PRAVOSLAVNÉ SVĚDECTVÍ A NEFORMÁLNÍ KULTURA Mgr. Marek Maxim Švancara
ÚVOD Tento příspěvek se nesnaží detailně mapovat interakci fenoménů uvedených v názvu, ale spíše se usiluje o nalezení možných alternativ a způsobů, jak správně chápat naše svědectví vůči současné kultuře mladých lidí, jak navázat s touto kulturou dialog, jaká jsou společná témata a podobné otázky. Neformální kulturu nelze chápat jako jeden monolitický celek, ale je nutné i v rámci ní rozlišit různé proudy, které mohou být a i jsou diametrálně odlišné. Pravoslaví jakožto oslava pravdy a snaha o věrnost nám odevzdané pravdě by se mělo usilovat o kontakt s těmi neformálními skupinami, které hledají pravdu, trvalé hodnoty a principy, a na základě toho odmítají současný stav světa a jsou si vědomy špatného stavu věcí. Jako velmi těžký se jeví dialog s těmi vyznavači neformální kultury, kteří hledají pouze zábavu, konzum, ač třeba v duševním smyslu, ale nejde jim o proměnu světa, o zápas za vyšší ideály atd. Bude se zde vycházet především z hudební oblasti, protože ta se dnes jeví jako hlavní nosné médium názorů a myšlenek, na jejichž základě se pak formují i ostatní, např. výtvarné složky, daného proudu neformální kultury. Hudba se dnes stává významným faktorem ovlivňujícím celé životní prostředí toho kterého člověka, sama se stává jakousi životní filosofií, a proto je potřeba danému tématu věnovat velkou pozornost, protože se tímto způsobem do značné míry vnitřně formují nastupující generace i pravoslavných křesťanů. Vzhledem k výše uvedenému a na základě zkušeností z působení pravoslavných křesťanů v oblasti neformální kultury se bude věnovat pozornost především sféře rockové hudby a pozdějším derivátům tohoto hudebního stylu, protože právě některé proudy v rámci tohoto typu hudby usilují o hledání pravdy, odsuzují pokrytectví,
65
falešnost tohoto světa, jako i jeho zkaženost a mnohé další prvky, které jsou blízké pravoslavnému pohledu na svět.
PRAVOSLAVNÉ SVĚDECTVÍ DNES Naše svědectví, které společně či jednotlivě vydáváme, nás prezentuje před celým světem, který podle slov Evangelia od počátku hledí na Církev nevraživě, protože není z něj (Jan 15:19), avšak musíme konstatovat, že je k němu poslaná a pokračuje tak v poslání, tedy misii, Syna Božího Iisusa Christa (Jan 20, 21). Tento paradox vyvolává v rámci celého Pravoslaví stále nové a nové spory: být konzervativní, či tradiční, nebo jaký stupeň ikonomie nebo dokonce liberalismu přijmout? Tyto otázky zaměstnávají některé pravoslavné křesťany natolik, že nevnímají své okolí, uzavírají se v podivném sebestředném bludném kruhu a zcela zapomínají, že Pravoslavná církev není na světě jen kvůli sobě samé, ale kvůli celému stvoření-má být obrazem Trojjediného Boha, ve společenství lásky zářit jako slunce na dobré i špatné a také vydávat dobré svědectví především konkrétními činy, pramenícími z naší víry (Jak. 2:17 n.) a potvrzujícími ji, aby proto lidé chválili Boha na nebesích (Mat. 5:14). Musíme si přiznat, že jsme poněkud vzdáleni tomuto stavu, což je jistě špatné, ale ne natolik tragické, aby to vedlo třeba k církevním rozkolům, jak se stává. Jsme společenství hříšníků povolaných ke svatosti, na což často zapomínáme a připodobňujeme se fariseům s jejich hrdostí, polovičatým duchovním životem a pokrytectvím, které Christos nekompromisně odsuzoval. Tímto umenšujeme nebo minimalizujeme naše dobré svědectví o dobré Boží zvěsti natolik, že vyvoláváme pohoršení a odrazujeme duchovně hladové a hledající lidi od orthodoxního křesťanství nebo dokonce tvrdíme, že není možné mezi tzv. pochybnými lidmi vůbec působit. Totéž dělali farizeové, když se rouhali Christu kvůli tomu, že působil mezi hříšníky (např. Mat. 9:11), a jim jsou podobní i ti pravoslavní křesťané, kteří představují Pravoslaví jako víru vyhrazenou pouze pro elitu, jakoby se snad
66
