Mezinárodní smlouvy a systém sociálního zabezpečení v České republice

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví Hlavní specializace: Finance

Mezinárodní smlouvy a systém sociálního zabezpečení v České republice

Diplomant: Jana Andrejčuková Vedoucí diplomové práce: Ing. Stanislav Klazar, Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci „Mezinárodní smlouvy a systém sociálního zabezpečení v České republice“ jsem vypracovala samostatně a všechny citace řádně vyznačila v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze, dne 3. července 2006

Podpis:

Poděkování Ráda bych poděkovala Ing. Stanislavu Klazarovi, Ph.D za vstřícný přístup, cenné připomínky a odborné vedení při zpracovávání této diplomové práce. A také bych chtěla poděkovat své mamince MUDr. Ivaně Andrejčukové za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

OBSAH Úvod…………………………………………………………………………………..1 1

Nástin vývoje sociálního zabezpečení…………………………………………..3 1.1 První kroky vedoucí k modernímu pojetí sociálního zabezpečení................... 3 1.2 Vývoj sociálního zabezpečení u nás ................................................................ 8 1.3 Dnešní pojetí sociálního zabezpečení ............................................................ 11

2

Sociální zabezpečení v mezinárodním kontextu……………………………….13 2.1 Mezinárodní úprava sociálního zabezpečení ................................................. 13 2.2 Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení ............................................ 18 2.3 Koordinační nařízení Evropské unie.............................................................. 20

3

Systém sociálního zabezpečení v ČR………………………………………….28 3.1 Zdroje systému sociálního zabezpečení ......................................................... 28 3.1.1

Poplatníci ........................................................................................... 28

3.1.2

Vyměřovací základ............................................................................. 32

3.1.3

Sazby pojistného ................................................................................ 34

3.1.4

Rozhodné období ............................................................................... 34

3.1.5

Odvod a placení pojistného................................................................ 35

3.1.6

Sankce ................................................................................................ 37

3.2 Dávky nemocenského a důchodového pojištění ............................................ 38 3.2.1

Nemocenské pojištění dle českých právních předpisů....................... 38

3.2.2

Nemocenské pojištění v mezinárodních smlouvách o sociálním zabezpečení ........................................................................................ 43

3.2.3

Nemocenské pojištění podle koordinačních nařízení EU .................. 43

3.2.4

Důchodové pojištění dle českých právních předpisů ......................... 45

3.2.5

Důchodové pojištění v

mezinárodních smlouvách o sociálním

zabezpečení ........................................................................................ 49 3.2.6

Důchodové pojištění podle koordinačních nařízení EU..................... 51

3.2.7

Důchodové pojištění ve vztahu k nesmluvní cizině........................... 53

Závěr………………………………………………………………………………...54 Seznam Příkladů, tabulek a schémat………………………………………………...56 Seznam Literatury…………………………………………………………………...57 Příloha 1………………………………………………………………………………I

ÚVOD Tématem mé diplomové práce je „Mezinárodní smlouvy a systém sociálního zabezpečení v České republice“. Předmětem této práce jsou především systémy důchodového pojištění a nemocenského pojištění v České republice z pohledu národní a mezinárodní úpravy. Myslím si, že toto téma je v dnešní době aktuální především z pohledu narůstající migrace osob za prací do zahraničí. Na téma sociální zabezpečení v ČR bylo napsáno mnoho knih. Většinou se jedná o knihy, které se zabývají buď pojistným a nebo dávkami sociálního zabezpečení. Podle mého mínění však chybí kniha, která by se zabývala podrobně sociálním zabezpečením jako celkem, a to jak z hlediska českých právních předpisů, tak i mezinárodní úpravy. Cíle: 1. Mým hlavní cílem je nastínit postup při aplikaci mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení a koordinačních předpisů EU na systém sociálního zabezpečení v České republice (resp. na systémy důchodového a nemocenského pojištění). 2. Shrnout v kostce vznik moderních systémů sociálního zabezpečení a nutnost koordinace národních systémů sociálního zabezpečení. Důvodem, proč jsem zvolila tento dílčí cíl, bylo, že jsem ještě v žádné publikaci nenašla komplexně zachycený vývoj sociálního zabezpečení. Velmi podrobně se tím zabývá prof. Vostatek ve své knize, ale chybí tam mezinárodní prvky a kniha je již 10 let stará. Myslím si, že historický vývoj sociálního zabezpečení je nutný pro pochopení fungování současných systémů sociálního zabezpečení a jejich další vývoj do budoucna. 3. Komplexní pohled na systémy důchodového a nemocenského pojištění, kdy na jedné straně stojí zdroje systémů nemocenského a důchodového pojištění (pojistné), na druhé straně dávky, které jsou výdajem těchto systémů. Jde mi především o to, že po přečtení diplomové práce bude mít čtenář kompletní přehled o systému sociálního zabezpečení v ČR, a to jak z pohledu naší legislativy, tak i z pohledu mezinárodní úpravy.

-1-

Diplomová práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se zabývám vznikem a historickým vývojem systémů sociálního zabezpečení jak ve světě, tak i u nás. Sociální zabezpečení je samo o sobě mladou institucí, ovšem prvky, ze kterých se systémy sociálního zabezpečení formulovaly, nacházíme již v období starověku a středověku. V této kapitole se podrobně zabývám prvním moderním systémem sociálního zabezpečení v Německu, který se stal odrazovým můstkem pro vznik dalších systémů ve světě. Podrobně je tu i nastíněn rozdílný vývoj sociálního zabezpečení v Československu. Cílem první kapitoly je především pochopení proč systémy sociálního zabezpečení vůbec vznikly a proč je nutná jejich koordinace. V druhé kapitole se zabývám systémem sociálního zabezpečení z pohledu mezinárodní úpravy a jakým způsobem dochází ke koordinaci národních systémů sociálního zabezpečení. Podrobně tu rozebírám mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, kterými je ČR vázána, a koordinačními nařízeními EU. Jsou zde uvedena pravidla, která je nutné dodržovat při postupu určování příslušnosti k právním předpisů, včetně názorných modelových příkladů. Třetí kapitola pojednává o systému sociálního zabezpečení v ČR (resp. systémy důchodového a nemocenského pojištění). V první části se zabývám zdroji systémů, tedy pojistným, kdo je poplatníkem, stanovení vyměřovacího základu a další důležité povinnosti, které vedou k výpočtu pojistného. V druhé části se zabývám jednotlivými dávkami a jejich výpočtem. Ani v této kapitole nechybí mezinárodní aspekty, tzn. postupy při uplatňování českých předpisů a mezinárodních předpisů, kterými je ČR vázaná. V práci jsou použité především tyto metody: srovnání, analýza, syntéza, indukce a dedukce.

-2-

1 Nástin vývoje sociálního zabezpečení 1.1 První kroky vedoucí k modernímu pojetí sociálního zabezpečení Sociální zabezpečení je poměrně mladou institucí, jejíž vznik můžeme datovat do konce 19. století. Na druhé straně některé prvky, ze kterých se sociální zabezpečení formulovalo, se objevily ještě dříve. Již v pravěku člověk v sobě pociťoval potřebu sociálního zabezpečení, která je přirozenou vědomou i podvědomou konstantou lidského jednání. Zárodky dnešního uceleného sociálního zabezpečení nacházíme již v období Starého Řecka a Říma a v období středověku. Jednalo se o tzv. vzájemnostní a komerční pojištění. Vzájemnostní pojištění spočívalo v přebírání rizika v rámci korporací nebo dočasných společenství. Předmětem pojistné ochrany byly jak hmotné věci, např. dopravní prostředek, tak i uznaná sociální rizika, např. nemoc, invalidita, smrt. Přispívání na sociální události bylo nejdříve dobrovolné a nepravidelné, ale postupem času se definoval okruh pojistných událostí, výše pojistných plnění, pravidelné a pevně stanovené příspěvky, které platili členové korporací ze svého výdělku. Přesto však takto získané zdroje nebyly oddělené od ostatních financí korporace. Vedle vzájemnostního pojištění, které v daném období převažovalo, existovalo komerční pojištění. Setkáme se s ním nejdříve v podobě námořní půjčky, kterou znali již ve starověké Indii a svůj význam si uchovala až do konce 14. století. Námořní půjčka vlastně kombinovala úvěr s pojištěním. Citujme prof. Vostatka (Vostatek 1996), který ve své knize uvádí: „Obchodník zakoupil zboží s určením pro jinou zemi a vzal si (námořní) půjčku ve výši ceny zboží. Doplula-li loď s nákladem zboží šťastně k cíli své cesty, pak obchodník vrátil vypůjčený obnos s vysokými úroky. V opačném případě – při ztrátě nebo zničení nákladu – obchodník nic nevracel.“ Úroky byly vázány na riziko ztráty nebo zničení nákladů, proto jejich výše byla značná (uvádí se rozpětí 12 – 50 %). Uvedené druhy pojištění byly založeny primárně na principu ekvivalence, tzn. že výše příspěvků odpovídala potřebě finančních prostředků na pokrytí pojistných událostí. Dalším významných krokem bylo v 19. století období industrializace a s ní spojená urbanizace. Do té doby fungovala rodina především jako ekonomická jednotka. Jednalo se o soužití více generací, které byly schopny zabezpečit sebe sama -3-

(o rodiče se ve stáří postaraly děti), tudíž nebylo nutné zřizovat speciální systémy sociálního zabezpečení. Známé jsou tzv. výminky, což byly místnosti v domě, určené starým rodičům na dožití, když předtím odkázali svůj majetek dětem. Ovšem migrací osob do měst za prací docházelo k rozpadu vícegeneračních rodin, které nebyly již schopny se samy zabezpečit, takže musel být nalezen nový způsob zaopatření lidí ve stáří. Moderně organizované sociální pojištění se objevuje v Německu ve druhé polovině 19. století a je spojeno s politikou německého kancléře Otta von Bismarcka. Soustavu sociálního pojištění zahrnovaly zákony o nemocenském, úrazovém a důchodovém pojištění. Tato soustava byla budována jako povinná ochrana proti určitým sociálním rizikům, zejména proti úrazu a trvalé výdělečné neschopnosti. Zákon o nemocenském pojištění v Německu vznikl v roce 1883. Tento zákon ukládal povinné pojištění pro většinu dělníků, kteří pracovali v živnostech, a také pro podnikové úředníky, kteří si vydělali méně než 2.000 marek za rok. Pojistné bylo placeno zaměstnanci i zaměstnavateli a směřovalo do tzv. pokladen. Tak vznikaly pokladny podnikové, stavební, hornické, cechovní nebo místní, které byly spravovány na principu samosprávy. Mezi dávky poskytované z nemocenského pojištění patřily především nemocenské, pohřebné, podpora v šestinedělí, ale byla poskytována např.i pomoc rodinám. Dávky byly vypláceny maximálně po dobu 13 týdnů. Zákon o úrazovém pojištění vznikl v roce 1884. Tomuto zákonu předcházel zákon z roku 1871, který umožňoval uplatnit nárok na odškodnění vůči zaměstnavateli při pracovních úrazech. Nevýhodou bylo to, že poškozený musel prokázat zavinění zaměstnavatele. Zákon z roku 1884 vznikl na principu odpovědnosti za výsledek (ne odpovědnosti za zavinění). Povinné pojištění zahrnovalo dělníky a úředníky s výdělkem do 2.000 marek ročně. Pojistné bylo diferencované dle rizikových tříd podniků a bylo placeno do tzv. živnostenských společenstev. Z tohoto pojištění byly poskytovány následující dávky: pohřebné, pozůstalostní důchod, náklady na léčení od 14. týdne po úrazu a úrazový důchod. V roce 1889 vznikl zákon o invalidním a důchodovém pojištění. Dávky, které byly vypláceny, měly především zmírňovat dlouhodobé následky sociálních událostí – invalidita a stáří. Okruh pojištěných osob zahrnoval všechny dělníky od věku 16 let a některé úředníky s výdělkem do 2.000 marek ročně. Invalidní důchody byly vypláceny pokud výdělečná schopnost poklesla o dvě třetiny a osoba byla pojištěná -4-

minimálně 200 týdnů. Nárok na starobní důchod vznikl zaměstnanci ve věku 70 let a minimálně po 1.200 pojištěných týdnech. Zaměstnanci i zaměstnavatelé platili pojistné ve stejné výši, stát přispíval 50 markami na každý důchod. Pro fungování důchodového pojištění bylo zřízeno 31 teritoriálně vymezených pojišťoven. Tato Bismarckova koncepce sociálního pojištění obsahuje mnohé prvky, které se staly základem pro pozdější vytváření soustav sociálního zabezpečení ve světě. Tento model zavedený Bismarckem nazýváme klasickým pojistným systémem. Výše důchodu v tomto systému je přímo závislá na výši zaplaceného pojistného a je stanovena určitým procentem z průměrného výdělku za poměrně dlouhé období. Také výše placeného pojistného se odvíjí od výše výdělku. Protikladem tohoto modelu je tzv. Beveridgeův systém sociálního pojištění. Beveridgeův model (uplatněn ve Velké Británii po druhé světové válce) se vyznačuje existencí univerzálních dávek poskytovaných ve stáří, při invaliditě, nemoci, nezaměstnanosti, v mateřství, atd. Jednotná výše peněžních dávek byla uplatňována ve všech hlavních případech ztráty příjmů, výjimku tvořily dočasně zvýšené dávky v mateřství a při ovdovění. Příspěvky na sociální pojištění měly stejnou konstrukci – byly nezávislé na výši výdělku. . Po druhé světové válce postupně v Evropě začínají vznikat tzv. státy blahobytu (welfare states nebo také sociální státy), jejichž vývoj je poměrně velice úspěšný. Jde v podstatě o stát, který se velmi intenzivně stará o sociální blaho a ochranu svých občanů. Myšlenku welfare states podpořila krize ve třicátých letech, která prokázala, že tržní mechanismus sám o sobě vytváří velké příjmové nerovnosti a je indiferentní k sociální spravedlnosti a sociálním problémům. Konkrétní příčina vzniku sociálního státu však byla pro každou zemi specifikem, které reagovalo na konkrétní podmínky dané země. K charakteristickým rysům sociálních států patří: −

výrazná angažovanost státu v řešení sociálních problémů (mnohdy monopolní postavení v sociální oblasti),

−

rozsáhlý a jednotný systém sociálního zabezpečení,

−

vysoká míra redistribuce a ekonomická náročnost na finanční zdroje. Mezníkem ve vývoji sociálních států se stává druhá polovina 70. a začátek

80. let, kdy v důsledku ropných krizí dochází k nárůstu nákladů a zatížení veřejných rozpočtů, což vyžaduje úspory ve všech oblastech, tedy i v sociální. Role sociálních

-5-

států není odmítána, ale mění se. Zdůrazňuje se tržní mechanismus, snižují se daňové sazby a omezují se výdaje státu na sociální účely. V poválečném období vznikají také různé mezinárodní organizace, které se snaží působit v různých oblastech veřejného života a státy usilují v těchto oblastech o společnou politiku. Mezi takové organizace patří Rada Evropy, která sídlí ve Štrasburku a byla založena v roce 1949. Jedním z hlavních cílů Rady Evropy1 je sociální a hospodářský rozvoj členských států. Další významnou organizací angažující se v oblasti sociálního zabezpečení je Mezinárodní organizace práce (ILO)2, která usiluje o podporu sociální spravedlnosti pro všechny pracující lidi světa. Vznikla již v roce 1919 a v roce 1946 se stala prvním specializovaným orgánem přidruženým k OSN. K důležitým organizacím patří i Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení3 sídlící v Ženevě, která byla založena 17 organizacemi z 9 zemí (mezi nimi bylo i Československo). Cílem asociace je "...zajišťovat koordinaci na mezinárodní úrovni a pokročit v úsilí k ochraně, rozvoji a zlepšení sociálního zabezpečení..."4. A právě v období 50. let můžeme sledovat první významné kroky ke koordinaci

jednotlivých

národních

systémů

sociálního

zabezpečení.

