Kolo sudby
Jiří M. Skuhra
Kolo sudby
Nakladatelství Epocha
Copyright © Jiří M. Skuhra, 2012 Photo © Jiří M. Skuhra, 2012 Cover © Helena Jiráková, 2012 Layout © Václav Sůkal, 2012 Published by Nakladatelství Epocha, s. r. o., 2012 ISBN 978-80-7425-857-2 (e-pub) ISBN 978-80-7425-858-9 (mobi)
1. Dana Probudila se a slastně se protáhla. První myšlenka, která se jí vloudila do vědomí, byla, že je 13. srpna a že má svatbu. Právě dnes ve dvě odpoledne. Je jí dvacet sedm let a bere si o sedm let staršího Vlada. Už spolu bydlí a žijí víc než rok a teď se nastěhovali do pěkného bytu v centru blízko městských hradeb. Šlo hlavně o to najít větší byt. Tenhle je sice ve staré zástavbě, ale je vyhovující. Z chodby se vstoupí do prostorné předsíně a odtud dále vpravo do provozních místností, jako je kuchyně, komora, koupelna a záchod. Vlevo jsou dveře do průchozího obýváku a za ním je ložnice. Usmála se. Byt získal Vlado po babičce. Však se o ni dlouho před smrtí vzorně staral. Chodil jí nakupovat, občas pomáhal s úklidem a vařením a doprovázel ji často k lékaři. Vždyť tyto činnosti mnohokrát brala za něj. To když pracovní povinnosti převážily nad potřebami rodiny. Však Jean Jacques Rousseau to řekl výstižně: Člověk se rodí volný, ale všude je spoután. Teď, když získali byt, rozhodli se mít dítě, založit rodinu. Proto ta svatba, po které jinak ona sama nikdy neprahla. Už proto bude svatba skromná, jen na úřadě se dvěma svědky. Žádné příbuzné ani rodiče nepozvali. Plánují, že je postupně navštíví, aby se seznámili. To musí stačit. Ještě stále se zavřenýma očima natáhla ruku na vedlejší lůžko. Nahmátla tělo svého snoubence a jemně do něj strčila. „Miláčku, vstávej! Dnes máme svatbu.“ Byla-li neděle, a tedy nezáleželo na tom, kdy doopravdy vstanou, tak spolu takto začínali laškovat. Vlado chvíli bručel, to ji napínal, ale pak se otočil a sklonil se k ní. Záměrně nikdy neotvírala předčasně oči. Jen vychutnávala vůni svého partnera, který byl tak blízko. Bylo to dětinské, ale tak romantické. Čekala na polibek od svého prince. Teprve pak otevřela oči a vášnivě ho objala. Uvědomila si, že dnes to nemůže mít obvyklé milostné pokračování. Honí je totiž čas. Není neděle, ale středa – svatební den. Otevřela oči a pohlédla na Vlada. Ležel na zádech a spal. Chytla ho za rameno a zatřásla jím. „Vstávej, ženichu!“ Nepohnul se, a to ji probralo. Pohlédla na něj a zarazila ji jeho velká bledost až průsvitnost. Nadzvedla se, aby lépe viděla, a zůstala v šoku zírat na koňskou jehlu zapíchnutou do jeho krční tepny. „Vstávej!“ začala mu bušit do hrudi. „To nesmíš, miláčku.“ Sklonila se nad něj a políbila. Nebyl to oživovací polibek. Jen jí umožnil uvědomit si, jak je strašně studený. Začal zvonit budík. Jeho protivný zvuk probral k vědomí exaktní část jejího mozku. Rázem pochopila, že Vlado je nenávratně mrtvý. Nezbývá než zavolat policii. A na nic nesahat. Nějak se dostala z postele a mechanicky se oblékla. Tělo poslouchalo navyknutým příkazům k pohybu, třebaže její duše tonula v milosrdné temnotě. Pak zavolala na 112 a nahlásila smrt. Zatímco čekala na příjezd policie, zvítězila v její mysli opět exaktní část. Donutila ji blíže se podívat, co se stalo. Jako profesionálka při bližším pohledu na zapíchnutou jehlu poznala, že jehlu zavedl odborník, ne náhodný laik. Navíc byla krev z jehly vedena hadičkou do kýblu postaveného u pelesti na zemi. Zírala na ten vražedný nástroj a nechápala. Proč? Kdo? Pohled na klidnou tvář jejího druha jí prozradil, že netrpěl, což jí přineslo úlevu. Najednou povolilo vnitřní napětí a ona se rozplakala. Trvalo několik minut, než exaktní já opět získalo kontrolu. „Sbohem, lásko!“ Vstala a odešla z ložnice do obývacího pokoje. Tady usedla do křesla nové soupravy, kterou si před týdnem koupili. Když si to uvědomila, přemohl ji žal.
Zvonek u dveří a pokřik „Policie!“ ji donutil vstát a jít otevřít. „Kapitán Rybka,“ oznámil a ukázal odznak a profesionálně ji přehlédl od hlavy k patě. Výška 170, váha asi 60, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy smotané do copu, asi tak spala a ještě se neučesala, hnědé oči a obličej deformovaný žalem. Ještě zaznamenal, že je oblečená. „Vy jste nás volala?“ Mlčky odstoupila a ukázala směrem do ložnice. Policisté se vrhli naznačeným směrem a ona se opět schoulila do sebe na křesle. Čas plynul, ale ona ho nevnímala. „Řekněte nám, co se stalo?“ ozval se hlas kapitána někde před ní. Musel to opakovat, než s námahou otevřela opuchlé oči. „Já nevím,“ řekla tiše. „Probudila jsem se a on byl mrtvý.“ „Hýbala jste s ním?“ Jen zavrtěla hlavou. „Máte se kam uchýlit? Tady to budeme muset zapečetit. Sbalte si nejnutnější věci. Poručík Hamplová vám pomůže,“ ukázal na příslušnici stojící vedle. „Musím odejít?“ vydechla nechápavě. „Ano. Dokud se to nevyřeší,“ potvrdil kapitán. „Dejte se do pořádku a ve tři vás čekám na ředitelství. Tam sepíšeme protokol. Kde budete do té doby?“ „Já?“ potřásla hlavou, aby ji donutila k přemýšlení. „Budu v ordinaci.“ „Dobře,“ otočil se ke skupině techniků, která se zrovna hrnula dovnitř. „Jdeme na to,“ vyzvala ji Hamplová. „Kde máte cestovní tašku?“ Nečekala na odpověď a otevřela skříň. Ze dna sebrala sportovní tašku a jala se ji plnit podle svého: spodní prádlo, kalhoty, pár svetrů a hygienu. „Ještě něco bych měla přibalit?“ obrátila se na nešťastnou ženu. „Kde máte kabelku?“ „V předsíni,“ špitla. „Tu vezmeme cestou,“ poznamenala. „Tak jdeme.“ Vzala ji v podpaždí a pomohla jí vstát. V předsíni přibrala kabelku, kterou nejprve vysypala a zkontrolovala. Zeptala se, k čemu je svazek klíčů, který tam nalezla. Když uslyšela, že od ordinace, zase je vrátila. „Obujte si raději něco sportovního,“ poradila. Překvapeně se podívala na poručici a poslechla. Z věšáku vzala klíče. „To jsou klíče od bytu, že?“ ptala se Hamplová. „Ty tu musíte nechat. Teď sem nebudete smět několik dní.“ Odevzdaně pověsila klíče zase na věšák. Vyšly na chodbu. „Zvládnete to? Nebo vás mám doprovodit?“ chtěla vědět Hamplová. „Zvládnu to. Děkuji,“ odpověděla. „Tak nezapomeňte, že vás kapitán čeká ve tři,“ připomněla poručice a zmizela zpátky v bytě. Dveře za ní zapadly a ona zůstala sama v temné chodbě. Ještě před pár hodinami snila o šťastném životě a těšila se na svatbu a náhle je z ní exulant, vyhoštěnec z vlastního bytu, z jejich bytu. Bože, Vlado je mrtvý. Zvolna, jakoby v rytmu smutečního pochodu, sestoupila ze schodů, vyšla z domu a vydala se ke své ordinaci. V běžný den by došla na zastávku a počkala na bus číslo 14. Dnes ale není běžný den. Je to den svatby. Ne svatby. Smrti. Chtěla být sama. Nechtěla se nechat okukovat lidmi ani na ulici, ani v autobuse. Cítila se nejistá, zoufalá a nejraději by se rozplynula, stala neviditelnou. Proto zamířila pod hradby do přítmí mohutných stromů. Klikaté cestičky ji dovedly až skoro k mostu přes řeku Moravu. Pokračovala po jejím levém břehu, až konečně zahnula kolem kláštera do ulice Na Vlčinci. Odemkla ordinaci a tiše vklouzla dovnitř. Na dnes zrušila ordinaci, tak tu bude sama. Musí se dát do pořádku, než půjde na policii.
Před měsícem byl známým fotografem Petrem Zakopalem pořádán „Workshop – práce v ateliéru“. Inzerát lákal začátečníky i pokročilé na ukázky práce se světlem, modelkami a prostorem. Petr Zakopal takových workshopů pořádal v průběhu roku více v různých městech. Pro Frantu Sekvoje byl tento jmenovaný výhodný proto, že se pořádal v Prostějově, což bylo z Olomouce mnohem blíž než se trmácet třeba do Prahy. Franta Sekvoj byl vášnivý fotoamatér. Fotil často a kdeco. Nejčastěji to ale byly květiny, brouci a náhodné scenérie. V poslední době se mu podařilo pár snímků zvířat v místní zoologické zahradě. Dokonce s nimi uspěl na jedné internetové soutěži, což ho povzbudilo a koupil si lepší digitální přístroj. Jeho touhou však bylo dělat portréty osob nejlépe slavných celebrit, ale chyběla mu příležitost. Možná proto, že to byl pomenší chlapík trochu při těle. Nebyl obézní, jen takový oplácaný, ale mladé dívky a ženy zrovna nepřitahoval. Ne, že by se mu ženy vyhýbaly, to ne. Jen mu dalo mnohem více práce je ukecat než jiným. Takže pokud vůbec nějaké portréty, jak to hrdě označoval, nafotil, šlo převážně jen o rodinu. A tento workshop mu nabízel modelky a bez námahy. Workshop probíhal od devíti ráno do pěti odpoledne s polední přestávkou. Sešlo se celkem deset klientů, kteří vyslechli s napjatým očekáváním úvodní seznámení s typy světel a jejich použitím. Pak každý dostal půjčeno odpalovací zařízení, kterým se spouštěly blesky umístěné v jednotlivých světlech. Konečně nastoupily modelky. Lektor je vzájemně seznámil, stanovil pravidla možného použití fotografií, které takto získají, a začalo se. Modelky se střídaly na place a zaujímaly různé postoje a figury, které je možné vidět v módních časopisech. Fotoamatéři, osm mužů a dvě ženy, se snažili o získání co nejlepších snímků. Zmáčknutí spouště vyvolalo světelný záblesk. Pak se ovšem musí blesky nabít, což pár vteřin trvá, a kdo stiskne spoušť v době nabíjení, má smůlu. Jeho snímek je bez světla, temný, předurčený k vymazání. Dopoledne uběhlo a všichni se přesunuli do nedaleké restaurace na oběd. Franta Sekvoj se přitočil k jednomu z účastníků. „Ahoj, Martine! Už jsem tě dlouho neviděl. Sedneme si spolu, jo? Jak se pořád máš?“ „Ahoj,“ reagoval Martin Beneš méně nadšeně. „Tak tebe bych tu nečekal.“ „Jak to?“ ohradil se Franta. „Já jsem fotil vždycky. Copak si nepamatuješ, jak jsme spolu nafotili školní tablo?“ „To už je dávno,“ usmál se Beneš a vzpomínka mu udělala setkání příjemnější. Byl asi o hlavu vyšší než jeho spolužák, ovšem již s výrazným břichem, které získal vysedáváním na poradách a přesuny výhradně v autě. „Tak co děláš? Nic o tobě nevím. Na srazy nechodíš,“ dorážel Franta. „Moc práce. To víš, dělat náměstka vyžaduje nasazení,“ a aby předešel dalším otázkám, rychle dodal protiotázku. „A co děláš ty? Vypadáš spokojeně.“ „Spokojeně?“ odtušil Franta. „Zdání klame. Třeba mi poradíš, když jsi ten náměstek.“ Zrovna jim přinesli objednané jídlo, a tak se odmlčel. Jedli mlčky a Martin doufal, že Franta svůj problém už nevysloví. Neměl nejmenší chuť řešit cizí trable, a tak se snažil převést hovor na nějakou nenáročnou úroveň. „Vzpomínám si na Pavlu Krátkou. Tenkrát jsem ti ji záviděl. Vzali jste se?“ zeptal se Martin a upřel zvědavý pohled na Frantu. „Nějak jsem vždycky předpokládal, že se tak stane.“ „Pavla?“ povzdychl tázaný. „Vzali jsme se brzo po maturitě. Jenže ona se dostala na vysokou a já ne. Chvíli to fungovalo, dva roky. Pak jsme se rozvedli.“ „To je mrzuté,“ soucítil Martin. „Děti máš?“ „Ještě to tak.“ „Já mám,“ vytáhl Martin fotografii a podal ji spolustolovníkovi. „To větší je Erik a menší je
Adélka,“ řekl a snažil se, aby to znělo hrdě. „Hezký,“ pokýval hlavou. „Ta paní je…“ „Moje žena Eva.“ „Vypadá sympaticky,“ zhodnotil ji spolužák a vrátil fotografii majiteli. „Klape ti to, co?“ „Jistě,“ nerozváděl téma Martin a pohlédl na hodinky. „Musíme jít na druhou část.“ Zaplatili a přesunuli se zpátky do ateliéru. Druhá půle workshopu proběhla podobně jako ta první. Jen nyní pracovali se třemi a více světly. Stejně jako dopoledne i nyní si vzájemně kradli blesky, ale jinak vše proběhlo bez konfliktů. Když kurz skončil, snažil se Martin rychle vypařit. Ale Franta si ho hlídal. Když Martin zabručel do pléna: „Na shledanou všichni,“ a bral za kliku, Franta ho zarazil: „Martine, počkej! Taky už jdu.“ Popadl své zavazadlo a vyrazil za Martinem. Dostihl ho ještě v chodbě. „Martine, ty bys mi opravdu mohl poradit.“ A když se nedočkal hned odpovědi, přidal: „Přece se nevykašleš na spolužáka.“ „To víš, že ne,“ povzdychl Martin. „Jen přemýšlím, kolik mám ještě času,“ a hleděl při tom na ciferník hodinek z rozpaků déle, než bylo zapotřebí. Franta to zaregistroval, ale nic na to neřekl. Jen s očima na jeho rtech čekal na verdikt. „Nejlíp asi hned,“ vzdal to Martin. Znal tvrdošíjnost, kterou Franta často vykazoval, když si něco vzal do hlavy. Bylo méně náročné mu vyhovět, než se snažit z toho vymanit. „Tak zajdem na pivko, co říkáš? Zvu tě.“ Bylo to, jakoby pes radostně zavrtěl ocasem. Vešli tam, kde byli už v poledne. Martin si objednal kávu a Franta vyprázdnil sklenici piva a objednal si hned další. „Tak můžu?“ zeptal se Martina, aby docílil jeho většího soustředění. „Proto jsme tady,“ potvrdil bez nadšení Martin. „Tak spusť!“ „No,“ začal Franta pomalu. „Nevím, jak nejlíp začít,“ odmlčel se. „Naše rodina dostala zpátky v restituci barák. Počáteční problém spočívá v tom, že je nás dědiců moc. Kdysi ho zabavili mému dědovi, který ovšem dneska již nežije. Měl pět dětí, z nichž už tři také nežijí, a tak dědictví přešlo na další osoby.“ Když viděl v očích svého posluchače nudu a nezájem, odpustil si původně plánovaný výčet. „Zkrátím to. Je prostě jedenáct dědiců, já jsem jeden z nich. Většina je neschopná, buď starý nebo moc mladí nebo hloupí. Aby každý využil svého dědictví tím, že by v baráku bydlel, tak to nepadá v úvahu. Konečně každý nějak bydlí. Jediná možnost je barák prodat a peníze rozdělit.“ „Takže řešení znáš,“ poznamenal Martin. „Tohle je jasné. Ovšem jak to udělat, už méně,“ nedal se Franta znechutit. „Barák je plný nájemníků a v tom je potíž.“ „Chápu. Ale nevím, co ti poradit. Sežeň jim náhradní byty a vyplať je.“ „Kde bych na to vzal?“ rozčílil se Franta. „Já vím, že tak by to mělo být. Jenže to je ze světa pohádek. Myslel jsem, že jako náměstek bohatého podniku budeš mít jinčí radu.“ Upřel na svůj protějšek tázavé oči. „Když peníze nemáš, tak si je vypůjči. Nebo dům prodej i s lidma.“ „Kdo si je koupí? Nehledě na to, že by cena byla moc nízká. Já uvažuju nejprve barák rekonstruovat a teprve pak ho prodat nebo pronajímat na kanceláře. To dneska nese.“ „Co banka? Zkoušel jsi?“ „Zkoušel,“ mávl znechuceně rukou. „To, co by dali na hypotéku, by stačilo sotva na vystěhování jedné partaje. A já jich tam mám osm.“ Oba ztichli a nevěděli, co dalšího říct. Franta si objednal ještě jedno pivo, a když se zhluboka napil, doplnil další informace.
