MICHAELA VIESER IRMELA SCHAUTZ

14:40

Page 1

Kniha, kterou právě držíte v ruce, je svým obsahem opravdu ojedinělá a zároveň jedinečná. Vznikla na základě takřka detektivního pátrání obou autorek, které ve snaze přiblížit současníkům vymřelá povolání prozkoumaly kdejaký možný zdroj a přitom odhalily skutečné poklady. Vždyť kdo dnes ví nebo si dovede představit, co se skrývá pod pojmy brabenář, pískař, brtník, čichač kávy, valchář, čistič svíček, siluetář atd.? Číst tuto knížku není přitom jen poučné, ale také zábavné, neboť je napsána s vtipem a doprovází ji originální ilustrace. MICHAELA VIESER, nar. 1972, vystudovala japanologii a dějiny asijského umění v Londýně. Několik let se věnovala výzkumu, pracovala v Japonsku a v USA. Od roku 2003 žije se svou rodinou v Berlíně a píše populárně naučné knihy. Naposledy publikovala knihu Tee mit Buddha – mein Jahr in einem japanischen Kloster (Na čaji s Buddhou – můj rok v japonském klášteře). IRMELA SCHAUTZ, nar. 1973, vystudovala malířství, grafiku, scénickou a kostýmovou tvorbu na výtvarných akademiích v Münsteru a Stuttgartu. Mnohostranné umělecké zkušenosti prokazuje i svou ilustrační tvorbou. Žije v Berlíně.

Masticˇ ka rˇi, cˇ ichacˇ i ka vy, brabena rˇ i

10.10.2011

MICHAELA VIESER IRMELA SCHAUTZ

mastickari obalka:Layout 1

M I C HAE L A VI E SE R

I R M E L A S C H AU T Z

Masticˇ ka rˇi, cˇ ichacˇ i ka vy, brabena rˇ i

mastickari po kor:Layout 2

7.10.2011

14:03

Page 1

MASTIČKÁŘI, ČICHAČI KÁVY, BRABENÁŘI aneb čím se živili naši předkové Michaela Vieser Irmela Schautz


7.10.2011

14:03

Page 2


7.10.2011

MICHAELA VIESER

14:03

Page 3

IRMELA SCHAUTZ

Masticˇ ka rˇi, cˇ ichacˇ i ka vy, brabena rˇ i aneb čím se živili naši předkové

GRADA PUBLISHING

mastickari tiraz_Layout 2 11/22/12 10:35 AM Page 4

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Michaela Vieser, Irmela Schautz

Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři aneb čím se živili naši předkové Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4584. publikaci Odpovědný redaktor Jiří Krejča Přeložila Andrea Fajkusová Sazba Q Point Počet stran 208 První vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Original title: Von Kaffeeriechern, Abtrittanbietern und Fischbeinreißern. Berufe aus vergangenen Zeiten by Michaela Vieser and Irmela Schautz © 2010 by C. Bertelsmann Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Czech language translation © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Design © Q Point, 2011 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-4028-7 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-8157-0 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7979-9 (elektronická verze ve formátu EPUB)


7.10.2011

14:03

Page 5

MICHAELA VIESER Periit pars maxima – Největší část je ztracena IRMELA SCHAUTZ Salome a Christianovi


7.10.2011

14:03

Page 6


7.10.2011

14:03

Page 7

OBSAH Předmluva ................................................................................. 9 Madame a monsieur toilette ................................................... 13 Polykači .................................................................................. 21 Brabenář ................................................................................. 27 Kojná ...................................................................................... 33 Zpěvák kramářských písní ....................................................... 39 Trhač kostic ............................................................................ 45 Valchář ................................................................................... 53 Čichači kávy ........................................................................... 61 Turecký sluha, dvorní mouřenín, ostrovní indián .................... 67 Uhlíř ....................................................................................... 77 Čistič svíček ............................................................................ 87 Litograf ................................................................................... 93 Hadrář .................................................................................. 101 Otesávač kuliček ................................................................... 107 Paterník ................................................................................ 115 Mastičkář .............................................................................. 123 Úřednice potrubní pošty ....................................................... 131 Koňský handlíř ..................................................................... 141 Pískař .....................................................................................147 Popravčí ................................................................................ 153 Nosič nosítek ........................................................................ 161 Siluetář ................................................................................. 167 Kazatel .................................................................................. 175 Brtníci .................................................................................. 183 Poděkování ........................................................................... 191 Poznámky ............................................................................. 192 Literatura .............................................................................. 200 Rejstřík ................................................................................. 202 Ilustrace ................................................................................ 208


7.10.2011

14:03

Page 9

PŘEDMLUVA

J

ak lze lehce odvodit z názvu této knihy, mají všechna zde shromážděná povolání jedno společné: patří do jiné doby. Dnes již neexistují, alespoň ne v našem středoevropském prostoru. Přesto ten, kdo se podívá pořádně, znovu objeví hadráře, brtníka nebo kata, a bohužel nejen v rozvojových zemích. Profese jako čichač kávy zmizely z každodenního života současníků náhle, a nikomu to nebylo líto, snad kromě čichačů kávy samotných. Důvodem jejich zmizení byly nové dovozní celní zákony. Jednoduše nařízení shora. U jiných povolání to nějakou dobu trvalo, než upadla v zapomnění. Například dolnorakouští brabenáři se udrželi podivuhodně dlouho, až do sedmdesátých let minulého století. Mastičkáři se zase rodili stejně jako nemoci, které zaháněli, stále noví a noví, a o tom, zda jsou skutečně už jen součástí dob dávno minulých a dnes již neexistují, by se dalo úspěšně pochybovat. Tato kniha vypráví o povoláních, jejichž historie se dá sledovat hluboko do minulosti, až do starého Řecka, někdy dokonce ještě dále, díky obrazovým svědectvím Egypťanů nebo ještě dřívějších kultur. Našli bychom je u Germánů a doprovázela člověka až do novověku. Patří k nim uhlíři vyrábějící produkt, který utvářel budování lidské civilizace jako snad žádný jiný. Ale i doby uhlířů jsou pryč. Už dávno je les příliš vzácný na to, aby ho chtěl člověk spálit kvůli dobývání dřevěného uhlí. Mnohá z povolání, která byla posbírána do této knihy, se udržela až do konce druhé světové války. Potom se společnost změnila tak radikálně, že došlo k zásadnímu zlomu i v případě profesí a světa práce. Některá povolání musela být znovu vynalezena, jiná zmizela díky vynálezům, jako například litografové. V době svého rozkvětu přinesli

