponenti byli odstaveni od vojenských funkcí, zase vyvolávala rostoucí nespokojenost v řadách konzervativců. Vzrůstající odpor původní konzervativní pravice, semknuté v Národní demokratické straně (Partido Demócrata Nacional) vyústil v první občansko-vojenský převrat v Argentinské republice. Dne 6. září 1930 se začala psát dlouhá historie vojenských zásahů do národní politiky.
2 1930–1943 „Hanebná dekáda“: první narušení demokratického zřízení Rok 1930 se stal důležitým mezníkem v dějinách Argentiny: prvním z mnoha pokusů odstranit demokratické zřízení a zpochybnit jeho legitimitu. Tento radikální zlom byl prezentován jako vůle lidu, ačkoli byl ve skutečnosti podřízen cílům nejkonzervativnějších sektorů argentinské společnosti. Události následujících třinácti let vstoupily do obecného povědomí jako tzv. „Hanebná dekáda“, nejen proto, že došlo k protiprávnímu nahrazení demokraticky zvolené vlády, ale také proto, že šlo o období, kdy vládlo násilí a na scéně se znovu objevily podvodné praktiky.
3
José Luis Romero ohledné této skutečnosti uvádí: „Striktně vzato se Alvear a okruh spřízněných radikálů, známých jako „antipersonalisté“, odchýlili od určitých cest, kterými se radikální hnutí začalo ubírat a jež ztělesňoval Yrigoyen, a přeorientovali se na novou formu konzervativního liberalismu. Přes to všechno to byl Yrigoyen, s úspěchy i chybami své politiky, kdo byl hlavním představitelem převládajícího politického cítění v rámci radikálního hnutí.“ (Romero 1998, 225)
250
José Félix Uriburu, vůdce koalice vojenských představitelů a konzervativců, se de facto stal argentinským prezidentem. Jeho mandát se opíral o podporu Argentinské občanské legie (Legión Cívica Argentina), paramilitantního uskupení nacionalistické konzervativní pravice. Uriburova autoritativní vláda zavedla korporativní režim (obyvatelé měli být zastoupeni korporacemi), který nechával stranou klasický volební systém s politickými stranami. Jeho program se však neopíral o masové hnutí (jako v případě fašistů), nýbrž o armádu (Macor 2001, 55). Nicméně platí, že některé sektory konzervativní pravice nesouhlasily s reformou ústavy a zavedením korporativního režimu a podporovaly návrat k politickému systému, v jehož čele samy do roku 1916 stály, tedy systému založenému na volební manipulaci (Romero 1998, 233–240). Jednotný hlas, jenž se pozvedl proti Yrigoyenovi a jeho způsobu vládnutí, se ovšem nepřetavil do žádného konkrétního politického projektu, jenž by sjednotil rozličné skupiny, které podpořily státní převrat (Macor 2001, 53).4 Co se týče vztahů mezi výkonnou mocí a dělnickým hnutím, na pozadí Velké hospodářské krize přála Uriborova diktatura majitelům továren, kteří se v represivní atmosféře po vyhlášení výjimečného stavu, stanného práva a zákazu politické činnosti cítili na koni a propustili odborové předáky. Dosavadní výdobytky byly zrušeny a anarchisticky a komunisticky orientované odbory musely přejít do ilegality. Téhož roku vznikla CGT (Všeobecná konfederace práce, Confederación General del Trabajo), jež měla fungovat jako prostředník mezi vládou a dělnickým hnutím, ovšem bez účasti anarchistů a komunistů. Hned zkraje druhé
4
Alain Rouquié zastává podobný názor, co se týče sjednocujících tendencí v rámci opozice (zbavit se radikálů) a obtíží, „s nimiž se vzdělané vrstvy udržovaly u moci“. A přidává ještě jeden prvek řádu, který měl být znovu nastolen, totiž „obnovení“ pracovního prostředí; proces, jejž zahájily přízraky roku 1919 a jenž se uchýlil k „extrémním represím“ vůči pracujícím (Rouquié 1998, 223).
251
poloviny 30. let nastalo pro dělníky příznivější klima. S ustupující krizí se mohli znovu mobilizovat, organizovat stávky a vznášet požadavky. Během tohoto období probíhala politická soutěž mezi vládnoucí třídou a opozicí (socialisty, radikály a pokrokovými demokraty), které se účastnily voleb, jež však byly zmanipulované, jelikož Yrigoyen byl ve vyhnanství a Alvear byl vyřazen z kandidátky. Volby roku 1931 vynesly na prezidentský post generála Agustína P. Justa, který zvítězil s hnutím „Svornost“ (Concordancia, aliance konzervativních stran z různých provincií, antipersonalistických nacionalistů a nezávislých socialistů) nad Lisandrem de la Torre, kandidátem Občanské aliance (Alianza Civil, socialisté a progresivní demokrati). Aliance „Svornost“ hájila různé zájmy: jakmile Justo v roce 1932 nastoupil do prezidentského úřadu, bylo jasné, že prim budou hrát konzervativci, což se projevilo například podpisem dohody Roca–Runciman nebo v tzv. „sporu o mase“, jenž odhalil závislost chovatelů dobytka na zahraničním kapitálu. Další volby potvrdily moc konzervativních sil, které nově přišly s konceptem „zrady vlastenectví“, jenž spočíval v tom, že konzervativní sektor prohlásil sám sebe za jediný subjekt schopný činit správná politická rozhodnutí. Tímto způsobem byly ospravedlněny volební podvody, které zahrnovaly odebírání volebních průkazů, používání průkazů mrtvých osob, falešné zápisy ve volebních listinách, získávání hlasů výměnou za výhody či dary, zastrašování najatými zabijáky i hledání podpory u lokálních pohlavárů. To vše mělo zajistit, aby volby proběhly podle očekávání (zejména, aby se k moci znovu nedostali radikálové). Klíčové posty ve vládě tak byly zachovány pro dosavadní držitele. Volby v roce 1937 vyhrál radikální antipersonalista Roberto M. Ortiz, a přestože zvítězil podvodně, zasáhl v konzervativní provincii Buenos Aires, anuloval volby, aby skoncoval se „zradou vlastenectví“, ozdravil volební systém a demokratizoval politickou sféru.
