Milan Hes. A brány se otevřely OSVOBOZENÍ 1945: DACHAU OSVĚTIM TEREZÍN NAKLADATELSTVÍ EPOCHA PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

A brány se otevřely_tisk.indd 1

12. 5. 2015 8:01:46

Milan Hes

A brány se otevřely… OSVOBOZENÍ 1945: DACHAU – OSVĚTIM – TEREZÍN

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST


12. 5. 2015 8:01:46

Ediční rada Edice Magnetka: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem) PhDr. Miloslav Martínek, CSc. JUDr. František Čermák

Copyright © Milan Hes, 2015 Czech edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2015 ISBN 978-80-7425-257-0 (Nakladatelství Epocha) ISBN 978-80-7250-716-0 (Pražská vydavatelská společnost)


12. 5. 2015 8:01:46

Obsah

PROLOG 12 KAPITOLA PRVNÍ Dachau 17 KAPITOLA DRUHÁ Osvětim 38 KAPITOLA TŘETÍ Terezín 65

EPILOG 122 VÝBĚR Z DOPORUČENÉ LITERATURY

124

O AUTOROVI

125


12. 5. 2015 8:01:46

Mapa nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborů


12. 5. 2015 8:01:47


12. 5. 2015 8:01:47

Transporty přicházely do Osvětimi z velké části Evropy


12. 5. 2015 8:01:47


12. 5. 2015 8:01:48

Kniha je věnována obětem rasového násilí.


12. 5. 2015 8:01:48

„Nehovořil jsem o svých zážitcích dlouho, snad více jak třicet let. I mé děti byly už téměř dospělé, když se od rodičů dozvěděly celou pravdu. K překonání určitého ostychu mne přiměly především neonacistické akce, které i se starými známými hesly se začaly objevovat krátce po roce 1989.“ L. E., přeživší holocaustu „Přežití však nebylo tak docela náhodné a ti, kterým se to podařilo, a sami se nazývají menšinou, nejsou vzorkem těch, kteří zemřeli. Z čistě fyzického hlediska spojují veterány z táborů, ty, co se skrývali, a partyzány dva charakteristické rysy. Všichni byli poměrně mladí, bylo jim mezi třinácti a třiceti lety, což znamená, že přeživších ve středním věku bylo ještě méně. Ti pak museli být navíc na začátku utrpení naprosto zdraví, neboť ghetta, tábory, močály nebo lesy znamenaly nemoc, a byl-li někdo tělesně slabý, stál obvykle před nepřekonatelným problémem. Společenské postavení sice nebylo tak rozhodující jako fyzická kondice, ale hrálo také svoji roli.“ Raul Hilberg, historik „A tak i zvony vítězství nám teď zněly pochmurně a temně a naše duše byly naplněny současně radostí i bolestným pocitem studu, neboť jsme toužili zbavit své svědomí a svou paměť špíny, která na nich ulpěla: a také viny, protože jsme cítili, že tohle se nemělo stát, že nic z toho, co nás kdy potká, nebude dost dobré a čisté, aby vymazalo naši minulost, a že stopy tohoto ponížení si v sobě poneseme navždy a ponesou si je v paměti i ti, kdo se na něm podíleli, i místa, kde se to stalo, i naše pozdější vyprávění.“ Primo Levi, přeživší a spisovatel


12. 5. 2015 8:01:48

PROLOG „Kdo nemá pro co žít, není ani s to nalézt cestu, kterou by k cíli došel.“ Viktor Emanuel Frankl, psycholog a bývalý vězeň nacistického lágru Ještě v lednu 1945 se za ostnatými dráty nacistických lágrů nacházelo nejméně 600 tisíc vězňů. Jiný odhad hovoří dokonce o 714 000! Celkový počet vězněných v letech 1933 až 1945, kteří se nedobrovolně ocitli v nejrůznějších německých represivních zařízeních, lze odhadovat na několik milionů osob. Zvláštní kategorii představují oběti vyhlazovacích táborů. V jejich případě o uvěznění hovořit nelze. Likvidace či vražda. To jsou ta pravá slova pro zvěrstva, jež byla páchána ve jménu rasisticky orientovaného národního socialismu. Pojďme se podívat na příběh osvobození tří míst: Dachau, nejstaršího z nacistických lágrů, Osvětimi, symbolu holocaustu, a poněkud opomíjeného Terezína. Vězni měli v lágrech zemřít, neměli nacisty nikdy usvědčit z jejich zločinů. Naštěstí existují svědkové, kteří přežili místa utrpení. Mělo je zabít vyčerpání, hlad, po válce však někteří promluvili, jiní své vzpomínky zapsali, jednotlivci se i s odstupem několika desetiletí rozhodli předávat své zkušenosti ve školách či před objektivem televizních a filmových kamer. Bývalí vězni nacistických lágrů se s trochou nadsázky stali prvními historiky těchto hrůzostrašných zařízení. Prostý fakt vzpomínání předpokládal jeden zdánlivě samozřejmý „detail“. Vydržet a nezemřít! Jak o zachování holého života hovoří sami přeživší z lágrů a ghett? Z čeho čerpali sílu k překonání nepředstavitelných obtíží, které zakoušeli? Bylo vše dílem náhody, pouhého štěstí, nebo se bývalí vězni domnívají, že měli k dispozici „návod“ na to, jak se

