RAJSKÉHO POKLADU HLEDÁNÍ V TOM SVĚTĚ ŠIRÉM
Drama o několika obrazech inspirované legendou středočeskou, knihou filosofickou, otázkou odvěkou a především životem samým.
Postavy: Muž (Ladislav Puršl), Všeblb Všedebil (Petr Bachtjan), René Mampeníz (Josef Šmíd), Vypravěč/Hospodský (František Jirový), Žena/Srdce (Michaela Kopecká), Bába/Víla (Teodora Žurková/Madla Bodláková), Klementin/žebrák (Marek Javora)
-
OBRAZ PRVNÍ (Představení Muže) Vypravěč
Stalo se to kdysi dávno, ale možná zítra, žil na zemi jeden muž, jenž neměl klidná jitra. Podobně jak krtek rypáčkem v zemi šťoural se v otázkách a odpovídal „nevím,“
Muž
nevím, nevím, nevím, nevím…(šeptá současně s vypravěčem)
Vypravěč
Věčně se kymácel jak bárka na vlnách ve víru otázek, jak prsty na strunách, hledal by naleznul své šťastné místo, alespoň v něčem chtěl mít jisto
Muž
alespoň v něčem míti tak jisto, jisto, jisto, jisto…(opět současně s vypravěčem) alespoň v něčem, leč….
Vypravěč
…leč mával jak mečem nadarmo slovy. Stalo se to kdysi dávno, ale možná v květnu, dlel na zemi jeden muž, co dal by svoji flétnu, za mapu krajiny, jež skrývá poklady, za vrátka vedoucí do rajské zahrady, za možnost pochopit podstatu vesmíru, za schopnost vyrábět démanty z papíru. Leč marně se namáhal, cestičky nebyly, cestičky ke štěstí, někam se ztratily. A tak se propíjel od rána k večeru, zapomněl na ženu, zapomněl na dceru. A ráno se probouzel jak tělo bez ducha, jak by ho do ucha zakousla ropucha.
Muž
Jak by mě do ucha zakousla ropucha (společně s vypravěčem)
Vypravěč i Muž
I: Jak by/ch/ měl na dlani otisky vorvaní! :I
Muž
Sakra! Cožpak je mi dáno po zemi se stále ploužit, na věky věků jak sup kol mršin kroužit? Chtěl bych (to za prvé) oděn být ve zlatě, mít krásné střevíce a ne díru na patě. A potom chtěl bych mít hromadu moudrosti, abych s ní zaplatil na boží věčnosti místečko u stolu, kde sedí andělé, brnkal bych na harfu, brnkal bych vesele, a troubil bych na trubku, ukutou ze zlata, hladil bych po hřbetě nebeská zvířata, barokní madony muchlal bych na klíně, po ránu koupal se nahatý ve víně (sklesle, společně s vypravěčem) a zatím tu pavouky vyhání/m ze skříně.
Vypravěč
A zatím tvoje žena, uplakaná, bledá po domě, v zahradě tě hledá.
Muž
Pokoje mi nedá!
Žena
(vbíhá na scénu) Mužíčku, copak je? Odešel jsi od oběda.
Muž
Běda! Třikrát, ženo, tobě běda! Zase žluč mi zvedáš! Pochop už, že nejsem zrozený k plození z té bídy chci utéct pryč, pryč z toho vězení. Chci vykopat poklad a zabývat se metafyzikou, a podle tebe mám máchat jen motykou. Chci pochopit Sokrata, Nietzscheho, Heideggera zatímco ty bys mě chtěla mít za negra. Chci…
Žena
Ach, (skočí mu do řeči) zas ty tvoje hospodský kecy.
Muž
(pokračuje) …dělat smysluplné věci.
žena
Ach, Bože… (pokleká a zvedá hlavu k nebi)
Muž
Nech ho být…
Žena
Chci se pomodlit, za tebe pomodlit... (zavírá oči, muž se naštvaně otočí a odchází ze scény)
Vypravěč
Stalo se to kdysi dávno a možná se to stalo hlavou dolů, věřte či nevěřte, ti dva nějak takhle žili spolu. A jak bylo dobrým zvykem po každém jejich sporu, žena šla uklízet komoru a muž navštívit hospodu. (obraz končí, jeviště se upravují do hospodské podoby, po celou dobu přestavování hraje hudba – Urbani, 13.)