9


7.10.2011

14:03

Page 10

opravdovou změnu paradigmatu v zacházení s obrázky, takže dnes nám jejich všudypřítomnost připadá jako samozřejmá. Obrázky se dalo vydělat tolik peněz, že byly vynalezeny ještě lepší metody jejich reprodukce. Litografie, neboli kamenotisk, se stala technikou uměleckého tisku, průmyslově se už nepoužívá. Siluetáři, kteří ještě před druhou světovou válkou procházeli zábavními čtvrtěmi a rychle jako blesk vykouzlili vystřižený obrys, byli nahrazeni polaroidy, a i polaroidy už celoplošně ustoupily. Digitální kamerou v mobilu se dají ústřižky vzpomínek zachytit přece o tolik rychleji a pohodlněji… U trhače kostic to byla móda, kdo ho připravil o jeho povolání. Nejdéle přežila úřednice potrubní pošty, která ládovala systém komunikací v metropolích potrubními dopisy. Když bylo v roce 1984 hozeno do pařížské potrubní sítě poslední pouzdro, skončila i tato éra. Dnes už si neumíme představit, že ještě před několika málo desetiletími byla města protkána podzemním systémem potrubí, kterým se řítily dopisy sem a tam. Prací si člověk v prvé řadě vydělával a vydělává na chleba. Pro sebe samého, pro rodinu, která při tom hlavního živitele rodiny často podporovala. Zpěváci jarmarečních písní se poslouchali lépe, když s nimi zpívaly dětské hlásky. U pískařů vedla dětská práce k tomu, že téměř žádné z jejich dětí nezestárlo. Vzdělání, specializaci jich mělo velmi málo. O zabezpečení ani nemluvě. Práce může být i zábava – toto štěstí bylo dopřáno jen velmi málo lidem těchto profesí. Přesto mnohé naplňovalo pýchou, že se mohou živit sami a nemusí se protloukat jako žebráci. Hadráři o tom například zpívali píseň. Jen málo z povolání probuzených k životu v této knize náleželo k cechu, síti lidí, kteří byli denně konfrontováni s týmiž problémy, a proto se sjednotili, aby mohli vystupovat před zákonodárci a zaměstnavateli jednotně. Povolání otevírají okno do světa tehdejší doby. Při psaní mi nešlo o to, abych dokonale přesně popsala, co tito profesionálové přesně dělali, jaké grify a jaké nářadí při tom používali. Zajímalo mě spíše, co přivedlo člověka k vykonávání zrovna této činnosti? U mužů a žen, kteří nabízeli mobilní toaletní služby, to bylo zcela jasné: města byla příliš špinavá. Někdo se musel ujmout lidské tělesné potřeby.

10


7.10.2011

14:03

Page 11

To, že globalizace není jen fenoménem dneška, se dá znázornit nejen na příkladu výrobců kuliček; v Durynsku tesali kuličky na hraní, které se používaly v námořních bitvách. Na tyto zpropadené kuličky si tak určitě zanadával nejeden pirát. To, že durynské kuličky zdobily zdi domů koloniálních měst, jsem považovala za stejně důležité jako důvody, proč vůbec Durynští přišli na nápad, že budou vyrábět právě kuličky. Irmela Schautz a já jsme měly po dva roky oči a uši otevřené a hledaly jsme vymřelá povolání. Někdy jsme narazily v románech na vedlejší postavy, které nám napomohly k přesnějšímu pohledu, někdy jsme o svém zájmu vyprávěly přátelům a dostaly jsme od nich na oplátku napínavé podněty. Když jsme se na nějakém povolání sjednotily, vyrazily jsme do knihoven a „vykopaly“ jsme tam nejeden poklad. Fantastická byla například kniha z roku 1737 o nosítkách. V čítárně vzácných tisků v berlínské Státní knihovně jsme sedávaly se zbožným zanícením nad tímto dílem, které napsal před více než třemi sty lety muž, jenž nás uhranul svou láskou k detailu i svou touhou shromáždit veškeré vědění. Autor již tehdy informoval o nosítkách na celém světě, zapsal veškeré zákony, které se jich týkaly, a sám se zamýšlel nad tím, jak by měla vypadat dokonalá nosítka. A protože z toho udělal knihu, můžeme ho dnes do jeho světa následovat. K jiným povoláním, například k pískaři, jsme nenašli záchytné body ani v knihovnách, ani na internetu. Ale protože nás tato profese fascinovala, nepovolily jsme. Prohlédly jsme si geologickou mapu Německa a zjistily jsme, ve kterých oblastech se vyskytoval pískovec. Pak jsme telefonovaly na místní úřady: Nejsou u vás regionální badatelé, kteří by o tom něco napsali? Byli. Jejich články jsou však zřídkakdy katalogizované. Ochotně nám poslali kopie. Dokonce i můj dědeček si ještě vzpomněl na pískaře a zazpíval mi píseň, která vychvalovala písek na mytí podlah. Po více než devadesáti letech mu utkvěla v paměti tak přesně, že dokonce uměl ještě i melodii. Zatímco jsem neustále prohledávala knihy a hledala citace, neboť „zvuky“ zprostředkují cit pro určitou dobu nejlépe, probírala se Irmela Schautz kvůli ilustracím knihami o kostýmech, starými mědirytinami a kresbami, aby nejen co nejpřesněji vyobrazila to, co dnes již neexistuje, ale také aby zachytila charakter určitého povolání.

11


7.10.2011

14:03

Page 12

Nyní už jen zbývá popřát vám při čtení stejnou zábavu, jakou jsme zažily my při rešeršování, psaní a ilustrování. Budu vděčna za podněty k dalším zmizelým povoláním. Informace prosím zasílejte na adresu [email protected] MICHAELA VIESER

Berlín, červenec 2010

12


7.10.2011

14:03

Page 13

MADAME TOILETTE A MONSIEUR TOILETTE TÉŽ: KADIBABKA, KADIDĚDEK

Muž či žena, kteří nabízeli přenosné WC na ulicích nebo tržištích, dokud nebyla k dispozici veřejná sociální zařízení POZNÁVACÍ ZNAMENÍ: dlouhý kabát, dvě vědra, silný zápach OBDOBÍ: od poloviny 18. století do konce 19. století

ne 9. října 1694 napsala Lieselotte Falcká, vévodkyně Orleánská, z Fontainebleau: „Vy máte to štěstí, že můžete chodit srát, kdy se Vám zachce, serete tedy podle libosti. Naše situace zde je jiná, tady jsem povinna zadržovat svou hromádku až do večera; v domech přiléhajících k lesu totiž není žádná klozetová stolice. Mám tu smůlu, že bydlím v jednom z nich, a proto to trápení, že musím vyjít ven, když chci srát, což mě rozčiluje, protože bych ráda srala pohodlně, a já pohodlně neseru, když se při tom nemůžu posadit na zadek.“ 1 Vévodkyniny dopisy mohou znít z dnešního pohledu sice ordinérně, ale pro její současníky byly prostě jen upřímné. Friedrich Schiller dokonce autorku chválil za to, že tak bez obalu popsala pravdu. Jeho básnický stud přitom zůstal nedotčen. V praxi, jakož i v řeči, směl člověk, jak sami víme od Goetha, prdět, krkat a srát. Dnes při tom člověk raději opustí místnost a mluví o těchto věcech jen v náznacích. Mnohem více zarážející je však na této pasáži z korespondence vévodkyně to, že naznačuje, že ve Fontainebleau nebyl žádný záchod. A skutečně: dokonce i přepychový zámek Versailles zůstal takových komnat ušetřen. Místo toho se sedávalo – pokud byly k dispozici – na draze vyzdobených nočních stolicích, které muselo služebnictvo co

