Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století

Bankovní institut vysoká škola Praha

Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století Bakalářská práce

Oldřich Tomša

duben 2012

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století Bakalářská práce

Autor:

Oldřich Tomša Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Jiří Řehák

duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

.......................... V Praze, dne

Oldřich Tomša

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce panu Mgr. Jiřímu Řehákovi za pomoc a podnětné rady při tvorbě mé bakalářské práce.

Anotace: Tato bakalářská práce je uceleným pohledem na důleţité milníky československé a české historie. Struktura je chronologicky členěna do šesti samostatných kapitol. Text představuje současný výklad historických událostí, je kladen důraz na popis historických detailů a přiblíţení osobností československého a českého právního prostředí a politického ţivota. U kaţdé z kapitol je uvedeno shrnutí daného období a jeho vliv na budoucnost.

Anotation: This bachelor thesis is a comprehensive view of important milestones of czechoslovak and czech history. The structure is based on chronological evolution and is sorted into six separate chapters. The text represents current interpretation of historical events, the emphasis is on important czechoslovak and czech persons of law and political life. By each of chapter is a summary of the given historical period and his influence into the future.

Klíčová slova: Československo, Versailleská smlouva, Mnichov 1938, únor 1948, Česká republika, NATO, Evropská unie

Keywords: Czechoslovakia, Treaty of Versailles, Munich 1938, February 1948, NATO, The European Union

OBSAH Zvolené metody zpracování ................................................................................................................9 1.

Versailleská smlouva ve vztahu k ČSR ..........................................................................................10 1.1 Úvod .............................................................................................................................................10 1.1.1 Stručná charakteristika Pařížských mírových jednání ..............................................................10 1.2 Versailleská smlouva - obsah ........................................................................................................11 1.2.1 Část I. – pakt Společnosti národů..............................................................................................11 1.2.2 Část II. .......................................................................................................................................12 1.2.3 Část III. – Politické klausule evropské .......................................................................................12 1.2.3.1 Oddíl VI. – Rakousko .............................................................................................................16 1.2.3.2 Oddíl VII. – Českloslovensko .................................................................................................16 1.2.3.3 Oddíl VIII. – Polsko ...............................................................................................................18 1.2.4 Část V. – Německo - Klausule vojenské, námořní a vzuchoplavecké ........................................20 Oddíl I. – Klausule vojenské ..............................................................................................................20 Oddíl II. – Klausule námořní .............................................................................................................22 Oddíl III. – Klausule týkající se vzduchoplavby vojenské a námořní ................................................23 1.3 Saint-Germainská smlouva ..........................................................................................................24 1.3.1 Úprava hranic Československa ..................................................................................................24 1.3.2 Další československé závazky vyplývající z Saint-Germainské smlouvy ..................................26 1.3.3 Obecná ustanovení Saint-Germainské smlouvy .......................................................................27 1.4 Pařížská mírová jednání – shrnutí ...............................................................................................29

2.Mnichovksá dohoda 1938................................................................................................................31 2.1 Úvod .............................................................................................................................................31 2.2 Malá dohoda, smlouva československo - francouzská a československo - sovětská .......................32 2.3 Události v Německu ve 30. letech a před podpisem Mnichovské dohody .....................................34 2.4 Mnichovská dohoda - text ............................................................................................................35 3.

Mírové dohody 2. světové války ve vztahu k ČSR ........................................................................39 3.1 Historické situace na bývalém území Československa po roce 1938 ............................................39 3.2 Casablanská konference ................................................................................................................42 3.3 Káhirská konference ......................................................................................................................43 3.4 Teheránská konference ..................................................................................................................44 3.5 Jaltská konference .........................................................................................................................45 3.6 Postupimská konference ...............................................................................................................48

4.

Únor 1948.......................................................................................................................................51 4.1 Úvod .............................................................................................................................................51 4.2 Košický vládní program, první krok k událostem února 1948 .....................................................51 5

4.3 Události let 1945 – 1948 ..............................................................................................................55 4.4 Nový politický pořádek a volby 1946 ...........................................................................................56 4.5 Události února 1948.....................................................................................................................58 4.6 Mezinárodní vnímání února 1948 ...............................................................................................60 4.7 Události krátce po únoru 1948 .....................................................................................................61 4.8 Závěr ............................................................................................................................................62 5.

Vstup České republiky do NATO ..................................................................................................64 5.1 Úvod .............................................................................................................................................64 5.2 Československo a Varšavská smlouva ..........................................................................................64 5.3 Důležité historické milníky Severoatlantické aliance ...................................................................65 5.4 Milníky vztahu NATO a Československa, resp. České republiky po roce 1989 ...........................67 5.5 Závěr ............................................................................................................................................68

6.

Vstup České republiky do Evropské unie ......................................................................................70 6.1 Úvod .............................................................................................................................................70 6.2 Počátky integrace po roce 1989 ....................................................................................................70 6.3 Integrační proces po vzniku České republiky ...............................................................................71 6.4 Referendum o vstupu České republiky do Evropské unie.............................................................73 6.5 Vstup do Schengenského prostoru ...............................................................................................74 6.6 Závěr ............................................................................................................................................75

Závěr .....................................................................................................................................................76 Seznam literatury ................................................................................................................................77

6

Úvod

Ještě před výběrem tématu mé bakalářské práce jsem si musel poloţit otázku, jaké téma je mi blízké a co bych chtěl ve své práci popsat. Historie mi byla vţdy velice blízká, proto pro mne bylo historizující téma velkou výzvou. Československá a česká historie se nás, Čechů, velice blízce dotýká, proto bylo hned na začátku důleţité poloţit si otázku, které historické události jsou pro náš dosavadní vývoj během 20. století důleţité. Neznamená to však, ţe události v této práci opomenuté, důleţité nejsou. To, co by se mohlo zdát pro jiné historické pozorovatele stejně důleţité nebo významnější tato práce nechce přehlíţet. Mým cílem se však stalo uchopení některých událostí charakteristických pro dané historické údobí. Zásadní otázkou tedy bylo, jaká historická období si vytyčit a jaké události vybrat a co vůbec povaţovat za milníky československé a české historie. Volba nakonec padla na čtyři důleţitá období. První etapou se stal počátek Československé historie spolu s První republikou, dalším období 2. světové války, třetím poválečná československá historie a posledním novodobé dějiny České republiky po roce 1993. Z těchto čtyř období vyplynulo šest nejvíce zásadních témat, jeţ můţeme povaţovat za milníky naší historie.

Co tedy vedlo k vybudování moderního Československa, jehoţ vnitřní politické a vnější diplomatické poměry s prvky demokracie v té nejelementárnější podobě se staly pro mnohé země světa vzorem? Odpověď je moţné hledat v mezinárodním zakotvení, k němuţ přispěly také události kolem paříţských mírových jednání. Ta de facto umoţnila jak hladký vznik demokratického zřízení, ale také svou nedotaţeností a krátkozrakostí k pádu československé demokracie a hrůzám druhé světové války. Předválečné a raně válečné období přináší také řadu otázek, z nichţ mnoho zůstává bez osobního zajetí nezodpovězených. Období kolem Mnichova 1938 tedy můţe čtenáři pomoci k vytvoření vlastního nezaujatého názoru jak na samotné politické rozhodnutí, tak na období předcházející i následující. V tom lze hledat snahu československých politiků o udrţení nadhledu a vizi obnovy původních pořádků. Odpověď na otázku, je-li to vůbec moţné, lze hledat v kapitole věnované mírovým jednáním světových mocností v průběhu 2. světové války. Jak se Československo vypořádalo s novou moţností budování poválečného státu? Na tuto otázku lze hledat odpověď v kapitole věnované únoru 1948. V kontextu s předcházející kapitolou je mnoţné pokládat otázku, zda byla obnova předválečných poměrů vůbec moţná.

7

Náhled do současných moderních dějin České republiky, i tak se dají souhrnně nazvat dvě poslední kapitoly. V závěru obou kapitol je moţné nalézt krátkou úvahu, nakolik pro nás je vstup do NATO a EU přínosem nebo zda obě události znamenají něco jiného.

8

Zvolené metody zpracování

Jako základní metoda je v této práci pouţit historický výklad s důrazem na nezaujaté hodnocení historického období. V některých pasáţích je uţito autentického znění původních právních textů a je proveden jejich krátký rozbor. Historický výklad je podáván se snahou o populárnější přiblíţení zajímavých historických souvislostí čtenáři této práce. Záměrně nebyla uţita metoda komparativní, neboť historii jakékoli země není moţné srovnávat s historií země jiné. Bylo samozřejmě moţné porovnávat mezi sebou obdobné zákonné a podzákonní předpisy různých zemí v daném období. Tím by však nebylo plně naplněno téma, které jsem pojal jako historizující s přesahem do právní roviny, charakteristické pro Československo a Českou republiku.

9

1. Versailleská smlouva ve vztahu k ČSR 1.1 Úvod Versailleská smlouva byla výsledkem šest měsíců trvajících jednání během Paříţské mírové konference. Stala se jedním z nejdůleţitějších právních aktů upravujících uspořádání Evropy po 1. světové válce.

1.1.1 Stručná charakteristika Pařížských mírových jednání

Paříţská mírová jednání probíhala od 18. ledna 1919, kdy proběhlo formální zahájení, a s přestávkami trvala aţ do 21. ledna 1920. Předsedou se stal prezident Francie Raymond Poincaré. Dominantní postavení během jednání měli: ministerský předseda Francie Georges Clemenceau, ministerský předseda Spojeného království David Lloyd George, prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson a ministerský předseda Itálie Vittorio Orlando. Tyto státy byly zkráceně nazývány jako „Velká čtyřka. Dalším význačným členem, který mohl řídit jednání, bylo také Japonsko. Spolu s předešlými zeměmi byla tato skupina označována jako „Velká pětka“. Jednání probíhala mezi vítěznými mocnostmi 1. světové války (tj. státy Dohody) a poraţenými centrálními mocnostmi (tj. Německem, Rakouskem, Maďarskem, Osmanskou říší a Bulharskem).

Paříţská jednání byla postavena na základě 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který tyto body přednesl kongresu USA jiţ 8. ledna 1918. Výsledkem Paříţských mírových jednání byly tzv. Paříţské předměstské smlouvy, tzn. kaţdá ze smluv byla pojmenovaná podle některého z paříţských předměstí a měla vztah k některému ze států spolku. Konkrétně tedy šlo o nejdůleţitější Versailleskou smlouvu, tato se týkala Německa. Následovala Saint-Germainská smlouva upravující vztahy s Rakouskem. Neuillyská smlouva řešila uspořádání Bulharska. Trianonská smlouva popisovala uspořádání Maďarska. Sèvreská smlouva se týkala Turecka, kde měla ochraňovat řecké menšiny a stanovovala obchodní pravidla. Nahrazena byla Laussanskou mírovou smlouvou v červnu 1923. 10

Zásadní vliv na vnitřní uspořádání Československa měly smlouvy Trianonská, která řešila přesné hranice Slovenska, Saint-Germainská, upravující vztahy s Rakouskem, ale zejména smlouva Versailleská. Tato řešila nejen vztahy evropských států s Německem, ale také jasně určila československou státní hranici, jak bude uvedeno později.1

Text Versailleské smlouvy se stal součástí práva Československého státu, jako zákon číslo 217/1921 Sb. mezi mocnostmi spojenými i sdruţenými a Německem a Protokol.

1.2 Versailleská smlouva - obsah

Versailleská smlouva měla celkem 440 článků a byla podepsána 28. června 1919. Upravovala vztahy mezi Německem na straně poraţeného státu, a státy dohody spolu s dalšími zhruba 22 státy na straně vítězů 1. světové války. Mezi těmito 22 státy bylo mj. Československo. Soupis všech smluvních stran je uveden v Preambuli Versailleské smlouvy. Signatáři Versailleské smlouvy jsou následující státy: Spojené státy americké, Belgie, Honduras, Bolívie, Brasilie, Říše Britská (tedy Kanada, Austrálie, Jiţní Afrika, Nový Zéland a Indie), Čína, Kuba, Ekvádor, Francie, Řecko, Guatemala, Haiti, Hidţáz, Honduras, Itálie, Japonsko, Libérie, Nikaragua, Panama, Peru, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko-Chorvatsko-Slovinský stát, Siam, Československo a Uruguay.

1.2.1 Část I. – pakt Společnosti národů Důleţité je jistě zmínit, ţe v části I., článkem 1 – 26 byl postaven základ Společnosti národů, neboť tyto články se staly součástí tzv. Paktu Společnosti Národů.2 Tento pakt podepsaly stejné státy, jako Versailleskou smlouvu na straně vítězů 1. světové války. Německo tedy nebylo do Společnosti národů přizváno. Vstoupilo do ní aţ v roce 1926 a vystoupilo s rokem 1

DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného

mírového systému. Praha : Historický ústav AV ČR, 2011. 518 s. ISBN 978-80-7286-188-0 2

Zdroj: http://cs.wikisource.org/wiki/Pakt_Spole%C4%8Dnosti_n%C3%A1rod%C5%AF 27.12.2011

11

nástupu Adolfa Hitlera k moci, tedy roku 1933. K budoucí historii Společnosti národů dluţno podotknout, ţe Sovětský svaz byl přijat aţ roku 1934 a jako jediný v historii ze společenství vyloučen roku 1939. Japonsko ze společenství vystoupilo roku 1934 a Itálie pak 1937. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v roce 1946 a její nástupnickou organizací se stala Organizace spojených národů (zaloţena 26. června 1945, San Francisko, USA). Mezi zakládajícími členy OSN bylo také Československo, zastoupeno svým diplomatickým delegátem slovenské národnosti JUDr. Jánem Pánkem.

1.2.2 Část II. Část II. Versailleské smlouvy začíná článkem 27 a vymezuje hranice Německa vůči okolním státům. Velmi rozsáhlý je popis hranice s Polskem.3 Německo po 1. světové válce zabíralo mnohem větší území na východ do dnešního území Polska a zabíralo také území východního Pruska (blíţe specifikováno v čl. 28 Versailleské smlouvy). Československa se týká odst. 6 čl. 27, kde je jako hranice uvedena historická hranice ze 3. srpna 1914. Je vymezena od styčného bodu s bývalou správní hranicí, oddělující Čechy a Horní Rakousy, aţ k bývalému výběţku rakouského Slezska (cca 10 km od Prudniku, německy Neustadt).

Součástí Versailleské smlouvy byla i mapka v měřítku 1:1.000.000 (součástí přílohy Versailleské smlouvy), jak je uvedeno v článku 29. V tomto článku je také uvedeno řešení případných odchylek mezi mapou a slovním popisem ve prospěch uplatnění slovního popisu. Článek 30 definuje popis hranic pomocí vodního toku resp. koryta, kdy u nesplavných řek je za státní hranici povaţována střední čára vodního toku nebo jejího hlavního ramene, u splavných řek střední čára hlavního plavebního koryta. Versailleskou smlouvou však byly stanoveny také zvláštní rozhraničovací komise, které měly řešit eventuální úpravu hranic po případném přemístění toků resp. koryt dle určení hranic uvedených výše.

1.2.3 Část III. – Politické klausule evropské Oddíl I. 3

Zdroj http://cs.wikisource.org/wiki/Versaillesk%C3%A1_smlouva 29.12.2012

12

Oddíl I. Versailleské upravuje postavení Německa vůči Belgii. Řešena jsou finanční břemena Německa a Pruska, dále sporná území a regiony, na nichţ se měli obyvatelé do šesti měsíců od nabytí platnosti Versailleské smlouvy písemně vyslovit přání, zda chtějí zůstat pod svrchovanou mocí Německa. Výsledek hlasování lidu měla belgická vláda sdělit Společnosti Národů.

Oddíl II. Oddíl II. upravuje státní hranice Německa s Lucemburskem.

Oddíl III. Oddíl III., článek 42 aţ 44 upravuje vnitřní uspořádání v Porýní. Tato nejprůmyslovější oblast Německa měla být z vojenského pohledu zcela neobsazená, na levém břehu Rýna a 50 km na východ od něj bylo Versailleskou smlouvou zakázáno budovat jakékoli opevnění a shromaţďovat zde brané síly. Snahy zabránit Německu v ozbrojování této oblasti byly pochopitelné, obzvlášť po zkušenostech z 1. světové války, kdy Německo touto cestou vedlo boje na západní frontě. Jak liché byly představy vítězných mocností a jak málo byly dohodnuté zásady ze strany Německa dodrţovány, se ukázalo aţ začátkem 2. světové války, kdy byly hrubě porušeny všechny dohodnuté zásady deklarované Versailleskou smlouvou (červen 1940 – bitva o Francii, kdy Německo překonalo francouzská opevnění přes státy Beneluxu a ke vpádu do Francie pak mělo zcela otevřenou cestu).

Oddíl IV. Článek 45 aţ 50 velice detailně řeší pánev Saarskou, kde Francii byla přiznána výhradní práva těţby uhlí v tamních dolech, jako válečná náhrada za zničení francouzských uhelných dolů německou armádou v průběhu 1. světové války. Německo se těchto území vzdává ve prospěch Společnosti národů, která tak je fideikomisárním vlastníkem těchto území. Do konce lhůty 15 let od nabytí platnosti Versailleské smlouvy má být obyvatelstvo vyzváno k vyslovení vůle, pod jakou svrchovanou moc chce spadat.

Oddíl V. V oddílu V. jsou upraveny vztahy týkající se území Alsasko-Lotrinských. Dle článku 51 má být Francii navráceno výše zmíněné území jako narovnání křivdy, která byla spáchána 13

připojením těchto území k Německu v průběhu Prusko-Francouzské války (toto bylo zpečetěno uzavřením Versailleského míru v roce 1871). Smluvní vztahy platné před rokem 1871 se obnovují. Dále jsou upraveny vlastnická práva k ţelezničním stavbám, zejména k ţelezničním a ostatním mostům. Německo je dále povinno po dobu 10 let zajistit na francouzská území dodávky elektrické energie.

Článek 79 řeší otázky státních občanství obyvatel Alsaska-Lotrinska. Pro svou faktickou podobnost s články pouţitými v případě Československa a Polska uvádím plné znění přílohy Versailleské smlouvy.

