Titul
Milan Hes
Čekání na smrt RODINNÝ TÁBOR ČESKÝCH ŽIDŮ V OSVĚTIMI
PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
Copyright Ediční rada Edice Magnetka: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., (FFUK, Technická univerzita Liberec) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita Hradec Králové) PhDr. Miloslav Martínek, CSc. JUDr. František Čermák Copyright © Milan Hes, 2012 Czech edition © Nakladatelství Epocha, 2012 ISBN (e-pub) 978-80-7425-898-5 ISBN (mobi) 978-80-7425-900-5 ISBN (pdf) 978-80-7425-899-2
Obsah Titul Copyright Obsah Prolog KAPITOLA PRVNÍ: Terezínské zastavení KAPITOLA DRUHÁ: Ve stínu plynových komor KAPITOLA TŘETÍ Svět dětského bloku KAPITOLA ČTVRTÁ Vražedná březnová noc KAPITOLA PÁTÁ: Čekání na konec všech hrůz Epilog Dějiny terezínského rodinného tábora v datech Výběr z doporučené literatury O autorovi knihy Příloha Tiráž Edice Magnetka
Text je věnován památce těch, kteří před nacismem prchali,před nacismem se skrývali nebo se stali jeho obětí…
Prolog Esesáci při svém úprku z Osvětimi sice nechali vyhodit do povětří všechna krematoria v Březince (Birkenau), ale pod jejich troskami v nevelké hloubce pod nánosy stavební suti, hlíny a lidského popela se nacházela i polní hliníková láhev, kterou tam v září 1944 krátce před svou smrtí ukryl tajný „kronikář“ sonderkomanda, polský Žid Salmen Gradowski. Obyčejná nádoba, která dlouho sloužila jen k uhašení žízně, v sobě skrývala dopis a poznámky, v nichž bývalý úředník s literárními sklony zanechal lidstvu cenné i hrůzné poselství zároveň. Svědectví, jež svou naléhavostí dodnes patří mezi nejděsivější písemné dokumenty lidské historie vůbec. Podle dostupných zdrojů bylo takovýchto schránek s tajně pořízenými zápisy celkem zakopáno v prostorách vyhlazovacího tábora v Březince téměř čtyřicet. V neodhalených podzemních skrýších přechovává možná část z nich svá hrůzná tajemství dodnes. První část Gradowského zápisků, která byla nalezena již v březnu 1945, končila prakticky uprostřed vyprávění, v okamžiku, kdy jejich autor popisoval, jak byl zařazen do sonderkomanda v Birkenau jako obsluha kremačních pecí. Bylo víc než pravděpodobné, že někde opodál musí být ukryto i pokračování děsivé osvětimské kroniky, v kterém bude vylíčeno to, co Gradowski v bezprostřední blízkosti plynových komor viděl. A skutečně tomu tak bylo. Až na to, že osud další části Gradowského textu byl po jeho nalezení poněkud komplikovanější a poměrně dlouho se o jeho existenci mezi širší veřejností vůbec nevědělo. V dnešní době jsme již schopni klikatou cestu tohoto zásadního pramene, tak jak vedla od jeho autora k badatelům a k čtenářům, takřka kompletně celou rekonstruovat. Zápisky byly nalezeny jakýmsi Polákem, jehož jméno bohužel neznáme. S určitostí však víme, že již brzy po skončení války nálezce prodal svůj „poklad“ Chajimu Wolnermanovi. Ten se v roce 1947 přestěhoval do dnešního Izraele, kde až do roku 1977 marně hledal vydavatele, ochotného výjimečný text publikovat. Nakonec na tuto snahu rezignoval a chvályhodný čin realizoval z vlastních prostředků. Počátkem osmdesátých let minulého století využil Gradowského zprávu ve svých pracích a veřejných vystoupeních historik Otto Dov Kulka a povědomí o obsahu dokumentu se zásadním způsobem začalo šířit téměř do celého světa. Dodejme, že Salmen Gradowski svou osvětimskou zprávu nejspíše sepsal a ukryl v průběhu září 1944. Bylo to krátce před tím než 7. října téhož roku zahynul jako jeden z vůdců krvavě potlačeného povstání členů sonderkomanda. Jeho slova však přežila a svědčí proti nacistickým zločinům až do dnešních dnů. Z hlediska českých