Sázka o Evu. Michal Čagánek

Sázka o Evu Michal Čagánek

Znění tohoto textu vychází z díla Sázka o Evu tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím SamiZdatní v roce 2014 (ČAGÁNEK, Michal. Sázka o Evu. Ilustr. Irena DAŇKOVÁ. V Nezdenicích: SamiZdatní, 2014. 107 s., 10 nečíslovaných stran příloh. ISBN 978-80-7532-078-0.).

§ Text díla (Michal Čagánek: Sázka o Evu), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: ČAGÁNEK, Michal. Sázka o Evu [online]. Ilustr. Irena DAŇKOVÁ. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-078-0 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/18/37/67/sazka_o_evu.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 11. 3. 2016.

OBSAH Sázka první ............................................................................................. 8 Sázka druhá .......................................................................................... 21 Sázka třetí.............................................................................................. 45 Sázka čtvrtá........................................................................................... 63 Sázka pátá ............................................................................................. 76 Sázka šestá ............................................................................................ 95 Pohádka o mamince .......................................................................... 121

5

Déšť není jenom voda. V dešťové vodě jsou přítomné nejrůznější škodliviny způsobené lidskou činností. Kapky však obsahují například také pyl, mohou obsahovat ale i jemný saharský písek. Navíc existují ověřené záznamy, že společně s kapkami dopadali na zem i pulci. Ne žádné vypasené ropuchy, ale malé žabičky. A dokonce drobné rybky.

6

7

Vodě

Sázka první Elaphe Guttata V Atlantském oceánu existuje nevelký ostrov. Podle svého obyvatele, vzácného druhu užovky červené, který nežije nikde jinde na světě, dostal jméno Guttata. Byl jsi někdy po krk zahrabaný v zemi, kolem dav zuřících fanatiků s rukama plnýma kamení? Na tebe, na tvoji hlavu. Nemůžeš nic, dokonce ani oči zavřít nemůžeš, jenom tvé zuby jsou zaťaté a pěsti. Michal sedí za stolem v kuchyni. Bolest ho strhává do sebe. Kolikrát už zažil tu chromou bezmocnost? Dnes je to nejhorší. Rozsudek smrti. Oni ho nešetří. Do krve rozedrané dlaně sahají po stále nových kamenech a znovu. Oni, nebo vlastně ony, máma s babičkou. Také táta s dědou jsou lynčování přítomni. Ti ale nehází, ba naopak, výtisk místních novin s Michalovou povídkou leží nevzrušeně na stole. Tych hodin, co nad tým strávíš! Tam kdyby sas radši učil! Co si dědina pomyslí! To máme za všecko! Střídají se ženy v metání výčitek. Kdyby jenom tušily, že příští týden vyjde pokračování příběhu a za týden další a další, dokud neotisknou celý rukopis. Ještě několik vykřičníků prolétne vzduchem a zabodne se do Michalovy kůže, než konečně zazní:

8

9

„Tiko tam na hnojí! Nesisím nit!“ Ozve se rázně z vedlejšího pokoje a všechno hned zmlkne, alespoň na chvíli. Jak rád by Michal vstal a šel se s malým bráškou dívat na pohádku. V jednom křesle, v jediné náruči, bez vzpomínek a očekávání budoucího. Jedině ticho smí protékat a smát se jejich ústy. Místo toho vystartuje máma. „Cože?! Cos to řekl?!“ „Vždyť je to pravda,“ zastaví ji táta. A děda si přisadí: „Chováte sa jak praštěné.“ Máma vytřeští oči. Babička začne plakat. „Poď, deme na pivo,“ vyzve děda Michala a je to, jako by Ježíš říkal: „Vstaň a choď!“ Tak neskutečně to zní. Michal si nedokáže představit, že by mohl opustit svůj pranýř a – Ale je to tak, skutečně vstává. Děda už čeká ve dveřích. *** Hospodu naplňuje kouř z cigaret a hluk. Jako by člověk ponořil hlavu pod vodu, tak se všechny zvuky rozpíjejí a slévají jeden do druhého. Cinkání sklenic se mísí s klapáním masivních dubových židlí, pleskání karet s výkřiky a nadávkami. V televizi nad výčepem se míhají siluety fotbalistů. V hospodě, mezi chlapy, se fandí ze všeho nejlíp. Dědu fotbal nezajímá. Vede Michala za svými kamarády. Je jich plný stůl a bylo by ještě víc, nebýt veselé dámy Smrti. Co jim naslibovala, že vyměnili orosené půllitry za provlhlou hlínu? „Nazdar dědku!“ haleká už z dálky pan Cimérka. Zamlada se spolu něco nalovili ženských, později, když se oba oženili, chodili spolu lovit alespoň ryby. „To je dost, že sa ukážeš! Parte nikde vidět nebylo, tož sem si myslel, že žiješ, ale –“ „To víš, naší babičce utéct,“ omlouvá se děda.

10

„Tys ju eště nezastřelil!?“ diví se Cimérka a v širokém úsměvu odhaluje svůj jediný pozůstalý zub. „Na co máš sakra tu vzduchovku? Na hovno!?“ „Mosíš dávat na dědka pozor,“ obrátí se k Michalovi, „už taky není nejmladší, aby ho babička nestrhala.“ „Nebojte sa, strýcu,“ řekne Michal, aby něco řekl. Necítí se zrovna nejlíp. Kouř ho štípe v očích, cítí ho v nose i na jazyku. „Mosel sem ho vzít sebú,“ vzpomene si děda. „Šak už mu bude dvacet rokú a ešče sem ho ani blut neviděl.“ „Už sem blul,“ protírá si Michal oči. Cimérka se taky machtá v obličeji, řve smíchy. Propluje kolem hospodská a děda zakřičí: „Dvě piva!“ Jako by křičel: „Dva muflony! Ale pořádné! Ať sa konečně pořádně nadlábneme!“ Je i jeho vysvobozením, že jsou tady, sám už v hospodě nebyl celé týdny. „A to ti dědek říkal, jak spal v tych zemákoch?“ nepřestává si ho Cimérka dobírat. „Pochlubil sa?“ „Ále,“ mává děda rukou, „to vůbec nestójí za řeč, to bylo enom takové docela malučké opilecké… tentok.“ „Přišel ožralý dom, a aby ho stará nevymákla, tož že si půjde chvílu lehnút do sklepa, že zatým jako vystřízliví. Vystřízlivěl přímo zázračně, to ano, enem tu grču na hlavě měl ešče čtrnáct dní, jak sebú mlázgl v tých zemákoch. A gatě má zrychtované myslím do fčílška.“ Cimérka chrlí jednu historku za druhou, jeden za druhým přibývají na stole nové půllitry. Michalovi se znovu začíná propadat půda pod nohama. Pivo mu nechutná, ani polknout ho nemůže a přece polyká, jak k tomu přijde, že – Nevím, někdo jiný ať dokončí započatou větu, tlačení v měchýři je přednější, a tak promiňte, pánové, mám nějakou návštěvu. Michal klopýtá na záchod a je to jako konec světa, vůbec by se nezlobil, kdyby nebylo nic víc. Aspoň by ho nebolela hlava a ve střevech by mu tak divně necukalo,

11

myšlenky by mu svými kladivy nerozbíjely lebku, nestál by u pisoáru a nemyslel na zvracení. *** Konečně pryč z hospody. Druhý spasitel v jediném dni řekl: „Vstaň a choď!“ Tentokrát Standa, přišel a naložil ho do kufru svého auta. Teď ho s roubíkem v ústech odváží kamsi za vesnici, kde mu vpálí kulku do hlavy. Nějak podobně se Michal cítí. „Mně je jedno, že o mně píšeš, piš si, co chceš, když ti to někdo otiskne, ale toho kurevníka,“ odkapává Standovi ze rtů, „toho kurevníka sis mohl odpustit.“ Do blízkého města veze Standa Michala. Déšť bombarduje zem, už druhý týden. Krajina polí a luk se pozvolna mění v krajinu jezer. Auto zastaví před nočním klubem. Zvenku vypadá opuštěně, jako celé město, uvnitř to překvapivě žije. „Teď sleduj, jaký su kurevník!“ Standa se postaví k baru. Ležérně se usměje na nejbližší holku, svůdně zahýbá rty, načež z nich vypustí: „Souložíte, slečno?“ Holka přestane popíjet koktejl, vyjeveně na něho hledí. Snad špatně rozuměla. „Ptám se, jestli souložíš, buchto. Šuky šuk!“ křičí jí Standa rovnou do ucha. Křičel by dál, má ale v puse pěst toho frajera, který se najednou odkudsi vynořil. *** Roman se odvrátí od svojí tváře. Eva je jeho sestra, už osmnáct let. Ještě nedávno malá holka, dnes si v předsíni zavazuje boty a její ženské pozadí svádí k plácnutí. „Kam jdeš?“ zeptá se Roman. A plácne. Venku lije jako z konve. „Projít se!“ odsekne Eva. Chystá se odejít. Na prahu se však zastaví a se smířlivým úsměvem udělá několik kroků zpět do chodby. Roman jí dovolí, aby mu z tváře setřela zbytek holicí pěny, a jenom připomene: „Prší.“ „Zmoknu,“ usměje se Eva a přibouchne dveře.

12

Tak… Konečně pryč. Zbývají tři podlaží starého domu, rychle jimi prolétnout. Kolem bytu manželů Kalivodových, na stará kolena se rozhodli vydat k moři, za chvíli odjíždějí. Dolů, do prvního patra, kde ještě před dvěma týdny žil a o své hady pečoval pan Macháček. Vedle bydlí věčně rozhádaní manželé Novotní. Ona nemůže mít děti, on jí nic nevyčítá, ji to ale stejně mrzí a pořád křičí. Do přízemí se přistěhovali manželé Češkovi. Těm se děti podařily, chlapec a holčička, Aleš a Mirečka. Přistěhovali se teprve nedávno a děti se pořád ještě trochu stydí a Evě vykají, i když jim už několikrát řekla, že jí klidně můžou tykat. Před bytem pana Macháčka stojí cizí kluk. Eva se lekne, trochu. Nejraději by utekla, nechce nikoho vidět, tím méně cizí kluky. Proč si mě tak prohlíží? Místo toho zpomalí. Nemá ráda, když ji někdo vidí běžet. Kvůli prsům. Pokaždé začnou tak hloupě poskakovat. „Dobrý den,“ pozdraví neznámý. Eva zatají dech. Ještě okamžik, několik posledních kroků a je zachráněná. Vtom neznámý dodá: „Evo…“ Eva zůstane překvapeně stát. „Pavle?“ Je to vůbec možné, že kdysi dávno bylo léto, že byly prázdniny a pan Macháček měl vnuka a Pavel měl dědu a děda řekl: „Co budete dnes, děcka, dělat?“ „Půjdeme na třešně,“ odpověděl Pavel. A šlo se. Jako by to bylo dnes. Eva si živě vybavuje ten letní den, kbelíčky na písek, které s sebou vzali, aby měli třešně do čeho trhat, strach z hlídače a obdiv, když se Pavel lehce vyhoupl do koruny stromu. Vzpomíná si na pocit štěstí, když jí k nohám dopadla první zralými plody obsypaná větvička, na nový strach, když se skutečně objevil hlídač, a na další obdiv, když se ho Pavel zeptal: „Jsou ty třešně vaše?“ „To si piš, že sou, spratku! Tak slezeš už!?“ Pavel neslezl, jenom jednu třešničku upustil na hlídačovu mrzutou hlavu a docela klidně pronesl: „A máte je podepsané?“

13

Někde z dálky je slyšet tentýž důvěrně známý, jenom nepatrně starší hlas. „Jdeš ven, Evi?“ zurčí tiše. „A nechceš deštník?“ A druhý, jejímu hlasu podobný hlas, odpovídá: „Ne, děkuji. Jsi moc hodný.“ *** Michal se Standou stojí před klubem. Dvě zmoklé slepice. Dvě chcíplé ryby vyvržené na břeh. Ze Standova nosu crčí krev. Jeho pohled říká: „Tak díky.“ Nebo snad: „Vidíš, co děláš.“ Nebo ještě lépe: „Je to tvoje vina.“ Vtom se začne smát. „Tak sedej, ty… umělče. No tak sedej! Popojedem, akce skončila.“ Michal nejistě nastoupí do auta. „Takže to byl fór, jo?“ „Naletěls pěkně!“ „Úúúúúf…,“ spadne z Michala šutrák, už si vážně začínal myslet, že je s jejich přátelstvím na věky věkoucí ámen. „Ty si magor.“ „Naletěl, naletěl!“ nemůže si to Standa pořád dostatečně vychutnat. „Takže se nezlobíš?“ „Blázníš, takovou reklamu mi ještě nikdo nikdy neudělal.“ Michal kroutí hlavou. „S tou holkou tos měl domluvené, předpokládám.“ Standa horečně přikyvuje. „Ty parchante!“ vyžívá se Michal v tom slově. „Ty parchante jeden!“ Standa se směje. „A ten chlap? Ty rány?“ Další výbuch smíchu. „Ty parchante!“ zabubnuje Michal pěstí na Standovo rameno. „No ale,“ znejistí se opět při pohledu na jeho nos. „Ta krev je opravdová?“

14

„Co bych neudělal pro kamaráda. Je pravda, že to Bohuš trochu přehnal, ale…“ Michal čeká, co z něho vypadne, a jenom v duchu opakuje: „Ty parchante, ty parchante! Ty parchante!“ „Já to tak fakticky dělám,“ dokončí Standa. „Co?“ „No, to s holkama. Fakt se jich ptám, jestli…“ „To je blbost!“ brání se Michal jenom pomyslet na to, že by jeho nejlepší kamarád podobným způsobem balil holky. „Fakt!“ může se Standa udusit smíchy. „Normálně přijdu k holce –“ „A maník přijde a rozbije ti hubu.“ „I to se stává,“ připustí Standa. „Nebo mi i sama dotyčná vrazí, většinou se ale zvedne a…“ „To je blbost!“ trvá Michal na svém. Představuje si, jak by asi Eva reagovala, kdyby ji oslovil tímto způsobem. Blíží se k nějaké holce. Spolu s hrstí drobných rybek unáší ji déšť po okraji silnice. Zezadu a pod velkým deštníkem vypadá docela obstojně. Standa sešlápne plyn a prudce se k ní rozjede. Prořítí se těsně kolem ní, div že ji nesrazí postranním zrcátkem. „Áááááá!“ zakucká se Standa smíchy. „Zase sem ju minul! Děvka.“ Podívá se na Michala. Ten se k němu obrátil zády. Dívá se za holkou, kterou před chvílí málem zabili. Standovi to přijde k smíchu. „Líbila se ti? Mám zastavit?“ Michal se rázem otočí. „Tohle už nikdy nedělej. Nikdy! Rozumíš!“ ***

Tak tomu bylo každý rok. Léto za létem. Pavel a Eva, Eva a Pavel, společné výpravy daleko za všednost. Jako tenkrát v dešti. Voda padala z oblohy jako z obřího vodopádu a oni spěchali vykoupat se v tom zvláštním tichu rozpouštějícím vše do své vlastní podoby. Eva

15

si zula boty a nechala je stát na chodníku. Bosýma nohama se rozběhla ulicí, rovnou k té největší louži, blažená, blažená štěstím. Tak ji Pavel znal, tak si ji pamatoval. Někdy se odvážil vzít ji za ruku, jindy vzala za ruku ona jeho, většinou šli jenom tak vedle sebe. Mlčeli nebo se smáli nebo si povídali, pořád bylo o čem. Pak jedno léto Pavel nepřijel. A nepřijel od té doby už nikdy. Jeho táta se s panem Macháčkem nepohodl, protože si ke svým užovkám a krajtám našel přítelkyni, které podle jeho utkvělé představy nešlo o nic jiného než vytahat z dědy peníze. Když si to nechtěl nechat vysvětlit, odmítl k němu Pavla posílat. Pro pana Macháčka to byl tvrdý trest, měl Pavla rád, jednoho člověka to však bolelo ještě víc. Co se Eva naprosila, naplakala, kolik modliteb vyslala k nebi. Všechno bylo marné. Pavel nepřijel. „Jdeš ven?“ pokouší se někdo protrhnout skořápku Evina snění. Docela malé kuřátko se nesměle klube do její mysli zaplavené vzpomínkami. Eva se začne smát. Máte je podepsané! Podepsané třešně! Je to hotový záchvat smíchu. Musí se přidržet zábradlí, aby se nezlomila v pase a neklesla na podlahu. Potom se přes ně nakloní. Pořád se směje, její výraz se však mění. Neví, jestli ještě někdy potká tak hodného člověka, jakým byl pan Macháček. Klidně jí dovolil hrát si s jeho šupinatými poklady, brát je do rukou, mazlit se s nimi. To pan Vítek, její táta, ten by jí nedovolil pohladit ani sklo terária. Když si řekla o zvířátko, dělal, že neslyší. Nanejvýš ji cestou na hřbitov vzal na chvíli do zoologické zahrady. Byly tam srny a lama pomalu žvýkající trávu, také koník by se nechal pohladit, strkal hlavu mezi příčle ohrady a bral si od dětí trávu nebo cukr. Teprve při několikáté návštěvě zahrady podlehl pan Vítek jejím smutným očím. „Tak si ho pohlaď. Ale po hřívě jenom!“ Eva se mohla zbláznit radostí. Hladila ho, znovu a znovu, vysílala na tátu blažené úsměvy a hladila. Najednou, úplně samozřejmě, sáhla do kapsy a nastavila koníkovi dlaň zatíženou

16

několika kostkami cukru. Pan Vítek zbledl. Vyrazil jí cukr z dlaně. „Kdes to vzala!? Kdes to vzala!? Poď, jdeme domů.“ Když šli příště do ZOO, musela Eva slíbit, že nebude zvířatům nic dávat. A ještě než vyrazili, čistě pro jistotu, ji celou prošacoval. Všechny předměty, které by jí mohly jakýmkoliv způsobem ublížit, musely z jejího dosahu. Eva by tak ráda panu Vítkovi pomáhala, s úklidem, vařením, čímkoliv, on ji ale nenechal ani se dotknout práce. Takový měl strach o její útlé paže, tolik se bál o její drobounký hrudníček, který se podle jeho představ mohl kdykoliv propadnout do té nejhlubší propasti. Připadala si jako Šípková Růženka. Pavel byl její princ. Jednou se byli spolu projít, za bouřky. Daleko za městem se nerušeně koupali v dešti, zatímco pan Vítek doma umíral strachy o svoji nejmenší. Schytala to tenkrát pořádně. Celý týden nesměla z domu. Pavel ji ale zachránil, kusem drátu. Na jednom konci ho ohnul do šperháku a otevřel dveře. *** „Tak co je? Jdeš nebo nejdeš!?“ „Nic.“ „Co nic…!?“ „Nic.“ Pan Vítek nervózně přešlapuje ve dveřích. Utekl dřív z kanceláře, aby s Evou stačil zajít do zoologické, když už jí to slíbil, potřeboval by sice ještě pracovat na té nové zakázce, ale dobře, jenom ať už proboha jde. Také Eva je nervózní, myslí si: Stejně tam budeme jenom půl hodiny, nanejvýš, člověk se nestihne ani pořádně rozkoukat, ani pár zvířátek si prohlédnout a on už ho žene pryč. „Poď!“ popadne ji pan Vítek za ruku. „A proč se mnou nemůže Tomáš nebo Pavel, když ty máš pořád tolik práce!?“ vzepře se Eva. „Na hřbitov, to máš vždycky čas, abysme ale v klidu –“ „Poď a nemudruj! Nebo…“

17

Nebo co? Pana Vítka polilo horko. Co může dělat? Když nechce, aby se stýkala s tím hadařem, když ani nechce žádné zvíře v bytě, pak mu nezbývá, než aby s ní chodil do zoologické zahrady. Ano, mohl by ji svěřit některému ze synů. Roman by šel, za podmínky, že ji může hodit krokodýlům. Tomáš je ještě malý a Marek, Evin nestarší bratr, s ním nemluví. V ZOO Eva objevila klec s mývaly. Šplhali po větvích a po drátěné síti, kterou byla klec obalená. Eva byla štěstím bez sebe. „Podívej! Tati! Podívej!“ „Vidím, tiše, vidím,“ špital pan Vítek. Nejraději by už šel, lidé se po nich ohlíželi. Eva však byla ke kleci jako připoutaná, dál volala: „Podívej!“ a „Jééé!“ a hned na to: „Tati!“ Pak ztichla. Když se pan Vítek sklonil, aby ji pochválil a oni se konečně posunuli o kousek dál, uviděl na její tváři slzy. „Co je, co se stalo?!“ polekal se, že přehlédl nějaké nebezpečí a Eva krvácí poraněná o rezavý hřebík či kus skla z rozbité láhve, v jejích dlaních však po krvi nebylo ani stopy. „Když… když oni… když oni,“ vzlykala Eva, „když onih… chtějí za mnoúúú!“ Aha, zase ta stará písnička. Doma by ji přehnul přes koleno, tady se na ně díval dav turistů. Výsledek? Pan Vítek slíbil Evě zvířátko. Eva nemohla uvěřit svým uším. Zvířátko? Zvířátko! Zároveň ji přepadla úzkost. Když ona vlastně ani zvířátko nechce. Totiž chce, chce, strašně moc si přeje nějaké mít, ale ten strach, aby se u ní mělo dobře, aby mu nic nechybělo a ono krásně sílilo, rostlo… „Koupím ti rybičky!“ rozptýlil pan Vítek naráz její obavy i radostné očekávání. „Chceš?“ Eva svěsila hlavu. Rybičky. Nechce rybičky! Nedá se s nimi mazlit ani je brát na procházku. Ona chce, ona. „Jááá…“ Rozplakala se. O deset let a jediný řádek později stojí Eva na schodech jejich starého domu, vedle ní Pavel, Pavlík, tak mu říkávala, k smrti vážný, s deštníkem v ruce. Zrovna tak, jako když ho viděla

18

naposled. Kolik je to let? Sto? Dvě stě? Jak to, že ho nepoznala? Hodně se změnil, oči má ale pořád stejné, ty oči mohla poznat. Eva Pavlovi vytrhne deštník, rychle mu vlepí polibek a rozběhne se ze schodů. V prvním patře potká Aleše s Mirečkou. „Ahoj,“ pozdraví Aleš. „Ahoj!“ odpoví Eva v letu. Posledních dvanáct schodů a je u dveří. Nedočkavě je rozrazí, deštník přitom upustí na podlahu, a vyběhne ven.

19

20

Sázka druhá Vlahý letní večer Byl vlahý letní večer, nebe se utápělo ve hvězdách a z křoví se ozývalo tiché praskání panenských blan. „Ségra je vážně cvok,“ pronese Roman a dlaní si prohrábne vlasy. Jeho obraz v zrcadle se usměje. A usmívá se i Roman, když si prohlíží sám sebe. Pěkná tvářička, jen co je pravda. Hlavou mu defilují vzpomínky na všechny holky, které na ni sbalil. Do které se pustí teď? Možná by si pro změnu mohl dát nějakou maminu s capartem. To ho vážně rajcuje tyhle mladé maminky, zkušené a přitom čímsi panenské, jenom se zakousnout. Když bude mít prachy, tím líp. Co nejdřív se po nějaké poohlédne. Krásná vyhlídka. A přece se zrcadlo mračí. Zlověstné vzpomínky škrábají po skle: Firma ti zkrachovala, blbečku. A Andreu jsi praštil, protože ti řekla pravdu. Pořád je to tvoje holka, tak na to mysli. O tom, jak se chováš k Evě, ani nemluvím. Opravdu jsi jí musel zase sahat na zadek? „Neser!“ uleví si Roman a vystřelí z koupelny. V kuchyni voní večeře, pstruh na modro, Evina specialita. Táta pečlivě scezuje brambory. V předsíni telefon, připomene Romanovi, že má někomu volat. V obýváku Tomáš sleduje televizní noviny. Mladá hlasatelka koketně oznamuje krach další cestovní kanceláře. „Ségra je cvok,“ opakuje Roman. Tomáš ho neslyší, teprve po chvíli si všimne, že vedle něho někdo sedí. „Říkals něco, brácho?“ Pěkná ženská, klouže Roman očima po těle televizní hlasatelky, dlouho zůstává u dekoltu, pak na rtech, konečně řekne: „Říkám, že máme ségru cvoka!“ Současně sundá Tomášovi z uší sluchátka.

21

„Jak se, prosím tě, můžeš dívat na televizi, a ještě při tom poslouchat walkmana?“ „Bez těch jejich keců se klidně obejdu,“ usměje se Tomáš a otevře knihu. Ve skutečnosti má ta hromádka papírů do knihy hodně daleko, zatím je to jenom rukopis budoucí knihy. Michalova novela Piktogramy. V novinách otiskly teprve první část, on už se pročítá k závěru. Roman je znechucený. Jeho vlastní bratr a zahazuje se s takovým… „Co je?“ usměje se Tomáš a nasadí si sluchátka. „Měli bysme jí najít chlapa,“ odkryje Roman opět jeho uši, „za pár dní jí bude osmnáct.“ „Ona už nechodí s Michalem?“ listuje Tomáš nevzrušeně rukopisem. „Chlapa sem řekl!“ trhne sebou starší a zkušenější Roman. „To bys ji radši viděl se Standou?“ „Standa!“ trhne sebou Roman ještě víc. „Uvažuj přece trochu! Kolik máme sester?“ „No…,“ zamyslí se Tomáš. „Jednu,“ dopoví Roman rozhodně. „Standa by chtěl každý den jednu. Každý den jinou. Prosím tě… Ségra není kurva.“ Budou Tomáše nakonec muset vážně zastřelit, jak někdy z legrace prorokuje Eva. Smích totiž, jak známo, prodlužuje život a Tomáš, ten se prostě směje všemu. Jako teď. Roman řekl: „Ségra není kurva,“ a Tomáš se začal smát. Podobně umí vybuchnout při kázání v kostele nebo na té nejvážnější přednášce, ať už se týká čehokoliv. Smíchy slzel, když byl poprvé s holkou, stejně jako na pohřbu pana Macháčka. „Pocem, mladej,“ špitl pan Macháček pokaždé, když se spolu setkali na schodech, a pohybem ruky naznačil, aby šel blíž. Snažil se vypadat co nejvíc tajuplně. Vůbec tak ale nevypadal, právě naopak, neskutečně legrační byl, a Tomáš se taky hned začal smát. A smál se i pan Macháček, když povídal: „Jak se podle tebe říká holce, která nebere antikoncepční pilulky, ha? Nevíš co? Ha, ha! Přece maminko, ty ťulo!“ Přátelsky ho dloubnul do žeber, zahýbal obočím a byl pryč.

