Mezinárodní únosy dětí

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta

Michaela Holá

Mezinárodní únosy dětí Diplomová práce

Olomouc 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Mezinárodní únosy dětí“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. V Olomouci dne 31. 3. 2015 …………………………………………… Michaela Holá

2

Dovoluji si tímto poděkovat JUDr. Lence Westphalové, Ph.D., za její odborné vedení při vypracování diplomové práce a Mgr. Lukáši Fridrichovi, za umožnění vykonání stáže na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

3

Obsah 1

Úvod do problematiky mezinárodních únosů dětí ...................................................... 7

2

Práva dětí v kontextu mezinárodních únosů dětí ...................................................... 10 2.1

Úmluva o právech dítěte ........................................................................................................... 10 2.1.1

Klasifikace práv dítěte....................................................................................................... 11

2.2

Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí .................................. 12

2.3

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv EU ...... 14

2.4

Nařízení Brusel II bis ................................................................................................................ 16

3

Interpretace klíčových pojmů únosového práva........................................................ 18 3.1

Dítě .............................................................................................................................................. 19

3.2

Mezinárodní únos ...................................................................................................................... 19

3.3

Právo péče o dítě ....................................................................................................................... 20

3.4

Obvyklé bydliště ........................................................................................................................ 22 3.4.1

3.5

Ústřední orgán............................................................................................................................ 24 3.5.1

4

Výklad pojmu obvyklé bydliště ESD.............................................................................. 23 Styčný soudce a Zprostředkovatel Evropského parlamentu ...................................... 27

Výjimky z presumpce návratu dítěte ......................................................................... 28 4.1

Čl. 12 – lhůta 1 roku a sžití se .................................................................................................. 28

4.2

Čl. 13 odst. 1 a) – souhlas a smíření se ................................................................................... 29

4.3

Čl. 13 odst. 1 b) – hrozba vážného nebezpečí....................................................................... 30 4.3.1

4.4

Čl. 13 odst. 2 – přání dítěte ...................................................................................................... 33 4.4.1

4.5 5

Domácí násilí ..................................................................................................................... 31 Zjištění názoru dítěte ........................................................................................................ 33

Čl. 20 – nesoulad se základními zásadami o ochraně lidských práv a svobod ................. 34 Řízení o navrácení dítěte ........................................................................................... 35 5.1.1

5.2

Specifika řízení podle Nařízení Brusel II bis ......................................................................... 40 5.2.1

5.3

Undertakings a mirror orders .......................................................................................... 39 Zrychlená procedura uznání a výkonu podle Nařízení Brusel II bis ......................... 41

Výkon tuzemského rozhodnutí o navrácení dítěte ............................................................... 42

6

Závěr .......................................................................................................................... 44

7

Bibliografie................................................................................................................. 48 7.1

Právní předpisy........................................................................................................................... 48

7.2

Monografie a komentáře........................................................................................................... 49

7.3

Odborné články.......................................................................................................................... 50 4

7.4

Elektronické zdroje ................................................................................................................... 52

7.5

Judikatura .................................................................................................................................... 53 7.5.1

Národních soudů ............................................................................................................... 53

7.5.2

Evropského soudu pro lidská práva ............................................................................... 54

7.5.3

Soudního dvora Evropské unie ....................................................................................... 54

7.5.4

Vybraných signatářských států HÚ ................................................................................. 55

5

Seznam použitých zkratek ČSFR – Česká a slovenská federativní republika ESD – Soudní dvůr Evropské unie ESLP – Evropský soud pro lidská práva EU – Evropská unie EÚLP – Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod Haagská konference – Haagská konference o mezinárodním právu soukromém Haagská ochranná úmluva – Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 141/2001 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí HÚ – Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o přijetí Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí Listina EU – Listina základních práv Evropské unie LZPS – Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Nařízení/ Nařízení Brusel II bis – Nařízení Rady (ES) 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 OSPOD – Orgán sociálně právní ochrany dětí OSŘ – Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád OZ – Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ÚPD – Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o přijetí Úmluvy o právech dítěte Úřad – Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí Ústava ČR - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Vídeňská úmluva – Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu ZSPOD – Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ZZŘ – Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Pozn.: Tam, kde je v textu uvedeno číslo paragrafu nebo článku bez dalšího údaje, jde o ustanovení zákona nebo dokumentu, o němž pojednává příslušná kapitola, resp. podkapitola, pokud ze souvislostí nevyplývá něco jiného. 6

1

Úvod do problematiky mezinárodních únosů dětí Problematika mezinárodních únosů dětí je tématem velmi zajímavým a aktuálním. Lidé

totiž stále častěji vyjíždějí za studiem, prací, kulturou či dobrodružstvím do nejrůznějších koutů světa. Právě v souvislosti s volným pohybem osob a otevřením hranic přibyla řada manželství a partnerství s mezinárodním prvkem. Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v roce 2012 bylo v České republice uzavřeno 9, 47 % manželství, v nichž alespoň jeden ze snoubenců byl cizím státním příslušníkem.1 Mezi rokem 2003 a 2008 došlo k nárůstu žádostí o navrácení dítěte o 45 %.2 Vývoj přeshraničních únosů v ČR ukazuje následující graf:3 45 40

Počet únosů

35 30 25

Únody do ČR

20

Únosy z ČR

15 10 5 Rok

0 2008

2009

2010

2011

2012

2013

Jako první se otázkou mezinárodních únosů dětí začala zabývat Haagská konference o mezinárodním právu soukromém (dále jen „Haagská konference“), která v roce 1980 přijala Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „HÚ“), která se přímo zabývá problematikou mezinárodních únosů dětí a upravuje mechanismus návratu dítěte do státu jeho obvyklého bydliště. HÚ vznikla s úmyslem, který někteří autoři označují jako stereotypní.4 Strůjci HÚ vycházeli totiž z toho, že únoscem je zpravidla otec, který není nositelem práva péče o dítě a unáší dítě do země, která bude příznivěji nakloněna k tomu, že mu přizná 1Sňatečnost

[online]. Český statistický úřad, 19. srpna 2013 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . 2 A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part I – Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 3 Údaje jsou vzaty z Výroční zprávy o činnosti Úřadu. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [cit. 30. ledna 2015]. Dostupné na . 4 SHETTY, Sudha; EDLESON, Jeffrey L. Adult domestic violence in cases of international parental child abduction. Violence against women, 2005, roč. 11, č. 1, s. 119.

7

právo péče o dítě. Únos je v takovém případě pro dítě traumatizující, neboť to je vytrženo ze známého prostředí, ztrácí kontakt s druhým rodičem a musí si zvykat v zemi např. kulturně, nábožensky nebo tradičně odlišné od země jeho obvyklého bydliště. Proto tvůrci HÚ nastavili jasný a rychlý mechanismus návratu dítěte jako jeden z principů HÚ a vytvořili velmi úzkou konstrukci výjimek pro nenavrácení dítěte. Je však třeba přiznat, že za více jak 30 let fungování HÚ se situace značně změnila. Celosvětová statistika provedená Haagskou konferencí v roce 2011 pro rok 2008 ukazuje, že v 69 % únosů jsou únosci matky, které jsou v 88 % nositeli práva péče o dítě, ať výlučně nebo společně s druhým rodičem.5 Motivy, které vedou rodiče k tomu, že tzv. unesou dítě za hranice státu jeho obvyklého bydliště, jsou nejrůznější. Může se jednat o čistě sobecké důvody na straně únosce, kdy tento chce druhému rodiči „jenom“ ublížit a nezajímá ho dopad takového jednání na dítě. Dalším důvodem může být rozpad vztahu či manželství. Často se jedná o případy, kdy lidé vyjedou za studiem či prací do zahraničí, zamilují se, rozhodnou se v této zemi zůstat a založit rodinu. Pokud vztah manželů nebo partnerů dospěje ke svému konci, může se jeden z rodičů rozhodnout vrátit do země svého původu, která je mu kulturně a tradičně blíže než země, ve které v současné době žije, navíc v zemi původu má rodinné zázemí, přátele, a v neposlední řadě zná její jazyk a především právní systém.6 V takovém případě se zdá býti úplně přirozeným, že rodič, který touží po návratu, chce s sebou vzít i své potomky. Pokud tak však učiní bez souhlasu či vědomí druhého rodiče, může se dopustit mezinárodního únosu dítěte. Dalším motivem pro rodiče může být únos do země, ve které únosci doufají, že místní orgány budou nakloněny jejich případu a přiznají jim právo péče o dítě, které podle země obvyklého bydliště dítěte nemají. Zde se nabízí typický obrázek islámských zemí, ve kterých matky nemají žádná rozhodovací práva ve vztahu k dětem. V poslední době však přibývají případy, o kterých je zřejmé, že je tvůrci HÚ na paměti neměli. Jsou stále častější případy, kdy ženy utíkají s dítětem ze země jeho obvyklého bydliště bez svolení druhého rodiče a tvrdí, že tak činí z důvodu domácího násilí páchaného ať už na dětech či ženě, nebo z důvodu sexuálního zneužívání dětí. Toto jsou velmi závažná tvrzení, která by soudy rozhodujícími o návratu dítěte neměla být brána na lehkou váhu, a neměl by se v těchto případech uplatnit princip automatického návratu dítěte. Diplomová práce zkoumá pouze civilní aspekty mezinárodních únosů dětí a to ve stádiu, kdy již k únosu dítěte došlo. Diplomová práce, a to ani marginálně, se nezabývá analýzou trestně právní stránky mezinárodních únosů dětí, přestože je třeba i tento aspekt neopomíjet, protože A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part I – Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 6 Tamtéž, v roce 2008 rodič-únosce unášel dítě do země, jejímž je státním příslušníkem v 60 % případů. 5

8

jednání rodiče, kterým protiprávně přemístí nebo zadrží dítě v jiném státě než ve státě jeho obvyklého bydliště, a takovým jednáním poruší právo péče o dítě druhého rodiče, může konstituovat trestný čin. V České republice tak tomu není, ale typicky v zemích common law, je takové jednání trestné. Diplomová práce si klade za cíl poskytnout komplexní pohled na problematiku mezinárodních únosů dětí z hlediska kritické analýzy současné právní úpravy. Jednotlivé poznatky jsou hodnoceny a ověřovány s odbornou, zejména zahraniční literaturou, a dále jsou poznatky vyvozovány za užití metody komparace s vybranou judikaturou národních a nadnárodních soudů. Diplomová práce je systematicky rozdělena do 6 částí, kdy po Úvodu následuje druhá kapitola, která si klade za cíl dva dílčí úkoly – jednak nastínit základní právní úpravu, jež se mezinárodních únosů dětí dotýká, a jednak vysvětlit, jaká práva děti v kontextu mezinárodních únosů mají. Třetí kapitola se zabývá interpretací nejdůležitějších pojmů únosového práva. Je tedy vysvětleno, kdo je považován za dítě, co se rozumí pojmem mezinárodní únos, právo péče o dítě, obvyklé bydliště a ústřední orgán. Čtvrtá kapitola představuje exkurzi důvodů, pro něž je možné rozhodnout o nenavrácení dítěte ve světle vybraných rozhodnutí signatářských států HÚ. Pátá kapitola se týká procesních aspektů mezinárodních únosů dětí, zabývá se samotným řízením, jeho specifiky mezi členskými státy Evropské unie (dále jen „EU“) a výkonem rozhodnutí v ČR. Závěr jsem pojala jako místo pro zamyšlení a návrhy možných řešení nejzásadnějších problémů mezinárodních únosů dětí. Při zpracování diplomové práce jsem vycházela ze třech základních zdrojů. Prvním z nich jsou komentáře, případně důvodové zprávy k jednotlivým právním předpisům, které jsou neocenitelným zdrojem výkladových pravidel a úmyslu daného zákonodárce. Druhým, neméně důležitým zdrojem informací je judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), Soudního dvora Evropské unie (dále jen „ESD“), českých a zahraničních soudů rozhodujících v návratovém řízení. Třetí základní zdroj pro zpracování diplomové práce představují zahraniční články, které se zabývají aktuálními otázkami a problémy mezinárodních únosů více, než česká literatura. Veškerá citovaná rozhodnutí ESLP jsem získala z databáze HUDOC v průběhu listopadu 2014. Stejně tak rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou vzaty z databáze NALUS v průběhu měsíce listopadu 2014 a rozhodnutí vybraných signatářských států HÚ z databáze INCADAT v průběhu první poloviny prosince roku 2014. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou vzaty z internetové stránky a rozhodnutí ESD z , obojí v průběhu prosince 2014.

9

2

Práva dětí v kontextu mezinárodních únosů dětí Na půdě mezinárodních organizací byla přijata řada mezinárodních úmluv, které se týkají

mezinárodních únosů dětí a práv dětí. Vzhledem k platnosti zásady pacta sunt servanda, je Česká republika povinna dodržovat závazky ze všech těchto mezinárodních úmluv. Podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava ČR“) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázaná, součástí právního řádu. Pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.7 Dále je třeba mít na paměti, že Česká republika je od 1. 5. 2004 členem EU, kdy tato entita přijímá své vlastní právní předpisy, které mohou ovlivnit a také ovlivňují použitelnost mezinárodních úmluv. Obecným pravidlem je, že pokud je daná problematika regulovaná legislativou EU, má přednost právní úprava EU před mezinárodní smlouvou, a v případě neexistence právní úpravy EU a mezinárodní smlouvy se aplikuje národní předpis. Ryze na vnitrostátní úrovni jsou práva dětí zaručena Usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „LZPS“). Podle čl. 32 LZPS je zaručena zvláštní ochrana dětem (odst. 1), dále je zakotvena rovnost dětí narozených v manželství a mimo něj (odst. 3) a právo dětí na péči rodičů, přičemž děti mohou být odloučeny od rodičů proti jejich vůli jen soudním rozhodnutím vydaným na základě zákona (odst. 5). Cílem této kapitoly není poskytnout komplexní přehled veškerých mezinárodních instrumentů upravujících práva dětí. Považuji však za důležité v této kapitole nastínit ty právní předpisy, které se týkají problematiky práv dětí v kontextu mezinárodních únosů dětí, a které jsou podle mého názoru nejzásadnější, a dále základní předpisy únosového práva. Mezinárodní instrumenty jsou systematicky řazeny podle toho, na půdě které mezinárodní entity vznikly – OSN, Haagské konference, Rady Evropy a EU.

2.1

Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte (dále jen „ÚPD“), označovaná též jako Magna Charta práv dětí,8

byla přijata jednohlasně dne 20. 11. 1989 v New Yorku Valným shromážděním OSN a v platnost Ústavní soud ČR však mezinárodní smlouvy o lidských právech považuje za součást ústavního pořádku ČR a přiznává jim derogační účinky. Pokud má tedy dojít k aplikaci zákona, který je v rozporu s mezinárodní smlouvou o lidských právech, má být dané řízení přerušeno a podán návrh na zrušení zákona Ústavnímu soudu ČR (Nález Ústavního soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01). 8 DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář I., § 1 – 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1435. 7

10

vstoupila dne 2. 9. 1990 (čl. 49 odst. 1). Jménem České a Slovenské Federativní republiky (dále jen „ČSFR“) byla podepsána dne 30. 9. 1990 a v platnost pro Českou republiku vstoupila dne 6. 2. 1991 (čl. 49 odst. 2) jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. Jedná se o smlouvu s největším počtem signatářským států, celkem ji ratifikovalo 194 zemí světa, s výjimkou USA a Somálska.9 Na rozdíl od předchozích deklarací ÚPD přestavuje právně závazný instrument. Někteří autoři ji ale přesto označují jako tzv. „soft-law“, tedy měkkou normu, která spíše přispívá ke zvýšení mravní úrovně při zacházení s dětmi. Při porušení ustanovení ÚPD je v podstatě jediným možným následkem nepříznivá mediální publicita.10 Veškerá ustanovení ÚPD jsou výsledkem komplikovaného vyjednávání a kompromisů zástupců zemí různých kulturních, etnických a náboženských názorů. ÚPD uznává, že dítě je lidskou bytostí a jako takové jí náležejí všechna lidská práva. Děti tak mají zaručena práva občanská, politická, hospodářská, sociální i kulturní. ÚPD ale vychází z toho, že dítě je subjektem, který pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje ještě zvláštní ochranu, a proto je nositelem ještě tzv. zvláštních práv, která dítěti zaručují nárok na jeho zdravý všestranný rozvoj.11 ÚPD v čl. 41 obsahuje pravidlo maximální účinnosti, pokud tedy národní právo nebo jiný mezinárodní instrument poskytují dítěti vyšší ochranu, použije se tohoto předpisu. 2.1.1

Klasifikace práv dítěte Práva vyplývající z ÚPD o právech dítěte se tradičně označují jako „čtyři P“12 –

prevention/prevence, protection/ochrana, provision/zaopatření a participation/účast. Prevence se právě týká mezinárodních únosů dětí, kdy státy mají podle čl. 11 ÚPD povinnost činit opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět. Za tím účelem mají státy usilovat o uzavření nebo přistoupení k již existujícím mezinárodním smlouvám. Jako preventivní bych označila i dva základní principy ÚPD, a to princip zákazu diskriminace obsažený v čl. 2 ÚPD, který mimo jiné nastoluje rovnost manželských a nemanželských dětí, a princip nejlepšího zájmu dítěte zakotvený v čl. 3 ÚPD. Jedná se o substantivní standard nejlepšího zájmu dítěte,13 který stanovuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už je to tvorba právních předpisů nebo jejich aplikace soudy, správními orgány, školami či rodiči. Všechna ustanovení Convention on the rights of the child [online]. [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 10 KOVAŘÍK, Jiří. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001, s. 28. 11 HRUŠÁKOVÁ, Milana. Dítě, rodina, stát: (úvahy nad právním postavením dítěte). Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 20. 12 BAINHAM, Andrew. Children – the modern law. 2. vydání. Bristol: Jordan, 1998, s. 59. 13 NOVÝ, Zdeněk. Nejlepší zájem dítěte při rozhodování o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy o civilních aspektech únosů dětí ve světle lidsko-právních závazků ČR. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 13 – 14, s. 459. 9

11

ÚPD by měla být vykládaná právě v souladu s principem nejlepšího zájmu dítěte. Zájmy dětí by měly být zvažovány na prvním místě a měla by jim být dána větší váha než jiným zájmům (např. zájmům rodičů, či společnosti), neznamená to ale, že vždy musí mít absolutní prioritu.14 V každém rozhodnutí musí být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte, jeho rodičů a veřejného pořádku.15 Děti mají také právo na ochranu proti všem druhům krutosti, ubližování, a vykořisťování (čl. 36 a 37). Děti mají podle čl. 9 právo na ochranu před odloučením od rodičů, tzn., že dítě má právo žít se svými rodiči, ledaže to není v souladu s jeho zájmy, a v případě, že dojde k odloučení dítěte od jednoho či obou rodičů, má dítě právo udržovat s odloučeným rodičem kontakt. V kontextu mezinárodních únosů dětí vyvstává jako důležité právo zakotvené čl. 10 odst. 2, podle kterého mají děti, jejichž rodiče pobývají v různých státech, právo na osobní kontakt a přímý styk s oběma rodiči. Právo na zaopatření v sobě zahrnuje jednak právo na život a přežití (tedy právo na přiměřenou životní úroveň a zabezpečení základních potřeb dítěte (čl. 6 a 27)) a jednak právo na osobní rozvoj dítěte (např. právo na vzdělání (čl. 28), svobodu náboženského vyznání (čl. 14), právo na odpočinek a volný čas (čl. 31), právo na péči rodičů (čl. 7)). Zásadním je právo zakotvené v čl. 16, podle kterého dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování mimo jiné do svého soukromého života a rodiny. Poslední skupina práv, tedy právo participace, v sobě zahrnuje právo dítěte, které je schopno formulovat své vlastní názory, svobodně se vyjádřit ke všem záležitostem, které se dítěte dotýkají, přičemž těmto názorům musí být věnována patřičná pozornost odpovídající věku a úrovni dítěte. Zejména je stanovena možnost, aby dítě bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, přičemž jsou dány 3 alternativní možnosti, jak dítě vyslechnout – buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, anebo prostřednictvím příslušného orgánu. Konkrétní zvolený způsob musí být v souladu s vnitrostátními pravidly (čl. 12).

