Mezníky staršího literárního vývoje v Českých zemích 1. Literární kultura v Českých zemích v raném středověku Raný středověk (5. – 10. století): Po bouřlivém období Stěhování národů (4. – 6. století) založily germánské, slovanské i románské národy zakládají na troskách Západořímské říše své první státy. Východořímská říše (dnešními historiky zpravidla označovaná jako Byzantská) ovšem zůstala jednotným státem řeckojazyčného křesťanství. Nejvýznamnějším raněstředověkým státem v západní Evropě se stala Franská říše (5. – 9. století). Jejím nejmocnějším králem byl Karel I. Veliký (vládl od r. 768 do r. 814, kdy zemřel). Vytvořil křesťanský stát s latinskou liturgií, který byl obklopen prakticky pouze nekřesťanskými (pohanskými) národy a kmeny: od Slovanů na východě přes Araby ve Španělsku (a později v Itálii) až po severogermánské Normany (Vikingy) v Dánsku. Karel tedy na svou říši nahlížel jako na jedinečný stát, který v podstatě zahrnoval veškeré latinské křesťanstvo. Usiloval také o kulturní potvrzení této pozice a své sídlo v Cáchách (něm. Aachen v dolním Porýní) proměnil v centrum západoevropské křesťanské kultury, která tvůrčím způsobem rozvíjela odkaz antické Římské říše jako křesťanského státu. Toto úsilí a jeho epocha se označují pojmem karolinská renesance (renesance = znovuzrození). Jedním z jejích nejdůležitějších odvětví byla knižní tvorba: v Cáchách a v mnoha klášterech jinde po Franské říši bylo shromažďováno a opisováno množství antických děl, takže dnes vlastně máme rozhodující část antického písemnictví dochovanou z karolinských opisů. Karel Veliký se rozhodl završit své úsilí obnovením římského císařského titulu také v západoevropské, latinské části křesťanského světa. 25. prosince 800 (tedy na svátek Ježíšova narození) se dal od papeže Lva III. korunovat v Římě na římského císaře. Bylo ovšem jasné, že Karlova korunovace znamená franské soupeření s Byzancí. a) Velkomoravské období české kultury (9. – 10. století) Důležitou součástí záměrů franských králů bylo rozšiřování franského území i vlivu směrem na východ, do slovanských zemí, kde ještě neexistovaly státy a celá oblast se zdála být snadnou kořistí. Franské pronikání mělo ovšem být spojeno i se šířením křesťanství. Franští misionáři se samozřejmě museli naučit slovanský jazyk; Slované tehdy ještě mluvili prakticky jediným společným jazykem, jehož územní varianty byly spíše pouhými nářečími. Misionáři vedli ve slovanštině běžnou komunikaci, pastoraci mimo kostel a kázání. Ale svět západní (papežské) liturgie byl – a stále je – postaven na centralizované organizaci kultu, a tak bohoslužebná biblická čtení byla povolena pouze v latině. Věřící tedy po část mše poslouchali text, jemuž nerozuměli, a teprve potom jim kněz v kázání slovanštinou srozumitelně převyprávěl obsah a smysl. Na počátku 9. století vznikl první slovanský stát vůbec: Moravské knížectví, později – jelikož dobylo některá sousední území – označované jako Velká Morava. Zakladatel státu, kníže Mojmír I., se dal pokřtít. R. 843 se Franská říše rozdělila na 3 části. Tu nejvýchodnější, Východofranskou říši (tedy velkou většinu dnešního Německa a Rakouska), získal král Ludvík II. Němec, jenž pokračoval v dosavadní franské politice proti Slovanům. Celkem v období 805 – 857 Frankové podnikli 9 útočných vpádů do Českých zemí, z toho dvakrát pronikli až na Moravu; většinou však byli poraženi. R. 845 bylo 14 významných osobností (velmožů) z Čech pokřtěno v Řezně. Mojmírův nástupce kníže Rastislav požádal papeže Mikuláše I. o vyslání misionářské výpravy, která by připravila Velkou Moravu ke zřízení velkomoravského arcibiskupství, jež by Moravany
vymanilo z franského vlivu. Papež váhal, protože stranil Frankům. Rastislav tedy vyslal obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III. Ten souhlasil, protože to byla příležitost k prosazení byzantského vlivu ve střední Evropě. Vedením misie pověřil zkušené řecké bratry (z města Soluně) Konstantina a Metoděje. Ti navíc slovanštinu znali, protože v okolí Soluně tehdy žili vedle Řeků i Slované. Slovanštinu ze soluňské oblasti označujeme pojmem staroslověnština. Konstantin a Metoděj chtěli Slovanům přiblížit křesťanství přelomovým činem: překladem biblického textu do slovanského jazyka, aby také biblické čtení při mši bylo srozumitelné. To umožnilo, (1) aby si obyčejný, laický věřící sám udělal svůj samostatný názor na obsah i smysl biblického textu a (2) aby věřící mohli sami posoudit, zda kněz vykládá Bibli adekvátním způsobem. Slovanská liturgie tedy přinášela do křesťanského života mimoantické Evropy zcela unikátní cestu k ideové emancipaci (sebevědomému zrovnoprávnění) věřících. Konstantin a Metoděj přišli na Velkou Moravu v r. 863 (nebo 864?), ale na svou tamější činnost se zčásti připravili již předem – postupovali promyšleně a systematicky: 1. Vytvořili slovanské písmo hlaholici (stsl. glagol = hláska); všichni Slované totiž tehdy byli ještě negramotní a neměli písmo, jímž by bylo možné slovanštinu (s charakteristickými měkkými souhláskami a nosovkami) zaznamenávat; řecká ani latinská abeceda tu nepostačovaly; 2. Přeložili z řečtiny do staroslověnštiny všechna 4 evangelia (nejdůležitější liturgické texty); překlady dokončili až na Moravě a za pomoci svých tamějších žáků; 3. Složili Proglas (Předzpěv): veršovanou staroslověnskou předmluvu ke svému evangelijnímu překladu, v níž pro velkomoravské posluchačstvo obhajovali liturgii ve srozumitelném jazyce; 4. Přivezli s sebou ostatky svatého Klimenta, papeže, který zahynul na misii mučednickou smrtí, jako názorný doklad oběti pro křesťanskou víru; 5. Přeložili mnohé další části Bible a některé mešní modlitby; 6. Obohatili velkomoravskou společnost průkopnickými právními texty: sami sepsali staroslověnský Zakon sudnyj ljudem a přeložili do staroslověnštiny řecký sborník Nomokánon; 7. Celé úsilí byzantské misie směřovalo k vyškolení domácího velkomoravského kněžstva, schopného vést ve staroslověnštině nejen veškerou liturgii, ale také svou vlastní literární činnost. Konstantin a Metoděj byli ve své práci úspěšní. Již po čtyřech letech se s několika svými velkomoravskými žáky vydali se na cestu do Říma k papeži Hadriánovi II., aby jej seznámili s výsledky svého úsilí a získali od něj souhlas se svou činností. Hadrián vysvětil moravské učedníky na kněze a vydal list, jímž úplnou staroslověnskou liturgii povolil s kompromisní podmínkou, že při slovanské mši se bude číst nejprve text latinský a teprve po něm staroslověnský. Nemocný Konstantin v Římě zůstal, vstoupil tam do kláštera, přijal mnišské jméno Cyril (odtud se hovořívá o cyrilometodějské misii) a zanedlouho zemřel. Metoděje papež vysvětil na arcibiskupa a ten se vrátil na Velkou Moravu, aniž by tušil, že tam zatím proběhl státní převrat. Rastislav byl totiž svržen svým synovcem Svatoplukem, jenž se opíral o franskou vojenskou podporu. Metoděj byl dokonce dočasně zajat Franky, ale nakonec se situace vyvinula tak, že Metoděj pokračoval ve staroslověnské liturgii, opíraje se o svou velkou veřejnou autoritu, a Svatopluk se pokoušel jeho činnost omezovat. Metoděj ovšem dokázal ještě podniknout novou cestu do Říma a cestu do Byzance, aby výsledky své práce představil také v říši, která kdysi celou misii vyslala.