OBRAZ DRUHÝ (Hospodské repliky a neobvyklé setkání) Na scéně je stůl, kolem něj židle, na stole prázdný půllitr. Vypravěč, neustále si přihýbající, poté, co připraví scénu, sedne na barovou židli a zazpívá… Vypravěč
Špinavá hospoda na kraji vesnice, poblité stoly a zmatlané sklenice, přiblblé nápady, mimózní řeči a vesničtí chlapi, co se kroutí jak v křeči chtíc horizont přesáhnout opilým zrakem, chtíc do nebe dorazit zpožděným vlakem. A marné vše, marné je, to jejich soužení, když na dlani vyzývá sklenice k pozření, k zapomnění a mámivému usnutí. A, Bože, ty víš, že není vyhnutí, že není naděje z toho kruhu se vysoukat že nezbývá než se protloukat, probít se životem, probít se strádáním, do lihu naložit všechno své hledání, ve vodce rozpustit ztracené lásky, a ve víně rozmazat strhané vrásky a jen pít, jen pít, jen pít, pít a o to víc přítomen být… věčnému… kosmickému… kolotoči…
Muž
(vstoupí s pokřikem) Hospodo, mámo, jsem doma, uveď mě v rumové kóma! Hospodo, mámo, letím do tvé náruče, svatá Kateřino, utáhni své obruče, svatý Františku, propust své mírové holuby, nikde se neválčí, když je co do huby, ty svatý Johánku, zahoď větev palmovou, pochválena buď chvíle, kdy nestojím už na nohou… Však já taky budu svatý, až nebudu sťatý!
Mampeníz
(vypravěč vstává a nalévá Mužovi ze džbánu, pak si k němu sedne a nalije si taky, sedí a mlčí, dokud nepřijdou další hosté) (vstoupí a oklepe ze sebe sníh) V takovém nečase naleznout putyku štěstí je veliký a navíc (pohlédne na ztroskotance u džbánu) nevypadnu ze cviku… (sedá si k nim)
Vypravěč
Usedni (obejme ho kolem ramen), nalij si, zapomeň na trable, jen co se napiješ, staneš se kyvadlem. (Mampeníz si nalije)
Všeblb
(též vstoupí a setřese ze sebe sníh) To je mi ale nepohoda.(zahřívá si zmrzlé ruce) To je mi ale hospoda. (začne se usmívat)
Mampeníz
Usedni (obejme ho kolem ramen), nalij si, zapomeň na trable, je co se napiješ, staneš si kyvadlem. (Všeblb si nalije) (k Mampenízovi a Všeblbovi) Neznám vás, jistě jste příchozí z dalekých zemí,
Muž
jaké je to jinde, povězte mi. Už dlouho mám touhu za humna se podívat, nějakou přespolní píseň si zazpívat. Už dlouho touhu mám po světě se proskočit, penízky rozmnožit, moudrost si ochočit, neb doma nic mě nedrží, jen chcípám a uhnívám, nebudu šťastný dokud se nepodívám… za kopečky! Mampeníz
Povídáš penízky, holečku? (mne si ruce) Zpíváš mi moc pěknou písničku.
Všeblb
Mně zas to hledání moudra se líbí, Ten, kdo je moudrý, ten nedělá chyby.
Mampeníz a Však máš-li se světem takový plán, hledati štěstí do světových stran, Všeblb nějaký tip, kam jíti, musíš mít, společně tak pověz, panáčku, kampak chceš zamířit. Muž
Tuhle mi hospodský povídal, že kdysi dávno žil bohatý král…
Vypravěč
…na hradě prastarém kraloval a poklad svůj před všemi uschoval.
Muž
Obrovské pokladem nadité truhlice odnesl do chodby jižně od strážnice…
Vypravěč
…a leží tam prý dodnes, aniž by je kdo odnes.
Muž
Kozlík se prý jmenoval ten hrad, a zůstaly z něj jen trosky a smrad….
Vypravěč
…ale ten poklad je tam dodnes, aniž by ho kdo odnes.
Všeblb
A proč ses tam ještě nevydal?
Mampeníz
Proč jsi ten poklad nevybral?
Muž
Rád bych, leč netuším, kde ten hrad leží, vědět to, dávno už tím směrem běžím. Ale mít tak po boku šikovné kamarády, jistě už bychom si věděli rady.
Mampeníz
(vrhá se k Mužovi) Nabízím ti svoji službu, pomůžu naplnit tvou tužbu. A nebudu za to moc chtít, jen něco málo zaplatit…
Muž
A co jsi zač, smím-li ptát se? Jakápak je tvoje práce?
Mampeníz
René Mampeníz. (úlisně se ukloní) Umim chodit v byznysu, točit prachy, se mnou se neztratíš, žádný strachy. Zúročím ten poklad, co spolu najdeme, že se z toho posereme!