22

Tomáš tam potom ještě dlouho stál a smál se, až ho břicho bolelo. Pan Macháček musel znovu přijít, zavrtět hlavou a říct: „Šťastný to člověk.“ Na jeho pohřbu si Tomáš na ten vtip vzpomněl a smál se a smál, nejdřív tlumeně a potom naplno a nahlas. Manželé Kalivodovi si ještě dlouho budou vyprávět, jak citlivý chlapec je ten Tomáš Vítků, jak musel toho starého Macháčka mít doopravdy rád, když celou dobu tak usedavě plakal. Jednou byl Tomáš na opravdu těžké operaci, řezali ho div ne vejpůl, přes celý hrudník odshora dolů se táhla jizva, že snad nemůže být delší, a pod tou jizvou byl zašitý kus železa. Tomáš nesměl dělat prudké pohyby, ani se příliš namáhat. A taky se nesměl smát, protože by mu mohly prasknout stehy. On se ale klidně smál, i když mu přitom z očí tryskaly slzy bolesti, a ty stehy mu skutečně praskly. Jindy přiběhl ze školy a už ve dveřích celý nadšený oznamoval: „Tatííí! Tatííí! Já jsem dostal pětkúúú!“ „Pětku?“ podivil se pan Vítek, jako by mu oznámil, že vyhrál slona, a on přemýšlel, kam ho v jejich poměrně rozlehlém, pro chov slonů však naprosto nevyhovujícím bytě, umístí. „A taky jsem dostal poznámku!“ radoval se Tomáš, „a mám napsat stokrát: Nebudu se smát svému učiteli, když něco vážně vysvětluje.“ Pan Vítek na Tomáše zíral, jako by s tím slonem byl už doma, ale neřekl nic. Proti slonům v obýváku se ani nic namítat nedá. „Čemu se, do prdele, zase směješ?!“ Roman by ho někdy nejradši zabil. „Eva a kurva!“ utírá si Tomáš z tváří slzy. „To je výborné!“ Romanovi to tak zábavné nepřipadá. Ani pan Vítek, který přišel bratry zavolat k večeři, se nesměje. ***

23

„Ahoj! On řekl ahoj!“ uvědomí si Eva, co neměla ve spěchu čas postřehnout. V prvním patře Aleš s Mirečkou. „Ahoj,“ pozdravil Aleš. „Ahoj!“ odpověděla Eva a běžela dál a dál. Napříč městem, vzhůru deštěm, až na samý okraj zoufalství. Vrhnout se dolů. Uniknout všemu. Rozplynout se ve tmě, v tom dešti. Kéž by už nikdy neustal. „Ahoj! Ahoj!“ křičí Eva a její paže letí vstříc obloze. „Už žádný dobrý den! Už nikdy! Nikdy! Slyšíte!“ Pak jí to dojde. Pavel se vrátil. Pavel je tady. Pavel, Pavel. Neví, jestli se má smát nebo plakat, chce se jí obojí. Zvolí pláč, hned na to smích. A už zase pláče. Jak to, že seděly na chodbě? V osm večer, dvě děti, samy? Co se děje? To už se zase hádají? Pan a paní Češkovi, jejich vlastní rodiče, proč jim nemůžou dát chvíli pokoj. „Vždyť jsou to ještě děti!“ *** Roman se odpíchne od gauče. Vypne televizi a znovu sebou plácne na gauč. Vypadá naštvaně. Je naštvaný. Někomu měl volat, za živého boha si ale nedokáže vzpomenout komu. Andreje? S tou mluvil včera. Káča pitomá. Měla by mít trochu ohled, že je člověk v loji a neopruzovat pořád s těmi svými radami. Prý: „Je fajn rozumět počítačům, když je chceš prodávat, důležitější je ale rozumět lidem, kterým je nabízíš. Ty je ale bereš jenom jako štosy bankovek, které je potřeba přemístit do tvé peněženky. Ne že by to jiní nedělali, ale z tebe to přímo křičí.“ Kdo se jí o to prosí!? Takový kecy! Potom ať se nediví, že člověku ujedou nervy a jednu jí vyšije. Standovi? Pořád mě lanaří, abych šel makat k němu do dílny. Ale já nechci a nebudu dělat nikomu poskoka! To mu řeknu, jestli zavolá, už nikdy. Tomáš se dívá na tátu. Přišel kluky zavolat k večeři, teď stojí ve dveřích, nehybný, zadívaný… Kam asi? Strašně zhubnul po té operaci. Měl by cvičit, chodit na procházky. Dřív chodil aspoň na

24

ten hřbitov. Vzal kbelík, v něm žíravina a kartáč, motyčka, svíčka, starý ručník, po cestě koupil květiny a šel. Teď ani nevyjde z domu. Sedí a kouká do zdi, občas něco uvaří, to jediné ho ještě baví, pomáhat Evě v kuchyni. Jinak nic? Snad ještě rybaření s panem Novotným. Hned jak přestane pršet, ho vezmu ven, slibuje si Tomáš. Bude se bránit: „Doktor říkal, že nesmím…“ Tomáš ví dobře, co doktor říkal: „Žádná těžká práce, zbytečná námaha, jinak vás tu máme zase, pane Vítek. A možná taky ne, tentokrát by už to srdce nemuselo vydržet. Pomalé klidné procházky, lehké domácí práce, to teď bude vaše.“ „Michal…,“ přemýšlí Roman, komu dál a z jakého důvodu mohl chtít volat. Trochu pokývá hlavou a potom přes zuby protlačí: „Michala nesnáším…“ „To je docela možné,“ reaguje pohotově Tomáš, „to ale nic nemění na skutečnosti, že je pro Evu nejvhodnější –“ „Nejvhodnější co?!“ ožije Roman. „Dyť je to cvok!“ „Právě.“ „Blázen! Rozumíš!?“ „Před chvílí jsi totéž tvrdil o Evě.“ „To byla jiná situace.“ „Blázen je bláznem v každé situaci,“ poučí ho Tomáš a obrátí pozornost zpět k rukopisu. Roman sedí s rukama zaklesnutýma na hrudi a napjatě hledí na televizi, kterou před chvílí sám vypnul. Někomu má volat, možná je to důležité, možná na tom dokonce závisí jeho život. Smýká sebou, jako by se snažil vyprostit z neviditelné svěrací kazajky nebo možná ze své vlastní kůže, sám ze sebe se vytrhnout. Tomášovi to přijde k smíchu. Ale nezačne se smát, místo toho pronese: „Myslím, že se k sobě hodí.“ „Cože?“ „Říkám,“ chce Tomáš zopakovat, co si myslí o Michalovi, jehož knihu právě čte, a své sestřičce Evě, když ho upoutají Romanovy pohyby. „Co je!? Se kroutíš jako had!“

25

„Kurva!“ vyrazí ze sebe Roman místo odpovědi. Tomáš znejistí. „Kurva?“ „Jo, kurva!“ bubnuje Roman pěstmi do čalounění gauče. „Kurva, kurva, kurva!“ *** Fasády domů stékají na náměstí, mísí se se světlem pouličních lamp, strhávají zaparkovaná auta, vymílají dláždění, zahušťují tmu a ještě cosi, co by se mohlo nazývat strach. Kde jsou chodci? Jediná Eva přežila tu hrůzu. Zmáčená na kůži, polonahá, bosá. Míří k fontáně. Pořád chrlí vodu, i v dešti, po potopě světa. Trochu jí nabere do dlaní. Zakloní hlavu. A nabere déšť. Ústy. Kdyby nepršelo, náměstí by se zaplnilo lidmi. Chodili by sem a tam. Zastavovali by se u stánků rychlého občerstvení, před cukrárnou by se vytvořila řada na zmrzlinu. Přinejmenším několik mužů by si zpříjemnilo čekání pohledem na Evina pohupující se prsa. Déšť takový není. Jednou přišel Evě od Pavla pohled. Na obrázku bylo moře. Tiše šumělo zaplavujíc břeh, který se pod jeho doteky stával měkkým a poddajným. Někdy se po něm ve svých snech procházela. Moře šumělo, docela jako by něco povídalo, a ona měla pocit, že tomu téměř rozumí. Už už se jí zdálo, že tomu musí porozumět, že to přece není tak vzdálená řeč, tohle povídání moří, ba ani řeč slunce, ba ani řeč nebe, že jí není vzdálená, jenom jí správně naslouchat. Z druhé strany pohlednice stálo: Ahoj Evo! Moc tě zdravím z dalekých zemí! Moc by se ti tady líbilo. Celou dobu lije a lije. Táta se z toho může zbláznit, asi pojedeme dřív domů. Snad se uvidíme brzy. Tak ahoj zatím. Pavel Odepsala: Ahoj Pavle! To jsem moc ráda, že se ti v dálce tak líbilo. Tady byla taky pěkná bouřka. Pozdravuje tě dědeček, přijeď brzo. Eva

26

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: Vážená slečno Vítková, nepřejeme si, abyste psala našemu synovi či s ním udržovala jakýkoliv jiný styk. Dost na tom, že obtěžujete dědu. S pozdravem Matěj Machar, právoplatný zástupce. „Rozprášíte ho tady nebo –“ chtěla se Eva zeptat, když skončil obřad, Machar měl však v hlavě jenom jedno. „Do hnoje ho vysypu, dědka! Leda bys ho vyměnila za tu obálku, co ti dal.“ „Obálku?“ podívala se Eva překvapeně na Tomáše. „Nevím o žádné obálce.“ „Jenom se nedělej!“ trval Machar tvrdošíjně na svém. „Já dobře vím, žes s ním pekla!“ „Upřímnou soustrast.“ „A ty si kdo?!“ rozkřikl se Machar na pana Kalivodu a přezíravě se podíval na nabízenou ruku. „Slušný člověk,“ odpověděl za něho Tomáš, bez úsměvu. Snad mi paní Kalivodová přiveze z Francie nějaké mušle, vloží Eva dlaně do proudu snášejícího se z výšky nad její hlavou. Svatý Florián, tesaný z pískovcového kamene, ho trpělivě sesílá dolů. I kdyby zapomněla, pořád bude mít lasturu, kterou jí daroval pan Macháček. Pozornost z Guttata. Stačí ji přiložit k uchu, zavřít oči a člověk se hned ocitne tam, kde to má rád. Třeba na břehu moře, na nevelkém ostrově kdesi v Atlantském oceánu, i když tam ještě nikdy nebyl, ještě nikdy se neprocházel ve vlnách. Právě proto. „Jednou tě vezmu s sebou,“ slíbil pan Macháček. „Na Elaphe Guttata nebo kamkoliv jinam. Až ti bude osmnáct, co, tak vyrazíme.“ Tak často to opakoval, až tomu nakonec sám uvěřil. A možná s ní skutečně chtěl odjet k moři a možná by to i udělal. Eva vytrhne ruce z vody. Vzpomněla si na pana Macháčka. Vzpomněla si, co se stalo, že už s ním nepojede nikdy nikam. ***

27

„Ty si vážně debil, Stando,“ snaží se Michal zachytit výraz dívky, kterou před okamžikem opravdu jenom těsně minuli. „Mohls ji přejet!“ „Taky sem ji mohl přeříznout,“ usmívá se Standa, labužnicky si pohrávaje s volantem. Šašku. „Šašku,“ uleví si Michal. „To chce klid!“ nepřestává se usmívat. „Seru ti na klid!“ „Věř profesionálovi,“ nepřestává Standa. „Zastav.“ „Svět je krásný!“ ignoruje Standa Michalovu výzvu. „Dvakrát opakovaný vtip není vtipem.“ „Jaký vtip?“ „Zastav.“ „Tak řekni, chybí nám něco?“ libuje si Standa. Vyndává cigarety, nejdřív nabídne Michalovi, který, jak očekával, je nechá bez povšimnutí. „Zastav!“ Ještě chvíli mu drží krabičku před nosem, potom si vezme sám. „Anebo,“ škrtne Standa zapalovačem a přidrží ho před koncem cigarety, který nejprve potemní a potom se rozsvítí jak okno v dálce. „Tys ji chtěl požádat o ruku?“ Zhluboka nasaje kouř a začne kuckat, ne kouřem, smíchy. „Ale pěkná byla, ne?“ „Zastav, Stando, já na to nemám nervy.“ „Pěkná samička.“ „Zastav.“ „To teda jo, to se zase musí uznat,“ vychutnává si Standa. „Zastav, říkám!“ domáhá se Michal důrazně. „Ty jednou někoho sejmeš a…“ Standa vypouští kouř nosem, zase se směje, Michalova věta nepokračuje, zato Standa se chystá něco říct. „A tuhle znáš, básníku?“ vyndá Standa konečně cigaretu z úst. Ještě jednou si potáhne a pak ji vyndá, recituje: „Byl vlahý…“

28

„Znám,“ vypustí Michal. To nemůže nic změnit na Standově rozhodnutí zarecitovat báseň až do konce. „Byl vlahý…,“ nadhodí Standa znovu čekaje na Michalovu reakci. Povzbuzený jeho napjatým výrazem začne rozšafně recitovat: „Byl vlahý… letní…večer…“ „Drž volant sakra!“ „Nebe se utápělo… “ „Drž ten volant! Nešermuj rukama, když –“ „Ve hvězdách,“ recituje Standa nevzrušeně dál. Michal to vzdá. Zdá se, že to vzdal. Odvrátil se a zavřel oči. „A lesem…“ „Zastav!“ „Se ozývalo…“ „Drž hubu!“ „Tiché… praskání…“ „Drž ten volant, sakra!“ „Tak co?!“ vyhrkne Standa, „hubu nebo volant?!“ a s gustem dokončí báseň: „Panenských blan.“ „Úžasné,“ utrousí Michal a otevře dveře. Standa dupne na brzdu. „Dík.“ Standa ho nechá. Natočit se ke dveřím, vysoukat nohy z vozu. Ve chvíli, kdy se Michal chystá odlepit zadek od sedadla, ho však strhne zpět. „Teď teprve něco uvidíš!“ Na fleku se otočí a rozjede se k holce, kterou před chvílí div nesrazil. Vyskočí z auta, nezavře dveře, nevypne motor, klíče v zapalování nechá být a žene se k ní. Michal unaveně přehlédne palubní desku. Čtyřicet osm tisíc čtyři sta osmdesát osm, přečte na tachometru. Jako nejvyšší hora světa, napadne ho. Jenom o čtyřicet tisíc víc. Ve zpětném zrcátku najde Standu. Klečí před tou holkou a něco do ní hustí. Klasika. ***

29

O několik ulic dál stojí v dešti Eva, pláče. „Co jsem to proboha plácala, čemu jsem se smála, takovou dobu se s Pavlem nevidíme a já…“ Doufala, že se s ním setká na pohřbu pana Macháčka. Nesetkala. Obřadní síň krematoria byla skoro prázdná, manželé Kalivodovi, ona s Tomášem, na poslední chvíli přiběhl Pavlův táta. Tomáš měl zase svůj den, na začátku obřadu se začal smát a nezastavil se až na konci. „Tady můžu brečet jedině já!“ přisedl si k nim pan Machar. „Chceš vědět, jak se mnou vyjebal!? Se mnou a se synem? Jedinýho vnuka má a víš co mu za posledních deset let dál? Pár podělanejch mušlí! Ale já ty prachy najdu, to si pamatuj, kdybych měl celej ten podělanej barák obrátit vzhůru nohama!“ O několik ulic dál Pavel. Rozběhl se za ní. Pozdě. Našel deštník, který nechala ležet u dveří. Jedna z mála věcí, která mu zbyla. Ostatní se podařilo zničit jeho tátovi, když hledal peníze pana Macháčka. Peníze, peníze! Nějaké by se hodily. Déšť bubnuje na deštník nad jeho hlavou, zavřel by ho, sundal boty, rozpřáhl ruce a nastavil dešti tvář, to by s ním ale musela být Eva. Ona byla vždycky statečnější než já, přemýšlí Pavel. Vzít do ruky hada, někoho pohladit. Když nás na třešních nachytal hlídač, utekl jsem na strom. Ona klidně čekala, až přijde a uhodí ji. „To abys věděla!“ A kolik ran musela vydržet od pana Vítka, svého táty! Pavel ji nikdy neviděl plakat, to smí jenom déšť. Co by dělal, kdyby ji našel v slzách, když utišit by ji neuměl? Jeho děda by to dokázal. Jako to dokázal tenkrát, když přitiskl oko ke špehýrce dveří, aby se podíval, kdo to tam na chodbě pláče, a neviděl nic, otevřel dveře a na schodech seděla Eva, ještě docela malá Eva Vítková, a plakala. „Hej, děvče, nebreč,“ přišel k ní. „Ty brečíš? Poď, něco ti ukážu.“ Pan Vítek jí o panu Macháčkovi navyprávěl hrůzostrašné věci. Že chytá neposlušné děti a zavírá je do klecí s hady, kterých má v bytě celé stovky. „Přitom stačí, aby tě jenom jedna z těch jedovatých bestií

30

kousla a…“ Schválně nedopověděl. Myslel si, že tím Evu vyděsí. Ta se na něho místo toho zasněně podívala: „Co by bylo pak?“ Eva skutečně přestala plakat. Snad ze strachu, snad ze zvědavosti, možná už tenkrát v očích pana Macháčka spatřila to vzácné, co druzí nespatří do konce života. Tomáš, její nejmenší brácha, ani nemusel nic říkat. Vklouzl za Evou do postele, chvíli se vrtěl, jak se přimykal k jejímu teplu, na tváři úsměv. Byla tma a ticho a v tom tichu, které ještě před malou chvílí odráželo ten nejbeznadějnější pláč, se nyní nevznášelo víc než několik bezstarostných slov: „Řekneš mi pohádku?“ A Tomáš řekl, pokaždé jinou, vždy novou, o novém zvířátku, přesně podle Evina přání. Také věci v jeho vyprávění ožívaly. Živé bylo slunce i déšť, stejně jako ty nejobyčejnější předměty. Dokonce i myšlenky a pocity v jeho příbězích žily svým vlastním životem. Ze všeho nejraději však Eva měla pohádku O Mamince. Když ji pan Vítek tenkrát přinesl z porodnice, ten nepatrný uzlíček ještě nepatrnějších údečků, Tomáš běžel a hned ve dveřích ji celou zulíbal. Alespoň tak to slyšela. Eva se usmívá. Představuje si svého malého brášku Toma, jak nechává hračky hračkami a běží, v horečném očekávání máchaje ručičkami, křičí: „Tati! Tati!“ A potom se utiší a líbá a líbá. O tři roky později zachrání Tomáš Evě život. Hrála si s Aničkou, panenkou s mrkacíma, skoro lidskýma očima a dlouhými zlatými vlasy. Roman byl zase ve formě, pořád si Evu dobíral, pořád pošťuchoval. Doufal, že se naštve, že snad dokonce začne plakat, ona si klidně hrála. To ho naštvalo. Vytrhl jí panenku a hodil ji na skříň. Ne, ani teď nezačala Eva plakat. Docela tiše vstala, vzala svoji dětskou židličku, postavila ji ke skříni a začala šplhat nahoru. A jak šplhala, jak se usilovně natahovala, strhla skříň na sebe. Stačila ji zachytit, ale byla malá a skříň se ji chystala rozdrtit. Přetlačovala se s ní, samým úlekem ani neplakala a držela, už pouštěla, dětské síly ji opouštěly, když se objevil Tomáš. A mývala mi koupil, vzpomene si Eva.

31

Ano, i to je pravda. Ale nekoupil, adoptoval. Proplakala tenkrát kvůli těm medvídkům celý týden. „Mýválci. Mýválci. Oni chtějí za mnoúúú!“ Táta jí domlouval, Roman ji řezal, Marek raději někde zmizel, a jedině Tomáš, nějak ho napadlo, že je možné všechna zvířata, co jich v zoologické zahradě běhá, létá i plave, adoptovat. Nedají ti je sice domů, nemůžeš je brát na procházky ani je chovat na klíně, nemůžeš je hladit, také ale nemusíš mít nejmenší strach, že se jim povede špatně. *** „Co hledáš, Romy?“ ptá se Tomáš svého bratra rotujícího jako tornádo po jejich společném pokoji. „Můžu ti nějak pomoc, brácho?“ „Sakra, sakra…,“ rozhrnuje Roman po stole hromadu papírů. Začte se do jakéhosi dokumentu. Prudkým pohybem ho odhodí na podlahu a dopoví: „Co já to vlastně hledám?“ Přehrabuje, hrabe, doluje, šmátrá, nedovírá zásuvku, další zavírá jen zpola, s třetí se usazuje na podlaze. „To není možné!“ vymrští se a znovu a ještě s větším úsilím se pustí do hledání. Tomáš je trpělivý, čeká, až Roman všechno rozhází a rezignovaně spočine na kolečkové židli. Dopadne na ni ztěžka a popojede dozadu. „Sakra, sakra, sakra…,“ kroutí zamyšleně hlavou, nakonec se za ni chytne. „Máš bráchu blba, brácho.“ S provinilým úsměvem se zadívá na všechen ten nepořádek, na Tomáše. „Nevíš, prosím tě, komu jsem mohl chtít volat?“ Tomášovi je to jasné, jeho brácha je vážně cvok. „Co tvůj diář?“ nadhodí. „Pasé.“ „Snad sis něco uložil do počítače.“ „Uložil,“ souhlasí Roman zdrceně. „No, a?“

32

„Určitě sem si to uložil! Napsal! Někde to musí být! Ale já, jenomže, já nevím co! Brácho, komu mám volat, co sem si uložil, co sme se domluvili, kdy mám volat, proč mám volat, jestli mám vůbec někomu volat.“ „A zkoušels už prověřit Zlaté stránky?“ Roman zpozorní. Tomáš přikývne. Je to spíš jakási úklonka, kterou doprovází pozvednutím obočí. Následuje povzbudivý úsměv. „Třeba sis v nich udělal nějakou poznámku.“ *** Michal vystoupí z auta a jde. Kam? Sám neví. Ještě chvíli slyší Standu, i tu holku zaslechne: „Vstaň! No tak, prosím tě, neblázni!“ Chudák holka, už je jeho. Za Evou do nemocnice jít nemůže, nemá dnes službu, a k ní se mu nechce. V takovém stavu. Pojede domů, trochu se projde a pojede. Vlakem přes tři vesnice a rozmáčená pole, dolů ulicí, podél zlověstně se valící řeky, na náměstí si zuje boty a půjde dál, přes několik remízků a hrází, rozpouštějícím se světlem lamp, šuměním kašny, syrovou tmou sahající do špinavých oken, vlahým teplem letní noci, bolestným mládím, neurčitým pocitem ztráty, čeho? *** Tomáš kroutí hlavou. S úsměvem přehlíží nepořádek, který jeho bratr způsobil. Z epicentra v okolí psacího stolu se přes knihovnu a skříně s oblečením rozšířil až k jejich patrové posteli v rohu místnosti. Všechny krabice, které pod ni během let nastrkali, vyhodil ten výbuch ven. Také Markova postel je vzhůru nohama. Válí se tu staré obrázkové časopisy pro děti, komiksy a kalendáře, stejně jako erotické magazíny. Přes balíky školních sešitů a výkresů se valí závěje úředních dokladů, dávno neplatných složenek a záručních listů. Nechybí pozůstatky dětských hraček ani připomínky let teprve nedávno minulých. Oddíl plastových vojáčků našel místo

33

posledního odpočinku v krabici od doutníků, plyšový medvídek dokonal ve společnosti dámských punčoch. Kdyby se Tomáš podíval pořádně, viděl by, že to nejsou dámské punčochy, ale křehká hadí kůže. Podivil by se, kde se tady vzala, a odnesl ji Evě do pokoje. Jeho pohled ale klouže dál, k okraji stolu. Stojí tam v rámečku fotografie zachycující mladou dívku. Andreu. Jako zázrakem ji ten uragán ušetřil. Tomáš si ji prohlíží. Už nekroutí hlavou, úsměv z jeho tváře zmizel. Je to vůbec možné? Ona a Roman? Taková jemná, chytrá holka a takový… sukničkář, slušně řečeno. Ví o společné úmluvě týkající se výměny holek, kterou má Roman se Standou, ví o jejich soutěži Kdo, kolik a jak, nechtěl by znát výsledky. Znovu zakroutí hlavou, hlasitě vydechne. Chce jít blíž, vzít obrázek do ruky a při pohledu z očí do očí se zasnít, jaké by to bylo, kdyby Andrea byla jeho, namísto Romanovou holkou, když z chodby dolehne: „Watsone!“ Zní to jako výčitka a Tomáše to rozesměje. Měl by se jí víc věnovat, protože jinak, jinak… Uvidíme. „To nemyslíš vážně, Watsone! Víš, ty jeden chytráku, co je tady značek!? Co je tady poznámek!?“ „Tak přemýšlej! Vylučuj!“ vybídne ho Tomáš. „Na co máš hlavu?“ Znovu se zamyslí nad dívkou na fotografii a řekne vážně: „Nevíš, kam se poděla Eva?“ Roman přestane listovat v seznamu. „Ona ještě není zpátky?“ „Bohužel ne.“ „Ta bude mokrá.“ „Co že bude?“ přeslechne Tomáš. „Že bude mokrááá! Vyčisti si uši. Říkala, že se jde projít.“ „Už zase?“ „No…“ „V dešti?“ pohrává si Tomáš s Romanem. Roman se výhružně zadívá na bratra. Ještě pár podobných otázek a něco zažiješ.