Nejvýznamnějšími prostředky koordinace různých systémů sociálního zabezpečení jsou dvoustranné mezistátní smlouvy5 a mnohostranné úmluvy přijímané Radou Evropy a Mezinárodní organizací práce. První úmluvou Rady Evropy byly prozatímní dohody (č. 12 a 13) o sociálním zabezpečení z roku 1953. Cílem těchto prvních mezinárodních dohod v sociální oblasti bylo rozšířit dávky a služby poskytované národními systémy sociálního zabezpečení na státní příslušníky ostatních členských států Rady Evropy. Dohromady pokrývají všechny oblasti sociálního zabezpečení (dohoda č. 12 se týká dávek starobních, invalidních a pozůstalostních, dohoda č. 13 se týká dávek v nemoci, v mateřství, v nezaměstnanosti, úrazů v průmyslu, pohřebného a rodinných dávek). Další úmluvou je Evropský zákoník sociálního zabezpečení a Protokol z roku 1964, který byl připravován už v 50. letech ve spolupráci s Mezinárodní organizací 1

Wikipedia. Rada Evropy (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rada_Evropy). Wikipedia. Mezinárodní organizace práce (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_organizace_pr%C3%A1ce). 3 MPSV. Základní informace o MASZ (zdroj: http://www.mpsv.cz/cs/1030). 4 MPSV. Základní informace o MASZ (zdroj: http://www.mosv.cz/cs/1030). 5 První mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení byla uzavřena mezi Francií a Itálií v roce 1919. 2

-6-

práce. Mezitím v roce 1952 přijala Mezinárodní organizace práce konvenci č. 102, která se týká minimálních standardů sociálního zabezpečení. Dle této konvence sociální zabezpečení zahrnuje: −

péči o zdraví,

−

zabezpečení při dočasné neschopnosti pro nemoc a úrazy,

−

zabezpečení matek v případě těhotenství a mateřství,

−

pomoc při výchově dětí v rodině,

−

zabezpečení při invaliditě,

−

zabezpečení ve stáří,

−

zabezpečení rodinných příslušníků a pozůstalých,

−

zabezpečení v nezaměstnanosti. Evropský zákoník sociálního zabezpečení má charakter minimálních

standardů, vyšší úroveň sociálního zabezpečení, které by měly členské státy dosáhnout, je potom zachycena v dodatkovém Protokolu. Stanovenou úroveň ochrany jsou smluvní státy povinny dodržet, pokud jde o zdravotní péči, o dávky v nemoci, v nezaměstnanosti, ve stáří, o pracovní úrazy a nemoci z povolání, o rodinné dávky, o dávky v mateřství, v invaliditě a o pozůstalostní dávky. Zúčastněný stát je povinen zavázat se rozsahu nejméně šesti z těchto devíti oblastí.6 Evropská úmluva o sociálním zabezpečení, která vstoupila v platnost v roce 1977, zaujímá mezi úmluvami Rady Evropy významné místo, protože některá její ustanovení jsou vzorem pro bilaterální a multilaterální dohody. Hlavním a základním dokumentem o ochraně sociálních práv je Evropská sociální charta, která vstoupila v platnost v roce 1965. Dodnes je tento dokument považován evropskými státy za ekvivalent Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a svobod v oblasti hospodářských a sociálních práv. K základním sociálním právům patří mimo jiné i právo na sociální zabezpečení a právo rodiny na sociální, právní a ekonomickou ochranu. Ne všechny země, které Chartu schvalovaly, však dosahovaly takové vysoké úrovně práv a svobod. Pozdější novelizace Charty umožnila i těmto státům se k ní připojit.

6

Arnoldová, A. (2004, str. 55 – 56)

-7-

Rozdíly v systémech sociálního zabezpečení členských států Evropského společenství byly vyřešeny koordinačními nařízeními7 z let 1971 a 1972, které jsou platné v rámci Evropské unie dodnes. Při vzniku Evropské unie na počátku 90. let se kladl důraz především na ekonomickou integraci, tj. na vytvoření společného trhu, hospodářské a měnové unie, a sociální integrace stála v pozadí. Pro členské státy Evropské unie je pouze závazné, že každá země musí mít systém sociálního zabezpečení, avšak jeho struktura a organizace je v kompetenci daného státu. Národní systémy však musí obsahovat určitá opatření, která vyhovují volnému pohybu pracovních sil v rámci Evropské unie.

1.2 Vývoj sociálního zabezpečení u nás Na území České republiky vzniklo dělnické úrazové a nemocenské pojištění krátce po jeho zavedení v Německu. Důchodové pojištění bylo uzákoněno až v roce 1924. Po roce 1918 bylo sociální zabezpečení značně roztříštěné (členění podle profesí, rizik, sociálních skupin). Zahrnovalo pouze část ekonomicky aktivního obyvatelstva a zabezpečena byla pouze jedna pětina obyvatelstva. Nejlépe na tom byli státní zaměstnanci a úředníci v soukromém sektoru. Sociální péče o staré a invalidní byla založena převážně na dobročinnosti. Rok 1948 je charakteristický přechodem na centrálně plánovanou ekonomiku. Základním cílem komunistické ideologie se stalo převzetí moci a odstranění demokracie. Ovšem již v předválečném období se projevovala snaha o prosazení komunistických programů týkajících se sociálního pojištění. Vzorem těchto programů se staly zásady obsažené v rezoluci konference Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, která se konala v Praze v roce 1912. V rezoluci této konference se uvádí: „Nejlepší formou pojištění dělníků je státní pojištění, vybudované na těchto zásadách: −

musí zabezpečovat dělníky ve všech případech ztráty pracovní schopnosti (úraz, nemoc, stáří, invalidita; u dělnic mimo to těhotenství a porod, důchod vdovám a sirotkům, zemře-li živitel) nebo v případě ztráty výdělku nezaměstnaností,

7

Nařízení Rady EHS č. 1408/1971 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci ES, Nařízení č. 574/1972, stanovující postup provádění Nařízení č. 1408/1971.

-8-

−

pojištění se musí vztahovat na všechny námezdně pracující osoby a jejich rodiny,

−

všichni pojištěnci musí dostávat zásadně takové dávky, aby jim nahradily plnou mzdu, přičemž celou úhradu pojištění musí nést podnikatelé a stát,

−

všechny druhy pojištění musí spravovat jednotné pojišťovací organizace, vybudované podle územních zásad a podle zásad úplné samosprávy pojištěnců.“8 První ucelenou koncepcí o sociálním zabezpečení, která nahradila systémy

z konce 19. a začátku 20. století, se stal Zákon o národním pojištění z roku 1948. Zákon zavádí nové druhy dávek (např. rodinné přídavky), organizačně sjednocuje všechny druhy pojištění a ruší výsady dříve preferovaných sociálních skupin. Národní pojištění se členilo na nemocenské pojištění pracovníků a jejich rodinných příslušníků (nemocenské pojištění zahrnovalo i zdravotní péči), a na důchodové pojištění nejen zaměstnanců, ale i všech osob samostatně hospodařících. Úrazové pojištění bylo zrušeno, ale bylo kompenzováno ve vyšších dávkách nemocenského a důchodového pojištění. Postupně se platnost zákona rozšířila i na osoby samostatně výdělečně činné, pro než mělo od roku 1950 platit nemocenské pojištění. Ale dříve, než k tomu došlo, byl rozsah zavedeného nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných redukován jen na zdravotní péči, která byla poskytována jen v případech pracovního úrazu. Pojistné na důchodové pojištění bylo stanoveno ve výši 10% vyměřovacího základu,

polovinu

pojistného

platil

zaměstnanec,

druhou

polovinu

platil

zaměstnavatel. Určitými částkami do fondu přispíval i stát. Pojistné se platilo Ústřední národní pojišťovně, která se stala v zásadě jediným nositelem sociálního pojištění. Z ideologického hlediska musela být každá osoba zaměstnána, tudíž zákon nepředpokládal poskytování dávek v nezaměstnanosti. Zákon o národním pojištění můžeme v mnoha směrech hodnotit pozitivně, to platí především pro sjednocení systémů sociálního pojištění. Typické komunistické deformace sociálního zabezpečení se začaly projevovat později v zákoně z roku 1955. Tento zákon snížil věkovou hranici pro přiznání starobního důchodu a byl vytvořen systém preferovaných pracovních kategorií, které měly výhodnější podmínky pro přiznání důchodu. Současně byl odstraněn dosavadní 8

Vostatek, J. (1996, str. 35)

-9-

způsob financování důchodového zabezpečení a jeho financování bylo řešeno vyčleněním prostředků ze státního rozpočtu. Již v roce 1953 proběhla reforma daně ze mzdy, kdy byly zrušeny příspěvky zaměstnanců na národní pojištění a souběžně byla zvýšena sazba daně ze mzdy. Co se týče nemocenského pojištění, tak to bylo spravováno odbory. Jakékoliv mechanismy pojištění, o nichž se rozhodovalo mimo mocenské centrum, byly likvidovány. Jednalo se především o podnikové zaopatření. Vysvětlení nutnosti likvidace bylo ideologické – nepodporuje se růst produktivity práce, jsou narušeny zásady mzdové politiky a vede to k rozdílnosti podniků jinak stejné hospodářské důležitosti a významu. Nejvíce deformací však přinesla reforma z roku 1964. Vznikla řada omezení, která silně oslabila princip zásluhovosti v důchodovém zabezpečení. Největším narušením bylo zavedení progresivní daně z důchodu, které bylo odstraněno až zákonem z roku 1975. Tento zákon taktéž zrušil dosud existující maximální hranici důchodu. V následujících letech se stále zřetelněji projevoval nesoulad racionálních vztahů mezi příjmy ekonomicky aktivních a neaktivních občanů a také se vytvářely rozdíly mezi důchody přiznanými v různých obdobích. Nedostatečná dynamizace důchodů způsobovala, že např. v 80. letech měl důchodce po dvaceti letech pobírání starobního důchodu, který byl původně vyměřen na úrovni celostátního průměru, tento důchod pod úrovní minima důchodu v případě, kdy tento důchod byl jediným zdrojem příjmu důchodce.9 Protože i nadále zůstával statický charakter důchodových dávek, nepodařilo se tento problém z dlouhodobého hlediska vyřešit. Záhy se ukazovaly i nevýhody dosavadního způsobu financování, kdy v podstatě neexistovala vzájemná vazba mezi konkrétními příjmy a výdaji státního rozpočtu na sociální účely. Tento nepřehledný systém přerozdělování příjmů a výdajů znesnadňoval posuzování přiměřenosti výdajů na sociální zabezpečení. Je zřejmé, že taková soustava sociálního zabezpečení nevyhovovala dosavadnímu, ani budoucímu ekonomickému vývoji, proto byla nutná její reforma na počátku 90. let.

9

Vostatek, J. (1996, str. 37)

- 10 -

1.3 Dnešní pojetí sociálního zabezpečení V současné době můžeme sociální zabezpečení obecně charakterizovat jako souhrn právních, finančních a organizačních nástrojů a opatření, jejichž cílem je kompenzovat nepříznivé finanční a sociální důsledky různých životních okolností a událostí, ohrožujících uznaná sociální práva.10 Systém ochrany před společensky uznanými sociálními riziky je organizován zpravidla na základě celospolečensky státem organizované sociální solidarity (solidarita mezigenerační, solidarita osob zdravých

s nemocnými,

solidarita

osob

s vyššími

příjmy

s osobami

nízkopříjmovými, apod.). Stát na jedné straně ukládá zákonnou povinnost určitým způsobem do tohoto systému přispívat, na druhé straně garantuje určitou minimální výši plnění v případě vzniku sociálních událostí. Přitom výše příspěvků se odvíjí od výše důchodu člověka a neodpovídají jeho věku, pohlaví, zdravotnímu stavu, životnímu stylu, atd., jak je tomu u komerčního pojištění. Za sociální události jsou považovány ty, které jsou v dané době a v dané společnosti uznané a právo s nimi spojuje vznik, změnu a zánik práv a povinností. Hlavními sociálními událostmi jsou zejména: nemoc, invalidita, stáří, smrt rodinného příslušníka, nezaměstnanost a další okolnosti způsobující tíživou situaci. Potřeby

systému

sociálního

zabezpečení

mohou

být

financovány

prostřednictvím daní ze státního rozpočtu, nebo na soukromé bázi. U způsobu financování ze státního rozpočtu je uplatňován princip sociální solidarity v nejširší míře. Naopak při individuálním zabezpečení přebírá jedinec odpovědnost sám za sebe. Sociální zabezpečení však bývá většinou financováno příspěvky na sociální zabezpečení, které mohou plynout do státního rozpočtu, nebo do zvláštního fondu, který je od státního rozpočtu oddělen, ale je součástí veřejných financí. Přesto však i při značných mezinárodních odlišnostech ve financování sociálního zabezpečení jsou příspěvky na sociální zabezpečení v oficiálních publikacích mezinárodních organizací považovány za daňové příjmy. Daň je definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní. Daň se pravidelně opakuje v časových intervalech, nebo je nepravidelná a platí se za určitých

10

Krebs, V. (2005, str. 159)

- 11 -

okolností.11 Pokud definujeme daň takto, vidíme, že příspěvky na sociální zabezpečení nesplňují všechny podmínky pro začlenění mezi daně. Ekonomická teorie příspěvky mezi daně zařazuje především z důvodu jejich povinnosti, pravidelnosti placení a také z důvodu, že se jedná o platbu určenou zákonem. Ze začlenění příspěvků na sociální zabezpečení mezi daně vyplývá automaticky i to, že vchází do ukazatele daňové kvóty. Nedaňový charakter příspěvků spočívá v tom, že výše plnění se do určité míry odvíjí od výše zaplacených příspěvků. Sociální zabezpečení má v různých zemích různou podobu, liší se charakterem, formou, cíli, principy, organizačním uspořádáním i vymezením okruhu sociálních událostí. Prvním impulsem zrodu moderních systémů sociálního zabezpečení byla migrace osob za prací do měst v 19. století. Rozpad vícegeneračních rodin znamenal najít nový způsob ochrany proti sociálním událostem. Ovšem až po druhé světové válce je aktuální,ve větší míře, migrace do jiných států. Státy si začínají uvědomovat, že pro zajištění realizace svobody pohybu osob je nutné pro tyto osoby zajistit stejná práva i povinnosti, jako pro vlastní občany. Tak v rámci mezinárodních organizací vznikají úmluvy, k nimž se státy zavazují a zároveň státy mezi sebou začínají uzavírat bilaterální smlouvy o sociálním zabezpečení. Česká republika proto na počátku 90. let musela učinit několik kroků, které vedly k vytvoření takového systému sociálního zabezpečení, který by zajistil volný pohyb osob a neohrožoval by nároky migrujících osob a jejich rodin ze sociálního zabezpečení. K tomu jí napomohly uzavřené mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení a vstupem do Evropské unie v roce 2004 také koordinační nařízení týkající se sociálního zabezpečení.

11

Kubátová, K. (2003, str. 16)

- 12 -

2 Sociální zabezpečení v mezinárodním kontextu 2.1 Mezinárodní úprava sociálního zabezpečení Oblast sociálního zabezpečení je v České republice upravena těmito druhy právních předpisů: −

vnitrostátními předpisy,

−

uzavřenými dvoustrannými smlouvami o sociálním zabezpečení,

−

koordinačními nařízeními Evropské unie (dále „EU“). Pokud je daná problematika upravena ve více předpisech, platí, že

koordinační nařízení EU jsou nadřazena jak dvoustranným smlouvám o sociálním zabezpečení, tak vnitrostátním předpisům a dvoustranné předpisy mají přednost před vnitrostátní úpravou. Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení a koordinační nařízení EU pouze stanoví příslušnost k právním předpisům, tzn. předpisy jakého státu se mají aplikovat na výdělečné osoby (zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné) účastné sociálního zabezpečení. Co se týká úmluv mezinárodních organizací, tak ty upravují především rozsah dávek sociálního zabezpečení a jejich minimální výši. Otázky týkající se nároků na jednotlivé dávky sociálního zabezpečení a jejich výše nebo jaké dávky mají být vůbec poskytovány ze systému sociálního zabezpečení, patří do výlučné kompetence jednotlivých států. Základní pravidlo pro příslušnost k právním předpisům zní: Výdělečná osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) podléhá předpisům tohoto státu, v němž pracuje.

Můžeme říct, že obecnou výjimkou z tohoto pravidla je institut vyslání. Tento pojem je upraven v mezinárodních smlouvách o sociálním zabezpečení i v koordinačních nařízeních EU. V tomto případě pro pracovníka nejsou příslušné předpisy státu, v němž vykonává práci, ale nadále zůstává pojištěn ve státě, z něhož byl vyslán. K základním znakům tohoto institutu patří: −

zaměstnanec je stále podřízený vysílajícímu podniku a vykonává pro něj práci,

- 13 -

−

mezi zaměstnancem a vysílajícím podnikem existuje přímý vztah během doby vyslání,

−

časové omezení doby vyslání. Doba vyslání je dohodnuta smluvními státy a je uvedena v jednotlivých

smlouvách o sociálním zabezpečení, zpravidla uvedená doba ve smlouvách činí 24 měsíců, může činit i 12 měsíců, nejdelší doba byla dohodnuta ve smlouvě mezi ČR a Kanadou neboť činí 5 roků. Podle Nařízení EU činí doba vyslání 12 měsíců (je možné prodloužit o dalších 12 měsíců, pokud souhlas vydá kompetentní instituce ve státě vyslání). Je-li zaměstnanec vyslán do jiného členského státu EU na dobu delší než 12 měsíců, podléhá od prvního dne vyslání předpisům státu, do něhož byl vyslán. Předchozí

výklad

o

příslušnosti

k právním

předpisům

shrňme

do

následujících příkladů (Příklad 1, Příklad 2, Příklad 3): Příklad 1 Příslušnost k právním předpisům Zaměstnavatel se sídlem v ČR vyslal zaměstnance (bydliště na území ČR) do Rakouska na dobu 16 měsíců: −

podle českých předpisů by zaměstnanec zůstal pojištěn v ČR, protože přechodný výkon práce mimo území ČR nemá vliv na pojištění zaměstnance (§3 odst. 1 zákona č. 54/1956, o nemocenském pojištění zaměstnanců, v platném znění k 1. 1. 2006),

−

podle smlouvy o sociálním zabezpečení s Rakouskem zůstane zaměstnanec nadále pojištěn v ČR (doba vyslání ve smlouvě činí maximálně 24 měsíců),

−

podle koordinačního nařízení činí doba vyslání 12 měsíců, tzn. že zaměstnanec bude pojištěn v Rakousku. Jelikož koordinační nařízení mají přednost jak před národními předpisy, tak před úpravou dle mezinárodních smluv, bude zaměstnance od prvního dne vyslání pojištěn v Rakousku.