D

13


14

7.10.2011

14:03

Page 14


7.10.2011

14:03

Page 15

15


7.10.2011

14:03

Page 16

nejpokorněji vyprazdňovat, nebo si člověk ulevoval v koutech a u tapiserií. Po celé 17. století nezarážely tyto zvyklosti nikoho ani v těch lepších kruzích. Dokonce se konaly i audience, při kterých všichni společně seděli na stolici a oddávali se podle chuti a nálady verbálním nebo análním záležitostem. U prostého lidu patřily k oblíbeným místům pro vykonání nutné potřeby idylické parky, úzké uličky, břehy řek nebo tmavé kouty. Casanova o tom referuje: „Pokračovali jsme v procházce, aniž bychom měli nějaký určitý cíl, a mluvili jsme o literatuře a všelijakých zvycích. Náhle jsem spatřil v blízkosti Buckinghamského paláce v křoví po své levé ruce pět nebo šest osob, které vykonávaly nejnutnější potřebu a přitom vystrkovaly na kolemjdoucí zadek.“ 2 V jedné učebnici z roku 1568 najdeme pasáž, kterou bychom dnes očekávali spíše v nějaké knize vtipů, protože žák si vzal učitelovu výzvu příliš doslovně a odpověděl na ni: Učitel se ptá žáka: „Vyprávěj mi v přesném pořadí, co jsi dělal od chvíle, kdy jsi vstal, do snídaně. Poslouchejte dobře, chlapci, abyste se něco přiučili a mohli jste tohoto žáka napodobit.“ „Probudil jsem se, vstal z postele, oblékl jsem si košili, punčochy a boty, připnul jsem si pásek, vyčural jsem se na dvoře u zdi, nabral jsem z vědra čistou vodu, umyl jsem si ruce a obličej a utřel jsem se ručníkem.“ 3 Chlapec nejenže se vymočil na zeď, ale ještě o tom se vší vážností vyprávěl třídě. Proč? Tehdy to bylo samozřejmé. Toalety v domech – ty měli Egypťané a Římané před začátkem křesťanského letopočtu, ne však Londýňané, Berlíňané nebo Pařížané průmyslové nebo politické revoluce. „Pokrok“, tak zněl titulek satiry v satirickém časopise Kladderadatsch z roku 1852, opanoval ulice Brém každý den v poledne, tehdy totiž stály před domy všechny nočníky města připravené k tomu, aby je vynesla pojízdná služba. Pokrok se pozná podle měšťanů spěchajících rychle pryč. Zápach musel být bestiální. Ve starém Římě bylo prý 144 veřejných latrín a 116 veřejných pisoárů u městských hradeb. Rčení, které se našlo v jedné takové honosné římské latríně, zní: „Cacator cave malum! Aut si contempseris, habeas Jovem iratum! – Střež se toho kadit na ulici! Pokud neuposlechneš, stihne tě Jupiterův hněv!“ 4

16


7.10.2011

14:03

Page 17

Kultura veřejného pisoáru zanikla společně s Římany. Přišel středověk, přišel novověk. Mravy zhrubly. Města se rozrůstala, tlačenice byly hustší, kolovaly nejrůznější nemoci. Všechna kondenzovaná vůně levandule z jižní Francie, ve flakóncích na opascích, nastříkaná ve vlasech, rozprašovaná vějíři a nakapaná na polštářích, pranic nepomáhala proti strašlivému zápachu, který se linul přeplněnými ulicemi. Lidé před ním prchali a proklínali ho potácejíce se mezi dechem moru a vůní květů. Muselo se už něco podniknout. Stoupenci zvlášť mazaných myšlenkových pochodů doporučovali v 18. století vykompenzovat chybějící hygienu relativně jednoduchým opatřením: věřilo se třeba tomu, že se ovzduší dezinfikuje otřesy při vyzvánění zvonů nebo výstřelu z děl. Hluk, který přitom vzniká, čistí vzduch od všeho zlého. Dokonce i bažiny lze zaminovat – jak radil jistý monsieur Baumes –, aby se zbavily nezdravých výparů. Kostely, ve kterých se už nedala sloužit mše kvůli zápachu těl tlejících ve sklepení, se vyhodily za pomocí střelného prachu do vzduchu. Byl to snad konec tichého místečka? V téže době si v Bayreuthu úředníci vykasali rukávy a v roce 1797 sepsali první úřední nařízení týkající se dodržování čistoty na veřejnosti: „Nikdo ať se neopovažuje, ani ve dne ani v noci, vykonat svou nečistou potřebu na veřejných místech, u domů, v průchodu za domovními dveřmi, a rodičům se připomíná, aby vedli své děti k tomu, aby se zdržely takových odporných špinavostí, protože jinak za to budou sami potrestáni.“ 5 Sotva o půl století později došla řada i na Berlín: ve městě byly zřízeny první dva pisoáry. Bylo taky načase. Díky změněným životním poměrům se život odehrával více než dříve na veřejnosti. Nejpozději od konce 16. století znamenalo bohatství nejen majetek. Hospodářská síla se projevovala především v obchodě se zbožím a finančním styku. Člověk se musel hýbat, duševně i fyzicky. A ať už šlo o malého rolníka, co jezdil denně na trh, nebo o velké věci, o kterých se diskutovalo a rozhodovalo v klubech – člověk byl prostě pořád na cestách. Od časného rána do pozdního večera. Co měl dělat, když se mu prostě začalo chtít? Ten, kdo byl bohatý, mohl si zastavit drožku, nechat se odvézt na příhodné místo, tam si