Prvními staroslověnskými díly beletristického charakteru byly životopisy obou řeckých misionářů: Život Konstantinův a Život Metodějův (bývají označovány jako legendy, ale nejsou jimi: chybějí tu zázračné prvky). Patrně nejcitovanějším staroslověnským textem je ovšem Proglas. Konstantin (asi 827 – 869): Proglas (60. léta 9. století) Předzpěv jsem svatého evangelia. Jak proroci již dříve předpověděli, Kristus přichází shromáždit národy, neboť je světlem celého tohoto světa… Je tedy třeba poznat Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar ten je věru od Boha daný, (…) dar duším nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili… slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo,
slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha. Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření boží… tak i každá duše bez knih, neznající zákona božího… Neb svatý Pavel učil a řekl toto: Když konám svou modlitbu před Bohem, chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných. Který pak člověk to nechápe? (…) Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší…
Poznámka: patřící – hledící. Vliv staroslověnské literatury na vznik písemnictví ve slovanském světě Metoděj zemřel r. 885 a Svatopluk poté jeho žáky z Velké Moravy vypudil a staroslověnskou liturgii zakázal (má se ovšem za to, že tajně se na Velké Moravě mohla někde udržet). Velkomoravští staroslověnští kněží si své písemnictví odnesli s sebou. V některých zemích jižních a východních Slovanů pokračovali ve své práci a zasloužili se o další pokolení staroslověnského kněžstva i vzdělanců (v Bulharsku, Srbsku, Chorvatsku, Ukrajině, Rusku…). V těchto zemích se staroslověnské liturgické texty (jazykově upravené do novější církevní slovanštiny) používají dodnes a rovněž se tam používá svébytný novější typ slovanského písma, který byl na počest cyrilometodějské misie nazván cyrilice (tak se jmenuje v Bulharsku nebo Srbsku, v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku se nazývá azbuka). Staroslověnská literatura Velké Moravy byla první literaturou celého slovanského světa. Staroslověnština se stala – po hebrejštině, řečtině a latině – teprve čtvrtým biblickým jazykem.
b) Epocha Starých pověstí českých Samotné Čechy (bez Moravy) prožily mezi rozpadem Sámovy říše a připojením k Svatoplukově Velkomoravské říši více než dvousetleté „temné období“ (7. – 9. století), z něhož máme jen minimum písemných historických pramenů – a všechny zahraničního původu. Víme jen, že tu žil kmen Čechů (o povaze a počtu kmenů v tehdejších Čechách se vedou odborné spory). Odedávna se o nejstarších dějinách Čechů tradují národní pověsti, zahrnuté do kronik, tedy do knih, jež zaznamenávají v časové posloupnosti významné události od starších dob až do autorovy současnosti. Tyto pověsti český spisovatel Alois Jirásek shrnul pro moderního čtenáře do první části své knihy Staré pověsti české (1894). Jde o 10 příběhů, jež zná snad každý Čech: o praotci Čechovi, o kněžně Libuši a Přemyslu Oráči, o siláku Bivojovi, o Dívčí válce, o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi… Ve 2. polovině 9. století vzniklo České knížectví, které zahrnovalo prakticky jen střední Čechy. Vládl tu rod Přemyslovců, odvozující svůj původ od Přemysla Oráče. Nejstarším známým Přemyslovcem byl kníže Bořivoj: do dějin vstupuje jako asi dvacetiletý mladík, čerstvě ženatý s dívkou Ludmilou. Bořivojovo knížectví bylo dobyto Svatoplukovými Moravany a Bořivoj odvezen na Moravu, kde byl pokřtěn – snad přímo Metodějem. Po návratu založil na otevřeném (vyprahlém) návrší nad brodem přes Vltavu hradiště nazvané Praha a učinil z něj své sídlo. Nejstarším dochovaným spisem o českých dějinách je latinsky psaná Kristiánova legenda z konce 10. století (legenda = příběh o světcích či světicích, tedy o hrdinsky příkladných křesťanech, z nichž první čeští žili v 10. – 11. století.). Kristiánova legenda vypráví: : (…) Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi. Můžeme tento text porovnat jednak s tím, co o počátcích českých dějin víme z dějepisu, ale také s tím, co si pamatujeme ze starých pověstí – přiznejme si však, že přímo Jiráska četl – bohužel – málokdo z nás – existují mnohá pozdější převyprávění, dokonce i komiksová. Nejstarší známou podobu pověsti o praotci Čechovi najdeme v první české, ovšem latinsky psané Kronice Čechů (Chronica [chronyka] Boemorum; kolem r. 1100; je to doba prvního českého krále Vratislava I.), jejímž autorem je pražský kněz Kosmas, který v mladších letech procestoval mnoho evropských zemí: Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli, neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy stařešina, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám, jak se pamatuji, častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva
plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. (…) Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj je ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, se jmenuješ Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?“ Tehdy stařešina, dojat touto odpovědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazývat jeho jménem, pak vstal, obě dlaně pozvedl k nebeským hvězdám a takto počal mluvit: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“ V Kosmově textu se tedy střetávají pohledy ze světa křesťanského i mimokřesťanského a vytvářejí atmosféru, která není bez půvabu ani pro dnešního čtenáře: Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvály hodná - ach, nešťastného osudu lidského - byla prorokyně. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce. Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím a rodem a byli jakýmisi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla podle právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc stezkou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který na soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl dvakrát či třikrát hlavou a podle svého zvyku třikrát holí o zemi udeřiv a bradu slinou z plných úst poprskav, zvolal: "Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí či na stolici sedí, málo rozumu má; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpět. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva." Na to paní, svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastírajíc, usmála se a pravila: "Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce krutějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem krutějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho já si vezmu za manžela." Mezitím povolala své sestry, jimiž zmítaly podobné vášně; jejich čarodějnickým uměním stejně jako svým vlastním šálila lid ve všem...
