Mgr. Pavel Kadlec *

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 17 • číslo 2/2013

* 2. 12. 1960 † 24. 5. 2013 Dne 24. května 2013 nás navždy opustil člen současného Zastupitelstva a bývalý starosta města Dolní Kounice ve volebním období 1994–1998

Mgr. Pavel Kadlec Mgr. Pavel Kadlec byl významnou postavou moderní historie našeho města. Jeho široký záběr přes kulturu, podnikání, duchovní život a politickou činnost zanechal nesmazatelné stopy v našem městě a mnoha srdcích občanů, kteří ho znali. Čest jeho památce!

Slovo starosty V měsíci červnu byla dokončena firmou Bv-Dex s.r.o. Brno stavba rekonstrukce ulice Benátky. Dlouhá zima a špatné počasí zapříčinily malý skluz v dláždění vozovky. Rada města odsouhlasila prodloužení termínu a spolu se stavebním dozorem také práce, které byly provedeny nad rámec smlouvy o dílo s dokončením této stavby do 10. 6. 2013. Stavba byla předána v odsouhlaseném termínu uvedeném v dodatku smlouvy o dílo s menšími závadami, které budou neprodleně odstraněny. Po konečném geodetickém zaměření budou přesně vyčísleny metry a práce navíc, které byly provedeny a odsouhlaseny stavebním dozorem i investorem. Od data převzetí díla začíná běžet desetiletá záruka na provedené práce. Následně byly započaty opravy chodníků a dostavba opěrných zdí založených dodavatelskou firmou, které budou dokončeny našimi pracovníky. Podmínky stavby byly velmi komplikované. Benátky jsou slepou ulicí sevřeny do kamenných tarasů s vozovkou místy extrémně úzkou. Občanům žijícím v této ulici vznikly stavbou nemalé problémy. Trpělivě snášeli tyto obtíže po celou dobu stavby. Opravou chodníků nastanou ještě menší komplikace, které musí obyvatelé Benátek vydržet. Věřím, že nová vozovka a opravené chodníky budou dostatečnou kompenzací za úskalí, jež museli po dobu stavby unést. Současně s akcí Benátky dokončujeme opravy prostor základní školy na Barborce. Z původně zamýšlených výměn oken a podlah ve dvou třídách vznikla celková oprava interiéru včetně dokončených oprav elektroinstalace a sociálního zařízení, které bude provedeno v letních prázdninách. Dvě třídy již byly uvedeny do provozu. Na tuto akci jsme obdrželi dotaci 200 tis. Kč z Jihomoravského kraje. Na Malém hřišti bylo postaveno oplocení a provedena výsadba okrasných dřevin tak, aby nově vzniklý Kónus klub pro děti a mládež mohl fungovat na plné obrátky. V souvislosti se zamýšlenou kabelizací vedení nn ke klášteru a garážím bylo zároveň městem zadáno provedení projektu na veřejné osvětlení až k Malému hřišti. Současně probíhá ve spolupráci se Střediskem volného času v Ivančicích zařizování vnitřních prostor nábytkem, hrami a dalším potřebným vybavením, na které klub obdržel dotaci z EU 5 tis. Eur. Nestandardně deštivé jaro zaměstnává naše pracovníky Hospodářské správy údržbou a sekáním přerostlé veřejné zeleně a trávy. Sekání vegetace probíhá nejen v parcích ve městě, ale i při krajnicích na polních cestách. Zpracovatel nového Územního plánu města Dolní Kounice předal vypracovaný projekt k závěrečnému projednání zastupitelstvem tak, aby byl včas projednán a řádně schválen do konce roku 2013, což je zásadní podmínka k obdržení dotace z Jihomoravského kraje. V letošním roce byla schválena Státním fondem životního prostředí dotace z EU v rámci Operačního programu Životní prostředí na zateplení budovy základní školy v Dolních Kounicích ve výši 4,1 mil. korun. V červnu proběhla veřejná soutěž na výběr dodavatele stavebních prací s cenou 8,5 mil. korun včetně rozpočtové rezervy. V této ceně není započten stavební dozor a vyhodnocení a sledování projektu po dobu pěti let. Po podpisu smluv s vítěznou dodavatelskou firmou Wellco s.r.o. Brno a Státním fondem životního prostředí, po následném zahájení stavby, musíme letos rezervovat ze zůstatku na účtu 2 mil. korun k postupnému financování a úhradám faktur dle skutečně provedené práce. V příštím roce je třeba doložit zbývající část, která bude hrazena z rozpočtových příjmů a prodeje nemovitostí. Přeji všem občanům klidné léto bez dramat v počasí, ve veřejném životě i v soukromí. Využijme krásných dnů k odpočinku a nabrání nových sil. Karel Zalaba, starosta města 1

Ještě k holocaustu kounických Židů Některá upřesnění a doplnění k příspěvku o holocaustu podle jediné žijící kounické pamětnice, paní Ruth Kopečkové Ruth Morgensternová, provd. Kopečková, která jediná z kounických Židů, přežila hrůzný nacistický holocaust

Veliké utrpení se může stát největší hodnotou našeho života Theodor Fontane Život je neustálá odchylka, která nikdy nedospěje k pochopení toho, od čeho se odchýlila Franz Kafka Bůh sesílá utrpení jen na ty, které má rád Talmud V prvním čísle periodika Naše město Dolní Kounice, ročník 2012, jsem si dovolil napsat příspěvek s připomínkou 70letého výročí holocaustu, kdy i kouničtí Židé byli v důsledku nacistické rasové nenávisti vyhnáni ze svých domovů a násilím odtransportováni do koncentračního tábora v Terezíně, odkud pak byli postupně rozváženi dalšími transporty do vyhlazovacích táborů, kde pak dříve nebo později, až na jmenovanou paní, v r. 1942 19letou Ruth Morgensternovou, všichni zahynuli. 2

Podotýkám, že podklady pro svůj článek jsem čerpal téměř výhradně z knihy „Židé v Dolních Kounicích,“ jejímiž autory byli kounický historik Milan Řiháček, vrchní zemský a pražský rabín Efraim Karol Sidon, jehož předkové pocházeli z Kounic, architekt Jaroslav Klenovský, znalec židovského kulturního dědictví na Moravě, který projektoval rekonstrukce několika synagog a řídil i celkovou obnovu synagogy v Dolních Kounicích. Čtvrtou autorkou knihy je kounická rodačka Ruth Kopečková, roz. Morgensternová, nar. 1. 8. 1923, která má v knize uvedeny své „Vzpomínky“ na předválečnou židovskou komunitu v Dolních Kounicích a která jako jediná ze všech 57 kounických Židů přežila hrůzný holocaust. A když se po válce vrátila, bydlela pak v Brně, tam se v padesátých letech provdala a žije tam doposud. Letos tedy oslaví již 90 let svého života. Neměl jsem tedy důvod o čemkoliv, co je v knize Židé v Dolních Kounicích uvedeno, jakkoliv pochybovat a ověřovat si případně znovu pravdivost některých údajů. Stejně by už nebylo s kým a i Milan Řiháček, jako hlavní autor uvedené knihy, který historii kounických Židů z dostupných podkladů zevrubně prostudoval, již byl také po smrti. Ty údajné nepravdy a nepřesnosti o Židech zřejmě vznikaly mezi nežidovským obyvatelstvem převážně ze dvou hlavních důvodů. Jednak Židům prý bylo přisouzeno v našich zemích používat německá příjmení i německou řeč i německé školy již za vlády Marie Terezie, jednak Židé měli své vlastní náboženství, obřady, svátky, kulturu a zvyky, na které sami byli velmi hrdí a neměli tedy potřebu do nich zasvěcovat ostatní nežidovské obyvatelstvo, zejména když se jich na to ani nikdo neptal. A tak postupně mohly vznikat různé a většinou neúmyslné nepravdy, polopravdy, domněnky, nepřesnosti a možná i drby o životě a chování židovských spoluobčanů. Letos v únoru jsem však překvapivě přes kounický Městský úřad obdržel na moje jméno od paní Kopečkové pětistránkový dopis, ve kterém mne upozorňuje na některé nepravdy a nepřesnosti v mém příspěvku o holocastu kounických Židů, které jsem však prakticky všechny převzal z knihy „Židé v Dolních Kounicích.“ Paní Kopečková na to údajně upozorňovala již dopisem z 20. 3. 2003. Ta kniha tehdy však byla již vytištěna a distribuována, takže její připomínky se už do ní nemohly dostat. Protože se ty připomínky teď znovu vrátily v souvislosti s mým příspěvkem ve zpravodaji č. 1/2012 k 70. výročí holocaustu kounických Židů, považuji za svou povinnost s nimi seznámit jak čtenáře Našeho města Dolní Kounice, tak i případné majitele knihy „Židé v Dolních Kounicích,“ která měla svoji slavnostní prezentaci i s podepisováním přítomných autorů (kromě tehdy omluvené a nepřítomné paní Kopečkové) v Kulturním domě již 27. února 2003. Připomínky paní Kopečkové uvádím postupně tak, jak byly řazeny v jejím dopisu. Jak to začalo. Teprve tři dny před vyhnáním kounických občanů židovského vyznání z jejich domovů jim přinesl předseda tehdejší Židovské obce příkaz k transportům č. Ac 480 a Ac 481. Není pravda, že Židé pak byli na několik dnů před transportem do Terezína převezeni do Ivančic, jak se píše v knize na str. 83, ale byli dopraveni přímo do Brna, do velké školy na Merhautově ulici, kde bylo zřízeno sběrné internační středisko před odjezdem Židů do koncentračního tábora v Terezíně. 3

Nepravdy, rozšiřované tenkrát lživou nacistickou propagandou, že Židé budou soustředěni do svých vlastních táborů, kde budou mít svou vlastní samosprávu, své školy, zaměstnání, vlastní peníze i svůj vlastní kulturní život, byly určeny jen pro civilní nežidovské obyvatelstvo, německé i české, aby se snad lidé nedomnívali, že by jejich neomylný Führer mohl být tak krutý a chtěl nějak Židům ublížit nebo je dokonce všechny do jednoho zlikvidovat. Pravdu se lidé kvůli žádoucímu klidu nesměli dozvědět a dozvěděli se ji naplno až na konci války v roce 1945, kdy teprve nevěřícně zírali v novinách na fotografie z osvobozených koncentračních táborů s posledními vězni, podobajícími se spíše vyhladovělým chodícím kostrám, na fotografie plynových komor, šibenic, kremačních pecí, i velikých hromad páchnoucích mrtvol, na jejichž spálení už vedení koncentračního tábora ve zmatcích blížící se válečné fronty nemělo k dispozici žádný topný olej pro hořáky kremačních pecí. Paní Kopečková píše: „Nám nikdo nesliboval, že nás v Terezíně čeká báječný život. Naopak, ve škole na Merhautově ulici na nás esesák řval, abychom přiznali, kam jsme poschovávali své cennosti, domácí zvířata atd. Byla jsem vychovávaná k pravdě a čestnosti a šílela jsem strachem, aby se nezjistilo, že maminka dala našeho německého ovčáka do Bránic a s ním do úschovy i pár maličkostí. Z Kounic jsme tehdy jeli vlakem přímo do Brna, kde jsme byli internováni ve škole na Merhautově ulici, kde je dnes umístěna pamětní deska připomínající, že se tam nacházelo sběrné středisko před odchodem do koncentračního tábora. Odjezd do Terezína byl určen na 14. března, ale protože následoval den výročí okupace republiky, odložili asi Němci náš odjezd na 16. března. (Ne tedy na 19. března). Bylo to brzy ráno, byla tma, pošmourno, ulice v Brně byly liduprázdné. Jestli s námi jeli i židovští občané z Ivančic, nevím, ale bylo by to logické. Byli jsme všichni v nepředstavitelném stresu z toho, co s námi bude a co nás čeká a také, že s námi jeli naši staří a nemocní, kteří potřebovali pomoc.“ „Předpokládám, že celá ta smyšlenka o našem pobytu v Ivančicích vznikla tím, že v roce 1938 (po mnichovských událostech), byli v ivančické koželužně prozatímně, než se najde důstojnější ubytování, umístěni brněnskou židovskou obcí většinou starší židovští občané, kteří po zabrání Sudet neopustili tamní své domovy, ale následně byli odtud Němci vyhnáni do tzv. území nikoho. Bylo to někde blízko Kounic, protože maminka tam jezdila na kole a snažila se pomoci, kde mohla. Židovská obec v Brně se jim také snažila pomáhat, ale v té době už toho nešlo moc zařídit.“ (Podle knihy „Ivančice – historie města,“ prošlo celkem od října 1938 tímto provizorním lágrem v ivančické koželužně asi 800 židovských občanů, vyhnaných Němci ze zabraných Sudet. Po odchodu posledního transportu Židů z Ivančic do Terezína pak byl zlikvidován i tento židovský tábor v bývalé koželužně.). „Ani v nejbujnější fantazii si nikdo neumí představit, co museli vytrpět lidé, kteří šli z Terezína dále, než byli zavražděni. To neumí vyjádřit žádný film, kniha nebo vyprávění,“ píše ve svém dopise paní Kopečková. „Paní Klára Hellerová zemřela sice (ještě před transportem) v Brně, ale ne v nemocnici, ale až v internaci ve škole na Merhautově ulici. Nebyla pohřbena v Kouni4

cích, ale na židovském hřbitově v Brně, kde jsem si její hrob našla a kde se u něho občas zastavím. Na smrt paní Samkové, kterou jsem znala, se však nepamatuji.“ „Vyjmenování jmen (kounických Židů v mém článku na str. 10) je nepřesnost. Pouze německá příjmení byla Židům dávána z příkazu Marie Terezie, česká příjmení některých Židů pocházejí z doby pobělohorské po potomcích Českých bratří, kteří prý tehdy raději konvertovali k židovství než ke katolictví. Vámi uváděná jména Bock, Rowinski atd. jsou jména lidí, kteří se do Kounic přistěhovali ze Sudet nebo na začátku protektorátu. Legálně se ještě podařilo odejet (za hranice) Trudě Friedlové. Bratři Kreiští už bydleli po smrti otce v Brně, do Anglie odjeli na poslední chvíli a tam se přihlásili do čs. armády. Terezie Bocková odjela neblaze známou lodí Patria ilegálně. Rodina Daumova po obsazení Sudet našla útočiště v Kounicích, brzy však odjeli do Anglie, kde kantor Daum opět získal zaměstnání jako kněz. Nikdo z nich nebyl bohatý, jak ostatně nikdo z Kounic.“ „Pan Oskar Beer se do Kounic přistěhoval někdy v roce 1939, asi na radu bratra mého otce, u kterého byl v Brně zaměstnán. Do našeho transportu nebyl zařazen, protože žil v tzv. smíšeném manželství, to znamená pokud se s ním jeho arijská partnerka nerozvedla (byla katolička a pocházela z Hrabové u Mor. Ostravy), byl dočasně chráněn před transporty do Terezína, musel se ovšem podřídit, různým nařízením, šikanám atd. To však platilo jen asi do roku 1944. Pak museli i oni odejít na Hagibor v Praze (soustřeďovací tábor) a dále do Terezína.“ „Neznám nikoho, kdo musel Němcům odevzdat zlato, že by za ně dostal peníze, byť protektorátní. Na to existovaly říšské zákony, které nařizovaly, že Židé musí k určitému datu odevzdat všechny drahé kovy, šperky a jiné cennosti, ale také radia, lyže, kola, a také domácí zvířata, tedy i kanáry a to vše bez jakékoliv finanční náhrady.“ „Hebrejštinu v meziválečném období neovládal mimo kněží prakticky téměř nikdo. Až v kritických dobách se moderní jazyk učili mladí lidé, kteří chtěli najít útočiště v dnešní Izraeli. Číst, tedy tištěné slovo, jsme se učili v náboženství, ale většina později při modlitbách raději četla překlad, uvedený na protější straně. Psát (hebrejským písmem) znalo rovněž jen minimum lidí.“ „Kamenolom v Dolních Kounicích byl náš, nebyl pronajatý, jen pozemek byl obecní. Hned na začátku protektorátu nám byl vyvlastněn a později nuceně prodán za symbolickou cenu (staviteli) Aug. Wochovi. Peníze šly na zvláštní účet, nikdy jsem je neviděla. Kupní smlouvu jsem donedávna vlastnila, ale věnovala jsem ji Židovskému muzeu, jako obraz té doby. „Nevdávala jsem se v 50ti létech, ale v 50tých letech.“ (To bohužel pravděpodobně zavinila chybějící tečka za číslovkou řadovou v podkladech). „Ke str. 13: Nevím, kde jste ty počty mrtvých a zavražděných našel, ono na tom vlastně nezáleží, ta čísla jsou i tak příšerná. Ale na příkladu Estonska, kde jsem byla 2 roky (v koncentračním táboře Raasika, kde zemřela maminka paní Ruth Kopečkové paní Ema Morgensternová), jsem zjistila nepřesnosti a ty asi nejsou ojedinělé. Nezahynulo tam „jen“ téměř 1000 českých občanů, ale těsně po nás tam přijelo také 5

