ZÁKLADY SOCIOLOGIE. Mgr. Michaela Valášková

ZÁKLADY SOCIOLOGIE

Mgr. Michaela Valášková

Obor:

Sociální práce, regionální rozvoj, společenské vědy, základy humanitní vzdělanosti, politologie, historie, kulturně historická regionalistika, učitelství společenských věd pro střední školy, učitelství historie pro střední školy, občanská výchova, sociální pedagogika, sociálně pedagogická asistence, výtvarná výchova pro pomáhající profese, základy společenských věd

Klíčová slova:

Kultura,

sociální

skupina,

metodologie,

gender,

globalizace,

náboženství, norma, byrokracie, etnicita

Anotace:

Studijní opora Základy sociologie seznamuje čtenáře a posluchače její audio-alternativy se základy sociologického myšlení a imaginace (výkladem sociologických pojmů a témat souvisejících se sociálními procesy a institucemi, sociální změnou, kolektivním jednáním a různorodostí rolí jednotlivce ve skupinách a občana v konkrétní společenské situaci). Hlavním cílem je poskytnout studentům oboru návod jako sociologicky myslet a uvažovat. Dále orientovat se

v základních

sociologických

pojmech

(pozice,

role,

socioekonomický status, normy a normativy, atd.), ale zejména schopnosti rozpoznat podstatu společenského problému. Převažující forma je teoreticky založena v intencích základních postulátů a paradigmat této obecné sociologické disciplíny s exkurzy aplikačními – doporučením doplňujících pomůcek (doporučená videa, četba aj.) pro každé téma zvlášť.

1 ÚVOD DO ZÁKLADŮ SOCIOLOGIE 1.1 Úvod do předmětu

Sociologie (socius=společnost, logos = věda) je věda společenská a behaviorální. Zkoumá sociální život jedinců, skupin, společnosti (tj. jednání lidí ve společnosti, jednání a utváření sociálních skupin, struktura a vývoj společnosti, mezilidské vztahy). Je zároveň vědou empirickou, čili zkoumá pozorovatelné jevy za využití mnoha technik zkoumání, které rozebereme v následující kapitole. Každá

vědecká

disciplína

bývá

charakterizována

dle

směru

proto se i sociologie jako společenská věda opírá o bohatou typologii: -

zkoumání biosociálních a geografických podmínek společenského života: o vztahy, o etnické skupiny, o věkové skupiny, o a mnoho dalších.

-

zkoumání sociálně ekonomické struktury společnosti: o třídy, o vrstvy, o povolání o a mnoho dalších.

-

zkoumání společenských, pracovních a technických podmínek výroby: o sociologie průmyslu, o sociologie práce, o a mnoho dalších.

-

zkoumání forem společenského vědomí: o sociologie kultury, o sociologie veřejného mínění, o sociologie práva,

zájmu,

o sociologie vzdělávání, o sociologie náboženství, o a mnoho dalších.

-

zkoumání institucí: o sociologie státu, o sociologie politiky, o a mnoho dalších.

Abychom si mohli přiblížit předmět zájmu sociologie, musíme si přiblížit pojem sociální jev. Je to jev, který není ovlivnitelný jedinci, ale ovlivňuje jedince. Má tedy nadindividuální charakter. Účastníci jevu mají složitou strukturu osobností, hranice sítí, okruhů vztahů jsou neurčeny. Na sociální jevy působí mnoho komplexů sociálních institucí. Takový jev může být například negativní – patologický. Mezi patologické jevy zařazujeme například: -

týrání seniora,

-

rozvodovost,

-

prostituce,

-

drogy,

, ale také jevy zcela normální: -

migrace,

-

socializace,

-

prostorové umístění obyvatel ve městě apod.

Problémů, se kterými se setkáváme při poznávání sociálního jevu, může být několik. Zejména obtížné vymezení jevu ztrpčuje jednoznačnost komplexního popisu. Ptáme se „co to je?“ a nemáme jednoznačné odpovědi. Můžeme mít pouze dílčí pravdu. „Jaký je stav“ je též těžko definovatelná otázka, protože jev má charakter procesu a neustále se vyvíjí, je dynamickým. Dotaz „Kdo je jeho nositelem“ se potýká s problematikou určení početnosti (jedinec, skupina), který může být neohraničená. „Mají jevy logické souvislosti?“. Mezi jevy existují souvislosti, ale ne příčinné, proto se zde potýkáme s určitou nahodilostí.

Sociologie disponuje řadou funkcí: -

kognitivní – poznávací

-

praktická - zasahování do sociální reality

-

ideologická – teoretická

-

hodnotící - výzkumná

Důležitým pojmem na úvod předmětu je výraz paradigma (z řeckého paradeiknymi=ukazovat podle). Jde o termín, který vystihuje úhel pohledu na zkoumanou skutečnost, na sociální svět. Můžeme ho chápat jako určité tvrzení vedoucí k odlišnostem mezi vědeckými komunitami (kupř. křesťané tvrdí, že sebevražda je hříchem, zatímco renesanční autoři ji definují jako dobrovolný akt každého člověka). Může to být i základní přístup chápání jevu (společnosti). Sociologie je tedy věda multiparadigmatická. Bere v potaz více výkladů a umožňuje tedy pluralitu teorií, postojů, od kterých se odvíjí formulace problému, teoretický koncept nebo metodologie1.

Obsah

Cíle Po prostudování této kapitoly a příslušné doporučené literatury dokážete:

1

-

definovat sociologii jako vědeckou disciplínu,

-

charakterizovat pojem sociální jev a uvést příklady,

-

vysvětlit pojem paradigma,

-

na příkladu definovat pojem multiparadigma.

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 1. Co je sociologie. Praha: Argo, 1999. Str. 13-30.

Pojmy k zapamatování Seznam důležitých pojmů a hlavních bodů, které by student při studiu tématu neměl opomenout. -

sociologie,

-

paradigma,

-

funkce,

-

sociální jev,

-

multiparadigma.

Kontrolní otázky -

definujte sociologii jako vědeckou disciplínu?

-

čím se sociologie zabývá?

-

co je to paradigma?

-

jaké známe funkce sociologie?

-

na příkladu uveďte pojem multiparadigma.

Souhrn V první kapitole se student dočte úvodní informace spojené s předmětem Základy sociologie. Jedná se o základní definování sociologie jako vědecké disciplíny, předmětu jejího zkoumání a charakterizování souvisejících pojmů jako je sociální jev, paradigma, multiparadigma včetně uvedení příkladů.

Literatura BÄRTLOVÁ, E. Antologie z textů k systémovému myšlení. Ústí nad Labem: UJEP v Ústí nad Labem, 1995. BAUMAN, Z. Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie. Kap. 10 Myslet sociologicky Praha: Slon, 2004. Str. 199 – 219. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. KELLER, J. Úvod do sociologie. Kap. IV. Základní paradigmata sociologického myšlení 4. vyd. Praha: SLON, 2004. Str. 86 – 130.

Student si vyhledá neznámé pojmy v kterémkoliv odborném sociologickém slovníku, se kterým se setkal na přednášce či ve výukovém materiálu a začlení je do své odborné slovní zásoby.

Doporučení: Student si najde wbovou stránku www.spps.cz, kterou provozuje Sdružení na podporu sociologie nebo portál Sociologického ústavu Akademie věd ČR http://www.soc.cas.cz/.

2 SOCIOLOGICKÁ METODOLOGIE 2.1 Sociologická metodologie Jak

jsme

uvedli

v první

kapitole,

sociologie

je

věda

nejen

teoretická,

ale též empirická. Empirie je zkušenost, získaná pozorováním či experimentem. Proto je sociologie, jako empirická věda, založena na opakovatelných a zejména ověřitelných experimentech. Jde o způsob poznávání, který bychom mohli nazývat vědeckým výzkumem. Jde o systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi přirozenými jevy. Pojem hypotéza je přijatelným předpokladem, který umožňuje vědecké vysvětlení nějakého jevu. Její obsah se nám snaží tvrdit, kde je skutečná podstata situace ve světě, a na základě argumentů (předchozích analýz či teoretických podkladů) popsat možný společenský stav. Hypotéza je na počátku vědeckého poznání, které rozpracovává určitou domněnku. Faktické podklady mohou nasměrovat další výzkum. Hypotéze vzniká při pátrání po souvislosti mezi fakty a musí být tedy potvrzena či vyvrácena. Pokud je možné fakta vyložit několika různými tvrzeními, musíme je v dalším výzkumu verifikovat. Ta, která vysvětluje větší počet faktů, bývá upřednostněna. Vědecké bádání, které je definováno jako záměrné, cílevědomé a systematické studium objektů reálné skutečnosti, využívá metodologických postupů a prostředků. Metodologie je soustava pravidel, která stanovuje postupy, jak lze k vysvětlení dojít nebo jej ověřit. Formy metodologie, které v rámci společenských věd využíváme, jsou: a. kvalitativní, např: -

rozhovor (standardizovaný, polostandardizovaný, nestandardizovaný),

-

pozorování (latentní, zjevné).

b. kvantitativní, např.: -

dotazník,

-

anketa,

-

analýza dokumentů ad. 2

Obsah Cíle Po prostudování této kapitoly a příslušné doporučené literatury dokážete: -

definovat vědecký výzkum,

-

odůvodnit využití vědeckého výzkumu v rámci sociologie,

-

vyjmenovat základní dva typy výzkumných metod,

-

přidělit ke každému druhu metod typické techniky sběru dat,

-

vysvětlit pojem hypotéza.

Pojmy k zapamatování Seznam důležitých pojmů a hlavních bodů, které by student při studiu tématu neměl opomenout:

2

-

výzkum,

-

metody,

-

empirie,

-

experiment

-

techniky,

-

hypotéza,

-

dotazník,

-

interview,

-

polostandardizovaný rozhovor,

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Kap. 1 Jak se dělá věda. Praha: Karolinum, 2000. Str. 8-16.

-

znak,

-

validita.


co je to hypotéza a k čemu slouží?

-

které kvantitativní techniky sběru dat známe?

-

jaký je rozdíl mezi experimentem a empirií?

-

co znamená, že je sociologie věda empirická?

Souhrn V této kapitole se student seznámí se základními informacemi o metodologii společenský věd, jejím využitím a prováděním. Dále bude definován souhrn základních kvalitativních a kvantitativních metod, včetně jejich základních charakteristik. Charakteristika pojmu hypotéza, jejího užití a pozice ve výzkumu včetně dalších důležitých pojmů jako je empirie nebo experiment, jsou součástí textu.

Literatura DISMAN,

M.

Jak

se

vyrábí

sociologická

znalost.

Kap.

3

Pozorování

nepozorovatelného. Praha: Karolinum, 2000. Str. 55-72. PETRUSEK, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Kap. Jazyk empirického výzkumu. Praha: Karolinum, 1993. Str. 69-96. ŠIKLOVÁ,

J.

Nelegální

výzkum

veřejného

mínění

v

období

normalizace

In: Sociologický časopis, 2004, Vol. 40, No. 5: 673–679. Dostupné z WWW: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/2e14b7055346ffa1b48d62362cae5fc080aaa09b_621_5 10siklova11.pdf Student se seznámí s portálem Centra výzkumu veřejného mínění Akademie věd ČR na webové stránce http://www.cvvm.cas.cz/ a vyhledá provedené výzkumy na téma jeho seminární či kvalifikační práce. Naučí se přijímat informace z grafických příloh

a výzkumné explikace zkoumaných jevů.

Student vyhledá agentury zabývající výzkumem trhu a veřejného mínění v ČR.

3

SOCIOLOGIE A GENEZE OBORU

3.1 Geneze oboru Sociologie je vědeckou disciplínou poměrně mladou. Všichni zastánci svého oboru, tak i například sociologové, jej nazývají „matkou věd“ (stejně jako matematici matematiku, filosofové filosofii a jiní vědci svoji oblast zájmu, přirozeně). Oficiálně byl statut vědy přiznán v roce 1839 díky sociologovi francouzského původu Augustu Comteovi prostřednictvím díla Kurs pozitivní sociologie. Geneze neboli vznik oboru nastal v době, kdy byla svržena monarchie, a prudké změny ve společnosti vedly k postupnému odmítnutí náboženství. Lidé hledali zmateně odpověď na otázku „Jak má být společnost organizována?“. Psal se totiž rok 1789 a ve Francii právě vypukla Velká francouzská buržoazní revoluce. Toto období se vymyká z historického hlediska zejména svou sekularizací, zesvětštěním, odstupem od náboženství, které se neprojevovalo nižším počtem věřících, ale zejména omezováním moci církví, upřednostňováním nových vědeckých poznatků na úkor do té doby vysvětlovaných jevů a jejich vzniku. Už to nebyl bůh, kdo stvořil svět, ale lidé a jejich vědomosti. Lidé věřící se začali pachtit po zkoumání a získávání nových poznatků prostřednictvím vědy a chtěli změnit svět. Toužili plánovat, řídit a ovládat chod společnosti, navrátit do ní řád a jistotu. Vznik je spjat s obdobím přechodu od tradiční k moderní společnosti (19. století). Tradiční společností chápeme společnost agrární, založenou na obživě a práci především v oblasti zemědělství (na polích, v lesech apod.), na vedení pevnou rukou otce, který byl zejména jedinou vůdčí postavou rodiny (tzv. hlavou rodiny), na absenci sňatkového trhu, ale jasnou existenci předem dohodnutých sňatků s nejvhodnějšími partnery, které vybrali rodiče (často šlo o takové dohody, které byly pro rodiny výhodné jak z hlediska sociálního statutu, tak i finančního pozadí, nejlépe v rámci stejné sociální vrstvy). V tradiční společnosti hrálo klíčovou roli náboženství (církev, víra, odpustky, modlení před jídlem, před spaním, nedělní kostel, dodržování Desatera apod.) a z hlediska společenských pravidel velmi statická (neměnné, pevné hranice vztahů,

tradic). Co zaznamenalo jen drobnou změnu, stalo se velmi problematické, jak pro jedince, tak i celou rodinu či komunitu. Jakmile se člověk odlišil například svým vzhledem, chováním, a tato změna nebyla společností přijímána, nebyla tradiční, stal se zvláštním za svou odlišnost. Nejen penězi, ale například vyhnáním, zesměšněním, upálením či jiným trestem, který mohl vést k usmrcení osoby. Přechod k moderní společnosti byl z hlediska času dlouhodobý. Tento typ společnosti je charakteristický industrialismem, městem, trhem práce, stěhováním z vesnic do měst (nazýváme urbanizací), generalizací trhu, nahrazením lidského zdroje strojem (industrializace), rozvojem přírodních věd, demokratizací společnosti nebo byrokratizace. To vše je spojeno s pokrokem ve společnosti. Klíčovou roli přestává hrát náboženství, ale rozhodující je role vědy, která přináší rozuzlení dosavadních záhad a inovace. Doba to byla velmi dynamická. S proměnou prostředí, práce, se proměňují zásadně i rodiny a jejich podoba, mezilidské vztahy, celkově společenský vývoj. Ženy válečných veteránů či ženy padlých vojáků přebírají kormidlo a stávají se samy hlavami rodin, rozšiřují se fenomény vdovství, osiřelost, ženy zastávají práci mužů, nezaměstnaní propadají alkoholismu, drogám, násilným trestným činům, bohatě se rozvíjí spektrum patologických jevů. Rychlá proměna společnosti vede k anómii, neboli stavu bezplatnosti norem, ve kterém si mnozí pokládají otázku „co je tedy normou, jakých pravidel se mám držet“. Anómie umožňuje volnost, iregulaci, záměrné, ale i nevědomé odchylování se od norem, platných z dob dřívějších, tak i postupně tvořících se norem nových. Vznikají nové a nepoznané sociální potíže, které napomáhají k rozpadu hodnot, norem a společnosti vůbec. Zatímco tradiční rodina žije ve vícegeneračním soužití (prarodiče, rodiče, děti v jedné domácnosti), je místem zaměstnání i domovem a diskurs (utváření rodiny) je založen na náboženství, moderní rodina má naopak nukleární strukturu (rodiče a děti v jedné domácnosti), diskurs utváření rodiny je typem občanským. U postmoderních rodin tomu je zcela odlišně než u předchozích stádií vývoje této primární skupiny. Struktura postmoderní rodiny je individualizována, stejně jako její role, funkce zastává stát (hlídání potomků je převeleno od členů rodiny na mateřské školy, přivedení potomků na svět přenechává tzv. porodní bába vzdělanému lékaři ve zdravotnickém zařízení, rodiny již nejsou závislé pouze na vlastních příjmech, ale mohou se opřít sociální zabezpečení státu), diskurs vytváří média (příkladem může být vliv na tradici

obědvání: „správná matka ví, že na obědový stůl patří kola“). Mezigenerační přenos je v rámci postmoderní rodiny velmi slabý.3 Individualismus se stává silnějším.

3.2 Světoví předchůdci, zakladatelé a současníci I přes to, že sociologie byla vnímána jako vědecká disciplína v potaz spíše na začátku 19. století, měla však své předchůdce v dobách antických, zejména v Řecku. Nejvýznamnějšími předchůdci byli: -

Socrates (469-399 BC) - zakladatel evropského myšlení,

-

Platon (427-347 BC) - zastánce názoru, že stát by měli řídit filosofové,

-

Aristoteles (384-322 BC) – filosof, který se věnoval systému fungování společnosti, sepsal ústavy 158 řeckých států a snažil se z nich odvodit ideální právní systém.