c) Soupeření staroslověnské a latinské tvorby Po Bořivojově smrti († před 890) jeho dva synové svedli zápas o orientaci českého státu. Starší Spytihněv prosazoval úzké sepětí se Západem: v r. 895 slíbil věrnost Východofranské říši, čímž odtrhl Čechy od Velké Moravy. Ta pak na počátku 10. století (za vlády Mojmíra II.) zanikla pod náporem asijských Maďarů (z ugrofinské větve uralské jazykové rodiny), kteří se usadili v uherských nížinách a v přilehlých oblastech (na tisíc let ovládli Slovensko). Spytihněvův mladší bratr a nástupce Vratislav usiloval o vyváženější zahraničněpolitickou pozici své země. Oženil se s velmožskou dcerou Drahomírou z řad Polabských Slovanů, kteří právě čelili východofranské expanzi. Dva synové mladého páru byli pojmenováni jmény se shodným významem (více slávy): starší dostal toto jméno v češtině (Václav), mladší ve staroslověnštině (Boleslav; ještě dnes rus. boleje = více). Vratislav brzy zemřel; Drahomíra se stala správkyní země za své nezletilé syny a ti byli svěřeni do výchovy Ludmile. Mezi oběma ženami vypukly vážné spory: týkaly se jak jejich sfér politického vlivu, tak i výchovy chlapců (Ludmila je vedla na dráhu vzdělanců, Drahomíra z nich chtěla mít válečníky). R. 921 dala Drahomíra svou soupeřku zavraždit: dva její ozbrojenci Ludmilu uškrtili. Po několika desetiletích začala být Ludmila uctívána jako světice. Václav se ujal knížecí vlády kolem r. 924. Ukončil matčinu konfrontační politiku a snažil se ve své zemi vytvořit atmosféru smíru. Omezoval mučení a tresty smrti, zmírňoval chudobu obyvatel a sám žil poněkud asketicky; intenzivně prožíval křesťanský vztah k Bohu (sám vyráběl hostie i mešní víno). Sousední Východofranská říše se v průběhu 10. století přeměnila na Německo. Asi v r. 929 Němci vpadli do Čech a pronikli až k Praze. Václav odvrátil bitvu tím, že s nimi uzavřel mír i pod podmínkou každoročního poplatku odváděného Německu ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů (asi šlo o obnovení poplatku Spytihněvova). Na Pražském hradě pak dal postavit velkolepou rotundu zasvěcenou svatému Vítu, raněkřesťanskému italskému mučedníku, který býval uctíván ve více evropských zemích, neboť mu byly přisuzovány uzdravovací zázraky. Václavovo panování vyvolávalo prudký nesouhlas Boleslavův. V r. 935 (28. září?) Boleslav pozval Václava na své hradiště – v dnešní Staré Boleslavi – a tam ho se skupinou svých ozbrojenců zavraždil probodnutím (stalo se tak brzy ráno, když Václav spěchal do hradištního kostela na mši). Václav a Ludmila začali být již brzy po své smrti považováni za světce. Byla o nich sepsána řada legend, staroslověnských a latinských. Proložní legenda o svaté Ludmile (11. století): Když tam ti vrahové přišli, seskupili kol sebe množství zlosynů sobě podobných, a když nastal večer, se zbraněmi obstoupili dvůr, rozbili dveře a vešli do domu. Pak chopili Ludmilu, vhodili jí provaz na hrdlo a zardousili ji. A tak skončila svůj život v den sobotní v první hodinu noční. Boleslav I. (kronikáři mu dali přízvisko Ukrutný) vládl v letech 935 – 972 (†). Území českého knížectví rozšířil na celé Čechy a položil tu základy fungující státní správy. Se střídavými úspěchy vedl války s Němci. Boleslavova dcera Doubravka byla provdána za zakladatele polského státu,
knížete Měška I. z dynastie Piastovců. Významně se zasloužila o to, že se do Polska rozšířilo z Čech křesťanství. Měškův a Doubravčin syn Boleslav I. Chrabrý se stal prvním polským králem. Boleslavova dcera Mlada založila první klášter v Českých zemích: ženský klášter benediktinek na Pražském hradě, zasvěcený svatému Jiří. Stala se tam první abatyší. V Boleslavově době došlo k významným událostem i v západní Evropě. Na německém trůnu vládli po sobě ve třech generacích Ota I., Ota II. a Ota III. (z dynastie Otonů. Pěstovali kulturní rozvoj Německa inspirovaný antikou (otonská renesance, navazovala na karolinskou renesanci). Když se Německo v 11. století rozpadlo na řadu států, institut tohoto římského císařství – označovaného pak jako Svatá říše římská – se proměnil v mezinárodní organizaci. Římský císař organizoval její společnou obranu a řešil spory mezi členskými státy. Svatá říše římská, rovněž považovaná za předchůdkyni dnešní evropské integrace, existovala až do r. 1806, kdy zanikla jako instituce brzdící rozvoj individuálních i národních svobod v moderní Evropě. Boleslav II. (s přízviskem Pobožný) byl syn a nástupce Boleslava I. a vládl v letech 972 – 999. V r. 973 bylo – po přímluvné diplomatické cestě Přemyslovny Mlady k papeži do Říma – papežským rozhodnutím zřízeno pražské biskupství: česká církev se tak dostala zpod vlivu německých biskupů v Řezně; podřízena byla arcibiskupovi až ve vzdálené německé Mohuči (Mainzu na Rýně). Prvním biskupem byl saský Němec Dětmar (Dietmar). Druhým pražským biskupem se stal Vojtěch z rodu Slavníkovců, kteří tehdy byli domácími konkurenty Přemyslovců. Vojtěch vystupoval proti otroctví a usiloval o větší zapojení církve do správy země. S těmito plány ovšem nacházel jen málo pochopení, takže se svého úřadu vzdal a odešel do ciziny. Jako misionář se stal jedním z významných představitelů otonské renesance. Západně od Prahy v Břevnově založil první český mužský klášter. Jeden z jeho mnichů (dnes označovaný jménem Kristián) pak – zřejmě na Vojtěchův popud – sepsal latinsky legendu Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily (Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius; Kristiánova legenda; konec 10. století): dílo překročilo obvyklé hranice žánru, stalo se velkorysým vylíčením nejstarších českých dějin. Sám Vojtěch je možná autorem písně Hospodine, pomiluj ny (Pane, smiluj se; konec 10. století), v níž se mísí čeština se staroslověnštinou: píseň hrála roli první české hymny. Vojtěch pak odešel z Čech podruhé a věnoval se misii mj. v Pobaltí k národu Prusů. V r. 995 Boleslav II. dal Slavníkovce v Čechách vyvraždit. Vojtěch si při misijní činnosti počínal razantně a Prusové ho r. 997 zabili. Vojtěch – záhy také světec – však zůstává prvním doloženým Čechem, který procestoval velkou část Evropy a přijímal i obohacoval její kulturu. Píseň Hospodine, pomiluj ny svědčí o mísení vlivů staroslověnských, českých a řeckých. Hospodine, pomiluj ny (Pane, smiluj se nad námi) (konec 10. století) Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!
Poznámky a vysvětlivky: Krleš = staročeská podoba řeckého výrazu Kyrie eleison (Pane, smiluj se); mir = pokoj i svět; spase všeho mira = spasiteli celého světa; spasiž ny i uslyšiž = spas nás a vyslyš; žizn = hojnost.