Příklad 2 Příslušnost k právním předpisům Zaměstnavatel se sídlem v ČR vyslal zaměstnance (bydliště na území ČR) na dobu 36 měsíců do Švýcarska: −

Švýcarsko není členských státem EU, tudíž koordinační nařízení nejsou příslušná.

- 14 -

−

ČR má se Švýcarskem uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení, podle níž doba vyslání činí 24 měsíců. Mezinárodní smlouva bude mít přednost před českou úpravou a zaměstnanec bude 2 roky účasten pojištění v ČR a 1 rok ve Švýcarsku.

Příklad 3 Příslušnost k právním předpisům Zaměstnavatel se sídlem v ČR zaměstnal 2 pracovníky (jeden má trvalé bydliště v ČR, druhý v Tunisku). Oba mají místo výkonu práce v ČR, ale jsou na dobu 2 let vyslaní do Brazílie (ČR nemá s Brazílií uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení): −

v tomto příkladu je rozhodující, že bez ohledu na bydliště mají oba zaměstnanci místo trvalého výkonu práce v ČR. Jelikož neexistuje žádný právní vztah mezi ČR a Brazílií v oblasti sociálního zabezpečení, bude se postupovat dle českých právních předpisů. Oba zaměstnanci budou podléhat českým právním předpisům, protože vyslání do Brazílie je zde chápáno jako přechodný výkon práce mimo ČR (podle zákona o nemocenském pojištění to nemá na pojištění vliv). Protože podléhají oba českým právním předpisům, budou pojištěni v ČR (i po dobu vyslání do Brazílie).

−

zaměstnanci by byli nadále pojištěni v ČR, i kdyby podle brazilských právních předpisů museli být pojištěni v Brazílii z titulu výkonu práce na území tohoto státu. Byli by tedy pojištěni jak v ČR, tak i v Brazílii a zaměstnavatel by platil pojistné za tyto zaměstnance dvakrát. Z výše uvedených příkladů vidíme, že stanovit příslušnost k právním

předpisům není vůbec jednoduché. Z následujícího výkladu se nám to bude zdát ještě složitější. Možná je právě na místě zmínit, že institut vyslání bývá zaměňován s pojmem „mezinárodní pronájem pracovní síly“. Tento pojem není upraven mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení ani koordinačními nařízeními EU. Jedná se o pojem daňový, setkáváme se s ním v českých právních předpisech.12 Jedná se o případ, kdy zahraniční firma poskytuje zaměstnance na práci v ČR pro českého zaměstnavatele. Zahraniční zaměstnanci plní příkazy českého

12

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, pokyn Ministerstva financí ČR D-151.

- 15 -

zaměstnavatele, který práci řídí, zodpovídá za ni a předává její výsledky. Český zaměstnavatel platí za pronájem pracovní síly zahraničnímu zaměstnavateli částku, která se skládá z příjmu zaměstnance a zpravidla i z částky za zprostředkování. Jestliže celková částka zahraničnímu zaměstnavateli obsahuje i částku za zprostředkování, považuje se za příjem zaměstnance nejméně 60 % z celkové úhrady. Zaměstnanec dostává

příjem od zahraničního zaměstnavatele, ale je to

chápáno jako příjem od českého zaměstnavatele, tudíž je příjem zdaňován v ČR. Pokud ČR uzavře smlouvu o mezinárodním pronájmu pracovní síly s členským státem nebo se státem, se kterým uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení, bude se postupovat dle pravidel koordinačních nařízení EU nebo příslušné smlouvy, tzn. že zahraniční zaměstnanci budou pojištěni ve státě, kde jsou výdělečně činní. Uveďme příklad (Příklad 413 ): Příklad 4 Mezinárodní pronájem pracovní síly Česká firma uzavřela dohodu s ukrajinskou firmou o pronájmu pracovní síly. Podle této smlouvy poskytne ukrajinská firma 40 ukrajinských stavebních dělníků pro práci u české firmy. Dělníci mají uzavřený pracovní poměr s ukrajinskou firmou, která jim vyplácí mzdu, ale práci vykonávají podle příkazů české firmy a v její prospěch. Ve smlouvě je sjednáno, že česká firma za pronájem dělníků platí ukrajinské firmě každý měsíc částku, kde 25 % z ní je částka za zprostředkování a 75 % z ní je příjmem dělníků. Jelikož má ČR s Ukrajinou uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení, bude se postupovat dle jejích ustanovení. Zahraniční zaměstnanci budou od prvního dne podléhat českým právním předpisům týkajících se sociálního zabezpečení, tudíž pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti bude odváděn v ČR. Je nutné zdůraznit, že v oblasti sociálního zabezpečení nedochází k harmonizaci (tzn. sjednocování) národních systémů sociálního zabezpečení, nýbrž k jejich koordinaci. Důvod pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení je jejich rozdílnost v jednotlivých státech. Koordinace tak vytváří podmínky pro fungování všech národních systémů sociálního zabezpečení tak, aby migrujícím osobám byla

13

Jouza, L. Pronajímání pracovních sil.

- 16 -

zajištěna ochrana proti sociálním rizikům. Národní systémy nejsou koordinací dotčeny, a tak i nadále zůstávají samostatné a nezávislé. Mezinárodní úprava oblasti sociálního zabezpečení (úmluvy, bilaterální smlouvy, koordinační nařízení EU) je založena na čtyřech základních principech: 4. Princip rovného zacházení – tento princip znamená, že pracovník jednoho smluvního státu, který pobývá nebo pracuje na území druhého státu, má stejná práva a povinnosti jako občan tohoto smluvního státu. Rovné zacházení také znamená, že podíl na tvorbě zdrojů sociálního zabezpečení (pojistné) pro migrující osoby je stanoven stejně jako pro státní příslušníky členského státu. Zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti se stal základem pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení. 5. Princip aplikace právního řádu jediného státu – podle tohoto principu by nemělo dojít k situaci, kdy migrující osoba by byla účastna pojištění v několika členských státech současně nebo naopak by nebyla pojištěna v žádném členském státě. Obecně platí, že se uplatňuje legislativa toho státu, v němž migrující osoba pracuje bez ohledu na místo jejího bydliště. Podle takto určeného právního řádu se postupuje při výběru pojistného i při poskytování konkrétních dávek, současně jsou tak vyloučeny právní řády ostatních států. 6. Princip sčítání dob pojištění – tento princip znamená, že doby pojištění, které migrující osoba získá ve smluvních státech se pro účely vzniku, trvání či opětovného nabytí nároku na dávku sčítají. Jde o případ, kdy migrující osoba pracuje po určitou dobu v jednom členském státě a po určitou dobu v druhém členském stát a přitom nesplní předepsanou dobu pro nárok na dávku v některém z nich. Součet jednotlivých dob pojištění je rozhodující pro posouzení nároku migrující osoby na dávku. Výplata dávky je pak rozdělena mezi státy podle poměru dob pojištění získaných na území každého státu. 7. Princip zachování nabytých práv – podle legislativy některých států, je možné vyplácet dávky pouze těm osobám, které mají na území tohoto státu trvalé bydliště. Dle principu zachování nabytých práv je zaručena výplata dávek nejenom ve státě, kde na dávku vznikl nárok, ale i do ostatních členských států, čímž byla odstraněna překážka volného pohybu osob.

- 17 -

2.2 Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení Česká republika má v oblasti sociálního zabezpečení bohatou historii, to se týká i dvoustranných smluv. První smlouvy o sociálním zabezpečení Československá republika uzavřela brzy po druhé světové válce, a to s Francií, Maďarskem, Polskem, Rumunskem, Bulharskem, SSSR, Jugoslávií a Švýcarskem. Evropským standardům nejvíce

odpovídaly

smlouvy

uzavřené

s Polskem

a

Francií.

Po

zániku

Československa vstoupila ČR do všech práv a závazků, které z těchto smluv vyplývají. K 1. lednu 2006 má Česká republika uzavřených celkem 28 bilaterálních smluv o sociálním zabezpečení (viz. Příloha 1). Dle charakteru můžeme tyto smlouvy rozdělit na tři typy14: a) Proporcionální smlouvy – jsou založeny na výše uvedených principech (princip rovného zacházení, princip aplikace právního řádu jediného státu, princip sčítání dob pojištění a princip zachování nabytých práv). Smlouvy tohoto typu uzavřela Česká republika s: Bulharskem, Francií, Chile, Chorvatskem, Izraelem, býv. Jugoslávií (ve vztahu k Makedonii, Slovinsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku a Černé Hoře), Kanadou, Kyprem, Litvou, Lucemburskem, Maďarskem, Německem, Polskem, Quebekem, Rakouskem, Rumunskem, Španělskem, Švýcarskem a Tureckem. b) Teritoriální smlouvy – tyto smlouvy vychází z principu trvalého pobytu pojištěnce. Dávku vyplácí ten stát, ve kterém má pojištěnec ke dni vzniku nároku na dávku trvalý pobyt. Dávka je vyplácena i za dobu, kterou pojištěnec získal v druhém smluvním státě. Pokud dojde ke změně trvalého pobytu, nový smluvní stát přebírá závazky prvního smluvního státu. Na tomto principu je založena pouze smlouva s Ruskem. Tato smlouva však neodpovídá běžným standardům koordinace sociálního zabezpečení. c) Kombinované smlouvy – jedná se o kombinaci smluv proporcionálních a teritoriálních. Teritoriální prvek se prosazuje v ustanoveních, která se týkají hodnocení dob pojištění získaných k určitému okamžiku (u smlouvy se Slovenskem je tím okamžikem den zániku československé federace, 14

Česká správa sociálního zabezpečení, Mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení (zdroj: http://www.cssz.cz/mezinarodni_smlouvy/charakteristika.asp).

- 18 -

u smlouvy s Ukrajinou je to den, kdy smlouva vstoupila v platnost). Takto získané doby pojištění jsou do tohoto okamžiku posuzovány pouze jedním ze smluvních států bez ohledu na to, ve kterém ze smluvních států byly získány. Doby pojištění po tomto okamžiku jsou posuzovány podle zásady proporcionality.

Takovéto

smlouvy

Česká

republika

uzavřela

se

Slovenskem a Ukrajinou. Ne všechny smlouvy však pokrývají celou oblast sociálního zabezpečení, ale upravují pouze určitou oblast, jedná se o : −

smlouvu s Nizozemským královstvím o exportu dávek sociálního zabezpečení,

−

dohodu mezi vládou ČSSR a vládou USA o recipročním poukazování důchodů.

−

dohoda o vypořádání důchodových nároků mezi ČSSR a Řeckem (smlouva řeší důchodové nároky tzv. řeckých reemigrantů). Podstatnou otázkou je působnost mezinárodních smluv, to znamená, na koho

se smlouvy vztahují. Některé smlouvy se vztahují pouze na občany ČR a druhého smluvního státu, jiné smlouvy mají univerzální rozsah, tzn. že smlouva se vztahuje na všechny občany, kteří podléhají právním předpisům ČR a druhého smluvního státu. Mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení respektují základní zásadu pro příslušnost k právním předpisů, která říká, že pracovník je pojištěn ve státě, kde pracuje. Z této zásady je ve smlouvách uvedena kromě jiných i výjimka pro vyslané zaměstnance. Institut vyslání je podrobně vysvětlen výše. Existují však určité rozdíly, co se týče vyslání dle dvoustranných smluv a koordinačním nařízením EU. Je třeba zdůraznit, že podle smluv o sociálním zabezpečení zůstává zaměstnanec po dobu, která je uvedena ve smlouvě, pojištěn ve státě, ze kterého byl vyslán, bez ohledu na předpokládanou délku doby vyslání. Je třeba zdůraznit, že institut vyslání se nevztahuje pouze na osoby v pracovním poměru, ale také na osoby samostatně výdělečně činné. Mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení obsahují také ujednání, které umožňuje udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům. Tuto výjimku udělují kompetentní instituce států, které uzavřely smlouvu o sociálním zabezpečení. Uveďme příklad (Příklad 5):

- 19 -

Příklad 5 Vyslání pracovníka – mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení Zaměstnanec (bydliště v ČR) je zaměstnán v ČR a zaměstnavatel jej vyšle na dobu 30 měsíců do Chile. ČR má s Chile uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení: −

doba vyslání podle smlouvy činí maximálně 24 měsíců. Zaměstnanec bude tedy 24 měsíců podléhat právním předpisům ČR, poté bude pojištěn v Chile. Smlouva obsahuje ujednání o možnosti udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům. Pokud se příslušné instituce ve smluvních státech na výjimce dohodnou, mohl by zaměstnanec po celou dobu vyslání být pojištěn v ČR.

2.3 Koordinační nařízení Evropské unie Vstupem do Evropské unie 1. května 2004 začaly být pro Českou republiku závazná i koordinační nařízení EU v oblasti sociálního zabezpečení. Koordinační nařízení představují základní, přímo závazné předpisy, které koordinují systémy sociálního zabezpečení všech členských států EU postavené nad národní legislativu. Jedná se především o tyto předpisy: −

Nařízení Rady EHS č. 1408/1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství,

−

Nařízení Rady EHS č. 574/1972, stanovující postup provádění Nařízení 1408/1971. Výše uvedená nařízení nahrazují mezinárodní smlouvy o sociálním

zabezpečení se členskými státy EU. Smlouvy však nepozbývají platnosti, ale nadále zůstávají v platnosti pouze ta ustanovení, která nejsou řešena koordinačními předpisy EU. Koordinační nařízení se vztahují nejen na občany členských států EU, ale i států Island, Norsko, Lichtenštejnsko15 a Švýcarsko. V následujícím výkladu pod výrazem „členské státy“ rozumíme tedy nejen státy EU, ale i státy Evropského společenství volného obchodu a Švýcarsko. Shrňme si do následující tabulky (Tabulka 1) platnost mezinárodních předpisů:

15

Island, Norsko a Lichtenštejnsko tvoří Evropské společenství volného obchodu.

- 20 -

Tabulka 1 Platnost mezinárodních smluv a koordinačních nařízení EU Platnost smlouvy v plném

Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chile, Chorvatsko,

rozsahu

Izrael, Kanada, Quebec, Makedonie, Rumunsko, Rusko, Srbsko a Černá Hora, Turecko, Ukrajina, USA

Platnost ustanovení smluv,

Francie, Kypr, Litva, Lucembursko, Maďarsko,

která nejsou v rozporu

Německo, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Slovensko,

s nařízením EU

Slovinsko, Španělsko

Platnost koordinačního

Členské státy Evropské unie, Island, Lichtenštejnsko,

nařízení EU

Norsko, Švýcarsko

Co se týká příslušnosti podle koordinačních nařízení EU, tak občan EU může být pojištěn pouze v jednom členském státě, i když vykonává práci na území dvou nebo více členských států (i v případě více zaměstnavatelů)16. Pojištění zahrnuje nemocenské a úrazové pojištění, důchodové pojištění, zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a pojištění pro poskytování rodinných dávek a pohřebného. Nemůže tedy nastat případ, kdy by zaměstnanec měl nárok na dávky z nemocenského pojištění v jednom státě a nárok na zabezpečení v nezaměstnanosti v druhém státě. Koordinační předpisy EU respektují základní pravidlo pro příslušnost k právním předpisům, přesto však platí několik výjimek. Výjimky ze základního pravidla pro určení příslušnosti k právním předpisům vyžadují zvláštní posouzení a neaplikují se automaticky. V těchto případech je většinou potřebné osvědčení o příslušnosti k právním předpisů některých ze členských států EU. Osvědčení se vydává na tiskopisech17, které jsou jednotné, mají stejný obsah a každý stát je vydává se svém jazyce.

