řE íĜ jHe] nH Q 2 02 10 11 1
noviny
H C T P Q U V K U X # P G ŀ M [ P C 5 R Q ĥ K N Q X ü T Q ì P È M :+++
Kde je duch Pána, tam je svoboda Život Františka z Assisi se nám jeví jako život lásky. Je to úžasná schopnost srdečného společenství s každým tvorem a s původcem celého stvoření. Život Františkův tryskal svobodně jako pramen, jehož vody se ženou přes všechny pukliny a rozlévají se napravo i nalevo bez ohledu na jakékoli omezení. Tento život tak překypující měl však také jistou podobu. Byl poslušný jistému druhu vnitřního určení, které bránilo, aby byl odsuzován. Proto církev nikdy nevytkla Františkovi jeho iniciativu a originalitu. Nemají totiž v sobě nic revolučního. Jako jeho Mistr Ježíš, ani František nemá nic hotového. Neusiluje o žádný úspěch. Jeho způsob života je pouze vyjádřením vnitřní plnosti. Je to prostě on a je třeba ho brát jako takového. Jeho bytost je průzračná a naprosto jednoduchá. Neskrývá se v ní žádný klam, žádné nepřátelství. František nezná postranních úmyslů. František je věrný duchu zákona v té míře, v jaké je zákon služebníkem života a lásky. Tento obdivuhodný život potvrdil, že každý opravdový život se může prosadit navzdory přijatým způsobům. Takový skutečný a vybuchující život, který staví, žehná a rozdává radost, těší se neuvěřitelné svobodě. Ani mantinely církve nejsou pro něj překážkou. Vymezují jen prostor, ve kterém se může svobodně prohánět, aniž by riskoval pád. Bytosti tak čisté zbožnosti a opravdové vitality pohybují se nad zákonem. „Miluj a dělej, co chceš“, řekl svatý Augustin. Peter Lippert
2. strana
Vážení přátelé, Seznámím vás příběh jedné z našich nejstarších klientek. O paní Jarku jsme se starali už před dvanácti lety, když jsem do Charity nastoupila jako zdravotní sestra. Paní Jarka byla v té době ještě velice soběstačná, naše pečovatelky k ní chodily pouze 1x týdně na návštěvu. Velice často se stalo, že paní Jarka nebyla doma. Pečovatelky stály před domem a paní Jarka se objevila za rohem s běžkami, bruslemi v ruce nebo přijela na kole. V té době jí bylo necelých 80 let a její fyzickou kondici by jí mohl závidět leckterý čtyřicátník. Přátelila se především s (věkem i služebně) nejstarší pečovatelkou Maruškou, a tak se po mnoho let 1x týdně scházely k pravidelné návštěvě. Ale věk se samozřejmě podepisuje na každém z nás a tak se jednoho dne paní Jarka zranila na lyžích a zlomila si nohu. Po narkóze se u paní Jarky začala rozvíjet senilní demence. Paní Jarka má jediného syna. Ten má velmi náročné zaměstnání, které ho často odvádí z hlavního města na mnoho dní. O žádných jiných příbuzných nevíme. Přestože jsme syna opakovaně upozorňovali, že duševní stav maminky se rychle zhoršuje a je potřeba zahájit odbornou léčbu, paní Jarka k odborníkovi na vyšetření nešla. Syn jako by zhoršující se stav maminky neviděl, nebo si spíše nechtěl přiznat. Souhlasil pouze s postupným navyšováním našich služeb. A tak jsme postupně služby rozšiřovali až na stávajících 10 hodin péče denně, včetně sobot a nedělí. Duševní stav se zhoršoval. Paní Jarka už naše pečovatelky a zdravotní sestry nepoznávala a velmi razantně začala naše služby odmítat. Dokonce i svou oblíbenou Marušku nechtěla pouštět do domu. Často bloudila po okolí a nemohla najít cestu domů. Potkávali jsme ji na ulici a vodili zpět domů. Naše pracovnice běžně nacházely v domě puštěný plyn, hořící hořák nebo potopu
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11
