Mgr. Michaela Balcerová Lidské tělo jako artefakt Úvod Problematika tělesnosti je v současných i preliterárních společnostech velmi aktuálním tématem. O popularitě tohoto tématu svědčí v postmoderní společnosti mimo jiné například rozvoj plastické chirurgie, rozmanitých diet, solárních studí, fitness center, tetovacích a dalších salonů zabývajících se upravováním a zdobením lidského těla. Vzhledem k postupující technologické a informační revoluci se tělo stává především prostředkem k dosahování slastí a výkonů. Dopadům úprav těla na osobnost se v odborných studiích a výzkumech nevěnuje patřičná pozornost, přestože tělo představuje jeden ze základních pilířů osobnosti. Lidské tělo je přitom nejstarším a nejhlubinnějším výtvarným artefaktem, se kterým se člověk může setkat. Proto bychom jeho zdobení a upravování měli věnovat náležitou pozornost. Teoretickými východisky práce jsou poznatky a teorie vybraných věd o člověku, společnosti a kultuře. Zejména se jedná o psychologii, antropologii, sociologii a filozofii. Cílem práce je ověřit a dále rozpracovat dílčí část navržené koncepce antropologie těla (Soukup, Balcerová 2011). Antropologie těla studuje lidské tělo na třech strukturálních úrovních: na úrovni artefaktu, normy a ideje. Tři stanovené strukturální úrovně můžeme uchopit pomocí procesů, jimiž je lidské tělo upravováno, disciplinováno a semiotizováno. V předkládaném textu se jedná o studium těla jako artefaktu. Vzhledem k rozsahu studie se soustředím pouze na vybrané okruhy tématu spjaté s rozmanitými úpravami a modifikacemi lidského těla, které chápu jako výtvarné plátno.
Lidské tělo jako artefakt Jak už bylo naznačeno výše, v předložené studii je lidské tělo pojímáno nikoli z pohledu anatomie a fyziologie, nýbrž v kulturologické perspektivě, tzn. lidské tělo reprezentující jako artefakt možnosti kultury, ve které je utvářeno prostřednictvím procesů úprav, semiotizace a disciplinace. Tato studie se přitom zaměřuje konkrétně na dimenzi úprav těla jako artefaktu. Lidské tělo je zde chápáno jako produkt biologické evoluce, který je tvořivým způsobem redesignován jako kulturní jev. Obecně lze říci, že „…kulturu je možno považovat za vysoce nejednoznačný koncept. Během staletí užívání tento termín získal množství velmi odlišných, často protikladných
1
významů.“ (Smolík 2010, 26) Kulturu lze definovat například jako „sdílený systém idejí, sociokulturních regulativů a artefaktů, které nutí členy určité společnosti myslet, jednat a vlastnit určitými způsoby, které si lidé osvojují procesem enkulturace“. Kulturu tedy chápeme jako souhrn hodnot vytvořených a sdílených určitou lidskou společností a dlouhodobě vnímaných jako součást a základ identity jejích členů. Tyto hodnoty též zakládají specifické formy chování a prožívání. Mohou být tvořeny a rozvíjeny opět pouze příslušníky lidského rodu, a to v určitém čase a prostoru. V tomto kontextu lze lidské tělo chápat jako univerzální prostředek kultury, který je v rozmanitých sociokulturních systémech v čase a prostoru uchopován rozdílnými způsoby s ohledem na jeho biologickou, sociální a kulturní dimenzi. Pojem body art označuje umění, které je vytvářeno přímo na lidském těle či v úzké spolupráci s ním. Mezi neobvyklejší typy body artu v původním smyslu řadíme tetování (vpichování barev do kůže a vytváření obrazců), piercing (propichování kůže za účelem umisťování šperků), skarifikaci (jizvení), shaping (tvarování například pomocí korzetů), stretching (roztahování otvorů po piercingu), body painting (malování na lidské tělo) či suspensions (zavěšování na háky). Extrémními formami body artu jsou různé mutilace a posunování možností lidského těla na hranice jeho psychofyzických možností. Fiksa (2009, 11) uvádí, že se jedná o: „Renesanční způsoby zdobení jako je tetování, piercing, skarifikace aj...“ V postmoderní společnosti se tělo stává stále důležitější a samozřejmější součástí nových technologií. Dnes se můžeme celkem běžně setkat s různými typy podkožních implantátů, UV tetováním, či kybernetickými orgány. Pojem Body modification (úpravy těla) se s pojmem body artu do určité míry překrývá, Fiksa (2009, 11) například uvádí, že se jedná o: „Tělesné modifikace, podobný obsah jako u BODYARTu. Patří sem tetování, piercing, cutting, branding, skarifikace, amputace, implantáty apod.“. Označuje ovšem přeměnu těla založenou nikoli pouze na uměleckém hledisku, ale především na rituální, sexuální, estetické, psychologické, náboženské bázi, či z důvodu snahy jedince začlenit se do určité skupiny, může být prováděno z touhy šokovat, nebo vyjádřit sebe sama netradičními prostředky. Rozsah tělesných modifikací je široký a pohybuje se od sociálně akceptovaných druhů zdobení (piercing, tetování, skarifikace), až po obřízku, splitting (rozříznutí) genitálií, či jazyka, nullification (odstranění různých částí těla, nejčastěji bradavek, prstů nebo genitálií), amputace, podkožní implantáty, atd. Podívejme se tedy na některé typy zdobení těla podrobněji. Jelikož typů úprav těla existuje skutečně nespočet, budeme se v následujícím přehledu soustředit pouze na ty nejznámější. Mezi další úpravy těla lze řadit například zdobení pokožky těla henou, různé typy upravování vlasů a vousů (viz Rychlík, v tisku), nehtů, různé styly odívání, nošení šperků, líčení, implantátů apod. Jedním z nejrozšířenějších typů zdobení těla je tetování. Tetování se v posledních patnácti letech rozmohlo především ve vyspělých zemích, avšak jeho dějiny jsou mnohem delší. 2
Tento typ výtvarného zkrášlování těla se používá již přes třináct tisíc let po celém světě (srov. Navarro-Karlins 2010, 125; literatura však uvádí, že nejstarším doloženým tetovaným člověkem je tzv. Ötzi, jehož tělo je staré kolem pěti tisíc let).