„Opravu ten barák opravdu potřebuje. Už jsem lehce sondoval mezi nájemníky a všichni celkem souhlasí s vystěhováním, když budou mít kam. Teda až na jednoho. V tom bytě bydlela stará babka a ta umřela. Už jsem myslel, že budu mít jeden byt prázdný, jenže se objevil její vnuk. Ani soud mi nepomohl, přiklepl to jemu. Teď tam bydlí s nějakou mladicí a prý se budou brát. To s nima teprve nehnu. Nějakej Vlado Kellner. Neznáš ho?“ Martin ho poslouchal na půl ucha, a tak otázku na konci řeči přeslechl. „Povídám, neznáš ho?“ vynucoval si Franta pozornost. „Ty mě neposloucháš.“ „Ale ano, poslouchám. Jakže bylo to jméno?“ „Inženýr Vlado Kellner.“ Martina to jméno zarazilo a překvapilo. Tak se jmenoval jeho nadřízený, ředitel Typhonu a.s. Podnik vyráběl různé zvukové přístroje, reprozařízení a další. On, inženýr Martin Beneš, zde pracoval už bezmála sedm let, z toho pět let ve funkci prvního náměstka. Když starý ředitel odešel do penze, předpokládal, že po něm stane v čele podniku. Jenže majitel, čert aby ho vzal, měl jiný názor. Přitáhl sem Kellnera. To jméno vlastně sedí, lokaje. „Jak vypadá?“ sondoval. „Asi jen o dva roky starší než my. Tedy 35 let, vyšší, hodně tmavé vlasy, vysoké čelo…?“ „To je on. Takže ho znáš.“ „Viděl jsi ho, dnes, včera…? „Jo. Proč?“ „Jak chodí?“ „Co, jak chodí?“ nechápal. „Normálně. Vlastně teď trochu pajdá na levou nohu.“ „To souhlasí. Předevčírem si podvrknul kotník na nádvoří,“ vysvětloval Martin. „Hajzl. Měl se zabít. Vyfouknul mi místo ředitele,“ doplnil. „Co by na něj mohlo platit? Jak se ho zbavím?“ naléhal Franta. „Toho se jen tak nezbavíš. Musel bys ho zabít,“ odfrknul si Martin. „Tobě by se to taky hodilo, co?“ chytil se Franta zhmotnělé myšlenky. „Tak, pomůžeš mi?“ „Se zabitím? To ses zbláznil,“ ale vyslovené už nešlo vzít zpátky. Zahnízdilo se v náměstkově mozku a donutilo jej k aktivitě. Třeba by mohl tenhle někdejší spolužák vyřešit jeho problém za něj. Teď už neposlouchal svého druha jen zdvořile a znuděně, ale začal aktivně vymýšlet metodu. „Tak mě napadá, že když ty nemáš peníze na rekonstrukci, musíš najít někoho jiného, který je má a zaplatil by i vystěhování nájemníků.“ „Skvělá myšlenka!“ nebyl Franta schopen zakrýt ironii. „Kde mám vzít takového kupce?“ „Jedna cesta by tu možná byla,“ přemýšlel Martin nahlas, „jak se zbavíš Kellnera. A jestli mohu radit, tak by to mělo být dřív, než bude svatba.“ „Chtěl jsi říct, jak se zbavíme, že?“ Franta se nedal nachytat. „Za prvé společně mudrovali, společně udělali. Pokud vůbec. Za druhé uvidíme, jakou cenu má tvoje rada.“ Tahle řeč nebyla Martinovi zrovna po chuti, ale dělal jakoby nic a pokračoval s nasazenou pokerovou tváří. „Víš, že v Olomouci zasedají některé parlamentní výbory.“ „Jo. Četl jsem o tom. Prý proto, abychom na Moravě nemohli tvrdit, že se všechno upeče jenom v Praze. Pěkná blbost.“ „Onehdá jsem se setkal s jedním poslancem. Raději nebudu říkat, se kterým. A ten si stěžoval na ubytování. Že tu mají k dispozici jen byty na sídlišti, kam se stydí vodit zahraniční návštěvy. Prý by potřebovali pěkný dům v centru, který by plnil funkci luxusní ubytovny. Kde je ten tvůj dům?“ „V centru. V Havelkové. Takové trojúhelníkové náměstíčko.“ „Je tam skvělá restaurace a je to na hradbách, že ano? Parkování na náměstí by nebyl problém,“ pozdvihl obočí na spolužáka.
„Je naproti té restauraci. Dobře tam vaří i pro poslanecké jazýčky. Parkovat tam určitě půjde,“ přikyvoval v naději, že už to je vlastně hotové. „Jak to uděláme, aby to proběhlo co nejrychleji?“ „Jsi tu autem?“ nervózně se díval na hodinky. „Žena s dcerou na mě čekají.“ „Kde bych na něj vzal? Jsem tu autobusem.“ „Tak já tě vezmu. A cestou ti nastíním jednu myšlenku.“ Zaplatili a vyšli z restaurace. Byl příjemný májový večer. Letošní květen se nezvrhnul do tropů, jak se pomalu stávalo pravidlem, ale ctil své místo ve skupině jarních měsíců. Díky letnímu posunu času byl dostatek světla, ač bylo po šesté večer. Vyrazili na výpadovku na Olomouc a během následujících dvaceti minut nastínil Martin Frantovi základ budoucího postupu. Franta musí udělat projekt, jak bude dům vypadat po rekonstrukci, aby bylo co ukazovat. Výkresy se předloží panu poslanci Slabému a musí se mu líbit, musí se té myšlenky chytit. Když tohle klapne a dostanou předběžný příslib, že parlament dům koupí, založí spolu společnost s ručením omezeným a Franta do ní vloží ten dům, Martin složí povinných sto tisíc. To je nutné, protože parlament nebude s fyzickou osobou uzavírat žádné obchody, ale s firmou je to košer. Poslanec Slabý zajistí zálohu na vyplacení nájemníků a na materiál na rekonstrukci. Protože jde o dům v historické části, odhaduje Martin, že mohou počítat s částkou padesáti milionů. Parlament nemůže na svou ubytovnu dát málo a nájemníky také nemůže odbýt; to by riskoval skandál. V ordinaci MVDr. Karla Bartoloměje se prudce otevřely dveře, ačkoli právě měl na stole svého pacienta, kterému zastřihával přerostlé drápy. Dovnitř se vedrala korpulentní žena, která v náručí držela černého krysaříka. „Počkejte laskavě v čekárně,“ řekl doktor přísně. To ale ženu nepřivedlo k disciplíně. Zaujala bojový postoj a spustila. „Já vás moc nezdržím. Jen jsem vám přišla ukázat svého Ferdíka, kterému jste chtěl amputovat zadní nohu,“ postavila psa na stůl. „Vidíte, má všechny čtyři a zdravé,“ zdůraznila. „Dobře. Vidím. A teď odejděte a zavřete dveře,“ chlácholivě se snažil veterinář ustát situaci. „Jen ať to všichni slyší,“ zaječela madam. „Jen ať vědí, jaký jste neschopný.“ „Paní! Prosím!“ snažila se ji vyprovodit sestra. „Nechte mě!“ Žena jen popadla svého mazlíčka a stoupla si do dveří, aby čekající lépe slyšeli. „Tenhle felčar chtěl zmrzačit mého Ferdíka, jen proto, že měl na zadní noze bolístku,“ informovala obecenstvo v čekárně a Ferdíka pohladila po hlavičce. „Prý to jinak nejde. Prý jinak bude umírat ve velkých bolestech,“ a směrem do ordinace vyštěkla. „Neumírá! Je šťastný se mnou! A víte proč? Protože jsem na vás nedala a navštívila doktorku Mandíkovou, která má ordinaci na Hradisku. To je doktorka!“ „Paní! Dejte si laskavě odchod nebo na vás zavolám policii!“ snažil se ji zarazit doktor Bartoloměj. „Nesnažte se mě umlčet, vy… vy šarlatáne!“ vyprskla pohrdavě jeho směrem. „Viď, Ferdíku, že je to šarlatán,“ promluvila na psíka v náručí a dala mu pusinku na hlavičku. Pak se opět obrátila do čekárny. „Paní doktorka mě utěšila, ať nepláču. A když Ferdíka prohlédla, naprosto mě uklidnila, protože prohlásila, že se Ferdíkovi noha zahojí. A taky ano.“ „Volejte policii, sestro!“ Doktor Bartoloměj vstal a došel k řečnici. „Přestaňte!“ zařval na ni. „Vypadněte!“ a snažil se ji břichem vytlačit. „Nedotýkej se mě, ty, ty…!“ zavřískala žena. „To je omezování osobní svobody.“ „Policie už jede,“ oznámila sestra. „Stejně jim to řeknu,“ ustoupila žena. „A na vás si budu stěžovat. Na komoře, vy šamane!“
Dveře do ordinace se zabouchly a žena se obrátila k čekajícím. „Ránu mu vyčistila, něčím ji natřela a dala mu úžasnou injekci. Říkala, že po ní bude dva dny spát, ale ať si nedělám starosti a držím ho v teple. Opravdu za dva dny se probudil a hned se vesele producíroval po bytě. To jsem byla šťastná! Ještě jsme s Ferdíkem museli na několik převazů, ale stálo to za to. Skvělá lékařka. Doporučuji. Zato tenhle… Pch!“ V čekárně nikdo z lidí po celou dobu nepromluvil, jen s menším či větším zájmem sledovali divadlo před sebou. Žena skončila monolog a odkráčela s hrdě vztyčenou hlavou, pyšná na sebe, jak to provedla. Ve dveřích se otočila a dodala na adresu čekajících. „Já vám řekla, co hrozí vašim miláčkům. Teď už je to na vás,“ a zmizela někde v chodbě. „Myslím, že ta paní má pravdu. Taky nemám zrovna dobrou zkušenost,“ poznamenal po chvíli muž s kočkou, která měla zanícené oči. „Hradisko je pro mě trochu z ruky, ale lepší péče za to stojí.“ Muž vstal, vzal přepravku s kočkou, řekl „Sbohem“ a odešel. Asi za pět minut se v čekárně objevili dva příslušníci policie. „Co se tu děje?“ vyhrknul jeden z nich. „Jedna paní se tu rozčilovala, ale už je pryč,“ informoval je jeden ze dvou čekajících. Mezitím druhý příslušník zaklepal na dveře ordinace. Dveře otevřela sestra. „Volali jste nás. Co se děje?“ chtěl vědět policista. „Jedna paní nám tu dělala scény,“ objevil se doktor. „Podařilo se nám ji usměrnit, i když to tak zpočátku nevypadalo. Ostatně už odešla. Díky, že jste přišli, ale myslím, že je to už vyřešené,“ pravil smířlivě. „Vznikla nějaká škoda? Něco rozbila?“ „Ne. Nic takového. Jen nechtěla opustit ordinaci. Nakonec si dala říct,“ doplnil doktor svou výpověď. Policisté se domluvili očima. „Když je to tak…“ řekl ten s vyšší hodností. „Odcházíme.“ „Děkujeme,“ volala za nimi sestra, ale oni se ani neohlédli. „Tak další,“ pozval doktor dalšího čekajícího do ordinace a zároveň pustil právě ošetřeného psa a jeho pána. Netrvalo dlouho a přišel na řadu poslední návštěvník. Franta Sekvoj přivedl svého Azora, dvouletého vlčáka, na preventivní prohlídku a ošetření chrupu. Během prohlídky, včetně odstraňování zubního kamene, byl Franta zticha a vzorně přidržoval Azora v klidu. Když však byly procedury u konce, nevydržel dále mlčet. „To teda byl výstup,“ začal Franta ohmatávat prostor. „Měl jste s ní svatou trpělivost.“ „Konkurenční boj. Mladá doktorka se usadila v blízkosti a přetahuje klienty,“ řekl unaveně doktor. „Mělo to ale úspěch. Jeden z čekajících se sebral a odešel s tím, že jede na Hradisko,“ vypustil provokativně. „O kolik klientů jste už přišel, doktore?“ „Pane doktore, už mohu jít?“ zeptala se sestra. „Nebo mě budete ještě potřebovat?“ „Pane Sekvoji… Ano, ano, sestři. Děkuji, můžete jít. Uvidíme se zítra.“ „Nashledanou,“ pozdravila sestra a zmizela za dveřmi. „Známe se už dlouho, tak vám odpovím. Asi čtvrtina, dvacet pět procent,“ trpce připustil. „To není zrovna málo.“ „To není,“ souhlasil. „Je to znát na tržbách. Jestli to bude pokračovat…“ pokrčil rameny. „Kdyby tak paní kolegyni vzal čert.“ Franta Sekvoj hleděl upřeně na doktora a snažil se přečíst něco skrytého pod bílým pláštěm. Trvalo to déle, než předepisuje zdvořilost a doktor znervózněl. „Proč si mě tak prohlížíte? Potřebujete ještě něco?“ ozval se netrpělivě. „Jen přemýšlím, jak moc si to přejete.“
„Jako co?“ „O tom čertovi,“ Franta přikývnul. „Popřemýšlejte. Jestli si to přejete víc než platonicky, přijďte v pátek ve čtyři odpoledne navštívit své příbuzné na centrálním hřbitově.“ „Jak to myslíte?“ „Přemýšlejte,“ zopakoval Franta a nechal doktora s jeho rozjímáním samotného. Na policejní ředitelství se dostavila pár minut před třetí. Posadili ji do vyšetřovací místnosti a nechali odležet. Obvyklá nevlídná místnost bez oken, jen s umělým osvětlením a známým zrcadlem na stěně. Stůl a několik nepohodlných židlí. Nic víc. Byla unavená. Díky časovému odstupu od ranních hodin se jí podařilo dostat žal pod kontrolu. Mozek se občas ještě zadrhnul pod vlnou emocí, ale celkově zvládal již obvyklé exaktní myšlení, které patřilo k její profesi. Avšak přestože vrčel jako kolovrátek od rána celou dobu, nedokázal najít logické vysvětlení dnešních událostí. Teď už mlel jen zcela neproduktivně v kruzích logických smyček. Byla unavená a neměla zájem se nechat okukovat. Tak z rukou vytvořila na stole okýnko, do kterého skryla svůj zdrchaný obličej. Teprve dvacet minut po třetí vstoupil do vyšetřovny kapitán Rybka s poručicí Hamplovou a zapisovatelem v závěsu. Téměř celou dobu ji pozorovali skrz zrcadlo. Kapitán několikrát odběhl a zase se vrátil, ale poručice ji nespustila z očí. „Ona snad usnula,“ sdělila svůj dojem poručice při jednom z kapitánových příchodů. A protože se obraz polopropustného skla neměnil, kapitán usoudil, že je nutné přistoupit k výslechu. „Tak ji jdeme probudit.“ Ledva vstoupili, zvedla hlavu a pohlédla na ně opuchlýma očima. „Promiňte, že jste musela čekat,“ začal kapitán. „Poručici Hamplovou již znáte. Podpraporčík Novotný bude zapisovat vaši svědeckou výpověď. Na konci protokol podepíšete. Rozumíte, co říkám?“ Když přikývla, pokračoval. „Nejprve vám sejmeme otisky prstů. To proto, abychom odlišili ty vaše od ostatních, které se v bytě našly. Prosím,“ pokynul Hamplové, ať úkon provede. Poručice před ni položila již předvyplněný formulář. Otevřela krabičku s polštářkem s barvou. Vzala její pravou ruku, vyhmátla palec a namočila ho do barvy. Pak jej přitiskla silou do předepsaného čtverečku na formuláři. Stejně to udělala s ostatními prsty. Vše probíhalo mlčky. Poručice ženu obešla z druhé strany a přistoupila k druhé ruce. Žena mlčky, bez odporu a zcela lhostejně sebou nechala manipulovat. Když byla otisknuta i druhá ruka a formulář byl zaplněný ve všech kolonkách, podala jí poručice špinavý hadr, aby si ruce otřela. „Mohu se umýt?“ ozvala se žena, když zjistila, že ani po utření nejsou bříška prstů čistá. „Teď to musí stačit,“ prohlásil kapitán. „Začneme!“ Pohlédl na své spolupracovníky, a když se ujistil, že jsou připraveni, zahájil výslech. „Toto je svědecká výpověď, nikoli výslech. Potřebujeme jen zaznamenat, co se v bytě číslo 6 v ulici Havelkové čp. 1213 vlastně stalo. Nejprve vaše nacionále. Vaše jméno?“ „Dana Mandíková,“ řekla tiše. „Prosím více nahlas.“ „Dana Mandíková,“ zopakovala. „Zaměstnání?“ „Veterinární lékařka.“ „Váš vztah k zesnulému Vladu Kellnerovi?“ „Dnes jsme se měli brát.“ Poslední slovo nebylo skoro slyšet, jak doktorku přemohla vlna žalu. Snažila se rychle sebrat. „Dnes jsme měli mít ve dvě odpoledne svatbu,“ vyslovila dost pevně. „Jestli potřebujete ještě čas, můžeme to na pár hodin odložit,“ poznamenal kapitán a naznačil,
že je ochoten odejít z místnosti. „Ne!“ zaprotestovala. „Prosím. Ať je to za mnou co nejdříve.“ „Ovládnete se?“ „Ano, jistě. Promiňte,“ spěšně ujišťovala. „Dobře,“ přijal to kapitán vlídně. „Tak nám nyní svými slovy řekněte, co se stalo?“ „Vlado je mrtvý. To se stalo.“ „Tak jinak,“ tvářil se trpělivě. „Popište nám, jak jste ho našla.“ „Probudila jsem se a uvědomila si, že musíme vstávat, protože máme moc práce, abychom byly včas na obřadu,“ mluvila pomalu s pečlivou artikulací, za kterou schovávala svou stále rozjitřenou duši. „Strčila jsem do něho a čekala, že se ozve. Když jsem to zopakovala a on se stále neprobouzel, zadívala jsem se na něj pozorně. Vypadal klidně, ležel na zádech, jen mi přišlo, že je moc bledý. Tak jsem se nadzvedla, abych mu byla tváří v tvář…,“ na kratičko se odmlčela. „Uviděla jsem tu jehlu v krkavici. Pochopila jsem, že je mrtvý, že to není přirozená smrt a že vás musím zavolat. A to jsem taky udělala,“ skončila své vyprávění a zmlkla. „Kolik bylo hodin?“ položila otázku poručice. Kapitán po ní jen šlehl pohledem, aby zmlkla, nicméně otázku zopakoval. „Víte, v kolik jste se probudila?“ „Nevím.“ Zakroutila hlavou. „Vlastně. Hned po tom zvonil budík. Potřebovali jsme vstávat už v půl sedmé a báli se, že zaspíme.“ Kapitán pohlédl do poznámek a dlouhým pohledem na svědkyni vytvořil dramatickou pauzu. Konečně položil otázku: „Náš dispečink zaznamenal vaše volání až v 6:40. Co jste dělala těch deset minut?“ „Já…,“ zmateně těkala po desce stolu. „Já… Musela jsem se obléct. Byla jsem prakticky nahá.“ „Někdo další byl v bytě?“ „Ne,“ podivila se té otázce. „Nikdo.“ „Takže nic nebránilo tomu, abyste zvedla telefon nahá. Nebo ano?“ „Co si to myslíte?“ upřela na něj naprosto nechápavý výraz. V jejích očích bylo plno otazníků a zmatku. „Dobrá,“ přerušil napětí po chvíli kapitán. „Říkáte, že jste měli mít dnes svatbu.“ Přikývla. „V bytě jsme nikde nenašli svatební šaty. Jak nám to vysvětlíte?“ „Ty mi půjčí Vlasta. Ona a její muž nám jdou za svědky. Oni měli svatbu nedávno.“ „Celé jméno, adresa?“ „Oldřich a Vlasta Pokorných. Ztracená 11, co ústí na Horní náměstí. Je to odtud kousek na úřad. Tak nemusím v těch šatech daleko.“ „Aha. To jsou vaši přátelé?“ „Hlavně Vlada. Ten zná Vlastu už několik let.“ „V kolik hodin měla být svatba?“ „Ve dvě odpoledne. Ráno vstát, v deset ke kadeřníkovi, pak se u nich převléct.“ Statečně přemáhala své city, aby nic nepronikalo do okolí, které nepociťovala jako přátelské a účastné. Jen stále tišší hlas prozrazoval, jak je to pro ni těžké. „Hlasitěji!“ ozval se zapisovatel. Kapitán se podíval tázavě na poručici, jestli ona nemá ještě nějakou otázku. Ta kývla, že ano a zeptala se. „Co jste si koupila na svatbu nového?“ Dana na ni stočila nechápavé oči. Vlado je mrtvý a oni se ptají na blbosti. „Nevěsta přece má při svatbě mít na sobě něco nového a něco vypůjčeného,“ osvětlila Hamplová svůj dotaz.