Příloha § 1. Počínaje dnem 11. listopadu 1918 nabývají ipso facto opět státního občanství francouzského: 1. osoby, které ztratily státní občanství francouzské následkem smlouvy francouzsko-německé ze den 10. května 1871 a nenabyly od té doby jiného státního občanství než německého ; 2. legitimní nebo nemanželští potomci osob uvedených v předcházejícím bodu mimo ty, kteří mezi svými ascendenty se strany otcovy mají Němce přistěhovalého do Alsaska-Lotrinska po 15. červenci 1870; 3. všechny osoby narozené v Alsasku-Lotrinsku z neznámých rodičů, nebo jejichž státní občanství jest neznámo. § 2. Do roka následujícího po dni, kdy nabude působnosti tato smlouva, budou se moci ucházeti o státní občanství francouzské osoby náležející do některé z těchto skupin: 1. všechny osoby, které nenabyly opět státního občanství francouzského na základě paragrafu 1 a které mají mezi svými předky Francouze nebo Francouzku, ztrativší státní občanství francouzské za okolností uvedených v řečeném paragrafu; 2. všichni cizinci, kteří nejsou příslušníky některého státu německého a kteří získali alsaskolotrinské domovské právo před 3. srpnem 1914; 3. všichni Němci mající bydliště v Alsasko-Lotrinsku déle než od 15. července 1870 aneb ti, jejichž některý ascendent měl v oné době své bydliště v Alsasku-Lotrinsku;

14

4. všichni Němci narození nebo bydliště své mající v Alsasku-Lotrinsku, kteří sloužili v řadách armád spojených nebo sdružených za nynější války, jakož i jejich potomci; 5. všechny osoby narozené v Alsasku-Lotrinsku před 10. květnem 1871 z rodičů cizích i jejich potomci; 6. manžel neb manželka osoby, která znovu nabyla státního občanství francouzského na základě paragrafu 1 aneb která se o ně uchází a je dostane za předcházejících podmínek. Zákonný zástupce nezletilcův má právo ucházeti se jménem nezletilcovým o státní občanství francouzské; nebude-li tohoto práva použito, bude se moci nezletilec ucházeti o francouzské státní občanství v roku, který bude následovati po dosažení jeho zletilosti. Žádost o státní občanství může býti úřady francouzskými zamítnuta, vyjímajíc případ uvedený pod číslem 6 tohoto paragrafu. § 3. Vyjímajíc případy uvedené v paragrafu 2, nezískávají Němci narození nebo bydliště své mající v Alsasku-Lotrinsku státního občanství francouzského z toho pouhého důvodu, že se AlsaskoLotrinsko opět spojuje s Francií, byť i byli alsasko-lotrinskými státními příslušníky. Budou moci nabýti státního občanství francouzského jen naturalisací za podmínky, že měli své bydliště v Alsasku-Lotrinsku přede dnem 3. srpna 1914 a že budou moci prokázati, že přebývají nepřetržitě na vráceném území po dobu tří let ode dne 11. listopadu 1918. Francie převezme jejich diplomatickou a konsulární ochranu od toho okamžiku, kdy požádají o francouzskou naturalisaci. § 4. Vláda francouzská ustanoví zásady, podle nichž bude zjišťováno opětné nabytí státního občanství francouzského po zákonu, i podmínky, za jakých bude rozhodováno o žádostech za udělení státního občanství francouzského a o žádostech za naturalisaci, jak jest uvedeno v této příloze.4

4

Zákon č. 217/1921 Sb. , zdroj www stránky Ministerstva vnitra:

http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/_s.155/701?PC_8411_number1=21 7/1921&PC_8411_p=79&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#10821 22.1.2012

15

1.2.3.1 Oddíl VI. – Rakousko Článkem 80 Německo souhlasí a uznává nezávislost Rakouska a jeho hranic, jak definovaly Čelné mocnosti. Změna je moţná pouze se souhlasem Rady Společnosti národů. V kontextu s budoucím děním před 2. světovou válkou a zejména s „Anschlussem Rakouska“ v roce 1938 byl zejména tento článek výrazně porušen.5

Německo uznává a bude přísně respektovat nezávislost Rakouska v hranicích určených smlouvou mezi tímto státem a Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými; uznává, že tato nezávislost bude nezměnitelná, leda by dala k tomu souhlas Rada Společnosti národů.6

1.2.3.2 Oddíl VII. – Českloslovensko Hned na začátku VII. oddílu v článku 81. se Německo zavazuje, ţe uznává československý stát se svými hranicemi, včetně autonomního území Rusínů na jih od Karpat. Článek 82 jako západní hranici s Německem uznává tu, která byla stanovena mezi Rakousko-Uherskem a německou říší ke dni 3. srpna 1914.

Článkem 83 se Německo vzdává území slezského ve prospěch Československa. Jsou definovány hranice:

Německo se vzdává ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část území slezského takto vymezenou: počínaje od bodu položeného asi 2 km na jihovýchod od Ketře (Katscher), na hranicích mezi krajem hlubčickým a ratibořským: hranice mezi těmito dvěma kraji; poté stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem až k bodu ležícímu na Odře přímo na jih od železnice Ratiboř-Bohumín; poté směrem severozápadním až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na západě Chřenovice (Kranowitz). Komise složená ze sedmi členů, z nichž pět bude jmenováno Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, jeden Polskem a jeden státem

5

TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex Jeho příčiny a důsledky, Prostor, Praha 2000, ISBN 9788072600359

6

Zákon č. 217/1921 Sb. , zdroj www stránky Ministerstva vnitra: http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/_s.155/701?PC_8411_number1=21 7/1921&PC_8411_p=80&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#10821 22.1.2012

16

československým, bude ustavena do čtrnácti dnů po tom, kdy nabude působnosti tato smlouva, aby určila na místě samém hraniční čáru mezi Polskem a státem československým. Rozhodnutí komise stanou se většinou hlasů a budou závazná pro zúčastněné strany. Německo prohlašuje již nyní, že se zříká ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část kraje hlubčického, ohraničenou, jak uvedeno níže, pro případ, že by konečným stanovením hranic mezi Německem a Polskem řečená část tohoto kraje byla odloučena od Německa: počínaje od jihovýchodního konce výběžku staré rakouské hranice, ležícího asi 5 km na západ od Hlubčic, směrem na jih a až k bodu, kde se stýká s hranicí mezi krajem hlubčickým a ratibořským: stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem; poté na sever správní hranice mezi kraji hlubčickým a ratibořským až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře; odtud na severozápad a až k bodu, od něhož vychází toto ohraničení: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na východě Ketř.7

Článek 84 definuje sporné otázky občanství. Občanství československé nabudou občané s občanstvím německým, kteří ţijí dlouhodobě na území, jeţ jsou uznána jako součást československého státu.

Článkem 85 je toto upřesněno tak, ţe osoby starší 18 let na území Československa budou moci do dvou let přijmout německé občanství a naopak Češi ţijící dlouhodobě na území německém občanství československé (souhrnně nazýváno jako opce občanství). Taktéţ zmíněna je manţelská, kterou bylo moţno uplatnit u manţelky, a dále opce rodičovská, uplatňovaná na děti mladší 18 let. Důleţité je však zmínit, ţe osoby, které optovaly občanství byly povinny do 12 měsíců přenést své trvalé bydliště do státu, jehoţ občanství optovaly. Dle tohoto článku si však mohly ponechat své nemovitosti a mohly si odnést movitý majetek jakéhokoli druhu bez uplatnění jakýchkoli poplatků z vývozu nebo dovozu. Československé občanství mohli nabýt i českoslovenští příslušníci s německým občanstvím pobývající v cizině, pakliţe splní předpisy vydané československým státem.

7


17

Článek 86 garantuje vůli Československa po dohodě s Čelnými mocnostmi chránit obyvatele Československa, kteří se od většiny odlišují rasou, jazykem nebo náboţenstvím (z dnešního pohledu ochrana menšin).

1.2.3.3 Oddíl VIII. – Polsko Článkem 87 Německo uznává úplnou nezávislost Polska a v jeho prospěch se vzdává všech práv a titulů, dále pak území na pobřeţí Baltského moře. Východní hranice Německa je detailně popsána v článku 27 Versailleské smlouvy. Na tento popis navazuje bod vzdálený 2 km na východ od Lorzendorfu, poté plnou čarou aţ k ostrému úhlu, který tvoří hranici Horního Slezska 3 kilometry severozápadně od Simmenau, dále po hranici Horního Slezska aţ k bývalé hranici Německa s Ruskem, poté touto hranicí aţ k Němenu, dále hranicí Východních Prus a poté po hranici popsané článkem 28, části II., dále v článku 100, oddílu XI (Gdaňsk). Součástí článku 87 je také poznámka, ţe hranice, které nejsou určeny touto smlouvou, budou dodatečně stanoveny Čelnými mocnostmi. Článek 88 umoţňuje občanům Horního Slezska se svobodně rozhodnout, zda chtějí příslušet k Německu nebo Polsku (plebiscit). Sporná území Horního Slezska jsou v článku 88 detailně definovány. Součástí článku 88 je také příloha čítající 6 paragrafů. Tato upravuje vztahy po nabytí platnosti Versailleské tak, jak určí výsledek plebiscitu vzhledem k Čelným mocnostem.

Dle článku 89 se Polsko zavazuje k umoţnění volné přepravy osob i zboţí přes území Polska i polské vody k zásobení Východních Prus. Přepravované zboţí bude vyňato ze všech poplatků. Článek 90 dovoluje Německu po dobu patnácti let vyváţet produkty z dolů území Horního Slezska, které dle smlouvy bude náleţet Polsku.

Článek 91 řeší občanství německých občanů, kteří na území připadajícímu Polsku ztratí německé občanství. Němečtí příslušníci a jejich potomci, kteří na území přišli aţ po 1. lednu 1908 budou moci nabýt polské občanství jen po chválení polského státu. Podobně jako v případě Československa bude do dvou let od nabytí platnosti Versailleské smlouvy moţné optovat německé občanství, resp. polské dle státní příslušnosti daného člověka. Taktéţ platí opce manţelská a opce rodičů i pro děti mladší 18 let. Taktéţ je moţno do 12 měsíců bez jakýchkoli poplatků přenést své bydliště do státu, jehoţ občanství bylo optováno. Taktéţ platí moţnost ponechat si nemovitosti ve státu, ve kterém měly tyto osoby bydliště před opcí 18

občanství. V oblasti Horního Slezska, které podléhá plebiscitu, nabude článek 91 působnosti aţ po konečném přidělení těchto území.

Článek 92 nastiňuje otázky finančních břemen Německa a Pruska. Tyto však budou detailně řešeny aţ v článku 254, části IX. Část dluhu, které bude dle řečeného článku 254 reparační, bude vyloučena z částky, kterou mělo být z celkové částky vyňato. Dle článku 256 je v článku 92 zmíněno odstranění břemen u majetku, který patřil království polskému a přechází z majetku německého zpět Polsku.

Článkem 93 je dána pro čelné mocnosti přijmou předpisy, které by pokládaly za nutné k ochraně obyvatel, kteří se liší rasou, náboţenstvím nebo jazykem.8

Oddíl IX. – Východní Prusy Dle článku 94 mělo být obyvatelstvo mezi jiţní hranicí Východních Prus (hranice dle čl. 28, části II) a v článku 94 popsanou hranicí povoláno, aby se vyjádřilo, ke kterému státu chce patřit.

Dle článku 95 se nejdéle do 14 dnů po nabytí platnosti smlouvy dle článku 94 mělo německé vojsko vzdálit z těchto území. Po vypršení lhůty má být sestavena mezinárodní komise (můţe si vybrat také pomocníky z řad místního obyvatelstva) a spravovat tuto oblast aţ do uskutečnění hlasování o tom, kterému státu chtějí místní obyvatelé náleţet. Komise má přihlíţet k výsledkům hlasování a také k poměrům zeměpisným a hospodářským pro co nejlepší určení hranice. Poměry v dalších oblastech Východních Prus ve vztahu k budoucí státní příslušnosti se zabývá také článek 96, 97 a 98.

Oddíl X. – Klajpeda (Memel)

Dle článku 99 se Německo vzdává území mezi Baltským mořem a severovýchodní hranicí Východního Pruska ve prospěch Čelných mocností. 8


19

Oddíl XI. – Svobodné město Gdaňsk Dle článku 100 se Německo vzdává ve prospěch Čelných mocností práv a právních titulů k územím, která jsou dána hranicí uvedenou v článku 100. Dále Německou souhlasí, ţe svobodné město Gdaňsk bude pojato do celních hranic Polska a bude postaráno o zřízení svobodné oblasti v přístavu

Dle článku 105 aţ 107 platí u státních občanství podobné ustanovení, jako v případě popisovaném u Československa a Polska v předchozích částech této práce (moţnost optovat občanství, atd.)

Oddíl XI. – Šlesvik

Dle článku 109 je garantováno, ţe hranici mezi Německem a Dánskem si vyberou sami obyvatelé. Je zde definována hranice bývalé říše německé.

1.2.4 Část V. – Německo - Klausule vojenské, námořní a vzuchoplavecké Oddíl I. – Klausule vojenské Hlava první – početní stav německé armády Celá tato část je podřízena jedinému cíli a tím je vojensky ochromit a odzbrojit Německo. Důvodem je oprávněný strach států dohody i ostatních zemí na straně vítězů 1. světové války z dalších dobyvačných snah jinak velice schopného Německa. To bylo po skončení války vyčerpané. Bohuţel celá Versailleská smlouva tuto snahu dokázala podpořit pouze ve 20. letech. V této době však přišla také světová hospodářská krize a jiţ tak ochromené Německo bylo přivedeno do slepé uličky. Cestou z ní se bohuţel stal totalitní fašistický reţim, který si dodrţování Versailleské smlouvy bral jako křivdu vůči Německu a došlo k jejímu hrubému

20

porušení. Z tohoto pohledu tedy bylo radikální řešení Versailleské smlouvy krátkozraké a nepřineslo očekávaný výsledek. Více bude popsáno v závěru této kapitoly.

Článek 160 aţ 163 popisuje uspořádání početního stavu Německé armády včetně počtů v různých typech pluků atp. V článku 161 je zmíněn rozpočet správních úřadů vojenských, jejiţ rozpočet musí dosahovat maximálně třetinu rozpočtu z roku 1913. Taktéţ počet zřízenců, celníků, lesníků atp. nesmí přesahovat počet z roku 1913, jak je uvedeno v článku 162. Článek 163 stanovuje, ţe maximální početní stav musí být do tří dnů od nabytí platnosti Versailleské smlouvy sníţen na 200.000.

Hlava druhá – výzbroj a střelivo Přesný výčet výzbroje Německa je zachycen v článku 164 aţ 172. Článek 163 uvádí, ţe Německo nesmí mít výzbroj uvedenou ve speciální příloze aţ do doby, neţ splní podmínky, kdy jej bude moţné přijmout do Společnosti národů. Článek 165 a 166 se týká střeliva, článek 167 děl. Výroba zbraní bude dle článku 168 povolena jen v podnicích schválených Čelnými mocnostmi. Dle článku 169 musí být jakýkoli nedovolený vojenský materiál do dvou měsíců odveden vládám Čelných mocností. Dovoz zbraní do Německa zakazuje článek 170. Výrobu bojových látek, plynů atp. zakazuje článek 171. Dle článku 172 musí Německo do dvou měsíců doloţit sloţení a způsob výroby všech výbušnin a jedovatých látek.

Hlava třetí – Doplňování a výcvik vojska Článek 173 ruší v Německu brannou povinnost, slouţení v armádě je tak podmíněno dobrovolným vstupem. Dle článku 174 museli vojáci a poddůstojníci slouţit minimálně 12 let po sobě jdoucích, dále článek 175 uvádí, ţe důstojníci musejí v armádě setrvat minimálně do věku 45 let a slouţit minimálně 25 let po sobě jdoucích. Vytvoření těchto dvou článků bylo vyvoláno oprávněnými obavami z toho, ţe Německo z pomoci nových branců vycvičí početnou armádu. Celkovým počet muţů v armádě navíc dle článku 174 nesmí přesáhnout počet daný článkem 160.

Dle článku 176 měl být v Německu do dvou měsíců od nabytí platnosti Versailleské smlouvy sníţen počet vojenských škol na takovou úroveň, která odpovídala poţadovanému počtu důstojníků. Článkem 177 se navíc Německu zakazuje vyučovat nebo provozovat v ústavech, 21

na univerzitách, ve spolcích vyslouţilců, v turistických a střeleckých spolcích jakoukoli činnost vojenskou. Dle článku 178 jsou zakázána jakákoli opatření mobilizační nebo směřující k mobilizaci. Dle článku 179 se Německo zříká se zúčastnit jakékoli mise vojenské (dále námořní a letecké) a zabrání svým státním příslušníkům, aby opouštěli Německo za účelem zařazení se do jakékoli cizí armády (taktéţ v cizí zemi nesmí vojenské záleţitosti vyučovat).

Hlava čtvrtá – Opevnění Dle článku 180 mají být jakákoli opevnění za čárou, vedenou 50 km na západ od Rýna, odzbrojena a rozbořena. V tomto území je zakázáno jakákoli další opevnění stavět. Dále článek 180 uvádí přesné sloţení armádního zboru, divizí pěších a jízdních. Jejich výčet by byl nad rámec této práce.

Oddíl II. – Klausule námořní Dle článku 181 měl být do dvou měsíců po nabytí platnosti této smlouvy stav nesměl být stav německého loďstva větší neţ: 6 obrněnců (typu Lothringen nebo Deutshland), 6 lehkých křiţníků, 12 torpédoborců, 12 torpédových lodic nebo stejný počet lodí, které byly vystavěny dle článku 190 jako náhradní lodě.

Dle článku 182 si Německo můţe drţet počet lodí, které schválily Čelné mocnosti, neţ dojde k vyčištění Severního a Baltského moře od min (odkaz na článek 193). Úhrnný počet muţstva nesmí dle článku 183 přesahovat počet 15.000. Z toho důstojníků a lodních důstojníků nesmí být více neţ 5.000. Dle článku 184 přestávají být veškerá povrchová plavidla, která nejsou v Německých přístavech, majetkem Německa. Dále článek 185 říká, ţe 2 měsíce od nabytí platnosti Versailleské smlouvy budou Čelným mocnostem vydány v tomto článku uvedená plavidla a to v určených spojeneckých přístavech. Lodi budou v odzbrojeném stavu, na palubě však budou mít veškeré dělostřelectvo. Přesný seznam plavidel je nad rámec této práce. Článek 186 stanovuje pro Německo rozebrat i rozestavěné lodě.

Článek 187 definuje, která plavidla budou po odzbrojení povaţována za obchodní lodě. Dle článku 188 je definováno, ţe Německo nesmí mít ponorky. Tyto musí být dopraveny do určených spojeneckých přístavů. Ostatní ponorky včetně rozestavěných musejí být rozebrány. 22

Dle článku 190 nesmí Německo stavět válečné lodě s ohledem na článek 181. Mimo případ ztráty lodi nesmějí novou loď stavět 20 v případě obrněnců a křiţníků a 15 let u torpédoborců a torpédových člunů. Článek 191 zdůrazňuje zákaz stavby ponorných lodí. Dle článku 192 nesmějí mít lodě na své palubě větší mnoţství výzbroje, neţ ustanoví Čelné mocnosti. Dle článku 193 se Německo zavazuje vyčistit oblast Severního a Baltského moře od min.

Článkem 194 je Německo zavázáno, podobně jako u armády, mít jako členy námořnictva pouze dobrovolníky a nemá dovolen odvod. Minimální doba sluţby pro důstojníky je 25 let, 12 let pak pro poddůstojníky a muţstvo. Člen, který opustí námořnictvo, jiţ nesmí být jinak vojensky vycvičen. Dle článku 195 se Německo zavazuje zajistit volný přístup do Baltského moře, proto je v definovaném území zakázáno budovat jakékoli opevnění. Článek 196 se týká opevnění na německých ostrovech v Baltském moři. Dle článku 197 nesmí být uţíváno německých stanic dalekonosné telegrafie.9

Oddíl III. – Klausule týkající se vzduchoplavby vojenské a námořní

Spojenecké mocnosti se po zkušenostech 1. světové války oprávněně obávaly německých útoků vedených ze vzduchu. Snaha zakázat Německu jakékoli letectvo je pochopitelná. Bohuţel, jak pozdější zkušenosti 2. světové války ukázaly, se naprosto minula účinkem. I přes omezení si dokázalo Německo ve velice krátké době vybudovat velice silné letectvo, zejména předchozím výborně organizovaným výcvikem sportovních pilotů kluzáků (v této kategorii bylo mimo jiné před 2. světovou válkou na světové špičce).

Dle článku 198 můţe mít Německo pouze 100 vodních letadel a hydroglizerů, bez jakékoli výzbroje. Článkem 199 je stanoveno, ţe do dvou měsíců od platnosti Versailleské smlouvy musí být veškerý personál vojenského a námořního letectva demobilizován.

