EDICE UČEBNÍCH TEXTŮ
MEZINÁRODNÍ A NÁRODNÍ BEZPEČNOST Skripta pro 3. ročník bakalářského studia Druhé, rozšířené vydání
doc. Ing. Pavel GAVLAS, CSc. Praha 2013
© doc. Ing. Pavel Gavlas, CSc., 2013 ISBN 978-80-86747-34-7
OBSAH Kapitola 1. Pojetí bezpečnosti ................................................................................. 7 1. Teorie úvodem .................................................................................................... 8 2. Bezpečnostní hrozby a rizika ............................................................................ 15 3. Války a terorizmus............................................................................................. 19 4. Komplexní pojetí bezpečnosti ........................................................................... 33 Literatura .......................................................................................................... 34 Kapitola 2. Globální bezpečnost ............................................................................35 1. Pohled na bezpečnost z hlediska vlivu času ..................................................... 36 2. Skutečnosti ohrožující bezpečnost.................................................................... 41 3. Velmoci a vztahy mezi nimi – vliv na mezinárodní bezpečnost......................... 45 Literatura .......................................................................................................... 51 Kapitola 3 Evropská bezpečnost............................................................................52 1. Podmínky bezpečnosti Evropy......................................................................... 53 2. Destabilizující prvky a bezpečnostní hrozby pro Evropu ................................... 59 3. Koaliční bezpečnost .......................................................................................... 66 4. Energetická bezpečnost.................................................................................... 75 5. ČR v bezpečnostní architektuře Evropy ............................................................ 86 Literatura .......................................................................................................... 90 Kapitola 4. Doktríny velmocí (USA, RF) – proměny přelomu tisíciletí ...............91 1. NSS USA - vývoj a stav v r. 2012...................................................................... 94 1.1. Doktrinální myšlení po r. 2001- bezpečnostní strategie a bezpečnostní kultura............................................................................................................... 94 1.2. Neokonzervatizmus americké administrativy............................................. 95 1.3. Bushova doktrína Regime Change Policy a další dokumenty jeho administrativy.................................................................................................... 95 1.4. Obamova bezpečnostní politika – základní dokumenty ............................. 97 2. Vojenská doktrína RF...................................................................................... 103 2.1. Dědictví RF po SSSR .............................................................................. 104 2.2. Vojenská doktrína RF v proměnách let 1993 – 2010............................... 109 2.3. Vojenská doktrína RF r. 2010 .................................................................. 123 Literatura ........................................................................................................ 134 Kapitola 5. NATO-struktura, orgány, jednotky, úkoly........................................135 1. Historie vzniku, úkoly paktu a jejich vývoj ....................................................... 136 2. Bezpečnostní strategie NATO - strategická koncepce 2010 ........................... 149 3. Organizace a plánování NATO ....................................................................... 154 4. Ostatní aktivity NATO...................................................................................... 163 Literatura ........................................................................................................ 166 Kapitola 6 Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie ČR.........................167 1. Bezpečnostní politika a bezpečnostní zájmy................................................... 168 2. Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie, východiska........................... 172 3. Bezpečnostní strategie jako realizace bezpečnostní politiky........................... 177 Literatura ........................................................................................................ 186 Kapitola 7 Zajištění bezpečnosti státu a systém krizového řízení ....................187 1. Bezpečnostní systém ČR, orgány a instituce zajišťující bezpečnost............... 188 2. Systém krizového řízení v ČR ......................................................................... 193 3. Krizové plány .................................................................................................. 212 4. Vnitřní bezpečnost a vazby na mezinárodní bezpečnost ................................ 221 Literatura ........................................................................................................ 225
Kapitola 8 Ozbrojené síly České republiky..........................................................226 1. Úvod................................................................................................................ 227 2. Vojenská strategie........................................................................................... 228 3. Organizační struktura OS a armády................................................................ 236 4. Hlavní zákony týkající se OS a armády........................................................... 238 Literatura ........................................................................................................ 244 Literatura ................................................................................................................245 Přílohy ....................................................................................................................249
Úvod Tato učební pomůcka slouží jako základní studijní materiál pro předmět „Mezinárodní a národní bezpečnost“, nikoliv ovšem svým vyčerpávajícím obsahem, ale naopak tím, že poskytne základní informace k dalšímu hlubšímu studiu značně obsáhlého seznamu studijních materiálů, jejichž výčet vlastně nikdy není konečný. Skripta Vám poskytnou jeden z možných pohledů na problematiku bezpečnosti, a to jak na bezpečnost v pojetí globálním, tak v aplikaci na bezpečnost České republiky. Postupně Vám budou objasněny nejen zásady bezpečnostní politiky a strategie ČR a Evropských institucí, jichž je naše republika členem, ale také struktura a úkoly institucí, které bezpečnost garantují a zajišťují. Zatímco ve skriptech můžete najít řadu informací i objasnění, v přednáškách budeme společně hledat vzájemné vztahy mezi bezpečností a fungováním institucí tuto bezpečnost zajišťujících. V plánovaných seminářích pak každý student dostane příležitost vyjádřit svůj pohled na věc, představit ostatním svoje názory písemně a obhájit je.
5
Kapitola 1. Pojetí bezpečnosti 1.
Teorie úvodem
1.1. Názory na bezpečnost 1.2. Bezpečnostní analýzy
2.
Bezpečnostní hrozby a rizika
2.1. Bezpečnostní riziko a bezpečnostní hrozba 2.2. Kriteria posuzování bezpečnosti
3.
Války a terorizmus
3.1. Ozbrojený konflikt, válka 3.2. Odstrašování, jaderné zbraně 3.3. Hromadný a dlouhodobý teror – terorizmus 3.4. Jiné hrozby a rizika, hrozby pro ČR
4.
Komplexní pojetí bezpečnosti
7
1. Teorie úvodem 1.1. Názory na bezpečnost Slovo
„bezpečnost“
patří
v současné
době
k jednomu
z nejfrekventovanějších. Bezpečnost skloňuje téměř každý politik ve svých projevech, bezpečností se ohání při prosazování zákonů a také při navyšování rozpočtů pro silové složky státu. Média nás neustále přesvědčují, že bezpečnost je ohrožována, terorizmus, jako nejvíce používaný argument při zmínce o bezpečnosti, najdeme v médiích takřka denně. Definovat pojem bezpečnost však není jednoduché. Pod tímto pojmem si můžeme představit téměř cokoliv – od nebezpečí dopadu velkého asteroidu na zeměkouli a zničení lidstva, až po skutečnost, že mě někdo v tramvaji okrade o peníze. Od celosvětové pandemie nebezpečné nemoci až po skutečnost, že vlivem nepříznivého počasí mohu dostat jako kardiak infarkt. O tomto pojmu se již diskutovalo ve starověku a pojetí je ovlivňováno sociálně politickým myšlením autora. Jednalo se o:
Platónovo (později Machiavelliho) pojetí neomezené moci vladaře, který zajišťuje bezpečnost obce (státu, národa) koncentrací moci, (dnes asi realistická škola)
dále o raně křesťanské názory o individuální mravnosti spojující bezpečnost nejen se zájmy státu a národa, ale také s budoucností lidstva – viz. pozdější Komenského požadavek nápravy mocenských poměrů na zemi nenásilnými prostředky (dnes asi idealistická škola)
nakonec třetí pojetí někde uprostřed, kdy moc je určena k ochraně práva nejen pro případ porušení zákona, ale i pro řešení sporů mezi lidmi a národy mírovou cestou (dnes asi širší škola bezpečnosti) Jedno z možných pojetí bezpečnosti uvádí následující tabulka
Koncepce bezpečnosti
Objekt úvah
Hlavní bezp. rizika
Způsob eliminace rizik
Realistická škola bezpečnosti
Bezpečnost státu (a národa)
Vojenská agrese cizího státu
Zvětšování vlastní vojenské moci
Idealistická škola bezpečnosti
Bezpečnost (státu a národa) lidstva Bezpečnost (státu, národa, lidstva) člověka
Porušení pravidel mezinárodního práva Široká škála rizik vojenských, ekonom. a sociálních
Tlak na dodržování mezinárodního práva
Širší škola bezpečnosti
8
Užití široké palety nástrojů politiky
Z tabulky je vidět, že úvahy o tom, komu je bezpečnost poskytována, směřují od státu k národu a lidstvu až k jednotlivci v současné době. Zjevně to souvisí i s pojetím lidských práv a svobod podle OSN a uvedených i v naší ústavě – Listině základních lidských práv a svobod, které se s rozvojem lidstva dostávají do popředí zájmu a jsou stále důrazněji prosazovány. Bezpečnostní rizika se mění rovněž od rizika války – agrese, přes předcházení válkám až po nová rizika dnešní doby. Také způsob jak čelit rizikům a hrozbám se změnil v průběhu století z rozšiřování
vlastní
vojenské
moci
přes
zřizování
mezinárodních
nástrojů
k předcházení válkám až po zdokonalení těchto procedur v současné době k prevenci válek, prosazování míru a jeho udržování mezinárodním společenstvím. Jiný pohled na bezpečnost, aktuální, (uvádí např. J. Eichler (16)), nabízí více koncepcí a lépe vystihuje i soudobou praxi. Koncepce bezpečnosti
Objekt úvah
Hlavní bezpečnostní rizika
Realistická škola bezpečnosti
Bezpečnost státu (a národa)
Vojenská agrese cizího státu, ohrožení životních zájmů
Liberálně Idealistický přístup
Bezpečnost státu a obyvatel
Porušení pravidel mezinárodního práva nedemokratickými státy
Konstruktivistický přístup
stát
Struktury a činitelé (státy) mezinárodní bezpečnosti
Kritická teorie
stát
Neuspořádanost vnějších struktur - anarchie jako riziko a nebezpečí
Návod ke strategické akci alternativního uspořádání
stát
Souvislosti mezi ekonom. a sociálními zdroji jako hrozba vojenského i nevojenského charakteru
Strukturální moc bezpečnost, znalosti, výroba a finance
Radikální teorie (marxizmus a neomarxizmus)
Způsob eliminace rizik Zvětšování vlastní vojenské moci, odstrašení, rovnováha sil Tlak na dodržování mezinárodního práva, kolektivní bezpečnost, kontrola zbrojení Konstitutivní a regulativní normy mezinárodních bezpečnostních vztahů
Shrneme-li to, co bylo dosud řečeno, můžeme konstatovat, že politologové pojímají bezpečnost relativně úzce, protože se zabývají zejména bezpečností státu, státní politikou, bezpečnostní politikou, zahraniční politikou, obrannou a vojenskou politikou jako prostředky k zajištění bezpečnosti státu a jeho obyvatel zejména před
9
mocenským ohrožením (válkou, terorizmem, aj.) Je to samozřejmě důležité, co víc, životně důležité, ale ne zcela vyčerpávající pojetí bezpečnosti. Na závěr uveďme základní definice bezpečnosti používané zejména v mezinárodních vztazích a bezpečnostních studiích. Definici bezpečnosti lze nalézt v různých materiálech definovanou různými způsoby, nicméně jako přijatelnou variantu lze použít definici z pomůcky „Česká bezpečnostní terminologie“ (31), kde:
Bezpečnost v obecné rovině je definována ve vztahu k jakémukoliv konkrétnímu objektu „jako stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt a jeho zájmy, (zpravidla národní stát, popř. i mezinárodní organizaci) a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních hrozeb efektivně vybaven a ochoten při ní spolupracovat.“
Národní bezpečnost je potom definována jako „...stav, kdy objektu (národnímu státu jako celku nebo jeho podstatným atributům) nehrozí závažné ohrožení svrchovanosti, územní celistvosti, základům politického uspořádání, vnitřního pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví občanů, majetkových hodnot a životního prostředí. Ani jeho spojenci nejsou vystaveni hrozbám, které by v případě jejich aktivace vyžadovaly ozbrojenou či jinou rizikovou spoluúčast. Objekt je schopen a ochoten potenciální hrozby rozpoznat a v maximální možné míře jim zamezovat, popřípadě je eliminovat. Vnitřní bezpečnost je pak definována jako „stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby ohrožující objekt (zpravidla národní stát, popř. mezinárodní organizaci) a jeho zájmy akcemi zevnitř a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních vnitřních hrozeb efektivně vybaven a k ní ochoten. Hrozby demokratickému národnímu státu i jeho opatření proti nim se přitom týkají ohrožování demokratického politického systému od extremistů, sociálního
systému
od
masové
kriminality,
hospodářství
od
korupce
a ekonomické kriminality a sociálního, hospodářského a politického systému celkově od organizovaného zločinu. Pozn.: U vnitřní bezpečnosti lze pozorovat stále větší podíl mezinárodní spolupráce
v boji
se
zločinem,
ale
také
vznikly
nové
hrozby
charakteru
ekonomického a environmentálního (kde státní hranice nehrají žádnou roli), takže
10
vnitřní bezpečnost se rozšiřuje i na mezinárodní úroveň a hovoříme o tzv. „vnější“ bezpečnosti – tedy o eliminaci vnějších hrozeb pro vnitřní bezpečnost. A co to je mezinárodní bezpečnost? Je to systém vztahů mezi státy (koalicemi států) zajišťující tvorbu a dodržování mezinárodních dohod (zejména multilaterálních), smluv a zvyklostí bez použití ozbrojené síly, která může být použita jen v případech vyjmenovaných v chartě OSN, a zajišťujících národní bezpečnost zúčastněným státům.
1.2. Bezpečnostní analýzy Výše uvedený pohled na bezpečnost označovaný jako „úzký“, však není pohledem jediným. V poslední čtvrtině 20. století se stále více prosazoval pohled podstatně komplexnější, nazývaný také jako „široký“ pohled na problematiku bezpečnosti. Takový pohled na bezpečnost lze nalézt rozpracovaný např. v knize „Bezpečnost, nový rámec pro analýzu“, od autorů Barry Buzzan, Ole Weaver a Jaap de Wilde. (18) Není předmětem tohoto cyklu přednášek studovat a provádět bezpečnostní analýzy a tudíž uvedeme pouze několik stručných základních informací o této problematice podle představitelů Kodaňské školy (18), které jsou v námi uvedené, nebo velmi blízké podobě všeobecně přijímány.
BEZPEČNOSTNÍ ANALÝZY – POJETÍ BEZPEČNOSTI S postupující globalizací jsou bezpečnostní otázky stále složitější a stále více faktorů na bezpečnost působí – ať již pozitivně, hlavně však negativně. Svět je stále více provázán, řada lidských činností překračuje hranice státu (např. znečišťování ovzduší, pohyb soukromého kapitálu a jeho vliv na národní stát, atd.) a řada dopadů na existenci lidstva začíná mít charakter nevratných změn. Existenci států, a v nedaleké budoucnosti pravděpodobně i lidstva, neohrožuje jen mocenská agresivita a imperiální tendence států, které mohou vést de facto k likvidaci menších států, ale i jiné skutečnosti, jako jsou právě klimatické změny, hromadná migrace lidí z prostorů, které je už neuživí, nebo ze kterých je vyhání válka a další. Je zřejmé, že bezpečnost člověka, státu nebo lidstva není jen otázkou vojenského napadení. Široké pojetí bezpečnosti je velmi komplikovaný jev, který jako při každé analýze můžeme, resp. musíme rozčlenit na dílčí problémy tak, abychom 11
skutečnost pochopili v celé šíři její problematiky. Obvykle je bezpečnostní problém členěn na pět základních „sektorů“, které jsou jednotlivě z hlediska bezpečnosti zkoumány, aby mohla být na závěr provedena syntéza poznatků ze všech sektorů. Jsou to sektory: -
vojenský politický ekonomický společenský environmentální.
V těchto jednotlivých sektorech se zkoumá: -
ve vojenském sektoru – stát, ozbrojené síly a jejich funkce a postavení
-
v politickém sektoru – stát a jeho funkčnost, někdy státní ideologie, suverenita, účast v blokové bezpečnosti, bezpečnostní smlouvy aj.
-
v ekonomickém
sektoru
–
tendence
vedoucí
ke
změně
právního
a ekonomického systému, ke státnímu bankrotu, akty podkopávající přijatá a dodržovaná pravidla, instituce aj. -
ve společenském sektoru – rozsáhlé společenské entity, které mohou fungovat nezávisle na státu, jako národy, etnika, náboženské systémy, (a osamostatněním se tak likvidovat stávající stát), migrace vedoucí ke ztrátě identity, (nezmění-li se např. trend porodnosti Evropanů - křesťanů a muslimů žijících v Evropě, bude časem Evropa muslimská a židovskokřesťanské kořeny Evropské civilizace mohou zaniknout) aj.
-
v sektoru environmentálním - velmi široká škála jevů od vymírání druhů živočišných a rostlinných, až po totální rozvrácení biosféry země a to jak vlivem činnosti člověka, tak vlivem přírodních procesů.
Za zmínku stojí i skutečnost, že někdy je vojenský a politický sektor spojován a zkoumán společně a že do společenského sektoru lze zahrnout i poněkud „menší“ problémy než byly uvedeny, což v případě našeho předmětu, který obsahuje i problematiku bezpečnosti osob a majetku při řešení krizových stavů, bude učiněno. Navíc, analýza, kterou ve své knize autoři rozpracovali, je METODA a jako taková je to obecný návod na postup v konkrétních případech s konkrétním přístupem.
12
Z výše uvedeného je zřejmé, že jednotlivé sektory lze zkoumat samostatně, avšak teprve jejich vzájemná interakce a vzájemné ovlivňování nám dovolí analyzovat bezpečnost v tom nejširším slova smyslu. Můžeme např. analyzovat bezpečnost
–
fenomén
mezinárodního
terorizmu,
ale
zůstaneme-li
„jen“
u bezpečnostního sektoru, může nám snadno vyjít, že jediný účinný prostředek proti němu je ozbrojený boj. Jenže už dávno víme, že i v sektoru ekonomickém najdeme vazbu na terorizmus – tedy jeho financování, nebo že i v sektoru společenském najdeme vazbu na jeho rekrutování v některých fundamentalistických náboženských školách - madrasách (kde se podle autorů knihy „Válka teprve začíná, scénáře pro 21. století“ (51) vyučuje metodou K+K, tj.= korán plus kalašnikov). Analýza v sektorech není tedy finální výsledek, ale teprve analýza analýz a jejich syntéza dává celkový pohled na problematiku – v našem případě nejen na (nekonečný) boj s teroristy celosvětové sítě, ale na možnosti terorizmus vykořenit. V rámci krátkého teoretického úvodu je třeba ještě vymezit několik základních pojmů používaných v analýze: „Sekuritizace“ jako radikálnější verze politiky. Sekuritizace je proces, ve kterém je řešený, zpravidla politický problém označen jako bezpečnostně důležitý (důležitější než jiné) a je postupně převeden do polohy bezpečnostního problému prioritně řešeného. No a takový problém, ve kterém jde o existenci dané entity, je možno řešit i mimořádnými opatřeními, které by v jiném případě u veřejnosti neprošly. Tento postup může být objektivní, ale také účelový a ne vždy určuje bezpečnostní rámec stát. Při provádění bezpečnostních analýz zkoumáme -
„referenční objekt“ – entity bezpečnostně ohrožené a nárokující si právo na přežití
-
„aktéra sekuritizace“ – subjekty, které prohlašují některou z entit (referenční objekt) za ohroženou, jsou to hybatelé sekuritizace
-
„funkcionální aktéry“ – subjekty působící na dynamiku bezpečnostních vztahů v sektoru, výrazně ovlivňující politická rozhodnutí na poli bezpečnosti aniž by byly refenčními objekty, nebo aktéry sekuritizace. (Např. firma znečišťující životní prostředí).
Stojí za zmínku, že nestačí jen prohlásit nějaký referenční objekt za ohrožený, ale tento fakt (nebo jen tvrzení aktéra sekuritizace) musí být okolím 13
akceptován – tedy sekuritizace musí mít publikum a to vstřícné. Mimořádná situace je totiž zdůvodněním pro mimořádná opatření – taková, která např. dovolují změnit, či legálně obejít i stávající zákony, s čímž musí být obyvatelstvo minimálně srozuměno neprotestovat, optimálně musí souhlasit (viz. mučení členů Al-Kajdy na Guantanámu, nebo přijetí zákona Patriot Act po útoku 11. září 2001, který dává obrovské pravomoci orgánům činným v trestním řízení). Problémem při provádění analýz v tak velmi provázaném globalizovaném světě, kde téměř vše nějak souvisí se vším, jsou i roviny zkoumání bezpečnosti. V teorii mezinárodních vztahů se nejčastěji operuje s pěti analytickými rovinami, ve kterých zkoumáme relevantní okruhy otázek. (viz. (18), str. 14 - 15) 1. Mezinárodní systémy – „...nejrozsáhlejší uskupení integrujících či vzájemně závislých jednotek, nad nimiž se už nenachází žádná další systémová rovina“. V současné době globalizace je to vlastně planeta Země, nebo OSN. 2. Mezinárodní
subsystémy
-
zahrnují
„...skupiny
jednotek
v rámci
mezinárodního systému, které lze od celku odlišit na základě zvláštního charakteru nebo intenzity jejich interakcí či vzájemné závislosti.“ Např. ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie), nikoliv však OPEC, či OECD, to jsou „jen“ subsystémy. 3. Jednotky - označují “... aktéry, složené z nejrůznějších podskupin, organizací, společenství a bezpočtu jednotlivců. Tito aktéři musejí disponovat dostatečnou vnitřní jednotou a nezávislostí, aby je bylo možné odlišit od ostatních aktérů na této úrovni a zároveň, aby se mohly samostatně pohybovat na úrovních vyšších (státy, národy, nadnárodní firmy).“ 4. Podjednotky - zahrnují „...organizované skupiny jednotlivců v rámci jednotek systému, které jsou schopné ovlivňovat chování a jednání své jednotky, nebo se o to alespoň snaží (byrokratické aparáty, lobbyistické skupiny).“ 5. Jedinci – „kteří tvoří ve společenských vědách obvykle nejnižší rovinu analýzy.“ Pozn. autora: Nelze směšovat s teorií (i praxí) práv člověka (základní lidská práva), kdy např. i „jen“ jejich potlačování daným režimem může být důvodem ozbrojeného zásahu proti danému státu – viz Libye 2011, Iraq 2003. V dalším se tedy pokusíme o širší pohled na problém národní a mezinárodní bezpečnosti a to ve vícevrstevném pohledu zahrnujícím jak globální, tak i regionální a lokální pohled, ale i pohled občana na bezpečnost.
14
2. Bezpečnostní hrozby a rizika 2.1. Bezpečnostní riziko a bezpečnostní hrozba Ukončení studené války přineslo výrazné snížení napětí a pokles rizika celosvětové konfrontace. Současně se však objevují nové hrozby a rizika a to jak z hlediska ohrožení vnějšího, tak vnitřního. Pojem bezpečnostní riziko a bezpečnostní hrozba nebyl Bezpečnostní strategií ČR z r. 2001 jednoznačně definován a používala pojem „bezpečnostní hrozba“ pro nebezpečné jevy a procesy vyplývající z volního jednání (záměrné jednání které může vyústit v akci, např. rozšiřování jaderných zbraní, terorizmu, aj.), a pojem „bezpečnostní riziko“ jako jevy a procesy, jejichž přímé nebo nepřímé negativní působení na společnost, funkce státu či občany není projevem volního jednání (stav, kdy k akci může dojít, protože existují pro ni podmínky, ale nikdo se o to zatím nesnaží, např. napětí na Blízkém Východě se může rozšířit i do Evropy). V pomůcce „Česká bezpečnostní terminologie“ (31) je definice hrozby a rizika definována poněkud jinak: Hrozba je primární, mimo nás nezávisle existující, vnější fenomén, který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu. Závažnost hrozby je úměrná povaze hodnoty a toho, jak si danou hodnotu ceníme. Hrozba může být jevem přírodním, definovaným fyzikálně – takovou hrozbu nazýváme hrozbou neintencionální. Realizace neintencionální hrozby je stochastické povahy. Zcela jiného původu je hrozba působená či zamýšlená činitelem nadaným vůlí, úmyslem (hrozba intencionální) – zamýšlí ji, připravuje, spouští či realizuje lidský jedinec nebo kolektivní aktér. Termín ohrožení je synonymem termínu hrozba. Riziko je pravděpodobnost, že dojde ke škodlivé události, jež postihne danou hodnotu. Jinak je riziko možnost, že s určitou pravděpodobností vznikne událost, jež se liší od toho, co si přejeme. Riziko je odvozená závisle proměnná a dá se určit nebo odhadnout tzv. analýzou rizik. Riziko je (hodnotící) reakcí na hrozbu, na stav naší připravenosti jí čelit (nebo zranitelnosti) a je spojeno s rozhodováním. Jak vidíme, v tomto případě je hrozba definována skutečností, že to, co nás ohrožuje, existuje mimo nás – ať už jev přírodní, či výsledek volního jednání člověka
15
(skupiny, státu). Riziko je pak charakterizováno pravděpodobností, že hrozba bude realizována. Tyto definice lze považovat za výstižnější. 2.2.
Kritéria posuzování bezpečnosti
A. Podle typu hrozby, která bezpečnost narušuje (vnitřní a vnější) V předchozí
stati
jsme
zkoumali
bezpečnost
z pohledu
zejména
mezinárodního ohrožení státu. Jaká další hlediska můžeme ještě uvést? Především dvě základní: Bezpečnost před vnějším ohrožením (zejména z pohledu státu), a to: •
Vojenským – napadením ozbrojenou mocí, nebo rozšířením činnosti světového terorizmu na naše území a mnohočetné útoky (zvláštní druh ozbrojeného napadení se ztíženou identifikací útočníka)
•
Politickým – ohrožující, nebo mocí omezující státní suverenitu, celistvost a existenci státu
•
Ekonomickým – embargem a blokádami, vyřazením z mezinárodních obchodních a ekonomických organizací, světovou krizí, rychlým odlivem kapitálu, migrací, atd., které mohou ohrozit stát, jeho fungování a následně i existenci
•
Kulturně sociálním (společenským) – migrace a rozšíření konfliktů (jak s použitím zbraní, tak bez nich) vzniklých z prosazování „jednotné světové kultury“ – např. euroatlantické, východní hinduistické a buddhistické, nebo muslimské, či jiných. Pandemie nebezpečných nemocí, negativní důsledky genetických změn u zvířat a potravin, nové nevyléčitelné nemoci aj., vedoucí k narušení státu, či jeho dezintegraci
•
Ekologickým – jako důsledkem činnosti lidstva směřujícím k nevratným (resp. vratným v řádu tisíciletí) změnám v ekosystému země a „likvidaci“ lidstva. Velké havárie typu Černobyl a ohrožení lidí na velkém teritoriu, katastrofy typu impaktu velkého kosmického tělesa na zemi, zemětřesení a výbuch sopky typu Krakatoa, tsunami jako v Indickém oceánu v r. 2004 v důsledku pohybu zemských desek, atd.
Bezpečnost před vnitřním ohrožením (zejména z pohledu občana) Škála typů ohrožení, tedy toho co musíme minimalizovat, abychom mohli hovořit o bezpečnosti, je ještě širší než v předchozím případě vnějšího nebezpečí.
16
Z pohledu občana žijícího v konkrétním státě a městě našeho civilizačního okruhu, můžeme přijmout jako kriteria: •
Existenční (obživy)
Podmínky života v daném státě musí zabezpečit, že ten kdo chce pracovat, může uživit sebe a svoji rodinu a to na přiměřené úrovni. K tomu by mu měl moderní stát garantovat různá práva – na práci a mzdu za ni, na bydlení, na lékařskou péči, na zabezpečení na stáří, atd. Toto stát garantuje zákony, eventuálně se pak toto právo prosazuje soudy. •
bezpečnosti života a majetku
Toto je oblast nám důvěrně známá a dosti často vnímána jako bezpečnost obecně, včetně ohrožení života a majetku terorizmem, ale je to pojetí širší. - Je to stav, kdy mohu vyjít na ulici ve dne i v noci, aniž bych riskoval život, či okradení, kdy mi můj právoplatně nabytý majetek nemůže vít ani zloděj, ani stát, (policie), ani teroristé. - Je to stav, kdy je mi garantováno, že bude-li hořet, hasiči přijedou v přiměřenou dobu a když se mi něco stane, tak ve státem limitovanou dobu přijede lékařská pomoc. (IZS) - Je to stav, kdy nikdo v okolí mě nemůže ohrožovat nadměrným hlukem, prachem, chemikáliemi, atd. (různé státní instituce). •
uspokojování nejen základních životních potřeb
Nejen chlebem člověk živ jest. Svoji pracovní sílu musí obnovovat a udržovat, tedy žít i kulturním životem, musí se vzdělávat, jinak se na trhu práce neuplatní, musí se stýkat s jinými lidmi, aby zůstal člověkem. Stát člověku pak garantuje, že může studovat (bezplatně i za úplatu), dotuje národní kulturu, chrání historické památky, dbá o krajinu, aby nebyla devastována, zajišťuje hromadnou dopravu, která je šetrnější k životnímu prostředí, umožňuje se sdružovat, atd. •
uchování základních lidských práv a svobod
Ne všichni jsme stejní – někdo chytřejší, jiný méně, někdo bohatý, jiný ne. Přesto mají všichni stejná práva a svobody. Ty nejzákladnější byly vyjmenovány v prvním kritériu – existenčním. Patři k tomu ale i další, jako právo svobody projevu, shromažďovací, na stávku, na sdružování (profesní, zájmové…), na náboženské vyznání, na ochranu osobních, (ale i firemních
17
a státních) údajů, na stejnou odměnu pro ženu i muže za stejnou práci, na práva dětí na rodiče, atd. B. Podle rozsahu toho na co bezpečnost vztahujeme, hovoříme o bezpečnosti • • • • • •
osobní, firemní, místní, regionální v rámci státu v rámci kontinentu z pohledu planetárního (celosvětový pohled) z jiných pohledů
C. Podle oblasti lidské činnosti hovoříme o bezpečnosti • • • • •
národní a mezinárodní bezpečnosti (vnější) vnitřní bezpečnosti (kriminální aj.) ekologické ekonomické bezpečnosti zdravotní a veterinární a dalších
D. Podle předmětu (objektu) ochrany a bezpečnosti hovoříme • • •
v případě koalice států o mezinárodní bezpečnosti v případě státu o národní bezpečnosti ale také o o objektové bezpečnosti (ostraha objektu) o ochraně utajovaných informací (skutečností) o bezpečnosti silničního provozu o bezpečnosti práce o požární ochraně – (bezpečnost před rozšířením požáru) o ochraně obyvatelstva (např. při živelné pohromě) o a dalších druzích. Vyjmenovaná kritéria nejsou a nemohou být jediná a jistě každý nalezne
nějaká další. V našem případě jde pouze o metodu a nikoliv o úplný výčet. Jsou to kritéria různá. Podrobněji rozvedena byla pouze kritéria v části předchozí. Pokud se nad textem zamyslíte, zjistíte, že vše co bylo uvedeno v prvním kritériu lze použít (přiřadit) v dalších. Skutečností ovšem zůstává, že hodnocení bezpečnosti jen na základě schopnosti ubránit národní stát při vojenském napadení, nebo zajišťovat jeho bezpečnost vhodnou zahraniční politikou, dnes již nestačí, i když jsou tyto dvě oblasti – sektory - stále nejvíce vidět, nejsnadněji se takovým hrozbám čelí a jsou i velmi důležité, alespoň dnes. Hrozbám v ostatních sektorech se čelí již hůře, vezměme jen příklad ekologie Země, nebo ekonomický problém chudoby třetího světa, který neřešený jednou naplno pocítí i bohaté státy.
18
3. Války a terorizmus Válka a terorizmus patří k hrozbám největším a zejména s válkami má lidstvo
ty
nejhorší
zkušenosti.
Podobné
zkušenosti
však
máme,
i
když
v nesrovnatelně jiném měřítku, s teroristickými útoky v New Yorku, Madridu, Londýně, Moskvě, na Kavkaze, na Blízkém a Středním východě, v Burgasu a na mnoha jiných místech světa. V této části budeme definovat, nebo spíše se pokusíme popsat některé jevy, které do velké míry limitují naši bezpečnost v oblasti násilného ohrožení života a existence. 3.1.
Ozbrojený konflikt, válka „Ozbrojený konflikt“ je pojem obecný, nadřazený, kterým
Pojem
vyjadřujeme takovou lidskou činnost, při které dvě nebo více soupeřících stran čítajících větší počet osob používají k prosazení svých zájmů po delší dobu, nikoliv pouze jednorázově, zbraně libovolného typu. Při tom dochází ke ztrátám na lidských životech, poškození zdraví a ničení materiálních, kulturních a jiných statků. Zbraně, kterými strany disponují, nemusejí být rovnocenné svou kvalitou, či množstvím. Význam takového konfliktu zpravidla přesahuje rámec regionu, ve kterém probíhá. Pod pojem ozbrojený konflikt můžeme zařadit: -
válečný konflikt;
-
partyzánskou činnost jako zvláštní druh války;
-
hromadný a dlouhodobý teror vedený s politickými, náboženskými, či jinými cíli.
Pojmem „Válečný konflikt“ označujeme takový ozbrojený konflikt, při kterém k prosazení svých zájmů dvě nebo více soupeřících stran používají k tomuto účelu vytvořené ozbrojené síly (vojsko a zbraně), přičemž dochází ke ztrátám na lidských životech, poškození zdraví a ničení materiálních, kulturních a jiných statků. Strany konfliktu nejsou však libovolné skupiny osob, nýbrž skupiny institucionalizované, zpravidla stát proti státu (nebo skupině států), nebo stát proti skupině
svých
obyvatel,
která
se
rovněž
s nějakým
definovaným
cílem
institucionalizovala a oficiálně proti vládě vede ozbrojený boj - válku. Válečné strany jsou přesně definovatelné a pro vedení války existují mezinárodní pravidla. 19
Za válku je obecně považován takový ozbrojený konflikt, ve kterém dosáhnou oběti na životech alespoň 1000 osob. Nejpoužívanější definici války (válečného konfliktu) zformuloval pruský generál Carl von Clausewitz ve své knize „O válce“. Píše, že „válka je akt násilí, jehož cílem je donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli“ a dodal k tomu, že „válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky“. Jak píše O. Krejčí ve své knize „Válka“ (19), „Trochu matoucí na této definici je slovo „pokračování“, protože může navodit představu, že válka navazuje na politiku tak, že jí střídá, že válečná aktivita přestává být politikou. Válka ale politikou zůstává v nejvlastnějším slova smyslu: je bojem o moc. Je to dlouhodobě organizované násilí převážně mezi politickými jednotkami“. O zahájení války totiž rozhodují politici, nikoliv generálové.
Druhy válek Válečné konflikty můžeme dělit podle různých kritérií, ilustrativně například Podle rozsahu můžeme válečný konflikt dále specifikovat jako konflikt -
globální – celosvětový (viz. II. Světová válka)
-
lokální (omezený) – mezi dvěma státy, nebo koalicemi států
-
místní (vnitrostátní) – např. mezi dvěma národy v jednom státě – Srbové a Chorvati v SFRJ v 90. letech 20. století, mezi náboženskými skupinami jako Tamilové a Sinhálci na Srí Lance, apod.
podle použitých zbraní můžeme dnes dělit konflikty na -
války s použitím klasických zbraní (konvenční)
-
na války s použitím jaderných a jiných zbraní hromadného ničení
-
na války s použitím vysoce přesných zbraní a robotů (víceméně války
budoucnosti,
USA
jako
jediné
jsou
schopné
něco
podobného provádět už dnes) podle doby zahájení jako odvetné, preventivní,… podle cílů jako obranné, útočné, dobyvačné,… a například podle prostředí, účasti a dalších charakteristik jako válku koaliční, regionální, kosmickou, námořní, vzdušnou a pozemní; jadernou, chemickou, biologickou a konvenční; psychologickou, studenou a preventivní; manévrovou, bleskovou, poziční a vleklou, totální, vyhlazovací; agresivní (dobyvačnou), národně osvobozeneckou a vlasteneckou, a další. 20
Spravedlivá válka Jak uvádí prof. Krejčí v knize Válka, válka je institucionalizované násilí posvěcené státem, státem odměňované a hrdiny vyznamenávající.(19) Může být takové hromadné vraždění lidí (i když jsou to „nepřátelé“) legitimní? Můžeme chápat jednu válku jako nespravedlivou a jinou jako spravedlivou? Zjevně ano, záleží na cílech, okolnostech. Jsem-li napaden, je spravedlivé vést válku proti agresorovi. Napadl-li jsem svého souseda (jiný stát), jsem agresor a vedu válku nespravedlivou, agresivní. Zahájil-li jsem ale proti svému sousedovi útok v předstihu před ním, může to být válka spravedlivá i nespravedlivá, podle toho za jakých okolností jsem zaútočil a jaké cíle sleduji. Je-li zřejmé, že protivník je připraven v nejbližší době útok proti mně zahájit a jinak tomu nelze zabránit a cíl mého útoku bude omezen na likvidaci možností protivníka zahájit válku, nikoliv jej porazit a ovládnout, pak to může být i válka spravedlivá. Rozhodnu-li se k takovému preventivnímu kroku v dlouhodobém předstihu, kdy protivník ještě není schopen takového kroku, ale vyhodnotím situaci tak, že k tomu spěje a může mne ohrožovat, pak to může být válka nespravedlivá (podobnou zásadu, preempce, vytýčila NBS USA z r. 2002, nehodnotila to ovšem jako nespravedlivou válku). Jako spravedlivou válku můžeme hodnotit i války národně – osvobozenecké, kdy podrobený a ovládaný národ usiluje o vlastní stát, samostatnost a vede ozbrojený boj. Takové války vedly např. ve druhé polovině minulého století bývalé kolonie proti koloniálním mocnostem. Skutečnost je ovšem taková, že po až tisíciletých zkušenostech s válkami, zejména ale po 2. světové válce, světové společenství dospělo k jistým právním zásadám. Platné mezinárodní právo, jehož jádrem je Charta OSN, vychází ze zásady zákazu použití síly nebo hrozby silou. Zásady Charty OSN upírají suverénním
státům
svobodu
rozhodovat
o
legálním
použití
síly
v mezinárodních vztazích, ovšem s výjimkou práva na sebeobranu – obrannou válku. Ale i ta musí být naléhavou a proporcionální reakcí. (Takto např. definuje obranu při napadení státu vojenská doktrína RF – odrazit agresi, osvobodit vlastní území, způsobit protivníkovi takové ztráty, aby nemohl v útoku pokračovat a zahájit jednání). Partyzánská činnost (partyzánská válka) Partyzáni jsou lidé, ať vojáci nebo civilisté, kteří vedou organizovaný ozbrojený boj proti nepříteli, se kterým je jejich stát ve válečném stavu a vede s ním 21
aktivní válku. Tento ozbrojený boj je veden zpravidla v týlu armády nepřítele. Partyzán je ale také ten, kdo vede organizovaný ozbrojený boj proti vlastnímu státu a jeho institucím, přičemž je oficiálním členem instituce vytvořené k prosazení skupinových zájmů a tato instituce je v různé míře uznávána, ať samotným státem, proti kterému bojuje, nebo mezinárodně. Tito bojovníci podléhají válečnému právu i když je stát neuznává, pokud (Dodatkový protokol 1 k Ženevským úmluvám, čl.43,44) : • • • •
Jsou pod velením osob odpovědných této straně za jednání svých podřízených Podléhají vnitřní disciplíně, která mj. bude prosazovat dodržování norem mezinárodního práva, aplikovaných v ozbrojených silách Se kvůli ochraně civilistů odlišují v době útoku nebo vojenské operace sloužící přípravě útoku (oblečením, uniformou) A v případě, že se v závislosti na situaci nemohou odlišovat od civilního obyvatelstva nosí veřejně zbraň, čímž si svůj statut bojovníka udrží. V opačném případě jsou považováni za zločince (teroristy), stejně jako
vyzvědači a žoldnéři. Preventivní a preemptivní válka Preventivní válka v pojetí minulého století, (kdy na jeho počátku byl stav v Evropě bipolární a globálně multipolární, po II. světové válce se stal bipolárním globálně s tím, že na konci století se bipolární svět rozpadl, aby se stal globálně multipolárním), - byl předstihující válečný akt jedné strany proti protivníkovi, který se chystal tuto stranu napadnout, nebo jeho činnost směřovala k tomu, aby byl k napadení v odhadnutelné době připraven, a o úmyslu napadnout nebylo pochyb. Příklad: Když nacistické Německo soustřeďovalo vojska k tažení proti Západu, Francie a ostatní státy spoléhaly na Maginotovu linii a v podstatě nic ofenzivního nepodnikly. Pokud by byly zahájily útok proti soustřeďujícím se německým armádám a tím zamezily napadení vlastního státu, byla by to preventivní válka. V tomto století se situace poněkud změnila. • Pravděpodobnost zahájení války mezi dvěma státy nebo koalicemi států se výrazně snížila a v evropském regionu ji lze v současné době vyloučit • přes snahy mezinárodního společenství se rozšiřuje počet zemí disponujících jadernými zbraněmi a jinými zbraněmi hromadného ničení
22
• terorizmus se rozšířil a stal celosvětovým fenoménem s tím, že existují státy, které jej finančně i jinak podporují, nebo i na svém území dovolí oficiálně budovat výcvikové základny teroristů • ve světě existuje de facto jediná supervelmoc disponující konvenčními vojenskými kapacitami schopnými zasáhnout v tzv. velké válce kdekoliv na světě (USA), a ta neváhá svoji schopnost využít i bez schválení Radou bezpečnosti OSN, která je k tomu jediná povolaná. Preventivní válka se stala válečným aktem, který má nasazením ozbrojených sil ve válečné operaci zahájené jako první - zamezit vývoji a výrobě jaderné zbraně - zamezit výrobě a použití jiných zbraní hromadného ničení - zlikvidovat základny a bojovníky celosvětové teroristické sítě - změnit režim ve státě, který genocidním způsobem potlačuje své obyvatele nebo potlačuje lidská práva a demokracii, nebo - Změnit režim, který podporuje a financuje terorizmus. V pojetí jak výše uvedeno a pokud se jedná o skutečné nebezpečí, pak hovoříme stále o preventivní válce, avšak pokud se takové nebezpečí ještě nezformovalo a my udeříme, pak se již jedná o válku a údery preemptivní tak, jak je uváděno v Národní bezpečnostní strategii USA (20) zveřejněné prezidentem Bushem v r. 2002. Toto pojetí národní bezpečnosti nadřazuje národní bezpečnost nad mezinárodní bezpečnost (což samo o sobě nelze odmítnout) a vlastní právo nad právo mezinárodní, umožňujíc volně rozhodnout kdo je nepřítel, kdy a jak proti němu zasáhnu, bez ohledu na mezinárodní společenství. (Což je nebezpečné a de facto vyúsťuje v postoj „kdo není s námi, je proti nám“. Vojenská a částečně i ekonomická moc USA však takový postoj zatím dovoluje). Zpřesnění prezidenta Bushe pro r. 2006 tuto tendenci potvrdilo a strategii dále rozvíjelo. Je skutečností, že k takovému použití síly již došlo. V r. 2002 koalice států vedená USA napadla Afghánistán, aby zlikvidovala výcvikové základny teroristů AL.Kajdá – nakonec se souhlasem RB OSN. V r. 2003 napadly USA a jejich spojenci (koalice ochotných) Irák, aby zlikvidovaly chemické zbraně, které měl Irák mít – bez souhlasu RB OSN, resp. s dodatečným souhlasem poválečného uspořádání po ukončení bojů a kdy OSN nic jiného již nezbývalo, jinak by poválečná obnova nemohla být zlegalizována ani realizována v takovém rozsahu. 23
V r. 2006 Spojené státy vážně hovořily o možném útoku na Írán, který údajně vyvíjí jaderné zbraně a patří k těm státům, které nejvíce ohrožují USA. V r. 2007 se uvažovalo o tom, že by Izrael mohl provést vzdušný úder na objekty, ve kterých se obohacuje uran, přičemž pozemní úder americké armády nebyl jednoznačně vyloučen. Tyto úvahy, ale i přípravy, jsou vedeny dodnes a situace eskaluje. Nové bezpečnostní a vojenské doktríny vydané v r. 2010 (USA i NATO) ovšem od preemptivní strategie ustoupily zejména v důsledku nepříznivého vývoje situace, kdy ozbrojené síly nebyly schopny dlouhodobě řešit situaci vzniklou po úspěšné operaci na zničení protivníka a ovládnutí teritoria, přičemž výše uvedené hrozby – vývoj a výroba jaderných zbraní, terorizmus, jeho financování a potlačování lidských práv, zůstaly hrozbou, proti níž je možné a žádoucí preventivně zasahovat, a Rada bezpečnosti OSN je opět uváděna jako nejvyšší arbitr takového zásahu. V současné době se důvod preemptivní války uváděný v Bushově NBS – „hromadné a zásadní porušování lidských práv“ objevuje jako legitimní pro „HUMANITÁRNÍ INTERVENCI“. Takový přístup má své zastánce i protivníky, kteří požadují pro takový zásah rozhodnutí RB OSN a nejen rozhodnutí ad hoc vytvořeného „mezinárodního společenství“ (jako v případě Iráku, Kosova). Zbývá dodat, že nelze zaměňovat preventivní útok (válku) za preventivní úder, který je jednorázové a krátkodobé použití uskupení ozbrojených sil svou velikostí odpovídající úkolu. Cílem je zpravidla zničit určitý objekt, uskupení, který má velký význam pro schopnost napadnout stát provádějící úder a jehož zničením se tato možnost významně oddálí, nebo zcela vyloučí. Příkladem může být letecký úder Izraelských sil na jaderný komplex v Iráku v osmdesátých letech minulého století. Izrael měl podezření, že Irák obohacuje uran a chce sestrojit jadernou pumu, kterou by mohl použít proti Izraeli. Pro úplnost je třeba zmínit ještě předstihující, vstřícný a odvetný úder jako existující a používané termíny. Jedná se však, na rozdíl od předchozích definovaných termínů, o termíny spojené zejména s jadernými a vzdušnými údery v rámci válečného konfliktu. Zatím co preventivní i preemptivní údery a válka kalkulují s dobou týdnů a měsíců, předstihující, vstřícný i odvetný úder kalkulují s minutami, hodinami, maximálně dny. 24
Agrese Podle rezoluce č. 3314 přijaté na XXIX. zasedání VS OSN v r. 1974, čl.1, je „agresí použití ozbrojené síly státem nebo skupinou států proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu“. Za přímý důkaz agrese se pokládá, použije-li stát své ozbrojené síly v rozporu s chartou OSN jako první. Další článek (č.3) této rezoluce za agresivní čin považuje invazi ozbrojených sil na území cizího státu; bombardování, nebo použití jakýchkoliv zbraní na území jiného státu; blokádu přístavů a pobřeží cizího státu; útok ozbrojených sil na ozbrojené síly jiného státu; použití ozbrojených sil, které se nachází na území druhého státu s jeho souhlasem, v rozporu s podmínkami stanovenými dohodou, nebo jakékoliv prodloužení lhůty jejich pobytu poté, co dohoda pozbyla platnosti; dovolí-li stát jinému státu použít vlastní území ke spáchání útočného činu proti třetímu státu; nebo vyšle-li stát nebo jsou jeho jménem vyslány ozbrojené skupiny, bandy nebo žoldnéři, kteří použijí ozbrojené síly v takové míře závažnosti, jaká je uvedena výše.
Odstrašování a jaderné zbraně Velikost a schopnosti ozbrojených sil jsou koncipovány tak, aby byly schopny ubránit stát, jeho celistvost a suverenitu. Tato schopnost je faktorem odstrašení – kdo by zahajoval válku, o které ví, že ji nemůže vyhrát, protože protivník má schopnost jeho útok odrazit. To je mimochodem hlavní faktor závodů ve zbrojení – neustále zdokonalovat schopnosti svých ozbrojených sil, aby neměl protivník převahu. Zvláštní úlohu v těchto „odstrašovacích závodech“ mají jaderné zbraně. Jejich ničivý účinek je totiž téměř absolutní. Kdo vlastní jaderné zbraně a odpovídající nosiče, ten může být pro své sousedy „nenapadnutelný“ – odveta by mohla být jaderná, tedy zničující a pro malý stát i likvidační. To je důvod, proč získaly jaderné zbraně takové státy jako Severní Korea (KLDR), nebo Izrael a proč svět věří tomu, že o jadernou zbraň usiluje Írán, nebo proč má jaderné zbraně Pákistán, když je vlastní i Indie. V posledních dvaceti-třiceti letech jde ovšem rozvoj konvenční bojové a vůbec válečné techniky tak rychle kupředu, že prostředkem odstrašení mohou být i jen konvenční zbraně schopné svojí přesností a ničivou silou suplovat zbraně
25
jaderné. Takovou schopností disponuje v postačujícím měřítku zatím jen armáda USA. Jaderné odstrašení fungovalo celá desetiletí (od vzniku jaderných zbraní), až téměř do konce milénia. Institucionalizace „globálního terorizmu“ jako protivníka demokratického světa po r. 2001, jaderné odstrašení poněkud zpochybnilo. Toto se odrazilo i ve vojenských a bezpečnostních doktrínách. Podle amerických názorů (vyjádřených v NPR 2010 (Nuclear Posture Rewiew (10)), NSS 2010, (National Security Strategy (8)), jaderné zbraně jako odstrašovací prostředek přestávají fungovat vůči teroristickým strukturám, které nemají vlastní stát a jednotlivci jsou schopni sebeobětování – tedy použít jadernou zbraň proti USA (nebo jejich spojencům) i za cenu vlastního zničení. Proti takovým cílům, k vyloučení možnosti provést jaderný úder proti USA a jejich spojencům, dovoluje vojenská doktrína USA použít jadernou zbraň jako první – preventivně. Skutečnost, že existují konvenční zbraně schopné nahradit zbraně jaderné (a zatím je mají v dostatečném množství pouze USA) zase podobnou možnost – použít jadernou zbraň jako první – motivovalo zpracovatele vojenské doktríny RF: pro případ, že by protivník byl schopen ohrozit existenci státu za použití jen konvenčních zbraní, může být jaderná zbraň použita. Do rozpadu bipolárního světa, v podstatě do konce milénia, obě jaderné supervelmoci deklarovali nepoužití jaderné zbraně jako první. Odpovídalo to tehdejší strategické situaci a poměru sil – neexistovala možnost beztrestného jaderného útoku, odveta by byla zničující, a to pro obě strany.
3.2.
Hromadný a dlouhodobý teror - terorizmus Slovo teror (terror anglicky, původně latinsky) samo o sobě znamená hrůzu,
zděšení. Již z tohoto slova je zřejmé, o jakou činnost se jedná. Teroristé používají takové zbraně a násilí, které mají vyvolat hrůzu a zděšení u velké skupiny civilních osob, a přinutit tak oficiální místa přijmout jejich požadavky. Takovým způsobem se snaží teroristé dosáhnout zamýšleného politického, náboženského, nebo jiného cíle. Zařazení terorizmu do kategorie ozbrojených konfliktů vyplývá až z vývoje po 11. září 2001, kdy vznikla vlastně druhá strana konfliktu, tj. protiteroristická aliance vedená Spojenými státy americkými, jejímiž členy je řada států světa, včetně České republiky.
26
Definicí terorizmu lze v různých materiálech najít celou řadu, jednotná definice nebyla zatím mezinárodně přijata. V českém encyklopedickém slovníku z roku 1993 je terorizmus definován jako: „Souhrn antihumánních metod hrubého zastrašování politických odpůrců hrozbou síly a užití různých forem násilí. Vedle individuálního terorizmu existuje terorizmus skupin, některé koordinují svou činnost na mezinárodní úrovni“. FBI definuje terorizmus takto: „Terorizmus je nezákonné použití síly a násilí proti osobám či majetku se záměrem zastrašit nebo donutit vládu, civilní obyvatelstvo či jeho určitou skupinu a tím dosáhnout politických nebo společenských cílů.“ Ve Společném postoji Rady EU o použití zvláštních opatření k boji proti terorizmu (směrnice 2001/931/CFSP) je teroristický čin pojmenován jako jednání, (které může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závazně poškodit zemi nebo mezinárodní organizaci), definované jako trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů, bylo-li spácháno s cílem… a dále je vyjmenováno 14 činů (skupin jednání), které jsou označeny jako terorizmus. Od zastrašování obyvatelstva, přes násilné akce, až po spolupráci, či podporu teroristů. Obdobně je formulován terorizmus v českém trestním zákoníku (Zákon č. 40/2009, Sb.)
§ 311 Teroristický útok (1) Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla, a) provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví, b) zmocní se rukojmí nebo provede únos, c) zničí nebo poškodí ve větší míře veřejné zařízení, dopravní nebo telekomunikační systém, včetně informačního systému, pevnou plošinu na pevninské mělčině, energetické, vodárenské, zdravotnické nebo jiné důležité zařízení, veřejné prostranství nebo majetek s cílem ohrozit tím lidské životy, bezpečnost uvedeného
zařízení,
systému
nebo
v nebezpečí škody velkého rozsahu,
27
prostranství
anebo
vydat
majetek
d) naruší nebo přeruší dodávku vody, elektrické energie nebo jiného základního přírodního zdroje s cílem ohrozit tím lidské životy nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, e) zmocní se letadla, lodi nebo jiného prostředku osobní či nákladní dopravy nebo nad ním vykonává kontrolu, anebo zničí nebo vážně poškodí navigační zařízení nebo ve větším rozsahu zasahuje do jeho provozu nebo sdělí důležitou nepravdivou informaci, čímž ohrozí život nebo zdraví lidí, bezpečnost takového dopravního prostředku anebo vydá majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, f) nedovoleně vyrábí nebo jinak získá, přechovává, dováží, přepravuje, vyváží či jinak dodává nebo užije výbušninu, jadernou, biologickou, chemickou nebo jinou zbraň, anebo provádí nedovolený výzkum a vývoj jaderné, biologické, chemické nebo jiné zbraně nebo bojového prostředku nebo výbušniny zakázané zákonem nebo mezinárodní smlouvou, nebo g) vydá lidi v obecné nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, bude potrestán odnětím svobody na pět až patnáct let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku. (2) Stejně bude potrestán, kdo jednáním uvedeným v odstavci 1 vyhrožuje, nebo kdo takové jednání, teroristu nebo člena teroristické skupiny finančně, materiálně nebo jinak podporuje. (3) Odnětím svobody na dvanáct až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt, c) způsobí-li takovým činem, že větší počet lidí zůstal bez přístřeší, d) způsobí-li takovým činem přerušení dopravy ve větším rozsahu, e) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, f) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, g) ohrozí-li takovým činem závažně mezinárodní postavení České republiky nebo postavení mezinárodní organizace, jejíž je Česká republika členem, nebo h) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. 28
(4) Příprava je trestná. Způsoby vedení boje teroristy: Charakter tohoto ozbrojeného konfliktu je naprosto odlišný od dříve uvedených – válečného konfliktu a partyzánské války. Způsob vedení této „války“ je zřejmý – pumové útoky, palebné přepady, únosy, sebevražedné atentáty, atd., ale také kybernetické útoky, útoky na infrastrukturu, napojení na organizovaný zločin apod. s tím, že teroristé po akci „zmizí, splynou s davem, jdou domů“. Doba a místo vedení takové „války“ jsou velmi nesnadno odhalitelné, prevence je drahá a ne vždy účinná, linie dotyku (fronta) neexistuje. Úder je vždy neočekávaný – alespoň tedy těmi, kteří jsou úderem postiženi.
Formy boje proti terorizmu, tedy v pojetí boje proti celosvětové teroristické síti, jsou velmi rozmanité – akce policejních sil a bezpečnostních (tajných) služeb, ekonomické formy k zamezení financování terorizmu, politické a ekonomické embargo států podporujících terorizmus, ekonomická pomoc státům, kde terorizmus má díky chudobě podmínky k rozšiřování, ideologický boj s názory teroristů, mezinárodní spolupráce policejních složek i tajných služeb a další. Zcela nové je však to, že do boje proti terorizmu byla zapojena armáda, a že tento způsob použití armády, vedle misí k zajištění míru a jeho udržení v konfliktních regionech, což ale také souvisí s bojem proti terorizmu, se stává jedním z hlavních způsobů použití ozbrojených sil.
3.3.
Jiné hrozby a rizika, hrozby pro ČR V předchozí kapitole vyjmenované hrozby představují jen zlomek toho, co
ohrožuje, nebo může ohrožovat lidstvo, státy a jednotlivce zejména zvnějšku. Samostatně byly definovány proto, že v dalším se jimi jako takovými již nebudeme podrobně zaobírat. Nicméně s jejich existencí a důsledky se setkáme v různých tématických celcích. Nejvíce frekventované budou hrozby terorizmu a diskutované budou i preventivní války a údery. Naopak rizika a hrozby vnitřní budou předmětem více tématických celků, zejména těch, ve kterých se bude hovořit o prevenci a likvidaci rizik a realizovaných hrozeb, např. při živelných pohromách aj.
29
Komplex hrozeb a rizik, o kterých bude v tomto vzdělávacím cyklu řeč nejlépe dokumentuje oficiální seznam hrozeb, jak je uvádí Bezpečnostní strategie ČR z r. 2011 (1) a Vojenská strategie ČR z r. 2008 (2). Na základě analýzy bezpečnostního prostředí, ve kterém se ČR nachází, lze identifikovat specifické hrozby pro její bezpečnost. ČR jako zodpovědný člen mezinárodních organizací zahrnuje mezi relevantní bezpečnostní hrozby i takové, které nemají přímý dopad na její bezpečnost, ale ohrožují její spojence.
Podle Bezpečnostní strategie (1) patří k základním hrozbám pro ČR: 1. Terorizmus. Hrozba terorizmu jako metody násilného prosazování politických cílů je trvale vysoká. Charakteristickým rysem je existence nadnárodních sítí volně propojených skupin, které i bez jednotného velení sdílejí ideologii, cíle a plány k jejich naplnění, finanční zdroje a informace. Jsou schopny přímo ohrozit lidské životy a zdraví, ale také kritickou infrastrukturu. 2. Šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů. Někteří státní i nestátní aktéři usilují otevřeně či skrytě o získání zbraní hromadného ničení a jejich nosičů. Šíření těchto prostředků může mít závažné důsledky pro bezpečnost v euroatlantickém prostoru. Specifickou hrozbu pak představuje možné použití balistických řízených střel a řízených střel s plochou dráhou letu nesoucích konvenční nebo nekonvenční nálož. Schopnost těchto prostředků zasáhnout z velké vzdálenosti území ČR nebo jejích spojenců klade vysoké nároky na aktivní i pasivní protiopatření. 3. Kybernetické útoky. Rostoucí závislost na informačních a komunikačních technologiích zvyšuje zranitelnost státu a jeho občanů vůči kybernetickým útokům. Tyto útoky mohou představovat nový způsob vedení války nebo mohou mít kriminální či teroristickou motivaci a mohou být použity k destabilizaci společnosti. Úniky strategicky důležitých informací, zásahy do informačních systémů státních institucí či strategických podniků a společností, které zajišťují základní funkce státu, mohou ohrozit strategické zájmy ČR. 4. Nestabilita a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí. Nevyřešené konflikty se všemi negativními důsledky mohou mít přímý i nepřímý vliv na bezpečnost ČR. Neřešené spory etnického, teritoriálního nebo politického a ekonomického charakteru mají potenciál vyústit do ozbrojených konfliktů či svádět některé státy k budování sfér vlivu a zároveň oslabovat mechanismy kooperativní bezpečnosti i politické a právní závazky v oblasti evropské bezpečnosti. 30
5. Negativní aspekty mezinárodní migrace. Negativním jevem je zejména nelegální migrace a její možné důsledky, například napojení na organizovaný zločin. Pozitivní přínosy legální migrace pro kulturní, politický a ekonomický rozvoj společnosti může oslabit nedostatečná integrace přistěhovalců. Ta může být zdrojem sociálního napětí, které může ústit například v nežádoucí radikalizaci členů přistěhovaleckých komunit. 6. Organizovaný zločin a korupce. Širší rozměr získává v současném bezpečnostním prostředí organizovaný zločin, který prostřednictvím obchodních i osobních vztahů překračuje hranice států. Narůstá schopnost kriminálních sítí narušovat instituce a hodnoty právního státu, infiltrovat orgány státní správy a ohrožovat bezpečnost občanů. Často se tak děje prostřednictvím korupce. Organizovaný zločin společně s korupčními praktikami může nabýt podoby vlivových, klientelistických, nebo korupčních sítí a vést k podkopání samotných základů společnosti. Výsledkem může být ztráta důvěry občana v poctivost a nestrannost fungování veřejných institucí, pokřivení tržních vazeb, ekonomický úpadek a destabilizace státu. Nejasná hranice mezi politickou a kriminální motivací živenou korupcí
navíc
často
vede
k
propojování
struktur
organizovaného
zločinu
s teroristickými sítěmi. 7. Ohrožení funkčnosti kritické infrastruktury. Kritická infrastruktura představuje klíčový systém prvků, jejichž narušení nebo nefunkčnost by měla závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva nebo ekonomiku státu. S ohledem na vysoký stupeň vzájemného propojení jednotlivých odvětví
je
kritická
technologickými
a
infrastruktura asymetrickými
ohrožena hrozbami.
komplexně, Zejména
a
to
přírodními,
funkčnost
energetické
infrastruktury je ohrožována jak politickými tlaky, tak hrozbami s kriminální podstatou. Příkladem těchto ohrožení jsou politicky motivované manipulace s dodávkami strategických surovin, vstup cizího kapitálu s potenciálně rizikovým původem a cíli do kritické infrastruktury ČR, sabotáže či hospodářská kriminalita. 8. Přerušení dodávek strategických surovin nebo energie. V rychle se měnícím globálním světě získávají otázky zajištění energetické a surovinové bezpečnosti stále větší význam. Soutěžení o přístup ke zdrojům strategických, zejména energetických surovin, se stává nedílnou součástí mezinárodních vztahů. Prioritou je vytvářet předpoklady pro nepřerušované diverzifikované dodávky strategických surovin a v domácím prostředí pak předpoklady pro stabilní dodávky elektrické energie a pro 31
tvorbu strategických rezerv státu. Rostoucí důležitost má i oblast potravinové bezpečnosti a zajištění přístupu ke zdrojům pitné vody. 9. Pohromy přírodního a antropogenního původu a jiné mimořádné události. Extrémní projevy počasí a pohromy přírodního a antropogenního původu mohou mít kromě ohrožení bezpečnosti, životů a zdraví obyvatel a jejich majetku a životního prostředí dopad také na ekonomiku země, zásobování surovinami, pitnou vodou či poškození kritické infrastruktury. Šíření infekčních nemocí s pandemickým potenciálem zvyšuje zranitelnost populace a klade větší nároky na ochranu veřejného zdraví a zajištění poskytování zdravotní péče.
Rizika vojenského charakteru, v současné době velmi málo pravděpodobná, nová strategie vůbec neuvádí. V předchozí strategii se uváděly: násilné akce subjektů cizí moci (státní i nestátní) proti osobám zdržujícím se na území ČR; rozsáhlá a závažná diversní činnost jako příprava na agresi proti ČR; vlastní hrozba agrese; a vojenské napadení ČR jako takové.
32
4. Komplexní pojetí bezpečnosti
Bezpečnost je nedělitelná a komplexní. S touto tezí se asi můžeme všichni ztotožnit, zejména pokud se na bezpečnost díváme z globálního pohledu : Politického uspořádání, kdy se nedostává tolerance akceptovat odlišný pohled národů jiných civilizačních okruhů na uspořádání světa a světový řád Vojenského, kdy bohaté státy disponují nesouměřitelnou vojenskou mocí a schopností ji v případě potřeby použít kdekoliv na světě ve jménu svých zájmů Ekonomického, kdy globalizace vede ke koncentraci kapitálu a moci a je schopna způsobit bankrot celých států, kdy kapitál „žije“ mimo stát a nezávisle na něm preferujíc vlastní zájmy, nikoliv zájmy státu Kulturně sociálního pohledu, kdy existují neslučitelné představy o vytvoření jednotné světové kultury, které zatím neumíme úspěšně řešit Udržitelného rozvoje lidstva, kdy bezostyšné drancování deštných pralesů, konzumní způsob života, výroba v zájmu spotřeby a nikoliv užitku a další skutečnosti posunují lidstvo nikoliv k rozvoji, ale k zániku, nebo alespoň k degeneraci a pohledu ekologického, kdy největší znečišťovatelé ovzduší nejsou v zájmu svých zisků ochotni připustit, že způsobují nevratné změny v klimatu země.
