Michal Kubal, František Šulc, Barbora Šámalová sestavil Zdeněk Šámal Válka o Irák očima tří českých reportérů

Michal Kubal, František Šulc, Barbora Šámalová sestavil Zdeněk Šámal Válka o Irák ‒ očima tří českých reportérů Copyright © Michal Kubal, František Šulc, Barbora Šámalová, Zdeněk Šámal 2003 Photography © Michal Kubal, Marek Ondříček, František Šulc, Lidové noviny 2003 ISBN 978-80-7511-045-9 Odborný redaktor Libor Dvořák Odpovědný redaktor Ladislav Dlabal Fotografie Michal Kubal (1, 4, 6, 9, 20, 21, 29, 31, 32) Marek Ondříček (2, 5, 7, 13, 15‒17, 22) František Šulc (3, 8, 10‒12, 14, 18, 19, 23‒28, 30) Mapa Antonín Stříž Obálka Karel Horák s použitím fotografie Michala Kubala Epub připravil ‒ PureHTML.cz Vydalo nakladatelství & vydavatelství VOLVOX GLOBATOR Štítného 17, 130 00 Praha 3 www.volvox.cz 5. svazek edice Rubikon celkově jako 626. publikaci Vydání první Praha 2004 Adresa knihkupectví VOLVOX GLOBATOR: Štítného 16, 130 00 Praha 3 ‒ Žižkov

„Věřící zvítězí! Nadešly rozhodující dny a musíte učinit, co vám uložil Bůh – podřezat hrdla nepřátel.“ (SADDÁM HUSAIN V TELEVIZNÍM PROJEVU 24. BŘEZNA 2003)

„Zle myslí bezbožník o spravedlivém, a skřípí na něj zuby svými. Ale Hospodin směje se jemu; neboť vidí, že se přibližuje den jeho.“ (ŽALM 37, VYVEDENÝ NA PŘILBĚ DESÁTNÍKA BYRONA ESTAYE Z 1. EXPEDIČNÍHO SBORU NÁMOŘNÍ PĚCHOTY USA)

Úvodní poznámka Toto je příběh války v Iráku, jak ji viděli a na vlastní kůži zažili tři čeští reportéři. Nejde ani zdaleka o vyčerpávající historii tohoto konfliktu ve všech jeho složitých politických a vojenských souvislostech. Michal Kubal z České televize působil jako jediný český novinář během války přímo v Bagdádu. Z bezprostřední blízkosti sledoval drama koaliční vzdušné ofenzívy, proplétal se neprůhlednými nástrahami saddámovské propagandy a nakonec se dočkal příjezdu amerických tanků a diktátorova pádu. František Šulc z Lidových novin se zase stal jediným českým „embedem“, jak se nazývali novináři akreditovaní přímo u koaličních vojenských jednotek. Jeho válečnými společníky a průvodci byli Seabees, Mořské včely, elitní ženijní sbor amerického námořnictva. Barbora Šámalová z České televize pracovala v Kuvajtu a v Jižním Iráku. Trávila začátek války společně s vojáky československé protichemické jednotky a po vítězném postupu spojenců na jihoirácký přístav Umm Kasr a obklíčení Basry mohla sledovat bezuzdnou anarchii a humanitární katastrofu, která postihla zdejší Iráčany. Každý ze tří reportérů, autorů následující knížky, viděl válku odjinud a každý z nich si z ní odnesl trochu jinou zkušenost. Je údělem novináře, že aktuálně odvedená práce kvapně zestárne a upadá v zapomnění. Tato kniha, či spíše trojjediný reportérský deník, je pokusem o to, aby i to zajímavé, co reportér při práci obvykle nikdy nesdělí, našlo svoje čtenáře. Pro snazší orientaci jsou až na výjimky události řazeny den po dni a doplněny stručným úvodním komentářem, který rámuje nejdůležitější události probíhajícího dne z celkového hlediska. ZDENĚK ŠÁMAL

19. BŘEZEN, STŘEDA: Hodiny před bouří Bylo naprosto zjevné, ze válka musí brzy začít. Čas polyká poslední hodiny z ultimáta, které dal americký prezident George W. Bush iráckému samovládci Saddámu Husajnovi a jeho dvěma synům Udajovi a Kusajovi k vyklizení mocenských pozic a opuštění země. A bylo také jasné, že irácká trojice se Američanům nepodrobí. Ačkoli o tom svět oficiálně nevěděl, koaliční vojska v severním Kuvajtu se v mohutných kolonách přesouvala k irácké hranici a zaujímala výchozí postavení k útoku. Na západní hranici Iráku se do akce chystaly obávané speciální jednotky amerických ozbrojených sil, a také Britové a Australané. Vzdušný prostor nad jižním a severním Irákem, kde od konce první války v Zálivu v roce 1991 existovaly bezletové zóny, koalice ovládala zcela jednoznačně. Její letectvo tady bez valné pozornosti očekávajícího světa postupně ochromilo iráckou protivzdušnou obranu. Figury byly rozestaveny, čekalo se jen na první tah, 300 000 koaličních vojáků čekalo na signál k útoku – operace „Irácká svoboda“ směřující ke svržení jednoho z nejkrutějších světových diktátorů mohla začít a protiválečné nálady milionů lidí na celém světě a byzantinské diplomatické hry některých států na tom nemohly vůbec nic změnit.

Michal Kubal, Bagdád: Poslední hodiny čekání – Dlouhá cesta do Bagdádu – Přijít ve správnou chvíli – Lidé se připravují na válečné časy Ostrý vítr hnal prach prázdnými ulicemi Bagdádu. Silný poryv mě

skoro sfoukl ze střechy ministerstva informací. Právě jsem dělal živý obrazový vstup do Událostí, komentářů. V Iráku bylo půl druhé v noci. Už jsem sotva vnímal, co povídám, za posledních deset dnů jsme toho moc nenaspali. Bagdád prožíval zřejmě poslední noc míru. Den předtím vyhlásil prezident Bush ultimátum, aby irácké vedení opustilo zemi. Saddám Husajn místo toho rozdělil Irák na čtyři vojenské zóny: do čela té centrální v okolí Bagdádu jmenoval svého syna Udaje, velitele elitních Republikánských gard. Bylo jasné, že válce už nic nezabrání. Před pár hodinami jsme viděli na tržišti podivnou výpravu. „To jsou lidi z OSN, nakupují suvenýry,“ ukazoval jejich směrem Abú. Abú byl náš syrský průvodce, který s námi letěl z Prahy. Jeho přezdívku Abú Radvan jsme si s Petrem zkrátili na obyčejné Abú, tedy otec. Zbrojní inspektoři OSN byli ukazatelem vážnosti krize. Dokud zůstávali v Bagdádu, bylo jasné, že bomby padat nezačnou. Teď na ně čekalo na runwayi mezinárodního letiště Saddáma Husajna kousek za Bagdádem letadlo. Večer přišla zpráva, že zaplatili účet ve svých hotelích. „Tak to asi už opravdu začne,“ prohodil ke mně Petr Klíma, když jsme se večer vraceli zpátky do hotelu. Nechtěl jsem nic zakřiknout, ale vypadalo to, že nám zatím všechno skoro dokonale vyšlo. Jestli opravdu začnou na Bagdád padat bomby a Iráčané nás předtím nevyhostí, ten půlrok nervů a příprav nepřijde nazmar. Na tom, abychom teď jeli po hlavní bagdádské třídě uprostřed města, které se připravuje na válku, jsme pracovali od září. Tehdy jsme poprvé došli na iráckou ambasádu a podali žádosti o víza. Čekali jsme skoro čtyři měsíce. Bylo to na Nový rok, když volali z velvyslanectví, že si můžeme přijít vyzvednout pasy. Ministerstvo vnitra i informací, které schvalovaly příjezd každého novináře do země, poslaly po dlouhém váhání svůj souhlas. Od prvopočátku jsme chtěli být v Iráku přesně ve chvíli, kdy válka začne. Víza jsme dostali na tři měsíce, do té doby jsme museli překročit irácké hranice. Problém spočíval v tom, že pak jsme do deseti dnů museli kontaktovat ministerstvo vnitra, aby rozhodlo, jestli

můžeme v Iráku zůstat déle, nebo zda musíme potupně odjet pryč. O možnosti prodloužení jsme měli rozporuplné informace. Poslední z českých novinářů, který v Iráku byl – Teodor Marjanovič z Respektu – se o prodloužení snažil marně. Zato Rebecca Lipkin, produkční z americké televizní stanice ABC, tvrdila, že to není vůbec žádný problém. Nechtěli jsme zbytečně riskovat, že by nás Iráčané vypověděli dřív než začnou padat bomby. Čekali jsme tedy s odjezdem do poslední chvíle – aby konflikt byl skutečně na spadnutí, ale zároveň aby situace nebyla ještě tak vážná, aby kvůli tomu okolní země uzavřely hranice s Irákem. Do Bagdádu se totiž dalo dojet v podstatě jenom autem – devět set kilometrů pouští z jordánského Ammánu nebo skoro stejnou vzdálenost ze syrského Damašku. Povedlo se. Byli jsme zde ve chvíli, kdy konflikt měl vypuknout každou chvíli. Jenom víza jsme stále ještě neměli prodloužená. Abú však stále zůstával ledově klidný: „To je formalita, pánové. Já vám to zařídím – prodloužení třeba na tři měsíce.“ Pobyt v Iráku nebyl levný. Za každého novináře nebo člena štábu sto dolarů denně, stovku za kameru, další za notebook, a kdo si přiveze satelitní telefon, musí zaplatit 150 dolarů denně. Pro běžně vybavený dvoučlenný štáb menší televize, jako je naše Česká, to znamenalo neúnosné denní výdaje 550 dolarů. My jsme ale měli štěstí. Generální ředitel odboru informací nám poplatky prominul. Museli jsme si za to vyslechnout přednášku o vzájemných vztazích Čechů a Iráčanů. Ty ochladly poté, co se do Prahy se Svobodnou Evropou přesunulo i vysílání Rádia Svobodný Irák. Žádný z iráckých představitelů nám to nikdy neopomenul zdůraznit. Ani generální ředitel nebyl výjimkou: „Proč bych vám měl něco prominout?! Kvůli postoji vaší vlády?! Přidali jste se na druhou stranu! K zemi, která si myslí, že bude rozhodovat o osudu světa. Jenže svět je na naší straně, my neprohrajeme... Všichni se už dávno chtěli vzepřít, ale teprve Irák jim ukázal cestu.“ Naši žádost o prominutí poplatků nicméně podepsal.

Za stovky dolarů denně dostal novinář v Bagdádu po dvou dnech čekání u různých úředníků ministerstva informací akreditaci, kterou si musel v nedalekém papírnictví nechat sám zatavit do obalu. A především mu přidělili „průvodce“. Ten se vyznačoval tím, že skoro nic nezařídil, ale na všechno bedlivě dohlížel. Náš průvodce Mr. Husajn se projevil asi po čtvrthodině vzájemného soužití ve chvíli, kdy jsme do reportáže o kultu Saddáma Husajna potřebovali natočit malý krámek s podobiznami iráckého prezidenta: „Tady točit nesmíte. O dvě ulice dál je irácký rozhlas. Tady je natáčení zakázané.“ Marně jsme se ho snažili přesvědčit, že chceme točit pouze portréty „Nejvyššího“. Úřad rozhodl... Ve srovnání s ostatními jsme na tom ovšem nebyli tak špatně. Legendou se stal průvodce americké televize CBS, který jejímu štábu určil ve městě tři místa, kde mohli natáčet. Dvě z toho byly křižovatky a tím zbývajícím ulice před ministerstvem informací. Vraceli jsme se centrem k hotelu Palestina, kam jsme se před pár dny nastěhovali. Bagdád stále ještě nepřipomínal město, které se připravuje na válku. V ulicích sice vyrostly palposty z pytlů s pískem, nikde jsme ale neviděli žádné vojáky ani tanky nebo obrněné transportéry. Atmosféra nicméně přece jenom houstla. Když jsme před deseti dny přijeli, jen málokdo věřil, že by válka mohla opravdu začít. „Američani jsou proti celému světu, Francie, Rusko, Německo a Čína, to je síla, kterou nemůžou ignorovat,“ líčil své vidění globální politické situace taxikář, který nás vezl z ministerstva informací do hotelu. Lidé ve městě se ale připravovali na nejhorší: vrtali na zahradách studny, kdyby nálety vyřadily vodovodní systém jako před dvanácti lety při první válce v Zálivu. Nakupovali agregáty, kdyby spojenci zaútočili na elektrárny, doma měli od vlády potravinové dávky na půl roku dopředu. To vše ale byly jenom preventivní kroky. Všichni upřímně doufali, že diplomatický tlak donutí Američany a Brity znovu ustoupit. Dneska město vypadalo jinak. V centru se objevily cisterny s pitnou vodou, hasičské vozy, auta se čtyřicetimetrovými žebříky i bagry na

odstraňování sutin. Bylo jasné, že tentokrát to Američané myslí vážně. Díval jsem se z okna našeho pokoje přes řeku. Tam někde v obrovském areálu prezidentských paláců možná v té chvíli seděl muž, který to všechno ještě mohl odvrátit. Saddám Husajn. Vypadalo to ale tak, že se stejně jako jeho protivník v Bílém domě ve Washingtonu pevně rozhodl. Saddámovi synové Udaj a Kusaj oznámili, že se nepodřídí ultimátu, že oni i otec zůstanou v Iráku. Válka byla jen otázkou času. Nepříliš dlouhého času – ultimátum mělo vypršet čtyři hodiny po půlnoci dnešního dne.

František Šulc, Severní Kuvajt, Camp Moreell: Život mezi Seabees – Dokonalá válečná nálada – Vy jste z Čech? – Co se smí a nesmí psát – Pivo bude v Bagdádu! Byl jsem se Seabees v Campu Moreell už téměř deset dní. Za-tím jsme žili ve stanovém táboře na letecké základně Alí Salím na severu Kuvajtu. Válka se blížila. Všichni jsme věděli, že je to nevyhnutelné. Většina námořníků byla bojovně naladěna. Jiní, jako chief Joseph Shingleton byli opatrnější. „Říkám jim: válka není nic pěkného. Popravdě, kdybych musel, zabíjel bych, ale budu radši, pokud nebudu muset,“ tvrdil Jo Shingleton. Bylo to v době, kdy už prezident George W. Bush vyhlásil osmačtyřicetihodinové ultimátum a Saddám Husajn – jak jinak – odmítl. „Měl vzít peníze, když jsme mu je nabízeli, a zmizet,“ říkal jeden námořník, který stál v zóně vymezené pro kuřáky. Oponoval jsem mu. Myslím si, že by to bylo horší, než jej svrhnout silou. Byl by to ten nejhorší příklad pro ostatní jemu podobné. Pár

námořníků přikyvovalo, ale nezdálo se, že by byli všichni přesvědčeni o tom, co jsem říkal. Všichni však měli jasno v jednom: prezident Bush se rozhodl naprosto správně, USA osvobodí Iráčany a ochrání svět před člověkem, který jej chce ovládnout. Setkával jsem se s tímto jasným názorem velice často. Nejprve jsem příslušníky Seabees podezříval z toho, že jde o naučenou frázi, kterou vytasí pokaždé, když potkají novináře v jídelně, mezi stany či v kuřácké zóně. Určitě tomu ale tak nebylo. Bavili jsme se o tom i s kanadským kolegou z televize CBC Lucem Chartrandem, také přiděleným k Seabees. „Myslíš, že to hrajou, že to mají naučený? Nebo si to skutečně myslí?“ zeptal se mě jednou Luc. Měl jsem radost, že si toho také všiml. Přemýšlel jsem o tom totiž několik dní. „Podle mě jsou o tom přesvědčení. Kdyby to chtěli na nás hrát, muselo by to být pěkně propracované spiknutí,“ řekl jsem Lucovi a ten souhlasil. Bylo to ale stejně zvláštní. Mezi americkými vojáky jsem našel velice málo těch, kteří by měli větší pochybnosti o správnosti rozhodnutí svého prezidenta jednou provždy se vypořádat se Saddámem Husajnem. Samozřejmě téměř všichni by preferovali mírovou cestu. Ale podle nich už irácký režim promrhal všechny šance. Překvapovalo mě, jak všichni bez výjimky stojí za prezidentem Bushem a ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem. Snažil jsem se tomu přijít na kloub a ptal jsem se proč. Jednoduchá odpověď asi neexistuje. Američtí vojáci každopádně měli pocit, že jim Bush s Rumsfeldem vracejí ztracenou čest. Panuje obecný pocit, že o čest přišli během vlády prezidenta Clintona v období takzvané mírové dividendy v devadesátých letech. Není příliš mnoho amerických námořníků, námořních pěšáků a vojáků, kteří by veřejně podporovali Billa Clintona. Všeobecný pocit je, že se tento demokratický prezident o ozbrojené síly příliš nestaral, pouze se je snažil využívat k prosazení svých cílů, jenže vždy zvolil ten nejhorší možný způsob. Takže nakonec z toho vyšli vždy jako hlupáci vojáci. Nyní je to naprosto jiné. V rámci tažení boje proti terorismu, válce

v Afghánistánu a teď v Iráku se z vojáků stávají hrdinové. Dělají svoji práci, kterou umí a mají rádi, takže se opět cítí jako profesionálové. A co víc, republikánská vláda jim vytváří nesrovnatelně lepší podmínky oproti těm, které měli v devadesátých letech. Cítí také, že veřejnost je vnímá daleko lépe než tehdy, kdy si občas připadali jako příživníci. Jistota, že to, co dělá prezident, je naprosto správné, se odráží například v názoru na válku v Iráku, mírová hnutí, lidské štíty a podobně. V Campu Moreell, pojmenovaném po zakladateli Seabees admirálu Benu Moreellovi, jsme žili v relativním komfortu. Tábor leží na letecké základně, takže jsme měli tekoucí vodu, jídelnu, kde vařili kuchaři z Pákistánu, Bangladéše a dalších zemí. Stál tu rekreační stan, kde se večer promítaly filmy, byly tam přípojky na internet a člověk si mohl půjčit třeba počítačové hry a strávit s nimi dny a noci, pokud zrovna neměl co na práci. V jídelně stálo osm televizorů, na kterých neustále běžela konzervativní stanice Fox News, velice blízká Bushově republikánské vládě. Prakticky všichni, se kterými jsem se setkal se odmítali dívat na CNN (samozřejmě jen málo z nich zná CNN International), protože jde o levicovou televizi, která prý neinformuje objektivně. Podobně jako například list The New York Times. Ještě před začátkem války, když jsme koukali během snídaně, oběda či večera na zprávy, dostávaly velký prostor demonstrace jak proti válce, tak na podporu prezidenta. Bylo vidět, že nikdo k demonstrujícím příliš velké sympatie nepociťuje. Jeden z námořníků to vyjádřil docela jasně: „Nemám nic proti tomu, když nahlas říkají, že se jim něco nelíbí. Ať demonstrují, od toho jsme svobodná země. Ale doufám, že ve chvíli, kdy to začne, tak sklapnou. Měli by vzdát alespoň trochu hold lidem, kteří tady nasazují krky. Já jsem o tomhle nerozhodl, jenom dělám svou práci. Nemělo by to být stejně na houby jako během Vietnamu.“ Den před tím prezident George W. Bush vyhlásil ultimátum. Byly čtyři hodiny ráno, když jsem se nechal vzbudit stráží a šel do

rekreačního stanu, abych se podíval na projev v přímém přenosu. Posedávalo tam jenom pár lidí. Prezident neřekl nic, co by kohokoli překvapilo. Všichni věděli ze zpráv, že dá Saddá-movi Husajnovi ultimátum, ale nikdo nevěděl, jakou bude mít podobu a jak dlouho bude trvat. To, že vše spěje ke konfrontaci, se očekávalo už 17. března 2003. Ještě před ultimátem se během odpoledne dalo všechno do pohybu k severní kuvajtské hranici. Velitelé pronášeli projevy k jednotkám o tom, že nastává chvíle, na kterou se všichni tak dlouho připravovali. Nevím to stoprocentně, ale působilo to na mě dojmem, že místní velitelé přesně netušili, kdy má operace začít a co prezident hodlá v projevu říct. Rada z nich předpokládala, že po projevu začnou útoky, a tak na to chtěli být připraveni. Volali mi z redakce Lidovek, abych o tom, co se děje, napsal článek. Zkoušel jsem to, ptal jsem se velitelů a dostal jsem jednoduchou odpověď: „Ne. Piš o čem chceš, ale nesmíš nic říkat o pohybech vojsk a o plánech, o kterých ses tady dozvěděl.“ Bylo to jedno z pravidel, které jsem předtím musel podepsat v takzvaných „Ground rules“. Nedodržení jakéhokoli z pravidel se trestalo ztrátou akreditace a odchodem od jednotky. Nakonec jsem o tom nenapsal nic. Domluvili jsme se, že by to nemělo smysl – všechno je v pohybu a já bych psal o tom, jaké je počasí, a že se nic moc neděje. Bylo proto lepší neříkat nic než lhát. Osmnáctého, po prezidentově projevu, už bylo všude cítit napětí. Paradoxně to bylo pro řadu lidí příjemnější než neustálé čekání. Televize pořád opakovaly Bushův projev a mudrování analytiků o tom, zda válka konečně začne, zda to prezident Bush myslí opravdu vážně, zda Saddám Husajn zmizí, nebo ne. Nedalo se na to dívat. Odpoledne dorazil do Campu Moreell velitel Seabees v Kuvajtu kontraadmirál Charles Kubic. Je mu okolo padesáti let, je vysoký a umí pořádně stisknout ruku. Když jsem se s ním poprvé setkal v Campu Commando o týden dřív, překvapil mě tím, že se mě česky zeptal: „Jak se máte?“

Pořádně mě překvapil. Něco takového jsem nečekal. A tak jsem ze sebe dostal pouze: „Vy mluvíte česky?“ „Nemluvím,“ řekl mi už anglicky. „Jenom tuhle větu. Moji předci pocházejí z východního Slovenska.“ Jeho děda se původně jmenoval Kubík, ale po příjezdu do země zaslíbené imigrační důstojník jméno zkomolil na Kubic, a to už rodině zůstalo. Chvíli jsme se bavili o Slovensku a Česku, tedy o místech, kde nikdy nebyl a která zná pouze z doslechu. „Možná, až tohle všechno skončí, se tam k vám zajedu jednou podívat a třeba se mi teď ozvou nějací příbuzní,“ smál se. „Dejte mi vědět,“ řekl jsem mu. Osmnáctého přijel do Campu Moreell, aby pronesl bojový projev. Nejprve řekl námořníkům, aby si dali rozchod a shromáždili se kolem něj, potom vtipkoval o abstinování, které musejí všichni podstupovat v Kuvajtu a pronesl památnou větu: „Pivo je v Bagdádu“. Řada námořníků si to potom napsala na helmy a doufala, že se skutečně do Bagdádu dostane, aby si mohla nějaké to vysněné pivo dát. Kubic samozřejmě hodně hovořil o Seabees, o jejich slavné historii, o tom, že tato akce je srovnatelná s Iwojimou, Normandií či Inčonem, tedy místy, která jsou nesmazatelně zapsána do historie této ženijní jednotky námořnictva, operující pouze na souši. „Nejsme tu proto, abychom dobyli Irák. Chceme osvobodit Iráčany. Je nutné světu ukázat, že nedovolíme diktátorům podporovat teroristy a snažit se ovládnout svět. Není vůbec problém, pokud se vám svírá žaludek, jestli máte obavy z toho, co přijde. Můžete si připustit, že máte strach, ale zároveň si uvědomte, že tu máte úkol, který musíte splnit,“ říkal Kubic onoho krásného březnového odpoledne. Námořníci jej několikrát přerušili bojovým pokřikem „hurá“, vyslovovaným tak, jak to umí pouze Seabees: „ura“. Toto slovo u Seabees ostatně občas nahrazuje i tradiční přitakání používané v námořnictvu: „Aye, Aye, Sir (Madam)“, tedy „rozumím a vykonám, pane (madam)“. Kubic splnil přesně to, co se očekává od každého velitele v jeho

pozici: podařilo se mu námořníky povzbudit, přinejmenším na nějakou dobu, zdvihnout morálku a znovu potvrdit to, o čem jsou přesvědčeni. Tedy, že jsou zde právem a jdou vykonat dobrou věc ve jménu míru i vlastní bezpečnosti. Po tomto projevu a po projevu prezidenta nikdo nepochyboval o tom, že je o všem rozhodnuto. „Husajn skončil,“ říkali námořníci v kuřáckém kroužku. A měli pravdu.

Barbora Šámalová, Kuvajt City, Tábor Mišrif: Čeští chemici sní o ovaru – má Saddám chemické zbraně? – hlídka ve městě – dnes nechoďte spát Čas odkrajuje poslední hodiny, které zbývají z Bushova ultimáta. Noviny spekulují o tom, jestli válka začne už dnes v noci a co to bude pro Kuvajt znamenat. V zásadě si ale nikdo nemyslí, že by tu hrozilo nějaké větší nebezpečí. Úřady sice vyzývají občany, ať se připraví na nejhorší, nakoupí zásoby vody a jídla, seženou plynové masky a vybudují kryty ve sklepě. Ve skutečnosti všichni do jednoho věří v neomylnost amerických protiraketových systémů Patriot, které střeží Kuvajt před nepřítelem ze severu. Jedeme se podívat, jak poslední chvíle míru tráví naši vojáci. Nedávno se přestěhovali na novou základnu ve městě – na výstavišti v kuvajtské čtvrti Mišrif. Pokud by museli zasahovat v akci, budou odtud mít ke strategickým objektům podstatně kratší cestu než z předchozího působiště v americkém Campu Dauhá. U hlavní brány nás vítá lelkující hlídka kuvajtské policie. Znuděný policista si prohlíží naše akreditace.