9


23

1.3 Saint-Germainská smlouva Saint-Germainská smlouva byla, jak uţ bylo dříve zmíněno, součástí paříţských předměstských smluv. Byla uzavřena 10. září 1919 mezi Čelnými mocnostmi spojenými i sdruţenými a Československem. Podobně jako smlouva Versailleská bylo hlavním cílem ukončení válečného stavu i po formální stránce a dále uspořádat nově vznikající státní útvary bývalého Rakouska-Uherska. Za Československou stranu měl smlouvu podepisovat prezident republiky, který však byl zastoupen ministerským předsedou Karlem Kramářem a ministrem zahradničí Edvardem Benešem.10 Velká Saint-Germainská smlouva se stala součástí československého právního systému jako zákon č. 507/1921 Sb. Malá Saint-Germainská smlouva byla vydána jako zákon č. 508/1921 Sb.11

Součástí Saint-Germainské předměstské smlouvy byla také, podobně jako u Versailleské smlouvy, úmluva Společnosti národů jako část I.

1.3.1 Úprava hranic Československa Pro Československo velice důleţitým se stala část II. – hranice Rakouska. Článek 27 upravuje hranice Rakouska se Švýcarskem. Lichtenštejnskem, Itálií, státem Srbsko-Chorvatským, s Maďarskem, ale hlavně s Československem, jako bod 6. článku 27.

6. Se státem československým: od bodu svrchu určeného a až k ohbí staré hranice z r. 1867 mezi Rakouskem a Uhrami asi 2 km 500 m na severovýchod od Bergu: čára, jež se určí na místě samém, přetínající cestu z Kopčan (Kittsee) do Bratislavy ve vzdálenosti asi 2 km na sever od Kopčan (Kittsee); odtud k severu a až k bodu, jenž se zvolí na hlavním plavebním korytu Dunaje asi 4 km 500 m proti proudu od mostu bratislavského: čára, jež se určí na místě samém, držící se pokud možno starých hranic z r. 1867 mezi Rakouskem a Uhrami; 10

DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného

mírového systému. Praha : Historický ústav AV ČR, 2011. 518 s. ISBN 978-80-7286-188-0 11

Zdroj: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/105739 19.1.2012

24

odtud k západu a až ke stoku Moravy s Dunajem: hlavní plavební koryto Dunaje; odtud proti proudu tok Moravy, pak tok Dyje až k bodu zvolenému asi 2 km na jihovýchod od bodu, kde cesta z Ranšpurku (Rabensburg) do Poštorné (Themenau) přechází železnici vedoucí z Ranšpurku do Břeclavy; odtud k západoseverozápadu a až k bodu staré správní hranice mezi Dolními Rakousy a Moravou, ležícímu asi 400 m na jih od bodu, v kterém tato železnice protíná železnici mikulovsko-valčickou (Nikolsburg-Feldsberg): čára, jež se určí na místě samém, procházející kotami 187 (Dlouhý vrch), 221 (Rosenbergen), 223 (Wolfsberg), 291 (Raistenberg), 249 a 279 (Kallerhaide); odtud k západoseverozápadu tato správní hranice; potom k západu a až k bodu, který se zvolí asi 3 km na východ od osady Františkova (Franzensthal): stará hranice mezi Dolními Rakousy a Čechami; odtud k jihu a až ke kotě 498 (Gelsenberg) asi 5 km na severoseverozápad od Cmuntu: čára, jež se určí na místě samém, procházející na východ od cesty z Rabšachu (Rottenschachen) do Krabonoše (Zuggers) a kotami 537 a 522 (G. Nagel Berg); odtud k jihu, pak k západoseverozápadu a až k staré správní hranici mezi Dolními Rakousy a Čechami do bodu ležícího asi 200 m na severovýchod od bodu, kde tato hranice protíná cestu z Nových Hradů do Vitoraze (Weitra): čára, jež se určí na místě samém, procházející mezi Krabonošem (Zuggers) a Chřibkami (Breiensee), pak nejzazším jihovýchodním bodem železničního mostu přes Lužnici, ponechávající Rakousku město Cmunt a státu československému nádraží a železniční dílny cmuntské (Wolfshof) i rozvětvení železnic cmuntsko-českobudějovické a cmuntsko-třeboňské, jdoucí pak kotami 524 (Grundbühel), 577 (severně Hohenbergu) a 681 (Lagerberg); odtud k jihozápadu tato správní hranice; pak k severozápadu stará správní hranice mezi Čechami a Horními Rakousy až k jejímu styku s hranicí Německa.12

12


25

Hranice Německa s Rakouskem a Československem měla být dle části 7. shodná s hranicí ze 3. srpna 1914. Dle článku 28 je součástí Saint-Germainské smlouvy také přiloţená mapka v měřítku 1:1000000. Články 29 aţ 35 popisují stanovení a vytyčení státních hranic.

1.3.2 Další československé závazky vyplývající z SaintGermainské smlouvy Další velice důleţitou částí Saint-Germainské smlouvy se vztahem k Československu je oddíl III. Článkem 53. Rakousko uznává veškerá práva státu Československého jakoţto i autonomního území Rusínů. Dále dle článku 54 Rakousko uznává hranice Československa dle článku 27. Dle článku 55 má být sestavena sedmičlenná komise, ve které pět členů má být jmenováno Čelnými mocnostmi, po jednom ze strany české a po jednom ze strany rakouské. Tato má určit hranic samotnou dle článku 27. Článkem 56 se Československo zavazuje nebudovat ţádná vojenská opevnění na pravém břehu Dunaje na jih od Bratislavy.

Článkem 57 se Československo zavazuje, ţe přijme veškerá smluvní ustanovení s Čelnými mocnostmi, která slouţí k ochraně obyvatel, kteří se od většiny obyvatel liší rasou, jazykem nebo náboţenstvím. Dle článku 58 má Československo převzít dluhy Rakousko-Uherska, které se týkají československé svrchovanosti na jeho území. V tomto článku je uveden odkaz na článek 203, část IX. – klausule finanční.

Oddíl VI. je spolu s oddílem V. (Oddíl V- Ochrana menšin) velice důleţitým ustanovením i pro stát československý. Dle článku 70 budou všechny osoby, které byly státními příslušníky Rakouska-Uherska nabývat ipso facto občanství toho státu, na kterém vykonává nově vznikající stát svou svrchovanost. Články 71 aţ 75 jmenují výjimky – zejména v případě italských území, kde Rakušané měli právo domovské atp. (mohou však optovat italské občanství dle čl. 78 – právo opční).

26

Dle článku 76 platí na osoby, které získaly domovské právo na srbsko-chorvatsko-slovisnkém nebo československém území po roce 1910 nutnost mít k získání státního občanství svolení onoho státu. V článku 77 je toto upřesněno: Nedostanou-li osoby dle čl. 76 svolení státu, nabývají ipso facto občanství toho státu, na kterém měly původně své domovské právo.

Článkem 78 je popsáno právo optovat občanství u osob, které pozbyly původního občanství rakouského a nabyly občanství státu, ve kterém mají domovské právo. Do jednoho roku od nabytí platnosti Saint-Germainské smlouvy tak mají právo podat ţádost o opci rakouského občanství. Opce manţelova zahrnuje opci manţelčinu a dětí mladších 18 let. Osoby, které optovaly státní občanství, musejí do 12 měsíců přeloţit své bydliště do státu, jehoţ občanství optovaly. Budou moci dále drţet svůj nemovitý majetek na území, které měly před opcí státního občanství a mohou odnést jakýkoli movitý majetek bez zatíţení poplatky a cly.

Článek 79 popisuje moţnost konání plebiscitu o konečném přidělení u území, která nebyla přidělena konkrétnímu státu. Dle článku 80 budou moct osoby, které ţily na území bývalého CK mocnářství a které se liší od většiny obyvatel jazykem a rasou, budou moct optovat občanství

rakouské,

italské,

polské,

rumunské,

srbsko-chorvatsko-slovinské

nebo

československé podle toho, zda tamní většina obyvatel mluvící tímtéţ jazykem a patřící k téţe rase. Pro výkon platí ustanovené z článku 78 o výkonu práva opčního. Dle článku 81 garantují vysoké smluvní strany, ţe nebudou klást překáţky výkonu práva opčního dle článku 78. Dle článku 82 budou ţeny sdílet právní postavení svých manţelů a děti mladší 18 let právního postavení svých rodičů.

1.3.3 Obecná ustanovení Saint-Germainské smlouvy Oddíl VIII. – Obecná ustanovení

U oddílu VIII. (Obecná ustanovení) je z hlediska budoucího evropského dění je nutno pozastavit se u článku 88 Saint-Germainské smlouvy.

27

Nezávislost Rakouska jest nezadatelná, leda by dala k tomu souhlas Rada Společnosti národů. Rakousko se proto zavazuje, že se, pokud nesvolí řečená Rada, zdrží jakéhokoli jednání, kterým by zadalo své nezávislosti, ať přímo či nepřímo a jakýmkoli způsobem, zejména tím, že by se před přijetím za člena Společnosti národů účastnilo záležitostí některé jiné mocnosti.13

Rakousko se tedy zavazuje, ţe nebude zasahovat do jakéhokoli dění jiných států, případně nebude ať uţ přímo nebo nepřímo vyjednávat o těchto záleţitostech. Například připojení Rakouska k Německu tedy bylo porušením jak Saint-Germainské smlouvy, článku 88, tak článku 80 Versailleské smlouvy.

Dle článku 89 Rakousko prohlašuje, ţe uznává státní hranice nově vzniklých států, tedy i státu československého. Článkem 90 také uznává plnou platnost mírových smluv a přislibuje, ţe schválí ustanovení týkající se Německa atp. Článkem 91 se Rakousko vzdává ve prospěch Čelných mocností všech práv a titulů na území leţících mimo území Rakouska (viz čl. 27, část II.). Současně se Rakousko zavazuje, ţe uznává opatření Čelných mocností zejména pokud jde o státní občanství obyvatelů. Článek 92 zaručuje obyvatelům zákaz persekuce za politické chování po 28. červenci 1914. Článkem 93 je Rakousku nařízena povinnost předat nástupnickým státům veškeré dokumenty týkající-se záleţitostí vojenských, archivy, plány, záznamy a listiny. Článkem 94 je nástupnickým státům ze strany Rakouska zvláštními smlouvami zaručeno, ţe budou dodrţována občanská, obchodní a pracovní práva obyvatelstva.

Pro Československo byla důleţitá veškerá finanční vyrovnání s bývalým rakouským mocnářstvím. Povinnost převzít část rakouských dluhů je uvedena v článku 203, části IX – klausulí finančních. Článkem 224 (Část X. – Klausule hospodářské) je nástupnickým státům vč. Československa dána povinnost po dobu 15 let od nabytí platnosti Saint-Germainské smlouvy nezatěţovat produkty těţby vyváţenými do Rakouska jakýmikoli cly nebo poplatky. Dále je důleţité zmínit převzetí veškerých přístavů, vodních a ţelezničních cest nástupnickými státy na svých územích. Toto je uvedeno v části XII. – Přístavy, vodní cesty a ţeleznice. V oddíle III., hlavě I., článku 311 a dále v hlavě V., článku 322 je Československu

13


28

zajištěn volný průjezd pro československé vlaky směrem k Jaderskému moři. Hlava IV., článek 318, popisuje povinnost Rakouska postoupit ţelezniční tratě. Dle tohoto článku musejí být úplné a v dobrém stavu. Ţelezniční síť s vlastními vozidly musí být předána v normálním stavu udrţovacím dle inventáře platného před 3. listopadem 1918. Tratě bez vlastních vozidel budou mít vozidla přidělena rozhodnutím zvláštní komise. S ţeleznicemi musejí být odevzdány navíc zásoby, výstroj a nástroje.

1.4 Pařížská mírová jednání – shrnutí

Jednání, které probíhalo mezi velkou trojkou (francouzský premiér Georges Clemenceau, premiér Velká Británie – David Lloyd George a preziden USA Woodrow Wilson), dále italským premiérem (Vittorio Orlando) a zástupcem Japonka (hrabě Makito). Bylo jasné, ţe dosaţení shody bude velice obtíţné.

Protoţe boje 1. světové války probíhaly zejména na území Francie, kde se nacházela západní fronta, bylo pochopitelné, ţe právě Francie si bude nárokovat na Německu velké reparace, zejména vzhledem k materiálním a lidským ztrátám. Dle dobových podkladů bylo zničeno na území Francie na 23.000 továren a na 750.000 domů. Mimo finančních náhrad si Francie chtěl nárokovat také kontrolu nad německým zahraničním obchodem.

Poţadavky Velké Británie byly o něco mírnější. Země nebyla Německem přímo napadena a ani na jejím území přímo neprobíhaly ţádné boje. Byly zde však ztráty na straně anglických vojáků. Velké Británie se navíc mohla oprávněně obávat velkého vlivu Francie na střední Evropu. Proto i ze strany Spojeného království přicházely poţadavky na válečné reparace. Cílem Velké Británie, stejně jako Francie byla mimo jiné snaha udrţet si své drţavy v zámoří, případně je ještě rozšířit. Podobně jako Francie i Anglie podporovala námořní blokádu Německa.

Postoj Spojených států by se mohl zdát mírně odlišný. Jiţ ve svých 14 bodech, vypracovaných před koncem války, zdůrazňoval nutnost vytvoření Společnosti národů. Tato měla fungovat na základě solidarity, kdy po napadení slabšího státu ostatní zajišťují ochranu 29

před útočníkem. Právo na sebeurčení národů zase ohroţovalo impéria koloniálních mocností, a proto se uvnitř velké trojky obtíţně hledala shoda. Dluţno podotknout, ţe americká strana např. Versailleskou smlouvu nikdy nepodepsala, ať uţ to bylo způsobeno špatným zdravotním stavem prezidenta Woodrowa Wilsona, nebo celkově nesouhlasným postojem.

K čemu však celá paříţská mírová jednání vedla? Účinnost opatření byla pro Evropu, resp. pro Německo pocítitelná pouze v první polovině 20. let. Nikdo si nedovedl představit, jaká ekonomická situace nastane. Německo podraţené na kolena 1. světovou válkou, dále omezované mírovými smlouvami, se nemohlo správně rozvíjet. V kontextu s hospodářskou krizí počátkem 30. let toto vedlo ke vzniku totality, nástupu silně autoritativní moci v čele s Adolfem Hitlerem. Nově nastolený systém s propracovaným řádem si našel mnoho skulinek, jak omezující opatření buď obcházet, nebo je rovnou porušovat. Omezení zbrojního průmyslu vedlo k ještě větší snaze ozbrojit se. Jistě k tomu vedlo i podvědomé myšlení, které mělo za cíl narovnat křivdy, které byly očima německých vládních představitelů na zemi napáchány. Vše bohuţel vyústilo v nový válečný konflikt s následky, které si ţádný z představitelů evropských zemí nedokázal ani představit.

30

2.Mnichovksá dohoda 1938 2.1 Úvod Mnichovská dohoda byla v historickém kontextu 20. a 30. let 20. století jednou z mnoha událostí, která přispěla k vypuknutí 2. světové války, zejména jako součást dalších ústupků Německu. To v průběhu 30. let dospělo z hospodářsky vyčerpané země aţ k totalitní diktatuře s vysoce rozvinutou armádou. Nástup takového reţimu byl logickým vyústěním dění v zemi vyčerpané 1. světovou válkou a následnými restrikcemi danými Versailleskou smlouvou před nástupem velké hospodářské krize. Nově vznikající mocenské snahy postupně přerůstající hranice Německa měly bohuţel silný dopad i na Československo. Bohuţel tehdejší situaci bylo z kterékoli pozice těţké hodnotit. Ţádná ze světových mocností a moţná ani Německo samotné nedokázaly odhadnout, kam se evropské a světové dění bude ubírat. Dle argumentace Německa bylo zabrání příhraničních oblastí Československa (někdy téţ nazýváno Sudet) jediným legitimním způsobem, jak ochránit Němce ţijící na těchto územích. Ţe nezůstane jen u Československa je s odstupem času více neţ jasné. Tehdejší politické špičky evropských mocností toto však viděly jinak.

Situace Československa byla bohuţel velice sloţitá. Jeho faktická blízkost Německa, dřívější přítomnost českého území v německy mluvících zemích a tři miliony Němců fakticky ţijících na území Československa, to vše se stalo pádným argumentem, který byl bohuţel vyslyšen.14

Z hlediska územního uspořádání mělo Československo díky svému protáhlému tvaru nevhodnou pozici z hlediska moţné obrany (dle hodnocení vojenské taktiky spíše vhodné pro vedení útoku). Z okolních států bylo československým spojencem na východní hranici pouze Rumunsko. V průběhu 30. let se za spojence dalo povaţovat i Polsko, s nímţ se – aţ na spory o Těšínsko – vztahy v průběh 30. let značně zlepšily. Další tři státy se díky svým postojům daly povaţovat za spíše nepřátelské. Maďarsko kvůli uplatňování svých mocenských nároků na Slovensko, Rakousko kvůli dřívějším mocenským nárokům na prakticky celé československé území a Německo, jehoţ původní obyvatelé tvořili v Československu velice početnou státní menšinu. V průběhu 30. let navíc se v Německu nově nastolený nacistický 14


31

reţim netajil svými názory n česká území, která podle nacistických teorií jsou historickou součástí Německa (extrémní byly názory zejména Adolfa Hitlera, který tvrdil, ţe Češi na toto území nepatří a budou přestěhováni na Sibiř či Volyň).15

Československo v průběhu 20. a 30. let uzavřelo několik spojeneckých paktů, které měly zajistit bezpečí a nedotknutelnost československých území. Mezi nejznámější patřily tzv. Malá dohoda r. 1921, coţ byla smlouva mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem, dále československo-francouzská smlouva r. 1924 a československo-sovětská smlouva r. 1935.

2.2 Malá dohoda, smlouva československo - francouzská a československo - sovětská

Malá dohoda bylo vojensko-politické uskupení mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem, které bylo výrazně podporováno také Francií. Název „Malá dohoda“ byl původně zamýšlen jako ironická naráţka na trojdohodu. Dokument typicky francouzské konstrukce byl uzavřen roku 1921 a stala se součástí tzv. francouzského hospodářského systému. Za československou stranu byl iniciátorem Edvard Beneš, za rumunskou potom Nicolae Titulescu.

Malá dohoda si kladla za cíl navázat na paříţská mírová jednání, zabránit opětovnému vzniku Rakousko-Uherska, spojení Německa s Rakouskem, vlivu sovětskému a prosazování komunistického reţimu ve střední Evropě. Na čistě obranný záměr navazovala také hospodářská spolupráce. Právním základem Malé Dohody se 14. srpna 1920 stal pakt mezi Československem a Jugoslávií, 23. dubna 1921 mezi Československem a Rumunskem a 7. června 1921 mezi Jugoslávií a Rumunskem. V roce 1921 byla také podepsána smlouva Rumunska s Polskem, které tak bývá často přiřazováno k členům Malé dohody. V roce 1922

15

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mnichovsk%C3%A1_dohoda 29.1.2012

32

byly doplněny další multilaterální smlouvy mezi jednotlivými členy, například spojenecká smlouva, dále protokoly o přepravě vojenského materiálu přes území atp.