Avšak i při nižší rozlišovací úrovni než celosvětového pohledu můžeme dojít k podobnému závěru. Bezpečnost člověka v rámci jeho komunity a státu nelze také chápat odděleně pro každého zvlášť a diferencovaně. Zaprvé vliv „globálních vlivů“ výše uvedených je z dlouhodobého hlediska pro všechny stejný, i když někteří mají na protiatomový kryt s filtroventilačním zařízením, nebo na biopotraviny a jiní ne. Zadruhé ani při hodnocení bezpečnosti občana ve vlastní zemi a městě nelze oddělit striktně bezpečnost, kterou stát garantuje v oblasti zdraví, ochrany majetku, ochrany životů, základních lidských práv a svobod, ale také v mnoha jiných oblastech souvisejících se vzděláním, bydlením, rodinou a dalšími oblastmi, které nám dovolují i osobně přispět ke své bezpečnosti i bezpečnosti své rodiny, komunity. Teprve souhrn různých opatření prováděných státem jak uvnitř státu, tak navenek, a aktivní přístup jednotlivce ke svému životu a bezpečnosti, může tvořit 33
natolik ucelený vícevrstvý systém, že člověk může získat pocit bezpečí, který ovšem nikdy nemůže být úplný, protože existují rizika a hrozby, která bezpečí mohou narušit. Z pohledu provádění bezpečnostních studií a bezpečnostních analýz je však pohled na bezpečnost poněkud užší, zabývá se především bezpečností státu a hrozby hodnotí z pohledu státu, jeho existence a suverenity, i když bezpečnostní doktríny a strategie uvádějí občana, jeho život a majetek jako prvotní (základní) příčinu, pro kterou se bezpečnost zajišťuje. Stát musí být v bezpečí, aby mohl garantovat bezpečnost občanovi. Literatura 1 (1) KOLEKTIV AUTORŮ pod vedením ministerstva zahraničních věcí ČR. Bezpečnostní strategie České republiky. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011. Schváleno Vládou České republiky v září 2011. 21 s. ISBN 978-80-7441-005-5. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf (též intranet) 2 (2) Vojenská strategie České republiky. 2008, 9 s. Dostupné z: http://www.army.cz/images/Bilakniha/CSD/2008%20Vojenska%20strategie% 20CR.pdf (též intranet) 3 (16) EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 2006. ISBN 80-7278-326-2. 4 (18) BUZZAN, B., O. WAEVER a J. DE WILDE. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. 1. vyd.. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 9 - 60. ISBN 80-903333-6-2. 5 (19) KREJČÍ, O. Válka. 2., upr. vyd. Praha: Professional Publishing, 2011. 173 s. ISBN 978-80-7431-063-8. 6 (52) GAVLAS, P. Globální terorismus a boj proti němu. Pro a Proti. 2010, leden 2010 [cit. 2013-03-01]. Dostupné z: http://www.vip-vs.cz/cs/vnejsivztahy/casopis-pro-a-proti
34
Kapitola 2. Globální bezpečnost Obsah: 1. Pohled na bezpečnost z hlediska vlivu času 1.1.
Dlouhodobě nevratné a katastrofické vlivy na bezpečnosti planety
1.2.
Střednědobé vlivy na bezpečnost lidstva
1.3.
Bezprostřední vlivy na bezpečnost
2. Skutečnosti ohrožující bezpečnost 2.1.
Ekonomický rozvoj (udržitelný) a konzumní společnost
2.2.
Rozvoj vědy, techniky a vojenství
2.3.
„Střet civilizací“
3. Velmoci a vztahy mezi nimi – vliv na mezinárodní bezpečnost 3.1.
USA a RF
3.2.
RF, Čína a Jihovýchodní Asie
3.3.
Evropa a velmoci
3.4.
Ostatní klíčoví hráči na mezinárodní scéně
3.5.
Závěr
35
V první kapitole jsme rozebírali pojem „bezpečnost“ a došli jsme k závěru, že definování tohoto pojmu je značně složité a závisí zejména na úhlu pohledu a kritériích, která sledujeme. V tomto
tématickém
celku
se
budeme
zaobírat
bezpečností
v té
nejobecnější, nebo lépe nejširší rovině pohledu, tedy pohledu celosvětové bezpečnosti a vlivu největších světových hráčů na ni.
1. Pohled na bezpečnost z hlediska vlivu času 1.1. Dlouhodobě nevratné a katastrofické vlivy na bezpečnosti planety Z globálního – planetárního pohledu se jedná o takové vlivy, které mohou významně ovlivnit nejen kvalitu života na zemi, ale i život sám. Patří mezi ně vlivy na které člověk nemá vliv a ty které ovlivňuje, nebo dokonce způsobuje.
A. Globální ohrožení bezpečnosti lidstva nezpůsobené lidskou činností Kosmická katastrofa typu dopadu velkého hmotného tělesa na zeměkouli, což se již v historii země údajně stalo a podle teorie pravděpodobnosti žijeme v období, kdy by se tak mohlo stát opět. Taková katastrofa by se nestala neočekávaně, pohyb nebeských těles je v současné době sledován a vývoj v dobývání kosmu pokročil tak daleko, že by bylo možné uvažovat o odvrácení katastrofy, i když to zatím vypadá jako science-fiction. Rozsáhlá vulkanická činnost – ať už sopečná, nebo pohyb zemských ker (jako např. v prosinci 2004 v Indickém oceánu, ale ve větším rozsahu), které by mohly vyvolat vlnu tsunami jenž by oběhla zeměkouli, či vyvržený mrak popele, který by na celé měsíce zastínil slunce a způsobil změnu klimatu, neúrodu atd. Proti takovým živlům zatím člověk neumí bojovat jinak, než snižovat následky a vyvíjet humanitární a jinou pomoc ad post. Jiné kosmické vlivy jako výbuch supernovy v blízkosti naší sluneční soustavy, ztráta magnetického pole země a následné tvrdé záření z kosmu a další málo pravděpodobné, avšak nevylučitelné skutečnosti. Je zřejmé, že tato ohrožení nejsou aktuální a po pravdě řečeno, i kdyby nastaly, je mimo možnosti člověka a současné civilizace tato nebezpečí eliminovat a bránit se jim.
36
B. Globální ohrožení bezpečnosti lidstva způsobené lidskou činností Průmyslová činnost zvyšující množství skleníkových plynů a emisí v ovzduší, které může vést k nezvratným důsledkům na počasí a celkové klima na zemi. Devastace deštných pralesů (plic planety) a výrazné snižování jejich rozlohy Znečišťování moří a oceánů lidskou činností (kolébky života i dnes) Konzumní způsob života vedoucí k enormní a zbytečné spotřebě surovin a zejména energií Omezené a konečné množství surovin a zdrojů energie (ropa, plyn a uhlí) V celosvětovém rozměru plýtvání sladkou vodou a neustálé snižování její zásoby Nerovnoměrný vývoj ekonomický, sociální a další v různých regionech světa, který může vést ke střetu bohatých a chudých (resp. hladových).
Zatímco o prvním typu ohrožení se v podstatě nehovoří jinde než v odborných kruzích, o vlivech člověka a jeho činnosti na planetu se diskutuje velmi široce a veřejnost tyto hrozby vnímá poměrně intenzivně. OSN jako celosvětová organizace a většina vlád tento problém vnímají také a podnikají pokusy o jeho řešení. Žel, zatím v tomto boji vyhrávají ti, kteří prosazují své zisky bez ohledu na budoucnost. Typickým příkladem je Kjótský protokol a nechuť USA jej podepsat, ačkoliv produkují 25 % všech skleníkových plynů a emisí planety. Důvodem má být to, že by se zpomalilo tempo hospodářského růstu USA. Nicméně lidstvo si je vědomo skutečnosti, že svojí neregulovanou činností může způsobit nevratné změny klimatu, následně nedostatek výživy i omezení obyvatelnosti planety a jak v rámci OSN a činnosti vlád, tak i pomocí různých nevládních organizací podniká pokusy tento stav změnit. Také věda bude jednou schopna vyřešit některé problémy s energiemi i materiály. Jedná se však o existenční ohrožení, které není vidět na první pohled a egoisté mohou tvrdit, že jich se to nedotkne a ti co přijdou po nich, ať se o sebe postarají. Proti terorizmu se bojuje podstatně jednodušeji – jsou vidět mrtví lidé.
1.2. Střednědobé vlivy na bezpečnost lidstva Existuje řada fatálních problémů, které je lidstvo schopno řešit a vyřešit, ale zatím není dostatek vůle u všech zúčastněných, nebo při řešení některých problémů. Především se jedná o ohrožení velkých skupin lidí vznikající zejména, ale nejen, 37
v zemích tzv. třetího světa - bývalých koloniích, nebo jako důsledek náboženských, etnických a jiných sporů. Jedná se například o následující skutečnosti: Války a proces odzbrojení. Vznik bipolárního světa po druhé světové válce a „vynález“ jaderné pumy paradoxně způsobily, že globální, velké a vleklé války zmizely ze života lidstva. Odzbrojení největších armád světa postupuje úspěšně a počty jaderných zbraní jimiž disponují jaderné mocnosti se výrazně snížily. Nicméně doba úplného vymýcení válek ze života lidstva je nedohledně daleko a v různých částech světa se neustále bojuje. Po 50 letech míru od II. světové války se bojovalo i v Evropě – na Balkáně. Možnost vzniku války nás stále ještě ohrožuje Šíření jaderných zbraní (proliferace) Přesto, že existuje celosvětová dohoda o nešíření jaderných zbraní, mají dnes jaderné zbraně nejen ty státy, které je ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století vyvinuly (USA, Rusko, V. Británie, Francie), ale i Čína, Pákistán, Indie, Izrael, Severní Korea a údajně je vyvíjí Irán. Zvláště nebezpečné jsou pokusy o získání jaderných zbraní teroristy. Chudoba a hladomory – dekáda 1997 – 2006 byla OSN vyhlášena jako desetiletí boje proti chudobě. (Hranice absolutní chudoby je uváděna jako příjem 1,08 USD na den v cenách r. 1993). V r. 1981 žil v takové chudobě každý třetí člověk na zemi a v r. 2001 ještě každý pátý, ale v subsaharské Africe každý druhý a v jihovýchodní Asii každý třetí. Na hlad a z podvýživy údajně umírá ročně asi 13 mil. dětí ve věku do 5 let. Vymýcení chudoby a hladu bylo v r. 2000 přijato jako první z rozvojových cílů tisíciletí OSN. S chudobou související mezinárodní organizovaný zločin zabývající se především obchodem s narkotiky, zbraněmi a „bílým masem“, tedy obchodem s lidmi, především ženami nucenými k prostituci, dětmi a lidskými orgány. Nedostatek pitné vody – o tom, že subsaharská Afrika je bez vody každý ví. Že se v Somálsku vedly ozbrojené boje o vodu, je také fakt, ale málokdo ví, že i v Evropě nemá asi 41 mil. lidí dostatečný přístup k vodě a asi 85 mil. lidí postrádá kanalizaci, či hygienické zařízení. Voda je již dnes strategická surovina, ke které přistupujeme jako euroatlantická civilizace velmi rozhazovačně. Nemoci typu AIDS a boj s nimi. Vyspělý svět je jen málo ochoten přispět finančně na řešení tohoto problému a téměř vůbec není ochoten (farmaceutičtí giganti) uvolnit levná generika pro chudé oblasti, kde AIDS nejvíce řádí. 38
Střednědobé vlivy na bezpečnost a jejich zvládnutí a eliminace je zcela v možnostech i „kompetenci“ vlád a mezinárodního společenství. Jedná se totiž ve všech případech o vlivy způsobené lidskou činností a stejnou činností i odstranitelné. Je to však opět otázka ani ne dobré vůle, jako plánovitého zřeknutí se části zisků k řešení těchto naléhavých problémů, které byly téměř ve všech případech způsobeny současnou, nebo předchozí politikou bohatých zemí. Jen těžko se např. prosazují ve WTO (světové obchodní organizaci) taková opatření, která by umožnila výrobkům z chudých zemí pronikat na trh zemí bohatých a zlepšovat tak svoji ekonomickou situaci. Ovšem každý jiný způsob jak zlepšit ekonomickou situaci země a následně i obyvatel je nemožný. Soustavné půjčky a jejich promíjení nejsou vhodným způsobem řešení, i když pro některé dárce mohou být výhodnější – nevznikne konkurence. Již staré přísloví praví: nedávej hladovému rybu, chceš-li mu pomoci, ale nauč jej ryby chytat.
1.3. Bezprostřední vlivy na bezpečnost K bezprostředním vlivům, které mají vliv na globální bezpečnost řadíme ty, které buď vyžadují okamžitou reakci a jsou v krátké době likvidovatelné, nebo ty, které ač místně a krátkodobě, ale de facto na celé planetě ohrožují bezpečnost lidí a jejich majetku, nebo jejich možnosti projevovat se a žít jako svobodní lidé. Mezi takové vlivy můžeme řadit např.: Světový (globální) terorizmus jako způsob boje ideologického a náboženského proti více zemím a vládám současně. (Ne tedy např. boj Basků za nezávislost Baskicka) Příkladem takového fenoménu je teroristická síť Al- Kajdá, i když asi nelze hovořit o jednotné a jediné síti, ale spíše o množství buněk hlásících se k ní. Místní ohniska napětí (politického a vojenského), která mají vliv na široké okolí. Příkladem může být vztah Palestiny a Izraele, který má významný vliv na mezinárodní bezpečnost, nebo vztah Rusko - Gruzínský kvůli Jižní Osetii a konec konců i vztah Indie a Pákistánu ke Kašmíru a Paštůnů vůči Pákistánu i Tálibánu, resp. Al-Kajdě v Afghánistánu. Nové nemoci rychle se šířící po světě typu „chřipky“, „ptačí chřipky“, SARS aj. Je pravda, že se zatím nešíří jako pandemie, dokonce ani jako epidemie, ale toto je důsledkem činnosti lidí - světové zdravotnické organizace a národních zdravotnických organizací, které proti nim vystupují koordinovaně a cílevědomě. 39
Proliferaci konvenčních zbraní lehkých i těžkých do oblastí napětí, pro potřeby teroristů
pak
nejen
zbraní
ručních,
ale
i
přenosných
protitankových
a protiletadlových, což je obzvláště nebezpečné. Výrobu a distribuci drog a jiných omamných látek a s tím spojený nárůst zločinnosti. Obchod se ženami za účelem nevolnického zneužívání pro sexuální služby, dětmi a obecně lidmi jako „dárci“ orgánů.
Ve skutečnosti jsou všechny „bezprostřední vlivy“ de facto minimálně střednědobé, protože je nelze jednorázově zlikvidovat, je to vždy boj dlouhodobý a většinou to ani není boj ozbrojený. Nicméně tato ohrožení bezpečnosti jsou nejvíce viditelná a také je nejsnazší proti nim bojovat. Ne sice co se týče úspěšnosti – proti terorizmu je to boj téměř nekonečný, protože dokud se nezlikvidují příčiny bude jen potlačován, ale ne zlikvidován - ale co do možnosti mobilizovat proti němu úsilí států i mezinárodních organizací a vykazovat dílčí vítězství, která dále motivují. Můžeme si všimnout, že pokud lze ohrožení likvidovat vojensky, najde se vždy dostatek vůle a peněz angažovat se. Pokud se jedná o zapojení ekonomické, omezující zejména nadnárodní společnosti, nebo státy, je to vždy obtížné, pokud ne nemožné. Proto také nejmenší úspěch můžeme zaznamenat v boji proti vlivům dlouhodobým a nevratným, (průmyslová činnost, znečišťování - viz Kjótský protokol…), poněkud větší úspěchy v boji proti vlivům střednědobým, (války, odzbrojování, šíření jaderných zbraní) a největší úspěch můžeme zaznamenat v boji proti nebezpečí bezprostřednímu, jako je terorizmus, (alespoň v jednotlivých protiteroristických operacích), šíření nových nemocí, proliferace zbraní, atd.
40
2. Skutečnosti ohrožující bezpečnost Skutečností, které ohrožují naši bezpečnost, je takřka nepřeberné množství, od vlivů globálních, tak řečeno kosmických, přes vlivy střednědobé, týkající se válek, hladu a nemocí, až po vlivy bezprostřední, jako jsou teroristické akty, distribuce drog a další. V předchozí části jsme mnoho z nich vyjmenovali a zdálo by se, že není o čem dále hovořit, pokud nechceme dále detailizovat a zpřesňovat to, co bylo již řečeno. Není tomu tak, v této části bychom chtěli totiž poukázat na určité objektivní skutečnosti, které lidstvo v jeho vývoji provází a na obvyklé, obecné a sobecké způsoby jednání lidí. Člověk (alespoň většina lidí), ve svém vývoji zatím nedospěl do takového stupně poznání, aby byl schopen upřednostnit zájmy planety a lidstva před zájmy jednotlivce, či skupiny. (Skupinou máme na mysli i stát, nebo koalici států.) Za tři hlavní skutečnosti považujeme snahu a touhu po zisku, která nezná hranice možného a rozumného podnikání (např. spol. Enron, jejíž management falšoval hospodářské výsledky za účelem vyšších podílů a de facto spustil celosvětovou krizi, když jeho chování nebylo ojedinělé); s tím neodmyslitelně spojený rozvoj vědy, techniky a technologií, které lidé zneužívají ke zločinu (např. kyberterorizmus), nebo k vývoji nových zbraňových systémů, které mají potvrdit a udržet převahu nad jinými subjekty, a to jak regionálně, tak globálně; a nakonec různý pohled různých kulturních okruhů na život a jeho hodnoty označovaný také jako „střet civilizací“. Tyto tři faktory rozebereme trochu blíže.
2.1. Ekonomický rozvoj (udržitelný), konzumní společnost Dosavadní historie lidstva ukazuje, že nejúčinnějším zdrojem jeho rozvoje, a to zejména ekonomického (vědeckého, technického a vojenského), je privátní zisk. Předchozí pokusy o jiné společenské zřízení než současné kapitalistické ztroskotaly a to zejména pro zaostávání ekonomiky (viz. pád komunizmu, tedy socialistické soustavy a RVHP). Ostatní příčiny nemá smysl rozebírat, podstatou však zřejmě bylo, že bez motivace zisku jednotlivce lze zatím jen stěží kalkulovat s progresivním vývojem ekonomickým a ten je základem rozvoje v ostatních oblastech. Touha po zisku je však něco jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. Nezřízená a bezhraniční snaha po zisku je hlavní příčinou potíží a ohrožení uvedených v části 1. 1. (ohrožení bezpečnosti lidstva způsobené lidskou činností).
41
Rozvoj technologií podporující globalizaci vede ke stále vyšší koncentraci ekonomické moci stále menšího počtu firem a osob a současně k prohlubování rozdílů mezi chudou částí světa a tou bohatou, ke které patříme i my. Ekonomická moc nese sebou možnost „svobodně“ (spíše svévolně, ve prospěch svého zisku) rozhodovat o celých státech a národech – a jejich prosperitě, nebo zaostávání. Příkladem budiž chování bank v současné krizi Eurozóny, EU a de facto Evropy a celého vyspělého světa. Tempo růstu HDP se zpomaluje, někde se ekonomika dostává do recese, ratingové agentury snižují rating vyspělých evropských zemí, státy potřebují obrovské půjčky – které končí opět v bankách, hovoří se o odchodu Řecka z eurozóny a tím i de facto krachu eura. (Viz. problematika globálního vládnutí). Díky takovémuto rozhodování vznikají disproporce výroby a spotřeby pro spotřebu, plýtvání materiálem a energií a z toho vyplývající boj o ovládnutí těchto nalezišť (v období před I. a mezi I. a II. světovou válkou se výrobky prezentovaly „je tak spolehlivý, že Vás přežije“, kdežto dnes se ani neopravují, ale po době životnosti se vyměňují celé bloky, nebo kupují zcela nové výrobky). Zdá se, že uspokojení nepatologické touhy po zisku (zlepšení, zkvalitnění) a nalezení správné míry ve využívání země – tedy k udržitelnému rozvoji světa pro všechny národy, není snadné a dokud se tak nestane, bude lidstvo svojí devastující činností ohrožovat samo sebe.
2.2. Rozvoj vědy, techniky a vojenství. Rozvoj vědy a techniky je pro další budoucnost lidstva samozřejmě limitující. Uspokojit stále narůstající populaci planety (už je nás více než 7 miliard), je stávajícími způsoby a metodami patrně nemožný, a tak nové objevy v oblasti výživy, komunikací a výroby jsou nezbytné. Faktem je však to, že v současné době jsou motorem vývoje v oblasti techniky a technologií výzkumy vojenské a značná část věcí, které používáme v domácnosti jsou „odpadem“ vojenského vývoje (teflon, keramické tepelné materiály, mikrovlnná trouba, mobilní telefon, atd.) Největší vojenský výzkum mají ovšem opět bohaté země a také mají nejlepší armády. Kombinace silná ekonomika a silná armáda navozuje dominantní postavení jednoho státu vůči druhým. Pokud existoval tzv. „bipolární svět“ (do r. 1990), existovaly dvě velmoci disponující jaderným arzenálem, který byl postačující ke
42
zničení nejen druhé strany, ale celého lidstva. Ani jedna strana se neodvážila proto chtít ovládnout celý svět. V současné době taková dominující moc existuje a disponují jí USA. S dílčím omezením na oblast zájmů RF, tato oblast je však výrazně menší než v předchozí době existence SSSR a Rusko s posilováním své ekonomické pozice se opět snaží ztracený vliv získat, i když ne ve stejném duchu a smyslu jako v předchozí etapě sovětského socializmu. Dominantnímu ekonomickému a hlavně vojenskému postavení odpovídají i ambice států. Světovým hegemonem jsou v současné době Spojené státy americké. Jejich ozbrojené síly jsou nejméně o třídu vyspělejší než všechny ostatní, jsou rozmístěny po celém světě a jsou schopné po celém světě vojensky zasahovat. Národní bezpečnostní strategie deklaruje, že jsou určeny k ochraně a bezpečnosti (vojenské, politické i ekonomické) USA a celého demokratického světa, k zásahům proti režimům, které potlačují lidská práva, nebo páchají genocidu na vlastním obyvatelstvu. Zásady a cíle chvályhodné, zvláště z našeho pohledu. Při jiném úhlu pohledu, například těch, kteří jsou nuceni přejímat naše hodnoty a odstupovat od vlastních tradic (které se nám zdají zastaralé a třeba i nespravedlivé a nelidské), už se to tak chvályhodné nezdá. To je také jednou z příčin, proč řada národů i států nemá ráda Američany a nesdílí náš žebříček hodnot. Přimíchá-li se do toho ještě fundamentalistická náboženská ideologie a tvrdošíjnost našeho prosazování vlastních hodnot po světě, může z toho vzniknout to, co nazýváme Al-Kajdá. Paradoxně naše vojenská a ekonomická síla (naše = euroatlantického civilizačního okruhu židovsko-křesťanských tradic) může být zdrojem nelásky až nenávisti vůči nám, tedy zdrojem našeho ohrožení. Vojenské výdaje deseti států vydávajících nejvíce uvádí tabulka na str. 46. Nezanedbatelná část je určena na vědu a výzkum, v případě USA činí ve většině případů více, než vojenské rozpočty malých a středních států.
2.3. „Střet civilizací“. USA se jako celosvětový hegemon v současné době pasovaly na ochránce demokracie a pořádku ve světě. Můžeme s tím souhlasit nebo nesouhlasit, skutečnost je taková, že představují tzv. západní euroatlantickou civilizaci – křesťanskou, konzumní a bohatou – které v protikladu je především civilizace „chudých“ a jinověrných, především muslimů. Vzhledem k jejich ekonomické, 43
vědecké a vojenské síle, která je založena na technologickém předstihu, je to skutečnost objektivní. Tento střet – někteří říkají střet civilizací, jiní tvrdí, že nikoliv – je však nebezpečný a vojensky neřešitelný. Nelze prosazovat jednotný světový řád – demokracii západního typu – a jednotný kulturní řád na židovsko-křesťanském ideologickém základě – zbraněmi. Prosazování silou je sice nejjednodušší způsob, avšak také pro bezpečnost planety a národů paradoxně nejnebezpečnější. Pravděpodobně jedna ze schůdných cest je cesta, kterou se snaží ubírat OSN při prosazování demokracie a lidských práv. Je to však cesta pomalá a dlouhá, cesta rozvoje ekonomiky chudých zemí s umožněním jejich vstupu na mezinárodní obchodní scénu, vzděláváním a větší pomocí poskytovanou bohatými státy. Je to cesta, která je de facto v protikladu s první uvedenou tezí o touze po zisku a o to je nesnadnější.
44
3. Velmoci a vztahy mezi nimi – vliv na mezinárodní bezpečnost 3.1. USA a RF Vztah RF a USA vyplývá z jejich vztahu předchozího, vztahu dvou jaderných supervelmocí. I když se RF stala po rozpadu SSSR ekonomicky mocností druhého řádu, zůstala jadernou supervelmocí, které se navíc nedostávalo prostředků na udržování jaderných sil, a hrozilo, že jaderné zbraně mohou „uniknout“ do třetích zemí. USA, ale i řada dalších bohatých zemí Západu poskytly prostředky na likvidaci dosluhujících jaderných ponorek, likvidaci jaderných hlavic, raketových nosičů a dalších prostředků ZHN v souladu se smlouvami a dohodami o jejich snižování. Z tohoto, de facto jediného důvodu, USA velmi úzce spolupracují s RF, finančně jí pomáhají a nadále ctí jako jediného srovnatelného jaderného partnera. Po 11. září 2001 se USA a RF dále sblížily v jednotném pohledu na světový terorizmus – USA na Al – Kajdu, Rusko v pohledu na Čečensko. Zřejmě z toho důvodu protestovalo Rusko proti rozšiřování NATO na pobaltské státy, což ho mělo ohrožovat,
ale
neprotestovalo
proti
americké
přítomnosti
ve středoasijských
republikách při boji proti Tálibánu a Irák. Avšak dnes, když Američané tyto země postupně opouštějí, už mají výhrady, protože zasahují do jejich sféry vlivu – do oblasti bezprostředního sousedství. Po barevných revolucích v Gruzii a na Ukrajině a plánu USA vybudovat ve Střední Evropě jedno ze stanovišť protiraketového štítu, vztahy mezi USA a RF poněkud ochladly. Ochlazení bylo i v souvislosti s prosazováním nové Národní bezpečnostní strategie USA, která dávala možnost Spojeným státům jednostranně podnikat vojenské kroky vůči kterémukoliv státu, o kterém se bude domnívat (a mít snad i nějaké důkazy), že ohrožuje jeho bezpečnost, nebo že v této zemi jsou potlačovány demokratické svobody a lidská práva. (Takto začala válka proti Iráku). Důsledkem je mimo jiné i snaha RF vytlačit USA ze střední Ásie a vypovězení smlouvy o omezení počtů konvenčních zbraní, kterou uzavřely začátkem devadesátých let 20. století bývalé státy Varšavské smlouvy a NATO a v r. 1998 ji modifikovaly na nové podmínky existence jen jednoho bloku. V létě 2007 Ruská federace smlouvu vypověděla s tím, že v souladu s jejím textem platnost skončí za 150 dní. Mezi důvody vedoucí k tomuto kroku RF uvedla mimo jiné i budování PRO USA v Evropě (v Polsku a Česku) a fakt, že dosud
45
smlouvu neratifikoval žádný jiný stát než Rusko a některé republiky bývalého SSSR. Pobaltské státy – dnes již členové NATO, nejsou účastníky smlouvy vůbec. Po nástupu nového amerického prezidenta v r. 2008, Baracka Obamy, se vztahy přes počáteční problémy vzniklé kolem gruzínsko-ruské války v Jižní Osetii zlepšily a v r. 2010 byla podepsána významná rusko-americká smlouva o snížení počtu strategických jaderných hlavic a nosičů (1550 a 800, resp. 700 + 100). Konec roku 2011 a r. 2012 přinesl opět jisté zhoršení vztahů mezi USA a RF díky nepřímé kampani proti zvolení V. Putina prezidentem RF. (Některé ruské noviny dokonce v lednu 2012 psaly, že nový americký ambasador přišel do Moskvy organizovat „bílou revoluci“ proti Putinovi a je faktem, že v r. 2011 a 2012 se boj opozice proti vládě a Putinovi v době volební kampaně výrazně zintenzívnil – což je logické, neustává ale ani po jeho zvolení prezidentem, což by zase svědčilo o zahraniční podpoře, přičemž o mediální a morální nelze pochybovat, o finanční nejsou informace). Ochlazení vztahů dokumentuje i nesoulad USA a ostatních západních zemí s RF a Čínou při řešení konfliktu v Sýrii 2012. Konflikt byl započatý v etapě „arabských revolucí“ 2010 – 2011, ve kterém Západ a sunitské arabské státy podporovaly rebely (finančně, materiálně i výcvikem a dobrovolníky – Saudská Arábie např. zprostředkovaně vyplácí žold rebelům jako pravidelné armádě), s cílem svrhnout prezidenta a nastolit jiný, přátelský režim. RF a Čína prosazují ukončení konfliktu nikoliv svržením prezidenta, ale ukončením ozbrojeného konfliktu a jednáním (což ale vyžaduje přestat podporovat rebely). Je totiž proti zájmům RF i Číny narušení (a de facto likvidace) „šiítské osy“ - Libanonský Hizballáh – Sýrie, Iráčtí šiíté a Írán, (ekonomičtí a vojenští spojenci, významní dodavatelé ropy Číně a Indii), ale je to naopak v zájmu posílení bezpečnosti Izraele a Západu.
3.2. RF, Čína a jihovýchodní Asie. S rozšiřováním spolupráce USA a RF ve střední Asii se vztahy RF a Číny ochlazovaly. Čína nemohla souhlasit s americkou přítomností ve svém sousedství. Se snižováním intenzity spolupráce USA a RF ve Střední Asii se zintenzivňovala spolupráce Číny s RF. Fórem pro intenzivní spolupráci mezi RF a Čínou se stala Šanghajská organizace pro spolupráci (se statutem pozorovatele v OSN).
46
RF a Čína se v prvním desetiletí 21. st. značně sblížily, o čem svědčí společná deklarace z poloviny r. 2005, ve které se hovoří o vzniku nového (multipolárního) světového řádu, důraz je kladen na multilaterální spolupráci, nejlépe v rámci OSN, na dodržování mezinárodního práva, na zachování stabilního bezpečnostního prostředí a na nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států. Toto pojetí není příliš kompatibilní s Národní bezpečnostní strategií USA, ani NATO, nicméně tato deklarace nebyla formulována jako vymezení se proti USA. To následná deklarace Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), již požadovala stanovení konečného termínu využívání infrastruktury a pobytu vojenských jednotek sil protiteroristické aliance vedené USA na území států ŠOS po ukončení bojů v Afghánistánu. Požadavek je zatím plněn, v r. 2012 bylo rozhodnuto o ukončení přítomnosti amerických sil na letecké základně Manas nedaleko Biškeku (Kyrgyzstán)
v r. 2014 – po ukončení mise v Afghánistánu, zatímco Ruským
ozbrojeným silám byla smlouva o pronájmu základny Kant – jen několik kilometrů od té americké – prodloužena o dalších 20 let. O sbližování svědčí i společná vojenská cvičení čínské a ruské armády a také hospodářská jednání o dodávkách ruského plynu a ropy s výstavbou produktovodů (dosud přeprava vlaky). Spolupráce Ruska a Číny je však limitována nejen společnými zájmy na omezení dominance USA v regionu i ve světě, ale také rozdílnými ekonomickými a vojensko-politickými zájmy. Zatímco RF vnímá střední Asii jako klíčovou oblast svých bezpečnostních zájmů, je tato oblast pro Čínu oblastí zájmů ekonomických (ropa, plyn) a naopak tichomořská oblast je klíčová pro vojensko-politické zájmy Číny, ale nikoliv Ruska, které je ovlivněno ekonomickými zájmy v této oblasti (Japonsko, USA). Vztah RF a Číny je přes rozdílné ekonomické zájmy poměrně dobrý a do značné míry je v řadě otázek vymezen postojem vůči USA a zachování si, nebo posílení
statutu
velmoci,
eventuálně
jaderné
(RF),
či
ekonomické
(Čína)
supervelmoci. Není to však vztah spojenců typu NATO, ani přes to, že existuje uskupení ŠOS.
47
3.3. Evropa a velmoci Dnešní Evropa je sice Evropou mnoha suverénních států, avšak je současně také Evropou Evropské unie a Evropou Severoatlantické aliance a ve světové politice vystupuje mnohdy jako jeden subjekt, zvláště v otázkách bezpečnosti. Lze proto s úspěchem poukázat nejen na bilaterální partnerství jednotlivých států Evropy a USA v boji proti terorizmu (V. Británie, Polsko aj.), ale také na stále intenzivnější zapojování NATO a EU do řešení světových bezpečnostních problémů. Evropa reprezentovaná zejména Severoatlantickou aliancí je, přes některé odlišné názory na způsob řešení problémů Spojenými státy, loajální partner zejména v boji proti světovému terorizmu a prosazování demokracie ve světě. Nové bezpečnostní a vojenské strategie z r. 2010 (USA i NATO) tuto jednotu dále upevňují. Ve vztahu k Rusku a Číně je Evropa spíše opatrná a usiluje o ekonomickou spolupráci jak kvůli ropě a plynu z Ruska, tak pro obrovské možnosti Čínského trhu a uplatnění se na něm. Poněkud jiný je vztah „starých“ zemí EU (i NATO) k Rusku, vstřícnější a pragmatičtější, než zemí nových – bývalých členů Varšavské smlouvy a RVHP, o čemž svědčí vztah SRN k projektu Nord Stream o South Stream, nebo ochota Francie prodat RF vrtulníkové letadlové lodě typu Mistral a například postoj našich médií k Rusku (ekonomicky se ale ČR již probouzí a vidí na východě i významný prostor pro ekonomiku, a to nejen v Číně, ale i v RF.)
3.4. Ostatní klíčoví hráči na mezinárodní scéně Posuzujeme-li vliv velmocí – tady silných států a uskupení – na bezpečnost světa,
nemůžeme
opominout
takové
země
jako
je
Indie,
militantní
fundamentalistickou část muslimského světa, ale také takové hráče jako jsou mezinárodní terorizmus obecně, mezinárodní organizovaný zločin, organizace jako NATO, EU, MMF a jiné, a také nadnárodní monopoly a jejich organizace, (třeba OPEC), které jsou v mnoha případech mocnější, než většina států. O těchto subjektech nelze říci, že to jsou „velmoci“ tak jak tento pojem chápeme v bezpečnostní problematice, nicméně jsou to klíčoví hráči na mezinárodní bezpečnostní a politické scéně. (38) (Rašek, A.: Aktéři světové bezpečnosti, Vojenské rozhledy 2007/2, str. 25).
48
Zvláště muslimští fundamentalisté, kteří vedou teroristickou a kulturní válku proti zejména „Západnímu“ světu a mezinárodní terorizmus jako takový, podstatným způsobem ovlivňují světovou bezpečnost. Je paradoxní, že světovou bezpečnost ohrožují a ovlivňují zejména tím, jak na jejich útoky reagujeme. Ačkoliv se počty armád a zbraňových systémů po r. 1990 výrazně snížily a nebezpečí války se také snížilo, na zbrojení je celosvětově vydáváno o asi 400 miliard USD ročně více, než v době nejtužší studené války (1 531 miliard USD v r. 2010, z toho 698 mld., 43% světových výdajů, vydávají USA). Teroristé svojí nepříliš teritoriálně rozsáhlou činností dokázali téměř paralyzovat volný pohyb osob mezi některými státy, řada států sáhla k různým omezením osobní svobody lidí, až nadměrného sbírání osobních dat, atd. Deset států s největšími výdaji na zbrojení STÁT
Výdaje
Podíl na světových
(mld. USD)
výdajích (%)
1
USA
698
43
2
ČÍNA
119 *
7,3
3
V. BRITÁNIE
59,6
3,7
4
FRANCIE
59,3
3,6
5
RUSKO
58,7 *
3,6
6
JAPONSKO
54,5
3,3
7
SAUD. ARÁBIE
45,2
2,8
8
NĚMECKO
45,2 *
2,8
9
INDIE
41,3
2,5
10
ITÁLIE
37,0 *
2,3
839,8
55,4
Desítka celkem
1217,8
74,9
SVĚT CELKEM
1531
100
Pět států NATO celek
Vysv.: * Odhad SIPRI
Zdroj: ročenka SIPRI
Není však předmětem těchto skript rozebírat všechny světové hráče na bezpečnostní scéně. Cílem bylo pouze ukázat, že nejen supervelmoc USA, EU, Rusko a Čína ovlivňují bezpečnost světa – i když USA svojí silou a RF svými JZ a surovinovými zdroji velmi silně – ale i jiné subjekty stojí za podrobnější rozbor pro toho, kdo se problematikou chce zabývat hlouběji. Například Izrael, Írán a další, ale i třeba OPEC, no a samozřejmě „světová teroristická síť“, to čemu říkáme globální terorizmus a intenzivně proti tomu bojujeme.
49
3.5. Závěr Velmoci jako velcí hráči na vojensko-politické světové scéně zásadním způsobem ovlivňují bezpečnost světa. Současná ekonomická, ale zejména vojenská dominance Spojených států ve světě sice celosvětovou bezpečnost z hlediska okamžitého hodnocení posiluje, avšak z hlediska dlouhodobého zřejmě ne. Silová a konfrontační politika a obliba používání síly pro řešení problémů má sice úspěch v konkrétních případech, nejedná se však o navození trvalého stavu – viz jen částečně uklidněná situace v Afghánistánu, kde se stále vedou v horách operace proti Tálibánu a zatím zcela nevyřešená situace v osvobozeném, ale nezpacifikovaném Iráku, kde ani po odchodu amerických ozbrojených sil a předání moci místní vládě není klid a naopak stále hrozí, že propukne občanská válka mezi sunnity a šíity, signalizovaná stále větším počtem atentátů a bombových útoků. Evropa, Rusko i Čína nesdílí zcela názory USA, i když každý z jiného důvodu a v jiné oblasti, přičemž názory a praxe USA se částečně přibližují evropským, zejména po nástupu prezidenta Obamy do úřadu. Vyjádřeno je to i v NBS z r. 2010. Evropa sice zastává názor o nutnosti boje proti teroristům a prosazování demokracie ve světě a s USA spolupracuje, ale prosazuje i zásadní řešení důvodů existence takového odporu proti USA a euroatlantické civilizaci – tedy důraznější řešení problémů chudoby a zaostávání „třetího“ světa. (Minimálně takovou potřebu uznává.) Rusko i Čína se svou politikou také částečně ztotožňují s postoji USA – zejména Rusko v boji proti terorizmu, ale svými postoji se vymezují zejména proti dominantní roli ve světové politice, kterou si USA přisvojily. Proto prosazují řešení problémů zejména cestou OSN, se kterou se administrativa prezidenta Obamy více méně ztotožnila, nikoliv zcela, oproti administrativě předchozího prezidenta však významně. Je skutečností, že nejen velmoci, ale také jiné subjekty ovlivňují bezpečnost ve světě, zejména mezinárodní terorizmus a militantní fundamentalistický islám. Boj proti tomuto fenoménu zatím není veden příliš úspěšně, protože my, „vyspělý západ“, jsme zatím nepochopili, že demokracii nelze vyvážet na bodácích a že myšlení lidí a celých etnik a kulturních okruhů nelze změnit ze dne na den. Pochopit tento kulturně-civilizační rozměr bezpečnosti se nám zatím nepodařilo a pokud ano, pak 50
naše chtění není dostatečně silné na to, aby změnilo naše ekonomické nazírání na svět, na podnikání a na zisk.
Literatura 1 (1) KOLEKTIV AUTORŮ pod vedením ministerstva zahraničních věcí ČR. Bezpečnostní strategie České republiky. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011. Schváleno Vládou České republiky v září 2011. 21 s. ISBN 978-80-7441-005-5. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf (též intranet) 2 (2) Vojenská strategie České republiky. 2008, 9 s. Dostupné z: http://www.army.cz/images/Bilakniha/CSD/2008%20Vojenska%20strategie% 20CR.pdf (též intranet) 3 (5) Bílá kniha o obraně. Praha: Ministerstvo obrany ČR – odbor komunikace, 2011, 168 s. ISBN 978-80-7278-564-3. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/plne-zneni-bileknihy-o-obrane-55515 (též intranet)
51
Kapitola 3 Evropská bezpečnost 1. Podmínky bezpečnosti Evropy 1.1.
Sjednocování Evropy
1.2.
Rusko a Evropa
2. Destabilizující prvky a bezpečnostní hrozby pro Evropu 2.1.
Bezpečnostní hrozby a rizika
2.2.
Teroristické skupiny v Evropě
3. Koaliční bezpečnost 3.1.
3.2.
Bezpečnostní struktury Evropy 3.1.1.
NATO
3.1.2.
Evropská Unie -EU
3.1.3.
Západoevropská Unie - ZEU
3.1.4.
OBSE
Bezpečnostní strategie EU
4. Energetická bezpečnost 4.1.
Energetická bezpečnost Evropy
4.2.
Energetická bezpečnost ČR
5. ČR v bezpečnostní architektuře Evropy
52
1. Podmínky bezpečnosti Evropy Evropa je světadíl na kterém žijeme, je to také subkontinent, který je nejtěsněji spojen s dalšími dvěma kontinenty – s Asií – jako Eurasie a s Afrikou, která je pouze několik mil vzdálená od Gibraltaru. Je to také subkontinent, na kterém byla zahájena velká průmyslová revoluce (v Anglii) a v podstatě v průběhu staletí až do 1. světové války byly postupně Španělsko a Portugalsko, Francie a Velká Británie, ale také Nizozemsko a další státy koloniálními mocnostmi, „pány moří a oceánů“, světovými hráči na politické, vojenské i ekonomické scéně. Evropa je také subkontinentem, na kterém vznikly dvě nejstrašnější války, ve kterých zahynuly desítky milionů lidí, které zachvátily celý svět a na konci té druhé dokonce lidé použili proti lidem jadernou zbraň. Evropa je i subkontinentem s velmi hustým osídlením a velkou koncentrací měst, vysoce rozvinutým průmyslem a vyspělou kulturou s bohatou tradicí budovanou na křesťansko-židovských základech s převažujícím náboženstvím křesťanským – ať už římsko - či řecko-katolickým, protestantským, evangelickým, pravoslavným, nebo jinak nazvaným. Evropa patří také k části světa a populace, která je označována za bohatou, kde sídlí značná část celosvětově ekonomicky významných korporací, která je označována
za
společnost
konzumní,
enormně
vyčerpávající
surovinové
a energetické zdroje planety, které ovšem většinou nejsou na jejím území a jsou dováženy z různých částí zeměkoule.
1.1. Sjednocování Evropy Evropa byla v podstatě až do konce 2. světové války de facto konglomerátem států, jejichž vzájemné vztahy byly jen v malé míře regulovány společnými zájmy. Konec konců vznik dvou světových válek, jejichž ekonomickým cílem bylo nové rozdělení sfér vlivu a ovládání o tom dostatečně svědčí. Výsledek 2. světové války a rozdělení Evropy na „Východ“ a „Západ“ přivedly Evropu k ideologickému a částečně hospodářskému sjednocování. Postupně vznikly dva bloky – vojenské, ekonomické a politické a to NATO a Varšavská smlouva a Evropské společenství uhlí a oceli, transformované v EHS, dnes EU, a RVHP.
53
2. světová válka měla i celosvětově vliv na sjednocování, který se stal objektivním trendem v důsledku prudkého rozvoje vědy i ekonomiky. Vznikla Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka, (WB) s Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj (IBRD), byla podepsána Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT, dnes WTO). Tento trend je charakterizován jako druhá etapa globalizace. Třetí začala v sedmdesátých letech 20. století po velké měnové krizi a ropném šoku a čtvrtá po skončení studené války a rozpadu bipolárního světa. ((52) Eichler, Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století, str. 194.) Pozn.: Možná, že dnes, po r. 2008, bychom mohli začít hovořit o 5. etapě v souvislosti s globální všeobecnou krizí (od ekonomiky a finančnictví přes politiku až po morálku) a počátkem etapy změny světového hegemona. Po rozpadu komunistického bloku a SSSR – v době 4. etapy globalizace, je situace v Evropě zcela nová. Země bývalého Sovětského bloku přešly od ekonomiky socialistické k ekonomice tržní a liberální a postupně se zapojují do globálního ekonomického, vojenského a politického systému Západní Evropy. (Zejména plné ekonomické zapojení je možné až po dosažení jisté úrovně ekonomiky – viz přechod na euro). Stupeň institucionálního sjednocování Evropy po r. 2000 nejlépe ukazuje schéma – „Architektura Evropské bezpečnosti“. Příloha č.1. Jako první orgány a organizace vznikly v r. 1949 podpisem Washingtonské smlouvy Severoatlantický pakt – NATO a v témže roce Rada Evropy jako organizace určená pro „dosažení větší jednoty mezi jejími členy k zabezpečení a uskutečnění ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictvím a k usnadnění hospodářského a politického pokroku“. (Stanovy Rady Evropy, kap. 1. čl. 1) Následně vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli v r. 1951, ze kterého se postupným smluvním rozšiřováním stala Evropská unie (EU). Do dnešní podoby se EU transformovala v r. 1993, kdy vstoupila v platnost Smlouva o politické unii a Smlouva o hospodářské a měnové unii uzavřená v Maastrichtu a v r. 1997, kdy byly dohodnuty některé změny v Amsterodamu, které směřovaly k lepšímu zajištění bezpečnosti koordinací zahraniční a bezpečnostní politiky a užším propojením EU a ZEU. Tyto změny byly základem pro pozdější (a dnešní) společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a zapojení EU do operací na zachování a udržení míru, 54
bojových akcí při zvládání krizí a vynucování míru. ZEU ztratila následně svoji funkci a v r. 2010 ukončila svoji činnost. Postupná integrace EU byla zatím završena Lisabonskou smlouvou. Dnes má EU prezidenta, Radu i parlament. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) vznikla v r. 1975, později v r. 1995 byla přejmenovaná na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Organizace je jediným fórem, které soustřeďuje všechny státy Evropy, středoasijské státy a také Spojené státy americké a Kanadu. Představuje klíčovou složku evropské bezpečnosti, protože poskytuje komplexní rámec pro spolupráci v oblasti lidských práv, základních svobod, demokracie, právního státu, bezpečnosti a hospodářské spolupráce. Významná byla a nadále je spolupráce OBSE a NATO zejména v rámci Rady severoatlantické spolupráce (NACC) vzniklé v r. 1991 a po r. 1997, kdy NACC vystřídala Rada euroatlantického partnerství (EAPC). Členy rady EAPC jsou totiž i některé asijské postsovětské republiky, ve kterých měl SSSR rozmístěny strategické i substrategické jaderné zbraně – Kazachstán. Kirgizstán, Uzbekistán, Turkmenistán a které byly v devadesátých letech 20. století likvidovány. I dnes jsou tyto státy důležité pro Evropu i NATO, resp. USA, protože jsou v bezprostřední blízkosti ropných zdrojů, nebo je přímo mají na svém území. Pro úplnost je možné doplnit ještě organizaci Partnerství pro mír, (PfP), vytvořené pro snadnější vstup východních států do NATO (a z 34 členů už v NATO je 12), Středomořský dialog, zahrnující 11 států a Istanbulskou iniciativu, která Středomořský dialog rozšiřuje na některé státy Zálivu (Saudskou Arábii, Kuvajt, SAE a další). Vize jednotné Evropy, ke které zejména Evropská unie inklinuje je poněkud nejasná až kontroverzní tím, že:
Existuje objektivní potřeba jednotné a ekonomicky i vojensky silné Evropy, takže rozšiřování o nové země je jistě nezbytné a perspektivně by v unii měly být zapojeny všechny evropské země
přijímáním dalších členů musí pochopitelně vznikat více názorů a prosazování zájmů států, takže je obtížnější dosahovat shody – konsenzu
zákonitě
se
zapojením
více
států
musí
vzniknout
potřeba
institucionalizovaného vedení a řízení, přibližující se fungování státního 55
útvaru, které zase může vést a vede k odporu národních orgánů předávat své pravomoci do centra
po rozpadu komunistického bloku natolik vzrostla moc USA (vojenská i politická), že nemusí a nepotřebují pro řešení svých problémů ve většině případů hledat spojence v Evropě a v NATO, ale vytvářejí tzv. „aliance ochotných“, a protože se ochotní, zejména mezi novými členy NATO a EU z východu vždy najdou, vznikaly na přelomu století rozpory mezi „starými“ členy a „novými“ členy jak NATO, tak EU. Rozpory byly v podstatě již překonány, ale stále se neformálně „soutěží“ o to, kdo je bližší spojenec USA.
Evropská vize sociálního státu nedovoluje věnovat tolik prostředků na vědu a výzkum zejména ve vojenské oblasti, takže Evropa značně zaostává za USA v bojových možnostech zejména mimo svoje území, což je jednou z příčin, že USA k bojovým operacím ve světě jen málo kdy přizvou i spojence z NATO. NATO v Afghánistánu není výjimkou, je to mírová operace na upevnění míru (rekonstrukční týmy), nikoliv bojová operace k ovládnutí území.
Názory většiny vlád evropských zemí a vlády USA na řešení mnoha bezpečnostních problémů se v době vlády prezidenta Bushe ml. dosti lišily. Evropa jen stěží přijímala tzv. „preemptivní strategii“ USA, takže i tento postoj k politice USA vytvářel jisté napětí mezi spojenci, které neprospívalo jednotnému postupu v boji s bezpečnostními hrozbami a riziky. Ústup od preemptivní strategie ke konci mandátu prezidenta Bushe a nástup nového prezidenta Obamy do úřadu stav podstatně zlepšil, o čemž svědčí nejen operace NATO v Afghánistánu.
Krize finanční i ekonomická propuknuvší v r. 2008 a táhnoucí se s různými výkyvy dodnes, krize eura a ekonomické problémy jižních zemí EU, integraci nepomáhají a celkové chudnutí obyvatelstva Evropy realizaci ideje sjednocení (federalizace) dosti oddaluje.
1.2. Rusko a Evropa Zatím co před pádem železné opony v r. 1990 byly SSSR a Varšavská smlouva jako taková chápány jako hrozba pro Západ, po r. 1990 se situace radikálně změnila. Všechny bývalé státy Varšavské smlouvy po r. 1990 usilovaly o vstup do NATO a EU. Dnes nejen že jsou členy NATO, ale navíc jsou členy NATO i tři bývalé 56
pobaltské republiky SSSR – Litva, Lotyšsko a Estonsko. Ukrajina poněkud nerozhodně a Gruzie o členství usilují, Ruská federace má zvláštní statut. Byla vytvořena STÁLÁ SPOLEČNÁ RADA NATO - RUSKO (NGŠ států NATO a RF) a zakládající akt stanovuje mechanizmy a zásady partnerství NATO - RUSKO a řeší způsob konzultací v oblasti šíření ZHN, výměny informací, konverzi zbrojní výroby, atd. Také Ukrajina, jako jeden z „dědiců“ sovětských strategických jaderných zbraní (které byly ale zničeny), má s NATO zvláštní vztah, bylo vytvořeno tzv. PARTNERSTVÍ MEZI NATO A UKRAJINOU a podepsána "Charta zvláštního partnerství mezi NATO a Ukrajinou". Hospodářský kolaps Ruska v devadesátých letech 20. století a nemožnost udržovat armádu v bývalé síle (a navíc i potřeby se změnily a tak se velké armády staly zbytečnými) a odsun sovětské armády z Evropy (NDR, ČSFR, Polska a Maďarska) zpět na území Ruska způsobily, že ruská armáda přestala být pro Evropu dřívější hrozbou. Hrozbou se naopak staly Ruské jaderné zbraně, a to nikoliv proto, že by je Rusko chtělo použít, nebo tím hrozilo, ale paradoxně proto, že SSSR se rozpadl neplánovitě, stahování vojsk a jaderných zbraní na území RF bylo prováděno až následně po rozpadu a tedy i s možností jejich ztráty v nastalé málo přehledné situaci. Rusko také nemělo dostatek prostředků na jejich udržování a střežení v době výrazné redukce svých ozbrojených sil a hospodářského chaosu, který na počátku devadesátých let zvládl. Devadesátá léta 20. století se stala do té doby nevídaným obdobím spolupráce mezi RF a USA i evropskými zeměmi při likvidaci zbraní hromadného ničení. Byla uzavřena celá řada smluv směřujících k likvidaci jaderných zbraní, ale také zbraní chemických a biologických, nosičů jadrných zbraní, likvidaci jaderných ponorek, stahování štěpného materiálu z třetích zemí (např. v r. 2005-6 byl staženo palivo z výzkumného jaderného reaktoru v Řeži, před tím z reaktoru v Jugoslávii a v dalších zemích), ale také při hledání uplatnění ruských vědců, pro které již nebyla práce v dřívějších, nyní uzavíraných závodech na obohacování uranu a výrobu plutonia. Rusko tedy v současné době nepředstavuje pro Evropu vojenskou hrozbu, naopak v této oblasti s Evropou a zejména s NATO spolupracuje a v oblasti boje proti terorizmu úzce spolupracuje zejména s USA.
57
Hrozbou pro Evropu může být její závislost na energetických surovinách dodávaných z Ruska (viz zastavení dodávek zemního plynu neplatící Ukrajině v r.2005 a 2009, která jej následně přestala transportovat plynovody do Evropy a ponechala si ho) a možnost, i když nevelkou, získání jaderných zbraní či štěpného, nebo radioaktivního materiálu teroristy. O tomto problému pojednává samostatná kapitola.
58
2. Destabilizující prvky a bezpečnostní hrozby pro Evropu 2.1. Bezpečnostní hrozby a rizika V předchozí kapitole bylo uvedeno, že Rusko není pro Evropu bezpečnostní hrozbou a je zřejmé, že nehrozí napadení evropských států ruskou armádou. V prvním tematickém bloku bylo rozebráno co považujeme za bezpečnostní riziko a bezpečnostní hrozbu a jaká kritéria sledujeme při jejich hodnocení. Situace se za posledních deset let významně změnila. Boj proti terorizmu doznal významných úspěchů při likvidaci jeho vedoucích struktur, Irák a zejména Afghánistán, jako teritorium generující teroristy je do jisté míry pacifikováno, mechanizmy boje proti terorizmu doznaly významného zdokonalení. Objevily se však také nové hrozby jako kyberterorizmus a začalo se kalkulovat s možností hrozby narušení dodávek strategických surovin (viz. např. boj proti pirátům) a ohrožení kritické infrastruktury států. Do popředí se také dostalo úsilí o zamezení rozšiřování jaderných zbraní, a to nejen státům, ale také nestátním – teroristickým – strukturám. Bezpečnostní
hrozbu
nadále
představují
státy,
nevládní
skupiny
a organizace, které nerespektují principy mezinárodního práva a demokracie (možnost vzniku náboženských, etnických konfliktů, hospodářské a sociální nestability, které mohou vyústit v ozbrojený konflikt). Mezi takové rizikové oblasti patří stále oblast Balkánu, kde v devadesátých letech proběhla řada válek a etnických čistek v Jugoslávii a doposud situace není dostatečně zklidněná, a kde myšlenka velké Makedonie nebyla zapomenuta a každá změna státních hranic je nebezpečná a pro některou stranu nevýhodná. Také oblast Kavkazu není jednoduchá jak v souvislosti s čečenskými teroristickými skupinami, tak v souvislosti s Náhorním Karabachem, Jižní Osetií a Abcházií a v případě napadení a války s Íránem i celým regionem od Turecka po Kaspické moře a Střední Asii. Alarmující je skutečnost, že mezi muslimy žijícími v Evropských zemích i několik generací a majícími státní občanství dané země, se rozšiřuje náboženská nenávist vůči bohatému Západu (ve kterém žijí!!) a jeho politice vůči souvěrcům v jiných částech světa. Tato nenávist, nebo snad fanatická víra, může vyústit v takové akce, jako byly atentáty v Londýnském metru, nebo na Madridském vlakovém nádraží.
59
Hrozby, kterým Aliance v současnosti a blízké budoucnosti musí čelit a limitující výstavbu, výcvik, výzbroj i použití ozbrojených sil Aliance, definuje BS NATO 2010 takto: • • • • • • • •
Pravděpodobnost velkého útoku proti evropským státům s použitím konvenčních zbraní je velmi nízká. Takovou hrozbu však nelze podceňovat, protože zejména šíření balistických raket pro Evropu představuje rostoucí hrozbu (PRO) Šíření jaderných zbraní a ZHN vůbec má potenciál stát se nepředvídatelnou hrozbou a v nejbližších deseti letech zejména z málo stabilních oblastí světa Terorizmus představuje stále přímou hrozbu pro obyvatele Evropy a také hrozbu pro mezinárodní bezpečnost, zvláště, pokud by teroristé získaly ZHN Rovněž nestabilita, nebo konflikt za hranicemi NATO může ohrozit bezpečnost Aliance a to podporou terorizmu, pašování zbraní, narkotik, ilegální přeshraniční aktivity aj. Kybernetické útoky, jako nový fenomén moderní doby neustále se zdokonalující, mohou být hrozbou vládním úřadům, ekonomice, kritické infrastruktuře atd. Novou skutečností je také ohrožování důležitých komunikačních, transportních a tranzitních cest, přičemž mnohé státy jsou přímo závislé na jejich bezporuchovém provozu Rovněž nové zbraně jako výsledek rozvoje technologií (např. lasser, prostředky elektronické války aj.) mohou ztěžovat vstup do kosmu a globálně ovlivnit rovnováhu sil a plánování NATO Na bezpečnostní prostředí, zejména budoucí, budou mít vliv omezení v oblasti životního prostředí a zdrojů, klimatické změny a zdravotní rizika, nedostatek pitné vody a další, které ovlivní NATO, jeho zájmy a plánování. 2.2.
Teroristické skupiny v Evropě
Mezinárodní společenství se zatím nedohodlo na jednotném a jediném definování terorizmu jako takového a každý stát tak může mít poněkud jinou definici a také jiná kritéria. To způsobuje, že existuje více seznamů teroristických skupin, které jsou státy potírány. Seznam teroristických organizací zpracovaný v USA se liší od seznamu Evropského (EU) a vědecká pracoviště, která se touto problematikou zabývají, stanovují zpravidla také vlastní kritéria. Například níže uvedený seznam teroristických skupin v Evropě, zpracovaný podle údajů Military Ballance 2004 - 2006 IISS v Londýně, tab. Non-State Armed Groups (vybrané „nestátní, protivládní a teroristické ozbrojené skupiny“) je odlišný od dalšího seznamu, který lze v současné době nalézt na internetu. Obsahuje 58 skupin, ale na rozdíl od předchozího uvádí pouze státy západní Evropy. Přitom porovnáme-li tento internetový seznam s jiným internetovým seznamem zahrnujícím celý svět, zjistíme, že ani tyto dva seznamy v některých případech neuvádějí stejné skupiny u stejných států.
60
Nicméně z rozsahu těchto seznamů je zřejmé, že problém aktivního, i ozbrojeného odporu proti vládě není až tak ojedinělý, představuje však odpor konkrétní organizace proti konkrétní vládě, nebo za prosazení konkrétního požadavku (třeba nezávislost Korsiky – viz první řádek). Budeme-li však hovořit o globálním terorizmu, a ve výčtu mezi bezpečnostními hrozbami uvedenými na předchozí stránce máme na mysli zejména tento druh terorizmu, pak problém terorizmu a boje proti němu dostává poněkud jiný rozměr. Globální vojenský, ale také politický, ekonomický, ideologický a další.
Přehled nestátních, protivládních a teroristických ozbrojených skupin v Evropě(2007) p.č.
stát
organizace
Vznik
počty
statut
oblast působnosti
cíle hnutí-organizace
ZÁPADNÍ A STŘEDNÍ EVROPA 1
Fr
National Liberation front of Corsica (FLNC)
1976
n.k.
A
Corsica, France
Leftist grp for Corican independentae
2
Fr
Armata Corsa
1999
30+
A
Corsica, France
Self determination for Corsica and fighting FLNDś alleged ties with organized crime
3
Fr
Accolta Nazinuale Corsa/ Rezistenza Corsa
2002
n.k.
A
Corsica, France
A separate Corsican state
4
Fr
Clandestini Corsi
2004
n.k.
A
Corsica
Rid Corsica of foreigners
5
Gr
17 November Revolutionary Organisation
1974
20+
D
Athens
Radical leftist grp, wants to remove US bases from Gr, w/draw Tu troops from Cysever Gr ties to NATO and EU
6
Gr
Anarchist Struggle
2000
n.k.
D
Gr
solodarity with other anarchist, expresses anti-American sentiments
7
Gr
Revolutionary Nuclei (RNj
1995
>100
A
Athens
Remove US influence, antigovernment
8
Gr
Revolutionary Struggle
2004
n.k.
A
Athens
Anti-capitalist grp
9
FYROM
National Liberation Army (NLA)
2001
5001000
C
10
it
Anti-Imperialist Territorial Nuclei (NTA)
1995
20
A
north it
11
It
Revolutionary Front for Communism
1996
n.k.
A
It
Marxist-Leninist grp
12
It
New Red Brigades/Communist Combatant Party (BR/PCC)
1999
30
A
It
Opposed to Italy's foreign and labour policies and NATO
13
It
Revolutionary Proletarian initiative Nuclei (NIPR) 2000
2000
20
A
It
Opposes Italy's foreign and labour polices
14
It
Informal Anarchist Federation/ Federazione Anarchia Informale (FAI)
2003
n.k.
A
It
Anarchist grp opposes current European order
61
north FYROM Protect ethnic Albanian rights Opposes US and NATO alleged imperialism and condemns Italy´sforeign and labour polices
Proletarian Nuclei for Communism/ Nuclei Proletari per Comunismo (NPC)
2003
n.k.
A
It
Mol
TransDniestr
1992
7500
D
Dnestr
17
Sp
Euskadi ta Askatasuna {ETA)
1959
n.k.
A
Basque regions, Sp
Independent homeland on Marxist principles in Basque autonomous region
18
Sp
Grupa de Resistenesa AntiFascista Primero de Octube (GRAPO)
1975
20+
D
Sp
Seeks overthrow of Sp govt and a Marxist-Leninist regime in its place
19
Sw
Global Intifada
2002
7500
A
Sw
Leftist grp opposed to capitalism, imperialism and current world order
20
Tu
Great Eastern Islamic Raiders Front (I BDA-C)
1970
n.k.
A
Turkey
21
Tu
TKP/ML-TIKKO - Turkiye komunist partisi / Marxist Leninist Turkiye Isci Koylu Kurtulus Ordusu
1972
1000-
A
Tu
22
Tu
Partiya Karkeren Kurdistan (PKK)
1978
4-5000
A
23
Tu
Revolutionary People's Liberation Party/Front (DHKP/QA)
1978
n.k.
A
24
Tu
Turkish Hezbollah
1994
200+
D
Tu
Establish an independent Islamic state
25
Tu
Kurdistan Freedom Wawks/ Teyrbazen Azadiya Kurdistan (TAK)
2004
n.k.
A
Tu
Separatist grp targets businesses and government Installations
26
UK
Irish Republican Army (1RA)/Official Irish Republican Army (OIRA)
1922
n.k.
C
UK, lrl
27
UK
Provisional Irish Republican Army (PIRA)/Prowos
1969
300+
C
28
UK
Continuity Irish Republican Army (CIRA) Continuity Army Council
1994
50+
A
UK, Irl
'Reunify lrl' (Armed wing of Republican Sinn Fein. Opposed Sinn Fein's adoption of Jul 1997 ceasefire)
29
UK
Irish National Liberation Army (INLA), Peoples Liberation Army/Peoples Republican, Army Catholic Reaction Force
1975
150
C
UK, lrl
Remove British forces from N. Ireland and unite it with Irl. Armed wing of the Irish Republican Socialist Party
30
UK
Loyalist Voluteeer Force (LVF)/Red Hand Defenders
1996
150+
C
UK, lrl
No political settlement with nationalists in N. Ireland (Faction of UVF)
31
UK
Orange Volunteers
1970s
20
C
UK, I rl
No political settlement with nationalists in N. Ireland
32
UK
Real Irish Republican Army (RIRA)/ True IRA
1997
100+
A
UK, lrl
Oppose Sinn Fein's adoption of lul 1QQ7 ceasefire (Armed wine of 32 Countv Sovereignty Committee)
15
It
16
62
Tu, Asia Europe, N. Iraq, N. Iran, Syria Tu, Irq, Irn,Syria Europe, Asia
Marxist class-struggle, anarchist anti state, anti- imperialist grp Separate state of Transdnestr
Sunni Salafist group, advocates Islamic rule in Turkey
Communist Anti-westwrn grp.
(Marxist-Leninist; in 1999 'peace initiative' claimed halt to use of force) Marxist group opposed to the US and to NATO
Unite N. Ireland with the Republic of Ireland
Remove British forces from N. International ireland, unite N. Ireland with Republic of Ireland
UK
Ulster Defence Association (UDA)/ Ulster Freedom Fighters (UFF)
34
UK
Ulster Volunteer Force (UVF)/Protestant Action Force/Protestant Action Group
1966
150+
35
UK
Secret organization grp of alQueda of Jihad Organization in Europe
2005
n.k.
36
FRY
Armaj Kombetare Shiqitare (AKSh)
37
FRY
38
FRY
33
39
■1971
200+
UK, lrl
Protect Loyalist community (Largest loyalist paramilitary gp in N. Ireland. Backed 1998 Good Friday Agreement. Armed wing of Ulster Democratic Party)
C
UK, lrl
Safeguard N. Ireland's constitutional position within UK Protect Loyalist community {Armed wing of Progressive Unionist Party)
A
UK
A
Ideologicaly opposed to Western cuture. Responsible for july 2005 bombing in London. Suicide
A
Loose criminal/political grp which Kosovo, wants to unite ethnic Albanians in a Alb.,FYROM sep state; most of membership from the now disbanded KLA and NLA
Kosovo Liberation Army (KLA)/ Ushtria Clirimtare e Kosoves 1992-3 5-12000 (UCK)
D
Loose grp desiring autonomy for Kosovo, Kosovars, eventual unification with Alb.,FYROM other Albanians
Liberation Army of Presevo, Medvedja and Bujanovac (UCPMB)
D
Presevo Valley, Serbia, Annex Kosovo for ethnic Albanians W+N FYROM
19992 - 3000 2001
D
Greater Albania - overlapping membership with AKSh, KLA, Macedonia UCPMB, not to be confused with Kosovo's UCK
National liberation Arrny FRYOM (NLA)/Ushtria Clirimatare Kombetare (UCK)
1999
2000
n.k.