2. Vrcholný středověk – doba latinského písemnictví Vrcholný středověk (11. – 13. století): Na jeho počátku stojí agrární (zemědělská) revoluce spočívající v intenzivnějším a efektivnějším zemědělství. Začíná středověká kolonizace: záměrné a plánovité osidlování dosud liduprázdných oblastí. Stoupají nároky na mechanismus řízení společnosti. Proto je zaváděn feudalismus: společensko-ekonomické zřízení, které je vysvětlováno i zdůvodňováno učením o trojím lidu. Společnost se rozděluje na tři vrstvy: válečníky (lat. bellatores), kněze (oratores) a pracovníky (laboratores). Tyto skupiny jsou navzájem provázány vztahy ochrany a služby: válečníci (šlechta) celou společnost chrání před nepřátelskými útoky, kněží (duchovenstvo) zajišťují ideovou (myšlenkovou) jednotu společnosti a zprostředkovávají Boží přízeň, pracovníci (poddaní, zabývající se téměř výhradně zemědělstvím) pak živí nejen sebe, ale prostřednictvím pravidelně odváděných dávek i šlechtu a kněze. Vznikají také kláštery: sídla kněžských společenství, která se zabývají zejména badatelskou a hospodářskou činností a která vůči svým poddaným jsou také feudální vrchností. Nejvyšší společenské postavení mají šlechtici (feudálové), a kněží (duchovenstvo), byť představují jen málo početné skupiny (lat. feudum = půda, kterou společensky výše postavení vlastníci poskytují za příslib služby a poslušnosti níže postaveným uživatelům). Vzdělanost je soustřeďována v rukou kněží (v biblickém náboženství se bez gramotnosti neobejdou); někteří z nich působí na panovnických dvorech a mají v rukou výkon státní správy (lat. clerus = duchovenstvo a ještě dnes angl. clerk = úředník). V 11. století se církev (organizace spojující všechny křesťany) rozdělila na církev západní (katolickou, přesněji římskokatolickou, s liturgickým – bohoslužebným – jazykem latinou) v čele s doživotně voleným papežem sídlícím v Římě (řec. katholikós / καθολικος = všeobecný) a na několik církví východních (pravoslavných neboli ortodoxních, s liturgickým jazykem řečtinou), z nichž každá má svého vlastního čelného představitele (patriarchu nebo metropolitu). Ve 13. století italský kněz Iacobus de Voragine sepsal latinsky do jednoho svazku legendy o nejznámějších světcích uctívaných v katolickém prostředí. Z jeho knihy uveďme legendu o světci populárním i v Českých zemích. Iacobus de Voragine (asi 1229 – 1298): Legenda aurea (Zlaté legendy) Svatý Mikuláš (6. 12.) MIKULÁŠ – NICOLAUS se nazývá podle nikos, což je řecky vítězství, a laos, což je řecky lid, jakoby vítězství nad lidem, to jest nad neřestmi, které jsou lidové a hodné opovržení, nebo také vítězství v pravém slova smyslu, protože svým životem a učením naučil mnohé národy přemáhat neřesti a hříchy. Nebo je Nicolaus pojmenován podle řeckého nikos, což je vítězství, a latinského laus – sláva, jakoby vítězná sláva, nebo podle latinského nitor – lesk a řeckého laos, což je lid, jakoby lesk lidu. Měl v sobě totiž to, co vytváří lesk a čistotu. Vždyť podle Ambrože očišťuje božská řeč, očišťuje pravé vyznání, očišťuje svaté rozjímání, očišťuje dobré jednání. Jeho legendu sepsali argolští učenci. Argos pak je podle Isidora město v Řecku, proto se Řekové jmenují také Argolští. Jinde se také čte, že tu legendu napsal patriarcha Metoděj řecky a jáhen Jan že ji přeložil do latiny a mnohé přidal.
Mikuláš, občan Patery, byl synem bohatých a bohabojných rodičů. Jeho otec se jmenoval Epifanes, matka Johana. Rodiče jej zplodili v prvním květu svého mládí a pak se už tělesně nestýkali. Když Mikuláše v první den života koupali, postavil se ve vaničce na nohy. Nadto sál matčin prs jen jednou denně ve středu a v pátek. Když dospěl do jinošského věku, vyhýbal se prostopášnostem ostatních chlapců, raději chodil do kostelů a snažil se zapamatovat si z Písma svatého vše, co byl schopen pochopit. Po smrti svých rodičů začal přemýšlet, jak užít velké bohatství ne k světské chvále, ale ke slávě Boží. V té době jednoho dost urozeného souseda nouze donutila, že se rozhodl udělat ze svých tří dcer, ještě panen, nevěstky, aby žil z jejich obcování v hanbě. Když se to světec dověděl, zhrozil se takového zločinu, zabalil do kusu látky velkou hroudu zlata, hodil ji v noci oknem do jeho domu a tajně se vzdálil. Když ten člověk ráno vstal, nalezl hroudu zlata, vzdal Bohu díky a vystrojil svatbu nejstarší dceři. Nedlouho nato sluha Boží opakoval svůj čin. Soused opět nalezl zlato, z celého srdce děkoval Bohu a rozhodl se, že bude od této chvíle bdít, aby věděl, kdo mu pomáhá v jeho nouzi. Za několik dní Mikuláš vhodil do jeho domu dvojnásobné množství zlata. Jak zlato zazvonilo, soused se probudil, pustil se za utíkajícím Mikulášem a volal na něho: „Zastav se, abych se mohl podívat, kdo jsi.“ Pak se rozběhl rychleji a poznal, že je to Mikuláš. Vrhl se před ním na zem a chtěl mu líbat nohy, Mikuláš to však nepřipustil a žádal ho, aby ho neprozradil, co živ bude. (…) Jakub de Voragine, Legenda aurea, Praha 1998, s. 40 – 41. Poznámky a vysvětlivky: Ambrož (4. století) – významný kněz působící v Itálii, výmluvný a oblíbený kazatel, světec; Isidor ze Sevilly (kolem r. 600) – španělský kněz (biskup v Seville) a kronikář, světec; jáhen – první, nejnižší stupeň v kněžské službě (ve struktuře duchovenstva); Metoděj Konstantinopolský (asi 790 – 847) – řecký kněz v Byzantské říši, šiřitel kultu světců a uctívání svatých obrazů (není totožný s řeckým – a byzantským – knězem Metodějem, který působil ve 2. polovině 9. století se svým bratrem Konstantinem-Cyrilem ve Velkomoravské říši); Mikuláš (3. – 4. století) – řecký kněz z Malé Asie, posléze biskup v Myře, nedaleko jeho rodné Patary. Proslul svou štědrostí i ochranou nespravedlivě obviněných. Zemřel v Myře, jeho ostatky byly r. 1087 převezeny do jihoitalského města Bari; jeden z nejoblíbenějších světců, považován za patrona námořníků, obchodníků aj., je také patronem českobudějovické diecéze (českobudějovického biskupství). Jeho svátek 6. prosince je v některých evropských zemích (Rakousko, Bavorsko v Německu, Česká republika, Slovensko, Polsko, Belgie, Nizozemsko aj.) spojen se zlidovělým zvykem mikulášské obchůzky s drobnou nadílkou pro děti: k pokárání dětí zlobivých bývá Mikuláš často doprovázen čertem, někde však pacholkem Ruprechtem apod., k jejichž vyvážení se někdy objevuje po Mikulášově boku i anděl; nevěstka – žena, která poskytuje za úplatu pohlavní styk, prostitutka; Patera – správněji Patara, starověké město na jihozápadním pobřeží Malé Asie (u dnešního Gelemişu).