2.2

Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí HÚ byla přijata v Haagu 25. 10. 1980 na XIV. zasedání Haagské konference a vstoupila

v platnost 1. 12. 1983 (čl. 43). Jménem ČSFR byla podepsána dne 28. 12. 1992 a v platnost vstoupila 1. 3. 1998 jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. Úmluva je podle čl. 35 aplikovaná na únosy, které nastaly po vstupu HÚ v platnost, což je v prostředí ČR po 1. 3. 1998, nemá tedy retroaktivní účinnost. 14 15

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011. Rozhodnutí ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. července 2010. Stížnost 41615/07, bod 134.

12

HÚ má celkem 93 signatářů,16 z toho mezi 28 z nich je její aplikace modifikována sekundární legislativou EU. Z přistoupivších států v poslední době lze nejpozitivněji hodnotit přistoupení Japonska, které bývalo označováno jako útočiště pro mezinárodní únosy dětí. Je uváděno, že až 10 000 dětí bylo uneseno do Japonska a ani v jednom případě nebylo rozhodnuto o navrácení dítěte.17 HÚ řeší otázku pravomoci a spolupráce ústředních orgánů, nezabývá se ale uznáním a výkonem rozhodnutí, proto ji někteří autoři označují jako „bezzubý“18 instrument. Hlavní cíl HÚ je vyjádřen v její preambuli a čl. 1: chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržení a stanovit postup k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště; a zajistit, aby práva péče o dítě a styku s ním vydaná podle právního řádu jednoho státu, byla účinně respektována ve všech ostatních smluvních státech. Někteří autoři uvádějí, že HÚ není self-executing a její ustanovení musí být provedena zákonem.19 Domnívám se však, že tomu tak úplně není. Podlé mého názoru HÚ stanovuje jasnou povinnost nezasahovat do práva péče o dítě, a pokud se tak stane, stanovuje právo té osoby, jejíž právo je porušeno, na rychlý návrat dítěte. V tomto rozsahu jsou práva a povinnosti stanoveny jasně a zákonné provedení není třeba. Konec konců do roku 2008 neexistovala v českém právním řádu zvláštní úprava návratového řízení, a přesto tato řízení probíhala. Jiná situace je ve vztahu k ústředním orgánům. Zde je zřejmé, že bez zákonného provedení, které stanoví ústředním orgánům konkrétní oprávnění v konkrétním právním řádu, nemohou být ustanovení HÚ uvedena v právní život. Co se týče věcné a místní působnosti, HÚ se vztahuje na protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte mladšího 16 let s obvyklým bydlištěm v jednom signatářském státu, do jiného signatářského státu HÚ, pokud je tímto únosem porušeno právo péče o dítě druhého rodiče přiznané právem obvyklého bydliště dítěte (včetně jeho kolizních norem).20 Jednotlivé pojmy, které HÚ používá pro vymezení působnosti, důvody pro nenavrácení a samotné řízení, budou blíže vysvětleny v následujících kapitolách, a proto se jim zde věnovat nebudu. Dají se však vygenerovat jakési obecné zásady pro aplikaci HÚ, a protože HÚ je založena na reciprocitě, aplikují se, ať je dítě uneseno z ČR nebo do ČR. HÚ je postavena na Status table Convention of 25 October 1980 on the civil aspects of International child abduction [online]. Hague conference on Private international law, 10. dubna 2014 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . 17 REYNOLDS, Megan J. It can be done: on Japan becoming a successful signatory to the Hague convention on the civil aspects of international child abduction. George Washington International Law Review, 2012, roč. 44, č. 2, s. 368 – 369. 18 BAINHAM: Children – the modern law…, s. 598. 19 NOVOTNÁ, Věra; BURDOVÁ, Eva. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. 3. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 163. 20 PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 16

13

principech presumpce návratu dítěte, rychlosti řízení, úzké konstrukci výjimek pro nenavrácení dítěte, preferenci smírného řešení sporu a na ochraně kolektivních zájmů dětí (vychází z toho, že mezinárodní únosy dětí nastolují nežádoucí stav a v zájmu dětí je jejich neprodlený návrat do státu jejich obvyklého bydliště), přičemž individuální zájmy jednotlivých dětí jsou chráněny prostřednictvím výjimek z presumpce návratu dítěte. Co se týče vztahu k jiným právním předpisům, podle čl. 34, HÚ není na překážku použití jiných mezinárodních či národních právních předpisů zajišťujících navrácení dítěte nebo styk s dítětem. Za zmínku stojí především Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (dále jen „Haagská ochranná úmluva“) přijatá v roce 1996. Pokud jde o vztah HÚ a výše nastíněné ÚPD, uplatní se pravidlo lex specialis derogat legi generali z důvodu abstrakce právních norem obsažených v ÚPD.21 HÚ je otevřena k podpisu všem členům Haagské konference (čl. 37) a mimo to k ní může přistoupit kterýkoliv další stát, ale přistoupení je účinné jen mezi přistupujícím státem a těmi signatáři, kteří s přistoupením vysloví souhlas (čl. 38). K HÚ je podle čl. 42 možné učinit pouze dvě výhrady, a to výhradu k čl. 24 týkající se jazyku, v němž může být učiněn návrh na navrácení dítěte, a k čl. 26 odst. 3, tedy k tomu, že stát nebude hradit náklady právního zastoupení a řízení. Právě tuto výhradu k čl. 26 odst. 3 učinila ČR. Mimo HÚ, jako mnohostrannou úmluvu, bylo uzavřeno ještě celkem 14 dvoustranných smluv s nesignatářskými státy HÚ týkajících se mezinárodních únosů dětí. Učinili tak Austrálie, Belgie, Kanada, Francie, Švédsko, Švýcarsko a USA,22 Česká republika prozatím žádnou dvoustrannou úmluvu neuzavřela.

2.3

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv EU Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) byla sjednána

v Římě 4. 11. 1950 a jménem ČSFR byla podepsána 21. 2. 1991. V platnost pro ČSFR vstoupila 18. 3. 1992 (čl. 59 odst. 3) jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. Je platná mezi všemi 47 členy Rady Evropy a vytváří velmi účinný regionální mechanismus ochrany lidských práv. Jako stálý orgán je zřízen ESLP se sídlem ve Štrasburku (čl. 19).

VESELÁ, Radomíra; HURBIŠ, František. Právní problematika mezinárodních únosů dětí: (monografie). Kunovice: Evropský polytechnický institut, 2008, s. 25. 22 Non-Hague Convention child abductions – bilateral agreements [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 21

14

Ve vztahu k přeshraničním únosům dětí se jeví jako nejzásadnější právo zaručené čl. 8, které stanovuje, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. ESLP však nemůže zpochybňovat hodnocení provedené národními orgány, ledaže by toto hodnocení bylo zcela zjevně svévolné.23 V některých případech je možné se domáhat porušení čl. 6 zaručujícího právo na spravedlivý proces zejména z důvodu průtahů v soudním řízení. Průtahy v řízení však nesmí být přičitatelné jednání některé ze zúčastněných osob, např. tím, že se skrývala. Stížnost pro porušení práv zaručených EÚLP může podat každá fyzická osoba, jejíž práva byla porušena smluvní stranou (čl. 34), a to po vyčerpání všech opravných prostředků, ve lhůtě 6 měsíců24 od přijetí konečného rozhodnutí, stížnost nesmí být anonymní a pokud neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti, nesmí být v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná ESLP či jiným orgánem (čl. 35). V prostředí ČR to znamená, že jako poslední možnost musí být vyčerpána ústavní stížnost. Z čl. 8 EÚLP vyplývají pro stát ve vztahu k přeshraničním únosům dětí určité pozitivní závazky, jinak by ochrana práva na rodinný život zůstala iluzorní: stát má v prvé řadě povinnost přijmout opatření k respektování práv rodiny, včetně opatření umožňujících být rodičům společně se svými dětmi;25 dále má stát povinnost přijmout adekvátní a účinné opatření k zajištění návratu dítěte,26 včetně výkonu rozhodnutí o navrácení27 (adekvátnost se posuzuje podle rychlosti přijetí opatření, protože plynutí času může mít nenapravitelné následky na vztah rodiče a dítěte); povinnost zavést jak prostředky preventivní, tak kompenzační ve vztahu k průtahům v řízení;28 povinnost zajistit, že ústřední orgán informuje soudy státu, kam bylo dítě uneseno o tom, že do rozhodnutí o ne/navrácení dítěte nesmějí meritorně rozhodnout;29 a svoji důležitost ve vztahu k důvodu nenavrácení podle čl. 13 odst. 1 b) HÚ má pozitivní závazek státu poskytnout ochranu před domácím násilím.30

Rozhodnutí ve věci Raban proti Rumunsku ze dne 26. října 2010. Stížnost 25437/08, bod 33. V současné době existuje Protokol č. 15 k EÚLP, který lhůtu 6 měsíců zkracuje na 4 měsíce, zatím však není v platnosti. 25 Rozhodnutí ve věci López Guió proti Slovensku ze dne 3. června 2014. Stížnost 10280/12, body 82 – 84. 26 Rozhodnutí ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku ze dne 25. ledna 2000. Stížnost 31679/96, body 91 – 94. 27 Rozhodnutí ve věci Shaw proti Maďarsku ze dne 26. července 2011. Stížnost 6457/09, body 65 – 66. 28 Rozhodnutí ve věci Macready proti České republice ze dne 22. dubna 2010. Stížnost 4824/06 a 15512/08, bod 48. 29 Rozhodnutí ve věci Iosub Caras proti Rumunsku ze dne 27. července 2006. Stížnost 7198/04, body 33 – 35. 30 Rozhodnutí ve věci Opuz proti Turecku ze dne 9. července 2009. Stížnost 33401/02, body 128 – 130. 23 24

15

Prakticky totožné znění práva na soukromý život zaručeného čl. 8 EÚLP, obsahuje i Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“) v čl. 7 s tím, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace. Sami tvůrci Listiny EU v čl. 52 odst. 3 zakotvili pravidlo, že pokud obsah práv zaručených Listinou EU koresponduje s právy zaručenými EÚLP, je jejich smysl a obsah stejný jako v EÚLP. Při rozhodování tedy ESD vychází z judikatury ESLP.31 S ohledem na práva dětí se jeví jako důležitý i čl. 24, který zaručuje dětem právo svobodně vyjadřovat své názory, přičemž k těmto názorům musí být přihlíženo s ohledem na jejich věk a vyspělost (čl. 24 odst. 1). Čl. 24 odst. 2 stanovuje jako prvořadé hledisko při všech činnostech nejvlastnější zájem dítěte a odst. 3 zaručuje dětem právo na osobní a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to odporovalo zájmům dítěte. Ustanovení Listiny EU jsou určena orgánům, institucím, případně jiným subjektům EU a dále členským státům EU, ale výhradně pouze při uplatňování práva EU (čl. 51 odst. 1).

2.4

Nařízení Brusel II bis Evropské společenství vzniklo primárně za účelem ekonomické integrace. Postupem času

se ale ukázalo, že je třeba občanům EU poskytnout ochranu i v dalších oblastech života. Proto bylo přijato Nařízení Rady (ES) 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení Brusel II bis“ nebo „Nařízení“). Nařízení je přímo použitelné a má aplikační přednost před vnitrostátním právem. Samotný název Nařízení je terminologicky nejednotný. Překlad hovoří o „příslušnosti“, přestože je zřejmé že tím má na mysli „pravomoc“.32 Nařízení je dvojitým instrumentem,33 reguluje otázku určení příslušnosti soudu, uznání a výkonu rozhodnutí a spolupráce mezi státy. Nařízení Brusel II bis nastavením pravidel pro určení příslušnosti zabraňuje tzv. forum shopping, tedy volbě fóra, před kterým bude dané věc projednána a nastavením pravidel pro uznávání a výkon rozhodnutí zavádí tzv. 5. svobodu a tou je volný pohyb rozsudků v oblasti rodinného práva. Pokud jde o územní působnost Nařízení, tak se jedná o čistě intra-unijní úpravu, týká se tedy pouze vztahů mezi členskými státy EU s jedinou výjimkou, a tou je Dánsko. Dánsko se na základě Protokolu o postavení Dánska neúčastní spolupráce podle čl. 81 Smlouvy o fungování

Tak tomu bylo např. v Rozsudku ze dne 5. října 2010, J. McB. proti L. E., C-400/10 PPU, bod 53. Mezinárodní příslušnost je v podstatě právním nonsensem, neboť mezinárodní právo určí pouze stát, jehož soudy mají ve věci rozhodnout. Daný stát potom aplikuje svoje vnitrostátní pravidla lex fori a na základě nich určí konkrétní soud. Pro účely diplomové práce však ponechávám terminologii zavedenou Nařízením se shora uvedenou výhradou. 33 PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 133. 31 32

16

EU a Nařízení pro něj proto není právně závazné.34 Uznat a vykonat nelze podle Nařízení ani rozhodnutí vydaná nečlenským státem EU, které ale uznal některý z členských států EU (tzv. dvojí exequator).35 Časová působnost Nařízení je stanovena v čl. 64 tak, že Nařízení se použije na řízení zahájená a listiny přijeté nebo dohody uzavřené po 1. 3. 2005. Čl. 1 odst. 1 obsahuje vymezení věcné působnosti Nařízení. Nařízení Brusel II bis se vztahuje na občanskoprávní otázky týkající se a) rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, a b) přiznání, výkonu, převedení a úplného či částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti. Právě ve vztahu k rodičovské zodpovědnosti je důležitý čl. 1 odst. 2, který obsahuje demonstrativní výčet záležitostí spadajících do institutu rodičovské zodpovědnosti. V realitě přeshraničních únosům dětí se jeví jako nejzásadnější čl. 1 odst. 2 a) – právo péče o dítě a právo na styk s dítětem. Pro úplnost je třeba dodat, že Nařízení obsahuje i negativní vymezení věcné působnosti v čl. 1 odst. 3. Podle čl. 59 Nařízení nahrazuje dvoustranné či vícestranné smlouvy uzavřené mezi členskými státy ve věcech upravených Nařízením. Vztah mezi HÚ a Nařízením, je vztahem komplementarity (čl. 60, 62 odst. 2), HÚ se bude nadále používat, akorát mezi členskými státy EU bude doplněná o pravidla uvedená v Nařízení. Ve vztahu k Haagské ochranné úmluvě má Nařízení podle čl. 61 přednost pokud má dítě obvyklé bydliště na území členského státu EU, a dále v případě, že jde o uznání a výkon rozhodnutí vydaného v jednom členském státě a rozhodnutí má být uznáno v jiném členském státě EU a dítě má obvyklé bydliště na území nečlenského státu EU, který je ale smluvní stranou Haagské ochranné úmluvy (kupříkladu uznání a výkon rozhodnut v ČR, které bylo vydáno v Německu a dítě má obvyklé bydliště v Albánii).

34 35

Bod 31 Preambule Nařízení. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 127.