800
GRUZIE 40
Ga
Abkhazia separatists
early 1990?
1500+
C
Abkhazia
Separete, Independent Abkhazia, protection on Abkhazian culture from Georgian Dominance
41
Ga
White Legion/Forest Brothers
1997
23 000+
D
Abkhazia
Georgian group seeking control over Abkhazia and return of the Georgian and Mingrelton IDPs
42
Ga
South Ossetia Separatists
early 1999
n.k.
C
S. Ossetia
Seek an independent South Ossetia
1999
30+
A
Chechnya,. Russia
Female suicide bombers for Chechen independence avenge death of relatives Chechen struggle
*
2-3000+
A
Chechnya, Dagestan
independent state (Muslim mercenaries), some demands far an Islamist state
1996
400
A
RUSKO 43
RF
Black Widows (capable suicide attacks)
44
RF
Chechen Rebels
45
RF
Islamic International Peacekeeping Brigade (IIPB) and special Purpose Islamic Regiment (SPIR)
63
Chechnya, Withdrawal of Russian forces from. Georgia, Chechnya, sized of the Dubrovka Azerbaijan, TU Theater in Moscow
46
RF
Riyadus-Salikhin Reconnaissance and Sabotage Battalion
47
RF
Amanat Jama´at
2002
50
A
n.k.
n.k.
A
Chechnya
Withdrawal of Russian forces from Chechnya
Chechnya, RF Wahhabi Chechen separatist grp
Legenda k tabulce: * A C D X 5000+ 2000-
dormant defeated more than less than
Skupina známá prováděním sebevražedných útoků aktivní přerušená bojová činnost pozastavená činnost posledních 12 měsíců odzbrojené (poražené, samorozpuštěné) více než 5 000 méně než 2000
n.k.
not known
není známo
RF
Barva ve sloupci stát
Uvedeno nově v ročníku 2005-2006
Barva ve sloupci statut
již neuvedeno v ročníku 2005-2006
D
Suicide attacks active cease-fire
Z uvedených 47 skupin bylo 29 aktivních, čtyři z nich jsou známé jako ty, které podnikají sebevražedné útoky. Devět skupin přerušilo a dočasně zastavilo svoji činnost („zastavily palbu“) a ostatní nevyvíjely činnost dobu delší než 1 rok. Nejvíce skupin je registrováno ve Velké Británii – 10, po šesti v Turecku a Itálii, pět v RF, čtyři v Řecku a Francii, tři v Gruzii a bývalé Jugoslávii, dvě ve Španělsku a v Kosovu, jedna v Moldávii a na Palestinském území.
Teroristické organizace Evropy 2012 (názvy) (podle www.military.cz/terorizmus/terorev.html) Belgie - 2 Julien Lahaut Brigade; Revenge and Freedom Francie – 17 Action Directe – AD; Action for the rebirth of Corsica – ARC; Action Front for the Liberation of the Baltic Countries; Andreas Baader Commando; Association of Corsican Patriots - APC;Autonomus Intervention Collective Against the Zionist Presence in France; Avengers; Basque justice- EZ; Breton Fight – AB; Communist Youth Movement, Marxist-Leninst - UJC-ML; Corsican Revolutionary Action ARC; Corsican Peasant Front for Liberation – FPCL; Delta; Enbata Galerne; Charles Martel Club; International Solidarity; Jewish Self-Defence Front Itálie – 8 Armed Communist Formations; Armed Proletarian Nuclei – NAP; Armed Revolutionary Nuclei – NAR; Brigate Rosse – BR; Mussolini Action Squads – SAM; Prime Linea–PL; Red Guerilla; Revolutionary Action Group 64
Jugoslávie (bývalá) – 4 Borci za slobodu Hrvatsku; Hrvatski narodni otpor; Svetska liga Hrvatske Omladine; Young Croatian Republican Army Kypr – 2 Ethniki Organosis Kyprion Agoniston; Ethniki Parataxi Nizozemsko - 4 Red Bigades; Red Resistance Front – RVF; Rode Hulp – RH; Rode Jeugd – RJ; Portugalsko – 3 Action Group for Communism; Front for Liberation of the Azores – FLA; Front for Liberation of the Madeira Řecko - 3 Aftonomos Antistasi; Epanastatiki Laikos Agonas – ELA; Galazios Toxotis Německo - 4 German Emire Party; Guerilla Diffusa; Rote Armee Fraktion; Schwarze Hilfe Španělsko - 4 Euskadi ta Askatasuna – ETA; Fuerza Nueva – FN; Guerrillos de Cristo Rey; Terra Lluira - TL Velká Británie/Irsko – 7 Angry Brigade; Free Wales Army; Irish Freedom Fighters; Irish National Liberation Party – INLA; Irish Republican Army – IRA; Sinn Fein; Young Militants V přílohách jsou k porovnání uvedeny také seznamy teroristických organizací celosvětově i seznam US State Departementu. (příl. č. 23)
65
3. Koaliční bezpečnost 3.1.
Bezpečnostní struktury Evropy
Bezpečnost, jak již bylo uvedeno, je pojem s velmi rozsáhlým obsahem. Pokud hovoříme o bezpečnosti a bezpečnostní situaci Evropy, pak se nebudeme zabývat pouliční kriminalitou, nebo problémem drog mezi mládeží, ale budeme hovořit o jevech, které jsou hrozbou, či rizikem pro státy a stabilitu Evropy.
V předchozí kapitole bylo uvedeno, že jsou to zejména:
Terorizmus. Šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů. Kybernetické útoky. Nestabilita a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí. Negativní aspekty mezinárodní migrace. Organizovaný zločin a korupce. Ohrožení funkčnosti kritické infrastruktury. Přerušení dodávek strategických surovin nebo energie. Pohromy přírodního a antropogenního původu a jiné mimořádné události. Evropa však prošla od konce 2. světové války dlouhým procesem
sjednocování jak v oblasti politické, tak i hospodářské a vojenské. Výsledkem sjednocování jsou známé instituce rovněž uváděné v předchozí kapitole – vojensko-politická Organizace severoatlantické smlouvy (NATO), která jediná disponuje ozbrojenými silami a pak řada politických a politicko-ekonomických institucí – především Evropská Unie (EU), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Euroatlantická Rada Partnerství, Rada Evropy a další.(viz příl. schéma č. 1)
3.1.1. NATO V boji s nejvážnějšími typy ohrožení a riziky má z uvedených institucí nezastupitelnou úlohu NATO a jeho ozbrojené síly. Boj s terorizmem je však válka asymetrická, ve které tanky, děla a obrněné transportéry nemohou a nemají takovou váhu jako ve válce klasické. K potlačování a likvidaci hrozeb 21. století jsou sice ozbrojené síly nezbytné a mnohdy nezastupitelné, ale diplomatická jednání, ekonomický tlak a jiná nevojenská opatření se stávají důležitější pro vyřešení problémů, než jejich pouhé silové potlačení. Proto hraje společná bezpečnostní politika Evropské Unie tak významnou a nezastupitelnou roli v boji soudobým hrozbám a rizikům. Tato organizace bude rozebrána samostatně v další části.
66
Dobře charakterizuje současné NATO úvod jeho „Strategické koncepce obrany a bezpečnosti“ vydané v r. 2010 (6) s názvem AKTIVNÍ ANGAŽOVANOST, MODERNÍ OBRANA. V úvodu je deklarováno, že: -
-
-
Závazek vyplývající z čl. 5 o vzájemné obraně proti útoku, včetně nových hrozeb je neměnný Aliance je zavázána k prevenci krizí, zvládání konfliktů a stabilizaci situace po konfliktech, včetně užší spolupráce s mezinárodními partnery, zejména s OSN a EU Nabízí partnerům po celém světě více politické angažovanosti s Aliancí a významnější úlohu při realizaci operací NATO, do kterých přispívají NATO bude usilovat o svět bez jaderných zbraní, současně však zůstane jadernou Aliancí dokud budou jaderné zbraně na světě existovat Opětně potvrzuje pevný závazek ponechat otevřené dveře do NATO všem evropským demokraciím, které budou splňovat standardy pro členství, protože rozšiřování přispívá k jednotné, svobodné a mírové Evropě Koncepce NATO zavazuje k pokračující reformě směřující k efektivnější, účinnější a pružnější Alianci NATO bude bránit spojenecké státy, rozmisťovat robustní vojenské síly všude a vždy tam, kde to bude potřebné pro naši bezpečnost a společně s našimi partnery pomáhat při podpoře společné bezpečnosti po celém světě. NATO se tímto stává z regionální vojensko-politické aliance aliancí aspirující
na globální působení. Evropu lze bránit na „dalekých přístupech“, mimo vlastní, dříve definované území (Severní Amerika, Atlantik od obratníku Raka severně, teritorium členských států NATO vč. Středozemního moře a severoafrického pobřeží).
3.1.2. Evropská unie a ZEU Evropská
unie
je
vedle
NATO
nejdůležitějším
prvkem
evropské
bezpečnosti. Nicméně není jedinou institucí, která se podílí na zajišťování bezpečnosti v Evropě i ve světě. Významnou úlohu hraje nejen zmiňované NATO, ale i OBSE, jehož členy jsou všechny evropské státy, středoasijské republiky bývalého SSSR a navíc USA a Kanada. Bezpečnostní situace ve světě v devadesátých letech 20. století a zejména situace vzniklá po 11. září 2001 vyvolala celou řadu změn v chápání bezpečnosti i jejím praktickém zajišťování. Nejvýznamnější jsou: ozbrojené síly se začaly dílčím způsobem přezbrojovat a cvičit k boji s teroristickými skupinami, k provádění humanitárních akcí, k provádění akcí na prosazení, zajištění a udržení míru v různých regionech světa
67
politická organizace, kterou Evropská Unie je, se stává organizací, která může disponovat ozbrojenými silami NATO (Evropských zemí, nikoliv USA) a provádět akce na zajištění a udržení míru. To zajišťují dohody mezi EU a NATO a jejich smyslem je použití výhradně evropských sil k řešení evropských problémů, bez nutné asistence USA k realizaci těchto úkolů byla upravena i Maastrichtská smlouva a to tak, že bylo doplněno •
vytvoření postu vysokého představitele pro bezpečnostní a zahraniční politiku (zprvu tuto funkci zastával gen.tajemník, posléze byl tímto představitelem J. Solana)
•
zřízení Jednotky koncepčního plánování a včasné výstrahy
•
rozšíření spolupráce mezi EU a ZEU (v r. 2010 ukončena činnost ZEU)
•
provádění záchranných a humanitárních akcí, operací na udržování míru a úkoly bojových jednotek při zvládání krizí včetně vynucování míru (Petersbergské mise)
Zatím co do r. 1990 – pádu železné opony, Evropské společenství uhlí a oceli, později od r. 1993 Evropská unie realizovala „politickou spolupráci“ (ECP), v devadesátých letech až do podpisu Lisabonské smlouvy vedla „Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (CFSP), po podpisu Lisabonské smlouvy vznikla jako kompromis (Velká Británie zprvu zcela odmítala Evropského ministra zahraničí navrženého Ústavou EU) nová funkce - „Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“, který sice nemá titul ministra zahraničí, ale plní většinu jeho úkolů. (Prvním představitelem je baronka Eshtonová). Na žádost Velké Británie má smlouva v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech některým členům umožnit pokračovat v další práci na určitém aktu, zatímco jiným umožní se jí neúčastnit (druhá dimenze bezpečnostní politiky). Západoevropská unie (ZEU, v r. 2010 ukončila činnost) Západoevropská
unie
(zkratka
ZEU),
která
vznikla
v r.
1954
přejmenováním z „Bruselské smlouvy o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a kolektivní sebeobraně“ z r. 1948 (tedy před vznikem NATO), nazývané Západní unie, byla mezivládní vojenská a obranná organizace působící ve spolupráci s Evropskou unií, se sídlem v Bruselu (původně v Londýně). Vznikla rozšířením Bruselského paktu (Západní unie) o dva nové členské státy Německou spolkovou 68
republiku a Itálii prostřednictvím Pařížských dohod uzavřených 23. října 1954, které vstoupily v platnost na 55 let a završily londýnskou a pařížskou konferenci. Pro vojenské akce neměla ZEU žádné organické štáby a jednotky, pouze tzv. Plánovací buňku ZEU, (podléhající Radě ZEU, která mohla plánovat možné operace), Satelitní středisko v Torrejonu (Španělsko) a Situační středisko pro sledování krizových oblastí a k realizaci těchto plánů musely potřebné síly vyčlenit členské a přidružené státy ZEU. Tvořilo ji 10 členů, kteří byli současně členy EU a NATO a přestala existovat vypršením Pařížských dohod v roce 2010 (dne 31. března 2010). K tomu bylo rozhodnuto, že pravomoci a funkce ZEU byly postupně do roku 2011 převedeny pod orgány EU. Což se stalo.
3.1.3. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), OBSE je mezinárodní bezpečnostní instituce zahrnující 55 států Evropy, Střední Asie a Severní Ameriky. (Schéma č.1). Vznikla v r. 1975 jako Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (tehdy měla 35 signatářů, mezi nimi i ČSSR) a v r. 1994 byla přejmenována z konference na organizaci. OBSE je největší regionální organizací na světě. OBSE není vojenskou organizací a nedisponuje žádnými ozbrojenými silami. Cíle, úkoly a organizace OBSE jsou podrobně rozebírány v rámci jiných předmětů, tudíž v této publikaci se budeme zabývat pouze některými aspekty její činnosti. Přístup k bezpečnosti je založen na principu spolupráce a zahrnuje celou škálu činností souvisejících s bezpečností. Jedná se zejména o tyto základní aktivity: -
kontrolu zbrojení, odzbrojení a posilování důvěry a předvídatelnosti v oblasti vojenství (jeden z hlavních důvodů vzniku v r. 1975) preventivní diplomacii opatření k vytváření důvěry a bezpečnosti včasné varování a předcházení konfliktům krizové řízení a obnovu činností a funkcí po ukončení konfliktu ochranu lidských práv monitorování průběhu voleb bezpečnost ekonomickou a životního prostředí. V r. 1999 byla přijata Charta OBSE k Evropské bezpečnosti, která
bezpečnostní zaměření organizace dále rozšířila, zejména o:
69
-
požadavek na posílení spolupráce mezi OBSE a dalšími mezinárodními organizacemi a institucemi pro lepší využití zdrojů - posílení komplexního přístupu k bezpečnostním úkolům zejména tím, že o vytvoří týmy pro rychlou expertní pomoc a spolupráci pro podporu velkých civilních polních operací při poskytování pomoci o rozšíří schopnosti provádět aktivity policejního charakteru pro pomoc při dodržování zákonnosti o zřídí operační středisko pro plánování a vedení polních operací o posílí proces konzultací zřízením přípravného výboru jako součásti Stálé Rady OBSE. Mezi hlavní aktivity OBSE, které sleduje a vyhodnocuje, v současné době patří: - boj proti nezákonnému obchodu s lidmi, malými a lehkými zbraněmi a drogami - kontrola zbrojení a rozšiřování zbraní při zásadní reorganizaci a redukci ozbrojených sil - kontrola a monitorování státních hranic, zejména v krizových oblastech - boj proti terorizmu, a ten se dostává stále více do popředí - předcházení konfliktům, hledání trvalých politických řešení i pomoc po jejich ukončení - podpora demokratických procesů v členských zemích - podpora zdravého ekonomického prostředí vedoucí k prosperitě - vzdělávací programy jako součást úsilí předcházení konfliktům a rehabilitaci po jejich ukončení - podpora sledování průběhu voleb - ekologické aktivity zaměřené na zdravé životní prostředí - rovnost pohlaví a příležitostí a jejich integrace do zákonných opatření - lidská práva – svoboda pohybu, vyznání, předcházení týrání a obchodování s lidmi, svoboda projevu - práva menšin – zvláště v oblastech napětí - policejní operace jako součást úsilí předcházení konfliktům - dodržování zákonnosti – nejen práva, ale i spravedlnosti - tolerance a nediskriminace, boj proti rasizmu, xenofobii, antisemitizmu a diskriminaci Po teroristických útocích 11. září 2001, přijala Ministerská rada OBSE dne 4.12.2001 akční plán boje proti terorizmu, který poskytl mandát pro vytvoření Akční jednotky proti terorizmu (ATU- Action Against Terrorism Unit). Úkolem ATU je podporovat všechny členské země a gen. tajemníka v aktivitách prevence a boje s terorizmem. Současně se účastnické státy také zavázaly do konce r. 2002 přijmout 12 univerzálních protiteroristických konvencí a protokolů OSN (z let 1963 až 1991). Polní operace OBSE prováděné v souladu se zaměřením a prioritami organizace jsou prováděny v rámci jednotlivých misí, projektů a prostřednictvím v potřebných regionech zřizovaných střediscích. Od r. 2000 byly provedeny a fungovaly např.:
70
V jihovýchodní Evropě: -mise v Bosně a Hercegovině; mise v Chorvatsku; Mise v Srbsku a Černé Hoře; Mise v Kosovu; Doplňková mise ve Skoplji; Skupina OBSE v Albánii; Ve východní Evropě byl: Zřízen úřad v Minsku; Zřízen úřad v Moldávii; Realizován koordinační projekt na Ukrajině; Na Kavkaze byl zřízen úřad v Baku; realizována mise v Gruzii; a zřízen úřad v Jerevanu Ve Střední Asii byla zřízena střediska v Alma Atě, Ašchabadu, Biškeku, Taškentu a v Dušanbe 3.2. Bezpečnostní strategie EU – Evropa 2020 Evropská bezpečnost je pojímána velmi komplexně. Zahrnuje nejen společnou bezpečnostní politiku, ale i zahraniční politiku, do značné míry i společnou ekonomickou a fiskální politiku, ale také politiku vnitřní bezpečnosti. Řeší i problematiku sociální a environmentální.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU jako výraz péče o bezpečnost Evropy je především politikou zahraniční a pro realizaci politiky bezpečnostní jsou uzavřeny dohody s NATO, jako obrannou strukturou.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU (CFSP) zahrnuje tyto hlavní cíle: Chránit společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost unie Všemožně posilovat bezpečnost unie a jejích členských států Chránit mír a posilovat mezinárodní bezpečnost Podporovat mezinárodní spolupráci Rozvíjet a upevňovat demokracii, právní stát a respektování lidských práv a základních svobod. Ve smlouvě o Evropské unii a s ní souvisejícím prohlášení členských států ZEU bylo stanoveno, že ZEU se má stát nedílnou součástí vývoje Unie a že EU má mít možnost žádat od ZEU rozpracování a uskutečnění rozhodnutí a kroků CFSP s obrannými souvislostm (Amsterodamská smlouva). Aktuální stav je takový, že od r. 2010, poté co zanikla ZEU, vše zajišťuje EU. Již od roku 2007 má i Evropská unie své síly rychlé reakce. Jde o bojová uskupení – battle groups (39). Jedno takové uskupení vytvořili Češi společně se Slováky. Další bojová uskupení vytvořili například Němci s Francouzi, Italové s Maďary a Slovinci či 71
samostatně Britové. Společná česko-slovenská jednotka byla připravena k nasazení v roce 2009 (celkem 1500 mužů, z toho Slováci asi 300 vojáků). V případě potřeby mohou být vyslány dvě battle groups najednou do vojenských misí ve vzdálenosti až šesti tisíc kilometrů od Bruselu. Na místě konfliktu pak mají být evropští vojáci do deseti dnů. Na vytvoření 13 bojových skupin se členské státy EU dohodly v roce 2004. Jejich příslušníci by měli být schopni do deseti dnů od rozhodnutí Rady EU zasáhnout v krizové oblasti, například při živelných katastrofách. Česká republika vedle zmiňované bojové skupiny se Slovenskem vytváří k roku 2012 ještě společnou jednotku s Německem a Rakouskem.(39)
EVROPA 2020 Nicméně EU je především politický a ekonomický projekt, takže nelze očekávat největší úsilí v oblasti mezinárodní vojenské bezpečnosti, ale naopak na poli ekonomickém, politickém, sociálním a dalších. Nicméně i zde se jedná v mnoha případech o bezpečnost přímo, v dalších pak zprostředkovaně – slabá ekonomika a rozvrácený stát bezpečnost ani vnitřní, ani vnější, neskýtají. Proto byla v
r. 2010 Evropskou komisí zpracována Strategie pro
inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění s názvem EVROPA 2020. Je to sice strategie ekonomická (politická a sociální), nicméně pro bezpečnost Evropy zásadní. Její podstatou jsou Tři priority, Pět hlavních cílů a Sedm iniciativ (7).
Strategie Evropa 2020 předkládá tři vzájemně se posilující priority: Inteligentní růst: rozvíjet ekonomiku založenou na znalostech a inovacích. Udržitelný růst: podporovat konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiku méně náročnou na zdroje. Růst podporující začlenění: podporovat ekonomiku s vysokou zaměstnaností, jež se bude vyznačovat sociální a územní soudržností.
Evropská unie potřebuje vymezit úroveň, které by chtěla dosáhnout do roku 2020. Za tímto účelem Komise navrhuje následující hlavní cíle EU: 75 % obyvatelstva ve věku od 20 do 64 let by mělo být zaměstnáno, 3 % HDP Evropské unie by měla být investována do výzkumu a vývoje,
72
v oblasti klimatu a energie by mělo být dosaženo cílů „20-20-20“ (snížit emise o 20 % vůči r. 1990 -včetně možnosti zvýšení na 30 %, pokud budou podmínky příznivé; podíl obnovitelných zdrojů energie 20 %; a zvýšit energetickou účinnost o 20 %), podíl dětí, které předčasně ukončí školní docházku, by měl být pod hranicí 10% a nejméně 40 % mladší generace by mělo dosáhnout terciární úrovně vzdělání, počet osob ohrožených chudobou by měl klesnout o 20 milionů. Tyto cíle jsou ve vzájemném vztahu a jsou prvořadé pro dosažení celkového úspěchu. Komise navrhuje převést cíle EU do podoby vnitrostátních cílů a směrů, a tím zaručit, že každý členský stát strategii Evropa 2020 přizpůsobí své konkrétní situaci. Tyto cíle sestávají ze tří priorit – inteligentní růst, udržitelný růst a růst podporující začlenění – nejsou ovšem vyčerpávající. Bude nutné učinit řadu opatření pro jejich podporu, a to na úrovni členských států a EU i na úrovni mezinárodní.
Komise předkládá sedm stěžejních iniciativ, které by se měly stát katalyzátorem pokroku v každém z prioritních témat: „Inovace v Unii“ – zlepšení rámcových podmínek a přístupu k financování výzkumu a inovací, čímž by se zajistilo, aby se z inovativních nápadů staly výrobky a služby vytvářející růst a pracovní místa. „Mládež v pohybu“ – posílení výkonu systémů vzdělávání a usnadnění vstupu mladých lidí na pracovní trh. „Digitální program pro Evropu“ – urychlení rozvoje vysokorychlostního internetu a využití jednotného digitálního trhu domácnostmi a podniky. „Evropa méně náročná na zdroje“ – podpora oddělení hospodářského růstu od využívání zdrojů, podpora přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku, větší využití obnovitelných
zdrojů
energie,
modernizace
odvětví
dopravy
a
podpora
energetické účinnosti. „Průmyslová politika pro éru globalizace“ – zlepšení podnikatelského prostředí, zejména pro malé a střední podniky, podpora rozvoje silné a udržitelné průmyslové základny, která by byla konkurenceschopná v celosvětovém měřítku. „Program pro nové dovednosti a pracovní místa“ – modernizace pracovních trhů a posílení postavení občanů rozvojem jejich dovedností v průběhu celého života
73
za účelem zvýšení účasti na trhu práce a lepšího vyrovnání nabídky a poptávky na trhu práce, mimo jiné prostřednictvím mobility pracovních sil. „Evropská platforma pro boj proti chudobě“ – zajištění sociální a územní soudržnosti tak, aby výhody vyplývající z růstu a zaměstnanosti byly ve velkém měřítku sdíleny a lidem postiženým chudobou a sociálním vyloučením bylo umožněno žít důstojně a aktivně se zapojovat do společnosti. Těchto sedm stěžejních iniciativ bude závazných jak pro Evropskou unii, tak pro členské státy. Nástroje na úrovni EU, jako například jednotný trh, finanční nástroje a nástroje vnější politiky, budou plně mobilizovány za účelem odstranění překážek a dosažení cílů strategie Evropa 2020. Komise si jakožto okamžitou prioritu vytyčila stanovit vše potřebné pro vypracování věrohodné strategie pro překonání krize, pro pokračování reformy finančních systémů, zajištění rozpočtové konsolidace pro dlouhodobý růst a pro posílení koordinace uvnitř hospodářské a měnové unie.
74
4. Energetická bezpečnost
4.1. Energetická bezpečnost Evropy Evropa je vysoce průmyslově rozvinutý světadíl s vysokou životní úrovní a vzdělaností. A samozřejmě i s vysokou potřebou energií. Jenže energetické suroviny v zatím těžitelném množství (má se na mysli břidlicový zemní plyn) na Evropském subkontinentě nejsou k dispozici, snad v pozdější době. Evropa je zatím v hlavních energetických komoditách závislá na dovozu a je si toho plně vědomá. I když téměř každý evropský stát má ne svém území ropu nebo plyn a dokonce je i těží (jako např. ČR na Hodonínsku, ale pokrývá jen asi 3 % potřeby), celkově Evropa musí k pokrytí spotřeby dovážet asi 83 % ropy, 60 % zemního plynu a 40 % uhlí (35), přičemž výhled není optimistický: spotřeba má i přes plánovaná úsporná opatření, nadále růst. Z hlediska teoretického je energetická bezpečnost limitována řadou faktorů, některé z nich jsou člověkem i neovlivnitelné. Jak uvádí Ing. Dubský, Ph.D., ve svém příspěvku na konferenci o Energetické bezpečnosti pořádané VŠMVVP v listopadu 2011 (26), jsou to zejména: -
geologické riziko – vyčerpání zdrojů, je nepopiratelné, že budou vyčerpány
-
geopolitická a vojenská rizika – terorizmus, pirátství, krádeže, ale zejména možné ohrožení přepravních tras a války o zdroje (např. Irák v r. 1990 okupoval Kuvajt, který byl v r. 1991 osvobozen koalicí pověřenou OSN tak učinit, ale kontroverzně se někomu může jevit válka proti Iráku v r. 2003, nebo v Libyi v r. 2010 - 2011, kde se po válečných operacích změnily vlastnické poměry)
-
technická rizika – havárií ať už z jakýchkoliv příčin
-
ekonomická rizika – kolísání cen (v letech 2009-2012 stál barel i 140 USD, ale i 40 USD, což ekonomice může dělat velké problémy)
-
Rizika pro životní prostředí – havárie vrtných plošin, havárie tankerů aj.
Evropa a EU je si těchto rizik vědoma a činí aktivní kroky k jejich omezení. Jedním z prvních kroků je dokument z r. 1968 (Směrnice Rady), který ukládá členským státům povinnost udržovat minimální zásoby ropy (ropných produktů). Tato povinnost platí dodnes a např. ČR udržuje tyto zásoby na 90 dní, přičemž premiér P. Nečas v červenci 2012 zmínil připravované zvýšení na 100 dní.
75
Následně byla vydána řada dalších dokumentů, až v r. 1994 byla uzavřena Smlouva o energetické chartě (v platnost vstoupila v r. 1998), která již měla právní závaznost. Je to smlouva celoevropská, kterou ale Rusko zatím neratifikovalo. Uvedením Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 se historicky poprvé dostává energetická politika do primárního práva EU a stává se tak samostatnou politikou EU. V článku 194 – Energetika, jsou s důrazem na ekologii a solidaritu zahrnuty tyto 4 základní cíle: -
zajistit fungování trhu s energií;
-
zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii;
-
podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie a
-
podporovat propojení energetických sítí. Státům zůstává suverenita v otázkách energetických zdrojů, jejich skladby
a zásobování. V článku 194 je pak uvedeno, že hlasování v Radě bude probíhat kvalifikovanou většinou. Tím se ruší právo veta a státy tak ztrácejí část své suverenity. Energetická politika je zmíněna také v článku 122, kde je uvedeno, že v případě potíží s dodávkami energií mají státy postupovat v solidárním duchu. Bezpečnost dodávek energie je v Lisabonské smlouvě uvedena jako jeden ze čtyř cílů energetické politiky. I další cíle jsou s energetickou bezpečností úzce propojeny. Zajištění energetické bezpečnosti však není pouze zajištění surovin, jak je vidět i z textu Lisabonské smlouvy. Je to celý komplex opatření a cílů, které by měly eliminovat zejména výše uvedená rizika. Patří mezi ně: - Diverzifikace zdrojů: hlavními dodavateli ropy jsou Rusko, Norsko a Saudská Arábie, přičemž státy OPEC exportují asi 35% ropy do EU. Hlavními dodavateli zemního plynu jsou Rusko, Norsko a Alžírsko (pokrývají asi 80% spotřeby). - Úspory energií: Energetická náročnost zejména průmyslu je v mnoha zemích, včetně ČR, neúměrně vysoká. Nejedná se ale jen o průmysl, občanovi blíže jsou úspory v domácnostech a komunální sféře (domácnosti spotřebují 24% z celkové spotřeby). - Obnovitelné zdroje: větrná a solární energie, bio nafta, spalování rostlinných produktů místo uhlíkových paliv, (ovšem spalovat obilí, když miliarda lidí na planetě hladoví je poněkud absurdní), apod. 76
- Organizačně - technická opatření: propojení národních soustav, výstavba nových zásobníků plynu, možnosti reverzní přepravy v potrubí, funkční trh s energiemi a další opatření. Zranitelnost Evropy přerušením dodávek energetických surovin, v tomto konkrétním případě zemního plynu, ilustruje tzv. „plynová válka“ mezi RF a Ukrajinou v r. 2009. Stručně: Ukrajina nezaplatila za odebraný plyn a Rusko jej po čase, když se nemohly firmy (Gazprom a Naftogaz Ukrajiny) dohodnout, přestal Ukrajině dodávat. Ta ovšem plyn potřebovala a tak odebírala plyn z potrubí, kterým byl přepravován do Evropy tamním odběratelům. Následně přestal Gazprom plnit potrubí i pro Evropu, protože i když plyn dodával, do Evropy nedošel. Není podstatné rozebírat kdo byl v právu – Gazprom tvrdil, že Ukrajina mu dluží miliardu USD za načerno odebraný plyn a ta to popírá – důležitý je dopad na Evropu, který je uveden v následující tabulce (podle zdroje EU)
Závislost Evropy na ruském plynu – údaje z „plynové války“ 2009 STÁT
Zásoby plynu
Alternativní zdroje
Zkrácení dodávek (podíl na spotřebě státu v %)
SRN
Několik týdnů
N
10 %
Francie
N
N
15 %
Itálie
N
N
25 %
Několik týdnů
N
66 %
40 dnů
N
71 %
3 dny
N
50 %
Polsko
Několik týdnů
N
33 %
SR
Několik týdnů
1 měsíc
97 %
Rakousko ČR Slovinsko
Ropa – 90 dní, mazut
Maďarsko
45 dní
Rumunsko
N
N
34 %
Bulharsko
2-3 dny
20 dní
100 %
N
N
80%
Řecko
30 dní
45 %
(Podle Eurostatu), N – neuvádí se
Z pohledu výše uvedených rizik a konkrétního dopadu jen krátkodobého výpadku dodávek plynu v r. 2009 je pak pochopitelná snaha EU vybudovat ropovod Nabucco, který má přivést plyn ze Střední Asie mimo území RF, prosazovat Středoasijský plynovod, (obr. níže), ale také přechod na úsporné žárovky, které
77
pomohou snížit spotřebu (ty neúsporné se přestávají vyrábět), dotace z evropských fondů na zateplování domů, dotace na úsporné lokální energetické vytápění, výstavba nových podzemních zásobníků plynu (zajímavost – největší zásobník plynu v Evropě je budován v SRN - a buduje jej Gazprom), a další aktivity korespondující s Evropskou strategií EVROPA 2020.
Systém plynovodů v oblasti Stření Asie a Jižní Evropy
1.Transkaspický
4. South Stream
2. Střední Asie-Centrální Rusko
5. Blue Stream
3. Přikaspický plynovod
6. Jihokavkazský plynovod
7. Nabucco
Po zkušenostech s vícenásobným přerušením dodávek plynu z Ruska do Evropy na Ukrajině je vcelku pochopitelné, že o diverzifikaci přepravy usiluje i Rusko, kterému tento výpadek značně poškodil pověst dodavatele, i když to nebylo jeho vinou.
78
South Stream
Nabucco
Nabucco
Středoasijský plynovod
Nord Stream Plynovod North Stream, vedený na dně Baltického moře je v provozu od r. 2011. Na podzim 2012 byla uvedena do provozu druhá větev v délce 1224 kilometrů, čímž se kapacita přepravy zdvojnásobí na 55 miliard metrů krychlových, což představuje zhruba třetinu současného vývozu Gazpromu do Evropy. Aktuální objem přepravy však zatím zůstává beze změny kvůli slabé poptávce. Kapacita přepravy první větve byla zatím naplněna pouze z 34 procent.
79
Plán plynovodu Nord Stream
4.2. Energetická bezpečnost ČR Česká republika patří mezi země, které nemají dostatek vlastních energetických surovin, s výjimkou hnědého a černého uhlí, které zatím pokrývá potřeby. Česká republika tak patří v rámci Evropské unie mezi první tři země s vysokou energetickou nezávislostí. Lépe je na tom pouze Velká Británie a Dánsko díky vlastním zásobám ropy a zemního plynu. České republice se daří snižovat energetickou náročnost HDP, která mezi roky 2000 až 2009 klesla o 23%, zatímco v celé EU pouze o 15%. Energeticky soběstačná je Česká republika právě díky zásobám uhlí. V roce 2010 bylo v Česku vytěženo více než 11 milionů tun černého a téměř 44 milionů tun hnědého uhlí. V roce 2010 byla zastavena těžba lignitu a po 130 letech byla také v České republice ukončena výroba hnědouhelných briket (35). Následující tabulka ukazuje množství surovin, které jsou na území ČR, (jak bilančně prozkoumané a vyhledané, tak nebilanční), množství vytěžitelné v aktuální době a roční těžbu. (35) 80
Surovina
Celkové zásoby
URAN (tun)
Vytěžitelné
Těžba v r.
množství
2010
135 361
374
259
HNĚDÉ UHLÍ (tis.tun)
8 998 999
915 100
43 931
ČERNÉ UHLÍ (tis.tun)
16 421 504
168 917
11 193
29 015
1 415
173
28 924
4 767
201
ROPA (tis.tun) 3
ZEMNÍ PLYN (m ) Zdroj: Geofond, ročenka 2011
Z tabulky je patrné, že i když jsme zatím soběstační v uhlí – které i vyvážíme, zejména černé, ale současně i dovážíme – s ropou a plynem je to přímo tristní. (O uranu nebude řeč, ten neobohacujeme, takže není bezprostředně v jaderných elektrárnách využitelný a jako palivo jej musíme plně dovážet, v současnosti z RF.) Do energetické bezpečnosti nepatří ale jen ropa a plyn, ale i další komponenty jako elektrická energie a obnovitelné zdroje. Česká republika je jako většina států světa zcela závislá na zahraničních dodávkách ropy a zemního plynu. Ropy bylo v roce 2009 dovezeno 7,1 milionů tun. V roce 2010 byl dovoz ještě vyšší, celkem 7,7 milionů tun. Zásoby ropy a ropných výrobků pro stavy krize a ropné nouze má Česká republika na více než 3 měsíce běžného provozu. Zemního plynu jsme ročně dováželi necelých 10 miliard m3, z toho 75% z Ruska a zbylou část z Norska. (V první polovině r. 2011 to bylo z Ruska jen 67,3%) Potřeba se stále snižuje, v r. 2008 jsme dovezli jen 8,7 mld. m3 a po plynové krizi v r. 2009 se dovoz z Ruska dále snížil. Celková spotřeba zemního plynu v ČR za rok 2011 v porovnání s rokem 2010 klesla předběžně o 10%. Na snížené spotřebě plynu se projevil pokles průmyslové výroby, i vyšší atmosférické teploty v průběhu roku. Každoročně se ale nejméně o 20% zvyšuje spotřeba alternativního paliva pro dopravu, stlačeného zemního plynu (CNG). (40) Za sebou už máme ostrou zkoušku připravenosti na výpadek dodávky této strategické suroviny. V lednu 2009 při přerušení dodávky zemního plynu se prokázalo, že plynárenská soustava ČR je schopná se vypořádat i s dlouhodobým výpadkem dovozu zemního plynu uprostřed zimy. Kapacita podzemních zásobníků činí podle ČSÚ okolo 2,5 miliard m3 a počítá se s jejím dalším navyšováním.
81
V Koncepci surovinové a energetické bezpečnosti MPO ČR byly pro energetickou bezpečnost v dodávkách zemního plynu vytyčeny následující cíle: •
• •
pokračovat v diverzifikaci dodavatelů zemního plynu včetně tranzitních tras (Například z Německa jsou na Nord Stream navázány plynovody do dalších zemí Evropské unie, včetně Česka. Na Nord Stream je na pobřeží Baltu navázán německý plynovod Opal, který vede do Saska k českým hranicím. Tam je na něj napojen plynovod Gazela, (v r. 2012 uveden do provozu), který protíná západní Čechy a má transportovat plyn do jižního Německa, ale také českým odběratelům
navýšit kapacity podzemních zásobníků v ČR podporovat napojení ČR na plynovod Nabucco a přistoupit k Mezivládní dohodě o Nabuccu – IGA. Zemní plyn v ČR však nezaujímá v bilanci energetických zdrojů tak
významnou pozici jako v zemích EU. Česká energetika je postavena na využívání vlastních zdrojů uhlí, které se na spotřebě podílí přibližně z 50%. Energetika zemí EU se dnes zaměřuje na ekologicky příznivé primární zdroje a obnovitelné zdroje právě na úkor uhlí. Dovozy a podíl energetických surovin je znázorněn na následujících schématech a tabulkách (35). Podíl primárních energetických zdrojů v ČR
Zdroj ČSÚ Teritoriální struktura dovozu ropy do ČR v % Stát 2005 2006 2007 2008 2009 Rusko 71,10 67,26 64,57 66,83 70,92 Ázerbájdžán 18,65 24,38 27,44 22,59 21,28 Kazachstán 3,68 5,05 4,40 6,26 6,95 Ostatní 6,57 3,31 3,59 4,32 0,85 Celkový dovoz (tis. tun) 7 736 7 765 7 186 8 108 7 187 Zdroj: Geofond, Surovinové zdroje ČR
82
2010 64,01 25,98 7,28 2,73 7 728
Dovoz a vývoz zemního plynu v ČR 2006 2007 2008 2009 2010 Dovoz, mil. m3 9 761 8 378 8 692 8200* N Vývoz, mil. m3 86 N N N N Zdroj: Geofond, Surovinové zdroje ČR *www.zemniplyn.cz/doprava/ Elektrická energie Na celkové výrobě elektrické energie se parní elektrárny podílejí 62,8% a jaderné 33,1%. Obnovitelné energetické zdroje zajistily zbývajících 4,1%. Z celkové výroby elektrické energie vyvážíme necelých 18%. Jsme tedy soběstační.
Obnovitelné zdroje - Solární (fotovoltaické) elektrárny se v roce 2009 na celkové výrobě elektrické energie podílely 0,11%. Výrazný rozvoj solárních elektráren nastal v roce 2009 a zejména v roce 2010 v důsledku dotací výkupních cen. K 1. lednu 2008 byl instalovaný výkon pouze 3,4 MW. Ke konci listopadu 2010 dosáhl instalovaný výkon 1 394 MW. Celková kapacita solárních elektráren tak již převyšuje výkon největší parní elektrárny Prunéřov 2 (1 050 MW) a přibližuje se kapacitě jaderné elektrárny Dukovany (1 830 MW). Využití instalovaného výkonu solárních elektráren je však velmi nízké a nemůže v žádném případě parní a jaderné elektrárny nahradit. - Podíl vodních elektráren na celkové výrobě elektřiny v roce 2009 byl 3,6%. Tento způsob výroby elektrické energie je v podmínkách České republiky limitován povětrnostními podmínkami a hydroenergetický potenciál je v současnosti z velké části využit. Např. ale v Norsku vodní elektrárny zajišťují 95,7% celkové výroby, v Rakousku 61,4%. - Větrné elektrárny vyrobily v roce 2002 pouze 2 GWh elektřiny, v roce 2009 už 288 GWh. I přes tento výrazný růst dosáhl podíl větrné energie necelých 0,4% celkové výroby elektrické energie. (Zdrojem údajů o energetice je Český statistický úřad, Energetický regulační úřad a Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky).
83
Energetické bezpečnosti věnuje patřičnou pozornost i Bezpečnostní strategie ČR z r. 2011. Článek 71 uvedeného dokumentu říká: 71. Za účelem zajištění energetické a surovinové bezpečnosti ČR: • zajišťuje maximální možnou diverzifikaci zdrojových teritorií a přepravní infrastruktury dovážených strategických surovin s důrazem na uchování tranzitního postavení ČR, • přednostně a efektivně využívá domácích surovinových zdrojů, včetně vytváření prostoru pro jejich vyhledávání a územní ochranu, s cílem nepřipustit nepříznivé vychýlení domácího energetického mixu ve prospěch surovin, na jejichž dovozu je ČR závislá nebo jejichž využívání je neekonomické a nekonkurenceschopné, a udržuje rezervy strategických komodit, jejichž primárními zdroji ČR nedisponuje nebo disponuje v omezené míře, včetně vytváření systému zásob čerstvého jaderného paliva drženého provozovatelem, • zajišťuje ochranu energetické infrastruktury (ropovody, plynovody, rozvodné sítě a jaderné elektrárny), a tuto infrastrukturu buduje s předvídavostí a dostatečným časovým předstihem, • v oblasti elektroenergetiky zajišťuje stabilitu jak z hlediska zdrojového, tak i přenosového s důrazem na zajištění dostatečné a udržitelné domácí produkce s přebytkovým saldem, dále soustřeďuje pozornost na vybudování ostrovních provozů, udržení dostatečné výše regulačního výkonu a zkvalitňuje právní rámec pro zajištění bezpečnosti a kontinuity provozu prvků energetické infrastruktury a také minimalizuje negativní faktory mající vliv na českou přenosovou soustavu, • v oblasti zásobování obyvatelstva teplem zaměřuje úsilí na zajištění dostatečné surovinové základny, modernizaci stávajících provozů systému centrálního vytápění a zajišťuje možnost krizového přechodu na alternativní druhy paliva u těchto provozů, • nesnižuje vliv a kontrolu státu ve strategických společnostech působících v oblasti energetiky a dále neposiluje v celém energetickém sektoru vliv těch subjektů, zemí, či regionů, na nichž je ČR v energetické oblasti již nyní dominantně závislá, • v oblasti energetické a surovinové bezpečnosti efektivně spolupracuje s energetickými a těžebními společnostmi, ať soukromými či s majetkovým podílem státu, • podporuje investice do vědy, výzkumu a rozvoje lidských zdrojů v energetickém sektoru. V dalších pasážích, které mají souvislost s energetickou bezpečností, se dokument podrobněji věnuje ochraně kritické infrastruktury, hrozbě přerušení dodávek strategických surovin, problematice pěstování energeticky využitelných potravin a spolupráci na mezinárodní úrovni. (viz čl. 69,70,72 a 74 níže).
84
69. Zvláštní význam připadá ochraně kritické infrastruktury. ČR sleduje zahraniční investice do odvětví kritické infrastruktury a do strategických podniků, aby nepředstavovaly hrozbu jejich zneužití při prosazování hospodářských a politických zájmů cizí moci na úkor ČR. Ochrana kritické infrastruktury a strategických podniků, zejména v odvětví energetiky – v pododvětvích elektřina, zemní plyn, ropa a ropné produkty, tepelná energie – a odvětví informačních a komunikačních technologií vyžaduje: • zvyšování ochrany a odolnosti prvků národní a evropské kritické infrastruktury, • spolupráci s vlastníky/provozovateli prvků kritické infrastruktury, • zachování kontroly nad kritickou infrastrukturou dosud patřící státu a nesnižování vlivu a kontroly státu ve strategických společnostech působících v jednotlivých oblastech kritické infrastruktury. 70. V souvislosti s hrozbou přerušení dodávek strategických surovin nebo energie je prioritou vlády vytvářet předpoklady pro diverzifikované dodávky strategických surovin a v domácím prostředí pak předpoklady pro stabilní dodávky elektrické energie a pro tvorbu strategických rezerv státu. Rostoucí význam má i oblast potravinové bezpečnosti a zajištění přístupu ke zdrojům pitné vody. (O vodě pojednává čl. 71.) 72. S ohledem na pěstování energeticky využitelných plodin ČR vytváří podmínky k pěstování komodit pro toto energetické využití tak, aby nebyla ohrožena potravinová bezpečnost země. Udržuje přiměřené zásoby strategicky významných zemědělských a potravinářských komodit. 74. ČR aktivně prosazuje své zájmy v oblasti energetické a surovinové bezpečnosti v rámci mezinárodních organizací, zejména EU a NATO, specializovaných agentur a rozvíjí konkrétní projekty v bilaterálních vztazích. ČR podporuje vzájemně výhodné ekonomické vztahy se surovinově vybavenými státy, včetně využití projektů rozvojové spolupráce. Ne všechno je samozřejmě přesně takové, jak se uvádí ve vládních dokumentech. Velké a využitelné zásoby uhlí, které činí ČR do značné míry energeticky nezávislou, jsou v oblastech zastavěných, nebo chráněných, alternativní zdroje nemohou vyřešit energetický problém a ani drastické šetření nedokáže nahradit to, co nemáme – ropu a plyn. Proto je spolupráce v rámci EU a Evropy jako takové tak důležitá, celoevropské propojení produktovodů nezbytné.
85
5. ČR v bezpečnostní architektuře Evropy
Česká republika byla vždy součástí Evropy, vždy musela žít a spolupracovat se svými sousedy, i když je pravda, že byla období, kdy spolupráce nebyla možná a z některých sousedů se stali nepřátelé. Po svém vzniku ČSR spoléhala na spojence z doby 1. světové války, spojence, kteří se na vzniku republiky významně podíleli. V tehdejších podmínkách rozdělené
až
rozdrobené
Evropy
však
takové
spoléhání,
byť
podepřeno
mezinárodními smlouvami a zárukami, nebylo dostatečné a ČSR byla vydána (v r. 1938 pohraničí, v r. 1939 celá), Hitlerovskému Německu. Po 2. světové válce se Evropa rozdělila na dvě nesmiřitelné části – západní a východní blok, přičemž v důsledku výsledků 2. světové války ČSR byla včleněna do bloku východního. Spolupráce se sousedy se poněkud omezila a v některých případech byla zcela přerušena. Bipolární Evropa, dokud byla bipolární, byla relativně stabilní a bezpečná, i když stabilní zejména ve svých blocích a bezpečná díky přílišnému nasycení zbraněmi a armádami. Západní blok, který se rozvíjel na bázi kapitalizmu, dosáhl podstatně většího ekonomického pokroku, než blok východní, který za ním značně zaostal, přičemž zaostávání bylo trendem, a bylo stále větší. Po rozpadu bloků, resp. po rozpadu východního bloku a rozpadu celé světové soustavy jenž se řídila ideologií socializmu a komunizmu a v oblasti ekonomiky teorií politické ekonomie socializmu, se státy východního bloku, resp. jejich většina, snažily zařadit (připojit) k bohatšímu Západu. Snaha o zařazení se do západních struktur měla a má kromě přirozené tendence lidí, kteří nechtějí žít v dřívějším režimu a chtějí změnu k lepšímu, více racionálních důvodů. hlavním důvodem je ekonomika a schopnost existovat a prosperovat v novém globalizovaném prostředí. Globalizace ekonomiky postupovala bez ohledu na bloky. Kapitál se stal dávno před jejich rozpadem nadnárodním a koncentroval se bez ohledu na státní hranice států, vznikla světová ekonomická centra, (Amerika, Japonsko, Čína a surovinově i RF), kde malé ale i větší státy nemohou ekonomicky samostatně existovat. Rovněž tak Evropa mnoha států a tím i mnoha ekonomických entit, není schopna odolat konkurenci světových ekonomických center (velmocí). Pouze minimálně ekonomicky sjednocená Evropa (lépe však 86
i institucionálně sjednocená), je schopna odolat tlakům světových ekonomických gigantů a stát se jejich rovnocenným ekonomickým partnerem. Snaha ČR zařadit se do ekonomické soustavy sjednocující se Evropy je tedy postup racionální a nezbytný. Vážným důvodem je bezpečnost. Hrozba vojenského napadení ČR sice v současné době reálně neexistuje, avšak bezpečnost není pouze schopnost obrany proti agresorovi, ale zejména v dnešní době musí být pojímána mnohem šíře a existuje více aspektů které bezpečnost narušují, nebo přímo ohrožují, jako Nárůst kriminality a rozšiřování působnosti mezinárodního zločinu Možné migrační vlny občanů chudých zemí Šíření drog Proliferace zbraní, munice a raketových komponentů Šíření nebezpečných nemocí (AIDS, tuberkulóza…) Obchodování s dětmi a ženami Terorizmus, zejména mezinárodní terorizmus bojující obecně proti Západní civilizaci a zvláště proti Americkému modelu (způsobu) života Ohrožení bezpečnosti lidskou činností, plýtvání vodou, produkce skleníkových plynů, likvidace deštných pralesů a mnoho jiných činností ohrožující bezpečnost lidstva No a samozřejmě nestabilní státy, jejichž nestabilita (teroristické skupiny, běženci-migranti) může ohrožovat nás (Evropu i ČR), čemuž se věnujeme samostatně. Nezanedbatelným aspektem je také kulturní spřízněnost, příslušnost k jednomu civilizačnímu okruhu, společné tradice vycházející již z antiky a převažující židovsko-křesťanské náboženství jako světový názor a hlavně jako model chování jednotlivce (nezabiješ, nepokradeš, cti otce svého i matku svou…, což respektují a dodržují i ateisté). Za dobu své existence (od r. 1993), se ČR institucionálně již plně zapojila do všech evropských struktur. (EU, NATO, OBSE, Rada Evropy, Euroatlantická rada partnerství, jednotný celní Shengenský prostor). Zatím se neintegrovala do systému jednotné Evropské měny – EURO. Prvním
integračním
krokem
byl
vstup
do
organizace
„Konference
o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“ v r. 1975 (ČSSR byla zakládajícím členem), dnes OBSE. Druhým krokem byl vznik „Visegrádské čtyřky“ po roce 1989, resp. 1993, třetím pak vstup do Severoatlantické aliance a čtvrtým, zatím posledním krokem, byl vstup do EU.
87
Místo ČR v integrované Evropě a jejích strukturách je dobře vidět na schématu č. 1. O konkrétním zapojení ČR do jednotlivých struktur se pojednává v jiných kapitolách. Podíl České republiky na vojenských aktivitách OSN, NATO, EU, OBSE v letech od r. 1990 dosud, který dokumentuje aktivní zapojení ČR, je uveden v následující tabulce (20). NÁZEV
POČET KDO
KDY
1.
POUŠTNÍ BOUŘE Osvobozovací operace
200
ČSLA
1990 - 1991 Kuvajt
2.
UNGCI Humanitární operace
320
AČR
1991 - 2003 Irák
3.
UNPROFOR Mírová mise
2250
ČSLA AČR
1992 - 1995 Země bývalé Jugoslávie
4.
UNCRO Mírová mise
750
AČR
3/1995 - 1/1996 Chorvatsko - Krajina
AČR
1/1996 - 1/1998 Chorvatsko - Vých. Slavonie
UNTAES 5. Mise - polní nemocnice
100
IFOR, SFOR, SFOR II 6. Mírová operace
6300
AČR
1996 - 12/2001 Bosna a Hercegovina, Chorvatsko
7.
AFOR 6. polní nemocnice
100
AČR
1999 Albánie + Turecko (zemětřesení)
8.
KFOR Mírová operace
3070
AČR
1999 - 2/2002 Kosovo
9.
ESSENTIAL HARVEST (TFH) Mírová operace
120
AČR
8 - 10/2001 Makedonie
10.
KFOR Česko-slovenský prapor
2400
AČR
2/2002 - 7/2005 Kosovo
11.
KFOR brigáda a úkolové uskupení Střed
3070
AČR
od 2005 Kosovo
12.
SFOR Velitelství + civilní spolupráce
42
AČR
2002 - 12/2004 Bosna a Hercegovina
13.
TRVALÁ SVOBODA Protiteroristická operace
612
AČR
3/2002 - 6/2003 Kuvajt
14.
ISAF 269 Mírová operace - (6. a 11. polní nemocnice)
AČR
4/2002 - 1/2003 Afghánistán
15.
ISAF Polní chirurgický tým
AČR
1/2003 - 4/2003 Afghánistán
11
88
NÁZEV
POČET KDO
KDY
16.
IZ SFOR Kontingent 7. polní nemocnice
526
AČR
4/2003 - 12/2003 Irák, Basra
17.
IZ SFOR (MNF - I) Kontingent Vojenské policie
1273
AČR
12/2003 - 12/2006 Irák, Shaibah
18.
CONCORDIA operace EU
2
AČR
4/2003 - 12/2003 Makedonie
19.
ISAF EOD + meteo Letiště Kábul
350
AČR
od 3/2004 - 3/2007 Afghánistán
20.
TRVALÁ SVOBODA - 2004 601. skss
120
AČR
3 - 8/2004 Afghánistán
21.
WINTER RACE humanitární operace NATO v Pákistánu
29
AČR
Pákistán
22.
TRVALÁ SVOBODA - 2006 operace NATO v Afghánistánu
120
AČR
Afghánistán
23. ALTHEA Operace Evropské unie Bosna a Hercegovina
400
AČR
Bosna a Hercegovina 2.12.2004-26.6.2008
24. MNF I Operace koalice mnohonárodních sil - Irák
423
AČR
-12/2008 Irák
25. KAIA - ISAF Polní nemocnice na kábulském mezinárodním letišti KAIA
658
AČR
4/2007-12/2008 Afghánistán
26. Výcviková mise NATO v Iráku - NTM - I
4
AČR
ukončena 28. 2. 2009
Mise ISAF Uruzgán 26. Ochrana a obrana obvodu nizozemské základny Camp Hadrian
200
AČR
ukončena 20. 3. 2009
27.
Operace Evropské unie “EUFOR” Čad (http://consilium.europa.eu)
2
AČR
ukončena 15. 3. 2009
28.
AIR POLICING 2009 Litva
2 x 75
AČR
ukončena 1. 9. 2009
29.
TRVALÁ SVOBODA - 2008-2009 Afghánistán
3 x 100 AČR
2008 - 2009
30.
Vrtulníková jednotka HELI UNIT ISAF Afghánistán
7 x 100 AČR
2009 - 2011
31.
Úkolová uskupení 601. skss v misi ISAF Afghánistán, Nangarhár
2 x 100
Stav k červenci 2012 * 6 osob polní chirurgický tým
89
601. skss
6/2011 - 6/2012
V r. 2012 probíhaly následující mise: V rámci úkolového uskupení AČR v Afghánistánu jsou realizovány tři mise - v Lógaru (PRT), Wardaku (OMLT- výcvikový team) a Wardaku VP (výstavba policie). V rámci KFOR v Kosovu působí 5 vojáků v mezinárodním štábu, v Somálsku se vojáci AČR účastní mise EU-NAVFOR (boj proti pirátům), na Sinaji působí pozorovatelé AČR a taktéž v Bosně a Hercegovině, kde primárně pomáhají s bojem proti korupci a organizovanému zločinu. Literatura
1 (1) KOLEKTIV AUTORŮ pod vedením ministerstva zahraničních věcí ČR. Bezpečnostní strategie České republiky. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011. Schváleno Vládou České republiky v září 2011. 21 s. ISBN 978-80-7441-005-5. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf (též intranet) 2 (6) Strategic Concept NATO for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Threaty Organizations: Adopted by Heads of States and Goverments at the NATO Summit in Lisbon 19-20 November 2010. Brussels: NATO Public Diplomacy Division, 2010, 40 p. Dostupné z: http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_publications/20120214_strate gic-concept-2010-eng.pdf (též intranet, včetně slovenského překladu) 3 (7) Sdělení komise. EVROPA 2020: Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění. KOM(2010) 2020 v konečném znění. Brusel: Evropská komise, 3. 3. 2010, 34 s. Dostupné z: http://ec.europa.eu/archives/growthandjobs_2009/pdf/complet_cs.pdf (též intranet) 4 (26) Energetická bezpečnost a mezinárodní politika: konference pod záštitou místopředsedy Senátu Parlamentu ČR Zdeňka Škromacha 18. října 2011, Senát Parlamentu České republiky. Praha: Professional Publishing, 2011. 155 s. ISBN 978-80-7431-075-1. Dostupný též z: intranet. 5 (20) Internetové stránky MO ČR.
90
Kapitola 4. Doktríny velmocí (USA, RF) – proměny přelomu tisíciletí 1. NBS USA - vývoj a stav v r. 2012 1.1. Doktrinální myšlení po r.- 2001- bezpečnostní strategie
a
bezpečnostní kultura 1.2.
Neokonzervatizmus americké administrativy
1.3.
Bushova doktrína Regime Change Policy a další dokumenty jeho administrativy
1.4.
Obamova bezpečnostní politika – základní dokumenty
2. Vojenská doktrína RF 2.1.
Dědictví RF po SSSR
2.2.
Vojenská doktrína RF v proměnách let 1993 – 2010 2.2.1. První vojenská doktrína Ruské Federace z r. 1993 2.2.2. Vojenská doktrína Ruské Federace z r. 2000 (21.4.2000, Putin)
2.3.
Vojenská doktrína RF z. 2010
91
Tvorba doktrín, strategií a koncepcí
Pojmy doktrína, strategie a koncepce jsou v oboru mezinárodních vztahů a mezinárodní bezpečnosti značně frekventované. Co tyto termíny znamenají? Doktrína, - nauka; 1) soustava vědeckých pouček určitého oboru; v mez. politice – základní politická nebo ekonomická zásada nebo směrnice pro praktickou činnost, zvláště ve vztahu k určitým zemím nebo skupinám zemí nebo určitým politickým skutečnostem nebo názorům (Eisenhowerova, Trumanova, Hallsteinova, apod.) (32) 2) Systém názorů (principů) na budování ozbrojených sil a vedení boje, na přípravu státu ozbrojenými prostředky odrazit případnou agresi a zajistit spolehlivou obranu, na dosažení klíčových politických cílů vojenskými prostředky. (33) Strategie je slovo řeckého původu vycházející z titulu voleného vojenského velitele nebo úředníka – stratéga (strategos = vojevůdce) v antickém Řecku. Strategie je podle encyklopedického slovníku (34) původně vojenské umění, později i soustava vědeckých poznatků o zákonitostech války (válečných zkušenostech, voj.- pol. situaci, ekonomických a jiných možnostech a zkoumá podmínky a charakter možné budoucí války, způsoby přípravy a jejího vedení).
Slovník vojenského profesionála definuje
strategické řízení armády a strategii a taktiku v politice. Encyklopedie wikipedie definuje strategii jako dlouhodobý plán činností zaměřený na dosažení nějakého cíle. Zevšeobecníme-li tyto definice, můžeme říci, že strategie je způsob zkoumání, předvídání, přípravy a uskutečňování činnosti (politické, vojenské, ekonomické a dalších) v časovém horizontu daných procesů a aktů (politických, vojenských, ekonomických a dalších). Vycházeje z takové definice je zřejmé, že strategie je •
široký soubor názorů i činností zahrnujících analýzu objektivního stavu, vývojových trendů, dosažitelných cílů, metod a způsobů dosažení cílů, ale také vytvoření podmínek (materiálových, lidských, vědeckých aj.) pro realizaci cílů.
•
činnost dlouhodobého charakteru, přičemž délka není limitována časem jako fyzikální veličinou, ale časem jako cyklem daného aktu (např. volebního období - senátor 6, prezident 5, poslanec 4 roky, - válečné operace či kampaně -letní ofenzíva, vytlačení vojsk z okupovaného území – Irák 2001, apod.).
92
Budeme-li hovořit konkrétně o vojenské strategii, musíme říci, že je „pokračováním“ vojenské doktríny, (která je zase rozpracováním bezpečnostní a vojenské politiky státu), protože zásady doktríny rozpracovává na podmínky OS, a to v taktice až po vojenské předpisy. Koncepce z latinského jazyka - způsob pojetí, chápání, nebo výkladu určitého jevu; - základní hledisko, vedoucí idea vysvětlení jevu; - vůdčí záměr nebo konstrukční princip při různých druzích činnosti. Je zřejmé, že všechny tři pojmy jsou pojmy poměrně všeobecné a zejména první dva, zahrnují širokou škálu různorodých činností. Mají však i společné rysy. Začínají analýzou stavu a končí plánem realizace (s výjimkou koncepce). Vojenská doktrína jako obecnější a více politický dokument (zpracovaný zpravidla politiky), je dále rozpracována vojenskou strategií, (kde mají hlavní slovo zase vojáci) a která je rovněž systémem oficiálních názorů a zásad plánování, zabezpečení a provádění činností rozsáhlého charakteru a zásadního významu při a nejen při vedení války, ale také v ostatních oblastech s tím souvisejících, včetně přípravy státního území a ekonomiky. Budeme-li hovořit o bezpečnostní, či vojenské strategii, hledejme co mají společné a co nám pomůže je lépe pochopit. Z předchozího je zřejmé, že by měly obsahovat nejméně tři základní části: -
politické základy doktríny, kde se hovoří o zdrojích ohrožení a příčinách války, o hlavních zásadách vedení války, kdo je nepřítel, proti čemu a za co se má bojovat a jak by se měly OS používat
-
vojenské základy doktríny, kde se hovoří o tom, jaké války by se mohly vést, jak budovat OS pro ně, jak použít JZ (mám-li je), jak OS připravovat a s jakým cílem použít
-
vojensko-technické a ekonomické základy, kde se hovoří o perspektivách (vývoj, výzkum zbraní a systémů), zajištění OS státem (ekonomikou zejména), o vybavení OS odpovídající technikou i přípravě teritoria pro potřeby OS ve válečném konfliktu. Je samozřejmé, že každý stát má poněkud jiné podmínky a uvedené zásady
nejsou dogma, ale zevšeobecnění. Např. příprava teritoria pro válku v USA a v Evropě nebude mít stejný obsah, tak jako cíle použití OS USA a třeba Indie.
93
1. NSS USA - vývoj a stav v r. 2012
Ačkoliv poslední Národní bezpečnostní strategie (National Security Strategy -NSS) USA vyšla
v r. 2010, považujeme za nezbytné zmínit se krátce
i o bezpečnostních strategiích a dalších dokumentech předchozích. Domníváme se totiž, že je nezbytné alespoň krátce načrtnout genezi amerického doktrinálního myšlení po r 1989, protože bez těchto faktů bychom jen těžko ocenili změny, které nastaly po změně na postu prezidenta Spojených států. K plnému pochopení je třeba dále uváděné dokumenty prostudovat samostatně, nelze totiž podrobně analyzovat takové množství dokumentů a také bychom nechtěli podceňovat čtenáře, je totiž pravděpodobné, že je znají a v tomto materiálu bychom chtěli ukázat na jejich provázanost a vývoj. 1.1. Doktrinální myšlení po r. 2001- bezpečnostní strategie a bezpečnostní kultura Spojené státy americké jsou nesporně nejbohatší, nejvlivnější i nejmocnější zemí světa. V minulosti byly tradičně izolacionistické – chráněny z obou stran oceány neměly zájem ani chuť angažovat se v daleké cizině. Do první světové války sice vstoupily, ale dosti pozdě, a do druhé až po napadení tichomořské flotily v Pearl Harbour Japonskem. Na obou světových válkách, ve kterých se na jejich území neválčilo, neskutečně profitoval americký průmysl. Z druhé světové války vyšly, přes náklady a lidské ztráty, posíleny a staly se nejsilnějším státem. Tím také skončilo období izolacionizmu a USA se začaly bezpečnostně angažovat po celém světě. Studená válka tento stav jen zakonzervovala a konec bipolarity přinesl další posílení USA jako světového hegemona, vojensky bezkonkurenčně silného. A takové chtějí být i do budoucna. Tyto základní rysy – angažovanost po celém světě a vojenská síla charakterizují americkou bezpečnostní kulturu. Skutečnost, že USA jsou bezkonkurenčně nejsilnější a nejvlivnější předurčuje i jejich strategickou kulturu. Jak uvádí Eichler ve svém vystoupení na konferenci VŠMVVP k Doktrínám mocností: „V důsledku toho má jejich strategická kultura nejvýraznější mezinárodní rozměr, nejvíce ze všech ovlivňuje celosvětové strategické myšlení, je předmětem důkladného studia ve všech zemích světa.
94
Dlouhodobě klade důraz především na trvalou modernizaci profesionální armády, na schopnost vést současně několik válek na několika místech (Strategie Configuration) a na naplňování „zásad strategie bohatého“. Ty spočívají na využití technologické převahy, soustředění nejvyšší možné ničivé síly a odhodlanosti k naprostému zničení nepřítele v případě války.“ (30) Je ovšem skutečností, že ani nejbohatší stát světa není dost bohatý na to, aby zvládl vše sám a jen silou. Tvrdá realita válek 21. století ovlivnila vývoj doktrinálního myšlení v USA, i když podstata – síla a celosvětové působení – se nezměnila. Dnes i USA potřebují spojence se kterými kooperují.