252
Tyto tendence byly znovu oslabeny v době, kdy byl prezidentem Ortizův konzervativní spolukandidát Ramón S. Castillo, jehož na prezidentský post vynesla Ortizova nemoc a následný skon. Skutečnost, že otevřeně schvaloval volební podvody a všeobecnou korupci, ho připravily o lidovou podporu a jeho postoj k volebnímu systému způsobil rozkol v samotné vládní koalici. Castillo se proto rozhodl vyslyšet volání vojenského nacionalistického sektoru a naklonil si jej tím, že zajistil masivní podporu válečnému průmyslu spojenému s národní bezpečností (uvědomme si, že vše se odehrálo v předvečer a na začátku druhé světové války).
3 1943–1955 3.1 Červnová revoluce (1943–1946)
Přestože výkonná moc úzce spolupracovala s armádou, nacionalistické armádní složky se postavily proti kandidatuře Patróna Costase, konzervativního Castelliho spojence, velkostatkáře z provincie Salta, který byl nakloněn té části armády, jež byla na straně spojenců. Tento rozkol vyústil v nový vojenský převrat, vedený GOU (Skupina spojených důstojníků, Grupo de Oficiales Unidos),5 který se odehrál 4. června 1943. General Arturo Rawson se de facto stal novým prezidentem; kvůli svým prospojeneckým postojům byl však rychle nahrazen generálem Pedrem Ramírezem. Dne 4. června 1943 se začala psát nová kapitola argentinské historie. Ozbrojené síly odstavily od moci konzervativního Ramóna Castilla a zavedly autoritářský režim, jenž vládl až do června 1946. Toto období se neslo ve znamení hlubokého konfliktu mezi opozičními stranami, jež se považovaly za nositele svobody, demokracie a republiky, a vojenským režimem, jenž byl vnímán jako kreolská verze evropského totalitarismu. 5
José Luis Romero označil GOU za „tajemnou“ skupinu (Romero 1998, 248).
253
Přestože sama vojenská diktatura byla vnitřně rozštěpená do několika frakcí, po roce 1944 se na post vůdce postupně propracoval Juan Domingo Perón, jenž zastával několik vládních funkcí. Perón navázal strategické spojenectví s klíčovými odborovými předáky a díky tomu mohl porazit své protivníky v řadách armády a proměnit se v oficiálního kandidáta ve volbách v únoru 1946. Poprvé od roku 1930 se hlavní politické strany v Argentině spojily v koalici, „Demokratickou unii“ (Unión Democrática) s cílem porazit Peróna. 3.2 Perónismus (1946–1955)
Perónovi dopomohlo k čistému vítězství v únorových volbách několik sektorů: dělnické hnutí, vojsko, církev a někteří politici příslušející k radikálnímu a ultrakonzervativnímu křídlu (Zanatta 2009). Tímto demokratickým způsobem byl do prezidentského úřadu zvolen nejvýznamnější argentinský politik 20. století. Od té chvíle se argentinská politika přeskupila kolem nové konfliktní linie: perónismus versus antiperónismus (García Sebastiani 2005). V prvním (1946–1952) i druhém (1952–1955) volebním období Perónovy vlády nastalo výrazné zlepšení životní úrovně dělnické i střední třídy. Jeho hospodářská politika spočívala ve výrazných zásazích státu v různých oblastech. Import měla nahradit nově budovaná odvětví lehkého průmyslu, jež byla financována přerozdělením prostředků ze zemědělství a rybolovu (Rougier 2012). Roky perónismu se zapsaly do historie jako období, kdy se na politickém a společenském životě začalo podílet i dělnické hnutí. V historických debatách o této éře ovšem často zaznívá, že ačkoli nefungovala volební protekce a kandidáti vládnoucí strany vždy zvítězili v řádných volbách, politický režim v té době provázel pozvolný úpadek liberálně-republikánského rozměru demokracie (Waldmann 1985). Od roku 1946 se politická moc stále více soustřeďovala do rukou vlády, jelikož byli obměněni všichni členové Nejvyššího soudu, došlo ke změně volebního zákona, Národní kongres byl podřízen prezidentovi, sdělovací 254
prostředky podléhaly přísné regulaci a oponenti režimu byli pronásledováni či nuceni uchýlit se do exilu. Tváří v tvář této situaci se opozice neváhala spiknout proti Perónovi s cílem vyvolat státní převrat a porazit dosavadní režim. Od roku 1951 se v rámci ozbrojených sil, zejména mezi námořním a pozemním vojskem, začalo připravovat několik spiknutí proti Perónově vládě. Navzdory pokusu o státní převrat roku 1951 i atentátu z roku 1953 dokázal Perón udržet situaci pod kontrolou díky pevnému spojenectví s odbory a oslabením opozičních politických, vojenských a podnikatelských sil (Ruiz Moreno 1994). Situace se nicméně změnila, když se v listopadu 1954 Perón – s podporou odborů a perónistické strany – rozhodl pro tvrdý střet s katolickou církví. Byla zavedena různá veřejná opatření, jež měla za cíl omezit vliv této náboženské instituce na politický