Ještě před Comtem žil francouzský filosof i spisovatel Ch. L. Montesquieu (1689-1755), který dílem Duch zákonů vypovídal o principech, tvořící základy různých druhů práva (tudíž i společnosti). Sám Auguste Comte (1798-1857) byl však považován za otce sociologie. Tvrdil, že problémy společnosti lze řešit racionálně a že vztahy lze studovat jako matematika, fyzika. Vztahy mají dle Comta obecné zákony. Dále byl zakladatelem teorie pozitivismu, v rámci které se snažil o nastolení harmonických sociálních vztahů a vyrovnání situace ve společnosti po revoluci ve Francii. Přišel se dvěma směry sociologie, které vnímal jako statické (sociologie zkoumá jevy a vztahy fungující v daném okamžiku) a dynamické (sociologie zkoumá vývoj a změny ve společnosti). Právě lidská společnost je dle Comta vyvinuta ve třech stádiích:

-

teologické: do počátků renesance o animistické (fetišistické; uctívání předmětů)

3


o polyteistické (uctívání více bohů; antická kultura Řecka a Říma) o monoteistické (uctívání jednoho Boha)

-

metafyzické: stádium rozšíření vzdělanosti, lékařství, vzniku zámořských objevů. Do popředí zájmu je kladen člověk, církev ztrácí vliv, lidé začínají kriticky přemýšlet, sami si vytvářejí vnitřní hodnoty

-

pozitivní: stádium průmyslová revoluce, do popředí zájmu se dostává věda a technika, materiální skutečnosti.

Dalším významným představitelem byl Emile Durkheim (1859-1917), který se stal prvním profesorem sociologie v Paříži a průkopníkem kvantitativního šetření v sociologii. Na pozadí individuálních činů hledal sociální faktory (příčiny sebevražd a její typologie) a navrhl teorii dělby práce. Velká

Británie,

další

evropská

velmoc,

nebyla

se

sociologií

pozadu.

Mezi její zastánce patřil Herbert Spencer (1820-1903). Tento zástupce přišel s tzv. sociálním darwinismem, ve kterém sociální vývoj vysvětloval evoluční teorií. V Itálii to byl Vilfredo Pareto (1848-1923) významný ekonom, sociolog, politolog, profesor, autor teorie reziduí a derivací, přišel s postojem, že člověk jedná v okamžiku automaticky a zpětně své jednání zdůvodňuje. Dále jeho autorským dílem se stala teorie elit, ve které tvrdil, že historie je pohřebištěm elit (lidí usilujících o moc). V okamžiku, kdy se elita dostane k moci, její aktivita klesá a následně je vystřídána další elitou. V Německu zastupoval sociologii Karel Marx (1818-1883), představující zástupce a zejména tvůrce ideologie komunismu. S jeho jménem je spjat i Marxismus - sociologie založená na konfliktu mezi třídami (motorem změn je ekonomika, je určujícím faktorem společnosti,

ovlivňuje

zákony,

kulturu,

náboženství,

ideologii

společnosti).

Jeho myšlenky daly za vznik totalitním společnostem. Kapitalismus definoval jako formu společenské organizace, kde majitelé kapitálu vykořisťují dělníky. Společenské

třídy

nazýval

jako

buržoazii

(vlastníky

výrobních

prostředků)

nebo jako proletariát (pracovní síla). Dle Marxe jsou zájmy těchto tříd protikladné, vedou ke konfliktu a ke zrušení tříd. Velmi významným byl Max Weber (1864-1920) profesor ekonomie, zavádějící praxi výzkumů (prognóza) a tvrdící, že lidské jednání

nelze zobecnit. Kladl důraz na náboženské hodnoty, které mohou vést k sociální změně. A prostřednictvím díla Protestantská etika a duch kapitalismu přišel s názorem, že zdroj racionalizace západního světa, je kulturní změna, kterou přinesla protestantská etika. Byl velký kritik marxismu, tvrdil totiž, že ve formování lidí hraje roli kultura a náboženství, ne ekonomika. Posledním významným představitelem německé sociologie v rámci této studijní opory je George Simmel (1858-1918). Zkoumal rozdíly v menších a větších skupinách. Tvrdil, že zatímco dvojčlenné skupiny hodnotí pouze vztah jednoho k druhému, vícečlenné řeší nejen vztah každého ke každému, ale i vztahy ostatních členů skupiny. Důležitým pojmem při osvětlování začátků sociologie jako vědy je Frankfurtská škola. Nemluvíme pouze o škole jako vzdělávací instituci, ale i o významném sociologickém směru. Tuto školu reprezentoval team M. Horkheimera na Institutu pro sociální bádání v německém Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1932 byl založen sociologii

podporující

časopis

Zeitschrift

für

Sozialforschung.

V období

před 2. Světovou válkou v roce 1933 někteří členové této školy emigrovali do Paříže nebo do USA a institut se tak přesídlil na Columbia University v New Yorku do roku 1949. Po 2. Světové válce se zástupci této školy vracejí zpět do Frankfurtu. Do centra pozornosti se dostává

učení K. Marxe, S. Freuda, V této době se zástupci

sociologického směru snažili o spojení neortodoxního marxismu s psychoanalýzou. Specifikem Frankfurtské školy je zejména analýza fašismu, totality, problém ideologie a politiky. Samozřejmě USA nebyly výrazně pozadu. I přes to, že se sociologie výrazně vyvíjela až ve 20. století a to zejména díky prudkému vývoji americké společnosti. Musíme si uvědomit fakt, že USA je státem migrantů, tudíž se nehonosí žádnou delší historií, jako je tomu u evropských a jiných států. Historie je utvořena uměle. Zatímco se do spojených států stěhují miliony lidí z celého světa, zejména z poválečné Evropy, sociologie rychle reaguje a zaměřuje se na menší skupiny a jejich začlenění (jedná se právě o budoucí americké občany - migranty, jejich prostor - ghetta, jejich stratifikaci a riziková uskupení - gangy). Mezi výrazné sociology můžeme jmenovat L. F. Warda (1841-1913) prezidenta Americké sociologické společnosti a autora první učebnice sociologie, W.E.B. Dubois (1868-1963), který prováděl detailní výzkumy skutečných životních podmínek lidí a angažoval se v Národní asociaci pro pokrok barevných lidí

(NAACP). Je autorem studie Černoch z Filadelfie (1899), ve které se snažil o dokumentaci podmínek černochů a popisoval realitu rasismu a diskriminace ve státě, kde původním národem byli Indiáni, ve státě, do kterého bylo přivezeno bezpočet afrických otroků. Abychom byli genderově částečně vyvážení, uvádíme socioložku Jane Addams (1860-1935), která prováděla také výzkumy o skutečné úrovni života lidí. Ve svém díle Mapování Hull Housu (1895) popisuje podmínky ve slumech v chicagské čtvrti West Side. Stejně jako německý sociologický směr Frankfurtská škola, tak i Američané vytvořili fenomén propojení instituce, výzkumu a sociologie, hovoříme tak o směru Chicagská škola. Jde o myšlenkový proud sociologie v období 1920 – 1925, který charakterizuje zájmy autorů v oblasti sociologie města či kriminologie. Nejvýraznějšími postavami tohoto směru byli E. T Burgess, E. F. Frazier, E. Hughess, G. H. Mead. Tato škola proslula svým pozitivistickým přístupem k poznání a tvůrčím experimentováním s výzkumnými metodami. Sociologové rozvinuli např. metodologii terénního výzkumu, přímého pozorování nebo koncept případových studií a jako první se zabývali výzkumem veřejného mínění. V Chicagu vznikla první katedra sociologie ve Spojených státech amerických a sociologický časopis American Journal of Sociology.4

3.3 Česko-slovenská sociologie Sociologie má dlouholetou tradici v české i slovenské krajině. Tradice však byla narušena totalitním režimem, který sociologii považoval za buržoazní vědu. Smýšlení politických zástupců vedlo k povinnému a nařízenému státnímu dezinformování. Nebyl zájem vědět, co si lidé opravdu myslí. Režim se snažil vehnat vlastní myšlenky do duší občanů československého národa a kontroloval, zda-li si myslí to, co si myslet mají (tj. musí). Tato vědecká disciplína tedy měla na určitý čas „vědecký zákaz“.

4


Z hlediska historického a politického si v následujících řádcích prezentujeme představitele sociologie za dob Československé republiky, Československé socialistické republiky, Československé federativní republiky, tak i České republiky. Tato země, ač do rozlohy malá, může nabídnout mnoho významných zdrojů v sociologickém poli. Počínaje vysokoškolskými institucemi, odbornými časopisy, zájmovými společnostmi, konče úřady. Jsou to například: -

Institut sociologických studií při Masarykově univerzitě v Brně či při Univerzitě Karlově v Praze,

-

Sociologický ústav Akademie věd České republiky http://www.soc.cas.cz/,

-

Sociologický časopis http://sreview.soc.cas.cz/cs/page/10-o-titulu,

-

Centrum výzkumu veřejného mínění při Akademii věd ČR http://www.cvvm.cas.cz/ ,

-

Masarykova česká sociologická společnost http://www.ceskasociologicka.org/ ,

-

Socioweb http://www.socioweb.cz

-

a mnoho dalších.

Už od pradávna spolu soupeří dvě největší a kulturně nejvýznamnější česká města a to je Praha a Brno. Soupeření má spíše sportovní ráz, a jako správný sociolog si každý člen takového souboje uvědomí, že situace konfliktní jsou pozitivní, a vedou k vědecky hodnotnějším výsledkům. Je totiž velmi důležité mít konkurenci. A to platí i v oblasti sociologie. Proto se v následujících odstavcích seznámíme se Školou brněnskou a Školou pražskou, které reprezentují sociologické směry, tak i instituce vzdělávací a výzkumné. Pražská sociologická škola je spojena s Univerzitou Karlovou v Praze či Akademií věd

ČR.

Mezi

její

nejvýraznější

persony

patří

bezesporu

Tomáš

G. Masaryk, kterého zná většina českých občanů spíše jako prvního československého prezidenta.

Avšak byl i významných sociálním filosofem, zastáncem pozitivismu,

psychologizující tendence a kritik marxismu. V sociálním vývoji byl optimistou (tvrdil, že vývoj směřuje k větší svobodě a demokracii), a na českou sociologii nezapůsobil vlastní teorií, ale poukazováním na oblasti, kterými se má naše sociologie zabývat. Byl kritizován za psychologizující tendence a zdůrazňování individuálních hledisek v sociální skutečnosti. Jeho díla jsou například Česká otázka, Naše nynější krize, Otázka

sociální, Rukověť sociologie a mnoho dalších. Dalším významným sociologem a zároveň prezidentem byl Eduard Beneš. Byl následovníkem Masaryka, kritikem marxismu a zastáncem pozitivismu. Ve svých dílech se zaobíral politickým stranictví, alkoholismem, dějinami sociologických ideí. Díla E. Beneše jsou například: Stranictví. Sociologická studie, Válka a kultura, Otázka národnostní. Břetislav Foustka, který byl prvním profesorem sociologie Pražské sociologické školy, je představitelem sociologie se zaměřením na sociální politiku, děti a mládež, práci a nezaměstnanost, zločinnost, alkoholismus či postavení žen ve společnosti. Čtenář si může vyhledat jeho dílo jako například Sociální politika, Abstinence jako kulturní problém, Pro zdraví a zdatnost naší mládeže. Dalším českým představitelem byl Josef Král, pozitivista a autor díla Stručný nástin dějin československé sociologie. Jeho tvůrčím počinem jsou dále Vztahy sociologie k psychologii a pedagogice nebo Sociologické základy pedagogiky. Brněnská sociologická škola vychází spíše z kritického rozboru sociálních zkušeností. Klade větší důraz na hodnotovou angažovanost sociologie a na její spíše strukturálně funkcionalistické pojetí. Mezi představitele patří Inocenc Arnošt Bláha, funkcionalista, zakladatel Sociologické revue a průkopník myšlenky poznání společnosti

prostřednictvím

výsledků

výzkumů.

Tvrdil,

že

sociální

činnost

je pod tlakem norem (asimilace, prosazování sebe sama a spolupráce). Zastával názor, že sociální konsenzus je tam, kde se funkce podílejí na jeho udržování. Jeho díly jsou kupříkladu Město, Sociologie sedláka a dělníka, Sociologie dětství, Sociologie inteligence. Emanuel Chalupný jako zástupce systematické sociologie se svými výzkumy zaměřoval na prostředí, věk, rasu, pohlaví, demografii, sociální tlaky, sociální stavy v dílech Národní povaha česká, Sociologie a školy, Sociologie pro každého a dalších. Josef Ludvík Fischer pojímal sociologii strukturálně funkcionalisticky a věnoval se především sociální podmíněnosti poznání a lidských hodnot. Kritizoval Masaryka, který dle něj sociologii pojímal příliš staticky. Jeho díla jsou Glosy k české otázce, Krize demokracie nebo Politika a stranictví.5

5

PETRUSEK, M. Základy sociologie. Praha: Akademie veřejné správy o.p.s., 2009. Str. 11-14

Československá krajina nabízí mnoho dalších odborníků, autorů-sociologů, které bychom neměli opomenout, těmi mohou být: Otakar Machotka, Jan Mertl, Emanuel Rádl, Antonín Uhlíř, G. A. Lindner, A. Gellner, V. Bělohradský, J. Kellner, J. Jandourek , I. Možný, P. Mareš, J. Šiklová, M. Disman, M. Petrusek a mnoho dalších.

Obsah

Cíle Po prostudování této kapitoly a příslušné doporučené literatury dokážete: -

charakterizovat genezi oboru,

-

rozlišit typy rodin v čase,

-

vyjmenovat

nejdůležitější

předchůdce,

tak

i

současníky

sociologie

jak v zahraničí, tak i v zemi české včetně jejich nejznámějších děl, -

všechny zmíněné autory umět zařadit do správného období z hlediska času, země původu.

-

definovat pojem Frankfurtská škola, Chicagská škola, Brněnská sociologická škola, Pražská sociologická škola.


Masaryk,

-

Comte

-

Giddens,

-

Pareto,

-

Šiklová,

-

Durkheim,

-

Frankfurtská škola,

-

Chicagská škola,

-

Brněnská sociologická škola,

-

Pražská sociologická škola.


kdo je otcem zakladatelem sociologie?

-

co je to geneze a čím se v sociologii vyznačuje?

-

jaký je rozdíl v rodině jako primární skupině v čase?

-

kdo a odkud jsou předchůdci sociologie?

-

kdy vznikla sociologie?

-

vyjmenujte evropské sociology včetně jejich významných děl?

-

kdo byl T. G. Masaryk a čím se zabýval v oblasti sociologie?

-

co je to Frankfurtská škola a čím se zabývala?

Souhrn V této kapitole jsme charakterizovali genezi oboru sociologie z hlediska času, místa a připodobnění k vývoji rodiny při transformaci z tradiční na moderní a posléze na postmoderní. Vyjmenovali jsme přechůdce spojené se vznikem oboru, tak i zástupce na světové či domácí scéně, včetně jejich autorských děl, které se staly nejvýznamnějšími v této vědecké disciplíně. Definovány byly sociologické myšlenkové proudy například Frankfurtská škola, Chicagská, ale i Brněnská a Pražská sociologická škola.

Literatura JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Kap. 1.5 Zakladatelé české sociologie. Praha: Portál, 2003. Str. 33 – 36. KELLER, J. Úvod do sociologie. Kap. I. Sociologie jako produkt krize. 4. vyd. Praha: SLON, 2004. Str. 8 – 19. MACHONIN, P. K sociologii v období normalizace. Praha: Sociologický časopis, 2004, vyd. 40, č. 40, str. 642-650.

Student se seznámí s internetovým portálem Sociologického časopisu na webové stránce http://sreview.soc.cas.cz/cs/page/10-o-titulu a vyhledá si příspěvek od českého či slovenského sociologa. Student se seznámí s portálem Masarykovy české sociologické společnosti na webové stránce http://www.ceskasociologicka.org/.

Student vyhledá tematický článek, příspěvek z konference či kapitolu v knize o pojmu sekularizace v odborné databázi (například EBSCO, JSTORE a jiné doporučené databáze Vědeckou knihovnou UJEP v Ústí nad Labem na webové stránce http://knihovna.ujep.cz/)

4 SOCIOLOGICKÁ IMAGINACE, SEBEPOZNÁNÍ A ZÁKLADNÍ TEORETICKÉ PERSPEKTIVY 4.1 Sociologická imaginace, sebepoznání Sociologická imaginace je hlavním cílem a smyslem sociologického poznání. C.W Mills definuje sociologickou imaginaci jako schopnost vidět, do jaké míry jsou osudy lidí důsledkem jejich rozhodnutí a nakolik jsou součástí problémů celospolečenských. Je to určitá schopnost člověka, který je s to vyvolávat v mysli představy či „obrazy“ o sociální situaci, sociálních vztazích apod., vztahujících se k sociální realitě a společnosti všeobecně. Představa se může vázat k předchozí zkušenosti, vzpomínku, ale schopný sociologický tvor je může různě přetvářet a vytvářet v rámci nové představy, díky své fantazii. Imaginace je podstatnou složkou lidské duševní činnosti, zejména umělecké, ale často i praktické: člověk, který se chystá něco udělat, obvykle začíná představou hotové věci (postupu a podobně). Také ve vědě je často představa prvním krokem k vytvoření hypotézy, k naplánování experimentu. Giddens tvrdí, že imaginace je schopnost odmyslet se od obvyklé rutiny běžného života (ve smyslu zpochybňování samozřejmých interpretací jevů). Dalšími hlavními cíly a smysly sociologického poznání jsou dnes: -

odhalování možných důsledků záměrných opatření

-

nástroj pochopení jiných kultur: Každá kultura je určitou formou přežití lidí v určitém prostředí. Kultury jsou rovnocenné a jednání příslušníků jiných kultur je třeba rozumět (umět vysvětlit) z hlediska jejich kultury a nikoli naší. Pokud vkládáme vlastní kulturní hodnoty do kultury cizí a kritizujeme je, jde o takzvaný egocentrismus. Neboli hodnocení kultury cizí na základě kultury vlastní.