1.2. Neokonzervatizmus americké administrativy Po rozpadu bipolárního světa a úpadku SSSR, bývalé druhé supervelmoci, a zejména
pak
po
11.
září,
dominoval
v americké
administrativě
duch
neokonzervatizmu, jehož nositeli byli zejména prezident G. W. Bush, viceprezident D. Cheyney a ministr obrany D. Rumsfeld. Tito představitelé byli pod silným vlivem neokonzervativního proudu, který se „vyprofiloval svébytnou interpretací teorie demokratického míru (TDM). Američtí neokonzervativci kladli po skončení studené války důraz na nezbytnost návratu ke klíčovým hodnotám americké politiky, zejména pak na individualizmus, šíření demokracie ve světě, volný trh s nejomezenějšími možnými státními zásahy, na americkou výjimečnost (exceptionalism) a v neposlední řadě na militantní unilateralizmus při prosazování amerických zájmů ve světě“. (30 Eichler, tamtéž). Tento ideologický základ se stal jádrem strategických bezpečnostních dokumentů administrativy prezidenta G. Bushe a to nejen v boji proti terorizmu. 1.3. Bushova doktrína Regime Change Policy a další dokumenty jeho administrativy Zásadám, které prezident Bush, resp. jeho administrativa, zformuloval po útoku 11. září se někdy říká Bushova doktrína. První zásadou - je důraz na vnitropolitické uspořádání států dnešního světa – režimy nepřátelských států, které jsou označeny za nebezpečné pro USA, mohou být vojensky svrženy.
95
Druhá – znamená prosazování nové, důrazné politiky, umožňující vést proti tzv. rogue states preventivní války. Třetí – je právo postupovat unilaterálně, pokud to zájmy USA budou vyžadovat, a to i vůči spojencům. Čtvrtou zásadou - je důraz na uchování americké hegemonie.
Základní bezpečnostní dokumenty administrativy prezidenta Bushe Do ukončení druhého funkčního období G. Bushe v r. 2008 vydala administrativa celkem čtyři zásadní dokumenty tohoto druhu. Byla to NSS 2002 (Národní bezpečnostní strategie) NSCWMD 2002 (Národní strategie boje proti šíření ZHN), NSS 2006 a NDS 2008 (Národní obranná strategie).
Národní bezpečnostní strategie 2002: Tato strategie je přímým odrazem doktrinálních názorů tzv. Bushovy doktríny. Obvykle bývá nazývána jako strategie preemptivní.
Vyznačovala
se
„dvěma
charakteristickými
rysy:
příklonem
k militarizmu a unilateralizmu“ (Eichler (30)), tedy na preferenci použití síly nejmocnější armádou světa, kterou je možno použít preemptivně k zasazení předstihujícího úderu v zájmu obrany USA a jejich spojenců. Hlavním obsahem se stala globální válka proti terorizmu (GWOT).
Národní strategie boje proti šíření ZHN 2002: tento dokument reflektuje na skutečnost, že existují státy nebo organizace, které ZHN nepovažují za nástroj „posledního“ řešení, tak jako to bylo chápáno v době studené války, ale byly by schopny je použít i za cenu vlastního zničení. Jedná se v tomto případě zejména o skupiny hlásící se k celosvětové teroristické síti (a k Al Kajdá). Reakcí pak je, že USA mohou použít JZ proti takovým entitám jako první.
Národní bezpečnostní strategie 2006: Strukturálně se příliš od předchozí strategie neliší. Reaguje však na vývoj, který nastal po oficiálním ukončení operace Irácká svoboda – napadení Iráku a svržení Saddáma Husajna. Je známo, že po rychle vyhrané válce a svržení diktátora, začala de facto občanská válka, armádě USA se nepodařilo pacifikovat území Iráku a teprve v boji s povstalci a teroristy začala ztrácet své vojáky, když v útočné operaci na začátku padlo jen pár desítek vojáků a více jich zahynulo při dopravních a leteckých 96
nehodách. Takže, i když hlavní prvky NSS 2002 zůstaly – globální válka proti terorizmu, preempce a udržování vojenské nadvlády, došlo ke změnám. První změnou je poznání, že proti terorizmu se nedá jen válčit, ale že je nutné zapojit i další nástroje – demokratizaci zemí, kde se rekrutovali teroristé. Upozornila také na hrozbu energetické bezpečnosti a šíření ZHN. Významnou změnou bylo také posílení diplomacie a vnitřní podpora režimů, které mohly představovat hrozbu pro mezinárodní mír a uznání potřeby spolupráce se spojenci v NATO a dalšími organizacemi – začaly se vytvářet provinční rekonstrukční týmy.
Národní obranná strategie 2008: Jestliže NSS 2006 znamenala pozitivní posun, pak NDS 2008 přinesla změny radikální. NDS 2008 přichází se změnou války proti terorizmu (GWOT) na „celosvětový boj proti násilné extremistické ideologii, která usiluje o rozvrácení mezinárodního systému“, přičemž hovoří o „dlouhé válce, která se bude odehrávat na více frontách a bude mít nejen vojenskou, ale také mnoho dalších rovin“(Eichler (30)). Vytýčila nový cíl – prosazování mírové změny mezinárodního systému.
1.4. Obamova bezpečnostní politika – základní dokumenty Prezident Obama, jak je známo, hned na začátku svého funkčního období dostal Nobelovu cenu míru. Čím si ji tento státník, takřka s nástupem do funkce, zasloužil? Nejobecněji lze říci, že za změnu americké politiky, politiky jeho předchůdce. I když prezident Bush a jeho administrativa postupně NSS 2002 podle vývoje situace modifikoval a poslední, NDS z r. 2008 je označována jako radikální změna oproti NSS 2002, nebyla to změna dostatečná. Mimochodem, zpracována byla novým ministrem obrany USA Robertem Gatesem, který se stal i ministrem obrany ve vládě prezidenta Obamy. Na dokumentech vydaných prezidentem Obamou si tuto změnu můžeme ukázat. K zásadním dokumentům Obamova prvního volebního období patří: Pražský projev o světě bez jaderných zbraní z dubna 2009 a rok poté podpis smlouvy o redukci strategických jaderných zbraní USA a RF na 1550 jaderných hlavic a 800 jejich nosičů (označovaná také jako New START). Dále jako zásadní dokument NSS 2010 a NPR 2010 a v r. 2012 rozhodnutí o přenesení pozornosti v oblasti strategických zájmů USA z Evropy do Asie. 97
Pražský projev o světě bez jaderných zbraní byl přednesen v květnu 2009 při Obamově návštěvě Prahy. V tomto projevu řekl americký prezident poprvé, že USA usilují o svět bez jaderných zbraní a jsou připraveny tyto zbraně zlikvidovat – samozřejmě ne jednostranně, ale současně s ostatními státy – vlastníky jaderných zbraní. Podpis smlouvy o snížení počtu strategických jaderných zbraní, byl praktickým krokem následujícím po tomto prohlášení. Vezmeme-li v úvahu, že v době podpisu měly tyto státy okolo 5 – 6000 strategických jaderných hlavic a že snížení z 10500 ks v r. 1990 na uvedenou polovinu trvalo dvacet let, můžeme tento krok ocenit. (Pozn.autora: tento krok má nejen propagandistické, ale i racionální vysvětlení: 1550 ks je stále dostatečný počet neumožňující jadernou válku vyhrát, byla by to stále sebevražda; udržování jaderného arzenálu je značně drahá záležitost a po rozpadu Varšavské smlouvy i zbytečná; vysoce účinné a vysoce přesné konvenční zbraně jsou do značné míry schopny jaderné zbraně suplovat). NSS 2010 Národní bezpečnostní strategie 2010 (květen 2010), je poměrně obsáhlý dokument o 50 stranách. Hned v úvodu je stať hovořící o „Obnovení amerického vedení“ (silou příkladu), zatímco o NSS 2002 můžeme spíše říci, že svět chtěla řídit a to pomocí síly – ať ekonomické, či hlavně vojenské. První válka s Irákem, pod vlajkou OSN, ukázala obrovskou vojenskou převahu USA, ty další už byly vedeny i bez spojenců a dokonce i proti rozhodnutí RB OSN (Irák 2003). NSS 2010 definuje pět dimenzí, kde se může vést válka – země, vzduch, voda, vesmír a kyberprostor. Mimochodem, válka v kyberprostoru se už vede. V novinách se objevil titulek: „Počítačový virus Stuxnet nechal proti Íránu nasadit Obama“ a je známo, že armády budují jednotky pro boj s „hackery“, k ochraně vlastních komunikačních a přenosových sítí a pro boj se sítěmi protivníka.
V další části jsou vyjmenovány priority národní bezpečnosti: • • •
za největší hrozbu jsou považovány ZHN, především jaderné zbraně, zejména pokud by se dostaly do rukou extremistů, nebo dalších států redukce počtů JZ a dodržování smlouvy NPT (o nerozšiřování JZ), je další prioritou, přičemž je uváděn příklad Íránu a Sev. Koreje k prioritám patří i boj proti terorizmu, zejména proti Al.-Kajdě a organizacím k ní se hlásícím. Jako frontová linie je uváděn Afghánistán a Pákistán
98
•
• • •
•
zajištění míru na Blízkém a Středním Východě patří rovněž k prioritám. Předání moci Irácké národní vládě a odchod amerických vojsk, zajištění míru mezi Izraelem a jeho sousedy a nakonec je uznáno i legitimní úsilí Palestinců o vlastní stát. také ekonomická spolupráce patří mezi priority národní bezpečnosti, zejména v rámci skupiny G-20 státy a národy, které respektují lidská práva a (naše) univerzální hodnoty, jsou úspěšnými a pevnými partnery a USA budou takové státy podporovat USA budou věnovat pozornost dodržování lidských práv a univerzálním hodnotám nikoliv jen silou, ale především podporou demokratických institucí, vedením dialogu a vyhledáváním příležitostí podporovat lidská práva podporou zdraví, potravinové bezpečnosti a spolupráce při humanitárních krizích (síla příkladu) úsilí USA při formování světového pořádku bude soustředěno na adresnou spolupráci při řešení jednotlivých problémů, včetně globálního úsilí proti klimatickým změnám NSS 2010 uvádí čtyři základní strategické cíle: Bezpečnost – USA, jejich občanů, amerických spojenců a partnerů opírající se o ozbrojené síly, nejsilnější konvenční armádu světa (ve strategických jaderných zbraních se ještě může s USA měřit RF) Prosperita – silná, inovativní a rozvíjející se ekonomika v otevřeném mezinárodním ekonomickém systému, který poskytuje příležitosti a zvyšuje prosperitu – a americká prosperita je základem amerického vedení Hodnoty – respekt k univerzálním hodnotám, lidským právům, právnímu státu a demokracii doma a na celém světě Mezinárodní řád – posunovaný vpřed americkým vedením (leadership) posilující mír, bezpečnost a příležitosti k pevné spolupráci při řešení globálních změn
Závěrem lze říci, že: • • • • • • • • •
NSS 2010 je nová a pozitivní v tom, že přechází od unilateralizmu k multilateralizmu, uznávajíc spolupráci za nezbytnou, a to jak vojenskou (NATO, Asie), tak ekonomickou a další, uznává nezastupitelnou roli OSN, kterou předchozí prezident většinou ignoroval opouští silová řešení jako prioritní a příklad silou nahrazuje silou příkladu diplomacii a spolupráci staví výše než užití síly, i když ani tu nevylučuje usiluje o co největší redukci, až likvidaci jaderných zbraní Na druhé straně je tato strategie totální – rozsahem úkolů které si staví, „přebírá“ odpovědnost za celý svět nadále posiluje postavení USA ve světě jako hegemona, i když v tomto případě nikoliv výhradně ozbrojenými silami ozbrojené síly chce zachovat nadále nejsilnější (a rozmístěné po celém světě) hodnoty které vyznává jsou hodnoty západní civilizace a mohou se setkat s nepochopením u jiných civilizačních okruhů
99
V příloze této pomůcky je NBS 2010 uvedena v plném znění v anglickém jazyce (8) a současně i článek Ing. Z. Dubského, Ph.D. s dílčí analýzou tohoto dokumentu (30). NPR 2010 Nuclear Posture Review (NPR) 2010 (Protokol /zpráva/ o přezkoumání úlohy jaderných zbraní) je strategický dokument Ministerstva Obrany USA z dubna 2010 hodnotící stav v oblasti jaderných zbraní a částečně ZHN, který formuluje zásady jaderné politiky USA. Je plně kompatibilní s NSS 2010 a navazuje na ni, i když byl vydán o měsíc dříve. V dokumentu se uvádí, že RF již není protivník a možnost (jaderné) konfrontace RF s USA dramaticky poklesla. Naopak je zmiňován jaderný potenciál Číny, se kterou je třeba v otázkách jaderné stability vést dialog tak jako s RF. Přes deklarovaný cíl likvidace jaderných zbraní na celé planetě, má zůstat a zůstává jaderný arzenál Spojených Států dostatečný k odstrašení potenciálních protivníků až dokud to bude nutné. V dokumentu je formulováno a rozpracováno pět klíčových cílů jadrné politiky USA a její čtyři principy. Ke klíčovým cílům patří: 1. Prevence jaderné proliferace a jaderného terorizmu. Spojené státy se zavazují ratifikovat smlouvu o zákazu jaderných zkoušek (NTBT), (a která má tím blíže k tomu, aby vstoupila v platnost) a dále jsou uváděni potenciální proliferátoři, jmenovány jsou Írán a KLDR, které je třeba v jejich ambicích zastavit. Významné místo v proliferaci hraje podle USA i Mezinárodní atomová agentura (IAEA) a kontrola mezinárodního obchodu s jaderným materiálem. Mírové využití atomu je podporováno v rámci „Globálního jaderného energetického partnerství“, zahrnujícího 25 členů a 31 zemí - pozorovatelů. 2. Snížení úlohy JZ v národní bezpečnostní strategii USA. V tomto dokumentu USA poprvé poskytují negativní záruky – nepoužití JZ proti státu, který nevlastní JZ a dodržuje podmínky smlouvy NPT. Zavazují se zrušit vícenásobné hlavice (MIRV) instalované na MBR Minuteman III a nahradit je jednoduchými, nevyvíjet nové jaderné hlavice pro prostředky strategických útočných sil, přezbrojit jaderné ŘSPDL Tomahawk na klasickou konvenční hlavici. V této části jsou definovány i principy jaderné politiky USA
100
Principy definuje následovně: • Spojené státy splní závazek vyplývající z čl. VI. Smlouvy NPT a do pěti až deseti let prokáží demonstrativní pokrok v redukci JZ, tak jak to jen situace dovolí • USA budou posilovat konvenční kapacity a omezovat jaderné kapacity svých ozbrojených sil, přičemž odstrašovací role konvenčních kapacit bude růst • Spojené státy použijí JZ jen v extrémních případech ohrožujících životní zájmy USA, jejich spojenců a partnerů • USA nebudou hrozit použitím a nepoužijí JZ proti státu, který nevlastní JZ a dodržuje podmínky smlouvy NPT. 3. Udržovat strategické jaderné odstrašování a stabilitu na redukované úrovni jaderných sil. Stabilitu udržovat schopností druhého (odvetného) úderu. Konkrétním výsledkem je podpis smlouvy New START, která omezila počet strategických jaderných hlavic na 1550 ks a počet strategických nosičů všeho druhu (letouny, ponorky a pozemní MBR) na 700 zařazených a dalších 100 v rezervě. Kromě toho uvádí dokument i další kroky vedoucí ke snížení úrovně pohotovosti těchto prostředků (prodlužuje se čas reakce), přezbrojování jaderných hlavic na konvenční a další. 4. Posílení regionálního odstrašování ve prospěch spojenců a partnerů. Pro spojence v NATO to znamená zachování jaderného deštníku USA spolu s evropskými jadernými mocnostmi, společné plánování použití JZ v rámci NATO a ponechání předsunutých skladů jaderných zbraní v Evropě, ale také posílení konvenčního odstrašování a budování protiraketové obrany v Evropě. Jako zájmové regiony, kde se OS US exponují, jsou uvedeny ještě Severovýchodní a Jihozápadní Asie a Střední Východ. Významná úloha je připisována zpravodajské a průzkumné činnosti v regionech. 5. Posílení bezpečnosti, ochrany a efektivnosti jaderného arzenálu, a to jak bezpečnost při používání jaderných materiálů a bojových hlavic, tak i bezpečnost před jejich zneužitím – zejména teroristy (anglicky safety and security). Pro další období dokument předpokládá splnit několik podmínek, mezi nimi: neprovádět jaderné testy a ratifikovat smlouvu NTBT; nevyvíjet nové jaderné hlavice; renovovat stávající k opětovnému použití; a další. Dokument hovoří také o potřebě pokračovat v demontáži několika tisíc vyřazených jaderných hlavic a doporučuje některé konkrétní kroky k vyřazení určitých typů jaderných hlavic.
101
Závěrem: Nová jaderná strategie, jíž dokument je, odráží plně realitu dnešního světa. Vyhlášení USA, že budou usilovat o svět bez jaderných zbraní a že samy budou dále snižovat jejich počty, je pozitivní směr vývoje mezinárodní bezpečnosti. Je však umožněn tím, že USA disponují, a dosavadní války to prokázaly, tak kvalitními konvenčními silami, že úloha jaderných zbraní přestává být dominantní. Tzv. inteligentní munice v kombinaci s vysoce účinnou klasickou trhavinou a speciální úpravou, ve většině případů může jaderné zbraně malé ráže úspěšně nahradit nejen ve válce, ale i ve funkci odstrašovací. Potvrdila to zejména druhá válka s Irákem (2003) a potvrzuje to i Ruská vojenská doktrína, která jako důvod k použití JZ jako první uvádí ohrožení existence státu ve válce vedené jen konvenčními zbraněmi s inteligentní, vysoce přesnou municí. Jaderné zbraně se mají stát nástrojem v té nejkrajnější situaci a závazek nepoužít JZ, ani jimi vyhrožovat bezjaderným státům, které dodržují podmínky dohody NPT, je v americké politice bezprecedentní. Za nejnebezpečnější je považována možnost, když by JZ získali teroristé, na které jaderné odstrašení neplatí – nemají teritorium, nemají stát, pohybují se po celém světě. Zřejmě i to by mohl být jeden z momentů „nejkrajnější“ situace (Celý text v anglickém jazyce je uveden v příloze této pomůcky).
102
2. Vojenská doktrína RF Úvodem Vojenské doktríny jsou poplatné a vycházejí, nebo by alespoň měly vycházet, z komplexní analýzy historie, akceptovat současnost a stavět na předpokládaném dlouhodobém vývoji v oblasti bezpečnosti, ale nezbytně i ekonomiky, mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů a obsahovat i takové prvky, které vývoji ve směru pro zpracovatele (stát) žádoucím, napomáhají. Vojenská doktrína je „systém názorů (principů) na budování ozbrojených sil a vedení boje, na přípravu státu ozbrojenými prostředky odrazit případnou agresi a zajistit spolehlivou obranu, na dosažení klíčových politických cílů vojenskými prostředky“.(33) Vyjdeme-li z výchozí teze jaká by měla doktrína být, je zřejmé, že se musí neustále vyvíjet a v určitých intervalech i měnit. Ruská vojenská doktrína doznala za 20 let existence Ruské Federace tří vydání – v r. 1993, 2000 a 2010. (Konec konců i americká a koaliční – NATO, což je dáno vývojem mez.pol. situace). Po formální stránce se doktrína RF příliš neliší od vojenské doktríny SSSR. Ve všech případech obsahuje nejméně tři části, a to definování politických základů doktríny, definování vojenských základů doktríny a vojensko - ekonomicko technické základy. I když Ruská Federace je nejen kvantitativně, ale zejména kvalitativně jiný stát než SSSR, je nástupcem Sovětského svazu, dědicem všeho špatného i dobrého a tedy i vojenské doktríny SSSR (a z více než 90% i Varšavské smlouvy), na kterou musel nějak navázat, nechtěl-li armádu rozpustit a stavět ji znovu. (Naštěstí, vzpomeneme-li kolik zla napáchal takový krok v Iráku po jeho dobytí v r. 2003 a to neměl jaderné zbraně!) Bude tedy vhodné začít analýzou právě vojenské doktríny SSSR. Dovolí nám to lépe pochopit nakolik je jiná a zda je imperiální a expanzionistická, jak lze na adresu Ruska občas slyšet.
103
2.1. Dědictví RF po SSSR Vojenská doktrína SSSR (a Varšavské smlouvy) Vyjdeme-li z výchozí teze, musíme začít od historie. Druhá světová válka skončila mimo jiné i obrovským nakupením ozbrojených sil v Německu a Střední Evropě a vytvořením okupačních zón vítězných mocností. Západní spojenci poměrně rychle stáhly velkou část svých vojsk na vlastní území a demobilizovaly je, Rudá armáda sice také, ale poněkud pomaleji – v Rakousku zůstala do r. 1955 a v okupační zóně, později NDR, byla ještě nějakou dobu i po pádu železné opony. Válečná spolupráce při porážce nacizmu vydržela jen krátce a projev W. Churchila ve Fultonu v r. 1947 předznamenal vznik „železné opony“ a studenou válku. Existence a vlastnictví jaderných zbraní vítěznými mocnostmi vytvořily stav, který paradoxně umožnil zabránit válce v Evropě. Nebezpečí jaderné války a množství zbraní jaderných i konvenčních přinutilo státy do jisté míry spolupracovat. Napřed v oblasti strategických jaderných zbraní, (nezvyšování počtů, smlouva ABM aj.) a v sedmdesátých letech i v oblasti konvenčních zbraní v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE, dnes OBSE). Situace se postupně vyvinula tak, že na obou stranách železné opony bylo soustředěno velké množství vojska, které bylo připraveno vést válku. Existence jaderných zbraní a skutečnost, že možná válka by velmi pravděpodobně přerostla, přes všechny teorie o omezené konvenční válce, ve válku jadernou a tím i definitivní, způsobila, že obě strany se vzdaly prvního jaderného úderu i konvenčního útoku jako první. Nicméně ještě v r. 1990 byl stav takový, že jak Američané, tak Rusové měli každý o něco více než 10 000 strategických jaderných hlavic (10 563, resp. 10 271) a na Západním válčišti (zahrnuje státy: část SSSR, Polsko, Československo, SRN, Rakousko, Francie, státy Beneluxu, Dánsko, Španělsko, Portugalsko, V. Británie) mělo NATO rozmístěno 25 divizí a VS 75 divizí (z toho 43 Sovětských a z nich asi 20 na území PLR, ČSSR a NDR, viz tabulka níže). SSSR měl ve zbrani více než 2,8 mil. osob.
104
Pozemní vojsko, letectvo
ZÁPADNÍ VÁLČIŠTĚ
divizí 1. str.sledu
NATO 25 2)
str.zál.div.(StřE)
25-30 4)
celá VS Z toho SSSR 1) 75 3) 43 Asi 15 5)
12 6)
tanků
5 000
25 000
12 000
OT/BVP
8 000
36 000
18 500
150/500
600/***
450
OTR/OR
150
150
100
děl.,min.
3 000
22 000
11 000
boj. Let.
2 000
3 000
1 700
***
2 000
1 650
TR/at.děl.
vrt.
Pozn.: 1) SA měla v PLR, MLR,ČSSR, NDR tři skupiny vojsk - asi 20 div. 2) OS v NSR (US,SRN,FR,VB,Bel.Hol.) 3) celk. 43 div. SA a asi 30 div. ČSSR,NDR,PLR a MLR, poměr pohotových sil v divizích asi 1:2, v T a BVP více 4) další OS FR,VB,Bel.,Hol.,Esp., Port 5) Divize ČSSR, PLR, MLR a NDR 6) Celková záloha pro všechna válčiště
Kromě toho měl SSSR na ostatních válčištích rozmístěných dalších více než 100 divizí a šest flotil se 451 povrchovým bojovým plavidlem, z toho 103 velkých a 67 obojživelných lodí, s 59 ponorkami vybavenými strategickými ŘS a 212 útočnými ponorkami. Kromě divizí na území států VS měl ještě další 2 - 3 divize dislokované v Mongolsku. SSSR měl také vybudovanou protiraketovou obranu v povolených dvou prostorech s jedním stem odpalovacích zařízení a na hlavních náletových směrech podél hranic (kruhově, nepravidelně) měl rozmístěno 2200 přepadových stíhacích letounů a 6700 o.z. PLŘS. Celkové počty jsou uvedeny v následující tabulce.(41) Počty sil a prostředků Sovětské armády na jednotlivých válčištích Pozemní vojsko, letectvo
SEVERO ZÁPADNÍ
JIHOVÝ CHODNÍ
JIŽNÍ
DÁLNĚ VÝCHODNÍ
STRATEGICKÁ ZÁLOHA
SSSR CELKEM *)
tanků
1 175
3 200
5 800
13 500
4 300
44 275
OT/BVP
3 400
4 000 10 000
17 000
4 400
61 500
TR **) děl.,min. Taktických boj. Letounů vrtulníků Divizí, z toho td md(msd) vvd jiné (div.nám.pěch.pobřežní...)
100
150
220
300
120
1 460
1 700
3 500
6 500
12 000
3 300
41 300
90 145 8
450 300 13
650 600 20
650 875 50
100 250 12
3 740 4 070 146 32 100 7 7
*) Včetně sil a prostředků na Západním válčišti (viz samostatná tabulka) **)Taktické rakety zahrnují podle západní terminologie i operačně taktické podle terminologie VS; údaje o atomovém dělostřelectvu nejsou známy, ale existovalo
105
Vlastní doktrína 1) Politické základy doktríny Doktrína vycházela z teze o nepřípustnosti válek v období existence jaderných zbraní a zejména nepřípustnosti jejich použití. SSSR se zavázal nerozšiřovat jaderné zbraně a v případě ozbrojeného konfliktu je nepoužít jako první. Proklamoval svoji politiku jako mírovou a zavázal se také nezahájit útok jako první a prosazovat řešení sporů mírovou cestou, mírovým soužitím. Přesto, vzhledem k existenci blokového systému a nesmiřitelných rozporů mezi bloky, doktrína uznávala války regionální i globální, omezené co do prostoru, času i použitých prostředků, i válku všeobecnou – globální jadernou válku. Mezi hlavní zdroje vzniku válek byly počítány •
antagonistické rozpory mezi dvěma společenskými systémy – socializmem a kapitalizmem, jejichž vyřešení bylo možné jen likvidací jednoho z nich
•
rozšíření války vzniklé mezi nečleny bloku na území států – členů těchto bloků,
•
a zatažení členů bloků do takových válek. O náboženských, etnických, či jiných příčinách doktrína neuvažovala. Teorie
omezené války a řízené eskalace konfliktů, prosazovaná zejména v USA, byla považována za málo realistickou vzhledem k omezeným možnostem eskalaci řídit. Vojenská doktrína SSSR byla základem doktríny Varšavské smlouvy (a nejméně z 90% i jejím obsahem). Ač to byla doktrína jednoho státu, kalkulovala s ostatními státy Varšavské smlouvy, s jejich armádami, potenciálem i teritoriem (internacionalizmus). Výjimku tvořila pouze jaderná politika SSSR jako jaderné velmoci. 2) Vojenské základy doktríny Vycházeje z možnosti vzniku války jak omezené tak globální, byly ozbrojené síly budovány a připravovány tak, aby mohla být každá agrese a napadení zastaveno, odraženo a bezprostředně poté mohl být zahájen útok k úplnému zničení nepřítele. Tato zásada byla striktně dodržována a žádné cvičení či válečná hra nezačínala jinak. Fakt je ten, že stejný scénář byl aplikován i v armádách NATO. Armády byly budovány v souladu s touto představou. Dislokace vojsk Varšavské smlouvy (VS) a vytvářená uskupení byla velmi hluboce členěna
106
a umožňovala po odražení agrese a přechodu do útoku tento útok „živit“ a udržovat vysoké tempo, o němž se předpokládalo, že může dosáhnout až 50 km za den. (Od hranic NDR po Rýn to bylo 200 km a tam byla rozmístěna nejlépe vybavená vojska Sovětské armády). Vybavení vojsk odpovídalo tomuto předurčení. Byla to vysoce pohyblivá uskupení s technikou schopnou pohybu v těžkém terénu a schopná překonávat vodní toky z chodu. Uskupení sil a prostředků dovolovalo vytvářet palebnou i početní převahu potřebnou pro útok, nikoliv pro obranu. (Schéma č.3) Použití jaderných zbraní bylo ve výhradní pravomoci vedení Sovětského státu (generálního tajemníka KSSS), jejich plánování v pravomoci velení Varšavské smlouvy, jejíž vrchní velitel byl vždy ruský maršál, jenž byl současně i náměstek ministra obrany SSSR. V armádách států VS byly připravovány jednotky k použití taktických jaderných zbraní, které by v případě potřeby dodala Sovětská armáda. (Stejný princip jako v NATO, tam, kromě Britů a Francouzů zase Američané). Uskupení ozbrojených sil Varšavské smlouvy
3) Vojensko-ekonomicko-technické základy Je třeba si uvědomit, že vojenský průmysl (obranný průmysl) byl v SSSR vysoce preferovaným odvětvím hospodářství a to odvětvím samostatným a většinou utajovaným. Na řízení obranného průmyslu se do značné míry podílelo i ministerstvo obrany. Obranný průmysl měl vlastní ministerstvo a byla to nejprogresivnější část ruského průmyslu, žel pracoval sám pro sebe a své objevy a vynálezy neposkytoval
107
pro komerční využití, na rozdíl od amerického (Díky němuž máme GPS, teflon, mikrovlnnou troubu, mobilní telefony, atd.). Mimochodem i dnes je situace podobná, jeden z vicepremiérů vlády RF řídí obranný průmysl, státní vojenské zakázky, dopravu, spoje, vědu, atomový průmysl, raketový průmysl a vesmír a ochranu hranic. Premiérovi je podřízena výzbrojní agentura a kosmická agentura. K hlavním úkolům obranného průmyslu patřilo: •
udržet tempo vývoje zbraňových systémů s USA, zejména v jaderných zbraních a jejich nosičích, v kosmických prostředcích a v perspektivních technologiích. Ještě v první polovině osmdesátých let minulého století byl ve výzkumu a aplikacích pro zbraňové systémy (podle USA) poměr mezi USA a SSSR přibližně stejný, v některých oblastech byli dál Rusové, v některých Američané (7:8). Na začátku devadesátých let to už bylo podstatně horší. Při hodnocení 29 druhů zbraní a systémů již byli Američané(A) lepší v šestnácti, rovnocenné hodnocení(N) bylo v osmi a jen v pěti oblastech byli lepší Rusové (R). Ve strategických zbraních a v taktických zbraních pozemního vojska uvádějí americké prameny de facto rovnováhu (A4:N1:R3, resp.1:5:2). V leteckých systémech, námořní výzbroji a v prostředcích průzkumu a komunikací byli jednoznačně lepší Američané (4:0:0; 3:3:0; 4:0:0). (41)
•
mít schopnost vytvářet, vyrábět a opravovat bojovou techniku v podmínkách „totální války“ (všeobecné jaderné)
•
připravovat státní území pro totální válku. Závěrem: Nový nástupnický stát – Ruská federace, zdědil Ozbrojené síly a obranný
průmysl naprosto nepřipravené pro nové podmínky. Ozbrojené síly byly připravované k totální válce, která přestala být možnou (přičemž i před tím byla nemyslitelná), značná část sil byla mimo území nejen SSSR, ale po jeho rozpadu i mimo území RF, přičemž včetně strategických jaderných zbraní (Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán). Obrovské kvantum výzbroje Sovětské armády bylo zbytečné, i samotná armáda byla pro nové podmínky příliš početná. Vojáci základní služby nesloužili v těch státech, jejichž byli po rozpadu SSSR občané (tak jako v Československé armádě sloužili Slováci i v Čechách a naopak), což mohlo a vyvolávalo značné problémy. Velení armády se nezměnilo. Výchozí podmínky tedy nebyly vůbec jednoduché.
108
2.2. Vojenská doktrína RF v proměnách let 1993 – 2010 2.2.1. První vojenská doktrína Ruské Federace z r. 1993 Podmínky, za kterých vznikala V r. 1989 až 1990 se rozpadla Světová socialistická soustava, RVHP ztratilo smysl a bývalé členské státy se od SSSR odvrátily na Západ, v r. 1991 byla zrušena Varšavská smlouva a na konci roku 1991 se SSSR rozpadl a patnáct bývalých svazových republik se stalo samostatnými státy. (Na západě Bělorusko, Ukrajina, Moldávie, Lotyšsko, Litva, Estonsko, na jihu Ázerbájdžán, Arménie, Gruzie a ve střední Asii Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán, a jako nástupnický stát SSSR, Ruská Federace.) Současně bylo vytvořeno Společenství Nezávislých Států – SNS, které však nefungovalo podle představ zřizovatelů. Rozpad státu vyvolal samozřejmě v nástupnické RF značný chaos, který naštěstí nepřerostl v ozbrojený boj, alespoň ne hned. Sedmdesát let byl průmysl, infrastruktura i armáda budována v rámci jediného teritoria. Částečné zpřetrhání dřívějších vazeb přivedlo zemi na pokraj kolapsu. Nejlépe to ukazuje následující graf růstu spotřebitelských cen v jednotlivých letech 1991 - 1996 (inflace podle Rosstatu, v %). Prosinec1991 Prosinec 1992 Prosinec 1993 Prosinec 1994 Prosinec 1995 Prosinec 1996
160,4 % 2 508,8 % 839,9 % 215,1 % 131,3 % 21,8 %
Rozpad SSSR neznamenal pouze osamostatnění bývalých svazových republik, ty konec konců podle ústavy mohly ze společného státu vystoupit, ale vzniklý chaos byl také živnou půdou pro další odštěpenecké nálady – odtržení od RSFSR, později RF. Nejvíce se to projevilo na jihu Ruska – na Kavkaze. Karabach, Abcházie, Osetie-Ingušetie, Čečensko. V devadesátém a devadesátém prvním roce Kavkaz přímo vřel a docházelo tam k ozbrojeným bojům, ve kterých se angažovali
109
dobrovolníci z různých států (V Čečensku se údajně zúčastnili bojů na straně Dudájeva
dobrovolníci z pobaltských
států,
Ukrajiny,
Tádžikistánu,
Turecka,
Ázerbájdžánu, Tádžikistánu a také tzv. Afghánci – lidé vycvičení v táborech v Afghánistánu, a další). Dodnes tam není situace dořešena a poslední ozbrojené střetnutí proběhlo v srpnu 2008 mezi Gruzií a separatistickou Jižní Osetií, resp. následně s RF. Prameny uvádějí, že v průběhu do r. 1992 získali stoupenci Dudajeva loupežemi, krádežemi a přepady, ale i oficiálně od RSFSR (jako podíl na „dědictví“ SSSR) velké množství bojové techniky všeho druhu – od ručních zbraní přes tanky, BVP a OT, dělostřelectvo a protiletadlové prostředky, až po letouny a vrtulníky.(42) Vojenská doktrína se tedy připravovala v podmínkách dělení státu i armády, návratu vojsk ze zahraničí do Ruska (v bývalých státech Varšavské smlouvy a v republikách, které se osamostatnily bylo 640 tis. osob, 46 divizí, 64 brigád a 90 leteckých pluků, vyvedení trvalo až do konce r. 1993) a neutěšené ekonomické situace (kdy nejen civilisté, ale ani vojáci nedostávali po určitou dobu mzdy), jejímž obrazem byl růst spotřebitelských cen (viz graf výše). Samostatnou kapitolu tvořily problémy spojené s jadernými zbraněmi a jejich vědeckou a výrobní základnou. Do řešení tohoto problému se zapojilo světové společenství (USA, EU, Japonsko a další), které poskytlo několik miliard USD na likvidaci strategických jaderných zbraní, které zůstaly v osamostatněných státech bývalého SSSR a také na zajištění existence asi 160 tis. vědců a techniků, kteří pracovali v atomovém průmyslu a zůstali bez práce. (Americký program Kooperativního snížení hrozby (Cooperative Threat Reduction – CTR) z r. 1991 a Mezinárodní vědecké a technologické středisko ISTC v rámci programu CTR z r. 1992.) Mezinárodně politická situace se rovněž podstatně změnila, nástupnický stát byl najednou slabý a málo stabilní, v důsledku separatistických tendencí docházelo i k ozbrojeným střetům a bojům, z jihu začali pronikat muslimští fundamentalisté, ve většině bývalých svazových republik se projevily protiruské nálady. Také vojenský poměr sil v konvenčních silách se rozpadem Varšavské smlouvy a příklonem bývalých jejich členů k Západu a jeho strukturám, podstatně změnil v neprospěch RF. Jaderné zbraně zůstaly jediným silným a velmocenským argumentem nového státu. Vlastní dokument – Vojenská doktrína zveřejněná v r. 1993 a podepsaná prezidentem Jelcinem, byla strukturována velmi podobně jako ta Sovětská, konec 110
konců ji zpracovali stejní odborníci, byla však obsahově zcela jiná a dlužno předznamenat, že duch této nové doktríny se dodnes podstatně nezměnil. Doktrína má rovněž tři základní části: politická východiska, vojenská východiska a vojensko technická a ekonomická východiska. A) Politická část: Vychází z faktu, že hrozba přímé agrese se významně snížila, přičemž hrozbu pro bezpečnost státu představuje především snaha některých států a skupin obyvatelstva
řešit
rozpory
sociální,
politické,
ekonomické,
religiózní,
nacionálně-etnické a jiné ozbrojeným způsobem. Za zvlášť nebezpečné označuje agresivní nacionalizmus a náboženskou nesnášenlivost. Dokument klade důraz na vojenskou bezpečnost státu a hovoří o dodržování principů mírového řešení sporů, nevměšování se do záležitostí jiných států, respektování suverenity a územní celistvosti, atd. a) Zdroje ohrožení a použití ozbrojených sil Poprvé se objevuje jako zdroj ohrožení vnitřní a vnější aktér. Mezi vnější hrozby doktrína řadí • • • • •
kromě klasického vojenského napadení v různých variantách také rozšiřování JZ, ostatních ZHN a nejmodernějších technologií jednotlivými státy, organizacemi a teroristickými skupinami k dosažení politických a vojenských cílů; potlačování práv, a svobod a zákonných zájmů občanů RF v zahraničí a napadání vojenských objektů ozbrojených sil RF v zahraničí rozšiřování vojenských bloků a svazků směřujících proti bezpečnosti RF mezinárodní terorizmus
Mezi vnitřní hrozby jsou zařazeny • Protiprávní, ozbrojená činnost nacionalistických, separatistických a jiných organizací směřující k narušení teritoriální celistvosti RF • Pokusy o násilné svržení vlády • Napadení objektů jaderné energetiky, chemické, biologické výroby apod. • Vytváření nezákonných ozbrojených formací • Růst organizovaného zločinu a pašování v rozměrech ohrožující bezpečnost občanů a státu • Útoky na vojenská zařízení s cílem získat výzbroj a bojovou techniku • Nezákonné rozšiřování zbraní, munice, trhavin a jiných prostředků včetně narkotik pro diverzi a terorizmus. Dokument také v této části zdůrazňuje principy politiky RF směřující k udržení bezpečnosti cestou spolupráce a smluvních závazků jak s nejbližšími sousedy
111
a bývalými spojenci ve Střední Evropě, tak s ostatními státy prostřednictvím OSN, KBSE i dvoustranných smluv. Ozbrojeným silám je však připisována velká důležitost. b) Zbraně hromadného ničení Zbraně hromadného ničení (ZHN) a zejména jaderné zbraně (JZ) si zasluhují zvláštní pozornost. Zjevně v důsledku analýzy poměru sil po r. 1990 mezi RF a obecně vzato Západem, nejen USA, jako dříve, vojenská doktrína RF neobsahuje závazek nepoužít jaderné zbraně jako první. Cílem jaderné politiky je „odstranění nebezpečí jaderné války cestou zadržování agrese proti RF a jejím spojencům“. RF se zavazuje nepoužít JZ proti žádnému státu, který jaderné zbraně nevlastní, pokud nenapadne RF a její spojence ve spojení se státem, který JZ vlastní, nebo je spojencem státu vlastnícího JZ, který RF a její spojence napadl. V postoji k ostatním ZHN zaujímá doktrína RF jednoznačné stanovisko – dodržet přijaté konvence o zákazu výroby a zničení chemických a biologických zbraní a o odvrácení výroby nových zbraní hromadného ničení. Podle prohlášení MO RF z ledna 1994 (po vydání doktríny) to neznamená přechod ke koncepci předstihujících jaderných úderů, ale pouze demonstruje rozhodnutí odvrátit jadernou válku proti RF a jejím spojencům. c) Politické a sociální zajištění bezpečnosti Tato část je poplatná situaci počátku devadesátých let a řeší otázky patriotizmu a výchovy k němu, vytváření pozitivního vztahu k ozbrojeným silám. Takové cíle doktríny jsou v podmínkách návratu statisíců vojáků ze zahraničí, neexistencí ubytování pro ně, hůře než neutěšené ekonomické situace a ztráty jakýchkoliv iluzí v nastalé situaci, zcela pochopitelné. Vyhýbání se voj. službě (z důvodů zákonných i protizákonných) dosáhlo počátkem devadesátých let značných rozměrů. (V jarním povolávacím termínu r. 1993 bylo odvedeno jen 9% branců a v podzimním 12%). B) Vojenská část V této části doktríny jsou stanoveny jak zásady použití ozbrojených sil, jejich úkoly, řízení a základní cíle, tak i principy a úkoly výstavby ozbrojených sil. Je třeba předeslat, že součástí úkolů doktríny byla i zásadní reorganizace sovětských ozbrojených sil na ozbrojené síly RF.
112
a) Priority Doktrína RF má jiné priority než doktrína OS SSSR. Za hlavní hrozbu a pro stabilitu a mír ve světě označuje lokální války a ozbrojené konflikty, ve kterých mohou být použity velmi rozdílné síly (od jednotek s mírovou strukturou bojujících na vlastním území s „neregulérními“ formacemi protivníka, až po operačně strategická uskupení vojsk), různé formy boje a velmi rozdílné prostředky, včetně vysoce přesných zbraní (hromadně použitých v první válce v Zálivu v r. 1993 proti Irácké armádě). Doktrína nevylučuje možnost použití JZ a říká, že jakékoliv omezené použití JZ může vyprovokovat jejich hromadné použití s katastrofálními důsledky. Možnost přerůstání války s použitím konvenčních zbraní ve válku jadernou zvyšuje podle doktríny i cílevědomé úsilí agresora narušit fungování strategických jaderných sil (SJS), prostředků včasné výstrahy PRO a dalších strategických objektů (jaderného a chemického průmyslu). b) Cíl použití ozbrojených sil a jejich hlavní úkoly Cíl použití ozbrojených sil je definován jako „použití síly k lokalizaci a přerušení ozbrojeného konfliktu k co nejrychlejší normalizaci situace, k zajištění bezpečnosti občanů, poskytnutí pomoci obyvatelstvu a vytvoření podmínek ke zvládnutí konfliktu politickými prostředky“. Hlavní úkoly OS v míru jsou standardní – včas odhalit přípravy k agresi, udržovat SJS v trvalé pohotovosti, zajistit strategické rozvinování OS, ochrana státní hranice apod., nový úkol je ale „udržovat bojový potenciál sil všeobecného určení mírového uskupení na takové úrovni, aby zabezpečil odražení agrese lokálního rozsahu“. Hlavní úkoly v případě agrese jsou – odrazit údery nepřítele, způsobit mu ztráty a vytvořit podmínky pro přerušení válečné činnosti v co nejranějším stadiu války a následné uzavření míru za podmínek odpovídajících zájmům Ruska. Nová vojenská doktrína počítá ale také s jinými úkoly a použitím OS, a to účast na operacích OSN, nebo při jejich použití v souladu s mezinárodními závazky RF. V takovém případě doktrína hovoří o humanitárních operacích, rozdělení válčících stran, o blokaci prostoru konfliktu. V doktríně je také řešeno použití vojsk Ministerstva vnitra RF a Pohraničních vojsk v souvislosti s možností 113
vzniku vnitřních ozbrojených konfliktů a ozbrojeného násilí ohrožující teritoriální celistvost Ruska. c) Příprava vojsk Příprava vojsk a její zaměření je v nové doktríně pojímáno nově. OS RF se mají připravovat tak, aby byly schopny přeskupit se na ohrožené směry (prostory) v co nejkratším čase a aby zvládly aktivní obranu i útočnou činnost v libovolné variantě zahájení a vedení ozbrojeného konfliktu v podmínkách použití současných i perspektivních prostředků ničení. Preferuje se variabilita a iniciativa ve vedení bojové činnosti v menších celcích. Strategické operace frontů, tak jak je znala doktrína SSSR, ustoupily do pozadí. (Nejsou však zcela vyloučeny, viz Priority ad a).) d) Výstavba ozbrojených sil a jejich schopnosti Jádrem této části doktríny a její realizace je Reforma ozbrojených sil ve dvou obdobích. První období do r. 1996, ve kterém se měly OS SSSR transformovat na OS RF, ale také opustit území cizích států (vč. bývalých svazových republik) a změnit strukturu i doplňování. Toto období mělo dvě etapy. První do r. 1992, kdy byl vytvořen GŠ OS RF, právní základna existence a fingování OS, rozpracována struktura OS, vytvořeny orgány velení, ale také byly vyvedeny vojska z cizích území (180 tis. osob, 2500 tanků, 1500 děl. systémů a 1 mil.tun materiálu), provedena inventarizace bojové techniky a snížen početní stav o 220 tis. osob. Celkový počet OS byl snížen na 2,8 mil. osob. Druhá etapa zahrnovala roky 1993 – 1995, kdy měla být ukončena výstavba Ruských OS (vybudováním mobilních sil, zavedením alternativní služby, budováním infrastruktury, zahájením budování uskupení OS v regionech) a vytvořeny základy pro hlubokou transformaci. Počty OS byly sníženy k 1.1.1994 na 2,3 mil. osob, k 1.1.1995 na 1,9 mil. osob a k 31.12.1995 na 1,5 mil. osob (z původních 3 mil. osob). Ve druhém období, po r. 1995 do r. 2000, mělo být dokončeno rozmístění vojsk na území RF a provedena radikální změna organizační struktury OS. Počty osob v OS RF již dále nebyly snižovány.
114
Transformace raketového vojska strategického určení (SJS) sledovala v prví fázi do r. 1996 jen vytvoření podmínek pro zařazení nových prostředků, aby v letech 1995 – 2000 postupně zařazovalo nové prostředky a vyřazovalo multihlavice s tím, že do r. 2003 bylo plánováno zrušit všechny multihlavice (což nebylo splněno dodnes, ale ani jednou stranou – RF či USA). Je třeba říci, že úkoly v ostatních oblastech nebyly také z jisté části v termínech splněny a ještě v r. 2010 se hovořilo o potížích při přechodu na profesionální armádu, o reorganizaci na brigádní strukturu, apod. Nicméně výsledkem transformace ozbrojených sil měly být následující schopnosti: -
-
použít jaderné zbraně jako první disponovat systémem vzdušně - kosmické obrany provést silné údery do hloubky území agresora silami VVS a VN soustředit v rámci regionální omezené války uskupení sil čítající až o 300 – 400 tis. osob o 2000 – 3000 tanků, 3000 - 4000 OT a BVP o 2000 – 2500 bojových letounů, 300 – 400 bojových vrtulníků o okolo 5000 protitankových zbraní, asi 4000 dělostřeleckých systémů Provést výsadkovou a námořní výsadkovou operaci se soustředěním 80 – 100 tis. osob. Tyto všechny prostředky a schopnosti měly zajistit možnost
-
odrazit útok a vést úspěšnou obranu v rámci lokální války zadržovat napadení hrozbou použití JZ zasáhnout v blízkém zahraničí ovládnout a udržet blízké zahraničí C) Vojensko technická a ekonomická část
Tato část vojenské doktríny stručně vyjmenovává cíle a úkoly vědecké, ekonomické a obchodní sféry související s obranyschopností státu a rozvojem jeho ozbrojených sil. Základní cíle Mezi základní cíle vojensko - technického zajištění bezpečnosti státu patří mj. i vybudování optimálního zabezpečení OS technikou, která umožňuje snižovat počty OS a zvyšovat současně bojovou sílu a efektivitu a využívat nejnovější technologie k vývoji nových generací zbraní. Doktrína zdůrazňuje přiměřenost výdajů na výzkum i technické vybavení OS možnostem státu. Požaduje koncentraci finančních
115
a materiálně – technických zdrojů pro prioritní směry a také prosazování technologií dvojího využití (snad největší slabině vojenského průmyslu SSSR). a) Priority ve výzbroji a vybavení OS Prioritní směry vojensko technického vybavení OS plně odpovídají trendům v moderních armádách. Jsou to především -
-
plánovitý rozvoj základního a aplikovaného výzkumu směřující k nezaostávání vojenské techniky zavádění vysoce efektivních systémů řízení, velení, spojení a průzkumu (C3I, C4I apod.), strategického varování, REB, vysoce přesných nejaderných systémů úderu a další udržení SJS na takové úrovni, aby zabezpečily princip „zadržování“ a strategickou stabilitu.
c) Konverze vojenské výroby Při stanovení směrů rozvoje průmyslového obranného potenciálu chce stát garantovat státními zakázkami výzkum, vývoj i opravy vojenské i speciální techniky, jejich vysokou úroveň i jejich rozvoj. Stát chce zajistit konverzi vojenské výroby při efektivním fungování ekonomiky jako takové. (Některé zdroje uvádějí, že vojenský průmysl zahrnoval až 40 % průmyslu bývalého SSSR – nejlépe vybaveného odvětví). Výsledky vojenské průmyslové výroby hodlá RF prodávat do celého světa s nezmenšenou intenzitou a doktrína uvádí, že vojensko technická spolupráce (dodávky zbraňových systémů, výcvik vojsk, údržba a opravy techniky, výstavba výrobních i opravárenských kapacit) prováděná státem i jednotlivými podniky samostatně je významným zdrojem devizových prostředků pro stát. Závěrem První vojenská doktrína Ruské federace se zásadně liší od vojenské doktríny SSSR. Nekalkuluje s bývalými spojenci ve Varšavské smlouvě a jejich teritoriem, zmiňuje se však o blízkém zahraničí, což je většina států bývalého SSSR, které utvořily po rozpadu SSSR Společenství nezávislých států (SNS). Doktrína vymezuje zcela nové hrozby bezpečnosti Ruska jako rozšiřování ZHN, potlačování práv, svobod a zákonných zájmů občanů RF v zahraničí, rozšiřování
vojenských
bloků
a
svazků
směřujících
proti
bezpečnosti
RF
a mezinárodní terorizmus. Nově také vymezuje vnitřní hrozby bezpečnosti jako reakci na vnitropolitické dění a separatistické a nacionalistické tendence zejména v oblasti
116
Kavkazu. Doktrína přináší pro Rusko nový pojem – „zadržování napadení“, který svědčil o existujícím pocitu ohrožení, zejména jeho postavení ve světě. Jaderné zbraně jsou pak logicky chápány jako rozhodující prvek vojenské síly. Ruská Federace si ponechala právo použít JZ jako první a vymezila za jakých podmínek tak nebude postupováno. Ozbrojené síly mají být podle doktríny budovány pro použití na území RF a v jejím blízkém zahraničí – k odražení agrese lokálního rozsahu, tedy: odrazit údery nepřítele, způsobit mu ztráty a vytvořit podmínky pro přerušení válečné činnosti v co nejranějším stadiu války a uzavření míru za podmínek odpovídajících zájmům Ruska. Nová vojenská doktrína počítá ale také s použitím OS v operacích OSN, nebo při jejich použití v souladu s mezinárodními závazky RF. Výstavba a příprava ozbrojených sil takový cíl potvrzuje – pro regionální omezenou válku mají být OS schopny v krátké době soustředit a do prostoru napadení přesunout uskupení sil v počtu 300 – 400 tis. osob a 2000 – 3000 tanků (asi deset divizí) a provést výsadkovou a námořní výsadkovou operaci za účasti 80 – 100 tis. osob. Tato uskupení mají být schopna vést lokální válku, zasáhnout v blízkém
zahraničí,
eventuálně
jej
ovládnout
a
udržet.
Nejvýznamnějším
odstrašujícím prvkem ozbrojených sil jsou ale jaderné zbraně. S hlubokými operacemi strategického charakteru doktrína nepočítá. Doktrína zdůrazňuje přiměřenost výdajů na výzkum i technické vybavení OS možnostem státu. Požaduje koncentraci finančních a materiálně – technických zdrojů pro prioritní směry a také prosazování technologií dvojího využití.
2.2.2. Vojenská doktrína Ruské Federace z r. 2000 (21. 4. 2000, Putin) Podmínky, za kterých vznikala Devadesátá léta minulého století byla z hlediska mezinárodně politického i vojensko politického obdobím postupné totální dominance USA ve všech oblastech. Vojenskou převahu demonstrovaly Spojené státy v „První válce v Zálivu“, kde předvedly účinnost svých vysoce přesných zbraňových systémů (inteligentní munice) a systémů řízení a velení. Byla to první velká válka, ve které byly účinně využity i orbitální kosmické prostředky. Svoji politickou dominanci projevovaly postupným nerespektováním OSN, které vyvrcholilo po 11. září 2001.
117
Bývalé státy komunistického bloku se radikálně odvrátily od Ruska a všemožně usilovaly o integraci do západních struktur – Evropské unie i NATO, což se ještě v r. 1998 podařilo Polsku, Česku a Maďarsku vstupem do Aliance. Proces pak pokračoval dál, dnes má NATO 27 členů a jsou v něm všichni bývalí členové Varšavské smlouvy a některé státy bývalého SSSR. V devadesátých letech se také odehrála první válka v Evropě po II. světové válce – válka v souvislosti s rozpadem Jugoslávie. Bombardování Srbska a obsazení Kosova vojsky NATO vyvolalo odpor Ruska a významně zhoršilo vztahy jak mezi USA a Ruskem, tak i mezi Evropskými státy a Ruskem. Demonstrovalo úpadek vlivu a váhy hlasu Ruska na mezinárodním poli a naopak dominanci USA a Západu. Vnitřní situace v Ruské federaci se sice postupně stabilizovala ekonomicky, inflace, po čtyřmístných cifrách z počátku devadesátých let klesala až na 11% v r. 1997, ale v r. 1998 propukla krize, která inflaci vyhnala opět na 84,4%, byla však rychle překonána. Index spotřebitelských cen v Rusku v letech 1996 – 2000 1995
131,30%
1996 1997
21,80% 11%
1998
Krize
1999 2000
84,40%
36,50% 20,20%
Z ekonomiky bylo v rámci divoké privatizace vyvedeno obrovské množství kapitálu (přesně to nikdo nespočítal, odhady jsou větší než stamiliardy dolarů, uvádí se i biliony). Průmysl však stále technologicky zaostával za světem a hledal investory a moderní technologie. Ty nalézal zejména na Západě, což do jisté míry vysvětluje dnešní nadstandardní vztahy např. s Německem, Francií, či Itálií – státy, jejichž firmy patří k největším investorům. Vojenský průmysl na tom nebyl lépe, privatizace se dotkla částečně i jeho, ale hlavně stát zpočátku neobjednával nové zbraně, naopak v souvislosti se snižováním počtů, zbraně likvidoval a podniky omezovaly výrobu, nebo i přímo zavíraly. Obsah vojenské doktríny samozřejmě nemohly neovlivnit války na Kavkaze. První čečenská válka (prosinec 1994 – duben 1995), kterou ruská armáda de facto prohrála a prezident Jelcin uzavřel s Ičcherií mír a druhá čečenská válka (srpen 1999 118
– březen 2000), kdy po vpádu Islámské mezinárodní brigády do Dagestánu zahájila ruská armáda operace, které vedly k ovládnutí Čečenska a nastolení proruské vlády. Válka přešla v partyzánský boj a posléze v teroristické akce, které jsou prováděny dodnes. V devadesátých letech se také objevil nový stát, který získal jadernou zbraň – Pákistán. Tato skutečnost také nemohla neovlivnit tvorbu vojenské doktríny. A) Politická část „Vojenská doktrína má obranný charakter, což je dáno pevnou jednotou principů jejího poslání - chránit mír, důsledně hájit národní zájmy a garantovat vojenskou bezpečnost RF a jejích spojenců“, říká první odstavec textu doktríny schválené 21. 4. 2000 Bezpečnostní Radou Ruské federace a podepsanou presidentem RF V.V. Putinem. (43) Doktrína vychází ze skutečnosti, že došlo ke kvalitativnímu zdokonalení prostředků, forem a způsobů ozbrojeného boje, zvětšení prostoru i důsledků rozšířením o nové sféry. Je proto důležité zachovat mezinárodní stabilitu a mír a zdůvodňuje to životní nutnost přijmout všechna opatření k odvrácení války, mírovému řešení rozporů v ranním stadiu jejich vzniku a rozvíjení. Doktrína dále uvádí, že pro současnou situaci je charakteristické snížení nebezpečí vzniku velké války včetně jaderné, že se vytvářejí a upevňují regionální centra moci, zesiluje se extremizmus a separatizmus, zvětšuje se počet lokálních válek a regionálních závodů ve zbrojení, rozšiřují se jaderné zbraně a další druhy ZHN a zostřuje se informační boj. Mezinárodně politickou situaci destabilizují takové jevy, jako oslabování úlohy OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací, používání síly k „humanitárnímu vměšování“ bez mandátu OSN a proti normám mezinárodního práva, porušování mezinárodních dohod o omezování počtů zbraní a odzbrojení, používání informačních a jiných prostředků s agresivními cíli a také činnost teroristických, extremistických a nacionalistických struktur, jakož i zvětšení rozsahu organizovaného zločinu, terorizmu a distribuce drog a zbraní.(44) a) Zdroje ohrožující vojenskou bezpečnost RF
119
Vzhledem k vnitřní situaci na jihu federace zůstalo členění hrozeb nezměněno – na vnější a vnitřní. VNĚJŠÍ Mezi vnější hrozby doktrína řadí: • • • • • • • • • • •
teritoriální nároky vůči RF ignorace zájmů RF při řešení mezinárodní bezpečnosti v rámci multipolarity ozbrojená střetnutí v blízkosti státních hranic (SH) RF a jejích spojenců vytváření uskupení vojsk a sil v blízkosti SH RF a jejich spojenců vedoucí k narušení rovnováhy sil rozšiřování vojenských bloků a svazků proti (ke škodě) RF vstup vojsk na území sousedící s RF a jejích spojenců v rozporu s chartou OSN napadení vojenských objektů RF rozmístěných mimo její území činnost podrývající globální stabilitu (narušení fungování Strategických jaderných sil, protiraketové obrany, skladů JM, zařízení jaderné energetiky…) nepřátelské informační působení ohrožující bezpečnost RF diskriminace a potlačování práv, svobod a zájmů občanů RF v zahraničí mezinárodní terorizmus
VNITŘNÍ K hlavním vnitřním hrozbám doktrína řadí: • pokusy o svržení vlády • protiprávní činnost teroristických, extrémistických a nacionalistických a religiózních hnutí, organizací a struktur směřující k narušení celistvosti území RF a k destabilizaci situace v zemi • plánování, příprava a činy směřující k dezorganizaci funkce federálních orgánů a napadání důležitých objektů • vytváření, vyzbrojování, příprava a činnost nezákonných ozbrojených formací • nezákonné rozšiřování zbraní, munice a výbušnin na území RF, které mohou být použity k diverzním a teroristickým aktům • organizovaný zločin, terorizmus, pašování a jiná nezákonná činnost v rozsahu ohrožující vojenskou bezpečnost RF b) Zbraně hromadného ničení Pojetí existence a použití jaderných zbraní se nezměnilo, je ale lépe definováno: „RF si vyhrazuje právo použít JZ jako odpověď na použití nukleárních zbraní, nebo zbraní jiného typu s hromadným účinkem proti sobě a svým spojencům, právě tak, jako v případě agrese velkého rozsahu konvenčními silami a zbraněmi v situaci kritické pro národní bezpečnost RF“. (44)
B) Vojenská část
120
a) Priority V současné době je malá pravděpodobnost vzniku války velkého rozsahu, včetně jaderné, pravděpodobnost vzniku války lokální a ozbrojených konfliktů je vyšší. Vznikají regionální mocnosti a zesilují se tendence nacionálního, etnického a religiózního extremizmu. Dochází k rozšiřování jaderných zbraní. Vojensko politická situace je destabilizována nerespektováním OSN, OBSE a dalších mechanizmů zajišťujících mezinárodní bezpečnost, dochází k použití síly a „humanitárnímu vměšování“ bez mandátu OSN, rozšiřuje se terorizmus a organizovaný zločin. Vzhledem k tomu se ruské ozbrojené síly zaměřují na přípravu k vedení lokální války s možností jejího přerůstání ve válku jadernou. b) Cíle použití OS RF Cílem použití OS RF je lokalizace a přerušení konfliktu, normalizace situace, zajištění bezpečnosti občanů a co nejrychlejší politické vyřešení konfliktu. Ruské ozbrojené síly mohou být použity: • na obranu proti aktům směřujícím proti ústavě RF, integritě a stabilitě RF, • k misím ke splnění mezinárodních smluv a závazků RF • k ostatním misím v souladu s federální ústavou. Ozbrojené síly se připravují • ve strategické a bojové operace v regionální válce velkého rozsahu - k obraně nezávislosti, suverenity a teritoriální celistvosti RF a jejich spojenců • v operacích v lokálních válkách a mezinárodním ozbrojeném konfliktu - k lokalizaci oblasti napětí, - vytvoření podmínek pro ukončení války, nebo její přerušení, - k neutralizaci agresora za podmínek a v situaci vyhovujících zájmům RF a jejích spojenců • v operacích ve vnitřních ozbrojených konfliktech, kde mají - neutralizovat a likvidovat nezákonné ozbrojené formace a - vytvořit podmínky pro úplné ukončení konfliktu na základě ústavy a zákonů RF • na společné speciální operace ve vnitřních ozbrojených konfliktech • na protiteroristické operace a boj proti terorizmu podle federálních zákonů • na mírové operace - operace na udržení míru a obnovení míru, ve kterých stabilizovat situaci a - vytvořit podmínky pro mírové a právní řešení Jaderný potenciál mají ruské ozbrojené síly udržovat na dostatečné odstrašovací úrovni a k udržení mezinárodní stability a míru.