34

„Vždycky se prochází v dešti.“ „Já bych vás nerad ovlivňoval svými názory, drahý Holmesi,“ culí se Tomáš, jakoby mu nešlo o život, „ale není vám to trošičku podezřelé?“ „Co mi má být podezřelé?“ dochází skutečně Romanovi trpělivost. „No, že pokaždé prší –“ „Když jde ven?“ „Aby nám tak neměla chlapa.“ Roman se zarazí. Tak tos vážně přehnal, chlapečku. „Říkám ti…“ „O co!?“ vyhrkne Tomáš rozmařile. Myslel, prostě ho napadlo, vždyť už snad spolu ani nechodí, vsadit se o Andreu. „Říkám ti, že je ještě panna!“ „Tak o co!“ To už Roman nevydrží, zvedne Zlaté stránky a vrazí je Tomášovi do rukou. „Podrž!“ „Co s tím?“ zírá Tomáš překvapeně na tlustý fascikl ve svých dlaních. „Sežeru je.“ Začne drnčet zvonek. „Celé Zlaté stránky?“ nevychází Tomáš z údivu. To přece nemůže myslet vážně, sníst telefonní seznam, o Andreu, o tu by se vsadil. „Brácho!“ vykřikne Roman. Jedině to může Tomášovi zachránit život, když okamžitě zmizí z jeho očí, v opačném případě… „Někdo zvoní, slyšíš?“ „Jo.“ „To jsem rád.“ Roman si přendá sluchátko z ucha na ucho. Vytočil číslo, teď čeká, až to ten na druhém konci zvedne. Koutkem oka pozoruje Tomáše, jak bezstarostně otvírá dveře. Ten blbec je úplně mimo. ***

35

Jednou to už Eva nevydržela. Nedokázala zůstat Šípkovou Růženkou. Ctila přikázání pana Vítka, jakési jiné, nevyslovené, protože nevyslovitelné zákony ctila ještě víc. A tak, když odešel do kanceláře a vytratili se také bratři, zahájila svůj velký úklid. Vyluxovala, utřela prach, umyla, co jen mohla, vyžehlila košile, špinavé dala prát. Z kapesného koupila jídlo a připravila večeři. Mohla být na sebe pyšná, ale nebyla. Jediné, na co myslela, byl pan Vítek, který se jistě bude zlobit, protože neposlouchala. Připravila se na bolest. „To ty?“ zeptal se pan Vítek, když vstoupil do kuchyně a uviděl prostřený stůl. Nečekal na odpověď, protože ji znal, a Eva také neodpověděla, protože věděla, že se neptá jí, ale že si něco srovnává sám v sobě. Stála, hlava se jí zhoupla, bezvládně visela na samém okraji pláče, který ale ne a ne nastat, tak jako žádná bouřka doopravdy nezačne, dokud se neozve hrom. Hrom se neozval. Pan Vítek šel ke stolu. Ještě víc se přikrčila. Sedl si k večeři. Pomalu jedl. „Moc dobré,“ řekl, když skončil. A po chvíli: „Jenom pokaždé…“ A potom: „Moc dobré.“ A nakonec: „Vážně.“ Nikdy jí už v ničem nebránil. Dokonce ani k panu Macháčkovi už Evě nezakazoval chodit, jako by ho úplně vymazal ze svého života. Pan Macháček Evě učaroval. Byl úplně jiný než většina lidí, se kterými se kdy setkala, a úplně jiný byl jeho svět. Tolik nejrůznějších rostlin, kolik spatřila v jeho bytě, si do té chvíle neuměla ani představit. Byly všude. Každá stěna nesla několik polic, které byly plné skleněných truhlíčků přetékajících zelení. Eva nevěděla, kam se má dívat dřív. „Ale proč máte ty kytičky v těch skleníčcích?“ „Kytičky? Ha! Ve skleníčcích? Haha!“ vyprskl pan Macháček pobaveně. „To nejsou skleníčky, ale terária, ty ťulo! Poď, něco ti ukážu.“

36

Vzal Evu do náruče a zvedl ji k jednomu ze skleníčků. „Co vidíš?“ „Kytičky?“ hádala Eva nejistě. „Kytičky, to ano, haha, ale ty tam nejsou jenom tak. Podívej se pořádně na tu větev.“ Eva se soustředila na větev, tak pečlivě ji studovala, až se pan Macháček musel začít smát. „Tak co, vidíš něco?“ „Vidím,“ spatřila Eva konečně to, co měla spatřit. „Co je to?“ „To je Morelia viridis, krajta zelená, a tam v rohu je další, tam, vidíš?“ „Ta je krásná. Ona spí, že?“ zašeptala Eva, aby ji neprobudila. „Ale ne, haha,“ usmál se Macháček, „odpočívá. Hadi většinu času odpočívají. Ale i když odpočívají, nezahálejí, naopak, mají toho na práci možná víc než ty, když dovádíš s kamarády.“ Evin pohled byl tak překvapený, že se Macháček začal znovu smát. Smál se a přitom vysvětloval, kolik energie hadi potřebují k trávení potravy, k udržení tepla, výměně staré kůže. Postupně ji provedl celým svým královstvím. Vyprávěl a ona poslouchala, s udivenýma očima hltala každé jeho slovo, dočista omámená tolika novými věcmi. Pan Macháček nechoval jenom hady. Z jednoho ze skleněných domečků na Evu pokukoval ježatý chameleón, v dalším bylo rozeseto několik drobounkých ještěrek, scinků, v jiném se vystavoval zelený bazilišek. „Vypadá docela klidně, co, skoro líně, ha, počkej, kdyby ho něco vyplašilo! Dokázal by běžet pěkně rychle. A kdyby se mu do cesty připletlo jezírko nebo potok, přeběhl by ho po hladině.“ Eva si baziliška zvědavě prohlížela. Seděl na větvi, docela blízko, otočený zády a s hlavou do strany. Jeho ocas sahal až do malého jezírka na dně miniaturního pralesa. Ve vodě se cosi hýbalo. Malé saranče pumpovalo usilovně nohama ve snaze zachytit se kousku pevné země. Stěny jezírka byly strmé a kluzké. Saranče se přesto

37

nevzdávalo. Kousek odplulo a znovu se vrhlo proti nepřekonatelné hradbě. Konečně jeho nohy nalezly oporu. Rychle se vytáhlo do bezpečí. Teď si mohlo v klidu odpočinout a trochu se upravit. Nejdřív si protáhlo zadní nohy, jednu a potom druhou, kousek popolezlo a pustilo se do údržby tykadel. Vůbec mu nevadilo, že celou dobu sedí na baziliškově ocase. Bazilišek si ho nevšímal. Teprve, když po něm saranče začalo šplhat nahoru, se trochu otřásl. „Asi ho to lechtá,“ odtrhla Eva na chvíli pohled od té povedené dvojice, a širokým úsměvem se usmála na pana Macháčka. „Poď, ještě tu mám něco, to se ti bude líbit,“ položil jí pan Macháček ruku na rameno. Nechtěl, aby viděla, jak si bazilišek dá saranče k obědu. „Ještě chvilku, malou,“ zaprosila Eva způsobem, kterému se nedalo odolat. „Tak dobře,“ souhlasil, ač nerad, pan Macháček. Společně čekali, co se bude dít. Bazilišek pomalu otočil hlavu, chvíli saranče pozoroval, ještě se trochu otočil a pak, pak si ho prostě přestal všímat. *** Tomáš otevře dveře. „Dobrý večer.“ „Dobrý,“ opakuje paní Kalivodová po něm. „Evička je doma?“ Za chvíli s manželem odjíždí k moři. Eva slíbila, že se jí zatím postará o kytky. „Šla se projít,“ odpoví Tomáš s úsměvem, protože je mu jasné, co bude následovat. „Teď? V dešti?“ diví se přesně podle jeho očekávání paní Kalivodová. „No, to je jedno, hlavně, aby mi ty kytky zalila, konvičku jí nechám na stole, taková zelená je, malá zelená, to uvidí. A pak taky na papouška aby nezapomněla. Snad jí neuletí. Božínku, na to jsem vůbec nepomyslela! No, kdyby jí náhodou uletěl, tak ať

38

se kvůli tomu nevěší, hlavně dveře, aby nenechala otevřené. Po bytě, to on létat může, my ho normálně pouštíme, Evička ať ho ale raději nepouští, třeba by jí neuletěl, ale člověk nikdy neví. Co kdyby jí uletěl!?“ Nic tak vtipného neříká, Tomáš se přesto může udusit potlačovaným smíchem. Aby zachránil situaci, řekne rychle: „A kam, kam že to vlastně máte namířeno? Do Španělska?“ „Ale kdepak, kdepak!“ přepne okamžitě paní Kalivodová. „Do Akvitánie! To je ve Francii, víš, nebo tam někde.“ Jsou to příšerná muka, člověk by se s takovou chutí smál, ale nemůže, protože proti němu stojí potrhlá sousedka, která by si jeho smích okamžitě vyložila jako atentát na svoji osobu. Jednou se Tomáš rozchechtal v obchodě, kde pracuje. Jedna zákaznice, starší seriózní dáma, si přála hmoždinky. Řekla to takovým hlasem a s takovým výrazem, kterému on prostě nedokázal vzdorovat. Zákaznice se urazila a stěžovala si vedoucímu. Vedoucí ho namístě pokáral, a když nepřestal kuckat smíchy, srazil mu navíc ještě prémie. Tomáš, prémie neprémie, se smál vesele dál. Paní Kalivodová, povzbuzovaná Tomášovým úsměvem, povídá a povídá. Bude povídat ještě dobrých pět minut, potom mu předá klíče. Další věty, další slova, mezi nimi několikrát nashledanou, přesto další věty, až konečně nashledanou poslední a definitivní. „Jo… Jo… Ale… Tondo…,“ má Roman pořád ještě u ucha sluchátko. „Ne, žádné dluhy už nemám. Nepotřebuju půjčit! Já jenom jestli… Ženskou taky nepotřebuju! Jo… Jo… To je dobrý.“ Tomáš se opře zády o dveře a vybuchne smíchy. Bylo to o fous. *** „Ty si doopravdy blbec!“ uleví si paní Novotná. Celou hodinu jí trvalo, než se jí podařilo vybrat ty správné šaty, hezky se obléknout a nalíčit, teď je všechno pryč. „Můžu snad za to, že prší?! Že jsou louže, jezdí auta a voda cáká?!“ brání se pan Novotný.

39

„Říkala sem ti, že máme přejít na druhú stranu!“ „No promiň!“ nedá se pan Novotný, ostatně on do divadla nechtěl. Dost na tom tyátru, který má každý den doma. „Kdybych věděl, že na protějším chodníku neprší, tak…“ „Podivaj sa, jak vypadám!“ rozhodí Novotná ruce schválně se vystavujíc dešti, smývajícímu poslední stopy údajně vodovzdorného make-upu. „Nevypadáš o nic hůř než jindy.“ „No…,“ začne se Novotná dusit. Nechtěla se dusit, chtěla vykřiknout: „No dovol!“ Pořádně nahlas a nejméně se třemi vykřičníky. Místo toho vytřeštila oči. Hekala, sípala, bila se do prsou, chtěla to vyplivnout, alespoň jedním pitomým vykřičníkem připíchnout manželovi vzpříčené slovo do ksichtu. Ale nešlo to. *** Ještě jedno terárium si měla Eva prohlédnout. Bylo větší než všechna ostatní a na rozdíl od všech ostatních terárií nestálo v polici na stěně, ale na stole u okna. „Jééé, králíček!“ vykřikla Eva a přiskočila k oknu. „Doprčic,“ trhl sebou pan Macháček. Víc udělat nestačil. „Ahoj, králíčku!“ Eva stála před teráriem a prstem klepala na malého bílého králíčka. „Ahóóój!“ Právě objevil jakousi neznámou věc. Vypadala dočista jako had, až na to, že králíček dosud nikdy žádného hada neviděl. Ležela stočená v rohu terária a vůbec se nehýbala. Králíček k ní pomalu přihopsal a začal ji přeměřovat svými zvídavými fousky. A pak se ta věc pohnula. Ten večer bylo Evě moc smutno a Tomáš se k ní musel hodně přitulit, než ten smutek přemohl a ona konečně zašeptala: „Řekneš mi pohádku?“ „A o čem?“ „O králíčkovi.“

40

„O králíčkovi,“ usmál se Tomáš potěšen její volbou. „Tak dobře.“ „Byl jednou jeden králíček, docela maličký. A i když byl maličký a všichni se mu smáli, že je takový malý a nic nezmůže, tak ten králíček si z toho stejně nic nedělal a pořád se radoval. Mnohem víc než všechna ostatní zvířátka, i ta velká, protože na nikoho neštěkal jako chytrák liška, ani na nikoho nebručel jako bručoun medvěd. Raději si hrál a smál se a nikoho nepomlouval a nikomu neubližoval, snad jedině, že si tu a tam ukousl trochu travičky. Ale to travičce nevadilo, protože právě proto rostla a na to se vždy těšila, až králíček přihopsá a měkce se do ní posadí.“ Vyprávěl a vyprávěl. Eva poslouchala. Jindy by se rozplývala blahem, na tváři znamení toho nejčistšího štěstí, spokojený úsměv. Ten večer ležela strnule. Jakoby zavalena nocí, tou strašnou myšlenkou, kterou musela vyslovit. „Tome.“ „Ano?“ „V té pohádce je taky had.“ Tomáš hned věděl, co se stalo, kde Eva byla a co tam viděla, přesto se nepřestal usmívat. A králíček se nepřestal radovat a spokojeně se pást na čerstvé trávě. *** Ze tmy se vynoří postava, nad hlavou deštník a v hlavě, na co asi myslí ten noční poutník? Kam směřuje? Evě se rozbuší srdce. Jakoby běžela celou noc a najednou bylo ráno a slunce nevyšlo. Chce se jí plakat, sednout si na okraj chodníku a nechat se rozpustit deštěm, ale neudělá to, protože neví, co ta postava. Jestli to třeba není Pavel, od kterého si vzala deštník a nechala ho ležet na chodbě, tak snadno by jí to mohl vyčíst, těch deset let, co se neviděli. Jeho táta pořád obchází kolem, slíbil, že jí zakroutí krkem, když mu nedá tu obálku. Ona ale přece nemá žádnou obálku, nic nemá, nic… Postava směřuje k ní! Dvě postavy. Pavel? S kým to tam ale… Nebo. Eva strne. Úzkost, strach, chodci se přibližují. Ne! To není Pavel, ani jeho táta.

41

„Dobrý večer!“ vydechne Eva ulehčeně. „Z procházky?“ „Dobrý večer,“ odpoví pan Novotný. Paní Novotná neřekne nic. *** „To asi Eva dostane, co?“ A zatímco ho Tomáš líbal, ten nepatrný uzlíček ještě nepatrnějších údečků, ještě docela malou sestřičku, Roman trčel zavřený ve skříni. Schoval se, aby ji nemusel vidět, protože to ona! Nebýt jí! Marek se zamknul ve svém pokoji. „Tak kluci,“ snažil se jim pan Vítek domluvit, ale bylo to marné. Maminka byla mrtvá, mrtvá, na věky. „Říkám,“ opakuje Roman s úsměvem, „že asi Eva dostane.“ „Proč by měla dostat?“ diví se pan Vítek. Divil by se víc, kdyby si nemyl ruce pod proudem horké vody a nemyslel na pračku, kterou je potřeba opravit dřív, než je zavalí hromada špíny. „Co se ksakru mohlo podělat?“ „Já jenom, že dostala pětku,“ libuje si Roman. To by v tom byl čert, aby nedostala na holou. „Z diktátu.“ Nedlouho nato rozbila Eva vázu. Nešťastně jí vyklouzla z dlaní, když utírala prach. Váza ještě nestačila dopadnout na zem, natož se rozbít, a Roman už žaloval. Schytal to tenkrát pořádně. Že nedává na malou sestru pozor, že žaluje, je drzý. Nejvíc ran ale dostal za to, že panu Vítkovi zemřela žena a že mu utekl syn. Marek opravdu utekl z domu. Pár dnů po maturitě se sbalil a byl pryč. Víckrát už o něm neslyšeli. „A s tou želvou, to ti Eva řekla, jak dovlekla od Macháčka!“ řval Roman. Eva stála v koutku, tiše plakala a ještě tišeji zaříkávala pana Vítka, ať Romana nebije. Ten ho mlátil pořád víc. „Nebolí!“ křičel Roman zalykaje se bolestí. Nebolí!

42

Od té doby nežaloval, už nikdy, rovnou Evě namlátil a bylo to. Běda, jestli cekne. „Slyšelas!?“ Eva se zachvěje, je jí zima, to taky, ale… Uvědomí, že něco drží, Michalovu ruku, vede ji ulicí, která by ale stejně dobře mohla být rozvodněnou řekou. Trochu pevněji stiskne. „Co tady děláš?“ „Ale tak,“ nechce se Michalovi rozmazávat trapnou historii příběhu na pokračování. „Standa tady měl nějaké vyřizování, tak mě vzal s sebou.“ „Aha,“ vydechne Eva. Je jí jedno, kde se tady vzal, hlavně že je tady, drží ji za ruku a nepouští, to jediné má cenu. Přesto se ptá dál. „S knížkou jsi hotový?“ „Ano, vlastně ne,“ chce se Michalovi říct, „ještě zbývá to celé roztrhat na kusy a spálit.“ Ale neřekne nic. Eva znovu stiskne jeho dlaň. „Je mi zima.“ Také stiskl a vykročil k baru, kolem kterého šli a ke kterému Eva upínala pohled.

43

44

Sázka třetí Jak úspěšně kojit Máte-li před kojením nalité prsy, je nutné dvorec uvolnit odstříkáním, aby se dítě mohlo správně přisát. Přebytky mateřského mléka můžete odstříkat pečlivě umytýma rukama do vyvařené kojenecké lahvičky a uzavřené skladovat po dobu 24 hodin, v mrazicím boxu po dobu 3–6 měsíců. V případě nutnosti stačí mléko ohřát ve vodní lázni. „Ahoj, Eli,“ vydechne Eva. Eliška zvedne oči od novorozeněte. Dva dny starý chlapec vytrvale sliní její plášť. Eliška se svými rty občas dotkne jeho vlásků nebo mu utře pusu plínou, většinou ale jenom tak sedí s dlaněmi zlehka položenými na jeho zádíčkách. Sedí v křesle, na sesterně novorozeneckého oddělení, v místnosti s velkým stolem, dvojicí židlí a stejným množstvím křesel. Křesla od sebe odděluje nízký stolek s hromádkou časopisů a mísou s jablky. Eva spěchá k dětem. Na dvacet jich leží ve svých postýlkách. Spící děti mají ruce složené vedle hlavy, dlaně s drobnými falďatými prstíky směřují k nebi. Zbylé křičí: „Áááá! Kde si tak dlouho!? Že tě vyměníme!“ „Nóóó… Nóóó… No!“ skloní se Eva k první panence. Opatrně ji zvedne z postýlky a podá si ji ke rtům. „Ale no tááák…! No tááák…!“ „Tome.“ Všech dvacet dětí tak vezme. „Tome! Slyšíš!?“

45

Tomáš se zamračí. Těšil se, že si bude v klidu číst. Poslouchat walkman, dívat se na televizi a číst si. Ani stránku ještě nepřečetl a on už zase opruzuje. „Telefon, dělej,“ pobízí ho Roman. „Už jdu!“ odsekne Tomáš a dodá polohlasem: „Kdo to je?“ „Tonda.“ „Tonda?“ přemýšlí Tomáš, co by po něm mohl chtít jejich přítel barman. Nemít za sestru Andreu, pravděpodobně by se jeho přítelem nikdy nestal, takhle musí čas od času snášet jeho oplzlé telefonáty. Snad se jí nic nestalo, napadne Tomáše. Naštěstí už stojí u aparátu, a tak může znepokojeně vyhrknout: „No, co je, Tondo?“ a všechno se dozvědět. „Zdar chlape!“ zaševelí Tonda rozverně. „Co je dneska s tvým bráchou!? Nedala mu nebo co!? Snad pořád není na sračky z toho svýho podělanýho podnikání? To byl taky nápad pustit se do počítačů, když tomu rozumí jak koza kralování. Ale jo, pajzl šlape. Proč se někdy nestavíš!? Ale to sem chtěl.“ Na chvíli se odmlčí a pak co nejšetrněji pronese: „Tvoje ségra je lesba. Bez urážky, Tome.“ *** Nejvíc práce Evě pokaždé dalo vyčistit tátův pokoj. Ať v něm uklízela sebepečlivěji, ať do něho pouštěla sebevíc čerstvého vzduchu a slunce, to cosi smutné tam stejně zůstávalo. Už jako malá to cítila. Jednou, sotva začala s úklidem, zaslechla pláč. Vycházel ze skříně. Pozorně naslouchala. Potom šla blíž. Ještě blíž. Nebála se, znala ten hlas. Pomalu otevřela. Ze skříně vyskočil Roman. „Co čumíš!?“ popadl ji za vlasy, surově zatahal. Utekl. Eva dál stála jako omámená před skříní, která byla plná šatů její maminky. Tak ji našel pan Vítek. Aničku, její krásnou panenku s modrýma, téměř lidskýma očima, které Roman utrhl hlavu a nechal ji válet na

46

podlaze, už viděl. Viděl vzlykajícího Romana s tváří zabořenou do polštáře. Viděl otevřenou skříň a Eviny nehybné oči rozšířené úžasem. Ponořil se do skříně, až na samotné dno, chvíli tam něco lovil, a když se znovu objevil a když se objevily i jeho ruce, uviděla v nich Eva kouzelnou truhlici v podobě staré papírové krabice. Krabice obsahovala svazek dopisů, několik pramínků vlasů, rtěnku a malý zápisníček. Byly v ní černobílé fotografie, lístky do kina, jedna rukavička a knoflík, v krabičce od zápalek cinkaly mléčné zoubky. Pan Vítek vyndával věci jednu po druhé ven z krabice, kladl je před úžasem oněmělou Evu a vyprávěl a vyprávěl tak, jak ho ještě nikdy neslyšela. „Tady na tom obrázku, vidíš, to jí bylo šestnáct, to jsme se ještě neznali. Ještě celý rok nám bylo souzeno se míjet, a přitom jsme bydleli sotva pár domů od sebe. A tady jsou lístky do kina, naše první rande. Vůbec si nevzpomínám, co dávali, celou dobu jsem nemyslel na nic jiného než na tu krásnou holku, tvoji maminku. Víš, ona byla moc krásná, seděla tam ve tmě vedle mě a dívala se na film, ale vůbec ho nevnímala, tak jako já jsem ho nevnímal, taky byla celá napjatá, co se bude dít a jestli se vůbec bude něco dít, jestli ji za tu ruku vezmu nebo ne a co se stane potom, co všechno by se mohlo stát. Byla tak nervózní, musela něco dělat, aby se jí z toho dočista nerozskočila hlava, a tak se chytila za knoflík, co měla tady na blůzce, a kroutila s ním a kroutila, až jí zůstal v prstech. To je on. A tady jsou vaše dětské vlásky. Markovy, Romanovy, Tomášovy. Tvoje si už schovat nestihla.“ A ještě něco bylo v krabici. Úplně na dně, pod všemi poklady, čekala malá krabička se stříbrným nápisem, který Eva neuměla přečíst, který jí ale připomínal letícího ptáka. Pan Vítek krabičku otevřel a ukázal Evě docela obyčejný kroužek bez jakékoliv ozdoby, jedině s tím překrásným znamením, že ho nosila její maminka. Pan Vítek položil prstýnek Evě do dlaně: „Až ti bude osmnáct, tak bude tvůj.“

47

*** „Co Standa?“ vydechne Eva. Je sedm večer. Obě sestry odpočívají v křeslech s dětmi položenými na svých hrudích. „Jaký Standa?“ nerozumí Eliška. „No ten, co tě málem přejel! A potom zabrzdil! Jak tě požádal o tu ruku!“ zvedne Eva děťátko do vzduchu. „Vidělas ho potom ještě? Ozval se?“ Eliška vyprskne smíchy. Standa? Nepovažovala tu příhodu za víc než povedený žert. Prosvištěl kolem ní, tak těsně kolem ní projel, až si myslela, že ji srazil. Byla by skutečně upadla, když vtom zaskřípěly brzdy. Ten kluk zastavil a běžel k ní. „Uteč!“ byla její první myšlenka. Ale ten kluk jí nechtěl nic udělat. Slušně se omluvil, že nechtěl, nerad a ať se nezlobí. Rozezní se zvonek. „Nějaký blázen,“ zavrtí Eliška hlavou a jde otevřít. „Michal dnes nepřijde?“ Ve dveřích rozpačitě postává paní Vítková. Do porodu překypující životem, nyní ustaraná, bledá. Její chlapec si při porodu vykloubil ruku, aby s ní nehýbal a ruka se uzdravila, připínají ji sestry za rukávek zavíracím špendlíkem k prostěradlu postýlky. „Nebolí to?“ udělá se mamince při pohledu na zavírací špendlík těžko. „Paní Vítková, to nemá propíchnuté přes ruku!“ usměje se Eliška. Pak si to uvědomí, uvědomí si, jaký nesmysl řekla, že se neměla smát. Když ona ale měla takovou radost! Nejkrásnější kluk, jakého kdy viděla, před ní klečel a prosil, co prosil, přímo škemral, o její ruku! Po kolenou se doplazil pro opodál rostoucí pampelišku a vtiskl jí ji do dlaně. Tam si potom také nechala napsat jeho číslo. „Promiňte.“ ***

48

„Promiňte, kde najdu Evu Vítkovou?“ zeptá se Michal vrátného. Ne, že by to nevěděl, je dnes ale tak nejistý a vrátný si ho tak divně prohlíží. „Novorozenecké oddělení, víte?“ „Vím, vím, vím,“ vztyčí se vrátný od rozečtených novin. „A co jí chcete? V pracovní době.“ „Já, já jí nesu, něco,“ vymýšlí si Michal rychle, „vzkaz, důležitý.“ „No tak jděte, no,“ uvolí se vrátný, „první patro, ale v pracovní době, doleva a na konec chodby, to je přístup, toto.“ Michal stoupá po schodech do prvního podlaží. Kráčí pomalu a v mezipatře se ještě zastaví u okna. Déšť rozhodil po skle několik hrstí vody. Kapky stékají dolů po skle a slévají se do miniaturních potoků. Michal se jich zkusí dotknout, přes sklo na ně však nedosáhne. Někdo přivolal výtah. Majestátně se vznáší šachtou vzhůru podoben velké rybě klouzající neslyšně hlubinou oceánu. Schody se rozpadnou do šedivých čtverců linolea. Jako velká voda se rozlijí po podlaze, stěny však strhnout nedokážou. Michal se lehce dotkne dřevěné příčky přepažující chodbu. Ta se hned rozestoupí. Ještě se komíhají křídla výkyvných dveří, když prochází další příčkou, tenkou a celou ze skla. Hned za příčkou, u telefonního automatu, stojí mladá žena. Telefon na opačném konci vyzvání a vyzvání, v celém domě však není jediná duše, která by ho zvedla. A ona přitom tolik potřebuje slyšet něčí hlas! Její syn si při porodu vykloubil ruku a sestřičky ho teď připichují k postýlce. Já vím, že to nebolí, ale… Ženě vyhrknou z očí slzy. Vtom zpozoruje Michala. Ovládne se. Michal mine ženu, minul by i nástěnku s detailními snímky porodu, kdyby si nevšiml, že je někdo, a Michal nepochybuje kdo, překryl vrstvou veselých obrázků z časopisů pro děti. Někdo další k těm rozverným postavičkám přidal list papíru: OKAMŽITĚ DOLŮ!!! Silnými písmeny a s vykřičníkem přes celou stranu. Kampak?