A nač to ještě protahovat, pojďme a šetřeme prachy, šetřeme slova. (vstávají a chystají se odejít) Všeblb
Nač ten spěch, a navíc, ve dvou je lidem málo, (úslužně se k ni vrhá) co kdyby vás nějaké neštěstí potkalo? Nabízím ti, Muži, k službám též svou hlavu, no, přece bys neopomenul duchovní stravu. Jsem Všeblb Všedebil, všechno znám a vím, se vším si hravě poradím, zapeklité otázky z fleku zodpovím, nikomu nikdy nenaletím.
Muž
Oba vás beru, pokladu snad bude pro tři dosti, (radostně jim oběma podává ruce) a navíc, nejste lidé prostí, máte rozhled, máte školy, myslím, že teď dobře volím.
Všeblb
Dobře volíš. Dovolíš? (nasazuje mu na nos růžové brýle)
Mampeníz
Dobře volíš. Dovolíš? (navleče mu uzdu a pak ho držíce na provazu jako koně odvádějí z hospody, hudba – Requiem 1, která se prolíná až do začátku 3. obrazu) …
OBRAZ TŘETÍ (Výstup do hor) (Vypravěč v rohu podia hraje na kytaru bluesový motiv, tři hrdinové leží na zádech na scéně a alegoricky představují svou cestu.) Střídavě Mampeníz, Muž a Všeblb
Ach, cesta, daleká cesta, být vytržen, vyvržen, vysvlečen z města, jak sopka přetéci přes vlastní okraje. Cesta je semeno, které ti uzraje, projdeš-li otevřenými dveřmi. Ach, pouti, ach, bolesti zčernalých chodidel, ach, odvěká touho nás poutníků bez křídel, nás tuláků bez vlasti a domova, v rukou hůl třímáme, jež není hromová a jen dlaně odírá. Ach, počasí, metající blesky a věčně nevlídné, sluneční tváři, jež na nás nikdy neshlídneš, sluneční kotouči, jež sny na kusy krájíš, věříc, že našich těl jednou se najíš, až upadnou usmýkaná cestou.
Muž
Už třetí týden vlečeme se po té pusté zemi, už třetí týden. Ach, třikrát smutno je mi.
Všeblb
Zatímco poklad náš kdoví kde leží, prší tu, mrzne tu, praží tu, sněží…
Mampeníz
Sem tam si vzpomenu na rodný obydlí, když sedím na pařezu. Co dal bych za židli… (vši tři pak – zatímco vypravěč mluví – potichu a stále dokola opakují své repliky)
Vypravěč
Kráčí tou krajinou tři lidské postavy, jak torza kostlivčí, jak snové představy, jak hejno holubic zbloudilých nad moře, jako pach zaběhlý daleko od tchoře. Kráčí za pokladem, za zlatou chimérou, a jenom ozvěna ví, kam se doberou, ozvěna z úvozů, z lesů a ze strání, všude jen provází, kudy se strhaní potácejí. A přitom, považte, nemají chuť to vzdát, chtějí se ploužit dál, vláčet a namáhat, kovaná truhlice ve sklepě ukrytá sílu jim dodává, námahu odčítá, čela jim ovívá nadějným vánkem, přes noc je kolébá pokojným spánkem…
Muž
A sakra, co vidí to oči mé, (vstane a zahledí se do dálky) přátelé, za chvíli vkročíme – do hor. Ledové štíty těch chladivých bradavek stínem nám mávají, mráz jako přídavek házejí seshora sem dolů k úpatí. Pomožte andělé, pomožte rohatí,
odstraňte překážky, jež ční tu k oblakům, dejte nám perutě kradené od ptáků, dejte nám tunely, jež vedou pod zemí, zbavte nás přízraku tohoto území. Všeblb
Ach, zbavte mě oči mé tohoto přeludu, (vstává též) s tímhle nic nechci mít, dál už tu nebudu ani minutu. Ach, zbav mě, kůže má, pocitu chladu, ty hory tu nejsou, to já jenom z hladu nevidím co vidět mám…
Mampeníz
(vstane a nadává) Kurva, ty posraný ledový hřebeny rozbíjí vyhlídky na zlatý prsteny, na pohár ze zlata, co do dna vypiju, vejšky já nemůžu, vždycky se pobliju.
Všeblb
(zamyslí se) Bohužel nezbývá než stoupat vzhůru, musíme překonat tuhletu stvůru. Leč nevěšme hlavy, tam nahoře pod skalou přebývá poustevník, který nám nemalou šanci dává. Je ještě o trochu moudřejší nežli já, ví mnohé věci a proto nám jistě dá hromadu moudrých rad, hromadu nápadů, které nám pomohou dosáhnou pokladu.