„To neznám,“ odpověděla bez zájmu. „Kolik bylo hodin, když se váš snoubenec včera vrátil?“ zeptal se kapitán. Dana vytřeštila oči a pak si rukou přejela obličej ve snaze se přeorientovat na nové téma a soustředit se. „Já vlastně nevím,“ řekla zamyšleně. „Naposledy jsem s ním mluvila telefonem asi v pět odpoledne. Oznamoval mi, že se zdrží v práci, protože budou oslavovat ztrátu svobody. Taky asi místní zvyk. Asi v půl osmé přišel náš domácí. Prý, když budeme manželé, tak musí znova sepsat nájemní smlouvu. Vyptával se a chtěl nějaké údaje. Zdržel se asi 20 minut. Chtěla jsem si číst. Těšila jsem se na novou knížku, kterou jsem si půjčila v knihovně, ale začala jsem být moc ospalá. Přečetla jsem jen pár stránek. Víc to nešlo. Říkala jsem si, že bych se měla na svatbu raději pořádně vyspat. Tak jsem se převlíkla do noční košile. Byla jsem tak unavená, že jsem snad usnula, jen jsem padla do postele.“ „Říkala jste, že jste nemohla k telefonu, protože jste byla nahá. Teď říkáte, že jste byla v noční košili. Jak to vysvětlíte?“ přitlačil kapitán. „Já neříkala, že jsem byla nahá. Já říkala, že jsem byla prakticky nahá.“ „Ano. To je rozdíl,“ poznamenal s despektem vyšetřující. „Dobře. To zatím stačí,“ zarazil ji v další výpovědi. „Teď podepíšete protokol. Dobře si ho přečtěte a podepište každou stránku na všech kopiích.“ Zapisovatel zatím před ni na stůl rozložil jednotlivé listy. Přečetla a podepsala. Při posledním podpisu kapitán oznámil: „Můžete odejít, ale nesmíte se vzdálit z města. Musíte nám být k dispozici. Kam půjdete?“ „Já?“ rychle se nedokázala zorientovat. „Můžu už do bytu?“ Kapitán někam zatelefonoval a pak souhlasil. „Technici už skončili, tak můžete. Klíče vám dají na vrátnici proti podpisu. Ještě máte v plánu někam jít?“ „V plánu?“ Jaké já můžu mít plány, otázka ji téměř vyděsila. „Snad…, určitě zajdu do ordinace a k Vlastě. Bože, musím všechno zrušit.“ „Dobře. Konec.“ Na tuto repliku zapisovatel sebral psací stroj, který měl s sebou a odešel. Stejně tak Hamplová s otisky prstů a ostatními potřebami. Pak odešla i Dana s kapitánem, který ji nasměroval k východu. Na západním okraji Olomouce se rozkládá centrální hřbitov. Jezdí sem z města jedna linka tramvaje, která má smyčku naproti vchodu do krematoria. Před budovou posledního ohně je rozlehlé parkoviště pro auta pozůstalých. Sama budova je situována do západního rohu pozemku mrtvých a v její blízkosti je množství schránek kolumbária. Ti, kteří dávají přednost spočinutí pod zemí, jsou tradičně vynášeni v rakvích z obřadní síně. K té vede široká cesta z východního rohu pozemku od hlavní brány. Návštěvníci, kteří dávají přednost tomuto vstupu, musejí vystoupit z tramvaje o jednu stanici dříve. Tak velký je prostor posledního odpočinku. V pátek ve 4 odpoledne bývá na centrálním hřbitově liduprázdno, když nepočítáme stálé obyvatele. Ten den se zde objevili tři muži. Nejprve uctili památku svých předků a pak se sešli na severozápadní straně centrální kaple. Bylo to šikovné místo, kam nebylo od tramvaje ani hlavní cesty vidět. Vůkol jen řady náhrobků, jejichž vojenské vyrovnání a rozestupy narušovaly tu a tam vzrostlé stromy. „Jsem rád, pane doktore, že jste moje pozvání přijal.“ Franta, který je oba pozval, se cítil tak trochu režisérem tohoto setkání a hodlal si tuto funkci udržet. Možná proto, že jeho vzdělání a postavení ve společnosti v této skupince bylo na nejnižším stupínku. Rozhodně se ujal vedení. „Dovolte pánové, abych vás představil. Můj spolužák inženýr Martin Beneš, první náměstek
v Typhonu. Pan doktor Karel Bartoloměj, který se stará o mého Azora.“ Pánové si potřásli rukama a Azor, který vzorně seděl svému pánovi u nohy, zavrtěl ocasem. Psi, samozřejmě, mají na hřbitov vstup zakázán, ale kdo by si troufnul něco říct do očí tomu zvířeti. Azor vzbuzoval velký respekt. „Možná se ptáte, co máme společného,“ pokračoval Franta a společníci pokývali hlavami na souhlas, že je to opravdu zajímá. „Máme jeden společný problém. Dalo by se říct: škodná. Ano, v revíru máme škodnou.“ „Vy jste myslivec?“ zeptal se s úžasem doktor. „To jsem netušil.“ „Jen sváteční. Tady ve městě se to moc provozovat nedá. Ale k věci,“ odpověděl potěšeně Franta. S další informací si dal trochu na čas, aby jí dodal dostatečnou váhu a napětí. „Inženýr Beneš se cítí ohrožen svým novým ředitelem Vladem Kellnerem a pan doktor Bartoloměj jeho snoubenkou Danou Mandíkovou. No, a já oběma, protože mi obsadili jeden byt a navíc se mají brzo brát, což je přitěžující komplikace. Pro mě.“ Oba oslovení opět pokývali hlavami na souhlas. „Vzhledem k řečenému jsem přesvědčen, že z nás společné ohrožení dělá společníky, něco jako tři mušketýry.“ Doktor se neudržel a zasmál se. Mluvčí ale komičnost situace nepochopil a zle se zamračil. „Promiňte,“ omlouval se pobaveně doktor. „Najednou jsem omládl tou představou mušketýrů.“ Když viděl nesouhlas v očích, zvážněl a teď už s kamennou tváří navrhnul: „Máte pravdu, paní doktorka Mandíková mi velmi kazí klientelu a je pro mě žádoucí, aby zmizela. Takže…,“ hledal vhodná slova, aby se snad zase nedotknul nějakého kuřího oka. „Takže souhlasím s vaší nabídkou, abychom se o to pokusili společně.“ „Tak jsem si to představoval,“ souhlasil spokojeně Franta. „I já souhlasím,“ přidal se Martin. „Pánové,“ nastavil Franta ruku mezi ně, „stvrďme to rukou dáním.“ Martin vložil svou ruku na Frantovu. Doktor jen lehce povytáhl obočí, ale připojil se. Mohutné zatřepání držících se rukou pro Frantu mělo cenu přísahy. Rád by to vyslovil nahlas, ale nechtěl zbytečně rozdmýchávat rozepře hned na začátku spojenectví. „Když jsme se stali spiklenci, myslím, že bychom si mohli tykat. Vy dva už to stejně děláte. Já jsem Karel.“ Doktor loni oslavil padesátku a oba třicátníci mu připadali, že ještě neopustili pubertu. Teda hlavně Franta. Martin se vlastně nijak moc neprojevoval, a tak se zatím nebylo, o co se opřít. Doktor si s mladou konkurující kolegyní nevěděl rady. Bylo mu jasné, že do důchodu má moc daleko, a proto musí něco udělat, aby se jí zbavil, jinak se neuživí. Sebekriticky uznával, že jeho vzdělání a znalosti jsou už zastaralé. I přes dlouholetou praxi si jasně uvědomoval, že nové objevy a metody léčby jsou mu cizí. Sám žádný rozumný nápad neměl, a když se mu takto vnucovala příležitost, že by jeho problém mohl vyřešit někdo jiný, byl by sám proti sobě nevyužít toho. Proto ta vstřícnost. Oba mladí muži doktorovu nabídku s nadšením přijali a statečně si všichni tři poplácávali po ramenech. „A teď k věci,“ držel hlavní téma Franta. „Měli bychom vymyslet plán, jak na to.“ „Nejlepší by bylo je vyhnat sviňským krokem na druhou stranu republiky, když nic jinýho,“ podotkl doktor Karel. Sice nevěděl jak, ale takové řešení, že by se sami odstěhovali někam k Aši, by mu vyhovovalo ze všeho nejvíc. „Souhlasím s Karlem,“ připojil se Martin a dál už nic neřekl, i když to chvíli vypadalo, že ještě něco dodá. „To je skvělá idea,“ shrnul po chvíli Franta. „Jenže mě by zajímalo konkrétní provedení. Jak
vyhnat? Jak přinutit k odchodu? Jaký máš nápad, Martine?“ obrátil se na spolužáka. „No, já nevím,“ lezlo to z Martina jak ztuhlý kečup z lahve. „To tak spatra nejde. Musí se to promyslet. Vzít v úvahu všechny aspekty.“ Pak si všimnul, že Franta má nasazenu útrpnou masku. To ho zarazilo a vzápětí si uvědomil, že mluví jako na poradě v podniku. „Nekoukej se tak! Teď nevím. No a co?“ vybudil se. Franta se od něj odvrátil a přenesl svou pozornost na Karla. Ten jen mírně zavrtěl hlavou na znamení, že také žádným nápadem neoplývá. „No, dobře,“ začal Franta smířlivě. „Však na něco přijdeme. Jednu věc si ale ihned ujasněme. Jak moc se chceme těch dvou zbavit?“ „Hodně moc,“ reagoval Martin. „Jasně, rozumím. Nejspíš bys povýšil na ředitele,“ podotknul Franta. „Já bych chtěl znát naši touhu přece jen přesněji. Dávejte pozor! Vyjádříme to na škále jedna až deset. Deset znamená za každou cenu. A abychom se vzájemně neovlivňovali, uděláme to takto. Až napočítám tři, vystrčíme před sebe tolik prstů na rukou, kolik uznáme za vhodné. Rozumíte, jak to myslím.“ Oba pokývali hlavami na souhlas. „Dejte obě ruce před sebe sevřené v pěst,“ sám jim šel příkladem. „Až řeknu tři, takhle je rozevřete.“ Vystřelil před sebe všech deset prstů. „Tak pozor! Teď naostro. Jedna, dva, tři.“ Všichni tři před sebe vystřelili plně rozevřené dlaně. „Výborně. Třicet prstů,“ pochválil je Franta. Na chvíli se odmlčel a vychutnával si dílčí vítězství. Pak lehce nadhodil: „Co kdybychom je vyhnali na onen svět?“ „Jak to myslíš?“ naivně se zeptal Martin. „Chceš být ředitelem, ne? Před chvílí jsi hlasoval za každou cenu,“ připomenul Franta význam desítky. „Předpokládám, že to nemyslíš vážně,“ poznamenal Karel, který pochopil, kam je mířeno. „Nebo ano? Jistě najdeme jiný způsob.“ „Nepochybuji o tom, že najdeme ten nejlepší způsob,“ přisvědčil Franta a pokračoval: „Je skvělé, že jsme se tak dobře shodli. Nyní potřebujeme čas připravit si nápady, jak na to. Navrhuji, že se tady zase sejdeme přesně za týden. Pak rozhodneme.“ Oba mu to odsouhlasili a rozešli se. Každý se pustil jinou cestičkou ke stanici MHD. Z policejního ředitelství se Dana vydala přímo za Vlastou. Vlasta už nejspíš ví, co se stalo, ale musí jí aspoň poděkovat za šaty a říct, že je už nebude potřebovat. Přešla náměstí kolem kovového modelu historického jádra města a vešla do Ztracené ulice. Po pár krocích už zvonila u domovních vrat a vzápětí zabzučel elektrický zámek. Uvnitř staré budovy byl proti rozpálené ulici příjemný chládek. Vlasta na ni už čekala ve dveřích bytu. Byla o dva roky starší a o půl hlavy vyšší než Dana. Obě dvě byly štíhlé, atraktivní a bezdětné. Na rozdíl od Dany měla Vlasta blond vlasy načechrané do široka a končící těsně pod rameny. Přátelé a známí se shodovali, že jí to krásně rámuje obličej iluzí svatozáře. Možná to způsoboval trvalý úsměv na tváři, který chtě nechtě každému asocioval sluníčko. Ona sama, když na to náhodou přišla řeč, oponovala, že jde jen o pracovní deformaci, keep smile. Pracovala totiž v cestovní kanceláři jako prodavačka zájezdů a zaměstnavatel vyžadoval trvalý úsměv vůči zákazníkům, a to i v ústním projevu, jak zdůrazňoval. Dnes Danu s úsměvem na tváři nevítala. Její tvář byla zasmušilá, oči uplakané, jakoby osiřelou snoubenkou byla ona sama. Obě ženy si padly do náručí. Když opadla první vlna žalu, odvedla Vlasta přítelkyni do obýváku. „Už něco vědí? Moc tě trápili?“ chtěla Vlasta vědět, jak to probíhalo na policii.