Maorské obličejové tetování Moko
I přes jeho dlouhou historii je tetování v dnešní společnosti vnímáno jako cosi, co identifikuje jedince jako přívržence nižší společenské vrstvy. Tak například byly provedeny výzkumy, které dokazují, že američtí soudní porotci považují svědka s tetováním za méně důvěryhodného, než svědka bez podobných ozdob. (Navarro-Karlins 2010, 125) Všimněme si, že se do módy dostávají téměř výhradně praktiky, které byly již v minulosti otestovány přírodními národy. Například tetování bylo dříve zcela běžné, což dokazuje nejstarší dochovaný nález na těle Ötziho (viz kapitola 4.1), později začalo být považováno za znak společenské spodiny (viz např. Dalrymple 2005) a nyní se situace opět mění. Tetování též původně disponovalo rituální, magickou, léčebnou či identifikační funkcí, zatímco v moderní době čím dál více převládá jeho nejzjevnější význam, který je především dekorativní a estetický. Modern primitives (urban primitives) jsou asi nejznámější subkulturou, jejímiž členy jsou lidé z rozvinutých zemí, kteří se zabývají modifikacemi a zdobením těla s odkazem na rituály a obřady preliterárních kultur. Motivací pro jejich počínání je často například osobní růst, naplnění přechodového rituálu, nebo zvědavost. Někteří soudobí experti považují tetování a další typy zdobení a modifikace těla, jakými je například piercing, pocketing nebo skarifikace, za způsob sebepoškozování a sociálně patologický jev. Jedná se podle nich o „…záměrné fyzické narušení vlastní tělesné integrity, s možným cílem cítit se lépe nebo fyzicky označit tělo, jako připomínku určité závažné události nebo změny v životě jedince. Tělesná modifikace i záměrné sebepoškození shodně mohou poskytnout konkrétní fyzický důkaz prožívané krize (…) zmírnit pocity odcizení (…) a převést pasivní zkušenost do aktivní reality“ (Kriegelová 2008, 158). Domnívám se, že takový pohled na věc je příliš zúžený. Pokud bychom totiž zmíněnou problematiku nahlíželi tímto způsobem, podobný význam by potom mělo i stříhání vlasů, vytrhávání obočí, líčení, nebo další zásahy do 3
tělesného vzhledu, které jsou však společensky přijímané a Mary Douglasová by je tak označila za čisté. Navíc, důsledky sebepoškozování bývají pro okolí spíše skrývány a tabuizovány, sebepoškozovatel není na své výtvory zpravidla příliš pyšný a není jeho cílem je využít jako krášlící prvek. Pro sebepoškozování je klíčové zažívání stavu bolesti. Navíc je třeba si uvědomit, že za sociálně patologický jev lze takové jednání považovat pouze v konkrétním sociokulturním kontextu a to jedině tehdy, je-li pro nás právě sociokulturní kontext dominantním paradigmatem chápání člověka ve světě. Výzkumy anglického psychiatra Salvadora Cenicerose (1998) však dokazují zajímavou existenci korelace mezi tělesnou modifikací a poruchami příjmu potravy u žen. Bylo zjištěno, že jedinci s tetováním a piercingem sice neměli větší množství depresivních symptomů než jedinci bez modifikací, ale častěji se u nich vyskytovalo záměrné sebepoškozování, trpěli ve větší míře úzkostmi a měli za sebou kriminální minulost (podrobněji Kriegelová 2008, 24). V tomto případě tedy můžeme sledovat prolnutí úprav a disciplinace lidského těla, tentokráte však v rovině patologie. Jak již bylo řečeno výše, tetování je prastará technika zdobení těla používaná už mnoho tisíc let. Provádí se pomocí vpichování pigmentu do kůže. V tradičních společnostech se tetování provádělo za pomoci vmačkávání inkoustu do pokožky prostřednictvím dřívek, ptačích kostí, dlátek, nožů, či ostrých mušlí. V 18. století známý italský fyzik Alessandro Giuseppe Antonio Anastasio Volta (1745-1827) vynalezl elektrickou baterii a dal tak možnost k následnému zrodu prvního elektrického strojku na tetování. Tento průkopnický nástroj, první tetovací strojek, vznikl v roce 1891 pod rukama amerického tatéra Samuela O’Reillyho (Fiksa 2009, 69). Jeho obdoba je s některými vylepšeními používána dodnes. Skarifikace je další možnou variantou zdobení kůže. Podle způsobu vytvoření jej můžeme dělit na dva základní typy: 1) branding (vypalování) a 2) cutting (vyřezávání). Její původní význam dává informaci o sociálním postavení jeho majitele, u dívek z afrických kmenů zase plní funkci zvýraznění individuální krásy. Maorové z Nového Zélandu používali ke skarifikaci inkoustovou barvu, aby vytvořili obličejové tetování zvané moko, které dává individuální informace o každém jedinci. Tato technika vtírání pigmentu do čerstvých ran a vytvoření originálního druhu ozdoby získala svou oblíbenost v postmoderní společnosti nejprve v S/M lesbické komunitě. V některých kulturách se ženy nechaly dobrovolně zjizvovat, aby dokázaly svou zralost a touhu plodit potomky. Pro branding se používá rozžhavených předmětů různých tvarů, které se přikládají na kůži, kam vypálí ornament. Z popáleniny vznikne následně ozdobná jizva. Ovšem v dnešní době se tato technika provádí i tzv. elektrokauterizací a elektrochirurgicky. U elektrokauterizace prochází zdobícím nástrojem elektrický proud pomocí dvou elektrod, díky kterým se rozžhaví. Její výhodou je možnost tvořit složitější tvary, než umožňuje tradiční způsob. Elektrochirurgie využívá obloukový svářeč, který vysílá vysokofrekvenční elektrický proud skrz kůži.