„Čík?“ zívne otráveně. „Ano,“ přikyvujeme. „Česká televize. Naši vojáci na nás čekají.“ Policista ledabyle mávne rukou a ukazuje, ať jedeme dál. Vzhledem k tomu, že ručí za to, aby se k vojákům nedostaly žádné podezřelé osoby, nepředvádí právě profesionální výkon. Kdybychom byli teroristé převlečení za novináře s autem plným výbušnin, pravděpodobně by si toho všiml až ve chvíli, kdy by základna letěla do povětří. Po týdnu stráveném v této zemi mě to ale nepřekvapuje. Zdá se, že důslednost nepatří ke ctnostem příslušníků kuvajtských bezpečnostních složek. Jako obvykle necháme auto na parkovišti a jdeme se ohlásit ke vstupní bráně. Přípravy na „velký třesk“ jsou tady čím dál zjevnější. Během uplynulého týdne přibylo kolem haly opevnění a ostnaté dráty. Betonové bloky, rafinovaně rozmístěné na příjezdové silnici, vytvořily překážkovou dráhu. Pokud by se někdo chtěl do základny prodrat v plné rychlosti, měl by dost práce prokličkovat. V každém rohu vyrostla strážní věž, na střeše se ukrývají ostřelovači. Jinak tu není po žádném zvláštním vzrušení ani stopy. Část vojáků plní rutinní povinnosti, další odpočívají – někteří posedávají před halou, pokuřují a vyhřívají se na sluníčku, ostatní polehávají uvnitř. Na uších walkmana, v ruce knížku. Jediná zábava, kterou nehostinná hala s nedostatkem soukromí umožňuje. Blíží se čas oběda. Vojáci berou tácy a papírové talíře a jdou si pro příděl. Stejně jako včera, předevčírem a pravděpodobně i zítra je zase kuře. Tentokrát v nasládlé omáčce. Jako příloha rýže a hrášek. Vypadá to skvěle, chutná mizerně. Respektive, nemá to vůbec žádnou chuť. Umělá strava s přesně vypočítanou kalorickou hodnotou z americké kuchyně. „Jó, takhle ovárek by to chtělo,“ povzdychne si toužebně jeden z vojáků. Jeho kamarádi u stolu souhlasně mručí. Jenže na vepřové si budou muset ještě nějakou dobu počkat. Alespoň dokud se nevrátí domů. Mnozí vojáci jsou v Kuvajtu už sedmý měsíc. Nekonečné čekání na válku je unavuje.

„Je to těžký. Nejdřív jsme se naladili na to, že půjdeme domů, ale co se dá dělat. Aspoň budou nějaký korunky,“ říká jeden z nich. Ptám se vojáků na jejich tipy, kdy válka začne. „To nám snad řeknete vy,“ odvětí jeden z nich. Stejně jako civilisté ani vojáci nemají žádné konkrétní informace. Vědí to, co všichni ostatní, anebo ještě méně: co si přečtou na internetu, z novinových výstřižků nebo co zaslechnou v televizi. „Už jsme to čekali v lednu, pak v únoru. Tolikrát to bylo na spadnutí a nakonec z toho nic nebylo,“ mávne rukou řidič sanitky Václav Sláma. „Pořád čekáme a čekáme. Stále to nepřichází, my si přejeme, aby to nepřišlo..., a až to přijde, tak se prostě budeme muset sbalit a vyrazit do války,“ usmívá se kaplan praporu Pavel Ruml. Ve skutečnosti všichni doufají, že do války nebudou muset. V úvahu by to připadalo jen v případě, že by Irák použil zbraně hromadného ničení – ať už chemické nebo biologické. A to by znamenalo desetitisíce, možná statisíce mrtvých a raněných. Následky, jaké český ani slovenský voják zatím neviděl. Naštěstí. Už mnohokrát si vojáci vyzkoušeli, jak by to mohlo vypadat v praxi. Nemělo by je tedy nic překvapit. Poslední velké cvičení v součinnosti s americkou armádou a kuvajtskou civilní obranou se konalo naposledy před pár dny. Katastrofický scénář tehdy vyslal vojáky do horké zóny v centru Kuvajt City. Na hotel plný lidí měla dopadnout raketa Scud s padesáti kilogramy yperitu. Prudce jedovatá látka otrávila víc než patnáct set civilistů. Čistě teoreticky reálná situace, která by se během nadcházejících dnů mohla přihodit. Pokud má ovšem Saddám Husajn chemické zbraně. Ale má je opravdu? Nebo je to jen výmysl Američanů, kteří potřebovali záminku k válce? I to je otázka, která vojákům často vrtá v hlavě. „Víme, že Saddám Husajn měl zbraně hromadného ničení. Také víme, že nebyl schopen dokázat, že je zničil. Takže musíme počítat s tím, že je má a chce je použít,“ konstatuje velitel jednotky generál

Dušan Lupuljev. Blíží se pátá hodina odpoledne, slunce se pomalu sklání k obzoru. Z brány vyjíždí obrněný transportér se slovenskou vlajkou. Jede plnit rutinní misi, jeho posádka bude tři hodiny projíždět městem a monitorovat strategicky významná místa v jižní části metropole – okolí hotelů, ambasád i ministerstev. Odebere vzorky ovzduší a změří úroveň chemického a biologického znečištění. Jeden z nej důležitějších úkolů, kteří tady Češi a Slováci plní. Jsou tu především proto, aby Kuvajťané neměli pocit, že jim hrozí nebezpečí. Za branou už čeká několik aut s novináři. Připojují se za vůz kuvajtské policie, která provází transportér do města. Nechybí ani džíp britské televize BBC. Nikoho to nepřekvapuje. Zájem zahraničních novinářů o československou jednotku je obrovský. V Kuvajtu jich pracují dva tisíce, a to neustálé očekávání věd příštích, je ničí stejně jako vojáky. V šedé nudě stokrát obehraných příběhů patří chemici mezi největší vzrušení, které Kuvajt a jeho vojenské základny nabízejí. Na Čechy a Slováky BBC nedělá dojem, stejně jako ho na ně nedělá ani proslulá americká CNN. „Kolikrát se člověku stane, aby ho prosila reportérka jednoho z nejsledovanějších amerických kanálů Fox, aby o něm mohla natočit reportáž?“ usmívá se spokojeně mluvčí praporu major Luděk Lávička. Pravda je, že jen málokomu z České republiky věnovala CNN ve vysílání sedm minut jako chemikům z Kuvajtu. Psala mi dokonce kamarádka z Jižní Afriky, že až tam viděla naši jednotku. Úsilí novinářů vybojovat si svůj příběh je někdy až komické. Sledujeme španělskou reportérku, jak s typickou jižanskou mentalitou živě gestikuluje. Zuří. V tiskovém centru v hotelu někdo strhl letáček, který zval novináře na prezentaci česko-slovenské-ho praporu. „Ani jsme se to nedozvěděli. Jak může někdo udělat takovou podlost? Je to přeci sprosté, souhlasíte?“ rozčiluje se spravedlivě Španělka. Major Lávička přikyvuje a snaží se ji uklidnit. Určitě pro ni najde jinou příležitost. Ostatně jako pro každého.

„Jednou stála za branou zhroucená Číňanka a usilovně mě prosila, abychom jí dovolili natáčet. Prošvihla prezentaci pro novináře a šéf jí pohrozil vyhazovem, pokud nepřinese materiál,“ vypráví major Lávička. „Vypadala jako hromádka neštěstí. Tak moc prosila, až jsme ji pustili dovnitř,“ vzpomíná. „Asi ji nevyhodili. Když jsem ji potkal za pár dnů, zářila spokojeností.“ Teď ale novináře zajímá především jedno. Kdy konečně vypukne válka? „Zatím jsme nedostali od Američanů žádné informace,“ krčí rameny generál Lupuljev. „Víte, nezáleží všechno jen na politice. Dnes nejenom vyprší ultimátum, ale i měsíc je ve správné fázi a vítr vane správným směrem,“ potutelně se usmívá. „Dnes v nocí radši nechoďte spát.“

20. BŘEZEN, ČTVRTEK: DEN PRVNÍ VÁLKA ZAČÍNÁ! V 5:34 minut místního času zní Bagdádem první výbuchy. Koalice vedená USA a Velkou Británií zahájila vzdušné útoky proti Iráku. Na vybrané cíle v Bagdádu zamířilo čtyřicet střel Tomahawk ze čtyř lodí a dvou ponorek. Do útoku se zapojily i dva neviditelné letouny F-117 z 8. stíhací squadrony. Po úvodním poprasku vyšlo najevo, že nešlo o žádný masový útok, jaký Američané slibovali. Ukázalo se, že koalice se dvě hodiny po vypršení Bushova ultimáta rozhodla zaútočit na „příležitostný cíl“. Jinými slovy, CIA získala informace o důležitém velitelském shromáždění za účasti vrcholných iráckých prominentů a George Bush dal rozkaz k zahájení akce. Pokud měl neplánovaný útok zabít Saddáma Husajna, byla předehra neúspěšná: tři hodiny po útoku už diktátor v televizi vyzýval národ k odporu. Válka nicméně začala. Po osmé hodině večer místního času koalice zahájila pozemní operace v jižním Iráku. 1. expediční sbor námořní pěchoty USA a britské obrněné jednotky a Královská námořní pěchota zamířily k Basře a jedinému iráckému přístavu Umm Kasr. Americká 3. pěší divize v čele s legendární 7. kavalerií se vydala na sever. Tam byl cíl jasný – Bagdád. V boji zemřel první americký voják a na Kuvajt Iráčané vypálili nejméně tři střely. V jednom případě byly obranné systémy Patriot úspěšné a raketu sestřelily. Další dopadly neškodně do pouště. Ozbrojené akce zaměřené proti letištím a armádním objektům začaly i v západním Iráku.

Michal Kubal, Bagdád: Budík zvoní do války – Slyšíme výbuchy! – Koho vlastně dostali? – Tatíci na barikádách – Slibovaný příval ohně a

oceli se zatím nekoná Budík na mobilu zazvonil přesně ve čtyři ráno. Spánku jsme ze poslední dva týdny moc nedali, i teď jsme naspali sotva pět hodin, ale tentokrát byl důvod rychle procitnout. Bylo 20. března, čtyři hodiny bagdádského času! Nejcitovanější termín posledních dvou dnů – ultimátum George Bushe vypršelo. Vstal jsem a šel se podívat z okna. Ze svého pokoje ve čtvrtém patře hotelu Palestina jsme měli výhled na areál prezidentských paláců. Obrovské plochy symbolu nedotknutelnosti Saddáma Husajna se rozkládaly pár stovek metrů od nás, na druhém břehu řeky Tigris. Nic se nedělo, Bagdád ještě spal. Znovu jsme usnuli, ale už jenom lehkým spánkem a jenom na necelou hodinu a půl. Američtí velitelé slibovali bombardování, jaké historie nepamatuje. Na Irák mělo jenom v prvních 48 hodinách dopadnout 3 000 chytrých bomb a střel s plochou dráhou letu. Nálety měly trvat nepřetržitě několik dní a jejich intenzita měla z irácké armády učinit pouhý spolek vystresovaných neurotiků, odříznutých od velitelů i nejvyšších představitelů, kteří se zmůžou maximálně na poklidné předání zbraní do rukou postupujících amerických jednotek. Říkalo se tomu strategie „šoku a strachu“. Byl jsem si jistý, že možnost zaspat tohle peklo je stejně pravděpodobná jako Petrova teorie, že Američané stejně nashromáždili čtvrt milionu vojáků v Perském zálivu jenom proto, aby je nakonec svlékli donaha a vytvořili z nich nápis „PEACE“. Obezřetnost s nastaveným budíkem se vyplatila. Staré vojenské pravidlo říká, že žádný válečný plán nepřežije první výstřel. I teď bylo všechno úplně jinak, než se před válkou tvrdilo. Blížila se půl šestá, když se zdálky ozval tichý a táhlý tón: „Už začali. To jsou sirény!“ zakřičel jsem na Petra, který ležel na vedlejší posteli. Okamžitě vylétl a začali jsme kmitat. Nejdřív zapnout satelitní telefon – až do té doby jsme ctili irácká nařízení a volali pouze z ministerstva informací. Dva polští novináři před několika dny vytáhli anténu od satelitu na balkon, jenom aby

vyzkoušeli signál. Za pět minut jim do pokoje vtrhlo pět chlapů, obrátili ho vzhůru nohama a telefon jim zabavili. Teď nastal čas, kdy jsme museli riskovat. Anténu jsme zabalili do igelitové tašky, aby to aspoň na první pohled vypadalo jako nějaké odložené potraviny a natáhli kabel z balkonu do pokoje. Zapojil jsem notebook, připravil si baterku, aby byla po ruce, kdyby bomby přerušily dodávky elektřiny. Petr mezitím napustil vanu pro případ, že by přestala téct voda. Byli jsme připraveni čelit „šoku a strachu“. To už jsem volal do Prahy, že v Bagdádu kvílejí sirény. Televize vyrukovala s mimořádným vysíláním. V tu chvíli začala pálit irácká protivzdušná obrana, vystřelované granáty se rozprskávaly na obloze, prosvětlené vycházejícím sluncem. Za pár minut pak dopadly první bomby. Nejdřív zdálky. Další tři exploze zasáhly cíle v centru. Bombardování trvalo asi dvacet minut. Pak se rozhostilo ticho. Za dalších pět minut začaly opět houkat sirény, tentokrát dlouze – oznamovaly konec poplachu. „To bylo všechno?“ ptal se mě Petr. Pokrčil jsem rameny a stejnou reakci jsme pak v průběhu dne viděli hned několikrát od mnoha dalších kolegů. „Šok a strach“ se nekonal. Operace, která dostala jméno „Irácká svoboda“, začala úplně jinak, než všichni předpovídali a ohlašovali. Brzy se Bagdádem začaly šířit zvěsti vysvětlující neočekávaný začátek války. Američané ve Washingtonu oznámili, že se v prvních hodinách pokusili „odseknout drakovi hlavu“. CIA prý dostala informaci od svého člověka v nejbližším okolí Saddáma Husajna, že irácký prezident má poradu s nejvyššími představiteli. Útok měl začít úplně jinak a později, ale tato příležitost byla lákavá. Bomby, které dopadaly na město v prvních hodinách útoku, měly zabít právě nejvyšší představitele iráckého režimu. Ještě několik dní potom se diskutovalo, jestli ten první nálet byl úspěšný. V různých médiích se objevovaly informace, že Iráčané po bombardování poslali na místo sanitky a způsob poskytnutí zdravotnické péče prý nasvědčoval tomu, že problémy má někdo

opravdu hodně vysoko postavený. Padala různá jména: vicepremiér Tárik Azíz, druhý nejmocnější muž Iráku viceprezident Táhá Jásín Ramadán, Saddámovi synové Udaj a Kusaj a samozřejmě sám irácký prezident. Za pár dní jsme Azíze i Ramadána viděli na vlastní oči na tiskových konferencích a Saddám se pár desítek minut po skončení náletů objevil v televizi s projevem. Oblečený poprvé od první války v Zálivu ve vojenské uniformě četl projev viditelně narychlo připravený – z poznámkového bloku, v textu bylo vidět škrtání. Hlavně ovšem zmínil přesný začátek amerického útoku: „Dnes, v době ranních modliteb...“ Američané ještě nějaký čas zkoumali hlas a podrobnosti projevu a nakonec přiznali, že irácký vůdce jejich první nálet s největší pravděpodobností přežil. Život v Bagdádu se zatím překlápěl do válečného rytmu. Většina obchodů na ulicích byla zavřená, po silnicích jenom sem tam projelo auto. Osiřelé palposty z pytlů s pískem najednou byly jedinými místy, která v Bagdádu skutečně žila. Všude stály skupinky domobrany, pupkatých tatíků a mladých kluků s kalašni-kovy. Představovali jedinou ozbrojenou sílu v ulicích: „Ti proti Američanům bojovat nemají, ti se tu mají v ulicích jenom ukazovat, aby nikoho ani nenapadla nějaká myšlenka na povstání proti Saddámovi,“ brumlal si Abú. Iráčtí bojovníci nejvíc ze všeho připomínali mravenčí armádu ze seriálu o včelce Máje, která se učí pochodovat „seno, sláma“. Navlečení do nepadnoucích, nepohodlných uniforem s přilbami, které vypadaly jako zvláštní kombinace helmy na americký fotbal a táborového kotlíku, některé navíc se síťkou nahrazující maskování: „To přece není možný, že něco takovýho pošle proti těm profesionálním hovadům ze speciálních jednotek,“ nadával Petr imaginárnímu Saddámovi. „Tohle nebude válka, to bude obyčejnej masakr.“ Zrod jednoho takového bojovníka jsme viděli na vlastní oči. Muhammad sídlil za dveřmi s nápisem „Czechia, Hungary, Uzbekistan“. Právě tam mířily naše první kroky, poté co sirény podruhé odhlásily letecký poplach. Nebyl to příjemný pocit vstoupit

pár minut po leteckém poplachu do pobočky ministerstva vnitra, které bylo určitě na jednom z prvních míst v plánech amerického bombardování. Nedalo se ale nic dělat, začátek války nás zastihl v nepříliš příjemné situaci. Den předtím nám vypršela platnost víz a naši žádost o prodloužení, podanou před týdnem, irácké úřady stále ještě zpracovávaly. Muhammadův podpis byl tím posledním, co nás dělilo od vytoužené nálepky v pase. Čekali jsme na něj skoro hodinu na chodbě imigračního oddělení ministerstva vnitra. Pak konečně přišel, pod oblýskaným sakem se už rýsovalo bříško středního věku. Beze slova vrazil do kanceláře, ani se na nás nepodíval. Kalašnikov v jeho ruce představoval argument, který jakékoli protesty proti nezdvořilému chování dopředu vylučoval. Úředník zapadl do dveří a my jsme si zase sedli. Trvalo to asi pět minut. Pak vyšel, oblečený v nám už známé nepohodlné uniformě, na hlavě plechovou přilbu, která vypadala vedle těch supermoderních kevlarových, které jsme si do Iráku přivezli my, jako pozdrav ze středověku. Proměna byla dokonána. Z ministerského úředníčka se stal hrdinný obránce vlasti a bojovník za moudrého prezidenta Saddáma Husajna. Metamorfóza ale přece jen nebyla nezvratná. Abú si vzpomněl na svá vojenská léta, postavil se mu odvážně do cesty a vysvětlil náš problém. Muhammad se zatvářil velmi vážně: „Teď nemám čas, musím na pozice. Přijďte zítra, od devíti mám úřední hodiny.“ Petr zabrumlal něco v tom smyslu, že je zvědav, jak pan Muhammad bude zítra razítkovat uprostřed padajících bomb s kalašnikovem v ruce, jenže diskutovat zjevně nemělo smysl. Jak se ukázalo druhý den, měli pravdu oba, Muhammad i Petr. Nálepku znamenající prodloužení našeho pobytu v bombardovaném Iráku o dalších deset dnů jsme nazítří opravdu dostali – u okýnka „USA, Costarica, Poland“. Kancelář s nápisem „Czechia, Hungary, Uzbekistan“ zůstala až do konce války zavřená. Po osudu iráckého obránce jsem se marně ptal, nikdo však nechtěl nic říct. Nakonec nezbylo než zařadit ho do mé osobní kolonky „největší tajemství druhé

války v Zálivu“, hned vedle osudu Saddáma Husajna, chemických zbraní a dalších životních peripetií několika lidí, které jsme v Iráku potkali.

František Šulc, Kuvajt, Camp Moreell: Toto není cvičení! – Červený poplach - Do krytu a zase zpátky – útrpný život v protichemickém oděvu Vstával jsem před šestou. Bylo po ultimátu. Byla válka, nebo ne? Nedaleko jídelního stanu jsem potkal velitele našeho 133. praporu Seabees, skoro dvoumetrového commandera Douga Mortona. „Dobré ráno,“ řekl jsem mu. „Myslím, že už to začalo,“ odpověděl místo pozdravu. Vypadal trochu překvapeně. Nikdy jsem se ho už potom na to nezeptal, abych si potvrdil svoje podezření, že o rozkazu zahájit útok nic nevěděl. Asi stejně jako řada dalších velitelů. Proč vypadal tak překvapeně, jsem pochopil, až když jsem se podíval na televizi – letecké útoky začaly neplánovaně. Američané prý měli zpravodajskou informaci, že v jednom úkrytu se schází Saddám Husajn se svými nejbližšími příbuzným mi a spolupracovníky. Prezident George W. Bush to po válce v prvním rozsáhlém rozhovoru pro NBC popsal následovně: „Zavolal mi ministr obrany Donald Rumsfeld a řekl, že se plány změnily. Tedy, že by mě chtěl požádat, abych povolil změnu plánu.“ Není divu, že se o tom vojáci v Kuvajtu dozvídali postupně, mnohdy až z televizních zpráv. Doug Morton mi ještě před válkou slíbil, že mi dá o zahájení útoků vědět o několik hodin dříve. Samozřejmě podmínka byla jedna – že se to vůbec nikde neobjeví.

Vědět mi nedal, což je pro mě důkaz, že mu skutečně nikdo nic neřekl. Nicméně v tu chvíli to bylo naprosto jedno. Válka začala. Nebo už mohlo být po ní, pokud by se prokázalo, že Američané měli štěstí a skutečně „drakovi usekli hlavu“. To se ovšem nestalo a Saddám Husajn s největší pravděpodobností vyvázl. Vešel jsem do jídelního stanu. Námořníci tam seděli přibití k obrazovkám, takže se místo hledalo velice špatně. Ti, co dojedli, seděli stále na svých židlích a ne a ne se zdvihnout. Už několik dní jsem nemohl ani cítit k snídani každodenní vajíčka se slaninou, takže jsem si dal s podobným odporem lívance, javorový sirup a nějaké ovoce. V televizi opakovali totéž pořád dokola. Několik výbuchů a pak klid. V hlase moderátorů bylo cítit velké očekávání. Bude to pokračovat? Nezdálo se, že by ve Washingtonu chtěli pokračovat, alespoň ne okamžitě. Najedl jsem se a odešel z jídelny. Nemělo smysl sledovat těch několik výbuchů pořád dokolečka a poslouchat opakující se moderátory. To je nevýhoda čtyřiadvacetihodinové zpravodajské televize v situaci, kdy se na frontě, o které chci za každou cenu informovat a program musí běžet bez přestávky „live“ neboli „živě“, téměř nic neděje. A je fakt, že Fox News minimálně ze začátku nedávala nic jiného než Irák, Irák a Irák, dvacet čtyři hodin denně. O něco později jsem si šel zakouřit. V kuřácké zóně nás stálo jen několik. Bavil jsem se s chiefem Jo Shingletonem, který byl něco jako „seržant přes morálku“. Mimo jiné měl na starosti i rekreační stan, kde si měli námořníci odpočinout. Stejně jako já kouřil dýmku. V táboře jsme byli celkem tři kuřáci dýmek a když šel jeden z nás kouřit, vždy se ptal na ty ostatní. Stáli jsme tam u dřevěného stolu s lavicemi, který se na kuřáckém místě objevil několik dní předtím a vypadal jako pozvánka na kempování, a bavili se samozřejmě o válce. Najednou se ozval poplach! „Hlas shůry“ (což byly reproduktory dobře slyšitelné po celém táboře a zvláště v noci) oznámil, že máme jít do bunkrů. Strčil jsem dýmku do kapsy a vyrazil. Na stejné místo se hnaly desítky lidí.