12


12. 5. 2015 8:01:48

Prolog

smrti vyhnout? „Já sám osobně to nemůžu pochopit. Člověk neví, jak je to možný,“ láme si hlavu nad nelehkou otázkou pamětník E. B. „Víte, přemýšlel jsem o tom, ale v mé paměti, v mém vědomí jsem nedošel k závěru, jak je to možné, jak se to mohlo stát,“ odpovídá další z dotázaných. Ve velkém počtu však bývalí vězni uvádějí, že přežili díky náhodě. Alespoň nějakou odpověď na nelehkou otázku tedy nalézají. „Já si myslím, že to byla jenom náhoda,“ konstatovala pamětnice H. B. Slovo, které se stalo synonymem života! Náhoda na sebe jako velká parádnice brala nejrůznější podobu. Kolikrát se jednalo o záměrně klamavé udání vlastního věku, díky kterému vězni šťastně prošli selekcí? Kolikrát poskytl zkušenější spoluvězeň nováčkovi radu? Jak se později ukázalo, mohla mít tato informace cenu lidského života. Náhoda se mohla znásobit, vytvořit řetěz náhod. Kdyby jedna část tohoto propojení vypadla, kdyby se řetěz poškodil a oko nevydrželo, vše by dopadlo pravděpodobně úplně jinak. Někdy je ve vzpomínkách přeživších náhoda zaměňována za štěstí, osud, vyšší moc či jiné nadpozemské síly. „Já nějak věřím na ten osud. Člověk by si měl vážit, že je vyvolený, že přežil. Asi je to osud,“ odpovídá paní B. G. Šlo však náhodě či osudu nějakým způsobem pomoci? Mohl jít člověk své záchraně vstříc? Někteří přeživší to připouštějí a s váháním v hlase dodávají, že určité „výhody“ snad k dispozici měli. Neměli je však i jiní? A ti stejně zahynuli! Zcela jistě bylo obrovským darem pevné zdraví a dobrá fyzická kondice. „Přežili jenom ti enormně zdraví,“ konstatoval ve svém vzpomínání pan B. P. V příznivější situaci se také mohli ocitnout mladí. „Protože mi bylo třináct let a že jsem dosah toho všeho ani nepochopila,“ uvádí přeživší, která prošla vězněním v Osvětimi-Birkenau. Dospívající byli méně zatíženi životními zkušenostmi a možná ani vždy nedomýšleli vývoj probíhajících událostí do tragických konců. Smrtelné ohrožení si prostě tolik nepřipouštěli. „No hlavně jsem měl to štěstí, že jsem byl mladej. Nikdo jiný to vydržet nemohl,“ komentuje nelehkou životní epizodu pamětník L. S. Pomohlo jistě i to, jak byl člověk vychováván, jak trávil před válkou volný čas, k jakým hodnotám byl veden. „Tatínek nás vedl k samostatnosti, nebejt tak slepě závislej, naučit se orientovat

13


12. 5. 2015 8:01:48

A brány se otevřely…

v situaci. Nepodlehnout okamžitě panice,“ vzpomíná paní T. D. „Kdo ztratil nervy, tak byl vždycky jeden z prvních, kdo nevydržel,“ zamýšlí se nad vlastním osudem pamětník R. R. „Naše maminka nám vždycky říkala: ‚Holky, dvě věci v životě berte klidně: ty, co se změnit dají a ty, co se změnit nedají. A ty, co se změnit dají, změňte. A ty, co se změnit nedají, vemte si z toho tolik, aby to šlo žít, ostatní hoďte přes palubu.‘ Tato poučka mě velmi mnoho pomohla a já jsem si říkala: tak tady se nedá změnit vůbec nic, tudíž moje lidské já pohřbím hluboko do sebe a zůstanu teda číslem, protože jinak se odsud nedostanu,“ vysvětluje osvětimská přeživší E. J. Důležitou roli mohla sehrát skautská průprava nebo obecně vřelý vztah dospívajících k fyzické kultuře a zdravému životnímu stylu. Jak řada terezínských přeživších ve svých vyprávěních uvádí, byla velmi důležitá také možnost mobilizovat vlastní vůli po přežití prostřednictvím aktivního i pasivního podílu na kulturních či vzdělávacích akcích, které byly v ghettu pořádány. „Prostě se zpívalo a zapomnělo na všecko a ten zpěv a ta muzika nás úplně odtamtud odnesly,“ vzpomíná pamětnice E. H. Zpěv zbavoval strachu. „Voskovec a Werich! Ty nás držely ty písničky,“ upřesňuje paní Z. R. Zpěv dával na chvíli zapomenout na nedostatek, který v Terezíně panoval. „Když nám bylo nejhůř, tak jsme si takhle zpívali a většinou jsme si tak zpívali, když jsme byli hladoví, protože když jsme mluvili o jídle, tak ten hlad byl ještě větší,“ upřesňuje přeživší A. H. Také za ostnatými dráty Osvětimi hledali vězni duševní oporu. Zpěv dokázal člověka posílit i v prostředí, v kterém ho všudypřítomnost nebezpečí a smrti neúprosně zbavovala vyšších potřeb. „Co nás tak hlavně v Osvětimi-Birkenau drželo, že v takovém množství lidí v tom baráku se vždy našly šikovné ženy, které uměly něco zazpívat a to znamenalo strašně mnoho. Písničky nám pomáhaly odpoutat pozornost,“ vzpomíná pamětnice P. R. Vedle zpěvu byl pro řadu přeživších rovněž důležitý prostý fakt mít někoho, s kým si navzdory nesvobodě mohli jednoduše povyprávět. „Ty vězenkyně v táboře Bernsdorf potřebovaly duševní potravu tak jako chleba. Tak jsem je tam shromáždila v největší místnosti a pokaždé o volných nedělích jsem jim něco vyprávěla, nějakou hru od Karla Čapka, Ibsenovu Noru. Já jsem viděla na nich, jak to hltají, já jsem tím dáváním přijímala,“ s dojetím v hlase vypráví přeživší