17

3

Interpretace klíčových pojmů únosového práva Na úvod je třeba říci, že pro interpretaci HÚ a Nařízení jakou dvou primárních pramenů

únosového práva platí odlišná interpretační pravidla. HÚ je mezinárodní úmluvou a při její interpretaci se použijí pravidla obsažená ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu (dále jen „Vídeňská úmluva“) přijaté v ČR jako Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. Podle čl. 31 Vídeňské úmluvy musí být HÚ vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem dávaným výrazům ve smlouvě, a s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy. Podle čl. 32 Vídeňské úmluvy může být užito přípravných materiálu (což je v případě HÚ „Explanatory report“ od Elisy Pérez-Vera) k potvrzení významu určeného na základě pravidla v čl. 31 nebo k jeho určení, když výklad podle čl. 31 ponechává význam nejednoznačný nebo vede k nerozumnému či protismyslnému významu. Neexistuje žádný orgán, který by podával závazný výklad HÚ a tak každý signatářský stát interpretuje ustanovení HÚ za užití výkladových pravidel Vídeňské úmluvy. Při interpretaci HÚ je také důležité vzít v potaz recentní judikaturu ESLP a systémovou interpretaci, která předpokládá, že důvody pro nenavrácení dítěte budou interpretovány ve světle ÚPD a EÚLP.36 Zásadní postavení má databáze INCADAT vytvořená Stálou komisí Haagské konference. Jejím cílem je sjednotit výklad HÚ a přispět k porozumění a správnému postupu při aplikaci HÚ. Provoz databáze byl zahájen v květnu 200037 a v současné době obsahuje 1172 rozhodnutí z 46 zemí, přičemž největší počet rozhodnutí se vztahuje k interpretaci čl. 13 odst. 1 b) HÚ, 576 z 1172 případů.38 Databáze je dostupná na internetových stránkách39 zdarma v angličtině, francouzštině a španělštině. Naproti tomu, interpretace právních pojmů obsažených v právu EU podléhá výkladu ESD. Pro výklad prováděný ESD lze z jeho ustálené judikatury dovodit jistá interpretační pravidla. V prvé řadě jednotlivé právní pojmy a instituty podléhají tzv. autonomnímu výkladu, tzn. výkladu nezávisle na právních řádech jednotlivých členských států EU. Při výkladu je třeba přihlížet k tomu, jaký cíl je sledován daným právním instrumentem (teleologický výklad) a také

NOVÝ: Nejlepší zájem dítěte…s. 463. DOSTÁLOVÁ, Soňa. Databáze judikatury mezinárodních únosů dětí INCADAT. Právo a rodina, 2008, roč. 10, č. 6, s. 1. 38 Jedná se o údaje platné k 8. 1. 2015. Za ČR je uveřejněno v databázi pouze jediné rozhodnutí – Nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000. Obecně největšími přispěvateli jsou země common law právního systému. 39 36 37

18

k systematickému uspořádání právních instrumentů a jejich jednotlivým jazykovým verzím (systematický a jazykový výklad).40

3.1

Dítě Jednotlivé právní předpisy přistupují k vymezení dítěte různě. Podle čl. 1 ÚPD se dítětem

rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, nedosáhne zletilosti dříve. HÚ se vztahuje na děti do doby, než dosáhnou věku 16 let (čl. 4 HÚ). Důvodem určení této věkové hranice je skutečnost, že názory dětí starších 16 let nemohu být ignorovány jejich rodiči ani správními nebo soudními orgány.41 Pokud je řízení o navrácení dítěte zahájeno a dítě v jeho průběhu dovrší 16. roku věku, řízení musí být obligatorně zastaveno.42 Nařízení pojem dítěte nedefinuje a přiklonila bych se zde k většinovému názoru, že ponechává jeho vymezení na právních řádech jednotlivých členských států EU.43 Ze samotného institutu rodičovské odpovědnosti ale vyplývá, že se jedná o dítě nezletilé.44 Dítětem se v souladu s § 30 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) rozumí člověk, který nenabyl plné svéprávnosti. Přičemž plně svéprávnou se osoba stane nabytím zletilosti, tj. dovršením věku 18 let, dále emancipací, nebo uzavřením manželství po 16. roku věku.

3.2

Mezinárodní únos Mezinárodní únos je vymezen jako protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte, kterým je

porušeno právo péče o dítě podle právního řádu, v němž mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením, pokud toto právo péče o dítě bylo v době přemístění nebo zadržení vykonáváno nebo by bylo vykonáváno, kdyby nedošlo k protiprávnímu přemístění nebo zadržení (čl. 3 HÚ, čl. 2 odst. 11 Nařízení). Pokud tedy rodiči svědčí pouze právo na styk s dítětem a druhý rodič dítě unese za hranice státu obvyklého bydliště, tento rodič se nemůže domáhat navrácení dítěte. V případě, že si soud rozhodující v návratovém řízení není jist, zda se skutečně jedná o mezinárodní únos, může ZAVADILOVÁ, Marta; TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 7, s. 247. 41 PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 42 REYNOLDS: It can be done…, s. 374. 43 Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II [online]. Belgie: Evropská komise [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . Názor, že dítětem se pro účely Nařízení rozumí taktéž osoba mladší 16 let, je menšinový. Viz např. DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář I., § 1 – 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s 1441. 44 PAUKNEROVÁ: Evropské mezinárodní právo soukromé… , s. 132. 40

19

požadovat, aby navrhovatel získal od orgánů státu obvyklého bydliště dítěte rozhodnutí nebo jiné zjištění, že zadržení nebo přemístění je protiprávní ve smyslu čl. 3 HÚ (čl. 15 HÚ). HÚ ani Nařízení výslovně nezmiňují, že se musí jednat o přemístění nebo zadržení za hranice státu obvyklého bydliště dítěte, vyplývá to však ze samotné podstaty věci. Co se týče pojmu „únos“, HÚ jej používá jenom v názvu, v textu pracuje výlučně s protiprávním přemístěním či zadržením. Tvůrci HÚ se zdrželi užití pojmu únos, aby HÚ neevokovala trestněprávní souvislosti. V praxi se však často používá jako legislativně-technická zkratka.

3.3

Právo péče o dítě Právo péče o dítě je součástí institutu rodičovské odpovědnosti. Rodičovskou

zodpovědností se míní veškerá práva FO nebo PO týkající se osoby dítěte nebo jmění dítěte, která jsou takové osobě svěřena zákonem, rozhodnutím nebo závaznou dohodou; přičemž zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem (čl. 2 odst. 7 Nařízení, čl. 1 odst. 2 Haagské ochranné úmluvy). OZ definuje rodičovskou odpovědnost v § 858 jako institut, který zahrnuje práva a povinnosti rodičů spočívající v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Rodičovská zodpovědnost je Nařízením vymezena šířeji než OZ, neboť pod institut rodičovské zodpovědnosti ve smyslu Nařízení jsou zařazeny i další instituty, které podle českého práva nejsou součástí rodičovské odpovědnosti, jako je umístění dítěte do pěstounské rodiny nebo ústavní péče, či poručnictví nebo opatrovnictví (čl. 1 odst. 2 b), d) Nařízení).45 Právo péče o dítě zahrnuje práva vztahující se k péči o osobu dítěte, zejména právo určit místo pobytu dítěte (čl. 5 a) HÚ, čl. 2 odst. 9 Nařízení). Právo péče o dítě může vyplývat zejména ze zákona, z rozhodnutí nebo z dohody rodičů, přičemž tato nemusí být soudně schválena (čl. 3 HÚ, čl. 2 odst. 11 Nařízení). Právo na styk s dítětem je vymezeno jako právo odvést dítě na omezenou dobu do jiného místa, než je obvyklé bydliště dítěte (čl. 5 b) HÚ, čl. 2 odst. 10 Nařízení). Nositelem práva péče o dítě je fyzická (zpravidla rodiče) nebo právnická osoba (např. kojenecký ústav či dětský domov), a to společně nebo samostatně (čl. 3 HÚ, čl. 2 odst. 7 Nařízení). Právo péče o dítě se považuje za vykonávané společně, když jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místu bydliště bez souhlasu druhého nositele DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád: komentář, II. díl (§ 210 až 376). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1860. 45

20

(čl. 2 odst. 11 b) Nařízení). Nositeli rodičovské odpovědnosti podle českého právního řádu jsou oba rodiče (§ 865 OZ) bez ohledu na to zda jsou manželi či nikoliv, a vykonávají ji v souladu se zájmy dítěte (§ 875 odst. 1 OZ) a ve vzájemné shodě (§ 876 odst. 1 OZ). Předpoklad rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do výlučné péče, že může s dítětem odcestovat ze státu obvyklého bydliště dítěte bez souhlasu druhého rodiče, je mylný. Oba rodiče jsou totiž stále nositeli rodičovské odpovědnosti. V některých státech jako je Anglie, Wales či Irsko je automatickým nositelem rodičovské odpovědnosti a tím i práva péče o dítě v případě nemanželského svazku výlučně matka, a otec má možnost se jejího přiznání domáhat soudní cestou, případně dohodou s matkou registrovanou u soudu.46 Skutečností, zda toto pojetí není diskriminační a neporušuje čl. 7 Listiny EU, se zabýval ESD,47 přitom vyšel z judikatury ESLP, podle které automatické udělení práva péče o dítě matce není v rozporu s čl. 8 EÚLP, pokud má otec možnost se práva péče domoci, např. soudní cestou. Až pokud by otec tuto možnost neměl, jednalo by se o porušení čl. 8 EÚLP a diskriminační zacházení. Specifickým případem je rozhodnutí britského soudu, který shledal, že otci svědčilo právo péče o dítě ve smyslu HÚ, přestože právně nebyl nositelem práva péče o dítě, ale de facto se o dítě staral (tzv. inchoate rights). V době rozhodnutí se jednalo o neobvyklý případ odůvodněný matčiným chováním (matka se vrátila do své rodné země a o dítě se nezajímala).48 Na místě je však otázka, zda by tato inchoate rights neměla být pod pojem práva péče o dítě podřazována častěji. Podle záměru tvůrců HÚ má být pojem práva péče o dítě interpretován co nejšeřeji.49 Podle mého názoru je třeba rozlišovat v těchto případech mezi situacemi, kdy se rodič o dítě nestará, nezajímá, kupříkladu s matkou a dítětem nikdy nežil, a mezi situacemi, kdy otec žil s matkou po dobu 10 let a o dítě se staral, jako tomu ve shora rozhodovaném případě ESD. V této druhé situaci by bylo vhodné rozšířit dosavadní pojetí koncepce inchoate rights na situace, kdy se otec, kterému sice nesvědčí právo péče o dítě, fakticky o dítě stará.50 Již bylo vysvětleno, že rodič, kterému svědčí čistě právo na styk s dítětem, se nemůže domáhat navrácení dítěte v případě jeho mezinárodního únosu, protože porušení práva na styk nekonstituuje porušení práva péče o dítě. Jsou však časté případy, kdy jednomu rodiči svědčí právo péče o dítě, druhý rodič má právo na styk s dítětem a současně mu buď zákon, nebo BAINHAM: Children – the modern law…, s. 158. Rozsudek ze dne 5. října 2010, J. McB. proti L. E., C-400/10 PPU, bod 54. 48 Court of Appeal, 29. dubna 1994, sp. zn. HC/E/UKe 4. 49 PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 50 BLANCO, Pilar Jimenéz. Unmarried fathers and child abduction in European Union law. Journal of Private International Law, 2012, roč. 8, č. 1, s. 157. 46 47

21

soudní rozhodnutí přiznává právo, aby rodič mající právo péče o dítě nemohl jednostranně změnit bydliště dítěte za hranice státu bez jeho souhlasu, tzv. ne exeat právo. Většina soudů této koncepci ne exeat práva přiznává postavení práva péče o dítě a jeho porušení tedy zakládá mezinárodní únos. Vychází se z toho, že místo obvyklého bydliště je vykládáno jako země nikoliv jako určitá adresa, a rodiči majícímu ne exeat právo tak zajišťuje, že bez jeho souhlasu nebude dítě žít mimo hranice určitého státu. Navíc právo určit, že dítě bude žít v hranicích určitého státu, dává právo rodiči určit jeho jazyk, kulturu, identitu, skutečnost, že bude chodit do školy v dané zemi, apod., a jedná se tak o právo vztahující se k péči o osobu dítěte podle čl. 5 HÚ. 51 Co se týče podmínky výkonu práva péče o dítě, postačí poskytnutí jen předběžného důkazu.52 HÚ je postavena na vyvratitelné právní domněnce, že pokud osobě svědčí právo péče o dítě, tak ho také skutečně vykonává.53

3.4

Obvyklé bydliště54 Pojem obvyklého bydliště není na mezinárodní úrovni definován. Je třeba odlišit pojmy

obvyklé bydliště, domicil a trvalý pobyt. Pojem obvyklého bydliště obecně bývá interpretován jako „stálé a obvyklé středisko životních zájmů dotčené osoby, které si tato osoba zvolila se záměrem propůjčit mu trvalý charakter.“55 Obvyklé bydliště tedy vyjadřuje vztah faktický a panuje všeobecný konsensus na tom, že jedinec může mít pouze jedno obvyklé bydliště. Domicil je tradičním institutem právního sytému common law a v kontinentálním právním systému je srovnatelný s konceptem bydliště.56 Český OZ pracuje s pojmem „bydliště“ v § 80 odst. 1, které definuje jako místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem tam žít. Trvalý pobyt je institutem správního práva a nevypovídá nic o integraci osoby k místu, na kterém je hlášena k trvalému pobytu. Správné určení obvyklého bydliště je důležité z několika důvodů. V prvé řadě dítě musí mít obvyklé bydliště v některém signatářském státě, aby mohla být aplikována HÚ. Skutečnost zda došlo k mezinárodnímu únosu a porušení práva péče o dítě se posuzuje podle práva státu, v němž má dítě své obvyklé bydliště. Dítě se navrací do státu svého obvyklého bydliště, nikoliv Např. United States Supreme Court, 17. května 2010, sp. zn. HC/E/Usf 1029. PTÁČEK, Lubomír. Přeshraniční únosy dětí [online]. Praha: Mezinárodní konference ČAK, JA a ERA „Mezinárodní právo v rodinné praxi“, 26. 3. 2010 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . 53 PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 54 „Habitual residence“ bývá v ČR překládáno dvojím způsobem, jako „obvyklé bydliště“ (Nařízení) nebo „obvyklý pobyt“ (Nařízení Rady (ES) 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností). 55 PAUKNEROVÁ: Evropské mezinárodní právo soukromé…, s. 134. 56 ZAVADILOVÁ, TUROŇOVÁ: Pravidla určování…, s. 247. 51 52

22

na konkrétní adresu. Velmi skepticky se však stavím k názoru,57 že pokud se nositel práva péče přestěhoval do jiné země, dítě může být bez dalšího navráceno do této země, přestože tam nikdy nežilo, nemá tam žádné vazby a ani např. nerozumí jazyku. V poslední řadě v případě mezinárodních únosů dětí je zachována příslušnost soudu obvyklého bydliště bezprostředně před únosem k meritornímu rozhodnutí ve věci (čl. 10 Nařízení). 3.4.1

Výklad pojmu obvyklé bydliště ESD Pro členské státy EU vyjasnil kritéria určení obvyklého bydliště závazným způsobem ESD

ve dvou rozhodnutích. ESD se vyhnul kazuistické definici obvyklého bydliště, místo toho vytvořil demonstrativní katalog devíti kritérií, která mají být členskými státy posuzována, čímž zajistil poměrně širokou interpretaci obvyklého bydliště: „zejména musí být přihlédnuto k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě“.58 Pouhá fyzická přítomnost dítěte tedy nestačí k určení obvyklého bydliště. Vedle fyzické přítomnosti dítěte musí existovat i další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Přitom platí, že obvyklé bydliště musí být určeno na základě všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě a v nejlepším zájmu dítěte. I po aplikaci demonstrativního výčtu shora uvedených kritérií se však může stát, že nebude možné určit stát, v němž se nachází obvyklé bydliště. V takovém případě se uplatní pravidlo čl. 13 odst. 1 Nařízení a příslušné budou soudy toho členského státu, v němž je dítě fyzicky přítomno. V druhém rozhodnutí se ESD zabýval určením obvyklého bydliště ve vztahu k dvouměsíčnímu dítěti, které bylo matkou zákonně přemístěno z Anglie, kde dítě mělo své obvyklé bydliště, a v době zahájení řízení o přiznání rodičovských práv pobývalo na ostrově Réunion čtyři dny. ESD odkázal na předchozí rozhodnutí ohledně potřeby integrace dítěte v rodinném a sociálním prostředí a zdůraznil, že pobyt musí obvykle určitou dobu trvat, aby se vyznačoval dostatečnou míru stálosti. HÚ ani Nařízení však nestanoví žádnou minimální délku pobytu pro vznik obvyklého bydliště. Na tomto místě bych si jako nesprávné dovolila označit vymezení obvyklého bydliště na webových stránkách Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „Úřad“), kde se mimo jiné uvádí, že dítě se musí na území státu zdržovat „po dobu

PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 58 Rozsudek ze dne 2. dubna 2009, A, C-523/07, body 37 – 39, 43 – 44. 57

23

zpravidla alespoň 3 měsíců“.59 Délka pobytu je pouze jedním z kritérií, které má soud v daném případě zkoumat, a jakékoliv časové omezení je podle mne nesprávné a zavádějící. V dané věci má svou důležitost věk dítěte, „prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodinné prostředí tvořené osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které jej skutečně opatrují a pečují o něj“.60 Čím je dítě mladší, tím větší váha musí být dána úmyslům osoby pečující o dítě a je třeba hodnotit míru integrace osoby pečující o dítě (matky) v rodinném a sociálním prostředí, důvody přestěhování matky dítěte do jiného členského státu, její jazykové znalosti nebo zeměpisný a rodinný původ. Naopak u starších dětí je možné najít vazbu mezi dítětem a členským státem, kde chce žít, přestože se nejedná o stát, kam má v úmyslu se přestěhovat nositel práva péče o dítě.61

3.5

Ústřední orgán Nejdříve je třeba vyjasnit pojem ústředního orgánu terminologicky. Ústředním orgánem,

přestože k tomu název zavádí, se nemyslí ústřední orgán státní správy ve smyslu ministerstva, přestože v některých státech (kupříkladu v Rakousku) může funkci ústředního orgánu plnit ministerstvo. Seznam ústředních orgánů lze najít na webových stránkách Haagské konference,62 nebo v rámci členských zemí EU v Evropském soudním atlasu ve věcech občanských.63 Povinnost zřídit ústřední orgán ukládá čl. 6 HÚ a čl. 53 Nařízení. Funkci ústředního orgánu plní v ČR Úřad, který má sídlo v Brně. Úřad byl zřízen zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dálen jen „ZSPOD“) jako správní úřad s celostátní působností, jehož nadřízeným orgánem je Ministerstvo práce a sociálních věcí (§ 3 odst. 1 ZSPOD). V čele Úřadu stojí ředitel, JUDr. Ing. Zdeněk Kapitán, Ph. D. Každý nový signatářský stát musí mít určený ústřední orgán již v době ratifikace HÚ, přičemž tento musí být schopen přijímat a odesílat žádosti o navrácení dítěte ode dne vstupu HÚ v platnost.64 Pravomoc Úřadu ve vztahu k cizině je vymezena § 35 odst. 2 ZSPOD a čl. 7 HÚ, který obsahuje demonstrativní výčet opatření, které mají ústřední orgány přijmout k zajištění rychlého návratu dítěte. Tvůrci HÚ nevycházeli z předpokladu, že by ústřední orgány měly