-

sebepoznání

Sebepoznání. Abychom lépe rozuměli životu, okolí, společnosti a chápali jej, je poznávání sebe sama nezbytnou součástí či prvním krokem každého. Pouze poctivé

sebepoznávání vede k porozumění, k moudrosti a k hlubokému pochopení podstaty života samého. Poznávat sebe sama je učení porozumění tomu, co se myšlenkově i pocitově odehrává uvnitř mě samotného a co v daný okamžik v jakékoliv konkrétní situaci v běžném životě cítím, myslím, a jaký postoj v dané situaci vytvářím. Pouze když pochopíme sami sebe, můžeme se do druhých vcítit a představit si osudy druhých, vliv společnosti a ostatní sociální faktory či sociální jevy.6

4.2 Základní teoretické perspektivy Sociologie je věda teoretická a empirická. Teorie je tvrzení nebo soubor několika tvrzení, která považujeme za pravdivá. Hlavním charakteristickým znakem je povinnost nebýt v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů, konzistentnost. Jestliže tomu tak není, dochází k výzkumům, které vyvracejí stávající teorie a verifikaci teorie nové. Protikladem teorie je zkušenost, praxe. Určuje společnost jednání lidí, nebo je uspořádání společnosti výsledkem jednání lidí? Tím se zabývá objektivismus.

Tento myšlenkový teoretický proud tvrdí,

že lidé jsou součástmi soukolí dějin či systému a jednají pod tlakem společenského řádu. Pozornost je zaměřena na systém, struktury, které řídí jednání lidí. Jde o tradiční perspektivu, která vychází z teorie pozitivismu a přístupu sociálních teorií, přírodních a objektivně reálných (např. strom – barva, výška). Představiteli, objektivisty jsou Comte, Durkheim, Marx, kteří vidí individuum jako produkt společenského řádu. Opakem objektivismu je intepretativismus. Tato perspektiva je založena na tvrzení, že člověk je postaven do daných společenských vztahů, vidí ho jako aktivní subjekt, který na základě interpretace jedná. Jde o interpretaci, pohled člověka, jak on sám vidí instituce, společnost, která je výtvorem těch, kdo v ní žijí. Nezpochybňuje objekt z hlediska chování či jednání. Není důležité jaká realita je, ale jak jí člověk interpretuje. 6

MILLS, Ch. W. Sociologická imaginace. Kap. 1. Příslib. Praha: SLON, 2008. Str. 7-29.

Představiteli tohoto pohledu jsou například fenomenolog Husserl, Schutz nebo Weber, který tvrdí, že společenský řád je nezamýšlený důsledek sociálního jednání konkrétních lidí. Kdy sociální jednání je činnost, jíž přisuzujeme význam s ohledem na druhé. Je uspořádání společnosti v zájmu všech nebo jen některých? Touto otázkou můžeme začít vysvětlovat funkcionalismus. Ten představuje postoje ke společnosti jako systému institucí, které slouží všem. V pozadí sociálního řádu je všeobecný souhlas

vzniklé

(konsensus),

konflikty

signalizují

pak

poruchy

v systému,

ve kterém je normálně konsensus. Představiteli funkcionalismu jsou Parsons, Comte či Durkheim, kteří spatřují společnost jako organismus, s jednotlivými částmi, které mají své funkce a spojitost navzájem. Jakmile přestane fungovat jedna část, naruší část další. Klíčovou roli zde hrají sdílené hodnoty a normy, především souhra a společenský souhlas.

Konfliktualismus

je

teoretickou

perspektivou

vypovídající

o

konfliktech,

které jsou přirozené, všudypřítomné a neodstranitelné ze života člověka. Dají se však regulovat a ve své podstatě jsou pozitivní tím, že vedou ke změně, k vývoji či k revoluci. Avšak určitá míra konsensu je nutná. Svět v jednotném souhlasu neexistuje, stejně jako svět bez konfliktu, proto je nutné uvědomit si tento stav jako signál nutnosti změn. Výklad a řešení konkrétních problémů vyžaduje hledání zdrojů souhlasu společnosti, jindy i konfliktu.

Představitelé Marx a Weber mluví

též o konfliktu ve svých dílech. Uvádí, že společenský řád zvýhodňuje část společnosti proti ostatním, což vede ke konfliktu (buržoasie stojící proti proletariátu) vidíme, že každé uspořádání společnosti je pro některé výhodnější a pro jiné méně. V pozadí sociálního řádu stojí konflikt, ať už latentní či manifestní. Proto je nutné vytvářit konkurenci, která je užitečnou formou konfliktu (takovým příkladem může být již výše zmíněná Pražská a Brněnská sociologická škola).7

7

tamtéž, str. 31-57.


definovat pojem sociologická imaginace,

-

definovat pojem sebepoznání,

-

vyjmenovat základní teoretické perspektivy a charakterizovat je,

-

vysvětlit, co je to konflikt a k čemu je užitečný.


imaginace,

-

sebepoznání,

-

teorie,

-

empirie,

-

perspektiva,

-

funkcionalismus,

-

interpretativismus,

-

objektivismus,

-

konfliktualismus.


co je to sociální imaginace? Uveďte příklad.

-

co chápeme pod pojmem sebepoznání?

-

jaký je rozdíl mezi teorií a empirií?

-

jaké teoretické perspektivy v oblasti sociologie známe?

-

co je to konfliktualismus a kdo ho reprezentuje?

-

je konflikt k něčemu užitečný?

-

co je to objektivismus a čím je charakteristický?

Souhrn V kapitole čtvrté jsme se seznámili se sociální imaginací jako nejdůležitější vlastností každého sociologa či studenta sociologie, dále s pojmem sebepoznání, které v imaginaci a oblasti sociálních věd hraje stěžejní roli. Rozčlenili vědeckou disciplínu

sociologii

na

teoretickou

a

empirickou

část.

V teoretické

části

jsme charakterizovali teoretické perspektivy – interpretativismus, objektivismus, funkcionalismus a konfliktualismus.

Literatura MILLS, G. W. Sociologická imaginace. Kap. 7 Rozmanitost lidstva. Praha: MF, ed. Ypsilon, 1966. Str. 144-154. PETRUSEK, M. Základy sociologie. Kap. 4 Jak se stáváme lidskými bytostmi. Praha: Akademie veřejné správy o.p.s., 2009. Str. 47-70.

Student navštíví internetovou verzi Biografu – časopisu pro biografickou a reflexivní sociologii.

5 SPOLEČENSKÉ NORMY 5.1 Společenské normy Norma je pravidlo, které reguluje chování v každé společnosti a vytváří sociální řád. Může být prosazováno nepsaným způsobem samostatně (příkladem může být vhodné a čisté oblečení do divadla, do školy, k lékaři, dobré mravy v knihovně, v autobusu) nebo může být dané psané, kontrolou (silniční kontrola, policie při demonstracích, soudní přelíčení). Společná pravidla vytváří společenský konsensus, souhlas většinové části společnosti, která tato pravidla bere za své a dodržuje je. Jakmile se jim snaží někdo vědomě či nevědomě vymanit, snaží o sankcionování takového chování. Normy však nejsou statické a jsou charakteristické svou dynamikou v čase a kultuře. Příkladem proměny v čase je otroctví, které v dobách Antiky bylo zcela běžné, zatímco dnes je tvrdě trestáno zejména v rozvinutém světě. V rozvojovém světě demokratická pravidla a legislativní podmínky nedosahují takové šíře a kvality, proto je například dětská práce v některých státech Afriky zcela běžnou, tradiční, společensky přijímanou. Proměnu norem v kultuře uvedeme na příkladu České republiky a přístupu jejich občanů k pití alkoholu. ČR je vyhlášenou zemí, kde se užívá nadměrného množství alkoholu na osobu, a svým dominantním postavením předčí i požívání alkoholu ve státech jako je Austrálie či jiné velké státy. Proč? Odpověď je jednoduchá. Chmel máme v krvi. Pivo je tradiční nápoj, ke kterému se pojí polevující pravidla, a proto ho seženeme ve kterýkoliv den, měsíc, tak i hodinu a to kdekoliv, na vesnici, i ve městě. Zcela opačným příkladem jsou severské země, např. Švédsko, které dodržuje odlišná pravidla. Tato země má prohibiční sklony, je takřka nemožné popíjet se každý den v restauračních zařízeních, barech, doma, na ulici, jako je tomu právě v české krajině. Porovnáme-li evropské země například se zeměmi, konkrétně vyznávající islám, jsou popíjející alkohol odkázání peklu. 8

8

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 8 Konformita a deviace. Praha: Argo, 1999. Str. 184- 226

Dalšími příklady dynamiky norem uvedeme na tématu sexuality v západní kultuře. Vztah k sexualitě byl dlouhá staletí pod tlakem náboženství (křesťanství), v některých zemích je pod tlakem dodnes. Zástupci náboženství tvrdili například, že: -

Aktivita nesouvisející s rozmnožováním vede k tělesnému postižení.

-

Onanie způsobuje slepotu, šílenství, srdeční choroby.

-

Orální sex způsobuje rakovinu.

-

Ctnostná žena nemá mít zájem o sex, má sex brát pouze jako povinnost.9

Ani Desatero přikázání, ale ani jiná nenáboženská, společenská pravidla, nepřiměla lidstvo k omezení různorodých deviací. Mezi takové patologické jevy můžeme zařadit prostituci či odlišné sexuální formy.

Zatímco se mnoho zadaných pánů či žen

na veřejnosti vystupují jako monogramní partneři, v soukromí prováděli pravidelně styk s prostitutkami či prostituty. Někteří měli i milenecké poměry, ze kterých se časem staly společností respektovaní partneři. Dostáváme se tedy do situace, kdy existující normy, které jsou platné „jen tak na oko“. Například může existovat v české společnosti nepsaná norma, že prostitutky jsou hříšnice a neměly by prodávat své tělo a ti, kteří prostituce využívají, bývají nemocní lidé. Existuje-li takové nepsané pravidlo, i tak prostituce po staletí existuje a existovat bude. Proměna normy v čase platí i pro erotické scény. Dříve byl vrcholem erotického odhalení nahé rameno ve filmu, což bylo pro tehdejší společnost zcela nepřijatelné. Dnešní svět disponuje nejbohatším spektrem sexuálních odchylek na všech možných nosičích. Pornografický průmysl se dokonce stal nejvýdělečnějším odvětvím hned po prodeji zbraní a drog. Rozdíly ve společenských normách v kultuře a čase zároveň platí pro sexualitu jak na veřejnosti, tak pro skutečné jednání v soukromí. V demokratických USA existují zákony zakazující orální a anální sex. Dojde-li k takovému styku, může být účastník tvrdě potrestán. Stejné pravidlo platí i pro homosexualitu, která je v mnoha vyspělých státech respektována, a naopak v některých státech brána jako stále sodomie. Typickým příkladem je nedávné uveřejnění zákazu propagace homosexuality na veřejnost v Rusku, zejména v době olympiády. Jen málo sportovců se vyjádřilo negativním postojem a sportovního svátku se neúčastnili.

9

tamtéž

Kam se normy v sexualitě posunuly, můžeme usoudit z následujících termínů: -

antikoncepce,

-

pornografie,

-

ženská hnutí,

-

polygamie,

-

bisexualita,

-

sex seniorů,

-

homosexuální turismus,

-

registrované partnerství.

Abychom mohli hlouběji pochopit pojem norma, budeme na několika pojetí se je snažit explikovat: -

statistické o většinové pojetí norem je chápáno jako normální, o čím více je cokoliv odchýleno od normy, tím více je obdivováno (sportovec) či zatracováno (terorista) o setkáváme se i s pojmem norma mediální, kdy médium (například televize, rádio, internet) je tvořitelem norem, které společnost dodržuje.

-

ideální o zkresluje realitu, o nikdo neví, co je ideál (pro někoho je znalost čtyř světových jazyků norma, tudíž většina populace je mimo normu).

-

funkční o skupinové normy kladené na jedince

-

individuální o subjektivní pojetí, co je normou závisí na osobnosti člověka (jeho intelektu, vzdělání, charakteru, zkušenosti)

-

sociální o prosazovány těmi, kteří mají prostředky (moc, peníze, manipulace)

-

osobní o vlastní normy například v oblasti oblékání, hygieny.

Normy můžeme kategorizovat též: -

dle vztahů o právní: zákony, ústava, vyhláška aj. o neprávní: zvykové, tradiční, politické, estetické, morální

-

dle způsobů reglementace o zakazující (zákaz stání) o přikazující (jednosměrná ulice)

-

dle formální stránky o formulace v zákoně (odsouhlaseno legislativci) o nepsané pravidlo (neuvedené ve formálním dokumentu)

-

dle rozsahu sociálních subjektů o obecné: platí pro všechny (příspěvek rodičovský) o partikulární: pouze pro někoho platí (politikům často prochází nejzávažnější přečiny)

-

sociální normy o mravy (morálka) o společenské zvyky (obyčeje - co se nesluší či sluší) o zákon (institucionalizované normy – zákoník práce) o tabu (nejsilnější projev odporu – incest, kanibalismus aj.)10

10

tamtéž

5.2 Sociální deviace

Deviací chápeme každou odchylku od normy, která může být: -

negativní: alkoholismus, drogová závislost, týrání, vandalismus aj.

-

pozitivní: abstinence, vegetariánství, nekuřáctví aj.

Odchylka je každé porušení normy či skupiny norem, nerespektování požadavků skupiny či jedince. Deviace jsou ve všech společnostech, neexistuje „zdravá“ společnost.

Odchylky od norem rozlišujeme: -

dle hledisek o oblast sociálního života, v niž deviace vzniká (ekonomika, politika, právo, mravní a etická oblast – uzákonění pravidel, vyhlášky, zákonodárství) o povaha sankce, již je porušení normy stíháno (uvěznění, poprava, závislé na rozlišnosti kultur – př. nevěra v ČR a arabských státech se trestá odlišně. V ČR například rozvodem, zesměšněním, opačně i chválou a zlepšení postavení v komunitě, v zemích islámu může být takové chování

důvodem

usmrcení

např.

ukamenováním,

bičováním,

vyobcováním) o stupeň rozšíření (kolika jedinců, komunit, společností se týká, u velké části

společnosti

mohl

komunistický

režim

vypěstovat

postoj

„co je doma, to se počítá“) o sociální skupiny a kategorie, v nichž je nejčastější (kriminalita bílých límečků, mladistvých, vlád).

-

dle druhu o sociální – význam v oblasti vztahů mezi lidmi

o nesociální – neovlivňují živé předměty, ale mohou zasáhnout částečně do sociální oblasti (rozbitá výloha, hněv majitele krámu) o latentní – skryté v prostředí, nepovažovány za deviaci (polygamie) Deviace jsou odchylkami od norem, pravidel, které si stanovuje společnost na základě konsensu a tolerančního limitu. Jedná se o schopnost a ochotu společnosti či skupiny tolerovat určité formy, způsoby a intenzitu chování, které vybočuje z obecně přijaté sociální normy. Například požívání alkoholu v ČR a v muslimských zemích nebo USA.

Toleranční kvocient (Lemert, 1951) stavuje poměr mezi množstvím

deviantního chování v komunitě a její ochotou takové chování tolerovat (proměnnost v čase a místě). V Nizozemí je například široké pole individuálních svobod, tudíž vyšší tolerance

k deviacím.