4
Piercing (česky ostrý, propichování) je dnes snad nejběžnější ozdobou těla. Piercing je prováděn tak, že kůže je propíchnuta a následně je do rány vložen šperk. K propichování se používají jednorázové kanyly, které mají okolo jehly tenkou trubičku, která slouží k protažení šperku. Existuje mnoho druhů piercingů, jmenujme alespoň některé (podrobněji viz Fiksa 2009, 2005):
rook piercing: ušní piercing skrz okraj chrupavky mezi vnější a vnitřní ulitou ucha
scoop piercing: horizontální piercing jazyka
septum piercing: piercing procházející nosní přepážkou (býčí piercing)
surface piercing: vstupní a výstupní dírky jsou obvykle umístěny na stejném plochém prostoru kůže
T-bar piercing: piercing ve tvaru T, využívá se pro zdobení jazyka, bradavek, apod.
pubic piercing: povrchový piercing umístěný nad kořenem penisu, mimo vizuální stránky stimuluje klitoris partnerky při sexu
triangl piercing: prochází pod útvarem klitorisu, triangl proto, že se nachází v místě, kde se spojují malé stydké pysky a klitoris, vizuálně připomíná trojúhelník.
upper lip frenulum piercing: piercing uzdičky horního rtu
labret piercing: piercing posazený pod rtem, procházející dovnitř úst
brace piercing: piercing využívající jako podpěru proti vycestování jizvu
Britney piercing: piercing pupíku Pocketing je technika vyvinutá legendárním americkým piercerem Jonem Cobbem
teprve v polovině devadesátých let minulého století. Zpočátku se při užití této techniky používaly mírně zakřivené tyčky s hruškovitým zakončením nebo s tzv. želví hlavou, které zadržovaly aplikovaný předmět v kůži. Tyto želví hlavy se vsouvaly do tzv. „kapes“, které se vyřezávaly do kůže pomocí piercingových jehel nebo skalpelu. Hlavy do nich byly poté vsunuty. Většina z těchto zákroků do kůže se velmi špatně hojila, a pokud už k zahojení došlo, ozdoby samy po čase vycestovaly. Dnes se používá například metoda tzv. „flesh stapling“ nazvaná podle svorkového tvaru šperku, která umožňuje větší pevnost šperku. (podrobněji viz BODYART magazín 2008) Splitting je technika, která bývá nejčastěji využívána jako tzv. tongue splitting, což je centrální rozštěpení jazyka, který pak působí jako hadí. Následně lze ovládat každou půlku jazyka zvlášť.
5
splitting jazyka, www.google.cz/images
6
Stretching (stretch - česky roztahovat) je technikou, která umožňuje postupné rozšiřování otvorů v kůži a následné zasazování žádaných šperků. Nejčastěji se s touto ozdobou setkáváme v ušních boltcích. Barmské ženy z kmene Padaung nosí na krku kovové kruhy a vytváří si tak již výše zmíněné žirafí krky. Pokud by jim byly kruhy odňaty, krční svaly už budou natolik vytahané a ochablé, že nebudou schopny nést tíhu hlavy a dojde ke zlomení vazu.