„Nevím, co vědí, ale ptají se na nesmysly.“ „Jaký nesmysly?“ „Jaké mám svatební šaty? Jestli jsem si koupila něco nového?“ povzdechla si a pak vybuchla. „Nechali mě schválně čekat. Nejspíš mě pozorovali, jestli se zhroutím, nebo co? Na Vlada se ani jednou nezeptali. Zato je zajímalo, proč jsem netelefonovala nahá.“ Hlas se jí zlomil. „Nerozumím jim.“ „To se na něj vůbec nezeptali?“ nevěřícně zírala Vlasta. „Jenom se ptali, kdy se večer vrátil. To nevím. Spala jsem tak tvrdě, že to nevím.“ „To bude dobrý. Pustili tě.“ „Kdo to mohl udělat? Kladu si tu otázku celou dobu.“ Danin obličej byl zoufalý. Pozvedla opuchlé oči k přítelkyni. „Proč taky nezabili mě? Jak to, že jsem nic neslyšela?“ „Ach, Dani!“ objala ji jako nešťastné dítě. „Neboj. Policie to objasní,“ utěšovala ji. Vlado, Oldřich a Vlasta byli dlouholetí kamarádi. Setkali se kdysi dávno na jednom výstupu na Javořici, nejvyšší horu Českomoravské vysočiny. Ukázalo se, že všichni tři jsou z Olomouce, a tak se často scházeli při různých příležitostech. Časem se z obou chlapů stali soupeři v lásce. Vlasta si nedokázala dlouho vybrat a žádný z mužských se neuměl vzdát. Kupodivu základy jejich kamarádství to nezničilo. Pak se objevila Dana a Vlado se do ní zamiloval. Tím se trojúhelník vyřešil a Vlasta s Oldřichem se vzali. To bylo před půl rokem. Od té doby se přátelství obou dvojic upevnilo. Dana přišla do Olomouce po ukončení studia na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. Její rodiče už byli rozvedení a žili daleko v Čechách. Na fakultě dělala několik let profesoru Dvořákovi pomocnou vědeckou sílu. Dalo to pár korun na přilepšenou při studiu a příležitost hlouběji se seznámit s léčbou psů a koček. Na konci studia jí dal pan profesor návrh. Prozradil, že má v Olomouci soukromou ordinaci, na kterou nemá už kolik let čas, a tak ho klientela opustila, ordinace nevydělává, ovšem přesto daně platit musí. Navrhnul jí, že jí tuto ordinaci zatím propůjčí na tři roky, a když se osvědčí, tak se domluví na převodu vlastnictví. Dana přijala. Byla to výzva ukázat, co v ní je. Zpočátku to bylo hodně těžké, ale okolí ji začalo brzo akceptovat. Ukázalo se, že má mnohem přívětivější chování ke zvířatům i k jejich pánům než doktor Bartoloměj a již několik měsíců se Olomoucí šířilo, že má taky mnohem větší znalosti a úspěšnější léčbu. Když se přistěhovala do Olomouce, nikoho tu neznala a kontakt se svými blízkými měla jen přes maily a esemesky. Aby to změnila, začala hledat kamarády v seznamkách na internetu. Tak se kontaktovala s Vladem. Nejprve si vyměnili pár mailů, pak se sešli, pak se začali scházet čím dál častěji, až spolu začali bydlet. Zavrzaly vstupní dveře do bytu a ozval se Oldřichův hlas. „Tak to udělala Dana,“ halekal. „Prý Vlada zavraždila ona. Tomu bych nikdy neuvěřil.“ A protože se nikdo neozval, znejistěl. „Vlasto! Jsi doma?“ Konečně vešel do obýváku s novinama v ruce. Uviděl dvě ženy v objetí a zarazil se. „Nevěděl jsem… Promiň.“ Předestřel novinový článek na stolek před ně. „Jen jsem citoval Kohouta. Tady to píšou,“ ukázal na článek i s jakýmisi fotkami. „Jak můžeš?“ byla Vlasta rozhořčená jeho projevem. „Vždyť je to bulvární plátek, co si víc vymýšlí, než skutečně ví.“ „Vždyť jsem říkal, že tomu nevěřím,“ ohradil se Oldřich. „Dám si kafe,“ a odešel do kuchyně. Vlasta i Dana se daly do čtení. „Jak můžou?“ zoufala si Dana. „Já jsem to neudělala.“ „Co se divíš? To jim zvedne náklad,“ poznamenal Olda a nesl si velký hrnek kávy s mlékem. „Vzpomeň si na princeznu Dianu. Nebo jiné podobné kauzy. A tohle je navíc místní událost.“
Posadil se proti nim. „Kde vůbec vzali moje jméno?“ nechápala Dana. „Bylas na policii. To stačí. Copak se v tomto státě něco utají?“ podivil se jejich naivitě. „Kde to žijete, děvčata?“ „A co presumpce neviny? Vždyť oni Danu už odsoudili,“ nesouhlasila Vlasta. „Náklad se zvednul. To je pro ně rozhodující. Na jednotlivci nezáleží,“ poučoval Olda. „A jaká presumpce neviny ve státě, kde ji nedodržují ani šéfové politických stran.“ „Ty je ještě obhajuješ,“ reagovala nakvašeně. „Nebuď blázen, Vlasti. Neobhajuji. Jen vás nutím uvědomit si realitu. Bojovat se dá jen s čistou hlavou bez emocí. Žal, zoufalství, smutek, to všechno Danu jen oslabuje. A že bude muset být zatraceně silná, aby to ustála, o tom nepochybujte.“ „Ty jsi cynik.“ „Má pravdu,“ ovládla Dana svůj žal i hněv. „Nejsem cynik. Umřel mi dlouholetý kamarád. Myslíš,“ zabouchal si pěstí do prsou, „že nic necítím. Tady je po něm díra!“ „Promiň. Já vím, co pro tebe znamenal. Pro nás všechny,“ usmiřovala si ho Vlasta. „To ty tvoje řeči…“ „Někdo to vyslovit musel,“ a obrátil se na Danu. „Jsi naše kamarádka, tak kdybychom ti mohli nějak pomoc, stačí říct. Je to celé svinstvo a bude to pro tebe těžké. Tak nezapomeň, stačí říct.“ Dana potřásla hlavou na srozuměnou. „Už musím jít.“ „Kam půjdeš? Nechceš zůstat u nás,“ zvala Vlasta. „Ne, děkuji. Musím domů a do ordinace. Nejraději bych zrušila dovolenou a zase ordinovala. Práce by mi snad pomohla.“ „Nemám tě odvést autem?“ nabídnul se Olda. „Raději ne. Někdo by si to mohl špatně vyložit,“ ozvala se Vlasta. „Nechci mít vaši fotku v Kohoutovi.“ „Půjdu sama.“ Dana vstala. „Díky, že jste mě přijali.“ Doprovodili ji ke dveřím. Ubezpečili ji ještě jednou o své připravenosti pomoci a propustili ji. Za ní se dveře zavřely, ale strach, co bude dál, zůstal. To, co Kohout napsal, se Dany velmi dotklo. Cítila se jako na pranýři, ponížená a odsouzená za něco, co neudělala. Nechápala, jak to někdo může udělat, odsoudit druhého, aniž by o tom vůbec něco věděl. Normálně by šla přes Horní a pak Dolní náměstí a Kateřinskou domů. Nohy ji také tak nesly. Když se ale ocitla v ústí na náměstí, měla pocit, že každý, kdo ji potká, ji pozná, že si bude myslet, že je vražedkyně. To nemohla snést, a tak se raději otočila a vystoupala Michalskou uličkou na hradby, kde se dalo předpokládat minimum chodců. Nejvýše nějaký zatoulaný turista. Proklouzla Purkrabskou a Hrnčířskou uličkou a spěšně vešla do domu. Otevřela dveře do bytu a ocitla se v potemnělé předsíni. Zula si boty a nemohla nahmátnout pantofle, které doma nosila. Nakonec to vzdala a bosa vstoupila do kuchyně. Zotvírané skříňky. Všechno vytahané a rozházené. Roztržený pytlík s moukou. „Mohlo to být horší,“ pomyslela si. Postavila si vodu na čaj a začala uklízet. Voda začala vřít a úklid kuchyně byl u konce. Přelila čajový pytlík a nechala ho louhovat. Uspokojilo ji, jak rychle zvládla uklidit a cítila se mnohem lépe. Přešla přes předsíň do obýváku. To, co právě absolvovala v kuchyni a v koupelně, ji nemohlo připravit na obývací pokoj a ložnici. Vyházené skříně, prádelník. Převrácené babiččino křeslo.
Ještěže není rozřezané. Knihy poházené po zemi. Proboha, proč jsou kalhotky na okenní klice? A proč někdo odšrouboval zadní stěnu televizního přijímače? Dana opatrně našlapovala, vyhýbala se šatům a dalším předmětům válejícím se na podlaze, a přiblížila se k ložnici. Vytřeštila oči. Manželské postele zbavené matrací, prostěradla v koutě, prošívané deky a polštáře… Překocená stěna, kde pěstovala pár květin a měla uložené drobné suvenýry ze společných cest do okolí. Znesvěcené úmrtní místo. Dana se otočila a v šoku vyběhla do předsíně. Teď se nezdržovala opatrnou chůzí. V rychlosti se obula a zabouchla za sebou. Seběhla schody a vyběhla na ulici. Neohlížela se, proto nemohla vidět, že do domu, který právě opustila, vstoupila poručice Hamplová s doprovodem. Policie vstoupila do bytu a provedla kontrolu. Konstatovala, že kuchyň je uklízená, ale ostatní části bytu zůstaly beze změny. Hamplová provedla telefonické hlášení a opustila byt. Dana se hnala parkem pod hradbami. Rychlá chůze a čerstvý vzduch ji pomalu dostávaly ze šoku. Brečet už nemohla, slzné váčky byly prázdné. Na její mozek toho od rána bylo příliš. Nejprve mrtvý Vlado. Pak výslech, bulvární obvinění, rozvrácený byt. Svatební den se změnil v horor. Než se dostala k ordinaci, podařilo se jí vytěsnit z myšlení vše, co se týkalo dnešního dne. Tiše se soustředila na anatomii lidského těla. V duchu si opakovala latinské názvy kostí, hezky od hlavy, přes trup, horní a dolní končetiny. Jen těch kůstek v ruce či chodidle. Uvařila si oblíbený půllitrový hrnek, důvěrně zvaný drobeček, ovocného čaje a posadila se do bílé lenošky. Otevřela velký atlas anatomie a zabrala se do studia. Několik hodin studia, soustředění se na něco jistého, návštěva odborného světa jí pomohla najít opět duševní rovnováhu. Jako mnohokrát za studií i teď se slastně protáhla a zamířila do sprchy. Vždycky, když vyseděla několik hodin nad učebnicemi, potřebovala řádně osvěžit celé ztuhlé tělo. Proud vlažné vody jí vracel dobrou náladu. Zavřela oči a nechala si skrápět obličej obrácený ke kropítku. Před očima se jí náhle ukázal obraz ležícího Vlada s nepřirozeně bílou pletí. Nechápala, jak jí mohlo vzápětí vytanout v mysli, že takhle se malují klauni. Absurdní. Prudce zarazila vodu a začala se utírat. Tření pokožky ji vracelo do reality. Uvědomila si, že by měla informovat profesora Dvořáka, protože události nemůže kontrolovat a vůči němu má odpovědnost za ordinaci. V duchu poděkovala poručici, že jí sbalila tašku oblečení. Vzala si čisté prádlo, tričko s reklamním potiskem z nějaké konference a navrch světle šedou mikinu s dlouhým rukávem. Svou oblíbenou dlouhou flanelovou sukni v tašce nenašla. Musela dát za vděk opět sportovním kalhotám, které si vzala nahonem ráno a byla v nich celý den. Telefon vyzváněl snad patnáctkrát, než ho profesor na druhém konci konečně zvedl. „Dvořák.“ „Omlouvám se, pane profesore, ale je to vážné.“ „To jste vy, Dano? Víte kolik je hodin? Už jsem se chystal do postele.“ Dana mu vypověděla všechno, co se stalo. O smrti partnera, o policii, o bulváru, i o zničeném bytě. „Mám obavy, aby stejně jako byt nedopadla ordinace,“ končila svou výpověď. Rozprostřelo se ticho, až to Dana nevydržela. „Jste tam ještě?“ „Myslím, že vaše obava je oprávněná,“ došel profesor k závěru. „Sednu do auta a do hodiny jsem u vás. Čekejte mě.“ Informovat rodiče nemělo smysl. Matka by stejně jen brečela a vyčítala. Co vlastně? A otci by to bylo naprosto jedno. Ale svého tajemného přítele by měla uvědomit. Bernard. Viděli se jen jednou před… Kolik je to už let? Už deset, uvědomila si překvapeně.
Osmnácté narozeniny. Celý předchozí život člověku rodiče a společnost vnucuje, jaké je to úžasné číslo. Osmnácté narozeniny. To už budeš plnoletá. Budeš moci volit. Budeš si moci dělat to, co ti teď zakazujeme, protože jsi ještě malá. Mladý člověk se nechá nachytat a v ten den očekává, že se přinejmenším dostaví tři králové, že bude celý večer slavnostní ohňostroj a jde-li o dívku, že konečně přijede ten vyvolený, bezvadný a zaručeně pravý princ na bílém koni… Ne, raději v královském kočáře a odveze ji pryč, do svého království, do ráje na zemi. A co se stane ve skutečnosti? Když má člověk štěstí, tak vůbec nic. Všechno bude jako jindy, snad jen se slavnostní večeří a celou rodinou pohromadě. Když člověk štěstí nemá, může se stát cokoli horšího. Samozřejmě. Ten výjimečný den, tenkrát, dostala hned první hodinu ve škole jedničku z matiky. To jí navnadilo. Dobře to začíná. Mamka jí slíbila, že k večeři udělá její oblíbené jídlo: golubky s rýží. Tehdy se prodávaly už hotové v konzervě. Plněné zelné listy. Ani neví, proč si je tolik oblíbila. Snad pro ten název, golubky. To znělo jako holoubci. Holoubci v rajské omáčce už bylo jídlo na slavnostní tabuli, ne? Když přišla ze školy po odpoledním vyučování, byla doma jenom mamka. Táta byl s bráchou někde na fotbalovém zápase. Spolu připravily slavnostní stůl, Dana rychle vyžehlila obsah prádelního koše a všechno uklidila, jen aby nic nemohlo zavdat příčinu k otcovým výtkám. Z předchozího dne bylo domluveno, že se s oslavou začne v šest večer. Ještě před tímto časem bylo vše připraveno, navařeno, načančáno. Čekaly deset minut, patnáct, dvacet, třicet. Déle nečekaly. Mamka jí dala kytičku a moc pěkný, černý svetřík. Objala ji a přála všechno nejlepší. Pak si zapálily svíčku a navečeřely se. Dana byla zklamaná nepřítomností táty a bráchy, ale tak pěkně si s mamkou už dlouho nepopovídala. Idylu v půl deváté přerušil a rozbil příchod obou mužských. „Byl to skvělý zápas. Naši vyhráli pět ku jedné,“ hlásil brácha už ve dveřích. „Mám vám ohřát večeři?“ starala se máma. „My jsme si dali v hospodě u stadiónu českou klasiku. Takové vítězství si žádalo oslavu. Chápeš?“ podotknul otec. „Tohle,“ kývnul s despektem ke sporáku, „není nic pro pořádné chlapy.“ Když si všimnul smutného obličeje své dcery, houknul na ni. „Co koukáš? Je to pravda. Zapamatuj si to do života. Každý chlap potřebuje pořádnou flákotu.“ Tenhle projev a ještě bráchovo pošklebování ode dveří Dana neunesla a s pláčem utekla do svého pokoje. „Co jí je?“ ptal se nechápavě otec. „Měla by si vážit otcovských rad.“ „Copak jsi zapomněl?“ opatrně připomínala matka. „Dnes má narozeniny. Včera jsme o tom mluvili.“ „Ále…“ mávnul otec ruku. „Těch ještě bude. Tohle byl velmi důležitý zápas a sehnal jsem lístky na poslední chvíli.“ „Byly osmnácté.“ Otec zpozorněl. „Takže mě už může občas odvézt z hospody domů. Ušetřím za taxíka.“ Poslední větu už říkal mezi dveřmi do obýváku, kde televize právě začala sportovní zpravodajství. Odešel za synem, kterého vedl odmala k fotbalu. Dick si vedl celkem dobře a trenér ho chválil. A to mu bylo teprve patnáct. Už viděl syna jako slavného útočníka obdivovaného celým národem. A on, on je jeho otec! Zatím se Dana vyplakala a řekla si, že když nemá pochopení doma, že ho třeba najde někde ve světě. Nejraději by utekla za Vilíkem, za svým milým, ale byl někde na služební cestě a byl nedostupný.
Pustila počítač, chvíli brouzdala po internetu, ale vůbec ji to neuspokojilo. Už se chystala počítač vypnout, když si uvědomila, že si dnes ještě nestáhla poštu. Smazala několik spamů a zbyl jediný mail, který stál za to. „Osmnáct je krásný věk. Gratuluji. Přeji všechno, všecičko nejlepší. Bernard.“ A k tomu v příloze přidal obrázek jedné nádherné rudé růže a druhý s dortem s hodně ovocem, jak má ráda, a šlehačkovou osmnáctkou. Bernard. Ta dvě mužná er jí ho asociovala s rytířem ve zbroji, který ji bude chránit před zlými draky. Měla pocit, že se do něj zamilovává. Myšlenku odehnala, že je to nesmysl, protože miluje svého Vilíka. Nicméně před usnutím si opakovala jeho nezvyklé jméno. Bernard. Nesmí ztrácet čas, za chvíli tu bude profesor. Pustila počítač a internet. Zadala heslo a vstoupila do své mailové schránky. Chtěla Bernarda informovat, ale už tu od něj byla zpráva. Danko, četl jsem v Kohoutovi, co se stalo. Ujišťuji tě, že nepochybuji, že jsi nevinná. Vypadá to ale pro tebe dost špatně. Mohu ti poslat na pomoc advokáta, který by tě zastupoval? Bernard. Povzdychla si a napsala odpověď. B. Díky za to, že o mně nepochybuješ. Opravdu jsem nevinná. Je to hodně nepříjemné, ale určitě se to brzo vyřeší. Advokáta nechci. Už jsem ti řekla, že jsi poslední, koho kdy požádám o pomoc. Nic ve zlém. D. Zprávu odeslala a počítač vypnula. Nemohla si srovnat v hlavě, proč mluví o advokátovi. Je nevinná, proč by ho potřebovala? Je jen otázka času, než to policie dokáže. Ach, Bernarde, to tvoje úsilí, být mým andělem strážným, je někdy tak únavné. Já jsem dospělá, samostatná holka. Bylo slyšet zastavení auta a chvíli na to se objevil profesor Dvořák. „Dobrý den, pane profesore,“ vítala ho Dana. „Nazdar, Dano,“ hrnul se k lenošce, do které dopadl se žuchnutím, a hned si zavrtěním vyrobil pohodlný důlek. „Hrnek čaje by mi udělal dobře.“ „Hned ho udělám.“ Opravdu, netrvalo dlouho a Dana postavila před profesora kouřící nápoj. „Vidím, že ses sem nastěhovala,“ civěl návštěvník na sportovní tašku, ze které vykukovalo nějaké oblečení. „Promiňte.“ Dana rychle přiskočila, tašku zavřela a přesunula ji mimo dohled. „To mi sbalila policie, než mě ráno vyhodila z bytu. K večeru jsem tam našla nepředstavitelný nepořádek. Vám jsem volala, protože…“ nenacházela vhodná slova. „Nechci, aby zničili ordinaci.“ „Už tady byli?“ „Nevím. Myslím, že ne.“ „Vám tu patří jen ta sportovní taška. Jste můj zaměstnanec. Místo činu to také není,“ rozjímal profesor. „Neměl by být důvod k obavám.“ Dana jen smutně přitakala. „Nebuďte smutná. Však to tak zlé nebude,“ povzbuzoval ji. „Ovšem, říkám vám předem, není v mé moci pro vás udělat víc, než vám poskytnout morální podporu.“ „Děkuji. Už jste pro mě udělal hodně. Vážím si toho.“ Profesor převedl řeč na diskusi o nové vakcíně a další odborné otázky. Tak si povídali asi hodinu, až je přemohla únava. On usnul v lenošce a ona se schoulila na skládacím pohotovostním lehátku. V půl šesté ráno je vzbudilo bouchání na dveře a pokřik: „Policie. Otevřete!“ Dana šla rozespalá otevřít. Před dveřmi stál kapitán Rybka, poručice Hamplová a ještě dva další uniformovaní chlapi.
