Mgr. Markéta Křivánková, Mgr. Milena Hradová SOMATOLOGIE Učebnice pro střední zdravotnické školy Recenzentka: ISBN

��

��

��

��

��

Mgr. Markéta Křivánková, Mgr. Milena Hradová SOMATOLOGIE Učebnice pro střední zdravotnické školy Recenzentka: MUDr. Vlasta Axmanová Text připomínkoval MUDr. Daniel Brandejs. © Grada Publishing, a.s., 2009 Obrázek na straně 188 nakreslila Miloslava Krédlová. Ostatní obrázky dodaly autorky. Cover Photo © profimedia.cz, 2009 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 3775. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 224 + 20 stran barevné přílohy 1. vydání, Praha 2009 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány, ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství. ISBN 978-80-247-2988-6 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-6899-1 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2011

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1 Vlastnosti živé hmoty (M. Křivánková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 2 Funkční morfologie tkání (M. Křivánková) . . . . . . . . . . . 2.1 Buňka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.1 Stavba buňky . . . . . . . . . . . . . . . 2.1.2 Dělení buňky . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Tkáně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.1 Epitely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.2 Tkáň pojivová . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.3 Tkáň svalová . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.4 Tkáň nervová . . . . . . . . . . . . . . . 2.2.5 Regenerační schopnost tkání . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . 13 . . 13 . . 13 . . 16 . . 17 . . 18 . . 20 . . 21 . . 22 . . 23 . . 24

3 Roviny, osy, směry – základní orientace na lidském těle (M. Hradová) . . . 25 3.1 Základní roviny těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 3.2 Základní směry na těle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 3.3 Pohyby v kloubech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 4 Soustava kosterní (M. Hradová) . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Tvar a povrch kostí . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Stavba kostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Růst a vývoj kostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Spojení kostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Popis kostry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.1 Kostra trupu . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.2 Kostra hlavy . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.3 Kostra končetin . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . 28 . . 28 . . 29 . . 30 . . 30 . . 32 . . 32 . . 35 . . 39 . . 44

5 Soustava svalová (M. Hradová) . . . . . . . . . . . 5.1 Stavba kosterního svalu . . . . . . . . 5.2 Cévní zásobení a inervace svalů . . . 5.3 Svalový stah a napětí . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . .

. . . 45 . . 45 . . 46 . . 46

...... . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

5

5.4 5.5 5.6

Svalová síla, práce a únava . . . . Názvy a funkce jednotlivých svalů Popis svalů . . . . . . . . . . . . . 5.6.1 Svaly hlavy . . . . . . . . . 5.6.2 Svaly krku . . . . . . . . . 5.6.3 Svaly hrudníku . . . . . . 5.6.4 Svaly břicha . . . . . . . . 5.6.5 Svaly zad . . . . . . . . . . 5.6.6 Svaly končetin . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

47 47 47 48 48 49 50 51 51

Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 6 Soustava oběhová (M. Křivánková, M. Hradová) . . . . . . . 6.1 Vnější a vnitřní prostředí organismu . . . . . . 6.2 Tělní tekutiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3 Krev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.1 Funkce krve . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4 Složení krve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.1 Plazma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.2 Krevní buňky – elementy . . . . . . . . 6.5 Krevní skupiny – systém AB0 . . . . . . . . . . 6.6 Krev jako nárazníkový systém . . . . . . . . . . 6.7 Zástava krvácení – hemostáza . . . . . . . . . . 6.8 Obranná schopnost krve, imunita . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9 Krevní oběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9.1 Srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9.2 Cévy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9.3 Soustava mízní . . . . . . . . . . . . . . 6.9.4 Slezina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . 55 . . 55 . . 55 . . 56 . . 56 . . 57 . . 57 . . 58 . . 62 . . 63 . . 64 . . 65 . . 67 . . 67 . . 68 . . 71 . . 77 . . 78 . . 78

7 Soustava dýchací (M. Křivánková) . . . . . . . . . 7.1 Stavba dýchacího systému . . . . . . . 7.1.1 Nos a dutina nosní . . . . . . 7.1.2 Hltan . . . . . . . . . . . . . . 7.1.3 Hrtan . . . . . . . . . . . . . . 7.1.4 Průdušnice a průdušky . . . . 7.1.5 Plíce . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Funkce dýchacího systému . . . . . . 7.2.1 Mechanika dýchání . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . 80 . . 80 . . 81 . . 81 . . 82 . . 83 . . 83 . . 85 . . 85

6

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

7.3 7.4

7.2.2 Dechový objem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Řízení dýchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Mezihrudí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 8 Soustava trávicí (M. Hradová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1 Přehled částí trávicí soustavy . . . . . . . . . . . 8.1.1 Dutina ústní . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.2 Hltan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.3 Jícen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.4 Žaludek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.5 Tenké střevo . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1.6 Tlusté střevo . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Pobřišnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Velké žlázy trávicího ústrojí . . . . . . . . . . . . 8.3.1 Slinivka břišní . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.2 Játra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.3 Žlučník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4 Trávení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.5 Metabolismus látek a energií . . . . . . . . . . . 8.6 Složení potravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . 88 . . . . . . . 88 . . . . . . . 88 . . . . . . . 92 . . . . . . . 93 . . . . . . . 93 . . . . . . . 96 . . . . . . . 97 . . . . . . .101 . . . . . . .101 . . . . . . .101 . . . . . . .102 . . . . . . .103 . . . . . . .105 . . . . . . .106 . . . . . . .108 . . . . . . 110

9 Soustava vylučovací (M. Křivánková) . . . . . . . . . . . . . . 9.1 Ledviny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.1 Funkce ledvin . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.2 Definitivní moč . . . . . . . . . . . . . . 9.1.3 Řízení činnosti ledvin . . . . . . . . . . 9.2 Vývodné cesty močové . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . 111 . . 111 . .113 . . 114 . . 114 . .115 . 117

10 Soustava kožní a termoregulace (M. Křivánková) . . . . . . . . . . . . . 10.1 Stavba kůže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.1 Pokožka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.2 Škára . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1.3 Podkožní vazivo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Funkce kůže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3 Přídatné kožní orgány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3.1 Zrohovatělé přídatné kožní orgány . . . . . . . . 10.3.2 Nezrohovatělé kožní orgány – kožní žlázy . . . . 10.4 Tělesná teplota a její řízení – termoregulace . . . . . . .

. . 118 . . 118 . . 118 . .119 . .119 . .120 . .120 . .120 . .122 . .125 7

Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 11 Nervové řízení organismu (M. Křivánková, M. Hradová) . . . . . . . . . 11.1 Soustava smyslová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1.1 Rozdělení receptorů . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1.2 Stavba receptorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1.3 Ústrojí čichové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1.4 Ústrojí chuťové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1.5 Ústrojí sluchové a rovnovážné . . . . . . . . . . . 11.1.6 Ústrojí zrakové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2 Soustava nervová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.1 Stavba nervové soustavy . . . . . . . . . . . . . . 11.2.2 Řízení hybnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.3 Hřbetní mícha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.4 Mozek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.5 Mozkový kmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.6 Mozeček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.7 Hlavové nervy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.8 Mezimozek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.9 Koncový mozek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.10 Spodinová jádra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.11 Obaly centrální nervové soustavy . . . . . . . . . 11.2.12 Mozkomíšní mok . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.13 Dutiny centrální nervové soustavy . . . . . . . . 11.2.14 Cévní zásobení mozku . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.15 Obvodové nervy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.16 Autonomní – vegetativní nervový systém . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2.17 Nervová činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . 128 . .128 . .129 . .130 . .131 . .132 . .133 . .138 . 145 . .145 . .146 . .147 . .147 . .148 . .149 . .150 . .151 . .153 . 155 . .155 . .158 . 158 . .158 . .159 . .159 . .160 . 161 . . 161 . 163 . .163 . 166 . .167 . 169

12 Hormonální systém (M. Hradová). . . 12.1 Neurohumorální regulace . 12.1.1 Rozdělení hormonů 12.2 Žlázy s vnitřní sekrecí . . .

. . 170 . .171 . .171 . .171

8

. . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . .

12.2.1 12.2.2 12.2.3 12.2.4 12.2.5 12.2.6 12.2.7 12.2.8 12.2.9

Podvěsek mozkový . . Štítná žláza . . . . . . . Příštítná tělíska . . . . Slinivka břišní . . . . . Nadledviny . . . . . . . Mužské pohlavní žlázy Ženské pohlavní žlázy Brzlík . . . . . . . . . . Nadvěsek mozkový . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

.172 .173 . 174 . 174 .175 .176 .176 .177 .177

Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 13 Pohlavní systém (M. Křivánková) . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1 Reprodukční systém muže . . . . . . . . . . . . 13.1.1 Vnitřní pohlavní orgány muže . . . . . 13.1.2 Zevní pohlavní orgány muže . . . . . . 13.1.3 Mužské pohlavní hormony . . . . . . . 13.2 Reprodukční systém ženy . . . . . . . . . . . . . 13.2.1 Vnitřní pohlavní orgány ženy . . . . . . 13.2.2 Ovariální cyklus . . . . . . . . . . . . . . 13.2.3 Menstruační cyklus . . . . . . . . . . . . 13.2.4 Zevní pohlavní orgány ženy . . . . . . . 13.2.5 Ženské pohlavní hormony . . . . . . . . 13.3 Těhotenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.1 Porod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.2 Šestinedělí . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3.3 Krevní oběh plodu . . . . . . . . . . . . Kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

...... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . 179 . .179 . .180 . .183 . .184 . .184 . .185 . .188 . .189 . .190 . .192 . .192 . .194 . .195 . .195 . 196

Odpovědi na kontrolní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Seznam barevných příloh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

9

Úvod

Úvod Vážení čtenáři, dostává se vám do rukou učebnice Somatologie pro střední zdravotnické školy. Cílem autorek bylo vytvořit dostatečně obsáhlou, srozumitelnou učebnici, která bude obsahovat všechny potřebné informace o struktuře a funkci lidského těla jako celku i jeho jednotlivých částí tak, aby studenti dané problematice porozuměli a byla jim výchozím bodem ke studiu dalších předmětů se zdravotnickým zaměřením. Pochopení stavby a funkce těla za fyziologických podmínek umožní lépe pochopit důsledky patologických procesů v době nemoci. Učebnice navazuje na obecné znalosti studentů z některých jiných předmětů, jako je biologie. Proto se podrobně nezabývá popisem některých kapitol, jako je například buňka. Témata jsou koncipována tak, aby student mohl probíranou tematiku spojit s dosavadními vědomostmi, jež mu budou sloužit jako odrazový můstek ke studiu somatologie. Učebnice je rozdělena do 13 kapitol, z nichž každá obsahuje uvedené podkapitoly. Ty učební látku rozčleňují do logických částí, které na sebe vzájemně navazují. V počátečních kapitolách se kniha zabývá složením a funkcí jednotlivých buněk a tkání, dále postupuje k orgánům, orgánovým soustavám a organismu jako celku. Významnou součástí učebnice jsou anatomické obrazy a schémata, které názorně doplňují předkládanou tematiku. V nebarevné podobě jsou řazeny k příslušnému textu v jednotlivých kapitolách učebnice. Barevné obrázky pak najdete v obrazové příloze. Za každou kapitolu je vloženo několik kontrolních otázek, které mají sloužit především studentům, ale i jejich pedagogům k rychlé orientaci o kvalitě znalostí a stupni porozumění učivu. Odpovědi na tyto otázky naleznete v příloze učebnice. Při tvorbě učebnice Somatologie pro střední zdravotnické školy jsme postupovaly podle platných učebních dokumentů a osnov pro vzdělávání na středních zdravotnických školách. Učebnice může být používána jak na středních zdravotnických školách, tak na zdravotnickém lyceu, ale i jiných školách se zdravotnickým zaměřením. Učebnice je zpracována společně s texty Somatologie/pracovní sešit pro SZŠ. Autorky 11

Somatologie/učebnice pro střední zdravotnické školy

1

Vlastnosti živé hmoty

Na světě existuje mnoho rozmanitých živých organismů, které se od sebe již na první pohled velmi odlišují. Základní vlastnosti však mají stejné. Každá živá hmota je vybavena takovými vlastnostmi, které jí umožňují přežít a zachovat si stálé vnitřní prostředí. K základním vlastnostem živé hmoty patří: ■ Látková výměna – je to soubor chemických reakcí, které probíhají v živých organismech. Prostřednictvím těchto reakcí organismus: – rozkládá složité látky přijímané ze zevního prostředí jako potravu na jednoduché a získává z nich energii; těmto procesům říkáme katabolické – vytváří nové, složitější látky nezbytné pro svou existenci; těmto procesům říkáme anabolické ■ Rozmnožování – zajišťuje vznik potomstva a zachování živočišného druhu. ■ Dědičnost – se schopností rozmnožovat se souvisí další schopnost živé hmoty předávat potomstvu dědičné informace. Tím je zajištěno předávání hlavně těch vlastností, které se při vývoji druhu osvědčily jako úspěšné. ■ Dráždivost – je to schopnost živé hmoty rozpoznat a správně reagovat na změny ve vnějším nebo vnitřním prostředí. To je základ pro udržení stálosti vnitřního prostředí – homeostázy. ■ Autoregulace – schopnost řízení sebe sama. Tato vlastnost souvisí s dráždivostí. Na základě změn v prostředí jsou živé organismy schopny měnit svoje chování. ■ Schopnost pohybu – tato základní vlastnost živé hmoty je významná hned z několika důvodů. Umožňuje vyhledávat potravu, měnit prostředí, uniknout z nebezpečí atd. ■ Vývoj – proces vývoje probíhá neustále. Živé organismy se vyvíjejí od nejjednodušších ke složitějším. Zdokonalují se, přizpůsobují se svému prostředí, nebo naopak, prostředí, v němž žijí, přizpůsobují svým potřebám.

12

Funkční morfologie tkání

2


2.1

Buňka

Buňka je základní stavební a funkční jednotka živých organismů jednobuněčných i mnohobuněčných – rostlin i živočichů včetně člověka, která je schopna samostatné existence. Všechny životní děje organismu probíhají v buňkách (obr. P1). Rostlinné i živočišné buňky mají v podstatě stejnou stavbu. Liší se pouze některými organelami, stavbou buněčné membrány a svojí funkcí. Dále se budeme zabývat pouze buňkou živočišnou. Každá buňka je schopna: ■ syntetizovat bílkoviny ■ uvolňovat energii ■ rozmnožovat se a předávat genetickou informaci ■ provádět látkovou výměnu Tvar i velikost buněk je velmi variabilní. Základní tvar buněk je kulovitý. V lidském těle se však nacházejí buňky tvarově velmi rozmanité, např. kubického tvaru, dlaždicové, vřetenovité nebo válcové. Zvláštní tvar mají buňky nervové, které jsou hvězdicovité s mnoha výběžky. Velikost buňky je obvykle mikroskopická. Mezi nejmenší buňky patří např. červené krvinky, buňky mozečku atd. K největším patří naopak ženská pohlavní buňka – vajíčko.

2.1.1

Stavba buňky

Všechny živočišné buňky obsahují stejné základní stavební části. Jsou to: ■ buněčná (cytoplazmatická) membrána ■ cytoplazma ■ organely

Buněčná membrána Je tenký obal na povrchu buňky. Skládá se ze dvou vrstev bílkovin, mezi nimiž je vrstva lipidů. Obsahuje také menší množství sacharidů. Membrána odděluje buňku od okolí, udržuje její tvar a obsah. 13

2

2


Buněčná membrána je polopropustná (semipermeabilní). To znamená, že propouští jen některé látky, hlavně ty o malé molekule. Transport látek přes stěnu buňky probíhá: ■ pasivně – prostou difuzí přes buněčnou membránu ■ aktivně – pomocí jiných látek, tzv. přenašečů: – pomocí receptorů neboli čidel na povrchu buněčné membrány, jež mají schopnost rozpoznat určitou látku, kterou na sebe naváží a umožní její vstup do buňky.

Cytoplazma Je koloidní roztok (roztok bílkovin), který tvoří vnitřní polotekuté prostředí buňky. Vedle bílkovin jsou zde přítomny také cukry, tuky, minerály a enzymy. V cytoplazmě jsou uloženy buněčné organely. Probíhá zde řada biochemických reakcí. Cytoplazma uvnitř buňky neustále proudí, pohybuje se.