1000 německých Židů, ze kterých přežila jen malá hrstka žen. V Estonsku totiž existoval ještě jeden likvidační tábor a kde zahynuli estonští Židé? Pokud jsem slyšela u procesu, kam jsem byla pozvána jako svědkyně, tak se v Kalevi Liiva vraždilo již před naším příjezdem.“ (Tu mapu Evropy s počty zavražděných Židů v jednotlivých zemích za holocaustu jsem převzal z moderní encyklopedie Universum, rok vydání 2002 u hesla holocaust. Ta některá čísla podle počtu nul na konci jsou asi opravdu hodně zaokrouhlená nebo snad dokonce jen odhadnutá.) „Ke str. 14: Fotografie neukazuje (posledního kounického rabína) Dr. Heinricha Flesche v Praze s manželkou Annou, ale s dcerou Gerdou (ta se ještě před válkou legálně vystěhovala do Palestiny), se kterou jsem se setkala ještě krátce před její smrtí v Jeruzalemě a to v roce 1988.“ (Tu fotografii i s chybným popisem jsem také převzal z knihy „Židé v Dolních Kounicích“ na str. 42.) „Ke str. 18: Moje sestřenice Helly (Morgensternová, nar. 1927, dcera pekaře Adolfa Morgensterna, který bydlel na dnešní Hlavní ulici čp. 81) nebyla z kounické školy absurdně vyvedena gestapem, na to stačilo nařízení německých úřadů o zákazu návštěv českých škol židovskými dětmi k 1. 9. 1940. Obdobný zákaz návštěv německých škol židovskými dětmi byl vydán již o rok dříve.“ (Celá rodina pekaře Morgensterna – otec Adolf 69 let, matka Bedřiška 50 let, dcerka Helena 15 let a syn Leo 13 let, byli 15. 10. 1942 všichni z Terezína dále transportováni do koncentračního tábora Treblinka, kde zahynuli.). „Ke str. 21: Nepamatuji se, že by nápisy a dekor na vnitřních stěnách synagogy existovaly před válkou, v mých vzpomínkách byla bíle vylíčena. Teprve při restaurování asi byly tyto postupně odkryty.“ Je to tak, už na fotografii interiéru z r. 1925 byla synagoga jen vybílena a při restaurování byly sice zlomky nápisů odkryty, což však nestačilo k jejich obnovení a také ty omítky bylo nutno vytvořit zcela nově, aby byly rovné a hladké. Proto také nápisy s texty žalmů jsou dnes v synagoze úplně nově vytvořeny. Barevné fotografie nově provedených náboženských textů s ornamenty na stěnách synagogy i s překladem do češtiny vždy na protější straně jsou nyní k dostání v tištěné brožurce u paní Mgr. Jurkové na radnici. Stále je tam pro zájemce také ke koupi i bohatě ilustrovaná kniha z r. 2003 „Židé v Dolních Kounicích,“ dnes už jen za 150 Kč. Z druhého dopisu paní Kopečkové z 10. 3. 2013 ještě připojuji několik jejích vzpomínek a zajímavých informací: „V Kounicích jsem vyrůstala v neopakovatelné atmosféře první republiky, obklopená péčí a láskou rozsáhlé rodiny a pak jsem se (z koncentráků) vrátila do úplně jiného světa. Z celé velké rodiny zůstali jen maminčini dva bratři. Jeden se vrátil jako těžce nemocný zahraniční voják a žil prakticky do své smrti střídavě jen v nemocnicích a sanatoriích, druhý měl „štěstí,“ že byl chráněn svou „arijskou“ manželkou, žil sice v Brně, ale hned po válce trávil většinu času v továrně u K. Varů, kde měl vlastnický podíl, ale i ten také brzy zemřel. Podařilo se mi najít (asi v Brně) malou, skromnou svobodárnu. V Kounicích bych nikdy žít nemohla, to trauma tam pro mne totiž stále přetrvává.“ 6

„Po návratu (z Německa) moje první cesta vedla samozřejmě do Kounic. Mimo to, že jsem tam nikoho nenašla, mne na radnici čekalo „milé“ překvapení. Nikdo mi neřekl vítáme tě doma, máš co jíst, máš kde spát, co pro tebe můžeme udělat. Během krátké doby mi však radní v našem domě uvolnili jednu místnost a našli i nějaký náš nábytek, ovšem hezky zaneřáděný. Jen „tetinka“ Ungrová, která měla restauraci na náměstí, ta, jak se dozvěděla, že jsem se vrátila, hned se mne ujala, dala mi najíst a nechala v hotelu přespat. To jsou momenty, na které člověk nezapomíná. Také Sochorovi ze škrobárny mně okamžitě vrátili doklady spolu s pár maličkostmi, které u nich maminka schovala a stejně tak i rodina kapitána Střechy, kde bylo také něco málo uschováno, o čem jsem ani nevěděla. Jen radní se dlouho rozmýšleli, jestli mi mohou vystavit osvědčení o národní spolehlivosti. Pak si nějaká učitelka vzpomněla, že mne má na fotografii z veřejného cvičení Sokola, takže jsem pak najednou už byla spolehlivá. Když jsem se zeptala, co je s (naším bývalým) kamenolomem, bylo mi řečeno, že pozemek je obecní, použitelné stroje odvezli Rusové, zbytek vymontují a vyhodí, s tím ať prý si dělám co chci. Dovedete si představit ty pocity mladé holky, která tady najednou stojí konfrontována s normálním životem, traumatizovaná prožitým utrpením, bez peněz a hlavně bez té velké rodiny, která ji dříve ochraňovala? Ke všemu ještě (ten náš) dům, totálně devastovaný, na kterém je hypotéka, na jejíž splácení jsem neměla peníze a kde úroky i úroky z úroků od r. 1938 narostly nepředstavitelně a já byla nakonec ráda, že jsem ten dům začátkem 50. let prodala za polovinu odhadní ceny. Zůstaly mně z toho jen peníze na rádio a pár maličkostí. S tím domem mi pomáhal pan Beer.“ „V roce 1991 jsem dostala z Německa přiznaný opravdu nepatrný důchod za 5 měsíců práce v Terezíně, i pozdější dřiny, klasifikované jako otrocké práce, zpětně za 3 roky. Tyto peníze jsem věnovala na pamětní desku v Kounicích, místo abych je použila pro sebe. Vadilo mi, že obec Kounice tehdy dosud nenašla způsob uctění památky kounických Židů a přitom ti lidé tam nechali své majetky. Ta pamětní deska by tam měla zůstat jako memento pro další generace, jako důvod k zastavení a k zamyšlení.“ „Z Kounic jsme (na počátku všichni společně) odjeli transportem Ac. Ta čísla 480 a 481 byla čísla mé maminky a moje, naše jména už neplatila, byly jsme jen čísla. Šli jsme všichni společně, byla ještě tma, naše zavazadla na nádraží (v Moravských Bránicích) vezly povozy, ti nemohoucí se asi vezli, to si nepamatuji, zbytek šel pěšky, těch (povolených) 25 kg na osobu bychom těžko sami odnesli.“ „Ptáte se, jak se naše děti (před transportem 1942) vzdělávaly, když už nesměly chodit do normálních škol. (Od září 1939 do německých, od září 1940 ani do českých). Ty děti se nemohly vzdělávat ani soukromě, kdo by tenkrát riskoval chodit vyučovat do židovských rodin? Neriskovala to ani židovská obec, měla plno jiných problémů k řešení. Navíc jsme nesměli bez zvláštního povolení ani jezdit vlakem. Nějakou dobu v Brně ještě fungovalo židovské gymnázium, ale i to bylo zrušeno. V Terezíně pak byly děti ve zvláštních domovech a tam se dbalo, samozřejmě ne oficielně, na jejich 7

vzdělání. Kresby a básně těchto dětí vyšly knižně a jsou světoznámé.“ (Před léty jsem jednou v Praze navštívil Pinkasovu synagogu a tam jsem tehdy viděl výstavu těchto prací židovských dětí v originálech). „Kounickou židovskou školu pamatuji už jen jako obytný dům, ale můj otec, ročník 1877 do ní ještě chodil.“ A ještě něco z posledního dopisu paní Kopečkové z 1. 5. 2013: „Velice Vám děkuji za zaslanou pozornost, některé fotografie mne chytly za srdce a jsem Vám za ně vděčná. Náš a Friedlův dům asi pošlu do Izraele dětem Trude Friedlové. Jednou jsem přijela do Kounic, když se právě ten jejich dům boural a bylo mně z toho tehdy nelehko (čp. 564 – dnes je v těch místech jen brána a nekrytý, volný průjezd do dvora za Kulturní dům). Napsala jsem o tom Trude, byly jsme od konce války až do její smrti v písemném styku, bylo to tehdy ze strany našich úřadů dost riskantní, ale s kým jsme si mohly popovídat o našich blízkých, znaly jsme vzájemně celé naše rodiny, nikdo jiný tady nebyl. Ona milovala Kounice, s kým jiným si mohla o nich popovídat? Její děti o mně slyšely od malička, berou mne jako blízkou příbuznou, telefonujeme si, její dcery zde byly dvakrát, musela jsem s nimi chodit po stopách jejich matky a povídat o ní. Chodila v Kounicích do obecné i měšťanské školy, takže tam měla na rozdíl ode mne plno spolužáků. Vlastně je také přeživší, i když nemusela projít tím peklem jako její rodiče, za to jsem byla osudu po válce velice vděčná.“ (Z dnes zbouraného Friedlova domu čp. 564 zahynuli čtyři jeho obyvatelé v konc. táboře Piasky, jeden v Oswienczimi). „Jako dítě jsem bývala často delší dobu u mých prarodičů v Mikulově, obvykle když v Kounicích vypukla nějaká dětská nemoc, tehdy se neočkovalo, tak mne tam maminka po dobu nebezpečí nákazy odvezla. V Kounicích jsem chodila do školy jen 3 roky, pak u tety v Uh. Hradišti, když maminka v tu dobu byla nemocná. Do gymnázia jsem jezdila už z Kounic, ale to jsem většinou bydlela u tet v Brně, protože z dojíždění jsem byla tehdy obvykle samá angina. Když jsem pak už nesměla chodit do školy, tak jsem od jara do podzimu jezdila na zemědělské práce. Byla to dobrá průprava pro mé plánované, ale neuskutečněné vystěhování, ale pak také i nechtěně pro můj život a dřinu v koncentračním táboře. To je také důvod, proč nemám na soužití mezi židovskou a ostatní komunitou v Kounicích žádné konkrétní vzpomínky a nejsem tedy schopná o tom psát. Neberte to proto prosím jako výmluvu nebo neochotu.“ „Pokud se týká Chytilova adresáře žid. obce z r. 1911, je tam uvedeno i několik nežidů. Např. Matzkova výrobna perleťových knoflíků – to nebyli Židé. Hans Matzka, pokud vím, byl aktivní nacista.“ „Nesmírně mne překvapila a nadchla zaslaná knížečka překladů liturgických textů ze stěn opravené synagogy, nevěděla jsem o její existenci. Odpovídá to jistě zájmu návštěvníků, co to vlastně na těch zdech je napsáno.“ „Přiloženě Vám zasílám dvě fotografie z mého pobytu v Izraeli. Samostatnou fotografii Trude Friedlové nemám a na té první, to jsme byly společně u Zdi nářků v Jeruzalémě – tedy u zbytku druhého chrámu (Heroda Velikého), zničeného 8

(v r. 70 n.l.) Římany. Druhá fotografie je z naší návštěvy u Gerdy Fleschové – Kahanové, (dcery posledního kounického rabína Dr. Heinricha Flesche, která se ještě před válkou přestěhovala z Kounic do Palestiny. Brzy po této naší návštěvě pak zemřela). Na fotografii já stojím u okna, vedle sedí Gerda – má černé vlasy – a před ní (v bílé halence) sedí Trude Friedlová a její manžel. Fotografie je bohužel hodně neostrá, jinou nemám, zřetelnější jsem věnovala panu Bedřichu Kreiskému, aby viděl, jak jsme byly my, tři kouničačky šťastné z našeho setkání a jednu jsem dala arch. Klenovskému, když dělal pro kounickou synagogu koutek s fotografií Bedřicha – Freda Kreiského v uniformě našeho čs. zahraničního vojáka za války.“

Jeruzalém 1988. Vlevo Ruth Kopečková, vpravo Trude Friedlová před ženským oddělením u Zdi nářků – zbytku druhého jeruzalémského židovského chrámu, který i s městem zničil Titus s jeho římskými vojenskými legiemi v roce 70 našeho letopočtu. 9

Návštěva Ruth Kopečkové – stojí u okna – a její někdejší kounické sousedky z čp. 564 Trude Friedlové – bílá halenka – s jejím manželem, uskutečněná u Gerdy Fleschové-Kahanové – tmavé vlasy – dcery posledního kounického rabína Dr. Heinricha Flesche. Nedlouho po tomto šťastném setkání a shledání tří kouničaček pak prý Gerda Fleschová zemřela.

Rok 1924. Malá Ruth se svojí maminkou Emou Morgensternovou. To ještě tehdy nemohly tušit, že v důsledku Hitlerovy rasové nenávisti se jednou spolu dostanou až do dalekého Estonska, kde maminka zemře a osiřelá Ruth pak bude peklem nacistických koncentráků procházet sama. 10

Mladá Gerda Fleschová, dcera posledního kounického rabína Dr. Heinricha Flesche, který zemřel 28. ledna 1939. Dětství prožila v Kounicích, před válkou se přestěhovala do Palestiny, kde se provdala a někdy po roce 1988 i zemřela. Osud jejího bratra Dr. Josefa Flesche, nar. 13. 9. 1895, není znám.

Zmizelé židovské domy čp. 598 – holiči a čp. 597 – textil, bývaly v místech, kde dnes je kounické autobusové nádraží hned naproti Kulturnímu domu. 11

Kouničtí bratři Kurt Kreisky a Fred – nebo také Fritz, Fridrich nebo též Bedřich Kreisky, bratranci rakouského kancléře Bruna Krajského. Před okupací ČSR už žili v Brně. Oba před Hitlerem včas utekli do Anglie. Fred na začátku války se stal čs. zahraničním vojákem a bojoval proti Němcům. V šedesátých letech min. století oba se svými rodinami žili šťastně v Anglii. Nyní už o nich paní Kopečková nemá žádné zprávy.

Bruno Kreisky, rakouský politik a v letech 1970–1983 rakouský spolkový kancléř, žil v letech 1911 až 1990. Jeho židovští předkové pocházeli z Dolních Kounic. U příležitosti jednání, asi i kvůli jaderné elektrárně v Dukovanech na zámku v Židlochovicích v roce 1979, také navštívil v Kounicích dům svého dědečka po levé straně v ulici ke škrobárně, i hroby svých předků na židovském hřbitově. V mládí prý častěji jezdíval do Kounic za svými bratranci. 12

Poslední kounický rabín Dr. Heinrich Flesch se svým vnoučetem a manželkou Annou, která údajně pocházela z Berlína.

Foto z r. 1920. Rodina Sigmunda Haase, obchodníka s vykrajovanými kůžemi z nárožního domu čp. 132 naproti faře, kde je dnes prodejna domácích potřeb, s manželkou Annou, dcerou Hildou a dvěma syny. Nemocný Sigmund, nar. 1868, zemřel už v Terezíně, dcera Hilda, nar. 1905, provdaná Bauerová, se svým manželem Fridrichem, nar. 1897 a s tříletým synkem Josuou, zahynuli v Oswienczimi. Anna patrně zemřela ještě před holocaustem a o jejich synech není nic známo, asi už v Kounicích nebydleli. Dina Bauerová, nar. 1872, asi matka Fridricha Bauera, zahynula v Treblince. 13

Foto před rokem 1936. Skupina kounických německých živnostníků v tzv. Kasinu v zahradě obecního hostince na kounickém náměstí – později U tetinky. Má tam být i Filip Morgenstern, manžel Emy a otec malé Ruth. Dnes už se neví, který z nich to byl. Má tam být označen písmenem F, ale to jsem tam nikde nenašel. Ten údajně zemřel tragicky už v r. 1936. Byl povozníkem a provozovatelem kounického kamenolomu.

Kounický kamenolom v minulosti 14

Tak byla v minulosti zajišťována doprava v kamenolomu

Pamětní deska na opravené kounické synagoze, vybízející k zamyšlení nad utrpením a fyzickou likvidací všech posledních kounických Židů za nacistického holocaustu v letech 1939–1945 15

Přerušovaná čára na Řiháčkově mapě kounické židovské čtvrti v západní části města vymezuje rozložení starých židovských domů před rokem 1940. Celý blok těch už zchátralých domů, mezi synagogou a vyšrafovaným panským špitálem čp. 142, byl v 50. letech min. století zbořen a na tom místě bylo vybudováno autobusové nádraží s jednotlivými nástupišti. Ostatní využitelné domy byly většinou postupně opraveny a obydleny. Také domy čp. 138, 139 a 140 mezi náměstím a řekou byl zbourány, aby vytvořily místo pro příjezd k současnému modernímu mostu přes řeku Jihlavu, který byl dokončen a otevřen v r. 1959. V prostoru někdejších židovských domů čp. 141, 142, 561, 562 a 563 dnes stojí velký, kounický Kulturní dům. Na místě posledního zbořeného domu čp. 564, který byl rodným domem Trude Friedlové, je dnes brána a nekrytý průjezd do dvora mezi Kulturním domem a řekou. Vedlejší první nezbouraný židovský dům čp. 565 byl Morgensternův, kde se narodila paní Ruth Morgensternová-Kopečková. 16

Některé další význačnější židovské domy: Čp. 604 – kounický rabinát, zároveň i rodinný domek, kde bydlel poslední rabín Dr. Heinrich Flesch a jeho dcera Gerda; Čp. 581 – stará židovská škola, používaná dokud se nepostavila nová německá škola na dnešní Hlavní ulici, otevřená v r. 1907, kam pak chodily i děti z židovské čtvrti. Pak v té bývalé židovské škole byly vytvořeny byty a jsou tam doposud. Čp. 577 – starý velký židovský vinný sklep, který za protektorátu i po válce spravoval dříve velmi známý vinař pan Josef Beran, který bydlel v Ivančické ulici. Čp. 578 a 579 – staré židovské lisovny hroznů – preshauzy Čp. 587 – dříve to byla Matzkova výrobna perleťových knoflíků, od protektorátu až dodnes je to kounická tiskárna. Čp. 591 – v tomto domě, hned naproti tiskárně, žil malíř pokojů i obrazů František Altaner. V kanceláři matriky na radnici od něho visí krásný obraz staré renesanční radnice, postavené r. 1604 a sousedního Kölblova domu s obchody při dnešní Hlavní ulici. Oba tyto objekty z nedostatku jiného vhodného místa v r. 1875 ustoupily naléhavé potřebě výstavby nového velkého kounického farního a tehdy i děkanského kostela. Starý kostel u řeky byl zničen velikou povodní 1862 a byl do něho zakázán vstup. Čp. 139 – obchůdek se smíšeným zbožím Arnoštky Süssmandlové, která bydlela v čp. 595. Ta pak zahynula v polském koncentračním táboře Zamoscz. Čp. 81 na Hlavní ulici vedle německé školy, tam žil s rodinou a měl pekařství Adolf Morgenstern, bratr Filipa. Všichni, Adolf 69 let, Bedřiška 50 let, Helenka 15 let a Leošek 13 let, i Berta 70 let z čp. 79, zahynuli v Treblince. Čp. 132 na náměstí proti faře měl dům obchodník s vykrajovanými kůžemi Sigmund Haas, 74 let, i jeho zeť Fridrich Bauer 44 let, který tam měl obchod s obuví. Nemocný Sigmund zemřel už v Terezíně, Fridrich Bauer, jeho žena Hilda 37 let, i jejich teprve 3 letý synek Josua, zahynuli v Oswienczimi a jejich babička Dina Bauerová 70 let, zahynula v Treblince. Těch posledních kounických Židů, kteří v březnu 1942 byli německými nacisty přinuceni nastoupit do nařízeného společného Terezínského transportu AC, ať byli mladí nebo přestárlí, zdraví nebo nemocní, nemohoucí, nechodící a dokonce ještě i malé děti ve věku 15, 13, 11, 10 a dokonce jen 3 let, bylo jich tenkrát celkem 57 a ti všichni, kromě paní Ruth Kopečkové, roz. Morgensternové, zahynuli a nikdo z nich se už do jejich domovů v Dolních Kounicích nikdy nevrátil. Paní Ruth Kopečková, tehdy ještě 19 letá slečna Morgensternová, jen velikým zázrakem a samojediná přežila to peklo těch šesti nacistických koncentráků, kterými sama prošla. Byl to Terezín, estonská Raasika, kde jí tam zemřela maminka Ema, a pak už sama procházela dalšími koncentráky Tallin, Stutthof, Hamburg a Bergen – Belsen. 17