a společenský život. Reakce katolíků na sebe nenechala dlouho čekat a začal tuhý boj mezi oběma sektory, což bezpochyby posílilo touhy vojenských představitelů po změně režimu. Ačkoli námořní vojsko bylo pro státní převrat, pozemní armáda byla rozdělena do dvou frakcí. Po neúspěšném pokusu o svržení z června roku 1955, jenž si vyžádal stovky mrtvých při bombardování náměstí Plaza Mayor poblíž sídla vlády, byl Perón definitivě odstaven od moci v září téhož roku, po státním převratu, jejž provedli vojenští představitelé spolu s politiky a antiperónistickými občany. Tato událost otevřela novou etapu argentinských dějin, charakteristickou odchody do exilu a pronásledováním příslušníků hlavní politické strany a nejvýraznějšího společenského hnutí v zemi.
4 1955–1976 4.1 Osvoboditelská revoluce: antiperónismus ve vládě (1955–1957)
Historické období, které zahájil převrat z 16. září 1955, charakterizoval nedostatek demokracie, co se týče politického systému i chování společnosti. Potlačení perónismu, k němuž se hlásila většina společnosti, k této 255
situaci významně přispělo. Perónův režim byl nahrazen vojenskou diktaturou, jež sama sebe nazvala „Osvoboditelskou revolucí“ a vytkla si za cíl vykořenit perónismus z Argentiny. Přestože první měsíc převládala nacionalistická frakce vedená prezidentem, jež byla méně antiperónistická, koncem roku 1955 se pod vedením prezidenta Pedra Aramburua a admirála Isaaca Rojase ustavila liberální skupina s radikálně antiperónistickým zaměřením (Spinelli 2005). Počínaje rokem 1955 se také roztříštil jednotný postoj politických stran vůči perónismu a vyvstaly spory o tom, zda jej zcela vykořenit, nebo začlenit do systému. Občanská radikální unie (Unión Cívica Radical), hlavní antiperónistická strana, se rozštěpila na UCRP (Národní občanská radikální unie) a UCRI (Nekompromisní občanská radikální unie, Unión Cívica Radical Intransigente). První z nich, v čele s Ricardem Balbínem, požadovala úplné odstranění perónismu, zatímco druhá, vedená Arturem Frondizim, se klonila k jeho začlenění do systému (Novaro 2010). Výsledky voleb z února 1958 ukázaly, že perónismus zdaleka nevymizel, naopak bylo zjevné, že je hlasem většiny. Vítězem voleb se stal Arturo Frondizi, a to díky tomu, že jej perónisté na přímou Perónovu pobídku ve volbách podpořili. Výměnou za tuto podporu se Frondizi zavázal zrušit zákaz strany a rehabilitovat odbory. Kromě toho lidový a antiimperialistický nátěr tohoto kandidáta přitáhl také levicové voliče. 4.2 Prezidentství Artura Frondiziho: politika rozvoje (1958–1962)
Jeho vláda byla poznamenána hlubokou nestabilitou, kterou dokládá i třicet dva vojenských „protestních akcí“. Ozbrojené síly se považovaly za dohlížitele nad činností ústavních vlád, za jakési soudce v „politické hře“ mezi stranami a korporacemi (Kvaternik 1994). Vojenští představitelé neměli nikdy ve Frondiziho velkou důvěru, jednak pro jeho dohodu s Perónem a také kvůli jeho zahraniční politice, jež byla skutečnou potupou jejich antikomunistické mentality. Frondiziho hospodářská politika byla politikou rozvoje, protože si vytkla za cíl zmodernizovat 256
ekonomické struktury tím, že podporovala zahraniční investice. Nicméně několik po sobě jdoucích krizí tohoto modelu si vyžádalo přijetí úsporných opatření liberálního střihu. To vysvětluje, proč byla původní opatření ve prospěch pracujících a odborů nahrazena stabilizačním plánem, který značně narušil vztahy s odbory. Rok 1959 se nesl ve znamení vzrůstajícího společenského napětí a stát reagoval na nestabilní společenské klima zavedením represí. Poté co byl Frondizi zbaven moci a předtím, než do prezidentského úřadu nastoupil v roce 1963 Arturo Illia, byla vláda dočasně v rukou předsedy senátu, José Maríi Guida. Ozbrojené síly se rozštěpily do dvou frakcí, na Modré (legalisté) a Rudé (antiperónisté) a ve vztahu k výsledku voleb došlo k mnoha konfliktům (Smulovitz 1991). 4.3 Prezidentství Artura Illii: pokus o integraci perónismu (1963–1966)
Tandem Illia–Perette z UCRP zvítězil ve volbách roku 1963 díky nevelkému počtu 25 % hlasů, přičemž druhou největší sílu, jež jim otevřela cestu k moci, představovaly prázdné hlasovací lístky, politické vyjádření příslušnosti k zakázanému perónismu. Illiova vláda proslula respektováním pravidel, transparentní správou věcí veřejných, vůlí ke kompromisu a vnitřním respektem ke svobodě slova. Nicméně v obraně institucionálního řádu se jí nepodařilo přiklonit na svou stranu další politické síly – což se projevilo všeobecnou podporou, kterou dala občanská společnost státnímu převratu z 28. června 1966 (Smulovitz 1991). Illiova hospodářská politika částečně vycházela z keynesiánských principů. Proto se podporoval vnitřní trh, chránil se národní kapitál a kupní síla mezd. Co se týče zahraničního kapitálu, hájil prezident národní zájmy, a omezil proto výsadní postavení zahraničních společností. Tato rozhodnutí posílila odpor v sektorech, v nichž se koncentroval kapitál, a mezi liberálně orientovanou podnikatelskou vrstvou. Další oblastí, jež významně přispěla k oslabení vlády, byla nezlomná opozice perónistických 257