49

Michal mine několik dveří. Bílých, studených, s čísly pokojů. Všechny jsou zavřené, všechny, až na jedny. Ty jsou dokořán. V místnosti je nízký stůl, na stole káva, pohodlně rozložený bílý plášť vrchní sestry. Michal pozdraví a pokračuje dál. „Kampak?“ „Já jenom,“ zarazí se Michal. Eva mu řekla, ať normálně jde, normálně šel, ještě nikdy ho nikdo takto nevyslýchal. Plášť se s výrazem nejvyšší přísnosti blíží k němu. „Za Evou,“ vyhrkne Michal zaklínadlo. Sestra se zastaví. „Dobře.“ „Dobře,“ opakuje Michal v duchu. Po tváři mu přelétne úsměv. Ona si myslela, myslela si, že jsem tatínek! Že se plížím za svojí maminkou! Ženou vlastně, za děťátkem svým novorozeným. Michala zaplaví vlna radosti. Do dnešního dne si ho pletli nanejvýš s holkou. *** „Myslíš, že bych mu měla zavolat?“ rozhoduje se Eliška. Dlaní jedné ruky a oběma stehny se opírá o postýlku, volnou ruku nastavuje dlani miminka. Eva stojí nad prázdnou postýlkou. Dítě drží na rukou. „Já bych to zkusila.“ „Áááá!“ začne Eliška křičet. Miminko stisklo prst, který mu vložila do dlaně. Vůbec to nebolí, křičí z jiných, radostných důvodů. „Tak já mu zavolám.“ Eva zvedne svého chlapečka. Natočí ho k Elišce, která zvedne svoji holčičku. „Dóóó-brýýý dééén, slečínkóóó, vy jste mi nějakááá roztomilááá!“ žvatlá Eva dětským hláskem. A holčička Eliščinými ústy odpovídá: „Vy taky nejstééé k zahození, panáčkúúú!“ Na to chlapeček pronese: „Což takhlééé, kdybych vás pozvááál… nu, řekněmééé, na decinku sunarúúú!?“

50

Holčička se ukloní a zvolá: „To nenííí vůbec špatný nááá-pááád! Mlíčku já túze holdujúúú!“ A obě dívky přitisknou děti k sobě, aby si mohly dát své první mnohoslibné políbení. *** Maminky zvoňte. Michal není maminka, přesto pokaždé zazvoní. Prostě neodolá. Teprve potom vezme za kliku. Je půl deváté večer, čas koupání. „Co je, ty lumpíku. Si lumpík?“ Až na chodbu je slyšet důvěrně známý hlas. Mísí se se zvukem tekoucí vody a dětského pláče. „Tak ukaž.“ Michal vstoupí. Sesterna je prázdná, pokračuje dál, do místnosti s dětmi. A jsou to vlastně místnosti dvě, oddělené od sebe tenkou prosklenou stěnou. V menší místnosti jsou inkubátory pro předčasně narozené děti, větší místnost je plná postýlek, u dveří se dvěma velkými umyvadly a širokou odkládací plochou, na které se vrší hromádky plínek a šatiček. Michal přes prosklenou stěnu pozoruje obě sestry. Eliška umývá. Drží ho, nebo snad ji? U těch drobečků si člověk není nikdy jistý. Kdyby s ním aspoň tolik nevrtěla, aby se mu člověk mohl kouknout mezi nohy a podat objektivní svědectví. A… už ho vidí, camprlíčka jako obrázek, tedy je to skutečně chlapeček. Jednou rukou ho drží pod proudem vody, druhou energicky umývá. Chlapec pláče, kope nohama a rukama máchá do všech stran. Vypadá jako želva, která se převrátila na záda. Eliška ho drhne žínkou a o pláč se nestará. „Co jééé! Co jééé! Chceš mě udusit!?“ Eliška chlapečkovi na chvíli přikryla dlaní celý obličej. Umývá ho opravdu důkladně. „Krávo.“ Eva je zaneprázdněná oblékáním děvčátka. Vlastně už je s tím hotová, zbývá jí zapnout poslední knoflík. „Tááák, vidíš, že to nebolelo,“ políbí děvčátko.

51

„Áááá! Já chci Evúúú! Já chci Evúúú! Proč mě radši taky nelíbáš!? Nechci zpátky pod vodúúú!“ ječí Eliščin chlapeček. „Alespoň na záda mě obrať, huso, když už mě chceš mermomocí utopit! Jo, husa si! Kráva! Bú-Bú! BÚÚÚÚÚÚ!!!“ Eva položí holčičku na vozík. Velký, bílý, s horním odklápěcím lůžkem, celkem asi pro dvacet dětí. Úplně vpravo leží dvojčátka, pak je volné místo, další děťátko-jedňátko, zase kus volného místa a až na opačném konci vozíku Evina holčička. Dolní lůžko je už obsazené. A – „Ahoj,“ pokusil se Michal pozdravit a bylo to vlastně: „A –“ protože Eva byla rychlejší. „Poď, můžeš vážit.“ Michal Evě rychle vlípne polibek a postaví se k váze. Eliška utře chlapečka a položí ho na váhu. Hned si jde pro dalšího lumpíka. Pro dalšího chlapečka v modrých dupačkách. Pozor na Elišku. Co? „Co?“ usměje se Eva, ale Michal nic neříkal. Byl zabraný do vážení. Ani Eliška nic neříkala. Já? Já nic! vrtí Eliška hlavou vyměňujíc si s Evou významné pohledy. Michal čeká, až se ustálí hodnota na displeji, potom ji pečlivě zapisuje do sešitu. Ještě zkontroluje číslo na plastovém kolečku přivázaném k zápěstí dítěte a zapíše ji. Dítě putuje k Evě. „Proč mezi nimi necháváte takové mezery?“ ukazuje Michal na vozík. „Ty nevíš?“ uculuje se Eva. „Podle pokojů si je rozdělujeme, ty ťulo. Za chvíli je vezeme maminkám na kojení.“ Michal se sehne pro zakutálený dudlík. Pečlivě ho umyje a podá miminku. „No co je… Co? Chceš? Ale nepovídej. Za chvilku jdeš k mamince a to si teprve požužláš.“ Opatrně miminko podebere a zvedne z postýlky. Přitiskne si je k hrudi a nos zaboří do jeho vlásků. Eva přestane s oblékáním chlapečka. Ruce dál drží na zpola zapnuté košilce, ale neobléká už a sleduje Michala.

52

Podívá se na Elišku. „Jo,“ říkají Eliščiny oči, „jo, jo, jo, je skvělý.“ Nevěřila, že to dokáže. Ale dokázala to. Zavolala mu. Zavolala Standovi. Dlouho to nezvedal. Potom to ale zvedl: „Bláha, prosím. Prosím. Tak kdo volá?“ *** Když přišel Michal za Evou do nemocnice poprvé, měl v ruce květiny a v očích strach. Rozhodla se ho potrápit: „Dobrý den, tak za kterou maminkou máte namířeno, tatínku?“ Překvapeně na ni zíral. „Za vámi jdu, za tebou vlastně. Evo…“ Potom se vylekal. V křesle seděl muž, mladý, hned si ho spojil s Evou. „Pro-promiňte, nevěděl jsem…“ „To je brácha, ty…,“ vytrhla mu kytku z ruky. „Posaď se.“ Nesedl si, šel k Tomášovi. Podali si ruce. Tomáš to byl, kdo ho provedl po oddělení. Všechno mu ukázal. Za chvíli se už spolu smáli. „Tak za kým vlastně přišels?“ pohrozila mu Eva plínou, právě ji sundala jednomu poseroutkovi. „Za tebou! Za tebou!“ ujišťovali ji svorně. „Jenom aby! Jinak to totiž máte na ksichtě!“ „Víte o tom, holky, že…,“ začne Michal vyprávět, musí toho ale nechat, protože obě dívky vyprsknou smíchy. „Co je!? No co je!?“ směje se Michal. „Co sem řekl!? Cooh!? Proč se smějete!? Evo!“ Posune si děťátko trochu víc nahoru a dodá: „Budu muset těm maminám domluvit, aby –“ Nedořekne. Eliška učesala chlapečka na pankáče, směje se tomu jak pominutá. „Aby vám místo těch flašek!“ chce Michal pokračovat, když se holky trochu uklidní, ale nejde to. Tentokrát kvůli zvonku. Eva jde otevřít. „Kdo to byl?“

53

„Maminka, jedna,“ škytne Eva a začne se smát. „Zas přinesla flašku?“ neodpustí si Michal. „Ale abych to dořekl. Nedávno ve zprávách říkali, že je možné, prý, já jsem to nezkoušel, jak doteď rodily jenom ženy,“ položí opatrně děťátko a v předklonu začne brousit kolem postýlek. „Zkrátka a dobře, prý je možné, aby teď děti nosili taky muži. Prý.“ Holky vybuchnou smíchy. „Já vám nebudu dávat první pomoc, až to s váma sekne!“ varuje Michal, ruce vážně zapřené v bok. Vážný ale není ani trochu, směje se stejně jako ony, snad jenom ne tak bláznivě. „A s tím, co sem vám řekl, to je pravda! Vloží do muže zárodek, ten připojí k nějakému orgánu, co já vím, ledvině třeba, odkud si ten mrňous bere živiny a – Asi se vám tady někdo posral,“ změní Michal prudce téma. „Tady,“ pročichá se k jednomu na vozíku naloženému miminku. „No, že se nestydíš…!“ domlouvá mu žertem. Opatrně dítě zvedá, aby je podal Evě, ta však k jeho překvapení vrtí hlavou. „Ty ho tak necháš!?“ nevěří Michal. „Neměl se po…“ „No, ty si mi pěkná maminka,“ kroutí Michal hlavou. „Pocem, drobečku.“ A dá se do přebalování sám. *** Tomáš chodí za Evou často. Všechny sestřičky ho znají a sotva ho vidí, propukají v smích. Aby ne, když hned ve dveřích rozpřahá náruč: „Sestro moje milovaná!“ Vrchní sestře říká matko představená, vrátný ho nikdy nezapomene uctivě pozdravit a poptat se na jeho zdraví. Je totiž přesvědčený, že v nemocnici pracuje. Jako pastor. Roman byl v nemocnici jednou. A to ještě jenom deset minut, nanejvýš. Přišel se omluvit. „Nezlob se, Evo, já jsem takový blbec, vůl jsem, strašný, promiň,“ odříkával těžkopádně jakoby přibitý na prkno. Tam pod košili mu ho přibili a on s ním teď musí všude kráčet, kymácet se nejistě vprostřed místnosti a odříkávat prkenně, co si v duchu tisíckrát

54

připravil: „Já tě mám rád, Evo, moc, víš, ty si skvělá holka, já… Promiň.“ Eva seděla v křesle, byla tak sama, jenom s dítětem položeným na prsou, myslím, že plakala a to maličké měla jako kapesník. Chtěla je dát do postýlky. Zastoupil jí cestu. Strnula. Roman zvedl ruku, že se jí dotkne, ale ona nechtěla, aby se jí dotýkal. A protože nevěděla, co jiného by měla udělat, podala mu dítě. „Na.“ Roman zbledl. Dítě vzal. Držel je od těla, jakoby zlámanýma rukama, zíral na dítě, přešlapující ve vzduchu, ve tváři výraz čistého zděšení. „Vem si to!“ procitl konečně a odtáhl se od dítěte ještě dál, co mu jen paže dovolily. Víckrát nepřišel. *** „A-ahoj, Stando, to, to jsem já,“ drtí Eliška nervózně v dlani sluchátko telefonu. „Já Eliška. My jsme spolu, vlastně tys mě, málem jsi mě přejel nedávno, minulý týden.“ „No jasně. Ahoj, Eliško! Konečně, už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo,“ vykrajuje Standa pečlivě na pažbu svého mužství další úspěšný zářez. „Jsi v pořádku? Vážně? Víš, radši bych se přesvědčil sám. Kde tě najdu? V práci? A kde pracuješ?“ *** Pan Vítek nebyl za Evou nikdy. Chápe ho. Když byl v porodnici naposled, nechal tam svoji ženu. Je mu vděčná, že jí dovolil tu práci dělat. Vlastně se ho ani neptala. Dávno věděl, po čem touží a čemu se ani on nevyhne. Někdy se vracela hodně pozdě. On na ni čekal, bolestně zkroucený v křesle, aby se omluvil, ze všeho se vyznal. Nedokázal to. Nedokázal. Začal mluvit a mluvil o panu Novotném a o rybách, že by mohli brát kapři. Nikdy ho v tom nenechala, nenechala ho topit se ve slovech.

55

Raději ho pohladila. „Půjdeš s ním?“ řekla konejšivě. A po chvíli: „Běž. Odpočiň si. Mám tě ráda.“ Tolik se styděl. To on měl konejšit ji, to on ji měl hladit. Jak to ale měl udělat, když ani nedokázal zvednout hlavu, aby se jí podíval do očí? Někdy se mu podařilo pohnout prsty, někdy i celou dlaň zvedl a položil ji na Evinu ruku. To bylo všechno. Ona ho hladila po vlasech, nakonec ho do nich políbila. „Dobrou noc, tati.“ Ještě dlouho potom tam pan Vítek seděl a přemýšlel a ani v posteli nespal. Povídal si s Evinou maminkou. Před osmnácti lety si ji s sebou vzal anděl a dal mu místo ní Evu, stvoření tak křehké a silné zároveň. Záviděl jí tu sílu. A bál se té křehkosti. Když ji tenkrát přinesl z porodnice, ten nepatrný uzlíček ještě nepatrnějších údečků, Tomáš hned běžel a celou ji zulíbal. Marek s Romanem se na ni ani nepodívali, hned se ptali: „Kde je maminka?“ „Maminka…,“ zašeptal pan Vítek a cítil, jak se celý Vesmír rozpíná a smršťuje zároveň, a to napětí, to napětí byl on. Když bude lhát, možná se stane zázrak a všechno bude jako dřív, když řekne pravdu, zemře. Rozhodl se pro první možnost. „Maminku si museli nechat v nemocnici. Není jí dobře.“ „A kdy přijde domů!? Kdy ji uvidíme!?“ naléhali chlapci. Maminka v jejich očích byla tak živá, tak nesmrtelně živá, jako snad jenom bůh je. Jak by jim ji mohl vzít? „Brzy, už brzy. Půjdeme ji navštívit,“ slíbil pan Vítek. A splnil. Skutečně šli, s kyticí růží a pomeranči. Vydržel to až k vrátnici. Potom se zhroutil. Rovnou si ho tam nechali. Vrátil se po třech týdnech o deset let starší. Jediný Tomáš ho poznal, rozběhl se a objal mu nohy. Marek s Romanem dospěli, jenom Eva byla pořád stejně malá. Spala v postýlce, zatímco pan Vítek stál nad ní a snažil se z šumění prázdnoty, která vyplnila jeho lebku, vyčíst, co bude. „Zvládneš to?“ pravila polohlasem jeho matka.

56

Neodpověděl. Ani neslyšel, že se na něco ptala. Dál jenom stál a díval se na to maličké, jeho. „Zvládneš,“ řekla matka, jako by věděla, že tu za pár dní nebude ani ona. „Musíš.“ *** Maruška, tak ji pan Macháček Evě představil, drobnou paní s vlasy samé stříbro, svoji přítelkyni. Seděli vedle sebe na pohovce, ona a on a mezi nimi, ve vzduchu zavěšená, v Macháčkových úzkých pažích vznášela se Julie. To Eva ji tak pojmenovala, svoji milovanou samičku hroznýše královského. „To je Maruška,“ řekl tlumeně Macháček a nic se nepohnulo, nikdo se neusmál, jedině Eva byla samé štěstí. Přihopsala k nim a jakoby si hrála, docela bez starostí, pohladila hada. „Ahoj, Maruško,“ řekla Eva. Pořád hladila a Maruška, ještě měla strach, přesto se pohnula, zvedla ruku a pomalu ji nesla, přibližovala ji k hadovi. A Maruška, ještě na okamžik zaváhala, skutečně se ho dotkla. Pan Macháček jakoby tím dotekem roztál, jakoby teprve teď mezi nimi doopravdy přeskočila jiskra, celý šťastný seděl a planoucíma očima se díval na Marušku, která už docela beze strachu hladila Julii. „Tak vidíš,“ řekl pan Macháček pyšně, a ačkoliv to jindy nedělal, také on přejel dlaní po hladkém hadím těle. Setkávaly se od toho dne často, při domácích pracích, přípravě jídla. Když byl teplý slunný den, šly se projít. Ať se vydaly kteroukoliv z cest, přišly vždy nakonec na náměstí. Stojí tam v rohu nenápadný dům, před kterým se od jara do podzimu táhne řada lidí, v dlani peníz a v ústech sliny sbíhající se na sladké potěšení s příchutí vanilky nebo čokolády. „Jednu vanilkovou,“ řekla Eva a podala paní v okýnku korunu. Zpočátku se musela hodně natáhnout, aby do okýnka vůbec dosáhla, postupně se natahovala míň a míň, až jednoho dne jenom tak plavně pohodila rukou, z ruky vypadl peníz a zazvonil o misku.

57

„Vanilkovou,“ usmála se Eva a byla dospělá. Když se potom se zmrzlinou posadila na lavičku a zády se opřela o kmen lípy, tak aby viděla na svatého Floriána, vyrůstajícího ze středu kašny, nic jí nechybělo. Voda vytékala z kamenné nádoby u nohou světce a tříštila se o hladinu, stejně jako se tříštila před léty, když na lavičce sedávala s Maruškou. Maruška pletla svetr a přitom vyprávěla o malém děvčátku, kterým kdysi byla, o děvčátku, které se více podobalo klukům než holčičkám. Uměla hvízdat na prsty jako kluk a jako kluk se prala. V kapse nosila zavírací nůž a v hodu kamenem na cíl se jí nevyrovnal ani o rok starší Jindra. „Taky plavat mě kluci naučili,“ nabírala Maruška vzpomínky jehlicemi a vplétala je do vzoru svetru pro pana Macháčka. „Hráli jsme si na louce u splavu. Ta hra se jmenovala na četníky a na zloděje a já jsem byla zloděj. Trvalo skoro celé odpoledne, než se jim podařilo mě dopadnout, ale nakonec mě přece jenom dopadli. Trest za ozbrojené přepadení banky byl krutý. No, do vody mě kluci uličničtí hodili, mě, která jsem neuměla plavat víc než sekera, to je ten způsob, jak se člověk jednou nohou odráží ode dna. Tady však žádné dno nebylo. Chvíli jsem se topila, polykala andělíčky a pak, jako by se ve mně něco probudilo, několikrát jsem silně zabrala rukama a byla jsem na břehu. Tam už čekali kluci a ochotně mě strčili zpátky. A když mě do té vody poslali už asi po páté, pochopila jsem, že je můj trest odpykán a já si plavu jenom tak pro radost,“ cinkaly jehlice, docela jako by něco povídaly, Eva seděla a poslouchala. „Chceš si to zkusit?“ vrátila se Maruška od splavu zpět na lavičku na náměstí a podávala Evě klubíčko. A ona, neřekla slovo, hned si to zkusila. A potom to zkoušela znovu a znovu, každý den upletla kousek, až měla šálu a druhou a svetr, ponožky a rukavice. Každý, na kom jí záleželo, dostal něco. To má Eva společné s Tomášem, dárky zhotovené vlastní rukou, radost z jejich dávání i přijímání. Když mu ušila první kalhoty a on v nich pořád chodil. Když pro ni stvořil zvířátka z kaštanů, celou zoologickou zahradu na tenkých nožkách ze sirek, a ona si s ní den

58

co den hrála. Toho se Tomáš nikdy neštítil, sehnout se pro desetník nebo i pro daleko menší penízek, všechno se mohlo hodit. Rezavá matička nebo šroubek, hrst lesních malin, barevný střípek, kancelářská sponka, zakutálený míček, prázdná krabička. Jednou jí daroval panáčka ze staré plechovky. Stačilo přidat několik drátků a pestrých stužek a veselý človíček byl na světě. Kdyby si měla Eva někdy pořídit podobnou truhlici s poklady, jakou měla její maminka, jistě by ho do ní nezapomněla uložit. Vedle panáčka by ležel další Tomův dárek, náhrdelník ze suchých lesních plodů, stejně jako kouzelná lastura od pana Macháčka. Přidala by recept na Maruščina pstruha na modro, Julinčinu křehounkou hadí košilku, pohled od Pavla. A ještě něco by do krabice dala, úplně na dno, jako největší svátost. Pohádkovou knížku, opět od Toma. Sám ji pro ni napsal, jediný text, který není samá kaňka. Tolik se snažil, aby nezkazil pohádku O Mamince. *** Jedině to mrzelo pana Vítka na Evě, že s ním tak nerada chodí na hřbitov. Vždyť tam přece leží její matka. Netušil, jak těsná je jí jeho dlaň, ona v ní raději držela brouka nebo žábu. „Podívej, tati! Vidíš?!“ Jednou, když přišli na hřbitov, seděla na jejich hrobě sojka. Klovala do věnečku ze smrkových větviček, který tam pan Vítek položil při minulé návštěvě. Snažila se uzobnout šišku. Pana Vítka to rozčílilo. „Jedeš, potvoro!“ Eva by jí klidně nechala celý věneček. A je přesvědčená, že maminka by udělala totéž. Kdyby totiž byla na hřbitově. Ale není. Nikdy neležela v bílé rakvi, ani zlacená písmena jejího jména k ní nevedou. Ale ta básnička je hezká: Milovaná, změněna v zemi, slunce i déšť, stále jsi s námi.

59

*** „Tak ukaž,“ natáhne se Eva po dítěti. Michal je svlékl, teď se chystá je umýt. „Necháš to! Nejdřív ho necháš potento a potom,“ brání se Michal. Ještě další slova má na jazyku, Eva je ale rychlejší: „Budeš ji taky kojit?“ Proti tomu ovšem je každá námitka marná. Eliška se usměje, to už jí ale Eva podává dítě. „No potěš,“ vzdychne Eliška a strčí je pokakanou prdelkou pod proud vody. Michal mlčky pozoruje obě sestry dokončující večerní hygienu dětí. Pracují rychle, energicky, žádné zbytečné pohyby, žádné prodlevy. Zvlášť Eliška, ta se s tím vůbec nemazlí, strčí dítě pod vodu, dva rychlé pohyby a je hotovo. „Co je?“ usmívá se Eva. Dívá se na Michala a jejím rukám to nevadí, popaměti pokračuje v oblékání nemluvněte. „Tak co je!?“ Michal neříká nic, alespoň ne nahlas. S úsměvem a jaksi zasněný se dívá se na Eviny ruce. Trochu ji tím uvádí do rozpaků. Eliška je hotová s mytím. Položí chlapce na osušku a jediným rychlým pohybem ho osuší. A už odhazuje osušku do koše za svými zády. Co dítě, to osuška. Stejně rychlým pohybem mu namaže obličej. „Tááák, ještě vlásky učesat.“ A jemným kartáčem mu přejede chmýří vlasů. Michal váží. Pečlivě studuje údaj na displeji. Možná ještě něco řekne. O bručounovi vrátném a nástěnce, kterou Eva tak hezky ozdobila. O srdci, jak se mu na chvíli zastavilo, když viděl vrchní sestru, ten její ledově bílý plášť, to Kampak? ho úplně ochromilo. „Já a tatínek,“ vrtí Michal hlavou. „Jsi toho schopný,“ usměje se Eva. Zbývá jí svléknout poslední dítě. Do jednoho koše za jejími zády padají použité šatičky, do druhého plína.

60

„Já a tatínek?!“ přihlíží Michal udiveně. Na něco myslí, usmívá se. „Ty si totiž schopný všeho.“

61

62

Sázka čtvrtá Vážený pane doktore, obracím se na Vás s prosbou o radu v těžké životní situaci. Je mi třicet dva let a nedávno jsem podstoupila operaci dělohy. A tím to všechno začalo. Manžel se od operace doslova vyhýbá tomu, aby se mnou měl intimní styk. Tvrdí, že je to velká změna po té operaci, že z toho nic nemá. Ve svých čtyřiceti letech je stále velmi pohledný muž. Bojím se, aby si nenašel nějakou mladou milenku, která by mu v tomto směru více vyhovovala. Prosím, poraďte mi, co mám dělat. Marie Češková Je sobota večer. Prší, celé dva týdny. Voda zaplavila pětinu státu, strhla most, zabila třicet lidí. Postiženým oblastem pomáhá celý národ. Další případy rabování. Rodina Češkova sleduje večerní zprávy. „Pod koly automobilu, jehož řidič z místa nehody ujel, zemřela dnes odpoledne známá herečka…,“ oznamuje s naučenou vážností mladá žena příjemného zevnějšku. Paní Češková se zatajeným dechem poslouchá, pan Češka si nevzrušeně zavdává z lahve piva, Aleš s Mirečkou tiše chroupají čipsy. Aleš trochu víc zašustí a Češka začne křičet: „Dej si to pod rypák – Sem se polil, kruci! – když šustíš! A ticho!“ zmítá divoce rukama. „Jestli tě to nezajímá, tak…“ „Tiše, Jendo, prosím,“ šeptá paní Češková. Aleš ani nedutá. Na chvíli opět dostane prostor hlasatelka se svými zprávami, je to ale opravdu jenom krátká chvíle, protože Češka vybuchne: „Tak on tady šustí a já mám byt ticho!?“ Paní Češková pokyne hlavou. Ona to tak přece nemyslela. Nikdo nemůže šustit, mluvit, smát se, samozřejmě. Očima dál visí na

63

obrazovce. Ta herečka, kterou srazilo auto. Je jí herečky líto. Byla mladá, měla talent a celý život před sebou. Češka se usmívá. Kdo ví, kterému nechtěla dát, že to do ní našil. „Má tak někdo štěstí.“ „Co to říkáš!?“ procitne Češková ze zamyšlení. „Přece –“ „Má po starosti, no,“ užívá si Češka svoji převahu živých. „Žádný zasraný starosti už nemá.“ „Jendo.“ „Když zasraný, tak zasraný!“ Živých a nadržených. „Ale děti.“ „Co!?“ vyrazí ze sebe Češka a pohledem přejede ty dva. Dvě neopakovatelné noci plné vášně. Jak je to dávno a byl vůbec někdy nějaký milostný život? Nezdálo se mu to jenom, jako té herečce, ještě včera v noci slavně píchající s režisérem, dnes pouhé mrtvole? Nenastrčil mu je jenom někdo, ty takzvané děti, už dnes dospělé, staré, umírající. Ten někdo, který chce, aby měl vztek. Ten někdo tam nahoře, ten sráč, kterýho všichni vzývají, který ale ještě pro nikoho nikdy nic neudělal. Alespoň pro mě ne. A tak: „Zasraný starosti sou zasraný starosti a nikdo s tím nic nenadělá! Jako sou jabka červený a slunka žlutý. To si, děcka, pamatujte, že když je jabko červený, je červený a může bejt taky žlutý, a nebo – zelený, vy tupci, ale když je žlutý, tak co!? Nemůže bejt už červený, a tak taky zasraný starosti sou prostě zasraný a dyž nejsou zasraný, tak mě to nezajímá! A ticho už konečně!“ Další zpráva: „Sto tisíc tun odpadu se sesulo do moře z největší španělské skládky založené před dvaceti lety u galicejského přístavního a průmyslového města La Coruña.“ Češka zalévá vztek pivem, Češková poslouchá, děti jsou malé a sto tisíc tun je pro ně nepředstavitelná cifra. „Konstelace mořských a větrných proudů v Biskajském zálivu zaručují, že odpad dopluje ze Španělska přímo na oblíbené surfařské pláže ve francouzské Akvitánii. Čas, kdy k tomu dojde, závisí na síle jihozápadního větru, je však možné předpokládat, že se tak stane někdy na podzim.“

64

„Vyneslas smetí?“ vzpomene si Češka. „Vynesla, včera,“ přikrčí se Mirečka, jako by se přiznala k něčemu špatnému. „Tak šrubuj.“ Včera není dnes, a i když koš nebyl ani z poloviny plný, musela ho Mirečka vynést, protože, jak říká ten přísný muž, který je jejím tátou: „S odpadky je třeba nakládat jako s odpadky, zbavovat se jich co nejdřív, nejlíp hned. Dokud sou prázdné kontejnery.“ Tak… „Tak…,“ rozloží se Češka pohodlně v křesle. Hned se ale zas napruží a v předklonu odezírá hlasatelce ze rtů. „Ticho, Kalivodovi,“ křikne vzrušeně, ačkoliv nikdo nic neříká. „Slyšelas to!?“ postrčí křeslo blíž k obrazovce, ze které oznamují krach další cestovní kanceláře. „Co jsem měla slyšet?“ „No, to s tím bordelem a teď…!“ „Co?“ opakuje Češková. Spíš než otázka je to jakýsi druh povzdechu, kterým se vrací ke zprávě o smrti oblíbené herečky. A možná ke své vlastní smrti, že se vrátila, a proto ten povzdech. „Poslouchej,“ září Češka. „To o tom bordelu, ve Španělsku, jak –“ „Hm.“ „Žádné hm! Slyšelas, co říkala ta ženská? Do moře to chlóplo a teď to plave do Francie! Až na ty pláže, v té tramtárii!“ „Akvitánii.“ „No, a kam jeli Kalivodovi jedni zkalení!?“ raduje se Češka, div, že netleská. „Já jim dám surfovat důchodcům.“ „Jendo?“ Mladá žena za sklem obrazovky se mezitím mění v ženu ještě mladší, půvabnější. „Ještě nejméně dva dny bude vytrvale pršet,“ oznamuje s úsměvem. „Říkali taky, že to tam dopluje někdy na podzim, tak dlouho přece Kalivodovi na dovolené nebudou.“ A už je zase vážný, pan Češka Jan, nebo jaké jméno mu vlastně dali. Co na to říct? On přece ví moc dobře, kolik váží sto tisíc tun a jak rychle pluje.