V roce 1924 byla ve švýcarském Locarnu mezi Československem, Německem, Velkou Británií, Belgií, Francií, Itálií a Polskem uzavřena smlouva, nazývána téţ smlouvou Locarnskou, garantující německé hranice. Ty západní byly smlouvou zajištěny velice přesně, zatímco definice východní hranice, včetně československé, připouštěla moţnost revize. Uzavřením Locarnských smluv byl oslaben francouzský vliv i vliv jejích spojenců. Proto byly uzavřeny další smlouvy mezi Francií a jednotlivými státy Malé dohody. Smlouva s Československem byla uzavřena 25. ledna 1924 (ještě v rámci Locarnských smluv), s Rumunskem v roce 1926 a s Jugoslávií pak v roce 1927. Jako další záruky ještě Francie s Československem uzavřela 16. října 1925 příslib pomoci v případě napadení. Dále byly uzavřeny dohody kodifikující organizační praxi (schůzky ministrů zahraničí na pravidelné bázi), navrţené v roce 1930 a podepsané roku 1933 také jako reakce na nastupující fašistický reţim v Německu.16

V průběhu 30. let docházelo k postupnému nástupu totalitních vlád zejména ve Španělsku, Německu a Itálii. To nutilo členy Malé dohody účastnit se politiky kolektivní bezpečnosti, která byla iniciována zejména ze strany Sovětského svazu. To vedlo v roce 1933 k uzavření Československa spolu se Sovětským svazem a Tureckem dohody o definici agrese. Dále Československo uzavřelo 16. května 1935 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Tato navazovala na francouzsko-sovětskou smlouvu.

Pro Československo však v konečném důsledku neměla Malá dohoda větších výhod. Odklon Francie jako svého největšího partnera k politice smiřování (appeasementu) umoţnila další rozvoj fašistické mocnosti a faktickému obětování Československa jako marnou záruku klidu v Evropě. Pomoc z východní strany opět nemohla přijít, nejen kvůli faktické vzdálenosti Sovětského svazu, ale zejména proto, ţe Sovětský svaz rozhodně nechtěl riskovat dobré vztahy s Německem, které fakticky vydrţely aţ do napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941.17

16

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Locarnsk%C3%A9_smlouvy 30.1.2012 DEJMEK, Jindřich, a kol. Československá zahraniční politika a vznik Malé dohody 1920-1921, Karolinum, 2004, ISBN 80-86506-38-X 17

33

2.3 Události v Německu ve 30. letech a před podpisem Mnichovské dohody S nástupem nacistů k moci dne 30. ledna 1933 byly bohuţel nacistické mocenské snahy v Německu oficiálně posvěceny. Tehdejší dění vzbuzovalo v některých tehdejších současnících silné obavy.

Názory nacistického hnutí byly nepřijatelné nejen pro

bezprostřední sousedy, ale také pro další země svobodného světa a jejich stanoviska se nezměnila ani po desetiletích. Tehdejší odpůrci však situaci viděli pouze jednostranně a učinili tak nepřesný obraz celé této epochy. Vycházeli totiţ ze dvou různých zdrojů. Tedy buďto z informací, resp. spíše propagandy, domácí a světové veřejnosti. Dále pak z kuloárních informací, které se dostávaly na veřejnost z jednání světových mocností za zavřenými dveřmi. Tyto informace prosakovaly v reálném čase, proto bylo velice obtíţné z nich vyvozovat nějaké závěry.

Jisté však je, ţe po stabilizaci domácí situace v krizí postiţeném Německu Adolf Hitler obrátil svou pozornost do zahraničí. Jiţ kolem roku 1932 prohlásil, ţe českou pánev a Moravu osídlí německými sedláky a Čechy přesune na Sibiř nebo na Volyň. Celému dění kolem Mnichovské dohody předcházely také události přímo v Československu. V roce 1935 Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Pertei - SdP) v německé menšině na území Československa vyhrála volby s výsledkem přes 60% a stala se tak nejsilnější německou stranou na území ČSR. Její hlavní charakteristikou byl německý nacionalismus. Jejich ztělesněním se stali Karl Hermann Frank a Konrad Henlein. Jeho role se téţ ukázala jako klíčová během jednání s britskými představiteli. V průběhu těchto jednání Henlein popisoval „těţký úděl a utrpení“ sudetských Němců v Československu.

Německo taktéţ poskytovalo nemalé finanční prostředky sudetským radikálům s cílem oslabit postavení Československa. Roku 1937 byl generálem Blombergem připravován plán, kdy měli být roku 1938 sudetští Němci pouţiti k rozbití Československa během přepadení s názvem „Fall Grün“ (Případ Zelený). Plán spočíval v útoku na české školy a úřady na československých hradicích ve Slezsku na hranicích se severem Rakouska. To vše s podporou Sudetoněmecké strany a speciálních polovojenských jednotek Sudetendeutsche Freikorps. 34

Dne 30. května 1938 navíc Hitler podepsal nótu, podle které měl být útok na Československo proveden nejpozději do 1. října 1938. Mezitím však byla 29. září 1938 podepsána Mnichovská smlouva, která těmto plánům zabránila. Z pohledu Československa byl celý průběh jednání značně potupný, neboť Československo sice bylo na jednání pozváno, nesmělo se jej však přímo účastnit. Československý zástupce velvyslanec Vojtěch Mastný18 musel čekat za zavřenými dveřmi a na něm také zůstala smutná úloha oznámit výsledek československé vládě a prezidentu Edvardu Benešovi.

Z pohledu událostí výše lze soudit, ţe ústupek Německu opravdu mohl být veden snahou odvrátit válečný konflikt. Vţdyť napadení Československa by se dalo povaţovat za oficiální vyhlášení války západním mocnostem podobně, jak se stalo v roce 1939 během napadení Polska. Bohuţel však ústupky politiky appeasementu nepřinesly ţádné další výhody, krom oddálení válečného konfliktu o jeden rok. Obě budoucí válečné strany tuto dobu vyuţily pro doplnění výzbroje svých armád. Adolf Hitler se také utvrdil ve svém přesvědčení o nedotknutelnosti Německa a svém neomezeném vlivu na civilizovanou Evropu.19

2.4 Mnichovská dohoda – text Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého sdružení, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení. §1 Vyklizování započne 1. října. §2

18 19

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Mastn%C3%BD 20.1.2012 Neville, Peter. Hitler a appeasement, Praha 2008, ISBN 978-80-86891-98-9

35

Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení. §3 Podmínky vyklizení podrobně určí mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, France, Itálie a Československa. §4 Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1. října. Čtyři územní úseky, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: úsek označený I. - 1. a 2. října, úsek označený II. - 2. a 3. října, úsek označený III. - 3., 4. a 5. října, úsek označený IV. - 6. a 7. října. Výše uvedený mezinárodní výbor bez odkladu vymezí zbývající území převážně německého charakteru a německé oddíly je obsadí do 10. října. §5 Mezinárodní výbor uvedený v § 3 určí území, v nichž se má provést lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor stanovení rovněž den, kdy se lidové hlasování bude konat; tento den nesmí být pozdější než konec listopadu. §6 Konečné vymezení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem - Německu, Spojenému království, Francii a Itálii - v určitých výjimečných případech menší odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež mají být převedena bez lidového hlasování. §7 Zavede se opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Opce musí být provedena během šesti měsíců ode dne uzavření této dohody. Německočeskoslovenský výbor určí podrobnosti opce, uváží způsob, jak usnadnit výměnu obyvatelstva, a vyjasní základní otázky, které z této výměny vzniknou. §8 Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě 36

propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

Mnichov 29. září 1938 A. Hitler Ed. Daladier Mussolini Neville Chamberlain

Dodatek k dohodě

Vláda jeho Veličenstva ve Spojeném království a francouzská vláda se připojily k této dohodě s tím, že stojí za návrhem obsaženým v § 6 anglo-francouzských návrhů z 19. září, týkajícím se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie Československu záruku ze své strany.


Doplňující prohlášení

Čtyři přítomné hlavy vlád se shodují v tom, že mezinárodní výbor předvídaný dnešní dohodou bude složen ze státního sekretáře německého ministerstva zahraničních věcí, z anglického, francouzského a italského velvyslance, akreditovaných v Berlíně, a z jednoho zástupce, jmenovaného československou vládou.

37



Všechny otázky vyplývající z postoupení území podléhají příslušnosti mezinárodního výboru.



Hlavy vlád čtyř mocností prohlašují, že nebude-li do tří měsíců problém polských a maďarských menšin v Československu vyřešen mezi zainteresovanými vládami cestou dohody, stane se tento problém předmětem dalšího jednání hlav vlád čtyř mocností, které jsou zde přítomny.


20

20

Zdroj: http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz/mnichov.htm 31.1.2012

38

3. Mírové dohody 2. světové války ve vztahu k ČSR 3.1 Historické situace na bývalém území Československa po roce 1938 Události kolem Mnichovské dohody byly jen jedním z mnoha dílčích kroků, kterými se Německo postupně propracovalo do situace, kdy k vyhlášení války se spojenci stačil jen krůček. Politika smiřování selhala a tímto krůčkem se stalo napadení Polska v roce 1939, údajně jako odveta za napadení německého vysílače polskou vojenskou jednotkou. Jak se s odstupem ukázalo, toto přepadení bylo ze strany Německa fingované a slouţilo jako záminka či ospravedlnění útoku.21

Situace v Československu po událostech kolem Mnichovské dohody byla komplikovaná, republika prošla velkými změnami. Dne 30. září končí období tzv. 1. republiky, 5. října prezident Edvard Beneš abdikuje, aby mohl 22. října odletět ze země nejprve do Francie a poté do Velké Británie, odkud pak po celé období války vedl exilovou vládu. Dne 5. října také na slovenské území vstoupily maďarské vojenské jednotky, aby zde vyprovokovaly incident s jednotkami Stráţe obrany státu. V reakci na tyto a mnohé další události byla dne 6. října podepsána tzv. Ţilinská dohoda, kterou Slovensko fakticky vyhlásilo autonomii. Německo také veřejně podpořilo autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, na které byla autonomie vyhlášena jiţ 11. října. Na českém okleštěném území navíc probíhaly útoky ze strany Německa na území, které mu dle Mnichovské dohody nenáleţely.

Dne 30. listopadu je do čela tzv. druhé republiky jako prezident jmenován Dr. Emil Hácha, který pak ve funkci setrvává i po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava aţ do roku 1945. O osobnosti Emila Háchy se hovoří jako o prezidentovi historicky nešťastném, jehoţ role pro národ nebyla přínosem. S tímto tvrzením nelze jednoduše souhlasit, jeho roli je potřeba vnímat v historických souvislostech. Málo se například ví, ţe právě on disponoval potřebným právnickým vzděláním a měl téţ předpoklady k řízení větší organizace, neboť od roku 1925 zastával funkci předsedy Nejvyššího správního soudu. Dále je třeba ocenit jeho odvahu 21


39

postavit se do čela země, která přišla o hospodářsky cenná území, bez nichţ nebyla schopna samostatně existovat. To vše vypovídá také o smyslu pro zodpovědnost. Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava byl násilím přinucen setrvat v čele státu. V průběhu tohoto historického období se snaţil být v českých otázkách nápomocen českému národu. Bohuţel se díky svému špatnému zdravotnímu stavu postupně stává loutkou, zejména po příchodu Reinharda Heidricha do Prahy a následném zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše v roce 1941. K osobnosti Emila Háchy je třeba dodat, ţe jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval natolik, ţe krátce po svém zatčení těsně po skončení války v červnu 1945 zemřel.22

Druhá republika neměla dlouhého trvání. Jiţ 14. března 1939 odcestovala česká delegace do Berlína, aby zde 15. března v časných ranních hodinách mohlo proběhnout jednání, během kterého byli účastníci nuceni přijmout poţadavky Adolfa Hitlera.

23

Ten během jednání

oznámil, ţe vydal armádě rozkaz vstoupit na české území, převzít na něm moc a připojit ho tak k německé říši. Česká delegace bohuţel neměla ţádný prostor k vyjednávání, prezident Hácha však odolával aţ do chvíle, kdy dostal srdeční záchvat. Dne 15. března 1939 české, resp. československé historii nastává na dobu šesti let období protektorátu Čechy a Morava. 24

Je nutné stručně zmínit, ţe v průběhu 2. světové války byly v zahraničních spojeneckých zemích ustaveny tzv. exilové vlády. Po odchodu prezidenta Edvarda Beneše ze země byl Československý národní výbor, zaloţený v Paříţi dne 17. listopadu 1939. Prezidentem byl ustaven Edvard Beneš, místopředsedou pak Jan Šrámek.25 Na tento první exilový útvar navázala Šrámkova první exilová vláda v období od 21. července 1940 do 12. listopadu 1942. Následně byla ustavena 2. Šrámkova exilová vláda na období od 12. listopadu 1942 do 5. dubna 1945.26 Tyto exilové vlády byly po dobu války financovány půjčkou ve výši 7,5 milionu liber na základě tzv. Finanční smlouvy mezi vládou Velké Británie a

22 23 24

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha 3.2.2012 MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava, Karolinum Praha 2002, ISBN: 80-246-0302-0 FILÍPEK, Jan. Mnichov 1938 - hra o Československo, Nakladatelství a tiskárna Dr. Eduard Grégr a syn s.r.o.,

ISBN 80-902023-9-X Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_exilov%C3%A1_vl%C3%A1da_Jana_%C5%A0r%C3% A1mka 3.2.2012 26 Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_exilov%C3%A1_vl%C3%A1da_Jana_%C5%A0r%C3% A1mka 3.2.2012 25

40

Československou prozatímní vládou uzavřenou roku 1940. V průběhu války pak byly navázány vztahy s členy KSČ, dne 5. dubna 1945 se pak proti londýnskému Prozatímnímu zřízení prosadila a vyhlásila svůj tzv. Košický národní program. Toto vedlo k faktickému konci londýnské exilové vlády.27

Financování Šrámkovy exilové vlády počítala s budoucím uhrazením nákladů z německých válečných reparací. V budoucnu však Československo od Německa ţádné válečné reparace neobdrţelo. Půjčka 7,5 milionu liber byla podmíněna zpřístupněním 26 tun československého zlata uloţeného v Bank of England anglické vládě k financování podpory spojeneckých sil, konkrétně měly prostředky slouţit pro nákup zbraní v USA. Poválečné splácení válečného úvěru se zkomplikovalo po roce 1948, kdy Velké Británie poţadovala splácení úroků, náhrad za tzv. Mnichovský úvěr a také náhrady za majetek znárodněný v Československu anglickým občanům. K obdobnému poţadavku se přidaly i Spojené státy, které poţadovaly úhradu za majetek znárodněný československým občanům, kteří do Spojených států emigrovali. Československo kontrovalo poţadavkem na navrácení zadrţovaného československého zlata, které bylo nalezeno mezi 227 tunami zlata Německé říšské banky v solných dolech Merkers. Část tohoto zlata pocházela z okupovaných území. Celý spor se táhl aţ do roku 1982, Československo uhradilo 24 milionu liber Velké Británii a 84,5 milionu dolarů Spojeným státům. Do Československa se vrátilo 18,4 tun zlata.28

Ještě před začátkem 2. světové války byly ze strany Německa podepsány některé smlouvy, které měly na budoucí dění zásadní vliv. Dne 22. května 1939 byl podepsán tzv. Ocelový pakt s Itálií, kterým se Itálie oficiálně přidala na stranu fašistických zemí pro případnou válku s jinou mocností. Jen krátce poté 23. srpna 1939 byl podepsán pakt Molotov-Ribentrop, tzv. pakt o neútočení. Stalin se obával moţnosti válečného konfliktu na západě země, protoţe na dálném východě mohla být aktuální válka s Japonskem. Hitler naopak potřeboval získat čas na dovyzbrojení armády (v roce 1941 pak byl Sovětský svaz navzdory tomuto paktu napaden Německem). Obě strany se však v tajném paktu dohodly na rozdělení zemí východní Evropy a hranic Polska. Dne 1. září 1939 bylo Německem napadeno Polsko a fakticky tak začala 2. světová válka. Sovětský svaz napadl Polsko z východu dne 17. září 1939, vzájemné hranice 27

Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek-kosicky-vladni-program-5-4-1945-126 3.2.2012 Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Finan%C4%8Dn%C3%AD_smlouva_mezi_vl%C3%A1dou_Velk%C3%A9_Brit% C3%A1nie_a_%C4%8Ceskoslovenskou_prozat%C3%ADmn%C3%AD_vl%C3%A1dou_(1940) 5.2.2012 28

41

Polska Německo se sovětským svazem vzájemně dohodlo dne 28. září 1939. Rok poté, 27. září 1940, byl podepsán tzv. Pakt tří mezi Německem, Japonskem a Itálií a byla tak ustavena tzv. Osa Berlín – Řím – Tokio.29

S ohledem na nepřehledný vývoj byla na straně spojenců nepřehlédnutelná snaha a podobné akty, které mají slouţit pro obranu a hospodářskou spolupráci. Je však nutné si uvědomit, ţe vztahy se teprve tvořily a kdo je vlastně spojencem nebylo zcela jasné. Například Spojené státy se aţ do roku 1941 stavěly neutrálně zejména k dění v Německu a Evropě obecně. Dalším příkladem je Itálie, která původně stála na straně na straně Osy, od roku 1943 pak na straně spojenců. Dne 14. srpna 1941 byl F.D. Rooseveltem a W. Churchillem podepsána tzv. Atlantická charta, na níţ navázalo uzavření Deklarace Spojených národů 1. ledna 1942. Deklaraci přijalo 26 států. Jednalo se o přední světové mocnosti a další menší státy. Je velmi důleţité, ţe mezi nimi figurovalo také Československo.30

S blíţícím se koncem války bylo vzhledem k dění v Evropě a v Pacifiku zřejmé, ţe Německo a Japonsko se ocitne na straně poraţených zemí. Mezi spojenci začala být velice aktuální potřeba předem se domluvit o postupu vůči poraţeným zemím, o očekávaných válečných reparacích a zejména o rozdělení mocenských vlivů. V průběhu války tak bylo uskutečněno několik spojeneckých konferencí. Mezi nejdůleţitější patřily: Casablanská konference, Káhirská konference, Teheránská konference a Jaltská konference. Krátce po konci války v Evropě proběhla Postupimská konference.

3.2 Casablanská konference Casablanská konference byla první v řadě pěti hlavních válečných resp. poválečných konferencí. Konala se v době od 14. do 26. ledna v Casablance (Maroko, severní Afrika). Sešli se spolu prezident Spojených států Franklin Delano Roosvelt a ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill. Hlavním tématem bylo dohodnutí strategického plánu

29

NÁLEVKA, Vladimír. Druhá světová válka, Triton, Praha 2003. ISBN 80-7254-390-3

30

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Organizace_spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF 5.2.2012

42

spojeneckých sil. Jednání se měl původně zúčastnit také Josif Vissarionovič Stalin, který se však nakonec nezúčastnil, údajně kvůli nutnosti vedení vojenských operací.

V průběhu jednání zatím nebyly projednávány moţnosti budoucího mocenského rozdělení vlivů, byla však nalezena shoda v přístupu k Německu a Japonsku. Východisko bylo spatřováno jedině v bezpodmínečné kapitulaci Německa a Japonska a také v tom, ţe nebude uznána jakákoli nástupnická vláda po vládě Adolfa Hitlera. Dále bylo zejména ze sovětské strany prosazováno urychlené otevření západní fronty. Tento poţadavek byl pochopitelný také vzhledem k událostem na východní frontě, kdy bylo logickým východiskem oslabení Německa z odvrácené strany. Molotov však byl zklamaný zejména z toho, ţe bylo vylodění spojenců odloţeno aţ na konec roku 1943. Jak historie ukázala, stalo se tak mnohem později. Dále bylo pevně dohodnuto vylodění spojenců v Itálii a upevnění spojeneckých sil v severní Africe v průběhu roku 1943.31

Jednání Casablanské konference bohuţel nemělo se zásadními otázkami souvisejícími s Československem ţádnou větší souvislost. Toto však není moţné mít spojeneckým velmocem za zlé, neboť bylo nutné řešit v podstatě jen ty nejzásadnější otázky. Za společný zájem by se dalo povaţovat snaha o likvidaci fašistického Německa a obnovení demokracie v Evropě.