tzv. žirafí krk ženy z kmene Padaung, www.google.cz/images
V Africe, především pak v oblasti Čadu a Malawi, jsou rozšířenou ozdobou tzv. retní terče. Tyto dřevěné terče v uších a pyscích dali jihoamerickým Botokudům jméno, které portugalsky znamená „zátka“. Do dírek se vkládají nejprve malá, postupně větší dřívka, která nakonec dolní ret rozšíří, až vypadá jako tenký prstenec obtočený kolem dřívka. Jelikož tato ozdoba neustále tlačí na spodní zuby, způsobuje také jejich předčasné vypadávání. Roztahování dírek v ušních boltcích je tradiční na Madagaskaru, v Mozambiku a Mikronésii. Dajakové si od dětství zatěžují ušní boltce těžkými šperky, takže jim kůže visí až na ramena. Není výjimkou, že ušní boltce již závaží neunesou a protrhnou se. (podrobněji viz Rychlík 2005)
dívka z kmene Mursi z povodí řeky Omo, typický stretching dolního rtu a ušních boltců, www.asmat.cz
7
Existují také oblíbené stylizace ve formě pilování zubů, tzv. tooth filling. V preliterárních společnostech bylo pilování zubů obvyklou ozdobou například u domorodců z povodí Konga. Čokvové z Angoly si potrpěli na pilování zubů do zašpičatělého tvaru, protože jinak by vypadali jako zvěř (Rychlík 2005, 19). V postmoderní společnosti se setkáváme s pilováním zubů do podoby „upířích“ zubů. Body painting, tedy malování na nahé tělo i na obličej (face painting). Je v postmoderní společnosti uznán za odnož výtvarného umění používající jako plátno lidské tělo. Za vynálezce body paintingu jsou považováni obyvatelé Nové Guineje, kde byly namalované obrazce vytvářeny k náboženským účelům. V postmoderní společnosti je body paintitng povětšinou využíván jako show pro diváky, která má upozorňovat na krásu lidského těla, malířské schopnosti umělců a jejich kreativitu. Jedná se o svého druhu masku v současném umění, která však její význam často redukuje na záležitost hry.
Sing-Sing, Papua-Nová Guinea
Pikinini, Papua-Nová Guinea
Upravování a zkrášlování těla prostřednictvím často bizarních technik je zkrátka typické pro všechny známé kultury. Americký kulturní antropolog Horace Miner (1912–1993) v jedné ze svých studií popsal rituály, které praktikují příslušníci kmene Nacirema, kteří jsou posedlí krásou lidského těla a vyznávají kult mládí. Jejich kultura se orientuje na rituály, kterými tráví velkou část dne. Miner obecně popisuje jejich kulturu následujícími slovy: „Podstatou víry, která stojí v základu celého systému se zdá být, že lidské tělo je ohavné a s přirozeným sklonem ochablosti a nemoci. Pro člověka uvězněného v takovém těle je jedinou nadějí zamezit těmto typickým rysům užíváním mocných vlivů rituálu a obřadu. Každá domácnost je vybavena jednou nebo více svatyněmi zasvěcenými tomuto záměru“ (Miner 1956, 503). V těchto svatyních se odehrávají složité a tajuplné rituály, které provádí každý příslušník kmene v soukromí a zpravidla bez svědků. Ve svatyních jsou zvláštní skříňky, v nichž se uchovávají mocné tinktury, masti, oleje, prášky a podobně. S nimi se uchovávají i zvláštní artefakty, které se používají při aplikaci těchto mocných prostředků pro zachování nebo posílení zdraví a krásy. Naciremové jsou zkrátka posedlí dojmem, který jejich tělo vyvolává. Dominantním kulturním vzorcem je u nich krása a mládí. Miner svou studií Body Ritual among 8
Nacirema (Rituál těla mezi Naciremy, 1956) ukázal, že i západní kultura má, podíváme-li se na ní z odstupu, bizarní rituály a praktiky. Typický Nacirema je totiž typický Američan, Miner jen napsal slovo Američan (orig. American) pozpátku. Jak vyplývá z výše uvedeného, fenomén zdobení, modifikování a dalších úprav těla se line celou lidskou historií a zároveň snad všemi kontinenty. Tělo bylo a je používáno jako projekční, výtvarné plátno a artefakt od nepaměti a pravděpodobně tomu ani nikdy nebude jinak. Jde o kulturní univerzálii, které je třeba věnovat pozornost především proto, že skrývá mnoho konsekvencí důležitých pro pochopení lidského jedince, ale i celých lokálních kultur, ba dokonce celého rodu Homo.
Proč lidé zdobí svá těla? Touha líbit se reprezentuje typicky lidskou vlastnost, která je velmi často zodpovědná za různé tělesné modifikace a úpravy, jež jsou ochotni jednotlivci nebo i skupiny podstupovat. Tato vlastnost nás též odlišuje od zvířat. Jak uvádí britský zoolog, etnolog a antropolog Desmond Morris (narozen 1928) ve svém díle The Naked Ape (Nahá opice, 1967): „Zkrášlování těla k účelům sexuálním, útočným nebo společenským je u nahé opice rozšířený jev… Zdá se, že tetování, holení, vytrhávání chlupů, stříhání nehtů, provrtávání uší a primitivnější formy ozdobného zjizvování mají původ v prostých upravovacích činnostech.