odborů. Všeobecnou atmosféru společenského neklidu posílily i protesty univerzitních studentů, jejichž počet výrazně vzrostl s tím, jak nabyly na významu střední vrstvy. Univerzity se staly skutečným ohniskem nových myšlenkových proudů, jež si kladly ohledně kapitalistického systému a imperialismu vážné otázky. Po celé Latinské Americe se Kubánská revoluce a Che Guevara proměnili v symboly „nové éry“. Toto marxisticko-leninské podhoubí prorůstalo do debat mezi intelektuály, univerzitními studenty a dokonce i avantgardními umělci. Jeho ohlasy pronikly i do řad mladých dělníků a studentů, kteří toužili přetavit perónismus v revoluční hnutí. Politika prezidenta Illii, nakloněná více právu než společenským nesvárům, se v očích mnohých jevila jako neefektivní či nepoužitelná. V mnoha společenských oblastech převládl pocit mocenského prázdna. Také kampaň v hlavních periodikách přispěla k vytvoření společenské nálady nakloněné narušení ústavního pořádku. Postava Illii, jenž býval karikován jako zosobnění pomalosti a neefektivity, vskutku kontrastovala s osobností generála Juana Carlose Onganíi, který ztělesňoval autoritu a účinnost (Kvaternik 1990). 4.4 Argentinská revoluce (1966–1973)
Generál Onganía byl vůdčí osobností státního převratu z roku 1966, jímž započalo období vojenského režimu, trvajícího až do roku 1973 (O’Donnell 1996). Ideologicky se opíral o doktrínu založenou na národní bezpečnosti, v jejímž rámci byla nově definována role ozbrojených sil. Ty se měly stát hlavní složkou obranného valu, jejž západní polokoule v čele se Spojenými státy stavěla proti „ideologickému nepříteli“ – komunismu. Úkolem vojska bylo strážit ideologické hranice tím, že bude dohlížet na občanské politické aktivity a potlačovat ty projevy, které se v jeho očích jevily jako podvratné. Tento převrat se lišil v tom, že nešlo o iniciativu některé z vojenských frakcí; armáda poprvé vystoupila jednotně jako korporace. Představitelé režimu se rozhodli založit hospodářství 258
a společnost na nových základech. Ty měly spočívat v následnosti tří období: hospodářského, společenského a konečně politického. Žádné z údobí nemělo jasně stanovenou dobu trvání, mohlo být libovolně prodlouženo. Výlučné postavení získalo období hospodářské, jež s sebou přineslo velké investice do infrastruktury, které měly zajistit „modernizaci a fyzické propojení země“. Ekonomická podřízenost Spojeným státům byla chápána jako logický důsledek podřízenosti strategické. V druhém – společenském – údobí měly být výnosy tohoto rozvoje přerozděleny mezi spořádanou společnost, podřízenou autoritám. Završením těchto snah mělo být politické údobí, jímž by vyvrcholila „Argentinská revoluce“. Autoritářský charakter diktatury se projevil ve snaze podřídit společnost brutální disciplíně tím, že se zcela umrtví politický život: byl rozpuštěn parlament i politické strany a došlo k zásahům na univerzitní půdě. Hospodářský plán počítal se stabilizací ekonomiky prostřednictvím rozumných veřejných výdajů a vznikl návrh, jak modernizovat výrobní struktury velkých nadnárodních firem (O’Donnell 1996). Přes některé dílčí úspěchy vyvolal tento záměr kritiku napříč společenským spektrem. Zaměstnanci a dělníci spatřovali v oslabení odborů ohrožení vlastních práv. V průběhu roku 1968 začal onen korzet, jímž se diktátoři snažili sešněrovat argentinskou společnost, praskat ve švech. Všechny lidové vrstvy byly znechuceny autoritářským režimem, jenž hájil zájmy mezinárodního kapitálu a jeho menších národních spojenců. V situaci, kdy byl zmražen jakýkoli informační tok ve společnosti a aktéři oficiální politiky si protiprávně uzurpovali veškerou moc, tváří v tvář útokům na odborové organizace a hospodářský plán, se odborový sektor jednoznačně klonil k revoluční perspektivě, poukazoval přitom na zvrácenou dynamiku samotného kapitalistického systému a vyhlásil boj imperialismu. Činnost těchto výbojných odborů přinesla nový, „třídní“ typ odborářského vedení, které kritizovalo provázanost odborářské byrokracie s představiteli armády a podnikatelské sféry.