„Alarm red, Mopp four, bunkers now“ – najednou začal opakovat automatický hlas v reproduktoru. „Pozor, něco je špatně,“ blesklo mi hlavou. Šlo o poplach červeného stupně, což znamená, že útok na základnu začne během několika minut nebo již probíhá a hlavně Mopp 4 představuje nejvyšší stupeň chemického, biologického a radiologického poplachu. Znamená to navléknout se do protichemického obleku a masky. V tu chvíli jsem ještě netušil, že v protichemickém obleku strávím další téměř tři týdny. Tak, jak nás to učili jsem se zastavil, vytáhl masku z tašky, připevněné na levém stehně, a během okamžiku si ji dal na obličej, stiskl jeden z průduchů a vydechl vzduch, nasadil si popruhy a utáhl. Kapitán od námořní pěchoty, který nás to novináře učil, by měl určitě radost. Oči jsem několikrát během této operace pootevřel (z toho by kapitán radost neměl). Nesmí se to, ale snad nikdy se mi nepovedlo je nechat zavřené. Teprve pak jsem se znovu nadechl. S maskou jsem měl možnost se v posledních dnech poměrně důvěrně sžít. Trénovali jsme poplachy a jednou jsme v ní cvičně před polednem strávili hodinu a půl. Nebylo to příliš příjemné. Ke konci jsem měl pocit, že maska je plná potu a já se nemohu nadechnout. Proti předpisům jsem však u sebe neměl protichemický oblek ani helmu, a tak jsem udělal menší odbočku do svého stanu. Nemělo by to tak být, ale všichni jsme asi stejní. I když nám stokrát někdo říká: připravte se na to, že začne hořet, přesto začneme bláznit ve chvíli, kdy se skutečně něco stane. Důvodem je to, že jsme si předtím užívali příjemného života, i když jsme věděli, že to musí přijít. Dorazil jsem do bunkru a rychle si sundal vestu, z opasku taštičku a další věci, přes které jsem si nechtěl navlékat oblek. Oblékl jsem si kalhoty a kabát. Na nohy jsem si dal gumové boty, natáhl přes ně nohavice a utáhl suché zipy. Na hlavu přes masku jsem si dal kapuci a utáhl provázek tak, aby se dovnitř nedostala ani jediná irácká molekula. Přitom jsem věděl, že by se jich tam dostala spousta, protože vždycky něco netěsní. Nakonec jsem si na ruce navlékl nejprve bílé bavlněné

rukavičky jako do tanečních a na ně gumové rukavice. Strčil jsem je do rukávů a stáhl suchými zipy. Pak jsme seděli v bunkru a čekali. K mému překvapení jsem nebyl zdaleka poslední, kdo usedl vedle batohu, ve kterém nyní byly mé civilní věci, a těžce oddychoval. Několik námořníků to pěkně schytávalo od velitelů, kteří pobíhali bunkrem. Ten vypadá jako obyčejný zákop, po stranách zpevněný válci nebo pytli naplněnými pískem. Po pár minutách se vše začalo uklidňovat. Skoro všichni jsme už seděli po stranách a čekali. Začalo počítání. Jde o komický pokus dobrat se absolutního čísla ve světě, ve kterém je každá jednotka proměnnou. Vypadá to tak, že ten, kdo se chce dopočítat nějakého počtu, obvykle na začátku bunkru řekne jedna a poté na střídačku mají námořníci říkat vždy číslo o jedno vyšší než ten před nimi. Mělo by to fungovat, ale samozřejmě nikdy nefunguje. Vždy se někdo zapomene, někdo někoho přeskočí a podobně. Nadřízené to přivádí k naprostému šílenství, zvláště v noci, když nejsou schopni zjistit, kdo to zase „podělááááál“! Nicméně nějakého čísla jsme se vždy dobrali. Byť se považovalo za správné, myslím, že bylo spíše plus/mínus, hodně plus/mínus. Legrační bylo, že zatímco my seděli v bunkrech v maskách a protichemických oblecích, naši kuchaři z Bangladéše, Pákistánu a dalších zemí se schovávali mezi válci naplněnými pískem jen tak. Na sobě měli bílé košile a bílé čepičky. Seděli vedle nás a tvářili se nešťastně. Co by se stalo, kdyby Saddám Husajn skutečně použil zbraně hromadného ničení? S tím by si poradili asi jenom těžko. Pak byl poplach změněn z červeného na žlutý, což znamená zvýšenou pohotovost a „Mopp level“ snížen na 1. To znamenalo, že musíme zůstat oblečeni v protichemických oblecích. Díkybohu jsme mohli alespoň sundat masky. Pomalu jsme se šourali k přepočítání. Námořníci se seřadili do útvarů. „Tohle je válka,“ říkal jim velitel praporu Doug Morton. Vynadal

jim za to, že reagovali na poplach špatně a že se trousili do bunkru, jako by se nic nedělo. Že bych nebyl sám, kdo si nechal protichemický oblek ve stanu? Velitel si mohl být jistý, že příště už to bude lepší. Všichni už jsme měli „Mopp obleky“, jak se jim říkalo, na sobě. Po přepočítání jsme se rozešli každý za svou prací. Já jsem v tu chvíli žádnou neměl, jen jsem přemýšlel o tom, co dneska napíšu. A tak jsem se vydal zpět mezi kuřáky, abych dokouřil skoro nenačatou dýmku. Totéž se opakovalo během odpoledne ještě několikrát. Jednou kousek ode mě ztěžka v bunkru dosedl Nathaniel Bowens. Sotva popadal dech a jeden z námořníků sedících naproti němu mu pomáhal s maskou, se zavázáním kapuce a s čutorou, když se z ní chtěl napít. Chce to totiž cvik, když se člověk musí poslepu trefit do malého otvoru ve víčku polní láhve určeného pro pití s maskou. Bowens je zvláštní případ. Bylo mu devětapadesát let a pokud nebyl nejstarším ze Seabees v Zálivu, tak byl určitě nejstarší u naší jednotky. U záložníků je od roku 1983, a to předtím nikdy nebyl na vojně. Pracuje jako ošetřovatel v nemocnici a po návratu z Perského zálivu se chystá do důchodu. „Musel jsem to udělat kvůli sobě,“ řekl mi, když jsem dělal reportáž o záložnících sloužících u Seabees. To, co dělají, je obdivuhodné a pro mnoho lidí těžko pochopitelné. „Děti si myslí, že jsem se zbláznil. Žena je z toho nešťastná,“ popsal to Bowens. Manželce musel slíbit, že už nikam nepojede. Podobně hovořili i další záložníci, se kterými jsem mluvil. Může to možná znít mnoha uším směšně, ale v naprosté většině z nich se mísí nadšenectví s vlastenectvím a touhou po dobrodružství. Setkal jsem se třeba s Jamesem Allenem z Penn-sylvánie, který si s sebou do Kuvajtu přivezl i své vlastní nářadí, protože „s tím erárním se špatně dělá“. Záložníci jeden víkend v měsíci cvičí. Někteří přitom dojíždějí na tato setkání i přes dva státy. A dostávají za to od vlády příplatek, který však stejně z valné části padne na cestování na každoměsíční srazy. A

pak přijde povolávací rozkaz a oni vyrazí. Někdy se to dozvědí pouhých pár dnů před odjezdem. A nikdo z nich si nestěžuje. Jediné, co občas kritizují je to, že přicházejí o peníze a doma musejí živit rodiny, mají hypotéky a podobně. Armáda jim totiž většinou platí jenom malou část toho, co si vydělají v civilu. Jediný záložník, který mi řekl, že má stejně, nebo si možná dokonce přilepšil, protože, „když není doma tak neutrácí za zbytečnosti“, pracoval v Kalifornii jako prodavač v Home Depot, což je síť obchodů pro kutily a zahrádkáře. Během odpoledne poplachů neubývalo. Jeden byl i během večeře. Na stole jsem nechal nedojedené jídlo, nasadil si masku a utíkal do bunkru. Bylo nás takových víc. Doufali jsme, že jídlo po poplachu na stole ještě najdeme a k překvapení jsme ho opravdu našli, pouze naprosto studené. „Kolikrát skončíme v bunkrech během noci?“ Byla jedna z tipovacích otázek. Očekával jsem, že tak dvakrát. A bylo to hodně naivní. Byla to dlouhá noc. Do bunkrů jsme museli přibližně každou třičtvrtěhodinu. Potom jsme se šli přepočítat a znovu natáhnout. Jen člověk zamhouřil oči, už tu byl zase monotónní hlas shůry: „Alarm red, Mopp four, bunkers now.“ „Tak co, už máš příběh?“ zeptal se mě jeden z námořníků v bunkru asi v půl druhé ráno. „Co napíšeš o tomhle?“ „Pěkné cvičení,“ řekl jsem tak, aby mi bylo přes masku rozumět. „Tohle není cvičení. To je naostro,“ řekl a já si poprvé uvědomil, že má pravdu. Válka už vlastně začala. Když jsem si šel asi v deset hodin lehnout, říkal jsem si, že si alespoň sundám gumové převleky i boty, když už musím mít na sobě protichemický oblek. Totéž jsem zopakoval i po druhém poplachu. Strážní ve stanu se mi smáli. „Chci spát alespoň trochu jako člověk,“ říkal jsem jim. Po třetím nočním výletu do bunkru jsem jim dal za pravdu a boty si už nesundával. Bylo to tak jednodušší. K ránu jsem vše už dělal jako

robot, stejně jako ostatní. Ozval se poplach, automaticky jsem si nasadil masku, vzal si helmu a batoh, který ležel vedle postele a vyrazil. Po cestě jsem si nasadil kapuci, utáhl ji a navlékl si rukavice. V bunkru jsem se potom skácel vedle ostatních. Jednou trval poplach asi půl hodiny. Podařilo se mi to, co bych normálně považoval za nemožné. Natáhl jsem se napříč přes uličku a usnul jsem, masku jsem měl přitom na obličeji. Odhadem jsem spal tak deset až patnáct minut, dokud poplach neskončil. Později jsem zjistil, že jsem nebyl sám. Spala tak alespoň třetina bunkru.

Barbora Šámalová, Kuvajt City: Novináři v plynových maskách – Chaotická show pro místní chudinu – děje se vůbec neco? – Vysílání během poplachu Ve čtyři ráno zazvoní telefon. Volají z Prahy. „Právě to začalo. Američané bombardují Bagdád,“ říká mi editor noční služby. „Připrav se, za dvacet minut jdeš do vysílání.“ CNN vysílá, jak na Bagdád dopadají první rakety. Dozvídáme se, že začíná „dekapitace“ – první fáze operace „Irácká svoboda“. Cílené bombardování, které má zbavit Irák nejvyšších představitelů režimu a vyvolat chaos v iráckém vedení. Myslím na Michala v Bagdádu, kde asi je a co dělá. Svítá. V Kuvajtu vládne naprostý klid. Město se probudilo do normálního rána jako obvykle. Jasné nebe prozrazuje, že bude parný den. Nic nenasvědčuje tomu, že vypukla válka. V Praze začínají vysílat několikahodinový zpravodajský blok a mě čekají pravidelné telefonické vstupy do vysílání. Bombardování Bagdádu bylo krátké a rychlé. Američané svrhli pár bomb a teď to vypadá, že by na pár hodin mohl být klid. Blíží se devátá

hodina. Ulicí se rozeznějí sirény leteckého poplachu. Houpavý tón výhrůžně oznamuje, že se ke Kuvajtu blíží irácká raketa. Dívám se z okna, jestli je na ulici zmatek. Neděje se vůbec nic. Místo, aby se město vylidnilo a lidé spěchali do nejbližšího krytu, nikdo se nevzrušuje. Siréna sice dramaticky kvílí, ale provoz je hustý jako obvykle, lidé dál míří za svými povinnostmi. Obraz a zvuk jaksi nejdou dohromady. Že by šlo pouze o cvičení? Kdepak. Z nejistoty mě vyvádí kuvajtská televize, která opakovaně vysílá výzvu, aby lidé nevycházeli na ulici a ukryli se v nejbezpečnější místnosti v domě. Volám Markovi, ať vezme kameru, a vyrážíme ven. Váháme, jestli si nasadit plynovou masku, jak nás k tomu nabádali čeští chemici. Mezi nechráněnými civilisty bychom si ale připadali jako mimozemšťané. Bereme masky s sebou, ale zatím je necháváme v brašně. Indický personál našeho hotelu už stojí na chodníku a sleduje frmol. Pozorujeme ředitele, který s rukama za zády důležitě diskutuje s recepčním o válce v Iráku. Vypadá to komicky. „Neměli byste se jít schovat?“ ptám se. Místo odpovědi se jen usmívají a krčí rameny. Vypadá to, že čekají, až přiletí raketa a rozprskne se jim před očima. „Když nic jiného, budeme mít dobrý výhled,“ zasměje se recepční Alí. Za deset minut hlásí další (tentokrát přerušovaný) tón sirény konec nebezpečí. A za půl hodiny je tu nový poplach a po něm ještě jeden... Opakuje se každou chvíli. Na obyvatele města to má naprosto opačný účinek. Místo, aby se ukrývali, vyrazili do ulic a sledují, co se bude dít. Na hlavní třídě vládne ruch. Na ulici postávají hloučky mužů a baví se. Plynovou masku nemá nikdo a žádný z nich také nevypadá, že by ho potenciální nebezpečí jakkoli znepokojovalo. Většinou tu zevlují Indové, Bangladéšané a Filipínci, kteří přijeli do Kuvajtu jako levná pracovní síla. „Kde mám vzít na plynovou masku?“ ptá se mě mladý Ind, který

pracuje v nedaleké čistírně. „I kdybychom se chtěli chránit, co můžeme dělat? Naše vláda se o nás nepostarala, žádné masky ani obleky nám nedala,“ mávne rezignovaně rukou. Soused z vedlejšího holičství mu přikyvuje. „Plynovou masku jsme nedostali. Museli bychom si ji koupit a na to nemáme. Mám ženu a čtyři děti. Víte, kolik by mě to stálo? Vždyť nemáme ani na to, abychom si nakoupili zásoby jídla na celý měsíc,“ vzdychá. Prostředky osobní ochrany rozdaly zaměstnancům a jejich rodinám jen velké státní podniky, jako je kuvajtské ministerstvo ropného průmyslu. Ostatní dostali pokyn, ať si je koupí sami. Plynovou masku lze v Kuvajtu koupit za 50 dinárů (asi pět tisíc korun). Pro mnohé přistěhovalce, na které zbyly jen ty nejpodřadnější práce, jde o měsíční mzdu a zbytečný luxus. Kdo měl strach, z Kuvajtu stejně dávno odjel. A ten, kdo nesehnal peníze na cestu domů, prostě nemá na vybranou. „Samozřejmě máme trochu strach. Kdyby se něco stalo, půjdeme za civilní gardou. Ta nám snad něco půjčí,“ říká dělník z Bangladéše. Jedeme se podívat do nákupního centra na pobřeží, abychom zjistili, zda zuří nákupní horečka. Samoobsluha je skoro prázdná. U pokladen se vrší baterie, lepenky, svítilny a další věci pro případ nouze. Velký zájem o ně ale není. Jen jeden muž se probírá hromadou lihových vařičů. „Mám velký dům a tohle by se rodině mohlo hodit, kdybychom museli strávit pár dnů ve sklepě,“ říká. Na parkovišti tlačí zámožní Kuvajťané v tradičních bílých dyšdaších košíky plné zboží k luxusním nablýskaným džípům. „Je to jen jídlo na dnešek. Nic mimořádného. Proč si dělat zásoby, když je všeho dostatek?“ říká dáma ve středním věku a rázně naznačuje manželovi, aby naložil nákup do auta. „Proč dělat paniku? Kuvajtu nikdy nebylo hůř než za irácké okupace. Co horšího se nám může stát?“ krčí rameny její muž. „A navíc tu máme americké Patrioty. Ty už si dokážou poradit s nějakou tou iráckou raketou.“ Snažím se dovolat do redakce, ale spojení nefunguje. Mobilní síť je

přetížená, celý Kuvajt se zřejmě rozhodl telefonovat. Míříme k hotelu Sheraton, který leží o pár kilometrů dál. Tady sídlí většina zahraničních novinářů, včetně EBU – Evropské vysílací unie – odkud vysíláme do České republiky naše reportáže. Tiskové centrum tady zřídilo i kuvajtské ministerstvo informací, které vydává akreditace a víza pro novináře. Budovu hotelu lze dobře poznat už zdálky. Střeše vévodí obří talíře satelitů, které vysílají do světa zprávy z Perského zálivu. Právě odsud desítky novinářů z celého světa každý den živě vstupují do vysílání. Marek čeká s kamerou u auta. Musím jen na chvíli zaběhnout do EBU a objednat střižnu na večer. Za minutu budu zpátky. Jenže zrovna když vstoupím do hotelové haly, rozezní se další poplach. Vypadá to, že na rozdíl od Kuvajťanů a přistěhovalců berou novináři situaci naprosto vážně. Nasazují si plynové masky a někteří dokonce i neprůstřelné vesty. Zaměstnanci hotelu shánějí personál i hosty do provizorního krytu v suterénu. Marně. Většina novinářů se snaží dovolat do redakce, aby ohlásila nejnovější vývoj. Kameramani vyrážejí na ulici a loví akční záběry svých kolegů. Začíná exhibice. Někteří reportéři využívají situaci a v maskách pózují před kamerou nebo točí živé vstupy. Motají se na silnici mezi auty, blokují provoz. Sirény kvílí, auta troubí. Vládne pořádný chaos. „Kde máte masku?“ oboří se na mě jeden z příslušníků ku-vajtské civilní gardy, která hotel hlídá. „V autě,“ odpovím. „Kde máte auto? Okamžitě si pro ni běžte!“ křičí policista a strká mi do rukou vlastní masku. Vypadá dost používaně. Policista naštěstí netrvá na tom, abych si ji nasadila. Popadne mě za rameno a běží se mnou k autu, které čeká před hotelem. Uklidní se, až když z gumové brašny vytáhnu vlastní masku a nasadím si ji. Marek točí, masku ovšem také nemá. V tu chvíli se ozývá další signál sirény, který tentokrát znamená, že nebezpečí pominulo. Poplachy se opakují celé odpoledne. Už jsme si zvykli a s každou

sirénou poslušně nasazujeme masku. Dýchat pod zatuchlou gumou není právě nejpříjemnější, ale protože to nikdy netrvá moc dlouho, dá se to vydržet. Siréna se rozeznívá i večer, právě když vstupujeme do řídící místnosti EBU. Je plná produkčních, kameramanů, střihačů a techniků. Všichni mají na obličeji plynové masky. Skrz skleněné průzory jsou vidět jen velké, vytřeštěné oči. Je to pohled k nezapomenutí, stěží potlačuji smích. Připadáme si zvláštně. Jsme jediní, kdo nemá chobot, a tak rychle nasazujeme masky, abychom splynuli s okolím. Dokud poplach neskončí, nesmí se pracovat. Minuty běží a ještě jsme nezačali střihat. Čas, kdy máme posílat reportáž do Prahy, se blíží. Když siréna ohlásí konec nebezpečí, nadechneme se čerstvého vzduchu a jdeme na to. Francouz George na nás kývne, ať ho následujeme do střižny. Musíme spěchat, abychom to stihli. Kdo ví, kdy to přijde znovu. Cestou k výtahu ještě stačíme s Georgem porovnat masky a žertem se dohadujeme, která je lepší, zda francouzská nebo česká. Vypadá to, že v nich strávíme ještě hodně času.

21. BŘEZEN, PÁTEK: DEN DRUHÝ Útok plnou silou Válka je v plném proudu. Americká 3. pěší divize naráží při cestě na sever pouze na slabý odpor, a to vzbuzuje nadějná očekávání. Do jejích rukou se dostává letiště Talii u Násiríje. Dvě letiště spojenci obsadili i v západním Iráku. Do akce nastupují první jednotky legendárních „Křičících orlů“ – 101. výsadkové divize – a rovněž 5 000 námořních pěšáků uskupení Task Force Tarawa. Úspěšně se jeví také postup 1. expedičního sboru námořní pěchoty: 51. irácká mechanizovaná divize přestává klást organizovaný odpor a stovky mužů se začínají vzdávat do zajetí. Námořní pěšáci úspěšně zajišťují ropná pole u Rumajly a Zubajru. Zdá se, že se nenaplní pochmurná obava z toho, že vylitou ropu Iráčané zapálí, aby zpomalili postup koalice. Hoří pouze sedm vrtů z několika stovek. Situaci u přístavu Umm Kasr stále provázejí rozporné zprávy a začíná být zřejmé, že se Britové musejí potýkat s houževnatým místním odporem. V bojích na moři tady potopili dva irácké hlídkové čluny. Spojenecké ztráty přibývají: v noci ze čtvrtka na pátek v Kuvajtu havaroval transportní vrtulník Sea Knight, zemřelo dvanáct Američanů a Britů. Koalice nicméně večer místního času zahajuje slibovanou ohromující leteckou ofenzivu. Na Bagdád a další cíle letí stovky raket odpálených z lodí, do akce zasahuje na 700 letadel, vyzbrojených tzv. „chytrou municí“. Zasažen je i jeden z paláců Saddáma Husajna.

Michal Kubal, Bagdád: Po vzoru soudruha Tita – kde jsou američané? – Bombardovací ofenzíva začíná – Souboj s ochrankou na střeše hotelu „Soudruhu Tito, hlásím, že jsme zničili dva nacistické tanky a zastavili

postup německých jednotek do vesnice. Ta děla jsme ukradli včera ve vedlejším údolí!“ Mladý kníratý cikán se usmívá na důstojného muže v bělostné uniformě. Působilo to jako pozdrav z jiného světa. Ještě černobílý film, v srbštině s arabskými titulky, oslavující hrdinný boj jugoslávských komunistů všech národností a vyznání proti nacistickým hordám, působí v irácké státní televizi uprostřed bombardování hodně nepatřičně. Nicméně režimu tolik potřebné ideové poselství obsahuje v dostatečné míře: spojenými silami lze porazit agresora, i kdyby měl na své straně veškerou nejmodernější vojenskou techniku světa. Ideální materiál pro iráckou propagandu, která se snaží přesvědčit obyvatele k odporu proti postupujícím americkým jednotkám. Bylo osm hodin večer, asi před hodinou se setmělo a televize zůstala jedním z mála vytržení, které člověku v Bagdádu zbývaly. Město se připravovalo na třetí noc bombardování. Tahle válka byla hodně podivná. Zatím připomínala počítačovou hru, která jakoby se člověka vůbec nedotýkala. Občas zazněly sirény, občas se odněkud ozvaly detonace, obyčejní obyvatelé Bagdádu ji zatím výrazněji nepocítili. Viditelně jim otrnulo, válku si představovali jinak, mnohem horší. Učitel Rahib byl jedním z těch, kteří se na bombardování připravovali dlouhé měsíce předem. Stejně jako většina ostatních obyvatel Bagdádu si dobře pamatoval na bombardování před dvanácti lety. Americká letadla tehdy útočila desítky dnů a nocí na Bagdád a zbytek Iráku. Hned v prvních dnech spojenci zasáhli skoro všechny mosty ve městě a hlavně elektrárny. „Byli jsme zvyklí na veškerý přepych. Měli jsme lednice, televize, prostě jako v evropských zemích. A najednou, přes noc, jsme byli zpátky ve středověku. Bez světla, bez vody, protože vodovodní systém obsluhovaly elektromotory. To byl šok.“ Tentokrát se Rahib pečlivě připravil. Na zahradě si nechal vyvrtat studnu, využil povolení vlády a příděly potravin, které dostával od státu, si vybral na půl roku dopředu. Ke spokojenosti mu chybělo jediné – elektrický agregát. Ten nejlevnější stál skoro 200 dolarů, a to byla pro

Rahiba nepředstavitelná suma. Učitel zatím nevyužil nic z připravených válečných zlepšováků. V Bagdádu dosud všechno fungovalo jako v době míru: „Člověk ale nikdy neví. Může to přijít hned a pak už nic z toho nepořídím. Je lepší pořádně se připravit.“ Taky naše zásoby a přípravy teď ve světle dosavadního průběhu války vypadaly trochu směšně. Na záchodě stál obrovský 80litrový sud naplněný vodou, za dveřmi snad pětadvacet balení vody po šesti lahvích, dohromady dva a čtvrt hektolitru pitné vody. Připravovali jsme se na nejhorší, válka však zatím byla jenom vzdálenou kulisou. Očekával se zdrcující příval bomb a raket a tajné zdroje citované v prestižních západních médiích tvrdily, že do dvou dnů mají američtí a britští výsadkáři obsadit bagdádské letiště. Nic takového. Bomby dopadaly hodně sporadicky a po speciální operaci v Bagdádu nebylo ani památky. Americké jednotky vyrazily z Kuvajtu a pracně si klestily cestu jižním Irákem. Iráčané se cítili na koni. I náš průvodce si mnul ruce: „Pánové, to nebude trvat ani pár dnů a Američané se zase stáhnou. Uvidíte, Blair odstoupí, Británie odvolá své vojáky, a Bush bude muset žádat OSN, aby situaci vyřešila.“ Nemělo smysl mu oponovat. Žádný z Arabů nevěřil informacím, které přicházely ze západních zdrojů. Z Prahy jsme měli informace, že Američané údajně vyjednávají s některými iráckými veliteli, aby Saddáma Husajna odstranili sami. To mělo trvat pár dnů, do té doby měla pokračovat zahřívací fáze bombardování. Bylo po osmé a soudruh Tito kráčel hrdě osvobozenou horskou vesnicí, kde ho zdravili nadšení obyvatelé, shromáždění okolo doutnajícího vraku německého tanku Tiger... Do toho se rozječely sirény! Ne z televizní obrazovky, přímo zvenku z ulice. Bagdádská realita se opět připomněla. Vlny bombardování jsme nepočítali, mohla to být snad sedmá od začátku náletů. Tentokrát se opět ozvala protivzdušná obrana a na nebi se po dlouhé odmlce zase objevily padáčky vystřelovaných granátů. Protiletadlové dvojče se rozštěkalo i naproti přes řeku v areálu

prezidentského paláce. Série explozí zazněla nejdřív z velké dálky – z jihu a jihovýchodu města. Výbuchů však náhle bylo víc než obvykle. Pak se ozvala mohutná detonace sotva pár kilometrů od nás. To už stál Petr na balkoně s kamerou a točil. „Bacha!“ zařval najednou do pokoje. Než jsem se stačil zeptat, co se děje, mohutná tlaková vlna zatřásla celým hotelem. Bomba dopadla přímo na protější břeh řeky, tam kde se předtím ozýval protile-tadlový kulomet. Následovaly nové a nové exploze, opět sotva pár stovek metrů od nás. Ve městě hořelo několik budov a z prezidentského paláce stoupal hustý černý dým. Dopadaly další a další rakety. Ze střechy našeho dvacetipatrového hotelu to byl pohled jako na začátek apokalypsy. Nahoře na střeše hotelu stála skupinka novinářů, někteří z nich měli kamery, jiní fotili. „To je ministerstvo plánování, tamhle hoří paláce Republikánských gard,“ komentoval výhled italský kameraman s malou digitální kamerou na stativu. To bylo to poslední, co řekl. V tu chvíli na střechu dorazilo pět mužů z hotelové ochranky. Bylo znát, že jim bombardování náladu nezlepšilo: „Co tady děláte?! Okamžitě vypadněte!“ Pádnost svých slov podpořili také činy – italská kamerka i se stativem se poroučela dolů ze střechy. Další kameraman taktak zachránil velkou profesionální betu, která stojí přes milion korun. Zmohl se pouze na „No, please“. Stativ tím před pádem ze sedmdesátimetrové výšky nezachránil. „Tohle je moje země a vaše bomby ji ničí! Tak jaký ,no, please“?!!“ řval za námi šéf ochranky, asi čtyřicetiletý chlapík, který se na nás ještě před pár dny při podobné situaci dobromyslně usmíval a vysvětloval nám skoro s omluvným výrazem, že na střeše být nesmíme. Sbíhali jsme dolů po schodech a ostatní novináři počítali škody. Dole skončila jedna kamera, tři foťáky a dva stativy, technika za statisíce korun. Když jsme dorazili na pokoj, zbývalo už jenom pár minut do Událostí. Vytočil jsem tedy číslo do studia, aby mě spojili do vysílání. Agentury hlásily informace z Pentagonu – stovky bomb

dopadají na Bagdád a celý Irák. Začal „šok a strach“. Začala hlavní fáze operací proti Iráku.