Dnes už je těžké si představit, jak i proti našemu domu v Mor. Bránicích tenkrát v tom časném a chladném březnovém ránu 1942, ještě za tmy, po neosvětlené silnici, kdy bylo nařízeno přísné zatemnění a v okolních domech všichni ještě spali – kráčely od Kounic smutné, vystresované postavy, obtížené kabelami a různými balíčky k železničnímu nádraží a za nimi jely povozy s velkými 25 kg těžkými zavazadly, naloženými navíc i starými, chůze už neschopnými a nemocnými lidmi, kteří nemohli pochopit, proč a kam je tak brzy ráno z jejich domovů vezou a co s nimi bude dál. Ti mladí si možná umiňovali, že za ty staré a nemocné budou prosit dozorce, aby se jim dostalo potřebné lepší péče i nezbytných léků a netušili však, že by tím jenom zhoršili jejich situaci, urychlili a usnadnili bezohledným esesákům jejich rozhodování, aby je naopak co nejrychleji poslali přímo do plynu. O tom ovšem tehdy ještě nikdo z lidí neměl ani potuchy, že by něco takového bylo možné a že se to na lidi skutečně připravuje ve všech německých vyhlazovacích táborech za účelem „konečného řešení židovské otázky,“ pečlivě vypracovaného Reinhardem Heydrichem. Ti vězňové byli sice většinou obyčejní lidé, ale byli to všichni z našeho pohledu hrdinové a velicí mučedníci hitlerovské nacistické zvůle a oběti nepochopitelné rasové nenávisti, kterým v těch nacistických lágrech a fabrikách smrti v těch dobách už nikdo nemohl pomoci, protože venku nikdo, ani čeští, ani němečtí civilisté netušili, co se děje uvnitř a jaké zločiny se tam páchají. Čest budiž proto vzdána památce všech, těch dnes už lidem neznámých, nacisty umučených a zabitých někdejších kounických, židovských spoluobčanů, kteří všichni dobře znali své Dolní Kounice, neboť se tam narodili, žili, pracovali, stýkali se s ostatními občany, společně se radovali a v průběhu roku slavili i své náboženské svátky!

Stanislav Liškutín Moravské Bránice, únor 2013

18

Z našich akcí Den Země 2013 Dne 22. dubna 2013 proběhl na škole tradiční projektový den ke Dni Země. Žáci obou stupňů ho strávili různými ekologickými aktivitami. S dětmi v 1.A jsme si nejprve povídali o naší Zemi, o tom, jak ji chránit, jak se chovat k přírodě, co samy mohou udělat pro své okolí, a jak využít některý odpad k výrobě jiných užitečných věcí. Potom si vyrobily ze starých papírových rolí, tenisáků, novin, ponožek a vlny panáčka. Každý si ho pojmenoval po svém, takže mají dalšího kamaráda. Oslava Dne Země probíhala v I.B několika způsoby. Nejdříve to byla výroba dřevěných panáčků z použitých materiálů a povídání o ekologické problematice. Následovala botanicky a ekologicky zaměřená vycházka spojená s obhlídkou kontejnerů na tříděný odpad. Pěkným zážitkem bylo zhlédnutí divadelního představení Jak víla Modrovláska splnila tři přání. 19

Druháci si připomněli, jak je důležité, aby naše Země byla příjemným domovem pro všechny své obyvatele – lidi, zvířata, rostliny. Každý myslící tvor může přispět svým dílem – dospělí i děti. Vyrobili jsme pokrývku hlavy proti slunci z recyklovatelného materiálu a vyrazili do přírody. Všímali jsme si nejen prohřešků proti životnímu prostředí, ale také krásy okolní přírody, která může – nebo také nemusí – díky nám všem zůstat zachována. Den Země jsme ve třetích ročnících zahájili besedou o ekologii a ochraně životního prostředí. Povídání jsme zpestřili zajímavými informacemi typu „Víte, že…“. Poté jsme navštívili čističku odpadních vod, kde se děti dozvěděly vše potřebné o jejím provozu. Počasí nám dopřálo poznávací vycházku, při níž jsme si osvěžili znalosti z botaniky. Žáci 4.A vytvářeli koláže z rozstříhaných plastových lahví na téma příroda. Žáci 4.B využili první půlku dopoledne k vycházce do Pravlova a zpět. Po cestě měli žáci za úkol nasbírat co nejvíce druhů rostlin, které ve třídě následně třídili a pojmenovávali. Poté jsme tvořili výtvarná díla z pet lahví – chobotnice, mouchy, pavouky a dívky si troufly i na vlak s několika vagonky. Do celoškolního projektového dne, který se uskutečnil v pondělí 22. dubna ke Dni Země, se aktivně zapojili i žáci 5. ročníků. Ve skupinách vytvářeli obrazy, kdy pouze papír, např. noviny a letáky, a lepidlo byly jediným materiálem, který mohli použít. Během dopoledne si udělali procházku do okolí školních hřišť, aby posbírali to, co tam po sobě zapomněli uklidit ostatní. A že toho nebylo málo! 6. až 8. ročník dopoledne strávili ve svých třídách, kde měli za úkol vyrobit lepením starých barevných papírů na karton vlajku, která by něco vypovídala o jejich vztahu k Zemi. Měli zadanou pouze metodu práce, ale vše ostatní už bylo ponecháno jejich fantazii a kreativitě. Počasí nám přálo, a proto nebyl žádný problém projít ve zbývající části dne každoroční trasu spojenou s plněním úkolů s ekologickou tématikou. Letos na žáky čekalo 6 stanovišť. Na prvním stanovišti bylo úkolem vypočítat dva příklady. První se týkal spotřeby pitné vody každého z nás a druhý, obtížnější, spočíval ve využití solárních elektráren. 20

Skupiny žáků se s počítáním poprali každá po svém. Na druhém stanovišti se děti pěkně zapotily. V přírodě našli poházené víčka od PET-láhví a jejich úkolem bylo co nejrychleji je najít a posbírat do sběrného kontejneru. Třetí stanoviště na žáky chystalo již tradiční disciplínu, třídění odpadu. Tentokrát ale nestačilo jen vědět, kam co patří vyhodit, ale hodně se zapojila i paměť dětí. Úkol spočíval v tom, že odpadky žáci viděli jen na krátkou dobu. Vlastní třízení už probíhalo jen s využitím paměti. Na čtvrtém stanovišti žáky čekaly tři úkoly, které procvičily nejen jejich znalosti z oblasti ekologie, ale také jejich schopnost rychle počítat, a dokonce i znalost vyjmenovaných slov. Páté stanoviště žákům dokázalo, že i s věcmi, které patří do sběru, si mohou zasportovat. Jak už název PET-BALL napovídá, šlo o odpalování papírových míčků improvizovanou pálkou. Na posledním stanovišti celé trasy bylo úkolem poznat tři ohrožené druhy žijící u nás. A aby to nebylo tak jednoduché, tak každý živočich byl ukryt v jedné skládance.

21

Adaptační pobyt – 1. turnus

V neděli 26. 5. 2013 odjeli žáci 3.A, 3.B a 2.B na adaptační pobyt do známého prostředí v Bohdalově. Účastnily se téměř všechny děti, což bylo výborné pro zlepšování a upevňování vztahů ve třídě. Přestože se splnila nepříznivá předpověď počasí, nenechali jsme se odradit a zorganizovali spoustu činností. Děti se výborně bavily při nových hrách v lese i v místnosti, naučily se nové písně u táboráku, změřily své síly v míčových hrách. Poslední den absolvovaly exkurzi do sklárny v Bohdalově. Domů jsme se vraceli unaveni, ale s úsměvem a dobrou náladou.

22

Postřehy žáků: Na adaptačním pobytu mě nejvíc zaujala krásná příroda. Hráli jsme mnoho her. Např. závod Apačů, strážce pokladu, orientační závod, stavěli jsme domečky pro skřítky. Ve hře boj o vlajku jsme se pohádali, ale pak jsme se usmířili. Já a mé kamarádky jsme byly v pokoji č. 8 a vyhrály jsme „Čisťulky“. Večer jsme měli diskotéku a před odjezdem táborák. Taky jsme šli do Bohdalova do sklárny a viděli jsme, jak se brousí sklo a mohli jsme si tam něco koupit. Byly to sice jen čtyři dny a tři noci, to je málo, ale bylo to super. Natálka Holá, 3.B Na adaptačním pobytu se mi líbilo, jak jsme hráli boj o vlajku, boj o poklad, orientační běh, závod Apačů, stavěli domečky pro skřítky a kreslili ve dvojicích. Byla jsem na pokoji č. 9. Vařili nám tam dobře. Budíček jsme měli o půl osmé, ale vzbudili jsme se už o šesti ráno. Také se mi líbil táborák a opékání špekáčků a jak u toho ohně hrála paní učitelka na kytaru. Pořád pršelo a bylo zima, ale nám to nevadilo. Lucka Sovová, 3.B

Adaptační pobyt – 2. turnus Adaptační pobyt pro žáky 2.A, 4.A a 4.B probíhal od středy 29. května do soboty 1. června. Počasí bylo velmi proměnlivé. Ve středu jsme nejdříve podnikli prohlídku okolí. Při té příležitosti jsme si zahráli také první hry, nejvíce oblíbenou se stala „Bomba“, „Povodeň“ a „Neříkej ano-ne-jo“. Protože počasí odpoledne bylo stále příznivé, strávili jsme jej rovněž venku. Děti soutěžily samostatně i v týmech. Hrály si na lesní umělce (vytvářely obrazy ze šišek) a trénovaly na orientační běh. Druhý den jsme vyrazili do sklárny v Bohdalově. Na zpáteční 23

cestě, kde jsme se stavili v kravíně podívat se na čerstvě narozená telátka, začalo pršet. Déšť vydržel až do následujícího dne do oběda. Odpoledne jsme proto hráli hry v jídelně. Nejvíc se líbil „Výcvik samurajů“, „Adame, kde jsi“ a „Na Kevina“. V pátek ráno jsme podnikli deštivou výpravu do Chroustova. Odpoledne se počasí umoudřilo, a protože se děti těšily na orientační běh, přání jsme jim splnili. Večer následovala netradiční stezka odvahy, kterou absolvovali téměř všichni. A v sobotu už jen zabalit a hurá domů. Adaptační pobyt se i přes nepřízeň počasí vydařil a všichni se z něj vraceli unavení, ale spokojení.

24

Ukázky hodin Netradiční výuka Aj ve 3. roč. Při výuce potravin jsme v rámci hodin anglického jazyka s dětmi ze třetího ročníku zkusili netradiční formu výuky, a to formu zážitkového učení. Děti měly za úkol přinést si krabičky od různých potravin (krabičku od másla, sýrů, jogurtu, mléka, dále také tvrdý rohlík, chleba apod.). V prostorách jídelny jsme připravili tři zmenšené obchody, ve kterých byly připraveny krabičky, které si děti donesly, doplněné o anglické popisy. Děti se rozdělily do skupin na prodavače a kupující. Každý prodavač měl k dispozici kasu a jako správný kupující měl každý žák lístek se seznamem, co má nakupit, a samozřejmě peníze v podobě britské měny. Děti tak měly možnost naučit se anglické názvy potravin naprosto nevědomky a nenuceně. Celá konverzace mezi prodavačem a nákupčím probíhala v angličtině. učitelka angličtiny Eva Karbašová

Exkurze do Osvětimi Po úspěchu loňského poznávacího zájezdu do vyhlazovacího tábora Osvětim se letošní exkurze dne 11. dubna 2013 zúčastnilo celkem 48 žáků a žákyň osmého a devátého ročníku. Během náročné, téměř 300 km dlouhé cesty do Osvětimi, byla uskutečněna dvouhodinová přestávka v Ostravě. Zde měli žáci možnost navštívit městečko miniatur Miniuni, kde mohli shlédnout zmenšené modely významných staveb, jako například Eiffelovy věže nebo Staroměstské radnice. Odvážnějším žákům byla rovněž doporučena návštěva Pohádkového sklepa strašidel, který se, stejně jako Miniuni, nachází v areálu ostravského výstaviště. Po tomto oddychovém programu následoval přesun do polského města Osvětim, hlavnímu cíli naší výpravy. V průběhu 3,5 hodinové česky komentované prohlídky prostor koncentračního tábora Osvětim a přilehlé Březinky měli žáci jedinečnou možnost na vlastní oči vidět, jaké nepředstavitelné lidské utrpení, obhajované zvrácenou 25

teorií o nadřazenosti ras, bylo během druhé světové války ve vyhlazovacích táborech na denním pořádku. Věřím, že toto působivé místo zanechalo v našich žácích výraznou stopu a pozitivně ovlivní utváření jejich osobnosti směrem k demokratickým hodnotám a respektu k lidem různých ras a národů. Martin Bublák a Dana Pauková

Přijímací řízení na střední školy Ve školním roce 2012/2013 ukončilo na naší škole povinnou školní docházku 48 žáků 9. ročníku a 1 žákyně 8. ročníku, celkem tedy 49 žáků. 4 žáci byli přijati na gymnázium, 28 žáků na střední školu s maturitou a zbývajících 17 žáků na učební obory. Naši žáci si vybrali studium na 19 různých středních školách, 39 žáků odchází do Brna, 8 do Ivančic a Moravského Krumlova, 1 žákyně do Rajhradu a 1 do Tábora. Nejvíce žáků zvolilo: 8 – Střední školu potravinářskou, obchodu a služeb, Brno-Charbulova 6 – Střední školu stavebních řemesel, Brno-Bosonohy 4 – Střední školu technickou a ekonomickou, Brno-Olomoucká Gymnázium Jana Blahoslava Střední školu dopravy, obchodu a služeb, Moravský Krumlov Na osmileté gymnázium do Ivančic letos odchází 5 žáků 5. ročníku. Mgr. Hana Svobodová, zást. ředitele ZŠ a MŠ Dolní Kounice Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 26

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 7. část Komenského – pokračování Manželé Tomáš a Terezie Šléglovi nenechali postavit pouze kříž na hranici katastru Dolních Kounic a Mělčan, zmiňovaný v minulém čísle, nýbrž ještě jeden kříž a to v roce 1920. Místními obyvateli je nazýván Černý kříž. Nachází se u silnice asi 250 metrů za obcí Mělčany směrem na Silůvky. Manželé jej nechali zbudovat na základě příhody, která se stala jejich synovi Ondřejovi. Ten na tomto místě málem přišel o život. Oč tehdy šlo? Zde je příběh vyprávěný jedním z pamětníků: „Starý pan Karel Šlégl byl účastníkem války s Pruskem v r. 1866 a přežil všechny útrapy. Některé „zlé huby“ v obci o něm roztrušovaly, že se za války obohatil. Tenkrát totiž v Mělčanech na domě č. 37 byl bohatý půllán. Tedy k závidění dostatek důvodu. Avšak rodina byla velmi zbožná a pomluvy byly nepodložené. Karel s manželkou Marií měli 3 děvčata a syna Ondřeje, narozeného v r. 1882. Ten když byl malým chlapcem, tak pásal krávy. Jednou si krávu uvázal druhým koncem k vlastnímu tělu. Kráva se však při pasení „v greftách“ splašila a smykem pádila s malým Ondřejem pryč, cestou necestou, až ji tam dole zastavila babička Šimberová. Tak tam na památku nechala jeho matka postavit po letech kříž. To už byl ale dospělý muž a ani v tomto věku mu štěstí moc nepřálo. Převzal po otci hospodářství, oženil se, manželka se jmenovala Berta a byla z Tikovic. Nakonec narukoval do I. světové války, ale přišel o nohu. Dostal dřevěnou protézu a chodil o berli. Přes svůj tělesný handicap však vyprovázel všechny nebožtíky na hřbitov. Byl velmi zbožný, chodíval se modlit ke kříži, který mu nechala na památku postavit jeho matka. Chodil do Dolních Kounic do kostela a jedna z cest se mu stala osudnou. Po příjezdu z kostela do Mělčan vystoupil z autobusu a nikdo neví, jak se to stalo, nikdo si toho nevšiml, ale autobus jej strhl pod sebe a dovlekl jej až do Bratčic. Tam pana Ondřeje Šlégla lidé teprve uviděli, ještě k nim promluvil a skonal. Stalo se to 17. října 1964 a panu Šléglovi v té době bylo 82 roků. Takový osud si jistě nezasloužil. S manželkou měl dva chlapce a dvě děvčata. Na domě zůstal hospodařit syn, také Ondřej“. 1253

Stráně Název ulice zněl Stráně, nebo lidověji Ve stráních a tento název je užíván prakticky od roku 1844. Někdy byl použit zkomolený název jako Strania Gasse, jindy Leitegasse, neboli Ulice ve stráni. Tato ulice však nebyla dlouho zastavěna tak, jako je tomu dnes. Bylo to jen pár domků na kraji ulice. Navíc se pro domy č. p. 454 a 181 a dnes zbořený dům č. p. 180 častěji užíval německý název „Bei der Flüss Hütte“, což znamená „U říční stráže“. Z toho asi také vznikl zkomolený název Flusárna, nebo U Flusárny. V sedmdesátých letech byla ulice pojmenována jako „Alej Rudé Armády“. Po roce 1990 se vrátil původní název „Stráně“.