„Dano Mandíková, zatýkám vás za vraždu Vlada Kellnera. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Nemáte-li na advokáta, bude vám přidělen,“ odrecitoval kapitán policejní mantru. „Ruce!“ Dana nechápavě těkala z jednoho na druhého. Hamplová ji chytla za ruce a nastavila je tak, aby na ně kapitán mohl nasadit pouta. „Odvést!“ přikázal kapitán uniformovaným. Ti ji vzali mezi sebe a odváděli k autu. Kapitán s poručicí se hrnuli dovnitř ordinace, jenže ve dveřích stál profesor. „Ustupte!“ „Kdo jste a co tu chcete?“ nedal se profesor. „Policie. Vyšetřujeme vraždu.“ „Obviňujete mě z vraždy?“ „Ne. Vás ne. Nezdržujte.“ „Toto je můj majetek. Moje soukromá ordinace. Tady nemáte co dělat,“ bránil jim nadále v cestě. „Kdo vlastně jste?“ houkla Hamplová. „Profesor Dvořák, proděkan na Veterinární univerzitě Brno. A teď, prosím, odejděte. Nebo snad máte soudní povolení?“ Kapitán s profesorem strávili několik desítek vteřin v očním duelu. Mlčky vzájemně hodnotili své síly. Pak se kapitán otočil a odcházel. Hamplová následovala svého nadřízeného. Nedokázala si však odpustit plivanec. „Zase jeden důležitý.“ Uběhl týden. Pro někoho se vlekl, pro jiného letěl jako splašený. Na hřbitově se opět sešla trojice mužů a pes. „Nuže, přátelé,“ začal Franta, „jaké plány navrhujete?“ „Nic kloudného mě nenapadlo,“ přiznal se Martin. Jiná odpověď se od něj ani nedala čekat, neboť jeho základní strategií bylo počkat, až co řeknou druzí a pak se moudře k někomu přidat. Nechápal, že zrovna tato jeho vlastnost ho v očích majitele firmy vyřadila z postupu na ředitele. Franta, který ho znal, jen přikývnul a obrátil pozornost ke Karlovi. „Mně se to nějak přestalo líbit,“ pomalu vylezlo z doktora. „Co jako?“ vyjel na něj nevolený šéf. „No… Tak nějak…,“ Karel mlžil, seč mohl. „Kolik dalších klientů ti uteklo ke konkurenci v tomto týdnu? Já vím o čtyřech,“ rýpnul si Franta. „Čtyři. Asi.“ „Jak dlouho to vydržíš? Dva měsíce? Půl roku? Ještě déle?“ dorážel Franta. „Když to půjde takhle dál… No, prosím!“ vybízel k odpovědi. „Půl roku. Nejvýše,“ připustil doktor. „Já vím, že se jí nutně potřebuju zbavit.“ „Tak vidíš!“ skočil mu do řeči a hned samolibě shrnul: „Takže ani jeden z vás nic nevymyslel. Ještěže máte mne.“ Franta udělal významnou pauzu a vychutnával si jejich napjaté výrazy. „Dlouho jsem celou situaci promýšlel a věřte, že jsem hledal různá řešení. Převracel jsem je v hlavě a sám je kriticky hodnotil, aby skutečně přinesla kýžený efekt a zároveň to byla řešení dokonalá. Prostě dokonalá.“ Jeho posluchači byli napnutí k prasknutí. „Když jsem vyloučil řešení, které nezaručovalo výsledek, ať už z jakéhokoli důvodu, zbylo mi jedno jediné. Zato je to řešení stoprocentně dokonalé, čisté a s jistým splněním našich požadavků.“
Dramatická pauza. „Musíme je oba eliminovat.“ „Ty je chceš oba zabít?“ ujišťoval se Martin, že dobře slyšel. „Dopravní nehoda?“ „Ne. To není dobrá varianta. Dopravní nehoda je nejistá. Nemusí k ní vůbec dojít, když spolu nesednou do auta. Někdo z nich to může přežít. Navíc by nás to nestmelilo.“ „Se zabitím já nesouhlasím,“ nejistě oponoval Karel. „Jako lékař jsem přísahal.“ Franta se útrpně podíval na Karla. „Doktore, můžeš mi říct, co děláš se zvířetem, které je nebezpečné okolí. Se škodnou?“ „Takové zvíře se musí uspat.“ „To je eufemismus. Jen to přelož. Co znamená uspat, no?“ naléhal na doktora. „Usmrtit,“ nerad zašeptal Karel. „Tedy jsi nepřísahal, že škodnou nezabiješ.“ Karel mlčel s pevně sevřenými rty a Franta pokračoval: „Navíc, tvoje přísaha jako veterináře se týkala jen zvířat. Nemám pravdu?“ „Ale…“ „Jaké ale?“ Šéfův pohled ztvrdnul. „Už minule jsme si řekli, že oni jsou v našem revíru škodná.“ „Jak je tedy chceš eliminovat?“ chtěl Martin vědět. „Žádná smrt?“ „Tak to možná šlo dřív, teď k tomu nejsou podmínky. Jeho zabijeme a ona dostane doživotí.“ „Jak ho chceš zabít?“ staral se Martin. „Ne já. My!“ zdůraznil Franta. „Všichni tři. Každý bude mít svou aktivní roli.“ „Na to já nemám sílu ani žaludek,“ odmítal Karel. „Jsem moc starý.“ „Neboj se. S tím jsem počítal. Tvoje role bude fajnová, jak se na doktora sluší.“ „Myslím, že se mnou počítat nemůžete,“ pokračoval Karel v odporu. „Tak dost!“ zvýšil hlas šéf. „Minule jsme přísahali, jeden za všechny, všichni za jednoho. Poslouchejte!“ Vytáhnul z kapsy dálkový ovladač a stisknul tlačítko. Ze známky, kterou měl Azor na obojku, se zřetelně ozvaly hlasy. „Stvrdíme to rukou dáním.“ Kousek se přetočil a teď doktorův hlas říká: „Takže souhlasím s vaší nabídkou, abychom se o to pokusili společně.“ Opět kousek převinut a na otázku: „Jak moc se chceme těch dvou zbavit?“ odpovídá Martinův hlas: „Hodně moc.“ Produkce skončila. Franta zastrčil ovladač do kapsy a dal svým společníkům čas na to, aby se vzpamatovali. Martinovi se vybavila vzpomínka na školu. Tehdy ho to velmi vzalo a maturitu složil s vypětím všech sil. Od té doby se snažil tragédii vytlačit z hlavy a dařilo se mu. Zapomněl na ni tak důkladně, že sedl Frantovi opět na lep. Pochopil, že je v pasti. Vzápětí si uvědomil, že mu to vlastně až tak moc nevadí. Cena pro vítěze byla příliš lákavá. Karel podobnou zkušenost neměl. Samozřejmě, že se chtěl nežádoucí konkurence zbavit, ale nikdy ho nenapadlo jít kvůli tomu do krajnosti. Uvědomil si, že Franta je velice nebezpečný a on, doktor, ho silně podcenil. Cítil se přitlačen ke zdi a nevěděl, co dál. Třeba se z toho ještě půjde vykroutit. Teď to vyhodnotil jako dilema: buď konkurence, nebo já. Ještě nikoho nezabíjím, utěšoval se. Franta si z jejich tváří vyčetl rezignaci a byl spokojený. „Prosím o maximální soustředění. Upozorňuji, že všechno Azor nahrává. Abyste se později nedivili.“ O čem se nezmínil, byl digitální fotoaparát umístěný na jednom z náhrobků v blízkosti. Fotka se může vždycky hodit. A pak pomalu a metodicky vysvětlil plán provedení. Dana se ocitla v cele předběžného zadržení na policejním ředitelství. Byla vděčná za kalhoty. Cítila se v nich bezpečněji. Místnost byla prázdná až na úzkou, dřevěnou lavici táhnoucí se
podél stěny naproti dveřím. Místnost 2,5 krát 3,5 metru, jak odhadovala, byla bez oken, jen se zářivkami vysoko u stropu a průmyslovou kamerou v jednom z rohů. Jedna zářivka pravidelně poblikávala a u druhé bzučel startér. Nejraději by je zhasla, jak to bylo protivné, ale vypínač chyběl. Vůbec se s ní nikdo nebavil. Nechápala, proč ji zatkli. Ona Vlada nezabila, ona ho milovala. V autě místo odpovědi na ni houknuli ti, co ji odváděli, ať drží hubu, nebo přes ni dostane. V budově ji vláčeli, ano vláčeli, sotva jim stačila. Přivlíkli ji a šoupli do téhle díry. Ani pouta jí nesundali, zbabělci. Asi za hodinu konečně někdo vešel. Odemkl jí pouta. Než stačil zmizet, požádala o trochu vody a že musí na záchod. Odešel a zamknul za sebou, aniž něco řekl. Za několik minut se vrátil a donesl sklenici vody. Křičela za ním, že musí na záchod, ale nereagoval. Aspoň ta voda. Vzala doušek do úst a hned ji vyplivla. Voda byla slaná. Moc dobře věděla, že pak by nevydržela žízní. Policajtům se nedá věřit vůbec nic. Na to pamatuj. Jejich úkolem je zadrženého zlomit, zničit, udělat z něho hadr. Oni potřebují vyřešit nějaký případ, a rychle. Jen tak mohou být pochváleni, povýšeni a odměněni. Policajtům nikdy nevěř, ať hrají toho hodného nebo zlého. Oba podvádějí. Oba ti budou lhát. Proboha, Bernarde! Tehdy se probíral v novinách nějaký případ, už si nevzpomínala. Bernard se neudržel a rozdával rady. Zvykla si a nechala ho, ať si mluví. Vlastně píše. To je zvláštní, pomyslela si. Mohla to nečíst, přeskočit. Přesto to vždycky poctivě, slovo za slovem očima polapila a, jak je vidět, uložila. Je strašně důležité, abys dokázala udržet své emoce pod kontrolou. To je totiž brána do tvé hlavy, do tvé identity. Když pustíš bránu, hrad už neubráníš. Možná si nehrál na pana učitele. Nejspíš jí upřímně sděloval osobní zkušenosti. Nevěděla, kolik dalších minut uplynulo, než vešla poručice Hamplová. „Potřebuji nutně na záchod.“ „Proč jste nezabouchala? Služba by vás tam dovedla,“ podivila se příslušnice. „Někdo tu byl, ale dělal, že je hluchý. A taky mi donesl vodu, jenže slanou,“ nespokojeně přešlapovala z nohy na nohu. „Hm,“ sledovala ji a tvářila se účastně. „To bude nějaký omyl. Tak pojďte.“ Vyšly na chodbu. „Potřebuji se taky opláchnout a učesat. Zrovna jsem se probudila, když jste mě sebrali. Nestačila jsem ani hygienu, ani snídani.“ „Zadrželi.“ „Prosím?“ „My nesbíráme. Správně je, že jsme pachatele zadrželi nebo zatkli,“ poučila Danu poručice. „Měla byste si dát pozor na slova. Někoho by se to mohlo dotknout.“ „Aha. Promiňte.“ „Až uděláte potřebu, tak se opláchněte. Počkám.“ Hamplová stála na chodbě a čekala. Když konečně Dana vyšla, odvedla ji zpět do cely předběžného zadržení. Odnesla sklenici se slanou vodou a po celkem krátké době přinesla hrnek čaje a suchou housku. „Víc jsem toho nesehnala. Nejsme na to zařízeni,“ předkládala jídlo s omluvným tónem. Z kapsy vytáhla hřeben a položila ho vedle hrnku. „Díky,“ přijala Dana vděčně a usmála se na poručici.
„Vy jste ho nachytala s jinou, viďte? To by mohla být polehčující okolnost,“ nahodila příslušnice udičku. Úsměv přešel z nechápavého výrazu do vzdoru. „Já jsem ho nezabila.“ „Jak myslíte. Jen jsem chtěla pomoci,“ pokrčila rameny a otočila se k odchodu. „Počkejte,“ zadržela ji Dana. „Jak dlouho tu budu? Co se mnou zamýšlíte?“ „Máte vysokou a nevíte to?“ na tváři Hamplové se usadil shovívavý výraz. Takovéhle okamžiky milovala. Podporovalo to její sebevědomí. Měla silný pocit moci. Užívala se ho pár vteřin a kochala se bezmocí té ženy, která se dostala do mašinérie. Možná se jí i na chvíli zželelo, a tak ji poučila. „Jste v cele předběžného zadržení a státní zástupce připravuje podklady pro vzetí do vazby.“ „Proč? Nic jsem neudělala?“ Danu přepadlo čiré zoufalství. „To říkají všichni,“ s despektem prohlásila poručice a opustila místnost. „Kohout! Nové vydání!“ vykřikoval mladík na rohu ulice, který si tímto způsobem přivydělával na studium. „Vražedkyně v cele! Kupujte Kohouta!“ JUDr. Petra Zavřelová postávala opodál a váhala, jestli si má Kohouta koupit nebo ne. „Jdi to koupit, Petruško. Víš, že jsem zvědavá,“ žádala o dvacet let starší paní, která tam stála s ní. „Nebo víš co? Dej mi tu desetikorunu, já ho koupím sama. Aspoň tě nikdo nebude moci obvinit, že čteš bulvár.“ Paní Zavřelová mladší byla neurčitého věku kolem pětačtyřicítky. Žila sama s matkou v jednom panelovém bytě na okraji města. Stará paní ovdověla v době, kdy Petra byla na vysokoškolských studiích. Smrt svého muže těžce nesla a její dcera pokládala za svou povinnost ji neopouštět. Její studentský přítel odmítal žít s tchýní a ona odmítala matku opustit. Když se ukázalo, že nikdo z nich neustoupí, láska se vypařila a partner taky. Petra se vzorně starala o matku a matka žárlivě střežila, aby to tak zůstalo i nadále. „Tohle si poslechni!“ vyzývala dceru, když už byly doma a Petra uklízela nákup. „Dnes ráno policie zadržela místní veterinářku D. M. v její ordinaci. Ukázalo se, že s ní byl celou noc nějaký muž. Že by nový milenec?“ Stará paní vzhlédla od novin. „Lidi jsou hrozný. To já bych nemohla. Má milence mrtvého sotva den a už se tahá s jiným. Smutek by měla držet,“ komentovala matka. „Mami, nečti mi to.“ Matka se dala opět do čtení a dcera do přípravy oběda. Ticho přerušované jen tikotem hodin a kuchyňskými ruchy dlouho nevydrželo. „Tady píšou, že doktor Bartoloměj přebírá všechny klienty té…“ „Mami!“ okřikla ji dcera. „Já vím, co chceš říct,“ přitakala matka. „Jenže měla bys znát, co si o tom myslí veřejné mínění. Někteří politici si proto záměrně nechávají dělat šetření. Myslím, že je to rozumné. A od doktora Bartoloměje je hezké, že se chce postarat o ty ubohé němé tváře. Copak ty mohou za činy své doktorky? Nemohou.“ „Dobře mami. Pojď, oběd je na stole.“ Telefon se ozval zrovna, když obě ženy dojídaly. Podle displeje volal její nadřízený. Petra telefon zvedala s nechutí a krátký rozhovor ji vůbec nepotěšil. „Musím do práce,“ oznámila otráveně. „Vždyť máš dnes volno,“ podivila se matka. „Volal předseda senátu. Dlouho se nezdržím. Snad bys zatím mohla umýt nádobí.“
„Víš, že jsme chtěly jít dnes do kina na tu love story.“ „To stihneme,“ ujistila ji. JUDr. Petra Zavřelová seděla za předsednickým stolem v soudní síni číslo 5. Před chvílí dostala nový případ a v duchu si říkala, proč zrovna ona. Věděla, že se jednotlivé případy přidělují podle jasného pravidla, které má zaručit stejnou zatíženost všech kolegů soudců. Přesto si tento případ nepřála a teď se cítila zaskočená a podvedená. Spěšně prolistovala slabou složku případu Dana Mandíková a pomyslela na matku, že snad už má nádobí umyté a teď se dívá na ten svůj seriál v televizi. Vzhlédla od spisu a zadívala se na obžalovanou. S tím copem vypadá mladší, než je. Taky má divný vkus. Proč se ti mladí pořádně neoblíknou ani k soudu. Tahle je oblečená, jako by šla na stadion nebo běhat do parku. Pokynula státnímu zástupci, aby začal. JUDr. Tomáš Krahujec se ujal slova. Znala ho mnoho let. Padesátiletý, to mu bylo loni, muž zastával funkci státního zástupce u zdejšího soudu stejně dlouho jako ona. Tehdy nastupovali spolu. Věděla, že je to právník, na kterého se dá spolehnout. Proto jeho úvodní řeč, ve které shrnoval celou kauzu, vnímala jen částečně. Teprve, když docházelo k návrhu opatření, zbystřila pozornost. „Bylo zjištěno, že obviněná nemá v této republice žádné zakotvení. Nemá vazbu na společnost. S rodiči se stýká sporadicky, nemá žádný nemovitý majetek, ordinace, kde pracuje, není v jejím vlastnictví a o svého milence přišla násilným činem. Přitom riziko útěku je veliké. Obviněná umí dva světové jazyky a z dob studií má kontakty do zahraničí. Hrozí tedy její útěk do ciziny.“ Jako školený řečník udělal doktor Krahujec významnou pauzu, aby se poslední informace stačila dostat do mozku posluchačů a uhnízdit se tam. „Paní předsedkyně, vzhledem k závažnosti případu, kdy hrozí obviněné nejvyšší trest, navrhujeme její vzetí do vazby,“ dokončil svůj výstup. „Kde je obhájce?“ uvědomila si, že tu chybí právník obviněné. „Obviněná, kdo je vaším právním zástupcem?“ „Žádného nemám.“ „Byla jste náležitě poučena?“ „Byla, paní předsedkyně,“ rychle odpověděl státní zástupce. „Ihned při zatýkání.“ „Svého právního zástupce mít musíte. Koho máme vyrozumět?“ „Nikoho neznám,“ zavrtěla Dana hlavou. „Jsem nevinná. Nic jsem neprovedla.“ „Mluvte výhradně k věci,“ poučila ji soudkyně. „Protože nemáte svého právního zástupce, bude vám přidělen ex offo.“ „Chcete se vyjádřit k tomu, že státní zástupce navrhuje vazební stíhání?“ ptala se dál Dany. „Nic jsem neprovedla. Nechápu, proč bych měla být ve vazbě.“ „Tady nezkoumáme vaši vinu. Jste obviněná, to stačí. Teď jde o to, jestli se budete vyhýbat vyšetřování.“ Dana jen zavrtěla hlavou. „Jistěže nebudu.“ „Jak to máte s bydlením?“ Aniž čekala na odpověď, zeptala se obžaloby: „Byt je už uvolněn?“ „Byt bude zítra předán majiteli domu. Nájemní smlouvu měl jen zesnulý Vlado Kellner. Veškerý nábytek a ostatní předměty budou převezeny do skladu, kde budou až do doby vyřízení dědických nároků,“ informoval doktor Krahujec. Soudkyně přikývla, že je jí všechno jasné. „O jaké kontakty s cizinou jde?“ ptala se dál. „Žádné nemám,“ prohlásila Dana.
