Milí farníci, dobrý Bůh nám dal milost, že jsme se dožili překrásného měsíce května. Zase můžeme prožívat a vnímat, jak Bůh, zdroj života, všemu život dává, a to v takové pestrosti, rozmanitosti a barevnosti, že není možné, aby si člověk Božího působení nevšiml. To vnější je přitom pouze náznak toho, co chce Bůh konat v našem nitru. V měsíci květnu to chce činit skrze svou Matku, Pannu Marii. Je to její měsíc. Během května se v naší farnosti vždy po mši svaté budeme modlit májové pobožnosti. Tuto pobožnost se modlili naši předkové před mnoha staletími a my v tom chceme pokračovat, protože modlitba s mariánskou přímluvou má mimořádnou důležitost. Jednou jsem se v Praze setkal s otcem kardinálem Joachimem Meisnerem. Ptal jsem se ho na mnoho věcí včetně tématu, které má velmi rád – na Matku Boží. Co mi odpověděl, si můžete přečíst zde: Od člověka nevede k Bohu žádná jiná cesta než ta, kterou k nám Bůh přišel. Boží Syn přišel k nám lidem skrze Marii. A proto také neexistuje žádná jiná cesta člověka k Bohu než skrze Marii. To je jedna věc. Musíme se však zamyslet ještě nad něčím dalším. Duch svatý je pro nás něčím abstraktním. To, kým Duch svatý je, můžeme vidět na Marii. Duch svatý je zastáncem a pomocníkem, protože působí jako Maria. Ta šla za Alžbětou, aby se stala její pomocnicí v okamžiku, kdy
porodí své dítě, a to v době, kdy už sama v Nazaretě počala z Ducha svatého. Když Maria vstoupila do Alžbětina domu, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Když dnešní matka nosí pod srdcem dítě a přijde na návštěvu její přítelkyně, má dítě spíše důvod vykřiknout strachy, radí-li přítelkyně jeho matce: „Nedovol dítěti přijít na svět, vyžeň ho, vypuď ho.“ Maria přichází s Ježíšem pod srdcem a Jan se pod Alžbětiným srdcem začíná pohybovat a tancovat radostí. Duch svatý je Dárcem života. Kde je přítomen Duch svatý, tam nenarozený život nekončí potratem a zestárlý život se neodsouvá stranou. Ve středověku se starobince vždy nazývaly útulky Ducha svatého. Takže na Marii, která je nevěstou Ducha svatého, jeho nádobou, poznáváme, že Duch svatý je obhájcem, pomocníkem a dárcem života. Odhalujeme i třetí skutečnost. Když Maria přichází k Alžbětě, zazpívá Alžběta první mariánskou antifonu církve: „Blahoslavená jsi, protože jsi uvěřila.“ A Maria zpívá nejkrásnější hymnus církve: „Magnificat anima mea.“ Kde je přítomen Duch Boží, tam je otevřenost a schopnost chválit Boha.
Vidíte, že Maria je nepostradatelná, protože do církve vnáší Božího Ducha. Duch svatý je naším zastáncem, Maria zastánkyní. Svatý Duch je Dárcem života, kde je přítomna Maria, tam život skáče radostí. Duch svatý nám dává schopnost chválit Boha. V jedné německé duchovní písni k Duchu svatému zpíváme, že je tím, kdo „jazykům dává řeč“. Zachariáš, který pro nevíru oněměl, mohl promluvit až po šesti týdnech, když se narodil Jan. My muži vždycky
potřebujeme více času než ženy, abychom mohli chválit Boha. Ženám to jde vždycky rychleji. Ještě jednou Vás zvu ke společné modlitbě májových pobožností. Všem čtenářům Studánky na přímluvu Matky Boží žehnám: „Ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen.“
o. Lesław Mazurowski
Adorace aneb Tajemství Boží blízkosti Je sobota večer a já po mši svaté zůstávám v kostele sv. Stanislava, abych se zúčastnila adorace, která bývá v naší farnosti zpravidla jednou za měsíc. Kostel je značně chladný. Volím tedy teplé oblečení, i když už je venku krásně teploučko a příjemnou jarní atmosféru dokreslují zpívající ptáci. Sedím v lavici a čekám, až o. Lesław vystaví na obětní stůl Nejsvětější svátost oltářní. V kostele je nás v té chvíli asi patnáct. To nic nemění na skutečnosti, že adorace začíná a my můžeme Pánu Ježíši sdělit své prosby, můžeme mu děkovat a promlouvat s Ním tváří v tvář. Po chvíli si o. Lesław přisedne k nám do lavic a svými slovy nás provází adorací. My se k němu rádi připojujeme. Kdokoli chce Pánu něco říct, ten to řekne. A od srdce toho zazní opravdu hodně! V průběhu živého setkání s Pánem Ježíšem je prostor i pro písně, kterými nás provázejí mladí naší farnosti za doprovodu kytary, a my se k jejich zpěvu připojujeme. Texty písní nám byly rozdány před adorací, aby se každý mohl zapojit. Po chvíli ticha přichází opět o. Lesław se svými prosbami a děkováním, ke kterým se znovu s nadšením připojíme. Po hodině strávené v blízkosti Pána Ježíše odcházíme domů plni Ducha svatého a posíleni „duchovním pokrmem“. V srdci cítíme radost, nadšení, pokoj a lásku. Takovou, jakou tento svět nemůže dát. A hlavně ohromnou milost! Všechny, kteří ještě v naší farnosti na sobotní adoraci nebyli, chci k účasti pozvat, byť by se jí zúčastnili třeba jen na malou chvíli. Je nesmírně obohacující pro každodenní život a člověk má na delší dobu z čeho čerpat.