3.3 Káhirská konference Přesně deset měsíců po první mírové konferenci v Casablance se spojenci sešli na jednání v egyptské Káhiře. Konference dostala krycí jméno Sextant. V době od 22. do 26. listopadu 1943 se spolu sešli americký prezident Franklin Delano Roosevelt, anglický ministerský předseda Winston Churchill spolu s čínským generalissimem Čankajškem. Během jednání byly jednajícími odsouhlaseny závěry Casablanské konference, zejména tlak vůči nepřátelským zemím směřující k bezpodmínečné kapitulaci a demilitarizaci. Winston Churchill měl za cíl navázat lepší vztahy s americkou stranou před nadcházející konferencí v Teheránu, na které byla ohlášena i účast sovětské delegace. Cílem Churchilla bylo zahájit co

31

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Casablansk%C3%A1_konference 7.2.2012

43

nejdříve operace ve středomoří. Podporoval totiţ myšlenku oslabení Německa směrem z jiţní Evropy, proto otevřeně podporoval např. jugoslávský odboj.32

Během jednání však většina důleţitých otázek nebyla vyřešena, coţ otevíralo prostor pro nadcházející jednání Teheránské konference. Jako výsledek Káhirské konference byla 1. prosince 1943 vydána tzv. káhirská deklarace. Tato výsledky jednání shrnuje.

3.4 Teheránská konference

Toto mírové jednání přímo navázalo na předchozí Káhirskou konferenci a stalo se vůbec prvním společným setkáním představitelů Velké Británie, Spojených států amerických a Sovětského svazu. V hlavní městě Íránu se mezi dny 28. listopadu aţ 1. prosince 1943 sešli W. Churchill, F.D. Roosevelt a J.V. Stalin.

V průběhu jednání byla vůbec poprvé nastolena otázka poválečného uspořádání východní a střední Evropy. Tato probíraná témata se tedy přímo dotkla i záleţitostí týkajících se ČSR. V průběhu jednání W. Churchill opět prosazoval svou myšlenku invaze do Evropy ze Středomoří. V podstatě tak chtěl omezit moţnost pozdějšího sovětského vlivu na střední Evropu. V té době bylo ve Středomoří nasazeno trojnásobně větší mnoţství anglických vojáků, neţ amerických. Churchill tedy chtěl tento počet zvýšit a pro svou myšlenku se snaţil přesvědčit i Stalina. Pro něj však byl takovýto návrh nepřijatelný, neboť jiţ v této době měl rozváţený svůj plán směřující k uchopení vlivu v zemích střední a východní Evropy. Stalin pro myšlenku otevření fronty směrem od západu získal i Roosevelta a myšlenka na invazi od jihu tak nemohla být realizována.

Roosevelt naproti tomu prosazoval moţnost vyuţití sovětských letišť jako strategických základen pro americké dálkové bombardéry. Chtěl tímto způsobem Německo ochromit nejen nálety vedenými ze západu, ale také z východu a jihovýchodu. K realizaci tohoto plánu

32

SANAKOJEV, Šalva Parsadanovič. Teherán , Jalta, Postupim – sborník dokumentů, Svoboda, Praha, 1973

44

nakonec nedošlo, protoţe jiţ kolem roku 1944 americká armáda prováděla nálety na Německo ze základen v Itálii.

Dalším důleţitým bodem, který se přímo dotýkal střední Evropy, bylo dořešení hranic budoucího Polska. Stalin poţadoval, aby byly zachovány východní hranice tak, jak bylo dohodnuto spojeneckou smlouvou s Německem z roku 1939. Churchill i Roosevelt souhlasili s tím, ţe jako kompenzace bude Polsku připojena část východního území Německa.

Teheránskou konferenci je moţno, co se důleţitosti týče, označit jako nejzásadnější zlom ve spojeneckých jednáních. Poprvé se projednávané otázky dotkly ČSR a celkově jiţ bylo moţno hodnotit moţnosti budoucího evropského vývoje. Spojené státy daly jasně najevo, ţe se účastní války v Evropě, coţ pro nacistické Německo jiţ v roce 1943 znamenalo, ţe válku nemůţe vyhrát. Stalin jasně naznačil, která území bude chtít mít po skočení války pod svým vlivem.33

3.5 Jaltská konference Jaltská konference se konala více neţ rok po Teheránské konferenci. Na tento termín mělo vliv několik důleţitých okolností. Jednak to byly překotné události na válečném poli, kdy válečná fronta postupovala s nebývalou rychlostí. Dále měl na posouvání termínu zásadní vliv také J.V. Stalin. V průběhu předchozí písemné a telefonické korespondence s Rooseveltem nebo Churchillem dlouho nebylo moţno najít kompromis ohledně místa konání konference. Stalin argumentoval jednak nutností řídit vojenské operace, dále pak doporučením lékařů, kteří mu z údajných zdravotních důvodů zakázali cestovat na větší vzdálenosti. Původně navrhovaná místa (jako např. Kypr apod.) byla postupně zavrhována pro velkou vzdálenost od Moskvy. Ve skutečnosti však za Stalinovými argumenty stála snaha mít během jednání jistotu nejaktuálnějších informací od zpravodajských sluţeb a také převahu během jednání. Nakonec bylo na návrh Stalina pro místo setkání vybráno město Jalta leţící na pobřeţí Krymského

33


45

poloostrova v Černém moři. Jako konkrétní konferenční prostor pak poslouţil Livadijský palác. Jaltské konference dostala krycí jméno Argonaout.34

Jednání probíhalo v době od 4. do 11. února 1945. V této době bylo moţno jiţ s jistotou prohlásit, ţe Německo bude poraţeno. Vojska Rudé armády se dostala od východu k Odře, celkově asi 70 km východně od Berlína, dále probíhaly operace směřující k dobytí východního Pruska. Spojenecká americko-britská vojska pronikla na západní hranici Německa, tedy asi 500 km západně od Berlína.

V souvislosti s tímto stavem byl jiţ připravován plán na rozdělení Německa. Dle výsledků dohody mělo být Německo totálně demilitarizováno a rozděleno na několik okupačních území dle sféry vlivů spojeneckých států, tedy na část britskou, americkou, sovětskou a francouzskou. V souvislosti s územním rozdělením však předně byly potvrzeny hranice budoucího Polska, tedy ţe obdrţí východní část Německého území jako náhradu za svou východní část, která připadne Sovětskému svazu (nová hranice povede po tzv. Curzonově linii). Zhruba 15 milionů Němců ţijících na budoucím polském území mělo být přesídleno. V souvislosti s Polskem měla být utvořena nová prozatímní vláda sloţená z nekomunistického odboje a londýnské exilové vlády. V podstatě však šlo o pouhé doplnění lublinské vlády, která byla silně ovlivněna sovětskou vládou z Moskvy. Toto rozhodnutí bylo americkou i britskou stranou chápáno jako poráţka a potvrzení Stalinova vlivu na střední a východní Evropu.

Dalším velice významným bodem setkání bylo řešení budoucích válečných reparací. Bylo navrţeno, aby Německo musel zaplatit náhrady ve výši zhruba 22 miliard amerických Dolarů. Z této částky měla zhruba polovina připadnout sovětům. Britové však namítali, ţe konečné vyčíslení sumy bude moţné aţ po úplném skončení války, proto měl být návrh předloţen reparační komisi. Reparace měly být placeny nejen v peněţní podobě, ale také ve zboţí v budoucnu vyráběného německými podniky, dále pak například ve formě lodí, zbraní a také akcií německých podniků.

34

SANAKOJEV; Šalva Parsadanovič. Teherán , Jalta, Postupim – sborník dokumentů, Svoboda, Praha, 1973

46

Dále se otevíral prostor pro řešení německých válečných zločinů. Zde nedošlo ke shodě, proto byl tento bod ponechán otevřený a měl být uzavřen aţ na některém z dalších setkání. O těchto bodech se tedy jednalo během Postupimské konference a budou tedy probrány v následující kapitole této práce.

V průběhu konference bylo téţ rozhodnuto o budoucí existenci Organizace spojených národů a jejího ústředního orgánu – Radě bezpečnosti. Jako místo vzniku samostatné organizace bylo určeno San Francisco a setkání se zde mělo konat jiţ v dubnu 1945. Mezi moţnými zakládajícími členy bylo zvaţováno také Československo a to je asi také pouze jediná zmínka, která byla o naší zemi během Jaltské konference vyřčena. Jak jiţ však bylo zmíněno na začátku této práce, mezi zakládajícími členy Československo skutečně bylo, zastoupeno diplomatickým delegátem slovenské národnosti JUDr. Jánem Pánkem. V souvislosti s postavením Sovětského svazu v budoucí OSN nebylo proti původnímu Stalinovu plánu uznáno hlasovací právo pro kaţdou ze svazových republik, ale shoda nastala jen u Ukrajiny a Běloruska, kterým hlasovací právo přiznáno bylo (obsaţeno v tajné části dohody odtajněné aţ po konci války).35

Sovětský svaz dále souhlasil s vyhlášením války Japonsku ihned po ukončení války v Evropě výměnou za Kurilské souostroví, ostrov Sachalin, pronájem přístavu Port Arthur (dnes Lüšun, součást dnešní Číny) a práva k vyuţití Východočínské a Jihomanţuké ţeleznice. Dalšími, pro nás jiţ méně významnými rozhodnutími, bylo určení budoucí rakousko-jugoslávské hranice, faktické sloučení komunistické Titovy a exilové Šubašićeho vlády v Jugoslávii, určení hranic Rakouska a Itálie, rozhodnutí o Bulharsku i Íránu a Montreauxské konvenci.

Jaltská konference naplno odhalila budoucí směry světového vývoje. Sovětský svaz ukázal, ţe má své záměry se střední a východní Evropou pevně v rukou, válkou vyčerpané země Velká Británie a Spojené státy americké ztratily v posledním období války svou převahu. Churchill odjíţděl na konferenci na Jaltě v přesvědčení, ţe jeho hlavním cílem je ukončení války a hned poté s podporou Stalina ukázat budování nového lepšího světa. Během jednání však mnohé ideály ztratil. Sám byl vedením války velice vyčerpán a zejména jeho zdravotní stav nebyl vzhledem k nedávno prodělaným nemocem úplně ideální. Ani stav prezidenta Spojených států amerických nebyl valný, trpěl silnou arteriosklerózou a během jednání byl nucen vyuţívat i 35

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaltsk%C3%A1_konference 9.2.2012

47

kolečkové křeslo. Po návratu byl obviňován z toho, ţe díky svému špatnému zdravotnímu stavu byl nucen ustupovat silnějším a silnějším sovětským poţadavkům. Pravdou je, ţe jeho stav byl zřejmě opravdu špatný, neboť 12. dubna 1945 zemřel na mrtvici. J.V. Stalina se naopak cítil, i přes svou nedávno prodělanou mrtvici, ve skvělé duševní kondici a tohoto také během jednání náleţitě vyuţíval k prosazení svých poţadavků. Pokud bychom chtěli hodnotit Jaltskou konferenci ve vztahu k ČSR a poloţíme si otázku, zde se o nás na Jaltě hovořilo, lze si odpovědět jedním slovem. Ne.36

3.6 Postupimská konference

Tato konference přímo navázala na výsledky jednání na Jaltě, dořešila některé otevřené otázky a projednala nově vzniklé problémy spojené s koncem války v Evropě 8. května 1945. V době od 17. července do 2. srpna 1945 se tak na zámku Cecilienhof nedaleko Berlína na území poraţeného Německa sešli nový prezident Spojených států amerických Harry Truman (v době vlády F.D. Roosevelta byl prvním víceprezidentem), generální tajemník KSSS J.V. Stalin a premiér Velké Británie W. Churchill. Ten byl však v průběhu jednání po prohraných britských volbách nahrazen labouristou Clementem Attleem.37

V průběhu konference se jednající strany shodly, ţe v Německu je nutné prosadit 4 nejdůleţitější směry. Těmi byly denacifikace, demokratizace, demilitarizace a dekartelizace. Program byl souhrnně označen názvem 4D. Jednající strany měly na budoucí směr Německa odlišné názory. Německo se dle bývalého ministra financí Spojených Států Henryho Morgenthaua mělo stát agrárním státem. Jiţ krátce po skončení války však většina západních zemí začala Německo vnímat jako potenciálního spojence, neboť si jejich představitelé byli vědomi průmyslového potenciálu. Nejvíce chtěl tento potenciál vyuţít Stalin, který byl přesvědčen, ţe mu nakonec Německo připadne celé a jeho potenciálu chtěl vyuţít pro placení válečných reparací.

36

PANOCHA, George Václav. Jalta 1945, Akropolis, 2002, ISBN 8073040247

37


48

Dále byla během jednání dohodnuta definitivní podoba rozdělení Německa do 4 okupovaných částí: sovětské, britské, americké a francouzské (o Francii se před rokem 1945 jako o okupačním státu neuvaţovalo). Sovětskému svazu navíc v rámci reparací připadl i materiál z některých průmyslových podniků v částech, které připadly západním mocnostem. Podobné rozhodnutí o územním dělení na okupovaná území bylo učiněno také v případě Rakouska. Zde se také v případě hlavního města rozhodovalo podobně, jako v případě Berlína a Vídeň byla rozdělena do čtyř částí patřících okupačním státům. Rakousko bylo okupačními silami obsazeno aţ do 25. října 1955, kdy mohly okupační síly odejít, neboť se Rakousko v průběhu 50. let přidalo k principu neutrality.38

K rozhodnutím o územním uspořádání státu střední Evropy se přidalo také důleţité rozhodnutí týkající se Československa. To tak přišlo o prvorepublikovou Zakarpatskou Ukrajinu, která se stala součástí Sovětského svazu.

Ze strany německých představitelů také vzešly snahy zpochybnit nové hranice Polska, coţ bylo vzhledem k územním ztrátám pochopitelné. Hranice však byla potvrzena a mimo bývalá území východního Pruska (město Königsberg, polsky Króliwiec, později Kaliningrad) východní hranice potvrzena v tzv. Curzonově linii a na západě na Odře a luţické Nise. Hranice pak byly později zpochybňovány, potvrzeny však byly aţ roku 1970 smlouvou o přátelství mezi SRN a Polskem, naprosto definitivně pak roku 1990 Smlouvou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu.39

Dále byla v průběhu Postupimské konference probírána otázka Němců mimo území Německa. Tato otázka se týkala hlavně menšin v Polsku a Československu. Situace v Polsku byla poněkud odlišná, neţ v Československu. Polsko bylo z východu obsazováno Rudou armádou a značná část patnáctimilionové německé menšiny sama utíkala zpět do Německa. V československém pohraničí, které bylo ze západu obsazováno převáţně americkou armádou, Němci převáţně zůstávali. Krátce po konci války však situace začala být vyhrocená. Mnoţily se různé útoky, z české strany pak převáţně vedené nikoli starousedlíky, kteří s Němci ţili společně po staletí, ale ze strany nově příchozích obyvatel z vnitrozemí. Dluţno podotknout, ţe útoky měly převáţně majetkový podtext a nebyla za nimi bezradnost 38 39

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Okupa%C4%8Dn%C3%AD_z%C3%B3ny_Rakouska 11.2.2012 SANAKOJEV, Šalva Parsadanovič. Teherán , Jalta, Postupim – sborník dokumentů, Svoboda, Praha, 1973

49

způsobená válkou. Následný odsun posvěcený rozhodnutím na Postupimské konferenci do budoucna nadělal mnoho škod, bohuţel totiţ uznával princip kolektivní viny. Největším zastáncem odsunu Němců se stal Stalin, naopak W. Churchill odsun označil za jeden z největších omylů.

V průběhu jednání také americký prezident Harry Truman seznámil své spojence s objevem atomové bomby, kterou Spojené státy nyní jako první světová velmoc vlastnily. Truman Stalinovi sdělil, ţe vlastní novou zbraň ohromného účinku, nesrovnatelnou s ţádnými dosud známými zbraněmi. Stalina údajně tato zpráva zanechala naprosto klidným, Truman se domníval, ţe zřejmě nepochopil důsledky toho, co je mu právě sdělováno. Stalin však zřejmě o atomové bombě věděl od svých zpravodajských sluţeb. Sověti jiţ v té době na vývoji bomby pracovali, trvalo jim však další čtyři roky, neţ svou první jadernou zbraň vyzkoušeli.40

Celý průběh jednání byl poznamenán několika skutečnostmi, díky kterým zaznamenaly západní mocnosti mnoho ústupků. Především státním představitelé Velké Británie i Spojených států byli noví a na mezinárodním poli také méně zkušení. Značně unaveného W. Churchilla v průběhu jednání na základě výsledků voleb v Anglii Clement Attlee a v prezidentské funkci nahradil zesnulého Roosevelta Truman. Naproti tomu Stalinovo sebevědomí značně vzrostlo a moţná právě díky tomu pro něj byly dojednané výsledky v mnohém příznivé. Nejdůleţitějším výsledkem bylo získání zásadní sféry vlivu na střední a východní Evropu, tedy i na Československo.

40

PITSCHMANN, Vladimír. Jaderné zbraně: nejvyšší forma zabíjení, Naše vojsko, Praha 2005. ISBN 80-206-

0784-6

50

4. Únor 1948 4.1 Úvod Doba nedlouho po skončení 2. světové války byla charakteristická v Československu charakteristická velkým uvolněním napětí mezi lidmi. Vznikla tak bezprostřední vlna nadšení, které bylo zpočátku opravdu silné a vydrţelo po mnoho následujících let. Jak jiţ bylo uvedeno v předchozí kapitole této práce, dění ve střední a východní Evropě se mělo stále více dostávat do vlivu Sovětského svazu. Zpočátku však tento trend nebyl na první pohled patrný a např. Edvard Beneš aţ do roku 1947 věřil tomu, ţe se podaří obnovit systém první republiky a ţe Československo bude i nadále baštou demokracie nejen ve střední Evropě, ale také z pohledu celosvětového. 41 Souhrnně se téţ období mezi roky 1945 a 1948 říká třetí republika.

4.2 Košický vládní program, první krok k událostem února 1948 Dne 5. dubna 1945 byl v Košicích schválen nový vládní program, který se týkal budoucího státního uspořádání Československa, jeţ mělo být obnoveno krátce po očekávaném konci války. Program byl podepsán představiteli moskevské exilové vlády reprezentované Klementem Gottwaldem a dalšími členy KSČ a Edvardem Benešem s ostatními představiteli exilové vlády v Anglii. Bohuţel její představitelé přijeli do Košic naprosto nepřipraveni a tak se celé jednání neslo v duchu předem připraveného programu. Ten byl totiţ sepsán jiţ 29. března 1945 v Moskvě.

Košický vládní program sestával z šestnácti samostatných bodů a stal se klíčovým zdrojem československého poválečného práva. Nastínil zásady budoucí politiky a opíral se o silnou podporu Sovětského svazu. Níţe uvádím stručnou charakteristiku jednotlivých bodů Košického vládního programu.42

41 42

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1 14.2.2012 Zdroj: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek-kosicky-vladni-program-5-4-1945-126 14.2.2012

51

I. V tomto bodě je uznáno, ţe budoucí vláda bude společnou vládou Národní fronty Čechů a Slováků, kteří se v Čechách nebo v zahraničí účastnili boje za svrţení fašistického německého a maďarského útlaku.

II. Československo tímto bodem poukazuje na probíhající a budoucí pomoc s postupem Rudé armády, kterou uznává jako osvoboditele. Zavazuje se pomoci s přepravou i dalšími podstatnými záleţitostmi, včetně přípravy a výcviku domácích pomocných vojenských jednotek.