v kuchyni či koupelně. Paní Jarka začala být agresivní a naše pracovnice napadala. Dohodli jsme se s praktickou lékařkou a spojenými silami jsme přesvědčili syna, aby maminku umístil do specializované léčebny pro klienty s Alzheimerovou chorobou, aby se nastavila léčba a stav zlepšil. Léčbu jsme museli domluvit a paní Jarku tam odvézt. Po třech dnech pobytu nám ji ale z léčebny vrátili s tím, že stav už je nezvratný, paní léčbu odmítá a chce domů. Přestože jde o nejlepší zařízení pro tyto pacienty v republice, nemohli už odborníci průběh nemoci zpomalit. Dali paní Jarce pouze léky, které ale ona odmítá užívat. Po mnoho měsíců se naše pracovnice střídají v péči o paní Jarku, mnoho hodin denně. Vymýšlejí, jak s ní komunikovat, jak se vůbec dostat k ní domů, jak podpořit její duševní stav. Paní Jarka už nepoznává ani vlastního syna. Reaguje pouze na písničky a modlitbu. Paní Jarka odmítá nejen léky, ale i potraviny a pití. Na poradách si pracovnice vyměňují zkušenosti, jaká jídla paní Jarka je ochotná pozřít a jaké tekutiny pije ochotněji než jiné. Vše komplikuje, že paní Jarka je diabetička a bez odporu přijímá pouze sladká jídla a nápoje. Veškeré léky jí pracovnice drtí a míchají do jídla a pití. Na začátku letošního léta paní Jarka upadla a zlomila si stydkou kost. Zůstala nám tedy ležet na lůžku a na veškerou péči reagovala odmítáním a výrazy bolesti. Měli jsme strach, aby se nám paní Jarka neproležela, ale polohování bylo velmi náročné. Opět jsme upravili návštěvy, aby se pracovnice překrývaly a mohly si navzájem při střídání služby pomoci s úpravou polohy paní Jarky a s osobní hygienou. Celé léto se stav střídavě zhoršoval a zlepšoval a paní Jarka byla opakovaně hospitalizována a opět propouštěna do domácí péče. V nemocnici nám řekli, že jde o konečný stav Alzheimerovy choroby. V současné době
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11 je paní Jarka opět doma. Naším stávajícím cílem je, aby v pokoji, pokud možno bez bolestí a v maximální pohodě mohla prožít své poslední dny doma se svým synem. Příběh, který popisuje asi největší Achillovu patu našeho zdravotně-sociálního systému,
strana 3 a to naprosto nedostatečně zajištěnou dostupnost péče o pacienty s různými formami senilních demencí. Mysleme na tyto pacienty a jejich rodiny ve svých modlitbách. Eva Černá
M a d r i d 2 0 11 Letošní Světové dny mládeže se konaly od 16. do 21. srpna v Madridu s podprogramem ve všech španělských diecézích ve dnech 9. až 15. srpna. Česká skupina čítající asi 2 tisíce mladých byla na předprogramu v Tarragoně. Z naší farnosti se světových dnů účastnili Anežka, Terezka a Jeník Kudrnovi a Terezka Myslilová. Poprosili jsme ji o krátkou reportáž.
Když se mě někdo zeptá, co se mi nejvíc líbilo v Madridu a na Světových dnech mládeže, přesně ani nevím, co odpovědět. Bylo by to totiž na dlouho. Co určitě z mých vzpomínek nevyprchá, je spousta momentů, kdy si člověk uvědomil, že ve víře není sám. Jedním z těchto okamžiků bylo společné slavení mše svaté na předprogramu v Tarragoně. Bylo tam „jen“ 14 000 mladých, ale atmosféra, která tam panovala, byla nepopsatelná. Postupně během evangelia se celá aréna zaplnila světlem svíček, které nás mělo provázet. Po mši se nám pak představila místní farnost se všemi svými zvyky a tradicemi. Celý večer byl naplněn radostí a byl zkrátka úžasný. Nikomu z nás se z Tarragony nechtělo odjet, protože jsme se skamarádili s místními dobrovolníky a skvěle si to tam celé užívali. Dalším z mnoha těchto okamžiků byla i sobotní vigilie s papežem na letišti Quatro Vientos. Bylo to při příchodu bouřky, když nás papež vyzval, abychom se začali modlit, aby déšť přestal. Všichni na letišti se začali modlit a někteří zpívali Jesus Christ, you are my life a nebo jiné křesťanské písničky. Podobný moment pak nastal ve chvíli, kdy byla vystavena Nejsvětější svátost. Celé letiště ztichlo a bylo spojeno v modlitbě. Myslím, že většina z nás už začala šetřit na další Světové dny mládeže, které se konají v Rio de Janeiru v roce 2013. Tereza Myslilová
D
nešní rozhovor nám představí šestadvacetiletého Jiřího Mataje, rodilého Spořilováka. Nově pokřtěným členem farnosti sv. Anežky je čtvrtým rokem a pravidelně ho vídáme jako ministranta.