65

„Zasraný počasí!“ „Nekaz děti.“ To Češku inspiruje. „Na,“ postrčí před Aleše prázdnou láhev. „Skočíš do večerky.“ *** „Nic! Nic! Nic!“ přechází Novotná po kuchyni. Déšť mu už vyčetla, i mokré šaty, teď ho peskuje za úsměv, který věnoval Evě Vítkové. „No dobře, tak jsem se usmál!“ dochází Novotnému trpělivost. „Stalo se tak moc?“ „Ale usmál ses! Usmál! Kdyby ses neusmál, tak by ses neusmál! Ale ty ses usmál!“ vede Novotná svou. „No, dobře, dobře, usmál jsem se! Spokojená?!“ „Proč si ji nevezmeš, když se na sebe tolik usmíváte!? Moh sis klidně počkat a vzít si ji, ale ty, blbec…“ „Tak nemluv.“ „Ty, blbec!“ „Tak nemluv, říkám!“ „Týýý!“ rozpřáhne se Novotná. Než stačí uhodit, dostane facku, div nespadne. *** „Slyšelas to!?“ vyhrkne Češka. „Ještě nejméně dva dny bude pršet! Ta je dobrá!“ V televizi reklama. Další ženské, úsměvy, dekolty, donekonečna. „No, aby ses neposrala, z těch svejch vložek. To snad…,“ kroutí Češka nevěřícně hlavou. CRRRR!!! „Máte problémy s lupy?“ „Co je ti do toho!? Srát se mi do problémů! Sakra už!“ nadskakuje Češka v křesle. CRRRR!!!

66

„A zdražování nám zase naserou, jaké prosím tě, naserou a dost. Abych tě v tvým věku ještě učil nadávat. Co? Kdo, že zvoní? Jenom ať zvoní.“ *** Paní Novotné, tehdy ještě slečně Miluši Adámkové, studentce třetího ročníku obchodní školy, se pan Novotný líbil od první chvíle, proto s ním šla na ten pokoj. On ji nyní miluje také. Ale z lásky si ji nebral. Musel si ji vzít. „Hovno si musel!“ bude se do krve hádat paní Novotná. „Nic si nemusel! Kdybys nechtěl, taks nemusel!“ „Ale…,“ pokusí se zpravidla Novotný o odpor, rychle však bývá umlčen. „Nic! Nic! Nic! Moh sis počkat a vzít si nějakou zazobanou, kdybys chtěl! Nějakou krásnější si moh, celý harém si moh! Ale ty, blbec! sis vzal mě!“ Panu Novotnému ještě není třicet, vlasy má však už šedivé. Ne, nebral si ji z lásky, udělal jí dítě, a tak mu nezbylo než – samozřejmě, že si ji nemusel brát, všechno se dá zařídit, nemiloval ji, ale to dítě chtěl stejně jako ona, přinejmenším byl proti tomu, aby si ho nechala vzít. Bylo to hodně rozpačité manželství, skoro se neznali a nebýt toho dítěte, které se mělo narodit - Tak co?! Přece s ní nebudu do konce života, kvůli jedné podělané noci, doslova podělané. Potom ji odvezli do nemocnice. Dva měsíce před termínem. „Cože? Jak potratila? Co potratila?“ nerozuměl Novotný. Doktor mu to tak pomalu pečlivě vysvětloval a on stejně nechápal. To bych se teď mohl nechat rozvést. Novotnému se zatočila hlava. Hlava, hlava? Rozvést se s hlavou? Snažil se myslet v klidu, ale jeho myšlenky – Takový zmetek v hlavě, zmatek vlastně, ještě nikdy neměl. Ne, nerozvede se. Alespoň prozatím. Je to pro ni velká ztráta, to dítě, a kdybych se k tomu ještě chtěl rozvést… Slíbil si, že ji v její bolesti nenechá samotnou, že ji podrží, a třeba až tak za půl roku, za

67

rok… Stalo se něco jiného. Po týdnech konejšení, něhy se do ní zamiloval. Do vlastní ženy. Která sice nemůže mít děti, jinak je ale dokonalá. Jednou se na to ptal Evy Vítkové. Vzpomněl si, že je zdravotní sestra. Navíc v porodnici, ta by mohla vědět, jak na to. Eva skutečně věděla. Zrovna nedávno úspěšně rozběhli nový program. Cesta nového začátku. Léčí se klidem, smíchem, jednoduchými cviky. Měl takovou radost, že existuje nějaká šance. „Miluško! Miluško!“ běžel to hned říct své ženě. „Miluško, právě jsem mluvil s Evou Vítkovou a –“ „Áááá!“ začala ječet Novotná, sotva uslyšela Evino jméno. „O té čubce přede mnou mluvit nebudeš! Jestli s ní za mými zády pícháš, tak si píchej, ale přede mnou o ní budeš držet hubu!“ „Ale Miluško…“ „Hubu drž!“ *** Mirečka vynesla smetí. Déšť jí smáčel vlasy. Je jí chladno. Pomalu stoupá po schodech. U dveří bytu je smutek nejtěžší. Váhá, než obrátí koš dnem vzhůru, aby na něho vyšplhala a zmáčkla tlačítko zvonku. Chvíle čekání, pak uslyší tátu. Ustoupí dozadu. Dva krůčky. Šramocení klíče v zámku. Proč? Stačilo přece vzít za kliku. Rychle se vzdalující kroky. „No, to mě poser!“ vykřikne Češka, když se vrátí do pokoje. Chvíli potom, hned mu to nedojde. Hlavu mu plní mladá žabka z předpovědi počasí, vypité pivo a pláže v Akvitánii, Eva Vítková a její kozy, španělské odpadky a děti, vlastní děti, které zamknul na chodbě, aby měl chvíli klid, klid na co? Telefon celou dobu vyzváněl, když k němu ale přišel, tak se na něho vykašlal, pípnul mu do ksichtu a ticho. Podle programu mají dávat Přepadení v Pacifiku, místo toho čumí na vodu. „Se posrali, ne!“

68

Místo Segala - Češkou projede vlna horka. Zuřivě přepíná programy. Nemoknul přece celý den, aby se večer díval na dokument o povodni! „Stejněs to už viděl.“ Češka se zkroutí v křesle. Za jeho zády sedí jeho žena, jeho absolutně nepoužitelná žena. Je jí vděčný, že mlčí. Vtom promluvila: „Stejněs to už viděl.“ Má chuť jí jednu natáhnout. Ovládne se. Kousne se do rtu a oběma rukama, klid, Honzine, klid, se zapře do opěradel křesla. Pak mu začne vyprávět děj filmu. To ho dorazí. Přitom už byl skoro klidný. Tolik si přál být klidný, místo toho se ale slyší řvát: „No a co, že sem to viděl! Co je komu do toho! Déšť už sem taky viděl tisíckrát a klidně padá dál a ještě nejmíň dva dny padat bude!“ Vyskočí. Klid jsem řekl, klid. Češka si prohlíží svoji ženu. Hledá alespoň nějakou památku na holku, se kterou chodil, k zbláznění zamilovaný, hrdý, že se budou brát. Kam se poděly všechny ty chvíle? Co se mi na ní vlastně nelíbí? Že stárnem? Že existují krásnější holky? Ty existovaly vždycky a stejně jsem si vybral ji. Tak co, sakra!? Stojí a dívá se na ni. Napadá ho zhasnout, zhasíná tedy. Rád by šel blíž, ale nemůže. Ještě v sobě cítí zbytek vzteku. Ještě se úplně nevybil. Vtom zazvoní telefon. Jeden skok, jeden hmat, drží sluchátko, řve: „Nejsme doma! Spíme! Sereme na telefon!“ A zavěsí. *** „Co je? Proč nejdeš dom?“ diví se Aleš. „Co řveš!?“ Zvoní a nikdo neotvírá. Mirečka vzlykavě sděluje, že je zamknuto a že budou muset spát venku. V dešti. Že je tatínek nechal v lese, když sbírali jahody, protože zlobili, protože si to tak macecha přála.

69

„Jaká macecha?“ sundá Aleš prst ze zvonku. Lahvová piva cinkají v tašce. „Budeme muset vylézt na strom a podívat se po světýlku, jestli nějaké neuvidíme, najít chaloupku, která bude celá z perníku, a ta ježibaba nás chytne a zavře do krmíku, vlastně krmíku.“ „Cože?“ zacinká Aleš trochu hlasitěji. „Co to povídáš?“ *** Když je člověku dvacet, tak si příliš starostí nedělá, a budoucnost, to je hlavně dnešní den. Když na ten den připadne svatba, tak se ožení, když se mu narodí dítě, jde to oslavit. To, co bude za deset, dvacet, padesát let je stejné, jako by přemýšlel o životě na cizích planetách. Když je člověku čtyřicet, všechno jsou cizí planety a musí se moc a moc snažit, aby přišel tak těsně k ženě, které v těch dvaceti sliboval lásku na celý život, aby jí mohl položit dlaň do vlasů. Někdy to nicméně udělá a je to víc, než kdyby objevil novou hvězdu, protože žádná z hvězd se tím, že ji objevíme, nevychýlí ani o píď ze své trasy, ani nezačne vydávat víc nebo míň světla, ale objevem něčeho nového ve svém nitru můžeme změnit celý Vesmír. Pan Češka vypne televizi, vyvěsí telefon, zhasne světlo na chodbě. Jenom malá lampička svítí, a ačkoliv je malá, vydává dost světla, aby bylo vidět, jak pomalu kráčí místností, přistupuje k pohovce, na které leží a co nejvíc klidná se snaží být jeho žena. A není klidná ani trochu, neexistuje nic než bušení jejího srdce. Čeká jako srna, ke které ses přiblížil příliš blízko, a ona neví, jestli utíkat, a vůbec se nehýbe, jako se nehýbe šíp v luku předtím, než je vystřelen. „Ahoj,“ řekne Češka a nervózně pohne prsty. „Ahoj,“ odpoví Češková. „Já,“ pohne se Češka a je to, jako když padá skála. Češková ucukne. Hned se však uklidní, to, co před ní stojí, se ji nechystá zavalit, snad klesnout jako déšť a ustat. Udělá mu místo.

70

Beze slova je přijme. Jeho ruce se sejdou v klíně. Najednou neví, co dál. Pohladit ji. Pohladí ji. Nejprve ve svých myšlenkách. Potom ji pohladí doopravdy, uchopí její dlaň. Uchopí ji a hned zase pustí. Běží ke dveřím. *** „Dal jsem jí facku, dal jsem jí facku,“ plyne hlavou pana Novotného. Ne, nelituje toho, chystal se k tomu už dávno. Potřebuje flašku. Ve večerce ji mají. Ještě čokoládu koupí, pro děti. Jsou tam, pořád sedí přede dveřmi. Novotný rozbalí čokoládu a rozlomí ji na dva díly. Jeden podá Alešovi, druhý Mirečce, prázdný obal strčí do kapsy. „Tak…,“ řekne, víc ze sebe vypravit nedokáže, a pokračuje vzhůru k bytu Vítkových. Aleš ukusuje čokoládu a domlouvá Mirečce, ať nebrečí a také ukusuje, že táta stejně otevře, proč by neotevřel, je přece jejich táta a má je rád a jejich maminka je má také ráda. „Oba nás mají moc rádi,“ slibuje a brada se mu začíná třást. Mirečka drží čokoládu, pevně ji tiskne a pláče. Je to pláč jako na břehu moře a čokoláda v její dlani se mění v čokoládu na jejích prstech, stéká po předloktí, kape na zem. Tak tam oba seděli a plakali, zatímco za jejich zády se děl další příběh. A před nimi a nad nimi, do všech stran. Pan Vítek umyl nádobí, pomalu, pečlivě, jako pokaždé a přece dnes ještě o cosi pečlivěji. Umyl, uklidil, vyleštil dřez i kohoutky. Teď bloudí po bytě. S někým by si rád promluvil. Roman telefonuje. Tomáš si znovu přehrává záznam svých citů, které chová k bratrově přítelkyni. Jak dlouho to ještě vydrží, než exploduje smíchy a konečně jí půjde zavolat?

71

Michal s Evou se mlčky drží za ruce, v dešti čekají na vlak do Nezdenic. Standa si užívá. S holkou, jak jinak. Nejdřív ji málem přejel a potom ji přeřízl. Pavel nenašel Evu, se svěšenou hlavou zahalenou deštníkem jako temným mrakem smutku se vrací domů. Ještě dnes v noci odjede. Manželé Kalivodovi nejeli k moři. Přesunuli se na druhý konec města, ke svému synovi. To on si usmyslel prožít léto v exotických krajinách. Děti s sebou ale brát nechtěl, jakápak dovolená s dětmi. O ty se postará babička. Úplně jiné starosti má Marek, Evin nejstarší bratr. Před několika dny se mu narodil syn. To je skvělé, co ho však probodává skrz naskrz šílenstvím, že nedokáže myslet na nic jiného, že nedokáže v klidu sedět ani stát, na nic se soustředit, nic dělat, nic, kromě ustavičného přemýšlení, je zavírací špendlík, kterým malému Petříkovi připichují vykloubenou ruku k prostěradlu postýlky. Co trápí pana Macháčka? Ještě nedávno se trápil. Pro syna, že k sobě nenašli cestu, pro Pavla, že ho už nejspíš neuvidí, pro Marušku, svoji přítelkyni, tak brzy ho opustila, navždy. Teď už ho netrápí nic. Nějak vytušil, že se blíží jeho konec, všechny hady prodal. Jenom prázdné police po nich zbyly. „Vy se stěhujete?“ bylo první, co Evu napadlo, když uviděla holé stěny. „Stěhuju,“ pousmál se pan Macháček. „Ha, ha. Promiň, Evo, že nepočkám na tvé narozeniny, na těch tvých krásných osmnáct, ale já… Však víš. Počkej, něco pro tebe mám.“ Eva se překvapeně dívá na své dlaně. Ještě před chvílí byly prázdné, teď v nich drží dřevěnou krabičku. „Já…,“ chce něco říct, ale slova zůstanou v hrdle. „Potom si ji otevři. Potom, po té slávě, až ti bude osmnáct,“ usmál se pan Macháček, ale jinak než dřív, tak nějak smutně, tak jako se usmívá člověk, který se vydává na opravdu dlouhou cestu, o které neví, jestli se z ní vrátí.

72

„A tuhle dej prosím tě Pavlovi. Určitě se tu objeví,“ přibyla v Eviných dlaních další krabička. „Ale já, já…,“ přelil se smutek z nenávratna i do Evy. „Ale no tak, děvče, nebreč, ty brečíš?“ *** Paní Novotná stojí uprostřed kuchyně, jako zasažená bleskem, jako podťatý strom, který se zapomněl zřítit. Stojí minutu, hodinu, celou věčnost. Konečně se pohne. Nahází do sebe prášky a zapije je vodou. Chce si uvařit kávu a opaří se. Svalí se na pohovku a cítí, že umírá. Áááááááááááááááááá… Posadí se, znovu si lehne. Znovu se posadí, zvedne sluchátko. Vytočí číslo. Spolkne další prášek. Telefon vyzvání. Znovu se napije. Ruce se jí třesou. V žaludku cítí svírání. Pohrává si s krabičkou léků a pláče. Najednou uvolní ruce, sluchátko pluje prostorem, prášky spadnou na zem a rozsypou se. Natáhne se po nich a… A? Nic. Vůbec nic. Ona se ale potřebuje někomu svěřit! S někým být! Něco dělat! Je ale sama, sama a sama a sama sobě si začne stěžovat: „To si nedovedeš představit, co je to za blba! Ty jeho pohledy! Úsměvy! Za každou sukní, eště kafim sem sa opařila, kráva blbá. Celé noce to jeho chrápání, pořád nějaké nové léky na mně zkúšajú, jak nějaký pankáč si už připadám, kdybych ho aspoň neměla tolik ráda, hňupa. A lištil mně!“ Najednou zaslechne něco, zvonění. Zmlkne a s vytřeštěnými ústy poslouchá. Nic. Vydá se ke dveřím. Nahlédne špehýrkou. Tma. Pomalu otevře dveře. Tma trochu ustoupí. Odváží se nahmatat vypínač. Nic. Chodba je prázdná.

73

Pomalu, jako by se brodila hlubokou vodou, kráčí paní Novotná k zábradlí. Opatrně nahlédne dolů. Zvrátí hlavu a zadívá se nad sebe. Potom začne stoupat nahoru. Vystoupá až k bytu Vítkových. Nedá jí to, aby nepřiložila ucho na dveře. Doufá, že zaslechne křik. Za dveřmi je ticho. Vtom… Pláč! Jako neviditelné bubliny se vznáší odkudsi z hlubin domu a praská jí v uších. Lačně se vydá po zvuku. Bere schody po dvou. Klopýtne. Hlučně se řítí do přízemí, najednou dveře, před nimi… „Co tady děláte!“ lekne se Novotná. „Co tady děláte, se ptám!“ „To my ne,“ odpoví Aleš. „To jenom větříček!“ dodá Mirečka. Novotná se musí přidržet zábradlí, aby tu drzost ustála. „Tak vy budete drzí!?“ Vykročí k dětem. Uvolněná ruka vylétne do vzduchu a byla by skutečně uhodila, kdyby se v tu chvíli neotevřely dveře. Stojí v nich a významným pohledem si ji měří pan Češka.

74

75

Sázka pátá Palačinky 1 litr mléka, 3 vejce půl kila mouky, špetka soli 2 lžičky cukru (nemusí být) olej na smažení Z mouky a trochy mléka umícháme husté těsto, které zbytkem mléka zředíme, přidáme vejce a stálým kvedláním všechno promícháme. Tomáš sedí v obývacím pokoji, sám. Dívá se na televizi, poslouchá walkman a čte. Pan Vítek je také sám, přechází po kuchyni a žádné dítě nevolá: „Jééé, tatínek, ten je krásný!“ Klec je dokonale zavřená, nekonečně malý prostor vlastního nitra sevřeného úzkostí. Příbory urovnal už před hodinou, a tak je přerovná znovu, ubrus uhladil jenom tisíckrát, nasbíral málo neexistujících zrnek prachu. Konečně drobeček odvahy, pevně ho sevřít v dlani, opatrně, skoro po špičkách přiblížit se k Tomovi. Hlavně nepřekážet, nerušit, neobtěžovat. Přece to dokázal. Sedí vedle Tomáše, dlouho jenom sedí, sedí a dívá se, pomalu ho ohmatává pohledem. Jeho světlé vlasy, které by šly promnout mezi prsty, veselé oči, do kterých by se někdy rád podíval, kdesi daleko pramenící úsměv. „Tak ty bys, Tome, chtěl, abych chodil víc ven,“ sundá pan Vítek víko z krabice, kterou s sebou přinesl a nechal ležet na klíně. Tomáš se usmívá, sotva znatelně přikyvuje.

76

„Tak dobře,“ vrátí pan Vítek víko pečlivě na své místo. „Třeba, třeba bysme mohli jít spolu, někdy. Jestli chceš, nebo na ryby můžeme, pokud… Už jsem ti ukazoval tuhle krabici? Ne, já vím, že ne, jedině Eva ji viděla a Marek. Kde tomu je asi konec. Tome? Já… Já jenom, abys věděl.“ Tomáš ho neslyší, poslouchá walkman, až teď, konečně si ho všimne. Odloží knihu i sluchátka. Nic z toho pan Vítek nevidí, vnímá jedině Tomášův úsměv, jak roste. „Tati.“ Jediné slovo naplní celou místnost, ne jako šlehnutí blesku, ale jako světlo svíce. „To je počasí,“ přečte pan Vítek z víka krabice. Tomáš poslouchá, ladí se na tón jeho hlasu, na šelest deště. Co řekne, musí platit. „Výborná večeře.“ Déšť šumí odpověď. „To Eva.“ „Pomáhals jí.“ „Pomáhal.“ „Co je v ní?“ všimne si Tomáš krabice. Pan Vítek ji jemně přidržuje oběma dlaněmi, jako by v ní byla bílá myška škrábající svými drápky po kartonu, jako by dával pozor, aby neutekla. „Co? Tady?“ procitne pan Vítek ze zamyšlení. „Chceš se podívat?“ Snímá víko a pomalu před Tomáše pokládá: svazek dopisů, zažloutlé fotografie, rtěnku a malý zápisníček, staré lístky do kina. „A tady jsou vaše vlasy. Markovy, Romanovy, tvoje. Od Evy si je už schovat nestihla.“ „Tati, máš návštěvu,“ vyruší je Roman. „Pan Novotný. A flaška k tomu.“ Pan Vítek se podívá na Tomáše. Ta flaška v Romanových ústech ho mrzí, tón, jakým to řekl. Váží si pana Novotného kvůli jiným věcem, než je chlast.

77

„Jenom jdi, tati,“ povzbudí ho Tomáš, „doprohlížíme si to potom.“ „V klidu si to prohlédni, my půjdeme ke Kalivodům,“ zvedá se pan Vítek, „když je tam teď prázdno.“ Najednou zbytečné ruce neví, co dělat. Uhladí alespoň lem kalhot a potom zůstanou strnule viset podél těla. „Snad budou mít u moře lepší počasí.“ *** „Evo, řekni po pravdě, vypadám jako holka nebo ne?“ Eva vyprskne smíchy, horlivě přikyvuje. Michal si nakroutil tričko na prsou, takže se mu tam vytvořily dva kopečky. Ještě si je trochu přikroutí a řekne: „Tak to vidíš, blbec jeden slepý. “ Na chvíli se šli s Evou ohřát do baru a ten blbec barman se jich zeptal: „Co to bude, děvčata?“ „To je pořád, ale. Pořád si mě pletou,“ hromuje Michal. Eva ho neposlouchá. Stojí před skříní Michalovy maminky a probírá se jejím obsahem. Mokré šaty se jí lepí na tělo a zvýrazňují už tak výrazné obrysy jejího těla. Postupně se dotýká jednotlivých kusů oblečení. Dotýká se opatrně, zlehka a jen konečky prstů, jako by to byly křehké pavučinky a ona je mohla neobratným pohybem zničit. „Jednou, to mi bylo asi deset, přišel nějaký chlap. Že hledá tátu. Není doma. A mohla bys mu prosím tě vyřídit… Já začal ječet jak bláznivá Viktorka. Praštil jsem dveřma, a jak jsem s nima praštil, přimáčkl jsem tomu chlapovi ruku. To pak zase řval on. Debil.“ Eva ulpěla dlaní na jedněch zvlášť pěkných šatech. Střídavě se dívá na šaty a na Michala. Vidí, že pohybuje rty, otvírá a zavírá ústa. „Vrcholem ovšem bylo,“ plyne z Michalových úst, „co se mi onehdy přihodilo ve vlaku.“ Něco ho nutí, aby se usmíval, usmívá se tedy, něco ho nutí být vážný, je tedy vážný. A už se zase usmívá. „Jedu si tak v pohodě, na klíně poznámky ke knížce, krásný den, sám v kupé, no, a pak mi tam vlezou dva chlápci. Takoví venkovští strýčci. Nejdřív to vypadalo, že jenom projdou kolem, ale vrátili se.