Mezinárodní únosy dětí [online]. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [cit. 5. prosince 2014]. Dostupné na . 60 Rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, C-497/10 PPU, bod 56. 61 LENAERTS, Koen. The best interests of the child always come first: the Brussels II bis Regulation and the European Court of Justice. Jurisprudencija, 2013, roč. 20, č. 4, s. 1308. 62 63 64 Guide to good practice under the Hague Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction: Part I – central authority practice [online]. Bristol, 2003 [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na 59

24

v každém případě přijmout všechna zakotvená opatření,65 ESLP však tento požadavek pro členské státy Rady Evropy zpřísňuje a ukládá, že ústřední orgán je povinen v každém případě přijmout všechna nezbytná opatření zaručena čl. 7 HÚ k zabránění další újmě dítěti nebo zúčastněným stranám.66 V prvé řadě je stanovena povinnost ústředních orgánů vzájemně spolupracovat a podporovat spolupráci mezi příslušnými orgány ve svých státech k zajištění bezodkladného návratu dítěte. Úřad tak spolupracuje kupříkladu se zastupitelskými úřady ČR v cizině, Policií ČR a orgány sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“). Ústřední orgány za tím účelem činí všechna opatření ke zjištění pobytu dítěte (čl. 7 a) HÚ). Pokud ústřední orgán zjistí, že se dítě nachází na území jiného státu, bezodkladně by měl předat veškeré doklady ústřednímu orgánu tohoto státu (čl. 9 HÚ). Dále zajišťují ochranu dítěte tím, že zajistí přijetí předběžných opatření k předcházení další újmě dítěti (čl. 7 b) HÚ)67 a opatření, která jsou nutná a vhodná k zajištění bezpečného návratu dítěte (čl. 7 h) HÚ). Ústřední orgány usilují o smírné vyřešení celého sporu a dobrovolné navrácení dítěte (čl. 7 c), čl. 10 HÚ) a usnadňují přeshraniční spolupráci v této oblasti (čl. 55 e) Nařízení). Ústřední orgány nemohou ale osoby nutit k alternativnímu řešení sporu a v české realitě nemají ani pravomoc schválit přijatou dohodu; mohou ale poskytnout své zaměstnance jako mediátory, potom je mediace pro její účastníky u Úřadu bezplatná. Ústřední orgány si vzájemně sdělují informace týkající se sociálního postavení dítěte (čl. 7 d) HÚ, čl. 55 a) Nařízení), informace o právním řádu své země (čl. 7 e) HÚ), informace o provádění úmluvy (čl. 7 i) HÚ), a informace o probíhajících řízeních nebo rozhodnutích týkajících se dítěte (čl. 55 a) Nařízení). Z povahy věci je jasné, že při takové výměně informací dochází i k předávání osobních údajů. Za běžných okolností by bylo v takovém případě třeba souhlasu Úřadu pro ochranu osobních údajů. ZSPOD v § 35 odst. 3 však obsahuje speciální pravidlo, podle kterého souhlas být udělen nemusí, a to právě s ohledem na rychlost a zájmy dětí.68 Ústřední orgány mají také zahájit nebo usnadnit zahájení řízení o navrácení dítěte, či zajistit účinný výkon práva na styk s dítětem (čl. 7 f) HÚ). Ústřední orgány také zajišťují, či usnadňují poskytnutí právní pomoci (čl. 7 g) HÚ). Ústřední orgány nevystupují jako právní zástupci žadatele, ale mohou mu poskytnout právní radu o právním řádu té dané země, poučit jej např., že vykonávací řízení nenásleduje automaticky po vydání rozhodnutí, ale že je třeba se

PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 66 Rozhodnutí ve věci Iosub Caras proti Rumunsku ze dne 27. července 2006. Stížnost 7198/04, bod 35. 67 Úřad však nemá aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na vydání předběžného opatření, tu má pouze obecní úřad obce s rozšířenou působností (§ 16 ZSPOD). 68 NOVOTNÁ, BURDOVÁ: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí…, s. 164. 65

25

obrátit s návrhem na soud, či ho informovat o tom, jakým způsobem najít advokáta, kupříkladu jej odkázat na seznam advokátů vedený u České advokátní komory. Ústřední orgány dále poskytují pomoc osobám žádajícím o uznání a výkon rozhodnutí, zejména o navrácení dítěte (čl. 55 b) Nařízení). Ústřední orgány mají také poskytovat pomoc a informace soudům a usnadňovat komunikaci soudů (čl. 55 c) Nařízení). HÚ zakotvuje ještě jednu zásadní povinnost ústředních orgánů, a to oznámit přijetí žádosti o navrácení dítěte soudům, které by měly pravomoc rozhodovat v meritu věci. Po obdržení takového oznámení nesmí soudy státu, kam bylo dítě uneseno podle čl. 16 HÚ rozhodnout ve věci samé, a pokud bylo řízení zahájeno, musí jej obligatorně přerušit, a to doby než bude rozhodnuto o nenavrácení dítěte nebo do uplynutí přiměřené doby v případě nepodání návrhu podle HÚ. Přiměřenou dobou se myslí doba jednoho roku uvedená v čl. 12 odst. 1 HÚ.69 Podle § 35 odst. 2 b) ZSPOD vystupuje Úřad jako opatrovník dítěte. Zpočátku Úřad ve věcech mezinárodních únosů dětí vystupoval ve dvojí roli – jako kolizní opatrovník dítěte a dále jako ústřední orgán, na nějž se obrátil rodič s žádostí o navrácení dítěte. Měl tedy hájit jak zájmy rodiče, tak zájmy dítěte, a toto jeho dvojí postavení podléhalo silné kritice.70 Od této schizofrenní role bylo opuštěno a Úřad v současné době nevystupuje ani jako kolizní opatrovník dítěte, ani jako zástupce rodiče. Jako kolizní opatrovník dítěte vystupuje OSPOD, jemuž Ministerstvo práce a sociálních věcí zřídilo na pomoc Panel odborníků pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který má napomáhat informovanosti OSPOD o mezinárodněprávních dokumentech a řešení složitějších případů.71 Za dobu své stáže na Úřadě jsem měla možnost zjistit, že systém shora popsané spolupráce často funguje pouze v teoretické rovině. V praxi zaměstnanci Úřadu čelí neochotě jiných ústředních orgánů ohledně jejich dotazů např. na průběh návratového řízení, či neochotě ve vztahu k překladům cizích rozhodnutí nebo zpráv o sociálním šetření. Typickými představiteli jsou v tomto jihoevropské státy, kde se navíc Úřad musí ještě potýkat s průtahy ve spolupráci. Vzhledem k tomu, že princip vzájemné důvěry předpokládaný Nařízením značně pokulhává, navrhovala bych, aby spolu ústřední orgány, a to i cestou neformální, e-mailové, komunikace, byly ve spojení i poté, co je např. dítě navráceno. V takovém případě by se potom mohli informovat o tom, jak bylo rozhodnuto v meritorním řízení, nebo jak jsou dodržovány záruky přijaté návratovým soudem. Tento způsob by podle mě napomohl spolupráci a vzájemné důvěře mezi ústředními orgány. PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 70 BAKEŠ, Milan; VONDRÁČKOVÁ, Pavlína. Mezinárodní únosy dětí. In WINTEROVÁ, Alena; DVOŘÁK, Jan. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2009, s. 29. 71 Tamtéž s. 30. 69

26

3.5.1

Styčný soudce a Zprostředkovatel Evropského parlamentu Zřízení poloformálního institutu styčného soudce (liaison judge) má usnadnit přímou

komunikaci mezi soudy signatářských států HÚ a mezi soudy a ústředními orgány. Styčným soudcem pro ČR je JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D., soudce Nejvyššího soudu. Pravomoc styčného soudce není vymezena na mezinárodní ani národní úrovni. Zřízení institutu styčného soudce ale předpokládá sekundární právo EU.72 Lze vysledovat činnosti, které jsou v různých jurisdikcích shodné. Styčný soudce je nápomocen ostatním styčným soudcům při řeší praktických otázek souvisejících s navrácením dítěte, přípravě cesty dítěte a zajištění bezpečného návratu dítěte. Dále napomáhá mezinárodní spolupráci v rodinném právu, odpovídá na dožádání zahraničních soudů a ústředních orgánů ohledně legislativy a pravomoci v oblasti mezinárodních únosů dětí a účastní se konferencí mezinárodního rodinného práva. Do vedlejší činnosti styčného soudce spadá zejména přispívání do časopisu Judge´s Newsletter, zasílání důležitých rozhodnutí do databáze INCADAT, a shromažďování nových poznatků o fungování HÚ.73 Funkce Zprostředkovatele Evropského parlamentu byla zřízena v roce 1987 s cílem dosáhnout dohody mezi oběma rodiči, která bude v nejlepším zájmu dítěte. Složení zprostředkovatelů je zpravidla jeden muž a jedna žena, jeden právník a jeden laik, přičemž oba by měli hovořit jazyky obou rodičů. V současné době je zprostředkovatelkou Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí Mairead McGuinness.74

Čl. 2 odst. 1 c) Rozhodnutí Rady (ES) ze dne 28. května 2001, o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci. 73 PTÁČEK, Lubomír. Přeshraniční únosy dětí [online]. Praha: Mezinárodní konference ČAK, JA a ERA „Mezinárodní právo v rodinné praxi“, 26. 3. 2010 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . 74Zprostředkovatel Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči [online]. europa.eu [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 72

27

4

Výjimky z presumpce návratu dítěte Důvody pro nenavrácení dítěte jsou upraveny taxativně v čl. 12, 13 a 20 HÚ. Co se týče

četnosti jejich aplikovatelnosti, tak v roce 2008 byl návrh globálně zamítnut z důvodu čl. 13 odst. 1 b) HÚ v 27 % případů, z důvodu čl. 13 odst. 2 HÚ v 17 % případů, 15 % případů proto bylo zamítnuto proto, že dítě nemělo obvyklé bydliště v signatářském státě HÚ, 13 % případů z důvodu čl. 12 HÚ, 8 % návrhů z důvodu, že navrhovatel nebyl nositelem práva péče o dítě, 7 % případů proto, že navrhovatel právo péče o dítě nevykonával, 5 % z důvodu souhlasu a 5 % z důvodu smíření se. Čl. 20 nebyl samostatně citován jako důvod pro nenavrácení dítěte v žádném případě, ale ve 2 případech byl citován kombinovaně s dalším důvodem.75 Základním pravidlem interpretace těchto výjimek je, že musí být vykládány restriktivně. I když soud shledá skutečnosti naplňující jednotlivé výjimky, jejich užití je v jeho diskreci a stále může rozhodnout o navrácení dítěte. Při užití diskrece se uplatňuje zásada nejlepšího zájmu dítěte. Jednotlivé důvody jsou blíže rozebrány v následujících podkapitolách. ESLP soudům rozhodujícím v návratovém řízení ukládá povinnost provést „důkladné prověření celkové rodinné situace a celé skupiny faktorů, zvláště těch faktické, emocionální, materiální a zdravotní povahy...a to v kontextu žádosti o návrat“.76 Návrat dítěte nemá být nařízen automaticky, ale má být zkoumána konkrétní situace jednotlivého dítěte, přičemž nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě.77 Důkladným prověřením se rozumí, že soud musí vzít v úvahu všechny faktory konstituující některou z výjimek HÚ, musí je zhodnotit ve smyslu čl. 8 EÚLP a musí se s nimi vypořádat v odůvodnění a uvést konkrétní důvody, na základě kterých tvrzení považuje za neopodstatněné.78 Zkoumání situace nařizuje i sama HÚ, když při hodnocení důvodů zakotvených v čl. 13 je třeba zjistit celkové sociální poměry v místě obvyklého bydliště dítěte, tedy kdo se bude o dítě starat, vztah této osoby, i dalších rodinných příslušníků k dítěti, apod.79

4.1

Čl. 12 – lhůta 1 roku a sžití se Obecně platí, že soud by měl automaticky rozhodnout o navrácení dítěte, pokud v den

zahájení řízení neuplynul od únosu více jak jeden rok. Po uplynutí lhůty roční lhůty lze

A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part I – Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 76 Rozhodnutí ve věci Maumousseau a Washington proti Francii ze dne 6. prosince 2007. Stížnost 39388/05, bod 74. 77 Rozhodnutí ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. července 2010. Stížnost 41615/07, bod 138. 78 Rozhodnutí ve věci X proti Lotyšsku ze dne 26. listopadu 2013. Stížnost 27853/09, bod 106. V daném případě národní soud nevzal v potaz znalecký posudek, a proto se Lotyšsko dopustilo porušení čl. 8 EÚLP. 79 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 1931/2006. 75

28

rozhodnout o navrácení dítěte, pokud se neprokáže, že se dítě s novým prostředím sžilo, nebo pokud neexistuje jiný důvod pro nenavrácení. Navíc podle čl. 18 HÚ je možné nařídit návrat kdykoliv. Lhůta jednoho roku nepředstavuje promlčecí ani prekluzivní lhůtu, po jejímž uplynutí by již nebylo možné se úspěšně domáhat návratu dítěte. Lhůta začíná běžet od únosu a za žádných okolností ji nelze prodloužit,80 ani když se rodič s dítětem skrývá a druhý rodič nemá šanci zjistit, kde se nachází a iniciovat tak patřičná soudní řízení. Sžití se s prostředím znamená, že se dítě plně integrovalo do nového prostředí. Soud by měl tedy zkoumat, zda dítě v zemi, kam bylo uneseno, navštěvuje školské nebo předškolní zařízení, zda má v zemi kamarády, koníčky, lékaře, apod. Lze si představit i situaci, že rodič dítě unese, bude ho vzdělávat sám doma a dítě bude ve styku jen s nejbližší rodinou. V takovém případě podle mého názoru ke sžití s novým prostředím nedošlo kupříkladu ani po ročním pobytu v zemi, protože dítě se plně neintegrovalo do společnosti. Samotný roční pobyt v zemi pro realizaci výjimky podle mě nestačí, je třeba i kvality takového pobytu. Zatímco čl. 13 HÚ expressis verbis zakotvuje diskreci soudce, i když shledá naplnění důvodů pro nenavrácení, čl. 12 nikoliv. Nabízí se tedy otázka, zda když soudce zjistí, že po uplynutí lhůta 1 roku se dítě s prostředím sžilo, má pořád možnost nařídit návrat dítěte. Existuje řada rozhodnutí, které diskreci svědčí.81 Domnívám se, že navrácení dítěte poté, co je prokázáno, že se sžilo s novým prostředím, by mělo být výjimečné, odůvodněné zájmem dítěte a okolnostmi daného případu.

4.2

Čl. 13 odst. 1 a) – souhlas a smíření se Dále není soud povinen nařídit návrat dítěte, pokud nositel rodičovské odpovědnosti

v době únosu právo péče nevykonával, souhlasil s přemístěním či zadržením dítěte, nebo se s ním později smířil. HÚ neupravuje formu udělení souhlasu. Ústní udělení souhlasu se bude velmi těžko prokazovat, zvlášť pokud jeho udělení nebyl přítomen nikdo další. Proto bych doporučovala písemnou formu souhlasu s úředně ověřeným podpisem, neboť to nastolí právní jistotu a slouží jako důkaz v případném soudním řízení. Současně by v souhlasu měla být také uvedena země, protože např. otec může souhlasit s tím, že matka s dítětem bude žít v sousední zemi, ale už nemusí souhlasit s tím, aby se odstěhovali na druhou stranu kontinentu, a souhlas musí být

PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 81 Např. Court of Appeal, 12. září 2007, sp. zn. HC/E/UKe 936. 80

29

časově neomezený. Pokud rodič bez závažných důvodů odmítne souhlas udělit, druhý z rodičů má možnost se obrátit na soud a žádat o nahrazení projevu vůle prvního z rodičů. Většinově bývá a mělo by být přijímáno, že vynucený souhlas (např. psychickým nebo fyzickým týráním, slovními útoky) ke změně obvyklého bydliště nezakládá souhlas ve smyslu HÚ.82 Stejně tak změna obvyklého bydliště tak říkajíc „na zkoušku“, např. za účelem znovuobnovení soužití s tím, že pokud to nebude mezi rodiči fungovat, tak se vrátí s dítětem zpět, nevede k udělení souhlasu.83 Smíření se může proběhnout aktivními úkony neslučitelnými s úmyslem podat návrh na navrácení dítěte (např. příspěvkem na obstarání bydlení, na náklady na školu a koníčky bez současného naléhání na návrat, apod.), nebo pasivně, tím že rodič nebude podle subjektivního stavu své mysli činit žádné úkony a nechá plynout čas (např. nebude přesvědčovat matku nebo dítě k návratu, slibovat dítěti dary, když se vrátí, apod.).84 Naopak jakékoliv snahy o smíření se mezi rodiči nelze interpretovat jako smíření se.