Boje o moc mezi Přemyslovci skončily r. 1012 vítězstvím Oldřicha (vládl 1012 – † 1034). Oldřich dobyl a k Českému knížectví pevně připojil Moravu. Za vlády Oldřicha a jeho syna a nástupce Břetislava (vládl 1035 – † 1055) žil další český světec, Prokop. Pocházel z menšího šlechtického rodu a působil jako venkovský kněz. Měl rodinu, ale v pokročilejším věku od ní odešel, aby završil svůj duchovní život. Věnoval se slovanské liturgii. Pobýval v Břevnovském klášteře a pak odešel do krajiny u řeky Sázavy a působil tam jako poustevník, žijící asketickým, přírodním stylem života a poskytující rady, léčitelství a kazatelské slovo lidem z okolí. Se svými stoupenci a následovníky posléze založil Sázavský klášter Sázavský klášter a stal se jeho prvním opatem. Klášter pěstoval liturgii i literární tvorbu ve staroslověnštině a udržoval kontakty s Ruskem. Prokop zemřel r. 1053 a v Sázavském klášteře, kde byl pohřben, pak o něm vznikly staroslověnské legendy (později přeložené do latiny). Svatořečen byl r. 1204 tehdy novým způsobem – zvláštním obřadem. Oldřichův syn kníže Břetislav se statečně bránil válečným výpravám římského krále Jindřicha III., ale nakonec jím byl poražen. V r. 1041 byl přinucen složit v Řezně Jindřichovi slib věrnosti, čímž byl český stát začleněn do Svaté říše římské. Zákoník Dekreta Břetislavova (Decreta Brecislai) měl upevnit – politicky i ekonomicky – knížecí moc a posílit moderní, křesťanské právní prostředí na úkor stále živých prvků pohanských. Dekreta Břetislavova (1039) Vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se jedním mužem a muž jednou ženou zákonitě před církví provdanou. (…) Kdyby si žena stěžovala, že svým mužem není milována slušně, nýbrž že je uchopována neslušně, budiž mezi nimi uspořádán boží soud před církví, a kdo by byl shledán vinným, nechť zaplatí knížeti povinné pokuty. (…) Krčmu, která jest kořen všech špatností, odtud pocházejí krádeže, vraždy, smilstva a všechny špatnosti, kdo zřídí nebo kdo zřízenou za plat převezme: krčmář, jestliže bude postižen, ať je veden ke středu tržiště, přivázán k sloupu a mrskán pruty jak dlouho by biřic chtěl… Pijáci pak, kdyby byli postiženi v krčmě, ať nevyjdou z vězení, dokud by nesložili 300 denárů pro knížecí komoru. Aby o nedělích se nekonaly trhy a o slavných svátcích, jež se slaví v naší zemi hlavně proto, aby o ostatních dnech mohli se oddávati dílu… Poznámky a vysvětlivky: denár – zde druh první české mince (ze stříbra); kanonický – podle církevního práva. Břetislavův syn Vratislav II. se v bojích římských králů proti papežům o převahu ve Svaté říši římské vyznamenal natolik, že byl r. 1085 uznán za prvního českého krále. Událost měla pro Čechy mimořádný význam, byť prestižní titul (vyhrazený panovníkům silných národních států) náležel jen Vratislavovi (vládl jako král Vratislav I. až do své smrti r. 1092), nikoli jeho nástupcům. Vratislavův současník, český kněz Kosmas (asi 1045 – 1125), byl přesvědčen, že Češi dosáhli vrcholu svých dějin, a sepsal svoji latinskou Kroniku Čechů (Chronica Boemorum), aby zdokumentoval tuto českou cestu vzhůru. Éra posledních Přemyslovců (1198 – 1306) Vrchol české přemyslovské doby představuje více než stoletý úsek, kdy se na trůně vystřídalo 5 přemyslovských králů (vždy ve vztahu otec – syn): Přemysl I. Otakar („praústava“ Zlatá bula sicilská), Václav I. (počátky německé kolonizace v Českých zemích), Přemysl II. Otakar (král
železný a zlatý, vládl také v Rakousku, úspěšně válčil u Baltu i proti Maďarům, poražen a zabit r. 1278 v bitvě na Moravském poli proti vzbouřeným Rakušanům, vedeným Rudolfem I. Habsburským), Václav II. (počátky vydatné stříbrné těžby v Kutné Hoře, Horní zákoník, král český a polský, skládal písně), Václav III. (velmi mladý král český, polský a uherský, zavražděn r. 1306 na začátku tažení proti vzbouřeným Polákům – Přemyslovci vymřeli po meči, tedy v mužské linii). Jejich vladařské úsilí bylo propojeno ucelenou koncepcí. V přemyslovských záměrech se střídaly a prolínaly (1) snahy o co největší nezávislost v rámci Svaté říše římské, (2) úsilí o vytvoření soustátí česko-polsko-uherského, které by vůči německé většině říše bylo vážným konkurentem, a (3) plány na zisk římského trůnu. Ruku v ruce s tím kráčel kulturní rozvoj, který se projevil v kolonizačním úsilí (vznikají první české hrady, města a nové kláštery, hustěji osídlené oblasti propojuje síť obchodních cest, směřujících též do zahraničí) i v příchodu nového, gotického kulturního slohu. Poslední Přemyslovci přijali – místo dosavadní svatováclavské orlice – nový erb: stříbrného lva ve skoku v červeném poli. Z doby posledních Přemyslovců pochází první literární dílo v češtině – píseň Svatý Václave, vévodo české země. stala se druhou českou hymnou. Svatý Václave (12. – 13. století) (novočeský překlad) Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison. (…)
Poznámky a vysvětlivky: Kriste eleison – řec. Kriste, smiluj se; plémě – plemeno, rod, potomstvo.
3. Pozdní středověk – doba lucemburská: první rozmach češtiny V pozdněstředověké Evropě kolonizace pokročila i do vrchovin a mokřinatých oblastí:. Vznikla prakticky dnešní hustota lidských sídel. Šlechta se diferencovala na vysokou (panstvo), střední (rytířstvo; pojem rytíř však také znamená obecně obrněného bojovníka na koni) a nižší (zemanstvo). Katolické duchovenstvo dosahovalo značného ekonomického i politického vlivu (zejména díky klášterům, které byly významnými feudálními vrchnostmi). Rychle a hojně vznikala další města: byla sice obdařena městskými právy, ale také trpěla přelidněním a sociálními rozdíly. Ve městech vznikaly městské školy, které přinášely více vzdělávacích příležitostí než starší školy církevní. Vrcholnou vzdělávací institucí se stala vysoká škola univerzita: členila se na 4 fakulty: artistickou (úvodní pro všechny studenty), právnickou, lékařskou a teologickou (nejstarší univerzita v italské Bologni je z doby kolem r. 1100). Na univerzitách v katolické části Evropy byla jediným vyučovacím jazykem latina, ale jinak šlechtická (dvorská) i měšťanská kultura začala rozvíjet slovesnost především v národních jazycích. Na počátku 14. století vznikly také první dvě knihy v češtině; obě jsou anonymní a veršované. Jednou z nich je Alexandreida: volný český překlad francouzské předlohy z 11. století. Dílo líčí jako příkladné život i činy makedonského krále Alexandra Velikého, který ve 4. století př. Kr. dobyl obří Perskou říši. Druhou českou knihou z počátku 14. století je Dalimilova kronika; obě díla jsou dokladem vysoké úrovně tehdejší literární češtiny. Neznámému autorovi bylo jméno Dalimil přiřknuto omylem v 17. století (proto se také dnes často hovořívá o Kronice tak řečeného Dalimila). Z tónu vyprávění můžeme usoudit, že pisatel náležel k českému panstvu a kdysi stál v opozici vůči přemyslovským králům. Dalimilova kronika (1310 – 1314) (novočeský překlad) Tisíc dvě stě šedesátý čtvrtý rok od zrodu Jezu Krista psal se. České země strádaly v tom čase od hladu jak od morové knuty. Na Plzeňsku lid mřel jako ovce.
Tehdy král dbát přestal o své obce, Němcům dával dědiny i hrady, kolem měst jim stavěl palisády. České šlechtě škodil bez ustání, svoje správce poštval na Vítkovce.
Poznámky a vysvětlivky: knuta – karabáč, krátký bič se svazkem řemínků; Vítkovci – jihočeský šlechtický rod, předchůdci pozdějších Rožmberků aj. rodů se znakem pětilisté růže. Díky rostoucímu vlivu Francie vládli katolické církvi od r. 1305 papežové francouzské národnosti: odmítli sídlit v Římě a usadili se na církevním panství v jihofrancouzském Avignonu. Ve stejné době francouzští králové pojali záměr získat římský trůn (a tedy spojit francouzskou a německou politiku jako za časů Karla Velikého). Němečtí kurfiřti ovšem byli proti, a teprve obratným vyjednáváním došlo ke zvolení kompromisního kandidáta, Jindřicha Lucemburského. Dynastie Lucemburků pak byla nejvlivnějším evropským rodem po následujících více než sto let. Jindřichův syn Jan Lucemburský byl zvolen za českého krále, což stvrdil jeho sňatek s Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II. Jan Lucemburský (vládl 1310 – † 1346) jako obratný diplomat a velitel takřka nepřetržitě operujícího zdatného vojska udržel České království v hlavním proudu evropské politiky. Bojoval ve Stoleté válce (trvala 1337 – 1453; Anglie se v ní pokusila porazit a ovládnout Francii), jako již osleplý padl v bitvě u Kresčaku (Crécy ve Francii).