Pohled ze Skalky na Dolní Kounice kolem roku 1923. Ve spodní části vidíme novou trafostanici postavenou po elektrifikaci města roku 1920. Právě tudy procházela původní cesta do Mělčan. Vpravo novostavba vily č. 627/49. Za vilou lze pozorovat pěšinu, která vedla z Antoníčka od poslední čtrnácté kapličky křížové cesty dolů ke Komenského ulici. Končila u čísla 684/5. Na řece pod splavem se nachází jednoduchá lávka, která zkracovala cestu přes řeku mezi Mlýnským náměstím a Stráněmi. Její pozůstatky byly patrné až do roku 1982, kdy začala výstavba nového splavu. Lávka zde existovala jistě již v devatenáctém století. Tělesem lávky probíhaly trubky, dopravující vodu na Mlýnské náměstí – viz níže. Cesta do Strání zůstala v původní podobě jako polní cesta od poloviny třicátých až do poloviny osmdesátých let minulého století, pouze s malou úpravou v letech padesátých. V roce 1975 byla schválena investiční akce „Rekonstrukce komunikace v Ale1254

ji Rudé armády“, jako etapová stavba v akci „Z“. Pro rok 1976 se počítalo s finanční částkou 300 000,- Kčs. Akce byla prováděna jako součást základního technického vybavení ke skupinové výstavbě rodinných domků. V první fázi zde vyrostlo celkem 23 bytových jednotek ve formě dvojdomků, jednoho samostatného domu a pěti domů v řadové zástavbě. V roce 1974 bylo uskutečněno zabezpečení přeložky elektrického vedení vysokého a nízkého napětí, provedena některá majetkoprávní jednání a navezena část stavebního materiálu. Hlavním dodavatelem pro stavbu vozovky byl národní podnik Železniční stavitelství Brno. Vozovka dostala asfaltový povrch. Původně ji měly po celé délce lemovat chodníky, ale tento záměr se nepodařilo realizovat. V rámci tzv. Základní technické vybavenosti bylo pro tuto oblast realizováno nové trafo, veřejné osvětlení a elektrické přípojky. Celkové náklady na vozovku činily 1 780 000,- Kčs. Stráněmi dnes nazýváme celý úsek od splavu podél levého břehu řeky až po konec chatové oblasti před Pravlovem. Ve skutečnosti je rozdělen na několik částí: Stráně, Roubina, Skalka a Hájky. Stráně (také Ve Stráních, dříve Leitenberg) Hora Stráně je pokračováním Řepné hory na levém břehu Jihlavky směrem k Pravlovu. Vzhledem k její jedinečné poloze, bývala s největší pravděpodobností celá vysázena révou. Cestu podél řeky dnes lemují obytné domy, dále k Pravlovu chaty. Ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století měla tato oblast původní ráz suchomilné doubravy. Byly zde porosty lísek, šípků, dubu zimního, višně křovité, trnek, hlohu a jiných teplomilných keřů. Koncem devatenáctého století se začal hojně vysazovat v evropských zemích listnatý strom trnovník akát pro zakrytí písčitých a skalnatých ploch. Dříve než byly zjištěny důsledky tohoto jednání, rychle vytlačil původní, mnohdy velmi cennou vegetaci. Trnovník akát je totiž v evropských podmínkách invazní druh. Do Evropy byl tento listnatý strom poprvé dovezen pravděpodobně v roce 1601 francouzským botanikem Jeanem Robinem, po němž dostaly akáty své rodové jméno Robinia acacia. V Čechách se o trnovníku akátu poprvé píše v roce 1710. Byl dovezen jako medonosný strom a pro jeho hospodářský význam byla výsadba propagována ještě v šedesátých letech 20. století. Med z akátu má velmi světlou barvu. Akátový med je jeden z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) a nejléčivějších medů. V našem kraji si našel své významné využití i na kůly do vinohradů. Velmi rychle také lidé přišli na to, že jim akát poskytuje rychle rostoucí palivové dřevo. S nápadem výsadby akátu přišli i obyvatelé Dolních Kounic. Brzy narostlo palivové dřevo. Počalo hromadné vysazování akátů, které mělo ovšem nečekané následky. Akát vytlačil původní porost, mimo jiné i zde ve Stráních. Roubina (Róbina) Část Strání v místě mírného vyklenutí řeky, ve které se dnes nachází čistírna odpadních vod. Dříve zde bylo vyhlášené místo na slunění a koupání. 1255

Skalka Skalnaté návrší nad cestou do Strání, vpravo od bývalé cesty do Mělčan. Na jeho vyhřátém písečném vrcholu byly vysázeny roku 1936 borovice, na severním zastíněném svahu rostou převážně břízy. Celý prostor je nádhernou botanickou zahradou se stepní suchomilnou květenou. Jihovýchodním směrem reliéf Skalky pomalu klesá k oblasti Stráně. Pod stěnou Skalky se nachází masivní blok skály vyčnívající nad řekou, zvaný „Čertovo kopyto“. Hájky Poslední polní trať před obcí Pravlov, která je pokračováním Strání. Jižním směrem za chatami, které lemují cestu do Pravlova, pokrývá oblast částečně listnatý les a částečně louky, využívané k chovu koní. V ulici Stráně se nachází 42 domů s vlastním orientačním číslem. Zde jsou nejstarší z nich: Č. p. 454, Stráně, o. č. 1 v letech jméno a příjmení 1880– Linhartová 1902– Franz Duda –1940 Františka Červinková –1949 Karel Červinka Klotilda Červinková Jindřich Červinka

1926–1944 Karel Červinka –1947 –1971

Jindřich Holý František Zelený

–2006

Aloyzia Zelená

osobní data

povolání

jiné poznámky vdova

*1857 †1940 v domácnosti vdova *1892 †1949 kolportér syn Františky *1904 †1958 manželka Karla syn Karla a Klotildy syn Karla a Klotildy, zahynul při *1926 †1944 student náletu na Brno 20. listopadu 1944 – viz níže *1875 †1947 dělník svobodný *1907 †1971 manželka *1913 †2006 Františka

Karla Červinku zasáhl osud v pondělí 20. listopadu 1944. Nacházel se v Brně právě v době, kdy tehdejší sovětské letectvo uskutečnilo jeden ze svých náletů na město. Brno bylo totiž v druhé polovině roku 1944 a na začátku roku 1945 vystaveno, jako mnohá jiná města na Moravě, leteckým útokům. K prvnímu z nich došlo 25. srpna 1944. Další útoky následovaly 11. října, 20. listopadu, 19. prosince 1944 a v dubnu 1945. Těmito nálety bylo Brno značně postiženo a patřilo k nejvíce poškozeným městům na území Moravy. Nálety uskutečňovalo jak americké strategické letectvo (15. letecká armáda USAAF), tak sovětské taktické letecké síly (5. letecká armáda VVS). Hlavními cíli amerického bombardování se staly brněnské hlavní nádraží, Zbrojov1256

ka Brno, Zetor a letiště v Brně-Slatině. Sovětské letouny útočily především na střed města. Nálety amerického letectva nejvíce zasáhly centrum města, Komárov, Líšeň, Slatinu, Staré Brno, Veveří, Zábrdovice a Židenice. Nálety sovětských leteckých sil postihly nejvíce centrum města, Černovice, Juliánov, Komárov, Pisárky, Zábrdovice a Židenice. Nálety zničily celkem 1 278 domů a dalších 12 439 poškodily. Americké a sovětské bomby zabily nejméně 1 200 obyvatel Brna. Č. p. 181, Stráně, o. č. 3 V roce 1844 byl dům označen jako „U říční stráže“ v letech jméno a příjmení osobní data 1844– Franz Sklenář 1880– Franz Badin Antonín Smutný –1944 Alois Vařéka Jan Vašek *1912 Antonie Vašková *1913 Jana Vašková

povolání

jiné poznámky

manželka Jana dcera Jana a Antonie

Asi 40 metrů východně od domu ve Stráních č. 600/5 byla v letech 1950–1953 vybudována rybářskou organizací malá betonová nádrž, jako rybí minisádka. Nacházela se u tzv. Wolfovy zahrady. Předsedou organizace byl tehdy obchodník Stanislav Šimbera. Nádrž byla oplocena kvůli případným nenechavcům a sloužila i k dočasnému umístění ryb po výlovu rybníků. Voda do nádrže vtékala zejména ze strže pod Hájkem a z okolních polí a tekla po celý rok. Navíc byla velmi dobré kvality a ještě několik let po roce 1945 byla považována za jednu z nejkvalitnějších vod ve městě. Trubkami byla vedena za pomoci tělesa lávky pod jezem až na Mlýnské náměstí. Zde nepřetržitě vytékala v kašně pod dřevěnou stříškou vlevo u dnešního vjezdu do konzervárny firmy Tomek na Mlýnském náměstí. Nejprve dřevěnými rourami, později železnými. Doba vzniku tohoto vodovodu není přesně známa, možná až do období končícího století devatenáctého. Šlo v podstatě o samospádový vodovod. Jednalo se o jeden z nejzajímavějších technických objektů v Dolních Kounicích. Stavba čtyř bytových jednotek č. 600/25 začala v červnu 1958 a již od 1. ledna 1959 se zde nastěhovali občané. Dům měl původně staré židovské číslo LIII. B, C. Stál v židovské obci a byl zbořen kvůli výstavbě autobusového nádraží. Číslo pak bylo přesunuto do Strání. Za tímto domem dříve stávalo staré bělidlo. U něj z trubky vytékala velmi občerstvující, údajně nejstudenější voda ve městě. Po stavbě domu byla trubka prodloužena až k řece, odkud vytékala do řeky. Čerstvá a osvěžující voda přicházela vhod dětem i dospělým, koupajícím se v parných dnech u starého splavu. Toto místo zaniklo při stavbě nového splavu roku 1979. 1257

Č. p. 497, Stráně, o. č. 7 v letech jméno a příjmení 1881– Franz Sklenář 1881– Marie Sklenářová Leitner –1952 Marie Nováková Bedřich Novák 2006 Jan Bauer 2006 Ludmila Bauerová

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1872 †1952 v domácnosti manžel Marie *1941 *1944

Stráně v roce 1965. Planina na levém břehu řeky, porostlá stromy a náletovými dřevinami, bývala za povodní často zaplavována. Po roce 1970 zde začala výstavba rodinných domů. Fotografie z pohledu od malého hřiště po proudu řeky. Ve svém putování jsme dospěli až na konec katastru města u obce Pravlov. Nyní se přesuneme na pravý břeh řeky. Krátce si přiblížíme ulice v této části města.

Zámecká Ulice je jednou z těch, které nezaznamenaly přejmenování. V devatenáctém století se užíval německý název Schlossgasse. Jde o nejstarší komunikaci v katastru města, která od počátků spojovala královské městečko Pravlov s centrem Dolních Kounic. Ulice začíná ve spodní části pokračováním z ulice Hlavní v místě bývalé městské brány. Horní část pokračuje za ulicí Bezručovou. Úseku od křižovatky na Trboušany kolem sklepa č. 44/2 se říká Kelneraj. Tento název je známý již roku 1844, kdy se o sklepě č. 44/2 hovoří jako o sklepě na pravlovské cestě – Keller an der Prahlitzerstrasse. Vznikl patrně z přesmyčky slov Keller (sklep) a an (na), nebo ze slova Kellerei (vinné sklepy) zkomolením na lidově používaný název Kelneraj. Dále se hovoří v roce 1881 o pravlovské cestě v souvislosti s novostavbou městských jatek – č. 495/46 na 1258

dnešní Zámecké ulici jako o Schlachthaus in der unter Appatov – Jatka v Dolním Opatově. Polní trať Dolní Opatov si zachovala svůj název do dnešních dnů. Její dolní část se nachází u silnice na Pravlov v místě bývalé zahrádkářské pálenice. Pokračuje vzhůru k silnici na Trboušany, kde přechází v část Horní Opatov. Hora Opatov byla zřejmě v minulosti pojmenována podle hodnostáře místního kláštera, který tu snad kdysi míval svůj vinohrad. Počínaje třemi bytovými domy, lidově zvanými „Jižní město“, se v rozšířeném údolí řeky Jihlavy rozkládá Niva Jihlavy. Od Pravlova po Odrovice se pak prostírá Přírodní park Niva Jihlavy, vyhlášený v roce 1999 jako chráněné území na ploše asi 13 km². Katastr města končí těsně před Pravlovem v nadmořské výšce 190 metrů. Pravlovská Niva mezi dnešním fotbalovým hřištěm a obcí Pravlov byla dříve využívána k zemědělství. Prostor byl rozdělen mezi domkaře na tzv. „pachty“ – smlouvy. Za každý „pacht“ se platilo šest zlatých za jeden „joch“ (stará plošná míra označující tři měřice. Jedna míra – měřice = 1 918 m²). Zemědělec, který měl část půdy pronajatou, se nazýval „pachtýř“ a odváděl část úrody (tzv. podílný pacht), v našem případě za pronajatou půdu odváděl finanční prostředky, tzv. „pachtovné“. Pachtýř se zavazoval propachtovanou půdu zušlechťovat. Od slova pachtovat (paktovat) s někým, dodnes platí synonymum spolčit se s někým, pronajmout apod.

Na levé fotografii celnice u silnice na Pravlov. Fotografie vpravo z roku 1983 nám zachycuje finální část výstavby tří bytových domů lidově zvaných „Jižní město“. Strážní domek vidíme v levém dolním rohu. U silnice pod zámkem v blízkosti fotbalového hřiště byla obec nucena postavit v roce 1938 zděný strážní domek za cenu 8 633,- Kčs a strážní dřevěnou budku za 730,- Kčs. Zde v době druhé světové války procházela hranice mezi Moravou a německým územím – Sudety. Dále se smělo pouze s propustkou, neboť obec Pravlov byla již na německém území. Před Pravlovem u silnice pak byla strážnice německé pohraniční stráže. Torzo strážního domku stálo na svém místě až do devadesátých let minulého století. 1259

Fotografie z roku 1938 ve směru od Pravlova. Vzadu stromy podél řeky, za nimi Stráně. Na střeše kabin fotbalového hřiště sourozenci Staňovi se svým otcem. Rodina Staňova měla na starosti ozvučení sportovní akce. Stojící – Marie Staňová, provd. Heroldová *1914 †1994. Sestra Vlastimila, Františka a Bořivoje Staňových. Provdala se do Německa. Sedící vlevo – Vlastimil Staňa *1919 †1945. Bratr Františka a Bořivoje Staňových a Marie, provd. Heroldové. Zahynul při osvobozování města Rudou armádou 8. května 1945. Ke smutné události došlo takto: V době osvobozování města v dubnu a květnu roku 1945 si v domě č. 146/3 na Hlavní ulici německá armáda vytvořila štáb velení. V tomto domě bydlela rodina Staňova. Tlak ze strany osvobozujících ruských vojsk byl v květnu již tak velký, že se v noci ze 7. na 8. května 1945 německá armáda nenápadně z města vytratila. Ráno kolem šesté hodiny 8. května přešli Rusové řeku ze Závodí a prohledávali město na pravé straně řeky. Na oznámení občanů vtrhli do domu Staňových ruští vojáci. Němci však tou dobou již byli pryč a rusové zde překvapili pouze šestadvacetiletého Vlastimila Staňu. Jeden horlivý a ještě velmi mladý ruský voják jej omylem zastřelil. Sedící vpravo – František Staňa *1884 †1967. Obchodník a starosta města v letech 1939 až 1942. Otec Vlastimila, Františka a Bořivoje Staňových a Marie provd. Heroldové. Fotbalové hřiště pod zámkem vzniklo v roce 1921. Dne 7. února 1921 na historické ustavující schůzi, která se odehrála v Besedním domě (později kino) na Hlavní ulici č. 151/15 došlo k založení Sportovního Klubu Dolní Kounice. Ke klubu kopané později přibyl klub tenisu, házené a ledního hokeje. V roce 1921 již byla sehrána fotbalová utkání na pozemcích patřících v té době majiteli zámku, hraběti Herbersteinovi, za poplatek 50,- Kč nájemného za každé utkání. Tato situace trvala celý rok 1922 a část roku 1923. Pak došlo ke koupi tohoto pozemku za 6 500,- Kč a tento pozemek slouží fotbalu dodnes. Sportovní klub pak v roce 1931 postavil na svém hřišti pavilon a dokončil oplocení celého hřiště. Podél hřiště také byla vybudována sprintérská škvárová běžecká dráha, později zde bylo i hřiště pro volejbal. 1260

Vedle fotbalového hřiště pod zámkem se nacházely také tenisové kurty. Roku 1938 zde byl postaven nový stánek (kiosek), ve kterém provozoval hostinskou živnost majitel sklepa na Zámecké č. 2/44 Josef Bauer. U fotbalového stadionu se směrem k Pravlovu nacházelo zahradnictví. Voda pro něj byla čerpána z řeky v místech, kde za olšovým hájem za hřištěm začíná hráz s pěšinou do Pravlova. Tehdy tam totiž byla přirozená tůň s hlubší vodou. Za II. světové války to bylo zahradnictví rodiny Františka Leonova. Po válce zde býval zahradníkem František Kučera, nakonec to bylo zařízení Státního statku. Zde pracoval František Svoboda, který bydlel na Zámecké č. 618/13. V padesátých letech zaniklo zahradnictví a s ním i vodní systém. Na počátku pravlovské nivy pod zámkem, blízko bývalých sacích trubek pro zahradnictví, byly v osmdesátých letech dvacátého století vybudovány čtyři vrty, které měly být zdrojem pro městský vodovod. Čerpací pokus sliboval, že bude dosaženo 10 vteřinových litrů kvalitní vody. Po provedení vrtů byla brigádně postavena i čerpací stanice s potřebnou úpravnou vody. Výsledek však byl jiný. Ve třech ze čtyř vrtů se objevilo kadmium a jiné těžké kovy a tak zůstal nakonec k použití vrt jediný, který dával jen 1,5 litru vody za sekundu. To značně změnilo situaci a vodovod, který se budoval z tohoto prostoru po cestě pod zámkem, nakonec zásoboval jen několik výpustí a rozhodně nemohl být zaváděn do domácností. Nakonec byl na počátku devadesátých let zrušen a stanice byla odpojena od elektřiny. V Zámecké ulici je celkem 34 orientačních čísel. Je pokračováním ulic Hlavní a Bezručova. Nejstarší domy jsou v řadě za křižovatkou na Trboušany po levé straně směrem k městu. V roce 1927 byla před těmito domy vystavěna opěrná zeď u silnice. Zabraňuje domům v jejich sesuvu. Projdeme si ulici výjimečně odzadu, tedy od Pravlova. Poblíž fotbalového hřiště se u silnice do Pravlova nachází areál Sběrného střediska komunálního odpadu č. 714/5. V letech 1934 až 1948 zde měl sklad dřeva spojený s pilou Bořivoj Rumpoldt *1890 †1954. Jeho příjmení prošlo během let vývojem a měnilo se z Rumpold, na Rumpoldt a konečně Rumpolt. Jeho manželkou byla Marie, roz. Kučerová. Pracovala na pile jako sekretářka. Ve stejné době vystavěl v sousedství i dům s totožným popisným číslem. V roce 1950 zde vznikl podnik Dřevona. Areál koupila v devadesátých letech stavební firma Welt. Po jejím krachu roku 2004 odkoupilo v dražbě areál město Dolní Kounice, které jej využívá jako sběrný dvůr odpadu. Č. p. 044, Zámecká, o. č. 2 Původní gotický sklep byl vybudován roku 1477, podle letopočtu, který se nachází nad portálem původního vstupu do starého sklepa. Původně se jednalo o klášterní sklep, později zámecký. Jak se dostal sklep, ještě v 19. století nazývaný jako Hraběcí sklep, do rukou rodiny Bauerovy nevíme. Je však skutečností, že sklep je k roku 1927 již uváděn jako sklep Bauerův. V roce 1844 je v rejstříku obyvatel, domů a jejich majitelů uvedeno Gräfl. Herberstein des Keller. Josef Bauer se narodil v r. 1845 a zemřel 16. března 1927. Jeho manželka Marie se narodila 26. ledna 1862 a zemřela 14. května 1945. Po otci Josefovi spravoval sklep jeho syn Josef, narozený 1. září 1887, který zemřel 6. listopadu 1945. Do majetku ro1261

diny se musel dostat tedy před rokem 1887. Pravděpodobně se tak stalo někdy kolem roku 1870. Po druhé světové válce došlo ke konfiskaci majetku a vzniku Státního statku v Dolních Kounicích. Sklep se stal součástí tohoto statku, tedy především jeho vinařského odvětví. Postupně byl sklep modernizován a rozšířen o nové podzemní prostory.