17


7.10.2011

14:03

Page 18

*

ulevit a pokračovat dále. To všechno už tady bylo! V roce 1781 napsal Francouz Louis Sebastian Mercier: „Byla zřízena veřejná zařízení, kde může každý jedinec za dva feniky vykonat svou potřebu. Ale má člověk čas na to, aby vyhledal tohoto podnikatele, když je ve Faubourgu St.-Germain a cítí, že jeho střeva postihla slabost?... Místa s nápisem: ,Pod hrozbou tělesného trestu je zakázáno vykonávat zde svou potřebu‘ jsou právě tam, kde se scházejí ti nejvíce zaneprázdnění lidé. Stačí jeden příklad, abyste našli třicet napodobitelů.“ 6 Tam, kde chyběly veřejné záchodky, pomohli takzvaní monsieur a madame toilette: mobilní záchodová služba, kterou nabízeli muži i ženy. Zdržovali se především na tržištích a obchodních výstavách, jako byl výroční trh ve Frankfurtu, a mocným hlasem zvali přítomné, aby se posadili na jedno z jejich věder. Toho, kdo si chtěl ulevit, zahalili dlouhým koženým pláštěm, ze kterého vykukovala jen hlava, a tak mohl člověk na veřejnosti vykonat to, co se dnes vyřizuje v soukromí. Durynčan Johann Christoph Sachse vypráví ve svých vzpomínkách, jak ho v Hamburku oslovila jedna žena: „Přejete si TO udělat?/Chcete TO udělat?/Chce pán něco udělat?,“ a když chtěl vidět, co má jako udělat: „Než jsem se nadál, zahalila mě do svého pláště, pod kterým měla schované vědro, jehož zápach mi prozradil, k čemu sloužilo.“ Dal se na útěk, kolemjdoucí se smáli.7 Také v Edinburghu prý tato služba existovala, doprovázená rčením: „Who wants me for a bawbee?“ Bawbee bylo označení pro tehdy běžné mince.* Oproti tomu ve Vídni existovaly c.k. privilegované retirády,8 tedy císařsky upřednostňovaná místa v ústraní – jednalo se o malé, sudu podobné dřevěné nádoby umístěné na tržištích, které byly obhospodařovány zdatnými ženami. Zde se „hajzlbáby“ činily ve velkém až do poloviny 19. století. Očividně nikomu nevadilo, že ho při tom pozorují, pokud privátní části těla zůstaly skryty. Na veřejných pisoárech v Paříži, ve vespasiánkách, bylo ještě dlouhou dobu vidět, kdo se v nich zdržuje. Zakrytá byla jen prostřední část těla. První veřejné toalety v Německu se stavěly z litiny. Jejich stanoviště se tak mohlo jednoduše změnit, pokud si na ně obyvatelé stěžovali – což bylo dosti často. V roce 1876 stálo takových konstrukcí v Berlíně padesát šest, a jejich počet stále narůstal. Od této chvíle neoddělitelně patřily k obrazu evropských měst – osmiúhelníková kavárna, kavárna

18


7.10.2011

14:03

Page 19

z vlnitého plechu, čurací koutek či Madaiův chrám,** jak se těmto zařízením v Německu lidově říkalo. Konečně zase zavládly mravy jako ve starém Římě. Tam byli opět jednou chytřejší a prokoukli zdravotnický systém: „Amice fugit te proverbium. Bene caca et irruma medicos. – Příteli, zapomínáš na přísloví: Dobře kakej a vyser se na doktory.“

Madame toilette, která nabízí svou službu elegantnímu pánovi. On s ulehčením přijímá. Pozadí: Plán města Berlína, mědirytina, 1789

ILUSTRACE:

* Pozn. překl.: Muž v širokém plášti nabízel své služby i ve Vídni za vlády rakouského císaře a českého krále Františka I., jak uvádí Radomil Šolc ve své knize Kam i císař pán chodil pěšky (Olympia, Praha 1998). Účtoval si za to dva krejcary. ** Pozn. překl.: Podle pruského úředníka Guida von Madaie, z jehož popudu vznikly veřejné pisoáry.

19


20

7.10.2011

14:03

Page 20


7.10.2011

14:03

Page 21

POLYKAČI Většinou muži, kteří vystupovali jako atrakce na jarmarcích a v cirkuse, polykali neobvyklé předměty a často je zase vyplivovali POZNÁVACÍ ZNAMENÍ: vnější znamení žádné; vnitřní není známo OBDOBÍ: v Evropě od začátku 18. století až do poloviny 20. století

íše se rok 1788: dvěma Francouzům se právě podařilo vzlétnout balónem, lid však uchvátil jiný způsob, jak přelstít přírodu: „Jedinečný polykač kamenů, který je opravdu jediným na světě, kdo jí a polyká kameny, co mu pak štěrkají v břiše, jako by je měl v kapse. Náš výjimečný polykač kamenů netrpí žádným nepohodlím, a to i přesto, že se živí stravou, která by pro kohokoliv jiného představovala zcela nepoživatelný pokrm. Žádáme ctěné dámy a pány z publika, aby si přinesli na představení křesadlové kameny a oblázky křemene.“ 9 Tak ohlašoval programový plakát muže, jehož jméno sice nebylo známé, ale který byl jako polykač kamenů slavnou atrakcí. Bral kameny do úst, drtil je mezi zuby a pak je polykal. Čelisti mu sloužily jako žvýkací nástroj, žaludek mu byl vděčný za netučnou stravu. Vystupoval v různých podnicích v Londýně, později také v New Yorku. Jako snad každé varietní číslo obestíral i tohoto polykače kamenů podivuhodný příběh: vyprávělo se, že prý byl jako jediný přeživší ze ztroskotané lodi vyvržen mořem na malý ostrov blízko Norska a tam se živil třináct let výhradně kameny. A nyní, když je zase zpátky na pevnině, drží tuto dietu dál. Netrvalo dlouho a vynořila se řada napodobitelů tohoto polykače kamenů.