14


12. 5. 2015 8:01:48

Prolog

S. L. Udržet sociální kontakt, sdělit svá přání, projevit očekávání od poválečného života, zavzpomínat na domov, vylovit z paměti běžné činnosti, kterým se lidé věnovali v dobách před válkou. To vše bývá ve vzpomínkách bývalých vězňů nacistických lágrů oceňováno jako důležité pro uchování naděje na záchranu. Nebylo to však vždy úplně jednoduché. V prostředí Osvětimi-Birkenau i zdánlivě jednoduchá prosba na popovídání si s druhými vězni mohla narážet na nepřekonatelnou obtíž. Řadě lidí se již hovořit jednoduše nechtělo. „Člověka iritoval ten hroznej klid v Osvětimi. Nikdo z vězňů nechtěl kvůli udržení zbytků vlastní energie mluvit,“ uvádí pan F. K. Možná měl člověk větší šanci přežít tehdy, když se rozhodl, že bude s nepřízní osudu „bojovat“, když si řekl, že to nevzdá. „Kdo se v koncentráku zařídí jako nastálo, propadá beznadějnému úpadku,“ vysvětluje ve své vzpomínkové knize psycholog a bývalý terezínský vězeň Emil Utitz. „Byla to touha žít, touha to přežít. Byl to pud sebezáchovy. Myslel jsem na to, co jsem měl rád,“ zamýšlí se pamětník B. F. „Ta moje vůle pořád žít byla tak silná. Já chci žít, chci mít děti! Ta vůle k životu mne snad udržela naživu,“ konstatoval v životopisném rozhovoru přeživší V. K. „Ten kdo řekl, že to musí přežít, tak se většinou stalo, že to přežil. Jak někdo řek’, vypustil z úst, já to nevydržím, tak to nevydržel,“ dodává pamětnice E. J. Zcela jistě dokázala pomoci víra. „Já jsem cítila zázrak, vždycky přišlo, že v poslední chvíli zase přežiji,“ vysvětluje paní L. K. „To byl od Boha zázrak. To bylo božské požehnání, to se nedá popsat,“ odpovídá přeživší H. T. Nesešlo na tom, zda se jednalo o náboženský vztah nebo politické přesvědčení. Důležité bylo věřit. Mít pouto s něčím, co člověku dávalo sílu v soukromé válce proti nacistickému barbarství. „Buďto lidem pomáhalo, že byli v nějaký organizaci bojový nebo který si říkali, když už jsme tady, tak tady nejsme, protože jsme Židi, ale protože jsme nepřátelé toho fašismu, protože chceme o ten život bojovat,“ vysvětluje historik a bývalý vězeň Miroslav Kárný. Život s pevnými hodnotami přinášel úlevu i vůli snášet dál utrpení, kterému byl člověk vystavován. „Tehdy mně to dávalo sílu k tomu, abych dával ještě něco navíc, než jsem dělal. Tehdy vznikla skupina levicových sionistů, sionistických socialistů ve spolupráci s tamější (v terezínském ghettu působící) komunistickou stranou,“ vzpomíná pamětník J. D.

15


12. 5. 2015 8:01:48


Nemohla být pomyslnou jiskrou naděje také chuť pomstít se? Přežít a oplatit trýznitelům vrchovatou měrou vše, co člověk musel zažít sám! „Měl jsem úplně šílenou, nesmyslnou touhu po pomstě. Ta byla, že jednoho dne to přežiji, že se dostanu do německého města či vesnice, že německé dítě rozseknu hlavou o chodník. Chtěl jsem to tehdy udělat. Naštěstí jsem to neudělal, ne pro Němce, ale pro moji duši,“ vysvětluje přeživší J. S. Podstatnou výhodou byla manuální zručnost, přesněji řečeno možnost dostat se mezi chráněné profese, které byly k chodu tábora či ghetta zapotřebí. „Lidi, co nebyli zvyklí pracovat, umírali,“ objasňuje pan J. F. „Řemeslo mne zachránilo, v dílně za každýho počasí,“ vysvětluje si záchranu života pamětník Z. N. Bylo výhodou, když otrok za ostnatým drátem rozuměl jazyku, kterým byly vydávány povely. Se znalostí němčiny naděje na život rostla. V určitých případech jazyková vybavenost vedla k pracovnímu zařazení, které skýtalo větší šanci vyhnout se namáhavější, a tím i životu nebezpečnější práci. „Tak mě používali jako tlumočníka uvnitř tábora a nepustili mne ven do práce. Kdyby mě pustili, tak jsem hotový hned. První den bych zemřel,“ myslí si ještě s odstupem několika desetiletí přeživší F. K.

16


12. 5. 2015 8:01:48

KAPITOLA PRVNÍ

Dachau

„Lagerführer nás vítal, že jsme se dostali do nejlepšího tábora a že je nejhodnější velitel, co byl. Měl takové ty řeči, ale zakončil to asi tak, že nám dokáže, že je hodný. Tam stáli tři vězni, co byli u něho blízko v řadě, tak esesman, co s ním přišel, mladý kluk, ono jich přišlo asi tři nebo čtyři, ten jeden rezatý mu podal bejčák. To měli hůl na konci potaženou kůží. A tam je mlátil, až leželi. Jeden byl operní pěvec, zpíval na Veveří a musel zpívat nějakou operu. Známou, já už nepamatuji. Vstal od nich a říkal: ,Vidíte, nezabil jsem je. Jsou živí.‘“ V. B., bývalý vězeň koncentračního tábora Dachau

LÁGR ČÍSLO 1 „A tak Holý nám říkal: ‚Ježišmarja, snažte se jenom, abyste se nedostali do koncentračního tábora, to je strašné, co se tam děje.‘ Tak jsme se ptali, co tam teda nejstrašnějšího viděl. ‚Tak si představte, když leje, tak vězni musejí lehnout a esesmani, aby si neumazali štyfle, tak po jejich zádech kráčejí z betonu na beton, aby neměli špinavé tyto.‘ Já v duchu osobně… Tenkrát jsem měl několik měsíců po 18. roku, v duchu jsem si říkal: Ale nevykládej takový nesmysly. Nechtělo se mi to věřit. První momenty, co jsem byl v Dachau, jsem si vzpomněl na Holého. V duchu jsem ho zažádal o prominutí, že jsem tak o něm smýšlel, a v duchu jsem řekl: ‚A měl jsi ohromné štěstí, že jsi viděl jenom to, co jsi viděl jako nejhrůznější.‘ Poněvadž prvně jsem viděl tam člověka živého na ohni, před branou ještě, a potom později ten velký zástup lidí s obrovskými flegmonami, a to mrzlo tenkrát, toho 6. ledna. Přes den mohlo být takových mínus 18–20 °C, bylo slunečno sice, ale mráz tam byl, tuhé mrazy. A když jsem viděl ty chudáky, ty vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru a od vrchu až dolů samý hnis, vředy a takové… flegmony. Já jsem to neznal tenkrát, až tam jsem teprve se naučil to jméno, co to je vlastně. Takže to