Mampeníz
To ale zcela mění situaci, vlastně už z vejšek nezvracim. Ahoj hory, vy mrchy, (zvolá) zdoláme vaše vrchy. (ohýbá se jako by stoupal do ostrého kopce a namáhavě kráčí na místě)
Muž
Ahoj hory, vy krasavice, (stažen Mampenízovou uzdou) zdoláme vaše vrstevnice. (vydává se na cestu vzhůru)
Všeblb
Ahoj hory, (vydává se též vzhůru) sorry… (neobratně vrazí do svého kolegy) (muži kráčí a – jako hory – překonávají židle, okolo nich chodí vypravěč a sype na ně sníh)
Vypravěč
Vlečou se po stráni, vlečou se shrbení, jako by Hospodin rozsypal drobení věčnosti po úbočích kopců. Táhnou se příkře, táhnou se vzhůru jak by z nich ďáblíci sedřeli kůru a v nebi měli zaslíbenu novou. Škrábou se, škrábou se šetříce dechem a vítr nedbá jich a pracuje s měchem jak zběsilý kovář. Derou se, perou se, svírá je úzkost jako by hladový, náročný půst kost masem obalenou před očima měl. (začne hrát hudba a tak jak i sněhový posyp vypravěčův sílí, sílí i ona, obraz končí hudební a sněhovou vichřicí, hudba – Urbani 9)
OBRAZ ČTVRTÝ (U poustevníka Klementina) (Na scéně sedí na zemi v pozici lotosového květu poustevník Klementin a v rukou svírá svatý obrázek panenky Marie, před ním stojí čajová konvice.) Klementin
(nábožně zpívá, poté co dohraje hudba z reproduktoru)) V peklo ti, satane, v peklo ti nevěřím, přes den se oddávám mučivým askezím, do nebe směřuji každičkým krokem, nejsi mi, satane, nejsi už sokem. Vodu tu popíjím, pojídám kořeny, spávám tu bez deky, spávám tu bez ženy, spávám tu beze snů, sen – to je žádost, jen ty jsi, Bože, má jediná radost. Jen Boha a tebe, má přečistá Marie, miluji, ostatní všichni jsou bestie, jen vy dva záříte, plujete nad světem, oblohou kráčíte v náručí s dítětem.
Vypravěč
(ironicky) Poustevník Klementin z božího stáda, ptáte se marně, která ho má ráda, mírně zaváhám, neuplyne ani chvilička, a odpovím – toho miluje snad jen bohorodička. A snad jenom proto, že její obrázek, líbá a hladí, bez pochyb a otázek, neb tento prostý tvor nezná než nebesa, na duchu, na těle, na vůli neklesá, věcem se neklaní, na ženy nehledí, zbytečně nespává, nejí a nesedí, jen Bibli čítává, zná ji i pozpátku, do nebe směřuje na malém oslátku. (na jeviště vstupují postupně – každý vždy se svou replikou – Všeblb a Mampeníz obalení sněhem)
Všeblb
Otče Klementine, zbývalo jen málo, (unaveně se uklání) a to zběsilé počasí nás udolalo. (sedá si k poustevníkovi a nalévá si z konvice čaj)
Mampeníz
Otče Klementine, zbývala jen chvilička, (uklání se a ukazuje, jak málo zbývalo) a neblýskat se u dveří tvá korouhvička, ráno bys nalezl tři zmrzlá těla, zapadlá v brázdách, do nichž zima sníh sela. (též si sedá a nalévá čaj, dlouhý provaz směřuje od něj ven z jeviště, chvilku sedí a popíjí a pak si vzpomene na Muže, vyskočí a začne přitahovat za provaz ležícího zmrzlého Muže)
Muž
Sva-tý pa-ná-čku …. (zmrzle a zajíkavě) (poustevník se pokorně ukloní jeho směrem) Svatý panáááááčku … (poustevník se znovu ukloní) Svatý panáčččku … (vše se opakuje) Svatý panáčku, sem na sračku! (poustevník kajícně sepne ruce a nalije Muži čaj)
Klementin
Co vás sem přivádí, podivní tuláci? Sněhem se smýkáte jak koně houpací, větrem se necháte do tváří otloukat. Jaký máte důvod zde v horách se potloukat?