Důsledkem

je

evidence

násilných

kriminálních

činů,

jejichž počet je nízký. Zatímco v Latinské Americe jsou individuální svobody omezeny a obyvatelstvo se chová zcela opačně - procento násilných trestných činů je vysoké. Ve společnosti se též můžeme setkat s tzv. semideviacemi. Jedná se o formy chování, které nejsou pro společnost či skupinu přijatelné, ale ani zcela nepřijatelné Existují tam, kde působí více norem současně (v určité situaci přijatelná, ale v jiné nikoliv) a netrestají se. Příkladem je špatné parkování, překročení rychlosti. Vysoký výskyt semideviací vede k normativní erozi – přílišné uvolnění norem, obzvláště pokud normy nedodržují např. veřejní činitelé, kteří normy sami nastavují. To vede ke ztrátě důvěry v autority. Existuje-li společenské pravidlo, jeho dodržování musí být kontrolováno. Mluvíme o sociální kontrole. Jsou to formální i neformální mechanismy ochraňující společnost před narušiteli za účelem udržet sociální konsensus. Neformální instituce je například rodina, známí, sousedé, kolegové. Rodina a její výchova je základem socializace jedince a dodržování norem a vytvoření pozitivního systému hodnot. Formální instituce jsou zřízeny s cílem vymáhat a dozírat na dodržování norem platných v dané společnosti (policie, justice, správní úřady). Justice svou legislativní mocí uplatňuje sankcionování za trestní činnost jedince. Příliš silná kontrola může být sice úspěšná v boji se sociálně patologickými jevy, avšak nese prvky totalitní společnosti („Kontrola toho, zda si lidé myslí, co si mají

myslet“) Příliš slabá kontrola vede k výskytu sociálně patologických jevů, rozpadu struktury a konsensu ve společnosti a obavám lidí, kteří mohou inklinovat k různým extrémním postojům. Co je však optimální míra kontroly? Kdo nás může kontrolovat a jaké má na to právo? Je kamerový systém ve městě ještě na ochranu osobnosti nebo může být zneužit? A co tradiční hodnoty? Dochází ke krizi v rodinách, ve školách? Pokud někdo nedodržuje pravidla hry, které si společnost nastavila, přichází sankce, které podporují konformitu. Jsou formální, tedy psaná jako zákony, vyhlášky, předpisy nebo neformální, nepsaná jako dobré mravy, etika. Pokud pravidla dodržujeme, dostává se nám sankcí pozitivních jako odměna (povýšení, vyznamenání, finanční přilepšení), v opačném případě jsme sankcionováni negativně a jsme potrestáni (ve formě kritiky, pomluvy, popravy, uvěznění, finanční pokuty, prospěšné práce).11 Stejně jako normy, tak i sankce se vyvíjejí v čase a kultuře. Zločin, což je chování porušující zákon, je trestný čin. V minulosti byly nejtvrdší tresty při provinění náboženské povahy, proti majetku panovníka či šlechty (kacířství, svatokrádež, rouhání, pytlačení), každý trest měl většinou své obecenstvo. Zločiny byly řešeny i krevní mstou: vraždou druhého (finanční odplata či usmrcení vraha rodinou zavražděného). Poté byly společností vymyšleny šatlavy, ty však dle historických pramenů fungovaly s uvolněnou atmosférou (bylo zcela běžné, že odsouzení, věznění měli na blízku ženy, víno i zpěv) . Cejchovalo se žhavým železem, bičovalo se, věšelo, nabodávalo na kůl, vhazovalo do jámy s medvědy, zašívalo do pytle s hady, kočkami, kohouty, shazovalo ze skály na kamení, do moře, na oštěpy, zazdívalo za živ, byla vynalezena španělská bota, roubík, lámací kolo, kříž, nůž, bič. Druhy trestů a zejména trestů smrti jsou dokonale popsány v knize Historie trestu smrti12, kde se čtenář dočte o 137 typech trestů smrti. V tomto směru lidskou zlobu a pomstu nedokáže nikdo a nic překonat. Dnes

i

v rozvinutých

zemích

existuje

humanizace

trestů

v institucích

pro resocializaci, jako je vězení, léčebny, ústavy. I tak se setkáváme s informacemi, nalezneme země, propagující svoji demokratizaci, spravedlnost a vyvinutý smysle pro ovládání světa, ale stále v nich panuje trest smrti (takovým příkladem může být 11

tamtéž MONESTIER, M. Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od starověku po současnost ve světě i zemích českých. Praha: Rybka Publishers, 1998. 12

USA či Irán). Elektrické křeslo, smrtelná injekce, oběšení. Bezbřehá nabídka možností usmrcení či fyzického poškození je poskytována i v současné době.


definovat pojem norma a rozdělit ho dle druhů,

-

uvést typické příklady k psaným a nepsaným, formálním a neformálním normám,

-

vyjmenovat typické sankce při odchýlení,

-

definovat pojem deviace, semideviace

-

charakterizovat toleranční limit a uvést příklad,

-

uvést na příkladu vývoj norem v čase, kultuře.


norma,

-

sankce,

-

toleranční limit,

-

deviace,

-

semideviace,

-

toleranční kvocient,

-

formální,

-

neformální,

-

trest.


co je to norma a jaké známe druhy? Uveďte typické příklady.

-

co je to toleranční limit? Uveďte typické příklady.

-

co je to sankce, jaké máme druhy? Uveďte typické příklady.

-

uveďte typické příklady vývoje norem v čase a kultuře.

-

co je to zločin a jak se vyvíjelo jeho potrestání.

Souhrn V páté kapitole se čtenáři seznámili se společenskými normami, jejich druhy včetně uvedených typických příkladů. Odchylky od norem, které jsme stručně charakterizovali a doplnili příklady tolerančních limitů, byly propojeny se sankcemi. Student se seznámil s proměnou norem z hlediska času a kultury. Byl vysvětlen pojem semideviace a nebyl opomenut zločin, jeho potrestání z hlediska času, tak i kultury.

Literatura GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 8 Konformita a deviace. Praha: Argo, 1999. Str. 184226 MONESTIER, M. Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od starověku po současnost ve světě i zemích českých. Praha: Rybka Publishers, 1998.

Student shlédne čínský dokument o jednom z nejsledovanějších televizních pořadů v čínské

televizní

historii

Rozhovory

před

popravou

dostupné

na

webu

http://www.csfd.cz/film/324188-rozhovory-pred-popravou/. Student porovná úroveň trestů v Číně a v ČR.

Student shlédne krátké video o létající vypreparované kočce a zamyslí se nad normami evropského kontinentu, normami tvůrce a normami vlastními. Dostupné na webu: http://www.youtube.com/watch?v=-HnwhGgsgXc&feature=fvwrel

6 SOCIALIZACE, SOCIÁLNÍ INTERAKCE 6.1 Socializace Socializace je celoživotní proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Je prostředkem učení. Při úspěšné socializaci si individuum vyvíjí a učí: -

Sociální normy

-

Hodnoty

-

Sociální role

-

Vystupování

Socializace probíhá celý život, v rámci kterého se vyvíjí lidská osobnost k proměnám (od novorozeněte po kulturní bytost), jde tedy sociální učení, kulturní programování.

Druhy socializace jsou: -

primární o dochází k ní v rodině a končí s uzavřenou individualizací jednotlivce. Normy přijaté v kruhu rodiny platí jako stabilní, ne však statické, neměnné.

-

sekundární o dochází

k ní

v jiném

prostředí

než

rodinném,

ve

společnosti

(škola, vrstevníci, ostatní komunity a instituce).

-

terciární o v dospělosti neustálou interakcí se sociálním okolím.

Pohlaví ovlivňuje zásadně socializaci, protože již od narození se učíme mužským a ženským rolím (mnozí z nás jsme se na základní škole potkali s rozdělením spolužáků během školní výuky - dílny pro chlapce, šití a vaření pro děvčata). Obrovský vliv mají sociální faktory, se kterými se můžeme setkat v rodině, kdy nám rodiče říkávají „kluci si nehrají s panenkami. Kluci nepláčou.“, média, že „správná holka nosí růžové šaty, hraje si s Barbie, má vybělený chrup“). Už od narození nám společnost určuje, co budeme nosit na sobě, jaké barvy musí mít oblečení, jaké jsou chlapecké a dívčí

hračky. Při čtení pohádek nás rodiče plní genderovými informacemi v příbězích, kde jsou často mužské postavy, které mají významnější roli, zažívají dobrodružství, jsou hrdinové, králové a ženské postavy jsou spíše pasivní, vaří mužům, čekají na návrat, mají imaginární charakter - jako jsou víly, ježibaby, ženy v domácnosti. Ne každý proces socializace je zdravý, správný. Proto dochází k takzvané resocializaci, která je charakteristická rozpadem dosud přijímaných hodnot, vzorců chování a přijetím nových, zcela odlišných. V závažných případech je vynucená: například když instituce omezují lidskou svobodu (léčebny, vězení, kasárny), může však být i dobrovolná (sekta, bytí v náboženské skupině, komunita). Socializace, která je sociálním učením, má své formy: -

přímé posilování učení odměnou a trestem. o Žádoucí a odměněné chování je fixováno o Nežádoucí chování je trestem potlačováno.

-

Napodobování (imitace) o jiného člověka, kterého si jedinec váží (učitel vzorem svým žákům) o dcera kopíruje chování své matky (stejně používá make-up).

-

Identifikace o převzetí pozorovatelných způsobů chování referenční osoby (model).13

6.2 Sociální interakce V následující kapitole se budeme věnovat několika zásadním tematickým oblastem, které se v sociologické oblasti nesmí opomenout. Jedná se o osobnost, sebepojetí či modální osobnost, status, role. Individualita osobnosti je předpokladem i výsledkem procesu socializace, včleňuje se do konkrétně historických a společenských vztahů a interiorizuje14 je. Modální 13

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 2 Kultura, společnost a jedinec- Socializace. Praha: Argo, 1999. Str. 39- 42.

osobnost charakterizuje příslušníka dané kultury s jejími rysy a vlastnostmi. Je způsobena i faktem vnucováním určitých sociálních hodnot společností. Pojem "modální" je odvozen od statistického pojmu “modus“. Je to vyjádření nejčastějšího výskyt určitého jevu. Jedinec postupně přechází z role objektu socializace do role subjektu socializace. Důležitým termínem je status. Status je postavení jedince ve společnosti – sociální struktuře. Pod tímto pojmem si můžeme představit úctu nebo prestiž, která vymezuje práva, povinnosti. Vztah mezi statusy vymezuje sociální role, které jsou sociálně definovaná očekávání, jimiž se osoba s určitým statusem nebo sociálním postavením řídí. Definice, tak i názvosloví, má divadelní charakter. Protože život je jedno velké divadlo. Život je jako hra a role jako způsob jednání. Používáme kostým dle situace, ve které se nacházíme (oblek používáme v případě obchodní akce, plesu, místa, kde se sluší být dobře oblečen. Tepláková souprava v případě, že jdeme běhat, nebo uklízet, zkrátka vykonávat činnosti, kde nemusíme klást důraz na svůj zjev). Prostředí, ve kterém hrajeme svou hru, je jevištní oblast, ať už je to formální prostředí (večeře s obchodním partnerem v luxusní restauraci) nebo zákulisní, neformální prostředí (vytírání podlahy během úklidu doma). Sociální interakce je vzájemné působení jedince, skupiny na druhé kolem sebe. Strukturují a utvářejí chování prostřednictvím neverbální či verbální komunikace. Důležitost hraje v interakcích zejména kultura, která může v každé společnosti vyjadřovat zcela odlišné hodnoty (například existují země, kde přikyvování znamená „NE!“, zatímco v české krajině souhlas.) Základní formy známe v podobě kooperace či konfliktu (kompetice) a má podoby formální (rodina) nebo neformální (večírek).

Druhy interakce známe: -

přímá: face to face (tváří v tvář)

-

nepřímá: skrze médium (při komunikaci na Facebooku)

-

záměrná: úsilí a vliv vychovat (rodiče, učitel)

-

nezáměrná: každodenní vliv v neformálních situacích (v autobuse s cizí osobou)

14

zvnitřňujeme

Během komunikace dochází k základním chybám -

halo efektu,

-

projekci,

-

předsudkům,

-

stereotypům,

-

prvnímu dojmu.

Procesy sociální interakce jsou základním problémem každé společnosti (např.

kdy

socializace

určitého

jedince

neproběhla

správně

a

nedokáže

se tak přizpůsobit normám běžného soužití). Sociální interakce a komunikace jsou dva ze základních předpokladů pro vytvoření procesu socializace individua. Každé individuum má sociální vztah, který je základním aspektem života, vztahem mezi příslušníky téhož druhu, kteří se znají face to face, které propojují vzpomínky, představy. Rozhodující prvek je sociální akt (například vztah matka trestající dítě). Raná zkušenost dítěte v oblasti sociálních vztahů je důležitá pro další duševní vývoj dítěte, a tedy pro utváření jeho osobnosti. Mezi pojmy kapitoly patří i sociální konflikt, je to osobitý způsob vyvolávající neshody. Je to střetnutí dvou protichůdných sil, snah a tendencí. Konflikt má mnoho podob: -

Intrapersonální (vnitřní konflikt jednoho člověka),

-

Interpersonální (konflikt mezi dvěma lidmi),

-

Skupinový (jedince a skupiny v rámci této jednotky),

-

Meziskupinový (konflikt více skupin).

Konflikt není pouze negativum. Obrací pozornost k našim vztahům, nutí nás myslet na bližní, na sociální prostředí. Koheze, kooperace, rivalita, kompetice. Všechny tyto výrazy jsou spojené s interakcí a komunikací. Na základě modelové situace vysvětlíme interpersonální konflikt: -

Oba chtějí totéž (dva chtějí psát na jednom počítači),

-

Zájmy se částečně překrývají (jedno auto na dva zaměstnance se zájmem o schůzku v rozdílných místech),

-

Každý chce něco úplně jiného (rozlišné cíle).

Praxe strategie řešení konfliktu: -

soupeření - (rivalita),

-

soutěž (kompetice) je nulové řešení (jeden získá to, co druhý ztratí),

-

spolupráce (kooperace, koheze) nenulové řešení (zisk pro oba zúčastněné).15

Obsah


charakterizovat pojem socializace,

-

definovat resocializace a uvést typický příklad,

-

definovat pojem role, status, sociální konflikt, konsensus, interakce.

Pojmy k zapamatování Seznam důležitých pojmů a hlavních bodů, které by student při studiu tématu neměl opomenout.

15

-

sociální interakce,

-

sociální konflikt,

-

konsensus,

-

role,

-

status,

-

socializace,

-

resocializace,

-

koheze,

-

rivalita,

-

kooperace.

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 4 Sociální interakce v běžném životě. Praha: Argo, 1999. Str. 85- 108.


jaký je rozdíl mezi socializací a resocializací?

-

uveďte typický příklad extrémních případů socializace u lidského jedince.

-

co je to sociální interakce?

-

jakou roli hraje komunikace v interakci z hlediska kultury?

Souhrn V rámci této kapitoly se čtenář dočetl o tématech, které doprovází život každého jedince v každé společnosti. Charakterizovali jsme socializaci, její typologii, resocializaci, tak sociální role, jejich důležitost a divadelní charakter. Propojili jsme kapitolu s typickými příklady, vysvětlením sociálního konfliktu, jeho řešení, tak deskripcí sociální interakce všeobecně.

Literatura GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 2 Kultura, společnost a jedinec, Kap. 4 Sociální interakce v běžném životě. Praha: Argo, 1999. KELLER, J. Nedomyšlená společnost. Kap. Homo Sapiens a jeho rituály. Praha: Doplněk, 2008. Str. 101-117. MASARYK, T. G. Sebevražda jako masový jev. 4. vyd. Praha: ÚTGM, 2002.

Student shlédne krátké video o dítěti v rámci téma Vlčí děti a na základě získaných vědomostí o socializaci z výuky či nastudované literatury, propojí s příběhem Oxany na webu http://www.youtube.com/watch?v=qyqbnDjId7g Student shlédne film o nejznámějším vězni ve Velké Británii jménem Bronson (informace o filmu dostupné na http://www.csfd.cz/film/241260-bronson/) nebo o matkách-trestankyních na webu http://www.ceskatelevize.cz/porady/10340125794-

miminka-za-mrizemi/211382550500001/ . Student shlédne dokument o albínských domorodcích v africké Tanzánii dostupný na http://www.uloz.to/xd2Jth7/sokujici-pribehy-albinismus-dokument-avi

Student si vyhledá pojmy z tematické oblasti socializace v Aut. kol. Velký sociologický slovník, sv. I. a II. Praha: Karolinum, 1996. Student si vyhledá pojmy „zdvořilá nevšímavost“ a „nenávistná všímavost“ a seznámí s jeho základními charakteristikami.

7 SOCIÁLNÍ SKUPINY 7.1 Sociální skupiny Uskupení dvou a více lidí můžeme nazývat sociální skupinou, která má své originální vlastnosti: -

navzájem se znají,

-

komunikují,

-

společná ideologie a normy,

-

pojmenovávání dle dichotomie – „my“, „oni“

-

jasně vymezený celek,

-

interakce mezi členy,

-

společné úkoly.

Sociální skupiny klasifikujem dle několika hledisek: -

Velikost o Malé  do 40 členů,  úzké vazby,  emoce,  komunikace. o Velké  nepřímé vazby

-

Emocionální vazby o Formální  jasná organizace, struktura,  vztahy – třída, team. o neformální  přátelství,  osobní a sociální vztahy.

-

Identifikace s normami ve skupině

o Členská  pozitivně či negativně členská o Referenční  „chci tam patřit“,  například do hnutí Skinheads, do komunity skateboardistů.

-

Intimita vazeb o Primární (rodina), o Sekundární (team, třída).

-

Skupinová vazba o politické (ODS), náboženské (scientologové), profesní (účetní).

-

Vedení o Autorativní  vůdce, strach, vysoký výkon (Hitler, Mugabe), o Liberální  volnost, disharmonie, nízký výkon (prarodič), o Demokratický  „ideál“; přirozená autorita, harmonie (Havel, Masaryk).

7.2 Sociální stratifikace Sociální stratifikace představuje rozložení individuí a skupin v rámci společnosti. Pro stratifikaci je typická všudypřítomná nerovnost, kterou můžeme prezentovat na jednoduchých případech: -

muži vs. ženy (mzda),

-

mladí vs. staří (prostor v médiích),

-

menšina vs. většina (trh práce).

Sociální stratifikace je strukturovaná nerovnost mezi skupinami a charakterizuje základní systémy:

-

Otroctví,

-

kasty,

-

stavy,

-

třídy.