Organely Jsou drobné buňky uložené v cytoplazmě, ohraničené membránou. Patří mezi ně např. endoplazmatické retikulum – systém trubiček a váčků, které prostupují cytoplazmu a spojují buněčnou membránu, membránu jádra a cytoplazmu. Významně se tak podílí na transportu látek uvnitř buňky i mimo ni. Probíhá zde také syntéza molekul, které tvoří ostatní organely: proteinů, lipidů atd. Rozeznáváme: ■ Drsné endoplazmatické retikulum – na jeho membráně jsou vázány drobné hrudkovité organely – ribozomy. ■ Hladké endoplazmatické retikulum – nemá na membráně ribozomy. Druhy organel: ■ Ribozomy – jsou drobné hrudkovité útvary, které se připojují na membránu endoplazmatického retikula. Ribozomy jsou místem tvorby bílkovin (proteosyntézy). ■ Golgiho aparát – skládá se z řady nestejně velkých plochých váčků a množství drobných měchýřků na jejich povrchu. Golgiho aparát se podílí na tvorbě sekretů, které se zde hromadí. Ve váčcích jsou také uloženy produkty ribozomů – látky bílkovinné povahy jako 14


■

■

■

■

■

hormony, protilátky. Ty jsou prostřednictvím malých měchýřků transportovány z buňky. Lysozomy – jsou drobné dutinky v buňce ohraničené membránou. Mají nepravidelný tvar. Obsahují hydrolytické enzymy, které rozkládají biologické látky. Lysozomy mají schopnost odbourávat poškozené části vlastní buňky nebo odbourávají cizorodé látky z okolí buňky, které pohlcují prostřednictvím fagocytózy. Lysozomy se tak účastní obranných reakcí organismu. Mitochondrie – jsou buněčné organely ovoidního tvaru. Jejich základní funkcí je buněčné dýchání, oxidace, při které se uvolňuje energie pro činnost buňky. Množství mitochondrií je v různých buňkách různé. Nejvíce jich obsahují buňky metabolicky velmi aktivní. K nim patří především buňky jaterní, v jejichž cytoplazmě může být přítomno až několik tisíc mitochondrií. Centriol – je dělicí tělísko buňky. Tyto organely jsou uloženy po dvojicích v blízkosti jádra. Jsou přítomny v buňce, která se nedělí, ale aktivní jsou pouze v dělící se buňce. Centrioly zahajují vznik tzv. dělicího vřeténka. Společně pak zajišťují přesné rozdělení genetické výbavy buňky mezi nově vznikající dceřiné buňky. Jádro (nucleus) – je největší a nejvýznamnější buněčnou organelou. Na jeho povrchu je dvojitá jaderná membrána. Vnitřní prostor buněčného jádra je vyplněn karyoplazmou, v níž se nachází hrudkovitá hmota chromatin, ze které jsou vytvořeny vláknité chromozomy. Hrudky chromatinu jsou složeny z deoxyribonukleové kyseliny (DNA). Každou molekulu DNA vytvářejí dva polynukleové řetězce, které se otáčejí kolem své osy a vytvářejí tak dvojitou šroubovici. Chromozomy – uchovávají genetickou informaci a předávají ji dalším generacím. V každé buňce je přesný počet chromozomů. Každá somatická (tělesná) buňka obsahuje 23 párů, tedy 46 chromozomů. Pohlavní buňky (vajíčka a spermie) obsahují pouze poloviční počet chromozomů. Jeden z 23 párů chromozomů je tzv. pohlavní a určuje pohlaví jedince. Jedná se o chromozomy X a Y. Ženské pohlavní buňky jsou nositeli pouze chromozomu X, mužské pohlavní buňky jsou nositeli chromozomu X nebo Y. Po splynutí, spárování chromozomu X a X se vyvíjí nový jedinec ženského pohlaví, po splynutí chromozomů X a Y se vyvíjí jedinec pohlaví mužského. Ve většině buněk je přítomno jedno jádro. Jsou však známy buňky bezjaderné, k nimž patří např. zralý erytrocyt. K buňkám s větším 15

2

2


počtem buněčných jader naopak patří buňky příčně pruhované svaloviny. ■ Jadérko (nucleolus) – je kulovité tělísko uvnitř buněčného jádra. Jádro obsahuje obvykle jedno, někdy i více jadérek. Jadérko je místem tvorby bílkovin a ribonukleové kyseliny (RNA). Ta se hromadí uvnitř jadérka a dostává se také do cytoplazmy. RNA je nezbytná pro přenos genetické informace. Tab. 1 Složení buňky Buněčná membrána

odděluje buňku od okolí, je polopropustná, obsahuje vazebná místa

Cytoplazma

koloidní roztok uvnitř buňky

Organely

drobné orgány buňky

endoplazmatické retikulum

zabezpečuje transport látek buňkou, tvoří molekuly potřebné pro ostatní organely

ribozomy

syntéza bílkovin

Golgiho aparát

podílí se na tvorbě sekretů, skladuje a transportuje látky bílkovinné povahy

lysozomy

obranná funkce – ničí škodlivé látky

mitochondrie

probíhá zde buněčná oxidace, přitom se uvolňuje energie

centriol

uplatňují se při dělení buňky, zajišťují přesné rozdělení genetického materiálu v dělící se buňce

jádro

obsahuje chromozomy – nositele dědičné informace

jadérko

obsahuje RNA nezbytnou pro přenos dědičné informace

2.1.2

Dělení buňky

Buňky živých organismů se rozmnožují dělením. Každá nová buňka může vzniknout pouze buněčným dělením, tedy opět z buňky. V lidském těle však existují i buňky, které ztrácejí schopnost dělení. Patří k nim erytrocyty a „buňky nervové“ – nově se ukazuje schopnost regenerace nervových buněk. 16


Druhy buněčného dělení: ■ Nepřímé buněčné dělení (mitóza) – probíhá ve čtyřech fázích, ve kterých dochází k rozdělení mateřské buňky ve dvě buňky dceřiné, přičemž je genetický materiál přesně rozdělen a dochází k jeho replikaci (zdvojení). Buňky dceřiné tak obsahují plný (diploidní) počet chromozomů jako buňky mateřské. ■ Přímé buněčné dělení (amitóza) – je nejjednodušší způsob rozmnožování buněk. Buňka roste, protahuje se, začne se zaškrcovat, až se zcela rozdělí na dvě dceřiné buňky. Toto buněčné dělení je snadné a rychlé, genetický materiál ale není přesně rozdělen mezi obě nově vzniklé dceřiné buňky. Tento způsob buněčného dělení můžeme vidět u nádorových buněk. ■ Redukční dělení (meióza) – je takový druh buněčného dělení, při kterém dochází k redukci genetického materiálu. Nově vzniklá buňka tak obsahuje pouze poloviční (haploidní) počet chromozomů. Tento druh buněčného dělení je typický pro pohlavní buňky.

2.2

Tkáně

Soubory buněk, které mají stejný tvar a stejnou hlavní funkci, se nazývají tkáně. Každý orgán v lidském těle je složen z několika druhů tkání. Např. srdce se skládá ze svalové tkáně, vazivové tkáně, která tvoří chlopně a tzv. srdeční skelet, dále z krycího epitelu, který se nachází na povrchu nitroblány srdeční. Srdce obsahuje také speciální vodivou svalovinu, která umožňuje práci srdce. Orgány, které v lidském těle zajišťují společnou funkci, vytvářejí orgánové soustavy, např. soustavu trávicí, vylučovací, dýchací, pohybovou… Všechny orgánové soustavy jsou vzájemně funkčně propojeny a vytvářejí jeden harmonický celek – lidský organismus. Pro správnou funkci organismu jako celku je nezbytné, aby správně pracovaly a vzájemně spolupracovaly všechny jeho části – všechny orgánové soustavy, jednotlivé orgány i tkáně. V lidském těle se vyskytují čtyři typy tkání: 1. epitely 2. pojivová tkáň 3. svalová tkáň 4. nervová tkáň 17

2

2

Somatologie/učebnice pro střední zdravotnické školy *

Mezi tkáně bývá někdy řazena také krev – jako tzv. tekutá tkáň. Pro její složitost a význam bude krvi věnována samostatná kapitola.

2.2.1

Epitely

Jsou to tkáně, které kryjí povrch orgánů nebo vystýlají tělní dutiny a duté orgány (obr. P2). Jsou složeny z buněk, velmi těsně k sobě přiložených, s malým množstvím mezibuněčné hmoty. Nemají vlastní cévní zásobení a jsou vyživovány difuzí látek z tkání uložených pod epitelem.