mohlo pošpinit díky kontaktu s hříšníky.1 Projevuje se tím hned několik pochybení najednou: nepochopení pozemského působení Iisusa Christa a nepochopení celé božské ikonomie spásy; duchovní pýcha, kdy se sebejistě považujeme za lepší než zjevní hříšníci (viz Luk. 18:11); špatné pojetí Církve jako hrstky vyvolených spíše než léčebnice, kdy povstává strach z toho, aby se Církev a její učení neznečistilo přijetím hříšníků. Misii resp. svědectví (tento pojem je jednoznačně výstižnější) je jednoduše možné charakterizovat jako oblast, kde se živý blahodatný organismus Církve stýká s neprosvíceným světem. Svět jistě není zcela zbaven Boží starostlivosti a ačkoliv je Bohu odcizen díky zlu a hříchu, Bůh v něm, jakožto svém stvoření působí, můžeme vzpomenout známý a z misijního hlediska velmi aktuální koncept sv. Iustina Filosofa, který operuje s pojmem λογος σπερµατικος, kdy Boží Logos působí v celém lidstvu, byl a je všude přítomný v jakýchsi zrnkách pravdy, i mimo svůj vyvolený lid, dříve tedy Izrael, nyní Církev, a vede k poznání pravdy a Boha.2 Jedna, svatá, apoštolská a všeobecná Církev je místem plnosti pravdy, díky plnosti Ducha Svatého, Který uvádí do veškeré pravdy (Jan 16:13). Ve světě je i na základě výše uvedeného pojetí pravda rozptýlená, stejně jako působení Třetí Osoby Přesvaté Trojice je v něm těžko uchopitelné, což však neznamená, že tam není přítomné nebo není konkrétní.3
PRAVOSLAVÍ A KULTURA Právě tyto skutečnosti byly vždy rozhodující pro pravoslavnou misii a úspěšné pravoslavné svědectví je založeno právě na posvěcení místní kultury a jejím proměnění. Aktuálně tento jev probíhá třeba v Africe, ale vždy byl tento 1
Viz článek: Renowned missionary compared opponents of the sermon among rockers to Pharisees (online)[2008-10-31]. Dostupné na internetu: www.orthodoxnews.com. 2 Viz: PRUŽINSKÝ, Š.: Patrológia I. Bratislava 1990, s. 398-399. 3 Viz BRIA, I.: Go forth in Peace. Geneva 1986, s. 47 67
postup víceméně podobný a probíhal ve třech stupních: 1) důkladné seznámení se s místní kulturou a její analýza z pravoslavného úhlu pohledu; 2) zavržení jevů, které jsou v zjevném rozporu s pravoslavným učením a 3) posvěcení očištěné kultury resp. její adapace na církevní život.4 Tento postup může být aplikován v zemích, které nejsou až tolik zdeformované západní civilizací. Ale v našich a obdobných zahraničních podmínkách už není možné hovořit o jednotné kultuře, a proto je řeč o kultuře formální a neformální, přičemž ta druhá je stále více na vzestupu, nakolik mladí lidé formální kulturu často nepřejali od starších generací. Otázka kultury je sama o sobě velmi košatá a my se jí musíme pokusit obsáhnout jakýmsi generalizujícím přístupem, který sice není zcela přesný, ale dovede nás tam, kam potřebujeme. Církev ani v současnosti nemůže zanechat svého působení ad extra. Avšak současnost před nás klade nové skutečnosti, otázky, výzvy… Často na ně nejsme připraveni reagovat, což je problém, který však nelze řešit krátkozrace a tak řečeno „levně,“ jak to dělají někteří křesťané, jen proto, aby byli moderně řečeno „in“. Skutečná Církev není z tohoto světa a nemá potřebu se snižovat ke kompromisům, ale má potřebu, nutnost, ne-li povinnost se snižovat k člověku, ke každému, ke všem lidem, stejně jako se Christos neštítil odporně nemocných, hříšníků, vyvrhelů, prostitutek, opilců, kolaborantů a mnoha jiných zbídačených a zubožených lidských bytostí, kterými židovská společnost opovrhovala, ale přitom jim neuměla efektivně pomoci. Současná situace je stejná-nejen proto, že Evangelium má věčnou platnost (Luk. 21:33), ale i kvůli tomu, že člověk ve stavu pádu se projevuje stále podobně. Svět je doslova přeplněný hmotně, ale co je možná ještě horší (a hlavně v tzv. vyspělých zemích) duchovně trpícími lidmi. Každý hledá lék pro své strádání jinde, ale touha všech lidí je v podstatě podobná, hluboko zakořeněná: 4
ARCHBISHOP ANASTASIOS of Albania: Understanding Orthodoxy: How to distinguish true mission from proselytism (online)[2007-02-13]. Dostupné na internetu: http://www.orthodoxytoday.org/articles/AnastasiosMission.shtml 68
chybí jim skutečný pokoj, opravdové vnitřní odpočinutí a poklid, vnitřní radost, úleva od těžkostí, problémů a různého utrpení, tedy vše o čem hovoří a co lidem nabízí Christos (Mat. 11:28-29). Lidé se tohoto všeho snaží dosáhnout, ale špatnými prostředky a metodami, což vede v konečném důsledku k zhoršení stávajícího stavu. Lidé se spoléhají na sebe, věří, že právě oni mají pravdu, čímž se prohlubuje rozdělenost lidí a relativita všeho jsoucího, což vede k zhroucení stávajících mechanismů a společnost se dostává do rozkladu, který se snaží pochopitelně zakrývat.