Všeblb
Hledáme, mudrci, hledáme jeden hrad, (opatrně, váhavě, aby toho moc neprozradil)
Mampeníz
a na tom hradě je ukrytý poklad! (Všeblb se chytá za hlavu)
Muž
A leží tam prý dodnes, (zachroptí) aniž by ho kdo odnes. (to už Všeblba položí úplně, zaúpí)
Klementin
Ale jaké to nitky vás vedly k mé chatrči? Víc než jedenkrát za rok mi lidé sem nevkročí…
Všeblb
No dobře, je-li už to všechno prozrazeno – hledáme hrad, leč máme jen jméno…
Mampeníz
…ten hrad se Kozlík jmenuje,
Všeblb
…a prý jen ten, kdo Boha miluje, je ten, kdo v lásce nezná odkladu, zná cestu ke každému pokladu. A tak mě napadlo, když jsem tam dole stál, že žiješ tu modlitbou uprostřed pustých skal, jen čistou lásku znáš, hříchů jsi prostý, jistě nám poradíš, postavíš mosty.
Klementin
Ó…rád poradím…Kozlík? To musím znát…(přemýšlí) Už vím! Vydáte-li se od mých vrat severní cestou a sejdete-li k hranicí, přejdete řeku v jezu hučící…
Mampeníz
Sláva, tak můžeme vyrazit, (vstává) co nejdřív ten poklad musím mít…
Klementin
(skočí mu do řeči) Ještě jsem neskončil. Až budeme za tou řekou, nalezneme trávu jak hedvábí měkkou a tou trávou budeme dva dny kráčet, tím hedvábím se vláčet, (když Klementin použije náhle 1. os. č. mn., naši hrdinové zvážní) až dojdeme k městu s prstenem hradeb a jen co se vyškrábem z chumlu nedělních svateb, spatříme na jihu nejasné obrysy hory, a tam nahoře pod věží, na konci temné nory, leží prý ten poklad.
Muž
Nalezneme? Budeme? Spatříme? My si nějak nerozumíme. (přísně poustevníka změří pohledem)
Mampeníz
My jsme se přišli jen poradit, nikdo se tě neptal, chceš-li s námi jít.
Všeblb
Vždyť, uvaž, nejlépe je doma, při modlení. Nebo není?
Klementin
Jen mě tak napadlo všechno to zlato vzít a nějaký pustý klášter za ně opravit. Pána Boha bychom tím velebili a sebe od pekla uchránili.
Mampeníz
Bože!? Cože!?
Všeblb
(uklidňuje situaci) Ale ano, aspoň dvacet klášterů opravíme, (ke Klementinovi) nejdřív se ale pořádně vyspíme.
Klementin
Ano, meditace mě zmáhá, tak dobrou noc, drahá. (políbí svatý obrázek, pak si lehne a ihned usne) ( tři hrdinové se pomalu postaví, dívají se na sebe)
Všeblb
(k druhům) Cestu známe.
Muž
Tak na co čekáme?
Mampeníz
Padáme.
Muž
Co on? Neprobudí se, nepůjde nám v patách? (ukazuje na poustevníka)
Mampeníz
(ukazuje na zeď) Že bych ho tím křížem přetáh?
Všeblb
No…možná by nebylo od věci (zamyslí se) rozštípnout mu hlavu, jen tak pro jistotu…a pro zábavu. (Mampeníz sundává ze zdi kříž a směje se)
Muž
Co takhle jenom ho provazem znehybnit, nežli se rozváže, můžeme urazit desítky mil.
Všeblb
Pravdu máš, tak ho svaž. (Muž ho sváže koncem svého provazu; pak tiše odejdou; na druhém konci provazu je ale stále Muž, takže se lano za chvíli napne, chvilku je s ním někde za scénou zápaseno, ale nakonec se ho podaří uříznout; uříznutý konec je hozen zpět na scénu; v ten okamžik se poustevník probudí.)