P

21


22

7.10.2011

14:03

Page 22


7.10.2011

14:03

Page 23

23


7.10.2011

14:03

Page 24

Jistý Siderophagus „pojídal železo v každé podobě: včetně hřebíků, jehel, drátů a louskáčků na ořechy. Vyzýváme diváky, aby si přinesli svazek klíčů, šroub nebo hřeblo, to všechno on sní, jako by to byly zázvorové sušenky.“ 10 A dokonce i Siderophagus měl imitátory – ne všichni však přežili následky svého plagiátorského činu. Siderophagova žena, Sarah Salamander, se zase specializovala na aqua fortis, kyselinu dusičnou, kterou do sebe lila jako „nízkoalkoholické pivo“. Jiní hltali hodinky a nechávali je v břiše tikat. Později se k nim přidaly žárovky, které z útrob ubohého polykače svítily. Nůžky, meče, deštníky, malá vědra – lidská fantazie, pokud jde o groteskno, nezná hranic. Jeden polykač jménem Tarrare byl nasazen napoleonskými důstojníky jako špion: spolykal truhličku s tajnými zprávami, kterou – když se dostal nepoznán ke spojencům – zase dostal ven otvorem ve své zadnici. Protože ho ale Bůh obdařil sice jedinečným žaludkem, nikoli však inteligencí, tento pokus se už neopakoval. V této souvislosti je obzvláště třeba zmínit zástupce jednoho povolání, kteří se řadí k polykačům, ale měli by být označováni spíše jako „otesánci“. Již Vospicius píše, že na dvůr římského císaře Aurelia byl pozván rolník, který spořádal sele, ovci a poté divoké prase. V roce 1511 pozval císař Maxmilián podobně hladového rolníka, který před dvořany rozsápal syrové tele. Když se pak rolník vrhl na mrtvolu ovce, byla to už monotónní zábava a představení bylo přerušeno.11 Přitom měl tento otesánek ještě štěstí: na dánském dvoře žil herec, který měl apetýt a břicho jako deset mužů dohromady. Když se král dozvěděl, že herec neumí hrát lépe než ostatní herci, odsoudil ho k smrti: vzbuzoval prý jako „nezřízený jedlík veřejné pohoršení“.12 V 17. a 18. století vystupovali otesánci hromadně na jarmarcích a v krčmách v Anglii; musel však přijít Francouz, aby jim ukázal, jak se to dělá a jak z tohoto řemesla udělat cirkusovou atrakci. Byl jím Dufour, který nabízel od roku 1783 své číslo po celé Evropě, mimo jiné také v Berlíně. Jako opravdový francouzský fajnšmekr si tento otesánek vymyslet zajímavé menu, vedle kterého polykači kamenů, železa a další vypadali jako nudní panáci: „Hostina začínala polévkou – užovkami plovoucími v oleji. Na každé straně stál podnos na ovoce, jeden obsahoval bodláky a lopuchy,

24


7.10.2011

14:03

Page 25

druhý kyselinu, ze které se kouřilo. Jako přílohu si dával často želvy, krysy, netopýry a krtky s doutnajícím dřevěným uhlím jako oblohou. Místo rybího chodu spořádal jídlo sestávající z hada ve vařícím dehtu a smole. Jeho pečínku představoval kalous v omáčce z rozžhavené pyritové rudy. Salát byly pavoučí sítě plné křupavých žabek, k tomu mísu s motýlími křídly a červy a jídlo z ropuch, které byly obklopeny mouchami, cvrčky, kobylkami, kuchyňskými šváby, pavouky a housenkami. To všechno spláchl hořící pálenkou a jako zákusek si dal čtyři velké svíce, které stály na stole, boční závěsné lampy i s obsahem a konečně velkou lampu stojící uprostřed s olejem, knotem a vším, co bylo kolem ní a na ní. Proto se místnost ponořila do tmy, ve které zářil jen Dufourův obličej, z něhož šlehaly plameny.“ 13 Dufour znamenal přerod polykačů z obyčejných bizarních předváděčů a zrůd v profesionály. Kombinoval své nadání spolykat všechno možné se speciálními efekty a humorem. Cirkusová ikona Paula Buschová píše ve svých vzpomínkách Hra mého života, vydaných v roce 1957, o cirkusovém čísle, které bylo známé jako „živé akvárium“. Jedním z jeho nejdůležitějších představitelů byl jistý pan Max Wilton. „Představení bylo okořeněno výraznými efekty, stejně tak plakát, na kterém byl Wilton vyobrazen jako kavalír ve fraku. Jeho košile prosvítala jako sklo akvária, za nímž byly vidět útroby pana Wiltona: mezi gentlemanovými žebry si jako mezi korálovými útesy hrály čilé rybky, rejdili mloci a plazili se miniaturní mořští hadi.“ 14 To bylo samozřejmě poněkud přehnané, naznačovalo to však, co pan Wilton ukazoval na jevišti: vylovil živé rybky a obojživelníky z malé nádrže a polkl je. Potom vypil několik litrů vody, chvíli počkal a nechal ryby v břiše plavat. S požitkem si vykouřil cigaretu, nechal uplynout další chvíli, pak jedno zvířátko po druhém zase vylovil a na závěr svůj výstup korunoval tím, že vyplivl vodu jako vodotrysk do publika. Jeden jeho kolega, Mac Norton, rovněž polykač u cirkusu Busch, uzavřel jeho číslo slovy: „All alive and still kicking.“ (Všechno je živé a pořád se to mrská.) A když v sedmasedmdesáti letech zemřel, byl hrdý na to, že při jeho tricích nezemřelo nikdy ani jediné zvíře. Z estetických a humanitárních důvodů dnes už polykači jako cirkusová atrakce nevystupují. Zatímco ve dvacátých a třicátých letech nemohl polykač chybět v žádném cirkuse a žádné vaudevillové show, dnes se na jevišti setkáme už jen s polykači mečů.

25


7.10.2011

14:03

Page 26

Polykač Mac Norton, známý rovněž jako lidské akvárium, s ukázkami svého umění. Motiv se opírá o originál francouzského plakátu, na kterém stojí následující nápis: „Mac Norton The Aquarium Man – akvarijní muž Říkám, že jsem výjimečný vědecký fenomén jako ten čtyřnohý savec se čtyřmi žaludky (kráva). Vypiji punčovou misku vody o obsahu 220 litrů za 2 hodiny a půl 100 sklenic piva za 10 minut. Sním 208 librových bochníků suchého chleba za 48 hodin. Polykám živé ryby, želvy, žáby a vodní šneky po tuctech. Nechám si je v žaludku nanejvýš 2 hodiny, jako Jonáš ve velrybě, pak je živé, dokonce živější než předtím, vyplivnu do jejich akvária.“ Pozadí: Ilustrace z Meyerova konverzačního slovníku, zobrazení útrob člověka, barevná litografie

ILUSTRACE:

26


7.10.2011

14:03

Page 27

BRABENÁŘ Osoba, většinou mužského pohlaví, která sbírala mravenčí kukly, sušila je a prodávala jako ptačí krmení nebo lék POZNÁVACÍ ZNAMENÍ: selský šat, vysoko vykasané punčochy jako ochrana před mravenčími kusadly OBDOBÍ: ve střední Evropě až do dvacátých let, v Dolním Rakousku dokonce až do sedmdesátých let minulého století

