Mikulášské překvapení Pavel Šimík Šíma

Mikulášské překvapení

Pavel Šimík Šíma

Mikulášské překvapení Pavel Šimík Šíma text: © 2014 autor ilustrace: © 2014 web images námět: Maura (Irena Novotná) Mikulášské překvapení (text neprošel plnou redakční úpravou překlepy a nedoklepy jsou vyhrazeny)

-2-



Věnováno: Od Mikuláše všem lidem dobré vůle! A nezlobte...

-3-



Povídka první:

Na sv. Mikuláše Není to lehké být Mikulášem... Ano, jde již o poměrně provařené téma: postava v bílém hábitu s mitrou na hlavě a holí, která má zakroucený konec. V druhé ruce koš s dárky pro hodné děti... Ale jak k tomu přijdou ty zlobivé? Kdo se má s těma bramborama a koksem tahat! Ale abych neodbíhal od tématu, co bylo kdysi, není dnes. Je jiná doba! Mnohdy si připadám jako opuštěný pes, který chodí dům od domu a namísto aby lidem rozdával lásku a samá pozitiva, každý jen čeká s nataženou rukou, co ode mne dostane. Copak jsem Ježíšek nebo dobročinný ústav? Jsem svatý, no a co? Ale také mám jen jedny nervy, Bůh mi odpusť. A pokud se ptáte, kam se poděli mí čerti a andělé... Nechtějte to vědět. Tak až mne uvidíte, zkuste mne také něčím obdarovat a nečekejte jen na mou vlastní iniciativu, která vyplývá z moci mého úřadu. Nejsem žádná slibotechna, ale také nejsem armádou Spásy. Vřelý a srdečný úsměv, nějaká báseň či písnička, to vše mne potěší a zahřeje u srdíčka. Pokud budete stále kráčet po té stezce sobectví, pak ze svého domku nevylezu, bez ohledu na stížnosti. Ať si třeba Nebe a Peklo puknou zlostí. Já svatý Mikuláš, člověk pokoje a míru a dobrého srdce, jsem sice na rozdávání, ale nejsem jen čokoládovou figurkou! A nakonec bych si vyprosil, abyste si mě pletli s Dědou Mrázem nebo Santou! S nima kšefty nesdílím! Ať vám tedy Bůh dá ranec hojnosti, lásky a porozumění... To nejhorší, co jeden může vidět, je, malá postavička zabalená v celofánu či hliníkové fólii. Co vy o tom víte!

Povídka druhá:

Mikuláš, co mi dáš? Nikdy se nesázejte! A pokud ano, pak vám radím vyhrávat! Proč? Rok je příliš krátká doba na to, aby jeden zapomněl, jaká příkoří mu dokáže život přinést, zvláště, pokud dotyčný nemá rozum a bezhlavě se vrhá do různých sázek. Bylo zrovna Mikuláše. Že to neznáte? Vy nevíte kdo byl ten Mikuláš a proč se slaví? Svatý muž, jen co je pravda! Opravdu! Chodil mezi chudé a obdarovával je jídlem a pitím. Pomáhal jim v nouzi a prostě žil pro druhé. A tady vznikl malý problém. Ne však s onou historickou postavou, která skutečně žila, ale s docela jinou věcí... „Já ti říkám, Jardo, že na to nemáš!“ bouchl do stolu Jirka. Také byl značně pod parou. Smál se na celé kolo, mával přitom rukama jako větrný mlýn a houpal se na židli tak silně, že jsme všichni u stolu čekali, kdy se odporoučí k zemi. -4-