NEFORMÁLNÍ KULTURA Zde nastupuje neformální kultura, která reaguje na dění okolo sebe a to pro formální kulturu a společnost často nepřijatelným způsobem. I Církev jakožto poměrně tradiční společenství, navíc respektující zákony a etos formální společnosti (1. Petr 2:13-14), vnímá toto dění často velmi kriticky, a to hlavně v případě, pokud neformální kultura útočí i do církevních řad. Je zde ovšem nutná nejvyšší obezřetnost, abychom nevynášeli ukvapený a nespravedlivý soud. Často nemůžeme znát pravé příčiny věcí, které leží skryty v určitém tajemství, a pokud někoho zavrhneme jenom proto, že ho nechápeme, dopouštíme se velké chyby. Takto je tomu i s neformální kulturou, která se nevyjadřuje často „našim slovníkem,“ ale poněkud jinak než můžeme být zvyklí.5 Pojetí neformální kultury jako nosného média je velmi aktuální a zároveň i problematické. Mnozí pravoslavní křesťané mají sklon označit věci, které se jeví odlišně, necírkevně a proto jim nepochopitelně, jako satanismus.6 Vyznavači neformálních kulturních proudů často dobře rozpoznávají nesoulady ve společnosti, pokrytectví starších generací, materialismus, relativní životní 5
Viz KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. Praha 1981, s. 184: heslo „formální“ jako zachovávájící společenské zvyklosti…vnějškový, nepodstatný, neopravdový…-neformální je pak opakem. 6 «Люби Бога и делай, что хочешь» Интервью с игуменом Сергием (Рыбко) (online) [2009-02-13]. Dostupné na internetu: http://www.pravoslavie.ru/guest/051006114112.htm
69
hodnoty současné civilizace a mnohé jiné a přirozeně na to reagují revoltou, kterou nesmíme chápat u všech jako cíl, ale jako prostředek hledání něčeho lepšího, než jim nabízí formální kultura a společnost. Zde je jistě pole působnosti pro pravoslavné svědectví-vyhneme se záměrně pojmu misie, který zde není až tak na místě. Jde často o to nabídnout alternativu, ukázat skutečné společenství, které mladým vykořeněným lidem chybí, a proto se i přes postupující globalizaci
uchylují do určitého
„kmene,“ který jim je něčím
blízký, který má svou filosofii a svůj styl života považuje často za ten nejlepší a nejsmysluplnější.7 Jde o to nezaleknout se těchto odlišných a nám třeba i cizích lidí a fenomémů, ale snažit se je pochopit, ale nevnucovat se jim, ale ukázat jim jinou možnost pro ně pochopitelným způsobem-proto je nutné dobře poznat jejich prostředí a předložit jim věci tak, aby je pochopili. Nemůže to jistě dělat každý, nejjednodušší je to pro někoho, kdo v takovém prostředí sám žil, a proto ho chápe a zná. Nejde o to působit tam, kde se cítíme dobře, ale tam, kde je to potřeba a právě mladí lidé potřebují pochopení, ale i vedení a odpovědi na jejich otázky. Uznávaný pravoslavný teolog John Meyendorff píše, že: „Nemáme žádné právo omezit naše svědectví na situace, kde se“my“ cítíme pohodlně. V podstatě takové situace opravdu neexistují. Opravdové duchovní „pohodlí“ přijde až v Božím Království.“8 Jde často jen o naslouchání a nabídnutí odpovědí, nejde ani tak o nějaký prozelytismus. Pokud z nás lidé budou cítit naše skutečné poznání pravdy a z toho plynoucí svobodu (Jan 8, 32), bude to pro ně něco skutečně zajímavého, protože dnes se ve světě málokdo usiluje o skutečné poznání pravdy.