Klementin
Ach, obelhali mě a snad i zabít chtěli, jako by, hloupí, nevěděli, že jen v Bohu je spása. Teď (zvolá mocným hlasem) proklínám vás, vy pekelné zmije, ať na vás vaše kůže shnije, ať ruka Páně vám život přijde vzít, zkusíte-li ještě někomu lhát nebo ublížit. (hudba – šedá zóna 19, z dálky se ozve zaúpění prokletých) …
OBRAZ PÁTÝ (Čarodějná louka) (Scéna je prázdná, zcela setmělá; vejde na ni víla, zpívá si a rozsvěcuje svíčky) Víla
(zpívá) I: A na tý louce zkosený :I I: stříbro :I I: měsíční stříbro :I je pohozený. I: A na tý břízce zelený :I I: tělo :I I: to lidský tělo :I je pověšený. I: A to tělo i ta tráva :I I: svítí :I I: stříbrně svítí :I měsíční hlava. (víla dozpívá, vyvede na jeviště zmateného Mampeníze a tančí s ním, Mampeníz celou dobu mlčí, hudba – Brahms, 13)
Víla
Jak se vám líbí zde na plese, kníže? Sto tanců mě stálo snad dostat se blíže k vám. Jak jste tajemný. Nikdo tu o vás nic neví, prostě náhle jste přišel, či spíše se zjevil, v našem kraji jednoho večera. Pamatuji se na ta bouřková oblaka, vřelo to, jakoby ryzáka do saka navlíknout chtěl. Slunce se roztékalo ve žhavou lávu, zapadalo, choulilo se, na luční trávu rozhazovalo jiskry. Pak pohyb, stín, šedavé obrysy postavy, límec tak vysoko jakoby bez hlavy kdos kráčel. A to jste byl vy a koho by napadlo tenkráte, že si tu do roka postavit necháte pohádkový zámek. A co zámek, ještě krásnější je vaše zahrada, zvláště pak jabloň ta, jejíž plod nepadá dolů, ale létá. A dnes konečně zavítal jste na místní ples, a tančíte, jak byste do nebes, po tónech kráčel, a oblečen ve zlatě na celý sál záříte, proboha, kníže, jenom mě nesmíte při dalším tanci odmítnout. Dnes všechno, všechno se točí, rytmus nám udává nebeský kočí… (odtancuje s Mampenízem zase pryč z jeviště a hudba končí, po chvíli na jeviště vyvede Všeblba, ten si sedne na židli uprostřed jeviště, víla k němu přiběhne a položí mi hlavu do klína)
Víla
Dědečku, sláva, už zpátky jste z města, povězte, dědečku, jakápak cesta dnes byla. A co ve městě? Muzikanti hráli? A kterou pak píseň a zda-li bychom ji znali u nás na vsi? A co nového je na trhu v prodeji? Ořechy v medu či okouni v oleji, stříbrná jablka, hedvábí lehké jak do dlaně dechu, střevíce z kopřivy, smetana do měchů, oslí zahýkání? A jaké nové pohádky povídala bába na rohu, ach, smutno je mi, že s vámi nemohu ani zítra. Jsem nemocná a budu ještě dlouho, ach, dědečku, kteroupak vnitřní strouhou proudí k nám zdraví? A proč jsme nemocní a proč smrt pro nás chodí, proč někdo umírá a jiný zas se rodí, ach dědečku, povězte, vy všechno víte… (zvedne dědečka ze židle a odvede ho ven) (Poté přivede na scénu Muže, ten mám zdvižené ruce jako náměsíčný, tentokráte nikdo nic neříká, víla pouze Muži na okamžik sejme brýle.)
OBRAZ ŠESTÝ (Následující po louce, tedy poluční) (Mampeníz, Všeblb a Muž vyvalí se – omotaní spodním prádlem – za velkého rámusu na jeviště z hospody, jeden má v ruce sklenici s okurkami, druhý zapálený doutník, třetí načatou láhev, jsou v rozverné náladě; na druhém konci jeviště sedí a žebrá jakýsi vágus – je to náš starý dobrý známý Klementin.) Pivečko, vepřový, knedlíky, (hladí si nacpané břicho) Všeblb kurvičky, karty a doutníky… Mampeníz
Kurvy pod stolem Kurvy ve vrbě Kurvy v pěstích Kurvy před očima Kurvy jako vzteklí psi Svistot kurvů mezi tlapama Tak už mi pomož rozplést ty kurvy Tak už mi pomož rozetnout ty nekonečný kurvy…
Muž
Žraní a tančení nad to věru není!
Všeblb
Jak nám to všechno krásně vychází, tohleto město umouněné od sazí je naší poslední zastávkou…
Muž
a pak nám zbývá už jen chvíle a dosáhneme svého cíle.
Mampeníz
Zbylo mi dost peněz, zahodím je asi, zítra se stanu členem jiné, vyšší rasy!
Muž
Zítra už z nás budou takoví páni, že nevzpomeneme ani na minulost. (žebrák vstane a jde k nim, žebrá)
Žebrák
(prosebně k Mampenízovi) Almužničku na jitrničku.
Mampeníz
Masa se ti zachtělo, ty šmejde, na, žer to bahno, co se do tebe vejde!
Žebrák
(k Muži) Stříbrňáček na koňáček.
Muž
Stříbrňák na Koňak? Cha! Dostaneš z okurek lák. (lije na něj vodu ze sklenice)
Žebrák
(k Všeblbovi) Zlatku na prostitutku.
Mampeníz
Tak kurvy se ti zachtělo, ty prase! Zatoužils po ženskym mase? Smůlu máš, zmiz, jsi slizký jak hmyz.
Žebrák
(zkouší to znovu) Tolárek na pohárek.