17


12. 5. 2015 8:01:48


jsem si v duchu vzpomněl na toho Holého,‘“ vzpomíná na příchod do nejstaršího nacistického lágru pamětník V. D. Příběh nacistických táborů začal v Dachau. Ve středu 22. března 1933, nadohled od stejnojmenného středověkého města, šestnáct kilometrů severozápadně od Mnichova byl založen první a zároveň nejdéle fungující nacistický koncentrační tábor. Pravdou je, že ještě před založením lágru v Dachau vznikly tábory Oranienburg, Lugau a Plauen. Jednalo se o provizorní káznice, koncentrační tábor Dachau již vznikl s úmyslem, že bude zařízením trvalým. Zpočátku poskytla lágru zázemí opuštěná továrna na střelný prach. Dvacet plochých polorozpadlých baráků, správní budova a stovky metrů ostnatého drátu. To zatím muselo stačit. První vězni spali na betonových podlahách a před chladem je neochránily ani prořídlé deky. Museli se pod dozorem stráží porozhlédnout po okolí a sehnat nějaký materiál na výrobu paland. První koncentrák rostl tak trochu improvizovaným způsobem. Hned, jak je to možné, svolává si první velitel Dachau SS-standartenführer Hilmar Wäckerle své muže, aby je náležitě uvedl do situace. Všiml si totiž, že stráže komunikují s vězni, dokonce jim dávají cigarety. To se musí změnit! Dachau nebude obyčejným vězením, Dachau přepíše dějiny jednou provždy. „Kamarádi z SS! Víte všichni, proč nás sem Vůdce povolal. Nepřišli jsme sem, abychom s těmi sviněmi uvnitř zacházeli lidsky. Nepovažujeme je za lidi, jako jsme my, nýbrž za lidi druhé třídy. Po léta mohli provádět svou zločinnou činnost. Ale teď jsme u moci my. Kdyby byly přišly k moci tyhle svině, byly by nám všem uřízly hlavu. Proto neznáme žádné slitování ani my. Kdo z kamarádů nemůže vidět krev, ten k nám nepatří a ať odejde. Čím víc těchto svinských psů odpráskneme, tím méně jich budeme muset krmit.“ Z počátku mělo násilí v Dachau směřovat převážně vůči komunistům, sociálním demokratům a odborářům, nenáviděným ideovým odpůrcům nacismu, kteří putovali za ostnaté dráty mezi prvními. Asociálové a kriminálníci na tom byli paradoxně lépe. Později při zavírání a vraždění Židů, Rómů a dalších zcela vydělených skupin již ani o „lidi druhé třídy nešlo“. Podlidé, zvláštní rasa, živočichové zdánlivě podobní lidem. Slitování je to poslední, čím by měl člen SS disponovat.

18


12. 5. 2015 8:01:48

Kapitola první

Dachau

THEODOR EICKE Přestavbu lágru na vzorové zařízení zařídí druhý velitel tábora SS-gruppenführer Theodor Eicke, populární velitel obávaných jednotek Waffen SS Totenkopf, kterým velel až do 26. února 1943, kdy byl jeho letoun zasažen sovětskou palbou, zřítil se k zemi a Eicke v něm nalezl smrt. Ten samý Eicke, jenž se z vůle Adolfa Hitlera stal po Noci dlouhých nožů katem hlavy SA Ernsta Röhma. Zastřelil ho v mnichovském vězení Stadelheim. K čemu se zdržovat soudy. Podle jiné verze měl být Eicke pouze svědkem Röhmova konce. V cele měl střílet jeho kumpán z SS Michael Lippert. Zastavme se krátce u zajímavého životního příběhu tohoto zločince. Theodor Eicke, ročník narození 1892, pocházel z Hüdingenu v Alsasku-Lotrinsku. Studium ho příliš nebavilo, z reálky zběhl k armádě. Dá se říci, že zbraně a boj se staly jeho vášní i osudem. Jaké však bylo Eickeho rozhořčení, když ho po skončení války z armády propustili. Nevděk, který se přetaví v příklon k politickému extremismu. Nenávist vůči demokratickému režimu se ho držela jako veš košile, dokonce kvůli svému neskrývanému politickému přesvědčení přišel o místo placeného policejního informátora. Počátkem dvacátých let Eicke vztekle křižoval celé Německo, o dlouhodobější práci sice nezavadil, ale když se naskytla šance zavítat na schůzi protirepublikánsky zaměřené pravice, vždy se rád zúčastnil. Začátkem roku 1923 se na Eickeho konečně usmálo štěstí, povedlo se mu v Ludwigshafenu nastoupit na místo bezpečnostního komisaře u koncernu IG-Farben-Werke. Ve stejném městě na levém břehu Rýna zakotvil v roce 1928 Eicke také politicky. Rozhodnuto! Bude to perspektivní NSDAP. Zálibu v uniformách vyřešil vstupem do SA. Dlouho však příslušníkem stranických úderných oddílů nebyl, v srpnu 1930 již oblékal stejnokroj SS. Na počátku následujícího roku obdržel opožděný vánoční dárek v podobě povýšení do hodnosti sturmbannführera. Hodností majora však kariéra v černém řádu SS rozhodně nekončila. Skloubit službu v partajních ozbrojených složkách s civilním zaměstnáním již Eicke nedokázal. Politika měla přednost, předvolební boj bral Eicke doslova jako reálnou válku. Co na tom, že proti slovním argumentům oponentů tasil zbraň.