16 17

Výjimkou je souběžný výkon činnosti a zaměstnání ve dvou nebo více státech EU, které jsou uvedeny v Příloze VII Nařízení č. 1408/1971. Tiskopisy vztahující se k příslušnosti k právním předpisům jsou E 101 a E 102.

- 21 -

Výjimkou ze základního pravidla jsou tyto skupiny osob: −

vyslané osoby,

−

souběžný výkon činnosti ve dvou nebo více státech EU,

−

zvláštní kategorie osob. Definice vyslání je stejná jako pro účely mezinárodních smluv o sociálním

zabezpečení. Avšak doba vyslání je Nařízením 1408/1971 stanovená na 12 měsíců. V případě, kdy zaměstnavatel v průběhu doby vyslání zjistí, že z důvodu nepředvídaných okolností bude potřeba dobu vyslání prodloužit, je možné zažádat příslušnou kompetentní instituci ve státě vyslání o vydání souhlasu, že zaměstnanec zůstane nadále pojištěn ve státě, z něhož byl vyslán. Vyslání je možné prodloužit nejdéle o dalších 12 měsíců. Pokud doba vyslání je delší než 12 měsíců, zaměstnanec je od prvního dne vyslání pojištěn ve státě, do něhož byl vyslán. Za vyslání se považuje i služební cesta. Výjimku z příslušnosti k právním předpisům mohou udělit příslušné instituce18 v členských státech EU, pokud se na ni dohodnou. V EU se ustálila praxe, že výjimku lze poskytnout, pokud celková doba vyslání nebude trvat déle jak 5 let. Problematika vyslání dle koordinačních nařízení EU je shrnuta do následujícího příkladu (Příklad 6): Příklad 6 Vyslání pracovníka – koordinační nařízení EU Zaměstnanec (bydliště v ČR) pracuje pro zaměstnavatele v ČR, který ho vyšle na dobu 30 měsíců do Itálie: −

pojištění pracovníka se bude řídit koordinačními nařízeními EU, podle nichž doba vyslání činí 12 měsíců. Jelikož je dopředu známá doba vyslání 30 měsíců, od prvního dne vyslání bude zaměstnanec pojištěn v Itálii. I v tomto případě je možné zažádat o výjimku z příslušnosti k právním předpisům. Pokud s výjimkou budou souhlasit kompetentní instituce v ČR a Itálii, bude pracovník pojištěn po celou dobu vyslání v ČR. Pokud zaměstnanec zároveň vykonává práci na území dvou nebo více států

EU pro jednoho zaměstnavatele se sídlem na území ČR, může nastat několik případů v souvislosti s ČR:

18

Příslušnou kompetentní institucí v ČR je Česká správa sociálního zabezpečení.

- 22 -

1. Zaměstnanec má bydliště na území ČR (zaměstnavatel má sídlo v ČR) a práci vykonává na území ČR a jiného státu EU – v tomto případě je zaměstnanec pojištěn v ČR. 2. Zaměstnanec má bydliště na území ČR (zaměstnavatel má sídlo v ČR), ale práci vykonává na území jïných členských států EU – v tomto případě je zaměstnanec pojištěn v ČR (má zde bydliště19). 3. Zaměstnanec nemá bydliště na území ČR (zaměstnavatel má sídlo v ČR) a práci vykonává na území dvou nebo více členských státech EU – v tomto případě, má-li zaměstnanec bydliště ve státě EU, ve kterém vykonává práci, je pojištěn ve státě bydliště. Pokud nemá bydliště v žádném ze států, v nichž pracuje, je pojištěn ve státě, ve kterém má sídlo zaměstnavatel. Uveďme příklad (Příklad 7): Příklad 7 Výkon zaměstnání ve více členských státech pro jednoho zaměstnavatele Zaměstnavatel má sídlo na území ČR, zaměstnanec má bydliště v Rakousku a práci vykonává (aplikace bodu 3): a) v ČR a v Rakousku – zaměstnanec je pojištěn v Rakousku. b) v Rakousku a Německu – zaměstnanec je pojištěn v Rakousku. c) v ČR a Německu – zaměstnanec je pojištěn v ČR. Pokud zaměstnanec vykonává práci na území dvou nebo více států EU pro více zaměstnavatelů, je pojištěn ve státě, kde má bydliště. Rozsah výkonu práce není v koordinačních nařízeních stanoven. Podmínkou je, že zaměstnanec v obou státech vykonává takový rozsah práce, který zakládá podle národních předpisů účast na pojištění. Uveďme příklad (Příklad 8):

19

Bydliště ve významu koordinačních předpisů EU nelze zaměňovat s trvalým pobytem podle českého práva. I když má osoba trvalý pobyt v ČR, může mít zároveň bydliště v jiném státě EU. ČR považuje za osobu s bydlištěm ve státě EU automaticky tu, která na území státu EU bydlí alespoň 1 rok a má v tomto státě převážnou část svých zájmů. Koordinační nařízení EU č. 1408/1971 rozlišuje pojem bydliště a pobyt. Bydlištěm se rozumí obvyklé bydliště, pobytem se rozumí dočasné bydliště.

- 23 -

Příklad 8 Výkon zaměstnání ve více členských státech pro více zaměstnavatelů Zaměstnavatel se sídlem v ČR zaměstnává Slováka v bydlištěm na Slovenku. Pro tohoto zaměstnavatele vykonává zaměstnanec práci 3 dny v týdnu v Německu. Zároveň zaměstnanec pracuje 2 dny v týdnu v Rakousku pro zaměstnavatele se sídlem v Německu: −

zaměstnanec je pojištěn ve státě, kde má bydliště, tudíž na Slovensku, oba zaměstnavatelé se musí řídit slovenskými předpisy. Koordinační nařízení EU se vztahují i na osoby samostatně výdělečně činné.

Taková osoba podléhá předpisům toho státu, na jehož území vykonává svou činnost. Může být považována i za osobu vyslanou, tzn. že zůstává pojištěna ve státě, v němž vykonává svou činnost trvale, pokud doba vyslání není delší než 12 měsíců. Jestliže osoba samostatně výdělečně činná vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území dvou nebo více států EU a v jednom z nich bydlí, je pojištěna v tomto státě. Pokud osoba samostatně výdělečně činná vykonává svou činnost na území dvou nebo více států a ani v jednom nebydlí, je pojištěna ve státě, v němž vykonává hlavní činnost. Kritériem pro hlavní činnost je umístění pevných a stálých budov pro výkon činnosti osoby samostatně výdělečně činné. Pokud takové budovy neexistují, další kritériem je trvání a charakter vykonávané činnosti, počet poskytovaných služeb a příjem realizovaný z těchto činností. Jestliže je osoba zaměstnaná a vykonává samostatnou činnost na území jednoho členského státu, pak z obou činností podléhá pojištění ve státě, v němž je výdělečně činná. Pokud ovšem je zaměstnaná na území jednoho státu EU a na území druhého státu vykonává samostatnou výdělečnou činnost, tak je pojištěna ve státě, v němž je zaměstnaná. Z této zásady platí výjimka v případě podnikání v některém státě uvedeném v příloze VII koordinačního nařízení, kdy taková osoba samostatně výdělečně činná je pojištěna v obou státech. Pro ČR z toho vyplývá: 1. Pokud je osoba samostatně výdělečně činná v ČR a vykonává závislou činnost ve kterémkoli jiném členském státě, pak je souběžně pojištěna v obou státech (v ČR jako osoba samostatně výdělečně činná a v jiném státě jako zaměstnanec).

- 24 -

2. Pokud je osoba zaměstnaná v ČR a zároveň vykonává samostatnou výdělečnou činnost v jiném státě EU, který je uveden v příloze VII20, bude pojištěna v obou státech. Poslední výjimkou z pravidla příslušnosti k právním předpisům je zvláštní kategorie osob, do níž patří řidiči v nákladní dopravě, řidiči autobusů, posádky vlaků, lodí, vnitrozemské dopravy, posádky letadel. Pokud zaměstnanci vykonávají práci na území více členských států EU, jsou pojištění v zemi, kde má sídlo zaměstnavatel (popřípadě je-li zaměstnán pobočkou, která má sídlo v jiném státě EU než ústředí, pak je pojištěn v tomto státě). Do této kategorie patří i osoby, které přestanou podléhat právním předpisům jednoho členského státu, aniž se na ně začnou vztahovat právní předpisy jiného členského státu. Tyto osoby podléhají výlučně právním předpisům země, v níž mají bydliště. Jedná se o případy, kdy výdělečná osoba přestane vykonávat veškeré své ekonomické aktivity (i dočasně), nebo se stane osobou nezaměstnanou. Nařízení č. 1408/1971 se nevztahuje pouze na výdělečné osoby (tedy zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné), ale i na : −

důchodce, kteří jsou občany států EU (resp. států tvořící Evropský hospodářský prostor),

−

rodinné příslušníky a pozůstalé výše zmíněných osob bez ohledu na jejich státní příslušnost. Jestliže zaměstnavatel se sídlem na území státu EU zaměstnává občana EU na

území třetího státu, tzn. na území státu mimo EU nebo státu, s nímž byla uzavřena smlouva o sociálním zabezpečení, musí s ním zacházet stejně jako s občanem státu, ve kterém má zaměstnavatel sídlo. Uveďme příklady (Příklad 9, Příklad 10): Příklad 9 Zaměstnávání občanů EU na území třetích států Zaměstnavatel se sídlem v ČR zaměstnává v Iráku Čecha (bydliště v ČR), Slováka (bydliště na Slovensku) a Iráčana (bydliště v Iráku). Irák není státem EU a ČR nemá s tímto státem uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení: −

Čech musí být pojištěn v ČR bez ohledu na to, jestli byl do Iráku vyslán, nebo jestli má ve smlouvě místo výkonu práce pouze v Iráku.

20

Jedná se o tyto státy: Belgie, Německo (pouze v zemědělství), Řecko (pro systém důchodového pojištění), Francie, Itálie, Malta, Portugalsko, Slovensko.

- 25 -

−

na Slováka, který je občanem EU, musí zaměstnavatel pohlížet stejně jako na Čecha, bude pojištěn v ČR (také bez ohledu na to, zda má místo výkonu v ČR a do Iráku byl vyslán nebo má místo výkonu práce pouze v Iráku).

−

na Iráčana by se české předpisy vztahovaly pouze v případě, že měl trvale místo výkonu v ČR a do Iráku by byl vyslán.

Příklad 10 Zaměstnávání pracovníků na území třetích států Zaměstnavatel se sídlem v ČR má zřízenou pobočku své firmy v Brazílii. Do pracovního poměru přijal Čecha s bydlištěm v ČR, Němce s bydlištěm v ČR, Poláka s bydlištěm v Polsku, Egypťana s bydlištěm v Egyptě. Všichni tito pracovníci mají místo výkonu práce v Brazílii (nikdy nepracovali pro tohoto zaměstnavatele v ČR, tudíž nelze mluvit o vyslání): −

všichni zaměstnanci, kteří mají trvalý pobyt na území ČR, budou v ČR pojištěni. Týká se to tedy Čecha a Němce. Postupuje se dle §3 odst. 2 zákona č. 54/1956, o nemocenském pojištění zaměstnanců, v platném znění k 1. 1. 2006.

−

Slovák bude pojištěn také v ČR, protože se na něj vztahují koordinační nařízení EU, musí být tedy posuzován jako občan ČR.

−

Egypťan v ČR pojištěn nebude. V roce 2003 (od 1. června 2003) se rozšířila působnost koordinačních

nařízení EU (Nařízení č. 1408/1971, Nařízení č. 574/1972) i na občany ze třetích zemí, kterých se tyto nařízení netýkaly výhradně z důvodu občanství. Tato překážka byla odstraněna Nařízením Rady ES č. 859/2003. Toto nařízení však stanoví, že se jedná o případy, kdy občan ze třetí země v rámci členských států migruje. Uveďme příklad (Příklad 11):

- 26 -

Příklad 11 Zaměstnávání občanů třetích států Občan z Bahrajnu přijede pracovat do ČR. V tomto případě bude pojištěn podle českých právních předpisů a koordinační nařízení se na něho nebudou vztahovat. Občan z Bahrajnu je zaměstnán v Rakousku a pracuje v ČR. V tomto případě se od 1. května 2004 na něho budou vztahovat koordinační nařízení EU. Občan z Bahrajnu je zaměstnán v Rakousku a pracuje v Německu. V tomto případě se od 1. června 2003 na něho budou vztahovat koordinační nařízení EU. Nařízení č. 1408/1971 se vztahuje na všechny právní předpisy, které se týkají následujících oborů sociálního zabezpečení: −

dávky v nemoci a mateřství,

−

dávky v invaliditě, včetně těch, jež jsou určena k udržení nebo zlepšení výdělečné schopnosti,

−

dávky ve stáří,

−

dávky pozůstalým,

−

dávky při pracovních úraz a nemocech z povolání,

−

pohřebné,

−

dávky v nezaměstnanosti,

−

rodinné dávky.

- 27 -

3 Systém sociálního zabezpečení v ČR 3.1 Zdroje systému sociálního zabezpečení Příjmy systému sociálního zabezpečení tvoří pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Tvorba zdrojů je upravena zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“). Systém sociálního zabezpečení řeší takové sociální situace, na které je možné se dopředu připravit ve smyslu odkladu části finančních prostředků k řešení budoucí sociální situace. Povinnost přispívat do systému mají všechny osoby, které jsou tohoto systému účastny. Zákon tyto osoby označuje jako poplatníky. V zákoně se objevuje ještě jeden termín, a to plátce. Tímto termínem je označován subjekt, který je povinen vypočítat pojistné a odvést ho na příslušný účet správy sociálního zabezpečení. Plátci jsou současně všichni poplatníci s výjimkou zaměstnanců, za které pojistné vypočítává a odvádí jejich zaměstnavatel. 3.1.1

Poplatníci

Poplatníkem

pojistného

na

sociální

zabezpečení

je

zaměstnanec,

zaměstnavatel, osoby samostatně výdělečně činné a osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění. Zaměstnanec je pro účely pojistného definován šířeji. Rozumí se jím nejen zaměstnanec v základním pracovním poměru podle zákoníku práce21, ale také v jiných právních vztazích, které zakládají účast na nemocenském pojištění (podle předpisů o nemocenském pojištění). Do skupiny zaměstnanců patří např. soudci, poslanci, senátoři, dále členové družstev, jestliže nejsou v pracovně právním vztahu k družstvu, ale vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou odměňováni, pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Účast na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vzniká dnem faktického nástupu do zaměstnání. Uveďme příklad (Příklad 12):

21

Dohoda o provedení práce dle zákoníku práce nezakládá účast na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

- 28 -

Příklad 12 Vznik účasti na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti Pracovní poměr byl uzavřen od 1. 4. 2006 na dobu neurčitou. Jelikož je 1. duben 2006 sobota, pracovník nastupuje do zaměstnání v pondělí 3. 4 2006. Účast na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti vzniká až 3. 4. 2006 (na rozdíl od účasti na zdravotním pojištění, která vzniká již 1. 4. 2006). Zaměstnavatel je definován, jako fyzická nebo právnická osoba, která je malou organizací nebo organizací. Organizací je osoba, která zaměstnává alespoň 25 zaměstnanců, malou organizací se rozumí osoba, která zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, ale není organizací. Toto členění je důležité pro odvod pojistného a výplatu dávek nemocenského pojištění. Za osoby samostatně výdělečně činné (dále „OSVČ“) se považují osoby, které vykonávají činnost na základě zákonného omezení (např. osoby provozující živnost, osoby provozující činnost podle zvláštních předpisů, spolupracující osoby). Část osob je považována za osoby samostatně výdělečně činné, pokud prohlásí, že se u nich jedná o soustavnou činnost (osoby vykonávající uměleckou nebo jinou tvůrčí činnost na základě autorskoprávních vztahů, osoby vykonávající nezávislá povolání). S účinností od 1. 1. 2004 je nutné u osob samostatně výdělečně činných rozlišovat výkon hlavní nebo vedlejší samostatné výdělečné činnosti (§9 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Po celou dobu, kdy osoba samostatně výdělečně činná vykonává hlavní výdělečnou činnost, musí být účastna důchodového pojištění. A to bez ohledu jaké výše zisku za příslušné rozhodné období poplatník dosáhl, či snad skončil v daňové ztrátě. Činnost osoby samostatně výdělečně činné se posuzuje jako vedlejší pokud: 1. osoba vykonávala zaměstnání zakládající účast na nemocenském pojištění a příjem ze zaměstnání, kterého v kalendářním roce dosáhla, činí alespoň dvanáctinásobek minimální mzdy, která platí k 1. lednu kalendářního roku, za který se posuzuje účast těchto osob na důchodovém pojištění (v roce 2006 činí dvanáctinásobek minimální mzdy Kč 90.840,-), a dále v případech společensky uznaných sociálních situací: 2. osoba měla nárok na výplatu starobního, plného invalidního či částečného invalidního důchodu,

- 29 -

3. osoba měla nárok na rodičovský příspěvek nebo na příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, 4. osoba vykonávala vojenskou službu v ozbrojených silách ČR nebo civilní službu, 5. osoba byla nezaopatřeným dítětem, 6. osoba ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody déle než tři kalendářní měsíce po sobě jdoucí. Samostatná výdělečná činnost se považuje za vedlejší v těch měsících, ve kterých byla činnost vykonávána po celý kalendářní měsíc a současně po celý kalendářní měsíc trvaly skutečnosti v bodech 2 až 6. Pokud osoba samostatně výdělečně činná vykonává vedlejší činnost, nemusí být vždy účastná důchodového pojištění, tudíž není povinna platit pojistné. Povinná účast osoby s vedlejší výdělečnou činností na důchodovém pojištění se posuzuje vždy za kalendářní rok samostatně a zpětně, řídí se příjmy a výdaji dosaženými v uplynulém kalendářním roce. Od roku 2004 vzniká povinná účast na důchodovém pojištění v kalendářním roce, jestliže příjem z vedlejší samostatné činnosti po odpočtu výdajů v tomto roce dosáhl alespoň rozhodné částky. Rozhodná částka činí 2,4násobek částky, která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. (Rozhodná částka pro rok 2006 činí Kč 45.200,-). Hranici pro povinnou účast můžeme tedy vyjádřit takto: (P - V)n ≥ 2,4 * VVZk-2 * kk-2 Rozhodná částka se může snížit o jednu dvanáctinu za každý kalendářní měsíc (pro rok 2006 činí částka Kč 3.767), ve kterém po celý měsíc: d) nebyla vedlejší činnost vykonávána, e) trvaly tzv. kvalifikované důvody = osoba měla nárok na nemocenské z nemocenského pojištění, nebo jej pobírala, osoba vykonávala službu v ozbrojených silách nebo pobírala peněžitou pomoc v mateřství.

