Nakladatelství Epocha

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 1

Nakladatelství Epocha

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 2

Nakladatelství Epocha

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 3

Božena Svobodová

Co z podrážky nejde

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 4

Copyright © Božena Svobodová, 2009 Cover and layout © Karel Kárász, 2009 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2009

ISBN 978-80-7425-009-5

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 5

1.

Jmenování a slib nové vlády začaly jako vždy. Do překrásné Rudolfovy galerie, jednoho z nejzdobnějších sálů Pražského hradu, hřmotně napochodovali praporečníci Hradní stráže a po zbytečně hlasitých povelech důstojníka se rozestavili u stěn, jako by měli ostražitě pohlídat nejen státní vlajku a standartu prezidenta, ale především skupinku společensky oblečených mužů a žen u oken. Praporečníci už to zažili několikrát – jmenování nové vlády! Za chvíli přijde prezident, oni strnou v pozoru, kancléř přečte rozhodnutí, vyzve ty panáky k podpisu slibu, prezident jim podá ruku, pak vytáhne z pravé kapsy papíry a bude mluvit o blahu národa. Předseda vlády v odpovědi všechno naslibuje, přijdou číšníci, rozdají skleničky šampaňského, všichni se na sebe budou uculovat, po chvíli se prezident rozloučí, velitel zavelí stráži k odchodu a bude to. Jen kdyby nebylo takové vedro. Nepříjemné teplo pociťoval i nastupující předseda vlády. I proto, že vyhověl přání prezidentova tajemníka Lesíka a souhlasil, aby přišel i jeho předchůdce, poražený, teď už opoziční předák, všemi zvaný Velký Ruda. Lesík žadonil: nová tradice, symbol kontinuity, politického respektu, významný signál veřejnosti a podobné kydy. Předseda tedy kývl a teď měl v tom horkém červencovém dopoledni za sebou upoceného Velkého Rudu, neúspěšného předchůdce, který před měsícem nejen prohrál volby, ale vysloužil si od tisku i nový postřeh – ten by prohrál volby, i kdyby ho papež, americký prezident, královna krásy a všichni olympijští vítězové drželi svorně za ruku. Možná je to moje první velká chyba, říkal si Předseda ve chvíli, kdy se obrovské bílé dveře otevřely a svým typickým kachním krokem vstoupil prezident republiky. 5

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 6

Došel pod velkou tapisérii a mžouravýma očima si všechny prohlížel. Lehce se usmíval. Jenom Předseda věděl, že před pěti dny většinu z nich hodnotil po svém: „Vybral jste dost průměrné lidi, bojíte se chytřejších?“ Kancléř začal číst. Postupně podepisovali slib a zvolna se vraceli k oknům. Velký Ruda na ně pomrkával, jako by jim naznačoval: „Nebojte se, stejně dopadnete jako já.“ Prezident vyndal z pravé kapsy papíry a začal. „… věřím, že nová vláda bude především dbát o zdravou duši národa, tolik rozpolcenou bezohlednou volební kampaní minulých měsíců…“ Velký Ruda, o dobrých čtyřicet centimetrů menší, šeptal Předsedovi do zad: „Víš vůbec, kde sídlí duše národa?“ Prezident trochu zvýšil hlas: „… vláda je tu především pro velké cíle, neměla by se zahltit podružnostmi. Zdánlivá pečlivá starost o detaily často ukazuje na nedostatek státnického umění…“ Velký Ruda špitl: „Já bych moh vyprávět, hlavně nebuď lakota.“ Předseda by nejraději vyhodil toho pitomce oknem na hradní nádvoří, ale nemohl se ani pohnout. Prezident jakoby bezděčně pojmenoval situaci: „… nový kabinet bude jistě muset se zaťatými zuby odolat nejednomu pokušení zvolit razantní opatření tam, kde se zdánlivě nabízejí, ale zkušenost nám říká, že cit pro skutečný problém doby je cennější než dramatické gesto…“ Bývalý premiér to hned rozvinul: „Slyšíš? Varuje tě, na sliby z voleb zapomeň. A vůbec, nevěř mu, dědkovi…“ Prezident schoval papíry a jen z hlavy dodal: „… a jako vždy při této příležitosti si neodpustím vlastní státnickou zkušenost. Nezapomeňte, že čím méně národ ví o skutečné čin6

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 7

nosti vlády, tím větší úctu u lidí má. Je to jako s párky – ani nechceme vědět, z čeho se vyrábějí, ale když dobře chutnají, dáme si je.“ Velký Ruda stačil ještě syknout: „Přesně tohle mi říkal před čtyřmi roky.“ Všichni se dali do uznalého smíchu. Rty nadšeně roztáhl i Karel, jeden z Předsedových poradců. Od rána se poprvé zasmál a konečně už se tolik nebál, jestli je dost důstojný, dost dobře oblečený, dost pečlivě oholený, jestli se tváří přiměřeně vážnosti slavnostního aktu a nekazí Předsedovi první chvilky ve vysoké státní funkci. Nikdy dřív by nevěřil, že ho osud přivede do tak mimořádné a povznášející chvíle, že bude stát pár kroků od prezidenta republiky a pozorně naslouchat jeho pečlivě artikulovanému projevu. Když se teď všichni usmáli nad bonmotem hlavy státu, rychle se připojil. Jen Předseda ne. Vstoupili číšníci, prezident si obřadně připil s Předsedou a nezapomněl dodat: „Budete-li mít potíže, přijďte. Rád pomohu.“ Pak si přiťukl s ostatními a důstojně odkráčel. Hradní stráž odnesla vlajky na zlacených žerdích a přítomní v sále najednou vypadali jako skupinka turistů, kterým za příplatek nalévají víno. Velký Ruda si vzal Předsedu stranou a docela nadšeně řekl: „Mám zajímavý papíry na patnáct tvejch poslanců. Jsi zvědavej? Počítej s nejhorším!“ Předseda v miliontině sekundy zvážil, co by vzhledem k prostředí Hradu bylo přijatelnější: zda toho parchanta zmlátit nebo poslat do nemytých řití. Pak se ovládl: „Já vím, co máš.“ Zvedl ruku a zavelel svým ministrům i skupince poradců: „Jdeme vládnout, dámy a pánové!“

7

Bab. 1:Bab

11.6.2009

2.

18:17

Stránka 8

Hanička čekala na svého muže před Úřadem vlády už hodinu. Ale nezlobila se. Kdo by mohl přesně vědět, kdy ty ceremonie na Hradě skončí? Kdo mohl odhadnout, jak dlouho bude pan prezident vlídně hovořit, jak obsažně mu nový předseda vlády odpoví, jak se přátelsky nebo jen formálně rozvine povídání u přípitků šampaňským? Nikdo. A už vůbec ne zakladatelka a hlavní hybatelka občanského sdružení Prostý život. Hodinka sem, hodinka tam, Hanička nespěchala. Nová vláda je na světě a její Karlíček v ní má moc důležitou úlohu. Zítra sice v novinách jeho jméno ani fotografie nebudou, ale to chce trpělivost. Dnes je manžílek poradcem předsedy vlády, zítra třeba nějakým státním tajemníkem… a za pár měsíců? Už před pár dny na Karlově perspektivní kariéře zapracovala. Dobře jsem mu ten šedý oblek vybrala, dobře, chválila se v duchu. V takovém oblečení může postupně i do nejvyšších úřadů i k arcibiskupovi… Zarazila se, protože zaslechla policejní sirény a to už k Úřadu zahýbala dlouhá kolona černých aut. Nejdříve vystoupil Předseda, zamával stovce příznivců na chodníku a zmizel uvnitř. Pak jednotliví ministři, neznala z nich vlastně nikoho. Auta odjížděla, za nimi přisupěl velký naleštěný autobus a z něj se hrnuli svátečně oblečení úředníci. Proč byl Karel snad až desátý? Než to stačila promyslet, hrnul se k ní a krásně, jako už dávno ne, ji políbil. „Kájo…, tak jsi to dokázal!“ Opatrně se otočil, a když se mu zdálo, že nikdo neposlouchá, nevídaně hlasitě řekl: „Ano, Haničko, dokázal. I díky tobě! Teď, teď, Haničko, teď už bude všechno lepší!“ Byla si tím jistá. Měla promyšlenou novou, zářivou, voňavou, vzorně dokonalou budoucnost, plnou kamarádů z Prostého života a jejich představ, transformovaných do nové životní reality. Protože stovky setkání a tisíce nových členů, čistých, obětavých, moudrých, příkladných a šťastných, dávaly jistotu – teď už se podaří Prostý život poskytnout všem, teď už nebudou pouhá skupinka, ale většina, jejíž blaho pocítí celý národ. A když jejich stařešina, jak Haničku pěkně nazývali, má svého muže přímo v srdci vlády, není síly, která by jim zabránila dopřát štěstí všem. 8

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 9

Karel odešel za Předsedou a jeho žena se vydala městem. Už ráno se rozhodla, že prvním krokem Prostého života jako prodloužené ruky vlády musí být čistota. Nezajímaly ji pohozené papírky ani psí značky. Zajímalo ji vše, čemu její spolubratři a spolusestry už tolikrát spílali, co proklínali a právem označovali za dílo novodobých pekelníků. Zajímal ji střed města a jeho současná tvář, o které jedna z nejaktivnějších členek, Růženka Špičáková, nedávno trefně poznamenala: „Kdybyste zkřížili starou popelnici s nejhnusnějším kolotočem a to nechali oplodnit americkým filmařem, tak máte lepší Prahu než teď.“ Hanička věděla, že vláda nemůže rozhodovat bez podkladů. Však také Karel byl mistr v jejich vytváření a účelném skladování. Proto se rozhodla podrobně prozkoumat a sepsat nejvražednější a nejzákeřnější rány na duši a těle města a ulehčit tak práci nejen svému muži, ale celému vedení státu. Dopředu si promyslela, které zločiny vybere, aby svou soustředěnou prací pomohla Karlovi co nejvíce a aby ukázala, že členové Prostého života jsou ostražití ochránci národa. Zároveň odkryje nejslabší místa současnosti a navrhne řešení, která nikoho – mimo zločinců – nebudou bolet. Nejprve sedmkrát prošla věhlasnou Mosteckou ulici mezi Malostranským náměstím a Karlovým mostem. Někde si přečetla, že tudy už nejméně jednou prošli všichni Evropané, tudíž v žebříčku popularity jde o místo srovnatelné se Svatopetrským náměstím v Římě. A dovolil by snad tohle papež? Dovolil by obchody s hotdogy, s dresy fotbalových klubů, rozpatlanými malůvkami, lahvovým pivem, loutkami čarodějnic, karlovarskými oplatkami, obludnými čepicemi a – hlavně – se skleničkami, vázami, mísami, cingrlátky, barevnými postavičkami, ještě barevnějšími květinami, slony a vílami, vše ze skla křišťálového, červeného, modrého, žlutého, černého i růžového? Dovolil by papež sklo předstírající diamant, kov, dřevo, textil, vodu, sníh, mlhu, slunce, půdu, kůru stromů i lidskou kůži? Dovolil by skleničky, ze kterých se nedá pít, vázy, které neudrží květ, 9

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 10

mísy bez dna, skleněné figurky zrůdiček a zrůdné tvary pohárů na víno? Dovolil by prznit starý úctyhodný materiál rukama podvodníků, neumětelů, teroristů vkusu, dovolil by v zemi středověké sklářské tradice vyrábět barevné skleněné penisy? A ještě ke všemu je prodávat v této nevelké ulici na jedenácti místech? Hanička se v životě s papežem nesetkala a s mnoha katolickými pravdami – třeba o proměně vína v krev Páně – nemohla souhlasit. Ale věřila, že tohle by ve Vatikánu neprošlo. Vše si zapsala a některé mimořádně hnusné kousky, třeba chorobně špičaté skleněné poprsí v modré barvě, si zakreslila. Vstoupila na nejslavnější most města. Tady vláda celkem nemá co řešit. Letité diskuze o vhodnosti těch nebo oněch obrázků, náhrdelníků nebo zmenšených pražských domečků přišly Haničce už dávno zbytečné. Zde, na zkamenělém přání samotného císaře Karla IV., na památném místě českých dějin, na dlažbě plné krve velkých synů a dcer národa, nad řekou, která zní jako symfonická báseň, se handrkovat o to, kterému většímu či menšímu mazalovi, kramáři nebo doslova obrázkovému vrahovi stanoviště pronajmeme? Ne! Tato špína musí pryč! Chvilku se zamýšlela, zda třeba členové Prostého života by nemohli svými výrobky ze slámy a kukuřičného šustí nahradit…, ale pak si představila most prázdný, zbavený všech darmožroutů a byla spokojená. Ke svému podkladu pro vládu si hned ještě připsala řešení – tzv. výtvarníky vhodně zaměstnat, nejlépe při obnově lesů. Pak se – podle plánu – odebrala k jednomu z domů na nábřeží. Minulý týden si zjistila, jací velikáni se tu v nejtěžších dobách scházeli. Kolik velkých myšlenek tu bylo vysloveno, kolik důležitých manifestů sepsáno! Tady se vedl zápas o české dějiny, tady Palacký, Havlíček, Rieger, Němcová i Smetana družně s dalšími vlastenci pozvedali národ k nebi! Koprštejnský palác! Právě tady se odehrávaly bohatýrské činy, rodily se nové knihy, vznikaly nové politické strany, formovali se noví poslanci do říšského sněmu, plánovaly nové slavnosti na posvátném vrchu Říp, tady se nacházely nové důkazy o literární vyspělosti starých Čechů. Tady se dojatě vzpomínalo na 10