„Nemáš na to, má pravdu,“ souhlasil Franta. „Nemáš na to...“ Byl večer. Venku foukal studený vítr. Drobně sněžilo. Lidi už pomalu začínali zdobit své příbytky či vchodové dveře do panelových bytů různými věnci a stromečky, a na mne začal pomalu, ale jistě, padat splín a vánoční migréna. Jak já nesnáším Vánoce. A to nebylo ještě ani Mikuláše. Kalendář na stěně hlásal, že je pátého prosince a počasí venku souhlasně studilo a sypalo všem za límec sněhovou nadílku. „Ne... Nemáš na to!“ dodal Ota, poslední z naší svaté čtveřice. Drželi jsme pospolu po celý rok a občas si dělali naschvály. Svorně jsme se napili a bouchli prázdnými půllitry na špinavý ubrus. Stůl pod naší salvou krapet zapraskal, ale ustál to. Kolem se protočila prdelatá servírka a přinesla další várku. Než ji kdokoliv z nás stačil plesknout po pozadí, zmizela mezi stoly u Jindřicha, našeho výčepního a šéfa zdejší hospody, která nesla až prapodivný název: U Mikuláše. No, slyšeli jste někdy něco podobného? Pff... „Tak co?“ zeptal se mne Jirka. „Jestli... Jestli to uděláš, budu ti příští rok platit všechna piva!“ „Ty vole,“ řekl Ota uznale. „Ber to, vole, ber to!“ „Jo, jo,“ pokýval Franta hlavou. Nastala chvíle pravdy. Dlouze jsem se zamyslel, div nám nespadla pěna z piva. „Tak jo,“ řekl jsem chlapsky, ale jen když mi Ota bude dělat anděla a tady Franta ďábla!“ „E-e,“ řekli oba svorně. „Platí,“ rozesmál se Jirka. A bylo vymalováno. Musím podotknout, že mi pivní přátele byli docela tuctovými muži, prostě chlapi do nepohody, sice už jsme měli všichni bříško, ale není pravdou, že pivní bříško dělá chlapy? Na detailech nezáleží, důležité je to, jaká máme srdce a charaktery! Mezi námi, todle se nemělo stát! Slovo dalo slovo a den uběhl jako voda. Někteří chodí po Mikuláši ještě den předem. Každá ves má jinou tradici. Někteří Mikuláši jezdí na saních jako Santa Claus, jiní jen chodí po svých s čertem a ďáblem, další chodí jako Tři králové, ale řekněte, už jste viděli tři Mikuláše vedle sebe? To se jeden hned zamyslí, zda je příčetný a není pod vlivem... alkoholu nebo jiných omamných látek. Byl večer. Zima se ozývala ještě s větší silou než minulý den. Sice jsme měli pod těmi převleky svetry, kalhoty a kaťata – neříká se jim podvlíkačky? - , ale i tak s námi třásla zima a hlavně tréma. Chodil jsem s falešnými vousy mezi domy jako sám pánbůh, z jedné strany anděl a z druhé čert s řetězy. Dárky jsme brzy rozdali a tak jsme se chystali domů, jenže... byla tu ještě ta sázka. Nejraději bych toho Jirku předhodil lvům, jak to dělali Římani s prvními křesťany, ale lvy jsem neměl zrovna po ruce. Věděl jsem, že nás buďto sleduje, nebo na to má své lidi, a tak jsme se vydali pomalu do zdejšího gheta jako ovce mezi vlky... Těžko říci, zda naše menšina věří na Mikuláše. Košík jsme měli neutěšeně -5-