7
Viz: Celtomania in Eastern Siberia. In: Road to Emmaus, vol. VIII, No. 1(#28)(online)[200902-04], s. 34. Dostupné na internetu: www.roadtoemmaus.net 8 MEYENDORFF, J.: Mission and Ecumenism. In: Witness to the World. New York 1987, s. 177. 70
PRAVOSLAVÍ A NEFORMÁLNÍ KULTURA V Rusku se neformální mládeži věnuje např. tam dobře známý igumen Sergij Rybko. Jeho konání přivádí mnohé do Církve, ale v určitých, zvláště konzervativních církevních kruzích vyvolává silnou nevůli. On sám potvrzuje, že na tuto službu mezi mládeží je nutná dobrá připravenost a on k ní přistoupil až po 20letech mnišského života, navíc po požehnání svého archijereje a ne svévolně. Sám za mlada v neformálním společenství žil a dle jeho slov ho právě ono nasměrovalo k hledání pravdy a tím i Pravoslavné církvi.9 Jeho několikaleté zkušenosti jsou cenným materiálem z něhož je možné načerpat inspiraci, avšak nakolik neformální mládež v našich oblastech má poněkud jinou mentalitu, historické kořeny a žije v jiných podmínkách, nelze je jednoduše kopírovat. Ale Slované jsou si podobní, deformace léty komunismu nás také přibližuje a postupující globalizace dnes často stírá rozdíly mezi národy a zeměmi, což k sobě přibližuje mladé lidi, které často trápí velmi podobné otázky, těžkosti a problémy. Působení zvláště pravoslavných duchovních v prostředí neformální kultury často vzbuzuje v církevních kruzích falečné poplašné reakce, kdy se někteří domnívají, že se někdo snaží „zavléct“ tuto kulturu do Církve. Nebo, že se dovoluje pravoslavným křesťanům žít podle norem takové kultury. Pokud by takto někteří konali, je to jistě zcela nemístné a zbloudilé. Ale je potřeba odlišit tento stav od působení mezi vyznavači neformální kultury, kdy přicházíme mezi tyto lidi, do jejich vlastního prostředí, abychom svědčili o Christu a Jeho Církvi, Jeho učení, o tom, že naše myšlení je v některých záležitostech podobné: odmítáme zlo, přetvářku, zkaženost světa, nespravedlnost, chceme se vymanit z utrpení, chceme pomoci druhým lidem v jejich trápení, hledáme smysluplný život, nejen konzum a neholdujeme materalismu, který se místy hluboce zakořenil i u mnohých křesťanů atd. atd. Společných témat je mnoho, ale je 9
Viz «Люби Бога и делай, что хочешь» Интервью с игуменом Сергием (Рыбко) (online) [2009-02-13]. Dostupné na internetu: http://www.pravoslavie.ru/guest/051006114112.htm
71
potřeba citlivost, trpělivost, umění naslouchat a dostatečnou erudici a vlastní duchovní zkušenost, abychom byli schopní odpovídat. Takto postupuje i zmíněný igumen Sergij, když se podle jeho slov snaží mladým lidem ukázat, že „rocková hudba se původně stavěla proti mnoha pravidlům tohoto světa, zlu, nespravedlnosti… Rockeři se staví do pozice bojovníků proti osnovám tohoto světa. Křeťanství také bojuje proti zlu světa. V tom se shodujeme a já se snažím rockerům ukázat, že jejich protest nachází všechny odpovědi v Pravoslaví. Je přímá cesta z každé neformálnosti, z každé vzpoury ke Christu.“10 Otec Sergij Rybko se také staví proti těm, kdo ukazují Církev jako „něco,“ kde nic nelze a tím zcela odrazují mladé lidi, což je zásadní chyba, protože podle slov sv. Ignatije Brančaninova většina svatých přijala víru nebo vstoupila do monastýru jako mladí, okolo dvaceti let, protože poté se člověk pomalu stává cynickým a více přemýšlí než koná. Je nutné mladým lidem ukázat, že křesťanství je hrdinství, askeze (podvih). „Proto, pokud je kazatel zkušený, tak dokáže zažehnout mladého člověka tím ohněm, ukázat, že být křesťanem je samotné hrdinství. V kdejaké rockové hvězdě je málo hrdinského. Odzpívá svoje, odjede dál, mnoho fanynek okolo sebe. A zde, v Církvi, je ideál křesťanství-je to svatost a je to norma. Život křesťana-to je svatost ustanovená Bohem.“ 11
STYČNÉ BODY A ALTERNATIVY V některých zemích Afriky organizují místní pravoslavní křesťané pravidleně jednou za měsíc po svaté liturgii setkání u ohně, provázené hudbou a tancem, jedí tam spolu, konverzují až do noci, aby se tam nejen mladí lidé scházeli, debatovali, seznamovali se a hledali si partnery zde, radši než při 10