Dělení epitelů Podle tvaru buněk a počtu jejich vrstev: ■ Jednovrstevný epitel: – plochý (dlaždicový): vystýlá dutinu břišní, dutinu hrudní, tvoří vnitřní vrstvu cév – krychlový (kubický): tvoří hlubší vrstvy pokožky – válcový (cylindrický): tvoří vnitřní vrstvu střeva – válcový, na povrchu opatřený řasinkami (řasinkový): tvoří vnitřní vrstvu dýchacích cest ■ Vícevrstevný epitel: – mnohovrstevný dlaždicový: tvoří povrch kůže – vícevrstevný cylindrický: vystýlá močovou trubici – přechodný: tvoří vnitřní vrstvu močového měchýře a skládá se z buněk, které mají schopnost měnit svou velikost podle toho, je-li močový měchýř prázdný nebo plný Podle funkce: ■ Epitel krycí a výstelkový – chrání povrch těla, orgánů a vnitřní povrch tělních dutin a dutých orgánů. ■ Epitel žlázový – tvoří základ žláz, které jsou schopny tvořit určité látky. Žlázy nezůstávají na povrchu, zanořují se hlouběji do organismu. Podle tvaru rozdělujeme žlázy na: ■ trubicovité – tubulární ■ váčkovité – alveolární ■ smíšené – tuboalveolární 18


Podle funkce dělíme žlázy na: ■ sekreční – látky, které produkují, se nazývají sekrety a jsou pro tělo potřebné (např. žaludeční šťáva) ■ exkreční – látky, které produkují, jsou odpadní, nazýváme je exkrety a jsou vylučovány ven z těla (např. pot, moč) ■ inkreční – látky, které produkuje tento typ žláz, jsou vysoce specializované a nazýváme je hormony Žlázy sekreční a exkreční mají vlastní vývody, jejich produkty se dostávají na povrch těla, a proto je nazýváme exokrinní žlázy. Inkreční žlázy nemají vlastní vývod a své produkty – hormony – předávají přímo do krve, tedy dovnitř těla, a proto je nazýváme také endokrinní žlázy. Epitel resorpční – je tvořen buňkami, které mají schopnost vstřebávat látky ze svého okolí. Nachází se hlavně v tenkém střevě. Epitel smyslový – je tvořen buňkami, které reagují na různé druhy podnětů ze zevního nebo vnitřního prostředí. Na světelné podněty reagují buňky sítnice oka, na zvukové podněty reagují buňky sluchového orgánu ve vnitřním uchu, na pachové podněty reagují buňky čichového políčka v dutině nosní. Tab. 2 Dělení epitelů podle tvaru buněk a počtu jejich vrstev Jednovrstevný epitel

Vícevrstevný epitel

plochý (dlaždicový)

vystýlá tělní dutiny, vnitřní vrstva cév

krychlový (kubický)

hlubší vrstvy pokožky

válcový (cylindrický)

vnitřní vrstva střeva

válcový řasinkový

vnitřní vrstva dýchacích cest

vícevrstevný dlaždicový

povrchové vrstvy kůže

vícevrstevný cylindrický

vystýlá močovou trubici

vícevrstevný přechodný

vnitřní vrstva močového měchýře

19

2

2

Somatologie/učebnice pro střední zdravotnické školy Tab. 3 Dělení epitelu podle funkce Epitel krycí a výstelkový

chrání povrch těla, orgánů a vnitřní povrch tělních dutin a dutých orgánů

Epitel žlázový

tvoří základ žláz, které jsou schopny tvořit určité látky, produkty

Epitel resorpční

má schopnost vstřebávat látky ze svého okolí, nachází se hlavně v tenkém střevě

Epitel smyslový

reaguje na různé druhy podnětů ze zevního nebo vnitřního prostředí

2.2.2

Tkáň pojivová

Pojivové tkáně spojují některé části organismu a mají funkci opory těla. Patří mezi ně vazivo, chrupavka a kost. Všechny pojivové tkáně mají stejnou základní stavbu: skládají se z buněk, mezibuněčné hmoty a vláken. Buňky jsou pro každou pojivovou tkáň jiné, specifické – pro vazivo fibrocyty, pro chrupavku chondrocyty, pro kost osteocyty. Mezibuněčná hmota je beztvarý koloidní roztok s velkým množstvím bílkovin. Vlákna pojivové tkáně jsou trojího druhu: ■ kolagenní vlákna – jsou tuhá a pevná ■ elastická vlákna – jsou pružná ■ retikulární vlákna – vytvářejí síťovitou strukturu Druh buněk, množství mezibuněčné hmoty a převažující typ vláken určují, o jaký druh pojivové tkáně se jedná a jaké jsou její vlastnosti.

Vazivo Podle množství mezibuněčné hmoty a typu vláken rozlišujeme několik druhů vazivové tkáně: ■ Tuhé (kolagenní) vazivo – obsahuje převážně kolagenní vlákna. Tvoří vazy zpevňující klouby a šlachy, kterými se svaly upínají ke kosti. ■ Řídké vazivo – vyplňuje štěrbiny mezi jednotlivými orgány, a proto se pro tento typ vaziva vžil název vmezeřené. 20


■ Elastické vazivo – tvoří pružné vazy na páteři, které jí umožňují značný rozsah pohybu. ■ Tukové vazivo – je složeno z vazivových buněk, které mají ve své cytoplazmě kapku tuku, tvoří vrstvu v podkoží, kde slouží jako zásobárna energie při hladovění, vytváří „polštář“ okolo některých orgánů, jako jsou ledviny, oko a další, a chrání je tak proti mechanickému poškození při nárazech, má funkci termoregulační. ■ Retikulární (síťovité) vazivo – obsahuje retikulární vlákna a zvláštní, rozvětvené buňky, které společně vytvářejí prostorovou síť, jež tvoří základ mízních uzlin, kostní dřeně a sleziny.

Chrupavka Je to pevná, tuhá, bezcévnatá pojivová tkáň, která nemá inervaci. Podle množství jednotlivých základních složek rozeznáváme několik druhů chrupavek: ■ Hyalinní (sklovitá) chrupavka – je bílá, velmi tvrdá, ale křehká, kryje kloubní konce kostí a tvoří chrupavky hrtanu a průdušnice. ■ Elastická chrupavka – obsahuje velké množství elastických vláken, proto je velmi pružná, vytváří podklad ušního boltce a příklopky hrtanové. ■ Vazivová chrupavka – je velmi pevná a odolná, vytváří meziobratlové ploténky a nitrokloubní destičky.

Kost V mezibuněčné kostní tkáni jsou, na rozdíl od předcházejících pojivových tkání, uloženy minerální látky, hlavně vápník, fosfor a sodík. Proto je kost nejtvrdší ze všech pojivových tkání. Kostní buňky, mezibuněčná hmota a vlákna (obr. P3) tvoří tzv. organickou, ústrojnou část kosti neboli ossein. Minerální látky tvoří anorganickou, neústrojnou část kosti. V dětství převládá organická část kostní tkáně, kost je pružnější. Ve stáří naopak převládá anorganická část, kost je křehká a snadno se láme.

2.2.3

Tkáň svalová

Základní stavební a funkční jednotkou svalové tkáně jsou svalové buňky. V lidském těle se vyskytují tři typy svalových buněk a podle nich také rozlišujeme tři typy svalové tkáně. 21

2

2


Svalová tkáň má schopnost smršťovat se, čímž dochází ke zkracování svalových vláken a celého svalu. Smrštění je umožněno přítomností kontraktilních, smrštitelných jednotek bílkovinné povahy – aktinu a myozinu v cytoplazmě svalových buněk. Aktin a myozin mají strukturu vláken, která se do sebe zasouvají, čímž dochází ke zkrácení svalu. Druhy svalové tkáně: ■ Hladká svalová tkáň – je tvořena svalovými buňkami protáhlého vřetenovitého tvaru, které mají v cytoplazmě jen jedno jádro; tvoří stěny dutých orgánů a svalovou vrstvu cév. Hladkou svalovinu neovládáme vlastní vůlí. ■ Příčně pruhovaná (kosterní) svalovina – je tvořena svalovými buňkami vláknitého tvaru, které mají v cytoplazmě více jader; tvoří svaly přiložené ke kostře (tzv. svaly kosterní) končetinové, zádové, břišní, svaly dna pánevního, žvýkací a mimické svaly, které ovládáme vlastní vůlí (obr. P4). ■ Svalovina srdeční – je tvořena svalovými buňkami vláknitého tvaru s jedním jádrem uprostřed, vlákna jsou pospojována plazmatickými můstky a vytváří síťovitou strukturu, jež umožňuje rychlý přenos vzruchu po celé srdeční svalovině, kterou neovládáme vlastní vůlí.