78

Sedneme si k té holce, slyšel jsem je, jak se radí. A mysleli mě! Pak otevřeli a řekli, totiž jeden řekl, druhý se schovával za ním, ale to je jedno! Řekli, cituji: Máte tady volno, slečno?“ Eva vyndává šaty ze skříně, i s ramínkem, opatrně. „Můžu?“ Michal otvírá ústa. „Zkus si je.“ Ano, právě tato slova říká. „Chci, aby sis je vyzkoušela. Prosím.“ A Eva to dělá. Nejprve k nim voní, potom si je přikládá k tělu. Jednou rukou je přikládá k tělu, druhou po nich zlehka přejíždí. „Ne!!! – zařval jsem,“ zařve Michal. Směje se. „Mělas vidět jejich obličeje. Ten menší úplně zrudnul a měl se k odchodu. Já jsem si ho přidržel pohledem a říkám: Mám tady volno, ale nejsem slečna. A víš, co mi na to ten blbec řekl?! Promiňte, mladá paní. Myslel sem, že ho zabiju.“ *** „Ne, Michal tady vážně není! Já se nezlobím, ty se nezlob, Stando, že… Jo, dobrou noc. Dobrou,“ opakuje Roman s povzdechem ještě jednou. Současně začíná vyťukávat další číslo. „Kurevník zasraný.“ „Tys věděl o té krabici?“ „Šukat, to by mu šlo, ale aby jednou pomohl, když to kamarád potřebuje…“ „Věděls o ní?“ Tomáš by si s Romanem rád promluvil, ten však, jak se zdá, nebude už do konce života komunikovat jinak než po drátě. „Já ti ukážu, ještě… ty… zmrde malovaný.“ „Tak…,“ zkouší to Tomáš znovu. „Slyšíš mě? Romane? Brácho! Nechej už prosím tě ten telefon! Je noc, všichni chtějí spát nebo se aspoň v klidu dívat na televizi. Dát si nohy na stůl a nemuset je pořád sundávat kvůli nějakýmu pitomýmu telefonu, chápeš?!“ Konečně Roman odloží sluchátko, no odloží, docela solidně s ním praští, spadnout ho nechá, tak jako balvan ze srdce. „Máš bráchu blba, brácho!“ směje se Roman, hlavu v dlaních. „Já tady šílím a přitom…“

79

„Já vím, já vím,“ vezme ho Tomáš přátelsky kolem ramen. „Poď, zvu tě na panáka.“ *** Eva stojí před Michalem ve spodním prádle. Ještě před chvílí všechno - jak to? Michal vyjeveně zírá na Eviny šaty přehozené přes pelest postele. Na Evu, na její… Ne, to ne, co ale s očima? Nejlepší bude tvářit se, jakože nic, úplně normálně teda. Jak to, že se nestydí?! „Míšo?“ promluví konečně Eva a je to jako záchranný pás, je to jako hozené lano, které se napne a nepustí. A Michal se ho jako správný tonoucí nechytá, vůbec nevidí nabízené dlaně. Evin hlas dál šepotá a je strháván a drcen řevem splavu, který se vztyčil v jeho mysli, padá z něj, tříští a rozletuje se do všech stran, aby se o kus dál opět složil v klidné zrcadlo vodní hladiny, a jen zvolna se posunující puchýřky bublin dávají znát, že plynutí trvá, že se nezastavilo tím pádem a že se nezastaví ničím. Je to jasné, plyne jeho ztišující se myslí, nestydí se, protože vypadám jako holka. Já se před Standou taky nestydím. „Myslíš, že mám velké prsa?“ Ještě několik chvil plynutí lístku, který tak klidně usedl na hladinu, než dorazí k okraji splavu a zřítí se do propasti pro něj bezedné. „Zdají se ti velká?“ „Co? Mně?! Proč?“ dojde Michalovi význam Eviny otázky. „Nelži!“ strhává ho Evin hlas. „Noo… To asi záleží na tom, kdo se dívá, ne?“ pokouší se kličkovat, Evin pohled ho ale směřuje k jednoznačné odpovědi. Ano nebo ne? „Já… no… podle mě si myslím… upřímně ti můžu říct, že…“ „Mám?“ Eva visí Michalovi pohledem na rtech. On se nechce dívat na její prsa, i když se na ně vlastně dívat má, ale nedaří se mu to a dívá se. „Noo…,“ rozletí se jeho dlaně do stran. „Já… tedy… upřímně?“

80

Evin úsměv hovoří za vše. „Tak tedy upřímně,“ dodá si Michal odvahy. „Totiž… zdá se mi, se mi jeví, že zase… že až tak, až tak příliš velká nejsou, ale… uvážím-li, že ani ty tedy, úměrně k tvému tělu, chci říct, vezmeme-li v úvahu tvoji výšku, pak tedy, za těchto okolností, a tvou postavu celkem, pak tedy by se mohlo někomu zdát, vzhledem k tvé postavě tedy, by se skutečně někomu mohlo zdát, že máš… tedy… že máš… velká prsa, jestli mi rozumíš. Nezvonil někdo?“ Eva to už dál nevydrží, vyprskne smíchy. Michalovi se rozsvítí, přestane se potit a žaludek se uvolní, už ani srdce neslyší bít a jenom se směje. „Čemu se směješ!? Evo. Ty! Počkej, ještě někdy po mně budeš chtít, abych…“ Pak už ho není slyšet, jenom vzdalující se kroky duní domem. Dupe tak trochu jako slon, vzrušený slon. Zvonek zvoní a zvoní. *** Panák. Opět a znovu. Prozření trvalo jenom krátce, příliš krátce a bylo kdy vůbec? Bylo vůbec nějaké odložení sluchátka, smích a objetí mladšího bratra, brášky Toma, už zase sere jeho smích. „Romane, Romane. Nech už tu flašku a poslouchej,“ naléhá Tomáš. „Co?“ „Nepij už!“ „Poslední,“ smlouvá Roman. Dobře ví, že poslední nebude, že se nezastaví, dokud ve flašce bude zbývat jediný doušek alkoholu, dokud na světě vůbec budou nějaké flašky a on bude panák vycpaný pilinami, plný úzkosti a strachu. Sraček. „Tak dobře,“ souhlasí Tomáš s tím, aby se upil k smrti, jenom to chce ještě vědět, jak je to mezi ním a Andreou. Jsou spolu ještě nebo ne? Alespoň to ještě z Romana dostat, než bude nadobro konec. „Věděls o ní nebo ne?“ „O kom?!“ „O té krabici, tak věděls o ní?“

81

„Co je mi do nějaké posrané krabice!? Dej mi pokoj konečně!“ „No dobře, dobře,“ změní Tomáš tón, „o tom jsem s tebou stejně nechtěl mluvit.“ „A o čem?!“ utrhne se na něho Roman. „Jestli zase začneš s Evou, tak ti už vážně rozbiju hubu! Říkám ti, že je panna a hovno.“ Hotovo chtěls asi říct, myslí si Tomáš, nahlas řekne: „Na Andreu se chci zeptat. Nech tu flašku, proboha!“ Roman toho má právě dost. Kdyby byl zvíře, vrhl by se na bratra a roztrhal ho na kusy, takto může jenom křičet: „Dej pokoj už do prdele! Jsi moje máma nebo co?! Tam se starej o sebe, aby sis už konečně našel holku a nechechtal se v práci! A vůbec! Já čekám důležitý hovor! Pusť mě, sakra!“ „Jo, máš pravdu,“ rezignuje Tomáš. „Každý se má starat sám o sebe. To je pravda. Jo. Škoda, bývals můj starší brácha.“ *** „Evo,“ vřítí se Michal, prsa neprsa, zpět do ložnice a už ve dveřích ze sebe chrlí: „Babička přivedla Honzíka, já jsem mu dole pustil pohádku, kdyby ti to nevadilo.“ Vřítil se prsa neprsa, pak ale prsa, i když opět zahalená vrstvou látky, z křehkých pavučinek utkaných šatů Michalovy maminky. Michal si umínil, že si jich nebude všímat. Rychle se protočí kolem Evy a sedne si na postel. Pak na ni vyskočí. A znovu si sedne. Několik vteřin vydrží sedět a znovu se vymrští. „Proč by mi to mělo vadit?“ usmívá se Eva. Její tělo je zaoblenější než kdykoli dřív. Michal stojí na posteli, pohupuje se na ní jako na trampolíně a dívá se, samozřejmě že se dívá. Ještě několikrát se zhoupne a potom strne. „Chci říct,“ pohne rty, ale na slovo je to málo, aby zaznělo. „Coh!?“ vzedmou se Evina prsa. Michal se začne znovu lehce pohupovat. Nejprve lehce, potom stále víc a víc, až nakonec vyskakuje vysoko do vzduchu. „Jak se ti líbím?“

82

„Jsi krásná.“ Michal stojí na posteli a zaujatě se dívá na Evu, která se mu natáčí ze všech stran. Najednou, a musí sebrat všechny síly, řekne: „A… Nechtěla by ses ještě svléknout? Na chvilku.“ „A proč?“ zmenší se rázem Evina prsa na původní velikost. „Jenom tak,“ neví Michal, jak by to řekl. Jestli jí to nedošlo, pak je stejně veškeré vysvětlování zbytečné. „Slíbils mi palačinky, ale…,“ hraje na Evině tváři úsměv. „Ty počkají,“ usmívá se i Michal. „Myslíš?“ vypustí Eva a jediným pohybem si přetáhne šaty přes hlavu. *** Pohádka Honzíka bavila přesně pět minut. Potom vzal plyšového medvídka a šel stavět z kostek. Stavěl garáž. Potom dostal chuť na něco dobrého. Mísa se sladkostmi byla příliš vysoko. Za pomoci své dětské židličky však dosáhl na krabici s grankem. Nabral vrchovatou lžíci a strčil ji do pusy. Nabral druhou, dýchl a granko se rozletělo po kuchyni. Honzík se začal smát. Ještě dvakrát nabral sladký prášek a vložil ho do úst. Potom se šel vyčůrat. Vyčůral se, spláchl, zavolal: „Míso.“ Spláchne ještě jednou: „Míso!“ Nic. „De e ten popeta?“ Protože se Michal neozývá, vydá se ho hledat. Ve svém pokoji není, ani v jeho pokojíčku se neskrývá. Z ložnice je ale něco slyšet. Honzík se přikrčí a pomaloučku se plíží dovnitř. Baf!!! Vybafne Honzík a začne se smát. „Co deáte tu?“ „Právě jsme,“ chechtá se Michal. Eva mu zakryje pusu. „No co?!“ brání se Michal. „Jenom jsem chtěl říct…“ „Mlč, je-li ti život milý!“ tiskne mu Eva obě dlaně na ústa. Peřina, kterou byla dosud přikrytá, sklouzne a odhalí její nahá prsa.

83

„Hóóó! Ty más ae tustá pusa!“ komentuje Honzík pohotově její výbavu. „Mlč, ty brepto!“ hodí po něm Michal polštář. „Trefa!“ směje se Eva a obrací polštář proti Michalovi. „Tefa! Tefa!“ směje se Honzík a rychle šplhá na postel, aby se zapojil do propukající bitvy. *** „Jak nejsu doma!? Jak si to sakra představuješ, aby v celým baráku – seru ti na zvukovej signál!“ Roman praští sluchátkem. Neměl tolik pít, skutečně neměl, ví, že je hnusný, na tátu, na Tomáše. Kdyby aspoň věděl, komu měl volat. Ale neví. Ne a ne si vzpomenout. „Do prdele už.“ CRRR-CRRR!!! „Co to dělá?“ zírá Roman překvapeně na telefon. „Co by dělal,“ pokrčí Tomáš rameny. „Zvoní.“ Může si to dovolit, on je v pohodě, to Romanovi se třese hlas. „Zvedneš to?“ ustupuje Roman chodbou dozadu. Co všechno by mohlo ze sluchátka vyskočit? Rychle se snaží srovnat v hlavě všechny své hříchy, na tak přeplněném místě však není místo pro odpověď. Nezbývá, než to risknout, prostě to zvednout a přesvědčit se. „Tak to zvedni,“ dodává si Roman odvahy, zatímco Tomáš zvedá sluchátko. „Vítek, prosím.“ „Jo, to bude nejlepší, jo, zvedni to,“ potvrdí si Roman sám pro sebe. „Já už dneska… Já už… Lesba? To že ti řekl? Barman jeden, Tonda praštěný. No, hlavně aby to nebyla máma.“ „No ahóóój, Evi!“ rozzáří se Tomáš. „Hej, brácho! Tak poď sem.“ Roman přestane zápolit s dveřmi, se kterými se střetl při svém ústupu, a zaujatě se dívá na bratra. „To je Eva,“ vysvětluje Tomáš. „Je u Míši.“ „U jaké Míši?“ chce vědět Roman.

84

„U jaké Míši?“ tlumočí Tomáš. Sotva to dořekne, začne se smát. „Jo, u Michala! Co? Ráno? Ne, v pořádku, přijeď, kdy chceš. Jo, táta je v pohodě, chvíli jsme si povídali. Ten pstruh byl moc dobrý, cos udělala! Palačinky?“ Oddálí sluchátko od ucha a vyšle k bratrovi: „Oni mají palačinky.“ Ale… „Ale…,“ zabručí Roman a chňapne po sluchátku. „Palačinky mi neříkej, dej to sem.“ „Počkej, Evi.“ „Zeptej se, no, co dělá u Michala, se zeptej, sakra.“ Tomáš přikývne. „Říkám, že je v pohodě. Povídal mi o mamince, jak se seznámili. Pak přišel Novotný. Šli spolu ke Kalivodům, zalévat kytky. Vlastně mastit karty.“ „Dej to sem,“ vytrhne mu Roman sluchátko. „Vy budete spolu spát?“ „Romane!“ zhrozí se Tomáš. „Jestli usneme…,“ usměje se Eva. Roman spokojeně přikývne. Evin hlas ho šimrá v uchu a nutí ho do smíchu. „Co se směješ!? Co…!?“ křičí Eva. Roman se nesměje. Už ne. Stojí se svěšenou hlavou a zavřenýma očima. „Nesměj se!“ směje se Eva. Roman pokyvuje hlavou, má to znamenat: „Ne, nesměju se, vždyť přece vidíš, že se nesměju…“ „Tak ano?“ Roman přikývne. „Řekněte to tátovi.“ Další přikývnutí. „Až přijde.“ „Spoleh,“ škytne Roman a jeho hlava se ustálí. Spí ve stoje. Tomáš mu jemně odebere sluchátko: „Evi?“ „Em.“ „Co je to tam za pískot?“ „Co?“ „Ten pískot tam,“ vyzvídá Tomáš.

85

„Pískot?“ nedochází Evě. „Jaký pískot? Jo, Honzík! To je Honzík! Rvou se tady s Míšou. Michal leží na zemi, víš na zádech, a zvedá ho do vzduchu a on si myslí, ten malý, víš, že je letadlo, piští a křičí. Víš? Víš? Honzíčku, pojď pozdravit strejdu! Tak póóóď!“ „Evo?“ „Nechce, Tomy.“ „Kdes to vzala?“ zkouší ji Tomáš. „To my tady máme s Míšou,“ nechá se Eva nachytat. „Tak s Míšou,“ neodpustí si Tomáš. „Nějak rychle, ne?“ Eva vyprskne smíchy: „Na starost! Jenom! Na starost, rozumíš! Ty si ale…“ *** Michal přestane míchat. Upraví si zástěru, vezme mléko a úzkým pramínkem ho začne nalévat do hrnce. „Jedno zaručeně kraví mléko. Domácí. Ručně dojené,“ pomrkává Michal po Evě sedící v kuchyni za stolem, na klíně Honzíka, na tváři úsměv. Krabice přistane na pultě, místo ní se dá do pohybu pytlík mouky. „Mouka, po-lo-hru-bá, tááák, ještě kapku,“ čaruje Michal. „Zaručeně bez červů! A i jinak zcela nezávadná, ba jedlá!“ „Dokonce,“ zasměje se Eva. „Dokonse!“ přizvukuje Honzík. „A nyní, pozor, dvě vejce,“ řekne Michal a jako iluzionista připravující se na své parádní číslo, během kterého ze dvou úplně obyčejných vajíček vykouzlí párek neobyčejně okouzlujících holoubků, ukáže vajíčka publiku. „Osobně snesená,“ zdůrazní a naťukne první vajíčko o okraj hrnce. Naťukne málo. Musí zabrat oběma palci, aby obě části skořápky oddělil od sebe. Zatímco se baví jedním vajíčkem, druhé se vesele kutálí po kuchyňské lince, a protože je nestihne zachytit, rozbije se o podlahu. Ozve se potlesk.

86

„Bavóóó! Bavóóó!“ „Totiž,“ nakloní se Michal nad hrnec, aby vybral skořápku, „přinesená, samozřejmě.“ Moc se mu to nedaří, a tak nadávka: „Kruci!“ Konečně úspěch a výkřik: „Z kurníku!“ „Tak poď sem, mrško.“ Michal pečlivě vybere skořápku, utře ji do zástěry, vezme nové vejce, rozbije je do hrnce, zamíchá a teprve potom uklidí, namete dlaní na lopatku také vejce na zemi a vyklepe do koše. „Ještě špetku soli. Zde, sůl,“ ukazuje Michal pozvedaje slánku. „Kvalitně solící.“ Eva s Honzíkem se smějí. „Nevěříte!? Račte se přesvědčit! No, jen račte!“ Nabere špetku soli a strčí si ji do úst. „No, pfffff… Pfe!“ prská Michal a směje se a zase prská. „Vždyť říkám, sůl! A jaká! Ochutnejte! Nechcete? No, jak chcete. To je hnus.“ Začne teatrálně solit. Solí, míchá a přitom brebtá: „Servis is includink, drobné si nechte. Prosííím… Dáš si bonbón, Evi?“ „Jááá!“ S rámusem odloží hrnec a natáhne se po misce se sladkostmi. „Ne, díky. Já si počkám na ty palačinky,“ usměje se Eva. „Nebo co z toho bude.“ „Jááá!“ hlásí se Honzík. „Prosím?“ zamlaská Michal s bonbónem v ústech. „Jááá! Bombón ci! Ty si huchý ati!“ stupňuje Honzík své úsilí. „Prosím!?“ zopakuje Michal důrazněji a výhružně zamává pánví. „Ty zpochybňuješ…“ Otočí kolečkem plynu, chvíli ho nechá unikat a potom ho zažehne křesadlem. „Já sa na tu vypudnu!“ vzdá to Honzík, sklouzne Evě z klína a jde stavět z kostek. Michal znovu sáhne do misky se sladkostmi, rozbalí bonbón, strčí ho Honzíkovi do pusy, vrátí se do kuchyně, uchopí krabici mléka. Teprve potom dořekne: „Mé…“

87

Eva vyprskne smíchy. „Mé…,“ opakuje Michal, přiživuje Evino veselí, „kuchařské umění!“ Čemu se zase směje? Ještě chvíli se na ni nechápavě dívá, pak mu dojde, že se směje proto, že drží krabici mléka, že řekl mé, že jí připomněl kozu, proto ten smích; no počkej. Napije se trochu, odloží krabici a vezme olej. „Vyhovuje?“ chce vědět Eva. „Co?“ „Jak čekám.“ „Moc hezky to děláš,“ nalije Michal na pánev první dávku těsta. Příliš brzy. Olej ještě není rozpálený. „Opravdu moc hezky,“ pokývá Michal hlavou. Zesílí plamen a zamíří k Evě. „Ukaž,“ vezme ji za ruku a odvede do obývacího pokoje. „Sedni si tady ke klavíru. Jenom si sedni.“ „A dál?“ říkají její oči, už přece sedí. „Zavři oči.“ „A dál?“ říká její úsměv. Michal Evu políbí a odběhne do kuchyně. Chce se podívat, jak na ni uvidí ze svého stanoviště. „Můžeš ještě kousek ke mně, Evi? Ještě kousek…,“ aranžuje ji na dálku. „Ještě maličko, tak.“ Vtom si všimne dopuštění na sporáku. Sporák! Kruci, Evo! Tys to věděla! Vědělas, že se mi to pálí! Ten tvůj smích… Kruci. Boj s palačinkou. A už zase úsměv. „Evo?“ Ne, nic neviděla. „Jedna palačinka už je.“ Eva mlčí. Její pozornost zaměstnává klavír. „To bys nevěřila, jak jsem rychlý,“ nalévá Michal na pánev další dávku těsta. „Co to čteš?“ „Kde jsou všichni?“ zeptá se Eva místo odpovědi pozorně listujíc notovou partiturou, kterou neumí přečíst, která jí ale připomíná déšť. Dokonce slyší, jak šumí. „Jak všichni?“

88

Chvíli trvá, než se ze souvislé clony deště vydělí samostatná slova. Pronese je Eva, otáčejíc list: „No, maminka tvoje, táta.“ „Jo, tak ti…,“ krouží Michal zvolna zápěstím, aby těsto zaplavilo celou plochu pánve. „Ti se šli projít.“ „V dešti?“ zamžiká Eva překvapeně. Vždy si myslela, že jedině ona… „Za to můžu já,“ zabublá Michalovi v ústech smích. Jako kolíček na prádlo přidržují Eviny prsty roh listu, po němž se jako vlny rozlévají řádky notové osnovy zpěněné kapkami vodní tříště not. Evin pohled však směřuje k Michalovi: „Jak to ty?“ „To už tak zkrátka chodí, když maminku naštvu. Ona se chodí projít, aby se uklidnila, víš? Ale neboj,“ podebere Michal opatrně palačinku a rychlým pohybem ji obrátí. Do praskání oleje řekne hlasitě: „Nejspíš se schovali v hospodě.“ „Ty umíš i někoho naštvat?“ pustí Eva s úsměvem růžek, jako jindy pouští kamínky do vody. „U toho bych chtěla být. Zahraješ mně?“ A další palačinka bude hotová. „Cože?“ „Zahraješ?“ „To je škoda,“ nasadí Michal smutný obličej. „Co?“ „Já rozuměl, zahřát, zahřát že chceš! Zahrát, to ne.“ „Zahráj!“ přemlouvá ho Eva. „Já? Ne, to by dopadlo. Na kytaru, kdybys chtěla, to ti zahraju rád, ale,“ brání se Michal. „Dáš si povidla nebo marmeládu?“ „Proč ne?!“ pokouší ho dál Eva. „Nebo tvaroh tady máme.“ Žádná odpověď. Evin pohled. A Michalův. Praskání oleje. „Ale umíš.“ „Slyšelas mě někdy hrát?“ A zase olej, to praskání mísící se s šuměním deště a tichem, řachy-řach, vybuchují kapky na oplechování okna, Honzík se

89

přehrabuje v krabici s kostkami, ŠŠŠŠŠŠŠššššššš…, víří záclona deště. „Povida. Povida.“ „Tak to ti budu muset dát pár lekcí,“ pohladí Eva klávesy. „Cože?“ „Povida si dám, ty ťulo!“ uculuje se Honzík na staršího bratra, navyšuje věž z kostek o další podlaží. „Nedýkat!“ „Ty umíš hrát?“ nevychází Michal z údivu. Čím vším ho ta holka ještě překvapí? „Jasně!“ nezaváhá Eva s odpovědí. „To jsem nevěděl! Tak hraj!“ vyklopí Michal palačinku na talíř, zastaví plyn, sáhne do utěrky a už je u Evy. „A nebudeš se stydět, ty amatér?“ „Hraj, nebudu, co bych se styděl.“ „No, já jenom aby. Tak…“ Ty – Ty – Ty – Dym. „Promiň.“ Ty Ty a Ty Ty – Ty Ty Ty Ty, vyťukává Eva jedním prstem, snad „Prší, prší“, snad něco jiného. Připomíná to všechny písně světa. Soustředěně se dívá na ten prst a něco si šeptá, snad slova té písničky, toho štěstí, které se jí zabydlelo na rtech. Ohlušující rána ohlásí pád Honzíkovy věže. „Sakva!“ Michal stojí nepohnutě nad Evou, zlehka opřený o klavír, stojí a dívá se. Ten prst ho zajímá, ty rty, co tolik šeptají a ještě víc se usmívají. Ty rty, Ty, Ty rty – Ty. *** „Ona do tohoto světa nepatří,“ obrací pan Vítek v prstech prázdnou skleničku. „Já ji zmlátím, surově, po tváři jí stéká krev, chce se mi řvát zoufalstvím a ona… klidně se usmívá, hladí mě po vlasech a usmívá se.“

90

„Já věřím tomu,“ pokývá pan Novotný hlavou, „že kdyby na to přestala myslet, kdyby na tom dítěti tolik nelpěla, tak otěhotní na ten šup.“ Také on drží v prstech sklenku, také prázdnou, láhev na stole, prázdná. „Její matka byla právě taková,“ rozvíjí pan Vítek nit vzpomínek. „Ona na rozdíl od ní měla alespoň snahu se hádat, i když to vůbec neuměla.“ „Ale můžu jí něco říct?!“ udeří pan Novotný pěstí do stolu. Ten zůstane celý, ale dlaň se otevře, popsaná čarami osudu. Jakoby četl v té dlani, pan Novotný vstane a několika kroky přejde ke kleci s papouškem, v bytě u starých manželů Kalivodových, ve městě topícím se v přívalech vody. Kéž by dokázala rozpustit všechnu špínu. „Můžu něco dělat, když ona se hned začne hádat a nadávat mi do impotentních debilů?! A to je ještě mírná nadávka.“ „Taky krásně uražená uměla být a třeba se mnou celý den nepromluvit,“ plyne z úst pana Vítka. „Nebo se mi alespoň pomstila příšernou večeří. To uměla. Eva, ta se neurazí nikdy a vaří opravdu moc dobře.“ „Můžu,“ pohodí pan Novotný hlavou. U klece s papouškem, v pasti vlastního osudu. Papoušek sedí na bidýlku, tiše si o ně otírá zobák. Pak začne něco povídat, nesrozumitelná slova. Dva rychlé kroky a hledí do malého zrcátka. Opře o ně hlavu, načechrá pírka. Dva kroky tam a opět k zrcátku. „Až moc dobře,“ pokývá pan Vítek hlavou v hlubokém zamyšlení. „A co teprve, jak líbá.“ „Můžu,“ rozhodne se pan Novotný a rozběhne se ke dveřím. Těsně před nimi se zarazí, vrátí se ke stolu, rázně, tak rázně, až papoušek poskočí na bidýlku, a chvěje se po celém těle, začne sípat jako špatně naladěné rádio, zatímco pan Vítek pokračuje ve svém monologu a déšť nepřestává padat, tak pan Novotný odloží sklenku, jako by ji chtěl zarazit do desky stolu, tak s ní uhodí. „Můžu.“

91

*** „A ty kam zas voláš, kýho boha?!“ rozkřikne se Roman na bratra. Sedí na podlaze, na klíně květináč s blíže neurčitelnou pokojovou rostlinou, prsty umazané od hlíny, na hlavě bouli. Nebolí ho snad jedině to, co nemá. „Tak fajn, za deset minut jsem tam. Ahoj.“ „Héééj! Hóóó! Halóóó! Tak co je, brácho?! Kam jdeš?“ patlá si Roman po čele kusy hlíny. Praštil se pořádně. „Na rande,“ nemíní ho Tomáš vodit za nos. „Áááá… Kam!? Sakra, podělaná hlava.“ „S Andreou,“ pokračuje Tomáš nevzrušeně v oblékání. Vlastně už je oblečený, jenom si před nástěnným zrcadlem upravuje vlasy. „To je skvělá náhodááá-a-a!“ zakucká se Roman. Květináč sklouzne z jeho klína a vysype se na podlahu. „Náhoda?“ nesdílí Tomáš jeho nadšení. „Jak pro koho.“ „Moje mladá se taky, je, no,“ snaží se Roman zasadit rostlinu zpátky. „Stará vlastně.“ „Tvoje?“ pronese Tomáš a soucitně, určitě byl v jeho pohledu soucit, se zadívá na bratra. Drobně zavrtí hlavou. „Nooh… Fakt! Andrea. Přece musím vědět, jak se jmenuje moje holka. Moje vlastní,“ nemíní se Roman nechat přesvědčit. Úplně jistý si ale není. *** „Ukukuk!“ směje se Honzík. Znamená to: „Dobrou chuť!“ a současně: „Ahoj!“ Sedí s Michalem a Evou v kuchyni a láduje se palačinkami. Má je všude. „No nazdar!“ směje se máma. „Vy vypadáte!“ „Jak bylo na procházce?“ neodpustí si Michal. „Myslíš v hospodě?“ přisadí si táta. „Dědu máte kde?“ chce vědět babička. Kde ta se tady vzala? „Snad ste ho tam nenechali!“

92

„Báááječně!“ zavrní máma. „Teď bych si ale něco dala. V hospodě měli akorát utopence.“ Přisedne si ke stolu a zakousne se do palačinky. „Dobré sú, máte štěstí. Co ste dělali?“ „My sme,“ chce říct Michal. Eva mu pohotově zakryje pusu. „Co dělali v ložnici, se zeptej,“ nabádá ji babička, „dvě hodiny tam svítili.“ „Asi dětičky, ne?“ mlaská máma spokojeně. „Budu babička? Míšó!“ „Budet!“ vyprskne Honzík nadšeně spolu s kusy palačinky.