Janův syn Karel IV. od r. 1334 zastupoval v Českých zemích svého otce, sám vládl od r. 1346 jako římský král a český král, od r. 1355 byl římským císařem; zemřel r. 1378. Karel učinil z Českého království prvořadou evropskou velmoc a Svatou říši římskou dovedl – na rozdíl od všech svých předchůdců i následovníků – k naplnění ideje skutečné evropské integrace: spojeneckými smlouvami, dynastickými sňatky (se 4 manželkami měl 12 dětí) a koupěmi provázal celou Evropu od Anglie a Francie až po Balkán a Uhry, a země, které ovládal či ovlivňoval, propojoval nejen politicky, ale také ekonomicky a kulturně. Během lucemburského 14. století zažily České země rozmach vrcholné gotiky. Za Karla IV. tu vedle sebe působili talentovaní tvůrci ze zahraničí (stavitel Francouz Matyáš z Arrasu, architekt a sochař Němec Petr Parléř, malíř Mistr Theodorik – patrně Ital) i mimořádné české osobnosti (Mistr Vyšebrodského oltáře). Karel IV. založil velkou řemeslnickou čtvrť Nové Město Pražské: Praha se tak stala po Římě a Cařihradu třetím nejrozlehlejším evropským městem. Rozšířil se Hrad, r. 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic) a bazilika svatého Víta byla přestavěna na gotickou katedrálu (byť nedokončenou) s unikátní svatováclavskou kaplí na místě někdejší rotundy. Důležitým bodem na nové, transkontinentální cestě západ-východ se stal pražský Karlův most. Přibyly královské hrady (Radyně u Plzně, reprezentativní Karlštejn…), své hrady si však stavěla i šlechta (Rožmberkové aj.). V literatuře se pěstuje tvorba v latině (Zbraslavská kronika, Karlův vlastní, nedokončený životopis Vita Caroli / Život Karlův) a v češtině: sborník legend Pasionál (upravený český překlad knihy Legenda aurea = Zlaté legendy) veršovaná legenda Život svaté Kateřiny (kult této starověké mučednice šířil Karel IV.), velikonoční Hra tří Marií. Učenec Bartoloměj z Chlumce (Mistr Klaret) vytvořil 3 latinsko-české slovníky, dokumentující nárůst české slovní zásoby. Byl pořízen první úplný český překlad Bible. Karel IV. vydal Zlatou bulu Karla IV. (1356; základní zákon Svaté říše římské) a neúspěšně se pokusil zavést jednotný zákoník pro České království Maiestas Carolina. Jako zcela nový žánr se objevuje společenská satira, která kriticky zesměšňuje vládnoucí vrstvy městské společnosti (sborník Hradecký rukopis), nádavkem k tomu i metody univerzitní disputace (učené diskuse) (dialog Podkoní a žák) nebo razantně zlehčuje posvátnost Ježíšova příběhu (veršované drama Mastičkář). V letech 1348 – asi 1350 se Evropou přehnala první z epidemií smrtelně nebezpečného moru, zavlečeného z Asie. Strašlivé chorobě padla za oběť asi třetina Evropanů. České země tehdy patřily k nejméně zasaženým oblastem, také díky hygienickým opatřením Karlovy doby. Nejznámějším a intepretačně dodnes živým příkladem české písňové tvorby Karlovy doby je milostná píseň Dřěvo sě listem odievá (Strom se obléká do listí). Lyrická píseň obsahuje prvky dvorské i měšťanské tvorby; je postavena na paralele mezi přírodní a milostnou tematikou, zpracovává dobově oblíbený námět utajené lásky mladého muže k dívce. Dílo dosvědčuje, že také česká slovesnost byla součástí vyspělé evropské gotické kultury. Dřěvo sě listem odievá (asi polovina 14. století) Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku zpievá. Máji, žaluji tobě a mécě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé srdce pilú.
Pila řěže, ach bolí, a tvójť budu, kdeť sem koli. Srdéčko, divi sě tobě, jže nechceš dbáci o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze jmene.
Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štráfoval a řka: Proč ty tak slúžíš? Čemu sě milostí chlubíš? Neustavičný milovník jako u cěsty hřěpík: k čemu sě koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Kdoť sem, tenž nosímť pílu, jáť mám najkrašší milú, téť nikomu nepoviem, sámť ji s mým srdéčcem viem.
Viera vieřě pomáhá: kdeť sú dva sobě věrna, on jí a ona jemu, nepoviedaj třeciemu. Mnohýť sě rád honosí, ten tajemství pronosí. Ach naň! Zlýť obyčějť jmá, nepřějtež mu, ktoť jeho zná. Poniž on vás tak hanie, prosímť vás, panny i panie, přězdiec jemu „ruší nás“, vyscěrčmež jeho pryč od nás!
Poznámky a vysvětlivky: mécě – méť je; divi sě – divím se; Ačť bych já ji zmenoval – jestliže bych ji pojmenoval; štráfoval – haněl; čemu – proč; milost – láska; neustavičný – nestálý; hřěpík – lopuch; sě přičiní – přidá se; píla – pila, starost; pronosí – prozrazuje; poniž – protože; vyscěrčmež – vystrčmež. Mastičkář (polovina 14. století): (,,,) MASTIČKÁŘ: Rubíne, rozprostři mój krám, ať sě jáz sde liudem znáti dám! (...) MASTIČKÁŘ: Rubíne, skóro-li mé masti budú? RUBÍN: Jednak, mistře, přěd tobú budú, až jich z pytlíka dobudu. MASTIČKÁŘ: Rubíne, južť je počal mazanec kvísti. Rač mi masti sěm mé vyčísti! (Pokračuje): Kto chcete rady slyšěti, móžete sěm rádi hleděti! RUBÍN: Požehnaj mě, Boží synu i svatý Duše, ať mne ďábel nepokúšie! (Dále mluví): Toto ti je, mistře, pirvá puška, od téť sě počíná vole jako hruška; najpirvéť bude jako dýně a potom bude jako skříně. Toto je, mistře, puška druhá, od téť zpleskajiú vole tuhá; coť ona pirvá neduha zapudí, a tatoť viece neduha zbudí. A toto ti jest puška třetie, pro tuť baby s skřietkem k čertu vzletie. Toto ti je, mistře, puška čtvirtá,
tať pohříchu jako nebozězem virtá. A u pátéj měl jsem tři svirčky a pól čtverta komára; tu je snědla onano baba stará. Tato ti jest, mistře, mast z Babyloně; v niejt je taká drahá vuoně, ktož jie kúpí, tako tvirdie, pójde od nie pzdě a pirdě. A toto ti jest mast tak drahá, žeť jie nejmá Viedně ani Praha. Činila ju paní mladá, vše z komárového sádla, pzdin k niej málo přičinila, aby birzo nezvětřěla. Tuť mi všickni najlépe chválé. Pompkni jie tam k sobě dále, ať jie každý nepokúšie; tať jedno k milosti slušie! A tatoť, mistře, najlépe vonie; znamenaj, co je do nie! Bych jie komu v zuby podal, že bych to vám viděti dal, všdy by sě dřéve zatočil, než by jednú nohú kročil. A tuto mast činil mnich v chyšcě mnich sedě na jěptišcě. Ktož jie z vás okusí koli, vstane jmu jako pól žebračie holi. (...)