- 30 -

Jestliže v jednom rozhodném období byla vykonávána postupně hlavní i vedlejší samostatná činnost, stanoví se limit účasti u vedlejší samostatné činnosti dle vzorce: (P - V) n 2,4 * VVZ k - 2 * k k - 2 ∗ M vč ≥ ∗ M vč M 12 M = počet kalendářních měsíců, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána samostatná výdělečná činnost, Mvč = počet kalendářních měsíců, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána vedlejší samostatná činnost

Opět se do počtu měsíců nezapočítávají měsíce, v nichž po celý kalendářní měsíc trvaly kvalifikované důvody. Účast na důchodovém pojištění osob samostatně výdělečně činných vzniká: −

od 1. 1. (pokud samostatná činnost byla vykonávána až v průběhu kalendářního roku, vzniká účast později, a to ode dne zahájení či znovuzahájení činnosti),

−

1. den měsíce, v jehož průběhu se z vedlejší výdělečné činnosti, která nezakládá účast na důchodovém pojištění, stala hlavní výdělečnou činností. Účast na pojištění nemůže vzniknout přede dnem, od kterého je osoba

oprávněna samostatnou výdělečnou činnost vykonávat. Účast na důchodovém pojištění osob samostatně výdělečně činných zaniká: −

k 31. 12.,

−

poslední den měsíce, v jehož průběhu se z hlavní výdělečné činnosti stala vedlejší výdělečná činnost, která nezakládá účast na důchodovém pojištění. V některých případech účast netrvá do 31. 12. daného roku, ale zaniká dříve:

−

dnem ukončení činnosti,

−

dnem zániku oprávnění k výkonu činnosti,

−

dnem, od kterého osoba přestala vykonávat činnosti soustavně,

−

dnem pozastavení výkonu činnosti. Jestliže je osoba samostatně výdělečně činná účastná důchodového

pojištění, musí platit také příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Účast

OSVČ

na

nemocenském

pojištění

je

dobrovolná

(zákon

č.100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení) a vzniká na základě přihlášky k nemocenskému pojištění. Platí ovšem, že OSVČ nemůže být účastná - 31 -

nemocenského pojištění v měsících, ve kterých není účastná důchodového pojištění. Účast na nemocenském pojištění vzniká dnem, od kterého se OSVČ přihlásila k nemocenskému pojištění, nejdříve však dnem, ve kterém se přihlásila. Zpětně může účast na pojištění vzniknout pouze v případě, že se OSVČ přihlásila k účasti nejpozději do 8 dnů od zahájení výkonu samostatné výdělečné činnosti a v té samé lhůtě se přihlásila i k účasti na důchodovém pojištění Účast na nemocenském pojištění OSVČ zaniká: −

dnem, od kterého se odhlásila z nemocenského pojištění, ne však dříve než dnem, ve kterém se odhlásila,

−

posledním dnem kalendářního měsíce, na který bezprostředně navazují tři kalendářní měsíce po sobě jdoucí, za které nebylo zaplaceno splatné pojistné na nemocenské pojištění,

−

dnem, kdy nastaly skutečnosti

např. ukončení výkonu samostatné

výdělečné činnosti, zánik oprávnění k výkonu. Dalším poplatníkem jsou osoby starší 18 let, které se dobrovolně účastní důchodového pojištění. Pojistné se poplatníkům stanovuje z tzv. vyměřovacího základu. 3.1.2

Vyměřovací základ

Vyměřovacím základem zaměstnance je vždy skutečně dosažený příjem, tzn. úhrn příjmů, které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti s výkonem zaměstnání. Další podmínkou je, že toto zaměstnání zakládá účast na nemocenském pojištění. Příjmy zaměstnance můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří příjmy, které přímo souvisí s výkonem zaměstnání. Tyto příjmy se zahrnují do vyměřovacího základu pro pojistné, zákon pouze taxativně vyjmenovává druhy příjmů, které se do vyměřovacího základu nezahrnují, jako např. náhrady výdajů a hodnota nepeněžních plnění, které nepodléhají dani z příjmu fyzických osob, náhrada škody. Do druhé skupiny patří příjmy, které pouze souvisí se zaměstnáním, tj. příjmy, které souvisí s existencí zaměstnání. Tyto příjmy se do vyměřovacího základu nezahrnují, zákon pouze taxativně stanoví, které druhy příjmu se do vyměřovacího základu zahrnovat budou, např. náhrada mzdy a odměny za pracovní pohotovost; plnění věrnostní a stabilizační povahy. Pokud zaměstnanec obdrží příjem v cizí měně, přepočte se kurzem stanovených Českou národní bankou, který platí k poslednímu dni kalendářního měsíce, za který se pojistné odvádí. - 32 -

Vyměřovacím základem zaměstnavatele je úhrn vyměřovacích základů jeho zaměstnanců. Vyměřovací základ poplatníka, který je osobou samostatně výdělečně činnou, pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se postupně zvyšuje. Představuje částku, kterou si poplatník určí sám, nejméně však 45 %(v roce 2005) a 50 % (v roce 2006) příjmu ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Pro osobu samostatně výdělečně činnou je stanoven i minimální vyměřovací základ, který je diferencován podle toho, zda se jedná o hlavní činnost nebo vedlejší činnost. Minimální roční vyměřovací základy znázorňuje následující schéma (Schéma 1): Schéma 1 Minimální roční vyměřovací základ osob samostatně výdělečně činných na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti

Minimální roční vyměřovací základ

Hlavní výdělečná činnost

Vedlejší výdělečná činnosti

M * p * 0,5 * VVZk-2 * kk-2

M * 0,1 * VVZk-2 * kk-2

Zdroj: zákon č. 589/1992 Sb. ve znění platném k 1. 1. 2006 M = počet kalendářních měsíců, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána samostatná výdělečná činnost, p = parametr ( pro rok 2006 činí 50 %),

VVZk-2 = všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění,

kk-2 = přepočítací koeficient pro úpravu VVZ .

Ze schématu můžeme vidět, že minimální roční vyměřovací základ pro hlavní výdělečnou činnost závisí na tzv. parametru. Jelikož parametr od roku 2003 (p=35 %) do roku 2006 (p=50 %) narůstá, roste také minimální vyměřovací základ pro výkon hlavní výdělečné činnosti, zatímco velikost minimálního vyměřovacího základu pro vedlejší výdělečnou činnost se nemění. Minimální roční vyměřovací

- 33 -

základ se krátí o měsíce, v nichž nebyla vykonávána samostatná výdělečná činnost a v nichž trvaly kvalifikované důvody. Pro OSVČ je stanoven i maximální roční vyměřovací základ absolutní částkou (Kč 486.000,-). Tato částka může být snížena o jednu dvanáctinu v případech, kdy po celý kalendářní měsíc trvaly kvalifikované důvody nebo činnost nebyla vykonávána. Vyměřovacím základem osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění je částka, kterou si určí, nejméně však měsíčně neomezená částka pro výpočet důchodu platná k 1.lednu kalendářního roku, ve kterém se pojistné na důchodové pojištění platí (pro rok 2006 tato částka činí Kč 9.100,-). Pro výpočet pojistného je nutné znát sazby pojistného. 3.1.3

Sazby pojistného

Pojistné se platí stanovenou procentní sazbou z vyměřovacího základu, zjištěného za rozhodné období. Sazby pojistného jsou lineární a diferencovány podle jednotlivých poplatníků.Sazby jsou uvedeny v následující tabulce (Tabulka 2). Tabulka 2 Sazby pojistného (v %) Zaměstnanec Zaměstnavatel

Pojistné celkem Důchodové pojištění Nemocenské pojištění PSPZ

OSVČ

OSVČ bez Osoba NP dobrovolně účastna DP 29,6 % 28 %

8%

26 %

34 %

6,5 %

21,5 %

28 %

28 %

28 %

1,1 %

3,3 %

4,4 %

-

-

0,4 %

1,2 %

1,6 %

1,6 %

-

Zdroj: zákon č. 589/1992 Sb. ve znění platném k 1. 1. 2006 OSVČ bez NP – osoba samostatně výdělečně činná bez nemocenského pojištění PSPZ – příspěvek na státní politiku zaměstnanosti DP – důchodové pojištění

3.1.4 Pro

Rozhodné období zaměstnance,

zaměstnavatele

a

osoby

dobrovolně

účastné

na

důchodovém pojištění je rozhodným obdobím pro zjištění vyměřovacího základu kalendářní měsíc.

- 34 -

Pro osoby samostatně výdělečně činné je rozhodným obdobím pro stanovení vyměřovacího základu kalendářní rok. 3.1.5

Odvod a placení pojistného

Pojistné za zaměstnance odvádí jeho zaměstnavatel (organizace, malá organizace). Zaměstnavatel má povinnost pojistné vypočíst a srazit zaměstnanci z jeho příjmu (jedná se o tzv. zákonnou srážku, §121 zákoník práce), který mu byl v daném kalendářním měsíci zúčtován. Současně je zaměstnavatel povinen vypočítat pojistné, které je povinen platit za své zaměstnance. Pojistné se odvádí v den, který je stanoven jako výplatní termín za příslušný kalendářní měsíc. Pokud takovýto den není určen, musí být pojistné uhrazeno nejpozději do osmého dne následujícího měsíce. Je-li zaměstnavatel malou organizací, odvádí celkové pojistné na účet příslušné správy sociálního zabezpečení. Je-li zaměstnavatel organizací, tak od celkového pojistného odečte úhrn vyplacených dávek nemocenského pojištění a rozdíl odvede na účet příslušné správy sociálního zabezpečení. Jsou-li vyplacené dávky nemocenského pojištění vyšší než stanovené pojistné, požádá zaměstnavatel příslušnou správu sociálního zabezpečení o úhradu rozdílu. Tento rozdíl musí být uhrazen do osmi dnů od obdržení žádosti. Osoba samostatně výdělečně činná platí pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti formou měsíčních záloh. Zálohy jsou splatné od prvního dne kalendářního měsíce, za který se pojistné platí, do osmého dne následujícího měsíce. Výše záloh se stanoví z měsíčního vyměřovacího základu odvozeného od příjmů a výdajů ze samostatné výdělečné činnosti za předešlé rozhodné období. Tento měsíční vyměřovací základ však nesmí být nižší než minimální měsíční vyměřovací základ za příslušné rozhodné období. OSVČ si může zvolit i vyšší něž vypočtený vyměřovací základ, tato možnost je však svrchu omezena maximálním měsíčním vyměřovacím základem. Zálohy na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nemusí být placeny za ty kalendářní měsíce, v nichž trvaly kvalifikované důvody. Výpočet zálohy na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti můžeme shrnout do následujícího schématu (Schéma 2):

- 35 -

Schéma 2 Výpočet záloh osob samostatně výdělečně činných na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti záloha n = 0,296 * měsíční vyměřovací základ n-1 Minimální měsíční VZ Hlavní činnost: p * 0,5 * VVZk-2 * kk-2

Vypočtený VZ ≤

(P – V)n-1

Vedlejší činnost: 0,1 * VVZk-2 * kk-2

≤

Určený VZ

≤

Max VZ

M n-1

M = počet kalendářních měsíců, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána samostatná výdělečná činnost, VVZ k-2 = všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, kk-2 = přepočítací koeficient pro úpravu VVZ k-2, p = parametr ( pro rok 2006 činí 50 %), (P – V)n-1 = příjmy snížené o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení za předcházející rozhodné období.

Pojistné na nemocenské pojištění u OSVČ se neplatí formou záloh, ale formou pojistného za příslušný kalendářní měsíc. Pojistné se stanoví ve výši 4,4 % z měsíčního vyměřovacího základu, který si osoba samostatně výdělečně činná stanovila pro zálohu na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Za kalendářní měsíce, v nichž trvaly tzv. kvalifikované důvody, nemusí být pojistné placeno. Splatnost pojistného na nemocenské pojištění je shodná se splatností pro zálohy na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Po skončení rozhodného období podává poplatník „Přehled o příjmech a výdajích“, v němž si vypočítá skutečnou výši pojistného, které je povinen za toto období zaplatit. Zúčtováním zaplacených záloh si tak poplatník stanoví přeplatek či nedoplatek na pojistném. Přehled poplatník podává příslušné okresní správě sociálního zabezpečení do 30 dnů od posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání. Případný nedoplatek na pojistném je poplatník povinen zaplatit do 8 dnů po dni, ve kterém byl nebo měl být podán Přehled. Přeplatek na pojistném je poplatníkovi vrácen.

- 36 -

Osoby dobrovolně účastné na důchodovém pojištění platí pojistné za jednotlivé celé kalendářní měsíce a odvádí je na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Místní příslušnost okresní správy sociálního zabezpečení se řídí místem sídla, jedná-li se o právnickou osobu, nebo místem trvalého bydliště, jedná-li se o fyzickou osobu. 3.1.6

Sankce

Zákon o pojistném rozeznává 3 druhy sankcí: pokuty, penále a přirážku k pojistnému na sociální zabezpečení. Máli-li plátce splatný závazek vůči okresní správě sociálního zabezpečení, použije se jeho platba nejprve na úhradu dlužných částek, a to v tomto pořadí: −

pokuty,

−

přirážka k pojistnému na sociální zabezpečení,

−

nejstarší nedoplatky pojistného,

−

běžné platby pojistného,

−

penále. Pokuta je udělena zaměstnavateli nebo osobě samostatně výdělečně činné za

nesplnění nebo porušení povinností, které zákon taxativně vyjmenovává. Pokuty jsou vždy v peněžních částkách (za každé jednotlivé nesplnění či poručení povinnosti do Kč 20.000,-, pokud se jedná o opakované nesplnění či porušení povinnosti, tak do výše Kč 100.000,-). Sankcí za nesprávné placení pojistného je penále ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. Nesprávným placením se rozumí buď platba v nesprávné výši, anebo opožděné placení. Osoba samostatně výdělečně činná neplatí penále za dobu, kdy nevykovávala samostatně výdělečnou činnost. Zaměstnavatel neplatí penále za dobu, po kterou není ani organizací ani malou organizací a osoba dobrovolně účastná důchodového pojištění neplatí penále z pojistného na důchodové pojištění, které dluží za dobu dobrovolné účasti na tomto pojištění. Posledním typem sankce je přirážka k pojistnému na sociální zabezpečení, která může být uložena pouze zaměstnavateli za porušování předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Výše této sankce může činit až 5 % z vyměřovacího základu zaměstnavatele za jednotlivé měsíce, za které se přirážka platí. - 37 -

Ministerstvo práce a sociálních věcí prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení řídí a kontroluje výkon státní správy v oblasti nemocenského pojištění, důchodového pojištění a výběru pojistného a sociální pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku jsou od roku 1993 příjmem státního rozpočtu, od roku 1996 se pojistné na důchodové pojištění vede na samostatném účtu státního rozpočtu. Je nutné si uvědomit, že pojistné je pouze jednou stranou mince, tou druhou jsou dávky, na které vzniká pojištěným osobám nárok.