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 11

knížata z rodu Přemyslovců, na velkého Mistra Jana z Husi, na Žižku i Jiřího z Poděbrad, na největšího učitele národů Jana Ámose Komenského a jeho Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Ale i doba novější, jak měla Hanička poznamenáno, tu vyryla významné stopy. V Koprštejnském paláci představil poprvé František Křižík, spolupracovník Edisonův, elektrické osvětlení bytu, nejslavnější švec světa Baťa tu veřejnosti ukázal botu s gumovou špičkou a domovnice Pisárková v dobách druhé světové války schovávala na půdě největší státní vlajku, jaká vůbec byla po osvobození v Praze rozvinuta. Kolik spisovatelů se tu scházelo! A s kým! Po vítězné revoluci v roce 1989 se tady dokonce sešel Václav Havel s celou skupinou Rolling Stones! Nejen tady, ale i na světě má dost lidí v živé paměti tuto oázu velkých duchů a nezlomné síly Čechů a Moravanů a právem pokládají rozlehlý palác za svatyni. Teď je tu největší pražský hanbinec. Hanička si z reklamních tabulí a neonů opisovala: Přízemí – restaurace a pánský klub Vlhké štěstí. První patro – české kuchařinky čekají na vaše klobásky. Druhé patro – asijská pochoutka, mistička s pravým kartáčkem. Podkroví – sendvič, obložíme a ochutnáme dole i nahoře. To vše vyvedené i v jazyce anglickém, německém, italském, ruském a nějakými čínskými hieroglyfy. Na střeše obrovský neon ve tvaru podivně vyšpulené dívky. Hanička sklapla zápisníček a na pomalovanou fasádu zakřičela: „Tohle vám nová vláda zavře do týdne!“ Z přízemního okna vykoukla rozcuchaná hlava: „Co řveš? Ty seš ta nová hajzlbába? Si měla přijít hned ráno, skoro všechno je ucpaný…“ Manželka nového poradce nového předsedy nové vlády si představila, jak tahle čipera bude už za pár dnů uklízet příkopy u českých silnic od plastových lahví a pytlíků. Přála jí ty kilometry snad zdravějšího vzduchu. Šla dál. Zápisníček ji vedl k nejvážnějšímu bodu její disertační práce o nezbytných opatřeních nové vlády – k nákupnímu centru 11

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 12

West, které vyrostlo z bývalých historických kasáren na jednom z největších náměstí přímo v centru matičky stověžaté. Obrovská budova se zevnitř zdála mnohem větší než z náměstí. Hanička opatrně vstoupila na pojízdné schody do suterénu, a když vyskočila před rozlehlou prodejnou potravin, už pilně psala: čínské brambůrky, americké hovězí, japonská rýže, hnědý cukr z Bangladéše. Nesmysly z druhého konce světa. Tady to vychvalují na velkých tabulích a někde kvůli tomu dřou děti od slunka do slunka, obří lodě plují kolem zeměkoule, tisíce náklaďáků se řítí z přístavů až do Prahy, v obalech dřímou neznámí brouci a český zemědělec nemá odbyt! Co by vláda slyšela raději? Do obchodu ani nezašla a vydala se zpátky vzhůru, k balónu, který visel nad dvoranou a všem nabízel: U nás se splní každý sen! Zastavila se u koženého zboží. Kabelky, tašky, pásky, peněženky, aktovky, kufry a nějaké vaky, kdoví na co. Mladičká rozesmátá prodavačka byla docela ráda, že někdo přišel. S úslužným gestem naznačila Haničce, že lepší výběr není v celé Evropě, a celkem dobrou češtinou s malým ruským přízvukem dodala: „Nejlepší ceny. London mnohem drahý!“ Cenovky byly malé, některé diskrétně otočené, ale Hanička se nestyděla vytáhnout zápisníček. Pěkná taška rovná se půlka průměrné mzdy, peněženka čtvrtina, kufr dvojnásobek. Zeptala se: „Co se kupuje nejvíc?“ Dívka ochotně spustila: „U nás vsjo. Vsjo. I kufr i taška i pro pány, i dámy, i děti. Vsjo. Kůže, jenom prvoklasnaja kůže. Itálie. Italské krávy, italské dizajny, italské produkty. Vsjo.“ Pak se pozorněji podívala na návštěvnici a uvědomila si, že z byznysu nic nebude. Dodala: „Toto ne proletarskij magazín, ne proletarskij.“ Nemusela Haničku vyhánět. Ta chápavě pokývala hlavou a vyšla na ochoz. Nákupní centrum West! Ve středu Prahy! Nejdražší kabelky, nejdražší svetry, nejdražší sukně, kravaty, psací pera, boty, hrnce, talíře, lyže, bonbóny, voňavky, doutníky, povlečení, šperky, salámy, kalendáře, míče, ponožky a nejdražší krabice na balení toho všeho. 12

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 13

Záleží na tom, kam ještě půjde? Musí vláda vědět víc? Musí vědět, jak dobře investovala tři miliardy korun, když společně s městem prodala kasárna, zaplatila přeložení plynovodu, vodovodu, teplovodu a kanalizace, když uvolnila miliony na mimořádný archeologický průzkum, uhradila přeložení tramvajových tratí, přestěhování sedmdesáti rodin, neboť na místě jejich bytů je výtah pro kontejnery se zbožím, uhradila rekonstrukci domu vedle kasáren, který se začal rozpadat při hloubení podzemních garáží, když udělila výjimku, aby se naproti stojící barokní kostel mohl snížit o pět metrů, aby nezakrýval reklamní panel na střeše Westu pohledům z druhého břehu Vltavy? Musí nová vláda vědět ještě i to, že uprostřed hlavního města bylo nutné vybudovat nový vchod do metra, aby si lidi mohli koupit originální rýžové víno nebo pravé holandské brusle? Odhodlaná stařešina Prostého života už další fakta do zápisníčku nepotřebovala. Tohle můj Karel s Předsedou ještě Velkému Rudovi osladí! Tohle se bude řešit! Přesto cítila, že něco chybí. Chtělo by to ještě nějaký větší důkaz. Těkala pohledem po naleštěných výlohách, až se zastavila u zboží, které jí i všem členům Prostého života bylo blízké: u svíček. Konečně kus normálního světa, radovala se a spěchala kolem ochozu. Svíčkový obchod vedl vysoký, elegantní manekýn v obleku, jaký Hanička nikdy neviděla ani na Předsedovi. „Mohl byste mi říct něco bližšího o vašem zboží?“ Očima přitom obdivovala překrásné tvary a ozdoby a rozmanitou velikost svící, žasla nad krásně vztyčenými knoty. „Bližšího? Já vám, madam, řeknu vše. Protože ve vás vidím znalce, odborníka, specialistu, přímo labužníka. Naše svíčky jsou, jak vidíte, naprostým unikátem. Především jsou vyrobeny ze zvláštní patentované směsi, která zaručuje mimořádnou, madam, opravdu mimořádnou kvalitu. My nepoužíváme žádný rozpatlaný vosk.“ Nepoužívají vosk? My v Prostém životě obyčejný vosk milujeme. Je to přírodní, neškodný tvárný materiál domácího původu. Vosk – to jsou včeličky, příroda a pravidla platná už tisíce let. Vosk tu byl dávno před obchodními centry, kabelkami za tisíce, před americkým 13

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 14

hovězím a italskými lodičkami rovnajícími se cenou slušnému měsíčnímu platu! Vosk je skoro tak zdravý jako med! „Naše svíce vznikají ze speciálního materiálu, vytvořeného biotechnologickými metodami za použití genetického inženýrství. Zkrátka a dobře ze žraločích jater se odeber určitý gen, který se aplikuje do bachoru krav a tam se množí. Z bachoru je pak vycucnut zvláštní sondou a upraven za použití lithiových destiček na takzvaný substrát. Ten se zmrazí a pak hned vkládá do čerstvé lidské krve, je promíchán a zadělán do nekvašeného těsta, zvaného maces. Maces se upeče a mele, mele se nejdříve sám a pak s přísadou zralého květáku, čím se podstatně změní jeho pH. A jsme u konce! Získaný polotovar se nazývá chrobáková zeleň. V poměru, který je předmětem přísného tajemství, se tato zeleň smísí s vaječným bílkem, pak žloutkem a pak i drcenou skořápkou. A je to!“ Hanička nevěřícně zírala. Tohle přece nemůže být pravda! Další podvod! Jistě to vyrábějí z nějakého svinstva, z chemických odpadů, možná přímo z jedů! Nedůvěřivě se zeptala: „A knoty?“ „Knoty jsou stejně kvalitní. Vlákna z jemné srsti čerstvě narozených makaků se vkládají do živných roztoků, kde postupně rostou a rostou. Špetka chmýří z opičky se za pár neděl promění v provázky dlouhé metry, metry a metry. Polotovar se rozplete, praménky se stabilizují v hliníkovém roztoku, pak napouštějí sádlem ledních medvědů, samozřejmě syntetizovaným podle genetických vzorců, takže medvědy nepotřebujeme, a nakonec se ponoří do odbarveného umělého asfaltu, aby jasně zářily. Poté už…“ Hanička zbaběle utekla. Utekla a chtěla rovnou za Karlem. Hliníkový roztok, umělý asfalt, opičí chloupky! Tím mají lidi doma svítit. Tím mají zkrášlovat atmosféru svátků a vzácných chvilek. Tohle se prodává! A vláda to neví! Vyběhla na náměstí a trochu se uklidnila. Řekne jim to všechno najednou! O těch skleněných hrůzách, Koprštejnském paláci i nejsvětějším mostě, ale nejvíc, nejvíc o příšerném obchodním centru West, o tom středisku hazardérů s lidskými životy a možná i masových vrahů v luxusních oblecích! Prudce dýchala a rozhlížela se, 14

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 15

kde by si mohla trochu odpočinout. Všechny lavičky obsadili lidé s taškami a balíky. Lidí bylo podstatně méně. Zatnula zuby a šla dál. Čekal ji nejlepší hotel v hlavním městě. Také tato budova se chlubila staletou historií. Kdysi dokonce přechodně sloužila jako královská rezidence. Za vlády dělníků a rolníků se stala archivem, v němž více nebo méně plesnivěla písemná svědectví z nejrůznějších úřadů. Bývaly zde pozemkové knihy, soudní protokoly, soupisy majetku, pitevní zprávy, sdělení a rozhodnutí městského fyzika, jak se nazývala dříve hlava hygienické služby, rozhodnutí o povolení, zamítnutí nebo odložení staveb, statistiky chovu hospodářských zvířat na území hlavního města, kroniky zašlých spolků a firem, velké účetní knihy v jazyce českém a německém, ba i stohy nevyplněných vysvědčení. V nových demokratických poměrech došlo přímo k explozi návrhů na využití vzácného areálu, který kupodivu oplýval bytelnou střechou a mimořádně krásnými freskami z patnáctého a šestnáctého století. S největší podporou veřejnosti se setkal zájem Karlovy univerzity, protože studentů přibývalo a přibývat mělo. S jinými variantami nikdo veřejně nepřišel. Odpovědný vlastník tedy rozhodl. Ale ouvej! Vláda Velkého Rudy prodala staré budovy, gotickou kapli, krásné nádvoří i obrovské podzemí mezinárodní hotelové společnosti Babinski za cenu zbořeniště. Během tří měsíců byl předložen a schválen projekt na výstavbu nového hotelu nejvyšší mezinárodní kategorie. Různí pisálkové a údajní obránci staré Prahy sice halasně protestovali, ale ani soudy nenašly na prodeji a novém plánu sebemenší vadu na kráse. Nastoupily bagry a nákladní auta plná starých kamenů a cihel, pak ve dne v noci pracovaly pojízdné pumpy s betonem a těžké tahače s dlouhými ocelovými traverzami. Hotel Babinski otevřel přesně v termínu. Za pár dnů zjistili členové Prostého života, že z obrovského areálu s půlstovkou pokojů a deseti restauracemi, s tělocvičnami, bary a obchody odjíždí denně pouze jeden vůz s odpady. To bylo tajemství! Naopak se nijak 15

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 16

netajilo, že se hned po volbách stal ředitelem hotelu bývalý ministr bývalé vlády Masný. Tato fakta přivedla Haničku do zlatých otáčecích dveří a dál kolem kukaně operetně oblečeného portýra až do kavárny Marlen Dietrich. Dobře vycvičený číšník okamžitě pochopil, že zašpiněné tenisky nesignalizují výstřední italskou hraběnku. „Čekáte na někoho?“ „Ne, jen bych… třeba minerálku, jo, vodu…“ „U nás stojí sto padesát korun. Dvě deci.“ Hanička polkla naprázdno. Věděla, že za Karlův nový plat si tady může klidně dopřát i svíčkovou s knedlíkem, ale platit za skleničku vody totéž, co běžně dávala za batikovanou sukni z dílen Prostého života, jí připadalo silně nehospodárné. „To je minerálka z dovozu nebo česká?“ „Perrier, madam.“ Číšník použil obvyklé oslovení. Vzápětí se toho slova sám lekl. „Tak si dám stejné množství českého čerstvého mléka.“ „Prosím. Ale cena je stejná. Vodu, mléko, džusy, zeleninové šťávy i čaj podáváme za stejnou cenu. I petrolej, když je potřeba.“ Manželka vládního rady si v klidu zaznamenala úplně novou informaci, rozhodla se velkoryse přejít nejapný číšníkův vtip a zeptala se: „Když zaplníte odpadkový koš, kam se to vyváží?“ Číšník si ještě jednou prohlédl celkový zjev aktivistky Prostého života, pokýval hlavou nad jejím umaštěným zápisníčkem a dospěl k nezvratnému názoru, že před ním sedí nebezpečný živel; nějaká směs anarchizmu, ekologizmu, volnomyšlenkářství a pravděpodobně i zakukleného bolševizmu. Proto pokračoval v duchu poučení z několikrát absolvované služební instruktáže: „Kam se to vyváží? Do prdele, paní, do prdele. Přesně tam, kam vás teď pošle naše ochranka.“ A zmáčkl malé bezpečnostní tlačítko v kapse své brokátové vestičky. Hanička na nic nečekala, a když vybíhala ven, roztočila za sebou hlavní turniket tak, že zadýchaný agent musel setrvačnou hmotu pracně brzdit skoro minutu, aby se dostal ven. Ale venku bylo k vidění jen krásné, i když trochu chladné léto. Tak tohle nevyšlo, jsou zákeřní jak Hitler! Hanička se rozmýšlela, jestli by její dosavadní práce zatím vládě nestačila, nebo jestli má pokračovat podle připraveného plánu. Na hotel si stejně budou muset posvítit nějak jinak! 16