Soudkyně pohledem vyzvala žalobce, aby své tvrzení rozvedl. „Paní předsedkyně, škola uvádí, že obžalovaná v posledním ročníku na své diplomové práci spolupracovala s Lyonskou univerzitou. Po jejím obhájení dostala od této univerzity pozvání na dlouhodobou stáž. Sice pozvání dosud nevyužila, ale pozvání stále trvá.“ „Obžalovaná, je to pravda?“ „Asi ano. Nepřemýšlela jsem nad tím.“ Soudkyně mlčky vyhodnocovala situaci. „Vydávám toto usnesení. Obžalovaná Dana Mandíková je vzata do vazby.“ Dopad kladívka rozhodnutí zpečetil. Další část usnesení Dana už neslyšela. Její svět se zhroutil a ona se definitivně ocitla v absurdním světě za zrcadlem. Nevnímala, jak dlouho trvala závěrečná procedura, ani kdy ji odvedli. Soudkyně ještě podepsala předepsané papíry a pohlédla na hodinky. Je to dobré. Kino s matkou pohodlně stihne. Po povrchní lékařské prohlídce ji přebrala skupina dozorkyň. Následovala ponižující procedura prohledání tělesných dutin, jestli do vazby nepašuje drogy, mobily nebo zbraně. Jako by to vůbec bylo možné. Ráno ji sebrali rozespalou a pak už byla pod jejich trvalým dohledem. Donutily ji zcela nahou dělat dřepy a špinavými rukavicemi jí vstupovaly tam, kam do té doby pustila jen svého milence. Takhle by ona nezacházela ani se psem nebo jiným zvířetem. Zvířata jsou živí tvorové a je nutné s nimi zacházet lidsky. To slovo ji v duchu rozesmálo. Lidsky! Jaký výsměch! Zjistila ke svému údivu, že jí vnitřní smích pozvedl náladu, a že, ač právě zneužitá a zotročená, pociťuje vánek svobody. „Moc se nekřeň, děvko!“ zařvala na ni jedna ze sudiček. „Tohle si obleč!“ Dana na to nereagovala. Připomněla si Bernardovu radu: Neukazuj emoce. Asi však přece jen něco z duše proniklo na tvář. Vyfasovala erární nepadnoucí oděv. Když požádala o to, smět používat civilní oděv, dostalo se jí zamítavé odpovědi. To zamítnutí se jí zdálo taky komické. Musela ale uznat, že zcela zapadá do zdejšího systému. Na cele si vyhledala příslušnou pasáž ve vnitřním řádu a zákonu o výkonu vazby. Za prvé: Ve vazbě si obviněný nesmí sám prát. Za druhé: Vězeňská správa zajišťuje výměnu prádla za čisté jednou za čtrnáct dní. Za třetí: Obviněný má právo nosit své civilní šaty, ale jen za předpokladu, že má zajištěno zasílání čistého oděvu od rodiny pravidelně každý týden. Vida, co je dovoleno bohům, neprojde volům. Vězeňská správa má týden dlouhý čtrnáct dnů a místo praní zajišťuje výměnu. Že by si vězeň A, když přijde povel, jen vyměnil trenýrky s vězněm B? Tak děsné to snad není. „Tento oděv, prádlo a obuv neodpovídá hygienickým a estetickým požadavkům. Jsi povinna používat vězeňský oděv, prádlo a obuv.“ Tak to řekla dozorkyně. Dana přehlédla jakési plátěné kalhoty a mikinu s reflexními pruhy. Že by tohle bylo estetické? První hodinu v cele ještě strávila celkem ve zvědavé pohodě. Cela měla zhruba velikost dva metry krát pět metrů. Byly tu dvě železné postele, dvě plechové skříňky, stolek a dvě stoličky bez opěradla. V rohu bylo umyvadlo a splachovací záchod oddělené od ostatního prostoru igelitovou plentou. Umístění zamřížovaného okénka připomínalo suterénní místnosti, i když tato cela se nacházela prokazatelně asi ve druhém patře. Oplechované dveře se špehýrkou celý prostor hermeticky uzavíraly. Kromě nafasované hliníkové lžíce, umělohmotné misky a kelímku neměla nic, vůbec nic, co by do skříňky uložila. Přicházela jen s tím, co měla na sobě, a to jí kompletně zabavily na vstupu.
Ponětí času také neměla, protože i hodinky skončily v tak zvané úschově. Ve vnitřním řádu se dočetla, že si může, když bude hodná, hygienické potřeby a pár drobností koupit jednou týdně v místní vězeňské prodejně. Ale za co, když žádné peníze u sebe nemá a do banky si dojít nemůže, to už nikdo neřeší. Čas pomalu posouval minuty jako korálky na růženci při nekonečné modlitbě. Byla zde sama, za což děkovala osudu. Neměla náladu s někým konverzovat a svěřovat se. Na druhou stranu měla sžíravý pocit, že se ocitla ve vzduchoprázdnu a divila se, že ještě dýchá a nelapá po vzduchu. Volný pád a nikde záchranná síť. „Jak dlouho bude trvat tělesu A, než dopadne na tvrdou zem, je-li vypuštěno z výšky h s nulovou počáteční rychlostí?“ „To přece záleží na tom, na jaké planetě se děj odehrává,“ sledovala Dana, jak odpovídá starému učiteli na gymplu. „Správně,“ pochválil ji. „Předpokládejte, že se pohybujete v atmosféře našich soudů. Nuže?“ „Jaké je v tomto případě gravitační zrychlení, pane profesore? To jsme se neučili,“ stála zmateně před tabulí s křídou v ruce. „To nikdo neví,“ odpověděl a zachechtal se. Probudila se. Všude tma, jen okénko u stropu mělo o poznání světlejší odstín. Byla jí zima. Kolik může být hodin? Stočila se do klubíčka a upadla zpátky do dřímot. „Vstávej, lásko!“ Otevřela oči a vidí Vlada, jak se nad ní sklání. „Volají tě k porodu.“ „Kolik je hodin?“ rozmrzele sotva mluví. „Jsou tři v noci,“ odpovídá. „Prober se! Pojedu s tebou.“ Vstávají a vzápětí se řítí ve staré škodovce prázdným krajem mezi poli. Zastavují v kopci u salaše. Bača přešlapuje před vchodem. Dana vyskakuje z auta a běží dovnitř. Někdo jí donesl brašnu s nástroji, ale ona se ani neohlídla. Všechnu pozornost má upřenu k rodící ovci. Jehně je částečně venku a vzpříčené ve špatné poloze. Jde o čas. Rychle ji zatlačí zpět do dělohy a vsune ruku za ní. Ovce bečí, ale Dana nedbá. V očích má starostlivý výraz a ruce pracují jako přesný robot. Jehně se podařilo přetočit do správné polohy. Už je venku. Čerstvě narozené mládě Dana klade k matce, aby ho olízala. „Jsi ta nejlepší veterinářka na celém světě,“ slyší Dana kompliment, který vyslovil někdo za jejími zády. Shazuje špinavý plášť a umývá si ruce. Ve tváři má namalován šťastný výraz. Vracejí se k autu a mlčky jedou temnou nocí zpět. Dana se cítí unavená a šťastná. Vždyť právě zachránila matku i dítě. A po boku má člověka, který ji má rád. Auto zastavilo. Vlado jí pomáhá vystoupit a vede ji k velké bráně, která se zvolna otevírá. Tam ji předává dvěma uniformovaným. Dana se otáčí po svém průvodci, ale ten jen stojí bílý jako stěna s jehlou v krku. Dozorci ji táhnou do nitra temna a brána se pomalu zavírá. U stropu se rozsvítilo světlo a ozval se kravál. Dana celá vylekaná se posadí na posteli. Po chvíli rozeznává jakýsi pochod, který vyřvává z reproduktorů. „Budíček! Vstávat!“ jsou slova, která přerušují falešné tóny nechtěné skladby. Dana si přečetla, že vězeň musí vyskočit, ustlat a provést ranní hygienu. V žádném případě nesmí zůstat v posteli, i kdyby měl horečku. Na to jsou kázeňské tresty. Vězeň o ničem nerozhoduje. Čeká, až jak rozhodnou jiní. Nerada opouští teplo pod dekou a jde se opláchnout. Doufá, že voda ji trochu postaví na nohy. Ustele postel a sedá si na stoličku, kterou si přisunula ke zdi, aby se mohla aspoň takhle opřít. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že napíchla manžela jako motýla do sbírky,“ svěřoval se kapitán Rybka své podřízené, „a pak si naprosto otrle lehla vedle něj. Nějak mi to k ní nesedí.“ „Milence, ne manžela. Nenech se mýlit, šéfe,“ oponovala mu poručice Hamplová, která byla
jeho profesní partnerkou. „Uvědom si, že je to veterinářka. To znamená, řeže, seká, odebírá krev naprosto bez emocí. A možná s gustem.“ „Hmm,“ váhavě připouštěl. „Zvířata zabíjejí injekcí. A říkají tomu, že je uspávají,“ stupňovala. „Teď uspala milence.“ „Ale proč? Jaký by měla motiv. Vždyť se měli brát.“ „Nachytala ho s jinou, city se vzedmuly… Stará dobrá žárlivost.“ „Hamplová! Před chvílí jsi tvrdila, že pracuje bez emocí.“ „Pracuje,“ zdůraznila. „To je něco jiného, než když se jí to týká osobně. A pojď už, nebo to nestihneme.“ „Proč nás nenechají dělat naši práci, sakra. Nešel jsem ke kriminálce, abych dělal dopravní hlídku na silnici. To fakt nemám zapotřebí.“ „Svatý Kryštof si žádá tvou účast. Snad aspoň nebude pršet ani nebude moc horko. Rozdáme pár pokut a budeme mít klid.“ „Jo, do dalšího Kryštofa,“ odsekl kapitán. „Stejně je to divný. Takový strašně sterilní. Třeba, že pitva ukázala, že měl v sobě barbituráty. Přitom v bytě se nenašla ani jedna tableta.“ „To je jednoduchý. Bolela ho hlava a prášek mu dala jeho sekretářka,“ vyfabulovala Hamplová. „Hele jdeme. Nechci mít černý puntík.“ „Jsem nevinná. Vlada jsem nezabila,“ řekla rozhodně a zavřela oči. Když je opět otevřela unaveným hlasem, skoro šeptem, dodala: „Už mě to unavuje. Nikdo mi nevěří. Jednou to napsaly noviny, a to všem stačí.“ Teď měla v cele společnost. Seděli proti sobě na stoličkách. Mezi nimi stál stolek pokrytý papíry. Společnost pro tuto chvíli dělal Daně člověk asi padesátiletý, prošedivělý, středně vysoký s nadváhou, lékařsky už s mírnou obezitou. Danu zaujal jeho obličej. Na první pohled to byla dobrácká tvář, jen oči vysílaly varování: dej si na mě pozor. Když vstoupil, představil se jako vychovatel. Pod paží nesl složku papírů, a do jednoho teď zapisoval své poznatky. Šlo o standardizované formuláře, které měl za povinnost vést pro každého vězně a každého obviněného, který se ocitnul v tomto zařízení. Jak Daně hned úvodem řekl, on je zde hlavně proto, aby byly papíry správně vyplněné. Dále že má ve spolupráci s psychologem na starost, aby obviněného udržel na živu a v kondici až k soudu. Na Daninu otázku, co je to za papíry, odpověděl, že jde o podklady k pedagogickopsychologické diagnostice. „Musíme vědět, jak s vámi zacházet, abyste čas strávený ve vazbě vydržela až dokonce.“ „Když se pokládáte za nevinnou, tak byste neměla propadat únavě a depresi. Nechci tu žádné mimořádky. To bychom nebyli kamarádi,“ reagoval na její prohlášení o nevině. Dana neříkala nic, jen se dívala upřeně na jeho tvář, až znervózněl. „Co se tak díváte? Však brzo zjistíte, že tady jsem já váš jediný kamarád.“ „Smím se zeptat?“ a když přikývnul, „máte doma psa? Nejspíš francouzského buldočka, že ano?“ „Nemám,“ přemýšlivě teď zkoumal on ji. „Nejste první, kdo se spletl.“ „Potřebovala bych mýdlo, vložky, kartáček na zuby.“ „To si kupte ve vězeňské prodejně.“ „Nemám peníze. Sebrali mě prakticky nahou. Jen, co jsem měla právě na sobě. Nic víc.“ „Tak budete muset někoho požádat. Někoho z rodiny nebo z přátel. Psát můžete neomezeně, jen nesmíte psát o svém případu. Pochopitelně to jde přes kontrolu obsahu a na vaše náklady.“ „Nemůžete mi půjčit aspoň na tu hygienu, když jste můj kamarád?“ požádala. „A na známku,
nebo jak se to tu dělá.“ „Když vězeň pracuje, dostává výplatu. V průměru asi pětinu toho, co v civilním životě. Pokud nepracuje, musí mu někdo přispívat. On pak dostává na tyto potřeby jen sto korun měsíčně jako kapesné. Tím se mu zvyšuje dluh, který má u vězeňské správy,“ poučoval ji. „Váš dluh je už teď v řádu tisíce, dvou.“ „Proboha! Za co?“ „Za vstupní prohlídku, zdravotní prohlídku, za světlo, za vodu, za jídlo. Za to, že vás hlídáme a ručíme za vaši bezpečnost. Za všechno se platí.“ „Za vzduch, za všechny nevyžádané služby. Za fyzické a psychické týrání z vaší strany,“ cedila sarkasticky. „Tak to pozor!“ přerušil ji. „Neměla jste se dopustit trestného činu a nebyla byste tady.“ „Žádného trestného činu jsem se nedopustila,“ odmítla prudce. „Pozor na zvyšování hlasu,“ přísně ji napomenul. „Stát usoudil, že než se váš případ vyjasní, musíte být izolovaná od normální společnosti. Jste potenciálně nebezpečná. A my vás tu psychicky ani fyzicky netýráme. My vás chráníme a snažíme se vám pomoci ve vašich,“ zdůraznil, „psychických problémech.“ Dana konečně pochopila, že se od něj, od nikoho, žádného pochopení nedočká. Že je zbytečné o čemkoli s ním diskutovat. Připadala si jako ovce v chlívku připravená na porážku. Mlčela a, i když se v ní všechno vařilo, snažila se své emoce potlačit. Pozoroval její vnitřní zápas a neubránil se úsměvu. Jak často toto vídal. Někdo se hádal a protestoval dlouho, protože se nedokázal smířit se skutečností. Vedlo to až ke kázeňským trestům, samotku nevyjímaje. Tahle žena byla jiná. Byla dostatečně inteligentní a chytrá, aby pochopila, že nějakým vzpíráním se ničeho nedosáhne. Ta se brzy adaptuje a mohla by být hodně užitečná. „Zařídím vám kapesné na nákup. Samozřejmě k tíži vašeho dluhu. Nechám vám donést papíry, obálky a propisovačky. Obálky nezalepujte. Mám vám zařídit dodávku Kohouta?“ Hovořil mírně a účastně. „Myslíte ten bulvár? Díky, ne,“ odmítla. „Ale měla bych zájem o odbornou knihu. Aspoň si zopakovat něco z oboru. Ve vnitřním řádu je to povoleno i do samotky.“ „Co by to mělo být?“ „Anatomie zvířat. A ještě Nemoci psů a koček.“ „Obávám se, že ta v naší knihovně není. Budete si o ně muset někomu venku napsat. Máte nárok na balíček jednou za tři měsíce. Já vám vyberu nějakou knížku o přírodě.“ „Ještě jsem se dočetla, že mohu být zařazena do práce na vlastní žádost. Tak tedy žádám.“ „To ještě nejde. Nejprve musíte přejít na jiné oddělení.“ „A kdy z téhle samotky odejdu?“ „To není samotka. To je karanténa. Musíme se ujistit, že nemáte nějakou nakažlivou nemoc, abyste nenakazila ostatní. A musíte se adaptovat na zdejší kázeňský řád. Čtrnáct dní je obvyklá doba.“ „Do té doby mě snad pustí, ne? Nic jsem neprovedla.“ V jejím hlase byl cítit pláč, třebaže slzy se neobjevily. „Nechci vám brát naději,“ nasadil otcovský tón, „ale jste obviněná z vraždy. Smiřte se s tím, že než dojde k soudu, může uběhnout několik měsíců. Ve vazbě můžete být bez soudu až čtyři roky. Takový je zákon.“ Zůstala na něj civět. Pozoroval, jak se postupně uzavírá do sebe. Oči ztrácely jiskru, která dosud tu a tam vyskočila. Ramena poklesla a celá se nahrbila. Zavřela oči. Čekal, že skryje obličej do dlaní a rozechvěje se pláčem. Že se bude třást a vypláče se ze stresu, který jí ta