3.2 Dávky nemocenského a důchodového pojištění Z prostředků sociálního zabezpečení je pojištěn ten, jehož pracovní schopnost je narušena či snížena natolik, že není schopen opatřit si prostředky nutné k zabezpečení své existence vlastní prací. Pro dávky sociálního zabezpečení má zásadní význam, zda se jedná o řešení krátkodobých nebo dlouhodobých či trvalých následků některých sociálních událostí. 3.2.1

Nemocenské pojištění dle českých právních předpisů

Ekonomické zabezpečení z nemocenského pojištění je určeno pouze těm občanům, kteří mají příjem z výdělečné činnosti a jsou z ní dočasně vyřazeni. Zabezpečení se poskytuje pouze ve formě peněžitých dávek a nárok na ně vzniká, pokud v důsledku definovaných sociálních událostí dochází skutečně ke ztrátě výdělku. Sociálními událostmi, které vyvolávají potřebu krátkodobého zabezpečení, jsou: −

dočasná pracovní neschopnost (můžeme ji charakterizovat jako pracovní neschopnost pojištěného občana, která byla způsobena nemocí nebo úrazem, je pouze dočasná, brání občanovi ve výkonu jeho dosavadní práce a je uznána rozhodnutím příslušného lékaře22),

22

−

karanténa nařízená dle předpisů o boji proti přenosným nemocem,

−

ošetřování nemocného člena rodiny,

−

těhotenství a mateřství.

Gregorová, Z., Galvas, M. (2005, str. 123)

- 38 -

Z nemocenského pojištění se poskytují tyto dávky: nemocenské, podpora při ošetřování člena rodiny, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a peněžitá pomoc v mateřství. U dávek nemocenského pojištění se setkáváme s tzv. ochrannou lhůtou. Jedná se o dobu, která bezprostředně navazuje na dobu pojištění. Pokud v této době dojde k sociální události, vznikne nárok na dávku, jako by pojištění trvalo. Nemocenské je základní dávkou nemocenského pojištění. Náleží tomu, kdo je uznán dočasně práceneschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání. Pracovní neschopnost potvrzuje lékař na předepsaném tiskopise, který je zároveň úředním dokladem o pracovní neschopnosti. Funkcí nemocenského není plně nahradit ušlý výdělek, ale ekonomicky pomoci práce neschopnému člověku překonat dobu pracovní neschopnosti. Výše dávky se odvíjí od tzv. denního vyměřovacího základu, který se stanoví za rozhodné období. Rozhodným obdobím je 12 kalendářních měsíců před měsícem, ve kterém vznikla pracovní neschopnost. Vyměřovací základ se stanoví ze započitatelného příjmu, což je mzda, plat a další příjmy, které se zahrnují do základu pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení. Denní vyměřovací základ se vypočítá tak, že vyměřovací základ zjištěný za rozhodné období dělíme počtem kalendářních dnů připadajících na toto rozhodné období. Takto zjištěný denní vyměřovací základ se dále redukuje a to následujícím způsobem (Tabulka 3). Tabulka 3 Redukce denního vyměřovacího základu pro výpočet nemocenského Vyměřovací základ Kč 0 – 510 Kč 510 – 730 Kč 730 -

1.- 14. den PN

Od 15. dne PN

90 % 60 % -

100 % 60 % -

Zdroj: zákon č.54/1956 v platném znění k 1. 1. 2006 PN-pracovní neschopnost

Redukovaný denní vyměřovací základ je pak podkladem pro výpočet nemocenského, které činí za prvé tři kalendářní dny pracovní neschopnosti 25 % denního vyměřovacího základu a za každý další kalendářní den pracovní neschopnosti 69 % denního vyměřovacího základu. Nemocenské se poskytuje od prvního dne pracovní neschopnosti a až do jejího skončení nebo do uznání invalidity, nejdéle však do vyčerpání tzv. podpůrčí

- 39 -

lhůty. Podpůrčí lhůta je časově omezená doba, po kterou trvá nárok na nemocenské. Nemocenská se poskytuje nejdéle po dobu 1 roku od počátku pracovní neschopnosti. Ochranná lhůta činí 42 dnů. Uveďme příklad (Příklad 13): Příklad 13 Výpočet nemocenského

Zaměstnanec byl uznán práce neschopným od 29. 3. 2006 do 14. 4. 2006. Úhrn vyměřovacích základů činí Kč 100.523,- za rozhodné období, které je od března 2005 do února 2006, tj. 365 dnů. V tomto rozhodném období měl zaměstnanec: 24 pracovních dnů dovolené, 1 den neomluvené absence, 15 kalendářních dnů pracovní neschopnosti, 9 kalendářních dnů ošetřování člena rodiny a 2 dny neplacené dovolené. Do počtu dnů rozhodného období se nezapočtou poslední 3 položky. Denní vyměřovací základ stanovíme tak, že započitatelný příjem (Kč 100.523,-) dělíme počtem započitatelných dnů (365 – 25 = 340). Denní vyměřovací základ činí Kč 295,70. Denní vyměřovací základ po redukci činní Kč 267,- (90 % z Kč 295,70 zaokrouhleno vždy na celé koruny nahoru) za prvních 14 dní pracovní neschopnosti a Kč 296,- od 15. dne pracovní neschopnosti. Výše nemocenského činí: −

Kč 67,- první 3 dny pracovní neschopnosti ( 25 % z Kč 267,-)

−

Kč 185,- od 4. do 14. dne pracovní neschopnosti (69 % z Kč 267,-),

−

Kč 205,- od 15. dne pracovní neschopnost (69 % z Kč 296,-). Celkem tedy nemocenské za dobu pracovní neschopnosti činí Kč 2.646,Další dávkou je podpora při ošetřování člena rodiny, která náleží

zaměstnanci, který nemůže pracovat, protože musí pečovat o dítě mladší 10 let, popřípadě o jiného nemocného člena rodiny. Dávka se poskytuje jen jednou v jednom případě a to jen jednomu zaměstnanci. Výše této dávky se stanoví obdobně jako výše nemocenského, přičemž 69 % denního vyměřovacího základu se poskytuje již od prvního dne. Podpora při ošetřování člena rodiny se poskytuje nejvýše po dobu prvních 9 kalendářních dnů, pokud potřeba ošetřování trvá (v zákonem stanovených případech lze tuto lhůtu prodloužit na 16 kalendářních dnů). Poslední dvě dávky se poskytují v případě těhotenství a mateřství. Peněžitá pomoc v mateřství se poskytuje zaměstnankyním zpravidla od počátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu (nejdříve však od počátku 8. týdne) po dobu 28 týdnů (ve - 40 -

zvláštních případech i 37 týdnů). Účelem této dávky je zabezpečit zaměstnankyni v době, kdy není schopna vykonávat práci, a to z důvodu pokročilého těhotenství nebo z důvodu péče o narozené dítě. Výše dávky se vypočítá stejným způsobem jako nemocenské od 15. kalendářního dne pracovní neschopnosti. Ve výjimečných případech může být tato dávka vyplácená muži, který nahrazuje péči matky těsně po porodu. Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství se poskytuje zaměstnankyni, která je převedena na jinou práci z důvodu těhotenství a mateřství, pokud dosahuje nižšího výdělku. Podmínkou nároku na dávku je, že zaměstnankyně dosahuje nižšího výdělku bez svého zavinění. Dávka se poskytuje nejdéle do zástupu na mateřskou dovolenou a po jejím skončením nejdéle do konce devátého měsíce po porodu. S nemocenským pojištěním souvisí poskytování věcných dávek, tzn. lékařské a stomatologické ošetření, včetně hospitalizace. Tyto dávky jsou poskytovány ze zákonného zdravotního pojištění, které v ČR není součástí nemocenského pojištění (zdravotní pojištění nepatří v ČR ani do oblasti sociálního zabezpečení). Uplatňování nároku na dávky dle českých předpisů Dávky nemocenského pojištění se poskytují vždy podle předpisů toho státu,v němž je pojištěnec tohoto pojištění účasten nebo jehož předpisům podléhá. Osoba, která je v pracovním poměru a je účastná nemocenského pojištění na území ČR (tzn. je povinna platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti), má nárok na dávky z nemocenského pojištění bez čekací lhůty. Pokud zaměstnanci nastane sociální událost na území ČR, předkládá nárok na dávku svému zaměstnavateli příslušným dokladem. Ten, pokud je zaměstnavatel organizací, je povinen stanovit výše uvedeným způsobem výši dávky a vyplácet ji zaměstnanci, pokud je zaměstnavatel malou organizací, výpočet a vyplácení dávky je v kompetenci příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Pokud je osoba samostatně výdělečně činná v ČR dobrovolně účastná nemocenského pojištění, vzniká jí nárok pouze na dvě dávky nemocenského pojištění, a to na nemocenské a na peněžitou pomoc v mateřství. U nemocenského je stanovena čekací lhůta, kdy osoba samostatně výdělečně činná musí být účastna alespoň po dobu tří měsíců bezprostředně předcházejících dni vzniku pracovní neschopnosti. Svůj nárok osoba samostatně výdělečně činná předkládá své příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. - 41 -

Pokud zaměstnanec podléhá českým předpisům, ale sociální událost nastane při pobytu v členském státě EU, postupuje se následovně. Skutečnost, zda zaměstnanec pobývá v cizině soukromě, nebo služebně, nebo mál-li bydliště na území ČR či jiného státu EU, nemá na postup při rozhodování o nároku na dávku a o její výši žádný vliv. V takovém případě zaměstnanci lékař v cizině potvrdí na příslušném tiskopise E 11623 zdravotní stav a stanoví pravděpodobnou dobu trvání pracovní neschopnosti. Tento tiskopis však nemůže sloužit jako podklad pro přiznání nemocenského, protože jsou na něm uvedeny údaje o zdravotním stavu, které nenáleží zaměstnavateli. S tímto tiskopisem by se zaměstnavatel měl do tří dnů od vzniku pracovní neschopnosti obrátit na příslušnou kompetentní instituci ve státě, v němž byl tiskopis vystaven. Na základě tohoto tiskopisu vydá instituce další tiskopis E 11524, který zašle příslušní okresní zprávě sociálního zabezpečení v ČR. Ta svým posudkovým lékařem posoudí oprávněnost uznání pracovní neschopnosti a vyplní tiskopis „Příloha k tiskopisu E 115“. Originál tiskopisu E 115 a přílohu zašle zaměstnavateli, který vyplácí nemocenské. Nemocenské nemůže zaměstnavatel vyplatit za dobu delší než je uvedená předpokládaná doba pracovní neschopnosti na tiskopise E 115. Další trvání pracovní neschopnosti znamená stejný postup. Ukončení pracovní neschopnosti se potvrzuje na tiskopise E 11825, který vydá příslušná kompetentní instituce v cizině. Ta to oznámí příslušní české okresní správě sociálního zabezpečení a ta následovně zaměstnavateli. Při uplatňování nároku na peněžitou pomoc v mateřství se bude postupovat stejně, tzn. lékař vystaví tiskopis E 116 a kompetentní instituce v zahraničí tiskopis E 115. Okresní správa sociálního zabezpečení uzná i jiný doklad, který vystaví lékař v cizině, pokud na něm bude uveden předpokládaný den porodu. Co se týká nároku na podporu při ošetřování člena rodiny, tak ta zpravidla podle cizích předpisů nenáleží. Zaměstnanec může uplatnit nárok až v ČR na tiskopise26, ke kterému musí přiložit lékařskou zprávu. Okresní správa sociálního zabezpečení tiskopis potvrdí a zašle jej zaměstnavateli, který tuto dávku vyplatí (je-li organizací).

23

24

Tiskopis E 116 „Lékařská zpráva týkající se pracovní neschopnosti“.

Tiskopis E 115 „Nárok na peněžité dávky při pracovní neschopnosti“. Tiskopis E 118 „Oznámení o neuznání nebo o ukončení pracovní neschopnosti“. 26 „Žádost o podporu při ošetřování (péči) člena rodiny na území členského státu EU (smluvního státu)“. 25

- 42 -

3.2.2 Nemocenské pojištění v mezinárodních smlouvách o sociálním zabezpečení Z nemocenského pojištění jsou poskytovány peněžité dávky, které pojištěnci nahrazují ušlý příjem z důvodu krátkodobé pracovní neschopnosti nebo mateřství ve zemích, které uzavřely bilaterální smlouvu o sociálním zabezpečení. I v rámci nemocenského pojištění je využíván institut sčítání dob pojištění. Pokud je tedy poskytování dávek nemocenského pojištění podmíněno určitou dobou pojištění, přihlédne se k dobám pojištění získaných v obou smluvních státech. Peněžité dávky v nemoci a mateřství vyplácí příslušná instituce ve státě, jehož právním předpisům osoba podléhá. Pokud zaměstnanci nastane sociální událost ve státě, s nímž ČR uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení, postupuje se při potvrzování pracovní neschopnosti dle ustanovení příslušné smlouvě. Pokud postup není smluvně upraven, postupuje se stejně jako v případě, kdy pracovní neschopnost nastane ve státě, který není členským státem EU, ani s ním ČR nemá uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení. V tomto případě o pracovní neschopnosti rozhodne ošetřující lékař v ČR na základě ověřeného překladu zdravotní dokumentace lékaře, který v cizině zaměstnance ošetřoval. Stejně se postupuje i u peněžité dávky v mateřství. 3.2.3

Nemocenské pojištění podle koordinačních nařízení EU

I v oblasti nemocenského pojištění je v rámci koordinačních nařízení EU uplatňován princip sčítání dob pojištění, existuje-li někde čekací doba, než vznikne nárok na dávku, musí se přihlédnout i k dobám pojištění získaných v ostatních členských státech. Dávky vyplácené v nemoci a mateřství jsou v jednotlivých členských státech odlišné. Ve všech členských státech však můžeme rozlišit dvě kategorie dávek v nemoci a mateřství – dávky v hotovosti a dávky v naturáliích. Dávky v hotovosti nahrazují pojištěnci ušlý výdělek z důvodu nemoci a mateřství. V některých státech jsou dávky v nemoci v prvních dnech pracovní neschopnosti vyplácené zaměstnavatelem. Podle precedenčního práva Evropského soudního dvora jsou tyto platby rovněž považovány za nemocenské dávky v hotovosti. Základním pravidlem je, že tyto dávky jsou poskytovány dle legislativy státu, v němž je osoba pojištěna.

- 43 -

Dávky v naturáliích (věcné dávky) se týkají lékařského a zubních ošetření, hospitalizace a léků. Podle základního pravidla poskytuje tyto dávky stát, v němž osoba pobývá, jako by tam byla pojištěna. Uveďme příklady (Příklad 14, Příklad 15): Příklad 14 Dávky v nemoci dle koordinačních nařízení EU Osoba (s bydlištěm na Slovensku) je zaměstnána u zaměstnavatele (sídlo v ČR). Práci vykonává na území ČR. V případě pracovní neschopnosti mu bude nemocenská vyplácena dle český právních předpisů. Jelikož má bydliště na Slovensku, má nárok na věcné dávky podle slovenské legislativy v takovém rozsahu, jako by byl na Slovensku pojištěn. Slovenská instituce zdravotního pojištění dostane náklady proplacené od instituce zdravotního pojištění v ČR. Příklad 15 Dávky v nemoci dle koordinačních nařízení EU Zaměstnanec

s bydlištěm

na

Slovensku

je

v pracovním

poměru

u zaměstnavatele se sídlem v ČR. Místo výkonu práce má v ČR. Jestliže by byl tento pracovník vyslán na dobu 8 měsíců do Polska, bude v případě pracovní neschopnosti dostávat dávky nahrazujícímu příjem dle české legislativy (v případě vyslání zůstává pojištěn ve státě, ze kterého byl vyslán). Institut vyslání znamená dočasný pobyt, proto má nárok pouze na okamžitě nezbytné dávky27. Je nutné zdůraznit, že náklady věcných dávek nese vždy stát, ve kterém je osoba pojištěna. Vycestovat do jiného členského státu za účelem léčení, které bude hrazeno z tamního zdravotního pojištění, lze jen ve výjimečných případech a za přísných podmínek. Na závěr této podkapitoly uveďme ještě jeden modelový příklad týkající se peněžité pomoci v mateřství (Příklad 16): Příklad 16 Dávky v mateřství – sčítání dob pojištění Polka s bydlištěm v Polsku ukončila zaměstnání, z něhož byla v Polsku nemocensky pojištěna po dobu 3 let. Po skončení zaměstnání v Polsku začala ihned pracovat v ČR, kde byla účastna nemocenského pojištění 200 dní ke dni porodu. Tato zaměstnankyně bude mít v ČR nárok na peněžitou pomoc v mateřství neboť k době účasti na nemocenském pojištění v ČR se připočítá i doba účasti na 27

Okamžitě nezbytné dávky znamená okamžité lékařské vyšetření s ohledem na zdravotní stav osoby.