vzpomenout moji tetu, maminčinu sestru, která se o mě velmi stará. Úsměvně řečeno – během mého celého života o mě neustále někdo pečuje. Jakou studuješ školu a v čem vidíš své uplatnění v praxi? Vzájemná péče je ostatně něco, co se Bohu na lidech velmi líbí, sám poznal péči Mariinu a sám pečuje o celý svět. A jelikož jsem sám zažil dostatek lásky, navíc v materiálním blahobytu, tak jsem chtěl nějak pomoci těm, kteří toto nezažili, rozhodl jsem se proto studovat sociální práci. Nyní částečně pracuji v malém sdružení hledajícím nové cesty v pomáhání propuštěným vězňům, získávám finance pro nevidomé, provozuji osobní asistenci nevidomým a lidem s postižením a stále studuji. V současnosti se chystám do Finska na návštěvu za přítelkyní a na průzkum tamější úrovně mezilidské solidarity vůči vězňům. Aniž bych byl na samém začátku křesťanem, časem se moje směřování s křesťanstvím setkalo, zejména v oblasti pomoci bližním.
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11 Na základní škole kolem mě byla rozptýlena hrstka křesťanů, aniž bych o nich věděl, nemluvili totiž o své víře, nechávali mluvit jen své skutky a až mnohem později jsem poznal, že šlo o křesťany. Teprve na mé druhé střední škole – na první se mi nedařilo, tak jsem musel přestoupit jinam – jsem poznal křesťany, kteří se nebáli o své víře svědčit nejen skutky, ale i slovy. Vzpomínám rád na učitele němčiny, kterého jsem vždy úmyslně, spolužáky podporován, vyprovokoval k obhajobě církve: hodina němčiny se pak proměnila v hodinu náboženství a my se nemuseli učit. Vyčítal jsem křesťanům upalování lidí, křižácké výpravy a řadu dalších faktů, se kterými ateisté operují, když chtějí obhájit svou nedůvěru. Náš učitel zvolil zvláštní, dozajista Duchem Svatým inspirovanou strategii – místo toho aby obhajoval křesťany nebo církev, vyprávěl příROZHOVOR běhy ze svého života, S J I Ř Í M M ATA J E M které svědčily o jeho vlastní ubohosti. Říkal jsem si, jak je možné, že všechno to, co ho potkalo a všechna ta selhání, kterých se dopustil, může unést? Kde bere sílu k tomu, aby žil dál? Sílu čerpal z lásky a odpuštění, jež se mu dostávalo skrze Ježíše Krista, se kterým měl osobní vztah. Byl tak vlastně jakýmsi podobenstvím církve, která v minulosti páchala a i nadále se dopouští různých nedbalostí, a tak neustále potřebuje proměňování a odpuštění skrze Ježíše Krista. Moje přísná kritika církve tak byla otupena – začal jsem rozlišovat mezi zlem, kterého se dopouští člověk, třeba i křesťan, a kompromituje tak svou církev, a láskou a odpuštěním, které dává, a ke kterému všechny zve Syn Boží. Pomalu jsem začal rozumět Ježíši Kristu.
KOLEM
Co bylo tvou motivací pro konverzi? Již od raného dětství jsem se zajímal o „populární duchovno“: Fascinovali mě mimozemšťani a duchové, na které jsem „věřil“; sám jsem se ale považoval za ateistu, protože to bylo normální. Nikdo kolem mě o Ježíši Kristu nemluvil, pokřtěný jsem nebyl. Vzpomínám si jen na svou babičku, kterou jsem vždy o Vánocích rád poslouchal, když vyprávěla o Ježíškovi. Nebo na životní příklad mojí maminky, která zvláštním způsobem přitahovala potřebné lidi a pomáhala jim; chovala se tak de facto „křesťansky“, ačkoli nebyla vysloveně věřící.