“ (Morris 1971, 123) I když estetický význam těchto úkonů dnes patří mezi nejdominantnější, zdobení může mít i funkci magickou, rituální, hygienickou, rozlišující kmenovou příslušnost, sociální stratifikaci společenstva, ovlivňující sexuální přitažlivost, apod. Všechny etnické skupiny světa se o svá těla starají, myjí je, či jinak čistí (v poušti pískem, v Arktidě se používá parních lázní) a svou pokožku ošetřují a zvýrazňují své přednosti. Je tomu tak již od dob pravěku. Ve zdobení těla pokračovaly i tzv. přírodní národy (preliterární společnosti). Tetování bylo tradičně spjato s přechodovým rituálem spojeným s některým ze zlomových okamžiků života. Jako příklad iniciace lze uvést například „vstup do tajné společnosti žen Bundu v Africe je doprovázen pomalováním novicky bílou barvou, obřezáním a tetováním v okolí pupku. Přijatá dívka pak nosí usušený kousek klitorisu na ruce jako náramek“ (Bellinger 1998, 38). Systematickým studiem přechodových rituálů se zabýval především německo-francouzský etnolog Arnold van Gennep, který rozdělil tři fáze samotného přechodu. První částí je rituál odloučení od minulého stavu (preliminarita), následuje fáze prahovosti (pomezí – marge) a třetí součástí je tzv. přijetí, sloučení (postliminarita). Jedinec je „znovuzrozen“, přechází do jiného stavu svého bytí. Důležitou součástí přechodových rituálů je obřadné provedení, předem daná sekvence úkonů, a často i bolestivá a permanentní památka na uskutečněný rituál (podrobněji viz van Gennep 1997). Za snahou odlišit své tělo od přírodní říše však jistě nestojí jen touha po kráse a líbivosti. Člověk se zkrátka již odedávna snažil získat pocit převahy a vítězství nad přírodou. 9
Třetím důvodem ke zdobení lidského těla jsou pohnutky magické, respektive náboženské. Náboženství můžeme definovat jako: „systém věr, představ, rituálů a vztahujících se symbolů, které činí svět a život srozumitelný a smysluplný“ (Soukup 2009, 162). Náboženský člověk skutečně věří, že jej jeho ozdoba ochrání před zlými silami, nemocemi, neúrodou, či jiným neštěstím. Například spojení tetování a medicíny je známo již z arktických oblastí. Nejstarší známý tetovaný člověk, tzv. Ötzi, byl objeven turisty v Alpách 19. září 1991 (podrobněji viz Spindler 1998). Někteří autoři uvádějí, že stáří jeho těla se odhaduje 3500 let (viz Fiksa 2011, 11), přesvědčivější zdroje uvádějí 5100-5350 let (např. Rychlík 2005, 61). Na jeho kůži rozbory odhalily zachovalé tetování, k němuž se tenkrát využíval pigment vytvořený z uhlí a vody. Ötziho tetování je vyvedeno v podobě čar a křížků a je umístěno nejčastěji v oblasti kloubních spojení a z velké části v místech akupunkturních bodů ovlivňujících odolnost vůči zimě a chránících před kloubními záněty (srv. Fiksa 2011, 8-9, Rychlík 2005, 6163). Před nalezením Ötziho byla za nejstarší potetovanou lidskou bytost pokládána kněžka Amunet, kterou lze zařadit do období Střední říše (2040-1780 př. n. l.) (viz Rychlík 2005, 63). Primitivní vytetované tvary související s vírou v jejich magické účinky nalezneme i v jiných kulturách. Například Berberové využívají vytetovaných křížků jako symbolu pro zastavení bolesti hlavy, proti dalším onemocněním si nechávají tetovat jiné jednoduché tvary (obdélníky, čtverce apod.) Vytetovaný kruh například označí postižené místo na těle a tím nemoci znemožní její šíření. (Fiksa 2011, 10) Sociálně skupinová funkce tetování je též velmi podstatná. Známé jsou například vytetované ozdoby členů motorkářských, či pouličních gangů, v Japonsku a Rusku zase bývá tetování spojováno s příslušností k mafii. V Japonsku potetovaný muž dokonce nesmí vstupovat do veřejných lázní, protože je jasně spojené se zločinností a činností v Jakuze (Talalaj 2001, 18). Všechny jmenované aspekty lze považovat za zásadní, jelikož dohromady tvoří jedinečnou součást každé společnosti. Záliba ve zdobení těla se může vázat i na sexuální úchylky, především na masochismus či fetišismus. Tyto mohou vést až k závislosti, která se v případě fetišismu projeví sbíráním dalších a dalších motivů, v případě masochistických sklonů jako experimentování s různými technikami přinášejícími bolest na hranici únosnosti. Představa o takové motivaci je vcelku velmi běžná a rozšířená a ujišťuje nás o tom, že za každou extrémnější modifikací těla stojí pouhá touha po prožívání slasti. Vezmeme-li na vědomí, že mezi dnešním piercingem či tetováním a rituální tělesnou modifikací existuje určitá kontinuita, spatříme, jak je tento předpoklad odchýlen od reality. To, jak jednotlivci prožívají bolest spojenou s tělesným modifikováním, nemůžeme tak snadno paušalizovat. Pro některého je podstatné prožití chvíle uvolnění, která se dostaví po provedení zákroku, jiný se cítí silnější, protože překonal sám sebe, tzn. schopnost sebeovládání a překonávání strachu. Zde zmiňme například zkušenost transgrese tak, jak ji chápe francouzský literát a filozof Georges Bataille (1897-1962). Tento zážitek umožňuje překročení a dovršení něčeho, co bylo z nemyslitelné, nebo zakázané, a umožňuje tak
10