prázdný. Čekali jsme, kdy se na nás všichni ti haranti sesypou, ale ulice byly až neutěšeně prázdné. Nikdo zde na nás nečekal, jen pokročilý večer s vánicí a mrazivým větrem. Po pravdě jsme si oddechli. Prošli jsme hlavní ulicí tam a zpátky, občas se odhrnul závěs v nějakém tom okně a zamávalo na nás dítě snědé pleti. Ale nikdo nevylezl z domu. Když už jsme ostražitě dorazili zpět ke křižovatce, která oddělovala ghetto od zbytku města, přiběhlo k nám jedno dítě. Bylo spíše neoblečené než oblečené, jako chytrá horákyně, ovšem bez koloběžky. Bodře a nezištně se na nás usmálo a řeklo se slovenským přízvukem: „Mikuláš, čo mi dáš?“ Krve by se v nás nedořezal. Opravdu jsme u sebe už toho moc neměli. Vlastně nic, co bychom mohli dát dítěti. Jen náš čert měl u sebe pleskačku rumu. Chvíli jsme se na sebe nerozhodně dívali a pak naše pohledy zůstaly na onom děcku, které jak se zdálo, u sebe nemělo žádného dospělého. „Kde bydlíš?“ zeptal jsem se. „Tady všude,“ řeklo děcko. „Povětšinou u strejdy..“ „A básničku nebo písničku umíš?“ „Umím,“ řeklo cikáně odhodlaně. „A co mi za to dáš?“ Musím se přiznat, že to dítě už dávno vědělo, jak to na světě chodí. Čert do mne nenápadně strčil a podal mi pleskačku, která byla sice již poloprázdná, ale nakonec proč ne? Na vyhlášku o podávání alkoholu nezletilým jsme v tu dobu nemysleli. „Tak se ukaž!“ řekl čert a zachrastil řetězy. „Strejda má lepší,“ řeklo dítě pohrdavě. „A co dělá?“ zeptal se jej anděl. „Co vám po tom? Tak chcete tu písničku, nebo ne?“ „Tož začni!“ řekl jsem a čekal, co z toho sviště vyleze. „Mikuláši, Mikuláši, tobě už v té hlavě straší! Chodíš s andělem a čerty, a děláš si z nás žerty. My už na tě nevěříme, jsi už přežitek! Naval sem nějaký dárek, cigára nebo chlast, jinak zařveš za svou mikulášskou vlast! Fousy ti zapálíme, držku ti oholíme a čerta s andělem...“ „To stačí,“ přerušil jej čert, aby nás to robě nestrčilo rovnou do zadnice. Dostalo řetězy a pleskačku rumu. Cigarety jsme neměli. Chvíli jsem se dívali, jak pomalu kráčí k jednomu z domů a ukazuje svou výslužku komusi v okně. Kolik mu bylo let? Tak deset, možná víc... „Ty vole!“ řekl Ota. Nic jiného se od něj nedalo čekat. „Viděli jste to?“ „Viděli,“ řekli jsme my zbylí svorně. „Jdem,“ řekl jsem, „než si to ostatní rozmyslí a taky po nás budou něco chtít...“ A šlo se. Byla kosa a já dodnes pevně věřím, že by nás ta děcka svlíkla do naha. A má výhra? Nic mne tak nehřálo, jak pít celý rok zadara. Je Jirka se při tom krapet prohnul. Neplatil rundy jen mě, ale mým kolegům: čertovi a andělovi. Ono ho to odnaučilo se sázet! A co se Mikuláše týče, od té doby se na svátky nesázíme vůbec, a to ani na Velikonoce, co kdyby někdo z nás musel dělat velikonoční vejce? -6-



Povídka třetí:

Mikulášská... Toho roku byla zima mírná. Což oceňuji, aspoň mi tolik nemrzly kulky. Ono to není žádný med chodit jen tak, jak vás pánbůh stvořil, ulicí a hledat něco k snědku. To se potom jednomu to tělo pronese, nehledě na fakt, že od toho děsně zebou tlapky! Opět byl ten Mikuláš. Lidi mají občas podivné záliby. Jeden by tomu nevěřil, co všechno si dovedou vymyslet, aby se pobavili a zkrátili si volnou chvíli. Ty směšné převleky? Kdo to kdy viděl? Všechno je to jedna velká opičárna... Prostě jsem ten večer, kdy se s těmi podivnými postavičkami roztrhl pytel zase jen tak kráčel ulicí a myslel na to, kde dneska hlavu složím. Jsem sice němá tvář, ale nejsem žádným houmelesákem! Do lidí mi nenadávejte, mám svou čest a hrdost! Jenže... Dneska byl podivný večer. „Hele, kdo to kráčí ulicí?“ zeptal se anděl čerta. Mikuláš se nejspíš někde zdržel, protože oba se až podivně opírali jeden o druhého, a divně šněrovali silnici, jako by jim pod nohama ujížděla a oni hledali pevný bod, aby pohnuli i zeměkoulí. „To je pes nebo kočka?“ zamračil se čert. „Je to... Je to němá tvář,“ řekl anděl a hlasitě škytl. „Ně... Ně... Němá tvááááář!“ zakuckal se čert. „Nebude k jídlu?“ „Blázníš,“ šťouchl jej anděl, „dyť je samá kost a kůže!“ „Tak ho prodáme do školy, ať si ho... vyc... vycpou! Než vypelichá...“ mávl čert rukou. Obejít je nešlo, tak jsem kráčel hrdě ulicí. Uvidí se, co bude. „Hele, nechceš jít s náma?“ zeptal se mne čert. Zatvářil jsem se nechápavě. „Ty ho děsíš!“ zamračil se anděl a přiklekl. „Jak ti říkají?“ Nevydal jsem ze sebe ani hlásku a čekal, co se bude dít. Anděl vytáhl z kapsy kus párku a dal mi ho pod nos. Na chvíli jsem se mu zahleděl do jeho hlubokých a bodrých očí a opatrně si párek vzal. Než by oba řekli švec, byl jsem v šeru nejbližšího rohu a rychle jej sežral, co kdyby se tu náhle objevila konkurence? Poděkoval jsem zamáváním ocasu a několikrát se kolem nich otočil. „Vidíš ho?“ zeptal se anděl čerta. „Vidíš ho, jak má radost? Vole? A tys ho chtěl sežrat!“ „Když ty musíš furt dělat dobré skutky,“ naštval se čert a odplivl si. Na asfaltu se na chvíli objevil malý ohníček a pak zhasl. Když tu se oba rázem rozplynuli. Nejspíš si šel každý z nich po svém. A potom věřte na pohádky. Jen ten párek, který mě celou noc hřál v žaludku, mi pořád nejde do hlavy. A vůbec, kam se poděl ten jejich Mikuláš?