šichni lidé na Zemi dnes váží víc než všichni mravenci dohromady. Ještě nedávno tomu bylo naopak; tehdy byli těžší mravenci. Bylo by snadné jednoduše svést vinu na brabenáře. Toto poněkud komicky znějící slovo označovalo skupinu lidí, kteří se živili tím, že především v Dolním Rakousku, ale také v dalších středoevropských regionech* „sklízeli“ v místních lesích mraveniště. Brabenáři hledali mravenčí kukly, ty pak nabízeli jako ptačí krmení a docela na nich dobře vydělávali. Je asi pravda, že povolání brabenáře bylo nejpozději v šedesátých letech minulého století lesními úřady zakázáno proto, že mělo dopad na stavy mravenců i na ekologickou rovnováhu. Činnost prostého brabenáře však neznamenala nic ve srovnání s populační explozí druhu Homo sapiens, jehož odhadovaných 6,9 miliard jedinců už pár desetiletí pravděpodobně váží více než odhadovaných 10 až 100 biliard mravenců15 žijících na této planetě. V roce 1886 rakouský vlastenecký básník Peter Rosegger o brabenářích napsal: „V lese pak můžeš potkat zvláštního mužíčka. Podle jeho rozervaného oděvu bys mohl soudit, že jde o žebráka, na zádech také nosí velký pytel; ale po tomto vaku a po všech jeho končetinách... chvatně pobíhají nahoru a dolů, sem a tam, nespočetní mravenci.“ 16

V

27


7.10.2011

14:03

Page 28

Přesnější je v popisu kniha Das deutsche Land – geografische Charakterbilder aus den Alpen, dem Deutschen Reich und Deutsch-Österreich (Německá země – zeměpisné žánrové obrázky z Alp, Německé říše a německého Rakouska17 z roku 1892. V ní se nachází další pasáž o Homo brabenáři: „Brabenář je charakteristickou postavou hor. Pročesává lesy, kde černí mravenci snášejí na hromadu zbytky jehličí a rostlin v takovém množství, že jejich mraveniště dosahují někdy výše až jednoho metru. Do nich ukládá toto zvířátko své kukly, takzvaná mravenčí vajíčka. Ty vyhledává brabenář, a jeho jemná kořist je v některých létech tak značná, že mu obchodníci z Vídně platí 200 guldenů.“ 18 Kdy přesně brabenář vstoupil na jeviště světových dějin, je nejasné. Skutečnost, že nabízel jako ptačí krmení mravenčí kukly, často mylně označované jako vajíčka, musela přijít s módou chovu ptáků v klecích. Existují díla, která informují o chytání ptáků v Babylónii; tehdy však ještě ptáci končívali v hrnci na vaření, a nikoli v klícce. Ptačí klec se pak znovu objevila teprve v popisech a na plátnech v období renesance. V roce 1444 napsal jistý Ital o návštěvě Vídně: „Domy měšťanů jsou vysoké a prostorné... v pokojích zpívají ptáci.“ 19 A o mnoho let později, když Mozart vytvořil nezapomenutelnou postavu ptáčníka Papagena, musel domácí chov ptáků v klecích dosáhnout vrcholu: „Vídeňané, zvláště fraucimor, jsou mimořádnými milovníky zpěvného ptactva... Ve všech oknech visí pěkné klece se slavíky, kanárky, hýly, kosy, skřivany a dalšími zpěvnými ptáky,“ napsal jeden Mozartův současník.20 Samotná Mozartova rodina vlastnila kanárky, sýkorky, červenky a pěnice. A ano, na jednom účtu z Mozartova domu se objevují také mravenčí kukly.21 Tuto lesní stravu obsahující bílkoviny milovali zvláště slavíci. S fenoménem doma držených zpěvných ptáků se však nesetkáme jenom v Rakousku, nýbrž po celé Evropě. Stačí osvětlit jen jednu stránku této kratochvíle a bude rychle jasné, jak rozšířený musel tento koníček být. Anglický traktát The Bird Fancyer’s Delight z roku 1714, který byl k dostání v celé Evropě, například popisuje melodie pro ptáky, mimo jiné pochod z Händelova Rinalda pro hýla.22 A kdo chtěl, aby jeho ptáček trylkoval, krmil ho raději zdravou stravou.

28


7.10.2011

14:03

Page 29

Existovaly různé metody, jak se dostat k tomuto žádanému krmení. Nejdříve bylo třeba otevřít mraveniště: vzhledem k tomu, že vajíčka bývají uložena relativně vysoko nahoře, aby je sluníčko udržovalo v teple, musel brabenář nejdříve prosít celou jednu vrstvu mraveniště. V sítu zůstaly zachyceny hrubé kusy jako větvičky, kůra nebo listí. Mravenci, kukly a malé částečky propadli na šátek, který sběrač rozprostřel pod síto. Cípy šátku nahoře svázal, aby se prosetí mravenci nemohli vyšplhat ven, do rohů pak položil chrastí. Tam, dobře skrytí, zanesli mravenci svá „vajíčka“ do bezpečí. Zatímco mravenci pilně pobíhali sem a tam, posbíral brabenář všechno, co se dostalo na šátek, a začal pak hrubým hadrem odstraňovat mravence. Nakonec nadzvedl smrkové větvičky a pod nimi se objevily malé kukly. Lenivější brabenáři vymysleli ještě jiné metody. Když proseli kořist z mraveniště, vykopali kruhový příkop a naplnili ho vodou. Na ostrůvku, který vznikl uprostřed, vyhrabali díru, kterou naplnili roštím. I při této metodě nosili mravenci své kukly do bezpečného úkrytu v roští a brabenář ho už pak musel jen vyprázdnit. Pokud byl ještě línější, položil do díry svůj klobouk a ušetřil si tak shrabávání kukel. Kukly se pak odnesly v pytli na zádech domů a tam byly v sušárně usušeny, aby vydržely. Dvakrát do roka se brabenář setkal s obchodníkem s ptačím krmením z Vídně, který kvůli tomu extra přijel. Brabenář vydělával ve dvacátých letech minulého století lépe než zedník. Za den mohl nasbírat kolem pěti kilogramů vajíček.23 Asi o čtyřicet let později brabenáři uváděli, že si mohli za výtěžek z jednoho léta dovolit koupit televizor.24 Až do sedmdesátých let dvacátého století si nechávaly rodiny v některých rakouských regionech na léto volno, aby si mohly na mravenčích kuklách vydělat štědré kapesné, ačkoliv většina lesních úřadů brabenářství zakázala nebo přinejmenším omezila.25 V některých oblastech Dolního Rakouska dokonce měli stůl pro štamgasty z řad brabenářů. Jedna průpovídka, která byla vyřezána na jednom takovém stole, se ještě dochovala: „On: ,Nu, řekni mi, Miruš, proč ti lidé tak špásují a přitom se nosiči mravenčí jmenují?‘ Ona: ,No, protože ve dne v noci dřeme a své věci na zádech vlečeme.‘“26

29


30

7.10.2011

14:03

Page 30


7.10.2011

14:03

Page 31

31


7.10.2011

14:03

Page 32

Na mravenčí kousnutí, kterých nebylo málo, existovala osvědčená domácí medicína. Mravence například odrazovalo, když si člověk natřel ruce bezinkovou šťávou. Protože však pro mravenčí čich byla tato vůně příliš pronikavá, opouštěli mraveniště a stavěli si nové. To pak musel brabenář znovu teprve najít, aby ho mohl sklidit. Proto mnozí na tento domácí recept rezignovali a nechali se raději pokousat. Možná díky tomu méně trpěli revmatem. Mravenčímu jedu se totiž přisuzuje, že zmírňuje revmatické bolesti. Lesní mravenci naložení v lihu uměli odstranit i příznaky dalších nemocí. Jedna lékařská kniha z roku 1908 radí používat naložené mravence jako afrodiziakum: „Mravenčí duch učiní ze zbabělých válečníků v boji o Venuši srdnaté muže.“ 27 Tak kdo se tady ještě odvažuje tvrdit, že větší je lepší?