Regina Fojtíková
Poprvé a naposled?! Při dubnové sobotní adoraci jsme prosili Pána Boha za děti, které letos poprvé přistoupí k prvnímu svatému přijímání. A jedna z proseb na tento úmysl zněla: „Pane, dej, aby jejich první svaté přijímání nebylo i jejich posledním!“ Tvářit se, že nevíme, o čem je řeč, by znamenalo lhát Bohu i sami sobě. Pro tyto děti to bude velký den, stejně jako pro jejich rodiče, příbuzné a známé. Děti budou oblečeny do nových šatů, dostanou hodnotné dárky, budou připraveny hostiny, vše se bude točit kolem nich. Ovšem zajímá někoho, co se odehrává a co se bude toho velkého dne odehrávat v jejich dětském srdíčku? Připravujeme především srdce a mysl těchto dětí? Nenecháváme tuto činnost pouze na knězi a paní katechetce? Nejsme zaneprázdněni zajišťováním všeho potřebného jen po formální stránce? Budoucnost dětí směrují především jejich rodiče a vychovatelé. Platí, že když někomu ukážeme směr cesty, k cíli už zpravidla dojde sám. Je dobré dětem vysvětlit, že cesta křesťanské víry, kterou se vydaly, není cestou pouček, paragrafů, nařízení a směrnic, za jejichž nesplnění přijde trest, nýbrž cestou osobního vztahu důvěry dvou milujících se bytostí. Vysvětlit, že Bůh se nám nabízí a my Jeho nabídku můžeme přijmout, nebo odmítnout. Prostřednictvím svých rodičů děti navázaly vztah s Bohem ve svátosti křtu. Nyní jej prohlubují a budují – přijmou Pána Ježíše do svého srdce ve slavení Eucharistie. Tyto děti ještě leccos nechápou. Vědí, že se děje pro ně cosi nového, překrásného a tajuplného. Ještě chvíli potrvá, než se budou schopny samy zorientovat. Zda v nich víra zakoření a jakým způsobem ji budou prožívat, zda se strachem či vnitřní otevřenos-
tí na Boží lásku, a zda ji dále vůbec prožívat budou, hodně záleží na míře a věrohodnosti náboženského života těch osob, které jsou pro ně nositeli víry. Pěstujme v dětech víru! A především víru živou, která nevede k pasivnímu a nucenému odbytí si křesťanských povinností a k vnitřní zakrnělosti. Vysvětlujme jim, že Bůh je Někdo, kdo člověka respektuje a přijímá láskou bezpodmínečnou, bez hranic, kdo člověka zahrnuje nádhernými dary a je posilou v každodenním životě. Vysvětlujme jim, že křesťanská víra a všední život člověka nejsou dva protichůdné principy, ale že to, co prostřednictvím víry načerpáme, si neseme do naší každodennosti a dále rozvíjíme, že jde o něco propojeného. Právě s tím mají děti mnohdy problém. Vysvětlujme jim, že víra není o pocitech, že dnes něco cítím a zítra se to možná rozplyne, ale o otevřenosti na bezvýhradnost Boží lásky, na přijímání Jeho milosrdenství, že víra je odvaha nechat se kousek po kousku proměňovat. I za cenu, že proměna leccos stojí, leckdy bolí a někdy jejím působením nezůstane v člověku kámen na kameni. To, jaký jsem, jak vystupuji vůči druhému člověku, jak smýšlím, jak se chovám a jednám, ale i to, jak zvládám sám sebe a svůj život, vypovídá o hloubce zakořenění mé křesťanské víry. Nechť budovaná víra dětí, které budou mít letos poprvé plnou účast na Ježíšově hostině, není vírou jen pro ten velký den, pro tu hodinu, pro tu chvíli! Svěřme, prosím, ve svých modlitbách Bohu tento úmysl. Svěřme Mu zvláště rodiče a vychovatele těchto dětí, aby v dětech nezhasínali ten živý plamen a nebránili jim přicházet k Ježíši! (srov. Mk 10, 14)
Pavlína Řehánková
Biblická hodina Ve středu 13. dubna jsme se už popáté setkali s o. Chalupou z Českého biblického díla a jeho asistentkou Marií Klaškovou. Tentokrát jsme probírali úryvek ze Starého zákona, z knihy Genesis, ve kterém Jákob utíká. Zamýšleli jsme se nad místem, kde přespával a měl sen, ve kterém k němu hovořil Bůh. Jákob uzavírá s Bohem smlouvu. Kámen na místě, kde spal, pomazává jako posvátný. Pracovali jsme také s biblickou mapou, abychom se zorientovali v místech, o kterých jsme hovořili. Tuto Jákobovu situaci jsme se pokusili vztáhnout i na svůj život. Nakonec jsme si to znázornili také prakticky pomocí biblických postaviček a pomůcek a tehdy jsme mohli odhalit zase jiný pohled na toto setkání. Přemýšlení o našem vztahu k Bohu, životních útěcích, snech a touze „domluvit se“ s Bohem může být náš každodenní malý úkol. Děkujeme o. Chalupovi i Marušce, že si na nás udělali čas. Těšíme se na případnou další spolupráci.