- 44 -

nemocenském pojištění v Polsku spadající do období dvou let před porodem a tím splní podmínku nároku na dávku být v posledních dvou letech před očekávaným dnem porodu nebo před porodem účastna nemocenského pojištění po dobu alespoň 270 dní. 3.2.4

Důchodové pojištění dle českých právních předpisů

Současný důchodový systém v ČR je založen na dvou pilířích: −

základním povinném systému důchodového pojištění, ve kterém je významným způsobem uplatňován princip sociální solidarity,

−

dobrovolném penzijním připojištění se státním příspěvkem, které je pojato jako individuální spoření na stáří a je založeno na kapitálovém financování. Povinné důchodové pojištění v ČR můžeme definovat jako systém průběžný a

dávkově definovaný. Průběžný systém28 vychází z myšlenky mezigenerační solidarity a znamená, že vybrané pojistné je použito na výplatu současných důchodů. Dávkově definovaný systém29 garantuje určitou výši důchodů, která náleží všem. V rámci povinného důchodového pojištění jsou kryty dlouhodobé následky sociálních událostí, při nichž dochází ke ztrátě výdělku a schopnosti si takový příjem opatřit. K těmto sociálním rizikům patří: stáří, invalidita, ovdovění a osiření. Ze systému důchodového pojištění se proto poskytují tyto dávky: −

starobní důchod,

−

invalidní důchody (plný invalidní důchod, částečný invalidní důchod),

−

pozůstalostní důchody (vdovský důchod, vdovecký důchod, sirotčí důchod). Nárok na starobní důchod vzniká, jestliže pojištěnec získal alespoň 25 let

pojištění a dosáhl důchodového věku, nebo 15 let pojištění a dosáhl alespoň věku 65 let. Důchodový věk činí u mužů 60 let a u žen dle počtu vychovaných dětí (v rozmezí 53-57 let) a bude se prodlužovat (až do konce roku 2012) u mužů o 2 kalendářní měsíce a u žen o čtyři kalendářní měsíce za každý i započatý kalendářní rok z doby po 31. prosinci 1995 do dne dosažení dřívějších věkových hranic. 28 29

Opakem průběžného systému je kapitálový (fondový) systém, kdy si pojištěnci vytváří kapitálové rezervy, které se použijí na výplatu jejich budoucích důchodů. Opakem dávkově definovaného systému je příspěvkově definovaný systém, kdy je stanovena příspěvková sazba. Budoucí důchody závisí na výši odvedených příspěvků a také na míře výnosu z investování těchto úspor na kapitálovém trhu.

- 45 -

Pojištěnec má také nárok na odchod do předčasného důchodu – až o tři roky před dosažením důchodového věku, ale je sankcionován nižším důchodem (výměra důchodu se snižuje o 0,9 % základu za každých 90 dní do doby dosažení důchodového věku). Důvodem zavedení předčasného důchodu byla možnost ztráty zaměstnání těsně před dosažením důchodového věku a nemožnost získat nové zaměstnání. Od roku 1996 byla zavedena v ČR dvousložková konstrukce důchodů. První část představuje pevnou základní výměru starobního důchodu (pro rok 2006 činí Kč 1.470,-) a druhou část tvoří procentní výměra, jejíž výše závisí na výši výdělku a době pojištění. Sazba procentní výměry činí 1.5 % výpočtového základu za každý rok pojištění. Pro výpočet starobního důchodu je nutné stanovit osobní vyměřovací základ, který je dále redukován na výpočtový základ, a rozhodné období. Rozhodným obdobím je 30 kalendářních roků bezprostředně předcházející roku, v němž se důchod přiznává. Do tohoto období nezahrnujeme roky před rokem 1986 a zároveň musí být splněna podmínka, že do tohoto období nespadá ani rok, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let a předcházející. Rozhodné období se dále krátí o vyloučené doby. Výpočet osobního vyměřovacího základu je poměrně složitý. Je nutné zjistit vyměřovací základy za jednotlivé kalendářní roky, které patří do rozhodného období. Dále vypočítáme roční vyměřovací základy – úhrn vyměřovacích základů za každý kalendářní rok se vynásobí příslušným koeficientem všeobecného vyměřovacího základu, které sečteme a podle následujícího vzorce stanovíme osobní vyměřovací základ (OVZ): úhrn ročních vyměřovacích základů za rozhodné období OVZ =

* 30,4167 počet kalendářních dnů v rozhodném období snížený o počet kalendářních dnů vyloučených dob

Koeficient 30,4167 stanoví průměrný počet dní v kalendářním měsíci.

Osobní vyměřovací základ se v důsledku uplatňování solidarity vyšších příjmových skupin s nižšími příjmovými skupinami dále redukuje. Redukční hranice jsou stanovené v §15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a jsou průběžně zvyšovány nařízením vlády tak, aby byl zajištěn soulad mezi vyplácenými a nově přiznanými důchody. Procentní sazbou se z výpočtového základu stanoví

- 46 -

procentní výměra starobního důchodu. Součtem procentní a základní výměry dostaneme celkovou výši důchodu. U osob pojištěných v ČR, které nikdy nepracovaly mimo území ČR a nezískaly tudíž doby pojištění v jiném členském státě, se nárok na důchod a jeho výši posuzuje výhradně dle českého zákona o důchodovém pojištění. I po vstupu ČR do EU zůstává výše důchodu nepozměněna a nevzniká nárok na jeho přepočet podle Nařízení č. 1408/1971. Uveďme příklad (Příklad 17): Příklad 17 Přiznání důchodu dle českých právních předpisů Důchodce pobírá starobní důchod od roku 2000. Celý život pracovat na území ČR a veškeré doby pojištění získal ze zaměstnání v ČR – jedná se o české doby pojištění. Proto nevzniká nárok na přepočet důchodu, protože tato osoba není pro účely přepočtu důchodu kryta Nařízením EU. Osoby, kterým byl důchod přiznán před 1. 5. 2004 a doby pojištění nutné pro přiznání nároku na důchod získaly i v jiných členských státech, mají nárok na přepočet důchodu podle Nařízení EU. Další skupinou dávek poskytovaných z důchodového pojištění v ČR jsou invalidní důchody (plný a částečný invalidní důchod). Jedno z ekonomických vymezení pojmu invalidita může být následující: „Za invalidní se považuje osoba, jejíž získání nebo zachování zaměstnání jsou zmenšené v důsledku zmenšení fyzické nebo psychické schopnosti.“30 Invalidita může být rozlišovaná jako plná nebo částečná. Pojištěnec je plně invalidní, jestliže splňuje jednu z následujících podmínek: −

poklesla jeho schopnost soustavné činnosti nejméně o 66 % nebo

−

je schopen soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Pojištěnec je částečně invalidní, jestliže splňuje také jednu z následujících

podmínek: −

poklesla jeho schopnost soustavné činnosti nejméně o 33 %,

−

jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.

30

Gregorová, Galvas (2005, str. 126).

- 47 -

Invalidní důchody se počítají stejně jako starobní důchod. Pro výši invalidního důchodu se započítává i doba, která se dopočte do dosažení věku rozhodného pro vznik nároku na starobní důchod. Částečný invalidní důchod se stanoví ve výši 50 % plného invalidního důchodu. Sazba procentní výměry částečného invalidního důchodu činí 0.75 % výpočtového základu (pro plný invalidní důchod zůstává sazba 1,5 % výpočtového základu). Pokud je poživatel plného invalidního důchodu výdělečně činný v zahraničí, plný invalidní důchod se po tuto dobu nevyplácí. Poslední skupinou důchodů vyplácených z důchodového pojištění jsou pozůstalostní důchody (vdovský, vdovecký a sirotčí důchod). Tyto důchody patří mezi tzv. derivativní (odvozené) důchody, které jsou vypláceny v případě ztráty živitele (manžele, manželky, rodiče, osoby nahrazující rodiče). Odvozenost se projevuje v tom, že důchod se váže k zemřelé osobě a vyjadřuje jeho účast na důchodovém pojištění. Vdovský a vdovecký důchod se vyplácí po dobu jednoho roku od smrti manžela (manželky), za určitých podmínek i déle. Nárok na důchod zaniká uzavřením nového manželství. Důchod má opět dvě části. Základní výměra je stejná jako u starobního důchodu, procentní výměra činí 50 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měl nebo by měl nárok zemřelý/á v době smrti. Sirotčí důchod náleží nezaopatřenému dítěti. Osiřelé nezaopatřené dítě má nárok na sirotčí důchod po každém z rodičů nebo osobě nahrazující rodiče. Výše sirotčího důchodu se stanoví součtem základní výměry (stejná jako u starobního důchodu) a procentní výměry, která činí 40 % procentní výměry starobního nebo plného invalidního důchodu, na který měl nebo by měl nárok zemřelý v době smrti. Osobám, které nemají na území ČR trvalý pobyt nebo se na území ČR obvykle nezdržují (tzn. že pobývají v cizině alespoň 270 dnů v kalendářním roce), se vyplácí důchod ve výši odpovídající době pojištění a náhradní době pojištění získaným na území ČR. Co se týče penzijního připojištění se státním příspěvkem, tak tento systém nespadá do soustavy povinného pojištění. Jedná se o tzv. třetí pilíř, který je dobrovolný a účast v tomto systému vzniká na základě uzavřené smlouvy mezi pojištěncem a penzijním fondem. Účastníkem penzijního připojištění může být fyzická osoba starší 18 let, pokud má trvalý pobyt na území ČR, nebo osoba starší - 48 -

18 let s bydlištěm na území jiného členského státu EU, pokud je účastna v ČR důchodového pojištění nebo veřejného zdravotního pojištění. Z penzijního připojištění se poskytují podle zákona tyto dávky: penze – starobní, invalidní a pozůstalostní, jednorázové vyrovnání, odbytné (v případě odbytného nenáleží zhodnocené státní příspěvky). Penzijní připojištění je založeno na pravidelných vkladech (měsíčních, čtvrtletních nebo ročních). Stát vyplácí k těmto vkladům státní příspěvek, na který vzniká nárok, pokud osoba spoří minimálně 5 let a dosáhne věku 60 let. Mezi další výhody patří daňové úlevy a možnost získat příspěvek i od zaměstnavatele. Veškeré vklady jsou investovány a zhodnocovány penzijními fondy, které také vyplácejí příslušné dávky. Dávky penzijního připojištění se vyplácejí jen na území České republiky a nikoliv do ciziny. 3.2.5 Důchodové pojištění v mezinárodních smlouvách o sociálním zabezpečení31 Pokud pojištěnec získal dobu pojištění v ČR a v některém ze smluvních států, se kterými ČR uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení, posuzuje se nárok na důchod nejen podle českých právních předpisů, ale i podle příslušné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení. Způsob řízení závisí na typu bilaterální smlouvy (proporcionální, teritoriální), zda žadatel o důchod se zdržuje na území ČR nebo na území smluvního státu a na dalších skutečnostech specifikovaných ve smlouvě o sociálním zabezpečení. U proporcionálních smluv se uplatňuje princip sčítání dob a tzv. dílčení důchodů. Pokud občan získal potřebnou dobu pro nárok na důchod pouze v jednom ze smluvních států, bude se postupovat výhradně podle právních předpisů tohoto státu. Uveďme příklad (Příklad 18): Příklad 18 Dílčení důchodu – proporcionální smlouvy Občanovi ČR je 65 let, 26 let byl účasten pojištění v ČR, dalších 16 let byl účasten pojištění v Kanadě (tyto doby pojištění se nepřekrývají). Jelikož splnil

31

Česká správa sociálního zabezpečení, Důchodové pojištění v mezinárodních smlouvách o sociální zabezpečení (zdroj: http://www.cssz.cz/mezinarodni_smlouvy/duchodove_pojisteni.asp)

- 49 -

podmínky pro poskytování důchodu v ČR, bude se výhradně postupovat dle českých právních předpisů v oblasti důchodového pojištění. Jestliže však občan nezíská potřebnou dobu pojištění pro nárok na důchod dle vnitrostátních předpisů ani v jednom ze smluvních států (tzn. že za předpokladu neexistence bilaterální smlouvy by neměl nárok na důchod ani v jednom smluvním státě), budou se brát v úvahu i doby pojištění získané v druhém smluvním státě. Takto získané doby pojištění z obou smluvních států se sečtou (jedná se o doby, které se nepřekrývají) a každý ze smluvních států přizná, vyměří a vyplácí důchod jen za dobu pojištění, kterou pojištěnec v tom kterém státě získal, tzv. dílčí důchod. Při výpočtu dílčího důchodu se postupuje následovně. Nejprve se vypočítá důchod, jakoby celá doba pojištění byla získaná podle českých právních předpisů (jedná se o tzv. teoretickou výši). Teoretická výše důchodu se úměrně sníží tak, aby odpovídala poměru délky dob pojištění získaných podle české legislativy k celkové době pojištění získané v obou smluvních státech. Výpočet znázorněme ve vzorci: doba pojištění v ČR Dílčí důchod = teoretická výše důchodu * celková doba pojištění (z obou států)

Je nutné zdůraznit, že podmínky pro získání nároku na důchod se v každém ze smluvních států řídí vždy podle příslušné národní legislativy. Při uplatnění nároku na důchod, pokud doba pojištění byla získaná v ČR a v jiném smluvním státě, stačí podat žádost pouze v jednom ze států (v tomto případě se žádost považuje za podanou i vůči druhému smluvnímu státu). Žádosti se podávají ve státě, ve kterém má žadatel trvalý pobyt. U teritoriálních smluv (ČR má uzavřenou pouze s Ruskem) se postupuje odlišně. Stát, ve kterém má žadatel ke dni vzniku nároku na důchod trvalý pobyt, vyplácí důchod i za dobu pojištění získanou v druhém smluvním státě. V případě přesídlení do druhého smluvního státu se výplata důchodu zastaví a důchod začne vyplácet druhý smluvní stát dle svých právních předpisů. Důchody se vyplácejí v hotovosti nebo na základě žádosti příjemce důchodu i na účet u peněžního ústavu v České republice. Důchody se rovněž vyplácejí i do ciziny.

- 50 -

3.2.6

Důchodové pojištění podle koordinačních nařízení EU

Již v předešlém výkladu jsme zmínili, že pokud pojištěnec získal dobu pojištění nutnou pro přiznání nároku na důchod pouze v jednom členském státě, nárok a výše důchodu se bude posuzovat výhradně dle právních předpisů tohoto státu. Koordinační nařízení EU se na tohoto pojištěnce nevztahují. Při placení pojistného na důchodové pojištění postupně ve více členských státech by se mohlo stát, že migrující osoba by v žádném státě nezískala nárok na starobní důchod, ačkoliv by byla celou dobu svého pracovního života důchodově pojištěna. Proto je tato oblast také upravena koordinačními pravidly EU. Jestliže tedy pojištěnec získal dobu pojištění i v jiných členských státech EU, má nárok na samostatný důchod z každé země, kde byl pojištěn alespoň jeden rok, pokud splnil podmínky stanovené národními právními předpisy (např. dosažení důchodového věku). Pokud to bude nutné, budou se sčítat doby pojištění splněné v různých členských zemí. V každé zemi, kde pojištěnec pracoval jsou uchovávány jeho záznamy o pojištění až do doby, kdy dosáhne důchodového věku. Při koordinaci dávek ve stáří a invaliditě se používá metoda dílčích důchodů, tzn. že každý stát, v jehož systému byla daná osoba pojištěna, přispívá na její důchod ve výši odpovídající době pojištění získané dle právních předpisů tohoto státu. Při výpočtu dílčího důchodu se berou v úvahu doby pojištění (ne však výše příjmů), které se nepřekrývají a byly získané v jiných členských státech. Tyto doby pojištění se sečtou a vypočte se hypotetická výše důchodu, tj. jako by celá doba pojištění byla získána pouze

v tomto členském státě. Hypotetická výše důchodu se vynásobí

poměrem doby pojištění získané v tomto státě k celkové době pojištění ze všech zemí. Pokud má osoba nárok na „plný“ starobní důchod podle právních předpisů jednoho státu pouze na základě doby pojištění získané v tomto státě, může se rozhodnout, zda obdrží důchod plný, či dílčí (obvykle bývá výhodnější plný důchod). Uveďme příklady (Příklad 19, Příklad 20): Příklad 19 Výpočet důchodu dle koordinačních nařízení EU Pracovník má odpracováno 10 let v ČR a 15 let v Rakousku. Podle českých právních předpisů získává právo pobírat důchod, pokud splňuje věkovou hranici pro odchod do důchodu a získal alespoň 25 let pojištění. Pro nárok na dávku ČR se bude v případě potřeby přihlížet i k dobám pojištění, které jsou pro nárok na dávku - 51 -

započitatelné podle právních předpisů v Rakousku a které se časově nepřekrývají. Nejdříve se vypočítá hypotetická výše důchodu, která by náležela, kdyby všechny doby pojištění byly získány podle českých právních předpisů. Potom se vypočte výše důchodu podle poměru délky doby pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané v ČR a Rakousku. Z této částky se pak vyplatí poměrný podíl, v daném případě 10/25, což je výše důchodu odpovídající době pojištění v ČR. Stejně bude postupovat i Rakousko a bude vyplácet svůj díl důchodu. Příklad 20 Výpočet důchodu dle koordinačních nařízení EU Zaměstnanec získal tyto doby pojištění: 26 let v ČR, 5 let v Německu, 6 let v Itálii. Celková doba pojištění je tedy 37 let. V okamžiku odchodu do důchodu má nárok na dílčí důchod ve výši 26/37 z hypotetické výše důchodu z ČR, na dílčí důchod ve výši 5/37 z hypotetické výše důchodu z Německa a na dílčí důchod ve výši 6/37 z hypotetické výše důchodu z Itálie. V ČR má zaměstnanec nárok na „plný“ starobní důchod dle českých právních předpisů (nutná doba pojištění získaná pro nárok na důchod je 25 let a dosažení důchodového věku). Zaměstnanec si může vybrat, zda bude pobírat dílčí důchody (ze tří států) nebo „plný“ důchod pouze z ČR, který bude pravděpodobně vyšší. Žádost o důchod (i o pozůstalostní) může osoba předložit v jakémkoliv členském státě. Žádost se podává pouze jedna. Pro zjednodušení může být žádost podaná příslušné instituci v členském státě, v němž osoba bydlí, i když v tomto státě nebyla nikdy pojištěna. Tato instituce pošle žádost do všech členských států, kde osoby byla účastna důchodového pojištění. Datum žádosti, kterou osoba podala příslušné instituci se následně považuje za datum podání žádosti u všech institucí v ostatních členských státech. Žádost může osoba podat také u instituce členského státu, v němž byla naposled pojištěna. Osoba má nárok na zasílání důchodu do kteréhokoliv členského státu. Uveďme příklad (Příklad 21):