Všeblb
Chachá…co takhle dolárek na Vídeňský párek? (smějí se mu)
Muž
Nebo šek na řízek?
Mampeníz
Nebo směnku na uzenku?
Všeblb
A co takhle pence na utopence?
Mampeníz
Ne, dost, to stačí, sami nic nemáme. A když nemáme, tak nedáme.
Žebrak
Nemáte? Na to nevypadáte.
Mampeníz
Chceš nám kapsy obracet? Pardón, přátelé jdu se vyzvracet. (odchází znechuceně ze scény)
Všeblb
Tak penízky by si to přálo, věř mi hochu, sám mám málo. Svoloč jedna všivá! (odplivne si a zamyšleně odejde scény) Někoho mi ale připomíná… (Též Muž odchází, je ale na svém odchodu zastaven Srdcem, to ho vrátí zpět na scénu.)
Muž
Žebrák
No, chudí nejsme, to bychom ti lhali a kdybychom lhali, špatně bychom udělali, je na nás totiž uvalena kletba a zdá se mi špatné ji nedbat. Člověk nikdy neví, prokletí je prevít… ( Muž dá žebrákovi přece jen nějaké drobné.) Dobře jsi udělal, ty zatím můžeš být klidný, užívej vteřiny, minuty, týdny, ale ti dva ať si pozor dají, a nepravosti se vyhýbají, neb smrt má oči všude, kam přijdete tam bude, připravená kosou srazit hlavu, která by chtěla razit hříšné myšlenky.
Muž
Tak díky a dobrou chuť, dopřej si kořalky, my pádíme, mizíme, fičíme do dálky. (vezme srdce za ruce a utekou ze scény) …
OBRAZ SEDMÝ (O dvou smrtích a jednom od srdce zachráněném) (Uprostřed scény stojí wc-bouda, před sedí stará a tlustá bába, kouří, pije kafe a tváří se nepříjemně. Dlouho je na scéně jen ona sama. Kouří a pije kafe…) Všeblb
(vstupuje na scénu, rozhlíží se, bábu ale nevidí, je k ní zády) Tak tohle je ten starý hrad, z nějž zůstaly jen trosky a smrad, jen spadané listí a kamení, jen řev soví a svistot potkaní.
Mampeníz
(vstupuje na scénu podobně jako Všeblb, na uzdě Muže, bábu též nevidí) Tak tohle je ta prastará tvrz, pavouky prolezlá skrz na skrz, vlky olízaná až na morek zdí. To je ta tvrz, jež staletím čpí.
Muž
Teď chodidly dusáme po stropu pokladu, (točí se v uzdě kolem Mampeníze) v srdcích se třepe chvat, jenž nemá odkladu. Teď patami hladíme podzemní komnatu, cítím to vábení silně jak prostatu.
Všeblb
Teď…(zvolá pateticky, ale zarazí se ve výkřiku a vyděšeně hledí na bábu)
Bába
Deset padesát, chcete-li chcát. (flegmaticky říká, zatímco kouří a pije kafe) Patnáct padesát, chcete-li srát.
Mampeníz
Óóó…(též se vyleká báby)
Bába
Papír je deset čtverečků za tři dvacet, kýbl je zadarmo, chcete-li zvracet.
Muž
Fuj…(odplivne si)
Bába
Plivátko je naproti! Plivou jenom kokoti…(procedí mezi zuby)
Všeblb
Přátelé, máte též ten divný dojem, (sklesle) že ta stavba, jenž bábě je za kupu hnoje, je místem, kde skryta jsou k pokladu vrátka?
Mampeníz
Už není odkladu, není už zkratka! (vrhá se ke dveřím, ale bába ho hrubě odstrčí)
Všeblb
Nedá se. Potvora. Síly má dosti…
Mampeníz
…zlámem jí, babizně, zlámem jí kosti! (pouští mužovu uzdu a vytahuje nůž) (Také Muž vytahuje nůž, ale nežli co zmůže, objevuje se před ním Srdce a snaží se mu zabránit ve vraždě, přitom mu nechtěně srazí z nosu růžové brýle, Muž náhle pochopí)
Muž
Ne! (vrhá se k Mampenízovi) Zapomněl jsi snad, že nesmíme vraždit a nesmíme lhát? (Srdce nadšeně kývá hlavou)
Mampeníz
Běž mi s tím k šípku, (kráčí pomalu k bábě) vyvrhnu zaživa tu starou pipku.