NÁS
Jaké jsi měl dětství? Pocházím z neúplné rodiny, vychovávala mě moje maminka spolu s prarodiči, u kterých jsme bydleli. Na dětství vzpomínám velmi rád, jako jedináček jsem byl vždy středem pozornosti – nedostal jsem sice ihned to, co jsem si usmyslel, ale všichni kolem mě měli dostatek času se mi věnovat, neustále jsem tak chodil ať už s mámou nebo prarodiči na výlety a hrál jsem si s nimi. A ačkoli jsme nebyli nikterak bohatí, máma, která pracovala jako uklízečka, mi neustále nosila různé maličkosti, levné hračky, dětské knížky a časopisy, takže jsem se, co se týče „dětského kapitálu“, mohl směle vyrovnat nejbohatším spolužákům, kteří sice měli hračky drahé, ale jejich rodiče na ně pro své pracovní vytížení neměli čas. Hádám, že díky této zkušenosti jsem nyní docela imunní vůči lákadlu majetku, nemám potřebu mít auto nebo si něco kupovat. Maminka mi před sedmi lety zemřela na rakovinu, se kterou se před tím potýkala čtyři roky. Následovala tak na věčnost babičku, která zemřela dva roky před ní. Nyní bydlím tedy už jen se svým dědečkem a domácí kočkou. Situace ale není vůbec tragická, neboť jsem se před třemi roky díky dědickému řízení po úmrtí dědy ze strany mého otce, kterého jsem v životě neviděl, seznámil se svou babičkou z otcovy strany a se sestrou. Obě mám rád a máme nyní pěkný vztah – k babičce, která bydlí v centru Prahy, chodím pravidelně na obědy a mou o pět let mladší sestru jsem nedávno vzal do Francie, na návštěvu mé oblíbené ekumenické křesťanské komunity bratří z Taizé. Dodatečně, v dospělosti, jsem tak získal další členy rodiny. Také musím
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11
FARNÍCI
4. strana
strana 5 Víru jsem měl nicméně spíše rozumovou a odtrženou od společenství, k vnitřnímu obrácení u mě došlo na katolické Charismatické konferenci v Brně o prázdninách v roce 2007. To už jsem studoval sociální práci a do Brna jsem jel hlavně na přednášky zaměřené na lásku k bližním. Na konferenci byl tenkrát jako jeden z přednášejících přítomný řeckokatolický archimandrita (biskup) Sergiusz Gajek z Běloruska, jeho projev mě ale nijak neoslovil – nebyl tak akční a zajímavý jako ostatní „hvězdy“. Opět se ale ukázalo, že Bůh používá k velkým věcem naprosto maličké a nepatrné lidi: Sergiusz poslední den jen tak chodil po brněnském výstavišti mezi lidmi a dával se s nimi do řeči. Tak se stalo, že se dal do řeči i se mnou, aniž bych ho býval vyhledával. Povídali jsme si o nutnosti smíření církví, o ekumenismu, který mu ležel velmi na srdci. Nakonec mi archimandrita požehnal, udělal mi křížek na čelo a dal medailonek. Po cestě z Brna jsem pak ucítil velmi intenzivně Boží milost, viděl jsem svět mnohem živější, v barvách lásky, a cítil jsem osvobození od mnohých trápení. Byl jsem pak jak vyměněný a dělal jsem spoustu věcí, kterých jsem se dříve bál. Všem lidem jsem především přál, aby zažili to, co já a vyprávěl jsem jim o Ježíši Kristu. Zároveň jsem ale pocítil i potřebu stát se členem společenství, abych mohl víru prakticky sdílet, a jelikož nejbližší kostel byl katolický a nechtěl jsem navíc přispívat k rozdělení křesťanů (katolíků je nejvíce), přihlásil jsem se k našemu otci Marečkovi na přípravu na křest a stal jsem se „logicky“ katolíkem. Záhy jsem pak byl svým křestním kmotrem Vítkem Michalcem vsazen do společenství mládeže a do ministrování. Pravidelně ministruješ u svaté Anežky, je to povinnost? Jak tě to obohacuje, jakým způsobem ministrant prožívá mši svatou? Ministrování se snažím brát nikoli jako povinnost, ale jako službu. Službu, kterou nečiním já vůči Bohu, ale kterou činí našemu společenství a skrze nás i našim bližním
6. strana