93

94

Sázka šestá Maminka „Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu však zachutnaly babiččiny květiny, které si piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy. To potom skutečně lítaly hromy a blesky. Někdy jsem to zkoušel po něm. Ukusoval jsem stonek pampelišky a rozhlížel se po nebi, kdy už se začnou sbíhat mraky. A opravdu, někdy skutečně pršelo. Tu maminčin polibek, tu pohlavek, tu skutečný déšť. Pořád se něco děje v tom čase, který se jmenuje dětství. Jede se s dědečkem na pole, hezky na vozíčku, mezi kbelíky a motykami, nebo se s maminkou šlape na Záhoří pro čerstvé mléko přímo z vemínka. S tátou je možné vyrazit do lesa na houby nebo mu v garáži pomáhat něco roztloukat, s babičkou je báječné plavání v bazénu na koupališti. Hned má kvočna kuřata, nebo se to začne hýbat ve střídce králičího pelíšku ze samé maminčiny srsti. Lesan se dá skvěle drezúrovat, na povel si sedne i lehne, také mohutnou tlapu podá do tvé malé tlapky. Trpělivě se nechá česat kartáčem a, jsi-li ještě maličký, můžeš si na něho vylézt jako na koníka. Později ho můžeš alespoň zapřáhnout do saní. A pak se to stalo. Ne, nebojte se, žádná pohroma se neřítí, to jenom náš Lesan začal jednoho dne povážlivě tloustnout a zakulacovat se, už ani nedováděl jako dřív. Většinu času proležel ve stínu pod starou tújí. „Co je s tím psem?“ přemýšleli jsme všichni, na nic jsme ale nepřišli. Až jednou. Šel jsem s babičkou nakoupit do Smíšeného zboží na druhém konci vesnice, Lesan se věrně ploužil za námi.

95

„Dobrý den vinšuju, na nákup, na nákup?“ dostihl nás zvučný hlas. „Kdy to čekáte? No, kdy budú štěňata? Jedno by sa ně zešlo.“ Kde se vzal, tu se vzal, stál vedle nás pan Cimérka a přátelsky drbal našeho Lesana. „Jakápak štěňata, pane?“ pobouřila se babička. „Vždyť je to pes jako les!“ „Já vám řikám, že je to fena, jak dělaná, a co nevidět slehne!“ chechtal se Cimérka na celou ulici. „Enem sa divím, že to ten váš kohút stará nepozná.“ A pak, jedné noci, se stal zázrak. Žádná Panenka Maria se nezjevila, ani babička nepřestala hudrovat, zato našemu drahému Lesánkovi se v boudě zjevilo půl tuctu těch nejsladších štěňátek. Vypadala dočista jako malí králíčci, také milion dalších věcí připomínala, malá a slepá. Nožičky je neposlouchaly a z hrdélek se jim místo radostného „Aleluja!“ dralo jenom rozpačité kňourání, když se snažila domoci maminčiných cecíčků. Tak jsme přišli o hafana Lesana a získali fenečku Lesněnku. *** První před nemocnicí zastaví Marek, v těsném závěsu za ním Standa. Do dveří vstupují společně. „Kampak?!“ pokusí se je zastavit vrátný. „K naléhavému případu!“ odpoví Standa rázně a pobídne Marka, který už už chtěl začít cosi vysvětlovat. „Pojďte, kolego.“ Vrchní sestře se vyhnou a jedině nápis na zvonku sesterny je na chvíli zastaví. Maminky zvoňte. „Tak snad,“ usměje se Standa a zaklepe. „To je dobrý, ležte!“ vylétne Eliška od dětí a otevře dveře. Michal se začne smát. Současně začne poskakovat Evina hlava. Michal se směje až k slzám, také Eva má v očích slzy, ale od smíchu to není. Myslí na Romana. „Pokaždé k té holce přijde, úsměv od ucha k uchu, úklonka jak na divadle a potom… Mělas vidět její výraz, když to na ni vybalil! Prý, souložíte, slečno?! No, to bys musela vidět.“

96

Eva leží s tváří na Michalově hrudi, je pátek večer, spíš noc a Španělsko je vzdálená země. Přesto se odtrhává lavina odpadu. Váží sto tisíc tun. Šumí déšť a ticho, také šumí, vystřeluje neviditelnými krystalky zvuku, tak jako se ve vzduchu neviditelně vznáší prach, tak i ono se vznáší, prolétá kolem spánků a strháváno zvukovody jako víry s praskáním proniká až do mozku. Michalovo srdce pod Evinou hlavou pravidelně tepe a spolu s tím všeobjímajícím tichem vrůstá do její mysli. Jako vodopád tříštící se o hladinu jezera, ve kterém je vidět dál než na dno, tak ji naplňuje. Když zavře oči, je tma, ale ne docela, přes lehounké skořápky víček prostupují třpytivé krystaly světla. Chce se jí vznášet v tom světle, a tak to dělá. Chce se jí plynout v tom tichu, a tak to dělá. Nechce být ničím jiným než vznášením bez prostoru a času, a tak… Ještě chvíle ticha, poslední okamžik před pádem do moře. Ohlušující výbuch zaplaví svět. Evina víčka se roztrhnou a poplašeně vzlétnou a ústa začnou vyprávět. „Vracela jsem se ze školy. Běžela jsem, protože… Protože, chtělo se mi čurat! Strašně ale, strašně. Stihla bych to, on… Zastoupil mi dveře. Chtěla jsem se protáhnout kolem, ale byl všude. Musím na záchod! Počurám se! Jenom se smál, vrtěl hlavou a smál se. Slyšíš!? Tak… Tak se počůrej! řekl a ona, já…“ Přestala se snažit a mořské proudy… A potom už jenom úlevné teplo stékající po nohách. Michal se usmívá, myslí na Standovu fintu. Asi nebude tak marná. Jestli mu dvacet holek dalo. Z padesáti říkal? Ale ty nervy. Nedokáže si představit, že by přišel k holce a podobným způsobem ji oslovil. „Ty prase!“ „Souložíte, slečno?“ „Ty prase prasovské! Pochcane jeden!“ křičí Roman. Eva pláče, krčí se před bratrovými ranami a pláče, tiskne se k Michalovi a pláče. „Co řveš!? Co!?“

97

„Já, Míšo, víš,“ odnášejí mořské proudy to svinstvo přímo na oblíbené pláže táhnoucí se od Biarritzu až k La Rochelle. „Já už nejsem panna.“ *** A pak jsme neměli ani Lesana, ani Lesněnku. Jednou v noci usnula ve svém domečku a místo toho, aby se ráno vzbudila a začala se světaznale procházet po dvorku, zastavujíc se tu u své misky, aby zkontrolovala, zda v ní nepřibylo něco dobrého k snědku, tu u jezírka, aby se pokojně napila vody, tak pokojně, že ani zlatí karasi se nepoplašili a dál uždibovali piškot, který jim děda hodil, když šel ráno poklízet, namísto zdravení pejsků a jejich pánů procházejících kolem zahrady, namísto olizování rukou i tváří, spala a spala a spala a spala…, hlavu měkce složenou na předních tlapkách. V zahradě pod smrkem jsme jí vykopali hrob. Děda byl toho dne bez vtipu, babička plakala. Byla by ráda, kdyby jí zase spásala záhony. Už by Lesněnce nedomlouvala, místo toho by ji hladila po hebké srsti. Bráška byl ještě maličký, příliš tomu nerozuměl. Dřepěl nad hrobem a kladl na Lesněnku zavinutou do bílého plátna: hrst granulí, kdyby tam snad měla hlad, gumovou kachničku, celou už okousanou, a dopis. Vlastně to byl obrázek, několika tahy, čmrk sem, čmrk tam, zachytil svoji představu nebe. Tak jsme tam stáli a naše hlavy byly svěšené stejně jako větve toho smrku, jehož stín jsme zvolili za místo posledního odpočinku našich mazlíčků. Svůj příbytek tu měla mořská želva i křeček. Spala tu naše morčata a andulky, pestře zbarvená rozela, stejně jako malé, sotva narozené house. Babičce se pořád chtělo plakat, tak plakala, dědovi otrnulo a začal si ji dobírat, jestli bude stejně bečat aj na jeho pohřbu. Honzík pobíhal kolem hrobečku a všemožně ho upravoval. Vtom mu poskočila hlavička. U plotu sousedovic zahrady se něco živě tetelilo. Hnědo-černo-bílý uzlíček tlapiček, ocásků a čumáčků dorážel na plot. Honzík vyskočil a uháněl pryč. V okamžiku byl zpět s kapsami plnými granulí a začal je přes plot nabízet pejskovi. Pejsek mu olizoval dlaně, Honzík ho hladil. Babička přestala naříkat a se zalíbením přihlížela tomu

98

nenadálému představení, rozhodnuta vyslat dědu při nejbližší příležitosti do Hradiště koupit nového psa. Příběh však pokračoval a s ním přicházel, dlaně i kolena umazané od hlíny, jak klečel v záhonech, pan Malina. Přišel k plotu, podřepl k těm dvěma drobečkům, a zatímco pejska drbal za uchem, povídá Honzíkovi: „Tak co, Honzo, chceš ho?“ To se ví, že chtěl. Hned si pro štěně běžel a už i jméno pro ně měl a celé srdíčko, když volal: „Dekui ty, Esenko! Dekui ty, Esenko!“ Věřil totiž, že mu Papínka jako náhradu za sebe poslala z nebe. *** „Ahoj!“ usměje se Standa na Elišku v bílém plášti a zkušeným pohledem přejede její postavu zakončenou nahýma nohama v domácích pantoflích. Ne, nepamatoval si její jméno, ani její tvář mu není známá, vždyť o tvář přece nejde, hlavně aby mu dala. Chce něco říct, pochválit to či ono, pronést osvědčenou frázi, ona je ale jak velká voda. „Poď,“ drapne ho za ruku, „tam nemůžeme rušit.“ Marka si ani nevšimla. *** Mezi nejkrásnější zážitky každého dětství patří bezesporu déšť. Déšť procházející se po oplechování okna, déšť zvonící v okapech, déšť rozpíjející se na tabulkách skla, tajuplná noční bouřka prosycená duněním hromu naléhající na ztemnělá okna, s bleskem šlehne pokaždé trochu strachu, tím spíše, že zase nejde proud. Sedíte při svíčkách kolem stolu a povídáte si tichými hlasy nebo ležíš v posteli, docela sám, a peřina mrazivě hřeje, studí, ale už se stává teplou a je teplá stále víc a víc a ty usínáš s očima vytřeštěnýma do tmy. Takovou má nad tebou bouřka moc. A pak ve dne sníš, že se přižene bouřka, ty si budeš hrát na dvoře a maminka nevyběhne a nezavolá tě domů, bude ticho, jenom hrom dá občas ránu a těžké kapky se začnou snášet z nebe a vpíjet se do země. A ještě na tebe nikdo nevolá a ty nespěcháš domů, chytáš ty kapky do dlaní.

99

A pak už budeš docela mokrý, šaty se ti budou lepit k tělu, v botách ti bude čvachtat a po tvářích ti potečou pramínky vody a ty zavřeš oči a otevřeš pusu, zakloníš hlavu a nabereš trochu deště do úst. Jenomže maminka pokaždé vyběhne a zavolá. *** „Souložíte, slečno?“ opakuje Michal s úsměvem. Sedí v křesle, Eva na jeho klíně, tak blízko sebe, radost a smutek. Mohl by tak sedět pořád, musí to ještě dlouho snášet? Evě se chce vykřiknout, místo toho sevře Michalovo rameno, sevře silně, až jí do prstů vystřelí bolest. Hlasitě vydechne, jednou, dvakrát, třetí výdech změní se ve výkřik. „Áááá!“ křičí Eva napodobujíc dětský pláč. Usmívá se. Když se zvedá z Michalovy náruče, když běží místností, když otvírá dveře k dětem, pořád má na tváři úsměv. Dál už ji Michal nevidí. *** Jednou jsme se s maminkou vypravili na jahody, na družstevní pole. Jak jsme šli, putovaly s námi jak špatné svědomí černé mraky. Nevšímali jsme si jich, měli jsme plné ruce práce. A také trochu strachu jsme měli, že nás někdo načapá a bude zle. Načapal nás déšť. Už dlouho se ohlašoval dutým burácením, jako když v dálce odstřelují kámen. Rychle se stmívalo a bylo to vážně moc napínavé, jak mě maminka povzbuzovala a jak jsem trhal a pořád trhal a ani jednou jsem se nespletl a nepodal si jahodu do úst, tak napjatý jsem byl, že bych ji nedokázal ani spolknout. Pak na zem začaly dopadat první kapky. Byl čas nalámat květy černého bezu, aby zakryly náš lup, a běžet domů. Spěchali jsme. Maminka spěchala, já jsem se opájel štěstím. Nejraději bych vykřikl radostí, ale nevěděl jsem, co by tomu řekla maminka. Vypadala tak ustaraně. Proto jsem nekřičel a spěchal, pro ni. Pro sebe jsem schválně šlapal do louží. Pak se stal zázrak. Maminka přestala spěchat. Bylo to jedno, byli jsme mokří jako dva sněhuláci po oblevě, na rozdíl od nich na nás ale nemělo co roztát. Snad jenom naše obavy, náš zbytečný smutek. A tak se stalo.

100

*** Michal nemůže odtrhnout pohled od dveří. Zůstaly pootevřené. Ta skulina ho přitahuje, ten nepatrný proužek světla ukazující cestu do onoho rajského světa, kde pláč znamená nejčistší štěstí a celou naději věčného života. Má chuť vstát, alespoň rukou, když už tam nemůže vstoupit celý, se protáhnout do toho údolí, alespoň dvěma prstíčky se ohřát v tom teple. Ale je jako odlitý z olova, jako srostlý s tím křeslem, s tou nocí, ve které sedí, jakoby zamknutý tím deštěm, který si vyprosil, aby nemusel na pole a mohl psát a psát. Seděl jsem ve vaně. Všude kolem bublala a vznášela se horká voda. Kdybych se podíval na zrcadlo, viděl bych, že je pokryté nedozírnou vrstvičkou kapiček sražené páry. Možná bych vstal a něco na něho prstem namaloval, ale nestalo se tak, protože mi celý výhled vyplňoval zářící obličej mojí maminky. Pažemi se koupala společně se mnou a ústy mluvila, jistě něco krásného, ale co, to jsem neslyšel, v uších mi pořád ještě znělo šumění deště. Maminka vstala, šplíchla na mě hrst vody, usmála se a odplula do kuchyně. Bylo slyšet, jak tátovi a dědečkovi a babičce, plná dětinského nadšení, líčí naše dobrodružství. Rázem jsme se proměnili v udatné rytíře, kteří se vrátili ze země ležící za sedmero horami a ještě více moři. Jindy bych ve vaně vydržel třeba hodinu a nechtělo by se mi ven, voda by už byla dávno studená a dětské prstíky plné vrásek a maminka by musela přijít a vylovit mě jako kapra o Vánocích, dnes jsem se hnal ven, sotva jsem se namočil. Tolik mě přitahoval smích z kuchyně. Také jsem se chtěl smát a vypravovat, nabírat plné hrsti jahod, přehrabovat se v nich jako v truhle plné zlata, sypat je do umývadla a zase je vybírat ven, mačkat je s cukrem a nakládat do misek, nechat si až kdesi zezadu z čelistí vystřelovat déšť slin a olizovat se až za ušima. *** Když jsem byl hodně malý, nikdy mě nenapadlo ublížit motýlovi. Chtěl jsem se jenom dívat a možná natáhnout ruku a čekat, jestli přistane na mém prstu. Teprve později jsem se začal ohánět síťkou. „Mááám! Mááám!“

101

Běžel jsem za tátou a dorážel na něho a dorážel, dokud nepodlehl a nebohého motýla omámeného kapkou ředidla neukřižoval špendlíkem na kusu lepenky. Michal čeká. Pohledem visí na plováku a čeká, věří, že se potopí a on… Voda se valí přes splav, dělá: „Ššššššššššš…,“ a hned zase: „To si chlap!? No, to si chlap!?“ Eva přebaluje dítě, pořád u toho mluví, směje se. Vlny unášejí drobná dřívka, listí a shnilé jablko. ššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššššš… Jedno dřívko propluje těsně kolem plováku, jedna větvička, zdá se, že propluje, jedním koncem se však zachytí. A přece propluje. Jako hodinová ručička se přetočí z půl na celou, takový půlkruh udělá, uvíznutý konec se uvolní a ona plyne dál. Michal se rozhlédne po místnosti. Ať se dívá, kam se dívá, všude ji vidí. Ve vedlejším křesle i na kolečkové židli. V bílém plášti splývajícím z věšáku košatícího se v rohu sesterny, za prosklenou stěnou u dětí, ve dveřích do té místnosti. Eva, Eva, Eva, Eva. Veselá, vážná, smutná, rozpustilá… Kdyby se dokázal pohnout, zvedl by ruce a objal ji. V tu chvíli by jím jako ostrý nůž projelo zklamání, když by místo teplého těla nahmatal studené prázdno. Ne, je dobře, že se nemůže hýbat, ještě by mohl dosáhnout na nějaké špatné tlačítko a zmáčknout ho. Pak by to zachrastilo, ozvalo by se prasknutí, rána, svět by se přestal otáčet. A žena, to jsou samá tlačítka, samé doteky, a každý může zabít. *** Jednou jsem zabil malé house. Bylo tak krásné, tak dojemně krásné, až se mi zdálo, že ho musím všem ukázat. Vzal jsem ho pod krček a odnesl ukázat mamince. Ale housátko mě zradilo. Zatímco jsem ho nesl, se mi nepozorovaně vykroutilo z dlaně a nechalo mi v ní bezvládné tělíčko. Také několik ryb kvůli mně zemřelo. Ne, že bych je zabil, úplně stačilo chytit je na udici. Ostatní zařídil děda.

102

„No jenom neřvi! Co řveš? Chh, ty hovňousi, Si hovňous? Tyyy, prdelko jedna!“ Eva pustí vodu. Ééééééé!!! Ječí lidské mládě. „Éééééé! Necháš toho! Říkám ti – Tak - Drž mě aspoň oběma rukama mě drž, když se mnou vrtíš! Krávo!“ *** Marek stojí za dveřmi. Neklepe, nezvoní. Čeká na sestru. Za chvíli je tady. Určitě se vrátí, určitě „Koho hledáte?“ zeptá se sestra. „Svoji ženu,“ odpoví Marek po pravdě. „Marta Vítková. Kde ji najdu, prosím vás? A co malý? Co ruka? Bude v pořádku?“ *** Zvuk obraceného listu. Michal si prohlíží časopisy. Muži se vůbec mnohem víc než ženy vzrušují vizuálně, píší v Ženě a život. Při sexu preferují světlo, mají rádi striptýz a velmi vzrušivě pociťují pohled na každou atraktivní dívku. V Mladé frontě se dočte o drobných rybičkách, které podle ověřitelných záznamů padaly společně s kapkami deště. Ve 100+1 zahraničních zajímavostí nepíší o lavině odpadu putující od španělských břehů na francouzské pláže. Vydání Našeho regionu je týden staré. Bez jeho povídky. V tom, které vyšlo dnes, by ji našel. Tak rád by si naplnil břicho jemným mrazením, nechal je stoupat páteří nahoru mezi lopatky, stejně jako když mu otiskli první báseň. Pomalu obracel listy, pomaličku našlapoval prsty, celý napjatý, jestli tam skutečně je. Byla. Jedno po druhém bral do očí slova té básně, skoro ani nedýchal a četl, četl, pořád dokola. Šťastný. Teď sedí a žaludek má sevřený strachem. Nejen žaludek. Celý je sevřený, pozřený, v žaludku obrovské velryby strachu je tak příšerně těsno.

103

Koupil ty noviny, ale jako by je kradl, bál se na trafikantku jenom podívat. Přitom, jak si užíval psaní. Let myšlenek vysoko nad slovy. Kolik se při tom nasmál! Tam uvnitř. Co když ale… Jestli… Kdyby alespoň věděl, co na to Eva. Co řekne na všechny jeho neumělé pokusy s holkama, které tam popisuje? *** Chodil jsem s dědou na ryby celých deset let. Jako malý capart přihlížející zbožně dědovým kouzlům, později jako kluk s udičkou vyrobenou z lískového prutu a kusu rybářského vlasce chytající na dobré slovo řeky a nakonec jako opravdový rybář se skládací udicí a navijákem s kličkou, vlastním vezírkem a docházkovou knížkou popsanou návštěvami u vody plynoucí stejně pomalu jako onen čas dětství. Co jsem měl na rybaření nejraději? To mrazení. Sedíš na bobku v trávě, břeh, chci říci voda, klidně plyne v korytě, až se ti zdá, že se zastavila docela, ne tvůj, ale sousední vlak, že se rozjíždí, ale jedeš skutečně ty. Drobná dřívka se sunou po hladině, suché větvičky olšových šištiček, občas se na hladinu snese list, úplně samozřejmě se přidá k tomu plynutí, a občas se na hladinu otevřenou tlamičkou snese jelec. Ochutná plující bublinu, která se mu zespod zdála být chutným soustem, nechá ji prasknout v ústech, tiše zakleje, mrskne ocasem a už zase mizí v hloubce, a ty se modlíš, aby našel tvůj háček a spolkl ho i s návnadou. Takovou krásnou višeň jsi mu připravil, ještě jsi ji nakousl, aby mámivě zbarvovala vodu. Prý jsou tady kapři i pstruzi, ja pane! to by byla trefa jednoho chytit, hlavně ať už se něco děje, říkáš si, oči zavěšené na splávku. Voda se za ním rozestupuje jako za parníkem, asi, ještě jsi žádný neviděl (je ti sotva pár let na počátku světa), ne na vlastní oči, ve své fantazii už ale tolikrát. A pirátské škunery a těžké křižníky, každou z těch lodí ti připomíná tvůj splávek, ale pozor, zrovna se začíná pohybovat. Nejdřív se jenom tak lehce zachvěje, jako když loď škobrtne o mělčinu, možná nějaká ryba zavadila o šňůru, rtuť na stupnici tvého očekávání stejně vyskočí na maximum, tím spíše, že chvění neustává, ale je následováno novými otřesy. Teprve teď to začíná opravdově mrazit a lechtat a zařezávat se pod kůži, až ve střevech cítíš to chvění. Nedaleký splav se přiblížil na samou hranici únosnosti, v samotném centru tvého vesmíru šumí a hučí a klokotá, celé tělo je

104

v jednom ohni, ruce čekají připraveny na udici, jen kdyby ten tatrman přestal s tím uždibováním a vzal háček pořádně do pusy, snad teď. Ne, to ještě nestačí, kdepak, nestačí. „Počkaj,“ nabádá tě děda. Ty neříkáš nic, dávno jsi oněměl, jsi jako ta ryba číhající s otevřenou tlamou na svou kořist. A už to začíná, splávek se noří do vody. „Sekaj!“ křičí děda, pozdě, už před celou čtvrt vteřinou jsi sevřel rukojeť prutu a vší silou jí smýkl nahoru. Na okamžik přestáváš dýchat. Příliš často se stalo, že jsi zasekl a háček vyskočil z vody prázdný, zapletl se do větví olší a ty jsi ho pak složitě vyprošťoval, dnes se však na tebe usmívá štěstí. Na opačném konci vzdoruje ryba. Ale pozor, může být chycena naměkko, za koutek úst, může se také zaplést do kořenů u břehu, to by spolu s ní mohl rybář přijít i o háček s olůvkem, a tak rychle s ní z vody, ať už leží v trávě, a ty si konečně můžeš odechnout. Pocit, kvůli kterému později přestanu rybařit, mě nyní naplňuje nejvyšším blahem. Odpor ryby v kontrastu s tenkostí vlasce navázaného odhodláním, ba přímo touhou, nebo ještě lépe posedlostí dostat rybu z vody. A nezáleží na tom, jestli je malá nebo ne, i když s velkou rybou je to samozřejmě lepší, s velkou rybou je to teprve pocit, a tento pstruh velký je, tím větší, že jsem ještě dítě a velké je pro mě téměř všechno. Pstruh visí nad hladinou a pomalu se vznáší vzhůru. Proč děda nesejde k vodě a – Asi bych zklamáním omdlel, kdyby se teď vyhákl, kdyby pysk nevydržel napětí, přetrhl se vlasec, nevím co! Nic neznamenalo mé úsilí, má námaha, můj postřeh, návnada, cvik, zase námaha, nové úsilí. Všechno záviselo na tom tenoučkém vlasci, jestli se přetrhne nebo ne. Na okamžik se mi zdálo, že napětí povolilo a ryba padá. Viděl jsem se máchat podběrákem a chytat ji jako motýla. Pstruh dál visel nad vodou, mě ale přesto ve spáncích kroužil nůž a podrýval autoritu vlasce. Konečně tráva. *** Michal si zamyšleně prohlíží malůvky na okrajích svých povídek. Na starém psacím stroji je psal, erárním perem kreslila je na noční

105

směně, skoro ani nemyslel na to, co psal, nepřemýšlela nad tím, co maluje a malovala, bezmyšlenkovité sunutí myšlenek unášených sebou samými. Tichem. Drobné kvítky, větší květy, slunce a měsíc, dětský obličejíček, několik kapiček. Slz. Poklekám k rybě. Ještě pořád má v puse háček, chytila se chudinka pěkně. Trochu mě z toho zase začíná mrazit, víc mě však mrazí metr v mých dlaních. Měříš a máš štěstí nebo ne a ryba má štěstí nebo ne, i když je ti jí vždy líto a pokaždé odvracíš hlavu, když jí děda nejprve cukavými pohyby uvolňuje háček z tlamy a poté jí strká prst do krku, aby jí jediným pohybem zlomil vaz. *** Dítě zpočátku pije velmi často, zhruba po dvou až třech hodinách, desetkrát až patnáctkrát za den, píší v brožurce s názvem Jak úspěšně kojit. Přibližně po šestém týdnu se v kojení dostaví určitá pravidelnost. Michalův sed se stále víc podobá lehu. Kdesi v tom čekání nahmatal na stole jablko. Teď si s ním hraje. Kutálí s ním po noze a zase je pozvedá ke rtům. Neukousne si, místo toho je převalí po tváři, chvíli je nechá chladit na kůži, přivoní k němu a položí si je do klína. Čím častěji a déle dítě saje, tím více mléka se vytvoří. A opět se jablko vznáší, aby se zastavilo o jeho nos a rty. Michal se dlouze nadechne nechávaje se prostupovat vůní. Jeho ústa jsou plná slin. Máte-li před kojením nalité prsy – Ano, prsy, co jenom mi to připomíná? Vůbec nic, jedině Evu dotýkající se mě tak těsně – je nutné dvorec, je nutné dvorec uvolnit odstříkáním, bože, aby se dítě mohlo správně přisát. To pro ni to psal. Sáhne po „Červených uších“ doktora Uzla. Dozví se, že souložit při menstruaci je sice možné, nicméně neestetické. Ještě ji neznal a už psal.