zpráva přivodila. Netřásla se. Neplakala. Jen ztrnule seděla, nehybná socha zoufalství. To se vymykalo obvyklému průběhu, na který byl zvyklý, což nevěstilo nic dobrého. Musím ji něčím zaměstnat, rozptýlit, než bude pozdě. „Mám pro vás návrh.“ Když nereagovala, přitlačil. „Slyšíte mě. Mám pro vás návrh.“ Pomalu se vracela zpátky do cely. Otevřela lhostejné oči. „Slyším.“ „Potřebuji vaši pomoc,“ odmlčel se a čekal na projev zájmu. Nic. „Život ve vězení je těžký pro všechny. Nejhorší je nuda. Proto občas pořádáme tématické přednášky. Napadlo mě, že byste mohla připravit přednášku pro spoluobyvatelky na téma… Například: Jak pečovat o zvířecí mazlíčky. Nebo chov psů. Nebo jak na domácí zvířata na rodinné farmě. Co přesně, bych nechal na vás. Co říkáte?“ začal naléhat. „Příprava vám zabere nějaký čas, bude to z vašeho oboru a některým ženám tady přinesete kousek radosti.“ „A vy budete mít čárku,“ konstatovala. „Já budu mít čárku,“ přisvědčil. „Zařídím, aby vám to počítali jako zaměstnání. Vyděláte si dvacet korun za hodinu.“ „Úžasný,“ povzdechla si nezúčastněně. „Berete?“ vemlouval se. „Ale ano,“ připustila. „Kolik mám času na přípravu?“ „Přednáška se uskuteční, až ukončíte karanténu,“ řekl pevně, ale v duchu si nebyl jistý, jestli mu to ředitel vůbec povolí. Konečně nezáleželo na tom, jen když se zabaví a nebude zlobit. „Tak jsme domluveni.“ Vstal, posbíral papíry. „Co jsem slíbil, splním. Během dne pro vás přijde některá z dozorkyň a dovede vás na nákup.“ Zazvonil na službu a odešel. Smrt ředitele místního podniku Typhon a. s., který zaměstnával tisícovku obyvatel, byla časovanou bombou. Státní zástupce doktor Krahujec byl předchozí den na golfu. Setkal se tam s primátorem města a dali si spolu jednu hru. O případu nepadlo ani slovo, ale doktor cítil naléhavou potřebu kauzu co nejrychleji uzavřít. Bylo třeba zaměstnance uklidnit, dosadit nového ředitele a čtenářům Kohouta pohodit tučnou kost. Kauza milenky zesnulého ředitele byla státnímu zastupitelství i vedení policie jasná. Kapitán Rybka dostal nový úkol o vyšší prioritě. Bylo mu řečeno, že starý případ musí jen urychleně dát do mašliček a spis postoupit výše. A tak se i stalo. Státní zástupce vypracoval žalobu a podal ji k místně příslušnému soudu. Soud jmenoval Daně Mandíkové obhájce ex offo. Nyní se čekalo zákonnou lhůtu, než se dosazený obhájce připraví. Datum procesu zatím nebylo stanoveno. Týden po zatčení si pro Danu přišly dvě dozorkyně a odváděly ji z cely. Na ten den se moc těšila. Na den, kdy bude propuštěna. Celou dobu nemyslela na nic jiného. Je nevinná a každý, kdo se jen trochu zamyslí, to musí okamžitě poznat. A pak, logicky, musí dát příkaz k propuštění. Přednášku o chovu domácích zvířat, především psů, sice začala připravovat, aby se v dlouhých dnech aspoň trochu zabavila, ale moc do toho nedávala. Nevěřila, že zde zůstane tak dlouho, aby na ni opravdu došlo. Taky si neuměla představit, že by takové téma mohlo zajímat ženy, které nedobrovolně obývaly tuto budovu. Vnitřní řád výslovně zakazoval přítomnost obvyklých domácích mazlíčků. Dozorkyně ji strčily do místnosti, ve které za stolem seděl mladý muž v šedém obleku, a zavřely za sebou dveře. Mladík povstal a gestem ukázal na židli proti sobě. „Posaďte se, prosím.“
Dana váhavě přistoupila blíže a nakonec se posadila. Poté se mladík také posadil. „Jsem doktor Drozd a byl jsem soudem určen jako váš obhájce ex offo,“ představil se, ale ruku jí nepodal. „Přišel jste mě propustit?“ zeptala se Dana s nadějí v hlase. „Hm.“ Zdál se být zaskočen. „Ne.“ „Proč tu musím být? Nic jsem neprovedla,“ zlomil se jí hlas a sípavě ze sebe vypravila ještě „Jsem nevinná.“ Mladíkovi snad nebylo ještě třicet a tvářil se sebejistě. Nestranný pozorovatel by řekl až nezdravě sebejistě. A starý kantor by rychle poznal, že jde o studenta, který se odmítá cokoli učit, protože vyznává filosofii, že všechno se najde na internetu, když se to bude potřebovat. Argument, že nejprve musí o existenci dané věci vědět, než ji může vyhledávat za pomoci moderní techniky, pokládal za trik učitelů, aby ho donutili se něco naučit zpaměti. „Převzal jsem váš případ a mám vás obhajovat před soudem. Proto se vás potřebuji zeptat na pár věcí. Odpovídejte mi po pravdě, nic nezamlčujte. To by se vám mohlo vymstít.“ Významně se na ni podíval. „Připravená? Budu si dělat poznámky.“ Dana přikývla. „První otázka: Proč jste zavraždila svého snoubence? Ze žárlivosti? To by snad šlo hájit jako vražda z afektu. I když ta příprava tomu nenasvědčuje.“ Mluvil víc pro sebe než k Daně. „Já jsem ho nezabila?“ skoro zakřičela. „Posloucháte mě vůbec?“ „Klid prosím,“ napomenul ji. „Takhle bychom se nikam nedostali.“ Dana se soustředila na jeho obličej. Pátrala v něm po nějakém náznaku účasti s jejím osudem, nějakém zaujetí pro věc. Marně. „Jsem nevinná. Věříte, že jsem nevinná?“ naléhala. „Není podstatné, čemu věřím. Tím se zbytečně nezatěžujte,“ odbyl ji. „Druhá otázka: Když jste ho nezabila, musel ho zabít někdo jiný. Vzhledem k provedení musela být oběť v posteli a pachatel ji musel uklidnit, napíchnout jí žílu, přistavit kýbl. Přitom vy jste ležela v posteli vedle oběti. Jak to, že jste nic neslyšela?“ Dana jen zavrtěla hlavou. „Normální člověk by očekával, že vás to dění muselo probudit. Byla jste opilá? Pod vlivem drog?“ „Ani opilá, ani pod drogama,“ rozhodně odmítla. „Jak si tedy tak tvrdý spánek vysvětlujete?“ „Já nevím,“ byla Dana nejistá. „Když odešel domácí, pan Sekvoj, padla na mě velká únava po celém dni. Protože jsem nevěděla, kdy se Vlado vrátí domů, tak jsem si šla lehnout s tím, že až se vrátí, budu natolik fit, že když by chtěl…,“ odmlčela se. „Co kdyby chtěl?“ „Kdyby se chtěl pomilovat,“ pomyslela si o nedovtipech. „Kdy se vrátil?“ „Netuším. Všechno jsem zaspala. Probrala jsem se až ráno.“ „Jak to zařadíte časově?“ „Domácí přišel v půl osmé večer. Přinesl novou nájemní smlouvu. Prý když budeme od zítřka manželé, musíme mít jinou. Gratuloval nám ke svatbě a musela jsem si s ním připít.“ „Co to bylo?“ „Nevím. Nalíval to z takové placaté láhve.“ „Kolik jste toho vypili. Předpokládám, že jste pili oba.“ „Ano. Každý jednu štamprli. Nic víc,“ zůstala v očekávání další otázky. „Pokračujte.“ „Před osmou odešel. Myslela jsem původně, že se budu dívat na televizi, než se Vlado vrátí z práce, ale přepadla mě hrozná únava. V půl deváté jsem byla již v posteli.“
„Televizi jste vypnula?“ Dana se zamyslela. „Vůbec nevím. Asi ano. Musela jsem, protože ráno byla vypnutá.“ „Třetí otázka: Jaký vztah byl mezi vaším snoubencem a Vlastou Pokornou rozenou Drápalovou?“ „Byli to přátelé ještě s jejím mužem.“ „Jenom přátelé?“ „Setkali se všichni tři na nějaké hoře, kam vystoupili v rámci jedné turistické akce. Vlasta si snad měla mezi nimi vybírat. Nevím. To jsem je ještě neznala. Já je znám jen za situace, kdy Vlasta chodí s Oldou, kterého si i vzala, a Vlado si měl vzít mě.“ „Nežárlila jste na ni?“ „Proč?“ „To by vysvětlovalo motiv.“ „Ne. Nežárlila,“ zdůraznila netrpělivě. „Jen klid. Dobře, nežárlila. Kam jste s Vladem chodili o víkendech? Mám na mysli vás dva,“ chtěl vědět dál. Dana si ho jen prohlížela, ale neodpovídala. Chvílema ho měla za docela příjemného chlapíka s melancholickýma očima, ale cítila, že je to jen určitá pracovní maska. To základní u něj nenacházela. Totiž, že věří v její nevinu. „Potřebuji vědět víc, abych vám mohl účinně pomoci,“ vemlouval se. „Když bylo hezky, tedy myslím, když nepršelo nebo nebylo podobně hnusně, chodili jsme na výlety. Vlado potřeboval pohyb aspoň o víkendech, protože jako ředitel buď něco řešil na schůzích či se vozil ve služebním autě. Někdy jsme šli pěšky už z domova, někdy někam zajeli autem a tam udělali několikakilometrový okruh.“ „Co kultura?“ „Jezdili jsme do Brna na festival ohňostrojů. To bylo fajn. Párkrát zašli do divadla,“ pokrčila rameny. „Učil se kvůli mně jezdit na bruslích.“ „Dobře. To by pro dnešek stačilo,“ uzavřel. „Teď něco praktického a hned. Když něco napíšete, prochází to cenzurou. Nárok na balíček máte jednou za tři měsíce. Já vám to mohu pomoct obejít. Korespondence mezi advokátem a jeho klientem je nedotknutelná. Už jste někomu odsud psala?“ „Ještě ne,“ zavrtěla hlavou. „Napište teď rodičům, ať mají informaci přímo od vás a ne jen z bulváru. Když to napíšete teď a tady, mohu to doručit, aniž by to četla vězeňská správa. Adresu na obálku nadepíšu sám. Odposlouchávat nás nesmí, ale pozorují nás kamerou, jak jste si jistě už všimla. To je z bezpečnostních důvodů, kdybyste se na mě vrhla,“ usmál se a posunul před ní list papíru a podal propisku. „Takhle je to jako dokument do spisu.“ Dana napsala pár řádků mamince. Ať si nedělá starosti, že se všechno jistě vysvětlí a obrátí k lepšímu. Že má dobrého obhájce a je jen otázkou několika dní, než bude zase na svobodě. Snažila se, aby dopis hýřil optimismem a nadějí. Pak dolů připsala adresu a podala list advokátovi. „Napište mi ještě adresu na otce,“ přistrčil ji další list. „Vím, že vaši rodiče jsou rozvedení a žijí každý jinde.“ „Proč ji chcete znát? Nemyslím, že by ho to příliš zajímalo.“ „Je to váš rodič. Možná ji použiji, možná ne. Nikdy předem nemůžeme vědět, co se bude pro obhajobu hodit.“ Dana sice váhala, ale nakonec adresu napsala. „Pane doktore, jak dlouho to bude všechno trvat, než mě pustí?“ otázala se.
„Těžko říct.“ „Aspoň nějaký odhad,“ upřela na něho prosebný pohled. „No,“ začal nejistě. „Dělám to nerad. Je to hádání z křišťálové koule. Tedy proces by mohl začít snad do deseti dnů. Budou asi tak tři stání… Dva měsíce. Ale říkám to bez záruky.“ Dana si hluboce povzdechla. „V tom případě bych měla na vás prosbu.“ „Rád pomohu. Co by to mělo být?“ „Napsala bych ještě profesoru Dvořákovi. To je můj učitel a zaměstnavatel. Potřebovala bych, aby mi půjčil dvě odborné knihy sem do vězení a poslal mi poslední výplatu na účet vězení. Nemám si ani za co koupit hygienu.“ „Rád splním.“ Předsunul před ní třetí list papíru. „Ty knihy osobně donesu. Aspoň neztratíte nárok na balíček.“ Když ji po chvíli odváděly dozorkyně zpátky do cely, měla Dana pocit, že snad přece jen jí někdo pomůže. Cestou z vězení zastavil doktora Drozda padesátiletý zaměst-nanec. „Pane doktore, jsem zdejší vychovatel. Alois Tuček. Mám na starosti i vaši klientku,“ oslovil ho potichu. „Přejete si?“ odměřeně se zeptal advokát. „Dvě věci mám na srdci. První. Pro duševní rovnováhu Dany Mandíkové bych potřeboval, abyste pro ni sehnal tyto dvě odborné knihy,“ podával mu papírek s názvy knih. „Já to udělat tak jednoduše nemohu.“ Advokát pohlédl na seznam děl. „O ně mě už požádala sama klientka. To zařídím. A druhá věc?“ „Někdo by měl poslat na její zdejší účet aspoň 20 tisíc. Buď ten profesor, nebo rodina. Nevím kdo. Ale jinak se tu utopí v dluzích a zle to poškodí její psychickou rovnováhu.“ „Dobrá. Pokusím se. Nic neslibuji.“ „Díky. To mi stačí,“ souhlasil vychovatel. „Přeji hezký den,“ loučil se. „Vám také mnoho úspěchů,“ přebil jeho kartu advokát. Prošel vrátnicí ven z domu ztroskotanců a vychovatele nechal uvnitř s jeho ovečkami. Dana si náhle uvědomila, že už několik dní šlape vodu a snaží se neklesnout do hlubiny, a po celou tu dobu si hloupě namlouvá, že kráčí po hladině. Jsou to další čtyři dny strávené v cele o samotě zcela bez informací, co se děje venku. Pravda, na hodinu denně se dostane na vycházku. Jenže to jen vymění tyhle čtyři stěny za jiné čtyři vysoké zdi o trochu většího dvorku se stropem z králičího pletiva. Jako v převrženém kotci. Byla zvyklá vždycky se pohybovat spěšnou chůzí. Muži, kteří ji někdy doprovázeli, z toho bývali obvykle nesví. Stěžovali si, že jim utíká. Dana se při té představě neubránila úsměvu. Však to v několika případech byla pravda. Doufala, že je užene a oni definitivně odpadnou. To Vlado to vyřešil jednoduše. Když neměl chuť na sportovní výkon, odmítl jít pěšky, a vyvezl ji autem. Hodinky stále neměla, tak si stopovala čas počítáním. Jednadvacet, dvaadvacet, … Zjistila, že dvorek obejde za třináct vteřin. Připadala si jako pes, co se honí za vlastním ocasem. Jak dlouho tohle může člověka bavit? Bývala vášnivou gymnastkou, ale zacvičila si raději v cele než na špinavém dvorku. Když myslela, že ji samota rozdrtí, nečekaně se jí vnutil do hlavy Bernard. Od posledního mailu, kterým odmítla jeho pomoc, a prvního výslechu na něj nevzpomněla. Až teď.
Můj dědeček byl v padesátých letech zavřený. Jednou se zmínil o pobytu na samotce. Říkal, že kolega vězeň přežil v té betonové díře víc než měsíc, aniž se zbláznil, jen díky tomu, že počítal v duchu matematické příklady. Myslím, že se to dá zobecnit. Člověk v takové situaci se musí soustředit na svou profesi a odpoutat mysl od své osobní situace. „Na svou profesi? Co by měl dělat takový pekař? Nebo kominík?“ Vzpamatuj se! Ty nejsi pekařka. Ty jsi veterinářka. To je skoro biologie. „Tohle jsi mi nikdy nenapsal. Jak to, že mi strašíš v hlavě, Bernarde?“ Odpovědi se nedočkala, i když velmi soustředěně naslouchala, aby jí neuniklo ani písmeno. A tu zachytila nějaký pohyb. Bylo to malé, rychlé. Přesunula se blíže a zaostřila mysl na tu věc. Tak objevila rybenku. „Kde ses tu, holka, vzala?“ Mozek začal prohledávat šedé záhyby a promítnul do mysli pozapomenuté vědomosti. Rybenky, lidově často nazývané „rybičky“, jsou aktivní hlavně za soumraku a v noci. Po západu slunce vylézají ze svých úkrytů v tmavých koutech či škvírách, kde přes den odpočívají, a snaží se najít něco dobrého k snědku. Jejich tělo je velmi jemné, štíhlé, dozadu zúžené a pokryté drobnými šupinkami. Na hlavě mají dlouhá tykadla a oči, na hrudi tři páry nohou. Na konci zadečku se nacházejí tři tenké, dlouhé výrůstky. Velikost jejich těla dosahuje v závislosti na druhu od pěti do patnácti milimetrů. Rybenky patří mezi hmyz, nemají však vyvinuta křídla. Svlékají se za svůj život asi padesátkrát a žijí až sedm let. Dana byla objevem překvapená a dodalo jí to nečekaně velkou vzpruhu. Není v cele sama. Kdopak tu ještě žije? Začala systematicky prohlížet celu, pomalu a precizně. Objevila dva pavouky: sekáče a pokoutníka. Hned se jí zdál život veselejší. Ještě tak mít lupu! Celý den pozorovala své spolubydlící a dolovala vědomosti, které o nich někde v hlavě má. Druhý den je navštívila, popřála dobrého dne a přála si návštěvu nějaké myši, což by mohlo být mnohem zajímavější. Třetí den jí opět navštívil advokát Drozd. Přišel ji povzbudit a předvést se, jak o ni pečuje. Ano, setkal se s profesorem a přináší od něj pozdravy a knihy. Kromě vyžádaných odborných publikací jí posílá ještě jednu. Se slovy „prý vás bude zajímat“ jí předal v porovnání s druhými útlou publikaci The Behavior of Animals. Informoval ji také o tom, že zařídil přísun peněz na její účet, takže je momentálně v přebytku. Ne, k případu nic nového nemá. Čeká se na stanovení dne, kdy započne soud. Už by to mělo být brzy. Když Danu odváděli do hovorny, jak tomu vznešeně říkali, očekávala, že jí nese dobré zprávy. Třeba, že ji propouštějí. Nebo že soud už začne, aby ji mohli konečně pustit. Když se vracela do své cely, cítila se podvedená. Nic z toho nenaplnil. Jistě, byl milý, zdá se, že i snaživý, ale bude to stačit? Kdyby tak věděla, co se děje? Buď silná! Rychle musela tu otázku zahnat. Jakmile ji vyslovila, cítila, jak se jí zmocňuje vlna bezmoci a beznaděje. Bernardův hlas ji varoval i posílil. Věděla, že jestli ten nápor nepotlačí, bude za pár minut tlouct hlavou do zdi. Násilím se uklidnila. Vzala do ruky Chování zvířat a pustila se do čtení. Byla psaná v angličtině. To vyžadovalo mnohem větší soustředění, aby porozuměla. Mělo to tu obrovskou výhodu, že to vyžadovalo vystrnadit z hlavy všechny ostatní myšlenky. „Jsem rád, že vás poznávám. Mohu si přisednout?“ hodil tázavý pohled na muže, který seděl za čtvercovým stolem v restauraci hotelu Kondor a podával mu přes stůl svoji vizitku. Muž ji převzal a přečetl si jméno a gestem ruky mu dal svůj souhlas.