121
C) Vojensko – technicko – ekonomická část V této části se vojenská doktrína příliš nezměnila. Snad i proto, že záměry předchozí doktríny se nedařilo plnit v tom časovém horizontu, jak bylo zamýšleno. Konec konců nebylo to pouze v této části. Základní úkoly vojensko obranného komplexu se nezměnily, doktrína požaduje: • •
zajistit, aby ozbrojené síly nezaostávaly, aby pokračovala konverze zbrojního průmyslu, tedy integrace vojenských a civilních aktivit • aby byly vytvořeny finanční a ekonomické podmínky pro vývoj a produkci o standardizovaných systémů řízení a velení jednotkám a zbraňovým systémům, o komunikačních systémů o strategických systémů včasného varování, o systémů radioelektronického boje a o vysoce přesných konvenčních zbraní • aby byla zajištěna ekonomická mobilizace a nezbytné materiální i lidské zdroje • a aby byla budována vojenská infrastruktura v souladu s potřebami ozbrojených sil při plnění úkolů vojenské bezpečnosti stanovených doktrínou. Závěrem Období devadesátých let nebylo jednoduché a vyznačovalo se mnoha novými úkoly, které nové ozbrojené síly musely plnit v podmínkách ekonomicky složitých. Hlavním obsahem období byla transformace ozbrojených sil do nové podoby vytýčené reformou. Cíl použití ozbrojených sil zůstal také nezměněn - lokalizace a přerušení konfliktu, normalizace situace, zajištění bezpečnosti občanů a co nejrychlejší politické vyřešení konfliktu. Výčet vnějších a vnitřních hrozeb se téměř nezměnil, seznam vnějších hrozeb byl doplněn o nově definované, jako: ignorace zájmů RF při řešení mezinárodní bezpečnosti v rámci multipolarity, vytváření uskupení vojsk a sil v blízkosti SH RF a jejich spojenců vedoucí k narušení rovnováhy sil, nebo nepřátelské informační působení ohrožující bezpečnost RF. Ani výčet vnitřních hrozeb nedoznal jiných než formulačních změn, navíc je zmiňována pouze možnost napadení objektů jaderné energetiky, chemické, biologické výroby apod. Rovněž v možnosti použití jaderných zbraní nedošlo k významnějším změnám, přesněji jsou definovány podmínky, za kterých by mohly být použity, a to
122
„v případě agrese velkého rozsahu konvenčními silami a zbraněmi v situaci kritické pro národní bezpečnost RF“. Princip jaderného zadržování se nezměnil. Ve výčtu operací, na které se mají ozbrojené síly připravovat se nově objevují společné speciální operace ve vnitřních ozbrojených konfliktech, protiteroristické operace a boj proti terorizmu podle federálních zákonů a operace na udržení míru a obnovení míru. 2.3. Vojenská doktrína RF r. 2010 Podmínky, za kterých vznikala Léta 2000 – 2010 máme ještě v živé paměti. 11. září 2001 a následná invaze USA do Afghánistánu, blesková porážka Tálibánu, který po deseti letech od ní opět ovládá většinu země, velká a zbytečná snaha představitelů USA přesvědčit Radu bezpečnosti OSN, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení a připravuje se k útoku na Iraq, za tři měsíce jej porazit a svrhnout diktátora, aby dalších sedm let čelily útokům různých elementů – od obyvatelstva, které bojovalo proti okupantům, až po „Afghánce“ z Al Kajdy. Bylo to období vlády prezidenta Bushe jun., kdy hegemonistické tendence americké politiky vyvrcholily do přímo obludných rozměrů a vláda měla pocit, že díky armádě, která byla a je nejsilnější na světě, může prosadit vše, co chce, třeba silou, nerespektujíc OSN ani mezinárodní právo. Bylo to desetiletí, ve kterém se NATO rozrostlo až k hranicím RF (Pobaltí), Evropa a USA iniciovaly vznik samostatného státu Kosovo a po jednostranném vyhlášení jej uznaly, období, kdy vznikaly další americké vojenské základny nejen v Kosovu, ale i v Bulharsku a Rumunsku a dokonce v bývalých středoasijských republikách SSSR – tedy pro RF v „blízkém zahraničí“. Plány USA na vybudování jednoho stanoviště americké protiraketové obrany v Evropě (v ČR a Polsku) rovněž nepřinesly klid do vztahů Ruska s Evropou i USA. Nevzpomenout nelze ani vznik nového paktu v r. 2001– Šanghajské organizace spolupráce, jehož iniciátory byly Čína a RF, zakládajícími členy ještě Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán, statut pozorovatele získaly Mongolsko v r. 2004 a Indie, Pákistán, a Írán v r. 2005. Je to silný partner v Asijsko –
123
Tichooceánském regionu s asi 3 mld. obyvatel a předními rozvíjejícími se ekonomikami – (B)RIC. Bylo to ale také období „barevných revolucí“ podporovaných USA a EU, jejichž důsledkem, kromě pozitivních jevů, bylo ale také nově vyhraněné nepřátelství vůči Rusku (Ukrajina, Gruzie). Výsledkem byla skutečnost, že došlo k válce mezi Gruzií a Ruskem v r. 2008 a k tzv. plynové válce, mezi Ukrajinou a RF. Ačkoliv v obou případech „vyhrálo“ Rusko, mediálně prohrálo jak „horkou“ válku s Gruzií, tak prestiž a zákazníky v plynové válce, kdy Evropa podporovala jednoznačně Ukrajinu, ačkoliv právě ta způsobila
dočasný
nedostatek
plynu
v Evropě,
když
si
jej
ponechávala
a nerealizovala tranzit. Zapomenout nelze ani na neutuchající teroristické akty kavkazských separatistů a islámských fundamentalistů v průběhu celého desetiletí (v záři 1999 dva výbuchy obytných domů v Moskvě, tragédie v moskevském divadle Dubrovka v r. říjnu 2002, dva úspěšné útoky na civilní letedla v srpnu 2004, pumový útok na Něvský expres v r. 2009, sebevražedná atentátnice v moskevském metru v březnu 2010, sebevražedný atentátník na letišti Domodědovo v lednu 2011 a další. Jen tento výčet představuje skoro 550 mrtvých včetně asi 50 atentátníků). Konec
desetiletí
poznamenala
pozitivní
očekávání
spojená
s novým
prezidentem USA, která se ukázala z části oprávněná a přinesla do mezinárodních vztahů přece jen určitý klid. Na vojenskou doktrínu má samozřejmě největší vliv situace uvnitř státu. Počátek 21. století se ukázal jako relativně velmi úspěšné ekonomické období. Růst HDP řadil Rusko mezi nejúspěšnější země světa, inflace od r. 2000 neustále klesala až na jednociferné hodnoty.
Index spotřebitelských cen v Rusku v letech 1991 – 2009
124
2000 20,2% 2001 18,6% 2002 15,1% 2003 12% 2004 11,7% 2005 10,9% 2006 9% 2007 11,9% 2008 13,3% 2009 8,8% Krize 2010 Cca 8% prosinec k prosinci předchozího roku
Státní správa se od divokých devadesátých let postupně s nástupem prezidenta Putina konsolidovala a vojenská doktrína je pouze jedním z dokumentů strategického
významu.
Vychází
z prognóz
a
dlouhodobých
plánů
rozvoje
společnosti. Článek 2 Vojenské doktríny RF říká: „Ve Vojenské doktríně jsou zohledněna základní ustanovení Vojenské doktríny Ruské federace z roku 2000, Koncepce dlouhodobého sociálního a ekonomického rozvoje Ruské federace na období do roku 2020, Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020, jakož i příslušná ustanovení Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008 a Námořní doktríny Ruské federace na období do roku 2020.“ Koncepce dlouhodobého sociálního a ekonomického rozvoje Ruské federace na období do roku 2020 je dokument především ekonomického zaměření. Cílem do r. 2020 je přebudovat ekonomiku surovinového typu (současný stav) na ekonomiku znalostní a vysokých technologií, inovativní a sociálně orientovanou. Strategie národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 zpracovaná v r. 2009, je poměrně rozsáhlý dokument, ve kterém jsou řešeny otázky národní bezpečnosti ve sféře vnitropolitické, mezinárodně politické, ekonomické i sociální, jakož i ve vědě a vzdělávání, ve sféře duchovní, informační, ekologické a společenské bezpečnosti a samozřejmě bezpečnosti vojenské a obranného průmyslu. Část pojednávající o národní obraně je základem pro vojenskou doktrínu. Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z roku 2008 zahrnuje jak analýzu dosavadního vývoje, kdy jednoznačně odsuzuje „politiku jednostranných akcí, které destabilizují mezinárodně politickou situaci“, tak i priority RF při řešení globálních problémů. Jako červená niť se dokumentem táhne myšlenka nadřazenosti práva v mezinárodních vztazích a funkce takových orgánů jako je OSN, OBSE
125
a
další,
upevňování
mezinárodní
bezpečnosti
dodržováním
smlouvy
NPT,
omezováním počtů SÚS, nevyvážením zbraní do kosmu, realizací vojenských akcí jen z rozhodnutí RB OSN a řešením konfliktů diplomatickou (politickou) cestou. Námořní doktrína Ruské federace na období do roku 2020 je dokument, podle kterého má vojenské námořnictvo, kromě bojových akcí v rámci ozbrojených konfliktů a obrany RF, zajišťovat bezpečnou plavbu v pobřežních vodách RF, chránit zájmy RF na otevřených mořích a bojovat proti pirátům. Zamyslíme-li se nad obsahem řečeného, bude zřejmé, že vojenská doktrína nemohla doznat zásadní změny a to jak její členění, tak i obsah. A. Politická východiska doktríny Podle čl. 4 platné vojenské doktríny „doktrína odráží tendenci Ruské federace k využívání politických, diplomatických, právních, ekonomických, ekologických, informačních, vojenských a jiných nástrojů obrany národních zájmů Ruské federace a zájmů jejích spojenců“. Cílem je zabránit závodům ve zbrojení, předcházet vojenským konfliktům, udržovat připravenost OS k obraně a zajištění bezpečnosti RF při současném dodržování mezinárodního práva a mezinárodních smluv Ruskou federací. a) Příprava OS RF na válku Doktrína definuje jaké války rozlišuje a uznává – tedy na jaké války připravuje své ozbrojené síly. Jsou to: • • •
•
ozbrojený konflikt (mezinárodní ozbrojený konflikt nebo vnitřní ozbrojený konflikt); lokální válka (válka mezi dvěma a více státy, která sleduje omezené vojensko-politické cíle a nepřesahuje hranice těchto států) regionální válka (za účasti dvou a více států jednoho regionu, jež je vedena národními nebo koaličními ozbrojenými silami za použití jak konvenčních, tak jaderných zbraní, na území regionu a v přilehlých vodách a ve vzdušném – kosmickém - prostoru nad ním) válku velkého rozsahu mezi koalicemi států, nebo velkými státy (i jako důsledek eskalace a zapojení se i států mimo region)
b) Hrozby a nebezpečí, kterým mají OS čelit Doktrína vyjmenovává nebezpečí a hrozby pro bezpečnost RF a jejích spojenců. Rozlišuje nadále vnější a vnitřní nebezpečí, nově však definuje hrozby.
126
Vyjmenovaná nebezpečí vcelku přesně odpovídají událostem, které se za uplynulých deset let staly. K vnějšímu vojenskému nebezpečí doktrína řadí takové skutečnosti jako jsou: • • • • • • • • • • •
Snaha vybavit NATO globálními funkcemi realizovanými proti normám mezinárodního práva, přibližování vojenské infrastruktury bloku k hranicím RF, včetně rozšiřování bloku. Pokusy destabilizovat situaci v jednotlivých státech a regionech a narušit strategickou stabilitu. Rozvinování vojenských kontingentů cizích států (bloků) na teritoriu (aquatoriu) sousedícím s RF a jejími spojenci. Vytváření a rozvinování PRO narušující stabilitu a současný poměr sil v R-J sféře, militarizace kosmu a rozvinování vysoce přesných konvenčních strategických systémů. Teritoriální nároky vůči RF a jejím spojencům. Rozšiřování ZHN, raket a raketových technologií, rozšiřování počtu jaderných států. Porušování a nedodržování mezinárodních smluv o omezování a snižování zbraní. Použití vojenské síly na území sousedícím s RF v rozporu s chartou OSN a dalších norem mezinárodního práva. Existence ohnisek a eskalace ozbrojených konfliktů na území sousedícím s RF a jejími spojenci. Rozšiřování mezinárodního terorizmu. Vznik ohnisek národnostního a náboženského napětí, činnost mezinárodních ozbrojených radikálních uskupení v oblastech sousedících s RF a jejími spojenci, teritoriální spory, separatizmus a extremizmus.
Mezi vnitřní vojenská nebezpečí doktrína řadí: • Pokusy o násilnou změnu ústavního pořádku RF. • Narušení suverenity, jednoty a teritoriální celistvosti RF. • Dezorganizace fungování orgánů státní moci a důležitých objektů státní, vojenské a informační infrastruktury RF. Za vojenskou hrozbu pro bezpečnost RF doktrína považuje: • Prudké zhoršení mezinárodně politické situace (vztahů) a vytvoření podmínek k použití ozbrojené síly. • Znemožnění činnosti systému státního a vojenského řízení RF, narušení fungování systémů řízení SJS, systémů včasného varování, kontroly kosmického prostoru, skladů JM, objektů JE, jaderného a chemického průmyslu a dalších potenciálně nebezpečných objektů. • Vytvoření a výcvik nezákonných ozbrojených formací a jejich činnost na území RF a jejích spojenců. • Demonstrace vojenské síly v průběhu vojenských cvičení na území sousedícím s RF a jejími spojenci s provokačním cílem.
127
B. Vojenská východiska doktríny a) Úkoly ozbrojených sil Za uplynulých osmnáct let své existence prošly ozbrojené síly RF řadou reorganizací, vojenskou reformou, snižováním počtů a také několika válkami. Poučily se také z válek vedených jinými státy a na jiných teritoriích. Zásady použití ozbrojených sil se ale nezměnily. Nadále je v doktríně preferováno předcházení válkám, politické řešení sporů, kolektivní bezpečnost. Ani postoj k použití jaderných zbraní se nezměnil. Nadále mohou být použity Ruskou federací jako první a to i v případě, že protivník JZ nepoužil, ale suverenitu, celistvost a existenci státu i jen konvenčními (vysoce přesnými a účinnými) zbraněmi ohrožuje. Vojenská doktrína považuje za prioritu zaměření přípravy OS • • •
na vedení lokální války, která může přerůst ve válku jadernou. za podstatné považuje také opatření k odstrašení a předejití ozbrojeným konfliktům a včasné a správné vyhodnocení situace.
K tomu musejí ozbrojené síly napomoci a realizovat: • Neutralizaci možného vojenského ohrožení politickými, diplomatickými a jinými nevojenskými prostředky • Udržovat strategickou stabilitu a potenciál jaderného odstrašení na dostatečné úrovni. RF si vyhrazuje právo použít JZ jako odpověď na použití nukleárních zbraní, nebo zbraní jiného typu s hromadným účinkem proti sobě a svým spojencům, právě tak jako v případě agrese velkého rozsahu konvenčními silami a zbraněmi v situaci kritické pro existenci RF. • Udržovat OS na nezbytném stupni pohotovosti k bojovému použití. • Upevňovat systém kolektivní bezpečnosti v rámci ODKB, SNS, OBSE, ŠOS, EU a NATO. • Rozšiřovat okruh partnerů a rozvíjet spolupráci při upevňování bezpečnosti v souladu s chartou OSN. • Uzavírat a realizovat dohody o kontrole konvenčních zbraní a upevňování důvěry. • Vytvářet mechanizmus regulace dvoustranné a mnohostranné spolupráce v oblasti PRO. • Uzavírat mezinárodní dohody o nerozmisťování jakýchkoli zbraní v kosmu. • Participovat na mírových operacích v rámci OSN a jiných regionálních organizací. • Podílet se na boji proti mezinárodnímu terorizmu. • Vybudovat vlastní PRO a rozvíjet nový druh ozbrojených sil - kosmické síly. b) Reorganizace a reforma ozbrojených sil do r. 2020 Tato vojenská doktrína a k ní se vážící rozhodnutí prezidenta zásadním způsobem mění strukturu ozbrojených sil. Ruský prezident dokončil vojensko – administrativní
128
reformu OS, když 21. 9. 2010 podepsal rozkaz „O vojensko – administrativním rozdělení Ruské Federace“. Podle tohoto rozkazu se předpokládá zrušení šesti vojenských okruhů (v devadesátých letech jich bylo osm) a vytvoření čtyř Spojených strategických velitelství a jediného systému materiálně-technického zabezpečení (Idea velmi podobná struktuře NATO pro 21.století). Počet stupňů velení v ozbrojených silách je snížen na tři - Spojené strategické velení, operační velení, brigáda. Toto je pozitivní faktor, protože na efektivním řízení sil na válčišti závisí úspěch každé operace. Hlavní štáby ozbrojených sil - Letectva, Vojenského námořnictva a Pozemního vojska - budou zachovány i v nové struktuře ruské armády, ale některé z jejich bývalých funkcí, jakož i příslušné síly a prostředky jsou převedeny pod operační řízení Spojeného strategického velení. To také odpovídá nové realitě, neboť v budoucím vojenském konfliktu velkého rozsahu se budou využívat všechny prostředky k útoku, včetně pozemních, námořních a leteckých sil. Na tyto výzvy je třeba na válčišti reagovat odpovídajícími prostředky jak na zemi, tak na moři i ve vzduchu, v co možná nejkratší době.
c) Nová výzbroj Druhá otázka, kterou je třeba vyřešit, aby ruská armáda mohla čelit novým výzvám a hrozbám 21. století, je její vybavení moderní výzbrojí a vojenskou technikou.
129
První náměstek ministra obrany RF Vladimír Popovkin, zodpovědný za vyzbrojování armády, seznámil novináře na konci února 2011 s podrobnostmi nákupu zbraní v rámci vládního programu vyzbrojování do roku 2020, který schválil prezident dne 31. prosince loňského roku. Financování programu dosáhne asi 19 bil. rublů, z nichž 10 % neboli 2 bil. rublů budou použity na vývoj nových zbraní, na nákup je určeno 80 % a zbytek bude vynaložen na opravy a modernizaci stávajících zbraní. Prioritou programu jsou strategické jaderné síly. Do roku 2020 bude zakoupeno osm strategických jaderných raketových ponorek typu 955 (dvě jsou již postaveny a testují se), které budou vybaveny raketami „Bulava“ poté, co budou zařazeny do výzbroje. Plánuje se vývoj nové těžké mezikontinentální balistické střely, která nahradí střelu typu RS-20 (na západě známou jako "Satan") a budou obnoveny družice a radary systému včasného varování o raketovém útoku. Pro letectvo se plánuje nakoupit 600 nových a modernizovaných letadel (z bojových - PAK FA, Su-34, Su-35, MiG-35, Su-25SM, dopravní IL-76 a 1000 vrtulníků -Mi-28Nm, Mi-8MTV-5/AMTŠ, Ka-52 a Mi-26), z toho 100 vrtulníků ještě v roce 2011. Bude také zakoupeno 10 raketových systémů S-500, které se v současné době vyvíjí, a 52 systémů S-400 (čtyři jsou již zakoupeny), které nahradí asi polovinu současných komplexů S-300 předchozí generace. Ministerstvo obrany poprvé zveřejnilo také plány nákupu lodí. Do roku 2020 bude zakoupeno asi 100 lodí, z toho 35 korvet, 15 fregat a 20 ponorek a také zabezpečovací a pomocná plavidla. Pro nákup korvet nového typu byl již vyhlášen tendr na jejich vývoj. d) Nové rozmístění a použití ozbrojených sil Spojená strategická velitelství zahrnují všechny druhy ozbrojených sil i vojsk, která jsou na teritoriu, za které odpovídají. Samostatné je Vzdušné výsadkové vojsko, Strategické jaderné síly a Vzdušné kosmické vojsko. Armáda Ruské federace má mít celkem asi 1 mil. osob (některé prameny uvádějí 900 tis.) organizovaných v osmdesáti pěti brigádách (všeho typu, z toho do 50 u pozemního vojska). Množství těžké výzbroje (tanků) má klesnout na asi 5 000 kusů (z toho údajně polovina ve skladech a polovina u vojsk). Nově mají být 130
vytvořena tři (některé prameny uvádějí čtyři) střediska mobilních sil, která by byla schopna v prostoru své odpovědnosti rychle zasáhnout proti agresorovi.(46) Snížení počtu osob by mělo jít na úkor zabezpečovacích jednotek, protože se předpokládá, že pomocné práce budou provádět civilní organizace. Tento způsob výstavby a použití ozbrojených sil odpovídá potřebě rychlé reakce na vzniklou situaci (NATO buduje něco podobného v propracovanější verzi a pro AČR vaří civilní společnost, budovy hlídají civilisté z VLS...) a odpovídá spíše profesionální armádě, kterou se ale v Rusku již mnoho let nedaří vybudovat.
C. Vojensko – technicko – ekonomická část Výstavba armády 21. století klade samozřejmě na vojenský průmysl nemalé, či až příliš velké nároky. (Viz. nákup letadlových lodí ve Francii, bezpilotních prostředků v Izraeli apod.). Podle čl. 38 doktríny je hlavním úkolem vojenskoekonomického zajištění obrany
vytvoření
podmínek
pro
trvalý
rozvoj
a
podporu
možností
vojenskoekonomického a vojensko-technického potenciálu státu na úrovni, která je nezbytná pro realizaci vojenské politiky a spolehlivé uspokojování potřeb vojenské organizace v době míru, v období bezprostřední hrozby agrese a v době války. Cílem pak je zajistit, aby ozbrojené síly nezaostávaly a vojenský průmysl a národní hospodářství zabezpečilo OS kvalitní a soudobou technikou a zajistilo rozvinování OS v případě potřeby.
131
Cestou jak dosáhnout těchto cílů má být, je: • • •
Optimalizace výdajů na obranu a zvýšení efektivnosti použití prostředků Integrace vojenského a civilního sektoru (výroby) Koncentrace vědeckých kapacit a finančních a materiálních prostředků pro vytvoření kvalitativního vybavení OS (Vysoce přesné zbraně, SJS, informační technologie, řídící systémy a další). Státní program na roky 2011 - 2020 vláda posuzuje synchronně s programem
vojensko-průmyslového komplexu na léta 2011 - 2020. Většina vojenské produkce pro ruskou armádu se bude kupovat od domácích výrobců. Vojenské výrobky, které ruský obranný průmysl zatím nemůže nabídnout jako moderní a konkurenceschopné, budou zakoupeny u předních západních výrobců. Priority První - Pro zachování parity se světovými lídry ve vojenském smyslu, požaduje doktrína především rozvíjet a modernizovat strategické nukleární odstrašující síly v rámci limitů definovaných v nové smlouvě o strategických útočných zbraních. Druhou prioritou jsou vysoce přesné zbraně, které jsou dnes schopny téměř nahradit zbraně jaderné. Třetí prioritou pak automatizované systémy řízení (ASŘ) vojsk. Měl by být vytvořen jednotný systém řízení ozbrojených sil na bázi ASŘ druhů ozbrojených sil se schopností vést síťové bojové operace. ASŘ by měl mít otevřenou architekturu, která umožňuje rozšiřovat kapacitu v libovolném směru. Čtvrtou prioritou je letecká technika, protože ta do značné míry určuje schopnosti každého jednotlivého státu. Zvláštní prioritou rozvoje v segmentu vojenské letecké techniky by se mělo stát vojenské dopravní letectvo, neboť vzhledem k počtu 1 miliónu vojáků, nemohou Ruské ozbrojené síly udržet odpovídající uskupení na všech strategických směrech. Pátou prioritou je protivzdušná a protiraketová obrana. (47) Webová stránka RiaNovosti, http://www.rian.ru
132
Závěrem Vojenská doktrína RF z roku 2010 zachovává ducha předchozí doktríny a nadále, přes posilování ekonomiky a určitou konsolidaci ozbrojených sil, preferuje politická řešení před silovými, reorganizuje armádu tak, aby byla schopna reagovat pružně na agresi, ale ne tak, aby byla schopna expanzivní, dlouhodobé války mimo své území. Jaderné zbraně udržuje na takovém stupni, aby měly dostatečný odstrašovací potenciál, přičemž nevylučuje jejich použití jako první i při použití protivníkem jen konvenčních zbraní, pokud by ohrožoval suverenitu, celistvost a existenci Ruské federace, nebo její spojenců. Z vojenského hlediska jsou vlastně jaderné zbraně jediným a pokud ne, tak rozhodně nejzávažnějším argumentem při posuzování RF jako velmoci, či jaderné supervelmoci. Nicméně, zaostávání OS RF za moderními armádami, především za armádou USA, jakož i nové úkoly, které mají plnit, vyvolávají u ruského vedení potřebu i konvenční ozbrojené síly modernizovat a totálně reorganizovat. Shrneme-li dříve řečené, můžeme konstatovat, že 1.
Ruské ozbrojené síly se postupně transformovaly a transformují ze zděděné
armády určené – po odražení agresora - k masovému útoku s totálními cíli, přes armádu
neschopnou
masového
útoku,
a
v zásadě
nereformovanou,
jen
zredukovanou, na armádu moderní, vzhledem k velikosti teritoria relativně malou, ale mobilní,
disponující
dostatečným
počtem
kvalitních
strategických
jaderných
prostředků, moderními bojovými a řídícími systémy, kosmickými silami, moderním bojovým letectvem s rozvíjejícím se letectvem dopravním a vojenským námořnictvem schopným chránit RF a její zájmy jak v přilehlém aqatoriu, tak na světovém oceánu, jak deklaruje poslední vojenská doktrína. 2.
K této kvalitě však mají Ruské ozbrojené síly ještě hodně daleko – 20 bilionů
rublů (mimochodem, to je asi 650 mld. dnešních USD, jeden roční rozpočet OS USA) a deset let – a ani potom se ozbrojeným silám USA nevyrovnají jinak, než strategickými jadernými silami, jejichž význam však může vzhledem k „inteligentním zbraním“ a zbraním nové generace s účinky podobnými zbraním jaderným, klesat. Domnívám se, že právě tato skutečnost je jedním z faktorů vedoucích Rusko k důslednému prosazování mezinárodního práva, posilování role OSN a regionálních
133
uskupení, tedy k vyloučení řešení sporů vojenskou cestou. Tento trend se v ruské politice jen stěží změní, protože ještě dlouho, pokud vůbec někdy, nevznikne žádná ozbrojená síla, která by mohla tu americkou vyvážit a tedy americkou vládu v jejích vojenských ambicích mírnit, či dokonce eliminovat, jako tomu bylo v období bipolárního světa. Vojenské doktríny – to jsou ale jen slova. O tom jak jsou míněna svědčí skutečnosti, výsledek v praxi. Pak ale musíme posuzovat především: -
jak jsou OS budovány, dislokovány a kde k čemu, k jaké válce se připravují, jak jsou vybaveny jak jsou financovány – celkově, na výzkum a vývoj, na novou techniku a na infrastrukturu (tedy jakou mají perspektivu) jak jsou skutečně používány, kde a s jakými cíli.
Posouzení moderních armád hlavních světových hráčů podle těchto kritérií ponecháme čtenářům. V příloze č. 24 jsou uvedeny počty a struktura nejvýznamnějších armád – tedy jak jsou OS budovány. Literatura
1 (8) National Security Strategy. Washington: White House, May, 2010, 52 p. Dostupné z: http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/national_security_st rategy.pdf (též intranet) 2 (9) National Defence Strategy. United States of America: Department of Defence, June, 2008, 23 p. Dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a2/U.S._National_Defense _Strategy_2008.pdf (též intranet) 3 (10) Nuclear Posture Review Report. United States of America: Department of Defence, April, 2010, 50 p. Dostupné z: http://www.defense.gov/npr/docs/2010%20nuclear%20posture%20review% 20report.pdf (též intranet) 4 (11) Vojennaja doktrina Rossijskoj Federacii. Moskva, 5. 2. 2010. Dostupné z: http://xn--d1abbgf6aiiy.xn--p1ai/ref_notes/461 (též intranet - překlad)
134
Kapitola 5. NATO-struktura, orgány, jednotky, úkoly 1. Historie vzniku, úkoly paktu a jejich vývoj 1.1.
Stav do r. 1990
1.2.
Stav do r. 2001
1.3.
Stav po r. 2001
2. Bezpečnostní strategie NATO- strategická koncepce 2010 2.1.
Východiska a základní úkoly bezpečnosti
2.2.
Strategické principy vojenské strategie NATO
3. Organizace a plánování NATO 3.1.
Politická organizace NATO a plánování
3.2.
Principy politiky a rozhodování
3.3.
Vojenské struktury NATO a plánování
4. Ostatní aktivity NATO 4.1.
Organizace a agentury
4.2.
Instituce partnerství, spolupráce a dialogu
Literatura
135
1. Historie vzniku, úkoly paktu a jejich vývoj Severoatlantická smlouva vznikla po druhé světové válce v podmínkách obnovy hospodářství v Evropě, demobilizace ozbrojených sil po ukončené válce a snižování počtů na mírový stav, který měl být co nejnižší. Sovětský svaz v té době demobilizoval také, avšak politika vedení KSSS (tehdy VKS(b) - Všesvazové komunistické strany – bolševiků) směřovala k vytvoření jednotného bloku zemí, které SSSR osvobodil a jenž byly později označovány jako lidově-demokratické státy, po r. 1960 pak socialistické státy. Ve většině těchto zemí měl SSSR své ozbrojené síly, které zůstávaly početnější, než OS zemí Západu. (Spojenecké síly, které okupovaly Německo, a dodnes tam následně v rámci paktu NATO zůstaly, byly početně výrazně slabší). V březnu
1948
podepsalo
pět
evropských
zemí
(Belgie,
Francie,
Lucembursko, Nizozemsko a Spojené království) tzv. Bruselskou smlouvu, na jejímž základě měl být vytvořen systém společné obrany a posíleny jejich vzájemné vztahy tak, aby jim to umožnilo odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti. Pozn. Autora: Bruselská smlouva, představovala první krok v poválečné přestavbě západoevropské bezpečnosti a přivedla na svět Západoevropskou unii a Organizaci Bruselské smlouvy. Byl to také první krok v procesu, který vedl v r. 1949 k podpisu Severoatlantické smlouvy a vytvoření Severoatlantické Aliance. (NATO) Bruselská smlouva je zakládajícím dokumentem dnešní Západoevropské unie. V dubnu 1949 byla podepsána Washingtonská smlouva dvanácti státy Evropy a Severní Ameriky – pět výše uvedených signatářů Bruselské smlouvy, USA, Kanada, Dánsko, Island, Itálie, Norsko a Portugalsko. V r. 1952 přistoupili ke smlouvě Řecko a Turecko, v r. 1955 SRN a v r. 1982 Španělsko. Pozn.autora: Poté co v r. 1955 vstoupila SRN do NATO, byla založena Varšavská smlouva. Do té doby byla spolupráce realizována na základě dvoustranných dohod a smluv mezi SSSR a dalšími zeměmi. Ve vojenské oblasti se to projevovalo tím, že tyto státy přebíraly organizaci, metody výcviku a výzbroj Rudé armády (vítězné mocnosti ve II. Světové válce) a u vojenských útvarů působili sovětští vojenští poradci. Po založení Varšavské smlouvy se počet poradců, alespoň v Československé armádě, postupně snižoval, na konci padesátých let byla jejich funkce u útvarů zcela zrušena. V ČSLA zůstali představitelé Varšavské smlouvy a na konci osmdesátých let 20. století byli pouze u MNO a vojenských okruhů.
136
1.1.
Stav do r. 1990
Do zrušení Varšavské smlouvy v r. 1990 panoval v tzv. bipolárním světě stav nazývaný „studená válka“. Tento stav se vyznačoval tím, že hlavní protivníci – NATO a VS – disponovali prostředky, které mnohonásobně převyšovaly jak potřeby pro vedení úspěšné války, tak potřeby k úplnému zničení „té druhé strany“ a celého lidstva. Ve stálé snaze být nejméně tak silný, ne-li silnější než druhá strana, byly vyvíjeny stále nové zbraňové systémy, zdokonalovány existující a také byly neustále zvyšovány částky věnované na obranu. Stav a poměr sil v konvenčních zbraních V osmdesátých letech 20. století dospěla situace tak daleko, že Evropa od Británie po Ukrajinu, s hranicí na čáře státní hranice mezi NDR a SRN a ČSSR a SRN, byla přesycena zbraněmi a vojsky. Je to období vlády prezidenta USA Reagana, známé politikou „uzbrojení“ protivníka. (Což se de facto i povedlo, SSSR závody ve zbrojení nevydržel). V té době dosahoval vojenský rozpočet USA částky 400 miliard USD. (V cenách r. 1980, nikoliv 2012, kdy se rozpočet dostává k 700 miliardám). V osmdesátých letech 20. století byly jen na území Střední Evropy soustředěny následující počty ozbrojených sil:
Pozemní vojsko, letectvo
ZÁPADNÍ VÁLČIŠTĚ NATO
Divizí 1. str.sledu div. str.zálohy (Stř. Evropa) Tanků OT/BVP TR/at.děl. OTR/OR Děl.,min. Boj. Let. vrt.
celá VS
z toho SSSR 1)
25 2)
75 3)
43
25-30 4) 5000 8000 150/500 150 3000 2000 ***
*** 25000 36000 600/*** 150 22000 3000 2000
12 5) 12000 18300 450/*** 100 11000 1700 1650
Poznámka: Západní válčiště zahrnovalo od východu – severní část Ukrajiny, Bělorusko, PLR, ČSSR, NDR, NSR, Dánsko, Holandsko, Belgii, Francii,
137
Lucembursko, Velkou Británii, neutrální Švýcarsko a Rakousko jako hraniční zónu, část Itálie, Španělsko, Portugalsko. První Strategický sled byl rozmístěn na území NSR, NDR, ČSSR, PLR a představoval 25 divizí NATO a 50 divizí VS (20 divizí SA a 30 divizí ČSSR, NDR a PLR). Vysvětlivky: 1) Sovětská armáda (SA) měla v PL, ČSSR a v NDR 3 skupiny vojsk - asi 20 výše zmíněných divizí 2) OS v NSR (USA,SRN,FR,VB,Bel.Hol.) 3) celkem 43 div. SA a asi 30 div. ČSSR, NDR, PLR a MLR, poměr pohotových sil v divizích asi 1:2, v T a BVP více 4) další OS FR,VB,Bel.Hol.ESP,Port. 5) Celková záloha pro všechna válčiště Další údaje o počtech OS jsou uvedeny v Tab. příl. č. 2 Stav a poměr sil v jaderných zbraních v Evropě Jaderné zbraně můžeme rozdělit podle typu a dosahu, a použití. Podle použití můžeme rozdělit tyto prostředky na: •
jaderné zbraně taktického použití,
•
JZ operačně-taktického použití a
•
strategické jaderné zbraně, které dělíme na o mezikontinentální – jsou předmětem smluv SALT, START... o substrategické – jaderné zbraně válčiště.
Podle typu pak můžeme jaderné zbraně dělit na -
pozemní
-
letecké
-
námořní
-
kosmické (jejich použití je de facto zakázáno).
Na západním válčišti byly rozmístěny tzv. substrategické prostředky kterými disponoval velitel na válčišti a to •
řízené střely s plochou dráhou letu odpalované ze země a doletem až 2800 km a rakety typu PERSHING s doletem na Moskvu na straně NATO a
•
raketové systémy SSSR typu SS-4 a SS-20 s doletem obdobným – tedy na celou hloubku západního válčiště – na V. Británii a Španělsko, nikoliv ale na Washington
•
letectvo středního doletu, letouny SSSR typu Tu 22 M - Backfire, nebo F-111 letectva USA Pozn.: Substrategické zbraně nejsou na teritoriu Evropy, byly odsunuty a ŘS zničeny
138
operačně taktické jaderné zbraně, kterými disponovali příslušní velitelé skupin armád a velitel na válčišti (rakety a část taktického letectva – ne všichni piloti ale měli výcvik v bombardování jadernými pumami) a jejichž dolet činil několik set kilometrů taktické jaderné zbraně, kterými disponovali velitelé armád a divizí. Těchto prostředků bylo nejvíce a patřily mezi ně jak taktické rakety – oddíl u každé divize (NATO i VS), tak atomové dělostřelectvo – houfnice a kanóny ráže 155 a 203 mm (disponovali jimi všechny státy NATO a SA, ke střelbě jadernými granáty byla vycvičena vždy jen část osádek). Pozn.: Ani tyto zbraně nejsou v současné době rozmístěny v Evropě, i když v SRN zůstalo asi 200 jaderných pum ve skladech a nebudou se odsunovat (rozhodnutí NATO). Z tohoto výčtu, který je dnes již jen historií, je zcela zřejmé, jaká byla nasycenost těmito prostředky ve Střední Evropě. Pozn. autora: Na štábních cvičeních a hrách obě strany plánovaly použití jaderných zbraní (vždy důsledně jako odvetné údery, protože se obě strany zavázaly nepoužít JZ jako první) a počty jaderných úderů obvykle o mohutnosti desítek až stovek kilotun (od 0,02 kt v jaderných granátech až po megatuny strategických úderů) dosahovaly čísel i se třemi nulami. Není asi náhodou, že jedni z prvních, kdo začali protestovat kvalifikovanými argumenty proti této koncentraci, byla skupina nazvaná „Generálové za mír“ a opravdu sdružovala vysloužilé generály armád NATO. Stav a poměr sil ve strategických jaderných zbraních Strategickými jadernými zbraněmi disponuje pouze několik států. Jadernými supervelmocemi byly v té době (a dnes také) USA a SSSR. V organizaci NATO pak ještě V. Británie a Francie, které měly a mají vlastní jaderné síly. Z ostatních zemí pak ještě Čína, Indie, Pákistán a hovoří se, že JZ mají i Izrael a Severní Korea, Izrael to nikdy nepotvrdil, ale má údajně až 200 ks jaderných náplní. Mohutnost strategických jaderných sil byla hlavní brzdou bránící eskalaci konfliktů a napětí v různých částech světa. Podpora stran konfliktu nebyla téměř nikdy tak mohutná z kterékoliv strany (USA a SSSR), aby se mohly tyto supervelmoci dostat do konfliktu. Nebylo totiž žádoucí dospět do stádia možného použití jaderných zbraní.
139
Názorným příkladem může být Karibská krize a Berlínská krize šedesátých let minulého století, kdy právě hrozba možného použití jaderných zbraní zabránila další eskalaci a vojenskému střetu.
Počty strategických jaderných zbraní totiž k 1.9.1990 činily (41): SSSR – 2 500 nosičů a 10 021 bojových hlavic USA . - 2 222 nosičů a 10 371 bojových hlavic. Tyto počty umožňovaly mnohonásobné zničení protivníka, ale žel také lidstva. K hlavním zbraňovým systémům strategických útočných jaderných sil patřily prostředky uvedené v tabulce č.3, příl.č.3.
Použití jaderných zbraní Přes velkou nasycenost jadernými zbraněmi a vycvičenost de facto všech armád NATO i VS v jejich použití, byla vypracována poměrně složitá a jak čas ukázal i spolehlivá procedura pro jejich použití, resp. nezneužití. • jaderné hlavice měly (a mají) pod výhradní kontrolou národní státy jenž je vlastnily (USA, SSSR, V. Británie a Francie) • o jejich použití nemohl rozhodnout mezinárodní štáb jak NATO, tak VS, nýbrž výhradně prezidenti těchto zemí (ve VB premiér) – nosili sebou neustále tzv. „jaderné kufříky“. Koaliční partneři se sice plánování použití zúčastňovali a zúčastňují i dnes (skupina pro jaderné plánování NATO), nicméně jejich plán je pouze návrh pro dotyčného „majitele jaderného kufříku“, který odpovídá jen svým národním zákonodárcům • strategické jaderné síly nepodléhaly (a nepodléhají) spojeneckému velení, nýbrž výhradně národnímu velení • taktické a operační prostředky – jaderné hlavice k nosičům – nebyly k dispozici velitelům, nýbrž centrálně skladovány pod ochranou vlastníka. Jednotkám NATO, včetně armády vlastníka jaderných zbraní, se měly přidělovat až v případě použití (nikdo se nemohl „zbláznit“ a použít jadernou zbraň). Nicméně
pohotovost
strategických
jaderných
sil
(SJS)
obou
jaderných
supervelmocí – a SJS měly samozřejmě hlavice instalované v nosičích – byla až úděsná. SJS, a to jak USA, tak SSSR udržovaly pohotovost tak, že –
140
• asi 1/3 sil byla udržována v pohotovosti č. 1, což znamenalo pro o balistické rakety pozemních sil dobu k odpálení 20 min., o pro strategické letectvo start do 15 min. (piloti seděli v letadlech, motory nahřívali), o a atomové ponorky s MBR na bojové plavbě měly pohotovost k odpálení 7 min. (pluly ve vymezeném prostoru a stanovené hloubce), o všechny pohotové síly měly naveleny souřadnice cílů, takže bylo možno pouze provést kontrolu, poslední přípravu (např. odjistit hlavici) a odpálit. V operačních plánech existovaly tisíce souřadnic potenciálních cílů pro jaderný útok a pravidelně se upřesňovaly (například americký plán SIOP z osmdesátých let 20. stol. zahrnoval více než 7000 cílů, z toho souřadnice asi 5000 cílů byly naveleny v nosičích) • další část sil byla v nižším stupni pohotovosti - řádově k bojovému použití v hodinách • asi 1/3 sil měla volno – standardní výcvik 1.2.
Stav do r. 2001
Hledání nové identity a strategie Rozpad bipolárního světa narušil a zlikvidoval známý a přehledný systém, ve kterém bylo jasné kdo je protivník, jak je možné se mu ubránit, nebo jej porazit, jaké prostředky a jak je možné použít – a to včetně jaderných zbraní. První reakce na nový stav byla pochopitelná – Varšavská smlouva se rozpadla a byla zrušena, vazby hospodářské zastřešované Radou vzájemné hospodářské pomoci se samovolně rozpadly. Bývalé socialistické státy střední Evropy se snažily integrovat do západních struktur a SSSR se rozpadl. Existovaly tendence rozpustit i NATO – když už nemá protivníka, kvůli kterému vzniklo. Takový názor počátkem r. 1990 zastával i prezident Havel s tím, že by funkci garanta bezpečnosti v Evropě převzala OBSE. Toto pojetí prosazovalo zejména Rusko. Leč nic z toho se nerealizovalo, NATO zůstalo nadále funkční organizací, která musela hledat nové naplnění, nebo alespoň své původní zaměření modifikovat. V průběhu devadesátých let 20. století se Severoatlantická aliance transformovala do nové podoby. Jednalo se o následující klíčové podmínky, kroky a rozhodnutí ve změněném bezpečnostním prostředí Evropy: Mohly být sníženy početní stavy OS, změněna významně jejich dislokace Vznikly nové úkoly, které Aliance chtěla a musela naplňovat, jako bylo zahájení dialogu, spolupráce a partnerství se státy střední a východní Evropy a dalšími státy, s OBSE, OSN, ZEU a dalšími
141
Mohly být vytvořeny nové struktury vojenského velení a OS odrážející nové strategické prostředí V r. 1991 vyhlásila Aliance novou strategickou koncepci a Deklaraci o míru a spolupráci. To mělo zjednodušit politické a vojenské struktury Aliance, snížit počty OS, jejich dislokaci a stupeň pohotovosti (v době studené války se pohotovost divizí prvního sledu počítala na desítky minut, dnes se počítá na dny a měsíce) V r. 1994 vznikl program Partnerství pro mír, což byla pozvánka pro ostatní státy k připojení se ke státům NATO v širokém programu spolupráce, součinnosti při udržování míru, zvládání krizí a humanitární pomoci. Byla přijata koncepce mnohonárodních vícevojskových seskupení sil, podporující společné operace s nečlenskými zeměmi V r. 1994 bylo rozhodnuto posílit regionální stabilitu na Blízkém východě. V lednu 1995 byly přizvány k účasti na dialogu s NATO Egypt, Izrael, Maroko, Mauritánie a Tunis, později i Jordánsko. V listopadu 1995 podepsalo 15 čl. států EU a 12 nečlenských středomořských států tzv. Barcelonskou deklaraci" (ALG.,EG.,IZR., JOR., LIB., Malta, MAR., SYR., Kypr, TUN. TUR., PAL. Správa) Další úpravy provedené v r. 1996 směřovaly k využití potenciálu Aliance na podporu budoucích operací ZEU (která v r. 2010 zanikla) V r. 1997 podepsalo NATO s Ruskou federací tzv. Zakládající akt, na jehož základě mohla vzniknout Stálá společná rada RUSKO – NATO V r. 1997 vyzvala Aliance ČR, Maďarsko a Polsko k přistoupení k Washingtonské smlouvě Téhož roku podepsala Ukrajina a NATO Chartu zvláštního partnerství mezi NATO a Ukrajinou V r. 1997 v Madridu, byla vytvořena "Středomořská koordinační skupina“ (Středomořský dialog). Dialog je veden zejména dvoustranně, a je to kombinace politického dialogu a účasti na konkrétních činnostech. (Věda, školství,
informatika,
civilní
nouzové
plánování,
omezení
zbrojení,
bezpečnostní spolupráce, ochrana živ. prostředí, aj. Cílem je zlepšit image NATO v tomto regionu. Summit v Istambulu rozšířil tuto spolupráci o některé státy Perského zálivu (Istambulská iniciativa; konsolidovaný Středomořský dialog
142
a Istambulská iniciativa pro spolupráci jsou dnes základem snah Aliance navázat partnerské vztahy se Středomořím a širším Blízkým východem).
Summit NATO v r. 1999, kterého se již účastní noví členové – ČR, Polsko a Maďarsko, přijal novou strategickou koncepci NATO, platnou do vydání současné strategické koncepce 2010. (Strategické principy vojenské strategie NATO jsou uvedeny v jiné části textu.)
V novém tisíciletí pak transformace NATO pokračovala Na
summitu
v Praze
v r.
2002
byla
přijata
strategická
koncepce
transformace OS NATO pro 21. století. V březnu 2004 přistoupilo k NATO dalších sedm nových členů – Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. V r. 2012 mělo NATO 28 členů, přijato bylo Chorvatsko a Albánie. Redukce počtů ozbrojených sil a jaderných zbraní Obrovské nahromadění konvenčních i jaderných sil a prostředků v Evropě a speciálně v Evropě Střední, samozřejmě znepokojovalo nejen obyvatelstvo těchto zemí, ale samozřejmě i vlády. Aliance NATO již v r. 1989 vytvořila koncepci omezení zbrojení a odzbrojení, kterou pak uplatňovala při Vídeňských jednáních na Konferenci i konvenčních ozbrojených silách (KOS), která v r. 1990 dospěla k uzavření Smlouvy o KOS. Smlouvu podepsalo 22 států NATO a VS (15 + 7) a během schůzky na nejvyšší úrovni v Paříži se k ní připojily všechny státy – účastníci KBSE, celkem 34 zemí. Kromě toho byly podepsány další dva dokumenty – Pařížská charta za novou Evropu, a Vídeňský dokument 1990, které obsahovaly množství ujednání a opatření k posílení důvěry a bezpečnosti. Počty ozbrojených sil se snižovaly přibližně o třetinu (nelze přesně říci, protože limity byly dojednány nikoliv celkově – např. v %, ale u každé zbraně zvlášť). Jako ilustrativní příklad uvádíme Limity podle smlouvy KOS u vybraných států Střední Evropy:
143
SRN osoby tanky bojová vozidla děla letouny vrtulníky
USA v SRN
PR
SR
MR
340 000 4 166 3 446 2 705 900
250 000 4 006 5 372 2 492 784
234 000 1 730 2 150 1 610 460
46 667 478 683 383 115
100 000 835 1 700 840 180
306
518
130
25
108
Pozn.: Počty jsou s kalkulací rozvinutí OS v případě mobilizace. USA např. měly v SRN nejvíce 6 divizí a dva obrněné pluky, celkem asi 2000 tanků. Ostatní byly (měly být připraveny) pro případ rozvinutí OS v době války. Technika byla na válčišti, osoby se přepravovaly letecky a loděmi. Při některých cvičeních se to procvičovalo.
Situace se samozřejmě vyvíjela a je známo, že po r. 1990 došlo k řadě významných změn, mezi které patřily: zrušení Varšavské smlouvy; odsun vojsk SA nejen z ČSFR, ale v průběhu několika let i z ostatních zemí, zejména z NDR; sjednocení Německa; jednostranné snížení počtů OS Sovětským svazem; rozpad SSSR a další významné události v demokratizaci Evropy. Proces nastartovaný na počátku devadesátých let se postupně kvalitativně změnil, ještě v tomtéž desetiletí byly některé bývalé členské země Varšavské smlouvy přijaty do NATO a také došlo k mnoha vývojovým změnám jak v použití ozbrojených sil, tak v používané technice. Dokumentuje to např. následující tabulka, kde počty OS ČR zcela neodpovídají původním limitům. Cílový stav OS ČR – člena NATO je naprosto jiný, než se na počátku devadesátých let předpokládalo.
Česká republika ČSSR1989
osoby 210 000 tanky 4 500 bojová vozidla 4 900 děla 3 400 letouny 687 vrtulníky 100
ČR- cílový stav 2008
ČR-limit 1993
ČR-1995
93 333
67 702
35 000 *
957
1 011
30
1 367
1 451
243
767
893
50
230
215
72 **
50
36
36
* (27000 vojáků, 8000 obč. zam), v r. 2012 má asi 23000 vojáků a 8000 oz, * * včetně cvičných
144
1.3.
Stav po r. 2001
11. září a jeho vliv na strategii NATO 11. září 2001 patří mezi ty významné mezinárodní události, které si většina lidstva pamatuje tak, jako si pamatuje útok a obsazení Afghánistánu a Iráku, nebo bombardování bývalé Jugoslávie (SFRJ) vojsky USA a některých jeho spojenců. Nové tisíciletí je také charakterizováno tím, že ozbrojené síly USA získaly natolik dominantní postavení ve světě, že v mnoha případech k vojenským akcím nepotřebují spojence, a to ani spojence z NATO. Je také skutečností, že armády členských zemí NATO nejsou schopny, až na jednotlivé výjimky, na možných bojových akcích USA participovat, nebo je dokonce samostatně provést mimo evropské území, resp. mimo území členských států. Evropským členům NATO schází dopravní kapacity pro rychlou přepravu vojsk, námořní síly schopné účinné podpory bojů na souši (zejména letectvem) a letecká technika s velkým doletem. O 11. září se říká, že „nic nebude stejné, jako před ním“. Není to zcela pravda. 11. září pouze zviditelnilo to, co nebylo zjevné. Terorizmus existoval i před tímto datem, Al-Kajdá vznikla i za pomoci USA a Usáma Bin Ládin byl váženým bojovníkem proti Sovětským vojskům v Afghánistánu v osmdesátých letech 20. století a příjemcem amerických zbrojních dodávek. 11. září však opravdu mělo a bude mít vliv na ozbrojené síly. Byl-li vyhlášen terorizmus za hlavního nepřítele – nepřítele, kterého není vidět – a měly-li se ozbrojené síly do boje proti němu zapojit, přičemž do této doby to byla doména bezpečnostních sil a tajných služeb, pak musí dojít k modifikaci ozbrojených sil. Ozbrojené síly musí mít odpovídající organizaci, výzbroj, výstroj, výcvik a techniku.
o Základem musí být a dnes již jsou, relativně malé jednotky plně mobilní, soběstačné a kooperace schopné. Teroristické buňky zpravidla nebývají příliš početné, nevyžadují koncentraci velkého počtu jednotek a jejich hromadné, či snad liniové nasazení včetně tanků o Ve výzbroji se začínají prosazovat robotické systémy a bezpilotní velmi malé průzkumné a zbraňové vzdušné prostředky
145
o Spojení a přenos informací sestoupil od velitelů až k jednotlivci a v mnoha případech umožňuje i optické (obrazové) spojení mezi všemi příslušníky jednotky o Ve výcviku jednotek se objevují prvky typu „osvobození rukojmí“ – což byla dříve doména speciálních policejních sil, likvidace teroristických základen, obecně boj proti teroristickým skupinám v horách i v zastavěném prostoru apod. o Od příslušníků takových jednotek se vyžaduje vysoká morální a fyzická zdatnost a psychická odolnost – mučení zajatců by mohlo být dobrým zdrojem informací, ale není přípustné podle mezinárodního práva. Je snadné stát se stejně špatným jako protivník, kterého za špatného i právem považujeme o Žádoucí je také znalost místního jazyka a obyčejů – což se zatím nijak nepreferuje. Strategická koncepce NATO se tedy neměnila ani po 11. září, i když tento teroristický akt měl vliv na ozbrojené síly. Mění se některé metody a způsoby dosahování bezpečnosti, některé prvky (zbraňové systémy) se dostávají do popředí pozornosti, nebo jsou nově vyvíjeny, organizační struktury přizpůsobovány.
Reorganizace devadesátých let Změny, ke kterým došlo v průběhu devadesátých let 20. století, zejména snížení počtů ozbrojených sil a jejich koncentrace a přijetí nových členů dovolily změnit vojenskou strukturu NATO. Uskupení OS v Evropě mělo v dobách studené války tři velitelství a to podle operačních směrů možného vedení útoku, či obrany. Jednalo se o směry •
Severozápadní (v podstatě Dánsko a severské státy),
•
Středoevropský - západní (SRN, NDR, ČSSR, PLR a dále Francie, Benelux a Španělsko) a
•
Jihoevropský – jihozápadní (Balkán, Itálie, Středomoří)
a tomu odpovídající uskupení OS a příslušná velitelství. (TAB příl. č.4)
Nová organizace (tab. příl.č. 5, 6) snížila počty velitelství a také OS asi o 1/3, Velitelství ve Střední Evropě bylo zrušeno a zůstala pouze •
velitelství v severní Evropě a
•
velitelství v jižní Evropě.
146
S uskupením OS pro případný útok, či obranu se již nepočítalo, v současné době a ve střednědobé perspektivě nemá kdo útočit a není proti komu se v tomto prostoru bránit způsoby používanými v letech do r. 1990. (Pravděpodobně ani v dlouhodobé perspektivě). Způsob vedení operací tak, jak byly plánovány za dob studené války se již přežil a charakter války, pokud by vůbec v Evropě vznikla, by byl zcela jiný, protože zbraňové systémy dovolují vést válečné operace podobně jako např. při invazi do Iráku 2003. Tam měly hlavní úlohu vysoce přesné zbraně, zbraně s novým účinkem a inteligentní zbraňové systémy. Pozemní jednotky postupovaly do již zničených, nebo narušených prostorů. Podstatným způsobem ovlivňují uskupení a použití sil nové požadavky na použití ozbrojených sil proti teroristickým uskupením, použitím v operacích ať už OSN nebo NATO, EU, či samostatným, na prosazení a udržení míru, nebo stabilizačních a humanitárních misí.
Reorganizace pro 21. století V důsledku široce pojímaného boje proti terorizmu po 11. září, zaostáváním evropských armád za armádou USA v technické i přepravní oblasti, snahou USA zapojit NATO do řešení problémů bezpečnosti USA v souladu s novou, v r. 2002 vyhlášenou Národní bezpečnostní strategií, dochází k zásadní reorganizaci (stále probíhající) vojsk a velitelství NATO. Koncepce byla přijata na zasedání NATO v Praze v listopadu 2002 a měla být dokončena v r. 2006. Podstatou reorganizace je transformace vrchního spojeneckého velení v Evropě
(SACEUR) na
Spojenecké
velitelství operací (ACO) a
vrchního
spojeneckého velení v Atlantiku (SACLANT) na Spojenecké velení transformace (ACT) v nejvyšší úrovni. Na nižší úrovni mají být redukovány spojenecké štáby vždy pouze na jeden štáb pozemního vojska, štáb letectva a jeden námořní štáb při velitelství Sever (Brunssum), Jih (Neapol) a Západ (Lisabon). Tato velitelství mají disponovat 2 – 4 bojovými uskupeními – CJTF – (Combined Joint Task Forces) v počtu asi 20 000 (30 000) osob každé, složené ze všech druhů ozbrojených sil. Tato uskupení by se měla střídat (vždy jedno) v půlročních cyklech (rotacích) v pohotovosti k použití. Tab. příloha č. 7, 8.
147
Příprava by měla být prováděna i za pomoci ACT a jeho výcvikových, učebních a jiných zařízení. Tato reorganizace je reorganizací zásadní – transformací - a odpovídá trendům pro budoucí použití ozbrojených sil. Výcvik zahrnuje i speciální činnosti boje proti teroristickým centrům, výcvik pro použití při prosazování a udržování míru apod., kdekoliv na světě, nejen v Evropském (euroatlantickém) prostoru.
148
2. Bezpečnostní strategie NATO - strategická koncepce 2010 Po pádu komunizmu v r. 1989 se uvolnila bloková vazba mezi státy v oblasti zájmové sféry jednotlivých bloků a začaly se uvolňovat vztahy poutající národy ve společných státech. V devadesátých letech minulého století to byla Československá republika, jejíž rozpad byl kultivovaný a přátelský, a Jugoslávie (SFRJ), jejíž rozpad doprovázely kruté etnické, národnostní a náboženské boje. (Chorvaté-Srbové = křesťané a pravoslavní; Bosňané a Srbové = pravoslavní a muslimové; Srbové a Albánci v Kosovu = pravoslavní a muslimové, atd.). Tyto války a etnické čistky vedené přímo v Evropě vyžadovaly řešení Evropské, čehož se ujalo NATO a získávalo tak první válečné zkušenosti při nastolování a udržování míru v regionu – nového druhu bojové činnosti. (Není předmětem této části posuzovat legitimitu a správnost postupu, či míru zavinění a vlivu na situaci jednotlivých stran konfliktu a aktérů vnějších). 11. září obrátilo pozornost Evropy na jiného protivníka, ohrožujícího její bezpečnost z poměrně velké dálky, mimo původní prostor odpovědnosti. Válečné tažení USA a některých spojenců proti Afghánistánu v r. 2002 a proti Iráku v r. 2003 rozpoutalo tzv. Globální válku proti terorizmu (GWOT), která byla vysoce úspěšná v počátečních útočných operacích, ale tak málo úspěšná (až propadák) v další etapě nastolení a budování míru v okupované zemi, že i název se změnil na „celosvětový boj proti násilné extremistické ideologii, která usiluje o rozvrácení mezinárodního systému“ (Eichler (30)). Evropa a NATO v této fázi sehrálo pozitivní úlohu prosazujíc nejen vojenské působení, ale především působení ekonomické, humanitární a sociální s cílem nabídnout domácímu obyvatelstvu mírový rozvoj, demokratický stát a ekonomickou spolupráci. Tato změna myšlení se plně odrazila v poslední strategické koncepci NATO vydané v r. 2010, kterou nejlépe charakterizuje její úvod: Potvrzuje princip kolektivní bezpečnosti zdůrazňujíc čl. 5 WS, zavazuje Alianci k prevenci proti krizím, ke zvládání konfliktů a stabilizaci situace po konfliktech, k užší mezinárodní spolupráci, především s OSN a EU, k vytváření podmínek pro svět bez JZ a otevřenost k rozšiřování pro všechny evropské demokracie splňující standardy pro členství.
149
2.1. Východiska a základní úkoly bezpečnosti Jako každá vojenská a bezpečnostní strategie i tato vychází z analýzy současné situace, trendů a předpokládaného dalšího vývoje. Východiskem strategie je konstatování, (6): • • • • •
Že NATO musí všem svým členům garantovat bezpečnost politickými i vojenskými prostředky. Že hodnoty, které NATO brání, jsou individuální svoboda, demokracie, lidská práva a právní stát. Že transatlantický svazek zůstává nadále pevný a zůstává garancí bezpečnosti, která je nedělitelná Že Aliance bude zajišťovat svoji bezpečnost vždy v souladu s mezinárodním právem Že žádný stát není považován a priori za protivníka
Hrozby, kterým Aliance v současnosti a blízké budoucnosti musí čelit a limitující výstavbu, výcvik, výzbroj i použití ozbrojených sil Aliance, definuje BS NATO 2010 takto: • • • • • • • •
Pravděpodobnost velkého útoku proti evropským státům s použitím konvenčních zbraní je velmi nízká. Takovou hrozbu však nelze podceňovat, protože zejména šíření balistických raket pro Evropu představuje rostoucí hrozbu (PRO) Šíření jaderných zbraní a ZHN vůbec, má potenciál stát se nepředvídatelnou hrozbou a v nejbližších deseti letech zejména z málo stabilních oblastí světa Terorizmus představuje stále přímou hrozbu pro obyvatele Evropy a také hrozbu pro mezinárodní bezpečnost, zvláště, pokud by teroristé získaly ZHN Rovněž nestabilita, nebo konflikt za hranicemi NATO může ohrozit bezpečnost Aliance a to podporou terorizmu, pašování zbraní, narkotik, ilegální přeshraniční aktivity aj. Kybernetické útoky, jako nový fenomén moderní doby neustále se zdokonalující, mohou být hrozbou vládním úřadům, ekonomice, kritické infrastruktuře atd. Novou skutečností je také ohrožování důležitých komunikačních, transportních a tranzitních cest, přičemž mnohé státy jsou přímo závislé na jejich bezporuchovém provozu Rovněž nové zbraně jako výsledek rozvoje technologií (např. lasser, prostředky elektronické války aj.) mohou ztěžovat vstup do kosmu a globálně ovlivnit rovnováhu sil a plánování NATO Na bezpečnostní prostředí, zejména budoucí, budou mít vliv omezení v oblasti životního prostředí a zdrojů, klimatické změny a zdravotní rizika, nedostatek pitné vody a další, které ovlivní NATO, jeho zájmy a plánování. 2.2. Strategické principy a úkoly NATO není aliancí výhradně vojenskou (a nikdy nebylo), bylo aliancí
vojensko-politickou a dnes bychom mohli říci, že politická stránka získává na
150
důležitosti. Nové formy a způsoby vedení bojové činnosti, např. k udržení míru, ale ještě více podpora poskytovaná Provinčním rekonstrukčním týmům v Afghánistánu, o tom jasně svědčí. Nelze se potom divit, že mezi klíčovými úkoly Aliance, uvedenými ve strategii,
najdeme nejen
kolektivní obranu,
ale také
krizový management
a kooperativní bezpečnost, kde je důraz položen nikoliv na vítězství ve válce, ale na předcházení válce, resp. na vytvoření takových podmínek po jejím ukončení, aby se znovu nerozhořela. Kolektivní obrana: je potvrzení funkčnosti čl. 5 Washingtonské smlouvy a to jak v odstrašování, tak v obraně členských států, nebo Aliance jako celku, směřující
k mnohonárodním
a
multifunkčním
pohotovým
celkům,
schopným
zasáhnout i mimo prostor Aliance. Obrana a odstrašování jsou založeny na optimální kombinaci jaderných a konvenčních schopností (Aliance je jadernou mocností, disponuje především vyčleněnými strategickými prostředky USA, Francie a V. Británie). Od ozbrojených sil Aliance se mimo jiné požaduje, aby byly schopny: -
vést několik velkých společných operací a několik menších, včetně operací ve strategické vzdálenosti od prostoru NATO udržovat silné mobilní síly jak pro plnění čl. 5 WS, tak k provádění expedičních operací zajistit schopnost obrany obyvatelstva a teritoria proti útokům balistických raket, jako ústředního prvku kolektivní obrany rozvíjet kapacity NATO na obranu proti použití ZHN – chemických, biologických, radiologických i jaderných rozvíjet způsobilosti pro prevenci, detekci, obranu a obnovu po kybernetických útocích zvýšit kapacity k odhalování a boji proti mezinárodnímu terorizmu vybudovat kapacity na podporu energetické bezpečnosti, včetně ochrany kritické infrastruktury, tranzitních oblastí a tras ve spolupráci s partnery být v čele hodnocení bezpečnostního dopadu nových technologií a z nich vyplývajících hrozeb udržovat potřebnou úroveň obranných výdajů Krizový management: cílem existence Aliance v soudobých podmínkách
není jen schopnost ubránit se proti útoku zvenčí, ale takovému útoku předejít. Proto má NATO vybudován celý komplex politických a vojenských schopností pro řešení celého spektra krizí v různých oblastech světa, které by mohly ohrozit bezpečnost Aliance – před konfliktem, kdy je cílem mu předejít, během konfliktu, kdy je cílem jej nenechat rozhořet a co nejdříve ukončit a konečně po ukončení krize (konfliktu)
151
pomoci při konsolidaci mírového stavu a tím přispět k bezpečnosti Aliance. K základním úkolům krizového managementu patří: -
sdílené zpravodajství vedoucí k úspěšnějšímu předvídání a prevenci krizí rozvoj vojenských způsobilostí vést expediční operace, včetně protipovstaleckých, stabilizačních a rekonstrukčních formování vhodné, nevelké schopnosti civilního krizového managementu k efektivnějšímu styku s civilními partnery s využitím dosavadních zkušeností zlepšování civilně – vojenského plánování v celém krizovém spektru schopnost cvičit místní síly v krizových zónách tak, aby místní úřady byly schopny zajistit bezpečnost bez mezinárodní účasti cvičit civilní odborníky z členských zemí NATO k takové činnosti spolu s vojenským personálem rozšířit politické konzultace mezi spojenci a partnery ve všech etapách řešení krizových situací.
Převzetí odpovědnosti za prevenci a potlačování krizí v různých oblastech světa, které by mohly ohrozit bezpečnost Aliance však znamená, že NATO se stalo globální organizací, nikoliv regionální, jak je deklarováno ve Washingtonské smlouvě. Názorný je následující obraz. Možný prostor nasazení českých vojáků v rámci NATO
Vojáci mohou být nasazeni ve všech klimatických pásmech kromě polárních. Nepředpokládá se jejich využití při námořních výsadkových operacích. Pramen MO ČR (Bílá kniha o obrně z r. 2011, str. 45)
Kooperativní bezpečnost: Aliance je ovlivňována nejen zevnitř, ale významně i z venku a také sama ovlivňuje politický a bezpečnostní vývoj ve svém okolí. Své politické a bezpečnostní okolí ovlivňuje a bude i nadále ovlivňovat tím, že bude uzavírat a rozvíjet partnerství a spolupráci s různými zeměmi a mezinárodními
152
organizacemi, aktivní podporou kontroly zbrojení, nešíření zbraní a odzbrojení a přijímáním nových členů – demokratických států Evropy. K nejvýznamnějším partnerským vztahům Aliance patří: -
-
Vztahy mezi členy a institucemi NATO a EU pokračující spolupráce NATO a OSN, (deklarace NATO – OSN byla podepsána v r. 2008), která významně přispívá k bezpečnosti v operacích ve světě unikátním a neodmyslitelným partnerem NATO je EU, mezi kterými je vytvořeno strategické partnerství, v rámci kterého je nevyhnutelné co nejkomplexnější zapojení do bezpečnostního úsilí. NATO a EU se musí ve svém úsilí doplňovat a posilovat, přičemž musí být zlepšována spolupráce v operacích krizového managementu, respektována autonomie a integrita obou partnerů, minimalizována duplicita a maximalizována efektivita nákladů vztahy v rámci Euroatlantické partnerské rady (EAPC) Vztahy s nečlenskými státy Barcelonská deklarace (spolupráce patnácti států NATO s dvanácti nečleny) vztahy v rámci Středomořského dialogu vztahy v rámci Istanbulské iniciativy pro spolupráci (ICI) Vztahy NATO - Rusko, jako vztahy se strategickou důležitostí, vyjádřené ve formátu Rada NATO – Rusko. Komise NATO – Ukrajina Komise NATO – Gruzie Vybraným partnerským vztahům se budeme věnovat v další části.
153
3. Organizace a plánování NATO
3.1. Politická organizace NATO a plánování Severoatlantická
Aliance
NATO
je
organizací
bezpečnostní,
jejímž
prvořadým úkolem je zajištění suverenity, integrity a bezpečnosti členských států i za pomoci společných ozbrojených sil, řízených společnými vojenskými strukturami. Nicméně je také organizací politickou, přičemž politická stránka není druhořadá, naopak, z politického rozhodování se odvíjí vojenská strategie Aliance, složení a výzbroj jejích ozbrojených sil i požadavky na to, jaké úkoly mají ozbrojené síly zvládnout a plnit. Také vrcholné rozhodovací orgány jsou orgány civilní. Následující schéma to názorně ukazuje ((20) – natoaktual.cz): Civilní struktury NATO stálí zástupci (velvyslanci při NATO) Výbor pro obranné plánování (DPC)
Severoatlantická rada (NAC)
Skupina pro jaderné plánování (NPG)
výbory podřízené radě, DPC a NPG
generální tajemník
vojenský výbor (MC)
výbory, skupiny, konference, komise a rady
mezinárodní sekretariát asi 3200 osob, z toho 1400 národních delegátů
mezinárodní vojenský štáb
Podrobněji v TAB příl. č. 9, 10, 11, 12. SEVEROATLANTICKÁ RADA (NAC)
Hlavním politickým rozhodovacím orgánem Aliance je Severoatlantická rada (North Atlantic Council - NAC). Severoatlantická rada a soustava výborů poskytují spojencům rámec pro konzultace, spolupráci a plánování ohledně mnohonárodních politických a vojenských aktivit.