František Šulc, Severní Kuvajt, Camp Moreell: Seabees prorážejí zátarasy – Chystáme se na cestu – Pospěš si a počkej – irácké rakety nad táborem – Let’s roll, Seabeesi Všichni jsme se trousili na snídani jako mátohy po té zpola probděné a prospané noci v maskách v bunkru. Po válce jsem se dozvěděl, že Seabees v Campu Moreell zažili během prvních osmačtyřiceti hodin šestatřicet poplachů. To znamenalo šestatřicetkrát běžet do bunkru, v plné protichemické parádě, ve dne v noci. Začínal další krásný den a probíhal pozemní útok na Irák. Všechno se náhle dělo nějak příliš rychle. Ve zprávách říkali, že spojenecké jednotky nenarazily téměř na žádný odpor a bez problémů se prohánějí jihoiráckou pouští. To, že spojenečtí vojáci mohli bez problémů vjet do Iráku, zařídili právě Seabees. Po celé délce irácko-kuvajtské hranice se táhl plot z ostnatého drátu pod elektrickým proudem, minová pole a vysoký val, za kterým se skrýval ohromný příkop sloužící jako past pro tanky. A úkolem několika dobrovolníků ze Seabees bylo tohle vše prorazit a zasypat příkop tak, aby se jim v patách mohly do Iráku nahrnout další jednotky. Použili k tomu obyčejné, prakticky neupravené buldozery Caterpillar. Jeden ze Seabees mi později říkal, že když dorazili na hranici s tahači, na kterých měli buldozery, koukali se na ně ostatní vojáci jako na blázny. Stroje, které měly prorazit val, totiž neměly žádné pancéřování, takže řidiči představovali snadné terče. Za všechny řidiče bych chtěl jmenovat alespoň dva, se kterými

jsem hovořil – Mathewa Armendarize a Santiaga Munoze. Oba a vlastně všichni řidiči si zaslouží poplácat po zádech za ten bezchybný kousek, který předvedli v prvních vteřinách ofenzívy. „Dost jsme trénovali. Myslím, že to půjde dobře. Pojedeme tam a hned zase zpátky,“ tvrdil Munoz před začátkem války. Měl jsem o tom určité pochybnosti, nakonec se však ukázalo, že se Munoz nijak nevytahoval. Jeden námořník, který na hranici v době zahájení útoku byl, mi později vyprávěl, že když začalo střílet americké a irácké dělostřelectvo, byl to naprosto šílený rámus. „Seděli jsme schovaní za valem a koukali, co se to děje. Viděli jsme, jak v dálce odpálili několik Patriotů. Letěly přes nás a najednou se jeden zbláznil. Začal se ve vzduchu otáčet a padal přímo na nás. ,Do hajzlu“, říkal jsem si. Naštěstí dopadl několik metrů od nás a ne-vybuchl. Odrazil se od země a točil se. Pak zase dopadl a jako žabka pokračoval do Iráku. Nakonec to bylo strašně komické,“ vyprávěl. 133. prapor Seabees, k němuž jsem byl přidělen, neměl jít do Iráku mezi prvními. Tu čest dostal 74. prapor, jehož příslušníci čekali v Kuvajtu od začátku října 2002. 74. prapor, neboli Task Force Mike, se specializoval na stavbu mostů a byl v tom skutečně dobrý. Čekalo se, že irácká armáda vyhodí do vzduchu důležité mosty, aby zpomalila americký postup přes řeky jako je Eufrat, Tigris či takzvaný Saddámův kanál. Nic z toho se ovšem k překvapení všech nestalo. Do vzduchu vylétlo pouze několik mostů, nepříliš významných a většinu z nich odpálili sami Američané. Můj prapor, neboli Task Force Charlie, měl za úkol opravovat silnice, letiště a další infrastrukturu, pokud by to bylo zapotřebí. Zároveň musel zajišťovat konvoje se zásobami. A to byla právě moje příležitost. Ještě před válkou jsem se domluvil s naším velitelem commanderem Dougem Mortonem, že pokud to bude jenom trochu možné, posadí mě na konvoj, se kterým pojedu až na „konečnou“. A tam přesednu, pokud to půjde, na další konvoj. Plán byl následující: aby se řidiči udrželi neustále čerství, rozdělí se trasa například z A do D na několik bodů – B a C. Tam se konvoje vždy

zastaví a náklad buď přeloží na nové přívěsy, nebo budou pokračovat s novými řidiči. Pokud si dobře pamatuji, ani tenhle plán nepřežil první výstřel války. Dopoledne za mnou přišel ensign Troy Frazee, můj „sponzor“. Jinými slovy měl mě na starosti a snažil se splnit každé moje přání. Kromě toho velel svojí četě, takže pokud to bylo jenom trochu možné, nechával jsem ho na pokoji, aby se mohl věnovat své práci. „V poledne vyráží konvoj do Campu 93. Jsme na seznamu,“ řekl mi. Byl jsem šťastný, že odjíždím z Campu Moreell, kde nelze zažít nic víc než poplachy. Šel jsem se sbalit, jak mě nabádal Troy. I s tímto konvojem to ale bylo stejné, jako se vším v ozbrojených silách, a to jakýchkoli a kdekoli na světě: spěchá se proto, aby se mohlo čekat a aby se potom zase a ještě víc spěchalo kvůli dalšímu čekání. Měli jsme jet jenom na pár dnů, vrátit se a potom zase vyrazit s dalším konvojem. Vzal jsem si proto s sebou jenom pár věcí. Bylo to dobrý plán. A samozřejmě ani ten nevyšel. Z poledne se odjezd přesunul na jednu hodinu, potom na dvě a nakonec jsme byli rádi, když jsme vyrazili okolo třetí. Ještě předtím jsme si prožili několik dalších poplachů. Po každém jsem si říkal, že už chci být na cestě. Bunkr mě dávno přestal bavit a ostatní měli stejný pocit. Docela mi záviděli, že odjíždím. Nicméně „vlak“ pořád nejel, a tak jsem se vrátil do stanu, abych si vzal ještě nějaké věci. Zničehonic se ozval znovu poplach. Pomalu jsem vyrazil ze stanu k bunkru. Najednou jsem nad sebou uslyšel takový divný zvuk – znělo to jako puf, puf, puf. Nešlo o silnou explozi, spíše o takovou tlumenou. Podíval jsem se nad sebe a na nebi uviděl bílé obláčky. Co to bylo? Okamžitě jsem přidal do kroku, respektive jsem se pokoušel běžet do bunkru. Podobně na tom byli i další námořníci. Poprvé jsem viděl, že lidé v klidu nečekali v řadě u schodů do bunkru, ale skákali do něj. Byl to legrační pohled, ale neobešlo se to bez modřin. Ty tři obláčky byly zbytky třech iráckých raket, které nad základnou sestřelily rakety Patriot určené k ochraně letiště. Byl to důkaz, že naše

přítomnost v bunkrech, poté co někdo vyhlásí poplach, by někdy mohla být k užitku. Jenom ztěží jsem se však mohl pohybovat rychleji. Od gumových návleků jsem měl do krve odřenou holeň. „Kašlu na ty zatracený gumový boty. Už je nebudu nosit, protože mi upadnou nohy,“ řekl jsem Troyovi. „Co máš za problém?“ zeptal se mě. Vylíčil jsem mu, co mi provedly návleky, protože jsou hloupě vymyšlené, a když si je člověk zapne na přezky, jak má, tak se uvnitř vytvoří fald, který odírá nohu. Jeho odpověď mě překvapila: „Tak si neutahuj poslední přezku.“ Zkusil jsem to a fungovalo to. Bolest zmizela. Je pravdou, že každý problém má jednoduché řešení. Tohle bylo až moc jednoduché. Připadal jsem si jako pořádný pitomec. Nakonec jsme se přece jen dočkali náklaďáků, které nás měly převézt. Nasedli jsme do nich a po více než hodině dorazili do Campu 93. Před ním byla cedule postavená na bunkru z pytlů naplněných pískem s nápisem: „Vítejte v Campu 93, Let’s roll, Seabees“. Tábor byl pojmenován po letu 93, který 11. září 2003 unesli teroristé a po bitce mezi nimi a cestujícími se stroj zřítil v Pennsylvánii. „Leťs roll“ – Jdeme na to! – byla poslední slova Todda Beamera předtím, než se vrhl spolu s dalšími lidmi na únosce a zneškodnili je. Přitom všichni zemřeli. V náklaďácích s námi z Campu Moreell jeli řidiči a vojáci ze strážních jednotek, kteří měli zajišťovat bezpečnost konvojů nebo táborů. Byl nám přidělen jeden velký stan, kde nás spalo šedesát. Hned po příjezdu jsme s Troyem Frazeem vyrazili do velitelského stanu, abychom zjistili, kdy nám pojede další „vlak na sever“. „Bylo by dobré, kdyby něco jelo ještě dnes nebo zítra,“ řekl jsem mu. „Dneska už asi nic nepojede,“ odvětil. „Víš jak si připadám? Jako stopař. Vemte mě prosím, prosím...,“ řekl jsem a doufal, že něco pojede hodně rychle. Po příchodu do kanceláře mě však optimismus přešel. Jeden z

poručíků jasně prohlásil, že neví, kdy pojede nějaký konvoj, a když už nějaký pojede, tak že neví, jestli v něm bude místo. Asi jsem vypadal, jako kdyby mi rozšlápl oblíbenou hračku, takže slíbil, že udělá, co bude v jeho silách, ale že pochybuje, že by to bylo tak rychle. Všichni totiž čekali, jak se vyvine situace, protože zatím toho nebylo příliš zničeno a bez požadavků na zásobování nemá smysl vozit pro Seabees ze 74. praporu, kteří byli vepředu, jakýkoli materiál. Sel jsem si najít místo ve stanu. Všichni se tam už začali zabydlovat. Chief Dan Ramsel mě a Troyovi Frazeemu držel dvě postele. Usídlili jsme se kousek od jednoho z vchodů do stanu. Někdy to bylo kvůli průvanu výhodné, jindy, ve chvíli písečné bouře, to bylo jedno z nejhorších míst na světě. Pro mě to každopádně byla příjemná změna. V Campu Mo-reell jsem měl totiž stan sám pro sebe, nepočítám-li nepřetržitou stráž, kterou tam postavil velitel a odmítal ji odvolat, i když bylo zbytečné hlídat jednoho člověka a notebook, aby je nikdo neukradl. Teď jsem byl velice rád, že mám společnost. A šedesát lidí je dostatečná společnost. Stejně jsem doufal, že se v Campu 93 nezdržím. Další dny mě však vyvedly z omylu.

Barbora Šámalová, Kuvajt City, tábor Mišrif: základna ve válečném rytmu – každý se bojí – Potrava odmítnutá Etiopií – Pod stříškou proti yperitu Hlad po informacích je na základně naší jednotky cítit možná ještě víc než jinde. Pátek ráno, druhý den války. V televizním koutku v rohu haly je těsno. Vojáci sledují CNN. Přisunu si k nim židli a společně se díváme na zprávy. Právě se mluví o havárii vrtulníku, při které

zahynulo dvanáct amerických a britských vojáků. Vstupy reportérů z první linie vypadají akčně. „Nemyslíte si, že toho je už trochu moc? Že by stačily jen zprávy a ne válka v přímém přenosu?“ ptám se. „Naopak. Myslím, že toho je pořád ještě málo. Chtěl bych vidět ještě víc. Hlavně z bitevního pole,“ utrousí jeden z vojáků. „Je to dobrý. Stejně nám ukážou jen to, co chtějí. Možná se tam děje úplně něco jinýho,“ připojuje se další. Sledování televize znamená na základně momentálně asi jediné povyražení, dá-li se to tak nazvat. Od vypuknutí války platí zvýšená bezpečnostní opatření. Z haly se smí vycházet jen v neodkladných případech, když se plní povinnosti. I do provizorní sprchy, kterou si vojáci postavili v dekontaminačním stanu asi dvacet metrů od základny, se musí chodit v neprůstřelné vestě a přilbě. Letecké poplachy přicházejí skoro každou hodinu. „Nejhorší to bylo v noci. Sotva jsme zalehli, začalo to zase houkat. Běželi jsme několikrát do krytu. Ani jsme se nevyspali,“ vypráví rotný Martin Cap. Vypadá to pořád stejně: jakmile se rozezní siréna, vojáci musejí všeho nechat. Rychle si navléknou protichemickou pláštěnku, nasadí masku a uhánějí do krytu – přesněji do rohu haly opevněného pytli s pískem, který vojáci vytipovali jako nejpevnější a nejbezpečnější místo na základně. A pak jen sedí a čekají, až poplach skončí. „Jasně, že někteří vojáci mají strach,“ popisuje atmosféru jeden chemik. „Protože jakmile si natáhnete masku, všechno zmizí a zůstanou jen velký, vytřeštěný kukadla. No a z některejch můžete vyčíst, že se bojej.“ „Nepříjemný to je. Spíš se bojíme raket, než toho, že by třeba použili chemický zbraně a my bychom museli zasahovat v akci,“ připouští další voják. Válka má ale i svoje pozitiva. Pokud nebude trvat dlouho, konečně se snad objeví několikrát odložený konec mise a návrat domů. Půl jedné. Začíná další poplach. Vojáci se zvedají ze židlí a utíkají

od nedojedeného oběda. Za chvíli je po všem, takže se můžou vrátit, ovšem ne nadlouho. Sotva usednou ke stolu, poplach se opakuje. Někteří se zvedají od oběda i třikrát. Na stolech zůstávají ležet nedojedené zbytky jídla. Nikomu to ale v zásadě nevadí. Příchod války vnesl do života na základně další změnu. Přestalo se dovážet teplé jídlo z amerického Campu Dauhá. Místo něj vojáci dostávají americké balíčky s kondenzovanou stravou, v českém vojáckém slangu přežívajícím režimy pořád takzvaná „kádéčka“. „Vidíte tu zkratku? ,MRE‘ znamená ,Meal Ready to Eať, hotové jídlo k snědku,“ ukazuje mi Luděk Lávička balíček v hnědém igelitovém obalu. Uvnitř je sáček se slisovanými kousky kuřete v thajské omáčce, balíček s rýží, kakao, kus koláče, pytlík bonbonů a vařič. „Jenže Američané si to překřtili na ,meal rejected by Ethiopia‘. Jídlo odmítnuté Etiopií. Z toho si dokážete představit, jak jim to asi chutná,“ usmívá se Lávička. „Pravda, nevypadá to vábně, ale nechutná to vůbec špatně,“ namítnu, když ochutnávám kuře teriyaki. „To jen napoprvé. Kdybyste to jedla týden, budete mluvit jinak,“ oponuje mi jeden ze slovenských vojáků. Naštěstí nemusíme. Do tábora dojíždíme jen na návštěvu. Máme, co jsme potřebovali a můžeme se vrátit do hotelu psát a stříhat reportáž. Na rozdíl od chemiků nás večer čeká normální jídlo v indickém bufetu. Major Lávička nás vyprovází k hlavní bráně, aby se rozloučil. Právě když si podáváme ruce, ozve se další letecký poplach. Major se rychle zabalí do pláštěnky a sáhne po plynové masce. „Vidíte tam venku tu betonovou stříšku? Tam se můžete schovat. Posledně ji použil jako kryt i americký generál, když u nás byl na návštěvě,“ mávne rukou k betonové zídce za branou tábora. „Zítra se zase uvidíme,“ rychle na nás kývne a tryskem uhání pryč. Pláštěnky a masky si nasazuje i dvojčlenná hlídka, která má službu na bráně. Mladá dívka a její kolega do krytu utíkat nemusejí. Zůstávají,

aby splnili úkol. Zamáváme jim na rozloučenou a mizíme pryč. Sedět v bunkru se nám nechce a ani na to nemáme čas. Nasedáme do auta a doufáme, že to bude jako obvykle planý poplach. Že se ani tentokrát nic nestane.

22. BŘEZEN, SOBOTA: DEN TŘETÍ Postup se zpomaluje Pokračuje bombardování Basry, Mosulu, a Kirkúku a Bagdádu; ve srovnání s předchozí nocí se intenzita leteckých útoků proti iráckému hlavnímu městu snižuje. V severním Iráku, kde se Američané snaží získat Kurdy pro svou věc, nastávají komplikace. Kurdy znepokojují zvěsti o vstupu asi tisícovky tureckých vojáků do iráckého Kurdistánu, ukáže se však, že turečtí vojáci nemají v plánu obsazovat Kurdistán. Na hlavním směru postupu v jižním Iráku zatím Američané vítězí. 3. brigáda 3. pěší divize upevňuje kontrolu nad letištěm Talii, u Násiríje se zmocňuje mostu přes Eufrat a drží jej až do příchodu námořní pěchoty. Američané využívají brigádní taktiku žabích skoků: jedna brigáda vybojuje úsek cesty vpřed, zastaví se, přeskupí a doplní munici, palivo a proviant. Mezitím ji na hrotu útoku střídá jiná brigáda. Přestávky v bojích a místní zmatky však přesto zdržují postup. Oproti původnímu plánu má 3. pěší divize asi deset až dvanáct hodin zpoždění. Komplikace řeší i 1. divize námořní pěchoty před Basrou. 51. irácká divize je sice jako celek zničena a její velící generál se ocitá v zajetí, ale zbytky jednotky pokračují v úporné obraně před městem. Ani Umm Kasr zdaleka není pod plnou koaliční kontrolou. Skupiny Saddámových fedajínů pokračují v místním odporu, vedle Britů a Američanů proti nim zasahuje i několik desítek Poláků ze speciální úderné jednotky Grom. Američtí a britští specialisté teprve začínají čistit vody zdejšího přístavu od min, aby je uvolnili pro lodě s humanitární pomocí. Na Kuvajt opět míří dvě irácké rakety, ale Patrioty jsou zase úspěšnější. Ke spojeneckým ztrátám po kolizi dvou britských námořních vrtulníků přibylo šest Britů a jeden Američan. V palbě vlastních, zřejmě amerických jednotek umírá reportér britské televize ITN, dva kameramani a tlumočník záhadně mizí. Ke ztrátám dochází v kuvajtském táboře 101. výsadkové divize: do jednoho stanu vbíhá americký voják muslimského vyznání a granát v jeho ruce zabíjí jednoho muže a další zraňuje.

Michal Kubal, Bagdád: Následky bombardování – Zmatený muž a osiřelá dětská košilka – I chytré bomby dělají chyby – Ahmed, kořist propagandistů – jak obelstít cenzuru Stál tam chvíli v nažehlené růžové košili a horečnatýma očima skrytýma za silnými kulatými brýlemi mžoural kolem sebe. Všiml jsem si ho hned, když přijel ve stařičkém autě. Nevypadal jako jeden z těch čumilů, kterých tady stálo plno. Viditelně do té ulice patřil, patřil do toho domu. Naučenými pohyby zaparkoval vedle chodníku a kdyby bylo všechno jako jindy, vešel by do branky a potom do domu. Nic ale nebylo jako jindy a nic už nikdy nebude jako dřív – branka sice pořád ještě stála, jenže plot už od ní nevedl. A z domu zůstala jenom hromada sutin. „Bylo tam dvanáct lidí, raketa sem spadla večer, všichni byli doma,“ říkali nám sousedi z protější strany ulice. Chvíli tam stál a nechápavě zíral okolo sebe. Pak vlezl do sutin a zpod obrovského betonového panelu začal tahat dětské šatečky – pestrobarevné dívčí šatečky se spoustou volánků, pečlivě zabalených do igelitu, na umělohmotných ramínkách. Dělal to snad čtvrt hodiny, šplhal do sutin, jeho hnědé lakýrky mu podkluzovaly, růžovou košili celou od prachu, jak odkrýval další těžké betonové kvádry. Doloval z trosek další a další zbytečné věci a odnášel je do auta. Naše otázka jakoby ho probudila ze sna: „Právě teď jsem přijel z noční. Včera jsem odsud odjel, žena právě vařila večeři, děti si hrály v obývacím pokoji, rodiče koukali na televizi, dvanáct lidí tady bylo.“ Vypráví tichým hlasem, bez emocí, podivně lesknoucí se oči pod zpoceným čelem ale prozrazují, že je v šoku, že mu pomalu dochází hrůza toho, co se stalo. „Nevím nic, nevím, co se stalo, kde všichni jsou, jestli jsou někde v nemocnici nebo tam dole. Sousedi mi říkali,

že někoho vyprostili, měl jsem tam dvanáct lidí a oni mluvili maximálně o třech. Nevím, kdo přežil, a kdo...,“ překotně drmolí a pak se náhle otáčí na patě a odchází pryč, s brýlemi v rukou a prsty nesmyslně masírujícími kořen nosu. Další novináře muž odmítl, nasedl do auta a odjel hledat své nejbližší v chaosu bombardovaného města. V okolí bylo hned několik nemocnic, každá z nich znamenala naději, že jeho nejbližší ještě žijí. Americké bomby změnily za jedinou noc desítky budov v centru města v nepoužitelné trosky. Viděli jsme sídlo irácké tajné služby, dvě rakety ho zasáhly naprosto přesně. O dvacet metrů dál začínalo sídliště. Okrajové domy měly sice vytlučená okna a o pár metrů dál by nikdo nepoznal, že se v okolí bombardovalo. Ten kráter v ulici, kde žila rodina muže v růžové košili, měl v průměru dobrých dvacet metrů a hluboký byl skoro deset. Z pěti domů, které ještě včera stály na jeho místě, zůstaly jenom trosky lemující okraje obrovské díry. Raketa spadla přímo doprostřed obytné čtvrti, prošli jsme okolí v okruhu stovek metrů, nikde žádný vojenský nebo strategický objekt. Byl to prostě jeden z prvních omylů války v Iráku. Pětiletý Ahmed nebyl omylem. Civilní oběti patří ke každé válce, nevyhne se jim ani nasazení nejmodernějších technologických vymožeností. Ahmed bydlel nedaleko ministerstva plánování, zasáhla ho tlaková vlna. Teď pobrekával tátovi na rameni, obrovskýma uslzenýma očima bázlivě pokukoval po hroznech novinářů, kteří se nakupili kolem jeho postele v bagdádské fakultní nemocnici. Plačící dítě s ovázanou hlavou v nehostinném nemocničním pokoji, přesně to byla esa, na která se irácká propaganda spoléhala v boji o světové veřejné mínění. Proto navezli tři autobusy plné novinářů do jedné z největších nemocnic ve městě. Zasaženou budovu ministerstva nám Iráčané neukázali. „Tam nesmím, ten most je určený jenom pro vládni auta,“ bránil se řidič Muthanah našemu požadavku, aby nás vezl přímo okolo vybombardované budovy. V uplynulých dnech jsme poznali, že nepatří mezi nejstatečnější, jenže tentokrát nám čelil obzvlášť tvrdě. Odvrátil i

naší argumentaci, že tam projíždějí takové rachotiny, jaké přece nemůžou patřit k vládním vozidlům: „Ale mají modré značky a já mám červenou.“ Byla to pravda, většina aut na silnici měla červené značky, ale například policejní vozy byly označené modře. V tu chvíli z mostu vyjela tři auta: „Červený značky! Ať tam kouká zajet,“ řekl Petr překladateli. Když jsme minuli první hlídky na mostě vedoucího k ministerstvu, zapnul Petr kameru. Na rameno si ji ale nasadit nestihl: „Bacha, policajt, na motorce za námi.“ Bylo to buď, anebo, podruhé jsme přes most projet nemohli, mohli bychom vzbudit podezření. Ten záběr zasažené vládní budovy jsme do reportáže potřebovali. Kdyby nás chytili, přinejlepším bychom vyvázli s vyhoštěním. Petr nazdvihl kameru na koleni a namířil ji na doutnající trosky. Projeli jsme kolem skupinky asi dvaceti vojáků, kteří hlídali druhý konec mostu a v tu chvíli nás minul i policista a zabočil doprava. Vydechli jsme si. Řidič se šťastně zazubil a s očividnou hrdostí na svůj disidentský kousek ukázal do zpětného zrcátka vztyčený palec. Měli jsme za sebou první vítězství nad iráckou cenzurou. Byl ale teprve třetí den války a v naší soukromé válce s iráckými úřady bylo tohle jenom první zahřívací kolo.