III. Československá vláda uznává rozhodující úlohu Rudé armády, její nedostiţné vojenské umění, sebeobětování a bezmeznému hrdinství. V Rudé armádě tak vidí záruku budování skutečně demokratické antifašistické československé armády.

IV. Československá vláda se zavazuje ctít smlouvu československo-sovětskou z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci. Dále chce na smlouvu navázat a potvrdit tak dominantní úlohu Sovětského svazu na mezinárodní postavení Československa.

V. Tímto bodem je v podstatě navrţen nový model územní samosprávy. Oproti dřívějšímu, Košickým vládním programem neuznávanému, rozdělení na obce, okresy a země, budou novým vedením územně správních celků pověřeny lidem volené Národní výbory.

VI. Šestý bod Košického vládního programu popisuje závazek vlády zaloţit a spravovat stát na nových zásadách, zejména pak zásadě rovnosti Čechů a Slováků a uznání Slováků jako svébytného národa. Cílem je dosaţení skutečného partnerství mezi oběma národy. 52

VII. Vláda se tímto bodem zavazuje vyřešit urychleně otázku Zakarpatské Ukrajiny. Vláda si přeje, aby o novém územním začlenění rozhodli sami její obyvatelé. Dále však poukazuje na nutný soulad s přátelstvím Československa a Sovětského svazu. Jak jiţ bylo popsáno v předešlé kapitole, o osudu Zakarpatské Ukrajiny bylo rozhodnuto v průběhu Postupimské konference.

VIII. Československá vláda určuje pravidla pro německé a maďarské obyvatele na území Československa. U těch, kteří měli československé státní občanství potvrzeno před Mnichovem 1938, bude občanství potvrzeno. U těch antifašistů a antinacistů, kteří vedli aktivní boj proti Henleinovi a maďarským iredentistickým stranám, bude zajištěn návrat do Československa. U ostatních bude československé občanství zrušeno. V budoucnu byl ve vztazích slovensko-maďarských uznáván princip vystěhování jednoho maďarského občana za jednoho Slováka, který se přestěhoval z Maďarska na Slovensko.

IX. Tímto bodem se československá vláda zavazuje postihnout všechny fašistické válečné zločince, ať uţ šlo o zločince německé, maďarské, české nebo slovenské. U konkrétních osobností měli být před soud postaveni jmenovitě Dr. Emil Hácha (se všemi svými politickými pomocníky a členy Beranovy vlády, kteří 15. března 1939 podepsali berlínskou smlouvu a vítali Hitlera při příjezdu do Prahy) a Jozef Tiso se všemi členy tzv. Hlinkovy gardy, slovenského gestapa. Dále měli být hnány před soud další kolaboranti z odvětví bankovnictví, průmyslu a velkostatků.

X. Bodem X. nastavovala československá vláda cestu k odstranění škod napáchaných okupanty a vykořenění nacistického vlivu z českého a slovenského hospodářství. Jako cesta k nápravě mají být pouţity dekrety prezidenta republiky. V podstatě šlo o zestátnění majetku

53

kolaborantů, resp. navrácení majetku jeho původním majitelům resp. jejich právoplatným dědicům.

XI. Bod XI. byl v podstatě návrhem pravidel pozemkové reformy. Veškerá půda ve vlastnictví kolaborujících cizích státních příslušníků a šlechticů má být vyvlastněna ve prospěch Národního pozemkového fondu. Vyvlastněny měly být lesy, polnosti, budovy a veškerý ţivý i mrtvý inventář a to bez náhrady. Přerozdělování konfiskované půdy mají mít na starosti spolu s Národním pozemkovým fondem také rolnické komise. Novým nabyvatelům pak měla být uloţena povinnost zaplatit částku ve výši jedné aţ dvou sklizní rozdělenou do splátek na patnáct let.

XII. Tímto bodem si československá vláda kladla za cíl obnovit co nejrychleji hospodářství, opravit zničené průmyslové komplexy a surovinovou základnu. Dále je vyzdvihnuta potřeba obnovit peněţní a úvěrový systém. Prohloubena má být také spolupráce se Sovětským svazem. Dále mají být čerpány prostředky za pomoci mezinárodní organizace UNRRA a na základě amerického zákona o půjčce a pronájmu.

XIII. Československá vláda vyzývala ke všeobecné podpoře zásobování, které bylo koncem války v troskách. Dále je nastíněn i přídělový systém se zdůrazněním určení cen státem u klíčových výrobků.

XIV. Tento bod shrnuje zásady obnovy Československa ve smyslu budoucí pracovní politiky, resp. zajištění sociálních jistot všem lidem pracujícím na obnově státu. Pracovní podmínky mají být pevně stanoveny formou kolektivních smluv a chráněny zákonem. Garantována má být jistota zabezpečení při ztrátě zaměstnání, nemoci, úrazu, invalidity nebo staroby. Stát má dále garantovat moţnost výdělku všem bez rozdílu, zejména je výslovně zmíněna garance výdělku

54

ţenám. Dále vláda připraví program péče o matku a dítě. Obecně je tímto bodem garantována budoucí práce s mládeţí a zvýšená pozornost v oblasti zemědělství.

XV. Tímto bodem si vláda kladla za cíl odstranit nacistické vlivy z divadel a jiných kulturních zařízení, škol a knihoven. Učebnice a knihy vydané v době nesvobody měly být odstraněny. V závěru tohoto bodu je zdůrazněna tendence k zesílení slovanské orientace a úplně na samém konci je uveden směr budoucího největšího spojenectví se SSSR.

XVI. Tento poslední bod je krátkým prohlášením vlády, která se zavazuje v nadcházející dlouhé obnově setrvat a vést stát dle nejlepšího vědomí a svědomí.

Košický vládní program vedl téţ ke vzniku tzv. první vlády Zdeňka Fierlingera. Její existence byla zahájena dne 4. dubna 1945 a byla tak de facto ukončena působnost 2. exilové londýnské vlády Jana Šrámka.43

4.3 Události let 1945 – 1948 Celoevropský vývoj krátce po konci 2. světové války se nesl ve znamení mnohých změn a rozdělení mocenských sfér. Celou situaci lze nejlépe pochopit z projevu W. Churchila44, který pronesl krátce po konci svého prvního funkčního období dne 5. března 1946 ve Fultonu, Missouri, USA. Mohlo by se zdát, ţe Churchilova politická mise byla skončila s posledním dnem války. Jeho nadhled nad situací je z dnešního pohledu více neţ vizionářský. Popsal situaci v Evropě, kdy od Štětína na Baltu aţ k Terstu na Jadranu vede hranice nové mocenské sféry vlivu Sovětského svazu. Tuto hranici nazval „ţeleznou oponou“. Prohlásil, ţe města jako Berlín, Varšava, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie jsou a budou pod čím dál silnějším vlivem Moskvy. Dále Churchil uvedl, ţe všechny tyto státy s výjimkou

43 44

Text Košického vládního programu, dostupný na www: www.prf.cuni.cz/1948/texty/kvp.doc 11.2.2012 GILBERT, Martin. Churchill, BB art, Praha 2002, ISBN 80-7257-921-5

55

Československa nemají vybudovaný demokratické státní zřízení. Toto prohlášení zcela jasně ukazuje, jak bylo mezi roky 1945 aţ 1948 na Československo na západě nazíráno.

V roce 1947 probíhala ve Francii tzv. Paříţská mírová jednání, ratifikována dne 10. února 1947. V podstatě šlo a konečné formální ukončení 2. světové války a dořešení některých sporných otázek, také ve věcech válečných reparací vůči vítězným mocnostem. Ve vztahu k Československu je nutno zmínit přiznané válečné reparace od Maďarska jako státu poraţeného, který během války stál na straně fašistického reţimu. Maďarsko tedy mělo povinnost vyplatit Československu a Jugoslávii částku 100 000 000 USD.45

4.4 Nový politický pořádek a volby 1946 Krátce před koncem války došlo na území alespoň k částečnému obnovení pořádků. Dne 4. dubna 1945 na jednání v Košicích byla jmenována první vláda Zdeňka Fierlingera. Její působní skončilo 6. listopadu 1945, kdy na první vládu navázala 2. vláda Zdeňka Fierlingera, jmenovaná dne 6. listopadu 1945. Její působení pak trvalo aţ do 2. července 1945, kdy byly známy výsledky prvních poválečných voleb. Prezidentem byl jiţ 16. května 1945 jmenován Edvard Beneš, oficiálně byl ve své funkci potvrzen 28. října 1945.

První poválečné volby do Československého ústavodárného shromáţdění se konaly v květnu 1946. Kandidovat mohly pouze povolené strany Národní fronty a to po čtyřech v Čechách a po čtyřech na Slovensku. Byly zavedeny tzv. bílé lístky, na kterých bylo moţno vyjádřit nesouhlas s politikou Národní fronty. Volební systém nepočítal s preferenčními hlasy a nepočítalo se s moţností tvorby koalice a opozice. Voleb se účastnilo přes sedm milionu voličů a vítěznou stranou se v Čechách stala Komunistická stana Československa s celkovým přepočítaným ziskem mandátních hlasů 31% (93 mandátů z celkových 300) a na Slovensku pak Demokratická strana s přepočítaným ziskem mandátních hlasů 14,3 % (43 mandátů z celkových 300). Ostatními stranami ve volbách byly v Čechách Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a Československá sociální demokracie. Na Slovensku pak Komunistická strana Slovenska, Strana slobody a Strana práce. 45

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BEsk%C3%A9_m%C3%ADrov%C3%A9_smlouvy_( 1947) 13.2.2012

56

Období let 1945 aţ 1948 se neslo ve znamení mnohých změn. Většina souvisela se znárodňováním, které se opíralo o čtyři dekrety prezidenta Edvarda Beneše o znárodnění klíčových oborů průmyslu, potravinářského průmyslu, bank a pojišťoven. Tyto čtyři dekrety byly vyhlášeny dne 28. října 1945 v Praze. Jak jiţ nastínil Košický vládní program, docházelo ke znárodňování majetku Němců, Maďarů a kolaborantů s nacistickým reţimem s výjimkou antifašistů. Dále byly znárodněny veškeré akciové banky a soukromé pojišťovny, proto v nestátním sektoru zůstaly pouze druţstevní finanční ústavy. Znárodněný majetek podléhal řízení tzv. Národní správy. Ne vţdy však měla Národní správa uvnitř podniků represivní charakter, u menších podniků zastávala řízení po nezbytně nutnou dobu před návratem původních majitelů z emigrace nebo koncentračních táborů. Zestátněny měly být veškeré klíčové podniky s více neţ 150 – 500 zaměstnanci, coţ v celkovém součtu znamenalo více neţ 3000 podniků, v nichţ pracovalo v roce 1947 61% všech zaměstnanců, tedy téměř dvě třetiny celkové československé výrobní kapacity. Skutečný podíl veřejného sektoru v průmyslu byl však ještě větší. V témţe období však proběhla reprivatizace, díky níţ byl posílen soukromý sektor, ve kterém pracovalo 15% zaměstnanců. Menší podniky se slučovaly do větších celků a přetvářely v národní podniky. Z téměř 3300 menších společností vzniklo po znárodnění přes 300 národních podniků. Ve vládním prohlášení po volbách 1946 vláda povaţovala znárodňování za ukončené. Měl tak vzniknout prostor pro podnikání v soukromém sektoru.46

Za znárodněný majetek byla přiznána náhrada pouze příslušníkům států neutrálních nebo vítězných mocností. Bylo počítáno s tím, ţe náhrady bude moţno platit jen na základě dlouhodobých hospodářských výsledků v daných odvětvích. V této době byly náhrady hrazeny také často z výnosů československého exportu do Švýcarska, proto bylo pro Československo do února roku 1948 největším exportním partnerem.

Na základě výsledků voleb do Československého ústavodárného shromáţdění dne 26. května 1946 byla dne 2. července 1946 sestavena nová vláda, jejímţ předsedou se stal Klement Gottwald. Komunisté čeští a slovenští měli ve vládě kromě předsedy vlády ještě dalších osm ministrů, Československá strana lidová po pěti ministrech, slovenská Demokratická strana jich měla také pět, Československá strana národně socialistická čtyři, Československá sociální 46

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_republika 15.2.2012

57

demokracie tři ministry. Dále byli ve vládě přítomni dva nezávislí ministři (Jan Masaryk jako ministr zahraničí a Ludvík Svoboda jako ministr obrany). Období do února 1948 se souhrnně nazývá první Gottwaldovou vládou.47

4.5 Události února 1948 Únor 1948, stoupenci komunistického reţimu nazývaný téţ „Vítězný únor“, je období vládního převratu, který proběhl v období 17. aţ 25. února 1948. Komunistická strana se jiţ delší dobu připravovala na převzetí moci. Situace však byla opravdu vyhrocená, protoţe byly velice časté snaha narušovat činnost ostatních stran národní fronty. Nastalá vládní krize se vyhrotila právě v únoru 1948. Situaci zkomplikovala také nemoc Edvarda Beneše, který se tak plně nemohl věnovat zklidnění celé situace. Ve vládě bylo celkem 26 ministrů. Devět komunistických, tři sociální demokraté, dvanáct ze zbývajících stran a dva nestraníci. Nekomunističtí ministři byli přesvědčeni, ţe rostoucímu tlaku ze strany komunistické strany je potřeba čelit oslabením vlády. Věřili, ţe prezident demisi nepřijme a bude tak moţné udrţet, popřípadě posílit moc, zejména díky moţnému převládnutí demokratických tendencí uvnitř sociální demokracie. V období bouřlivých změn a také velice častých provokací šlo také o zajištění demokratického průběhu voleb, které byly plánovány na květen 1948.48

Vládní krize byla vyhrocena během projednávání zprávy o Bezpečnosti dne 13. února 1948. Vláda měla 17. února projednat zprávu ministra spravedlnosti o zneuţívání Bezpečnosti komunisty. Toto projednání bylo Gottwaldem odmítnuto pro nepřítomnost ministra spravedlnosti. Ministři demokratické stran, strany národně socialistické a strany lidové byli rozhodnuti podat demisi při neprojednání tohoto bodu podat. Spoléhali přitom na podporu sociální demokracie a silných pravomocí prezidenta republiky, který mohl ustanovit úřednickou vládu nebo vyhlásit předčasné volby. O svém záměru sestavit úřednickou vládu informuje Gottwald Beneše. Gottwald však 18. února odmítá jednat na schůzi Národní fronty o vnitřních poměrech této organizace, proto ministři tří nekomunistických stran jednání 47

DEJMEK, Jindřich, a kol. Únor 1948, šedesát let poté, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku;

ISBN 978-80-86547-01-5 48

KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru, Brno 1997, ISBN 80-85765-73-X

58

bojkotují. Prezident Beneš také souhlasí během jednání stranou národně socialistickou a poţadoval splnění projednání zprávy o Bezpečnosti ze 13. února.

Nekomunistické strany však 19. února během společných jednání potvrdily svůj úmysl podat demisi. O tomto bodu informuje Gottwald prezidenta, který ho však ujistí, ţe v případě sestavování nové vlády bude opět jejím předsedou. Do Prahy také přijíţdějí americký velvyslanec a náměstek sovětského ministra zahraničí.

Dne 20. února se jednání vlády účastní pouze komunistické strany, od nekomunistických stran pouze přichází k předsedovi vlády poţadavek na splnění vládního usnesen ze 13. února. První tři ministři podávají demisi, o čemţ Gottwald informuje prezidenta a navrhuje doplnění novými lidmi dle svého návrhu. Dne 21. února probíhá několik menších nekomunistických a jedna velká komunistická manifestace. Beneš byl vystaven velkému tlaku a byl vyzýván, aby návrh vlády přijal. Komunisté vytvářeli lidové milice, tedy vlastní ozbrojené sloţky a Akční výbory národní fronty, do nichţ jsou členové jmenováni, nikoli voleni. Situace se pak vyostřuje 22. února, kdy je na sjezdu závodních rad vyslovena podpora Gottwaldovi a poţadováno další znárodňování. Zároveň je oznámena hrozba generální stávky na 24. února. Prezident oznamuje, ţe je připraven demisi přijmout.

Dne 23. února představitelé nekomunistických stran prohlašují, ţe situace bude vyřešena díky smírnému řešení, které přinese prezident Beneš. Ten se vyjádřil v tom smyslu, ţe komunistickému nátlaku neustoupí. Komunisté však posilují vliv lidových milicí a Státní bezpečnost zatýká příslušníky nekomunistických stran. Ráno 24. února byla vyhlášena generální stávka, kterou podpořilo více neţ 2,5 milionu lidí. Bezpečnost zatkla další příslušníky Národně socialistické strany, jejíţ členové odmítali vytvoření akčního výboru.

Dne 25. února je dokončena reorganizace uvnitř Národní fronty, podpořena téţ sociální demokracií. Na Václavském náměstí je svolána velká manifestace za přijetí Gottwaldova návrhu nové vlády tvořené komunisty. Národní socialisté během dne chtějí jednat s prezidentem republiky, který je však nepřijímá. Později odpoledne jedná prezident

59

s Gottwaldem a oznamuje mu, ţe přijímá demisi ministrů a přijímá Gottwaldův návrh na doplnění členů vlády jeho lidmi.49

4.6 Mezinárodní vnímání února 1948

Mezi důleţité aspekty února 1948 lze řadit také komentáře k situaci v Československu, které byly směřovány ze západních zemí.

Zřejmě nedůleţitější byla tzv. Společná deklarace vlád Británie, Franci a USA, odsuzující převzetí moci v Československu komunistickou stanou. Konstatují, ţe vládní krize byla uměle vyvolána a byly uţity jiţ jinde vyzkoušené metody k oslabení parlamentní moci a ustavení skryté diktatury pod záminkou národního sjednocení. Dále je konstatováno, ţe je odsuzován následný vývoj, jenţ můţe znamenat katastrofu pro československý lid, který během utrpení války prokázal svou oddanost věci svobody.50

Dalším velice zajímavým projevem vnímání situace v Československu se stalo projednávání v OSN. Informace o dění před rokem 1948 se k OSN dostávaly mnoha informačními kanály. Nejzajímavějším můţe být autentické svědectví velvyslance ČSR u OSN Jána Papánka. Jeho diplomatické styky byly vedeny směrem ke Státnímu departmentu USA, americkému velvyslanectví v Praze a díky jeho postřehům bylo Kongresem USA k únoru 1948 vydáno první oficiální americké prohlášení. Papánek také o situaci v Československu velice podrobně informoval generálního tajemníka OSN nejprve ve své oficiální nótě z 25. února a poté také ve svém dopise z 10. března 1948. Tento dopis byl současně protestem Radě bezpečnosti OSN. Z celé situace vyplynulo na půdě OSN oficiální jednání.51

V době, kdy Papánek podával protest radě bezpečnosti, byla spíše očekávána jeho rezignace. Je pochopitelné, ţe se tento diplomat nemohl s nastalou situací politicky ztotoţnit. Na jeho místo byl za krátký čas po, mírně řečeno, komplikovaném odvolání dosazen Vladimír 49

DEJMEK, Jindřich, a kol. Únor 1948, šedesát let poté, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku; ISBN 978-80-86547-01-5 50 DEJMEK, Jindřich, a kol. Únor 1948, šedesát let poté, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku; ISBN 978-80-86547-01-5 51 DEJMEK, Jindřich, a kol. Únor 1948, šedesát let poté, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku; ISBN 978-80-86547-01-5

60

Houdek. OSN však ţádala písemné oficiální odvolání Papánka a jmenování Houdka. Hrozilo, ţe podaný protest nebude Radou bezpečnosti projednán. Papánka se však uvnitř OSN zastala Chile, konkrétně chilský velvyslanec při OSN Herman Santa Cruz a chilský prezident Gabriel Gonzáles Vileda. Protest k radě bezpečnosti tak byl oficiálně podán 12. března 1948. Chile sice nebyla členem Rady bezpečnosti, ale mohla takové jednání dle článku 31 charty OSN vyvolat. Motivem k podobnému kroku nebyly pouze důvody plynoucí z čiré demokracie, Chile také vracela úder po diplomatické roztrţce s Československem v roce 1947.