Jana Kubatková
Přizpůsobení liturgie novým poměrům (od tridentského koncilu k II. vatikánskému koncilu) Tridentský koncil konaný v italském Trentu v letech 1545–1563 svolal papež Pavel III. Tento koncil se zasadil o sjednocení liturgie v římskokatolické církvi a omezil rozdílné místní praxe. Tím byla fixována podoba tridentské mše, která je v omezené míře sloužena dodnes jako tzv. mimořádná forma mše svaté. II. vatikánský koncil se konal v letech 1962–1965 a byl shromážděním více než 2500 katolických biskupů svolaných papežem Janem XXIII. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Koncil měl výrazný vliv na proměnu liturgie v katolické církvi. Když otcové II. vatikánského sněmu opakovali věroučné výroky tridentského sněmu, činili to v odlišném dobovém prostředí, a proto v pastoračních věcech mohli přednést návrhy a rady, na které před čtyřmi stoletími nebylo možné ani pomyslet. Tridentský sněm uznal velkou prospěšnost obsaženou ve slavení mše, ale nedokázal z toho vyvodit všechny důsledky pro život a jeho potřeby. Mnozí již tehdy žádali, aby bylo dovoleno používat lidového jazyka při konání eucharistické oběti. V odpovědi na tento požadavek pokládal koncil za svou povinnost opět zdůraznit dosavadní nauku církve, podle níž je eucharistická oběť především činnost samotného Krista, a proto její vlastní účinnost není závislá na tom, jak se jí zúčastní věřící.
Bylo prohlášeno: „I když mše obsahuje velké poučení pro věřící lid, nepokládali otcové za vhodné, aby byla sloužena běžně v lidovém jazyku.“ Koncil rozhodl, že je třeba odsoudit toho, kdo by tvrdil, že „obřad římské církve, v němž se tlumeným hlasem pronáší část kánonu i slova proměňování, je třeba zavrhnout; nebo že mše se musí sloužit výhradně v lidovém jazyku.“ Přestože na jedné straně zakázal používání národního jazyka při mši svaté, na druhé straně přikázal vložit na vhodné místo katechezi. „Aby Kristovy ovce nelačněly […] přikazuje posvátná synoda pastýřům a každému, kdo působí v duchovní správě, aby při slavení mše často, zvlášť o nedělích a svátcích, ať už sami nebo skrze jiné, vyložili něco z toho, co se při mši čte, a mezi jiným ať objasňují některé tajemství této přesvaté oběti.“ II. vatikánský sněm byl shromážděn, aby přizpůsobil církev potřebám jejího apoštolského úkolu v současné době a zvážil naučný a pastorační význam posvátné liturgie. Poněvadž žádný katolík nepopírá právoplatnost a účinnost posvátných obřadů konaných latinským jazykem, mohl koncil přiznat, že „může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk“, a dal souhlas k jeho zavedení. Díky vroucí odezvě na toto usnesení bylo pod vedením biskupů a samotného Apoštolského stolce všeobecně dovoleno konat liturgii v jazyce lidu, který se účastní jejího slavení, aby tak lépe chápal obsah toho, co se slaví. Protože je užívání národního jazyka během liturgii velmi důležitým nástrojem k lepšímu uplatnění katecheze tajemství, jež je v slavení obsažena, navázal II. vatikánský sněm i na některá další nařízení tridentského sněmu, která dosud nebyla všude splněna. Nařídil, aby se dbalo např. na plnění povinnosti konat homilii o nedělích a svátcích a oprávnění vkládat do obřadů určité výklady. II. vatikánský sněm hlavně doporučil „dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti“ a dal podnět k tomu, aby se uvedlo ve skutek přání otců tridentského sněmu, aby totiž k plnější účasti na svaté eucharistii „věřící přítomní na mši přijímali Eucharistii nejen duchovně, ale také svátostně.“ Tytéž pohnutky a pastorační důvody vedly II. vatikánský sněm k tomu, že mohl nově uspořádat i předpisy tridentského sněmu o svatém přijímání pod obojí způsobou. Dnes totiž není brána v pochybnost nauka o plné účinnosti svatého přijímání, i když se podává pouze pod způsobou chleba. Sněm dovolil v některých případech svaté přijímání pod obojí způsobou, neboť je tak jasnější formou svátostného znamení věřícím poskytována obzvláštní příležitost k hlubšímu porozumění tajemství, na němž mají účast. II. vatikánský sněm svými normami na mnoha místech doplnil a zdokonalil liturgické normy tridentského sněmu, a tak přivedl ke zdárnému konci úsilí přiblížit věřícím posvátnou liturgii. Tyto snahy se projevovaly už během uplynulých čtyř století, zvláště však v novější době, především ve studiu liturgie rozvinutém sv. Piem X. a jeho nástupci. (Na základě Všeobecných pokynů k římskému misálu (Editio typica tertia emendata 2008)