-7-



Pokus o divadelní hru (jednoaktovku):

Mikulášské překvapení Je večer 5. prosince a Ona i On si chystají večeři. On se na ni úkosem dívá a je mu divné, že se pořád usmívá. On (medově): Miláčku, ty jsi dnes taková veselá... Ona (s úsměvem): A proč bych nebyla, vždyť dnes přijde Mikuláš. On (trochu nakvašeně): Prosím tě, nejsme na to už trochu staří? Ona (rezolutně): Já tedy ne! On utírá nádobí a skládá ho do šuplíku. Dívá se však občas, jak se jeho žena vesele točí kolem stolu a připravuje chlebíčky a jednohubky. On: Nepřeháníš to trošku? Ona (olizuje si prst s pomazánkou): Ani ne. Tedy co myslíš? On (netrpělivě): No, s tím chystáním... Copak to všechno sním? Ona: Ale uvidíš, že to i strávíš, a rád. On (tiše dumá): Pro koho to všechno je? To chceš nakrmit také čerta i anděla? Ona (culící se): Kdo si počká, ten se dočká! Zlobil jsi? On (zamračeně): Pořád tě nějak nechápu! Od kdy k nám chodí Mikuláš? Tobě přeskočilo... Ona (spokojeně): Tak a je to, ještě něco k pití... To byla otázka, nebo konstatování? On (překvapeně): Co jako? Opírá se o jednu ze židlí u stolu a dívá se nevěřícně na svou drahou polovičku. Venku řinčí čerti řetězy a kdoví čím... Ona (s rukama v umyvadle): Ty vážně nevěříš na Mikuláše? Nikdy jsi na něj nevěřil? -8-



On (nejistě): Na Mikuláše? Vždyť je naprosto vymyšlený... Ona (sebejistě): Neřekla bych... Uvidíme! On (sedá si na židli naproti dveřím do kuchyně): Tak dobře, nechám se podat, o co tady jde? Ona: Neřeknu! Je to tajemství! On (nasupeně): Tajemství? Jsi jako slepičí prdelka, pro tebe není nic tajemstvím... Co máš s tím Mikulášem? Ty s ním chodíš? Ona: Jo a také s čertem a andělem dohromady... On (nechápavě): Cože? Ty se mi tu přiznáváš, že chrápeš s jiným? Ona: Ne s jiným, s Mikulášem... On: Mikuláš přece neexistuje! Kdo je to! Ona: Copak jej neznáš? Má bílé vousy, chodí v bílém a na hlavě má takovou srandovní čepici a v ruce hůl! Jo, také má na zádech takovou tu věc s dárky... On (zamyšleně): Krosnu? Ona (s utěrkou v rukou): Jo! On: Ale pořád nechápu, co s ním máš... Ona: S kým? On (nazlobeně): No s tím Mikulášem! Zvuk zvonku u dveří. Bouchání, klepání a řinčení za dveřmi. Halasení čerta i Mikuláše na chodbě. Ona: To nepůjdeš ani otevřít? On: Komu?