- 52 -

Příklad 21 Podání žádosti o důchod a výplata důchodu Pracovník pracoval 20 let v ČR, 6 let v Německu a 3 roky v Rakousku (v tomto pořadí) . Na stáří se odstěhoval do Itálie. Žádost o důchod může být podána v jakémkoliv členském státě, např. v Rakousku, kde byl naposled pojištěn, nebo v Itálii, kde nyní bydlí s rodinou. Všechny státy, kde byl pojištěn, mu budou zasílat dílčí důchod v odpovídající výši do Itálie. 3.2.7

Důchodové pojištění ve vztahu k nesmluvní cizině

Pokud občan získal dobu pojištění ve státě, s nímž ČR neuzavřela dvoustrannou smlouvu o sociálním zabezpečení, není možné k této době pojištění v případě uplatnění nároku na získání důchodu přihlédnout. Důchodové nároky se výhradně posuzují dle české legislativy. To platí jak pro občany ČR, tak i pro cizince, kteří v ČR získaly dobu pojištění. Pokud tedy cizinec splnil podmínky pro nárok na přiznání starobního důchodu v ČR, bude se postupovat při jeho výpočtu podle zákona o důchodovém pojištění. České právní předpisy nevyžadují, aby měl žadatel české občanství.

- 53 -

ZÁVĚR Téma této diplomové práce je „Mezinárodní smlouvy a systém sociálního zabezpečení v České republice“. Hlavním cílem diplomové práce byla aplikace mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení a koordinačních nařízení EU na systém sociálního zabezpečení v ČR, resp. na systémy důchodového a nemocenského pojištění. Myslím si, že tento cíl se mi podařilo splnit. Zjistila jsem, že na toto téma bylo napsáno jen velmi málo odborných článků a nenašla jsem žádnou literaturu, která by toto téma komplexně shrnovala. Cílem této práce nebylo detailně se zabývat všemi smlouvami o sociálním zabezpečení ani koordinačními nařízeními EU, ale shrnout základní pravidla, kterými by se odborník měl řídit při stanovení příslušnosti k právním předpisům. Myslím si, že k tomu přispěje dostatek modelových příkladů, které se dají aplikovat v praxi. Dílčím cílem diplomové práce bylo zachytit historický vývoj systémů sociálního zabezpečení, čímž se zabývám v první kapitole. Cílem této kapitoly bylo, aby čtenář pochopil, jak a proč systémy sociálního zabezpečení vůbec vznikly a proč nastala nutnosti jejich koordinace. V kapitole je podrobně popsán první moderní systém sociálního zabezpečení v Německu a vývoj sociálního zabezpečení v bývalém Československu. Z první kapitoly vyplývá, že pro stále rostoucí migraci osob je nutné zaručit jim stejná práva a povinnosti, jaké mají občané daného státu. V druhé kapitole se zabývám sociálním zabezpečením v mezinárodním kontextu, tzn. mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení a koordinačními nařízeními EU. Musím říci, že jsem musela přečíst hodně materiálů, než jsem dala dohromady základní pravidla pro stanovení příslušnosti k právním předpisům, proto doufám, že tato práce se stane pomůckou při studování této problematiky. V poslední kapitole se již zabývám systémem sociálního zabezpečení v ČR, a to jak z pohledu pojistného, tak z pohledu plnění ze systémů důchodového a nemocenského pojištění. První část této kapitoly je vyhrazena pojistnému, tzn. stanovení osob povinných platit pojistné, výpočet pojistného, sankce při nesplnění povinnosti, atd. Druhá část pojednává o dávkách, které jsou ze systémů důchodového a nemocenského pojištění vypláceny. I v této kapitole nechybí mezinárodní prvky a jsou řešeny případy, kdy člověk pracuje v cizině a nastane některá ze sociálních událostí. I když v první části této kapitoly píši o příspěvku na politiku zaměstnanosti, - 54 -

který je svázán s pojistným na sociální zabezpečení, v druhé části o politice zaměstnanosti nepíši, protože ta se v ČR neřadí do oblasti sociálního zabezpečení (je politikou samostatnou). Na závěr bych chtěla dodat, že systém důchodového a nemocenského pojištění prochází neustále novými změnami. Velmi výraznou změnou bude, že ušlý výdělek v případě pracovní neschopnosti bude v prvních 14 dnech hradit zaměstnavatel. I systém důchodového pojištění projde v budoucnu razantními změnami z důvodu toho, že v budoucnu by tento systém nemohl ufinancovat své výdaje. Doufám, že tato práce napomůže orientovat se v problematice sociálního zabezpečení z pohledu mezinárodní úpravy. Tímto tématem bych se chtěla i nadále zabývat.

- 55 -

SEZNAM PŘÍKLADŮ, TABULEK A SCHÉMAT Příklad 1 Příslušnost k právním předpisům............................................................... 14 Příklad 2 Příslušnost k právním předpisům............................................................... 14 Příklad 3 Příslušnost k právním předpisům............................................................... 15 Příklad 4 Mezinárodní pronájem pracovní síly ......................................................... 16 Příklad 5 Vyslání pracovníka – mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení....... 20 Příklad 6 Vyslání pracovníka – koordinační nařízení EU ......................................... 22 Příklad 7 Výkon zaměstnání ve více členských státech pro jednoho zaměstnavatele 23 Příklad 8 Výkon zaměstnání ve více členských státech pro více zaměstnavatelů ...... 24 Příklad 9 Zaměstnávání občanů EU na území třetích států....................................... 25 Příklad 10 Zaměstnávání pracovníků na území třetích států..................................... 26 Příklad 11 Zaměstnávání občanů třetích států .......................................................... 27 Příklad 12 Vznik účasti na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.............................................................................. 29 Příklad 13 Výpočet nemocenského ................................................................................. 40 Příklad 14 Dávky v nemoci dle koordinačních nařízení EU...................................... 44 Příklad 15 Dávky v nemoci dle koordinačních nařízení EU...................................... 44 Příklad 16 Dávky v mateřství – sčítání dob pojištění ................................................ 44 Příklad 17 Přiznání důchodu dle českých právních předpisů.................................... 47 Příklad 18 Dílčení důchodu – proporcionální smlouvy............................................. 49 Příklad 19 Výpočet důchodu dle koordinačních nařízení EU.................................... 51 Příklad 20 Výpočet důchodu dle koordinačních nařízení EU.................................... 52 Příklad 21 Podání žádosti o důchod a výplata důchodu............................................ 53 Tabulka 1 Platnost mezinárodních smluv a koordinačních nařízení EU................... 21 Tabulka 2 Sazby pojistného (v %).............................................................................. 34 Tabulka 3 Redukce denního vyměřovacího základu pro výpočet nemocenského ...... 39 Schéma 1 Minimální roční vyměřovací základ osob samostatně výdělečně činných na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.......... 33 Schéma 2 Výpočet záloh osob samostatně výdělečně činných na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti............................................ 36

- 56 -

SEZNAM LITERATURY 1) Arnoldová, A. Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení, I. část. Praha: nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0728-X. 2) Vostatek, J. Sociální a soukromé pojištění. Praha: Codex Bohemia, 1996. ISBN 80-85963-21-3. 3) Krebs,

V.

et

al.

Sociální

politika.

Praha:

ASPI,

a.

s.,

2005.

ISBN 80-7357-050-5. 4) Kubátová, K. Daňová teorie a Politika. Praha: ASPI Publishing, 2003. ISBN 80-86395-84-7. 5) Gregorová, Z., Galvas, M. Sociální zabezpečení. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství DOPLNĚK, 2005. ISBN 80-7239-176-3. 6) Boušková, P. et al. Zaměstnávání cizinců a vysílání zaměstnanců a OSVČ do ciziny.

Olomouc:

nakladatelství

ANAG,

spol.

s r.o.,

2005.

ISBN 80-7263-297-3. 7) Vančurová, A., Klazar, S. Sociální a zdravotní pojištění – úvod do problematiky. Praha: ASPI, a. s., 2005. ISBN 80-7357-102-1. 8) Vopatová, G. Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení. Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2002. ISBN 80-86552-40-3. 9) Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 102 o minimálních standardech sociálního zabezpečení. 10) Nařízení Rady (EHS) č. 1408/1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství. 11) Nařízení Rady (EHS) č. 574/1972, stanovující postup provádění Nařízení 1408/1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství. 12) Nařízení Rady (ES) č. 859/2003, kterým se rozšiřuje ustanovení Nařízení (EHS) č. 1408/1971 a Nařízení (EHS) č. 574/1972 na občany třetích zemí, kterých se tato ustanovení dosud netýkala výhradně z důvodu jejich občanství. 13) Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění k 1. 1. 2006. - 57 -

14) Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění k 1. 1. 2006. 15) Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, v platném znění k 1. 1. 2006. 16) Zákon č. 155/1955 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění k 1. 1. 2006. 17) Česká správa sociálního zabezpečení [online]. Dostupné z WWW. . 18) Česká správa sociálního zabezpečení. Mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení [online]. 2005, [cit. 2006-02-06]. Dostupné z WWW: . 19) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Koordinace jako východisko pro úpravu vztahů mezi státy [online]. 2005 , 20. 4. 2005 [cit. 2006-02-06] Dostupné z WWW: . 20) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Čtyři principy koordinace [online]. 2005, 20. 4. 2005 [cit. 2006-02-06]. Dostupné z WWW: . 21) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Věcný rozsah koordinace – zahrnuté systémy [online]. 2005 , 20. 4. 2005 [cit. 2006-02-06]. Dostupný z WWW: . 22) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Osobní rozsah koordinace [online]. 2005 , 20. 4. 2005 [cit. 2006-02-06]. Dostupný z WWW: . 23) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Všeobecné informace v kostce [online]. 2005 , 20. 4. 2005 [cit. 2006-02-06]. Dostupný z WWW: . 24) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Dvoustranné smlouvy o sociálním zabezpečení [online]. 2005 , 18. 7. 2005 [cit. 2006-04-15]. Dostupný z WWW: . 25) Ministerstvo práce a sociálních věcí. Volný pohyb osob [online]. 2005 , 31. 5. 2005 [cit. 2006-04-10]. Dostupný z WWW: .

- 58 -

26) TLAMYCHA, J. Asociace občanských poraden : Volný pohyb osob v rámci EU [online]. 2005 , Listopad 2005 [cit. 2006-05-05]. Dostupný z WWW: . 27) Jouza, L. Pronajímání pracovních sil. Daně a účetnictví bez chyb, pokut a penále, 2005, roč. VI., č. 3, s. 67 – 77. 28) Wikipedia. Mezinárodní organizace práce [online]. 2006, 11. 6. 2006 [cit. 2006-06-12]. Dostupný z WWW: . 29) Wikipedia. Rada Evropy [online]. 2006, 10. 6. 2006 [cit. 2006-06-12]. Dostupný z WWW: . 30) Ministerstvo práce a sociálních věci. Základní informace o MASZ [online]. 2006, 4. 5. 2005 [cit. 2006-06-12]. Dostupný z WWW: .

- 59 -

PŘÍLOHA 1 Přehled dvoustranných smluv o sociálním zabezpečení sjednaných Českou republikou a jejich věcného a osobního rozsahu Dávky při pracovních Dávky v nemoci Sbírka úrazech a nemocích Dávky a mateřství Datum Vstup zákonů z povolání Stát Důchody v nezaměstpodpisu v platnost (Sbírka nanosti Zdravotní Peněžité m. smluv) Zdravotní Peněžité péče dávky péče dávky Bosna 22.5.1957 1.12.1957 3/1958 UR UR UR UR UR a Hercegovina4 Bulharsko 25.11.1998 1.1.2000 2/2000 O O O 1 12.10.1948 1.7.1949 215/1949 O O O O Francie 1 Chille 7.12.2000 1.3.2004 23/2004 UR UR Chorvatsko 22.1.1999 1.7.2000 82/2000 UR UR UR UR UR UR Itálie 11.10.2001 Izrael 16.7.2000 1.7.2002 73/2002 O5 O O O6 O 24.5.2001 1.1.2003 1/2003 UR Kanada Kypr 19.1.1999 1.3.2000 106/2000 UR UR UR UR Litva 27.5.1999 1.8.2000 136/2000 UR UR UR UR Lucemburk 17.11.2000 1.3.2002 18/2002 UR UR UR UR UR UR Maďarsko 30.1.1959 1.12.1959 21/1960 O O O O O 4 22.5.1957 1.12.1957 3/1958 UR UR UR UR UR Makedonie Německo 27.7.2001 1.9.2002 94/2002 UR UR UR UR UR Nizozemí2

30.5.2001

1.9.2002

Polsko Québec

5.4.1948 19.2.2002

1.10.1948 261/1948 O 1.11.2003 124/2003

93/2002

UR

UR

O

O

I

O

O

O

Rodinné Pohřebné dávky

UR

UR

O

O O

UR

UR

O UR UR UR O UR UR (Niz.) O

UR UR UR UR

O

20.7.1999 1.7.2001 55/2001 UR UR UR UR UR UR Rakousko Rumunsko 24.9.2002 1.3.2004 25/2004 UR UR UR UR UR UR 3 Rusko 2.12.1959 1.7.1960 116/1960 O O O O O O Slovensko 29.10.1992 1.1.1993 228/1993 UR UR UR O UR UR 4 22.5.1957 1.12.1957 3/1958 UR UR UR UR UR UR UR Slovinsko Srbsko a Černá 17.1.2002 1.12.2002 130/2002 UR UR UR UR UR UR UR Hora Španělsko 13.5.2002 1.5.2004 52/2004 UR UR UR UR UR UR UR Švýcarsko 10.7.1996 1.7.1997 267/1997 UR O O 2.10.2003 1.1.2005 135/2004 UR UR UR UR UR UR UR UR Turecko Ukrajina 4.7.2001 1.4.2003 29/2003 O O O O O O 2 USA 12.7.1968 12.7.1968 nepubl. O O Smlouva se vztahuje pouze na občany ČR a druhého smluvního státu UR Univerzální rozsah - Smlouva se vztahuje na všechny osoby, které podléhaly právním předpisům ČR a druhého smluvního státu U smlouvy probíhá ratifikační proces 1) zahrnuje pouze zdravotní péči poskytovanou důchodcům 2) pouze smlouva o výplatě dávek 3) jde o smlouvu uzavřenou mezi ČSR a SSSR 4) jde o smlouvu uzavřenou mezi ČSR a Federativní lidovou republikou Jugoslávií 5) zahrnuje zdravotní péči pouze v případě nenadálých porodů 6) zahrnuje pouze neodkladnou zdravotní péči Zdroj: http://www.mpsv.cz/cs/1275

II