259
Mladí lidé v tomto období zavrhli „hodnoty“ buržoazní společnosti a skálopevně věřili ve vítězství socialistické revoluce. Do tohoto politicko-ideologického kontextu je třeba zasadit vlnu studentských protestů, jež se zvedla ve vnitrozemí. Ve městě Córdoba vyvolali studenti a dělníci v květnu roku 1969 slavnou vzpouru, jež byla potlačena armádou. „Córdobská rebelie“ představovala bod zlomu v rámci společenského a politického boje po roce 1955, jímž vyvrcholil pozvolný, avšak trvalý proces eskalace veřejného napětí tváří v tvář rostoucí nespokojenosti s fungováním politického systému, který – pomocí různých mechanismů, experimentů a opatření – umlčoval hlas většiny argentinské společnosti. Tento okamžik také nastartoval proces politické radikalizace dělnického a lidového boje, jenž přetrvával až do přelomu let 1974/75. Kromě toho byl začátkem konce diktatury. Počátkem 60. let se mimo jiné objevuje i guerilla, nejprve na venkově a později ve městech. Její činnost se stala patrnější koncem 60. a začátkem 70. let a přispěla ke vzniku atmosféry politického násilí, v Argentině do té doby nevídaného: vraždy se pro mnoho skupin staly legitimním nástrojem, jak se zbavit těch, kteří byli považováni za „nepřátele“. Po vraždě exprezidenta Pedra Aramburua partyzánskou skupinou Montoneros nahradil Onganíu Roberto Marcelo Levingston, jenž se pokusil přesměrovat hospodářskou a společenskou politiku k národním hodnotám (Perina 1983). Na pobídku Peróna, toho času v madridském exilu, se radikálové, perónisté a další politické strany spojili s cílem skoncovat s vlastním vyloučením z voleb, zajistit, aby byly respektovány menšiny a dodržována ústavní norma, a samozřejmě si pojistit hladké volební vítězství. Nicméně hlavní strategií, která dávala Perónovi výhodu, díky níž došlo k rychlému odstavení vojenské vlády od moci, byla mobilizace lidových vrstev a činnost perónistické partyzánské organizace Montoneros. Perón se chtěl v očích dalších představitelů moci (podnikatelů, odborářů, církve) jevit jako jediná alternativa, jež je s to zajistit
260
pořádek. Po vypuknutí nových protestů v Córdobě nahradil prezidenta Levingstona Alejandro Lanusse. Lanusse se snažil znormalizovat situaci (vyhlásil volby pro všechny strany bez omezení) a potlačit guerillu. Plány jeho vlády byly narušovány nejen aktivitami ozbrojených skupin a bojůvek, ale rovněž samotnou vojenskou frontou, protože mnozí jej považovali za příliš zdrženlivého a liberálního ve vztahu k „subverzivní“ hrozbě. Inteligence v řadách ozbrojených a bezpečnostních složek jednala se stále větší nezávislostí, jinak řečeno, protiprávní užití násilí ze strany státu bylo stále častější a mělo tragické následky (De Riz 2000). 4.5 Návrat perónismu a spirála násilí
Klíčovou figurou k dosažení „volebního vítězství“ byl Perón, který – vědom si Lanusseovy slabosti – začal hrát vlastní hru: značnou měrou se opíral o nejradikálnější politickou skupinu – Perónskou mládež (la Juventud Peronista) – a zároveň sám sebe prezentoval jako „mírové řešení“. Odmítal vyjednávání s Lanussem, dál podporoval guerillu a po návratu do země v roce 1971 vedl rozhovory se dvěma politiky. Nakonec uzavřel demokratickou dohodu s lídrem Radikální občanské unie Ricardem Balbínem (De Riz 1981). Perónovým kandidátem byl Héctor Cámpora, jenž souhlasil s volebním heslem „Cámpora do vlády, Perón k moci“, z nějž bylo zřejmé, kdo bude mít faktickou moc. Volební výsledek byl jednoznačný: 49,5 % hlasů pro Cámporu proti 21 % Balbínovým. Balbín následně odstoupil z druhého kola. Devětačtyřicet dní Cámporovy vlády bylo poznamenáno lítým bojem mezi vnitřními frakcemi perónistického hnutí. Kabinet se pokusil udržet určitou rovnováhu mezi revolučními sektory a perónistickou pravicí, již vedl José López Rega. Posledně jmenovaná frakce vytvořila ilegální ozbrojenou organizaci – Argentinskou antikomunistickou alianci (Alianza Anticomunista Argentina) –, která protiprávně zasahovala vůči svým oponentům. Perón změnil názor a postupně se začal opírat 261