přechod k širšímu celku. Transgrese přesahuje profánní svět, jehož je doplňkem. Lidská společnost není jen světem práce, ale zároveň – či postupně – se skládá ze světa profánního i světa posvátného, jež jsou dvěma navzájem se doplňujícími formami. Profánní svět je světem zákazů, posvátný svět je otevřen omezeným transgresím (podrobněji viz Bataille 2001). Některým jedincům otevírá prožívání bolesti cesty k hlubšímu pochopení vlastního já včetně spojení duševního a tělesného prožívání, které se dnes, ve věku výkonu a rychlosti, téměř striktně odděluje. Jisté ovšem je, že již nepřináší původní zlomový bod v životě jedince, neboli přechod z jedné fáze života do druhé nutný pro pokračování v kvalitním životě v komunitě tak, jak tomu bylo v preliterárních společnostech. K hlavním motivům úprav těla samozřejmě patří již zmíněná touha být atraktivní, vzbudit zájem okolí, nebo si zvýšit sebevědomí. V souladu s tím bychom neměli opomenout ještě další motivaci: zkrátka pocit zalíbení v možnosti vlastnit něco, co jiný nemůže zničit, či odcizit. „Každé vlastnictví je extenzí osobnosti; mým vlastnictvím je to, co je poslušno mé vůle, tj. v čem se vyjadřuje a vnějškově realizuje moje Já. Nejdříve a nejdokonaleji se to děje u mého těla, a to je proto naším prvním a nejbezvýhradnějším vlastnictvím. Je-li tělo ozdobeno, vlastníme něco navíc; máme-li ozdobené tělo jsme takříkajíc pány něčeho dalšího a vznešenějšího“ (Simmel 1997, 99). Za velmi podstatnou motivaci lze však považovat snahu o sebevyjádření neobvyklými prostředky, snahu projevit se individuálním a originálním způsobem ve společnosti, která je velmi anonymní a zároveň silně citlivá na jakékoli odlišnosti. Poslední motivací, kterou v našem přehledu uvedeme, je odmítání uznávaných společenských hodnot jako jisté formy reakce na civilizační odcizení a s tím související rozklad hodnotového systému, nuda, či v extrémním důsledku ztráta smyslu života. Je evidentní, že z hlediska psychologie jde o komplexní problematiku, jejíž specifikum spočívá právě v její současné individuálnosti. Proto si tento krátký nástin motivací neklade za cíl být vyčerpávajícím, ale spíše se snaží poukázat na některé problematiky, na něž zde není prostor.
Tělo, identita a maska Pokud se hlouběji zamyslíme nad tématem celého textu, zjistíme, že celou studií rezonuje pojem maska. Prostřednictvím významů, kterých maska nabývala v minulosti, můžeme sledovat její význam dnes. Na počátku bylo slovo arabského původu maskh, které značilo proměnu ve zvíře či v blázna. Méně často je původ slova maska spojován se starolatinským pojmem larva, který označuje ducha zemřelého. Třetím významným pojmem souvisejícím s původem masky je persona. Slovo přejaté z etruského pojmu Phersu, označovalo masku i vyobrazeného maskovaného tanečníka (Erban 2010). Výraz persona používaný v latině už označoval výhradně masku či roli divadelní. Podle Erbana (2010) právě tento pojem nasměroval 11
naši kulturu k převládajícímu pojetí masky jako převleku a vytlačil z našeho povědomí závažnější role maskování. A právě persona se ve 20. století zařadila mezi základní pojmy psychologie, když ji Carl Gustav Jung (1875-1961) definoval jako „masku, vytvořenou na jedné straně proto, aby vyvolávala u ostatních určitý dojem, a na druhé straně proto, aby skryla pravou podstatu jedince“ (Drapela 1997, 41). Tato tři slova „…vytvořila sémantický komplex pojmu maska tak, jak mu dodnes rozumíme“ (Erban 2010, 100). Zatímco úlohou plastiky je něco ztvárnit, úlohou masky je pohybovat s tím (Hlaváčová 2007). Tím, čím maska pohybuje, je právě těžko uchopitelná lidská identita. Podle Erbana (2010) masky buď zakrývají, nebo předstírají identitu, mění ji v jinou, vyjadřují, stvrzují a chrání pravou identitu nebo ji odkrývají či odhalují. Právě účel vytvoření nového pohledu na lidskou tvář v malířství měl jistě mnoho společného s odkrýváním pravdy a ne s jejím zakrýváním.
rituální maska bílého muže, kmen Lozi-Livingstone
Jak známo, vývoj identity probíhá u člověka již od raného dětství. Nejdříve se vytříbí schopnost identifikovat tváře svého druhu, později i etnorasy. Již novorozenci jsou schopni reagovat na úsměv a emoce vyjádřené za pomoci lidské tváře: mimikou. Pokud je obličej zakryt maskou, taková interakce probíhá mnohem problematičtěji. Interakce biologického vlivu a našeho okolí na vývoj identity jedince začíná dokonce již v prenatálním období jako souhra nitroděložního prostředí s genetickou výbavou. Svou pohlavní rozdílnost si dítě začíná uvědomovat již kolem 18. měsíce věku (Poněšický 2008, 15). Jeho okolí mu v rámci vývoje poskytuje podněty, které jeho genderovou roli potvrzují a následně i samo začíná ve svém přirozeném prostředí reagovat na incentivy kompatibilní s touto rolí. Lze říci, že naše tělo tvoří základ naší identity. Identifikovat se s ním je jedním z nejtěžších úkolů, který během života zdoláváme. Vlastnosti připisované lidem disponujícím některými tělesnými charakteristikami, lze označit jako stereotypy, psychologický termín pro ovlivnění prvním dojmem nazýváme haló efekt. Například tetování bývá spojováno s rebelantstvím a vyvrhelstvím, podobně jako různé typy piercingů, či různé účesy jako je tzv. 12