-9-



Ona: Mikuláši, přeci! On (rezolutně): Ne, jdi si tam sama, já nikam nejdu!“ Ona: Jak myslíš, zůstaneš tady? Znáš nějakou básničku? On: Na co? Ona: Abys dostal dárek... On (pohrdavě): S jedním dárečkem už žiju hezky dlouho! Nejspíš jsem si hřál na prsou hada! Ona: Jdu otevřít, tak si něco připrav! On (překvapeně): Ty ho chceš pustit dovnitř? Ona (stojí ve dveřích): A proč ne? Ty bys v mikulášský čas nepustil Mikuláše s čerty a anděly do domu? On: Tak ho sem přiveď, budu čekat na ten zázrak! Ona (sladce): Hlupáčku... On (nasupeně): Žádnou básničku, ani písničku, neumím... Vytluč si to z hlavy! Ona: Pozdě drahý... Tři, dva, jedna, teď! Čert s andělem vpadnou do bytu. Mikuláš jde pomalu za nimi a mračí se na celé kolo. Čert chrastí řetězy a dělá kravál, anděl se jen tiše dívá a na něco čeká. Čert: Tak copak, človíčku, byl jsi hodný po celý rok? On (nazlobeně): Co je ti do toho? Čert: Podívejme na člobrdu! Zlobí i na Mikuláše, asi si tě odneseme sebou do peklíčka! On (stále na židli otočený k příchozím): Tak si to zkuste! Nic vám neřeknu, ani nezazpívám!

- 10 -



Anděl: Takový hezký kluk a tak ošklivý... Ty, ty, ty! On: Cože? Anděl: Jestli nebudeš hodný, dostaneš na zadek a čert si tě pak odnese sebou! Nechceš raději něco říci Mikulášovi? On: Nejsem malé dítě! Ona: Nechcete se posadit? Určitě vám po tom pobíhání po sídlišti pořádně vyhládlo! A uctít návštěvu přeci není žádný hřích! On (nasupeně): Pro mě za mě, ať si jdou! Na Mikuláše nevěřím... Čert: Máš poslední možnost, panáčku, jinak propadneš Peklu! Anděl: Rozmysli si to, ty nemáš strach, chlapečku? On: Nechte toho, nebo vás vyhodím z bytu! Ona (pobaveně): No tak, copak neznáš ani jednu říkanku, nebo básničku? Malé děti toho ví víc, nežli ty! Tak jim něco řekni a dají ti pokoj! On (již ve stoje vedle stolu): Už toho mám dost... Mikuláš: Copak tě, človíčku, nic netěší? Čertu sice trochu haraší v hlavě, ale takové už Peklo je a můj milý andělíček je nevinnost sama! Tak nám řekni nějakou tu básničku, nebo zazpívej, ať můžeme jít zase o kus dál! Ostatní děti čekají... On (rezolutně): Já nejsem žádné dítě! Mikuláš (bodře): Všichni jsme jako malé děti a často máme radost s maličkostí! Potěš nás a my tě také potěšíme! Pozor, abys nelitoval, človíčku! Ona (stále opřená o futra kuchyňských dveří): Být tebou, tak je poslechnu! On: A co by mi mohl dát falešný Mikuláš s ještě falešnějším čertem a andělem? Mikuláš (pobaveně): Nic není takové, jak se na první pohled zdá! Anděl (vystrkuje nahé stehno ze své kutny): Človíčku, dej se na pokání... - 11 -



Čert (s vrtícím se ocasem): Máš úplně poslední možnost, jinak propadneš životem a to doslova! Mikuláš: No tak děti, nezlobte! Ona (zavrtí hlavou): No tohle, takový starý kocour a nic si nepamatuje! Styď se! On: Proč bych se měl stydět? Co je to za maškarádu? Vždyť všichni vypadají, jako převlečené ženské od tebe z práce! Mikuláš: No, no, no! Jen abys nelitoval! On: Čeho? Čert: Když budeš hodný... Anděl: Tak něco uvidíš, brouku! Mikuláš: No tak, buďte hodní! Tak co, řekneš nám něco hezkého, kluku? On: Co to má znamenat? Ona (s úsměvem): Není dneska Mikuláše? Je, tak nekoukej a dělej! On (zmateně): Co mám dělat? Ona: Pojď s námi do obýváku, brouku! On: Tobě přeskočilo... Všichni se vydají do vedlejší místnosti. Televize je vypnutá. Za okny se ozývá stále totéž Mikulášské harašení. Anděl i čert pomalu odhazují své převleky. Mikuláš se tiše culí a pozoruje, co se bude dít dál... Čert: Řekni něco! Anděl: Něco hezkého... On: Co jako?