František Šulc, Jižní Irák: Vyjíždíme – skvělá výzbroj pro novináře – Frank z Československa pracuje pro Daily Czech – Poprvé v Iráku – Pozor, miny! – Britové: málo bystří, ale naši – Nekrmte děti! Modlil jsem se, aby se objevil nějaký konvoj, který by mě zavezl do Iráku. Během ranní porady přišli do stanu master sergeant Christopher Thai a chief Dan Ramsel. „Nic nejede, jenom jeden konvoj, který by

měl prozkoumat, co je potřeba k opravení silnice na hranicích a vrátit se. Další konvoj jede dál do Iráku, ale není v něm místo,“ říkal mi Thai, který byl fakticky velitelem naší malé skupinky. Neměl jsem z toho radost, ale samozřejmě jsem vzal zavděk alespoň jednodenním konvojem. Vyrazili jsme asi tak v deset hodin dopoledne. Camp 93 stojí několik kilometrů od kuvajtské dálnice A80. Člověk musí nejprve jet po děravé silnici v poušti a potom se otočit na sever. Znamená to ovšem přejet jednu polovinu dálnice ve směru na jih a dělící pruh z rozježděné hlíny. Jde o velice zajímavý manévr, když těžké tahače s dlouhými návěsy přejíždějí dálnici. Nejednoho Kuvajťana v krásném porsche to dokáže pořádně naštvat, když musí zpomalit či zabrzdit kvůli nějakému náklaďáku. Normálním autům netrvá cesta po dálnici na hranice příliš dlouho. Nákladní tahače však nejedou tak rychle a co chvíli se musí zpomalovat a na někoho čekat. Navíc se občas nějaké vozidlo porouchá. Samozřejmě existují určitá pravidla pro sestavování konvoje. Vpředu obvykle jede velitelské humvee, které má hřbetního střelce. Buď je kulomet přimontován na střeše, nebo jej tam voják prostě položí. Potom následují nákladní tahače. Uprostřed je často – ale nikoli nutně – nákladní vozidlo, na jehož korbě obložené pytli s pískem sedí ozbrojený doprovod. Součástí je i opravářské vozidlo. Námořníci jsou díky němu schopni odstranit drobnější závady a pokud to nejde, na vozidle je jeřáb, na který se dá zavěsit tahač i s návěsem. A nakonec konvoj uzavírá další humvee s kulometem. Nedaleko hranice trčely opuštěné pozorovatelské posty OSN. V dálce se rýsoval plot, který býval pod proudem, irácký obranný val a mezi nimi ohromné minové pole. Základny OSN v bývalé demilitarizované zóně nevypadaly nejlépe. Nad jednou z nich vlála modrá vlajka, ostatní byly pouze pomalované písmeny UN. Minimálně jednu obsadili kuvajtští vojáci. Na pozorovací věži stála stráž, další vojáci seděli na židli u bývalého vjezdu, smáli se, kouřili a mávali na

projíždějící auta. Na hranicích jsme chvíli stáli. Začínalo pěkné horko. Měli jsme neprůstřelné vesty, protichemické obleky a helmy. Dostal jsem pouštní variantu proti chemického obleku, zatímco ostatní nosili tradiční verze do džungle. „Novináři vyfasovali lepší vybavení než my,“ říkali mi často. „Je naprosto jedno, jakou barvu má při útoku tvoje uniforma. Když si ji špatně zapneš, tak je jedno, jestli měla světlou nebo tmavou barvu,“ odpovídal jsem jim já osvědčenou lampasáckou moudrost. Moje vybavení každopádně bylo v jistých ohledech lepší než jejich. Kromě pískového protichemického obleku jsme dostali ještě novější verzi plynové masky s „dvojitou kůží“. To znamená, že na masce jsou dvě vrstvy. Největší závist však vyvolávala moje neprůstřelná vesta, kterou jsem si přivezl z Prahy. Jednotky, které se pohybují na hrotu útoku, jako třeba námořní pěchota, mají neprůstřelné vesty. Měl jsem podobnou. Jsou do ní zezadu a zepředu vloženy kevlarové pláty, takže je poměrně lehká a zároveň odolná. Američtí vojáci, kteří se nepohybují neustále vpředu jsou ještě vybaveni starými vestami, které člověka maximálně ochrání před střepinami. Jsou to ty vesty, které můžete vidět ve filmech z války ve Vietnamu. Americké ozbrojené síly jsou bez diskusí velice technologicky vyspělé. Existuje však značná disproporce mezi jednotkami, které na sobě nesou hlavní tíži bojů a těmi, které je mají z týlu podporovat, zásobovat a podobně. V bojové jednotce námořní pěchoty má například většina vojáků přístroje pro noční vidění. U jednotek pohybujících se v týlu tomu tak není. A když už mají přístroje pro noční vidění, jsou zastaralé. Například jejich součástí není kompas, jako tomu je u modernějších variant. A asi největší bolestí jsou zastaralé komunikační prostředky. Co se nás natrápila špatně fungující rádia. Dokonce jednou jsme kvůli nefunkční vysílačce museli z bezpečnostních důvodů zrušit konvoj. Když jsme čekali u hranice, fotografoval jsem konvoj. Všiml jsem

si přitom jednoho námořníka, který měl na sobě pískový protichemický oblek jako já. Šel jsem kolem něj a on na mě zavolal: „Ty jsi z České republiky?“ Překvapilo mě to. Jenom málo lidí, se kterými jsem se setkal, vědělo, co je to Česká republika. Většina vojáků se začala orientovat ve chvíli, kdy jsem řekl, že sousedíme s Německem a zbytek neustále říkal Československo. „Jsem,“ odvětil jsem. „Pro jaké noviny děláš?“ „Pro Lidové. Vy je znáte?“ „Vím, že něco takového existuje. Moje rodina pochází z Čech. Zrovna teď se tam moji příbuzní chystají. Jezdí tam každý rok.“ Chief Meyer – jak se námořník jmenoval – neumí česky ani slovo a dokonce si ani nepamatuje, odkud jeho rodina pochází. Jenom ví, že nějaká Česká republika existuje. Bylo příjemné potkat člověka, který se neptá na to, jaké to bylo, když jsme byli součástí Sovětského svazu nebo jestli bylo naše hlavní město poškozeno během občanské války v bývalé Jugoslávii. Například i můj „sponzor“ Troy Frazee, který vystudoval architekturu a těší se poměrně dobrému vzdělání, neustále, když mě představoval, říkal: „To je Frank z Československa a pracuje pro Daily Czech.“ Nebyl jsem schopen mu to vymluvit, a tak jsem to nakonec vzdal. Na hranicích se moje a Meyerova cesta rozešla, ale v dalších týdnech jsme se ještě několikrát na různých místech setkali. Jak jsem tak s ním stál u krajnice vedle tahače, najednou se několik desítek metrů před námi ozval výbuch. Od země stoupal k nebi sloup dýmu. „Mina,“ poznamenal jeden z námořníků. Britský Land Rover, který přejížděl hranici sjel ze silnice a vyletěl do vzduchu. Za chvíli dorazila britská sanitka, naložila zraněné a zamířila s nimi zpět do Kuvajtu. O pár minut později se ozval druhý výbuch, když vojáci našli a odpálili druhou minu.

Irácko-kuvajtská hranice byla silně zaminovaná, ostatně stejně jako další místa v Iráku. Podle odborníků bude zřejmě trvat léta, než se podaří zbavit Irák min, které nejvíce ohrožují civilní obyvatelstvo. Dokud člověk nevidí výbuch miny na vlastní oči, má tendenci zlehčovat bezpečnostní opatření, jako je například zákaz scházet z cesty do pouště a podobně. Ostatně den nato najel na minu jeden z nákladních vozů v jednom konvoji Seabees. Přívěs vybočil ze silnice a najel kolem na minu. Výbuch ho vyhodil do vzduchu tak, že dokonce převrátil tahač. Řidič měl velké štěstí, že z toho vyvázl pouze z oděrkami a zlomenou klíční kostí. Meyerova skupina měla začít opravovat silnici na hranicích. Vyrazili jsme do jižního Iráku, abychom prozkoumali, zda cesta půjde opravit. Projeli jsme po silnici, která se za chvíli změnila v prašnou cestu. Nalevo se tyčil ohromný val, který měl zadržet útočníky, a za ním zákop široký asi tři až čtyři metry a stejně tak hluboký. Ten měl sloužit jako tanková past. Tank, který by se pokusil přes příkop přejet, by do něj zapadl a nedokázal by vyjet. Trápilo nás horko a od našich vozidel – humvee v úpravě pick-up a náklaďáku – se zdvíhala mračna prachu. Ze silnice byly vidět rozpadající se chýše místních lidí a kolem nich malá zelená políčka. Žili zde evidentně velice chudí lidé. Zelená políčka ale působila v okolní poušti velice osvěžujícím dojmem. Bylo to neuvěřitelné, kolik práce museli místní venkované vynaložit na to, aby ty malé kousky zeleně vyrvali ze spárů nehostinné pouště. Snažil jsem se přijít na to, co tam pěstují. Nakonec jsem to zjistil. Snad jedinou plodinou, která na všech políčcích rostla, byla rajská jablíčka. „Kde na ně berou vodu?“ ptal se jeden z námořníků v našem humvee. To jsme se nikdy nedozvěděli. V prachu u silnice stály desítky dětí mezi třemi a jedenácti lety. Mávaly na projíždějící vojenská auta a když upoutaly pozornost osádek, ukázaly si na pusu a pohladily břicho. Posunková řeč hovořila jasně: „Máme hlad, dejte nám najíst!“

Projeli jsme kolem nich a minuli poslední domky. Nedaleko vykukoval Džabal Sanám, jediný kopec široko daleko. Iráčané na něm vybudovali velitelské a komunikační stanoviště a dělostřelecké pozice. Podle toho, co jsem slyšel, na něj Američané hned na začátku války shodili největší konvenční bombu na světě MOAB, nazývanou ,Mother of All Bombs‘ – Matka všech bomb. Váží více než 11 tun. Džabal Sanám je od té doby prý o dva metry nižší. Explozi nemohl nikdo přežít. Jedeme směrem k ropným polím v Rumajle. Jsme ještě stále daleko, ale už zdálky pozorujeme stoupající kouř a záblesky ohně. Jedeme prachem docela dlouho, ale pořád nemůžeme najít Brity. Po několika dalších kilometrech poručíkovi dojde, že jsme zabloudili a nechá náš minikonvoj otočit. Vracíme se zpátky až k hraničnímu přechodu. Kuvajťané nám poradí. Místo kam jsme směřovali je skutečně kousek od silnice. Pouze musíme zabočit na první odbočce. A tu jsme minuli. Vracíme se zpátky a znovu projíždíme mezi dětmi. Potřetí. Čím víckrát je člověk vidí, tím víc si říká, že jim musí něco dát. Ale co? Dorážíme k Britům, kteří nedaleko hranice budují polní letiště. Všude se práší, ale Britové vypadají naprosto v pohodě. Mají trička a my se potíme v protichemických oblecích a helmách. Zkrátka Britové jsou lehkovážnější, ale taková lehkovážnost je nepochybně pohodlnější. Velitelství a většinu vozů ukryli pod maskovací sítě. Pod nimi je samozřejmě i dost místa pro vojáky. Jedna uválcovaná silnice, která vede dočasným táborem je označena jako jednosměrná. Řidičům to evidentně nevadí a jezdí v obou směrech. „Proč tam mají tu značku, když je to stejně každému fuk?“ ptám se spíše sám sebe než okolí. Přesto se mi dostane odpovědi: „To víš, Britové.“ Musím se usmát. Kdybych byl s Brity a v táboře sídlili Američané, odpověď by zněla: „To víš, Američané.“ Vyřčena by byla s tímž významným pohledem, který znamená, že jsou trochu jednodušší a proto svéráznější, ale musíme jim to prominout, protože jsou to „naši“.

Chystali jsme se vrátit zpátky na hranici se špatnou zprávou. Okolí je dost zaminované a nebylo by nejvhodnější začít opravovat silnici zrovna v tuto chvíli. Část našeho konvoje tedy bude pokračovat dál a čekat na svou příležitost. Silnice u hranice zatím zůstane neopravená. Najednou k nám přijde poddůstojník Presley. „Kde jsou MRE? Nemáte nějaké? Chci těm dětem jedno hodit,“ říká. „Nejsme tu od toho, abychom je krmili. To dělají humanitární organizace. Brzy se jim dostane pomoci, my to nemůžeme zvládnout,“ říká důstojník. Presley je evidentně naštvaný, ale poslechne. Důstojník má svým způsobem pravdu. Nejsme schopni místním lidem pomoci. Jedno MRE na desítky dětí představuje kapku v moři bídy. Pomoc musí být organizovaná, aby byla efektivní, a tuhle podmínku nejsme v žádném případě schopni splnit. Nasedáme do aut a vracíme se zpátky. Projíždíme počtvrté kolem dětí. Sem tam spatříme dospělé, kteří na nás také mávají. Nikdo zde nevypadá, že by mu Saddám Husajn chyběl. Nevadí jim ani Američané či Britové. Samozřejmě by ani ty nikdo kolem sebe nechtěl mít donekonečna. Koukám na děti v prachu u silnice. Jsou špinavé. Slibuji si, že příště jim určitě něco hodím. Ať si říká kdo chce, co chce.

23. BŘEZEN, NEDĚLE: DEN ČTVRTÝ Potíže skutečné i domnělé Irácká propaganda zasazuje tvrdý úder: saddámovská televize odvysílala záběry výslechu sedmi zajatých amerických vojáků a rozstřílená mrtvá těla několika dalších. Záběry okamžitě převzala panarabská televizní stanice al-Džazíra, odkud se dostaly do světa. Americká média je nevysílala a koalice obvinila Bagdád z porušování ženevských konvencí. Ve skutečnosti záběry zajatců ukazovaly obě strany. Vyšlo najevo, že mrtví a zajatí Američané patřili k zásobovací koloně 507. Maintenance Company, nebojové podpůrné jednotky. Ztratili cestu a upadli do léčky iráckých milicí u Násiríje. Celkem USA hlásily dvanáct nezvěstných, později vyšlo najevo, že osm se dostalo do zajetí a čtyři padli nebo byli popraveni těsně po boji. Incident ilustroval problémy postupujících spojenců. Útočící vojska nedokázala chránit prodlužující se zásobovací linie, a toho využívali Iráčané, kteří snadno pronikali do týlu útočníků. V okolí Násiríje a přímo ve městě sváděli vyčerpávající boje především námořní pěšáci z Task Force Tarawa. Po tvrdých srážkách s iráckými obrněná a za cenu padesáti zraněných dokázali vybojovat dva mosty přes Eufrat a udržet je. 3. pěší divize pokračovala v postupu na Bagdád, za 40 hodin ura-žila přes čtyři sta kilometrů, na západě minula Nadžafa směřovala k Bagdádu. Její 2. brigáda se musela potýkat se zarputilým odporem baasistické milice. Zuřivě se bojovalo i na předměstích jihoirácké Basry, přestřelky neustaly ani v Umm Kasru. Nejasné a rozporné zprávy, poskytované koaličními důstojníky, novinářská skepse i nepřehledná irácká propaganda začaly vytvářet obraz narůstajících problémů až osudového významu. Později se ale ukázalo, že líčené potíže a předpokládaný skluz v operaci byly souzeny příliš nadsazeně a na její průběh a výsledek nemohly mít vliv. Do akce se opět zapojily protivzdušné systémy Patriot, tentokrát dosti neslavně. U hranic s Kuvajtem sestřelily vlastní britské Tornádo – dva piloti nepřežili. Později jižně od Nadžafu naopak omylem zaútočil americký letoun F-16 na baterii Patriotů, naštěstí však bez obětí. Letecká ofenzíva pokračuje, koaliční letectvo má na kontě

6 000 bojových vzletů. Nechtěně se postaralo i o největší atrakci v Bagdádu: houfy lidí shromážděné na březích Tigridu pozorovaly vojáky hledající v rákosí dva údajně sestřelené spojenecké letce. Nikdo nalezen nebyl a koalice ten den nehlásila žádný ztracený stroj.

Michal Kubal, Bagdád: Sběh lidu na březích Tigridu – hledáme sestřelené piloty – jak se dělá propaganda Z těch sirén jsme velkou radost neměli. Oznámily další letecký poplach ve chvíli, kdy jsme odjížděli poslat natočenou reportáž přes satelit do Prahy. Moc se mi nechtělo do bombardovaných ulic, navíc jsme museli přejet most přes Tigris a přenosové zařízení bylo na střeše ministerstva informací, tedy budovy, která měla od začátku bombardování pověst jasného cíle amerických náletů. Exploze, které nezaznívaly zase tak daleko od centra, nám optimismu nepřidávaly. Čas na satelitu už jsme nicméně měli zamluvený a 800 dolarů za deset minut vysílání zase není tak malá suma. Vyjeli jsme tedy. Úspěšně jsme minuli všechna nebezpečná místa, na která by se mohlo soustředit americké bombardování – ministerstvo obchodu, komunikační centrálu – a čekala nás už jenom cesta přes most. Právě mosty se staly při první válce v Zálivu jedním z prioritních cílů amerického letectva – po několika dnech náletů v Bagdádu prakticky neexistovalo spojení mezi pravým a levým břehem Tigridu. Tentokrát spojenci slibovali, že se bombardování dotkne civilní infrastruktury jenom minimálně. Přesto to ale nebyl vůbec příjemný pocit, projíždět uprostřed náletu po jednom z nejdůležitějších bagdádských mostů. Kdyby měl někdy někdo popsat, jak by neměl vypadat strategický cíl v bombardovaném městě během řádně ohlášeného náletu, asi by

stačilo prostě si vzpomenout na bagdádský most Republiky v tento den. Do té doby se snažili Iráčané na mosty vjíždět jenom v případech nejvyšší nouze. Během bombardování pak úplně zely prázdnotou. Jenže teď to najednou vypadalo jako obrovská lidová slavnost! Na mostě zastavovala auta, nejenom při kraji, ale ve všech třech pruzích zároveň, z nich vyskakovali lidé, utíkali k zábradlí a upřeně pozorovali řeku. Občas někdo začal vzrušeně ukazovat na hladinu. V tomto mumraji se ostatní auta, mezi nimi i to naše, marně pokoušela proklestit si cestu z jednoho břehu řeky na druhý. Sto metrů jsme překonávali skoro deset minut. Náš řidič, který se vyznačoval tím, že anglicky uměl jenom „good night“ (bylo to pro něj znamení radostné chvíle, že mu končí pracovní den), začal posunkovat naším směrem: ukázal nejprve letící letadlo, prstem druhé ruky do něj narazil jako střela protivzdušné obrany, pak s letadlem spadl pod volant a houpavým pohybem, jako když se snáší podzimní listí ukázal katapultované piloty, snášející se dolů. Dva prsty naznačily, že spadli dva muži, ukazováček namířený na hladinu řeky pak vysvětlil, že dopadli do vod Tigridu. Lidovou verzi tohoto příběhu jsme tedy měli, zbývalo zjistit tu oficiální. Iráčané v té době nic nepotvrdili. Státní televize ale v době, kdy jsme dokončovali ve střižně reportáž, vysílala živé záběry televize al-Džazíra, na kterých křižovaly řeku pátrací čluny a na březích se začali shromažďovat lidé. To se rovnalo skoro oficiálnímu oznámení, že irácká místa potvrzují sestřelení letounu a pátrání po katapultovaných pilotech. Odvysílali jsme reportáž a vyrazili k řece. Cestou nás míjely desítky běžících Iráčanů, někteří s kalašnikovy, jiní ozbrojení holemi. Dole na břehu panoval slušný chaos – pátrací čluny už přestaly křižovat řeku, pozornost se soustředila na levý břeh, nedaleko od místa, kde jsme stáli. Lidé se shromáždili okolo nevelkého křoviska. „Tam jsou, vrazi našich dětí,“ pokřikoval postarší muž, který právě přiběhl z mostu. Ozvalo se několik dávek, někteří příslušníci domobrany začali naslepo pálit do křoví.

„Krev a duši obětuji za Saddáma Husajna,“ vykřikovala skupinka dalších slogan, který znal v Iráku každý. Před několika kamerami převážně arabských televizních stanic předváděli i dokonale nacvičenou choreografii – ruce střídavě rozepínali nad hlavou a pak se rozevřenými dlaněmi bili do prsou. „Nechtěl bych být v kůži těch pilotů, kdyby je fakt dopadli,“ procedil Petr směrem ke mně. „Myslím, že by na nich ta kůže stejně dlouho nevydržela,“ vzpomněl jsem si na záběry zajatých amerických vojáků, které dnes vysílala irácká televize. „Zase na druhou stranu se jim moc nedivím. Je to jediná příležitost, kdy na ně můžou dosáhnout,“ pokračoval Petr. To už údajný úkryt spojeneckých pilotů začal mizet v hustém dýmu – dav křoví zapálil a zhruba dvacet ozbrojenců čekalo s připravenými samopaly, jestli někdo nevyběhne. „To je ale šaškárna!“ Paul fotil pro americký People Magazine a skamarádil se s námi při vyměňování zkušeností, jak vyzrát na cenzory z iráckého ministerstva informací. „Neviděl jsem vůbec žádné letadlo, neslyšel jsem žádný zvuk, že by něco padalo a hlavně nikdo nikde neviděl žádný padák. Ale jinak musím uznat, že to je úžasná zábava pro prostý lid. Dokonalá věc, která vybudí lidi a odvede jejich pozornost od války.“ Se spoustou úžasných anglických nadávek odešel pryč ke svému autu. Šli jsme taky. V hotelu jsme celou akci dosledovali až do konce. Trvalo to ještě hodinu a půl. Iráčané postupně zapálili všechna křoviska rostoucí podél břehu na úseku jednoho kilometru. Přinejmenším jeden účel to splnilo. Celá akce se odehrávala přímo před sídly al-Džazíry a Abu Dhabi TV, dvou nesmírně oblíbených arabských zpravodajských televizí. Oba kanály to samozřejmě vysílaly živě do všech arabských zemí. Nemluvě o Iráku, kde místní televize věnovala hledání imaginárních pilotů oba programy na celé tři hodiny. Prostě krásná propagandistická práce.

František Šulc, Kuvajt, Camp 93: Protichemická tortura – vojenská snídaně – seržantova detektivka – novinář nenovinář, kde máte přilbu?! Samozřejmě ani v Campu 93 se nám nevyhnuly poplachy. V bunkru jsme sice trávili méně času, jako by Iráčanům docházely rakety, ale přesto to bylo nepříjemné. Asi okolo jedné hodiny ráno nás probudil výbuch. Zazněl poměrně nedaleko, někde za táborem. Nic se neděje, a tak znovu usínáme. Za pár minut se však ozval „hlas shůry“ s tím, že si máme navléknout masky, obléknout protichemické obleky a vyrazit do bunkru. Rychle se oblékáme a utíkáme do bunkru. Pozitivní je, že jsme se jakoby hromadně a přitom bez domluvy vykašlali na gumové návleky. Už je nenosíme, jenom je nepříjemné, že je musíme tahat v batohu. Popravdě řečeno, návleky jsou vcelku k ničemu. Poslouží akorát tak k tomu, že pokud by byl člověk zasažen, musel by po dekontaminaci svoje boty zahodit a pak chodit bos. Raději ale riskujeme, že budeme chodit bosi, než se pořád otravovat s gumáky, ve kterých se člověk pohybuje jako Josef Dvořák ve svých nejlepších vodnických rolích. V bunkru sedíme asi tak dvacet minut. Rozespalí, v oblecích a maskách. Všichni přitom víme, že už útok dávno skončil. Děláme si z toho legraci. Snad jenom první noc se stalo, že by poplachy následovaly v krátkých intervalech za sebou. Poplach končí, přesouváme se před stan k přepočítání a pak zpátky na lehátka. Ráno není moudřejší večera. Alespoň ne pro mě. Nejede žádný konvoj, takže budu sedět v Campu 93 a nudit se stejně jako ostatní. Tolik se mi nechce hnout ani ze stanu, že využiji nabídky jednoho námořníka, že mi přinese oběd. Ten, ostatně jako každý den, je v igelitové tašce a skládá se z bagety naplněné salámem, salátem, který už

má občas něco za sebou, plechovky Pepsi či naprosto umělohmotné limonády, brambůrek a nějaké sladkosti. Na zahnání hladu to stačí, člověka to skuteč-ně poctivě zaplní. Zjišťuji, že dát si místo oběda předpřipravené jídlo MRE není vůbec špatný nápad. Nechal jsem v Campu Moreell svou knihu, takže nemám ani co číst. Využívám proto nabídku poddůstojníka Jacoba Spencera, že mi půjčí jednu z vlastních knih, kterou právě dočetl. Jmenuje se Druhá šance a napsal ji James Patterson. Je to detektivka a na zahnání nudy docela dobrá. Kniha má asi 400 stránek a Spencer ji zvládl za dva dny. Čte se totiž velice dobře – plná zvratů a psaná tak, aby se dala rovnou zfilmovat. Asi v půl šesté jdeme na večeři. Nechávám si ve stanu helmu. Když se blížíme k jídelnímu stanu jde proti nám nějaký důstojník. „Kde máte přilbu,“ zastaví mě. „Nechal jsem ji ve stanu.“ „Tu musíte mít neustále při sobě. Nevíte, že je zvýšená pohotovost?“ říká mi důrazně. „On je novinář,“ pokusí se zbytečně o mou obhajobu můj „sponzor“ Troy Frazee. „Novinář nenovinář, všichni musejí mít přilbu.“ Od začátku bylo jasné, že mě ten důstojník chce dostat zpátky do stanu pro helmu. A za malou chvíli si pro ní skutečně poctivě klušu. Jsem novinář, ale helmu musí nosit všichni. Vzpomněl jsem si na vojnu. Tam jsem takových momentů zažil spoustu. Byl jsem se Seabees už dva týdny, ale tentokrát jsem měl poprvé pocit, jako že jsem se vrátil do armády. Stačilo křiknout: Dejte mi pušku.