Za společenství podávajících svaté přijímání Jan Pavlík
Kniha Ozeáš Kniha Ozeáš (hebrejsky Sefer Hošea) je starozákonní prorocká kniha. Je první knihou z dvanácti malých proroků ve Starém zákoně a obsahuje proroctví proroka Ozeáše v polovině 8. stol. př. n. l. Následuje po třech velkých prorocích – Izaiáši, Jeremiáši a Ezechielovi a knize Daniel. Chronologicky by Ozeáš patřil před Jeremiáše. V hebrejské Bibli nebyli tito proroci rozděleni mezi „malé“ a „velké“ podle toho, kolik toho napsali! Ozeáše lze v mnoha pohledech srovnávat s Jeremiášem, který byl posledním prorokem před tím, než Jižní království vešlo do zajetí. Více než sto let předtím byl Ozeáš prorokem v Severním království s hlavním městem Samaria. Oba dva varovali před přicházející katastrofou. Jeremiáš miloval svůj národ a to mu nakonec zlomilo srdce. Ozeáš miloval svou ženu a její nevěra mu zlomila srdce také. Jméno Ozeáš má stejný význam jako jména Jozue (Joshua) a Ježíš; všechna znamenají „spása“. Přečtěme si celou knihu Ozeáš (není dlouhá, má jen 14 kapitol) a zamysleme se nad tímto proroctvím. Knihu Ozeáš chápu hlavně jako ukázku Boží lásky k Izraeli, i přes všechnu nevěru jeho lidu. Vidím v ní obraz Boží lásky odmrštěné celým lidstvem. Izrael upřednostňuje „smilstvo se světem“ před upřímně milujícím Bohem. Na začátku knihy Bůh nařizuje Ozeášovi, aby si vzal za ženu Gomeru – nevěstku. A nám se může zdát, že Bůh vede Ozeáše k tomu, aby porušil Mojžíšův zákon. V té době, kdy mu Bůh dává tento příkaz, byla Gomer normální počestnou dívkou. Bůh ale věděl dopředu, co se z ní stane, a proto ji tak nazývá. Bůh stejně dobře ví, že Jeho „Vyvolený národ“ selže a půjde za jinými bohy, a přesto jej miluje! Ozeáš měl syna Jizreele, jehož jméno znamená v hebrejštině „Bůh rozeže-
ne, rozpráší.“ Jizreel je také město na velmi známé pláni, pláni Armagedon, jinak také údolí Jezreel (Zj 16,16) a (Zj 19,19–21). V 6. verši čteme o jméně „Lo-rucháma“ což znamená „Neomilostněná“ ale také to znamená „nikdy nepoznala otcovu lítost.“ Ne, že by byla sirotkem, ale že nevěděla, kdo je jejím otcem! Což poukazuje na krizi v rodině Ozeášově – na nevěru! Bůh, skrze tento případ ukazuje, jak Severní Království odchází za jinými bohy a jak propadá modloslužbě. „Nepoznáš moje milosrdenství, protože já nejsem tvůj otec,“ zní slova Písma. Občas, když se zamyslím, kladu si otázku, zda je pro člověka možné překročit tu pomyslnou hranici? Co znamená zapadnout do hříchu tak hluboko, že se k němu Boží Milost nemůže dostat? A v hloubi duše nevěřím, že se člověk může dostat na takové místo, kde by ho Bůh spasit nemohl. Věřím, že pakliže člověk vědomě a zatvrzele odmítá Boha a jednou tu „čáru“ překročí, neznamená to, že by Bůh nebyl ochotný či schopný spasit jej i tam, ale že Boží Milost už nemá, čeho by se v takovém srdci zachytila! Ano, můžeme si „pohrávat s Bohem“ po jistý čas. Izrael tak činil, až přišel ten den. Svět tak činí, dokud jednou nepřijde Armagedon. Jméno dalšího dítěte Ozeáše je „Lóami“, což znamená „Není-mé-dítě – Nejste-lidmůj.“ Jestliže byl kdy otazník nad původem druhého dítěte, v tomto případě je to zcela jasné. Bůh říká Izraeli: „Vy nejste můj lid a já nejsem váš Bůh.“ Ovšem, jak víme z dalších veršů, Bůh je jednou vezme zpět. V Oz 2,2 dokonce předpovídá situaci, kdy Izrael už nebude rozdělen na Izrael a Judeu: „A ustanoví si jedinou hlavu…“ Celá druhá kapitola v Ozeáši říká, že největší hřích na světě není vražda, krádež, lež a podobné činy, ale že tím nejhorším hříchem ze všech hříchů je nevěra vůči tomu, kdo nás miluje! Když vezmeme do srdce na první místo něco nebo někoho