Všeblb
Běž nám s tím k bezu, (vytrhne Muži nůž z ruky a kráčí k pomalu k bábě) s tímhletím nožíkem k bábě si vlezu …do bříška! (zatímco se kruh kolem báby stahuje, Muž klečí a zakrývá si oči, Srdce ho hladí po hlavě, hudba – šedé zóna 11)
Vypravěč
Měli ho hošánci, měli ho poslechnout, (vychází ze záchoda zapíná si poklopec) jenomže, znáte to, občas se nejde hnout
- od touhy. (na jevišti zatím zuří zpomalený boj mezi bábou a dvěmi útočníky, bába je postupně oba likviduje, Po boji se bába vrátí zpět k boudě, vytáhne koště, kýbl a hadr a začne vytírat krev.) Měli ho, hošánci, měli ho brát v potaz, jenomže, znáte to, občas se utáhne provaz jinde než čekáte. Měli ho, hošánci, měli ho vnímat, nechtěli, nevadí, budou teď dřímat na věčnosti. Měli si, hošánci, měli si vzpomenout, jenomže mamon je, znáte to, spodní proud podemele, potopí… Měli ti hošánci, měli víc věřit, tomu, co kdo vypráví, co chce jim svěřit jenže… Měli ti hošánci, měli holt smůlu, v hlavě jim hučí teď tak jako v úlu bzzz…včeličky, včeličky, včeličky… Muž
(vstane – zatímco bába zmizí ze scény – a chodí po jevišti jako by byl nevidomý) Bez těch brýlí, svět je náhle jiný, všude tolik smutku a špíny. Ale, vzpomínám si, já viděl jsem, nebo snad byl to sen, postavu, která cosi z víly měla, a ta víla, ta mě zachránila od jisté smrti. (Srdce sedí na zemi a úpěnlivě se na něj dívá) Ale kde se to vlastně nalézám? Hle, jaký tu stával kdysi chrám. Jakým jsem se sem dostal úkladem?
Vypravěč
(zatáhne Muže za uzdu) Táhnul jsi, táhnul, za zlatým pokladem!
Muž
Ach, ta má paměť, už vím, co tu hledám, od posledních kroků odradit se nedám. (odstrčí vyděšené Srdce a táhne se za uzdu kolem báby dovnitř do boudy)
Vypravěč
(posměšně) Ach ta jeho paměť, už ví, co hledá, od posledních kroků odradit se nedá! (popadne srdce kolem ramen a – zjevně proti jeho vůli – odvádí pryč, obraz končí) …
OBRAZ OSMÝ (Vše se v dobré obrací, Muž se domů navrací) (hudba – Urbani 12, Muž vstoupí na setmělou scénu, vypravěč píše) Vypravěč
(k Muži) Nic ti už nezbývá, jen rač vstoupit, všechno, co budeš chtít, budeš si moct koupit, všechno, co budeš chtít, budeš moct získat, čeká tě poklad, který se blýská.
Muž
(zpívá) Pochybnost maličkou najednou mám, smím-li tam vstoupit a přitom být sám? Přátelé zemřeli, na dvoře chladnou, já sbírám odvahu a cítím že žádnou nemám.
Srdce
(vytrhne se vypravěči a začne také zpívat) Vstoupíš-li beze mě tam za ty dveře, pohlédneš do očí divoké zvěře v zrcadle, které ti nastaví peklo. Navždy mu propadneš, vždyť málem se tě zřeklo nebe.
Muž
(zpívá) Jaký to hlas, snad přichází shůry, hebký je jak plátek březové kůry, sladký je jako chuť dozrálých třešní, co je to zahlas, z něhož tak třeštím?
Vypravěč
(zacpe srdci ústa a neuměle napodobuje Srdce) Nic na mě nedbej a otevři vrata, čekají tě truhlice plný zlata. (Muž už stojí u dveří a chystá se je otevřít, Srdce se vytrhne vypravěči, přiběhne k Muži a sejmu jeho uzdu, Muž trochu zakolísá, Srdce ho však popadne za ruku a vstoupí s ním do dveří.)
Muž
(vycouvá ze dveří a mluví k hledišti, Srdce zmizí uvnitř) Kdo by to řekl, že namísto pokladu uvidím domek a vedle něj zahradu, a na lavičce před domem moje žena sedí, směrem k hrající si dceři hledí… Bože, tak to je ten smysl a cíl, a pravdu máš, už nikdy bych nevyměnil rodinné štěstí za cestu dalekou, za ženu navečer svlečenou pod dekou, (pokleká, ze dveří vychází jeho Žena a pomáhá mu se zvednout, obejmou se)
Muž
za muškát na okně v plastovém truhlíku,
Žena
za džbánek podmáslí a deset rohlíků,
Muž
za hospodu vzdálenou co hodil bys kámen,
Žena
teď všechno už chápe a zbývá jen – ÁMEN!
Hra končí.