4.3

Čl. 13 odst. 1 b) – hrozba vážného nebezpečí Stejně tak není soud povinen vyhovět návrhu, pokud je zde vážné nebezpečí, že návrat by

dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě, nebo jej jinak dostal do nesnesitelné situace. Velmi přísnou interpretaci zaujal v roce 2008 Nejvyšší soud ČR, když judikoval, že vážné nebezpečí představuje pouze navrácení dítěte např. do válečné zóny, oblasti hladomoru, nebo do oblasti, kde existuje vážná hrozba zneužití dítěte, nebo jeho zanedbání, či mimořádné citové závislosti a soud v místě obvyklého bydliště není schopen nebo ochoten poskytnou dítěti náležitou ochranu.85 Obecně bývá uznáváno, že duševní újmu dítěte nezakládá skutečnost, že matka, na kterou jsou děti citově fixovány, se odmítá navrátit do místa jejich obvyklého bydliště s nimi. Újma musí přicházet od rodiče, ke kterému je dítě navraceno a předpokládá se, že děti budou nějakou dobu po návratu trpět z odloučení, tato újma však obecně nedosahuje intenzity předpokládané daným ustanovením.86 Je třeba přiznat, že takto široký výklad žádoucí není a každá situace, v níž by se matka odmítla vrátit s dítětem, by zakládala výjimku a tím by se v podstatě zlegalizoval protiprávní stav nastolený matkou.87 Na druhou stranu se domnívám, že míra citové fixace dítěte United States District Court for the District of Utah, Central Division, 17. srpna 1993, sp. zn. HC/E/USf 144. Inner House of the Court of Session (Extra Division), 20. července 1993, sp. zn. HC/E/UKs 76. 84 BAINHAM: Children – the modern law…, s. 588. 85 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 5473/2007. 86 Tamtéž. 87 Existují však i krajní případy, kdy soud rozhodl o nenavrácení dítěte z tohoto důvodu, protože matka vyhrožovala sebevraždou, pokud soud návrhu vyhoví. High Court, 27. června 2001, sp. zn. HC/E/AU 346. 82 83

30

na matku by měla být prozkoumána znalcem, a teprve na základě zvážení tohoto důkazního prostředku by měl soud rozhodnout. Nelze všechny děti „házet do jednoho pytle“ a činit automatická rozhodnutí. Některé děti jsou citlivější než jiné a újma, která by jim návratem vznikla, by mohla dosáhnout intenzity újmy předpokládané čl. 13 odst. 1 b).88 Hrozbu vážného nebezpečí taktéž nepředstavuje návrat do země, kde hrozí teroristické útoky (v daném případě Izrael)89 nebo do země politicky nestabilní (Zimbabwe),90 ani případné trestní stíhání rodiče-únosce v zemi obvyklého bydliště dítěte.91 Hrozbu vážného nebezpečí ale může představovat nemoc dítěte (v daném případě autisty), když v zemi obvyklého bydliště pro něj nejsou potřebná léčebná zařízení92 nebo návrat do znečištěného prostředí (Los Angeles), u kterého soud usoudil, že by mohlo ohrozit zdraví dítěte.93 Čl. 13 odst. 1 b) bylo odůvodněno i zamítavé rozhodnutí Městského soudu v Brně, kdy dítěti byl krátce po jeho únosu do ČR diagnostikován zhoubný nádor a transport dítěte by mohl být život-ohrožující.94 ESLP ve své judikatuře rozšířil hrozbu vážného nebezpečí tak, že zahrnuje i výjimku sžití se s prostředím, neboť situace má být podle ESLP hodnocena k době výkonu rozhodnutí. ESLP tak umožňuje zkoumat sžití se dítěte s novým prostředím, i když je řízení zahájeno do jednoho roku od únosu.95 Tento přístup však není nejšťastnější, ESLP jím totiž posvětil zhojení nelegální situace plynutím času.96 4.3.1

Domácí násilí Nejaktuálnější otázku v současné době představuje subsumpce domácího násilí jako

důvodu pro nenavrácení dítěte pod některý z právních pojmů uvedených v čl. 13 odst. 1 b). Některé soudy97 interpretují čl. 13 odst. 1 b) velmi úzce a nacházejí hrozbu vážné újmy jenom, když je prokázáno, že násilí směřuje také vůči dítěti, bez ohledu na to, jak silné je týrání matky. V těchto případech je aplikace čl. 13 odst. 1 b) nesporná, musí být ale prokázána. K tomu slouží např. úřední záznamy o hlášení domácího násilí na policii (ty také mohou sloužit jako Viz i např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 474/2007, kdy chlapec trpěl nemocí psychosomatického rázu, a byl silněji citován na matku. 89 Court of Appeal, 7. března 2002, sp. zn. HC/E/UKe 469. 90 Court of Appeal, 12. září 2007, sp. zn. HC/E/UKe 936. 91 United States District Court for the Northern District of Illinois, Eastern Division, 8. února 2000, sp. zn. HC/E/ESf 465. 92 High Court, 27. června 2001, sp. zn. HC/E/AU 346. V daném případě se jednalo o únos z Řecka do Austrálie. 93 SCOTT, Allison M. From a state-centered approach to transnational openness: adapting the Hague convention with contemporary human rights standards as codified in the Convention on the rights of the child. Indiana Journal of Global Legal Studies, 2004, roč. 11, č. 2, s. 244. 94 Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 40 Nc 2509/2014. 95 Rozhodnutí ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. července 2010. Stížnost 41615/07, body 145 – 147. 96 KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 947. 97 Např. United States District Court for the Northern District of Illinois, Eastern Division, 8. února 2000, sp. zn. HC/E/ESf 465. 88

31

důkaz o tom, že stát žádná opatření nepřijímá), lékařské záznamy, zprávy místního OSPOD, zprávy z velvyslanectví, svědecké výpovědi, znalecké posudky ve vztahu k dítěti, návrh na vydání předběžného opatření nebo zahájení rozvodového řízení, apod.98 Složitější je situace, kdy dítě je tzv. nepřímou obětí, tedy pouhým svědkem domácího násilí.99 V těchto případech je přístup soudů různý. Některé státy aplikují tzv. dvoustupňový test100 – nejprve se zabývají hrozbou vážného nebezpečí, a když ji shledají, zkoumají, zda ji není možné eliminovat přijetím tzv. záruk (undertakings), a teprve až když dojdou k závěru, že ani záruky nedostačují nebo budou mít za to, že jim rodič-násilník nevyhoví, rozhodnou o nenavrácení dítěte.101 Tento přístup však klade nepřiměřené nároky na rodiče-oběti, neboť je velmi těžké dokázat opak, tedy že rodič-útočník zárukám nevyhoví, či že místní orgány dostatečně dítě neochrání. Navíc mezi státy by měl platit princip vzájemné důvěry, v realitě domácího násilí tedy důvěry v to, že stát přijme veškerá nezbytná opatření k ochraně dítěte.102 Místní orgány se mohou cítit dotčeny tím, že je zpochybňováno, zda dostatečně ochrání dítě v případě jeho návratu. Na tento postup ze strany amerických úřadů reagovaly francouzské orgány odpovědí, zda je americké úřady považují za „necivilizované opice a nezodpovědné partnery mezinárodní úmluvy“.103 Existují i rozhodnutí, které u dětí jako nepřímých obětí domácího násilí, aplikují výjimku č. 13 odst. 1 b) HÚ. Takových případů je však málo.104 Navíc podle sociálních výzkumů v 50 % domácího násilí jsou děti oběťmi fyzického násilí nebo sexuálního zneužívání.105 Domnívám se proto, že postavení dítě jako nepřímé oběti zakládající výjimku podle čl. 13 odst. 1 b) HÚ by se

KING, Shani M. The Hague convention and domestic violence: proposals for balancing the policies of discouraging child abduction and protecting children from domestic violence. Family Law Quarterly [online]. 2013 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 99 CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Násilí v rodině a mezinárodní únos dítěte. Právník, 2014, roč. 153, č. 9, s. 753. 100 PIEMONTE, Christina. International child abduction and Court´s evolving considerations in evaluating the Hague convention´s defenses to return. Tulane Journal of International & Comparative Law, 2013, roč. 22, č. 1, s. 205. 101 Např. United States Court of Appeals for the Second Circuit, 17. srpna 1999, sp. zn. HC/E/USf 216. United States Court of Appeals for the First Circuit Appellate Court, 25. července 2000, sp. zn. HC/E/USf 326. 102 WEINER, Merle H. International child abduction and the escape from domestic violence. Fordham Law Review [online]. 2000 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 103 BAUM, Jennifer. Ready, set, go to federal court: the Hague child abduction treaty, demystified. Children´ s Rights Litigation [online]. 2014 [cit. 31. ledna 2014]. Dostupné na . 104 Např. rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit, 17. srpna 1999, sp. zn. HC/E/USf 216, kdy soud rozhodl, že hrozba vážné újmy existovala v důsledku bití matky v přítomnosti dětí a přímého zneužívání staršího dítěte. Navrácení dětí za dané situace by mohlo spustit posttraumatickou stresovou poruchu. 105 QUILLEN, Brian. The new face of international child abduction: domestic-violence victims and their treatment under the Hague convention on the civil aspects of international child abduction. Texas International Law Journal, 2014, roč. 49, č. 3, s. 633. 98

32

mělo posuzovat v závislosti na věku dítěte, míry jeho účasti, zdokumentované např. psychické újmě na dítěti,106 s tím, že pokud se prokáže, že dítě je dostatečně staré na to, aby chápalo, co vidí, a nejednalo se pouze např. o jeden případ, výjimka čl. 13 odst. 1 b) by aplikována být měla. I samotné svědectví domácího násilí negativně ovlivňuje děti, které zažívají pocity strachu, nejistoty a úzkosti. Navíc, pokud se nepodaří prokázat existenci domácího násilí v návratovém řízení, dítě se bude muset vrátit do prostředí, kde mu bude hrozit, že bude opět nepřímo vystaveno domácímu násilí, nebo že se samo stane přímou obětí.

4.4

Čl. 13 odst. 2 – přání dítěte Soud není povinen navrátit dítě, pokud samo dítě s návratem nesouhlasí a dosáhlo

takového věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. HÚ žádnou věkovou hranici nestanovuje a ponechává aplikaci tohoto ustanovení diskreci jednotlivých států. 4.4.1

Zjištění názoru dítěte Provedením čl. 12 ÚPD jsou v ČR ustanovení § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), § 20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZZŘ“), § 867 OZ, a § 8 odst. 2 a 3 ZSPOD. Zatímco způsoby zjištění názoru dítěte jsou v čl. 12 ÚPD stanoveny alternativně, OSŘ vychází z toho, že soud má zjistit názor dítěte, které je schopno formulovat své názory, primárně jeho výslechem,107 a až ve výjimečných případech prostřednictvím zástupce (jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte), znaleckého posudku nebo OSPOD.108 Výjimečným případem jsou zejména situace, kdy dítě není schopno formulovat své názory a jeho přítomnost u řízení by mohla být dítěti na újmu nebo byla bez procesního významu.109 Výslech dítěte lze provést i bez přítomnosti dalších osob (rodičů, zástupců), pokud by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě ve vyjádření jeho skutečného názoru. Bývá namítáno, zda tato možnost není porušením práva na spravedlivý proces, neboť účastníci nemohou zasahovat do výslechu dítěte a možnost klást otázky mají až ex post.110 Domnívám se však, že se nejedná o SHETTY, EDLESON: Adult domestic violence…, s. 128. Přímým výslechem dítěte vnímá soudce názor nezletilého dítěte vlastními smysly, a dochází tak k eliminaci rizika dezinterpretace názoru nezletilého dítěte třetí osobou. Nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/2010. 108 Opačný názor, že přímý výslech dítěte soudem je spíše výjimečným opatřením, viz DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář I., § 1 – 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 650. 109 Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 110 HRUBÁ, Michaela. Procesní práva dítěte – právo být slyšeno [online]. Právnická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 106 107

33

porušení práva na spravedlivý proces, je třeba vyvážit v rámci zásady proporcionality práva dětí a práva rodičů, rodiče budou s názorem dítěte seznámeni (přečtením protokolu, v odůvodnění rozhodnutí) a budou mít možnost se k němu vyjádřit. Soud a OSPOD přihlíží k názoru dítěte s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost, navíc OSPOD bere v úvahu i přání a pocity dítěte (§ 100 odst. 3 OSŘ, § 8 odst. 2 ZSPOD). Podle OZ má soud věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost (§ 867 odst. 2 OZ). Je zřejmé, že před tím, než dítě vyjádří svůj názor, musí mít dostatečné množství informací k utvoření takového názoru. Tyto informace poskytne dítěti soud a to před každým rozhodnutím, které se jej dotýká (§ 867 odst. 1 OZ), a dítě musí být také informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o důsledcích soudního rozhodnutí (§ 20 odst. 4 ZZŘ). V praxi budou častější případy, kdy informace bude sdělovat dítěti OSPOD (§ 8 odst. 3 ZSPOD). Od 1. 1. 2014 je zakotvena hranice 12 let (§ 867 odst. 2 OZ, § 8 odst. 3 ZSPOD), jejíž dosažení zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dítě je schopno informace přijmout, utvořit si vlastní názor a tento názor sdělit. Před dosažením 12 let musí soud v každé věci posuzovat, zda je již dítě natolik vyspělé, že je schopné si vytvořit vlastní názor a sdělit ho.111 Je třeba však zdůraznit, že se jedná o právo dítěte, nikoliv povinnost, může se stát, že dítě bude schopné informace přijmout, zpracovat je, utvořit si názor, ale tento nebude chtít sdělit. V takovém případě rozhodně nelze dítě nutit k zaujetí stanoviska.

4.5

Čl. 20 – nesoulad se základními zásadami o ochraně lidských práv a svobod Poslední důvod pro zamítnutí návrhu je uveden čl. 20 HÚ a jedná se o rozpor se

základními zásadami dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 20 představuje nejméně invokovanou výjimku. Jeho zařazení až na samotný konec I. kapitoly HÚ naznačuje výjimečnost jeho použitelnosti. Proto, aby čl. 20 založil výjimku pro nenavrácení dítěte, je třeba, aby bylo prokázáno, že to základní principy dožádaného státu nedovolují, pouhý nesoulad, i když závažný nepostačuje. Mělo by se jednat o případy hrubého nelidského zacházení ze strany rodičů nebo o návrat do prostředí extrémního nebezpečí, které je mimo kontrolu rodičů. Soudní praxe tento záměr tvůrců HÚ nerozšířila a tak čl. 20 „mizí beze stopy“.112 Je třeba uznat, že širší výklad čl. 20 ani zapotřebí není, neboť postačuje čl. 13 odst. 1 b) HÚ.

Z Nálezu Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000 vyplývá, že i devítileté dítě může být v konkrétním případě schopné vyjádřit svůj názor. 112 SHETTY, EDLESON: Adult domestic violence…, s. 130. 111

34

5

Řízení o navrácení dítěte Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí je s účinností od

1. 1. 2014 upraveno v ZZŘ jako zvláštní řízení s převažujícími prvky nesporného řízení.113 Podpůrně platí úprava v OSŘ a dílčí otázky upravuje HÚ a Nařízení. ZZŘ rovněž obsahuje úpravu výkonu návratového rozhodnutí. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že v řízení o navrácení nezletilého dítěte se nerozhoduje o právu péče o dítě (čl. 19 HÚ), ale rozhoduje se o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, kde v jurisdikce místa obvyklého bydliště bude potom probíhat klasické meritorní řízení o svěření dítěte do péče některého z rodičů, o úpravě styku s dítětem a případně stanovení výživného. Věcně příslušným pro návratové řízení v prvním stupni je okresní soud (§ 3 odst. 1 ZZŘ), kde rozhoduje samosoudce (§ 36a odst. 2 OSŘ), u Městského soudu v Brně JUDr. Zuzana Grimmová. Místní příslušnost je zakotvena jako výlučná114 a je určena podle sídla Úřadu (§ 479 ZZŘ). V prvním stupni tedy rozhoduje Městský soud v Brně, odvolacím soudem je potom Krajský soud v Brně. Účastníky řízení jsou navrhovatel,115 odpůrce116 a dítě (§ 481 ZZŘ). Jedná se o definice účastenství podle § 6 odst. 2 ZZŘ. Pokud jeden z rodičů není plně svéprávný, ale dosáhl věku 16 let, má pro účely návratového řízení plnou procesní způsobilost (§ 481 odst. 2 ZZŘ). Pokud je však plně nesvéprávný rodič mladší 16 let, musí být v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem, pokud soud dojde k závěru, že jeho rozumová a mravní vyspělost mu nedovoluje jednat v řízení samostatně (§ 481 odst. 3 ZZŘ). V případě hrozby střetu zájmů mezi nesvéprávným rodičem mladším 16 let a jeho zákonným zástupcem, musí být rodiči ustanoven kolizní opatrovník (§ 892 odst. 3 OZ). Dítě musí být v řízení zastoupeno kolizním opatrovníkem, kterým soud jmenuje zpravidla OSPOD (§ 482 odst. 2 ZZŘ).

Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 114 Podle úmyslu zákonodárce by měla vést výlučná místní příslušnost k rychlejšímu a kvalitnějšímu rozhodování a vyloučení potenciálních sporů o příslušnost. Tomuto úmyslu lze jenom přisvědčit. Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 115 Navrhovatelem je ten, kdo tvrdí, že jeho právo na péči o dítě, které bylo vykonávané podle právního řádu státu, kde mělo dítě svůj obvyklý pobyt bezprostředně před svým přemístěním nebo zadržením, bylo porušeno (§ 481 odst. 1 a) ZZŘ). 116 Odpůrcem je ten, který podle tvrzení navrhovatele porušuje právo na péči o dítě, které bylo vykonávané podle právního řádu státu, kde mělo dítě svůj obvyklý pobyt bezprostředně před svým přemístěním nebo zadržením (§ 481 odst. 1 b) ZZŘ). 113

35

Návratové řízení je čistě návrhovým řízením (§ 480 ZZŘ), zahájení řízení z moci úřední, bez participace aktivně procesně legitimované osoby, by odporovalo smyslu samotného řízení.117 Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 OSŘ) obsahovat i specifické náležitosti (čl. 8 HÚ), jedná se o údaje o totožnosti navrhovatele, odpůrce a dítěte, datum narození dítěte, uvedení důvodů pro podání návrhu, a údaj o místu pobytu dítěte a případně o totožnosti osoby, u které se dítě údajně nachází. Navrhovatel má dvě možnosti, jak se svým návrhem naložit. Může se obrátit na kterýkoliv ústřední orgán nebo přímo na soud. Přímé podání návrhu na soud je bezpochyby v souladu se zásadou rychlosti, na druhou stranu předchozí komunikace s ústředním orgánem navrhovateli zajistí, že jím podaný návrh bude bezvadný, ústřední orgán mu vysvětlí postup a právní úpravu návratového řízení a případně mu též pomůže najít právního zástupce. K rozhodnutí ve věci samé soud nařídí jednání, které se musí konat do tří týdnů od podání návrhu (§ 487 odst. 1). Jednání se zpravidla konají s vyloučením veřejnosti a odročení by zásadně mělo být výjimkou. Pokud se navrhovatel k jednání nedostaví, a ani se včas a důvodně neomluví, či se nevyjádří k navrhovatelovu podání, zákonodárce konstruoval vyvratitelnou právní domněnku, že proti návrhu na navrácení dítěte nemá odpůrce námitek, pokud byl o tomto následku poučen (§ 488 ZZŘ). De lege lata již není umožněn vstup státního zastupitelství do návratového řízení (§ 8 ZZŘ a contrario). Návratové řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou. Soud je tedy povinen provést i jiné než účastníky navržené důkazy, pokud je to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 20 odst. 1 ve spojení s § 21 ZZŘ). Zákon jako důkazní prostředky uvádí výslovně pouze výslech navrhovatele a odpůrce. Provádění dalších, zejména listinných důkazů však není vyloučeno, naopak to bude velmi časté v případě zpráv o sociálním šetření. Soud má také zjistit názor dítěte (§487 odst. 2 ZZŘ). Co se týče průběhu řízení, je kladem vysoký důraz na rychlost, čemuž odpovídá zákaz přerušit řízení s jedinou výjimkou, a to je položení prejudiciální otázky ESD (§ 485 odst. 1 ZZŘ, § 109 odst. 1 d) OSŘ). Ze stejného důvodu nelze v řízení prominout zmeškání lhůty (§ 485 odst. 2 ZZŘ). Pokud nejsou důvody zvláštního zřetele hodné, soud by měl rozhodnout do šesti týdnů od zahájení řízení (čl. 11 HÚ, čl. 11 odst. 3 Nařízení), přičemž podle Nařízení má využít nejrychlejších procesních postupů, které vnitrostátní právo umožňuje (čl. 11 odst. 3). Podle ESLP se lhůta šesti týdnů dokonce vztahuje a na výkon rozhodnutí.118 Rozhodnutí vydané po uplynutí šesti týdnů od zahájení řízení musí v odůvodnění obsahovat skutečnosti, pro které nebylo možné

JANOČKOVÁ, Michaela. Postavení ústředního orgánu dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní fórum, 2009, roč. 6, č. 8, s. 338. 118 Rozhodnutí ve věci Karadžič proti Chorvatsku ze dne 15. prosince 2005. Stížnost 35030/04, bod 60. 117

36

lhůtu dodržet (§ 489 odst. 1 ZZŘ). Navrhovatel nebo ústřední orgán navíc mohou žádat o sdělení důvodů prodlení s vydáním rozhodnutí po uplynutí šestitýdenní lhůty (čl. 11 HÚ).119 V roce 2008 globálně od zahájení řízení do vydání konečného rozhodnutí ve věci uplynulo 23 týdnů a 5 dnů v případě vyhovující rozhodnutí, a 40 týdnů a 6 dnů v případě zamítavého rozhodnutí. V ČR uplynulo od zahájení řízení do vydání konečného rozhodnutí průměrně 26 týdnů a 5 dnů.120 Ve věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§ 483 ZZŘ), kterým návrhu vyhoví, a nařídí návrat dítěte, nebo jej zamítne. V roce 2008 bylo globálně vyhověno 46 % návrhů, 15 % návrhů bylo zamítnuto, 18 % jich bylo vzato zpět a 19 % případů skončilo dohodou rodičů.121 Vyhovující rozsudek je ze zákona předběžně vykonatelný (§ 484 ZZŘ) a musí obsahovat poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a způsobech jeho provedení (§ 472 ZZŘ). Zakotvením této poučovací

povinnosti

již

v rozsudku

zákonodárce

chtěl

motivovat

účastníky

řízení

k dobrovolnému navrácení dítěte. ZZŘ počítá také s možností, že se účastníci v průběhu soudního řízení dohodnou o právu péče o dítě a spor ukončí smírnou cestou. V takovém případě soud uloží povinnosti vyplývající odpůrci z dohody předběžným opatřením (§ 487 odst. 2 ZZŘ).122 ZZŘ zakotvuje demonstrativní výčet vhodných opatření, která může soud přijmout i ex offo, k zajištění podmínek pro navrácení dítěte (§ 486 odst. 1 ZZŘ). Soud by tak měl primárně zjistit pobyt dítěte a zabránit jeho skrývání nebo vycestování, např. odevzdáním cestovních dokladů nebo sledováním pohybu dítěte. V praxi se ale jedná o opatření málo efektivní. ČR je součástí Schengenského prostoru, kde neexistují vnitřní hranice mezi státy a tak ani dočasné odebrání cestovního pasu nezabrání rodiči s dítětem vycestovat. Stejně tak zabavení pasu dítěti není efektivní, když dítě má dvojí občanství a každý z rodičů může na základě rodného listu Zásada rychlosti řízení se projevuje také při rozhodování věcí ESD a ESLP. U ESD bylo v roce 2008 zavedeno tzv. PPU řízení, které umožňuje v naléhavých věcech ESD rozhodovat otázky svobody, bezpečnosti a spravedlnosti mnohem rychleji. Řízení PPU jsou dokončována ve lhůtě přibližně 2 měsíců. DUTTA, Anatol; SCHULZ, Andrea. First cornerstones of the EU rules on cross-border child cases: the jurisprudence of the Court of Justice of the European Union on the Brussels IIa regulation from C to Health Service Executive. Journal of Private International Law, 2014, roč. 10, č. 1, s. 3 – 4. V roce 2009 byl u ESLP zaveden princip priority, který umožňuje ESLP určit pořadí věcí vzhledem k jejich důležitosti a urgentnosti. Na druhou stranu i přes prioritní rozhodování, nejsou řízení ukončena před ESLP tak rychle, jak řízení PPU před ESD. STEPHENS, Victoria; LOWE, Nigel. Children´s welfare and human rights under the 1980 Hague abduction convention – the ruling in Re E. Journal of Social Welfare & Family Law, 2012, roč. 34, č. 1, s. 134. 120 A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part I – Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 121 Tamtéž. 122 Zákonodárce vycházel z předpokladu, že soud rozhodující o návratu dítěte nebude mít mezinárodní příslušnost pro rozhodnutí o právu péče o dítě ve věci samé a proto zakotvil rozhodnutí ve formě předběžného opatření. Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 119

37

požádat o vydání cestovního pasu, takže i když je jeden cestovní pas odevzdán, dítě může na základě druhého, o kterém druhý z rodičů nemusí mít vůbec tušení, bezpečně vycestovat.123 Soud může také prozatímně rozhodnout o úpravě styku navrhovatele a dítěte, může tak ale učinit pouze na návrh navrhovatele a pouze pokud navrhovatel osvědčí (nikoliv však prokáže) právo péče o dítě (§ 486 odst. 2 ZZŘ). O přijetí vhodných opatřeních soud rozhoduje bezodkladně usnesením, zpravidla bez slyšení účastníků (§ 486 odst. 3), tedy bez nařízení jednání. Jako jediný procesní prostředek ochrany je připuštěno odvolání. Odvolání se podává u Městského soudu v Brně, který jej do 7 dnů od podání předá Krajskému soudu v Brně a odvolací soud rozhodne do 30 dnů od předání věci. Odvolací soud může i bez návrhu rozhodnout o odložení vykonatelnosti rozhodnutí do 3 dnů od předložení věci, pokud ještě nedošlo k jeho výkonu (§ 490 ZZŘ). Lze souhlasit s názorem,124 že po podání odvolání by měla být odložena vykonatelnost v každém případě, kdy nedošlo k výkonu rozhodnutí, s odkazem na komplikace, ke kterým by mohlo dojít. Podání veškerých mimořádných opravných prostředků (dovolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost)125 je vyloučeno (§ 238 odst. 1 a) OSŘ, § 491 ZZŘ), opět s odkazem na naplnění zásady rychlosti řízení. Pokud jde o náklady řízení, tak žádný z účastníků zpravidla nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Návratové řízení nepodléhá žádnému soudnímu poplatku (čl. 26 HÚ ve spojení s § 11 odst. 1 a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). K zajištění placení nákladů a výloh v soudním řízení nesmí být přijata žádná záruka (čl. 22 HÚ) a náklady vzniklé ústřednímu orgánu si tento nese sám (čl. 26 odst. 1 HÚ). Pokud je třeba překladu soudního rozhodnutí, provede jej bezplatně soud příslušný podle místa bydliště osoby.126 Vzhledem k tomu, že návratové řízení může být pro navrhovatele finančně náročné, může požádat o bezplatnou právní pomoc Ministerstvo spravedlnosti podle zákona č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie.

KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí jako „nový“ institut civilního procesu. In HRUŠÁKOVÁ, Milana (ed). Pocta Petru Hlavsovi: sborník příspěvků z konference, uspořádané dne 13. 3. 2009 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci u příležitosti 70. narozenin doc. JUDr. Petra Hlavsy, CSc. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2009, s. 132. 124 Tamtéž, s 137. 125 Zákonodárce eliminoval možnost podání žaloby pro zmatečnost z důvodu zavedení výlučné místní příslušnosti pro návratové řízení, která v podstatě brání vzniku vad, které jsou důvodem podání žaloby pro zmatečnost. Obnova řízení je v návratovém řízení vyloučena z povahy věci. Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . 126 § 54 odst. 3 ve spojení s § 46 odst. 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. června 2010, č. j. 59/2010MOC-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních. 123

38

5.1.1

Undertakings a mirror orders Podle § 489 odst. 2 ZZŘ může soud ex offo rozhodnutím podmínit nebo podmíněně

odložit návrat dítěte, a to splněním přiměřených záruk (undertakings), vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření ve státě, kam má být dítě navráceno. V souladu s čl. 11 odst. 4 Nařízení nelze zamítnout žádost o navrácení dítěte podle čl. 13 odst. 1 b) HÚ, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte. Stejný dvoustupňový test aplikují i některé nečlenské země EU. Záruky jsou slibem zpravidla rodiče, kterému je dítě navraceno, že dostojí určitým povinnostem nebo podmínkám. Jejich účelem je zajistit bezpečný návrat dítěte do země jeho obvyklého bydliště a jeho pobyt v této zemi do rozhodnutí příslušného soudu o právu péče o dítě. Soudce není omezen v tom, na které případy se mají záruky použít a na které nikoliv, HÚ o nich totiž ve svém textu nikde nehovoří. Typické jsou např. v situacích, kdy se dítě vrací k rodiči, s nímž nebylo po dlouhou dobu ve styku, anebo se vrací do prostředí teď už pro něj neznámého, případně je doprovázeno rodičemúnoscem. V takových případech je často rodiči, kterému je dítě navraceno, uložena povinnost nahradit cestovní náklady rodiče-únosce i dítěte, zajistit rodiči-únosci vhodné bydlení a po určitou dobu hradit náklady na živobytí, případně taktéž může být uloženo postupné obnovování vztahu mezi rodičem a dítětem formou styku s dítětem s dohledem místního OSPOD. V zemích, kde je únos dítěte trestným činem, mohou záruky obsahovat slib, že proti rodiči-únosci nebude zahájeno trestní stíhání. V případech kdy se rodič-únosce s dítětem nevrací, mohou záruky obsahovat podmínky na pravidelný styk tohoto rodiče s dítětem. V současné době se vedou velké diskuze127 ohledně přijatelnosti záruk v případech (tvrzeného) domácího násilí. V těchto případech bývá např. ukládáno, že otec nebude v žádném kontaktu s matkou, a ani se nepřiblíží k místu jejího bydliště, nebude se osobně setkávat s dětmi, apod.128 Přijetí záruk by se však mělo jevit nevhodné v situacích, kdy rodič-násilník má historii neplnění soudních rozhodnutí, kdy páchané násilí bylo závažné, až život-ohrožující, kdy existuje předpoklad, že se zvýší intenzita páchaného násilí, anebo v případě, kdy i přes přijetí záruk, dítě bude stále trpět strachem, že se násilí vrátí. Stejně tak by bylo nevhodné přijetí záruk v případě, kdy stát obvyklého bydliště dostatečně nechrání oběti domácího násilí.129

Kriticky např. HOEGGER, Roxanne. What if she leaves? Domestic violence cases under the Hague convention and the insufficiency of the undertakings remedy. Berkeley Women´s Law Journal, roč. 18, s. 195 – 206. 128 United States Court of Appeals for the First Circuit Appellate Court, 25. července 2000, sp. zn. HC/E/USf 326. 129 WEINER, Merle H. International child abduction and the escape from domestic violence. Fordham Law Review [online]. 2000 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 127

39

Záruky však mají omezenou teritoriální platnost pro území státu, kde byly přijaty. Bohužel průzkumy ukazují, že 67 % z přijatých záruk není v zemi obvyklého bydliště dítěte dodržováno,130 a protože se porušování děje mimo jurisdikci státu, v němž byly vydány, nelze toto porušení žádným způsobem postihnout. Jedním ze způsobů, jak zajistit vymahatelnost záruk i na území státu, kam je dítě navraceno, jsou tzv. zrcadlová rozhodnutí, mirror orders, známá především z angloamerického práva. V ideálním případě by v těchto případech měli komunikovat styční soudci daných zemí k zajištění co nejrychlejšího vydání takového mirror order. Podstatou mirror orders je, že soudce ve státě, kam je dítě navraceno, vydá rozhodnutí, v němž uloží rodiči, kterému je dítě navraceno, obdobné povinnosti, jako mu je uložil soudce rozhodující v návratovém řízení. Platnost mirror order je opět omezena na dobu do vydání meritorního rozhodnutí o právu péče o dítě. Skutečnost, že musí proběhnout dvě samostatná řízení, je však činí velmi neefektivními.

5.2

Specifika řízení podle Nařízení Brusel II bis Nařízení je přísnější než HÚ, a to hned v několika ohledech. Nařízení ukládá státům

povinnost zajistit, že dítě bude mít možnost být vyslechnuto při použití čl. 12 a 13 HÚ, pokud se to nejeví jako nevhodné vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti (čl. 11 odst. 2 Nařízení). Vzhledem k dodržení zásady rychlosti řízení by měl výslech proveden co nejrychlejším způsobem.131 Dále soud nemůže zamítnout návrh, pokud navrhovatel neměl příležitost být vyslechnut (čl. 11 odst. 5) anebo pokud se při rozhodování podle čl. 13 odst. 1 b) HÚ prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení (čl. 11 odst. 4). Zvláštností je, že i přes existenci tohoto ustanovení v Nařízení, je čl. 13 odst. 1 b) HÚ důvodem pro zamítnutí rozhodnutí v 39 % případů mezi členskými státy EU, ale „pouze“ v 27 % případů, kde se aplikuje výlučně HÚ.132 Pokud soud rozhodne o nenavrácení na základě čl. 13 HÚ zašle ihned (sám nebo prostřednictvím ústředního orgánu) opis rozhodnutí a dalších písemností příslušnému soudu133 nebo ústřednímu orgánu státu, kde dítě mělo své obvyklé bydliště, přičemž soud musí obdržet všechny písemnosti do jednoho měsíce (čl. 11 odst. 6). Pokud ve státě, kde dítě mělo své obvyklé bydliště, bylo již zahájeno řízení o právo péče o dítě, pokračuje se v něm, a nebylo-li zahájeno, QUILLEN: The new face…, s. 632. V úvahu zde přichází zejména využití videokonference a telefonní konference zakotvené v čl. 10 odst. 4 Nařízení Rady (ES) 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech. 132 A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part II – Regional report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 133 Konkrétní příslušný soud lze zjistit např. z Evropského soudního atlasu ve věcech občanských. 130 131

40

soud musí vyzvat strany, aby do tří měsíců doručily svá podání soudu a soud tak mohl rozhodnout. Pro účely zahájení tohoto meritorního rozhodnutí je dostačující, že bylo o nenavrácení dítěte rozhodnuto v prvním stupni, změna nebo zrušení tohoto rozhodnutí nemají na průběh řízení žádný vliv.134 Pokud soud žádné podání neobdrží, ztrácí příslušnost rozhodnout o právu péče o dítě a věc tak uzavře (čl. 11 odst. 7). Pokud jsou vydána dvě odporující si rozhodnutí (stát únosu rozhodne o nenavrácení a stát obvyklého bydliště o navrácení), tak bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení dítěte podle čl. 13 HÚ, je vykonatelné každé další rozhodnutí, tzv. „trumping order“,135 které vydal soud příslušný podle Nařízení (čl. 11 odst. 8). Soud původu má tak poslední slovo ve věci, ale pouze pokud byl návrh na navrácení dítěte zamítnut z důvodu čl. 13 HÚ, ve vztahu k čl. 12 a 20 HÚ řízení končí tímto zamítavým rozhodnutím a soud původu nemá pravomoc rozhodnutí zvrátit.136 Pokud soud původu rozhodne o nenavrácení dítěte, příslušnost k vydání meritorního rozhodnutí o právu péče o dítě přechází na stát, kam bylo dítě uneseno. 5.2.1