Otroctví je extrémní forma nerovnosti. Známým příkladem z historie může být oblast fyzické práce. Na tu si najímalo majoritní část americké populace zejména černošskou minoritu jako služebnictvo. Dodnes je segregační tendence zakořeněna především na jihu USA. Otroctví představovalo nadvládu otrokářů, kteří měli neustálý dohled nad svými otroky, které často krutě trestali. Otrokem se stal člověk, který byl zbaven všech svých práv (vyloučen z politiky, armády nebo ze společenského života apod.). Takový člověk může být připisován obdobě statku, majetku než živé lidské bytosti. Otroctví probíhá ve všech historických periodách a vyvíjí se stejně jako společnost. Tak samotný přístup k tomuto fenoménu prochází různými stádii. Zatímco v současných moderních společnostech je převážně ilegálním jevem, existují stále kultury, kde je otroctví přirozené. Vyvinulo se i postavení některých otroků, kterým bylo umožněno vydělávat peníze. Poté se sami bohatí otroci stali otrokáři, jejich chování bylo stejně krutě jako jejich původní majitelé. Kasty. Tento pojem, známý především z Indie, se vyznačuje jasnými, pro běžného Evropana těžko pochopitelnými pravidly, popisující svou skupinu jako čistokrevnou (tzv. varna a džátí). Lidé jsou rozděleni do kategorie dle prestiže. Ti nejvýše postavení v rámci kast jsou tzv. Nedotknutelní. Tato tvrdá pravidla zamezují kontakt, sňatky s jinými skupinami, s jinými příslušníky „dotknutelných“ kast. Členové společnosti tedy

tvoří

nepropustné

vrstvy.

Tuto

nepropustnost

můžeme

však

vnímat

i v jiných částech světa – takový příklad známe i v Jihoafrické republice, kdy v rámci apartheidu byla vytvořena hluboká propast mezi bělochy a černochy. Stavy je pojem propojený s feudalismem v Evropě. Dodnes existuje v různých zemích zejména s monarchií (Velká Británie, Japonsko) i bez monarchie. Stavy vyjadřují určité společenské vrstvy s různými právy, povinnostmi: -

šlechta - „urození“,

-

kněží,

-

třetí stav (nevolníci, svobodní rolníci, obchodníci, měšťané).

Chce-li kdokoliv společensky povýšit, může pouze na základě několika málo možností, a tím jsou například: -

sňatek,

-

odměna za služby,

-

koupě titulu.

Třídy, které jsou dalším typem stratifikace, jsou společenským určením formálně neomezeným, založeným na ekonomických rozdílech. Popisují rozsáhlou skupinu s obdobnými prostředky: -

vyšší o 1 % vlastnící značný majetek, třída mocných

-

střední o většina obyvatel vyspělých zemí, o vyšší střední (tzv. service class: manažeři, technici, odborné profese), o nižší střední (učitelé, zdravotní sestry, nižší úředníci).

-

dělnická o manuálně pracující, o tzv. underclass (sekundární trh-etnika, diskriminace, fluktuace).16

Paradoxem dnešní doby je, že dělník může dosáhnout vyššího výdělku než kvalifikovaný vysokoškolský učitel. Úředník může mít vyšší prestiž než praktický lékař. S třídou,

jako

společenským

uspořádáním,

je

spojena

řada

teorií.

Mezi nejvýznamnější patří teorie Marxe a Webera. Teorie Karla Marxe charakterizuje třídu jako skupinu lidí se vztahem k výrobním prostředkům. Zdrojem obživy je půda, dobytek, nástroj. Marx ve své teorii tvrdí, že hlavní třídy v tradiční společnosti byly vlastníci půdy a ti, kdo na ní pracují (proletariát). Marx tvrdí, že majitelé výrobních

16

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 10 Stratifikace a třídní struktura společnosti. Praha: Argo, 1999. Str. 253-285.

prostředků vykořisťují pracující. V tom je spatřován třídní spor. Majetní bohatnou na úkor dělníků. Oproti tomu teorie Maxe Webera zdůrazňuje, že důležitým faktorem je i dovednost a kvalifikace pracovníků. Např. odborníci mají lepší pracovní podmínky než průmysloví dělníci. Weber rozlišil kromě tříd i status (úcta, prestiž, pozitivní: lékaři, negativní: Židé) a stranu (skupinu se společným cílem, zájmem).17 Sociální stratifikace je přirozeně spojena se sociální mobilitou, která představuje pohyb jedinců a skupin z jednoho socioekomického postavení do druhého. Takový přesun můžeme vnímat mnoha směry: -

Vertikální o pohyb vzhůru nebo dolů po socioekonomickém žebříčku o vzestupná: vysokoškolský diplom umožní lepší zázemí na trhu práce a zároveň lepší plat a sociální status

o sestupná: ztráta práce může vést k závislosti na alkoholu, který může být důvodem k rozvodu a následně i vést ke ztrátě domova partnera.

-

Horizontální o přesuny z vesnice do města v rámci země, kontinentů a naopak ze země vyspělé do země rozvojové.

-

Intragenerační o vzestup či pokles kariéry jedince.

-

17

tamtéž

Intergenerační

o vzestup či pokles kariéry mezi generacemi (např. matka je uklízečka, dcera pedagogem či opačný příklad, kdy otec je vyhlášeným chirurgem a syn je nezaměstnaným a nevzdělaným jedincem).18

7.3 Moc Pojem moc představuje schopnost každého prosadit svou vůli i proti vůli jiných. Je to projev vyšší pozice v sociální struktuře ovlivněné majetkem či pozicí ve veřejné správě. Zahrnuje otevřené či skryté donucení, hrozbu, násilí a je příčinou konfliktů. Moc si můžeme představit i z hlediska státního, kdy udržuje stát svůj monopol v oblasti moci. Každá moc má svůj rozsah, ať už je to moc otce nebo prezidenta. Max Weber přichází s typologií moci:

-

elementární: moc si prosazuje každý živočich,

-

panství: institucionalizovaná moc jednotlivce, skupiny, o charismatické: mimořádné schopnosti, oddanost společnosti, vysoké charisma, po smrti vůdce zaniká, o tradiční:

pravidlo

nástupnictví

(monarchie),

tradice

poslušnosti,

nezaručuje kvality panovníka (vzpoury, palácové převraty), o racionální: legální, pravidla výběru (volbu), respektování zákonů. o autorita: dobrovolně přijímaná, legitimní moc. Výkon moci a její podoba je předmětem neustálých sporů. Střetává se zájem jednotlivce a zájem společenství. Typickým příkladem je zájem jedince (politika rozhodujícím o životě celého státu) a zájem veřejný (takový zájem, na kterém se shodne většina občanů). Postoje k výkonu členíme na:

18

tamtéž

-

Anarchismus: snaha osvobození od vlády, násilí a autority, rovnost,

-

Demokracie: vláda lidu, svoboda, suverenita, dělba moci,

-

Totalitarismus: fašismus, komunismus, monopol jedné strany nad životem všech, nesvoboda projevu, tajná policie,

-

Autoritativismus: rozhodnutí jedné osoby, oligarchie-vláda malého počtu.

Každý, kdo má moc, je tzv. autoritou. Moc může být nelegitimní či legitimní. Ten, kdo má vliv, jeho autorita má platnost, je vzorem, může to být jedinec, skupina, instituce. Autorita určuje monopolizaci moci, může určovat, kdo smí mít zbraň, jak nesmíte pojmenovat dítě, zda Vaše děti budou povinně očkovány. Typy autorit známe: -

Primární (malé skupiny, otec, šéf party)

-

Sekundární (velké skupiny, policejní prezident).19


charakterizovat sociální skupinu z hlediska počtu, vazeb, emocionality, identifikace, vedení apod.,

-

vyjmenovat typy skupin uvést typické příklady ke každé z nich,

-

definovat pojem sociální stratifikace a jednotlivé typy uskupení,

-

vysvětlit pojem moc, popsat na základě typických příkladů její typy,

-

vyjmenovat, kdo je mocným v ČR či ve světě všeobecně,

-

definovat pojem autorita a propojit ji s domácím, národním, tak nadnárodním charakterem,

-

19

tamtéž

vyjmenovat typy autority a připsat typický příklad.


sociální skupina,

-

referenční,

-

primární,

-

sekundární,

-

formální,

-

neformální,

-

stratifikace,

-

moc,

-

autorita.


co je to sociální skupina?

-

vyjmenujte druhy sociální skupiny a uveďte typický příklad ke každé z nich.

-

co jsou to referenční skupiny?

-

charakterizujte rodinu jako skupiny z hlediska jejího druhu.

-

co je to sociální stratifikace?

-

charakterizujte rozdíl mezi pojmem moc a autorita.

Souhrn V kapitole sedm se čtenář dočetl o sociální skupině, její stručné charakteristice a typologii, ke které byly uvedeny charakteristické příklady. Byla definována sociální stratifikace včetně jejích podskupin. V neposlední řadě nebyl opomenut významný jev – moc a autorita ve společnosti včetně konkrétních jmen významných osobností, které se s tímto pojmem bezesporu slučují.

Literatura BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: SLON, 2007. BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. Moc, vliv, autorita. Praha: Managament Press, 2001. JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Kap. 7 Moc politická a ekonomická. Praha: Portál, 2003. Str. 126 – 159.

Student shlédne český dokument o výletu českých turistů do KLDR Vítejte v KLDR (více informací na webu http://www.csfd.cz/film/252083-vitejte-v-kldr /) . Student shlédne americký film o otrokářských praktikách a normácj v oblasti gynekologie ve 40. letech 20. století - Pravidla moštárny (více informací na webu http://www.csfd.cz/film/4086-pravidla-mostarny/ ) .

Student si vyhledá a shlédne kterýkoliv historický dokument o kterémkoliv slavném vůdci (např. Hitler, Mugabe, Mussolini, Kim Chong Il, Stalin, Mao Ce Tung, Chavez aj.) Student si přečte článek od sociologa Jana Kellera a zhodnotí působení politické moci na život v Ostravě a jiných ekonomicky slabých regionů, který je dostupný na WWW: http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Profesor-Keller-o-socialnim-vybuchu-ktery-naspry-ceka-Lidi-uz-nemaji-co-ztratit-279889

8 BYROKRACIE 8.1 Byrokracie Výraz byrokracie je ve většině zemí spojen s negativní hodnotou úředníků, se kterými se setkáváme. Ve skutečnosti jde o nevolené státní úředníky, administrativu politiky, výkon správy a specializované funkce, které jsou často charakteristické hierarchií, nepružností, nezájmem o potřeby či mínění veřejnosti. V byrokratickém aparátu se setkáváme s přesouváním rozhodování na vyšší orgány či snahou téma umrtvit v síti procedur. Mnoho informací z médií, tak i osobní zkušenosti, vykazují známky hromadění prostředků za účelem zachování a zvyšování moci. Max Weber přichází na tomto tematickém poli s teorií, která hovoří o byrokracii jako o nezbytné součásti moderní společnosti, ve kterém udržuje moc racionální autorita. Byrokracie je dle Webera formálně nejracionálnějším prostředkem výkonu moci. V rámci své teorie představuje ideální model byrokracie, který spočívá v hierarchické struktuře s definovanými pravomocemi a odpovědnostmi, ve svobodném výběru kandidátů do úřadu, v kritériu výkonu a odměňování založené na jasném kontraktu. Pokud čtenář sleduje politický či byrokratický život v české krajině a setká se v literatuře s

Weberovým úředníkem, může dojít ke stresové situaci.

Ten je charakterizován jako osoba, která rozhoduje dle neosobních pravidel a

hierarchie,

je

odborníkem,

má

garantovánu

kariéru.

Nevlastní

majetek,

se kterým operuje. Je kontrolován. Výhody byrokracie můžeme vnímat v opakování rutinní činností, jejíž výsledky jsou standardní, předvídatelné (tzn. že úkol je snadný). Pozitivem tohoto modelu je důraz na rozvoj odborností, který je odměňován, v rovném zacházení s úředníky dle standardů. Nevýhodou byrokracie je nevhodnost prostředí pro lidskou kreativitu. Zejména přílišná byrokracie vyjadřuje negativum, se kterým se většina občanů české země ztotožní. Dále nevýhodu představuje selhání, které je výsledkem patologie. Změny, které mají přicházet včas, aby byly efektivní, jsou opožděné – nové potřeby, rychlé změny jsou skutečnosti, které byrokraté nezvládají a na které neumí reagovat. Značným mínusem je informační asymetrie, která ohrožuje cíle. Žijeme v informační společnosti, a proto musí být občané informováni kvalitně. Byrokracie je snadný cílem

pro kritiku, která může být podpořena i růstem počtu vysoce kvalifikovaných pracovníků. Co si současná byrokratická situace žádá? Především pružné a adaptabilní instituce s vysoce kvalifikovanými a motivovanými pracovníky. Zájmy státu a jeho úředníků nesmí převážit zájmy občanů, stát musí upřednostňovat přímé poskytování služeb, přenechávat je firmám, může tak regulovat funkce.

Obsah


definovat pojem byrokracie,

-

vyjmenovat výhody a nevýhody byrokracie,

-

popsat ideální model byrokracie,

-

popsat Weberova úředníka.


byrokracie,

-

úředník,

-

ideální model,

-

Weber,

-

racionalita,

-

demokracie.


uveďte sociologa, který se zajímal o byrokracii.

-

co je to byrokracie, stručně definujte.

-

kdo je to ideální úředník?

-

charakterizujte stručně Teorii byrokracie.

Souhrn V této kapitole se čtenář dočte o byrokracii, kterou představují nevolení státní úředníci. Dále byla charakterizována teorie byrokracie dle Maxe Webera, který popsal ideální model byrokracie a tzv. Weberova úředníka. Byly stručně vymezeny výhody a nevýhody byrokratického aparátu.

Literatura GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 11 Moderní organizace. Praha: Argo, 1999. Str. 287306. KELLER, J. Nedomyšlená společnost. Zdvořilost úřednických byrokratů. Praha: Doplněk, 2008. Str. 14 – 49. SVITÁK, Z. Z počátků moderní byrokracie. Brno: Matice moravská, 2001.

Student shlédne dokument o variantách současného bydlení a přístupu byrokracie ve Spojených státech amerických v dokumentu Architekt odpadu dostupný na: http://www.youtube.com/watch?v=e5M5YVmlr5c

Student si vyhledá a nastuduje Teorii byrokracie od Maxe Webera.

9 KULTURA 9.1 Kultura, společnost a jedinec

Kulturou chápeme jedinečný vzorec chování, který je naučen dle symbolů v procesu akulturace (nebo též enkulturace). Akulturace je vědomé i nevědomé zkulturňování nebo-li přijímání kulturních norem. Kulturou vnímáme všechny projevy sociálního života, vše, co není vytvořeno přírodou. Kulturu můžeme během života získat prostřednictvím nauky, přijímání a dodržování norem (například pozdravy, hygienické návyky apod.) Kultura je výsledkem působení celé společnosti (dědictví generací) a přizpůsobuje se neustálému zdokonalování a rozvíjení. Kultura je základem vytváření hodnot, které vyjadřují vztah člověka k okolnímu světu, k přírodě, ke společnosti. Ve společnostech se můžeme setkat s rozpory v kulturách. Jedná se o rozdíly v normách, které uznáváme, s normami, kterým nerozumíme, které například v extrémních případech nerespektujeme. Uveďme si příklad psa. V české krajině je pes přítel člověka, který se často staví na rovnocennou úroveň člena rodiny (spí v posteli, má pravidelný přísun kvalitní potravy, lásky), v jiných zemích je zvířetem divokým, řetězem uvázaný u psí boudy, či zvířetem ke konzumaci (typické pro asijské země jako je Korea, Vietnam a jiné kouty světa). Takovým případem rozdílnosti v kulturách je případ toalet, kupř. evropských a tureckých. To samé můžeme vnímat i u líbání, které je v evropské kultuře přijímáno jako něco zcela přirozené, láskyplné, zatímco v jiných kulturách zcela neznámé či odporné. Odlišnost v kultuře můžeme vnímat i na jídelním stole (více nalezneme v internetovém odkazu, kde autor zobrazuje rozdílné stravování různých národností.20) Každý vyrůstáme v kultuře své rodiny, svého města, své země, učíme se normám, které jsou nám přirozené a na základě vlastních kulturních měřítek posuzujeme kulturu druhých,

jiných

společností.

Takové

chování

nazýváme

etnocentrismus.

Tím, že posuzujeme kultury druhých dle kultury své, vytváříme problematiku přijetí.

20

http://www.novinky.cz/koktejl/301293-takhle-se-stravuje-svet-snimky-dokumentuji-nerovnost.html

Hluboké rozdíly mezi kulturami vedou k obtížnému pochopení, sociologie se však staví v nezaujaté pozici Dalším pojmem je endokulturace, přenos kultury z generace na generaci (například, když babičky učí svá vnoučata malovat velikonoční vejce, dědečkové plést pomlázku) nebo akulturace, definované v prvním odstavci této podkapitoly. Jde o celoživotní proces osvojování si kulturních tradic, dovedností a jazyka. Petrusek člení kulturu na:

-

materiální kultura - prostředky, předměty, nástroje,

-

duchovní kultura – umění, filosofie, náboženství, věda, ideje,

-

normativní kultura – morálka, právo, tradice, zvyky, zásady chování21.