Bůh, který si tajemně oblíbil nedostačivou lidskou modlitbu. Nejraději mám rozdávání těla Kristova, neboť na tvářích přicházejících lidí může člověk zahlédnout hřejivý odlesk svatosti, kterou nám nabízí Kristus. Podílíš se na organizování společenství mladých, které se pravidelně schází u Anežky. Podnikáte i další společné akce? Jak je to pro tebe důležité? Společenství mládeže, jehož jsem členem, v současnosti prochází změnami. Setkávat se budeme od října každý pátek po mši svaté, asi v 19 hodin ve společenské místnosti kostela a příležitostně i po našich domácnostech. Rádi bychom nalezli duchovní program, který
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11
bude přijatelný a přístupný pro všechny, což je tvrdý oříšek, neboť každý z nás má naprosto jiné chutě a bude proto nutné sebezapření. Rád bych do našeho spolča, kde zatím máme věkové rozpětí členů od 13ti do 45ti let, rovněž bral i své nevěřící kamarády, moc se mi to ale nedaří. Také se nám nedaří být atraktivní a dostatečně otevření pro ostatní mladé lidi ve farnosti, kteří ve spolču nevidí moc smyslu. Tímto bych je tedy rád pozval – přijďte a pomozte nám utvářet spolčo už jenom svou přítomností; nevadí, že si o sobě nemyslíte, že byste byli „až tak věřící“, to si o sobě taky nemyslím a jsem členem. Připravila M. Tučková
Za poutí na Hrádek V širším okolí Prahy je několik mariánských poutních míst; nejznámější jsou asi Svatá Hora a Stará Boleslav. Také Hájek, na západ od Prahy , který však je známý spíše mezi františkány. Avšak blízko Vlašimi, na sever, nad říčkou Blanicí, je mariánské poutní místo, které má františkánský ráz, i když tam nejsou kněží františkáni. (Působí tam kněží z kongregace mariánů.) Tamnější kostel sv. Matouše se zachoval z hrádku, který stál na tom místě, na okraji sázavských lesů. Kostel je malý, prostý, jakoby schoulený. Uvnitř je však přechovávána milostná soška P. Marie, která pochází ze středověku a patří mezi tzv. krásné Madony. Soška bývá vystavena na oltáři zasvěceném Vtisknutí stigmat našemu Otci Františkovi (tento svátek se slaví 17. září). Hlavní pouti tam bývají v červenci. Mnozí rádi putují na Hrádek. Není divu, že tam rád putoval i františkánský kněz P. Alois Moc OFM, rodák z blízkých Radošovic. Otec Alois zval na svoji pouť – ještě v dobách totality – terciáře ze společenství Praha-jih (ze kterého pak vzniklo několik dalších, včetně dnešního bratrského společenství u sv. Anežky na Spořilově). Terciáři tam putovali kolem 17. září, v sobotu.
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11
strana 7
Otec Alois je už 16 let na věčnosti, na Hrádek však putujeme stále. Na rozdíl od dřívějška je pouť otevřena i dalším přátelům. Na Hrádku bývá sloužena mše svatá za otce Aloise. Někteří poutníci přijdou pěšky z Vlašimi, jiní přijedou autem. Po mši sv. se sejdeme v budově bývalé hrádecké školy a pak odjedeme do Radošovic, kde je otec Alois pochován. Letošní pouť se konala v sobotu 10. září 2011. Z Vlašimi šlo 9 osob, mezi nimi otec Antonín Klaret Dabrowski OFM, který je farářem u P. M. Sněžné v Praze. Stejně jako loni putoval v hábitu, což se ukázalo jako velmi užitečné. Jeden z poutníků totiž přijel do Vlašimi jiným spojem a nevěděl, kde je sraz. Lidé mu však řekli, že na náměstí je nějaký kněz v hábitu. Snadno nás pak našel. Je dobře, že otec Antonín putoval takto oblečen a to nejen z uvedeného důvodu. Hábitem se svým způsobem přihlásil ke Kristu, šlo o svědectví. Je to námět pro naše zpytování svědomí: zda se také hlásíme k tomu, že jsme křesťané. Při odpočinku v budově bývalé školy, po mši sv., br. Jiří Zajíc přečetl několik pasáží z komentáře k řeholi Sekulárního františkánského řádu (III. řád). Autorem komentáře je otec Alois. Měli jsme radost, že mezi nás mohl opět přijít pan Karel Moc, rodný bratr otce Aloise. Tentokrát přinesl album fotografií ze života našeho otce a jednotlivé fotografie komentoval. Karel je Aloisovi velmi podobný, a také proto jej vždy rádi vidíme. Na závěr pouti s námi jel na hřbitov v Radošovicích. Zbývá dodat, že jsme měli hezké počasí a že rostly houby. Cestou z Vlašimi lesem jich mladší poutnice našly poměrně dost. Miloslav Müller
Rozdělme se s chudými o svůj chléb a svou víru!
„Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás!“ Jan 20,21 23. října slavíme misijní neděli. Děti z náboženství a ze Šnečků připraví výzdobu kostela a po obou mších svatých budou vybírat peníze na podporu Papežského misijního díla šíření víry. Při té příležitosti budou nabízet nový misijní kalendář 2012 Guyana – země rychle plynoucích vod – tento tradiční stolní kalendář, který je tentokrát připravený zajímavým způsobem s pozadím dřeva, nabízí kompletní kalendária, 13 pohledů, projekty na pomoc trpícím, unikátní foto, nejčerstvější zprávy a zajímavosti přímo z Guyany. Najdete zde informace ze života misionářů i domorodců, podrobnosti o práci PMD, o projektech, které v Guyaně z ČR podporujeme. Příspěvky jsou dobrovolné. Darem 100 Kč můžete skrze Misijní díla zachránit život dítěte na misijích z největší bídy na půl roku, dar 200 Kč vystačí na rok. Za tolik potřebnou podporu papežských misií děkujeme a spoléháme na každého z vás. Klára Kudrnová
8. strana
4.10. v 18 hodin mše svatá a „Transitus“, připomínka odchodu svatého Františka
f a r n í n o v i n y ř í j e n 2 0 11
kostelem sv Anežky České Na programu zazní díla A. Dvořáka, G.Tartiniho, P. Sarasateho, J. Suka, F. Mendelsohna, C. d´Herveloise a H. Wieniawského. Hrají: Jan, Matouš a David Pěruškovi
STANE SE
7. 10. se koná pravidelné měsíční shromáždění SFŘ u sv. Anežky od 16. 30 hod. (modlitba breviáře již od 16.15 hodin). Setkáváme se v místnosti pod presbytářem kostela, pokračujeme mší svatou v kostele v 18. hodin. 7. 10. v 19 hodin Místní společenství sekulárních františkánů u kostela sv. Anežky České vás zve na setkání s prof. Janem Sokolem, významným českým křesťanským filosofem a pedagogem, které se bude konat v klubovně kostela (při větší účasti v sále). Na programu budou otázky víry v dnešním světě, etiky, výchovy a vzdělávání, přičemž podstatný prostor bude věnovaný otázkám účastníků. 14. 10. v 19 hodin se uskuteční koncert bratrů Pěruškových v sále pod
23.10. Misijní neděle, sbírka na misie 26.10. nebude výuka náboženství, děti mají podzimní prázdniny. 28.10. státní svátek, mše svatá v 18 hodin, slavíme výročí vysvěcení kostela. 1. 11. slavíme slavnost Všech svatých 2.11. Památka věrných zesnulých Pravidelný úklid kostela jednou za čtrnáct dní v pátek v 8 hodin, tentokrát 7. 10. a 21. 10. Velmi vás žádáme, přijďte nám pomoci. 4.11. se scházejí františkánští terciáři v 16.30 ve třídě pod kostelem.
Výuka náboženství ve středu 15.15 – 16.00 hod příprava na první svaté přijímání pro děti od 1. třídy výše, 16.00 – 16.45 hod pokračovací nábožnství pro ostatní děti. Klára Kudrnová, tel. 777 699 486 nebo 223 009 389
Křty: Adam Vrňata, Marie Krollová, Johana Víšková Úmrtí: Jiřina Lhotová, Jan Petříček
Farní úřad: P. Řehoř Mareček Jihovýchodní IV. č. 25, tel. 2 72 76 34 60 úřední hodiny: po – pá 8.00 – 10.00
Naše noviny si můžete přečíst i na internetové adrese www.anezka.ic.cz. Cena: 4 Kč. Číslo vyšlo 2. 10. 2011 Redakce: Michaela Tučková, Magdalena Martinovská