154
NAC: • má výkonný politický mandát a rozhodovací pravomoc • sestává ze stálých zástupců (velvyslanců) všech členských zemí a schází se nejméně 1x za týden. Sejde-li se rada na vyšší politické úrovni (ministři zpravidla 2x za rok, nebo předsedové vlád při projednávání zvlášť důležitých otázek) má stejný mandát a rozhodovací pravomoc. Každý rok nebo dva pořádá Aliance svůj summit, na kterém hlavy států a vlád rozhodují o strategických otázkách týkajících se NATO. • je to jediný orgán NATO, který odvozuje svoji pravomoc ze Severoatlantické smlouvy • radě předsedá generální tajemník, nebo jeho zástupce • rozhodnutí se přijímají jednomyslně, o návrzích se nehlasuje • materiály pro radu připravují podřízené výbory. VÝBOR PRO OBRANNÉ PLÁNOVÁNÍ (DPC) • • • • •
Výbor usměrňuje vojenské orgány NATO Výbor má v rámci své odpovědnosti stejné funkce, atributy i pravomoc jako Rada (NAC) v rámci její kompetence Výbor sestává ze stálých zástupců všech členských zemí a nejméně 2x za rok se schází na úrovni ministrů obrany Podklady pro výbor připravují příslušné podřízené výbory, zejména Výbor pro hodnocení obrany Výboru předsedá generální tajemník, nebo jeho zástupce.
SKUPINA PRO JADERNÉ PLÁNOVÁNÍ (NPG) •
Skupinu tvoří ministři obrany členských států, které se účastní práce ve Výboru pro obranné plánování (stálí zástupci v NPG) • Podklady připravuje tzv. Štábní skupina NPG, která sestává z členů národních delegací států, které se účastní NPG Štábní skupina NPG vykonává dílčí úkoly v zastoupení stálých zástupců v NPG Schází se pravidelně 1x týdně • Několikrát do roka se schází další stálé skupiny zřízené NPG, a to Skupina NPG na vysoké úrovni (HLG) Skupina pro ochranu zbraní na vyšší úrovni(SLWPG) Tyto skupiny se pod předsednictvím USA a sestávající z národních politických a odborných představitelů scházejí několikrát do roka. Jaderná politika NATO Do r. 1990, resp. do r. 1993 disponovalo NATO (zprostředkovaně) značným množstvím jaderných zbraní taktického, operačního, substrategického i strategického charakteru. Po rozpadu bloků, zániku Varšavské smlouvy a odsunu vojsk Sovětské
155
armády ze Střední Evropy do Ruska, zanikla potřeba tyto zbraně nadále udržovat v pohotovosti v tomto prostoru. NATO po r. 1990 odsunulo asi 80 % těchto zbraní – všechny taktické jaderné prostředky (atomové dělostřelectvo, rakety Z - Z a Z –V), operační prostředky a část substrategických prostředků. Odsunuty a postupně zlikvidovány byly substrategické zbraně hladinových plavidel. V Evropě zůstala část jaderné výzbroje určená pro taktické letectvo uložená na méně místech. (Asi 200 amerických jaderných pum je v Evropě skladováno dosud). NATO neplánovalo a ani nerozmístilo po r. 1990 jaderné zbraně na území nových členů. V dispozici NATO se nacházejí vyčleněné (nikoliv všechny) : • • • •
Strategické jaderné síly USA Strategické jaderné síly Velké Británie Strategické jaderné síly Francie Část taktického letectva NATO, které ponechanou jadernou munici (letecké pumy)
by
použilo
v Evropě
Jak již bylo jednou objasněno, tyto jaderné síly plně podléhají národnímu velení. Štáby NATO mohou sice plánovat použití substrategických prostředků, avšak povolení k jejich použití je výhradně v kompetenci národních států. Pokud by bylo povolení jednou dáno a jaderný uder by byl proveden, pak by o jejich dalším taktickém použití rozhodovali příslušní velitelé - pokud by politické vedení nerozhodlo jinak, zvláště dnes, kdy se s hromadným jaderným úderem nepočítá. Strategické jaderné zbraně a jednání o nich je plně v kompetenci jejich „vlastníků“, zejména USA a Ruska. Tyto země podepsaly smlouvy START, naposledy v r. 2010 New START, podle které se mají postupně snížit počty jaderných hlavic na 1550 kusů a 800 nosičů na každé straně. Členské státy NATO se podílejí na politickém dohledu nad jaderným postojem Aliance a to ve Skupině pro jaderné plánování.
Poznámka: Za substrategické zbraně se zpravidla považují prostředky s doletem či dosahem méně než 5500 km, mohou však takto být označovány i balistické rakety středního doletu – okolo 2500 km. V současném pojetí jsou jako substrategické uváděny letouny NATO s dvojím použitím a bojovým doletem do 1000 km (nosiči klasických nebo jaderných zbraní – např. F-16). Za strategické zbraně jsou jednoznačně považovány prostředky s dosahem mezikontinentálním, nad 5500 km.
156
3.2. Principy politiky a rozhodování Tvorba a realizace politiky v alianci nezávislých svrchovaných států spočívá na plné vzájemné informovanosti všech členů o jejich politice, záměrech a úvahách, které k nim vedou. K hlavním principům tvorby politiky a rozhodování Aliance patří kromě
již
uvedených
principů
Kolektivní
obrany,
Krizového
managementu
a Kooperativní bezpečnosti, také Společné rozhodování na základě konsenzu, propracovaná metodika plánování obrany se zapojením všech členů, postoj k použití jaderných zbraní, hospodářská spolupráce a veřejná informovanost. K posledním dvěma principům (o ostatních už byla řeč): Hospodářská spolupráce Základem
hospodářské
spolupráce
uvnitř
Aliance
je
článek
2
Severoatlantické smlouvy. Jediným fórem Aliance jež se zabývá konzultacemi o prvcích hospodářského vývoje s přímým dopadem na bezpečnostní politiku je Hospodářský výbor NATO. V rámci bezpečnostních otázek se Aliance zabývá především studiem obranných
výdajů
a
rozpočtů,
restrukturalizací
zbrojního
průmyslu,
trendy
zaměstnanosti ve zbrojním průmyslu, předpoklady obranných výdajů, a jejich účinností a důsledky pro velikost a strukturu ozbrojených sil. Hospodářskými otázkami v souvislosti s bezpečností se zabývá Rada euroatlantické spolupráce. Rada se zaměřuje na takové otázky jako jsou: řízení zdrojů v obranných výdajích, průhlednost v obranném plánování a rozpočtech, přechod
z odvodů
branců
na
profesionální
armádu,
uzavírání
základen
a restrukturalizace zbrojního průmyslu,
S ekonomikou souvisí i financování NATO Členské státy přispívají finančními zdroji nezbytnými k zajištění každodenní činnosti a k potřebné vybavenosti nutné pro konzultace, jednání a následnou realizaci schválených koncepcí a aktivit ((20) natoaktual.cz) Náklady na vojenské schopnosti v rámci NATO - a tedy i příspěvky jednotlivých členských zemí - lze rozdělit na přímé (přímo do společných rozpočtů NATO) a nepřímé (na zajištění národní obrany/operací). Nepřímé náklady tvoří větší část výdajů a jsou tvořeny náklady na účasti v operacích NATO a na interoperabilitu (možnost společného fungování) národních jednotek s jejich protějšky z ostatních zemí NATO. Členské státy
157
nesou náklady, kdykoliv se rozhodnou vyslat své jednotky do misí NATO. Až na několik výjimek také platí nákup vojenské výzbroje a výstroje. Konkrétní výši nepřímých nákladů je proto nutné odečíst z národních obranných rozpočtů jednotlivých zemí. Přímé náklady, tedy společný rozpočet samotného NATO jakožto organizace, kam členské země přímo přispívají, je trojího druhu: •
•
•
civilní rozpočet (hradí se z něj hlavně provoz alianční centrály v Bruselu NATO HQ) v roce 2012 je ve výši 181 996 000 eur. Národní příspěvky do tohoto rozpočtu jsou hrazeny z rozpočtů ministerstev zahraničí členských zemí. vojenský rozpočet (hradí se z něj provoz vojenské struktury NATO například jednotlivých velitelství a společných programů) je v roce 2012 ve výši 1 402 335 211 eur. Národní příspěvky do tohoto rozpočtu jsou hrazeny z rozpočtů ministerstev obrany členských zemí. investice - Program bezpečnostních investic známý pod zkratkou NSIP hradí se z něj stavby a modernizace v jednotlivých zemích. Příspěvky do rozpočtu NATO odvádějí členské země podle vzorce
vycházejícího z poměrů hrubých národních důchodů členských zemí. Tyto příspěvky představují velmi malou část celkového vojenského rozpočtu členských zemí. Česká republika se aktuálně (v r. 2012) podílí na celkovém rozpočtu Severoatlantické aliance 0,9010%. (20) Veřejná informovanost Úvodem je nutno říci, že velká většina nedorozumění, nepochopení, napětí a zápletek vzniká z nedostatku informovanosti. Odpovědnost za vysvětlování národní obranné politiky a bezpečnostní politiky a role členské země v rámci NATO, je v kompetenci národních orgánů. Veřejně informační činnost prováděná v jednotlivých zemích národními orgány je doplňována činností Informační a tiskové kanceláře (jejímiž členy jsou všechny členské země Aliance a tvoří poradní orgán NATO v otázkách informací a tisku). Informační a tisková kancelář nemá v členských zemích zřízeny své pobočky (s výjimkou Islandu) a její úkoly plní jiné instituce NATO i nevládní, od Informačních a tiskových úřadů členských států, států EPAC a partnerských zemí, Velvyslanectví
členských
států
NATO,
158
Informačních
kanceláří
při
štábech
a velitelstvích NATO další, až po zájmové výbory, sdružení aj. nevládní organizace jako např. Mezispojenecká konfederace záložních důstojníků (CIOR), Sdružení Atlantické smlouvy, a další. Významným prvkem informovanosti o NATO jsou periodika a příležitostné tisky vydávané NATO (např. časopis NATO Review, příručky, bulletiny aj.). Neméně významným a daleko dostupnějším zdrojem informací o NATO je „Integrovaná datová služba NATO“ (NIDS), jejíž informace jsou uveřejňovány na webové stránce NATO (www.nato.int) pod názvy SUBNATODATA, SUBNATOPRES, SUBNATOSC (o vědě a ekologii). K odběru těchto informací se však musí zájemce přihlásit. 3.3. Vojenské struktury NATO a plánování Organizace NATO je organizací vojenskou a skutečnost, že v současné době je prioritní politická funkce Aliance a předcházení krizí a konfliktů, nic nemění na tom, že vojenská síla je nezbytná a bez ní by byly politické záměry podstatně hůře, ne-li vůbec realizovatelné. Nehledě na to, že politické struktury Aliance jsou relativně značně početné a v mezinárodním štábu je značný podíl civilistů, jsou pouze v jednom místě – a to v Bruselu. Vojenské struktury jsou naopak rozmístěny v celém euroatlantickém prostoru, od Severní Ameriky až po východní Evropu. Vojenské struktury jsou tvořeny Vojenským výborem NATO (MC) Mezinárodním vojenským štábem (IMS) Spojeneckými štáby Národními silami vyčleněnými do integrované vojenské struktury NATO a to jak trvale, nebo v předem stanovené době. Trvale jsou přiděleny o Integrované štáby NATO o Část sil PVO o Část sil letového řídícího a výstražného systému (AWACS) o Některé spojovací jednotky o Stálé námořní síly o Mobilní síly ACE (AMF) Ozbrojenými silami členských států, které mohou být poskytnuty pod integrované velení podle potřeby k nějakému budoucímu datu.
159
Vojenský výbor NATO (MC) Výbor je nejvyšším vojenským orgánem v NATO, který působí pod nejvyšším politickým vedením Rady, Výboru pro obranné plánování (DPC) a Skupiny pro jaderné plánování (NPG) Vojenský výbor tvoří stálí vojenští zástupci – vojenští představitelé při NATO jednající jménem svých náčelníků generálních štábů, kteří se schází minimálně 1x týdně. Náčelníci generálních štábů se schází zpravidla 3x do roka. Předsedu Výboru volí náčelníci GŠ členských zemí z řad stálých zástupců na období tří let. Tento volený předseda řídí ředitele Mezinárodního vojenského štábu a vlastní práci výboru, je zároveň představitelem i mluvčím Výboru.
Mezinárodní vojenský štáb (IMS) příl. č. 12
Mezinárodní vojenský štáb je velká a rozvětvená struktura, v jejímž čele je ředitel – generál jmenovaný vojenským výborem.
IMS odpovídá za plánování, hodnocení a doporučování koncepcí ve vojenských věcech za zajištění řádného plnění koncepcí a rozhodnutí výboru.
IMS je tvořen vojenským personálem delegovaným národními státy (armádami) a to včetně personálu civilního.
Strukturu IMS tvoří, kromě složek bezprostředně pracujících ve prospěch ředitele – jako poradce pro informování veřejnosti, personální kancelář, finanční správce a další, pět divizí (ve smyslu oddělení, nikoliv vojenských útvarů) •
Divize
zpravodajská,
která
koordinuje
produkci
a
rozšiřování
zpravodajství odsouhlaseného v NATO. Odpovídá za odhad síly a rozmístění vojsk, jež by mohla znamenat riziko a ohrožení pro bezpečnostní zájmy NATO a za celosvětové sledování a oznamování událostí, jimž by měla Aliance věnovat pozornost. Nemá vlastní zpravodajské orgány, informace jsou jí poskytovány národními orgány členských zemí. •
Divize operační, která podporuje vojenský výbor v přípravě operačních plánů a řešení různých otázek související se silovou pozicí NATO a s vojenskými prvky úlohy NATO při zvládání krizí. Divize je kontaktním místem pro důstojníka NATO pro OSN. 160
•
Divize plánů a koncepcí připravuje a koordinuje příspěvek Vojenského výboru obranné politice a strategickému plánování NATO. Zpracovává záměry, studie, posudky apod., dokumenty pro plánování sil NATO, pro stanovení cílů, plánování a hodnocení.
•
Divize spolupráce a regionální bezpečnosti je ústředním místem vojenských kontaktů a spolupráce v rámci Rady euroatlantického partnerství (EAPC) a Partnerství pro mír (PfP) a zodpovídá za přípravu a koordinaci veškeré práce IMS v souvislosti s EAPC a PfP. Divize také zabezpečuje spolupráci v rámci OBSE a v oblasti omezení zbrojení a odzbrojení.
•
Divize logistiky, vyzbrojování a zdrojů, která odpovídá za formulaci a hodnocení vojenské politiky a postupů NATO v oblastech personálu, vojenských rozpočtů, infrastruktury, výzbrojního plánování a spolupráce a standardizace. Odpovídá jak za spotřební, tak za materiální logistiku.
Mezinárodnímu vojenskému štábu jsou podřízena dvě velitelství: ACO - Allied Command Operations (spojenecké velitelství operací), které má dále podřízeny tři Spojenecká společná velitelství sil (JFC – Joint Force Command) dislokovaná v Brunsumu (Hol.), Neapoli (IT) a společný štáb v Lisabonu (Port). ACT - Allied Command Transformation (Norfolk, USA), v jehož podřízenosti jsou výcviková a výzkumná střediska, školy NATO, analytické a výukové centrum, námořní výcvikové středisko a další, tedy vše instituce zabezpečující. Spojenecké štáby tvoří vojáci (důstojníci a generálové a pomocný personál) vyčlenění trvale (periodicky střídaní) na určité funkční místo a to podle stanoveného klíče tak, aby byly zastoupeny zejména ty státy, jejichž jednotky v daném prostoru působí, nebo by působily. Plánování obrany Proces obranného plánování spočívá v obecné rovině na politické solidaritě mezi členskými zeměmi, na rozvíjení spolupráce, sdílení úloh, na uznání vzájemných závazků a na vůli udržovat dostatečné vojenské síly. Úspěch Aliance jako stabilizačního faktoru více než kdy jindy záleží na preventivní činnosti, na snaze zabránit válce a ochránit mír. Na významu tedy nabývají aspekty politické, hospodářské, ekologické a sociální. 161
Obranný rozměr však nadále zůstává nezbytný a přispívá k udržení stability v Evropě a ke zvládání krizí. Udržování dostatečné bojeschopnosti a zřejmá připravenost jednat kolektivně zůstává základem odstrašení, může zmařit všechny pokusy o vydírání nebo zastrašování. Pro plánování obrany v rámci Aliance jsou vypracovány vlastní postupy, metodiky a mechanizmy pro stanovení sil potřebných pro realizaci politiky Aliance, koordinaci plánů národní obrany a stanovení cílů plánování sil jež jsou v zájmu Aliance jako celku. Plánovací proces zajišťuje nejen plánování v rámci NATO, ale i koordinaci obranného plánování NATO a EU tak, aby mohla být poskytnuta podpora všem Evropským spojencům při plánování jejich účasti v operacích pod vedením EU. Obranné plánování Aliance shrnuté do tzv. Vojskového plánu NATO má pětiletý výhled (cyklus) s tím, že každý rok na podzim je plán upřesňován a každý druhý rok je přezkoumáván (možné větší korekce).
162
4. Ostatní aktivity NATO
Aktivity NATO jsou velmi rozsáhlé a jak bylo řečeno na začátku, stále více směřují do oblasti civilní. V této části se zmíníme pouze o některých, které považujeme za důležité, nebo zajímavé. První oblastí jsou aktivity zajišťující zejména vojenské fungování Aliance po materiální a logistické stránce, do kterých je zapojena řada civilních institucí. Jedná se o následující, a to pouze ve výčtu:
4.1. ORGANIZACE A AGENTURY PRO OBLASTI (Vytvořené Radou a jinými rozhodovacími civilními i vojenskými orgány NATO)
1)
SPOTŘEBNÍ LOGISTIKA - agentury, výbory aj.
2)
VÝROBNÍ LOGISTIKA - agentury a kanceláře
3)
STANDARDIZACE - komise, agentury aj.
4)
CIVILNÍ NOUZOVÉ PLÁNOVÁNÍ - komise a výbory
5)
ŘÍZENÍ LETOVÉHO PROVOZU A PVO - 4 výbory a organizace
6)
LETECKÝ VÝSTRAŽNÝ SYSTÉM - AWACS - asi 30 let., asi 5 organizací
7)
SPOJOVACÍ A INFORMAČNÍ SYSTÉM - organizace, výbory a služby
8)
ŘÍZENÍ VYSÍLACÍCH FREKVENCÍ
9)
ELEKTRONICKÝ BOJ - poradní výbor
10) METEOROLOGIE - pracovní skupiny 11) VĚDA A TECHNIKA - organizace s pracovními skupinami, 1 výzk. středisko 12) ŠKOLSTVÍ A VÝCVIK - Akademie NATO, školy NATO, výcv. skupina 13) ŘÍDÍCÍ VÝBORY PROJEKTŮ - PROJEKTOVÉ KANCELÁŘE - počet není stabilní, záleží na ukončení a zahájení projektů a také na požadavcích.
4.2. INSTITUCE PARTNERSTVÍ, SPOLUPRÁCE A DIALOGU RADA EUROATLANTICKÉHO PARTNERSTVÍ - EAPC (44 států Evropy vč. Ruska a jeho bývalých Asijských států) Pracovním
dokumentem,
podle
kterého
je
a koordinována je Akční plán, který zahrnuje: • •
krátkodobý plán konsultací a spolupráce dlouhodobé programy konzultací a spolupráce
163
práce
Rady
řízena
• •
civilní nouzové plánování, vč. ustavení koordinačního centra a jednotky okruhy spolupráce v rámci "Partnerství pro mír – PfP (okruhy vymezuje samostatný dokument nazvaný Pracovní program PfP)
PARTNERSTVÍ PRO MÍR (PfP)
Hlavní cíle programu Partnerství pro mír: • větší průhlednost obranného plánování a sestavování vojenských rozpočtů • zajištění demokratické kontroly ozbrojených sil • schopnost a připravenost přispět k operacím pod mandátem OSN nebo OBSE • spolupráce s NATO v oblasti společného plánování, výcviku, vojenských cvičení a dalších aktivit • dlouhodobý rozvoj vojenských sil tak, aby mohly operovat bok po boku s členy Aliance Program byl vytvořen v r. 1993 jako reakce na požadavek ČR, MR PR a SR rychlého přijetí do NATO.
STÁLÁ SPOLEČNÁ RADA NATO - RUSKO (NGŠ států NATO a RF) Zakládající Akt stanovuje mechanizmy a zásady partnerství NATO – RUSKO řeší způsob konzultací v oblasti šíření ZHN, výměny informací, konverzi zbrojní výroby atd. RF má svoji misi při NATO a NATO má misi v Moskvě.
PARTNERSTVÍ MEZI NATO A UKRAJINOU V r. 1996 byla podepsána "Charta zvláštního partnerství mezi NATO a Ukrajinou", v Kyjevě byla v květnu 1997 otevřena informační kancelář NATO (1. mimo NATO) a později, v r. 1998 byli umístěni i styční důstojníci stran. Jeden z důvodů úzkých styků byly i JZ SSSR zděděné "novým" státem.
PARTNERSTVÍ MEZI NATO A GRUZIÍ Rovněž Gruzie, jako stát aspirující na členství v NATO a zaujímající strategickou polohu mezi Střední Asií a Evropou pro možné přepravní trasy ropy a plynu, uzavřela zvláštní partnerství s NATO
STŘEDOMOŘSKÝ DIALOG ALIANCE V r. 1994 uložili min. zahraničí čl.států NATO na svém zasedání zahájit "náležité předběžné kontakty" k posílení regionální stability na Blízkém Východě. 164
V lednu 1995 byly přizvány k účasti na dialogu s NATO Egypt, Izrael, Maroko, Mauritánie a Tunis, později i Jordánsko. V listopadu 1995 podepsalo 15 čl. států EU a 12 nečlenských středomořských států tzv. Barcelonskou deklaraci" (ALG.,EG.,IZR., JOR., LIB., Malta, MAR., SYR., Kypr, TUN, TUR., PAL. Správa). Oficiální webové stránky NATO uvádějí v r. 2012 jako členy Středomořského dialogu jen Alžír, Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauritánii, Maroko a Tunis. "Středomořská koordinační skupina". V r. 1997 byla v Madridu, vytvořena "Středomořská koordinační skupina". Dialog je veden zejména dvoustranně, a je to kombinace politického dialogu a účasti na konkrétních činnostech.(Věda, školství, informatika, civilní nouzové plánování, omezení zbrojení, bezpečnostní spolupráce, ochrana živ.prostředí, aj.) Istanbulská iniciativa pro spolupráci (ICI) Na summitu v Istanbulu v r. 2004 přišli nejvyšší představitelé Aliance s nabídkou pozvednout Středomořský dialog na úroveň skutečného partnerství s následujícími cíli: posílení existujícího politického dialogu, dosažení interoperability, vypracování obranné reformy a posílení boje proti terorizmu. Na tomto summitu byla navržena nová iniciativa Aliance rozšiřující spolupráci z oblasti Středozemního moře na širší Blízký Východ, nazvaná Istanbulská iniciativa pro spolupráci (ICI). Iniciativa se sice vzájemně doplňuje s mezinárodními iniciativami například Evropské unie, Skupiny G8 či Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale je odlišného charakteru a není součástí Středomořského dialogu, který doplňuje. V první fázi se Aliance zaměřuje na šest států, sdružených v Gulf Cooperation Council (GCC) - Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty, přičemž Omán a Saudská Arábie nejsou v r. 2012 v dokumentech na webových stránkách NATO uváděny. Jedním ze způsobů dosažení cílů této Iniciativy je navázání praktické bilaterální spolupráce se zainteresovanými zeměmi regionu na těch úsecích činnosti, ve kterých může Aliance nabídnout své zkušenosti. V Dokumentu o politické koncepci ICI, byly nabídnuty tyto možnosti: přizpůsobená poradenství v oblasti obranných reforem, vypracování obranných rozpočtů, obranné plánování a civilně-vojenské vztahy; spolupráce ozbrojených sil prostřednictvím účasti ve vybraných vojenských cvičeních, a související vzdělávací a výcvikové aktivity zdokonalující schopnosti ozbrojených sil účastnických států 165
podílet se na operacích vedených NATO v souladu s Chartou OSN. Dále k nim patří boj proti terorizmu, včetně výměny informací a námořní spolupráce, přispívání k akcím Aliance při odstraňování hrozeb zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, prosazování spolupráce v oblasti kontroly hranic, a to zvláště v místech, kde Aliance je, zvláště v oblasti terorizmu, schopna pomoci, nezákonný obchod s ručními palnými a lehkými zbraněmi, a zlepšení spolupráce v civilním nouzovém plánování. Zainteresovaným státům je tedy umožněno používat statutů pozorovatelů a/nebo se přímo zúčastnit vybraných vojenských cvičení NATO/PfP, či dokonce přispívat svými kontingenty do Aliancí vedených sborů mírových misí. Jedna ze zemí GCC, Spojené arabské emiráty, již dokonce poskytla výrazný příspěvek do operace NATO v Kosovu. Istambulská iniciativa pro spolupráci a Středomořský dialog jsou oddělené, nicméně vzájemně se doplňující programy, sloužící stejnému záměru, kterým je vybudování silných kooperativních vazeb se státy Středomoří a regionu širšího Blízkého východu. K účasti na obou programech mohou být přizvány další státy.(20)
Nad těmito „ostatními aktivitami“ Aliance je vhodné se zamyslet. Jaký je jejich účel a cíl, do jakého regionu jsou zaměřeny, nakolik napomáhají bezpečnosti Evropy, jak jsou vnímány dotyčnými státy – partnery, co nám umožňují. To je ovšem individuální úkol pro studenty. Literatura Studijní materiály 1 (6) Strategic Concept NATO for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Threaty Organizations: Adopted by Heads of States and Goverments at the NATO Summit in Lisbon 19-20 November 2010. Brussels: NATO Public Diplomacy Division, 2010, 40 p. Dostupné z: http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_publications/20120214_strate gic-concept-2010-eng.pdf (též intranet, včetně slovenského překladu) 2 (30) Doktríny mocností a nejdůležitějších aliancí na počátku 21. století: konference, 12. dubna 2011, Senát Parlamentu České republiky. Praha: Professional Publishing, 2011. 179 s. ISBN 978-80-7431-054-6. Dostupný též z: intranet 3 (20) Internetové stránky NATO: www.natoaktual.cz
166
Kapitola 6 Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie ČR 1. Bezpečnostní politika a bezpečnostní zájmy 1.1. Bezpečnostní politika 1.2. Bezpečnostní zájmy
2. Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie, východiska 2.1. Vztah bezpečnostní politiky a bezpečnostní strategie 2.2. Základní východiska bezpečnostní politiky a bezpečnostní strategie ČR 2.3. Bezpečnostní prostředí
3. Bezpečnostní strategie jako realizace bezpečnostní politiky 3.1. Definice a souvislosti 3.2. Bezpečnostní systém ČR 3.3. Zahraniční politika a bezpečnostní strategie 3.4. Obranná politika a bezpečnostní strategie 3.5. Politika v oblasti vnitřní bezpečnosti a bezpečnostní strategie 3.6. Hospodářská politika a bezpečnostní strategie 3.7. Vojenská politika a bezpečnostní strategie 3.8. Jiné politiky a jejich vztah k bezpečnostní politice a strategii
167
1. Bezpečnostní politika a bezpečnostní zájmy
1.1. Bezpečnostní politika Úvodem budeme definovat některé základní pojmy používané v pomůcce. Obecná definice politiky Podle Ottovy encyklopedie (48) je politika: z řeckého slova
POLITIKÉ
– SPRÁVA.
Politiku chápeme jako: oblast výkonu správy a řízení veřejných záležitostí; sféra činnosti institucí veřejné moci, politických stran a hnutí, zájmových skupin a občanských sdružení a jednotlivců; specifická regulativní činnost státu, která je uskutečňována za účelem řízení či formativního působení v určitých oblastech, resp. řízení určitých procesů v celospolečenském
měřítku
(např.
politika
zahraniční,
hospodářská,
sociální) umění vládnout druhým, řídit je, kontrolovat a organizovat jejich činnost v mezilidských či společenských vztazích soubor cílů a prostředků k prosazování určitého programu či plánu. Různé politiky specializované Již z předchozí definice vyplývá, že v různých oblastech prosazuje stát své zájmy různými, specifickými způsoby. Toto nazýváme politikou zpravidla podle oblasti – tedy např.: politika hospodářská (48) vyjadřuje přístup vlády dané země k ekonomice. Vláda využívá svěřené či jinak nabyté prostředky a své pravomoci k dosahování předem určených ekonomických cílů za pomoci řady nástrojů. Hlavní nástroje jsou fiskální politika, měnová politika, politika sociální, důchodová, a další. Cíle hospodářské politiky se vyjadřují tzv. magickým čtyřúhelníkem: nízká míra nezaměstnanosti, stabilní cenová hladina, vnější ekonomická rovnováha a přiměřený ekonomický růst. politika mezinárodní (48) je souhrn zahraničních politik jednotlivých států a veškerého
mezinárodního
dění
uskutečňujícího
se
v mezinárodních
vztazích. politika zahraniční (48) je politická exekutivní činnost státu orientovaná vně jeho hranic, tj. ve vztahu k jiným státům, mezinárodním organizacím aj. Je to
168
snaha státu o prosazování státních zájmů za účelem zajištění zejména nezávislosti, bezpečnosti, stability a prosperity.
Je zřejmé, že bychom mohli pokračovat ve výčtu a charakteristice mnoha dalších politik – jako jsou politika environmentální, školská, politika rozvoje venkova, atd., ale není smyslem této publikace vyjmenovat a charakterizovat vše a ty které potřebujeme, budeme v dalším rozebírat podrobněji.
Definice strategie v politice Obecně je strategie v politice definována (48) jako „způsoby zkoumání, předvídání, přípravy a uskutečňování politické činnosti v závislosti na časovém horizontu politických procesů a aktů.“ Strategie
v politice
je
také
charakterizována
jako
„soubor
činností
společenských sil a politických subjektů směřující k dosažení určitých politických cílů strategického (dalekosáhlého) významu v hlubším časovém období.“ „Časový horizont“ a „hlubší časové období“ je ovšem pojem relativní. Je-li vládnoucí strana a opozice (vyměňující si v čase svoji pozici) schopna dohodnout se na dlouhodobých cílech rozvoje státu, pak je to pozitivní. Nejsou-li politické strany takové dohody schopny, pak ten úsek může být od voleb k volbám (a ode zdi ke zdi).
1.2. Bezpečnostní zájmy Z úvodní definice je zřejmé, že bezpečnostní politika, vojenská politika, obranná politika a branná politika jsou regulativní činností státu k prosazení určitých cílů a plánů – zájmů - v konkrétní oblasti činnosti. Abychom mohli kvalifikovaně definovat jednotlivé politiky, které vyjadřují souhrnně politiku bezpečnostní, musíme se dotknout právě těch „cílů, plánů a zájmů“, které stát prosazuje, nebo prosazovat chce. Všechny v titulku vyjmenované politiky souvisí přímo s bezpečností státu a proto nejprve rozebereme bezpečnostní zájmy ČR. Bezpečnostní zájmy ČR Každý stát nebo i jen skupina lidí majících stejné či podobné cíle vyjadřuje a prosazuje představy své existence, místa ve světě a jiné priority, které spojuje se svojí existencí a rozvojem. Soubor těchto priorit, můžeme nazvat „zájem státu“. Podle oblasti, o které hovoříme, pak můžeme tento zájem zpřesnit jako 169
-
ekonomické zájmy, mezinárodně politické zájmy, ekologické zájmy, atd. a také
-
BEZPEČNOSTNÍ ZÁJMY
Bezpečnostní zájmy pak můžeme kategorizovat podle priorit a naléhavosti dále na (1): -
životní zájmy
-
strategické zájmy
-
ostatní významné zájmy
Bezpečnostní strategie ČR z r. 2001 rozlišuje čtyři kategorie –
životní,
strategické, významné a „ostatní zájmy“. Nová strategie v podstatě sloučila poslední dvě kategorie.
ŽIVOTNÍ ZÁJMY ČR Životními zájmy ČR jsou: zajištění existence, svrchovanosti, suverenity a územní celistvosti zachování principů demokratického právního státu včetně záruky a ochrany základních lidských práv a svobod vytvořením základních podmínek pro život svých občanů. Přesto, že přímé vojenské ohrožení ČR je ve střednědobém časovém horizontu nepravděpodobné, zůstává životním zájmem také zajištění obrany území republiky v souladu s čl. 51 Charty OSN a to jak prostřednictvím vlastních národních sil a prostředků, tak ve spolupráci se spojenci v NATO.
STRATEGICKÉ ZÁJMY Strategické zájmy jsou již kategorie poněkud obsáhlejší. Obecně se bude jednat o prosazování zájmů, které ČR zajistí takové podmínky a mezinárodní postavení, které budou prospívat bezpečnosti a ekonomické prosperitě státu a zajistí a naplní životní zájmy. Strategické zájmy vycházejí z reálných možností a ambicí státu a k jejich uspokojování jsou užívány prostředky přiměřené situaci a zohledňující životní zájmy. K takovým strategickým zájmům můžeme řadit: -
zachování bezpečnosti a stability v euroatlantickém prostoru 170
-
-
prevence a zvládání místních a regionálních konfliktů a zmírňování jejich následků zachování globální stabilizační role a zvýšení efektivnosti OSN posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU a zachování funkční a věrohodné transatlantické vazby naplňování strategického partnerství mezi NATO a EU, včetně posilování jejich spolupráce při komplementárním rozvíjení obranných a bezpečnostních schopností rozvíjení role OBSE v oblasti prevence ozbrojených konfliktů, stabilizace a demokratizace a posilování vzájemné důvěry a bezpečnosti udržení funkčního a transparentního režimu kontroly konvenčního zbrojení v Evropě podpora a rozvoj regionální spolupráce podpora mezinárodní stability prostřednictvím spolupráce s partnerskými zeměmi podpora demokracie, základních svobod a principů právního státu zajištění vnitřní bezpečnosti a ochrany obyvatelstva zajištění ekonomické bezpečnosti ČR a posilování konkurenceschopnosti ekonomiky zajištění energetické, surovinové a potravinové bezpečnosti ČR a adekvátní úrovně strategických rezerv prevence a potlačování bezpečnostních hrozeb ovlivňujících bezpečnost ČR a jejich spojenců. VÝZNAMNÉ ZÁJMY Mezi významné zájmy patří:
-
-
snižování kriminality a s důrazem na hospodářskou kriminalitu vytváření podmínek pro tolerantní občanskou společnost, potlačování extremizmu a jeho příčin zvyšování efektivity a profesionality státních institucí a soudnictví a v této souvislosti posilování spolupráce veřejné správy s občany a podnikatelskou sférou rozvoj občanských sdružení a nevládních organizací působících v oblasti bezpečnosti posilování veřejné informovanosti a aktivního podílu občanů na zajištění bezpečnosti vědecko-technický rozvoj a s důrazem na nové technologie a vysokou přidanou hodnotu inovace rozvíjení technických a technologických schopností při zpracování a přenosu utajovaných a citlivých informací s důrazem na jejich ochranu a dostupnost ochrana životního prostředí Definováno podle Bezpečnostní strategie ČR z r. 2011 (1)
171
2. Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie, východiska
V úvodu jsme definovali pojem politika a bezpečnostní zájmy ČR. Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie vyjadřují s různou mírou podrobností právě tyto zájmy. Zájmy
státu
jako
celku
i
zájmy
jednotlivých
skupin
obyvatelstva,
reprezentovaných politickými stranami, formuluje politická reprezentace (jak ta. co je u moci, tak ta. co je v opozici svým souhlasem, či nesouhlasem). Formuluje je do zákonů, předpisů a jiných normativních aktů, kterými jsou tyto zájmy prosazovány a vymáhány. Bezpečnostní strategie vychází zejména z bezpečnostní politiky a respektuje technické, ekonomické a lidské možnosti.
2.1. Vztah bezpečnostní politiky a bezpečnostní strategie
Bezpečnostní politiku i bezpečnostní strategii formuluje vláda ČR. Zatím co dokument „Bezpečnostní politika ČR“ v souhrnné a písemné formě jako normativní dokument neexistuje, jejím vyjádřením jsou konkrétní zákony, nařízení a mezinárodní smlouvy, bezpečnostní strategie je vládou vypracována a průběžně novelizována jako tištěný souhrnný dokument. První bezpečnostní strategii přijala vláda ČR dne 17. 2. 1999 s tím, že tento dokument bude do dvou let novelizován (bylo to před vstupem ČR do NATO, dne 12. 3. 1999) a poté v intervalu dvou let upravován podle potřeby a vývoje situace ve světe i ve státě. Poslední Bezpečnostní strategie byla zpracována a vydána v r. 2011.
2.2.
Základní východiska strategie ČR
bezpečnostní
politiky
a
bezpečnostní
Bezpečnostní politika vychází jak ze situace v zemi, tak na mezinárodním poli, z konkrétního postavení ČR ve světě a také z toho, kam chce směřovat, kam se zařadit v rámci mezinárodního společenství a čeho chce dosáhnout. Úkolem vlády a všech samosprávných celků je v příslušném rozsahu zajišťovat bezpečnost obyvatel, obranu svrchovanosti a územní celistvosti země a zachování náležitostí demokratického právního státu. 172
Limitující nejen pro bezpečnostní politiku státu je Geopolitické ukotvení ČR, kdy ČR je uprostřed Evropy a své sousedy si nevybírá, ale žije s nimi. Ideově navazuje na demokratickou tradici předválečného Československa s nezanedbatelným aspektem kulturní spřízněnosti a příslušnosti k jednomu civilizačnímu okruhu a společnými Evropskými tradicemi. Členství ve všech Evropských institucích, především aktivní účast v NATO a v EU, a také v OBSE, Radě Evropy, Euroatlantické radě partnerství a v jednotném celním Shengenském prostoru. Klíčový význam pro bezpečnost ČR má politická a hospodářská stabilita Evropské Unie, včetně přístupu na trhy a zajištění energetických zdrojů. Nedělitelnost bezpečnosti a základních lidských práv je rovněž jedním z východisek politiky ČR. Svoji bezpečnost spojuje s globální bezpečnostní situací a je připravena společně s mezinárodním společenstvím, zejména s NATO a EU, aktivně se podílet na předcházení a řešení těchto problémů. (Viz. životní a strategické zájmy.) Vzhledem k možnosti šíření hrozeb i ze vzdálených regionů s přímým dopadem na naši bezpečnost, i v těchto regionech. Aktivní
předcházení
ozbrojeným
konfliktům
a
preventivní
diplomacie
je
v zajišťování bezpečnosti státu preferována, pokud ale tyto selžou, pak v souladu s ústavním pořádkem, zákony, principy charty OSN a v rámci spojeneckých závazků,
může
použít
k ochraně
svých
životních
a
v případě
nutnosti
i strategických zájmů, sílu.
2.3.
Bezpečnostní prostředí
Žádnou politiku nelze provádět bez ohledu na vnitřní podmínky dané skupiny, strany, státu, či koalice a bez ohledu na okolí, tedy bez ohledu na to, jaké zájmy a jak jsou prosazovány ostatními aktéry. Prostředí je tedy do značné míry limitující a nejinak je tomu i v případě bezpečnostní politiky, naopak, je na okolním prostředí závislá více než některé politiky jiné. (Např. politika sociální). Nejvíce je ovšem závislá na situaci mezinárodní a na rizicích a hrozbách, jejichž původci a zdroje jsou mimo vlastní suverénní území, na kterém je možno rizika a hrozby eliminovat snadněji. Rozebereme postupně jek mezinárodní situaci, ze které bezpečnostní strategie musí vycházet, tak i rizika a hrozby.
173
Mezinárodní situace „Prostředí, které ovlivňuje bezpečnost ČR, prochází dynamickými změnami. Jeho předvídatelnost se vzhledem k rostoucí provázanosti bezpečnostních trendů a faktorů snižuje. Hrozby, jejich zdroje a nositelé mají jak státní, tak stále více nestátní a nadnárodní charakter. Vnitřní a vnější hrozby se prolínají a rozdíly mezi nimi se stírají“. “Roste význam komplexního přístupu, který kombinuje vojenské a civilní nástroje, včetně diplomatických a ekonomických prostředků k předcházení hrozeb a zmírnění jejich negativních vlivů. Zvyšují se také nároky na připravenost včasně a efektivně reagovat na nenadálé hrozby.“ ((1) čl.16 BSČR) Se stavem relativní bezpečnosti území ČR (členství v NATO, přátelští sousedé, atd.), „však kontrastuje nárůst asymetrických bezpečnostních hrozeb. Ty jsou spojeny s trendy v globálním prostředí, které posilují jejich potenciál a zvyšují možnost šíření hrozeb z relativně vzdálených oblastí místních či regionálních konfliktů a napětí.“.“...i nestabilita a konflikty za hranicemi Evropy mohou mít přímý dopad na naši bezpečnost.“ (tamtéž, čl.17) Přes postupující globalizaci nejen ekonomiky, zůstávají národní státy hlavními aktéry mezinárodní politiky. Postavení státu se však v důsledku globalizace i společenských změn mění. Dochází k posilování postavení občanů a působení nevládních organizací. Významným způsobem ovlivňují politiku sdělovací prostředky a veřejné mínění. Dochází k posilování demokratických trendů ve světě. Státní suverenita již není bezvýhradně chápána jako nadřazená ochraně práv občanů.
K nejvýznamnějším trendům ovlivňujícím mezinárodní prostředí i situaci patří: - Rostoucí ambice nových globálních a regionálních aktérů, s růstem vojenských kapacit, včetně ZHN a jejich nosičů. - Rostoucí poptávka po klíčových surovinách. - Aktivita na finančních trzích a možnost zneužití provázanosti těchto trhů, informačních a komunikačních technologií a infrastruktury. - Soupeření o vliv ve strategických oblastech. - Nerovnoměrný ekonomický rozvoj a snadné šíření radikálních politických a náboženských myšlenek. - Vysoká mobilita a s tím spojená negativa (přeshraniční zločinnost, přenos nemocí, atd.). - Změna relativní váhy jednotlivých aktérů mezinárodních vztahů – počínající změna světového hegemona (oslabování role EU a USA). - Nadřazování státních (národních) zájmů nad zájmy společné, oslabující solidaritu a efektivitu NATO a EU. - Demografické změny – natalita Evropanů a jižních států.
174
- Rostoucí závislost na dostupnosti přírodních zdrojů a zajišťování přístupu k nim, význam kritické infrastruktury, zneužívání pozice dodavatele. - Dopady klimatických změn (mohou vést k růstu napětí mezi státy, konfliktům a migraci). - Nepřipravenost OSN reagovat na soudobé výzvy bez komplexní reformy, což vyvolává tlak na regionální uskupení tuto funkci suplovat (např. NATO i EU). Hrozby a rizika Zopakujme, jak je definována HROZBA a RIZIKO. Hrozba je primární, mimo nás nezávisle existující, vnější fenomén, který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu. Závažnost hrozby je úměrná povaze hodnoty a toho, jak si danou hodnotu ceníme. Riziko je pak pravděpodobnost, že dojde ke škodlivé události, jež postihne danou hodnotu. Lze jej vypočítat, nebo odhadnout, analýza rizik však není obsahem této pomůcky a proto budeme hovořit jen o hrozbách. Na základě analýzy bezpečnostního prostředí, ve kterém se ČR nachází, lze identifikovat specifické hrozby pro její bezpečnost. ČR jako zodpovědný člen mezinárodních organizací zahrnuje mezi relevantní bezpečnostní hrozby i takové, které nemají přímý dopad na její bezpečnost, ale ohrožují její spojence (1). Jedná se o následující bezpečnostní hrozby: Politický extremizmus a jeho projevy (terorizmus) – jako metoda násilného prosazování politických cílů. Charakteristická je existence nadnárodních sítí volně propojených skupin, které i bez jednotného velení sdílejí ideologii, cíle a plány k jejich naplnění, finanční zdroje a informace. Šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, o které usilují někteří státní i nestátní aktéři. Specifickou hrozbou může být použití balistických řízených střel a řízených střel s plochou dráhou letu nesoucích konvenční nebo nekonvenční nálož. Kybernetické útoky v podmínkách globálního použití informačních a komunikačních technologií mohou představovat nový způsob vedení války a mohou mít kriminální či teroristickou motivaci a závažné důsledky. Nestabilita a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí Neřešené spory etnického, teritoriálního, nebo politického a ekonomického charakteru mají potenciál vyústit do ozbrojených konfliktů. Negativní aspekty mezinárodní migrace - nelegální migrace s sebou nese organizovaný zločin, legální, přes všechna pozitiva, může být zdrojem sociálního napětí ústící v nežádoucí radikalizaci. Organizovaný zločin a korupce překračují hranice států, narůstá schopnost těchto struktur infiltrovat orgány státní správy nejčastěji pomocí korupce 175
a narušovat tak instituce a hodnoty právního státu. Nejasná hranice mezi politickou a kriminální motivací živenou korupcí navíc často vede k propojování struktur organizovaného zločinu s teroristickými sítěmi. Ohrožení funkčnosti kritické infrastruktury, jejíž nefunkčnost by měla závažný dopad na bezpečnost státu. Energetika, komunikace všeho druhu, přeprava strategických surovin a další prvky jsou vzájemně propojeny a také ohroženy. Přerušení dodávek strategických surovin nebo energie. Zajištění surovinové a energetické bezpečnosti vyžaduje plynulý přísun těchto komodit, jehož zajištění se stává nedílnou součástí mezinárodních vztahů. Pohromy přírodního a antropogenního původu a jiné mimořádné události mohou ohrožovat nejen životy a majetek občanů, ale mohou mít dopad i na ekonomiku země, zásobování surovinami, vodou, nebo poškodit kritickou infrastrukturu. Je zřejmé, že za posledních deset let se pohled na hrozby pro ČR poněkud změnil a je více koaliční, než uváděla vojenská strategie z r. 2004 – viz k porovnání: • • • • • • • • •
živelné katastrofy (pohromy), průmyslové a ekologické havárie, vznik a šíření epidemií narušení (zneužívání) standardních mezistátních ekonomických vztahů jednotlivé teroristické akce a organizované aktivity mezinárodního zločinu mimořádného rozsahu rozsáhlé migrační vlny ekonomických i kriminálních migrantů násilné akce subjektů cizí moci proti osobám zdržujícím se na území ČR, majetku a jiným chráněným zájmům (úder balistickou raketou, letounem…) ohrožení základních hodnot demokracie a svobody občanů v jiných zemích rozsáhlá a závažná diverzní činnost jako součást přípravy agrese proti ČR hrozba agrese vojenské napadení ČR (nebo jiného člena NATO a reakce podle čl. 5 WS).
Porovnáme-li současnou Bezpečnostní strategii ČR s Bezpečnostní strategií NATO zjistíme, že jsou obsahově velmi podobné (a ani to nemůže být jinak), jen v koaliční jsou navíc zohledněny otázky strategické, jako nové zbraně a možnosti v kosmu, hrozba balistických raket a PRO Evropy, nebo vliv klimatických změn, nedostatek vody a další podobné skutečnosti, které by mohly mít vliv na plánování a fungování Aliance.
176
3. Bezpečnostní strategie jako realizace bezpečnostní politiky Definice a souvislosti Strategii v politice jsme v úvodu definovali jako „způsoby zkoumání, předvídání, přípravy a uskutečňování politické činnosti v závislosti na časovém horizontu politických procesů a aktů“ a jako „soubor činností společenských sil a politických subjektů směřující k dosažení určitých politických cílů strategického (dalekosáhlého) významu v hlubším časovém období.“
Budeme-li aplikovat tyto definice na bezpečnost, pak právě vytyčení cílů a směrů politikou a jejich eventuální podrobnější rozpracování, tvoří základ bezpečnostní strategie státu. Bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie se tedy vzájemně prolínají a ovlivňují, vychází ze stejných principů a zásad a sledují stejné cíle. Můžeme zjednodušeně říci, že politika dává teoretické podklady, které strategie rozpracovává a do praxe jsou přenášeny pomocí zákonů aj. normativních aktů.
Praktickým výrazem bezpečnostní politiky je tedy bezpečnostní strategie. Svojí konkretizací cílů a úkolů bezpečnostní politiky přispívá k její tvorbě a naplňování jako celku tím, že formuluje zadání v oblasti Zahraniční politiky (zastřešené MZV) Obranné politiky (zastřešené MO) Hospodářské politiky (zastřešené MPO a místopředsedou vlády) Politiky vnitřní bezpečnosti (zastřešené MV) Všechny tyto oblasti politiky jsou realizovány v systému, který je nazýván bezpečnostním systémem ČR a je v zákonech ukotven a definován.
3.1.
Bezpečnostní systém ČR
Zajištění bezpečnosti republiky vychází z komplexního pojetí bezpečnosti. Odpovědnost za zajištění bezpečnosti ČR mají orgány zákonodárné, výkonné a soudní moci. Za funkčnost komplexního působení celého bezpečnostního systému odpovídá vláda. Základní funkcí bezpečnostního systému je integrovat, koordinovat a řídit jednotlivé složky a pružně reagovat na vzniklé hrozby.
177
Bezpečnostní systém ČR je právně ukotven. Hlavní principy zajištění bezpečnosti
definují
ústava
a
soubor
navazujících
právních
předpisů.
V Bezpečnostní strategii ČR z r. 2011 je definován takto (1): Základními prvky bezpečnostního systému jsou ústavní instituce a činitelé - prezident republiky - parlament (poslanecká sněmovna a senát) - vláda - bezpečnostní rada státu a její pracovní orgány. Činnost jednotlivých složek probíhá koordinovaně, avšak bezpečnostní systém je koncipován tak, aby jeho součásti byly schopny uskutečňovat zákonem stanovené úkoly i samostatně. Prezident republiky je vrchní velitel ozbrojených sil. Vláda a parlament ČR zajišťují nezbytné lidské, věcné a finanční zdroje pro vnitřní i vnější bezpečnost ČR a jejich optimální využití. Zajištění vyváženosti a vzájemné komplementarity vynaložených prostředků je úkolem obranného a civilního nouzového plánování. Bezpečnostní rada státu jako stálý pracovní orgán vlády, koordinuje oblast bezpečnosti ČR a připravuje vládě návrhy k jejímu zajišťování. Bezpečnost ČR zajišťují a do bezpečnostního systému patří -
ústřední správní úřady, krajské a obecní úřady, ozbrojené síly, jejichž rozhodující součástí je Armáda ČR ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory, havarijní služby, a svým podílem i právnické a fyzické osoby.
Na realizaci bezpečnostní politiky a strategie se podílí samozřejmě celý bezpečnostní systém republiky a při konkrétním naplňování některých konkrétních skutečností i řada nevládních organizací i jednotlivců – např. při povodních, velkých haváriích a tomu podobných katastrofách. Nicméně základní principy a zásady bezpečnostní strategie jsou formulovány a konkrétní preventivní i následná opatření prováděna především v rámci zahraniční, obranné a hospodářské politiky a politiky vnitřní bezpečnosti.
178
3.2. Zahraniční politika a bezpečnostní strategie ČR Cíle a obsah zahraniční politiky byly obecně definovány již v úvodu kapitoly. V oblasti bezpečnosti zahraniční politika vychází z celkové koncepce politiky státu a jeho bezpečnostních zájmů, které prosazuje soustavně a ve všech svých aktech, postupech a postojích navenek. Sleduje vývoj mezinárodního prostředí, měla by včas rozpoznat rizika a hrozby z něj plynoucí a formulovat příslušná doporučení pro bezpečnost a obranu státu.
Mezi hlavní priority zahraniční politiky v současném období, oblasti a formy působení, můžeme zařadit takové úkoly a cíle, jako jsou (3): • • • • • • • • •
•
posilovat bezpečnost ČR, analyzovat hrozby a působit proti nim; prosazovat hospodářské a obchodní zájmy ČR v zahraničí, včetně energetické bezpečnosti; posilovat pozitivní obraz a vnímání ČR v zahraničí; rozvíjet dobré vztahy se sousedními státy a posilovat regionální spolupráci; podporovat akceschopnou a ekonomicky a politicky silnou Evropskou unii; udržovat a posilovat transatlantickou vazbu; podporovat dodržování lidských práv a demokracii ve světě (s využitím prostředků transformační a rozvojové spolupráce); posilovat evropskou integraci východní a jihovýchodní Evropy. České priority ve SZBP (EU) odrážejí základní cíle a témata české zahraniční politiky. SZBP je postavena na obraně a projekci společných hodnot ve vnějším světě. Tyto hodnoty a principy vyjmenované v Lisabonské smlouvě – demokracie, vláda práva, svoboda či respekt k lidským právům a lidské důstojnosti a další – jsou společnými obecnými východisky diplomacie členských států. Pro ČR je zásadní, aby toto hodnotové pojetí zahraničního působení zůstalo i nadále základem vnější činnosti EU. Prioritou ČR je rovněž posilování bezpečnosti a obranyschopnosti. K tomu slouží především vazby a spolupráce se Spojenými státy, které jsou v tomto ohledu jejím nejdůležitějším partnerem, s důrazem na posilování obranných schopností členských států EU a budování strategického vztahu EU a NATO. Obě organizace se musí co nejúčinněji doplňovat v civilní a vojenské oblasti a spolupracovat na budování odpovídajících schopností. Zájmem ČR je, aby EU byla v případě potřeby schopna samostatné reakce a konání. ČR bude podporovat rozvoj efektivní a akceschopné Společné bezpečnostní a obranné politiky EU s přihlédnutím ke svým závazkům NATO. Angažmá ČR v misích EU bude odrážet prioritní regiony české zahraniční politiky (sousedé - SR, SRN, PR, Rakousko, Maďarsko, - včetně přeshraniční spolupráce a regionální spolupráce; země východního partnerství - Moldávie, Gruzie, Ukrajina, Bělorusko; země jihovýchodní Evropy – západní Balkán a Turecko; a další Státy Latinské Ameriky, Asie a Afriky. viz kap. 4.2.3. a 4.2.7. „Koncepce zahraniční politiky ČR“ (3)).
179
ČR prosazuje své i společné bezpečnostní zájmy v organizacích jichž je členem, a to zejména NATO, OSN, OBSE, OECD, WTO, IMF (MMF), WB (SB) a CEFTA (středoevropské dohody o volném obchodu). ČR je připravena účastnit se vojenskými i nevojenskými prostředky operací, které nevyplývají z jejího bezprostředního ohrožení ani ze smluvních závazků, ale jsou v souladu s jejími obecně lidskými zájmy. Jedná se o účast v rámci preventivní diplomacie, o rozvojovou pomoc, operace mírové, humanitární a záchranné – pokud to dovolují technické a ekonomické okolnosti.
3.3.
Obranná politika a bezpečnostní strategie ČR
Obranná politika se zabývá výhradně bezpečností republiky. Můžeme ji definovat jako: Soubor
opatření
směřujících
k
zachování
integrity
státu,
principů
demokracie, právního státu, politické stability a ekonomické prosperity a ochrana života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Respektuje aktuální a perspektivní potřeby a požadavky na zabezpečení obrany země a k tomuto cíli shromažďuje potřebné a nezbytné prostředky. Má „nadresortní“ povahu a týká se tedy celé oblasti hospodářsko – mobilizačních příprav státu, iniciuje jeho zahraničněpolitickou aktivitu, atd. Vojenská politika – tj. příprava na případné použití ozbrojených sil v zájmu obrany země je pouze jednou ze součástí obranné politiky.
A) Obranná politika stanoví, v souladu s branným zákonodárstvím, zásady pro výstavbu účinného systému obrany státu, přípravy a použití odpovídajících sil a prostředků, účast v kolektivním obranném systému a přípravu obyvatelstva na mimořádné situace a také povinnosti státních orgánů, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob při zajišťování obrany ČR před vnějším napadením. B) Obranná politika se řídí zásadami demokratické civilní kontroly ozbrojených sil a předpokládá především politické řešení krizí. Vychází z toho, že ČR nemá územní požadavky vůči žádnému státu. Je v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a současně i s koncepcí kolektivní obrany NATO.
180
C) Základním pilířem bezpečnosti ČR je Severoatlantická smlouva. Z ní vychází ČR při formulování obranných cílů a zajišťování svobody a bezpečnosti své, spojenců v NATO a v celém euroatlantickém prostoru. Výše uvedené základní přístupy a principy jsou realizovány zejména následujícími opatřeními a kroky:
Společně s NATO sdílí obranu v době míru i krizí a účastní se programů partnerství
a
spolupráce,
operací
reagujících
na
krize,
záchranných
a humanitárních akcích i pomoci v postkonfliktním období. Obranné cíle státu realizují ozbrojené síly, jejichž základem je armáda ČR. (AČR) V souladu se strategickými zásadami NATO rozvíjí operační nezávislost a schopnost součinnosti pozemních a vzdušných sil i ostatních součástí AČR navzájem a s jednotkami NATO. Armáda je zapojena do integrované vojenské struktury NATO, do systému operačního a civilního nouzového plánování, do procedurálních a organizačních aspektů jaderných konzultací a do společných cvičení a operací. Armáda splňuje požadavky na schopnost účastnit se obranných operací v rámci kolektivní obrany podle čl. 5 severoatlantické smlouvy a misí i mimo tento rámec. S cílem přispět co nejefektivněji obraně Aliance počítá ČR ve střednědobé perspektivě se specializací své obrany zohledňující její zeměpisné dispozice a technické a ekonomické možnosti. AČR buduje pozemní a vzdušné síly a podpůrné složky tak, aby byla schopna účinně reagovat samostatně nebo s alianční podporou na všechny bezpečnostní hrozby vojenského i nevojenského charakteru a současně se podílet na operacích mezinárodního společenství vycvičenými, mobilními a logisticky soběstačnými silami ve dvou paralelně probíhajících operacích (včetně rotace), v počtech, které dovolí ekonomické možnosti státu (Podrobněji v části o AČR). AČR je již v míru organizována tak, že část sil je předurčena pod spojenecké velení. Výstavba, vybavení a výcvik ozbrojených sil je v plném rozsahu v národní odpovědnosti. ČR usiluje o udržení optimální úrovně domácí zbrojní výroby i uplatnění některých produktů domácího zbrojního průmyslu v rámci NATO a EU. 181
Realizace obranných cílů vyžaduje jasně deklarovanou a veřejností sdílenou politickou vůli státu budovat ozbrojené síly tak, aby byly schopny reagovat na všechny deklarované vojenské i nevojenské krizové stavy a situace na vlastním, spojeneckém, případně jiném teritoriu.
3.4. Politika v oblasti vnitřní bezpečnosti a bezpečnostní strategie ČR Politika vnitřní bezpečnosti formuluje a realizuje zásady směřující k ochraně demokratických základů státu, vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. Hlavní úkoly v této oblasti plní Ministerstvo vnitra (MV) a Policie České Republiky (PČR) a to v rozsahu stanoveném zákony. Kromě MV a PČR plní úkoly vnitřní bezpečnosti také ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, zpravodajské služby, záchranné sbory a havarijní služby. Cílem je zajištění ochrany životů, zdraví, bezpečnosti, majetku a životního prostředí obyvatel ČR před všemi druhy bezpečnostních hrozeb. K hlavním úkolům při zajišťování vnitřní bezpečnosti občanů ČR patří: Boj proti všem projevům organizovaného zločinu. Aktivní působení proti projevům terorizmu a to v součinnosti se zahraničními partnery a také koordinací činností zpravodajských služeb. Zdokonalováním v technicky
a
opatření finančně
k ochraně náročných
utajovaných oblastech
skutečností,
bezpečnosti
zejména
komunikačních
a informačních systémů a personální bezpečnosti. Ochrana hospodářských zájmů státu, zejména oblastí strategicky významných pro fungování státu, včetně boje proti korupci. Účinný
boj
proti
nelegální
migraci,
zejména
spojené
s působením
mezinárodního zločinu, nárůstem kriminality a xenofobních postojů. Potlačování distribuce, prodeje a zneužívání omamných a psychotropních látek, jako jednou z hlavních aktivit mezinárodního zločinu. Potlačováním nezákonných, nebo nežádoucích obchodů se zbraněmi, se zvláštním důrazem na možné šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů a transferům technologií a služeb, které mohou být k těmto účelům zneužity. Zdokonalováním opatření k ochraně obyvatelstva při vzniku mimořádných událostí, zejména v oblasti varování, evakuace, ukrytí a nouzového přežití a dalších opatření. K tomu je vybudován a připravován:
182
Integrovaný záchranný systém (IZS), jehož jednotlivé složky musí být schopny reagovat
na
všechna
ohrožení
způsobená
živelnými
pohromami,
průmyslovými a jinými katastrofami a haváriemi k ochraně životů i majetku obyvatel státu. Složky IZS musí být schopny takto zasáhnout ve prospěch občanů ČR i mimo území státu. Složky IZS musí být schopny takto zasáhnout i ve prospěch obyvatel jiného státu, požádá-li o to zahraniční partner.
K zajištění všech vyjmenovaných úkolů (a zcela jistě nejsou všechny, vyjmenovali jsme pouze hlavní) a spolehlivému zajištění vnitřní bezpečnosti je nezbytné také vybavení složek patřících do tohoto systému odpovídajícími technickými a organizačními prostředky a lidským potenciálem. Hlavní oblasti vnitřní bezpečnosti garantuje MV ČR, které je podle zákona ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci a po všech stránkách zajišťuje zejména: V bezpečnostní oblasti • • • •
veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu, včetně dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu (Policie ČR), požární ochranu (HZS ČR) telekomunikační síť Policie České republiky a metodicky usměrňuje šifrovou službu, spolupráci v rámci mezinárodní organizace Interpol.
Ve správní oblasti • státní symboly, • státní, hospodářské a služební tajemství. • jména a příjmení, matriky, státní občanství, občanské průkazy, hlášení pobytu, evidenci obyvatel a rodná čísla, • sdružovací a shromažďovací právo a povolování organizací s mezinárodním prvkem, (povoluje a registruje neziskové organizace) • veřejné sbírky, • archivnictví, • zbraně a střelivo, • cestovní doklady, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků, • územní členění státu, (řídí samosprávu po odborné a metodické stránce) • státní hranice, jejich vyměřování, udržování a vedení dokumentárního díla.
183
3.5.
Hospodářská politika a bezpečnostní strategie ČR
Úkolem hospodářské politiky ve vztahu k vnitřní i vnější bezpečnosti státu je především zabezpečení materiálních předpokladů pro plnění bezpečnostní funkce státu. Současně je hospodářská politika koncipována a prováděna tak, aby eliminovala existující a potenciální bezpečnostní rizika, která se mohou objevovat v ekonomice ČR a v oblasti jejích vnějších ekonomických vztahů, jakož i rizika, která by mohla ohrožovat základní úkol ekonomiky ve vztahu k bezpečnosti země, tj. produkovat bezporuchově potřebné zdroje v potřebném rozsahu.
K hlavním oblastem, ve kterých se projevují bezpečnostní aspekty hospodářské politiky patří: Posilování makroekonomické stability. Česká ekonomika je velmi navenek otevřená a tržní, makroekonomicky stabilizovaná a vysoce zapojená do mezinárodních obchodních a finančních vztahů. Upevňování a účelné rozšiřování mezinárodních vazeb v organizacích typu MMF, SB, OECD, WTO, EU a dalších, jakož i bilaterálních hospodářských, obchodních a finančních dohod. Minimalizace potenciálních bezpečnostních rizik vznikajících v důsledku systémových
vad
makroekonomická
a
netransparentnosti
nerovnováha
a
strukturální
v ekonomice, a
regionální
déletrvající nerovnost
prostřednictvím legislativních opatření a vynucováním. Zejména se jedná o:
Hospodářskou kriminalitu Organizovaný zločin Praní špinavých peněz Nelegální obchod a finanční transakce Daňové úniky Protizákonné majetkové přesuny Korupci Ohrožování a poškozování životního prostředí hospodářskou činností.
Snahu nedopustit zužování vlastních manévrovacích možností, čímž by se ekonomika dostávala neúčelně dlouho do vnější nerovnováhy, nepřijatelné vnější zadluženosti a veřejné finance do dlouhodobých nepřijatelných deficitů Skutečnost, že vláda a ČNB disponují patřičným vlivem na udržení nízké inflace
184
Minimalizaci neúčelných jednostranných závislostí ekonomiky na dodavatelích strategických surovin, výrobků a služeb, zdrojů a forem kapitálových toků (např. energetická bezpečnost). Podporu tržně konformní diverzifikace zahraničních odbytišť pro český export zboží a služeb, jakož i jejich tržně konformní diverzifikaci komoditní. Zabezpečení toho, aby rychlost, kvalita a zaměření výstavby technické infrastruktury ekonomiky a příprava lidského kapitálu brala zřetel na vnitřní i vnější bezpečnost země. Soustavu hospodářských opatření pro krizové stavy, jejichž cílem je zabezpečit
poskytování nezbytných materiálních prostředků a služeb pro
zajištění základních životních potřeb obyvatelstva, fungování ozbrojených sil, ozbrojených sborů, záchranných sborů a havarijní služby. Vytvoření a udržování dostatečných kapacit strategických zásob podle příslušných mezinárodních závazků a obvyklých mezinárodních standardů. Zejména zapojení do systému kolektivní ropné bezpečnosti.