Brabenář a jeho družka v dolnorakouském kroji a s batohem při sběru a prosívání mravenčích kukel. V pozadí: Ilustrace z Meyerova konverzačního slovníku, podélný průřez částí mraveniště lesního mravence (Formica rufa)

ILUSTRACE:

* Pozn. překl.: Brabenáři se objevovali s každým jarem i na českých vesnicích, jak píší Miroslav Janotka a Karel Linhart v knize Zapomenutá řemesla (Svoboda, Praha 1984): „Někteří z brabenářů chodili také na jepice. Přicházelo jich několik k Detaštickému mlýnu pod Zvíkovem. Na vltavském břehu zapalovali ohně a jepice se spálenými křídly shrabovali do nůše.“

32


7.10.2011

14:03

Page 33

KOJNÁ (ŘECKY: TITTHE) Žena, která kojila dítě svým mateřským mlékem místo jeho vlastní matky POZNÁVACÍ ZNAMENÍ: čisté oblečení, otupělé chování (mateřské výpadky paměti a koncentrace – německy označované „demence z kojení“ – jako setrvalý stav) OBDOBÍ: známá od antických dob, v Evropě velmi rozšířená ještě na začátku 20. století, do zavedení mléka v prášku

J

ejí prsa musí mít takové vlastnosti, aby byla schopná zvládnout kojení; musí být tedy dobře stavěná, ani příliš tučná a kyprá, ani tvrdá a uzlíkovitá, ani příliš ochablá a plochá; bradavky musí být čisté a náležitě vytvarované, ani příliš malé, ani příliš velké, a mléko ke kojení z nich musí proudit lehce a přitom nevytékat. Obě ňadra musí být pravidelně stavěná, aby mohla kojit z obou.“ 28 Tak komentoval Carl Ferdinand Gräfe ve svém Encyklopedickém slovníku lékařských věd z roku 1828 naléhavý a praktický problém, jak najít vhodnou kojnou. Doporučoval, v jakých situacích má být kojné povolena nebo zakázána soulož, jaká strava je pro ni snesitelná, a odrazoval od najímání kojných s rezavými vlasy, neboť ty „se zásadně nedoporučují, protože mají většinou falešný charakter a kromě toho smrdí potem.“ Historie kojných spadá až do období antiky, jejich ňadra byla totiž životně důležitá pro kojence, jejichž matky zemřely během šestinedělí nebo nemohly produkovat vlastní mléko. Jako kojenecké láhve se sice již používaly volské rohy opatřené otvorem, nenabízely však vhodnou alternativu, protože kravské, oslí nebo kozí mléko nebylo před vynálezem homogenizace a pasterizace ani sterilní, ani se vždy nedalo opatřit čerstvé, a představovalo tak pro zdraví dítěte velké riziko. Název dnešní kojenecké výživy Alete bylo dříve jen jménem z řecké mytologie.

33


7.10.2011

14:03

Page 34

Kojné se využívaly častěji, než bylo nutné. Již řecký lékař Soranus z Efezu (96–138 n. l.) se domníval, že se ženy kojením vyčerpávají a předčasně stárnou. Tato představa se udržela až do novověku. Aby se Římanky z horních vrstev vyhnuly pramálo lákavé vyhlídce povadlého těla, držely si doma jako kojnou otrokyni. Tuto dobovou zálibu nesdílel spisovatel Tacitus ve 2. století našeho letopočtu, naopak velebil Germánky, které své děti kojily samy. Nutno připustit, že Tacitovo opodstatněné stanovisko znělo chabě ve společnosti, která hrdě vzhlížela ke svým zakladatelům: podle legendy krmila Romula a Rema dokonce vlčice. Kojnou ano, či ne? Tato diskuse neztratila nic ze své výbušnosti ani po dlouhých staletích. Zatímco italští renesanční umělci zvěčňovali v kostelích obraz virgo lacto, kojící Matky Boží, byl z nich Raffael jediný, koho odkojila vlastní matka. Michelangelo, který se v raném věku posilňoval z prsou ženy kameníka, prý vyprávěl: „S tím mlékem jsem nasál dláto a kladivo, kterými tesám své sochy.“ 29 Jeho výrok nevznikl jen tak. Dlouho se vycházelo z toho, že mateřské mléko je přeměněná menstruační krev: po dobu devíti měsíců v matčině břiše živila dítě její krev, po narození pak transformovaná krev z prsou. Není proto divu, že se charakter kojné přenášel na dítě. Znamenalo to: pokud pil chlapec mléko vášnivé kojné, mohl se stát zženštilým, děvčata, která nesála mléko charakterově podobné ženy, mohla zase zmužnět. Hraběnka Ida, manželka křižáka, byla posmrtně prohlášena za svatou, protože odkojila sama své tři syny – kteří navíc vyrostli v takové skvělé chlapíky, jako byl Balduin Jeruzalémský. Když byla jednou zaneprázdněná a křičící dítě nakojila ze soucitu žena z jejího služebnictva, přinutila svatá Ida dítě, aby vypité mléko vyzvracelo. Člověk je tím, co jí. Pragmatik Martin Luther měl na toto téma také svůj názor: „Ňadra jsou ozdobou ženy, pokud mají své proporce; velká a masitá nejsou ta nejlepší, také příliš dobře nevypadají, slibují hodně a dávají málo. Ale prsa, která jsou plná žilek a nervů, i když jsou malá, ženám také sluší a mají mnoho mléka, aby mohly kojit děti.“ 30 Nepřesvědčil však všechny. Z jedenadvaceti tisíc dětí narozených v Paříži v roce 1789 jich bylo sedmnáct tisíc odvezeno na venkov ke kojné, sedmi stům se dostalo privilegia mít kojnou doma, dva až tři tisíce dětí byly odloženy v sirotčincích a jen sedm set jich zůstalo doma u matky.31 V Hamburku