Citováno dle článku: Renowned missionary compared opponents of the sermon among rockers to Pharisees (online)[2008-10-31]. Dostupné na internetu: www.orthodoxnews.com. 11 Citováno dle: «Люби Бога и делай, что хочешь» Интервью с игуменом Сергием (Рыбко) (online)[2009-02-13]. Dostupné na internetu: http://www.pravoslavie.ru/guest/ 051006114112.htm 72
podobných akcích pohanského ražení.12 Prostý recept, jak upevnit společenství i mimo chrám. Je to do určité míry posvěcení nezávadných součástí kultury a jejich využití i pro duchovní blaho věřících, zvláště mladých. Jde zde o poznání správné míry, na co lze uplatnit tento postup a kde to již není možné a vedlo by to k odtržení mladých od církevního života resp. pokud hovoříme o nevěřících, abychom přílišnou tolerancí jejich kultury de facto nepotvrzovali jejich stanoviska a oni by nespatřovali smysl a nutnost existence Církve věrné pravdě apoštolů. Důležitou otázkou svědectví je vždy komunikace a ta může být v případně neformální kultury vedena v poněkud jiném módu než jsou pravoslavní křesťané zvyklí. Misijní metoda sv. ap. Pavla být „Židovi Židem a mdlému mdlým (slabému slabým)“ kvůli získání těchto lidí pro Evangelium (1. Kor. 10, 20-23) je v tomto případě velmi aktuální a adekvátní. I tento fakt potvrzuje nutnost dobré připravenosti a znalosti prostředí, vůči kterému chceme vydávat pravoslavné svědectví. Stejně jako když apoštol Pavel hovořil k Atéňanům na Areopágu (Sk. 17, 22 n.), tak i my dnes musíme hledat jakési společné body, na jejichž základě můžeme navázat byť i jen prostý lidský kontakt, který se pak může dále rozvíjet. K neformální kultuře je potřeba jistě přistupovat neformálně, ale jde především o komunikaci všeobecně. Kritérium hledání pravdy je jedním ze zajímavých styčných bodů při dialogu lidmi náležícími k neformální kultuře, protože oni sami o to často usilují, ačkoliv jejich snažení nelze ztotožňovat s pojetím pravdy v rámci křesťanské orthodoxie, ale jde o vyzdvihnutí jejich snahy hledat pravdu a i jiné vyšší principy, což je v dnešní konzumní společnosti cenné a pomalu i vyjímečné. Např. popová hudební kultura (a potažmo i z ní plynoucí směry), o nic takového 12
Viz: We are going to live in paradise. In: Road to Emmaus Vol. V, No. 3 (#18), (online)[2009-02-04], s. 17. Dostupné na internetu: http://www.roadtoemmaus.net/back_issue_articles/RTE_18/We_Are_Going_to_Live_in_Para dise.pdf
73
neusiluje, hlásá de facto konzum, materiální pohodlí a užívání si života plnými doušky, neslyšíme zde o rozhořčení z nespravedlnosti panující na světě, o hledání vyšších ideálů jako třeba pravdy apod. Popová kultura je všeobecně přijímaná jako neškodná a současná společnost je jí doslova zaplavená díky masmédiím. Neformální kultura je však díky problémům, které jsou s ní v určitých ohledech spojené (alkohol, drogy, jiný styl života…), akceptována negativně, kdy se nerozlišuje, ale nekriticky shrnuje vše do jednoho celku. Neformální kultura je často kritikou konzumní kultury a starších generací, které tím žijí. Nikdo nekalkuluje s dalekosáhlou deformací lidského života, kterou přináší tzv. popová „konzumní“ kultura, jejíž zhoubné důsledky jsou často skryté a nikdo by je ani nepřičítal za vinu této téměř již formální a široce propagované kultuře. Neformální kultura je však téměř okamžitě odmítána právě díky problému selhání komunikace, proto, že se jeví být jiná, jdoucí proti normám, zažitým pořádkům, které jsou často samy špatné, ale nikdo si to už nechce přiznat, protože změna je vždy nepříjemná. Revolta přichází téměř s každou novou generací, ale je možné si všimnout, že konzum ovládá i vrstvy neformální kultury a ta přestává být vzdorem proti špatnostem, ztrácí tak na obsahu a stává se jen jiným módem spotřebnosti.