2.2.4

Tkáň nervová

Základními vlastnostmi nervové tkáně jsou dráždivost a vodivost. To znamená, že nervová tkáň je schopna reagovat na podněty a vést, předávat je dál. Základní stavební a funkční jednotkou nervové tkáně je nervová buňka – neuron. Neuron se skládá z těla nervové buňky a z výběžků dvojího typu: dendritů a neuritů. Dendrity jsou krátké, keříčkovitě rozvětvené výběžky, které vedou vzruchy směrem do těla buňky – tedy dostředivě. Neurit (axon) je jeden dlouhý výběžek, méně rozvětvený, který vede vzruchy směrem od těla buňky k výkonnému orgánu, efektoru – tedy odstředivě. V centrálním nervovém systému se kromě nervových buněk vyskytují ještě buňky podpůrné neboli gliové. Ty vytvářejí vhodné podmínky pro funkci neuronů. 22


Tuková tkáň

Kostní tkáň

Nervová tkáň

Hladká svalovina

Příčně pruhovaná svalovina

Srdeční svalovina

Obr. 1 Tkáně

2.2.5

Regenerační schopnost tkání

Regenerace je schopnost hojení, obnovení poškozené tkáně. Je dána schopností buněk dané tkáně dělit se a závisí na jejím cévním zásobení. Každý druh tkáně má proto jinou schopnost regenerace. Epitely regenerují většinou dobře a rychle. Pouze epitel smyslový má omezenou schopnost regenerace a obvykle dojde k trvalému zhoršení jeho funkce. 23

2

2


Pojivové tkáně: ■ Vazivo – regeneruje dobře a rychle, v poškozené tkáni se vytváří vazivová jizva. ■ Chrupavka – poškození se hojí pomalu, u hyalinních chrupavek s trvalým zhoršením funkce. ■ Kost – regeneruje dobře, ale pomalu; v místě zlomení se vytvoří krevní výron, postupně zde začnou vznikat vazivové buňky, které vytvoří tzv. vazivový svalek, do něhož se začnou ukládat minerální látky, tkáň tak postupně mineralizuje, stává se opět tvrdou a pevnou. Svalová tkáň – regeneruje hůře, poškozená svalová vlákna jsou nahrazována vazivovými buňkami, v místě poranění tak vzniká vazivová jizva a tím dochází k poškození funkce svalu. Nervová tkáň – má velmi omezenou schopnost regenerace, protože nervové buňky ztrácejí brzy po narození schopnost dělení. Dojde-li k jejich poškození, nemohou regenerovat a rozpadají se. Pouze výběžky nervových buněk jsou schopny regenerace a mohou znovu dorůst, ale pouze tehdy, je-li zachována jejich myelinová pochva. Regenerace je však zdlouhavá a obvykle ne zcela funkční.

Kontrolní otázky 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

24

Co je to buňka? Jaké základní schopnosti má živočišná buňka? Jaké jsou základní stavební části buňky? Kolik chromozomů obsahuje buňka somatická a kolik buňka pohlavní? Vyjmenujte čtyři typy tkání, které se vyskytují v lidském těle. Jaké tkáně patří mezi pojivové? Jak se nazývá základní stavební a funkční jednotka nervové tkáně? Která tkáň v lidském těle má nejmenší schopnost regenerace?

Roviny, osy, směry – základní orientace na lidském těle

3


Při popisu lidského těla vycházíme z tzv. základního anatomického postavení, popisovaný člověk stojí vzpřímeně čelem k nám, s připaženými horními končetinami a s dlaněmi obrácenými dopředu.

3.1

Základní roviny těla

■ Střední – mediánní (dělí tělo na pravou a levou polovinu) ■ Roviny šípové – sagitální (rovnoběžné s rovinou střední) ■ Svislé roviny – roviny čelní – frontální (dělí tělo na přední a zadní část) ■ Příčné – transverzální (roviny jdoucí tělem kolmo na podélnou osu těla) Osy: ■ osa svislá ■ osa předozadní ■ osa příčná

3.2

Základní směry na těle

Vertikální směr: ■ hlavový, kraniální – cranialis; horní – superior ■ ocasní, kaudální – caudalis; dolní – inferior Označení na končetinách: ■ k trupu, proximální – proximalis ■ od trupu k prstům, distální – distalis Předozadní směr: ■ směr břišní, ventrální – ventralis; přední – anterior ■ směr zádový, dorzální – dorsalis; zadní – posterior 25

3

3


Horizontální směr: ■ směr vnitřní, ke střední rovině, mediální – medialis ■ směr zevní, od střední roviny ke stranám, laterální – lateralis ■ strana pravá, napravo – dexter ■ strana levá, nalevo – sinister Označení hloubky: ■ povrchový – superficialis; zevní – externus ■ hluboký – profundus; vnitřní – internus Označení na horní končetině: ■ strana loketní, vnitřní okraj – ulnaris ■ strana vřetenní, zevní okraj – radialis ■ dlaňová strana – palmaris ■ hřbet ruky – dorsalis Označení na dolní končetině: ■ vnitřní okraj nohy – tibialis ■ zevní okraj nohy – fibularis ■ ploska nohy – plantaris ■ hřbet nohy – dorsalis

3.3

Pohyby v kloubech

■ ■ ■ ■

Ohnutí – flexe, natažení – extenze Přitažení – addukce, odtažení – abdukce Otáčení – rotace (zevní, vnitřní) Otočení ruky hřbetem nahoru, kosti předloktí jdou rovnoběžně – pronace ■ Otočení ruky dlaní nahoru, kosti předloktí jsou překříženy – supinace

Kontrolní otázky 1. Jak se nazývá rovina dělící tělo na pravou a levou polovinu? 2. Jak se nazývá hřbetní strana ruky a nohy? 3. Jaký je název pro označení strany nalevo a napravo? 26


a – mediánní b – frontální c – transverzální d – laterální e – kraniální f – kaudální

b a

d

e c

f

Obr. 2 Základní roviny a směry lidského těla

27

3

4


4

Soustava kosterní

Soustava kosterní spolu se soustavou svalovou tvoří celek, poskytuje oporu a umožňuje pohyb. Je tvořena souborem kostí a kostních spojů. Kostí je v lidském těle přes 200.

4.1

Tvar a povrch kostí

Kost – os Tvoří základ pohybového systému. Základem kostní tkáně jsou kostní buňky – osteocyty. Kostní tkáň je dále tvořena z kolagenních vláken a mezibuněčné hmoty. Tvar kostí: ■ kosti krátké (kosti zápěstí a obratle) ■ kosti dlouhé (kost stehenní a pažní) ■ kosti ploché (lopatka) ■ kosti nepravidelné (dolní čelist) Stavba kosti dlouhé Střední část kosti se nazývá tělo kosti – corpus, diafýza. Dva rozšířené konce kosti se nazývají epifýzy (kloubní konce pokryté vrstvičkou sklovité hyalinní chrupavky). Uvnitř dlouhé kosti je dřeňová dutina s kostní dření (medulla osium). Povrch kostí Na povrchu kostí je vazivový obal nazývaný okostice – periost (periosteum). Okostice je silně prokrvena a tím je zajištěna výživa kostí, přítomnost nervových vláken má za následek velkou citlivost. Vnitřní vrstva okostice obsahuje kostitvorné buňky a jejich činností roste kost do šířky.

28

Soustava kosterní a – epifýza b – diafýza c – kostní dřeň d – okostice e – kost kompaktní f – kost houbovitá g – růstová chrupavka

f g

a

e c

b

d g f

a

Obr. 3 Stavba kosti dlouhé

4.2

Stavba kostí

Kost se skládá ze dvou částí: 1. Kost plná, hutná (kompaktní) – je složena z hustě uspořádané kostní tkáně kruhovitě vrstvenými lamelami, ve kterých jsou kostní buňky – osteocyty. Kompaktní kost tvoří tělo dlouhých kostí a povrchovou vrstvu kostí plochých a krátkých. 2. Kost houbovitá (spongiózní) – je tvořena trámečky, které vytvářejí prostorovou síť, a tato kostní úprava se nazývá architektonikou kosti. Kost houbovitá vyplňuje epifýzy dlouhých kostí, vnitřek plochých a krátkých kostí. Lamely kostní tkáně jsou vrstveny plošně na sebe. Kostní dřeň je jak v dřeňové dutině dlouhých kostí, tak mezi trámečky kosti houbovité. V raném dětství má červenou barvu, je to krvetvorná tkáň, později žloutne přítomností tuku a krvetvorná schopnost 29

4

4


je v dospělosti zachována zejména v plochých kostech (kost hrudní, obratle, žebra, kost kyčelní).