Barbora Šámalová, Kuvajt City: Noční můra Camp Hilton – Ubránit se novinářům za každou cenu – proč jsou Američané neoblíbení

– Co lze věřit vojákům? Hotel Hilton je moje noční můra. Říkám mu Camp Hilton. Američané a Britové si tu zřídili tiskové středisko a bydlí tu i část velícího štábu. Pomalu se sem začínají sjíždět i Američané, kteří usednou v budoucí irácké správě, o níž se začíná spekulovat stále častěji. Tiskoví důstojníci tady vydávají akreditace a snaží se vyhovět stovkám novinářů, kteří je tisíckrát denně bombardují logickými i zcela nesmyslnými požadavky. Místo si vybrali moc pěkně. Luxusní pětihvězdičkový komplex přímo na pláži lemované palmovým hájem je pravděpodobně nejkrásnějším místem v Kuvajtu. Parkoviště před hotelem zaplňují zaprášené džípy s nápisy TV a PRESS, které mají na střechách kanystry s vodou a benzinem. Většina západních společností si auta rovnou koupila. V Kuvajtu působí už od prosince, takže se jim to vyplatí. Ceny pronájmů terénních vozů šly až o třetinu nahoru. Týdenní zapůjčení džípu stojí v přepočtu asi dvacet tisíc korun. My šetříme, takže nám stačí osobní vůz. V Hiltonu, stejně jako v Sheratonu, se scházejí frustrovaní novináři, kteří z různých důvodů nemají status „embeded“ – to znamená nejsou přímo u jednotek. Část se k nim nedostala, protože nepochází z vyvolených zemí. Někteří o to ani neusilovali, protože chtěli informovat nezávisle. Teď jsou z nich tak zvaní unilaterálové. K nim patříme i my. Scházejí se na chodbách a diskutují o diskriminaci neanglosaských novinářů. Z Hiltonu Američané a Britové pořádají novinářské „zájezdy“ do vojenských táborů v poušti. A odsud budou také pořádat zájezdy za hranice, až to bezpečnostní situace umožní. Kdy to bude, nikdo netuší. Hranice je zatím neprodyšně uzavřená. Zkoušíme se k ní dostat každý den, ale hlídka nás vždycky nekompromisně obrátí už na prvním kontrolním stanovišti u Džahry, pár kilometrů za Kuvajt City. Z půlky země se stala zakázaná zóna. Pár novinářů se v džípech pokusilo projet přes hranice pouští, ale až na výjimky se do Iráku stejně nedostali. Na hranici je zastavil nahrnutý dvoumetrový písečný val a za ním hluboký

protitankový příkop. Vyrazit z Američanů nebo Britů „zájezd“ je skoro nemožné. Budeme tu téměř dva týdny a ještě se nám to nepodařilo. U pultíku v hotelové hale se pouze vydávají akreditace. Černý seržant se na mě ještě před týdnem mile usmíval, když jsem se při vyplňování dotazníků ptala, co mám odpovědět na otázku, jestli potřebuji očkování proti antraxu. Dnes se tváří zarputile a odpovídá úsečně. Nedivím se mu. Lidí, jako jsem já, na něj denně doléhají stovky. A to dokáže pořádně otrávit. „Musíte zavolat do tiskového střediska, madam. My nic nevíme. Máte přeci čísla do tiskového střediska, madam?“ říká mi unaveně. „Samozřejmě, že mám, sire. A také jim volám několikrát denně. Američanům a Britům zvlášť, protože pořádají různé akce. Ale radši se ptám všude možně,“ odpovídám mu. Do tiskového centra se pro jistotu smí jenom telefonovat. Vojáci pověření stykem s médii se zabarikádovali kdesi hluboko v útrobách hotelu, protože po telefonu se mohou před nájezdy novinářů lépe bránit. Nikdy se neví předem, jaký zájezd uspořádají, ani kam to bude. Nejlepší je volat nepřetržitě – tak vám nic neuteče. Na druhou stranu ale zase nic jiného nestihnete. Velké televize tu zaměstnávají desítky lidí a mají na to produkční, kteří se tomu mohou věnovat. Operace „telefonování“ začíná mezi sedmou a osmou ráno. Volám také před devátou, co kdyby se něco objevilo? Potom kolem poledne, odpoledne a večer znovu. Už předem se děsím toho, jak to bude probíhat. Zvednu telefon a dokola vytáčím několik čísel. Obvykle trvá tak půl hodiny, než to někdo zvedne. Pořád je obsazeno. Pak se ve sluchátku ozve sladký hlas kapitánky Gordonové. Ten už důvěrně znám. „Dobrý den, tady je Barbora Šámalová, Česká televize. Z České republiky. Nepřipravujete čistě náhodou nějakou akci pro novináře, které bychom se mohli zúčastnit?“ „Ne, madam. Momentálně vám nemůžeme nabídnout vůbec nic,“ zklame mě medový hlásek kapitánky Gordonové.

Představuji si, jak vypadá. Je to drobná, křehká dívka v uni-formě, nebo má sto kilo jako průměrná americká vojanda? Drobná, řekla bych. „A kdy budete mít?“ nevzdávám to. „Nevíme, madam. Ale můžete nám kdykoli zavolat. Jsme tu čtyřiadvacet hodin denně.“ Je tak milá. Podezírám ji, že má psychoterapeutický výcvik. „Vím, že je nás tu moc, ale jsme tu už druhý týden a ještě jste nás nikam nevzali. Nemohla byste pro nás něco udělat? Redakce na mě naléhá, jsem pod šíleným tlakem. Když nic nedostanu, budu mít problémy. Šéf mě možná i vyhodí...,“ přeháním, abych ji dojala. Jenže to nezabírá. Zřejmě máme všichni stejnou taktiku. „Chápu, ale jsou vás tu dva tisíce. Musíte mít trpělivost. Až něco budeme mít, zavoláme vám. Sbohem,“ říká zdvořile a chladně kapitánka Gordonová a zavěsí dřív, než se stačím nadechnout. Nikdy nezavolají. Už to znám. Mám pocit, že před námi prostě zatloukají. Stejně rozjíždím druhé kolo – tentokrát volám Britům. Místo kapitánky Gordonové mě na druhé straně drátu čeká Susan nebo Lynn. Konverzace se opakuje prakticky totožně. „Můžete mi říct, podle jakého klíče novináře vybíráte?“ vyzvídám. „Máme tak deset, dvanáct míst. Bereme maximálně dva lidi z jedné společnosti – to znamená kameramana a reportéra v případě televize. Hlavně vybíráme velké agentury s mezinárodním dosahem, jako je Reuters nebo AP, velké televize, jako CNN a BBC, někoho z regionu Perského zálivu a země, které jsou v koalici,“ vypočítává. „No vidíte, Češi jsou taky v koalici! Máme tu speciální protichemickou jednotku,“ zvolám vítězoslavně. „Tak to zkuste u nich,“ opáčí Susan. „S nimi jsem samozřejmě pořád, ale občas by to chtělo i něco jiného,“ odpovídám rezignovaně. „Až něco bude, určitě vám zavoláme. Dnes můžete alespoň přijít na briefing do Hiltonu,“ navrhne Susan a položí sluchátko. Konec. Česká televize prostě nikoho nezajímá. Je to tak vždycky,

nesetkávám se s tím poprvé, ani mě to nepřekvapuje. Češi jsou zkrátka malý národ. Gratuluji si, že si nás tentokrát aspoň nespletli s Čečenci. Z bezvýsledného přesvědčování mívám skoro ponižující pocit, ale je to jediná možnost, jak něčeho dosáhnout. Volat tak dlouho, až si vás mezi dvěma tisíci novináři někdo zapamatuje alespoň podle hlasu. Časem se třeba slituje. Balíme se a odjíždíme do Hiltonu na tiskovku. Dnes tam bude mluvčí britské armády Chris Vernon, což je poměrně slušný úlovek. Mluvící hlava sice na reportáž nestačí, ale třeba se dozvíme něco zajímavého. I když nám dokola opakují nic neříkající fráze o úspěšném pokračování operace podle plánu, dost věcí se dá vyčíst mezi řádky. Před tiskovým sálem potkávám Paula Barnarda z tiskové kanceláře Britského královského letectva. Zdravíme se. Paul je velký milovník Prahy a českého piva. „Ahoj, jak se daří?“ ptá se, když si podáváme ruce. „Výborně, jak jinak,“ odpovídám. Paul mě představuje dvěma britským reportérům, s nimiž se baví. Řeší zajímavé téma: chytré střely a cílené bombardování. A taky trochu myjí zadek americkým novinářům kvůli jejich lačnosti pokrývat válku z první linie. I to je tu poměrně běžné. „Zvedá se mi z nich žaludek. Jsou bojechtivější než vojáci. Než jsem jel do Kuvajtu, byl jsem ve Washingtonu na tiskovce Donalda Rumsfelda. Američani pořád doráželi – kdy půjdeme do války, kdy, kdy?“ vypráví jeden z Britů. „Rumsfeld zareagoval dost podrážděně – ,Vy půjdete do války? Snad my půjdeme! Vy jste novináři, nebo ne?“‘ vzpomíná Brit a znechuceně kroutí hlavou. „Prosím vás, jestli máte chytré střely, zaměřte je na ty podělaný Američany. Na CNN a další megalomany, ať už je pokoj,“ utrousí jeho kolega. Zasmějeme se. Je to jediná možnost, jak si ulevit. Američané se svými privilegii leží v žaludku všem stejně. Začíná tiskovka. Dnes je narváno. Jsou tu novináři z celého světa –

Japonci, Korejci, Peruánci i Mexičani. Ještě před příchodem Chrise Vernona vtrhne do sálu jakýsi americký důstojník a hned nás preventivně seřve. „Uklidněte se, lidi. Zbláznili jste se snad? Proč se pořád tak zuřivě snažíte dostat za hranice? Jenom dneska jsme chytili desítky novinářů. Nevíte, jak to tam vypadá? Až to půjde, tak vás do Iráku pustíme. Nechte nás nejdřív dělat naši práci, my vás pak necháme dělat vaši,“ vykřikuje. Francouz z deníku Liberation, který sedí přede mnou, se ptá, jestli chápu, o čem je řeč. Krčím rameny. Souvislosti mi dojdou až později, když vyjde najevo tragický konec štábu britské televize ITN. V sobotu se dostal v jižním Iráku do křížové palby. Reportér Terry Lloyd zahynul, jeho kolega šťastnou náhodou vyvázl jen se zraněním, dva členové štábu se stále pohřešují. Francouz prý zná lidi, kteří vědí, jak přes hranice proklouznout. Vyměníme si telefonní čísla, abychom se později domluvili, co se dá společně podniknout. Přichází Chris Vernon. Hned nám nařídí vypnout kamery. Dnešní prohlášení má být mimo záznam, jen pro naši informaci, abychom si ujasnili souvislosti. Sálem to zašumí nespokojeností. Naléháme, abychom směli nahrávat. Nakonec svolí – oficiálních bude ale jen prvních deset minut, pak musíme kamery zase vypnout. Chris Vernon mluví hlavně o dobývání Umm Kasru – jediného dostatečně hlubokého přístavu na jihu Iráku, jehož ovládnutí má strategický význam pro dopravu humanitární pomoci. Už včera Američané tvrdili, že ho mají pod kontrolou, jenže to zjevně není pravda. Dnes to vypadá na pokračování těžkých dělostřeleckých bojů. „Nechci říkat, že by nás síla iráckého odporu v Umm Kasru, řekněme... překvapila..., ale je pravda, že jsme narazili na ohniska ozbrojenců, kteří kladou nečekaně tuhý odpor,“ vykládá Chris Vernon. Zní to trochu rozporuplně. Dále se dozvídáme, že operace pokračuje podle plánu a ovládnutí Umm Kasru je otázkou osmačtyřiceti hodin. Za dvaasedmdesát hodin

by mohla dorazit první humanitární pomoc po moři. Čísla osmačtyřicet a dvaasedmdesát jsou ve vojenské terminologii velmi oblíbená. „Uvědomte si, že neinformujeme o dopravní situaci v Londýně, ale o válce v Iráku. Musíte chápat, že je to složité a chce to jistou dávku opatrnosti,“ hájí se Vernon před výpady novinářů, že jeho sdělení je jen povrchní a všeobecné. V závěru tiskovky se v sále ještě jednou objeví onen americký důstojník, který se k nám chová jako k neposlušné školce. „Lidi, přestaňte spekulovat. Pár našich hochů se pohřešuje, ale nepište nesmysly, dokud se nepotvrdí, co se s nimi opravdu stalo. Neděste zbytečně jejich rodiny doma!“ vykřikne tentokrát. Reportér z amerického deníku The Wasington Post vedle mě se jen ironicky uchechtne. Vypadá to, že ztráty na straně spojenců budou větší, než armády zatím přiznaly.

24. BŘEZEN, PONDĚLÍ: DEN PÁTÝ Boje na všech frontách Pokračují boje u Násiríje a Nadžafu, dramatizuje se situace na severu země v Kurdistánu, kde společně s Kurdy operují stovky příslušníků amerických speciálních sil. Na jihu na předměstí Basry se stále bojuje, koalice se zmocnila zdejšího letiště. Námořní cesta do Umm Kasru je zpola očištěna od min. Město však stále není bezpečné. Britové ztrácejí první dva padlé, další dva vojáci umírají při srážce tanků Challenger. Do statistik letecké ofenzívy přibyly další stovky letů, koaliční piloti bombardují nejméně dvakrát Mosul, v Bagdádu „chytré bomby“ a rakety ničí velitelská a komunikační centra, ministerstva a centrály zvláštních služeb. Taktické letectvo se zakusuje i do jednotky Republikánských gard a Speciálních republikánských gard. Při jinak velmi úspěšném nájezdu vrtulníků Apache na tanky Republikánské gardy byl jeden stroj nucen nouzově přistát, pravděpodobně pro poruchu motoru. Piloti padají do zajetí a téměř neporušený stroj, údajně setřelený pastevci dobytka, se stává nadmíru vděčným objektem irácké propagandy. Američané jej za několik dní raději sami ničí.

Michal Kubal, Bagdád: Ukořistěný supervrtulník Apache v rukou propagandy – zázračná puška „Brno“ – Pocta Čekoslávi – Když potkáte Staropramen – plechovku za vojáka nebo za tank „Zapamatujte si ten příběh! Obyčejný zemědělec sestřelil moderní stroj na zabíjení starou dobrou puškou československé výroby. Zapamatujte si to! Takhle vypadá odpor iráckého lidu.“ Možná už jsem trpěl

paranoiou, ale zdálo se mi, že oči čtvrtého muže irácké mocenské hierarchie vyhledaly při slově „československé“ v hroznu novinářů právě nás. Vicepremiér Tárik Azíz zářil nadšením, Iráčanům se podařilo ukořistit jeden ze symbolů technické nadřazenosti americké armády – bitevní vrtulník Apache. Pro irácký režim to byl sladký triumf. Tento stroj se stal symbolem irácké porážky v první válce v Zálivu. Právě vrtulníky Apache zahájily v roce 1991 spojenecké útoky na irácké pozice, právě ony udělaly první díry v systému irácké protivzdušné obrany, právě Apache při svém prvním nasazení v ostrém boji zničily stovky iráckých tanků. Teď slavila irácká propaganda svátek. Státní televize donekonečna opakovala záběry pokořeného stroje, kolem křepčila skupinka vesničanů, mávali kalašnikovy a starými opakovačkami a provolávali slávu Saddámu Husajnovi. Vrtulník na sobě neměl stopu střelby, viditelně musel přistát kvůli technickým potížím. Oficiální irácká verze ale byla jiná. Poprvé ji předložil právě vicepremiér Azíz a do večera se jí dostalo pocty nejvyšší – v jednom z projevů ji zmínil i sám Saddám Husajn. Irácká propaganda stvořila novou legendu – legendu, ve které hrály hlavní roli americký stroj na zabíjení, hrdinný irácký stařík-zemědělec a neméně stará opakovačka, která se kdysi vyráběla v brněnské zbrojovce a podle toho dostala v Iráku své jméno – „Brno“. Běžný Iráčan toho o České republice moc neví. Už jsme se naučili říkat, že jsme z Československa a spoléhat se, že kdysi velmi čilá obchodní výměna zanechala v některých lidech stopy. Súdánec Ahmed, který v našem hotelu sbíral špinavé prádlo do čistírny, však na naše „Czechoslovakia“ reagoval velmi podrážděně: „Vy jste se přece už dávno rozdělili, už je jenom samostatná Česká republika a Slovensko. Znám Pavla Nedvěda, výborný fotbalista. Dívám se potají na íránský satelit, dávají italskou ligu,“ dodal spiklenecky. Ahmed ovšem představoval výjimku. Většina lidí nevěděla ani o Československu. A protože pro Araby je hanbou něco nevědět, nezlobili jsme se ani, když někteří reagovali slovy: „Čekoslávia! Ano, Sofie je velmi krásné město.“

Existoval nicméně zaručený způsob, jak získat sympatie místních. Seděli jsme v kuřecí restauraci a zrovna jsme dojídali hustou krémovou polévku. Od vedlejšího stolu se k nám naklonil stařík v tradičním oděvu. Takových jako on bylo všude plno, ten den přijeli vesničané do Bagdádu demonstrovat podporu Saddámu Husajnovi – přijeli zabít své ovce, dát jejich maso příslušníkům Saddámových milicí na obranných pozicích v ulicích města. Vesničan na našeho překladatele spustil dost zhurta. Mluvili arabsky, ale některým slovům nešlo nerozumět. Jako například „Amerikán“ v dědově otázce a „la“, arabské „ne“, v odpovědi, za kterým následovala „televizion čík“ („Česká televize“). A na konci věty pak klíčové slovo celé promluvy, které otevíralo srdce místních stejně spolehlivě jako sezam bránu jeskyně v pohádce Tisíce a jedné noci: „Brno“! Dědova tvář se rozjasnila, začal radostně opakovat „Brno“ a ukazovat po americku vztyčený palec. Následující konverzaci pak náš Abú shrnul do krátké verze: „Říkal, že kdyby jste byli Američani, že vás rozkouše vlastníma zubama jako to kuře. Ale řekl jsem mu, že se u vás vyrábělo „Brno“. Tvrdil, že má doma tři a že všechny ještě fungují. Nakonec se pak ptal, jestli jste ná-hodou nepřivezli nějaké další, že by si od vás koupil...“ Irák není jedinou zemí třetího světa, kde má mauserovka z výzbroje prvorepublikové armády výborné jméno. Například v Etiopii nám ji hrdě ukazovala spousta lidí. Místní jí říkají „čeko“ a dodnes nezapomněli, že jim tehdejší československá vláda dodávala zbraně, když bojovali proti Italům. Na Blízký východ se tyto opakovačky začaly vyvážet až po 2. světové válce, od té doby se ale staly součástí národní historie. Hlavně v Iráku, kde je „Brno“ tak populární, že se o něm zpívá i v jedné lidové písničce – jak jde mladík bojovat, ale nebojí se, protože má s sebou „Brno“, a to je dobrá a spolehlivá zbraň. Česká republika v průběhu druhé války v Zálivu naštěstí nesehrála jen tuto militantní roli. V Bagdádu zanechala i stopy mnohem mírumilovnější a chtělo by se říct i typičtější...

Do zahájení náletů zbývaly hodiny, každý v Bagdádu se chystal na život bez vody a elektřiny, každý dokupoval poslední zásoby jídla. I my jsme si na poslední chvíli s ostatními novináři zajišťovali věci potřebné k přežití. Zrovna jsme do pokoje vláčeli osm-desátilitrový sud na vodu, když se na nás u výtahu otočil kameraman italské RAI: „Podívejte, mám moc milý pozdrav z Prahy.“ Hrdě přitom ukazoval na krabici s logem tureckého pivovaru. Když viděl, že nás příliš nezaujal, zkusil ještě poslední trumf – vytáhl jednu plechovku. A byl hned středem pozornosti přecpané recepce. V ruce držel pravé české pivo, plechovku Staropramenu. Ze záruční doby zbýval sotva měsíc, ale bylo to pravé ČESKÉ PIVO. Novináři se obvykle příliš nestarají o záležitosti druhých, tentokrát ale přecpaný výtah ihned ožil. „Kdes to koupil?“ ptal se redaktor španělské veřejnoprávní televize. „Já mám sice radši Pilsner Urkí, ale české pivo v Bagdádu, to je boží zázrak!“ složil zkoušky ze středoevropských reálií reportér argentinského rádia. Sehnat zásobu plechovek s českým pivem se dostalo na čelo žebříčku priorit v přípravách na válku. Jako obvykle vyhrávali ti nejrychlejší – druhý den zásoby došly i v jediném obchodě, který v Bagdádu měl tento poklad na skladě. Vychlazený český ležák se od té doby stal v novinářské komunitě pečlivě dávkovaným luxusem, který si všichni dopřávají jenom při zvláštních příležitostech. Byli jsme mezi šťastnými, sehnali jsme pětadvacet plechovek. Vyplatilo se to. Jak ukázal čas, velmi to pomohlo naší reportér-ské práci. Když Američané obsadili prezidentský palác naproti přes řeku, přitočil se ke mně Daniel, bruselský zpravodaj portugalského veřejnoprávního rozhlasu: „Bydlím až nahoře, v osmnáctém patře a už je ode mě vidět americké vojáky.“ Hned jsem věděl, odkud vítr vane. „Kolik?“ zeptal jsem se. „Dva tanky a snad deset vojáků. Vypadají jako na pikniku, prostě se procházejí kolem, už se ani nenamáhají krýt.“ „Kolik?“ zopakoval jsem klíčovou otázku.

„Jednu plechovku za vojáka.“ To byl poměr, který jsem nemohl přijmout: „Plechovku za tank a jednu navíc,“ prohlásil jsem a podal mu ruku. Stiskl ji a s úsměvem prohlásil něco o východoevropských vyděračích. Odcházel nadmíru spokojený. Ten den jsme poprvé viděli americké vojáky na vlastní oči. Dva tanky a kolem nich chodil jeden voják v pískové uniformě. Hned na začátku jsme si s Petrem řekli, že v Bagdádu vydržíme až do konce války, dokud americké tanky nepřijedou před hotel Palestina. Byl to úžasný pocit, ten okamžik už byl na dosah. Za ty plechovky to stálo, ačkoli nám pak zůstaly poslední tři. Dvě jsme si schovali na poslední noc v Bagdádu. A tu poslední dostal první americký mariňák, který přišel do našeho hotelu.

František Šulc, Jižní Irák: výlet k ropným vrtům – ve stopách 61. praporu – s ochrankou v zádech – snímek pro kolegy rybáře – ropné inferno „Chceš jet s námi na hranice? Můžeš se zajet podívat na hořící ropné vrty,“ zeptal se mě chief Dan Ramsel. „Jasně, že chci. Nejede něco dál?“ Zeptal jsem se. „Dneska ne. Máme zajet k valu, kde zpevňujeme silnici do Iráku. Část nás tam zůstane a část se vrátí.“ Sice to nebyl ten vlak, na který jsem čekal, ale proč se nepodívat k hořícím ropným vrtům. Vždy jsem si přál něco takového vidět. Šel jsem se sbalit a asi za dvě hodiny jsme vyrazili. Opět po známé dálnici A80, která směřuje přímo do Iráku, a které Američané dali jméno Tampa. Asi deset kilometrů před hranicí jsme však z Tampy sjeli a kolem malého kuvajtského vojenského tábora pokračovali po silnici,

která dostala jméno Dallas. Vede také na hranici, ale přejíždí ji několik desítek kilometrů jihozápadněji než Tampa. Nejprve se jede po silnici, která se postupně více a více rozpadá, až se změní ve vyježděné stopy v poušti. Tempo jízdy je kvůli nákladním tahačům dost pomalé, takže oněch přibližně třicet kilometrů jsme jeli několik hodin. Odpoledne jsme se přiblížili k plotu, který ještě před několika dny odděloval Irák od Kuvajtu. Projeli jsme check-pointem, kde společně hlídkovali Britové a Kuvajťané. A pak jsme se napojili na silnici, po které jsme omylem jeli o dva dny dříve, když jsme hledali britské ženisty. Zastavili jsme kousek od valu u kraje silnice. V pískové stěně jsou dva velké otvory, které v první fázi útoku prorazili buldozery řízené dobrovolníky ze Seabees. Cesty, které vedou skrz proražený val, jsou označeny oranžovými tyčkami. Večer se na ně dají trubičky s chemikáliemi, které ve tmě matně svítí. To proto, aby se tu dalo projet i v noci. Za válem je na dvou místech zasypaný příkop, který měl sloužit jako protitanková past. Kolem valu vede prašná silnice, po které se dá jet do srdce Iráku. Dva buldozery nahrnují na silnice vedoucí přes val hlínu s kamínky a další těžké stroje ji zpevňují. Vždy když projede nákladní auto nebo cisterna s vodou, která směřuje k hořícím ropným vrtům, je nutné silnici zase zpevnit. Jde tak trochu o sisy-fovský úkol, ale po pár dnech práce prý bude silnice dostatečně zpevněná, aby se dala bez větších obtíží používat. Jdu pěšky na druhou stranu valu. Visí tam velká cedule s nápisem „Vítejte v Iráku od bojujícího 61. [praporu]. Hezký den!“ Pod tím jsou jména lidí, kteří přešli hranici jako první. Nahoře trůní samolepka 74. praporu Seabees a po straně ještě karton s nápisem Seabees. Fotím si to. Přichází ke mně Dan Ramsel, můj „sponzor“ Troy Frazee a Dave Housh. „Uděláš mi fotku?“ Ptá se mě Dave. Přitakám a on k mému velkému překvapení vytáhne rybářský časopis Bassmaster.