19


12. 5. 2015 8:01:48


Když ještě spravedlnost v Německu dožívala, stihl se v červenci 1932 Eicke dostat za bombové útoky a vraždy před soud. Měl však štěstí v neštěstí. Říšský ministr, v minulosti dlouholetý šéf justice v Bavorsku, Franz Gürtner, nacistům přál. Ne náhodou si ho Hitler ve funkci ponechal až do jeho úmrtí v roce 1941. „Pokud nemůžete rozpoznat vůli Vůdce jako pramen práva, pak nemůžete zůstat soudce,“ sdělil Gürtner kolegovi Lotharu Kreyssigovi, když ho za protesty proti projektu nucené eutanazie zbavil místa. Žádný další soudce proti vraždění postižených lidí nevystoupil. Kreyssig zůstal osamocen. Po válce mu bude nabídnuto, aby se do řad justice vrátil. Odmítne. Smysl života najde v evangelické církvi, charitě a mírovém hnutí. Vraťme se však zpět do roku 1932. Gürtner zařídil, aby Eickeho pustili z vězení na krátkou dovolenou. Eicke nebyl hloupý, na nic nečekal a rychle zmizel do Itálie. Pod Mussoliniho ochranou se již skrývala celá řada hledaných či odsouzených osob z řad NSDAP. Život emigranta Eicke nezakusil na dlouho, o úspěchu strany nepochyboval. Brzy na viděnou v Hitlerově Německu! Krátce po převzetí moci nacistickými soukmenovci se Eicke vrátil do Ludwigshafenu. Již v červnu 1933 si na něj šéf SS vzpomenul. Heinrich Himmler věděl, že koncentračním táborům se musí vládnout pevnou rukou. Tou Eicke disponoval v míře až nadbytečné. Již víme, že byl Theodor Eicke jmenován šéfem prvního skutečného lágru. Žádná improvizace. Nadešel čas Dachau. Teror, brutalita, svévole dozorců, nenávist až za hrob vůči Židům a dalším parazitujícím podlidem, kamarádství mezi členy SS. Kdyby Eicke napsal příručku pro dozorce, mohla by klidně výše uvedená hesla označovat jednotlivé kapitoly. Koncentrační tábory Třetí říše vděčily „Papa Eickemu“ zkrátka za hodně. V červenci 1934 byl Eicke povýšen do hodnosti gruppenführera SS. Ukázalo se, že pro organizování útrap má velké nadání. Centralizoval systém koncentračních táborů, založil mnoho pobočných lágrů, které jako měsíce obíhaly kolem vlastních planet. Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Lichtenburg. Zvrácený vesmír, do kterého po anšlusu Rakouska v březnu 1938 přibyl Mauthausen. Káznice pracovaly celkem obstojně, Eicke jako hlavní inspektor těchto zařízení na vše podstatné osobně dohlédl. Válka na východě

20


12. 5. 2015 8:01:48

Kapitola první

Dachau

však přinášela jiné úkoly a výzvy. Eicke měl vyniknout jako válečník. Spíš by se slušelo napsat jako lidská hyena v čele více než dvacetitisícové jednotky SS-totenkopfverbände, která slídí v polském zázemí, vyhledává odbojáře a Židy, aby je po dopadení buď zavraždila rovnou, nebo poslala za dráty lágru. Po tažení v Polsku Eicke obdržel rozkaz postavit celou divizi. Formování svazku začalo v narychlo vyklizeném Dachau. Následovalo vítězné tažení na západě. V Rusku již tolik štěstí Eicke neměl. Na začátku července 1941 byl Eicke zraněn střepinou miny, skončil v polním lazaretu, kde se léčil až téměř do konce září. Na zimu byl však již zpět u své jednotky. Za zásluhy v boji byl 15. ledna 1941 vyznamenán Rytířským křížem, navíc se od dubna 1942 mohl honosit hodností obergruppenführera. To už však Eickemu nezbýval ani rok života. Boje u Charkova již nepřežil. Při přeletu nad vesnicí obsazenou Rusy byl jeho letoun 26. února 1943 sestřelen a Eicke zahynul v jeho troskách.

POLITIČTÍ A TI DALŠÍ

Jaký byl další osud Dachau, prvního z lágrů? V červnu 1933 se velitelem tábora stal již zmiňovaný Theodor Eicke. Násilí přitvrdilo, brutalita dozorců narostla do obřích rozměrů. Technickou novinkou v ostraze lágru se stalo využití elektrického proudu. Starý ostnatý drát dosloužil, nový pod napětím se zdál být dobrou investicí. Peníze se nemají vrážet pouze do věcí, protože se stejně poškodí, doslouží a skončí na skládce. Eickemu se zdálo, že nejdůležitějším pilířem lágrů jsou muži z SS. Je třeba je naučit efektivně mučit a vraždit! Takové dovednosti nejsou darem z nebes. Dachau jako univerzita systematického zabíjení, Dachau jako návod a vzor! V Dachau byli zpočátku vězněni političtí odpůrci režimu. Jim se podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské „samosprávě“. Pokud političtí mohli, pomáhali. Dobře věděli, že proti nacismu musí bojovat společně, byť v podmínkách lágru, kde odboj měl jen omezené možnosti fungování. Zvláštními skupinami, které se ve vzorovém lágru ocitly, byli jehovisté, Romové a homosexuálové. Jinakost se v Hitlerově Německu nepěstovala. Do Dachau také přibývali němečtí Židé. Někteří si ještě mohli zachránit holé životy. O zázrak nešlo, spíše o doklad improvizace

21


12. 5. 2015 8:01:48


a váhání nacistů ve způsobu řešení židovské otázky. Vybraným Židům nacisté milostivě dovolili přísahat, že pokud si urychleně zabalí jen to nejnutnější a urychleně říši opustí, tak je z Dachau pustí. Poslechli, lekce byla dostatečně názorná. Židé, kteří se do Dachau dostanou později, již takové štěstí mít nebudou. Buď budou zlikvidováni na místě, nebo po Himmlerově rozkazu z 5. října 1942 odjedou transporty do Osvětimi. Po křišťálové noci počet židovských vězňů v Dachau prudce narostl. Během listopadu 1938 jich zavřeli do bavorského lágru víc než 10 tisíc. „Židé v Dachau to neměli snadné. Museli práci, tělesnou, pro ně těžkou, konat ve štěrkovém lomu. Ostraha na ně měla obzvlášť spadeno vlivem Eickeho a časopisu Stürmer, který visel všude po kasárnách a kantýnách. Jako zkáza německého národa byli značně persekvováni a pronásledováni i svými spoluvězni. (…) Speciálně pro Židy vynalezl Eicke zvláštní kolektivní trest. Když se zas jednou rozběhla po celém světě propaganda proti koncentračním táborům formou líčení všemožných hrůz, museli Židé měsíc či čtvrt roku zůstat ležet v posteli, směli vstávat jen k jídlu a k nástupům a museli nastupovat mimo blok. Ubikace se nesměly větrat, okna byla zašroubována. Byl to těžký trest, který měl především psychické účinky. V důsledku trvalého nuceného ležení začali být tak nervózní, tak předráždění, že jeden nemohl vystát druhého. Docházelo k divokým bitkám,“ vzpomínal Eickeho pilný žák a pozdější velitel Osvětimi Rudolf Höß. Další národnosti do Dachau brzy následovaly. Hotový Babylón jazyků. Bývalý český politický vězeň, lékař a sociálnědemokratický politik František Bláha si v roce 1943 poznamenal: „Rusů 8027, Španělů 96, Švýcarů 4, Poláků 5032, Albánců 95, Angličanů 3, Němců 2739, Lucemb. 94, Dánů 2, Jihoslovanů 1816, Elsasanů 66, Paraguajců 2, Čechů 1032, Litevců 21, Norů 2, Italů 698, Lotrinců 18, Portugalců 1, Francouzů 483, Rumunů 18, Litevců 1, Řeků 280, Maďarů 6, USA 1, Belgičanů 228, Bulharů 5, Irák 1, Holanďanů 147, Slováků 5. Stav k 8. lednu 1943, celkem 20 923 vězňů.“ V zimě 1942 začali lékaři SS v táboře provádět na vězních sadistické lékařské experimenty. Úmrtnost pokusných objektů nijak zvrácené doktory netrápila, materiálu bylo stále víc než dost. Ve stejném roce lágr expandoval. Jen to co roste a sílí, má právo přežít. Již nestačil základní opěrný bod, esesmané potřebovali pobočná