4.3

Růst a vývoj kostí

Většina kostí vzniká z pojivové tkáně – chrupavky. Přeměna pojiva v kost se nazývá kostnatění – osifikace. Nejprve se utvoří malé jádro kostní tkáně – osifikační centrum, ze kterého postupuje osifikace dále. U plochých a krátkých kostí je osifikační centrum uprostřed a pak postupuje osifikace k okrajům. U dlouhých kostí je osifikační centrum uprostřed kosti, na povrchu i uvnitř kostí a osifikace se šíří k oběma koncům. Mezi hlavicí a tělem kosti zůstávají po narození růstové chrupavky, kost z nich roste do délky a osifi kační centra postupně také osifi kují. Do šířky kost roste z vnitřních vrstev okostice.

Látková výměna v kostech Pro zdravý vývoj kostí je nejdůležitější činnost žláz s vnitřní sekrecí (hypofýzy, štítné žlázy a příštítných tělísek), sluneční záření, vápník, fosfor a vitamin D. Kostní tkáň se časem obnovuje, dochází k její přestavbě, staré lamely jsou resorbovány a vytvářejí se lamely nové. Do krve se při přestavbě kostní hmoty odbourávají minerální látky, ty se zase zpětně resorbují, a jejich příjem i výdej je proto v krvi v rovnováze.

4.4

Spojení kostí

Pevné spojení kostí: ■ vazivem (lebeční švy) ■ chrupavkou (kost hrudní se žebry) ■ kostní tkání (kost křížová, kost pánevní) Pohyblivé spojení kostí: ■ klouby Klouby rozdělujeme: ■ Podle počtu spojených kostí: – jednoduché (spojení dvou kostí) 30

Soustava kosterní

– složené (spojení tří a více kostí nebo dvou kostí a vložené destičky) ■ Podle rozsahu pohybu: – tuhé (pánevní kost a kost křížová) – více pohyblivé (ostatní) ■ Podle tvaru styčných ploch: – kulovitý, vejčitý, kladkový, válcový, plochý, sedlový Tab. 4 Druhy kloubů a jejich výskyt kulovitý

kloub ramenní

vejčitý

kloub nosičotýlní

kladkový

kloub pažněloketní

válcový

kloub vřetenoloketní

plochý

kloub meziobratlový

sedlový

kloub palce ruky

Kloub (articulatio) – obecná stavba Popis kulovitého kloubu: ■ Kloubní plocha – skládá se z kloubní hlavice a kloubní jamky, které do sebe zapadají (na kloubních plochách je tenká vrstva hyalinní chrupavky). ■ Kloubní pouzdro – je uvnitř vystláno synoviální výstelkou, produkuje kloubní maz – synovii. Ta zvlhčuje třecí plochy kloubu a vyživuje chrupavku. Dále obsahuje cévy a nervy a zevně je kloubní pouzdro zpevněno vazy – ligamenty. ■ Kloubní dutina Zvláštní zařízení kloubu: ■ kloubní lem ■ chrupavčité destičky disky a menisky (vyrovnávají nerovnosti kloubního spojení) ■ kloubní vazy ■ kloubní svaly 31

4

4


a – kloubní hlavice b – kloubní jamka c – chrupavčité destičky

a d f b

d – kloubní dutina e – kloubní pouzdro f – kloubní chrupavka

d c e

a c b e

Obr. 4 Popis kloubu

4.5

Popis kostry

Kostra člověka se skládá z: ■ kostry trupu (osový skelet) ■ kostry hlavy (lebka) ■ kostry končetin (horní a dolní končetiny)

4.5.1

Kostra trupu

Kostru trupu tvoří: ■ páteř ■ hrudní kost ■ žebra

Páteř – columna vertebralis Je umístěna na zádové straně trupu, je pevná, pružná a pohyblivá. Je složena z 33–34 obratlů. Obratle (vertebrae) patří mezi krátké kosti a rozeznáváme na nich tělo, oblouk, otvor a výběžky. 32

Soustava kosterní Tab. 5 Obratle, jejich počet a označení krční obratle hrudní obratle

7 vertebrae cervicales 12 vertebrae thoracicae

C1–C7 Th1–Th12

bederní obratle

5 vertebrae lumbales

L1–L5

kost křížová

5 os sacrum

S1–S5

kostrč

4–5 vertebrae coccygeae

Co1–Co4–5

Obratle na sebe navazují, z jednotlivých otvorů vzniká souvislý kanál páteřní, v němž je uložena mícha. Mezi jednotlivými obratli jsou chrupavčité destičky – meziobratlové disky (disci intervertebrales). Z meziobratlových otvorů vystupují míšní nervy. Dva první krční obratle mají odlišný tvar. První se nazývá nosič – atlas a nemá vůbec tělo. Atlas se nahoře spojuje s týlní kostí lebky a dole s druhým krčním obratlem zvaným čepovec – axis, který má na horní straně výběžek zvaný zub čepovce. Krční páteř pokračuje dvanácti obratli hrudními a poté pěti bederními. Kost křížová vznikla srůstem pěti obratlů a u žen je kratší. Kostrč se skládá ze čtyř až pěti zakrnělých a srostlých obratlů, které jsou pozůstatkem ocasní páteře. Zakřivení páteře Z boční strany je páteř dvakrát esovitě prohnutá. Prohnutí dopředu se nazývá lordóza (krční a bederní), prohnutí dozadu kyfóza (hrudní a křížová). Zakřivení páteře vzniklo v důsledku vzpřímeného držení těla a rozvoje svalstva trupu. Páteř je tak pružná a pomáhá tlumit nárazy při chůzi.

Hrudník – thorax Kromě hrudních obratlů zahrnuje žebra a kost hrudní, vytváří hrudní dutinu, chrání hrudní orgány – srdce a plíce.

Žebra – costae Zahrnují dvanáct párů obloukovitě prohnutých a oploštělých kostí, které se připojují hlavicí žeberní k hrudním obratlům. Žebra rozdělujeme na: ■ sedm párů žeber pravých – costae verae, chrupavčitě připevněných ke kosti hrudní 33

4

4


■ tři páry žeber nepravých – costae spuriae, chrupavkami připojených k žebrům pravým ■ dva páry žeber volných – costae fluctuantes, volně končících ve stěně břišní

Kost hrudní – sternum Je plochá kost na přední straně hrudního koše. K hrudní kosti se připojují dvě klíční kosti. Na kosti hrudní se popisují tři části: 1. Rukojeť – manubrium (v horním okraji rukojeti je vykrojení ohraničující hrdelní jamku – jugulum). 2. Tělo – corpus (na okrajích těla jsou zářezy pro skloubení se žebry). 3. Mečovitý výběžek – processus xiphoideus. a – kost klíční b – rukojeť kosti hrudní c – tělo kosti hrudní d – mečovitý výběžek kosti hrudní

e – žebra (pravá, nepravá, volná) f – kost pánevní g – kost křížová h – bederní obratle

a b c d e e

h

e

f g

Obr. 5 Kostra trupu 34

Soustava kosterní

4.5.2

Kostra hlavy

Kostra hlavy se nazývá lebka. Kostra lebky (uranium) se dělí: ■ na mozkovou část ■ na obličejovou část Mozková část lebky se dělí: ■ klenba lebeční (calva) ■ spodina lebeční (báze) ■ dutina lebeční (cavum cranii), ve které je uložen mozek

Mozková část lebky ■ Kost týlní (os occipitale) – je uložena vzadu na lebce, uprostřed těla kosti je týlní otvor, kterým vstupuje mícha. Kolem týlního otvoru jsou dva hrboly pro spojení s prvním krčním obratlem atlasem. ■ Kosti temenní (ossa parietalia) – jsou párové kosti, tvoří horní část lebeční klenby. Jsou spojeny korunovým švem s kostí čelní a lambdovým švem s kostí týlní. Na vrcholu klenby lebeční jsou obě kosti temenní spojeny švem šípovým. ■ Kost čelní (os frontale) – tvoří podklad pro čelo a strop pro očnice. Nad očnicemi jsou v kosti párové čelní dutiny, které jsou spojeny s nosní dutinou a patří k vedlejším nosním dutinám. ■ Kosti spánkové (ossa temporalia) – jsou kosti nepravidelného a velmi složitého tvaru. Zevní část kostí je tenká jako šupina a je posazena mezi kost klínovou, týlní. Kosti tvoří klenbu lebeční a vybíhají v lícní výběžek kosti spánkové. Pyramidová část kostí je značně tvrdá (kost skalní) a uvnitř je uloženo sluchové a rovnovážné ústrojí. Na spodině spánkových kostí je bradavkový výběžek a ještě před ním ostrý bodcový výběžek, na který je zavěšena jazylka a hrtan. ■ Kost klínová (os sphenoidale) – je kost uložená na spodině lebeční, vybíhá do stran malými a velkými křídly, které se napojují k čelní, temenní a spánkové kosti. Ve střední části stropu kosti je prohlubeň zvaná turecké sedlo. V těle kosti je párová dutina klínová, která náleží k vedlejším nosním dutinám. ■ Kost čichová (os ethmoidale) – leží v zářezu kosti čelní před kostí klínovou a tvoří strop nosní dutiny. Je tvořena dírkovou ploténkou a po stranách četnými skořepami. 35