106

Pozná lékař při gynekologické prohlídce, zda je žena hojně nebo málo sexuálně vytížená? A teď je tady… Dvaatřicetiletá žena podstoupila operaci dělohy a manžel s ní od té doby odmítá spát. „Chlap a tak se posrat!“ *** „Tak už ho pusť.“ Znovu poklekám, abych přeměřil svého pstruha. Ať měřím, jak měřím, ať rybičku k metru přikládám jakkoliv, nemůžu naměřit víc než dvacet centimetrů. A to je málo. „No tak…,“ domlouvá mi děda. „Ale…“ „Jsme přece sportovci, ne? Míšo. Slyšíš?“ Nedalo se nic dělat. Držel jsem v dlaních to křehké rybí tělíčko, pomalu jsem sestupoval k vodě a plakal. Michal se začne smát. Eva vyšla od dětí s dudlíkem v ústech! Předpisově dudá, rty našpulené smíchem jí cukají v koutcích a cukají tolik, že dudlík raději vyndá z pusy, jinak by ho docela určitě vyprskla. Celým předloktím si zmáčkne třesoucí se břicho a druhou rukou si ho ještě přidrží, a stejně je to málo, jako domeček z karet se zlomí v pase, kolena povolí a ona se sesype Michalovi do náruče: „Zkus si to!“ Strčí mu dudlík do pusy. „No tak! Pořádně!“ „A teď zase ty,“ vrátí jí ho Michal zpátky. „A teď…,“ chce Eva uskutečnit další předávku. „Teď…,“ zadrží Michal její ruku. Teď anebo nikdy. *** Marek odchází. Už dlouho mu nebylo tak těsno jako mezi zdmi nemocnice. Možná by se mohl pokusit najít svoji ženu sám, všude je

107

ale takové ticho, takové zvláštní ticho, jako někdy bývá na řece u splavu nebo na břehu moře, po kterém tolik touží jeho setra. To ona se, Marku, začala smát za dveřmi sesterny. Tak dobře, poslední pokus. Marek přiloží prst na zvonek, na tlačítko zvonku s tím zvláštním nápisem. Maminky zvoňte Není maminka. Nezazvoní. Uvolní ruku a jde, chce odejít. Vtom ji uvidí, svoji ženu, stojí tam v noční košili a dívá se na něho, jako on se dívá na ni. Z prstů jí vyklouzne peníz a cinkne o podlahu: „Marku. Volala jsem ti.“ *** „Přečteš mi ještě něco?“ zavrní Eva v Michalově náručí. „Co?“ nabere Michal hrst jejích vlasů a nechá je zvolna protékat mezi prsty. „Nevím, nějakou povídku. Třeba o Lesněnce, jak byla Lesanem, vlastně naopak. Nebo o tom prasátku.“ „O prasátku?“ „Jak jste doma chovali malé prasátko, co se vešlo do dětské náruče a za domek mu stačila stará bedna, a vy jste se na něho chodili dívat jako do ZOO, potápět se do jeho skoro lidských očí s tak dlouhými řasami, vyprávět mu pohádky a podávat stébla slámy, a věřili jste, že si ukousne.“ „A…,“ nadechne se Michal, aby něco řekl, jeho slova však zaniknou v šumění Evina hlasu. „A potom prasátko povyrostlo a dědeček mu místo bedny vyhradil ve sklepě celý koutek, který vystlal slámou, ale prasátku to bylo zase málo, pořád rostlo a rostlo a dědeček musel vyspravit chlívek, vylíčit ho a navonět vápnem, a tam už prasátko zůstalo, ledaže jste je někdy pustili, aby se proběhlo po dvorku, to mělo pokaždé obrovskou radost, běhalo jako divé a nevědělo, do čeho dřív strčit rypáčkem, kopýtka mu ujížděla na mokré trávě a my jsme

108

museli nadskakovat, když se rozbíhalo na naše nohy a chtělo se o ně třít, a smáli jsme se a smáli a ono běhalo, jako by to bylo poprvé a nebo naposled v jeho životě a nebo něco mezi tím.“ Tati! „Tati!“ kopne Roman do dveří. Chce, musí za ním. Nedokáže to. „Kurva!“ vylétnou jeho paže do vzduchu. Současně se k zemi zřítí police s telefonem. „Kurva.“ A ještě jednou: „Kurva!“ Nikdy se nedozví, komu měl volat. Snad by se to ještě dalo zjistit, snad. Ale je pozdě. Alespoň hodiny v kuchyni to tvrdí. Roman se sesune na židli, oběma předloktími se opře o stůl. Na talíři před ním leží zbytek ryby. Pstruh namodro. Chtěl ho nechat Evě, teď přemýšlí, že ho sní sám. Vzpomene si na Zlaté stránky a veškerá chuť ho přejde. Kdyby jedl list po listu, jeden dva denně, úplně najemno je natrhal a jedl, třeba v salátu nebo s řízky… S řízky by se to mohlo dát. „Ale já, já nechci žrát žádný seznam!“ zmítá se Roman na židli, jako by k ní byl připoután, jako by ho zakopali po krk do země a teď se ho chystali kamenovat. Sám sebe kamenuje vzpomínkami. „To jsem řekl jenom tak, aby dal pokoj, sakra! Když je blbý a nic neví. Ježíši…“ Roman hledí do talíře. Pomalu noří vidličku do jednoho brambůrku a podává si ho ke rtům. Nevloží však sousto do úst, místo toho si ho prohlíží. Otáčí jím na vidličce a prohlíží si ho. Neřvi nebo tě…! Nech ji! „Neřvi nebo tě…!“ hrozí Roman. „Nech ji!“ staví se Tomáš před Evu zalykající se pláčem. „Ty se do toho nepleť! Přestaň!“ „To stačí,“ plete se do toho Tomáš.

109

„Sem zvědavý, kde teď seženete novýho hada! Ale co mně je do toho, vás Macháček zabije. Tak sklapneš už!“ „Já… já… já…“ „Já! Já! Já!“ napodobí Roman posměšně Evin pláč. „Pojď, Evi,“ vezme Tomáš Evu za ruku, „půjdeme se po něm podívat.“ Pan Macháček jel s Maruškou na dovolenou, k moři, Evu poprosil, aby mu zatím dohlédla na ten jeho zvěřinec. Vlastně by na něj ani dohlížet nemusela, většina hadů vydrží bez potravy celé týdny. Když jí je s nimi ale tak dobře. Má ráda jejich oči. Víčka jim dávno srostla a zakryla oči průhlednými šupinami, oni se přesto dívají tak jasným pohledem, jako by všechno znali. Eva nezná krásnější pocit, než vzít Julii, dva metry dlouhou samičku hroznýše královského, a posadit se s ní do starého houpacího křesla. Všude je ticho, takové ticho. Ona se v něm pomalu pohupuje a ono se pohupuje v ní. Julie jazykem ochutnává vzduch, také Evu několikrát ochutná, pomalu se posouvá po jejím těle a ochutnává, tak pomalu, tak klidně se sune a Eva cítí, jak i v ní se cosi posunuje, nějaký obrovský kámen, který možná spolkla, který v ní ale také možná vyrostl a který cítila znovu se rozpadat, kdykoliv měla Julii na klíně. Eva prohledala celý byt, hada však nenašla. „A oknem nemohl utéct?“ snažil se jí Tomáš pomoct. „Já nevím.“ „Nebo ventilací?“ „Já nevím!“ vzlykala Eva. Bála se, co řekne panu Macháčkovi a co řekne pan Macháček jí. Měla strach, že se na ni bude zlobit a nikdy ji nevezme na Guttata. Podobný strach prožila krátce před tím o svých narozeninách. Pan Vítek připínal Evě na krk stříbrný řetízek s přívěškem strážného anděla a jí z nějaké zapomenuté komůrky v mysli vyvstala věta: „Až ti bude osmnáct, tak bude tvůj.“ Maminčin prstýnek. Evě osmnáct nebylo a ještě dlouho nemělo být, přesto pocítila touhu se na něj podívat. Alespoň na okamžik si ho zkusit. Srdce jí divoce tlouklo, když otvírala skříň, aby z ní vylovila krabici na boty, ve které však

110

boty dávno nebyly, místo nich se v ní nacházel maminčin poklad. Všechny ty bezcenné předměty nedozírné ceny a mezi nimi, úplně vespod, nejcennější ze všeho, nenápadný kroužek s jedinou ozdobou doteků její maminky. Nemohla se na něj vynadívat. Ne, nezkusím si ho, rozhodla se a po těle se jí rozlilo blažené teplo, že je něco, na co se může těšit a co se jednou stane, že bude dospělá, s maminčiným prstýnkem. Chystala se prstýnek uložit na své místo, když – „Co to máš? Prstýnek!“ tyčil se nad ní najednou Roman. Nečekal, až něco řekne, a prstýnek jí vzal. „Hezký. A jak hezky lítá. Hups.“ A vyhodil prstýnek z okna. Strašně se bála to panu Vítkovi říct. Snad by mu to nakonec ani neřekla, spolu s dalšími bolestmi by to natrvalo uzamkla v sobě, když ji konečně sám oslovil: „Evo, co je ti?“ „Já,“ škytla Eva a rozplakala se. Trvalo dlouho, než ji utišil. „Já jsem ztratila ten prstýnek, ten maminčin.“ „To nic, to nic,“ konejšil ji pan Vítek, „stejně byl tvůj, byl tvůj.“ Tak ani pan Macháček se kvůli ztracenému hadovi nezlobil, a nejen to, ještě jí daroval malou mořskou želvičku. Roman pomalu sundá brambor z vidličky a vloží si ho do úst. Jednou, to byl ještě malý, byl sice malý, ale Eva byla ještě daleko menší, takže měl mít víc rozumu – jenže on jí zastoupil dveře a nechal ji, ať se počůrá. A tenkrát v té skříni. Tenkrát, když ji táta přinesl z porodnice, jak řval. Kdyby to šlo vrátit! Do skříně by zavřel Tomáše a zulíbal by ji sám, protože Eva, Eva je opravdu skvělá holka, a kdo si ji jednou vezme, ten vyhraje víc než milion, protože Eva, Eva – Kde je ale? „Tak dlouho se přece nikdy neprochází!“ Roman si podává do úst další brambor. „Snad se jí nic nestalo!“ kouše netrpělivě. Ne, to by mi nemohla udělat, protože za další, to bych se potom musel taky zabít, a to bych nedokázal.

111

Musím se omluvit, zaplatit ji cestu k moři a třeba slona, když bude chtít. A ne jako Tomáš s tím mývalem, já bych ho koupil doopravdy. I s kusem savany a stromy, které by na ní rostly, láduje do sebe Roman brambory po celých hrstech. Nejdřív brambory, potom rybu a nakonec… Roman se řítí k ledničce. „Tak mývala bys chtěla!? Mývala, jo…!?“ Nejradši by si urazil hlavu. Třeba ale postačí, když to pořádně zapije. „Stejně by ti chcípl! Do týdne by bylo po něm! Mrtvý, rozumíš!?“ Bože…! „Ty ale stejně nevíš, co to je. Víš aspoň, jak se rodí děti?“ Já jsem takový… „A tu želvu Macháčkovi vrátíš! Nebo ji spláchnu do záchodu.“ Nebo: „Do prdele, Evo! Jak to, že nemám uklizeno v pokoji! Tak fofrem.“ Nebo: „Evo, co pořád děláte s tím Tomášem v té posteli? Víš, že sourozenci spolu nesmí šukat? Víš to?!“ Vzpomínáš? Roman do sebe obrací flašku vodky. Ještě před chvílí byl odhodlaný se alkoholu už nikdy v životě nedotknout, teď pije mohutnými hlty. „Neřvi nebo tě…!“ vykřikl Roman. Neřvi, nebo tě praštím, chtěl říct, ale neřekl, protože ji v tu chvíli praštil. „Jasně, že ti utekl! Já bych taky utekl! Se na sebe podívej! A s tou Elaphou se už taky prober, konečně! Kdybys nebyla blbá, tak bys věděla, že Elaphe Guttata není žádný ostrov nikde v Atlantickým moři, ale normální latinský název podělaný užovky červený, co ti zdrhla! Ten Macháček si z tebe dělá akorát kozy. Tak sklapneš už!?“ Hned drží krabičku léků a hned zase ne. Byl by se zabil, byl by to skutečně udělal, ale má strach. Ne, boha se nebojí, jenom těžko se můžeš bát něčeho, v co nevěříš, co ho děsí, je jeho maminka. Ta je opravdová. Ta hlídá jeho sny, pomáhá plnit přání. Není si jistý, jak

112

by ho přijala. Co by mu řekla? A co by řekl on jí? Jak by jí vysvětlil… no, to s Evou. A tak se nezabil. Michala ale zabiju, myslí si Roman. Ne, to už nejsou myšlenky, ale zhoubný nádor bezmoci vyplňující celou lebku. Pisálek jeden. Firmu mi potopí, moji krásnou firmičku, obchůdek počítačový od Adama vypiplaný, a on ho spláchne, jakoby nic, jako domeček z karet, který se zbortil, přímo tam. A teď mi i holku vezme, čurák zasranej, co si o sobě myslí? Že je bůh?! Čurák je a kokot k tomu, ani ten prstýnek mi nedovolil prodat, co jsem štípnul Evě, to on ji stejně zabil, naši maminku. Měl jsem sakra nárok alespoň na malý odškodný, ale ten chlápek v zastavárně hned věděl, odkud ten prstýnek mám: „Hned to vrať, kdes to vzal.“ „Kde sem ho vzal? Co je vám po tom!? Já taky nezjišťuju, odkud máte prachy, které za všecky ty krámy platíte!“ začal jsem na něho ječet, protože to mě vážně naštvalo, abych nesměl prodat svůj vlastní, vlastně Evin, totiž maminčin… Ne, nekřičel jsem, to jenom ve mně všechno křičelo. Nevrátil jsem nic, ani prstýnek, ani čas, kdy ho měl kdo nosit, jenom – Áááá!!! Po podlaze se něco smeklo. Něco červeného a zase černého, a kdyby se smeklo ještě rychleji, Roman by nepochyboval: „Ten podělanej had!“ *** „Evo.“ Eva se vrátila úplně promočená. Nikoho nepotkala. Ani Pavla, ani děti, ani Michala. Shodila ze sebe mokré oblečení, nechala je ležet na podlaze a nahá… Sedne si na okraj postele.

113

Za oknem syčí déšť. Pomalu se plazí městem. Když bude chtít, spolkne Evu i s postelí, když bude chtít, bude ji celou noc hlídat líp než nejostražitější pes. Ještě se nerozhodl. Pod polštářem nahmatá noční košili. „Evo,“ opakuje Roman o něco hlasitěji. „Evo…!“ V celém bytě jsou jenom oni dva, on a nahá Eva. Nic na světě ho nemůže naplnit větší hrůzou. Roman se dívá na Evu, dívá se, jak se obléká. Trvá jí to nekonečně dlouho a než se obleče, pořád ještě je nahá. A pak i v té košili a i když odvrátí pohled, stejně ji vidí nahou. „Evo, prosím tě,“ zasténá Roman. Eva zvedne nohy a vsune je pod peřinu. „Evo, počkej!“ Eva se přikryje. „Evo!“ „Hmm…“ „Evo!“ vykřikne Roman a Eva otevře oči. „Táta.“ Eva si přitáhne peřinu ke krku. „Evo!“ zatřepe jí Roman a pak: „Promiň“ a „Vstávej!“ a po chvíli zoufalé: „Prosím tě.“ Eva se posadí. Pomalu. Velmi. Její oči se dívají na bratra a bratrem dál, z místnosti do místnosti, z města do města, až tam, kde šumí déšť a vlny oceánu se tříští o pobřeží. Romanův pohled směřuje k zemi. Eva vstane, jde k bratrovi. „Táta.“ Eva se zastaví. „Je u Kalivodů.“ Eva se dá znovu do pohybu. Jakoby v hypnóze kráčí ke dveřím. „Tak mu něco řekni! Náno pitomá! Nahatá! Krávo!“ křičí za ní Roman. „Proč to děláš!? Proč nám to děláš!? Náno! Nána si! Všechny nás zničíš! S tou svou prdelí! Nahatou! Všechny! Slyšíš!?

114

VŠECHNY! Evo…?!“ Poslední hlasitý výdech a ticho. I déšť ustal a naslouchá, co se bude dít. Pan Vítek, potmě, v cizím bytě, sám, jenom s papouškem spícím s hlavičkou pod křídlem. Co se mu asi zdá, že sebou tak zmítá? Co značí jeho prudké vdechy a načechraná pírka? Neslyšel snad i on o bájném ostrově jménem Guttata? Pan Vítek se nehýbá. Sedí v křesle, pohled upřený před sebe. Zabije se. Nemá cenu to odkládat. Mrzák. O vlastní děti se neumí postarat. I tu nejmenší, kterou přísahal chránit, i tu zradil. Už nedokáže žít s tou zradou. Zabiju se, slily se jeho myšlenky do jediného slova. Pomalu vyprchám z tohoto světa, kde už mi stejně nic nezbylo, nic kromě ustavičného strachu, že se to stane, že i má nejmilejší přijde, zvedne ruku a ukáže na mě: „To on. To on za všechno může. On! On! On!“ Jak dlouho jí ještě může vydržet její úsměv? Nakonec spadne i poslední šupinka štěstí, kterou si přinesla z nebe. To by nepřečkal. Odejde hned. Odejde sám. Kousek po kousku, prášek po prášku, zapije vodkou, trochu si zdřímne a bude ten tam. Někdo mu položí ruce na ramena. Nelekne se. Ví kdo. Přišla se rozloučit. Eva, Evička. Pohladí ho. Tati. Také ji pohladí. Evo, Evičko! Zarazí se, nechce, aby cítila, že pil. Pořád ho hladí. Zavře oči. Už se nebojí. Ničeho. Myšlenky odešly, zůstal jenom pocit, dávné vzpomínky tu stojí opět živé. Mami, maminko. Celý svět se zmenšil do jediného slova, jediné náruče. Držel se pevně. Maminka, žena, dcera. Už v tom není rozdíl, všechno tu je, najednou, věčně. Tak to cítil. Tak ji hladil a líbal. Tak ji tiskl, tak do ní vnikal – Roman uhodí tátu do obličeje. Táta zavrávorá, ale nespadne. Jenom tak legračně rozhodí ruce, jakoby říkal: „Mně je to líto, mně je

115

to skutečně hrozně moc líto.“ Nebo snad: „Zabij mě, ano, zabij, to bude nejlepší.“ Další rána směřuje do břicha. Pan Vítek se zlomí v pase, klesne na kolena. Roman ho kopne. Kope ho jako šílený, řve: „Něco slíbils! Něco, sakra, slíbils!“ Kope ho do břicha, pěstmi buší do zad: „Slíbili sme, slíbili…!“ Roman se nadechne. Chladný noční vzduch mu udělal dobře. Na tátu už nemyslí. To je odbyté. Jenom kdyby ho tak strašně nebolela hlava. Stojí na liduprázdné chodbě jejich starého domu a mne si poraněnou dlaň. Chce křičet, cítí, že musí křičet, ale neví co, co křičet, nedokáže si vzpomenout. „Kurva!“ Přece si vzpomněl. „Kurva! Kurva! Kurva! Bože! Áááááá!“ tluče Roman hlavou o stěnu. „Táta, já chtěl přece, alespoň jednou ve svým podělaným životě jsem chtěl, jako chlap s chlapem…“ Ááááááááá!!! „Můžu nějak pomoct?“ vynoří se několik schodů nad ním pan Novotný. Na sobě nemá než trenýrky. Vedle něho polonahá paní Novotná, tahá manžela zpátky: „Milane, neblázni!“ Hodně z velké dálky se musí Roman vrátit, aby si to srovnal v hlavě a konečně vykřikl: „Vypadni!“ „Jenom jsem se zeptal.“ „Vypadni, ti říkám! Hajzle taky jeden, čuráku zmrdanej!“ „Milánku,“ ovíjí se paní Novotná svůdně kolem svého manžela, zatímco Roman chrlí déšť nadávek. „No ták, ještě jsme neskončili.“ Roman se vrací zpátky nahoru. Pomalu stoupá po schodech. Zvířené myšlenky se začínají usazovat. Eva, její oči, zavřené, slza na její tváři velká jako moře, jako prstýnek, který jí kdysi dávno patřil a který jí vzal, aby jí způsobil bolest. Teď jí ho vrátí, opatrně se jí

116

dotkne, ne, nebude ji budit. Chce, aby spala. Klidně, tiše. Aby se vzbudila, ale až ráno, paprsky slunce. Aby vstala a otevřela okno. Aby se nadechla čerstvého ranního vzduchu. Aby si začala zpívat. Potom ho půjde vzbudit. Vzbudí ho polibkem. „Ro-ma-nééé…!“ zašeptá medově a políbí ho. „Ro-mán-kúúú…!“ On otevře oči a první, co uvidí, bude její úsměv. Tak, konečně drží Roman prstýnek, v tom nepořádku, který způsobil při svém úporném hledání, byl problém ho najít. Teď ho může odnést Evě. Leží tam u Kalivodů, noční košili vyhrnutou až k ňadrům, rozpažené ruce. Jako malý kluk nosil Roman po kapsách nejrůznější poklady. Kousky provázků, barevné křídy, hřebíčky. Teď by se mu hodily. Přitiskl by se k Evě a do samotných rtů jí zašeptal: „Maminko.“ „Evo…,“ šeptá Pavel. „Evičko…“ Klečí vedle spící Evy a pečlivě ji zavinuje do staré deky. Našel ji nahou a nahou ji uložil na podlahu v bytě pana Macháčka, který je nyní jeho bytem. Ještě ho neměl čas zařídit. Proležená matrace a deka, deštník po dědovi. To je všechno. Zatím.

117

Vážená paní Češková, reaguji na Váš dopis, ve kterém se mi svěřujete se svými problémy v důsledku operace dělohy. Rád bych Vás touto cestou uklidnil a to totiž, že podobné operace většinou žádný vliv na prožívání sexuálního styku u obou partnerů nemají. Pokud se přece jen nějaké změny dostaví, všechno je většinou za několik měsíců po operaci zase v pořádku. Mnohé ženy uvádějí po operaci příznivější pocity a také muži si někdy pochvalují změnu k lepšímu. Někdy se však stává, že ošetřující lékař nedostatečně vysvětlí princip operace a nezmíní se o sexuálním životě po operaci, žena se někdy také ostýchá přímo se na tyto podrobnosti zeptat. Pak může nastat určitá psychická zábrana, kdy se žena po operaci začne považovat za nějak méněcennou. A Vaše obavy, že by si Váš manžel mohl najít nějakou mladší? Pokud Váš vztah za moc nestojí, tak si ji najde, i když budete zdravá. A pokud Vás má opravdu rád, bude vaše nemoc příležitostí, jak Vám to dokázat. Věřte, že opravdu nejsme všichni bezcitnými darebáky a chlípnými prostopášníky. Radim Uzel

118

119

„Počkej, mladej, neutíkej, ještě jsme neskončili. Jaký je podle tebe rozdíl mezi malým dítětem a velkým průserem, ha? Nevíš co? Ha, ha! No? No přece… Tak hezky přemýšlej.“ Nezdenice – Praha 1997–2009

120

Pohádka o mamince pro svoji malou sestřičku napsal a namaloval Tomáš (Vítek)

Byla jednou jedna maminka, moc krásná, nejkrásnější na světě, byla to totiž naše maminka. A ta nejkrásnější a nejhodnější maminka měla za muže toho nejhodnějšího tatínka a to byl náš tatínek. Měli se spolu moc rádi, a protože se měli rádi opravdu moc, měli tolik lásky, že ji sami dva ani nemohli všechnu prožít. A tak maminka poprosila svého strážného anděla, aby vzal to nejlepší, co v ní je, a letěl s tím do nebe vyměnit to za nového človíčka. Anděl nabral plnou náruč maminčina nejčistšího smíchu a odletěl do nebe. Když se vrátil zpět, držel v náručí malého chlapečka a ten byl tak

121

krásný a z nebe čisťounký, až se maminka rozplakala. Dali mu jméno Marek. Po čase maminka s tatínkem znovu poznali, že jim přebývá láska. „Vezmi to nejlepší, co ve mně je,“ řekla maminka svému andělovi strážnému, „a leť prosím do nebe poprosit ještě o jedno děťátko.“ Anděl nabral plnou náruč maminčiny nejčistší krásy a odletěl s ní přímo do nebe. Když se potom vrátil zpět, držel v náručí malého chlapečka a ten chlapeček byl tak nebesky krásný a voňavý, až se maminka samým štěstím rozplakala. Dali mu jméno Roman. A tak žila maminka s tatínkem a měli už dvě děti. Po čase opět poznali, že mají lásky víc, než sami potřebují, a tak maminka zavolala svého strážného anděla a řekla mu: „Prosím tě, anděli, máme mnoho lásky, buď tak dobrý, vezmi to nejlepší, co ve mně je, a přines nám z nebe děťátko.“ Anděl nabral plnou náruč maminčina zdraví a odletěl s ním do nebe. Když se o něco později vrátil zpět, držel v náručí miminko. Dalšího malého chlapečka● Jakmile ho maminka uviděla, začala hlasitě plakat, tak byl ten chlapeček krásný. Dali mu jméno Tomáš. A tak žila maminka s tatínkem a měli Marka a měli Romana a toho nejmenšího Tomáše a všechno to byli kluci jak buci a rostli jako z vody. Žili spolu šťastně. Po nějaké době maminka s tatínkem opět poznali, že jim přebývá láska a že by bylo hezké, kdyby ji vyměnili za malého človíčka. Maminka znovu zavolala anděla strážného a řekla mu: „Můj milý anděli, celý život se o mne věrně staráš, buď prosím té lásky, vezmi to nejlepší, co ve mně najdeš a přines na zem další děťátko, které bychom mohli milovat víc než sebe sama, vším ho zahrnout a všechno mu dát.“ „Dostaneš děťátko,“ promluvil anděl, „krásného zářivého anděla, mnohem jasnějšího než jsem já, a ten ozáří svět. Bude tě to však stát to nejcennější, co máš. Tvůj život. Jsi připravena zaplatit takovou cenu?“ A maminka ani chvíli neváhala s odpovědí: „Ano, jsem, jsem připravena.“

122

123

Trochu se bála, to ano, ale ne o sebe, měla strach, co bude s tatínkem, který zůstane na všechno sám. Anděl, který znal její myšlenky, řekl: „Ničeho se neboj, maminko, všechno je v rukou Božích.“ A maminku, která se zbavila posledních zbytků strachu, naplnilo zářivé světlo, úplně ji prostoupilo a naplnilo, takže byla ve chvíli jako velký svítící míč. A potom se skutečně začala kulatit, tady dole se kulatila a kulatila a pořád vydávala to světlo, protože byla šťastná a šťastní lidé už tak září. No, a pak ses narodila Ty. Od té doby rozdáváš všem lidem lásku a štěstí. Někdy je toho na tebe moc, někdy musíš i plakat, ale chci ti říct, že ten pláč pokaždé přejde a že máš kolem sebe šikovné pomocníčky, jako je třeba tvůj bráška, kteří ti se vším vždy rádi pomohou. Tvůj Tomík Odpusť mi prosím tu kaňku, musel jsem se začít smát.

124

Michal Čagánek Sázka o Evu Ilustrace Irena Daňková Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 11. 3. 2016 ISBN 978-80-7532-078-0 (pdf)