- 12 -



Čert: Třeba říkanku! Anděl: Nenech se prosit, nebo odejdeme! On nevěří svým očím. Anděl i čert před ním stojí v uzoučkých bikinách a usmívají se na něj. Mikuláš se stále nehýbe. On se otočí ke své ženě a s otevřenými ústy na ni zírá. Ona: Nechtěj, abych si myslela, že jsi vážně takový ňouma! Kdy se ti naskytne taková příležitost, mít vedle sebe takové krásné ženy a takřka nahaté? On (nechá se posadit na gauč, z každé strany má jednu dívku): Co mám dělat? Mikuláš: Tak nám něco pověz! On: Já si na nic nevzpomínám! Mikuláš (zvolna k němu přistupuje): Jestli mi něco řekneš hezkého, ukážu ti, co pod tou kutnou mám a nejen pod ní... On (velmi nejistě s pohledem na své manželce): A ty to necháš jen tak? Ona (křenící se): Je přeci Mikuláš, ještě jsi to nepochopil? Tak řekni jim něco? Mikuláš: Prosíííím! On: Pec nám spadla... Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví... Mikuláš: Ještě! Čert s andělem (svlečení) se k němu tisknou a třou o něj svá bujná poprsí. On, naprosto zmožený, jen sedí mezi nimi, jako hromádka neštěstí. Mikuláš zvolna odhazuje své přestrojení... On: Starý pecař není doma a mladý to neumí... Ona (s úsměvem na tváři): Tak vidíš jak ti to jde! On: A tobě to vůbec nevadí? Ona: Vždyť spolu vůbec nic špatného neděláte, nebo snad ano? Copak nejde o čerta, - 13 -



anděla a Mikuláše? Mikuláš (již takřka svlečený): Jak je to dál? Jestli mi to řekneš až do konce, sednu si ti na klín jen tak, bez ničeho! On: Zavoláme kominíka... Mikuláš (pomalu si sedá na jeho klín): A ze začátku jsi byl takový ošklivý klučina! On (s oroseným čelem): Já jsem zapomněl, jak je to dál! Mikuláš: To vůbec nevadí, určitě si vzpomeneš na jinou říkanku! On (s Mikulášovými ňadry u nosu): Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme... Ona (s červenýma ušima a pobaveně): Nechám tě tu s nima chvíli pohromadě, pak přijďte všichni do kuchyně, občerstvení čeká! On (nevěřícně): Ty mě tu s nima necháš samotného? Ona (pobaveně): Copak to není sen každého mužského? On: Pojedeme na luka, až kukačka zakuká... Mikuláš (vrtící se na jeho klíně): Vidíš, jak ti to jde! Pokračuj, když ji řekneš celou, dostaneš od nás dárek! Anděl (mlsně): Překvapení... Čert (rošťácky): Bude se ti to líbit! On: Ale já jsem ženatý! Čert, anděl i Mikuláš (dohromady): Ale my to víme! On (zavalen dívčími těly): Kukačka už zakukala, má panenka zaplakala. Ty kukačko nekukej... Mikuláš (sladce): No a ještě? On (nemohoucně): Má panenko neplakej! - 14 -



Mikuláš (pomalu vstává): To stačí! Nepůjdeme se podívat do kuchyně na to překvapení? On (kontroluje svůj poklopec): Vy už chcete jít? Mikuláš (starostlivě): Ale vždyť jsi nás původně nechtěl ani vidět! A teď bys nás nepustil k jiným malým dětem? Copak se to sluší a patří? Anděli a čerte, vemte si své přestrojení! On (naprosto zmateně vstává z křesla): Co bude v kuchyni? Mikuláš: Přeci ten dáreček, jak jsme ti slíbili! Čert (s „čertím“ ocasem v ruce): A běž, nebo tě praštím! Anděl (s úsměvem): Ty nejsi zvědavý? Já bych byl! Všichni vejdou do kuchyně a tam stojí manželka dotyčného muže v rajcovním spodním prádle opřená o stůl. On na ni chvíli zírá a pak pohlédne na již oděné představitele čerta, anděla a Mikuláše, kteří se nenechají dvakrát pobízet a zvesela si sednou ke stolu. Ona (sladce): Až dojíme, půjdu si vybrat svůj dárek od Mikuláše! Líbím se ti? On (zcela nechápavým hlasem): A co Anděl, Čert a Mikuláš? Ona (s úsměvem): Půjdou zase dál... Já ti nestačím, brouku? Nebo chceš jít s čertem do Pekla? V Nebi tě chtít nebudou a Mikuláš nebude mít na tebe čas! On: Ale... Ona (když vyprovázejí Mikulášovu družinu na chodbu): A co jim řekneš? On: Na shledanou!

- 15 -



V Bystřici dne 29.11.2014 autor (bez Mikuláše)

- 16 -

Mikulášské překvapení Pavel Šimík Šíma

Recommend Documents