22


12. 5. 2015 8:01:48

Kapitola první

Dachau

zařízení, v kterých by živořily další desítky tisíc otroků. Německý zbrojní průmysl měl obrovský hlad po pracovní síle a vězni přišli téměř vždy vhod. Pro černý řád SS bylo pronajímání otrocké práce důležitým finančním příjmem. Válečná prosperita většiny velkých německých firem byla přímo provázána s využíváním otrocké práce. AEG, Bosch, Mannesmann, Siemens, Opel, Volkswagen… „Potom jsem pracoval v BMW – v oddělení, kde jsme vyráběli letadlové motory. A přes děvčata jsme posílali motáky,“ vzpomíná na věznění v Dachau přeživší O. J.

ČEŠI V DACHAU

Po březnu 1939 a zejména po vypuknutí války začal být koncentrační tábor v Dachau nebezpečným místem pro české obyvatelstvo Protektorátu. Hlavně odbojáři se měli mít na pozoru. Postupně bylo do bavorského lágru z českých zemí deportováno přibližně 3600 osob, z nichž asi 1400 zde zahynulo. Táborem prošel například výtvarník a spisovatel Josef Čapek. Kolik chybělo, aby válku přežil? Víme jistě, že zemřel v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu. Přežili budoucí čeští kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran – elita české katolické církve. Z transportu smrti, jež měl do Dachau namířeno, v březnu 1945 uprchl například Arnošt Lustig. Češi přijížděli do lágru spíše po menších skupinkách, zpočátku šlo o komunisty a členy Svazu přátel SSSR. Až 16. června 1939 dorazil do Dachau větší transport se 109 vězni. Tehdy esesáci rozhodli, že Čechů je již takové množství, aby byli soustředěni na izolovaný blok číslo 19. Moc netušili, co toto privilegium znamená. Snad to způsobilo jejich třídní a politické vědomí, které nebylo esesmanům vůbec po chuti. Stali se vězni v baráku, jenž podléhal zvláštnímu režimu, a který byl navíc od ostatních vězňů oddělen ostnatým drátem. Co se bude dít dál? Zatím je terorizoval německý kápo, hrubián a korupčník Hans Schrödel. Čechy nesnášel a češtinu nemohl vystát absolutně vůbec. Hovory v mateřštině vězňů nebude Schrödel trpět! V noci z 9. na 10. září 1939 dorazil po železnici z Protektorátu další transport. Čítal 551 vězňů. Na některé významné osobnosti z tohoto transportu po válce vzpomínal politik, historik a publicista František Loubal: „Během noci jsme poznali, že je tu bývalý

23


12. 5. 2015 8:01:48


pražský primátor dr. Petr Zenkl, redaktor Ferdinand Peroutka, universitní profesor dr. Jan Charvát, ředitel parlamentní knihovny dr. Jaromír Malý, bývalý ministr dr. Ivan Markovič, poslanec dr. Moudrý, spisovatel Josef Čapek, generál Husák, generál Němec a jiní.“ Prý ochranná vazba, spíše však snaha zastrašit národ a ochromit jeho elitu. Tato zářijová skupina vězňů byla umístěna na blocích 27 a 29. Raději v této souvislosti připomeňme, že nejstarší lágr měl jednu zvláštnost. V určitý okamžik byl vyklizen, zdánlivě přestal fungovat, spíš mu však esesmani poskytli oddechový čas. Z tohoto důvodu se František Loubal spolu s ostatními vězni z Dachau stěhovali. Od konce září 1939 do února 1940 sloužil areál tábora jako výcvikové středisko příslušníků jednotek SS-Totenkopf. Vyklízení tábora začalo 26. září 1939 krátce po setmění. Do Mauthausenu vypravili 1600 mužů, 981 do Flossenbürgu a 2138 do Buchenwaldu. Do posledně uvedeného lágru směřovali Češi. V Dachau zůstala přibližně stovka vězňů. Přece jen byl mezi těmi, kteří v Dachau zůstali i v době jeho „výcvikové“ epochy jeden Čech. Jmenoval se Karel Kašák a z Buchenwaldu si ho vyreklamoval zpět esesman Naumann, správce táborových polností. Kašák uměl malovat, ukázalo se, že ho Naumann potřebuje, aby v akvarelech zachycoval postup bádání na urychleném růstu zeleniny a různých travin, které tu prováděl jeden mnichovský botanik. Když SS přestala Dachau využívat jako výcvikové středisko, vrátili se do lágru zpět vězňové z Flossenbürgu a Mauthausenu. Vězňové, kteří odjeli do Buchenwaldu, včetně Čechů, v Durynsku zůstali. Koncentrák čekal na novou českou komunitu. Ta se začala postupně vytvářet od března 1940, kdy nacisté začali za ostnaté dráty Dachau posílat československé vojáky, důstojníky, politiky, vysokoškolské studenty, kněze, odbojáře…