jiného, pak pácháme to nejhorší, co jsme spáchat mohli! Na tom prvním místě by totiž měl být Hospodin. Vztah manžel – manželka, založený na opravdové lásce, je ten nejvyšší, kterého jsme my lidé zde na zemi schopni! Ozeáš vyjadřuje lásku Hospodinovu k lidu nejen vztahem muže a ženy, ale i otce a syna. Druhá kapitola končí slibem, že v ten den opět začne nazývat Izrael svým národem a jeho obyvatele svými dětmi. Kapitola třetí, obraz první: Ozeáš jde a vyplácí svou vlastní ženu z místa hříchu, kam se zřejmě zaprodala. Dostane se mu nařízení, že má milovat svou ženu, protože právě tak miluje Hospodin Izrael, i když je Izrael místem modlářství a cizoložství. V kapitole čtvrté je Izrael vinen před Bohem! Dala by se přirovnat k první kapitole Izaiáše, v níž obviňuje Jižní království. Bůh jim říká, že „není znalost Boha“ v zemi Izrael. Kromě toho že tam není ani milosrdenství ani pravda! V druhém verši jim ukazuje, že lid Izraele překračuje každé z Jeho deseti Přikázání. Bůh dal Izraeli Desatero, ve kterém vyjádřil svou svatou vůli. Národ Izrael, který si Bůh vybral, „funguje jako vzor“ pro ostatní národy světa! V okamžiku, kdy se vzdálíme od Božího slova, je vyloučené, abychom měli úspěch. Kniha Ozeáš nám ukazuje, že nemáme žít své křesťanské životy vlastními lidskými „filosofickými zlepšováky“, ale máme jej žít skrze osobní poznání Božího slova! „Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe!“ říká verš Oz 4,6. Dále Bůh praví, že Izrael nebude soudit pro hříchy, které právě páchají, ale proto, že se obrátili zády k Bohu! Právě tak jednou hříšník nepůjde do místa zatracení proto, že hřešil, ale proto, že odmítnul Kristův dar, že neměl snahu žít dle Božího Zákona! Kapitola 5 vypovídá o Severním Království: Hráli jste si na prostitutky a byli jste Bohu nevěrní. Bůh vás miluje a nikdy vás neopustí. Ale přesto vás bude soudit! Bude vás soudit pro váš hřích. Bůh v této kapito-
le říká: „Vy jste se obrátili ode mne, já se odvrátím od vás!“ Izrael odmítl poznání Boha a odumírá. Jméno „Efrajím“ se vyskytuje 36x v této knize. Bůh zvolil jméno jednoho z těch kmenů Izraele a aplikoval jej na všech deset severních kmenů. Těch deset rebelovalo, odtrhlo se a vlastně nikdy jako národ nebyly! Judea na jihu byla ve skutečnosti tím národem! V Oz 4,17 Bůh říká: „Efrajím se spojil falešnými bohy – nech ho být!“ Tak dlouho se obracíš od Boha - až se On odvrátí od tebe. Kapitola 6 je poslední Boží výzvou: „Vraťte se zpět, zahojím vás i vaši zemi.“ Verš čtyři vypadá, jako by Bohu docházela trpělivost. Jenže tak tomu není! Kdyby Bůh nebyl trpělivý, tak už by na Zemi člověk neexistoval! Celé tvorstvo kromě člověka dodržuje Jeho Zákon! Bůh s námi trpělivý je, a to neskonale! V 7. kapitole se dovídáme o tom, že Severní království nemělo jednoho jediného dobrého vládce. Mnoho z nich bylo zavražděno. V jejich krátké historii měli devět různých dynastií! Ano, Bůh slíbil posloupnost trůnu Davidovi, ale žádný takový slib nedal Království Severnímu. Kapitola 8. vypovídá o Izraeli, který zapadá hlouběji do hříchu. V kapitolách 9–14 pronáší Bůh soud nad Izraelem. Po všech stranách překračovala většina národa bez jakýchkoli výčitek Boží Zákon. Bůh miluje Izrael jako své dítě, ale spatřujeme zde také Jeho Spravedlnost, která je od Boha neoddělitelná, která žádá soud nad hříchem a zradou! Jednou přijde den, kdy ti, kteří se nevrátí zpět k onomu Jedinému, který je miluje, budou volat a uslyší jen ozvěnu vlastního hlasu, protože Boží trest přichází! Celá tato kniha poukazuje na agónii Boží lásky. Ten, kterého Bůh tak miloval, kterého stvořil, aby měl nakonec milujícího přítele, ten Ho zradil právě tak, jako Jidáš Krista!