Opakem etnocentrismu je kulturní relativismus. Jelikož je každá kultura jedinečná, nemůžeme ji hodnotit dle měřítek jiné kultury, pouze v rámci kultury vlastní. Tolerance a respekt k odlišnostem může vést k relativismu morálnímu – kdy respektujeme násilí na ženách Muslimů, pro které je tento patologický jev z pohledu běžného Evropana normou.22 Společnost a kultura se vyznačují pluralitou hodnotových systémů, životních stylů, množstvím sociálních norem a proto členíme kulturu dle postavení do kategorií: -

dominantní kultura – kultura univerzální, hlavní kulturní v zemi, rozčleněna na dílčí části, tzv. subkultury,

-

subkultura - skupina v rámci společnosti, její vyznavači se od dominantní odlišují a zároveň se na ní podílejí (hiphopeři, skateboardisti),

-

kontrakultura - opozičně laděný, neuznává hodnoty dominantní kultury (squatteři, punkeři).

Kultura se vyznačuje i svou dynamikou. Jde o jev, při kterém se kultura přeměňuje z podoby subkulturní do kultury dominantní (zatímco dříve byla tzv.„black music“ (charakteristická pro africké či afroamerické společenství, v úzkých komunitách, v současnosti je v podobě rapu, Rythm n Blues, jazzu, blues, afro beat rozšířená po celém světě a honosí se velikou popularitou napříč všem rasám, pohlaví, věku). 21 22

PETRUSEK, M. Společnost a kultura. Sociologické úvahy a eseje. Praha: OPS, 2012. JANDOUREK, J. Kultura. Kultura, symboly a jazyk. Praha: Portál, 2003.

9.2 Masová kultura

Masovou kulturou chápeme výtvory, hodnoty nebo představy zprostředkovávané prostřednictvím massmédií (tj. prostředků masové komunikace). Historie médií zažila prudký vývoj od pamfletů, letáků, k tištěným novinám, až po rozhlas, film a televizi. V současné době dominuje v mediální oblasti zejména internet. Sami posuďte, jak se vyvinulo zprostředkování zvuku či obrazu v přehrávačích. Od vinylů, pásek z kotoučových magnetofonů, kazet, přes CD, po DVD, dnes MP3 či MP4. Dříve si děti hrály s klacíky a kolečky, lezly po stromech, zatímco nejoblíbenější hračkou konce 20. století byla videohra. Nelze negativně hodnotit chování současných dětí, pokud přihlédneme k vývoji technologií a s nimi spojenými produkty spotřeby. K nim bezesporu patří i televize, kterou dnes naleznete běžně v téměř každé domácnosti, dokonce i v těch nejchudších rodinách rozvojového světa. Televize zásadně manipuluje s názory lidí. Od vzniku tohoto média mnoho lidí – diváků začalo vnímat tento prostředek jako produkt pravdy. To, co je řečeno v rámci zpravodajství, je publikem vnímáno jako pravdivé. Avšak máte-li zájem o okolní svět, sledujete více než jeden kanál informací, zjistíte, že se informace někdy zásadním způsobem

od

sebe

odlišují

a

často

jsou

některé

části

vyňaty,

zatajeny.

Některé zpravodajské příspěvky bývají dokonce i objednány různorodými zájmovými skupinami (PR agentury). Důležitými a velmi významnými TV zdroji jsou ve světě například BBC, ABC, NBC, CNN. Stejné

vlastnosti

jako

má

TV

připisujeme

i

novinovým

plátkům.

Ty jsou často pod vlivem majitele, lobbystů, sponzorů, politických stran. Mnoho tištěných periodik se potýká s malým prodejem a zvyšujícími se náklady na jejich vydání, proto významné se duplicitně stěhují do světa internetu (idnes.cz; hn.cz). Mezi skutečně významné noviny ve světě můžeme zařadit například The Times, New York, Times a jiné.

Co nebo kdo ovlivňuje dění ve světě, manipulaci názorů, veřejnou „pravdu“ jsou zejména velmi vlivné a významné zpravodajské agentury. Patří mezi ně Reuters, Associated Press, HAVAS, United Press International, která má 6500 klientů ve 114 zemích vedené v 48 jazycích.23 Jelikož je trendem přesouvat svůj pohled od televizních obrazovek na obrazovky počítačové, musíme si uvědomit ve stručnosti i vliv počítačových firem produkujících hardware i software. V rozvinutých zemích je dnes velmi málo domácností, které nejsou vybaveny počítačem nebo chytrým mobilem. Máte-li počítač, většinou jste zároveň vlastníkem emailového boxu, profilu na sociální síti, registrace na nejrůznější slevové portály, weby oblíbených činností apod. Domníváte-li se, že jste ostatním skrytý, anonymní uživatel, že máte PC v soukromí, pak uvažujete mylně. Všimněte si, že pokud něco vyhledáváte kupř. na Google, tak Vám tato aplikace pravděpodobně vybere zcela nejvhodnější odkaz (dle lokality Vašeho bydliště, dle vzdělání, dle profese apod.) Máte-li Facebook, Twitter, Gmail, počítejte s tím, že Vaše datová (aneb na co nejčastěji klikáte, kterou skupinu nejvíce navštěvujete, doplníte-li si na profilu vzdělání, nahrajete-li si fotografie z dovolené), efektivně využije. Může za to tzv. cookie ve Vašem osobním počítači. Mezi nejvýznamnější PC firmy ve světě patří bezesporu IBM nebo Microsoft. Jsme všichni součástí globální vesnice, ve které lidé po celém světě sledují vývoj událostí a stávají se sami jejich účastníky. Sami výrobci kultury mají neomezený vliv na veřejné mínění (lidské postoje, názory, hodnoty). Sami se někdy ztrácejí v informaci, zda-li je fikce nebo pravdou, rozšiřují se klamavé reklamy, zaplacené zpravodajství (například politickými stranami proti jiné straně). Je velmi obtížné kritizovat mediální podání bez alternativních zdrojů informací. Výrobci kultury mají jediný cíl, to je získat co nejširší publikum, co nejvíce produkovat, mít nejvyšší obraty, zajistit nejvyšší vliv, což je velmi nebezpečné. Vnímáme nebezpečí především v oblasti socializace. Zkuste zůstat v pracovní den doma a pusťte si televizi, zjistíte, že 80 % programů obsahuje násilí, průměrně 23

GIDDENS, A. Sociologie. 14 Masová média a populární kultura. Praha: Argo, 1999. Str. 182-197.

8-krát v hodině). Tři čtvrtě odborných studií potvrzuje, že násilí

v TV má vliv

na chování dětí. TV je představitelem nekritického přijímání shlédnutého obsahu. Většina kriminálních případů končí potrestáním zločince, avšak v realitě často zločinec není dopaden, nebo není adekvátně potrestán.24 I televize prošla obrovským vývojem a vytvořila si své vlastní normy. Takovou normou můžeme chápat omluvu za nefunkčnost kanálu, vzniklo nepřetržité vysílání, monotematické kanály, kanály zaměřené na věkovou kategorii. Samotný televizní žánr vytvořil vlastní pravidla. Americké seriály jsou spíše z prostředí domácností, westerny jsou téměř vždy na Divokém západě, detektivní příběhy jsou charakteristické záhadou, napětím, pro rodinné seriály vyřešením problému na konci dílu se šťastným koncem. Seriály se orientují na středostavovské typy či rodiny žijící v přepychu, často bez konce s tzv. neukončenou zápletkou (ta bývá označena „to be continued“). V současné době se setkáváme i s přechody žánru do žánru. Typickým příkladem je zábavné zpravodajství (tzv. infotainment). Každý žánr má svého diváka. Cílovým obecenstvem jsou například u soap opery (telenovely, dlouhodobé seriály) pro méně vzdělané, samoživitelky. Každý žánr má své zaměření, například u zpravodajství převažuje „perspektiva Prvního světa“, pozornost Třetího světa je spíše v případech válek, krize, neštěstí. A co je nedostatečné? Určitě pozitivní zprávy. Tento fenomén se v současné době v mediích postupně rozvíjí a mnoho tvůrců televizních pořadů bere tento fakt jako zásadní.

9.3 Etnicita Etnicita jsou myšleny kulturní praktiky, názory určité skupiny, odlišující se od ostatních. Etnicita je charakteristická vlastním jazykem, dějinami, původem (ať už skutečným, nebo domnělým), náboženstvím, specifickým oblékáním, zdobením.

24

tamtéž

S etnicitou jsou úzce spojeny konflikty mezi kulturami, od hluboké nevraživosti po krveprolití typu genocidy po celém světě (Bosna Hercegovina, Etiopie, Rwanda a mnoho dalších.). Paradoxem je příklad USA, ve kterých žije mnoho občanů s nepřátelským postojem vůči přistěhovalcům, přičemž předkové byli sami přistěhovalci. Překvapivě se tyto postoje objevují i v rámci prezidentské volební kampaně. Dnes prakticky existuje velmi málo zemí, které jsou etnicky singulární. Většina společenství se vyznačuje pluralitou, nebo-li výskytem mnoha etnických skupin, vytvářející jeden celek, které jsou však vzájemně od sebe odděleny. Skupiny se od sebe oddělují z mnoha důvodů. Takové důvody mohou být majetkové, náboženské, tak i z hlediska moci. S etnicitou se pojí pojem menšina (minorita). Pojem není dán počtem, ale zejména nevýhodným postavením vůči většině (majoritě). Menšiny mají společnou skupinovou solidaritu (nevratné půjčky členům rodiny), sounáležitost, pocit vyčleněnosti (segregace z většinové kultury), fyzickou i sociální izolaci (sociálně vyloučené lokality, ghetta, okraj, města), endogamii (sňatky uvnitř skupiny, předem dohodnuté například u Romů), kulturní svébytnost (vlastní kulturní zvyky, tradice, písně) a historií (genocida Romů, Židů)25. Důležitým pojmem je rasa. Jedná se spíše o antropologický a biologický pojem určující druh člověka na základě jednoduché kategorizace (negroidní, europoidní, mongoloidní). Mnoho neakceptovatelnému

odborníků

rozlišování

bojuje za zrušení lidí

na

základě

pojmu

a to

jednoduchých

z důvodu

charakteristik,

které se vymykají realitě. Například původní obyvatelé Austrálie mají tmavou pleť, světlé vlasy, nelze tedy vymezit, kterou rasu se jedná. Existuje totiž široké spektrum variací. Tato klasifikace může být příčinou problémové situace skrze předsudky. Zrušení ras by částečně umožnilo syndrom zmírnit. Vrátit se k bezbarvému vnímání světa dětí. Výzkumy potvrzují, že děti různé barvy pleti se navzájem vnímají jako bílé a dávají 25

zajímavé informace získáte na http://www.national-geographic.cz/detail/pravlast-romu-je-v-indiidoklada-to-jazyk-remesla-i-socialni-struktura-41220/

přednost např. i bílým panenkám ke hraní. Děti nemají předsudky. Předsudky mohou vyrůstat v jejich dětských duších díky socializaci, kvůli předsudečné výchově rodičů, názorů svých nejbližších, spolužáků, zásahu médií a dalších. Předsudky jsou názory jedné skupiny vůči druhé skupině založené spíše na informacích „z doslechu“. Nemusí se jednat vždy o hostilní postoje, ale předsudky mohou být charakterem pozitivní, např. u skupin, se kterými se ztotožňují. Předsudky však vnímáme spíše negativně. Mohou se projevovat v rámci diskriminace, v rámci skutečného jednání s druhými a upírání práv či příležitostí. Důvodem, proč lidé trpí předsudečným chováním, je stereotypní uvažování. Stereotypem chápeme používání kategorií založených na zkušenostech, rigiditě, přijímání špatných, neověřených nebo nedostatečných informací. Chování je spojeno s úzkostí, obavou, nenávistí, nepřátelským postojem. Diskriminovaný jedinec je obětní beránek. Stává se objektem hněvu a příčinou obtíží. Zatímco diskriminující jedinec má často autoritářský charakter, je netolerantní, cítí se nadřazeně, je submisivní. Nebo typ zcela opačný - lehce zmanipulovatelný jedinec, zesměšňován, upoután silou vůdce, který ho přibírá do skupiny, uctívající předsudečné jednání. Giddens v kapitole Etnicita a rasa26 uvádí zajímavý výzkum, který byl proveden s autoritářskými jedinci. Přišel s tvrzením, že tyto typy lidí, kteří hodnotili různé skupiny (černoši, Židé, Romové), jsou negativně předpojatí i vůči zcela smyšleným etnickým skupinám. Důležitou roli nejen v tomto výzkumu právě hrála obava z cizího. Takový jev se skrývá pod pojmem xenofobie.

V oblasti rasy se setkáváme se základními typy chování k menšinám: -

Neochvějný liberál – člověk bez předsudků. Odmítá diskriminaci a tím přináší osobní rizika sám sobě (příkladem mohou být bílí kazatelé na jihu USA v 60. letech),

-

Přizpůsobivý liberál – člověk bez předsudků, za to s obavou plavat proti proudu, raději mlčí,

26

GIDDENS, A. Sociologie. 9. Etnicita a rasa. Praha: Argo, 1999. Str. 233-234.

-

Opatrný rasista – člověk s předsudky a zároveň rovnostářským postojem (například má antipatie vůči Asiatům, ale zároveň k nim chodí každý den nakupovat, protože mají zboží, které má rád a dlouhou otevírací dobu),

-

Aktivní rasista – silné předsudečný člověk, který druhé diskriminuje, je extrémista (příkladem jsou kolonialisté v JAR - apartheid, Ku Klux clan v USA, nacisté během 2. Světové války, současní politikové jako je Le Pen ve Francii, představitelé v Rakousku a Holandsku).

9.4 Multikulturalita Multikulturalita

je

kultura

vzniká

propojením

kultur

různých

etnik,

společenství různých tradic a náboženského vyznání. Lidé přirozeně cestují, stěhují do jiných zemí, kde se usazují, mají své nukleární rodiny, stěhují do hostitelské země společně se zavazadly i svou kulturu, své naučené normy. Existují země, které se snaží multikulturalitě vyhnout a upřednostňovat pouze svou vlastní kulturu, potlačit kulturu menšinovou, neumožnit jí progres. Mnoho zemí však zavedlo rovnoprávnost kultur (výstavba mešit, zavedení dalšího úředního jazyka). Existují modely, které mohou charakterizovat vývoj interetnických vztahů na příkladu USA:

-

Asimilace – opuštění vlastních tradic, přizpůsobení tradicím většinové společnosti (amerikanizace),

-

Tavící kotel – vlastní tradice se mísí s těmi dominantními, vznikají nové vzorce,

-

Kulturní pluralismus – rovnocennost rozdílných subkultur (New York).

Obsah

Cíle Po prostudování této kapitoly a příslušné doporučené literatury dokážete:

-

vysvětlit pojem kultura,

-

rozdělit a definovat kulturu dle postavení,

-

vyjmenovat nejvýznamnější fenomény v oblasti médií,

-

vysvětlit rozdíl mezi etnicitou a rasou, xenofobií a rasismem,

-

definovat pojem tavící kotel,

-

vysvětlit multikulturalitu na příkladech.


kultura,

-

etnocentrismus,

-

multikulturalita,

-

akulturace,

-

kulturní relativismus,

-

rasa,

-

etnicita,

-

rasismus,

-

xenofobie,

-

interetnický vztah,

-

masmédium,

-

předsudky.

Kontrolní otázky - co je to kultura a jakými základními znaky se vyznačuje? - v rámci základních měřítek v deskripci kultury popište Vámi zvolenou etnickou skupinu, - proč chtějí antropologové či biologové zrušit pojem rasa? - co je to multikulturalita a jaké modely interetnických vztahů známe? - co jsou to předsudky a pro které typy lidí jsou typické?

- jaký je rozdíl mezi rasismem a xenofobií?

Souhrn V této obsažné kapitole jsme se věnovali kultuře z hlediska její základní deskripce a rozdělení dle jejího postavení. Na ní jsme navázali vysvětlením etnicity, jejích znaků, připojených pojmů jako je rasa, předsudky, akulturace, rasismus, xenofobie. Téma bylo obohaceno o oblast masmédií, multikulturality a dalších významných jevů.

Literatura BARŠA, P., BARŠOVÁ, A. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Kap. 1 Analytická východiska. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005. Str. 19 – 50. GIDDENS, A. Sociologie. 11 Moderní organizace. Praha: Argo, 1999. Str. 287- 306 JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. kap. 9 Kultura. Praha: Portál, 2003. Str. 174 – 189.

Student

shlédne

dokument

o

technologickém

vývoji

ovlivňujícím

lidstvo

po celém světě Jak přežít pokrok dostupný na http://movie-library.cz/film/303096-jakprezit-pokrok /. Student shlédne dokument o kultuře zbraní ve Spojených státech amerických od režiséra Michaela Moore Fahrenheit 9/11 či Bowling for Columbine. Více informací na webovém odkazu http://www.csfd.cz/tvurce/5087-michael-moore/ . Student shlédne dokument od českého režiséra Filipa Remundy Český sen. Více informací na webu http://www.csfd.cz/film/158202-cesky-sen/ Student shlédne americký dokument o americko – íráckém konfliktu Krátké filmy z Iráku. Více informací na webovém http://www.csfd.cz/film/256781-kratke-filmy-ziraku/

Student shlédne americký film o pravicových extrémistech ve Spojených státech amerických

-

Kult

hákového

kříže.