Rada bezpečnosti OSN projednala československou otázku na svém 268. zasedání 17. března 1948. Dále bylo Československo výlučným předmětem rokování Rady ve vybrané dny v průběhu března, dubna a května. Výsledkem jednání bylo v podstatě otevřené obviňování Sovětského svazu z agresivní politiky vůči suverenitě jiného státu. Situace byla přirovnávána k převratům v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku, byl shledán stejný průběh převzetí moci maskovaný vzpourou obyvatelstva. Díky diplomatické diskuzi ohledně práva veta, které nárokoval Sovětský svaz, bylo nakonec toto právo pouţito právě díky vetování Sovětským svazem a Ukrajinou. Československá otázka nakonec v Radě bezpečnosti zůstala neprojednána.52

Události února 1948 sice na západě vyvolaly poměrně velký šok, ţádné rozhodnutí zasáhnout však nakonec nepadlo. I v Československu bylo poměrně velké procento těch, kteří v takovou intervenci věřili. Jejich přání však zůstalo nevyslyšeno.

4.7 Události krátce po únoru 1948 Vyřešení vládní krize 25. února se komunistické straně otevírá moţnost plného uchopení vlády. Období od 25. února do 15. června 1948 se nazývá obdobím druhé Gottwaldovy vlády. Mezi ministry, kteří demisi nepodali, byl ministr zahraničí Jan Masaryk. Jeho smrt za dosud nevyjasněných okolností dne 10. března 1948 v podstatě umoţnila, aby jednání Národního shromáţdění dne 11. března 1948 mohlo proběhnout bez jakýchkoli komplikací. Dne 9. května 1948 byla schválena nová lidově demokratická ústava. Tuto však odmítl podepsat

52

DEJMEK, Jindřich, a kol. Únor 1948, šedesát let poté, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku; ISBN 978-80-86547-01-5

61

prezident Beneš, který následně abdikoval 7. června 1948 kvůli svému zdravotnímu stavu a dne 3. září 1948 v Sezimově Ústí umírá. Novým prezidentem se 14. června stává Klement Gottwald. který tak po vyhraných volbách do Národního shromáţdění 30. května 1948 uvolnil místo Antonínu Zápotockému.

4.8 Závěr S odstupem času je moţné na převzetí moci i z mezinárodního hlediska nahlíţet jako na puč, přestoţe nebylo přímo uplatněno násilné převzetí moci. Tehdejší události byly v podstatě přímo řízeny Sovětským svazem a v podstatě kopírovaly události, které nastaly v podstatě v celém východním bloku. Sovětský svaz na našem území získal silný mocenský vliv. Toto bylo umoţněno zejména tehdejší náladou obyvatel, mezi kterými byl stále velmi ţivý záţitek osvobození 2. světové války. Mnozí tak v Sovětském svazu i komunistickém reţimu viděli jasnou cestu k obnově státu. K podpoře veřejného mínění obyvatele však byl několikrát pouţit nástroj silné propagandy během mnoha vykonstruovaných provokačních akcí. Vliv západního mocností na Československo byl tak postupně silně oslabovaný a z předválečné demokratické společnosti díky válečným událostem mnoho nezbylo. Jedním z posledních představitelů byl prezident Beneš, který však nemohl do událostí příliš zasahovat, zejména díky špatnému zdraví. Přestoţe se Československo jiţ v roce 1945 připojilo k Organizaci spojených národů, kterou Klement Gottwald později silně kritizoval, ke stabilizaci demokratických poměrů toto nevedlo. Paradoxem se tak zároveň stal podpis tzv. Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. prosince 1948. V následujících letech byla totiţ lidská práva komunistickým reţimem značně porušována, zejména v průběhu vykonstruovaných politických procesů. V průběhu 50. let byly, často neprávem, popraveny více neţ dvě stovky lidí.

Události kolem února 1948 měly v důsledku vliv na politické zřízení v Československu na následujících čtyřicet let. Československo se ve svém politickém i diplomatickém postoji silně vyhranilo a fakticky se prezentovalo jako součást východního bloku s otevřenou silnou politickou a také vojenskou podporou Sovětského svazu. Postupně byly utlumovány politické a obchodní styky se západní Evropou. Například československé výrobky byly v 50. a 60. letech značně ceněny i na západních trzích. Startovní pozice Československa byla totiţ po 62

válce značně odlišná, neţ například v Německu. Přestoţe i u nás byl průmysl válkou poničen, přesto v některých lokalitách zůstal válkou prakticky nedotčen. Naproti tomu v Německu došlo prakticky k totální decimaci prakticky všech sektorů průmyslu i zásobování. V kontextu s touto situací je velice nelichotivé hodnocení hospodářských výsledků východního a západního reţimu v průběhu dvaceti let od konce války. Zatímco například Spolková republika Německo byla prakticky kompletně obnovena do stavu fungujícího a vzkvétajícího státu, Československo také díky plánovanému hospodářství postupně ztrácelo. Roli komunistického reţimu je v souvislosti s těmito událostmi velice těţké hodnotit. Zdá se však více neţ pravděpodobné, ţe politické poměry, hospodářská situace a morální hodnoty země mohly být bez silného vlivu komunismu a plánovaného hospodářství na mnohem lepší úrovni.

63

5. Vstup České republiky do NATO 5.1 Úvod Na úvod bych rád uvedl stručnou charakteristiku NATO jako vojenské spojenecké organizace. Označení „NATO“ je anglickou zkratkou pro organizaci North Atlantic Threaty Oragnization, francouzsky „OTAN“. Z mezinárodního hlediska má vstup do NATO obrovský význam. Necelých devět let po pádu komunistického reţimu a sedm let po pádu Varšavské smlouvy Česká republika po předchozích dlouhých jednáních podepsala protokol o přistoupení. V současné době NATO tvoří, aţ na výjimky v podobě několika neutrálních zemí, společný obranný systém západní a střední Evropy a Euroatlantického prostoru.53

5.2 Československo a Varšavská smlouva Je jistě zajímavé podívat se do historie Českých zemí z pohledu členství ve spojeneckých vojenských organizacích. Jiţ se vznikem samostatného Československa ve 20. letech 20. století bylo podepsáno několik vojenských smluv o vzájemné spolupráci (zmíněno v kapitole č. 2 Mnichov 1938, podkapitola 2.2 – Malá dohoda a Smlouva československo-sovětská). Varšavská smlouva se však stala první vojensko-politickým paktem, který přesahoval hranice pouhé formální spolupráce a upevnil tak společně technické prostředky, taktické plánování a politické plány s cílem zajištění bezpečnosti celého východoevropského bloku.

Pakt Varšavské smlouvy byl uzavřen na základě tzv. Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané ve Varšavě dne 14. května 1955. Signatáři se staly následující země: Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Smlouva byla uzavřena na dobu dvaceti let s automatickým prodlouţením o deset let s výjimkou, kdy ji členský stát jeden rok před koncem platnosti vypoví. Pakt byl reakcí na vznik tzv. Západoevropské unie a vstup Spolkové republiky Německo do NATO. Členy uskupení zůstaly aţ do konce všechny státy, pouze Albánie se společných setkání od roku 1962 neúčastnila a 13. září byla kvůli své kritické reakci na okupaci Československa vyloučena.

53

Zdroj: www stránky Ministerstva obrany České republiky, dostupná na: http://www.mocr.army.cz/scripts/detail.php?id=2409 18.2.2012

64

Velení států Varšavské smlouvy bylo umístěno v Moskvě. Vrcholným řídícím orgánem byl tzv. Politický poradní výbor. Rolí zástupců členských států bylo víceméně pouze přenášení instrukcí z velení, fakticky tedy bylo uskupení řízeno z Kremlu.54

V srpnu 1968 proběhla v Československu invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jednalo se o násilný vpád pěti armád zemí Varšavské smlouvy, které byly do Československa vyslány na základě zvacího dopisu, který zaslali někteří českoslovenští představitelé předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Leonidu Breţněvovi. V průběhu invaze byla cizími vojsky obsazena strategická místa, jako např. letiště. Bylo tak násilně přerušeno období relativního uvolňování poměrů, které směřovalo ke sníţení faktické orientace a závislosti směrem k Sovětskému svazu. Došlo také na zatýkání některých vedoucích představitelů. Invaze umoţnila přerod státního reţimu směrem k období normalizace, které trvalo od roku 1969 po následujících dvacet let. Sovětská vojska pak v Československu setrvala další dva roky aţ do jejich odsunu v roce 1991.

Varšavská smlouva byla naposledy formálně obnovena v roce 1985 a to na následujících dvacet let. Formálně však byla rozpuštěna v roce 1991 po pádu Sovětského svazu a zániku Německé demokratické republiky. Rozpad by potvrzen během jednání v Budapešti 25. února 1991 dohodou o rozpuštění vojenských struktur a formálním ukončením v Praze 1. července 1991.

5.3 Důležité historické milníky Severoatlantické aliance Základy Severoatlantické aliance byly poloţeny dne 4. března 1948, kdy se na společném jednání v Bruselu sešli zástupci Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Velké Británie. Dne 17. března 1948 byla podepsána první společná smlouva o spolupráci, tzv. Bruselský pakt. V průběhu roku se ke společným jednáním přidávají Spojené státy americké, 11. června 1948 tvoří americký senát legislativní předpoklad zapojení do společného systému (tzv. Vandenbergova rezoluce), následně probíhají jednání s Kanadou a signatáři Bruselského

54

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Var%C5%A1avsk%C3%A1_smlouva 19.2.2012

65

paktu. V průběhu roku 1948 pak probíhala další jednání, jejichţ popis by byl nad rámec této práce.

NATO oficiálně vzniká dne 4. dubna 1949 ve Washingtonu podpisem tzv. Washingtonské smlouvy. Hlavním cílem této smlouvy bylo navázání na teze OSN o mírovém souţití se všemi národy a vládami. Dalšími uváděnými cíli bylo hájení svobody, společného dědictví a kultury národů, zaloţených na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Smyslem zaloţení

NATO

dále

byla

podpora

hospodářského

rozvoje

členských

států

v severoatlantickém prostoru. Celkově má Washingtonská smlouva 14 bodů. Mezi 17. a 19. zářím pak probíhalo první společné zasedání NAC (North Altantic Council) ve Washingtonu, byl vytvořen Výbor pro obranu (DC – Defence Comitee) a Vojenský výbor (MC – Military Comitee).

Z historického hlediska je velice důleţité zmínit datum 31. březen 1954. V nótě SSSR adresované USA, Francii a Velké Británii bylo vyjádřeno přání, aby se SSSR stal součástí NATO. Protistranou byl však návrh shledán jako neakceptovatelný, proto byl odmítnut. Z dnešního pohledu lze jen těţko hodnotit, zda by opačný krok vedl k pádu ţelezné opony a postupnému přechodu východního bloku k demokracii, nebo by znamenal další rozšiřování komunismu do zbytku světa.

První summit NATO se konal 16. aţ 19. prosince 1957. Od předchozích setkání se odlišoval v tom, ţe členské státy na summit vyslaly členy vlád v doprovodu ministrů obrany, financí a zahraničí. Důvodem byl strach ze situace v SSSR, který vypustil do kosmu první umělou druţici Sputnik. Kaţdému v této době začalo být jasné, ţe v kombinaci s pouţitím jaderných zbraní by v případě válečného konfliktu nemohlo být bezpečno na ţádném místě na Zemi (tento problém byl naštěstí vyřešen v roce 1967, kdy byla světovými velmocemi ratifikována Smlouva o mimozemském prostoru, která mimo jiné zakazovala umísťování zbraní hromadného ničení na oběţnou dráhu Země). Z dalších zajímavých prohlášení NATO lze povaţovat kritiku postavení Berlínské zdi během jednání NAC 13. aţ 15. prosince 1961v Paříţi.

Zejména v 60. a 70. letech bylo jedním z hlavních témat v průběhu jednání NATO řešení otázek spojených s jadernými zbraněmi. Mezi 24. aţ 25. červencem 1968 proběhla 66

v Reykjavíku na Islandu konference se státy Varšavské smlouvy, během které byla schválena dohoda o vzájemném a vyváţeném sníţení ozbrojených sil (MBFR – Mutual and Balance Force Reduction). Okupaci Československa NATO odsoudilo během jednání NAC 5. aţ 16. listopadu 1968. Snaha o omezení počtu jaderných zbraní pokračovala i v 80. letech a vyvrcholila 8. prosince 1987 podpisem dohody USA a SSSR o likvidaci raket krátkého a středního doletu, jejímţ důsledkem bylo zastavení rozmisťování těchto raket v západní Evropě.55

5.4 Milníky vztahu NATO a Československa, resp. České republiky po roce 1989

Pro Československo je však zajímavý vývoj po roce 1989. Mezi 11. a 13. únorem 1990 se sešli ministři zahraničí zemí nato a členských zemí Varšavské smlouvy na konferenci o „Otevřeném nebi“ v Ottawě. Na Summitu NATO 22. – 23. května 1990 NATO zhodnocuje novou situaci v Evropě a zahajuje revizi vojenské strategie. Nejdůleţitější je však udělení statutu tzv. přidruţeného delegáta členům parlamentu SSSR, Československa, Bulharska, Maďarska a Polska během zasedání Severoatlantického shromáţdění v Londýně 26. – 28. listopadu 1990. Jak jiţ bylo zmíněno, 25. února 1991 oznamuje šest členských zemí zánik Varšavské smlouvy (oficiální rezoluce vydaná 11. července 1991. Následně NATO během krize spojené s rozpadem Sovětského svazu 8. května 1991 vylučuje moţnost, ţe by se jeho členem mohla stát některá ze zemí tohoto východního bloku. V kaţdém případě je NATO připraveno rozšířit kontakty s bývalými nepřáteli a rozvoj řádných diplomatických styků.

Československo se dále účastní také společného jednání zemí NATO, Polska a Maďarska v Krakově 6. října 1991. Dne 20. prosince 1991 se účastní šestnáct členských zemí NATO a devět zemí střední a východní Evropy inauguračního zasedání Severoatlantické Rady pro spolupráci (NACC – North Atlantic Cooperation Council). Krátce poté, 10. dubna 1992 probíhá první setkání ministrů obrany a náčelníky generálních štábů zemí střední a východní Evropy s Vojenský výborem NATO.

55

FIDLER, Jiří; MAREŠ, Petr. Dějiny NATO, Paseka, Praha, Litomyšl 1997, ISBN 80-7185-145-0

67

Program Partnerství pro mír (PfP – Partnership for Piece) byl novým novým politickým programem NATO, který vzešel od ministra zahraničí Spojených států Les Aspina v průběhu zasedání ministrů obrany zemí NATO v Travemünde v říjnu 1993. Šlo o reakci na poţadavek České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska na rychlé přijetí do NATO. Program byl oficiálně projednán na summitu NATO 10. a 11. ledna 1994. Předseda vlády České republiky Václav Klaus Rámcový dokument PfP podepisuje na velitelství NATO dne 10. března 1994 a 17. května 1994 Česká republika předkládá Prezentační dokument PfP.

Dne 27. května 1997 podepisuje ruský prezident Boris Jelcin s vrcholnými představiteli NATO tzv. Ustavující akt Rusko-NATO. V tomto dokumentu stanovuje ustavení Rady, která umoţní Rusku účastnit se na rozhodování (bez moţnosti práva veta). Rusko se dále zavazuje, ţe nebude NATU klást překáţky v rozšiřování na východ. Mezi 21. a 24. červnem se v Praze konala 14. Pracovní konference NATO. Účastníci se shodli na otevřenosti Aliance i poté, co do ní budou přijaty středoevropské země.

Summit NATO v Madridu 8. a 9. července 1997 přinesl dohodu o tom, ţe k členství v Alianci budou přizvány Česká republika, Maďarsko a Polsko. Následně 30. listopadu 1997 Rada NATO schválila texty protokolů o vstupu České republiky, Maďarska a Polska.

Vstupní procedura byla pro Českou republiku uzavřena dne 26. února 1999, kdy listiny o přístupu do Severoatlantické aliance podepsal tehdejší prezident republiky Václav Havel, proto 12. března 1999 ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska převzali ratifikační listiny od Madelaine Albrightové.56

5.5 Závěr

V době, kdy je psána tato práce, uplynulo od vstupu České republiky do NATO jiţ dvanáct let. Tento krok tedy lze hodnotit s jistým nadhledem. Z pozice politické je vstup do NATO legitimním krokem, neboť po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se postupně 56

Zdroj: Oficiální portál informační centra pro NATO, http://www.natoaktual.cz/na_cr.aspx?y=na_cr/cravztahysnatoiii.htm 28.2.2012

68

dostupný

na

WWW:

rozpadala moţnost vojenské integrace do některé ze starších struktur. Ve střední Evropě začaly zhruba po padesáti letech opět převládat tendence orientace převáţně na západní Evropu a západní svět obecně. Československo, resp. později Česká republika by si zřejmě jen těţko mohla dovolit bát neutrální zemí. Podobné příklady jsou v Evropě dva. Prvním je Švýcarsko, kde neutralita vychází z dlouhodobé historické tradice téměř dokonalé hospodářské a politické nezávislosti země. Dalším zástupcem je Rakousko, kde neutralita byla jediným logickým východiskem po událostech druhé světové války.

Lze však s jistotou tvrdit, ţe si Česká republika vstupem do Severoatlantické aliance ve své pozici nikterak nepohoršila. Naopak mohla těţit ze zkušeností, které armáda získala v průběhu zahraničních misí. Čeští vojáci dostali příleţitost, aby ukázali své kvality a v mnoha ohledech se jim to podařilo výborně zvládnout. České armádě byly v průběhu let svěřeny také některé velice důleţité úkoly, jakými bylo například střeţení vzdušného prostoru, mise protichemických jednotek atp. V očích mnohých kritiků NATO zůstává stále nezapomenuto období krátce po vstupu do Severoatlantické aliance, kdy vzdušné síly NATO bombardovaly oblasti Kosova, přičemţ k přeletům vyuţívaly také českého vzdušného prostoru. Úkolem této práce však není hodnotit politickou legitimitu podobných vojenských operací. Celkově však z mého pohledu byl vstup do NATO jednoznačně pozitivním krokem.

69

6. Vstup České republiky do Evropské unie 6.1 Úvod Evropská unie je v dnešní době nejdůleţitějším politicko-ekonomickým uskupením Evropy a svým působením má jednoznačně také celosvětový vliv. Česká republika tak stála 1. května roku 2004 na prahu velice významného kroku, kterým byla integrace do struktur Evropské unie. Toto rozhodnutí mělo a bude mít obrovský vliv na ekonomický chod země, zřejmě po několik desetiletí. Česká republika musela před vstupem splnit některá zásadní kriteria a byla podrobována mnohým zkoumáním ekonomické situace. V mnohých také uspěla a podmínky pro vstup splnila.