S přáním zamýšlet se nad Božím slovem Andrea Pavlíková
Trpělivě snášet křivdy Ochotně odpouštět ubližujícím Každá zkušenost křivdy je bolestná, neboť vždycky znamená nespravedlnost. Trpíme, jsme-li pokořováni, ponižováni, vykořisťováni, pokouší-li se námi někdo manipulovat, obviňovat nás, omezuje-li naši svobodu nebo porušuje-li hranice naší intimity. Každá křivda připravuje člověka o dobra, která mu právem náleží a jichž je zapotřebí k důstojnému životu. Na křivdu si nikdy nezvykneme – může trvat dlouhá léta, ale vždycky bolí. Ten, kterému bylo ukřivděno, vždycky trpí – bez ohledu na věk, vyznání, vzdělání, společenské postavení a hmotnou situaci. Před utrpením z prožívaného ublížení nechrání člověka ani pokročilý věk. V tomto skutku milosrdenství jsme vyzýváni, abychom křivdy trpělivě snášeli. Jde to vůbec? Ve Starém zákoně platilo: Oko za oko, zub za zub. V Novém zákoně nás Ježíš vybízí k něčemu jinému, je to ale mnohem těžší: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a modlete se za ty, kdo vás pronásledují a pomlouvají.“ (Mt 5,43–44) Abychom mohli křivdy trpělivě snášet, potřebujeme ctnost trpělivosti. Křesťanská trpělivost se liší od té antické tím, že člověk nespoléhá jen na vlastní síly, ale ví, že k trpělivosti je třeba Božího obdarování. K tomuto „charismatu“ od Boha je pak třeba přidat i ze strany člověka velké úsilí. Jde o velké hrdinství, i když to není vidět na první pohled. Trpělivost potřebujeme, když žijeme s druhými lidmi, protože jsme nedokonalí. Trpěliví musí být tedy ti, kdo se starají o nemocné, přestárlé a mentálně postižené. Trpělivost je nezbytná v rodinách, manželstvích, na pracovištích a vůbec všude, kde se setkáváme s člověkem. Trpěliví však musíme být také každý sám se sebou, se svou hříšností, nedokonalostí, povahou, zlozvyky a se vším tím, co často tak obtížně odstraňujeme, co se vrací, i když jsme si mysleli, že jsme se chyby již zbavili. Je těžké snášet chyby své i chyby druhých. Nejtěžší je však trpělivé snášet od druhých křivdy. Sám Bůh je trpělivý vůči hříšnému lidstvu. Nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ. Mnozí s něčím začnou, ale nemají dost trpělivosti, aby to dotáhli až do konce. Většinou se nezmění ti, kdo nám ubližují, i když vidí, jak trpělivě snášíme křivdy, kterých se nám od nich dostává. Někdy se však přece jen stane, že trpělivé snášení křivd přivede někoho z nepřátel k zamyšlení a případně i ke změně života. K trpělivému snášení křivd je třeba hodně pokory.
Ochotně odpouštět ubližujícím Velikým skutkem duchovního milosrdenství je také odpustit těm, kdo nám ubližují. Ježíš nás učí odpouštět. Petr si myslel, že je hodně šlechetný, když odpustí až sedmkrát. Ježíš mu však řekne, že ne sedmkrát, ale i sedmasedmdesátkrát, to je pokaždé. I v modlitbě Otče náš, kterou Ježíš naučil apoštoly, se klade důraz na odpouštění. Tak tobě Bůh odpustí, jak ty odpouštíš bližním. Ten zvítězil, kdo druhému usnadňuje ono vzájemné smíření. Není snadné odpustit tomu, kdo nám ublížil v něčem příliš významném a velkém. Odpustit ovšem neznamená, že si máme nechat všechno líbit.
Co říci těm, kdo nemají sílu něco moc zlého odpustit? Mohou se modlit Otčenáš? Snad bychom jim mohli říci toto: Zatím to nedokážeš, ale alespoň neříkej: „To ti nikdy neodpustím.“ Raději pros Boha: „Pane, já to teď nedovedu. Lhal bych sám sobě, že jsem odpustil, ale v nitru bych cítil, že ne. Až se trochu uklidním, až přejde nějaký čas, pak doufám, že to s Tvou pomocí dokážu.“ „Za dobré odplácet zlým je ďábelské. Za zlé odplácet zlým je zvířecí. Dobré oplácet dobrým je lidské. Zlé odplácet dobrým je křesťanské. Buďme křesťany i svým jednáním, odpouštějme vždy a každému.“ Odpustit není jednoduché. Přesto je to jediná cesta k vnitřnímu klidu. Proč je tak důležité odpouštět? Odpuštění tě nemá ponižovat a učinit bytostí bezbrannou, naopak – má tě osvobodit z moci lidí, kteří tě zraňovali a uráželi. Odpustit vlastně znamená propustit nepřítele. Škrtnout mu jeho dluh. Při odpuštění není třeba potlačovat vlastní city; odpuštění stojí až na konci: přichází po hněvu, ne před ním. Abys mohl promíjet, musíš si nejprve připustit bolest, kterou ti ten druhý připravil. Neměl by ses ale ve své ráně vrtat, jinak bys zraňoval sám sebe. Potřebuješ si tudíž bolest nejen uvědomit, ale i rozzlobit se. Nech v sobě stoupat hněv proti tomu, kdo tě zranil; protože je silou, která tě bude distancovat od toho, kdo tě zranil; pomůže ti vytrhnout ze sebe toho, kdo ti ublížil. Teprve až se ho zbavíš, budeš si umět říct: „Nu, i on je jen člověk. I on je jen poraněné dítě.“ Nebo se budeš umět modlit s ukřižovaným Ježíšem: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34) Odpuštění ti udělá dobře, osvobodí tě z moci těch, kteří tě poranili…
Není lidského soužití bez odpuštění Neodpuštěné urážky ochromují a vysávají energii, kterou potřebujeme pro život. Mnozí se neuzdravují jen proto, že to křivdu nepřenesli přes srdce a neodpustili. Odpuštění ale potřebuje čas, nechce od tebe více, než na co stačíš. Ať chceme či nechceme, budeme se vždycky zraňovat. Budemeli si však vzájemná zranění stále účtovat, dostaneme se do bludného kruhu. Odpuštění bludný kruh odplaty přetne. Pročistí atmosféru, a tak umožní i nám, zraňovaným a zraňujícím, lepší lidské soužití. Za odpuštěním se skrývá láska. Ne jako rozbředlý cit, který druhým nechá všechno projít. Láska nás nedává všanc lidem, kteří nám nespravedlivě ubližují. Láska odpouští, ale jen proto, že je mocná. Odpuštění není o člověku, jemuž odpouštíme. Je to dárek, který dáváme sami sobě, a který dovoluje našemu srdci, aby se znovu otevřelo.