„Co pro vás mohu udělat, pane Kratino?“ „Snad bychom si nejprve měli objednat. Co říkáte, pane Sekvoji?“ usmál se příchozí a přivolal číšníka. „Bílé nebo červené?“ obrátil se s dotazem na Frantu Sekvoje. „Whisky.“ „Dobrá volba,“ souhlasil Kratina a obrátil se na číšníka. „Dvakrát dvojitou a sklenici vody, prosím.“ „Na vaší vizitce čtu konzultant. To je jistě zajímavá profese.“ „Ano je. Nevěřil byste, kolik různých lidí poznáte. Jejich potřeby, přání, tužby. Člověka mé profese nesmírně potěší, když jim může malinko přispět k naplnění.“ Číšník přinesl objednané pití, postavil ho před oba pány a diskrétně se vzdálil. Pánové si připili jen decentním pozdvižením sklenic. Kratina labužnicky poválel doušek v ústech a pak ho spolknul. Franta ho statečně napodobil a v duchu si gratuloval, že si nechtěl přiťuknout, jak to obvykle dělával. Tohle je jiná liga, uvědomil si. „Nedávno jsem například mluvil s jedním poslancem. Ukazoval mi docela zajímavý projekt na rekonstrukci jednoho domu,“ pokračovat Kratina. „Ptal se mě, jestli se má do toho jeho úřad angažovat.“ Odmlčel se a pozoroval svůj protějšek. Franta nasadil pokerovou tvář, co to šlo. Nevěděl, co na to říct. Bylo mu jasné, že jde o jeho projekt. Jak se domluvili, založil s Martinem společnost Samanta, společnost s ručením omezeným a nechal, jako její jednatel, vypracovat projekt rekonstrukce domu pro potřeby parlamentu. Martin projekt předal svému známému poslanci a teď čekali, jak se věci vyvinou dál. „Co jste mu poradil?“ vysoukal ze sebe nakonec Franta. „Pokud to není tajné, samozřejmě.“ „Ještě jsem se nerozhodl. Projekt je to zajímavý, ale mám naléhavý jiný případ,“ smutně pokýval hlavou konzultant. „Práce konzultanta spočívá také v tom, že dokáže konstruktivně spojit více problémů tak, že se vzájemně podpoří v řešení.“ Franta zalitoval, že nemá s sebou svého věrného Azora. Měl by tak rozhovor nahraný. Jenže se prozřetelně předem informoval a bylo mu řečeno, že jeho psa dovnitř hotelu v žádném případě nepustí. „Snad abyste mi řekl více,“ projevil opatrně svůj zájem. Kratina pozoroval svého společníka a snažil se ho odhadnout. „Jistý víajpí má dceru a ta potřebuje byt,“ vypustil balonek. „Aha. Ovšem já…“ „Vydržte,“ zarazil ho a pokračoval „Ten projekt, o němž jsem se zmínil, předpokládá, že všem dosavadním obyvatelům budou na náklady konečného kupce nabídnuty byty jiné. Odvislé to bude od platných nájemních smluv.“ Franta pochopil. „Jeden byt se nám v nejbližší době uvolní. Současný nájemce již nežije. Ale už jsem uzavřel novou smlouvu na ten byt. Mohl bych ji vypovědět,“ dělal, jako když přemýšlí nahlas. „Je tu jeden háček.“ „Prosím?“ „Ten byt bude volný až časem. Teď je zablokovaný,“ zaváhal, „řekl bych z dědických důvodů.“ „To není podstatné. Mladá dáma by se stěhovala stejně až do nového,“ uklidnil ho konzultant. „Jinak bych vám nedoporučoval zmíněnou smlouvu vypovídat. To by na vás vrhalo špatné světlo. Takhle je to lepší. Počet nájemních smluv stejně nebude nikdo kontrolovat. Hlavně, že budou platné.“ „Myslím, že je to dobrá rada,“ souhlasil Franta. „A zajímavé řešení.“ „Výborně,“ usmál se Kratina. „Myslím, že si zasloužíme dobrý oběd. Zvu vás.“
Když přišel advokát Drozd po druhé za Danou do vězení, přinesl jí šaty a boty. „Za tři dny bude zahájen proces,“ oznámil jí. „Před soud nemůžete vystoupit ve vězeňském jako nějaký bezdomovec. Nedělalo by to dobrý dojem.“ „Ale já jsem bez domova,“ slabě namítla. „Dostal jsem povolení a navštívil váš šatník. Vybral jsem tyto černé,“ podal jí jednu igelitku. „Držíte smutek. Tak musíte i tak vypadat. Tady k tomu máte boty,“ podal ji druhou tašku. Nahlédla do první. „Prádlo jste vzal taky?“ „No,“ znejistěl, „to mě nenapadlo. Nějaké tu snad máte?“ „Erární,“ odfrkla si. „Nesmí se tu prát, tak nemám nárok na vlastní.“ Přikývnul. „Jak tu snášíte pobyt?“ pokusil se o účast. „Budete se divit, ale špatně,“ pravila nedůtklivě. Aby napravila dojem, smířlivě dodala: „Děkuji za ty knihy. Pravdou je, že nebýt jich, tak jsem se už dávno zbláznila.“ „Chápu.“ Ztichli, jako dva lidé, co si nemají co říct, a nevědí, jak uniknout z trapné situace. Po chvíli vyčkávání se advokát odhodlal k otázce, na kterou si myslel, že zná odpověď. „Vzpomněla jste si na něco, co by nám mohlo pomoci?“ Dana zavrtěla hlavou. „Vždyť víte, že jsem tvrdě spala.“ „Hmmm,“ uniklo mu jako potvrzení vlastních úvah. „Nosila jste si někdy práci domů?“ „Jak to myslíte?“ otázka ji překvapila a hned dodala. „Ne. Nikdy.“ „V protokolu z domovní prohlídky je uveden nález načatého balíčku jehel s vašimi otisky prstů. Tento typ jehel se nepoužívá pro člověka,“ vyrukoval s překvapivou zprávou. „Jak to vysvětlíte?“ „To netuším. Já jsem ho domů rozhodně nedonesla. Co bych s ním doma dělala?“ „Na to se ptám. U soudu se vás taky budou ptát. Co odpovíte?“ „Kde se našel?“ Advokát pohlédl do spisu. Chvíli hledal a pak odcitoval: „Dále se v koupelně nachází koš ve tvaru sedačky. Uvnitř se nalezly dámské vložky, čisticí prostředky… teď je vyjmenovává… a na dně balíček jehel značky Vethorse. Balíček je načatý a jedna jehla chybí.“ Odložil protokol a zadíval se na Danu. „Nuže?“ „Nechápu. Nikdy jsem si domů z praxe nic nenosila. Tyhle věci se objednávají u firmy a ta je doveze přímo do ordinace. Není důvod je mít doma,“ vysvětlovala. „Přesto se tam našly.“ „Tak je tam donesl vrah.“ „Patrně. Jenže to nám nepomůže. Soudit bude doktorka Zavřelová a ta nemá ráda, když je něco nevysvětlené.“ Náhle si něco uvědomil. „Jak ji budete oslovovat?“ „Jak? Slavný soude?“ zkusila. „Špatně. Pamatujte si!“ zdůraznil. „Všechny přítomné musíte důsledně oslovovat pane, paní. Tedy paní předsedkyně, pane státní zástupce, paní svědkyně, pane přísedící a tak. Vám budou všichni říkat obžalovaná bez paní.“ „Ani vy mi nebudete říkat slečno obžalovaná?“ „Ne. Je to předpis. Z toho si nesmíte nic dělat.“ „A kde je moje důstojnost? Kde je presumpce neviny?“ pronesla trpce. „Chápu. Když někomu tykáme, snáze pak do něho taky kopeme. Kdyby mě oslovovali slečno obžalovaná, byla bych rázem na stejné úrovni. A co pak, že?“ „Nikdo vám tykat nebude,“ nepochopil podstatu její řeči. Nicméně pokračoval. „Důležitá zásada. Ať vám položí otázku kdokoli, nesmíte odpovídat jemu, nesmíte se na něj ani dívat, ale vždy jen přímo mluvit k paní předsedkyni senátu. Na to si dejte pozor. Předsedové jsou na to
hákliví.“ „Jaký senát?“ „U nás nemáme porotu jako v amerických filmech, ale soudní senát. Ten tvoří předsedající soudce a jeho dva přísedící, také soudci.“ „Jakou mám šanci, pane doktore?“ „Pozor! Já nejsem doktor, jsem magistr. Mě budou oslovovat pane obhájce. Vy ostatně nemáte důvod mě oslovovat.“ „Ale můžu se s vámi potichu radit?“ „To máte zase z filmů. Tady to nejde. Vy sedíte s eskortou, která vás přivede, v první lavici proti senátu. Vlevo od vás sedí u zvláštního stolku státní zástupce a vpravo od vás já. Taky u zvláštního stolku.“ „Jakou mám šanci, pane obhájce?“ zopakovala svou otázku. „Dobrou,“ odpověděl suverénně. „Rozhodně dobrou. Nedělejte si zbytečné starosti.“ „Kéž byste měl pravdu,“ povzdychla si. „Omlouvám se, ale už musíme končit. Mám ještě nějakou povinnost.“ Shrnul spis do aktovky a povstal. Těsně před odchodem se ještě zastavil. „Ještě jednu zásadu. Smíte mluvit jen, když jste přímo tázána, nebo když vám to předsedkyně dovolí. I pro jedno slovo musíte povstat. Vyjadřuje se tím důstojnost soudu. Pozor! Platí to důsledně, ne jako ve škole. Tady se za porušení dávají desetitisícové pokuty za pohrdání soudem. Vlastně, bez výslovného dovolení nesmíte vůbec nic.“ Otočil se a opustil místnost. Danu přivedli do jednací síně v černých šatech s pouty na rukou. Mezi dvěma příslušníky eskorty se přesunula ode dveří na lavici obžalovaných, kde všichni tři usedli. Státní zástupce i obhájce již byli přítomni a síň bzučela tlumeným hovorem veřejnosti zastoupené především novináři z bulvárních novin Kohout ale i sloupkařů z jiných deníků. Přece jen rafinovaná vražda byla kauza, která zvedala náklad tiskovin. Věžní hodiny nedalekého kostela tloukly devátou, když se otevřely dveře pro senát. Všichni zmlkli a povstali. Vešla předsedkyně senátu JUDr. Petra Zavřelová, v tradičním taláru, následovaná dalšími dvěma soudci jako přísedícími. Pomalým rituálním krokem došli ke svým křeslům na podiu za katedrou a usedli. Poslední prošla zapisovatelka, která za sebou dveře zavřela a usadila se na své místo ke stolku přiraženém ke katedře, ovšem s pracovní deskou posazenou o dvanáct centimetrů níže. „Zahajuji líčení ve věci inženýra Vlado Kellnera,“ prohlásila předsedkyně. „Přítomen je státní zástupce JUDr. Tomáš Krahujec,“ zástupce povstal a uklonil se předsedkyni, „i obhájce ex offo Mgr. Stanislav Drozd.“ Následoval týž rutinní pozdrav. Poté se předsedkyně zaměřila na Danu. „Obžalovaná, povstaňte! Řekněte své jméno, datum narození, bydliště a zaměstnání.“ Dana povstala a odříkala požadované informace, které zapisovatelka zaznamenávala do protokolu. „Posaďte se!“ dovolila předsedkyně a dala pokyn stráži. „Sundejte jí pouta.“ Dana hned pocítila úlevu volných rukou. S rukama v poutech si připadala jako chycené zvíře s upoutanými končetinami. To se v praxi veterináře provádělo, když bylo nebezpečí, že zvíře ošetřujícího doktora zraní. Takže mě také pokládají za nebezpečné zvíře, kterého se musejí bát, pomyslela si. Paradoxně jí to dodalo sebevědomí tygra. Ruce bez pout už byly známkou svobody a Dana po vzoru svých pacientů hrdě pozvedla hlavu. „Pane státní zástupce, předneste obžalobu,“ vyzvala předsedkyně doktora Krahujce. Ten povstal, chvíli přehazoval papíry a pak spustil.
„Stát obviňuje zde přítomnou Danu Mandíkovou z vraždy inženýra Vlado Kellnera provedené zvlášť zavrženíhodným způsobem. Tvrdíme, že obžalovaná zneužila svých vědomostí lékařky a přivodila smrt ředitele Typhonu a. s. vykrvácením. Umíral tak několik desítek minut, aniž se mohl bránit. Ptáte se, co ji k tomu vedlo? Žárlivost. Obyčejná žárlivost. Provedení činu ukazuje jednoznačně na promyšlenou akci, na kterou se musela dlouho a systematicky připravovat, jak ukáží svědecké výpovědi. Sílu nenávisti a žárlivosti dokládá i skutečnost, že ji od hrůzného činu neodradilo nic, ani vlastní svatba,“ domluvil a posadil se. Dana nechápala, o čem mluví. O jaké žárlivosti je tu řeč? Bouřilo se v ní nespravedlivé obvinění, ale snažila se ovládnout. Tohle byl teprve začátek a ona se nesmí složit. Dobře si pamatovala, že si musí hlídat city. Soudkyně předala slovo obhájci, který prohlásil, že je nevinná a že jde o omyl. Doslova řekl: „Moje klientka je sama obětí špatné práce policie, která případ vyšetřovala.“ Když domluvil, dostala příležitost k vyjádření Dana. „Obžalovaná. Jak se cítíte?“ zeptala se soudkyně. „Jsem nevinná. Žádnou vraždu jsem nespáchala,“ řekla prostě a zůstala stát. Soudkyně pokynula, ať se posadí a obrátila se k žalobci. „Povolejte prvního svědka.“ „Nechť předstoupí kapitán Rybka,“ požádal státní zástupce. Zapisovatelka zapnula mikrofon a řekla do něho: „Svědek kapitán Rybka nechť vstoupí,“ a reprodukční soustavu zase vypnula. Šlo o technickou vymoženost, která odstranila nutnost zapisovatelky dojít přes celou síň ke dveřím a osobně svědka přivést. Kapitán Rybka vstoupil do soudní síně v nažehlené vycházkové uniformě. Zařadil se na místo svědků do ohrádky a předložil služební legitimaci k ověření své identity. Dále potvrdil, že není s obžalovanou v žádném příbuzenském vztahu a přísahal, že bude mluvit pravdu a nic než pravdu. Protože kapitán byl svědek obžaloby, výslech vedl státní zástupce. „Pane svědku, vy jste vedl vyšetřování smrti inženýra Vlado Kellnera?“ „Ano.“ „Vyličte nám, jak jste byl na místo činu povolán a co jste přesně zjistil.“ „Paní předsedkyně, smím použít své poznámky?“ otázal se soudkyně. Ta mu pokynula, že nemá námitek. Kapitán vytáhl z kapsy poznámkový blok, zalistoval v něm a začal svou výpověď. „Přesně v 6:42 někdo nahlásil na linku 112 smrt. Případ jsem dostal na starost já a s celou výjezdovkou jsem byl na místě v 6:55. Na zvonění a pokřik „policie“ nám po chvíli otevřela obžalovaná. Jen mlčky pokynula směrem do ložnice.“ „Jakým dojmem na vás zapůsobila?“ „Jako někdo, kdo prožívá intenzivní žal. Plakala, ale jinak se držela. Byla schopna odejít z bytu sama.“ Kapitán se odmlčel a čekal na další otázku. „Dobře. Pokračujte.“ „Ložnice byla kromě manželských postelí uklizená. V pravé polovině postele ležel muž, levá byla prázdná. Zřejmě v ní ještě před nedávnem někdo ležel. Muž budil dojem, že spí. Když jsem se k němu dostal blíže, uviděl jsem, že má v krku zapíchnutou jehlu. Od jehly vedla hadička dolů k podlaze a končila ve žlutém plastovém kýblu. Kýbl byl do poloviny naplněn krví.“ Svědek udělal dramatickou pauzu, aby posluchačům umožnil si celou scénu živě představit. „Bylo to jako z nějakého sci-fi filmu.“ „Námitka,“ ozval se advokát. „Přijímá se,“ reagovala soudkyně. „Svědek se zdrží subjektivních pocitů.“
„Co se dělo dál?“ chtěl vědět státní zástupce. „Muže se ujal doktor Bláha, soudní lékař, a já prozkoumal místo činu,“ pokračoval ve své výpovědi kapitán. „Ložnice je poměrně malá místnost. Kromě manželské postele je v ní ještě komoda s ložním prádlem a stojan na kytky. Muž ležel na straně k oknu. Pod oknem je umístěné těleso ústředního topení a na něm byly odloženy mužské svršky. Kalhoty, košile, spodní prádlo, ponožky.“ „Nechal jsem obžalovanou odejít do její ordinace. Šla sama, doprovod odmítla. Nechtěl jsem jitřit její city. Když odešla, udělal jsem základní prohlídku celého bytu. V této fázi jsem neobjevil nic zvláštního. Když bylo tělo odneseno na patologii, zapečetil jsem byt a odešel řešit jiný případ.“ „Do bytu jste se ještě vrátil?“ „Ano. To bylo druhý den. Již byly známy výsledky pitvy a pátrali jsme po původu té jehly a hadičky.“ „Co jste našli?“ „Jehla byla identifikována jako koňská značky Vethorse. V bytě v koupelně jsme našli balíček pro deset jehel tohoto typu. Balíček obsahoval devět kusů, jeden chyběl. Gumová hadička délky 120 cm, která byla použita, je běžná hadička používaná v akvaristice.“ „Je nějaká spojitost s balíčkem jehel a použitou jehlou?“ „Ano je. Na jehle i na balíčku se našly otisky prstů v té době ještě neznámé osoby.“ „Už víte, komu ty otisky patří?“ „Ano. Při svědeckém výslechu obžalované jí byly odebrány i otisky prstů. Později se ukázalo, že souhlasí s otisky na jehle a balíčku.“ „Děkuji. Nemám další otázky,“ uzavřel svůj výslech státní zástupce a posadil se na své místo. „Máte slovo, pane obhájce,“ vyzvala soudkyně druhou stranu. Magistr Drozd vstal a přešel blíže ke svědkovi. „V bytě jste nalezli také nějaké zbytky oné hadičky?“ začal s vyptáváním. „Ne.“ „A co akvárium? Nebo nějaké akvaristické pomůcky a nástroje?“...