POCHODY SMRTI

Na konci roku 1944 panovaly v Dachau naprosto katastrofální podmínky. Do lágru průběžně dorážely evakuační transporty – pochody smrti plné slabých a nemocných ubožáků. Internovaní nesměli padnout do rukou nepřátel Hitlerovy říše. Některé nacpali do nákladních vagónů. Co na tom, že nebožáci neměli při jízdě střechu nad hlavou. Jiné narvali do dobytčáků, mnohé hnali v nekonečných

24


12. 5. 2015 8:01:48

Kapitola první

Dachau

pěších pochodech. Výjimky se plavily. Tak třeba 5000 vězňů tábora Neuengamme bylo z 25. na 26. dubna 1945 v Lübecku naloženo na loď Cap Arcona. Spolu s nimi se nalodilo 1100 strážných. Šílená plavba nikam. Vězni umírali v podpalubí v otřesných podmínkách. Tečku za plavbou po Baltu učinilo 3. května britské letectvo. Z hořící lodi se podařilo zachránit pouhých 500 lidí. Většinou se nejednalo o vězně. Pochody smrti se jako háďata plazily zpět do hnízda ke své jedovaté matce. V říši příběh lágrů začal, lidské trosky měly být přemístěny do nitra zkázy. Velká rodina měla v Dachau zasednout k poslední hostině. Darem si pochody smrti na zádech nesly epidemie a smrt. Tisíce vězňů pochod smrti nepřežily. Pokud by mohli zůstat v původním lágru, snad by se vězni dočkali osvobození. Historie nezná kdyby. Pokud by ho znala, neznal ho nacistický režim. Ve vztahu k vězňům rozhodně ne. „Já jsem byl v Ebrachu. Tam už byla slyšet dělostřelecká palba a oni nás převezli zpátky do Straubingu. Všichni vězni z Ebrachu jeli do Straubingu. Straubing byl zhruba tak pro dva tisíce lidí a bylo to přeplněné. Bylo tam čtyři tisíce vězňů. A jednou, to bylo čtyřiadvacátého nebo kolikátého dubna 1945, deku a ešus a lžíci vzít s sebou a nástup dole na dvoře. Každý si vzal tu deku. Já jsem náhodou nějakým způsobem získal dvě deky. Vyšli jsme ven, seřadili nás do čtyřstupů a vyvedli bránou ven. A šli jsme do toho Dachau. První dva dny s námi jel traktor naložený chlebem. To řídil vězeň. Ale velel mu nějakej SS, prostě nějakej důstojník. Údajně měl potom nějakou poruchu a dál to nejelo. Další čtyři dny jsme jeli bez jídla, o hladu. Z těch čtyř tisíc vězňů do té vesnice Altfrauenhofen přišlo asi dvanáct set. Ti ostatní tam všichni zůstali ležet. To všechno postříleli,“ vzpomíná bývalý vězeň K. V. Na pochod smrti vzpomínal s odstupem let přeživší L. R.: „Najednou přišla fáma, že jdeme na pochod, že nás vedou do Dachau k Mnichovu. No a skutečně to tak bylo. Přišel befel všechny věci sebrat, zabalit, dát na sebe a ráno jsme nastoupili. Čtyři a půl tisíce lidu nás tam bylo. Hnali nás ve štrůdlu v pětistupech pěšky do toho Dachau. Šli jsme asi pět dní a šest nocí a spali jsme na louce, ve stodole nebo kam nás do vesnice odvedli a nahnali nás k sedlákům do stodol. Některý se třeba dostali do slámy, takže jim bylo dobře.

25


12. 5. 2015 8:01:48


Některý leželi na zemi tam na mlatu, no a některý z nás leželi venku na louce. V každym počasí.“ Z pobočného tábora Kaufering absolvoval pochod smrti do Dachau přeživší F. F. Kaufering byl na poměry nacistického Německa nevelký pracovní lágr, jenž byl v provozu od června 1943 do dubna 1945. Za války v něm bylo vězněno kolem 30 tisíc lidí, oběti jsou odhadovány minimálně na 15 tisíc. Dejme však slovo pamětníkovi. „Kaufering byl menší koncentrační tábor nežli Osvětim a hrůzy velké, zcela odlidštěné továrny na smrt tu nebyly. Těžká, většinou noční práce, dlouhé pochody do práce a nedostatek jídla však během několika dní vykonaly své. U Kauferingu se stavěla velká betonová podzemní hala, snad na výrobu raket, k jejímuž dostavění nikdy nedošlo. Ve dne v noci tam pracovaly tisíce lidí a pracovní tempo bylo ohromně náročné. Desítky esesáků, vojáků a kápů neustále křičely los, los, schneller, schneller! Bylo jich kolem nás tolik, že každý jednotlivec byl neustále pod dohledem. Nosili jsme těžké kolejnice, celou šichtu pytle cementu, žádné lehčí práce neexistovaly. Dost nás bili těžkými gumovými pendreky, které měly uvnitř ocelové lanko. Po jedné takové ráně do ledvin, v baráku, kde jsem přikládal do kamínek proti předpisu, jsem omdlel a proležel noc v bolestech na zemi vedle kamínek. V té době jsem pořád ještě měl vůli přežít. O něco později dosáhly však hlad a oslabení takového stupně, že jsem se rychle stal chodící kostrou, musulmanem, jak se těmto lidem říkalo a jak jsou známi z dokumentárních snímků z konce války. (…) V té době se začaly šířit zprávy o postupu Spojenců do Německa. Vzpomínám si, že polští Židé zpívali na počest toho nějakou písničku, v níž se rýmovalo mazltov a Molotov. Civilní zaměstnanci a někteří starší vojáci začali být slušnější, vzpomínám si, že jeden starý muž v uniformě wehrmachtu, který byl teprve nedávno reaktivován do armády, mi dal jednou krajíc chleba s pomazánkou, když jsme všichni leželi hodiny v polích při denních náletech amerických bombardérů na jihoněmecká města. To bylo někdy na jaře 1945. (…) Koncem března 1945, po neustálých náletech, začal pochod smrti do Dachau. Šel jsem většinu cesty bos, protože dřeváky mi působily při každém kroku velikou bolest. Šli jsme dva tři dny a noci, mnoho lidí cestou padlo. Poslední kilometry jsem jel na nákladním autě. Na Dachau se pamatuju jen velmi matně, byl jsem na přeplněném baráku plném