Zrychlená procedura uznání a výkonu podle Nařízení Brusel II bis Nařízení vedle obecné procedury, kde uznání a výkon probíhá ve třech fázích (uznání,

prohlášení vykonatelnosti a výkon rozhodnutí), obsahuje i tzv. zrychlenou proceduru uznání ve vztahu k rozhodnutím nařizujícím návrat dítěte. Rozhodnutí o navrácení dítěte vydané v jednom členském státě EU, které je opatřené osvědčením podle čl. 42 Nařízení, se uznává a je automaticky vykonatelné bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti (tzv. exequator). Osvědčení přiznává rozhodnutí vykonatelnost ve všech členských státech EU a přispívá tak naplnění 5. svobody volného pohybu rozsudků, na rozdíl od prohlášení vykonatelnosti, které přiznává účinky rozhodnutí pouze pro území toho státu, kde bylo prohlášeno za vykonatelné.137 To platí jak pro rozhodnutí v návratovém řízení, tak pro meritorní rozhodnutí ve státě obvyklého bydliště dítěte, který má poslední slovo ve věci. Osvědčení se vydává v jazyce rozhodnutí na standardizovaném formuláři a vystaví jej soud, který nařídil navrácení dítěte, a to i bez návrhu za splnění tří kumulativních podmínek: dítě (ledaže by to bylo nevhodné vzhledem k jeho věku a vyspělosti) a strany dostaly příležitost být vyslechnuty a pokud bylo rozhodnutí vydáno na základě čl. 13 HÚ, tak soud přihlédl k těmto důvodům a důkazům. Proti osvědčení nelze podat opravný prostředek (čl. 43 Nařízení) a proti Rozsudek ze dne 11. července 2008, Ingo Rinau, C-195/08 PPU, body 80 – 81. MCELEAVY, Peter. Brussels II bis: Matrimonial matters, parental responsibility, child abduction and mutual recognition. International & Comparative Law Quarterly, 2004, roč. 53, č. 2, s. 510. 136 WALKER, Lara; BEAUMONT, Paul. Shifting the balance achieved by the abduction convention: the contrasting approaches of the European Court of Human Rights and the European Court of Justice. Journal of Private International Law, 2011, roč. 7, č. 2, s. 242. 137 DAVID: Občanský soudní řád…, s. 1921. 134 135

41

osvědčenému rozhodnutí nejsou připuštěny žádné námitky proti uznání. ESD tuto filosofii Nařízení spočívající na vzájemné důvěře mezi státy podpořil a potvrdil, že stát, v němž je žádáno o uznání, má povinnost osvědčené rozhodnutí uznat, i když v řízení došlo k porušení základních lidských práv dítěte tím, že dítě nebylo v řízení vyslechnuto, a přesto bylo rozhodnutí osvědčeno. Za dostačující ESD shledal, že dítěti byla dána možnost být slyšeno, aniž bylo skutečně slyšeno.138

5.3

Výkon tuzemského rozhodnutí o navrácení dítěte K výkonu rozhodnutí je příslušný soud, který rozhodnutí vydal, tedy Městský soud v Brně

(§ 500 odst. 2 ZZŘ). Poučení ke splnění uložené povinnosti musí obsahovat již rozsudek, pokud tomu tak však není, nebo pokud soud shledá zvláštní důvody, soud jej znovu vyze k dobrovolnému splnění povinnosti a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte.139 Soud může také požádat příslušný OSPOD, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění (§ 501 ZZŘ). Otázkou však je, jak postupovat při změně okolností mezi vydáním rozhodnutí a jeho výkonem. Podle judikatury ESLP významná změna okolností po rozhodnutí o navrácení dítěte, může výjimečně ospravedlnit, že rozhodnutí nebude vykonáno. Tato změna okolností však nesmí být způsobena porušením povinnosti orgánů přijmout všechna nezbytná opatření k zajištění výkonu rozhodnutí o navrácení.140 Stejně tak může stát i ve fázi výkonu rozhodnutí přezkoumat, zda je rozhodnutí stále v nejlepším zájmu dítěte.141 Naproti tomu ESD striktně odmítá, aby stát uznání odmítl uznat rozhodnutí z důvodu změny okolností a skutečnosti, že výkon rozhodnutí již není v nejlepším zájmu dítěte. O tom může rozhodnout pouze soud, který rozhodnutí vydal.142 Jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí jsou upraveny v § 502 – 504 ZZŘ. Prioritním postupem by mělo být nařízení výkonu rozhodnutí podle § 502 uložením pokuty do výše až 50.000,- Kč. Opětovné ukládání pokut je možné jen, je-li to účelné. Soud tak musí každé další uložení pokuty a její výše řádně odůvodnit. Vybrané pokuty jsou příjmem státního rozpočtu. Soud částku vymožených pokut eviduje, neboť do její výše lze na návrh zákonného zástupce nebo opatrovníka dítěte čerpat finanční prostředky k náhradě již vynaložených a prokázaných nákladů nezletilého sloužících k uspokojení jeho základních potřeb (zpravidla se bude jednat o výdaje na oblečení, stravu, vzdělání, lékařská ošetření, apod.). Jedná se o institut tzv. refundačního plnění (§507 ZZŘ). Rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Joseba Andoni Aguirre Zarraga proti Simone Pelz, C-491/10 PPU, bod 75. Poučení podle § 501 odst. 1 ZZŘ je užší než podle § 472 ZZŘ. 140 Rozhodnutí ve věci Sylvester proti Rakousku ze dne 24. dubna 2003. Stížnost 36812/97 a 40104/98, bod 63. 141 Rozhodnutí ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. června 2000. Stížnost 32842/96, bod 136. 142 Rozsudek ze dne 1. července 2010, Doris Povse proti Mauro Alpago, C-211/10 PPU, bod 81. 138 139

42

Je-li to účelné, soud může nařídit povinnému první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin, stanovit plán navykacího režimu dítěte, rozhodnout o realizaci styku s dohledem OSPOD, nebo nařídit povinnému setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie. Cílem navykacího režimu je postupně obnovit vazby mezi dítětem a rodičem, jehož právo péče o dítě bylo únosem porušeno. Toto postupné si zvykání má dítě uchránit šoku a případné další újmy z náhlé změny výchovného prostředí.143 Na plnění plánu dohlíží soud sám, nebo prostřednictvím OSPOD. Pokud bude některý z účastníků porušovat plán navykacího režimu, soud jej zruší a přistoupí rovnou k výkonu odnětím dítěte (§ 503 odst. 2 ZZŘ). Pokud zůstane předchozí postup bezvýsledný, nebo je po zahájení řízení zřejmé, že postup nepovede ke splnění povinnosti, soud nařídí výkon rozhodnutí odnětím dítěte, který je závazný erga omnes, tedy pro každého. Mělo by se však jednat o prostředek ultima ratio. Je-li toho třeba k provedení výkonu, je osoba provádějící výkon, oprávněna provést prohlídku bytu a jiných prostor povinného, nebo jiné osoby, jestliže je možné předpokládat, že se v nich dítě nachází. Za tím účelem je osoba oprávněna zjednat si přístup do bytu a jiných prostor (§ 509 ZZŘ).

HRUBÁ, Michaela. Mezinárodní únosy dětí – několik poznámek k související novele občanského soudního řádu 2. Právo a rodina, 2009, roč. 11, č. 5, s. 21. 143

43

6

Závěr Vzhledem k tomu, že dílčí závěry diplomové práce obsahují jednotlivé kapitoly, rozhodla

jsem se tento prostor pro zamyšlení a návrhy možných řešení čtyř, podle mého názoru, nejzásadnějších problémů mezinárodních únosů dětí. HÚ, jako každý jiný mezinárodní instrument, je výsledkem politického kompromisu, a jako taková obsahuje řadu nedostatků. Nejčastěji bývá zmiňována absence mechanismu zaručujícího výkon pozitivního rozhodnutí o navrácení dítěte, a zejména přijatých záruk k bezpečnému návratu dítěte. Dále bývá často poukazováno na neurčitost právních pojmů a v současné době velmi aktuální otázku subsumpce domácího násilí jako důvodu pro nenavrácení dítěte podle čl. 13 odst. 1 b) HÚ. Řada zahraničních akademiků volá po přijetí protokolu k HÚ, který by výše zmíněné problémy odstranil. Já osobně však toto řešení považuji za velmi neefektivní a při využití jiných možností, také nepotřebné. Je třeba si totiž uvědomit dvě zásadní věci, protokol bude opět výsledkem politického kompromisu, a co považuji za mnohem zásadnější, bude muset být ratifikován v každém jednotlivém signatářském státě, což je podle nejlepšího scénáře, otázka několika let. Po přijetí protokolu by tedy nastala situace, kdy v některých státech by již protokol byl ratifikován a mezi nimi byl např. zaveden mechanismus zaručující výkon záruk či interpretaci pojmů, a v některých státech nikoliv. Tento stav rozhodně není žádoucí, narušil by existenci právní jistoty a napáchal mnohem více škody, než užitku. Druhou stranou mince je, zda jednotlivé problémy nelze řešit jinak, a já se domnívám, že lze. Přijetí protokolu, který zavede mechanismus zaručující uznání a výkon rozhodnutí, včetně přijatých záruk, je podle mého názoru nepotřebný, neboť takový mechanismus již existuje, a tím je Haagská ochranná úmluva. Ta je vybudována na velmi podobných principech jako Nařízení, ať už jde o průběh uznání a výkonu rozhodnutí nebo důvody pro odmítnutí uznání výkonu rozhodnutí. Klíčový je její čl. 11, který v případě mezinárodních únosů dětí umožňuje v naléhavých případech orgánům státu, na jehož území se nachází dítě nebo jeho majetek, přijmout nezbytná opatření na ochranu dítěte. Brzdou velkého potenciálu Haagské ochranné úmluvy je však nízký počet signatářských státu. Haagská ochranná úmluva má v současné době celkem 43 signatářských států, přičemž byla ratifikována v 41 z nich.144 Mezi členskými státy EU má přednost Nařízení a ve své plné podobě se tedy Haagská ochranná úmluva aplikuje pouze ve vztahu k 13 státům. Haagská konference by tedy měla vyvíjet co největší snahu, aby se zvýšil počet signatářských států Haagské ochranné úmluvy. Status table Convention of 19 October on jurisdiction, applicable law, recognition, enforcement and co-operation in respect of parental responsibility and measures for the protection of children [online]. Hague conference on Private international law, 17. prosince 2014 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . 144

44

Další otázkou je, jak se postavit k zajištění jednotné interpretace neurčitých právních pojmů obsažených v HÚ. Protokol by samozřejmě řešením byl, ale jak bylo ukázáno výše, velmi neefektivním, alespoň do doby, než by jej ratifikovaly všechny signatářské státy HÚ. Skutečnost, že Haagská konference nedefinovala jednotlivé pojmy v HÚ, není žádnou výjimkou, činí tak ve všech svých úmluvách s cílem zajistit co nejflexibilnější výklad a vyhnout se kazuistickým definicím, které se ukážou být za pár let nedostatečnými. Pokud si soudce rozhodující v návratovém řízení není jist, jak jednotlivý pojem interpretovat, může nahlédnout do databáze INCADAT, která obsahuje více než 1000 rozhodnutí. Jinou otázku podle mě představuje otázka domácího násilí a to zejména v situacích, kde jsou děti tzv. nepřímými oběťmi domácího násilí. V 4. kapitole bylo ukázáno, jak velmi nejednotný je přístup jednotlivých soudů k této otázce. A právě proto, že se jedná o problém několika posledních let, na rozdíl od interpretace např. obvyklého bydliště, kterým se soudy zabývají od počátku platnosti HÚ, domnívám se, že je namístě, aby se mu Haagská konference věnovala více. Jednou možností je přijetí tzv. Guide to good practice, což je nezávazný právní dokument přijatý Haagskou konferencí pro správnou aplikaci HÚ. Do dnešního dne bylo přijato pět takových dokumentů ve vztahu spíše k procesním, než substantivním otázkám HÚ. Od věci by nebylo také provedení globálního průzkumu o tom, jak jednotlivé soudy přistupují k subsumpci domácího násilí jako důvodu pro nenavrácení dítěte. Ukazatelem může být samozřejmě databáze INCADAT, v ní ale nejsou zveřejňována všechna rozhodnutí, ČR je toho typickým příkladem. Jako k druhému problému bych se zde ráda vyjádřila k údajné změně HÚ, kterou podle některých autorů způsobila recentní judikatura ESLP tím, že vyžaduje zkoumání zájmu dítěte v návratovém řízení. Podle Paula Beaumonta se návratové řízení tímto požadavkem stává ekvivalentním opatrovnickému řízení.145 Domnívám se však, že je třeba slova ESLP nevytrhávat z kontextu. ESLP sice požaduje důkladné prověření celé rodinné situace, ale v kontextu žádosti o navrácení dítěte. Soud rozhodující o návratu musí zjistit, do jakého prostředí se dítě bude navracet, a pokud se rozhodne některé z navržených důkazů neprovést (např. znalecký posudek), musí se s tím vypořádat ve svém odůvodnění, a až poté může rozhodnout o ne/navrácení. Klade se tedy vysoký důraz na odůvodnění rozsudku, ve kterém rozhodující soudce musí prokázat, že skutečně vzal v úvahu a zhodnotil všechny dostupné důkazy zásadní pro návratové řízení. A je tomu tak správně, náležité odůvodnění rozhodnutí je součástí práva na spravedlivý proces a zajišťuje přezkoumatelnost rozhodnutí v dalším řízení. Taková interpretace je navíc v souladu

145

WALKER, BEAUMONT: Shifting the balance…, s. 236.

45

s Nařízením, kdy soud zhodnotí všechny okolnosti důležité pro návratové řízení, a pokud jsou k dispozici vhodná opatření, přijme je, čímž zajistí bezprostřední zájem dítěte.146 Zájem dítěte proto podle mě není zkoumán plně, ale pouze omezeně pro návratové řízení a pro období následující bezprostředně po návratu dítěte do země jeho obvyklého bydliště. Skutečnost, zda dítě bude šťastnější s matkou nebo otcem pořád zůstává opatrovnickému soudu. Zájem dítěte, jehož povinnost mají soudy zkoumat v dikci výjimek čl. 12, 13 a 20 HÚ bych proto označila za kvazi-zájem dítěte. Třetím zásadním problémem je podle mého názoru zveřejňování rozsudků z oblasti mezinárodních únosů dětí v ČR. Úkolem styčného soudce je zveřejňovat důležitá rozhodnutí v databázi INCADAT. Za ČR je v této databází zveřejněno jediné rozhodnutí, a to ještě z doby, kdy v českém právním řádu nebylo zavedeno zvláštní řízení o navrácení dítěte. Tato skutečnost je podle mě alarmující, a to nejen z hlediska akademického, kdy není možné polemizovat nad tím, jak Městský, potažmo Krajský soud, interpretuje jednotlivé právní pojmy a zda jeho rozhodovací praxe vyhovuje judikatuře ESD či ESLP. Ale tato absence má i praktický dosah. Pokud za advokátem přijde klient s žádostí o právní radu ve věci mezinárodního únosu dítěte, tento advokát nemá šanci odpovědět na to, jak rychle postupuje Městský soud, jak interpretuje jednotlivé instituty či jak rozhoduje v obdobných věcech, neboť rozhodnutí v návratovém řízení nelze dohledat ani v žádné národní databázi. Tuto absenci považuji opravdu za zásadní. Navrhovala bych, aby každé meritorní rozhodnutí, ať již pozitivní, nebo negativní, bylo, samozřejmě v anonymizované verzi, zveřejněno na webových stránkách Úřadu ve zvláštní sekci. Součástí by mělo být stručné shrnutí skutkového stavu a především právní závěr soudu včetně odůvodnění. Jen takovým způsobem lze zaručit transparentnost rozhodování a informovanost na straně odborné i laické veřejnosti. Posledním problémem, ke kterému bych se zde ráda vyjádřila, je dovoluji si říct, protipólní judikaturní praxe ESD a ESLP. Zatímco ESLP klade důraz na nejlepší zájem dítěte a umožňuje odmítnout vykonat rozhodnutí při změně okolností, ESD zásadně stojí na principu vzájemné důvěry mezi státy a dokonce ukládá povinnost uznat a vykonat rozhodnutí vydané v řízení, v němž byla porušena základní lidská práva dítěte, pokut toto bylo osvědčeno podle čl. 42 Nařízení Brusel II bis.147 Tento judikaturní střet však není pouze hypotetický. V současné době se připravuje Dohoda o přistoupení EU k EÚLP a ta konstrukce je prozatím taková, že ESD musí při své rozhodovací praxi vzít v potaz veškerá rozhodnutí ESLP, přičemž právě ESLP by

PATON, Jennifer. The correct approach to the examination of the best interests of the child in abduction convention proceedings following the decision of the Supreme court in Re E (children) (abduction: custody appeal). Journal of Private International Law, 2012, roč. 8, č. 3, s. 569 – 570. 147 Rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Joseba Andoni Aguirre Zarraga proti Simone Pelz, C-491/10 PPU, bod 75. 146

46

měl mít poslední slovo v dané věci.148 Pokud by tedy byla proti shora uvedenému rozhodnutí ESD podána stížnost k ESLP, dovoluji si zde téměř s absolutní jistotou prohlásit, že ESLP by porušení základních lidských práv dítěte nebral jako rozhodnutí v nejlepším zájmu dítěte a konstatoval by porušení čl. 8 EÚLP. Prozatím se jedná o velmi málo probádanou problematiku, ale nasnadě je otázka, v této fázi jen čistě rétorická, jaká bude po přistoupení EU k EÚLP použitelnost zrychlené fáze uznávání a výkonu rozhodnutí podle Nařízení a především jaká bude použitelnost Nařízení jako takového? Postup v zájmu dítěte a postup podle principu vzájemné důvěry totiž nejdou ruku v ruce.

148

WALKER, BEAUMONT: Shifting the balance…, s. 248.

47

7

Bibliografie

7.1

Právní předpisy Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. června 2010, č. j. 59/2010-MOC-J, kterou

se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních. Listina základních práv Evropské unie č. 2010/C 83/02. Nařízení Rady (ES) 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Nařízení Rady (ES) 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech. Nařízení Rady (ES) 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Rozhodnutí Rady (ES) ze dne 28. května 2001 o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o přijetí Úmluvy o právech dítěte. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o přijetí Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., o přijetí Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 141/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb., o Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 48

Zákon č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie.