afro, číro, nebo dredy. Navarro a Karlins (2010, 125) dokonce výslovně uvádějí, že tetování by měl jeho majitel skrývat, pokud chce na své okolí působit pozitivně. Sociolog Erving Goffman (1922–1982) ve své analýze stigmatu odhaluje, že všude, kde existují normy identity, existuje sociální proces zvládání stigmatu. Podle Goffmana jsme posedlí dojmem, který na druhé děláme, a proto máme soubor důmyslných strategií, jak se ukazovat světu, aby nás přijal jako normální. Manipulujeme svými stigmaty a svou případnou stigmatizovatelností a cíleně filtrujeme, co, jak a komu sdělujeme. Diskrepance mezi virtuální a skutečnou identitou vyvolávají tendence k vytváření kontroly napětí (vůči diskreditovaným) a kontroly informací (vůči diskreditovatelným). Stigma je všeprostupujícím sociálním procesem, který v sobě obsahuje dvě role, jichž se každý alespoň v některé fázi života zúčastní. Normální a stigmatizovaný nejsou ani tak osoby jako spíše stanoviska. Následkem existence některých atributů se konkrétnímu jedinci může stát, že se stane stigmatizovatelným typem. Následně tedy bude nucen hrát roli stigmatizovaného v téměř všech životních situacích, následkem čehož o něm bude jedinec, označovaný jako normální, hovořit jako o stigmatizovaném. (podrobněji viz Goffman 2003) Na problematiku můžeme nahlížet i poněkud odlišně. V zásadě existují dva způsoby nahlížení na teorii představení: dívat se na lidské chování, individuální nebo společenské, jako na typ představení, nebo dívat se na představení a umění jako na druh společenské interakce. V zrcadle se vždy odráží buď život, nebo umění. Záleží na tom, o co sám člověk momentálně stojí. Celý svět tak nemůže být jevištěm, ale právě ty aspekty, které ho jevištěm nedělají, lze jen velmi těžko specifikovat (Schechner 2000, 296). Identita je to, kdo jsem ve vztahu k sobě a ve vztahu k druhým. Maska nám pomáhá zprostředkovat komunikaci mezi vnějškem a vnitřkem člověka. Proto je přirozené, že se se svými maskami identifikujeme se smrtelnou vážností, stejně jako tomu bývá při realizaci rituálních tanců přírodních národů. Pro masku je navíc typické, že přežívá svého nositele. V postmoderní společnosti, ale i u starověkých civilizací se tváře týkalo tolik úprav a obměn, že se můžeme často ptát, kdy hledíme ještě na tvář a kdy už na masku. A která tvář je opravdovější: ta přírodní, nebo kulturní? Dvacáté století bylo pro euroamerickou společnost stoletím pokroku. Kromě proměn společenského řádu a s ním spojených motivací měl na moderní umění vliv vynález fotografie. Od chvíle, kdy bylo možné pomocí fotoaparátu během několika vteřin pořídit věrný obraz skutečnosti, přestala být takto pojímaná skutečnost v myslích umělců hlavním cílem. V několika pařížských umělcích se ale v té době zrodil zájem o africké umění. Tak například legendární malíř Pablo Picasso (1881-1973) se inspiroval uměním kmene Ituba z Konga, sochař Henri Laurens (1885-1954) byl zásadně ovlivněn Dogony z Mali, surrealista Max Ernst studoval umění Senufo z Pobřeží Slonoviny (Dvořáček 2008, 11).
13
První maska, kterou Picasso oficiálně vytvořil, byla Maska muže z bronzu v roce 1904 (Sorell, 1974). Nebylo to ale poprvé, co se v našem umění objevily vlivy ze zámoří. Podle Karla Čapka (1890-1938) se naše umění inspirovalo exotismem ve třech vlnách. V sedmnáctém století ho ovlivnily žaponérie, šinoasérie, v impresionismu zapůsobila japonská svěžest, uvolnění a barevnost. Ve dvacátém století zapůsobila africká opravdovost (Čapek 1996). Jednotlivci a skupiny sledují jen vztah mezi vlastní imaginací a vlastními důvody, které slouží jejich cílům a zásadně se nezabývají celkovou podobou společnosti. Nevyhnutelným důsledkem je fragmentace. Zlomkovité identity, vzájemně soutěžící ideologie, rozdrobené strany a oslňující hlučné reklamy konkurenčních podniků ze všech stran útočí na člověka a společnost (Veselý 2004). Jak se taková skutečnost odráží ve fenoménu současného maskování a proměn identity? Současná, postmoderní doba si s identitou zahrává o mnoho více, než tomu kdy bylo v dobách předchozích. Lidé získávají identitu vlastněním. Pravda je dána konceptem a performancí a poznávání v postmoderní společnosti se dá shrnout otázkami. Je to účelné? Dá se to prodat? (Baudrillard 1997). Z uvedeného vyplývá, že identifikace s vlastním tělem je klíčovou součástí našeho sebepojetí a sebevědomí. Proto lze předpokládat vysokou důležitost úprav a ozdob těla pro jejich nositele, kteří svou identitu zakládají v mnoha případech právě na nich. Sebepojetí lze tedy rozumět jako entitě, která se utváří na pozadí bio-psycho-sociálních faktorů, podobně jako celá osobnost. Je vlastním pohledem na sebe sama, který obsahuje hodnotící soudy okolí, vlastní individualitu a schopnost rozlišovat podstatné a relevantní informace o sobě i druhých.