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 17

Další bod v jejím notýsku nesl název Autobusové nádraží. Byla tu v poslední době mnohokrát, členové Prostého života nejezdili na pražská shromáždění auty a často si žádali, aby je u autobusu někdo čekal, protože by se jinak – jako venkovští balíci – prostě ztratili. Nejhorší byli Jihočeši. Jednak si nikdy nekoupili ani nejlacinější plán hlavního města, protože takovou útratu pokládali za mrhání finančními prostředky, jednak si nekupovali ani místenky a následkem čtyřhodinového stání v autobusu jim tak ztuhly nohy a brněly je, že okamžitě po příjezdu vyžadovali od Haničky, aby jim – za své – koupila jedinou účinnou medicínu, párek v rohlíku. V Budějovicích, Třeboni nebo Krumlově by to nepodali ani celoživotnímu nepříteli. Tihle příznivci z kraje rybníků, lesů a vkladních knížek se velice rozzlobili, když zjistili, že na autobusovém nádraží se platí i za informace. Mockrát to zkoušeli a vždy dopadli stejně. Každá z autobusových společností měla jiné barvy vozů, jiné ceny jízdného, jejich personál nosil jiné uniformy. Každá disponovala svým informačním okénkem, šířila směrem k veřejnosti vyzdobené prospekty a fotografie usměvavých cestovatelů. Všechny ovšem měly promyšlený postup, jak se vypořádat s otázkami cestujících: „Dobrý den, kdy jede autobus do Strakonic?“ „V osm deset. Dostanu pět korun.“ Žadatel zakroutil hlavou, ale zaplatil. „Je to na místenky?“ „Je. Dostanu pět korun.“ Žadatel už trochu zaváhal, ale většinou zaplatil. „Nejede něco později?“ „Ne. Dostanu pět korun.“ Žadatel se rozzlobil a zařval: „Kulový! Radši pojedu vlakem!“ „Vlak jede ve tři. Dostanu pět korun.“ Žadatel si odplivl a šel k vedlejšímu okénku, kde je čekala půvabná dívka od konkurence. „Kdy jede autobus do Strakonic?“ „Náš skvěle vybavený, klimatizovaný autobus s promítáním komedií a kreslených pohádek jede v deset dvacet. Dostanu pět korun.“ Není divu, že spořiví členové Prostého života z jižních Čech inspirovali Haničku k zápisu autobusového terminálu do její soukromé a průběžně aktualizované Bílé knihy nezbytných vládních kroků. A protože i dnes si ověřila ďábelskou praxi informátorů, legalizova17

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 18

nou nenápadnou cedulkou u vchodu – Informace o odjezdech, příjezdech, jízdném a dalších službách jsou placeny jednotnou taxou 5 Kč –, nemusela ztrácet čas a spěchala k dalšímu kritickému bodu, který pracovně nazvala Státní duchovní podvod. Jen pár stanic tramvají od autobusového nádraží se ve sportovní hale občas scházeli zastánci Prostého života, aby si přátelsky popovídali o významu pohanky, vyměnili si recepty na čočková jídla, zacvičili si staré sokolské sestavy, případně někdo názorně předvedl, jak se dá nacpat slamník původním materiálem, aby poskytl zdravější a pohodlnější spánek než všechny ty řezané molitany, pružné rošty a polohovací hejblata za tisíce. Bývala to moc pěkná setkání, plná družnosti, upřímnosti a nezištné pomoci. Prostý život fungoval jako ostrůvek bezelstného lidství, obětavého bratrství a otevřených srdcí, přesně tak, jak život starých Čechů popisovaly dávné kroniky i spisy autora nejváženějšího, Aloise Jiráska. Jen jednou se Hanička spletla a pozvala své druhy a družky do haly o hodinu dříve. Bylo to nepříjemné, ale nemohla lidi ze všech koutů republiky poslat pryč, nemohla je vypustit na hodinu do nepřátelského města plného laciných sklíček, hanbinců, řvoucích turistů, předražených restaurací a další špíny prosperující Prahy. Domluvila se tedy se správcem, že přátelé Prostého života si tiše zalezou na balkony a jako myšky budou meditovat nad rozdanou příručkou Slovanská pravda a její obránci. Řečeno slovy starých pověstí – tak se i stalo. V sále se zatím děly věci zvláštní – začalo představení programu Umění vzdorovat – umění manažera. Několik stovek pěkně oblečených, načesaných a voňavých lidiček se posadilo do vyrovnaných řad a většina jich na kolenou rozložila laptopy. Na pódium vstoupil podivně oblečený muž, spíše lesní strašidlo. Za ruku vedl podivného mladíka v černém trikotu s křiklavě bíle namalovaným obličejem. 18

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 19

Lesní duch zařval: „Jak vzdorovat smrti. Díl první.“ Trikot si lehl a rozedranec se k němu sklonil. „Řediteli, zlatíčko, co se stalo? Co tě bolí, cukříčku, probuď se, jsme tady, my ti pomůžeme. Řediteli, přece to není pravda, řekni, no, přece je naděje, řekni jen slovíčko, jen pohni pusinečkou, no, probuď se!“ Pak se špinavec rozplácl údajnému nebožtíkovi na hrudníku, a kdyby nebyl mrtvý, určitě by ho udusil. Plakal opravdu jako na pohřbu. Pak vyskočil a začal vyndávat z nějaké barevné mošny strašlivě páchnoucí byliny, jakési kopřivy nebo bodláky, co rostly v prasečím chlívku. Jednu lodyhu přelomil napůl a bledé tváři zasadil kus do každého ucha. Poté zvedl ruce ke křišťálovému lustru a příšerně zašišlal. Jeho deformovaná čelist vytvářela příšernou artikulaci: „Vládče všehomíra, stůj! Stůj a své sto sáhů douhé osmiprsté paže zatím ukvyj!“ Sál mlčel a zíral. Členové Prostého života také. Strašidlo pokračovalo, až se velký lustr roztřásl: „Volám ducha Krobi, ducha Zobi a ducha Nedobi. Duchové dobří, duchové zlí, duchové proftřední! Volám vás k poradě. Volám vás, abyste vuátili, co neprávem chcete držet. Vraťte tomuto nebohému elementu sluch, zuak, cit, chuť, hybnost a vše, co mu patří. Poslední výzva, jinak vás na tisíc let proměním na černé kameny v údolí Velkých otfesů!“ Dál bylo ticho, ale kouzlo nepochybně začínalo účinkovat, neboť kouzelník si přiložil ruku k uchu a někteří posluchači také! „Kdo se neprávem pokouší o tento nebohý element, je proměněn na kámen. Kámen, slyfíš, Krobi, slyfíš Zobi, slyfíš Nedobi? Kámen mrtvý, černý, nehybný, bezmocný. Stokrát obejdu nebohého, a když se duchu nepodrobíš, jsi kámen! Už jsem obešel třikrát a čekám!“ Kroužil kolem ležícího muže, vztahoval upatlané ruce a najednou utrousil k obecenstvu: 19

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 20

„Chcíplej ředitel, to nemusí špatný, co? Co říkáte?“ „Nemusí!“ Ohlas byl docela silný. „Jo, vypadal docela dobře, ale lepší bude postoupit na jeho pozici, ne?“ „Bude.“ Ještě silnější ohlas. Odporný mužík kroužil dál. „A byty máte pfece koupený, ne?“ „Na hypotéky!“ Teď už odpovídal celý sál. „Takže by povýšení bodlo!“ Kroužil dál a opatrně překračoval lodyhy v nebožtíkových uších. „Peníze, které jste vydělali bokem, nikam nehlaste! Mají vládní úředníci nějaký příspěvek na pohřeb?“ „Nevíme.“ Kroužil dál, ruce už mu poklesávaly, ale přesto je znovu zvedl. A zase zařval: „Už kameníte, už kameníte! Devadesátkrát jsem obešel element a vy mlčíte!“ Magor pěkně balamutil. Obkroužil tělo sotva dvacetkrát, ale třeba mají duchové jiné počty. „Měl kartu? Máte pfístup k jeho kontu?“ „Kartu měl, přístup nemáme!“ „To je špatný, to je špatný. Tak se nezdržujme. Stačí, když jsme viděli, že to nebyla fáma. Dneska a v téhle zemi nemůžeš vězit ani smrti.“ Spustil ruce a zazpíval jako farní sbor: „Jen kamení, kamení, kamení. Na tisíce let fpatné znamení. Má kletba z nebe pramení!“ Bleskově vytáhl figurantovi kopřivy z uší, strčil je do kabely a byl pryč. Potlesk byl strhující. Údajná mrtvola se zvedla, oprášila trikot a hluboce se klaněla. Pak řekla: „Přátelé, nyní si ukážeme, jak na stejnou situaci reagujeme, když obětí je nikoliv nadřízený, ale podřízený. 20

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 21

Pro život ve státní správě je taková příprava neocenitelná. Nezapomeňte, že jen připravený člověk dobře slouží lidu!“ Hanička se dívala po svých ovečkách a viděla hrůzu, která jim kapala z očí. Lehce rukou naznačila, aby se vytratili, a byla ráda, že poslechli. V předsálí všichni mlčeli. Nemohli se vzpamatovat. Hanička, aby zahladila popletenou pozvánku, se vydala k velké vývěsce s rozpisem programu. Na příslušném řádku našla: Kurz kreativity pracovníků státní správy. Pořádá Úřad vlády České republiky. Dnes to je přesně týden a podle rozpisu má lesní divoch zase řádit. To bude Karla i celou vládu určitě zajímat! Bohužel bylo zavřeno, nějaká porucha vody. Ale správce jí ochotně otevřel a na vývěsce ukázal, že kurzy pokračují, ba dokonce na každý týden kdosi přiobjednal ještě další lekci. A rozpočet byl zdvojnásoben. „Celý to teď vede nějaká Italka, furt sem leze a kontroluje. Počkejte, jak vona se jmenuje…, v životě sem takový méno neslyšel. Tady to je: nějaká Giovanna Capallini. Česky mluví jako Turek a dělá pro vládu!“ Byla spokojená, do zápisníčku přibyla další důležitá poznámka. Zbývala poslední zastávka, pro vládu možná nejdůležitější. Hotové peníze na ulici. Poklad. Příspěvek ke státnímu rozpočtu. Příklad pozitivního, konstruktivního a vlasteneckého přístupu Prostého života k potřebám republiky. Stačilo pár stanic tramvají a byla na místě. Opuštěné slepé koleje kousek od středu města. Říkalo se tomu nákladové nádraží, ale klidně by se to mohlo jmenovat kopřivová plantáž, pohřebiště dalekých cest, slepé rameno vyschlé řeky, i když nejvýstižnější by bylo urnový háj nákladních vagonů státních drah. Specialisté Prostého života – sdružení mělo odborníky skoro na všechno: strojaře, chemiky, švadleny, rostlinné i živočišné zemědělce, 21

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 22

včetně inseminátorů, truhláře i papírníky, deratizátory i cukráře – celý areál nenápadně obešli, spočítali koleje, vagony i ostatní haraburdí a hlásili Haničce: kdyby se to prodalo jen na šrot, minimálně dvě stě milionů. Bez ceny pozemku. S ní by mohlo jít o miliardy. Hanička se potřebovala jen ujistit, že vše je na svém místě, že před nástupem nové vlády někdo nezačal dělat pořádek. Nezačal, stejně tak jako jinde. Teď šla letním dnem domů pěšky. Má pro Káju miliony, možná miliardy; má několik jasných námětů na zlepšení veřejné morálky, dále velký doutnající skandál bývalého ministra, který skladuje hotelové odpadky v gotických sklepeních pod hotelem, a ještě Státní duchovní podvod za státní peníze! Za jeden den možná udělala víc než ministři, kteří se teprve rozkoukávají po svých nových úřadech a učí se telefonovat! Hanička měla pravdu, první zasedání nové vlády připomínalo nástup skautů k budování stanového tábora. Velmi mnoho úkolů dostal i Karel. Všechny si zapsal a neprotestoval. Věděl, že všechno zvládne, pokud nenápadně, ale důsledně zavede Karlíčkův systém, to znamená založí barevně označené hromádky všech písemných materiálů a od prvního dne bude pečlivě dbát, aby mu v nich nikdo nehrabal. Trochu překvapil tajemnici Procházkovou, když si vyžádal sadu barevných samolepicích papírků a jinak nic. Trochu překvapil i sám sebe, když si poprvé přečetl Předsedův jmenovací dekret, v němž se vedle jeho jména objevila dvě důležitá slova – vládní rada. Trochu pak doma překvapil i Haničku, neboť si nechtěl poslechnout její objevy, ale vzal její pracně vyplněný zápisníček, bez nahlédnutí ho strčil do své tašky a řekl: „Uměla bys být vášnivá? Jsem přece poradcem Předsedy!“

3.

Poradce předsedy vlády Karel H. se těšil na hezký den. Zasedání sněmovny začalo už brzy ráno a to znamenalo, že všichni 22

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 23

ministři i Předseda vlády jsou ve svých lavicích, naslouchají poslancům a myslí si o nich, že větší idioty nikdo nikdy neviděl. Také to znamenalo, že Úřad vlády, rozlehlá budova na vltavském nábřeží, je plný klidu a soustředěné práce. A že to byla a je práce! Například Karlova kancelář, kde stál nejen jeho stůl, ale i dlouhé nízké regály, sloužila jako třídírna a pohotovostní úložna materiálů pro zasedání vlády. Byla to jeho zásluha, jeho koncepce a pýcha. Přesně srovnané balíčky, komínky s důvodovými zprávami, barevně oddělené rozpočtové nároky, návrhy usnesení, přílohy, vládní návrhy zákonů i jejich definitivní verze. Pohádka, pohádka! Chceš nařízení vlády o myslivecké stráži? Chceš usnesení, kterým se mění nejmenší dovolená šířka chodníků v městech nad deset tisíc obyvatel? Chceš návrh a pak definitivní znění zákona o kulturním vyžití vězňů? Chceš nařízení o vodoměrech, slepičím moru, barvě tramvají, cenách léků proti škytavce, evropské směrnici o velikosti bot, mezinárodní smlouvu o ponorkách, doporučení prezidentovi vyznamenat Svaz jednorukých, chceš rozhodnutí o zrušení pomníku Bdělé komsomolky v Chomutově nebo schválenou mezistátní dohodu s Polskem o posunutí hraničního kamene číslo sedmdesát šest o tři metry? Toto je vláda, to je její usilovná práce, každodenní důsledná správa společnosti. Než ještě před volbami nastoupil Karel jako poradce u Předsedy, byla tahle nejdůležitější agenda ve stejném stavu jako evidence šroubů, matek, vrutů, podložek a dalšího materiálu ve skladech Správy státních rezerv, když tam přišel. Někdo by řekl – nepořádek. Ovšem náš hrdina měl už tehdy jasno: chyběl promyšlený systém. A tomu systému začali u šroubků i tady na vládě říkat Karlíčkův. Jeho autor totiž pochopil, vymyslel, zařídil a bedlivě střežil princip vidění. Ne vědění, ale vidění. Samozřejmě jiné vidění než v televizi, kde si můžou všelijak nastříhat a slepit obrázky, na počítačích vykouzlit postavičky, napodobit různé hlasy. Víme dobře, že to dělají i ve zprávách. Karlíčkův vynález spočíval ve vidění na vlastní oči. 23