o pravicovou frakci. Posvětil rovněž odstranění konkurenčních skupin. Podpora partyzánů mu ve skutečnosti sloužila jen k podkopání předchozí diktatury. Pravdou je, že alespoň v začátcích se Perón prostřednictvím Cámpory pokoušel o umírněnou politiku, hospodářskou, sociální i stranickou (Leyba 2003). Inicioval „sociální pakt“ mezi státem, odbory a podnikateli a „politický pakt“ s radikálním hnutím. Cílem bylo ochránit instituce a dospět k „integrální demokracii“. Dynamika politických střetů nicméně vedla k tomu, že oba pakty ztroskotaly. Perón následně obvinil Cámporu z toho, že podléhá radikální frakci, a donutil jej, aby se vzdal mandátu a vyhlásil nové volby. V diskusi o tom, kdo by měl být na volební listině, opět zvítězila radikální pravice a její kandidátka, María Estela Martínez de Perón, jež se měla stát viceprezidentkou. Perón zvítězil se 62 % hlasů a zahájil své třetí volební období. Po několika střetech s Montoneros, kteří se stavěli proti jeho autoritě, se s nimi Perón definitivně rozešel a na jeho popud začali být členové tohoto partyzánského hnutí pronásledováni ozbrojenými ilegálními skupinami. Tyto bojůvky byly navíc stále aktivnější a přispěly k všeobecné eskalaci násilí (Landi 1978, 1979). Definitivní roztržka mezi Perónem a levicovým perónistickým křídlem nastala v květnu 1974. Komplikovaná politická situace šla ruku v ruce se svízelnou situací ekonomickou. „Sociální pakt“, jehož hlavním účelem bylo zbrzdit inflaci, byl úspěšný prvních pár měsíců, ale koncem roku 1973 a v průběhu roku 1974 přestával fungovat. Také zahraniční situace, tedy narůstající cena nafty a klesající ceny zemědělských komodit a ryb, znemožnila udržet ceny a platy na stejné výši. Všeobecná krize se prohloubila počínaje červencem 1974, protože Juan Domingo Perón zemřel a zanechal za sebou mocenské vakuum, které se rychle zaplnilo politickým násilím mezi rozličnými frakcemi levicových i pravicových perónistů. Jeho manželka se ujala moci uprostřed hospodářské krize a v situaci, kdy sílilo politické násilí, jimž čelila pomocí drastických ekonomických, 262
respektive protiprávních represivních opatření. V roce 1975 se schylovalo ke konci její vlády, protože v armádě se už chystal státní převrat. Počínaje únorem nasadila prezidentka vojsko v provincii Tucumán, aby zde potlačilo partyzánské hnutí ERP (Revoluční lidové vojsko, Ejército Revolucionario del Pueblo). Atmosféra plná násilí se stala všeobjímající v okamžiku, kdy výkonná moc posvětila vojenské zásahy za účelem „vyhlazení“ podvratné činnosti. Diskreditace vlády, pasivita politických stran, rozvrácené hospodářství a násilí, jež bylo na denním pořádku a žádalo si stále nové oběti, vedly k tomu, že ve společnosti panovalo klima nakloněné dalšímu převratu (Itzcovitz 1985).
5 1976–1983 Státní terorismus jako symbol poslední vojenské diktatury V březnu 1976 se ozbrojené síly znovu rozhodly skoncovat s ústavní vládou. Zrodil se složitý vojenský režim, jemuž předsedala Vládní junta složená z vrchních velitelů pozemních, vzdušných a námořních sil (Novaro – Palermo 2003). Nové zřízení si kladlo za cíl totální přeměnu argentinské společnosti, jež měla zamezit tomu, aby se někdy v historii znovu objevil „revoluční podvratný“ činitel, jenž by představoval hrozbu pro „západní křesťanskou civilizaci“ v Argentině. Z toho důvodu byla zavedena do té doby nevídaná politická represe: únosy a mizení osob byly na denním pořádku. Stát se rozhodl tajně a ilegálně potlačit kohokoli, koho považoval za hrozbu. Hospodářský plán diktatury se opíral o neoliberalismus: omezení veřejných výdajů, liberalizace ekonomiky a nárůst zahraničního dluhu. Ačkoliv byl autoritářský režim velmi úspěšný při potlačení všech živlů, jež považoval za „podvratné“, sám trpěl mnoha krizemi a vnitřními konflikty mezi různými vládními frakcemi. Zaprvé, různé skupiny, které v rámci vládnoucího hnutí a ozbrojených složek existovaly, se velmi lišily v názoru na to, jaký politický režim by měl být nastolen 263
po onom vojenském (Novaro – Palermo 2003). Zadruhé, hospodářská politika nedokázala stabilizovat základní ekonomické proměnné a roku 1981 vyústila v hlubokou finanční krizi. Zatřetí, návrh vlády z roku 1976 počítal s tím, že klíčové posty ve vládě budou pravidelně obměňovány na základě podpory v rámci ozbrojených sil, což vedlo k ještě většímu štěpení a vzniku opozičních hnutí v armádních sektorech. V roce 1982, poté co se v rychlém sledu vystřídalo několik prezidentů a vládních junt, tváří v tvář stále silnější kritice neoliberální hospodářské politiky a masivního porušování lidských práv se vojenští představitelé diktatury rozhodli napadnout Malvíny, které byly od 19. století britskou državou. Ačkoli alespoň zpočátku mohli počítat s širokou podporou veřejnosti, rychlá porážka uvrhla režim do definitivní krize, která byla prvním krokem na cestě k demokracii, jež vyvrcholila zvolením Raúla Alfonsína v roce 1983 (Novaro 2009).