6.2 Počátky integrace po roce 1989

Jiţ krátce po Sametové revoluci v listopadu 1989 se objevila v nově vznikajících vládních kruzích myšlenka začlenění Československa do Evropského společenství. Krátce po vytvoření první nové polistopadové vlády zaslal její tehdejší předseda Marián Čalfa dopis předsedovi Komise Evropského společenství Jacquesovi Delorsovi dopis, ve které projevil zájem Československa stát se členem Evropského společenství (postava Jacquesa Delorse hraje zásadní roli nejen z pohledu evropské integrace, ale také světové ekonomiky a jeho názory jsou velice podnětné i v dnešní době). Mluvčím proevropské československé diplomacie byl Jiří Dienstbier, který do budoucna počítal se začleněním do evropských struktur. První odpovědí Evropského společenství byly tzv. asociační dohody navrţené Evropskou komisí. Tyto byly Československem oficiálně jiţ 20. prosince 1990. Ostatní postkomunistické středoevropské země podepsaly společně s ČSFR tzv. Evropskou dohodu o přidruţování k Evropskému společenství.57

57

Zdroj: Článek o historii Evropské unie, dostupný na WWW: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/cr_eu/index_cs.htm 2.3.2012

70

6.3 Integrační proces po vzniku České republiky

Jiţ krátce před vznikem samostatné České republiky 1.1.1993 byl ratifikační proces Evropské dohody pozastaven. Nově vzniklá diplomacie vedená ministrem zahraničí Josefem Zieleniciem v průběhu roku 1993 obnovovala jednání, která směřovala k opětovnému podpisu Evropské dohody mezi Českou republikou a Evropským společenstvím. Ta vstoupila v platnost 1. února 1995, do této doby platila tzv. Prozatímní dohoda. V tomto období, nyní jiţ na straně Evropské unie (vznik 1993) probíhaly studie, které měly zjistit ekonomický dopad při rozšíření dále na východ. Proto jiţ v roce 1993 Evropská unie během svého zasedání v Kodani vydala stanovisko, ţe společenství můţe být rozšířeno o ty středo a východoevropské země, které o vstup projeví zájem. Zároveň však tyto země musí být schopny dodrţet všechny závazky a politicko-ekonomická kriteria, která jsou se vstupem a členstvím spjata. Zároveň také byla vyţadována schopnost splnit dostatečnou administrativní a soudní kapacitu pro dodrţování právního řádu Evropské unie (také francouzský termín acquis). Česká republika pod vedením předsedy vlády Václava Klause podala 17. ledna 1996 oficiální ţádost o vstup do Evropská unie.58

V roce 1997 zveřejnila Evropská unie nový program hlásící se k myšlence větší a silnější unie s názvem Agenda 2000. Současně byly zveřejněny tzv. Posudky o připravenosti všech kandidátských zemí, ve kterých bylo doporučeno zahájit jednání s Českou republikou, Maďarskem, Polskem, Slovinskem, Kyprem a Estonskem. Současně se Evropská komise zavázala informovat Evropskou radu o pokrocích v přípravách integrace jednotlivých zemí. Evropská rada poté pozvala jedenáct kandidátských zemí na jednání v Lucemburku 13. prosince 1997. Za Českou republiku se jednání účastnili ministr zahraničí Jaroslav Šedivý a prezident republiky Václav Havel. Ze závěrů jednání je nejdůleţitější zmínit plán o zahájení bilaterálních jednání a doporučení k dalšímu jednání s šesti státy (tzv. Lucemburská skupina: Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko a Kypr). Proces dále pokračoval v průběhu jednání v Bruselu 30. března 1998.

58

OKLEŠŤKOVÁ, Ivana; NEKOVÁŘ, Jiří, Ing.; OKLEŠTĚK, Václav, Ing. Vstup do EU – skutečnost před

branami českého podniku, Euro-Trend 2003, ISBN 90-239-0170-2

71

Krátce po skončení bruselských jednání nastalo první kolo vstupních rozhovorů. Jejich nejdůleţitější součástí byl tzv. screening, během kterého docházelo ke srovnávání poměrů např. v legislativní rovině, pro kterou bylo vyčleněno 31 samostatných kapitol. O kaţdé kapitole poté bylo vyjednáváno samostatně, ke kaţdé také musela Unie vydat stanovisko ještě před zahájením jednání. Česká republika sestavila tzv. vyjednávací tým, jehoţ předsedou byl náměstek ministra zahraničí Pavel Telička. Hlavním vyjednavačem Evropské komise se stal Klaus van der Pas, vyjednavačem přímo pro Českou republiku Michael Leigh. Jednání byla náročná, také vzhledem ke komplikovanosti probíraných témat.59

Česká republika poté v letech 1999, 2000 a 2001 předkládá tzv. Národní program přípravy ČR na členství v EU. Jedná se o dokument o obsahu cca 360 stran, ve kterém Česká republika popisuje připravenost země na vstup do EU, výčtem: politická kriteria, lidská práva a ochranu menšin, ekonomická kriteria, schopnost zajistit závazky vyplývající ze členství, zapojení do vnitřního trhu, inovace, ekonomické a fiskální záleţitosti, poměry sektorové politiky (průmysl, zemědělství, rybolov, energetika, doprava, malé a střední podniky), ekonomickou a sociální soudrţnost (tedy zaměstnanost a sociální věci, dále např. regionální politika), kvalitu ţivota ţivotního prostředí, spravedlnost a vnitro, poměry vnější politiky, finance, správní kapacitu pro provádění acquis, finanční potřeby.

Jak jiţ bylo zmíněno, Evropská komise vydávala tzv. Pravidelné zprávy o pokroku kandidátských zemí v přípravách na členství v Evropské unii, a to jiţ od roku 1998. Zejména první hodnotící zpráva byla velice kritická, hlavní kritika směřovala do oblasti soudnictví a státní správy. Zpráva z roku 1999 pak hovoří o pokroku v oblasti liberalizace kapitálu, přijetí základních pravidel prosazování regionální politiky, určení priorit hospodářské politiky a zejména přijetí tzv. Hospodářské strategie vstupu do Evropské unie, coţ byl vládní dokument. Přesto byl stav připravenosti označen za neuspokojivý, kritizována bylo podrobeno například řešení romské otázky.60 Ve zprávě z roku 2000 byla Česká republika hodnocena mnohem lépe, neţ ve dvou předchozích zprávách. Během summitu v Nice bylo probíráno zejména

59

Zdroj: Článek o historii vstupu České Republiky do Evropské unie, stránky Ministerstva zahraničních věcí dostupný na WWW: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/cr_eu/index_cs.htm 4.3.2012 60 Ministerstvo zahraničí ČR, ČESKÁ REPUBLIKA V HODNOCENÍ EVROPSKÉ KOMISE 1999, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v edičním oddělení mezinárodních vztahů, Praha 1999, ISBN 80-85864-78-9

72

rozšiřování EU směrem na východ a také budoucí situace nových členů, kteří by nepoměrem zástupců v Radě a Evropském parlamentu mohli být oproti stávajícím členům diskriminováni.

Další výroční zprávy z roku 2001 a 2002 hodnotily Českou republiku opět pozitivněji, neţli předchozí. Kritika však opět směřovala k reformě státní správy. V otázce sporných Benešových dekretů vydala Evropská komise v roce 2002 stanovisko, ţe nepředstavují ţádnou překáţku v otázkách právního řádu.

Pro vstup nejdůleţitější se stala výroční zpráva, tzv. Souhrnná monitorovací zpráva o přípravách České republiky na členství, vydaná 5. listopadu 2003. Evropská komise navrhuje přistoupení celkem deseti zemí do Evropské unie a to k datu 1. května 2004. Smlouva o přistoupení byla podepsána prezidentem Václavem Klausem a premiérem Vladimírem Špidlou jiţ 16. dubna 2003 v Athénách. Kromě Kypru měly být v nových členských státech ještě smlouvy schváleny referendy.

6.4 Referendum o vstupu České republiky do Evropské unie

Zejména po roce 2000 vznikaly v otázkách vstupu do Evropské uvnitř České republiky četné dohady, která mnozí z nás máme v paměti ještě dnes. Integrační proces byl, jak jiţ bylo zmíněno, otázkou velice sloţitou. Zejména v tak zásadních otázkách se nabízí otázka vyuţití referenda (česky všelidové hlasování, téţ plebiscitu) jako nástroje, kdy v případech daných ústavním zákonem můţe lid vykonávat státní moc přímo. Tato moţnost je zakotvena v Ústavě České republiky, článek 2, odstavec 2. Do chvíle, kdy je sestavována tato práce, dosud nebyl dokončen legislativní proces ţádného zákona o referendu. Pro vstup do Evropské unie byl proto schválen ad hoc ústavní zákon číslo 512/2002 Sb.

Referendum v České republice proběhlo od pátku 13. června do soboty 14. července 2003. Výsledkem bylo 77,3 % hlasujících pro vstup do Evropské unie. Volební účast byla 55,2 % voličů. Na průběh hlasování se u Ústavního soudu sešlo na 28 stíţností, z nichţ 13 bylo vyřazeno pro nesplnění právních náleţitostí. Ostatní byly později zhodnoceny jako neopodstatněné a nebyl shledán důvod nezákonnosti hlasování. Proto prezident Václav Klaus 73

mohl na základě vyjádření Ústavního soudu platnost referenda potvrdit a Smlouva o přistoupení mohla vstoupit v platnost.

6.5 Vstup do Schengenského prostoru

Schengenský prostor je územním sdruţením většího počtu evropských států, mezi kterými je umoţněn volný přechod státních hranic bez prováděné celní a pasové kontroly. Historie sahá do roku 1984, kdy byla podepsána tzv. Saarbrückenská dohoda. Krátce na to byla 14. června 1985 podepsána tzv. Schengenská dohoda. Jméno dostává podle vesnice Schengen v Lucembursku. Na smlouvu navázala tzv. prováděcí úmluva, podepsaná dne 19. června 1990. Smluvními státy se staly země Evropského společenství, resp. Evropskou unii, ale později i některé státy mimo ně (např. Norsko, Island, Lichtenštejnsko a Švýcarsko, součástí prostoru nejsou členové EU Velká Británie a Irsko). Teprve na základě prováděcí úmluvy začaly být postupně otevírány státní hranice, především byl tvořen schengenský informační systém a v roce 1995 odstraněny pohraniční kontroly.

Vstup České republiky do schengenského prostoru byl výsledkem zhruba desetiletých příprav, během kterých byly harmonizovány právní předpisy, které by vstup do Schengenské unie podmiňovaly. Česká republika proto jiţ v roce 2003 přijala tzv. schengenskou strategii. Přípravy byly formálně ukončeny v únoru 2007, kdy vláda přijala tzv. Strategii vlády v oblasti zapojování do schengenského prostoru pro rok 2007. Jedná se o poměrně krátký třístránkový dokument, ve kterém vláda bere na vědomí legislativní povinnosti vyplývající z členství v schengenském prostoru (část III obsaţenou v materiálu č.j. V45/2007), dále předpokládané náklady ve výši 516,691 mil Kč. Vláda v roce 2007 také schválila devátou finální verzi Zprávy o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis, projednávanou postupně jiţ od roku 2001.

74

Česká republika vstoupila do schengenského prostoru dne 21. prosince 2007. Nejprve byly zrušeny pohraniční kontroly, poté 30. března 2008 zmizely letištní celní kontroly při letech do tzv. rozšířeného Schengenu.61

6.6 Závěr

Vstup České republiky do Evropské unie se stal jednou z nejvýznamnějších politických událostí posledních dvaceti let. V době, kdy od vstupu uběhlo pouhých osm let zatím nelze hodnotit přínos pro naši zem. Toto bude moţné aţ za mnoho let, kdy navíc bude moţné nezaujatě zhodnotit také dobu dnešní údajné hospodářské krize. V kaţdém případě se České republice podařilo na mezinárodním poli několik zajímavých úspěchů, například během předsednictví České republiky v Evropské unii. Pozitivní přínos lze také vnímat v oblasti zahraničního obchodu, kdy se pro Českou republiku více otevřel západní trh. Díky Evropské unii nyní funguje zajímavý dotační systém, který má podle posledních hodnocení pozitivní bilanci a podařilo se čerpat větší finanční objem, neţ bylo do systému odvedeno. Přestoţe s mnohými rozhodnutími spojenými s Evropskou unií je moţné nesouhlasit, v současné době vnímám vstup jako pozitivní rozhodnutí.

61

Zdroj: http://www.euroskop.cz/8750/sekce/vstup-cr-do-schengenu/ 18.3.2012

75

Závěr V průběhu této práce bylo mým cílem přiblíţit nejdůleţitější historické milníky moderních československých a českých dějin spolu s právním zakotvením. Chtěl jsem také dosáhnout více, neţ jen prostého výkladu jednotlivých událostí. Mou ideou od samého počátku byla práce, jeţ postihne historická období ve vzájemných souvislostech. Proto se nejvíce témat váţe ke druhé světové válce a poválečnému období, kdy zvolená témata přímo navazují a doplňují se. Důvodem k právě takovému pojetí je přesvědčení, ţe válečné období patří k těm nejdůleţitějším částem naší historie. Ale nejen toto období je klíčové. Nechtěl jsem opomenout ani naše moderní dějiny.

Obsah jednotlivých kapitol často přesah vytyčené téma, coţ však bylo nutné k pochopení daných historických údobí v důleţitých souvislostech. Proto za zajímavé povaţuji uvést také pohledy na Československo, resp. Českou republiku pohledem zvenčí. K tomu mi slouţilo například zmínění komentáře W. Churchilla na poválečné Československo, jednání Rady bezpečnosti OSN po převratu v únoru 1948, nebo tzv. Pravidelné zprávy o pokroku kandidátských zemí v přípravách na členství v Evropské unii, kterými byla hodnocena situace v České republice před vstupem do Evropské unie.

Zvolená témata mi často nedávala příliš mnoho prostoru k hodnocení a to hlavně z důvodu zamýšlené nezaujatosti k popisovaným obdobím. Subjektivnímu hodnocení jsem se proto snaţil vyhýbat. V některých pasáţích jsem však přesto raději dal přednost současnému pohledu před pohledem všeobecně převládajícím v době popisovaného historického období. Věřím, ţe tento krok bude pochopitelný a v konečném důsledku nesníţí kvalitu této práce.

76

Seznam literatury ARMADA.VOJENSTVI.CZ, Článek Mobilizace září 1938, dostupný na WWW http://www.armada.vojenstvi.cz

BYSTRICKÝ, Rudolf. Mírová smlouva s Německem s hlediska mezinárodního, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1954

ČADA, Václav. 28. ŘÍJEN 1918 SKUTEČNOST, SNY A ILUZE, Mladá fronta Praha, 1988

ČAPKA, František, Dějiny zemí koruny české v datech, ISBN 80-7277-000-4

ČELOVSKÝ, Bořivoj. Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy, Tilia 1999, ISBN 8086101-19-3

DEJMEK, Jindřich, a kol.; KLAUS, Václav; KAVALÍROVÁ, Naděţda; LESÁK, Josef; NÁLEVKA, Vladimír; ŢÁČEK, Pavel; MICHÁLEK, Slavomír; BALÍK, Stanislav; TAJOVSKÝ, Ladislav; KOCIAN, Jiří; CHALUPECKÝ, Petr; PEHR, Michal. Únor 1948, šedesát let poté, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku; ISBN 978-8086547-01-5

DEJMEK, Jindřich, a kol. Československá zahraniční politika a vznik Malé dohody 19201921, Karolinum, 2004, ISBN 80-86506-38-X

DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha : Historický ústav AV ČR, 2011. 518 s. ISBN 978-80-7286-188-0

DUFFACK, J. J. Psywar 1938, první psychologická válka moderní doby, sudetská válka Praha, Naše vojsko 2010, ISBN 978-80-206-1113-0 77

FIDLER, Jiří; MAREŠ, Petr. Dějiny NATO, Paseka, Praha, Litomyšl 1997, ISBN 807185-145-0

FILÍPEK, Jan. Mnichov 1938 - hra o Československo, Nakladatelství a tiskárna Dr. Eduard Grégr a syn s.r.o., ISBN 80-902023-9-X

FRONTA.CZ, Mnichovká dohoda, (uzavřená mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií

a

Itálií

v

Mnichově

29. září 1938),

dostupná

z

WWW http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda

GILBERT, Martin. Churchill. BB art, Praha 2002, ISBN 80-7257-921-5

GOTTWALD, Klement. Akční program nové Gottwaldovy vlády, 10.3.1948

HAMÁK, Bedřich; VONDROVSKÝ, Ivo. Mobilizovaná československá armáda 1938 : 30. září 1938, Fortprint 2010, ISBN 978-80-86011-43-1

HARENBERG, Bodo. Kronika lidstva: Dohoda Spojenců o invazi v Itálii., Fortuna Print, Bratislava 1992, ISBN 80-7153-039-5

HAZDRA, Zdeněk; VLČEK, Lukáš, a kol. Mnichov 1938 a česká společnost : sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí mnichovské dohody, Ústav pro studium totalitních reţimů, Praha 2008, ISBN 978-80-87211-06-9

HOUŢVIČKA, Václav. Návraty sudetské otázky, Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, ISBN 80-246-1007-8

KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru, Brno 1997, ISBN 80-85765-73-X

78

KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny Československa 1867-1939, Dokořán, Praha 2008, ISBN 978-80-7363-146-8

KŘÍŢEK, Jurij. Vznik Československa, nakl. Svoboda 1978

KUPKA, Vladimír, a kol. Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2006, ISBN 80-7277-096-9

KUKLÍK,

Jan; NĚMEČEK,

Jan; ŠEBEK,

Jaroslav. Dlouhé

stíny

Mnichova :

Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo, Auditorium, Praha 2011, ISBN 978-80-87284-18-6

KURAL, Václav; RADVANOVSKÝ, Zdeněk, a kol. "Sudety" pod hákovým křížem, Albis international, Ústí nad Labem 2002, ISBN 80-86067-66-1

KVAČEK, Robert. Československý rok 1938, BVD, Praha 2011, ISBN 978-80-87286-11-1

MARŠÁLEK, Pavel. Protektorát Čechy a Morava, Karolinum Praha, 2002, ISBN: 80246-0302-0

MATĚJKA, Dobroslav. Česká republika v NATO, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1999, ISBN: 80-85864-60-6

Ministerstvo zahraničí ČR, ČESKÁ REPUBLIKA V HODNOCENÍ EVROPSKÉ KOMISE 1999, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v edičním oddělení mezinárodních vztahů, Praha 1999, ISBN 80-85864-78-9

Neville, Peter. Hitler a appeasement, Praha 2008, ISBN 978-80-86891-98-9

MOTL, Stanislav. Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publisher, 2003, ISBN 80-

86182-69-X 79

NÁLEVKA, Vladimír. Druhá světová válka, Triton, Praha 2003. ISBN 80-7254-390-3

NĚMEČEK, Jan, a kol. Cesta k dekretům a odsunu Němců : datová příručka, Littera Bohemica ; Baronet, Praha 2002, ISBN 80-7214-519-3

OKLEŠŤKOVÁ, Ivana; NEKOVÁŘ, Jiří, Ing.; OKLEŠTĚK, Václav, Ing. Vstup do EU – skutečnost před branami českého podniku, Euro-Trend 2003, ISBN 90-239-0170-2

PANOCHA, George Václav. Jalta 1945, Akropolis, 2002, ISBN 8073040247

PITSCHMANN, Vladimír. Jaderné zbraně: nejvyšší forma zabíjení, Naše vojsko, Praha 2005. ISBN 80-206-0784-6

RICHTER, Karel. Cesty k moci, Themis, Praha 2004, ISBN: 80-7312-040-2


SLÁDEK, Milan, PhDr. Němci v Čechách, Pragma 2002, ISBN 80-7205-901-7


80

Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století

Recommend Documents