3.6.
Vojenská politika a bezpečnostní strategie ČR
Vojenská politika vytváří předpoklady pro splnění souboru úkolů nezbytných pro zabezpečení vojenské obrany státu a pro efektivní účast země v nadnárodních bezpečnostních strukturách. Souhrn jejích aktivit tvoří základ pro stanovení základních principů vojenské strategie, operačního umění a taktiky. K základním aktivitám patří to, že:
Vymezuje především poslání, použití a perspektivy rozvoje ozbrojených sil,
stanovuje strukturu armády
orientuje přípravu vojsk v míru,
realizuje jejich zabezpečení odpovídajícími prostředky,
zajišťuje účinné použití vojsk, a to i cestou součinnosti armád v případě války,
připravuje
prostor
pro
koordinované
použití
ozbrojených
sil
v rámci
mezinárodních mírových operací.
3.7.
Jiné politiky a jejich vztah k bezpečnostní politice a strategii
Z dosud řečeného vyplývá, že bezpečnostní politika a bezpečnostní strategie zahrnují podstatně širší škálu zájmů nežli pouze zájem o ozbrojené síly a bezpečnostní složky. Bezpečnostní otázky se dotýkají vlastně všech okruhů 185
činností státu i samosprávy a to nejen ty činnost, které mají slovo bezpečnost ve svém názvu. Všeobecně známější jsou příklady z oblasti vnitřní bezpečnosti, zejména ve vztahu k živelným pohromám. Vezmeme-li např. krizové situace, pak zjistíme, že prevence a likvidace následků se provádí podle „Zákona o krizovém řízení“ (Krizový zákon) a „Zákona o integrovaném záchranném systému“. Jen k těmto dvěma zákonům lze nalézt několik set dalších normativních aktů – zákonů, vyhlášek a směrnic zveřejňovaných ve sbírce zákonů, u nichž lze nalézt alespoň jeden paragraf týkající se alespoň jednoho ze dvou vyjmenovaných zákonů. V oblasti vnější bezpečnosti je sice zákonů relativně méně, respektive jsou méně známé, nicméně i zde se otázky bezpečnosti prolínají v mnoha činnostech jednotlivců i právnických osob nejen v ekonomických, sociálních, školských a jiných oblastech činnosti. I tyto činnosti a povinnosti jsou normativně ukotveny v našem právním řádu. Nejznámější je asi „Zákon o branné povinnosti a jejím zajišťování“ – (Branný zákon), „Zákon o zajišťování obrany ČR“ a „Zákon o ozbrojených silách České Republiky“. Tyto a další platné zákony a normy jsou výrazem bezpečnostní politiky a strategie státu v jednotlivých oblastech činnosti a jsou součástí již dříve uváděných a také dalších politik. Literatura 1 (1) KOLEKTIV AUTORŮ pod vedením ministerstva zahraničních věcí ČR. Bezpečnostní strategie České republiky. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011. Schváleno Vládou České republiky v září 2011. 21 s. ISBN 978-80-7441-005-5. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf (též intranet) 2 (3) MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Koncepce zahraniční politiky České republiky: Schváleno vládou ČR dne 20. července 2011. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011, 23 s. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/675937/koncepce_zahranicni_politiky_2011_cz.pdf (též intranet) 3 (5) Bílá kniha o obraně. Praha: Ministerstvo obrany ČR – odbor komunikace, 2011, 168 s. ISBN 978-80-7278-564-3. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/plne-zneni-bileknihy-o-obrane-55515 (též intranet) 4 (12)Branné zákony (zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, 222/1999 Sb., o zajištění obrany, 585/2004 Sb., branný zákon. V platném znění)
186
Kapitola 7 Zajištění bezpečnosti státu a systém krizového řízení 1. Bezpečnostní systém ČR a orgány a instituce zajišťující bezpečnost, 1.1.
Orgány zákonodárné a výkonné
1.2.
Orgány a instituce zajišťující vnější bezpečnost
1.3.
Orgány a organizace zajišťující vnitřní bezpečnost
2. Systém krizového řízení v ČR 2.1.
Krizové řízení při vnějším ohrožení (stavy válečné)
2.2.
Krizové stavy při vnitřním ohrožení
2.3.
Ekonomické zabezpečení obrany a bezpečnosti
2.4.
Krizové řízení jako proces
3. Krizové plány 3.1.
Krizový plán kraje
3.2.
krizový plán pověřené obce
4. Vnitřní bezpečnost a vazby na mezinárodní bezpečnost
187
1. Bezpečnostní systém ČR, orgány a instituce zajišťující bezpečnost
Problém bezpečnosti je tak starý jako lidstvo samo. Již první tvor, kterého můžeme nazvat homo sapiens musel mít tyto problémy, protože jej okolní svět neustále ohrožoval – dravá zvěř, nedostatek potravy atd. Se vznikem států se zlepšovala jak bezpečnost vnitřní – protože začala fungovat pravidla (zákony) vzájemného chování, tak bezpečnost vnější, - protože stát (vládce) si vytvářel orgány pro ochranu svou i obyvatel - poddaných. S vývojem lidstva se problém bezpečnosti dostával stále více do popředí zájmu. Nové zbraně měly stále ničivější účinky, nové technologie stále více ničily životní prostředí, až člověk dospěl do stádia, kdy byl schopen v jeden moment zničit lidstvo pomocí jaderných zbraní a není schopen zastavit devastaci životního prostředí na zeměkouli dodnes. Již více než 90 let (ale již Jiří z Poděbrad měl vizi o evropské bezpečnosti, kterou nemohl realizovat), s větším či menším úspěchem podniká vyspělý svět pokusy zajistit globální bezpečnost na planetě, nebo alespoň v Evropě. První významný impuls byl dán po I. světové válce vznikem „Společnosti národů“, druhým impulsem bylo ukončení II. Světové války a vznik OSN, třetím impulsem pak byl rozpad bipolárního světa v r. 1990. Útok na New Yorská dvojčata v září. 2001 nasměroval úsilí států na boj proti terorizmu.
Definovat pojem „bezpečnost“ není snadné a snad právě proto má téměř každý stát pro tento pojem používaný v politice jinou definici, či objasnění obsahu pojmu. V řadě případů můžeme vidět, že při objasňování pojmu převažuje aspekt vnějšího ohrožení a bezpečnost je definována jako stav absence vojenského ohrožení, nebo stav v němž je zajištěna spolehlivá ochrana dlouhodobě pěstovaných hodnot jako přežití a perspektiva státu, jeho nezávislost, trvalý rozvoj a životy občanů, nebo jen jako stav klidu, v němž nehrozí žádné nebezpečí. Čím je definice obecnější, tím zahrnuje více aspektů bezpečnosti. Již v předchozí části byl bezpečnostní systém ČR definován podle zákona. Bylo řečeno, že základními prvky bezpečnostního systému jsou ústavní instituce a činitelé: prezident republiky, vláda a parlament ČR, Bezpečnostní rada státu. 188
Bezpečnost ČR v širokém pojetí zajišťují -
ozbrojené síly,
-
ozbrojené bezpečnostní sbory,
-
záchranné sbory,
-
havarijní služby
ale také -
různé inspekce, služby, úřady, komise a správy podléhající různým ministerstvům
-
1.1.
orgány samosprávy a různé dobrovolnické organizace
Orgány zákonodárné a výkonné
Prezident republiky jako součást exekutivy je vrchní velitel ozbrojených sil. Vláda plánuje a zajišťuje nezbytné lidské, věcné a finanční zdroje pro vnitřní i vnější bezpečnost ČR a jejich optimální využití. Vyváženost a vzájemná komplementarita vynaložených prostředků je úkolem obranného a civilního nouzového plánování. V obranném a nouzovém plánování jsou vyjádřeny zásady bezpečnostní politiky státu, podle kterých vyčleněné orgány, organizace i občané postupují při vyhlašovaných stupňů vnějšího ohrožení -
„ohrožení státu“ (stav ohrožení)
-
„válečné nebezpečí“ (válečný stav)
při krizových situacích vnitřního ohrožení, při nichž je vyhlášen -
„stav nebezpečí“,
-
„nouzový stav“, nebo
-
„ohrožení státu“ (tento stav může být vyhlášen nejen při válečném ohrožení, obsah opatření však není stejný).
Bezpečnostní rada státu, (stálý pracovní orgán vlády), koordinuje oblast bezpečnosti ČR a připravuje vládě návrhy k jejímu zajišťování. Parlament ČR svojí zákonodárnou činností zajišťuje nezbytné lidské, věcné a zejména finanční zdroje pro vnitřní i vnější bezpečnost ČR schvalováním rozpočtu a činností svých výborů, které nejen rozdělují, ale i kontrolují použití vyčleněných prostředků.
189
1.2.
Orgány a instituce zajišťující vnější bezpečnost
Vnější bezpečnost Vnější bezpečnost zajišťuje vláda ČR a parlament svojí zahraniční a bezpečnostní politikou, ozbrojené síly svým vojenským potenciálem a tajné služby – Úřad pro zahraniční styky a informace (MV) a Vojenská zpravodajská služba (MO). Ozbrojené síly budou podrobněji rozebrány samostatně v jiné kapitole. O tajných službách skripta samostatně nepojednávají. Tato kapitola se bude zabývat zejména bezpečností vnitřní.
1.3. Orgány a instituce zajišťující vnitřní bezpečnost Zatímco vnější bezpečnost zajišťují především ozbrojené síly, část tajných služeb a vrcholné orgány exekutivy, na zajištění vnitřní bezpečnosti se podílejí orgány jak státní a samosprávné, tak i dobrovolnické a to na různých úrovních řízení a státní správy. Pro přehlednost rozdělíme tyto orgány podle oblastí v nichž působí. Oblast bezpečnosti života osob a majetku Policie ČR (MV) je hlavním garantem této bezpečnosti a v jejím rámci působí: - služba pořádkové policie, - služba kriminální policie a vyšetřování, - služba dopravní policie, - služba správních činností, - ochranná služba, - služba cizinecké a pohraniční policie, - služba rychlého nasazení, - služba železniční policie a - letecká služba. Ostatní ozbrojené sbory -
Celní služba (MF) Vězeňská služba, jejíž součástí je justiční stráž (MS) Obecní policie
Zpravodajské služby -
Bezpečnostní informační služba Vojenské zpravodajství – část Vojenské obranné zpravodajství (jen v rámci AČR a obrany země) Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) Záchranné sbory -
Hasičský záchranný sbor ČR a sbory dobrovolných hasičů Záchranná zdravotnická služba MZdr, (a služby patřící pod jiné složky
190
-
jako horská služba, báňská záchranná služba, kynologická služba, speleologická záchranná služba, vodní záchranná služba a jiné specializované složky) Ženijní záchranné útvary AČR.
Ostatní státem zřízené instituce zajišťující bezpečnost v oblasti zdraví česká obchodní inspekce česká zemědělská a potravinářská inspekce rostlinolékařská správa hygienická služba ČR státní veterinární správa zajišťující jadernou bezpečnost
státní úřad pro jadernou bezpečnost
zajišťující bezpečnost v oblasti ekologické
česká inspekce životního prostředí
zajišťující bezpečnost v oblasti hospodářské
úřad na ochranu hospodářské soutěže komise pro cenné papíry správa státních hmotných rezerv
územní a dobrovolnické orgány a instituce zajišťující bezpečnost obecní policie (která je sice ozbrojeným sborem, avšak působícím výhradně ne teritoriu obce, která ji zřídila) havarijní služby (plyn, voda a elektrika zejména) stráže přírody (myslivci a ochranáři) stanice technické kontroly (bezpečnost silničního provozu) a různé neziskové organizace a sdružení občanů, jejichž posláním je např. ochrana přírody, zdraví, humanitární pomoc aj.
Místo a úloha jednotlivých složek bezpečnostního systému Z výše uvedeného výčtu orgánů a organizací, které zajišťují bezpečnost občanů i státu je zřejmé, že se jedná o velmi složitý systém, který nelze pojímat po jednotlivostech. Problém bezpečnosti je problémem komplexního pojetí. Zatímco u některých orgánů je zcela zřejmé jejich místo a úloha (policie, hasiči a další), u jiných bychom mohli polemizovat. Jaké místo má např. komise pro cenné papíry a ostatní prvky uvedené v oblasti hospodářské bezpečnosti v tomto systému. Sice nepřímé, avšak důležité. 191
Nečistá ekonomická soutěž vás může připravit o zaměstnání a tunelář, který zlikvidoval fond, do něhož jste vložili své celoživotní úspory, vás může přivést k chudobě na stáří. Tedy významně narušit kvalitu vašeho života, někdy i existenci. Nejen ti, kteří vás chrání před fyzickou likvidací gangsterem a vykradením majetku, ale i ti, kteří vám zabezpečí čistý vzduch, plnohodnotný život, dbají aby vám neprodali beztrestně zkažené potraviny a uchránili vás před epidemiemi, patří do systému bezpečnosti státu, respektive bezpečnosti státu a jeho obyvatel. Jen je některé vidět více, jiné méně. O těch, které je vidět nejvíce bude pojednávat další kapitola – krizové řízení
192
2. Systém krizového řízení v ČR Krizovým řízením rozumíme souhrn řídících činností věcně příslušných orgánů zaměřených na analýzu a vyhodnocení bezpečnostních rizik, plánování, organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s řešením krizové situace. Ke krizovému řízení může dojít v důsledku ohrožení vnějšího, nebo ohrožení vnitřního. Řešení krizových situací vzniklých v důsledku vnějšího nebezpečí řeší zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR (12) a zákon 241/2000 o hospodářských opatřeních pro krizové stavy. Řešení krizových situací vzniklých v důsledku vnitřního nebezpečí, řeší zákon č. 240/2000 Sb., - O krizovém řízení (13) Ač se z poměrně velké části jedná z pohledu občana o řešení stejných problémů, je nutné vědět, že při likvidaci vnitřního nebezpečí platí plně zákon o krizovém řízení a při řešení vnějšího nebezpečí platí zákon o zajišťování obrany státu a ze zákona o krizovém řízení ty části, které nejsou v rozporu se zákonem o zajišťování obrany. Tato kapitola bude pojednávat především o krizovém řízení při vnitřním nebezpečí a okrajově se dotkne i řízení státu při krizových situacích vzniklých v důsledku vnějšího ohrožení.
Základní pojmy a definice: Krizovou situací rozumíme takovou mimořádnou událost, při níž je vyhlášen „stav nebezpečí“ nebo „nouzový stav“ nebo „stav ohrožení státu“, nebo „stav ohrožení (válečného)“ a „válečný stav“ (dále jen "krizové stavy"). Pracovní povinností rozumíme povinnost fyzických osob vykonávat po nezbytně nutnou dobu určené práce, které jsou nutné pro řešení krizové situace a které jsou tyto osoby povinny konat v místě určeném orgánem krizového řízení, a podle potřeb pro řešení krizové situace i nad rámec pracovní doby stanovené v pracovněprávních předpisech. Pracovní výpomocí rozumíme povinnost fyzických osob vykonávat jednorázové a mimořádné úkoly nezbytné pro řešení krizové situace, které jsou povinny konat v místě určeném orgánem krizového řízení, a podle potřeb pro řešení krizové situace i nad rámec pracovní doby stanovené v pracovněprávních
193
předpisech. Věcnými prostředky rozumíme movité a nemovité věci ve vlastnictví státu, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob nebo jimi poskytované služby, které lze využít při řešení krizových situací.
2.1. Krizové řízení při vnějším ohrožení (stavy „válečné“) Zákonné povinnosti státních a samosprávných orgánů (Podle zákona č. 222/1999 Sb. o zajišťování obrany země): Zatímco nejvyšší státní úřady (vláda a ministerstva) plánují obranu země v rozměru politicko-vojensko-strategickém, stanovují priority, vyčleňují prostředky a koordinují činnost se spojenci a přímo řídí jen ty nejdůležitější práce u vlastních a státně důležitých objektů a činností (§5 a §6), konkrétní práce v terénu týkající se ostatních subjektů, je na krajských úřadech a obecních úřadech (§7, 7a, 8, 9, 9a). Povinnosti a pravomoci centrálních orgánů státní správy jsou následující: § 5 - Vláda (1) Vláda k zajišťování obrany státu v míru a) vyhodnocuje rizika ohrožení státu, která mohou být příčinou ozbrojeného konfliktu, a činí nezbytná opatření ke snížení, popřípadě vyloučení těchto rizik, b) schvaluje strategickou koncepci obrany státu, c) řídí plánování obrany státu, stanoví obsahovou náplň jednotlivých plánů obrany státu a časové etapy pro jejich zpracování, d) rozhoduje o základních opatřeních přípravy státu k obraně a jejím organizování, e) rozhoduje o základních směrech výstavby, přípravy a použití ozbrojených sil a o zajištění obrany státu, f) schvaluje koncepci mobilizace ozbrojených sil, g) rozhoduje o prověření opatření pro zabezpečení obrany státu podle § 41 odst. 2, h) schvaluje koncepci přípravy občanů k obraně státu, i) stanoví k provedení svých rozhodnutí při zajišťování obrany státu úkoly ministrům, vedoucím jiných správních úřadů a obcím při výkonu jejich přenesené působnosti, j) rozhoduje o dalších nepředvídatelných úkolech nezbytných k zajišťování obrany státu.
194
(2) Vláda k zajišťování obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu a) činí závěry z vojensko politického hodnocení mezinárodních vztahů a rozhoduje o realizaci potřebných opatření k odvrácení ozbrojeného konfliktu a ke zvýšení připravenosti k obraně státu, b) rozhoduje o opatřeních k účinnému fungování systému obrany státu, c) rozhoduje o prioritách plnění úkolů, které souvisejí se zajišťováním obrany státu, d) rozhoduje o opatřeních potřebných pro vedení války, e) k plnění úkolů při zajišťování obrany státu využívá Ústřední krizový štáb zřízený podle zvláštního právního předpisu. (ÚKŠ je orgánem Bezpečnostní Rady státu.) § 6 Ministerstva, jiné ústřední správní úřady a Česká národní banka (1) Ministerstvo obrany (dále jen "ministerstvo") k zajišťování obrany státu a) navrhuje vládě základní opatření k přípravě a organizování obrany státu; k tomu zejména zpracovává obranné koncepce a požadavky na zabezpečení obrany státu, b) odpovídá za proces plánování obrany státu a koordinuje jeho přípravu; k tomu může vyžadovat od příslušných ministerstev, jiných správních úřadů a obcí podkladové materiály; ministerstva, jiné správní úřady a obce jsou povinny požadavkům vyhovět, c) odpovídá za zabezpečení mobilizace ozbrojených sil; k tomu může vyžadovat od příslušných ministerstev, jiných správních úřadů a obcí součinnost; ministerstva, jiné správní úřady a obce jsou povinny požadavkům vyhovět, d) vede soubornou evidenci věcných prostředků určených k zabezpečení ozbrojených sil navazující na evidenci vedenou územními vojenskými správami, e) přezkušuje prostřednictvím svých orgánů přípravu mobilizace ozbrojených sil; k tomu jsou pracovníci, které pověřilo ministerstvo, oprávněni vstupovat do objektů kontrolovaných subjektů, f) prověřuje opatření pro zabezpečení obrany státu v rozsahu stanoveném vládou podle § 41 odst. 2, (prověrka věcných prostředků vyčleněných podle zákona a plánů), g) řídí přípravu občanů k obraně státu; rozsah přípravy občanů k obraně státu je součástí plánů obranného plánování. (2) Ministerstva a jiné ústřední správní úřady k zajišťování obrany státu v oboru své působnosti
195
a)
vyhodnocují
mezinárodněpolitickou
situaci
a
navrhují
potřebná
opatření
k zajišťování obrany státu, b) plánují podle rozhodnutí vlády opatření k zajišťování obrany státu včetně jejich finančního zabezpečení a realizují je, c) odpovídají za výstavbu, provoz a údržbu objektů důležitých pro obranu státu, d) plní úkoly k zajišťování obrany státu podle rozhodnutí vlády. (3) Česká národní banka v oboru své působnosti stanoví a uskutečňuje opatření k zajišťování obrany státu včetně plánování prostředků na ně.
Povinnosti a práva nejvyšších samosprávných orgánů jsou: § 7 Krajské úřady Krajské úřady k zajišťování obrany státu a) vyhodnocují objekty, které za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu mohou být napadeny, a navrhují vládě, cestou ministerstva, způsob jejich ochrany; tato opatření se nevztahují na objekty v působnosti Kanceláře Poslanecké sněmovny, Kanceláře Senátu, Nejvyššího kontrolního úřadu, Kanceláře prezidenta republiky, Úřadu vlády České republiky, ministerstev, Správy státních hmotných rezerv, zpravodajských služeb České republiky, České národní banky a na objekty, které střeží ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, b) plánují podle rozhodnutí vlády opatření k vytvoření nezbytných podmínek pro zajištění životních potřeb obyvatel, fungování státní správy a samosprávy a zabezpečení mobilizace ozbrojených sil za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, c) stanovují a realizují opatření k zabezpečení mobilizace ozbrojených sil podle rozhodnutí ministerstva a plní další nezbytná opatření k obraně státu, d) řídí evakuaci obyvatel a zabezpečují jejich nezbytné životní potřeby, e) plní úkoly spojené s prověřením opatření pro zabezpečení obrany státu podle rozhodnutí ministerstva, f) vedou soubornou evidenci o určených věcných prostředcích a jejich vlastnících a o fyzických osobách určených za stavu ohrožení státu a za válečného stavu k pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci, g) zabezpečují podle požadavků obcí přípravu občanů k obraně státu.
196
Ostatní samosprávné orgány: § 7a Obecní úřady obcí s rozšířenou působností Obecní úřady obcí s rozšířenou působností k zajišťování obrany státu a) podílejí se, v rozsahu stanoveném krajským úřadem, na vyhodnocování objektů, které za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu mohou být napadeny, a navrhují způsob jejich ochrany, b) plánují, v rozsahu stanoveném krajským úřadem, opatření k vytvoření nezbytných podmínek pro zajištění životních potřeb obyvatel, fungování státní správy a samosprávy a zabezpečení mobilizace ozbrojených sil za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, c) vedou evidenci o vhodných věcných prostředcích, které lze využít pro potřeby zajišťování obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu a v nezbytném rozsahu vedou osobní údaje o jejich vlastnících, d) vedou evidenci nezbytných osobních údajů o fyzických osobách, které lze určit pro potřeby zajišťování obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu k pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci; zvlášť vedou evidenci osobních údajů zdravotnických pracovnic, v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem, 1) pro doplnění ozbrojených sil za válečného stavu, e) provádějí výběr vhodných věcných prostředků a kontrolu určených věcných prostředků; výběrem vhodných věcných prostředků mohou vydáním plné moci pověřit určené pracovníky ústředních správních úřadů, jiných správních úřadů nebo subjektů hospodářské mobilizace, pokud o věcné prostředky požádaly, a jejich následnou kontrolou mohou vydáním plné moci pověřit určené pracovníky ústředních správních úřadů a jiných správních úřadů, f) rozhodují o určení věcných prostředků pro účely zajišťování obrany státu podle druhu a množství v souladu s požadavkem vyplývajícím ze schválených plánů obrany státu; k tomuto účelu provádějí rozpis věcných prostředků podle druhu a množství na další obce ve svém správním obvodu stanoveném zvláštním právním předpisem 2) (dále jen "obvod"), g) rozhodují o povolání fyzických osob, které mají trvalý pobyt v jejich obvodu, v souladu s požadavkem vyplývajícím ze schválených plánů obrany státu, k pracovním výpomocím a k pracovním povinnostem pro potřeby zajišťování
197
obrany státu za stavu ohrožení státu a za válečného stavu; koordinují jejich výběr a spolupracují s dalšími obcemi, úřady práce a dalšími správními úřady, h) podílejí se na evakuaci obyvatel a zabezpečení jejich nezbytných životních potřeb podle rozhodnutí krajského úřadu, i) plní úkoly spojené s prověřením opatření pro zabezpečení obrany státu podle rozhodnutí ministerstva, j) podílejí se na organizaci přípravy občanů k obraně státu, k) plní další úkoly a poskytují údaje pro zajišťování obrany státu podle pokynů ministerstev a jiných správních úřadů, l) ukládají sankce za nesplnění povinnosti, m) provádějí výkon rozhodnutí za podmínek stanovených v § 69 až 72, n) rozhodují o vyvlastnění ve zkráceném řízení za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu.
§ 8 Obce v přenesené působnosti Obce v přenesené působnosti k zajišťování obrany státu a) plní úkoly a poskytují údaje pro zabezpečení obrany státu podle požadavků obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo krajského úřadu, b) zabezpečují výběr a povolávání fyzických osob k pracovním výpomocím nebo k pracovním povinnostem pro potřeby zajišťování obrany státu podle rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, c) podílejí se na zabezpečení dodání určených věcných prostředků pro potřeby zajišťování obrany státu podle rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, d) plní úkoly spojené s prověřením opatření pro zabezpečení obrany státu podle rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, e) poskytují potřebnou součinnost v případě výcviku ozbrojených sil mimo území vojenských újezdů; sepisují škody způsobené právnickým a fyzickým osobám a škody způsobené na majetku obce, došlo-li ke škodě v přímé souvislosti s výcvikem ozbrojených sil nebo s prověřením opatření pro zabezpečení obrany státu, f) uplatňují požadavky na přípravu občanů k obraně státu u krajského úřadu cestou obecního úřadu obce s rozšířenou působností a organizují jejich přípravu,
198
g) plní úkoly spojené s evakuací obyvatel podle rozhodnutí krajského úřadu nebo obecního úřadu obce s rozšířenou působností a poskytují potřebnou součinnost při ochraně majetku evakuovaných osob. Závěr: Centrální úřady jsou orgány plánovací, kontrolní a řídící, komunální orgány plány také zpracovávají a mají delegovány široké pravomoci, ovšem výkonným orgánem je až ten poslední článek – obec a její představitelé, kteří by měli nejlépe znát svoje prostředí a teritorium.
2.2. Krizové stavy při vnitřním ohrožení („mírové“) A. Zákon č. 240/2000, Sb., o krizovém řízení zejména: definuje krizové stavy, vyjmenovává orgány krizového řízení, taxativně vyjmenovává práva krizových štábů omezit práva občanů, vyjmenovává povinnosti orgánů krizového řízení a uvádí práva a povinnosti právnických a fyzických osob. Konkrétně mimo jiné uvádí, že: o Stav nebezpečí se jako bezodkladné opatření může vyhlásit, jsou-li v případě živelné pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie, nehody nebo jiného nebezpečí ohroženy životy, zdraví, majetek, životní prostředí a pokud nedosahuje intenzita ohrožení značného rozsahu, a není možné odvrátit ohrožení
běžnou
činností
správních
úřadů
a
složek
integrovaného
záchranného systému. Pak:
lze tento stav vyhlásit jen s uvedením důvodů, na nezbytně nutnou dobu pro celé území kraje nebo pro jeho část.
stav nebezpečí pro území kraje nebo jeho část vyhlašuje hejtman kraje, v Praze primátor hlavního města Prahy
stav nebezpečí lze vyhlásit na dobu nejvýše 30 dnů.
stav nebezpečí nelze vyhlásit z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů.
stav nebezpečí končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen.
o Nouzový stav se vyhlašuje pokud nelze zlikvidovat nebezpečí v rámci vyhlášeného „stavu nebezpečí“, rozsah živelné pohromy, či havárie a ohrožení
199
je intenzivní a je nutno zapojit i další složky mimo pravomoc vyhlašovatele (kraje).
o Stav ohrožení státu se vyhlašuje pokud nebezpečí dosáhlo takové intenzity a rozsahu, že je nutné provádět opatření na území celého státu a aktivovat záchranný systém v plném rozsahu. Pozn.: stav ohrožení státu je také stupeň nebezpečí vyhlašovaný při vnějším ohrožení. Nejedná se o totéž, v případě vnějšího ohrožení jsou prováděna také opatření vyplývající z operační přípravy státního území jako aktivace strategických zásob, zvýšená ochrana důležitých objektů a další. Za nouzového stavu a za stavu ohrožení státu se již mohou významně omezit na nezbytně nutnou dobu a za přesně stanovených podmínek práva obyvatel, jako např.:
Právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí při evakuaci osoby z místa, na kterém je bezprostředně ohrožena na životě nebo zdraví,
Vlastnické a užívací právo právnických a fyzických osob k majetku z důvodu ochrany života, zdraví, majetku nebo životního prostředí
Svobodu pohybu a pobytu ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací,
Právo pokojně se shromažďovat ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací,
Právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová
opatření
nebo
narušovala,
popřípadě
znemožňovala
jejich
provádění,
Právo na stávku, pokud by tato stávka vedla k narušení, případně znemožnění záchranných a likvidačních prací.
Kromě toho může vláda vyhlásit další omezení a povinnosti pro obyvatelstvo :
nařídit evakuaci osob a majetku z vymezeného území,
zakázat vstup, pobyt a pohyb osob na vymezených místech nebo území,
rozhodnout o ukládání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky k řešení krizové situace,
rozhodnout o bezodkladném provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb
200
nařídit povinné hlášení přechodné změny pobytu osob,
přijmout opatření k ochraně státních hranic a k pobytu cizinců
nařídit použití občanů povinných civilní službou a vojáků v činné službě k provádění krizových opatření,
při stupni stav ohrožení státu může vláda:
omezit vstup na území České republiky osobám, které nejsou občany České republiky,
nařídit povinné hlášení místa trvalého pobytu, popřípadě i místa, kde se osoba dočasně zdržuje,
omezit držení a nošení střelných zbraní a střeliva,
zvýšit kontrolní činnost na úseku zabezpečení skladovaných střelných zbraní, střeliva, munice, výbušnin, jaderných materiálů a zdrojů ionizujícího záření, nebezpečných chemických a jiných nebezpečných látek.
B. Zákon o Integrovaném záchranném systému č. 239/2000, Sb. Integrovaný záchranný systém (IZS) je systém speciálně vybudovaný a připravovaný pro řešení krizových situací uvedených v předchozí části podle zák. č. 240/2000 Sb. O činnost IZS se jedná vždy, když je nutné aktivovat alespoň dvě ze složek systému. Činnost jen jedné ze složek je považována za samostatnou činnost mimo IZS. Složky IZS o základní složky
Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje Zdravotnická záchranná služba Policie ČR o Ostatní složky
Vyčleněné síly a prostředky OS Ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory Ostatní záchranné sbory (horská služba, báňská záchr. Služba…) Orgány ochrany veřejného zdraví Havarijní, pohotovostní, odborné a jiné služby Zařízení civilní ochrany Neziskové organizace a sdružení občanů, které lze využít k záchranným a likvidačním pracím.
201
Pozn.: Úkoly hasičského záchranného sboru plní příslušníci hasičského záchranného sboru („příslušník“) ve služebním poměru podle zákona o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, státní zaměstnanci zařazení v hasičském záchranném sboru, na něž se vztahuje služební zákon ("státní zaměstnanec") a občanští zaměstnanci hasičského záchranného sboru ("občanský zaměstnanec"). Jednotky PO nepatří do HZS ČR.
Obsah činnosti dobře ve zkratce vystihuje vymezení pojmů podle zákona. (Záchranné práce, likvidační práce, ochrana obyvatelstva, pomoc občanům.) K základním pojmům patří: o integrovaný záchranný systém - tím rozumíme koordinovaný postup jeho složek při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací, o mimořádnou událostí rozumíme škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací, o záchrannými
pracemi
rozumíme
činnost
k
odvrácení
nebo
omezení
bezprostředního působení rizik vzniklých mimořádnou událostí, zejména ve vztahu k ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, a vedoucí k přerušení jejich příčin, o likvidačními pracemi rozumíme činnosti k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí, o ochranou obyvatelstva rozumíme plnění úkolů civilní ochrany, zejména varování, evakuace, ukrytí a nouzové přežití obyvatelstva a další opatření k zabezpečení ochrany jeho života, zdraví a majetku, o zařízením civilní ochrany bez právní subjektivity (dále jen "zařízení civilní ochrany") rozumíme součásti právnické osoby nebo obce určené k ochraně obyvatelstva; tvoří je zaměstnanci nebo jiné osoby na základě dohody a věcné prostředky, o věcnou pomocí je poskytnutí věcných prostředků při provádění záchranných a likvidačních prací a při cvičení na výzvu velitele zásahu, hejtmana kraje nebo starosty obce; věcnou pomocí se rozumí i pomoc poskytnutá dobrovolně bez výzvy, ale se souhlasem nebo s vědomím velitele zásahu, hejtmana kraje nebo starosty obce, o osobní
pomocí
je
činnost
nebo
služba
při
provádění
záchranných
a likvidačních prací a při cvičení na výzvu velitele zásahu, hejtmana kraje nebo 202
starosty obce; osobní pomocí se rozumí i pomoc poskytnutá dobrovolně bez výzvy, ale se souhlasem nebo s vědomím velitele zásahu, hejtmana kraje nebo starosty obce. Řízení činnosti IZS o Hlavní složkou IZS je HZS. Operační střediska (ústřední a krajská) jsou centrem řízení IZS a koordinují činnost. Jsou v nepřetržité pohotovosti (24 hod). o Pro koordinovanou činnost jsou zpracovány plány (hasičským záchranným sborem), které schvaluje hejtman kraje.
Plán záchranných a likvidačních prací (havarijní plán kraje). Vnější havarijní plán (přesahuje-li ohrožení území kraje, zpracuje se plán společně se sousedním krajem (obcí) zahrnující obě teritoria a společná opatření). Poplachový plán pro aktivaci IZS. o Činnost IZS řídí operační středisko HZS (IZS) a volené orgány – hejtman a starostové, mohou zřídit vlastní krizový štáb pro koordinaci záchranných a likvidačních prací. Činnost při vlastním zásahu vždy řídí velitel zásahu, zpravidla velitel jednotky HZS, nebo PO. o Velitel zásahu může vyžadovat pomoc přímo u velitelů složek IZS, zahraniční pomoc může vyžadovat MV prostřednictvím GŘ HZS, nebo hejtman, pokud existuje příslušná mezinárodní smlouva. o Plánovaná pomoc – zahrnuje se do plánů a na vyžádání jsou povinny ji poskytnout:
ministerstva, územní správní úřady, orgány krajů a obcí v mezích své působnosti, právnické a fyzické osoby, které jsou vlastníkem nebo uživatelem stavby civilní ochrany nebo stavby dotčené požadavky civilní ochrany, zdravotnická zařízení, ostatní složky integrovaného záchranného systému vojenské záchranné útvary, ostatní osoby, které se k tomu smluvně zavázaly.
Pozn.: Ministerstvo plány nezpracovává, pouze je koordinuje, metodicky řídí, zpracovává koncepce, zajišťuje výstavbu a provoz informačních systémů a zajišťuje mezinárodní součinnost. Pokud dojde k přesahu mimořádné události za hranice státu, řídí, nebo koordinuje činnost generální ředitelství HZS. Práva a povinnosti právnických a fyzických osob Pokud krajský úřad zahrne do havarijního plánu kraje nebo vnějšího havarijního plánu konkrétní právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu, je tato povinna 203
o bezplatně poskytnout a aktualizovat požadované podklady, o zajistit vůči svým zaměstnancům dotčeným předpokládanou mimořádnou událostí
informování o hrozících mimořádných událostech a plánovaných opatřeních, varování, evakuaci, popřípadě ukrytí, organizování záchranných prací, organizování přípravy k sebeochraně a vzájemné pomoci.
o Právnické osoby a podnikající fyzické osoby jsou v souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi a s jejich přípravou povinny
poskytnout osobní nebo věcnou pomoc na přímou výzvu velitele zásahu nebo starosty strpět vstup osob provádějících záchranné nebo likvidační práce na pozemky a do staveb strpět umístění zařízení systému varování a vyrozumění zmocněným osobám a umožnit pokud jsou vlastníky stavby civilní ochrany nebo stavby dotčené požadavky civilní ochrany, dbát při užívání zachování jejich funkčnosti pokud provozují školská, zdravotnická, sociální nebo obdobná zařízení, vytvořit v nich podmínky pro výdej ochranných masek, dětských ochranných vaků, dětských ochranných kazajek, ochranných oděvů, filtrů pro ochranu dýchacích cest a povrchu těla a dalších ochranných prostředků.
o Pokud dojde k mimořádné události v souvislosti s provozem ("havárie"), je právnická nebo podnikající fyzická osoba, která je vlastníkem, správcem nebo uživatelem uvedených zařízení, budov, látek nebo odpadů, povinna
podílet se na přípravě záchranných a likvidačních prací a na zpracování havarijního plánu kraje poskytnutím hasičskému záchrannému sboru kraje, informace 1. o zdrojích rizik, 2. pravděpodobných následcích havárií a možných způsobech jejich likvidace, 3. možných účincích na obyvatele a životní prostředí, 4. opatřeních připravených ve své působnosti pro zajištění nezbytných sil a prostředků k provedení záchranných a likvidačních prací ve svém objektu nebo zařízení, o Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, u které došlo k havárii, je povinna
provádět neprodleně záchranné a likvidační práce, ohlásit neprodleně havárii místně příslušnému operačnímu a informačnímu středisku integrovaného záchranného systému a bezprostředně ohroženým obcím;
204
podílet se na varování osob ohrožených havárií, poskytnout veliteli zásahu informace o skutečnostech, které by mohly ohrozit životy nebo zdraví osob provádějících zásah nebo ostatního obyvatelstva, zejména informace o výbušninách, nebezpečných chemických látkách, zdrojích ionizujícího záření, dravých či nebezpečných zvířatech, uhradit krajskému úřadu nebo složkám integrovaného záchranného systému náklady spojené s poskytnutím věcné a osobní pomoci, s likvidačními pracemi a se škodami prokazatelně vzniklými havárií, zabezpečit asanační práce podle pokynů příslušných správních úřadů nebo obcí, zabezpečit zneškodnění odpadů, které vznikly v důsledku havárie i v důsledku její likvidace, spolupracovat při zpracování dokumentace o záchranných a likvidačních pracích.
2.3. Ekonomické zabezpečení obrany a bezpečnosti Základní pojmy Ekonomickou bezpečnost státu můžeme definovat jako: „…zajištění takových podmínek k fungování hospodářství, které umožňují zajišťovat běžné i perspektivní uspokojování materiálních potřeb společnosti a realizovat ekonomické zájmy obyvatelstva.“ (25) V oblasti ekonomického zabezpečení obrany a bezpečnosti jsou nejfrekventovanější pojmy jako (25): Hmotné rezervy – jsou vybrané základní strategické suroviny, materiály, polotovary, výrobky, stroje a jiné majetkové hodnoty určené pro zajišťování obranyschopnosti a obrany státu, pro odstraňování následků krizových situací a pro ochranu životně důležitých hospodářských zájmů státu. Státní hmotné rezervy – jsou vlastnictvím státu a mají charakter strategických zásob, které lze použít v nezměněné podobě. Jedná se o -
-průmyslové suroviny (neželezné kovy, feroslitiny,bavlna,kaučuk…) zemědělské a potravinářské produkty (dlouhodobě skladovatelné, nebo zmražené) - pohonné hmoty a oleje. Mobilizační rezervy – tvoří vybrané základní suroviny, materiály, polotovary,výrobky, stroje, zařízení, náhradní zdroje a jiné majetkové hodnoty určené k zajištění mobilizačních dodávek. Regulační opatření - jsou opatření ke snížení spotřeby nedostatkových surovin, výrobků a energií, nebo usměrnění spotřeby v souladu s krizovými plány v případech, kdy krizová situace nabývá takového rozsahu, že běžné ekonomické nástroje nejsou při zajišťování nezbytných dodávek dostatečně účinné. 205
Nezbytné dodávky – jsou dodávky výrobků, prací a služeb pro zajištění základních životních potřeb obyvatel státu a pro zajištění potřeb ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů, nutných pro jejich činnost za krizových stavů. Mobilizační dodávkou je nezbytná dodávka pro podporu ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů uskutečňovaná po vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu, Rezervy – část celkových zásob, které má stát k dispozici a které mohou být využity k realizaci úzce vymezených cílů. (Obranné rezervy pro obranný systém). Zásoby – jsou prostředky, kterými v dané době disponuje stát (státní intervenční zásoby), místní samosprávy, ozbrojené síly, subjekty hospodářské mobilizace (k uchování výrobních schopností) a jiné hospodářské a podnikatelské subjekty. Nedotknutelné zásoby - část vojenských zásob předurčených ke spotřebě za stavu ohrožení státu a válečného stavu. O jejich použití rozhoduje GŠ AČR. Pohotovostní zásoby – tvoří vybrané základní materiály a výrobky k zajištění nezbytných dodávek hospodářství, které nelze zajistit obvyklým způsobem. Zásoby pro humanitární pomoc – jsou vybrané základní materiály a výrobky vytvářené v rámci systému nouzového hospodářství a určené k bezplatnému poskytnutí po vyhlášení krizových stavů fyzickým osobám vážně materiálně poškozeným. (Výhradně na území ČR a nikoliv pro pomoc v zahraničí). Zálohy – lidské i věcné prostředky určené k úhradě vyřazených, zničených nebo jinak neschopných sil a prostředků v dané organizaci – státu, armádě, podniku… Strategické suroviny – jsou ty suroviny, které mají mimořádný význam pro vojenskou produkci a použití ozbrojených sil. Seznam strategických surovin se mění s postupujícím rozvojem vědy a jejím uplatněním ve vojenství (např. prvky nutné pro výrobu jaderných zbraní, materiály pro výrobu soudobých nejmodernějších bojových prostředků, ale také nezbytných civilních výrobků). Ropné produkty – automobilová a letecká paliva benzínového typu, velmi lehké topné oleje, motorová nafta, petrolej a letecká paliva petrolejového typu a topné oleje. Ekonomické zajištění bezpečnosti státu je složitý komplex opatření státních i samosprávných orgánů, který se řídí platnými zákony, zejména zákony č. 222/1999, Sb. O zajišťování obrany ČR, zákonem č. 240/2000, Sb. O krizovém řízení, zákonem č. 241/2000, Sb. O hospodářských opatřeních pro krizové stavy
206
a celou řadou dalších zákonů a vyhlášek, které upravují činnost státních i nestátních institucí při zajišťování bezpečnosti státu. Celý systém musí zajistit jak potřeby ozbrojených sil při vedení válečných operací, ale také uchránit ostatní občany před možným strádáním a nebezpečím tak, jak je to jenom možné. Nejen ozbrojené složky musí být zásobovány – i když přednostně – ale také všichni ostatní občané. Ekonomické zabezpečení bezpečnosti státu tedy bude zahrnovat Zabezpečení obrany státu (stav ohrožení státu a válečný stav) Zabezpečení při krizových stavech neválečných (stav nebezpečí, stav nouze a stav ohrožení) Hospodářská opatření pro krizové stavy jsou přijímána po vyhlášení krizových stavů a jsou určena a) k uspokojení základních potřeb fyzických osob na území České republiky umožňující přežití krizových stavů bez těžké újmy na zdraví (základní životní potřeby), b) pro podporu činnosti ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, hasičských záchranných sborů a havarijních služeb, (IZS) c) pro podporu výkonu státní správy. Je zřejmé, že při vzniku krizových stavů např. v důsledku přírodních katastrof a jiných nevojenských ohrožení, nebude nutné regulovat ekonomiku tak, jak by to bylo nutné při vojenském napadení země. Krizové stavy „mírové“ trvají totiž zpravidla krátkou dobu, i když likvidace následků může trvat i velmi dlouho (viz povodně 2002). Válečný stav je kvalitativně zcela odlišná situace vyžadující jiný způsob fungování ekonomiky než v době míru, nebo stavu nebezpečí, či nouze. V případě vedení válečných operací má totiž výroba (produkce) jinou skladbu než v době míru – je nutné vyrábět takové výrobky, které se v době míru vyrábějí jen málo, nebo vůbec. To vyžaduje buď postavit nové závody, nebo již v míru udržovat „umrtvené“ kapacity, které je v případě nutnosti možno uvést do provozu. Tržní hospodářství však takové „plýtvání“ netoleruje a bez zásahu státu by takové kapacity neexistovaly – což by zase v případě jejich potřeby mohlo i významně narušit obranyschopnost. Ekonomické zajišťování obrany státu (nebo koalice států – NATO), tedy musí řešit problém jak mít prosperující mírovou ekonomiku a současně mít ekonomiku schopnou přejít v krátké době z mírové produkce na produkci válečnou
207
a dostatečně zabezpečit obranu země. Tento přechod z mírového na válečný stav zajišťuje systém hospodářských opatření pro krizové stavy, který zahrnuje a) systém nouzového hospodářství, b) systém hospodářské mobilizace, c) použití státních hmotných rezerv, d) výstavbu a údržbu infrastruktury, e) regulační opatření. Ekonomickou bezpečnost státu jsme již definovali jako: „…zajištění takových podmínek k fungování hospodářství, které umožňují zajišťovat běžné i
perspektivní
uspokojování
materiálních
potřeb
společnosti
a
realizování
ekonomických zájmů obyvatelstva.“ Perspektiva zajišťování potřeb pak znamená: Plynulý a bezproblémový přechod ekonomiky z mírového na válečný stav, tedy schopnost zajistit obranu země jak v míru, tak za války a zahrnuje splnění celé řady podmínek, mezi něž patří zejména (25): 1. připravenost ozbrojených sil nejen úrovní výcviku a technickým vybavením, ale také stavem zásob, které jim umožní zahájit a po určitou dobu vést bojovou činnost samostatně i bez dodávek z národního hospodářství (potraviny, PHM, náhradní díly pro techniku i zbraňové systémy a vlastní zbraňové systémy a munice) 2.
připravenost
ekonomiky,
infrastruktury,
zásob,
výrobních
sil
i nezbytných prostředků pro počáteční období přechodu na válečnou výrobu (kvalita infrastruktury, materiální zásoby pro obyvatelstvo, udržování výrobních kapacit, atd., tedy předzásobení) 3. systém mobilizace hospodářských zdrojů, který musí zabezpečit změnu cílů hospodářské činnosti, uvést do chodu neprovozované, ale pro tento stav udržované výrobní kapacity a zahájit výrobu, služby a zásobování v souladu s potřebami krizového stavu „ohrožení“ nebo „válečného stavu“ Hospodářská opatření pro krizové stavy (zákon č. 241/2000, Sb.) počítají s uspokojováním nezbytných hospodářských potřeb -
za stavu vojenského ohrožení a krizových stavů válečných v rámci systému hospodářské mobilizace (zajištění obranyschopnosti), která je obsahem OBRANNÉHO PLÁNOVÁNÍ
-
za krizových stavů civilních i vojenských v rámci tzv. nouzového hospodářství (zajištění bezpečnosti obyvatel), což je zase obsahem CIVILNÍHO NOUZOVÉHO PLÁNOVÁNÍ
208
Přechod ekonomiky z mírového na válečný stav je realizován v období tzv. hospodářské
mobilizace,
která
je,
současně
se
systémem
nouzového
hospodářství, státními hmotnými rezervami a jejich použitím, výstavbou a údržbou infrastruktury a regulačními opatřeními, součástí systému hospodářských opatření pro krizové stavy a to jak pro krizové stavy válečné (stav ohrožení a válečný stav), tak pro krizové stavy civilní (stav nebezpečí, stav nouzový a stav ohrožení státu). Systém hospodářské mobilizace je určen pro zabezpečení potřeb ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů za stavu válečného ohrožení a válečného stavu zejména formou mobilizačních dodávek. Mobilizační dodávky jsou smluvně podchyceny, (za dodávku platí objednatel, za skladování SSHR ze své kapitoly), a zahrnuty do krizových plánů jak samosprávných celků, tak povinných hospodářských subjektů. (Subjekt hospodářské mobilizace, který zpracovává plán krizové připravenosti a plán opatření hospodářské mobilizace). Dodavatel je povinen mobilizační dodávku dodat přednostně před jinými dodávkami a je chráněn zákonem před sankcemi vzniklými za pozdní plnění jiných dodávek. Uchování výrobních kapacit je jedním z důležitých opatření hospodářské mobilizace. Uchování výrobních kapacit se především týká (25) -
-
výroby a oprav hlavních druhů bojové techniky a výzbroje pro OS a ozbrojené bezpečnostní sbory výroby a oprav strojírenských výrobků, kompletů a dílů strojírenské metalurgie a ostatních materiálů pro zajištění výroby hlavních výrobků pro bojovou techniku a výzbroj výroby a dodávek náhradních dílů pro bojovou techniku a výzbroj.
Civilní nouzové plánování Civilní nouzové plánování je soubor opatření hospodářského, organizačního i správního charakteru, jehož cílem je zachování základních funkcí státu, ochrana obyvatelstva a plánování civilních zdrojů a jeho obsahem je pak
podpora v předcházení krizí samostatně a v rámci koalice, systému řízení a spolupráce s armádou v době míru i za krizového stavu zabezpečení funkčnosti státní správy během krize zabezpečení přijatelné úrovně společenského a hospodářského života a v podpoře a ochraně obyvatelstva během krize vytváření potřebných civilních zdrojů pro OS a ozbrojené bezpečnostní sbory i potřeby obyvatelstva a státu za krizových stavů (25).
209
Výsledkem civilního nouzového plánování je (by měl být) fungující systém nouzového hospodářství, ve kterém jsou činnosti zabezpečující obranyschopnost – pokud se jedná o „válečné stavy“ řešeny v rámci hospodářské mobilizace a zabezpečení obyvatelstva a výroby je centrálně regulováno do té míry, aby byly zajištěny základní lidské potřeby pro všechny obyvatele státu, aby obyvatelstvo nestrádalo víc než je nezbytné. V době „mírových“ krizových stavů se pro uchování nezbytné úrovně kvality života obyvatel postižených regionů využívá tzv. pohotovostních zásob a zásob pro humanitární pomoc uchovávaných ve státních hmotných rezervách vytvářených zejména podle požadavků krajských samospráv s možností jejich vydání na žádost hejtmana kraje a také zásoby soukromých hospodářských subjektů v rámci tzv. nezbytných dodávek. Nezbytné dodávky jsou ty dodávky, které státní orgán (kraj, obec s rozšířenou působností) předem dojedná s daným hospodářským subjektem, přičemž o konkrétní dodávce může uzavřít smlouvu. K nezbytným dodávkám mohou patřit libovolné předměty od ručního nářadí, dětských plen přes nezbytné služby až po velké stroje a dopravu. Předpokládá se, že nezbytná dodávka není samostatně a navíc skladována, ale že je součástí běžných zásob podnikatele. Dodávka je honorována standardně po dodání. (Pozn.: předem jsou honorovány mobilizační dodávky a uchování výrobních kapacit mimo provoz podniku, protože vyžadují náklady aniž byly státem-odběratelem čerpány a tudíž i následně hrazeny). Schématicky
jsou
proces
hospodářské
mobilizace
a
nouzového
hospodářství v krizových situacích znázorněny na schématech č. 13, 14.
2.4. Krizové řízení jako proces Krizové řízení je řízení jako každé jiné, pouze prováděné v kritických a stresových podmínkách. Likvidace následků ohrožení (ať havárie, nebo živelné pohromy) má přinejmenším tři základní etapy. 1. etapa je přípravná, 2. etapa je realizační a 3. etapa je etapou obnovy. Z charakteru činností vyplývá, že nejvíce času je na 1. a 3. etapu a etapa 2. je právě ta stresová, nejkratší. Je tedy zřejmé, že kvalitní a důslednou realizací 1. etapy si nejvíce ulehčíme činnost v etapě 2. a snížíme škody, které řešíme v etapě 3. Opatření, která je nutné provést předem – ať už se jmenují havarijní plány nebo jinak, lze nejobecněji popsat takto: 210
•
Jako první krok musí být vždy vytvoření možného scénáře toho, co by se mohlo stát – povodeň, zemětřesení, sesuvy půdy, rozsáhlé lesní požáry, ekologické havárie, průmyslové havárie, mnohočetné teroristické útoky, vojenské napadení státu, atd., pro každý případ vlastní scénář, nejlépe ve variantách.
•
Druhým krokem pak musí být odhad předpokládaných škod a ztrát. (Co může být způsobeno a čemu je třeba zabránit).
•
Třetím krokem pak nalezení způsobu jak lze škodám a ztrátám zabránit, nebo je omezit.
•
Čtvrtým krokem je nalezení prostředků – materiálních, finančních i lidských k realizaci nalezených způsobů zabránění škod.
•
Dále by měla následovat organizace budoucí činnosti. (Plánování činností, vytvoření materiálních podmínek, uzavření smluvních vztahů a další.)
•
Následuje pak příprava budoucích vykonavatelů plánovaných činností, informace a příprava obyvatelstva, a
•
údržba a kontrola připravených věcí i opatření, udržení jejich funkčnosti po celou dobu než budou muset být aktivovány.
Kvalita krizového řízení tedy nespočívá primárně v kvalitě toho, kdo záchranné a likvidační práce provádí, ale v kvalitní přípravě této akce předem. Realizátor může být i génius, pokud nemá připravené podmínky, zejména připravený materiál k okamžitému, nebo rychlému použití, nemůže dělat zázraky. To jenom podtrhuje důležitost práce státních a samosprávných orgánů při zpracování plánů a zajišťování materiálních prostředků. (Spojení a vyrozumění, nezbytné stroje a materiál, připravení lidé.)
211
3. Krizové plány Není cílem tohoto předmětu naučit Vás zpracovávat krizové plány. Nicméně považujeme za potřebné s jejich obsahem Vás alespoň seznámit. Pokud si pečlivě prostudujete obsah plánů, které jsou dále uvedeny, zjistíte, že stát, respektive jeho orgány poskytují nižším stupňům řízení odbornou pomoc v rozsahu jak je jen možné. Krajský plán – resp. výpis pro konkrétní obec s rozšířenou působností (dříve to byl zpravidla okres), poskytuje zcela konkrétní informace o hrozbách, o způsobu řešení krajem a jeho prostředky, o prostředcích, které jsou pro obec připravené k použití, atd. Plán obce toho plně využívá (podíváte-li se na počty stran plánu obce, zjistíte, že téměř polovinu tvoří podklady převzaté od kraje), mj. i proto, že mnohé informace není schopen vlastními silami zajistit, nebo jen velmi draho.
3.1. Krizový plán kraje Krizové plány jsou do těchto skript zařazeny pro lepší pochopení rozsahu a složitosti krizového řízení na všech stupních. Přečtete-li poctivě oba plány, můžete získat představu čím vším se odpovědné orgány musí zabývat, jaké informace získat a jaký může být rozsah jejich povinností i pravomocí odstupňovaně shora dolu. Je samozřejmé, že pouhé přečtení, ani výklad na přednášce nemůže odhalit veškerou složitost vzájemných vztahů jak mezi řídícími orgány, tak mezi možnými hrozbami a jejich řešením. Krajský krizový plán je pouhým výpisem pro konkrétní obec s rozšířenou působností (ve zkratce ORP). Pro každou takovou obec musí být vydán samostatný plán. ORP již krizové plány pro obce ve své působnosti nevydává samostatně, pouze poskytuje podklady pro jejich zpracování, zejména pokud nějakým způsobem obci pomáhá vlastními prostředky, nebo naopak od obce prostředky požaduje. Krajský plán - výpis
VZOR Výpis z havarijního plánu kraje pro obec s rozšířenou působností Struktura: A – INFORMAČNÍ ČÁST B – OPERATIVNÍ ČÁST-SÍLY A PROSTŘEDKY C – DRUHY PLÁNŮ KONKRÉTNÍCH ČINNOSTÍ A – INFORMAČNÍ ČÁST A01 Charakteristika území A01-00 PV Informace o území.doc
212
(11 s.)
A02
A01-01 PV Počty obyvatel.doc A01-02 PV Vodní toky.doc A01-03 PV Vodní díla.doc A01-04 PV Skládky odpadu.doc A01-05 PV Zdravotnická zařízení.doc A01-06 PV Sociální zařízení.doc A01-07 PV Silnice.doc A01-08 PV Železnice.doc A01-09 PV Dodávky tepla.doc Analýza vzniku mimořádných událostí A02-00 PV Druhy rizik.doc A02-01 PV Ohrožující objekty.doc A02-02 PV Ohrožené objekty.doc A02-03 PV Výsledky analýzy.xls A02-04 KR Metoda analýzy.doc
A03 Nejvíce nebezpečná varianta A03-00 KR Popis mimořádných událostí.doc A03-01 PV Plány MO A03-02 PV Sladovny.doc A03-03 PV Zimní stadion.doc A03-04 PV Úpravna vody Hrdibořice.doc A03-05 PV Pivovar.doc A03-06 PV Chlorovna Městské lázně.doc Mapa – Zimní stadion Mapa – Úpravna vody Hrdibořice Mapa – Pivovar Mapa – Sladovny Mapa – Městské lázně B – OPERATIVNÍ ČÁST-SÍLY A PROSTŘEDKY B-PV Síly a prostředky pro záchranné a likvidační práce B01 Pomoc poskytovaná sousedním ORP B01-01 PV Pomoc sousedním ORP.doc B02 Pomoc poskytnutá ze sousedních ORP B02-01 PV Pomoc ze sousedních ORP.doc B03 Pomoc z ústřední úrovně B03-00 PV Pomoc z ústřední úrovně.doc B03-01 KR Nasazení 156 zpr.doc B03-02 KR Materiální základna 156 zpr.doc B03-03 KR Pravomoc k poskytování 156 zpr.doc B03-04 KR Vyžadování podpory 156 zpr.doc B03-05 KR Vyžadování sil AČR.doc B03-06 KR Vyžadování vrtulníku Policie ČR.doc B03-07 KR Zásady záchranných prací.doc
213
(3 s.) (1 s.) (1 s.) (1 s.) (1 s.) (3 s.) (12 s.) (3 s.) (6 s.)
(5 s.) (2 s.) (5 s.) (6 s.) (6 s.)
(31 s.) (1 s.) (16 s.) (16 s.) (15 s.) (16 s.) (15 s.) (1 s.) (1 s.) (1 s.) (1 s.)
(6 s.)
(3 s.) (1 s.)
(1 s. ) (10 s.) (2 s.) (2 s.) (1 s.) (4 s.) (1 s.) (10 st)
B04 Vyrozumění o MU a spojení B04-00 PV Informace o spojení.doc B05 Síly a prostředky pro vlastní potřebu B05-01 PV Smlouvy o pomoci.doc B05-02 PV Právnické a fyzické osoby.doc B05-03 PV Plošné pokrytí.xls C – DRUHY PLÁNŮ KONKRÉTNÍCH ČINNOSTÍ Titulní list Druhy plánů
(1 s.)
(12 s.) (1 s.) (12 s.)
(1 s.)
C01 Druhy plánů konkrétních činností C01-00 PV Druhy plánů.doc
(1 s.)
C02 Vyrozumění C02-00 PV Informace o vyrozumění.doc C02-01 PV Telefonní seznam ORP.doc C02-01 KR Telefonní seznam kraje.doc
(2 s.) (38 s.) (36 s.)
C03 Traumatologický plán C03-00 KR Zdravotnická záchr.služba Ol.kraje.doc C03-00 PV Traumatologický plán.doc
(19 s.) (10 s.)
C04 Varování C04-00 PV Informace o varování.doc C04-01 PV Sirény.doc
(4 s.) (4 s.)
C05 Ukrytí C05-00 PV Informace o ukrytí.doc C05-01 PV Stálé úkryty.doc C05-02 PV Improvizované úkryty.doc
(4 s.) (5 s.) (3 s.)
C06 Individuální ochrana C06-00 PV Informace o PIO.doc C06-01 PV Požadované počty PIO.doc C06-02 PV Přehled osob dle kategorií PIO.xls C06-03 KR Improvizované PIO.doc C06-04 PV Plán rozvozu PIO.doc C06-05 PV PIO Hamry.doc C06-06 PV Informace o dekontaminaci.doc C06-06-01 PV Přehled míst pro dekontaminaci obyvatelstva.xls
(3 s.) (1 s.) (1 s.) (4 s.) (4 s.) (1 s.) (2 s.) (1 s.)
C07 Evakuace C07-00 PV Informace o evakuaci.doc C07-01 PV Počty evakuovaných.doc C07-02 PV Evakuační střediska.doc C07-03 KR Vzory tiskopisů.doc
214
(4 s.) (1 s.) (2 s.) (18 s.)
C08 Nouzové přežití C08-00 PV Informace o přežití.doc C08-01 PV Školy.doc C08-02 PV Hotely.doc C08-03 PV Zdroje vody.doc C08-04 PV Zásobování vodou.doc C08-05 PV Vodojemy.doc C08-06 PV Veterina.doc C08-07 PV Čerpací stanice PHM.doc C08-08 PV Duchovní pomoc.doc C08-09 PV Dodavatelé potravin.doc C08-10 PV Služby.doc C08-11 PV Přehled charitativních organizací.doc C08-12 PV Prameniště
(5 s.) (13 s.) (5 s.) (5 s.) (5 s.) (3 s.) (1 s.) (2 s.) (1 s.) (1 s.) (5 s.) (5 s.) (2 s.)
C09 Monitorování C09-00 PV Informace o monitorování.doc C09-01 PV Monitorovací sítě.doc C09-02 PV Odborné firmy.doc C10 Veterinární opatření C10-00 KR Veterinární opatření.doc Přílohy – Seznam a obsah příloh
(3 s.) (4 s.) (1 s.)
(38 s.) (23 příloh)
C10-01 KR Opatření HZS Ol.kraje při SLAK C10-01 KR Opatření HZS Ol.kraje (8 s.) Příloha č.1 Vyrozumění orgánů IZS o společném řešení mimořádné události při zdolávání SLAK (1 s.) Příloha č.2 Využitelné síly a prostředky při likvidaci nákazy SLAK (12 str.) Příloha č.3 Plán mediální činnosti (2 s.) Příloha č.4 Postup pro spalování poražených zvířat (3 s.) Příloha č.5 SIAŘ GŘ HZS ČR 39/2001 Postupy při spalování zvířat v rámci mimořádných veterinárních opatření (7 s.) C11 Veřejný pořádek C11-00 PV Veřejný pořádek.doc C11-01 PV Přehled okamžitě disponibilních sil C11-02 PV Přehled vyčleněných sil C11-03 PV Plán spojení Mapa okresu C12 Kulturní památky C12-00 PV Informace o památkách.doc C12-01 PV Nemovité památky.doc C12-02 PV Movité památky.doc C12-03 KR Kontakty.doc
215
(8 s.) (1 s.) (1 s.) (2 s.) (1 s.)
(8 s.) (3 s.) (25 s.) (7 s.)
C13 Hygienická opatření C13-00 KR Plán hygienických a protiepidemických opatření.doc (10 s.) C-13-01 KR Krajský pandemický plán C14 Komunikace s veřejností C14-00 PV Informace o komunikaci.doc C14-01 KR Obsah relací.doc C15 Odstranění odpadů C15-00 PV Informace o odpadech.doc C15-01 PV Odborné firmy ORP.doc C15-01 KR Odborné firmy kraj.doc C15-02 KR Asanace.doc C15-03 KR Asanace ŽP.doc C15-04 KR Asanace silnic.doc C15-04-01 KR Plán zimní údržby silnic C15-05 PV Přehled míst pro dekontaminaci techniky
(7 s.) (5 s.)
(2 s.) (5 s.) (6 s.) (8 s.) (21 s.) (7 s.) (28 s.) (1 s.)
C16 Typové plány Složky IZS C16-01 Typový plán činnosti složek IZS v případě události s podezřením na teroristický útok vysoce rizikovými a rizikovými biologickými agens a toxiny ( 49 s.) C16-02 Typová činnost složek při společném zásahu – Uskutečněné (39 s.) a ověřené použití radiologické zbraně C16-03 KR Typová činnost složek IZS při společném zásahu demonstrování úmyslu sebevraždy STČ 02/IZS
(21 s.)
3.2. Krizový plán obce s rozšířenou působností Schvaluji: Starosta města (obce s rozšířenou působností) Ing. Jan T. datum:
aktualizováno dne : 20. 4. 2006
Část OBSAH A ZÁKLADNÍ ČÁST B PŘÍLOHOVÁ ČÁST C DALŠÍ VYUŽITELNÁ DOKUMENTACE
Strana 2 3 4
ÚČEL A CÍL KRIZOVÉHO PLÁNU Krizový plán obce s rozšířenou působností (pozn: dříve okres podle rozlohy) je souhrnný plánovací dokument, kterým orgány krizového řízení plánují ve své věcné a územní působnosti opatření a postupy pro případ vzniku krizových situací. 216
Je zaměřen na rozpracování řešení typových krizových situací krizového plánu kraje, které na základě vyhodnocení analýzy rizik mohou vzniknout ve správním obvodu města . Cílem opatření obsažených v krizovém plánu je minimalizovat dopad krizových situací na životy, zdraví a majetek obyvatelstva, životní prostředí a demokratické základy státu ve správním obvodu města (obce s rozšířenou působností).