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 24

Když na jeho bývalém působišti neviděla kontrola shora pečlivě označené bedny, krabice, krabičky a pytlíčky se spojovacím materiálem, měl pocit, že mu nadřízené orgány nevěří. To bylo horší než zaražené prémie, horší než důtka v osobním spisu. Člověk poznamenaný nedůvěrou nadřízených orgánů představoval v jeho očích totéž co masový vrah. Tato představa byla správná a vyzkoušená, protože v dobách reálného socializmu se občanovi mohlo stát leccos, například mohl propadnout nadměrnému pití, bít manželku nebo krást v továrně nerezové trubky na plot kolem chaty, přičemž nic nevadilo, pokud se prohřešky neproměnily v nedůvěru vyšších orgánů. Každá situace se totiž dala posoudit ze dvou pohledů. Shovívavě – soudruh sice trochu chlastá, ale kde a s kým? Se spolupracovníky, s obětavým kolektivem, který vždycky plní plán! Takže je co slavit! Soudruh prý mlátí ženu? Ale jděte, není ona dcerou nějakého kulaka nebo dokonce pravicového oportunisty z Dubčekových časů? Ať je ráda, že ji neopustil! Co říkáte? Že soudruh krade materiál? Tenhle obětavý dříč, místopředseda stranické organizace a iniciátor mnoha závazků k významným výročím? Angažovaný soudruh prý krade? Na co a na koho tím chcete zaútočit? Narušit vysokou morální autoritu strany? Existoval pochopitelně i druhý pohled – chlastají a ještě pomlouvají kdeco! Ví vůbec někdo, o čem v té hospodě vykládají! Co je to za lidi? Je tam někdo z našich? Bije ženu? Obětavou členku brigády socialistické práce? Vyznamenanou samotným soudruhem ministrem k MDŽ? Jako kdyby bil nás! A my, soudruzi, my se bít nenecháme! Naše pěst je tvrdá! Krade? Už to ví Bezpečnost? Co ukradl? Nerez! A k čemu potřebujeme nerez? Především pro obrannou výrobu! Každá krádež tohoto materiálu je nejen škoda, ale ohrožení bezpečnosti republiky. Je to sabotáž ve prospěch nepřítele! Co čeká sabotéry? Jasné? Tak v praxi vypadala nedůvěra a její důsledky. Když členové vlády před několika dny poprvé uviděli dokonalé stohy papírů se svou vlastní namáhavou prací, měli jistotu. Jejich 24

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 25

veřejně prospěšná dřina hmatatelně existuje! A jejich jistota znamenala důvěru v Karla, důvěru celé vlády v jednoho člověka! Ten mohl být spokojený. Kdyby se dělo kdovíco, kdyby nějací samozvanci vytáhli lidi do ulic, kdyby cizí moc tlačila na vládu milionem hlavní, kdyby nešel proud, protože zavřeli Temelín, kdyby se neurodilo nebo v červenci napadlo pět metrů sněhu, kdyby dokonce vážně onemocněl prezident republiky, vláda mohla otevřít tuto kancelář, ukázat všem tu pečlivě roztříděnou práci a říct: „My že se nestaráme, my nedřeme, my nevládneme k prospěchu národa?“ Všichni by viděli, a jak se říká: lepší jednou vidět než stokrát slyšet. Karlíčkův systém uzemnil také všechny teoretiky a praktiky počítačů, internetu a jiných novot. Jistě, každý si mohl kliknout a viděl na monitoru celou státní agendu. Ale co viděl? Viděl jednu, maximálně dvě stránky. A zastavme se třeba u nařízení vlády o dani z chovu drobného hospodářského zvířectva mimo podnikatelský sektor! Jednak mělo stránek šest, ale ještě skoro sto stran důvodové zprávy. Ministr zemědělství návrh složitě připravoval, makalo na tom deset lidí dva roky. Ministr financí podklady třikrát vrátil s rozborem ředitelů tří sekcí. Ministr průmyslu dal vypracovat rozklad, jak se nařízení dotýká živnostenského zákona a podnikání vůbec. Na šestnácti stránkách perfektně prokázal, že nijak. Ministryně kultury upozornila na chov pávů na zámcích a připojila pěknou studii o vlivu břidličných střech na paví populaci. Ministr obrany se na pouhých pěti stranách ptal, zda vojenské újezdy mohou chovat kachny pro vlastní kuchyň a kdo by tomu měl velet. Ministryně práce zpochybnila ve velmi odborném pojednání za pomoci šesti profesorů právnických fakult, z nichž jeden byl zároveň místopředseda Svazu chovatelů činčil, nárok započítání výnosů z prodeje bagounů do základů starobního důchodu. A to ani nepřipomínáme, co napsal ministr vnitra o možném zneužívání poštovních holubů mezinárodní sítí teroristů. To se musí vidět najednou, ne na nějakém monitoru. Předseda sice už na prvním zasedání poznamenal, že v době, kdy budou mít lidi vlády plné zuby, budou srovnané komínky papírů sloužit jako 25

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 26

štokrle u šibenic, ale to byl, je a bude jediný moment, kdy s ním Karel nesouhlasil. Teď si zase jako milionkrát v posledních dnech říkal: „Není můj systém úžasný? Je. A zasloužil bych si stejně úžasnou odměnu, ne jen pár tisícovek, co mi dali? Neměl bych dostat miliony, když se ještě větší částky právě v téhle budově vyhazují na dost sporné pitomosti, jako třeba spalování krav a slepic při sebemenším podezření na nějakou infekci?“ Uznal by někdo, že Karlíčkův systém má cenu miliard, tudíž jedno procento by mohlo přistát i u autora? A i kdyby mělo přistát, potřebuje on miliony? Neomylně zamířil k hromádce sedm, kde modrá a žlutá záložka označovaly odložené usnesení o účasti premiéra na mezinárodním kongresu filozofů v Praze. Dluh po Velkém Rudovi! A nejen proto pěkná polízanice. Normálně se schvalují body jeden za druhým, Předseda většinou jenom do zápisu štěkne „schváleno, schváleno“, protože celou tu agendu v podstatě nenávidí. Dodnes nechápe, proč se vláda musí zabývat ochranou chřástala zpěvavého v Kotěhůlkách nebo poloměrem zatáček na dálnicích, a tak si občas před ministry uleví: „Jaká škoda, že jsme vyhráli! Velký Ruda na kongresu filozofů! Doufám, že se k němu přidáte, když se dokážete tvářit vážně nad návrhem zákona o velikosti koblih. Už jste se přidali?“ Stejně se zeptal ministryně školství. Všichni jí říkali Jedovka, protože neustále mýtila z učebnic, učitelů i školních nástěnek jedovaté býlí bolševizmu, ateizmu, drogizmu, alkoholizmu, promiskuity, neúcty ke stáří, nechutenství ve školních jídelnách, pohlavní výchovy i takzvaných nechutných knih, jako byl Máchův Máj nebo Švejk. Teď začala blekotat něco o postmoderních tendencích a Českomoravské unii znalců všedního dne. Předseda, který prozřetelně jen málokdy nahlížel do podkladů, mimo státního rozpočtu a mezinárodních smluv, je snad ani nečetl, poslepu sáhl do důvodové zprávy a dramaticky deklamoval: „Tomu, že metanarativní legitimizační dispozitiv se stal přežitkem, odpovídá zejména krize metafyzické filozofie a krize univerzitní instituce, která na ní byla závislá. Strana devadesát osm, paní kole26

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 27

gyně, a dále. Duch sebereflektujícího se odcizení, přející si převést své vlastní vyčlenění jako jistou formu čistoty, se usilovně snaží vylíčit svět v co nejhorší podobě. Strana sto dvacet čtyři. Takže já mám mluvit k duchu odcizení, když se legitimizační dispozitiv stal přežitkem? A co vy? Nejste náhodou starší sestra Věstonické venuše?“ Ministryně zamrkala a se slzami v očích pípla: „Ale, pane předsedo, mezinárodní kongres, poprvé se takové kapacity sejdou v Praze!“ Předseda vzal do svých štíhlých a vždy běloskvoucích rukou celý balík z ministerstva školství, zvedl jej nad hlavu a tak s ním uhodil o stůl před sebou, že z protější stěny spadl dvoumetrový obraz Masaryka na koni v Ivančicích. „Aby bylo jasno, paní kolegyně i vy ostatní. Nechci vypadat jako primitiv, ale když slyším o postmoderní filozofii a jiných výplodech rumburaků a jezinek – to nemyslím na zde přítomnou ministryni národní kultivace –, přemýšlím, jak se zachovat. Buďto si staromilsky zoufat v tichu domova, nebo nabrat odvahu k velkému slovu. Já ji nabral dnes ráno spolu s kalíškem vynikající meruňkovice ze Znojma, kde mimo ordinaci místního psychiatra o postmodernizmu ještě nikdo neslyšel. Tedy odvážně říkám: Hovno!“ Trosky obrazu zapraskaly, totálně se rozpadly a zhroutily se pod nohy tajemnice Procházkové, která poprvé v životě nevěděla, co dát do zápisu. „Říkám hovno a je úplně jedno, jestli leží uprostřed Malostranského náměstí nebo plave v obrovské čističce. Hovno má svého původce, své jméno, své příčiny i následky. Technicky je stejné od staroegyptských říší po dnešek. A já trvám na tom, že musí zůstat samo sebou i nadále. Nadcházející kongres přivede do naší vlasti několik kategorií filozofů. První vidí hovno v souvislostech. Druzí tvrdí, že souvislosti existovaly už před hovnem. Třetí říkají, že souvislosti budou existovat i po něm. 27

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 28

Čtvrtí naznačují, že souvislosti jsou samy o sobě hovnem. Pátí přinášejí originální zprávu – hovno nemá souvislost. A šestí nás ohromují sdělením – souvislost nemá hovno. K těmto složitým otevřeným otázkám podstaty samotného bytí máme vydat usnesení vlády a dokonce se mými ústy zapojit do debaty. Existuje na světě ještě jiný kabinet, jehož ministryně by vlastní kolegy tak nenáviděla?“ Šéfka resortu školství plakala už nahlas a nabídla se, že dojde pro smetáček. „Smetáček?“ Předseda se opravdu zlobil a slovo smetáček v něm vyvolalo tak strašnou vlnu sebelítosti, že se zaklonil a dlouze, dlouze pozoroval strop jednací síně. Nechtěl totiž, aby kdokoliv z jeho podřízených viděl malinké slzy, které ho od nedávného vítězství ve volbách štípaly v očích stále častěji. „No, že bych ten obraz a rám a tak…“ Předseda mlčel a přemýšlel, zda právě ona není mezi těmi patnácti na seznamu Velkého Rudy. Ale co by na ni mohli mít? Že je pitomá? To je snad nějaké tajemství? Předseda zasedání ukončil. Ale zrovna včera Karlovi uložil, aby mu materiál znovu našel a přinesl. Poradce vytáhl složku z hromádky sedm a pro jistotu ji zkontroloval. Byla úplná, nic nechybělo. V té chvíli se ozval telefon. Tajemnice Procházková. „Až přijde Předseda ze sněmovny, máš jít okamžitě k němu, ne abys utekl domů! Víš, jak ti věří!“ „Samozřejmě.“

4.

Kleofáš Masíčko, generální ředitel vydavatelského podniku ÚŽA, se nervózně vrtěl v křesle a bedlivě čekal na každý zvuk, který by naznačoval, že Předseda se vrátil do úřadu. Ale nic se nedělo. Už hodinu čekal v předpokoji a celou tu dobu se trápil. Po 28

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 29

letech pilného budování svého impéria, po tolika úspěších i krvavých ztrátách zisku byl na vrcholu. Jeho politické i nepolitické deníky, týdeníky, měsíčníky i příležitostné magazíny o hubnutí, pěstování skalniček, sadomasochizmu, astrologii a kutilství přesvědčily většinu národa, že právě tato vlády přináší konečně štěstí z nebe na zem. Každý věděl, že Masíčko zamával veřejným míněním tak obratně, že i největší mezinárodní mediální šarlatáni obdivně zvedali palce. Po volbách nečekal žádnou odměnu. Nepotřeboval trapně škemrat o státní zakázky nebo se uslintaně lísat k ministrům. Jeho odměna měla teprve přijít. ÚŽA se prodá nějakému zahraničnímu žralokovi a Kleofáš si ustele na jedné nebo možná i dvou miliardičkách. Jenom dořešit ty zatracené pozemky pod tiskárnami! Jenom se konečně dohodnout s tímhle podělaným státem! Nebo ti byrokrati radši vrátí celých dvacet hektarů pražskému arcibiskupství a z velkého byznysu bude tahanice na další léta? Dvacet hektarů! Dávno mu je mohli prodat, dávno! Jenomže místo pozemkového fondu se ozvala tajemnice předsedy vlády. Tak tu čekal a věděl, že prosbu nebo spíš příkaz, který mu včera doručili v krásné malé obálce, zatím splnit nemůže. A proto se ocitl ve větším nebezpečí, než kdyby prodal teroristům všechny plány na nejnovější ponorku s pohonem na mravenčí šťávu. Tajemnice Procházková mu před dvaceti minutami řekla, že už jedou. Vládní kolona jede ten kilometr z parlamentu dvacet minut? Najednou se rozlétly velké skleněné dveře a chodbou se řítil Předseda. Masíčko vyskočil a uctivě pozdravil. „Pojď dál, magnáte.“ Důstojníci ochranky s naslouchátky v uších mu beze slov dali najevo, že je může následovat. Ale určitě ne předběhnout. Prošel za nimi do sekretariátu a vstoje musel čekat další minuty, než se vynořila Procházková a ukázala na pootevřené dveře. Opatrně nakročil do premiérovy kanceláře a zavřel za sebou. 29

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 30

„Takže?“ Předseda se díval z okna a nebylo jasné, jestli je připravený na špatné zprávy. „Vaše přání jsme bohužel zatím nemohli splnit.“ „Ještě jednou.“ „Ten seznam poslanců zatím nemáme. Zdá se, že naše zdroje potřebují ještě…“ „Vaše zdroje a vy všichni potřebujete nakopat do prdele. To ti říkám jako jemný intelektuál. Někde jsem četl, že moderní média mají největší práci s vytvářením společenského nebezpečí. A já vám ho našel úplně sám! Velký Ruda je nepřítel stability státu. Souhlasíš?“ „Zatím nemáme žádné informace, že by vůdce opozice destruktivně…“ blekotal Masíčko. „Máte! Dal jsem vám je!“ „Jistě, ale z hlediska demokratických principů…“ „Tak dost, Kleofáši! Mám si snad myslet, že se ti moje vláda nelíbí? Že jsi špatně investoval?“ „To v žádném případě. Pro národ a tím i pro náš podnik je tohle volební vítězství požehnáním.“ Masíčko vypadal jako žák páté třídy právě přistižený při kouření na záchodě. „Můžeš jít. Mimochodem, čím jsi byl, když ještě neexistovala požehnaná volební vítězství?“ „Chemikem. Organická chemie.“ Předseda si pomyslel, jak krásné by bylo, kdyby Masíčko dál bádal nad ropnými deriváty. „Běž už.“ Posmutnělý mediální baron se uklonil a šoupavým krokem pozpátku couval do sekretariátu.