Více

http://www.csfd.cz/film/5069-kult-hakoveho-krize/ .

informací

na

webovém

10 GENDER 10.1 Gender Gender neboli rod hraje na poli sociologického pojetí světa velmi zásadní roli. Postmoderní směr založen na nerovnosti mužů a žen a na možnosti dosáhnout rovnosti. Jde o rozpor sociálního konstruktu a pohlaví, které je biologicky daným pojmem. Gender Studies se zabývají feminitou či maskunilitou ve společnostech. Rodový symbol získává význam až v určitých vztazích – například snubní prsten je symbolem kultury, vztahu. V ČR snubní prsten znamená manželství, v některých zemích Afriky dokonce otroctví. Zásadním symbolem je tělo. R. Hertz přichází s konstrukcí pravosti a levosti. Stejné orgány jsou fyzicky bez rozdílu, sociálně jsou ale rozdílné – například levá bývá označována jako nečistá. S gender studies se propojuje i symbolika. Příkladem rozdílné symboliky žen je:

-

panna (pro jisté kultury je to pozitivní termín (křesťanství), pro jiné kultury negativem (nechtěné děvče),

-

matka (pozitivní termín)

-

stařena (může být vnímána jako moudrost sama, zatímco v jiných společnost jako čarodějnice, v současném sociálním státě i jako náklad veřejných rozpočtů). Konstrukce vycházejí z těla, ale odpoutaně. V symbolech neexistuje správnost,

jsou kulturně redefinovány z hlediska stereotypů. Studie rodu členíme:

-

teorie diference - muž a žena jsou jiní,

-

teorie rozdílnosti – kdy je to žena nebo muž,

-

teorie panství – teorie útlaku muži ženami a naopak.27

27

BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000. Str. 9-40.

Genderu se také věnuje i feministická teorie. Z pohledu rodiny tato teorie vnímá rodinu jako genderovou instituci. Zástupci tohoto směru kritizovali funkcionalismus především Talcotta Parsonse. Tvrdil, že rodina neslouží potřebám všech členů stejně!

Feminismus byl členěn do jednotlivých vln:

-

1. vlna o do začátku 20. století o volební právo, vzdělání, zaměstnání o hnutí žen ze středních vrstev

-

2. vlna: o do 80.let 20. století o jakým způsobem je rod konstruován

-



ženství (soukromé)



mužství (veřejné) - politika je tedy věcí mužů

3. vlna: o do současnosti o není orientováno na muže, ale na ženy (skupina žen soupeřících s muži; kampaň Women want to be woman za návrat ženství ke kořenům) o rozdíly mezi ženami v jejich nadřazenosti či podřazenosti (normalita stanovená 2 dětmi) Hlavními požadavky feministického hnutí byly založeny především na stejných,

rovnocenných příležitostech v oblasti: -

mzdy,

-

finanční či právní nezávislosti,

-

ochrany žen před násilím,

-

zpochybnění mužských institucí (politika),

-

rovnost,

-

ukončení diskriminace lesbických párů,

-

forem péče o dítě,

-

sporů o možnosti interupce ad.

V následujících řádcích si vysvětlíme základní pojmy, které se pojí s gender studies a feminismem. Pohlaví je pojem určující základní fyziologické rozdíly mezi mužem a ženou. Jedná se o biologickou kategorii Gender je označením očekávaných sociálních rolí, chování, předsudků, stereotypů, hodnocení, představ o tom, co je či není pro muže a ženy správné a vhodné (kluci si hrají s auty, holky s panenkami). Co je symbolem sociálního pohlaví s nebiologickými rozdíly, rozdíly sociálně a kulturně podmíněné, založené na socializaci. Pohlaví a gender je ústředním tématem sociologie, která řeší podmíněnost role muže a ženy, zda je vrozená či naučená

Biologický determinismus je determinismem vrozeným. Rozdílné role mužů a žen jsou přirozené, ovlivněné biologickými vlastnostmi, odvozené stereotypy – žena (manželka, matka), muž (ochránce, živitel). Zatímco sociologický determinismus řeší rozdíly v chování obou pohlaví, které určuje proces socializace, nikoliv příroda. Zkoumá rozdílný společenský status přiznaný mužské a ženské práci. Převládá názor, že sexualita je konstruována kulturně (v různých kulturách se liší). V této oblasti se setkáváme i se syndromem testikulární feminizace – jedinec se rodí s mužskou sadou chromozómů (XY), mužskými hormony, avšak s ženskými orgány. Od narození jsou muži socializováni jako dívky, ale nedostaví se menstruace, nevytvoří se prsa. Oproti tomu andrenogenitální syndrom vysvětluje, že jedinec má ženské chromozomy (XX), ale má mužské genitálie, popř. kombinace se ženskými, býva socializován jako chlapec.

Hlavním tématem v oblasti genderu a sociologie je zejména genderová nerovnost. Genderovou identitu chápeme jako pocit být mužem nebo ženou, kdy sexuální orientaci nebereme v potaz. Děvčátka jsou od počátku vychovávána jinak než chlapci (rozdíly v oblékání, účesu), rozvíjení mužského a ženského stereotypu. Dítě se dokáže správně zařadit až ve věku 2 let, teprve mezi 5 – 6 rokem si začne uvědomovat, že příslušnost k pohlaví se nemění, je daná spolu s anatomickými orgány. Hračky, knížky, média i škola (vaření, dílny) a vrstevníci (chlapecké a dívčí party) zdůrazňují rozdíly mezi chlapci a dívkami. Společnost určuje očekávané způsoby chování pro muže i ženy (práva, povinnosti, privilegia), rodiče svým dětem signalizují, co od nich bude společnost očekávat a proto jsou stanoveny klasické role muže a ženy,

které si potvrzujeme, protože ve společnosti vídáme jen výjimečně ženy v mužských rolích a opačně. Všeobecně panuje tendence vychovávat dívky k pasivním rolím a později je od nich paradoxně vyžadována aktivita a sebevědomí. Dnes dochází ke konverzi mužského a ženského stereotypu, ale klasické stereotypy převažují, velmi rezistentní ke změně. A. Giddens28 považuje gender za sociální konstrukci, jehož argumenty jsou založené na medicínských výzkumech, které dokazují, že rozdíly v jednom pohlaví jsou větší než rozdíl mezi průměrným mužem a průměrnou ženou. T. Parsons rozděluje pohlaví dle rolí v rodině – muž – instrumentální role (materiální zabezpečení), žena – expresivní role (citové zabezpečení). Průmyslová revoluce uvrhla ženy do závislosti na mužích kvůli jejich placenému zaměstnání, dnes význam statusu založený na genderech oslabuje, ženy mají vlastní sociální status, proto nastupuje tak krize mužství. V oblasti genderu existuje i tzv. genderový kontrakt. Je to nepsaná smlouva mezi pohlavími -

vysoká

zaměstnanost žen za cenu malého podílu na moci, prestiži a majetku, na oplátku jsou ale státem více chráněny v rámci sociálního zabezpečení.

Gender mainstreamingem rozumíme hledisko rovnosti na všech úrovních rozhodování.

Dopad

každého

rozhodnutí

je

rozdílný

na

muže

a

ženu.

Už žen se vyskytuje problém dvojího břemena – předpokládá se, že žena zvládá práci, rodinu, tak i celou domácnosti. Ženám se daří vstup do veřejné sféry (do zaměstnání), ale mužům se nedaří návrat do rodinné sféry.

Sexualita ke gender studies neodmyslitelně patří. Funkce sexuality známe čtyři: -

reprodukční,

-

oblažující,

-

slasti,

-

redukování napětí.

28

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 3. Pohlaví a sexualita. Praha: Argo, 1999. Str. 109-135.

S nástupem křesťanství, které přísně zakazovalo a zároveň odsuzovalo polygamní manželství, incest, homosexualitu, si vytvořilo přísný monopol manželství na sex. Sex se rovnal hříchu, tedy měl být vykonáván výhradně jako prostředek reprodukce. Sex neměl být potěšením, nýbrž povinností. Nevěra jako instituce byla trpěna pouze u nejvyšších či nejnižších vrstev. Až v období renesance došlo k uvolnění díky hedonistickému přístupu. Renesance, která se svým přístupem navracela zpět na zem, k lidem, ke společnosti a zejména antickým kořenům, byla posléze ochromena církví. Tradiční pojetí partnerství, manželství se proměnil a objevil se zájem o romantickou lásku. Sex byl vrácen jako hodnota, ale pouze do manželství. Byl prezentován jako prostředek lásky, nejenom jako reprodukce potomků. V 60. a 70. létech 20. století byl otevřeně odmítnut monopol manželství na sex, zrodila se antikoncepce, sex začal být oddělen od romantické lásky i reprodukce, a stal se samostatným zdrojem slasti. Vše napomohlo zrušení dvojí morálky pro muže a ženy a umožnilo vzniknout právu ženy rozhodovat o vlastním těle, mateřství či výběru partnera. Většina sexuálních zvyklostí je spíše naučená, než vrozená a v každé kultuře se považuje za normální jiný způsob sexuality. Heterosexualita neboli sexuální vztah muže a ženy, převažuje u většiny lidí ve všech společnostech. Heterosexualita je základem manželství a rodiny. Oproti tomu homosexualita, která existuje ve všech kulturách, je někde podporována či tolerována, jinde zavržena. Až do 18. století se o ní nevědělo, prakticky „neexistovala“, nebyla společensky uznána.

Existují čtyři typy homosexuality v moderní západní kultuře:

-

nezávazná forma - přechodná, vzájemná masturbace v pubertě,

-

situační - jedinec ji nedává přednost, ale nemá jinou možnost, typická pro soužití ve věznici,

-

personalizovaná - orientace na stejné pohlaví, ale izolace od nich, homosexualita zůstává skryta,

-

homosexualita jako způsob života – coming out, veřejně se k ní hlásí, svébytný životní styl.

Skandinávské země, Francie, Belgie, Nizozemí jsou vyhlášené země s vysokou mírou tolerance, ve kterých je platné registrované partnerství homosexuálů. Takto spojení homosexuálové, mají stejný status, práva a povinnosti jako ostatní. Z hlediska stability jsou to právě lesbičky, které jsou často členky feministických hnutí a mají trvalejší vztahy. Často mají děti a společností jsou více přijímáni. Se sexualitou je spojen pojem sexuální harashment. Objevil se v USA a projevuje se u obou pohlaví. Častější se vyskytuje u žen a jeho podstatou je, že jedinec je objektem sexuálních zájmů ze strany nadřízeného či kolegy ve služebním poměru. Jeden z nejvýznamnějších představitelů, který se zajímal o sexualitu člověka, byl Sigmund Freud. Ten přišel s teorií rozvoje sexuální identity v rámci, které tvrdil, že děti vnímají rozdíl v tom, zda mají či nemají penis (symbolický význam). V oidipovské fázi si chlapec představuje, že mu otec chce penis vzít, vykastrovat ho, když po něm chce, aby byl samostatný, soupeří s otcem o matčiny city. Potlačením erotických pocitů vůči matce a přijetím otce jako nadřazené bytosti se chlapec identifikuje s otcem a uvědomuje si svou mužskou identitu, vzdává se lásky k matce na základě nevědomého strachu, že bude otcem vykastrován. A co dívky? Údajně závidí chlapcům penis, i matka má pro ně menší hodnotu, když se nakonec s matkou ztotožní, přebírají její submisivní postoj. Freudova teorie vychází z toho, že penis je přirozeně nadřazen vagině, za co byl autor velmi kritizován. Oproti tomu teorie Nancy Chodorow vysvětluje sexualitu jako počátek identifikace s pohlavím ve velmi časném období, odvozuje ji od fixace kojence na rodiče. Děti se nejdříve identifikují s matkou na rozdíl od teorie Freuda. Tuto fixaci je nutno zlomit, dítě se musí stát méně závislým na matce. Děvčata zůstávají bližší matce i nadále, napodobují ji, vazba je trvalejší. Chlapci získávají vědomí vlastního já prostřednictvím radikálnějšího odmítnutí původní úzké vazby s matkou, musí se naučit, že nejsou „mazánci“. Následně ale mají menší schopnost si vytvářet vztahy k druhým, kladou důraz na úspěch, ale mají potlačenou schopnost chápat pocity vlastní i druhých. Teorie Carol Gilligan tvrdí, že ženy hodnotí samy sebe podle osobních vztahů, podle schopnosti pečovat o druhé. Muži však tyto kvality podceňují, pro ně je důležité individuální prosazení, skutečnost, že ženy usilují především o vztahy, se jim jeví jako

slabost. Ženy jsou v mravních soudech méně jisté, než muži, berou ohledy na druhé, snaží se neublížit a předejít konfliktu.29


definovat pojem gender a vysvětlit jeho roli v sociologii,

-

vysvětlit feminismus jako teoretický směr, uvést autory a díla včetně problematiky, které se věnovali,

-

charakterizovat stereotypní činnosti žen a mužů a jejich proměny.


gender,

-

biologický a sociální determinismus,

-

homosexualita,

-

heterosexualita,

-

sexuální harašment,

-

feminismus.


co je to gender?

-

na co se zaměřuje feminismus?

-

vyjmenujte autory včetně jejich sociologických děl z teoretického směru feminismu.

29

MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 2002. Str. 99-171

Souhrn V rámci této kapitoly jsme se věnovali tématice gender a teoretickému směru feminismu. Vysvětlili jsme si pojem manželství včetně jeho základní charakteristiky, a

též

rodičovství.

V každé

podkapitole

byli

uvedeni

sociologičtí

zástupci

včetně jejich autorských děl.

Literatura FRANK, P., PLESKOVÁ, K. Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Kap. Příklady generových stereotypů. Brno: NESEHNUTÍ, 2004. Str. 10-16. Dostupném z WWW http://followers.thcnet.cz/CyberNet/PunkRock%20Rebels%20Library/2.%20Anarchist %20Newspapers/NeSeHNUTI/www.nesehnuti.cz/publikace/PRUVODCE2_web.pdf dne 10.8.2013. GERVAIS, S. J.; VESCIO, T. K.; FÖRSTER, J.; MAASS, A.; SUITNER, C. Seeing women as objects: The sexual body part recognition bias. European Journal of Social Psychology, 2012. Dostupné z WWW: http://s3.documentcloud.org/documents/404429/seeing-women-as-objects-study.pdf dne 10.8.2013. KLAPISCH – ZUBEROVÁ. Ženy a rodina. In.: LE GOFF, ed.: Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999. Str. 241 - 262. LIPOVETSKY, G. Třetí žena. Praha: Prostor, 2000. MAŘÍKOVÁ, H. Muž v rodině: demokratizace sféry soukromé. Praha: SoÚ AV ČR, 1990.

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 3. Pohlaví a sexualita. Praha: Argo, 1999. Str. 109-135.

Student shlédne dokument od české režisérky Erika Hníková, který pojednává o krizi manželství a sňatkového trhu na slovenské vesnici - Nesvatbov (Více informací na webu http://www.csfd.cz/tvurce/17031-erika-hnikova ).

Student shlédne dokument o přístupu ruských žen k panenství (Více informací na webu http://www.csfd.cz/film/301625-panenstvi/ )

Student si vyhledá informace o mateřských normách v Číně, sexuálních normách Židů, pohlavních trendech u dětí ve Velké Británii, pravidlech pojištění u žen a mužů v ČR.

Student si vybere kapitolu v GOODE, W. World Changes in family Patterns. Yale University Press, new Haven – London, 1993 a nastuduje si ji.

11 NÁBOŽENSTVÍ 11.1 Náboženství Náboženství doprovází společnost od prvopočátku lidské existence. Je to víra, která nám dodává jistotu, určitý řád. Náboženství je souhrnem přesvědčení, postojů, symbolů a praktik založených na ideji „existence posvátného“. Vychází z předpokladu boha (bohů) jako ideální absolutní podstaty, zdroje, příčiny a tvůrce všeho bytí a zabývá i otázkou lidského postavení ve světě a vztahem člověka vůči bohu.30 Každé náboženství má svou symboliku, kterou lidé velebí či uctívají. Tento vztah člověka a boha nazýváme kultem. Brugger uvádí, že jistý druh náboženství nacházíme u všech národů a v každé době. Dobu, kdy celé lidstvo bylo bez jakéhokoliv náboženství, neznají žádné historické prameny. Všude vystupuje jako původní danost; nikde ho nelze odvodit od ne-náboženských jevů.31

Abychom se orientovali ve světě náboženství, rozdělíme si je dle elementární klasifikace: -

Světová - nejsou vázána na žádnou výlučnou etnickou skupinu (křesťanství, islám, buddhismus).

-

Národní (etnická) - vyznávají příslušníci určitého národa (hinduismus, judaismus, šintoismus, taoismus).

-

Přírodní - vyznavači přírodních sil a duchů

-

Moderní - náboženská hnutí vycházející z křesťanství (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů = Mormoni, Svědkové Jehovovi.

Základní klasifikace je dále rozčleněna na formy z hlediska kvantity: 30 31

JANDOUREK. J. Úvod do sociologie. Kap. 8. Náboženství. Praha: Portál, 2003. BRUGGER, W. Filozofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006.