ZÁVĚR Církev se nachází v stále se měních podmínkách, na které musí s Boží pomocí pořád adekvátně a aktuálně reagovat, pokud se má mít její existence smysl i pro nastupující generace. Nejen z hlediska misijního či lépe z pozice pravoslavného svědectví světu, ale i z pohledu pastorálního a katechetického a možná nejvíce ohledně výchovy dalších generací pravoslavných křesťanů hlavně v rodině má otázka neformální kultury zvláště dnes alarmující závažnost, kdy její podcenění vede k vytržení duší mladých lidí z jejich kořenů, kdy je nutné poznat, co by mohlo prospívat a co už vede k vnitřnímu rozkladu. Rodiče, katecheti, duchovní a samotní mladí lidé musí věnovat otázkám kultury 74
pozornost, protože třeba hudba je často jen médiem, které může nést zcela odlišné, až protikladné myšlenky. Někdo věnuje pozornost hudbě, že je agresivní apod., ale mladí lidé dnes již zřejmě nebudou ochotní poslouchat lidovou či vážnou hudbu, a pokud bychom je k tomu nutili, tak v nich pouze násilím a zákazy posílíme touhu vyznávat neformální kulturu, proto represe, ale ani úplná svoboda není řešením. Mladé lidi je stále nutné vést, radit jim tak, aby radu přijali, hledat tvořivě způsoby komunikace, alternativy, kudy by bylo možné se ubírat. Nelze to však chápat jako ideální stav, ale jako ikonomii, která má vést k upevnění ve spasitelné pravoslavné víře. Pravoslavní se nesmí zaleknout současného světa, změn, které přináší, musí statečně svědčit o své víře, umět vysvětlit čemu věří, naučit se čelit mnohým výzvám, které dnešní svět přináší, i když to často není lehké a příjemné, ale musíme počítat v tomto světě s utrpením,13 abychom byli opravdovými následovníky Christa, který nás ujišťuje a upokojuje: „Na světě soužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět” (Jan 16, 33).
SEZNAM BIBLIOGRAFICKÝCH ODKAZŮ:
BRIA, I.: Go forth in Peace. Geneva 1986, ISBN 2-8254-0861-1. CALCIU, G.: Christ Is Calling You! Platina, California 1997, ISBN 1887904-52-2. KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. Praha 1981, ISBN neuvedeno. MEYENDORFF, J.: Mission and Ecumenism. In: Witness to the World. New York 1987, s. 167 – 177, ISBN 0-88141-069-1. PRUŽINSKÝ, Š.: Patrológia I. Bratislava 1990, ISBN 80-85128-08-X.
13
Viz CALCIU, G.: Christ Is Calling You! Platina, California 1997, s. 10 n.
75
ELEKTRONICKÉ DOKUMENTY:
ARCHBISHOP ANASTASIOS of Albania: Understanding Orthodoxy: How to distinguish true mission from proselytism (online)[2007-02-13]. Dostupné na internetu: http://www.orthodoxytoday.org/articles/AnastasiosMission.shtml Celtomania in Eastern Siberia. In: Road to Emmaus, vol. VIII, No. 1(#28)(online)[2009-02-04], s. 34. Dostupné na internetu: www.roadtoemmaus.net «Люби Бога и делай, что хочешь» Интервью с игуменом Сергием (Рыбко) (online)[2009-02-13]. Dostupné na internetu: http://www.pravoslavie.ru/guest/051006114112.htm Renowned missionary compared opponents of the sermon among rockers to Pharisees (online)[2008-10-31]. Dostupné na internetu: www.orthodoxnews.com. We are going to live in paradise. In: Road to Emmaus Vol. V, No. 3 (#18), (online)[2009-02-04], s. 17. Dostupné na internetu: http://www.roadtoemmaus.net/back_issue_articles/RTE_18/We_Are_Going_to_ Live_in_Paradise.pdf
76