Vlevo fotografie Johanna Haucka z roku 1904, vpravo stav objektu v roce 2012 Pod kopcem zvaným Kelneraj byla v roce 1881 postavena městská jatka. Po jejich zrušení objekt od šedesátých let minulého století využívala organizace Svazarm, později Automotoklub Dolní Kounice. Původně u zdi stávala socha sv. Jana Nepomuckého. Po roce 1990 byla přemístěna na Masarykovo náměstí před kostel, kde se nachází dodnes. Č. p. 495, Zámecká, o. č. 46 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1881 novostavba Městských jatek –1930 Mořic Beyerle –1927 Františka Beyerlová *1877 †1927 v domácnosti –1944 Marie Karbašová –1944 František Pešek

Objekt bývalých jatek vlevo na fotografii kolem roku 1930, vpravo stav v roce 2013 V roce 1979 až 1980 proběhla vedle bývalých městských jatek stavba palírny, moštárny a sušárny ovoce, běžně nazývaná Zahrádkářská pálenice. Objekt má č. 791/48. 1262

Foto ze stavby zahrádkářské pálenice rok 1980: 1 – František Macháček, 2 – Vojtěch Kočí, 3 – Josef Šimbera, 4 – Stanislav Kučera, 5 – Pavel Kadaňka, 6 – Zdeněk Tropp, 7 – Karel Pipal, 8 – Hladký, Trboušany, 9 – Antonín Elsner Č. p. 003, Zámecká, o. č. 42 v letech jméno a příjmení před 1844 Karel Machotka 1844 Václav Jakoubek 1850 Jakoubková 1915 Jan Kocanda

osobní data

†1915

Marie Kocandová 1915–1944 Václav Kocanda Marie Kocandová

*1872 †1952 *1875 †1954

1944–1976 Marie Hájková

*1900

1944–1976 Alois Hájek

*1892

1921–1940 Stanislav Hájek

*1921 †1940

Oldřich Hájek

*1923 †1981

Jindřiška Hájková

*1931 †1999 1263

povolání

jiné poznámky

šafář manželka Jana, roz. Světlíková syn Jana manželka Václava, roz.Vlková dcera Václava, manželka Aloise Hájka syn Aloise a Marie roz. Psotová, manželka Oldřicha

Č. p. 004, Zámecká, o. č. 40 v letech jméno a příjmení 1657– Joseph Zlatnik 1748 Lukáš Mühlberger 1775 Josef Skorpiek 1844 Jakub Balšínek 1850 Josef Friese 1880–1932 František Puttnar 1880–1940 Terezie Puttnarová –1915 Jan Kocanda –1915

osobní data

jiné poznámky

mlynář

*1851 †1932 *1859 †1940 †1915 hraběcí šafář

Marie Kocandová

*

1915–1944 Osvald Kocanda

*1900 †1967

1915–1937 Anděla Kocandová

*1897 †1937

Marie Kocandová

povolání

*1902 †1963

Matěj Zimmermann

Antonie Zimmermannová

manželka Jana Kocandy syn Jana a Marie 1. manželka Osvalda, roz. Puttnarová 2. manželka Osvalda, roz. Zimmermannová otec Marie provd. Kocandová manželka Matěje, roz. Hašková, matka Marie provd. Kocandová

Dům konfiskován r. 1945 Osvald Kocanda 1932–2000 Eliška Ambrožová

*1930 *1932 †2000

Václav Ambrož

syn Osvalda a Anděly, v r. 1955 se odstěhoval do Brna dcera Osvalda a Anděly manžel Elišky

příště pokračování ulice Zámecká, Trboušanská

Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1264

Z činnosti MŠ Malé hudební nadechnutí Každý rok, v druhé polovině května, připravujeme v klášteře Rosa coeli výstavu dětských výtvarných prací a malý flétničkový koncert. Pro rodiče a všechny, kdo projeví zájem. Tentokrát jsme rozšířili každoroční výtvarnou výstavu o hudební vystoupení. Starší děti většinou už bez ostychu před publikem recitují, zazpívají či zapískají na flétničky. Trému se pomalu učí překonávat. Chválíme je za důstojný přístup a vážnost, s jakou ke koncertu přistoupily. Mile nás překvapili naši nejmenší. Nedávno se ještě učili, jak se odloučit od maminky a po několika měsících pro ni připravují krásné obrázky, tančí a spolu s květinou předávají dárek, který sami namalovali. Vážíme si přístupu veřejnosti, bohaté návštěvnosti. Pro děti to jsou první cenné zkušenosti s vystoupením na veřejnosti. Děkujeme všem, kdo jste přišli naše děti podpořit. Prostředí kláštera Rosa coeli je jedinečné. Ceníme si možnosti klášter s dětmi navštívit, nadechnout se ve starých kamenných zdech, přiblížit dětem historii, prožívat úctu a obdiv ke stavitelům této památky. Mgr. Dagmar Kafrdová, ředitelka MŠ

27

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za březen, duben a květen 2013 13 17 316 32(437) 37 37 37 37 613 613 615 615 636 636 641 74 74 914 914 914 914 915 916 918 929 B B B B B B B B B B B B B B B B B

Byrne, Lorna Hamann, Brigitte Pease, Allan Zídek, Petr Kirchnerová, Veronika Kotlán, Igor Kotlán, Pavel Callan, Jamie Cat Mačingová, Antónia Loyd, Alexander Tschenze, Vadim Prombergerová, Iveta Zadina, Josef Salamony, Sandra Brýdová, Monika Matragi, Blank Czupryn, Adriana Paszkiewicz, Piotr Šmíd, Jan Šmíd, Jan Vacková, Monika Vacková, Monika Vacková, Monika Lednická, Blanka Becker, Zdenka Benková, Jana Bradford, Barbara Taylor Cimický, Jan Clark, Carol Higgins Cobb, Thomas Coelho, Paulo Cole, Martina Collins, Jackie Devátá, Ivanka Devátá, Ivanka Ebert, Sabine Erickson, Carolly Forsyth, Frederick Forsyth, Frederick Francková, Zuzana Francková, Zuzana

Andělské poselství naděje Principy splněných přání Řeč těla lásky Po boku Přijímací zkoušky na VŠ Nápady pro rodičovskou dovolenou Testy obecných studijních předpokladů a základy logiky Testy obecných studijních předpokladů a základy logiky Jak Francouzky hledají štěstí Zhubněte jednou provždy Léčebný kód Staroruští léčitelé Drůbež na vašem dvoře Chov králíků 1000 nápadů na zdobení dortů a dezertů Malování na obličej Jedu dál Švýcarsko Kanárské ostrovy Obrázky z Bretaně Obrázky z Bretaně podruhé Japonsko & Korea Madagaskar náš osudový Přes Altiplano na svatbu Sestavte si rodokmen Kolombína Máš, cos chtěl, miláčku! Mosty osudu Testament hraběnky Tiefenfeldové Podvod Bláznivé srdce Rukopis nalezený v Akkonu Bestie Plavba za všechny prachy Jen jednou mladá Lázeňská kúra Tajemství porodní báby Třetí královna Mstitel Spis ODESSA Hra na schovávanou Římské obrázky 28

3

1 2

1

B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B

Glattauer, Daniel Goldberg, Leonard Gortner, C. W. Hejkalová, Markéta Irving, John Ivančáková, Ivana Jackson, Lisa Janečková, Klára Keleová-Vasilková, Táňa Kepler, Lars Kepler, Lars Kessler, Leo Kindlová, Barbora Kubátová, Táňa Ludlum, Robert Mann, Thomas Mrázová, Petra Nesbo, Jo Nezval, Vítězslav Payne, C. D.

B B B B B B B B B M M M M M M MN 395 MN 596

Pekárková, Iva Riley, Linda Robb, J. D. Roberts, Nora Roslund, Anders Samant, Michaela Steel, Danielle Váňová, Magda Žák, David Jan Hergé London, Jack Marešová, Jarmila Mlynowski, Sarah Řeháčková, Věra Vodňanský, Jan Krzyzanek, Joanna Dungel, Jan

MN 74 Koubská, Patricie MN 796.7 Trujillo, Eduardo MN 799 Boden, Ben

Navždy tvůj Pacient číslo jedna Zpověď Kateřiny Medicejské Andělé dne a noci Syn cirkusu Velké holky nepláčou Novicka Prokletý původ Ranč u dědečka Paganiniho smlouva Svědkyně ohně Únik do Říše Ploty uvnitř nás Léta s Hubertem Trevayne Smrt v Benátkách Osudová volba Netopýr Manon Lescaut Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla Multykulty pindy jedný český mindy Tajemství černé orchideje Smrtící nevinnost Spojeni osudem Box 21 Jak chutná masala Zrada Náhoda nebo osud Návrat Krále Šumavy Faraonovy doutníky Bílý tesák Bajky Co by kdyby... Sněhurka nesnědla otrávené jablko Když spadne kluk rovnou z nebe Dětem Abeceda slušného chování pro děti Atlas ryb, obojživelníků a plazů České republiky Převleky a masky pro každou příležitost Závodníci v super rychlých strojích Začínáme rybařit

2 3 5

1

2

1

1

Jana Káčerková, Městská knihovna 29

Svatogothardské vinařské slavnosti Svatogothardské vinařské slavnosti patří k pravidelným a uznávaným akcím nejen v Mikroregionu Ivančicko, ale získaly si svou pozici i mezi vinaři a vinařskou veřejností obecně. 6. ročník vinařských slavností se uskutečnil v sobotu 4. 5. 2013. Záštitu nad celou akcí převzalo Město Dolní Kounice, obec Nové Bránice, Moravské Bránice, Mělčany, Pravlov a Bratrstvo vinařů a kopáčů 1737 o.s. Starosta města pan Karel Zalaba a pan farář Karel Obrdlík v úvodu přivítali všechny milovníky dobrého vína a seznámili je s celodenním programem. Pozvání přijala i kounická rodačka Lucie Kovandová, která letos získala titul Česká Miss World. Doprovodný program moderoval zpěvák a konferenciér pan Karel Hegner s Cimbálovou muzikou Aleše Smutného. K dobré náladě zazpíval i Pěvecký sbor Mužáci z Pohořelic.

Návštěvníci mohli ochutnat přes 300 vzorků vín od více než 100 vinařů z dolnokounické oblasti. V tento den jsme nezapomněli ani na naše nejmenší, pro které byla připravena i trampolína a skákací hrad, který městu zapůjčila skupina ČEZ. 30

Mladí brněnští symfonikové Orchestr Mladí brněnští symfonikové je těleso mladých hudebníků, kteří patří mezi nejlepší studenty a absolventy všech základních uměleckých škol ve městě Brně a blízkém okolí. V současné době soubor tvoří více než 65 studentů středních a vysokých škol. A právě tito nadaní umělci přijali naše pozvání a 8. 6. 2013 vystoupili v klášteře Rosa coeli. Na programu zazněly skladby od A. Dvořáka i J. S. Svendsena pod vedením skvělých dirigentů G. Tardonové a T. Krejčího. Dirigenti, solisté i všichni účinkující hudebníci byli po skončení koncertu odměněni květinami a dlouhotrvajícím potleskem nadšeného obecenstva. Tento večer byl krásnou a důstojnou slávou blížícího se hudebního svátku – Dne evropské hudby.

Den dětí V sobotu 1. června 2013 se v kulturním domě uskutečnil již tradičně pořádaný Den dětí. TIC města ve spolupráci s ČSŽ pro děti připravilo několik zábavných stanovišt, kde děti

31

plnily zajímavé úkoly – sportovní, postřehové i paměťové. Po splnění všech disciplín následovala pro všechny děti sladká odměna i prémie v podobě vybraných dárků. Touto cestou bych ráda poděkovala našim stálým sponzorům, díky kterým jsme mohli více než 120 dětí obdarovat. Sponzoři: Město Dolní Kounice; Papír, hračky Dvořáková; Drogerie Světlík; J. Zalabová; fa Romapol; Řeznictví Janíček & Čupa. Ing. Jana Jurková, vedoucí TIC

Pálení čarodějnic Letošní třetí ročník Pálení čarodějnic se poprvé uskutečnil na Malém hřišti za klášterem. Počasí nám přálo i přes nepříznivou předpověď, hranice s čarodějnicemi vzplála úderem 18. hodiny a akce se všem líbila. Přišlo mnoho rodin s dětmi, které si spolu hrály a celé pozdní odpoledne bylo plné zábavy a hlasitého smíchu. Díky hojné účasti se potvrdilo, že Malé hřiště je pro občany DK dostupnější variantou než Šibeničná, kde se Čarodějnice konaly v minulých letech. Velký dík patří dětem, které přinesly vyrobené čarodějnice, také Městu Dolní Kounice za zakoupení občerstvení. Těšíme se zase za rok! Veronika Nováková

32

Kritérium pravdivosti V polském časopisu Fronda 6/99 objasňuje kardinál Joseph Ratzinger důvody relativismu, zlehčující náboženská pojetí: „Jedním z důvodů je technicko-pozitivistický světový názor. Technik se zabývá experimenty a je zvyklý, že se může na něco spolehnout. Metoda, která vede k velkým výsledkům, se jeví jako jediná, která vůbec může vést ke správným výsledkům. Všechno, co nelze dokázat podobným způsobem, se jeví jako nejisté. To má za následek, že jako na spolehlivé se nahlíží pouze na ty věci, které mají nějakou materiální nebo technickou souvislost. Všechno ostatní je subjektivní, zůstává nejisté. Všechna konkurující si náboženství nebo také filozofie se mohou jevit pouze jako vzdálené odkazy nějaké nedosažitelné pravdy. K tomu ještě přistupuje názor, že víra v určitou pravdu dělá netolerantním. Když někdo věří, že poznal pravdu a chce ji hájit, pak se o něm řekne, že je netolerantní k jiným pravdám. V tomto smyslu je vlastně křesťanská víra v pravdu zjevení nedemokratická. Dělá, jak se zdá, toleranci nemožnou. Nebezpečnost relativismu spočívá v tom, že je tak zřejmý a že je lidem dneška velmi blízký. Ale všechny důležité otázky lidství – život, smrt, Bůh, stejně jako etické otázky – tak propadají libovůli. A když jsou odpovědi na velké etické otázky libobolné, nenacházíme-li žádnou společnou odpověď, pak je člověk v nebezpečí. Tímto způsobem ohrožuje relativismus nejen víru a stává se jakousi hrou mezi mnoha náboženstvími, ale ohrožuje také morální soudržnost lidstva. V žádném případě nemůžeme říct, že všechna náboženství jsou pravá. Spíše můžeme přiznat: v mnoha náboženstvích, anebo ve většině z nich jsou – vedle bludných a sporných aspektů – prvky pravdy. V důsledku toho nekonvergují náboženství v určitém smyslu pouze k sobě navzájem, ale nesou v sobě určitou vnitřní dynamiku ke křesťanství. Náboženství nejsou ani zcela pravá, ani zcela falešná: jsou v nich zcela odlišným způsobem vedle sebe prvky pravdy i bludu. Náboženství totiž vycházejí z přirozeného zjevení. Člověk se vůči Bohu nestal zcela slepým. V člověku stále ještě hovoří Bůh. V náboženstvích je obsaženo Boží praposelství, i když často značně zatemněné… Jednotlivá náboženství mohou nabídnout prvky, které vedou na cestu, ale mohou mi také nabízet prvky, které od této cesty odvádějí… Když opravdu nevěříme, že Kristus je Syn živého Boha, Boží Slovo, že je pravdou to, co říká, pak je celé křesťanství pouhou tradicí. Pak můžeme křesťanství pokládat za něco krásného, estetického nebo něco podobného, ale ztrácí svou životní sílu. Protože pro náboženství, které nepokládám za pravé, nejsem ochoten trpět. Ale křesťanství, pro které nejsme ochotni trpět, nemá žádnou poslední cenu, protože se mi nakonec pohodlnost zdá důležitější než víra v Boha. Proto nebezpečí, že škrtneme nárok pravdy, znamená ve skutečnosti, že propadáme pohodlnosti, že již nepřijímáme velikost křesťanství. Proti tomu stojí obdivuhodné slovo Tertulliánovo, který napsal: Kristus neřekl: Já jsem zvyk, nýbrž: Já jsem pravda.“ S pojmem náboženství a víry jsou spojeny nejrůznější představy. Žádné však až k plné transcendentní skutečnosti nedosáhnou. Z tohoto pohledu se dá zdůvodnit exis33