34


7.10.2011

14:03

Page 35

nevypadala tato čísla o mnoho jinak: v 18. století byly ve městě zaměstnány čtyři tisíce až pět tisíc kojných. Kojení bylo považováno za směšné a odporné, tedy ani zábavné ani elegantní. Této otravné práce se měly zhostit jiné. Pro otce rodin měla kojná další výhodu: manželka mohla rychleji zase otěhotnět a houf dětí narůstal. Povolání kojné tak znamenalo pro prosté ženy z venkova výnosný obchod. Nároky na kvalitu jich splňovalo jen velmi málo, hlavní bylo, aby měly mléko. A protože k dítěti mohla přijít už i mladá svobodná žena, nebylo toto kritérium těžce splnitelné. August Bebel psal v roce 1879 o „odchovu kojných“, praktikovaném otci, kteří poháněli své dcery k těhotenství, aby je pak mohli zprostředkovat jako kojné. V Paříži odvážely kojence měšťanů organizované kolony vozů ke kojným v okolí města už pár dní po narození, po dvou letech se děti vrátily zase do rodného domu, snad do toho správného. Ne vždy přiložila kojná křičící děti ke hrudi hned, někdy se jim dával cumlat pytlíček naplněný mákem, aby se utišily. A jak se to dělalo, aby matka přestala kojit? Ze dvora Ludvíka XIII. se dochovala zpráva, že se na matčinu hruď přikládala štěňata. To bylo přece veselejší a elegantnější. Kritikové kojných si stěžovali, že je nákladnější najít vhodného řezníka než dobrou kojnou, zvláště když se tomu prsatému zázraku svěřovalo to z dnešního hlediska nejcennější. Otcové většinou na trhu oslovili dobře vypadající těhotnou ženu s dotazem, zda je ochotná kojit také jejich dítě. Teprve později se vyrojily agentury, které zprostředkovávaly statné kojné. Od té doby, co byly děti císaře Viléma II. vychovávány v Berlíně dámou ze Spreewaldu, se považovaly za ideál důvěryhodné chůvy Lužické Srbky a v berlínském prostředí se staly symbolem společenského statutu. Kromě toho měly tu přednost, že se nastěhovaly k rodině a děti nemusely být posílány pryč. V Berlínských obrázcích Heinricha Zilleho utvářejí obraz města spreewaldské ženy v bílých krojích a spisovatele inspirovaly k následující básni: „Když kojné v Tiergartenu bez rozpaků nabídnou prs malému štramáku ať čerstvou stravu nasaje – pak v Berlíně jaro je.“

35


36

7.10.2011

14:03

Page 36


7.10.2011

14:03

Page 37

37


7.10.2011

14:03

Page 38

Bylo asi dost i takových žen, které nebyly Lužické Srbky, ale oblékaly si jejich etnický kostým kojné, možná také proto, že je k tomu navedly rodiny, u kterých pracovaly: „Ven se však nesmělo jít bez čepce. Byla to taková obchodní značka, která teprve stavěla do pravého světla nejen jeho nositelku, ale i její rodinu, protože poukazovala na to, že si může dovolit takový skvostný exemplář,“ napsala Sibylle Niemöller von Sell ve vzpomínkách na kojné v Berlíně svého dětství. Pokud rodina našla dobrou „mlékařku“, mohl se mezi dítětem a kojnou vytvořit velmi srdečný vztah a trvat po celý život. Hohenzollernský princ svou spreewaldskou dámu neustále informoval v nesčetných dopisech a pohlednicích o svém vztahu k ženě, o svých dětech, a prosil ji také, aby mu odpověděla na soukromou adresu. To, že kojení mohlo být veskrze pěkné povolání či rovněž poslání, popsal v 17. století lékař a jedenáctinásobný otec Laurent Joubert, profesor na lékařské fakultě univerzity v Montpellier: „Kdyby ženy znaly jen radosti kojení – nedělaly by to jen u svých vlastních dětí, ale samy by se zapůjčovaly: Kojící ženy jsou obyčejně plné lásky a oddanosti i k cizím miminkům. Umíte si představit krásněji strávený čas než ten prožitý s kojencem, který je ke své kojné něžný, hladí ji, zatímco pije; jednou rukou obnažuje a ohmatává ňadra a druhou jí sahá na vlasy nebo řetízek na krku a hraje si s nimi. Nohama odkopává ty, kteří by ho chtěli rušit, a v tutéž chvíli obdaruje svou kojnou tisíci usměvavými světýlky ze zamilovaných očí... Jaká to rozkoš dívat se na to!“32 Kojná ze Spreewaldu v lužickosrbském kroji při kojení jí svěřeného dítěte. Pozadí: Inzeráty v lužické srbštině v novinách Bramborski Casnik (dolnolužickosrbském týdeníku) z období od 11. března 1896 do 5. července 1900, kde se hledají kojné pro panstvo v lužickosrbské Chotěbuzi.

ILUSTRACE:

38


7.10.2011

14:03

Page 39

ZPĚVÁK KRAMÁŘSKÝCH PÍSNÍ TAKÉ: JARMAREČNÍ ZPĚVÁK, KRAMÁŘ

Písničkář vystupující na veřejných místech, který šířil „neslýchané a veledůležité zprávy“ z novin nebo ze světa POZNÁVACÍ ZNAMENÍ: flašinet nebo kolovrátek, obrazová tabule, nápadné oblečení OBDOBÍ: od roku 1600 přibližně do roku 1920 „Slyšte, lidé, slyšte, co zazpívám! Kupte si píseň, srdce rozbuší se, chci povědět příběh vám. Ach, bolest převeliká, oči orosí se, pět Němců v alžírském otroctví ocitlo se, jak, to zakrátko dozvíte se.“ atímco je shon na jarmarku v plném proudu, postaví se podivně oblečený muž na lavičku či schůdky a ukazuje při těchto slovech na obrazové plátno za sebou. Na něm je vidět pět smutně vyhlížejících postav oblečených v hadrech. Nacházejí se v daleké zemi, což se dá lehko poznat podle palem namalovaných v pozadí. Muž, zpěvák kramářských písní, znovu pozvedne hlas a hlasitě zanotuje název ohlášeného kusu: „Pět nešťastných německých námořníků“. A pokračuje: „Brögemann a Holsten, oba z Pillau v Horním Prusku, Beck a Hollmann z Memelu a Beyeru u Hamburku, kteří byli piráty uvrženi do otroctví a sami se z něj s pomocí mladé Švédky osvobodili, když na malém člunu vyrazili na otevřené moře. Po cestě je tak trápil hlad, že jeden z kamarádů, Beyer, sám sebe probodnul, aby ostatní mohli sníst jeho maso a zachránit se před smrtí hladem.“ 33 Tomu, kdo se ani teď nezastavil, aby si poslechl ve vší obšírnosti tento neslýchaný příběh, nebylo rady ani pomoci. Přihodilo se tam

Z

39


40

7.10.2011

14:03

Page 40


7.10.2011

14:03

Page 41

41

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

MICHAELA VIESER IRMELA SCHAUTZ

Recommend Documents