4

4


Obličejová část lebky ■ Dutina nosní (cavum nasi) – je rozdělena nosní přepážkou na dvě poloviny a ty jsou rozděleny nosními skořepami. ■ Očnice (orbity) – slouží k uložení očí. ■ Horní čelist (maxilla) – má uvnitř dutinu, která patří k vedlejším dutinám nosním. Dolní okraj čelisti tvoří dásňový výběžek tvaru podkovy s lůžky pro zuby horní čelisti. Spodní část je kostěným podkladem tvrdého patra. ■ Dolní čelist (mandibula) – má podkovovitý tvar zakončený po stranách výběžky pro úpon žvýkacích svalů a skloubení se spánkovou kostí čelistním kloubem. Tělo kosti přechází v dáseň s lůžky pro zuby dolní čelisti. ■ Kost lícní (os zygomaticum) – je uložena zevně pod očnicí. Spánkový výběžek kosti lícní se spojuje s lícním výběžkem kosti spánkové a vytváří jařmový oblouk. ■ Kosti patrové (ossa palatina) – spolu s výběžkem horní čelisti vytvářejí tvrdé patro. ■ Jazylka (os hyoideum) – je drobná kůstka zahnutého tvaru pod dolní čelistí. K lebeční spodině je připojena vazy a zavěšena na bodcovitém výběžku kosti spánkové. Jazylka je oporou pro hrtan a upínají se na ni některé svaly krku. ■ Kost radličná (vomer) – tvoří stěny nosní přepážky. Lebeční švy Lebeční švy vznikly pevným spojením kostí klenby lebeční. Na klenbě lební popisujeme: ■ šev korunový ■ šev lambdový ■ šev šípový

Růst a vývoj lebky Lebka novorozeného dítěte se liší od lebky dospělého člověka velikostí i tvarem. Dětská lebka má malou obličejovou část oproti mozkové části, nemá vytvořeny vedlejší dutiny nosní a dásňové výběžky čelistí. Mezi kostmi klenby lebeční nejsou ještě vytvořeny typické úzké švy, ale jsou tam úzké vazivové pásky – proto jsou kosti klenby proti sobě pohyblivé – toto je důležité při porodu. Na některých místech jsou mezi kostmi širší vazivové blány zvané lupínky nebo fontanely. Velký lupínek (fontanella major) je v místě švu korunového a malý 36

Soustava kosterní Tab. 6 Kostra lebky Mozková část

Neurocranium

kost týlní

os occipitale

kosti temenní

ossa parietalia

kost čelní

os frontale

kosti spánkové

ossa temporalia

kost klínová

os sphenoidale

kost čichová

os ethmoidale

Obličejová část

Splanchnocranium

horní čelist

maxilla

dolní čelist

mandibula

kost lícní

os zygomaticum

kosti patrové

ossa palatina

jazylka

os hyoideum

kost slzní

os lacrimale

kost nosní

os nasale

kost radličná

vomer

dolní skořepa nosní

concha nasalis inferior

lupínek (fontanella minor) je v místě spojení švu lambdového se švem šípovým. Vazivová spojení později osifikují a nahrazují se pevným kostním spojením – lebečními švy.

Pohlavní rozdíly na lebce Mužská lebka je oproti ženské větší, těžší a mohutnější. Má viditelně větší vyklenutí nad kořenem nosu, které se nazývá glabella, a výraznou čtyřhrannou dolní čelist.

37

4

4

Somatologie/učebnice pro střední zdravotnické školy a – kost čelní b – kost temenní c – kost klínová d – kost spánková e – nadočnicový oblouk f – očnice g – kost nosní h – kost lícní i – horní čelist j – dolní čelist

a b e c d

f g h i

j

Obr. 6 Kostra lebky

a – mozková část b – obličejová část c – jařmový oblouk d – zuby e – bradavkový výběžek kosti spánkové f – bodcovitý výběžek kosti spánkové g – kost týlní h – kost klínová

a

h b c d

g

e f

Obr. 7 Kostra lebky 38

Soustava kosterní

4.5.3

Kostra končetin

Kostra horní a dolní končetiny se skládá z pletence a kostry volné končetiny. Pletenec (cingulum) připojuje horní a dolní končetiny k páteři. Kostra horní končetiny se nazývá pletenec pažní (lopatka, klíční kost) a kostra volné končetiny – paže, předloktí a ruka. Kostra dolní končetiny se nazývá pletenec pánevní (pánev) a kostra volné končetiny – stehno, bérec a noha. Tab. 7 Pletenec pažní a kostra volné končetiny lopatka

scapula

kost klíční

clavicula

paže

brachium

kost pažní

humerus

předloktí

antebrachium

kost loketní

ulna

kost vřetenní

radius

ruka

manus

kosti zápěstní

ossa carpi

kosti záprstní

ossa metacarpi

kosti prstů ruky

ossa digitorum manus

Kostra horní končetiny Pletenec pažní: ■ Kost klíční (clavicula) – je esovitě zahnutá a 12–16 cm dlouhá kost. ■ Lopatka (scapula) – je kost tvaru trojúhelníku, na hřbetní straně je opatřena hřebenem (spina scapulae), který je na zádech hmatný. Hřeben lopatky rozděluje lopatku na část nadhřebenovou a podhřebenovou. Hřeben vybíhá ve výběžek nadpažkový – acromion. Pod nadpažkem je kloubní plocha pro ramenní kloub a od něj dopředu vybíhá výběžek hákovitý (processus coracoideus). K pletenci pažnímu je připojena kostra volné končetiny. 39

4

4


Kostra volné končetiny Kostra volné končetiny je k pletenci pažnímu připojena ramenním kloubem. Skládá se z kosti pažní, kostí předloktí a kostí ruky. Paže: ■ Kost pažní (humerus) – je dlouhá kost, která je kloubní hlavicí spojena s lopatkou a od těla kosti je oddělena anatomickým krčkem. Pod anatomickým krčkem je užší krček chirurgický, který je nejčastějším místem zlomenin. Mezi krčky je velký a malý hrbol, na které se upínají svaly trupu. Na dolním konci kosti jsou dva kloubní výběžky pro spojení s kostmi předloktí. Kloubní výběžek, tzv. hlavička, je spojen s kostí vřetenní a kloubní výběžek (kladka) je spojen s kostí loketní. Předloktí: ■ Kost vřetenní (radius) – leží na palcové straně předloktí. ■ Kost loketní (ulna) – leží na malíkové straně předloktí. Horní část kosti loketní je zakončena výběžkem zvaným okovec (olekranon) a dolní konec končí hmatným bodcovitým výběžkem, který tvoří vnitřní kotník ruky. Kost loketní, vřetenní a pažní jsou spolu kloubně spojeny a tato tři kloubní spojení vytvářejí loketní kloub. Ruka: ■ Kosti zápěstí (carpus – ossa carpi) – jsou sestaveny z osmi kostí ve dvou řadách. ■ Kosti záprstní (metacarpus – ossa metacarpalia) – jsou tvořeny z pěti podlouhlých kostí, které jsou oporou dlaně. ■ Kosti prstů ruky (ossa digitorum manus) – skládají se z článků prstů, na palci jsou dva články a ostatní prsty mají po třech článcích. Klouby horní končetiny: ■ kloub ramenní ■ loketní ■ klouby ruky