Závěr Písmo svaté nás stále znovu vyzývá k odpuštění a smíření. Aby se nám tento úkol dařil, je třeba stále znovu modlitby. Opakovaná rozmluva s Bohem a naslouchání mu nám mohou pomoci, abychom se stále lépe vpravovali do odpuštění. Modlitba pomůže tomu, kdo vážně
usiluje o postoj smíření. Je to stará zkušenost: čím chabější je náš život modlitby, čím křehčí je náboženský základ, Čím ubožejší je náboženská praxe, tím hůře se člověk vypořádává s odpuštěním.
Modlitba: Když mezi námi došlo k hádce,
Pane, dej nám sílu k odpuštění!
Když nám druzí činí bezpráví,
Pane, dej nám sílu k odpuštění!
Když se vzájemně pomlouváme a podezíráme,
Pane, dej nám sílu k odpuštění!
Stojí-li proti sobě rasy a různé skupiny,
Pane, dej nám sílu k odpuštění!
Sedmkrát, sedmasedmdesátkrát za den bychom měli odpustit.
Pane, dej nám sílu k odpuštění!
Za společenství La vie montante Magda Jurášková
Zamyšlení nad Studánkou Již delší čas sleduji, že se ve Studánce objevují velmi odborné články teologického charakteru. Nemám proti nim nic. Jen mi to je líto – tyto dlouhé články málokdo čte a odkazy na Písmo svaté pravděpodobně vyhledá také minimum čtenářů. Je na zváženou, zda by se obsah Studánky neměl vrátit tam, kde původně byl, když ještě nesla název Na Hlubinu. Cílem bylo informovat o dění ve farnosti, děkanátu i v diecézi, formou srozumitelnou pro obyčejné lidi i za cenu toho, že nebude tak obsáhlá. Běžně bylo okolo 860 kusů výtisků. Teď, s odbornými články (převážně staženými z internetu), je to 620 kusů. Určitě by na první straně mělo být slovo duchovního správce a na poslední zachovat oznámení úmyslů mší svatých. Myslím si, že kratší a výstižné články nás obyčejné lidi více osloví. Také náklady na tisk by asi byly menší. Farník Chci jen krátce zareagovat na tento příspěvek, za nějž v prvé řadě pisateli děkuji. Určitě je třeba toto téma zvážit. Nicméně podílet se na obsahu Studánky, stejně jako na životě farnosti, může úplně každý. Proto vás všechny prosím, abyste se nebáli jakýkoli příspěvek poslat, určitě to uvítáme. Zveřejňují se opravdu všechny články, které mailem či jiným způsobem obdržíme. Ano, některé otištěné texty je možné najít na internetu, ale je jich minimum. Budeme-li chtít, mohou nás obohatit či něco naučit. Děkuji všem dosavadním přispěvatelům za jejich čas, ochotu a odvahu.
Hedvika
Informace Setkání farních společenství: Schola Ministranti Podávající sv. přijímání Společenství matek Společenství seniorů Farní klubko dětí
každá neděle v 13:30 13.5. v 16:30 14.5. v 19:15 9.5. a 23.5. v 19:00 18.5. v 16:00 15.5. v 15:30; skanzen
Návštěva nemocných: Příkopní, Luční, Slunečná, Polní, Pá 6.5. Květinová, Svobody, Souběžná, Hlučínská Družstevní, Sokolovská, Pá 3.6. Nádražní, K Hrázi, Jasanová, 1. Máje, Hornická
Schůzky biřmovanců: S o. Leslawem v kostele
19:00
pátek 20. 5.
Ve skupinkách na faře
19:00
čtvrtek 5.5. / pátek 6.5. a čtvrtek 2.6. / pátek 3.6.
Adorace, pobožnosti: 1. čtvrtek v měsíci
5.5. po večerní mši svaté adorace vedená za nová kněžská, řeholní a misijní povolání
1. pátek v měsíci
6.5. tichá adorace a možnost sv. zpovědi od 17:00 do 17:45, společná modlitba litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a svátostné požehnání; po mši svaté májová pobožnost a následně tichá adorace až do 20:00
20.5. po večerní mši svaté májová pobožnost a následně Korunka k Božímu milosrdenství 21.5. po večerní mši svaté adorace, ve které budeme odprošovat, děkovat 3. sobota v měsíci a chválit Hospodina 3. pátek v měsíci
Mše svaté: Dětská mše svatá Mše sv. na Borové
Sbírky: 8.5. ve 14:30 a 22.5. v 10:00 v květnu nebude z důvodu slavení Slavnosti Těla a Krve Páně
Měsíční na opravy Na diecézní charitu
So 21.5. a Ne 22.5. So 14.5. a Ne 15.5.