26


12. 5. 2015 8:01:48

Kapitola první

Dachau

vězňů všech národností, většinou však to byli Poláci. S výjimkou apelu jsem většinu času apaticky ležel na pryčně.“ Některé pochody smrti směřující do Dachau nikdy do svého cíle nedošly. Informace přicházely nepřesné, situace se rychle měnila, lágr nestíhal pojmout všechny příchozí. Improvizací fungování nacistických koncentráků začalo, improvizací asi mělo skončit. Na „nepovedený“ přesun například vzpomínal bývalý vězeň pan S. V.: „V noci z 24. na 25. dubna 1945 nás bachaři vzbudili k pochodu. Museli jsme nastoupit na vězeňský dvůr s jednou dekou a šálkem. V 6 hodin ráno vyrukovalo 350 vězňů do Dachau. Cesta byla úmorná, ti kteří nebyli schopni jít, byli zastřeleni. Trasa pochodu smrti vedla ze Straubingu do Landshutu, Freisingya dál do Dachau. Pochodovalo se od 6 hodin ráno do oběda, kdy jsme dostali kousek chleba a trochu vodové polévky a po hodině odpočinku opět pochod do 19 hodin. Večeře byla obdobná obědu. Spali jsme vždy na louce, po dvou, jedna deka pod sebe a druhou jsme se přikryli. 27. dubna jsme nocovali před Freisingem. Po 20. hodině se přihnala bouřka a my museli stát s dekou na hlavě. Pršelo celou noc a celý den. Přešli jsme přes Freising a tam jsme se dozvěděli, že je Dachau obsazen. Vrátili jsme se do Freisingu, kde nás ubytovali ve stodolách. V mokrých hadrech, ráno nástup k pochodu bez cíle Dolním Bavorskem. V pondělí 29. dubna jsme přenocovali v údolí řeky Isary. Oheň jsme rozdělat nesměli, jelikož přes nás létali šrapnely. Ráno jsme odmítli jít dál. Postavili před nás kulomety a museli jsme pochodovat dál. Došli jsme do nějaké osady, ulehli ve stodolách a čekali co se bude dít. Ráno přijeli Američané, ale o nás velký zájem neměli. Dali nám pár sáčků na odvšivení a pár bochníků chleba. Náš doprovod jsme odzbrojili a zavřeli do sýpek. V osadě jsme zůstali do 16. května, kdy pro nás přijela vojenská auta a vezla nás domů. Před vjezdem do Domažlic nás vítala vypálená budova školy. To byla naše vlast a my zpívali naši hymnu.“

OSVOBOZENÍ

V pondělí 23. dubna 1945 nechalo vedení Dachau nastoupit všechny židovské vězně – dva tisíce osob. Židé měli zmizet hned, sehnat však rychle volnou lokomotivu se zdálo být nemožné. V dobytčácích budou muset pár dní počkat. Následujícího dne esesmani

27


12. 5. 2015 8:01:48


naložili táborové prominenty, aby jejich transport nasměřovali k rakouskému Innsbrucku, kde je mělo převzít tamní gestapo. Ve čtvrtek 26. dubna ráno odešlo z Dachau do práce jen několik komand, pouhá hrstka vězňů, jejichž činnost byla aktuálně nezbytná pro chod lágru. Ve stejný den v dopoledních hodinách přišel rozkaz, aby zbývající vězni nastoupili připraveni na brzký odchod z lágru. Někdo uposlechl, většina se snažila ukrýt, kde se dalo. Bylo patrné, že esesmani začínají být čím dál tím nervóznější. Původně se mělo vyrážet přesně ve dvanáct. Bylo pozdní odpoledne a nedělo se stále nic. Konečně k večeru padlo rozhodnutí, že z lágru za doprovodu stráží přednostně odejdou Němci, Rusové a zbývající Židé. Obzvláště Židé byli na pokraji svých sil, do lágru přicházeli pěšími evakuačními transporty. Celkem se toho dne evakuovalo 8646 vězňů. V pátek 27. dubna 1945, dva dny před osvobozením Dachau, esesmani zaveleli k evakuaci zbylých vězňů. Kdo ještě v táboře zůstal, poslechnout již nechtěl. Následujícího dne tábor opustila většina dozorců. Konečně snad svoboda na dosah pro ty, kteří za dráty Dachau zůstali až do úplného konce. „To se nedá vypravovat. Jenom jsme měli strach, páč bylo vidět, že dvě divize Wiking mají zničit lágr. Ale letadla je zřejmě napadla, asi měli zprávy, tak se k nám nedostaly. Nakonec přišli Američané, přijelo pár divizí. Evangelický farář vyšel na věž a modlil se. Potom jeden mačetou přesekl dráty. Nebyl už proud, páč to někdo viděl a skočil do drátů,“ uvádí pamětník V. B. Nejdéle fungující koncentrák padl 29. dubna 1945. Do lágru dorazily americké jednotky, které zde nalezly více než 30 tisíc zubožených vězňů. „30. dubna 1945 tu najednou byli američtí vojáci a pro nás nastalo vytoužené osvobození a vzápětí konec války. Neměl jsem v té době už žádné pocity, ležel jsem v nějaké nemocnici, když mě zvážili, měl jsem ve svých 19 letech asi 30 kilogramů. Asi po týdnu, kdy nás živili velice výživnou stravou, jsem se natolik sebral, že jsem se vrátil na barák. Teď už jsme ovšem mohli volně vycházet ven, viděli jsme své bývalé věznitele, esesáky, jak pracují pod dozorem amerických vojáků při odklízení hromad mrtvých těl. Začal jsem pomalu přemýšlet o návratu domů a těšit se na setkání s maminkou a sestrou,“ vzpomíná na první okamžiky svobody přeživší F. F.

28


12. 5. 2015 8:01:48

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Milan Hes. A brány se otevřely OSVOBOZENÍ 1945: DACHAU OSVĚTIM TEREZÍN NAKLADATELSTVÍ EPOCHA PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

Recommend Documents