tence velkého množství náboženství. Ačkoliv mají rozdílnou vnější podobu, spojuje je upřímný pokus – Boha, jak jej poznávají, uctívat a orientovat k němu život. Položme si přímo několik provokativních otázek: Které náboženství má pravdu? Křesťané, židé a muslimové věří v jednoho Boha, ale v řadě svých dogmat se liší. Pravda je však jediná (na rozdíl od tvrzení relativismu) a při tom představitelé a věřící každého ze zmíněných náboženství tvrdí, že zrovna oni hlásají pravdu. Není to jejich namyšlenost, když je zřejmé, že skutečnou pravdu zná pouze Bůh? Nebylo by poctivější si přiznat, že pravda je pouze to, co je ve všech těchto náboženských směrech společné a další tvrzení, ve kterých se tyto náboženské tradice liší, jsou pouze jejich hypotézy? Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. prohlásil: „Pravda se nebojí dialogu.“ Richard Schaeffler svou knihou Filosofie náboženství (Praha, Academia, 2003) v překladu Jolany Polákové vyplňuje mezeru v české filozofické literatuře věnované otázkám podstaty a pravdy náboženství. Jenomže filozofie náboženství není ani religionistika ani teologie a nevyčerpává se tím, že podává jen šikovně sjednocenou mnohost názorů. Její úkol je nesrovnatelně větší. Musí odpovědět na otázku, kterou tak často kladl Tomáš Akvinský, totiž quomodo se habeat veritas rerun (jak je to s pravdou věcí), což v našem případě znamená: jak je to s pravdou náboženství? Avšak na pravdu náboženství se můžeme ptát velmi různými způsoby, jako například: 1. V jakém smyslu lze tvrdit, že různá náboženství nejsou jen snůškou všemožných iluzí, ale že mají v sobě jakési jádro pravdy? 2. A pakliže toto jádro pravdy v nich je, mají ho všechna náboženství, anebo jen některá? 3. A je snad možný i ten případ, že pravdivé je pouze jedno jediné náboženství, zatímco všechna ostatní jsou jen ďábelským šálením? 4. Anebo spíš jsou všechna náboženství pravdivá v míře, v níž se podobají a blíží relativně nejpravdivějšímu z nich? 5. Nebo jsou pravdivá, jen pokud každé představuje jedno zastavení na křížové cestě lidského ducha v jeho věkovité pouti za svým konečným a nevratným zbožštěním? 6. Anebo snad jsou náboženství pravdivá nikoli jen v to smyslu, že pravdu „mají“, ale především v tom smyslu, že pravdu „konají“? Tyhle otázky navozuje četba zmíněné knihy, ale neodpovídá na ně, protože každá z oněch šesti namátkou uvedených otázek už svou formulací podsouvá určitou filozofii náboženství. Rozhodnout o pravdě náboženství v její úplnosti a konečné platnosti ovšem nepřísluší filozofii, jako kdyby filozofický rozum, a jenom on, seděl na nejvyšší soudné stolici pravdy, z níž by měl vynášet své verdikty o pravdě náboženství. Z dějin lidské kultury je dostatečně zřejmé, že náboženství žije svým životem, velmi nezávisle na tom, co o něm filozofie soudí. Z hlediska praktického života papež František v květnové katechezi zauvažoval: „Žijeme v době, která je poněkud skeptická vůči pravdě. Benedikt XVI. častokrát mluvil o relativismu, tj. tendenci mít za to, že neexistuje nic definitivního a myslet si, že pravda plyne z konsensu nebo z toho, co si přejeme. Vyvstává otázka: existuje vskutku pravda? Co je ‚pravda‘? Můžeme ji poznat? Můžeme ji nalézt? Vybavuje se mi otázka, kterou položil římský místodržitel Pilát Ježíšovi, který mu předtím vyjevil hluboký smysl svého poslání: ‚Co je pravda?‘ Pilát nedovede pochopit, že Pravda stojí před ním, neumí v Ježíši spatřit tvář pravdy, která je tváří Boha. A přece Ježíš skutečně 34

je Pravda, která se v plnosti časů ‚stala tělem‘ a přišla mezi nás, abychom ji poznali. Pravda se nedá uchopit jako nějaká věc, pravda se potkává. Není vlastnictvím, nýbrž setkáním s Osobou.“ O pravdě, opět velmi prakticky, přemýšlí i sv. Maxmilián Kolbe, propagátor moderních sdělovacích prostředků, umučený v koncentračním táboře v Osvětimi. Napsal: „Pravda je pouze jedna. Stejně tak i v náboženství. Ani v náboženských pravdách tomu není jinak. Na světě se můžeme s různými náboženskými přesvědčeními a často rozšířeným názorem, že každé náboženství je dobré. Ale s tímto názorem nelze souhlasit. Je pravda, že mnozí z těch, kteří neuznávají žádné náboženství nebo vyznávají to či ono náboženství, mohou být před Bohem zproštěni viny, neboť jsou upřímně přesvědčeni, že jdou cestou pravdy, ale ve skutečnosti a v náboženských záležitostech může být pravda pouze jedna a ti, kteří smýšlejí o věcech jinak, než jak ve skutečnosti jsou, se mýlí. Pouze ten, kdo posuzuje podle pravdy, má pravou víru. A proto, je-li pravda, že existuje Bůh, mýlí se bezbožníci, kteří tvrdí, že není, kdyby ale skutečně nebyl, mýlili by se všichni, kdo vyznávají jakékoliv náboženství. Dále, je-li pravda, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, pak je pravda to, co učil, a to, že byl vtěleným Bohem, pokud nevstal z mrtvých, nemají všechna křesťanská náboženství žádné opodstatnění. Žádnou pravdu nemůže nikdo změnit, ale pouze ji hledat, najít a uznat, přizpůsobit svůj život, jít cestou pravdy ve všech věcech, a zejména těch, které se týkají posledního cíle života, vztahu k Bohu. Pod sluncem není člověka, který by nehledal štěstí, a v každém našem činu nás štěstí v té či oné podobě osvěcuje jako cíl, k němuž přirozeně směřujeme. Avšak štěstí, které nestojí na pravdě, nemůže být – ostatně jako sama nepravda – trvalé. Pouze pravda může být a je neochvějným základem štěstí jak jednotlivých lidí, tak i celého lidstva.“ Co je pojem pravdy o Bohu? Je pravda cosi, na čem se shodneme (konsensus)? Nebo je to systém určitých výroků, které nejúplněji vysvětlují realitu (koherence)? Nebo je pravda, jak tvrdili někteří antičtí filozofové (Aristotelés) a později středověká křesťanská filozofie (Tomáš Akvinský), shoda skutečnosti a poznání, měřítko pravdivosti? Pravda může být pouze shoda mezi skutečností a lidským poznáním. Míra, měřítko tedy neleží na straně lidského poznání (kritériem není ani koherence ani shoda určité skupiny lidí či subjektivní názor), mírou pravdivosti jsou skutečnosti, věci, fakt, které existují nezávisle na všem, co je nahodilé. Mírou všech skutečností je ten, kdo je jejich původcem, stvořitelem nebo od koho pocházejí, co je způsobilo, tedy to, co označujeme jako Bůh. Všechna tři monoteistická náboženství se nezakládají pouze na tomto hledání, ale na tom, co označují jako Boží zjevení, tj. určitý vstup Boha do dějin, jeho slovo obrácené k člověku. Pro Židy toto zjevení představuje tóra, pro křesťany bible a muslimové jako jediné Boží slovo k proroku Mohamedovi považují korán. Ale odtud pramení vzájemná neshoda: spojuje je sice víra v existenci jednoho Boha, dokonce určitá prahistorie této víry. Židé však neuvěřili, že Ježíš je plné zjevení Boha a očekávaný Mesiáš, narozdíl od křesťanů. Muslimové jej narozdíl od křesťanů neuznávají víc než jako proroka. V tom je zásadní neshoda. Co bude asi pravděpodobnější: je pravda pouze to, 35

co je společné těmto třem náboženstvím, nebo může být pravda také něco víc? I v dalších otázkách pravda někde leží a má smysl ji hledat – jako kritérium pro hodnocení pravdivosti všech náboženství. Jednou skutečností křesťanství všechna světová náboženství předstihuje: v Kristu se Bůh sám vydal hledat člověka. Do té doby hledal člověk Boha a jako vodítko měl vlastní rozum a světlo sporého božího zvěstování čerpané z díla stvoření a ze slov „proroků“ různých náboženství. V Kristu se Bůh sám stává zjevným a zjevným se stává také poměr mezi Bohem a člověkem. V tom spočívá naprostá odlišnost křesťanské víry, její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství nezakládá zvláštní obsah jeho zjevení, učení a požadavků, nýbrž skutečnost, že Bůh sám sebe „vyjádřil“ v Ježíši Kristu. Pohan Celsus prohlásil v polemice s Origenem základní křesťanské pravdy za absurdní a podstatný omyl křesťanství viděl v jeho nároku na výlučnost trvalé pravdy. S podobnou výtkou se setkáme i dnes v podobě moderního pluralismu a relativismu. Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství, je setkáním s Kristem, v němž sám Bůh hledá naši blízkost a dává poznat a zakoušet svoji lásku k nám. Bůh vychází vstříc vrozené touze člověka, sídlící v hloubi lidského nitra. Myslitel Antoine de Saint-Exupery poznamenal: „Dobře vidíme jen srdcem. Opravdu důležité věci jsou očím neviditelné.“ K problému pravdivosti různých náboženství se vyjadřuje sborník Naše víra (Zvon, České katolické nakladatelství, Praha1990): „Náboženství se nám představují jako tisíce bohů, kultů, chrámů, tisíce odpovědí a představ. Už na první pohled je patrné, že si tato početná náboženství ve svých výpovědích odporují. Ale které je potom správné? Všichni přece říkají, že mají pravdu, komu teď máme věřit?“ To je otázka, kterou často slýcháme. Lze se divit, že mnozí lidé úplně zanechávají svého hledání a docházejí k závěru, že „každý se stane šťastným podle svého“, neboť „všichni přece máme jen jednoho Boha“. Nebo: „Je jedno, v co člověk věří, hlavně když má nějakou víru“. Právě s tímto postojem se setkáváme u mnoha našich současníků, ale běžně také u všech starých pohanských náboženství a v podobné formě také v buddhismu. Vyjádřeme tento problém v celé jeho ostrosti: Je křesťanství také jen jednou takovou formou uctívání Boha (náboženskosti) mezi mnoha jinými, nebo zaujímá zvláštní místo? Je křesťanské náboženství také jen jedním, i když snad velmi vysokým projevem lidského úsilí navázat s Bohem vztah? Chceme-li o tom mluvit, musíme předem vyloučit jakékoliv podezření z nespravedlnosti nebo domýšlivosti vůči jiným přesvědčením. Každý lidský pokus uctívat Boha v míře vlastního poznání je nutno mít v úctě. Už proto, že každý z těchto lidí má nejlepší vůli sloužit Bohu podle svých sil. Nám však jde o náboženství v objektivním smyslu, to znamená o obsah jeho výpovědi o Bohu a člověku. A zde je nutno říci: V každém náboženství jsou nepochybné prvky pravdy. Ale už prostá úvaha ukazuje, že všechny výpovědi, které vyslovují různá náboženství o Bohu, nemohou být pravdivá zároveň. Buď je Bůh jeden, anebo je mnoho bohů, buď je Bůh všemohoucí, anebo je sám podroben temným silám osudu, buď je Bůh osobní bytost, která svým rozumem řídí svět, nebo je neosobní moc, která 36

všem vládne a je totožná se světem. Obojí nemůže být nikdy zároveň správné. V náboženstvích také existují – jak ukazují dějiny – klamy a omyly, vzpomeňme jen na lidské oběti v různých kultech. I když náboženství obsahují dílčí pravdy, i když měla pro svůj kulturní stupeň velký dobový význam, i když mezi jejich věřícími vládla veliká zbožnost, základní představa o Bohu a člověku je v nich nesprávná. Možná právě pro tento historický pohled na náboženství dnes tolik lidí myslí, že náboženství je pro slabé, že člověka zotročuje. Tato náboženství opravdu člověka potlačovala. Není však naprosto pravda, že člověk je nástroj bez vůle v rukou bohů a že „všechno je určeno“. Naše každodenní zkušenosti mluví proti tomu. Daří se nám život měnit a činit lidsky důstojným. Ony dávné výpovědi o Bohu a o člověku proto nemůžeme přijmout. Křesťanství má už od základu jinou zvěst o Bohu. Podle ní Bůh dal svým tvorům svobodu a samostatnost, která jde tak daleko, že člověk dokonce může Boží stvoření zničit… To, co dnes mnohé vede k nevěře, je možná jen špatně pochopené křesťanství. I když uvedená náboženství odmítáme, přece nemáme právo odsuzovat lidi, kteří je přijímají, nebo se snad nad ně vyvyšovat. V určitém smyslu mají všechny tyto představy o Bohu své oprávnění, protože nikdo nemůže poznat Boha, jaký skutečně je. Avšak (a nyní přichází to rozhodující) to všechno platí pouze potud, pokud je člověk odkázán na své vlastní uvažování, pokud Bůh sám o sobě něco nesdělil. V tom okamžiku – totiž, kdy mluví Bůh, může člověk jen naslouchat. Tím je překonán každý předcházející poctivý pokus přiblížit se Bohu vlastními úvahami a silami. To je zvláštnost víry „nechce nalézt Boha ‚zdola‘, počínajíc lidským hledáním, ale Bůh sám nám jde ‚shůry‘ vstříc. V tom záleží její platnost a závaznost. Jedinečnost křesťanství se nezakládá na zvláštním obsahu jeho nauky a požadavků, nýbrž na tom, že Bůh se v Kristu stal jedním z nás. Zde se situace obrátila o 180 stupňů. V náboženstvích se člověk snaží hledat Boha, aby ho pak svým způsobem uctíval. Ve zjevení jde Bůh za člověkem, přichází k nám a sděluje nám, jaký je a jaký má k nám vždy vztah. Člověk na to odpovídá oddaností ve víře. Božím zjevením nastupuje na místo náboženství – víra. Křesťanská víra tedy není jedním z mnoha náboženství. Je to osobní setkání s Kristem, v němž Bůh sám hledal naši blízkost“ (Naše víra, Zvon, 1990). V knize Rozhovorů Petera Seewalda (Portál, Praha, 1997) rozebírá kardinál Joseph Ratzinger aktuální pokušení rozmělnění pravdy relativismem – opět z jiného aspektu, říká: „…relativistické hnutí se velmi rozšířilo. Modernímu člověku se zdá nedemokratické, netolerantní a s nezbytnou skepsí vědce neslučitelné říkat, že my máme pravdu a to ostatní pravda není, nebo je pravda jen částečně. Právě v demokratickém pojetí života ovlivněném myšlenkou tolerance se stává velmi ožehavou otázka, zda-li smíme dále pokračovat ve svém dosavadním chápání křesťanství. V Indii se to spojilo s tamější náboženskou tradicí, která vždycky hledala boha pouze v tom, co je nepojmenovatelné. Náboženství jsou potom pouhé reflexe, odrazy a odlesky božství, které se nikdy nezjevuje. Podle toho by tedy pravé náboženství nemohlo existovat. Zajisté, Kristus je v tomto pojetí jednou z velkých, výjimečných postav, ale člověk by si měl 37

přesto uvědomit, že se v něm zjevilo jen to, co se zjevilo i v ostatních náboženstvích. Zde se spolu sloučilo demokraticko-tolerantní ladění světa a velká kulturní tradice.“ Teologové se snaží uchopit některé charakteristiky pojmu pravdivosti náboženství jak uvádí teoložka ThLic. Mgr. Denisa Červenková, Th. D. vyučující na Katolické teologické fakultě UK, ve své práci Pravda a náboženství-teologická mínění – jsou rozmanitá. Kontroverzní německý teolog Hans Küng dospěl k závěru, že otázku pravdy v souvislosti se světem náboženských tradic a jejich soužití je lépe neřešit a zabývat se především etickými problémy. Většina současných teologů naopak hájí tázání po pravdivosti jednotlivých náboženství jako nezbytné. Právě zde podle Aldo Terrina tkví rozdíl teologického bádání oproti religionistickému přístupu k náboženství. Pro badatele, kteří stojí „vně“ ambitu teologie, totiž pravdivost teologického výroku je spíše záležitost víry: součástí systému náboženského přesvědčení, které religionista studuje. Polemizuje také s rozlišením na „teologii zevnitř“ a „teologii zvnějšku“ (religionistiku), už proto, že „vnější“ přístup k teologickým tématům podle něj příliš disociuje výroky víry od možné pravdivosti těchto výroků. Posun tázání od pravdy ke smyslu s sebou nese jisté riziko nezakotvenosti. Náboženství se může stát záležitostí etiky a estetiky: hrou různých interpretací bez dalšího zakotvení či redukcí náboženství na jeho etické aspekty. Marcello Bordoni zmiňuje posun v chápání samotného konceptu pravdy: Dnes se jeví důležité překonat absolutizaci příliš abstraktního, zpředmětňujícího pojetí pravdy, příliš vzdáleného subjektu a dějinnosti a pojednat ji mnohem konkrétněji a dějinněji, tj. jako pravdu Ježíše Krista. V kontextu západní evropské kultury jsme si zvykli definovat pravdu per exclusionem, na základě aristotelského principu kontradikce, podle nějž určitý výrok ke své pravdivosti musí být mj. jediný a absolutní, přičemž ostatní alternativy jsou jím buď vyloučeny nebo v něm zahrnuty. Toto pojetí poznamenalo i pojetí náboženství. Křesťanství definované jako „pravé náboženství – vera religio“ je tedy jediné a absolutní. Teolog Knitter ovšem nabídl jiný „relacionální model pravdy“, v němž je pravda definována vztahem. Tento nový model pravdy přináší poměřování náboženství podle jeho schopnosti ustavit vztah, interagovat s ostatními pravdami. Každé náboženství má cosi jedinečného, je schopno učit druhé i učit se. Jedinečnost pravdy podle něj vyžaduje existenci dalších pravd. Nelze jednoduše opustit princip pravdy „bytí v pravdě“ příklonem k „bytí ve spáse“ k soteriologické tématice a důrazu na existenciální, zkušenostní aspekt, který vysvětluje současný příklon ke strukturně dialogickému charakteru pravdy, tématům jako je odlišnost, svoboda, subjektivní zkušenost a koherence svědomí. Také Adolfo Russo se vrací k distinkci vera či falsa religio tradičního teologického pojetí (po vzoru antického religio-superstitio), kde kritériem rozlišení je vztah té které náboženské tradice ke zjevení. Religionistika (filozofie náboženství) podle něj upřednostnila kategorii religio naturalis (rationalis), které se může shodovat s křesťanstvím, kde pak je kritériem pravdivosti ratio (rozum), nikoli zjevení. Předpokládá tedy existenci jistého kritéria pravdivosti konkrétní náboženské zkušenosti a vyvozuje je z existence Božího zjevení v dějinách: je-li tu zjevení, bude tu zřejmě i dějinné kritérium, které umožňuje zjevení jakožto takové 38