A. ZÁKLADNÍ ČÁST Název dokumentu A-1
Vymezení působnosti, odpovědnosti a úkolů zpracovatele krizového plánu A-1.1. Název, poštovní adresa zpracovatele A-1.2. Spojení na operační a informační střediska IZS A-1.3. Vymezení odpovědnosti a působnosti zpracovatele A-1.4 Vymezení odpovědnosti a působnosti ostatních subjektů podílejících se na zpracování krizového plánu A-1.5. Vymezení územní působnosti zpracovatele
A-2
Charakteristika organizace krizového řízení
A-3
A-2.1. Organizační struktura zpracovatele krizového plánu za krizového stavu A-2.2. Organizační schéma složek zabezpečujících funkčnost kritické infrastruktury A-2.3. Charakteristika plánovaných odborných činností organizací A-2.4. Seznam osob, které se podílely na zpracování krizového plánu A-2.5. Přehled určených subjektů kritické infrastruktury Analýza rizik A-3.1. Analýza rizik
5
13 1
9/158
5 3
109
A-3.2. Výčet a hodnocení možných krizových rizik A-4
Počet dokumentů listy mapy jiné
7
Další potřebné podklady a zásady A-4.1. Přehled krizové a ostatní legislativy A-4.2. Statut a jednací řád krizového štábu A-4.3. Metodiky, scénáře, pomůcky pro práci krizových štábů A-4.4. Vzory a formuláře dokumentace a další související dokumenty A-4.5. Směrnice pro ochranu utajovaných skutečností a vzory spisové služby A-4.6. Zásady manipulace s krizovým plánem Celkový součet dokumentů části A
217
5 3 1
16/64
2
4/11
3 1 159
29/231
B. PŘÍLOHOVÁ ČÁST Název dokumentu B-1
Přehled sil a prostředků
B-3
B-1.1. Síly a prostředky ve vlastní dispozici B-1.2. Síly a prostředky smluvně vázané B-1.3. Ostatní síly a prostředky Katalog krizových opatření – na úrovni obce se nezpracovávají Typové plány - jen v krizovém plánu kraje
B-4
Operační plány
B-2
B-4.1. Výpis z Havarijního plánu kraje pro ORP…. B-4.2. Povodňový plán ORP B-4.3. Vichřice, větrné smrště, krupobití B-4.4. Epidemie B-4.5. Epizootie B-4.6. Narušení hrází významných vodních děl se vznikem zvláštní povodně B-4.7. Narušení dodávek elektrické energie velkého rozsahu B-4.8. Narušení zákonnosti velkého rozsahu B-4.9. Narušení dodávek plynu velkého rozsahu B-4.10. Narušení dodávek tepelné energie velkého rozsahu
Počet dokumentů listy mapy jiné 3
0 0 565 23
4 11
5
11
10
2/7
24 19 11
B- 4.11.Sněhová kalamita
5
B- 4.12.Narušení dodávek ropy a ropných produktů
56
1/7
B- 4.13. Narušení dodávek pitné vody
6
1/2
Hospodářská opatření pro krizové stavy
93
1/1
B-5.1. Připravená regulační opatření B-5.2. Seznam požadavků na zabezpečení nezbytných dodávek u KÚ kraje B-5.3. Seznam dodavatelů mobilizačních dodávek B-5.7. Seznam dodavatelů nezbytných dodávek B-5.4. Přehled plánu nezbytných dodávek B-5.5. Evidence subjektů plánu nezbytných dodávek B-5.6. Číselník nezbytných dodávek
5
30 24 30 4
B-6
Plán akceschopnosti
19
B-7
Plán spojení B-7.1. Způsoby spojení a náhradní spojení mezi krizovým štábem a ostatními subjekty B-7.2. Spojení na orgány krizového řízení B-7.2.1.Krizová sít KŠ, HZS ZZS B-7.3. Spojení na složky podílející se na řešení krizové situace B-7.3.1 Spojení na operační střediska IZS
2
B-5
218
A2
Název dokumentu
Počet dokumentů listy mapy jiné
B-7.3.2 Spojení na další orgány a složky podílející se na provádění krizových opatření B-7.3.3 Výpis z telefonního seznamu krizové sítě kraje
B-8
B-7.4 Jednotný plán spojení s vyznačením spojení pro krizové stavy Plán materiálně technického zabezpečení
7
B-8.1. Specifikace potřeb související se zabezpečením rozvinutí a činnosti krizového štábu B-8.2. Uvedení krizových štábů do pohotovosti B-8.3. Zabezpečení základních životních potřeb pracovníků krizového štábu (hygiena,strava, odpočinek) B-8.4. Zabezpečení činnosti krizového štábu při výjezdech B-8.5. Síly a prostředky nezbytné pro MTZ, specifikace časové náročnosti jednotlivých činností B-8.6. Specifikace MTZ při řešení jednotlivých druhů krizových situací a způsoby řešení B-9
Plán zdravotnického zabezpečení
1
B-10 Mapy rizik a řešení krizových situací
2
B-10.1. Připravené soulepy topografických map
1
B-10.2. Mapy k řešení krizových situací Celkový počet dokumentů části B
1
219
861
27
5/17
C. DALŠÍ VYUŽITELNÁ DOKUMENTACE Název dokumentu
Počet dokumentů Listy mapy jiné
Vzor stránky – nastavený formát použitý v dokumentech KP Směrnice MV č. PO 365 – IZS – 2004, o činnosti KŠ a vzory dokumentace vedené při činnosti KŠ Průvodka krizové dokumentace – formulář Úvodní hlášení o mimořádné události, nebo krizové situaci – formulář Žádost o poskytnutí pomoci – formulář
13 1 3 1
Metodiky pomůcky pro práci povodňové komise
80
Celkový počet dokumentů části C Celkový počet dokumentů krizového plánu ORP
98 Listy
mapy
jiné
1118
27
34/248
Za správnost a úplnost dokumentace zodpovídá : XXXXXXXXXXXXXX Pozn.: Takový plán, byť ne zcela aktuální, se zpřesňuje každý rok, je k dispozici a při přednášce bude rámcově demonstrován
220
4. Vnitřní bezpečnost a vazby na mezinárodní bezpečnost S postupující globalizací se nerozvíjí jen obchod, mobilita obyvatelstva, cestovní ruch a spolupráce států a regionů, ale snad ještě vyšším tempem organizovaný mezinárodní zločin, který významně narušuje vnitřní bezpečnost státu. Spolupráce národních policejních, justičních i zpravodajských orgánů se tedy jeví jako logický krok nejen v boji s organizovaným zločinem, ale i s mezinárodním terorizmem, zvláště po r. 2001, kdy právě terorizmus vyvolal zvýšenou potřebu koordinovat činnost. Ke zpracování následující části byly využity informace z DP Mgr. M. Kubáskové na téma Mezinárodní policejní spolupráce – vymezení role Evropského policejního úřadu. (37) Nejstarším mezinárodním orgánem pro boj se zločinem je Interpol. Protiteroristické (a protizločinecké) nástroje Evropské unie můžeme rozdělit na právní a politické nástroje. Právními nástroji jsou konkrétní právní akty nebo instituce EU zaměřené na boj s mezinárodním terorizmem v oblasti policejní a justiční spolupráce, civilní ochrany a na úseku prevence. Mezi tyto nástroje zaměřené na boj s terorizmem a kriminalitou patří Evropský policejní úřad - Europol, Evropská soudní síť, Evropská jednotka pro soudní spolupráci - Eurojust, Evropský zatýkací rozkaz, Společné vyšetřovací týmy, SIRENE a jednotlivé zpravodajské služby (nebudou dále rozebírány). Všechny uvedené instituce se zabývají samozřejmě i kriminalitou a organizovaným mezinárodním zločinem, zvláště když je mnohdy ani nelze od terorizmu oddělit. Mezi právní nástroje patří také: Úmluva EU o vzájemné pomoci ve věcech trestních; Opatření proti praní peněz; Opatření k určení teroristických organizací a teroristů; Právní nástroje v oblasti civilní obrany. Vyjmenované organizace nejsou jediné, existují i další podpůrné organizace a sdružení napomáhající boji s mezinárodním zločinem a terorizmem. Tato část pomůcky je informační a má dokreslit propojenost zajišťování vnitřní bezpečnosti státu v rámci Evropy jako takové – nejen Evropské Unie, OBSE a dalších organizací, jichž je ČR členem.
221
INTERPOL Oficiální název této organizace je International Criminal Police Organization (ICPO). Interpol je největší policejní organizace na světě, která zabezpečuje mezinárodní policejní spolupráci v kriminálně-policejní oblasti mezi smluvními státy organizace. V současné době sdružuje Interpol celkem 188 členských zemí, a to zahrnujíc demokratické i nedemokratické země, v boji se všemi druhy trestné činnosti. Hlavním účelem Interpolu je zajistit, aby veškeré informace byly co nejrychleji přístupné všem členským zemím. K tomuto účelu existuje vysoce propracovaná síť Národních ústředen Interpolu, která tuto výměnu informací usnadňuje. Mezi hlavní činnosti Interpolu patří následující činnosti: • Zajišťování a zlepšování co nejširší vzájemné spolupráce všech institucí prosazujících právo v rámci limitů národních zákonů při dodržování Všeobecné deklarace lidských práv. • Podpora rozvoje institucí přispívajících k potírání kriminality, zejména v oblastech: získávání a předávání informací k případům kriminálního charakteru, pátrání po osobách a věcech, extradice pachatelů ze zahraničí do ČR, předávání pachatelů do zahraničí, organizace pracovních schůzek českých policistů se zahraničními partnery, kontrola respektování českých právních předpisů ze strany zahraničních subjektů, tvorba koncepce policejní spolupráce se zahraničím, poradenská činnost v oblasti mezinárodní policejní spolupráce, policejní diplomacie. Evropský policejní úřad (Europol) Evropský policejní úřad (European Police Office) vznikl s cílem vytvořit v rámci Evropské unie instituci, která by umožnila donucovacím složkám členských států Unie rychlou, co nejúčinnější a ucelenou spolupráci v oblasti boje s organizovaným zločinem, při prevenci a potírání terorizmu, pašování drog a dalších závažných forem mezinárodní (příhraniční) organizované kriminality. Úmluva o Europolu byla podepsána v roce 1995, ale až 1. 7. 1999 zahájil Europol svoji činnost v plném rozsahu. Sídlem úřadu se stal nizozemský Haag. Významný mezník pro činnost Europolu představoval vstup Amsterodamské smlouvy v platnost 1. května 1999. Tato smlouva mění spolupráci v oblastech justice a vnitřních věcí tím, že vytváří tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva, při jehož realizaci byla Europolu přisouzena jedna z rozhodujících úloh.
222
Evropská soudní síť Společná akce o vytvoření Evropské soudní sítě z 29. června 1998 byla přijata zvláště vzhledem k nezbytnosti provést další zlepšení justiční spolupráce mezi členskými státy Evropské unie. Síť kontaktních míst mezi členskými státy Unie je zřizována z příslušných ústředních orgánů. V každém členském státě se zřizuje jedno nebo více kontaktních míst. Evropská soudní síť: a) usnadňuje vhodné propojení mezi kontaktními místy v různých členských státech Unie tak, aby mohla plnit své funkce b) organizuje pravidelné schůze zástupců členských států c) nepřetržitě poskytuje určité množství základních aktualizovaných informací, zejména prostřednictvím vlastní telekomunikační sítě. Eurojust - Evropská jednotka pro soudní spolupráci Začlenění Eurojustu do Smlouvy o EU mělo za cíl posílit kvalitativně soudní spolupráci k úrovni spolupráce mezi policejními orgány a zajistit tak rovnováhu a shodný cíl soudní a policejní spolupráce na dostatečném právním základě. Je to orgán EU s právní subjektivitou pro justiční spolupráci. Eurojust se sídlem v Haagu, založený rozhodnutím Rady EU v r. 2002, je orgánem EU. Jeho přínos je spojen s novou dimenzí soudní spolupráce, která spočívá v koordinaci a podpoře ve spojení s vyšetřováním a trestním stíháním závažné příhraniční a organizované trestné činnosti a to: • • •
za účasti dvou a více členských států Unie, členského státu a Evropské komise (OLAF) v případech ve spojení s trestnou činností proti finančním zájmům společenství, členského státu a třetí země podle dohody, kterou schválila Rada EU. Evropský zatýkací rozkaz Evropský zatýkací rozkaz (přijat v r. 2002) je považován za jeden ze
základních kroků vedoucích k vytváření společného prostoru svobody, bezpečnosti a práva v rámci Evropské unie. Evropský zatýkací rozkaz znamená, že v rámci realizace cíle Evropské unie vybudovat reálně takový fungující prostor, byla přijata opatření na zrušení tradičního vydávání (extradice) mezi jednotlivými členskými státy Unie a jeho nahrazení systémem předávání mezi soudními orgány Unie.
223
Společné vyšetřovací týmy Společné vyšetřovací týmy představují významnou změnu. V širším slova smyslu znamenají spolupodílení se cizích orgánů v rámci národního vyšetřování. Tradiční policejní spolupráce zpravidla spočívá ve výměně operativních informací se zpravodajskou hodnotou včetně operativních prověrek. Výsledky těchto aktivit a policejních úkonů však nemohou sloužit jako právní důkaz před soudem, pokud provedení úkonu nebylo vyžádáno a realizováno na základě oficiální žádosti o právní pomoc ve věcech trestních. Tento zásadní problém řeší právě společné vyšetřovací týmy a jsou tak významným prostředkem pro realizaci soudní spolupráce v boji s příhraniční kriminalitou, a stejně tak prostředkem pro vytvoření nezbytné koordinované činnosti při praktické spolupráci rozdílných orgánů participujících států v praxi.
SIRENE SIRENE zastřešuje relativně nedávno vzniklý fenomén volného pohybu osob v rámci Schengenského prostoru, tzn. bez hraničních kontrol a spolupráci jednotek právního donucení (policie, celníci, soudní autority) v tomto prostředí. Schengenská spolupráce si stanovuje za cíl chránit obyvatele a jejich majetek snížením příležitostí zneužívání práva volného pohybu osob v rámci Schengenského prostoru. SIRENE samozřejmě nemá za cíl omezovat právo na volný pohyb osob obecně, ale zamezit tomuto právu u osob, které jej například zneužívají k páchání trestné činnosti napříč Schengenským prostorem. Centrály SIRENE mají za úkol vyměňovat si dodatečné informace nebo varování ve vztahu ke vstupu na území, data důležitá pro policejní a soudní spolupráci, provádět dotazy v databázích, koordinovat příhraniční operace. V jejich gesci je také zajistit příslušný postup, jestliže je zadržena hledaná nebo pohřešovaná osoba, v případě opětného pokusu o vstup do Schengenské oblasti osobou, které byl vstup odmítnut, v případě nálezu zcizeného vozidla či dokumentu apod. Dále mezi právní nástroje patří: • • • •
Úmluva EU o vzájemné pomoci ve věcech trestních Opatření proti praní peněz Opatření k určení teroristických organizací a teroristů Právní nástroje v oblasti civilní obrany. 224
Je zřejmé, že spolupráce EU v oblasti vnitřní bezpečnosti jako součást SZBP značně pokročila a boj s organizovaným mezinárodním zločinem a terorizmem patří k prvořadým úkolům jak společné bezpečnostní politiky EU, tak jednotlivých států. Literatura 1 (12) Branné zákony (zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, 222/1999 Sb., o zajištění obrany, 585/2004 Sb., branný zákon. V platném znění) 2 (13) Zákon o krizovém řízení (č.240/2000 Sb. V platném znění) a Zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy (č. 241/2000 Sb.) 3 (14) Zákon o Integrovaném záchranném systému (č. 239/2000 Sb. V platném znění)
225
Kapitola 8 Ozbrojené síly České republiky 1. Úvod
2.Vojenská strategie 2.1. Hlavní úkoly vojenské strategie 2.2. Cíle a schopnosti ozbrojených sil 2.3. Budování ozbrojených sil 2.4. Zásady použití ozbrojených sil
3.Organizační struktura OS a armády 3.1. Řídící struktury 3.2. Armádní jednotky
4.Hlavní zákony týkající se OS a armády 4.1. Zákon o zajišťování obrany České republiky č. 222/1999 Sb. 4.2. Branný zákon č. 585/2004, Sb. 4.3. Zákon o ozbrojených silách č. 219/1999 Sb.
226
1. Úvod Armádu, až na malé výjimky (např. Island), má každý stát. Armáda (ozbrojené síly) patří k základním znakům státu. Války, tedy použití armád k prosazení politických a mocenských zájmů ozbrojenou cestou, existují téměř tak dlouho jako lidské dějiny. Za historickou dobu zachycenou písemně, tj. asi 5000 let, byl mír na celém (v dané době známém) světě pouhých několik set let (uvádí se asi 250). Současný stav světa a armád Největší uskupení ozbrojených sil v době míru představovaly do r. 1990 ozbrojené síly NATO a Varšavské smlouvy ve Střední Evropě. Od té doby došlo v tomto prostoru k významnému snížení počtů OS a zbraní a to jak odsunem vojsk SSSR na vlastní území, tak redukcí vojsk NATO a ostatních evropských zemí. Soudobé armády jsou budovány a cvičeny k použití v menších celcích a nikoliv tak jako za II. sv. války hromadně, škála možného použití se zvětšila, výcvik se stal komplikovanějším a náročnějším. Povinná vojenská služba a profesionální armáda V době masových armád byly ozbrojené síly rekrutovány na principu povinné vojenské služby a řada států je takto rekrutuje nadále. Se snižováním počtů, složitější technikou a vyšší náročností na její ovládání a v neposlední řadě s jinými úkoly, které OS mají plnit, přechází armády z povinné vojenské služby na profesionální armádu. Tak je tomu i u armády České Republiky, která je plně profesionální. O obraně státu před vnějším napadením a budování ozbrojených sil, o jejich velikosti a poslání (úkolech), rekrutování a použití, rozhoduje vláda a Parlament ČR. Tyto zásady a požadavky jsou souhrnně vyjádřeny v různých dokumentech (bezpečnostní politika, bezpečnostní strategie ČR), speciálně pak ve Vojenské strategii a podrobně v jednotlivých zákonech a vojenských předpisech.
227
2. Vojenská strategie Vojenská strategie zahrnuje teoretická zdůvodnění související s přípravou státu a jeho ozbrojených sil na odvrácení vojenské hrozby nebo vojenského napadení země či spojenců a praktická opatření k zajištění obrany a to i v součinnosti a s těmito spojenci. Tvoří ji soubor základních principů zajišťování obrany, zásad výstavby a použití ozbrojených sil. Vychází z definovaných bezpečnostních zájmů ČR a principů obranné politiky obsažených v Bezpečnostní strategii ČR a respektuje základní principy Strategické koncepce Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) a Bezpečnostní strategie EU. Protože vojenská strategie vychází z bezpečnostní politiky a bezpečnostní strategie ČR, vychází i ze stejných principů a hodnocení bezpečnostního prostředí, životních, strategických a jiných zájmů státu a také z hrozeb a rizik definovaných v těchto dokumentech. Je však také skutečností, že zejména tato rizika a hrozby detailněji rozpracovává pro konkrétní potřeby přípravy a výcviku vojsk.
2.1.
Hlavní úkoly vojenské strategie
ČR sdílí své bezpečnostní zájmy s ostatními členskými státy NATO a EU. Možným hrozbám bude schopna efektivně předcházet a čelit pouze na základě mezinárodní spolupráce. Obranná politika ČR je proto založena na aktivní účasti na činnostech organizací, jichž je ČR členem, zejména NATO a EU, především v kolektivním systému obrany NATO opírajícím se o silnou transatlantickou vazbu. V kontextu kolektivní obrany realizované v rámci NATO naplňují ozbrojené síly svůj základní úkol, tj. připravovat se k obraně ČR a bránit ji proti vnějšímu napadení. K tomu bude odpovídajícím způsobem rozvíjen systém obrany státu. ČR současně přebírá příslušný díl odpovědnosti za bezpečnost a obranu spojenců a hájení a prosazování sdílených bezpečnostních zájmů členských zemí NATO. Podle požadavků vyplývajících pro ČR z obranného plánování NATO bude ČR rozvíjet ozbrojené síly a udržovat schopnost přijmout a podpořit v případě potřeby alianční síly na vlastním území. Současně budou i nadále plněny úkoly v rámci integrovaného systému protivzdušné obrany NATO s využitím vlastního nadzvukového letectva.
228
2.2.
Cíle a schopnosti ozbrojených sil
Podle dlouhodobého výhledu MO se od armády požaduje, aby měla schopnosti odpovídající základním úkolům ozbrojených sil stanovených zákonem, využitelných v zahraničních operacích v rozsahu aliančních požadavků na plánování a výstavbu sil. (17) Klíčové operační schopnosti AČR jsou definovány jako: • včasná dostupnost sil; • efektivní zpravodajská činnost; • nasaditelnost a mobilita; • účinné nasazení; • efektivní velení, řízení a spojení; • udržitelnost; • odolnost a ochrana sil. Dalšími požadovanými schopnostmi AČR jsou: • účinná civilně-vojenská spolupráce (plnění úkolu v dynamickém prostředí působení spojeneckých, neutrálních a také nepřátelských vojenských a civilních organizací); • plnění jiných úkolů (ne operačních) na teritoriu ČR (zabezpečení hostitelským státem /Host Nation Support – HNS/, národní posilový systém, …); • mobilizační doplnění a případně rozvinutí s využitím principu všeobecné branné povinnosti a schopnost využití aktivní zálohy (AZ). Schopnosti AČR představují to, co jednotlivé složky AČR i jako celek mají umět, znát a být schopny realizovat v přípravě k nasazení a v rámci reálně uskutečňované operace. Jednotlivé schopnosti se navzájem doplňují, jsou propojeny a jsou na sobě závislé. Nezbytné operační schopnosti pro splnění poslání a úkolů silami NATO vyjadřují kromě klíčových operačních a dalších požadovaných schopností ještě schopnosti, mezi něž patří: účelnost; vyváženost; společné působení; interoperabilita; modularita; efektivní systém velení, řízení a spojení (Command Control Communication – C3); koordinace s vnějšími účastníky; mezinárodní spolupráce. Ke schopnostem, které mají strategický význam a na kterých se AČR podílí v rámci mnohonárodního uskupení, patří zejména: • strategická přeprava sil AČR do prostoru operace a zpět; • podíl na průzkumu, získávání, zpracování, distribuci a sdílení informací a zpravodajských informací; • příspěvek ČR v chemické, biologické, radiologické a jaderné oblasti (včetně zajištění činnosti Center of Excellence – COE40 při plnění úkolů středisek pro shromažďování zpráv a „Reach Back“); • příspěvek ČR v oblasti výcviku příslušníků NATO před jejich vysláním do vojenských operací. 229
Ambice Armády České Republiky Pro kolektivní obranu v souladu s článkem 5 WS poskytne ČR: a) Pozemní a vzdušné síly ze souboru sil předurčených v rámci obranného plánování NATO, jejichž hlavní částí je brigádní úkolové uskupení na bázi mechanizované brigády středního typu. b) Při ozbrojeném konfliktu takového rozsahu, kdy bude ohrožena svrchovanost a územní celistvost ČR, budou nasazeny všechny síly a prostředky profesionálních ozbrojených sil včetně využití všeobecné branné povinnosti.
Při vojenských operacích mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy: a) mohou ozbrojené síly ČR postupně nebo souběžně plnit úkoly spojené s vedením bojové činnosti i úkoly humanitární a pomáhat při postkonfliktní stabilizaci a obnově země; b) je ČR schopna se souběžně účastnit těmito uskupeními (příloha schéma č. 15) : brigádním úkolovým uskupením po dobu šesti měsíců bez rotace, praporním úkolovým uskupením s rotací po šesti měsících. V rámci nasazení praporního úkolového uskupení jsou ozbrojené síly schopny až na jeden rok poskytnout velitelství pro mnohonárodní brigádní úkolové uskupení, rotním úkolovým uskupením s rotací po šesti měsících, v období, kdy nebude nasazeno brigádní úkolové uskupení, uskupeními do hodnoty praporu určenými do pohotovosti v rámci sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force, NRF) nebo EU (Battle Group, BG); c) je ČR schopna přispívat i speciálními uskupeními nebo skupinami odborníků, a to například speciálními jednotkami a odřady, nebo expertními týmy v oblasti výcviku a poradenství či skupinami vojáků do mezinárodních štábů a pozorovatelských misí. K podpoře civilních orgánů v krizových situacích nevojenského charakteru: a) na území ČR jsou ozbrojené síly připraveny na podporu IZS nebo Policie ČR poskytnout v nezbytném rozsahu a podle dostupnosti síly a prostředky, které mohou být dále posíleny jednotkami aktivní zálohy. V principu jsou ve prospěch IZS nebo Policie ČR využitelné všechny síly a prostředky ozbrojených sil; b) mimo území ČR jsou ozbrojené síly schopny poskytnout na podporu civilních orgánů a organizací síly a prostředky podle okamžitých možností. V souladu s Vojenskou strategií AČR se armáda připravuje na provádění bojových operací (útočných i obranných) i nebojových operací (jako stabilizační, nebo mírové operace). Doktrína rozlišuje čtyři druhy operací: operace vojenského mírového nasazení (Peacetime Military Engagement – PME); operace na podporu míru (Peace support – PS);
230
protipovstalecké operace (Counter Insurgency – COIN); hlavní bojové operace (válka). Kromě toho doktrína uvádí kategorii „Omezené intervenční operace“. Použití ozbrojených sil se dále kategorizuje na použití podle č. 5 WS – operace kolektivní obrany, vedené na obranu společného prostoru členských zemí a operace mimo čl. 5 WS, tedy operace k řešení krizových situací. Vojenské operace, které mohou mít národní, nebo mnohonárodní charakter a ke kterým se AČR připravuje doktrína definuje následovně (17):
A. Vojenské mírové nasazení - PME Úlohou
ozbrojených
sil
vojenského
mírového
nasazení
29
(PME)
realizovaného s cílem posílit mírové vztahy je odstrašit potenciální účastníky možného vznikajícího konfliktu a připravit se na jeho případné řešení. Vojenské mírové nasazení zahrnuje i všechny vojenské aktivity, určené k vytváření bezpečného prostředí v době míru, prováděné jedním státem nebo v rámci mnohonárodních uskupení. Zahrnuje programy a cvičení, které členské státy a Aliance jako celek provádějí ke zlepšení vzájemného porozumění s jinými zeměmi a ke zlepšení interoperability se smluvními partnery nebo potencionálními partnery koalice. Činnosti při PME jsou určeny k zabezpečení stability. (Doktrína Armády ČR
(17) odstavec 0422,0423) B. Operace na podporu míru Operace na podporu míru (PSO) se provádějí zpravidla z pověření OSN a jsou koordinovány OSN, případně i jinými mezinárodními organizacemi. Jedná se zpravidla o operace stabilizační. Patří k nim operace: předcházení konfliktům – operace využívající vzájemně se doplňující diplomatické, civilní a v případě nutnosti také vojenské prostředky pro sledování a odhalování příčin konfliktu a pro přijetí včasných opatření k předejití vzniku, stupňování nebo obnovení nepřátelství.
nastolení míru (Peacemaking) – operace vedená po vzniku konfliktu s cílem dosáhnout příměří nebo mírového urovnání, k čemuž je používáno zejména diplomatických aktivit, které mohou být v případě nutnosti podpořeny přímým nebo nepřímým použitím vojenských prostředků. budování míru (Peacebuilding) – operace vedená s cílem řešit základní příčiny konfliktu a dlouhodobě zabezpečit potřeby obyvatelstva. Tato operace je 231
zpravidla prováděna civilními organizacemi, které jsou v případě nutnosti podporovány vojenskou silou ve formě civilně-vojenské spolupráce (CivilMilitary Cooperation – CIMIC). Při budování míru mohou být činnosti AČR zaměřeny na: o ochranu výstavby infrastruktury a ekonomických aktivit, o podporu demokratické formy vlády, o pomoc při vytvoření a reorganizaci bezpečnostního systému (policie a armády), o návrat uprchlíků, o zajištění ochrany pozorovatelů voleb, o dodržování lidských práv, o podporu při plnění nařízení vládních úřadů ke stabilizaci situace, o zajištění ochrany úřadů, škol, nemocnic, o další činnosti vedoucí k obnovení normálních životních podmínek; udržování míru (Peacekeeping) – operace, která následuje po uzavření mírové dohody nebo po dohodě o zastavení palby, čímž bylo nastoleno příznivé prostředí s vysokou mírou shody a porozumění a s nízkou mírou hrozby narušení tohoto stavu mezi znepřátelenými stranami a účastníky operace. Působení mírových sil musí mít souhlas zúčastněných stran. prosazování míru (Peaceenforcement) – operace vedená s cílem zajistit zastavení palby nebo dodržování mírové dohody v těch případech, kdy není zaručen soulad a porozumění zúčastněných stran a je značná hrozba nedodržení dohody. humanitární operace – v jejím průběhu jde o nasazení těch orgánů, sil a prostředků (včetně vojenských jednotek), jejichž záměrem je zmírnit utrpení obyvatelstva, obzvláště v případech, kdy místní správa nebo civilní organizace nejsou schopny nebo nechtějí poskytnout přiměřenou pomoc obyvatelstvu. AČR se v takových případech může podílet zejména na: o evakuaci, o dekontaminaci a obdobných ochranných opatřeních, o poskytování nouzového ubytování a zásobování, o okamžitých opravách některých nezbytných veřejných zařízení, o ochraně prostředků nezbytných k přežití, o likvidaci požárů velkého rozsahu, o zjišťování a označování nebezpečných oblastí, o řešení humanitárních katastrof, které jsou následkem ozbrojených konfliktů nebo kolapsu státních útvarů, o doplňujících činnostech nezbytných k plnění výše uvedených úkolů, jako je zabezpečení vzdušné přepravy raněných a nemocných, zabezpečení přepravy zdravotnické, humanitární nebo jiné pomoci nebo poskytnutí specialistů potřebných k provádění záchranných prací, zřizování náhradních přemostění, úpravy komunikací, vytyčování a zřizování objížděk apod., o zdravotnické humanitární pomoci. Základní funkci při provádění operací humanitární pomoci plní vládní i nevládní, národní i mezinárodní organizace.
232
další stabilizační aktivity – činnost AČR v operacích zahrnuje obecně podporu civilních orgánů a vojenských a nevojenských organizací. Mimo aktivity v operacích, vyjmenovaných výše, mohou jednotky AČR dále působit při odstraňování následků katastrof, pátrání a záchraně, evakuaci, prosazování sankcí a embarga, post-konfliktní rekonstrukci, ověřování dodržování mezinárodních smluv (kontrola zbraní), obnově a výstavbě infrastruktury, bránění šíření zbraní hromadného ničení (ZHN) nebo při vojenské spolupráci (společná cvičení, výměna zkušeností apod.). Jedním z příkladů je provinční rekonstrukční tým - PRT - Síly AČR, spolu s místními i mezinárodními vládními a nevládními organizacemi, musí být schopny se podílet na zastavení eskalace bezpečnostní hrozby, rekonstrukci ekonomických a sociálních podmínek života místního obyvatelstva a na činnostech v rámci provinčních rekonstrukčních týmů. PRT mají část civilní, která je klíčová a věnuje se rekonstrukčním projektům a část vojenskou, početnější, která zajišťuje bezpečnost všech členů PRT. Mezi hlavní úkoly PRT patří: • podpora ústřední vlády v zájmových oblastech; • pomoc při zajišťování bezpečného prostředí pro rekonstrukci země; • poskytování humanitární a rozvojové pomoci; • spolupráce s mezinárodními a nevládními organizacemi a účastníky rekonstrukce; • monitorování a podpora reformy bezpečnostního sektoru; • pomoc při reformě, rozvoji a posilování efektivní civilní správy; • aktivity podporující pozitivní vnímání mnohonárodních sil u místního obyvatelstva.
C.
Protipovstalecké operace
Povstání je definováno jako organizované hnutí s cílem svrhnout ustanovenou legální vládu převratem a ozbrojeným konfliktem. Protipovstalecké operace budou prováděny Armádou České republiky, po politickém souhlasu ČR, pouze na základě mandátu OSN. V tomto případě mohou být jednotky AČR nasazeny v rámci protipovstalecké operace, jejímž cílem je přemoci vzpouru vojenskými nebo polovojenskými silami (policejní síly, místní milice) se současně vedenými politickými, ekonomickými, psychologickými a civilními akcemi a zmírnit konflikt na úroveň, která se dá řešit činnostmi na podporu míru a budování stabilní infrastruktury (pomoc při rekonstrukci). Priority v operaci COIN v rámci existující NATO strategie jsou následující:
zlepšení bezpečnosti populace; výstavba kapacit ozbrojených sil a jejich vůdčí role v bezpečnosti; podporování vlády a rozvoje; jednání s okolními státy.
233
D. Podpůrné operace Cílem podpůrných operací je : • zajištění bezpečnosti místního obyvatelstva zabráněním páchání násilí na něm; • podpora boje proti terorizmu zabráněním uskutečnění teroristických akcí; • evakuace nekombatantů; • podpora v případě přírodních a jiných katastrof; • pátrání a záchrana; • ochrana kritické infrastruktury. Podpůrné akce se provádí formou Speciálních operací, prováděných speciálně předurčenými, organizovanými, vycvičenými a vybavenými silami za použití operačních taktik, technik a způsobů nasazení, které nejsou pro ostatní (konvenční) síly běžné. Tyto aktivity jsou prováděny napříč celým spektrem konfliktu nezávisle, společně nebo v součinnosti s operacemi konvenčních sil k dosažení politických, vojenských, informačních, psychologických a ekonomických cílů. Speciální síly jsou specifickým druhem sil a v současné době jsou tvořeny 601. skupinou speciálních sil a Ředitelstvím řízení speciálních sil v přímé podřízenosti ředitele Vojenského zpravodajství. Informačních operací, které jsou využívány v bojové i nebojové operaci prováděné v míru i ve válce k ovlivnění rozhodovacích orgánů a procesů protivníka. Tyto operace jsou vedeny proti systémům velení a řízení, a to zejména proti komunikačním a informačním systémům, při současné ochraně vlastních systémů. Informační operace zahrnují všechny formy podpory bojových a nebojových činností a patří sem zabezpečení a utajení operace, klamání, psychologické operace, činnost CIMIC, elektronický boj a fyzické ničení součástí systémů velení a řízení. Psychologických operací, které jsou zaměřeny na ozbrojené síly a obyvatelstvo protivníka a dalších zemí, majících vliv na vývoj situace v zájmových prostorech, s cílem ovlivnit ve svůj prospěch jejich postoje a chování a dosáhnout tak politických a vojenských cílů. E. Operace AČR na území ČR Operace na obranu teritoria ČR lze chápat jako nasazení AČR k obraně území státu při vojenském ohrožení po delším varovném období za účasti spojenců. Základním východiskem obrany ČR je účast v kolektivním systému obrany NATO a v tomto kontextu naplňuje AČR svůj základní úkol, tj. připravovat se k obraně ČR a bránit ji proti vnějšímu napadení. Operace se bude vyznačovat masovým nasazením sil, postupnou eskalací hrozby a dostatkem času pro přípravu a zabezpečení obrany. Intenzita operací se může pohybovat od souboru preventivních opatření k zastrašení potencionálního protivníka až po bojové operace vysoké intenzity v podmínkách možného použití zbraní hromadného ničení. Pravděpodobnost operace tohoto typu je v současnosti minimální.
234
Operace k obraně vzdušného prostoru. Obranu vzdušného prostoru ČR zabezpečuje integrovaný systém PVO NATO (NATINADS) a národní posilový systém (NaPoSy) PVO ČR. Úkol obrany vzdušného prostoru ČR plní síly a prostředky vzdušných sil, přičemž síly a prostředky pozemní PVO jsou schopny v rámci NaPoSy PVO ČR zabezpečit protivzdušnou obranu dvou důležitých stacionárních objektů. Střežení objektů důležitých pro obranu státu (ODOS). Příprava opatření k zabezpečení ODOS jako objektů obranné infrastruktury je součástí operační přípravy státního území České republiky. Mezi ODOS patří pozemky, stavby a další objekty strategického významu, 35 Civilní letadla zneužitá jako nástroj teroristického útoku jejichž poškozením, částečným nebo celkovým zničením, případně neutralizací jejich činnosti získá protivník zjevné vojenské výhody a podstatně naruší systém obrany státu, výrazně ohrozí bezpečnost ČR nebo akceschopnost AČR. Asistenční operace v rámci integrovaného záchranného systému České republiky Asistenční operace zahrnují záchranné operace, likvidaci následků pohrom a živelných katastrof, nebezpečných nákaz zvířat, humanitární úkoly civilní ochrany, asistenci PČR při zajišťování ochrany státních hranic ČR nebo plnění úkolů pořádkové a strážní služby, střežení ODOS a činnosti k posílení IZS. Tato funkce AČR je však omezena schopnostmi a možnostmi vyčleňování prostředků a zdrojů, které jsou předurčeny k řešení hlavního úkolu – zajištění vnější obrany státu proti vojenským hrozbám. Asistenční operace na podporu Policie České republiky. Použití AČR k plnění úkolů PČR vychází ze zákona. Síly a prostředky AČR lze nasadit tehdy, pokud síly a prostředky PČR nejsou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou. Armáda České republiky provádí tyto asistenční operace k plnění úkolů PČR: • při zajišťování ochrany státních hranic (např. při vzniku migrační vlny velkého rozsahu nebo při průniku ozbrojených skupin na území ČR); • při plnění úkolů služby pořádkové policie nebo ochranné služby.
235
3. Organizační struktura OS a armády
3.1. Řídící struktury Jak již bylo řečeno, ozbrojené síly ČR jsou tvořeny Armádou ČR (AČR), Hradní Stráží a Vojenskou kanceláří prezidenta republiky. V dalším budeme hovořit o armádě. Řídícími strukturami jsou Ministerstvo obrany ČR (MO ČR, nebo MO) a Generální štáb AČR. Hradní stráž (a hradní policii) řídí ředitel vojenské kanceláře prezidenta republiky, který má vůči ní pravomoci obdobně jako ministr obrany a vnitra. Ministr obrany má pět civilních náměstků a Náčelník generálního štábu AČR (NGŠ AČR, nebo NGŠ) je rovněž náměstkem MO a je voják. Každý náměstek MO řídí jednu sekci (kancelář), NGŠ řídí GŠ a MO má ještě v přímé podřízenosti Vojenské zpravodajství, (Vojenské obranné zpravodajství a zpravodajskou službu), Inspekci MO, Sekci obranné politiky a strategie a dva samostatné odbory. Tab.příl. č.16
3.2. Armádní jednotky Armáda je řízena generálním štábem, v jehož čele stojí Náčelník generálního štábu (NGŠ). NGŠ má tři zástupce. Generální štáb jemuž velí, má 8 sekcí a odborů. Armádní jednotky tvořené Velitelstvím společných sil a Velitelstvím podpory a výcviku, jsou přímo podřízeny NGŠ. Podrobně generální štáb (tab.příl. č. 17). •
Společné síly tvoří pozemní síly, vzdušné síly, specializované síly a útvary zabezpečení (příl., tab.č.19). o Pozemní síly jsou tvořeny mechanizovanými, tankovými a výsadkovými útvary, jednotkami dělostřelectva a dalšími jednotkami zabezpečení. o Vzdušné
síly
jsou
tvořeny
čtyřmi
základnami
letectva
(taktického,
vrtulníkového a dopravního), protiletadlovou raketovou brigádou, brigádou velení, řízení a průzkumu a dalšími třemi útvary. o Specializované síly jsou tvořeny brigádou chemické ochrany, dvěmi vojenskými ústavy a centrem pasivních systémů a elektronického boje.
236
•
Síly podpory a výcviku (tab.č.20) jsou určeny a k jejich hlavním úkolům patří : o zabezpečení řízení činnosti a rozvoje resortu MO (legislativní a koncepční) o výstavba, příprava a použití jednotek a zařízení OS ČR o příprava, využití a zabezpečení lidských zdrojů o modernizace výzbroje, techniky a infrastruktury o logistika o vztahy s veřejností.
Kromě těchto dvou velitelství (o jejichž zrušení, jako nadbytečnému stupni velení při tak malé armádě, se v současné vážně uvažuje), podléhá ministru obrany Vojenská policie (tab. příl. č.21), (která je součástí ministerstva obrany a plní bezpečnostní úkoly výhradně v armádě a svoji pravomoc uplatňuje vůči vojákům v činné službě. Může působit i v součinnosti se státní policií ČR. K hlavním úkolům VP patří policejní ochrana, dopravní kázeň a nehodovost v armádě, udržování kázně a pořádku a prevence sociálně-patologických jevů. Zabývá se trestnými činy vojenskými, majetkovou a hospodářskou trestnou činností, ochranou utajovaných skutečností, toxikomanií aj. Působí také v zahraničních misích) a Vojenské školství, které zajišťuje profesní vzdělávání vojáků. K tomu jsou zřízeny střední vojenské školy, Univerzita obrany se třemi fakultami a třemi ústavy a dvě resortní zařízení.
237
4. Hlavní zákony týkající se OS a armády K základním zákonům, které se vztahují na veškerou populaci ČR patří
Zákon o zajišťování obrany České republiky č. 222/1999 Sb.
Branný zákon č. 585/2004, Sb.a
Zákon o ozbrojených silách č. 219/1999 Sb.
Existuje samozřejmě značné množství dalších zákonů a předpisů, které upravují např. práva a povinnosti vojáka ve služebním poměru, zdravotní a důchodové zabezpečení, odměňování, kariérní řád, atd. Tyto zákony nebudou předmětem výuky, v nezbytném rozsahu budou objasněny pouze tři výše uvedené.
4.1. Zákon o zajišťování obrany České republiky č. 222/1999 Sb. Tento zákon je z uvedených nejrozsáhlejší. Není smyslem jej plně zvládnout, nýbrž se v něm orientovat a to z pohledu občana, nikoliv vykonavatele. Mimo jiné se v něm řeší následující otázky:
Definuje základní pojmy Obrana státu je souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti,
principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému. Pracovní povinnost je povinnost fyzických osob vykonávat po nezbytně nutnou dobu určené práce, které jsou nutné k zajišťování obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu a které jsou tyto fyzické osoby povinny konat v místě a podle potřeb zajišťování obrany státu i nad rámec pracovní doby stanovené v pracovněprávních předpisech. Pracovní výpomoc je povinnost fyzických osob vykonávat jednorázové a mimořádné úkoly nezbytné k zajišťování obrany státu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. Věcnými prostředky jsou movité a nemovité věci ve vlastnictví státu, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob nebo jimi poskytované služby, které lze využít v zájmu zajišťování obrany státu.
238
Poskytováním údajů a informací se rozumí povinnost právnických a fyzických osob poskytnout na výzvu správních úřadů a územních samosprávných celků údaje a informace o věcných prostředcích, které vlastní, o výrobních programech a výrobních kapacitách, o kvalifikaci svých zaměstnanců, o zdravotní způsobilosti fyzických osob povolávaných k pracovní povinnosti a pracovní výpomoci, kterých lze využít při přípravě zajišťování obrany státu, za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu; fyzické osoby jsou povinny sdělit údaje o svém vzdělání a o svém zdravotním stavu. Operační přípravou státního území je souhrn opatření vojenského, ekonomického a obranného charakteru, která se plánují a uskutečňují v míru, za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu s cílem vytvořit na území státu nezbytné podmínky pro splnění úkolů ozbrojených sil a zabezpečení potřeb obyvatelstva. Subjektem hospodářské mobilizace se rozumí podnikatel, který se zavázal za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu dodávat výrobky, práce nebo služby nezbytné pro zajištění ozbrojených sil a ozbrojených sborů a byl jím jmenován. Plánováním obrany státu se rozumí soubor plánovaných opatření, vzájemně se ovlivňujících, k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením a ke
splnění
všech
požadavků
na
zajišťování
obrany
státu,
zabezpečení
mezinárodních smluvních závazků o společné obraně, včetně podílu ozbrojených sil na činnostech mezinárodních organizací ve prospěch míru, účasti na mírových operacích a podílu při záchranných pracích a při plnění humanitárních úkolů. Plán obrany státu tvoří obranné plánování, operační plánování, mobilizační plánování, plánování připravenosti obranného systému státu a plánování příprav k záchranným pracím a k plnění humanitárních úkolů.
Určuje pravomoci ústředních orgánů a orgánů samosprávy •
•
Stanovuje, že ministerstvo obrany kromě odpovědnosti za plánování obrany, OS a jejich mobilizaci a další úkoly vede evidenci věcných prostředků určených k zabezpečení OS a navazující na evidenci vedenou územními vojenskými správami. Krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností vedou tuto evidenci za svoji oblast odpovědnosti a to včetně osob. 239
• •
Určuje povinnosti právnických a fyzických osob • •
•
Obecní úřady pak, mimo jiné, rozhodují o určení věcných prostředků pro tyto potřeby a také o povolání fysických osob k pracovním povinnostem a pracovním výpomocím podle požadavků vyplývajících z plánů obrany Proti rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působností není přípustné odvolání
Právnické osoby musí mimo jiné povinnosti poskytovat určené věcné prostředky v použitelném stavu a včetně příslušenství, poskytovat pracovní volno zaměstnancům povolaným k výkonu pracovní povinnosti a výpomoci Fyzické osoby mají stejné povinnosti jako osoby právnické, ovšem do obydlí fyzické osoby nepoužívané k podnikání může orgán vstoupit jen se souhlasem této a jen za účelem výběru, evidence a kontroly věcných prostředků Pracovní povinnost i výpomoc může být uložena v rozsahu i nad časový limit určený ve zvláštních právních předpisech a to i v noci, o sobotách a nedělích a ve svátek.
Rozšiřuje práva státu a omezuje základní lidská práva a svobody občanů při vyhlášení stupňů pohotovosti „stav ohrožení“ a „válečný stav“ • • •
Nelze-li získat movité či nemovité věci pro potřeby obrany státu jinak, mohou být vyvlastněny ve zkráceném řízení. (doba na vyjádření vlastníka je 3 dny, doba na rozhodnutí je 7 dní). Vždy však za náhradu. Proti vyvlastnění se lze odvolat do 15 dnů od rozhodnutí. V nezbytně nutné míře může stát omezit právo shromažďovací, právo volného pohybu a další práva.
4.2. Branný zákon č. 585/2004, Sb. I po přechodu AČR na armádu plně profesionální, zůstala občanům ČR všeobecná branná povinnost a to všem občanům ve věku od 18 do 60 let. Voják z povolání do dne propuštění ze služebního poměru podle zvláštního předpisu. Schematicky je branná povinnost a podmínky jejího plnění znázorněna v příloze č. 27. Zákon definuje vojenskou činnou službu takto:
v době mimo ohrožení státu, nebo mimo válečný stav je vojenskou činnou službou : • základní příprava • služba vojáka z povolání • vojenské cvičení, nebo výjimečné vojenské cvičení
za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu je vojenskou činnou službou mimořádná služba
240
brannou povinnost lze převzít i dobrovolně, a pak, i když jinak by občan nemusel, může být povolán k mimořádné službě
dobrovolně lze převzít i výkon branné povinnosti a to jak občanem, tak vojákem v povinné záloze (v povinné záloze je voják jemuž byla ukončena smlouva vojáka z povolání, ale nebyl mu ukončen služební poměr a každý občan ve věku 18 až 60 let, který byl již odveden) a to tím, že požádá o povolání a zařazení do aktivní služby
občan nebo voják v povinné záloze může požádat o zařazení do aktivní zálohy. Dohodu o zařazení do aktivní zálohy uzavírá Krajské vojenské velitelství na dobu 3 let.
Mimořádnou vojenskou službu lze odmítnout z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání
Do OS jiného státu smí občan vstoupit jen se souhlasem prezidenta republiky. Souhlas pozbývá účinnosti dnem vyhlášení stavu ohrožení nebo válečného stavu.
Občan smí vstoupit do OS jiného státu pokud je současně i jeho občanem, nebo pokud je tento stát členem mezinárodní organizace zajišťující společnou obranu proti napadení, jíž je členem i ČR. (Např. NATO)
4.3. Zákon o ozbrojených silách č. 219/1999 Sb. Zákon řeší problematiku ozbrojených sil, tedy i Hradní stráže a Kanceláře prezidenta republiky, stať se však omezí pouze na to, jak jsou definovány úkoly AČR, úkoly hradní stráže při ochraně prezidenta republiky nebudou rozebírány. Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. Ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné obraně proti napadení. Ozbrojené síly spolupracují s cizími ozbrojenými silami na základě mezinárodních smluv. Ozbrojené síly se podílejí na činnostech mezinárodních organizací ve prospěch
míru
účastí
na
mírových
operacích,
záchranných
a humanitárních akcích; na tyto akce se mohou vysílat i jednotliví vojáci z povolání. 241
Ozbrojené síly se mohou zúčastňovat vojenských cvičení spolu s cizími ozbrojenými silami na území České republiky nebo v zahraničí. Ozbrojené síly nelze použít k přímému zásahu proti účastníkům stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. Činnost ozbrojených sil kontrolují ústavní orgány a orgány, kterým tuto kontrolu svěřuje zvláštní právní předpis.
Armáda je základem ozbrojených sil a organizačně se člení na vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary, které se mohou slučovat do větších organizačních celků.
Armádu lze, kromě plnění úkolů výše vyjmenovaných, použít také: ke střežení objektů důležitých pro obranu státu, k plnění úkolů Policie České republiky při zajišťování ochrany státních hranic nebo k plnění úkolů služby pořádkové policie anebo ochranné služby, pokud síly a prostředky Policie České republiky nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou, k záchranným pracím při pohromách nebo při jiných závažných situacích ohrožujících životy, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí, k odstranění jiného hrozícího nebezpečí za použití vojenské techniky, k letecké přepravě ústavních činitelů, k zabezpečení letecké zdravotnické dopravy, k zabezpečení letecké činnosti pro vlastní potřeby, k zajištění letecké služby pátrání a záchrany, k zabezpečování přepravy na základě rozhodnutí vlády. K některým úkolům podrobněji: Použití armády k záchranným pracím Použití armády k záchranným pracím je dočasné organizované nasazení vojenských útvarů a vojenských zařízení s potřebným vojenským materiálem pod velením příslušného velitele nebo náčelníka, k němuž dochází, pokud příslušné správní úřady, orgány územní samosprávy, požární ochrana nebo vojenské záchranné útvary nemohou zajistit záchranné práce vlastními silami. 242
Použití armády k záchranným pracím mohou vyžadovat hejtmani krajů a starostové obcí, v jejichž obvodu došlo k pohromě, u náčelníka Generálního štábu, který rozhoduje o jejím nasazení. Hrozí-li
nebezpečí
z
prodlení,
mohou
vyžadovat
použití
armády
k záchranným pracím osoby uvedené v odstavci 1 nebo velitel zásahu a velitel jednotky požární ochrany u velitele vojenského útvaru nebo náčelníka vojenského zařízení, které jsou nejblíže místu pohromy. Velitel vojenského útvaru nebo náčelník vojenského zařízení prostřednictvím svých nadřízených informují neprodleně náčelníka Generálního štábu o nasazení armády k záchranným pracím. Je-li ohrožena podstatná část území České republiky, rozhoduje o použití armády k záchranným pracím při pohromě vláda na návrh ministra vnitra. Po rozhodnutí vlády o použití armády k záchranným pracím zřídí náčelník Generálního štábu vojenský krizový štáb, který řídí a koordinuje činnost nasazených vojenských útvarů a vojenských zařízení. K monitorování pohromy a k monitorování radiační a chemické situace na určeném území může náčelník Generálního štábu vyčlenit vojenská letadla. Náčelník Generálního štábu může zřídit vojenský krizový štáb při použití armády k záchranným pracím i v jiném případě, pokud to povaha situace a ohrožení vyžaduje.
Odstraňování jiného hrozícího nebezpečí za použití vojenské techniky Vojenskou techniku s nezbytně nutnou obsluhou lze použít i v jiných závažných situacích ohrožujících život, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí, kdy příslušné správní úřady, orgány územní samosprávy, právnické osoby, požární ochrana nebo vojenské záchranné útvary nemají potřebnou techniku k odstranění takového ohrožení. Použití vojenské techniky s nezbytně nutnou obsluhou mohou vyžadovat v těchto případech příslušní vedoucí správních úřadů, orgánů územní samosprávy, právnických osob nebo požární ochrany cestou náčelníka Generálního štábu u ministra. Ministr o použití vojenské techniky informuje vládu.
243
Použití vojenských záchranných útvarů k plnění humanitárních úkolů civilní ochrany Použití vojenských záchranných útvarů je jejich dočasné organizované nasazení s potřebným vojenským materiálem, pod velením příslušného velitele, k plnění humanitárních úkolů civilní ochrany při pohromách nebo při jiných závažných situacích ohrožujících životy, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí. Vojenské záchranné útvary se použijí k plnění těchto úkolů před nasazením vojenských útvarů a vojenských zařízení k záchranným pracím nebo k odstraňování jiného hrozícího nebezpečí za použití vojenské techniky
Literatura 1 (17) Zpracovala zpracovatelská skupina. Doktrína Armády České republiky. 2. vyd. Vyškov: Institut doktrín VeV – VA. 2010. Schváleno NGŠ AČR dne 10.3.2010. Dostupné z: http://www.unob.cz/fvz/struktura/k302/Documents/Doktrina_ACR.pdf (též intranet) 2 (5) Bílá kniha o obraně. Praha: Ministerstvo obrany ČR – odbor komunikace, 2011, 168 s. ISBN 978-80-7278-564-3. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/plne-zneni-bileknihy-o-obrane-55515 (též intranet) 3 (20) Internetové stránky MO, GŠ AČR
244
Literatura Studijní literatura základní : (1) KOLEKTIV AUTORŮ pod vedením ministerstva zahraničních věcí ČR. Bezpečnostní strategie České republiky. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011. Schváleno Vládou České republiky v září 2011. 21 s. ISBN 978-80-7441-005-5. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf (též intranet) (2) Vojenská strategie České republiky. 2008, 9 s. Dostupné z: http://www.army.cz/images/Bilakniha/CSD/2008%20Vojenska%20strategie%20 CR.pdf (též intranet) (3) MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Koncepce zahraniční politiky České republiky: Schváleno vládou ČR dne 20. července 2011. 2011. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2011, 23 s. Dostupné z: http://www.mzv.cz/file/675937/koncepce_zahranicni_politiky_2011_cz.pdf (též intranet) (4) Severoatlantická smlouva: Washington D.C., 4. dubna 1949. 1949, 3 s. Dostupné z: http://smsjm.vse.cz/wp-content/uploads/2008/10/nato1.pdf (též intranet) (5) Bílá kniha o obraně. Praha: Ministerstvo obrany ČR – odbor komunikace, 2011, 168 s. ISBN 978-80-7278-564-3. Dostupné z: http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/plne-zneni-bile-knihyo-obrane-55515 (též intranet) (6) Strategic Concept NATO for the Defence and Security of the Members of the North Atlantic Threaty Organizations: Adopted by Heads of States and Goverments at the NATO Summit in Lisbon 19-20 November 2010. Brussels: NATO Public Diplomacy Division, 2010, 40 p. Dostupné z: http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_publications/20120214_strategicconcept-2010-eng.pdf (též intranet, včetně slovenského překladu) (7) Sdělení komise. EVROPA 2020: Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění. KOM(2010) 2020 v konečném znění. Brusel: Evropská komise, 3. 3. 2010, 34 s. Dostupné z: http://ec.europa.eu/archives/growthandjobs_2009/pdf/complet_cs.pdf (též intranet) (8) National Security Strategy. Washington: White House, May, 2010, 52 p. Dostupné z: http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/rss_viewer/national_security_strate gy.pdf (též intranet) (9) National Defence Strategy. United States of America: Department of Defence, June, 2008, 23 p. Dostupné z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a2/U.S._National_Defense_St rategy_2008.pdf (též intranet) (10) Nuclear Posture Review Report. United States of America: Department of Defence, April, 2010, 50 p. Dostupné z: http://www.defense.gov/npr/docs/2010%20nuclear%20posture%20review%20re port.pdf (též intranet) 245
(11) Vojennaja doktrina Rossijskoj Federacii. Moskva, 5. 2. 2010. Dostupné z: http://xn--d1abbgf6aiiy.xn--p1ai/ref_notes/461 (též intranet - překlad) (12) Branné zákony: ČESKO. Zákon č. 219/1999 o ozbrojených silách. In: Sbírka zákonů České republiky.1999. ISSN 1211-1244. ČESKO. Zákon č. 222/1999 o zajištění obrany. In: Sbírka zákonů České republiky.1999. ISSN 1211-1244. ČESKO. Zákon č. 585/2004 o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon. In: Sbírka zákonů České republiky. 2004. ISSN 1211-1244. (v platném znění) (13) ČESKO. Zákon č. 240/2000 o krizovém řízení. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. ISSN 1211-1244. (v platném znění). ČESKO. Zákon č. 241/2000 o hospodářských opatřeních pro krizové stavy. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. ISSN 1211-1244. (14) ČESKO. Zákon č. 239/2000 o integrovaném záchranném systému. In: Sbírka zákonů České republiky. 2000. ISSN 1211-1244. (v platném znění) (15) DRULÁK, P. Teorie mezinárodních vztahů. 2. vyd. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-721-3. (16) EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 2006. ISBN 80-7278-326-2. Studijní literatura doporučená: (17) Zpracovala zpracovatelská skupina. Doktrína Armády České republiky. 2. vyd. Vyškov: Institut doktrín VeV – VA. 2010. Schváleno NGŠ AČR dne 10.3.2010. Dostupné z: http://www.unob.cz/fvz/struktura/k302/Documents/Doktrina_ACR.pdf (též intranet) (18) BUZZAN, B., O. WAEVER a J. DE WILDE. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. 1. vyd.. Brno: Centrum strategických studií, 2005, s. 9 - 60. ISBN 80-903333-6-2. (19) KREJČÍ, O. Válka. 2., upr. vyd. Praha: Professional Publishing, 2011. 173 s. ISBN 978-80-7431-063-8. (20) Internetové stránky MZV, MO, MV, NATO, EU, OBSE, Národní bezpečnostní strategie USA z r. 2002 a 2006, a další. (21) Periodika tuzemská i zahraniční (včetně internetových mutací), jako Mezinárodní politika, Defence Nationale, Zarubežnoe voennoje obozrenie, výroční zprávy BIS, UZSI, Vojenského zpravodajství, ale i jiných ekonomických a politických institucí. (22) ORT, A. et al. Bezpečnost Evropy a Česká republika. 1. vyd. [Praha]: Professional Publishing, 2005. 216 s. ISBN 80-86419-81-9. (23) EICHLER, J. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha: Oeconomica, 2004. 164 s.ISBN 80-245-0790-0. (24) EICHLER, J. Terorismus a války na počátku 21. století. V Praze: Karolinum, 2007. 352 s. ISBN 978-80-246-1317-8. (25) ANTUŠÁK, E. Strategie a ekonomika v bezpečnostním systému České republiky. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 2002. 141 s. ISBN 80-7278-143-X.
246
(26) Energetická bezpečnost a mezinárodní politika: konference pod záštitou místopředsedy Senátu Parlamentu ČR Zdeňka Škromacha 18. října 2011, Senát Parlamentu České republiky. Praha: Professional Publishing, 2011. 155 s. ISBN 978-80-7431-075-1. Dostupný též z: intranet. (27) Evropská energetická charta. Dostupné z: intranet (28) Rozhodnutí Rady a Komise ze dne 23. září 1997: o uzavření Smlouvy o energetické chartě a Protokolu k energetické chartě o energetické účinnosti a souvisejících ekologických hlediscích Evropskými společenstvími. 1998. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31998D0181:CS:HTML (též intranet) (29) Smlouva o energetické chartě z prosince 1994. Dostupné z: intranet (30) Doktríny mocností a nejdůležitějších aliancí na počátku 21. století: konference, 12. dubna 2011, Senát Parlamentu České republiky. Praha: Professional Publishing, 2011. 179 s. ISBN 978-80-7431-054-6. Dostupný též z: intranet (31) KOLEKTIV AUTORŮ. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů: Vědecký úkol ÚSS/2002–S–1–031: Perspektivy vývoje bezpečnostní situace, vojenství a obranných systémů do roku 2015 s výhledem do roku 2025:. Brno: Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2002, 113 s. Dostupné z: intranet Další literatura použitá při zpracování pomůcky (nestudijní): (32) REJMAN, L. Slovník cizích slov. 2., dopl. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971, s. 78. (33) PURKRÁBEK, M. a kol. Slovník vojenského profesionála: humanitní obory. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 1993, s. 31. ISBN 80-85469-58-8. (34) REJMAN, L. Slovník cizích slov. 2., dopl. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971, s. 424. (35) Surovinové zdroje České republiky: Nerostné suroviny 2011: Statistické údaje do roku 2010. Praha: Česká geologická služba - Geofond, 2011, 242 s. Dostupné z: http://www.geology.cz/extranet/publikace/online/surovinovezdroje/SUROVINOVE-ZDROJE-CESKE-REPUBLIKY-2011.pdf (36) Webové stránky NATO - www.natoaktual.cz (37) KUBÁSKOVÁ, M. Mezinárodní policejní spolupráce: vymezení role Evropského policejního úřadu. Praha, 2012. Diplomová práce. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Vedoucí práce Zdeněk Koníček. (38) RAŠEK, A. Aktéři světové bezpečnosti. Vojenské rozhledy. 2007, č. 2, s. 12 - 28. ISSN 1210-3292. (39) Surovinové zdroje České republiky: Nerostné suroviny 2011: Statistické údaje do roku 2010. Praha: Česká geologická služba - Geofond, 2011, 242 s. Dostupné z: http://www.geology.cz/extranet/publikace/online/surovinovezdroje/SUROVINOVE-ZDROJE-CESKE-REPUBLIKY-2011.pdf (40) ČPU, www.cpu.cz http://www.zemniplyn.cz/aktuality/default.htm) (41) [DEPT. OF DEFENSE, [Dept.United States of America]. Military Forces In Transition. s.l: Department of Defense, 1991. ISBN 01-603-5973-2. (42) Kolektiv autorů agentury RIA Novosti. Čečenskaja tragedija: Kto vinovat, Moskva, 1995, s. 80 a další. (43) Zarubežnoje vojennoje obozrenie. 2002, č. 6, 2 - 5.
247
(44) Russia’s Military Doctrine. Arms Control Today. May 2000, vol. 30, No. 4, p. 29 - 38. ISSN 0196-125X. (celá doktrína) (45) Russia’s Military Doctrine. Arms Control Today. May 2000, vol. 30, No. 4, p. 29 - 38. ISSN 0196-125X. (překlad autora) (46) Defence News. 2009, vol. 24, No. 38, p. 22, 24. ISSN 0884-139X. (47) Webová stránka RiaNovosti, http://www.rian.ru (48) Ottova encyklopedie A-Ž. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. 1144 s. ISBN 80-7360-014-5. (49) INTERNATIONAL Institute for Strategic Studies. The military balance: 2011. Oxfordshire: Routledge; London: International Institute for Strategic Studies, 2011. ISBN 978-1-85743-606-8. (50) INSTITUTE, Stockholm International Peace Research. Sipri Yearbook 2011 Armaments, Disarmament and International Security. Oxford: Oxford Univ Pr, 2011. ISBN 978-019-9695-522. (51) BAUER, A. a X. RAUFER. Válka teprve začíná: (Scénáře pro 21. století). Praha: Themis, 2004. Efekt. ISBN 80-7312-037-2. (52) GAVLAS, P. Globální terorismus a boj proti němu. Pro a Proti. 2010, leden 2010. Dostupné z: http://www.vip-vs.cz/cs/vnejsi-vztahy/casopis-pro-aproti
Další doporučené studijní materiály (on-line nebo intranet): 1. Strategija nacionaľnoj bezopasnosti Rossijskoj Federaciji do 2020 goda. Moskva: Sovet bezopasnosti Rossijskoj Federaciji, 2009. Dostupné z: http://www.scrf.gov.ru/documents/99.html (též intranet) 2. Evropské ropovody a plynovody – soubor map a schémat. Dostupné z: intranet 3. KOLEKTIV AUTORŮ. Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů: Vědecký úkol ÚSS/2002–S–1–031. Brno: Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2002, 113 s. Dostupné z: intranet
248
Přílohy Přílohy I. – tabulky a schémata k textu : 1
Architektura Evropské bezpečnosti, státy PfP
2
Přehled počtů NATO, VS a SSSR v r. 1989
3 4
Strategické jaderné síly USA a SSSR v r. 1991 Struktura ozbrojených sil NATO devadesátých let
5
Spojenecké velení v Evropě r. 2000
6
Spojenecké velení v Atlantiku do transformace
7
Transformace OS NATO
8
Nová struktura NATO pro 21. století
9
Civilní a vojenské řídící struktury NATO
list 2 1 1 1 1 1 1 1 1 1
10
Hlavní výbory NATO
11
Mezinárodní sekretariát NATO
12
Vojenský výbor a mezinárodní vojenský štáb
13
Systém hospodářské mobilizace a nouzového hospodářství
14
Proces přechodu na nouzové hospodářství
15
Ambice AČR – plánované možnosti OS
16
Struktura MO ČR
17
Struktura Generálního štábu AČR
18
Struktura sil AČR
19
Útvary AČR
1 1 1 1 1 1 1 1 1
20
Organizační struktura sil podpory a výcviku
21
Struktura Vojenské policie
22
Schéma branné povinnosti
23
Seznam teroristických organizací
24
Počty OS USA, RF, Číny a Indie
25
Index GPI 2011
1 1 1 4 1 1
249
Název
Mezinárodní a národní bezpečnost. Skripta pro 3. ročník bakalářského studia
Autor
doc. Ing. Pavel Gavlas, CSc.
Vydavatel
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha o.p.s.
Určeno
pro studium na VŠMVV Praha
Vedoucí katedry
prof. PhDr. Zdeněk Veselý, CSc.
Schváleno
rektorkou VŠMVV Praha dne 12.3.2013
Počet stran
279
Vydání
druhé, rozšířené – 2013, Praha
Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou
ISBN 978-80-86747-34-7