-

teismus - přesvědčení o existenci boha (bohů), který může vstupovat do vztahu s lidmi,

-

monoteismu - víra v jednoho boha – křesťanství, islám,

-

polyteismus - víra ve více bohů – hinduismus,

-

dualismus - svět je ovlivňován dvěma protiklady např. dobro/zlo

-

ateismus (přesvědčení o neexistenci Boha)32

Náboženství z hlediska kvality členíme na: -

animismus - víra v duše (anima) a duchy a jejich uctívání, duše existuje nezávazně na těle, má ji vše živé i neživé, po smrti dochází k reinkarnaci jedné konkrétní duše,

-

animatismus – víra v jakousi duši nebo hybnou látku, která všechno neviditelně ovládá, duše není konkrétní, nemá tvář, je to nadpřirozená síla, princip,

-

manaismus - existuje zvláštní poměr mezi duší a tělem, který je uchovám ve

formě

„mana“

(umožňuje

ztotožnění

části

těla

s někým

jiným)

a prostřednictvím cizího těla (požití) na mně přejdou jeho vlastnosti (princip kanibalismu).33 Kde se vzalo vůbec náboženství? Existuje několik teorií: -

předvědecké teorie – znamenají něco, o čem se nepochybuje,

-

degenerační teorie – dříve bylo na světě jedno náboženství, to postupně degeneruje ve více polyteistických,

-

evoluční teorie – z animismu se přes polyteismus vyvíjí monoteismus,

-

responzivní teorie – lidé si kladou podobné otázky a nacházejí podobné odpovědi.

Podle Emila Durkheima je v každém člověku část egoistická i celospolečenská – člověk sám sebe pokládá za složeného z těla a duše. Je v nás něco jiného než jen sami my, co vyžaduje naše jednání. Karl Marx zase tvrdil, že náboženství je obrazem člověka na nebesích, je to sténání trpících lidí. Náboženství je opium lidstva – člověk se dívá na nebesa, místo aby se koukal kolem sebe a měnil sociální realitu. Oproti tomu Max

32 33

JANDOUREK. J. Úvod do sociologie. Kap. 8. Náboženství. Praha: Portál, 2003. tamtéž

Weber se vyjadřoval o náboženství jako o jevu zajímavém. To, že se kapitalismus vyvinul pouze na Západě – je dáno křesťanstvím (zejména protestantstvím).34 Každé náboženství má své instituce. Mezi nejznámější instituci patří církev svatá, která je velmi dobře organizována, má formální členství a klerikální a hierarchické vedení (kazatelé, kněží, papež). Moderním uskupením náboženského spolku je sekta, která má menší rozměr, je oproti církvi méně organizovaná a vstupují do ní převážně dospělí.

Představuje

protistranu

běžných

náboženských

komunit

a

bojuje

proti etablované kultuře a církvi v daném státě. Se sektami se setkáváme především na poli sociálně patologických jevů. Je to jedna z nejnebezpečnějších závislostí člověka na druhých, která je charakterizována vstupem do uzavřeného spolku, odevzdáním majetku sektě, manipulací charismatickým vedoucím komunity, někdy uznávající hodnoty proti normám ve společnosti a vykonávající nelegální činnosti (zaměstnávání dětí, nucené potraty, znásilňování, někdy i zabíjení). Znaky sekt: -

sdružení věřících, oddělujících se a překračujících hranice oficiální církve

-

vůdce sekty - absolutní autorita, dogmaticky nekonvenční názory,

-

propracovaná manipulace (kontrola vědomí členů), duševní otroctví, absolutní závislost na sektě a vůdci,

-

pocit výlučnosti skupiny, přísná pravidla, strach ze sankcí, tajnosti, odpor vůči mainstreamu nejen náboženského, opuštění není jednoduché,

-

izolovanost,

-

tvrdé (mimo sociální kontrolu, autoritářství) vs. měkké nástroje kontroly (částečná kontrola, otevřené aj.).

Znaky osobnosti člena sekty: -

Tendence k závislostem, silně věřící a přinášející oběti (majetek, svoboda),

-

Potřeba úniku od vulgárního světa konzumu a autority,

-

Osamělí jedinci, osoby prožívající hrůzy s potřeby „změnit život“.

Typy sekt: 1. Náboženské 34

tamtéž

-

okultismus, magie (New Age, Satanismus)

-

Náboženství Východu (islám)

-

Psychoterapeutické (Scientologie)

-

Křesťanské (Mormoni, Svědci Jehovovi, Ježíš přijde)

2. Politické (extremistické – vlastní noviny, koncerty, shromáždění) 3. Ekonomické (snadné zbohatnutí, prezentace výrobků „lákavé a výhodné“) 4. Vzdělávací (scientologická Dianetika, neodborné, nebezpečné). Skutečné sekty ve světě i v ČR: -

Církev J. Krista svatých posledních dnů - Mormoni (příspěvky, zákaz alkoholu)

-

Křesťanská

Věda

(uspokojení

po

překonání

bolesti,

Bůh

je

dobrý

a proto neexistuje zlo) -

Hnutí Grálu (lidstvo je na nejnižší úrovni hmotnosti, bezproblémová sekta)

-

Asociace Sv. Ducha pro sjednocení světového křesťanství – Moonist (bombardování láskou. Cílem je mísit krev různých ras)

-

Haré Kršna (vyznačuje se asketismem, vegetariánstvím, negativním postojem vůči drogám, hazardu, mimomanželskému sexu)

-

Imanuelité (mesiáš ustaví 1000. říši, handicapování „nevhodní“pro říši, nejnebezpečnější)

-

Svědkové Jehovovi (oddanost, příprava na Armagedon (sebevražda), šíření učení (časopis), neslaví Vánoce, narozeniny, odmítají transfúzi a účast v armádě)

-

Satanismus (mnohotvárnost, protest a vzdor (Satan), uctívání ďábla, oběti (krev a smrt)

-

Scientologie a dianetika (vlastní tajná policie, vlastní jazyk, daňové úlevy, „bytost je mimozemského původu, která sestoupila do hmoty a při průchodu minulými životy na sebe nabalila velké množství problémů a zapomněla na svůj božský původ“)

-

Chrám lidu (bití, zneužívání, v roce 1978 hromadná smrt 914 členů)

-

Davidovská větev adventistů sedmého dne (po boku andělů světová bitva s americkou armádou, v roce 1993 sebevražda 90 členů upálením či zastřelením)

-

Řád Chrámu Slunce (v roce 1994 hromadná sebevražda 74 členů)

-

Óm šinrikjó (v roce 1995 zaútočili s nervovým plynem Sarinem na tokijské metro, 18 lidí zemřelo)

-

Obnovení 10 přikázání (v roce 2000 nalezeno celkem 924 mrtvých těl)35

Nelze nekriticky zatracovat a podceňovat nebezpečnost Sekty ochromují samostatnost jedince, jeho vztah s realitou a deformují myšlení bez rozdílu věku. Často se vyzbrojují. S vývojem společnosti je spojené postupné vytrácení se důležitosti náboženství. Toto přesvědčení o neexistenci boha, které graduje v moderní společnosti, nazýváme sekularizace. Tento progres vzniká především v období přechodu od tradiční společnosti ke společnosti moderní (industrialismus, urbanizace apod.) a byl umožněn rozvojem vědy jako alternativního výkladového aparátu. Člověk má pocit, že kontroluje svůj osud – přestává mít potřebu o něco se opřít. Odklon zasáhl hlavně Evropu; především vyšší třídy.


definovat náboženství,

-

vyjmenovat základní formy náboženství z hlediska kvality a kvantity,

-

vyjmenovat nejrozšířenější světová náboženství,

-

charakterizovat instituce náboženství,

-

popsat základní znaky sekty,

-

vyjmenovat nejrozšířenější sekty ve světě i u nás,

-

definovat pojem sekularizace a odůvodnit jeho vývoj.

Pojmy k zapamatování Seznam důležitých pojmů a hlavních bodů, které by student při studiu tématu neměl opomenout. 35

SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: TU v Liberci, 2009. Str. 18-38

-

náboženství,

-

sekta,

-

církev,

-

sekularizace,

-

monoteismus,

-

polyteismus,

-

animismus,

-

industrializace,

-

scientologie.


co je to sekularizace a proč k ní dochází?

-

vyjmenujte nejrozšířenější světová náboženství,

-

co je to sekta a vyjmenujte její základní znaky,

-

čím je charakteristický monoteismus?

-

je křesťanství polyteistickým náboženstvím?

-

jak industrializace ovlivnila náboženství?

Souhrn V této

kapitole

jsme

se

věnovali

náboženství.

Charakterizovali

jsme si ho jak z hlediska kvality, tak i kvantity a rozdělili jsme ho dle jeho rozsahu. Čtenář se dočetl o církevních institucích, které byly popsány zejména v sekci sekt. Sekty byly definovány dle základních znaků, doplněny seznamem sekt působících v české, tak i zahraniční krajině. Nebyla opomenuta tématika sekularizace a příčin, proč k ní dochází.

Literatura BRUGGER, W. Filozofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006. GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 16 Náboženství. Praha: Argo, 1999. Str. 411-441.

JANDOUREK, J. Úvod do sociologie. Kap. 8 Náboženství Praha: Portál, 2003. Str. 160173. Student shlédne dokument o praktikách scientologické korporace dostupný na WWW: http://ulozto.cz/xpXprs8/scientologie-pravda-o-lzi-dokument-avi Student

shlédne

krátké

video

a

zamyslí

se

nad

hodnotami

náboženství

ve spojitosti s manipulací a dětským světem - Baby preacher dostupném na webovém odkazu: http://www.youtube.com/watch?v=om2DX1E8WZE Student shlédne kritizovaný snímek Submission Muslimy zavražděného holandského režiséra Theo van Gogha. Více informací na: http://www.csfd.cz/tvurce/17873-theovan-gogh/

12 GLOBALIZACE 12.1 Globalizace Demonstrace, rozbité výlohy korporátních firem, zasedání měnového fondu, prodej zbraní, ovlivňování ekonomik, chudoba, terorismus, to všechno je důsledek globalizace. Pod tímto pojmem hledejme fenomén, zahrnující různé změny společnosti k větší propojenosti politických, sociokulturních a ekonomických událostí na globální úrovni. Jde o nerovný proces, protože některé části světa se přibližují, jiné oddalují. Představme si to na tvaru rozevřených nůžek, se na jedné straně se zúžují a na druhé rozšiřují. Jinými slovy, zatímco některé země bohatnou, mnoho dalších chudne. Vše začalo u dopravy. Vynález kola změnil svět. Rozvoj automobilové, autobusové, vlakové a letecké dopravy změnil život celému lidstvu. Tyto vynálezy a celkově změny umožnily rozvoj obchodu, který začal ovlivňovat ekonomiky států a poté i způsob vlády. Podle Hendersona36 si můžeme vyjmenovat vlivy současné globalizace na svět lidí. Rostoucí provázaností ekonomik dochází k determinaci trhů, obchodů, firem, výroby a tudíž zaměstnanosti, obchodní bilanci, HDP a životu ve státě. Globalizace je faktorem a nositelkou změny společností na celé planetě. Problematizuje výkon vlády i životní styly a přináší nové formy kooperace na jedné straně, tak dezintegrace na straně druhé. Globalizací mění a znejasňuje role trhu, státu a občanského sektoru – přestává být srozumitelné, kdo rozhoduje o budoucnosti národa, zda-li soukromé firmy, které přinášejí do státních, tak i nadnárodních pokladen obrovské zisky nebo prostý občan. Díky globalizaci směřujeme ke globálnímu „superstrátu“ (hlavní slovo mají úřednické hierarchie, vlády volného trhu s dominancí největších ekonomických subjektů, mluvíme o sametové diktatuře nevládních neziskových organizací). Dochází k deregulaci domácích ekonomických aktivit, privatizují se podniky kontrolovaných státem, liberalizují mezinárodní obchody.

36

HENDERSON, H. Za horizontem globalizace: utváření udržitelné globální ekonomiky. Praha: DharmaGaia, 2001.

I přes to, že díky globalizaci dochází k mnoho pozitivům, které si v následujících řádcích osvětlíme, bohužel přináší i mnoho negativ. Ta ovlivňují vlády a tyto vzniklé problémy přesahují jejich působnost. V současnosti neexistuje stát, který by řešil samostatně některý z problémů týkající se celého světa. Takovým příkladem jsou klimatické změny, přeshraniční znečišťování, ztráta úrodnosti a biodiverzity. Můžete požadovat od vlád snížit emise, zamezit znečišťování vod, zvyšovat sankce, pokud to však neudělá celý svět najednou hromadně a nezačne komplexně bojovat jako jeden organismus proti ničení planety, nic se nestane. Příkladem může být odpad ve vesmíru (toxický a jaderný), rozmach dovozu zbraní, obchod s drogami, organizovaný zločin, daňové ráje, epidemie, globální terorismus, růst fundamentalismu, klonování, migrace, sdílení suverenity, chudoba a peníze, které se proměňují v informace (debetní úvěry, kreditní karty, e-obchod). Sama globalizace je vzdálenější rozhodnutím na úrovni státu. Tím, že přesahuje stát a jeho působnost, staví mnoho národů do nerovnovážné pozice a tím je odsuzuje k poslušnosti. Abychom však nebyly jen negativní, globalizace přináší mnoho kladů. Můžeme studovat téměř kdekoliv na světě, mohou studovat ženy, lidé při zaměstnání, lidé bez finančních prostředků, lidé v seniorském věku v rámci univerzit třetího věku. Mohou studovat vězni. Rozvíjí se demokracie. Svrhávají se diktátoři, rozvíjí se pluralita a dodržování lidských práv. Občan má možnost rozšiřovat působnost občanského sektoru. Jsou dostupné informace kteréhokoliv druhu, které jsou prospěšné ať už směrem k zaměstnancům, investorům nebo zákazníkům. Šíří a sdílí se snaha udržitelného rozvoje, vytváří se technologie, které jsou ohleduplnější k životnímu prostředí. Kdo jsou ti, kteří však o globalizaci rozhodují a tím vlastně o celém světě? -

vlády národních států,

-

nadnárodní korporace (podniky), které jsou hnací sílou globalizace (ovládají 2/3 světového obchodu – bohatší než mnohé státy), vytváří nové podmínky trhu (výroba v zemi s nízkými náklady, daň. ráje, kartel), lobbují u vlád (úlevy nebo dotace), způsobují lokální problémy (přesun výrobních kapacit),

-

mezinárodní investoři,

-

mezinárodní neziskové organizace (INGO) - udržují pluralitu, hájí lokální zájmy před tlakem korporací,

-

antiglobalizačních hnutí (Greenpeace),

-

teroristické organizace či organizace fundamentalistů,

-

organizovaný zločin.37

Obsah


charakterizovat pojem globalizace,

-

vyjmenovat a odůvodnit negativa globalizace, tak pozitiva,

-

vyjmenovat a popsat aktéry globalizace včetně typických příkladů.


globalizace,

-

korporace,

-

investoři,

-

vlády,

-

neziskové organizace,

-

občan.


37

co je to globalizace?

GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 19 Globální změny a ekologická krize. Praha: Argo, 1999. Str. 485501.

-

jaká negativa globalizace přináší?

-

vyjmenujte pozitiva globalizace.

-

kdo se účastní globálního vládnutí?

-

znáte nějaké korporace?

-

jak ovlivňuje globalizace život v ČR?

Souhrn V poslední kapitole opory jsme se věnovali globalizaci. Tento fenomén byl popsán z hlediska charakteristických znaků, tak negativ a pozitiv, které přináší. Byly vyjmenování aktéři globálního vládnutí.

Literatura EHL, M. Globalizace pro a proti. Kap. 6 Ekologická. 1.vyd. Praha: Academia, 2001. Str. 96-113 GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 19 Globální změny a ekologická krize. Praha: Argo, 1999. Str. 485-502. HENDERSON, H. Za horizontem globalizace: utváření udržitelné globální ekonomiky. Praha: DharmaGaia, 2001.

Student se zamyslí nad tématem vlivu velmocí např. USA či Ruska na život občanů v České republice a vypíše si do sloupce negativa a pozitiva.

POUŽITÁ LITERATURA BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000. Str. 9-40. BRUGGER, W. Filozofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Kap. 1 Jak se dělá věda. Praha: Karolinum, 2000. Str. 8-16. GIDDENS, A. Sociologie. Kap. 1. Co je sociologie. Praha: Argo, 1999. Str. 13-30. HENDERSON, H. Za horizontem globalizace: utváření udržitelné globální ekonomiky. Praha: DharmaGaia, 2001. JANDOUREK, J. Kultura. Kultura, symboly a jazyk. Praha: Portál, 2003. JANDOUREK. J. Úvod do sociologie. Kap. 8. Náboženství. Praha: Portál, 2003. MILLS, Ch. W. Sociologická imaginace. Kap. 1. Příslib. Praha: SLON, 2008. Str. 7-29. MONESTIER, M. Historie trestu smrti. Dějiny a techniky hrdelního trestu od starověku po současnost ve světě i zemích českých. Praha: Rybka Publishers, 1998. MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: SLON, 2002. Str. 99-171 PETRUSEK, M. Společnost a kultura. Sociologické úvahy a eseje. Praha: OPS, 2012. PETRUSEK, M. Základy sociologie. Praha: Akademie veřejné správy o.p.s., 2009. Str. 11-14 SOCHŮREK, J. Úvod do sociální patologie. Liberec: TU v Liberci, 2009. Str. 18-38 TYTLER, A.F. Univerzální historie od stvoření světa až do počátku 18. století. Boston: Fredrige and company, 1850.

ZÁKLADY SOCIOLOGIE. Mgr. Michaela Valášková

Recommend Documents