30

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 31

5.

Toho dne byl poradce Karel nikoliv vlastní zásluhou v situaci, jakou ještě nikdy nezažil. V bývalém vojenském prostoru Hříbek něco vypuklo. Asi dvacet tisíc mladých se tam utábořilo, že si udělají mejdan a nějakou diskotéku. Jenomže na Úřad vlády přišly neuvěřitelné informace: starosta blízkého městečka hlásil, že jde o veletrh drog a pornografie, reportéři všech televizí a rozhlasů vysílali zprávy o největší svobodné tancovačce ve střední Evropě, policie signalizovala dvacet porušených paragrafů, tajná služba naznačovala spojení s novou teroristickou sítí a kdekdo Předsedovi volal, že buď stát zasáhne, nebo tahle vláda končí. „Karle, nechtěl bys tam zajet a omrknout to?“ Jinak mlčenlivý velitel ochranky Vařečka mu opovážlivě skočil do řeči: „Pane předsedo, to nestačí. Jsme na počátku krize, věřte mi. Na Hříbku je už nejméně padesát novinářů, nějaké stany těch bojovníků za lidská práva a hlavně – starosta chce za každou cenu tvrdý zásah pořádkových jednotek. Jinak prý místní obyvatelé až do konce akce vyhlásí hladovku.“ „Hladovku? Proč?“ „Protože chtějí, aby se to rozpustilo. Třeba násilím, ale hned.“ „Proboha a kolik je tam těch…“ Předseda najednou nevěděl, jak ty mladé nazvat. „Milovníků techno hudby? Podle informátorů protidrogové brigády přes třicet tisíc a čeká se dvojnásobek.“ „Třicet tisíc na jednom místě! Co tam sakra dělají?“ Vařečka se podíval na Karla a jakoby důvěrně se naklonil k Předsedovi: „Vlastně nic. Pouštějí aparatury na plné pecky, trochu popíjejí a nesmyslně se potácejí na místě.“ „Drogy?“ Plukovník pokrčil rameny: „Nic zvláštního, trochu trávy a nějaké bobule. Ale jestli si přejete, může se tam najít i dost heroinu nebo jiného svinstva. To zařídíme.“ „Tak dost!“ Předseda vyskočil od svého stolu, podíval se na Vařečku jako na vraha a zavelel: „Karel tam s tebou, plukovníku, zajede a večer chci mít objektivní, to znamená naprosto pravdivou zprávu! Nová vláda nemůže šlápnout… víš, do čeho!“ Jeli. Už snad deset kilometrů před Hříbkem na každé křižovatce salutovali černým limuzínám policisté v polních uniformách. Karel přesně nevěděl, co to znamená, ale když uviděl místního starostu 31

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 32

v doprovodu několika policejních důstojníků, hasičů a dokonce důstojníka od letectva, opatrně zašeptal Vařečkovi: „Myslíte, že se bude střílet?“ To už před nimi zadupal policejní důstojník v přilbě: „Pane plukovníku, velitel mimořádného opatření major Pytlíček. Došlo k vážnému narušení veřejného pořádku, majetkových práv, hygienických předpisů a bezpečnosti obyvatelstva. Tisíce mladých protispolečenských živlů jsou soustředěny v čtvercích šest, osm a osm A.“ Vařečka ho přerušil: „Pouze doprovázím poradce předsedy vlády, vládního radu Karla…“ Major se pootočil a znovu zopakoval hlášení. Karel se zmohl jen na stručnou otázečku: „Jde opravdu jen o mladé?“ „Jistě, typické mládežnické pohrdání zákony. Mladí pachatelé…“ Karel si vzpomněl na svého syna s tím novým blbým jménem Harley Davidson. On určitě není mezi těmi tanečníky. Otci někdy telefonoval a pokaždé se ptal: „Táto, jaké máš vůbec na tý vládě benefity?“ Když mu znovu a znovu vysvětloval, že chce pracovat pro celý národ a má moc výhodné stravenky, rekreaci, a kdyby chtěl, tak i nárok na bezplatný odvoz domů, syn se smál: „Táto, kdybych si nezměnil jméno, pekelně bych se styděl, zaplať Amerika, že mám na vizitkách Harley Davidson! Politika! Politiku dělaj dneska jen mazavky. Víš, co je mazavka, táto? Já se to naučil u pěti vagonů mrkve, co jsem nedávno koupil z Rumunska. Doslova to teklo, ale rákosníci to vode mě koupili, voškrabali, vokrájeli, nastrouhali a dodali do všech velkejch pražskejch hotelů. Mazavka! Vy byste se s tím svým Předsedou možná taky dali vokrájet a voškrabat, ale kdo by s tím ztrácel tajmink? Doba chce jenom freš produkty! Mazavky fakujem!“ To byl jeho mladý úspěšný syn, úplně šťastný ze svých byznysů. Shnilá mrkev pro nejlepší hotely. A tady tančících třicet tisíc mladých! A vedro! „Proč máte na hlavě přilbu, majore?“ „Ústrojová kázeň, pane vládní rado. A reálné nebezpečí.“ „Nebezpečí?“ Pytlíček se předpisově obrátil a vedl delegaci pevným krokem k velkému maskovacímu stanu, kolem něhož trčely antény a ve vzor32

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 33

ných řadách stály benzinové agregáty, zelené bedny a další záhadné předměty, možná i složená bombardovací letadla. Velitel si uvnitř sundal přilbu, popadl ukazovátko a začal: „Pánové, jsme v bývalém vojenském prostoru Hříbek, katastr obce Mrakolesy.“ Místní starosta pokročil dopředu a Karlovi nezbylo, než mu podat ruku. Později se ukázalo, že to určitě nebylo bratrské gesto. „Na patnácti hektarech prostoru,“ Pytlíček krásně s ukazovátkem kroužil po mapě, „jsou tři staré armádní objekty. Kasárna Mikuláše z Husi pro tisíc mužů, bunkr Zuzana pro uložení techniky a bunkr Ludvíček pro ochranu před zbraněmi hromadného ničení. Prostor je opuštěn už jedenáct let a prakticky zdevastován. Vrata bunkrů sice neznámí pachatelé dávno odcizili, avšak obranná schopnost těchto objektů je značná. Podle našich výpočtů by se tam mohli ukrýt všichni pachatelé a vytrvat tam několik dnů, dokonce týdnů. Náš přehled o jejich zásobách není zatím úplný. Proto navrhujeme,“ velitel odhrnul mapu a objevil se obraz útoku na nepřátelské ležení jako z vojenské příručky, „nečekat, až se zorientují, ale, promiňte, pane vládní rado, v souladu se zákonem jim rozbít držky!“ Karel se zděsil. Vařečka podrobně očima studoval nosnou konstrukci stanu. Vládní rada sebral všechny síly a pevným hlasem, úplně ochromeným představou, že právě tady měl o něčem rozhodnout, zavelel: „Předseda vlády mi uložil, abych ho informoval o možných řešeních. Není zatím nakloněn nějakému radikálnímu… Více informací by snad… v tomhle počasí… Nemohl by někdo, třeba… dal bych si, když dovolíte, trochu piva.“ Velitel pokynul nějakému příkazníkovi a všichni se posadili k velkému stolu. Snad naděje na občerstvení, snad přítomnost vysoké delegace, snad vysoká teplota způsobily, že se místní starosta pustil do projevu, který neměl daleko k řevu: „Tak vy ste přijeli shánět informace? Vo těch smradech nebo vo nás? Nás je kolem dvou tisíc, jo, dva tisíce normálních obyvatel, jo, prostě obec. Od armády jsme dostali Hříbek, bezplatně, jo, aby se nám nějak revanžovala za ty roky, co tady byla, jo. Tady bylo moc vojáků a taky se povídalo, že atomovky, 33

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 34

jo. Takže chápete, jo? No a my sme připravili a draze zaplatili různý projekty, různý. Teďkonc máme dva. Rozhodujeme se, jo, a najednou tenhle binec! Prostě lidi se bojej těch feťáků, rámusu, odpadků, zločinnosti a taky se bojej, že to bude v televizi a investoři utečou. Prostě my tady po generace trpíme a při první naději to má zase prdnout, jo.“ Hlavní hasič se usmál a sundal si blůzu, snad aby demonstroval, že to v nejbližších minutách neprdne. Karel sice nepochopil, co by to prdnutí mohlo znamenat, ale dobře si pamatoval Předsedův příkaz: Vláda nebude asistovat u žádných masakrů, Karle. Nic není důležitějšího než klidné řešení! „Takže dva projekty? Výborně. Některá ministerstva by mohla…“ Starosta pokračoval: „Pane rado, necintejte kraviny! Musel byste tady žít! Ministerstva! My máme už osvědčeného Láďu, jo. Láďa tady má takovej podnik, no zkrátka má tady holky, no. Víte, vono se zdá, že jde o nějakého pasáka, ale to prr! Láďa začínal z malýho. Nejdřív měl tři Ukrajinky a pak to teprv rozšiřoval, jo, takže žádnej mafián. No a teď už má těch děvčat přes třicet, jo, ale taky nám pomáhá. Především udělal podchod pod dálnicí, chápete, von nám otevřel cestu na druhou stranu. Aby tam u druhý pumpy měl taky holky, ale naši lidi tam tím pádem taky můžou, jo. A to nás nic nestálo, vůbec nic. A přímo ve vsi udělal z kulturáku školku, jo, pro ty jejich děti i pro naše, ale hlavně, hlavně, premiére, co dal lidem přímo – do každýho baráku užitečnou věc: jednomu sekačku, druhýmu pilu, různý nářadí, čerpadla a tak. Láďa to přivez pro všechny a představte si, že von měl v tom mantfíldu štěstí na tom kole, že to vytočil zadarmo. Jo, nikdo nic neplatil. No tak jsme mu schválili prodej kulturáku a von jako prémii zařídil pro ženský gynekologickou ordinaci. To máme, vopravdu. Doktor jezdí třikrát tejdně, ošetří ty Láďovy pracovnice a pro naše je to taky zadarmo, jako v tom mantfíldu. Když stará Ševčíková, už je jí k osmdesáti, šla poprvé v životě tady na gyndu, to byste premiére koukal, jak se vyfikla, jak si to považovala! Pak dokonce platila rundy v hospodě a řvala – lidi, to tak krásně lechtá, to vám doporučuju, to je něco, to si dejte! No a tendle 34

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 35

Láďa, jo, ten chce do Hříbku investovat. Dal by miliony, miliony! Ale jestli to ty chuligáni takhle podělaj!“ Karel už politice dost rozuměl a věděl, jak je v určitých chvílích důležité vzbudit zájem: „A jak to vlastně ten váš Láďa dělal, když neměl podchod?“ „Šupal tam holky jeřábem. Jo, pane vládní komisaři, to je číman. Holky šupnul do velký drátěný klece, jeřábem je umístil na druhou stranu dálnice k pumpě a za dvě hodiny je zase vyměnil. Geniální, to jo.“ „Je stejně geniální ten jeho projekt?“ „Samozřejmě. Řeknu to stručně, jo. Rybí fabrika. Tři haly, tři sta lidí s dobrejma platama a jede se.“ Velitel hasičů to nevydržel: „A kde vezme vodu? Podle dokumentace bychom při zásahu museli jezdit k nejbližšímu zdroji až osm kilometrů.“ „Hele, požárníku, nestarej se, Láďa ví svý, jo. Finta je v tom, že…“ V té chvíli vstoupil do stanu Velký Ruda, vůdce opozice. Celý upocený se zarazil nad tou sešlostí a nevěděl co dál. Karel se zmateně podíval na Vařečku a vstal. „Pánové, vítáme pana poslance a předsedu druhé největší politické strany v naší republice. Jistě ho znáte alespoň z televize.“ Přešel k Rudovi a představil se. Vůdce opozice dal jasně najevo, že si nebude nikdy pamatovat ani jeho jméno, ani funkci. Nejvyšším ústavním činitelem a tedy i strážcem zákona byl nyní na Hříbku on. „Prý se tady odehrává největší porušení lidských práv v naší demokratické historii. Už tři spojenečtí velvyslanci mi kvůli tomu volali. Tak jsem přijel. Osobně se postavit policejnímu násilí.“ Pytlíček se zamračil, jako kdyby mu před očima ukradli ještě teplou pečínku. Karel zůstal klidný, nabídl Velkému Rudovi místo a vybídl starostu: „Pokračujte, pan poslanec má rád informace z první ruky.“ Starosta povyrostl a očička mu jen zářila: „Především chci přivítat, jo, prvního muže naší strany, protože my mu věříme a od týhle chvíle je konečně jasný, že tady se zákon dodržovat bude! Takže k tý rybí fabrice. Láďa sem bude vozit kamiony s blokama zmrzlejch ryb, ukazoval nám to na vídeu, jo, blok váží třeba půl tuny, tady se to rozřeže a v malejch balíčkách to jde přímo k zákazníkovi. Zkrátka taková fajnová finta, prostě dost 35

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 36

dobrý pro naše lidi, páč dostanou taky režijně ty balíčky. A ryby sou zdravý, jo.“ Vařečka chtěl cosi pošeptat Velkému Rudovi, ale ten vyskočil a začal tleskat. „Přátelé, přátelé, to je ono. Soukromé podnikání a iniciativa zachraňují náš venkov! A to ještě pomíjím posílení zdravé výživy. Jistě, tady jsme u zdroje úspěchu, a proto musí zákon dostat zelenou!“ A protože Pytlíček ještě stál u mapy s plánem ofenzívy, Velký Ruda pochopil, kdo tu velí. „Generále, jistě, vím, že jste zatím major, ale budoucí, slyšíte, budoucí vláda navrhne hned na svém prvním zasedání sérii mimořádných povýšení v ozbrojených silách. Proto se nenechte politicky manipulovat a pošlete své muže do boje! Vykliďte ten prostor, ať bílé voňavé rybičky mohou vplout do tohoto požehnaného kraje!“ Karel nadhodil: „A lidská práva? Přijel jste přece kvůli…“ „Svoboda je jen jedna. Oni tam v nelegálně obsazeném prostoru řádí jen proto, že cítí útisk vlády. Dejme jim šanci, dejme jim třeba nové živnostenské listy, ať se také mohou rozvinout! Pak místo odporu začnou klást nové základy budoucnosti.“ Do stanu vtrhl špinavý, podivně pomalovaný muž s červenými, do všech stran umně trčícími vlasy. Než stačil Vařečka a jeho muži zasáhnout, postavil se před Pytlíčka: „Poručík Kobylka. Hlásím, že narušitelé poslali cosi po vlečce až sem. Už to jede.“ Všichni se vrhli ven. Po zrezavělých kolejích pomalu se skřípotem přijížděl starý plochý vagon, který tlačilo snad padesát veselých mladíků. Když viděli oficiální sešlost, naposledy zabrali a obrátili se zpátky. Než se Pytlíček nadechl k rozkazům, mizeli v křoví kolem vlečky. Starý vůz dovrzal k zarážce a lehce do ní ťukl. Z velké nádrže na ploše vagonu vyšplíchla voda a něco zažbluňkalo. Hbití policajti vyskočili nahoru a vytáhli podivné stvoření. Byl to člověk, ale jako z nějakého filmu. Celý pomalovaný zelenou a červenou barvou, svázané ruce, nahý… a ze zadku mu trčela tyč, na které zplihle visela velká, z nějakého plastu vymodelovaná ploutev. Jedna z reportérek zavzdychala 36