vůbec rozpoznat. Koncilní dekret Ad gentes o misijní činnosti církve uznává, že „seménka Logu“ či pravdy jsou obsažena i v jiných náboženských tradicích a můžeme tedy vyvozovat jejich společný zdroj a doufat, že jsou tu kritéria k jejich odlišení. 9. článek zmíněného koncilního dokumentu mj. říká: „Misijní činnost není nic jiného a nic menšího než zjevování – epifanie – Božího plánu a jeho naplňování ve světě a v jeho dějinách, v nich Bůh prostřednictvím misií zjevně uskutečňuje dějiny spásy… Cokoliv z pravdy a milosti bylo vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů, to osvobozuje od nákazy zla a vrací jejich původci Kristu… Proto všechno dobré, co je zárodečně uloženo v srdci a mysli lidí nebo v obřadech a kulturách národů, nejen se neničí, ale ozdravuje, povyšuje a dotváří k Boží slávě…“ Jestliže pro křesťana je vrcholem zjevení Ježíš Kristus, on je posledním kritériem zjevené pravdy, Božího slova k člověku, je třeba se dále tázat, zda je nutným závěrem neexistence jiných dějinných zjevení, či naopak je možné tázat se po koexistenci různých Božích manifestací (Kristus přitom zůstává posledním kritériem každé náboženské zkušenosti a Božího sdělení). Když říkáme, že ostatní náboženství mají svou pravdivost poměřovat křesťanstvím, nevnucujeme jim určité vnější měřítko a netvrdíme, že jsou vlastně neschopny poznat samy sebe, protože k tomu potřebují vnější kritérium? Nelze pohlížet na ostatní náboženství jako plod Božího zásahu a jeho vůle sdělit se všem lidem? Pak bychom veritativní kritérium (měřítko pravdivosti) museli hledat uvnitř jednotlivých náboženství, tedy v jejich kontextu, což by nutně nemuselo vylučovat christologickou jedinečnost, míní Russo. Pravda o Bohu je ovšem jediná, je jediným společným zdrojem náboženské zkušenosti, potřebuje ovšem vždy dějinný kontext, v němž se dává poznat. V něm se ovšem nemůžeme považovat za majitele pravdy, protože naše možnost pojmout pravdu je při naší podmíněnosti dějinami a stvořeností omezena. Vyplatí se zaujmout pokorný postoj těch, kteří ví, že jsou do pravdy zatím pouze uváděni. Pravdivost je tedy přiznána i ostatním náboženským tradicím, přestože zůstává poměřována křesťanstvím a jeho apriorní kategorií zjevení: vrchol zjevené pravdy je zjevení Krista. Vyvstává ovšem další otázka: jaký podíl na této pravdě křesťanského zjevení v Kristu přiznat ostatním náboženstvím? S částečností našeho poznání pravdy o Bohu počítá papežská encyklika Jana Pavla II. Fides et ratio: „Každá dosažená pravda je vždy a jen další etapou na cestě k plné pravdě, která se ukáže v posledním Božím zjevení: Nyní vidíme jako v zrcadle, nezřetelně, ale pak uvidíme tváří v tvář. Nyní poznáváme nedokonale, ale pak poznám úplně (1 Kor 13, 12).“ Hledání pravdy je neustálý proces, který tíhne k eschatologickému dovršení. V dějinách a uvnitř měnících se dějinně-sociálních struktur náboženství se uskutečňuje směřování naší existence k Bohu. Záveň platí, že každá jazyková, symbolická či institucionální formulace zůstává pouhou reprezentací, vyjádřením tohoto základního postoje. Míra pravdivosti určitého institucionalizovaného náboženství koresponduje s jeho větší či menší schopností odpovídat na tuto originální teologickou motivaci. Pravdivost určitého náboženství lze tedy poměřovat tím, nakolik to které náboženství umožňuje a ztělesňuje základní lidské směřování k Bohu. Kardinál Wal39

ter Kasper říká: „Dialog neprodukuje pravdu. Dialog objevuje pravdu, která je nám jednou provždy dána v Ježíši Kristu.“ Otázka pravdivosti náboženství, připomíná patrolog Giuseppe Laiti je novum křesťanství oproti dosavadním náboženským systémům. Eticko-sociální řád antické společnosti po náboženství vyžadoval pouze korektní způsob uctívání božstev, nikoliv řešení jejich gnozeologického statutu. Pravda, o kterou původně v otázce náboženství nešlo, se přesunula z kategorie gnozeologické směrem k relační kategorii s dopadem na etickou praxi. Kritérium pravdivosti pro křesťany nebylo hledáno ve filozofickém tázání, ale ve zjevení, poznamenává J. Ratzinger. Vztah mezi pravdou křesťanského poselství a pravdami obsaženými v ostatních náboženstvích se několikrát pokusil osvětlit také Claude Geffré a nazval ho konvergentní. Konvergence pravd ovšem podle něj nezpochybňuje úplnost a definitivnost křesťanského zjevení, ale je pokusem vyslovit, že pravda obsažená v ostatních náboženstvích může lépe osvětlovat některé obsahy křesťanského zjevení a zároveň vede k lepšímu porozumění vlastní identitě příslušníka určité náboženské tradice. Pravda křesťanství vzhledem k ostatním náboženským pravdám není exkluzivní ani inkluzivní, nýbrž „jedinečná“: dobré a pravdivé složky nalezené v ostatních náboženstvích jsou darem a výrazem Kristova Ducha, který neustále působí v lidských dějinách a v lidském nitru. Proto se zdá nedostatečné či alespoň málo výstižné mluvit o těchto hodnotách ostatních náboženství jako o „implicitně křesťanských“, v logice schématu: příprava – naplnění. Lépe by bylo zdůraznit, že tyto hodnoty nekřesťanských náboženství mají vztah především ke Kristu spíše než k historické skutečnosti křesťanství. Je potřeba rozlišovat rovinu univerzality Krista a univerzalitu církve. Osobní charakter pravdy vyzvedá i Piero Coda. Říká, že z události Krista pro teologii vyplývá nutnost pozitivního přijetí odlišnosti druhých, a to nejen ve vztazích mezi jednotlivci, ale i odlišných náboženských zkušeností. Absolutní tajemství Boha je příkladem našeho neustálého vztahování se k Jinému, jehož vrcholem a paradigmatem je ukřižovaný a vzkříšený Kristus, který proniká do hlubin lidské skutečnosti, boří překážky, jež oddělovaly člověka od Boha i druhých a ustavuje nový vztah mezi Bohem a člověkem s rysy eschatologické otevřenosti v Duchu. Z této relacionální perspektivy se teprve lze ptát po pravdě, která má osobní charakter, neboť pravdou je Kristus, jeho osoba. Janovo evangelium zachycuje rozhovor prokurátora Piláta s Kristem: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda? “(J 18, 37-38). Mnohá dosavadní schémata teologie náboženství pracují stále ještě s komparativistickým, konkurenčním pojetím pravdy. Předpokládají, že pokud je jedno náboženství pravé, ostatní náboženství jsou ipso facto „méně“ pravá, tudíž nárok na pravdu u všech náboženství může být směle relativizován. Cesta k docenění pravdivosti ostatních náboženských tradic by mohla vést spíše přes uznání „nepřekonatelné pravdy křesťansského náboženství“– ovšem nepřekonatelné ne ve smyslu srovnávání, ale v anselmovském pojetí absolutní neporovnatelnosti, neboť jde o pravdu sdělitelnou 40

jen Bohem, čili jeho, a tudíž nepřekonatelnou. Od víry ve vtělení tedy lze přistoupit k docenění pravdivosti ostatních náboženství, míní teolog Gäde. Katoličtí teologové obdobně jako u otázky po plnosti zjevení zdůrazňují ve své teologické reflexi také jedinečnost „pravdivosti“, již v sobě uchovává tajemství Boha v Kristu, odlišením roviny absolutního nároku na pravdivost, kterou spatřují pouze v Kristu a relativnosti zprostředkování této pravdy . Christologický charakter křesťanské pravdy pak umožňuje pozitivní přijetí odlišnosti druhých i v oblasti rozdílné náboženské zkušenosti. Jde o náznak možného řešení v rámci relacionální perspektivy. Mezináboženský teologický dialog obsahuje mnohé dosud otevřené otázky a problémy, jejichž odpovědi a řešení postupně krystalizují, zvláště po 2. vatikánském koncilu, který k nekřesťanský náboženstvím zaujal zcela nový postoj ve srovnání s předchozími staletími. Složité otázky „navrhuje“ svérazně řešit penzionovaný teolog Hans Küng. V roce 1997 prohlásil: „Pravda nemůže být v různých náboženstvích různá, ale je jen jediná, proto přes všechny kontradikce hledejme komplementaritu, přes všechnu exkluzivitu hledejme inkluzivitu, oboustannou informovanost, oboustranný dialog a oboustrannou transformaci.“ Problematiky se dotkl prefekt Kongregace pro nauku víry, arcibiskup Gerhard Müller v Assisi na setkání, které mělo připomenout mezináboženský den modliteb za mír svolaný Janem Pavlem II. 27. října 1986 a setkání po 25 letech 27. 10. 2011 za účasti Benedikta XVI. Prefekt zdůraznil, že dialog s vyznavači jiných náboženství má být pro křesťana příležitostí vydat svědectví o své víře v Krista, s úctou k druhému člověku a s respektem k jeho svědomí. Víra je Boží dar, který vyžaduje osobní přijetí ve svobodě. Od Tridentského koncilu po 2. vatikánský církev vždy učila tomuto základu náboženské svobody. Proto předávání víry a evangelizace vylučují proselytismus založený na manipulaci. „Dialog je vždy nutné vést v pravdě. Týká se to poslání, které jsme dostali od Krista, totiž hlásat evangelium do konce časů, až na konec země. Misijní poslání církve nesmí být zanedbáváno ani v mezináboženském dialogu. Veškerý dialog a především dialog mezináboženský , nesmí zakrývat toto základní pravidlo. Tato zásada byla také bází assiských setkání. Modlitba představetelů různých náboženství v roce 1986 nebyla ‚společnou‘ modlitbou – to by bylo projevem synkretismu – nýbrž šlo o modlitby pronášené paralelně“ upřesnil arcibiskup Müller, a každý z náboženských reprezentantů se modlil na jiném místě. Podívejme se jak delikátní otázku pravdivosti řeší dokument Mezinárodní teologické komise ze 30. 9. 1996 pod názvem Křesťanství a ostatní náboženství. Počínaje článkem 93 čteme: „Mezináboženský dialog není pouze přáním, které se zrodilo na Druhém vatikánském koncilu a které je podporováno nynějším nejvyšším pontifikem, je to totiž v současné situaci světa cosi nezbytného. Víme, že tento dialog stojí v posledních letech ve středu zájmu pluralistické teologie náboženství. Aby umožnili takový dialog, představitelé těchto teologií mají za to, že křesťané musejí vyloučit jakýkoli nárok na nadřazenost či absolutnost a uznat, že všechna náboženství mají tutéž hodnotu. Domnívají se, že pojímat Ježíše jako jediného Spasitele a Prostředníka všech lidí představuje nárok na nadřazenost. /94/ Zřeknutí se tohoto nároku je hodnoceno 41

jako cosi zásadního pro to, aby dialog mohl být plodný. To je bezesporu nejdůležitější bod, s nímž se budeme muset vyrovnat. Tváří v tvář takovémuto pojetí je nutno zdůraznit, že se nejedná o opovrhování či znehodnocování, když katolická teologie tvrdí, že všechno to, co je v ostatních náboženstvích pravdivého a hodnotného, pochází od Krista v Duchu svatém. Naopak, je to nejlepší způsob, jakým křesťanství vyjadřuje svoje ocenění pro tato náboženství. /95/ Pokud srovnáme některá teologická mínění se současnými postoji magisteria a s jejich zakotvením v Písmu a Tradici, vidíme, že jedněm i druhým je společný základní záměr s respektem a vděčností uznávat pravdy a hodnoty, které se nacházejí v různých náboženstvích. Zástupci jedněch i druhých názorů hledají dialog s těmito náboženstvími, a to bez předsudků, a nepřejí si polemiku. /96/ Základní rozdíl mezi dvěma přístupy se nachází v postoji, který zaujímají vzhledem k teologickému problému pravdy a současně vzhledem ke křesťanské víře. Učení církve o teologii ostatních náboženství vychází z jádra pravdy křesťanské víry. Z jedné strany bere vážně pavlovské učení o přirozeném poznání Boha a současně vyjadřuje důvěru v univerzální působení Ducha. Učení církve o teologii ostatních náboženství pojímá obě tyto linie na základě teologické tradice, na základě pravdy vlastní víry hodnotí také to pravdivé, dobré a krásné, co je v ostatních náboženstvích, nepřiznává jim ale obecně tentýž nárok na pravdivost. To by vedlo k indeferentismu, že by se nebral vážně nárok na pravdu jak u sebe sama, tak u druhého. /97/ …Vzhledem k tomu, jak postupují pluralistické teologie, pokud odhlédneme od různých mínění a ustavičných proměn, ke kterým v nich dochází, lze tvrdit, že v zásadě aplikují určitou ekumenickou strategii dialogu, zaměřují se tedy na vytvoření jednoty s ostatními náboženstvími. Tuto jednotu je však možno budovat pouze tak, že se odstraní některé aspekty vlastního sebepochopení. K jednotě se chce dojít tím způsobem, že se odejme hodnota rozdílnostem, které jsou nahlíženy jako hrozba. /99/ …pluralistická teologie jakožto strategie dialogu mezi náboženstvími nejenže neobstojí vzhledem k nároku na pravdu vlastního náboženství, ale zároveň také eliminuje takový nárok u druhé strany. /100/ …je nezbytně nutné vycházet z diferencovaného náhledu na ostatní náboženství, jak jej nacházíme v deklaraci Nostra aetate 2. vatikánského koncilu. V této deklaraci je popsáno to, co mají světová náboženství zásadně společné, totiž že se ‚snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady‘, přičemž se však nestírají rozdílnosti, které jsou stejně zásadní. Rozličné formy buddhismu ukazují člověku způsoby, jak vnímat smysl bytí při uznání radikální nedostatečnosti tohoto pomíjejícího světa. V bohatství mýtů hinduismu, v jeho asketických nárocích, v jeho hlubokých meditacích se odráží důvěra hledající své útočiště v Bohu. S islámem má církev společného o něco více než v předchozích případech, protože uznává, že jeho vyznavači se klanějí jedinému Bohu… stvořiteli nebe a země. Když jasně uznáváme že, co nás odděluje, nelze přehlížet to, co máme společného jak z historického, tak doktrinálního hlediska. S judaismem je křesťanství spjato kvůli svému původu a kvůli bohatství společného dědictví: dějiny smlouvy s Izraelem, vyznávání jednoho jediného Boha, který se zjevuje v těchto dějinách, naděje v Boha, jenž přichází, a v jeho budoucí Království, to vše 42