„Mám to sebou celou dobu, abych si s ním nechal udělat fotku v Iráku. To mi budou všichni závidět,“ usmívá se. K ceduli se postaví ještě Troy s Danem, a tak dělám fotky všech tří. Dave je stejně jako spousta Seabees vášnivým rybářem. A tahle fotka bude asi patřit k jeho největším trofejím. Vracíme se zpátky. Chci jet k ropným vrtům, ale stále se vykládá technika a pak, námořníci a pěšáci, kteří jedou s námi jako ochranný doprovod, si chtějí dát večeři. Je po půl páté a já mám strach, že za chvíli se setmí a fotky, které tam udělám, budou k ničemu. Připomínám Danovi znovu ropné vrty. Jde to domluvit s velitelem pěšáků a jedním z řidičů ze Seabees. Můj výlet k vrtům totiž není oficiálně v plánu, je to spíše taková pozornost, takže musíme jednat opatrně, aby to někdo nezatrhnul. Konečně můžeme vyjet. Do setmění zbývá asi půl hodiny. Doufám, že to k vrtům stihneme ještě alespoň trochu za světla. Jedeme v náklaďáku. Sedím uprostřed mezi řidičem a Troyem a lituji čtyři příslušníky pěchoty, kteří sedí na korbě s kulometem namířeným dozadu. Musejí spolykat neuvěřitelné množství prachu. Tehdy jsem ještě netušil, že si to za pár dní na stejné cestě vyzkouším také. Nyní si cestuji v poměrném komfortu. Kromě řidiče jsou všichni ostatní mojí ochrankou. Tolik lidí na jednoho obyčejného novináře. Připadám si jako V.I.P. Podezírám je však z toho, že jedou docela rádi, protože se na vrty také chtějí podívat. Takže možná to zase taková oběť není. Silnice je skutečně příšerná a nemůžeme jet příliš rychle. Záři hořících vrtů vidíme z dálky jako maják. Je to strašné, ale spíše než lítost cítím vzrušení. Jde totiž o famózní divadlo, ještě umocněné šerem. Plameny šlehají do výšky desítek metrů. V noci je vidět jejich záře ze vzdálenosti čtyřiceti až padesáti kilometrů a ve dne jsou zase pro změnu dobře viditelné sloupy černého, hustého kouře, které stoupají k nebi a točí se podle toho, kam fouká vítr. Když se blížíme k vrtům, řeknu řidiči, aby zastavil, protože si chci udělat pár fotografií z větší dálky. Hned jak zastavíme, Troy vyleze,

postaví se stranou a pozoruje okolí. Vypadá jako bodyguardi ve filmech. Z korby seskočí tři pěšáci, kteří zajišťují obranu našich zad. Ty manévry mi připadaly trochu legrační, protože fronta je daleko na severu. Nicméně tak legrační to nebylo. Jen pár hodin před naším příjezdem se u vrtů najednou objevila skupina iráckých vojáků. Všechny to docela překvapilo, protože se pohybovali hluboko ve spojeneckém týlu. Ke konfrontaci nedošlo, protože Iráčané zmizeli tak rychle, jak se objevili. Regulérní přestřelka však na tomto místě proběhla v noci. Nebylo to vážné, spíš překvapivé. Jedeme ještě blíže k vrtům. Silnice vede přímo kolem nich. Teplota se zvyšuje a stejně tak ropný zápach. Je to velice nepříjemné, ale na druhou stranu zajímavé. Počítáme hořící vrty. Přímo jich vidíme pět. Celkem by jich mělo být sedm. Později se dozvídám, že jeden z vrtů hoří už dvanáct let. Jde však pouze o zlomek toho, co hořelo v roce 1991, ale pro představu je to dostatečné. Tehdy se v Kuvajtu muselo odehrávat skutečné inferno. Možná i díky velkým zkušenostem hasí vrty v Iráku Kuvajťané. Přes hranice jezdí kolony cisteren s vodou, kterých je na jihu naprostý nedostatek. Jde o poměrně riskantní práci. Kromě toho, že se v oblasti sporadicky střílí, pracují hasiči v lidsky naprosto nepřátelském prostředí – v horku, dýmu a ropných zplodinách, které jsou karcinogenní a jejichž mastné částečky se ukládají na plicích. Hasiči přitom musí pracovat blízko hořícího vrtu, který postupně ochlazují a plamen nakonec uhasí řízeným výbuchem. Potom tryskající ropu znovu horečně ochlazují vodou, aby se opět nevznítila. Pokud by se tak stalo, nastal by výbuch, který by mohl mít pro lidi okolo tragické následky. Hašení trvá velice dlouho. Na konci války stále ještě z přibližně sedmi vrtů hořely dva, ale i ty se podařilo úspěšně uhasit. V Kuvajtu v roce 1991 hustý kouř zastínil slunce, takže ani ve dne nebylo na krok vidět. Tentokrát nehořelo tolik vrtů, aby slunce zmizelo, ale i přesto kouř vytvářel na obloze zvláštní efekt, viditelný v místech vzdálených desítky kilometrů od požáru.

Obloha září jasnou modří, jenom slunce se skrývá v oparu. Všude kolem na obzoru se však převalují černé mraky, jako by se ze všech stran řítila bouřka. Divná je na tom jedna věc. Pokud jsme nasedli do auta a jeli vstříc těmto mrakům, nepřibližovaly se. Naopak. Obloha nad námi zůstávala stále čistě modrá. Udělám ještě pár fotek a už za tmy se otáčíme a vracíme zpátky k valu. Občas se podívám do zpětného zrcátka, ve kterém se odrážejí rudé plameny. Přijíždíme na místo, všichni jsou už připraveni odjet a čekají jenom na nás. Na irácké straně hranice zůstává několik lidí z našeho konvoje. Jsou to hlavně pěšáci, kteří přijeli s námi a dva námořníci z ochranného doprovodu. My ostatní míříme zpátky. Přesedám si do humvee upraveného jako pick-up. Troy s Danem tam už sedí. Master-sergeant Thai přichází až po mě. Vyrážíme a za námi jede asi šest tahačů s prázdnými přívěsy. Mohli bychom jet rychle, ale vzhledem k tomu, že tam prakticky není silnice, pohybujeme se chvílemi krokem. Přejíždíme hranici a tahače rozsvítí světla na střeše. V dálce hoří ropné vrty a rudá barva se rozlévá po celém obzoru. Když zatáčíme, vidím všechny tahače. Připomíná mi to vánoční reklamu na Coca-Colu se Santou a náklaďáky ověšenými žárovkami. Po nějakém čase, který mi připadal jako věčnost, najedeme na silnici a blížíme se k dálnici A80. Ve chvíli zrychlíme. V autě se cítím velice příjemně, až na to, že sezení na lavici z latí, která je po každé straně humvee, není zrovna nejpohodlnější. Zvláště, když člověk jede hodiny přes výmoly. Z ničeho nic přichází zpráva, že v Campu 93 vyhlásili chemický poplach, protože se tam objevil neznámý plyn a existuje podezření, že někdo použil zbraně hromadného ničení. Máme zákaz vrátit se zpět. Zastavujeme v odstavném pruhu na dálnici a čekáme. Pokud by se potvrdilo, že jde skutečně o chemickou látku nebo by analýza trvala příliš dlouho, museli bychom jet na noc do jiného tábora. Stojíme u dálnice asi pětačtyřicet minut. Master-sergeant Thai občas volá do Campu 93, ale odpověď je vždy stejná: Nic nevíme,

čekejte. Pak zavolají, že je všechno v pořádku, a my se můžeme vrátit. Nasedáme do aut a jedeme. Po příjezdu děkuji Danovi za to, že mi pomohl, abych se dostal k vrtům. „Bez problémů. Alespoň máš nějakou reportáž,“ řekne mi. Má pravdu. Je to lepší než nic. Už mě nebaví sedět na hranicích.

Barbora Šámalová, Camp Dauhá: západní pevnost v poušti – kapitán Dent a kondomy z Texasu – Kaplanka „Kopřiva“ Farewellová – Podezřelí a zadržení – Jak jsme přišli o záběry Jedeme do amerického Campu Doha natáčet rozhovor s generálem Cornellem Wilsonem, velitelem účelového uskupení CJTF/ CM (Combined Joint Task Force/Consequence Management), jehož součástí je i česko-slovenský prapor. Na rozhovor a povolení ke vstupu do tábora jsme čekali několik dnů. Jede s námi i kolega z Českého rozhlasu Vítek Pohanka a doprovází nás tiskový mluvčí naší jednotky major Lávička, který rozhovor zprostředkoval. Camp Dauhá leží pár kilometrů za Kuvajt City. Je rozlehlý a ostře střežený. V současnosti se v něm nachází kolem dvanácti set vojáků, o několik set víc než byla původní kapacita. Ještě před časem tu bydleli i naši chemici, kteří se pak přestěhovali do města. Vidím, že tu měli přeci jen větší zázemí, než mají v Mišrifu. Dobře působí hlavně velký sportovní areál s posilovnou i basketbalovým hřištěm. Stěny jsou pomalované barevnými znaky jednotlivých amerických jednotek. Většina vypadá dost fantasticky. Třeba svalnatá postava, připomínající Barbara Conana, který na kusy trhá mrtvolu, vyvolává dojem, že by autor potřeboval psychiatra. Všimnu si cedule varující vojáky, aby se na veřejných místech nebavili o služebních záležitostech: „Nepřítel stále naslouchá. Nikdy

nevíte, kdo sedí vedle vás.“ Připomíná to barevné spojenecké plakáty z 2. světové války. „To je proto, aby vojáci nevyzvonili služební tajemství před někým, kdo sem nepatří,“ vysvětluje major Lávička. Navzdory tomu se úniku informací dá zabránit jen těžko. Většinou stejně nejde o nic jiného než obyčejné šíření fám. „O čem si asi chlapi mohou povídat u oběda než o rodině, ženských a práci?“ krčí rameny jeden z amerických vojáků. „Novináři, kteří tu s námi jsou, nosí uniformy stejně jako my, takže je snadno přehlédnete, když si jdou zacvičit nebo sedí u oběda.“ Čekání na generála Wilsona si krátíme rozhovorem s jeho tiskovým mluvčím. Kapitán Eric Dent pochází z Texasu a vystupuje extrémně zdvořile. Nabízí nám vodu, ale místo kelímků každému věnuje velkou dvoulitrovou láhev. „To je texaská voda. V Texasu máme všechno velké,“ zavtipkuje. Za chvíli přichází generál Wilson, vysoký, urostlý Afroameričan s dobráckým výrazem ve tváři. Spolupráci s česko-slovenským praporem si náramně pochvaluje. „Jsou to opravdoví profesionálové. Jsem velmi rád, že s nimi mohu spolupracovat,“ sklání jednotce poklonu. Za patnáct minut je po rozhovoru. Major Lávička nám udělá společnou fotografii s usmívajícím se generálem a loučíme se. Ještě chvíli si povídáme s kapitánem Dentem o jeho rodině. Manželku se synem neviděl už šest měsíců. Právě se stěhují z Texasu do Severní Karoliny, kde bude mít po válce nové působiště. Před odchodem žádáme o povolení natočit pár obrázků ze základny. Kapitán souhlasí, ale musíme si přečíst seznam objektů, které se nesmějí filmovat. Jako na všech vojenských základnách i tady je zakázané téměř všechno. Žádná bitevní technika, kryty, vysílače. Žádné celky, z nichž by se daly odvodit strategicky významné informace. Ve dveřích si kapitán Dent ještě vzpomene na vtip o texaské zálibě ve velkých věcech. Chvíli bojuje sám se sebou, ale nakonec přemůže ostych a vypráví.

„Putin telefonuje Bushovi: ,Georgi, mám na tebe velkou prosbu. Potřebujeme pomoc, ale asi nebude v tvých silách,‘ říká mu. ,Jen povídej, Vladimire. Pro tebe udělám všechno,‘ odvětí Bush. ,Potřebujeme milion kondomů,‘ říká Putin. ,Není problém‘ na to Bush. ,Ale musíme je mít zítra‘ pokračuje Putin. ,Ani to není problém‘ odpoví Bush. ,Ale všechny musejí být červené a třicet centimetrů dlouhé‘ prohlásí Putin. ,Nedělej si starosti. Zítra je budeš mít, Vladimíre‘ slibuje Bush a obratem volá do Texasu svému příteli, který vlastní továrnu na výrobu kondomů. „Poslyš, do zítřka vyrobíte milion červených kondomů dlouhých třicet centimetrů. A co je nejdůležitější – na všechny napíšete Made in Texas, velikost S!“‘ Pánové řičí smíchy. „Tak to prostě v Texasu chodí. Všechno musíme mít největší,“ dodává kapitán Dent, když nám podává ruku na rozloučenou. Zbývá ještě natočit pár záběrů a rychle pryč. Jenže neuplynou ani dvě minuty a už u nás brzdí tři džípy bezpečnostní služby. Vyskočí z nich tři vojenští policisté s pistolí u pasu a vyptávají se, co jsme zač. Připadáme si jako chyceni při činu, i když jsme nic neprovedli. Major Lávička se představí a vysvětluje situaci. Zdá se, že to nestačí. Pravděpodobně nám chybí jakýsi papír – prohlášení, že jsme se seznámili s pravidly platnými pro pohyb na základně. „Je mi líto, ale musím vás požádat, abyste si nastoupili a jeli se mnou,“ zavelí jeden z důstojníků. Nastupujeme do džípů a odjíždíme ke služební místnosti bezpečnostní služby. Vypadá trochu jako cela předběžného zadržení. Ve službě je statná, asi třicetiletá kapitánka Farewellová. Typ dobře živených žen, které se v americké armádě vyskytují poměrně často. Kvůli jejich robustní postavě pro ně čeští vojáci našli celkem výstižný výraz „hamburger female“. Důstojnice zlostně rozhazuje rukama a

přechází po místnosti jako podrážděná lvice. „Jak si to představujete? Jak jste se vůbec dostali na základnu? Kdo vám dal povolení?“ křičí. Major Lávička vysvětluje, ale kapitánka odmítá poslouchat. Pořád, rázně pochoduje po místností a vykřikuje cosi o porušení předpisů. Připadáme si jako špióni dopadem na nepřátelském území. Snažíme se sehnat kapitána Denta, aby vysvětlil, že jde o nedorozumění. Eric má ale vypnutý mobil. Chvíli trvá, než se objeví. Farewellové dochází trpělivost. Ochranka nakonec bere naši kameru a prohlíží záběry, které jsme pořídili. Moc jsme toho nestihli. Skupinka vojáků kráčí po chodníku, kolem projíždí džíp, americká vlajka, britská vlajka... Ukazuje se, že ani důstojníci se neshodnou, co se smí a co už ne. Největším problémem je záběr britské vlajky. V pozadí totiž vyčuhuje stožár telefonního vedení – prý strategicky významná informace, která by se mohla zneužít. Marek brblá, že kdyby chtěl, natočí si stožár i zvenku a nikdo si toho ani nevšimne. Brblání tady ale nezabírá. Diskuse se rozpoutá i nad dalšími obrázky. Například kryty byly ještě minulý týden zakázané, dnes už prý nejsou. A nebo je to naopak? Je vidět, že si to nepamatují ani ti, kdo by měli dohlížet na dodržování pravidel. Vítek Pohanka trpí. Spěchá, potřebuje se vrátit do hotelu a živě vstoupit do vysílání. Jako rozhlasák je v tom nevinně. Po hodině diskutování a přejíždění pásky tam a zpátky nám ochranka pro jistotu smaže všechno. Nakonec je to nejsnazší a nejrychlejší cesta ven. Kapitánka se pořád tváří výhrůžně. Asi máme být rádi, že jsme vyklouzli tak snadno. Musíme odsud co nejrychleji vypadnout. I tak jsme ztratili dost času. Je to zklamání, nenatočili jsme nic, ale aspoň máme rozhovor. Kapitán Dent nás pro jistotu vyprovodí za hlavní bránu a kvapně se s námi loučí. Omlouvá se za nepříjemnosti, které nás tu potkaly. Ve skutečnosti máme pocit, že nepříjemnosti jsme způsobili spíš my jemu. Nasedáme do auta, kapitán zdálky mává. V tváři se mu zračí úleva, že konečně odjíždíme.

25. BŘEZNA, UTERÝ: DEN ŠESTÝ PÍSEČNÁ BOUŘE Mohutná písečná bouře zasahující především střední Irák způsobuje další zdržení americkým jednotkám, postupujícím z jihu a západu na Bagdád. Letectvo i pozemní jednotky řeší problémy s orientací, hrozí neustálé nebezpečí vzájemné kolize. Tempo operací výrazně vázne, boje však neustávají. Abramsy 7. kavalerie překračují Eufrat a stojí osmdesát kilometrů jižně od Bagdádu, u Násiríje se za Eufrat probíjí i námořní pěchota. Task Force Tarawa v jednom z měst dobývá nemocnici, používanou iráckými vojáky jako bojovou základnu. Zajatci na sobě mají kombinaci uniforem a civilních šatů, což zvyšuje obavy z útoků záškodníků ze zálohy. Britové svírají Basru a přebírají tíhu operací v celé jižní oblasti. Americké jednotky se totiž vydávají na sever, na Bagdád. Části předměstí Basry jsou už v britských rukách, ale situace zůstává složitá. Z obklíčené Basry prchají civilisté a iráčtí vojáci hájící město do nich střílí. Do bojů zde zasahuje i námořní letectvo z letadlové lodi USS Constellation a ničí „tři námořní cíle“ na řece Eufrat. Britové tam později najdou zničenou luxusní jachtu Saddáma Husajna. Koaliční letectvo tento den podniklo na 1400 misí, útočilo na vládní a velitelské cíle v Bagdádu a množství menších vojenských cílů včetně odpalovacích zařízení pro rakety. Ministr obrany Donald Rumsfeld varoval, ze zpravodajské zdroje disponují informacemi, ze po přiblížení fronty k Bagdádu by Iráčané mohli použít chemické zbraně. Přichází další český příspěvek do záplavy válečných informací: jistá česká firma do Kuvajtu dodala několik tisíc zastaralých masek. Ostuda je na světě.

Michal Kubal, Bagdád: Chemický útok nebo písečná bouře? – Svět přes žlutý filtr – zatmění

oblohy – Zapálená ropa a chytré zbraně Marně jsem vzpomínal, který bojový plyn barví vzduch do žluta, a měl jsem nepříjemný pocit, že při silné koncentraci všechny. To bylo to jediné, co mě napadlo, když jsem vyšel z místnosti, kde do nás ministr informací naléval další porci irácké propagandy. Venku mě čekal šok – všechno dostalo žlutý nádech. Vypadalo to, jako kdyby na nebi začal řádit šílený osvětlovač. Anebo spíš jako kdyby se naplnily nejčernější předpovědi a Saddám opravdu použil chemické zbraně přímo v ulicích Bagdádu. „Každopádně už sis dejchnul, tak je to jedno,“ říkal jsem si, když jsem se pokoušel rozeznat ve vzduchu vůni hořkých mandlí nebo tlejícího sena. To byly ty základní věci, které jsem si pamatoval o rozpoznávání zbraní hromadného ničení. Nic ale cítit nebylo. Postupně se mi vybavovaly i další poučky ze školení u armádních chemiků v Liberci. Ve vzduchu může být vidět barevný mrak, lidé kolem kašlou, tráva je jakoby spálená, zvířata hynou. S obavami jsem sledoval okolí. Lidé nekašlali, tráva zůstávala zelená i přes tu žlutou clonu, ptáci zpívali a vesele poletovali po obloze. Všechno by tedy mělo být v pořádku. Visel tu ale ten žlutý závoj a s ním i otázka. „Co to je?“ zeptal jsem se Abúa, který chvíli po mě dorazil do auta. „Písečná bouře. Teď je jejich období, kolikrát trvají i celé týdny.“ Nechápavě jsem pohlédl na průvodcovu tvář a pak na Petra. Petr pokrčil rameny, Abú nevypadal, že by si tentokrát dělal legraci. Tak tohle byla písečná bouře. Mluvilo se tu o ní už několik dnů. „Blíží se písečná bouře,“ pokyvovali významně hlavou místní, když se večer zvedal západní vítr a s postupující noční hodinou neustále sílil. Spoléhalo tu na ni hodně lidí: „Zastaví Američany. Vrtulníky nemůžou létat, tankům se zanášejí filtry, to je úplně ochromí,“ tvrdil nám Mr. Husejn, náš „průvodce“ z ministerstva informací. Stále jsem čekal na tuny písku, které ostrý vítr přižene odněkud z pouště a které během pár hodin změní město k nepoznání. Nic. Bezvětří, jenom lehounký vánek ovíval tváře. A pak ta žlutá barva.

Všichni fotografové z ní úplně šíleli: „To je neskutečné světlo. Úžasná podívaná. Takhle nějak si představuju začátek apokalypsy,“ prohodil svým obvyklým tichým hlasem prošedivělý James Nachtwey, největší hvězda současné válečné fotografie. A šíleli i ti, kteří bouři vůbec neviděli. Mluvil jsem pak s několika kolegy, kteří se do Bagdádu nedostali a čekali v okolních zemích. Vyprávěli, že při představě toho světla jako z jiného světa jenom vyli zoufalstvím. Bylo to odpoledne, když jsem se dočkal i písku. Vysílali jsme zrovna živý vstup do Zpráv. Vítr začal sílit už několik hodin předtím, teď ale foukal tak, že se skoro nedalo stát na speciálním stupínku před kamerou. Stál jsem tedy široce rozkročený za ním a vykládal o reakcích na bombardování: „V ulicích se zatím neobjevuje žádná těžká vojenská technika...“ V tu chvíli mě zasáhl silný poryv větru, takový, že jsem musel vyrovnávat stabilitu. Kromě toho jsem se zrovna nadechoval, ale místo potřebného kyslíku jsem dostal porci jemného písečného prachu. V tu chvíli jsem měl jedinou jistotu: po tomhle už nemusím večeřet. Ten den v Bagdádu vůbec nezhasly pouliční lampy. Ve čtyři odpoledne jindy ještě připalovalo sílící slunko, dnes ale město zahalila temnota. Žlutá potupně tmavla, až se dostala k temnému odstínu oranžové. Nebylo vidět na padesát metrů, jediné body, které v dálce vymezovaly pokračování ulice, byly právě lampy veřejného osvětlení. Jejich záře se omezila na pouhou siluetu svítilny a jenom obtížně si prorážela cestu bariérou písku. Ten už byl úplně všude, pronikal sebemenší škvírou. Dveře na náš balkon stály relativně v závětří, natočené bokem ke směru větru a navíc je chránila betonová bariéra. Kvůli anténě od satelitního telefonu, kterou jsme museli vystrčit na balkon, jsme ale dveře nemohli úplně zavřít. „Tak si teď můžeme s kamerou zahrát beach volejbal,“ vrčel po dvou hodinách Petr a ukazoval na sílící vrstvu jemňounkého písku, který se usazoval všude po pokoji a který představoval pro citlivou televizní techniku skoro nejvyšší ortel. Bouře nepřinesla jenom komplikace, minimálně s jedním

problémem nám pomohla. Bylo to druhý den bombardování, když se po jedné vlně náletů objevily všude okolo města sloupy hustého černého dýmu. „To snad museli zasáhnout skladiště ropy. Je to ale divný, jsou v pravidelných rozestupech,“ kroutil hlavou Petr, „Nebo, že by už Saddám zapálil tu ropu?!“ Podivných příkopů jsme si všimli hned po příjezdu do města. Obehnané ostnatým drátem, hlídané dvěma vojáky, byly k vidění v různých částech metropole. U některých stál vedle ještě zvláštní násep, ze kterého trčela trubka s kohoutem. „Viděli jsme, jak u některých příkopů stojí cisterna a něco do nich napouští,“ potvrdil nám naši domněnku český konzul, se kterým jsme se sešli druhý den našeho pobytu v Bagdádu nad kávou v hotelu alRašíd, „Když jedete okolo, vidíte tu černou hmotu a hladina se vůbec nehýbe. To je ropa.“ Otázkou, co chce Saddám s ropou v ulicích Bagdádu dělat, jsme se nezabývali jenom my. Řešili ji hlavně američtí velitelé. Ještě před naším odjezdem zveřejnil Pentagon informaci, že Saddám chce zapálit ropu v ulicích ve chvíli, kdy ztratí kontrolu nad městem. Tohle všechno se nám honilo hlavou, když jsme jeli k nejbližšímu sloupu dýmu. Žádné bombardování, žádná skladiště ropy. Kolem jednoho příkopu stála skupinka vojáků a dívala se do hustého černého dýmu, který se valil v mohutných chuchvalcích směrem k obloze. Dva vojáci odháněli od plamenů skupinku dětí, která si tam přiběhla hrát. A o kus dál už odkryli zem z jednoho z těch tajemných valů s kohoutkem. Byla v něm taky ropa, připravená na zapálení ve chvíli, kdy vedlejší příkop dohoří. „To udělal Saddám, poškodí tak navádění amerických bomb. Ten kouř vytvoří clonu a navádění laserem bude úplně k ničemu,“ vysvětlil nám iráckou strategii Abú. Volal jsem do Prahy a dozvěděl se, že kouřová clona může opravdu ztížit navádění bomb, které pracují s laserovými zaměřovači. Ale těch už mají Američané jenom minimum. Většinu chytrých bomb už navádí systém GPS, který zadá počítači přímo v raketě přesnou polohu

zaměřeného objektu a neustále koordinuje dráhu letu. Úspěch mise pak nezávisí na ničem dalším, ani na mracích, ani na kouři. Saddám byl ale očividně jiného názoru. Od toho dne se Bagdád halil do závoje hustého černého dýmu. Smog vytvořil za pár hodin tak hustou clonu, že jí nepronikly ani sluneční paprsky a teplota klesla ze dne na den o dobrých deset stupňů. Poprvé od příjezdu jsme museli vytáhnout bundy. Písečná bouře znamenala vysvobození z únavných veder. „Sežeru za den kila písku,“ pokřikoval radostně Diego, technik španělské vysílací agentury, „ale tomu řeknu zítra na záchodě zase adios. Zato kouř se mi usazuje na plicích a z toho opravdu nemám dobrý pocit.“ Trvalo to snad čtyři nebo pět dnů. Pak najednou začalo pršet. Stál jsem na střeše ministerstva informací, asi pět minut před živým vstupem a díval se, jak se má čerstvě vypraná košile barví do hnědá. Poprvé v životě jsem viděl pouštní bouři a díky ní jsem poprvé v životě viděl pršet bláto. Padající voda ale za dvě hodiny úplně vyčistila vzduch. Druhý den už se na ulicích začala objevovat umytá auta, první pořádkumilovní majitelé začali oplachovat vývěsní tabule svých obchodů, v jednom z obchodních center dokonce místní hasiči spláchli usazený prach i z chodníků. Bagdád poprvé od začátku války volně vydechl. Trvalo to ale sotva dva dny – pak už město zase zahalil kouř z dýmajících Saddámových pozdravů.