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 37

a Velký Ruda jakoby pro sebe, ale dostatečně nahlas řekl: „Když stát nechrání nevinné, sám je vinen!“ Nešťastníkovi opatrně sundali pásku z opuchlých úst a jeden z doktorů se nad něj sklonil. Pytlíček ho odstrčil a přísně se zeptal: „Jméno? Kdo jste?“ Umělá ryba zakňourala: „Já jsem Láďa, podnikatel. Našli u mě plány na rybí fabriku, už včera. Celou noc… celou noc mě…“ „No, řekněte, jen řekněte… Jsou tu nejvyšší ústavní činitelé. Co vám ta verbež dělala celou noc?“ Pytlíček vypadal jako kandidát na olympijského vítěze v běhu pět vteřin před startem. „Cpali do mě… cpali…“ Vzdychající reportérka omdlela. Představovala si, co do něj cpali, a bylo jí líto, že není na jeho místě. „Celou noc do mě cpali olejovky. Šestnáct krabiček. … hnusný.“ Všichni si oddechli, že se nenaplnila představa dychtivé reportérky. Karel hledal očima Velkého Rudu a čekal, co řekne, co rozhodne a co vymyslí, aby mohl být proti a plnit tak základní Předsedovu poučku: „Jakékoliv, podtrhuji, jakékoliv návrhy opozice jsou nepřijatelné! Jestliže oni objeví lék proti rakovině, my musíme druhý den národu dokázat, že zhoubné bujení je stejně nebezpečné jako psí blechy.“ Ale než stačil vůdce opozice vyvolat další problém, za Vařečkou se vynořil Dežo. Skvěle oblečený, klidný a spokojený. Jako kdyby těmi rybičkami krmil Láďu právě on. Velký Ruda zahájil velmi dlouhou přednášku o lidských právech, svobodě amerických osadníků, Stalinově hladomoru ve třicátých letech, čínském nebezpečí, rozkladné aktivitě umělců a intelektuálů vůbec, nedostatku křesťanské víry obecně a farářů zvláště, o jedu v televizi a filmu, o divošských hordách na evropských hranicích a jejich agentech uvnitř kontinentu. Dežo jen tak uvolněně přešel ke Karlovi, něco mu pošeptal a spolu s Vařečkou poodešli stranou, kde stál moderní mikrobus, spíš pojízdná kancelář s perfektní klimatizací. Jen co si sedli, začal je Dežo utěšovat. „Přece se vy, takový formáti, nezblázníte z nějakého mejdanu. Já bych je nechal, ať si pořádně propláchnou ty svoje vymaštěný hlavy. Je to holota, ušmudlanci, volnomyšlenkáři. Tro37

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 38

chu to tam poserou, trochu poblijou, no a co?“ Vařečka Deža dobře znal z různých hlášení, a proto věděl, že na něj musí opatrně: „Pane Capallini nebo jak se jmenujete, tady hrozí tragédie. Viděl jste toho zřízeného člověka?“ „Člověka? Toho pasáka, tu malou myš a nulu, toho blbečka s pojízdným bordelem? Koupil si starostu, to umí každý zelinář.“ „Máte nějaký návrh?“ „Měli byste ty manévry rozpustit. Policajty nechat kolem, starostu zahnat zpátky do vesnice a tomu pasákovi dát pokutu za ničení dobrého vkusu. Vypadal jako zrůda. Pravdivá podoba.“ „Možná máte pravdu, ale co když se sem příště sjede sto tisíc lidí? A stát bude muset jednat?“ Vařečka vedl často tvrdé řeči, ale ve skutečnosti se mu násilí hnusilo. „Bude to OK. Máme lepší projekt než zamořit okolí šupinami. Můžu si vzít Karla s sebou?“ „Já jsem jen doprovod, pan rada se rozhodne sám.“ „Pan rada už všechno viděl. A Velký Ruda se zcela jistě postará, aby si případné sračky vylil na svoji hlavu.“ Plukovník přitakal. A tak vyrazili s Dežem zpátky do hlavního města, jenže ten po několika kilometrech odbočil a zabrzdil před jakousi zámeckou bránou. Lehce zatroubil, vrata se rozevřela a Karel, poradce předsedy vlády České republiky, se ocitl v pohádce, v ráji, ve filmu o anglických šlechticích. Než stačili vystoupit, přiběhl bělovlasý, štíhlý a nějak divně vyhlazený komorník, hluboce se uklonil, otevřel Dežovi a s očima nejvěrnějšího psa na světě pomáhal panu Capallinimu z auta. Na Karla se ani nepodíval, vlastně ano, neboť se nepatrně ušklíbl nad jeho pomačkaným a trochu omšelým sakem. Šli po cestičce za lokajem. U bílého skleněného stolu stál další sluha. Sedli si a mlčenliví kašpárci jim nalili šampaňské. Poradce předsedy vlády nikdy nepil nic tak zvláštního. Zanedlouho ještě přinesli ve stříbrných miskách nějaké odporně slizké žoužele. „Jen si vezmi, Karle, moře ti dává nejlepší laskominy.“ 38

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 39

Vypadalo to jako zhnisaní šneci, páchlo jako rozmáčená stará bota a třáslo se jako brada přehlasovaného poslance. Vládní rada jenom zachrčel a Dežo pochopil. Lesklou vidličkou si kousek nabral a labužnicky pustil do krku. Starší z livrejovaných panáků se poníženě zašklebil, jako by pozoroval Jágra při desátém gólu v jednom mači. Dežo mlčel, asi chtěl, aby přepych působil na všechny Karlovy smysly. To nebyl zámeček nebo nějaká dobře opravená památka. To nebyla turistická atrakce ani kulturní muzeum naší slavné minulosti a národních dějin. To byl kouzelnický areál z jiné země. Stovky stejně vysoko zastřižených keříků se táhly v pravidelných řadách a mezi nimi se leskla jezírka, jedno zlaté, druhé zelené, další červené, stříbrné, modré, bílé. Poradce předsedy vlády nikdy neviděl tak barevnou vodu. A kousek dál – živý slon! A žirafy. Hroši. Plameňáci. Ne jako v zoo někde za mříží, ale volně. Nebo za nějakou tajnou zábranou, protože se jich nikdo nebál. Hlavní budova, to byl dort. Stovky věžiček, každá jiná, stovky různých oken, balkonky a terásky v patrech, stromky na stříškách, nejrůznější lampičky na fasádě, okapy svedené v uměleckých rourách a kolem dokola na bílé fasádě různobarevné linky jako mořské vlny. K tomu starobylé ozdobné servírovací stolky, které na bílých kolejničkách odkudsi přivážely víno a mořské hnusy, zatímco další čekaly na výhybkách, aby odvezly špinavé nádobí. Karel prudce mrkal a štípal se do stehna, protože mu připadalo, že má vidiny z vedra. Taková stavba, taková zahrada, taková věc nemůže být na území této republiky. Vždyť ve vládě o tomhle zázraku nikdo nic neví! Dežo nahlas pomlaskával, pak rukou naznačil sluhovi, aby tu odpornou pochoutku odklidil do stolečku na koleje, a velkopansky řekl: „Ty si opravdu, Karle, vůbec nic nedáš? Neboj, tady se neplatí. My spoluvlastníci tu máme komunizmus.“ „Spoluvlastníci?“ „Jasně. Je nás sto, a když jsme loni otevírali, hlásily se stovky dalších. Ale neberem. Za chvíli by se tady rozvaloval i ředitel Sazky nebo podobná verbež. Neberem. Ani tebe, kdybys nebyl od Předsedy, bych sem 39

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 40

nesměl vzít. Ale dohodli jsme se, že některá politická vemena sem pustíme.“ „Vemena? Dežo, vemena? Ústavní činitelé…“ „Ale Karlíku, nebuď troškař. Ten tvůj Předseda, Velký Ruda, ministři, opozice, senátoři, soudci a všechni ti dočasní mravenci… Dám ti test. Vyjmenuj mi alespoň polovinu ministrů minulé vlády a tamhleten slon je tvůj. No, vzpomeneš si? Kdo si vzpomene? Kdo? Každej v téhle zemi ví, jak se jmenujou všechny děti Karla Gotta, ale nikdo neví, jak se jmenoval minulý ministr zemědělství. A to je dobře, moc dobře. Protože kdyby si vás všechny, jak se střídáte, vyhazujete, ničíte a nebo postrkujte nahoru, měl národ zapamatovat, tak skončí v blázinci. Představ si deset milionů Čechů, jak choděj po ulicích a mumlaj si jména všech ministrů od Masaryka po dnešek. To bys potřeboval stejně tolik psychiatrů.“ „Ale ty jsi mě k Předsedovi doporučil. K vemenu.“ „Ale ale. Já mu chtěl opravdu jen pomoct. Ovšem dneska? Myslíš, že jsem jel na Hříbek, abych Předsedu zachraňoval?“ „To on nepotřebuje.“ „Ještě se uvidí. Já tam jezdím už půl roku. Je to skvělá parcela. Zarostlá, špinavá, zamořená kdejakým svinstvem, hnusná jako Poslanecká sněmovna. Skvělé místo. Dohodil jsem to těm technařům, aby se věci pohnuly z místa.“ „Pohnuly z místa?“ Už zase finančnímu mágovi nerozuměl. „Kamaráde, dokopal jsem tě do vlády, vytáhl jsem tě od pitomejch šroubů, tak už začni konečně myslet a sloužit pokroku.“ Dežo skoro neznatelně pokynul obsluze a v mžiku před nimi stále nová láhev sektu. Za pár vteřin přijela na vozíku pečená kachna, ozdobená nějakou cizokrajnou zeleninou. Teprve když přistála na stole, všimli si, jak je jemně nakrájená. Slabý větřík foukl do propečené kůrčičky a ta se rozevřela jako listy staré knihy. „Každý debil má auto, každý vesničan dvacet televizních kanálů, každý cikán – a to mě dusí nejvíc – by chtěl vilu u moře. Bordel. Lidi vůbec nechápou, v čem je pokrok. A přitom, Karle, přitom pokrok už byl. Pokrok je minulost, vole. Minulost. Přesně řečeno, pokrok už byl a my se k němu musíme vrátit. Proto potřebujeme vojenský prostor Hříbek. Proto máme plný zuby toho starosty, který zaprodá i své děti za levnou vrtačku. Chápeš?“ 40

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 41

Poradce předsedy vlády nedokázal předstírat, že chápe. Nebyl schopen naladit se na Dežův výklad dějin, na pohádkovou skutečnost kolem. Neuměl pochopit jeho chápání času. Pokrok už byl? Kdy? Copak už všichni měli takové zámky, zahrady, sluhy nebo automatické pojízdné stolečky? Dežo pokračoval: „Hříbek, Hříbek je bomba. Ne atomová, ale byznysová. Žádné fabriky, žádné kamiony, žádná elektřina nebo autobusy. Divočina, Ferdo, čistá divočina. Celý svět právě takovou divočinu hledá. Nejlepší zákazníci chtějí nové zážitky. Voda z kaluží. K jídlu kořínky a občas chycenej králík nebo bažant. Špína, žádný mejdlo, žádný ručníky. Ani zubní pasty. V bunkrech jeskyně, trochu čmáranic, začouzený stropy, hromady hoven v koutě. Lidi se domlouvají skřekama, děti močí rovnou z bederních roušek, holky roděj u vohýnku. Prostě pravěk. No a… Karle… co myslíš? Je to byznys? Jasně. Na Západě a možná už i u nás je moc lidí, co maj plný zuby luxusu. Ne, že by byli skromní, to rozhodně ne, ale luxus už může mít skoro každý. Je to fádní, není to trendy. Je to pasé! Ale páchnoucí neandrtálec, to je trendy, to je maso!“ Dežo se potěšeně zachechtal. „Z Hříbku bude pěkná rezervace, pravěk uprostřed Evropy, hnus a beznaděj! Zákazníci se jen pohrnou. Ne na prohlídku! Hezky dovnitř, okousávat maso z kostí, utírat si zadek listím, spát vedle nemytejch barbarů. Dovolená bez možnosti odejít. V tom bude marketingová finta. Nemůžeš ven, ani kdybys umíral. Takhle to každý podepíše. Protože za ty peníze, a já myslím, že denní poplatek bude tak pět tisíc dolarů, za ty peníze si musíš užít. Tak co, má Hříbek budoucnost? Přemejšlej, náklady se blíží k nule a zisky k hrubému inkasu! Co tomu říkáš, Karle, není to příklad pro vládu?“ Zaměstnanec úřadu vlády zpravidla neoplývá velkou představivostí, ani by nebyla žádoucí, ale tohle by zaskočilo i akademika. Pravěk, špína a hnus za pět tisíc dolarů denně. Uprostřed Evropy! A s vědomím vlády, protože tohle se hlásit musí, to musí mít Předseda okamžitě na stole! Karel sebral všechny své síly a tvrdě za41