6 Počátek legitimního politického zřízení: znovuzrození demokracie (1983) Nástupem Raúla Alfonsína do prezidentského úřadu bylo nastoleno demokratické politické zřízení, jež si udrželo stabilitu až dodnes. Jinými slovy, poprvé v dějinách dospěli nejdůležitější političtí hráči k dohodě, že jedinými pravidly, jimiž se budou řídit volby a vládnutí zemi, budou ty liberálně demokratické. Tuto novou etapu si lze vysvětlit nesčetnými neúspěchy poslední vojenské diktatury a také krutostmi, jichž se dopustila (mizení lidí, mučení a vraždy). Od té doby už nedošlo k nastolení vojenské diktatury, protože ozbrojené složky jsou plně podřízeny civilní vládě. Ačkoli od roku 1983 nastalo mnoho hlubokých krizí v politické, hospodářské i společenské sféře, už nikdy nedošlo k vážnému ohrožení demokracie ani ke zřízení nového autoritativního režimu. Argentinci konečně dokázali nalézt a také si udržet legitimní politické zřízení s širokou podporou všech vrstev (Novaro 2009). 264
Závěr Cílem tohoto stručného přehledu je ukázat argentinské dějiny 20. století v celé jejich složitosti. Události a procesy tohoto období připomínají slova slavného tanga Enriqueho Santose Discépola s názvem Cambalache, písně, jež je obžalobou období zvaného Hanebná dekáda (desetiletí provázené sociální nespravedlností, v němž se střídaly vlády, jež do jedné pohrdaly demokratickými hodnotami). Skladba se sama stala obětí doby, protože se ocitla na černé listině stejně jako lunfardo (lidová mluva z Buenos Aires), jež bylo zakázáno hned začátkem Perónova prvního prezidentského mandátu. Změny, které nastaly díky schválení Zákona Sáenz Peña, tedy demokratizace politického a společenského života, byly přerušeny státním převratem roku 1930, který zahájil dlouhou řadu občansko-vojenských zásahů, jejichž dopad je patrný ještě dnes. Krátká období demokracie (omezené, s výjimkou dvou vlád Juana Dominga Peróna, který se dostal k moci třikrát, vždy v nezávislých volbách) se mohla změnit v něco trvalejšího až poté, co se země – i prostřednictvím rozhodnutí a opatření, která i nadále vyvolávala napětí – vzpamatovala z teroru, jejž rozséval poslední vojenský režim. Ačkoli v argentinské společnosti doposud přetrvávají některé jeho dozvuky, v zemi byla upevněna demokracie a její legitimita je po třech desetiletích platnosti nezpochybnitelná. Závěrem dodejme, že fungování argentinského politického systému, chování jeho klíčových účastníků a neustálé střídání politických režimů v průběhu 20. století jsou dokonalou ilustrací konceptu, jejž jeho autor, americký politolog Samuel Huntington, nazval „pretoriánství mas“. Klíčová příčina vzniku hluboké politické nestability spočívá podle jeho názoru v situaci, kdy rozliční političtí a sociální činitelé hájí vlastní zájmy, aniž by uznali legitimitu institucionálního celku, což by jim umožnilo vstřebat různé odlišnosti bez toho, aby byli nuceni uchýlit se k násilí. Naštěstí po roce 1983 inklinují klíčoví protagonisté 265
argentinského politického života k liberálně demokratické legislativě, jež vnímá toto zřízení jako nejlepší možné. A ačkoli došlo k mnoha hospodářským i společenským krizím, ke střetům mezi vládami a jejich opozicí, od té doby, co byla znovu nastolena demokracie, nedošlo už nikdy ke změně režimu.