Májové pobožnosti budou v našem kostele po celý květen bezprostředně po večerních bohoslužbách ve všední dny, tzn. v pondělí, čtvrtek a pátek. Na 5. května připadá Slavnost Nanebevstoupení Páně, slavná mše svatá bude v 18:00. Pamatujme, že je to slavnost s doporučenou účastí na mši svaté. 15. května oslavíme Slavnost Seslání Ducha Svatého, která končí liturgickou dobu velikonoční. Po odpolední mši svaté, cca od 15:30, se bude ve skanzenu konat Farní den. Farní klubko se sejde výjimečně v neděli 15. května, a to ve skanzenu v rámci Farního dne. 18. května bude od 16:00 úklid kostela před slavností 1. sv. přijímání (zajišťují rodiče dětí). 21. května od 13:30 do 15:00 bude zpověď dětí připravujících se na 1. sv. přijímání a jejich rodičů a nácvik na tuto slavnost. 22. května je Slavnost Nejsvětější Trojice. Během mše svaté v 10:00 přistoupí děti z 3. tříd k 1. svatému přijímání. Ostatní mše budou jako obvykle o nedělích, tzn. v 8:30 a ve 14:30. 26. května oslavíme Slavnost Těla a Krve Páně (Boží Tělo). Slavná mše svatá bude v našem kostele v 17:00, po ní eucharistický průvod k oltářům, který bude zakončen u kaple sv. Mikuláše, kde po průvodu děti obdrží památku na 1. svaté přijímání. V případě velmi silného deště se průvod konat nebude a místo něj bude eucharistická pobožnost v kostele. Jedná se o slavnost s doporučenou účastí na mši svaté. 29. května je Slavnost sv. Stanislava, biskupa a mučedníka, patrona našeho farního kostela, tedy bolatický odpust. Mše svaté budou slouženy jako obvykle o nedělích.
Úmysly mší svatých Po Út Čt Pá So
2. 5. 3. 5. 5. 5. 6. 5. 7. 5.
18:00 06:30 18:00 18:00 18:00
Za + Hildegardu Baránkovou k 1. výročí úmrtí Za naše farní společenství Za + Elišku a Hedviku Ratajovy a sourozence Za živé a zemřelé hasiče a hasičky z Bolatic a Borové Za + Annu Feilhauerovou, + manžela, syna, dva zetě, sourozence a rodiče z obou stran Za vojáky padlé a nezvěstné v obou světových válkách Na poděkování za dar života a další Boží požehnání
Ne
8. 5.
08:30 14:30
Po Út Čt Pá So Ne
9. 5. 10. 5. 12. 5. 13. 5. 14. 5. 15. 5.
18:00 06:30 18:00 18:00 18:00 08:30 14:30
Za + Josefa Paška a manželku a rodiče z obou stran Za naše farní společenství Za + Ingrid Janíkovou k 1. výročí úmrtí Za + Josefa Kubného k 1. výročí úmrtí Za duše, na které nikdo nepamatuje Za zemřelou osobu Za + Jiřího Vybírala k 20. výročí úmrtí, manželku, rodiče z obou stran a za živé rodiny
Po Út Čt Pá
16. 5. 17. 5. 19. 5. 20. 5.
18:00 06:30 18:00 18:00
So Ne
21. 5. 22. 5.
18:00 08:30 10:00 14:30
Za + Marii Janíkovou k 1. výročí úmrtí Za naše farní společenství Na dobrý úmysl Za + Helenu Harazimovou k 1. výročí úmrtí a za + manžela, snachu, bratra, sestry a rodiče z obou stran Za + rodiče Moravcovy a za živé rodiny Za + Jiřího Juráška a rodiče z obou stran Za děti přistupující k 1. svatému přijímání Za + Gertrudu Heiderovou, manžela a blízké příbuzné
Po Út Čt
23. 5. 24. 5. 26. 5.
18:00 06:30 17:00
Pá So Ne
27. 5. 28. 5. 29. 5.
18:00 18:00 08:30 14:30
Za + Gerharda Rataje, sourozence a rodiče Za naše farní společenství Za naše farní společenství, zvláště pak za všechny, kteří se starají o průběh této slavnosti Za + Marcelu Halfarovou, otce a za živé rodiny Za + Martu Kurkovou, manžela, sourozence, rodiče z obou stran a živé rodiny Za + Bertu Slivkovou, dva manžely, dceru a syna Za + Rudolfa Sněhotu k 1. výročí úmrtí
Omlouváme se za případné chyby ve jménech a úmyslech mší svatých. Naleznete-li takovou chybu, kontaktujte nás, prosím.
Vydává: Šéfredaktor: Web: Telefon:
Římskokatolická farnost Bolatice, Svobody 13, 747 23 Bolatice Hedvika Kramářová Náklad: 620 ks www.farnost.bolatice.cz Uzávěrka: 22. 5. 2016 731 625 635 Příští číslo: 29. 5. 2016
E-mail:
[email protected] [email protected]
Evidenční číslo:
MK ČR E 14902