4. Pozdní středověk – doba husitská: demokratizace české kultury Situace v Evropě na přelomu 14. a 15. století dospěla do první krize feudalismu. Ta se projevila rozpadem společenského uspořádání podle feudálního učení o trojím lidu. Vše začalo již tím, že ve 12. – 14. století se duchovenstvo jako vůbec první stav (stavy = mocenské složky feudální společnosti) stalo zcela nezávislým: prostřednictvím rytířských mnišských řádů disponovalo vlastní ozbrojenou silou a díky desátkům od obyčejných věřících a díky výnosům klášterních hospodářství (s mnoha poddanskými vesnicemi) mělo značné vlastní příjmy. Tuto pozici dále posilovalo svatokupectvím, tedy převedením církevního života na komerční bázi. Církevní úřady se staly předmětem obchodu, laičtí věřící museli platit za udělování svátostí (křty, svatby pohřby…), nadále se vybíraly desátky a přibylo také kontroverzní prodávání odpustků: odpuštění hříchů bylo možné jen složením finančního daru církevní instituci. Vzápětí však došlo k zásadní změně: druhým stavem, který se fakticky osamostatnil, se stali měšťané. Bohatnoucí města obehnaná systémy hradeb a věží a disponující ozbrojenou stráží se stala vojensky nezávislými, takže již nepotřebovala pomoc od šlechty či panovníka, a vznik městských škol a univerzit zbavil měšťany nutnosti využívat intelektuálních dovedností kněžstva. Na opačných pólech společnosti se tedy proti sobě ocitli vysocí kněžští hodnostáři, žijící v hmotném přepychu a s velkými mocenskými ambicemi, a na druhé straně ekonomicky silné měšťanstvo, usilující o podíl na správě státu a o duchovní svobodu. Šlechta se střídavě přikláněla k jedné i druhé straně, panovníci se snažili zabránit vypuknutí vážných konfliktů a poddaní cítili, že znesvářené stavy se snaží posilovat na jejich úkor. První pokusy o církevní reformu, která by kněžskou praxi vrátila k materiálně skromným, ale duchovně bohatým poměrům prvotní církve, byly spojeny s činností žebravých mnišských řádů. Tyto řehole spočívaly na kazatelském působení mezi veřejností a na přijímání majetku jen z milodarů. Nejpopulárnějším z těchto řeholníků nového typu se stal Ital František z Assisi (kolem r. 1200) – zakladatel řádu františkánů (František je autorem Písně tvorstva: italsky psané lyrické básně, která chválí Boha skrze krásu Bohem stvořené přírody). Ženskou obdobu této řehole založila a vedla Klára z Assisi (řád klarisek – patřila k němu i Anežka Přemyslovna; viz V.D.3.). Žebravé řády sice vznikaly jako skromná alternativní hnutí, ale rostoucí počet jejich členů i příznivců vedl k tomu, že záhy i ony získaly rozsáhlý majetek a místo toho, aby problém materializované církve vyřešily, staly se jeho součástí. Vše vyvrcholilo papežským (západním) schizmatem: spory mezi francouzskými a italskými kardinály dospěly k současnému panování dvou zvolených papežů – v Avignonu a v Římě. Václav IV. se nedokázal rozhodnout, ke které straně se přiklonit a v r. 1400 byl sesazen z římského trůnu pro neschopnost. Lucemburkové se však brzy na římský trůn vrátili: r. 1410 byl za římského krále zvolen Václavův mladší bratr, uherský král Zikmund. To však bylo již poté, co se r. 1409 konal koncil (nejvyšší sněm katolické církve) v italské Pise: sesadil oba papeže a zvolil jiného, jenže ti první dva odmítli odstoupit, a tak katolická církev měla dokonce papeže tři. Ve veřejnosti sílilo přesvědčení, že evropský vývoj je ve slepé uličce a křesťané stojí před zásadním dějinným zlomem. Mluvčím těchto nálad se stal učitel (mistr) Karlovy univerzity Jan Hus, který vycházel z názorů profesora z prestižní anglické univerzity v Oxfordu, Johna Wycliffa (počeštěně Jana Viklefa). 4-A4 Počátek doby husitské: Veřejné působení Jana Husa (1402 – 1415) Názory Husa a jeho následovníků na zásadní reformu církve i celé společnosti, a snahy o realizaci těchto názorů se označují jako husitství. V době husitské (1402 – 1485) bylo hlavním myšlenkovým i politickým proudem v Čechách (a krátkodoběji též na Moravě). Tato doba se dělí takto:
Jan Hus ve svých univerzitních řečech i v českých kázáních v pražské Betlémské kapli (zde působil od r. 1402) prosazoval prioritu biblického textu nad stanovisky pozdějších křesťanských teologů, příkladnost praxe chudé prvotní, apoštolské církve, a nadřazenost svědomí nad oficiální autoritou (je třeba odepřít poslušnost nemravné, tedy bezbožné vrchnosti). V r. 1409 za Husova přispění Václav IV. stanovil Dekretem kutnohorským, že při správě univerzity byla česká, tedy viklefská část univerzity (kromě Husa tu vyučoval ještě zcestovalý Jeroným Pražský aj.) posílena na úkor cizinců, stojících při papežské politice; cizinci pak z Karlovy univerzity odešli a ta se stala intelektuálním centrem husitství. V r. 1412 v Praze pod vlivem Husových kázání rozhořčený dav napadl prodavače papežských odpustků (financovala se z nich válka mezi papeži) a Hus musel před vysokými církevními tresty odejít na venkov (Kozí Hrádek, hrad Krakovec). Především v této době napsal literární díla, v nichž shrnul své názory: lat. O církvi (De ecclesia), čes. Knížky o svatokupectví, Postila (sbírka kázání; název je zkráceninou latinského obratu, jímž začínala latinská kázání: Post illa verba = Po oněch slovech – tedy po slovech evangelia), Dcerka (promluvy k dívkám; Hus může být tedy považován za prvního českého autora s feministickým cítěním), je mu přisuzován latinský spis O českém pravopise (Orthographia Bohemica), v němž je navrhováno odstranění spřežek (psaných souhláskových skupin pro označení jediné vyslovované souhlásky) a jejich nahrazení diakritikou V r. 1415 se v Kostnici na švýcarsko-německé hranici sešel koncil, jehož svolavatelem i předsedajícím byl Zikmund. Koncil měl jako hlavní úkol odstranit papežské schizma (dvoj- či trojpapežství). Hus byl ke koncilu pozván: Zikmund si od toho sliboval posílení kritických hlasů vůči současné kněžské praxi. Vysocí církevní hodnostáři (preláti) však chtěli Husa odsoudit jako kacíře (nositele škodlivých, bludných teologických názorů). Hus přijel do Kostnice na podzim 1414 a vzápětí byl uvězněn. Preláti pohrozili Zikmundovi, že pokud by Husa bránil, koncil skončí celkovým neúspěchem. Zikmund tedy ustoupil, schizma bylo odstraněno (novým, již jen jediným papežem byl Martin V.), koncil Husa po neobjektivně vedeném soudním procesu prohlásil za kacíře a Zikmund jej v dohodě s preláty dal upálit 6. 7. 1415. V kostnickém vězení však zůstával ještě jeden Čech: mistr Jeroným Pražský, který na jaře 1415 přijel Husovi na pomoc, ale byl tu také zatčen. Útlý, ale čtivý text napsal Jan Hus pro mladé dívky, které navštěvovaly jeho kázání. Knížka shrnuje etická pravidla pro správný život. Jan Hus (asi 1370 – 1415): Dcerka (1412) (...) Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, a poznej zdejšího světa pokušení. A tu věz, že člověk nemá pokušení se strany těla, kdyby nebylo duše, ale se strany duše, neb když tělo jest bez duše, tak právě ho ďábel málo pokouší, jako hovado neb kámen. A z toho ihned poznáš, že dítěte, dokud rozumu nepožívá, ďábel nepokouší, a též i blázna, jenž od mladosti dětské jest bláznem. A tak ač člověk… vnímá zrakem neb sluchem, čichem, chutí neb hmatem: avšak nikdy konečně nemá pokušení, jedině když v rozumu, ve vůli neb v žádosti duše bude pokoušen. A že v člověku vůle jest moc duše nejvyšší, takže jest svobodná (že rozum, ač jí co může raditi k dobrému a táhnouti ji od zlého, přece nemůže jí připuditi k dobrému ani odstrčiti od zlého bezděky), protož konečně každý hřích koná se vůlí a má hnízdo ve vůli. Jakož sám Spasitel náš praví, řka: že ze srdce, to jest z vůle srdečné, pocházejí myšlení zlá, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání a tak i jiné hříchy.