Závěr Tělo jako artefakt, se kterým lze zacházet jako s výtvarným materiálem, prostupuje všemi typy společností po celou historii lidstva. V předložené studii jsem se pokusila tento fakt demonstrovat jak na příkladech z primitivních kultur, tak s přesahem do postmoderní společnosti. Věřím, že tento neotřelý pohled na lidskou tělesnost propojenou s využíváním expresivních technik, pomocí nichž svá těla upravujeme, přinese nový vítr do plachet lidem, které zajímá problematika arteterapie, psychologie, sociokulturní antropologie, či dalších věd o člověku, společnosti a kultuře.
Literatura
BATAILLE, G. Erotismus. Praha: Herrmann, 2001.
BAUDRILLARD, J. Le crime parfait. Paris: Galilée, 1995.
BELLINGER, G. J. Sexualita v náboženstvích světa. Praha: Academia, 1998.
ČAPEK, J. Umění přírodních národů. Liberec: Dauphin, 1996. 14
DALRYMPLE, T. Život na dně: světový názor, který vytváří spodinu společnosti. Praha: Academia, 2005.
DeMELLO, M. Bodies of Inscription: A Cultural History of the Modern Tattoo Community. New Yourk: Duke University Press, 2000.
DOUGLAS, M. Purity and Danger. London: Art Paperbooks, 1966.
DRAPELA, V. Přehled teorií osobnosti. 6. vyd. Praha: Portál, 2011.
DVOŘÁČEK, P. Masky: mysterium proměny: masky šesti kontinentů. Olomouc: Fontána, 2008.
ERBAN, V. Maska a tvář: hra s identitou v mezikulturních proměnách. Praha: Malá Skála, 2010.
FIKSA, R. Encyklopedie bodyartu. Žďár nad Sázavou: Sowulo press, 2009.
FIKSA, R. Piercing. Žďár nad Sázavou: Sowulo press, 2005.
FIKSA, R. Tetování. Žďár nad Sázavou: Sowulo press, 2011.
GOFFMAN, E. Stigma: Poznámky k problému zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003.
HLAVÁČOVÁ, A. Homo ludens africanus, alebo, Pohľady na predstavenia masiek západnej Afriky: divadelnícky cestopis z prašných ciestma z plavby deltou Nigeru. Bratislava: Kalligram, 2007.
KOLÁŘOVÁ, M., ORAVCOVÁ, A. Revolta stylem: hudební subkultury mládeže v České republice. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011.
KRIEGELOVÁ, M. Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada, 2008.
MALINA, J. aj. Antropologický slovník aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk (s přihlédnutím k dějinám literatury a umění). Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009, 303 s.
MALINA, J. aj. Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy, 1: „Celý svět“ kromě euroamerické civilizace. Brno: Akademické nakladatelství CERM – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2007.
MINER, H. Body Ritual among the Nacirema. American Anthropologist, 1956, 58(3), s. 503–507.
MORRIS, D. Nahá opice: Zoolog studuje lidského živočicha. Praha: Mladá fronta, 1971.
MUNKOVÁ, G. Sociální deviace: Přehled sociologických teorií. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0279-2. 15
NAVARRO, J., KARLINS, M. Jak prokouknout druhé lidi. Praha: Grada, 2010.
PITTS-TAYLOR, V. (ed.) Cultural Encyclopedia of the Body. Westport: Greenwood Press, 2008.
PONĚŠICKÝ, J. Fenomén ženství a mužství: psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy. 3. dopl. vyd. Praha: Triton, 2008.
RYCHLÍK, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: NLN, 2005.
RYCHLÍK, M. Účesy, vlasy, vousy a péče o ně. Praha: NLN, v tisku.
SIMMEL, G. Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997.
SKUPNIK, J. Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva. In: MALINA, J. (ed.) Panoráma antropologie biologické – sociální – kulturní: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů. Edice Scientia Nadace Universitas. Brno: Akademické nakladatelství CERM – Masarykova univerzita, 2007.
SMOLÍK, J. Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. Praha: Grada, 2010.
SORELL, W. The other face: the mask in the arts. London: Thames and Hudson, 1973.
SOUKUP, M. Základy kulturní antropologie. Praha: Akademie veřejné správy, 2009. I
SOUKUP, M., BALCEROVÁ, M. Antropologie těla. Anthropologia Integra. 2011, 2, 1, s. 31 – 41.
SPINDLER, K. Muž z ledovce. Praha: Mladá fronta, 1998. TALALAJ, J., TALALAJ, S. Nejpodivnější sexuální obřady, obyčeje a zvyky. Frýdek-Místek: Alpress, 2001.
URBAN, L. Sociologie trochu jinak. 2. rozš. vyd. Praha: Grada, 2011.
VAN GENNEP, A. Přechodové rituály: systematické studium rituálů. Praha: NLN, 1997. Mythologie. Studie; sv. 1.
VESELÝ, D. Architektura ve věku rozdělené reprezentace: problém tvořivosti ve stínu produkce. Praha: Academia, 2008.
VLADIMIR 518, VESELÝ, K. Kmeny: současné městské subkultury. Praha: Bigg Boss & Yinachi, 2011.
WEISS, P. aj. Sexuologie. Praha: Grada, 2010.
Internetové zdroje
BODYART
magazín [online].
©2008
[cit.
2012-07-17].
Dostupné
z:
www.bodyartmag.cz
BME: Body Modification Ezine [online]. ©1994 [cit. 2012-07-17]. Dostupné z: www.bme.com
16
RYCHLÍK, M. Osobní Rychlošova stránka. James Cook a tetování [online]. ©2005 [cit. 2012-07-20]. Dostupné z: http://www.rychlik.wz.cz/cook.htm
17