BIBLIOGRAFIE CAIMARI, L. 1995: Perón y la Iglesia Católica. Buenos Aires: Editorial Sudamericana. CATTARUZZA, A. (ed.) 2001: Nueva Historia Argentina, VII. Crisis económica, avance del estado e incertidumbre política (1930– 1943). Buenos Aires: Sudamericana. CHIROLEU, A. La reforma universitaria. In: FALCÓN, R. (ed.) 2000: Nueva Historia Argentina, VI. Democracia, conflicto social y renovación de ideas (1916–1930). Buenos Aires: Sudamericana, 357–390. DE RIZ, L. 1981: Retorno y Derrumbe. Buenos Aires: Hyspamerica. DE RIZ, L. 2000: La política en suspenso. 1966/1976. Buenos Aires: Paidós. DI TELLA, G. 1986: Perón-Perón 1973–1976. Buenos Aires: Hyspamerica. FALCÓN, R. (ed.) 2000: Nueva Historia Argentina, VI. Democracia, conflicto social y renovación de ideas (1916–1930). Buenos Aires: Sudamericana. GALLO, E. – CORTÉS CONDE, R. 1995: Historia argentina. La república conservadora. Buenos Aires: Paidós. GARCIA SEBASTIANI, M. 2005: Los antiperonistas en la Argentina peronista. Radicales y socialistas en la política argentina entre 1943 y 1951. Buenos Aires: Editorial Prometeo. 266
HALPERÍN DONGHI, T. 2000: La democracia de masas. Buenos Aires: Paidós. ITZCOVITZ, V. 1985: Estilo de gobierno y crisis política. Buenos Aires: CEAL. JAMES, D. (ed.) 2003: Nueva Historia Argentina, IX. Violencia, Proscripción y Autoritarismo (1955–1976). Buenos Aires: Sudamericana. KVATERNIK, E. 1990: El péndulo cívico-militar. La caída de Illia. Buenos Aires: Editorial Instituto Di Tella. KVATERNIK, E. 1994: Crisis sin salvataje. La crisis político-militar de 1961–1963. Buenos Aires: Universidad del Salvador. LANDI, O. 1978: La tercera presidencia de Perón: gobierno de emergencia y crisis política. In: Revista Mexicana de Sociología, Año XL, Vol. XL, No 4. LANDI, O. 1979: Argentina 1973–1976: la génesis de una nueva crisis política. In: Revista Mexicana de Sociología. Año XLI, Vol. XLI, No 1. LEYBA, C. 2003: Economía y política en el tercer gobierno de Perón. Buenos Aires: Biblos. MACOR, D. Partidos, coaliciones y sistema de poder. In: CATTARUZZA, A. (ed.) 2001: Nueva Historia Argentina, VII. Crisis económica, avance del estado e incertidumbre política (1930–1943). Buenos Aires: Sudamericana. NOVARO, M. 2009: Argentina en el Fin del Siglo. Buenos Aires: Paidós. NOVARO, M. 2010: Historia de la Argentina. 1955–2010. Buenos Aires: Siglo XXI. NOVARO, M. – PALERMO, V. 2003: La dictadura militar. 1976–1983. Del golpe de estado a la restauración democrática. Buenos Aires: Paidós.
267
O’DONNELL, G. 1996: El Estado Burocrático Autoritario. Triunfos, Derrotas y Crisis. Buenos Aires: Editorial de Belgrano. PERINA, R. 1983: Onganía, Levingston, Lanusse. Los militares en la política argentina. Buenos Aires: Editorial de Belgrano. PERSELLO, A. V. Los gobiernos radicales: debate institucional y práctica política. In: FALCÓN, R. (ed.) 2000: Nueva Historia Argentina, VI. Democracia, conflicto social y renovación de ideas (1916–1930). Buenos Aires: Sudamericana, 59–100. ROMERO, J. L. 1998: Las ideas políticas en Argentina. Buenos Aires: FCE. ROMERO, L. A. 1994: Breve historia contemporánea de la Argentina. Buenos Aires: FCE. ROUGIER, M. 2012: La economía del peronismo. Buenos Aires: Sudamericana. ROUQUIÉ, A. 1998: Poder militar y sociedad política en la Argentina. I. hasta 1943. Buenos Aires: Emecé Editores. RUIZ MORENO, I. 1994: La Revolución de 1955. Buenos Aires: Editorial Sudamericana. SMULOVITZ, C. 1991: Oposición y gobierno en Argentina: las administraciones de Frondizi e Illia. Ph.D. Dissertation, The University of Pennsylvania. SPINELLI, M. S. 2005: Los vencedores vencidos. Buenos Aires: Biblos. TORRE, J. C. (ed.) 2002: Nueva Historia Argentina, VIII. Los años peronistas (1943–1955). Buenos Aires: Sudamericana. WALDMANN, P. 1985: El Peronismo. 1943–1955. Buenos Aires: Hispamérica. ZANATTA, L. 2009: Breve historia del peronismo clásico. Buenos Aires. Editorial Sudamericana.
268
Political History of Argentina in the 20th century: The long search for a legitimate political regime Argentinean history of 20th century is marked by a number of transformations of political regimes whose interpretation is a source of constant discussions both at academic campus as in political and social circles. This study intends to offer an overview of the history of this period. We draw a clearly defined periodization, which is generally accepted by national academic community. Each chapter is be dedicated to a specific period and to a wide range of topics and issues that shaped the political competition. More specifically, we focus on the various actors who worked in government or in opposition, be it the political parties, military forces or civil society. We try to reveal what role these actors played in particular conflict situations and processes, which lacked consensus. We focus on fundamental socio-political problems and conflicts, and also whether they were successfully resolved, relegated to the background, or if they remained without a satisfactory solution. The following pages introduce all mentioned aspects in chronological order, in accordance with the classical periodization, which draws on both the Argentinean school curriculum and the results of the current discussion about Argentinean history.
Keywords: Political History; 20th Century; Argentinean leaders; conflict situations
269