František Šulc, Kuvajt, Camp Moreell: Návrat na hlavní základnu – Kameramani a fotografové námořnictva – Chief Elliotová, vrchní cenzorka – Co dělají námořníci v poušti? Potřeboval jsem zajet do Campu Moreell, protože jsem s sebou měl

jenom málo věcí. Původně měli jezdit konvoje neustále a vždy se po pár dnech vracet zpět. Nyní to ale vypadalo, že všechno bude jinak a že pokud konečně chytím nějaký vhodný „vlak“, tak se nebudu moci do Iráku vrátit minimálně týden. Nakonec jsme měli štěstí. Do Campu Moreell směřoval maličký konvoj třech civilních vozidel, jehož hlavním úkolem bylo dovést na základnu poštu od námořníků směřující do USA a naopak vyzvednout poštu z domova. Pak se ale ukázalo, že to tak jednoduché nebude. Nastaly komplikace s naším místem. Do dodávky bychom se prý nevešli. „Když si seženete auto, můžete jet,“ řekl Troy Frazeemu. A tak sháněl auto. Jediné, co bylo k mání, byl náklaďák se sklápěcí korbou. Troy už měl v ruce klíče, ale jestli se mu něco rozhodně nechtělo, tak to byla jízda tímhle vehiklem do Campu Moreell. Proto se za každou cenu snažil najít pro nás někde místo, což se mu nakonec podařilo. Klíče vracel s velkou úlevou. Pouze jsme se museli zmáčknout na zadním sedadle dodávky, které se obvykle nepoužívá, a pokud ano, tak pro tříleté děti. Vyrazili jsme na jih. Přijeli na leteckou základnu a projeli jsme kolem cedule „Camp Moreell. Seabees. Budujeme a bojujeme.“ Tábor vypadal velice opuštěně. Ještě před týdnem kypěl životem a nyní v něm byla asi tak třetina lidí. Šel jsem najít chief journalist Lorraine Elliot, která měla u našeho praporu na starosti mediální záležitosti. Byla fotografkou a na konci dubna se po dvaceti letech u námořnictva chystala do důchodu. Těšila se na to, jak bude odpočívat na Floridě. U námořnictva i dalších složek amerických ozbrojených sil mají ostatně tradičně dobře zvládnutou mediální politiku. Každý prapor má vlastního fotografa. U našeho to byl fotograf 2. třídy Jacob Johnson a u 74. praporu Eric Powell. Námořnictvo vydává svůj interní časopis All Hands, ve kterém se všichni fotografové snaží uveřejňovat své fotografie. All Hands je tištěn na křídovém papíře a působí velmi exkluzivně.

Námořnictvo zaměstnává ještě další dva týmy fotografů a kameramanů, které si říkají Combat Camera Group – Pacific and Atlantic, neboli Bojová skupina fotografů a kameramanů Tichomoří či Atlantiku. Jde o mladé lidi, kterých je například v ticho-mořské skupině 42. Jejich úkolem je postupovat s jednotkami co nejvíce vpředu a dokumentovat jejich činnost. Nafocené a natočené materiály posílají okamžitě zpět do USA, kde se vyhodnocují. Díky nim vědí doma velice rychle, co se povedlo a nepovedlo. To je na druhou stranu problém pro tvůrčí ambice fotografů a kameramanů bojových skupin. Jejich práce totiž většinou dostane nálepku „tajné“ nebo „důvěrné“ a do médií se nikdy nedostane. Nicméně občas námořnictvo naopak materiály televizím, časopisům a novinám předává. Těch případů není mnoho. Příslušníci bojové skupiny musejí projít speciálními kursy a samozřejmě musejí mít vzdělání v oboru. Ještě v Kuvajtu jsem se potkal s fotografem a kameramanem z tichomořské skupiny Aaronem Ansarovem a Andrewem Meyersem. Oba už byli předtím v podobných situacích a oba se na svou práci velmi těšili. Na rozdíl od Meyerse měl Aaron Ansarov ještě ke všemu rodinu. Dvouletého syna a ženu, která ovšem také slouží v námořnictvu a během války v Iráku působila na lodi v Perském zálivu. O syna se musejí starat jeho rodiče. Ptal jsem se ho, jestli nemá strach, že ho jeho syn nepozná, až se vrátí domů. „Prakticky každý den volám domů, stejně jako moje žena. Posíláme e-maily, videonahrávky a fotografie, aby na nás nezapomněl. Zatím je ale příliš malý,“ řekl mi Aaron. Fotografové a kameramani ozbrojených sil jsou samozřejmě ozbrojeni. Aaron s Andrewem měli k dispozici zmenšenou verzi standardní útočné pušky M-16 a pistole. Když vyrážejí do boje, vypadají jako nosiči, obtěžkáni zbraněmi a vybavením. Nezdá se ale, že by jim to příliš vadilo. Pokud možno nebojují, jenže když to nejde jinak, vymění jenom pracovní nástroje. Koneckonců jsou na to vycvičeni. Našel jsem chiefa Lorraine Elliotovou v jejím stanu. Začal jsem si

stěžovat, že se celá věc nevyvíjí podle mých představ a jestli s tím může něco udělat, třeba se pokusit mě dostat jinam. Řekla, že to zkusí a zavolala svým nadřízeným na velitelství. Tam jí bylo řečeno, ať počkáme, že vše ověří a zavolají zpět. I když měla jít za pár týdnů do důchodu, nemohu si stěžovat na to, jak se o mě starala. Těsně před zahájením útoků na Irák přišlo nařízení, že texty novinářů se musejí kontrolovat, což mezi námi vyvolalo určité pozdvižení. Už je to tady, říkali někteří kolegové. Popravdě řečeno, tak strašné to nebylo. Důvodem zvýšené kontroly bylo oficiálně to, že jeden fotograf udělal obrázek z velitelství, na kterém probíhala jakási tajná porada. Fotografie se objevila mimo jiné i na titulní straně The New York Times a vojáci při pohledu na ní s hrůzou zjistili, že tam vykukuje docela dobře čitelná mapa. Problém byl ovšem v tom, že nikdo fotografovi neřekl, že tuto scénu nesmí fotit. Nicméně, i kdyby se tohle nestalo, určitě by podobný rozkaz stejně přišel. Američané se novináře u jednotek nesnažili nijak výrazněji ovlivňovat. Asi největší nepříjemností bylo zablokování satelitních telefonů těsně před ofenzivou a po jejím začátku. Rozkaz je rozkaz, a tak vždy předtím než jsem něco posílal domů, musel jsem někde nalézt chiefa Lorraine Elliotovou a přeložit jí text. Začal jsem jí říkat „vrchní cenzorka“ a ona to neměla ráda. Kdo by také měl. Bylo to ovšem v legraci, protože asi nejvážnější zásahy do mého textu byly následujícího typu: „My nejsme vojáci. Jsme námořníci,“ řekla mi jednou, když jsem v textu použil slovo vojáci a hovořil o Seabees. „Já vím, chiefe. Problém je, že je to u nás krajně nezvyklé, nějak to musím vysvětlit. Nemáme námořnictvo a vůbec, co dělají námořníci v poušti? Není to divné?“ odvětil jsem. Pokrčila rameny, ale přesvědčená rozhodně nebyla. Poznamenala něco v tom smyslu, že by bylo ode mě vůči námořnictvu hezčí, kdybych napříště používal slovo „námořník“ a ne „voják“. „My nejsme pěchota, nebo letectvo,“ dodala. Její dohled nade mnou musel být založen na důvěře. Jediný admirál

Charles Kubic uměl česky jednu větu: „Jak se máte,“ jinak nikdo. A vlastně ještě můj „sponzor“ Troy Frazee si od manželky před mým příjezdem nechal poslat několik českých frází. Byly ale takového typu, že se zaručeně v mých textech nikdy neobjevily. Čeština byla proto pro všechny řečí z jiné planety. Každý svůj text jsem proto musel překládat a kdybych nechtěl hrát fair-play, mohl jsem použít různé triky a dohlížitele snadno oklamat. Mohl jsem si v angličtině vybásnit cokoli a domů poslat úplně něco jiného. A asi by to bez problémů prošlo. V Campu Moreell jsme pobyli několik hodin. Toužebně očekávaný telefonát z velitelství se ovšem nekonal. Musel jsem se vrátit do Campu 93, protože tam byla přece jenom větší šance na to, že chytím nějaký vhodný „vlak“. Chief Elliotová slíbila, že dá hned vědět, jakmile se něco dozví a mě nezbylo než doufat.

Barbora Šámalová, Kuvajt, základna Mišrif: Mezi českými vojáky – Pověsti o chemických zbraních – Telefonát z posilovacího stroje – Ostudná dodávka českých masek Trávíme další den u našich vojáků v Mišrifu. Je devět ráno, obloha úplně temná. Vypadá to, že se schyluje k bouřce. V hale přibyla volejbalová síť, ping pong, stolní fotbal a pár posilovačích strojů. Jednotka je koupila, aby si vojáci měli čím zkrátit volné chvíle. Přibylo také několik filmů, takže v místním kinosále se může zase promítat. V noci byl znovu letecký poplach. Chemici strávili v krytu tři hodiny. Jinak se ale nic neděje. Marek točí slovenské vojáky, jak mastí stolní fotbal. Ptám se kluků, jak jim to jde, ale dělají, že mě neslyší. Tváří se statečně, ale je vidět, že kamera je trochu znervózňuje. Jeden z nich dostává už čtvrtý gól. Radši se stáhneme jinam, ať nepřekážíme.

Televize informuje, že spojenecká vojska jsou už jen osmdesát kilometrů od Bagdádu. Podle některých zpráv prý Iráčané hrozí, že pokud útočníci překročí určitou vzdálenost od Bagdádu, použijí proti nim chemické zbraně. Později se z toho vyklube nesmysl, který někdo vložil do úst Chemickému Alímu, ale teď to nikdo neví a šeptanda má ohromnou moc tam, kde chybí přesné informace. Kdyby opravdu přišly ke slovu chemické zbraně, naše vojáky by čekal rychlý přesun do Iráku a zásah v terénu. „Zbraně hromadného ničení považujeme za prostředek poslední obrany. Předpokládám, že by se k němu Saddám Husajn uchýlil až jako k zoufalému kroku v nejvyšší nouzi,“ odhaduje situaci major Lávička. Vyptávám se vojáků, jestli počítají s tím, že by něco takového mohlo nastat, a co by to pro ně znamenalo. „Samozřejmě, že počítáme. Mockrát jsme nacvičovali a jsme na to připraveni. Ale jak bych se zachovala, to těžko můžu odhadnout. Člověk neví, jak bude reagovat, když uvidí umírat lidi. Jestli se s tím vůbec psychicky vyrovná?“ uvažuje nahlas Zuzana, která slouží u jednotky jako zdravotní sestra. „Asi úplně nejhorší by bylo vidět, jak umírají malé děti. Sám mám dvě a něco takového bych opravdu nerad zažil,“ přitakává chemik Václav. Se Zuzanou se jdeme podívat, jak se dezinfikuje dekontami-nační stan venku před halou. Už se blýská a z nebe padají první kapky. Zuzka si navléká křiklavě červenou kombinézu, do ruky bere postřikovač a jde na to. Vypadá to nesmírně fotogenicky, Marek září spokojeností. Volají mi z redakce, abychom se domluvili na telefonickém vstupu do mimořádných zpráv v deset hodin. Praha žije novou kauzou: České gumárny měly dodat do Kuvajtu nekvalitní plynové masky a způsobit tak skandál mezinárodního rozsahu. Nic o tom nevím, ale slibuji, že se to pokusím zjistit. Nechám Marka, ať točí, a jdu vyzvídat za majorem Lávičkou. O maskách slyší poprvé. Velitel Lupuljev je mimo základnu, takže jeho se zeptat nemůžeme. Nejlepší informace určitě bude mít velvyslanectví,

které pomáhalo kontrakt zprostředkovat. Zatím se tam nemůžu dovolat. Venku zuří průtrž mračen. Blýská se a z oblohy se řinou provazy vody. Po několika horkých dnech je to docela příjemné. Blíží se poledne, doma v České republice je o dvě hodiny méně. Hledám tiché místo, odkud bych mohla v klidu udělat živý telefonát, až zavolají z Prahy. V hale je dost hlučno, tak zkouším záchod. Tam pro změnu nastala potopa. Někdo strčil hadici od pračky do umyvadla a voda teče na podlahu. Upozorňuji vojáky, aby s tím šli něco udělat a hledám dál. Nakonec najdu temný kout, který slouží jako posilovna. Je tu prázdno a relativní ticho. Sednu si na lavici na zvedání činek a čekám. Za chvíli volá Petr Kopecký. Představa, že sedím na posilovacím stroji, ho zjevně pobavila. Přepojuje mě do režie. Moderátor se ptá, co je nového u naší jednotky. Asi minutu vyprávím, že všichni vojáci jsou v pořádku, monitorují situaci ve městě, a ti, co mají volno, hrají volejbal a ping pong. Prostě klid. Nic moc, ale snad je to uklidňující zpráva pro manželky a matky chemiků, kteří v televizi s obavami sledují, jak v Iráku zuří válka, a nedovedou si představit, co tady jejich synové a muži vlastně prožívají. „Po tom, co se dočtou doma v novinách, se vůbec nedivím, že jsou tak vyděšení. Když volám domů, jenom vysvětluju, že jsme v pořádku. Nemám ani čas říct něco jiného. Povídám, že se máme dobře, měli jsme jahody k obědu a stejně mi to nikdo nevěří,“ stěžuje si jeden z vojáků. Vypadá to, že dnes se tady nic dít nebude, a tak vyrážíme na ambasádu. Velvyslankyně slíbila, že si na nás udělá čas, aby vysvětlila, jak to s maskami bylo. Na kameru ale mluvit nebude. Vychází najevo, že gumárny nestihly objednané masky vyrobit, a tak zatím dovezly starší typ, ještě ke všemu zapůjčený od pražského hasičského sboru. Zaměstnanci kuvajtského ministerstva ropného průmyslu a jejich rodinní příslušníci tak dostali místo moderních masek CM-6 starší CM-4. Místo mercedesu škodovku, i když funguje taky. „Ty starší masky prostě nevypadají tak dobře, i když funkční jsou,“

vysvětluje velvyslankyně Jana Hybášková. „A pochopitelně pro Kuvajťany, kteří se těšili, jak se v nich budou fotografovat, je to velké zklamání.“ Skandál je to tak jako tak a nebude se vysvětlovat lehce. Velitel Lupuljev mezitím na tiskové konferenci, kterou má každý den po telefonu do Prahy, prohlásil, že by svým vojákům takové masky nikdy nedal. Na kuvajtském trhu to není pro české výrobky zrovna nejlepší reklama. Snadno by se mohlo stát, že české firmy tu ztratí dobrou pověst a už sem nikdy nic nedovezou. Na CM-4 si vzpomínám ještě ze školy, kdy jsme v nich pochodovali při braných cvičeních. Není divu, že se Kuvajťané cítí podvedeni a zásilku odmítli. Masky teď zmizely kdesi v Kuvajtu a možná se objeví v některých obchodech. Asi se budeme muset vypravit na průzkum trhu.

26. BŘEZEN, STŘEDA: DEN SEDMÝ Bolestivá cesta vpřed Další ztráty mezi bagdádskými civilisty: na tržišti v severní části města zaznívají dva výbuchy, bilance – sedmnáct mrtvých a přes čtyřicet zraněných. Iráčtí představitelé hovoří o americkém raketovém útoku, druhá strana popírá, že by v této čtvrti něco takového vůbec podnikla. Písečná bouře v středním Iráku nabývá na intenzitě, americké námořní letectvo hlásí jen sto šedesát startů. Střely Tomahawk létají dál, v Bagdádu je mimo jiné vážně poškozena budova rozhlasu a televize jako klíčové centrum Saddámovy propagandy. Po několika hodinách oba irácké televizní kanály obnovují vysílání, Koalice nabývá podezření, že se vysílá z vícero záložních stanovišť a také z mobilních vysílačů. Pozemní boje se soustřeďují kolem Nadžafu, který po obsazení dalších mostů námořní pěchota zcela obklíčila. V těžkých bojích irácké řízené protitankové střely ničí dva americké tanky Abrams a dvě bojová vozidla Bradley, jeden voják je zabit. Irácké ztráty se odhadují asi na 1 000 mrtvých. Z Bagdádu a Karbalá vyráží na jih Republikánská garda a podle některých zpráv i Speciální republikánská garda, určená jinak k bezprostřední obraně metropole. Postupující kolony jsou zdecimovány výškovými bombardéry B-52 a protitankovými letouny A-10 Thunderbolt. V Basře britská 7. obrněná brigáda „Pouštní krysy“ a 16. vzdušná útočná brigáda odrážejí výpad iráckých obránců podporovaný tanky, pokoušející se pod příkrovem tmy a písečné bouře uniknout z města na sever. Do nitra Iráku postupuje americká 101. výsadková divize a na severu v Kurdistánu na letišti Bašar pozdě večer podniká výsadek 1 000 mužů americké 173. výsadkové brigády. Na zemi je jistí sto šedesát jejich kolegů, kteří sem pronikli už předtím. K dnešnímu dni koalice hlásí 8 900 iráckých zajatců.

Neúnavný mlýn ministerstva informací – Výchovné zájezdy autobusem – Princip zdravé prostaty – Strategický dětský domov – Když je zákaz natáčení Seděl jsem na okraji střechy ministerstva informací, satelitní telefon rozložený na kolenou. Za chvíli mě měli propojit živě do vysílání. Už tři hodiny jsme čekali v téhle odporné budově, kde si nebylo kam sednout a která byla už celá prouzená od cigaret všemožných značek a velmi různorodé kvality. Stáli jsme tedy různě po budově i po střeše, odkud se vysílaly živé vstupy, a čekali, až Iráčané dají pokyn, že se něco děje, že je tiskovka některého z ministrů nebo že úředníci dokonce vypravují konvoj někam po městě. Ten den bylo před ministerstvem plno, v noci předtím totiž po jednom z náletů přestala vysílat státní televize. Těšili jsme se, že se po pěti dnech návštěv nemocnic se stále stejnými obrázky plačících dětí s kapačkami, dostaneme konečně k jinému tématu. Do té doby to všechno bylo bohapusté ilustrování výroků iráckého ministra informací, že „celé irácké tažení je rasistickým tahem prezidenta Bushe a premiéra Blaira, těch rasistů, podvodníků a válečných zločinců, snahou vyvraždit všechny civilní obyvatele Iráku.“ Zasažená televize mohla být poprvé o něčem jiném, proto všichni nedočkavě přešlapovali před ministerstvem a vyhlíželi autobusy, kterými nás Iráčané vozili po Bagdádu. Před týdnem se na nástěnce ministerstva informací objevila výhružná cedule: „Novináři! Jste žádáni, abyste se napříště pohybovali po městě POUZE v konvojích organizovaných ministerstvem informací. Kdo neuposlechne, vystavuje se postihu.“ Týden jsme tak byli závislí na tom, kam nás Iráčané vezmou, a na tom, co oni sami uznají za vhodné ke zveřejnění.

Že to nebude nic snadného, ukázal hned první den bombardování, kdy nás do autobusů naložili asi po čtyřech hodinách čekání. Přes sto padesát natěšených novinářů se nasoukalo dovnitř a kolona se dala do pohybu. Půl hodiny nás vozili po ulicích Bagdádu, kroužili centrem a pak zase zastavili u ministerstva informací. Bez jediné zastávky: „Měli jste možnost vidět, že začátek americké agrese nijak nepoznamenal život ve městě. Lidé dál normálně žijí,“ vysvětlil nám ideový záměr výletu generální ředitel ministerstva informací Údaj al-Táí, když odrážel námitky novinářů, že takhle se pracovat nedá. Měl jsem výhodu, že vzpomínky na školní výlety byly v mé paměti poměrně čerstvé. Ale například Jack, dokonalý prototyp anglického džentlmena, který ani v Bagdádu nikdy neodložil dvouřadé sako a v klopě měl vždy kapesníček se stejným vzorem jako šátek v rozhalence, se s něčím takovým opravdu smiřoval jen ztuha. Jediný Paolo, kameraman italské TVI zachoval duchapřítomnost a zeptal se řidiče: „Nestihl jsem si natočit jednoho slona, nemohli bychom to safari ještě jednou zopakovat? Rád zaplatím!“ Od té doby se program usadil, tento den byl dalším z dlouhé řady. Vstát ráno v osm, po necelých sedmi hodinkách spánku, rychle se nasnídat a vyrazit na ministerstvo informací. Kdo má rád pevně naplánovaný život, ten by si v Bagdádu opravdu užíval. Ráno se odehrávalo podle přesně nalajnovaných osnov. Dokonce i snídaně měla pravidelnou skladbu, která se bohužel neměnila: okurky, rajčata, arabský chléb, spolehlivě postrádající jakoukoli chuť, vajíčka natvrdo a dvě kašovité hmoty – bílá, kterou místní nazývali jogurt, a hnědá, které říkali datlový med. Kdo měl rád život plný zvratů a překvapení, musel se spokojit třeba se sázkami, jestli mu tentokrát zívající číšník přinese čaj, nebo jestli bude mít skvělý den a dostane dokonce i vymačkanou pomerančovou šťávu. Často ale všechny sázky propadly a číšník se buď vůbec neobjevil, nebo během pětimetrové cesty do kuchyně objednávku zapomněl a pak už náš stůl jenom okázale míjel. Potom nezbývalo než napít se až na pokoji vlastní vody.

Tohle všechno jsme ale ten den přežili a nastupovala další fáze, tentokrát určená milovníkům překvapivých životních proměn. Dlouhé hodiny čekání před ministerstvem informací, na připalujícím slunci nebo uvnitř v budově. Tam skrz cigaretový dým člověk jenom obtížně rozeznával postavy míhající se na obrazovce necelé tři metry od něho a musel si tedy užívat jenom hlasitý arabský komentář reportérů alDžazíry. Ovšem vzdálit se se opravdu nevyplácelo, nikdo nikdy nevěděl, kdy konvoj opravdu odjede. Iráčané dovedli k dokonalosti české přísloví: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“ Vyprávět by o tom mohl jeden z ruských novinářů. Po dlouhých hodinách přešlapování a váhání nakonec odběhl na záchod. Než se vrátil, byl konvoj pryč. „Věděl jsem, že o nic nepřijdu,“ snažil se potom odvracet vtipy na svou adresu, když se dozvěděl, že jsme stejně jeli jenom do další nemocnice. To byl totiž další znak spanilých jízd iráckého ministerstva informací – nikdo dopředu nevěděl, kam se jede. Dokonce i naši průvodci, kteří seděli rozeseti mezi námi v autobuse a hlídali, abychom netočili, co nemáme, tvrdili, že o cíli cesty opravdu nic nevědí. Každopádně se pak začalo tvrdit, že základním předpokladem dobrého novináře v Bagdádu je zdravá prostata... Seděl jsem stále na střeše a pozoroval to hemžení pode mnou, když konečně zazvonil telefon. Volali z Prahy kvůli otázkám. „Jede se,“ zařval v tu chvíli zespoda Petr. Opravdu, novináři utíkali do autobusu. Vzpomněl jsem si na ruského kolegu a jeho urologickou anabázi: „Vstup nestihnu, musím jet, tu televizi musíme mít,“ oznámil jsem na Kavčí hory a zaklapl telefon. Do autobusu jsem to stihl taktak. Dosedl jsem a kolona se dala do pohybu. Zkontroloval jsem sestavu, byli tu opravdu všechny těžké váhy: Peter Arnett, Rageh Umar z BBC, fotograf James Nachtwey i al-Džazíra. Vidina neobvyklé reportáže táhla. To jsme ještě netušili, že to bude tak trochu jiná cesta, cesta proti času... Začalo to hned první zastávkou, na jihovýchodním předměstí, uprostřed obytné čtvrti. Už zdálky jsme viděli stopy, že sem spadla bomba, a to poměrně silná. Vytlučená okna, opadaná omítka... „Tohle

asi nebude televize,“ pronesl jsem směrem k Petrovi, který jenom smutně pokýval hlavou. Ještě než autobusy zastavily, začal obvyklý závod. Hlavně arabští kameramani vyskakovali za jízdy z otevřených dveří a utíkali napřed, aby ulovili první záběry. Pak se za nimi vydalo klubko ostatních. Celý ten cirkus, přes 150 lidí, se jako jindy vrhl na všechny místní, kteří se naskytli poblíž. Každý lovil informace, kde mohl. Kameramani a fotografové se mezitím snažili pořídit aspoň jeden záběr, na kterém by nebyl žádný novinář. Taky jsme si našli svého člověka. Abú už měl naučené základní otázky, na které se ptal. Viděl jsem, jak nechápavě kroutí hlavou. Pochopil jsem, když mi to pak přeložil do češtiny: „Spadla sem bomba, jedenáct mrtvých. Stalo se to už v noci na včerejšek, včera tu měla celá ulice smutek, byl pohřeb.“ Stejnou odpověď viditelně dostalo několik dalších kolegů a všichni začali neprodleně láteřit. „To si snad dělají legraci. Tady celou noc padají bomby, vypadnou oba televizní kanály a oni nás vezmou na místo, kam spadla bomba před dvěma dny,“ rozčilovala se prošedivělá produkční z britské ITN. Zašel jsem se podívat na místo výbuchu. Všechno pečlivě uklizené, uprostřed ulice navršená úhledná hromada sutin. Vrátil jsem se do autobusu. Předvčerejší zpráva a upravované sutiny, to opravdu nebylo na reportáž. Nezbývalo než doufat, že iráčtí propagandisté ještě nevyčerpali svou představivost a že se pokusí zabrnkat na strunu novinářské solidárnosti a uká-žou nám zasaženou televizi. Nebo alespoň jedno místo, kam bomby dopadaly poslední noc. ...Marná naděje. Autobus asi po půl hodině zamířil do brány, kterou zdobil nápis v arabštině a veselé kresbičky stromů a nejrůznějších zvířátek. „Domov iráckých dětí,“ přeložil to Abú, „to je dětský domov, pánové.“ Obrátil jsem oči v sloup. „Pěknej domov,“ bručel Petr, když se díval z okna na areál, kterým