Husitská revoluce (1415/1419 – 1436) Stoupence Husova učení nazýváme husity. Základním projevem přináležitosti k husitské podobě křesťanství se stala staronová podoba svatého přijímání chleba a vína (tedy Kristova těla a krve) při mši. Od středověku totiž v katolické církvi přijímal víno jen kněz; původně praktické opatření (kvůli nedostatku vinné révy) se postupně stalo symbolem nadřazenosti kněze nad ostatními věřícími. Husité se tedy vrátili k praxi prvotní, ještě starověké církve: k všeobecnému přijímání chleba a vína. Staročesky se hovořilo o přijímání podobojí. Hlavním husitským symbolem se stal mešní kalich a husitské bohoslužby se sloužily celé v češtině. Husité se ovšem stále počítali ke katolíkům: byli přesvědčeni, že svými reformami ukazují cestu katolické církvi jako celku. V září 1415 se v Praze konal sjezd husitské šlechty: účastníci (asi 450 osobností) z něj poslali kostnickému koncilu protestní list proti Husovu upálení. Koncil protest odmítl, ale šlo o první z celé řady významných petic českých dějin (petice = hromadně podepisovaný veřejný požadavek vznášený obyvatelstvem vůči politické moci). V r. 1416 kostnický koncil opět ve spolupráci se Zikmundem dal upálit jako kacíře Jeronýma Pražského. Husitství se rychle šířilo mezi českým obyvatelstvem (mezi českými Němci nemělo prakticky žádný ohlas). Nakonec se k husitům hlásily asi tři čtvrtiny Čechů. Vrcholná etapa husitské doby se označuje jako Husitská revoluce (revoluce = náhlá, zásadní společenská změna směrem k vyšší kvalitě). Husitská revoluce začala první pražskou defenestrací r. 1419: husitský dav dobyl pražskou novoměstskou radnici, v níž byli někteří husité vězněni, protihusitské konšely vyházel z oken a na zemi je ubil. Bezdětného krále Václava IV. ze zprávy o této události ranila mrtvice a záhy zemřel; o český trůn se začal ucházet Zikmund. Na začátku r. 1420 husité založili v jižních Čechách nové město Tábor (nazvali ho podle významné biblické hory), který se stal hlavním centrem venkovského husitství. Obyvatelé venkova houfně přicházeli do husitských měst, aby unikli poddanským povinnostem a začali nový život. Čechy se ocitly ve víru velmi vzrušených nálad. Husitská města vytvořila městské svazy (největšími byly pražský a táborský). Každý tento svaz měl polní vojsko, složené hlavně z obyčejných lidí venkovských i městských. Byli ozbrojeni lehkými zbraněmi, často upravenými ze selského nářadí. Každé polní vojsko používalo hradbu z válečných vozů (průkopnicky osazených i palnými zbraněmi). Hradba sloužila k bezpečnému přesunu a v bitvě představovala účinné opevnění proti katolickým vojskům, která byla tvořena především těžkooděnci, zejména rytířskou jízdou. Velitelská místa v polních vojscích zaujímali zemané, nejvýznamnější z nich s hodností hejtmanů. Největší osobností mezi nimi byl jihočeský zeman Jan Žižka z Trocnova (jednooký, později dokonce osleplý). Společný program všech husitů se nazýval Čtyři artikuly pražské (artikuly = články): obsahoval svobodu kázání, svaté přijímání podobojí, odebrání bezdůvodně velkého majetku církevním institucím, spravedlivé trestání hříchů. V letech 1420 – 1431 papežové vyhlásili proti husitům 4 velké křížové výpravy (jejichž početnost se pohybovala většinou kolem 30 000 vojáků). Husitské panstvo se hledělo s útočníky dohodnout, takže proti křižákům se postavila jen spojená husitská polní vojska (o síle zhruba 10 000 bojovníků). Husité pokaždé zvítězili: uspěli výběrem bojiště, novým způsobem válčení, talentem a pohotovostí vojevůdců, pevnou kázní a mimořádným bojovým odhodláním. Velkou roli sehrály i bojové zpěvy (píseň Ktož jsú boží bojovníci).
Husitská doba měla i své stinné stránky. Země byla bez krále a pevné vlády, rozšířilo se loupeživé rytířství apod. Prudký pád zaznamenala česká měna, katolický svět škodil Čechám obchodní blokádou. Mezi husity vypukaly spory: Žižka vyhubil radikální (krajní) křídlo husitů, tvořené náboženskými blouznivci, umírnění pražané měli konflikty s razantnějšími tábory, zásobování polních vojsk představovalo pro zchudlou zemi neúměrnou zátěž, husitské panstvo se spojovalo s katolickým v panskou jednotu, usilující o likvidaci městských svazů, aby se v zemi plně obnovil feudální pořádek. Ve 30. letech 15. století ve švýcarské Basileji jednal další koncil: potvrdil zásadu konciliarismu, podle níž je koncil větší autoritou než papež. Husitský triumf u Domažlic však mezi koncilní témata zařadil i husitství. Koncil nabídl husitům jednání o smíru: husité souhlasili a poslali do Basileje reprezentativní tým (4 teologové pro hájení 4 artikulů). Cesta k dohodě však byla složitá a vyslanci koncilu začali v Čechách podporovat vznik katolicko-husitské panské jednoty proti polním vojskům; tato vojska se v době míru stala zbytečnou zátěží pro celou zemi. R. 1434 se panská jednota spojila s umírněným pražským městským svazem proti radikálním táborům a jejich spojencům: k rozhodující bitvě došlo u Lipan nedaleko Kutné Hory a panská jednota s pražany tam táborské polní vojsko úplně zničila (část táborů z bitvy uprchla, Prokop Holý padl). To ovšem rozhodně nebyl konec husitství – stále zůstávalo většinovým názorovým proudem v Čechách. 5-B2 Nejznámější husitská píseň (zpívaná i při zahájení boje) se dochovala mj. ve zpěvníku Jistebnický kancionál z Táborska. Dalším významným souborem husitských textů je Budyšínský rukopis (Budyšín / Bautzen je město tehdy v Českém království, nyní v Německu): obsahuje texty, které vedou polemiku – vyhrocený spor – proti Zikmundovi a českým katolíkům. Ktož jsú Boží bojovníci (asi 1420) Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte. Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sende. Tenť pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti
pro lásku svých bližních. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pána štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutiekajte! (…)
Poznámky a vysvětlivky: cepníci – selští bojovníci vyzbrojení okovaným cepem; ktož na pravdě sende – kdo za pravdu padne; sudličníci – bojovníci vyzbrojení sudlicí – bodnou zbraní pro strhávání jezdců z koní; vám za škody stojí – odškodní vás.