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 42

útočil: „Myslíš, že tohle si republika nechá líbit? Ostuda po celém světě!“ „Ale ale, panáčku jaká ostuda? Nové služby, nová odvětví podnikání, nové výseče ekonomických aktivit. Neznáš tuhle větu? Přesně opsaná z vašeho vládního prohlášení. Přesně.“ „Jenomže Předseda měl na mysli…“ „Předseda měl na mysli jednoduchou věc: vydělávejte peníze nějak jinak. Atomový rakety, velký letadla, malý foťáky, mikrovlnky a čínský hračky už někdo dělá. Auta už dělá každej křovák. Za pár let se bude český pivo vařit v Súdánu, český knedlíky v prášku budeš dovážet z Indonésie a český sklo budou mastit Eskymáci. A my, co my? Máme tady chcípnout? Máme posluhovat nějakýmu šikmovokýmu a krčit se před ním? A on si pak za prachy z miliardy tenisek koupí Pražskej hrad i s prezidentem?“ „Jenomže naši lidé, Češi, nedovolí, aby se staré dobré tradice a kvality národa ztratily. Svět nás ještě potřebuje. Naši technickou kulturu, kvalifikaci, dovednost! Dežo, pochop, že národ nepotřebuje tohle nakašírované divadlo, přeplácaný přepych a plýtvání. Národ se chce opřít o to, co umí! Chce pracovat! Poctivě!“ Dežo se lítostivě podíval na rozhorleného vládního radu a pod stolečkem zmáčkl jakýsi knoflík. Za chvilku se z keřů vynořily čtyři čarovné bytosti, čtyři neuvěřitelně krásné dívky, čtyři andělé. Také jejich oděv byl nadpozemský, jen lehké průsvitné košilky a titěrné střevíčky na filmově dlouhých nohou. Byly úžasné a byly si tak podobné, že se Karlovi zdálo, jako by nějaká záhadná promítačka zobrazovala v prostoru kopie jediné krásky. „Dobrý den, pane Capallini.“ Řekly to naprosto synchronně, naprosto stejnými hlasy a stejnými rty. „Karle, představuji ti čtyři opravdové a hrdé Češky, sestry Kloboučkovy, dívky nadané a moudré. Říkal jsi, že národ něco chce. Tak tohle je národ. Čtyři krasavice, které pochopily, co je budoucnost. Hned uvidíš, jak pochopily vaše vládní prohlášení. Aby bylo jasno: děvčata nejsou žádné poběhlice, mají tady na starosti jakousi duševní hygienu a nic jiného. Aspoň nevím, že by tady někdy s někým…“ „Jistě, pane Capallini, nás zajímají jen duše,“ řekla ta úplně napravo. „Jaký duchovní problém řeší váš host?“ 42

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 43

„Můj host nevěří v budoucnost. Nevěří v novou civilizaci služeb, radosti a volného času. Nějak mu nohy zatuhly v uhlí, železe a poctivé hroudě na bramborovém poli. Nemůže jít dál, potřebuje nový cíl. Potřebuje praktickou ukázku, že to jde.“ Jedna z dívek bleskurychle skočila k nejbližšímu vysokému stromu, sklepla střevíčky, s mrštností lidoopa se vyšplhala na vrchol a z rozložité koruny skočila dolů. Andělská košilka se jí shrnula, takže vzduchem letělo překrásné nahé tělo. Karel si uvědomil, že k zemi zbývá pár metrů. A nikde žádný padák! Rukama si zakryl oči. Náraz byl hlučný, jako prásknutí o vodu, jako prudké roztržení napnutého cirkusového stanu. Karel se bál dalšího pohledu, ale pak si uvědomil, že k hodnosti vládního rady patří i nepříjemné a kruté obrazy skutečnosti. Nakonec, tahle tragédie je dostatečný důvod, aby stát celý areál i Deža zavřel. Škvírou mezi prsty opatrně nakoukl do světa. Dívka visela na neviditelném laně vysoko nad zemí a najednou začala opět padat. Poradci předsedy vlády nemusel nikdo nic vysvětlovat: trampolína! Cirkus! Kabaret! To je odvětví budoucnosti? Nové služby? Technologie budoucích staletí? Když krasavice doskákala a vrátila se k sestrám, Dežo rozkázal: „Prozraď mu to tajemství.“ Dívka si elegantně nazula střevíčky a způsobně řekla: „Obyčejně si každý primitiv myslí, když mě poprvé vidí, že skáču na trampolíně. Ale žádná tady není. Pružnost je dána mými klouby. Mám na chrupavkách speciální nástřik a ten zvládne rázy až ze třiceti metrů. Technologie. Ovšem ne samoúčelná. Otevírá nové horizonty zábavy i sportu. Představte si skok o tyči. Nebo běh přes překážky. Představte si takovou erotiku.“ Karel by byl radši, kdyby teď záchranná služba vykopávala akrobatku z dvoumetrové díry. Nástřik na chrupavkách! Třicetimetrové skoky jen pro zábavu! Erotika ve vzduchu? Pro koho? Než se stačil zeptat, jaké je použití této technologie v lékařství, Dežo vyzval další dívku: „Kačenko, předveď panu radovi, v jaké budoucnosti jsi ty!“ Dívka sáhla pod jejich stolek a zavrtěla ovladačem. Na kolejích se objevil vrchovatě naložený vozík. Uherské salámy, klobásy, různé 43

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 44

šunky, určitě dvacet kilogramů pochoutek. Hromada voněla a leskla se příslibem mastné brady. Kačenka začala nad vozíkem cvičit elegantními prstíky, jako špičkový chirurg očima zkoumala operační pole, pak zabodla pohled na velkou šišku salámu, opatrně ji vyndala, přes koleno rozlomila na dvě půlky a během pěti vteřin ji spolykala. Potom popadla do každé ruky jednu klobásu a nacpala ji za salámem. Šunku vytáhla za kost, jako vysavač ji zbavila všeho masa a kost odhodila na záhon. Dvoumetrová vinná klobása, kterou si spouštěla do krku, v ní mizela rychlostí prchající zmije. Hned za ní vymáčkla mezi rty kilovou paštiku. Z věnce špekáčků obratně strhla vázací provázek a buřtíky polykala bez kousání. Nakonec zůstal uheráček. Dlouhými nehty odstranila bílou slupku a rozdělila salám na pár kousků. Zhltla je rychlostí sacího bagru. Jemně si odříhla a usmála se na Deža. Karel čučel. Doslova oněměl z té podívané a vůbec nechápal souvislost mezi budoucností národa a touto žravou krasavicí, které se krásně formované hebké bříško vyboulilo tak, že trčelo pod košilkou mnohem dál než půvabné a nemalé prsy. „Abychom nezdržovali, po téhle ukázce budoucího štěstí ti můžeme ještě předvést Lucinku, ta se umí skvěle propíchnout, třeba břicho až do zad nebo prsíčko až do ramene. A nic si vevnitř nepoškodí. Ptáš se v čem je přínos? Elektřina, Karle, člověk je plný elektřiny. Když dokážeme do jeho tělíčka takhle přesně a bezpečně aplikovat elektrody, máme baterky! Šest miliard chodících baterek! Kapišto? No a poslední z princezen, skvělá Sofie, umí číst myšlenky, pro budoucnost nepostradatelná schopnost, zejména v byznysu a řízení společnosti. To by tě mělo zajímat, ten tvůj Předseda by řval nadšením, kdyby mu Sofinka vyčmuchala, co se v těch hlávkách zelí, které mají na krku politici všeho druhu, děje.“ Opojná Sofie postoupila blíž ke Karlovi a lehce nadzvedla košilku. Viděl všechno: hladce oholený klín, krásně zakroužený pupík, viděl stíny špičatých ňader. Krasavice se k němu naklonila, zahalila ho do své neskutečné vůně a pošeptala: „Chtěl bys mě vojet?“ „A… a… ano.“ „Tvrdě bez gumy?“ „Jo… jo, to jo.“ Dívka se odklonila, spusti44

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 45

la symbolický obleček a sdělila Capallinimu: „Funguje.“ Dežo vyskočil a umělkyním zatleskal. Zmizely stejně rychle, jako se objevily. Karel zakroutil hlavou, vzpomněl si na Předsedu a jeho pokyn zažehnat konflikt ve vojenském prostoru a uvědomil si, že vlastně nemá co hlásit. Na Hřebíku to nějak dopadne a tady? O tomhle šíleném zařízení nemůže nikomu říct ani slovo! Nikomu! A Dežo? Neměl by mu pomoci, neměl by ho z této hrůzy vytáhnout do normálního života? „Dežo, ví tohle tvůj táta?“ „Otecko? Ten má svůj mariáš a doutníčky. Platím mu dost velké kapesné, aby si užíval. My cikáni si rodiny vážíme. Je pro nás svatá. Co řekne nejstarší, platí! I když já jsem se jim přece jenom vysmek. Víš, na jakou školu mě cpali?“ „Na práva, já vím.“ Aby Karel nevěděl! Když měl Dežo po brilantní maturitě, obíhal jeho táta celou Správu rezerv, sháněl protekci, sliboval zlatý poklad, plakal, vyhrožoval, že položí funkci v závodním výboru, zaklínal lidi čarodějnými větami, dokonce hrozil nějakou vědmou. Jenom aby Deža dostal na právnickou fakultu, jen aby byl kluk soudcem. To byl smysl jeho života. Můj synek milovaný bude s talárom spravedlnost ludím přidělovat. Prvý cigán súdcom! Nakonec prodal jakési housle a podstrčil peníze sekretářce děkana Právnické fakulty. Deža přijali, Horvátovci slavili tři dny a celá osmdesátičlenná rodina se těšila, jak bude mít u soudů protekci. Dežo se vzepřel. Táta ho zmlátil násadou od smetáku, vyhodil z domova a proklel do šesté generace. Celý týden seděl starý Horvát v kantýně na Správě rezerv, od rána do večera popíjel borovičku z přinesených lahví, plakal a plakal, nadával na celý svět a nakonec šel kluka udat na policii. Samozřejmě ho vyhodili. Potom se dohrabal ke Karlovi: „Súdruh vedúci, pomož, pomož, jinak tou mojí ještěrkou ty tvoje sklady rozbijem, šrúby pomíchám a celý dom zapálím, preboha, zapálím!“ Musel slíbit, že s Dežem promluví. Chlapec tenkrát neměl ani zlaté hodinky, ani italskou manželku, ani auta za miliony, ani nové jmé45

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 46

no. Tenkrát to byl docela normální, ale už moc chytrý a protřelý kluk. „Na práva nepůjdu, soudcem nebudu, i kdyby se starý oběsil!“ Sotva se prostředník zeptal proč, už naslouchal dobře promyšlenému výkladu. „Nepůjdu, je to největší kravina na světě. Cikán nemůže být soudcem, protože jednak by musel soudit a posílat za katr své lidi a to dělají jen zdegenerovaný jako vy bílý, jednak by byl zaměstnancem státu a hovno by vydělal. Já chci dělat byznys, otáčet prachy, a tím pádem se osvobodit. Protože i ve vyspělé socialistické společnosti, nebo jak se tady ten bordel nazývá, jsou peníze klíčem ke štěstí. Zejména když je problém sehnat obyčejné rádio nebo pračku. Já nebudu čekat, až mi nějaký pán z okresu zavolá, jak mám soudit, protože jinak se to stejně nedělá.“ Dežo měl o své budoucnosti úplně jasno: „Já si vystuduju vysokou ekonomickou, naučím se anglicky a německy a trochu vám zlepším to vaše plánované hospodářství. Založím si malou, efektivní pašovací firmu, aby se ženský nemusely kvůli posranýmu šampónu z Německa skoro vraždit. A soudce si sežeňte mezi blbejma. Nemusejí ani studovat, stačí, aby uměli telefonovat na okres.“ Tak promluvil osmnáctiletý kluk z Karlína. To ještě ani ve snu nevěděl, že jednou se bude nenuceně rozvalovat v tomhle přepychu. Tehdejší odbojný maturant je nyní milionářem, spoluvlastní slony a žirafy, má italské jméno a takové představy o budoucnosti, že by si mohl okamžitě založit nejúspěšnější politickou stranu. A odněkud ví, že další velké peníze se dají úspěšně vydělat na hnusu a špíně. „Co mlčíš, Karlíku? Jsi opravdu vemeno? Já vám chci pomoct. Hřebík, to jsou stovky a tisíce pracovních míst, jasně že tam zaměstnáme romské soukmenovce! A když to pojede, založíme projekt. Mám představu, že v Čechách se bude bavit celý svět. Porazíme Las Vegas. Hele, přemýšlel jsem třeba o televizi, stačí dvě kamery, a jedeš – vždycky dvacet čtyři hodin přímého přenosu a jeden dobrovolník. Žádná reality show, opravdová reality. Komůrka a dobrovolník s babou, která vydrží celou dobu mluvit, nikdy nepřestane! Nebo 46

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 47

to samé s ječícím, posraným kojencem nebo stejnou dobu chlap s kolíčkem na pytlíku! To je, co? Pane rado, peníze, peníze leží na ulici! Nabídni lidem pláž a moře, ohrnou nos. Nabídni jim noc na pitevně, kde zapomněli uklidit – máš vyprodáno!“ „Ale proč, Dežo, potřebuješ těch peněz tolik?“ „Peněz? Tady nejde jen o peníze, natož o moje peníze. Jednou ti všechno řeknu, Karle, až se jednou, zdůrazňuju, jen jednou opravdu na vládě osvědčíš, tak ti to rád řeknu. A promiň, že jsem ti lhal.“ „Lhal?“ „Jo. Ty buchty Kloboučkovy jsou ve skutečnosti normální štětky. Luxus, ale jinak normální kurvy.“ Poradce předsedy vlády o tom přemýšlel s nějakým divným pocitem, když večer v televizi ukazovali zásah policie proti tanečníkům ve vojenském prostoru Hříbek. Pytlíčkovi muži zmlátili kdekoho, kopali ty nebožáky do zad, do břicha i do hlavy, rozkopávali lidem stany, převraceli auta. Na konci byl dlouhý záběr kolony autobusů, za níž se prášilo, a v popředí se naparoval místní starosta: „Demokracie není anarchie, jo. My si na ně ještě posvítíme, jo!“

6.