7.2

Monografie a komentáře BAINHAM, Andrew. Children – the modern law. 2. vydání. Bristol: Jordan, 1998. 627 s.

ISBN 0853085013. BAKEŠ,

Milan;

VONDRÁČKOVÁ,

Pavlína.

Mezinárodní

únosy

dětí.

In

WINTEROVÁ, Alena; DVOŘÁK, Jan. Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. 1. vydání. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2009, s. 27 – 40. DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád: komentář, II. díl (§ 210 až 376). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 1073 – 1986 s. ISBN 978-80-7357-460-4. DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář I., § 1 – 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1579 s. ISBN 978-80-7400-107-9. DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád: komentář II., § 201 – 376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1581 – 3343 s ISBN 978-80-7400-107-9. HRUŠÁKOVÁ, Milana. Dítě, rodina, stát: (úvahy nad právním postavením dítěte). Brno: Masarykova univerzita, 1993. 160 s. ISBN 80-210-0694-3. KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3. KOVAŘÍK, Jiří. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001. 225 s. ISBN 80-7040-531-7. KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí jako „nový“ institut civilního procesu. In HRUŠÁKOVÁ, Milana (ed). Pocta Petru Hlavsovi: sborník příspěvků z konference, uspořádané dne 13. 3. 2009 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci u příležitosti 70. narozenin doc. JUDr. Petra Hlavsy, CSc. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2009, s 125 - 140. NOVOTNÁ, Věra; BURDOVÁ, Eva. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. 3. vydání. Praha: Linde, 2007. 471 s. ISBN 978-80-86131-72-6. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. 304 s. ISBN 978-80-7400-504-6. VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007. 477 s. ISBN 978-80-7179-614-5. VESELÁ, Radomíra; HURBIŠ, František. Právní problematika mezinárodních únosů dětí: (monografie). Kunovice: Evropský polytechnický institut, 2008. 65 s. ISBN 978-80-7314-158-5. 49

7.3

Odborné články BAUM, Jennifer. Ready, set, go to federal court: the Hague child abduction treaty,

demystified. Children´ s Rights Litigation [online]. 2014 [cit. 31. ledna 2014]. Dostupné na . BLANCO, Pilar Jimenéz. Unmarried fathers and child abduction in European Union law. Journal of Private International Law, 2012, roč. 8, č. 1, s. 135 – 157. CIRBUSOVÁ, Martina; ROGALEWICZOVÁ, Romana. Násilí v rodině a mezinárodní únos dítěte. Právník, 2014, roč. 153, č. 9, s. 746 – 657. DOSTÁLOVÁ, Soňa. Databáze judikatury mezinárodních únosů dětí INCADAT. Právo a rodina, 2008, roč. 10, č. 6, s. 1 – 3. DUTTA, Anatol; SCHULZ, Andrea. First cornerstones of the EU rules on cross-border child cases: the jurisprudence of the Court of Justice of the European Union on the Brussels IIa regulation from C to Health Service Executive. Journal of Private International Law, 2014, roč. 10, č. 1, s. 1 – 40. HOEGGER, Roxanne. What if she leaves? Domestic violence cases under the Hague convention and the insufficiency of the undertakings remedy. Berkeley Women´s Law Journal, roč. 18, s. 181 – 210. HRUBÁ, Michaela. Mezinárodní únosy dětí – několik poznámek k související novele občanského soudního řádu 2. Právo a rodina, 2009, roč. 11, č. 5, s. 19 – 22. JANOČKOVÁ, Michaela. Postavení ústředního orgánu dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Právní fórum, 2009, roč. 6, č. 8, s. 335 – 340. KING, Shani M. The Hague convention and domestic violence: proposals for balancing the policies of discouraging child abduction and protecting children from domestic violence. Family

Law

Quarterly

[online].

2013

[cit.

11.

ledna

2014].

Dostupné

na

. LENAERTS, Koen. The best interests of the child always come first: the Brussels II bis Regulation and the European Court of Justice. Jurisprudencija, 2013, roč. 20, č. 4, s. 1302 – 1328. MCELEAVY, Peter. Brussels II bis: Matrimonial matters, parental responsibility, child abduction and mutual recognition. International & Comparative Law Quarterly, 2004, roč. 53, č. 2, s. 503 – 512. 50

NOVÝ, Zdeněk. Nejlepší zájem dítěte při rozhodování o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy o civilních aspektech únosů dětí ve světle lidsko-právních závazků ČR. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 13 – 14, s. 457 – 463. PATON, Jennifer. The correct approach to the examination of the best interests of the child in abduction convention proceedings following the decision of the Supreme court in Re E (children) (abduction: custody appeal). Journal of Private International Law, 2012, roč. 8, č. 3, s. 547 – 576. PIEMONTE,

Christina.

International

child

abduction

and

Court´s

evolving

considerations in evaluating the Hague convention´s defenses to return. Tulane Journal of International & Comparative Law, 2013, roč. 22, č. 1, s. 191 – 212. QUILLEN, Brian. The new face of international child abduction: domestic-violence victims and their treatment under the Hague convention on the civil aspects of international child abduction. Texas International Law Journal, 2014, roč. 49, č. 3, s. 621 – 643. REYNOLDS, Megan J. It can be done: on Japan becoming a successful signatory to the Hague convention on the civil aspects of international child abduction. George Washington International Law Review, 2012, roč. 44, č. 2, s. 367 – 401. SCOTT, Allison M. From a state-centered approach to transnational openness: adapting the Hague convention with contemporary human rights standards as codified in the Convention on the rights of the child. Indiana Journal of Global Legal Studies, 2004, roč. 11, č. 2, s. 233 – 256. SHETTY, Sudha; EDLESON, Jeffrey L. Adult domestic violence in cases of international parental child abduction. Violence against women, 2005, roč. 11, č. 1, s. 115 – 138. STEPHENS, Victoria; LOWE, Nigel. Children´s welfare and human rights under the 1980 Hague abduction convention – the ruling in Re E. Journal of Social Welfare & Family Law, 2012, roč. 34, č. 1, s. 125 – 135. WALKER, Lara; BEAUMONT, Paul. Shifting the balance achieved by the abduction convention: the contrasting approaches of the European Court of Human Rights and the European Court of Justice. Journal of Private International Law, 2011, roč. 7, č. 2, s. 231 – 249. WEINER, Merle H. International child abduction and the escape from domestic violence. Fordham Law Review [online]. 2000 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . ZAVADILOVÁ, Marta; TUROŇOVÁ, Jana. Pravidla určování mezinárodní soudní příslušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Evropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, roč. 18, č. 7, s. 246 – 252.

51

7.4

Elektronické zdroje A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on

the civil aspects of international child abduction. Part I – Global report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . A statistical analysis of applications made in 2008 under the Hague convention of 25 October 1980 on the civil aspects of international child abduction. Part II – Regional report [online]. Hague conference on Private international law [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . Convention on the rights of the child [online]. [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních [online]. Parlament České

republiky,

Poslanecká

sněmovna

[cit.

11.

ledna

2015].

Dostupné

na

. Důvodová zpráva k zákonu č. 295/2008 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů [online]. Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . Guide to good practice under the Hague Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction: Part I – central authority practice [online]. Bristol, 2003 [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na HRUBÁ, Michaela. Procesní práva dítěte – právo být slyšeno [online]. Právnická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 11. ledna 2015]. Dostupné na . Mezinárodní únosy dětí [online]. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [cit. 5. prosince 2014]. Dostupné na . Non-Hague Convention child abductions – bilateral agreements [online]. Hague conference on Private

international

law

[cit.

11.

ledna

2014].

Dostupné

na

. PÉREZ-VERA, Elisa. Explanatory report [online]. Madrid: Hague conference on Private international law, 1981 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na .

52

Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II [online]. Belgie: Evropská komise [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . PTÁČEK, Lubomír. Přeshraniční únosy dětí [online]. Praha: Mezinárodní konference ČAK, JA a ERA „Mezinárodní právo v rodinné praxi“, 26. 3. 2010 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . Sňatečnost [online]. Český statistický úřad, 19. srpna 2013 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . Status table Convention of 19 October on jurisdiction, applicable law, recognition, enforcement and cooperation in respect of parental responsibility and measures for the protection of children [online]. Hague conference on Private international law, 17. prosince 2014 [cit. 11. ledna 2014]. Dostupné na . Status table Convention of 25 October 1980 on the civil aspects of International child abduction [online]. Hague conference on Private international law, 10. dubna 2014 [cit. 8. prosince 2014]. Dostupné na . Výroční zprávy o činnosti Úřadu. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí [cit. 30. ledna 2015]. Dostupné na . Zprostředkovatel Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči [online]. europa.eu

[cit.

11.

ledna

2015].

Dostupné

na


aboutparliament/cs/000c205a13/Zprost%C5%99edkovatel-pro-p%C5%99%C3%ADpady%C3%BAnos%C5%AF-d%C4%9Bt%C3%AD.html>.

7.5

Judikatura

7.5.1

Národních soudů Nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/2010. Nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000. Nález Ústavního soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 40 Nc 2509/2014. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 5473/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 474/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 1931/2006.

53

7.5.2

Evropského soudu pro lidská práva Rozhodnutí ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku ze dne 25. ledna 2000. Stížnost

31679/96, body 91 – 94. Rozhodnutí ve věci Iosub Caras proti Rumunsku ze dne 27. července 2006. Stížnost 7198/04, body 33 – 35. Rozhodnutí ve věci Karadžič proti Chorvatsku ze dne 15. prosince 2005. Stížnost 35030/04, bod 60. Rozhodnutí ve věci López Guió proti Slovensku ze dne 3. června 2014. Stížnost 10280/12, body 82 – 84. Rozhodnutí ve věci Macready proti České republice ze dne 22. dubna 2010. Stížnost 4824/06 a 15512/08, bod 48. Rozhodnutí ve věci Maumousseau a Washington proti Francii ze dne 6. prosince 2007. Stížnost 39388/05, bod 74. Rozhodnutí ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. července 2010. Stížnost 41615/07, body 134, 138, 145 – 147. Rozhodnutí ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. června 2000. Stížnost 32842/96, bod 136. Rozhodnutí ve věci Opuz proti Turecku ze dne 9. července 2009. Stížnost 33401/02, body 128 – 130. Rozhodnutí ve věci Raban proti Rumunsku ze dne 26. října 2010. Stížnost 25437/08, bod 33. Rozhodnutí ve věci Shaw proti Maďarsku ze dne 26. července 2011. Stížnost 6457/09, body 65 – 66. Rozhodnutí ve věci Sylvester proti Rakousku ze dne 24. dubna 2003. Stížnost 36812/97 a 40104/98, bod 63. Rozhodnutí ve věci X proti Lotyšsku ze dne 26. listopadu 2013. Stížnost 27853/09, bod 106. 7.5.3

Soudního dvora Evropské unie Rozsudek ze dne 1. července 2010, Doris Povse proti Mauro Alpago, C-211/10 PPU, bod 81. Rozsudek ze dne 2. dubna 2009, A, C-523/07, body 37 – 39, 43 – 44. Rozsudek ze dne 5. října 2010, J. McB. proti L. E., C-400/10 PPU, body 53 – 54. Rozsudek ze dne 11. července 2008, Ingo Rinau, C-195/08 PPU, body 80 – 81. Rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, C-497/10 PPU,

body 56, 71. 54

Rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Joseba Andoni Aguirre Zarraga proti Simone Pelz, C491/10 PPU, bod 75. 7.5.4

Vybraných signatářských států HÚ Court of Appeal, 7. března 2002, sp. zn. HC/E/UKe 469. Court of Appeal, 12. září 2007, sp. zn. HC/E/UKe 936. Court of Appeal, 29. dubna 1994, sp. zn. HC/E/UKe 4. High Court, 27. června 2001, sp. zn. HC/E/AU 346. Inner House of the Court of Session (Extra Division), 20. července 1993, sp. zn.

HC/E/UKs 76. United States Court of Appeals for the First Circuit Appellate Court, 25. července 2000, sp. zn. HC/E/USf 326. United States Court of Appeals for the Second Circuit, 17. srpna 1999, sp. zn. HC/E/USf 216. United States District Court for the District of Utah, Central Division, 17. srpna 1993, sp. zn. HC/E/USf 144. United States District Court for the Northern District of Illinois, Eastern Division, 8. února 2000, sp. zn. HC/E/ESf 465. United States Supreme Court, 17. května 2010, sp. zn. HC/E/Usf 1029.

55

Seznam klíčových slov

List of the key words

Dítě

Child

Domácí násilí

Domestic violence

Evropský soud pro lidská práva

European Court of Human Rights

INCADAT

INCADAT

Inchoate rights

Inchoate rights

Mezinárodní únos dítěte

International child abduction

Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003

Council

Regulation

(EC)

No

2201/2003 Ne exeat právo

Ne exeat rights

Nejlepší zájem dítěte

Best interest of the child

Občanský soudní řád

Civil Procedure Code

Obvyklé bydliště

Habitual residence

Osvědčení

Certificate

Pozitivní závazky státu

State´s positive obligations

Práva dětí

Children´s rights

Právo participace

Participation right

Právo péče o dítě

Custody right

Soudní dvůr Evropské unie

Court of Justice of the European Union

Styčný soudce

Liaison judge

Výkon rozhodnutí

Enforcement of a decision

Úmluva o občanskoprávních aspektech

Convention on the Civil Aspects of

mezinárodních únosů dětí

International Child Abduction

Úmluva o právech dítěte

Convention on the Rights of the Child

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí

Office

for

International

Legal

Protection of Children Ústřední orgán

Central Authority

Zákon o zvláštních řízeních soudních

Code

on

Special

Judicial

Proceedings Záruky

Undertakings

Zprostředkovatel Evropského parlamentu

The European Parliament Mediator

Zrcadlová rozhodnutí

Mirror orders 56

Abstrakt Diplomová práce poskytuje komplexní analýzu problematiky mezinárodních únosů dětí. První kapitola je koncipována jako úvod do problematiky mezinárodních únosů dětí. Je v ní nastíněn především vývoj z hlediska počtu mezinárodních únosů dětí na úrovni globální i národní a změny, ke kterým v průběhu let došlo, a dále motivy, které vedou rodiče k únosu. Druhá kapitola se zabývá nastíněním práv dětí v kontextu problematiky mezinárodních únosů dětí a vymezením základních právních pramenů mezinárodních únosů dětí na úrovni mezinárodní a Evropské unie: Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (Úmluvy) a Nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Nařízení Brusel II bis). Třetí kapitola je zaměřena na interpretaci klíčových pojmů mezinárodních únosů dětí. Je vysvětleno, kdo se myslí dítětem ve smyslu uvedených pramenů, co je to mezinárodní únos dítěte, jak je vymezeno právo péče o dítě a obvyklé bydliště, co se rozumí ústředním orgánem a jeho pravomocemi, a také je vysvětleno postavení styčného soudce a Zprostředkovatele Evropského parlamentu. Čtvrtá kapitola vysvětluje interpretaci jednotlivých důvodů pro nenavrácení dítěte jako výjimek z presumpce návratu dítěte. Nejdříve je vysvětleno, jak mají být tyto důvody interpretovány a posléze je každý z nich rozebrán na základě vybraných rozhodnutí signatářských států Úmluvy. Pátá kapitola se zabývá procesními otázkami mezinárodních únosů dětí. Nejdříve je uvedeno, jak probíhá řízení o navrácení dítěte podle národního předpisu, Zákona o zvláštních řízeních soudních, následně je přistoupeno k analýze specifik řízení a výkonu rozhodnutí o navrácení dítěte podle Nařízení Brusel II bis, a nakonec je uvedeno, jak probíhá výkon rozhodnutí o navrácení dítěte v prostředí České republiky, podle Zákona o zvláštních řízeních soudních. Šestá kapitola je závěrem, který je pojat jako prostor pro zamyšlení se nad čtyřmi největšími problémy a hrozbami mezinárodních únosů dětí: (1) nedostatky Úmluvy a jejich možná řešení, (2) údajnou změnu Úmluvy vyvolanou recentní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, (3) absencí zveřejňování českých meritorních rozhodnutí v národní nebo mezinárodní databázi a z toho plynoucí důsledky, a (4) protipólní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie.

57

Abstract The thesis presents a complex analysis of international child abduction cases. First chapter is drafted as introduction to international child abduction. It contains in particular development of amount of international child abduction at both global and national level and changes that have occurred over the years, and motives leading parents to the act of abduction. Second chapter deals with children´s rights in the context of international child abduction and it also determines basic legal sources of international child abduction at international and EU level: Convention on the Civil Aspects of International Child Abduction (Convention) and Council Regulation (EC) No 2201/2003 concerning jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in matrimonial matters and the matters of parental responsibility, repealing Regulation (EC) No 1347/2000 (Regulation Brussels II bis). Third chapter focuses on interpretation of key terms of international child abduction. It explains who is meant by a child in the sense of above mentioned legal sources, what constitutes international child abduction, how is defined custody right and habitual residence, what is central authority and its competence, and it also explains the role of a liaison judge and the European Parliament Mediator. Forth chapter deals with interpretation of particular reasons for non-return as exceptions from the presumption for the child´s return. Firstly it explains how should be these reasons interpreted and after it every reason is analyzed on the basis of chosen judgments of Convention´s signatory states. Fifth chapter deals with procedural aspects of international child abduction. At first it explains how the procedure on child´s return is regulated at national level, according to the Code on Special Judicial Proceedings, then there is analysis of specific questions on procedure and enforcement of judgments ordering child´s return according to the Regulation Brussels II bis, and in the end this chapter presents how the enforcement of return judgment proceeds in Czech Republic, according to the Code on Special Judicial Proceedings. Sixth chapter is drafted as conclusion and space for thoughts on four biggest problems and threats of international child abduction: (1) Convention´s absences and their possible solutions, (2) alleged Convention´s change caused by recent case-law of European Court of Human Rights, (3) absence of publication of Czech merit judgments in national or international databases and its consequences, and (4) polar case-law of European Court of Human Rights and Court of Justice of the European Union.

58