mají křesťané a judaisté společné. Křesťanská teologie ostatních náboženství musí být schopna teologicky vyložit to, v čem jsou přesvědčení jiných náboženských uskupení shodná a v čem se odlišují od křesťanské víry. Koncil vidí tuto úlohu v určitém napětí, protože na jedné straně pohlíží na jednotu lidského rodu, jež má základ ve společném původu. Z tohoto důvodu je zakotveno v teologii stvoření to, když ‚katolická církev neodmítá nic ,co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté‘. Na druhé straně však církev klade důraz na nezbytnost hlásání pravdy, jíž je sám Kristus: sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je ‚cesta, pravda a život‘ (Jan 14, 6), v němž lidé nacházejí plnost náboženského života skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou (srov. 2 Kor 5, 18-19). /101/ Každý dialog žije z toho, že jeho účastníci si nárokují pravdu. Dialog mezi náboženstvími je navíc charakterizován skutečností, že každý aplikuje na nárok na pravdu druhé strany své vlastní hluboké struktury kultury, z nichž pochází. Je jasné, že takovýto dialog klade značné nároky a vyžaduje zvláštní citlivost pro jinou kulturu. Tato citlivost se v posledních desetiletích zvláštním způsobem rozvinula jak vzhledem ke kulturnímu kontextu různých náboženství, tak vzhledem ke křesťanství i k jeho teologii… Diferencovaná teologie náboženství, která se zakládá na nároku na pravdu, představuje základ jakéhosi seriózního dialogu a je zároveň nutným předpokladem pro pochopení odlišných pozic i jejich kulturních výrazových prostředků, kontextuality literární, sociálně kulturní i jiné představují důležitý, často i jediný prostředek porozumění textům a situacím, jsou to také určitá místa pravdy, ale se samotnou pravdou se neidentifikují. Tím je dán význam i vymezení kulturní kontextuality. Mezináboženský dialog pojednává opatrně a s ohleduplností o ‚spojitostech a shodách‘ s ostatními náboženstvími. Ohledně ‚odlišností‘ je třeba si uvědomovat, že nemusejí popírat spojitosti a prvky shody a že dialog o těchto odlišnostech musí vycházet z vlastní nauky a z tomu odpovídající etiky. Řečeno jinak: způsob dialogu nesmí znehodnocovat obsah vlastní víry a vlastní etiky. /102/ …otázka pravdivosti různých náboženství zaujímá v každodenním vědomí dnešního člověka významné míst: diskuze zahrnující nárok na pravdu jednotlivých náboženství nemůže představovat pro teologii pouze cosi okrajového nebo dílčího. Ohleduplná konfrontace s tímto nárokem má hrát centrální roli v každodenní teologické práci a má se stát její integrální součástí. S tímto nárokem na pravdu, a to v úctě k ostatním náboženstvím, se dnešní křesťan musí naučit prožívat určitou formu společenství, jejímž základem je Boží láska k lidem a která se zakládá na Božím respektování lidské svobody. Tento respekt pro ‚odlišnosti‘ ostatních náboženství je zároveň podmíněn vlastním nárokem na pravdu. /103/ Zájem o pravdu toho druhého spolu s láskou je strukturální součástí úcty k sobě samému. Základem každé komunikace, tedy rovněž dialogu mezi náboženstvími, je uznání potřeby pravdy. Křesťanská víra však má svou vlastní strukturu pravdy ostatní náboženství hovoří ‚o‘ Svatém, ‚o‘ Bohu, ‚o‘ něm, ‚za něj‘, ‚v jeho jménu‘, pouze v křesťanském náboženství je Bůh, kdo svým vlastním Slovem hovoří k člověku. Pouze tento způsob mluvení dává člověku možnost být osobou v pravém slova smyslu a zároveň také dává společenství s Bohem a se všemi lidmi. Bůh ve třech osobách je srdcem této víry. /104/Jedinečnému spasitelskému prostřednictví Krista vzhledem ke 43

všem lidem připisuje pluralistická pozice to, že si nárokuje nadřazenost, a tak se vynořuje otázka, zda teologický christocentrismus, z něhož nevyhnutelně vyplývá zmíněný nárok, je opravdu nahrazen přijatelnějším teocentrismem. Tváří v tvář této záležitosti je třeba připomenout, že pravda naší víry není cosi, čím smíme disponovat. Před takovou strategií dialogu, která požaduje redukci christologického dogmatu, aby tak byl odstraněn uvedený nárok na nadřazenost křesťanství, dáváme spíše přednost – proto abychom vyloučili ‚falešný‘ nárok na nadřazenost – radikální uplatňování christologické víry v oblasti zvěstování, které k této víře patří. Každý způsob evangelizace, který neodpovídá Kristovu poselství, životu, smrti a vzkříšení kompromituje tuto zvěst a v posledním důsledku i samotného Ježíše Krista. Pravda jakožto pravda je vždy ‚nadřazena‘, avšak pravda Ježíše Krista se svými jasnými nároky znamená vždy službu člověku, je to pravda toho, kdo dává svůj život za druhé, aby je tak neodvolatelně uvedl do Boží lásky. Každá forma hlásání, která je zaměřena především na sebeprosazování u posluchačů nebo jich jen využívá k dosažení vlastních cílů skrze podřízení racionality vlastním záměrům a prostřednictvím určité strategie, se staví proti Kristu, evangeliu a proti důstojnosti člověka.“ V roce 2010 vyšla kniha italského filozofa a politika Marcello Pera s názvem Proč se máme považovat za křesťany s podtitulem Liberalismus, Evropa, etika s předmluvou emeritního papeže Benedikta XVI. V ní mj. píše: „Mezináboženský dialog v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té není možné vést skutečný dialog, aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblastij je možný a nezbytný jak dialog, tak vzájemná korektura a obohacování.“ Papež zdůrazňuje „dialog života“. Na praktickou stránku dialogu upozornil emeritní papež např. súdánské biskupy při audienci 12. 3. 2010, řekl jim: „Rád bych vyjádřil uznání za vaše úsilí udržovat dobré vztahy s vyznavači islámu. Při vaší snaze podporovat spolupráci v praktických věcech bych vás chtěl povzbudit, abyste kladli důraz na hodnoty, které jsou společné pro křesťany a muslimy, jako základ pro ‚dialog života‘, který je zásadním prvním krokem k pravé mezináboženské úctě a porozumění. Stejná otevřenost a láska by měla být prosazována i vůči lidem, kteří se hlásí k tradičním náboženstvím.“ Postuluje přechod od salónních diskuzí k tomu, jak se to které náboženství projevuje v každodenním životě společnosti, jakým je přínosem. Německý spisovatel Reinhold Schneider napsal: „Pravdu pozná, kdo ji žije.“

Pokračování

Karel Obrdlík

44

MLÁDEŽ v AKCI JEUNESSE en ACTION YOUTHS in ACTION Máte zájem poznávat své vrstevníky z jiných evropských zemí? Jste přátelští? Jste kreativní? KULTURA – divadlo, výtvarná činnost, ... SPORT CESTOVÁNÍ a TÁBOŘENÍ Pak je program Mládež v Akci přesně pro vás! Jde o program Evropské unie pro mladé lidi. Jeho cílem je inspirovat pocit aktivního evropského občanství, podporuje spolupráci, solidaritu a toleranci mezi mladými Evropany bez ohledu na jejich vzdělání, sociální a kulturní zázemí. V letošním roce zahajujeme u nás v Dolních Kounicích nový cyklus těchto velmi úspěšných výměn mladých lidí z partnerských měst. Program je vytvářen přímo mladými účastníky a je velmi rozmanitý. Probíhá ve dnech 9.–18. července za účasti 12 kamarádů z Azay-le-Brulé z Francie, kteří získají u nás inspiraci pro příští rok, kdy budou oni vašimi hostiteli! Jste-li ve věku 13 až 17 let a máte zájem o poznávání mladých lidí z jiných evropských zemí, jejich historii, kulturu, životní prostředí a jeho ochranu, zvyklosti (např.stravování) a máte-li schopnost kolektivní spolupráce, her a zábavy tak potom NEVÁHEJTE!!! Počet účastníků omezen!

ČEKAJÍ VÁS NEZAPOMENUTELNÉ ZÁŽITKY, DLOUHODOBÁ PŘÁTELSTVÍ a v neposlední řadě ROZVOJ JAZYKOVÝCH SCHOPNOSTÍ A KOMUNIKACE BEZ ZÁBRAN (AJ, FJ, příp. i NJ)!!! 45

Sportovní šipkaři Již několik let v Dolních Kounicích funguje klub nadšenců „BURÝŠCI“, kteří se pravidelně scházejí, trénují a hrají ligové utkání v šipkách. Právě odehraná sezona nebyla pro nás zrovna nejlepší, ale to nás neodradilo od toho, abychom v nadcházející sezoně podali max. výkon a posunuli se v tabulce na přední místa. Zveme všechny zájemce netradičního sportu, přidejte se k nám. J. Macík Ligová tabulka – konečné pořadí Pořadí 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Družstvo Hornets Adamov DC Mustang Bar Brno DC Knajp Riders Letovice DC Bystřice nad Pernštejnem STS Bulldogs Hodonín Šenkýři Brno DC Aligátoři Benešov Frčáci Avion Ivančice SPIDI Team Tišnov DC Burýšci Dolní Kounice DC Bráši B DC Kolečko Brno Dc Balaton Sokolnice DC Sport Barbarians Třebíč

Kol 26 26 26 26 26 26 26 26 26 26 26 26 26 26

V 25 24 18 18 17 11 10 10 9 8 6 5 3 2

VP 0 1 2 0 0 2 2 1 1 2 3 1 1 0

R PP P 0 0 1 0 0 1 0 2 4 0 0 8 0 2 7 0 2 11 0 1 13 0 2 13 0 2 14 0 2 14 0 1 16 0 0 20 0 0 22 0 2 22

K 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0

Skóre 354 : 114 332 : 137 292 : 180 263 : 205 276 : 194 248 : 224 210 : 261 224 : 247 224 : 247 210 : 262 193 : 279 171 : 298 151 : 318 144 : 326

Legy Body 769 : 352 75 732 : 398 74 663 : 484 60 622 : 507 54 620 : 504 53 601 : 557 39 539 : 618 35 556 : 582 34 566 : 580 31 534 : 624 30 496 : 640 25 431 : 680 17 427 : 708 11 399 : 721 8

V 33 22 17 5 3 2 0

Legy Náhozy 95+ Náhozy 170+ Zavření % O V Počet Pr/leg Počet Pr/leg 6.k 5.k 4.k 3.k 66,04 106 70 120 1,13 2 0,02 2 0 0 0 53,77 106 57 123 1,16 2 0,02 1 0 0 0 44,34 106 47 108 1,02 1 0,01 2 0 0 0 34,00 50 17 26 0,52 0 0,00 0 0 0 0 35,00 40 14 14 0,35 0 0,00 0 0 0 0 26,09 23 6 18 0,78 0 0,00 0 0 0 0 0,00 2 0 0 0,00 0 0,00 0 0 0 0

Statistika ligových hráčů Zápasy % C O Macík Jan 75,00 104 44 Kašparovský Pavel 51,16 104 43 Bojanovský Martin 39,53 104 43 Beranec Martin 25,00 104 20 Svoboda Petr 20,00 104 15 Bednář Zdeněk 20,00 104 10 Matušková Karolína 0,00 104 1

Pořadí Hráč 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

46

Rybářské závody Místní organizace Moravský rybářský svaz Dolní Kounice uspořádala dne 8. 6. 2013 Dětské rybářské závody v M. Bránicích na rybníce. Dětských rybářských závodů se zúčastnilo 23 závodníků, každý z účastníků obdržel hodnotnou cenu a jednoho kapra. Při závodech bylo uloveno: – kapr k1 – 58 ks, – kapr k3 – 83 ks, – kapr k4 – 29 ks. Sponzoři: Město Dolní Kounice – 2 000 Kč; Obec Nové Bránice – 1 500 Kč Umístění na prvních 10 místech: 1. Sehnal Tomáš Nové Bránice 487 b 2. Havlík Dalibor Dolní Kounice 473 b 3. Toporcer Vojtěch Dolní Kounice 351 b 4. Havlík Kamil Dolní Kounice 286 b 5. Smetana Marek Moravské Bránice 229 b 6. Světlík Petr Nové Bránice 212 b 7. Koptová Petra Nové Bránice 151 b 8. Gajdušková Adelka Velké Bílovice 130 b 9. Havlín Lukáš Moravské Bránice 118 b 10. Kašparovský Jan Dolní Kounice 100 b Josef Badin

47

Aktivity Včelařského kroužku Dolní Kounice Od března letošního roku mají děti z Dolních Kounic a okolí možnost navštěvovat Včelařský kroužek, který probíhá v sále hasičské zbrojnice a je pro děti zdarma. O včelaření projevily zájem děti ve věku 5–12 let, které pravidelně navštěvují hodiny každé pondělí a učí se teoretické částí včelaření ve všech směrech. Takto nabité informace si poté ověřují prakticky u včel. Význam, chov včel, produkce a získávání včelích produktů jsou hlavní náplní každé výuky. Kroužek je založen na praktické části, a proto se snažíme mladé včelaře dávat do kontaktu se včelkami. Pro názorný příklad byla pro děti zorganizována 25. 5. 2013 i exkurze do VČELAŘSKÉHO VÝZKUMNÉHO ÚSTAVU – POKUSNÝ VČELÍN KÝVALKA s.r.o. Rosice. Pan Ing. Veverka seznámil děti s nejmodernějšími způsoby chovu matek, informoval o nových trendech ve včelaření a stavu včelařství v zahraničí. Každou činnost si poté prakticky děti ověřily na včelstvech v Moravských Bránicích. Exkurze byla pro mladé studenty maximálně přínosná, protože si tímto způsobem rozšiřují obzory a mo48

hou tak při chovu včel flexibilněji reagovat na základě širokého spektra informací, které získali během studia. Práce se včelami je náročná a nedá se ošidit. To učímae i naše žáky. A kdo propadne kouzlu včelaření, je navždy náš a už mu není pomoci. Je to hlavně důležité v dnešní době, kdy mladých, aktivních včelařů je nedostatek a i počet včelstev klesá. Jsem rád, že mohu tuto činnost koordinovat mezi dětmi v Dolních Kounicích a je pravdou, že do toho dávám i kus včelařského srdce. Ing. Pavel Fischer

Hasiči Dolní Kounice V sobotu 18. května připravili hasiči pro obyvatele našeho města Hasičský den. Slunné odpoledne přilákalo na Masarykovo náměstí velké množství diváků, kteří měli možnost sledovat bohatý program: 1 – Požární útok mládeže. V organizaci pracuje jedno družstvo mladších žáků ve věku pět až jedenáct let, pod vedením Michaely Hrbáčkové a Veroniky Němcové. Dále dvě družstva starších žáků ve věku jedenáct až patnáct let, pod vedením Veroniky Zbořilové, Michala Talafanta a Daniela Kratochvíla. 2 – Hašení požáru historickou ruční stříkačkou. Hasiči z Nových Bránic předvedli svou ruční stříkačku, kterou mají dlouhodobě umístěnou ve stálé expozici Hasičského muzea v Oslavanech. Jejich herecký výkon byl po zásluze odměněn aplausem. 3 – Slaňování z věže kostela provedl člen výjezdové jednotky Jan Matuška. 4 – Likvidace požáru automobilu současnou technikou. Posádka hasičské cisterny Dolních Kounic přiblížila divákům postupné fáze likvidace požáru automobilu. Od vyhlášení požáru, přes komunikaci s operačním střediskem po vlastní zásah. 5 – Vyprošťování z automobilu po dopravní nehodě. Poté, co naše jednotka provedla prvotní zásah požáru automobilu, nastoupili profesionálové Hasičského záchranného sboru stanice Ivančice. Pomocí hydraulického vyprošťovacího zařízení osvobodili zraněnou osobu zaklíněnou v havarovaném vraku automobilu. 49

Po skončení ukázek si mohli diváci prohlédnout techniku v zásahových vozech a výrobky z výtvarné soutěže „Požární ochrana očima dětí“. Vyhlašovatelem soutěže je Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Děti se snaží zachytit svým pohledem poznatky o příčinách požárů, nedbalosti a nepozornosti při manipulaci s ohněm a hořlavinami a činnost hasičů při požárech, haváriích, nehodách a živelních pohromách. Naše základní a mateřská škola se této soutěže zúčastnila letos poprvé. Fotografie a video z Hasičského dne můžete zhlédnout na internetových stránkách sboru www.sdhdolnikounice.cz Za SDH Dolní Kounice Bruno Němec

50

Judo na Bambiriádě v Ivančicích Oddíl judistů již druhým rokem reprezentoval město Dolní Kounice na jubilejním 15. ročníku přehlídky činnosti dětských a mládežnických sdružení, domů dětí a mládeže, středisek volného času, škol, neziskových organizací a dalších, pořádané Českou radou dětí a mládeže (ČRDM), která se letos zabývala tématem dětství a navázala na základní myšlenku Evropského roku občanů 2013. Akce nesla podtitul „Dětství v proměnách času“. V rámci své prezentace judisté předvedli čtyři pódiová vystoupení a ve svém stánku prezentovali svou dosavadní činnost. Návštěvníkům tak umožnili nahlédnout pod pokličku tomuto krásnému olympijskému sportu, nabídli možnost vyzkoušet si své síly nejen na tatami, ale také na opičí dráze či šplhacím laně. Pro nejmenší byly připraveny „judoomalovánky“. Zájemci mohou shlédnout jejich další vystoupení na Dětském dni v Hrubšicích organizovaném Mikroregionem Ivančicko dne 15. 6. 2013.

Informace o klubu, jeho aktivitách, náborech či dalších akcích naleznete na:

www.judokounice.eu 51

Vstup do letošního ročníku Moravské ligy se judistům povedl Tento ročník Moravské ligy je výjimečný nejen svou atmosférou, ale hlavně počtem týmů v soutěži. Poprvé v historii se přihlásilo 14 družstev z celé Moravy. V systému „každý s každým“ to znamená 13 zápasů v prvních dvou soutěžních dnech, což je velice náročné jak pro závodníky, tak pro rozhodčí. Soutěží se na čtyři kola (4 dny). V posledních dvou kolech se skupina rozdělí na finálovou a nepostupovou, kde se v šesti zápasech rozhodne o medailových pozicích. Oddíl juda Dolní Kounice je po prvních dvou kolech soutěže na prvním místě, čím si vybojoval účast ve finálové skupině. Podrobnou tabulku najdete na: www.judokounice.eu 1. KOLO SOUTĚŽE Soupiska družstva: Trenér: Michal Sajaš, Lubomír Sotulář Team: Badin mladší, Heryán, Šiška, Sotulář, Sedmidubský, Veselý, Vlk Výsledky prvního kola: Dolní Kounice : Kroměříž Dolní Kounice : Zlín Dolní Kounice : Judo Budo Brno Dolní Kounice : Uherské Hradiště Dolní Kounice : SK KP Brno

5:2 3:2 2:3 6:1 3:3

2. KOLO SOUTĚŽE Soupiska družstva: Trenér: Lubomír Sotulář, Michal Sajaš Team v druhém kole: Badin mladší, Heryán, Šiška, Sotulář, Sedmidubský, Veselý, Vlk, Horák, Knápek, Veselý, Holý Výsledky druhého kola: Dolní Kounice : Hranice Dolní Kounice : BEF Blansko Dolní Kounice : Technika Brno Dolní Kounice : Baník Ostrava Dolní Kounice : Orel Židlochovice Dolní Kounice : Orel Blučina Dolní Kounice : Sokol Dědice Dolní Kounice : Bedýnka (SKKP)

5:2 5:2 4:2 6:0 6:0 5:2 6:1 4:3 52

Malování na chodníku 17. 5. 2013

Rybářské závody 8. 6. 2013

Den dětí

Koncert Mladých brněnských symfoniků

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka Ev. č. MK 11172 IČ: 00281 701