V salonku za pracovnou šéfa Poslanecké sněmovny se sešel předseda vlády České republiky se svým předchůdcem, nynějším vůdcem opozice Velkým Rudou. Vypili jednu a půl lahve whisky a snědli vynikající pečenou husu. Celou. Vlastně ji snědl Velký Ruda, předseda vlády jen třikrát uždíbl. Debata byla přátelská, se dá říct skoro kamarádská. Premiér se vyžíval v roli lidumila. A proto si znovu a znovu namlouval, že Velký Ruda, kdysi jen dobrý bankovní úředníček, milovník jazzu a nepřítel všech novot, nemůže být úplně zkažený, a také chtěl zapomenout na jeho výhrůžku při jmenování vlády. Když mezi trháním obrovských kusů husího těla Ruda znovu a znovu naříkal nad rozkladem své strany po prohraných volbách, najednou uslyšel: „Máš ve svých řadách pedofila. Měl bys ho pěkně nahlas od47

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 48

halit! Výsledek voleb to nezmění, ale morálně se vyšvihneš nad největší evropské velikány.“ „Nesnídal jsi muchomůrku zelenou?“ „Snídám jen vtipnou kaši. Dvořák z Říčan. Docent a váš nový poslanec. Chce založit buňku pro kontrolu vašich vlastních volebních slibů.“ „Takže nejdřív nám předkládáš prasáka! A důkazy?“ „Ovšem. Má v podnájmu dvě neteře z Jindřichova Hradce a obě jsou těhotné. Což v prvním ročníku baletní konzervatoře není zrovna běžné. Máme i jejich nahrané výpovědi. Sliboval jim angažmá v Národním divadle. Proč berete zločince na kandidátku?“ „Rudolfe, Rudolfe, ty jsi nějak z formy! Nerozklepej se z té porážky. Volby jsou, budou a kdoví, co se stane.“ „Máte taky Hulínka z Jihlavy. Do parlamentu se dostal, ale ty jeho obchody s lihem! Ovšem vaší straně přispívá, to musím ocenit. Bude tak dlouho pašovat, až ho postrčíte na generálního ředitele celníků. Dobře ví, proč si drží imunitu. Ale já pro tebe budu mít i něco hodnotnějšího než je morální bahno. Ale bude to drahé, pane předsedo vlády, bude to drahé!“ Velký Ruda si utíral tlusté prstíky do ubrusu se státním znakem. Pak pokračoval: „Asi přemýšlíš, co mi máš říct.“ „O tom nemusím přemýšlet, já tě mám přece, Rudo, rád!“ Upatlané ruce bouchly do stolu: „To sis dovolil naposledy! Naposledy! Neporušuj svatá pravidla! Ve vztahu ke mně už nikdy nepoužívej taková slova! Rád! Rád! Co vůbec víš o takovém citu? Láska chápe, odpouští, pomáhá, vede k oběti, je slepá k chybám! Láska je ušlechtilost, ale my jsme v politice! Láska například… například obdivuje. Copak ty mne můžeš obdivovat? Zadupal jsi mě do hlíny a teď láska!“ Předseda se chvilku rozmýšlel a pak, zdánlivě smířlivě, navrhl: „Nenecháme to na jindy?“ „Necháme. Zatím ještě nevím, jestli mám takovou hrůzou obtěžovat národ. Nevím. Ale ty nezapomeň, že můžeš nakonec zůstat sám. Úplně sám. Vlastně úplně ne, já tě nikdy neopustím.“ „No vidíš, a právě proto tě mám rád.“

48

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 49

7.

Za pár dnů Dežo Capallini, nejkrásnější majitel nejkrásnějšího automobilu v Praze, pozval Karla na vyjížďku. Nikoliv jedním ze svých italských sporťáků, ale poctivým anglickým teréňákem, kterých má nyní česká armáda dost, možná víc než mužů s přesnou muškou. Už skoro hodinu kroutil generál Šiška volantem po vedlejších silnicích. Skoro stejnou dobu měli pocit, že je někdo mlátí hráběmi přes záda. Landrover! Jestli v tomhle posílali Angličani vojáky do Indie, tak se nedivím, tiše skučel Dežo, že o ty kolonie tak lehce přišli. To je auto? Generál sice žoviálně předstíral, že hosty veze po dálnici v mercedesu, jenže sem tam taky pěkně zasakroval, když hlavou uhodil o střechu. Ale marnost nad marnost, byl to generál a měl mapu! Mapu s přesně vyznačenou trasou kabelu, který tiše odpočíval v zemi jako bájný poklad, zakletý pekelnými silami. Karel Šišku znal, ale netušil, že už je generálem, vlastně si myslel, že ho dávno z armády vylili. Spíše čekal, že jako tisíce jiných bývalých důstojníků socialistické armády někde soukromničí, i když by mu velký úspěch neprorokoval, znal ho trochu ze Správy hmotných rezerv, kam chodil dohlížet na zásoby polních kuchyní pro obyvatelstvo. Byl to příšerný šťoura. Samozřejmě, že občas chyběly naběračky nebo hliníkové příbory, ale to se z další dodávky vždycky doplnilo. Všichni vycházeli z jednoduché poučky: v případě války budou evidenci kontrolovat buď Sověti, nebo nakonec Američani. Nikdo z nich neměl šanci něco objevit. A že by republiku obsadili takoví Švýcaři? Jenže to se Šiškům nemohlo vykládat. A najednou je generálním štábu! On se dostal do NATO! Když se u něj ráno s Dežem sešli, byl o deset kilo hubenější, neustále předstíral sportovní pohyby a gesta, vyhlížel sebejistě a choval se příšerně žoviálně: „No, Karle, snad sis nepřišel zavzpomínat, jak jsme spolu školili dítka v obraně vlasti?“ Šiška míval v Praze 8 jako mladý poručík na starost brannou výchovu, a tak se stále objevoval na školách s návrhy různých soutěží. 49

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 50

Říkalo se, že žádný oficír od dob Prokopa Holého neměl tak uvolněnou službu. Šiška například vymyslel válečnou hru Jarošův samopal, rozepsal pravidla po školách, kde učitelky šílely nad celodenním lítáním žactva po lesích, a sám si zřídil štáb v pitevně okresní nemocnice. Prý aby se spojky jeho dětských pluků zbavily strachu. O jisté sestřičce se nedozvěděl ani ministr národní obrany. A tenhle vykuk je teď generálmajor. Snad proto velmi obezřetně poslouchal, co mu Dežo řekl o Karlově pozici u Předsedy. Jemnou americkou tužtičkou si čmáral poznámky, pak vstal a do zavřených dveří za sebou zařval: „Kapitán Hřebíček, přineste mi složku pé er lomeno sedm devět čtyři! Klusem!“ Vlajky členských států NATO, které byly narovnané podle zdi, se třásly jako odsouzenci před popravčí četou. Za půl vteřiny vrazil dveřmi tlustý, vysoký a vyděšený kapitán, v jedné ruce papíry, v druhé nakousnuté kuřecí stehno. „Pane generále…“ „V pořádku, dejte mi to.“ Generál jako by neviděl Hřebíčkovu grilovanou pochoutku. Mrknul na hosty a zasvěceně začal: „Karle, pamatuješ Varšavskou smlouvu? Pamatuješ, jaký to byl obr? Stovky divizí, tisíce tanků, raketová síla, letiště za každou kapličkou, kasárna, Karle, kasárna v každém slušném městě, vojenské akademie, podzemní sklady, že bys z nich deset let uživil New York, vojáků jako much, prostě Varšavská smlouva v čele se Spojeným velením členských států.“ Šiška pronesl poslední slova jako vzpomínku na něco úžasného, na obrovské blaho celé zeměkoule, na zážitek, který se člověka zmocní, když vyleze na egyptskou pyramidu a najde tam vlastní fotku v rámečku. Hřebíček klidně ukusoval dál a kostičky mu padaly na podlahu. Generál s přivřenýma očima ještě chvilku slastně kýval hlavou a pak najednou zahulákal: „Byla to banda agresorů. Suroví maršálové, co vraždili svobodu! Úpěli jsme, pánové, úpěli jako otroci!“ I hladový kapitán uznale přikývl a poslední kost elegantně mrskl do koše na druhé straně kanceláře. „A tahle příšerná Varšavská smlouva 50

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 51

nám tady nechala památky, že byste žasli. Právě včera jsem byl u pana ministra. Pan ministr je moc schopný člověk, i když to jeho pánbíčkářství… no, já mám splnit rozkaz. Já mám likvidovat moc a moc restů po maršálech. Ale jak? Některé věci jsou dodnes tak tajné, že o nich nikdo neví! Nikdo! Věděls třeba, že od Moskvy až někam k Rozvadovu vede kabel tlustý jak ruka? Vede a nikdo to neví, vede přes spáleniště, přes krvavé řeky, přes pole, pod městy, pod řekami, prostě vede. Tenhle kabel měl spolehlivě propojit celou Varšavskou smlouvu. A včera mně ministr podepsal rozkaz tu věc po okupantech zlikvidovat. Rozumíte? Kdybys za to dokázal zatáhnout u Plzně, po chvilce ti z díry vyleze Uherský Brod! O kabelu v celé zemi vědělo jen osm lidí!“ Generál Šiška na důkaz závažnosti zavrtěl hlavou. „Jen osm, chápete? Všichni vojáci. Tři už umřeli, dva utekli někam do Afriky, dva jsou v blázinci, protože po našem vstupu do NATO demonstrovali na Staromáku s transparentem AMERICKÝ ZABIJÁK PODŘEŽE VAŠE DĚTI. Nejmladší je jeden major. Před pěti lety se nechal přeoperovat na ženskou a už dlouho uvádí v televizi pořad Sama doma. Když za ním přijeli kontráši, aby mu obnovili závazek mlčenlivosti, odbyl je: ‚Mám měsíčky a vůbec jsem celá rozlámaná.‘ Takže máme rozkaz a tady pan Capallini se uvolil nám pomoct. Ve veřejném zájmu.“ Šiško, Šiško, říkal si poradce předsedy vlády, když to ví Dežo, pak to znamená, že veřejnost moc šancí mít nebude. Naopak, tohle bude opravdová soutěž! Ne veřejně vyhlášená, ale skutečná. A leckdo bude chtít přihazovat prachy, teplá místečka, holky macaté i hubené, budou se přihazovat auta i vily, velvyslanecká křesla i profesorské tituly. Opravdová soutěž totiž nikdy není zveřejněná. Inzeráty v novinách vycházejí až potom, kdy už věc nikdo z vážných zájemců nechce. Pak je dovoleno i lidu projevit zájem. Ale opravdová, skrytá veřejná soutěž, to je rubačka! Tam se nelosuje, tam nejsou komise, tam nesedí notáři. Tam je dřina. Musíš najít klíčové lidi, hromady klíčových lidí, kamarády kamarádů vlivných lidí, příbuzné kamarádů kamarádů klíčových lidí, musíš pustit příslušné šušky do 51

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 52

novin, nejlépe prostřednictvím nějaké divočejší redaktorky čuchající po všem a po ničem. A veřejnost se dozví, že areál bude zcela podle zákona vrácen dědicům továrníka Chrousta, kteří chtějí obnovit fabriku na králičí kožky. Tím se uklidní nebo popletou ostatní zájemci. Pak nastrčíš dvě tři party uchazečů, aby kazily ceny, najmeš ekology, aby protestovali proti nové výstavbě, někdo od tebe založí občanskou iniciativu za záchranu unikátních žížal pod areálem, jiný pošle falešné memorandum z Bruselu, že na příslušném místě má být kosmodrom pro celou Evropu. Musí se to co nejvíc zamotat, znehodnotit, zničit, zlikvidovat, aby se to dalo za pár šupů koupit a pak pěkně mastně prodat nějakému cizákovi na skladový areál, kde se budou dělit šišky salámu na půlky a tím se bude rozvíjet moderní ekonomika. Právě tohle Dežo uměl a znal všechny finty a vynálezce těch fint. A jako vždy měl plán. Moc ho nezajímalo, kde všude jim ukazoval Šiška nenápadné značky na domech, sloupech, plotech a stromech. Byly to takové trojúhelníčky, šedomodré flíčky, kterých si nemohl všimnout ani moc dobrý americký agent, zvlášť když pěkně doplňovaly českou oprýskanost. Bylo to rafinované, a když si Karel představoval, jak ten kabel pokládali a kolik báchorek museli lidem kolem nakukat, uznal, že Vinnetou by to nezvládl líp. Capallini se starostlivě informoval: „Pane generále, já se ještě podívám na ty podklady, ale vy si myslíte, že se ten kabel dá opravdu vyndat? Třeba i tady pod tím supermarketem?“ Právě míjeli obrovský obchodní areál, který sebevědomě trůnil na stovkách tun betonu. „Milý pane Capallini, to přece není naše starost. My vás navrhujeme jako poradce pro prodej té hrůzy. Vláda to jistě schválí. Technicky vzato nevidím problém. Když to někdo zakopal, tak to někdo jiný vyndá. Znám pár chlapců od ženistů, mají šikovnou firmu, zrovna nedávno museli nenápadně zlikvidovat středověkou tvrz, překáželo to nějakému golfovému hřišti nebo co. A víte, jak si poradili? Během jedné noci, pane, během jedné noci tvrz rozebrali do posledního kamene a odvezli někam do lomu. Všechno pečlivě uhrabali. Ten památkář, co ho pak lidi zavolali, skončil v blázinci, protože furt vy52

Bab. 1:Bab

11.6.2009

18:17

Stránka 53

křikoval, že ‚… mizí, hmota mizí!‘“ Také kolem jejich rafinovaně pomalovaného vozu zmizely poslední vesnice. Dojeli k pahorku pod zanedbanou strání. Šiška vystoupil, Dežo s Karlem také. „Tak co vidíte? Nic. Jen tenhle pokřivený strom. Ovšem zkušený voják, pánové, zkušený voják hrábne kanadou a…?“ Generál skutečně rozhrnul drny a jeho podrážka narazila na kovové víko. Na jedné straně kruhu odstrčil malý kryt a objevil se zvláštní zámek. Šiška vyndal klíč, otočil a víko se samo zvedlo. Kruhová šachta se schůdky se zalila umělým světlem. Dežo se neudržel: „Kurva, podívejte, to nebyl kec.“ „Račte dolů, pánové.“ Jeden za druhým se soukali pod zem, až se ocitli v docela velké betonové místnosti. Na pečlivě uklizené podlaze se vinul kabel. Šedý, tlustý, klidný. „Čtyři sta třicet pět kilometrů měří tahle krásná čabajka. Berete?“ Dežo zašeptal: „Kdo mi zaručí, že ta věc nevede jen přes tenhle bunkr? Kdo viděl celej kabel?“ Šiška zakoulel očima: „Stát to zaručí! Stát a jeho armáda! Je to pro vás snad špatný partner? Nespolehlivý? Pak prosím, račte nahoru!“ Dežo pípnul: „Všichni známe případy, kdy se státní majetek nakonec ukáže jako…“ „Všichni známe případy, kdy kupci státního majetku nezaplatili ani halíř a všechno zašantročili. Jestli pochybujete, pane Capallini, oni už chlapci na vládě nějakého zájemce najdou. Vám bych dal přednost, rád bych si na Vánoce přilepšil, ale… když pojedu na takový výlet s někým jiným, myslím, že snahu ocení.“ Dežo chvilku mlčel, ale pak slíbil, že do měsíce najde firmu, která kabel oficiálně koupí, a nabídl Šiškovi uznávací poplatek. Vyškrábali se ven. Generál všechno zamaskoval a jeli zpět. Karel mlčel. Ještě před hodinou by byl rád, kdyby se Šiška jen vytahoval. Ale ta šachta 53

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.