dějin je velmi důležité, že v druhé části Gradowského zápisků se nachází informace o osudu rodinného tábora českých Židů v Osvětimi. Jedná se o přímé svědectví, které nás zpravuje o tragické noci z 8. na 9. března 1944, kdy bylo postupně zavražděno v plynových komorách 3792 nevinných lidí. Tento hrůzný čin vešel do historie jako největší poprava československých občanů během 2. světové války. Díky autentické zprávě ze samotného dna osvětimské hrůzy tak víme, že ani ve chvíli nejtěžší neztratili vězni rodinného tábora odvahu a svým důstojným vystupováním, na které nebyli přihlížející esesáci nikterak zvyklí, doslova povýšili svou nejcennější oběť na nezapomenutelné vítězství humanity nad zločinem a barbarstvím. Salmen Gradowski si v této souvislosti neopomenul povšimnout, jakým pevným krokem vstoupili Terezínští do chodby krematorií, jak nakonec ve velkém „bunkru“ (plynové komoře) těsně před branou smrti nechali vyniknout své morální převaze: „Čekají na smrt. Najednou se
odtamtud ozve živelný zpěv. Vysocí důstojníci zůstali stát jako opaření. Nechápou, nemohou pochopit, jak je možné, že tam v bunkru, v srdci hrobu, na prahu zániku, v posledních minutách života by mohli lidé místo naříkání, místo pláče nad svými mladými životy, které jsou zmařeny, spojit své hlasy do jednolitého zpěvu. (…) Tóny melodie, která se odtamtud ozývá, jsou všem velice dobře známy. A speciálně pro ně, pro bandity, jsou to tóny jako nůž, jako kopí, které proniká do jejich srdce. Zástup mrtvých tam zpívá všeobecně známou Internacionálu. (…) Nová píseň se odhodlaně dere z hloubi ženských srdcí. Zástup zpívá národní hymnu. Zpívají teď Hatikvu. I tato píseň je (esesákům) dobře známa, slyšeli ji už nejednou. Zástup zpívá národní hymnu s hrdostí a radostí. A důstojníci-bandité tu stojí opět potichu, očarováni. Ta píseň jim vypráví, probouzí je, upomíná je na něco. Skrze tuto píseň k nim směle promlouvá zástup mrtvých. Vy bandité, vrazi světa! Věřili jste – svedení svým ‚vůdcem’, ‚svým bohem’ – mysleli jste si, že vyhubíte národ Izrael a jeho vyhlazením že dosáhnete vítězství. Slyšte však tuto píseň, která vám vypráví a připomíná, že nikdy nedosáhnete vítězství na úkor izraelského národa. (…) Teď zpívají hymnu zotročeného československého národa. Byli občany tohoto národa. Žilo se jim tam jistě klidně, tak jako všem ostatním občanům země. Až do té doby, než přišli bandité a celý národ si podmanili. (…) Posílají nyní českému národu poselství z hrobu: nechť se Češi odhodlaně postaví na odpor a přichystají se k boji. Ta píseň (esesákům) připomíná, že všechny národy světa budou brzy osvobozeny a mezi nimi i Československo.“ Jaký byl příběh terezínského rodinného tábora v Osvětimi? Proč vůbec tento neobvyklý stav věznění nacisté realizovali? Co nám ve svých vyprávěních zanechali ti, kteří se štěstím nedobrovolný pobyt v Birkenau přežili? Pojďme se tedy blíže seznámit s dramatickou kapitolou dějin 2. světové války, která by nikdy a nikým neměla zůstat zapomenuta. Z hloubi srdce si přejeme, aby také tato knížka, alespoň nepatrně přispěla k tomu, že zločiny holocaustu budou navždy varováním a poučením ve světě, v kterém se bohužel skupinová nenávist, rasistické předsudky a netolerance nestaly „pouhými“ kapitolkami v dějepisných učebnicích, ale naopak jsou bohužel součástí společenské reality kolem nás. Nezapomínejme na skutečnost, že hrůzný příběh Osvětimi se neodehrál na vzdálené „planetě barbarství“, ale naopak uprostřed moderní a vyspělé civilizace… (Vzhledem k citlivosti prožitků, o nichž vyprávěli přeživší vězni z Osvětimi-Birkenau, používá autor u jejich výpovědí jen iniciály příjmení.)