40

Soustava kosterní a b

a – klíční kost b – lopatka c – kost pažní d – kloub loketní e – kost loketní f – kost vřetenní g – kosti zápěstní h – kosti záprstní i – články prstů

c d

f

e

g h i

Obr. 8 Kostra horní končetiny

Tab. 8 Pletenec pánevní a kostra volné končetiny kost pánevní

os coxae

kost kyčelní

os ilium

kost sedací

os ischii

kost stydká

os pubis

stehno

femur

kost stehenní

os femoris, femur

bérec

crus

kost holenní

tibia

kost lýtková

fibula

noha

pes

kosti zánártní

ossa tarsi

kosti nártní

ossa metatarsi

kosti prstů nohy

ossa digitorum pedis 41

4

4


Kostra dolní končetiny Pletenec pánevní Pánev (pelvis) – tvoří kost pánevní (os coxae), která vznikla spojením tří kostí: ■ kosti kyčelní (os ilium) ■ kosti sedací (os ischii) ■ kosti stydké (os pubis) Tyto kosti se stýkají v kloubní jamce kyčelního kloubu zvané acetabulum. Pánev se skládá ze dvou pánevních kostí a kosti křížové a dělí se na pánev velkou (pelvis major) a pánev malou (pelvis minor). Hranice mezi nimi se nazývá předhoří (promontorium). Mezi pánví ženy a muže jsou rozdíly ve tvaru. Muži mají pánev vyšší a užší, ženy širší a otevřenější. Rozměry a tvar pánve ženy jsou významné z hlediska porodu. V malé pánvi mají ženy uloženy pohlavní orgány, močové orgány a konečník. Rozlišujeme pánevní roviny (vchod, šíře, úžina a východ) a v nich se určují pánevní rozměry, což jsou vzdálenosti měřené tzv. pelvimetrem. Zevní pánevní rozměry: ■ vzdálenost trnů kosti kyčelní ■ vzdálenost hřebenů kyčelních ■ vzdálenost velkých chocholíků ■ vzdálenost od trnu L5 k symfýze

26 cm 29 cm 31 cm 20 cm

■ Kost kyčelní (os ilium) – směrem od jamky kloubu kyčelního se rozšiřuje v lopatu kosti kyčelní a je ukončena hřebenem kosti kyčelní, který je vpředu zakončen předním horním trnem kyčelním. ■ Kost sedací (os ischii) – vybíhá od jamky kyčelního kloubu a pokračuje dozadu v hrbol kosti sedací. ■ Kost stydká (os pubis) – vybíhá od jamky kyčelní dopředu, stýká se jak s kostí kyčelní, tak i sedací a ohraničuje otvor zvaný ucpaný. Vpředu jsou obě kosti stydké spojeny chrupavčitou sponou stydkou – symfýzou. Kostra volné končetiny Kostra volné končetiny se připojuje k pletenci pánevnímu kyčelním kloubem. 42

Soustava kosterní

Stehno: ■ Kost stehenní (femur) – je nejdelší a nejsilnější kost. Horní epifýza kosti má kulovitou hlavici, která zapadá do kloubní jamky, tzv. acetabula, a je krčkem připojena k tělu kosti. Pod krčkem vybíhá do strany velký chocholík (trochanter major) a dozadu malý chocholík (trochanter minor), na který se upevňují hýžďové svaly. Dolní konec kosti stehenní se rozšiřuje ve dva mohutné kloubní hrboly a spojuje se s kostí holenní kloubem kolenním, k němuž patří i čéška (patella). Nerovnosti kloubu vyrovnávají dvě chrupavčité destičky (menisky). Bérec: ■ Kost holenní (tibia) – je silná kost, na které vybíhá dopředu viditelná a hmatná ostrá hrana. Kost holenní leží na palcové straně bérce a dolní část vytváří vnitřní kotník. ■ Kost lýtková (fibula) – je štíhlá kost, která je hlavicí spojena s holenní kostí a leží na malíkové straně bérce. Dolní část vytváří zevní kotník. Noha: ■ Kosti zánártní (ossa tarsi) – jsou krátké kosti různé velikosti a je jich celkem sedm. Nejmohutnější je kost patní (calcaneus), na ní spočívá kost hlezenní (talus). Před nimi jsou ještě poskládány kosti krychlová, loďkovitá a tři kosti klínové. ■ Kosti nártní (ossa metatarsi) – jsou tvořeny z pěti podlouhlých kostí stejně jako na ruce, ale kosti nártu jsou mnohem mohutnější. ■ Kosti prstů nohy (ossa digitorum pedis) – skládají se ze stejného počtu článků kostí jako na ruce, ale kosti nohy jsou mnohem kratší. Kosti nohy vytvářejí příčnou a podélnou klenbu nožní, jejíž tvar je udržován mezikostními vazy a svaly. Snížení klenby nožní se lidově nazývá plochá noha. Klouby dolní končetiny: ■ kloub kyčelní ■ kloub kolenní ■ kloub hlezenní ■ klouby nohy

43

4

4


a – kost kyčelní b – kost sedací c – kost stydká d – kost stehenní e – čéška f – kost holenní g – kost lýtková h – kosti zánártní i – kosti nártní j – články prstů

a

b

c

d

e

f g

h i

Obr. 9 Kostra dolní končetiny

j

Kontrolní otázky 1. Co ovlivňuje správný růst kostí? 2. Z jakých důvodů jsou významné pánevní rozměry u žen a čím se měří? 3. V důsledku čeho došlo u člověka k zakřivení páteře? 4. Má kostní dřeň v dětství i v dospělosti stejnou barvu a jaká je funkce dřeně? 5. Jak jsou vyrovnávány nerovnosti spojení v kolenním kloubu? 6. Čím se liší lebka dítěte od lebky dospělého člověka?

44

Soustava svalová

5

Soustava svalová

Kosterní svaly se v lidském těle nacházejí v přibližném počtu 640. Svaly spolu s kostrou umožňují pohyb celého těla (obr. P5 a P6).

5.1

Stavba kosterního svalu

Kosterní svaly tvoří příčně pruhovaná svalovina složená z mnohojaderných svalových vláken, které se spojují do snopečků a snopců. Svalové vlákno se nazývá myofibrila a skládá se z aktinu a myozinu. To jsou kontraktilní bílkoviny, které se do sebe zasouvají a tím dochází ke smrštění svalu. Snopce kosterní svaloviny vytvářejí svalové bříško, které kryje vazivová blána – fascie. Konec svalového bříška představuje hlavu svalovou. Vazivová blanka, která kryje jednotlivá svalová vlákna, snopečky a snopce, se nazývá sarkolema. Svalové bříško přechází na obou stranách ve šlachu (tendo), pomocí které se upínají svaly ke kostem. a a – svalové bříško b – šlacha c – svalové vlákno d – myofibrila e – aktin f – myozin

b

c

d e

f

Obr. 10 Stavba kosterního svalu 45

5

5


Chemické složení svalu: ■ 75 % voda ■ 24 % organické látky (převládají bílkoviny) ■ 1 % anorganické látky

5.2

Cévní zásobení a inervace svalů

Svaly mají své cévy a nervy. Cévy přivádějí krev a ta výživu a kyslík, odvádějí oxid uhličitý a zplodiny látkové výměny. Inervace svalů probíhá prostřednictvím motorických nervových vláken, které přivádějí vzruchy z mozku a končí na nervosvalové ploténce v každém svalovém vlákně. Mediátorem přenosu vzruchu je chemická látka zvaná acetylcholin. Vzruch, který uvádí v činnost více svalových vláken a patří jednomu motorickému nervu motoneuronu, se nazývá motorická hybná jednotka. Senzitivní nervová vlákna vycházejí ze svalu – svalových vřetének a šlachových tělísek – a informují nás o změnách ve svalech. Svalové vřeténko je specializovaný orgán čití ve svalu, informuje o změně délky svalového vlákna a je citlivé na protažení svalu. Šlachové tělísko je uloženo na přechodu svalu do šlachy, zaznamenává stupeň napětí a je drážděno při zkrácení svalu.

5.3

Svalový stah a napětí

Svalový stah vzniká jako odpověď na svalové podráždění. Sval je podrážděn, vznikne vzruch a odpovědí organismu na podráždění je svalový stah. Sval se zkrátí a zvětší se jeho objem. Smrštění svalu se nazývá kontrakce a ochabnutí svalu relaxace. Rozlišujeme dva druhy svalových kontrakcí: 1. izotonická – mění se délka svalových vláken a sval se zkracuje, napětí se nemění 2. izometrická – nemění se délka svalových vláken a ve svalu vzrůstá napětí Bílkoviny, které se podílejí na svalové práci, jsou: ■ kontraktilní bílkoviny – aktin, myozin ■ relaxační bílkoviny – troponin, tropomyozin 46

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Mgr. Markéta Křivánková, Mgr. Milena Hradová SOMATOLOGIE Učebnice pro střední zdravotnické školy Recenzentka: ISBN

Recommend Documents